Josef Kolmaš. Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie

Transkript

1 Josef Kolmaš Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie N A K L A D A T E L S T V Í L I B R I P R A H A

2 OBSAH Úvodem /7 Podoba a rozšíření tibetského buddhismu /9 Zásady české transliterace a transkripce tibetštiny /46 Seznam zkratek /51 Slovník /53 Použitá a doporučená literatura /210 Medailon autora /226 Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc Illustrations archiv autora, Vladimír Liščák, Josef Vaniš, knihovna OÚ AV ČR a citovaná literatura, 2009 Libri, 2009 ISBN

3 ÚVODEM Mytologie (z řeckého mythos vyprávění, pověst, bajka) je soubor bájí, odrážejících povětšinou fantastické představy dávných lidí o světě, přírodě, živlech, lidském bytí atd. Je to jakýsi prvotní světonázor a zároveň předstupeň náboženství, ve kterém pak tyto primitivní představy přerůstají ve víru v nadpřirozené bytosti a v existenci nadpozemského světa vůbec. Je to tedy ještě fantastický (nereálný) výklad o jevech přírodních a společenských a o jejich příčinách, podstatě a proměnách. Tibet, země z důvodu svého umístění na střeše světa a relativní izolace od svého okolí, země obklopená divokou přírodou člověku ne vždy přátelsky nakloněnou, se v myslích jeho původních obyvatel nacházel v rukou mocných sil přírody. V důsledku svého bezprostředního styku a komunikace, byť obtížné, s okolními kulturními giganty Čínou na východě, Indií na jihu, Persií na západě a Vnitřní Asií na severu byl také po staletí vystavován působení jejich civilizačního vlivu. Bylo to zejména působení dvou výrazně odlišných, vyspělejších a propracovanějších duchovních systémů a kulturních okruhů indického a čínského, s nimiž byla země v průběhu svého tisíciletého historického vývoje konfrontována a jimiž byla trvale ovlivněna a poznamenána. Tibeťané však dokázali cizí impulsy, převážně buddhistické povahy, úspěšně vstřebat, spojit je se svou vlastní kulturní tradicí, a vytvořit tak okruh ojedinělé civilizace tibetské, která pak svým vlivem hluboko zasahovala do utváření duchovního a materiálního života velké části asijského kontinentu. Ze svého středu Tibetu sahá vliv a projevy tibetské duchovní civilizace do všech čtyř světových stran: na východ až k samým hranicím vnitřní Číny, kde zahrnuje tradiční oblasti Amdo a Kham se smíšeným obyvatelstvem čínsko -tibetským; na jih do zemí přiléhajícího podhimálajského pásu do Nepálu, Sikkimu a Bhútánu; na západ do Ladaku v indickému státě Džammú a Kašmír; na sever pak do celé zahimálajské oblasti, sahající přes Vnitřní Asii do Mongolska a dál do Burjatska při Bajkalském jezeru. Vlivy tibetského životního stylu nacházíme od konce 18. století také mezi Kalmyky na Volze a v poslední době má učení tibetského buddhismu své přívržence rovněž v řadě zemí Evropy a v USA. 7

4 V ohledu mytologickém a náboženském se v Tibetu prolínají dvě duchovní tradice: jednak tradice staršího, domácího, nebuddhistického a předbuddhistického bönismu, jednak pozdější tradice cizího, indického buddhismu v jeho nejpozdnější vývojové podobě dordžethegpové. Bönismus se v pozdějším vývoji natolik značně zbuddhizoval, že po svých vnějších stránkách je od buddhismu téměř k nerozeznání. Tibetský buddhismus sanggjäkjičhö, nazývaný tibetským pro své specifické odlišnosti od buddhismu indického, čínského nebo japonského, vtiskl zemi, její kultuře, písemnictví, umění