Čtvrtletník posluchačů a příznivců. stanice Český rozhlas Vltava

Transkript

1 Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava

2 Renzo Piano MUSE 1999 Foto: Alessandro Gadotti Archivio TrentoFutura

3 02 Giuseppe Verdi září 06 Víkend z Olomouce 09 Denis Diderot Milí posluchači a členové Klubu Vltava, 10 Rozhovor s Janem Simonem Povídky Albert Camus Josef Váchal Den s Benjaminem Brittenem Carlo Gesualdo da Venosa Jarmila Novotná a Liteň Naděžda Sobotková Jiří Honzík David Vaughan Václav Renč Paul Plamper Jan M. Tomeš Jiří Šimáček Peter Härtling Iva Klestilová 23 Oskar Nedbal: Polská krev Hudební fórum Hradec Králové podzimní nabídka na stanici Vltava bude opět nádhernou oslavou hudby a slova. Špičkoví interní a externí odborníci nejlepšího kulturního média České republiky připravili a každý den připravují desítky hodin programu vpravdě veřejnoprávního významu. V minulém čísle zmínil šéfredaktor Vltavy, dr. Lukáš Hurník, výročí Giuseppa Verdiho a Benjamina Brittena. V říjnu oslavy vyvrcholí jejich speciálními dny. K nim se přiřadí důstojná pocta městu Olomouc a jeho univerzitě. Ze zásadních literárních programů zmíním jeden série pořadů ke 100. výročí narození Alberta Camuse. Dvě důležité události zažije na podzim Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Jednak se mu navrací vytoužené zázemí špičkového orchestrálního studia, jednak zakončí slavnostním koncertem celo roční oslavy 90. výročí Českého rozhlasu. U všeho budou mikrofony stanice Vltava. Přeji krásné babí léto a podzim s Českým rozhlasem. Luboš Stehlík Perly Jana Vermeera Čajovna: Mladý film Profil: Renzo Piano Průvodce světem kultury 36 Program stanice Český rozhlas Vltava 37 Program stanice Český rozhlas Jazz 44 Klub Vltava 46 Partneři Klubu Vltava 47

4 2 Den s Verdim Syn drobného kupce z Roncole Giuseppe Verdi

5 Foto: Archiv Den s Verdim 3 Nástup romantismu znamenal téměř všude v Evropě nebývalý rozkvět instrumentální hudby. Itálie však zůstala věrná opeře, kterou zrodila a během uplynulých dvou století exportovala do dalších zemí. Počátkem 19. století si Itálie udržovala renomé skladatelskou trojicí Donizetti, Bellini a Rossini. Avšak Gioachino Rossini se roku 1829 odmlčel, šest let nato zemřel v pouhých 34 letech Vincenzo Bellini a roku 1848 Gaetano Donizetti. To bylo Giuseppe Verdimu 35 let a mohl se už vykázat dvanácti operami, mezi nimi velmi úspěšným Nabuccem; budoucnost však zaručena nebyla. Ze starší generace sice stále ještě tvořili Giovanni Pacini a Saverio Mercadante, byli zde bratři Luigi a Federico Ricciové (o málo starší než Verdi) a v témže roce jako Verdi se narodil Errico Petrella. Ten představoval po řadu let Verdiho konkurenta na domácí půdě. Do kmenového repertoáru však nakonec z Petrellových 21 oper nepřešla žádná, a to přesto, že nejúspěšnější Jone vznikla podle slavného románu Bulwera-Lyttona Poslední dny Pompejí a že zhudebnil také kultovní literární dílo své doby, román Snoubenci Alessandra Manzoniho. Operou podle téhož románu se ostatně neprosadil ani Amilcare Ponchielli, který ji vytvořil patnáct let před Petrellou. Na úspěch se svou Giocondou, která pak jako jediná z jeho oper odolala soudu času, čekal dvacet let. Opera jako zboží Operu v době Verdiho prvních tvůrčích let neovládali skladatelé, nýbrž hudební vydavatelé, kteří ve spojení s di vadelními impresárii nabízeli smlouvy a přidělovali libreta. Roku 1836 zveřejnil politik a zakladatel hnutí Mladá Itálie Giuseppe Mazzini spis Filosofia della musica, v němž proklamoval potřebu nového hudebního dramatu. Stavěl na pranýř obchodníky s notami skladatele, kteří místo na umění myslí na zisk a vyrábějí běžné zboží k ukrácení času nudícího se publika. Verdi Mazziniho myšlenky znal, na trhu s operou však závisel jako každý jiný. Když byl jednou první italský předseda vlády, hrabě Camillo di Cavour (Verdiho přítel), dotázán, co si myslí o významu opery, označil ji za průmysl a stimul pro komerci, turismus a oběh peněz. Bohatá síť veřejných divadel se musela uživit. Důležitý byl úspěch před plným hledištěm, nikoli umělecký ideál. V krizi se ocitl především komický žánr. Roku 1832 měl premiéru Donizettiho Nápoj lásky a všechny ostatní snahy v tomto oboru zůstaly chvilkovými pokusy, včetně fiaska z dílny mladého Verdiho, jeho Un giorno del regno (impresario Morelli naštěstí zanedlouho nato přiměl skladatele zhudebnit Nabucca). Úspěch a neúspěch se střídaly i později. Po létech se Verdi ve vzpomínce vrátil k nejhorším rokům, kdy ztratil manželku a obě děti a chtěl komponování vzdát: Publikum je vždycky blažené, když se mu nabídne příležitost k podívané! Když mi bylo pětadvacet, měl jsem ještě iluze a věřil jsem v jeho rytířskost, rok na to mi spadly klapky z očí, psal nakladateli Ricordimu. Vždycky mě rozesměje, když mi někdo říká, za co mám být publiku vděčný. Jistě, tleskalo mému Nabuccovi a Lombarďanům, ale ani ne rok předtím si totéž publikum zchladilo žáhu na opeře chudého, zničeného mladíka, kterému starosti přerůstaly přes hlavu a strašlivé neštěstí mu drásalo srdce! Vědělo se to obecně, ale na chování publika to nemělo vliv. Za tři liry si koupí oprávnění nás vypískat nebo zatleskat. To je všecko! Mazzini ve zmíněném spise hovořil také o výchovné funk ci opery, o divadle jako morální instituci, která má přispívat k mravnímu a sociálnímu obrození. Verdi dokázal Mazziniho myšlenky naplnit. Byl si vědom, že v době, kdy každý národ usiluje o soběstačné umění, může italská opera obstát jen tehdy, vymaní-li se z vlivu dosavadní tradice a ubrání se diktátu obchodu. Šablonovité hrdinské náměty ustoupily do pozadí ve prospěch dramat jednotlivce. Předzvěstí byla Luisa Miller podle Schillerovy měšťanské tragédie, dílem obratu se stal Rigoletto, následovaly La traviata a Trubadúr. Prohlubovalo se Verdiho vnímání psychologie postav, stále významnější roli hrály barvy orchestru, zbavoval se mechanického řazení scén a stereotypních rytmických vzorců. Ač se nikdy nevzdal spolupráce s libretisty, nesmlouvavě jim zasahoval do práce, precizoval požadavky a hudbou vyrovnával jejich slabiny. Verdiho přijetí u nás Čechy přijaly dříve dílo Richarda Wagnera než jeho italského současníka. Mohlo by se zdát, že především zásluhou značného podílu německojazyčného obyvatelstva, možnosti poznat Wagnerovy opery v originálním jazyce a díky skladatelovým osobním návštěvám. Příčiny však spočívaly i jinde. Verdi si získával publikum v Čechách pozvolna: Vpravdě se nedá pochopit, jak obecenstvo, přilnuvší jednou k dramatické charakteristice hudby Wagnerovy, se stejnou zálibou nesmysl a škvár hudby Verdiho poslouchati může? můžeme číst roku 1857 v časopise Lumír. Mnohdy ležela vina na odbytém nastudování: Dvojzpěv ve 2. jednání byl opět tak pojat jako posledně; proto také nemá pražádného účinku a nevyhovuje intencím skladatele, napsal Bedřich Smetana o představení Rigoletta v Prozatímním divadle. Smetana kritizoval transpozice, které měly zpěvákům usnadnit úlohu, nesrozumitelnou dikci, nesestudované sbory. V souvislosti s tehdy často uváděným Trubadúrem připomínal, že potřebujeme pěvce, který dramatickou část své úlohy promyslí a tak podává nám důkladně promyšlený a co do hudební části svědomitě prostudovaný, bezúhonný celek, pravý umělecký útvar. Rodný domek

