ROČENKA PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KOMENSKÉHO ZA STUDIJNÍ ROK 1934/35 V BRATISLAVE MCMXXXV.

Transkript

1 ROČENKA PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KOMENSKÉHO ZA STUDIJNÍ ROK 1934/35 V BRATISLAVE MCMXXXV.

2 n i i L u i L t e DE LA FACULTÉ DU DROIT DE Ľ UNIVERSITĚ KOMENSKÝ POUR Ľ A N N É BRATISLAVA EDITÉ PAR LA FACULTÉ DE DROIT DE Ľ UNIVERSITĚ KOMENSKÝ

3 členka PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KOM ENSKÉHO Z A STUDIJNÍ ROK V BRATISLAVĚ 1935 N Á K LA D E M PRÁVNICKÉ FAKULTY UNIVERSITY KO M ENSKÉHO V BRATISLAVE

4 C a d a,vúľllu V tom to o d d íle uveřejňují se letos stati týkající se historicko p rá vn íh o studia. V příštím roce o tiště n y b u d o u o b d o b n é stati o stu d iu judiciálnim a státovědeckém. Prof. Bohuš Tomsa: L a d ě jin y y tá v u í iiío io ih (Několik slov o jejich podstatě a studiu.) I. Žádné vědecké studium nemůže začínati poznáváním složitých pravd, ale musí vyjiti od základních a jednoduchých poznatků. Kdyby někdo začal studovati matematiku geometrickými řadami nebo počtem pravděpodobnosti, nevyhnutelně by ztroskotal, protože mu chybí elementární představy, které tyto složité úkony předpokládají. Složitému vždy předchází jednoduché, a proto nejen logickým, ale i pedagogickým požadavkem vědeckého studia je, osvojiti si znalost pravd základních dříve než přistoupím k složitým. To platí zvláště v době moderní, kdy každá věda, dík stálému postupu do šířky i hloubky, představuje organismus velmi složitých a rafinovaných poznatků, jimiž těžko někdy proniknouti i odborníkovi. Z toho důvodu každá z věd vytvořila si dnes propedeutickou disciplinu, určenou k tomu, aby začátečníka zasvětila do základních představ oné vědy a tím usnadnila mu přechod k představám a pravdam složitějším. Pro tuto disciplinu volívá se označení úvod. I ak máme dnes úvod do filosofie, do jednotlivých věd přírodních jako biologie, fysiky, chemie a pod., úvod do sociologie a ovšem též úvod do věd právních. Chcemc-li na základe toho, co jsme právě řekli, stručně a obsaj n.ě charakterisovati smysl úvodu do právních věd, možno to učiniti těmito slovy. l Tvod do věd právních podává základní poznatky a^ představy, jimiž pracují různé právní vědy; otvírá do nich práivníku-zacatecniku perspektivu, dává mu povšechnou orientaci, nej potřebnější vyzbroj, která by mu usnadňovala proniknouti do složitého organismu poznatků právních věd. Úvod do věd právních je tedy vstupní branou k jednotlivým právním vědám, je právní propedeutikou. Začátečníku, vstupujícímu na právnickou fakultu, sotva se dostalo na střední škole nebo v životě jasnější představy o tom. 5

5 co právo je, které jsou jeho obory, jaká je jeho funkce a pod. Proto, kdyby hned bez jakékoliv průpravy byl postaven před historické nebo dogmatické výklady o právu, byl by nevyhnutelně desorientován, poněvadž Iry mu chyběly základy pro jejich pochopení. Proto studijní řády právnických fakult v různých státech staví v čelo a na počátek právnických studií úvodní disciplinu, která by mu tyto základy dala. Kdysi touto úvodní disciplinou byla právní encyklopedie, později obecná nauka o právu, a dnes to bývá s hlediska pedagogického vhodnější, protože přístupnější, úvod do věd právních. Tak také československý studijní řad pro právnické fakulty nařizuje, aby bylo zabezpečeno pravidelné konání přednášek z úvodu do věd právních a státních. Tím co bylo uvedeno je dostatečně charakterisována funkce Úvodu a jeho postavení v rámci právních věd, zvláště těch, ktere se tradují na právnických fakultách. Byly doby, kdy byl příliš akcentován propedeutický význam historických právních věd, zvláště práva římského, vzhledem k těm disciplinám, které se zabývají platným právem. Nemůže být sice sporu o tom, že právní vědv historické pln! jistou propedeutickou funkci na př. tím, že osvětlují podstatu a smysl platných právních institutu a že bystří v právníkovi to, co nazýváme právnickým myšlením. S druhé strany nelze však zapomínati, že právní historie má též svou funkci samostatnou, a co je hlavní že i ona pracuje s představami velmi složitými, které předjx>kládají představy elementárnější, kterých sama dáti nemůže. Tu musí zasáhnouti a pomoci zase jen Úvod. Je tedy Úvod propedeutikou nejen vrlilctlcm k :édáni o platném práz'u, ale i vzhledem k právním védám historickým. Proto bvl zaveden vedle historických véd. Kde není úvodní právní disciplinv, tam výklad historických véd je příliš zatížen balastem elementárních výkladů na úkor vlastního svého ukolu. Úvod do věd právních přináší s hlediska studijní ekonomie dvojí podstatný zisk. Zbavuje přednášející povinnosti /.uežo\.it speciální discipliny zdržujícími elementárními výkladv, kterc -e jich tykají; studujícímu pak usnadňuje studium tím, /.c mu instrument snadnější orientace a vniknutí do věd, které se mu postupně přednášejí. Čím se tedy konkrétně zabývá úvod do věd právních? Studuji-li vědecky nějaký předmět, musím nevyhnutelně míti představu tohoto předmětu, musím znáti jeho pojem. To platí též, jde-li o studium práva. Pojem práva je ústředním a jaksi předpokladovým pojmem všech specielních právních věd, a když. přistupuji k jejich studiu, musím v sobě mít, aspoň provisorně, tento pojem již hotový. Proto prvním a hlavním požadavkem, který vyplývá z propedeutické povahy Úvodu, je stanovití pojem prárca. Ale nejen stanovití, nýbrž podati též názornou a pedagogickv účelnou jeho analysu, která teprve zdůrazní a osvětlí podstatné vlastnosti práva. Je tedy Úvod jakousi právní analytikou. Jako 6

