MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra občanského práva

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra občanského práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci na téma: Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

2 Úvod. 1.Pojem a podstata právní odpovědnosti 1.1. Význam odpovědnosti v běžné češtině a ve společenských vědách 1.2. Koncepce právní odpovědnosti Předpoklady, funkce a prvky právní odpovědnosti 1.4. Členění právní odpovědnosti a občanskoprávní odpovědnost 2. Odpovědnost za škodu v občanském právu 2.1. Vymezení občanskoprávní odpovědnosti za škodu a její vztah k dalším odvětvím 2.2. Předmět občanskoprávní odpovědnosti za škodu a prevenční povinnost v občanském právu 2.3. Obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a jednotlivé případy odpovědnosti za škodu v občanském právu Význam zavinění a deliktní způsobilost v občanském právu. 3.Odpovědnost za škodu nezletilých, osob stižených duševní poruchou a těch, kteří mají povinnost vykonávat náležitý dohled 3.1.Vývoj právní úpravy odpovědnosti za škodu osob nezpůsobilých k zavinění na našem území od roku Úprava v obecném zákoníku občanském Úprava v občanském zákoníku z roku Odpovědnost za škodu nezletilých a osob stižených duševní poruchou podle 422 občanského zákoníku Způsobilost k právním a protiprávním úkonům Vztah k obecné odpovědnosti za škodu Názory na hodnocení deliktní způsobilosti Odpovědnost těch, kteří jsou povinni vykovávat dohled Předpoklady vzniku odpovědnosti Osoby povinné výkonem náležitého dohledu Vymezení pojmu náležitý dohled podle judikatury.

3 3.4. Jednotlivé případy odpovědnosti za škodu podle Způsob náhrady škody Úvahy nad právní úpravou de lege ferenda. 4. Způsobení škody ve stavu nezpůsobilosti vyvolaného vlastní vinou 4.1. Úprava této odpovědnosti v obecném zákoníku občanském a občanském zákoníku z roku Odpovědnost za škodu těch, kteří se vlastním zaviněním uvedli do stavu duševní poruchy podle současné právní úpravy Vymezení odpovědnosti Předpoklady odpovědnosti Opilost jako nejčastější případ stavu přechodné duševní poruchy Odpovědnost těch, kteří přímého škůdce do stavu přechodné duševní poruchy úmyslně přivedli. 5.Odpovědnost těch, kteří nemohou posoudit následky svého jednání v německém právu Způsobilost k právním úkonům nezletilých a osob stižených duševní poruchou v německém civilním právu Odpovědnost za škodu nezletilých a osob stižených duševní poruchou 6. Posuzování případů spadajících pod 422 a 423 občanského zákoníku z hlediska trestního práva 6.1.Základy trestněprávní odpovědnosti mladistvého a osoby nepříčetné Posuzování trestných činů spáchaných ve stavu zaviněné nepříčetnosti.. Závěr Resumé

4 Úvod Úkolem této práce je odpovědět na otázku, kdo ponese odpovědnost vůči poškozenému v případě, kdy škodu způsobí osoby, které v okamžiku jednání nemohly posoudit jeho následky či ovládat svou vůli. Vedle skutečných škůdců, tj. osob nezletilých a osob stižených duševní poruchou, přichází v úvahu ještě další osoby. Protože nezletilí a osoby stižené duševní poruchou škodu způsobí zpravidla v důsledku zanedbání řádného dozoru, mohou nést odpovědnost také ti, kteří jsou povinni na uvedené jedince dohlížet. Obdobně stíhá odpovědnost osoby, které úmyslně přivedly skutečného škůdce do stavu přechodné duševní poruchy. Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří v okamžiku jednání nemohli posoudit jeho následky nebo ovládnout svou vůli, patří mezi případy zvláštní odpovědnosti za škodu. Jedná se o problematiku dosud poměrně opomíjenou a uceleně nezpracovanou, což je jistě překvapující zjištění vzhledem ke skutečnosti, že případy této odpovědnosti se v praxi vyskytují relativně často. Při zpracování práce jsem vycházel ze všech dostupných zdrojů. Jelikož dosud neexistuje žádná monografie, která by se danou problematikou speciálně zabývala, čerpal jsem základní informace z obecných publikací týkající se občanskoprávní odpovědnosti za škodu a článků zaměřených na dílčí otázky mého tématu. Toto jsem doplnil studiem příslušných právních předpisů v komentovaném znění, stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Práci jsem rozčlenil do šesti kapitol, které na sebe tématicky navazují. Z důvodu lepší přehlednosti jsou tyto kapitoly dále členěny na podkapitoly a oddíly. První dvě kapitoly jsou nezbytným úvodem do problematiky. Třetí a čtvrtá kapitola tvoří jádro mojí práce. V posledních dvou kapitolách provádím komparaci. V první kapitole se věnuji vysvětlení pojmu právní odpovědnost, jejímu vymezení a významu. Dále uvádím jednotlivé koncepce právní odpovědnosti se zaměřením na občanskoprávní odpovědnost, předpoklady vzniku a společenské

5 funkce právní odpovědnosti. V závěru této kapitoly pak provádím třídění právní odpovědnosti podle právních odvětví a členění právní odpovědnosti v rámci občanského práva. Ve druhé kapitole se zabývám občanskoprávní odpovědnosti za škodu z hlediska jejího zařazení, předmětu, funkce, účelu a předpokladů. Poté přistupuji k vymezení prevenční povinnosti a obecné odpovědnosti za škodu. Případy zvláštní odpovědnosti za škodu jsem pouze vyjmenoval. Závěrečnou pasáží se dotýkám problematiky deliktní způsobilosti čili způsobilosti k zaviněnému právnímu úkonu. Ve třetí kapitole pojednávám o odpovědnosti za škodu nezletilého a osoby nezaviněně stižené duševní poruchou. Zde nejprve předestírám, jak danou problematiku řešily předchozí zákoníky na našem území od roku Následně přistupuji k současné právní úpravě. Zaměřuji se především na deliktní způsobilost nezletilých a osob stižených duševní poruchou. Podrobně se zabývám postavením osob povinných dozorem a vymezením pojmu náležitý dohled. Kapitolu uzavírám úvahami nad budoucí právní úpravou. Ve čtvrté kapitole se věnuji způsobení škody ve stavu nezpůsobilosti vyvolané vlastním zaviněním. Opět začínám krátkým historickým exkurzem. Poté vymezuji předpoklady této odpovědnosti se zvláštním přihlédnutím k zavinění. Zaměřuji se především na stav opilosti, ve kterém nejčastěji dochází ke způsobení škody. V páté kapitole provádím komparaci uvedené problematiky s úpravou v německém právu. V šesté kapitole pak posuzuji, zda způsobení škody nezletilým či osobou stiženou duševní poruchou může mít trestněprávní následky. Odpovědnosti za škodu je významným institutem občanského práva, který pomáhá napravovat narušené majetkové vztahy. Obecně platí, že škodu je povinen nahradit škůdce. V případě způsobení škody nezletilými a osobami stiženými duševní poruchou však toto pravidlo nelze bez dalšího aplikovat. Jedná se tedy o zajímavou a praktickou problematiku, dosud uceleně nezpracovanou. To jsou hlavní důvody, proč jsem si zvolil právě toto téma.