6 4 Den s Verdim Trubadúr, přes všechny výhrady k libretu, které operu provázely od samého počátku a nikdy neustaly, byl první Verdiho operou, již zařadilo už na začátku své existence na repertoár pražské Národní divadlo. První inscenace z roku 1884 se udržela na programu 32 let, a to přesto, že se například roku 1907 psalo: Verdiův Trubadúr se svým zmateným, nejasným dějem, kořeněným dosti hrubými efekty a se záplavou árií náleží mezi ony opery, kde veškerá účast soustřeďuje se na představitele jednotlivých postav, na zpěváky. Melodie Trubadúra původem svým vážné staly se průběhem let triviálními a jsme často nuceni zavírati okno, když za krásného, letního odpoledne spustí nám kolovrátek, zákonem chráněný trapič lidského sluchu, některou zvlášť působivou árii této opery. Prach ulice zašpinil lesk těchto perlí. Avšak: V tom řetěze árií jest přece jen dramatický život, jsou v něm vášně a charaktery, ovšem podané zvláštním verdiovským stylem melodickým, a proto nestačí zde známá manýra vlašských zpěváků zbýti se lehce konverzačních míst a čekati, až přijde místo zvlášť působivé, vyraziti pak s rozpjatýma rukama několika velkými kroky vpřed, snivě zůstati stát u budky napovědovy, usmáti se sebevědomě, položiti ruku na srdce citem překypující, otevříti ústa, zpívat a nakonec sklízet potlesk otřásající základy divadla. Mladý Verdi Praha se díky řediteli Národního divadla Františku Adolfu Šubertovi stala jedním z prvních měst, které uvedlo poslední dvě Verdiho díla, Otella a Falstaffa, obě na libreta skladatelova kongeniálního partnera Arriga Boita. Jak píše Šubert, tehdy ještě nebyla u zemských divadel pražských tedy mezi Národním divadlem a Novým německým divadlem zpečetěna dohoda, kterou později svět rozdělen byl v románsko-slovanský a germánský. Naopak, tehda se vedl v příčině získávání cizích operních novinek mezi pražskými divadly prudký, byť nekrvavý boj. Prostřednicí mezi českým divadelním ředitelem a italským mistrem se stala Verdiho přítelkyně, česká zpěvačka Tereza Stolzová. Šubert Verdiho navštívil v Miláně a ten novou operu slíbil s podmínkou, že se český divadelní ředitel a kapelník zúčastní milánské premiéry: Neboť mi velice záleží na tom, aby opera byla u vás v Praze provedena v intencích mých a mého přítele Boita. Nad skladatelovým slibem však ještě stálo rozhodnutí nakladatele Ricordiho a ten věděl, že mezi zájemci z Prahy je i ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann. Národní divadlo nakonec práva získalo a v češtině se tak hrál Otello poprvé 5. ledna 1888, necelý rok po světové premiéře; Nové německé divadlo jej uvedlo až roku Falstaffa pak pražská česká opera uvedla roku 1893 devět měsíců po světové premiéře, německá následujícího roku. Nová generace Od poloviny osmdesátých let se v italské opeře začala objevovat nová jména: Giacomo Puccini, Alberto Franchetti, Alfredo Catalani, Umberto Giordano, Francesco Cilea, Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo. Závratný úspěch operních aktovek, vzešlých ze soutěže nakladatelství Sonzogno, předčil všechno dosavadní. Operní jeviště zahalil pach krve, tak mnozí vnímali díla italských veristů. Prvořadě však nešlo o dýky, výstřely a škrtící smyčky, ale o definitivní rozloučení s hrdiny, kteří zpívali naplno ještě poté, co utrpěli smrtelnou ránu, a se zpěváky, pro něž bylo slovní spojení stát na jevišti doslovné. Byla to výzva italským skladatelům, aby vytvářeli soudržná hudební dramata, nikoli sled pěveckých čísel. To bylo totéž, oč usiloval Richard Wagner a k čemu Verdi dospěl ve svých vrcholných dílech. Nástupcům odkázal radu, jakou udělil roku 1895 Pietru Mascagnimu: Musíte si stále věřit a nenechat se odradit. Při svém bouřlivém temperamentu sklidíte v životě mnoho poct a budete muset bojovat s mnoha protivenstvími. Povede se vám tak, jako se vedlo mně. Zažil jsem všemožné šikany, ale šel jsem si za svým. Teď, když jsem starý muž, mě všichni vzývají a vynášejí do nebe. Uvidíte, že se vám povede také tak. Ale nejdřív musíte zešedivět, dříve vám nedají pokoj. A je to koneckonců spravedlivé. Populární Verdi U příležitosti 100. výročí Verdiho narození roku 1913 vyšla řada vzpomínek. Jedna z nich je zvlášť příznačná: Při letní cestě do Itálie jsem přijel pozdě večer do přístavu Messiny. Z vrchů kolem vál chladný větřík a já, natažen na palubě, jsem vychutnával divadlo tiché letní noci na jihu. Jen jako nezřetelné šumění k nám pronikal hluk lidského davu z ulice, občas ticho přerušilo vzdálené zapískání lokomotivy, větrem přinesené zvolání, zapráskání bičem nebo náhlý výbuch smíchu. Vlny pravidelně pleskaly o bok lodi, moře se pomalu zdvíhalo a klesalo a na jeho tmavé hladině se houpala světla přístavního mola. Náhle zazněl do nočního ticha z jedné ze zakotvených lodí tichý zpěv. Kolem přejel s pomalým pleskáním vesel rybářský člun, převzal melodii, zesílila a získala ozvěnu. Další hlasy se přidaly z pobřeží, připojila se palubní hlídka sousední lodi a pozvolna to bzučelo a znělo celým přístavem, na lodích i na břehu, ve člunech, připoutaných k parníkům i v rybářských loďkách, a určitě to trvalo aspoň hodinu, než zpěv umlkl. Není třeba říkat, že to byly Verdiho melodie Trubadúr, Rigoletto, Maškarní ples které zněly letní nocí na italském pobřeží. Žádný jiný skladatel se u Italů netěší takové popularitě jako syn drobného kupce z Roncole. Vlasta Reittererová

7 Juraj Filas Foto: Wikimedia Commons Oratorium září September Eleven, jedenácté září, je pojem, který zejména ve Spojených státech nepotřebuje letopočet ani žádné další podrobnosti, a přece každý ví Teroristický útok na New York letadly obsazenými nic netušícími lidmi, to byl nápad islamistických radikálů vpravdě ďábelský. Obětem jejich činu, ale vlastně všem obětem terorismu věnoval své Rekviem Oratio spei pražský skladatel Juraj Filas. Všichni jsme tehdy věděli, že jednou provždy budeme už jiní, shrnuje dirigent Kent Tritle zkušenost, která přišla v roce 2001 s pádem věží Světového obchodního centra. Filasova kompozice, letos v létě v Praze studiově natočená a v USA díky sponzorům a mecenášům určená pro vydání na CD, plní funkci vzpomínky, tryzny, ale také nositele naděje. Letos 11. září ji spolu s dalšími rádii vysílá i Český rozhlas. Rekviem s podtitulem Modlitba naděje není klasickou mší za zemřelé je to koncertní hudební projekt velké duchovní síly, moderně koncipovaný, ale díky Filasovu hudebnímu vyjadřování nesmírně přístupný a působivý. Kent Tritle, ředitel chrámové hudby v newyorské episkopální katedrále St. John the Divine, natáčel více než hodinovou skladbu v červenci v Rudolfinu spolu se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Kühnovým smíšeným sborem a třemi sólisty. Těmi jsou sopranistka Anna Maria Martinez, tenorista Matthew Plenk a barytonista Filip Bandžák. Všichni čtyři se shodují, že se Juraji Filasovi podařilo napsat hudbu hovořící ke komukoli, hudbu umožňující univerzální emocionální empatii. Je to velmi melodická skladba, které lze snadno porozumět. Dává smysl při prvním poslechu, což se o mnohé současné hudbě nedá říci ani po třetím, prohlásil jeden z pěvců. Filasův jazyk je vědomě tonální a krásný, přináší výrazné vokální linky, bezprostředně hovoří k srdci, reflektuje tradice, ale přesto zní jedinečně a hledí kupředu. Brittenovo Válečné rekviem bylo posledním velkým rekviem před tímto! říká dirigent Kent Tritle lakonicky a přirovnává monumentalitu této kompozice k Verdiho Rekviem. Juraj Filas, pedagog pražské AMU, se narodil na Slovensku v roce Pro svou skladbu využil latinský text mše za zemřelé a úryvky z Nového zákona. Závěrečnou katarzí dává příslib, že vítězit budou pozitivní síly že na světě zlo musí být vždy poraženo. I když nejde o pouze křesťanské poselství, křesťané mohou vyznění díla chápat jako naléhavé vyjádření touhy po životě v pokoji, míru, lásce, touhy po spasení po království Božím. O napsání Rekviem mě požádal v roce 2000 můj newyorský přítel. Ani jeden z nás v tu chvíli netušil, co se během mé práce na skladbě stane za rok, jedenáctého září, vzpomíná nyní skladatel, který se při premiéře před sedmi lety v dómu v německém městě Fulda vyznal takto: Jedenácté září změnilo svět. Člověku je ale třeba dát naději. Mým velkým přáním je, aby každé srdce toužící po harmonii a šťastném životě na naší planetě bylo naplněno pozitivním očekáváním. Patří k těm tvůrcům, kteří se nebojí držet se tradičně zakotvených postupů, melodičnosti a jednoznačného a upřímného výrazu. Programově neváhá užít krásu a příjemnost, pro jeho hudbu je příznačná silná emocionalita a často až vášnivost výrazu. Tento posluchačsky čitelný styl bývá nazýván neoromantismus. K tomu u Filase přistupuje neskrývané křesťanské přesvědčení o existenci hodnot, které by měly být platné v každé situaci. Militantní zastánci avantgardy považují asi Filasovu hudbu za moc prvoplánovou či nepříliš původní. Skutečnost je však ještě jiná: v současnosti existují vedle sebe nejrůznější umělecké proudy a přístupy a ten Filasův není plodem ústu p ků obecnému vkusu, ale výsledkem jasného postoje. Na Kenta Tritlea padla nakonec při úvahách o natočení Rekviem volba logicky byl to on, kdo už dílo dirigoval v roce 2011 v New Yorku. Je inspirující, jak se rodiny, jichž se útok bolestivě dotkl, s následky a vzpomínkou vyrovnávají. Díky tomu jsem pochopil, že i skrze hroznou devastaci, s jakou jsme se nikdy předtím nesetkali, jaká na americké půdě nebyla od občanské války, jsou lidé přece jen schopni vším projít a dostat se až k naději. A hudba může pomáhat, řekl dirigent při natáčení. Petr Veber Český rozhlas Vltava: Filasovo Rekviem spolu s rozhovory s autorem, interprety a hybatelkou projektu, Čechoameričankou Martou Kotyzovou, zazní na stanici Vltava 11. září 2013 ve hod.

