Inž. Luděk Bartoš, CSc., samostatný vědecký pracovník Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, je nejlepším znalcem bílých jelenů;

Transkript

1

2 Inž. Luděk Bartoš, CSc., samostatný vědecký pracovník Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, je nejlepším znalcem bílých jelenů; zasvětil jim tisíce hodin pozorování a napsal o nich několik prací uznávaných i v zahraničí. Bílí jeleni patří k zajímavým přírodním vzácnostem na území Československa. V žehušické oboře je dnes bílé jelení zvěře kolem stovky kusů. Kniha však nepojednává pouze o bílých jelenech. Autor na jejich příkladu dává nahlédnout do etologie, fyziologie i ekologie jelení zvěře vůbec. V knize se dozvídáme o pravděpodobném původu a minulém i současném rozšíření bílých jelenů, o jejich vztahu k dalším poddruhům jelena evropského i jiným druhům čeledi jelenovitých, o nejrozmanitějších stránkách chování bílých jelenů a mnoha dalších zvířat, o mechanismech dědičnosti, výživě, o faktorech, které ovlivňují růst paroží a četných dalších zajímavostech. Ačkoli se čtenářům populárně vědecké literatury představuje poprvé, svým poutavým podáním i ojedinělým seriálovým obra-

3 EDICE KNIHY O PŘÍRODĚ VESELOVSKÝ: HLASY DŽUNGLE ŽĎÁREK: NEOBVYKLÁ SETKÁNÍ HAMILTONOVI: OBKLÍČENI SLONY HERÁŇ: DÍVÁME SE NA ZVÍŘATA TRUMLER: ROZUMÍME PSŮM? TAZIEFF: ZAKÁZANÁ SOPKA MEYNHARDT: MEZI DIVOČÁKY GAISLER: ZA OPONOU PŘÍRODY DORST: OHROŽENÁ PŘÍRODA SEDLAG: ZVÍŘATA NA ZEMĚKOULI ŠTĚRBA: PRAMEN ŽIVOTA ATTENBOROUGH: ŽIVOT NA ZEMI zovým doprovodem je bezpochyby velmi zaujme. Knihy o chování zvířat jsou zvláště v posledních letech velmi oblíbeny, ale většinou pojednávají o exotických zvířatech, u nichž si nemůžeme porovnat nové poznatky s vlastním pozorováním. Kniha Luďka Bartoše připomíná některá díla předních světových etologů, kterým se podařilo monograficky shrnutá fakta o zvoleném druhu zvířete prezentovat tak, aby byla přístupná širokému okruhu milovníků přírody. Práce přispívá k záchraně unikátního žehušického stáda bílých jelenů, které je součástí kulturního bohatství naší země, a v širším smyslu podněcuje k dokonalejšímu hospodaření s lovnou zvěří a k účinnější ochraně životního prostředí.

4 LUDĚK BARTOŠ PANORAMA PRAHA

5 Luděk Bartoš, 1987

6 DANICI

7

8 JAK TO VŠECHNO ZAČALO A JAK SE CO DĚLALO Měl jsem štěstí, při fotografování pršelo, Udělal jsem s bídou dvě mizerné fotografie

9 Myslím, že bych se měl na samém počátku zmínit o tom, jak se člověk může dostat k výzkumu bílých jelenů. Jistě bych zde mohl předstírat, že to byl výsledek důkladné úvahy a přímo vědecké přípravy. Mohl bych se moudře tvářit a jen opravdu zasvěcení by věděli, že to vůbec není pravda. Skutečnost byla poněkud jiná, bylo v ní mnohem více živelnosti než prozíravého plánování. Než se výzkum bílých jelenů stal aspoň částí mé profese, uplynulo mnoho vody a hodně let. Začátek všeho byl prostý. Měl jsem štěstí. Jeleni mě zajímali již od dětství. O bílých jelenech jsem však začal přemýšlet až koncem šedesátých let, když se mi dostaly do rukou noviny, v nichž byla drobná zprávička, že světoznámé stádo bílých jelenů v Žehušicích je ohroženo. Počet zvěře je prý tak nízký a reprodukce tak malá, že je otázka, zda nejsou hodiny tohoto unikátu sečteny. Pod dojmem studijního zaměření mě napadlo, že by se bílým jelenům mohlo pomoct umělou inseminací. Chvilku jsem o tom přemýšlel, dokonce jsem celou věc konzultoval s několika odborníky na umělou inseminaci hospodářských zvířat. Neshledal jsem žádnou zásadní okolnost, která by umělé inseminaci jelenů měla stát v cestě. Na celou věc jsem však ve víru života brzy pozapomněl. V dalším vývoji mi pomohla především náhoda. V roce 1972 jsem byl požádán, abych do publikace o československých raritách udělal fotografii bílých jelenů. Vyřídil jsem si potřebné povolení a vyrazil do Žehušic. Když to tak zpětně hodnotím, největší štěstí jsem měl v tom, že mi při fotografování pršelo. Po dvou návštěvách obory jsem udělal s bídou dvě mizerné černobílé fotografie, se kterými jsem byl naprosto nespokojen. A tak jsem musel do Žehušic znova a pak ještě jednou. A pak mnohokrát. Štěstí mě neopustilo a prakticky pokaždé, když jsem vyjel do Žehušic, pršelo. V nejlepším případě bylo těsně po dešti. A to trvalo úvodních pět let! Špatné podmínky pro fotografování nebyly špatnými podmínkami pro pozorování. Jeleni nechali člověka přiblížit skoro na sto metrů. Terén v žehušické oboře je pro pozorování mimořádně příznivý. Dvě třetiny povrchu tvoří louky, krajina je plochá a přehledná na dálku. Sto metrů je daleko i na půlmetrový teleobjektiv, ale pro dalekohled to nebylo tak zlé. Hned od začátku jsem věnoval větší pozornost jelenům. Hlavně protože jsem je dobře rozeznával. V roce 1972 jich bylo jenom pět. V zimě bylo možné dostat se k jelenům mnohem blíže. Nouze poněkud otupila jejich plachost, a hned bylo snazší rozeznávat řadu detailů. Od samého začátku jsem si dělal poznámky o všem, co jsem viděl a zažil. A to se mi později hodilo. 11

10 No a tady bych se asi měl zmínit o největším štěstí, jaké mě při cestě za bílými jeleny potkalo. Byla to okolnost, že se v roce 1973 stal oborníkem v Žehušicích Václav Perner. Tyto řádky píšu po dvanácti letech, co se spolu známe. Nevím, zda za celou tu dobu měl někdy dovolenou. Kdykoli jsem totiž přijel do Žehušic, ve všední den stejně jako ve svátek, Václav Perner byl buď v oboře, nebo na cestě do obory či z obory. Před setměním mu nemělo cenu ani telefonovat, byl totiž v oboře. Výjimku z tohoto pravidla způsobovala jen nějaká služební povinnost, která ho přinutila opustit Žehušice. Než Václav Perner přišel do Žehušic, neměl s jeleny žádné zkušenosti. Ale protože neumí dělat nic napůl a navíc má mimořádně kladný vztah ke všemu živému, stal se z něho vynikající znalec jelenů, rozumí jim, dovede své znalosti použít i při práci s nimi. Jen jeden příklad za všechny. Do poloviny sedmdesátých let se s jeleny v Žehušicích manipulovalo dost obtížně. Zvěř byla plachá a rozdělení stáda vyžadovalo přítomnost několika desítek lidí. V roce 1977 bylo rozhodnuto, že se oddělí zbarvené laně od hlavního stáda do menší obůrky a pustí se k nim čistě bílý jelen, aby se trochu podpořilo bílé zbarvení jelenů. Václav Perner rozdělil stádo sám během několika týdnů, v klidu a míru a beze ztrát. Mezi řadu dobrých vlastností, které tento člověk má, patří také skromnost. V životě jsem se setkal se spoustou lidí, kteří něco znají a umějí. Dosažené výsledky však často provází určitá suverenita těchto lidí, která jim brání přijímat názory zcela neodpovídající jejich vlastním názorům. Je jen přirozené, že jsme se za ta léta s oborníkem kvůli jelenům mnohokrát dostali do přátelské pře. Hrajeme takovou hru. Občas uzavřeme symbolickou sázku. Když ji vyhraji já, on je schopen přiznat porážku i poučení. Na druhé straně tím, že má své jeleny tak rád a věnuje jim tolik času, je pro mě nevyčerpatelným zdrojem informací a poznání. Za dlouhá léta jeho obětavé práce se jeleni v Žehušicích dostali do vynikající zdravotní kondice. Rozmnožili se do té míry, že už nejsou ve stavu bezprostředního ohrožení. Podle mého soudu právě on by zasloužil vysoké společenské ocenění za to, co v Žehušicích vykonal. Čas mezitím plynul dál. A tak se stalo, že jsem při výpravách do Žehušic už ani tak nemyslel na to, jestli se mi podaří udělat skutečně dobrou fotografii, ale začalo mě zajímat, co je mezi jeleny nového. Těšil jsem se na to, až budu srovnávat poznatky získané z odborné literatury se skutečností v Žehušicích. V té době byla problematika bílých jelenů zařazena do výzkumného plánu Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Když jsem začal jezdit do Žehušic, oživil jsem svou dávnou myšlenku na umělou 12

11 inseminaci jako prostředek záchrany bílých jelenů a obrátil jsem se na pracovníky tohoto ústavu. Našel jsem tu velké porozumění. Je sice pravda, že až dosud se inseminace nezačala ani zkoušet, ale přesto byla aspoň i diskuse o ní k něčemu dobrá. Totiž pokaždé, když jsme o ní začali mluvit, přišla na přetřes otázka, jak jeleny imobilizovat. Největším problémem byla imobilizační zbraň. A to taková zbraň, která by měla co největší dostřel, protože k jelenům se nedalo přiblížit. Obrátil jsem se dopisem o radu na několik zahraničních odborníků. Detailní rady jsem dostal hned ze dvou míst, z Anglie a ze Skotska. S jeleny tam měli již bohaté zkušenosti, jednak z provozu zoologických zahrad, jednak z rychle se šířících farmových chovů jelenů a z terénních experimentů s nimi ve Skotsku. A v obou případech byla zásadní rada stejná. Zbraň s velkým dostřelem v žádném případě není vhodná. Střela nesoucí drogu je pomalá. Stačí, aby zafoukal vítr, nebo aby nastřelovaný kus udělal vzápětí po výstřelu krok, a mohlo by to špatně dopadnout. Místo toho je prý vhodnější nastřelovat jeleny v době nouze, kdy se naučí chodit ke krmení a člověk se k nim může přiblížit na bezprostřední vzdálenost. Pak lze střílet řekněme na dvacet metrů zcela přesně například kuší. Kuše je dostatečně přesná a bezhlučná. Nastřelování tímto způsobem je prý bezpečné a obejde se bez zbytečného ruchu ve stádě. O celé věci jsme podrobně hovořili s oborníkem. A tomu se podařil husarský kousek. Když sešel sníh a zvěř přestala pravidelně docházet ke krmelišti, naložil krmení na valník traktoru a vyrazil za jeleny. Zvěř byla na traktorek zvyklá. Na něm přivážel oborník krmení i ke stabilnímu krmelišti. Jeleni tedy již věděli, že zvuk traktoru znamená možnou chvilku hojnosti. Když za nimi vyjel do luk, neutíkali příliš daleko a pozorovali, zda z toho přece jen nekouká něco příjemného. Když pak oborník vyložil krmivo na louku a hned odjel, někteří zvědaví jedinci po jeho odjezdu krmení objevili a pustili se do něj. To většinou vyvolalo vlnu zvědavosti u ostatních. A protože se celé stádo drželo pohromadě, brzo všichni jeleni věděli, že příjezd za nimi neznamená nebezpečí, ale hostinu. Když to tak píšu, vypadá to hodně jednoduše. Oborníka to však stálo spoustu hodin a nezdařených pokusů, než tomu bylo přesně tak, jak jsem to napsal. Během několika měsíců po každodenním tréninku byl oborník schopen dostat se do těsné blízkosti zvěře a zůstat tam libovolně dlouho. A to i uprostřed léta. Postupem doby přestala být zvěř nedůvěřivá i k tomu, když oborníka na traktoru doprovázel ještě někdo další. A tak jsme začali pozorovat zvěř na nějakých dvacet třicet metrů. Pozoruhodné je, že si jeleni zachovali normální, asi osmdesátimetrovou útěkovou vzdálenost, když se k nim přiblížil pěší člověk. A je tomu tak dodnes. 13

12 Pro pozorování a případné veterinární zákroky se tu otevřely netušené možnosti. Mohli jsme takto studovat každý detail ve zbarvení. U jelenů jsme zjistili vysoký výskyt dvoubarevného zbarvení oční duhovky. U řady jelenů se ukázalo, že na modrém pozadí mají přesně ohraničenou skvrnu tmavé hnědi. Některé kusy měly na jednom oku duhovku modrou, na druhém hnědou. Rozšířily se naše znalosti o pigmentaci kůže a srsti. Tyto poznatky nám umožnily zvýšit počet individuálně rozeznatelných jedinců právě podle takovýchto znaků. Udělat dobrou fotografii přestávalo být problémem, jenomže to už dávno nebylo hlavním a jediným cílem. Byly vytvořeny podmínky pro nádhernou práci. Zpočátku měli jednotliví jeleni úřední evidenční čísla. Když jsme se chtěli domluvit, o kterém zvířeti je řeč, říkali jsme třeba Dvaačtyřicítka, to je ten jelen, který... A tak jsme raději jeleny pojmenovali. Některý dostal jméno podle nějaké vlastnosti, například Dědek nebo Kramle, jiný zase po nějakém lidském protějšku a další takové, jaké se nám líbilo. Ale jméno dostal každý, aspoň ze samčí zvěře. Když jsme pak mluvili třeba o Venouškovi, nebylo o čem se dále dohadovat Věděli jsme, kdo Venoušek je. A teprve po pohledu do záznamů jsme byli schopni říct, že má Venoušek také číslo

13 K popsanému ochočení jelenů došlo během roku A byl vlastně nejvyšší čas. Do té doby nebylo tak těžké zjistit například sociální vztahy u pěti jelenů i na větší dálku, případně z úkrytu. Když se dostali ke zdroji potravy, netrvalo dlouho a postupně se střetával každý s každým. Jenže jelenů přibývalo. Zvyšoval se počet vzájemných střetnutí, potřebovali jsme přesně vidět jednotlivé projevy. Začalo být na hranicích možnosti jednoho člověka sledovat, co se děje, a zároveň to poznamenávat do bloku. Taková situace se obvykle řeší buď tím, že pozorovatel namlouvá, co vidí, do mikrofonu magnetofonu, nebo diktuje druhému, který jen sedí a píše. V obou případech se to neobejde bez hlasitého hovoru. Za nové situace to však přestalo být na závadu. Jakmile jsme se jednou dostali do bezprostřední blízkostí stáda a zvířata začala žrát, bylo vyhráno. Pokud jsme zůstali na traktoru, nevěnovala nám žádnou pozornost. Oborník se stal hotovým přeborníkem v přibližování se s krmivem ke zvěři. Jeleni totiž nejsou slepě důvěřiví, jak by se mohlo zdát z předchozích řádek. Zejména když mají dostatek potravy, trvá poněkud déle, než lze začít s pozorováním. Přibližovací manévr je někdy třeba zopakovat mnohokrát za sebou. Zpočátku nebylo možné zastavit a počkat u vyloženého krmiva. Bylo třeba se vzdálit. A teprve až začala zvěř žrát, mohli jsme se opět přiblížit. Zdálo se, že právě odjezd traktoru od vyloženého krmiva je jakýmsi spouštěčem, který přiměje jeleny jít se podívat, co po traktoru zůstalo. To oborník dobře vystihl hned na začátku. Od té doby běžně používá následující strategii. Přijede s krmivem, odejde s ním několik metrů od traktoru, okázale vysype část obsahu a zároveň na zvěř hlasitě volá. Pak se vrátí k traktoru. Pokud se zvěř, která pozorně sleduje jeho počínání z povzdálí, nehne z místa, popojede s traktorem, a aniž by se zastavil, vrátí se na stejné místo. Mezitím se osmělí první odvážlivci, kteří strhnou svým příkladem ostatní. Přítomnost těchto jednotlivců je velmi důležitá. Jsou-li ve vyhlédnuté skupině, je po problémech. Jeleni zpravidla nevydrží dlouho utíkat, když si všimnou, že se někdo právě cpe dobrotami, které by i oni mohli mít. Nejsou-li tito odvážlivci ve skupině, může se přibližování protáhnout. Mezi takové krotké jedince patřila vždy Jarmila, svého času Antonín a Větrník, poslední dobou především Fahele. Ale to se mění během života hlavně u jelenů. Mezi nejkrotší zvířata patří většinou jeleni mladíčci. Ta chvíle bezkonkurenční hojnosti na samém začátku krmení bývá často také jejich poslední šancí, jak se ke krmení dostat. Jakmile se přiblíží ti silnější, už mezi sebe nikoho nepustí. Je zajímavé, že útěková vdálenost závisí také na prostředí. V otevřeném prostoru rozlehlých luk bývá menší, v lese větší. Zejména v prvních 15

14 letech po ochočení zvěř v lese pravidelně prchala před blížícím se traktorem až na louku. A tam bylo najednou snadné se k nim přiblížit V letních měsících zejména za horkého počasí bývají jeleni ukryti v houští. Nejvyhledávanější bývala smrčina na břehu řeky Doubravy. Abychom něco viděli, znamenalo to zastavit s traktorem na hrázi, která tvoří předěl mezi smrčinou a loukami, a pěšky vyrazit do smrčiny a vytlačit odtud zalehlou zvěř. Někdy to bylo svízelné, zvěři se nechtělo ven, plocha smrčiny je dost velká, a byla z toho honička kolem dokola uvnitř houští. Většinou se to však dařilo. Jeleni se přehoupli přes hráz a odběhli na louku. My se vrátili k traktoru a spěchali za nimi. Prchající zvěř se zastavila, otočila, někdy šla dokonce v ústrety těm, kteří ji před půl minutou honili po smrčině. Článek H. J. Michaelise v časopisu Unsere Jagd, ve kterém v roce 1957 autor vyjádřil své poznatky z návštěvy Žehušic, vyvolá proto jen úsměv. Bílí jeleni jsou prý tak plaší, že se k nim člověk dostane nanejvýše tak na čtyři sta metrů. Výchozím bodem našeho pozorování většinou bývá okamžik předložení krmiva. Oborník vysypává krmivo na několik hromádek, aby se dostalo na všechny. Když však chceme zjišťovat například sociální vztahy mezi jeleny, vysypáváme krmivo na jednom místě a pak sledujeme, jak o ně jeleni soupeří. Vyložením krmiva vyhlašujeme určité příměří. Jeleni přestanou být plaší a vydrží jim to hodně dlouho. To se vyplatí zejména při pozorování něčeho, co trvá delší dobu. Jako třeba říje, mateřské chování a pod. Potom, co bylo krmivo předloženo a zmizelo v útrobách zvěře, můžeme na traktoru setrvat i nadále. Když zvěř poodejde o několik desítek i stovek metrů, stačí nastartovat traktor a popojet blíže. Nic se neděje, zvěř si nás nevšímá, a vydrží to celý den až třeba do setmění. Samozřejmě jsme vyzkoušeli také další metody pozorování. Zpočátku jsme při krmení kromě vlastního aktu vysypání krmiva nesměli opustit traktor, jinak zvěř utekla. Postupem doby si však jeleni zvykli i na to. Pak jsme se pokusili zůstat na místě, když druhý s traktorem odjede. Moc úspěšné to není, zvěř člověku na zemi přece jen příliš nedůvěřuje. V posledních letech, kdy se pozorování bílých jelenů stalo předmětem několika diplomových prací, při kterých bylo třeba sledovat zvěř několikrát denně po více dnů jdoucích po sobě, bylo nutné vymyslet jiný způsob. Oborník by totiž byl plně zaneprázdněn celý den, a to není možné, protože svých povinností má víc než dost Tak si časem jeleni zvykli na příchod jedné osoby na určité místo a nechali se pozorovat i bez traktoru. Přiblížení se a pozorování zvěře z bezprostřední blízkosti není úplně jednoduché pouze pro nás, kteří přijíždíme do obory jen jednou za čas. 16 Bořivoj flémuje

15

16 Hravé soupeření parožím může zahrnovat prvky skutečného souboje, jako je přetlačování a kroužení

17

18

19 Výjimečný případ; špičák dokáže být nadřazen dospělé lani. Většinou však laň odrazí dotěrného špičáka údery předních končetin

20

21

22 Oborník, je-li sám, se dokáže přiblížit ke zvěři takřka kdykoli. Zpočátku vozil krmivo na traktoru, potom i na motorce, nebo si jen tak hodil pytel s krmivem přes rameno a šel pěšky. Jeleni brzy pochopili, že se od něj nemají čeho obávat. Oborník si našel mezi nimi své oblíbence, kterým podstrojuje stranou od ostatních. Ti mu za to oplácejí zvýšenou krotkostí a nechávají se od něj hladit. Ale skutečně jen od něj. V závěru této úvodní kapitoly jsme se dostali zase k oborníkovi Václavu Pernerovi. A plným právem, Bez jeho práce by nebylo možno uskutečnit většinu z toho, o čem zde bude řeč. Vidlička byl mimořádně zdatný jedinec. Takto vypadal v jednom roce svého života, Pro své zbarvení však musel z obory pryč 17

23 CENA ZKUŠENOSTI NEBOLI CHVÁLA STATISTIKY Některá příhoda uvízne v naší paměti silněji, jinou zapomeneme dříve, než dojdeme domů

24 Začal bych řečnickou otázkou. Jakou cenu má praktická zkušenost? Dovedu si představit, že podobný dotaz může vyvolat velmi negativní reakci laskavého čtenáře hned na samém začátku čtení. Otázka však není náhodná. Hned se pokusím vysvětlit proč. Mezi přáteli přírody se najde bezpočet nadšenců, kteří tráví každou volnou chvilku venku. Prožívají četné příhody a pozorují mnoho zajímavého. A teď záleží na tom, co si z té nepřeberné spousty poznatků odnesou do dalšího života, jak jsou schopni tyto poznatky vyhodnotit Nějaká příhoda v naší paměti uvízne silněji, jinou zapomeneme dříve, než dojdeme domů. Náš vnitřní počítač vyhodnocuje za nás. Některá pozorování tak dostávají v našich představách přednost před ostatními třeba jen pro svou neobvyklost nebo silný emocionální prožitek, který je provázel Více takových neobvyklých pozorování pak dostává v naší mysli podobu zákonitosti. To se stává každému a není ostatně nic přirozenějšího. A tady jsme podle mého názoru u klíčového momentu. V diskusích se známými a přáteli argumentujeme při zdůvodňování svých názorů o některých pozorovaných jevech například tvrzením: Je to tak, protože ve většině případů, kdy jsem viděl zvěř, tomu tak bylo. Je to možné. Ale co je to většina? To mohou být zrovna tak dva případy ze tří pozorování, jako čtyři sta padesát případů z pěti set. A to vlastně vůbec nepřipouštíme, že ta většina vůbec většinou nebyla, ale že jsme si jen lépe zapamatovali to, co nás více zaujalo. Zda je něčeho více, méně či stejně, na to nám odpovídá samostatné odvětví matematiky statistika. Tu většina milovníků přírody, kteří se pozorování věnují jen pro svou zálibu, nezná a ani dost dobře znát nemůže. Někteří lidé jsou schopni odnést si ze svých pozorování více objektivních poznatků, jiní méně. Ale jak tedy z toho ven? Pokusil bych se teď o malou ilustraci. Inspirovalo mě k ní nedávno vyslechnuté tvrzení jednoho důvěryhodného člověka, který vyprávěl zajímavou příhodu ostatním. Vždycky na podzim jezdí lovit jeleny. Pozoroval, že na napodobené troubení na řevnici, kterým chtěl přilákat jelena, dvakrát k posedu přiletěl jistý druh ptáka. Své vyprávění ukončil tím, že jelení troubení má tak nezvratně lákavý účinek pro zmíněného ptáka. Byla to pravda? Pro vyhodnocení můžeme použít jeden z nejjednodušších statistických testů, test znaménkový. Ten nám říká, že teprve kdyby pták přiletěl pětkrát za sebou, dosáhli bychom poprvé kritéria pětiprocentní pravděpodobnosti, že to nebylo náhodou. Jinými slovy, bylo by pravděpodobné, že by v devadesáti pěti případech ze sta pták na troubení přiletěl. Co kdyby však pták jednou na zatroubení nepřiletěl? Abychom mohli říct, že přesto je pravidlem, že na zatroubení přilétá, museli bychom vedle 19

25 tohoto neúspěšného pokusu mít už osm pozorování, při kterých by pták přilétl. Kdyby pták nepřiletěl dvakrát, museli bychom zaznamenat jeho přílet nejméně jedenáctkrát, aby stále platila stejná závislost. Tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Je tedy pravděpodobné, že onen zmíněný pták přiletěl na zvuk jeleního zatroubení ve skutečnosti náhodou. Důkazových příletů bylo málo, a to ještě dosud nevíme, kolikrát vyprávěč troubil na řevnici v prostředí, kde se pták vyskytuje, ale ten nepřiletěl. Troubil li vypravěč aspoň jedenáctkrát, aniž by pták přiletěl, dostáváme potvrzený údaj dávající nejméně devadesátipětiprocentní pravděpodobnost, že pták na napodobené troubení vůbec nereaguje! Setkáváme se však také s jinými způsoby vyjádření nějaké vlastnosti. Slouží nám k tomu třeba aritmetický průměr. Aritmetický průměr všichni dobře známe a stejně jako procenta ho běžně používáme. Aritmetický průměr je jedna z veličin, která charakterizuje nějaký soubor hodnot. Charakterizuje jej ovšem jen do určité míry. Píšu to hlavně proto, že v běžném životě často říkáme, že něco je v průměru větší či menší a podobně. I to skrývá velké nebezpečí. Pro další ilustraci bych použil často užívaného křiklavého příkladu. Představme si, že je tuhá zima. Venku mrzne, až praští, je dvacet stupňů pod nulou. Za této situace si otevřeme okno a vystrčíme z něj bosé nohy. K tomu si musíme lehnout. Uděláme to tak, že se hlavou téměř dotýkáme rozpáleného topení, které má teplotu řekněme šedesát stupňů nad nulou. Znamená to, že nohy budou na mrazu při teplotě minus dvacet stupňů, hlava ve vedru šedesáti stupňů. Myslím, že žádnému z nás by v takové situaci nebylo zrovna do zpěvu. Ovšem pohlédneme-li na celou situaci z hlediska průměru, špatné to není. Minus dvacet stupňů plus šedesát stupňů rovná se čtyřicet stupňů. Průměr je čtyřicet děleno dvěma, rovná se dvacet. Dvacet stupňů je velmi přijatelná teplota. Můžeme tedy učinit závěr, že v průměru je nám velmi dobře. Každý samozřejmě vidí, jaký je to nesmysl. Ale pokračujme ještě trochu dále. Představme si, že máme nohy ještě stále na mrazu a hlavu u topení. Sousedovi ve stejné chvíli nejde doma zavřít ústřední topení a natruc se mu nedaří otevřít okna. Teplota v bytě stoupá a dosahuje průměrné teploty třicet dva stupňů Celsia. A teď se ptáme. Komu je hůře? Když to vezmeme v průměru, tak jistě sousedovi. Je mu v průměru přece horko, zatímco nám by mělo být akorát. Je jistě nad slunce jasnější, že takovéto srovnání je zcela nesprávné a že dost dobře nemůžeme tyto dvě situace takto srovnávat V první řadě bychom pro patřičné srovnání potřebovali více případů. Řekněme, že by polovina nájemníků panelového domu 20

26 byla v situaci naší, druhá polovina v situaci sousedově. Příslušná statistická metoda by vzala v potaz všechny okolnosti a ukázala by, že se ve skutečnosti naše situace významně neliší od situace sousedovy. Zklamu teď ovšem ty, kteří očekávají, že tady provedu jednoduchý výpočet, který ukáže, jak snadno se dá takovéto srovnání udělat. Na rozdíl od znaménkového testu je v tomto případě třeba přece jen trochu více počítat. Od toho, jak se to dělá, jsou však učebnice statistiky. Ten, kdo to myslí s vyhodnocováním svých poznatků z přírody vážně, měl by se se statistikou seznámit u kvalifikovanějších autorů. Ale vraťme se ještě na malou chvilku k příkladu s teplotou v paneláku. Příklad byl záměrně takový, aby bylo na první pohled jasné, jak to vlastně je. V praxi se však dostáváme k podobným příkladům, kde nám nesprávnost postupu vlastně ani nepřijde na mysl. Knížka je o jelenech, vezměme si příklad z této oblasti. Představme si, že budeme měřit rozměry nebo třeba trofeje ulovených jelenů ze dvou různých lokalit V průměru se budou od sebe lišit. Ale je tato odlišnost skutečná, nebo zdánlivá? Vždyť to vlastně jenom z toho průměru zjistit nemůžeme. Opakuje se nám případ se sousedy u topení. A to jsme dosud nevzali v úvahu různé faktory, které nám průměrný výsledek mohly také ještě ovlivnit. Mám na mysli třeba věkovou strukturu ulovených jelenů a podobně. Pokud tedy neprovedeme výpočet, a to by ve věku programovatelných kalkulaček a minipočítačů pochopitelně neměl být problém, nevíme, zda se jeleni obou lokalit od sebe liší či nikoli. Vraťme se na úroveň pozorovatele, jedince, který nehodlá srovnávat celé populace, ale který si chce udělat jasno v tom, co sám viděl. Rád bych se zmínil o dalším nebezpečí, které může ovlivnit náš názor a objektivní posuzování viděného. To nebezpečí bych nazval respekt z autorit. Nejlépe se to dá vysvětlit na dalším příkladu. Řekněme, že existuje městský člověk, který se začne zajímat o přírodu. Nemá o přírodě mnoho vlastních vědomostí, proto zcela správně sáhne po literatuře. V takovémto případě je to většinou populárně vědecká literatura. Přečte si vše, co je napsáno, a vyrazí do přírody. A začnou se mu hromadit osobní zážitky a vlastní zkušenosti. A protože bude nabit teoretickými znalostmi, chce si je potvrdit praxí. Při pobytu v přírodě bude hledat v první řadě to, co zná. To typické, o čem četl. A teď konečně uvidí zvířata, za kterými se vypravil. Ale ona dělají něco jiného, než co by on chtěl vidět. Příště zase, a jindy opět. A pak konečně uvidí to, co si přečetl. Takže je to skutečně tak! Já to viděl! Když to uvidí během roku ještě jednou, je o přečtené pravdě zcela přesvědčen. Přijde-li 21

27 někdo s jiným názorem, nemá šanci, jednak to bylo černé na bílém, jednak to mám přece potvrzeno z praxe. Viděl jsem to na vlastní oči. Podobným problémem je zkušenost z určitého prostředí. Abychom se trochu přiblížili k tématu knihy, vezměme si za příklad zase jeleny. Týká se to především oborních chovů. Poznatky získané v jedné oboře nemusí platit v oboře druhé. A tak se stane, že zkušení myslivci peskují adepty myslivosti, když nevědí, že přece špičáci vytloukají zásadně první ze všech /nebo zásadně poslední ze všech/, protože v té které lokalitě tomu tak je. Získaná vlastní praxe nás svádí k zevšeobecňování. A tady je třeba přiznat, že se to týká také nás a poznatků ze Žehušic. Nikdy proto neuškodí srovnat vlastní zkušenosti se zkušenostmi jiných ať už přímo, nebo z literatury. V některé oboře myslivci například důsledně hodnotí směr větru, než se rozhodnou, který posed použijí pro pozorování zvěře. Věří tomu, a snad skutečně kdyby použili posed, od kterého vane vítr, zvěř by nevyšla, nebo by ji to vyplašilo. V jiné oboře mají posedů méně, používají k pozorování vlastně stále týž. Vítr nesledují a věří tomu, že prostředí je tak jako tak plné lidského pachu, takže to zvěř nevyruší. A skutečně nevyruší. V té první oboře neslezou z posedu, dokud je zvěř na dohled, protože by mohla k posedu získat nedůvěru. V jiné oboře slezou se setměním a počítají s tím, že i když se zvěř vyplaší, zase se vrátí. Těžko říct, zda platí nějaká obecná závislost a zda si ti opatrnější něco namlouvají a nemohou zjistit, že se mýlí, protože se svému přesvědčení nikdy vědomě nezpronevěří. Jisté však je, že se zvěř chová v různých oborách rozličně, často také podle toho, jak s ní člověk zachází. Jindy lze těžko říct, co je původcem odlišnosti. Jezdil jsem pozorovat a fotografovat jelení říji po několik let do jedné obory. Pokud jsem náhodou nevystihl pár dní skutečného vrcholu říje, když byla zvěř celý den na volném prostranství, kde říje probíhala téměř nepřetržitě, byl nejvhodnější čas k fotografování časné ráno. Tehdy zvěř vycházela z lesa a nevrátila se do něj před osmou devátou hodinou. Navečer obvykle zůstávala ve skrytu, odkud vycházela až po setmění. S touto zkušeností jsem vyrazil do druhé obory. Chystal jsem se hlavně ráno. Ale místní hajný mi s lehce zdůrazněnou trpělivostí vysvětlil, že ráno na lukách nic neuvidím, že zvěř přece vychází odpoledne a hlavně v podvečer, tak hodinu před setměním. Z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že jsem to u něj prohrál. A trvalo to pak hodně, hodně dlouho, než jsem si reputaci snad trochu napravil. Nerad bych vzbudil nesprávný dojem, že nevěřím zkušenostem praktiků. Předchozí řádky mířily především k náhodně pozorovaným případům. Když vidíme něco každý den, náš vnitřní statistik se s tím vypo- 22

28 ráda velmi dobře a správně. Chci-li například fotografovat plachá zvířata a lesník, který tráví v lese 365 dní v roce a své řemeslo vykonává hezkých pár let mi řekne, jak si mám počínat, řídím se jeho radami beze zbytku. A nedělám si žádné starosti, zda své rady statisticky vyhodnotil. Cílem této kapitoly bylo upozornit na to, jak musíme být ostražití, abychom si z pozorování přírody neodnesli místo zkušenosti a skutečného poznání zkreslenou představu. Uvedených pár příkladů je samozřejmě pouhým nepatrným zlomkem všech možností, se kterými se můžeme setkat Tato kapitola je na začátku knihy zcela záměrně. V závěru kapitoly bych rád zdůraznil, že veškeré poznatky o jelenech ze Žehušic i odjinud, o kterých zde bude řeč, jsou opřeny o důkladnou statistickou analýzu, na jejíž doložení v knize, jako je tato, není místo. Ale přes veškerou snahu o co nejobjektivnější posuzování výsledků vlastních pozorování se jistě nedokážeme úplně oprostit od subjektivního pohledu. To se stává. Také je velmi pravděpodobné, že některé závěry se časem ukážou jako nesprávné. Ale i to je život. A teď se již s klidným svědomím konečně můžeme vydat za jeleny. Útok předními končetinami může být velmi prudký a nebezpečný

29

30 JELEN JE TVOR SPOLEČENSKÝ A CO Z TOHO VYPLÝVÁ Výjimečně jsme pozorovali nadřazenost laní nad jeleny stejného věku

31 V této knize je věnováno hodně prostoru sociálním vztahům mezi jeleny. Musíme začít od obecných pojmů. Jelen evropský žije za normálních okolností během roku v societě stád měnícího se složení. Složení stáda jelenů je určováno sezónními vlivy, které způsobují každoroční cykly změn. Základní a hlavní vliv má rozmnožování. V nejrůznějších populacích jelenů jsou zmíněné cykly prakticky totožné. Po většinu roku žijí jeleni odděleně podle pohlaví a biologické poslání každého pohlaví se odráží v odlišnostech sezónních změn. Samičí zvěř se sdružuje do tlup, jejichž základní jednotkou je rodina nebo případně několik rodin dohromady. V těchto tlupách vstupují laně do říje. Během říje se složení postupně podstatně mění, ale po říji se laně se svými potomky obvykle vracejí do původních rodinných tlup. V těch přečkají zimu a jaro a ve většině z nich se chystá na svět další generace kolouchů. S blížícím se porodem laně odhánějí své potomstvo z předchozí sezóny a izolují se také od ostatních matek. V období rození kolouchů se tedy tlupy prakticky rozpadají. Teprve když jsou noví kolouši staří několik týdnů nebo dokonce měsíců, vracejí se s nimi jejich matky zpět do skupiny. Obvykle se k nim opět přidružují především dcery z minulých let, někdy i synové, zejména ti mladší. Samčí zvěř se sdružuje do mládeneckých tlup. Jsou to výhradně pánské společnosti, v nichž se drží jeleni víceméně po celou dobu mimo říji. Složení těchto tlup nebývá stále stejné a jejich členové mění svou příslušnost a přecházejí z jedné tlupy do druhé. Před příchodem říje se mládenecké tlupy rozpadají. Jednotliví jeleni se rozcházejí na všechny strany a vyhledávají i desítky kilometrů vzdálená říjiště. Pro myslivce lovící v běžném revíru bývá často předem dost nesnadné odhadnout, kteří jeleni přijdou do jejich honitby. Po říji se jeleni, zejména ti starší, vracejí do svých mládeneckých tlup z doby před říjí. Takhle tedy vypadá rok jeleního života. A hned první upozornění. Všechno, co jsme si na této stránce řekli, platí pro běžnou populaci jelena evropského, ale není tomu tak v Žehušicích. Musíme si to probrat podrobněji, později se nám to ještě hodí. Bílí jeleni v Žehušicích se po říji neoddělují od stáda laní s kolouchy, i když určitá tendence k tomu je někdy patrná. Jeleni se od laní oddělují většinou až v období shazování paroží a pak především v období vytloukání lýčí. Neplatí to ovšem vždy a nezdá se, že by jejich přítomnost u laní byla podmíněna nějakými zjevnými závislostmi. Je to dost překvapivé, protože například severoameričtí příbuzní jeleni wapiti dokonce vyklízejí zimní oblasti, když se tam objeví laně. Prostředí žehušické obory 27

32 ovšem zdaleka neodpovídá přirozeným podmínkám. Především je to poměrně malá plocha. Jsou však jiné obdobně velké obory, kde se jeleni od laní oddělují. Proto uvažujme o dalším faktoru, který se na popsané odlišnosti může významně podílet. Je to například vliv utváření terénu. Ve Spojených státech amerických sledoval vztah prostředí a sociálních projevů například dr. D. H. Hirth u jelenců virginských. Pozoroval sociální vztahy jelenců ve dvou odlišných typech prostředí. V lesnatém nepřehledném terénu a v otevřené krajině typu savany. Zjistil dramatický rozdíl jak v sociální struktuře, tak v intenzitě sociálních interakcí. V lesnaté oblasti pozoroval kontakt mezi samcem a samicí pouze v období říje. Tlupy samic s mláďaty byly zpravidla omezeny na jedinou rodinu. Dr. Hirth pozoroval zvýšenou agresivitu mezi jednotlivci. Bojové interakce byly desetkrát až stokrát častější v tomto prostředí než na savaně. V období říje byla mláďata obojího pohlaví z předchozího roku matkami důsledně a rezolutně odháněna. Přesně naopak tomu bylo v podmínkách savany. Byla tam pozorována velká stáda sdružující obě pohlaví po celý rok. Roční potomci zůstávali s matkou i v době říje. Vlastní průběh říje byl v principu v obou prostředích stejný. V lesnatém prostředí však byly projevy říje omezeny prakticky na úroveň jednotlivých párů, v savaně byly běžné harémy jednoho samce a více samic. Vliv prostředí na sociální strukturu byl pozorován také u dalších jelenovitých, jako například u jelenů wapiti nebo daňků skvrnitých. S naprosto souhlasným trendem. V nepřehledném terénu byly tlupy zvěře nejmenší, v otevřeném terénu největší. Nemusíme ostatně chodit pro příklad tak daleko. Vezměme si třeba našeho srnce evropského. Původní obyvatel především lesa žil v mimoreprodukčním období v malých skupinkách. V posledních několika desetiletích proniká stále více do otevřené krajiny. Hovoří se dokonce o polní srnčí zvěři. V tomto prostředí můžeme zastihnout tlupy srnčí zvěře o několika desítkách kusů, někdy přesahují stovku jedinců. V žehušické oboře tvoří louky téměř šedesát procent celkové plochy. Terén je plochý a velmi přehledný. Snad právě tato okolnost je hlavní příčinou, proč se jeleni od laní důsledně neoddělují. Že to není žádný nový úkaz, víme z více než sto let starého záznamu hraběte Thuna v časopise Deutsche Jäger Zeitung z roku Hrabě Thun poukazuje jako na zvláštnost právě na to, že se bílá jelení zvěř drží pohromadě v jedné tlupě. Od bílých jelenů se teď vraťme opět do obecné roviny. Život v societě je provázen určitými zákonitostmi. A tentokrát se to netýká jenom jelenů nebo jelenovitých, ale prakticky všech společensky žijících tvorů, ať jsou to řekněme savci, ptáci apod. Zvířata obou pohlaví mezi sebou vytvářejí takzvanou hodnostní sociální hierarchii. To zname- 28

33 ná, že vždy dvě zvířata society jsou mezi sebou v určitém vztahu nadřazenosti neboli dominance a podřízenosti nebo submise. Dominantní jedinec má ve všem přednost. Zažene submisivního od zdroje potravy, u jelenů navíc třeba z kaliště a tak dále. Sám pak má přednostní přístup k potravě, nebo se příjemně vyválí v bahně kaliště. V rámci celé society se pak vytváří propletenec sociálních vztahů mezi jednotlivci, a to je právě ona hodnostní nebo také sociální hierarchie. Sociální hierarchie může být nejrůznějších typů. My se zde zaměříme jenom na ty typy, které připadají v úvahu pro naše vyprávění. Postavení jednotlivých zvířat v žebříčku hierarchie označujeme většinou písmeny řecké abecedy. Nejjednodušším typem je hierarchie lineární. V tom případě to znamená, že nejsilnější zvíře je alfa. To je sociálně nadřazeno všem ostatním příslušníkům společenství. Beta, druhé zvíře v hierarchii, je podřízeno zvířeti alfa, ale nadřazeno všem ostatním. A tak to jde postupně až na konec žebříčku, na jehož nejnižším stupínku je zvíře omega. Toto zvíře je podřízeno úplně všem ostatním a není nadřazeno nikomu. Ukázalo se, že u jelenů, podobně jako u jiných zvířat, je postavení v hodnostní hierarchii závislé především na věku. V Žehušicích, stejně jako například ve Skotsku, kde to bylo také zjišťováno, stoupá sociální postavení jelenů úměrně do pěti let. Potom už žádnou závislost na věku nepozorujeme. Odpovídá to období tělesného růstu. Jelen od narození roste a přibývá každým rokem na váze. V pěti letech je růst ukončen, jelen je plně dospělý. Dále se pak uplatňují ostatní vlastnosti jako temperament, bojovnost, zkušenost a v neposlední řadě zdraví a celková tělesná kondice. Z řečeného však vyplývá, že sociální úspěšnost je podmíněna především tělesnou velikostí a hmotností. Jako u všeho, i zde můžeme pozorovat řadu výjimek z obecného pravidla, ale k tomu se dostaneme později. Druhým základním typem hodnostního vztahu je trojúhelníková vazba. Tato vazba může být velmi dobře také součástí jinak lineární hierarchie. Schematicky bychom si to mohli znázornit tak, že jsou řekněme tři zvířata A, B, C. Zvíře A je nadřazeno zvířeti B, ale je podřízeno zvířeti C. Zvíře C je současně podřízeno zvířeti B. Jelení zvěř vytváří převážně lineární hierarchii. Případy trojúhelníkových vazeb se vyskytují buď při vyšším počtu členů stáda, anebo častěji v období dočasných změn v hierarchii. Takovým typickým obdobím je čas shazování paroží, kdy jelen, který shodí paroží, často ztrácí své postavení vůči jelenům, kteří dosud paroží mají. Vůči některým partnerům si své sociální postavení však zachovají, a tak dojde k vytvoření zmíněné trojúhelníkové vazby. 29

34

35 Sociální postavení je respektováno i v klidu. Podřízený Košilka (vpravo) se neodvažuje ulehnout (1), dokud si není jist, ze mu od nadřazeného nehrozí nebezpečí (2). Pak přijde někdo třetí a vyžene je oba dva (3)

36 Jsou ale také jiné situace, které můžeme považovat za výjimku. K jedné takové výjimce došlo v Žehušicích v roce V únoru, tedy ještě před shazováním paroží, se vytvořila první trojúhelníková vazba, do které byli zapleteni čtyři jeleni. Po dvou měsících se to ještě více zamotalo. Jelen Košilka, který musel postoupit místo o rok mladšímu Jarmilinovi, dokázal být nadřazen o pět let staršímu Bohumilovi. Během roku se situace ještě dále zkomplikovala. Místo dlouhého popisu jsem dal přednost názornému obrázku o sociální situaci mezi jeleny z jarních měsíců roku Až do tohoto kuriózního případu jsme měli dost důkazů o tom, že sociální vztahy mezi bílými jeleny jsou mimořádně stabilní 32

37 a dlouhodobé. Nyní však došlo k tomu, že se na špici hierarchie dostaly dvě silné generace vrstevníků. Najednou zde bylo pět šestiletých a čtyři pětiletí jeleni. S výjimkou dvou kusů byla většina dospělých jelenů stejného nebo podobného věku. Ke konkrétním vztahům v sociálním postavení se dostaneme v dalších kapitolách ještě mnohokrát. Zakončeme tuto kapitolu konstatováním, že postavení v hierarchií je denně prověřováno všemi příslušníky tlupy mezi sebou. V období formování hierarchie, zpravidla po skončení říje a během každoročního shazování paroží, bývají jednotlivá střetnutí prudší a bouřlivější. Při stabilizaci sociálních vztahů dochází postupně k útlumu a vzájemná střetnutí jsou pak řešena jenom náznakovými postoji. Než se dostaneme k popisu těchto projevů, zmíníme se ještě o organizaci society jelenů. 33

38 VEDOUCÍ ZVÍŘE VE STÁDĚ Nezdá se, že by vedoucí laně musely o svou vůdčí roli nějak bojovat, ačkoli bývají sociálně výše postavené

39 Důležitým opatřením v životě sociálně žijících kopytníků, jeleny nevyjímaje, je úloha a poslání vedoucího zvířete ve stádě. Vedoucím zvířetem však není míněno zvíře nejsilnější, které by vládlo jako diktátor ostatním. Bývá to jedinec, kterého ostatní následují při přesunech z místa na místo. V literatuře najdeme na toto téma hodně úvah, méně však skutečně podložené poznatky. Nebude jistě na škodu, když uvedeme menší přehled názorů. Poměrně rozšířenou domněnkou, která má hojně zastánců také u nás, je, že se funkce vedoucího zvířete původně vyvinula ve skupině samic s mláďaty. Netýká se to jen jelenů. Ve skupinách tvořených oběma pohlavími má většinou právě samice úlohu vůdčího zvířete. Vůdčí samice je výhradně matka vodící mládě, ať už je to u jelenů, kamzíků nebo jiných kopytníků. Tvrdívá se, že úloha vodící laně samovolně přechází na jinou vodící matku, když vodící laň přijde o svého koloucha. A proto nemusí být vůdčím zvířetem stále stejné zvíře. Je to celkem logické, matka s mládětem musí být ostražitá za dva. Když nehrozí nebezpečí, že by mohla přijít o potomka, opadá i její ostražitost V zájmu celé tlupy pak je, aby převzal tak důležitou úlohu zase někdo jiný. Jakou úlohu vlastně má vůdčí zvíře? Toto zvíře většinou svým příkladem rozhoduje o míře nebezpečí. Když je například celá tlupa na pastvě a některé mladé zvíře se poplaší, nevyvolá to u ostatních velkou odezvu. Než se dají na útěk, raději se sami podívají, co je vyrušilo. Jakmile se však dá na útěk vedoucí laň, nemeškají a prchají také. Trochu se rozcházejí názory na to, zda při přesunu do nového prostoru chodí vůdčí laň jako první či nikoli. Je ovšem velmi pravděpodobné, že se členové tlupy orientují podle chování vedoucí laně i v této situaci. Jak se vlastně taková samice může stát vůdčím zvířetem? Nezdá se, že by tomu tak bylo na základě vybojovaného vztahu, ačkoli vedoucí zvířata bývají také výše sociálně postavená. I to má svou logiku. Aby se kterékoli zvíře mohlo dostat do vysokého sociálního postavení, musí k tomu mít řadu předpokladů, jejichž součástí je také zkušenost. Vznik postavení vedoucího zvířete trefně vyjádřil australský etolog G. W. Arnold na základě pozorování domácích ovcí. Konstatoval, že funkce vedoucího zvířete stáda není výsledkem snahy daného kusu, ale důsledkem jeho přirozeného respektu u ostatních členů stáda, kteří ho běžně následují. Tento respekt se vyvíjí na základě skupinové identity každého člena stáda, tedy jakéhosi pocitu sounáležitosti s danou skupinou. Bezpochyby platí toto pravidlo také u jelenů. I zde je vedoucí postavení laně projevem míry respektu, jaký vzbuzuje u ostatních. Američtí autoři W. L. Franklin a V. W. Lieb pozorovali u jelenů wapiti, že vedoucí laní bývá to zvíře, 35

40 které udržuje mnoho sociálních vazeb s ostatními. Úlohu jistě hrají i zkušenosti, kterou s vůdčím jedincem mají ostatní, ať už v dobrém nebo špatném. V Žehušicích jsme se pozorováním vůdčí laně zabývali koncem sedmdesátých let. Za sledované období se v roli vedoucí laně vystřídalo celkem pět laní. Mimořádně příznivou shodou okolností jsme laně od sebe dobře rozlišovali. Některé měly určité odlišnosti ve zbarvení a tam, kde byla základní barva stejná, našel oborník jiné rozlišovací znaky. Nejdříve se nám všechny laně zdály úplně stejné. Pak jsme našli drobné rozlišující detaily a nakonec se člověk sám sobě diví, že si dříve nevšiml, jak se vlastně laně odlišují třeba držením těla, způsobem chůze apod. A ty drobné, ale nezaměnitelné detaily pak slouží k identifikaci, když si pozorovatel není jist Vůdčími laněmi tedy byly Sedlatá, převážně bílá laň s velkou, ostře ohraničenou trojúhelníkovou skvrnou červené barvy přes celý levý bok, Vysoká, strakatá a v kohoutku poměrně vysoká laň, Nastřižená, červená laň s natrženým ušním boltcem, bílá beze jména a bílá Jarmila s pigmentovou skvrnou na čenichu. Vedoucí laň běžela při útěku stáda vždy první. Při příchodu ke krmení tomu tak nebylo. S výjimkou Jarmily. Ta byla ovšem výjimkou po všech stránkách. Patřila totiž k těm jedincům, kteří velice rychle zkrotli. V letních měsících zcela pravidelně právě Jarmila jako první vyrazila ke krmivu. A byla úplně prvním příslušníkem žehušické populace, který byl ochoten brát krmivo z ruky a který se nechal pohladit. Vřelý vztah k člověku (nebo k pamlskům?) projevovala jeden čas tak, že se vždy radostně ubírala za oborníkem, když přišel pěšky. A chodila za ním i několik set metrů, jako by nechtěla uvěřit tomu, že pro ni nepřinesl žádnou pochoutku. Domnívali jsme se, že právě tato okázalá statečnost před člověkem vynesla Jarmilu až do postavení vedoucí laně. Při předkládání krmiva v terénu se vlastně všichni chtěli k němu dostat. Chyběla jim odvaha, a když se pohnula Jarmila, pohnuli se hned i ostatní. Od toho byl patrně už jen krůček k tomu, aby zvěř respektovala Jarmilu i při útěku. To jsou samozřejmě jen dohady, v případě ostatních vůdčích laní tomu tak nebylo. Například Sedlatá přicházela ke krmení až s druhou polovinou tlupy. Funkce vedoucí laně byla střídána zmíněnými laněmi zcela nezávisle na tom, zda vodily, či nevodily koloucha. Nedokázali jsme odhalit příčinu, která způsobovala výměnu funkce. Zdá se, že stádo respektovalo několik potenciálních vedoucích zvířat najednou a následovalo zrovna to, které bylo právě nejaktivnější. V té době jsme nedokázali stanovit sociální hierarchii mezi laněmi, ale všech pět bylo mezi nejvýše postavenými. 36

41 Z pozorování v Žehušicích jsme si odvodili jakési funkce hlavní vedoucí laně a vedlejších vedoucích laní. Co si za těmito nezvyklými termíny máme představovat? Rozdělení je do značné míry umělé a těžko se rozhoduje, kam která laň patří. Nicméně v konkrétním případě žehušické populace byla hlavní vůdčí laní po celé čtyři roky pozorování Sedlatá. Ta byla v té době už nejstarším žijícím příslušníkem populace. Na konci tohoto dílčího období jí bylo sedmnáct let. Po tři předcházející roky neměla už žádného koloucha, byla však stále ještě ve velmi dobré fyzické kondici. V době, kdy nebyla v aktivní službě, tedy když nebyla právě aktivní vedoucí laní a tlupu vodila jiná laň, přebírala Sedlatá svou funkci zpět v případech akutního nebezpečí, například v době, když se do obory dostal cizí pes, nebo když se opakovaně ke zvěři přibližoval neznámý člověk. Za těchto okolností celá populace Sedlatou plně respektovala a řídila se jejím příkladem, aniž by ona sama musela v té věci cokoli zjevného podniknout. Jakmile takové akutní nebezpečí pominulo, přecházela vůdčí role zpět na původní laň. Od roku 1977 bylo celé žehušické stádo bílých jelenů rozdělováno na dobu říje ve dvě části jako prevence proti předpokládaným neblahým následkům soubojů nejsilnějších jelenů. V období 1977 a 1978 byla Sedlatá v části populace, která prožívala říji v obůrce na Štěpnici. Jeleni ze Štěpnice byli v březnu vpuštěni zpět do hlavní obory. Sedlatá se odpojila od ostatních a dva dny procházela sama oborou křížem krážem, jako by prozkoumávala změny v terénu. Pak se vrátila k ostatním a nějaký čas vodila spojenou tlupu zase sama. Stejné chování pak u ní odborník pozoroval během roku ještě několikrát. Dalo by se tedy říct, ale to je zatím opravdu jen čirá spekulace, že vedlejší vedoucí laň se za přítomnosti hlavní vedoucí laně učí svému poslání. Jde-li do tuhého, ujímá se vedení hlavní vedoucí laň. V běžné situaci to však není třeba a některá z vedlejších laní si tedy prakticky ověřuje, co se naučila. Také se ale stává, že některá laň ve vedoucím postavení neuspěje. Byl to případ Okrové. Dočteme se o ní na více místech této knihy, zde se omezím jen na konstatování, že Okrová neměla koloucha po mnoho let. Poprvé rodila až ve svých devíti letech. Přesto se jí podařilo dávno předtím, že byla po určitou dobu uznávanou vedoucí laní. Okrová však nebyla jako ostatní. Byla výrazně nervóznější, měla období, kdy reagovala i na bzučení mouchy. Se vzrůstem její lekavosti vzrůstal i neklid ve stádě. Ostatní brzy omrzelo být stále ve střehu a přeorientovali se na jinou vůdčí laň. Ještě bych se měl zmínit o vedoucím postavení ve skupině jelenů. 37

42

43 Není toho moc, co lze říct. Neplatí zde totiž nějaká jasná závislost. Podle některých autorů chodívají při přesunu tlupy nejsilnější jeleni ve skupině jako poslední. Podle jiných autorů chodí v čele tlupy středně silných jelenů většinou jelen nejsilnější a jen v tlupě starších jelenů bývá naopak nejsilnější jedinec poslední. Dokonce jsem četl doporučení, aby si myslivci zapamatovali, v jakém pořadí se jeleni přesunují, což je údajně vhodná pomůcka při odhadu jejich chovné hodnoty. Osobně bych na to moc nespoléhal. Údaje různých autorů se v tomto směru od sebe příliš často liší. V Žehušicích jsme nevypozorovali žádnou průkaznou závislost. Zde jsou ovšem zcela netypické podmínky. Při umělém přikrmování se k předkládané potravě jako první zpravidla přibližuje některý z níže postavených jelenů. Obvykle to bývá stále týž. V některých případech je to však spíše projev krotkosti daného jedince než jeho sociálního postavení. Při útěku se skupina jelenů dává do pohybu na základě podnětu i od níže postavených zvířat. Jeleni jsou bázlivější než laně a nejvýše postavení siláci mají ke strachu před člověkem nejblíže. Pokud jsou jeleni ve společné tlupě s laněmi a kolouchy, řídí se stejně jako ostatní příkladem vedoucí laně. Snad na závěr a pro úplnost je třeba podotknout, že přírodní podmínky mohou zásadně ovlivnit pořadí, v němž se jelení zvěř pohybuje krajinou. U jelenů wapiti, kteří žijí v drsných klimatických podmínkách, lze u smíšených tlup mladých jelenů a laní s kolouchy pozorovat, že právě jeleni razí cestu hlubokým sněhem, aby se laním a kolouchům šlo v jejich stopách snadněji. 39

44

45 PANTOMIMA JELENŮ Ukázka každodenního prověřování sociálního postavení. Bořivoj (vpravo) zkouší kombinací přímého pohledu a náznaku hrozby zvednutou hlavou reakci nadřazeného Dědka, Bořivojova nejistota je naznačena postavením jeho ušních boltců (1). Dědek reaguje zvednutím hlavy do polohy přímého pohledu (2), zatímco Bořivoj se podřízeně odvrací (3)

46 Snad každý čtenář ví, že jeleni v době říje troubí. Troubením se tedy jeleni dorozumívají, jenomže laně se tak neozývají a jeleni troubí takřka výhradně jen v době říje. Dříve než budeme mluvit o podrobnostech spojených s troubením, řekněme si, jak se jeleni dorozumívají, když netroubí. Dostáváme se tak k tajemství řeči zvířat. Rozumět této řeči se může naučit každý trochu vnímavý pozorovatel. A nemusí ochutnat z hada jako Jiřík z pohádky o Zlatovlásce. Tuto oblast jeleního dorozumívání jsem s trochou nadsázky nazval pantomimou jelenů. Patří sem celá soustava gest a postojů, kterou zvířata běžně a každodenně používají. Projevy spadající do této oblasti svou pestrostí dostatečně zabezpečují vysokou dorozumívací schopnost všech příslušníků druhu a někdy jim rozumí i příslušníci jiného druhu. Společný jazyk umožňuje zvířatům založit a udržovat sociální vztahy ve skupině. Umožňuje jim také účinnou obranu před nepřáteli. Jak ale takový dorozumívací jazyk vypadá konkrétně? Při popisu se 43

47 zaměříme především na vztahy nadřazenosti a podřízenosti. Tyto vztahy jsou vytvářeny ritualizovanými boji nebo jen gesty a postoji, takřka neustále se prověřují, a tím se upevňují nebo mění. Hlavními výrazovými prostředky jsou postavení hlavy a směr pohledu, postavení ušních boltců, rozevření očí, celkový postoj těla a postavení ocasu. Zdá se to být na první pohled složité, ale ve skutečnosti to není žádná velká věda. Začněme s postavením hlavy. Zde je důležité, má-li jelen na hlavě parohy či nikoli. Parohy jsou velmi účinnou a nebezpečnou zbraní. Jeleni je však každý rok shazují. Když jim rostou nové, jsou pokryté bohatě prokrvenou ochlupenou kůží, takzvaným lýčím. V období růstu jsou velmi citlivé na dotek, a jeleni se proto vyhýbají nárazům paroží o pevné předměty. V té době jsou tedy parohy jako zbraň celkem k ničemu, a tak jeleni používají stejných gest a postojů jako laně po celý rok. Postavení hlavy určuje především základní prvek sociálního chování. Tím je směr pohledu. Jako hrozbu zvíře používá přímý pohled. Člověk velmi těžko rozezná, kdy směr pohledu souvisí s pohybem hlavy při nevinném rozhlížení zvířete po okolí a kdy už má význam hrozby. Nejlepší pomocí je reakce druhého zvířete. Ale nepředbíhejme. Název přímý pohled skutečně vystihuje podstatu tohoto prvku chování. Má v sobě silný náboj agresivity a používá ho zpravidla výrazně výše postavený jedinec proti slabšímu. Ne náhodou nevídáme příliš často zvířata, která by si hleděla z očí do očí. Přímý pohled vyvolává okamžitou reakci. Buď podřízenou, často provázenou spěšným odchodem z blízkosti silnějšího jedince, nebo protiakci v podobě zpětné hrozby, případně protiútoku. Přímý pohled má také mezidruhové uplatnění, lépe řečeno je používán ve stejném významu u mnoha druhů zvířat, takže nabývá mezidruhového uplatnění. Sami si to můžeme vyzkoušet. Při setkání s cizím zvířetem, nejčastěji psem či kočkou, svým pohledem zvíře přimějeme, aby odvrátilo hlavu. Vesnický voříšek má bohaté zkušenosti s cizími lidmi, většinou velmi špatné zkušenosti. Když mu zkřížíme cestu, velkým obloukem se nám vyhýbá. Pokukuje po nás koutkem oka, ale podívat se na nás zpříma se na kratší vzdálenost neodváží. K přímému pohledu se v knize ještě mnohokrát vrátíme. Přímým pohledem repertoár postavení hlavy zdaleka nekončí. Opakem přímého pohledu je odvrácení hlavy. Někdy se mu také říká pohled mimo či stranou. Jelen odvrací hlavu nejčastěji při jejím sklonění pod vodorovnou osu těla. Často zároveň mhouří oči, jako kdyby to raději ani nechtěl vidět. Ušní boltce bývají sklopeny šikmo od těla. Výraz podřízenosti je velmi zřetelný. 44

