PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA RIGORÓZNÍ PRÁCE STANOVENÍ CENY OBVYKLÉ V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ A JEHO DŮSLEDKY

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA RIGORÓZNÍ PRÁCE STANOVENÍ CENY OBVYKLÉ V ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ A JEHO DŮSLEDKY MGR. HANA ŠMIDRKALOVÁ 2007/2008 Prohlašuji tímto, že jsem rigorózní práci na téma: Stanovení ceny obvyklé v řízení o dědictví a jeho důsledky zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených

2 OBSAH ÚVOD OBECNÁ CHARAKTERISTIKA DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ Pojem dědického práva a dědického řízení Zásady dědického řízení Prameny dědického práva Pojem obvyklá cena VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ ZŮSTAVITELE A POZŮSTALÉHO MANŽELA Vypořádání společného jmění manželů v řízení o dědictví jako předpoklad pro určení obvyklé ceny majetku zůstavitele Historický exkurs Nevypořádané společné jmění manželů zůstavitele a rozvedeného manžela v řízení o dědictví SOUPIS AKTIV A PASIV DĚDICTVÍ Majetek zůstavitele, který není předmětem dědění Nemovitosti Členský podíl v bytovém družstvu Podnik Obchodní podíly v obchodních společnostech Bankovní produkty Vybrané položky soupisu aktiv dědictví Spornost aktiv a pasiv OBVYKLÁ CENA A PRŮBĚH DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ OBVYKLÁ CENA A ODPOVĚDNOST ZA DLUHY ZŮSTAVITELE

3 6. OBVYKLÁ CENA, DĚDICKÁ DOHODA A KOLAČNÍ PODSTATA OBVYKLÁ CENA A ŘÍZENÍ O DODATEČNÉM PROJEDNÁNÍ DĚDICTVÍ OBVYKLÁ CENA A ODMĚNA NOTÁŘE JAKO SOUDNÍHO KOMISAŘE OBVYKLÁ CENA A DĚDICKÁ DAŇ OBVYKLÁ CENA A NÁVRH NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ZAHRANIČNÍ KOMPARACE - RAKOUSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁVĚR RESUMÉ SEZNAM LITERATURY

4 ÚVOD Dědické právo, které upravuje přechod práv a povinností zůstavitele na jeho právní nástupce, je nepochybně důležitou oblastí práva občanského. Význam dědického práva lze spatřovat nejen v jeho těsném sepětí s právem vlastnickým jakožto základním právem majetkovým, ale rovněž ve skutečnosti mnohem prozaičtější. Dříve nebo později se totiž s velkou pravděpodobností každá fyzická osoba stane nositelem subjektivních práv a povinností spojených s dědickým nápadem a procesně se bude nacházet v postavení účastníka dědického řízení. Dědické právo, které je charakteristické prolínáním hmotněprávní a procesněprávní úpravy, představuje bohatou materii pro obecný i detailní rozbor. Dědění se netýká pouze přechodu majetku zůstavitele, ale také, jak ostatně vyplývá z povahy dědění jako univerzální sukcese do práv a povinností právního předchůdce, přechodu povinností zůstavitele na jeho právní nástupce. Do popředí pak v současnosti stále více vstupuje i otázka ochrany oprávněných zájmů věřitelů zůstavitele. Dědické právo odráží a vždy odráželo postoj společnosti k soukromému majetku. Lze konstatovat, že právní úprava dědění byla zákonodárcem tvořena tak, aby upravovala právní vztahy ve společnosti, v níž bylo vlastnické právo silně potlačováno. Nyní se však aplikační praxe musí vyrovnat za pomoci v podstatě stejné právní úpravy s mnohem složitější společenskou realitou, což se zásadním způsobem promítá zejména do procesu určování obvyklé ceny majetku zůstavitele. Velkou pomocí je existující rozsáhlá judikatura, ve které lze najít odpovědi na řadu otázek, na jejichž řešení zákonodárce při normotvorbě nepomyslel. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele v řízení o dědictví chápu jako jeden z klíčových institutů dědického práva procesního, neboť správné zjištění ceny obvyklé vyvolává závažné právní důsledky nejen vůči dědicům, ale rovněž vůči třetím osobám. Cílem mé práce není zabývat se komplexně dědickým řízením, ale pouze detailně rozebrat problematiku určení obvyklé ceny majetku zůstavitele a důsledky tohoto určení s tím, že nejvíce se ve své práci věnuji nejobtížnějším úskalím tohoto procesu. Text mé práce je strukturován tak, aby vyhovoval teoretickému pojetí tématu doplněnému o poznatky z aplikační praxe. Práce obsahuje jednak část ryze teoretickou týkající se obecné charakteristiky dědického práva, jeho zásad a jeho pramenů jakož i charakteristiky pojmu obvyklá cena a jednak část teoreticko-praktickou obsahující konkrétní - 4 -

5 rozbor problematiky určování obvyklé ceny majetku zůstavitele prostřednictvím vypořádání společného jmění manželů a tvorby soupisu aktiv a pasiv dědictví. V neposlední řadě se věnuji důsledkům určení obvyklé ceny majetku zůstavitele, zejména ve vztahu k průběhu dědického řízení, odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, dědické dohodě, kolační podstatě, řízení o dodatečném projednání dědictví, odměně notáře jako soudního komisaře a dědické dani. Závěrem je učiněn krátký exkurs týkající se vybraných institutů dědického práva obsažených v připravované kodifikaci soukromého práva a srovnání se zahraniční právní úpravou. V této práci vycházím ze současné právní úpravy, odborné literatury knižní a časopisecké a v podstatné míře rovněž z judikatury, a to i z judikatury vztahující se k předchozím právním úpravám, jejíž závěry jsou použitelné v i současnosti. Rigorózní práce je zpracována ke dni 15. prosince

