ČESKOSLOVENSKÁ LEgiE i.

Transkript

1 ČESKOSLOVENSKÁ LEgiE V rusku i.

2 NAKLADATELSTVÍ EPOQUE 1900 A NAŠE VOJSKO VYSLOVUJÍ PODĚKOVÁNÍ INSTITUCÍM A JEJICH PřEDSTAVITELůM, SBĚRATELůM A RODINNÝM PřÍSLUŠNÍKůM BÝVALÝCH RUSKÝCH LEGIONÁřů, KTEřÍ PROJEVILI MIMOřÁDNOU VSTřÍCNOST VůČI TOMUTO PROJEKTU, POSKYTOVALI SOUSTAVNOU POMOC PřI VYTVÁřENÍ DÍLA A S NEVŠEDNÍ OCHOTOU ZAPůJČILI PRO TENTO ÚČEL řády,vyznamenání, FOTOGRAFIE, OBRAZY, KRESBY A GRAFIKU ZE SVÝCH FONDů, SBÍREK A RODINNÝCH ARCHIVů ATLANT NAKLADATELSTVÍ, SANKT-PETERBURG ARCHIV NÁRODNÍHO MUZEA PRAHA MILENA BĚLIČOVÁ, LIBOR JůN AUKČNÍ DůM AUREA NUMISMATIKA, PRAHA ROMAN VESELÝ AUKČNÍ DůM KLEINOD, KYJEV I. I. ĽJUBENOK, S. S. ŠAMKO ČESKOSLOVENSKÁ OBEC LEGIONÁřSKÁ JINDřICH SITTA, MILAN MOJŽÍŠ, JIřÍ CHARFREITAG, LADISLAV LENK HISTORICKÉ MUZEUM MOSKVA MINCOVňA KREMNICA V. KALINEC, PETER ZORIČÁK MINISTERSTVO VNITRA ODBOR ARCHIVNÍ SPRÁVY A SPISOVÉ SLUŽBY VÁCSLAV BABIČKA, JIřÍ ÚLOVEC, LENKA LINHARTOVÁ NÁRODNÍ MUZEUM PRAHA MICHAL LUKEŠ, TOMÁŠ KLEISNER OSINSKÉ VLASTIVĚDNÉ MUZEUM, OSA NA URALU, RUSKO STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV JABLONEC NAD NISOU JAN KAŠPAR VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHA ALEŠ KNÍŽEK, JIřÍ RAJLICH, TOMÁŠ JAKL, PAVEL ŠIMůNEK VOJENSKÝ ÚSTřEDNÍ ARCHIV VOJENSKÝ HISTORICKÝ ARCHIV PRAHA JOSEF ŽIKEŠ, JULIUS BALÁŽ, VÁCLAV SLUKA, IVAN URMINSKÝ, VIERA ŽIŽKOVÁ DANIEL GEMZA, PETR HOFMAN, ALENA HRNČÍřOVÁ, ZUZANA PIVCOVÁ V. A. DUROV, ALEXANDER HEJL PETR HOFMAN, JIřÍ CHARFREITAG, TOMÁŠ JAKL, ALEXEJ JANČÍK, VASILIJ JANČÍK, ROMAN JEDLIČKA ZDENĚK JELÍNEK, DIMITRIJ LOBANOV, ALEŠ LOJDA, OLDřICH LUKŠ, ALEXANDER MUCK, EDMUND ORIÁN BERNARD PANUŠ, VÁCLAV PETřÍK, MAREK PřIKRYL, JIřÍ RAJLICH, A. I. RUDIČENKO JAN SEHNAL, FRANTIŠEK STANĚK, JAN ŠIMEČEK, MILOŠ TRNKA, JAROSLAV TVRDÝ JIřÍ ČÍLA, JIřÍ HUDEČEK, p. KETTNEROVÁ, VÁCLAV PETřÍK, JAN TOMÁŠEK, HANA VŠELICHOVÁ, JAROSLAV VUCHTERLE, MARIE ŽIŽKOVÁ ZVLÁŠTNÍ DÍK EDITORA PATřÍ PÁNůM PETRU RUSNÁKOVI A ZDEňKU STODOLOVI, JEJICHŽ PřÍNOS PRO MONOGRAFII JE ZCELA MIMOřÁDNÝ EPOQUE 1900 a NAŠE VOJSKO 2014 VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA ŽÁDNÁ ČÁST TÉTO PUBLIKACE NESMÍ BÝT REPRODUKOVÁNA PRO JAKÝKOLI ÚČEL ČI V JAKÉKOLI FORMĚ BEZ PÍSEMNÉHO SOUHLASU VYDAVATELE GRAFICKÁ ÚPRAVA EDMUND ORIÁN; POČÍTAČOVÁ GRAFIKA, ÚPRAVA řádů, ZLOM SIA PAVLÍKOVÁ TEXTY EDMUND ORIÁN, BERNARD PANUŠ, EDUARD STEHLÍK, FRANTIŠEK V. ŠTEIDLER FOTOGRAFIE, řády A VYZNAMENÁNÍ, KRESBY A GRAFIKA VÝŠE UVEDENÉ INSTITUCE, SBĚRATELÉ A RODINNÍ PřÍSLUŠNÍCI BÝVALÝCH RUSKÝCH LEGIONÁřů ISBN

3 ČESKOSLOVENSKÁ LEGIE V RUSKU DÍL I. EDITOR EDMUND ORIÁN EPOQUE 1900 NAŠE VOJSKO VÚA PRAHA VHÚ PRAHA

4 věnováno všem Příslušníkům bývalého československého vojska v rusku V roce 1928 byl v Praze na prostranství Pod Slovany slavnostně odhalen pomník Josefa Mařatky nazvaný Praha svým vítězným synům, věnovaný památce Československých legií. Pomník byl v roce 1940 nacisty odstraněn, znovu instalován 28. října (Foto Jitka Lenková)

5 a jmenovitě Památce těchto jeho Příslušníků Ruský důstojník v československých službách. Bývalý náčelník štábu Československé střelecké brigády a později I. čs. střelecké divize Husitské (1917); velitel 3. střeleckého pluku J. Žižky z Trocnova (1918); postupně velitel Střední, Západní a Jekatěrinburské skupiny vojsk (1918); velitel 2. Ufimského armádního sboru (1919); vrchní velitel ruských vojsk na Sibiři (1920). V roce 1921 vstoupil do čs. branné moci jako generál 5. hodnostní třídy. Odvlečený NKVD v roce 1945 do gulagu na Sibiři. Sergej Vojcechovskij ruský generálporučík, československý armádní generál ČsVK, ŘSo-m, RM, MV, ŘBL1-m (in memoriam) ŘsvSt3, ŘsvA4, ŘsvSt3 m+b, ŘsvA3 m+b, ŘsvSt2m, ŘsvA2m, ŘsvVl4 m+b, ŘsvVl3m, ŘsvJ4, ŘsvJ3 ŘČL4, ŘČL3, ŘsvS2, ŘsvS1, ŘJK1, ŘRH1 čet. Josef Farský 6. čs. střelecký pluk Hanácký ČsVK, MJŽ3, RM, MV, KsvJ4 kpt. Antonín Schwarz-Černý 6. čs. střelecký pluk Hanácký ČsVK, MJŽ3, RM, MV, ŘsvSt3 m+b por. Jan Hejl hlavní hospodář intendantstva I. divize ČsVK, RM, MV, KsvJ4 stř. Václav Uhlíř 6. čs. střelecký pluk Hanácký ČsVK, MJŽ3, RM, MV, KsvJ4

6 Obsah PŘEDMLUVa (Pavel budinský) 9 REDaKČNÍ POZNÁMKa (Edmund Orián) 11 historický a VOJENsKÝ VÝZNaM ČEsKOsLOVENsKÝCh LEGIÍ (Eduard stehlík) 12 ČEsKOsLOVENsKÉ hnutí Na RUsI (František V. Šteidler) 14 FOTOsLUŽba V RUsKÉ LEGII (Edmund Orián) 48 ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ RUsKÝCh LEGIONÁŘŮ (Edmund Orián) 72 VÝsTROJ, stejnokroje a OZNaČENÍ Čs. DObROVOLNÍKŮ V RUsKU (bernard Panuš) 236 VÝbĚR Z LITERaTURY, seznam ZKRaTEK a slovníček CIZÍCh slov 338 PREZENTaCE 343 AUTOŘI EDMUND ORIÁN KONCEPCE a GRaFICKÁ úprava MONOGRaFIE plk. PhDr. EDUaRD stehlík PhDr. FRaNTIŠEK V. ŠTEIDLER EDMUND ORIÁN * nprap. bernard PaNUŠ EDMUND ORIÁN * historický a VOJENsKÝ VÝZNaM Čs. LEGIÍ ČEsKOsLOVENsKÉ hnutí Na RUsI FOTOsLUŽba V RUsKÉ LEGII VÝsTROJ, stejnokroje a OZNaČENÍ Čs. DObROVOLNÍKŮ V RUsKU ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ RUsKÝCh LEGIONÁŘŮ Mgr. sia PaVLÍKOVÁ MIROsLaV ROMaNOVsKÝ MIChaEL ROMaNOVsKÝ KaREL KLÁTIL PhDr. LUCIE hájková VIERa ŽIŽKOVÁ POČÍTaČOVÁ GRaFIKa, úprava ŘÁDŮ, ZLOM úprava FOTOGRaFIÍ úprava FOTOGRaFIÍ POČÍTaČOVÁ GRaFIKa hodnostní OZNaČENÍ LEGIONÁŘŮ JaZYKOVÁ spolupráce ObRaZOVÁ REPRODUKCE MaRIE KŘÍŽOVÁ JaN ŠIMEČEK VÁCLaV PETŘÍK FOTOGRaFIE ŘÁDŮ FOTOGRaFIE ŘÁDŮ FOTOGRaFIE ŘÁDŮ * s PODĚKOVÁNÍM alexandru hejlovi Za spolupráci 6