48 Větrník (vlevo) hrozí přímým pohledem, Pišta (vpravo) dává najevo podřízenost pohledem mimo Jelen, který je ohrožován, se však nemusí smířit s rolí podřízeného. Může sám odpovědět hrozbou. V období růstu paroží to bývá nejčastěji zvednutím hlavy, ušní boltce přitiskne ke krku, oči široce rozevře, až je na dálku vidět svítící oční bělmo. Tuto hrozbu můžeme za určitých okolností vidět také u jelena s plným parožím. Hrozí tak jeleni takřka výhradně sociálně výrazně níže postaveným jedincům. V době říje hlavní jelen v harému touto hrozbou běžně shání laně. Část projevů dorozumívání bývá významově podobná u řady druhů, dokonce i u primátů, jak to dokazují podrobné studie goril a šimpanzů, a my si hrozbu zvednutou hlavou můžeme ukázat, když to trochu přeženu, dokonce i na člověku. Při jednání se sociálně o hodně níže postavenými lidmi, například s dětmi, používáme hrozbu zvednutou hlavou zcela běžně. Když třeba nutíme vlastní děti doma uklízet, zvedneme bradu, povytáhneme obočí, případně vykulíme oči a tuto mimiku provázíme úsečně a výhružným tónem vyslovovanými příkazy. O našem sebevědomí není v daném případě pochyb a děti tento projev většinou správně chápou jako hrozbu před možností následujícího výprasku. Když ovšem jednáme s lidmi vyššího sociálního postavení, s manželkou, učitelem, představeným, bradu již většinou nezvedáme. Naopak hlava bývá skloně- 45

49 na, pohled směřuje k našemu protějšku spíše zezdola. Konejšivá intonace našeho hlasu je zpravidla zcela odlišná, než když jsme nutili děti uklízet. Srovnáme-li pak své chování s projevy jelenů, zjistíme, že vlastně používáme sklon hlavy a další prvky dorozumívání podobně jako oni. Ještě pár slov k hrozbě zvednutou hlavou raději zase u jelenů. Zejména němečtí autoři nazývají tento typ hrozby hrozbou špičáky nebo myslivecky hrozbou kelci. Tento název je odvozen od předpokládaného fylogenetického původu tohoto projevu. Předkové jelenů měli tesákovité horní špičáky přečnívající přes úroveň ostatních zubů. Jelení pradědečci velmi pravděpodobně používali tyto špičáky také v boji. Během dalšího vývoje se redukovala velikost špičáků. U některých jelenovitých zůstaly však do značné míry zachovány. Patří sem srnčík čínský, který nemá vůbec parohy, a muntžaci. Oba druhy velké špičáky stále ještě k boji používají. Ostatním jelenovitým zůstaly z velkých špičáků jen celkem nepatrné zbytky. Při hrozbě jelen vytahuje horní ret vzhůru podél celé ústní štěrbiny a blízko ústních koutků se mu objeví zakrnělé špičáky. U normálně zbarvených jelenů je srst v tomto místě tmavě zbarvená a vytváří tzv. labiální skvrnu. Tato skvrna je přesně v místě, kde by špičáky z horní čelisti přesahovaly do dolní čelisti, kdyby existovaly ve své původní velikosti. Někteří etologové předpokládají optický účinek kontrastu světlého zubu na tmavém pozadí. Domnívám se však, že poněkud přeceňují zrak jelenů. Lze si ve skutečnosti těžko představit optický účinek nepatrných špičáků při výrazném držení těla a zejména hlavy, navíc více či méně opatřené parohy. Tyto pochybnosti nejsou nijak revoluční a nové. Jeden z nejproslulejších světových etologů kopytníků a z nich především jelenovitých, kanadský profesor německého původu Valerius Geist, popisuje diskutovanou hrozbu tak, že jelen hrozí, jako by obnažoval špičáky. Já se přikláním spíše k termínu hrozba zvednutou hlavou než hrozba špičáky. K této terminologické studii se hodí zajímavé srovnání. Dr. Cyrille Barrette z Kanady řadu let pozoroval muntžaky v zajetí a také v národním parku Wilpattu na Srí Lance. Muntžaci jsou malí jeleni, kteří tvoří určitý přechodný vývojový typ. Mají jednoduché, krátké, téměř nevětvené parohy a zachovali si velké špičáky, jimiž si dovedou uštědřovat nebezpečné krvavé rány. Dr. Barrette se zaměřil na pozorování bojových střetnutí a zjistil zajímavou věc. Za nějakých sto hodin času stráveného pozorováním těchto jelenů z bezprostřední vzdálenosti v zajetí neviděl ani jednu hrozbu špičáky. Odmítá proto tento název a kloní se spíše k tomu, že hrozba zvednutou hlavou je součástí strategie, jak se udělat opticky před soupeřem větším, a tím ho zastrašovat. 46

50 Typická hrozba zvednutou hlavou

51 Hrozba ve stoji na zadních Na bílých jelenech také můžeme vidět zřetelnou tmavou skvrnu tam, kde by z horní čelisti přečníval špičák a dotýkal se sanice. Na fotografiích je to dobře vidět. Při jedné smutné příležitosti, kdy jsem měl možnost podívat se zblízka na zhaslého bílého jelena, se však ukázalo, že tato skvrna byla způsobena špínou, nikoli pigmentem v srsti. Mluvím zde o pantomimě, ale určité zvuky při ní jeleni rovněž vydávají. Hrozbu zvednutou hlavou někdy provázejí hlasitým skřípáním zubů, jak třou stoličky o sebe při vodorovných pohybech spodní čelisti. Při vychýlení čelisti do strany často vysunují jazyk a vydávají syčivé zvuky. Nestačí-li hrozba přímým pohledem nebo zvednutou hlavou, aby jelen, kterému druhý hrozí, projevil pokoru, následuje fyzické napadení. K fyzickým útokům patří kousání a kopání předními končetinami. Poměrně vzácně se vyskytují údery čelem. Způsob kousnutí nebo kopnutí 48

52 svědčí o vzájemném vztahu obou zúčastněných jelenů. Nachází-li se výrazně nadřazený jedinec v dobrém rozmaru, kope či kouše ostatní víceméně náznakově v klidném postoji a takřka vždy použije přímý pohled. Nejčastěji takový útok vidíme u zdroje potravy nebo při kalištění, když se podřízený jedinec dostane do přílišné blízkosti nadřazeného jelena či laně. Intenzita útoku se zvyšuje, když dominantní zvíře není v dobrém rozmaru, když předtím druhému hrozilo, ale nedosáhlo patřičné reakce, nebo když se cítí ve svém postavení ohroženo. Zvýšená agresivita je patrná také při interakci s hodnostně blízko postaveným jelenem. V takových případech bývá už kopnutí dost citelné, mnohdy vedené oběma předními končetinami najednou. Vrcholem pak bývá hrozba či útok ve stoji na zadních. Tento projev bývá nazýván různě, celkem výstižný je anglický název flail Znamená mlácení cepem. Ke střetnutí dochází většinou tak, že si dva jeleni stojící proti sobě nejdříve vzájemně hrozí zvednutou hlavou. Hrozbu umocňují oba jeleni stále vyšším zvedáním hlavy, až se jeden či oba současně zvednou na zadní a v tomto postoji hrabou předníma nohama, aby zasáhli soupeře. Naštěstí pro oba ke skutečnému zásahu dochází zřídkakdy. I když jeleni stojí na začátku tak blízko, že se téměř dotýkají hlavami, jsou při vztyčení na zadních od sebe najednou vzdáleni ještě o délku obou trupů. Jsou sice schopni udělat pár kroků i v tomto postoji, ale tak daleko to dojde skutečně jen výjimečně. Pokud vůbec, cvaknou o sebe jen spárky předních končetin, a tím je vše odbyto. I zde jsou však výjimky. Jednou jsme pozorovali dvě laně při takovémto střetnutí. Jedna bušila do druhé dobrých dvacet vteřin. Poražená laň pak postávala opodál, na hrudníku měla zřetelné šrámy a byla dost otřesená. Vzájemný sociální vztah obou zvířat při střetnutí ve stoji na zadních lze poznat i při této akci. Nadřazený kus nebo ještě spíše budoucí vítěz hledí zpříma na druhého, tedy opět používá přímý pohled, zatímco ten druhý odvrací hlavu. Poražený také většinou klesne na všechny čtyři o chvilku dříve než vítěz, často již napůl obrácen k útěku. Inž. Jitka Babková ještě jako studentka Vysoké školy zemědělské pro svou diplomovou práci detailně pozorovala hrozící nebo také útočné chování bílých jelenů během celého roku. Rozborem téměř dvanácti set registrovaných hrozeb ze skoro jednoho tisíce různých interakcí mezi jeleny zjistila, že nejčastěji používanými hrozbami v době růstu paroží byly přímý pohled a hrozba zvednutou hlavou. Než přejdeme k popisu projevů v období vyvinutého paroží, zmíním se o jedné raritě. Je to kopání zadními končetinami. Pro některé jiné kopytníky, jako jsou třeba koně, zebry a osli, je to zcela běžné. Nadarmo 49

53 se nedoporučuje přibližovat se k těmto zvířatům zezadu. Postaví se na přední a vyhodí zadními silou rovnající se ráně z děla. To u jelenů nevídáme. Tedy nevídáme často. V Žehušicích se takto choval, když dospěl, jelen Špičkin. Vyhazoval zadními především vůči laním a náznakem dokonce také proti oborníkovi. U jiného jelena jsme to dříve ani později zatím neviděli. Jakmile jelen vytluče paroží, zásadně mění repertoár hrozeb. Hrozba parožím začíná být hlavním útočným projevem při řešení sociálních vztahů mezi jeleny. Bojové projevy se tak rázem zásadně liší od bojových projevů laní, které zůstávají stejné po celý rok. Údery čelem, kousání a kopání se v tomto období nevyskytují skoro vůbec. Jeleni kopou jedině kolouchy, případně laně a špičáky, když je chtějí dostat od krmení. Postavení hlavy má v tomto období zcela opačný význam než v období předcházejícím. Skláněním hlavy pod úroveň vodorovné osy těla se ukazuje a napřahuje paroží. Skloněná hlava, která při střetnutí dvou jelenů skoro bez výjimky znamenala pokoru a bázeň, znamená nyní jasnou hrozbu parožím. Z výrazových prostředků hlavy zůstává zachován význam postavení ušních boltců a rozevření očí. Spory se teď vyřizují převážně parožím, jelen jím například napadá podřízené zvíře, které neuskočilo dost rychle z dosahu, nebo se dva jeleni vzájemně přetlačují do sebe zaklesnutým parožím. Jeleni se v této době přetlačují parožím často a rádi. Nebývá vždy zřejmé, kdo je vítěz. Mnohdy padají i společenské bariéry. Silní jeleni přijmou za partnery i mnohem slabší jeleny a dlouhé minuty se s nimi pošťuchují. Prostě je to taková chlapácká hra. Začnou-li se takto pošťuchovat u krmení, už je jasnější, kdo ze dvou zápasníků vítězí. Přetlačují se větší silou a outsiderům výše postavení jeleni jasně dávají najevo, že jejich přítomnost není žádoucí. Někdy se stranou utkají dva jedinci, kteří si řeší zásadní spor. Přetlačování pak dostává úplně jiný charakter a můžeme ho už označit jako souboj. Ten je nejpříznačnější pro období říje. Více si proto o souboji řekneme až v příslušné kapitole. Vrátím se teď ještě jednou ke zmíněné diplomové práci a ocituji z ní, že nejčastějšími hrozbami používanými bílými jeleny s vyvinutým parožím byla jednak hrozba napřaženým parožím, jednak přímý pohled. Musíme si teď ještě říct několik slov o obecných projevech, které platí po celý rok. Součástí hrozeb je toporná chůze s nepřirozeně napjatými končetinami a strnule zvednutou hlavou. Jeleni tak hrozí před střetnutím nebo potom, co zaženou soupeře. V druhém případě se vítězný jelen při pronásledování poraženého zastaví a vykopne oběma napjatými předními končetinami, jako by stříhl nůžkami. Význam je jasný: Jen počkej 50

54 Takto laň přemlouvá silnějšího, aby ji pustil k hostině příště! Opakem, tedy projevem podřízenosti, jakýmsi žadoněním tak už toho nech, vždyť vidíš, že jsem slabší, je projev, pro který máme zatím jen pracovní název mletí pantem. Podřízené zvíře skloní hlavu pod úroveň vodorovné osy těla, napne krk a čenich směřuje kupředu. Zvíře dělá pohyby, jako by žvýkalo sousto s otevřenou tlamou. Poprvé jsme si toho všimli při svádění jelena laní v říji. Není to jediný případ, kdy nějaký útočný projev je používán jako součást námluv. Později jsme zjistili, že se tak laně i jeleni nejčastěji chovají v situaci, kdy by se rádi připojili ke žraní předloženého krmiva, a že není jisté, zda nebudou napadeni silnějším zvířetem. Je to tedy jakési chlácholení a uklidňování agresivních nálad nadřazeného zvířete podřízeným nebo v přeneseném smyslu slova okázale projevovaná pokora. U jelenů nezáleží na tom, mají-li parohy či nikoli. Abychom se vrátili k obecným závislostem. Míra hrozby bývá nepřímo úměrná míře sebevědomí hrozícího zvířete. Čím méně si je hrozící zvíře jisto výsledkem, tím výraznější a agresivnější je jeho projev. Dobře je to 51

55 patrné například na postavení ušních boltců. Čím více jsou přitisknuty dozadu ke krku, tím vyšší stupeň hrozby znamenají, zároveň ale také svědčí o vratkém sebevědomí. Hlavní jelen hrozí mladým, nízko postaveným jelenům přímým pohledem se vztyčenými ušními boltci. Týž jelen, když se blíží doba shazování paroží, má většinou při stejné hrozbě přitisknuté boltce ke krku a navíc přechází z přímého pohledu rychle k účinnějšímu zastrašování. V zájmu objektivity je třeba ještě dodat, že silnější stupeň hrozby může být způsoben zvýšenou agresivitou hrozícího, když je něčím motivován, nebo když mu prostě došla trpělivost I zde hraje velkou roli individualita zvířete. Většina hlavních jelenů v Žehušicích používá při šarvátkách v potravní konkurenci jen náznakových hrozeb. Jsou však mezi nimi takoví, kteří si zjednávají pořádek neúměrnými prostředky, i když v podstatě o nic nejde. Poměrně často oběma pohlavími používanou hrozbou bez ohledu na stadium vývoje paroží jelenů jsou změny tvaru předočních pachových žláz, myslivci nazývaných slzníky. Jsou to kapsovité útvary, do kterých přecházejí oční koutky směrem k čenichu, a mají velkou úlohu při produkci specifických pachů. Jsou velmi výrazné a na dálku lze dobře rozeznat, když jsou doširoka rozevřené. Dobře je známe z fotografií troubících jelenů. Jsou na nich vždy rozevřené. A o to právě jde. K tomu jen malé vysvětlující odbočení. O tom, že mají slzníky význam při útočných interakcích mezi jelenovitými, píše řada autorů. Ale pohříchu v literatuře chybí detailní údaje. Často můžeme pozorovat jeleny v zajetí, především v zoologických zahradách, jak hrozí návštěvníkům skrz plot a mají slzníky úplně rozevřené. A tak se stalo následující. Když jsem obhajoval svou disertační práci, jeden z oponentů, profesor Veselovský, ředitel pražské zoologické zahrady a náš přední etolog, mi ve svém posudku položil otázku, zda jsem si také všímal úlohy předočních pachových žláz při útočných interakcích bílých jelenů. V disertaci o tom totiž nebyla ani zmínka a musím se přiznat, že jsem si toho do té chvíle vůbec nevšímal. Poprvé jsem tedy využil fotografie, které jsem do té doby nashromáždil jak v samotných Žehušicích, tak v různých jiných populacích jelení zvěře. Vybral jsem celkem 411 záběrů, z toho 351 ze Žehušic, na nichž bylo zachyceno nějaké střetnutí mezi jeleny či laněmi a na kterých hlavně bylo vidět, zda mají zúčastnění žlázy rozevřené či zavřené. To dohromady zahrnovalo přes tři stovky různých střetnutí. Co jsem na fotografiích našel, to jsem si poznamenal, roztřídil a spočítal. Měl bych teď sto chutí zasypat laskavého čtenáře zcela přesnými údaji v podrobných tabulkách, ale jistě úplně postačí obecný závěr. Zcela nepochybně měli jeleni rozevřené slzníky v situacích zvýšeného sociálního 52

56 napětí, zejména když se prali. Ukázalo se, že v drtivé většině případů měla otevřené slzníky pouze nadřazená zvířata obou pohlaví. Navíc čím vyšší stupeň hrozby jelen či laň použili, tím častěji měli rozevřený slzník. Ani v jednom případě hrozby přímým pohledem jsem rozevřený slzník nenašel. Ale při hrozbě ve stoji na zadních tomu tak bylo ve všech fotografovaných případech. Také při troubení v říji měli jeleni pokaždé úplně rozevřený slzník. Zajímavý byl poznatek, že během roku měli jeleni ze Žehušic rozevřené slzníky takřka výhradně v době shazování paroží a v říji. V obou případech tedy v době zvýšených třenic mezi jeleny. Na fotografiích jelenů odjinud nebyl patrný sezónní vliv na výskyt rozevřených slzníků. Při srovnání fotografií jelenů ze Žehušic a jelenů z ostatních chovů byl výskyt rozevřených slzníků v Žehušicích méně častý. A to souhlasilo s dosavadními zkušenostmi, že v Žehušicích vytvářejí jeleni stabilní sociální vztahy. Všichni se znají po celý rok, a tak jim stačí nižší stupeň hrozby, aby si své postavení vyjasnili. Závěr i odpověď oponentovi byly jasné. Rozevření slzníků souvisí se stupněm hrozby. Zůstalo otevřené, jestli je účinek hrozby umocněn optickým působením nebo snad pachově. Není také vyloučeno, že jeleni rozevírají slzník jako výraz vnitřního vzrušení a že tím druzí vůbec nejsou ovlivněni. Buď jak buď, všímavost pozorného oponenta mi pomohla vytěžit z mých dlouholetých pozorování výsledky, o kterých jsem neměl do té doby ani tušení. Tím bych malou odbočku ve vyprávění mohl uzavřít, ale přece jen mi to nedá, abych neuvedl ještě jednu podrobnost. Získané výsledky jsem použil nejen v odpovědi oponentovi, ale publikoval jsem je ve vědeckém časopise. Jenomže vzápětí poté jsem po dlouhých letech úsilí získal videorekordér. Hned při prvním natáčení v Žehušicích, když měli jeleni paroží asi tak v polovině svého vývoje, tedy v době hlubokého klidu a míru, jsem mimoděk natočil detail hlavy jelena Pišty zrovna při hrozbě zvednutou hlavou komusi jinému. Později jsem si přehrál záznam zpomaleně a vícekrát za sebou. Pišta hrozil jen tak mimochodem jako mnohokrát téhož dne, když měl zvednutou hlavu v kulminačním bodě, slzník se náhle rozevřel a zase zavřel. Jedna vteřina by byla příliš dlouhým časovým úsekem na změření toho okamžiku. Bylo jasné, že při fotografování je skutečně náhoda strefit se právě do tohoto zlomku vteřiny. A tak jsem zapochyboval. Je vůbec pravda, co jsem o slzníků a útočném chování napsal? Přiznám se, že v době, kdy píši tyto řádky, netuším, jaká je odpověď. Možná že do určitého stupně agresivity rozevření slzníků provází každou hrozbu. A že míra hrozby ovlivňuje délku rozevření slzníků. Celkový trend by mohl odpovídat zá- 53

57 věrům vyčteným z fotografií, v detailech to ale bude asi trochu jinak. Jak to dooprady je, objasní, jak doufám, další pozorování. Život v societě má své zákony. Zvířata se musí chovat podle nich, aby se societa udržela, což je výhodné pro všechny. Bílí jeleni stejně jako ostatní zvířata se však nerodí se znalostí všech zákonů. Mladí jeleni se proto chovají jinak než dospělí. Cestou omylů se naučí rozeznávat, co je hrozba. Mezi sebou si pak vyzkoušejí, jak takovou hrozbu použít. A tak můžeme vidět, jak na hrozbu dospělého jelena přímým pohledem reaguje mladý jelínek přátelským přičichnutím k jeho výbojně vysunuté bradě. Dospělý jelen by si to nikdy nedovolil. A často se stane, že hrozící jelen v hrozbě nepokračuje, a dokonce jelínka ani neztrestá. Postupem doby, čím je jelínek starší, tím se mu méně promíjí a přibývají mu zkušenosti, jak to dopadne, když na hrozbu reaguje nevhodným přátelským gestem. A tak se i on postupně chová patřičněji. Až dosud jsme hovořili o chování jelenů mimo říji. Jelení tlupy mají víceméně stejný okruh členů, kteří se mezi sebou znají. Sociální pořádek se udržuje vesměs jen náznaky hrozeb, útoky bývají řídké. Souboje parožím mají hravou povahu, zranění soupeřů téměř nepřipadá v úvahu. Občasná vzplanutí sporů však mohou mít své následky. Myslivci ve Skotsku udávají vysoké procento ulovených laní s přeraženými žebry a podobnými zraněními. Nezdá se však, že by laně měly nějaký sezónní vrchol agresivity. Již jsme si řekli, že na rozdíl od jiných populací jelenů u bílé jelení zvěře v Žehušicích se zcela neodděluje samčí a samičí zvěř nikdy a že v zimě jsou jeleni s laněmi a kolouchy pohromadě takřka nepřetržitě. Při přikrmování, není-li dost hromádek s krmivem, odhánějí někteří jeleni laně a kolouchy dost neurvalým způsobem. Útok takového dvoumetrákového jelena parožím do boku laně je jistě velmi bolestivý. Někdy se stane, že se laň svalí na zem a dlouho pak ještě kulhá. Zatím jsme naštěstí nezaznamenali ani jeden případ, že by půtky u krmení skončily trvalým viditelným zraněním. Někteří starší jeleni nechávají laně žrát a zahánějí jen ostatní jeleny. Jiní, jako by si potřebovali pozvednout sebevědomí, nemají smysl pro galantnost vůbec. 54

58

59 VOŇAVKA MÍSTO NAVŠTÍVENKY 0 pachové komunikaci toho víme zatím málo Člověku zůstávají pachové signály většinou utajeny, nebo jim prostě není schopen porozumět

60 V této kapitole se zaměřím na oblast, o které toho zatím víme jen velmi málo. Je to pachová komunikace. Není to způsobeno ani tak tím, že by to byl málo používaný způsob dorozumívání, ve skutečnosti je tomu spíše naopak. Ale člověku zůstávají pachové signály většinou utajeny, nebo jim prostě není schopen porozumět. Podobně jako u jiných druhů zvířat, ať je to pes, myš nebo nějaký hmyz, i u jelenů podle jejich chování usuzujeme, že komunikují pomocí pachu. Máme k dispozici řadu přesných metod, například histologických, kterými dokážeme postihnout přítomnost žlaznaté tkáně v organismu, která produkuje pachové látky, ale vlastní funkci a účinky pachových látek většinou jenom odhadujeme podle chování. Tak bylo histologicky zjištěno, že jelenovití mají celou řadu specializovaných žláz sloužících výhradně k produkci výměšků, které působí jako pachové signály. Podle druhu jelena a jeho specifických životních projevů jsou jednotlivé žlázy více či méně vyvinuté a také více či méně používané. V tomto případě bude výhodnější, když si uděláme malý výlet do říše jelenovitých a na bílé jeleny na chvilku zapomeneme. Začneme popisem meziprstní žlázy umístěné mezi kopýtky všech čtyř končetin. Tyto žlázy mají všechny druhy jelenovitých a běžně je užívají. S každým krokem zanechává zvíře pachovou značku o své přítomnosti. To je důvod, proč dokáže lovecký pes tak dobře sledovat stopu jelena. Všichni jelenovití s výjimkou kabarů mají vyvinuté již zmíněné předoční pachové žlázy, slzníky. Tyto žlázy mají vlastní pachotvornou část umístěnou v dutině, do které ústí oční koutek. Ovšem různé druhy jelenovitých mají tuto žlázu vyvinutou různou měrou. Žláza je více vyvinuta například u muntžaků, pokud její relativní velikost porovnáme třeba s našimi jeleny evropskými nebo jeleny axis, soby a jelenci. Domníváme se, že tyto žlázy jsou široce užívané při pachovém značkování. Přímá pozorování nebo dokonce exaktní studie jsou velmi vzácné. Není totiž tak úplně jednoduché rozeznat otírání výměšků předočních žláz od prostého drbání se. Mohu to doložit vlastní zkušeností ze Žehušic. Nikdy jsem neměl možnost pozorovat, že by jeleni otírali své slzníky tak, jak to pro období říje popisují u jelena evropského například skotští autoři. Když jsem měl v Žehušicích poprvé videorekordér, měli jeleni právě paroží v lýčí. Už jsme se vraceli z obory, když jsme před soumrakem uviděli hned za plotem obůrky Starý park stát Větrníka s Pláteníkem. Nedalo mi to a bez jasného záměru jsem začal Větrníka natáčet. Přitáhl jsem si ho transfokátorem kamery na obrazovce tak, že hlava jelena zabírala téměř celou plochu zorného pole. Jak Větrník hýbal hlavou, najednou jsem zpozoroval, že to není jen tak nějaká hra bez cíle. 57

61 Větrník se otíral o větvičky tak, že mu zřetelně jezdily přes slzníky. Dokonce si některé větvičky zcela jasně opatrně zapichoval do slzníku. Pak si o ty samé větvičky otíral obličejovou část hlavy a také paroží. Stál jsem od jelena necelých deset metrů, ale přesto bez natáčení bych vůbec netušil, co se vlastně děje. Jaký význam však toto chování mělo, to se můžeme zatím jen domýšlet. Není to však jenom náš případ, že neumíme přesně vysvětlit takové ojedinělé pozorování. Různí věhlasní autoři popisují podobné chování, například že jelen barasinga tehdy a tehdy třikrát otíral předoční žlázy o vegetaci. I taková kusá informace je cenná, protože máme před sebou pole nezorané. Používání předočních žláz v pachové komunikaci je zřejmě zásadně ovlivněno okolností, jak je ten který druh jelena závislý na životním prostředí a hlavně, jak to životní prostředí vlastně vypadá. Pro studium pachového dorozumívání se velmi dobře hodí takové druhy, jejichž příslušníci žijí většinou osamoceně po jednom v nepřehledném prostředí pralesa. V takových podmínkách nemohou používat různé optické signály, běžné u sociálně žijících druhů. Optické signály musí být nahrazeny jiným systémem dorozumívání, ať už dorozumíváním hlasovým nebo pachovým. To, že některá zvířata žijí osamoceně, ještě neznamená, že žijí ve vzduchoprázdnu. Potřebují vědět o svých sousedech třeba jen proto, aby si vzájemně nepřekážela. Potřebují se také domluvit s druhým pohlavím v době námluv, protože náhodná setkání v takovémto případě příroda nepěstuje. Neriskuje možnost vymření druhu jenom proto, že se náhodou nepotkal v pravý čas samec se samicí. Uvedené podmínky úspěšného studia pachového dorozumívání splňují kromě dalších druhů například muntžaci. Muntžaci jsou malí, jen asi půl metru vysocí asijští jeleni. Rozeznává se celkem pět druhů, z nichž nejznámějšími jsou Muntiacus muntjac a M. reevesi. Muntžaci jsou zcela unikátní a v jistém směru dobře probádaná zvířata. Prosluli především diploidními počty chromozómů. M. muntjac má totiž nejmenší počet chromozómů ze všech savců, šest u samic a sedm u samců, zatímco druhý zmíněný druh jich má čtyřicet šest. Jen pro zajímavost, počet chromozómů ostatních jelenovitých se pohybuje mezi šedesáti a sedmdesáti. O muntžacích jsem však začal mluvit z jiných důvodů. Jak jsem se již dříve zmínil, dr. Cyrille Barrette z Kanady pozoroval muntžaky kromě jiného také v zoologické zahradě. Bylo to v Calgary v několika výbězích, z nichž největší byl velký 2200 m 2. Dr. Barrette se v jedné z několika svých studií zaměřil právě na značkování muntžaků, při kterém jsou 58

62 předávány pachové zprávy ostatním obyvatelům stejného prostoru. Muntžaci mají jedny z největších předočních pachových žláz ze všech savců a také je hojně používají ke značkování. Snad bychom si mohli z pozorování dr. Barretteho podrobně uvést, jak takové značkování u muntžaků probíhá. Muntžak přijde k místu užívanému ke značkování. Několik vteřin místo očichává, pak rozevře předoční žlázy, nachýlí hlavu dopředu, přiloží obličej k místu a lehce na ně otírá sekret žláz. Pak místo většinou ještě navíc pokálí nebo pomočí. Velmi často po značkování muntžak olizuje své vlastní rozevřené žlázy daleko vysunutým jazykem. Určitě to není náhoda, protože dr. Barrette to pozoroval více než dva a půl tisíckrát! On sám se domnívá, že muntžak olizuje vlastní žlázy, aby si připomněl nebo spíše zapamatoval svůj vlastní pach. Po značkování muntžak nikdy neočichává svou značku, ale když narazí na značku cizí, přeznačkuje ji. Z pozorování všech zvířat ve výběhu, jejichž vzájemné sociální vztahy byly známé, dr. Barrette usoudil, že značkuje zcela nepochybně především nadřazené zvíře. Značkování lze považovat za určitou formu nepřímé agrese nebo aspoň hrozby. V literatuře o pachovém značkování se běžně uvádí, že když zvíře narazí na značku příslušníků svého druhu, může podle ní odhadnout čas, který uplynul od jejího umístění. Nicméně jak to zvíře dokáže, kromě snad rozeznání zcela čerstvé od hodně zvětralé značky, nebývá uváděno. Na základě pozorování přišel dr. Barrette s poměrně jednoduchým a velmi pravděpodobným vysvětlením, které platí aspoň u muntžaků. Když prochází muntžak svým revírem, činí tak po obvyklé trase. Na ní nachází stopy moči, výkalů a značek ze sekretů žláz buď jiných muntžaků, nebo svých vlastních. Když přeznačkováním vymaže všechny značky ostatních, pak je pravděpodobně schopen při další obchůzce rozeznat, kolik mu na hranicích revíru přibylo cizích značek. Protože cizí pachy a vůně nesou informaci o pohlaví, věku, sociálním postavení a v mnoha případech i individuální totožnosti, může být nadřazený muntžak při obchůzce dokonale informován, kdo s ním sdílí stejný prostor. Sociálně níže postavení muntžaci, ať již samci či samice, přeznačkovávají cizí značky jen velmi vzácně. To svědčí o tom, že informovanost o ostatních obyvatelích je důležitá v první řadě pro nadřazené samce, aby věděli, kdo je nebezpečný vetřelec a kdo je přátelský podřízený starý soused. Domnívám se, že pravidelná značkovací činnost nadřazeného samce je důležitým zdrojem informací i pro ostatní usedlíky. Když na okruhu nadřazeného samce narazí na cizí pach, stačí jim vědět, kdy nadřazený samec chodí na obchůzku, a hned vědí, jak je značka stará. 59

63 Jinou žlázou, která má podobný význam jako pachová žláza předoční, je žláza čelní. Značkování jejím prostřednictvím bylo pozorováno u jelenců, mazam amerických a našich srnců. U srnců bylo podrobně zjišťováno histologickými technikami, jak se mění struktura čelní žlázy během roku. Ukázalo se, že žlaznatá část tohoto orgánu se zvětšuje a zmenšuje ve stejném cyklu jako pohlavní žlázy. To svědčí pro řízení aktivity čelních žláz pohlavními hormony a také o tom, kdy jich srnci nejvíce používají. Je to období udržování teritorií. Čelní žlázy spolu se žlázami mezi parůžky a žlázami na krku slouží k vyznačování hranic teritoria. Pachová značka má pak dvojí význam. Ostatním srncům říká: Sem nechoď, tady jsem já! Ale pro srny znamená něco jako: Jen pojď dál, tady pobývá silák, který je tak dobrý, že dokáže zabrat takový pěkný kus země. Povíme si teď několik velmi zajímavých poznatků z pozorování jelenců virginských, o nichž bylo referováno na mezinárodním sympoziu o chování kopytníků v Kanadě roku Autory pozorování byli W. Gerald Moore a R. Lany Marchinton z univerzity v Georgii ve Spojených státech amerických. Oba sledovali ve volné přírodě čtrnáct různých individuálně rozeznatelných jelenců. Jelenci byli nejdříve v zajetí navykáni na přítomnost člověka, aby jejich útěková vzdálenost před pozorovatelem byla snížena na minimum. Samozřejmě všechna zvířata si na člověka nezvykla stejnou měrou. K některým z nich se člověk dostal na pár metrů, jiné mohl pozorovat jen ze skrytu nebo z posedu. Vybraní jelenci se v nepřehledném terénu dobře hledali, protože pěti z nich byly na obojky upevněny vysílačky. Autoři posuzovali pachovou účinnost značek pomocí cvičeného psa, který dostal k výběru vždy několik různých vzorků, aby bylo vyhodnocení skutečně objektivní. Pravidelné sledování zvířat s vysílačkami a přímé pozorování známých jedinců trvalo skoro rok. To byla dostatečně dlouhá doba, aby se z desítek střetnutí sledovaných zvířat s ostatními a navzájem mezi sebou dalo dobře odhadnout, jaké sociální postavení zaujímá to které jednotlivé zvíře v místní populaci jelenců. Abychom se dobře orientovali ve výsledcích pozorování a nemuseli skákat z jednoho na druhé, povíme si vždy o všech nashromážděných poznatcích souvisejících s konkrétním projevem. Autoři si svá pozorování rozdělili na odírání paroží o vegetaci, tomu u nás myslivci trefně říkají strouhání, vyhrabávání země předními běhy, u nás hrabánkování, a močení na hlezenní žlázy. Přidržme se stejného rozdělení. Strouhání bylo pozorováno především za rozbřesku a při večerním stmívání těsně před a během říje. Většinou strouhal osamělý jelenec, ačkoli se několikrát stalo, že nadřazený jelenec strouhal při setkání se soupeřem, kdy toto chování zřejmě sloužilo také jako hrozba. O samotě 60

64 netrvalo strouhání nikdy příliš dlouho, asi jen patnáct vteřin. Jelenec běžně přerušoval strouhání a pečlivě očichával a olizoval ostrouhanou část stromu. Cvičený pes byl schopen zjistit pachovou účinnost ostrouhané vegetace ještě několik dní po strouhání. K tomu na doplnění od jiného autora: stejný strom často sloužil jelencům ke strouhání několik let po sobě, což naznačuje, že by takovýto terénní bod mohl sloužit jako jakýsi hraniční patník oblasti. Pro podobné příklady však nemusíme až do vzdáleného zámoří. Při výzkumu teritoriálního chování našeho srnce evropského bylo prokazatelně zjištěno, že nejvíce škod na vegetaci způsobují srnci strouháním právě v hraničních částech svých teritorií, a to zejména tam, kde docházelo k největším konkurenčním třenicím. A také u srnce bylo již dávno prokázáno, že strouhání sice začíná v období vytloukání parůžků, ale přetrvává dlouho po tom, co jsou parůžky vytlučené. Neplatí tedy už, jak se dříve uvádělo, že škody strouháním jsou důsledkem pouhého vytloukání, ale strouhání téměř jistě patří k prostředkům, kterými srnec udržuje své teritorium a kterými také teritorium dobývá. V západní Evropě bylo strouhání pozorováno zhruba od dubna, tedy od doby sezónního zabírání letních teritorií, s vrcholem v květnu a dále pozvolným poklesem. V září výskyt strouhání opadl a zůstal na ročním minimu až do jara. Vraťme se teď zpět k jelencům. Dalším sledovaným projevem bylo vyhrabávání půdy. To bylo v citovaném referátu zaznamenáno dvaatřicetkrát. Vždy hrabali dospělí jelenci a výhradně v době říje. Při této aktivitě se předpokládá zanášení pachu z meziprstních žláz do rozryté půdy. Před vyhrabáváním půdy většinou jelenci močili na svá hlezna. Potom pomalu procházeli vegetací po obvyklých stezkách. Jak se jelenec prodíral houštinami, občas se zastavil a značkoval větvičky tím, že do nich strkal čenichem a olizoval je. Občas jimi zatřásl parožím. Označené větvičky byly ve výši hlavy. Po hrabání jelenci zpravidla močili buď do hrabu, nebo těsně za ním. Pachová účinnost označených větviček byla dostatečná pro psa asi čtyři dny, pach hrabu dokázal rozeznat i člověk. Když jelenci označili své čerstvé hraby, byla tato místa vyhledávána samicemi, které na hraby močily také. Byla to zřejmě domluvená hra a hraby sloužily jako určitá seznamka. Jelenci, kteří hraby udělali, se k nim pravidelně vraceli, aby je zkontrolovali a případně obnovili. V sedmi případech bylo pozorováno, že jelenec, který se dostavil ke svému hrabu po tom, co ho navštívila také nějaká samice, vydal po očichání hrdelní zvuk a s hlavou u země vyrazil po stopě. Samice byla vždy jen pár set metrů od hrabu, a tak jelenci nedalo moc práce, aby ji našel. Po 61

65 takovémto setkání se sice obě zvířata zase rozešla, nicméně v několika případech byla samice pravděpodobně blízko své říjnosti, jelenec se k ní přidružil a setrval s ní tři dny. Během těchto dní byla dvojice opakovaně pozorována při milostných hrách. Ve dvou případech se stalo, že jeden z autorů při průzkumu hrabu narazil na jelence, který se na něj obořil a hrozil mu, dokud se nevzdálil. Není proto divu, že mladí jelenci působili u hrabu velmi nejistým dojmem, a když na ně narazili, raději rychle utekli. Ve Francii dospěl dr. Antoine Sempèré se svou skupinou u srnců k podobným závěrům jako Američané při hodnocení sledovaných jelenců. Antoine Sempèré se domnívá, že na rozdíl od strouhání je vyhrabávání půdy srnci přímým projevem agresivity uplatňovaném při vizuálním kontaktu s ostatními srnci, případně při dobývání srny v říji. Ve Velké Británii bylo pozorováno, že také vlastníci teritoria močí na hraby. Dalo by se říct, že hrabánkování bude mít širší význam, shodný pro různé druhy jelenovitých. Dostali jsme se ke třetímu projevu, kterým je močení na hlezenní žlázy. Hlezenní žlázy bývají u jelenovitých dobře patrné ostrůvky porostlé srstí poněkud odlišné struktury, než je srst okolní, u některých druhů má srst v těchto místech dokonce jinou barvu. Umístěny jsou hned pod patou na vnější straně zadních končetin. Zvíře ve zvláštním postoji močí na zadní běhy a tře jimi o sebe. Od normálního močení se tento projev liší jednak postojem, jednak okolností, že moč má vlivem odlišného chemického složení výrazný pach, který dokáže velmi dobře rozeznat i člověk. Pozorovatelé měli za to, že právě touto cestou se může přenášet sekret hlezenní žlázy dotykem čenichu a olizováním větviček na vegetaci. Vlastní močení na hlezenní žlázy bylo pozorováno za dvou nezávislých okolností. Jednak v souvislosti s popsaným značkováním, kdy jelenec potom často strouhal i hrabánkoval. Jednak bylo pozorováno u jelenců v zajetí, když byli vystrašeni útočícím psem. Tady se musíme zase na chvíli zastavit. O močení na hlezenní žlázy u celé řady druhů jelenovitých víme od mnoha autorů. Dodnes nepanuje úplná jednotnost v názorech, co vlastně znamená, protože toto chování bylo zaznamenáno v různých situacích. Například u sobů se tak chovali silní samci, když se na dohled objevil jiný samec podobné velikosti a věku. Prof. Y. Espmark, který tuto situaci popsal, vyslovil názor, že je to určitá forma teritoriálního chování. Protože však sobi nevytvářejí územní teritorium v pravém smyslu slova, mohou se sobí samci tímto způsobem sami označkovat a sloužit jako pachový střed pohyblivého teritoria podle toho, kde se zrovna vyskytují. Není ovšem vyloučeno, že tato voňavka má 62

66 účinky atraktantu, který lahodí samicím. Není to samozřejmě jediné možné vysvětlení, ale nebudeme už zabíhat do podrobností. Řekli jsme si, že hlezenní žláza je velmi nápadná. Není divu, že nedala spát celé řadě vědců. My si pro ilustraci uvedeme výsledky zkoumání dr. D. Müllera-Schwarze, který se svými kolegy studoval mikrostrukturu chlupů vyrůstajících na hlezenní žláze pomocí rastrovacího mikroskopu. Při zvětšení vypadá povrch chlupů jako jedlová šiška. Tvoří ho malé destičky, kutikulární šupiny, které se navzájem překrývají. Kromě toho mají destičky na sobě spoustu malých výstupků, které bychom mohli přirovnat k jazýčkům nahloučeným vedle sebe. Povrch chlupu je tak destičkami a jejich jazýčky mnohonásobně plošně zvětšen a navíc vytváří strukturu neobyčejně vhodnou k zadržení kapalných látek. To vše dohromady splňuje podmínky vhodné k tomu, aby se na chlupech zachytily a co nejdéle udržely sekrety žlázy a pachově účinné látky obsažené v moči. Toto poznání je velkým krokem vpřed, přesto stále nedává odpověď, jaká je hlavní funkce hlezenní žlázy. Dohady jsou jedna věc, pozorování zvířat při běžných projevech věc druhá a přesný experimentální důkaz třetí věc. O tom posledním si teď řekneme více. Jméno dr. Dietlanda Müllera-Schwarze z univerzity v amerických Syracusách je v oboru chemického dorozumívání velmi dobře známo. Tento vědec zaměřil svou pozornost především na divoce žijící zvířata Severní Ameriky. Mezi nimi také na jelence. V následujícím experimentu vyšel z předpokladu, že pachové signály mohou u jelenovitých fungovat kromě jiného také při poplachu v případě ohrožení. Různí jelenovití, ať to byli namátkou američtí karibu nebo evropští srnci, byli pozorováni, jak prchají, když očichali stopy jiného příslušníka svého druhu, který byl na tom místě sám vystrašen. U jelenců ušatých dr. Müller-Schwarze pozoroval, že svými hlezenními žlázami jelenci vydávají dobře rozeznatelný pach, když byli poplašeni, zahnáni do úzkých nebo chyceni. Vliv sekretu těchto žláz na ostatní jelence však nebyl znám. Jednoduchý pokus ukázal, že v zajetí chovaní jelenci ušatí se vyhýbali potravě, která byla naparfémována sekrety hlezenních žláz. Jen čtyřicet procent zvířat se odvážilo k takto označené potravě, zatímco téměř sto procent zvířat v kontrolním pokuse žralo klidně tutéž potravu, ale bez voňavého označení. Další experimenty ukázaly, že sekrety hlezenní žlázy jelenců ušatých i virginských působí účinně v daleko menších koncentracích na jelence ušaté než na blízce příbuzné jelence virginské. Teprve koncentrace pachu desetkrát až stokrát silnější bránila v příjmu potravy také jelencům virginským. To naznačilo, že dorozumívání prostřednictvím výměšků hlezenní žlázy je více vyvinuto u jelenců ušatých, jejichž žláza zaujímá 63

67 také větší plochu než žláza jelenců virginských. Detailnější poznatky byly získány poněkud složitější cestou, která však byla objektivnější. Vzorky sekretů hlezenní žlázy získané z imobilizovaných jelenců byly umístěny do malých kontejnerů a z tlakových lahví byl přes ně přeháněn vzduch. Patnáct metrů dlouhými teflonovými trubičkami pak byl vzduch vypouštěn na krmelišti v zajetí chovaných i divoce žijících jelenců. Účinky pachu byly hodnoceny podle chování zvířat před vypouštěním vzduchu a po něm. Bylo použito ještě srovnávacích zdrojů pachu, aby nemohla být zvířata plašena jen samotným zařízením. Tyto komplikované pokusy ukázaly, že pach hlezenní žlázy vyvolal ostražitost u samic jelenců, a to zejména v době rození kolouchů, nejméně v době říje. Poplašná funkce sekretů hlezenní žlázy bude pravděpodobně pouze jednou funkcí z mnoha. Zůstaňme ještě stále u jelenců ušatých a u pozorování dr. Müllera- Schwarze, i když už u pozorování jiného než v předešlém případě. Pozorování ukázalo, že ve skupině dospělých jelenců začínaly tvrdé střety hlavně mezi cizími zvířaty často tak, že si oba soupeři nejdříve navzájem očichali hlezenní žlázy. Vyměnili si tak jelencí své navštívenky, nebo tak dokonce odhadovali, jaké mají v případném souboji šance? Pachové dorozumívání není ovšem omezeno výhradně jen na vnitrodruhovou komunikaci. Jelenovití žili odjakživa v prostředí spolu se svými nepřáteli, z nichž pro některé jsou hlavním zdrojem potravy. Lze předpokládat, že součástí obranné strategie bude také snaha jelenovitých vyhýbat se místům, která zavání nebezpečím. Toho se snaží využít člověk, s jehož zájmy se jelenovití zákonitě dostávají do střetu. Nedovedou dost dobře rozeznat, že některé rostliny, které jim chutnají, nebo které si vyhlédnou pro své značkování, čímž je zničí, může člověk pěstovat ke svému užitku. V takovém případě se obvykle člověk cítí postižen a snaží se jelenovitým ve škodách zabránit. Není třeba si zde popisovat všechny způsoby, jimiž se o to snaží. Pro ochranu rostlin před jelenovitými byly vyzkoušeny výkaly šelem. V laboratorních pokusech s nezkušenými jelenci se skutečně ukázalo, že zvířata vyhledávala mnohem méně ty rostliny, u nichž byly rozmístěny výkaly. Nejúčinněji se přitom uplatnily výkaly pumy, vlka a kojota, což jsou všechno šelmy, které v prostředí výskytu jelenců také žijí. Tyto experimenty přinesly vlnu zájmu a optimismu, protože v některých místech jsou škody na kulturách dost značné. K praktickému využití těchto postupů zatím nedošlo, ale v pokusech se pokračuje a metody jsou dále upřesňovány. V této kapitole jsme se dotkli oblasti biologie jelenovitých, u níž můžeme předpokládat, že hlavní poznatky a objevy máme ještě před sebou. Možná že také u bílých jelenů. 64

68 Pišta s přeraženým parohem troubil většinou už jen vleže

69 V tomto případě jazyk vyjadřuje sexuální úmysl jelena Tekutina je stříkána na zem, někdy na břicho a hruď, případně až na hřívu

70 Zde o žádné sexuální úmysly nejde

71

72 Říjná laň na sebe upozorňovala pokládáním jelena Pišta nereagoval a Bedřichovi se za jeho zády podařilo laň poprvé pokládat

73 Při ejakulaci se jelen vymrští, až se na okamžik nedotýká země Hlavní jelen vytrvale odhání boční jeleny od tlupy laní

74 TLAMPAČOVÉ STŘETNUTÍ -O TROUBENÍ V ŘÍJI Bořivoj přehlédl situaci a místo obíhání a shánění laní několikrát zatroubil všemi směry, kde se laně vyskytovaly

75 Období jelení říje je pro milovníky přírody svátkem a také v Žehušicích bývá vyvrcholením celoročního pozorování. S nástupem říje se tlupy jelenů volně žijících populací rozpadají a jeleni se rozcházejí často na velké vzdálenosti na říjiště. Začínají hojně hlasově komunikovat a své uplatnění nacházejí také určité rituály. V této kapitole budeme mluvit o hlasových projevech jelenů v říji troubení. Na říjištích se setkávají jeleni, kteří se až dosud neznali. Nadcházející doba rozmnožování s sebou přináší měření sil, aby se ti nejsilnější ujali úlohy pokračovatelů rodu. Jeleni se však bezhlavě nevrhají do soubojů, které jsou předem prohrané. Mají vyvinutou celou řadu strategií, jak odhadnout soupeřovy kvality. Nejdříve odhadují vzájemné síly právě troubením. Skupina vědců z univerzity v Cambridgi vedená dr. Clutton- -Brockem studovala význam troubení na skotském ostrově Rhum. Tento ostrov měří od severu k jihu 14 a od západu k východu 13 kilometrů a leží necelých 20 kilometrů na západ od skotské pevniny. Na tomto ostrově žije skoro patnáct set kusů jelenů evropských. Tito jeleni patří za posledních více než deset let k nejstudovanějším na světě. Ještě mnohokrát se k nim vrátíme. Pozorování kombinovaná s experimenty, při nichž se používaly magnetofonové nahrávky, ukázala, že si jeleni vzájemně odpovídají na troubení. Troubení mělo své přesné uspořádání a zákonitosti. Jeleni, kteří právě vlastnili harém laní, troubili častěji než jeleni bez laní. Troubili nejvíce v situaci, kdy bylo pravděpodobné, že budou napadeni, tedy když se na obzoru objevil případný sok. Přiblížil-li se jeden jelen k druhému, frekvence troubení vzrůstala úměrně s tím, jak se zmenšovala vzdálenost mezi nimi. Když byl jelenům přehráván z reproduktoru magnetofonový záznam troubení jiného jelena, vždy to vyvolalo zvýšenou frekvenci troubení jelena, kterému byl záznam přehráván. Jelen se hned také stavěl na tu stranu svých laní, odkud přicházel zvuk z reproduktoru. Magnetofonová technika přinesla celou řadu experimentálních možností. Experimentátoři přehrávali troubení v různých frekvencích. Bylo to dva a půl, pět a deset zatroubení za minutu. Všechny tři různé frekvence pak přehrávali postupně několika jelenům a ukázalo se, ze jeleni reagovali nejvíce na frekvenci pěti zatroubení za minutu. Frekvence deseti zatroubení za minutu vyvolala nejmenší reakci. Na první pohled se takovýto výsledek zdá podivný. Vysvětlení je však celkem prosté. Jeleni troubili tak, že po zatroubení vyčkávali pět až deset vteřin na odpověď druhého jelena. Při vzájemném vyhrožování na dálku se při troubení sokové obvykle střídali a dbali na to, aby si neskákali do řeči. To bylo zřejmě příčinou malého úspěchu uměle zvýšené frekvence deseti zatrou- 65

76 bení za minutu. Při této frekvenci neměli jeleni prostě čas odpovídat, a tak to nechali být. Pozorování přineslo poznatek, že frekvence troubení může dobře posloužit k odhadu průběhu a hlavně výsledku souboje. Autoři tvrdí, že byli schopni podle frekvence troubení celkem bezpečně určit budoucího vítěze. Ten obvykle troubil častěji než poražený, aspoň během posledních pěti minut před soubojem. Pokud ovšem k souboji vůbec došlo. Naprosté většině soubojů předcházelo takovéto tlampačové střetnutí. Stejný princip jako při odhadu vítěze bylo možno použít při předpovědi, zda k souboji dojde, či nikoli. Když dosáhl vyzývatel vyšší frekvence troubení než vyzývaný, k boji zpravidla došlo. Když tomu tak nebylo, vyzývatel většinou odtáhl, aniž by se odvážil pustit se do boje. Zdá se, že troubení je dobrým základním prostředkem, podle něhož lze odhadnout soupeřovy bojové schopnosti a připravenost k boji. Hlavní jeleni s harémy laní se nijak zvláště nevzrušovali, když byli vyzýváni reprodukcí troubení mladších a slabších jelenů. Teprve při přehrávce záznamu troubení rovnocenných nebo silnějších partnerů znervózněli a začali troubit o poznání častěji. Majitelé harému laní, hlavní jeleni, však netroubí jen v ohrožení. Ozývají se víceméně po celý den. Proto základní význam troubení je akusticky informovat okolí, že harém má svého pána. Každá věc má ale háček. Je tomu tak i u právě vysloveného tvrzení. Když se totiž mladým jelenům ve věku pěti až šesti let podaří získat harém laní, ozývají se jen vzácně. Byl spočítáno, že troubí průměrně ani ne jedenkrát za minutu. Naproti tomu dospělí silní jeleni troubili sebevědomě v průměru 2,24- krát za minutu. Když však mladí jeleni neměli žádný harém, také oni se ozývali mnohem častěji, než když byli s harémem. Vysvětlení tohoto chování je nabíledni. Když o nic nejde a nemají oč přijít, dávají jeleni chrabře na odiv svou sílu. Když by je vzal někdo tak říkajíc za slovo, mohli by při nejhorším utéct. S laněmi by se ale utíkalo špatně. A tak se mladíci, když už nějaké laně mají, raději moc neozývají, aby o ně zase rychle nepřišli. Před laněmi si ovšem musí zachovat svou tvář, tak čas od času přece jenom zatroubí. Tak to vypadá v říji v běžné populaci jelena evropského. Můžeme si nyní položit zdánlivě formální otázku, zda to platí také u bílých jelenů v Žehušicích. Možná že se bude mnohý čtenář divit, ale neplatí to tak docela. Dost možná že by to tak platilo, kdyby v oboře troubilo více jelenů najednou. Netroubí zde totiž zdaleka všichni jeleni, kteří oboru obývají. A i ti, kteří troubí, zachovávají určitá místní pravidla. Můžeme říct, že v Žehušicích troubí pravidelně pouze hlavní jelen každého oplo- 66

77 ceného území. To si musíme blíže vysvětlit. Zpočátku troubil v celé oboře vždycky jenom jeden jelen. Když byla na podzim roku 1977 rozdělena celá populace na dvě části a jedna část byla uzavřena v obůrce na Štěpnici, troubili za celou říji pouze jeleni dva. Hlavní jelen poloviny stáda na Štěpnici, Bořivoj, a hlavní jelen druhé poloviny stáda ve zbytku obory, jelen Dědek. Jinak byl všude klid. Podřízení jeleni se mírumilovně pohybovali v obou částech obory ve skupinkách po dvou či více kusech. Když se tu a tam podařilo některému z nich získat nějaké laně, které se oddělily od hlavní tlupy, nikdy ani nezatroubili. Ono takové odtržení laní stejně nemělo dlouhé trvání. Laně pobyly mimo tlupu pár hodin, případně den dva, a pak se zase vrátily k ostatním. O rok později byla jelení populace před říjí opět rozdělena na dvě části. V té době však Bořivoj prodléval v jiné oboře, ve Žlebech, a Dědek nebyl už mezi živými. Později si řekneme, jak k tomu došlo, ale nyní je pro nás podstatné, že na Štěpnici toho roku kraloval a také troubil pětiletý jelen Jaromír a v hlavní oboře o rok starší Bohumil. Před rozdělením populace byli na špici hierarchie Bohumil, Pišta a Jaromír. Po rozdělení populace zůstal Pišta v hlavní části obory s Bohumilem. V jeho blízkosti a na dohled nikdy netroubil. Začal ale obcházet plot obůrky na Štěpnici, kde dorážel na Jaromíra. A na toho také začal troubit. Ten, v bezpečí oploceného prostoru, troubil samozřejmě také. To bylo za léta pozorování poprvé, co jsme slyšeli v říji troubit najednou tři jeleny z deseti v Žehušicích žijících. Pravidlo, že hlavní jelen v odděleném prostoru vždy troubí, se potvrdilo také v dalších letech. Od roku 1979 byla populace jelenů stabilně a celoročně rozdělena na dvě části. Na Štěpnici byly soustředěny červeně zbarvené laně a čistě bílý jelen Jaromír. Ten však hned koncem první sezóny náhle a nečekaně uhynul, protože si nešťastnou shodou okolností zlomil vaz při potyčce parohy skrz plot s jelenem z hlavní obory. Na Jaromírovo místo se dostal na zbytek sezóny jelen Pišta, na další léta byl na Štěpnici umístěn další, čistě bílý jelen Antonín. V roce 1982 byla vybudována malá obůrka u Starého parku, kam byl vpuštěn jelen Větrník. Každý ze jmenovaných jelenů v době říje na svém území troubil. Na podzim roku 1980 poprvé za celou dobu pozorování troubili ve velké oboře na sebe dva jeleni. Hlavním jelenem byl Bohumil. Na vrcholu říje na něj začal ze vzdálenosti asi 150 metrů troubit Pišta, který měl za sebou kratší zkušenost vládce Štěpnice. Pišta také zároveň projevoval dosud nevídaný náznak nesnášenlivosti vůči ostatním bočním jelenům, kteří před ním hbitě vyklízeli pole. To bylo od roku 1972 poprvé a toho roku také naposledy. Není vyloučeno, že měřili s Bohumilem síly, nikdo 67

78 z nás to však neviděl. Až do konce říje jsme neviděli, že by se Pišta objevil na dohled hlavní tlupy s Bohumilem. Strávil většinu času obcházením plotu Štěpnice. Za rok se situace opakovala. U stáda v hlavní oboře byl opět Bohumil. Pišta začal troubit na velkou vzdálenost od stáda, ale zjevně směrem k Bohumilovi. Bojová nálada u něj stoupala hodinu od hodiny. Obcházel tlupu ve vzdálenosti asi dvou set metrů. Jeho krok byl nápadně toporný, končetiny napjaté a troubil. Když se mu připletl do cesty kterýkoli jiný jelen, s hlasitými krátkými zvuky vyráženými v sérii za sebou ho zahnal. Nebyli jsme na takovou situaci připraveni, a tak jsme nemohli zjistit, jaká byla frekvence troubení Pišty ani ohrožovaného Bohumila. Pištova bojovnost kulminovala, když jsme kolem něho projížděli na traktoru. Neuhnul nám z cesty, a když jsme byli od něj na pár metrů, zahrozil nám také. Byl to jenom mžik, ale šel z něho strach. Až do setmění jsme z jelenů nespustili oči. Pišta si na Bohumila netroufl. Druhý den však byl u stáda laní Pišta a Bohumil s krvavými šrámy na bocích samotařil. Pišta často troubil, ale Bohumil se neozýval. Teprve po několika dnech začal zase troubit i on, ale už jenom směrem k Antonínovi za plotem Štěpnice. V roce 1982 už troubilo v Žehušicích celkem pět jelenů. Tři hlavní jeleni oddělených obůrek, Antonín, Pišta a Větrník. Bohumil přes plot na Větrníka a Antonína. Když nebyl u plotu obůrek on, troubil na ty za plotem další jelen Špičkin. Ti poslední dva troubili výhradně přes plot, v hlavní oboře při dohledu Pišty se ani neozvali. Zmínili jsme se o experimentech s magnetofonovými nahrávkami ve Skotsku. Sami jsme jen tak zkusmo v malém měřítku provedli něco podobného. Musím se ve vyprávění vrátit o pár kroků zpět do doby, kdy na Štěpnici vládl ještě Bořivoj a v hlavní oboře Dědek. Začalo to na Štěpnici. Jako obvykle jsme předložili krmivo a pozorovali zvěř z traktoru. Když byli všichni včetně Bořivoje už zabráni do žraní, zatroubil jsem neuměle na řevnici. Účinek byl překvapující. Všichni jeleni kromě mladých a špičáků strnuli v napjatém postoji. Bořivoj i laně hleděli naším směrem. Bořivoj chvílemi pohyboval hlavou ze strany na stranu, aby viděl také prostor za námi. Pak popošel několik kroků a nevěřícně si prohlížel prázdnou louku, kterou jsme měli v zádech. Po chvíli jsem troubení zopakoval, zrovna když na mě Bořivoj upíral svůj pohled. Konečně pochopil, že původci zvuku jsme vlastně my. Reagoval jednoznačně. Okamžitě se obrátil k laním, které se mezitím uklidnily a pokojně žraly. Hrozbou zvednutou hlavou se je snažil dostat co nejdál od traktoru. Naším směrem vrhal velmi nejisté pohledy, nikdy ne zpří- 68

79

80 ma, pouze jakoby úkosem. Ačkoli často troubil, nikdy netroubil přímo na nás. V jednom případě provedl náznak hrozící chůze šikmo bokem k traktoru vytrčením pravé přední končetiny kupředu spolu se zvednutou hlavou. Ale jako kdyby si sám uvědomil, že tím zašel příliš daleko, změnil bleskurychle hrozbu a pásl se. Spěšně se pak vrátil ke svým laním. Po celý zbytek dne laním bránil, aby se přiblížily k traktoru. V tlupě zavládl zmatek. Část laní se nechtěla vzdát příjemného zpestření jídelníčku a mermomocí se vracela zpět k předloženému krmivu, aby byla opět a opět Bořivojem zaháněna. Bořivojův dočasný strach z traktoru vystihli dva boční jelínci. Uchýlili se před Bořivojem do bezprostřední blízkosti traktoru, kam se za nimi Bořivoj neodvážil. Byli tak blízko, že jsme si na ně málem mohli sáhnout. Když byl pak Bořivoj zaměstnán neposlušnými laněmi, vyráželi tito dva jelínci na loupeživé výpady pár metrů ke krmení. Když se Bořivoj vracel, ustoupili do bezpečné zóny traktoru. Nás si nevšímali, postávali k nám zády a plně se soustředili na potravu a hru s Bořivojem. Téhož dne jsme se pokusili o stejný pokus v hlavní oboře. Zastihli jsme hlavního jelena Dědka, jak právě bloudil po oboře zcela sám. Nalákali jsme ho na krmení celkem snadno. Když začal žrát, zatroubili jsme na něj ze vzdálenosti asi deseti metrů. Dědkem to trhlo, chvíli nás upřeně pozoroval. Stejně jako prve Bořivoj také Dědek si soustředěně prohlížel prostor za námi, zda se tam někdo neskrývá. Pak začal traktor obcházet v kruhové spirále, jejíž poloměr se každou otočkou zvětšoval. Když už byl od nás na nějakých osmdesát metrů, začal troubit bokem k nám. My jsme troubení opakovali, ale Dědek už se k nám nevrátil. Posíleni úspěchem, pokusili jsme se o totéž v noci z úkrytu na Štěpnici. Ale už bez odezvy. Druhý den jsme opět troubili na Bořivoje z traktoru, ale Bořivoj nám už nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Kouzlo pominulo. Bořivoj klidně nechal laně, aby žraly předložené krmení. Doplatili na to jen oba chytří jelínci. Jen jsme přijeli, hned se uchýlili do naší bezprostřední blízkosti. Bořivoj se tentokráte nenechal zaskočit a s přehledem oba dva vyhnal, aniž by se námi nechal jakkoli vyrušovat. Jelínci pak schlíple patřili zpovzdálí, jak krmivo mizí v útrobách laní a Bořivoje. V následujících letech jsme se pokusili o stejný pokus s řevnicí s jinými jeleny, ale už bez zjevného úspěchu. Zkoušeli jsme použít také magnetofonové nahrávky troubení jelenů, které jsme nahráli jinde. Ani hlavní jelen v oboře Bohumil ani Jaromír na Štěpnici přehrávce nevěnovali žádnou pozornost. Určitou reakci jsme pozorovali pouze u laní, které znervózněly, pátravě se po nás dívaly a některé zvědavě přišly i blíže. 70