6 1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ 1.1. Pojem dědického práva a dědického řízení Zaměřím-li se nejprve na samotný pojem dědického práva, lze ho charakterizovat jednak v objektivním a jednak v subjektivním smyslu. Dědické právo v objektivním smyslu lze definovat jako souhrn právních norem, ať už hmotněprávních či procesněprávních, upravující přechod práv a povinností zemřelé osoby na základě dědické posloupnosti na její právní nástupce. Dědické právo v objektivním smyslu může být vymezeno rovněž jako systémový prvek občanského práva, který obsahuje právní normy regulující specifické právní vztahy související se smrtí fyzické osoby a je ovládán specifickými zásadami s tím, že tyto normy jsou obsaženy zejména v části sedmé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.) s názvem Dědění a dále v části třetí, hlavě páté občanského soudního řádu v ustanoveních 175a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Dědické právo v subjektivním smyslu lze charakterizovat jako souhrn práv a povinností vzniklých dědici v souvislosti s nápadem dědictví. Svojí podstatou je subjektivní dědické právo, které má povahu ryze osobního práva, oprávněním fyzické či právnické osoby vstoupit do těch práv a povinností zůstavitele, které jeho smrtí nezanikají a které ani nepřecházejí zvláštní sukcesí ze zákona. Osobní povaha subjektivního dědického práva je vyjádřena možností dědictví odmítnout. 1 V souvislosti s obnovením demokratického systému v České republice lze kvitovat skutečnost, že subjektivní dědické právo je garantováno i v rovině ústavněprávní, a to v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že subjektivnímu dědickému právu je poskytována právní ochrana v právním předpisu nejvyšší 1 Ne vždy je však možné dědictví odmítnout. K odmítnutí dědictví za nezletilého či nesvéprávného dědice prostřednictvím jeho zákonného zástupce či opatrovníka je nutný souhlas opatrovnického soudu. Dále je možnost odmítnutí dědictví omezena v případě, že je na dědice prohlášen konkurz, kdy dědic může dědictví odmítnout jen se souhlasem správce konkurzní podstaty ( 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání však nestanoví důsledky takového úkonu, kterým dědic dědictví odmítne a k němuž správce konkurzní podstaty souhlas neudělil. Podle nové úpravy konkurzního práva obsažené v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) již bude odmítnutí dědictví, ke kterému nebyl udělen souhlas insolvenčního správce, posuzováno jako neplatný právní úkon ( 246 odst. 4 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon jde dokonce v ochraně práv věřitelů zůstavitele ještě dále když, opět pod sankcí neplatnosti právního úkonu, stanoví, že je vyžadován souhlas insolvenčního správce při uzavírání dohody o vypořádání dědictví, podle které dědic - úpadce má obdržet méně, než kolik činí jeho dědický podíl

7 právní síly, který je součástí ústavního pořádku České republiky, nepochybně naznačuje změnu postoje zákonodárce k dědickému právu. Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Ústavní soud ve svém nálezu 2 uvedl, že záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je vyloučení jakýchkoli pochybností o tomto institutu jako takovém. Právo zaručující dědění však nelze zaměňovat s právem vlastnickým. Z tohoto důvodu soud poskytuje ochranu pouze dědickému právu, které již existuje, nikoliv takovému dědickému právu, které má na základě dědického rozhodnutí teprve vzniknout. Ústavní stížnost pro porušení subjektivního dědického práva tedy není oprávněna podat osoba, která nebyla dědicem. Hlavním principem dědického práva, který je vyjádřen v ustanovení 460 o.z., je nabývání dědictví smrtí zůstavitele. 3 Je tedy zřejmé, že systém českého dědického práva je systémem delačním. Dědické nástupnictví v současném pojetí je univerzální sukcesí do práv a povinností zůstavitele buď jako celku, nebo jako poměrné části (podílu z dědictví), přičemž s přechodem práv je spjat i přechod zůstavitelových dluhů či jiných povinností majetkové povahy. 4 Dědictví je souhrnem všech práv a povinností zůstavitele způsobilých být předmětem dědění. Přechod takovýchto práv a povinností nastává ex lege a nemá na něho žádný vliv vědomost či nevědomost dědiců o rozsahu majetku a dluhů zůstavitele. I když se podle současné právní úpravy uplatňuje princip ingerence státu při nabývání dědictví formou obligatornosti dědického řízení a jeho projednání soudem a i když jsou během řízení o dědictví činěny právní úkony s hmotněprávním dopadem s účinky ex tunc, tj. ke dni smrti zůstavitele, jako je například odmítnutí dědictví či uzavření dědické dohody, tak tyto skutečnosti nemění nic na tom, že dědictví přechází na dědice ze zákona již smrtí zůstavitele. Zákon váže přechod dědictví na dědice na splnění určitých předpokladů dědění, mezi něž patří smrt zůstavitele, existence dědictví, dědický titul a dědická způsobilost. 2 Nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV ÚS 201/96 3 Podle právní úpravy platné na našem území do , tj. podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811, se nenabývalo dědictví smrtí zůstavitele, ale až odevzdací listinou, která měla konstitutivní účinky. Uplatňoval se institut ležící pozůstalosti (hereditatis iascens) a se smrtí zůstavitele byl spojen pouze vznik práva na dědictví, nikoli přechod majetku zůstavitele. 4 Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str