7 sběratelé, INsTITUCE a RODINNÍ PŘÍsLUŠNÍCI bývalých RUsKÝCh LEGIONÁŘŮ, KTEŘÍ POsKYTLI PRO účely TOhOTO DÍLU MONOGRaFIE ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ, FOTOGRaFIE, ObRaZY, KREsbY a GRaFIKU ZE svých FONDŮ, sbírek a RODINNÝCh archivů, s POČTEM POsKYTNUTÝCh ExEMPLÁŘŮ ObRÁZKY a FOTOGRaFIE ŘÁDY a VYZNaMENÁNÍ alexander hejl 57 PETR hofman 3 JIŘÍ ChaRFREITaG 4 VasILIJ JaNČÍK 4 ZDENĚK JELÍNEK 1 ROMaN JEDLIČKa 1 JITKa LENKOVÁ 1 DIMITRIJ LObaNOV 11 aleš LOJDa 3 OLDŘICh LUKŠ 12 alexander MUCK 14 EDMUND ORIÁN bernard PaNUŠ 52 a. J. RUDIČENKO 2 9 JOsEF sehnal 1 7 FRaNTIŠEK staněk 1 10 JaN ŠIMEČEK 2 MILOŠ TRNKa 2 1 JaROsLaV TVRDÝ 2 archiv NÁRODNÍhO MUZEa PRaha 19 4 aukční DŮM aurea NUMIsMaTIKa, PRaha 18 aukční DŮM KLEINOD, KYJEV 3 20 historické MUZEUM MOsKVa 2 NaKLaDaTELsTVÍ atlant, sankt-peterburg 7 NÁRODNÍ MUZEUM PRaha 29 OsINsKÉ VLasTIVĚDNÉ MUZEUM, Osa Na URaLU, RUsKO 1 státní OKREsNÍ archiv JabLONEC NaD NIsOU 4 VOJENsKÝ historický ústav PRaha 6 2 Vúa VOJENsKÝ historický archiv PRaha 498 JIŘÍ ČÍLa 1 JIŘÍ hudeček 4 p. KETTNEROVÁ 2 VÁCLaV PETŘÍK 7 JaN TOMÁŠEK 1 hana VŠELIChOVÁ 2 1 JaROsLaV VUChTERLE 7 MaRIE ŽIŽKOVÁ 3 7

8 ČESKOSLOVENSKÉ HNUTÍ NA RUSI Rakousko-Uhersku. Bližší styky ruského Svazu s prof. Masarykem mohly být navázány teprve začátkem roku 1916, kdy se Správě svazu konečně po více než půlroční žádosti podařilo vymoci pro B. Pavlů povolení ruských úřadů k vycestování na diplomatickou misi za hranice. B. Pavlů odjel přes Stockholm do Londýna, kde se setkal s prof. Masarykem, a pak do Paříže, kde vedl rozhovory s dr. Benešem a dr. Štefánikem. Známostmi a pomocí dr. Štefánika byl našim vůdcům otevřen přístup k nejvlivnějším politikům Francie a Itálie. S optimistickými nadějemi se B. Pavlů vrátil do Ruska, krátce před novým sjezdem Svazu v Kyjevě, na jaře Naše propaganda a politika v Rusku Kritický stav, v němž se ocitlo Rusko všeobecným ústupem na frontě v létě 1915, přiměl vládu učinit jisté ústupky povahy konstituční a liberální. Dne 27. června byly svolány oba zákonodárné sbory, aby car vyslechl také hlas země ruské, a současně začalo postupné omlazování vlády svobodomyslnými a vlasteneckými ministry. Ministry byli jmenováni stoupenci skvělého státníka Krivošejina kníže Ignatěv, Šachovský a Sčerbatov; zkompromitovaného ministra vojenství Suchomlinova vystřídal gen. Polivanov atd., takže před novou Dumu 1. srpna 1915 předstoupil kabinet již zcela obnovený. Čs. vedení, ve snaze využít příznivou situaci, začalo v té době navazovat bližší styky s politiky tzv. progresivního bloku Dumy (poslanci Karaulov, Miljukov), jejichž přičiněním se dařilo vzbudit v Dumě sympatie k otázce rakousko-uherských Slovanů. Počátkem roku 1916 byly v ruských politických kroužcích pořádány politické přednášky s čs. tematikou, které značně posílily zájem o naše hnutí a naše zajatce. Představitelé progresivního bloku přijímali referáty a memoranda o čs. otázce s velkým porozuměním a vlivní ruští politikové (M. a E. Kovalevští, Miljukov, Polivanov aj.) se již sami v Dumě vyslovovali o nutnosti podpory našeho odboje proti Rakousko-Uhersku. Rovněž v kruzích literárních a vědeckých byl šířen zájem o čs. hnutí. Mezi prvními, kdo se vyslovili pro nutnost osvobození čs. národa z důvodů nejen slovanských, ale i z důvodu mezinárodní rovnováhy proti expanzivní síle německého imperialismu, byli zejména slovanský historik prof. N. V. Jastrebov, slavista K. J. Grot, Šachmatov, ale i mnozí jiní. Během let 1915 a 1916 tak vyrostla celá literatura o slovanském problému střední Evropy, propagující osvobozovací snahy Čechoslováků i jiných Slovanů. Mobilizace průmyslu a českoslovenští zajatci Při novém vzedmutí vlasteneckého cítění v Rusku, jež nastalo po vojenských neúspěších v Haliči a Polsku, kdy vláda i samosprávné územní celky zahájily na podzim 1915 důslednou reorganizaci týlu a mobilizaci průmyslu pro válečnou výrobu, nabídla Správa svazu (iniciativou J. Klecandy) v září 1915 generálnímu štábu dobrovolné nasazení čs. zajatců-odborníků do válečné výroby. Agitace mezi zajatci, žijícími namnoze v hrozných hygienických a hmotných podmínkách, byla prováděna prostřednictvím časopisu Čechoslovák a probíhala se svolením Ministerstva vojenství a náčelníka generálního štábu gen. Bělajeva. Hlavní správa generálního štábu, poté, co překonala počáteční nedůvěru k celé akci, nakonec souhlasila s rozesláním proklamace Svazu do táborů. Zajatci tak dostali možnost přihlásit se dobrovolně na práce pro obranu Ruska. Přihlášek, přijatých do kyjevského sjezdu, bylo kolem Jak obtížné však bylo převést do praxe alespoň část zamýšleného programu, je nejlépe vidět na příkladu projektu, který se týkal závodu v Taganrogu. V prosinci 1915 zahájil Svaz velkou akci, aby v tomto důležitém muničním závodě mohl být umístěn skutečně potřebný počet čs. specialistů, neomezený předepsanou obecnou normou pro zajatce, tj. 15 % z celkového počtu dělnictva, zaměstnaného v jednotlivých závodech. Zdálo se, že akce by mohla mít úspěch. Za několik dní generální štáb vyřídil žádost, týkající se čs. dělníků doporučených jak Svazem (který se za ně zaručil), tak příslušnými vojenskými náčelníky, příznivě. Avšak brzy na to, 20. února 1916, kdy byly seznamy hlásících se čs. zajatců generálnímu štábu již zaslány a čekalo se jen na jejich povolání, přišlo rozhodnutí zcela opačné. Výsady čs. zajatců-odborníků vybraných na základě záruk Svazu byly zrušeny a podle nařízení ministerské rady mělo být všech zajatců bez rozdílu národnosti s výjimkou celkem malého procenta průmyslových dělníků-specialistů použito k polním pracím. V té době již byla práce čs. zajatců, zaměstnaných v kyjevských továrnách s výrobou pro armádu, v odborných kruzích dostatečně známa a v lednu 1916 se o ní s uznáním vyjádřil dokonce samotný car. Usilovnou prací Svazu a novými žádostmi na kompetentní místa se situace v březnu 1916 opět zlepšila a byla obnovena naděje na umístění celkem čs. zajatců v průmyslových podnicích, pracujících pro vojsko a frontu. Akce směřující k výstavbě československého vojska 1 Historik František V. Šteidler a malíř Jindra Vlček u vlaku štábu Čs. armádního sboru na cestě z Čeljabinska do Irkutska. Šteidler, než se stal oficiálně historikem čs. vojska, byl příslušníkem Východní skupiny kpt. Gajdy a za bojové zásluhy byl v únoru 1919 vyznamenán Řádem sv. Stanislava 3. stupně s meči a bantem. Místně neurčeno, zima VÚA. Bylo-li obtížné dosáhnout povolení pro čs. zajatce, dobrovolně se hlásící na práce ve prospěch ruské armády, tím obtížnější bylo získat souhlas k vojenskému náboru mezi zajatci, jejichž přihlášky od roku 1915 neustále stoupaly. Již vypracovaný návrh na zřízení čs. vojska, podporovaný ministrem Sazonovem, byl ruskými neúspěchy na frontě roku 1915 odložen na neurčito. Přes všechny překážky se však nakonec podařilo počátkem roku 1916 získat povolení k náboru alespoň pro ty jednotlivce, kteří se prostřednictvím Svazu u generálního štábu již přihlásili. Ti pak byli ruskými vojenskými úřady postupně odesíláni k náhradní rotě Čs. střeleckého pluku. Tím znovu ožily naděje čs. zajatců v táborech, kde všichni netrpělivě čekali na zahájení náborové akce ve větším rozsahu. Intenzivní práce Družiny na frontě, pochvalná uznání od jednotlivých velitelů, jakož i četná vyznamenání za chrabrost, upoutávaly pozornost celé čs. veřejnosti na Rusi. Pro naše hnutí bylo morální posilou, když car v říjnu 1915 zaslal ruská vyznamenání čs. legionářům ve Francii, kteří 9. května v boji u Neuville pod Arrasem stáli po boku Francouzů, hrdinně se bili a přinesli těžké oběti ve prospěch čs. věci. Jméno čs. vojáků-dobrovolníků stávalo se tak čím dál známějším. Počátkem roku 1916 prolétla ruským tiskem poprvé i úřední zpráva hlavního stanu z fronty, týkající se čs. dobrovolníků a popisující zdařilou bojovou akci prap. Jana Syrového, který se 2. února 1916 vyznamenal se svými rozvědčíky v rajonu Haluzie na jih od řeky Pripeti. (Svou jednotku za tmy obklíčenou polskými legionáři zachránil tím, že začal polsky velet, čímž uvedl nepřítele v nejistotu a získal čas k úniku. Za tuto akci později obdržel ŘsvVl4 m+b.) 18