6 třeba rozpitvati živočišný organismus, abychom poznali jeho strukturu, tak třeba i rozpitvati pojem práva, aby byly patrny znaky, bez kterých by právo právem nebylo. Teprve když Úvod tento úkol splní, bude moci vyloziti, v jakém poměru stojí právo k zjevům, které svou povahou a funkcí jsou mu podobny a přece právem nejsou, na př. zákony mravu, mravnosti, etikety, náboženství atp. Další povinností Úvodu bude ukázati, jak se právo realisuje v různých oborech a stránkách života, vystupujíc jako právo státní, církevní, mezinárodní, dále jako právo soukromé, veřejné jinými slovy, které jsou druhy a formy práva. Rovněž bude mu objasniti, z jakých zdrojů právo tryská a v jakých formách se objektivisuje (nauka o právních pramenech). Analysa pojmu práva, o níž výše byla řeč, vystihuje právo v klidu, jako něco hotového. Právo však je v jistém slova smyslu jakýsi organismus, který sdílí osud s organismy druhými, rodíc, měníc se a zanikajíc. Proto vedle právní statiky konstatující co právo je, obsahuje Úvod i právní dynamiku t. j. výklady o vzniku, změně a zániku práva. Do rámce právní dynamiky nutno vřaditi i úvahy o aplikaci práva; neboť vlastním smyslem práva je, aby bylo aplikováno, jinými slovy, používáno na skutečné životní poměry; proto vědomostem právníka, který by se omezil na poznání, co právo je, nepoloživ si otázku, jak ho třeba použiti, musili bychom učiniti výtku kusosti. Tyto výklady jen osvětlují, co bylo řečeno již dříve: že Úvod má právníka seznámiti se základními poznatky o právu, které by mu sloužily za východisko pro studium druhých právních věd. Zdůrazňuji slovo základní ', neboť poznatky o právu vůbec, v celém svém rozsahu, representují dnes ohromný komplex vědomostí, o něž se dělí celá řada právních věd. Tyto vědy jsou tak četné, že jen některé z nich mohou býti předmětem časově velmi omezeného právnického studia, zatím co jiné zůstávají mimo jeho rámec. Každá z těchto právních věd má svůj zvláštní předmět a specifické method v, jimiž pracuje. Kdo chce v právních vědách pracovati, musí si tato specifika uvědomiti, což znamená totéž, jako uvědomiti si, k čemu je každá právní věda kompetentní. Zásady, které stanoví kompetenci jednotlivých právních věd, označují se slovem methodologie věd právních" nebo právní vědosloví. Jc tedy methodologie právních věd naukou o právních vědách, zvláště o jejich předmětu, a o methodách, jimiž tento předmět každou z nich má býti zpracováván. Tato methodologie tvoří další samostatnou část Úvodu. Je tedy Úvod disciplinou jednající nejen o právu, ale i o právních vědách. Zmíněná methodologická část Úvodu která v podstatě není jiným, než klasifikací a konkrétní logikou právních věd - načrtne právníku přehledný obraz hlavních právních disciplin,, dá mu představu o jejich podstatě a směrnice pro přesné vědecké myšlení v hranicích každé této discipliny. \ ěda není totiž nic ji- 7

7 neho než řád myšlení, methoda, takže opravdové vedecké studium práva bez poznaní metód je proste nemyslitelné. Proto v dnešní době každa věda klade tak velký důraz na vybudování své methodologie. Xa vědoslovné úvahy možno pak organicky navazovati pro posluchače praktické pokyny, jak se má říditi při studiu práva na universitě, aby si z něho odnesl co nejvíce pro život i pro zkoušky. Dobře pochopeny mohou tyto pokyny předejiti častým nežádoucím výsledkům píd zkouškách, výsledkům, které častěji než se za to má padají na vrub methodicky pochybeného studia než nedbalosti. Dle studijního řadu má vsak Úvod býti úvodem nejen do věd právních, ale i státních. A1a se tedv zabývati i těmi skutečnostmi, jež se sice týkají státu, ale z hranic práva vybočují. Má býti tedy též úvodem do národního hospodářství, statistiky a sociologie státu. I když se na první pohled zda, že tato část již překračuje hranice elementárního poučení o právu a státu, přece jen není ukvapenou anticipací toho, o čem posluchač ušivší ve vvšších ročnících již z toho důvodu, že předmět v historických oborů do těchto disciplin dosti hluboce zasahují. Studium na právnických fakultách je převahou teoretické a každa teorie. nedrží-ii se v správných mezích, snadno odcizuje životu. Proto je pedagogickým jxižadavkem Úvodu, abv příležitostně ale důsledně zdůrazňoval životní, praktickou funkci práva. Právníka třeba věsti k přesvědčení, že právní řád není jen dokonalou logickou stavbou, ale nástrojem vvsoce sociálního ]> Maní. T ím třeba klasti první základy pro výchovu právníků, jakveh potřebuje praxe. \ íme ze zkušenosti, jaké škod v způsobuje jednostranný právnický formalismus praktického právníka, at již nese jméno byrokratismu, úředního šimla nel>o jiné. I orinhné při výkladu L vodu třeba se stale zabývati důležitým problémem praktické morálky. A týk l vod dává mladému právníku nejen železnou zásobu poznatku o právu a právních védách, ale plní výchovnou funkci i v tom směru, že se pokouší dáti základ k budoucí osobnosti právníkově. Nelze popříti, že výklad Úvodu v souboru právních věd na našich fakultách tradovaných provázen je také jistými nesnázemi, kterým lze odpomoci jen částečně. Má-li totiž plniti funkci v skutku úvodní a propedeutickou, pak by bylo ideální, kdyby byl podáván na počátku právnického studia jiřed všemi druhými disciplinami, ježto je jejich předpokladem. To je však praktickv neproveditelno. Za dnešního studijního řádu nelze si představíti přednášku z úvodu jinak, než jako souběžné kollegium s disciplin;imi druhými, historickými a to již znamená, že tu a tam bude jim předstižen, takže v určitých výsecích svou úvodní funkci splní jen částečně.