8 Dědické řízení je jedním ze zvláštních druhů občanskoprávních řízení, které je svých charakterem řízením nesporným a jako takové je ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací. Je možné jej charakterizovat také prostřednictvím jeho funkcí, a to zejména funkcí legitimační a funkcí majetkovou. Výrazem legitimační funkce dědického řízení je určení okruhu právních nástupců zůstavitele, což je významné nejen pro samotné řízení o dědictví, ale i pro soudní řízení či řízení před správními orgány, ať už dědicové jako právní nástupci zůstavitele vystupují na straně aktivně či pasivně legitimované. Povaha dědění jakožto univerzální sukcese umožňuje v zásadě pokračovat v řízeních, jichž byl zůstavitele účastníkem, i po jeho smrti, což je vyjádřeno v ustanovení 107 o.s.ř. Samozřejmě se nejedná pouze o přechod procesních práv zůstavitele, neboť dědicové zůstavitele vstupují do všech práv a povinností zůstavitele, tj. i těch práv a povinností plynoucích z hmotného práva. Obecně je okruh dědiců v řízení o dědictví zjišťován s konečnou platností, nutno však podotknout, že výše uvedené v některých specifických případech neplatí. 5 Majetková funkce dědického řízení pak sleduje zjištění majetku a dluhů zůstavitele, přičemž soud vychází ze skutkové stavu. Při detailním zkoumání majetkové funkce dědického řízení je nutné připustit, že je mnohem méně významná nežli funkce legitimační. Právní úprava na řadě míst dokonce přímo předpokládá, že majetek a dluhy zůstavitele nebudou v dědickém řízení zjištěny s konečnou platností. Příkladmo lze uvést možnost zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví nebo skutečnost, že soud nepřihlíží ke sporným aktivům či pasivům jakož i ke sporným aktivům či pasivům společného jmění manželů při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele. Nezařazení sporného majetku či dluhů zůstavitele do aktiv či pasiv dědictví pak nebrání účastníkům řízení, aby se svého práva domáhali mimo řízení o dědictví. Také třetí osoby, to znamená ty osoby, které nebyly účastníky řízení a tudíž nejsou vázány usnesením soudu o dědictví, se mohou svého práva 5 Tak je tomu například tehdy, je-li dědické řízení zastaveno podle 175h odst. 1 o.s.ř. nebo podle 175h odst. 2 o.s.ř., tj. z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek či protože zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. V takových případech se právní nástupci zůstavitele vůbec nezjišťují. Názory odborné veřejnosti na to, zda je okruh dědiců zjišťován s konečnou platností či nikoliv se pak rozcházejí v případech, kdy probíhá řízení o dodatečném projednání dědictví a v jeho průběhu se objeví dědic neznámý či dědic neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a ve stanovené lhůtě o sobě nedal vědět, tudíž se k němu v původním dědickém řízení nepřihlíželo ( 468 o.z.). Rovněž v případě, kdy se v řízení o dodatečném projednání dědictví objeví například nová závěť zůstavitele, podle které by měl dědit závětní dědic, který nebyl účastníkem původního dědického řízení, přichází v úvahu rozšíření okruhu účastníků dědického řízení. Někteří autoři změnu okruhu účastníků řízení připouští, početnější skupina autorů nikoliv

9 domáhat žalobou, a to vždy mimo případ likvidace dědictví. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující význam má funkce legitimační, i když ani funkci majetkovou nelze podceňovat. Dědické řízení je svojí povahou řízení nesporné a jako takové plní rovněž výraznou funkci preventivní, neboť jeho výsledkem je závazná právní úprava právních vztahů mezi účastníky řízení, která předchází případným sporům mezi nimi v blízké či daleké budoucnosti Zásady dědického řízení Dědické řízení je ovládáno nejen obecnými principy civilního procesu, ale také typickými zásadami nesporného řízení a některými specifickými zásadami, které jsou vlastní pouze dědickému řízení. Za principy civilního procesu uplatňující se v plné míře v řízení o dědictví považuji zásadu nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců a samozřejmě i soudních komisařů a jimi pověřených pracovníků, zásadu zákonného soudce projevující se prostřednictvím existence závazného rozvrhu práce 6, zásadu rovnosti, zásadu materiální pravdy, zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu hospodárnosti řízení. Pro účely této práce se nebudu podrobně věnovat charakteristice uvedených zásad. Ráda bych se však zaměřila na dvě z typických zásad nesporného řízení, kterými jsou zásada oficiality a zásada vyšetřovací. Zásada oficiality výrazně omezuje dispoziční oprávnění účastníků řízení, a to jak ve vtahu k zahájení řízení, tak ve vztahu k jeho zastavení. Dědické řízení lze zahájit i bez návrhu, a to jakmile se soud dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Zahájení dědického řízení tak není žádným způsobem závislé na vůli účastníků řízení. Dědické řízení rovněž nemůže být zastaveno na základě úkonu účastníka řízení, například na základě zpětvzetí návrhu na zahájení řízení. Opakem zásady oficiality je zásada dispoziční projevující se ve sporném řízení, kdy úkony účastníků mají zásadní vliv na průběh soudního řízení od jeho zahájení přes dispozice s předmětem řízení až po jeho zastavení. Projevem zásady vyšetřovací je povinnost soudu provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky řízení navrhovány. Soud není vázán tvrzeními účastníků řízení a z úřední povinnosti provádí dokazování směřující ke zjištění skutkového 6 Rozvrh práce může být založen na systému obvodovém, kdy jsou notáři k provedení úkonů v řízení o dědictví pověřování podle místa posledního bydliště zůstavitele, nebo na systému časovém, kdy jsou notáři pověřování podle určitého časového období, například podle data úmrtí zůstavitele. Možná je i kombinace obou systémů