9 ČESKOSLOVENSKÉ HNUTÍ NA RUSI KAPITOLA III Kyjevský sjezd roku 1916 Stará řevnivost mezi čs. vůdčími kruhy v Kyjevě a Petrohradě, která se u některých zástupců projevovala od samého počátku akce a stupňovala hlavně od podzimu 1915 nespokojeností kyjevských po celou dobu vlády petrohradských, propukla plnou silou na jaře 1916, v době před chystaným II. řádným sjezdem Svazu. Obnovení starého kyjevského týdeníku Čechoslovan (red. V. Švihovský) v březnu 1916 vedle již vycházejícího časopisu Čechoslovák, petrohradského orgánu Svazu, bylo zjevným znamením nastávajících vnitřních bojů o politickou moc. Sjezd Svazu četně obeslaný delegáty jednotlivých spolků se konal ve dnech 25. dubna až 1. května 1916 v Kyjevě, za čestného předsednictví kyjevského primátora F. S. Burčaka, za účasti vynikajících ruských hostí (prof. Florinskij), zástupce Poláků (dr. Grabskí), srbských důstojníků atd. Tehdy se poprvé sjezdu zúčastnili jako delegáti bývalé Družiny, nyní již Čs. střeleckého pluku, i čs. důstojníci (Cejp, Čeček, Číla, Müller, Jan Syrový, Švec, Vavroch), kteří pracovali ve vojenské komisi sjezdu. Předsjezdová agitace obou stran vyústila na sjezdu do vzniku dvou hlavních bloků, petrohradského a kyjevského, z nichž kyjevský se nakonec ukázal jako většinový. První blok (kolem 30 hlasů) tvořili, kromě petrohradských, delegáti čs. spolků z Moskvy a Varšavy, druhý blok (kolem 40 hlasů) se skládal hlavně z kyjevských, dále ze zástupců čs. komitétu a spolku Lumír z Moskvy, spolků volyňských Čechů a jiných, menších organizací. Zásadní programové rozdíly mezi oběma tábory vlastně ani nebyly, šlo spíše o rozdíly taktiky, o řevnivostní boje osobní, resp. místní. Kyjevští se domáhali dostat za každou cenu sídlo Správy svazu do Kyjeva, petrohradští zase stáli v nesmiřitelné opozici proti mluvčím kyjevského bloku, hlavně proti L. Tučkovi a moskevskému S. Koníčkovi. Skutečnost, že se L. Tuček, vlivný organizátor Družiny, spojil se S. Koníčkem, zdiskreditovaným jak svou reakční minulostí, tak hlavně nešťastnou a podezřelou politickou cestou po spojeneckých státech v letech , vnímali zástupci petrohradského bloku jako vážné poškození celé čs. akce. Oba směry se na sjezdu srazily také v otázce dalšího taktického postupu příští, reorganizované Správy svazu. Petrohrad postupoval, jako dosud, velmi opatrně a střízlivě, hájil princip kolektivní zodpovědnosti všech členů Správy, z nichž většina s předsedou v čele měla bydlet v Petrohradě, sídle ruské vlády, ostatní členové mohli pocházet i z jiných měst Ruska. Kyjev naproti tomu přišel na sjezd s velkými plány radikální reformy svazových stanov podle nich by měla Správa svazu představovat již jakousi prozatímní vládu čs. větve na Rusi. Poměrně složitý návrh L. Tučka, ideového tvůrce nové organizace Svazu, byl s některými změnami přijat a zaslán ke schválení ruským úřadům. Podle tohoto návrhu měla stát v čele Svazu 25členná Svazová rada jako orgán rozhodující, která ze svého středu volí 9členný orgán výkonný, tj. správce jednotlivých odborů: vojenského, organizačního, politicko-propagačního, konzulárního, národohospodářského, finančního, zajateckého, kulturního a slovenského, přičemž jednotliví správcové by měli být ve svém oboru zcela nezávislí. Vítězství Kyjeva a pasivita Petrohradu Nové volby však byly provedeny ještě na základě starých svazových stanov a znamenaly úplné vítězství kyjevského bloku nad petrohradským. Předsedou byl zvolen dr. V. Vondrák, místopředsedou J. Országh, tajemníkem J. Volf, sídlem Správy svazu Kyjev. Rozdíly názorů na taktiku se projevily také při jednání o otázce zajatecké a vojenské. Oba směry se shodovaly v tom, že je nutné vymoci u ruské vlády osvobození tzv. blagonaděžných (spolehlivých, loajálních) čs. zajatců, v podstatě již povoleném carovým rozhodnutím z 21. dubna 1916, a zároveň umožnit zajatcům spravedlivou účast na vedení odboje. Zatímco petrohradští navrhovali předat osvobozeným zajatcům, jako pravým představitelům národa z vlasti, celé řízení odboje proti Rakousko- Uhersku, kyjevští hájili více zájmy ruských Čechů byli pro postupné rozšiřování budoucí Svazové rady zástupci zajateckých organizací podle jejich předpokládaného vzrůstu. V otázce vojenské trvali petrohradští z důvodů mezinárodně-politických nadále na tom, aby podávání přihlášek do čs. vojska probíhalo u jednotlivců i po jejich osvobození ze zajetí pouze na bázi dobrovolnosti. Kyjevští (L. Tuček) oproti tomu navrhovali, aby byl svolán sjezd zajateckých zástupců, jenž by se dobrovolně rozhodl pro povinnou registraci všech zajatců čs. národnosti k začlenění do revoluční akce. Dobrovolníci měli být povoláni do vojska, ostatním pak dána přiměřená práce v týlu. Po šestidenním rokování, úporném boji a trapných scénách sjezd skončil tím, že se těžiště a řízení čs. hnutí přeneslo z Petrohradu do Kyjeva. Bývalí členové petrohradské Správy svazu, kteří odmítli jakýkoli kompromis s Kyjevem, se rozhodli pro politickou pasivitu a omezili se pouze na práci propagační a informační. Vítězství kyjevského bloku se stalo de facto vlastně vítězstvím jeho jedné poloviny, tj. dr. Vondráka a L. Tučka. Oproti tomu S. Koníček, společně s dr. Štěpánkem a delegáty moskevského komitétu, se již ke konci sjezdu vrátil k samostatné politice, vycházejíc ze své staré teorie o nutnosti řešit čs. otázku pouze na základě všeslovanské jednoty, a to stmelením všech slovanských národů v jeden celek pod hegemonií Ruska. Politický manifest Koníčkovy frakce z 1. května 1916 odsuzuje stejnou měrou jak západnický vliv na slovanských stolicích v Londýně a Paříži (Masaryk aj.), tak i linii čs. politiky na sjezdu a ve Svazu. Manifest zároveň vyzývá k novému sjezdu slavjanofilských představitelů všech slovanských národností, jenž by položil základy ke svazu všeslovanskému. Nové Správě svazu šlo především o to, uvést co nejdříve v život carem principiálně již schválené osvobození čs. zajatců z 21. dubna 1916 a organizačně zabezpečit jejich přidělování k pracím na obranu. Z nich pak chtěl Svaz postupně a podle svých sil a možností formovat vojsko a vojenské pracovní družiny. Byl vypracován velký projekt téměř úplného osvobození čs. zajatců, kteří měli být postaveni vlastně na roveň občanům spojeneckých států s podmínkou, že dříve či později vstoupí do čs. vojska. Petrohradští to považovali za tehdejších podmínek carského režimu za nebezpečnou utopii a budoucnost jim dala také brzy za pravdu. Vznik československé brigády Nastala doba velkých nadějí. Původně malá Družina vzrostla postupně na brigádu o dvou plucích, byť to bylo vojenské těleso co do počtu velmi slabé. Vznikla tím, že celý 2. prapor (vlastně 5 rot) byl 13. května 1916 z pluku vyčleněn a přejmenován na 1. prapor 2. pluku. Brzy na to bylo u obou pluků přikročeno k formování druhých praporů a v říjnu 1916 se započalo s formováním třetích praporů. Jednotlivé části čs. brigády operovaly na ohromném prostranství od Pinských bažin až k rumunským hranicím, přiděleny k jednotlivým ruským armádám. První prapor 1. pluku konal v roce 1916 službu na Jihozápadní frontě. Roty nově postaveného 2. praporu 1. pluku odcházely na frontu z Okonska (u Lucku) postupně od listopadu Pátá rota 1. pluku, přidělena k štábu 2. armády bojující v Rumunsku, konala výzvědnou službu od prosince 1916 na frontě rumunské v rajonu jižní Bukoviny a severozápadní části Rumunska. Druhý pluk převzal výzvědnou službu u 3. armády v okolí Baranovičů, Pinska, Kovelu a Lucka, hlavně však v rajonu Pinských bažin a řek Pripeti, Stochodu a Styru. Číselný stav brigády kolem 1. prosince 1916 byl mužů (1. pluk 3 250, 2. pluk 2 500). Z bohaté činnosti naší brigády na frontě je třeba připomenout hlavně její slavnou účast při ofenzivě gen. Brusilova v červnu Význam a zásluhy čs. rozvědčíků, dobře znajících volyňské polesí, zvláště pak dubensko-rovenský rajon, byly již v době nástupu vřele oceněny jak samotným gen. Brusilovem, tak ruským tiskem, čímž zájem ruské veřejností o naše hnutí značně stoupl. Organizování zajatců v táborech Z ruských politiků to byli hlavně již zmínění představitelé tzv. progresivního bloku Dumy, kteří čs. otázku vysvětlovali a propagovali při jednáních Dumy, v novinách i za hranicemi. V tomto kontextu nejvýznamnější byl pro- 19

