Veronika Skalická PSYCHÓZY

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Katedra psychologie a patopsychologie Veronika Skalická Obor: Pedagogika Veřejná správa PSYCHÓZY Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Iveta Tichá OLOMOUC 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jsem jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne Veronika Skalická

3 Poděkování: Děkuji Mgr. Ivetě Tiché, za vedení bakalářské práce, za rady a připomínky, které mi poskytovala při jejím zpracování

4 Obsah Úvod Pojem psychóza Rozdíl mezi psychózou a neurózou Příčiny vzniku Symptomy Bludy Halucinace Další projevy psychózy Stavy podobné psychotickým stavům Druhy psychóz Schizofrenie Typy schizofrenie Příčiny schizofrenie Jaké jsou příznaky schizofrenie Pozitivní příznaky Negativní příznaky Kognitivní příznaky Afektivní příznaky Její průběh a prognóza Nepravdivé mýty Bipolární afektivní porucha Příčiny Projevy Manická epizoda Depresivní epizoda... 30

5 3.3 Určení diagnózy a chybné diagnostikování Chyby v diagnostikování Typy bipolární poruchy Rizika spojená s bipolární poruchou Léčba psychóz Léky v terapii Psychosociální přístupy Přístupy zvyšující odolnost vůči stresu Přístupy odstraňující působení stresujících vlivů Pomoc rodiny a rodinná terapie Co pro sebe můţe udělat sám nemocný Relaps a jeho prevence Závěr Seznam literatury Seznam příloh... 48

6 Úvod Psychózy jsou dnes často diskutovaným tématem jak mezi laickou veřejností, tak mezi odborníky. Hovoří se o nich především proto, ţe v posledních letech statistiky zaznamenávají jejich vysoký nárůst výskytu. Také roste počet výzkumů jak v oblasti příčin vzniku, projevů, tak léčby. Avšak i přes moderní techniku a vybavení výzkumných pracovišť, nejsou doposud přesně známé příčiny, které by se daly povaţovat za stoprocentní. V oblasti léčby je mnoho nedostatků, které čekají na své nové postupy. Ale je zřejmé, ţe věda se o toto závaţné téma skutečně pečlivě zajímá a snaţí se objevit nové skutečnosti a metody léčení. Psychózy jsou váţná duševní onemocnění s výrazným porušením psychiky. Nejznámější psychózou je především schizofrenie a bipolární afektivní porucha, dříve nazývána maniodepresivní psychóza. Tato dvě psychotická onemocnění jsou známá hlavně díky tomu, ţe jejich procento výskytu z hlediska psychóz je nejvíce zastoupené. Málokdo však ví, co psychóza skutečně představuje, jak vzniká a jaké jsou dostupné léčebné postupy. Psychotické onemocnění výrazně ovlivňuje kaţdodenní ţivot nemocného, ale i ţivot jeho okolí. Nikdo z nás si nedokáţe představit, co zaţívá člověk, který onemocní jakýmkoli typem psychózy. Nemocný se z nenadání ocitá v jiném světě, ze kterého není úniku. Okolí většinou nechápe, co se děje a změny chování přisuzuje jiným okolnostem, neţ duševnímu onemocnění. Psychóza postihuje lidi bez rozdílu. Prošla jí i řada slavných osobností. Existují výzkumy, které poukazují na to, ţe v rodinách nadaných lidí se často vyskytují právě psychotická onemocnění. Tak třeba významný matematik a fyzik Isaac Newton trpěl schizofrenií. Syn Einsteina téţ. Z filmu Čistá duše, který vychází ze skutečné události, je znám nositel Nobelovy ceny John Nash, kterého postihla také schizofrenie. I slavný malíř Vincenc Willem van Gogh se potýkal s psychózou. Z českých osobností to byl třeba Ota Pavel, který trpěl maniodepresivní psychózou a o své nemoci psal. Bohuţel ne kaţdý nápor nemoci zvládne. Například Petr Muk, který nedávno spáchal sebevraţdu pod nátlakem maniodeprese. Nejedná se jen o psychózu jako takovou, nespočet slavných lidí trpí těţkými depresemi. 6

7 Ve své bakalářské práci, jsem v pěti kapitolách rozpracovala právě tyto nejrozšířenější a nejvíce známé psychotické poruchy. Podrobněji se zaměřím na jejich charakteristiku, příčiny vzniku, projevy, průběh a jejich další dílčí druhy. Nesmí chybět ani kapitola, která k psychózám neodmyslitelně patří. A tou je léčba a psychoterapie. Vzhledem k rozsahu práce se léčbou budu zabývat pouze obecně. V neposlední řadě lehce nastíním téma relapsu a jeho prevence. Coţ je výraz pouţívaný pro návrat nemoci. Důvodem výběru tohoto tématu je především můj zájem o psychologickou oblast, zejména o poruchy psychiky. Ve svém vzdálenějším okolí znám člověka, který bohuţel trpí bipolární poruchou. A proto jsem se chtěla dozvědět více o tomto onemocnění a rozhodla jsem se psát práci s tímto zaměřením. Svou bakalářskou práci jsem zaměřila teoreticky, rozeberu v ní zmíněná témata a jejich okruhy. 7

8 1 Pojem psychóza Psychóza je závaţné onemocněné duše, která výrazně narušuje funkci psychiky. Psychózu lze jednoduše charakterizovat jako duševní onemocnění, které mění prožívání člověka ve vztahu k okolí a k sobě samému. Během psychotického onemocnění dochází v různé míře ke změně všech základních kvalit duševního života postiženého. Změny v myšlení, vnímání a citech dosahují takové intenzity, že člověk nedokáže odlišit, co je a co není skutečné. 1 Psychóza mění proţívání okolního světa, který přestává být vpředu zájmu, a místo toho nastupuje jiný svět, ve kterém hrají významnou roli fantazie, bludy, přeludy, vizuální, sluchové i tělesné halucinace, vytváří si vlastní zkreslenou realitu. Touto falešnou realitou je nemocný naprosto vtaţen do vlastního světa, který jej plně ovládá, a není schopen náhledu na svoji nemoc. Nemocný nedokáţe rozlišit, co je realita a co je pouze fantazie. Zavírá bránu do tohoto nového ţivota, odpoutává se od druhých lidí, nechápe je a je přesvědčený, ţe ani oni nechápou jeho. Pohled psychotika na svět je jiný neţ pohled zdravého člověka. Proto psychotickou poruchu můţeme jen nastínit, ale nemůţeme ji zcela pochopit. Většinou se nemocný člověk za nemocného vůbec nepovaţuje, myslí si, ţe je vše v naprostém pořádku. Proto většina nemocných lidí odmítá jakoukoli léčbu a pomoc od druhých. Pokud však nemocný sám na sobě pociťuje, ţe je něco jinak, nedokáţe to vysvětlit ani popsat. Lidé v okolí nedokáţí s nemocným komunikovat, neumí proniknout do světa psychotika. Psychický stav psychotika není pořád stejný, kolísá. Období, ve kterém pociťuje příznaky, ţe něco není v pořádku, se nazývá akutní ataka psychózy. Naopak období, kdy je vše téměř v pořádku, jen s nepatrnými náznaky, je nazýváno jako remise. Velké procento psychotiků spáchá sebevraţdu, jelikoţ nedokáţí nadále ţít ve svém světě, z kterého nemohou uniknout. Smrt vidí jako jediné východisko. Důleţité je, uvést fakt, ţe lidé trpící psychotickou poruchou nejsou většinou nebezpeční. Slovo psychóza pochází z řečtiny. Skládá se ze slova psyché, coţ znamená duše člověka, a z koncovky óza, která v lékařství označuje nemoc. Pojem jako takový nemá moc hlubokou historii. Je zajímavé, ţe pojem nebyl poprvé pouţit v lékařství, ale v básni v roce Za autora se povaţuje Ernst von Feuchtersleben, který 1 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha: Medial Tribune CZ, s. ISBN