10 stavu dle vlastní úvahy, aniž by byl vázán návrhy důkazů přednesených účastníky řízení. To však neznamená, že účastníci řízení nemusí plnit své procesní povinnosti, tj. zejména povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Za specifické zásady dědického řízení jsou považovány zásada obligatornosti dědického řízení, zásada ingerence státu do dědických právních vztahů, zásada neveřejnosti, zásada aplikace hmotného i procesního práva platného ke dni úmrtí zůstavitele a zásada legálního pořádku. Princip obligatornosti dědického řízení znamená, že každé úmrtí fyzické osoby vede k zahájení řízení o dědictví bez ohledu na to, zda byl podán návrh na zahájení řízení dědici a bez ohledu na to, jaký majetek, respektive majetek jaké hodnoty, zůstavitel zanechal. Podle ustanovení 175a o.s.ř. soud zahájí řízení o dědictví i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky oznámí úmrtí ve svém matričním obvodu soudu příslušnému k projednání dědictví. Není tedy možné, aby v případě úmrtí zůstavitele nedošlo k zahájení řízení o dědictví lze pouze již zahájené řízení o dědictví za podmínek stanovených zákonem zastavit, nelze ho však nezahájit. Stát v souladu se zásadou ingerence státu do dědických právních vztahů prostřednictvím soudu zjišťuje právní nástupce zůstavitele stejně jako obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví a výsledky svého zjištění vyjadřuje v soudním rozhodnutí, které je veřejnou listinou. S účinností od byla pravomoc v dědických věcech svěřena soudu s tím, že byl zaveden institut notáře jako soudního komisaře, který je dle ustanovení 38 o.s.ř. pověřen soudem, aby jako soudní komisař provedl za odměnu úkony v řízení o dědictví. Notář jako soudní komisař však v zásadě nerozhoduje, s výjimkou usnesení, jimž se upravuje vedení řízení. Stát bezpochyby uspořádání dědických vztahů ovlivňuje a významně tím doplňuje základní zásadu dědického práva, a sice že se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. V žádném případě totiž nedochází k nabytí dědictví přímo ze zákona a ani rozhodnutí soudu v dědickém řízení nemá vždy pouhý deklaratorní charakter. 7 Dalším projevem ingerence státu je skutečnost, že za předpokladu, že zůstavitel byl ženatý a měl s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, soud v dědickém řízení z úřední povinnosti provádí vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Dále je nutno zdůraznit, že 7 Schelleová, I. a kolektiv, Civilní proces, Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006, str

11 státní ingerence se projevuje rovněž ve vztahu k nakládání s předmětem dědění do doby pravomocného skončení řízení o dědictví, neboť dle ustanovení 175r o.s.ř. mohou dědicové s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu. 8 Zásada neveřejnosti se v dědickém řízení uplatňuje zejména s ohledem na předmět řízení. Zákonodárce v ustanovení 116 o.s.ř. výslovně stanoví, že soudní jednání je veřejné s výjimkou jednání prováděných notáři jako soudními komisaři. Zákon tak stanovuje výjimku z ústavně zaručeného principu, že jednání před soudem je ústní a veřejné, zakotveného v článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky. Zásada aplikace hmotného i procesního práva platného ke dni úmrtí zůstavitele představuje rovněž jeden ze základních principů, kterým je ovládáno dědické řízení. Nejvíce patrná je v případech dodatečných projednání dědictví po zůstavitelích, kteří zemřeli za účinnosti předchozích právních úprav. Právem platným v době smrti zůstavitele se řídí nejenom hmotněprávní dědické vztahy, ale i procesní postup v řízení o dědictví. U hmotněprávní úpravy to nepřekvapuje, specifikem dědického práva je to, že zmíněná zásada se uplatňuje i při aplikaci práva procesního. 9 V případě aplikace procesněprávních norem je však třeba mít na zřeteli to, že tuto zásadu nelze dodržet absolutně. Podle ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, se pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů, tím není dotčeno ustanovení 38 o.s.ř. Otázkou je, jak předmětné ustanovení vykládat. Některé soudy trvají na striktním výkladu citovaného ustanovení, to znamená na použití procesních právních předpisů platných ke dni úmrtí zůstavitele v maximální možné míře. Ve shodě s částí odborné veřejnosti 10 se přikláním spíše k teleologickému výkladu předmětného ustanovení v tom smyslu, že se procesní předpisy platné ke dni smrti zůstavitele použijí jen v té speciální části, která upravuje dědické řízení a pro procesněprávní instituty obecného charakteru, například pro předvolání, doručování, formy rozhodnutí či opravné 8 Při provádění takovýchto právních úkonů jsou všichni dědicové v postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení 91 odst. 2 o.s.ř. Podle soudního rozhodnutí publikovaném pod R 42/1974 v době mezi smrtí zůstavitele a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se věcí či majetkových práv z dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně všichni dědicové zůstavitele, kteří dědictví neodmítli s tím, že jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se dědici na takovýchto právech a povinnostech podílejí. 9 Bílek, P. - Šešina, M. Dědické právo v předpisech let Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. XIII 10 například Trčková, S. Dodatečné projednání dědictví, AD NOTAM, 2006, č. 6, str

12 prostředky, se použijí procesní předpisy platné v době, kdy je dědictví dodatečně projednáváno. Zásada legálního pořádku je vyjádřením toho, že v řízení o dědictví na sebe jednotlivé úkony vzájemně navazují a musí být učiněny podle předem stanoveného pořadí. Tato zásada se označuje také jako zásada koncentrační. Řízení o dědictví tedy bude nejprve zahájeno, poté bude zpravidla následovat sepis protokolu o předběžném šetření, existuje-li závěť, bude zjištěn její stav a obsah, byl-li zůstavitel ženatý a měl-li s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, bude vypořádáno společného jmění manželů, poté zpravidla budou dědicové vyrozuměni o svém dědickém právu a až poté bude určena obvyklá cena majetku zůstavitele, výše dluhů a čistá hodnota dědictví. Poté dojde buď k potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici, k potvrzení nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů, k potvrzení toho, že dědictví připadlo státu či ke schválení uzavřené dědické dohody. Jednotlivé úkony na sebe logicky navazují, je však třeba zdůraznit, že s ohledem na povahu dědického řízení jako řízení nesporného je třeba přihlížet ke všem skutečnostem vždy, když v průběhu řízení vyjdou najevo, a to i mimo rámec obvyklého pořadí, stejně jako je možné činit mimo rámec obvyklého pořadí potřebné úkony Prameny dědického práva Hlavním pramenem dědického práva hmotného je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Hlavním pramenem dědického práva procesního je pak zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Právní úpravu řízení o dědictví obsahuje také vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne , kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (505/2001-Org. ve znění změny 423/2002-Org.). S ohledem na provádění úkonů v řízení o dědictví notáři jako soudními komisaři je dalším pramenem dědického práva zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kancelářský řád ze dne přijatý sněmem Notářské komory České republiky, předpis o Centrální evidenci závětí ze dne přijatý sněmem Notářské komory České republiky a vyhláška č. 196/2001 Sb. o odměnách notářů a správců dědictví, v platném znění (notářský tarif). V oblasti daňové je za prameny dědického práva nutné považovat zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