atd. zcela nezaměnitelnou podobu. Tato skutečnost je na první pohled patrná již v používané terminologii: jména božstev, jevů a věcí ze světa buddhismu jsou sice indického původu a všeobecně známá také pod jejich sanskrtskými názvy, ale v Tibetu dostala svá jména tibetská. Tuto skutečnost reflektuje i naše encyklopedie, uvádějící jména buddhistických božstev, jevů a věcí na prvním místě vždy v jejich tibetské podobě a na druhém místě pod původním názvem sanskrtským, na který je pouze odkázáno. Např. čhangčhubsempa bódhisattva, Čänräzig Avalókita, dordže vadžra, lä karma apod. Hesla bódhisattva, Avalókita, vadžra, karma jsou v tomto smyslu hesly hluchými, odkazujícími na tibetské heslo základní. Pokládám za logické (a vůči Tibeťanům za uctivé), že jsou v tibetské encyklopedii uváděny přednostně a na prvém místě vždy tvary tibetské, i když u nás zatím běžně nezvyklé, a u nich je učiněn na původní tvary sanskrtské pouze odkaz (, viz též apod.). PODOBA A ROZŠÍŘENÍ TIBETSKÉHO BUDDHISMU Buddhismus, jehož kolébkou byla severní Indie, si našel cestu do sousedního Tibetu poměrně pozdě, mnohem později než například do vzdálenější Číny, Koreje či Japonska, a v podobě již značně vzdálené jeho původnímu tvaru. Pomineme -li první, spíše legendární než historické povědomí o buddhismu v Tibetu, zasazované tradicí do časů krále Lhathothoriňäncäna (3. 4. století), pak to byla až doba tvůrce tibetského státu, třiatřicátého krále Tibetské říše Songcängampa ( , nebo ), kdy můžeme mluvit o prvních kontaktech s oběma ohnisky tehdejšího buddhismu s Indií, respektive Nepálem, a s Čínou. Právě z Nepálu a Číny získal král své další dvě ženy: princeznu Bhrkutí (Lhačigthicün), údajnou dceru nepálského krále Amšuvarmana, a princeznu Wen -čcheng, vnučku druhého tchangského císaře Tchaj -cunga ( ). Obě nevěsty byly horlivé buddhistky a svému královskému choti přinesly věnem dvě pozlacené sošky Buddhy Šákjamuniho, dodnes uchovávané v předních lhaských chrámech Džókhang a Ramočhe a věřícími nábožně uctívané. Obě královny byly později také deifikovány v podobě Zelené a Bílé Táry -Vysvoboditelky. Týž král vypravil také do Indie svého ministra Thönmi Sambhótu, aby podle vzoru indické abecedy vytvořil Tibeťanům jejich písmo a tím položil základ jejich vzdělanosti. K nejoriginálnějším výtvorům tibetské duchovní civilizace, vstřebávající do sebe a spojující v sobě vyspělejší a propracovanější duchovní systémy jeho velkých sousedů Indie a Číny, patří úspěšné převzetí indického buddhismu v jeho pozdější, tzv. dordžethegpové (vadžrajánové) podobě, do tibetských poměrů, obohacení nové víry o prvky domácího, předbuddhistického náboženství bön a následný tisíciletý auto chtonní vývoj Buddhova učení v nových podmínkách. Po počátečních krocích cizího učení v novém prostředí se na jeho rozvoji v 8. století významně podíleli indičtí věrozvěsti Padmasambhava, v Tibetu zvaný Pämadžungnä, Kamalašíla, Šántarakšita (Žiwäccho), Vimalamitra (Dimešeňen) s bezpočtem svých učenlivých tibetských žáků a pokračovatelů. Ti všichni s konečnou platností uskutečnili Poznámka k psaní tibetských slov: Jak je uvedeno níže v Zásadách české transliterace (přepisu do latinky) a transkripce (přepisu výslovnosti) tibetštiny, u tibetských názvů a jmen je třeba z důvodů rozdílů mezi psanou a vyslovovanou tibetštinou rozlišovat jejich fonetickou podobu od jejich ortografické podoby. Proto jsou vždy