6 1. Pojem a podstata právní odpovědnosti Význam odpovědnosti v běžné češtině a ve společenských vědách Výrazy odpovědné jednání a odpovědný přístup k plnění povinností používáme k vyjádření vědomého, cíleného a plánovaného chování, které vede k žádoucímu výsledku nějaké činnosti. Chovat se odpovědně znamená učinit veškerá možná opatření, aby vytčeného cíle bylo dosaženo. Dostatečnost opatření se posuzuje především s ohledem na náročnost předeslaného záměru a faktické možnosti dané situací. Odpovědně jedná ten, kdo řádným plněním zadaných úkolů a povinností minimalizuje pravděpodobnost vzniku nechtěných následků. Odpovědnost vyjadřuje vztah určité osoby k jejímu chování a výsledkům tohoto chování. Dotyčná osoba ji pociťuje jako povinnost konat nebo se naopak nějaké činnosti vyvarovat. Odpovědnost znamená skládání účtů ze svého chování před druhými lidmi a projevuje se buď ve formě osobního prospěchu nebo osobního postihu. Tento postih může spočívat například v morálním odsouzení, ve ztrátě prestiže, v pokárání, v odvolání z funkce, ve snížení odměny či v povinnosti vlastní pochybení na svůj náklad odčinit. Předpokladem odpovědnosti je objektivizované vědomí, že dotyčná osoba mohla svým chováním situaci ovlivnit. Odpovědnost provází jakoukoli lidskou činnost. Vše, co člověk učiní, se může stát předmětem odpovědnosti. Lidé vnímají odpovědnost ve spojení s konkrétní společenskou rolí, funkcí či postavením. Proto se nositelem odpovědnosti stává již malé dítě, které s ohledem na svůj věk a rozumové a volní schopnosti odpovídá za určité situace. Rozsah odpovědnosti vzrůstá s přibývajícími léty, duševním a morálním vývojem až dosáhne plného stavu čili míry odpovědnosti duševně zdravého dospělého člověka. Tento pak odpovídá za vlastní chování až do okamžiku smrti. S termínem odpovědnost pracuje mnoho vědních oborů, především pak disciplíny společenskovědní, které provádí členění tohoto pojmu podle vlastních

7 potřeb. Odpovědnosti se tak přisuzuje rozměr morální, ekonomický, filozofický, teologický, psychologický, politický a právní. Diskuze na toto téma probíhají již dlouhou dobu a dosud nejsou ukončeny. Pojem odpovědnost detailně rozpracovala etika, jedna z disciplín filozofie. Etika vnímá odpovědnost jako nezbytný důsledek lidské svobody vůle. Na člověka nahlíží jako na tvora obdařeného rozumem a vůlí, který se může svobodně rozhodnout, zda se bude chovat podle principů dobra a mravnosti. Právě ve vědomí rozporu svého jednání s principy dobra, podloženého svobodou volby, spočívá základ etické odpovědnosti. Takový člověk nese odpovědnost za své špatné jednání před svým svědomím, svými blízkými, mravním okolím a bohem. Člověka svázaného pudy nepovažuje etika za osobu svobodnou. Předpokládá však, že závislost na smyslových tužbách lze překonat vlastní vůlí. Člověk svázaný pudy tedy odpovídá nikoliv za porušení principů mravnosti, nýbrž za nedostatek vůle překlenout svou závislost na tělesných požitcích. Rovněž osobu rozumově nevyspělou či bez mravního poznání řadí etika k osobám nesvobodným. Proto odpovědnost takového jednotlivce za jeho činy v závislosti na míře jeho nevyspělosti či nevědomosti přiměřeně snižuje či úplně vylučuje. 1 Na etické pojetí odpovědnosti a svobody vůle navázala právní filozofie. Podle ní může společnost jednotlivce činit právně odpovědného za určité jednání, neboť i samotní lidé pociťují odpovědnost za určité situace či stavy. Člověk svým jednáním přetváří vnější svět. Přispívá ke změnám ve svém okolí, vyvolává určité děje a události. Proto lze vzniklé následky spojovat s určitou osobou. Společenské přičítání odpovědnosti a jednotlivcovo vědomí vlastní odpovědnosti spolu vzájemně souvisí, i když jejich obsah nemusí být vždy totožný. Základní předpoklad pro vznik odpovědnosti spatřuje právní filozofie v zachování svobody vůle jednající osoby. Připisovat jí odpovědnost za určitou událost má smysl jenom tehdy, jestliže mohla tuto situaci ovlivnit nebo jí zabránit. Odpovídat lze jen za to, co je přístupné lidskému jednání. 2 Je-li jednotlivec odpovědný za určitou událost, pak zde musí existovat kauzální vztah 1 Brugger, W. Filozofický slovník. 1. vydání, Praha: Naše vojsko, 1994, s Weinberger, O. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. 1.vydání, Brno: MU, 1995, s. 135.

8 mezi možným způsobem chování osoby a událostí. Kdyby odpovědná osoba neměla možnost chovat se i jiným způsobem nebo by událost nastala v dané podobě při jakémkoli jejím jednání, nelze jí za výsledný stav činit odpovědnou. V právní filozofii přetrvává již dlouhá léta názorový spor o svobodu vůle. Proti sobě vystupují dvě krajní koncepce pojetí svobody vůle. Deterministická koncepce vychází ze základního předpokladu, že všechny děje v přírodě i společnosti mají svou příčinu. Sled všech událostí tedy chápe jako součást nekonečného řetězce příčin a následků. Každý následek je vyvolán nějakou příčinou a přitom je sám příčinou jiného následku. Deterministé staví svou argumentaci na skutečnosti, že člověk jako součást přírody podléhá stejně jako veškeré dění ve vesmíru přírodním zákonům. Člověk je při tvorbě své vůle a svém jednání závislý na určujících počátečních faktorech, jeho rozhodování určuje podstata jeho osobnosti spolu s vnějšími okolnosti. Absence absolutní svobody vůle však dle názoru deterministů nevylučuje odpovědnost člověka za jeho jednání. Přestože člověk není při tvorbě své vůle plně svobodný, vždy ji určitou měrou vytváří. Vodítkem pro správnou volbu chování jsou pro dotyčného společenské normy, jejichž porušení vyvolává odpovědnost. 3 Naproti tomu indeterministé zdůrazňují zásadní rozdíl mezi přírodními jevy a lidským jednáním. Přírodní jevy jsou určovány přírodními zákony, zatímco lidské jednání vychází ze svobodné vůle člověka. Jednající v jakékoli situaci projevuje vždy svoji svobodnou vůli, a proto za své rozhodnutí nese odpovědnost. Tato koncepce nahlíží na člověka jako na racionální bytost, která se dokáže odpoutat od pudů a vášní a rozhoduje se relativně nezávisle na své biologické podstatě. 4 Jelikož člověka považuje za plně svobodného, činí ho zcela odpovědným za jeho chování. Z poznatků právní filozofie vychází teorie práva. Právní odpovědnosti věnuje vedle právní normy a pramene práva největší pozornost. Názory právních 3 Weinberger, O. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. 1.vydání, Brno: MU, 1995, s tamtéž