13 V případě dědického řízení s mezinárodním prvkem je pramenem práva konkrétní mezinárodní smlouva nebo zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a právní normy státu, na jejichž použití odkazují kolizní normy shora uvedeného zákona. Z důvodu aplikace hmotného i procesního práva platného ke dni smrti zůstavitele v dědickém řízení jsou za prameny dědického práva považovány i historické právní předpisy, kterými jsou Obecný zákoník občanský z roku 1811, nesporný patent, tj. císařský patent č. 208 z roku 1854, zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník, zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád a zákon č. 95/1963 Sb., notářský řád. Prameny dědického práva jsou i cenové předpisy v případech, kdy se v řízení o dědictví stanovuje obecná cena majetku zůstavitele. V souvislosti s prameny dědického práva bych se ráda věnovala rovněž otázce závaznosti judikatury Nejvyššího soudu a řešení případů s výrazným prvkem dotváření práva při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele v řízení o dědictví. I když judikatura soudů není v kontinentálním systému práva pramenem práva, přesto představují soudní rozhodnutí a zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu významnou autoritu při dotváření práva, kterou je třeba respektovat. Při rozhodování v řízení o dědictví je vždy na místě sledovat judikaturu Nejvyššího soudu, neboť tato se poměrně dynamicky mění a vyvíjí, a to zejména při rozhodování o obchodním podílu ve společnosti s ručením omezeným a členském podílu v bytovém družstvu. Vzhledem k možné nejasnosti či neexistenci právních norem může v rozhodovací činnosti soudů dojít k rozdílné interpretaci práva. Nejednotnost výkladu práva má v praxi značné dopady, které výrazně narušují princip právní jistoty, jehož posilování by naopak mělo být právnímu státu vlastní. Jedním ze způsobů, jak předejít rozporům v interpretaci vedoucím k rozdílné aplikační praxi, je institut stanoviska Nejvyššího soudu. Je však nutné opět zdůraznit, že výklad obsažený ve stanovisku Nejvyššího soudu je závazný pouze silou své přesvědčivé argumentace a není pramenem práva. Z ustanovení 1 o.s.ř. se dovozuje, že obecné soudy mají zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. To mohou činit jen za podmínky, že rozhodnou v souladu s ustálenou judikaturou. Jedině tak je v rozhodování soudů obsažen prvek předvídatelnosti rozhodnutí jako atributu právní jistoty. Soud se samozřejmě může odchýlit od konstantní judikatury, musí však v odůvodnění rozhodnutí detailně rozvést, proč se jí v dané věci nemohl řídit. Ústavní soud dokonce chápe odklon od ustálené rozhodovací

14 praxe určené sjednocujícími stanovisky Nejvyššího soudu jako porušení práva na spravedlivý proces. 11 Soud v řízení o dědictví v rámci své rozhodovací činnosti aplikuje právo. Východiskem aplikačního procesu je vždy faktická skutková podstata, poté následuje vyhledání právní normy, která na tuto faktickou skutkovou podstatu dopadá, což lze označit jako skutkovou podstatu zákonnou. Závěrečnou fází procesu aplikace práva je pak subsumpce, neboli přiřazení skutkové podstaty faktické ke skutkové podstatě zákonné. Zvláštní problém aplikace práva je spatřován v případech, kdy soud rozhoduje dle svého uvážení. Při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele rozhodování soudu podle svého uvážení vystupuje do popředí zvláště při tzv. přihlédnutí soudu k zákonnému přechodu členského podílu v bytovém družstvu na pozůstalého manžela zůstavitele stejně jako v případech zákonného přechodu práv a povinností ze stavebního spoření na pozůstalého manžela zůstavitele. Každá aplikace práva je nicméně usuzováním od obecného k zvláštnímu a to platí i tam, kde je rozhodováno podle volního uvážení. V tomto rozhodování je sice dán výrazný prvek právotvorný, ale přesto jde stále o rozhodování, které se opírá o zákon. Rozdíl mezi rozhodováním podle zákona a podle uvážení není v kvalitě tohoto rozhodování ani v logické struktuře aplikačního procesu (i když tento proces je u rozhodování podle uvážení složitější), ale v míře obecnosti zákonné skutkové podstaty. 12 Soudce je vždy povinen rozhodnout o věci, k jejímuž rozhodnutí je příslušný, i když mu zákon neříká jak. V takových případech si soudce musí pomoci interpretací, respektive analogií, a to někdy tak extenzivní, že už jde o dotváření práva. Výklad neboli interpretace práva je tedy ve skutečnosti do jisté míry právotvorný Pojem obvyklá cena Soud v řízení o dědictví podle ustanovení 175m o.s.ř. zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv dědictví. Na podkladě provedeného soupisu aktiv a pasiv pak určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů s čistou hodnotu dědictví, případně výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele dle ustanovení 175o odst. 1 o.s.ř. Pokusím-li se o definici pojmu obvyklá cena majetku zůstavitele, nejprve je třeba zdůraznit, že občanský 11 Kubů, L. - Hungr, P. - Osina, P. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2007 str Knapp, V. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995, str