10 FOTOSLUŽBA V RUSKÉ LEGII 18 Patrně zkouška kamery, kterou kameraman F. Císař natáčí jakési dění pod okny štábní budovy žitomírských kasáren, bohužel zakryté oběma postavami vojáků. Vpravo uprostřed skupinky přihlíží prap. F. Parolek. Žitomír, zima VÚA. 19 Úryvek z filmu natočeného F. Císařem při jedné ze slavností (svatováclavské?) v rajonu Polonnoje: pochod dělostřelců. Vpředu pravděpodobně ruský dělostřelecký důstojník por. A. Choljavin. Ukrajina, podzim VÚA. 20 Fotolaboratoř UMLISTu u záložního pluku v Žitomíru. Fotografové V. Kolář a V. Ruml s právě vyhotovenou zvětšeninou známé fotografie nacvičování útoku přes překážky. Ukrajina, podzim zima VÚA. 21 Kameraman F. Císař natáčí (již naostro ) nastoupenou jednotku neznámého určení (pravděpodobně rozdílení stráží) na dvoře žitomírských kasáren. Vpravo od kamery sleduje natáčení náčelník UMLISTu prap. F. Parolek. Žitomír, zima VÚA. 52

11 FOTOSLUŽBA V RUSKÉ LEGII 22 Dobrovolník František Císař kameraman UMLISTu před budovou nádraží, připraven natočit příjezd jedné ze skupin čs. dobrovolníků při jejich přesunu z Kyjeva k záložnímu pluku v Žitomíru. Žitomír, podzim VÚA. 23, 24 Úryvky z filmů, natočených kameramanem F. Císařem po příjezdu skupiny dobrovolníků na žitomírské nádraží: vystoupení z vlaku a odchod jednotek v čele s hudbou do kasáren. Žitomír, podzim VÚA. 25 Ani stěhování fotoarchivu UMLISTu z Ukrajiny se neobešlo bez dramatických momentů. Přímo ze zajetí se podařilo fotoarchiv zachránit a po svízelné cestě dlouhé přes 300 km dovézt na povozech až do rajonu Bachmače, odkud putoval, již po dráze, s armádním sborem dál na východ. Ve skupince rozeznáme vlevo F. Císaře, vpravo A. Vannera. Ukrajina, únor březen VÚA. 26 Také při velkém ústupu I. divize z Ukrajiny k Bachmači kameramani UMLISTu pilně natáčeli: zde např. zachytili přechod čs. jednotek přes most klenoucí se nad řekou Dněpr. Kyjev, únor březen VÚA. 53

12 ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ RUSKÝCH LEGIONÁŘŮ Motto: Žádná armáda nedává si ujíti příležitost, aby zjevným označením neprojevila svoje uznání svým příslušníkům, kteří během válečného tažení způsobem vynikajícím osvědčili svoji statečnost a hrdinnými činy dopomohli jí k vítězství nebo k dosažení cenných úspěchů. (V. Prášek) RUSKé ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ Historie šestiletého období čs. vojska v Rusku patří také z pohledu faleristického k nejzajímavějším: v jejím rámci byla Čechoslovákům udělována vyznamenání celkem 12 států a mnozí služebně nejstarší příslušníci tohoto obdivuhodného vojska by mohli právem aspirovat na přední místa na seznamu nejvíce dekorovaných vojáků 1. světové války. Celých 6 let byli příslušníci čs. vojska v Rusku vyznamenáváni převážně ruskými řády, kříži a medailemi, jejichž počet dosáhl zhruba čísla 5 000, a proto se budeme ruskými dekoracemi zabývat poněkud podrobněji. Na začátku války mělo Rusko k dispozici jako výraz uznání za vojenské zásluhy, statečnost v boji a za úspěšné vedení vojsk 7 řádů a 3 zbraně za chrabrost pro důstojníky a 13 vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky. Vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky Za vojenské zásluhy, tj. za činy nebojového charakteru Medaile Za horlivost (MHo) ve čtyřech provedeních: malá stříbrná a malá zlatá na řádových stuhách náprsních; velká stříbrná a velká zlatá na řádových stuhách nákrčních. Medaile Řádu sv. Anny, zvaná též jako Anenská medaile (MsvA), v jednom stupni. Za statečnost v boji Kříž sv. Jiří (KsvJ) ve čtyřech stupních: 1. a 2. stupeň zlatý (1. stupeň s bantem); 3. a 4. stupeň stříbrný (3. stupeň s bantem). Medaile sv. Jiří (MsvJ) ve čtyřech stupních: 1. a 2. stupeň zlatá (1. stupeň s bantem); 3. a 4. stupeň stříbrná (3. stupeň s bantem). (Bant: nařasená stuha, na obou koncích zastřižená do tvaru V a připevněná příčně na samotnou pentagonální stuhu [viz obr. 123] v tomto případě sloužila, při stejné barvě kovu, k odlišení jednotlivých stupňů.) Řády pro důstojníky Za vojenské zásluhy, tj. za činy nebojového charakteru Řád sv. Ondřeje (ŘsvO) v jednom stupni. Řád Alexandra Něvského (ŘAN) v jednom stupni. Řád Bílého orla (ŘBO) v jednom stupni. Řád sv. Vladimíra (ŘsvVl) ve čtyřech stupních. Řád sv. Anny (ŘsvA) ve třech stupních. Řád sv. Stanislava (ŘsvSt) ve třech stupních. Za úspěšné vedení vojsk ve válce Všechny výše uvedené řády s meči. Řád sv. Jiří 1. až 4. stupně (ŘsvJ1, ŘsvJ2, ŘsvJ3, ŘsvJ4). Zbraň sv. Jiří s brilianty, zvaná též jako Svatojiřská zbraň s brilianty (ZsvJ-br). Za statečnost v boji Nákrční stupně ŘsvSt a ŘsvA s meči. Náprsní (nejnižší) stupně ŘsvVl, ŘsvA a ŘsvSt s meči a bantem. Řád sv. Jiří 4. stupně, výjimečně 3. stupně (ŘsvJ4, ŘsvJ3). Zbraň sv. Jiří Za chrabrost, zvaná též jako Svatojiřská zbraň Za chrabrost (ZsvJ). Řád sv. Anny 4. stupně (ŘsvA4), zvaná též jako Zbraň sv. Anny Za chrabrost, resp. Svatoanenská zbraň Za chrabrost (ZsvA). (V případě důstojnických dekorací byl bant označením účasti v boji, tváří v tvář nepříteli.) Touto sestavou bylo možné celkem uspokojivě pokrýt, i když ne zcela bez problémů, požadavky na odměňování válečných činů v celé šíři a na všech úrovních. Stručná charakteristika vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky Medaile Za horlivost Byly v době války udělované mužstvu a poddůstojníkům štábů a týlových složek (písaři, kurýři, hudebníci, zdravotní a sanitní personál, příslušníci technických složek, vojenské policie atd.) za nebojové zásluhy nebo za déletrvající bezúhonnou službu, ale bylo možné je udělit i přímo na frontě za záslužný čin nebojového charakteru, za který nebylo možné přiznat MsvJ. Medaile byly udělovány na řádových stuhách, jejichž pořadí v řádové hierarchii vyjadřovalo hodnotu dekorace. Tak např. medaile na stuze vladimírské stála na vyšším stupni než medaile na stuze anenské. Medaile Řádu sv. Anny, zvaná též jako Anenská medaile Byla udělována za 20letou bezúhonnou službu (na stuze ŘsvA) nebo za významný čin nebojového charakteru (na stuze ŘsvVl s bantem). Zatím nebylo prokázáno, že by byla udělena příslušníku čs. vojska. Medaile sv. Jiří Její statut dopodrobna a s velkou pečlivostí vyjmenovává činy, za které je možné ji udělit. Obecně vzato se tyto medaile udělovaly za bojové zásluhy a chrabrost nižšího řádu (významu) např. průzkumníkům za účast na rozvědce, při které sice (většinou) nedošlo k boji, ale voják byl při plnění úkolu vystaven nepřátelské palbě a ohrožení života, přičemž byly získány důležité zprávy o nepříteli; zdravotním sestrám a zdravotníkům, kteří s nasazením života ošetřovali a vynášeli z boje raněné; kurýrům, spojařům a ženistům, kteří v nepřátelském ohni plnili své úkoly, ale také příslušníkům bojových útvarů, pokud jejich čin nedosahoval na kříž. Medaile, které byly číslovány, se udělovaly obvykle ve vzestupné linii, tj. od 4. stupně po 1. stupeň, ale bylo možné udělit výjimečně a mimo pořadí i kterýkoli vyšší stupeň, a pak se vrátit, při vykonání dalšího činu, ke stupni nižšímu. Není bez zajímavosti, že medailí 4. stupně byl vyznamenán i 14letý carevič Alexej, který se při inspekční cestě za frontovou linii se svým otcem 72