uváděny oba tvary, a sice nejdříve tvar výslovnostní (transkripce) a za ním v kulatých závorkách a kurzívou tvar pravopisný (transliterace), aby bylo možno příslušná slova dohledat a ověřit si ve slovnících a jazykových příručkách. Např. dordže (rdo-rdže), lama (bla-ma), Öpagme ('od-dpag- -med), Songcängampo (srong-bcan-sgam-po), tašitaggjä (bkra-šis-rtags- -brgjad), tulku (sprul-sku) apod. Vzhledem k respektování tibetského písma, které má zvláštní grafém pro Ň, je tato skutečnost respektována i v české abecedě, kde jsem Ň vyčlenil jako zvláštní písmeno. sloučení všech tří hlavních proudů v indickém buddhismu raného 8 Praha, říjen 2008 Josef Kolmaš thegmänu (hínajány), pozdějšího thegčhenu (mahájány) a nejpozdněj- 9

5 [a] AČELHAMO (a -če -lha -mo) doslova sestřička lhamo, obecný název pro svérázné tibetské divadelní hry či opery, ve kterých se střídá text mluvený či zpívaný s tancem a pantomimou. Spolu s prvky ryze náboženskými se v těchto hrách uplatňují také prvky světské, lidové. Název ačelhamo je v přeneseném významu odvozen z přízviska bohyně Jithoglhamo (jid-'phrog-lha-mo), Úchvatná bohyně, hlavní ženské postavy indického džátakového příběhu Norzang (nor-bzang) o princi Sudhanovi. ADŽITA viz ČHAMPA AJUSI mong. název čhangčhubsempy Nezměrného žití Cchepagme. ÁKÁŠADHÁTVÍŠVARÍ viz NAMKHÄJINGČHUGMA ÁKÁŠAGARBHA viz NAMKHÄŇINGPO AKŠÓBHJA viz DORDŽESEMPA MIKJÖPA AKTIVNÍ POSTŘEHOVÁNÍ A REAGOVÁNÍ viz DUČHE AMDO (a -mdo) název historického severovýchodního Tibetu (součást dnešní čínské provincie Čching -chaj). Vedle Ücangu a Khamu třetí tradiční územní část Tibetu. Rodiště náboženského reformátora Congkhapy a místo dvou významných klášterů školy Gelug Kumbumu a Labrangu. AMITÁBHA viz ÖPAGME AMITÁJUS viz CCHEPAGME AMŇEKHJUNGNGÖN (a -mjes -khjung -sngon) doslova Modrý garuda [z hory] Amňe, horské božstvo kraje Amdo, kde kočuje kmen Ngologů. Zobrazován jako bönistický mytický pták khjung, jehož tělo je modré jako obloha, růžky, zobák a spáry jsou z meteorického kovu a jeho tři oči žhnou jako slunce. 53

6 AMŇEMAČHEN (a -mjes -rma -čhen) jedna z nejposvátnějších hor jižně od jezera Cchongönpo v kraji Amdo (6 282 m). Vyhledávané poutní místo jak buddhistů, kteří zde obcházením hory po okruhu zhruba 180 km dlouhém uctívají své horské božstvo Mačhenpomru, tak bönistů, kteří se sem přicházejí poklonit svému božstvu Maňänpomrovi. Viz též posvátné horské hřebeny. AMŇEŇÄNČHEN (a-mjes-gňan-čhen) posvátná hora v dolní části Amda, sídlo místního horského božstva Ňänčhenpomry a jeho ženy a syna. Ňän čhenpomra je pokládán za černý, zlý protějšek bílého, dobrého Mačhenpomry. Zatímco Mačhenpomra je ochráncem školy Gelug, zaštiťuje Ňänčhenpomra starou předreformní školu Ňingmu. Podle podání měl zlého Ňänčhenpomru pokořit Džamjangžäpa ('džam-dbjangs-bžad- -pa), převtělenec kláštera Labrang, a od té doby se i Ňänčhen pomra stal ochráncem školy Gelug. Viz též posvátné horské hřebeny. AMÓGHASIDDHI viz DÖNJÖDUBPA ANE (a -ne) jméno pro tibetskou buddhistickou mnišku. Ženský klášter tibetských buddhistek se nazývá aneigönpa (a -ne'i -dgon -pa). APARAGÓDÁNA, APARAGÓDANÍJA viz BALANGČÖ ARHAT, ARHANT viz DAČOMPA ARIJABALA (staromong.), ARJÁVAL (novomong.) mongolské pojmenování čhangčhubsempy Čänräziga. ASTROLOGIE tibetské hvězdopravectví ci (rcis), doslova počtářství, představuje kombinaci dvou nezávislých astrologických systémů a tradic indického nagci (nag-rcis), doslova černé počtářství, a čínského karci (dkar-rcis), doslova bílé počtářství. Tibeťané věří, že planety a dobří a špatní duchové ovlivňují osud člověka a že působení těchto sil mohou úspěšně předvídat a rozeznávat pouze lamové -hvězdopravci cipové (rcis-pa), kteří proto bývají dotazováni o radu a pomoc před všemi rozhodujícími okamžiky života člověka: při narození, sňatku, smrti, před nastoupením nějaké cesty či zahájením nějakého obchodu apod. Tibetský rok lo (lo) je lunární o 360 dnech, a tak se některé dny, dením mystické nauky pozdního buddhismu, zvané Kálačakra ( Dünkhor či Dükjikhorlo) do Tibetu. Podle tradice měl Buddha Šákjamuni 54 označované za nešťastné, vypouštějí, aby se dostal do souladu s měsíč- 55 ními fázemi. Rok začíná v únoru při novoluní. K měsícům dawa (zla-ba) se dávají pořadové číslovky první až dvanáctý. Dny v týdnu za (gza') se označují názvy těles sluneční soustavy: ňima (ňi -ma, Slunce) neděle, dawa (zla -ba, Měsíc) pondělí a dále pěti planet: migmar (mig -dmar, Mars) úterý, lhagpa (lhag -pa, Merkur) středa, phurbu (phur -bu, Jupiter) čtvrtek, pasang (pa -sangs, Venuše) pátek a penpa (spen -pa, Saturn) sobota. Některé dny se někdy spojují s prvky neděle a úterý s ohněm me, pondělí a středa s vodou čhu, čtvrtek se vzduchem lung (rlung), pátek a sobota se zemí sa. Tibetské měření času (letopočet) spočívá na dvanáctiletém zvířetníkovém cyklu lokorčuňi (lo -skor -bču- -gňis), kombinovaném s čínsko -indickým šedesátiletým cyklem rabdžung (rab -bjung). Dvanáctiletý kalendář používá pro pojmenování roků názvů dvanácti zvířat čínsko -tibetského zvěrokruhu v tomto pořadí: 1. čhi (bji, myš), 2. lang (glang, vůl), 3. tag (stag, tygr), 4. jö (jos, zajíc), 5. dug (brug, drak), 6. dul (sbrul, had), 7. ta (rta, kůň), 8. lug (ovce), 9. te (spre, opice), 10. čha (bja, pták), 11. khji (pes), 12. phag (vepř). Dvanáctiletý kalendář měla podle tradice uvést do Tibetu roku 641 n. l. čínská princezna Wen -čcheng, žena tibetského krále Songcängampa. Šedesátiletý kalendář je původem jednak z Indie, jednak z Číny a je pro něj příznačné užití týchž dvanácti zvířat tibetského zodiaku ve spojení s pěti prvky, jdoucími za sebou v tomto pořadí: šing (dřevo), me (oheň), sa (země), čag (lčags, železo), čhu (voda). Šedesátky se dociluje tak, že se každý prvek opakuje dvakrát v kombinaci s dvěma za sebou jdoucími zvířaty. Např. sa + dug (země + drak), sa + dul (země + had) atd. Tímto způsobem se pět dvojic prvků opakuje v cyklu šestkrát (2 5 6 = 60), zatímco sled zvířat se v tomto schématu vystřídá pouze pětkrát (12 5 = 60). Tím se dociluje pro každý rok jiné kombinace, a tudíž i jiného, nezaměnitelného označení. Z důvodů ponejvíce astrologických bývají někdy sudé roky cyklu označovány jako mužské (pho), kdežto liché jako ženské (mo). Tyto přívlastky se vkládají mezi oba komponenty, tj. mezi název prvku a jméno zvířete. Kupříkladu sa -pho -dug, mužský [rok] Země a Draka (1028), sa -mo -dul, ženský [rok] Země a Hada (1029) atd. První šedesátiletý cyklus začíná v Tibetu rokem 1027 (me -mo -jö, ženský [rok] Ohně a Zajíce ) a další následují a stereotypně se opakují v šedesátiletých intervalech ( , atd.). Rok 1027 je počítán jako začátek novodobé tibetské chronologie a souvisí s uve-