9 teoretiků na společenskou podstatu právní odpovědnosti se různí. Zásadně zůstává mezi jednotlivými názorovými proudy shoda pouze v tom, že předpokladem právní odpovědnosti je existence právní povinnosti. Teorie práva nahlíží na povinnost jako na právem přikázanou nutnost něco vykonat či se nějaké činnosti zdržet. 5 Smysl této povinnosti směřuje vůči jiné osobě. Povinnost a odpovědnost lze realizovat pouze v rámci společenského vztahu, ve vzájemné relaci osob, kdy povinnost jednoho účastníka odpovídá právu druhého účastníka. Pojetí právní odpovědnosti se tak odlišuje od etické odpovědnosti nesené vůči vlastnímu svědomí a od krajně ekologického vnímání odpovědnosti, vycházejícího z předpokladu, že lidstvo je povinno vůči přírodě chovat se k životnímu prostředí takovým způsobem, aby se udržel život na naší planetě v současné rozmanitosti. Základem právní odpovědnosti je právní povinnost jako specifický druh povinnosti. Jedná se o povinnost stanovenou právní normou. Obecně lze říci, že právo začne upravovat určitý typ společenských vztahů, jakmile vyvstane společenská potřeba tyto vztahy regulovat. Konkrétní právní úprava je tak výsledkem vývoje určitého společenství lidí, dosažené materiální a kulturní úrovně. Právní nauka označuje tyto faktory formující obsah práva jako materiální prameny práva Koncepce právní odpovědnosti Existuje mnoho koncepcí právní odpovědnosti, které odpovědnost pojímají z mnoha hledisek. S jistou dávkou zjednodušení můžeme tyto koncepce rozdělit do pěti skupin, v rámci nichž se dále člení. První skupina spojuje odpovědnost se společenským a morálním odsouzením za protiprávní chování. Druhá skupina spatřuje v právní odpovědnosti nástroj sankční povahy. Třetí skupina zdůrazňuje prvek státního donucení. Čtvrtá skupina konstruuje pojem právní odpovědnosti velmi široce. Pátá skupina se pak zaměřuje na 5 blíže k tomu Knappová, M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003, s

10 předpoklady právní odpovědnosti. Tyto koncepce právní odpovědnosti jsou v následujícím stručném přehledu zmíněny se zřetelem na občanskoprávní odpovědnost. Koncepce aktivní právní odpovědnosti vychází z předpokladu, že právní odpovědnost vzniká společně s primární právní povinností. Přitom není rozhodné, zda tato primární povinnost vyplývá přímo z právní normy nebo ze závazku. Odpovědnost vystupuje jako součást primárního právního vztahu, společně s ním vzniká a bylo-li řádně plněno, společně s ním také zaniká. Odpovědností se rozumí odpovědný vztah osoby k plnění právních povinností a znamená právem regulovanou povinnost skládat účty ze svého jednání. 6 Nepříznivé následky odpovědnosti stíhají jednotlivce nikoliv primárně za to, že porušil právem stanovenou povinnost, ale z toho důvodu, že se nechoval způsobem, aby ji neporušil. Oprávněnost sankce tedy spočívá ve skutečnosti, že dotyčný neprojevil dostatečné úsilí svým povinnostem dostát. Tato teorie vyzdvihuje vliv společenského působení na chování jednotlivce a zdůrazňuje jedincovo vlastní vědomí odpovědnosti. Blíží se tak etickému přístupu. Významný je zvláště důraz na předcházení protiprávního chování. Koncepce pasivní právní odpovědnosti spojuje vznik právní odpovědnosti až s porušením primární právní povinnosti. Jednáním v rozporu s právem čili protiprávním úkonem vzniká nový sekundární právní vztah sankční povahy neboli odpovědnost. Koncepce pasivní právní odpovědnosti je tedy odpovědností za porušení primární právní povinnosti a znamená vznik nepříznivých následků pro porušitele práva. Odpovědnostní právní vztah existuje vedle nebo namísto původního primárního právního vztahu a má podobu relativního závazkového právního vztahu. Tato koncepci vnímá odpovědnost jako sankci. Koncepce odpovědnosti jako hrozby sankcí nepovažuje odpovědnost za zvláštní povinnost ani za sankci, nýbrž za hrozbu sankcí v případě porušení již existující právní povinnosti. Odpovědnost vzniká současně se vznikem původního závazku a trvá s ním skrytě až do jeho porušení, kdy se tato latentní odpovědnost 6 Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání. Brno:, 1980, s. 65.

11 aktivizuje. 7 V případě řádného splnění povinnosti odpovědnost zaniká, aniž by se projevila. Mocenská koncepce právní odpovědnosti zdůrazňuje roli státního donucení. To je spojeno pouze s právní normou, neboť ostatní společenské normy tento charakteristický rys práva postrádají. Vědomí tohoto státního donucení čili hrozba sankcí sehrává rozhodující vliv v tom, aby se jednotlivec choval v souladu s právem. Hrozba donucením, založená v právní normě, se realizuje prostřednictvím odpovědnosti. Odpovědnost je tedy reakcí na porušení práva. Tato koncepce nepovažuje odpovědnost za právní vztah ani za novou povinnost odlišnou od primární právní povinnosti. Odpovědnost vnímá jako vlastnost primární právní povinnosti v takovém stadiu její realizace, kdy není plněna dobrovolně. 8 Extenzivní koncepce právní odpovědnosti pojímá odpovědnost jako povinnost reparovat újmu (škodu), přičemž ji nespojuje pouze s porušitelem práva. Za jediný předpoklad odpovědnosti za škodu považuje existenci škody. Ta může vzniknout jak v důsledku protiprávních úkonů zaviněných či nezaviněných, tak v důsledku právně kvalifikovaných událostí přičitatelných určitému subjektu či vyšší moci. Rozhodující skutečností je povinnost vzniklou škodu nahradit, která může pro povinný subjekt vyplývat ze smluvního vztahu (pojištění). Tato povinnost tak často zatěžuje subjekty, kteří právní povinnost neporušili, ale zavázali se předem případnou škodu nahradit. Pro tuto koncepci právní odpovědnosti není rozhodující protiprávní jednání porušitele, nýbrž vlastní povinnost k úhradě újmy, která je chápána jako odpovědnost. 9 Koncepce objektivní právní odpovědnosti se zaměřuje na předpoklady právní odpovědnosti. Odmítá přitom uznat zavinění za předpoklad vzniku odpovědnosti, neboť ho považuje za příliš neurčitý a matoucí pojem. Koncepce právní odpovědnosti za zavinění naopak zdůrazňuje podmíněnost mezilidských vztahů lidskou vůlí. Právní vztahy vznikají, mění se a zanikají především na základě právních a protiprávních úkonů, tedy skutečností 7 tamtéž s Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání. Brno:, 1980, s tamtéž s