13 ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ Mikulášem II. pohyboval na území, které bylo v dosahu palby nepřátelského těžkého dělostřelectva jak poněkud servilně popisuje tento chrabrý čin vrchní velitel Jihozápadní fronty gen. Ivanov ve zdůvodnění. Kříž sv. Jiří Také jeho statut přesně a podrobně určuje podmínky udělení. Stručně řečeno KsvJ se uděloval příslušníkům bojových útvarů za bojové zásluhy a chrabrost vyššího řádu (významu), prokázanou přímo v boji, při bojových rozvědkách, útoku nebo obraně, ale také příslušníkům nebojových složek (viz výše) za prokázané hrdinství vykonané v boji, a to rovněž ve vzestupné linii, přičemž bylo možné udělit vyšší stupeň mimořádně i mimo pořadí a pak se vrátit, při vykonání dalšího činu, ke stupni nižšímu. V naprosté většině byly svatojiřské kříže udělovány individuálně, ale bylo možné vyznamenat za statečnost v boji určitým počtem křížů také jednotky nebo útvary. Např. vládce Sibiře admirál Kolčak koncem roku 1918 udělil chrabrým čs. vojskům I. a II. divize po 100 kusech KsvJ na každý pluk a dělostřeleckou brigádu. Také svatojiřské kříže byly číslovány. Číslování, kov, počty a vzhled Medailí a Křížů sv. Jiří, příplatky k žoldu Po reorganizaci soustavy ruských vyznamenání v roce 1913 bylo u MsvJ a KsvJ započato nové číslování od č. 1. V průběhu války počty udělených dekorací rychle rostly a již v polovině roku 1916 se číslování MsvJ4 a KsvJ4 vyšplhalo k 1 milionu. Medaile a Kříže sv. Jiří 1. a 2. stupně byly až do června 1915 raženy z plnohodnotného zlata, po tomto datu byl podíl zlata snížen na 600/1000. U stříbrných vyznamenání zůstala kvalita stříbra (990/1000) prozatím beze změny. Od konce roku 1916 pak u všech dekorací je zlato a stříbro nahrazeno žlutým, resp. bílým kovem (Ž.M., B.M.). Zatímco svatojiřské kříže ražené z bílého a žlutého kovu jsou dostatečně známé, svatojiřské medaile s portrétem Mikuláše II. (1. typ) ražené z náhradních kovů se dosud neobjevily; je nanejvýš pravděpodobné, že k jejich ražbě nedošlo. Po Únorové revoluci roku 1917 byl carův portrét na MsvJ nahrazen postavou drakobijce sv. Jiří na koni. Teprve tím se tyto medaile staly skutečně svatojiřskými (2. typ). Jejich číslování navazovalo plynule na předchozí typ. Medaile tohoto 2. typu byly raženy už jen z náhradních kovů (Ž.M., B.M.). Kvůli permanentnímu nedostatku KsvJ a MsvJ v době provizorní vlády adm. Kolčaka bylo Hlavním štábem ruské armády nařízeno nošení lentoček, tj. malých stužek šíře 2 cm, jako dočasnou náhradu za udělené, ale nepředané svatojiřské dekorace. Nositelé svatojiřských křížů a medailí pobírali ke svému žoldu příplatek. V případě, že voják byl nositelem více vyznamenání, náležel mu příplatek pouze za nejvyšší stupeň. TABULKA 1 Příplatky k měsíčnímu žoldu Původní příplatky Příplatky od 1. října 1918 MsvJ KsvJ MsvJ KsvJ 4. stupeň 1 Rb 3 Rb 8 Rb 15 Rb 3. stupeň 1,50 Rb 5 Rb 15 Rb 30 Rb 2. stupeň 2 Rb 8 Rb 20 Rb 40 Rb 1. stupeň 3 Rb 10 Rb 30 Rb 60 Rb Vojín v ruské armádě pobíral v prvním období války měsíčně (bez frontového příplatku) 0,75 rublu. Např. v RU armádě byl příplatek za Zlatou medaili Za statečnost 30 K, za Velkou a Malou stříbrnou 15 K, resp. 7,50 K (1 Rb = asi 4 RU korun). Několikanásobným příplatkem k současně udělenému vyznamenání byly příležitostní odměny v případě zajetí nepřátelských vojáků, vyhlášené např. štábem 7. armády na jaře roku 1917: za vojína nebo poddůstojníka 25 Rb, za důstojníka 50 Rb. Nositelé KsvJ byli obvykle povyšováni do hodností poddůstojníka; kdo vlastnil všechny čtyři stupně, byl po vykonání zkoušky způsobilosti povýšen do hodnosti podpraporčíka. Od reorganizace v roce 1913 do podzimu 1917 bylo ve petrohradské mincovně vyraženo, resp. (až na nepatrné počty) ve válce uděleno: TABULKA 2 Medaile sv. Jiří 1. typ s portrétem 1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň 4. stupeň Mikuláše II. ve zlatě + žlutý kov? ve stříbře + bílý kov? typ s postavou 1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň 4. stupeň sv. Jiří žlutý kov bílý kov Celkem TABULKA 3 Kříž sv. Jiří Kříž sv. Jiří 1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň 4. stupeň ve zlatě ve stříbře žlutý kov bílý kov Celkem Za celou dobu 1. světové války (až do Říjnové revoluce) bylo v ruské armádě uděleno kolem důstojnických řádů a přes 3,4 miliony svatojiřských křížů a medailí mužstvu a poddůstojníkům. Stručná charakteristika řádů pro důstojníky Řád sv. Ondřeje (založen roku 1698) Nejstarší a nejvyšší ruský řád; uděloval se výhradně vybraným představitelům a hodnostářům monarchie jako výraz nejvyšší blahosklonnosti, přízně a spokojenosti panovníka za mimořádné zásluhy občanské a vojenské. Nepřicházel v úvahu pro udělení v rámci čs. vojska. Řád Alexandra Něvského (založen roku 1725) Byl udělován výjimečně za zcela mimořádné občanské a vojenské zásluhy; v armádě nejméně generálmajorům. Nepřicházel v úvahu pro udělení v rámci čs. vojska. Řád Bílého orla (převzatý z Polského království roku 1831) Byl udělován za zcela mimořádné občanské a vojenské zásluhy; v armádě nejméně generálmajorům. Nositeli tohoto řádu byli někteří generálové, pod jejichž velením bojovali příslušníci České družiny, resp. později Čs. střelecké brigády: gen. Brusilov (v roce 1914 velitel 8. armády) a gen. Selivačev (v roce 1917 velitel 49. armádního sboru, v rámci kterého byla nasazena čs. brigáda u Zborova). Nepřicházel v úvahu pro udělení v rámci čs. vojska. Řád sv. Jiří (založen roku 1769) Řád sv. Jiří byl nejvyšším ruským vojenským řádem, udělovaným za zcela mimořádnou chrabrost v boji nebo za výtečné vedení vojsk. Udělení sva- 73