8 6 Sloup Nejsvětější Trojice Foto: Zdeněk Prchlík UNIVERZITA PALACKÉHO JUBILUJÍCÍ VE VLTAVSKÉM VÍKENDU Z OLOMOUCE Olomoucká univerzita je nejstarší univerzitou na Moravě a druhou nejstarší univerzitou v České republice. Letos si připomínáme 440 let od jejího založení. Český rozhlas Vltava se 25. až 27. října 2013 do Olomouce vydá a tomuto úctyhodnému výročí věnuje své speciální vysílání. Jeho mottem je objevovat město a univerzitu ve vzájemných vztazích, ať souladných, nebo i vyhrocených, jak je okolnosti a doba přinesly. Před 440 lety, 22. ledna 1573, potvrdil papež Řehoř XIII. donaci biskupa Viléma Prusinovského z Víckova pro olomouckou kolej Tovaryšstva Ježíšova a 3. července téhož roku ji svěřil do péče a ochrany olomoucké kapituly a biskupa Jana Grodeckého z Brodů. Začala se tím psát historie vysokého učení v Olomouci. O necelých šest měsíců později vstoupila Olomouc mezi tehdejší univerzitní města 22. prosince 1573 na základě žádosti rektora olomoucké jezuitské koleje a gymnázia Hurtada Péreze, adresované císaři Maxmiliánovi II., bylo olomoucké jezuitské akademii přiznáno promoční právo. Vývoj olomoucké univerzity v průběhu čtyř staletí reflektoval mezníky historie Evropy i českých zemí. Třicetiletá válka v letech 1618 až 1650, zrušení jezuitského řádu v roce 1773, revoluční rok 1848, vznik Československé republiky v roce 1918, německá okupace Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945 či studentské demonstrace v letech 1939 a 1989 to vše poznamenalo minulost i současnost dnešní Univerzity Palackého (UP). Více se na historické konotace zaměříme 25. října ve vltavském Pátečním večeru od 20 hodin. Připravují jej Jan Sulovský, Aleš Spurný a Tomáš Soldán. Město vždy usilovalo o co nejvyšší vzdělanost, ale zároveň se postupem let a vlivem nepříznivých politických změn, kdy ztrácelo svá privilegia a na čas se dokonce stalo formálně pokořeným sídlem okresní úrovně, zapouzdřovalo před svým okolím a vše nové, obrozující a dýchající s obavami odmítalo. Změnil se tento stav, nebo je univerzita státem ve státě, o který nikdo nestojí a který o sobě na oplátku nedává příliš vědět? Nejen nad těmito otázkami se budou zamýšlet akademičtí hodnostáři UP ve speciální Víkendové příloze stanice Vltava v sobotu

9 Víkend z Olomouce října od 8 do 11 hodin, kterou vás provedou někdejší absolvent FF UP redaktor Jiří Kamen a absolventka PřF UP moderátorka Zora Ježková. Ve zvukových pohlednicích přiblížíme rovněž nejdůležitější události oslav, AFO Olomouc 2013, majáles, setkání rektorů světových univerzit, udělení čestného doktorátu význačnému plastickému chirurgovi Bohdanu Pomahačovi a mnohé další. V průběhu Víkendové přílohy vyhlásíme rovněž celodenní posluchačskou soutěž, která se bude skládat ze tří soutěžních otázek. Hlavní cenou bude víkendový pobyt v Olomouci s ubytováním v hotelu Flora ***/**** se vstupenkami do opery a večeří ve vile Primavesi. Tento secesní skvost evropského významu navštíví Eliška Závodná v půlhodině Vltavského poledníku. I vila Primavesi kopíruje dějiny města a naší země, všechny její vzestupy a pády. Její čas se začal psát již na sklonku 18. století, kdy se na střední Moravu přistěhoval ze severoitalské Lombardie rod Paola Antonia Primavesi. Počátkem 20. století byl rod Primavesi již jedním z nejznámějších moravských rodů. V té době, v roce 1905, se rozhodl Otto Primavesi, nejvýznamnější člen rodu, se svou manželkou Eugenií rozenou Butschekovou, vídeňskou herečkou, k založení sídla odpovídajícího vážnosti rodu. Pro architektonický návrh si manželé pozvali své dlouholeté přátele, v tu dobu již proslulé architekty Franze svobodného pána von Krausse a jeho společníka Josefa Tölka. Architekti dokázali mistrně kombinovat tehdejší secesní styl s moderním proudem a výsledkem byla bohatě členitá jednopatrová stavba rodinného domu s vysokou mansardovou střechou. Na výzdobě interiérů se podíleli tehdejší přední umělci. Patřil k nim rodinný přítel Anton Hanak, výtvarník a architekt Josef Hoffman a malíř Gustav Klimt. Éra rodu Primavesi na Moravě byla ukončena v roce 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska, jež zbavil rod veškeré hospodářské moci. Roku 1923 vilu získaly Akciové rafinerie rolnických cukrovarů v Přerově a o tři léta později ji převedly na doktora Františka Koutného, který zde vybudoval léčebné sanatorium. To fungovalo až do konce druhé světové války, kdy byl objekt znárodněn a začal sloužit Okresnímu ústavu národního zdraví. Po revoluci v roce 1989 byla vila vrácena do soukromého vlastnictví. Bohužel po dlouhých letech socialistické péče byla ve velmi zanedbaném stavu. První pokus o její záchranu a rekonstrukci na podnikatelský klub firmou Primavia zkrachoval a firma vilu Primavesi přivedla na pokraj zhroucení. Vila zůstala nezabezpečena, bez oken, dveří a bez všech historicky cenných děl. Ta byla rozvezena do restaurátorských dílen neznámo kam. Po špatných zkušenostech s investory začala na vlastní náklady v roce 1996 vilu opravovat dcera majitelky Pavla Honzíková. A toto břímě před sebou sune dodnes. Jak dlouho ještě? Odpovíme od hodin. Krátce před sobotním polednem zamíříme na Horní náměstí před Olomoucký orloj vyzdobený dělníky, rolníky, pracující inteligencí a zlatěnkou natřeným kohoutem. V roce 1955 jej v socrealistickém slohu vyzdobil Karel Svolinský. Po roce 1989 padlo několik návrhů tenden ční mozaiku odstranit a vrátit se k tradiční výzdobě Olomouckého orloje, jehož historie sahá až do roku Monolit však stále přetrvává a tisíce návštěvníků na něj vděčně hledí a obsáhlou fotodokumentaci pořizují. Melodiím, které orloj hrával a hrává, věnujeme také speciální díl Rozhlasového roku od hodin. Lávka mezi starou a novou Olomoucí tak nazvala svou procházku městem dokumentaristka Andrea Hanáčková. Za cíl si vytyčila: 1. představit olomoucké architektonické památky v kontextu olomoucké historie a podívat se na město jako na živoucí organismus, 2. vyprávět příběhy objektů domů kašen obranných valů ulic parků věží kostelů skrze příběhy lidí dané doby. Jejím souputníkem bude historik umění Pavel Zatloukal a také olomoucký rodák, architekt Ivan Theimer. Herci Igor Bareš a Hana Maciuchová se v Olomouci narodili rovněž a milerádi se sem vracejí. Příkladem jednoho takového návratu bude nastudování rozhlasové komedie Sebeklamy z pera absolventa UP Benjamina Kurase, po srpnové okupaci Československa emigrovavšího do Velké Británie. Děj hry nás zavádí do Paříže mezi lety 1965 až 1968 a v lehké nadsázce přibližuje vřele rozporuplný vztah spisovatelů Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartra. Ona má milence Che Guevaru (Petr Kubes), on se pravidelně stýká s přílišným intelektem neoplývající herečkou Wandou (Tereza Richtrová), pro niž napsal už šest her. I navzdory tomu Simone Jean-Paulovi říká: Celý život dělám všechno proto, abych si vás udržela. Tak strašně jsem po vás vždycky toužila, že jsem si k vám přisnila vlastnosti, které jste nikdy neměl. Abych vás mohla milovat, musela jsem vás obdivovat. Dramaturgicky hru připravil Hynek Pekárek, hudbu složil Richard Mlynář, zvukový design má na starosti Lukáš Chyška, mistrem zvuku je Zdeněk Slavotínek, režii má autor tohoto článku. Premiéra Sebeklamů je v sobotu 26. ří jna 2013 od 14 hodin. O dvě hodiny později zavítáme do Studia 1 olomouckého rozhlasu, kde se za účasti publika sejdou hosté emeritního rektora UP Josefa Jařaba k Hovorům bez taláru. Tento cyklus s velkou péčí a vytrvalostí připravoval Josef Jařab počátkem 90. let, nyní se k němu pro naši speciální příležitost na jedenkrát vrací. Přivítáme Jaromíra Nohavicu, který rovněž zahraje a zazpívá, metropolitu moravského Jana Graubnera, profesory Ingeborg Fialovou, Jaroslava Macháčka, Elišku Sovovou, Miroslava Strnada a Pavla Nováčka. Řeč bude o předlistopadových i polistopadových časech, o tom, v čem je dobré a prospěšné univerzitní vzdělání a s jakými těžkostmi se dnes střetává. Rektorát Univerzity Palackého Foto: Zdeněk Prchlík