12 determinovaných lidskou vůlí. Důsledným uplatněním principu zavinění se podle této teorie nejlépe respektuje osobnost člověka, který je ochoten přijmout odpovědnost za své jednání, pokud si je vědom toho, že nejednal s patřičnou péčí. 10 Přes rozdílná stanoviska se většina autorů se přiklání k názoru, že podstata právní odpovědnosti směřuje k porušiteli práva s cílem přimět ho, aby se choval v souladu s právem. Prostřednictvím právní odpovědnosti se právní systém jako celek vypořádává se situacemi, kdy subjekt práva neuposlechne příkazu stanoveného právní normou. Účel právní odpovědnosti spočívá ve zjednání nápravy a odstranění důsledků, které vznikly protiprávním jednáním. Z tohoto důvodu porušením právní povinnosti dojde ex lege ke změně hmotněprávního postavení subjektu primárního právního vztahu. Porušiteli právní povinnosti vznikne vedle anebo namísto dosavadních povinností nová hmotněprávní povinnost. Porušitel práva se tak bez ohledu na svou vůli ocitá v horším právním postavení vůči druhému subjektu právního vztahu. Právní odpovědnost tak lze definovat jako právní vztah, jehož obsahem je existence zvláštních povinností, které jsou subjektu uloženy vedle nebo namísto dosavadních povinností stanovených původním právním vztahem, jehož fungování bylo protiprávním jednáním narušeno. Tato zvláštní povinnost se nazývá odpovědnostní povinnost a slouží k ochraně původního právního vztahu Předpoklady, funkce a prvky právní odpovědnosti 10 Macur, J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. 1. vydání, Brno:, 1980 s Brejcha, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. 1 vydání, Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2000, s. 6.

13 Samotné protiprávní jednání právní odpovědnost nevyvolá. Vedle něj musí existovat ještě další předpoklady nutné pro založení právní odpovědnosti. Základními předpoklady vzniku právní odpovědností jsou: 1) protiprávní jednání spočívá v konání či opomenutí, které je v rozporu s právní normou či závazkem 2) následek protiprávního jednání - je v soukromém právu většinou vznik určité újmy druhému účastníkovi právního vztahu, zatímco ve veřejném právu porušení právem chráněného zájmu společnosti 3) příčinná souvislost neboli kauzální nexus znamená, že následek protiprávního jednání nastal v přímém důsledku protiprávního jednání Z účelu právní odpovědnosti vyplývají také její funkce. Právní odpovědnost plní především tyto funkce: 1) funkce preventivně ochranná právní odpovědnost brání porušování právních povinností především tím, že působí na vědomí subjektů práva jako možnost uplatnění sankce za protiprávní jednání 2) funkce sankční cílem této funkce právní odpovědnosti je postihnout porušitele za jeho protiprávní jednání a způsobit mu nějakou újmu na majetku či na osobních právech. 3) funkce reparační tato funkce slouží k obnovení majetkové situace a osobního stavu před porušením právní povinnosti 4) funkce satisfakční se jako zvláštní druh funkce reparační uplatní v případech, kdy nelze s ohledem na porušený zájem obnovit stav před porušením práva, a spočívá v poskytnutí nějakého jiného plnění, které má kompenzovat újmu subjektu zasaženému protiprávním jednáním. Právní odpovědnost má jako každý právní vztah své prvky, kterými jsou subjekt, objekt a obsah. Subjekt odpovědnostního vztahu je nositel práv a povinností a může jím být obecně kterákoli fyzická či právnická osoba. Náležitostmi subjektu je jeho právní subjektivita čili způsobilost mít práva a povinnosti (bez ní nelze hovořit o subjektu práva) a způsobilost k úkonům, která se člení na způsobilost vlastní vůli zakládat, měnit a rušit práva a

14 povinnosti (právní úkony) a způsobilost nést následky svého deliktního jednání (protiprávní úkony). V odpovědnostním vztahu se rozlišuje subjekt povinný (porušitel) a subjekt oprávněný (dotčený protiprávním jednáním). Objektem odpovědnostního vztahu je vždy chování subjektů. V užším smyslu se objektem odpovědnostního vztahu rozumí právem chráněný zájem, který byl protiprávním jednáním porušen či ohrožen. Obsahem odpovědnostního vztahu jsou vzájemná práva a povinností subjektů tohoto vztahu, vyplývající z porušení primárního vztahu. 1.4 Členění právní odpovědnosti a občanskoprávní odpovědnost Jelikož je odpovědnost spojena s povinností stanovenou právní normou, setkáváme se s ní ve všech právních odvětvích. Podle toho, do kterého právního odvětví porušená primární právní povinnost patří, hovoříme o občanskoprávní odpovědnosti, obchodněprávní odpovědnosti, pracovněprávní odpovědnosti, trestněprávní odpovědnosti, správněprávní odpovědnosti, odpovědnosti za ekologickou újmu atd. Svůj význam má rovněž řazení jednotlivých odvětví do subsystému soukromého a veřejného práva. Oprávněným subjektem při porušení normy veřejného práva je stát či jiný veřejnoprávní subjekt, který zastupuje veřejný zájem. Oprávněným z porušení soukromoprávního vztahu je ten subjekt, do jehož subjektivní práva bylo protiprávně zasaženo. Právem chráněným zájmům zpravidla neposkytuje ochranu pouze jediné právní odvětví. Např. lidský život je kromě norem trestního práva chráněn také právem správním, občanským či právem životního prostředí. Přitom kumulace různých forem odpovědnosti se nevylučuje. Pachateli trestného činu ublížení na zdraví výkonem uloženého trestu podle trestního zákona nezaniká povinnost nahradit způsobenou škodu na zdraví podle občanského zákoníku. Oprávněným subjektem v prvním případě je stát, zatímco ve druhém případě přímý poškozený trestným činem. Jednání, které je v rozporu s právní normou, je protiprávním jednáním z hlediska právního řádu jako celku. Rovněž v rámci jednotlivých odvětví existují různé formy právní odpovědnosti. Ve správním právu se odpovědnost dělí na odpovědnost za přestupky a na odpovědnost za jiné správní delikty. Dřívější úprava trestního