14 řád sokola Okolnosti vzniku, první udělení Myšlenka na zřízení Řádu Sokola vznikla u Štefánika někdy na sklonku léta Dlouho se moříval vymýšlením stejnokrojů a zvláštních znaků jednotlivých služeb, mnoho času věnoval též kreslení vyznamenání a řádů pro naše vojsko. (L. Sychra.) Štefánik sám nositel a velký ctitel francouzského Řádu Čestné legie chtěl dát čs. vojsku podobný řád, ale na rozdíl od ŘČL si nepřál, aby byl udělován také za civilní zásluhy. Šlo mu o řád vyloženě vojenský, kterým by se odměňovaly pouze ctnosti a zásluhy vojenské a válečné. Myšlenka dozrála v říjnu 1918, kdy za svého pobytu v newyorkském hotelu Plaza kružítkem narýsoval a vyřezal z lepenky řádový odznak (možná i provizorně vybarvený) a ukázal jej svým přátelům (Masaryk, A. Masaryková, gen. Janin) a některým členům svého doprovodu (kpt. Písecký) aby viděl dojem. Malíř Růžička pak vyhotovil barevný nákres řádu. Tento první návrh ovšem doznal určitých změn (tvar, barva) na palubě lodi Korea Mara, kterou Štefánik odplul do Vladivostoku. V Honolulu si kupuje barvy a tentokrát vyhotovuje přesný nákres ŘSo včetně stuhy, kterou již předtím navrhl V. Preissig (viz str. 203). Po připlutí do Yokohamy, 12. října 1918, odesílá Štefánik obsáhlý dopis o politické situaci dr. Benešovi do Paříže, ke kterému přikládá první podobu statutu a nákres Řádu Sokola s meči i bez mečů. Po příjezdu do Tokia Štefánikův adjutant kpt. Písecký 7. listopadu vyhotovuje smlouvu na dodávku prvních 500 kusů řádových odznaků a zadává výrobu japonské firmě K. Hakovi and Co. Ltd. Tokyo. Doklady o ceně, kromě doplatku (197,75 jenů) proplaceného firmě po dodání celkového množství ks, se dosud nenašly. Nicméně výrobní cena jednoho řádového odznaku jistě o mnoho nepřesáhla 0,75 jenů, což odpovídalo v té době asi 50 rublům ceně nákrčního řádu u firmy LIPIN. Zakázku financoval gen. Janin z fondů, které měl k dispozici jako šéf Francouzské vojenské mise. Výroba podobného řádu není věc jednoduchá, nicméně na základě dílčích faktů lze usuzovat, že pilní Japonci v nejkratší době vyhotovili raznice, utkali stuhy, a po choulostivých zkouškách smaltů stihli vyrobit a zkompletovat kolekci asi řádových odznaků, které si Štefánik buďto odvezl s sebou, anebo je s malým zpožděním poslali kurýrem za ním do Vladivostoku, resp. na Sibiř. Tak či onak, Štefánik už v prosinci 1918 vyznamenává Řádem Sokola některé vyšší velitele (Čeček, Šokorov), a k několika mála udělením dochází ještě v lednu 1919 (Klecanda, Vojcechovskij, Gajda?). Podle jedné strohé informace Štefánik 9. prosince 1918 na velké ruské slavnosti svatojiřských kavalírů v Jekatěrinburku, na které byly uděleny Kříže sv. Jiří (viz str. 134), vyznamenal několik ruských vojínů. Bližší podrobnosti bohužel nejsou známy. Štefánik sice mohl Rusům předat 2 3 Řády Sokola z oněch asi 10 12, které přivezl s sebou z Tokia, ale je daleko pravděpodobnější, že mu gen. Syrový ze zdvořilosti nabídl pouze účast na ceremoniálu, při kterém připnul ruským vojákům několik svatojiřských křížů. Tím je tento první (malý) kontingent vyčerpán; další odznaky jsou teprve ve výrobě, a tak nastává v udělování ŘSo čtyřměsíční přestávka; k dalším udělením dochází až v květnu Mezitím na základě Štefánikova zhodnocení situace a následné dohody o způsobu udělování tohoto řádu (viz níže) je u téže tokijské firmy expresně doobjednáno dalších ks řádových odznaků; celé požadované množství, tj ks, pak bylo do konce ledna 1919 skutečně vyrobeno a dodáno. Nová koncepce Řád Sokola byl původně koncipován po vzoru francouzského ŘČL jako řád o pěti třídách. Zůstal však navždy torzem: vyrobena byla pouze jeho 5. třída, původně s meči, které jednoznačně určovaly jeho bojové zaměření. Ale již při úvahách nad výběrem prvních osobností, kterým by měl být nový řád udělen, vyvstal problém, jak odlišit bojové zásluhy standardní od mimořádných, nemluvě o zásluhách nebojového charakteru, např. v případě osvěty, intendantstva, zdravotní služby, technických složek. A tak dochází, prozatím na základě ústní dohody mezi Štefánikem, gen. Janinem a gen. Syrovým, ke změně některých bodů původního statutu a k úpravám řádového odznaku 5. třída řádu se proměňuje na dekoraci třístupňovou, jejíž jednotlivé stupně se mají udělovat takto: Řád Sokola s meči za vynikající čin bojový; Řád Sokola bez mečů, s hvězdičkou na stuze, jako nižší stupeň za bojové zásluhy; Řád Sokola bez mečů a bez hvězdičky na stuze, za zásluhy na poli osvětovém, zdravotním, hospodářském, správním a technickém. (Později se měly tyto změny promítnout do statutu jako definitivní.) Původní kotace, dodávky, kvóty, rozdělení na stupně Pravděpodobně ještě za Štefánikova pobytu na Sibiři byla někdy na přelomu v hlavním štábu Čs. vojska na Rusi stanovena celoarmádní kotace (kvóta) pro ŘSo v počtu kusů (toto číslo je uvedeno v pozdějším dokumentu o kotacích z 27. března 1919). Vzhledem k velkému počtu neuspokojených nároků z bojových částí to bylo číslo jistě rozumné. V jednom telegramu z hlubokého podzimu 1919 se sice objevuje nejasně formulovaná zmínka o jakési objednávce řádů (mohlo jít jak o ŘSo, tak o zamýšlenou realizaci Odznaku ČD a Sibiřské medaile), je však nanejvýš pravděpodobné, že v důsledku zostřující se politické a vojenské situace a ústupových bojů na magistrále (zima ) k dalším objednávkám ŘSo, a tudíž ani k dalším dodávkám z Japonska, již nedošlo zatím se nenašel žádný doklad, který by potvrzoval opak. A tak zůstal ŘSo při původní kotaci kusů jedinou oficiální čs. dekorací, udělovanou pouze v rámci Ruské legie. (Zatím nevysvětlené jsou případy, kdy ŘSo byl udělen příslušníku jiné složky čs. zahraničního vojska, např. Italské legie viz obr. 408.) Původně všechny řádové odznaky z první dodávky (500 kusů) měly být s meči. Na základě již zmíněné dohody o zřízení třístupňové 5. třídy byl japonské firmě pravděpodobně sdělen dodatečný požadavek vyrobit jistý počet řádových odznaků i bez mečů. Jelikož prvních 500 ks již bylo podle objednávky vyrobeno s meči, muselo dojít přímo ve firmě u 280 kusů (1. zásilka viz níže) v podstatě k oficiálnímu upilování mečů. Pro zbývající množství řádových odznaků bez mečů (3. zásilka), jak o tom svědčí některé exempláře, byly v Japonsku vyrobeny nové závěsné kroužky ty nenesou stopy po upilování. Řády byly vloženy do dvou druhů etují: bílé dřevěné, a černě lakované. Další úprava řádových odznaků (připevnění hvězdičky) proběhla pravděpodobně až na Sibiři na žádném dokladu souvisejícím s výrobou nebo dodáním odznaků nefiguruje položka ŘSo s hvězdičkou. Řádové odznaky v etujích, naskládané do beden, byly vypraveny z Tokia do Vladivostoku ve třech etapách: 1. zásilka z ks ŘSo s meči, v černě lakovaných etujích; 180 ks ŘSo s meči, v bílých (dřevěných) etujích; 280 ks ŘSo bez mečů, v bílých (dřevěných) etujích. 2. zásilka z ks ŘSo s meči* (druh etují není uveden); 3. zásilka z ks ŘSo s meči (druh etují není uveden); 220 ks ŘSo bez mečů (druh etují není uveden). * jeden ks byl odeslán jako vzorek do Prahy Bedny s řády měly být odeslány na Sibiř ihned, ale nakonec byly uskladněny ve Vladivostoku; do Omska byly odeslány až začátkem dubna Dne 16. ledna 1919 Štefánik nastoupil zpáteční cestu do Francie, v jejímž průběhu někdy koncem ledna se dozvěděl o existenci Čs. válečného kříže oficiálního vyznamenání, zřízeného čs. vládou. Najednou zde byly dvě dekorace; dvě bojová vyznamenání se stejným určením a s řadou nevyjasněných otázek. Vznikl vážný a choulostivý problém Štefánik to cítí, a odesílá gen. Janinovi 16. února telegram, aby se počkalo s udělováním Řádu Sokola, dokud nebude věc urovnána. Po různých peripetiích s dosavadními návrhy na čs. vyznamenání, potížích s jejich realizací a po zrušení Řádu Za svobodu (a mlčky zrušené MJŽ), má vedení Čs. vojska na Rusi nyní konečně v rukou definitivní čs. vyznamenání, relativně blízko je schopná výrobna a u pluků předlouhé seznamy vojáků, čekajících na zaslouženou odměnu. Janin ještě nějakou dobu vyčkává, ale když od Štefánika nepřicházela žádná instrukce a vyrobené řády byly k dispozici, souhlasili jsme, aby byly rozdány, a to bez jakéhokoliv názoru Evropy, aby se dalo uspokojení čs. vojskům, 98