81 Závěrem nesmím zapomenout zmínit se o jedné zajímavosti. Došlo k ní ve stejném roce, kdy se odehrávala uvedená příhoda s Bořivojem. Bořivojovi a jeho skupině na Štěpnici jsme vůbec věnovali více pozornosti, protože Bořivoj si při říjném chování počínal okázaleji než Dědek v hlavní oboře. Tak tedy Bořivoj se sám rád pustil do předložené potravy stejně jako laně. Často na chvíli zapomněl na své povinnosti. Mohl si to dovolit, protože až na výrazně slabší jelínky neměl v obůrce tak jako tak pořádnou konkurenci. Některé laně přestaly žrát předloženou potravu a začínaly se volně pást. Popásaly se na trávě kolem dokola a pomalu se rozcházely do okolí. Bořivoj čas od času zanechal krmení, oběhl louku a sehnal laně zpět do houfu. Jednou se laně rozptýlily na široké ploše. Bořivoj přehlédl situaci a místo obíhání a shánění laní opakovaně zatroubil všemi směry, kde se laně vyskytovaly. Laně zcela zřetelně a jednoznačně na troubení zareagovaly, jako na povel se vrátily zpět do hlavní skupiny. Nedokázali jsme postřehnout rozdíl od normálního troubení. Nemohli jsme si to ani zopakovat, protože jsme až dosud podobnou situaci již neviděli. Zdá se tedy, že troubení nemusí vždy sloužit jen pro odhad kvalit a kondice soupeře. Žehušičtí jeleni, kteří se dobře znají, by troubit z těchto důvodů nemuseli vůbec. Říjné troubení má tedy zjevný dominantní význam, vyjadřuje nejspíš sebevědomí jelena a jeho agresivní nálady. Směr troubení může vyjádřit adresnou výzvu k měření sil stejně jako hrozbu. Vždy jsem si přál vyfotografovat jelena, který by troubil přímo do objektivu fotoaparátu. V Žehušicích se mi to asi nepodaří. Fotografuje se zde téměř vždy tak, že jeleni o fotografovi dobře vědí. Respekt z člověka jim brání riskovat střetnutí s dvounožcem, i když jsou jinak v rámci svého druhu bez konkurence. 71

82

83 ŘÍJE Odhánění soků od stáda je velmi vyčerpávající

84 Troubení, o kterém jsme mluvili v minulé kapitole, není samozřejmě jediným prostředkem, kterým jeleni před bojem měří své síly. Když se v říji setkají dva soupeři, obvykle se hned nenapadnou. Po slovní výměně výhrůžek troubením nastane další hra na nervy. A tady se na chvilku zastavíme. Říje je období, kdy jelení zvěř opouští kryt lesa a houští a vychází na čas na volné prostranství. Přitahuje pozornost přátel přírody a bylo o něm také nejvíce napsáno. Přesto, anebo právě proto bychom si měli upřesnit, co v této souvislosti můžeme vidět. Budeme se držet rozdělení, které uvedl například dr. Wilfried Bützler. Je třeba říct, že se různí autoři v tomto směru příliš neodlišují. Tedy dr. Bützler rozeznává čtyři typy chování, které mohou předcházet vlastní potyčce. Je to v první řadě optické výrazové chování. Sem se řadí hrabání, rozrývání půdy parožím, boj s různými objekty, jako jsou větve, keře apod. Řadí se sem také vysunování penisu, které je velmi nápadné a je často spojené s rozrýváním půdy parožím, troubením, ale také s vlastním soubojem. Vysunování penisu bývá provázeno vystřikováním jakési tekutiny. Záměrně používám tohoto mlhavého označení, protože konkrétnější názvy bývaly předmětem odborných sporů. K tomu bychom si měli říct trochu více. Tekutina je stříkána na zem, někdy na břicho a hruď, případně až na krční hřívu na hrudní části krku. Není divu, že se pro toto počínání hledalo vysvětlení. Řada autorů sdílela názor, že odstřikují přebytečné semeno, tedy jakoby masturbují. Tomu by nasvědčovala okolnost, že jelen zpravidla ztopořený penis opakovaně částečně zasunuje a vysunuje z předkožky. Jelen u tlupy laní se takto projevuje přibližně každou čtvrthodinu. To samo o sobě zase zpochybňuje zmíněné vysvětlení. Kdyby šlo o skutečnou ejakulaci, spíše by se tak choval boční jelen bez laní než vlastník harému, u něhož lze předpokládat možnost páření přirozenou cestou. Z tohoto hlediska by mohlo jít spíše o určitou formu značkování močí, ačkoli močení ztopořeným penisem je v savčí říši poněkud nezvyklé. Obě vysvětlení mají tedy slabiny. Přesto tvrzení, že vystřikovanou tekutinou je skutečně ejakulát, se zejména v evropské myslivecké literatuře vžilo natolik, že bylo přejímáno z jedné knihy do druhé a mnohde se s ním můžeme setkat dodnes. Pro toto tvrzení však chyběl přímý důkaz. Ale abychom byli objektivní, pro tvrzení, že jde o značkování močí, chyběl důkaz také. Řada autorů se zejména v novější literatuře sice zmiňuje, že v tekutině nenašli žádné spermie, ale podrobnosti o tom většinou chybějí. Pokud se nemýlím, první prací přinášející podrobnosti v tomto směru byla práce dr. G. A. Lincolna, která vyšla v roce 1972 v britském časopise Deer. Řekněme si o této práci více. 75

85 Dr. Lincoln se soustředil na jeleny navyklé na člověka. Zvolil velmi jednoduchý postup. V době říje si vyhlédl ležícího jelena a začal se k němu z relativně malé vzdálenosti přibližovat. Jelen ve všech případech hbitě povstal, často začal troubit nebo hrozit parožím a přitom masturboval. Na tento okamžik dr. Lincoln čekal. Zahnal jelena a udělal nátěr kapičky ulpělé na vegetaci na podložní sklo. Takto získal osm vzorků, které obarvil nigrosin-eosinem. To je technika běžně používaná u hospodářských zvířat, kterou zjišťujeme, zda jsou spermie živé či mrtvé. Dr. Lincoln zjistil přítomnost spermií ve čtyřech vzorcích z osmi. Barvení prokázalo, že spermie jsou mrtvé, byť jinak zralé a tvarově normální. Spermií bylo jen asi dvě stě na jednu celou kapku. To je řádově menší číslo, než jaké by se dalo čekat u ejakulátu. Z těchto nálezů dr. Lincoln usoudil, že masturbací není produkován normální ejakulát. A že spermie, pokud jsou vůbec přítomné, jsou v nevhodném prostředí a v malé koncentraci. Připustil ovšem, že ve výjimečných případech je možné, aby při vysokém vzrušení, jako je například ohrožení druhým jelenem, došlo k samovolné ejakulaci. K tomu připojil své pozorování. Jelen, který velmi aktivně hájil svůj harém laní a svižně odháněl boční jeleny, v jednom okamžiku, když zaháněl laně, učinil náhle prudký pohyb pánví. To ho vystřelilo do vzduchu, až se na okamžik nedotýkal země, a zřejmě došlo k ejakulaci. Přiznám se, že jsem se nechal touto prací inspirovat. V roce 1981 jsme se pokusili celou věc v Žehušicích zopakovat, jen s tím rozdílem, že jsme jeleny nevyrušovali, dokud nebylo zřejmé, že je vzorek na zemi. Podařilo se nám získat sedm nátěrů. Pouze v jednom případě jsme našli dvě spermie. Zkoušku barvením, zda byly spermie živé či mrtvé, jsme nedělali. Barvivo je třeba použít ještě na čerstvém vzorku, protože když nátěr zaschne, jsou samozřejmě veškeré přítomné spermie mrtvé. A tomu jsme v našich podmínkách nedokázali zabránit. Nelze říct, že by popsané nálezy zcela vyvrátily představu o tom, ze u jelena v říji často dochází ke spontánní ejakulaci. Pokusy by chtěly zopakovat a rozšířit. Nicméně se zdá přece jen pravděpodobnější, že jde o pachové značkování. K tomu se také poslední dobou přiklání většina autorů, kteří o této problematice píší. Na podporu lze uvést například tu okolnost, že v kališti jeleni bahno nejdříve hojně zkropí močí, než se v něm vyválejí. Někdy ještě moč stříkají na sebe. Podobně to dělá celá řada dalších savců. Po kalištění se jelen někdy přesune k vybranému stromu, o který se otírá. Stejný jelen se většinou vrací ke stejnému kališti a ke stejnému stromu. Pachové účinky těchto míst jsou tak pronikavé, že upoutají i čichové orgány člověka, natož ostatní zvěře. V této souvislosti 76

86 Optické signály: rozrývání půdy parožím a vysunutý penis se hodí uvést ilustrativní pozorování T. Struhsakera z oblasti výskytu jelenů wapiti. Pozoroval mladé jeleny, kteří když se přiblížili k použitému kališti, očividně se vzrušili. Dávali to najevo různými výskoky provázenými očicháváním prostředí. Takže parfémování kaliště starším jelenem našlo svého adresáta. Podobnou zkušenost mi ze svého pozorování jelenů evropských vyprávěl přítel inž. Vavruněk. Ke skutečné masturbaci jelenů dochází však také. Zejména tomu tak je u těch, kteří ještě nestačí na to, aby se stali pány harému. V Žehušicích jsme toto chování výjimečně zaznamenali u mladých jelínků. Ejakulace však nebyla samovolná. Jelen ji vyvolával masáží jazykem nebo otíráním o nějaký pevný předmět. Teď ale zase zpět tam, odkud jsme odbočili, tedy k výčtu typů projevů, které předcházejí případnému souboji. Dalším typem chování sloužícího k odhadu vzájemných sil je imponující chůze. Imponování znamená v etologické terminologii totéž co hrozba či způsob, kterým se jeden jedinec snaží udělat dojem na druhého. Setkáváme se s ním proto jak v situacích vedoucích k boji, tak při námluvách. Je to myslím dost nešťastný termín původem z latiny, který se už dostal do české a slovenské etologické terminologie celkem zbytečně z německého názvosloví. Imponující chůze je typická zpomalením pohybů při toporné chůzi s napjatými končetinami. Zvýšení optického efektu je dosahováno prudkým vytrčováním napjaté přední končetiny. Jeleni 77

87 hrozí touto chůzí při postavení bokem. Na fotografiích je tento projev těžko k poznání, je třeba vidět celou akci v pohybu. Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme o tomto projevu již jednou mluvili. Není totiž výhradním projevem období říje. Imponující chůzí hrozí jeleni na dálku. Když jde do tuhého a dva rivalové se přibližují k sobě, činí tak většinou v oblouku. Přímý pohled by vedl k čelnímu střetnutí, při kterém by byl boj nevyhnutelný. Místo toho obvykle přejdou v takzvaný paralelní pochod. Oba soupeři postupují imponujícím krokem bok po boku někdy dvacet, někdy jen pár metrů od sebe, srst mají zježenou. Pochod může trvat několik sekund, ale i desítky minut. Když dojdou dostatečně daleko, oba jeleni se obrátí a pochodují vedle sebe zase zpátky. Ve vzácných případech jeleni při tomto pochodu také troubí. Paralelní pochod přechází už ve vlastní boj. Jeden z jelenů natočí hlavu s napřaženým parožím ke druhému, druhý bleskurychle reaguje stejným pohybem, a už jsou v sobě. Akce je tak rychlá, že bez filmového snímku nebo videozáznamu mnohdy nedokážeme v té rychlosti vůbec postřehnout, který z jelenů si vlastně začal. Při vlastním souboji pozorujeme dvě základní varianty měření sil. Je to kroužení a přetlačování. Kroužení je oddychová část souboje. Vídáme ji na začátku potyčky, nebo naopak jsou-li oba bojující soupeři vyčerpáni. Při kroužení je paroží obou jelenů zaklesnuto do sebe. Jeleni se otáčejí okolo pomyslného středu jakési kružnice, který je přibližně uprostřed mezi soupeři. Kroužení trvá do té doby, než jeden z partnerů přejde k přetlačování. Nebo samozřejmě pokud jeden jelen další boj nevzdá a neprchne. Při přetlačování se měří síly naplno a rozhoduje se při něm o vítězství. To je myslím nejefektnější podívaná pro diváka a nejvíce vyčerpávající část souboje pro jeleny. Jeleni manévrují ústupem, aby se pak o to prudčeji pustili do svého soupeře. Napínají svaly a dělají vše proto, aby druhého přetlačili. Parohy o sebe narážejí s hlasitým třeskem, který se rozléhá do dálky. Někdy je souboj přerušen útěkem podléhajícího, jindy souboj přeruší oba jeleni, jen aby popadli dech do dalšího boje. Prudce oddychují a hledí na sebe. Opět si můžeme připomenout agresivní náboj přímého pohledu. Na fotografii bílých jelenů, kteří přerušili souboj, by mohl nezasvěcený divák vidět dva přátelsky naladěné jeleny, kteří se někde jen tak potkali. Směr pohledů obou jelenů je přesně na opačnou stranu od sebe. Zmýlená však neplatí a oba jeleni se po očku sledují. Jakmile jeden z nich natočí hlavu směrem k druhému, ten zareaguje stejně a bojuje se nanovo. Podléhající jelen musí před útěkem vyprostit své paroží z paroží soupeře, otočit se o sto osmdesát stupňů a uprchnout dříve, než může vítěz 78

88 udeřit či bodnout. A tady jsme u sporného bodu. Jsou zastánci teorie, že se útěk podaří téměř vždy, protože vítěz má zábrany použít nebezpečné paroží proti nekrytému soupeři i v případě jeho pádu na zem. Dr. Bützler například opírá tento názor o dva pozorované případy, kdy vítěz mohl soka bodnout, ale neučinil tak. Jsou však druzí, kteří si myslí, že vítěz bodne a třeba i zabije, má-li možnost. Tak třeba zase dr. Clutton-Brock píše, že v případě, kdy poraněný jelen při útěku uklouzl, pronásledovatel ho vždy nabral parohy do boku nebo zadní části těla. Píše, že nebyla patrná vůbec žádná zábrana ze strany útočníka. Vraťme se nyní k tomu, jak jeleni přecházejí od výhrůžek troubením k souboji. Paralelní pochod, který většině soubojů předchází, je zřejmě generálním odhadováním soupeřových sil a zároveň poslední šancí, kdy je možno soupeře ještě zastrašit. Obvykle do něho jdou jeleni přibližně vyrovnaných sil. A teď si ukážeme, jak se jeleni přímému střetnutí vyhýbají. Již zmíněná skupina z Cambridge pod vedením dr. Clutton-Brocka zhodnotila celkem padesát případů střetnutí dvou jelenů v říji, které měla možnost sledovat od samého začátku až do konce. Když se přiblížil jeden jelen k druhému, došlo ve třiceti třech případech ke slovní potyčce troubením. Téměř celou polovinu vyzývatelů to odradilo od dalšího měření sil. Polovina pak pokračovala dále paralelním pochodem. Ten přiměl polovinu zbylých účastníků k tomu, že se raději vzdala bez boje a odešla. Jenom osm z původních třiatřiceti se nakonec pustilo do souboje. A jak to dopadlo u těch, kteří si slovní výměnu odpustili? Bylo jich celkem sedmnáct. Z těchto sedmnácti jen sedm přešlo do paralelního pochodu, ale jenom jeden z nich nakonec bojoval. Když to všechno sečteme dohromady, vyjde nám, že z původních padesáti možných případů pouze dvacet osm procent jelenů se dostalo až k samému boji. Ostatní prozíravě vyklidili bojiště. Je jistě případná otázka, proč je vlastně tak důležité, aby byl jelen schopen předem odhadnout své šance v boji. Mnozí si třeba řeknou, copak jde o život? A odpověď na takovouto otázku? Ano, do jisté míry skutečně jde o život nebo aspoň o újmu na zdraví. To jsou silná slova, ale máme pro ně důkazy. Tak na ostrově Rhum ve Skotsku bylo pečlivým pozorováním zjištěno, že asi dvacet tři procent dospělých jelenů mělo každý rok během říje viditelná zranění a že až šest procent si odneslo zranění trvalejšího rázu, jako je jednostranné oslepení, poškození končetin, přeražení hlavní lodyhy parohu apod. Protože na Rhumu se většina jelenů aktivně zúčastňovala tří až pěti říjných sezón během svého života, znamená to, že prakticky úplně všichni jeleni byli nějak zraněni a dob- 79

89 rých dvacet procent utrpělo během svého života trvalé rány. Na zřejmý následek zranění v říji zde uhynulo deset procent jelenů. Z konce těchto let známe údaje z Vogtovy obory na Děčínském Sněžníku, které uvádějí jedno procento úhynů mezi jeleny v jednotlivých obůrkách. V Německu odhadli D. Müller-Using a R. Schloeth v šedesátých letech, že asi pět procent jelenů každoročně hyne v soubojích, ze Sovětského svazu uvádějí V. G. Geptněr, A. A. Nasimovič a A. G. Bannikov dokonce dvacet procent zabitých účastníků říjných klání. Podobná čísla se lze dočíst také u dalších jelenovitých a kopytníků vůbec, ať jsou to bizoni, skot nebo různé druhy antilop. V Žehušicích uhynulo v období mezi rokem 1972 a 1983 celkem sedm dospělých jelenů, z toho dva zahynuli v době růstu paroží a nepodařilo se zjistit příčinu úmrtí. Všech pět ostatních bylo ubodáno ranami parožím, a to ve dvou případech hluboko mimo říji, v únoru a březnu. Převedeno na procenta, dostáváme hrozivé číslo přes sedmdesát procent ubodaných dospělých jelenů ze všech, kteří uhynuli. Celkově to znamená každý rok asi jeden a půl procenta zabitých jelenů z celkového stavu. A to je číslo srovnatelné s údaji Vogta ze Sněžníku. Zraněných jelenů je v Žehušicích dost, ale přesně jsme je nepočítali. Dali jsme si práci a vyhodnotili jsme vztahy mezi projevy bílých jelenů za dvanáct let. A ukázalo se, že počet zabitých jelenů v roce neměl vztah k projevům obecné agresivity, ale byl v korelaci s počtem jelenů, kterým se podařilo získat během říje aspoň načas vládu nad tlupou laní. Mohlo by to tedy znamenat zvýšenou pravděpodobnost zabití v době vyšší frekvence jinak výjimečných vážných soubojů. Tady bych si dovolil malou úvahu. Domnívám se, že jeleni evropští jsou z etologického hlediska takoví tradicionalističtí kvalíři dávných dob. Neřídí se heslem, účel světí prostředky, ale rytířsky zachovávají rituály boje. Když jsme zkoumali otázku křížení jelena evropského s jelenem sikou na území naší republiky, nebylo nám jasné, jak může skoro o polovinu menší sika vzdorovat mohutnému jelenu evropskému. Jednou ve Slavkovském lese se mi ale poštěstilo pozorovat takové střetnutí o říji z posedu na vlastní oči. Jelen evropský sklonil hlavu a napřáhl parohy proti sikovi. Ten ho ale oběhl a nabral ho zezadu. Utkání dál nepokračovalo, sika utekl, ale zmatek jelena, který zůstal stát, byl tak zřejmý, až mi ho bylo líto. Ale kdo ví, jestli obdobné chování je příznačné právě jen pro jelena. Když totiž před pár desítkami let se myslivci pokoušeli vypustit u nás do přírody wapiti, nedokázali se ani oni prosadit proti výrazně menším jelenům evropským. Ti byli hbitější, a proto úspěšnější. Totéž je známo o velkých srncích sibiřských, když měli konkurovat našim srncům v Podkrkonoší. Ale to bychom odbočili daleko od tématu. 80

90 Mohou být spory o tom, zda jeleni v soubojích zabíjejí omylem, nebo protože se o to snaží. Jsou však okamžiky, kdy zabíjejí téměř cílevědomě. Například při tzv. vylučovací reakci zvířete, které se liší svými projevy od ostatních. Za normálních okolností je to většinou zvíře nemocné. Zažili jsme to v Žehušicích nejméně dvakrát. V prvním případě nejstarší jelen populace roku 1976 začal v únoru ochrnovat na zadní končetiny, na kterých měl již léta zřetelné nálevky. Trvalo to několik dní a pak najednou utržil spoustu bodných ran parožím na nejrůznějších částech těla. A jelen nepřežil. Také dalšímu stařešinovi, Dědkovi, táhlo na dvanáctý rok, když se na prahu říje utkal s mladším Bohumilem v tvrdém souboji. Vyšel z toho se zraněním v bederní oblasti a silně kulhal. Teprve pět dní po tom, kdy se jeho stav nelepšil, kdy samotařil a kdy rozhodně nemohl mít chuť se s někým utkat, utržil náhle další rány, po kterých už nevstal. Další den byl veterinářem narkotizován a ošetřen, ale už to nebylo nic platné. Měl probodnuté plíce, přetržené šlachy na předních končetinách a nesčetně tržných ran po celém těle. V Žehušicích se do důchodu bez pomoci člověka nechodí. Z lidského hlediska je to trochu kruté, ale v přírodě má všechno svůj dobrý důvod. Nemocný jedinec je pro stádo potenciálním nebezpečím případné nákazy. Soustředěné útoky ostatních ho přinutí uchýlit se do ústraní, překonat nemoc, a když to dobře dopadne, může se zase vrátit. Pokud však nemá dost sil vyklidit rychle pole, může to být pro něho osudné. Z Žehušic známe také případy laní probodnutých jelenem. Je ovšem velmi pravděpodobné, že vylučovací reakce nejsou pouze pánskou záležitostí. Avšak rány uštědřené kopýtky laní nezanechávají tak nepochybné stopy násilí jako bodnutí parožím. Vylučovací reakce jsou moudrým opatřením matky přírody. Jsou však určeny pro přirozené podmínky. Stalo se mnohokrát, že jelenovití různých druhů doplatili na dobře míněnou snahu člověka pomoct jim. Stává se to při práci s narkotiky. A ta jsou při ošetřování divokých zvířat nezbytná, i když důvodem ošetření je třeba jen nějaká drobnost. Jeleni, kteří jsou nastřeleni narkotizační střelou, nebo kteří jsou vypuštěni mezi ostatní po nějakém zákroku ještě v obluzeném stavu, bývají okamžitě napadáni a někdy i ubiti svými druhy. Chvilka slabosti a neschopnosti udržet rovnováhu jim může být osudná. Jak jsme si před chvílí ukázali, souboj v říji není žádnou procházkou parkem a před jelenem stojí kardinální otázka, jaké má šance, co může případným vítězstvím získat a zda riziko zranění vyváží toto nebezpečí. Pro jelena má smysl jenom takový souboj, který mu může přinést nějakou výhodu. Může to být společenský postup, přístup k potravě, nebo 81

91 lákadlo nejvyšší, přístup k říjným laním. Hezkou ilustrací jsou opět poznatky ze skotského ostrova Rhum. Míra, po kterou hlavní jelen s laněmi toleruje špičáky v blízkosti tlupy, údajně závisí na jejich druhotných pohlavních znacích. Na Rhumu v případech, kdy se objevili dva či více špičáků ve vzdálenosti padesáti metrů od stáda a hlavní jelen se vydal je zahnat, v devadesáti procentech případů zahnal nejdříve špičáka s největšími špicemi. K tomu jen malá poznámka ze Žehušic. Zatímco někteří jeleni v říji neodháněli od laní špičáky, kteří měli špice dosud v lýčí, jiní, jako třeba Pišta, netolerují vůbec žádné špičáky. Znovu se nám zde objevuje individuální variabilita. Ale zpátky do Skotska. Obecná reakce hlavního jelena s tlupou na příchod soka závisela v první řadě na věku příchozího. Zatímco špičáci se mohli přiblížit na pětadvacet metrů k tlupě laní, čtyřletí či pětiletí jeleni se nedostali blíže než na sto metrů. Hlavní jelen je odháněl mnohem déle než špičáky. Soustavné mnohaleté pozorování jednotlivých jelenů na ostrově, kteří měli na sobě identifikační obojky s čísly, ukázalo, že nejvyspělejší jeleni bojovali během říje nejméně jednou za pět dnů, což znamenalo kolem pěti soubojů za sezónu. V době vrcholu říje bojovali mezi sebou většinou dospělí jeleni. Přitom aspoň jeden z nich měl harém laní. Mladí jeleni bojovali mezi sebou také, ale méně často. V některých případech dokonce ohrožovali dospělé majitele harémů. To se ale stávalo zpravidla až v posledních fázích říje. Nejvíce soubojů a také nejtvrdších bylo pozorováno v době, kdy zabřezlo nejvíce laní. K tomu jen metodická poznámka. Kdy laň zabřezne, se samozřejmě nedá pozorovat. Dá se to však odhadnout tak, že se od data porodu odečítá délka březosti. Myslím, že pozorování ve Skotsku jsou mimořádně důležitá pro poznání zákonitostí života jelena evropského. Jistě neuškodí, když si detailně popíšeme další výsledky. Hlavním účelem soubojů jelenů v říji je dostat se k laním. Je tedy nabíledni, že jinou chuť do boje mají osamělí jeleni bez laní, jinou jeleni, kteří již laně mají. Odvážnému štěstí přeje. Na Rhumu zaznamenali celkem dvacet dva případů, kdy vyzývatel porazil vlastníka harému. Téměř v osmdesáti procentech případů získal po vítězství vyzývatel všechny nebo většinu laní. Když jelen nemá žádnou laň, může soubojem jenom získat. Opět zjištěné skóre: Ve třinácti případech, kdy zvítězil osamělý jelen nad jelenem s harémem, získal vítězstvím čtyři až pět laní. V jedenácti registrovaných případech, kdy osamělý jelen napadl vlastníka harému, ale nezvítězil, riskoval sice zranění, ale jinak o nic nepřišel. Hlad má velké oči. Když jelen už nějaký harém má, a přesto se rozhodne ohrožo- 82

92 vat jiného majitele harému, více ztratí, než získá. Vyplývá to z devíti pozorovaných soubojů. Když takový útočník vyhrál, vybojoval průměrně jednu až dvě laně, tedy o více než polovinu méně než osamělí jeleni. Nebylo to způsobeno tím, že by si vlastníci laní troufali na jeleny s menšími počty laní. Vysvětlení bychom našli spíše v tom, že souboje mezi dvěma vlastníky harému trvaly podstatně déle, než když se utkával vlastník s osamělým jelenem. Je to celkem logické. Pro osamělého jelena není tak těžké přerušit zápolení a utéct, když se mu zdá, že prohrává. Prohrávající vlastník prohrou přijde o všechno, tak bojuje déle. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že laně nepřihlížejí souboji, aby se cudně oddaly vítězi. Laně poutají pozornost všech jelenů v okolí. Jakmile se vlastník harému střetl s jiným jelenem, osiřelé laně jsou nechráněným objektem pro boční jeleny. Pokud se vám poštěstí takový souboj pozorovat, uvidíte, jak s prvním třeskotem paroží zápasících jelenů vystartují boční jeleni ze všech stran k laním a snaží se co nejvíce z nich dostat co nejdále z místa činu. A skutečně pozorování ve Skotsku potvrdila, že výrazně více laní je odehnáno bočními kradaři z obou harémů, když spolu bojují dva vlastníci, než když bojuje vlastník s osamělým jelenem. Vlastník riskoval při souboji s jiným vlastníkem více než s osamělým jelenem. Když prohrál, přišel průměrně o přes třicet procent svých dosavadních družek. Také jeleni, kteří útok odrazili, většinou jenom ztráceli. Z deseti případů, kdy vlastník tlupy odrazil osamělého útočníka, ztratil laně jen v jednom případě, což průměrně nebyla ani jedna celá laň na jeden souboj. Na rozdíl od toho vlastník tlupy, který zvítězil nad útočníkem také vlastníkem, přišel o laně v pěti případech ze sedmi, s průměrnou ztrátou tří až čtyř laní na souboj! Vítěz se v podobných případech drží pravidla, co je doma, to se počítá, a raději zůstane u zbytku svých laní, které chrání před bočními jeleny, než aby pronásledoval poraženého a snažil se získat třeba ještě i jeho laně. A tak má poražený možnost vrátit se k nim, pokud ony samy mu mezitím neutekly k jinému nebo s jiným. Přitom se prokázal paradoxní vztah. Vlastníci harému, kteří vyzvali jiného vlastníka k boji a byli poraženi, často ztratili méně laní než jeleni napadení, kteří zvítězili. Příčinou toho však byla okolnost, že v pozorovaných případech měli útočníci zhruba poloviční harémy než jeleni napadení. Nepřekvapí proto, že v osmdesáti procentech případů, kdy se podařilo rozeznat toho, kdo vyvolal vlastní souboj výpadem, byl to vyzývatel. Vyzývaný tedy odkládal střetnutí, co to jen šlo. Zatím jsme hovořili jenom o počínání jelenů, jako kdyby laně byly pouhou pasivní kulisou, kterou jeleni volně manipulují podle své vůle. 83

93 Tak tomu přirozeně není a v další kapitole si o tom řekneme mnohem více. Ty, které byly odehnány například bočními jeleny, se často vrátily do původního harému nebo aspoň na původní říjiště. Vlastnictví určitého preferovaného říjiště tak zároveň může zvýšit šanci jelena na větší tlupu družek. Chytrost nejsou žádné čáry, říká se u nás. Platí to i ve Skotsku a také mezi jeleny. Během zmíněné studie na Rhumu bylo pozorováno celkem šest případů, kdy mladý nebo slabší jelen napadl silnějšího jelena hned poté, co ten silnější vyhrál těžký zápas. Ve dvou případech vyčerpaný jelen nezvládl toto druhé kolo s novým sokem a podlehl slabšímu. Netrvalo to však dlouho, silný jelen sebral síly a zase získal zpět své pozice. Kolik laní se mezitím podařilo slabšímu jelenovi obšťastnit, to studie nepraví. Řekli jsme si mnoho o tom, jak to vypadalo ve Skotsku, doplňme to poznatky ze Žehušic. Jiné prostředí, úplně jiné zkušenosti. Víme již, že se v Žehušicích za posledních dvanáct let nestalo, aby se stádo rozdělilo na dvě nebo více stabilních říjných tlup. A tak je vždy jen jeden hlavní jelen. Největší rival hlavního jelena obvykle není na dohled. Od té doby, co existují v Žehušicích další dvě obůrky, věnuje se takový jelen spíše tomu, jak by se dostal ke konkurenci za plotem. A hlavní jelen takřka bez přestání prohání slabší jeleny a špičáky. Jeleni se navzájem velmi dobře znají. Snad proto se zde vyvinula levná, ale zřejmě úspěšná taktika hlavního jelena ukázat na slabém, jak je silný, spíše než aby riskoval, že narazí na vážnější odpor. Jsou-li na dohled jeleni silný a slabý, ve většině případů hlavní jelen se vší parádou zažene právě toho slabšího. Soubojů naplno, tedy soubojů se vším všudy, jsme viděli za třináct sezón jako šafránu. Na ten vyfotografovaný jsem čekal jedenáct let. Řekněme si pár slov o některých pozorovaných soubojích. V listopadu 1978, když hlavní říje už odezněla, byl z prostoru hlavní obory oborníkem vpuštěn do obůrky na Štěpnici jelen Bohumil. Bezprostředně potom byl bez okolků a úvodního ceremoniálu napaden vládcem Štěpnice Bořivojem. Souboj zahrnující kroužení i přetlačování trval dvacet minut a s převahou zvítězil Bořivoj. Téhož dne napadl Bohumil ještě Pištu, tehdy slabšího jelínka, který poklidně sdílel prostor Štěpnice s ostatními. Souboj byl kratší, tvrdý a vyhrál Bohumil. Bohumil pak plně respektoval nadvládu Bořivoje a sám chodil ve dvojici s Pištou, vůči němuž více neprojevoval nevraživost. Podobných soubojů bylo pozorováno ještě několik. Imponující chůze na začátku byla běžná, ale praktikoval ji jen nadřazený jelen a ostatní se mu klidili z dohledu. Paralelní pochod jsme až do roku 1984 nikdy 84

94 nepozorovali. K souboji docházelo vždy po frontálním přístupu jelenů k sobě. Náznak paralelního pochodu jsme zahlédli jen při nevinných hrách mladých jelínků. Vždy se o to snažil ten silnější, ale ostatní raději utekli. Rok 1984 byl historickým mezníkem. Než vysvětlím proč, představíme si jednoho významného jelena. Je jím Větrník. Toto jméno mu dal oborník, když byl Větrník malým kolouchem. Již tehdy padl oborníkovi do oka a ten mu věnoval mimořádnou přízeň. Usypával mu krmení stranou od ostatních a využíval jeho stále větší krotkosti k tomu, aby svou přítomností u vysypaného krmiva zabránil ostatním sebrat Větrníkovi protekční dávku. Není divu, že jelínek dobře rostl a sílil. Jenomže na rozdíl od ostatních si svou krotkost zachoval, i když vyrostl. Oborník se snažil uvést situaci na správnou míru, proháněl Větrníka, kdykoli přišel moc blízko, ale nebyl příliš úspěšný. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že kráčíte-li k tlupě jelenů, není moc příjemný pocit, když statný paroháč zůstane ostentativně stát, nechá vás dojít na metr k sobě a předstírá, že si vás vůbec nevšiml, zatímco ostatní utečou. Větrník rychle šplhal vzhůru v sociálním žebříčku jelenů a brzy dosahoval na špici hierarchie, ačkoli byl ještě v růstu. Člověka se však stále nebál. A tak to oborník vyřešil preventivně. Když byla zřízena nová obůrka s poetickým názvem U starého parku, vzal na rameno pytel s ovsem a Větrník za ním pochodoval, až se za ním zavřela vrata nové obůrky. Větrník dostal k sobě společnost tří laní a jednoho slabšího, skvrnitě zbarveného jelínka a tato tlupa se postupně rozrůstala. V říjnu 1984 byl Větrník U starého parku již dva a půl roku. Byl to v té době už dospělý, vysoký, velmi silný a nádherný jelen, nerovný osmnácterák. V oboře se začala říje rozjíždět naplno, jeleni z hlavní obory občas přišli k plotu a hrozili přes plot Větrníkovi. Jednoho dne přišel k plotu mladíček jménem Fahele a dráždil Větrníka na druhé straně plotu. Fahele byl tříletý jelínek a vynikal drzostí jak vůči ostatním jelenům, tak především k lidem. Ostatně tím silně připomínal samotného Větrníka. Možná ho i předčil. Když si člověk nedal při krmení pozor, mohlo se stát, že mu Fahele nepozorovaně vrazil svůj chtivý nos do kapsy, kde hledal pamlsky. Tak tento Fahele strkal své tenké parůžky skrz plot. Se zjevným požitkem sledoval mohutné rány do plotu, kterými Větrník odpovídal. Snad by se dalo říct, že Fahele vychutnával pocit bezpečného dobrodružství. Jednou se ale Větrník opřel plnou vahou do plotu, až to zapraskalo a celé jedno pětimetrové pole plotu se vyvalilo ven. Bezpečné dobrodružství se pro Faheleho náhle změnilo v nečekanou realitu postavit se tváří v tvář dobře dvěstěkilovému Větrníkovi. Naštěstí pro Faheleho se pole plotu 85

95 zapletlo Větrníkovi do paroží. Chvilku trvalo, než Větrník setřásl plot na zem, a po Fahelem už nebylo ani vidu ani slechu. Tuto událost náhodou sledoval oborník, kterého fascinoval pohled na to, jak Větrník smýká několik desítek metrů plotem zapleteným do paroží, jako by smýkal branami na poli. Větrník vyrazil do obory směrem k troubícímu Jubinalovi, hlavnímu jelenovi té doby. Úvodní fázi souboje nikdo neviděl. Oborník doběhl až v době, kdy už byli oba jeleni v sobě. Trvalo to jen asi dvacet minut a tlupa změnila pána. Větrník však byl pro obyvatele hlavní obory novou tváří. Porážka dosavadního vládce také udělala své. Za dva roky odloučení zapomněli na Větrníkovy kvality. Na Větrníka se chystal Pišta, který troubil, a měl dokonce u sebe malou skupinku laní. Za třináct let to bylo poprvé, kdy se v Žehušicích objevily dvě říjné tlupy, každá s troubícím jelenem, i když to trvalo jen několik hodin. O den později se na Větrníka odvážil Kramle. A další rarita! Kramle sice netroubil, snad si netroufal, protože v oboře byli silnější jeleni, než byl on, včetně Jubinala, před vlastním soubojem však oba jeleni odhadovali vzájemné síly v paralelním pochodu. Následoval krátký souboj, který byl jednoznačnou záležitostí pro Větrníka. Ukázalo se, že ritualizovaný odhad protivníkových kvalit paralelním pochodem znají i bílí jeleni. A také to, že se situace v hlavní oboře dostává na úroveň jiných populací. A ještě k dokreslení situace. V obůrce U starého parku zůstal po Větrníkovi jelen Pláteník. To byl ten strakatý, který sdílel obůrku s Větrníkem takřka od začátku. Byl už také dospělý, ale natolik Větrníkem po léta utlačovaný, že se po Větrníkově odchodu neodvažoval ani zatroubit, přestože tam neměl sobě rovnou konkurenci. Teprve když po řadě dnů přišla jedna z laní do říje a Pláteník ji pokládal, pookřál a začal troubit. 86

96 Když se Větrník dostal do hlavní obory, báli jsme se, aby vzhledem k jeho pověstné krotkosti nenapadl člověka. Větrník si však hleděl tlupy laní a lidem pozornost nevěnoval. A tak se Větrník stal pánem situace a vládcem celého stáda laní. Poražený Jubinal však nehodlal ponechat nový stav tak, jak byl. Byl stejně starý, stejně velký a stejně silný jako Větrník. Stáhl se do ústraní, sbíral síly a nechal Větrníka, aby se starostmi o hlídání svého harému vyčerpal. Čirou náhodou jsem byl při tom, když Jubinal provedl generální útok. Bylo to počátkem listopadu a zrovna probíhala revize státní přírodní rezervace Žehušice. Ve skupině asi deseti lidí jsme obcházeli oboru. Došli jsme po cestě až do míst, kde právě odpočívala celá tlupa laní s Větrníkem. Zvěř se dala do pohybu, volným klusem před námi přeběhla cestu a dostala se do řídkého lesa. A tam překvapila Jubinala. Jubinal byl asi zaskočen, ale co mohl dělat. Náhle stál tváří v tvář Větrníkovi. Měl na vybranou buď zbaběle prchnout, nebo se dát do boje, na který se tak dlouho chystal. A tak nastal souboj. My jsme se blížili, laně prchaly v dálce po lukách, bojující jeleni byli zabráni do sebe tak, že nevnímali okolí. A tehdy jsem prožil osobní tragédii za celá léta jsem takový souboj v Žehušicích neviděl a bylo to poprvé, kdy jsem neměl s sebou fotoaparát. Jen jsem přihlížel, jak ostatní cvakají svými aparáty v bezprostřední blízkosti bojujících jelenů. Souboj trval asi patnáct minut a Větrník vyhrál. Trošku mě překvapilo, že oborník okázale nefandil svému oblíbenému Větrníkovi a spíše očekával Jubinalovo vítězství. Oborník však věděl své. Pár dní potom Jubinal znovu zkusil štěstí a tentokrát už vítězně. Poražený Větrník schlípl a celkem bez odporu se nechal vmanévrovat oborníkem zpět do obůrky U starého parku. 87

97

98 MILOSTNÉ HRY Bojová nálada byla pozorována i mezi kolouchy

99 Říje se opakuje rok co rok, ale pokaždé je jiná. Často se člověk stává svědkem něčeho nového. O některých takových příhodách se nyní zmíním. V září roku 1979 byla sociální stabilita stáda v Žehušicích narušena nešťastným rozhodnutím. Bořivoj, bez konkurence nejsilnější jelen, byl nastřelen narkotizační střelou a převezen do obory Žleby. Důsledek se projevil okamžitě. Nepřítomnost nejsilnějšího zvířete ve skupině vždy vyvolá třenice mezi ostatními, nejen u jelenů. V Žehušicích byla do tohoto okamžiku situace na špici sociální hierarchie taková, že na prvním místě žebříčku byl Bořivoj, za ním Dědek a na třetím místě byl v té době šestiletý jelen Bohumil. Nepřítomnost Bořivoje způsobila konkurenční nálady také u Bohumila. Začal dotírat na Dědka, opět po letech zase hlavního jelena. Dědkovi bylo už dvanáct let a v souboji prohrál. Odnesl si navíc zranění a silně napadal na zadní běhy. Během pěti dnů se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že vyvolal u ostatních jelenů již zmíněné vylučovací reakce. Dědkův návrat na vůdčí pozici v hierarchii měl tedy krátké trvání. Zvýšená agresivita mezi jeleny po odebrání Bořivoje, nepochybně umocněná sezónně vzedmutými hladinami některých hormonů v krvi souvisejících s nastávající říjí, měla kromě Dědkova případu ještě další negativní důsledky. Bojová nálada byla pozorována také mezi laněmi a dokonce mezi kolouchy. Celkový výsledek neuváženého převozu byl ubodaný Dědek, jedna ubodaná laň a vysoký počet šrámů ze šarvátek u zvěře obojího pohlaví. Ruch ve stádě trval asi deset dnů, než se situace pomalu vrátila do normálních kolejí. Jak již jsem podotkl, Bohumil učinil velký skok ve své sociální kariéře. Ze třetího stupně žebříčku se dostal do nejvyššího postavení. Neměl ještě dostatek sociálních a jak si za chvíli ukážeme zřejmě ani sexuálních zkušeností. Příhoda, kterou bych chtěl nyní popsat, následovala prakticky hned po předchozí události. Čtyři dny po tom, co uhynul Dědek, vyjeli jsme ráno s oborníkem k obvyklému pozorování. Říje byla v plném proudu, většina laní v oboře se držela pohromadě v jedné tlupě. Bohumil si počínal jako správný hlavní jelen. Troubil, obcházel laně, čas od času přišel k některé zalehlé odpočívající lani, mírným hrábnutím předního běhu nebo šťouchnutím parožím ji přiměl vstát, očichal pak místo jejího lože a často pak flémoval zvedl hlavu, mírně ji zaklonil, ohrnul horní pysk a pomalu ve vodorovné rovině ji otáčel. Zdálo se nám, že tři laně z celé tlupy jsou asi říjné. Bohumil se k nim vracel častěji než k ostatním a věnoval jim zvýšenou pozornost. Byly to 91

100 bílé laně po prvním porodu, všechny od sebe navzájem rozeznatelné: bílá, zvaná Borůvka, bílá s červeným kolouchem a bílá s otokem hlezenního kloubu. Když Bohumil na některou z nich při své obchůzce narazil, začal ji pronásledovat s vodorovně nataženým krkem a hlavou. Chvatné pohyby jazyka celkem jednoznačně prozrazovaly jeho sexuální úmysly. Nicméně honičky byly krátké, málo četné a laně nemusely vynakládat příliš velkou námahu, aby Bohumilovi utekly. Bohumil se čas od času věnoval také ostatním jelenům, kteří postávali opodál a jejichž zájem byl momentálně soustředěn především na krmivo, které jsme s sebou přivezli a zvěři předložili. Jako vždy jsme si tímto manévrem zabezpečili dlouhé hodiny pozorování zvěře z bezprostřední vzdálenosti několika metrů. Mohli jsme pak popojíždět s traktorem, aniž by nám zvěř věnovala nějakou zvláštní pozornost. Mladší jeleni byli drzejší a odvážnější a přicházeli spolu s laněmi do těsné blízkosti traktoru. Starší a silnější jeleni postávali v bezpečné vzdálenosti a vyhýbali se i hlavnímu jelenovi. Bohumil musel proto od laní, a tedy i od krmiva odhánět jen špičáky a slabé jelínky. Činil tak s okázalou přesvědčivostí, halasně troubil, při pronásledování soků vyrážel typické krátké zvuky, na dálku hrozil imponujícím pochodem s vytrčováním předních končetin, rozrýval parožím zem. Divadlo mělo tedy všechny náležitosti a dalo by se říct, že říje probíhala podle všech pravidel. Asi v devět hodin ráno nás upoutalo něco, co jsme ještě neviděli. Jedna z říjných laní, ta, co měla u sebe červeného koloucha, se začala chovat naprosto neobvykle. Ze vzdálenosti asi dvaceti metrů se prudce rozeběhla přímo na Bohumila, hlavu měla nataženou, hřbet mírně nahr- 92

101 Říjná laň upozorňovala Bohumila na sebe různým způsobem bený, otevřenou tlamu. Těsně před Bohumilem prudce zabrzdila, změnila směr o sto osmdesát stupňů a prchala pryč. Připomínalo to hravé chování psa, když láká svého pána ke hře. Bohumil byl zřejmě překvapen stejně jako my, nehnul se z místa, ale upřeně laň pozoroval. Ta zkusila jiný trik. Provázena kolouchem zamířila pryč od stáda. A to už Bohumil věděl, co má dělat. Rozeběhl se za ní, nadběhl jí, stavěl se před ni a s typicky zvednutou hlavou v hrozbě ji zaháněl zpět. Laň se vrátila poslušně k tlupě. Toto vše se opakovalo s velkými přestávkami celkem třikrát během více než dvou hodin. Připadali jsme si jako na ochotnickém představení. Oba dva, laň i Bohumil, přeháněli své výstupy. Veškeré pohyby, zejména u laně, působily nepřirozeně, okázale a přehnaně. Laň měnila směr svého útěku takovým způsobem, že Bohumil mohl být plně spokojen s účinkem svých hrozeb. Avšak lani jako by tato hra nestačila. Při svém dalším útěku najednou přehlédla Bohumilovy hrozby a pomalým klusem pokračovala dále. Bohumil tím byl zcela vyveden z míry, přestal hrozit a bylo vidět, že si vůbec neví rady. Už se nenaparoval a klusal za laní, stále provázenou svým kolouchem. Celou tlupu zbylých laní zanechal jejich osudu. Laň se zastavila až asi dvě stě metrů od stáda. A tak tam stáli tři. Laň, kolouch a zcela tichý Bohumil. Ke stádu se zatím připojil čtyřletý Pišta. Vypadal neskutečně. Přišel přímo z kaliště a černé bahno z něho ještě 93

102 kapalo. Převzal úlohu hlavního jelena, odháněl s typickým hlasovým doprovodem ostatní jeleny, zaháněl laně hrozbou zvednutou hlavou do houfu, ale netroubil. Bohumil jen přihlížel a zůstával s laní a kolouchem na místě. Ale k ničemu se neměl, a tak se po čtvrt hodině laň s kolouchem v patách vydala krokem zpět k tlupě. Bohumil chvíli nerozhodně postával a pak přiklusal také. Pišta tlupu hned opustil a bez reptání ustoupil Bohumilovi. Byli jsme velice zvědaví na pokračování, ale slunce začalo na tuto roční dobu vzácně hřát. Pohyby zvířat se zpomalovaly. V tlupě postupně všechny laně zalehly a většinou začaly podřimovat. Také mladí jeleni se v bezpečné vzdálenosti uchýlili do stínu. V nastalém poledním klidu utichla veškerá aktivita a po říjném chování nezůstalo ani památky. Teprve v půl čtvrté odpoledne začalo být opět živo. Laně postupně vstávaly a začaly se pást. Bílá laň s červeným kolouchem ještě vleže na sebe Bohumila upozorňovala nataženou hlavou a pohyby tlamou, jako by žvýkala velké sousto. Když vstala, začala dorážet na Bohumila jako ráno, ale častěji. Její kroky byly při běhu klopýtavě drobivé, laň zřetelně otvírala a zavírala tlamu, hlavu měla skloněnou téměř k zemi, hřbet výrazně nahrbený. Bohumila toto chování zaujalo a začal laň po jejích útocích pronásledovat Když pak laň v běhu strnule zarazila, Bohumil spočinul na 94

103 Vždy, když už se zdálo, že si Bohumil vede dobře, laň poklesla v končetinách, šikovně se vysunula a odběhla opodál

104 jejím hřbetě hlavou, později i hrudníkem. Jeho pohyby působily neohrabaným dojmem, jak se snažil najít vhodnou polohu. Vždy, když už se zdálo, že si vede dobře, laň poklesla v končetinách, šikovně se vysunula a odběhla opodál. Bohumil těžce dopadl na zem a většinou ji nepronásledoval. Laň se však brzy obloukem vrátila k němu sama a stejně vyzývavým počínáním ho přiměla k dalším honičkám, často končícím novým pokládáním. Přestávky mezi jednotlivými honičkami se zkracovaly, doba, po kterou laň strpěla Bohumila na svém hřbetě, se prodlužovala až na desítky vteřin. Po třináctém pokládání, přesně v šestnáct padesát pět, jak praví záznamy v pozorovacím deníku, našel Bohumil správnou polohu a milostná hra vyvrcholila. Bohumil se vztyčil téměř kolmo k zemi a mocným ejakulačním pohybem se vymrštil na okamžik do vzduchu, aniž by se dotýkal země, čímž postrčil laň o několik metrů kupředu. Laň strnula v nahrbené poloze asi půl minuty a pak přivolala svého koloucha a začala ho kojit Kolouch celé odpoledne zmateně pobíhal za svou laškující matkou, která mu vůbec nevěnovala pozornost, a naříkavě bekal. Milostné hry byly pro laň dočasně důležitější než péče o vlastního potomka. Bohumil, který během odpoledne zapomněl na okolní svět, zcela ztratil kontrolu nad ostatními laněmi. Nevěnoval pozornost jelenům a špičákům. A tak se stalo, že s přicházejícím soumrakem se laně rozptýlily na několika stech metrech, mezi nimi pobíhali ostatní jeleni upadající občas do krátkých potyček parožím a Pišta v dálce úspěšně odháněl skupinku šesti laní. Bohumil vypadal, jako by byl rád, že už má všechno za sebou, až nám ho bylo svým způsobem líto. Nicméně druhý den ráno byla tlupa laní opět pohromadě, jeleni, včetně Pišty, nyní zase samotného bez laní, v bezpečné vzdálenosti od možných útoků hlavního jelena. Bohumil troubil a vše bylo zase tak, jak to má být. Naskýtá se otázka, do jaké míry jsou uvedené projevy Bohumila i laně typické pro žehušické jeleny, nebo dokonce pro jeleny vůbec. Aby nedošlo při dalším vysvětlování k nedorozumění, musíme se nejdříve prokousat základními odbornými pojmy. Veškerou aktivitu vedoucí k rozmnožování nazýváme sexuálním chováním. Toto chování obvykle dělíme na prekopulační a kopulační. Znalost tohoto rozdělení je důležitá, abychom byli schopni pochopit, co v přírodě vlastně pozorujeme. Mezi prekopulační chování, jak vyplývá z názvu, počítáme všechno, co předchází vlastnímu páření. Spadají do něho námluvy a milostné hry směřující k vlastní kopulaci, tedy všechny honičky, svádění jelena laní a podobně. Počítáme sem ale také to, čemu se běžně říká pokládání. To znamená výskok jelena na hřbet laně, zatím bez spojení pohlavních orgá- 96

105 nů. Počet pokládání před vlastní kopulací a ejakulací kolísá případ od případu. V literatuře o jelenu evropském jsem našel nejvyšší počet pokládání čtyřiatřicetkrát, ale myslím, že to ještě nemusí být maximum. Řada autorů zejména myslivecké literatury pokládání nerozlišuje od vlastního páření. A tak se běžně uvádí, že říjná laň se páří mnohokrát během dne. Ověřil jsem si mezi známými a zkušenými lesáky, že každé pokládání považují za páření. Snad je to způsobeno hlavně tím, že málokde lze zvěř běžně pozorovat na tak malou vzdálenost, aby byly vidět všechny detaily jako v Žehušicích. Je však třeba přiznat, že již Fraser Darling v roce 1937 zcela správně popsal, jak se jeleni páří. Vlastní ejakulační fáze je krátká a je charakterizována již zmíněným nápadným ejakulačním pohybem. Při něm se jelen prudce vztyčí nad laní, až se na okamžik nedotýká země. Pohyb je někdy tak prudký, že jelen padne na záda. K vyvrcholení dochází pravděpodobně nejčastěji za soumraku nebo v noci, takže uniká běžné pozornosti. Mně samotnému se toto úplné sexuální chování za třináct let pozorování žehušických jelenů podařilo vidět jen dvakrát. Žehušickému oborníkovi, člověku, který tráví v oboře denně mnohem více času, než na kolik by mu stačila pracovní doba, by k výčtu možná stačily prsty jeho rukou. Není proto divu, že i ve vědecké literatuře o jelenech nacházíme jen útržkovité informace. Pokusme se udělat si určitý přehled, co se o tomto tématu vlastně ví. Etologové, kteří se zabývají sexuálním chováním laboratorních zvířat především malými hlodavci nebo některými druhy opic jsou na tom nesrovnatelně lépe. Mohou si zorganizovat téměř libovolný pokus s nepřeberným počtem zvířat, nejsou omezováni sezónní aktivitou. V laboratoři získané informace mohou potom různě třídit a statisticky hodnotit, aby se dostali k obecným závěrům. Jen pro ilustraci, u laboratorního potkana, který patří z hlediska chování k nejprobádanějším savčím druhům, trvalo nejméně patnáct let a stálo desítky pokusů se stovkami zvířat, než se podařilo utřídit jednotlivé kamínky, ze kterých se skládá mozaika dnešních znalostí o sexuálním chování tohoto druhu. A hlavně, než se podařilo odhalit vzájemné vztahy a zákonitosti jednotlivých prvků. Dovolil jsem si toto malé odbočení jenom proto, aby bylo zřejmé, že není jednoduché dělat obecné závěry na základě útržkovitých pozorování v přírodě. Říjné chování samic jelenovitých většinou bývá méně nápadné než v našem případě ze Žehušic a zůstává poněkud ve stínu okázalejších projevů samců. Chování je přímo závislé na vnitřním stavu samic, a proto si řekneme pár slov o fyziologii rozmnožování laní. Vlastní říjné projevy souvisejí s tím, že ve vaječníku laně dozrává jedno 97

106 či více vajíček. Podvěsek mozkový vylučuje gonodotrofiny, které podporují růst měchýřkovitého útvaru ve vaječníku, Graafova folikulu. V něm se vyvíjí a dozrává vajíčko a tvoří se další důležitá skupina hormonů estrogeny. Se zvětšujícím se folikulem stoupají hladiny estrogenů v krvi. Vajíčko postupně dozrává, až dozraje. Folikul praskne a vajíčko se uvolňuje. Říkáme, že dochází k ovulaci. Z jizvy ve vaječníku, kde folikul praskl, se tvoří žluté tělísko. To produkuje další hormon progesteron, který blokuje tvorbu gonadotrofinů v podvěsku mozkovém. Když nedojde k oplození vajíčka, vajíčko zaniká. Zaniká i žluté tělísko, hladina progesteronu v krvi klesá, podvěsek mozkový začne produkovat nové gonadotrofiny, začíná růst nový Graafův folikul, a tak to jde dokola. Samozřejmě celý pohlavní cyklus je podstatně složitější, než jsme si zde uvedli, ale pro naše účely toto zjednodušení stačí. Laně jelena evropského mají po většinu roku pohlavní orgány v klidu. Teprve zkracující se délka světelného dne vyvolá sezónní aktivizaci celého cyklu. Zhruba koncem září a začátkem října uzrává ve vaječníku laně první vajíčko. Pokud laň nezabřezne, opakuje se pohlavní cyklus asi v šestnáctidenních intervalech až do března či dubna následujícího roku. Různé hladiny některých hormonů v krvi, v tomto případě především estrogenů a progesteronu, jsou provázeny změnami v chování. Prvním nápadným signálem nadcházející ovulace je zvýšená pohybová aktivita. Laň je nervózní, přebíhá z místa na místo. V sedmdesátých letech bylo ve Spojených státech amerických pomocí registračních přístrojů zjištěno například u laní jelence virginského, že noc před ovulací stoupla pohybová aktivita laně průměrně na dvacetiosminásobek normálního stavu! Doba říjnosti je proměnlivě dlouhá. Trvá většinou asi dvacet čtyři hodin, nicméně některé laně jsou pro jeleny atraktivní i několik dní. Ve skupině ochočených laní jelena evropského ve Skotsku pozorovala skupina britských odborníků, že některé laně se pářily za období své říjnosti jednou, jiné čtyřikrát až pětkrát. Pouze ojediněle se laně pářily opakovaně v období delším než dvacet čtyři hodin. K nápadným projevům říjnosti patří také pokládání laní mezi sebou nebo pokládání jelena laní. Tyto projevy jsou zcela obvyklé u většiny přežvýkavců a celkem běžně je můžeme vidět například u skotu. Často je v literatuře diskutována role laní, kterou hrají v průběhu říje a zejména při vlastním průběhu sexuálního chování. Americká etoložka Margaret Altmanová popsala v padesátých letech své zkušenosti z pozorování jelenů wapiti. Když se některý jelen snažil formovat tlupu laní příliš brzy v sezóně, jejich zjevná neochota ho vždy rychle přiměla těchto pokusů zanechat. Opačný jev, tedy stimulace říje laní, byl popsán také. 98

107 V roce 1910 bylo převezeno osm laní jelena evropského z Nového Zélandu do Warnham Parku v Anglii. Původně se na Nový Zéland jeleni dostali z Velké Británie, ale v době zmíněného transportu měla zvěř za sebou již několik generací v podmínkách jižní polokoule. Loď se zvěří dorazila do přístavu až v pozdním podzimu. Tedy v pozdním podzimu pro zeměpisnou polohu Anglie. Nicméně laně byly říjné až v dubnu 1911, v období podzimu na Novém Zélandu. Domácí angličtí jeleni, kteří měli v té době říji půl roku za sebou, začali opět troubit, bojovat mezi sebou a laně pokládat. Laně mohou regulovat také průběh vlastních milostných her. Již zmíněný dr. Morrison popsal případ, kdy byla laň jelena wapiti umístěna ve výběhu s ročním jelínkem. Když přišla do říje, začala jevit silný zájem o vzrostlého jelena ve vedlejším výběhu. Jelínek z jejího výběhu se nedal odradit a pokusil se lani dvořit. Když už se zdálo, že si vede celkem dobře, laň ho několikrát napadla předními běhy a nenechala ho na pochybách, že z námluv nic nebude. Dobrovolně se pak zřekla světských radovánek a spokojila se s platonickým vztahem se sousedem za plotem. Podobné situace byly popsány také u sobů, jelenů atd. Přiznám se, že když jsem četl tyto práce poprvé, zdálo se mi to překvapivé a fantastické. Od té doby však uplynulo mnoho vody a dnes mám osobní zkušenost ze Žehušic, kde lze vidět celkem běžně rok co rok, jak v období říje některé laně velice nevybíravě, kousáním a kopáním, odhánějí špičáky a někdy i mladé jeleny z blízkosti tlupy, pokud jejich přítomnost připustí hlavní jelen. Na tomto místě bych snad měl uvést do třetice jednu příhodu z pozorování jelenů wapiti. Dr. Morrison choval v době říje pohromadě ve stejném výběhu jednu laň a dva jeleny. Když byla laň říjná, neprojevil o ni silnější z dvojice jelenů zájem. Nesnesl však, aby zájem projevoval jelen slabší. Ten se velice snažil a také laň dávala najevo, že by nebyla proti. Silnější jelen slabšímu však zabránil laň pokládat. To se opakovalo po několik pohlavních cyklů laně, která by toho roku nezabřezla, kdyby nakonec nebyl silnější jelen z výběhu oddělen. Než se zase budeme věnovat bílým jelenům, vysvětleme si ještě jeden termín. V popisu příhody s Bohumilem jsem již hovořil o flémování. Je to termín často užívaný, ale ne zcela běžně známý. Flémování bývá popisováno u různých druhů přežvýkavců, ale také třeba u nosorožců, koní nebo lvů. Flémující zvíře zvedne hlavu, mírně ji zakloní, ohrne horní pysk a většinou v této poloze pomalu otáčí hlavou ve vodorovné rovině. Na první pohled je zřejmé, že tento projev souvisí s čichem. Proč se však zvíře chová právě takto, nebylo dlouho zcela jasné. Bylo vysloveno něko- 99

108 lik hypotéz. Teprve laboratorní experimenty provedené v osmdesátých letech na domácích kozách potvrdily jednu z nich a vnesly do celé věci konečně jasno. Při flémování zkoumá zvíře kapalné látky. Nasaje kapičku tekutiny do nozder a strnulá poloha hlavy při ohrnutém horním pysku umožňuje postup tekutiny čichovými orgány zvířete. Zvířata takto zkoumají většinou moč. Není proto divu, že flémují nejčastěji v době rozmnožování, kdy je především pro samce důležité zjistit podle pachu, která samice je říjná, a tedy hodná zvýšené pozornosti. Proto právem řadíme flémování mezi sexuální chování. A nyní se zase vraťme k bílým jelenům. Od příhody s Bohumilem jsem se poněkud více zaměřil na chování laní při milostných hrách. Velice brzy jsem zjistil, že popsané projevy jsou zcela běžné. Jenomže bývají předváděny jaksi komorněji, nejsou tak nápadné jako v uvedeném případě. Ovšem v Žehušicích od té doby zatím nenastala situace, že by se hlavním jelenem znovu stal nezkušený jedinec. Pro samotného Bohumila byla příhoda jistě také poučením. Rychle si zvykl na nové postavení a začal se chovat rozhodněji. V popsané příhodě jsme se zmínili o jelenu Pištovi. Během let Pišta vyrostl v mohutného jelena. V říji roku 1981 vybojoval nad Bohumilem vůdčí postavení, a to si udržel až do další sezóny. Sociální struktura mládenecké skupiny byla vyvážená a také devítiletý Bohumil projevoval náznaky, že dosud nesložil zbraně a že se s ním ještě musí počítat. Celá tlupa laní se držela opět pohromadě. Pišta měl co dělat, aby udržel ostatní jeleny od stáda. Za deset dnů říje byl zjevně vyčerpán a přešel na úspornou taktiku. Většinou troubil vleže a o ostatní jeleny se víceméně nestaral. U stáda se stále častěji ukazoval Špičkin, jelen v hierarchii hned za Bohumilem, tedy na třetím stupni žebříčku. Pišta mu většinou nevěnoval pozornost, a tak došlo k dělbě práce. Pišta ležel a troubil a Špičkin odháněl ostatní jeleny, zaháněl laně do tlupy a až na hlasové projevy se choval jako domácí pán. Práci s říjnými laněmi si zřejmě Pišta ponechával pro sebe a vykonával ji sám. Jaksi pro formu čas od času se Pišta pomalu zvedl, Špičkina zahnal a nasadil poněkud nepřesvědčivě pózu hlavního jelena. Potom zase zalehl. Špičkin, který mezitím dočasně přestal být nesnášenlivý vůči ostatním jelenům, se zpravidla okamžitě vrátil k laním a opět ukazoval jelenům kolem svou sílu a zaháněl je. Pišta si takto zjevně ulevoval od povinností, když zrovna nebyla v tlupě některá laň říjná. Kromě nějakých víceméně nevinných honiček s laněmi nebyl Špičkin pozorován při sexuálních projevech. Když se náhodou nablízku objevil Bohumil, Špičkin se takticky vytratil opodál a Bohumilovi vykro- 100

