2012 Trast pro ekonomiku a společnost Editoři: Naďa Johanisová, Stanislav Kutáček, Nikola Marková, Lenka Parkánová Recenzovala: Lenka Sobotová,

Transkript

1

2

3 2012 Trast pro ekonomiku a společnost Editoři: Naďa Johanisová, Stanislav Kutáček, Nikola Marková, Lenka Parkánová Recenzovala: Lenka Sobotová, Univerzita Palackého v Olomouci 2

4 Trast pro ekonomiku a společnost......je český nezávislý think-tank. Trast podporuje odborníky a zainteresovanou veřejnost v práci na ekonomických a sociálních modelech, konceptech a praktických řešeních, podporujících sociální spravedlnost, udržitelnost a korporátní odpovědnost. Trast chce především otevírat a rozšiřovat odbornou i veřejnou diskusi a kritiku převládajících premis neoklasické ekonomie a neoliberalismu, analyzovat důsledky a možná rizika současných politik pro sféru sociální a ekologickou a pro koncepci demokratického a právního státu a přinášet konstruktivní návrhy možných řešení, podporovat vznik, rozvoj a fungování lokálních, etických, demokratických ekonomických alternativ fungujících v praxi a přispívat k formování a rozvoji kritického myšlení v české společnosti. Ekumenická akademie Praha (EAP)......je nevládní nezisková organizace, která se zabývá vzděláváním dospělých a mládeže formou přednášek, studijních pobytů, seminářů a konferencí a dalšími způsoby, jako je publikování a dokumentace. Kromě toho uskutečňuje i konkrétní projekty - např. rozvojový projekt v Zambii (2005) nebo od roku 2004 velkoobchod se spravedlivě obchodovaným zbožím - fair trade. Obsahově se zaměřuje na otázky kultury, politiky, vztahů církve a společnosti, sociální spravedlnosti, udržitelného rozvoje a ve významné míře otázkami vztahů Severu a Jihu. Záměrem akademie je vytvářet fórum pro otevřenou diskusi o těchto otázkách a to v široké spolupráci s partnerskými institucemi doma i v zahraničí. Ekumenická akademie Praha, která funguje od roku 1995, byla iniciátorem a zakladatelem koalice Milostivé léto (Jubilee Czech), je členem Ekumenické asociace akademií a laických center v Evropě (EAALCE), evropské sítě EURODAD (European Network on Debt and Development), zakládajícím členem Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS), Asociace pro Fair Trade, kampaně Česko proti chudobě a podílí se na práci několika dalších evropských sítí nevládních organizací. Na některých programech spolupracuje se Světovou radou církví, s Konferencí evropských církví a s desítkami dalších organizací. Glopolis je analytické centrum (think-tank) se sídlem v Praze, které se zaměřuje na globální výzvy současného světa a příslušné odpovědi České republiky a Evropské unie. Ve spolupráci s těmi, kteří utvářejí politiku, byznys a veřejné mínění, je jeho dlouhodobým cílem zlepšit politickou kulturu a přispět k přechodu na chytrou ekonomiku, k energetické a potravinové zodpovědnosti. Glopolis se zabývá hodnocením strategických dokumentů veřejných a firemních politik z hlediska globálních trendů a mapováním politik a rozhodovacích procesů v ČR, EU a v mezinárodních institucích. Dále organizuje expertní diskuse, přednášky, kurzy, školení a prezentace napříč tématy, obory a sektory. To vše je podpořeno vlastním výzkumem. Centrum pro otázky životního prostředí......je součást Univerzity Karlovy a ve svých aktivitách klade důraz na dva základní směry. Především je to vědecká práce, kterou rozvíjí zejména s podporou grantů z národních, ale hlavně mezinárodních zdrojů jako jsou Rámcové programy Evropské unie. Druhým směrem je účast na univerzitní výuce přednáškami, vedením diplomových prací a doktorských studentů. Centrum zajišťuje poradní a expertní podporu rektorovi a dalším představitelům Univerzity, pomáhá vytvářet interdisciplinární kontakty ve výuce týkající se otázek životního prostředí a udržitelného rozvoje, jež se realizuje na