15 kterým scházely odměny tohoto druhu. Řády pak byly většinou v letních měsících 1919 u jednotlivých pluků vyznamenaným slavnostně předány. Než se tak stalo, byly stanoveny kvóty pro jednotlivé části vojska. Rozhodnutí týkající se kvót byla z divizních velitelství postupně rozeslána velitelům pluků a jiných útvarů; jako příklad nám poslouží spis odeslaný veliteli 10. pluku z , v němž se uvádějí základní informace o novém řádu, zejména jeho rozdělení na kategorie (v podstatě na stupně) a kvóty na pluk připadající, schválené velitelem Čs. vojska na Rusi: ŘSo má dvě kategorie: I. kategorie: 1. Za chrabrost s meči (vyšší) 2. Za chrabrost s hvězdičkou, bez mečů (nižší) II. kategorie: Za zásluhy, bez mečů a bez hvězdičky ŘSo I. kategorie: Uděluje se za chrabrost, vynikající udatenství v bojích, vedení a řízení válečných operací. ŘSo II. kategorie: Uděluje se za přesné a svědomité konání služebních povinností a záslužnou činnost vůbec. Mnozí nositelé 2. stupně měli výhrady proti výše uvedenému rozdělení v rámci I. kategorie těžce nesli, že za bojové zásluhy, byť menšího významu, obdrželi řádový odznak bez mečů. Měli samozřejmě pravdu elegantní a lepší řešení se přímo nabízelo: oba bojové stupně s meči, první navíc s hvězdičkou. (Je k politování, že nebyla v Tokiu objednána a vyrobena ještě alespoň nákrční 3. třída řádu, kterou by byli odměňováni vyšší velitelé za bojové zásluhy a výtečné velení, přičemž obě nižší třídy mohly být udělovány jednak za chrabrost v bojích ve dvou stupních, jednak za zásluhy rovněž ve dvou stupních.) lových složkách nebo ve štábech s příkladnou horlivostí. V případě důstojníků byl ŘSo Za zásluhy udělen rovněž za nebojové zásluhy, převážně intendantům, zvěrolékařům, nebo příslušníkům technických útvarů. Řádem Sokola s meči byl 17. června 1919 dekorován prapor 1. pluku (viz obr. 362). TABULKA 20 Počty udělení Řádu Sokola u pluků I. divize (období květen až září 1919) I. divize ŘSo ŘSo ŘSo Cels meči s hvězdičkou Za zásluhy kem štáb pluk pluk pluk pluk pluk lehk. dělostřel pluk těžk. dělostřel děl. mun. division technická rota zásobování 1. div Celkem TABULKA 19 Kvóty Řádu Sokola pro 10. pluk III. divize I. kategorie I. kategorie II. kategorie Cels meči s hvězdičkou (bez mečů kem a hvězdičky) důstojníci mužstvo důstojníci a mužstvo důstojníci a mužstvo d+m Kvóty pro tento početně menší a mladší pluk byly s ohledem na jeho menší tradici a bojovou slávu podstatně nižší, než u pluků I. a II. divize. Celkové číslo 37 vycházelo zřejmě z původní kotace, tj. z množství ks; zatím žádný doklad nepotvrzuje navýšení tohoto čísla dodatečně. Na následující tabulce si můžeme ujasnit princip rozdělování dekorací podle nových kvót: průměrové číslo Řádu Sokola I. kategorie pro bojové pluky (v případě I. divize 59 s meči, resp. 18 s hvězdičkou) je mírně navýšeno nebo sníženo podle ranku pluku 1. pluk, jako útvar s největší bojovou tradicí, byl všeobecně uznáván jako nejlepší, což bylo vyjádřeno šesti Řády Sokola s meči nad průměr. Podle stejného principu, ovšem s poněkud jinými čísly, byly stanoveny kvóty pro útvary dalších dvou divizí, resp. útvary spadající přímo pod štáb Čs. vojska na Rusi. Velitelům jednotlivých částí vojska byly oznámeny kvóty, ti pak měli v rámci kvót vybrat a navrhnout zasloužilé jednotlivce k vyznamenání. Po schválení seznamů navrhovaných ve štábu Čs. vojska na Rusi byly řády kurýrem na jednotlivé útvary odeslány a při slavnostních příležitostech vyznamenaným předány. Řád Sokola I. kategorie (Za chrabrost) byl u frontových důstojníků obvykle jejich druhou nebo třetí dekorací v rámci absolvovaných kampaní. U mužstva a poddůstojníků udělením ŘSo I. kategorie byly ohodnoceny jejich celkové zásluhy v dosavadních bojích; jen zřídka byl tímto řádem vyznamenán nositel britské nebo francouzské medaile za chrabrost, popřípadě ruského Kříže sv. Jiří z kontingentů Gajdových nebo adm. Kolčaka (např. četař Úderného praporu Cínovec obdržel jak MM, tak ŘSo s meči). Počítalo se s tím, že tito vojáci obdrží ještě Čs. Válečný kříž, čímž bude dostatečně ohodnocena jejich chrabrost a účast v bojích. Řád Sokola II. kategorie (Za zásluhy) byl u mužstva a poddůstojníků postaven na úroveň britské medaile za zásluhy, tj. DCM (viz na str. 104 podrobněji), a obdrželi jej převážně ti, kteří plnili své služební povinnosti v tý- O uděleních Řádu Sokola cizincům V několika málo případech byl ŘSo udělen ještě na Sibiři cizincům. Bylo to několik Francouzů a Britů, a pravděpodobně někteří z těch ruských důstojníků v bývalých čs. službách, kteří figurovali na seznamech, sestavených počátkem roku 1919, neztratili se ve výru událostí a byli ke konci roku 1919 v dosahu. Ruské prameny sice uvádějí udělení ŘSo Rusům jako fakt, ale bez konkrétních důkazů. Zatím se nenašly doklady ani o tom, jestli ŘSo jako reciproční dekorace byl udělen také Japoncům, resp. Číňanům, popřípadě vyšším důstojníkům italským a rumunským. V případě Američanů víme o jediném Řádu Sokola s hvězdičkou, který předal gen. Čeček na jaře 1920 americkému námořnímu poručíku F. V. Martinekovi (americký Čech, jenž vystřídal ve funkci zpravodajského referenta při štábu Amerického expedičního sboru rovněž Čecha kpt. Březinu). Dvojnásobné udělení Řádu Sokola V několika málo případech byl Řád Sokola udělen téže osobě dvakrát. Např. por. Richard Kinderman, příslušník 3. pluku, účastník mnoha bojů, ve kterých byl třikrát raněn, obdržel mj. jak ŘSo s meči, tak ŘSo s hvězdičkou. Bohužel dosud se nenašla jeho fotografie s touto neobvyklou dvojicí. Další dva nositele duplicitního ŘSo, kpt. Geyera a MUDr. Langera, uvádíme v obrazové části (obr. 321, 360). Zatímco Langer nosí jednu malou stužku ŘSo bez označení (jako 1. stupeň Za chrabrost s meči) a druhou s hvězdičkou (označující 2. stupeň Za chrabrost), Geyer si na stuhu odznaku s meči (in natura) připevnil také hvězdičku, označující současné vlastnictví 2. stupně Za chrabrost. Anomálie při nošení Řádu Sokola Oba případy jen potvrzují fakt, že ve věcech nošení dekorací panovala značná lidová tvořivost, a prozrazují zároveň velkou benevolenci ministerstva při nedodržování předpisů. Ačkoli oficiální pořadí čs. řádů a vyznamenání bylo stanoveno (ČsVK, ŘSo, MJŽ, RM, MV), mnozí nositelé jej ignorovali, resp. z neznalosti jej nedodržovali. O nejednotnosti svědčí řada fotografií, na nichž si nositelé připnuli mj. také Řád Sokola podle libovůle na různá místa v pořadí. Řádové odznaky se dokonce nosily rubovou stranou navrch (např. gen. Hrabčík, mjr. ing. Nosál), ale to patrně kvůli tomu, že přední terčíky (připevněné pouhým lepením, nikoli nýtováním) často vypadávaly, a bylo pohodlnější řád obrátit, než si pořídit terčík náhradní. 99