9 termínem psychóza označil šílenství či mánií. Velký zájem o psychózu propukl v 2. polovině 19. století. 1.1 Rozdíl mezi psychózou a neurózou Psychóza je často zaměňována s termínem neuróza, ale jedná se o odlišné pojmy. Ačkoliv se oba tyto pojmy týkají duševního zdraví, tedy spíše nemoci, existují mezi nimi rozdíly. Neurotická porucha je duševní nerovnováha, která nijak zásadně nezasahuje do kaţdodenního ţivota člověka, ale spíše je doprovázena častými depresemi, úzkostmi a stresy. Jako příklad můţeme uvézt osoby, které mají strach z mluvení před velkým počtem lidí. Pokud nastane tato situace, začne se objevovat nevolnost, zvracení, nadměrné pocení či třes. Některé neurózy jsou méně závaţné, jiné více. U psychotické poruchy se objevují závaţnější stavy jako halucinace, bludy, paranoia a dochází ke změně osobnosti. U osoby trpící neurózou je v určitém rozsahu zachován kontakt s vnějším světem, u psychózy je tento kontakt narušen, proto ohroţuje osobnost člověka. Psychotik většinou ztrácí pojem o realitě, neurotik vnímá reálně. Rozdíl je především ve vnímání vlastního já. Neurotik analyzuje své poruchy chování, jelikoţ má dostatečně zachovanou funkci já. Psychotik má slabé já, nemůţe si vytvořit stabilní a silné jáství a být odolný vůči prostředí. Jednoduše řečeno, hlavní rozdíl mezi těmito termíny je ten, jaký mají vliv na duševní zdraví člověka. 1.2 Příčiny vzniku Psychóza má řadu příčin, které působí společně. Je to jednak dědičnost, a dále působnost prostředí, ve kterém vyrůstáme, a události, které proţíváme. Z člověka se jen tak, ze dne na den, nestane psychotik. I kdyţ má kaţdý z nás občas pocity, ţe se zblázní, potřebuje k tomu vrozenou dispozici, která se vyskytuje přibliţně u 1 2 % lidí v populaci. Z biologické stránky jde o výraznou nerovnováhu neurotransmiterů určitých látek v mozku, odpovědných za přenos nervových vzruchů, které způsobí to, že v psychologickém slova smyslu jakoby naše nevědomí (to co je nám dostupnější například ve snech) nebylo dostatečně oddělené od vědomí a vnitřní prožitky se - se zdáním reality - míchají do prožívané skutečnosti a tyto promíchané vnitřní i vnější prožitky nejsme schopni od sebe rozeznávat a jednáme podle nich. 2 Jednoduše řečeno, psychotik nedokáţe rozpoznat, co je skutečné a co ne. Pravděpodobnost, ţe 2 WEIMEROVÁ, Monika. Dobrá psychiatrie [online]. c2010 [cit ]. Psychózy. Dostupné z WWW: < 9

10 člověk po svém rodiči zdědí tyto předpoklady k propuknutí nemoci, je asi 10 procent. Pokud však oba rodiče trpí nějakou psychózou, pravděpodobnost se výrazně zvyšuje, a to na procent. Je důleţité zdůraznit fakt, ţe se dědí pouze vlohy k nemoci, ne nemoc jako taková. Jak bylo jiţ zmíněno, vedle dědičnosti hraje podstatnou roli, především v dětství a dospívání, rodina a okolí. Jsou to například špatné rodinné vztahy a podmínky, rodiny alkoholiků, narkomanů, rodiče zneuţívající své dětí, násilí v rodině, nezájem o děti, ale i přílišná péče o ně. Ale také případné komplikace při porodu, různé těţké nemoci po porodu či v raném dětství a špatná výţiva. Zkrátka veškeré faktory, které mohou poškodit vývoj funkce mozku. Tyto negativní jevy mohou, či nemusí v jisté míře ovlivnit vývoj nemoci. A to platí i naopak. Lidé, kteří měli vcelku bezproblémový vývoj a dětství, mohou také psychózou onemocnět. Někteří děti vyrůstající v negativním rodinném zázemí se vyrovnávají se špatným dětstvím lépe, jiné hůře. Propuknutí psychózy je velice individuální. Dalším významným faktorem je prostředí, které dává impuls k tomu, zda nemoc propukne, či nikoli. Stres, psychická zátěţ, silně emotivní situace jako je např. ztráta blízkého člověka, důleţité zkoušky, nástup do nového zaměstnání či jeho ztráta, porod, ale i silná zamilovanost, rozvod, zakládání rodiny, osamostatnění, nemoc v rodině, a spousta dalších stresujících situací vede k ataku nemoci. Lidé s vrozenou dispozicí ke vzniku nemoci jsou méně odolní vůči stresu. Tito lidé daleko citlivěji reagují na zátěţ, napětí, kritiku či hádky, nezvládají tyto situace, a proto přichází první ataky nemoci. Kaţdý zdravý člověk, potřebuje mít pocit bezpečí, uznání, lásky, potřebu důleţitosti pro ostatní oproti pocitu zbytečnosti. Nemocný člověk toto potřebuje zaţívat dvojnásobně. Právě okolí nemocného člověka popostrčí hlouběji do světa, ze kterého se tak těžce utíká. 3 Příznaky psychózy jsou tedy z velké části ukazatelem vztahů mezi lidmi, coţ není zrovna nejlepší příklad toho, v jaké společnosti ţijeme. 3 SCHNEEDORFEROVÁ, Eva. Tichý společník aneb člověk s nemocnou duší. Topzine.cz [online] , [cit ]. Dostupný z WWW: < 10