109 Pištu jsme zastihli sice ještě u laní, ale měl čerstvě přeraženou lodyhu pravého parohu, uražený nadočník a krvácel z tržné rány na kýtě čil v ústrety Pišta. Bohumil se střetnutí s Pištou dlouho vyhýbal, ale střádal síly a čekal na svou příležitost. Napjaté vztahy mezi Pištou a Bohumilem byly každým dnem zjevnější. Rivalita mezi nimi nakonec vyvrcholila v sérii soubojů a Bohumilovi se dokonce na jeden den podařilo převzít od vyčerpaného Pišty vládu nad tlupou. Pišta si odpočinul, nabral sil a dobyl svou pozici zpět. S návratem Pišty se vrátila i šance pro Špičkina a ten ji také bohatě využíval. Na vrcholu říje, což je v Žehušicích vždy okolo dvacátého října, tedy téměř o měsíc později než v jiných populacích jelenů, byl však Pišta již tak vyčerpán, že to byla otázka několika dnů, než ztratí své výsadní postavení. Jednoho rána jsme ho zastihli sice ještě u laní, ale měl čerstvě přeraženou lodyhu levého parohu, uraženou jednu výsadu a krvácel z tržné rány na kýtě. Vysvětlovali jsme si to jako důsledek posledního nočního souboje Pišty s Bohumilem, který však nebyl na dohled. Pišta zřejmě zvítězil, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Toho dne si mohl Špičkin hrát na hlavního jelena téměř bez přerušení. Pišta vleže čas od času troubil, ale nejevil zájem o dění ve stádě. Do tlupy pronikali všichni mladí jeleni druhé poloviny hierarchie. Jedna červená laň začala pobíhat okolo ležícího Pišty, ale bez odezvy. Svým chováním však upoutala pozornost Špičkina a mladých jelenů Bedřicha a Jarmilina. Ti ji začali pronásledovat. Laň odbíhala směrem do luk 101

110 s konvojem mladých jelenů v patách, ale vždy se obloukem vracela k ležícímu Pištovi. Pišta stále nereagoval a Bedřichovi se podařilo laň poprvé pokládat. Potom laň sama pokládala Bedřicha, ale pak už převzal iniciativu Jarmilin. Postupně třikrát za sebou laň pokládal, takřka vždy před zraky Pišty. Před posledním pokusem se Pišta konečně zvedl a snažil se ho zahnat. Jarmilin udělal šikovný manévr, odběhl do strany, obloukem se dostal Pištovi za záda, tam nasadil ostrý spurt, předběhl Pištu o několik délek a pokládal laň dvakrát za sebou. Po zkušenostech s Bohumilem v roce 1970 jsme se domnívali, že laň zvolila taktiku vydráždit hlavního jelena, tedy Pištu, k aktivitě prostřednictvím drobného flirtování s urážlivě slabšími jeleny. Ale snad se jí to vymklo z rukou, při čtvrtém pokusu zakončil Jarmilin své pokládání výraznou ejakulací a bylo rozhodnuto. Pišta ostrouhal a jeho pobočník Špičkin také. Jarmilinem dobytá laň odešla za hráz a mladí jeleni se úspěšně snažili oddělit laně od Pišty. Posléze zůstal Pišta na louce sám s jedinou laní. Opět zalehl a zhruba jednou za pět minut troubil. Tak jsme nečekaně sledovali, jak se říjná laň nechala pokládat slabým jelenem, předposledním v hierarchii. Tento případ však nebyl v Žehušicích zcela výjimečný. V říji roku 1976, kdy byl hlavním jelenem ještě Bořivoj, byl podobný případ pozorován u jelena Blbce. Jméno tohoto jelena se vyvinulo jaksi samovolně. Když jsme o něm hovořili, býval označován jako číslo Třicet sedm, přitom oborník dodával, že to je takový ten blbec. A věděli jsme přesně, o kom je řeč. Bylo to proto, že se u krmelce choval dost neurvale vůči laním a kolouchům. Později se tak chovat sice přestal, stal se z něho celkem mírumilovný jelen, ale jméno mu už zůstalo. Ostatně podobně se k laním choval ještě další jelen, Blbcův vrstevník, a tomu jsme pracovně říkali ještě hůře. Ten však svému osudu unikl tím, že byl převezen do obory Žleby, kde pak dostal občanské jméno Žemlák. Tedy Blbec byl opakovaně pozorován ve dvou sezónách, jak pokládal laň. Vždy byl dříve či později zahnán nebo doslova sražen z laně hlavním jelenem Bořivojem. Když se však Bořivoj snažil laň pokládat sám, vůbec se nenechala pokládat a utekla, ačkoli při hrátkách s Blbcem stála v typickém kopulačním postoji. Tato Blbcova sexuální atraktivita byla pozorována pouze dvě sezóny, pak ale mezi laněmi o Blbce zájem opadl. Po pravdě řečeno, od té doby jsme podobnou příhodu nezaznamenali ani u žádného jiného jelena. Popsané případy navozují otázku, jak to vlastně je s otcovstvím nové generace jelenů. Všeobecně se předpokládá, že otcem většiny potomstva je hlavní jelen. Od nepaměti se také traduje, že boční jeleni, pro které máme hezký český název krejčíci, využívají každé chvilky nepozornosti hlavního jelena. 102

111 Aby se dalo zjistit, kdo je skutečným otcem koloucha, museli bychom odebrat krevní vzorek kolouchovi, jeho matce a všem jelenům, kteří by mohli být otci. To je zatím v Žehušicích vyloučené. Přesto jsme se pokusili naznačnou otázku zodpovědět. Po vzoru jiných autorů jsme podle známého data porodu odhadovali, kdy laň asi zabřezla. Dělali jsme to tak, že jsme od vlastního data porodu odečetli průměrnou délku březosti, v daném případě 232 dní. Přidali jsme k tomu ještě toleranci šesti dnů, což odpovídá v literatuře popsané délce březosti. Dali jsme s oborníkem dohromady záznamy o pozorování sexuálního chování jednotlivých jelenů na celou řadu let. Těch záznamů bylo celkem čtyřicet, shodou okolností šlo v polovičce případů o jelena hlavního, v polovičce případů o jeleny vedlejší. Výhodou bylo, že ve čtyřiceti procentech případů jsme přesně věděli, která konkrétní laň se zúčastnila milostných her. U zbylých šedesáti procent laní jsme znali aspoň jejich zbarvení. Pak už jsme si jenom porovnali data pozorování s vypočítanými daty zabřeznutí a dostali jsme zajímavé výsledky. Ve dvanácti případech z dvaceti, když jsme při vlastním sexuálním chování pozorovali hlavního jelena, porodila zúčastněná laň v patřičné době koloucha. Naopak pouze ve třech případech z dvaceti, kdy byl při vlastním sexuálním chování pozorován vedlejší jelen, přišlo pak na svět potomstvo. Rozdíl mezi hlavními a vedlejšími jeleny je evidentní. Ukázalo se, že ani v jednom z popsaných případů, tedy když byli Jarmilin nebo Blbec úspěšní natolik, že dosáhli ejakulace, nepřinesl tento úspěch vznik potomka. Zajímavé také bylo časové rozložení záznamů, když jsme během sezóny pozorovali jednotlivé jeleny při sexuálním chování. V době hlavní říje, v Žehušicích tedy v říjnu a listopadu, jsme zastihli hlavní jeleny při milostných hrách sedmnáctkrát a boční jeleny osmkrát. V době mimo říji, v našem případě v srpnu, září a v prosinci až březnu, byli hlavní jeleni viděni čtyřikrát a vedlejší šestnáctkrát Z toho je dobře vidět, že sexuální aktivita hlavních jelenů byla nejčastější v hlavní říji. Uvedené výsledky jsou samozřejmě postaveny jen na dohadovaných údajích. Přesto si myslím, že můžeme s velkou pravděpodobností říct, že v Žehušicích jsou v drtivé většině případů otci hlavní jeleni, kteří zřejmě svou aktivitou v období hlavní říje brání vedlejším jelenům, aby se na reprodukci také podíleli. Rodičovský podíl bočních jelenů na ročním přírůstku je zanedbatelný a v podstatě jen náhodný. Případ přátelské výpomoci Špičkina nebyl zcela ojedinělý, aspoň v rámci žehušické populace. Hru na hlavního jelena provozovali někteří Při milostném pronásledování jelen rycble vysunuje a zase zasunuje jazyk

112

113 další jeleni, většinou tak ve věku tří let. Výskyt této hry ovšem plně závisel na chování skutečného hlavního jelena. To byla příležitost pro hodnostně nejblíže postaveného jelena. Vyhlédl si ucelenou skupinku klidně se pasoucích laní. Tu pak náznakově zaháněl dohromady typickou hrozbou zvednutou hlavou. Přiblížil-li se nějaký jiný, slabší jelen nebo některý ze špičáků, bral jelen u laní svou úlohu do důsledků. Vyrážel proti sokovi, někdy s charakteristickým hlasovým doprovodem, a pak se vracel imponujícím pochodem vítězně ke svým laním. Zdvihal a zakláněl hlavu jako při troubení, ale nikdy nevydal ani hlásku. Laně ovšem v těchto případech nehrály hru s sebou. Klidně se pásly a divadelní vystoupení mladého jelena zcela ignorovaly. Hlavní jelen pak obyčejně přerušil žraní, vedlejšího jelena zahnal a výhružně troubil. Jelínek hbitě uprchl, připojil se k ostatním a už vůči nim žádné nepřátelství neprojevoval. Špičkinova činnost byla nová v tom, že laně jeho hru na hlavního jelena hrály s ním. Nechaly se zahánět do houfu, nechaly se Špičkinem honit v prekopulačním postoji. Když se však Špičkin od stáda musel vzdálit, nikdy ho žádná laň nenásledovala. Vyčerpanost hlavního jelena říjnou aktivitou je obvyklá a běžně známá ve všech jeleních populacích. Za zmínku proto stojí ekonomická říjná aktivita jednoho z žehušických jelenů Dědka. Podobné chování bylo popsáno také odjinud, většinou z oborních chovů. Dědek byl hlavním jelenem v oboře několik let po sobě. Mezi ním a dalšími jeleny byl poměrně velký věkový rozdíl, a snad proto si mohl dovolit vyvinout velice pohodlnou strategii. V době říje se u stáda laní vyskytoval málo, nezabýval se příliš častým troubením nebo zaháněním jelenů. Laně nezaháněl do tlupy, ale ty se přesto držely pohromadě. Přes den se Dědek potloukal po oboře sám, nebo někde odpočíval. Obykle navečer se ale vracel k laním, prozkoumal situaci, laně očichal, zkusmo jich pár prohnal. Když objevil nějakou říjnou laň, setrval, aby splnil své poslání. Ostatní jeleni vyklidili pole a do blízkosti stáda se vraceli vždy, až když je Dědek opět opustil. Nelze se divit, že Dědek vydržel být hlavním jelenem po celou dobu říje, a ta se někdy v Žehušicích protáhla na několik měsíců! Jsou pozorované situace, které jsme si zde popsali, typické či nikoli? Jednoznačnou odpověď dát většinou nelze. Biologickým posláním milostných her jelenů, stejně jako všech ostatních živočichů, je dát základ novému životu. Je proto nanejvýš důležité, aby páření časově odpovídalo nejvhodnější době pro oplození vajíčka. Je to tedy pravděpodobně laň, která svým nenápadným způsobem řídí průběh milostných her. Jelen sám činí jen to, co mu laň umožní. Ověřil 106

114 jsem si to při návštěvě pokusné farmy jelenů Polské akademie věd v Popielnu, vedené profesorem Jaczewskim. Při odběru semene jelena pro potřeby umělé inseminace zde používají jako fantom (pomůcku napodobující říjnou laň) buď laň vycpanou, nebo živou, která je pod vlivem narkotik. Tato laň stojí, ale není schopna utéct Dávka narkotika musí být přesně stanovena, jinak laň může úplně usnout a je po pokusech. V obou případech, jak u vycpaniny, tak u farmakologicky obluzené živé laně, je jelen lákán pachem moči odebrané říjné lani. Touto močí je fantom potírán. Po určitém zácviku je jelen schopen velice rychlé reakce na takovýto umělý podnět. Při pokusném odběru, kterému jsem přihlížel, to trvalo skutečně jen vteřiny, jelen se zvedl na fantom a následovalo vyvrcholení demonstrované zřetelnou ejakulací. Kolega dr. Andrzej Krzywiński, řešitel výzkumného programu umělé inseminace jelenovitých, mi potvrdil, že takto tomu bývá téměř pokaždé. Když byla vyloučena možnost aktivního vlivu laně na průběh páření, zredukovala se prekopulační fáze na prostý vzeskok jelena, okamžitě následovala fáze kopulační a vše bylo odbyto řádově během desítek sekund. V přírodě však milostné hry jelenů trvají celé hodiny. Laň tedy usměrňuje a časuje jelenovu aktivitu. Člověku se zdá, že jelen je ten aktivnější z obou zvířat. Jestliže však vstoupí do hry jelen nezkušený, jako tomu bylo v Bohumilově případě v roce 1979, nevystačí laň už jenom s běžným repertoárem ustupování před jelenem, ale musí ho k páření sama aktivně přimět. Projevy jelena v říji u tlupy laní jsou okázalé a pro pozorovatele velmi přesvědčivé. Jelen působí dojmem, že je pánem situace. Když se však některá laň opravdu rozhodne přeběhnout k jinému jelenovi, nikdo jí v tom nezabrání. Úspěšné zahánění laní jelenem tedy patří k pravidlům hry. A je to zřejmě laň, která si vybírá otce svého budoucího potomka, nikoli naopak. Z různých populací jelenů jsou známy případy, kdy laň v době své říjnosti přebíhá z jedné tlupy do druhé a nechá se pokládat a případně i pářit různými jeleny. Laně někdy přebíhají v celých skupinách. Toto jejich počínání bývá provázeno šarvátkami mezi jeleny. Jednak těmi, kterým laně utíkají a kteří se v útěku laním pokoušejí zabránit, a na druhé straně těmi, k nimž laně směřují. Někdy se do toho smíchají také jeleni bez laní, kteří si chtějí laně při této příležitosti opatřit. Ať se to naší mužské ješitnosti líbí či nikoli, z toho všeho, co tu bylo řečeno, se zdá, že jelení říje je jedna velká hra. Jelen předstírá, že je ten nejdůležitější na jevišti, a podle toho se chová. Laně vědí svoje, ale chovají se tak, jako by s tím souhlasily. A my lidé považujeme jelena v říji za symbol samčí nadřazenosti. Kdo ví, jak to vlastně je. 107

115 MOHOU SE JELENI PŘEMNOŽIT? Zdálo se, že nic nemůže ohrozit populační explozi bílých jelenů. Avšak všechno má svá úskalí

116 Hlavním biologickým posláním říje jelenů je bezesporu vznik nové generace potomstva. Není tomu přirozeně jinak ani v Žehušicích. Oproti roku 1972, kdy zde bylo jen okolo třiceti kusů jelení zvěře obojího pohlaví, vzrostl počet jelenů do roku 1982 na trojnásobek. Nárůst populace však nebyl rovnoměrný. Zpočátku stoupaly přírůstky rok od roku. Vše se dařilo, spolu s přírůstky patřičně stoupalo i nadšení pracovníků lesního závodu. V březnu 1978 oborník před svědky prohlásil, že narodí-li se toho roku patnáct kolouchů, dá láhev koňaku a sní špunt. A toho roku se narodilo kolouchů sedmnáct! Zdálo se, že nic nemůže ohrozit populační explozi bílých jelenů. Avšak všechno má své jenže. Ačkoli byl nárůst populace zpočátku poměrně vysoký, na to, kolik bylo v Žehušicích laní, byly počty narozených kolouchů velmi nízké. Když jsme spočítali procento laní, které každoročně porodily koloucha, vyšlo nám v průměru za dvanáct let necelých padesát procent! Při srovnání s jinými populacemi jelenů to bylo o deset, dvacet, ale také třicet procent méně! Měli jsme k dispozici také údaje o žehušickém stádě z dvacátých až třicátých let. Procento laní, které tehdy porodily, bylo stejně nízké, nebo dokonce ještě o trochu nižší než dnes. To by mohlo tedy znamenat, že se populace bílých jelenů nějak liší od populací normálně zbarvených. V první řadě jsme se proto zaměřili na to, zda zbarvení samo o sobě hraje nějakou úlohu při rozmnožování. Po léta panuje u nás názor, že bíle zbarvené kusy jsou choulostivější než kusy červené. Spočítali jsme údaje o reprodukci v Žehušicích od roku 1972 a byli jsme poněkud překvapeni. Nezjistili jsme totiž žádný statisticky průkazný rozdíl v počtu porodů mezi bíle a červeně zbarvenými laněmi a nezjistili jsme ani rozdíl v úhynech mezi bíle a červeně zbarvenými kolouchy. Přesto jsme se nakonec přiklonili k názoru, že zbarvení této populace může mít vliv na reprodukci. Nebudu však předbíhat, protože této otázce bude věnována celá samostatná kapitola. Jestliže nebudeme dále mluvit o zbarvení, co nám ještě zbývá? Vezmeme to hezky popořádku. Získali jsme údaje z Hydrometeorologického ústavu a zjistili jsme, že klimatické poměry neměly žádný vliv na plodnost laní. Zato přežití kolouchů bylo výrazně ovlivněno srážkami, teplotou a větrem. Zaměřili jsme se také na to, do jaké míry může datum porodu ovlivnit naděje koloucha na přežití. A ukázalo se, že do značné míry může. Čím později v sezóně se kolouch narodil, tím nižší byly jeho životní šance. Pokusili jsme se analyzovat i některé faktory sociální. Rozdělení populace nejdříve na dvě, později na tři části systémem budovaných obůrek 109

117 umožnilo srovnání různé hustoty zvěře na jednotku plochy. A skutečně podle očekávání plodnost laní byla průkazně lepší, čím více prostoru připadalo na jednu laň. Zjistili jsme však ještě další sociální faktory, které měly svůj podíl na výsledné reprodukci. Se stoupajícím počtem jelení zvěře v oboře začalo docházet k určitým sociálním změnám. Především klesala stabilita sociálního pořádku. Vzrůstající počet jelenů v oboře zpožďoval datum prvního porodu v sezóně následující po říji. Nestabilita sociálního pořádku byla provázena prokazatelně vyšší úmrtností kolouchů narozených v tomto roce. Posoudit, jestli tomu tak bylo v důsledku zvýšené agresivity jelenů vůči kolouchům, zhoršenou mateřskou péčí či sníženou laktací, bylo nad naše síly. Závěr však byl jednoznačný. Vyšší počty jelení zvěře v oboře přinesly sice vyšší absolutní počet narozených kolouchů, přinesly však také zvýšenou úmrtnost přírůstků. A slibně se rozvíjející nárůst populace se zvolnil. Jakékoli hodnocení nebo obecné závěry z popsaného rozvoje populace v Žehušicích přirozeně nelze zatím dělat Člověk však má být předem připraven na všechny možnosti. Dovolme si tedy trochu teoretických úvah. Když se nad celou věcí zamyslíme, nemůžeme se ubránit otázce, zda nejsme svědky počátku působení nějakého regulačního mechanismu, který brání přemnožení bílých jelenů v uzavřeném prostoru obory. Zde tedy stojíme před základní otázkou. Je něco takového teoreticky možné? A jak to vlastně v přírodě chodí? Začněme od Adama. Rovnováha mezi živočišnými druhy a mezi jejich potravními zdroji v přírodě je základem pro přežití všech živočichů. Přemnoží-li se určitý živočišný druh, může zlikvidovat téměř všechny potravní zdroje, a tím ohrozit svou existenci. Není to však nebezpečné pouze pro ten určitý druh. Takové selhání přirozené rovnováhy může dále vyvolat celou řadu řetězových reakcí, které mohou znamenat katastrofu pro mnohé další živočišné druhy, případně pro celou biocenózu na obrovském území. To všechno známe z učebnic a platí to také v plné míře u jelenovitých. V přírodě, pokud do ní nezasahuje člověk, k podobným úkazům za normálních okolností u přežvýkavců prakticky nedochází. Zpravidla totiž existuje pro daný druh několik regulačních mechanismů, které mu zabrání v sebeohrožujícím přemnožení. Bohužel pro příklady funkce podobných mechanismů musíme většinou již jen do jiných světadílů, do prostředí s přirozenou skladbou faun a flór a člověkem nepozměněnými přírodními podmínkami, protože většina území Evropy tyto podmínky již dávno nesplňuje. Klasickým příkladem přírodní rovnováhy je vztah kořisti a lovce. Po- 110

118 víme si proto něco o způsobu lovu vlků, dříve také v Evropě hlavních nepřátel jelenovitých. Výzkum tohoto druhu však byl uskutečněn v Severní Americe. Popisovaný výzkum nám může posloužit jako dobrý příklad, jak je někdy třeba vynaložit obrovské úsilí, čas, prostředky a především nezbytné nadšení, aby se člověku podařilo přimět přírodu poodhalit roušku nad svými tajemstvími. Intenzívní výzkum populace vlků, spojený především se jménem dr. L. Davida Mecha z Patuxent Wildlife Research Center, probíhá ve Spojených státech amerických od roku Sledovaná oblast ve státě Minnesota má rozlohu skoro 7000 km 2 a počátkem sedmdesátých let ji obývalo kolem čtyř set vlků. Hlavní potravou vlků v této oblasti je jelenec ušatý. Tento druh je podobný i jelenci virginskému, od něhož se liší jen v některých detailech. Pozorování probíhalo dvěma základními způsoby. Několik set vlků bylo postupně odchyceno do pastí, opatřeno miniaturními vysílačkami a opět vypuštěno do přírody. Jen v období 1966 až 1969 bylo vysílačkou opatřeno tři sta dvacet tři zvířat! Vlci pak byli v pravidelných intervalech zaměřováni a pozorováni ze sportovních letadel. Asi v šedesáti pěti procentech případů, kdy byli vlci s vysílačkou zaměřeni, byli také současně pozorováni přímo z letadla. V letech tohoto velkorysého výzkumu byly získány komplexní údaje o životě vlků na poměrně velké ploše. Z tohoto velmi zajímavého pozorování vyplývá, že vlci žijí ve dvou typech sociálních skupin. Především jsou to smečky rodinného typu. Tvoří je zpravidla rodičovský pár a jeho potomstvo. Smečky žijí v přesně ohraničených teritoriích. Smečka se v nich zdržuje po celý rok, tam se rozmnožuje, vychovává potomstvo a loví. Ostatním vlkům brání pronikat na svá území. Sousedící teritoria vlčích smeček se v hraničních oblastech překrývají v pásech širokých asi dva kilometry. Velikost teritoria jedné konkrétní smečky byla přibližně 70 km 2, jiné, větší, dokonce 223 km 2. Druhým typem sociální skupiny jsou smečky vlků, kteří se nerozmnožují. Řadíme sem také samotářské jedince. Tito vlci se při setkání mezi sebou tolerují. Pohybují se v rozlehlých, nepřesně ohraničených oblastech mezi teritorii, které mají podstatně větší rozlohu než teritoria, vždy přes 200 km 2. Často se můžeme dočíst, že kořist, kterou si vlci vyhlédnou, nemá šanci, protože ji smečka štve tak dlouho, až ji dostihne. Ukázalo se však, ze vlci pronásledují jelence v průměru jen asi osm set metrů. Když během této vzdálenosti kořist nedohoní, nechají ji běžet. Je to velice výhodná strategie. Narazí-li vlci na potenciální kořist, rozběhnou se za ní. 111

119 Kořist se dá na útěk a vlci velmi přesně poznají, zda projevuje nějakou odchylku od zdravé, silné zvěře. Štvanice zdravého jedince by stála příliš velké úsilí a vlci toho raději nechají. Ale běda, když poznají, že je před nimi jedinec méně pohyblivý, tedy většinou starý, nemocný nebo kolouch. Pak zvýší své úsilí a strhnou ho. Součástí výzkumu v Minnesotě bylo také zajímavé srovnání vlky zabíjené kořisti ze dvou oblastí. Jedna byla myslivecky silně obhospodařovaná a druhá člověkem prakticky nedotčená. Vlci lovili jelence výrazně starší, než lovili lovci. U lidmi ulovených kolouchů byl poměr pohlaví většinou vyrovnaný, u dospělých jelenců převažovala samčí zvěř. Vlci v lovecké oblasti lovili převážně samičí zvěř, zřejmě v důsledku vyššího odstřelu samčích jelenců člověkem. Zásadní rozdíl však byl v tom, že mezi kořistí vlků byl vysoký počet defektních jelenců, zatímco mezi jelenci ulovenými lidmi jich byl zanedbatelný podíl. Lov vlků má tedy obecně selektivní charakter, neboť likviduje především kusy staré, nemocné a abnormální. Vlci významně přispívají ke zdravému, životaschopnému vývoji populace jelenců i ostatních jelenovitých, se kterými se v místě svého výskytu setkávají, a to způsobem pro člověka naprosto nedosažitelným. Není proto náhoda, že tam, kde se ještě i v Evropě vyskytují vlci, případně další šelmy, mají také jeleni nejsilnější trofeje. Jakou cenu musí jelenci zaplatit za svůj zdravý rozvoj? V letech 1968 a 1969 bylo ve sledované oblasti zjištěno, že na jednoho vlka připadá jeden jelenec průměrně jednou za deset až třináct dní, v zimě jednou za osmnáct dní. Spotřeba jelenců v přepočtu na jednoho vlka je mnohem nižší u členů smečky než u samotářského vlka. Smečka dokáže využít kořist daleko hospodárněji než samotář. Z těchto údajů bylo vypočteno, že jeden vlk spotřebuje v průměru za jeden den asi dva a půl kilogramu jelence. Příjem potravy je ovšem velmi nárazový a nepravidelný. Potravu vlků netvoří přirozeně jenom jelenci. Vlci loví také hmyz, drobné obratlovce, savce různých velikostí, v době nouze dokážou ulovit i losa. Počet ulovených jelenců se výrazně zvýšil v tuhé zimě 1968 a Vlci měli nadbytek potravy, takže nechávali velké zbytky kořisti nezužitkované. Jaké důsledky má takovýto přechodný stav pro další existenci jelenců? Zhoršené životní podmínky během tuhé zimy se projevily především na zhoršeném zdravotním stavu méně odolných kusů. Vlci pak v této zimě zvýšeným lovem způsobili v populaci jelenců jednorázový, velmi účinný selekční zásah. V důsledku toho byla populace jelenců očištěna od většiny nevyhovujících jedinců. Výzkumy v Minnesotě především objasnily princip rovnováhy mezi lovenou a lovící zvěří. Snižuje-li se počet jelenců ušatých, přežívající zvěř 112

120 Někdy hrozbu přímým pohledem nebo zvednutou hlavou jelen umocňuje po straně vysunutým jazykem, při tom většinou vydává syčivý zvuk a skřípe zuby

121 Jeleni se rádi koupou. Zejména za horka neodolá jediný příslušník stáda, aby nenásledoval ty, kteří jsou již ve vodě. Jednotlivá zvířata často propadají hravému dovádění. Někteří jednotlivci se však uchylují do ústraní, kde o samotě vychutnávají slast koupele

122

123

124 Prověřovaní sociálního postavení mezi jeleny probíhá stále. Různé typy hrozeb se rychle za sebou střídají. Přímý pohled (1), hrozba zvednutou hlavou (2), přímý pohled a útok předními (3),

125 opět hrozba zvednutou hlavou (4) a její umocnění (5) Ve skupině přímý pohled (čelně vzadu) může vyvolat reakci pohledem mimo (uprostřed), která však může byt třetím chápána jako přímý pohled (vpravo) (6)

126

127 se stahuje do oblasti, kde se překrývají teritoria vlčích smeček. Tam totiž vlci loví málo. Vyhýbají se tak případným střetnutím s příslušníky sousední smečky, taková střetnutí vyúsťují do prudkých nelítostných rvaček končících často zabitím jednoho i více vlků na obou stranách. Tím je umožněno jelencům, kteří obývají tyto hraniční oblasti, aby vytvořili jakousi železnou rezervu. Když pomine největší tlak ze strany vlků, hustota jelenců se postupně zvyšuje, jelenci se zpětně rozšiřují do nitra teritoria vlčí smečky. Obecně je tak zabezpečen dokonale fungující systém rovnováhy mezi jelencem na straně jedné a vlkem na straně druhé. Klesá-li nadměrně stav jelenců, jsou vlci nuceni lovit stále častěji v pohraničních oblastech svých teritorií. Zde se dostávají do konfliktů se sousedy. Smečka začíná žít ve strachu. Projevuje se to například na krevním obraze zejména mladších členů smečky, rodičovské páry dočasně nemají potomky. Spolu se ztrátami ze rvaček tak klesají počty vlků v oblasti. V důsledku toho se naopak začnou zvyšovat stavy jelenců. Ti se opět šíří tam, kde má vlčí smečka nerušený lov. Zlepšují se pro změnu životní podmínky vlků, stoupají tedy jejich počty a tak dále. Pokud nezasáhne rušivě člověk, rovnováha je stabilní. Jistě si teď mnohý z vás řekne, že tento příklad regulace je sice zajímavý, ale od bílých jelenů na hony vzdálený. To je samozřejmě pravda, ale jak si ukážeme za chvilku, pomůže nám pochopit souvislosti. Měly by tedy výsledky výzkumů vztahu vlků a jelenců znamenat, že přítomnost velkých šelem je zcela nezbytná k udržení populací jelenovitých v mezích nutných pro přežití? Na to nám odpoví další příklad, shodou okolností zase ze Spojených států amerických. V tomto případě byly výsledky získány ve světoznámém Yellowstonském národním parku. Největší počet zde žijících kopytníků tvoří populace jelena wapiti. Část této populace sezónně migruje a během zimy okupuje takzvanou severní zimní oblast o rozloze sto tisíc hektarů. Více než osmdesát procent této oblasti leží v národním parku. V období let 1955 až 1968 byly stavy jelena wapiti redukovány člověkem z přibližně dvanácti tisíc asi na pět tisíc kusů. V důsledku tohoto zásahu silně poklesly počty jelenů migrujících na zimu z parku. Některým odborníkům ze správy parku však připadalo protismyslné, aby stavy zvěře v přírodní rezervaci reguloval člověk. Přesvědčili vedení správy o správnosti tohoto přístupu, a tak byl v roce 1966 v národním parku vyhlášen zákaz lovu jelena wapiti. Od té doby se každý rok od prosince až do května jeleni letecky sčítali a sledovaly se jejich migrace. Stavy jelenů se během let 1969 až 1974 zvýšily až na deset tisíc pět set kusů, ale v dalších letech se na tomto počtu ustálily až do roku 1978, kdy byly publikovány poslední údaje. 113

128 Roční počty jelenů wapiti byly provázeny zajímavými závislostmi. Jeleni se rozšiřovali do více oblastí parku, když celkové stavy zvěře stoupaly. Zvěř pronikala do nových oblastí, aniž by se měnila průměrná koncentrace jelenů na jednotku plochy. Ve sledovaném období byli v parku z velkých šelem zjištěni kojoti, medvědi černí, medvědi grizzlyové a pumy. Příležitostně byly zachyceny zprávy o zatoulaných rosomácích a vlcích, ale jejich trvalý výskyt v parku nebyl jistý. Výzkum ukázal, že uvedené šelmy působily jako zdravotní policie. To znamená, že se živily především uhynulými jeleny. Šelmy tedy nebyly nezbytné při regulaci počtu jelenů a vůbec všech zde žijících kopytníků. Z toho vyplývá, že hlavní populační regulátor mezi jeleny wapiti byly vnitrodruhové sociální faktory. Přítomnost početně stabilizovaných populací jelenců ušatých v národním parku, ovšem méně početných, než byly jejich počty v Minnesotě, a mnohem menší, než byly počty jelenů wapiti na stejné lokalitě, naznačuje, že k regulaci počtů určitého druhu může dojít několika různými cestami, které se uplatňují podle životních podmínek. Toto tvrzení lze doložit dalším příkladem z přírody, tentokrát u druhu jelence virginského. Tento druh, pokrevní bratranec jelence ušatého, žije v nejrůznějších přírodních podmínkách Ameriky, takřka od polárního kruhu až k rovníku. Populace, o které je řeč, žije v rezervaci Welder Wildlife Refuge. Rezervace leží v jižním Texasu blízko hranic Spojených států amerických a Mexika. V této oblasti nežijí téměř žádné šelmy, které by mohly stavy zvěře významně regulovat. V rezervaci je zakázáno střílet jelence dnes již více než dvacet pět let. Přesto nedošlo k jejich přemnožení. Znamená to tedy, že v tomto konkrétním případě, když se vyloučí hlavní regulátoři šelmy a člověk-lovec, musí už fungovat výhradně sociální regulační faktory, které udržují počty zvěře na určité úrovni. Všechny tři uvedené příklady rovnováhy v přírodě byly z oblasti, kde nacházíme víceméně zachovalý původní ekosystém. Vraťme se nyní do Evropy a podívejme se, zda existují podobné případy populační regulace v podmínkách člověkem změněného prostředí. Na území valné části Evropy byla většina velkých šelem včetně vlků bohužel vyhubena nebo zdecimována na skomírající celkové počty několika desítek jedinců. Význam šelem v regulaci počtů jelenovitých je zde zanedbatelný a jediným tvorem, který může být jelenovitým nebezpečný, je člověk. Jako příklad si můžeme uvést srnce obecného. Etologické studie zabývající se teritorialitou srnčí zvěře prokázaly, že zvěř, která neuspěje v sociální konkurenci, musí z oblasti emigrovat. Ukažme si to na výsledcích z Dánska v oblasti Kalø, kde byl po několik let vyhlášen zákaz lovu srnčí zvěře. 114

129

130 V roce 1966 si v pokusné oblasti zabralo své teritorium jedenáct srnců, ačkoli celkový počet zjištěných srnců byl třicet sedm. Mnohému čtenáři se teď asi bude zdát, že je poněkud odvážné uvádět tak přesné počty při pozorování v přírodě. K tomu je třeba doplnit informaci o další podrobnosti. Výzkumný program v oblasti Kalø byl precizně připraven. Srnčí zvěř byla ve velkém odchytávána do sítí a značkována obojky s čísly; Podařilo se takto označit asi osmdesát procent celé populace. Citované výsledky jsou proto velmi objektivní a věrohodné, protože bylo ve většině případů při pozorování zvěře možno rozeznávat jednotlivé kusy od sebe. Skončili jsme u konstatování faktu, že výchozí stav sledované populace bylo třicet sedm srnců. Z těchto třiceti sedmi srnců další sezónu zůstalo dvacet dva, k nim se připojilo dvacet pět nových srnců z přírůstků, celkový počet byl tedy čtyřicet sedm. Na jaře 1968 zůstalo v oblasti již jen dvanáct srnců z původních třiceti sedmi v roce Z dvaceti pěti srnců narozených v roce 1966 jich zůstalo čtrnáct a z přírůstků roku 1967 devět. Na jaře 1968 byl tedy celkový počet srnců třicet pět. Srnci se vzhledem ke svému nápadnému chování v době zakládání a udržování teritorií pozorují snáze než srny, nicméně podobný obrázek byl získán i při sčítání srn. Uvedený teritoriální systém má tedy velký význam i hlediska regulace optimálních počtů jedinců daného druhu v daných přírodních podmínkách i bez přítomnosti velkých šelem, navíc v krajině zásadně pozměněné a obhospodařované člověkem. U srnčí zvěře přírodní podmínky určují velikost teritorií a domovských okrsků, á tím také hustotu. Znamená to tedy, že velikost teritoria a domovských okrsků vyplývá z úživnosti prostředí, které musí svému obyvateli zabezpečit dostatek potravy, úkrytů a podobně. Při zvýšeném počtu srnčí zvěře nedochází ke zmenšování rozlohy teritorií ani domovských okrsků. Vytváří se tak vnitřní sociální tlak nutící nadbytečnou, v konkurenci neúspěšnou zvěř odejít do jiných oblastí. Může se ale stát, že situace v sousedních oblastech je podobná, a zvěř tak nemá volný prostor, kam by před silnějšími jedinci odešla. Dostává se do situace soustavného stressu. A tím je nastartován celý sled negativních změn. Nejdříve se slabá zvěř musí stáhnout tam, kde je hustota populace nejnižší. Přežívá pak na nejméně úživných stanovištích. Stress vyvolává zásadní změny v organismu. Změní se především hladiny některých hormonů v krvi. To se projeví ve změnách funkcí a později i ve strukturách orgánů, které jsou těmito hormony řízeny. Za této situace slabší jedinci, navíc nedostatečně nasycení, začínají být apatičtí vůči okolí, ztrácejí odolnost proti chorobám. Podmínky pro šíření chorob jsou 116

131 optimální, protože zvěř je ve vzájemném kontaktu častěji než obvykle. Trvá-li taková napjatá situace delší čas, slabší jedinci hynou. Je postižena rozmnožovací schopnost srn. Srny špatně zabřezávají, nebo mají velké ztráty na srnčatech, ať již v důsledku zániku plodů, předčasných porodů nebo rušení při péči o mláďata po porodu. Přírůstky populace se snižují a počty zvěře se vyrovnávají. Takže k přemnožení srnčí zvěře ve smyslu zvýšení počtu jedinců, kteří by mohli zničit životní podmínky, a tím ohrozit další existenci druhu, prakticky dojít nemůže. Jak vidíme, pojem přemnožení v přírodě u jelenovitých neznáme. Optimální počet je však pojem velmi relativní, především v evropské krajině s intenzívním zemědělstvím. Srnčí zvěř potřebuje ke svému životu určité množství potravy. Z hlediska úživnosti prostředí kulturní krajiny mohou zde být počty této zvěře několikanásobně vyšší, než by tomu bylo v krajině člověkem zemědělsky neobhospodařované. Více kusů srnčí zvěře spotřebuje více potravy, a tak optimální počet z hlediska vztahu srnčí zvěře a potravních zdrojů se jeví člověku-zemědělci jako přemnožení. To pak často vede k pochopitelnému, ale ne zcela správnému názoru, že ve změněných podmínkách Evropy jsou jelenovití odkázáni na člověka, bez jehož redukce lovem by se tato zvěř přemnožila natolik, že by se tím sama mohla zahubit Popsané příklady z říše jelenovitých jsou z volné přírody. Můžeme se však oprávněně domnívat, že prostorové omezení oborního chovu autoregulační mechanismy jenom urychluje. Autoregulační mechanismy uzavřených populací byly sice studovány, ale většinou jen na laboratorních zvířatech. Principy potlačení růstu populace laboratorních zvířat jsou velmi podobná těm, o nichž jsme si říkali v případě srnčí zvěře. Jedním z prvních signálů neúměrné hustoty zvířat v uzavřeném prostoru bývají poruchy mateřského chování. Přirozeným důsledkem nedostatečné péče o potomstvo je zvýšený úhyn mláďat. A zde bychom už mohli najít určité náznaky podobností mezi pokusnými objekty a tím, co pozorujeme ve vývoji žehušických jelenů. Z toho, co nyní o regulaci populací jelenovitých víme, můžeme vyslovit předpověď, že také u bílých jelenů v Žehušicích dříve či později dojde ke stabilizaci počtu zvěře v důsledku autregulace. Je vidět, že třináct let pozorování populace nestačí k tomu, abychom byli schopni odpovědět na všechny otázky. Tím, že je v Žehušicích vyloučena regulace počtu jelenů lovem, může nám současně posloužit populace bílých jelenů jako model vývoje sociálních vztahů jelena evropského, a rozšířit tak zase o krůček naše znalosti o přírodě. Nesmíme zapomenout ani na možnost konkurence nebo jiných vlivů způsobených přítomností dalších druhů zvířat, která v Žehušicích žijí. 117

132 BÍLÍ JELENI A TI DRUZÍ Špačkové chytají mouchy, které se slétají na paroží v lýčí

133 V Žehušicích je vedle bílých jelenů chována také utěšená populace daňků. Její počty se pohybují kolem osmdesáti kusů a jsou normálně regulovány odstřelem. Daňci patří svým zbarvením rovněž mezi vzácnost naší fauny, i když ne takovou jako žehušičtí jeleni. Jsou tmavě zbarvení. Díky tomu byli také po dlouhá léta považováni za melanickou formu daňka skvrnitého. Melanická forma je víceméně běžně zastoupena v našich populacích daňků a prakticky všude se čas od času takto zbarvený jedinec vyštěpí. Žehušičtí daňci jsou však jiná barevná forma, kterou někteří autoři nazývají dun; tmavohnědá barva převládá zejména na hřbetě, v zimním zbarvení přechází téměř do černá. Od známější melanické formy se žehušičtí daňci liší především tím, že barva obřitku, byť světlejší než ostatní srst okolo, není nikdy bílá, ale jen světle hnědá. Zpočátku jsme daňkům nevěnovali velkou pozornost a považovali jsme je víceméně za typickou kulisu žehušické obory a nic víc. V období zimního přikrmování nás však velice brzy upoutala nečekaná věc. Jeleni se báli člověka vždy mnohem méně než daňci. Jistě to byl hlavně důsledek každoročního odstřelu určité části daňčí populace. Když napadl sníh, stáhla se zvěř obou druhů ke krmelci. Po nasypání potravy do korýtek se jako první dostavili vždycky jeleni. Většinou ještě za přítomnosti lesníka. Ale daňci netrpělivě podupávali opodál. Jen se lesník jenom trochu vzdálil, vpadli daňci ke korýtkům jako velká voda a najednou jich bylo všude plno. Ačkoli nedocházelo k žádným střetům, jeleni, téměř dvakrát větší než daňci, okamžitě ustoupili a prostřený stůl opustili. Zpovzdálí pak jenom přihlíželi, jak daňkům chutná. Teprve až když se daňci nasytili a krmeliště opustili, jeleni se váhavě vraceli k ubohým zbytkům. Nadřazenost daňků nad jeleny nebyla omezena pouze na období zimy. Když byli později jeleni přikrmováni během celého roku, stačilo, aby se objevil první daněk, někdy dokonce jediný, jeleni znervózněli a brzy mu udělali místo. Zdálo se nám potupné, aby větší a silnější jeleni tak snadno vyklízeli pole drzému konkurentovi. A tak jsme čekali, kdy se konečně najde nějaký schopný jelen, který si to nenechá líbit. A dočkali jsme se. Zpočátku se objevili první jedinci, kteří aspoň ignorovali přítomnost daňků, ale po chvíli osamoceni mezi nimi většinou stejně nevydrželi a přidali se zase k ostatním jelenům. Jako první se daňkům aktivně napřaženými parohy postavil hlavní jelen Bohumil. Hned po něm Špičkin a později další dva. Je zajímavé, že to nebyli vždy jeleni nejsilnější. Příkladem může být Košilka, v té době jelen z druhé poloviny hierarchie. Díky jemu jsme pozorovali následující příhodu. 119

134 Při zimním přikrmování také daňci ztráceli plachost před člověkem a často přicházeli k předloženému krmení i za naší přítomnosti. Většinou se objevili v celé skupině. Také v době našeho pozorování jeleni vyklidili pole, Bohumil působil nasyceným dojmem a k aktivní obraně se neměl. Jediný Košilka hájil pomocí svého paroží to, co patřilo jelenům. Podařilo se mu daňky vytlačit, ale pak se objevil jelen Větrník, který byl Košilkovi nadřazený. Košilku zahnal a dal se sám do žraní. Daňci přihlížející potyčce se hned také dostavili na scénu. Větrník prchl a Košilka se opět pustil do daňků. Když se mu je podařilo vypudit, nestačil ani začít žrát a už tu byl zase Větrník. A tak se to opakovalo mnohokrát. Probouzející se obranyschopnost jelenů však vyvolala odezvu. Daňci přitvrdili hru a přešli k otevřené nevraživosti. Začali jeleny napadat parožím, většinou zezadu. Nabrali jelena a ten zmateně uprchl. Každý tlak vyvolává protitlak a někteří jeleni si útoky daňků už nenechávají líbit. V současné době takových jelenů přibývá. Nicméně převaha daňků je stále ještě zřejmá a bude jistě zajímavé sledovat další vývoj. Jeleni a daňci v čase vzájemného příměří, kdy nebylo o co soupeřit. Při přikrmování to však bylo jiné Ať tak či onak, přítomnost daňků v oboře musíme počítat k faktorům, které se pravděpodobně podílejí na rozvoji jelení populace. Nejsou to však jenom daňci, kdo sdílejí s jeleny prostor obory. Ono je to tak. Chov bílých jelenů je přes ušlechtilé poslání přece jen nákladnou 120

135 záležitostí prakticky bez jakéhokoli ekonomického přínosu. Ten do značné míry zabezpečuje umělý odchov bažantů. Každoročně se zde vyprodukuje okolo bažantích kuřat. Jak pro potřeby obory, tak pro jiná zařízení. Do obory se vypouští před sezónou honů pěkná řádka bažantů. Na podzim probíhají hony. Na ně se pod patronací Čedoku sjíždějí lovci z celé Evropy. A tady jsme u velmi vážného nebezpečí. Zatímco má naše veřejnost právem zakázaný vstup do obory, přichází do stejného objektu na podzim několik desítek lidí bez jakéhokoli veterinárního prověření. Vzniká tak dosud nedoceněné nebezpečí zavlečení infekce, na které by mohli doplatit právě jeleni. Obraťme však list a věnujme naši pozornost také dalším zvířatům, se kterými přicházejí jeleni běžně do styku. Na prvním místě bych jmenoval špačky a kavky. Stavy obou druhů ptáků jsou každý rok jiné, nicméně v letních měsících tam nějaké zastihneme vždycky. Mezi jeleny a oběma druhy ptáků se vyvinuly přátelské vztahy, asi jako mezi velkými africkými zvířaty a ptáky klubáky, kteří ostatně patří do čeledě špačkovitých. Špačci a někdy i kavky usedají na jeleny nebo na jejich paroží a chytají mouchy, jichž jsou kolem jelenů vždy velká mračna. Je to skutečně podívaná nad jiné, jak si takový špaček nacpává zobák spoustou much, než s nákladem odletí, aby kdesi v dutině stromu nakrmil svá mláďata. 121

136 Když už jsme při vyprávění narazili na mouchy, měli bychom si o nich říct pár slov. O mouchy není v letních měsících nikdy nouze. Když jsem před léty zvětšoval v komoře první fotografie jelenů s parožím v lýčí, nevěřil jsem svým očím. Na negativech bylo patrné ohromné množství jakýchsi teček. Proklel jsem výrobce zjevně nekvalitních filmů, pro jistotu jsem vynadal ještě sám sobě, že jsem nevěnoval vyvolávání dostatečnou pozornost a chystal jsem se znechuceně kazy vyretušovat. A teprve při této marné činnosti jsem si konečně povšiml, že jsou to právě mouchy, které jsem kromě jelena zachytil na film. Mne tedy mouchy potrápily. Avšak s tím, jak v teplém počasí tito činorodí tvorové trápí jeleny, se to srovnat nedá. V pražské zoologické zahradě bylo dokonce pozorováno, že některé rody much kladou vajíčka do lýčí. Mnohokrát jsme při přikrmování na otevřeném prostranství viděli, jak zejména mladší zvířata nemohla už snést dotírající oblaka hmyzu, začala skákat a vyhazovat všemi čtyřmi do vzduchu, až se nakonec dala na úprk někam do chládku. To byl mnohdy také důvod, proč se nám za parného počasí nepodařilo vylákat jeleny z houští na louku. Jeleni však příležitostně přicházejí do styku také s některými občasnými návštěvníky obory. Jednou upoutalo pozornost oborníka podivné chování několika laní v obůrce na Štěpnici. Byly zjevně nervózní, pobíhaly kolem trsu kopřiv a pak na něj dokonce útočily předními. Oborníkovi to nedalo, šel se podívat blíž, a tak patrně zachránil život kočce, která se krčila v kopřivách před nevraživostí laní. Snad bychom se na úplný závěr měli aspoň krátce zmínit o zvířatech, která v minulosti sdílela prostor Žehušické obory. V minulém století zde bylo například chováno asi třicet jelenců virginských. Zhruba v osmdesátých letech minulého století byla v jihozápadní části obory zřízena bažantnice, ve které byli chováni exotičtí bažanti pestří. Kromě nich zde byli také až donedávna chováni divocí krocani. Do roku 1910 se v oboře vyskytovali králíci. Žehušický učitel Rudolf Maximovič o tom v časopise Krása našeho domova v roce 1918 píše:... žravostí svou byli by zničili vegetaci úplně. Starý mohutný liliovník byl přes noc při bázi tak ohlodán, že jen drátěná síť, hluboko do země zapuštěná, uchránila jej od úplné zkázy. Zajímavo, že liliovníky byly ze všech stromů nejvíce zvířaty těmito napadány. Vyhubeni byli fretkami. Ze záznamů stejného autora se dozvídáme, že obora, jsouc oázou v moři úrodných polí, byla centrem tažného ptactva. Záznamy o druhové skladbě jsou bohužel získány z odstřelů. V roce 1876 bylo například střeleno na výrovce několik orlů skalních, orel mořský, orlovec říční, volavky a dokonce také čáp černý. Tak vidím, že nekončíme tuto kapitolu příliš vesele. 122

137

138 GENETIKA A CHOV BÍLÝCH JELENŮ V populaci jelenů v Žehušicích se vyskytují jedinci bílí, bílí s různým podílem červeného zbarvení, strakatí a divoce zbarvení

139 Až dosud jsme se zabývali různými faktory prostředí působícími na chov jelenů. Po tomto pohledu zvenku se zaměříme na vnitřní vlivy. Budeme se věnovat genetice. Genetika se zabývá zákonitostmi dědičnosti a proměnlivosti. O tomto vědním oboru se v mysliveckých kruzích hodně a často mluví, ale zůstává pro mnohé víceméně jen přibližně tušenou neznámou. Je to bezesporu řečeno tvrdě, nechtěl bych se nikoho dotknout, pokusím se raději objasnit příčiny. Genetika se u nás na školách donedávna nevyučovala, a proto pro určitou generaci čtenářů může být novinkou, pro čtenáře mladšího věku bude tato část třeba jen opakováním školních znalostí. Obávám se, že to teď nebude příliš zábavné čtení, ale bez základních znalostí genetiky bychom se nedostali moc daleko. Chovatel výběrem vhodných jedinců v rámci populace dosahuje určitého chovného cíle, například bílého zbarvení všech zvířat, velkého paroží a podobně. Na dědičné povaze vybraného znaku pak záleží, jakým způsobem je třeba selekci provádět, abychom dosáhli stanoveného chovného cíle. A to není tak úplně jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Dědičnost je schopnost organismu předávat svému potomstvu vlohy, díky nimž potomstvo reaguje na podobné životní podmínky podobným způsobem. Základním kamenem dědičného přenosu je gen. Každý gen má dvě alely, které tvoří dohromady alelový pár. Místu, kde leží gen na chromozómu, říkáme lokus. Soubor všech genů v jádře buňky vytváří genotyp. Při vzniku nového jedince se na jeho formování podílí jednak genotyp, jednak prostředí. Soubor všech znaků, které jsou výsledkem vzájemného působení genotypu a prostředí, tvoří fenotyp. Mnohokrát jsem vyslechl při mezi myslivci, zda jsou vlohy například pro růst paroží přenášeny více ze strany matky či ze strany otce. Tento přístup je mylný, protože takto se dědí pouze znaky s geny umístěnými na pohlavních chromozómech a k těm zcela jistě geny pro růst paroží nepatří. Musíme si tedy uvědomit, že na genetickém vkladu při vzniku nového jedince se podílí otec i matka rovnocenným dílem. Jelen stejně jako jakýkoli jiný samec dává zárodku prostřednictvím své spermie jednu polovinu a samice prostřednictvím vajíčka druhou polovinu druhově specifického počtu chromozómů, nositelů dědičných vlastností nového jedince. Každý živočišný druh má v jádře buněk určitý, diploidní počet chromozómů. Na každém chromozómu jsou lineárně uspořádány geny. Při dozrávání pohlavních buněk, spermie a vajíčka, se počet chromozómů redukuje na poloviční, haploidní počet. Spojením pohlavních buněk 125

140 dojde ke spojení haploidních sad chromozómů, a nový organismus tak získává do vínku normální, druhově odpovídající počet chromozómů. Homologní chromozómy v diploidní buňce obsahují tytéž lokusy. Vždy jeden z každé dvojice homologních chromozómů pochází od jednoho rodiče. Ve dvojici homologních chromozómů mohou být na jednom lokusu uloženy tytéž alely, pak vzniká homozygot, nebo naopak alely odlišné, kdy vzniká heterozygot V případě heterozygota, tedy stavu, kdy jsou alely odlišné, může dojit k několika situacím. Alela, která se fenotypicky projevuje, má schopnost svým účinkem potlačit účinek druhé alely. Říkáme jí dominantní alela. Alela, jejíž účinek je potlačen, je recesívní alela. Jevu, při kterém dominantní alela úplně převládá nad recesívní alelou, říkáme úplná dominance. V tomto případě se fenotyp dominantního homozygotního a heterozygotního jedince od sebe neliší, ale oba se odlišují od recesívního homozygota. Úplná dominance však není jedinou možností. Může dojít také k tomu, že projev dominantní alely převládá nad projevem recesívní alely pouze částečně. Heterozygotní jedinci se liší od homozygotních a tvoří obvykle mezistupeň mezi dominantním a recesívním homozygotem. Tento jev se nazývá neúplná dominance. Všechny znaky se nepřenášejí na potomstvo tímto jednoduchým způsobem. V zásadě rozeznáváme znaky kvalitativní a znaky kvantitativní. To je pro nás velmi důležité, a proto si o rozdílech obou typů znaků musíme říct poněkud více. Nejdříve něco o znacích kvalitativních. Tyto znaky jsou podmíněny takřka výhradně dědičně a prostředí nemá na jejich vyjádření téměř žádný vliv. Jsou určovány jedním nebo několika geny velkého účinku. Mezi tyto znaky patří zbarvení srsti, krevní skupiny, postavení ušních boltců, struktura srsti a podobně. Kvalitativní znaky se dědí podle celkem jednoduchých pravidel a selekce na ně je účinná. Z hlediska počtu generací potřebných k dosažení chovného cíle je také relativně rychlá. Druhým typem znaků jsou znaky kvalitativní. Jsou geneticky podmíněny jen částečně, a to geny malého účinku. Působí na ně také prostředí. Genů, které se podílejí na vzniku určitého znaku, je v tomto případě celá řada. Tyto geny malého účinku se ve svém působení sčítají, nebo se mezi sebou navzájem ovlivňují. Sem patří většina znaků, které by nás kromě zbarvení mohly u jelenů zajímat, ať je to velikost, hmotnost a členění paroží nebo intenzita tělesného růstu. Selekce na kvantitativní znaky je komplikovanější. Více si o ní řekneme až v kapitole Genetika a paroží. V této kapitole se vrátíme zpět ke znakům kvalitativním a probereme si je podrobněji. 126

141 Jak bylo řečeno, typickým kvalitativním znakem je zbarvení. A o to nám v případě bílých jelenů jde především. Protože podobný výklad je poněkud složitý, pomáháme si při popisu genotypu zbarvení a kvalitativních znaků vůbec dvojicemi písmen. Jedno písmeno dvojice představuje vklad, který získal daný jedinec od otce, druhé písmeno značí totéž od matky. Písmena používáme buď velká, nebo malá. Velkými písmeny označujeme dominantní dědičnou vlohu, alelu, malými písmeny recesívní dědičnou vlohu. Vztah dominance a recesivity si můžeme ukázat hned na základním zbarvení. Víme, že téměř u všech druhů zvířat se čas od času objeví v populaci bíle zbarvený jedinec. Taková zvířata nejsou schopna vytvářet pigment ani v chlupech srsti ani na kůži či oční duhovce. Srst je pak sněhobílá, kůže a oční duhovka růžová. Zvířata bez pigmentu jsou albíni. Těmto jedincům chybí z genetického hlediska dominantní alela C, která podmiňuje jakékoli další zbarvení. Albinotické zbarvení musí být určeno recesívně homozygotním založením cc. Jak často se může albín vyštěpit v populaci zvířat, záleží na výskytu heterozygotů Cc. Když bychom totiž mezi sebou křížili dominantní homozygoty CC, nemohlo by k vyštěpení albína dojít nikdy. Když bychom ovšem křížili mezi sebou heterozygoty, došlo by ke vzniku CC, cc, Cc a cc. Celá jedna čtvrtina jejich potomstva by tak mohla být albinotická. Kdybychom heterozygota křížili s dominantním homozygotem, albín by se vyštěpit nemohl. Když se naopak heterozygot bude křížit s albínem, tedy recesívním homozygotem, bude celá polovina potomstva albinotická. Křížením albínů mezi sebou nemůže dojít u jejich potomstva k výskytu žádného jiného zbarvení než zase jen albinotického. Celkově lze tedy říct, že selekcí můžeme ovlivňovat výskyt albínů v populaci stejně jako u kteréhokoli jiného zbarvení. U bílých jelenů je oční duhovka modrá nebo hnědá, případně kombinovaná. Také srst až na výjimky nebývá úplně čistě bílá. Na kůži můžeme při výměně srsti vidět zcela zřetelně tmavě pigmentované skvrny. Naši bílí jeleni tedy nemohou být albíni. Znamená to, že v genu, který určuje zbarvení, je aspoň jedno velké C. Samozřejmě za předpokladu výskytu heterozygota Cc může i u bílých jelenů teoreticky dojít k vyštěpení kombinace cc, tedy albína. To ovšem aspoň v Žehušicích nikdo nepamatuje. Nebudeme si tím proto dále komplikovat situaci. Vycházejme z předpokladu, že bílí jeleni budou mít vždy alelový pár CC. Znamenalo by to, že jejich bílé zbarvení není určováno tímto genem, ale je určováno dalším jedním či více alelovými páry. Začněme s případem úplné dominance, kdy by bílé zbarvení bylo vedeno jen jedním genem, k jehož označení můžeme použít písmena A. 127

142 V takovém případě by mohl tento gen jelena mít jednu ze tří možných kombinací: AA, Aa, aa. Kdyby přitom šlo o případ úplné dominance, kdy jeden znak úplně převládá nad znakem druhým řekněme, že by šlo o divoké zbarvení, pak ti jeleni, kteří by měli jednu ze dvou kombinací, ve které je obsaženo aspoň jedno velké A, tedy AA, Aa, by byli divoce zbarvení. Pouze recesívní homozygot aa by byl bílý. V úvahu tak připadá neúplná dominance, kdy jen kombinace AA by způsobovala divoké zbarvení jelenů, kombinace aa čistě bílé zbarvení a kombinace Aa přechodný typ zbarvení, v našem případě třeba jakousi strakatost. Dnes je v žehušické populaci asi třetina laní divoce zbarvená, zbytek přechodného zbarvení s převahou bílé a pouze několik laní odpovídá našim představám o čistě bílém zbarvení. Z jelenů je pouze Antonín čistě bílý. Za posledních dvanáct let se rodí v průměru šedesát procent bíle a převážně bíle a čtyřicet procent divoce zbarvených kolouchů. Založení experimentů, ve kterých by za kontrolovaných podmínek byli mezi sebou kříženi jeleni různého zbarvení, aby se tak přesně zjistilo jeho genetické vedení, bylo navrženo již v roce Bohužel ani za třináct let se nepodařilo vytvořit podmínky, které by experimenty umožnily. Proto jediné, co bylo až dosud možno udělat, bylo vypracování hypotézy genetiky zbarvení bílých jelenů. Mohli jsme se přitom opřít o orientační data vyplývající ze záznamů posledních dvanácti let. U většiny kolouchů narozených za toto období v oboře Žehušice jsme díky nezdolné píli oborníka měli k dispozici datum porodu, zbarvení koloucha a jeho matky. Zpětným odečtem jsme odhadli datum početí. Za otce každého koloucha jsme pak považovali toho jelena, který byl zrovna v té době jelenem hlavním. Při vypracování hypotézy jsme neměli k dispozici žádné údaje z literatury o dědičnosti zbarvení u jelenů. Mohli jsme používat pouze analogické případy ostatních kopytníků, především z řad hospodářských zvířat, u kterých byla již experimentálně prokázána dědičnost zbarvení. Při sestavování hypotézy jsme postupovali od nejjednoduššího ke složitějšímu. Nejdříve jsme prověřovali možnost účasti jednoho alelového páru se vztahem úplné dominance za předpokladu recesívního charakteru bílého zbarvení, jak už bylo naznačeno v ukázkovém příkladu o několik řádek výše. Při systému křížení bíle zbarveného jelena a různě zbarvených laní, který byl praktikován ve dvacátých až třicátých letech v případě popsaném B. Pospíšilem a je praktikován dnes, by se musela vyštěpit polovička bíle zbarvených a polovička divoce zbarvených kolouchů. To naprosto neodpovídá především údajům Pospíšilovým. Za předpokladu dominantního charakteru bílého zbarvení by při za- 128

143 Laň se vrací do místa, kde zanechala svého koloucha, a tam ho volá

144 Kolouch leží v úkrytu někdy celé hodiny

145

146 Čistě bílý Antonín má duhovky očí modré a sněhobílou srst

147 Kolouch pokládá svou matku

148 Jeleni rádi okusují listí stromů. Stromy v oboře pak vypadají jakoby zastřiženy nůžkami

149 Bílá laň útočí na silnější divoce zbarvenou laň (1). Ta však reaguje hrozbou zvednutou hlavou (2) a hned upevňuje svou pozici ve stoji na zadních (3). Je dobře patrná funkce slzníku. Nejdříve ho má rozevřený útočící bílá laň (1). Brzy ho však zavírá, když ho rozevře aktivně se bránící druhá laň (2, 3)