16 rusko období monarchie Medaile sv. Jiří 2. stupně 1. typ Zlato Medaile sv. Jiří 1. stupně 1. typ Zlato Medaile sv. Jiří 3. stupně 1. typ Stříbro Medaile sv. Jiří 4. stupně 1. typ Stříbro Kříž sv. Jiří 2. stupně Zlato Kříž sv. Jiří 1. stupně Zlato ANM Kříž sv. Jiří 3. stupně Stříbro NM Kříž sv. Jiří 4. stupně Stříbro Kříž sv. Jiří 2. stupně je osobní vyznamenání plk. Wuchterleho, KsvJ 1. stupně kpt. Fierlingera a KsvJ 4. stupně gen. Petříka (Ke zkompletování č. 2, 3 a 8 použity stuhy náhradní.) 114

17 Podle jedné informace v únoru, podle jiné v dubnu 1915 došlo za pěkného slunečního dne v Tarnově na náměstí před Hirschovou židovskou nadační školou (v té době sloužila jako kasárna ČD) k slavnostnímu udělení svatojiřských vyznamenání. Akt proběhl podle předpisu: poté, co pobočník přečetl jméno vyznamenaného, pplk. Sozentovič, tehdejší velitel ČD, převzal od svého pomocníka dekoraci a připnul ji vyznamenanému. Sedmi střelcům vlevo byly uděleny KsvJ4 (třetí zprava je ruský Čech I. Kolesnikov, druhý pravděpodobně E. Piazzo), skupině vpravo, z níž vidíme jen praporečníka ČD J. Heyduka (s šavlí), nezjištěný počet Medailí sv. Jiří 4. stupně. Tarnov, jaro ANM. 91 Po velkém průlomu fronty rakousko-uherskými a německými vojsky u Gorlice počátkem května 1915 došlo k všeobecnému ústupu ruské armády. Při výzvědné činnosti v Karpatech i při ústupových bojích v rámci 19. pěší divize, 12. Sibiřské divize a 45. pěší divize se obzvláště vyznamenala 2. půlrota 2. roty ČD. Na snímku vidíme příslušníky 4. čety 2. roty ČD při udílení svatojiřských dekorací. Dva ruští ceremoniální důstojníci jsou pravděpodobně velitel 45. divize gen. Někrasov a náčelník štábu pplk. Rodkevič. Svůj kříž již obdržel K. Vašátko (zpola zakrytý ruským důstojníkem); třetím v řadě je ruský Čech K. Zach. Vpravo slavnostnímu aktu přihlíží velitel půlroty prap. K. Cejp, kterému byla za tyto boje udělena pochvala v divizním rozkaze a Řád sv. Stanislava 3. stupně s meči a bantem. Místně neurčeno, červenec VÚA Dne 2. ledna 1916 se georgijevské 1. rotě ČD (jejíž všichni příslušníci byli nositeli svatojiřského vyznamenání) dostalo té cti, že byla povolána k účasti na slavnostní přehlídce vojsk Jihozápadní fronty před carem. Přehlídky se zúčastnilo mužů. Rota ČD, které velel ppor. Čeček, sám nositel ŘsvJ4, byla v rámci III. kavkazského sboru v čele svodného pluku rytířů sv. Jiří a tvořila s ruskými sapéry, rovněž georgijevskými rytíři, jeho půlprapor v čele s velitelem ČD plk. Trojanovem. Z důstojníků ČD se přehlídky zúčastnili ještě ppor. Petřík, prap. Jan Syrový, a ruští důstojníci ppor. Jakušev a prap. Raňuk. Snímek zachycuje okamžik, kdy rota ČD (na kraji s tasenou šavlí pravděpodobně ppor. Jakušev) vzdává čest carovi Mikuláši II., který celou přehlídku vykonal v sedě na koni. Nesviž, 2. ledna VÚA. 115

18 Tři skupiny ruských Čechů příslušníků 4. roty Čs. střeleckého pluku (také na obr. 95 a 97) využily chvíle odpočinku a nechaly se vyfotografovat se svými svatojiřskými kříži a medailemi. Vojáci 4. roty bývalé ČD (do ledna 1916) obdrželi celkem 60 Křížů a Medailí sv. Jiří, tedy poměrně malý počet v porovnání např. s 3. rotou, kde jich bylo nejvíce 310. Bylo to dáno nikoli snad menšími schopnostmi jeho příslušníků, ale nedostatečným ohodnocením jejich zásluh při rozvědkách nechvalně známým ruským velitelem roty por. Licinským. Uprostřed spodní řady je táta Kraft, nositel MsvJ4. Místně neurčeno, pravděpodobně jaro VÚA Pětice v té době nejvíce dekorovaných příslušníků 4. roty Čs. střeleckého pluku. Až na horní dvojici bratří Klichů jména ostatních nejsou známa. Místně neurčeno, pravděpodobně jaro VÚA. 96 Tři nejčastěji používané způsoby nošení svatojiřských dekorací na jednom snímku: zatímco stuha KsvJ3 vpravo je na originální kovové kolodce, KsvJ4 vlevo má stuhu pouze volně složenou do pentagonu. Často se používalo přichycení na blůzu i pomocí svíracího špendlíku (u KsvJ4 nahoře). Inžavino, 20. dubna Příslušníci 4. roty Čs. střeleckého pluku, nositelé KsvJ4. Již z povahy výzvědné činnosti (získání cenných zpráv o nepříteli, častokrát v boji) vyplývá možnost vyšší kvalifikace chrabrého činu a jeho ohodnocení spíše křížem než medailí. U 4. roty bývalé České družiny (do ledna 1916) bylo uděleno celkem 47 křížů oproti 13 medailím. Místně neurčeno, pravděpodobně jaro VÚA.

19 98 čet. Milan Vondráček Bývalý příslušník ČD. Příklad nošení dekorací na civilním oděvu. Vondráček si připnul svatojiřské kříže (ze tří dva s bantem?!) před čs. vyznamenáními, a ani u ČsVK nerespektuje jeho první místo v oficiálně stanoveném pořadí. Kolem VÚA ppor. Miroslav Kouklík Svými třemi KsvJ a dvěma MsvJ patřil mezi nejlépe dekorované příslušníky čs. vojska předtím, než odjel na podzim 1917 jedním ze tří transportů čs. vojska do Francie, kde pokračoval v boji proti Němcům na francouzské frontě. Francie, zima VÚA. des. Boris Vuchterle Ke třem KsvJ a jedné MsvJ (za rozvědky) získal později Svatoanenskou a Svatojiřskou zbraň Za chrabrost a řadu dalších dekorací; byl jedním z nejlépe dekorovaných příslušníků čs. armády (viz obr. 168). Pravděpodobně Kyjev, VÚA. rusko rubové strany dekorací ze str Medaile sv. Jiří 2. stupně č Medaile sv. Jiří 1. stupně č Medaile sv. Jiří 3. stupně č Medaile sv. Jiří 4. stupně č Kříž sv. Jiří 2. stupně č Kříž sv. Jiří 1. stupně č Kříž sv. Jiří 3. stupně č Kříž sv. Jiří 4. stupně č

20 Malá zlatá medaile Za horlivost na stuze vladimírské Pozlacený bronz Malá zlatá medaile Za horlivost na stuze anenské Zlato Malá stříbrná medaile Za horlivost na stuze stanislavské Stříbro Malá stříbrná medaile Za horlivost na stuze anenské Stříbro (Ke zkompletování č. 4 použita stuha náhradní.) rusko 122 Velká zlatá medaile Za horlivost na stuze ondřejské Zlato Šikovatel Sýkora Jeho jméno, zařazení ani funkce nejsou známy. Malou stříbrnou medaili Za horlivost, udělenou za nebojové zásluhy, nosí po abdikaci cara rubovou stranou navrch VÚA. Velká stříbrná medaile Za horlivost na stuze stanislavské Stříbro 122