5 jednotlivých fakultách a součástech Univerzity, případně i na jiných vysokých školách, a vytváří mezinárodní sítě spolupráce ve výuce a výzkumu. Centrum pomáhá iniciovat vznik studijních programů, oborů a předmětů, spolupracuje při jejich akreditaci a vyhledává témata bakalářských, diplomových, rigorózních a disertačních prací a podle potřeby se podílí na výukové a další pedagogické činnosti jednotlivých fakult Univerzity. Do akademického prostředí prosazuje inovace především ve výuce, a rozvíjí odborný dialog vydáváním vlastních publikací a periodik. Otevřený prostor Mít či sdílet? Cílem semináře, který proběhl v Oldřichově v Hájích ve dnech , bylo utvořit inspirující prostředí a umožnit seznámení, společné přemýšlení a diskuse lidem, kteří tuší, že formy a způsoby vlastnění, zejména vlastnění půdy, podniků, bydlení, ale třeba i zdrojů energie, práv vysílat na rozhlasových vlnách či práv patentových úzce souvisejí s našimi možnostmi aktivně působit v tomto světě a nepřímo ovlivňují i míru našeho dopadu na přírodu. Je tomu tak, že se musíme naučit sdílet, abychom přežili? Nebo naopak je sdílení přežitkem socialismu a řešení je v privatizaci? Či je pravda ještě jinde? Jaké vlastně existují formy vlastnictví a co to sdílení v praxi znamená? Jaké jsou jeho výhody a rizika? Co jsou to commons a mají co říci dnešku tradiční občiny? Mohu být družstva alternativou a jak v praxi fungují? Jak mohou obce využít svůj majetek v zájmu občanů i přírody? Liší se sociální podniky svou vlastnickou strukturou od mainstreamu? Jaká je dnes role státního vlastnictví? To byly některé otázky, o nichž jsme doufali, že na semináři přijdou na přetřes. Protože se ale jednalo o seminář ve formátu open space otevřený prostor, jehož obsah se rodí až v jeho průběhu, závisela jeho podoba, jako vždy, na účastnících. O technice otevřený prostor Setkání typu Otevřený prostor je typicky několikadenní, pouze s široce definovaným tématem. Cílem je dát dohromady lidi, kteří mají nejrůznější názory na dané téma a pokud možno i praktické zkušenosti. Umožnit jim diskusi, ve které by si tříbili argumenty a inspirovali se navzájem. Jednotliví účastníci mohou prezentovat svoje projekty, témata, otázky k diskusi, případně se účastnit pouze pasivně (tzv. motýli sedí a jsou krásní). Účastníci mohou též přebíhat mezi jednotlivými bloky od tématu k tématu (tzv. čmeláci přelétávají). Obvyklé je mít dva až čtyři programové bloky jeden až dva během dopoledne a další odpoledne. Konečná podoba detailního programu se tvoří až v průběhu akce podle zájmu účastníků a za asistence facilitátora. Z jednotlivých programových bloků se pořizují zápisy pro účely plánování dalších akcí a zprostředkování myšlenek semináře dalším zájemcům. Seminář, který proběhl ve dnech navázal na pět úspěšných předchozích seminářů open-space/otevřený prostor, pořádaných Trastem pro ekonomiku a společnost ve spolupráci s dalšími organizacemi (Peníze jinak? Chaloupky, ; Fair trade, free trade, nebo jinak?, Rychta Krásensko ; Energie, decentralizace a udržitelnost, Švýcárna u Adamova ; Demokratické ekonomiky a udržitelnost, Hostětín, a O lokálních ekonomikách a udržitelném rozvoji, Růžďka, Sborníčky z minulých seminářů jsou dostupné v elektronické podobě na stránkách

6 Obsah 1. Pár slov na úvod Pozemkové spolky a land trusty Participativní rozpočet Mít či sdílet: Autonapůl Problém nedostatečné transparence vlastnictví Právo na průchod krajinou Zaměstnanecká participace Obrana obecní pastviny Jak mohou skupiny a organizace fungovat lépe? Pojetí práce a principy řízení v sociálních podnicích Privatizace vodárenství v ČR Program semináře Seznam účastníků