11 1.3 Symptomy Symptomy, neboli příznaky či projevy, jsou nedílnou součástí psychóz. Můţeme na nich lehce pochopit, co to vlastně psychóza je, co obnáší a co se s nemocným člověk během této nemoci děje. Projevů psychózy můţeme nalézt celou řadu. Dají se dělit na symptomy pozitivní a negativní. První skupina pozitivních symptomů se objevuje pouze u nemocného. Avšak neznamená to, ţe by tyto stavy byly pro psychotika příjemné, ale prostě do normálního proţívání nepatří. Do této skupiny řadíme bludy a halucinace. Negativní symptomy jsou takové, které zdravý člověk má a nemocnému chybí. Jedná se o určitě city. Je to např. vůle k nějaké činnosti nebo zájem o okolí, jimiţ se psychotik neprojevuje. V této kapitole se budeme zabývat bludy, halucinacemi a lehce nastíníme další příznaky. U jednotlivých druhů psychóz se budeme podrobněji zabývat konkrétními příznaky Bludy Blud je klamné přesvědčení o něčem, co není skutečné. Pro psychotika jsou bludy nevyvratitelné. Blud se postupně vyvíjí. Nemocný člověk má nejdříve prvotní myšlenky a aţ postupem času dochází k bludnému přesvědčení. Vše začíná tím, ţe si nemocný vztahuje veškeré dění vůči své osobě, má pocity, ţe lidi v dopravních prostředcích se dívají, povídají si o něm, je si jist, že telefon je odposloucháván, dopravní značky na ulici mají speciální význam právě pro něj, zjišťuje, že kolem jezdí více aut a poznávací značkou, v níž jsou trojky a červená barva oblečení ostatních chodců je varovné znamení, stejně jako hesla na billboardech. 4 Toto jsou moţné příklady bludů. Nemocný člověk si je jistý, ţe nic se neděje náhodou a vše si dokáţe vysvětlit. Pro něho se to zdá být logické, avšak ve skutečnosti je to nesmyslné. Vysvětlení vidí v tom, ţe právě on je vyvolený či nějak výjimečný nebo ţe je obdarován nějakými schopnosti, které nikdo jiný nemá a domnívá se, ţe můţe třeba zachránit svět před zkázou, přivézt mrtvé lidi zpět na svět apod. Tyto bludy jsou pro nemocného příjemné, jelikoţ se cítí nějak potřebný pro celý svět. Na druhé straně můţe mít obavy, proč právě jeho sledují všichni ti lidé okolo. Vysvětlí si to tak, ţe ho sledují agenti tajné sluţby či mimozemšťané, ţe ho řídí televize, a proto se cítí ohroţený a má obavy o svůj ţivot, můţou odmítat být v jedné místnosti s telefonem, a podobně. Příkladů z praxe je mnoho a tedy i mnohé podoby bludů. Po odeznění 4 Psychosy.cz [online]. c2010 [cit ]. O psychózách. Dostupné z WWW: < 11

12 akutní ataky psychózy si nemocný často uvědomí nesmyslnost svého přesvědčení a někdy má pocit, jako by se probudil ze zlého snu. 5 Pomocí interpretace bludů je moţné lépe proniknout do světa psychotika a pochopit, co se odehrává v jeho světě Halucinace Halucinace je porucha vnímání. Jedná se tedy o myslná vjem, který není reálný. Mohou se týkat všech pěti smyslů, a to sluchu, zraku, čichu, doteku a chuti. Nejčastější se objevují halucinace sluchové a to takové, ţe nemocný slyší různé hlasy ve své hlavě, které mu něco napovídají. Můţe se objevit i více hlasů, které s nemocným komunikují, tedy mluví přímo k osobě nebo si povídají mezi sebou. Tyto hlasy mohou nemocnému přikazovat, co má dělat nebo jen tak komentovat dění kolem. Nemocný můţe svým hlasům i odpovídat, vlastně to působí tak, ţe si povídá sám pro sebe. To, ţe se halucinace u pacienta objevují, poznáme tak, ţe dotyčný nereaguje na otázky, zakrývá si uši či jen tak bezduše kouká do prostoru a poslouchá hlasy ve své hlavě. Zrakové halucinace se projevují ve vidění barev, tvarů, znaků nebo imaginárních osob. Halucinace tělesné se mohou objevit například v podobě hada, který nemocnému leze po těle, v pocitu pálení nebo dotyků či elektrizování. Chuťové a čichové halucinace se projevují většinou pocitem zkaţeného nebo otráveného jídla. Mezi halucinace můţeme zařadit iluze, které jsou typické jiným vnímáním reality. Příkladem můţe být zvonící mobilní telefon, který v nemocném vyvolává strach z tikající bomby. Rozdíl mezi bludem a halucinací můţeme jednoduše vysvětlit na příkladě. Nemocný se domnívá, ţe se na něho všichni lidé v tramvaji dívají, reálně se však nikdo nedívá. O blud se bude jednat v případě, ţe lidé se doopravdy po nemocném dívat nebudou, nemocný si to bude pouze myslet, i přes to, ţe jsou k němu všichni otočeni zády. O halucinaci budeme mluvit, jestliţe nemocný člověk opravdu uvidí ostatní lidi, ţe se za ním otáčejí a dívají se na něj, ale přitom se stále nedívají. Bude si jakoby přetvářet reálný obraz. Tedy v případě bludu se jedná o chybné přesvědčení, u halucinace o mylný vjem. 5 MOŢNÝ, Petr. Když se řekne psychóza [online]. Praha : Galén, 1999 [cit ]. Dostupné z WWW: < 12

13 1.3.3 Další projevy psychózy Dalším příznakem psychotického onemocnění je dezorganizace. Jde o nesouvislé myšlení, mluvení z cesty, nápadné chování, zanedbávání péče o zevnějšek, nepřijímání potravy, toulky. Neschopnost udržet kolem sebe pořádek a jakýkoli denní režim, zkrátka celková dezorganizace. 6 Při komunikaci nemocný často přeskakuje od jednoho tématu k druhému, která spolu nesouvisí, pouţívá dlouhé pauzy při mluvení, je neschopný reagovat na otázky či úplné mlčení. Psychotickou poruchu také doprovází poruchy paměti, spojené s pozorností, poruchy spánku, zmatené chování, změny zálib a zájmů, změny v pohybech či úplná neschopnost. Rovněţ dochází k emocionálním změnám, jako je strach, obavy, smutek, ale i radost. Moţná je i ztráta citu či proţívání. Existuje mnoho dalších projevů, které jsou u kaţdé osoby individuální. U někoho se projeví různé symptomy ve velkém mnoţství, u jiného v menším. Není pravidlem, ţe vţdy musí nastat všechny druhy symptomů. 1.4 Stavy podobné psychotickým stavům Stavy, které se odehrávají uvnitř člověka postiţeného psychickou poruchou, můţe zaţít kaţdý z nás. Lze se s nimi setkat při běţné nemoci, jako je vysoká horečka, při některém z typu epilepsie, při úrazech, u otrav a také při poţití různých drog, při cvičení jógy či holotropním dýchání a u lidí, zabývajících se mystikou. Také je moţné tyto stavy zaţívat v době silného stresu, při dospívání, kdy se svět kolem dospívajícího mění v různých ohledech. Nesmíme opomenout situace, které se většině z nás dějí v průběhu spánku. Řeč je o snech, ve kterých se objevují podivné situace, na které bychom v běţném kaţdodenním ţivotě jistě ani nepomysleli. Podobnost snů s psychózou je dosti velká. Ve snech se často všechno dění točí kolem nás a zároveň vystupujeme jako pozorovatelé. To stejné se děje v psychotických stavech. Samozřejmě je zde zásadní rozdíl a sice ten, ţe sen probíhá ve spánku, kdeţto psychotik tyto stavy proţívá v bdělém stavu. Psychika během spánku pracuje se vzpomínkami a naší fantazií, v psychotických stavech se vše promítá do reálného světa. 6 Psychosy.cz [online]. c2010 [cit ]. O psychózách. Dostupné z WWW: < 13