10 8 Víkend z Olomouce Arionova kašna Foto: Zdeněk Prchlík V 17 hodin se opět za účasti publika a hodnostářů UP ocitneme v přímém přenosu v kapli Božího Těla. Její stavbu řídil mezi léty 1721 až 1724 olomoucký stavitel Jan Jakub Kniebandl. Jako vzor architektonického řešení posloužil kostel jezuitských noviců San Andreo di Quirinale v Římě, projektovaný Gianlorenzem Berninim. Autorem štukové a sochařské výzdoby byl Filip Sattler, jeden z nejvýraznějších nositelů berniniovských principů sochařské tvorby na Moravě, což se projevilo i ve trojici ženských postav alegorie Lásky, Naděje a Víry. Svému účelu kaple sloužila do roku 1778, pak se reskriptem císaře Josefa II. (až do roku 1994) stala vojenským skladem. V roce 2002 byla v rámci rekonstrukce bývalého jezuitského konviktu a pro potřeby Uměleckého centra Univerzity Palackého komplexně restaurována. V současnosti slouží coby koncertní síň. A právě tímto prostorem se rozezní tóny Recitálu jazzového pianisty a skladatele Emila Viklického, který se před pětašedesáti lety v Olomouci narodil. Na kontrabas ho doprovodí Petr Dvorský. Ani vltavská Čajovna nezůstane ušetřena univerzitního života, tentokrát s divadelním akcentem. Jak známo, působí v Olomouci několik studentských divadel, z nichž mnohá vystupují právě v prostorách UP. Dojde i na hudebně-dramatické výlevy přímo ve studiu i na vaše telefonicko-facebookovo- ové dotazy a odkazy. Začátek v 19 hodin. Hlavním lákadlem sobotního večera je rozhlasová premiéra opery Zdeňka Pololáníka nazvané Noc plná světla. Podle námětu Paula Claudela k ní libreto napsal Josef Hrdlička a ve světové premiéře byla v hudebním nastudování Petra Šumníka a v režii Michaela Taranta uvedena 28. června 2013 v Moravském divadle Olomouc. Rozhlasové mikrofony u toho nemohly chybět. Skladatel Zdeněk Pololáník o svém díle říká: Claudelův námět mi byl důvěrně známý už z činohry Zvěstování Panně Marii (L Annonce faite à Marie), ke které jsem pro brněnské Mahenovo divadlo dělal v roce 1991 scénickou hudbu. Bylo tedy pro mne milým překvapením, když mi olomoucký světící biskup Hrdlička navrhl toto téma k opeře. Přeložil text, napsal operní libreto a já jsem se s chutí pustil do opery, doposud jediného hudebního útvaru, který ještě chyběl v mé rozmanité tvorbě. Vlastnosti postav (Petr z Caronu David Szendiuch, Jakub Hury Petr Martínek, Violéna Lea Vítková, Mara Barbora Poláková ad.) najdeme v kterékoliv době, kdekoliv na světě i v současnosti a jistě se budou vyskytovat i v budoucnu. Jejich jednání, prudké zvraty v rozhodnutích, pocity strachu, bezmoci, bolesti se tak dobře dají umocnit hudebním proudem, stejně tak i každá věta, každé slovo melodikou zpěvu. Dramatický děj probíhá v neustálém vnitřním napětí a trpitelka Violéna, po letech strávených o samotě, v opuštěnosti a opovržení, po svém návratu domů dokáže svou laskavostí a moudrostí zbavit zátěže špatného svědomí členy své rodiny, bezradně stojící kolem ní. Dokud člověk žije, nic není ztraceno a dobrý konec je korunou dobrého díla. V této závěrečné větě je obsaženo celé poselství dramatu i opery. Staveniště Santovky Foto: Zdeněk Prchlík Z Olomouce pochází i herečka Zdenka Procházková (1926), jejíž herecký život je spíše spjat s rakouskými a německými divadelními scénami, kde dodnes vystupuje. Střídavě žije ve Vídni a v Praze, cestuje po světě a v našem speciálním víkendu projde městem svého dětství a mládí a přiblíží nám je skrze literární ukázky a verše s tímto místem spjaté. Třeba na olomouckém Dolním náměstí, před domem, kde žili její prarodiče, postojí před Neptunovou kašnou a vzpomene Skácelovo slavné vyznání: Dodnes nevím, jestli ten Olomouc nebo ta Olomouc. Rmoutí mne to, protože jsem si vzal do hlavy, že bych měl znát pohlaví města, o kterém píši. Podle úryvku z deníku Alberta Camuse bych hádal na tu Olomouc, ale byl jsem v Olomouci několikrát a vždycky jsem se mýlil. Spolehnu se na svoje nohy. Natáhnu si boty z kůže toulavého telete, snad mi to dlažba poví. Bude-li zrovna po dešti, nevyhnu si ani jediné kaluži, nikde nejsou kaluže takové jako ve starých městech. Jsou jako benátská zrcadla, která nerozbijeme, když do nich šlápneme. Naopak, dovolují nám, abychom bez závratě stanuli na špičce kostelní věže a vytušili pod patami zvon. ( ) Když jsem přišel

11 Četba na pokračování 9 Denis Diderot: Upovídané šperky ponejprv do Olomouce, pevnost už dávno skončila svůj smutný úkol politického vězení, avšak na mnoha místech zůstaly hradby zachovány, jsou báječně chmurné a skoro kolmé, zčernalé dešti, zelené po břečťanu. Střeží nadále jako mohutný pás cudnosti sladké tajemství města: ten, nebo ta? Olomouc Zdenky Procházkové poslouchejte od hodin. Herecké mistrovství Ladislava Lakomého, jehož vztah k Hané byl srdeční záležitostí, připomeneme od 23 hodin ve Stránkách na dobrou noc humoristickým fejeto nem Divadelní šepty stréčka Křópala sepsaným Valentinem Šindlerem, rodákem z Choliny u Litovle a pozdějším sólistou brněnské opery. Na festival Dny soudobé hudby Olomouc se zaměří Hudební fórum Wandy Dobrovské od hodin. Před půl nocí pak dáme zaznít zvonům z olomouckých věží. Z nedělní nabídky stojí za pozornost ve hodin premiéra opery, již její autoři Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar nazvali La Dafne, nebo speciální vydání Telefonotéky s historikem umění a profesorem Ladislavem Danielem, který oslavy 440. výročí založení UP inicioval a zorganizoval. Pustil by se znovu do podobné akce, kdyby býval věděl, co všechno její příprava obnáší? Stejnou otázku si může položit i autor řádek, jež jste právě dočetli. Chvíli se zamyslí, zaváhá, ústa se zachvějí v předsmrtné křeči, ale odpověď je ano! Univerzita Palackého i město si to zaslouží. Přesvědčte se o tom sami od 25. do 27. října 2013 na Vltavě! Michal Bureš Hlavní schopnosti člověka jsou rozum a vůle; rozum, který je nutno vést k pravdě; vůle, kterou je třeba podrobit ctnosti. První je dílem logiky, druhé dílem etiky. Letos 5. října uplyne přesně 300 let od narození francouzského osvícenského spisovatele a filozofa Denise Diderota, který se významně podílel na zpracování a vydání Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Diderot tedy vstoupil do dějin jako encyklopedista, ale taky jako autor románů a dramat na pomezí beletrie a filozofie a řady významných esejistických pojednání. Jeho hlavním zájmem však byla celoživotní práce na Encyklopedii, o vydání dalších svých prací neusiloval, proto jich řada vyšla až po jeho smrti. Diderot většinu života prožil v nuzných poměrech s povinností živit ženu, dceru a začasté i milenku. V roce 1748 proto anonymně v Holandsku vydal alegoricko-eroticko-ironický román Les Bijoux indiscrets (česky Upovídané šperky), v němž kromě satirizování vládnoucích mravů nepřímo prezentuje rovněž své estetické názory. Román vznikl pod vlivem tehdy velmi oblíbeného lehkého pařížského čtení. Zábavný námět si vypůjčil z málo známého Nocriona Thomase-Simona Gueullettea pomocí čarovného prstenu přiměje vládce šperky, aby vyprávěly o pletkách svých majitelek. Diderot zápletku Nocriona rozvine pod vlivem informace, že fízlové policejního ředitele dostali příkaz podávat hlášení o galantních dobrodružstvích v hlavním městě. Mávnutím proutku se z něj ale autor nevázaných historek nestane a filozof strhává spisovatele k nepředvídaným odbočkám. A právě na nich mu nejvíce záleží ve XXXVIII. kapitole nazvané Rozhovor o literatuře předvedl například na Mongogulově dvoře literární rozepři hodnou kavárny Procope, místa častých filozofických disputací. Jeho estetické názory na divadlo bryskně tlumočí ostrovtipná paní de Pompadour, v románu vystupující jako Mirzoza. Kromě Madame de Pomapadour najdeme v textu Ludvíka XV., královnu, kardinála Richelieu a další vlivné osobnosti. Taky proto šlo dílo velmi dobře na odbyt, přestože je podle zápisků v Memoárech Mme. De Vandeul, dcery Denise Diderota, napsal Diderot za pouhých čtrnáct dní. Během jediného měsíce vyšly šestkrát a necelý rok po francouzském vydání následoval i anglický překlad, přestože dobová kritika byla toho názoru, že jde o práci nehodnou svého autora. Naigeonovo vydání Sebraných spisů Denise Diderota z roku 1798 obsahuje tento román rozšířený o čtyři kapitoly, které Diderot původně vypustil. A z tohoto vydání vychází také český překlad z roku 1991, který na knižní trh uvedlo tehdejší pražské vydavatelství Univerzum, pohříchu se zatajeným jménem překladatele. Pětidílnou četbu podle textové úpravy Ivana Misaře připravila pro posluchače Vltavy Tvůrčí skupina Ostrava. Eva Lenartová P.S. Po několikerém zamítnutí mají být v letošním roce ostatky Denise Diderota uloženy v pařížském Pantheonu vedle jeho slavných přátel a souputníků. Český rozhlas Vltava: v hodin

12 10 Umělecká vizitka Českého rozhlasu Foto: Khalil Baalbaki Český rozhlas Od ledna 2013 má živé umění v Českém rozhlase jeden domovský přístav, kterým je Centrum uměleckých těles, soutěží a přehlídek. Nejpočetnější entitou je Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR). Patří sem samozřejmě tři hlavní rozhlasové soutěže Concerto Bohemia, Concertino Praga a Prix Bohemia Radio, dále pak známý BROLN a dvě dětská tělesa Dismanův dětský rozhlasový soubor a Dětský pěvecký sbor. Svou roli hraje v české hudebním životě i soutěž Česko zpívá, která se snaží hledat talenty pro svět populární hudby. Pro SOČR začíná sezona 23. září. Pod vedením svého šéfdirigenta Ondreje Lenárda si udržuje vysokou úroveň a abonentní sezona 16 koncertů v Rudolfinu opět nabízí vynalézavou dramaturgii a zajímavé sólisty a hostující dirigenty. Pro SOČR však září znamená i návrat do orchestrálního Studia 1, jehož rekonstrukce sice trvale déle, než bylo původně plánováno, ale výsledek stojí za to. Jediný český rozhlasový orchestr má moderní zázemí a jeho nahrávky klasické i moderní hudby bude zaznamenávat špičková technika. O Centru, SOČRu i kariéře klavíristy jsem si povídal s ředitelem Janem Simonem. Řadu let jste ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Od loňského roku, kdy byl vytvořen v rámci reformy rozhlasu systém center, vedete Centrum uměleckých těles, soutěží a přehlídek. Jak náročné je takový holding řídit? Vznik Centra byl logickým krokem v rámci zefektivňování činnosti a transparentnosti Českého rozhlasu. Nejdříve byly všechny složky podrobeny analýze, kde se každá nachází ve struktuře Českého rozhlasu i v řetězci českého kulturního života a v jakém je stavu Existence samostatných organizačních položek v rámci Českého roz hlasu, které se pohybují co se týká výsledku na stejné platformě, tedy živého umění, byla zvláštní. Ještě více mi však vadilo, že zde často není přímá vazba a komunikace mezi vysíláním, což je ze zákona hlavní poslání Českého rozhlasu, a samotnou činností. Neboli produkty vzniklé z činnosti těchto subjektů musí mít návaznost na vysílání a programy těchto jednotek nebyly vždy tvořeny se záměrem, že hlavním výsledkem musí být program do vysílání. Nejde to samozřejmě naplnit vždy (viz koncerty SO ČRu pro jiné pořadatele), ale ledasco lze modulovat tak, aby na konci řetězce stál vysílatelný program, který bude