150 chování chovného systému, kdy hlavním jelenem byl jelen bílý, muselo být veškeré potomstvo bílé. To nebyla pravda ani dříve ani nyní. Kdyby ovšem hlavní jeleni byli heterozygoty, tedy Aa, pak by výsledek křížení se všemi typy kombinací laní byl 75 procent bíle a 25 procent divoce zbarveného potomstva. Když bychom předpokládali, že jelen heterozygotního založení se pářil převážně s heterozygotně založenými bílými laněmi Aa a laněmi divokými aa, pak by 62 procent potomstva bylo zbarveno bíle a 38 procent zbarveno divoce. To už se lépe blíží zjištěným poměrům zbarvení. Z řečeného vyplývá, že při účasti jednoho vlohového páru nepřichází přijetí hypotézy o jednoduchém recesívním založení bílého zbarvení vůbec v úvahu. Bylo by naopak možné přijmout hypotézu o dominantním založení s tím, že jak bíle zbarvené laně, tak bíle zbarvení jelení byli většinou heterozygotně založeni. Kam by se však poděli dominantní homozygoti AA? Tedy jedinci nejbělejší? Dostáváme se poprvé ke vztahu zbarvení a zjištěné nezvykle nízké plodnosti žehušického stáda. V podobných případech zbarvení u některých hospodářských zvířat dochází u dominantních homozygotů k nežádoucímu působení této kombinace na plodnost buď v tom smyslu, že takoví homozygoti mají sami o sobě sníženou plodnost, nebo jsou dokonce zcela neplodní, případně že tato kombinace způsobuje úmrtnost plodu. Ať tak či onak, při křížení dvou heterozygotů by čtvrtina potomstva byla neplodná, nebo by se nenarodila vůbec. Avšak ani hypotéza o dominantním založení při účasti jednoho alelového páru nevysvětluje všechny možnosti. Na různých místech Evropy, kde byli v minulosti bílí jeleni chováni, se dodnes tu a tam vyštěpují bílí kolouši, kteří nejsou albíni. Skutečnost, že oba rodiče jsou divoce zbarvení, můžeme považovat za jednoznačnou, protože zejména za podmínek oborních chovů je prakticky vyloučené, že by dospělý kus nápadného bílého zbarvení mohl uniknout pozornosti. Kromě této okolnosti vyštěpení bílého koloucha divoce zbarveným rodičům musíme vzít v potaz ještě okolnost další. V současné populaci bílých jelenů v Žehušicích nenacházíme zvířata buď jen zcela bílá, nebo zcela červená, tedy divoce zbarvená, ale celou škálu přechodných typů. Museli jsme tudíž zvážit možnost vedení bílého zbarvení jelení zvěře více než jedním alelovým párem. V populaci jelenů v Žehušicích se zjednodušeně řečeno vyskytují jedinci bílí, převážně bílí, strakatí a divoce zbarvení. Je proto třeba předpokládat přítomnost nejméně tří vlohových párů, z nichž jeden by odpovídal za bílé zbarvení, jeden za divoké zbarvení a za strakatost. Než se 129

151 dostaneme k vlastní hypotéze, musíme pokračovat ve vysvětlování dalších pojmů. Podobně jako v případě jednoho alelového páru, kde existuje vztah dominance a recesivity, rozeznáváme vztah nadřazenosti a podřízenosti také v případě různých alelových párů. Nadřazenost nazýváme epistází, podřízenost hypostází. Podle těchto vztahů řídíme alelové páry tak, že pár nadřazený všem ostatním párům klademe ve schématech genotypu na první místo, pár podřízený prvnímu, ale nadřazený ostatním párům klademe na druhé místo atd. Poslední pár v řadě je podřízený všem předchozím. Uvnitř každého alelového páru je pak ještě navíc možno uvažovat vztah dominance a recesivity, jak jsme si už ukázali v předchozích případech. Při sestavování hypotézy jsme se drželi tzv. dominantní epistáze. To znamená, že nadřazenost epistatického páru je podmíněna jeho dominantní alelou v homozygotním i v heterozygotním stavu. Zdá se to poněkud komplikované, ale ukážeme si to pomocí písmen. Pro alelu vyvolávající divoké zbarvení si můžeme zvolit modelové označení písmenem a, pro pár podmiňující bílé zbarvení písmenem b a pro strakatost písmenem s. Za nejvýše epistatický pár považujeme Aa. To totiž odpovídá obvyklé dominanci divokého zbarvení nad jakýmkoli zbarvením jiným u naprosté většiny prozkoumaných druhů zvířat. Bude-li v tomto vlohovém páru založení AA nebo Aa, pak budou jeleni zbarveni divoce bez ohledu na kombinaci podřízených genů pro bílé zbarvení či strakatost. Jedině v případě recesívně homozygotního založení tohoto páru, tedy aa, by se uplatnily také druhé dva páry. Z toho vyplývá, že genotyp pro lokusy A a B bíle zbarvených jelenů bude aa BB nebo aa Bb. Zase bez ohledu na založení třetího vlohového páru. Tímto způsobem již můžeme vysvětlit vyštěpení bílého koloucha divoce zbarvených rodičů. Divoce zbarvení rodiče musí být heterozygotního založení Aa v prvním vlohovém páru, aby se mohla vyštěpit kombinace aa. Zároveň musí mít kombinaci BB nebo Bb druhého páru vloh. Pářením bílých heterozygotů B (aa Bb) může naopak dojít k vyštěpení kombinace aa bb, která by mohla přinést zase divoké zbarvení, tentokráte geneticky podmíněné jinak než v případě předchozím. Tak by se vysvětlilo, jak je možné, že dva bílí rodiče mohou mít divoce zbarveného potomka. Třetí vlohový pár, v našem případě značený písmenem s, by byl zodpovědný za vedení strakatosti. Strakatost má u jiných druhů obvykle charakter recesívní. To znamená, že se může projevit teprve za předpokladu recesívního homozygotního založení ss a za dalšího předpokladu přítomnosti aspoň jedné dominantní alely B. U bílých jelenů totiž známe 130

152 strakatost na bílém pozadí. V tomto případě by to znamenalo, že klasická dominantní epistáze by se týkala prvních dvou párů vloh, tedy prvního a druhého a třetího páru, ale nikoli druhého a třetího páru. Třetí vlohový pár by nebyl již ve vztahu epistáze a hypostáze s druhým vlohovým párem pro bílé zbarvení, ale jeho přítomnost v genotypu by rozhodovala o projevu strakatosti. Mohli bychom ještě uvažovat o bílé strakatosti na červeném poli, ale tento případ ze zkušenosti neznáme, tak s ním zatím nebudeme počítat. Můžeme si teď pro názornost uvést příklady několika různých genotypů a jejich pravděpodobné zbarvení. Tím samozřejmě nejsou vyčerpány všechny možnosti kombinací. Teď bychom se ještě měli vrátit ke strakatosti. Víme, že se v Žehušicích vyskytují různé varianty zbarvení, které můžeme považovat za strakatost. Od nádechu některých částí těla do červena, přes malé tmavé skvrny umístěné kdekoli na těle, až po extrémní případ jelena Košilky, který je z poloviny bílý a z poloviny červený. Na příslušném místě chromozómu, lokusu, kde je uložen vlohový pár pro strakatost, se můžeme setkat místo s jedním vlohovým párem hned s celou alelickou sérií. Znamenalo by to, že bychom místo jednoho páru s označením s měli řadu takových párů. Obvykle se potom značí stejnými písmeny, ale s nějakými indexy, aby bylo zřejmé, že se od sebe liší. Mezi těmito různými páry v rámci alelické série by pak existovaly různé vztahy dominance. Jejich kombinací bychom pak dostali různé typy a stupně strakatosti. 131

153 Například strakatost vyjádřená pouhým červeným nádechem na krku a v okolí obřitku, která je v populaci převážně bílých nejčastější, by byla pravděpodobně nadřazena ostatním typům strakatosti. Strakatost v pravém smyslu slova, jako v případě Košilky, by byla pravděpodobně nejvíce podřazená. Zhruba za posledních dvacet let byla totiž tato strakatost zaznamenána v populaci kromě Košilky už jenom jednou, kdy laň Sedlatá měla na svém levém boku velkou červenou trojúhelníkovou skvrnu. Podle obdobných případů u přežvýkavců z řad hospodářských zvířat můžeme opět předpokládat pleiotropní účinek vlohy pro bílé zbarvení. Pleiotropie je jev, při kterém jeden gen podmiňuje více než jeden znak. V našem případě by to byla vedle bílého zbarvení také životnost embrya. Kdyby byl tento pleiotropní negativní účinek stejný jako u zmíněných hospodářských zvířat, uplatňoval by se pouze v případě homozygotního založení, tedy BB. Pro tento závěr by hovořila skutečnost, že jsme nezjistili žádný rozdíl v úmrtnosti mezi bílými a zbarvenými kolouchy. Je tedy dost dobře možné, že všechny zárodky, které mají ve svém genotypu založení BB, zcela běžně hynou ještě ve stadiu embryonálního vývoje. Proto by všichni bíle zbarvení jeleni museli být heterozygotního založení Bb. Při křížení heterozygotů mezi sebou by tedy plodnost laní byla snížena přesně o jednu čtvrtinu. To je také množství, které nám chybí, aby plodnost bílých jelenů v Žehušicích odpovídala plodnosti jiných populací jelení zvěře. A ještě navíc pleiotropní účinky nelze vyloučit ani při některých kombinacích alelické série pro strakatost. Vypadá to tedy, že genetické pozadí populace může být zásadním faktorem, který negativně ovlivňuje reprodukci bílých jelenů. Pro tento závěr by velmi dobře hovořila skutečnost, že současná plodnost žehušického stáda je jen o několik málo procent vyšší než před padesáti léty. Ten malý rozdíl můžeme přičíst zlepšeným životním podmínkám a péči, které se dnešním jelenům zcela nepochybně dostává. Na tomto místě by se hodila tečka za kapitolou. Jenomže jako kdyby nebyla celá záležitost již tak dost komplikovaná, musíme si říct ještě o dalším aspektu genetického pozadí populace bílých jelenů. Tímto aspektem je stupeň příbuznosti mezi všemi chovanými jeleny. Nejdříve si musíme uvědomit, že při křížení příbuzných zvířat mezi sebou dochází k celému komplexu negativních jevů, které souborně nazýváme inbrídingovou depresí. Ta se projevuje slabým vzrůstem, silně sníženou plodnosti, menší odolností vůči chorobám a jiným faktorům. Zvyšuje se výskyt deformit. Deprese je způsobena zúžením genetické výbavy, což vede k různým poruchám a odchylkám a dokonce k úmrtnosti poškozených plodů. Je to proces velmi podobný tomu, který jsme 132

154 si popisovali v souvislosti s výskytem albinismu. Mezi defekty vyvolané rozmnožováním příbuzných zvířat můžeme počítat celou řadu případů, které se v žehušické populaci vyskytly. Byl to například kolouch, který vůbec neměl vyvinuté oční bulvy a měl narušenou prostorovou orientaci, nebo několik případů zrůd s nevyvinutými končetinami apod. Patří sem také zkrácené spodní čelisti, chudozubost, různé výrůstky na kloubech, kterých je u bílých jelenů poměrně dost. A tak dále. To samo o sobě naznačuje vyšší stupeň vzájemné příbuznosti. Ta se dá také vypočítat. Při výpočtu koeficientu inbrídingu, kterým se stupeň příbuznosti vyjadřuje, je třeba znát počet rodičů, kteří se zúčastnili na vzniku každé nové generace, a samozřejmě počet generací. Pokusili jsme se zrekonstruovat vývoj počtů jelení zvěře v Žehušicích od předpokládaného založení obory ve dvacátých letech minulého století. Při odhadu počtu možných otců a množství přítomné samčí zvěře jsme využili zkušeností nabytých za posledních dvanáct let. Samozřejmě se nám nepodařilo podchytit úplně každý rok za těch více než 150 let, často jsme se museli uchýlit k odhadu vývoje populace. Také nevíme, zda se nám podařilo získat všechny údaje o vypouštění nepříbuzné jelení zvěře do obory. Nicméně i takto odhadovaná data posloužila k orientačnímu výpočtu, tím spíše, že jsme si odhady mohli srovnat s relativně přesnými údaji posledního období. Výsledná čísla jsou obrovská. Žehušičtí jeleni jsou vzájemně příbuzní přinejmenším z více než padesáti procent, při nejhorším z více než osmdesáti procent. To rozmezí je dáno různými postupy výpočtu a také zvážením různých možností osvěžení chovu nepříbuznou jelení zvěří. Můžeme tedy počítat se všemi neblahými důsledky příbuzenské plemenitby, jak to ostatně je naznačeno enormním procentem výskytu nejrůznějších odchylek. Máme tedy hned dva kandidáty na to, co by mohlo výrazně snižovat plodnost bílých jelenů, inbrídingovou depresi a pleiotropní účinky homozygotně založeného bílého zbarvení. Při tomto konstatování vyplývá s velkou naléhavostí potřeba urychleného zahájení chovatelských experimentů, které by mohly objasnit, zda vyslovené hypotézy odpovídají skutečnosti. Teprve odhalení příčin problémů nám umožní stanovit účinná selekční kritéria a chovatelské zásady, které by vedly ke zlepšení zjevné kritické genetické situace v populaci našich bílých jelenů. Potlačování inbrídingové deprese samo o sobě by mohlo zhoršit a zkomplikovat již tak dost složitou záležitost chovu pro bílé zbarvení. Pozornost věnovaná výhradně bílému zbarvení by naopak mohla ještě více prohloubit stupeň příbuznosti. Jistě bude možné najít optimální cestu, která by mohla řešit vzniklé problémy, ale tu nelze nastoupit bez ověření hypotéz. 133

155 V RODINNÉM KRUHU Matka koloucha při kojeni olizuje. Pomáhá mu tak, aby se vyprázdnil, a pečuje také o jeho srst

156 Je třeba hned z kraje přiznat, že studium chování a vztahů mezi laní a kolouchem a mezi laněmi vůbec je v Žehušicích zatím popelkou. Naše dosavadní pozornost byla zaměřena především na jeleny. Laně jsme pozorovali až na výjimky jen příležitostně, ale i tak jsme se věnovali především nápadným individualitám. Není prostě možné stačit všechno najednou. Tato volba však měla také zcela prozaický základ. Rozeznávat laně je daleko obtížnější než jeleny. Řadu měsíců se u jelenů člověk může rychle orientovat podle paroží. Kromě toho je laní v Žehušicích mnohem více. Mezi nimi je řada stejně zbarvených, nejen bíle, ale na rozdíl od jelenů také divoce. Jako první začala v Žehušicích se systematickým pozorováním laní a jejich kolouchů inž. Irena Picková, které si vybrala v roce 1983 za téma své diplomové práce právě vztahy mezi matkou a kolouchem. Pokud se v dalším vyprávění budu opírat o detailní poznatky, budou čerpány z jejího pozorování. Předběžné výsledky jsou zajímavé. Zřetelně naznačují, že plné poznání vztahů mezi laní a kolouchem by mohlo být klíčem k vytvoření podmínek, které by zlepšily reprodukci bílých jelenů v budoucnu. Mateřské chování laní se v různých populacích příliš neliší, stádo bílých jelenů není výjimkou. Před nadcházejícím porodem opouštějí laně společnou tlupu a vyhledávají místo v ústraní. Jelen evropský patří k těm druhům kopytníků, u kterých novorozená a malá mláďata nenásledují svou matku, ale zůstávají v úkrytu. Úkryt si vyhledávají v podstatě sama a leží v něm bez hnutí někdy celé hodiny, dokud se k nim matka na chvilku nevrátí. Prvních několik dní se lze k takto ukrytému kolouchovi přiblížit, aniž by utekl. Volí účinnější strategii. Zůstává přitisknut k zemi a spoléhá více na své ochranné skvrnité zbarvení, než na své zatím chabé síly. Použil jsem výrazů volí a spoléhá. Je to však vrozené, instinktivní chování, které se vyvinulo jako nejvýhodnější ochrana před šelmami a dravci. Kolouch přitisknutý k zemi má větší naději, že si ho slídící lovec nevšimne, než když by zmateně prchal, a poutal tak pozornost. Bílí kolouši ochranné zbarvení většinou nemají, zůstávají však ve skrytu stejně. V té době je vegetace vysoká a oborník by vám mohl vyprávět, jak můžete chodit vedle ukrytého koloucha, aniž byste si ho všimli. I on využívá prvních poporodních dnů nehybnosti kolouchů k tomu, aby si je prohlédl a zjistil pohlaví. To je také nejobvyklejší metoda značkování jelenovitých i ve volné přírodě. Jednou se stalo, že oborník kontroloval jednoho takového malého kolouška. Ten vstal, vzal si do hlavy, že oborník je jeho maminka, a pochodoval za ním. Naštěstí si oborník vzpomněl, že vídal laně v podob- 135

157 ném případě použít násilí. Plácl koloucha rukou po hřbetě, ten se nahrbil a zalehl. U jelena je taková příhoda jen tak pro zasmání. Laň, která koloucha sleduje z povzdálí, se neodváží zasáhnout. Horší to je například s losími mláďaty. Ta ještě dlouho po narození považují různě velké tvory za matku, ať je to člověk nebo třeba kůň. Losí matky kompenzují nepříjemné dědictví zvýšenou obrannou agresivitou vůči všemu, co se kolem jejich mláděte objeví. Američtí trapeři a rančeři trnou hrůzou, když se uprostřed divočiny vyhrne losí mládě z křoví a radostně se jim pověsí na paty. Mohou si být jisti, že je nablízku mohutná losice, která se při spatření podobného výjevu nezdržuje vyšetřováním viny a neviny a přímo člověka napadne. Když takto napadený člověk vyvázne jen s polámanými žebry, může mluvit o štěstí. Margaret Altmanová, která v padesátých letech v Severní Americe pozorovala divoká zvířata, popsala zajímavou historku. Často jezdila na jezdeckém koni. Zvěř má nedůvěru k pěšímu člověku, ale sedí-li člověk na koni, berou ho obyvatelé divočiny spíše za jednoho z nich a neutíkají před ním. Člověk má možnost vidět zvířata z bezprostřední blízkosti. Při jedné takové vyjížďce narazila Margaret Altmanová v sedle svého koně na losí mládě. To hned projevovalo přátelské sklony. Jenomže jeho matka stála opodál. Přiskočila, postavila se na zadní a s obrovskou silou se obořila na jezdce i koně. Útok byl nenadálý a úspěšný. Kůň a jezdkyně se zřítili do údolíčka potoka. A to bylo také jejich štěstí. Oba dva, kůň i jezdec, se sice potloukli, ale losice je tam nepronásledovala a vrátila se ke svému neviňátku. Předpokládá se, že hlavním důvodem, který laň přiměje k návratu k ukrytému kolouchovi, je tlak tvořícího se mléka ve vemínku. Laň se vrací do místa, kde se naposledy viděla se svým kolouchem. Tam koloucha hledá a někdy volá. Volání laně je zajímavé, trochu připomíná zvuk troubení jelena v říji. Není ale tak hluboké a také se nerozléhá do takové dálky. Na takový podnět kolouch vstává ze zálehu a jde své matce vstříc. Matka ho nakojí a přitom ho olizuje. Pomáhá mu tak, aby se vyprázdnil, a pečuje také o jeho srst. Potom následuje siesta. Matka se popásá, zatímco kolouch si hraje v její blízkosti. Po chvíli si kolouch opět vyhledá nové lože a laň odchází. Matky ovšem většinou neztrácejí kontakt se svými kolouchy úplně a pohybují se na dohled od úkrytu. Ve Skotsku bylo pozorováno, že matky, které byly vyrušeny blízko úkrytu koloucha, nejsou pak ochotny se k místu skrytu přiblížit. Během dalších čtyřiadvaceti hodin pak někdy koloucha odvádějí jinam. Podle pozorování v zajetí zalehávají mladé laně společně se svými kolouchy, starší zkušenější matky naopak zalehávají ve vzdálenosti několika desítek metrů od něho. Ale 136

158

159 vždy po větru, takže mají čichovou kontrolu, zda je všechno v pořádku. Jistě to neplatí všeobecně a každá laň se chová do určité míry odlišně. Také žehušické laně projevují širokou škálu individuálních zvyků. Někdy dochází ke kuriózním situacím. V roce 1977 oborník zjistil, že jedna stará bílá laň je hluchá. Pro úplnost uvedu, že se jmenovala Šmajda. Navzdory tomu, že byla Šmajda zjevně hluchá, ukrývala se se svým kolouchem v nepřehledné smrčině. I když ji odtamtud někdo vyhnal, zase se vracela. Člověk se k ní mohl dostat na několik metrů, když se k ní přibližoval zezadu, aby ho nemohla vidět. Lehávala hned vedle svého koloucha, který měl sluch v pořádku. Stávalo se, že kolouch uslyšel člověka první. Vyskočil a díval se na něho, čímž přiměl Šmajdu, aby se otočila a zjistila nebezpečí. Pak teprve utekli oba dva. Pro vzájemnou identifikaci mezi matkou a kolouchem je zřejmě u jelena evropského nejdůležitější sféra pachová. Za tento poznatek vděčíme především pozorováním a následným experimentům Heinricha H. Hatlapy z NSR. Ve svém zooparku si ověřil, že se dobrá péče o zvířata vždy nevyplácí. Několik laní v jeho chovu mělo obtížný porod. Aby jim pomohl, narkotizoval je a porod byl zakončen s lidskou pomocí. Jenomže laně, které porod prospaly, už nikdy svého koloucha nepřijaly. A kolouch, který stál takové úsilí, aby vůbec spatřil světlo světa, musel být dále piplán člověkem s pomocí láhve a dudlíku. Bylo zřejmé, že se něco důležitého děje buď během porodu, nebo těsně po něm. Při následném pozorování upoutala Heinricha Hatlapu okolnost, že laň hned po porodu začne očichávat a olizovat koloucha se široce rozevřenými slzníky. A tak ho napadlo, že laň při prvním kontaktu se svým potomkem ho označí sekretem právě těchto žláz. A že kolouch si může stejným způsobem označit vemínko matky při prvním pití. Heinrich Hatlapa pak přenesl umělou cestou výměšek kolouchova slzníku na jesle se senem a kolouch se pak tvrdošíjně snažil najít zdroj potravy tam. Podobně byl přenesen sekret slzníku laně na koloucha, a tím se podařilo, aby při porodu spící laň po probuzení svého koloucha přijala. Podařilo se také, že laň přijala úplně cizího podvrženého potomka. Toto vzájemné pachové označení laně a koloucha je považováno za klíčové při založení dlouhodobého pouta mezi matkou a mládětem, což je pro koloucha otázkou života a smrti. Bylo dokonce pozorováno, že vůně matky, která ulpívá na kolouchovi, vyvolává po očichání koloucha u laní sociálně podřízených matce plně podřízené chování, i když matka nebyla v dohledu. Netřeba zdůrazňovat, že kolouch je sám o sobě naprosto neškodný a že by byl zcela bezbranný, kdyby ho laně napadly. 138

160 V Žehušicích jsme zjistili, že laně očichávaly svého koloucha častěji než ostatní příslušníky stáda. Kolouch sám očichával ostatní zvěř více než vlastní matku. Čichová identifikace zřejmě měla pro koloucha větší význam při sociální orientaci ve stádě než pro dospělé laně, které již umějí používat další smysly k rozlišování ostatních. Zůstaňme ještě chvilku u slzníků. Je to zajímavý orgán mající daleko více funkcí, než tušíme. Další německý autor, dr. H. Wölfel z Göttingenu, odpozoroval v polovině sedmdesátých let význam slzníků při optimalizaci dávky jednoho kojení. Při umělém odchovu kolouchů bývají totiž největším úskalím zažívací poruchy odchovávaných zvířat. Bylo pozorováno, že u jelenů evropských určuje dobu kojení ve většině případů matka. Ta začne kojit jen za předpokladu, že má kolouch rozevřené slzníky. Během sání se žlázy pomalu přivírají. Když se zavřou docela, laň kojení přeruší a nic nedbá na to, že se kolouch domáhá pokračování. Laň mu to dovolí, zase až když má slzníky otevřené. Kolouch sám slzníky ovládat zřejmě neumí, protože to trvá několik hodin, než se mu zase rozevřou a může pokračovat v jídle. Slzníky kolouchů mají nepatrné rozměry, a proto ani v Žehušicích není snadné bezpečně je pozorovat, i když jsme se o to snažili. V těch případech, kdy se nám to podařilo, odpovídalo to plně závěrům dr. Wölfla. Ten ostatně vyzkoušel funkci slzníků při umělém chovu kolouchů. Tvrdí, že od té doby, co s tím začal, kolouši nemají poruchy zažívání. Nelze zatím říct, že by tuto funkci měly slzníky u všech jelenovitých. Například u srnčí zvěře pozorování průběhu kojení prokázala, že kojení přerušuje srnče, nikoli srna. V této studii však nebyl na slzníky brán zřetel. Přesto se zdá, že přinejmenším ještě u daňků to platí také. Když totiž žehušický oborník se svou paní odchovávali daněčka Béďu narozeného až v říjnu, a proto odneseného z obory, pozorovali při krmení totéž. Stejně jako kdekoli jinde i v Žehušicích probíhá porod u většiny laní ve skrytu. První dny zůstává kolouch ukrytý a jenom chování matky prozrazuje, že už k porodu došlo. Doba, než se objeví laň i s kolouchem na veřejnosti, je však velmi proměnlivá. Zdá se, že vůbec nezáleží na tom, zda je laň zkušená či nikoli. Některé laně zůstávají po celý den ve vzdálenosti několik desítek metrů od zalehlého koloucha, jiné bezstarostně opouštějí toto místo a připojují se k hlavnímu stádu. I v letních měsících se takřka denně přikrmuje a oborník se orientuje na největší skupiny jinak v té době roztroušené populace. Pro laň je proto výhodné, aby byla mezi ostatními a nepřišla o vítané přilepšení. Když se laň s ostatními nasytí, vrací se většinou ke kolouchovi. Způsob návratu bývá u všech podobný. Laň odchází ze stáda okázale přesně 139

161 opačným směrem, než leží její kolouch. Pak se přesunuje po kruhu o průměru asi pět set metrů zase zpátky, až se dostane ke kolouchovi. V tomto období některé laně dočasně ztrácejí svou krotkost a udržují si útěkovou vzdálenost osmdesát až sto metrů i před blížícím se traktorem s krmivem. Plachost zůstává většinou zachována jen do doby, kdy laň přivede koloucha do tlupy. I zde však existují výjimky. Některé laně přivádějí koloucha mezi ostatní brzo, ale zachovávají si plachost před člověkem. Před přijíždějícím traktorem prchají i s kolouchem pryč, zatímco všichni ostatní mu vycházejí vstříc. Nelze říct, že by takové chování bylo typické pro některé jedince a pro druhé nikoli. Například divoce zbarvená laň s natrženým ušním boltcem, Bezouška, přivedla po svém třetím porodu koloucha do tlupy až v polovině srpna, tedy přibližně po dvou měsících po porodu. Do té doby byla důsledně plachá a úzkostlivě dbala na to, aby se i s kolouchem vyhnula všemu, co souviselo s člověkem. Ta samá Bezouška přivedla o rok později svého dalšího koloucha deset dnů po porodu. Přitom zůstala vůči člověku stejně krotká jako všechny ostatní. Extrémním příkladem, který se zatím podařilo zaznamenat, byla laň Borůvka, která v roce 1981 přivedla svého koloucha do tlupy již čtvrtý den po porodu. Pro koloucha to však není žádné terno. Takové časné představení společnosti je pro něj tvrdou zkouškou. Je ještě maličký a slaboučký, všichni si na něj mnohdy velmi neurvale dovolují, on sám neví, co má dělat, a matka není vždy nablízku. 140

162 Zajímavé je dorozumívání mezi matkou a jejím potomkem. Malí kolouši nejsou zřejmě schopni pohledem bezpečně rozeznat svou matku od ostatních. V Žehušicích se o tom často můžeme v letních měsících přesvědčit. Zde je příklad celkem běžné situace. Jednoho srpnového dne byla v odpoledních hodinách přikrmována tlupa laní s kolouchy a jeleny nedaleko porostu různých druhů stromů. Část tlupy vyšla na louku k potravě, zbytek zvěře zůstal ve stínu stromů. Byla zde také většina kolouchů. Postupně většina dospělých vyšla na louku a teprve naposledy se trousili kolouši. Jeden z nich vyšel na volné prostranství, rozhlédl se a zamířil k nejbližší lani. Hned začal hledat vemínko, aby se napil. Byl však odbyt výmluvným kopnutím. Přešel k sousední lani a situace se opakovala. Tak obešel osm laní a u všech se pokusil napít. Nakonec se připojil dokonce k Bohumilovi a chtěl pít u něho. Ke kopnutí přibylo ještě šťouchnutí parožím. Možná nefungovalo pachové označení, nebo byl hlad silnější, těžko říct. Teprve o hodnou chvíli později jedna laň z těch, které koloucha odehnaly, se odpojila od ostatních a krátce zavolala. Kolouch se okamžitě zorientoval, přiběhl k ní a konečně mohl začít pít. Volání je zřejmě jednou z nezaměnitelných forem komunikace mezi matkou a mládětem. Při současném sledování laní a jejich kolouchů se ukázalo, že kolouši reagovali prokazatelně častěji na volání své matky než matka na volání svého koloucha. To ovšem neznamená, že by matka 141

163 netušila, že ji volá vlastní potomek. Typickým příkladem by mohla být laň Jarmila. To je ta, která byla schopna pro dobré sousto udělat cokoli, a patřila díky tomu k nejkrotším zvířatům populace vůbec. Krotkost však není u jelenů vrozená. Je běžným jevem, že kolouši krotkých laní sami krotcí vůbec nejsou a že zkrotnou teprve během doby. Když měla Jarmila malého synka Košilku, často brala krmení přímo z ruky člověka na traktoru. Košilka zděšeně pobíhal ve třicetimetrové vzdálenosti, úzkostně volal a hleděl na matku, ale ta, pokud se nenasytila, mu nevěnovala žádnou pozornost. Ani schopnost hlasového dorozumívání nespadne z nebe. O tom, že se schopnost hlasové identifikace mezi laní a kolouchem aspoň do určité míry vyvíjí až na základě získané zkušenosti, svědčí následující pozorování. V roce 1975 přišla na svět pozoruhodná laň, které jsme s ohledem na nezvyklé zbarvení začali říkat Okrová. Okrová prošla dětstvím jako každý druhý. Již ve stáří dvou let však byla schopna postavit se u krmeliště vlastní matce v konkurenci o krmivo. Nebezpečně napřaženými předními končetinami při stoji na zadních si zjednala přednostní pořadí. Nesmíme se na to dívat lidskýma očima. U jelenů už to tak chodí. První si vezme potravu ten, kdo je silnější. I přes takové chování se Okrová zdržovala jako jinak poslušná dcera u své matky ještě celé tři roky po svém narození, ačkoli matka měla další potomstvo. Také Okrová porodila, ale byl to její první potomek a nebývá vždy jisté, zda přežije. Tentokrát nepřežil. Bylo to v době porodů, a tak přibývaly den co den nové přírůstky. Z hlediska příhody, kterou bych chtěl popsat, je pro nás důležité, že porodila také ještě třetí laň, matka laněčky z minulého roku. Ta laněčka se jmenovala Bruttopýr a musíme si o ní říct pár slov. V první řadě bych chtěl vysvětlit vznik tohoto podivného jména. V té zmíněné předchozí sezóně došlo v Žehušicích ke dvěma pozdním porodům koncem srpna. To oborník ještě stačil zjistit, načež se dalo do vytrvalého deště, který neustal po celých čtrnáct dní. Už jsme se s oběma kolouchy v duchu loučili. Jenomže pak přestalo pršet, vyšlo sluníčko a ukázali se oba, živí a zdraví. Byli ve srovnání s ostatními maličtí, a proto se zdálo, že mají oproti jiným výrazně velké uši. Tak přišli ke jménu Netopýři. Postupem doby se nám začali plést. Jeden měl černou pigmentovou skvrnu na pravém boku a druhý černou špičku pravého ušního boltce. Tomu prvnímu jsme začali říkat Bruttopýr, druhému Tarapýr. A teprve když se to vžilo, zjistili jsme, že jsou oba Netopýři samičího pohlaví. Bruttopýr přišel na svět tedy v srpnu. Matka po jeho narození zabřezla 142

164

165 v následující říji v normálním termínu a další rok porodila již v červnu. Před porodem zahnala Bruttopýra od sebe. Ten však byl ještě malý a odstavení bylo pro něho zřejmě předčasné. A zde byla příležitost pro Okrovou. Opustila svou matku a osiřelého Bruttopýra se ujala. Zpočátku od něho důsledně odháněla všechnu zvěř. Později se s přítomností ostatních smířila a koloucha vodila mezi nimi za sebou. Bruttopýr Okrovou plně akceptoval. V červenci jsme pak pozorovali hlasovou komunikaci mezi oběma. Plně odpovídala hlasovým kontaktům mezi matkami a jejich kolouchy. Když se například Okrová vzdalovala od Bruttopýra třeba při pastvě na několik desítek metrů, stále se na něho ohlížela. Pak se k němu buď vrátila, nebo na něho zavolala a on přiběhl. Bruttopýr sám se snažil udržovat kontakt s Okrovou také. Když volal on ji, ona mu odpovídala a naopak. V polovině září, když Bruttopýrova vlastní matka již dávno přivedla nového koloucha do stáda, byl jednoho dne Bruttopýr viděn ještě s Okrovou, ale odpoledne se přidružil ke své skutečné matce s letošním sourozencem. Vazba na vlastní matku tak přetrvala plné tři měsíce přes dočasnou adopci cizí tetičkou. Od Okrové jsme si hodně slibovali do budoucna. Působila dojmem, že má silně vyvinuté mateřské sklony. Rok po popsané příhodě byla viděna opět s cizím kolouchem daleko od ostatních. Bylo to však nakrátko a nepodařilo se nám zjistit více podrobností. Okrová se však projevovala ještě jinak. V srpnu jednoho roku napadla některá z bílých laní předními cizího koloucha v běžné šarvátce. Útok byl trochu prudší než obvykle a laň hnala koloucha směrem ke strouze s vodou, která přetíná oboru. Kolouch uz byl málem ve vodě, ale vtom zasáhla dobrá tetička Okrová, která se pásla opodál. Zastoupila útočnici cestu, postavila se sama na zadní a kolouch vyvázl bez nedobrovolné koupele. Když mi to oborník vyprávěl, byl jsem nadšen a věřil jsem v hromadu úspěšně vychovaných potomků Okrové. Drželi jsme Okrové s oborníkem palce. Stále jsme čekali, kdy konečně bude mít také svého koloucha. Pořád jsme ji omlouvali a nechtěli jsme si vůbec připustit, že nás vlastně v tomto směru úplně zklamala. Trvalo to dlouho, aniž bychom měli nějaké důkazy o tom, že by porodila. Jisté však bylo, že žádného koloucha nevychovala až do svých devíti let, kdy se jí to konečně podařilo poprvé. Případ adopce Bruttopýra Okrovou byl výjimečný, ale ne zcela ojedinělý. První porod bývá u jelenů tvrdou zkouškou a matka-prvnička často propadne. Jako by život prvního koloucha byl jakousi daní za učení mateřským povinnostem. Snad právě proto došlo k následující příhodě. Bílá laň Borůvka porodila divoce zbarvenou dceru. Ta již v roce a půl 144

166 úspěšně zabřezla a ve dvou letech porodila svou první ratolest. Jenomže výchovy se chopila babička Borůvka, která toho roku vlastní potomstvo neměla. K vnoučkovi se chovala s péčí hodnou vlastní matky. A kolouch ji také tak bral. Když se nablízku objevil člověk, Borůvka odváděla vnuka typickým odpíchnutým krokem, kterým odvádějí laně své kolouchy z místa nebezpečí. Borůvka také vydávala výstražné volání. Když kolouch třeba zalehl, Borůvka ho jemným poklepem přinutila, aby vstal a následoval ji. Jednou se oborník k ukrytému kolouchovi nechtěně tak rychle přiblížil, že kolouch zůstal ležet, aniž by ho kdo nutil utéct. Borůvka poplašeně obíhala v okruhu sedmdesáti až osmdesáti metrů a volala. Oborník pochopil, kolik udeřilo, a spěšně vyklidil pole. Borůvka přiběhla rychle přímo ke kolouchovi, očichávala a olizovala ho a snažila se ho přimět, aby se postavil. Jen se jí to podařilo, odvedla ho ke stádu. Vlastní kolouchova matka, Borůvčina dcera, to vše netečně pozorovala ze vzdálenosti sto padesáti metrů. Ještě než Borůvka dokončila zachraňovací akci, dcera se klidně připojila ke stádu a příhodě nevěnovala další pozornost. Mohlo by se zdát, že to všechno je trochu přitažené za vlasy a že ve skutečnosti byla matkou Borůvka. Ale není tomu tak, a to nejlepší jsem si nechal na konec. Vlastní matka se totiž na výchově podílela také. Pochopitelně koloucha sama kojila, většinu ostatní péče však přenechala babičce. V době, když byl kolouch ještě malý a lehával ve skrytu, chodily k němu obě laně společně. Rozdíl byl pouze v tom, že ke kolouchovi jako první většinou dorazila babička. A pokud někomu popsaná příhoda připomíná něco obdobného z lidské společnosti, je to podobnost čistě náhodná. Rodinné vztahy mezi laněmi a jejich potomky mohou být velmi těsné a hlavně velmi dlouhodobé. Odhánění loňských kolouchů před nastávajícím porodem je běžné, ale většinou není trvalé. Již jsme zde mluvili o Tarapýrovi. Ten byl stejně malý jako Bruttopýr, když se jeho matka chystala k dalšímu porodu. Těsně před porodem Tarapýra zahnala. Ale protože její nejnovější přírůstek bohužel hned uhynul, mohl se Tarapýr k matce vrátit a pokračovat v sání mléka. Takové případy jsou v Žehušicích pravděpodobně celkem běžné a jenom nedostatečná individuální znalost laní nepřinesla podstatně více záznamů. Někdy jsme pozorovali jiné zajímavé chování kolouchů. Nedlouho před tím, než jsem psal tyto řádky, jsem viděl vzrostlého Špičáka, jak cucá u své matky. Počínal si lišácky. Přitočil se k matce zezadu a chvíli nerušené upíjel z přídělu mladšího sourozence. Před chvílí jsme si vyprávěli, jak jsme se zmýlili v Okrové. Ale zmýlil jsem se i v jiném případě, tentokráte zcela opačně. Ve stejném roce jako Okrová přišla na svět také čistě bílá laňka. Patrně 145

167 vlivem úrazu měla přední končetiny silně do X. To byl důvod, proč jsme jí začali říkat Křivonohá. Domníval jsem se, že vlivem zchromnutí bude mít Křivonohá problémy v říji. Dokonce jsem navrhoval, aby byla odchycena a případně použita k umělé inseminaci. O umělé inseminaci se v té době uvažovalo. Nestalo se tak a časem se ukázalo, že mé obavy byly bezpředmětné. Křivonohá úspěšně zabřezla již ve druhém roce života, úspěšně porodila, ale kolouch nepřežil prvních čtrnáct dní života. Křivonohá se vrátila ke své matce, kterou na čas opustila. Sama porodila poměrně časně, o několik týdnů dříve než její matka v téže sezóně. Nedlouho po tom, co začala Křivonohá opět doprovázet matku, matka začala rodit. Křivonohá asistovala při porodu opodál. Matka nejevila žádné nepřátelství ani po své těžké hodince a Křivonohá mohla u ní zůstat. Nedlouho potom chodili po oboře už tři, protože matka začala brzy vyvádět svého nového kolouška s sebou. Po čase se k nim přidal synáček z loňského roku, špičák, a byli čtyři. Křivonohá se plně zapojila do výchovy nejmladšího bratříčka. Zůstávala a pečovala o něho, když se matka šla pást. Zřejmě to byla pro ni dobrá škola. Příští rok měla svého vlastního syna, který vyrostl a dostal jméno Mozart. Pak Křivonohá měla rok pauzu a zase měla potomstvo. V té době už nechodila s matkou a sourozenci, ale sama se stala hlavou nové skupiny svých různě starých dětí. Ještě malé vysvětlení k Mozartovi. Když mu narostlo ve třetím roce života druhé paroží, měl jednu lodyhu pokroucenou do oblouku. Zdálky to působilo dojmem, že nosí na hlavě lyru. Vztah k hudbě se nabízel sám a jelínek si odnesl jméno Mozart Když tady tak povídáme o příbuzenských vztazích, možná leckterého čtenáře napadne, jak je dobře, že jeleni nemohou využívat příbuzenských vztahů k zajištění protekce v životě. Ale to by se poněkud mýlil. Kolouši jsou v době mléčné výživy pochopitelně plně závislí na svých matkách. Detailní pozorování tedy potvrdilo, že žehušičtí kolouši vyhledávali kontakty s matkami častěji než matky s nimi. Blízkost matky však pomáhá kolouchovi při prvních krůčcích ve společnosti. Čím aktivněji a úspěšněji si kolouch počínal při konkurenčních střetnutích s ostatními kolouchy a případně i s laněmi, se kterými se musel z nejrůznějších důvodů poprat, tím častěji vyhledával matku. Můžeme vyslovit předpoklad, že snad kolouch využívá přítomnosti své matky k osobní ochraně. Je-li matka sociálně výše postavená, může se tak zvyšovat také jeho sociální postavení. Vzpomeňme si na reakci laní na vůni koloucha sociálně vysoko postavené matky. Ale hledejme dále. Na jedné lokalitě ostrova Rhum ve Skotsku bylo pozorováno, že dcery se po odstavení sdružovaly s matkami tím častěji, čím více byla matka nadřazena ostatním. Dcery 146

168 Lojzka přestárla natolik, že se úplné přestala bát člověka matek nízkého postavení naopak dbaly na to, aby co nejdříve odešly z domova. To ovšem neplatilo všude, stejní autoři nenašli ani náznak zmíněného chování u obdobné populace na jiné lokalitě. Když to dáme dohromady, můžeme říct, že u jelenů protekcionářství nemůžeme zatím sice plně prokázat, ale také ho nemůžeme vyloučit. Vede nás k tomu srovnání s jinými druhy zvířat, kdy podobné vztahy zjištěny už byly a kde dědění sociálního postavení je běžné. Je tomu tak například u skotu, ale také u opic apod. O dědičnost jako takovou nejde. Uveďme si příklad z oblasti hospodářských zvířat. Když byla telata odchována ve stádě svými matkami, později dosahovala obdobného sociálního postavení jako ony. Když byla ovšem odstavena hned po porodu, uměle vychována bez podpory nepřítomné matky a pak testována ve skupinách stejných odrostlíků, nebylo po zděděném postavení ani stopy. Příbuzenské vztahy se všeobecně mezi jeleny nebo lépe řečeno mezi laněmi pěstují. Na Rhumu zjistili, že sestry byly obvykle viděny ve stejné tlupě, navíc spolu s tetami a neteřemi. Souvisí to s obecnou tendencí laní jak jelena evropského, tak většiny ostatních jelenovitých zůstat po odsta- 147

169 vení v oblasti svého zrodu. Jelínci odvážně vyrážejí dobývat svět jinam. To je celkem obvyklá strategie přírody, kterou je snižována pravděpodobnost páření příbuzných jedinců. Prostě jedno pohlaví musí vyklidit pole. V této souvislosti bych se rád ještě jednou podrobněji vrátil k již zmíněnému, skutečně mimořádnému případu. V červnu roku 1981 se hluché lani Šmajdě narodil kolouch. Byl slepý a nebyl schopen zjistit, odkud k němu zvuk přichází. Při vyrušení zvedal hlavu, snažil se větřit, pak se dal do běhu, ale běhal v kruhu o průměru asi dva metry. Přitom byl zřejmě do určité míry, snad podle čichu, schopen vyhnout se stromům, ale jinak si v jeho blízkosti nebyl člověk jist, jestli do něho kolouch při útěku nakonec nevrazí. Kolouch přežíval v oboře již tři měsíce. Pozorovali jsme, jak Šmajda odchází po krmení ze stáda a nezvykle hlasitě se silně rozevřenými slzníky volá a hledá koloucha. Jednou koloucha volala dvacet minut. Kolouch možná slyšel, ale nemohl jí vyjít vstříc, nevěděl, odkud zvuk přichází, a možná ani nebyl schopen přímočarého přesunu. Nevíme, zda odpovídal na volání, ale v tom případě zase Šmajda nemohla nic slyšet. Zkrátka a dobře, byla to žalostná podívaná. Oborník je takový táta zvířat, nenechá zbytečně uhynout žádného živáčka, pokud má nějakou naději na další život. A tak ho ani ve snu nenapadlo, že by měl chudáka koloucha utratit. Chytil ho a přenesl v náručí do bažantnice, kde už měl jedno zvíře. Byla to prastará laň Lojzka. Ta se sem do ústraní dostala, protože zestárla natolik, že se úplně přestala bát člověka a naopak hledala u něho ochranu například v říji před dotěrnými jeleny. Byla to jelení prababička, která se dostala nakonec na výměnek, kde dožívala poslední léta života. Slepý kolouch byl nyní v prostředí, kde bylo možné dobře ho prohlédnout. Podrobné ohledání přineslo překvapivé poznání, že nemá ani náznak očních bulv. Tento nález potvrdil také přizvaný odborník-oftalmolog. Kolouch byl samičího pohlaví a dostal jméno Káča. Jeho další vývoj byl zajímavý. Káča se brzo skamarádila s Lojzkou a držela se při ní. Naučila se žrát krmivo z korýtka a dokonce s Lojzkou soupeřila o krmivo a napadala ji předními. Přes svůj handicap dokázala s pomocí člověka přežít a žije dosud. Již na několika místech jsem se zmínil o časově pozdních termínech porodů. V Žehušicích se skutečně rodí kolouši někdy od května, s vrcholem v červnu, s ojedinělými případy v srpnu, v září a někdy dokonce v říjnu. Tento široký časový rozptyl vedl původně k názoru, že určité laně se v některé sezóně z nejrůznějších důvodů opozdí v termínu zabřeznutí. Následuje pozdní porod a ten pak vyvolá časovou potřebu k tomu, aby se 148

170 organismus matky zregeneroval k dalšímu zabřeznutí. Vysvětlení vypadá logicky, ale neukázalo se jako pravdivé. Již v roce 1977 jsme se poprvé na tuto otázku zaměřili. V této sezóně byly podchyceny tři pozdní porody: 20. srpna, 5. a 9. září. První laň rodila v následujícím roce 20., druhá 15. a třetí 25. června. Všechny v normálním termínu. Od té doby máme podobných záznamů celou řadu. Pozdní porody jsou obecně známé především z oborních chovů. Domnívám se, že významným faktorem ovlivňujícím tento jev mohou být především zlepšené životní podmínky zejména z hlediska výživy. Laně, které například ze zdravotních důvodů nezabřeznou v některém z prvních termínů sezóny, nemají ve volné přírodě s nastupujícím zimním obdobím takové životní podmínky, aby si mohly zlepšit fyzickou kondici. A tak nezabřeznou v danou sezónu vůbec. Zabřezávají až s roční přestávkou v další sezóně. Taková reprodukční aktivita ob rok byla popsána v populacích žijících v drsných podmínkách skotských hor. V oborních chovech bývá situace odlišná. Nadcházející zima sníží přirozenou potravní nabídku, ale to bývá vyrovnáno umělým přikrmováním. Tak se laně mohou dostat do kondice opožděně a mohou zabřeznout v pozdním termínu. Zvýšená péče člověka a zlepšené životní podmínky mohou tak být hlavním důvodem posunuté gravidity některých laní v Žehušicích a také v jiných oborách. Měli bychom si teď říct ještě pár slov o některých projevech kolouchů, které nemají ustálené označení. Mám na mysli to, co se někdy nazývá infantilním sexuálním chováním, tedy když kolouch pokládá svou matku nebo jiného koloucha. Toto chování bývá některými autory považováno za rané projevy sexuality. Jiní autoři vysvětlují tyto projevy tak, že tělesný kontakt s matkou poskytuje mláděti teplo a pocit bezpečí. K této formě tělesného kontaktu se řadí právě pokládání matky potomkem. Je to chování známé u nejrůznějších kopytníků, u jelenů se vyskytuje především brzy po narození a postupně mizí. Častější pak bývá hlavně u samčího potomstva v období puberty. Pro vysvětlení, že se kolouch snaží o tělesný kontakt s matkou, by svědčila i následující příhoda ze Žehušic. Kolouch volal matku. Ta však žrala a nevěnovala mu pozornost. Kolouch ji začal hledat čichem, až ji našel. Ihned ji pokládal. Detailní pozorování přineslo také poznání, že čím byl kolouch častěji napadán ostatními zvířaty, tím více vyhledával jakýkoli fyzický kontakt s matkou. K tělesnému kontaktu můžeme počítat i olizování. Žehušické laně celkově olizovaly častěji své kolouchy než naopak. Kolouši olizovali laně prakticky výhradně v prvních fázích života, později už jenom výjimečně. Dalo by se říct, že jak kolouch vyrůstá 149

171 a získává nové zkušenosti, nahrazuje tělesný kontakt novými způsoby komunikace s matkou. Poněkud jiné vysvětlení stejného jevu najdeme při posuzování vzájemného pokládání mezi kolouchy navzájem, chování, které známe u mláďat snad všech přežvýkavců. V první řadě je třeba zdůraznit, že toto chování je v Žehušicích mimořádně vzácné. Někdy jsou tyto projevy připisovány hravosti mláďat. V chovech pokusně držené zvěře na Zbraslavi však dr. Antonín Bubeník pozoroval zvýšenou snahu dvou kolouchů jelena evropského pokládat se navzájem, když byli dáni do společného výběhu. Až do té doby se neznali. Oba dva se úporně bránili pokládání toho druhého, utíkali před ním, nebo se mu dokonce bránili ve stoji na zadních. Když si kolouši časem na sebe zvykli, pokládal už jenom jeden kolouch druhého a ten to trpně snášel. To by mohlo znamenat, že podobně jako u jiných druhů zvířat patří pokládání kolouchů k projevům sociální nadřazenosti. Když se dva kolouši navzájem neznají, musí si ujasnit mezi sebou své sociální postavení, o které bojují. Oba se snaží pokládat soupeře. Pokládající zvíře dává najevo svou nadřazenost. Dokud jeho nadřazenost není stabilizovaná, pokládaný kolouch prchá, nebo se tomu brání. Když je však vzájemný vztah vybojován, vše je jasné. Období října 1979 v Žehušicích zde již bylo zmíněno. Pro připomenutí: na prahu říje byl odvezen z obory hlavní jelen, následkem toho se mezi zvěří dostavila vlna zvýšené agresivity. Vlna přešla také na kolouchy, kteří mezi sebou začali nečekaně často bojovat, často s použitím hrozby ve stoji na zadních. A právě v tomto období jsme pozorovali vlnu pokusů o vzájemné pokládání mezi kolouchy. Předtím i potom bylo takové chování mimořádně vzácné. Irena Picková například během svého pozorování, při kterém strávila desítky hodin, nezachytila ani jeden případ pokládání koloucha kolouchem. Toto chování se přirozeně neomezuje pouze na mláďata. Vzájemné pokládání bez sexuálního kontextu je možno výjimečně pozorovat také u dospělé jelení zvěře. Pokládání dvou laní navzájem nebo pokládání jelena laní sem nepočítáme. To spadá do běžných projevů říjnosti laně. Mimo říji je podle britských autorů pokládání u laní projevem nadřazenosti. U jelenů je tomu asi naopak. V Žehušicích jsme pozorovali celkem tři případy pokládání dospělých jelenů mezi sebou, vždy pokládal slabší jelen silnějšího. K nějakým závěrům nám však chybí dostatečný počet pozorování. Nakonec si řekneme ještě o hrách mezi kolouchy. Jelení kolouši si hrají sami prakticky od prvního dne života. Pozorujeme u nich prudký běh, výskoky do vzduchu apod. Teprve když jsou starší a dostávají se 150

172 mezi ostatní, hrají si mezi sebou. Kolouši v Žehušicích zatím nevytvářejí typické školky, jak to bývá popisováno v jiných populacích a u jiných jelenovitých a sociálně žijících savců vůbec. Tím je míněna skupina mláďat různých matek, kterou hlídá jedno či jen několik málo dospělých zvířat. Žehušičtí koloušci se shlukují do menších skupinek dvou tří jedinců. Jeden čas se zdálo, že se snaží shlukovat bíle zbarvení s bíle zbarvenými a divoce zbarvení se stejně zbarvenými. Ale nedá se to doložit přesnými čísly, navíc u dospělých zvířat nikdy nic takového nebylo pozorováno. Kolouši si spolu hrají nejčastěji v podvečer, kdy zvěř vytahuje z houští na pastviny. Repertoár jejich her však není příliš bohatý. V klasickém etologickém díle sira Franka Frasera Darlinga z roku 1936 jsem si přečetl, ze kolouši v jím pozorované populaci si často hráli na krále. Jistě tu hru znáte z dětství. Někdo vystoupí na vyvýšené místo a ostatní se snaží dostat se tam také. Král se brání a je z toho spousta strkání a shazování. Byl jsem zklamán, když jsem v Žehušicích nic takového neviděl. Jenomže pak jsem v oboře Studánka zcela náhodou pozoroval, jak tutéž hru hrála muflončata. Vybrala si ke hře metr dřeva stojící uprostřed louky. Podívaná to byla nádherná a já jsem konečně pochopil, že jsem bílým jelenům křivdil. Nevím, kde by si vlastně kolouši mohli hrát na krále, když je povrch Žehušické obory naprosto rovný. Nejčastějšími hrami jsou vzájemné honičky provázené různými výskoky. Kolouši třeba běží bok po boku vedle sebe. Za běhu jeden i druhý střídavě vysoko vyskakují do výšky a ve vzduchu kopají do stran směrem k partnerovi. Někdy se zase mezi sebou perou. Také jsme několikrát pozorovali, jak se kolouši přetlačují mezi sebou čely, jako by se už nemohli dočkat, až budou mít parohy. Hravost mláďat je všeobecná, proto není tak nečekané, že si dovedou hrát spolu i zvířata různých druhů. Nemám na mysli třeba psa a kočku na vesnickém dvorku, ale zvířata divoká a jelenovité především. Nepozorovali jsme sice nic takového v Žehušicích, doufám však, že mi nebudete mít za zlé, když zde vylíčím příhodu z roku 1944 popsanou L. G. Stefenssonem ze Severní Ameriky. Pozoroval, jak se osm ročních mláďat karibu honilo na trase asi dvou set metrů s liškou. Zřejmě to bylo za hru považováno z obou stran, protože liška, jen co utekla do bezpečné vzdálenosti, zase se vrátila a honička pokračovala dál. Dospělí samci karibu, kteří se pásli opodál, nevěnovali celému výjevu vůbec žádnou pozornost. Zato autor zprávy byl pozorováním tak nadšen, že po půlhodinové podívané si přestal dávat pozor, až zvířata vyplašil. 151

173 CO SE STANE, KDYŽ JELEN ZTRATÍ PAROHY Shozený paroh přitahuje pozornost hlavně mladých jelenů a zároveň v nich vyvolává strach

174 Budeme mluvit o zkušenosti, které se většinou dostává vysoko postaveným jelenům v období shazování paroží, o zkušenosti s dočasně ztraceným výsadním postavením. Řekli jsme si již, že paroží slouží jelenům jako velmi účinná zbraň, kterou v období vyvinutého paroží používají při vzájemných potyčkách takřka výhradně. Když však přijde doba shazování paroží, shazují nejvýše postavení jeleni jako první, a tak náhle přijdou o zbraň, kterou až dosud měli. Co se stane potom, zná každý praktik a byla tomu také věnována pečlivá pozornost etologů. Dosavadní král tlupy, hlavní jelen, bývá po shození svého paroží ostatními, kteří zpravidla paroží dosud neshodili, okamžitě napadán. Přestože se mnohdy urputně brání ve stoji na zadních končetinách, nedokáže parožím k boji lépe vybaveným protivníkům vzdorovat. Jeho společenský pád je většinou neodvratný. Někdy se jelen stává terčem soustředěných útoků většiny ostatních a spasí ho jen útěk. Ke tlupě se vrací až po několika dnech. Dr. Wilfried Bützler ve své práci popisuje, jak jelen bez paroží může pasivně vyvolat kolektivní pronásledování, když hned po shození paroží se snaží z tlupy vzdálit. Ostatní jeleni si to mohou špatně vykládat. Vzdalující se jelen je vybízí k následování, které je obvyklé při přesunu z jednoho stanoviště na druhé. Jelen hledající klidné místo táhne stále dál, pokud jsou mu ostatní v patách. A tak průvod jelenů s jelenem bez paroží v čele dlouze putuje. V některých populacích je prý tento obraz v době shazování přímo charakteristický. Někdy se stává, že jelen bez paroží to vše chápe jako pronásledování a začne rychle utíkat. Tím je ovšem vyvolána štvanice celé tlupy, která může být až kilometry dlouhá. Pronásledující jeleni mnohdy upadají do vzájemných potyček a pronásledovaný teprve pak uniká. Není divu, že staří zkušení jeleni se často na dobu shazování z dohledu ostatních po anglicku vytratí. V úkrytu přečkají ztrátu paroží a vrátí se, až jsou na tom ostatní stejně. Pád v hierarchii po shození paroží byl popsán celou řadou dalších autorů ze všech koutů světa a týká se samozřejmě nejrůznějších druhů jelenovitých. O tom, že během shazování dochází ke změnám v hierarchii, se ví již hodně dlouho. V literatuře to bylo popsáno ve čtyřicátých a padesátých letech tohoto století. Věděl jsem to tedy ještě před první návštěvou Žehušic. Těšil jsem se, až budu změny v hierarchii pozorovat u bílých jelenů. To jsem se ale přepočítal! Jeleni paroží shazovali, ale k žádným změnám v jejich sociálním postavení nedocházelo. To trvalo celkem pět po sobě jdoucích let. Začínal jsem si myslet, že to patří ke zvláštnostem bílých jelenů, ale pak jsem se přece jen dočkal. Nejdříve se však musím 154

175 zmínit o sociální situaci, která tomu předcházela, protože je to myslím klíčově důležité. Před říjí v roce 1977 bylo stádo rozděleno na dvě části. To už víme. Do obůrky Štěpnice byla převedena asi polovina laní, hlavní jelen Dědek, pětiletý Blbec a ještě další dva. Říje začala v první dekádě října, jako obyčejně. Hlavní jelen z obory často obcházel plot Štěpnice. Troubil a čas od času parožím zkoušel pevnost plotu. Síla dospělého, dobře živeného jelena je obrovská. Dřevěný plot není na všech místech stejně pevný a kdo hledá, najde. Nad ránem 13. října se Bořivojovi podařilo prolomit plot a vniknout na Štěpnici. Dědek se mu okamžitě postavil do cesty, ale Bořivoj byl v té době na vrcholu svých životních sil a Dědka v tvrdém souboji porazil. Dědek byl ještě téhož dne vypuštěn bdělým oborníkem do obory, zatímco Bořivoj zůstal na Štěpnici. Dohromady se tak moc nestalo, jen si oba jeleni vyměnili svá království i s laněmi. Toto rozdělení zůstalo až do zimy. Chtěli jsme na období shazování mít stádo zase pohromadě. Počátkem března byla Štěpnice otevřena. Ale jak to tak bývá, příroda si někdy dělá, co chce. Jelenům se ze Štěpnice vůbec nechtělo. Otevřenou část plotu obcházeli velkým obloukem. Zkoušeli jsme je dostat ven násilím a natlačovali jsme je k únikové cestě, ale marně. Když jeleni viděli, že je tlačíme k rozebranému plotu, prchali na druhou stranu. Stalo se tedy, že Bořivoj shodil jako první ze všech jelenů toho roku pravý paroh jeden den, levý druhý den a teprve potom opustil spolu s ostatními Štěpnici. Všichni se vyhrnuli ven a téhož dne se spojili s ostatními z hlavní obory. Došlo k tomu na prahu období shazování, do kterého jediný Bořivoj vstupoval bez paroží. To bylo zřejmě rozhodující. Bořivoj si zachoval své nadřazené postavení vůči svým druhům ze Štěpnice, Blbcovi a dvěma špičákům. Ale vůči všem jelenům a dokonce špičákům z hlavní obory se začal chovat podřízeně. Vzápětí potom shodil paroží i Dědek. Ten si však podržel své sociální postavení i nadále a i jinak zůstalo vše při starém. S jedinou výjimkou. Blbec se dále choval před Bořivojem pokorně, ale vzhledem k ostatním zůstal na svém postavení až na Bohumila, který postoupil na jeho třetí místo v hodnostním žebříčku. Bořivojovi se podařilo vybojovat vítězné střetnutí ze skupiny jelenů hlavní obory pouze s Jehličkou, velmi malým a slabým špičákem, který za svůj nedostatečný vývoj vděčil skutečnosti, že se narodil v říjnu. V této době jsme pozorovali komickou situaci. Když se Bořivoj dostal do střetu s kterýmkoli nyní nadřazeným jelenem či špičákem, musel ustoupit z cesty. Hned vyhledal pokulhávajícího Blbce a poněkud nedůstojným způsobem demonstrativně zahnal aspoň jeho. 155