8 II. Stejně jako úvody do jiných věd, není ani úvod do věd právních a státních v pravém slova smyslu samostatnou vědou, ale pedagogicky přizpůsobeným cyklem základních výtěžků druhých věd právních a státních. Materiál dodávají Úvodu zvláště discipliny, které zabývají se obecnými právními problémy, zvláště obecná pravověda a právní filosofie. Úvod se může ubírati dvojí cestou: bud abstrahuje od jakýchkoli filosofických úvah, nebo se rozhodne pro filosofickoprávní orientaci. Přednost dávám postupu druhému. Vede mne k tomu úvaha, že studijní řád československých fakult systematických výkladů o právní filosofii nezná, takže úvod může býti náhražkou za tuto povážlivou mezeru. Ovšem jen do jisté míry. Jsem totiž názoru, že právní filosofie umístěna v prvém semestru nemohla by u většiny poslucháčstva splniti svého účele pro předběžnou nedostatečnou znalost práva. Je však možné vykládati obecné zásady o právu a právních vědách a filosoficky je podkládati. ledy: úvod do věd právních a státních s filosofickým usměrněním. Pro filosoficky usměrněný Úvod mluví i to, že právník si má ze svých studií odnésti jistou vyšší koncepci práva, a ta je sotva možná bez filosofie t. j. bez určitého světového a životního názoru. Každá filosofie je však současně i programem, a kdo zachází s věcmi tak eminentně životního určení, jako je právo, takového programu potřebuje pro theorii i praxi. Ze filosofická orientace právníku je nevyhnutelná, to pochopily zvláště autoritativní režimy dneška a přímo oficielně staraly se o vybudování jim vyhovující právní filosofie a o pečlivou výchovu dorostu v jejím duchu, (e dosti důvodů pro to, aby ani právnické studium ve státech s jiným ideovým usměrněním nezůstalo v tom pozadu. Pekl jsem, že náš studijní řád (podotýkám, že ve své podstatě pochází z doby proniknuté aversí k filosofii) nezná systematického kollegia právně-filosofického; podržuje jen obligatórni kollegium o dějinách filosofie právní a státní. Netřeba rozváděti, že toto kollegium nemůže splniti té funkce, jako systematické výklady právně-filosofické. Může však aspoň z části nahraditi jejich nedostatek. Kritikou historických soustav právně-filosofických lze se totiž propracovati aspoň k základům jisté přijatelné právní filosofie. To je ovšem pouze negativní výtěžek dějin filosofie právní a státní. Ale vedle toho nelze této disciplině upříti i významnou funkci positivní, která plyne z následující úvahy. Každá doba má svou více nebo méně uvědomělou a formulovanou filosofii, více nebo méně vyhraněný názor na svět a na život. Tento názor nikdy není snůškou čirých theoremat, ale prožívaným katalogem praktických postulátů, které mají tendenci 9

9 uskutečniti se v nejrůznějších stránkach a formách života a společenských institucí. Z tohoto obecného myšlenkového ovzduší, kterým je doba ovládána, rodí se pak i určité postuláty povahy právní a politické, jinými slovy určitá právní a státní filosofie. Tato filosofie opět nežije proti skutečnosti isolovaným životem, ale má povahu společenské síly, která si vynucuje, aby se jí přizpůsobily živoucí právní a politické instituce. A to si mnohdy vynucuje intensitou přímou živelnou. Sotva se v dějinách setkáme s politickou a sociální revolucí, za níž by aspoň v pozadí nestála nějaká právní a státní filosofie. Možno tedy říci, že každá doba má svou více méně uvědomělou, více méně dokonale formulovanou právní a politickou ideologii resp. filosofii, dle jejíhož obrazu buduje a reformuje své právní a politické řád)-. Bývá tedy právní filosofie myšlénkovou půdou, z níž vyrůstá positivní právo a konkrétní stát. Proto vývoj práva a státu se brával ruku v ruce s vývojem právně a státně filosofických doktrín. Vycházím-li s úvahy, dějinami tolikráte potv rzené, že právo a stát určitého časového a místního prostředí je produktem nebo odrazem jisté právní a politické ideologie, po případě resultantou více takových střetnuvších se ideologií, plvne z toho pro mne následující methodologický poznatek: A ("pochopím dokonale strukturu, ducha, funkci a vůbec smysl historického útvaru práva a stáitu, není-li mi jasné idcoz é pozadí, na némž vznikaly, zvláště neznám-li právní a státní filosofie, v níž mají své kořeny. A v tom právě tkví již výše zmíněný positivní smysl dějin právní a státní filosofie. Positivní discipliny konstatují, co právem je, discipliny historické, jak se toto právo a jeho instituty v minulosti vyvíjely; proti tomu dějinv právní a státní til' )SOÍ 1C snaží se vystihnouti ideový korrelát konkrétního práva a -tátu a jejich vývoje, jinými slovy snaží se x>stihnouti id e o lo g ii, / kte ré positivní právo se rodilo, a ideologický v ý v o j, kter p p<«!kla dem vývoje právního. Paralelita mezi právem a státem - jedné, a právní a statní ideologii s druhé.'train vyžaduje p.th du,'ed::é kooperaci dějin filosofie právní a státní s positivními a historickými disciplinami právními. V tomto pojetí dějiny právní a státní filosofie jsou nepostradatelným pendantem a doplňkem věd právních a státních. Nemohu v tomto stručném programovém nárysu obšírně H- čiti, jak jednotlivé discipliny oboru právního a státovědeckého souvisí s dějinami právní filosofie. Poukáži jen přikladeno na některé, na nichž je to zvlášť patrno. Tak za právem církevním, ve všech stadiích jeho vývoje otvírá se celá, dlouhými staletími budovaná právní ideologie, která determinovala a dosud determinuje jednotlivé instituty tohoto práva takovým zpusoltem, že jeho výklad bez stálých poukazů na zmíněnou ideologii podal bv jen nedokonalý obraz tohoto práva. Neméně zajímavou illustrací into