13 Rozhovor 11 možné nabídnout i do vysílání Evropské vysílací unie. Nová struktura bude umožňovat dělat to jednotně a koordinovaně. Například v případě abonentních koncertů orchestru daleko více harmonizujeme zájmy Českého rozhlasu Vltava, hlavního odběratele programů, a našich dramaturgických záměrů. Není to však někdy jednoduché, protože ne vždy je ve shodě rozhlasový posluchač a posluchač v koncertním sále. Je to tedy i o hledání kompromisů. Abych to shrnul všechny složky Centra se musí více podílet na výrobě programu Vltavy. Jak se řídí tak různorodý tým, navíc plný umělců? Jste pouze supervizorem s kvalitním týmem, nebo přímo zasahujete do chodu jednotlivých souborů a soutěží? Spíše se snažím smysluplně zasahovat. Název Centra, které má rozpočet přibližně 80 milionů, je sice vznosný, ale nejde o moc lidí. Vedle 106 hráčů SOČRu a dvou techniků je malý produkční tým, který zajišťuje provoz. Každý pracovník je vlastně producentskou hlavou projektu a za vše odpovídá, ve své gesci si ponechávám programovou koncepci, návaznost na vysílaní, rozpočet a jeho efektivní delimitaci na všechny činnosti. Kromě prezentace orchestru ve vysílání Vltavy byly vždy důležitým doplňkem kdysi analogové, dnes digitální komerční nahrávky. SOČR za některé získal prestižní zahraniční i domácí ocenění. Chystáte něco nového? Ve spolupráci s vydavatelstvím Arco Diva a pracovníky Akademie věd právě připravujeme rekonstrukci notového materiálu a formou koprodukce první nahrávku Dvořákovy opery Alfred, které si 100 let téměř nikdo nevšimnul. Takovýto projekt přesně naplňuje veřejnoprávní poslání Českého rozhlasu Se Supraphonem realizujeme pod vedením Tomáše Netopila janáčkovský projekt. První deska se Sinfoniettou a Tarasem Bulbou získala Gramophone Editor s Choice. Lze vůbec řízení něčeho tak obrovitého spojit s vaší kariérou klavírního virtuosa? Byl bych neupřímný, kdybych řekl, že se věnuji klavíru v neztenčené míře jako před lety. Nabídky vidím optikou zodpovědné přípravy repertoáru na koncert nebo recitál. Takže v sezoně 2013/2014 budu mít 25 až 30 koncertů. V minulosti jich bývalo 40 až 50. Ale vůbec mě to nemrzí. Myslím, že k redukci by stejně postupem času došlo. Mozkový hard disc má prostě svou omezenou kapacitu. Zásadní je vypnout v kanceláři klavíristu a u klavíru kancelář Možná si dokonce teď užívám koncerty více nežli dříve. Šest let byl SOČR trochu v pozici kočovníka, protože neměl svoje tradiční zázemí orchestrální Studio, kde pro bíhala zásadní rekonstrukce. Jaké to přinese orchestru změny? Jestliže se splní finální požadavky zvukařů a hráčů, tak bude Studio 1 odpovídat maximálním požadavkům současnosti a mělo by být srovnatelné se světovými nahrávacími studii. Prostor prostě hraje. Podařil se i design interiéru. (Samozřejmě nebylo možné změnit kubaturu prostoru, zmizela jen sborová empora.) Ve finále tedy budeme mít relativně luxusní prostor na provoz orchestru, který zatím jako zázemí neměl. Šest let čekání na nové studio bylo nelehkou dobou a kolegům z orchestru musím vzdát poklonu. SOČR přes ustavičnou provozní migraci neustrnul a díky bývalému šéfdirigentovi Vladimíru Válkovi, současnému šéfovi Ondreji Lenárdovi a hostům se pozitivně vyvíjí. Stabilizace ve Vinohradské by měla přinést další růstový impuls. Jaké budou nahrávací priority? Určitě nově vznikající hodnoty, méně frekventované či neprávem opomíjené tituly hlavně 20. století, obnova snímků klasického repertoáru; nezanedbatelná je pro rozhlasové těleso funkce reprezentační. Jednička bude k natáčení využívána už od podzimu, nicméně plná činnost naběhne od ledna V současnosti je šéfdirigentem orchestru Ondrej Lenárd. Jak jste s jeho působením spokojen? Orchestr i já si to velmi užíváme. Hráčům dává hodně podnětů a žádný koncert není rutina. Jeho období možná nebude tak dlouhé jako Vladimíra Válka, ale určitě bude významné! Nová koncertní sezona SOČRu bude probíhat opět v Rudolfinu. Zastavil bych se u bonusového koncertu 4. listopadu, který bude atypicky v Obecním domě a završí oslavy 90. výročí vzniku Československého rozhlasu. Nemá zrovna obvyklou dramaturgii Jelikož je určen nejen našim abonentům, ale i širší veřejnosti (bude snímán jak Českým rozhlasem, tak i Českou televizí), hledal jsem naplnění veřejnoprávní podstaty. Proto skladby dvou soudobých českých skladatelů, Emila Viklického a Josefa Vejvody, nalezení společného jazyka s osvědčenými skladateli Aaronem Coplandem a Leonardem Bernsteinem a snaha oslovit celé generační spektrum. Mimochodem všichni mají ve své tvorbě jazzové idiomy. Tradice orchestru se odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky vysílání Radiojournalu. Během let prošel řadou změn názvů a zařazení ve struktuře rozhlasu. Do devadesátin mu zbývají pouhé tři roky. Jak by měl vypadat a fungovat SOČR v roce svých stoletých narozenin? Taková predikce je těžká, nicméně chtěl bych, aby to bylo stabilizované těleso vedené osobností s výrazným uměleckým rukopisem, těleso, které šíří kulturu, vzdělanost a osvětu a přál bych mu pevné vnitřní institucionální ukotvení v rámci veřejnoprávního Českého rozhlasu. Jan Simon Foto: Daniela Simonová Luboš Stehlík

14 12 Arnošt Goldflam Foto: Wikimedia Commons Povídky Psáno pro rozhlas Projekt k 90. výročí zahájení vysílání Československého rozhlasu V řadě původních a dosud nepublikovaných povídek současných českých autorů psaných pro Český rozhlas vysíláme v září, v říjnu a v listopadu jubilejního roku povídky Arnošta Goldflama Pokušení, Magdaleny Platzové Starý kontinent a Roberta Krumphanzla Prázdná hnízda. Arnošt Goldflam (narozen 1946 v Brně) v roce 1977 absolvoval studium režie na brněnské JAMU. Během studií režíroval i hrál a po absolutoriu byl krátce v angažmá v satirickém divadle Večerní Brno. V letech působil v Hanáckém divadle (Prostějov), po přestěhování do Brna přejmenovaném na HaDivadlo. Na profilování poetiky tohoto divadla se významně podílel jako režisér, herec i autor. V současné době pracuje jako režisér v pražských i mimopražských divadlech, vyučuje na JAMU a příležitostně hraje ve filmu. Je autorem mnoha her a dramatizací, povídkových sbírek a souborů vyprávění a pohádek pro děti. Tatínek není k zahození pohádky pro malé i velké (2004), Tatínek 002 pohádky pro celou rodinu (2006), dětský hororový příběh Standa a dům hrůzy (2008), kniha pohádek pro mladší školáky Sny na dobrou noc, povídková sbírka Tata a jeho syn (2012) a další. V povídce Pokušení vystupuje autorův oblíbený hrdina Standa, normální smrtelník, náš současník, který se nejprve ve fantazii a pak i ve skutečnosti dostává do nadpřirozených a nepřirozených, často hrozivých situací. Povídka využívající nadsázky a černého humoru je rovněž svébytnou variantou známých pekelnických pohádkových motivů. Uslyšíme ji v autorské interpretaci v režii Markéty Jahodové. (Český rozhlas Vltava, neděle v hod.) Spisovatelka a novinářka Magdaléna Platzová (narozená 1972 v Praze) vystudovala filozofii na Karlově univerzitě. Působila rovněž jako herečka. V letech byla redaktorkou týdeníku Literární noviny. Časopisecky publikovala poezii a prózu v revue Souvislosti, v Salonu Práva, v revue Apokalipsa (Slovinsko). Je autorkou tří divadelních her. V roce 2003 ji pražské nakladatelství OWP Marie Chřipkové vydalo soubor povídek tematicky vázaných k chorvatské Dalmácii Sůl, ovce a kamení. O rok později jí ve stejném nakladatelství vyšla novela Návrat přítelkyně, v roce 2006 prozaická kniha Aaronův skok a v září 2008 knížka povídek Recyklovaný muž (obě knihy v nakladatelství Torst). V Torstu vyšel i její nejnovější román nazvaný Anarchista (2013). Vypráví o idealistech z konce 19. století a o těch dnešních, kempujících v ulicích Manhattanu. Inspirací k románu Anarchista je nepodařený atentát na pittsburského podnikatele z přelomu 19. a 20. století, který zde vystupuje pod jménem John C. Kolman. V autobiograficky laděné povídce Starý kontinent autorka reflektuje zkušenosti ženy, která se kromě starostí o rodinu musí vyrovnávat s přestěhováním z New Yorku do Evropy, do města, které musí nejprve poznat a nalézt k němu bližší vztah. (Český rozhlas Vltava, neděle v hod.) Spisovatel a nakladatel Robert Krumphanzl (narozen 1973 v Praze) vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V letech byl redaktorem časopisu Souvislosti. V roce 1994 spoluzaložil nakladatelství Triáda, které dodnes řídí. V letech byl členem redakční rady Kritického sborníku, v letech redaktorem Revolver Revue a její Kritické Přílohy, do obou periodik rovněž soustavně přispíval. Knižně vydal prózu Minutové vzdálenosti (Edice RR 2005). Prózy a básně publikoval v Revolver Revui, Hostu či Aktualitách Setkání. Recenze a články psal do Revolver Revue, Kritické Přílohy Revolver Revue, Respektu, Lidových novin, Literárních novin, Hostu aj. Jako editor připravil mimo jiné díla Ladislava Dvořáka, Jana Kameníka, Vladimíra Neuwirtha, Zbyňka Hejdy, Jiřího Němce, Václava Vokolka či Pavla Rejchrta. V povídce Prázdná hnízda ožívá v ich formě vyprávěný vztah mezi babičkou a jejím vnukem, do něhož se zároveň promítá hochův vztah k zahradě, k práci v ní, určované odvěkým řádem přírody. Jiří Vondráček, redaktor cyklu Psáno pro rozhlas