14 1.5 Druhy psychóz Kaţdý druh psychické poruchy je jiný a jinak závaţný, ale přesto mají společné znaky, narušují psychické funkce. Různé zdroje uvádí různá dělení psychóz. Schneedorferová (2009) dělí psychózy následovně: - Organické - jedná se o poruchu mozku - Toxické - vznikají vlivem otravy jedem, lékem či drogou - Psychogenní ty psychózy, které mají duševní příčinu - Endogenní příčiny vychází zevnitř, z neznámých příčin - Exogenní vznikají např. při pooperačních stavech - Afektivní jedná se o deprese, úzkosti, aj. - Schizofrenní poruchy kombinace schizofrenní a afektivní psychózy - Maniodepresivní psychóza tvoří samostatnou skupinu Doubek (2008) ve své publikaci uvádí jednodušší dělení: - Organické způsobené poškozením mozkové tkáně - Toxické činnost mozkové tkáně ovlivněna chemickou sloučeninou (jedy, drogy) - Funkční nejedná se o poškození nebo ovlivnění činnosti mozkové tkáně, do této skupiny patří např. schizofrenie, porucha s bludy, schizotypální porucha, schizoafektivní porucha Moţný (1999), rozděluje psychózy takto: - Symptomatické (toxické) narušují činnost mozku, psychózy způsobeny otravou jedy, či alkoholu a drog, do této skupiny řadí také involuční psychózy, které jsou způsobené degenerativními změnami mozku ve stáří - Funkční (endogenní) příčiny vzniku nejsou známé, ale nejsou zjištěny ţádné poruchy mozku, i kdyţ je jeho funkce narušena, řadí sem schizofrenii, maniodepresivní psychózu, schizoafektivní a paranoidní psychózu 14

15 2 Schizofrenie Schizofrenie je nejčastější a nejzávaţnější duševní onemocnění. Laická veřejnost povaţuje toto onemocnění za rozštěpení osobnosti s významem, ţe jeden člověk má v sobě současně dvě nebo více odlišných osobností. Toto tvrzení není pravdivé. Lidé trpící schizofrenií ztrácí kontakt s realitou, slyší nebo vidí věci, které nejsou skutečné, a pod vlivem svých představ pak jednají neobvykle a nepřiměřeně. 7 Definic, jak popsat toto onemocnění, je příliš mnoho. Průměrně schizofrenií onemocní 1 2 % lidí, přibliţně jeden aţ dva lidé ze sta v různých kulturách a na všech kontinentech. Postihuje jak muţe, tak ţeny. Rozdíl je ve věku, ve kterém nemoc propukne. První projevy u muţů se objevují většinou kolem roku ţivota, u ţen ve věku let. Není to však pravidlem. Vzácně se schizofrenie můţe vyskytnout i v dětském věku, stejně jako po čtyřicátém roku ţivota. Schizofrenické onemocnění bylo popsáno uţ v antice v medicínských textech, ale lidé si nevěděli rady ohledně léčby a určení různých symptomů. Německý psychiatr Emil Kraepelin shrnul různorodě vnímané formy psychotického onemocnění (hebefrenie, katatonie, paranoidní demence) do pojmu dementia praecox, ke kterému přidal ještě jednu formu nazvanou dementia praecox simplex. Domníval se, ţe se jedná o poruchy myšlení, tedy o demenci, a o poruchy pocitů. S Kraepelinovou teorií však nesouhlasil psychiatr Eugen Bleuler, který v roce 1911 přišel s novým termínem - schizofrenie. Tento název měl zdůraznit přítomnost rozštěpení (schizma) mezi myšlením, emocemi a chováním. 8 Název pochází z řečtiny, je odvozen od slova schizo - coţ znamená štěpit, a phren, které označuje rozum a myšlení. 2.1 Typy schizofrenie Schizofrenie se oficiálně dělí podle takzvané MKN 10, coţ znamená Mezinárodní klasifikace nemocí, desáté revize. Schizofrenie má kód F20 F29, všechny její další typy jsou označeny analyticky. 7 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich rodiny. Praha : Maxdorf, s. ISBN tamtéţ 15

16 Paranoidní schizofrenie (F20.0) Paranoidní schizofrenie, neboli parafrenie, je nejčastěji se vyskytujícím typem s nejtěţším průběhem. Je charakteristická bludy a halucinacemi. Nejčastěji se vyskytují paranoidní bludy. Nemocný člověk má pocity, ţe ho někdo pronásleduje, cítí se ohroţený a má strach ze svých imaginárních nepřátel. Právě z tohoto důvodu se můţe u pacienta objevovat agresivita. Myslí si, ţe mu lidé berou myšlenky nebo naopak, ţe on sám umí číst myšlenky druhých, bývá často ţárlivý. Pro bludy mají své logické vysvětlení a nikdo mu je nemůţe vyvrátit. Léčba bývá vcelku úspěšná. Neléčená paranoidní schizofrenie je pro pacienta rizikem, z důvodu, ţe nemusí projevy zvládnout a můţe být nebezpečný především sám sobě. Vyskytuje se spíše ve vyšším věku. Do této kategorie se však neřadí paranoia. Hebefrenní schizofrenie (F20.1) Tento typ schizofrenního onemocnění by se měl diagnostikovat především v dospívání, kolem 20. roku. Jednoduše se dá charakterizovat jako přehnaná puberta s extrémními výkyvy v chování. Charakteristické je nezodpovědné chování, tendence k neplnění svých povinností, povrchní jednání. Daný člověk se chová mnohdy nepřiměřeně, často používá vulgární slova, pošklebuje se, usmívá se v situacích, kdy to není vhodné. Často hovoří o filozofických tématech, která jsou pro jeho okolí nepochopitelná. 9 Tento typ člověka bývá většinou samotář. Léčba bývá problematičtější, v nejhorším případě můţe dojít aţ k rozpadu osobnosti. Ekvivalentem je dezorganizovaná schizofrenie nebo hebefrenie. Katatonní schizofrenie (F20.2) Je to nepříliš často se vyskytující druh schizofrenie, bývá povaţována za vzácnost. Projevuje se poruchou motoriky. Tvoří jí dvě podoby. V první - stuporózní podobě, se nemocný člověk přestane částečně nebo zcela hýbat, jedná se o tzv. stupor. Důvodem mohou být jiţ známé hlasy, které mu napovídají, aby se nehýbal. Nikdy však nemůţeme přepokládat, kdy se nemocný člověk pohne. Pokud pacienta uvedeme do nějaké nepřirozené polohy, vydrţí v ní dlouhou dobu. Druhá podoba je opakem stuporózní a je nazývána produktivní. Jedinec se projevuje přílišným 9 Schizofrenní poruchy [online]. c2010 [cit ]. Rozdělení schizofrenie. Dostupné z WWW: < 16

17 nekoordinovaným pohybem nebo opakováním těchto pohybů či slov a vět. Nemocný neustále skáče, mává rukama, dupe, vykřikuje, pohupuje se, kroutí tělem apod. Můţeme ji najít i pod jinými názvy - katatonní stupor, schizofrenní katalepsie nebo katatonie. Nediferencovaná schizofrenie (F20.3) Psychotické stavy, které splnují všeobecná diagnostická kritéria pro schizofrenii, ale jež nelze zařadit do žádného z podtypů v F20.0 F20.2, nebo takové, které mají příznaky více než jednoho z nich, bez výrazné převahy nějakého zvláštního souboru diagnostických charakteristik. 10 Je to atypická schizofrenie. Postschizofrenní deprese (F20.4) Tento druh se vyskytuje jako dozvuk schizofrenní nemoci. Některé schizofrenní symptomy, ať pozitivní nebo negativní, musí být stále přítomny, ale již nejsou v popředí klinického obrazu. 11 Projevuje se depresemi a úzkostí. Pacient mívá sebevraţedné sklony. Reziduální schizofrenie (F20.5) Jedná se o chronickou formu schizofrenie. Tato forma nijak nereaguje na léčbu. Diagnostikuje se v případě, ţe jsou přítomny negativní symptomy jako sníţená motivace, zpomalená řeč a psychomotorika, pasivita, špatná neverbální komunikace, sociální odloučení, aj. Aby se jednalo o reziduální schizofrenii, musí být tyto symptomy přítomny u pacienta alespoň jeden rok a nesmí být diagnostikována demence nebo jiná porucha mozku a bez přítomnosti deprese. Léčba tohoto typu bývá náročná a nepříliš úspěšná. Schizophrenia simplex (F20.6) Neboli simplexní, jednoduchá schizofrenie, není příliš často se vyskytující. Postupně se vyvíjí, a nelze ji hned odhalit. Projevuje se negativnými projevy. Objevuje se nezájem o koníčky, o svou osobu, o své blízké, o rodinu a o jeho prostředí, podivné chování, nečinnost, špatná komunikace jak verbální, tak 10 KUČEROVÁ, Helena. Schizofrenie v kazuistikách. 1. Praha : Grada, s. ISBN tamtéţ 17