15 práva členila trestněprávní odpovědnost podle míry nebezpečnosti trestních deliktů pro společnost na trestné činy a přečiny. S obdobnou biparticí soudně trestních jednání se v trestním právu počítá při přípravě nového trestního zákona de lege ferenda. 12 Pro občanské právo je typické rozlišování právní odpovědnosti na odpovědnost za vady, odpovědnost za prodlení, odpovědnost za škodu a odpovědnost za bezdůvodné obohacení. a) Odpovědnost za vady v občanském právu nastává v důsledku přenechání vadného předmětu plnění. Obsah práv z odpovědnosti za vady směřuje k nápravě majetkové újmy poskytnutého předmětu plnění, který je v důsledku právní nebo faktické vady znehodnocen. b) Odpovědnost za prodlení může vzniknout na straně dlužníka i věřitele. Znamená změnu v obsahu závazku, tj. v právech a povinnostech účastníků v neprospěch té strany, která je v prodlení. Dlužník se ocitá v prodlení, jestliže nesplní svůj závazek řádně a včas. Prodlení věřitele nastává v případě, že nepřijme řádně plnění či neposkytne součinnost, aby dlužník mohl plnit. c) Odpovědnost za škodu vzniká porušením právní povinnosti, která vyvolá vznik škody. Škodou se rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Újma tedy představuje širší pojem než škoda. Majetek se definuje jako soubor věcí, práv a jiných penězi ocenitelných hodnot. Nehmotným statkům (právům a penězi ocenitelným hodnotám) se dlouhou dobu nepřiznávala majetková hodnota, ta byla spatřována pouze ve věci. Škoda proto původně znamenala znehodnocení věci.. Teprve později se začala uznávat také nehmotná škoda čili taková, která nesouvisela s poškozením věci. Tato škoda vzniká v důsledku neoprávněného zásahu do práv a chráněných zájmů, který způsobí zmenšení majetku poškozeného, a to buď přímo snížením hodnoty držených práv či ztrátou přínosu z nich. Současné pojetí škody je tedy značně široké a vztahuje se na veškeré penězi ocenitelné hodnoty. 12 Novotný, O., Dolenský A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 4. vydání, Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003, s. 78.

16 d) Odpovědnost za bezdůvodné obohacení nastává v případě získání neoprávněného majetkového prospěchu. Příčinou neodůvodněné obohacení může být protiprávní úkon obohaceného, jednání poškozeného, úkon třetí osoby či událost. O odpovědnost ve vlastním slova smyslu půjde jenom tehdy, získal-li obohacený neoprávněný majetkový prospěch na základě protiprávního úkonu. V ostatních případech se jedná o zvláštní zákonem stanovenou povinnost vrátit majetek získaný bez právního důvodu. Odpovědnost v občanském právu se dále člení na odpovědnost subjektivní a odpovědnost objektivní. Ke vzniku subjektivní odpovědnosti je potřeba zaviněného protiprávního úkonu, zatímco k založení objektivní odpovědnosti postačí nezaviněný protiprávní úkon. V obou případech tak sice shodně došlo k porušení práva, neboť protiprávnost je objektivním stavem, nicméně tam, kde právní norma předepisuje k založení právní odpovědnosti zavinění, má toto rozlišování mimořádný význam. Z výše nastíněného dělení je pouze odpovědnost za škodu primárně odpovědností subjektivní, zatímco odpovědnost za vady, prodlení a bezdůvodné obohacení je konstruována jako odpovědnost objektivní. Tam, kde zákon předepisuje jako nutný předpoklad právní odpovědnosti zavinění, se dotyčná osoba vyhne nepříznivým následkům, pokud prokáže, že její protiprávní úkon byl prost zavinění. V takovém případě hovoříme o tom, že se dotyčná osoba vyviní neboli exkulpuje. Jestliže zákon nespojuje vznik odpovědnosti se zaviněním, lze se zprostit odpovědnosti pouze v případě, že je dán zákonem zvláště stanovený důvod. Tímto důvodem bývá např. zavinění poškozeného. Pak hovoříme nikoliv o vyvinění, ale o liberaci. Za objektivní odpovědnost jsou často označovány také případy, kdy dojde k uložení určité povinnosti subjektu občanského práva na základě události, přestože ten neporušil žádnou právní povinnost. Tato povinnost stíhá zpravidla provozovatele nějaké, sice dovolené, nicméně zároveň vysoce rizikové činnosti. Pokud má určitá událost původ v činnosti tohoto subjektu, stává se tento nositelem právní povinnosti bez ohledu na protiprávní úkon. Tato zvláštní povinnost se nazývá odpovědností za náhodu nebo odpovědností za protiprávní

17 stav, přestože o odpovědnost ve vlastním slova smyslu nejde. Ve snaze docílit terminologické přesnosti a odlišit zvláštnost jejího vzniku od odpovědnosti jako důsledku protiprávního chování, ji někteří autoři označují jako tzv. mimoodpovědnostní povinnost např. Věra Korecká in Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání, Brno: Doplněk, 2002, s. 347.

18 2. Odpovědnost za škodu v občanském právu Vymezení občanskoprávní odpovědnosti za škodu a její vztah k dalším odvětvím Úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle 415 občanského zákoníku poskytuje ochranu lidskému životu, zdraví, majetku, přírodě a životnímu prostředí. Uvedené hodnoty chrání pouze za předpokladu, že mají majetkový charakter, a že na nich vznikla škoda nebo jim škoda hrozí. Škoda byla v minulosti pojímána jako poškození věci, teprve později se začaly za škodu považovat i ztráty imateriální povahy, jestliže byly vyčíslitelné v penězích. V případě poškození majetku nevznikají žádné pochybnosti a úprava je zde komplexní, u života, zdraví a jiných nehmotných statků je použitelnost občanskoprávní odpovědnosti za škodu omezena charakterem těchto hodnot. Zásahy do nehmotných statků bývají velmi těžce vyčíslitelné v penězích a tak se spíše než o náhradě škody mluví o satisfakci. V případě ochrany života a zdraví zákonodárce pragmaticky upravil v ustanovení o odpovědnosti za škodu náhradu škody i satisfakci nemajetkové újmy společně, přičemž stanovil i způsob určování její výše v penězích. Jiná situace byla zvolena v případě poškozování životního prostředí. Také zde nelze vždy hovořit o ztrátách jako o škodě. Navíc tyto ztráty nepociťuje pouze vlastník, ale za poškozenou můžeme označit celou společnost. Použitelnost institutu občanskoprávní odpovědnosti za škodu se tak scvrkává pouze na případy, kdy poškozené složky životního prostředí jsou současně věcmi v právním slova smyslu, které někdo vlastní. K tomu musí přistoupit ještě další podmínka. Osoba vlastníka musí být odlišná od osoby škůdce. Podle obecného pravidla v občanském právu je možnost zničit věc právem každého vlastníka. Z tohoto důvodu zákonodárce zavedl do českého právního řádu institut ekologické