10 timní závislosti práva a státu na filosofii právní a státní jsou dějiny práva ve střední Evropě. Novověký stát a jeho zřízení jsou přímo školským příkladem jednou klidného, jindy bouřlivého uskutečňování ideových programů této periody, a ježto stát, v němž dnes žijeme, jest produktem tohoto vývoje nelze ho v jeho struktuře pochopiti bez znalosti ideologií, které vyplňovaly století šestnácté a následující. To vše svědčí o tom, jak klamná by byla domněnka, že právo a stát visí v ideově vzduchoprázdném prostoru. I náš stát má kořeny v ideologiích, patřících nejednou hodně odlehlé minulosti, ideologiích, o nichž nás poučují dějiny filosofie právní a státní. Těmito úvahami je dán směr, jehož se budeme držeti při výkladu dějin právní a státní filosofie. Nepůjde nám v něm o to, co učil o právu a státu ten který myslitel nebo určitý filosofický směr; ale o to, co jejich myšlénky světu dalv a jakou funkci plnily ve vývoji práva a státu, ježto máme za to, že dějiny právní a státní filosofie musí jiti ruku v ruce s druhými disciplinami právními a státními, soustředí se náš zájem hlavně na ty ideové tendence, které pro vývoj práva a státu a pro vývoj právních věd jsou důležité. Takto orientovaná právní a státní filosofie nebyla sice dodnes dokonale vybudována, ale byly k ní již učiněny náběhy. Je to však jediný způsob traktování, který jí může zajistiti organické postavení v rámci dnešního studijního řádu a učiniti z ní životnou disciplinu odpovídající duchu moderního právnického studia. Z velké rozsáhlé literatury doporučuji jako pomůcku při studiu: 1. úvodu do věd právních a státních: a) Bonnccase: Introduction a 1'étude du droit II. vyd b) Hedemann: Einfúhrung in die Rechtswissenschaft II. v. i927-_ c) fírugi: Introduzione enciclopedica alle scienze giuridiche e sociali. d) Kliment: Úvod do studia právnického na podkladě historickém, II. vyd (Stručné a kusé.) 2. dějin filosofie právní a státní: a) Janet: Histoire de la science politique dans ses rapports avec la morale I. II., V. vyd. Přeloženo též do češtiny pod názvem Dějiny vědy polit, se zřetelem k mravovědě b) Carle: La vita del diritto nei suoi rapporti colla vita sociále. 11. vyd c) E. Svoboda: Demokracie jako názor na život a na svět

11 Prof. Dr. Vratislav Bušck; /ptac a jak sl ti iic'ľa/i prwiv 111Levni Právo církevní zaujímá a zasluhuje si zvláštní místo mezi vědními obory právnickými. Tisíceletý vývoj církevně-právních institutů bude stále poutati pozornost právních historiku, stejně jako platné právo církevní poutá pozornost nejen kleriků a věřících, nýbrž i těch, kdož vycházejí z jiného světového názoru. Věčný problém správného uspořádání poměru církve a státu vždy nutí zabývati se právními názory církve katolické, její organisací a disciplinou a zkušenost z historie i z doby přítomné (řada poválečných konkordátu a dohod) nás učí, že vedle státu je církev dosud nejdokonalejší organisací lidské společnosti, jejíž právo i v nejtěžších konfliktech si dovedlo svou platnost vvnutiti. I 'střední problém filosoficko-právní, platnosti právního řádu mimostátního, právě na konfliktu práva státního a církevního možno řešiti nejvděčněji. Bylo správně řečeno, že k církevnímu právu nebyl dosud s hlediska právní filosofie brán dostatečný zřetel (Stammler). Právní filosofie se svými problémv je v nejnovější době právem do popředí reformy právnických studií a právnického vyučování stavěna, neboť jenom návratem k filosofii mohou se uplatniti vůdčí myšlénky našeho právnického im šleni (Swoboda). Filosofická právní věda, která vždy má před očima celek a při toin stále je pamětliva skutečnosti (Swoboda), odpovídá novodobé potřebě dynamického právního myšlení, umožňuje (xichopení funkce jednotlivých právních institutu ve skutečném životě, na rozdíl od statického zkoumání pouhé struktury právních institutu, při němž uniká jejich smysl a hodnota. Takováto filosofická práv ní věda především v právu církevním nachází skvělý právni řád, určitým nezměnitelným světovým názorem nesený, na němž muže všechny právnické konstrukce měřiti a správnost swell teorii zkoušeti. Právo církevní a jeho system, není snad jen ryze teoretickou konstrukcí zaujímající právního filosofa, není jen právem minulosti, interesujícím pouze právního historika, je i právem platným pro církev a v mnohých předpisech i pro stát. Nezměnitelné principy božského práva jsou mostem, který v pevné kontinuitě spojuje historické právo církevní s církevním právem platným. Nelze proto dobře právo církevní označiti jako disciplinu ryze historicko-právní nebo jako disciplinu positivně-právní. P rávo církevní trvale patří do obojí sféry a jen podle toho, na čem právě při jeho zkoumání bude položen důraz, zda na zkoumání institutů církevně-právních v jejich minulosti a vývojových tendencích nebo na jejich přítomné podobě a funkci, bude použiti metod historickoprávních nebo positivistických. V rámci věd historickoprávních zasluhuje právo církevní nutně své samostatné 12