7 Pár slov na úvod 12

8 OTEVŘENÝ PROSTOR 12 Mít či sdílet? Sborníček, do něhož právě nahlížíte, se pokusil slovem a obrazem zachytit témata a atmosféru na již šestém semináři Trastu pro ekonomiku a společnost, který se tentokrát konal v klínu zasněžených hor: ve Středisku ekologické výchovy Libereckého kraje Střevlík v Oldřichově v Hájích. Téma vlastnictví je zvláště v našich zeměpisných šířkách nabité emocemi a rezonuje ozvěnou násilí: Vyvlastnění soukromých firem a domů, zrušení či zestátnění velké části plehjády výrobních, spotřebních a úvěrních družstev (záložen a kampeliček), povinný vznik jednotných zemědělských družstev, kterým se podařilo v očích dvou či tří generací ztotožnit družstva s érou totality. Není divu, že po roce 1989 oslnivě zazářila hvězda soukromého vlastnictví. Po dvaceti letech je však stále zřetelněji patrné, že i privatizace má své stíny. Pragmaticky o nich v případě vodních zdrojů v ČR hovořil na semináři Jirka Čáslavka z think-tanku Glopolis: nevýhodné smlouvy měst a obcí s privátními firmami způsobily, že náklady zůstávají obcím a zisky soukromým firmám. Přízrak privatizace přístupu do české krajiny byl tématem zajímavé diskuse s Honzou Moravcem z Českého svazu ochránců přírody. V jiných sezeních se účastníci soustředili na hledání alternativ neoliberálního privatizačního modelu, diskutovalo se o sociálním podnikání, zaměstnanecké participaci, o brněnském carsharingovém družstvu i o pozemkových spolcích u nás a v Británii. Právě v případě pozemkových spolků anglicky land trusts, přičemž trust je něco úplně jiného, než spolek - se v diskusi českých účastníků s anglickým hostem, Martinem Largem (viz též rozhovor s ním v Sedmé generaci 2/2012, číslo je celé zaměřené na téma sdílení), ukázalo, že když dva hovoří o tomtéž, není to totéž. Pojem commons se v anglosaském světě vyvíjel úplně jinak, než u nás: zatímco jeho český ekvivalent občina v nás vyvolá nejspíš zívnutí, hýří slovo commons mnoha barvami, trochu jako tropický motýl. Průvodcem jedním z těchto fazet slova commons nám mohou být třeba stránky Creative commons (česky Creative commons je systém copyrightu, který umožňuje projekty, jako je tento náš sborník, bez problémů sdílet a šířit ovšem na nekomerční bázi. Martinova organizace, která v jeho městečku Stroud v jihozápadní Anglii pomáhá proměňovat privátní majetek na komunitní zcela nenásilnou formou ( se jmenuje Stroud Common Wealth. Common wealth znamená společné bohatství. Ve volných chvílích jsme si užívali společné bohatství dosud neoplocené přírody v okolí Střevlíku a pokoušeli se běžkovat, což nám však komplikovala absence stop. Krásný byl společný výlet do Hejnic a Lázní Libverda, někteří z nás se pak vraceli na běžkách starou poutní cestou lesem plným skal a měsíčních stínů. Pobyt ve Střevlíku nám zpestřovala také hra Cashflow, dveře na fotobuňku a časové spínače osvětlení v koupelnách. Dík za příjemnou atmosféru patří všem účastníkům, včetně výborných tlumočníků Michala Palaty a Vaška Juchelky, a také personálu Střevlíku za toleranci v případě přetopené varné nádoby na čaj a za účinnou pomoc, když některým z nás zamrzly v nádrži auta pohonné hmoty. Ačkoliv jsme téma různých forem vlastnictví sotva nakousli, věřím, že diskuse měly smysl a že konec semináře znamenal i různé další začátky. Naďa Johanisová, Brno, červenec

9 2 Pozemkové spolky a land trusty 2 Záznam z diskuse, kterou vedli Jan Moravec a Martin Large. Zapsali Jan Moravec a Naďa Johanisová.