19 újmy, který by měl pokrýt všechny ostatní situace ztrát na životním prostředí, u nichž použití odpovědnosti za škodu nebude možné. 14 Občanskoprávní úprava odpovědnosti za škodu nechrání majetkové hodnoty výlučně sama. Je však úpravou obecnou, která se použije nestanoví-li zvláštní předpisy něco jiného. Např. v obchodním zákoníku a zákoníku práce je obsažena komplexní úprava odpovědnosti za škodu, která vylučuje i subsidiární použití občanského zákoníku na vztahy upravenými těmito předpisy Předmět občanskoprávní odpovědnosti za škodu a prevenční povinnost v občanském právu Předmětem občanskoprávní úpravy odpovědnosti škodu jsou především majetkové vztahy, z nichž nejdůležitější skupinu tvoří vztahy vlastnické. Majetkovou povahu zpravidla mají také nehmotné statky jako život, zdraví, dobrá pověst či občanská čest, které rovněž podléhají občanskoprávní úpravě odpovědnosti za škodu v případě, že jejich porušením či ohrožením vznikla škoda. Náhradu škody způsobenou zásahem do osobnostních práv může poškozený požadovat vedle satisfakce za nemajetkovou újmu. Ochranu majetkových vztahů zabezpečuje občanskoprávní úprava odpovědnosti za škodu jednak zakotvením povinnosti předcházet vzniku škod a jednak ochranou poškozeného v případě, že ke vzniku škody již došlo. Prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí vzniká přímo ze zákona a vztahuje se na všechny subjekty občanskoprávních vztahů. Je tedy povinností každého chovat se natolik opatrně a pozorně, aby nezpůsobil jinému škodu. Zvláštní prevenční povinnost ve formě aktivního jednání ukládá zákon tomu, kdo je ohrožen vznikem škody. Ohroženého stíhá povinnost zakročit k odvrácení hrozící škody, a to způsobem přiměřeným okolnostem. Pro posouzení přiměřenosti zásahu se berou v úvahu jak prvky objektivní, tak i 14 Pekárek, M., Jančářová, L. Právo životního prostředí I. 1. vydání, Brno: Ladislav Sýkora, 2003, s. 100.

20 subjektivní. Přihlíží se tedy nejenom k povaze a intenzitě ohrožení jako k objektivnímu vymezení konkrétní situace, ale také k věku, zdravotnímu stavu a možnostem ohroženého. Jestliže se ohrožený nezachová v souladu s prevenční povinností, situaci podcení anebo z nevědomosti či jiného důvodu nezasáhne, ponese sám část škody na svém majetku podle míry svého pochybení. Na druhou stranu však rovněž odpovídá za škodu, která vznikla jako důsledek nepřiměřených opatření použitých k ochraně vlastního majetku. Přiměřenost opatření se vždy posuzuje ve srovnání s danou hrozbou. Zasahuje-li však ten, komu škoda hrozí, přiměřeně okolnostem ohrožení, vykonává tak své právo a proto je tomuto jeho jednání poskytnuta zákonem ochrana, přestože se tímto může dotknout práv či oprávněných zájmů jiných osob. Např. za případnou škodu by ohrožený neodpovídal. Vedle práva vlastními silami zasáhnout poskytuje zákon ohroženému také možnost obrátit se na soud, aby uložil ohrožovateli provedení vhodných a přiměřených opatření k odvrácení hrozící škody. Musí se však jednat o vážné ohrožení, přičemž důkazní břemeno tíží ohroženého. Soud poté uloží ohrožovateli povinnost něco vykonat nebo se určitého jednání zdržet Obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a jednotlivé případy odpovědnosti za škodu v občanském právu Je zřejmé, že preventivní působení k ochraně právních vztahů nebude vždy dostačující. Přes veškeré úsilí o jejich zabránění ke vzniku škod neustále dochází a proto občanskoprávní úprava poskytuje právní ochranu také těm, kterým byla škoda způsobena. Povinnost škůdce nahradit poškozenému škodu však vznikne pouze v případě splnění zákonem předvídaných předpokladů. Obecnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského práva jsou porušení právní povinnosti čili protiprávní úkon, existence škody, příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (objektivní předpoklady) a zavinění (subjektivní předpoklad). Splněním těchto předpokladů vzniká odpovědnostní vztah k náhradě škody jako zvláštní druh závazkového právního vztahu.

21 Protiprávní úkon je příčinou vzniku škody. Skládá se z protiprávnosti a úkonu. Úkon je projevem lidské vůle navenek, spojuje se v něm psychická (vnitřní) a fyzická (vnější) složka člověka. Úkon můžeme ztotožnit s chtěným chováním osoby. Právní úkon je volním chováním v souladu s právem, z něhož vyplývají pro jednajícího určité chtěné právní následky. Protiprávní úkon je volním chováním, které porušilo právem stanovenou povinnost. Protiprávnost úkonu spočívá v jeho rozporu s objektivním právem. Přitom není rozhodující, zda porušenou povinnost stanovila přímo právní norma nebo pro porušitele vyplynula ze smluvního vztahu. Protiprávně jednat může pouze člověk, resp. právní subjektivitou nadaná osoba. Protiprávnost jako objektivní kategorie existuje mimo vědomí a vůli jednajícího. Tím se odlišuje od zavinění. Některá jednání, která se mohou zdánlivě jevit jako rozporná s právem, protiprávnost vylučují. Právo s ohledem na ochranu vyšších hodnot a veřejného zájmu umožňuje nebo dokonce přikazuje v určitých situacích chovat se způsobem, který postrádá protiprávní charakter, přestože jím dochází k zásahu do práv a právem chráněných zájmů. Tyto způsoby chování teorie označuje jako okolnosti vylučující protiprávnost. Výkon práva postrádá protiprávnost za podmínky, že nezasahuje bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných a je v souladu s dobrými mravy. Pouze takovému výkonu práva poskytuje zákon ochranu. Za škodu způsobenou šikanózním výkonem práva proto škůdce odpovídá. Také plnění povinností vylučuje protiprávnost, neboť se tak děje v souladu s právem. Zákonem uložená povinnost chovat se určitým způsobem je často spojena s výkonem veřejné funkce či povolání a vyplývá proto především z veřejnoprávních předpisů. Povinnost zasáhnout proti hrozící škodě postrádá protiprávnost, jestliže ohrožený odvracel škodu způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Svolení k jednání, které způsobí škodu, je okolností vylučující protiprávnost za předpokladu, že je uděleno předem a týká takových práv poškozeného, s nimiž je tento oprávněn disponovat. K platnosti svolení se rovněž vyžaduje splnění obecných náležitostí právních úkonů včetně způsobilého subjektu.