12 místo. Právo, které v sobě zpracovalo prvky etiky křesťanské, práva židovského, římského, germánského, které reagovalo i na vlivy práv slovanských, které vytvořilo z nich skvělou synthesu středověkého práva kanonického, které mnohými svými institucemi vplývalo na vývoj moderního práva světského, jehož stopy ještě v platném právu světském můžeme zjistiti, právo, které ještě dnes platí, to právo nelze zahrnouti do nějaké široké všeobecné doktríny, snad práva středoevropského nebo historie právní vůbec. Naopak, každý pokus o to by musel dříve či později ztroskotati na neznalosti specificky církevnčprávních institutů a pojmů. Vždyť většina dokumentů středověkých právě v církevních pramenech a církví nám byla zachována a jich výklad jedině na základě přesné znalosti systému práva církevního i jednotlivých jeho institutů je možná. Snad by bylo možno namítnouti, že nikdo nepochybuje o správnosti těchto tvrzení s hlediska vědeckého pěstování práva církevního, že však pro praktické účele vyučovací je tu žádáno příliš mnoho. Avšak tento základní omyl hrubého materialismu je neudržitelný. Luther řekl, že právník, který není než právník, je ubožák; Kant i Nietzsche se vyslovili proti osudnému rozlišování mezi teorií a praxí. (Swoboda.) Jen ve stálé souvislosti právní filosofie, právní historie, právní dogmatiky a právní politiky můžeme vychovati skutečného právníka, který si osvojuje to, co je ideálem právnických studií a právnické výchovy, totiž právnické metodicky správné myšlení. Jen harmonické pěstování různých oborů vědních, kde smysl pro jednotící ideje právnického myšlení není ztracen v jednostrannosti specielního badání přispívá k vytváření právníka jako spolupracovníka na věčně postupujícím kulturním rozvoji lidstva, pro nějž právo je pouze prostředkem při stálém uskutečňování ideje svobody, řádu a spravedlnosti, vyrovnávajícím zájmy jednotlivce a společnosti, při sledování stále se měnících a nově vytyčovaných jejich cílů. Vycházíme-li z tohoto zásadního pojetí významu studia práva církevního dojdeme snadno k všestranné a kombinované metodě, kterou chceme postupovati. Především je třeba základní pojmy právní, právní teorií a filosofií získané uvésti v souvislost se základními pojmy práva církevního. (Sr. můj čl. Právo církevní, Modus vivendi a Konkordáty ve Slovníku čsl. práva veřejného.) Následující podélný řez vývojem práva církevního má umožniti pochopení vývoje systému i jednotlivých institutů práva církevního v jednotlivých jeho historických obdobích: I. Prvotní církev, II. Vliv státního zřízení římského (byzantského). III. Vliv germánského státního zřízení a práv národních. IV. Doba práva kanonického. Papežský primát vládní. V. Doba reformních koncilů a konsolidace. VI. Doba spiritualisace práva církevního a vnitřní koncentrace. Všeobecné přehledy ( i, 4, 7, 10, 13, 16 mé Učebnice dějin práva církevního, 1929 spolu s mým Poměrem 13

13 státu k církvím, 193 a Prameny poznání práva církevního, 1933) celkových vývojových tendencí jednotlivých období, budou východiskem pro zkoumání práva církevního v příčných řezech těchto jednotlivých období. (Učebnice dějin práva církevního, 2 3, 5 6, 8 9, 11 12, 14 15, ) k prohloubenějšímu studiu poměru církve a státu v zemích historických, na Slovensku a Podkarpatské Rusi odkazuji na příslušnou studii v Čsl. Vlastivědě, sv. \. Stát, 1931, k historickému úvodu do čsl. práva konfesního v Čsl. církevních zákonech, Hušek-1 lendrvch-laštovka-múller, 1 II. vydání Čsl. Kompasu, 1931 a ke své práci Církev, a stát a jinověrci v Codexu iuris canonici, 1922, Církev a stát ve starověku, 1926 a Církev a stát ve středověku I., 192O. Jako poslední stadium studia práva církevního zbývá zkoumaní platného práva církevního, kodexového a státně církevního, s přihlédnutím té/, k organisaci a disciplině i nekatolických náboženských společností. \ nedostatku vlastni učebnice odkazujeme tu především na Hennerovv Základy práva kanonického II., 1 2, 1927' 3' '923, a na svou studii o Poměru státu k církvím v ČSR. v Čsl. Vlastivědě, V. Stát, Církevně-politické úvahy jsou připíjeny na příslušných místech výkladů o poměru církve a státu. Je samozřejmé, že žádná učebnice nemůže a nechce být i pouhou snůškou otázek a odpovědí, ani kompendiem k namemorování a že proto obsahuje více materiálu, právnického a historického než k případným potřebám zkoušek se vyžaduje. Stále je třeba řníti na zřeteli, že nikoli zásoba vědomostí, ale dovednost jich p - užíti a způsobilost právnického myšlení, umění uvést jednotlivé vědomosti v system teoretickou konstrukcí, umění najiti a řešit i správně problém s hlediska právního, charakterisuje právníka. Být i právníkem, tof umění, ars aequi et b<>ni nazývali Římané právnictví, nikoli řemeslem mechanické aplikace nezažitých vědomostí a formulek. Tomuto umění se ovšem nedá naučiti pai/.e z knih, tím méně z výtahu a repctitorských skript. I cast na před náškách a zvláště v praktických a seminárních cvičeních je pn>to nutným základem právnického studia, neboť jen pod vedením profesora je student zpočátku tápající uváděn do metody právnického studia, důležité je před ním vyzdvihováno a detail je mu ozřejměn. Zde také může býti upozorněn na potřebné souvislé vědy pomocné, jichž k prohloubenému studiu práva církevního je třeba. Na konec bych chtěl s důrazem upozorniti, že uvedený návod studijních pomůcek nechce býti výpočtem taxativním. Nešvar studia z jedné knihy, vychovávající omezence, homines unius libri, by měl býti každému slušnému studentu cizí. V uvedených pomůckách je uvedena literatura, kterou sledovati se doporučuje, neboť právě čtením různých dobrých autorů přijde studující na to, že o určité otázce mohou býti různé názory, slovem, že věc 14