15 Naděžda Sobotková Foto: Národní divadlo Praha Osudy 13 Naděžda Sobotková: Učila jsem kambodžského krále Naděžda Sobotková, někdejší sólistka Baletu Národního divadla a dlouholetá taneční pedagožka letos v dubnu oslavila devadesáté narozeniny. Ve Zlaté kapličce působí od roku 1939, tedy neuvěřitelných 74 let. Nastoupila jako elévka, později se stala baletkou, sólistkou, baletní mistryní a vedoucí operního baletu. Dosud stále dohlíží na chod Baletní přípravky Národního divadla, kterou před šedesáti lety spoluzakládala. V dětství na tanec nikdy nepomýšlela, chodila do Sokola, ráda střílela a ze všeho nejvíc milovala tzv. kolovadla, protože na nich mohla spojit skoky s létáním. Na školní besídce na konci páté třídy si jejího talentu všimla učitelka baletní školy A. Handlová, která malé Nadě nabídla, aby navštěvovala její hodiny. Náhodné setkání se sólistkou opery Národního divadla Marií Šponarovou, dlouholetou kamarádkou Naděždiny maminky, jí změnilo život. Operní diva jí domluvila hodiny u šéfky Baletu Národního divadla Jelizavety Nikolské a díky této přípravě se Nadězda ve svých šestnácti letech dostala do Národního divadla, kde působí dodnes. Za svoji dlouhou kariéru ve Zlaté kapličce zažila 16 ředitelů a několik režimů, od nacistické okupace, přes komunismus až po návrat k demokracii. Z baletních šéfů s velkou láskou vzpomíná na Sašu Machova, který nastoupil v roce 1946 a jako skvělý dramaturg, choreograf a režisér významně povznesl úroveň Baletu Národního divadla. Za jeho vedení se proslavili vynikající sólisté Naďa Hajdašová, Zora Šemberová, Helena Fenclová, Antonín Landa, Oldřich Stodola, Jiří Blažek, legendární Miroslav Kůra a řada dalších. Nezapomenutelné vzpomínky pojí Naďu Sobotkovou i s její životní učitelkou, vynikající choreografkou Jelizavetou Nikolskou, jejíž pohnutý osud by vydal na celý román. V roce 1953 Naděžda Sobotková spolu s Olgou Páskovou a Věrou Ždichyncovou obnovila Baletní přípravku Národního divadla a vedle kariéry taneční se začala věnovat i činnosti pedagogické. Podílela se na vzniku nových osnov a překládala výukové materiály. Za dobu existence baletní školy prošlo jejíma rukama okolo 3000 dětí, mimo jiné i proslulý choreograf Jiří Kylián nebo kambodžský král Norodom Sihamoni. Marina Feltlová S podzimem za zády Jiří Honzík Jiří Honzík se narodil 19. dubna 1924 v Košumberku na severozápadním pomezí Českomoravské vysočiny. Jeho rodiče, lékaři, se s tříletým synem přestěhovali do Cvikova, kde byl zřízen Zemský tuberkulózní ústav. Moje vědomí začíná okamžikem tohoto přestěhování, vzpomíná dr. Honzík. Roku 1935 nastoupil Jiří Honzík na české reálné gymnázium v České Lípě. Vedle poznávání literárních hrdinů a souvislostí, bylo ovšem třeba vyrovnávat se s poměry, které komplikovaly sílící nároky nacistické říše. Na podzim 1938 rodiče s jediným synem přesídlili do míst, v nichž lékařskou praxi začínali, do Luže u Košumberka. V nedalekém Vysokém Mýtě pokračoval Jiří Honzík v gymnaziálních studiích, ale jen do roku 1941, kdy byl zatčen za rozšiřování letáků. Z věznic v Pardubicích, Drážďanech a v Litoměřicích se devatenáctiletý mladík vrátil v červnu 1943 a do konce války pracoval v dělnických profesích. Pár dní poté jsem si zajel do Prahy. Fakulta, bylo jasné, že pro mne připadá v úvahu jedině filozofická, už byla otevřená, ale samozřejmě jsem zjistil, že pokud chci studovat, nejdřív musím odmaturovat. Po prožitých zkouškách byla ta maturitní už jen radostným detailem. V polovině října 1945 rodina přesídlila do Prahy a Jiří Honzík studoval literární historii a slavistiku. A moje představa byla, že až dostuduji, odejdu do nějakého většího severočeského města, kde je vědecká knihovna, budu tam knihovníkem, psát do místních novin a budu také ten, co bude dopisovat do Prahy. Díky společenským změnám mezi lety bylo třeba opět představy poněkud poupravit. Vysokoškolák se sice stal novinářem, ale přímo v hlavním městě, kde žije dodnes. Přispíval například do Kulturní politiky, Literárních novin, Plamene, Hosta do domu, do Světové literatury. Pracoval v kulturní rubrice Rudého práva. Na FF UK působil jako odborný asistent, překládal, redigoval. K vydání připravoval spisy Terezy Novákové, spolupracoval s Československým rozhlasem, připravil řadu překladů z ruštiny. V roce 1972 musel místo na fakultě opustit a živil se jako překladatel na volné noze. Od roku 1982 je v důchodu. Z vlastní tvorby Jiřího Honzíka byly v roce 2000 knižně vydány jeho literárněvědné studie Dvě století ruské literatury a o pět let později vyšla v Torstu sbírka jeho veršů nazvaná S podzimem za zády. Milena M. Marešová

16 14 Jubileum Peter Härtling Foto: Archiv LM Peter Härtling osmdesátiletý Německý spisovatel Peter Härtling oslaví 13. listopadu 2013 své osmdesáté narozeniny. Podobné jubileum dovoluje být trochu osobnější. Doufám, že by proti nebyl ani sám Peter Härtling, který se vždy zuby nehty bránil iluzorní snaze o tzv. objektivní vystižení něčí osobnosti a který kupříkladu ve svém románu Schubert (1992) ochotně přiznává, že píše knihu o svém Franzi Schubertovi. Začnu povzdechem nad neexistencí vzpomínky, již bych si tolik přál vlastnit: Na počátku 90. let 20. století, kdy jsem ještě nestudoval na Univerzitě Palackého, navštívil Peter Härtling dvakrát Olomouc. Četl na Katedře germanistiky ze svých textů. Potud by se bylo mohlo jednat o obvyklé autorské turné. Peter Härtling ovšem navíc navštívil město, v němž strávil během protektorátu tři podstatná léta svého dětství, k nimž se ve svých knihách s pravidelností vrací, léta, která jej formovala právě v nejsložitějším období osobnostního vývoje. V doprovodu profesora Ludvíka Václavka se tenkrát autor procházel ulicemi a parky města a rozvzpomínal se. Oběma účastníkům této procházky tehdy musely zajisté vyvstávat ve vzpomínkách odlišné obrazy téhož města. Peter Härtling je velmi úzce spjat s Moravou, jeho prarodiče z otcovy strany pocházejí z Brna. Sám autor se ovšem narodil v Saské Kamenici (Chemnitz), dětství strávil v nedaleké vesnici Hartmannsdorf. Protože Härtlingův otec nebyl nadšeným stoupencem režimu, rozhodl se vzdálit v roce 1940 z dohledu místních politických orgánů a po krátkém intermezzu v Brně se rodina s dvěma dětmi usadila v Olomouci, kde otec Härtling převzal advokátní kancelář. Ke konci války je povolán na frontu, v červnu roku 1945 umírá v ruském zajateckém táboře Döllersheim a rodina prchá z Olomouce před ruskými vojsky nejprve do Zwettlu v Dolních Rakousích, později do města Nürtingen v jižním Německu. Několik měsíců na to si bere Härtlingova matka život. V 50. letech pracoval Peter Härtling jako žurnalista a začal vydávat vlastní věci. Cena kritiků za knihu Niembsch o životě pozdně romantického rakouského básníka Nicolase Lenaua v roce 1964 odstartovala Härtlingovu kariéru. Během 70. a 80. let se Härtling stává uznávaným spisovatelem, jsou mu udíleny významné ceny, stipendia a čestné doktoráty,