18 neverbální, ale také impulzivnost s následnými častými záchvaty, které jsou pro okolí nepochopitelné. Postupně se objevují bludy a halucinace, které sice nejsou takové jako u jiných druhů schizofrenie. Při jejich výskytu je moţné schizofrenii diagnostikovat. Dále MKN 10 uvádí pod kódem F20.8 Jinou schizofrenii a pod F20.9 Schizofrenie NS. Kromě označení F20 jsou v této kapitole ještě uvedeny F21 Schizotypální porucha, F22 Poruchy s trvalými bludy, F23 Akutní a přechodné psychotické poruchy, F24 Indukovaná porucha s bludy, F25 Schizoafektivní poruchy, F28 Jiné neorganické psychotické poruchy a F29 Neurčené neorganické psychózy. Těmito poruchami se jiţ dále zabývat nebudeme. (Kučerová, 2010) 2.2 Příčiny schizofrenie Ačkoli je schizofrenie často předmětem výzkumu, nejsou stále známy přesné příčiny, které by se daly povaţovat za stoprocentní především proto, ţe neexistuje jen jediná příčina. Dá se ale předpokládat její vznik společným působením řady biologických a psychosociálních faktorů. Proto existuje mnoho teorií o jejím vzniku. Příčiny můţeme rozdělit na vrozené a zděděné, vlivy prostředí, v němž nemocný žije, události, se kterými se setkal. 12 Jak jiţ bylo zmíněno v první kapitole, dědičnost je základním biologickým faktorem. Důleţité je znovu připomenout, ţe se dědí pouze vlohy, ne nemoc jako taková. Podle současné vědy jsou příznaky schizofrenie způsobeny narušením některých chemických pochodů v mozku. Hlavní problém je v narušení rovnováhy mezi chemickými látkami neurotransmitery. Náš mozek je tvořený asi ze stamiliard nervových buněk. Pomocí neurotransmiterů mezi sebou jednotlivé buňky komunikují díky spojení, které se nazývá synapse. Synapsi lze přirovnat k jakémusi malému otvoru, do kterého se z axonu (zakončení jedné nervové buňky) uvolňuje neurotransmiter, působící na další nervovou buňku (dendrit). Na něm se nacházejí citlivá místa nazvaná receptory. Receptory specificky reagují vždy na určitý typ neurotransmiteru (jako když klíč neurotransmiter zapadne do zámku receptor) DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich rodiny. Praha : Maxdorf, s. ISBN tamtéţ 18

19 U schizofrenního onemocnění hrají podstatnou roli dva neurotransmitery, dopamin a serotonin. Při nadbytku dopaminu v některých částech mozku je současně přenášeno příliš velké množství informací, která mozková kůra nedokáže správně rozlišit na důležité a nepodstatné informace, nedokáže také odlišit, zda tyto informace přicházejí z jiných částí mozku nebo zvenku a není ani schopna je správně zpracovat. 14 To vysvětluje, proč vznikají u schizofreniků bludy a halucinace, jelikoţ mozek nedokáţe posoudit, zda hlasy, co slyší, pochází z vlastních myšlenek nebo z toho, co slyší. (viz. Příloha č. 1, 2) Serotonin, který ovlivňuje především naše emoce, agresivitu, cyklus spánku a bdění, příjem potravy, spolu s nadbytkem dopaminu a vzájemné nerovnováhy působení mezi nimi, má vliv na vznik příznaků. Dalším moţným biologickým faktorem, který můţe mít vliv na vznik schizofrenního onemocnění, dle výzkumů a nejmodernější techniky, je nepoměr ve velikosti a fungování určitých částí mozku. Dále má vliv i průběh těhotenství matky a poporodních komplikacích v souvislosti s virovým onemocněním. (Praško, 2001) Psychosociálním faktorům, jako další příčině vzniku schizofrenie, je věnována velká pozornost. Jak se dá předpokládat, základem jsou vztahy v rodině. Mnohé studie dokazují, ţe právě rodina a blízké okolí svým chováním, ovlivňují propuknutí schizofrenie. A nejen její vznik, ale i její průběh a prognózu, která se můţe výrazně zlepšit ve fázi léčby. Výzkumy ale nesměřují k závěrům, ţe by se v rodinách schizofreniků před propuknutím nemoci objevovalo nějaké specifické chování nebo komunikace, které se v jiných rodinách nevyskytuje. Vzájemné působení faktorů biologických a psychosociálních vytváří dispozici k onemocnění. Tyto dispozice tvoří nadměrná citlivost, čili hypersenzitivita, a zvýšená zranitelnost, neboli vulnerabilita. Jak a jestli si člověk dokáţe poradit se stresovými faktory zvenčí, je rozhodující pro to, zda nemoc propukne. Zdraví lidé umí vnitřní i vnější podněty vnímat uspořádaně, nemusí je znovu přehodnocovat. Kdeţto nemocní lidé to nedokáţí. Neumí rozlišovat podněty na důleţité a nedůleţité, a tak se stane, ţe mohou být zaplaveni podněty, které přesahují schopnost je utřídit a pochopit. Stávají se stále více citliví a zranitelní vůči nejrůznějším podnětům z okolí, jsou méně odolní ke stresu a nakonec reagují vzplanutím schizofrenní 14 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich rodiny. Praha : Maxdorf, s. ISBN

20 psychózy, kdy jejich myšlení, cítění a jednání se stává nepochopitelné. 15 Kaţdý z nás, má určitou stresovou toleranci, kterou ovlivňuje okolní dění. Potencionální schizofrenici mají tuto tolerance výrazně menší. Ve větší míře reagují na různé zátěţe a změny. Důvodem je nedostatečná odolnost vůči vnějším podnětům. Dokazují to i výzkumy vlivu prostředí. Výsledek jasně ukazuje, ţe nemocní před propuknutím schizofrenie vnímali zřetelněji více banálních změn neţ lidé zdraví. Riziko nastartování nemoci je spojené se zvýšeným mnoţstvím podnětů, ale naopak sníţení mnoţství podnětů můţe vést k apatii. Závěrem lze říci, ţe k propuknutí psychózy dochází tehdy, kdyţ jsou lidé s vrozenou dispozicí k psychotickému onemocnění vystaveni přílišné zátěţi ze svého okolí. (Praško, 2001) 2.3 Jaké jsou příznaky schizofrenie V předešlé kapitole jsme lehce otevřeli problematiku příznaků. Nyní se na symptomy podíváme podrobněji z hlediska schizofrenie. Jak jsme jiţ uvedli, existují symptomy pozitivní a negativní. Některé zdroje a autoři navíc odlišují příznaky kognitivní a afektivní, tímto dělením se budeme zabývat Pozitivní příznaky Poruchy vnímání projevované halucinacemi vznikají díky zkreslenému vnímání reality. Nemocný většinou slyší a vidí věci, které reálně vůbec neexistují. Pro doplnění uvedeme příklad z praxe. Anna se zastavila na ulici. Uslyšela, jak na ní zcela zřetelně promlouvá hlas, moţná panna Maria. Řekla jí, ţe nyní bude muset všechno utrpení vzít na sebe. Od té doby začala vnímat dva hlasy. Jeden zněl jako hlas sestřenice, která zemřela. Ten byl andělský a povzbuzoval ji, aby všechno vydrţela. Druhý hlas byl hrubý a naváděl ke hříchům. Třeba ji nutil, aby se svlékla na ulici. Nechtěla ho poslechnout, ale bylo to velmi těţké, protoţe ji pak trápil strašnou bolestí hlavy. (Praško, 2005) Často se vyskytují halucinace intrapsychické. Jsou to takové halucinace, při kterých má nemocný pocit, jako by mu někdo kradl myšlenky, anebo v opačném případě mu je vnucoval. Nemocný může mít také pocit, že jeho myšlenky jsou 15 PRAŠKO, Ján, et al. Psychotická porucha a její léčba: Příručka pro nemocné a jejich rodiny. Praha : Maxdorf, s. ISBN