14 není tak jasná a nesporná, jak by se z jednoho autora případně zdálo a tu právě naráží na problematiku právni a na různé způsoby řešení sporných otázek, které teprve uzpůsobují jeho právnické judicium, ideál to výchovy právnických fakult i v právu církevním. 15

15 Prof. Dr. Richard Horna: jin if p tá va na újcnu tepu lu h f ccsiíoáio venslé. Snad není zapotřebí dokazovati nutnost studia dějin práva na území republiky československé. Je jistě povinností každého československého právníka získati si obraz právního vvvoje své vlasti. \ ždyf i před politickým převratem, kdy vedle pojmu širší vlast (Rakousko-Uhersko) existoval i pojem užší vlasti, kdy pak při studiu dějin právních věnovaná byla hlavní pozornost právu německému, zbytek to starších názoru na význam tohoto práva, i tehdy jevila se snaha pěstovati na jednotlivých universitách se zvláštní pečlivostí i právní dějiny jednotlivých zemí, resp. skupin zemí, ze kterých vzniklo Rakousko-L hersko. Tak na př. na české universitě pražské přednášeny byly, hned po rozdělení pražské university, právní dějiny zemí koruny české. A ačkoliv to byl předmět neobligátní, t. j. k připuštění ke státní zkoušce hi - storicko-právní nebylo zapotřebí poslouchati přednáškv z tohoto oboru, přece těšily se přednášky z dějin práva českého velké oblibě a věnována jim byla stejná pečlivost jako jiným přednáškám obligátním. Podobné poměry byly i na universitách polských, v Krakově a ve Lvově, kde se znamenitými výsledkv ]>ěstovánv byly dějiny práva polského. Je samozřejmé, že hned po politickém převratě v roce 191X pamatovano bylo na to, aby v osvoliozene vlasti stah se dějinv práva na území republiky československé předmětem povinným, který jest zkoušen jak 11 historicko-právní státní zkouškv. tak i u historicko-právního rigorosa. Změna tato provedena bvla z á k o nem ze dne 27. \. iqiq, č. 290 Sb. z. a nař. o prozatímní úpravě studia a státních zkoušek na fakultách věc právních a státních. Tehdy ze starých dějin prava českého (z dějin práva zemí koruny české) stah' se dějiny práva v území republik v českoslo venské. Bvlo totiž nutno pamatovati i na právní dějiny Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ze těmto dějinám měla býtí věnována zvláštní pozornost na právnické fakultě Komenského university v Bratislavě, bylo patrno, když tato právnická fakulta byla zřízena, což se stalo nař. vlády republiky čsl. ze dne n. srpna 1921, čís. 276 Sb. z. a nař. o zřízení právnické fakulty Komenského university v Bratislavě. V -u 2. tohoto vlád. nař. pozměněn byl stud. a zkušební řád právnických fakult vydaný zákonem ze dne 20. dubna 1893, 68 ř. z. a zákonem ze dne 27. května 1919, čís. 290 Sb. z. a nař. v tom směru, že pro přednášky o dějinách práva v zemích bývalé koruny české vyhraženy byly minimálně čtyři hodiny týdně v jednom semestru a přednáškám o dějinách práva na Slovensku (a Podk. Rusi) vyhraženy byly minimálně dvě hodiny týdně, taktéž v jednom semestru. Ňa jiných právnických fa- 16

16 si r f p o U u f přednášejí se totiž dějiny práva na Slovenm pouze Jednu hodinu l-ý(,nč v jednom semestru.,v Komenského universitě v Bratislavě konají se přednášky z dějin prava v uzenu republiky československé obyčejně tak že ľ T Z r sem,e str u,prednaseí' se právní dějiny zemí mateřských -, e. Pi-avm dej 111 v Slovenska (a Podk. Rusi) Zdanlivý nepomer v počtu hodin věnovaných oběma částem tohoto předmětu lze dobře vysvětliti. Když výše uvedeným zákonem ze dne 27. V. 10 m č 200 Sb z. a nar. zavedeny byly dějiny práva na území republiky čeľkosdo sv těm děíin C v Právnick^ h> M zde již vybudován úplně system dej m verejneho prava země koruny české a bylo možno s o u ľ r S h o U U radu monografií z dějin českého práva Český stat mel totiž nejen slavnou minulost, ale i svůj vlastní vyyoj praym, který podržel, i když v rámci monarchie Habsburghíavněr2!k SVe J - SamOSt-tnOSt- A tent vývoj práva českého, t e h ^ e š ľ n ŕvľ ejľ 0 PraV:a,poinal ke zpracování mnoho bada- I J^ste Pred zalozemm ceske university pražské. Práce těchto pražské orof P ľ Y * faku,tě university pražské prof. Drem Jarom, rem Celakovskvm a prof Drem Tad l ľ i n ^ r, ľ > í )tíž.'yda.i obsáhlé systémy prsn/ch dej in ceskjch, hlavne pak prava veřejného. stavlřděiin,t0niu SChác?Iy v,roce 1919 ien základní pilíře ke stavbe dej,n prava na Slovensku a Podk. Rusi. Žádná z těchto samo'uatnfh1^ l V?epatrn a histor'cky bezvýznamné episody, zali n ľ o Í V.ramC1 e?runy uherské' Možno poukáhraníc arcidi ' n c T S «venfka Je velmi podobným obrazu hranic arcidiecese Ostřihomské, ale skutečnost tato zůstala bez ^ a P r r ' Vy7 J S1(?venska a Podk- p usi. Také možno poukazati na to, ze obraz hranic Slovenska a Podk Rusi jeví s- nam v te časti Uher; kterou držel Ferdinand I., když ostatní částí l her zabral. I urei, aneb byly v rukou jeho protikandidáta na královsky trůn uherský knížete Jana Zápolského. V tomto př"- pade pak pravm vyyoj bývalého celého uherského státu pokračoal na Slovensku, ale nelze zde mluvit, o vzniku a vývoji práva slovenského neb podkarpatskoruského. Možno tudíž tvrditi, že Slovensko, které nikdy nebvlo samostatným Jer,tonálním útvarem, třeba v rámci jiného státu nemelo take samostatného právního vývoje. Tím ovšem nemá byt, receno, ze se na Slovensku nevyvinuly právní instituce í Ííčenľ'toh^^vhra r ostatních částí Uher. Rozvedení a vyf f f i í T, 5 i. T i m 17