15 soudní řád legální definici tohoto pojmu neobsahuje. Legální definici pojmu obvyklá cena majetku nenalezneme ani v občanském zákoníku. O obvyklé ceně hovoří pouze zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, když stanoví, že obvyklá cena je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v rozhodné době, tj. aplikováno na řízení o dědictví, v době smrti zůstavitele. 13 Citovaný zákon obsahuje pravidla oceňování majetku, může však být použit pouze tehdy, stanoví-li tak zvláštní předpisy. Občanský soudní řád ani jiný právní předpis však takto pro dědické řízení nestanoví. Pojem obvyklá cena vymezil Nejvyšší soud při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů ohledně členského podílu v bytovém družstvu. 14 Při stanovení ceny obvyklé členského podílu v družstvu v řízení o dědictví je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod takového členského podílu v rozhodné době, tj. v době smrti zůstavitele a místě dosáhnout. To znamená, že obvyklou cenu majetku zůstavitele lze stanovit jako součet obvyklých cen všech aktiv zůstavitele, která jsou předmětem dědění, jejichž cena se stanoví shora uvedeným způsobem, tj. jako cena, kterou by bylo možné za převod věci či jiné majetkové hodnoty v rozhodné době a rozhodném místě dosáhnout. Rozhodnou dobou při určování obvyklé ceny majetku zůstavitele bude vždy den jeho smrti tak, jak výslovně normuje ustanovení 175o odst. 1 o.s.ř. Obvyklou neboli tržní cenu je rovněž možné charakterizovat jako cenu, za kterou je možno stejnou nebo porovnatelnou věc v daném místě a čase prodat nebo koupit. 15 Tato cena se pak obvykle zjišťuje porovnáním s již realizovanými prodeji a koupěmi obdobných věcí v daném místě a čase. Z uvedeného je zřejmé, že cena obvyklá není cenou zjištěnou, ale cenou tržní. Cena zjištěná neboli cena administrativní je cena stanovená podle cenového předpisu, kterým je v současné době zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů a prováděcích vyhlášek. Tento zákon upravuje, jak již bylo uvedeno výše, oceňování majetku 13 Ustanovení 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku zní: Majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. 14 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 791/ Bradáč, A. Fiala, J. Nemovitosti (oceňování a právní vztahy). 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 1999, str

16 jen pro účely stanovené zvláštními předpisy (typicky pro účely daňové), nikoliv pro řízení o dědictví. V současnosti již nejsou ceny regulovány cenovými předpisy, takže soud v řízení o dědictví nemůže vycházet z ceny zjištěné. Nutno však připomenout, že soud v řízení o dědictví určuje obvyklou, tj. tržní cenu majetku zůstavitele až od , to znamená, že v dědických řízeních po zůstavitelích, kteří zemřeli před tímto datem soud vychází z občanského soudního řádu ve znění před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. či ze starších právních předpisů a určuje cenu obecnou, tj. cenu zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni smrti zůstavitele. To znamená, že v takovýchto případech je nutné vycházet z regulovaných cen podle cenových předpisů platných ke dni smrti zůstavitele. Lze tedy uzavřít, že institut ceny zjištěné je soudní praxí stále využíván při určování obecné ceny majetku zůstavitele v řízeních o dodatečném projednání dědictví, která představují rovněž značnou část agendy soudních komisařů. Správné určení obvyklé ceny majetku zůstavitele se promítá do průběhu dědického řízení, neboť zanechal-li zůstavitel pouze majetek nepatrné hodnoty, tj. takový majetek, jehož obvyklá cena je jen nepatrná, soud řízení o dědictví zastaví a tento majetek vydá vypraviteli pohřbu, jestliže s vydáním souhlasí. 16 Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele je rovněž podkladem pro opatrovnický soud, který až po právní moci usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele rozhodne, zda schvaluje uzavření dědické dohody za nezletilého či nesvéprávného dědice, neboť až na tomto podkladě je schopen určit, zda je uzavření navrhované dědické dohody v zájmu nezletilého. Stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitele má rovněž význam v souvislosti se zjištěním finanční hodnoty dědických podílů pro účely výplaty v rámci uzavírané dědické dohody stejně tak jako v souvislosti s určením výše dědických podílů v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti závěti. 17 Je zásadní rovněž pro určení čisté hodnoty dědictví či výše předlužení dědictví a tedy pro další postup v řízení ve smyslu případného uzavření dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů mezi dědici a věřiteli či nařízení likvidace dědictví. V určitém smyslu je určení obvyklé ceny majetku zůstavitele i podkladem pro stanovení odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, 16 Podle ustanovení 175h odst. 1 a 2 o.s.ř. nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví. Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví. 17 Podle ustanovení 479 o.z. se nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Podle ustanovení 40a o.z. jde-li o důvod neplatnosti podle 479 o.z., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá

17 avšak pouze podkladem informativního charakteru, neboť věřitelé zůstavitele, kteří nejsou účastníky řízení o dědictví, nejsou vázání rozhodnutím soudu o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele a při vymáhání svých pohledávek se mohou žalobou domáhat určení, že obvyklá cena majetku zůstavitele, respektive obvyklá cena toho, co dědic z dědictví nabyl a tudíž i dědicova odpovědnost za dluhy zůstavitele je vyšší, než jak je určeno v dědickém usnesení. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele je v neposlední řadě také východiskem pro určení odměny notáře a pro stanovení dědické daně. 18 Ke zjišťování obvyklé ceny majetku zůstavitele jsou využívány důkazní prostředky tak, jak jsou uvedeny v ustanovení 125 a násl. o.s.ř. a soud při svém rozhodování vychází z provedeného dokazování. Dědické řízení jako řízení nesporné je ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací, soud tedy v řízení postupuje i bez návrhů účastníků řízení, avšak tito v žádném případě nejsou zproštěni povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud v řízení o dědictví tedy provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než které byly účastníky navrhovány, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. I tato činnost soudu však předpokládá, že alespoň tvrzení účastníků o majetku zůstavitele budou dostatečně konkrétní. Neplní-li účastníci řízení svoji důkazní povinnost, tj. neoznačí-li důkazy k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Jak již bylo shora blíže popsáno, při zjišťování ceny obvyklé v řízení o dědictví nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a soud respektive soudní komisař sám rozhodne, jaké důkazní prostředky budou pro stanovení obvyklé ceny použity. Občanský soudní řád neodkazuje ani na jiný právní předpis o oceňování majetku, který by soudem musel být aplikován, naopak, sám občanský soudní řád v podstatě určuje způsob ocenění majetku zůstavitele požaduje totiž stanovení ceny obvyklé, tj. ceny tržní majetku zůstavitele náležejícího do dědictví. 19 Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech 18 Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele má význam rovněž v tom, zda bude v řízení o dědictví v prvním stupni rozhodováno vyšším soudním úředníkem či soudcem. Podle ustanovení 9 zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících totiž nemůže vyšší soudní úředník provádět úkony v řízení o dědictví, v němž se tvrdí, že obecná (nyní obvyklá) cena dědictví je vyšší než 10 milionů Kč. 19 Stanovisko JUDr. Martina Foukala, prezidenta Notářské komory České republiky ze dne ke znaleckým posudkům pro Komoru soudních znalců České republiky