7 vyložit tuto nauku králi Sučandrovi z bájné země Šambhaly, odkud se toto učení dostalo oklikou do Indie a na počátku 2. tisíciletí křesťanské éry proniklo do Tibetu, když tam, konkrétně roku 1027, vyšel tibetský překlad komentáře k tantře Kálačakramúla. Pozdější tibetští historici z praktických důvodů převedli zpětně roky, předcházející tomuto datu, také do šedesátileté soustavy. Současný XVII. cyklus začal roku 1987 a skončí roku Tibetský šedesátiletý cyklus na Atíša Dípankara Šrídžňána ( ) rozdíl od čínského nezačíná standardní první kombinací v cyklu, totiž rokem Dřevo + Myš, nýbrž v pořadí až čtvrtou kombinací Oheň + Zajíc, a to z toho důvodu, aby se tibetský cyklus, započatý roku 1027, dostal do souladu s obdobným starším šedesátkovým cyklem čínským, majícím tehdy svůj začátek o čtyři roky dříve roku [b] BALANGČÖ (ba -glang -spjod) doslova Bohatý na dobytek, sans. Aparagódána či Aparagódaníja, západní ze čtyř bájných kontinentů lingži tradiční staroindické (a odtud i tibetské) kosmografie. BALJUL (bal -jul) doslova Země vlny, tibetský název Nepálu. Tato země, která je rodištěm Siddhárthy Gautamy, potomního Buddhy Šákjamuniho, se v 7. století n. l. stala nástupištěm šíření Buddhova učení do zahimálajského prostoru. Tibeťané si s úctou připomínají nepálskou princeznu Bhrkutídéví ( Lhačigthicün), jednu z žen krále Songcängampa, kterou ctí jako Zelenou Dolmu ( Doldžang). BARDO posmrtný mezistav bardo (bar-do), doslova uprostřed mezi dvěma, vymezuje mezidobí mezi předchozí a následnou existencí jednoho a téhož jedince. Tato nauka vychází ze staroindického nábožensko- -mystického učení filosofa Vasubandhua (4. 5. století) o antarábhava ( mezistavu ), obsaženého v jeho díle Klenotnice nauky (Abhidharmakóša). Toto mezidobí trvá zpravidla ne více než 49 dnů. V reprezentativním díle tibetské dordžethegpové literatury Bardo thödol se rozlišuje ASURA viz LHAMAJIN sedm kategorií bardových stavů: 1. stav místa či procesu rození kjenä (skje-gnas), čímž se rozumí interval mezi spojením mužského ATÍŠA (a-ti-ša) bengálský buddhistický mistr, reformátor tibetského spermatu s ženským vajíčkem v matčině lůně a okamžikem příchodu mnišství, zvaný též Dípankara Šrídžňána, Džowo Atíša či Paldän Atíša jedince na svět (doba těhotenství); 2. stav mezi zrozením a smrtí kješi ( ). Od roku 1042 působil v Tibetu, kde v Ňethangu (sňe- (skje-ši), čímž se rozumí celé období člověkem právě prožívané existence; -thang) poblíž Lhasy také zemřel a je pochován. Činností jeho žáka 3. stav snění milam (rmi-lam), čímž se rozumí doba spánku od Domtöna vznikla škola Kadam, později v 15. století Congkhapou večerního ulehnutí do ranního probuzení s jemu vlastním stavem podvědomí; zreorganizovaná na školu Gelug (tzv. Nový Kadam Kadamsarpa). 4. stav pohroužení mysli při meditaci samtän (bsam-gtan), kdy rovněž dochází k určitým kvalitativním posunům ve vědomí člověka; AVALÓKITA, AVALÓKITÉŠVARA viz ČÄNRÄZIG 5. stav v okamžiku umírání čhikha ('čhi-kha), čímž se rozumí interval od chvíle, kdy jedinec začne umírat, až k okamžiku, kdy u něho dojde k oddělení ducha od těla. Tento stav podle Tibetské knihy mrtvých představuje první fázi vlastního posmrtného mezistavu a trvá zpravidla tři a půl dne; 6. stav zakoušení pravé či konečné podstaty všech jevů čhöňi (čhos-ňid), tzv. bardo prapodstaty, kdy se člověk z bezvědomí postupně probírá k novému, zbystřenému vědomí a získává nehmotné (astrální) tělo. V tomto mezistavu, představujícím druhou fázi posmrtného 56 barda, se mrtvému zjevují četná pokojná a hněvivá božstva 57