10 OTEVŘENÝ PROSTOR 12 Mít či sdílet? (Jan Moravec) Pozemkové spolky začaly v České republice vznikat v polovině 90. let 20. století, inspirovány americkou a později britskou zkušeností s tzv. land trusts. Postupně se vyvinula jejich česká podoba, navazující na starší tradici dobrovolné ochrany přírody u nás. Činnost pozemkových spolků v České republice má dvě podoby. První podoba: Jednotlivé spolky cenná území vykupují či dlouhodobě přebírají uživatelská práva (např. nájem) a poté je v zájmu ochrany přírodního či kulturního dědictví spravují. Druhá podoba: Pozemkové spolky uzavírají s vlastníkem pozemku dohodu o spolupráci. O území se podle domluvených pravidel stará vlastník sám a spolek mu pouze vypomáhá, např. se zajištěním financí, brigádnicky či v odborných otázkách. V případě vlastnictví či například dlouhodobého nájmu je výhodou velká stabilita a jistota, že peníze či síly vložené do dané nemovitosti nepřijdou vniveč, usmyslí-li si vlastník jiné využití svého pozemku. Nicméně tento model znamená pro pozemkový spolek většinou výrazně vyšší množství vložených financí i sil, což pak limituje velikost území, které je spolek schopný chránit. Druhá, volnější varianta spolupráce spolků s vlastníky pozemků, není z právního hlediska tak pevným vztahem. Na druhou stranu však umožňuje ovlivňovat velmi rozsáhlé oblasti. Partnerský přístup pozemkového spolku k vlastníkům navíc zlepšuje vnímání ochrany přírody a krajiny místní komunitou (na rozdíl od většinou direktivního přístupu státní ochrany přírody). Akreditovaných pozemkových spolků je v České republice v současné době asi šedesát, koordinuje je Český svaz ochránců přírody. Jedná se jak o skupiny dobrovolníků, kteří o cenná území pečují ve svém volném čase, tak o neziskové organizace, více či méně profesionalizované. Nejčastnější problémy, kterým pozemkové spolky čelí, jsou: 1. Personální slabost (řada spolků stojí na aktivitě jednoho či dvou lidí a při jejich výpadku stagnují či zanikají), 2. Velké zásahy státu do vlastnických práv (viz následná diskuse), 3. Značná finanční závislost managementu pozemků na státu (řešením může být posílení dobrovolnické činnosti, diferencované financování prostřednictvím sponzoringu, veřejných sbírek či vlastní finanční aktivity, například prodejem produktů z pozemků). (Martin Large) Anglosaský model land trust vychází z myšlenky land trusteeship, tedy z představy o půdě jako o commons (viz též příspěvek Nadi Johanisové Obrana obecní pastviny v tomto sborníku). Půda je v tomto smyslu něčím, co sdílíme (stejně jako vzduch, vodu apod.), a co je spojeno s určitými právy (balíkem práv). Nikoliv tedy klasickou komoditou - zbožím, které se prodává a kupuje na trhu. Mezi práva, která se váží na půdu, patří např. právo procházet krajinou, plavat v přírodě, právo sbírat plody, chodit na dřevo, pást hospodářská zvířata či venčit psy, právo vyloučit jiné lidi z užívání pozemku či postavit na něm dům, právo rybařit, lovit, získávat dotace EU z pozemku. Toto všechno činí z půdy komplexní pojem. Koncept land trustu tedy vychází z chápání půdy jako společného a nezcizitelného zdroje života a snaží se ji získat ( vyreklamovat ) z trhu, k čemuž nejčastěji dochází koupí nebo darem. Poté je takto svěřená půda spravována tzv. in trust: v zájmu současných, ale i budoucích generací. Jedna rozšířená definice praví, že land trust je občanské, neziskové sdružení fungující 10