21 ozvučovány, zveřejňovány nebo současně někým jiným komentovány. Někdy pacienti popisují pocit, jakoby vlastní myšlenky slyšeli opakovat nahlas. 16 Mezi poruchy myšlení řadíme především bludy. I o bludech bylo více psáno výše, proto i zde uvedeno pro lepší představu vyprávění pacienta, co to blud znamená. Pavel byl velmi dobrým fotografem a společenským člověkem. Pohyboval se v bohémské společnosti a někdy se choval mírně bizardně Bydlel v bytě své sestry, která kdyţ se vrátila domů z ročního zahraničního pobytu, zjistila, ţe je byt zvláštně přestavěný s kruhovitou stříbřitě oplechovanou koupelnou vlastně vypadala jako pilotní kabina. Kdyţ se Pavla zeptala, co to znamená, odpověděl, ţe on je egyptský bůh slunce Achnaton a ţe odletí co nejdříve do vesmíru, ţe toto je vesmírná loď a ţe dokáţe komunikovat s mimozemskými civilizacemi. Jinak se nechoval nijak neobvykle a byl problém ho přesvědčit, ţe by se měl léčit. (Praško, 2005) Mezi další poruchy myšlení spadá porucha formy, jak nemocný myslí. Nemocný nemusí udrţet linii rozhovoru, mluví nelogicky a zachází do nepodstatných detailů. Myšlenky jsou nesouvislé a lidé, s nimiţ nemocný hovoří, nechápou, co vlastně chce říci. Někdy má nemocný nespočet myšlenek, ţe nedokáţe slovy vše vyjádřit, v opačném případě můţe dojít k zastavení myšlenek. K pozitivním příznakům schizofrenie také řadíme poruchy v chování. Prakticky vzato jsou změny v chování tím prvním, čeho si na nemocném všimne jeho okolí. Zprvu se projevuje uzavřením do sebe, nekomunikuje s okolím, vyhýbá se společnosti. Většinou se schizofrenií nemocní lidé chovají dle toho, jaké je ovládají bludy a halucinace. Jako příklad můţeme uvést přesvědčení pacienta, ţe jídlo je otrávené, ţe sledování televize jej ovlivňuje. Objevuje se i necit vůči ostatním, vše je mu lhostejné. Agresivita se objevuje výjimečně a to v situacích, kdy není moţnost odchodu ze situace, ve které mu není příjemně nebo pokud se díky bludu cítí ohroţen na ţivotě a brání se imaginárním nepřátelům. 16 PRAŠKO, Ján, et al. Léčíme se s psychózou : Co byste měli vědět o schizofrenii a jiných psychózách. 1. Praha : Medial Tribune CZ, s. ISBN

22 2.3.2 Negativní příznaky Negativní příznaky se vyvíjí postupně během nemoci. Do této skupiny zahrnujeme v první řadě, sníţení či úplnou ztrátu motivace. Nemocný ztrácí zájem o věci, které měl rád a které byly vpředu jeho zájmu, začíná se projevovat uzavřenost do sebe. Postupně se mu vytrácí energie do ţivota a nezvládají základní aktivity včetně hygienických návyků. Změna nastává i v oblasti citů, veškeré dění je mu lhostejné. Raději tráví čas sám v izolaci, bez ostatních lidí. Příběh Leoše: Ţiju jakoby normálním způsobem. Nemám uţ hlasy a také zmizely strachy, které jsem předtím proţíval. Přesto ale nejsem šťastný. Nic totiţ necítím. Kdyţ se mi něco povede, nejsem schopen se radovat. Je to velmi nepříjemné, ale smutný z toho nejsem, neboť jsem ztratil také schopnost být nešťastný. Necítím nic. Ani radost, ani smutek. Vím o tom. Jaký je můj hlavní pocit? Je to prázdnota. I kdyţ všechno normálně vnímám. Většinou sedím doma, koukám z okna, na televizi, nejčastěji ale jen tak na zeď. Zkoušel jsem se opít, ale vůbec se mi neulevilo. Občas přemýšlím o sebevraţdě, ale necítím to jako východisko. Jediné, co mě baví, je kouření. Také hodně piju kávu, někdy i deset za den. (Praško, 2005) Objevují se problémy v komunikaci, ta je omezená a chudá při projevu. Sniţuje se i mimika v obličejových partiích. Kdyţ s někým mluví, nedívá se mu do očí. Mnohdy ztrácí schopnost pozornosti. Nedokáţe se soustředit na jednu věc, pokud to jiná věc ruší. Například při hovoru s jiným člověkem, nedokáţe vnímat, co druhý říká, kdyţ venku štěká pes. V případě, ţe je doslova zaplaven mnoţstvím myšlenek, nedokáţe se v nich orientovat a kontrolovat je, následuje zmatek, strach a úzkost. Problém nastává i v případě, kdy je potřeba se pro něco rozhodnout nebo něco naplánovat. Také mívá pocit, ţe ho někdo ovládá na dálku, tedy ţe jeho vůle je nahrazena vůlí cizí. Má dojem, že to co dělá, nedělá on sám, ale že ono to dělá nezávisle na jeho vůli. 17 Pravděpodobnější ale bývá spíše celková ztráta vůle Kognitivní příznaky Pomocí kognitivních funkcí poznáváme okolní svět a řídíme své chování. V rámci schizofrenního onemocnění jsou v tomto ohledu, nejčastěji postiţeny pozornost, paměť a učení. Jejich porucha vede ke kognitivnímu deficitu. To se promítá 17 MOŢNÝ, Petr. Kdyţ se řekne psychóza [online]. Praha : Galén, 1999 [cit ]. Dostupné z WWW: < 22