18 účastníků. Soud může vzít za svá rovněž shodná tvrzení účastníků dle ustanovení 120 odst. 4 o.s.ř. či zjistit obvyklou cenu podle své úvahy, lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec dle ustanovení 136 o.s.ř. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Při určování obvyklé ceny lze využít znaleckých posudků zejména při oceňování nemovitostí, členských podílů v bytovém družstvu, zbraní, automobilů, starožitností, šperků či obrazů. Dále je možné tyto využít, i při vědomí jejich značné nákladnosti, při stanovení obvyklé ceny obchodních podílů v obchodních společnostech či podniků v případech, kdy nelze vycházet z účetní závěrky a shodného tvrzení účastníků. Obligatorní vyžadování znaleckých posudků pro dědické řízení však nelze dovodit z žádného zákonného ustanovení. Je vždy na úvaze soudu, jaký důkazní prostředek ke zjištění skutkového stavu zvolí. V této souvislosti lze poukázat na rozdílné názory odborné veřejnosti týkající se problematiky obligatorního vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí v dědickém řízení. V zásadě je znaleckých posudků využíváno vždy tam, kde je pro rozhodnutí soudu nutné posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. V dědickém řízení se často využívá znaleckých posudků ve smyslu ustanovení 129 o.s.ř., tzv. expertiz, tj. znaleckých posudků objednaných a předložených některým z účastníků řízení. Znalecký posudek v tomto případě soud provede jako důkaz listinou, to znamená, že soudní komisař či jím pověřený pracovník znalecký posudek účastníkům řízení přečte nebo sdělí jeho obsah. Znalecký posudek jako důkazní prostředek podle ustanovení 127 o.s.ř. je používán v řízení o dědictví spíše výjimečně. K podání takovéhoto znaleckého posudku soudní komisař svým jménem ustanoví soudního znalce, neboť se jedná o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. 20 Tento postup soudu je nutný tehdy, existují-li mezi dědici rozpory a tito nesouhlasí s cenou stanovenou znaleckým posudkem předloženým některým z dědiců z důvodu pochybností o nepodjatosti soudního znalce. Soudní znalec je soudním komisařem ustanovován také z důvodu nesoučinnosti účastníků řízení, kdy i přes opakované žádosti 20 Usnesení, kterými se upravuje vedení řízení, vydává soudní komisař svým jménem, nikoliv jménem soudu, který ho pověřil provedením úkonů v řízení o dědictví, a to od Motivem této změny bylo především zamezení zbytečného oběhu spisů mezi soudem a soudním komisařem. V právní teorii se mezi usnesení, kterými se upravuje vedení řízení, řadily pouze usnesení, jimiž není soud vázán a proti nimž není přípustné odvolání. Problémem však je, že takovýchto usnesení ryze procesní povahy je velmi málo. Usnesení o ustanovení znalce zpravidla ve výroku obsahuje i uložení povinnosti účastníkům řízení, například uložení povinnosti poskytnout potřebnou součinnost znalci, takže není pouhým rozhodnutím procesní povahy. Právní praxe se však jednotně přiklání k extenzivnímu výkladu ustanovení 38 odst. 2 o.s.ř. a usnesení o ustanovení znalce k podání znaleckého posudku považuje za takové usnesení, kterým se upravuje vedení řízení

19 soudního komisaře o předložení znaleckého posudku tento není předložen. Soudní komisař usnesením ustanoví soudního znalce, stanoví mu lhůtu pro podání znaleckého posudku a vymezí znalecký úkol, tj. určí co má být předmětem ocenění a k jakému časovému okamžiku má být ocenění provedeno. Závěr znalce o ceně obvyklé musí mít v každé případě oporu v provedených zjištění a musí v něm být zohledněny všechny aspekty spoluurčující faktickou prodejnost oceňovaných nemovitostí, typicky například lokalita, v níž se nemovitosti nacházejí. V případě, že znalec nesplnil znalecký úkol či jej splnil pouze částečně, soud, který znalce k podání znaleckého posudku ustanovil, rozhodne, zda znalce s případným využitím pořádkového opatření ve smyslu ustanovení 53 o.s.ř. vyzve k doplnění znaleckého posudku, či zda ustanoví znalce jiného. 21 V případě, že účastníci řízení nesouhlasí s cenou stanovenou ve znaleckém posudku podle 127 o.s.ř., je nutné soudního znalce předvolat k jednání a až poté, kdy nejsou ani při jednání odstraněny rozpory či nejasnosti o obvyklé ceně oceňovaných nemovitostí, lze přistoupit k ustanovení dalšího soudního znalce či znaleckého ústavu k podání revizního znaleckého posudku. Vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí bývá někdy podrobováno kritice, jak ze strany dědiců, tak i ze strany notářů. Argumentem proti vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí namísto odborného vyjádření realitních kanceláří či souhlasného prohlášení dědiců je nákladnost pořízení znaleckého posudku, který již s největší pravděpodobností nebude moci být dále využitý. 22 Dalším argumentem je výrazné urychlení dědického řízení, a to až v řádu měsíců, jestliže znalecké posudky nebudou vyžadovány a soud ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí využije jiné důkazní prostředky. V neposlední řadě lze poukázat na skutečnost, že v případech, kdy je využito alternativních způsobů stanovení obvyklé ceny nemovitostí, existuje jistá korekce správnosti stanovení obvyklé ceny v tom smyslu, že notář by měl být dostatečně obeznámen s cenami nemovitostí v obvodu soudu, který ho pověřil provedením úkonů v řízení o dědictví. 23 Argumentem pro vyžadování znaleckých posudků je vyšší míra objektivity při určení 21 Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne , sp. zn. 10 Co 406/ Většina dědických řízení totiž probíhá s osobami v I. skupině podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí s tím, že nabytí majetku děděním osobami I. skupiny je osvobozeno od daně dědické. To znamená, že dědicové nepodávají daňové přiznání k dani dědické a nepředkládají společně s tímto daňovým přiznáním znalecký posudek o ceně nemovitostí. 23 Makovec, V. Ještě jednou k obecné ceně nemovitostí v dědickém řízení, tentokrát z pohledu praxe, AD NOTAM, 1999, č. 6, str