17 Jubileum 15 dnes patří bez pochyb k nejdůležitějším a nejčtenějším německým spisovatelům. Kdybychom chtěli ve zkratce přehlédnout veškeré Härtlingovo dílo, mohli bychom vydělit několik oblastí, k nimž se autorova tvořivost napírá již od počátků jeho umělecké dráhy. Jako první velkou skupinu textů lze vydělit autobiografickou literaturu. Romány jako Nachgetragene Liebe z roku 1980 (česky jako Opožděná láska v překladu Věry Linhartové), Herzwand z roku 1990 (česky jako Srdeční stěna v překladu Lucy Topoľské) či Leben lernen (2003) jsou přísným ohledáváním vlastního dětství, sebekritickou sondou do duše dítěte vystaveného tlaku odlidšťujících ideologií. Dítě jako nečasová bytost a současně jako ještě nezpevněná existence eminentně náchylná k otravě ideologiemi, z nichž pro ně dýchá jakési to indiánství, to je fascinující jádro Härtlingových autobiografizujících knih. Zajímavou historii má novela Božena (1994): inspirací pro sepsání tragického osudu otcovy olomoucké sekretářky, paní Špačkové, bylo osobní setkání autora s její rodinou po prvním Härtlingově čtení v Olomouci v roce Druhá velká skupina Härtlingových textů jsou jeho specifické biografické romány. Peter Härtling je přitahován osudy umělců, kteří žili a tvořili na sklonku 18. století a v 1. polovině 19. století. Tito v širším slova smyslu romantikové jako Friedrich Hölderlin (Hölderlin, 1976), Franz Schubert (Schubert, 1992), Robert Schumann (Schumanns Schatten, 1996), Eduard Mörike (Die dreifache Maria, 1982), Wilhelm Waiblinger (Waiblingers Augen, 1987), E. T. A. Hoffmann (Hoffmann oder Die vielfältige Liebe, 2001) umožňují Peteru Härtlingovi obkružovat umělecky to, co lze nazvat konstrukcí dějin. Härtling není naivní autor, který by se domníval, že může nezávazně a objektivně psát o životě osobností, z nichž se většina časem proměnila v ikony. K literárnosti a subjektivnímu pohledu na ně se výslovně hlásí. Z uvědomované a literárně zpracovávané skutečnosti, že a jak čteme a píšeme dějiny, Härtlingovy knihy ve srovnání s naivní či tzv. objektivní biografickou literaturou nesmírně profitují. Härtlingova osobní inklinace k romantické poetice a současný kritický odstup od předmětu jeho zájmu činí z autora brilantního literárního portrétistu, jehož knihy patří ke skvostům německé literatury druhé poloviny 20. století. Podstatnou část Härtlingovy tvorby představují knihy pro děti. K těm nejznámějším patří zajisté Das war der Hirbel (1973), Ben liebt Anna (1979), Krücke (1987). I v knihách pro mladé čtenáře se autor nezbavuje svého obvyklého modu vyprávění, který slučuje zdánlivě neslučitelné: něhu a niternost, které poskytují čtenáři jeho knih často pocit, jako by vypravěč hovořil v nějakém intimním rozhovoru pouze k nim samotným, a potřebu reflexe, odstupu, které s sebou nutně nese nemožnost vyhýbat se realitě (např. tématu války apod.). Je udivující, jak intimně Härtling vypráví, a že přesto nepřekročí hranici sentimentality a banality. Dovolím si uzavřít svoji skicu o Peteru Härtlingovi zmínkou o dalším pojítku s Olomoucí. Posledním velikým oce něním, které spisovatel dostal, byla Cena Jacoba Grimma (Jacob-Grimm-Preis Deutsche Sprache), udělovaná jako jedna ze tří Kulturních cen za péči o německý jazyk (Kulturpreis Deutsche Sprache). Härtling ji obdržel v roce Každoročně je toto ocenění udělováno osobnostem, které se zasluhují o kreativní rozvoj německého jazyka a péči o něj jako o jazyk kultury střední Evropy a tak přispívají k jeho popularizaci. Härtlingovy texty, které se vyznačují odpovědností, přísností a spontaneitou, střídmostí a nebojácností při zacházení s jazykem jako prostředkem uchopování a vytváření světa, jistě po tomto ocenění volaly. O dva roky dříve, v roce 2010, ocenila porota vedle populárního německého zpěváka Udo Lindenberga také olomoucké Centrum pro výzkum německé moravské literatury při Katedře germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, které si dovoluje Härtlinga řadit mezi své německy píšící autory úzce spjaté s Moravou. Porota tehdy vyjádřila udělením ceny podporu dlouhodobé snaze vědců a pedagogů, kteří pomocí vědeckých a popularizujících publikací upomínají českou veřejnost na dlouhodobě politicky potlačovaný fakt historického prolínání českojazyčné a německojazyčné kultury na území dnešní České republiky. Ne vždy kvitované snahy těchto vědců jsou projevem jejich vědomí a přesvědčení, že bez znalosti německého jazyka jako jednoho z kulturních jazyků českých zemí a bez znalosti německojazyčné kultury těchto území bude naše kulturní paměť vždy okleštěná a náchylná k svévolným ideologizacím. Peter Härtling může být svým přístupem k historii a jazyku vzorem společensky uvědomělého a aktivního umělce a není důvodu, proč jej nevnímat jako umělce, který je součástí kultury českých zemí. Rodina Petera Härtlinga Lukáš Motyčka

18 16 Jubileum Albert Camus, 1957 Foto: Robert Edwards Wikimedia Commons Albert Camus 100. výročí narození Dne 7. listopadu 2013 uplyne 100 let od narození francouzského filozofa, esejisty, prozaika a dramatika Alberta Camuse. Ve Francii k tomuto významnému výročí tvůrce, který se narodil v roce 1913 v někdejší francouzské kolonii Alžírsku v městečku Mondovi (dnes Dréan), proběhne řada výstav, přednášek, konferencí a dalších akcí. Na Vltavě si tohoto výjimečného autora připomeneme od čtvrtka do neděle povídkou, sedmi eseji (z toho dvěma premiérami), pořadem Souzvuk a Schůzkami s literaturou. Moderní povídka čtvrtek hod. Host Povídka Host vyšla v souboru Exil a království (fr. 1957, česky 1965). Autor pracoval již od roku 1952 na knize s pracovním názvem Povídky z exilu. V důmyslných obměnách zde uplatnil základní motiv svého díla, hledání člověka, jenž se cítí cizincem v okolním světě a hledá svou cestu v chaosu vnějších sil a vztahů. Povídka Host vznikla ještě před 1. listopadem 1954, kdy bylo v Alžíru zveřejněno provolání s výzvou Alžířanům, aby zahájili ozbrojený boj proti nadvládě Francouzů, a přece již předpovídá dilema, které Camusovi později vznikne s počátkem alžírské války o nezávislost. Z překladu Josefa Pospíšila připravila Ilona Janská. V režii Aleše Vrzáka účinkuje Jan Vondráček. Psáno kurzívou čtvrtek hod. André Blanchet: Sázka Alberta Camuse Fragmenty z pronikavé studie francouzského jezuity An dré Blancheta ( ), v níž tento významný literární kritik bezprostředně po tragické smrti A. Camuse v lednu 1960 ozřejmuje vnitřní motivaci člověka, který je skryt za dílem a analyzuje autorův vztah k Bohu. Z překladu Josefa Mlejnka připravil Petr Turek. Pátek hod. Albert Camus: Smrt na duši Text z léta roku 1936, kdy třiadvacetiletý Camus podnikl cestu po střední Evropě. V srpnu strávil čtyři dny v Praze. Z pobytu vznikl deníkově laděný esej s názvem Smrt na duši. Camusův pražský pobyt proběhl ve znamení existenciální úzkosti a nejistoty v osobním životě (začínající autor se v té době dohodnul se svou ženou Simone na rozvodu). Neznalost češtiny pochopitelně ztěžovala orientaci v pražských reáliích. Z překladu Denise Molčanova (Respekt č. 27/2013) připravil Petr Turek. O víkendu 9. a odvysíláme v mimořádném schématu Camusovy eseje Návrat do Tipasy, Nihilismus a dějiny, Naděje a absurdita v díle Franze Kafky, Království konečných účelů, Helenin exil a esej českého literárního kritika Jiřího Cieslara Albert Camus filosof na svahu. Krátce ke dvěma textům: Albert Camus: Návrat do Tipasy Z esejistické knihy s názvem Léto (fr. 1954, česky 1999) jsme vybrali text Návrat do Tipasy (1952), v němž autor kráčí po stopách svých dávných inspirací a kořenů. Ruiny římského města Tipasa nedaleko hlavního města Alžíru jsou cílem Camusovy zimní cesty, při níž si uvědomuje, že za povyku, v němž žijeme, není láska možná a spravedlnost nestačí. Proto Evropa nenávidí denní světlo a nedokáže nic jiného než na nespravedlnost odpovídat zase nespravedlností. Ale já jsem v Tipase znovu objevoval, že chceme-li zabránit, aby spravedlnost zkostnatěla (..), musíme si v sobě uchovat nedotčenu svěžest, zřídlo radosti, milovat den, který se z moci nespravedlnosti vymyká, a navrátit se do boje, až si toto světlo vydobudeme. (..) konečně jsem chápal, že mě v nejhorších letech našeho šílenství nikdy neopustila vzpomínka na toto nebe. Z překladu Vlasty Dufkové připravil Petr Turek. V režii Markéty Jahodové účinkuje Vladimír Dlouhý. Albert Camus: Nihilismus a dějiny Z Camusova stěžejního filozoficko-esejistického díla Člověk revoltující (1951) jsme vybrali kapitolu dnes nadmíru aktuální, kapitolu o revoltě a nihilismu v lidských dějinách. Z překladu Kateřiny Lukešové připravil Petr Turek. V režii Markéty Jahodové účinkuje Jan Vlasák. Souzvuk neděle hod. Albert Camus: Ze zápisníků I-III Deníkové záznamy z let : texty na pomezí eseje, filozofie a básně v próze, postřehy, čtenářské záznamy, zárodky budoucích děl, ojedinělé dílo výjimečného tvůrce. Fascinace středomořským světem a světlem: Tyhle sklonky dne v Alžíru, kdy ženy jsou tak krásné (květen 1936). Fragmenty z Camusových deníkových zápisků v překladu Vlasty Dufkové vybral Petr Turek. Schůzky s literaturou neděle hod. Albert Camus, akord života a díla Hodinový portrét spisovatele připravila Milena Tomášková. Ukázky z románů První člověk, Cizinec, Mor a z esejistické knihy Člověk revoltující v překladech Kateřiny Vinšové, Miloslava Žiliny, Mileny Tomáškové a Kateřiny Lukešové. V pořadu uslyšíme autentické na hrávky Camusova hlasu. V režii Markéty Jahodové účinkují Jan Kačer, Miloš Hlavica a Ivan Gübel. Petr Turek