176 Během měsíce postupně shodila paroží většina jelenů a sociální hierarchie se opět stabilizovala do původního stavu. Jen Dědek si uchoval svou nadřazenost nad Bořivojem, který tak klesl na druhé místo. Původně pracně vybojované místo na vrcholu hierarchie bylo nenávratně pryč skoro na celý další rok. Dovolte mi tady malou vsuvku. Shozený paroh působí na jeleny jakýmsi magickým dojmem. Jeleni k němu přistupují s bázní a zjevnou nervozitou, jako kdyby si nebyli jisti, co je čeká. Čichnou ke shozu a hned panicky prchnou o několik metrů dál. Pak se jako přitahováni zase nejistě vracejí. A tak to jde několikrát dokola. Pozorovat skupinu mladých jelenů v takové situaci je divadlo nad jiné. Strach z neznámého ale nakonec pomine a jeleni si shozu přestanou všímat. Někdy ho žvýkají. V Žehušicích jsme to neviděli, protože tam se oborník snaží všechny shozy co nejrychleji posbírat, aby zůstaly zachovány. Žvýkání parohu je však v literatuře popisováno u nejrůznějších populací nejrůznějších druhů jelenovitých. O rok později, než kde jsme před chvílí skončili, byl Bořivoj opět na špici hierarchie. Prvního března shodil levý paroh, ten den jsme už od devíti ráno jeleny pozorovali. Bořivoj nápadně změnil chování. Především znervózněl. Nejzajímavější bylo, jak v těsném sledu za sebou střídavě měnil hrozby obvyklé pro období plného paroží s hrozbami typickými pro období růstu paroží. Začal používat hrozbu zvednutou hlavou, napadal ostatní jeleny kopáním předními běhy, někdy se stavěl nervózně na zadní. Všechny jeho projevy byly přemrštěné, nápadné a v případě útoků nečekaně tvrdé. Při střetnutí s vážnější konkurencí skláněl ještě hlavu k hrozbě parožím. Dva jeleni v hierarchii hned po Bořivojovi a druhém Dědkovi, Bohumil a Jaromír, vystihli, že se něco děje a začali na Bořivoje zvláště často dotírat. Několikrát jsme pozorovali jeho střetnutí například s Jaromírem. Jaromír se přiblížil a Bořivoj začal hrozit skloněnou hlavou a napřaženým zbylým parohem. Jaromír však byl ochoten nabízenou hrozbu přijmout, a proto sklonil hlavu také. Bořivoj tušil, že v případě střetnutí mu zbylý paroh nebude k ničemu. Proto bleskově přešel do hrozby zvednutou hlavou. Jaromír jako hypnotizován zvedl hlavu také, ale to už nevydržel a vždy ještě odskočil. Další den Bořivoj shodil druhý paroh a rázem měli Jaromír i Bohumil nad ním vrch. Jinak si však Bořivoj udržel nadvládu nad všemi ostatními jeleny. Včetně Dědka, který si uhájil své nadřazené postavení nad Jaromírem a Bohumilem, i když sám už shodil paroží a oba dva jeleni dosud své měli. Teprve když už měla většina jelenů shozeno, včetně těch dvou, Jaromíra a Bohumila, nyní opět podřízených jak Dědkovi, tak Bořivojovi, pokoušel se Bohumil 156

177 Jubinal důsledně využíval dočasné nadřazenosti nad Pištou a chodil za ním desítky metrů po okolí útočit na Dědka. Dědek ho s jistotou vždy zahnal na útěk. A Bohumil, jako Bořivoj o rok dříve blahé paměti, si běžel zchladit žáhu na podřízeném jelenovi. V tomto případě to byl Pišta, dosud s parožím, kterého Bohumil vztekle hnal několik desítek metrů a za pochodu ho zezadu kopal předními. Během dalšího roku byl z obory odvezen Bořivoj a Dědek uhynul. V období shazování nedošlo k žádným změnám na vůdčí pozici. Mezitím se hlavním jelenem stal Pišta, nyní mohutný sedmiletý jelen. A v roce 1982 nejsilnější dva jeleni, Pišta a Bohumil, podléhali po shození paroží dalším dvěma jelenům, Větrníkovi a Jubinalovi. Mnohokrát se opakovala velmi typická scéna pro toto období. Jubinal si vyhlédl Pištu a namířil si to k němu. Hrozil již na dálku. Pištovi nezbylo nic jiného než sklonit hlavu v pokoře a vyklidit pole. S tím se ovšem Jubinal nespokojil a s napřeženým parožím vodil důstojným krokem Pištu po dlouhé minuty desítky metrů po okolí, mnohdy daleko od ostatní zvěře. Jako by chtěl všem ukázat, jak on, Jubinal, zkrotil obávaného Pištu. Jubinal vychutnával podřízenost jinak suverénního vládce a často dopřával Pištovi zakusit potupu. Nelze tvrdit, že by dočasná podřízenost byla pro hlavního jelena nějak zvlášť příjemná. Je dobře vidět skřípění zubů poníženého zvířete. Svědčí o tom také neúměrně vysoká agresivita, s níž se vrhá na slabšího, když 157

178 musí ustoupit dočasně nadřazenému jedinci. Z lidského hlediska by bylo jistě pochopitelné, kdyby se hlavní jelen pomstil za svou potupu hned, když se síly vyrovnávají a dočasně nadřazený jelen ztratí svou výhodu tím, že shodí parohy rovněž. Jak tedy měřit míru pomsty a vyhnout se tenkému ledu antropomorfizace? Řekli jsme si, že dobrým ukazatelem by mohl být počet útoků na podřízeného jelena, který by pro pomstu připadal v úvahu. K tomu, abychom mohli otestovat uvedený předpoklad, se dobře hodil právě rok Hned ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo, že Jubinal za své dočasné nadvlády nad Pištou a Bohumilem dával zejména Pištovi najevo své právě dosažené postavení daleko výrazněji než kterýkoli jiný jelen předtím. Druhý hlavní důvod byl ten, že jsme právě v tomto roce za úplně jiným účelem detailně sledovali agresivitu jelenů. Koncem roku 1981 a během celého roku 1982 jsme provedli celkem osmnáct hodinových záznamů vzájemných interakcí mezi jeleny při potravní konkurenci. A tak jsme mohli srovnat, jak se choval Pišta i Bohumil k Jubinalovi před shazováním, jak se choval Jubinal vůči oběma jelenům v době dočasné nadřazenosti a konečně jak se oba jeleni chovali potom vůči Jubinalovi, když se opět dostali do svého původního postavení. V úvahu mohlo přijít také srovnání, zda lze nalézt rozdíl v chování jelenů navzájem, když bylo na první pohled vidět, že Jubinal přednostně 158

179 napadá prvního Pištu než druhého Bohumila. Ukázalo se, že při pozorování necelých čtrnáct dní před začátkem shazování paroží napadali jak Pišta tak Bohumil Jubinala méněkrát, než byla střední hodnota počtu útoků na jeleny ostatní. Pak následovaly dva termíny pozorování při dočasné nadvládě Jubinala nad oběma jeleny. Měsíc nato, kdy měli už všichni jeleni shozeno, se uskutečnilo další pozorování. Během hodiny záznamu napadl Pišta Jubinala osmkrát, zatímco střední hodnota jeho útoků vůči ostatním jelenům byla šest. Pišta však současně kromě Jubinala napadl ještě osmkrát jednoho jelena a dalšího dokonce desetkrát. Podobné skóre bylo zjištěno u Bohumila. Ten napadl Jubinala rovněž Po shození paroží se jelen často delší dobu vyrovnává s novou situací Otáčí hlavou, snaží se poškrábat parohem, který už nemá osmkrát za hodinu pozorování, ale stejně napadl ještě dva jiné jeleny a třetího dvanáctkrát. Při čtyřech následujících pozorováních během tří měsíců napadal Pišta Jubinala jedenkrát více, dvakrát méně a jednou stejně často, jako byla střední hodnota pro ostatní jeleny. Bohumil napadal Jubinala jednou více a třikrát stejně často, jako byla střední hodnota Bohumilových útoků vůči všem jelenům. Zkrátka a dobře, pomsta se nekonala. Přes všechno, co jsme si dosud řekli, je ve srovnání s jinými populacemi pád jelenů v hierarchii po shození paroží v Žehušicích vzácný. Měli bychom se nyní trochu zamyslet nad tím, proč vlastně ke změnám v hierarchii v době shazování paroží mezi jeleny dochází, jaký to má význam a proč se asi u bílých jelenů vyskytuje poměrně vzácně. 159

180 Vysvětlení různých autorů jsou velmi podobná. Přesto se zdá, že nejpravděpodobnější výklad podal již citovaný dr. Bützler v roce Předpokládá, že jeleni, kteří shodili paroží, nejsou svými společníky v tlupě poznáváni. Po náhlém odlomení parohu při shození reaguje jelen pohyby prozrazujícími úlek. Paroží jelena je nepřehlédnutelnou zátěží na hlavě. Musíme si uvědomit, že paroží kapitálních jelenů může vážit deset kilogramů i více. Není proto divu, že se jelen najednou těžko vyrovnává s pozměněnou rovnováhou. Poměry v napětí svalstva krku jsou náhle úplně jiné a jelen se začíná chovat zcela neobvykle. Otáčí hlavu a krk na obě strany, chodí do kruhu, obrací oči a staví ušní boltce v různých úhlech do stran. Občas jelen strne v nezvyklém postavení se zvednutou hlavou a ohnutým krkem. Takové počínání ovšem ostatní členové tlupy velmi pozorně s neskrývaným zájmem pozorují. Pak takto podivně se chovajícího jelena kolektivně napadají. Lze pozorovat, že útoky ustávají, když jelen přeruší otáčivé pohyby k vyrovnání rovnováhy. Jakmile s nimi opět začne, členové tlupy pokračují v útocích. Tento kolektivní útok nápadně připomíná vylučovací reakce, kterými se jeleni projevují vůči cizím, do tlupy nepatřícím jelenům, nebo kterými se snaží zapudit nemocná zvířata, která svůj stav demonstrují neobvyklými projevy. Protože paroží je jedním z prostředků osobní identifikace členů tlupy, ztrácí se shozením tohoto orgánu jedna možnost vzájemného poznávání jednotlivých zvířat. Jeleni se shozenými parohy se musí jako tlupě cizí příchozí zvířata osvědčit v orientačních bojích. V těch se bez paroží nemohou výrazně prosadit a klesají na nižší stupeň hierarchie. O možnosti, že paroží může sloužit dočasně jako jakýsi občanský průkaz, můžeme usuzovat z pokusů konaných ve Skotsku dr. Geraldem Lincolnem a spolupracovníky. Dr. Lincoln narkotizoval jelena, uřízl mu parohy nad první výsadou a místo nich mu připevnil pomocí kovových trubek jiné, větší paroží. Když se jelen vrátil mezi ostatní, musel svést celou řadu šarvátek. Jeho druhové se k němu totiž chovali jako k cizímu. Z této představy jsme vyšli také my, když jsme se snažili vysvětlit, proč v Žehušicích má shazování tak zanedbatelný vliv na další sociální postavení jelena. Je třeba si znovu uvědomit, že v prvních letech bylo v Žehušicích jen několik jelenů. V roce 1972 byli jen tři, další rok šest, pak sedm a v roce 1978, tedy v roce, kdy jsme zaznamenali první pád v hierarchii po shození paroží, již jedenáct. V dalších letech dosáhl počet jelenů až sedmnácti kusů. Mládenecké tlupy v jiných populacích jelenů se v zásadě neliší svými počty od Žehušické populace posledních let, ačkoli v některých oborách dosahují počtu několika desítek kusů. Hlavní rozdíl je však jinde. V jiných populacích bývá celá řada mláde- 160

181

182 Vytloukáním lýčí je ukončen růst a tvorba nového paroží. Je to pravděpodobně nebolestivý, avšak krvavý proces. Z paroží visí cáry zkrvavené kůže a krev stéká jelenovi do obličeje.

183 Jelen se olizuje, sklání a vztyčuje hlavu, nebo parožím potřásá, aby se zbavil této obtíže

184 Hravé souboje v době před shazováním paroží

185

186 Bílí jeleni se po říji neoddělují od stáda laní s kolouchy. Zejména v zimě můžeme zastihnout všechny jelení obyvatele pěkně pohromadě

187

188 neckých tlup a jeleni velmi často přecházejí z jedné do druhé. Takže o stabilním členství nemůže být tak docela řeč. K tomu je třeba přičíst každoroční rozpad tlupy před říjí. V Žehušicích je tomu jinak, mládenecká tlupa je jedna a její složení je stále stejné třistapětašedesát dní v roce. Ani v době říje se nemohou rozptýlit tak, aby se navzájem odcizili. To samo o sobě zřejmě stačilo k tomu, že se jeleni nepřestali poznávat ani po shození paroží. Při průběžném testování sociálního postavení byly vzájemné projevy v průměru stejné během shazování jako před ním. To znamená, že jeleni i v této době vystačili vesměs jen s náznakovými hrozbami. Nedocházelo k vážnějším střetnutím, při kterých by se mohl negativně projevit nedostatek ztráty hlavní zbraně. Zvířata stejného hodnostního postavení shazovala ve stejnou dobu, takže měla i nadále stejné možnosti v soubojích. Když bylo stádo v roce 1977 na sedm měsíců rozděleno, jeleni zřejmě zapomněli vzájemné hodnostní postavení tak, jak o tom píše Wilfried Bützler. Bořivoj a Dědek, hlavní rivalové své doby, kteří udržovali vzájemný kontakt při příležitostných potyčkách přes plot, se najednou setkali za podmínek, kdy Dědek měl ještě paroží a Bořivoj již nikoli. Předcházející porážka Dědka v souboji nebyla dále upevňována Bořivojem v každodenním kontaktu. Dědek ztratil veškerý respekt a vybojoval s Bořivojem nový vztah, díky paroží tentokrát vítězný. Poražený jelen je v dalším setkání s vítězem vždy poněkud nejistý. Vítěz naopak suverénním chováním v poraženém nejistotu utvrzuje. A tak se Dědek v dalším každodenním styku s Bořivojem již postaral o to, aby si oba nadále pamatovali nový vztah, přestože Dědek sám paroží shodil rovněž. Bořivoj v té době už nevydržel psychicky a nedokázal se Dědkovi postavit tak, aby Dědek musel v boji sáhnout na všechny své bojové rezervy. Už vystačil s pouhými hrozbami, a tak zůstalo utajeno, že je ve skutečnosti slabší než Bořivoj. Jako ve všem, také v konkurenčních vztazích mezi jeleny se projevují individuality každého zvířete, které v jednotlivých případech mohou zvrátit obecné pravidlo. Jeleni, kteří dokázali ze své nižší pozice zaútočit na vedoucí postavení hlavního jelena, který právě shodil paroží, se sami bez výjimky v dalším životě dočkali vůdčího postavení, až přišel jejich čas. Většinou toho dosáhli, protože nerespektovali ustálené zvyky tlupy a troufali si otestovat síly nadřazených jelenů. V době shazování tak odhalili momentální slabost hlavních jelenů. V dobách, kdy se drali na vrchol hierarchie, objevili mnohem dříve než ostatní jejich druhové, že dosud hlavní jelen již není v nejlepší životní kondici a že má kulminaci sil již za sebou. A tak to má být, aby na špici hierarchie byl vždy ten 161

189

190 biologicky nejkvalitnější jedinec. Aspoň mezi zvířaty. Z popsaných pozorování by se dalo čekat, že bude platit pravidlo, že čím méně jelenů v oboře, tím k menšímu počtu změn v hierarchii během shazování bude docházet. Snad to způsobily vzpomínané individuální rozdíly mezi jeleny, ale výjimky z toho pravidla jsme pozorovali přímo v Žehušicích. Připomeňme, že kromě stáda v hlavní oboře jsou v poslední době v Žehušicích další dvě stabilní oddělené skupiny jelení zvěře, na Štěpnici a U starého parku. V první obůrce vládl od roku 1981 jelen Antonín a kromě něho tam byl o čtyři roky mladší Vilém. U starého parku vládl od roku 1982 Větrník a vedle něho žil mnohem mladší David. V obou obůrkách po oba roky platilo, že v momentě, kdy hlavní jelen shodil své paroží, dosud ušlápnutí jelínci náhle dominovali svým silnějším druhům. Do toho se zamíchal ještě jelen Pláteník. Ve dvaaosmdesátém roce byl vpuštěn k Antonínovi na Štěpnici, když měl Antonín již shozeno a Pláteník dosud nikoli. Pláteník dočasně vítězil. Pak, když se Antonín vrátil na své místo hlavního jelena, přešel Pláteník do obůrky U starého parku. O rok později dominoval ve stejné situaci i Větrníkovi. A tak poslední léta rok co rok také v Žehušicích zakoušejí vládci hořkost dočasného ponížení. V této kapitole jsme několikrát narazili na to, že stejně postavení jeleni v Žehušicích shazovali paroží ve stejnou dobu. Jak to vlastně je, dozvíme se v následujícím. 163

191 Růst paroží je v organismu jelenovitych neobyčejně intenzívní proces. K tomu, aby vyrostlo Bořivojovi kompletní mohutné a bohatě členěné paroží, jak vidíme na obrázcích, stačily čtyři a půl měsíce SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ A PAROŽNÍ CYKLUS

192 V této kapitole bych rád ukázal, jak může být pozorování jelenů napínavé. Aby bylo všechno úplně jasné, musím se trošku opakovat. Jezdil jsem do Žehušic již několik let. Pátral jsem po takových projevech, které by odlišovaly bílé jeleny od jelenů ostatních. Mezi prvními rozdíly, které se nabízely, byla již zmíněná situace v období shazování paroží. Přesto mě právě v tomto období silně zaujalo ještě cosi jiného. První rok pozorování byl v Žehušicích nejstarší jelen zároveň jelenem nejsilnějším. Shazoval jako první. Pak se však do čela hierarchie dostal o tři roky mladší Dědek. A kupodivu shodil toho roku paroží o čtrnáct dní dříve než ten nejstarší. Ten mimochodem patřil do té generace jelenů, kteří neměli ještě jméno, jenom číslo. Říkali jsme mu Šestnáctka. Ostatně Dědek sám byl v té době Devatenáctkou, Dědkem se stal až později. Další dva roky se situace opakovala, Dědek vždy shazoval dříve než Šestnáctka. Začali jsme si toho více všímat. Ukázalo se, že také jiní jeleni, kteří byli na podobném stupni sociálního žebříčku, shazovali v podobném čase. Byly zde také případy, že různě staří jeleni, kteří soupeřili řekněme o třetí až čtvrté místo, shazovali stejně s přesností čtyřiadvaceti hodin. Začali jsme tušit, že to není náhodou. Literatura pravila, že dříve shazují starší jeleni než mladší, ale my jsme viděli příliš mnoho výjimek. Když jsme porovnali pořadí, ve kterém jeleni shazovali paroží, s pořadím, ve kterém vytloukali, bylo to podobné, ale ne tak docela. Šestnáctka vytrvale vytloukal lýčí jako první ještě dva roky po tom, co přestal být hlavním jelenem. Bylo to podivné. Mezitím Dědek ve svých devíti letech života dosáhl vrcholu sil a na jeho místo se začali tlačit jeden pětiletý jelen a teprve čtyřletý, avšak o to průbojnější náš starý známý Bořivoj. V dalším roce byl pětiletý jelen nešťastnou náhodou zabit. Pro Dědka zůstal konkurentem jenom Bořivoj. V říji, která toho roku trvala nekonečně dlouho, až do února následujícího roku, Dědek opustil stádo a k laním se připojil Bořivoj. Vztahy mezi oběma jeleny nebyly úplně jasné, a tak jsme hodnotili sociální postavení obou dvou jako první až druhé místo. Pak přišlo období shazování. Desetiletý Dědek shodil jeden paroh 5. a druhý 6. března. Pětiletý Bořivoj shodil oba parohy 6. března. Takže pětiletý rozdíl věku nestačil na to, aby Dědkovi umožnil shodit s předstihem. Začali jsme s oborníkem uzavírat sázky, který jelen shodí dříve. A tu tušené pravidlo fungovalo jako na objednávku. Výše postavení jeleni shazovali dříve. U jelenů na samé špici hierarchie jsme nenašli jedinou výjimku. Čekali jsme, jestli nám náhoda připraví situaci, aby se na špici hierarchie před shazováním prosadil skutečně hodně mladý jelen. Stalo se tak až v zimě roku

193 Na sklonku opět dlouho se vlekoucí říje se u tlupy laní objevil čtyřletý jelen Kramle. Nechtěli jsme tomu ani věřit. Přiznám se, Kramle byl vždycky můj tajný favorit, ale jen tak, bez skutečných šancí. Byl totiž odjakživa trochu nižší než jeho vrstevníci. Říkali jsme si, že mezi jeleny vypadá jako pes. Jeho postavení u tlupy bylo velmi překvapivé, protože byl dosud až na pátém stupni sociálního žebříčku. Ještě čtrnáct dní před tím, než se objevil u stáda, jsme viděli, jak neobstál v souboji se stejně starým, ale větším Pekelem, dosud šestým v hierarchii. To jsme si poznamenali jako pád v hierarchii. Kramle byl ze silné generace, kromě něho táhlo ještě dalším čtyřem jelenům na pátý rok. Mimo nich zde však byli ještě o rok starší Špičkin, o tři roky starší Pišta a o čtyři roky starší Bohumil. Za této situace se Kramle náhle objevil u stáda. Bylo vidět, že má za sebou pořádnou rvačku, protože měl ulomený opěrák, třetí výsadu na levém parohu. I tak jsme pokládali jeho přítomnost u laní víceméně za náhodu. Kramle netroubil a jeho skutečné postavení nebylo jasné, protože ostatní jeleni se zdržovali mimo. Ale bylo to tak. S postupem zimy se vrátili jeleni k laním a Kramle prokazatelně kraloval. A kraloval až do shazování. Nebudu to dále prodlužovat, Kramle neshodil jako úplně první, ale jako druhý, za Pištou, starším o tři roky, který byl na hodnostním žebříčku hned pod ním. Kramle se při shazování zpozdil jen o dva dny. Teprve dospíval, šlo mu na pátý rok, který je u jelenů prvním rokem tělesné dospělosti. Jeho mladický věk se do určité míry prosadil Ovšem i tak Kramle dohonil v datu shazování desetiletého Bohumila a předhonil všechny své vrstevníky, o mladších jelenech ani nemluvě. Za léta jsme měli nakonec výsledků dost Bylo z nich jasné, že jeleni shazují v pořadí odpovídajícím jejich sociálnímu postavení a že věk má až druhořadou důležitost. Přišli jsme na teorii, proč tomu tak bylo. Předběhněme zatím jen konstatováním, že podle této teorie by měla být určujícím faktorem míra agresivity odpovídající sociálnímu postavení jelena. Podle této teorie by jak shazování tak vytloukání mělo být řízeno stejným procesem. V případě vytloukání ve srovnání se shazováním by se dal čekat stejný, nebo dokonce ještě těsnější vztah mezi sociálním postavením jelena a datem, kdy k němu dojde. Skutečnost však byla trochu jiná. Také při vytloukání ukázal statistický výpočet tendenci nejsilnějších jelenů vytloukat dříve, ale ve skutečnosti jen málokdy vytloukl jako první právě ten nejsilnější. V některých případech tomu bylo téměř přesně naopak. Po několik let za sebou například vytloukal jako první s neúprosnou pravidelností Špičkin, bez ohledu na to, v které části hierarchie se nalézal. Nebyla zde patrná vůbec žádná závislost na věku. Například v jednom roce vytloukl první ve stejný den jako ještě dva dospělí 166

194 jeleni dokonce špičák Vidlička. Trochu jsme přešlapovali na místě. Jak jsem již řekl, podle teorie, kterou jsme vymysleli, měla být příčinou pozorovaných závislostí míra agresivity vyjádřená útočnými projevy, které předcházejí období shazování či vytloukání. Obvykle je jednodušší nějakou teorii vyslovit, než ji dokázat. Pustili jsme se do toho najednou z několika stran. Především jsme museli dokázat, že nejvýše postavení jeleni jsou skutečně také nejagresívnější. V druhé řadě jsme museli dokázat, že agresivita má opravdu vliv na dobu shazování a vytloukání. Abychom mohli počítat s agresivitou, museli jsme si nejdříve stanovit její míru. Znamenalo to pozorovat každé hnutí vybraného jelena za určitou dobu, pak to zopakovat vícekrát, abychom dostali odpovídající průměrnou hodnotu, a takto pozorovat co nejvíce zvířat. Již na první pohled je zřejmé, že to je časově nesmírně náročná práce. A právě toto bylo 167

195 hlavním cílem diplomové práce studentky Vysoké školy zemědělské Jitky Babkové, o níž jsem tady již jednou mluvil. Když se po úvodním zácviku Jitka naučila rozeznávat všechny jeleny a všechny základní bojové projevy, pustila se s pomocí oborníka do práce. Naší snahou bylo pozorovat co nejvíce jelenů v období několika týdnů před shazováním a stejně tak před vytloukáním. Omezili jsme si dobu pozorování na dvacet minut po předložení krmiva, kdy byly šarvátky mezi jeleny nejvýraznější. Když si člověk předem řekne, co bude dělat, často je překvapen, že neměl dost fantazie, aby předvídal vše, co ho pak skutečně při práci potká. Stalo se nám to právě v tomto případě. Jeleni začínají v Žehušicích shazovat v březnu, vytloukat v druhé polovině července. Plus minus týden čtrnáct dní. Jitka musela tedy pozorovat za tuhé zimy a zase za parného léta. Když nastanou mrazy, bývá člověku po chvíli zima skutečně po celém těle. Zmrzlé prsty neudrží tužku a magnetofon občas nepracuje. Výhodou však je, že jelenům není lépe, drží se pohromadě a jsou, zejména při sněhu, víceméně odkázáni na krmení od člověka. Znamená to, že se může začít s pozorováním hned po příjezdu a může se pozorovat několikrát denně. Vybraní jeleni byli takřka vždy po ruce. Za týden pilné práce dala Jitka dohromady spoustu výsledků. V létě bylo sluníčko a teplo. Metodiku pozorování jsme připravovali v zimě a letní problémy nám připadaly vzdálené. Teď jsme byli zaskočeni řadou okolností. Jeleni už nebyli odkázáni na to, co jim dá člověk. Všude byla spousta kvalitní trávy, přikrmování bylo pro ně jen zpestření jídelníčku. Pozorování muselo probíhat ráno a pak až navečer. Přes den, kdy slunce nejvíce pálí, zvěř zůstává ve skrytu a stínu. Když se přece jen nechá vylákat na volné prostranství, hledí, aby se tam nezdržela dlouho. Společenství jelenů není tak pevné, jeleni se odpojují v menších či větších skupinách. Původně jsme si mysleli, že před pozorováním zkusíme dát tlupu jelenů dohromady, ale bylo to marné. Pro Jitku to znamenalo svízelnou situaci. Jeleni nevydrželi u krmiva tak dlouho jako v zimě ani časně ráno. Protože nepřišli všichni, bylo nesnadné pozorovat stejné jedince, kteří byli pozorováni v zimě. Týden na pozorování nestačil, protáhlo se to a údajů bylo méně než v únoru. Nakonec to ale nedopadlo nejhůře. U osmi jelenů z patnácti se nám podařilo dát dohromady dostatečný počet záznamů jak ze zimního, tak z letního pozorování. Zimní pozorování vyšlo výborně podle očekávání. Nejfrekventovanější agresivní projevy byly ve statisticky významném vztahu k datu shazování. V létě to však bylo slabší. Ani jedna měřená aktivita nevykázala statisticky průkazný vztah. Rozdíl mezi sociálním prostředím v zimě a v létě 168

196 však bil do očí. V létě se nám nepodařilo zastihnout jeleny pohromadě ani jednou. V zimě pokaždé. Zkusmo jsme si probrali záznamy z předchozích let. A bylo to rok co rok podobné. Předpokládali jsme, že různý počet jelenů v jednotlivých skupinách bude ovlivňovat agresivní projevy jejích členů. A zase jsme museli tento předpoklad dokázat. Než budeme pokračovat, vraťme se k tomu, jak to vypadalo s agresivitou jelenů různého sociálního postavení. Pro tuto záležitost jsme zvolili jiný postup. Po předložení krmiva jsme pozorovali vždy celou skupinu najednou. Sledovat a detailně současně zaznamenávat jednotlivé projevy u každého jelena prakticky nelze. Snažili jsme se zachytit aspoň výsledky jednotlivých šarvátek vždy mezi dvěma různými jeleny. Bylo toho někdy najednou moc, ale byli jsme na to s oborníkem většinou aspoň dva. Pak jsme pro každého člena skupiny sestavili výsledné skóre, kolikrát byl v šarvátce úspěšný a s kým a kolikrát úspěšný nebyl. Tento postup byl nezbytný také pro stanovení hierarchie jelenů. Bylo jich v této době už tolik, že takřka nikdy během jednoho pozorování se úplně všichni jeleni nestřetli mezi sebou, takže nebylo možné určit sociální hierarchii jen na základě tohoto pozorování. Pozorování jsme ale udělali celou řadu. Větší pozornost jsme však věnovali právě období před vytloukáním, kdy pokaždé měla sledovaná skupina jiné složení. Získané údaje většinou nelze použít jen tak, v syrovém stavu. Pozorované skupiny jelenů se lišily v mnoha směrech. V období shazování mezi jeleny docházelo k markantnímu vzestupu agresivity a většímu počtu šarvátek. Dalším vlivným faktorem byl věk a základní sociální postavení každého jelena. A konečně svou důležitou úlohu sehrála velikost pozorované skupiny. Přiznám se, že k mým nejhezčím zážitkům patří okamžik, když výsledek vylézá z počítače a já netrpělivě čekám, jestli se původní předpoklady naplní, nebo zda budou rozmetány. V tomto případě se potvrdilo, že čím výše jelen stál v hodnostním pořadí, tím byl agresivnější vůči ostatním. To platilo po celý rok. Tedy 1 : 0 pro nás. Také se ukázalo, že velikost sociální skupiny ovlivňovala agresivitu jejích členů, jenže neovlivňovala každého člena stejně. Zvětšující se velikost skupiny vyvolávala zvýšenou agresivitu nadřazeného, nejvýše postaveného jelena. Zároveň zvýšila také počet útoků členů tlupy vůči nejslabšímu jelenovi. U jelenů z prostředka sociálního žebříčku byla zvětšující se velikost skupiny provázena snížením počtu šarvátek, v nichž se jelen utkal s ostatními, a poněkud nižší agresivitou. Také tento výsledek se nám dobře hodil. Proto jsme se v dalším kole zaměřili na to, jak to vlastně v období růstu paroží 169

197 vypadá se složením rozpadlé mládenecké tlupy. Během období růstu paroží roku 1983 jsme sledovali počet a složení sociálních skupin jelenů. Od momentu, kdy shodila většina jelenů, do doby, kdy většina z nich vytloukla, jsme získali díky oborníkově nekonečné píli celkem sedmdesát sedm záznamů o tom, kde a s kým se každý jelen vyskytoval. Za toto období jsme tak měli záznam skoro každý druhý den. Věděli jsme, v jakém vzájemném sociálním vztahu jsou jeleni v každé skupince. Výsledky mluvily jasnou řečí. Hned od počátku růstu nového paroží po shození paroží předešlého se mládenecká tlupa rozpadala do stále většího počtu menších skupin, jejichž počet přibýval s blížícím se datem vytloukání. Zajímavé bylo, že velikost největší skupiny se v zásadě neměnila. Kdyby pozorování proválel nezasvěcený pozorovatel, který by nerozlišoval jednotlivé jeleny od sebe, mohl by nabýt klamného dojmu, že se vlastně nic nemění. Přibýval také počet jelenů, kteří samotařili. Přeborníkem byl jelen Jubinal, který celých pětačtyřicet dnů před vytloukáním přeskočil plot přilehlé bažantnice a tam žil sám s malými přestávkami nejen do vytloukání, ale až do říje. Skupina dva a půl roku starých mladíků se zase uchýlila k matkám. Trávila většinu času v hlavní tlupě laní a kolouchů a jen příležitostně se stýkala s ostatními jeleny. Abychom mohli zhodnotit tyto informace, použili jsme pomocný index, který se nám již dříve dobře osvědčil. Jeho hodnota, zahrnující jak sociální postavení v rámci dané skupiny, tak počet jejích členů, se celkem jednoduše počítá. Sociální postavení jsme vydělili počtem členů skupiny. Obě tyto složky byly pro nás důležitým vodítkem. Počet a složení skupin se měnilo pomalu každý den a my jsme z každého pozorování vypočítali index pro každého jelena. Pak jsme zpětně od začátku vytloukání sčítali indexy z každého pozorování. Tyto součty jsme po nezbytné jednotné úpravě dat na stejný věk vztáhli k datu vytloukání. Ke každému termínu pozorování jsme tak získali hodnotu korelačního koeficientu k datu vytloukání. Tento koeficient se pohybuje mezi nulou a jednou. Čím více se blíží jedné, tím výraznější je závislost mezi sledovanými jevy. Uvedeným postupem se zjistilo, že čím více se blížilo datum vytloukání, tím vyšší byly hodnoty korelačního koeficientu. Jinými slovy, doba vytloukání každého jelena byla závislá na tom, v jak velké sociální skupině se jelen v předcházejícím období vyskytoval a hlavně, jak byl v rámci této skupiny sociálně postaven. Nejdůležitějším obdobím bylo posledních čtrnáct dní před vytlučením. Ze záznamů jsme získali ještě další informace. Jeleni zcela zjevně 170

198 dávali přednost skupině s jeleny podobného stáří a také podobného sociálního postavení. Protože se složení skupin často měnilo, jeleni se dostávali do různého sociálního prostředí. Běžně podřízení jeleni se mohli dočasně stát vládci skupiny ještě slabších jelenů. Na druhé straně nadřazení jeleni, kteří normálně v tlupě kralovali, se dost často odloučili od ostatních, a tak ztratili možnost chovat se vůči nim agresivně. A tak se nám potvrdilo, že rozpad mládenecké tlupy v období růstu paroží je důležitým faktorem, který způsobuje méně zřejmou závislost mezi sociálním postavením a pořadím vytloukání, než jak tomu bylo v případě shazování paroží. Bylo již téměř jisté, že jak shazování, tak vytloukání podléhají stejným fyziologickým pochodům odrážejícím sociální aktivitu v rámci tlupy. Jak jsme si řekli, závislost shazování na agresivitě jsme již prokázali přímým pozorováním. Ještě jsme museli prokázat stejnou závislost při vytloukání. Poslední výsledky jasně říkaly, že bychom přímý důkaz získali, kdybychom v době růstu paroží registrovali každého jednotlivého jelena v rámci jeho skupiny při agresivních projevech. Ale protože se počet a složení skupin měnilo, bylo by potřeba pozorovat jeleny prakticky každodenně a navíc všechny současně. To by byla gigantická práce pro celý zástup pozorovatelů. Zbývalo nám pokusit se o nepřímý důkaz. Měli jsme za sebou již dvanáct let pozorování. Mohli jsme si proto dovolit všeobecnou analýzu za celé toto období. Nejjednodušší by bylo uvést zde řadu tabulek. Porozumění suché řeči čísel však vyžaduje určitý trénink. Pokusím se to raději vysvětlit slovně. Pro analýzu jsme si za všechna léta vybrali takové údaje, které jednak charakterizovaly průběh parožního cyklu, jednak údaje, které mohly vyjadřovat míru sociálních třenic mezi jeleny. Za znaky zvýšené agresivity toho kterého roku jsme považovali počet zlomenin paroží jako výsledek zvýšených bojových nálad, počet jelenů, kteří se prosadili do pozice hlavního jelena v říji a počet případů dočasných změn v hierarchii v době shazování paroží. Když jsme to spočítali, vyšlo nám, že čím byly vyšší obecné projevy agresivity mezi jeleny, tím užší byl zjištěný vztah mezi sociálním postavením a datem vytloukání. Pro kontrolu jsme totéž spočítali ve vztahu ke shazování a vyšel nám shodný výsledek. Nechtěl bych nyní vyvolat dojem, že tím je vše jasné a že vše je vysvětleno a dokázáno. Nepřímé výsledky zůstanou vždy jen nepřímými výsledky. A tak to bude chtít ještě hodně pilné práce, aby byly rozptýleny veškeré pochybnosti. Řekli jsme si, k jakým výsledkům jsme dlouholetým pozorováním došli. Můžeme však tato zjištění uspokojivě vysvětlit? Než se o to pokusím, musím tento problém probrat z jiného hlediska. 171

199 SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ JELENA A RŮST JEHO PAROŽÍ Na paroží v růstu jsou patrny barevné vrstvy, o jejichž významu však zatím mnoho nevíme

200 Tato kapitola je krátká, ale obsahuje, myslím, to nejdůležitější, na co jsme při pozorování bílých jelenů dosud přišli. Myšlenka, že by mohl existovat vztah mezi sociálním postavením a růstem paroží, se vynořila již po prvních čtyřech letech pozorování. V té době došlo mezi jeleny k určitým zásadním změnám v sociálním postavení a zdálo se nám, že to mělo vliv na růst jejich paroží. Oborník každý rok našel většinu shozených parohů, a tak jsme mohli vycházet ze zcela přesných rozměrů. Jenomže i tak jsme v té době měli zhodnotitelných případů velmi málo a nebylo tedy docela jasné, zda předpokládaný vztah skutečně existuje, nebo zda to byl jen náhodný úkaz. Je však zároveň třeba říct, že i těch několik málo případů možnost vztahu mezi sociálním postavením a růstem paroží nevyloučilo. To je někdy také důležité. Myšlenku jsme však odložili na později. Koncem roku 1980 jsem se dozvěděl o chystaném prvním mezinárodním sympoziu o růstu paroží jelenovitých. Mělo se uskutečnit za rok v Kingsvillu v jižním Texasu ve Spojených státech amerických. Nepočítal jsem s tím, že bych se tam osobně dostal, ale poslat příspěvek jsem jistě mohl. Když jsem tak přemýšlel o tom, co by se pro tuto výjimečnou příležitost hodilo, vzpomněl jsem si na odloženou myšlenku. Do té doby jsem ani pořádně netušil, zda má vůbec nějakou cenu, prostě jsem na ni zapomněl. Paroží bílých jelenů bylo však tak jako tak změřeno, všechny potřebné záznamy byly také po ruce. Tak proč bychom to nezkusili. Přehlídka jednotlivých případů vypadala slibně. Začali jsme s počtem výsad. V roce 1973 nejstarší jelen, tolikrát již vzpomínaná Šestnáctka, byl nepravidelný čtrnácterák. Když ho však v dalším roce Dědek vystrčil z vedoucího postavení, v dalším parožním cyklu se z Šestnáctky stal pravidelný dvanácterák. V dalším roce vládl bez konkurence a počet výsad se nezměnil. Pak ale na něho začal dotírat Bořivoj, Dědek se měl co ohánět. A narostlo mu o dvě výsady více. Byl to vliv stárnutí, nebo ne? Když se o rok později Bořivojovi podařilo nad Dědkem vyhrát, stoupl mu počet výsad na šestnácteráka a Dědek klesl na dvanácteráka. Změny byly příliš markantní a začali jsme věřit, že to nebude jen věk, který o změnách rozhoduje. Prověřili jsme všechny jeleny na špici hierarchie. Vzestup v hierarchii znamenal v následujícím parožním cyklu zvýšení počtu výsad, pád v hierarchii způsoboval redukci počtů. Hmotnost a délka paroží vykazovala podobnou závislost. V tomto případě se však jevil obecný vliv stáří jako mnohem významnější než v předchozím případě. Když začal dobýval své vedoucí postavení Bořivoj 173

201 a dosáhl společné úrovně v sociální pozici s až dosud nejvyšším Dědkem, bylo Bořivojovi skoro pět a Dědek byl o pět let starší. V následujícím parožním cyklu měl Bořivoj průměrnou hmotnost i délku paroží mnohem nižší než Dědek, i když v počtu výsad byla situace úplně jiná. Buďme raději přesní. Bořivojovy parohy měly hmotnost 1,96 kilogramu a Dědkovy 2,38 kilogramu. Bořivojovo paroží měřilo 860 milimetrů a Dědkovo za rok 882,5 milimetru. Příští rok, když Bořivoj vybojoval nadřazené postavení nad Dědkem, narostly mu parohy už téměř stejně těžké a dlouhé jako Dědkovi. Pořád nás však nahlodával červíček pochybnosti, zda ve skutečnosti Dědek prostě nedozrál do věku, kdy začal jít zpátky. Jeleni během života dosahují vrcholu ve velikosti paroží a dožijí-li se dostatečně dlouhého věku, k stáru se jim paroží zmenšuje. Tuto okolnost se každý může dočíst v leckteré knížce o jelenech. Ale zatímco panuje celkem shoda názorů různých autorů na to, jak rychle během života jelena stoupá nárůst paroží s každým dalším cyklem, různí se v tom, kdy jelen kulminuje. A už vůbec není jasné, kdy jeleni jdou zpátky. Myslím, že pro názorný příklad velmi dobře poslouží publikace J. S. Huxleye z roku V té totiž zmíněný autor publikoval údaje o hmotnosti shozených parohů třiatřiceti ověřených vývojových řad nejlepších jelenů z obory Warnham Park v Anglii. Parohy sbíral již od roku 1893 jistý kapitán C. E. Lucas. Tato sbírka shozů má jednu ohromnou přednost. Vývojové řady pokrývají v mnoha případech celý již ukončený život jelenů od prvního do posledního paroží. Z údajů lze vidět postupné zvětšování paroží, kulminaci jeho velikosti a zmenšování paroží. Podobné sbírky z Evropy a také od nás mají oproti té z Warnhamu tu hlavní nevýhodu, že vývojová řada většinou končí momentem kulminace paroží, kdy byl daný jelen uloven. A to je velká, převelká škoda. Z toho se pak nedá soudit, zda a kdy by jelen šel zpátky. Více než polovina změřených vývojových řad z Warnhamu tento nedostatek neměla. Zbylé vývojové řady byly vesměs z dosud živých jelenů. Tedy živých v roce Za podmínek stejného přírodního prostředí někteří jeleni ve Warnhamu kulminovali ve velikosti paroží už ve věku pěti let, jiní až ve třinácti a pak šli zpátky. Věk jelena při kulminaci a regresi byl tedy značně rozdílný. Z hlediska těch, kteří kulminovali jako nejmladší, bylo rozpětí ve věku větší než sto procent. V průměru jeleni ve Warnhamu kulminovali v osmi a půl letech. Na první pohled se tím nijak zvlášť nelišili od bílých jelenů. Navíc ve třech případech byl po poklesu zřejmý následný vzestup, takže jeleni šli zpátky dvakrát za život. V dalších třech případech došlo k regresi 174

202 dokonce třikrát. Copak se to tenkrát asi stalo? Co když to bylo tehdy ve Warnhamu způsobeno především schopnostmi jelena udržet se na špici. Nemohlo to, že jeleni šli zpátky vícekrát, být odrazem změn v sociální hierarchii způsobeným například odstřelem nějakého silného kusu? Údaje o sociálním pořádku samozřejmě tehdy nesbírali. Není se co divit. Koncem minulého a v první čtvrtině našeho století stálo lidstvo zatím před mnohým objevem. O sociální hierarchii u živočichů, tehdy ještě jako o klovacím pořádku, neboť se týkal slepic, napsal jako první Schjeldrub-Ebbe teprve v roce My jsme však ze Žehušic potřebné údaje měli. Ale ve srovnání s materiálem z Warnhamu získávaným třiatřicet let bylo období osmi let pozorování k roku 1980 jako nic. Osm let je málo pro podchycení úplné vývojové řady byť jen jednoho jelena, který uhyne stářím. Pomohli jsme si však jinak. Pro potřebu sympozia jsme udělali provizorní statistický výpočet jen vztahu sociálního postavení a věku ke hmotnosti, délce a členitosti paroží. Ve srovnání se sociálním postavením se věk ukázal druhořadý. A sociální postavení skutečně ovlivňovalo zkoumané tři charakteristiky rozměru paroží. Bylo to pozoruhodné. Růst paroží byl ovlivněn nejen tím, zda byl ten který jelen sociálně nadřazený ostatním, ale také kolika jelenům byl nadřazený. A to může být velmi důležité. K detailnímu zpracování jsme se dostali až o pár let později. Údajů byla spousta, ale byly získány v různých letech, od různých jelenů a tak dále. Na správné statistické zpracování naše znalosti už nestačily, a proto jsme se spojili se statistikem. Řekněme si v kostce hlavní výsledky analýzy. Sociálně výše postavení jeleni měli těžší, větší a také členitější parohy s masivnějším obvodem hlavní lodyhy mezi opěrákem a korunou. Korunové výsady byly početnější a také delší. Nejdůležitějšími znaky vysokého sociálního postavení jelena v době růstu paroží se zdály být průměry pečetě, místa spojujícího paroh s lebkou, a růže, prstence obepínajícího pečeť. 175

203 Vývoj hrozby. Jelen začíná hrozit okázalou péčí o své tělo. Zježením srsti se opticky zvětšuje obrys těla KDE SE PAROŽÍ VZALO A K ČEMU VLASTNĚ SLOUŽÍ?

204 Musíme začít od samého začátku. Tyto otázky trápí již generace odborníků. Existuje řada vývojových teorií, které se snaží najít odpovědi. Z nich jen pár obecných úvah. Většina teorií hledá, z jakých orgánů se parohy vyvinuly, proč bylo pro jelenovité natolik výhodné je mít, že se schopnost tvořit parohy upevnila a přenášela na další generace. Podle základní teorie ta zvířata, u kterých se parohy ve vývoji objevily, byla v konkurenci s ostatními zvýhodněna, a proto mohla ve větším měřítku předat vlohy k růstu paroží většímu počtu potomků, až se tyto vlohy v populaci a případně v celém druhu rozšířily natolik, že se staly obecným jevem. Určitou slabinou podobných teorií je okolnost, že se zabývají tím, proč se ta která vlastnost objevila, ale méně se věnují tomu, jak se po biologické stránce upevnila. Tedy z hlediska dědičnosti a případně fyziologické podstaty. Již jsme si naznačili, že všechny vlastnosti, o kterých bývá řeč, nejsou jednoduše dědičně fixovány tak, aby se mohly rychle rozšířit během relativně malého počtu generací do celé populace. Příkladem může být třeba jelen zvaný škůdník. Je to obvykle starý jelen, který již nemá na lodyze parohu žádné výsady. V soubojích může být úspěšný, protože ho soupeř nedokáže zachytit svým parožím tak, aby si ho udržel od těla. Škůdník tak údajně může svého soupeře probodnout, a proto, když se někde vyskytne, je člověkem bez milosti střílen. Existují teorie, které zvažují, zda je z hlediska adaptace pro jelena výhodné mít takové jednoduché paroží. Většinou se uvádí, že asi ne, protože jinak by se tento tvar paroží rychle rozšířil, takže bychom měli populaci jelenů s parohy bez výsad. Myslím, že tady můžeme nalézt hned dva sporné momenty. Předně tvar paroží je pro škůdníka v souboji údajná výhoda. Jisté je, že nerozvětvené paroží snadno proniká parožím rozvětveným. Jenomže škůdník se v tom okamžiku může zranit o paroží svého soupeře. Musel by totiž mít o pěkně velký kus delší lodyhy parohů než jeho soupeř, aby stačil zasáhnout druhého a nebyl přitom sám zraněn. Čelní klasické postavení při souboji to kromě případného zásahu hlavy téměř vylučuje. Tím samozřejmě nechci říct, že by škůdník nemohl soupeře zranit. Když se dostane k ráně z boku, může to jistě špatně dopadnout. Chtěl jsem však zdůraznit, že vlastní souboj není pro škůdníka tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Druhým momentem zpochybňujícím uvedenou úvahu je okolnost, že paroží bez výsad vůbec není jednoduše dědičné. Kdyby bylo, musel by jelen škůdník mít paroží bez výsad od samého začátku, a to nebylo zatím prokázáno. Existují také opačné úvahy. Rozvětvené paroží může být velkou výhodou při soubojích, vždyť cílem soubojů není zabít, ale změřit sílu. Avšak 177

205 ani velký počet výsad není jednoduše dědičný. Obávám se, že právě otázka dědičnosti jednotlivých znaků a vlastností parohů vytváří tenký led pro mnohou vývojovou teorii. Takové teorie jsou však důležité zejména z toho hlediska, že zvažují, jaké poslání parohy mají. Zaměřme na to pozornost i my. Pro úplnost bychom si měli uvést pár slov o teoriích, které jsou již překonané. Je to například představa, která předpokládá, že paroží je orgánem sloužícím k ukládání nadbytečných živin. Kromě protiargumentu, že existují daleko jednodušší a přímější cesty, jak se tělo může zbavit nadbytečných živin, jsou tu další důvody, proč je tato představa přežitá. Jelenům roste paroží i v době nouze. Daleko obtížnější je zdůvodnit okolnost, kde se bere tolik stavebního materiálu na každoroční tvorbu tak značného množství kostní hmoty, než aby ho bylo tolik, že by si jelen mohl dovolit mít pro něj zbytečný orgán. V další podobné teorii paroží slouží jako zásobárna hormonů. Tady už není komentář tak úplně jednoznačný. Obsah některých hormonů v rostoucím paroží je skutečně vysoký. To je také hlavní příčinou, proč orientální asijská medicína tolik využívá sušeného paroží pantů. Přesto však zkoumání ročních sezónních cyklů jednotlivých hormonů a jejich vzájemných vazeb tuto teorii vyloučilo také. Jelen pochoduje bokem k jelenovi, kterému hrozí Další předpokládanou funkcí paroží je jeho termoregulační úloha v růstu. Podle této teorie paroží jelenům slouží jako jakýsi radiátor vyzařující přebytek tělesného tepla. Teorie je poměrně mladá. Vyslovil ji B. Stonehouse v roce Pro termoregulační účely by paroží v růstu bylo celkem výhodným orgánem. Je bohatě prokrvené, nemá vrstvu podkož- 178

206 ního tuku, díky větvení má poměrně velký povrch a vyrůstá v nejteplejší části roku. Skutečnost, že paroží roste ve většině případů jenom samcům, byla vysvětlována tak, že samci v létě rychleji přibývají na váze, usazuje se jim pod kůží větší vrstva tuku než samicím, a mají proto větší problémy s termoregulací než samice. Tato teorie na chvíli rozbouřila hladinu vědeckého světa. Ale je třeba říct, že měla od počátku více kritiků než přívrženců. Argumenty proti ní jsou celkem četné. U některých druhů jelenovitých roste paroží místo v létě v zimě. Není to jen srnec evropský, který má tak malé parůžky, že se původní funkční poslání mohlo pozměnit. Je tu ještě jelen milu, jehož paroží patří mezi jelenovitými k tomu největšímu. Proti této teorii svědčí okolnost, že druhy s největším parožím, jako jsou sobi či americký karibu, žijí v nejchladnějších místech světa, zatímco v tropických podmínkách žijí kromě jiného také druhy s malým nebo vůbec žádným parožím. Kdyby měla tato termoregulační teorie své oprávnění, asi by tropičtí jeleni měli největší parohy ze všech a měli by je stále nebo aspoň větší část roku v lýčí. Teorii se však dostalo i konkrétních protiargumentů. Skupina norských badatelů měřila povrchovou teplotu paroží a těla sobů za podmínek různé fyzické zátěže. Při větší fyzické zátěži se zvyšuje tělesná teplota a organismus potřebuje zchladit. Nebyly však zjištěny Mění směr, vrací se o délku těla hlíže. Snižuje hlavu, a tím stále ještě v bočním postavení začleňuje do výrazu obrys paroží žádné rozdíly v teplotě povrchu paroží a těla, které by nasvědčovaly termoregulační funkci paroží. U různých teorií nikdy nelze plně vyloučit, že paroží nemá tu kterou funkci vůbec. Při hodnocení různých teorií jde většinou o to, zda je diskutovaná funkce paroží natolik důležitá, že by mohla být důvodem, 179

207 aby ji vnitrodruhová a vlastně i mezidruhová selekce zvýhodnila. Dobrým příkladem může být pozorování popsané v literatuře, že někteří jeleni a daňci shazovali svým parožím jablka a žaludy ze stromů, kam na ně jinak nedosáhli. Je to dost vynalézavý způsob získávání potravy, ale asi by nestačil pro vznik tak složitého orgánu, jakým paroží je. Lze spíše říct, že se někteří jedinci naučili používat paroží jako nástroje k získávání plodů na stromech, pochopitelně až když paroží měli. Do výčtu můžeme zařadit například i teorii, že paroží slouží k rozšiřování specifických vůní a pachů významných pro sociální dorozumívání. Kůže pokrývající rostoucí paroží totiž obsahuje určité žlázy, které mohou produkovat voňavé sekrety. Kromě toho jelenovití otírají paroží o některé žlázy umístěné na různých částech těla, například na hleznech, nebo při kalištění paroží otírají o parfémované bláto či zejména v říji si přímo na ně močí. I tuto funkci paroží můžeme pokládat spíše za druhotnou než za prvotní. Své místo v tomto přehledu má předpokládaná funkce paroží jako zbraň proti šelmám. Tomuto názoru byla svého času nakloněna řada různých autorů. Zdálo by se logické, že paroží lze použít k účinné obraně proti šelmám. Pozorování takových situací však ukázalo, že v řadě případů používají jelenovití k aktivní obraně spíše přední končetiny než paroží. To jim umožňuje lepší přehled o situaci a efektivnější reakci. Paroží je v této situaci používáno rovněž, ale těžko říct, zda by to byl dostatečný důvod pro jeho vznik a vývoj. Jelenovití dávají většinou přednost útěku před nejistým výsledkem střetnutí se šelmou. Hlavní slabinou této teorie je skutečnost, že řada jelenovitých shazuje paroží v zimě či časně na jaře, tedy v době, kdy by k obraně proti šelmám bylo nejpotřebnější. Nemluvě o tom, že samice, které musí kromě sebe bránit také své potomky, většinou parohy nemají vůbec. Nicméně jistě nelze vyloučit ojedinělý případ, kdy třeba některý neopatrný příslušník vlčí smečky útočící na jelena doplatí zdravím nebo i životem na chvilku nepozornosti, které využije jelen bránící se parožím. Často diskutovaným posláním paroží je jeho předpokládaná funkce jako optického znaku, podle kterého si samice mohou vybrat nejvhodnějšího partnera pro své budoucí potomstvo. Tuto myšlenku mezi prvními vyslovil sám autor vývojové teorie Charles Darwin. Také tato představa má řadu přívrženců i odpůrců. Pro přímý důkaz však máme málo přesných dokladů. Na několika místech této knihy se zmiňuji, že laně dávaly přednost určitým, obvykle starším jelenům a že dotěrné mladíčky dokonce samy zaháněly. Stejně jako v těchto případech také příklady uváděné v literatuře na podporu této teorie většinou nejsou zcela správně 180

208 voleny, protože jelen s větším parožím je zároveň také starší apod. Takže pro laně může být starší, a tím také větší jelen atraktivnější z mnoha jiných důvodů. Mezi dospělými jeleny existují rozdíly ve velikosti paroží. Jedna dílčí studie britských autorů zkoumajících jeleny na ostrově Rhum byla zaměřena kromě jiného i na otázku, zda laně v říji dávaly přednost určitým jelenům před jeleny ostatními, ale nic takového se nepotvrdilo. Zkrátka a dobře, tato teorie by potřebovala prověřit za přesně definovaných podmínek. Sexuální přitažlivost jelena pro laně způsobuje zřejmě celá řada různých prvků, ať už vizuálních, zprostředkovaných chováním, nebo třeba pachových. Paroží se podílí na osobním šarmu jelena pro laně jen asi nepodstatnou měrou. Při studiu reprodukční fyziologie laní jelena evropského ve Skotsku použila Fiona Guinnessová a dr. Gerald Lincoln pro experimenty s laněmi chovanými v zajetí zajímavou kombinaci jelena s parožím a jelena holce, tedy jelena, kterému vůbec nerostou parohy. Jelen s parožím měl chirurgicky přerušené chámovody. Mohl se s laněmi volně pářit, ale nemohl je oplodnit. Měl na sobě připevněny popruhy se značkovačem na hrudníku. Když některou laň pokládal, barevně ji na hřbetě označil. Tímto způsobem se dalo zjistit, jak často jsou laně ochotny k páření, aniž by je někdo musel čtyřiadvacet hodin pozorovat. Holec v té době neměl šanci zasáhnout, protože jelen s parožím ho k laním nepustil. Když však chtěli výzkumníci nechat laň zabřeznout, jelena s parožím na čas imobilizovali. Dělali to v době, když jím byla některá laň označkovaná. Holec situaci okamžitě využil a laň oplodnil. To se opakovalo během experimentu mnohokrát. Laně jelenovi bez paroží nikdy nevzdorovaly. Jednoznačně však celou teorii zatratit nemůžeme, protože přece jen chybí exaktní experimenty zaměřené výhradně na tento problém. A nyní se dostáváme k nejčastěji diskutované otázce, kterou je úloha paroží pro vyřizování vnitrodruhových sociálních sporů. Není pochyb, že je paroží běžně používáno při soubojích mezi jelenovitými. Tento způsob boje je zjevně hluboce zakořeněn, protože můžeme pozorovat i kolouchy, jak se příležitostně přetlačují čely. V polském Popielnu profesor Jaczewski se svou asistentkou K. Krzywińskou dosáhli u kastrovaných laní aplikací testosteronu toho, že se laně začaly běžně přetlačovat hlavami, ačkoli jim parohy nenarostly. V souvislosti s používáním paroží jako zbraně vyvstává hned další otázka. Řada autorů totiž předpokládá, že paroží vyjadřuje nadřazené postavení daného jelena. Názory na tento problém jsou však různé. Také terénní pozorování zaměřená na tyto závislosti přinesla rozdílné výsledky. Neuškodí, když si uděláme menší přehled jednotlivých výsledků. 181

209 Je nepochybné, že paroží je velmi účinná zbraň, která jejího nositele zvýhodňuje při střetnutí se soupeřem, jenž je nemá. Ve všem však existují výjimky. Někteří skotští autoři se domnívají, že holec v říji je schopen úspěšně konkurovat jelenům s parožím. Údajně to bylo pozorováno, ale přímý důkaz se nevydařil. Jeden případ, že v zajetí chovaný holec byl plně podřízený jelenovi s parožím, ještě nic neznamená, a tak bychom k vyslovení odpovědného závěru potřebovali více pozorování. Sám jsem měl možnost pozorovat a také fotografovat v oboře v Poněšicích dospělého jelena, který měl zřejmě v důsledku nějakého zranění v období parožního růstu jen několikacentimetrové pahýly, na nich byl patrný ještě druhotný růst ve formě slabých špicí jen o trochu přesahující pahýly. Dohromady tyto výrůstky, jinak se snad ani tomuto paroží říkat nedalo, jen o něco přesahovaly konec ušních boltců. Byla říje a jelen měl u sebe skupinu laní. Troubil, zaháněl laně dohromady a choval se jako normální jelen. Žádného konkurenta jsem sice neviděl, přesto se ale zdálo, že byl docela úspěšný. Byl u laní několik dní po sobě. Není ovšem vyloučeno, že také toto mé náhodné pozorování bylo atypické a že se obecně jelen bez paroží jelenovi s parožím vyhýbá. Jeden z velkých zastánců teorie o sociálním významu paroží, dr. Bubeník, uskutečnil mnoho pokusů s vycpanou hlavou rozličných druhů jelenovitých s různě velkým parožím. Tvrdí, že tato náhražka stačí, aby ho v tomto přestrojení zvěř většiny druhů jelenovitých brala jako svého příslušníka. Kromě hlavy s parožím, kterou si zavěsil s pomocí popruhů na hruď, si pověsil na záda kus plátna natřeného barvami do podoby obřitku. Autor říká, že na velikosti parožní náhražky záleží, jak se živá zvířata v tomto případě chovají. Předpokládá, že to je výsledek učení a získaných zkušeností během prvních tří až pěti let života. Když jsem slyšel dr. Bubeníka o tom přednášet, nechtělo se mi věřit, že by jeleni reagovali na atrapu, navíc nesenou člověkem. Pak jsem však viděl dokumentární film. V záběru byl mohutný kanadský los. Když se objevil dr. Bubeník s vycpanou hlavou s malými parohy, los mu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. V dalším záběru se objevil dr. Bubeník s losí hlavou opatřenou mohutným parožím. Živý los zpozorněl, začal hrozit a nakonec to vypadalo, že dr. Bubeníka zachránil před napadáním jen spěšný útěk do úkrytu. Film byl výmluvný, avšak ukazoval pouze jediný případ. Dosud nebyla publikována studie, která by přesvědčivými čísly dokazovala, ze jelenovití skutečně na takové parožní atrapy reagují. Paroží samo o sobě pravděpodobně není faktorem, který by určoval sociální postavení. To bylo potvrzeno výmluvným pokusem, který provedl u jelenů chovaných na farmě ve Skotsku tehdy ještě student Jimmy 182

210 M. Suttie. Zjišťoval sociální zařazení jelenů ve skupině. Potom jim všem uřízl paroží a znovu zkoumal jejich sociální postavení. Zjistil, že nedošlo k žádné změně v hierarchii. Jeleni se při vytváření sociálního pořádku museli řídit ještě něčím jiným než jen parožím. Ani právě uvedený pokus však nevyvrací skutečnost, že paroží je důležité pro udržení sociálního postavení. Svědčí pro to jednak již zmíněný běžný jev dočasného pádu v hierarchii silných jelenů, kteří shodí paroží, jednak experimenty s úpravou paroží. Poprvé to vyzkoušel profesor Yngve Espmark v Norsku na sobech, podruhé dr. Lincoln ve Skotsku na jelenech evropských, v obou případech se stejným výsledkem. Když bylo paroží uříznuto hned nad prvními výsadami, očníky, došlo k pádu v hierarchii. Takto postižený jelen byl také méně úspěšný v říji. Podívejme se ještě na další experimenty dr. Lincolna. Když bylo jelenovi uříznuto sedm výsad z dvanácti při zachování hlavních lodyh, nemělo to žádný vliv na sociální postavení jelena. Ze všech experimentů autor usoudil, že vizuální funkce paroží je při utváření sociálního postavení prakticky nulová a slouží především k individuálnímu rozeznávání jelenů mezi sebou. Během říje se uplatňují ještě další vizuální symboly, jako je hříva, patří sem také troubení a vůbec celkové chování jelena. To vše dohromady zřejmě umožňuje holci nebo jelenovi s přeraženým parožím, aby byl v říji výjimečně úspěšný. V roce 1983 se v Žehušicích stalo, že se jednoho dne u tlupy laní objevil jako hlavní jelen Špičkin. Ten měl toho roku vyvinutý jenom jeden paroh. Druhý si v růstu urazil. Přesto byl dva dny hlavním jelenem. Doplatil však na to. V souboji byl zraněn a svému zranění za několik týdnů podlehl. Pro úplnost je třeba ještě říct, že v NSR byly vykonány pokusy, kdy byly špičákům jelenů evropských připevněny na špice parohy daňků. Spičáci se celkem rychle naučili používat novou okrasu, ale výsledky nepřinesly žádné jednoznačné závěry. V této souvislosti mě napadají dvě příhody ze Žehušic. Jednomu daňkovi se namotala na paroží síť z bažantích voliér. Zašmodrchala se tak, že ji daněk už nedokázal setřást. Oborníkovi, který celou věc sledoval, se zpočátku zdálo, že se tohoto daňka ostatní bojí. Brzy to však přešlo a daněk se začlenil mezi ostatní. Podruhé se stala stejná věc Antonínovi. Ten chodil s touto okrasou několik měsíců. Neměl však v oddělené obůrce na Štěpnici, kde žil, žádnou konkurenci, nemohl být proto pozorován žádný účinek na ostatní jeleny. Při diskusi o sociálním poslání paroží nesmíme zapomenout na velmi pěkný příklad adaptace. Budeme mluvit o sobech. Jak víme, sobi karibu jsou jedinými jelenovitými, u kterých mají paroží vedle samců také sami- 183