22 Svépomoc postrádá charakter protiprávnosti, jestliže bezprostředně hrozí neoprávněný zásah do práva, chráněného občanskoprávními předpisy. Zasáhnout svépomocí je oprávněn pouze ten, kdo je ohrožen, a to přiměřeným způsobem tak, aby zásah odvrátil. Jedná se o zvláštní výkon práva, který se na rozdíl od prevenční povinnosti nevztahuje pouze k odvrácení škody. Protiprávnost vylučuje také jednání v nutné obraně. Jednáním v nutné obraně se odvrací protiprávní útoku fyzické osoby na hodnoty chráněné občanskoprávní vztahy. Takový útok směřuje zpravidla proti životu, zdraví či majetku obránce nebo i třetí osoby. Útok musí v okamžiku nutné obrany přímo hrozit nebo trvat a nutná obrana nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Jednat v nutné obraně zákon opravňuje nejen ohroženého, ale i další osoby. Také jednání v krajní nouzi předpokládá přímo hrozící nebezpečí, které však není vyvoláno přímým útokem člověka. Často je toto nebezpeční důsledkem přírodních sil či jiné události. Jednání v krajní nouzi vylučuje protiprávnost za dodržení zásad subsidiarity a proporcionality. Princip subsidiarity znamená za daných okolností nemožnost odvrátit nebezpečí jinak. Princip proporcionality vyjadřuje požadavek menší závažnosti následku vzniklého jednáním v krajní nouzi než toho, který hrozil. Dovolené riziko jako okolnost vylučující protiprávnost je výslovně upraveno v některých jiných právních odvětvích, např. v pracovním právu. V občanskoprávních vztazích dovolené riziko sice také vylučuje protiprávnost a tím také vznik odpovědnosti za protiprávní jednání, ale již nikoliv povinnost škodu nahradit, vznikla-li tato v důsledku právně kvalifikované události odvozující svůj původ v činnosti daného subjektu. Např. uložení jaderného odpadu poblíž obce v souladu s rozhodnutím příslušného orgánu za použití nejmodernějších technologií a při dodržení veškerých norem nezbavuje majitele odpadu povinnosti nahradit škodu na zdraví obyvatelům příslušné obce způsobenou radiačním zářením. Povinnost k náhradě škody tak vzniká bez ohledu na porušení právní povinnosti. Hovoříme proto o mimoodpovědnostní povinnosti k náhradě škody, která je výrazem spravedlivého nesení rizika. Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu je existence škody. Škodou se rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Škoda je následkem

23 protiprávního úkonu. Zjišťuje se však jako první. Zákon rozlišuje škodu skutečnou a ušlý zisk. Škoda skutečná spočívá ve zmenšení dosavadního majetku poškozeného, zatímco ušlý zisk znamená nerozmnožení majetku poškozeného, ke kterému by za normálního chodu věcí došlo. Ušlý zisk tedy vyjadřuje to, co poškozenému v důsledku škody ušlo. V pořadí třetím nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou neboli kauzální nexus. Tato se zjišťuje až tehdy, je-li dána škoda a protiprávní úkon a vyjadřuje podmíněný a bezprostřední vztah mezi protiprávním úkonem a škodou. Příčinná souvislost existuje jako objektivní kauzální vztah nezávisle na vůli a vědomí jednajícího. Zavinění je subjektivním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Na rozdíl od protiprávního úkonu, škody a příčinné souvislosti není jeho zastoupení pro vznik odpovědnosti vždy bezpodmínečně nutné. U určitých skutkových podstat občanskoprávní odpovědnosti za škodu se jeho existence nepředpokládá. Odpovědnost za škodu v těchto případech vznikne bez ohledu na zavinění protiprávním úkonem škůdce. Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah škůdce k jeho protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. Zavinění se skládá z prvku rozumového a volního. Prvek rozumový vyjadřuje vědomost a předvídání určitého výsledku, zatímco prvek volní spočívá ve chtění nějakého stavu. Kombinací různé míry zastoupení obou složek rozlišujeme různé formy zavinění: a) úmysl přímý- škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit b) úmysl nepřímý- škůdce věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že nastane, byl s tím srozuměn c) nedbalost vědomá- škůdce věděl, že škodu může způsobit, nechtěl ji však způsobit, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí d) nedbalost nevědomá- škůdce nechtěl škodu způsobit, ani nevěděl, že ji může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl. Pro vznik obecné odpovědnosti za škodu postačuje nedbalostní forma zavinění. Ta se navíc předpokládá jako nedbalost nevědomá, je-li prokázána škoda, protiprávní úkon a příčinná souvislost. Důkazní břemeno pak tíží škůdce. Na něm visí povinnost prokázat, že škodu nezavinil.

24 Zavinění má v občanském právu nejenom význam v tom, zda odpovědnost za škodu vznikne či nikoliv. Pro naplnění některých skutkových podstat odpovědnosti za škodu je nezbytná určitá forma zavinění. Různé formy zavinění pak v určitých skutkových případech odpovědnosti za škodu mohou mít vliv na výši náhrady škody v případě uplatnění moderačního práva soudem. Jestliže škodu způsobí více škůdců, odpovídají za ni solidárně. Soud však může v odůvodněných případech rozhodnout, že jednotlivý škůdci budou odpovídat za společně způsobenou škodu podle své účasti na ni. Škoda může poškozenému vzniknout také jeho vlastním zaviněním. Toto se děje zpravidla porušením povinnosti zakročit při hrozící škodě. V takovém případě si poškozený ponese škodu sám. Jestliže se poškozený podílel svým zaviněným protiprávním úkonem na způsobení škody, nese ji v poměru ke své účasti na ni. Výše náhrady škody není omezena. Nahrazuje se veškerá škoda čili škoda skutečná i ušlý zisk. Škoda se hradí v penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, nahradí škůdce způsobenou škodu uvedením v předešlý stav. Při určení výše škody na věci, tedy hmotné škody, se vychází z hodnoty věci v době poškození. Občanský zákoník upravuje dva druhy obecné odpovědnosti za škodu a dále případy zvláštní odpovědnosti za škodu. Obecná odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním jednáním plní funkci univerzální úpravy odpovědnosti za škodu pro celou oblast občanského, resp. soukromého práva. Vztahuje se na všechny případy odpovědnosti za škodu, pokud tyto nespadají pod některou z dalších skutkových podstat upravených v občanském zákoníku či v dalších soukromoprávních předpisech. Obecná odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností se uplatní tam, kde pro případ určitého provozu není stanovena odpovědnost zvláštní. Případy zvláštní odpovědnosti za škodu se od obecné odpovědnosti liší předpoklady svého vzniku. Jedná se odpovědnost za škodu vzniklou v rámci existujícího závazku, odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje, odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, odpovědnost za škodu způsobenou