23 v problémech v denním ţivotě, v práci, v rodině, v okolí, při běţných činnostech, při řešení problémů. Nemocné, kteří utrpěli kognitivní deficit, je těţké přivézt zpět do normálního ţivota. Co se týká paměti, hůře si zapamatovávají nové informace Afektivní příznaky Mohou se objevovat poruchy nálady. Projevují se depresemi, úzkostí a velice zřídka mánií. V této oblasti u nemocného sledujeme pocity nejistoty a pocity nicotnosti, coţ vede opět k uzavírání se do sebe. Vše můţe vyústit aţ k sebevraţedným sklonům, kdy je tato volba pro nemocného člověka jediným východiskem, jak se zbavit všech stavů, které jeho nemoc doprovázejí. 2.4 Její průběh a prognóza V první řadě je nutné upozornit na to, ţe průběh je u kaţdého jedince individuální. Onemocnění se obvykle projevuje během dospívání nebo v rané dospělosti, ale nedá se vyloučit i nástup dříve či později. Nemoc se vyvíjí postupně s tzv. prodromálními příznaky. Jsou to ty symptomy, které samotné nemoci předcházejí. Toto období před nemocí trvá něco mezi třemi aţ pěti lety. Jelikoţ se nemoc projevuje ve věku plného změn, okolí si můţe změnu v chování vysvětlit tak, ţe se jedná o pubertu. Proto tyto proměny bývají tolerovány a předpokládá se, ţe toto období přejde. Prodromální příznaky je tedy sloţité rozpoznat. Lze mezi ně zařadit uzavřenost do sebe, neaktivní chování, obtíţe s pozorností. Z oblasti tělesné jsou to bolesti svalů, kloubů, hlavy a je pozorováno celkové oslabení. Rodina se většinou domnívá, ţe se jedná o virové či o nijak závaţné onemocnění. Jak se schizofrenie vyvíjí, objevují se další příznaky jako přemýšlení nad detaily, podivínství, nespavost, strach atd. Okolí nemocného zjišťuje, ţe se nejspíš jedná o něco závaţnějšího. Projevy se postupem času stávají intenzivnější, začínají se objevovat bludy a halucinace, aţ dojde k úplnému propuknutí psychotické ataky, neboli k období akutních příznaků. Schizofrenie probíhá většinou v epizodách (atakách) nebo v opakování, kterému říkáme relaps, čili návrat nemoci. Ataky nevznikají jen tak náhodou, ale jsou podmíněny stresovou situací. Během akutní ataky je nutná léčba pomocí léků, tzv. psychofarmak. V případě agresivity a nebezpečnosti pro sebe i okolí je nezbytností hospitalizace. 23

24 Mezi akutními ataky jsou období remisí, období přechodného částečného vymizení příznaků. Existují průběhy bez atak, kde proces postupně více či méně rychle kupředu a více či méně rychle vede k defektu osobnosti. 18 Existuje mnoho variant průběhu, např. ataka, remise, ataka, remise, bezatakový strmý pokles. Nebo plynulý vývoj a nečekané propuknutí prudké ataky a znovu jen plynulý vývoj. Naopak u prudké ataky, která se nepodaří zcela nahradit, přetrvávají některé zbytkové příznaky, které dále trvají v neúplné remisi a směřují k poruše osobnosti. Těmto zbytkovým příznakům se říká reziduum nebo také reziduální období, tedy období vyhasínání. Jednoduše řečeno, průběh můţe být jakýkoli. Není po celou dobu nemoci stejný, můţe se změnit, vzhledem k tomu, co se odehrává v ţivotě jedince. (Kučerová, 2010) Smolík (2002) uvádí tzv. pravidlo třetin. Jedna třetina pacientů se schizofrenií po vyléčení vede běţný způsob ţivota, druhá třetina trpí stálými příznaky nemoci a poslední je natrvalo postiţena a vyţaduje častou hospitalizaci. (viz. Příloha č. 3) Jiné zdroje uvádí, ţe jeden člověk ze čtyř se zcela vyléčí bez další potřebné léčby. Kaţdý druhý člověk proţívá období remisí bez přítomnosti symptomů, ale občas se objevují relapsy, ve kterých se symptomy opět objevují. Jak časté a jak intenzivní relapsy budou, závisí na kvalitě péče a na opoře z okolí. Zhruba u 75 % lidí, kteří proţili první psychotickou epizodu a neuţívali předepsané léky, se do jednoho roku objevil relaps. Přibliţně u desetiny pacientů problémy přetrvávají. Léčba pouze zmírňuje některé ze symptomů, ale bohuţel nemocí budou nejspíš trpět do konce ţivota. (Höschl, 2006) 2.5 Nepravdivé mýty Laická veřejnost se dost často mýlí v určitých faktech o schizofrenním onemocnění. Mezi nejčastější nepravdy patří to, ţe se schizofrenie nejhůře léčí a změny, které nastaly během nemoci, jsou nevratné. Schizofrenií onemocní lidé s nízkou inteligencí. Lidé, kteří prošli nemocí, se stávají hloupými. Schizofrenici jsou nebezpeční a nechtějí pracovat. Samozřejmě ani jedna z těchto domněnek není pravdivá. Dnešní věda má k dispozici nejmodernější léky, které omezují výskyt neţádoucích příznaků, a současná léčba zlepšuje léčitelnost onemocnění. 18 KUČEROVÁ, Helena. Schizofrenie v kazuistikách. 1. Praha : Grada, s. ISBN

25 Po úspěšném léčení se nemocný můţe zpět zařadit do společnosti a kaţdodenního ţivota, pokud bude dodrţovat jistá pravidla a reţim, jako je například vyvážený jídelníček, dostatek pohybu, omezení alkoholu a vyvarování se kouření. 19 Zdá se, ţe schizofrenici jsou hloupí, ale nejedná se o hloupost, nýbrţ o zhoršení komunikace a následnou uzavřenost před okolím. Nebezpečnost můţe pramenit z mnohých příznaků, které schizofrenii ovládají. Například, kdyţ se z důvodů bludů chovají podivně či agresivně. Jak je nám známo, jedná se o úzkost, která nemocného pohlcuje. Výzkumy prokazují, ţe schizofrenici páchají trestné činy asi stejně tak často, jako zdraví lidé. Mýtus o lenosti a vyhýbání se zaměstnání pochází pravděpodobně z toho, ţe nemocní ztrácí energii vlivem nemoci. Pro změnu přístupu k nemocným je nejdůležitější si uvědomit, že schizofrenie je nemoc léčitelná a že všechny obavy v okolí vycházejí z toho, že je velmi těžké a někdy nemožné v průběhu akutní fáze nemoci nemocnému porozumět. 20 A nejdůleţitější je brát v úvahu fakt, ţe psychickým onemocněním můţe onemocnět kdokoli z nás. 19 KRYLOVÁ, Irma. Schizofrenik můţe ublíţit okolí. Pravda nebo mýtus?. OnaDnes.cz [online]. 20. března 2009, [cit ]. Dostupný z WWW: < 20 DOUBEK, Pavel, et al. Psychóza v životě život v psychóze: příručka pro pacienty trpící psychózou a jejich rodiny. Praha : Maxdorf, s. ISBN