20 obvyklé ceny nemovitostí, zejména s ohledem na skutečnost, že soudní znalec disponuje odbornými znalostmi dané problematiky. Také v souvislosti s určením odměny notáře, která je přímo závislá na základu, kterým je obvyklá cena majetku zůstavitele, lze považovat za vhodné stanovení obvyklé ceny znalcem, neboť tak odpadá případné handrkování s dědici o odměně notáře. 24 Alternativou ke stanovení obvyklé ceny nemovitostí znaleckým posudkem může být určení obvyklé ceny nemovitostí pomocí počítačové sítě Internet, respektive pomocí serverů, na nichž lze po zadání parametrů nemovitosti získat srovnání cen nemovitostí s obdobnými parametry, 25 další alternativou může být stanovení obvyklé ceny nemovitostí pomocí shodných tvrzení účastníků řízení dle ustanovení 120 odst. 4 o.s.ř., pomocí potvrzení či odborných vyjádření realitních kanceláří, o jejichž správnosti nemá soud pochybnosti a u zemědělských pozemků dále pomocí prohlášení dědiců s odkazem na výpočet podle kódu BPEJ uvedeném na příslušném listu vlastnictví a v příslušné vyhlášce, která obsahuje příslušné sazby ceny zemědělských pozemků podle bonity půdně ekologických jednotek. Naposledy uvedený způsob ocenění zemědělských pozemků evokuje použití cenových předpisů a tím pádem určení ceny zjištěné, nikoliv ceny obvyklé. Tak tomu však není, výpočet podle kódu BPEJ je pouze podkladem pro souhlasné prohlášení učiněné dědici. K tomuto řešení je vhodné přistoupit tam, kde předmětem dědictví je pouze podíl na pozemku, jemuž odpovídá výměra o několika metrech čtverečních a náklady na znalecký posudek o ceně takovéhoto podílu na zemědělském pozemku by mnohonásobně převýšily hodnotu děděného majetku. Nutno podotknout, že zásadním pro vyžadování či nevyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí zůstává stanovisko soudu, který pověřuje notáře jako soudního komisaře k provedení úkonů v řízení o dědictví. I když v současnosti je soudů, které trvají na striktním předkládání znaleckým posudků v každém jednotlivém dědickém řízení, stále méně, bylo by více než vhodné sjednotit postup jak soudních komisařů v rámci daného soudního obvodu, tak postup obecných soudů, a to i s ohledem na prosazování principu právní jistoty v civilním řízení. Závěrem lze shrnout, že prostor pro vyžadování znaleckých posudků soudní praxí v řízení o dědictví tu samozřejmě zůstává i do budoucna, a to vždy v závislosti na zvážení 24 tamtéž, str Beránek, V. K určování obvyklé ceny majetku, zejména nemovitostí, v dědickém řízení, AD NOTAM, 2006, č. 1, str

21 okolností konkrétního případu. Zejména tehdy, je-li účastníkem řízení o dědictví nezletilý či nesvéprávný dědic nebo nepanuje-li mezi dědici shoda a nelze tedy očekávat uzavření dědické dohody, bude jistě účelné zvolit tento důkazní prostředek. Avšak při vědomí toho, že je většina dědických řízení nesporných, se mi automatické vyžadování znaleckých posudků o ceně nemovitostí v každém dědickém řízení po zůstaviteli, který byl vlastníkem nemovitostí, jeví jako přílišná tvrdost vůči dědicům, zvláště existují-li další způsoby stanovení obvyklé nemovitostí. Určení obvyklé ceny majetku zůstavitele nemusí být vždy zcela správné, respektive úplné a nemusí ani odpovídat skutkovému stavu. Toto na první pohled nesmyslné tvrzení je předpokládáno přímo v textu zákona a je v podstatě výrazem specifického a omezeného působení majetkové funkce dědického řízení. Skutečnost, že výrok usnesení o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele neodpovídá skutkovému stavu věci, je důsledkem uplatnění zásady formální pravdy v řízení o dědictví. Tato zásada samozřejmě není samoúčelná, ale její využití brání průtahům v dědickém řízení a umožňuje pravomocné ukončení dědického řízení alespoň ohledně těch aktiv a pasiv zůstavitele, která jsou mezi účastníky řízení nesporná. Podle ustanovení 175k odst. 3 o.s.ř. jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti, při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží. Stejně tak je tomu v případě sporů ohledně vypořádání společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalého manžela. Podle ustanovení 175l odst. 2 o.s.ř. měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění manželů, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle 175k odst. 3. Tato problematika bude podrobena rozboru na jiném místě této práce. Usnesení podle ustanovení 175o odst. 1 o.s.ř., kterým soud určuje obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, je zpravidla součástí usnesení podle ustanovení 175q odst. 1 o.s.ř. Pravidelně se tedy v usnesení o dědictví spojují výroky určující obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví případně výši předlužení dědictví s výrokem o schválení dědické dohody, potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici, potvrzení nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů, s výrokem o tom, že dědictví připadá jako odúmrť státu či s výrokem o