211 ce. Dlouho se hledalo uspokojivé vysvětlení, proč tomu tak je. Teprve profesor Espmark v roce 1964 přišel zřejmě věci na kloub. U sobů a karibu totiž samci shazují své paroží po podzimní říji a přes zimu jsou bez něj. Březí samice si v té době paroží ponechávají a shazují je až na jaře v souvislosti s hormonálními změnami vyvolanými porodem. V podmínkách severské tundry jsou sobi na sněhových pláních vázáni takřka výhradně na to, co si vyhrabou ve sněhu. Vyhrabávají si sněhové krátery, na jejichž dně se dostávají k vlastní potravě. Při shánění potravy se zvířata k sobě chovají bez skrupulí. Silnější prostě vyžene slabšího a hoduje sám. Profesor Espmark pečlivým pozorováním zjistil následující. V zimním období musí samice vyhrabat tak velký kráter sněhu, aby získala dostatek potravy nejen ona, která to nutně potřebuje, protože je většinou březí, ale také její loňský kolouch, který ještě není tak silný, aby hrabal sám. A je to právě paroží, které dává samici účinnou obrannou zbraň, aby se těžce dobyté potravy nechopil některý ze samců. Jen pro doplnění, nebylo potvrzeno, že by sobi používali očníky k odhrabávání sněhu, jak se někdy píše. Sníh hrabali výhradně předními končetinami. Podívejme se teď na to, jak to vypadá s velikostí paroží a sociální úspěšností jelenů podle pozorování v terénu. Tak například Wilfried Bützler měřil délku a hmotnost shozů v oboře Woburn v Anglii. Věděl, od kterého jelena shozy jsou, protože tyto jeleny předtím dlouhodobě pozoroval. Znal také jejich vzájemné postavení. Zjistil sice určitý vztah mezi sociálním postavením jelenů a měřenými rozměry, ale sám zpochybnil platnost těchto vývodů. A asi právem, protože skupina jelenů, které pozoroval, byla různého stáří, většinou před 184

212 ukončením tělesného vývoje, a tak jejich sociální postavení odpovídalo věku. Ontogenetický vliv se nedal při hodnocení vyloučit. Skupina dr. T. A. Clutton-Brocka pozorovala na ostrově Rhum koncem sedmdesátých let více než sto soubojů mezi jeleny v říji. Zjistili jen slabý vztah mezi počtem výsad a úspěšností v soubojích, ale nikoli mezi výsledky soubojů a délkou paroží. Student dr. Clutton-Brocka, Michael Appleby, pozoroval jeleny stejné populace v zimě a zjistil, že sociální postavení dospělých jelenů nemělo žádný vztah k délce paroží. Shledal však statisticky významnou korelaci mezi sociálním postavením a hmotností paroží v jedné ze dvou sledovaných sezón. U jelenů chovaných v zajetí zjistil již vzpomenutý autor Jim Suttie při přípravě materiálů pro svou disertaci, že hmotnost paroží, nikoli jeho délka či počet výsad, byla v korelaci se sociálním postavením, ale jak je vidět, výsledky pozorování různých autorů jsou odlišné. Domníváme se, že naše výsledky získané pozorováním bílých jelenů vnášejí do celé záležitosti nový pohled. Plně si uvědomuji, že příliš velké zaujetí vlastní prací mnohdy vede k přeceňování a nepatřičnému zobecňování vlastních závěrů. Pokusím se proto o zdůvodnění. Předchozí výčet různých výsledků doplním údaji ze Žehušic. Když jsme zkusili srovnat sociální postavení bílých jelenů v době říje a srovnávali je s rozměry paroží, vyšla nám pozitivní korelace mezi postavením jelenů a řadou rozměrů jejich paroží. Jenomže, jak jsme si už řekli, téměř shodné výsledky nám vyšly mezi parožními rozměry a sociálním postavením v době růstu paroží. A to je zřejmě klíč k celému problému. Žehušická populace bílých jelenů se liší od ostatních populací v mnoha směrech. Především tím, že skupina jelenů je po celý rok stejná. 185

213

214 Jeleni se z ní mohou vzdálit jenom na skok. Tedy mohou odejít na druhý konec obory, ale dál už ne. Stejní jeleni se tedy setkávají a střetávají během růstu paroží jako po celý zbytek roku. Velikost paroží podmíněná sociálním postavením v době růstu paroží tak odpovídá sociálnímu postavení i po vytlučení, ovšem proto, že se tak rychle nemění. U divokých populací nebo populací větších obor je tomu jinak. Ani v době růstu paroží nejsou mládenecké tlupy jelenů zcela stabilní a jeleni čas od času přecházejí z jedné do druhé. Takže především se paroží neutváří za zcela stabilních sociálních podmínek. Kromě toho pozorování jelenů v této době je za normálních okolností velmi svízelné. Všude je dostatek přirozené potravy. Pokud se nepřikrmuje pravidelně, jeleni se na krmivo snadno nenalákají. Letní počasí s sebou přináší vysoké teploty a jeleni zůstávají přes den raději v klidu v houštinách. Kontrola složení mládeneckých tlup je tedy obtížná a často se stane i zkušenému lesníkovi, ať se snaží sebevíc, že některou tlupu nevidí několik týdnů za sebou. Před říjí se mládenecké tlupy rozpadají a jeleni se rozcházejí na říjiště. Tam se setkávají většinou zcela neznámí jeleni ze zcela různých mládeneckých tlup. V této době jsou sezónní hladiny testosteronu nejvyšší, takže jeleni jsou naladěni na nejvyšší míru agresivity. Sexuální konkurence je v tomto období silnou motivací pro boj. To vše dohromady pak může jelenovi pomoct překonat zkušenost z mládenecké tlupy, aby se vyhýbal střetnutí s jeleny s většími parohy, kteří by v jeho původní tlupě byli pravděpodobně také silnější. Proto se nemusela projevit žádná korelace mezi velikostí paroží a úspěšností soubojů v říji pozorovaných dr. Clutton-Brockem a jeho spolupracovníky ve Skotsku. Po říji se většinou zejména ti silnější a starší jeleni navracejí do původních oblastí výskytu a většinou také do původních mládeneckých tlup. Zimní tlupy jelenů se tedy víceméně skládají z jelenů, kteří byli spolu také během předcházejícího období růstu paroží. Proto mohl Mike Appleby zjistit aspoň částečný vztah mezi postavením jelena a hmotností paroží při svém zimním pozorování. Zdá se tedy, že růst paroží pod vlivem sociálních vztahů je primární. Případné využívání velkých parohů pro udržení sociálního postavení je druhotné. Záleží asi v první řadě na sociální struktuře tlupy v době růstu paroží a také na zkušenostech, které zde jeleni získají. Nemohu se ubránit tomu, abych na tomto místě nepoužil zdánlivě vzdáleného příkladu z ptačí říše. John Parsons a Luis Baptista z Kalifornie studovali u pěnkavy strnadovité vztahy mezi ptáky měnící se zbarvením jejich čepičky. V hejnech těchto ptáků lze vidět jedince dvou typů zbarvení. Dospělí ptáci mají černobílou čepičku a mladí ptáci hnědobílou. Za normálních okolností 186

215 byli dospělí, černobílou čepičkou ozdobení ptáci sociálně nadřazeni mladším ptákům. Zmínění badatelé vybrali několik mladých ptáků a urychlili u nich barevnou přeměnu čepičky tím, že jim vytrhali hnědě zbarvená pírka. Na místě vytrhaných hnědých pírek dorostla pěnkavám černá peříčka. Tito ptáci se lišili od svých vrstevníků pouze barvou čepičky, velikost těla a jejich síla se samozřejmě nezměnily. Když byli tito ptáci vypuštěni do původního hejnka, nemělo to vůbec žádný vliv na jejich sociální postavení. Když však byli vypuštěni do hejnka cizích ptáků s hnědými čepičkami, dostali se okamžitě do nadřazeného postavení. Takže tam, kde pokusné ptáky všichni ostatní znali, nedokázala je nová ozdoba přesvědčit, že jsou to noví, silní jedinci. Další znaky jejich vzezření je prozradily a ke změnám v sociálním postavení nedošlo. Když se manželka vrátí od kadeřníka s novým přelivem, také ji poznáme. Zato tam, kde pokusné ptáky nikdo neznal, dosavadní zkušenost pravila mladým příslušníkům hejnka, že ten, kdo má černou čepičku, je dospělý a tedy silnější a že není radno pouštět se s ním do křížku. A tak bez boje vyklidili pole vetřelcům s touto ozdobou. Pokus dál nepokračoval. Není proto známo, zda si černě očepičkovaní mladí ptáci udrželi své výsadní postavení i nadále, ale řekl bych, že nikoli. S parožím to může být jako s tou čepičkou. Když bychom vybavili jelena větším parožím, jako to udělal dr. Lincoln, a vypustili ho mezi cizí jeleny, snad by u nich budil zpočátku větší respekt. Pak by ale přišly prověrky kondičními souboji a pravda by se ukázala. Tyto naše závěry nevysvětlují, jak a proč se paroží vlastně u jelenovitých vyvinulo. Diskutovali jsme o celé řadě možných funkcí paroží, shodli jsme se prakticky jen na jeho poslání coby účinné zbrani. To ovšem nevylučuje možnost dalšího použití. Proto bych závěrem dal za pravdu dr. Richardu Gossovi, který napsal, že parohy mohou mít u různých jelenovitých celou řadu rozličných funkcí. Zjistit, která funkce je prvotní a která druhotná, je ale problém. Ani zde tedy nehrozí nebezpečí, že bychom všechno beze zbytku vyřešili a že by naši následovníci neměli již co zkoumat. 187

216 TROCHU TEORIE NIKOHO NEZABIJE Sezónní změny v hladinách androgenů se projevují navenek v celkovém vzezření jelena. Fotografie téhož jelena vznikly v rozpětí tří týdnů

217 Teď se konečně dostáváme k tomu, abychom se pokusili vysvětlit, proč by parožní cyklus a nakonec i vlastní růst paroží měly být závislé na sociálním postavení jelena. Ať chceme či nechceme, neobejdeme se bez teoretické abecedy. Budeme hovořit především o hormonech, které řídí růst paroží. Hormony jsou produkty žláz s vnitřní sekrecí, které ovlivňují nebo vyvolávají některé fyziologické procesy v organismu, jako je výměna látková, funkce jiných žláz s vnitřní sekrecí, pohlavní funkce apod., a také četné projevy chování. Mezi nejdůležitější hormony ovlivňující růst paroží řadíme samčí pohlavní hormony, androgeny. Těch je celá řada. Pravděpodobně nejznámější z nich je testosteron, který však nepůsobí sám a nemusí být dokonce ani nejdůležitějším androgenem při růstu paroží. Ale pro zjednodušení dalšího výkladu nám postačí. O testosteronu víme, že jeho nízké hladiny podporují růst kostní tkáně, mezi které patří také tkáň parožní, vyšší hladiny tohoto hormonu naopak růst této tkáně zastavují. Testosteron je u jelenů produkován především varlaty a nadledvinami. Největším jeho producentem jsou pohlavní žlázy. O vztahu pohlavních žláz a parožního růstu se ví prakticky 2000 let. U kolouchů nebo obecně u mláďat jelenovitých samčího pohlaví je přítomnost testosteronu nezbytná pro začátek růstu paroží. Již Aristoteles napsal, že je-li jelen dosud bez paroží kastrován, nikdy mu parohy nenarostou. Je-li kastrován v době, kdy mu parohy již rostou, nikdy je neshodí. Dnes víme, že kastrace má různé účinky u různých druhů jelenovitých a že i po kastraci před pubertou u některých z nich paroží roste, byť v pozměněném stavu. Nejmenší účinky byly zaznamenány u sobů, kde kastrace nezabrání následujícímu parožnímu cyklu. Důsledky kastrace dospělých samců jelenovitých známe i v našich podmínkách z příkladu srnce zvaného parukář. Snad každá druhá fotografická kniha o myslivosti ukazuje fotografii vzácného srnce parukáře s vysvětlením, že paruka je pravděpodobně způsobena poruchou pohlavních orgánů. Obvykle s dodatkem, že tím je osud srnce zpečetěn, protože paruka roste, až přeroste do obličejové části hlavy, zakryje srnci rozhled, a tím ho prakticky oslepí, takže srnec hyne hlady, protože si nemůže najít potravu. Háček je pouze v tom, že výskyt poruchy pohlavních orgánů srnce v přírodě, která by vedla k úplnému přerušení tvorby pohlavních hormonů, je skutečně velmi vzácný. Na druhé straně chirurgický zákrok vedoucí k témuž výsledku patří k nejjednodušším. Zmíněné fotografie také většinou nejsou z volné přírody. Svého času byla jedna nejmenovaná oblast v Čechách proslulá nápadně častým výskytem srnců parukářů. Úlovek parukáře znamená vždy to, po čem prahne srdce většiny lovců mít trofej, 189

218 kterou hned tak někdo jiný nemá. Není divu, že lovci v té nejmenované oblasti měli radost z úlovků. Spokojeni byli také ti, kteří radost připravili. Spokojenost tedy vládla na všech stranách a případné podezření o ne zcela přirozeném původu paruky úlovku upadlo v zapomenutí. Mluvili jsme o zvláštním výskytu srnců parukářů v Čechách. Známe však podobný případ i odjinud. Ve státě Texas v USA v jedné oblasti v okolí města Austin pozorovali mezi jelenci virginskými zcela nepochybně spontánní výskyt samců, kteří nevytloukali paroží. Komerční původ tohoto výskytu lze vyloučit, protože o takové trofeje neměl nikdo zájem. Problému byla věnována velká výzkumná akce. Jev však zcela uspokojivě vysvětlen nebyl. Zůstalo jen u dohadů a hypotéz. Nejpravděpodobnější z nich předpokládaly, že specifické složení půdy mohlo prostřednictvím rostlin přijatých s potravou za určitých okolností způsobit zvláštní formu chemické kastrace. Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že testosteron není pro dospělé jeleny nezbytný pro vyvolání parožního růstu. Tady jen malé upřesnění. Správně bychom měli říct, že nejsou nezbytné určité hladiny testosteronu, jaké by měl organismus jelena, kdyby mu fungovaly pohlavní žlázy. Růst paroží kastrátů je ve skutečnosti zcela závislý na testosteronu, ale na to stačí množství, které vyprodukují nadledviny. Toto množství však nestačí už na to, aby se parožní tkáň mineralizovala, což znamená, že tkáň ztvrdne a stane se z ní víceméně neživá kost. Je-li kastrován dospělý jelen s vyvinutým a vytlučeným parožím, shodí nejdříve staré parohy a nasadí vzápětí nové, které vyrostou. Ty jsou většinou už trochu odlišné od normálních. Dáme-li jelenovi v období před shazováním injekci testosteronu, jelen paroží neshodí, pokud hormon působí. Chybí zde pokles hladiny hormonu na minimum. Dáme-li tutéž injekci jelenovi s parožím v lýčí, růst se zastaví a paroží se předčasně mineralizuje. Tento rozdíl výsledků aplikace stejného hormonu v různých fázích parožního cyklu přesvědčivě dokládá, že testosteron má v různé době různé účinky. Ukazuje to také na vztah růstu paroží k sezónním změnám pohlavních orgánů. Zaměřme se nyní na vztah parožního a pohlavního cyklu. Poznatky mnohých autorů studujících různé druhy jelenovitých mírného zeměpisného pásu jsou celkem podobné. Růst nového paroží je souběžný se stavem reprodukčního klidu pohlavních orgánů. S počátkem tvorby spermií a jejím postupným rozvojem končí parožní růst dané sezóny. Po říji tvorba spermií postupně ustává a v období shazování paroží po ní nebývá už památky. Z těchto poznatků byl vyvozen logický závěr, že parožní a pohlavní cykly jsou v přímé závislosti. U nás se tento názor dostal do 190

219 povědomí nejširší veřejnosti popularizací průkopnické práce, kterou publikoval profesor Z. Frankenberger v roce 1953 v časopisu Československá morfologie. Jeho poznatky, vyjádřené především ve velmi ilustrativním grafu, se právem dostaly do odborné myslivecké literatury. Staly se vpravdě klasické, protože se v ní vyskytují po celých třicet let dodnes. Méně se do naší literatury dostaly výsledky cizích a hlavně novějších výzkumů. Jak jsem již řekl, v období shazování paroží tvorba spermií prakticky ustává. Mohli bychom vzpomenout především práci dr. Lincolna, který doložil, že toto období je provázeno také poklesem hladin testosteronu. Při studiu stejných závislostí u různých jelenovitých zjistilo několik autorů, že v tomto čase může dojít k jednorázovému významnému zvýšení aktivity varlat, které je provázeno počátkem růstu nového paroží, což aspoň u jelena evropského bývá považováno za hlavní příčinu shození starého paroží. Předpokládané krátkodobé zvýšení hladin testosteronu, které by mělo logicky následovat aktivitu varlat, bylo však zjištěno jen v několika málo případech. Stanovování hladin hormonů naráží zatím na velké metodické problémy. Mezi ně patří například to, že během dne se hladiny řady hormonů značně mění, takže stanovit hodnotu odpovídající sezónnímu průměru je obtížné. K tomu je třeba přičíst ještě okolnost, že vlastní manipulace se zvířetem při odběru krevního vzorku může sama o sobě dramaticky ovlivnit naměřené hodnoty. Ve srovnání s tím je zjištění aktivity varlat z histologického preparátu daleko jednodušší. Tento předpoklad se nám bude hodit za chvíli. Ale zatím nepředbíhejme. Přestože se závislost parožního a pohlavního cyklu zdá být nezvratná, nemusí tomu tak být docela. To vyplývá jednak z experimentů, kdy se podařilo vyvolat růst paroží i v době říje, nebo když byla umělými podněty prodloužena sexuální aktivita jelena hluboko do dalšího parožního cyklu, jednak z případů, které se vyskytují v přírodě. Nejdříve příklad prvního typu. V polském Popielnu se zabývají otázkou uměle řízené reprodukce jelenovitých. Za tím účelem dr. Andrzej Krzywiński nutil své jeleny k sexuálnímu chování prostřednictvím vycpané nebo živé laně, jak jsme si již pověděli v jiné kapitole. V obou případech však vlastní faktor vyvolávající sexuální aktivitu jelena byla moč říjné laně, kterou byly oba fantomy potírány. V první fázi výzkumu byla zjišťována kvalita semene během sezóny. Semeno bylo pak zmrazováno, používáno k umělé inseminaci a podobně. Ale to sem nepatří. Důležité je, že Andrzeji Krzywińskému se podařilo tímto způsobem udržet sexuální aktivitu jelena až do června. Takže jelen zůstal pohlavně aktivní přes období shazování paroží 191

220 až do doby, kdy měl na hlavě už asi polovinu nového rostoucího paroží. Ale hlavně v tomto čase stále ještě produkoval životaschopné spermie. Dalo by se namítnout, že to je příklad zásahu člověka do přírody. V samotné přírodě však nacházíme spousty příkladů zcela přirozeného původu. Nemám na mysli různé kuriózní případy, kdy se bez podnětu člověka vyskytnou třeba opakované parožní cykly během jednoho roku, ale případy jelenovitých různých zeměpisných oblastí. Nejmarkantnějším příkladem je jelenec virginský, který se vyskytuje v Americe téměř od polárního kruhu až po rovník včetně. V severní části amerického kontinentu jsou u jelenců jak říje tak parožní cyklus přísně sezónní a souběžné. Čím blíže k rovníku, tím jsou oba cykly na sobě méně závislé, až je možné setkat se s případy, kdy je v říji jelenec s parožím v lýčí. Tito tropičtí jelenci jsou plodní po celý rok, ale přesto shazují a obnovují paroží v pravidelných cyklech. Není to výjimka. Podobných příkladů v říši jelenovitých můžeme najít celou řadu. Zvláštním případem jsou muntžaci. Byli původně dovezeni z Asie do různých částí světa včetně Evropy. V Anglii se jim podařilo utéct do volné přírody z obory vévody z Bedfordu ve Woburnu, kam byli po transportu vysazeni. Pochytat je zpátky prakticky nelze. Přál bych každému vidět muntžaka v přírodě. Je proti našim jelenům maličký a snadno se ve vegetaci ztratí. Uprchlíkům z Woburnu se dařilo venku dobře a velmi rychle se rozšířili. Dnes patří muntžaci k běžným obyvatelům přírody jihovýchodní Anglie. Po tom, co jsme si před chvílí řekli, jistě nepřekvapí zjištění, že také muntžaci mají ve své domovině, stejně jako jelenci v rovníkové části Ameriky, nezávislé cykly růstu paroží a říje. Jenomže muntžaci si zachovali tuto schopnost i v podmínkách mírného zeměpisného pásu Velké Británie. Zde se ustálila sezónní doba růstu paroží, ale nikoli doba rozmnožování, muntžaci se rozmnožují po celý rok. Jak to tedy je? Oba cykly, parožní i pohlavní, jsou zřejmě řízeny stejným způsobem, ale každý zvlášť. Základní příčinou rozdílů různých zeměpisných pásů je odlišný světelný režim. To samozřejmě neuniklo pozornosti. Primát patří profesoru Jaczewskému ze sousedního Polska. Jako první počátkem padesátých let zkoumal otázku ovlivnění parožního cyklu změnou světelného dne. Celkem velmi jednoduchými prostředky měnil jelenům světelný režim. Dobu světla uměle zkracoval tak, že zavíral jeleny do dřevěné ubikace, dobře utěsněné, aby tam neproniklo denní světlo. Tak se mu podařilo udržet jeleny, aby neshodili své paroží až do července. Tehdy je dr. Jaczewski vypustil do podmínek přirozeného světelného režimu, do podmínek dlouhého dne. Jeleni během dalšího měsíce shodili paroží a okamžitě nasadili na nové. To ovšem nebylo zcela 192

221 Pišta přišel rovnou z kaliště a černé bahno z něj jen kapalo normální, byly to jen deformované parožní výrůstky. Ty byly vytlučeny a později v dalším roce shozeny už v normálním čase. Celá záležitost byla dále podrobně zkoumána především profesorem R. J. Gossem z Brownovy univerzity v USA. Ten pracoval pro změnu s jelenem sikou. Měnil umělým osvětlením délku dne a vystavoval pokusná zvířata jednak krátkému, jednak dlouhému roku. Uměle zkracoval a prodlužoval světelný den. Navodil tak střídání umělého světelného léta a zimy, takže délka tohoto umělého ročného cyklu byla kratší a jindy zase delší, než je běžný kalendářní rok. Za podmínek krátkého roku rostlo jelenům paroží rychleji. Tímto způsobem se podařilo vyvolat až tři, 193

222 ojediněle dokonce čtyři parožní cykly za jeden kalendářní rok. Na ještě kratší světelný rok už jeleni reagovat nedokázali. Takto urychlené paroží ovšem nedosahovalo normálních rozměrů, zůstalo na úrovni malých výrůstků. Naproti tomu za podmínek dlouhého roku, který ve skutečnosti trval 24 měsíců, se u mladých jelenů podařilo prodloužit růst paroží. Rád bych na tomto místě upozornil, že prodloužením parožního cyklu růst paroží se patřičně zpomalil, ale parohy dlouhého roku nebyly větší než parohy normální. Byl jsem při tom, když se oba zmínění profesoři, Jaczewski a Goss, mezi sebou přeli. Profesor Jaczewski zastával názor, že dva roky jsou nedostatečné k tomu, aby se mohlo projevit zvětšení paroží, že by bylo potřeba celý světelný cyklus ještě mnohem více rozšířit. Profesor Goss tuto možnost nevyloučil, ale počítal, jestli by měl šanci dočkat se výsledků, ještě než odejde do důchodu. Vraťme se k výsledkům pokusů se sikami. Pozoruhodné bylo, že zejména starší jeleni nereagovali na měnící se světené podmínky a tvrdošíjně se drželi cyklů, na které byli zvyklí z volné přírody. Udrželi si jakési vnitřní hormonální hodiny fungující bez ohledu na prostředí. Popsané studie zjišťovaly působení změn světelného dne na parožní cyklus. Předpokládalo se, že světelný režim ovlivňuje růst paroží prostřednictvím změn v hladinách některých hormonů. Díky rozvoji metod stanovování hormonálních hladin bylo v posledních deseti letech v několika pokusech prokázáno i to. Dnes víme, že například hladiny testosteronu jsou přímo závislé na délce světelného dne. Celé generace výzkumníků hledaly tzv. hormon růstu paroží. Hledaly ho tak úporně, že někteří autoři předpokládají existenci samostatného hormonu tohoto jména do té míry, že o něm hovoří jako o skutečnosti. Příroda však nepřipouští příliš často takový luxus, jakým by byla existence přísně specifického hormonu pro něco, co většina zvířat nemá. Tuto funkci měl tedy splňovat některý ze známých hormonů. Kanditátů bylo více, nechyběl mezi nimi ani tolik diskutovaný testosteron. Většinou se při podobných diskusích nakonec dospělo k závěru, že tuto funkci zastává komplex několika hormonů, které jsou propojeny vzájemnými funkčními vazbami. Ale abychom neskončili jen tímto mlhavým konstatováním, uveďme si nejnovějšího kandidáta na funkci hormonu řídícího růst paroží. Zpráva o tomto hormonu přišla ze zemědělského ústavu na Novém Zélandu, Invermay Agricultural Institute. Je to mimochodem ústav, který se zabývá takřka výhradně výzkumem biologie jelenovitých v souvislosti s šířícími se chovy těchto kopytníků na farmách. Nejvýhodnějším obchodním artiklem pro novozélandské farmáře jelenovitých je sušené 194

223 nezralé paroží panty. Proto je v tomto ústavu problematice růstu paroží věnována mimořádná pozornost. Ale abychom to nakonec nezamluvili. Z tohoto ústavu přišla zpráva spojená se jmény dvou vědeckých pracovníků, dr. Jimmyho Suttieho, o kterém jsme již mluvili a který po ukončení studií ve Skotsku přesídlil na Nový Zéland, a dr. Petera Fennessyho. Tito pracovníci sledovali u jelenů hladiny celé řady hormonů v průběhu růstu paroží. Kromě jiného sledovali také hormon, který připomíná inzulín. Je znám v překladu pod názvem inzulínu podobný růstový faktor a zkracuje se podle anglického názvu na IGF. Předpokládá se, že tento hormon se tvoří především v játrech. Nicméně se zdá, že zdrojem mohou být i některé další tělní tkáně, u jelenovitých včetně tkáně parožní. IGF je hormon, který podporuje obecně růst kostí také u ostatních druhů zvířat. Hladiny tohoto hormonu byly na Novém Zélandě stanovovány před růstem pučnic kolouchů, během formování pučnic, v průběhu růstu paroží a po jeho vytlučení. A ukázalo se, že jeho hladiny byly až dvojnásobné během růstu paroží při srovnání s jinými fázemi cyklu. Autoři zprávy se domnívají, že tohle je horký kandidát na titul bájného hormonu růstu paroží. Samozřejmě toto zjištění vyvolalo řadu spekulací, jak by bylo možné aplikací hormonu získat mohutnější paroží. Budeme si ale asi muset chvilku počkat, než se to prověří. Řekněme si ještě o poslední skupině hormonů, které budeme potřebovat při teoretizování o vztahu sociálního postavení jelenů a růstu paroží. Touto skupinou jsou glukokortikoidy, hormony vylučované kůrou nadledvin. Tyto hormony mají na rozdíl od předešlého hormonu schopnost potlačovat růst parožní tkáně. To bylo prokázáno v experimentu s kastrovanými srnci, jimž injekce těchto hormonů zastavila růst paruky. Tak to bychom měli ve velmi zjednodušené formě všechno, co pro další výklad potřebujeme. Jak tedy vysvětlit vztahy paroží a sociálního postavení jelenů? U celé řady živočichů, především savců, ale také ryb, plazů apod., byla shledána přímá závislost hladin některých hormonů na zařazení v sociální hierarchii. Nadřazené postavení samců bývá provázeno vyšší frekvencí agresivních projevů a ty zas vyššími hladinami především androgenů včetně testosteronu. Androgeny jsou v jakési rovnováze s glukokortikoidy. Čím více androgenů, tím méně glukokortikoidů a naopak. V hierarchii nízko postavení samci jsou na tom obráceně než nadřazená zvířata. Mají nízké hladiny androgenů a vysoké hladiny glukokortikoidů. Řekli jsme si, že se u jelenů setkáváme se sezónními změnami některých uvedených hormonů. Zatím nejsme ještě tak daleko, abychom byli schopni vše úplně přesně dokázat. Proto následující vysvětlení je třeba chápat 195

224 jako teoretický předpoklad. Nepřímé důkazy, kterých stále přibývá, sice předpokladu dobře odpovídají, nebo ho i potvrzují, stále je to však jen hypotéza a uplyne hodně vody, než budeme mít naprostou jistotu. Tak nejdříve ke vztahu sociálního postavení a průběhu parožního cyklu. Zopakujeme si. Jeleni shazují paroží, jakmile jim začne růst paroží nové, v době sezónního minima hladiny testosteronu. Vzpomeňme si, že právě v této době dochází také ke krátkodobému vzedmutí hladin tohoto hormonu. Krátkodobě zvýšená hladina testosteronu po sezónním poklesu tohoto hormonu je pravděpodobně impulsem k růstu nového paroží. Výše sociálně postavení jeleni mohou mít vyšší maximum zmíněného krátkodobého zvýšení hladiny hormonu. Růst nové parožní tkáně může být takto vyvolán důrazněji, a to se může projevit v časnějším datu shození. U nízko postavených jelenů je pravděpodobně jednak vzestup hladiny testosteronu menší, jednak vyšší hladiny glukokortikoidů současně růst nového paroží brzdí a čas shazování tak významně prodlužují. Pro takovéto vysvětlení svědčí to, co jsme si říkali o vztahu sociálního postavení a shazování, a také poznatek, že vyvoláním stressu u jelenů v tomto období lze shazování paroží rovněž oddálit Stejnou fyziologickou reakci lze totiž vyvolat jak sociálním útlakem, tedy jakýmsi sociálním stressem, tak stressem jiným, jako je třeba ohrožování jelena psy. I když nerad, musím teď dosavadní výklad zkomplikovat malým upřesněním. Hovoříme zde o procesech, které probíhají u jelena evropského. Nesmíme však zapomínat na ostatní jelenovité. U nich pozorujeme mezidruhové odlišnosti. V daném případě jde o skutečnost, že různí jelenovití shazují a obnovují parohy v různém sezónním rytmu. U daňka, siky, jelena milu a srnce nosí samci paroží ještě dlouho po říji. Po shození starého paroží následuje prakticky okamžitě nový parožní růst. Lze říct, že teprve příprava růstu paroží nového vyvolává shození paroží starého. Naproti tomu jelenci, losi, sobi a karibu shazují záhy po skončení říje. Uplyne pak několik týdnů až měsíců, než jim začnou růst nové parohy. Shazování paroží u obou uvedených skupin jelenovitých zjevně souvisí s jinou fází sezónních změn hormonálních hladin. Převedeno na zjednodušený model testosteronu: U příslušníků první skupiny je shazování paroží závislé až na uvedeném pulsu hladiny hormonu v krvi po předchozím poklesu hladiny na roční minimum. U příslušníků druhé skupiny dojde ke shazování podstatně dříve a souvisí přímo se sezónním poklesem hladiny hormonu. Lze tedy předpokládat, že závislost shazování paroží na sociálním postavení samců bude u obou skupin různá. A skutečně. V roce 1985 byla publikována první studie na toto téma u jelence virginského, tedy příslušníka druhé skupiny. Sociálně nejvýše 196

225 postavení jelenci shazovali prokazatelně později než jelenci sociálně méně úspěšní. Jejich agresivita související se sociálním postavením oddálila pravděpodobně sezónní pokles testosteronu, a tím také shazování. V tomto směru se tedy obě skupiny jelenovitých zřejmě zásadně liší. Ovšem v případě růstu nového paroží by mělo začít růst nové paroží nejdříve u sociálně nejzdatnějších jedinců shodně u příslušníků jak první, tak druhé skupiny. Toto poslední konstatování je však zatím jen teoretickým předpokladem, který bude třeba potvrdit, nebo vyvrátit. V období vytloukání lýčí probíhá v principu stejný proces. V této části roku jsou hladiny testosteronu ve fázi vzestupu a směřují ke svému vrcholu. Vyšší hladiny hormonu zastavují růst paroží a vyvolávají jeho mineralizaci. A zase, nadřazená zvířata mají vyšší hladiny testosteronu, vytloukají proto dříve než zvířata podřízená. Tím že jsou sezónní hladiny testosteronu právě na vzestupu, možnost jejich ovlivnění chováním se zdá být logická. Proto se dá teoreticky předpokládat větší závislost mezi sociálním postavením a vytloukáním, nikoli mezi sociálním postavením a shazováním, jak jsme to pozorovali my. Při vlastním růstu paroží lze očekávat něco podobného. V rámci sezónního rozsahu hladin testosteronu budou mít nadřazená zvířata hladiny nejvyšší, a tím také nejintenzívnější růst paroží. Není vyloučeno, že sociální postavení podporuje také tvorbu zmíněného předpokládaného hormonu růstu paroží, ale o tom nemáme zatím vůbec žádné doklady. A ještě na doplnění. Pozorování v Žehušicích ukázala, že stejně jako v případě časování parožního cyklu, tak také v případě velikosti paroží a počtu jeho výsad nezáleželo jen na prostém sociálním postavení jelenů v hierarchii, ale také na počtu zúčastněných zvířat. Nestačí tedy, zda je ten který jelen na špici sociální hierarchie, ale také kolika dalším jelenům je ze své pozice nadřazen. Ověřili jsme si, že více jelenů v tlupě dává nadřazenému jelenovi více příležitostí, aby se k nim choval agresivně. Takže je vlastně pro nadřazené kusy žádoucí, aby se vyskytovaly v době růstu paroží v co největších tlupách. Tato závislost bude mít jistě své praktické omezení, ale trend je zřejmý. Na životním prostředí a podmínkách bude záležet, kam až bude počet jelenů stimulujícím faktorem a odkud již bude znamenat stress, obvyklý u přemnožených populací. Je třeba mít na paměti, že podobné vztahy a závislosti jsou ovlivňovány dalšími faktory. Důležitá je například výživa. Experimenty s jeleny v zajetí naznačily, že všechny uvedené vztahy se mohou uplatnit pouze u zvěře dobře živené, jako u jelenů v Žehušicích. Jistě neuškodí, když si probereme některé ze základních faktorů, které spolupůsobí na utváření paroží. Začneme právě výživou. 197

226 Řepa je pro jeleny lákavé sousto. Ale sousto velké, oblé. Dá to někdy dost práce, než se najde způsob, jak se do ní pustit VÝŽIVA, GENETIKA A PAROŽÍ

227 Růst paroží je v organismu jelenovitých neobyčejně intenzívní proces, který nemá u jiných savců obdoby. Vezmeme-li jako příklad mohutné, silné kapitální jeleny, zjistíme, že výjimeční jedinci dokážou během čtyř a půl měsíce vyprodukovat až 13 kilogramů parožní kostní hmoty. U kapitálních severoamerických wapiti je to dokonce až 25 kilogramů. To reprezentuje průměrný denní přírůstek téměř 100 gramů kostní tkáně u prvního a skoro 200 gramů u druhého. Je to skutečně fantastické množství. Parohy rostou doslova před očima. Délkový denní přírůstek silných jelenů se pohybuje kolem jednoho centimetru. Chemicky je paroh přibližně z padesáti procent tvořen mineráliemi. Z nich jsou nejdůležitějšími prvky vápník a fosfor, přítomné nejčastěji ve formě fosforečnanu vápenatého. Zajímavé jsou proto konkrétní nároky na tyto dva základní prvky. V úvodu jsme mluvili o rekordních případech. U bílých jelenů není paroží tak mohutné, dosahuje hmotnosti asi tří kilogramů, u těch nejsilnějších čtyř kilogramů. Skotští jeleni, o kterých tak často hovoříme, mají paroží ještě lehčí, přibližně jen dva kilogramy. Pro ně byla spočítána potřeba 400 gramů vápníku a 200 gramů fosforu za sezónu. Musíme si to představit v čisté formě. Je to i tak enormní množství, a to se ani nezamýšlíme nad tím, jak by vypadaly vypočítané hodnoty u rekordních jelenů. Není divu, že se lidé odjakživa domnívali, že v těle jelenovitých musí existovat nějaká zásobárna minerálních látek, ze které jelen po shození starého paroží čerpá látky pro rychlý růst paroží nového. Žádný zvláštní nápadný orgán však v těle jelenovitých nalezen nebyl a předmětem dlouholeté diskuse se stala otázka, zda existuje v organismu taková zásobárna minerálií či nikoli. Světlo poznání vneslo do problému až použití radioizotopů některých prvků. Radioaktivní látky mají pro nás tu výhodu, že je můžeme zjišťovat v živém organismu, aniž bychom do něho museli jakkoli zasahovat. Můžeme tak sledovat jejich putování tělem po zvířeti s potravou. Dozvíme se tak, kam ten který sledovaný prvek přichází trávením, kam je přenášen krevním oběhem a kde se nakonec ukládá. Touto metodou se ukázalo, že se minerálie ukládají během roku v kostře, odkud se v období růstu paroží uvolňují a stávají se součástí parožní hmoty. Takže kostra je tou hledanou zásobárnou, kterou využívá jelen při tvorbě paroží. Histologické sledování některých kostí ukázalo cyklické zřeďování a zhušťování jejich struktury a minerálního obsahu během roku. Na začátku růstu nového paroží bylo zřejmé postupné zřeďování kostní hmoty v závislosti na složení potravy. Po zakončení růstu paroží se kosterní struktura vracela postupně do původního stavu, zhušťovala se. Zase podle toho, jaké měla složení přijímaná potrava. Vzájemný poměr 199

228 hlavních kostitvorných prvků, vápníku a fosforu, je udržován během celého procesu cyklických změn v normálních hladinách. Při cyklickém zřeďování nedochází k odčerpávání minerálií z kostry rovnoměrně. Skupina amerických vědců vedená dr. Hillmanem u jelenců ušatých vyzkoumala, že ze tří zkoumaných částí kostry došlo k největším změnám v žebrech (23 procent), dále v záprstních (13 procent) a zanártních kostech (10 procent). Z toho je zřejmé, že organismus bere stavební látky především z těch kostí, které snesou dočasnou změnu mechanických vlastností bez poškození. Lze předpokládat, že nejmenší změny struktury by se nalezly v dlouhých kostech, na nichž spočívá největší mechanické zatížení. Kostra nepůsobí jako mezičlánek při transportu minerálií z potravy tvořícího se paroží, ale jako pomocný zásobní orgán. V době růstu paroží přecházejí minerálie obsažené v potravě přímo do parožní tkáně. Současně jsou mobilizovány zásoby minerálií v kostře prostřednictvím hormonálních změn. Kostra tak vyrovnává sezónní výkyvy v dostatku potravy. Čím chudší je potrava v době růstu paroží, tím větší je zátěž na dodávky z kostry. Potrava tedy hraje zásadní úlohu. S ohledem na uvedený mechanismus záleží na kvalitě výživy nejen v době parožního růstu, ale také v období předcházejícím, kdy se do kostry ukládají minerální látky pro budoucí růst paroží, stejně tak jako v období po ukončení růstu paroží, kdy je třeba strukturu vyčerpané kostry co nejdříve obnovit. Když to 200

229 dáme dohromady, vidíme, že kvalita potravy by měla být co nejlepší během většiny roku. Nejdůležitějšími stavebními látkami pro tvorbu paroží jsou přitom bílkoviny, glycidy, fosfor a vápník. Tady je třeba si uvědomit, že se jelenovití ve svých nárocích na potravu během roku liší od domácích zvířat. Příroda je dobře připravila na život v podmínkách pravidelného střídání jara, léta, podzimu a zimy. S příchodem podzimu poklesne příjem potravy na sezónní minimum, které přetrvává až do jara. V době říje omezují příjem potravy a ztrácejí na tělesné váze nejen jeleni vyčerpaní aktivitou v říji, ale také jeleni, které bychom naříklad zavřeli do ohrady a vůbec je nepustili ven. To udělal za nás už F. Vogt v období mezi dvěma válkami. Snížený příjem potravy prokazují i jeleni, kteří mají k dispozici nadbytek krmiva. To zas vyzkoumali ve výživářském Rowettově ústavu nedaleko Aberdeenu. A týká se to obou pohlaví. Souvislosti bychom našli v organismu. Mění se tedy i metabolické schopnosti. Organismus je připraven na přirozené podmínky strádání a je schopen vynikajícím způsobem zhodnotit tu nejméně kvalitní potravu, která je obvykle k dispozici. My ale nechceme, aby naši jeleni strádali, přikrmujeme je. Ale přitom často v dobré vůli chybujeme. Jestliže v zimním období přikrmujeme výhradně jadrná krmiva, všichni jelenovití je rádi přijímají. Jenomže to je obdoba lidského oči by chtěly, žaludek nechce jen s tím rozdílem, že se jelenovití nacpat dokážou. Jádro je glycidové krmivo, dodává především energetické zásoby, 201

230 které se při nespotřebování ukládají především ve formě podkožního tuku. Do určité míry tak pomáhá překonat zimní období, ale všeho moc škodí. Zbytečně velké dávky jádra způsobují jelenovitým v zimě metabolické potíže, protože organismus je prostě naprogramován na něco jiného. Kvalitní seno je v tomto období mnohem lepší. V této souvislosti se leckomu třeba vybaví obrázek z některých hlavně oborních chovů, kdy zejména daňci si velmi snadno zvyknou na pohodlný život. Mnohý silný lopatáč má život v zimě rozdělený od krmení do krmení. Mezitím leží u krmelce a čeká na další příděl. Když přijde myslivec, aby zasypal do korýtka, daněk poodběhne a vrátí se, jen se myslivec obrátí k odchodu. Když si promítneme, co se v organismu takového daňka děje, divíme se, že takto dobře míněnou péči vůbec přežije. Pro tvorbu budoucího paroží je glycidů přemíra, chybějí však ostatní důležité látky. Význam výživy však nezáleží jen v dodávkách stavebních látek pro tvorbu paroží. Jak jsme si naznačili v kapitole o hormonech, dobrá tělesná kondice podmiňuje celou řadu dalších funkcí. Ukážeme si to na elegantním experimentu, který provedl opět Jimmy Suttie na ochočených jelenech, když byl ještě vědeckým aspirantem v Aberdeenu. Zkoumal vliv výživy na růst jelenů v zajetí. Jednu skupinu jelenů krmil plnohodnotnou krmnou směsí, druhou směsí ochuzenou. Kromě vážení a měření pravidelně jelenům odebíral také krevní vzorky ke stanovení hormonů. Řada dobře živených jelenů měla vysoké hladiny testosteronu jak na podzim v době říje, kdy je to obvyklé, tak také na jaře. A nejen to. Tito jeleni začali kromě podzimního období troubit rovněž na jaře jako o říji. To by mohlo znamenat velmi důležitou skutečnost, že totiž dobrá fyzická kondice je nezbytným předpokladem pro dosažení určitých hormonálních hladin během roku. Pro nás z toho vyplývá, že pouze u zvířat v dobré kondici mohou být tyto hormonální hladiny ovlivňovány sociálním chováním, jak jsme o tom uvažovali v přechozí kapitole. To by samo o sobě mohlo vysvětlit zjištěné rozdíly mezi bílými jeleny a jeleny z některých jiných populací. S ohledem na úživnost obory a celoroční pokrmování v Žehušicích můžeme považovat populaci bílých jelenů za populaci zvířat v dobré tělesné kondici. Pak, v souladu s vyslovenou teorií, funguje vztah mezi sociální aktivitou a růstem paroží pouze v populacích, kde většina zvěře je v dobré kondici. Tím by se celkem dobře vysvětlilo, proč například skotští jeleni, kteří byli nejúspěšnější v říji, shazovali v následujícím jaru paroží později než ostatní. Zvýšená říjná aktivita zabezpečující jejich úspěch vyčerpala jejich organismus do té míry, že s nastupující zimou nebyli schopni svou kondici zrestaurovat. Vlivem toho zůstaly hormonální hladiny na nízké sezónní úrovni a so- 202

231 ciální stimulace těchto hladin nedošla výrazného uplatnění, i když lze předpokládat, že úspěšní jeleni v říji budou úspěšní také v rámci svých mládeneckých skupin. Význam výživy při růstu paroží je naprosto jasný, dalo by se říct, že výživa je pilířem úspěšného růstu paroží. Ostatní faktory, včetně sociální stimulace, jsou až druhořadé. Obraťme nyní pozornost na dědičnost uplatňující se také v procesu tvorby paroží. V kapitole o genetice a chovu bílých jelenů jsem již naznačil, že v souvislosti s parožím bude třeba hovořit o kvantitativních znacích. Řekli jsme si, že kvantitativní znaky jsou podmíněny částečně geneticky, a to geny malého účinku, částečně prostředím. Podíl dědičnosti na celkové fenotypové proměnlivosti kvantitativního znaku se vyjadřuje hodnotou koeficientu dědivosti neboli heritability. To je hodnota v rozmezí od nuly do jedné. Čím více se blíží hodnota k jedné, tím větší je podíl dědičnosti, a tím výhodnější je daný znak pro účinnou selekci. Vlastnost se blíží mendelistickému kvalitativnímu znaku, se kterým se dá selekčně velmi jednoduše manipulovat. Účinnost selekce hodnotíme selekčním efektem, jehož se dosáhne za určitou časovou jednotku cílevědomé selekce. Chovatelským cílem je samozřejmě vždy dosahovat co největšího selekčního efektu. Teorie a práce s kvantitativními znaky je velmi dobře prostudována a experimentálně propracována u hospodářských zvířat, kde je nezaměnitelným základem plemenářské práce a šlechtění vůbec. Držme se proto zkušeností z této oblasti. Z obecného hlediska platí, že čím více vnějších faktorů určitý znak ovlivňuje, tím nižší bude dědivost tohoto znaku. Například u jednotlivých vlastností podmiňujících rozmnožování jsou nízké hodnoty koeficientu dědivosti. Dosahuje nízkého selekčního efektu, selekce je málo účinná. Jsme tedy při šlechtění na takový znak úplně bezbranní? Jistě ne. U vlastností s nízkou dědivosti se zase v maximálním rozsahu projevuje heteróze. A abychom byli přesní, uplatňují se také negativní důsledky inbrídingové deprese. Na tomto místě bych rád ubezpečil trpělivé čtenáře, kteří se prokousali textem až do těchto míst, že to byly poslední dva cizí termíny. Tedy heterózí rozumíme zvýšenou výkonnost kříženců první generace po křížení co nejvíce nepříbuzných rodičů. Kříženec se vyznačuje výraznějším vývojem jednoho nebo více znaků při srovnání s průměrem obou rodičů nebo také při srovnání s výkonnějším rodičem. Například dva malí lidé mají syna, který je z ničeho nic přeroste o dvě hlavy. Konkrétně k příkladům z oblasti hospodářských zvířat. Na rozdíl od 203

232 reprodukce, například znaky jatečné hodnoty se vyznačují vesměs vysokými hodnotami koeficientu dědivosti. Proto se tu získává také vyšší selekční efekt. V tomto případě se působení heteróze prakticky neprojevuje a rovněž působení inbrídingové deprese je zanedbatelné. Genetická charakteristika, jak jsme si ji ukázali na uvedených příkladech, je velice důležitá při volbě nejúčinnějšího selekčního a šlechtitelského postupu zaměřeného na zlepšování jednotlivých znaků. A to plně platí jak pro hospodářská, tak divoce žijící zvířata, jeleny nevyjímaje. Obraťme teď pozornost opět na jeleny a na kvantitativní znaky, které u nich připadají v úvahu. O značném vlivu prostředí, zejména výživy, na tělesnou hmotnost svědčí zkušenosti se skotskými jeleny. Ti jsou považováni za nejmenší poddruh jelena evropského s latinským označením Cervus elaphus scoticus. V minulém století byla řada skotských jelenů převezena na Nový Zéland a vypuštěna do zcela odlišných, výrazně příznivějších životních podmínek. Prakticky hned v dalších několika generacích se u jelenů značně zvýšila tělesná hmotnost. Jeleni ve svém fenotypu, zejména tvaru paroží, nápadně připomínali evropský poddruh C. elaphus montanus, jelena karpatského. Vliv prostředí na velikost skotských jelenů byl v nedávné minulosti prověřen experimentálně v samotném Skotsku. V souvislosti se zakládáním farmových chovů jelenů se rozvinul také intenzívní výzkum výživy jelenů. Koncem sedmdesátých let byli pokusně chováni skotští jeleni od kolouchů do dospělosti pod střechou při dokonalé výživě. Tito v přírodě narození kolouši dorostli do velikosti jelenů kontinentální Evropy. To jistě dobře ilustruje vliv výživy na růst jelenů a zároveň přináší nová hlediska na dosavadní taxonomické zařazení skotských jelenů do samostatného poddruhu. V souvislosti s farmovými chovy jelenů u nás se někdy argumentuje tím, že přímořské podnebí Velké Británie dává lepší výživové podmínky farmově chovaným jelenům v tamním prostředí. Skutečnost je však zcela opačná a vegetace není zřejmě všechno. Sami Britové rozlišují divoké jeleny a jeleny oborní. Ti druzí bývají větší než ti první. Je velmi pravděpodobné, že rozdíl je způsoben především lepší péčí a přikrmováním. Výčet faktorů, které se mohou podílet na ovlivnění růstu paroží, naznačuje sám o sobě kvantitativní podstatu růstu paroží. Jednoduché dědičné založení aspoň některého znaku paroží potvrzeno nebylo. Dokonce ani u vrozené bezparohovosti. Dokonce říkám proto, že například bezrohost u hospodářských zvířat většinou bývá kvalitativním znakem. Samci jelenovitých, kteří nemají parohy, se nazývají u nás holci nebo mniši. Vzácně se vyskytují snad u všech druhů jelenovitých. Jejich výskyt 204

233 u nás je zcela výjimečný. V zahraničí však existují populace například jelena evropského, kde lze podobné případy zachytit častěji. Platí to pro některé části Skotska, kde se výskyt uvádí u 0,3 až 1 procenta ze všech jelenů. Rozdíly mezi populacemi by sice nasvědčovaly pravděpodobnosti genetické podstaty tohoto úkazu, křížením za kontrolních podmínek to však potvrzeno nebylo. Křížení holce s laněmi v zajetí, včetně zpětného křížení dcer a otců, nepřineslo ani jeden případ samčího potomka bez paroží. Všechno samčí potomstvo mělo parohy naprosto normální. Kromě toho se u zmíněného holce podařilo vyvolat růst parohu na jedné straně traumatizací. Byl už vysloven názor, že ve skutečnosti je případ jelena bez paroží vyvoláván nedostatečnou výživou během raného vývoje daného zvířete. Jak to ale doopravdy je, ještě zdaleka nevíme. Zdá se, že dědičně se nejvíce přenáší druhově specifický tvar a architektonika paroží. Svědčí pro to výsledky mezidruhových a poddruhových křížení. Nemůže se dost dobře stát, aby řekněme losovi narostly srnčí parůžky. Přesto v rámci každého druhu pozorujeme širokou variabilitu tvarů paroží. Přenos druhově specifického tvaru paroží na potomstvo však nemusí být přímý a jednoduchý. V této souvislosti můžeme vzpomenout zajímavou zkušenost z pozorování bílých jelenů, kterou jsme sice již uvedli, ale zde se k ní vrátíme podrobněji. V současné době známe všechny Žehušické jeleny od narození. Díky tomu známe naprosto přesně vývoj paroží každého jednotlivce. V utváření koruny paroží jsou mezi bílými jeleny občas patrné prvky typické pro příbuzného jelena wapiti. To není ještě nic tak zvláštního. Tito jeleni byli svého času dováženi do Čech a vypouštěni mezi domácí jelení zvěř, aby se zvětšily trofeje. Co však je pozoruhodné, je okolnost, že prvky utváření paroží jako u jelena wapiti lze nalézt výhradně u zvířat nejvyššího sociálního postavení. Přitom v parožních cyklech před dosažením vysokého sociálního postavení nebyl v žádném případě zjištěn ani náznak budoucího tvaru koruny tohoto typu. Při pravděpodobném vysokém stupni příbuznosti všech žehušických jelenů mezi sebou navzájem by se dal očekávat přinejmenším masovější výskyt tohoto znaku. Hmotnost a členění paroží podléhá vnějším vlivům velmi významně. Vzpomeňme ještě jednou na skotské jeleny vyvezené na Nový Zéland. Když vidí naši myslivci fotografie trofejí nebo živé jelení zvěře ze Skotska, podivují se, jací jsou to chudinkové. Srovnáme-li je s parohy našich jelenů, je tomu skutečně tak. Jenomže když byli předkové těchto chudinek vyvezeni na Nový Zéland, měli tam mnohem větší potomky. A ti měli také mnohem větší paroží. Obvyklý počet výsad jelenů ve Skotsku byl v té době asi 12 až 14, na Novém Zélandě 20 až 24, výjimečně i více. 205

234 A není to žádná tisková chyba. Na toto srovnání poukázal již v roce 1926 Julian Huxley z Anglie. Takže ještě jednou, jeleni ve Skotsku nemají menší parohy než naši jeleni, protože by měli špatný genetický základ, ale protože jim větší růst nedovolí podmínky životního prostředí. Obávám se, že tím, co tady píšu, naše myslivce moc nepotěším. Nedá se nic dělat, před pravdou nemůžeme zavírat oči. O intenzitě růstu paroží platí z hlediska poznatků genetiky v podstatě to, co o intenzitě tělesné hmotnosti. Exaktní studie, které by se zabývaly rozborem dědivosti růstu a tvorby paroží, jsou zatím ojedinělé. Obecně lze předpokládat jen nižší, v nejlepším případě jen střední hodnoty koeficientu dědivosti. To jinými slovy znamená, že selekce na tento znak bude málo účinná. Selekci, která by měla naději na úspěch, lze provádět prakticky výlučně tam, kde známe individuálně každý jednotlivý kus, známe otce a matku každého přírůstku a známe úroveň aspoň hlavních faktorů prostředí, které uvedené vlastnosti ovlivňují. A to za přirozených podmínek není dost dobře možné. Úspěch selekce tak připadá v úvahu prakticky výhradně ve farmových chovech, kde se také provádí. Dokonce i za podmínek malé uzavřené populace, jako je například právě stádo bílých jelenů v Žehušicích, nelze spolehlivě určit otce potomstva, i když známe každý kus. Neúčinnost selekce jelenů byla prověřena na mnoha místech za více méně kontrolovaných podmínek. Stalo se tak například na ostrově Rhum, který je ze všech stran obklopen mořem. Žádní jeleni odtud nemohli uplavat, žádní jeleni sem nemohli připlavat. Vzdálenost od pevniny byla příliš velká. Byla to tedy dokonale uzavřená populace. V šedesátých letech byl na celém ostrově po dobu deseti let prováděn důsledný selektivní odstřel. Nebylo však dosaženo vůbec žádného vzestupu v kvalitě trofejí. Podobných příkladů ovšem existuje mnohem více. Bouřlivý rozvoj farmových chovů jelenovitých v celé řadě zemí přináší kromě jiného ohromné bohatství nových vědeckých informací. Nejčastěji užívaná obecná selekční kritéria v chovech jelena evropského na Novém Zélandě, kde jsou zaměřeni výhradně na produkci pantů sušeného paroží v růstu, jsou tělesná hmotnost, temperament a velikost paroží. Jelikož se projevuje zřetelná tendence úzkého vztahu mezi živou hmotností a produkcí paroží, je selekce značně zjednodušena. Z uvedené genetické charakteristiky znaků s nízkou a případně střední dědivosti je (produkčně) výhodné využívat příznivého působení heteróze. Heterózní efekt je tím výraznější, čím více se od sebe oba rodiče geneticky liší. Dnes se především právě na Novém Zélandě ale i jinde osvědčuje mezidruhové křížení mezi jelenem evropským a jelenem wa- 206

235 piti, případně jelenem milu. Toto křížení přináší větší tělesnou hmotnost a hmotnost paroží. Není to nic tak zcela nového. Evropa prožila vlnu dovozů jelenů wapiti, maralů apod. již dávno. Důležité jsou však právě ty kontrolní podmínky. Musíme si totiž uvědomit mechanismus působení rodičovského páru. Křížením takto vzniklých zvířat dále mezi sebou se heterózní efekt vytrácí. Myslím, že právě tohle je tajemství úspěchu některých našich oborních chovů, stejně jako jejich pozdější pokles kvality. Když se obora osazuje, doveze se zvěř ze zaručeně nepříbuzných populací, řekněme v našich podmínkách část ze Slovenska a druhá část ze západních Čech, přitom nejlépe jedno pohlaví z jedné populace, druhé pohlaví naopak. V první generaci takto vzniklé oborní populace za dobrých životních podmínek dojde k významnému projevu heteróze. To trvá prakticky po celý život importovaných zvířat, případně ještě nějaký čas potom, než se původní genetická nepříbuznost v populaci vyrovná. Když k tomu připočteme věk jelenů, kterého je třeba, aby bylo dosaženo vrcholné trofeje života, dostaneme období 10, 15 nebo i 20 let, která uplynou od původního dovozu a během nichž stále ještě můžeme nacházet účinky původního efektu. Mimořádně dobré výsledky počátečního období obvykle vyvolávají velký chovatelský optimismus. O to větší je pak zklamání, když se účinky heteróze vytrácejí a dobrých trofejí ubývá. Pak se většinou hledá příčina všude možně a zapomíná se na pravidla genetiky. Když se období příznivých účinků heterózního efektu náhodou kryje s hlavním obdobím působení řekněme určitého oborníka, může se stát, že tento muž odejde do důchodu s gloriolou vynikajícího chovatele, kterému se žádný následovník nevyrovná. V kontrolovaných chovech znalosti principu heterózního efektu slouží k přípravě metod, které zabezpečují maximální využívání tohoto efektu. Je to například uzavřený a oddělený chov výchozích rodičovských linií v čistém stavu, které se pak používají ke křížení s druhou linií za vzniku kvalitního užitkového potomstva. Užitkového proto, že nositel trofeje vyvolané heterózním efektem může dosahovat rekordní kvality. 207

236 SLOVO K MYSLIVCŮM K péči o osobní hygienu používají jeleni zuby, jazyk i paroží

237 Myslím, že jsme si již řekli dost, abychom se mohli zamyslet, co z toho všeho vyplývá pro praxi. V našich podmínkách to znamená především pro mysliveckou praxi. Jeden kolega mi po mé přednášce kdysi přátelsky doporučil, abych myslivcům nebral iluze kategorickými závěry, i kdybych měl pravdu. Nechtěl bych, aby tato kapitola vyzněla, že vše, co se dosud dělalo, bylo špatné. Myslím si však, že získané poznatky, i když zcela neodpovídají dosavadní praxi, nelze přehlížet. Cílem každé selekce by mělo být vyřazování nevhodného jedince z populace, a tak umožňovat biologicky nejhodnotnějším kusům zplodit co nejvíce potomstva. V přírodě tuto selekci dokonale zabezpečují velké šelmy. Tam, kde byly vyhubeny, snaží se člověk provádět selekci sám. Předmětem diskuse bude asi hlavně otázka velikosti paroží jako selekčního kritéria při lovu jelenů. Podívejme se na tento problém nejdříve z hlediska poznatků platných pro bílé jeleny. Na začátku si jen ještě několika větami zopakujeme, co jsme se pozorováním dozvěděli. U žehušických jelenů jsme zjistili vztah mezi sociálním postavením jelena a růstem paroží s tím, že sociálně úspěšnější jeleni v období růstu paroží mají také větší a členitější parohy. Zjistili jsme, že záleží nejen na tom, zda je ten který jelen na špici hierarchie, ale také zejména kolika jelenům je nadřazen. Připusťme, že výsledky zjištěné na uzavřené populaci v Žehušicích mohou mít přes všechna omezení určitou obecnou platnost. Z toho budeme vycházet v následujícím příkladu. V období lovu jelení zvěře, které zahrnuje čas těsně před říjí, v říji nebo těsně po ní, vybíráme a porovnáváme mezi sebou jeleny, kteří vesměs nepocházejí ze stejné mládenecké tlupy v době růstu paroží. To znamená v době, kdy se formuje paroží jako projev sociální úspěšnosti v dané tlupě. Velikost paroží přestává být symbolem biologické hodnoty, jak tomu bylo v původní mládenecké tlupě, a tím tedy kritériem pro selekci. Uveďme si názorný hypotetický příklad. Jeden jelen bude v době růstu paroží nadřazeným jedincem dvacetičlenné tlupy mladších a slabších jelenů. Udržení nadřazeného postavení nebude obtížné, ale vlivem početných podřízených bude mít tento jelen vysokou frekvenci bezrizikových agresivních projevů. Ty pak vyvolají zvýšenou produkci androgenů, a tím také intenzívější růst paroží. Na druhé straně bude druhý jelen, stejně starý, třeba i silnější, který bude nadřazeným jedincem pětičlenné skupiny obdobně starých, silných jelenů. Udržet nadřazené postavení bylo pro něho daleko obtížnější než pro prvního jelena. Druhý jelen je ve skutečnosti biologicky cennější než jelen první, protože si dokáže uhájit své postavení v silné konkurenci. Dokonce může nad prvním v době říje 209