17 některé nejvýznačnější zjevy, mající význam pro právního historika, jako na př. na zvláštní vývoj horních měst na Slovensku, na zvláštní vývoj spišských měst atd. Bohužel nedostává se při přednáškách o dějinách práva v ú- zemí republiky československé dosti času na vylíčení dějin soukromého práva na území republiky československé, ačkoliv právě soukromé právo české jeví mnoho zvláštností vývojových oproti právům jiným. Tím více nutno vítati to, že v přednáškách z dějin práva soukromého ve střední Evropě věnována je zvýšená pozornost dějinám českého práva soukromého, hlavně pak zemského práva. 1ím dostáváme se k poměru dějin práva na území republiky československé k dějinám práva ve střední Kvropě. Dějiny práva ve střední Evropě jsou oborem širším, dějinv práva území republiky československé oborem užším, speciálním. Tím je dán i poměr obou dvou předmětu k sobě. Právo středoevropské ve svých výkladech poukazuje též na právní vývoj zemí českých a na právní vývoj Slovenska a Podk. Rusi a snaží se právní vývoj tento zasaditi do širšího rámce právního vývoje střední Evropy. Naproti tomu prednáseč o právním vývoji zemí republiky česko slovenské musí při svých výkladech pro srovnání >oukazovati i na právní vývoj státu sousedních, tedv opět na právní vývoj zemí střední Evropy. I okud pak se metody výkladu týče, tu dlužno ]xiukázati na to, že metoda jaká se jeví v učebnici pn»ť. Dra lana Kaprase osvědčila a že vylíčení jednotlivých institutu právních v určité periodě časové je z důvodů pedagogických velmi dobré. Tenom dlužno neustale při výkladech poukazovat) na periixlv předcházející a následující a udržovati tím náležité -pojení a přehled. Způsob přednášení tohoto předmětu dle j>eriod vývojových jest vhodným také proto, že jx>sluchaě získává přehled právního vývoje od torem jednoduších k formám složitějším. Ve svých výkladech držím se při dějinách práva v zemích mateřských učebnice prof. Dra Jana Kapradě. ) Pro vyklad o ú stavním vý voji od r poukazuji na učebnici prof. Dra Ba.w ) o dějinách veřejného práva ve střední Evropě od r Posluchač ovládající jazyk německý muže klidně sáhnouti no učebnici Peterkově.4) j l - ^an KaPras P o h le d právních dějin zem í české koruny Díl první a l a a a j j Vní, p ra T eny 3 d épny státni'ho zřízení do roku K tom u vyšel n - d d a te k Pod n ázv em : Boj za český stá t proti h absburském u cen tralism u Dej m y státn íh o zřízení r't jp j počá,tk u stu d ia, tohoto předm ětu poslouží též k n ih a : Dr. Josef Kliment Úvod do studia právnického na podkladě historickém. II. vyd. Praha od r 3\8 4 8 ^ B rn o 1926" okum d ^ axa DéJiny veřejného práva ve střední Evropě r r 4ir 5 o tt0 Peterka- R echtsgeschichte der bôhm ischen L änder I Liberec 1923 a II íy zo 18

18 Nejbhzsim naším úkolem bude sepsati učebnici dějin práva ným Nedosp t Y ^ Nebude to nikterak úkolem snaďnym. Nedostatek monografii znemožňuje neb aspoň značne zne- - i nadiuije, ",, napsati takoyy -v-"-* system dějin j/mvd práva na oiovensku Slovensku a Podkarpatské Kusy Karpatské Knsi který Kíby nai.i nebyl jen ;... stručným i... v, výtahem větších ucebmc <>dejinách prava v by v. Uhrách. Pro nynější dobu poukazuji na následující ucebnice a monografie: n r' ía H herské ústavní dějiny. Praha r. Iv. kadlec: Dějiny veřejného práva ve střední Evropě III vyd. Praha 1923, zvi a 91. P Dr h a 'u v y C tení ústavních dějinách slovenských. Pra- Dr. I\amúKrofta: Stará ústava česká a uherská. Praha sí vn? Cher: P?eh,ed dě->in Pramenů na Slovensku Bral 1OI Cl Vti IU <0. Dr. Rudolf Rauscher: Slovenské nrávní príva ve střední E v ro p ľ t a S ľ * " " de"" l>r- Vl2 T \ 9^ Unik:0v0d d ÚStavnicl1 slovenských. S t r č í, možn V' S,i Ješté knihu Dr. Julius Osváth, Stredoyeke právne ustanovizne na Slovensku (Prešov 1921) íic e Je U Pr některých partií z velké maďarské učeb- 1 unoii Akns. Magyar alkotmány és jogtorténet. Budapest 1919 Kniha tato vyšla též německy pod názvem: U n g a r.s e v lr - fassungs- und Rechtsgeschichte (II. vvd. Berlin 1909) V letním semestru přednáším každoročně o právních děiimoravských a doporučuji ke studiu knihu: J Dr. K. Kadlec: Přehled ústavních dějin Moravy. Praha