25 provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, odpovědnost za škodu na věcech vnesených a odložených. Zvláštní právní předpisy pak ještě upravují odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku. Většina případů zvláštní odpovědnosti za škodu nevyžaduje ke svému vzniku zavinění (některé dokonce ani protiprávní úkon škůdce). Odpovědný subjekt se v případě objektivní odpovědnosti nezbaví povinnosti nahradit škodu s poukazem, že škodu nezavinil. Své odpovědnosti se však může zprostit, pokud prokáže existenci zákonem předvídané okolnosti, tzv. liberační důvod. Pokud liberační důvod u konkrétního typu odpovědnosti za škodu chybí, hovoříme o absolutní odpovědnosti za škodu, neboť této odpovědnosti se nelze zprostit Význam zavinění a deliktní způsobilost v občanském právu Tam, kde se k odpovědnosti fyzické osoby za škodu vyžaduje subjektivní předpoklad spočívající v zavinění (ve formě úmyslu či nedbalosti), je třeba, aby tato osoba byla k zavinění způsobilá. Hovoříme o tzv. civilní způsobilosti k zavinění, někdy též nazývanou deliktní způsobilostí, způsobilostí k protiprávním úkonům či způsobilosti k deliktu, která vyjadřuje schopnost nést následky vlastního zaviněného protiprávní jednání. Přestože označení způsobilost k protiprávnímu jednání a způsobilost k deliktu je zavádějící a nepřesné, neboť vyvolává představu, že protiprávního jednání se může dopustit pouze osoba způsobilá k zavinění (protiprávnost je objektivní stav rozporu určitého chování s právem bez ohledu na deliktní způsobilost subjektu), přidržím se v následujícím výkladu všech těchto zavedených termínů. Způsobilost k zavinění je upravena v občanském zákoníku v rámci případu zvláštní odpovědnosti za škodu v 422 a 423, přestože svým charakterem patří mezi obecná ustanovení. Deliktní způsobilost předpokládá, aby fyzická osoba měla psychickou způsobilost rozumovou (intelektuální) i volní (determinační, určovací) vyvinutou natolik, aby byla schopna rozeznat z celé řady možných variant svého chování, svobodně volit a rozhodovat se pro tu, která je v souladu

26 s právem. 15 Tato schopnost ovšem přichází až v určitém stádiu vývoje jedince, a proto je třeba určitého času, aby mohl tento psychický stav, v občanském právu označovaný jako zavinění, vzniknout. Tehdy lze fyzické osobě její chování vytýkat a klást k tíži. Občanské právo váže obecně vznik způsobilosti fyzických osob k zavinění jako předpokladu jejich subjektivní odpovědnosti za škodu na existenci: a) pozitivního předpokladu, kterým je dosažení zletilosti (dovršením osmnácti let nebo uzavřením manželství se souhlasem soudu nezletilce staršího šestnácti let); b) negativního předpokladu, tj. že fyzická osoba není stižena duševní poruchou, která by u něho náležité uplatnění rozumové či volní psychické způsobilosti, popř. obojí, vylučovala. Občanské právo vychází z toho, že zletilý a duševně zdravý jedinec je schopen rozumově posoudit a zhodnotit situaci, ve které se nachází, a z řady variant chování vybrat tu, která je v souladu s právem. Za určitých podmínek však právo přiznává způsobilost k zavinění i nezletilým a osobám, které trpí duševní poruchou. Je tomu tak tehdy, jestliže tyto osoby, jinak k zavinění nezpůsobilé, jsou schopny v konkrétním případě rozeznat následky svého jednání a současně je určovat a ovládnout. Někteří autoři v těchto případech hovoří o tzv. částečné způsobilosti k zavinění. 16 Pod pojmem duševní poruchy se pro oblast odpovědnosti v občanském právu rozumí takový psychický stav jedince, který u něho vylučuje náležitý výkon rozumové nebo volní složky, resp. obou zároveň. Z hlediska způsobilosti k zavinění jako subjektivního předpokladu je bez významu, má-li tyto následky trvalá či pouze přechodná duševní porucha. Právě tak nerozhoduje, došlo-li či nedošlo k soudnímu rozhodnutí o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Ve všech těchto případech byla škoda způsobena osobou nezpůsobilou rozeznat následky svého jednání nebo je ovládnout. Právo však jinak přistupuje k těm, kteří trpí duševní poruchou nezaviněně, a k těm, kteří se do stavu 15 Lazar, j., Švestka, J., a kol. Občanské právo hmotné II, 1. vydání. Praha: Panorama, 1987, s Je-li odpovědnost fyzické osoby založena na objektivním principu, tedy bez ohledu na zavinění, odpovídá za způsobenou škodu nezletilec i osoba stižená duševní poruchou. 16 Lazar, j., Švestka, J., a kol. Občanské právo hmotné II, 1. vydání. Praha: Panorama, 1987, s. 227.

27 přechodné duševní poruchy přivedli vlastním zaviněním. Takový přístup má nejenom významný prevenční charakter, ale zároveň je v souladu s principem spravedlnosti. V následujícím výkladu se budu nejprve věnovat odpovědnosti za škodu způsobenou nezletilými a osobami s trvalou či dočasnou duševní poruchou, která nebyla vyvolána jejich zaviněním. V druhé části přistoupím k odpovědnosti za škodu osob, které se uvedly vlastní vinou (přesněji zaviněním) do stavu, ve kterém nejsou schopny ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky. Pro uvedené rozdělení jsem se rozhodl z důvodu rozdílné úpravy obou zmíněných případů zvláštní odpovědnosti za škodu.

28 3.Odpovědnost za škodu nezletilých, osob stižených duševní poruchou a těch, kteří mají povinnost vykonávat náležitý dohled 3.1.Vývoj právní úpravy odpovědnosti za škodu osob nezpůsobilých k zavinění na našem území od roku 1918 V každé době se musel zákonodárce vypořádat s tím, jak upravit řešení situací, kdy škodu zapříčila svým chováním osoba duševně nevyspělá z důvodu věku či duševní poruchy, která nebyla vyvolána vlastním zaviněním. Nabízely se dvě krajní koncepce. Podle první z nich by za škodu zcela odpovídala osoba, která ji způsobila, protože by nebylo spravedlivé na poškozeném požadovat, aby ji nesl v případě, že vlastní majetek dostatečně chránil. Podle druhé koncepce by naopak vzniklá škoda připadla na vrub poškozeného, protože nelze trestat někoho, kdo neví, že činí něco zakázaného nebo nedokáže ovládat svou vůli. Vedle těchto krajních přístupů připadala ještě v úvahu odpovědnost osoby, která měla na takovou osobu dohlížet anebo její společná odpovědnost s nezpůsobilým škůdcem. K jakému z nabízených řešení se v jednotlivé době zákonodárce přiklonil, ukáže následující přehled právních úprav této problematiky na našem území od roku Úprava v obecném zákoníku občanském V období první republiky upravoval odpovědnost za škodu obecný zákoník občanský, vydaný Císařským patentem 946/1811 (dále jen zákoník), který se stal součástí čsl. právního řádu na základě recepční normy z roku 1918.