238 v souboji i zvítězit. Pokud se tedy tito dva jeleni setkají, bude mít druhý jelen menší paroží než jelen první, potože jeho frekvence agresivity během růstu paroží byla nižší, navíc umocněna určitým stressem z reálné možnosti, že se na jeho nadřazené postavení může dostat kterýkoli z ostatních jelenů jeho tlupy. Lovec v daném okamžiku o této historii obou jelenů neví. Bude-li mít možnost výběru a srovnání, uloví jelena s menším parožím, ačkoli jeho biologická hodnota byla ve skutečnosti větší. Příklad je jednoznačný, ale od praxe přece jen trochu vzdálený. Ve skutečnosti se totiž může přidružit ještě další okolnost. I když budeme jeleny znát, dá nám velkou práci odhadnout jejich skutečné sociální zařazení. Za přirozených podmínek jeleni v době růstu paroží mezi různými tlupami přebíhají. V každé tlupě mohou být jinak sociálně postaveni. V různém sociálním prostředí může být takto různá část parohu, který dorůstá postupně, stimulována nebo naopak potlačována různým způsobem. Z uvedeného příkladu vyplývá, že velikost paroží nemusí být vždy dostatečným kritériem pro selekční odstřel jelenů, přinejmenším aspoň během říje. Posuzování biologické hodnoty jelenů podle sociální úspěšnosti je na druhé straně jistě iluzorní a v praxi za normálních podmínek zcela neuskutečnitelné. V praxi býváme nakloněni jasněji formulovaným jednoduchým závěrům. Na rozdíl od toho je zřejmé, že uváděné výsledky chovatelskou praxi nezjednodušují, ale spíše komplikují. Jako kdyby toho už tak nebylo dost, rád bych ještě zdůraznil, že v uvedeném hypotetickém příkladu jsme uvažovali pouze jeden jediný faktor z mnoha, které připadají v úvahu. Jeleni, které posuzujeme v říji, mohli přijít z oblastí různé potravní nabídky, mohli mít za sebou také rozdílný zdravotní stav v době růstu paroží. Víme totiž, že například zranění kostí třeba končetin v období tvorby parožní tkáně tuto tvorbu ovlivňuje. A mechanické zranění jistě neovlivňuje biologickou hodnotu zvířete. Ve výčtu faktorů by se dalo pokračovat ještě dlouho. Ne nadarmo se jenom o růstu paroží vydávají celé knihy a pořádají samostatná sympozia. A dostáváme se k zásadní otázce má vůbec tak zvaný selektivní odstřel nějaký význam? Nebo je naprosto jedno, co se střílí? Tak tedy není jedno, co se střílí, a je dobře, když se provádí selektivní odstřel. Má to však svá omezení. V první řadě si musíme uvědomit, čeho selekcí chceme dosáhnout. V kapitole o genetice jsme si vysvětlili, proč nemůžeme očekávat významné zlepšení populace tímto způsobem. Z úst uznávaného maďarského mysliveckého odborníka jsem slyšel poněkud drsné, ale přesto pravdivé přirovnání, které uvádí při svých přednáškách 210

239 k myslivcům. Říkal: Představte si, že byste vypustili do lesa krávy, nechali je zdivočet a pak jste šli s flintou provádět selekci například na mléčnou užitkovost. Tím je vystižena podstata věci. Naštěstí se přece jen paroží trochu liší od produkce mléka, a to nám dává určitou možnost. Ta obrací naši pozornost především na mladou zvěř. Dalo by se říct, že relativně nejvěrohodnějším znakem hodnoty jelena z hlediska budoucí trofeje je první paroží. Během života a v po sobě následujících parožních cyklech se dostává do hry stále více a více faktorů. Nasazení a utváření špicí jelínků v druhém roce života do značné míry odráží to, co si jelínek s sebou přinesl na svět. Na ostrově Rhum zjistili po zhruba deseti letech značkování kolouchů, kteří mezitím dorostli, že čím měl špičák delší špice, tedy první paroží, tím měl delší parohy v pěti letech života. V tomto případě nejde ani tak o využití genetického potenciálu, jako o vnější znak schopnosti daného jedince obstát v konkurenci a využití podmínek prostředí k tvorbě paroží. Z toho tedy vyplývá, že selekční odstřel má své opodstatnění. Musíme si však uvědomovat, že tímto způsobem dosahujeme vyšší pravděpodobnosti budoucího výskytu větších trofejí v dané populaci, ale nikoli znatelně lepší genetickou situaci v dalším pokolení. Uplatní se zde velmi dobře praktické zkušenosti oborníků, které nenahradí žádná teorie. Ne nadarmo je o vyhlášených chovech v zemích s rekordními trofejemi známo, že selekční odstřel první věkové kategorie provádí výhradně lesní personál, který za něj dostává prémie. Chceme-li však takříkajíc zušlechťovat populaci, musíme zvolit jinou metodu, jak je naznačeno v kapitole o genetice. Je jasné, že většího úspěchu lze očekávat v lépe kontrolovatelných chovech oborních. Výsledky pozorování v Žehušicích snad pomohly k malému krůčku v poznání. Praxi zatím mnoho nepřinesly, protože problematika je rozsáhlá a složitá. Snad ale přinesou nové podněty k dalšímu výzkumu nejen bílých jelenů, ale jelenů dalších populací a jelenovitých vůbec. Poznání obecné závislosti mezi sociální aktivitou jelenů v různých chovech v době růstu paroží a tím, co jim na hlavě naroste, by mohlo být dobrým podkladem pro hodnocení trofejí jelenů. Ty rozměry, které by obecně odrážely skutečnou biologickou hodnotu jelena reprezentovanou komplexem vlastností nezbytných k dosažení sociální úspěšnosti, by mohly být kritérii, která by bodovala. Byl by to, myslím, správný krok k objektivnímu hodnocení trofejí. 211

240 JEDINÍ NA SVĚTĚ? Chůze s napjatými končetinami působí jako hrozba na dálku. Statická fotografie nedokáže zachytit majestátnost tohoto projevu

241 Povídání o bílých jelenech v Žehušicích by jistě slušelo, kdyby mohlo končit větou: V Československu máme jediné stádo bílých jelenů na světě. Toto tvrzení se objevuje v celé řadě článků o bílých jelenech a přiznám se, že jsem cosi podobného napsal před léty také. Jak je to však doopravdy? Pro mne všechno začalo tím, že Heinrich-Hans Hatlapa napsal v roce 1975 článek o bílých jelenech v německém časopise Jäger. Dozvěděl jsem se o tomto článku, až když inž. Jiří Velek, CSc. o něm napsal do naší Myslivosti pod působivým názvem Jediní na světě?, který jsem si vypůjčil do záhlaví této kapitoly. Dalo mi trochu práce sehnat původní článek, protože v knihovně v patřičném ročníku patřičného časopisu patřičné číslo nepatřičně chybělo. Sedl jsem a napsal jsem přímo jeho pisateli. A události dostaly spád. Především jsem získal kýžený článek. V článku byla řada velmi zajímavých informací. Pravilo se v něm, že kromě Československa jsou bílí jeleni chováni jednak v Dánsku, jednak na dvou místech NSR. Dostal jsem také tištěného průvodce evropským safari v Eekholtu. Na obálce byl barevný obrázek krásného bílého jelena s parožím v lýčí. Zasypal jsem H.-H. Hatlapu spoustou otázek. Ukázalo se, že jeleny lze až na drobné detaily ve zbarvení považovat za totožné s jeleny žehušickými. Stádečko třinácti kusů víceméně bílých jelenů v parku Eekholt pocházelo z jednoho jelena dovezeného z královské obory Jaegersborg nedaleko Kodaně v Dánsku a jedné modrooké laně, která byla odchycena v oboře Pax náležející ke klášteru Korneuburg v pohoří Schwarzau v Rakousku. Stádečko bylo obohaceno ještě importem ze Skotska. Ze zkušeností v Eekholtu se zdá, že každá výchozí populace bílých jelenů má tendenci k určitému typu zbarvení. Dánští jeleni jsou nejvíce bílí, asi jako naši, rakouští mají sklon k mírně nažloutlému zbarvení a potomstvo skotského jelena je zbarveno mírně do šeda. Kromě uvedených informací jsem získal také adresy. Asi nejdůležitější byla ta do královské obory v Jaegersborgu. Napsal jsem tam a získal spoustu nových údajů. Dozvěděl jsem se, že tam chovají bílé jeleny nepřetržitě již od počátku 18. století dodnes spolu s asi třemi stovkami divoce zbarvených jelenů, dvěma tisíci daňky a asi padesáti jeleny sika. Počet bílých kusů však nikdy nebyl moc velký, za celá staletí se udržoval na úrovni asi dvaceti kusů. K dnešnímu dni se mi podařilo zjistit jen v Evropě šest menších chovů bílých jelenů: V Dánsku, v NSR (parku Eekholt, Bad Berleburg, Wildpark Hellenthal) a v Rakousku (obora Pax a Wildpark Roseg). S výjimkou dánského chovu a obory Pax jsou to menší, nově zakládané chovy, zatím jen o několika kusech. 213

242 Pátral jsem také ve Velké Británii, o níž se v souvislosti s bílými jeleny u nás hodně napsalo, ale ukázalo se, že dnes zde neexistuje žádný trvalý chov. Přesto nemůžeme v této zemi považovat bílé jeleny za zcela vyhynulé. Například ve Skotsku se čas od času objevují bílí jeleni na řadě míst, zejména v lesích na západ od pověstného jezera Loch Ness. Tito jeleni jsou pravděpodobně potomky bílých jelenů, kteří byli převezeni do Glenquechi z Woburnu asi v roce V nedávné době byly čistě bílé kusy viděny v Inverness-shire. Právě v parku Kinmonthu nedaleko Perthu bylo několik kusů odchyceno a převezeno do parku Eekholt v NSR. Všechny tyto údaje jsem získal od Kennetha G. Whiteheada, autora řady publikací o jelenech, na kterého jsem se obrátil. Podle něho byl poslední bílý jelen z u nás dobře známé obory Woburn prodán před několika léty do Argentiny. Další stopy tedy vedly do zámoří. K informacím o případném chovu v Argentině jsem se nedostal. Avšak již ve zmíněném článku H.-H. Hatlapy bylo napsáno, že zájem o bílé jeleny byl na přelomu století zřejmě velký, díky čemuž se jeleni dostali do Indie a do Ameriky. Autor uvádí vzpomínky bývalého ředitele mnichovské zoo Heinze Hecka, který ještě před několika léty viděl ve Spojených státech amerických chovy bílých jelenů, kteří vzešli křížením amerických wapiti s evropskými jeleny. Adresu na starého pána jsem získal od autora článku a hned jsem na ní napsal. Dostal jsem však smutnou odpověď, ve které se mi ředitel Heck omlouvá, že mi nemůže pomoct, protože je nemocný a slepý. Trochu jsem přešlapoval na místě. Pak mi přítel dr. inž. Luděk J. Dobroruka dal adresu na synovce ředitele Hecka, téhož jména, který žije v USA a který by snad mohl něco zjistit. Napsal jsem mu, zda by nevěděl, kde by ve Spojených státech amerických mohli chovat bílé jeleny. A dostal jsem nečekanou odpověď. Dr. Heck, ředitel zoologické zahrady v Catskillu ve státě New York, mi napsal:... Po mnoho let chováme zde v Catskillu skupinu bílých wapiti. Pocházejí z křížení mezi evropským jelenem a relativně malým kalifornským wapiti... Byla to trefa do černého. Ze stejného zdroje jsem se dozvěděl ještě o další populaci bílých wapiti, tentokráte v zoo v Oklahomě. Oba chovy nebyly příbuzné. Výsledky pátrání se dají shrnout do několika řádek. Ve skutečnosti to trvalo měsíce, než bylo vše vykorespondováno. V mezičase se mi podařilo otisknout malý článeček s výzvou o informaci o výskytu bílých jelenů v časopise Britské jelenářské společnosti Deer, který je rozšiřován po celém světě. Na článek přišla reakce z Nového Zélandu, ze které vysví- 214

243 tálo, že sice na Novém Zélandu žádný chov bílých jelenů není, ale pisatel viděl na jedné farmě v Kanadě bílého wapiti. A aby se to nepletlo, o současném výskytu bílých jelenů na Novém Zélandě zase přišla zpráva o dva roky později z Rakouska. Pravilo se v ní, že na Nový Zéland byl dovezen pár bílých jelenů z Velké Británie. Na otázku v nadpise kapitoly si tedy můžeme odpovědět zcela jasně. Ne, naši bílí jeleni skutečně nejsou jediní na světě. Není však třeba se proto nijak zvlášť trápit. Jeleni z různých chovů se od sebe liší v detailech zbarvení a také v celkovém vzezření, pravděpodobně v důsledku odlišné historie chovů a hlavně odlišných poddruhů jelena evropského, které byly použity při rozmnožovacím křížení. Populace bílých jelenů v Československu je dnes zdaleka největší na světě. Zahraniční chovatelé mezi sebou úzce spolupracují. Zatím však bez nás... Původ bílých jelenů u nás i v ostatních zemích je pravděpodobně stejný. Bude proto ještě na místě ohlédnout se trochu do historie. 215

244

245 HISTORIE SKORO DETEKTIVNÍ NA ZÁVĚR Zdá se, že si ti dva na obrázku povídají. Svým způsobem tomu tak skutečně je. Těm dvěma jde však spíše o budoucnost než o minulost

246 Současný výskyt bílých jelenů ve světě je jen odrazem výskytu dřívějšího a vůbec jejich historického původu. Kde se tedy vlastně bílí jeleni původně vzali? Ještě než se pokusíme odpovědět na tuto otázku, rád bych nejdříve zdůraznil, že při pátrání po původu bílých jelenů jsem se často opíral o materiály, které mi nezištně poskytl inž. Otakar Kokeš. Otázka historického původu bílých jelenů není ještě beze zbytku zodpovězena. Pokud se někdo dopátrá úplné pravdy, nebude to nikdo jiný, než právě inž. Kokeš, který přes svůj pokročilý věk má stále úžasný historický přehled podložený dlouholetou zkušeností a prací s archívními prameny, fascinující paměť a pracovní elán, který by mu leckdo z mladších mohl závidět. Přeji mu ještě mnoho let pevného zdraví, aby své poslání dokončil. Zaměřme se nyní na to, kde všude v historické době bílí jeleni byli chováni. Žehušickou oboru si necháme nakonec. O přítomnosti bílých jelenů na různých panstvích v Čechách usuzujeme často jen ze zprostředkovaných zpráv. Tak například E. Musil-Daňkovský píše v roce 1903 v České myslivosti, že koncem 19. století byla z bývalého velkostatku knížete Rohana vyvezena do Německa celá tlupa bílých jelenů, jejichž matka pocházela z červeného polokrevného jelena wapiti. To znamená, že kníže Rohan musel mít (asi na Sychrově) poměrně velký chov. Další zmínky hovoří o bílých jelenech v oboře Brandýsa nad Labem, Chlumce nad Cidlinou a Šťáhlav u Plzně, odkud byli roku 1834 dodáni tři bílí jeleni a šest bílých laní do valdštejnského velkostatku v Mnichově Hradišti. Najdeme však ještě další místa, kde byli jeleni chováni. K. Horák například při popisu výskytu bílých jelenů v Polsku a Německu v Rozmarově Lesnickém týdeníku z roku 1906 končí povzdechem: Zrovna od nás z Čech nenajdeme ničeho. K tomu se však o rok později v témže časopise vrací tentokrát anonymní autor. Napsal: V obrazovém díle Ze světa zvířat (nakladatel Josef R. Vilímek v Praze) jest vyobrazení bílého jelena na str. 63, kdež také čteme: Jaký to zjev, jelen věru důstojný zjevení sv. Huberta! Zjev vzácný u zvěře červené, neboť albínové objevují se spíše mezi daňky, pěkný starý exemplář nalézá se v oboře konopišťské. Z dalšího textu však vyplývá, že přece jen nejde o albína, neboť duhovka vyobrazeného jelena je modrá. K tomu autor dodává, že u běloušů jeleních není ostatně barva nikdy tak dokonale bílá, jako u daňků, zejména srst letní má vždycky červenavý nádech. Potvrzení, že bílí jeleni byli chováni na Konopišti, přichází ještě z dalších pramenů. Lobkovické listiny odstřelu z Konopiště ze srpna 1879 hovoří o ulovení dvou bílých kusů jelení zvěře v oboře. Ještě dříve se 219

247 v záznamu státního archívu v Třeboni píše, že kníže Schwarzenberg rozkázal, aby byl převezen bílý jelen z Konopiště na Hlubokou. Tento záznam nejen potvrzuje výskyt bílého jelena na Konopišti, ale rozšiřuje naši znalost ještě na Hlubokou nad Vltavou. Pokusy o vysazení bílých jelenů však byly patrně mnohem početnější. Ze státního archívu na Křivoklátě pochází záznam o vysazení bílých jelenů na Křivoklátsku. R. Maxera píše v Myslivosti v Hloubi křivoklátských lesů, že roku 1865 byly objednány dvě bílé laně ze Žehušické obory pro vysazení v lánské oboře, k čemuž dne 18. ledna téhož roku skutečně došlo. Bílí jeleni byli na přelomu století také na Slovensku. V díle Cypriana Čecha, Františka Vodičky a Viliama Záborského, které vyšlo pod názvem Naše polovníctvo v roce 1935 v Bratislavě, je o výskytu bílých jelenů celá řada údajů. Podle nich byli bílí jeleni vysazeni na Javorině, kam se dostali prostřednictvím známého hamburského obchodníka Hagenbecka z Anglie. Údajně k tomu došlo nejdříve v roce Ještě předtím, než zmíněné dílo vyšlo, popsal výskyt bílých jelenů na velkostatku Javorina prof. Eugen Fencík ve Stráži myslivosti z roku Píše, že ještě v roce 1911 tam žili dva jeleni, osm laní a dva kolouši. Ale ani Javorina nebyla jediným místem na Slovensku, kde se bílí jeleni vyskytovali. Profesor Škultéty v roce 1971 uvedl, že z druhé poloviny 16. století je známá Čierna obora u Vyšného Balogu, která byla původně určena pro černou zvěř, ale později se v ní chovali daňci a bílí jeleni pocházející z Anglie. Podle údajů A. Ságnera z roku 1907 a 8 byli jeleni přivezeni do Balogu z anglické královské obory ve Windsoru. Nedávno studoval inž. L. Molnár, CSc. historii obor na Slovensku. Ve své práci z roku 1979 píše, že se bílý jelen choval na Slovensku v různých oborách již ve druhé polovině 19. století. Bílé jeleny na Javorině situuje do roku 1902 (a potvrzuje původ z Anglie). V roce 1910 mělo být v Blhu v Gemrskej župe umístěno šest bílých jelenů, kteří byli původně chováni v oboře u Teplého vrchu, kam přišli z Anglie. Bílí jeleni byli chováni také na Vihorlatu v Remetských Hámrech. O jelenech ve zmíněném Blhu se dozvídáme také ze soukromého dopisu, který před léty napsal bývalý vrchní lesní rada Jan Mayer inž. Kokešovi. Píše v něm, že bulharský car Ferdinand Koburg dostal od anglické královny darem v roce 1906 darem pravé indické bílé jeleny, resp. jelena a snad dvě laně. Car pro jeleny nechal zřídit malou obůrku Vyšný Blh v oblasti lesní správy Jelšová. Jan Mayer však mluví o albínech, nijak ale nedokládá, zda tomu tak skutečně bylo. Po vzniku Československé republiky přešla obůrka do vlastnictví našeho státu. 220

248 Bílá krev zřejmě dodnes koluje v nejedné populaci jelenů u nás. Tak například jistý V. Vyskočil napsal do časopisu Myslivost ještě v roce 1965, jak na Malém Sněžníku u Velkých Moravců ulovil bílého jelena. Jelen byl prý celý bílý, ale na zadní části hřbetu měl tři téměř neznatelné nažloutlé skvrnky. O barvě oční duhovky neuvádí ani slovo, ale ony nažloutlé skvrnky by se u albína vyskytnout neměly. Uvedený výčet chovů s bílými jeleny ukazuje na jejich výskyt také v sousedních zemích a v Anglii. Začněme s Německem a Rakouskem, se kterým nás poutá společný historický vývoj posledních století. O výskytu bílých jelenů máme v některých případech písemné doklady staršího data. V časopisu Obzor z roku 1865 se například uvádí, že v polovině ledna 1865 dovezli do Vídně ze Semošic (asi Žehušic) v Čechách běloučkou laň se dvěma mladými, které chytili na panství hraběte Oswalda Thuna. Zvěř byla poslána do obory u Aspernu. V časopisu Lovecká besídka z roku 1900 a 1901 píše zase anonymní pisatel, pravděpodobně redaktor listu, o bělohlavých jelenech v Postupimi u Berlína a dodává, ze nejpěknější z tamních jelenů pochází po otci z Čech již ze zmíněného hrabství knížete Rohana. V roce 1906 uvádí K. Horák, že v roce 1817 bylo v oborách Württenburgu, Ludwigsburgu a Aspernu chováno po patnácti kusech sněhobílých jelenů. V roce 1957 píše v německém mysliveckém časopisu Unsere Jagd Michaelis, že ve starém zámeckém parku Prötzel blízko Berlína byla ještě před válkou skupina bílých jelenů. Padli však za oběť války beze zbytku. Ani původ dnešní populace bílých jelenů v rakouském Paxu není neznámý. Do obory ležící na severní straně Schneebergu, kterou vlastnil v té době hrabě Dominik z Hardeggů, byla podle údajů v časopisu Les a lov z roku 1907 a 8 vysazena bílá jelení zvěř z obory Balogské v Uhrách. Tu vlastnil Filip, princ Koburský. (Balog v Uhrách patřil ke Koburskému panství Jelšava na Slovensku i s obůrkou Vyšný Blh.) Autor článku A. Ságner mluví o prvním jelenovi a dvou laních v roce 1898 a prvním kolouchovi v roce Ještě pár slov k jelenům v oboře Pax. Do povědomí naší veřejnosti se na základě populárního článku v Mysliveckém kalendáři z roku 1972 a z něho převzaté informace v dalších článcích, například v ABC, dostala představa, že v oboře Pax chovají sice bílé jeleny, ale albíny. Tedy něco úplně jiného, než máme v Žehušicích. Mám za to, že k tomuto nedorozumění došlo špatným výkladem obsahu článku R. Müllera z roku 1962 v časopise St. Hubertus. Článek vyšel v němčině, ale zmínka o něm se objevila česky v lístkové službě ÚVTIZ. V několika řádcích tam byl stručně heslovitými větami napsán obsah. Tak se zde dočteme větu: Al- 221

249 bíni se rozeznávají od bílé rasy podle červených světel, bílého nebo růžového zbarvení větrníku a bílých spárků. Ale hned následují další věty: Při zimním osrstění je základní barva bílá, hlava, krk a běhy jsou tmavošedé a delší ostny téměř černé. Hřbetní pruh zůstává i při zimním osrstění. Ve vlastním článku je to ale úplně jasné. Bílí jeleni v oboře Pax nejsou albíni. Zmíníme se teď krátce o dalších zemích. Podle údajů správy královské obory Jaegersborg v Dánsku byli sem bílí jeleni dovezeni králem Christianem VI. roku 1737 z Württenbergu v Německu v počtu dvanácti kusů. V časopisu Lověna vyšla v roce 1887 zmínka o tom, že nedávno odkoupil král italský od obchodníka Schaible v Ulmu pro svůj park v Monze bílé jeleny. O dalším jejich osudu však nevíme nic. Podle již citovaného článku K. Horáka v Rozmarově Lesnickém týdeníku z roku 1906 měl v 18. století také polský král v oboře Kadince několik bílých jelenů. Další zemí poměrně hojného výskytu bílých jelenů byla Velká Británie. Jeleni byli zřejmě dováženi několikrát. Například Milais píše ve své knize z roku 1897, že celkem čtrnáct kusů bílých jelenů bylo dovezeno do tří obor ve Velké Británii z Dánska. Při pátrání po bílých jelenech ve Velké Británii jsem se obrátil o pomoc na G. K. Whitedeada. Ochotně mi vyhověl a poslal mi hned celý seznam, kde se bílí jeleni na britských ostrovech vyskytovali. Byly to: Langlay Park, Buckinghamshire, Cowbarrow Park v Cumbrii (bílí jeleni sem byli přivezeni již koncem 18. století údajně z Bavorska, poslední laň tu uhynula roku 1925), Cherbourg Park v Dorsetu (dosud se zde bílí jeleni vyskytují, ale dodatečnou korespondencí jsem zjistil, že jde o albíny), Bramshill v Hampshire (ještě před třiceti léty zde bylo několik kusů původem z Langlay Parku, ale obora byla přeměněna na policejní učiliště, takže jeleni museli ustoupit), Welbeck Park v Nottinghamshire a Powerscourt, Co. Wicklow v Irsku. A nesmíme samozřejmě zapomenout na oboru ve Woburn ve střední Anglii, která je proslavena záchranou jelena milu a koně Převalského. Co se týče jelenů ve Woburnu, napsal o nich majitel vévoda z Bedfordu v roce 1949 ve své knize: Můj otec také dovezl tři albíny z Německa. Byli sněhobílí, s růžovými čenichy a světle zbarvenými duhovkami, někteří byli hluší. Je otázkou, zda albíni byli skutečnými albíny, světlá barva duhovky může být zrovna tak růžová jako modrá. Nicméně skutečností zůstává, že ve Woburnu byli chováni jak praví albíni, tak bílí jeleni našeho typu. Jak vidíme, ještě před nedávnem byli bílí jeleni na celé řadě míst v celé Evropě. Odkud se však původně vzali? 222

250 O tom existuje několik hypotéz. Obvykle se uvádějí dvě základní. Velmi důvěryhodně působí popis žehušického kronikáře Františka Nováka. Jeho zápis o bílých jelenech uvedl ve svém článku vydaném v roce 1962 konzervátor státní ochrany přírody v Čáslavi Bohumil Pospíšil. Nebude na škodu ocitovat si ho doslovně: Abych pravdu získal, požádal jsem dopisem člena bývalých majitelů panství žehušického ve Vídni hraběte Thun-Hohensteina, bývalého vrchního lovčího císaře Františka Josefa I., o bližší zprávu. Pan hrabě předal mou žádost k vyřízení svému synovci JUDr. Pavlovi Thun-Hohensteinovi, který takto písemně odpověděl (úryvek ze dne ): Můj otec, hrabě Oswald Thun-Hohenstein, zemřelý v roce 1913 a držitel žehušického panství, mi o původu bílých jelenů v Žehušicích často vyprávěl. Bílí jeleni se dostali do Čech z Persie kolem roku Převzali je velkostatkáři kníže Schwarzenberg, hrabata Valdštejn, Černín a chlumský Kinský. U Schwarzenberků a Černínů jeleni v krátké době zahynuli. U Valdštejnů prosperovala bílá vysoká zvěř dosti dobře, až po roce 1870 počala degenerovat. Poslední bílý jelen zastřelen roku 1880 v mnichovohradišťské oboře a jeho vycpaná hlava visí ve valdštejnském zámku v Doksech. Hraběti Kinskému se bílá zvěř v chlumecké oboře rovněž nedařila. Hrabě vida, že zvěř slábne, daroval zbylé kusy mému pradědu Matyáši Thun-Hohensteinovi v Žehušicích, a to před rokem 1830, neboť můj praděd dal roku 1830 vypustit velký rybník Kravinec za zámeckým parkem se rozkládající. Získanou plochu a kolem se rozkládající staré duby, olšiny a křoviny dal tesovým plotem ohradit, čímž vznikla velká, 300 ha měřící obora. K tomu snad jen pro upřesnění. K vysušení rybníka došlo podle Dějin městyse Žehušic z roku 1932 již v roce Podle záznamů ve Státním archívu Klášterec nad Ohří k tomu mohlo dojít dokonce ještě dříve, protože první zmínka o jelenech v oboře je datována rokem Ale citát dále pokračuje: Do nové obory dal Matyáš Thun-Hohenstein ze staré obory Vedralky v Železných horách přepravit vysokou červenou zvěř a pustit do ní také kusy bílých jelenů od hraběte Kinského z Chlumce nad Cidlinou. V nové oboře se zvěři, mající hojnost vydatné pastvy na rozlehlých lukách a mající velmi odborné ošetření, dobře dařilo. Bílí jeleni však trpěli nedostatkem nové krve. V letech osmdesátých selhal pokus přivézt bílé jeleny z Anglie. Zvířata nesnesla tak dlouhý transport. Proto zkřížena bílá zvířata s červenými. Potom ponechána z bílých a červených jelenů k další plemenitbě jen zdravá zvířata s vyvinutým parožím. Mláďata načervenalá, slabá nebo skvrnitá byla odstřelována. Tímto účelným postu- 223

251 pem podařilo se během dlouhé doby vychovat jelení zvěř čistě bílou... Poslednímu odstavci citátu poněkud protiřečí líčení oberstforstera in L. (je uváděno jméno místa Lenschitz, ale zřejmě jde o Žehušice) v Deutsche Jäger Zeitung z roku 1883 a patrně samotného hraběte Thuna (podepsaného iniciálami G. Th. Graf Thun?) v témže časopise o tři čísla později, že v osmdesátých letech dosáhl počet jelenů dvou set kusů, z čehož dvě třetiny stavu tvořili jeleni bílí. Citát neodpovídá také na otázku, kde se vzali bílí jeleni v Německu a odtud pak v Dánsku prakticky o padesát let dříve, než měli být údajně dovezeni z Persie. Uvedený výklad o původu bílých jelenů však není jediný. Podle tiskové zprávy neznámého původu, uvedené v práci L. J. Dobroruky a A. Turka z roku 1961, pocházejí bílí jeleni z Indie. Za vlády císařovny Marie Terezie (1740 až 1770) byl hrabě Thun nejvyšším lovčím habsburského dvora. Jako admirál rakouského válečného loďstva podnikl cestu kolem Afriky do Indie. Zde strávil několik týdnů jako host jednoho z nejvlivnějších mahárádžů. Mahárádža mu daroval čtyři bílé jeleny. Ti byli ve zvláštních, pro ten účel zhotovených bednách dopraveni na Žehušické panství a vypuštěni v oboře. Po cestě dva jeleni zašli. Místní červení jeleni byli vystříleni a se zbylými byl založen nový, úspěšný chov. Prozkoumat pravděpodobnost této verze není tak těžké. V Ottově naučném slovníku, který je uznávaným pramenem o minulosti šlechty našich zemí, se dozvíme, že v patřičné době existovalo několik větví rodu Thunů. Klášterský majorát, k němuž patřily i Žehušice, byl v letech 1734 až 1813 v držení Františka Jana Thuna Hohensteina. Po něm následoval Josef Jan a pak Josef Matyáš, týž, o kterém jsme hovořili v souvislosti se založením chovu bílých jelenů. Po něm jeho syn Quido a vnuk Oswald. Děčínský majorát založil Václav Josef, po něm byl František Antonín, pak František mladší, jeho syn Bedřich, pak Leopold a poslední opět František Antonín. A konečně to byl majorát choltický, který držel v inkriminované době Jan Nepomuk Josef, po něm Jan Nepomuk Rudolf. Všichni uvedení byli vesměs politikové, často diplomati. Žádný z nich však nebyl vyšším důstojníkem nebo námořníkem. Thunovský majorát založil v Čechách Michal Oswald, žijící v letech 1631 až Jediným admirálem v této rodině byl František Sigmund. Ten však žil v letech 1631 až 1702 a zemřel skoro čtyřicet let předtím, než nastoupila na trůn císařovna Marie Terezie. Není dokonce zatím ani doloženo, že by hrabě Thun byl v době panování Marie Terezie vrchním lovčím. Domnívám se, že tuto verzi můžeme s čistým svědomím zamítnout 224

252 Hned po shození paroží se obnažená kost pokrývá novou tkání

253 Po shození paroží si jeleni v Žehušicích často dokážou udržovat nadřazené postavení nad jeleny, kteří parohy dosud mají

254 Při shazovaní se stává, že jelen shodí nejdříve jeden paroh a teprve po čase druhý

255 Toto jsem fotografoval ještě v době, když zvěř nebyla zvyklá na člověka. Stál jsem za stromem a se zatajeným dechem jsem pozoroval, jak se ke mně blíží nic netušící jelen

256 V bahně se kaliští mladí jelínci a laně

257 Vytlučené paroží je velice účinná zbraň

258

259 a přičíst ji možná spíše snaze o glorifikaci rodu. Jak jsme si již řekli, existuje dost údajů o tom, že bílí jeleni byli v Evropě na mnoha místech dříve, než došlo k údajné cestě do Indie. Žehušickou oboru tehdy ještě s největší pravděpodobností tvořil neoplocený rybník. Při řešení sporu o historickém původu bílých jelenů použili dr. Dobroruka a inž. Turek, tehdy oba ze zoologické zahrady v Praze, kde byli bílí jeleni také chováni, v roce 1961 zajímavý postup. Zaměřili se totiž na systematickou příslušnost bílých jelenů. To byl velmi chytrý tah, protože různé poddruhy jelena evropského obývají různé části světa. V úvahu připadali jeleni tří velkých skupin. Typickým zástupcem první skupiny jsou altajský maral (Cervus elaphus sibiricus) a jelen východosibiřský (C.e. xanthopygus). Zástupci druhé skupiny jsou jelen hangul (C.e. hanglu nebo též C.e. affinis) a jelen šu (C.e. wallichi), zástupce skupiny třetí je jelen kavkazský (C.e. maral). Tvar lebky vyloučil příbuznost bílých jelenů k první skupině hned v úvodním kole. Příslušnost žehušických jelenů ke skupině druhé obhajoval v roce 1957 německý autor Michaelis. V sedmdesátých letech byl tento názor oprášen a v novém kabátě předložen i v našem mysliveckém tisku. Dobroruka s Turkem však také vyloučili možnost příslušnosti k této druhé skupině. Tito jeleni mají typický tvar jednoduchého paroží bez koruny. V zimním šatě jim chybí krční hříva úplně, nebo je jen slabě vyvinutá. U žehušických jelenů však pozorujeme jako zvláštnost právě výraznou hřívu, která je navíc zřejmá i u laní a špičáků. Naše domácí laně a špičáci hřívu nemají. Překřížením s našimi domácími jeleny evropskými by se asi mohl změnit tvar paroží, který je u bílých jelenů členitý, koruna je pravidlem již od třetího paroží, můžeme vidět i korunu patrového typu. Hřívu si ale bílí jeleni přinesli patrně po svých původních předcích. Navíc literatura praví, že říjný hlas například hangula je podobný spíše hvizdu jelena wapiti než troubení našeho jelena. Předběžné výsledky analýzy hlasových projevů bílých jelenů zatím neukázaly žádnou odlišnost od hlasových projevů našich jelenů. Jelen kavkazský však odpovídá bílým jelenům jak velikostí těla, tak tvarem paroží a také hlasovým projevem. Dobroruka s Turkem tedy dali spíše za pravdu názoru o perském původu bílých jelenů. Zařazení bílých jelenů k poddruhu C.e. maral se zdá být oprávněné. Přispívá k tomu ještě skutečnost, na kterou upozornil prof. Z. Jaczewski, že anglický autor Lydekker ve své proslulé monografii o jelenech celého světa z roku 1898 v souvislosti s popisem poddruhu C.e. maral píše o tom, že se u tohoto poddruhu občas vyštěpuje bílé zbarvení. 225

260 Máme tedy fakta, která podporují názor o historickém původu z Persie, máme však také historické údaje, které tomu odporují. Je tu však ještě jedna možnost, kterou jsem si záměrně nechal na konec. Dlužno podotknout, že jsem se o této možnosti dozvěděl teprve od inž. Kokeše. Ten totiž vypátral, že ruský car Petr Veliký daroval císaři Karlu VI. bílé jeleny. Existuje o tom řada písemných zpráv. Tak například dr. J. V. Prášek píše ve spisu Brandýs nad Labem, město, panství a okolí z roku 1910, že těchto šest krásných bílých jelenů sibiřských bylo vypuštěno do lesů brandýských, kde na ně měla být po korunovaci pořádána štvanice. Záznam o tom najdeme také v textové části lesního plánu lesního závodu Brandýs nad Labem. Údajů je ještě více, a není proto divu, že existují i autoři, kteří původ žehušických jelenů dávají právě do spojitosti s darem Petra Velikého. Je to například Ivana Doležalová, která ve sborníku Československé společnosti zeměpisné z roku 1969 píše, že darovaní jeleni byli umístěni v oboře Brandýsa nad Labem. V době svého rozkvětu byli chováni i tam a teprve od první poloviny devatenáctého století jsou v Žehušicích. Píše o tom samozřejmě i sám O. Kokeš v Našich oborách z roku 1976, kde je také uveden dosud nejfundovanější historický přehled o výskytu a původu bílých jelenů. V samotném Rusku byli bílí jeleni zřejmě doma. Svědčí pro to historické záznamy, které máme k dispozici i u nás v Praze. Ve Státní knihovně v Klementinu v Praze je uložen v bezpečném sejfu vzácný exemplář Kroniky moskevské, kterou v překladu M. Hosia vydal známý vydavatel Daniel Adam z Veleslavína už v roce Autorem originálního textu byl Alexander Guagnin z Verony. Ze svých toulek po Rusi napsal pro nás několik zajímavostí. Na jednom místě píše o tom, že v této zemi jakýkoliv živočichové, když bývají odjinud přineseni nebo přihnáni, barvu svou přirozenou přeměňují v bílou. Nemusíme věřit, že by snad místní obyvatelé byli v 16. století schopni umělých zásahů do genotypu zvířat. Poznámka by však mohla znamenat, že obyvatelé měli zálibu v bíle zbarvených zvířatech. Pokud se bílá barva u některých zvířat vyštěpila, jistě nebyl pro chovatele problém rozšířit takové zbarvení v chovu i před čtyřmi sty léty, a třeba i u jelenů. To však není z této kroniky všechno. Při popisu Krajiny Permia, oblasti dnešní Permi, autor píše, že obyvatelé té krajiny málo o chlebu vědí, ale krmí se masem jelením a jiných zvířat. A dále, v zimě na saních po sněhu se vozívají, zapřáhnouce psy nebo bílé jeleny, kterýchto místo hovad jiných užívají. Znamenalo by to, že obyvatelé této oblasti měli k dispozici krotké chovy jelenů. Že by se krmili jelením masem jen díky lovu, zdá se být málo pravděpodobné. Víme také, že novodobé 226

261 Kolouši se někdy přetlačují čely jako dospělí jeleni parožím chovy jelenovitých na farmách zakládané v carském Rusku až během posledních asi sto let nebyly ve skutečnosti historickou novinkou. Abychom však byli zcela objektivní, nesmíme spoléhat na příliš velké zoologické znalosti cestovatele, nehledě na to, že vlastní systém živočichů Karla Linného spatřil světlo světa až o dvě stě let později. Nabízí se proto jiné vysvětlení, a to, že cestovatel Guagnin se setkal s chovy sobů, které si v zápřahu saní dovedeme představit přece jenom spíše než jeleny. Název jelen se pak do textu mohl snadno dostat, protože dodnes se sob nazývá 227

262 v ruštině severnyj oleň. Tuto otázku bude zkrátka a dobře třeba ještě pořádně prověřit nejlépe v samotné Permi. Do té doby však nemůžeme ani tuto možnost zcela vyloučit. Jak nám tato poslední informace zapadá do toho, co jsme si až dosud řekli? Zdá se, že velmi dobře. Taxonomické potvrzení perského původu v podstatě podporuje ruský původ také. Jelen kavkazský se totiž vyskytuje jak na území dnešního Iránu, tak na sousedním území bývalého carského Ruska. Petr I. Veliký byl ruským carem v letech 1689 až 1725, Karel VI. byl německým císařem a českým a uherským králem v letech 1711 až Vlády obou panovníků se překrývají 14 let, ale zmínka o korunovaci by nasvědčovala spíše začátku panování Karla VI. Jestliže v této době skutečně k importu došlo, odpovídalo by to velmi dobře záznamům o nejčasnějším výskytu bílých jelenů v Evropě, speciálně v Německu, s dostatečnou časovou rezervou k namnožení jelenů, aby mohli být vyvezeni jak do Dánska, tak do Anglie. Bylo by tak překryto oněch chybějících padesát let od údajného importu jelenů z Persie do doby prvního záznamu o přítomnosti jelenů v Německu. Nelze ovšem vyloučit, že došlo k opakovanému importu, vždyť z carského Ruska k nám přišla celá řada poddruhů jelena evropského. Jmenujme namátkou třeba altajské maraly, kteří byli koncem minulého století vysazováni na Javorině. Import by byl o to snazší, kdyby šlo o ochočená zvířata, čemuž by naznačovalo jejich zapřahání do saní, jak je o tom zmínka v Kronice moskevské. V těch dobách navíc, jak víme z historie importu zubrů a losů, k nám z východu zvířata nebyla převážena, ale přeháněna. Není vyloučeno ani to, že mohli být jeleni importováni jak z Ruska, tak z Persie, ie-li skutečně pravda, že se u jelenů kavkazských vystepují bílí jedinci. Ale to vše jsou zatím jen dohady. O tom, kolik bílých jelenů bylo v Žehušicích na začátku, existují rozporné informace. Inž. Kokešovi se však podařilo nalézt ve Státním archívu v Klášterci nad Ohří, kde je uložen fond Žehušice, záznamy o stavu zvěře v Bojmanech. Bojmany je název vesnice, která leží při oborním plotu na opačné straně obory než obec Žehušice. Dosud stojí v oboře u této vesnice hájovna. Proto mluvíme-li o Bojmanech, můžeme si být jisti, že jde o žehušickou oboru. Záznamy až do začátku našeho století od sebe bílé a normálně zbarvené jeleny nerozlišují. Přesto se domníváme, že toto jsou nejpřesnější údaje, jaké lze vůbec ještě získat. V prosinci roku 1824 byl stav jelení zvěře jeden starý jelen, jeden špičák, šest laní a dva kolouši. V roce 1825 se píše už o dvou starých jelenech, deseti starých a šesti mladých laních a třinácti kolouších. Zřejmě zde došlo k dalšímu importu zvěře odjinud, a to pokračovalo asi ještě 228

263 v následujících letech, takže v roce 1829 zde měli být dva staří a čtyři slabší jeleni, čtyři špičáci, dvacet osm starých laní, pět dvouletých laní a devatenáct kolouchů. Další údaje už svědčí o pravděpodobném přirozeném nárůstu populace, jejíž počet činil v polovině minulého století asi osmdesát kusů. Během dalších třiceti let dosáhl podle písemného dobrozdání hraběte Thuna počet jelenů asi dvě stě až tři sta kusů, z čehož byli asi ze dvou třetin bílí jedinci. V této době se pravidelně na podzim prováděl odstřel divoce zbarvených jelenů a jelenů strakatých, případně bíle zbarvených zvířat s tmavě zbarvenými ostrůvky v srsti. V roce 1877 byl do populace vypuštěn k osvěžení krve jelen wapiti, který pravděpodobně skutečně zasáhl do reprodukce. Podle záznamu z roku 1883 v časopisu Deutsche Jäger Zeitung nelze vyloučit, že byl tento wapiti bílý. Ovšem zmínka o barvě chybí ve zprávách jiných autorů z téže doby o témže zvířeti, takže tomu tak asi spíše nebylo. Uvedený stav okolo dvě stě kusů byl pravděpodobně udržován zhruba do první světové války. Období světové války dolehlo zle i na bílé jeleny. Učitel Rudolf Maximovič o tom v roce 1919 píše: Ušetřena zůstala hrdá, krásná tato zvířata epidemií i degenerace, podlehla však následkům světové tragédie: z nařízení úředního odstřeleno letošního roku mnoho vysoké zvěře, zůstalo pouze třicet jelenů a toliktéž daňků. V roce 1917 zahynulo následkem rekvizice sena hlady 66 kusů... Již v této době ležel osud bílých jelenů a oborního anglického parku vůbec generaci našich dědečků velmi na srdci. Svědčí o tom například velký ohlas veřejnosti na tvrzené kácení parku Thun-Salmského v Žehušicích, kdy mylná informace v tisku vzedmula velkou vlnu odporu veřejnosti. Tento zájem byl později ve třicátých letech korunován tím, že byla obora Žehušice vyhlášena státní přírodní rezervací. Poválečné stavy jelenů se celkem dobře začaly dostávat z ran uštědřených první světovou válkou. Již v roce 1927 dosáhl počet jelení zvěře sto kusů, avšak poněkud poklesl podíl bílých jelenů. Zatímco v roce 1919 jich bylo téměř sedmdesát procent z celé populace, ve zmíněném roce 1927 už jen necelých čtyřicet procent. Byl to pravděpodobně důsledek snahy zvýšit stavy za každou cenu. Pak zřejmě byla opět praktikována důkladná selekce na barvu. Až do začátku druhé světové války zůstaly totiž stavy zhruba na stejné úrovní, ale podíl bíle zbarvených stoupl skoro na šedesát procent. Z výkazů vyplývá, že divoce zbarvení příslušníci samčího pohlaví byli loveni již od věku špičáků, takže na úrovni hlavního jelena byli výhradně jen bílí jeleni. Období druhé světové války však bylo další pohromou pro bílé jeleny. 229

264 Bohumil Pospíšil zaznamenal, že v roce 1943 byl stav jelení zvěře v oboře zdecimován okupanty a příslušníky německé posádky ubytované na zámku. V prosinci bylo údajně za jediné půldne zastřeleno třiadvacet laní, které byly poslány jako dar do Německa. A zřejmě to nebyl jediný odstřel. Z hlášení stavu zvěře, které se náhodou zachovalo na lístku papíru, bylo k 1. březnu 1944 v oboře celkem třicet devět kusů bílé zvěře. B. Pospíšil k tomu však poznamenává, že údaje nebudou asi přesné, protože se stavy zvěře záměrně podhodnocovaly. K tomu dodává, že do roku 1945 vstupovala žehušická obora asi se čtyřiceti kusy bílých jelenů. Ale ani poválečné období nepřineslo jelenům dobu hojnosti. Stavy zvěře se nezvyšovaly, spíše naopak. Během patnácti let po skončení války klesl stav na dvacet osm kusů, do konce roku 1960 až na dvacet tři kusy. Jaké byly vlastně příčiny toho neutěšeného stavu? Bylo jich hned několik. Po válce pečoval o oboru a chov zvěře jediný člověk, zatímco v dobách historických to bývali až tři lidé. Hlavní dozor míval revírník v Bojmanech. K ruce měl lesníka myslivce, který konal pomocnou službu při pracích v oboře a při panských honech. Vedle nich byl v oboře ještě hajný. Budovy, ve kterých žili tito tři zaměstnanci obory, stojí dosud při obvodovém plotu obory a jen jedna z nich není už obyvatelná. Ještě po první světové válce byli v oboře dva hajní, jeden v hájence v Žehušicích, druhý v Bojmanech. Zhoršila se však také situace v přikrmování zvěře v zimním období. Dlouholeté zanedbávání odvodňovacího systému vedlo postupně k zamokřování a znehodnocování luk a pastvin. To způsobilo jednak zhoršenou úživnost prostředí, jednak prudký vzestup různých parazitárních onemocnění. Rozvoj parazitóz byl zřejmě umocněn také poněkud nešťastným rozhodnutím vypustit do obory v roce 1951 muflony. Trvalo čtyři roky, než se jich obora zbavila. V důsledku snahy o ekonomické využití obory byl kromě jiného v oboře celých sedm let provozován chov domácích kachen. Obora se také stala oblíbeným výletním místem řady návštěvníků, a to zejména v teplých měsících roku, takže zvěř neměla v době rození kolouchů dostatečný klid pro péči o další pokolení. Neutěšený stav a ohrožení chovu bílých jelenů vedly především ředitelství lesního závodu v Ronově nad Doubravou, pod který obora Žehušice spadá, a státní ochranu přírody k řadě jednání. Především iniciativou lesního závodu byly louky meliorovány a provedeny terénní úpravy obory. Problematika chovu bílých jelenů byla začleněna jako výzkumný úkol do plánu Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Na 230

265 zlepšení životních podmínek se podílelo velkou měrou také Okresní veterinární zařízení v Kutné Hoře. V nedalekých Žlebech byla v roce 1973 obnovena dřívější obora, kam byla převezena část žehušických jelenů. Obě obory byly vyhlášeny jako myslivecké rezervace. Stavy jelenů se začaly zase zvedat a koncem sedmdesátých let dosáhly předválečné úrovně. Doufejme, že zítřek přinese rozkvět populace, který rozptýlí poslední obavy o osud bílých jelenů. Když jsme už dospěli k takto optimistickému závěru, měli bychom zde snad ještě uvést z práce B. Pospíšila jména těch, kteří se o přežití bílých jelenů zasloužili v první linii. Revírníky v oboře byli v roce 1830 Kučera a J. Honzík, v letech 1865 až 1876 J. Bohuňovský, 1876 až 1913 J. Mareš, který v zásadě vtiskl oboře její dosavadní ráz, 1914 až 1913 J. Majer a 1918 až 1932 J. Kitzler. Od roku 1932 nebvlo místo revírníka obsazováno. Z hajných jmenujme J. Peřinu, který v Žehušicích působil v období 1936 až 1945, po něm J. Šťovíček až do roku 1960 a pak M. Beneš. Posledním v řadě byl až do srpna 1986 V. Perner. Po jeho předčasném odchodu z Žehušic nastoupil na jeho místo inž. P. Ziegrosser. Těm všem patří velký dík za jejich práci. Většina z nich již není mezi námi. Přesto máme stále ještě možnost se z bílých jelenů těšit. Doufejme, že naše generace dokáže zachovat tuto přírodní zvláštnost i pro generace budoucí. 231

266 DOSLOV Knížka není jen o bílých jelenech. Na příkladu bílých jelenů chovaných v Žehušické oboře jsem se snažil uvést co nejvíce informací o nejrůznějších jelenovitých z celého světa a seznámit čtenáře s takovými poznatky, které nejsou běžnému čtenáři dostupné. Přitom jsem byl vázán zásadním požadavkem, že text nesmí být příliš odborný. S touto formou psaného projevu jsem až dosud neměl žádné zkušenosti. Těžko jsem se oprošťoval od návyku ze své profese a bylo pro mě nesnadné vydat se cestou neznámou. V první fázi přípravy rukopisu jsem napsal ukázku, kterou jsem považoval za dostatečný kompromis mezi odborným a populárním textem. Nezapomenu na zděšení v redakci nakladatelství, které ukázka vyvolala. Naštěstí jsem se setkal se vzácnou trpělivostí, která mi pomohla překonat první úskalí, Knížka asi zklame některé čtenáře z řad myslivců, nenajdou totiž v knize mysliveckou mluvu. Byl to jeden z požadavků nakladatelství a myslím si, že zcela správný. Myslivecká mluva je krásná, tradiční a živá. Ovládá ji však přece jen užší okruh lidí, než kterým je určena tato kniha. Doufám, že mi myslivci pro tentokrát odpustí, když jeleni zde místo braní krmiva prostě žerou, nemají světla, ale oči atd. Rád bych také na tomto místě poděkoval RNDr. inž. L. J. Dobrorukovi, L. Hanzalovi, doc. MVDr. J. Hintnausovi, CSc., V. Chalupeckému, MVDr. J. Pávovi, inž. I. Placerové-Pickové, V. Pernerovi, MVDr. B. Šeplavému, J. Šestákovi, inž. M. Vachovi a inž. J. Vavruňkovi za prospěšné připomínky k podstatné části původní verze rukopisu. Děkuji doc. inž. R. Šilerovi, DrSc. a RNDr. J. Fiedlerovi, CSc. za připomínky ke kapitolám o genetice a RNDr. J. Hyánkovi, CSc. za přehlédnutí kapitoly o statistice.

267 Inž. O. Kokešovi děkuji za poskytnuté materiály a cenné rady při shánění podkladů pro kapitolu o historii. Konečně děkuji oběma recenzentům prof. RNDr. Z. Veselovskému, DrSc. a doc. RNDr. J. Gaislerovi, CSc. za připomínky ke kompletnímu textu. Vyjmenování uvedených pracovníků z nejrůznějších pracovišť ještě neznamená, že se vším souhlasili. Pomohli mi však velkou měrou omezit počet chyb a omylů. Chtěl bych také poděkovat Jiřímu Cepkovi, který mi spolu s oborníkem pomáhal při fotografování v prvních letech mé činnosti v Žehušicích. Bez pomoci oborníka V. Pernera by nespatřila tato kniha světlo světa. Zvláštní dík patří i mé rodině, zejména mé ženě Danici, za to, že se mohu celý náš společný život věnovat práci, která mě často odvádí z domova. V sedmdesátých letech byl zhruba deset let vykonáván v Žehušicích výzkum také pracovníky VÚLHM v Jílovišti-Strnadech, jmenovitě především inž. J. Velkem, CSc. a MVDr. J. Pávem. Inž. Velek bohužel již není mezi námi. Kdyby tomu tak nebylo, byl by to dnes asi spíše on, kdo by psal tuto knížku. Práce při výzkumech bílých jelenů mi nebyla jen radostí, ale také vážnou školou života. Úspěšná dlouholetá vědecká práce byla náhle úředně zastavena. Poznal jsem lidskou lhostejnost opřenou o moc, stejně jako zlobu pokřiveného lidského charakteru uplatňovanou se zavilou důsledností. Setkal jsem se se schopností člověka měnit kabát s prvním závanem nového větru, ale také s poctivým přístupem k práci i svému okolí, který byl dokonale prověřen přívalem nepohody. A tak jsem si z toho všeho mohl odnést do svého života ještě kousek navíc a také přátelství, které již něco vydrží.

268

269 ČESKO-LATINSKÝ REJSTŘÍK DRUHŮ altajský maral = j. sibiřský (jelen) axis Axis axis (Erxleben, 1777) (jelen) barasinga Rucervus duvauceli(cuvier, 1823) daněk evropský (d. skvrnitý) Dama dama (Linnaeus, 1758) jelen anglický Cervus elaphus scoticus (Lönnberg, 1906) jelen evropský (j. lesní) Cervus elaphus (Linnaeus, 1758) jelen karpatský Cervus elaphus montanus (Botezat, 1903) jelen kavkazský (maral) Cervus elaphus maral (Gray, 1850) jelen mandžuský (j. východosibiřský) Cervus elaphus xanthopygus (Milne- Edwards, 1867) jelen milu Elaphurus davidianus (Milne-Edwards, 1866) jelen sibiřský (altajský maral) Cervus elaphus sibiricus (Severtzov, 1873) jelen šu (j. shou) Cervus elaphus wallichi (G. Cuvier, 1823) jelenec ušatý Odocoileus hemionus (Rafinesque, 1817) jelenec virginský (j. běloocasý) Odocoileus virginianus (Zimmermann, 1780) (jelen) hangul Cervus elaphus affinis (Hodgson, 1841) kabar pižmový Moschus moschiferus (Linnaeus, 1758) karibu Rangifer tarandus caribou (Gmelin, 1788) los Alces alces (Linnaeus, 1758) mazama červený - Mazama americana (Erxleben, 1777) muntžak červený Muntiacus muntjak (Zimmermann, 1780) muntžak malý Muntiacus reevesi (Ogilby, 1839) sika (s. východní, jelen sika) Cervus nippon (Temminck, 1838) sob (s. polární) Rangifer tarandus (Linnaeus, 1758) srnčík čínský Hydropotes inermis inermis (Swinhoe, 1870) srnec evropský (s. obecný západoevropský) Capreolus capreolus capreolus (Linnaeus, 1758) srnec sibiřský (s. obecný sibiřský) Capreolus eapreolus pygargus (Pallas, 1771) wapiti Cervus elaphus (Linnaeus, 1758) americké poddruhy 236

270 LATINSKO-ČESKÝ REJSTŘÍK DRUHŮ Alces alces (Linnaeus, 1758) los Axis axis (Erxleben, 1777) (jelen) axis Capreolus capreolus pygargus (Pallas, 1771) srnec sibiřský (s. obecný sibiřský) Cervus elaphus (Linnaeus, 1758) jelen evropský, pro americké formy wapiti Cervus elaphus affinis (Hodgson, 1841) (jelen) hangul Cervus elaphus assiaticus = C. e. sibiricus Cervus elaphus hanglu = C. e. affinis Cervus elaphus maral (Gray, 1850) jelen kavkazský (maral) Cervus elaphus montanus (Botezat, 1903) jelen karpatský Cervus elaphus scoticus (Lönnberg, 1906) jelen anglický Cervus elaphus sibiricus (Severtzov, 1873) jelen sibiřský (altajský maral) Cervus elaphus wallichi (G. Cuvier, 1823) jelen šu (j. shou) Cervus elaphus xanthopygus (Milne-Edwards, 1867) jelen mandžuský (j. východosibiřský) Cervus nippon (Temminck, 1838) sika (s. východní, jelen sika) Dama dama (Linnaeus, 1758) daněk evropský (d. skvrnitý) Elaphurus davidianus (Milne-Edwards, 1866) jelen milu Hydropotes inermis inermis (Swinhoe, 1870) srnčík čínský Mazama americana (Erxleben, 1777) mazama červený Moschus moschiferus (Linnaeus, 1758) kabar pižmový Muntiacus muntjak (Zimmermann, 1780) muntžak červený Muntiacus reevesi (Ogilby, 1839) muntžak malý Odocoileus hemionus (Rafinesque, 1817) jelenec ušatý Odocoileus virginianus (Zimmermann, 1780) jelenec virginský (j. běloocasý) Rangifer tarandus (Linnaeus, 1758) sob (s. polární) Rangifer tarandus caribou (Gmelin, 1788) karibu Rucervus duvauceli (Cuvier, 1823) (jelen) barasinga 237

271 LITERATURA Bützler, W.: Kampf-und Paarungsverhalten, Soziale Rankordnung und Aktivitätsperiodik beim Rothirsch. Beiheft, Zeitschrift für Tierpsychologie, Verlag Paul Parey, Berlin und Hamburg Clutton-Brook, T. H., Guinness, F. E., Albon, S. D.: Red Deer, Behavior and Ecology of two Sexes. University Press, Edinburgh Fennessy, R F., Drew, K. R. (ed.): Biology of Deer Production. The Royal Society of New Zealand, Bulletin 22, Wellington Geptněr, V. G., Nasimovič, A. A., Bannikov, A. G.: Mlekopitajuščie Sovetskogo Sojuza. Vysšaja škola, Moskva Goss, R. J.: Deer Antlers. Regeneration, Function and Evolution. Academie Press, New York Heymer, A.: Ethologishes Wörterbuch. Paul Parey, Berlin und Hamburg Jaczewski, Z.: Paroží jelenovitých. SZN, Praha Šiler, R, Fiedler,J.: ABC genetiky drobných zvířat. SZN, Praha 1978 Thomas, J. W., Toweill, D. E.: Elk of North America, Ecology and Management. Stackpole Books, Harrisburg Kromě uvedených knižních publikací, které je třeba chápat spíše jako literaturu doporučenou, byly použity údaje z vědeckých časopisů: Acta Theologica, Aggressive Behavior American Zoologist, Animal Behaviour, Applied Animal Ethology, Behavioral Biology (nyní Behavioral and Neural Biology), Behavioural Processes, Canadian Journal of Zoology, Deer, Hormones and Behavior, Journal of Animal Ecology, Journal of Experimental Zoology, Journal of Mammalogy, Journal of Wildlife Management, Journal of Zoology, Mammal Review, Mammalia, Nature, Säugetierkundliche Mitteilungen, Wildlife Monographs, Zeitschrift für Säugetierkunde, Zeitschrift für Tierpsychologie (nyní Ethology), Zoologičeskij žurnal Zoologické listy a dalších a z řady neuvedených monografií. 238

272 OBSAH JAK TO VŠECHNO ZAČALO A JAK SE CO DĚLALO 10 CENA ZKUŠENOSTI NEBOLI CHVÁLA STATISTIKY 18 JELEN JE TVOR SPOLEČENSKÝ A CO Z TOHO VYPLÝVÁ 26 VEDOUCÍ ZVÍŘE VE STÁDĚ 34 PANTOMIMA JELENŮ 42 VOŇAVKA MÍSTO NAVŠTÍVENKY 56 TLAMPAČOVÉ STŘETNUTÍ - O TROUBENÍ V ŘÍJI 64 ŘÍJE 74 MILOSTNÉ HRY 90 MOHOU SE JELENI PŘEMNOŽIT? 108 BÍLÍ JELENI A TI DRUZÍ 118 GENETIKA A CHOV BÍLÝCH JELENŮ 124 V RODINNÉM KRUHU 134 CO SE STANE, KDYŽ JELEN ZTRATÍ PAROHY 152 SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ A PAROŽNÍ CYKLUS 164 SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ JELENA A RŮST JEHO PAROŽÍ 172 KDE SE PAROŽÍ VZALO A K ČEMU VLASTNĚ SLOUŽÍ 176 TROCHU TEORIE NIKOHO NEZABIJE 188 VÝŽIVA, GENETIKA A PAROŽÍ 198 SLOVO K MYSLIVCŮM 208 JEDINÍ NA SVĚTĚ? 212 HISTORIE SKORO DETEKTIVNÍ NA ZÁVĚR 218 DOSLOV 232 ČESKO-LATINSKÝ REJSTŘÍK DRUHŮ 236 LATINSKO-ČESKÝ REJSTŘÍK DRUHŮ 237 LITERATURA 238

273 LUDĚK BARTOŠ Fotografie autor. Obálka a grafická úprava Jaroslav Krejčí. Odbornou revizi provedl doc. RNDr. Jiří Gaisler, CSc. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Panorama v Praze v roce 1987 jako svou publikaci. Edice Knihy o přírodě. Odpovědná redaktorka Pavla Jiráková. Výtvarná redaktorka Věra Běťáková. Technický redaktor Jan Staněk. 240 stran textu, 92 čb. fotografií, 67 barevných fotografií. Z fotosazby Garamont-Digiset zhotovené v závodě 4 vytiskla Svoboda, n. p., Praha. AA 25,38, VA 25, První vydání. Náklad výtisků. 09/ Cena váz. výtisku 60, Kčs.

274 09/ Cena váz. výtisku 60, Kčs