19 Prof. Dr. Rudolf Rauscher: <ä>tud nim ilc/m veie/ncio a Aouktomelo ytdva ve it taillí Pvteoc. Sledujeme-li politické dějiny evropské od starověku do středověku a do novověku, objeví se nám zjev zcela patrný a nápadný: kdežto ve starověku střed politického dění je na jihu K v ropy, ve středověku a v novověku posunuje se toto centrum severněji, za Alpy do střední Evropy. Třebaže v novější době nabývá v politických dějinách značného významu Evropa západní, přece Evropa střední zůstává vždy důležitým ohniskem politického vývoje. S tím se setkáváme nejen v dějinách, nýbrž i v denním politickém životě dnešní střední Evropy. S politickým životem přesouvá se do střední Evropy i vývoj kulturní. Neboť střední Evropa buduje si novou kulturu, v y b u d o vanou na nových prvcích národů, zaujavších střední Evropu ]K> stěhování národů. Střední Evropa je tedy pojmem nejen geografickým, nýbrž i politickým a také tvoří i celek ve vývoji kulturním. Politicky náležejí do střední Evropy státy, které se vyvíjely, měnily své hranice, po př. zanikaly, které však právě po světové válce byly vskříšeny k opětnému životu. Patří sem tedy především Semeeko, které ve středověku se objevuje ve zvláštním politickém útvaru říše římsko-německé. Pak stát český, který od 17. století je pohlcován nově se tvořícím státním celkem, zvaným Rakouskem a je vskříšen v republice Československé. Náleží sem i stát polský, který v nové době rovněž na čas zaniká, aln byl obnoven v n<>vém Polsku. Do střední Evropy náleží dále Uhersko, které ve politické rozpínavosti chtělo absorbovati různé národy nemadarské. Výsledek světové války zabránil těmto snahám Maďarů v\ tvořením vlastního Madarska. Konečně jw>světové válce vytvořila se 1 republika rakouská ze starých zemí rakouských a alpských. Náleží sem i politický vývoj velké části jižních Slovanů, uskutečňující se ve státě chorvatském, spoutaném užším svazkem s Uherskem. A jdeme-ii až do doby po světové válce, jsou zahrnuty do střední Evropy vedle Německa, Rakouska, Polska a Maďarska státy, které náležejí do mezinárodního útvaru, spojeného v t. zv. Malé dohodě. Ke společnému kulturnímu vývoji střední Evropy náleží i právní vývoj. Vedle právních institutů, které jsou zvláštností jednotlivých států, vytvářejí se totiž ve střední Evropě analogické právní instituty, které se uplatňují v celém území střední Evropy beze zřetele na hranice jednotlivých států. Právě tak jako dnes, nedál se ani ve středověku a v ranném novověku právní vývoj 20

20 ve státech stř. Evropy osamocené. Naopak, ve středověku byly ve střední Evropě vzájemné vlivy da'eko silnější. Středověk ovladala idea světovládné říše římsko-německé, která přinasela do stř. Evropy nejen úzké vztahy mezi státy, ale přispívala i k tomu, že se vytvářely právní instituty analogické ve všech právech ve stř. Evropě (na př. lenní zřízení; z něho plynoucí feudalismus; stavovské zřízení a p.). Říše římsko-německá svým vyspělejším právním řádem i svými dokonalejšími poměry hospodárskymi způsobovala recepci svých právních zařízení v ostatních státech ve stř. Evropě (recepce práva německého, městské právo, uýestské zřízení). Podporovala však i recepci římského práva, jíž >e jednotilo soukromé právo ve stř. Evropě. Dějiny veř. a soukromého práva ve stř. Evropě mají za úkol sledovat i tyto vzájemné vztahy právních řádů ve stř. Evropě. Mají ovšem zřetel k tomu, jak se tyto vztahy uplatnily zvlaste v našem státě, podávají však synthetický obraz právního vývoje střední Evropy ze širšího hlediska. Nesledují tedy právní instituty, které jsou zvláštností v některém ze států střední Evropy. Zkoumají, jak se všeobecné ideje středoevropského právního vývoje uplatnily v jednotlivých státech středoevropských. \ tomto směru liší se od právních dějin na území republiky Československé, neboť mají širší jxile svého zkoumání, přispívají však metodami svého zkoumání k dokonalejšímu pochopení domácího právního vývoje, zvláště když dosud nebyla napsána učebnice nebo syntetické dílo, shrnující právní dějiny na území republiky Ceskoslovenské. Právní dějiny středoevropské věnují pozornost i právním dějinám uherským. 1 v tom přispívají zkoumání právních dějin 11a území naší republiky. Kdežto však československé právní dějiny pojal)' do selie vylíčení právního vývoje na Slovensku a v Podk. Rusi, aby v jednotném systému vylíčeny byly nase československé právní dějiny, středoevropské právní dějiny sledují uherské právní dějiny potud, aby na nich bylo demonstrováno prolínání různých středoevropských právních řadů v L hersku. Současně tím se odstraňují riizné předsudky, s nimiž se právní vývoj v Uhersku, zvi. v maďarské vědě posuzoval. Jak patrno, nekříží se a ani se nestýkají právní dějiny středoevropské s právními dějinami slovanskými, které^ mají jine úkoly a cíle, hledajíce původní právní prvky slovanské v právech slovanských, používajíce při tom metod srovnávacích. ^ Právní dějiny středoevropské mají také jiné úkoly než vyklad o právu církevním. Setkávají-li se právní dějiny středoevropské při líčení poměru státu k církvi s právem církevním, podporuje zde sice církevní právo a jeho výzkumy právní dějiny středoevropské, ale cíl studia církevního práva je zcela jiný. ^ Dějiny veřejného práva ve stř. Evropě zkoumají vývoj cere.i' no-právních institutů od počátku až do dobv nejnovějšb Neprobirají však podrobné předpisy jednotlivých práv ve stř. F.vropě, 21