19 17 Kavalír velmi pohnutého soukromého života Osmého září uplyne 400 let od smrti Carla Gesualda da Venosa, italského šlechtice, skladatele a hudebníka, jehož kompoziční styl a životní osudy uchvátily a inspirovaly ve dvacátém století řadu umělců různých oborů. Gesualdo patří k poslední generaci renesančních skladatelů, ale jeho způsob kompozice, uplatněný především v pozdní madrigalové tvorbě, je naprosto jedinečný. Završuje pokusy několika generací skladatelů 16. století, kteří v procesu hledání nového výrazu a ve snaze nalézt adekvátní prostředky pro vyjádření emotivních a dramatických textů experimentovali s chromatickými postupy při vedení hlasů svých skladeb. Gesualdo mezi nimi vyniká nejen odvahou, ale také tím, že je nezávislým umělcem. Není profesionálním skladatelem, který by se svým uměním živil. Je šlechticem z bohatého a vlivného rodu, pro kterého je kompozice hudby cestou, jak dát průchod svým niterným pocitům, které i po staletích zaujaly moderní psychoanalytiky k různým interpretacím. Gesualdo je skutečně kavalírem pohnutého života, jak ho nazval Gracian Černušák ve 30. letech minulého století. Narodil se 8. března roku 1566 ve Venose jako druhorozený syn knížete Fabrizia Gesualda. V domě svého otce v Neapoli získal vzdělání a základy všech dovedností, které mohl jako šlechtic potřebovat v dalším životě. Je pravděpodobné, že se učil i hře na loutnu a zpěvu a že byl veden v umění kontrapunktu a kompozice. Carlo byl původně určen ke dráze duchovního, ale úmrtí jeho bratra z něj udělalo dědice knížecího titulu a rozsáhlého rodového majetku. Roku 1586 se oženil se svojí sestřenicí Marií d Avalos. Manželství nebylo šťastné a skončilo tragicky. 26. října roku 1590 přistihl Gesualdo svoji ženu ve svém neapolském domě in flagranti s vévodou z Andrie Fabriziem Carafou. Jeho reakce byla okamžitá a velmi emotivní, neboť nechal oba milence na místě zavraždit. Vzhledem ke svému původu nebyl potrestán, ale společně s touto příhodou vstoupil do jeho duše neklid, označovaný v jeho době jako melancholie, který je patrný ve všech jeho dalších projevech, včetně hudby. Jednalo se nejspíše o stavy deprese, výčitky, potřebu přehnané zbožnosti a pokání. Tyto stavy mysli jsou patrné ve volbě textů, které zhudebňoval, a v užívání překvapivých harmonických zvratů. Inspirací pro jeho hudbu však bylo i poznání hudební kultury dvora ve Ferraře, který se stal na konci 16. století velice progresivním místem, kde se střetávaly přední italské skladatelské osobnosti a utvářel se nový interpretační styl, v kterém našly uplatnění i ženy sólistky. Ve Ferraře začal Gesualdo tisknout i své prvé madrigalové sbírky. Přes občasné cestování se však Gesualdo stále více uzavíral do izolace od okolního světa. Na konci století se ob klopil hudebníky a intenzivně se věnoval hudbě. Dokladem toho jsou další tisky jeho skladeb. V roce 1603 vydal v Neapoli dvě obsáhlé sbírky duchovních motet. Roku 1611 vychází v Gesualdu u tiskaře Jacoba Carlina sbírka Responsoria a pátá a šestá kniha pětihlasých madrigalů. Tato díla patří k vrcholům Gesualdovy tvorby. Zvláště madrigalové knihy se setkaly v hudební kultuře Itálie, která hledala nové stylové paradigma, s velkým ohlasem. Svědčí o tom četné reedice jeho madrigalů u význačných benátských tiskařů a především historicky pozoruhodné kompletní vydání všech Gesualdových pětihlasých madrigalových knih ve formě partitury Partitura delli sei libri de madrigali a cinque voci, které vyšlo v Janově v roce Carlo Gesualdo stále komponoval, ale jeho podivínství se umocňovalo a začalo se projevovat i posedlostí ve sbírání ostatků svatých. Zhoršoval se i jeho zdravotní stav, neboť dlouhodobě trpěl astmatem. V srpnu 1613 zemřel jeho syn z prvého manželství Emanuel. Krátce na to, 8. září zemřel také Carlo Gesualdo. Příčina jeho smrti není známá. Pohřben byl v kapli sv. Ignácia v kostele Gesù Nuovo v Neapoli. Petr Daněk

20 18 David Vaughan Foto: Týdeník Rozhlas David Vaughan: Slyšte můj hlas Praha, rok Mladý muž, žurnalista, Angličan, shodou rodinných okolností ovládající češtinu, přijíždí do Prahy jako tlumočník a příležitostný zpravodaj. V pohraničních oblastech Československa se soužití Čechů a Němců pomalu mění v konflikt, velmoci, které stály při založení samostatného Československa, jsou volány k řešení problému, který ovšem nevzniká přirozeně, ale je rozdmýcháván nacistickými ideology. Novou, zázračnou ideologickou zbraní veřejného šíření informací i dogmat je rozhlas a tohle médium našeho vypravěče mimořádně zajímá. David Vaughan, Angličan, žijící v Praze, lingvista, polyglot, rozhlasový dokumentarista a publicista, vysokoškolský učitel dějin a praxe médií, napsal svou rozhlasovou novelu s prvky dokumentu na základě studia zvukových i písemných materiálů k úloze rozhlasu v roce předcházejícím mnichovské konferenci. Na té, jak víme z historie, bylo Československo v iluzorní snaze o záchranu evropského míru zrazeno spojenci Velkou Británií a Fra ncií. Československý rozhlas od svého vzniku vysílal i pro německou menšinu německy. Vytvářel však program politicky neutrální, zaměřený spíše kulturně a oddechově, dlouho se nesnažil komentovat dění v Sudetech a nároky českých Němců z pozice československého státu, rezignoval na možnost sdělovat českým Němcům o hitlerovské říši jiné informace, než jakých se jim dostávala z říšských vysílačů. Stručně řečeno vůči českým Němcům zanedbal československý rozhlas svou státotvornou roli. Hlavní nacistický ideolog Josef Goebbels naopak pochopil jedinečnou úlohu rozhlasu okamžitě, německé vysílače měly dobrý a silný signál a vytvářely přitažlivý program pro všechny skupiny obyvatel ve všech oblastech. Německy mluvící obyvatelé českého a moravského pohraničí neměli důvod poslouchat německé vysílání Československého rozhlasu, této služby se jim dostávalo v mnohem lepší kvalitě z německých vysílačů. Že tyto vysílače vedle hudby a zábavy sdělovaly také nacistickou verzi politických událostí a o situaci českých Němců říkaly vyslovené lži, to tenkrát (ostatně jako v každé době totalitních praktik) posluchači nedokázali, a později už ani nechtěli rozpoznat. Mladý britský novinář se v redakci Radiojournalu setkává s protagonisty tehdejšího demokratického rozhlasového novinářství s básníkem a redaktorem zahraničního vysílání Ivanem Jelínkem, s publicistou Miloslavem Dismanem, je svědkem rádiového mostu mezi národy, po němž běžela poselství míru Alberta Einsteina, Rabínranátha Thákura, Františka Křižíka i Karla Čapka. Je uhranut kouzlem rozhlasu, skutečností, že stejnou informaci můžou díky rádiovým vlnám slyšet lidé ve stejném okamžiku na různých místech světa. V příběhu vystupuje i řada slavných jmen zahraničních novinářů, Britů i Američanů, kteří v době kolem Mnichova v Praze působili, setkáme se i s představiteli Sudetoněmecké strany v jejím sídle v Německém domě Na Příkopech a v doprovodu novináře Billa Morrella a jeho foxteriéra se několikrát vypravíme do Liberce, Karlových Varů a na severočeský venkov, abychom spolu s vypravěčem byli svědky shromáždění Henleinovy strany, ale i mítinku německých antifašistů, sociálních demokratů a komunistů z průmyslových oblastí, a také bohoslužby. Významnou a složitou postavou je katolický farář Emanuel Reichenberger přezdívaný rudý kaplan, který se z křesťanských pozic bere před Mnichovem za své venkovské a dělnické věřící ze Sudet, válku přežije v emigraci v USA a po návratu do Německa se stejně nekompromisně postaví za odsunuté Němce. David Vaughan s využitím dobových dokumentů líčí scénu příjezdu lorda Runcimana do Prahy, přivádí nás na tiskovou konferenci do hotelu Alcron, kde kvůli aglickému puritánskému metodistovi musí být zakryta socha ženský akt, a ukazuje lhostejnost a povýšenost britských politiků k osudu středoevropské země. Díky archivu BBC uslyšíme oslavnou píseň, jíž byl Neville Chamberlain vítán v Londýně jako zachránce míru, a v kontrastu k radosti britské veřejnosti zaznějí zvukové záznamy otřesných politických projevů reprezentantů Německé říše. Vypravěč rozhlasové novely s prvky dokumentu se Prahou pohybuje na trase mezi bydlištěm na Újezdě, Národ ní třídou, Václavským náměstím a budovou rozhlasu na Vinohradské, tehdy Fochově třídě. Město ožívá jako zvukový obraz průvod s Palládiem země české, sokolský slet, příjezdy a odjezdy politiků, kavárny, v nichž se scházejí novináři a shánějí tu zprávy, Václavské náměstí jako tržiště informací. Demokraticky smýšlející zahraniční zpravodajové žasnou nad obratností německé propagandy, nad rychlostí, s níž jsou nacisté schopni vyrábět falešné zprávy, i nad liknavostí československých médií ve chvíli smrtelného ohrožení. Jsme svědky i dvojího žurnalistického stylu jeden je kavárenský, pohodlný, mani pulovatelný, druhý autentický, reportážní, jaký reprezentuje nejen vypravěč a jeho straší přítel Bill Morell, ale na české straně i Miloslav Disman a Milena Jesenská. Ocitáme se v mnohojazyčném, otevřeném prostředí první Československé republiky, bohužel na samém jejím konci. Řada dokumentů té doby se zachovala v archivech v písemné podobě projevy poslanců, umělecké texty, citace z britského, německého i českého tisku. Mnohé dokumenty jsou zvukové, díky digitální technologii vy