26 3 Bipolární afektivní porucha Bipolární afektivní porucha, nebo jen bipolární porucha, dříve nazývána jako maniodepresivní psychóza, je váţné, biologicky způsobené duševní onemocnění. Typicky se projevuje poruchou nálady, která v průběhu nemoci kolísá mezi dvěma póly ( bipolární ). Lidé s bipolární poruchou zažívají v průběhu svého života opakující se období (epizody) chorobně zvýšené nálady a aktivity, které se nazývá mánie, období chorobně pokleslé nálady neboli deprese a období normální nálady. 21 Kaţdý se občas cítí jednou lépe, podruhé hůře. Neznamená to ale, ţe trpí bipolární poruchou. O poruchu se jedná v případě, kdy emoce začínají být intenzivní, s mnoţstvím symptomů, které jsou nekontrolovatelné a zničující a projevují se bez důvodů. V průběhu ţivota touto poruchou onemocní přibliţně 1 2 % lidí, tedy přibliţně kaţdý stý člověk. V lehčí formě se můţe vyskytnout aţ u třikrát více osob. Postihuje muţe i ţeny. Bipolární porucha můţe propuknout kdykoli během ţivota, nejčastěji se však první epizoda onemocnění objeví mezi rokem ţivota. Většinou začíná depresivní epizodou. Výskyt mánie a deprese se mezi lidmi liší. Průměrně na jednu manickou epizodu připadají tři epizody depresivní. I to jak jsou epizody dlouhé, je individuální. Epizoda mánie většinou trvá 2 3 měsíce, deprese bývá delší, 3 6 měsíců. Avšak pokud se bipolární porucha neléčí, období depresí a mánií mohou být delší. Kolik a jak dlouhých epizod člověk zaţije je téţ velmi individuální a můţe se u kaţdého lišit. Existují také případy, kdy člověk proţije jen jednu epizodu za ţivot. Ale nikdy si člověk nemůţe být jistý, ţe další epizoda nepřijde. Porucha má vlastnost se vracet, proto je povaţována za onemocnění celoţivotní. Návrat zpět k nemoci můţe přijít i po několika letech bez obtíţí. Z tohoto důvodu je velice podstatné, aby se lidé léčili dlouhodobě. 3.1 Příčiny Stejně jako u schizofrenie, tak ani u bipolární poruchy nejsou doposud známy přesné příčiny vzniku. Opět se předpokládá vrozená dispozice ovlivněná prostředím a ţivotními událostmi. Rozhodně se nejedná o slabost či o ţivotní nekázeň. Vrozená dispozice se projevuje odchylkami ve funkci nervových buněk v mozku, které 21 BREZNOŠČÁKOVÁ, Dagmar; NOVÁK, Tomáš; STOPKOVÁ, Pavla. Jak se vyrovnat s mánií a depresí: příručka pro pacienty s bipolární afektivní poruchou. Praha : Maxdorf, s. ISBN

27 kontrolují naše emoce. I v tomto případě se jedná o neurotransmitery, především jde o nerovnováhu serotoninu, noradrenalinu, dopaminu, kyseliny gamaaminomáselné (GABA) a glutamátu. 22 To způsobuje, ţe lidé jsou citlivější a více náchylnější ke stresu. Stresové situace se v průběhu ţivota sčítají a k propuknutí nemoci dojde v okamţiku překročení určité hranice. Tyto situace, které předcházejí nemoci, se nazývají spouštěče. Nejsou příčinou bipolární poruchy, ale ovlivňují start nemoci a její celkový průběh. Za spouštěč lze povaţovat jakoukoli událost, která je výrazně emocionálně podloţena, například rozchod či rozvod, nemoc, neúspěch ve škole či zaměstnání, a mnoho dalších, nebo jsou to situace, při kterých narušujeme denní rytmus a tím je třeba nespavost během zkoušek, večírky, alkohol, drogy, přecházení do jiných časových pásem, změny ročních období atd. (viz. Příloha č. 6) Výzkumy ukazují, ţe bipolární porucha je opravdu z velké části ovlivněna dědičností. Riziko rozvoje u jednotlivce stoupá s počtem příbuzných, kteří poruchou trpí, a se stupněm příbuznosti. Breznoščáková (2008) uvádí následující procentuální vyjádření. Běţná populace, bez ţádných vzájemných vztahů přibliţně 1 %, příbuzní ve druhém stupni (strýc, teta) 3 7 %, sourozenci %, dvojvaječné dvojče téţ %, jeden rodič %, oba rodiče %, jednovaječné dvojče aţ 70 %. Procenta uvádí moţné riziko rozvoje poruchy. Ale i zde je pro propuknutí nemoci zásadní to, v jakém prostředí jedinec vyrůstá a jaké ţivotní události ho potkají. Proto se onemocnění projeví jen u části osob s dědičným rizikem k nemoci Projevy Projevuje se ve dvou epizodách - fáze mánie a fáze deprese. Jako u všech duševních onemocnění, tak i u bipolární poruchy je výskyt symptomů individuální. Není pravidlem, ţe se u kaţdého z pacientů musí objevit všechny moţné příznaky v jednotlivých epizodách. (viz. Příloha č. 7) 22 HERMAN, Erik, et al. Bipolární porucha a její léčba : příručka pro pacienty a jejich rodiny. Praha : Maxdorf, s. ISBN BREZNOŠČÁKOVÁ, Dagmar; NOVÁK, Tomáš; STOPKOVÁ, Pavla. Jak se vyrovnat s mánií a depresí: příručka pro pacienty s bipolární afektivní poruchou. Praha : Maxdorf, s. ISBN

28 3.2.1 Manická epizoda Diagnostikuje se v případě, ţe její příznaky trvají alespoň jeden týden a musí se objevovat minimálně tři příznaky. Projevuje se ve třech způsobech. První skupina projevů zahrnuje přehnané změny nálady, jak příjemné, tak nepříjemné, doprovázené fyzickou a psychickou hyperaktivitou. Slovo mania, v latině znamená vášeň a zběsilost, proto slovo maniak má význam šílenec s posedlostí něčím. Dnes se místo mánie pouţívá výrazu změna nálady a maniodepresivní psychóza je nahrazena termínem bipolární porucha. Člověk v manické fázi má typický vzhled i chování. Působí veselým dojmem, s výraznou mimikou, umí se dobře přizpůsobit, je aktivní aţ hyperaktivní, jeho oblečení je výstřední, vyjadřování samovolné a rozpustilé. Nemá problém se společností a ostatními lidmi. Ti ho zpočátku povaţují za sympatického, ale později spíš za otravného a nesnesitelného. Jeho nálada je euforická, veselá a ve všech směrech optimistická. Srší nadšením. Vztahy s ostatními lidmi nejsou vybíravé, snese se téměř s kaţdým jak po sexuální stránce, tak po stránce pracovní. (Gay, 2010) Nálada je proměnlivá. Emoce se mění od smíchu k slzám, od zlosti k úzkosti apod. Objevuje se podráţděná nálada, ironie, emoční přecitlivělost. Všechny pocity jsou zesílené. Také se zvyšuje sebedůvěra aţ velikášství se sníţenou sebekritičností. Člověk má pocit, ţe je někdo výjimečný, ţe vše zvládne, protoţe má zvláštní nadání, a nic se mu nemůţe stát. Dělá si názory na jakékoli téma a situace. Pociťuje, ţe má předpoklady k tomu, dělat velké plány, například zaloţit firmu či vyrobit vynález. Nachází se ve stavu afektivní hypersenzibility, která se vyznačuje zvýšeným náporem emocí, přecitlivělostí a přehnanou výkonností. Tomu odpovídá celková atmosféra v pacientově okolí i prostředí, kde se odráží jeho intenzivní prožívání emocí. 24 Intenzivněji také vnímá smyslové vjemy, jako jsou barvy, zvuky, pachy, chutě, doteky. Další sloţkou manické epizody je zrychlené myšlení. Vlivem vnějších okolností má nemocný nával myšlenek, jeho nápady rychle vzplanou a tím, ţe jich je mnoho, se zaměňují. Říkáme tomu myšlenkový trysk. Jeho projev je tedy roztěkaný, mluví hodně a rychle a není mu často rozumět, co vlastně chce sdělit. Často osloví neznámé 24 GAY, Christian. Bipolární porucha : rady pro rodiny a blízké osob s maniodepresivními stavy. 1. Praha : Portál, s. ISBN