11 sborník ze semináře Oldřichov v Hájích ve veřejném zájmu, které drží půdu v neziskovém vlastnictví. Česky se land trust překládá jako pozemkový spolek, i když pojem spolek má odlišný význam od anglického trust. V anglosaských zemích (USA, Británie) lze často rozlišit pozemkové spolky zaměřené na zachování přírody (divočiny) či na zemědělskou půdu (farmy). Specifickým typem jsou pak community land trusts, komunitní pozemkové spolky, které se zaměřují především na poskytování tzv. affordable housing, čili finančně dostupného bydlení (míněno je často finančně dostupné bydlení pro místní občany, kteří by jinak museli z regionu emigrovat). Některé pozemkové spolky (zejména v americkém státě Vermont) usilují o integraci všech tří funkcí (příroda, zemědělství, bydlení) v rámci jednoho typu pozemkového spolku. K britským pozemkovým spolkům patří i celostátní pozemkové spolky, jako je National Trust se třemi miliony členů. Ten spravuje přes 800 farem, několik set památkově významných budov, zahrad, pobřežních zón a horských oblastí a jejich objekty a pozemky navštěvují ročně miliony lidí. Martin L. sám pracuje na založení celostátního pozemkového spolku, který by poskytoval možnost biodynamického farmaření začínajícím zemědělcům (viz Komunitní pozemkové spolky naproti tomu slouží lidem v určité lokalitě. Jsou to neziskové, komunitní, demokraticky řízené organizace, které se snaží naplnit ekonomické, kulturní a environmentální cíle prostřednictvím vlastnictví/správy pozemků a nemovitostí (budov). Snaží se dlouhodobě uchovat hodnotu (capture value) pro místní komunitu a zároveň utvářejí prostor i pro individuální podnikání, např. pronájmem půdy podnikatelům (farmě, zahradnictví, sportovnímu klubu, atd.). Spolek si přitom ponechává vlastnictví půdy a zisky poskytuje komunitě. Příkladem je Letchworth Garden City severně od Londýna, původně založené z podnětu britského architekta a reformátora Ebenezera Howarda. Z příjmů za nájmy (až 6 milionů liber ročně) podporuje místní sociální a kulturní aktivity. Většina komunitních spolků v Británii je však menší a vznikla po roce 2004 díky úspěšnému demonstračnímu projektu, který komunitní pozemkové spolky zpopularizoval. V současné době jich v Británii funguje kolem osmdesáti (viz Pojem pozemkový spolek má od roku 2008 i legislativní oporu v zákoně o bydlení (Housing Act). Inspirací pro britské komunitní vlastnictví půdy bylo americké hnutí pozemkových spolků, které funguje od osmdesátých let 20. stol. K těm, kdo po tomto způsobu vlastnictví volali a propagovali jej, patřil již Gándhí, Tolstoj, Octavia Hillová či John Ruskin. (Diskuse) Situace v ČR je oproti Británii jiná: problémem zatím není např. přístup do krajiny (jako je tomu v Británii), ale panující nedůvěra ke komunitnímu vlastnictví. Velmi odlišné je také právní prostředí i historický kontext v rámci anglosaských zemí. Spolupráce v této oblasti dnes proto probíhá spíše se zeměmi jako je Německo, Itálie či Katalánsko. Ideální je, když má spolek alespoň 20 členů a šest aktivních lidí. Úspěch hodně záleží na místních tradicích. Zahraniční zkušenosti nemusí být přenositelné. Zásahy státu do vlastnických práv u nás jsou komplikovaným problémem. Na jednu stranu znesnadňují soukromé/spolkové snahy o ochranu lokalit, které naráží 11

12 OTEVŘENÝ PROSTOR 12 Mít či sdílet? na zákony (např. je problém ponechat les bez zásahu, státní ochrana přírody má možnost vstupovat do managementu některých pozemků prostřednictvím třetích osob často komerčních firem,...). Na druhou stranu je nějaká ochrana veřejných zájmů státem na soukromých pozemcích nezbytná. Klíčem k řešení jsou úředníci s dostatečným vzděláním a odvahou samostatně rozhodovat, kteří by bez problémů vydali výjimku, pokud je změna navrhovaná spolkem ve veřejném zájmu, tedy v zájmu přírodních kvalit území (byť neodpovídá striktně požadavkům zákona). Martin zakončuje citátem: Země budiž pro nás všechny společnou pokladnicí. Pochází od Gerrarda Winstanleyho, člena skupiny diggers, která se v 17. století ( ) v jižní Anglii pokusila vrátit ke komunitnímu samozásobitelství (viz též příspěvek N. Johanisové Obrana obecní pastviny). Literatura a odkazy: (bližší informace o hnutí pozemkových spolků v ČR včetně řady materiálů ke stažení) Large, Martin: Common Wealth for a free, equal, mutual and sustainable society, Hawthorn Press, Stroud, 2010 (zejm. kapitola 10 Land for People). Pešout, Pavel (ed.) a kol.: Jak založit pozemkový spolek, Český svaz ochránců přírody, Praha, 1998 (text má dnes význam již spíše historický) Stibral, Karel, Binka, Bohuslav, Johanisová, Naďa: John Ruskin a příroda, Dokořán, Praha, (zejm. str ) 12

13 32 Participativní rozpočet Záznam z diskuze, kterou vedl Tomáš Vokoun. Zapsal Tomáš Vokoun.

14 OTEVŘENÝ PROSTOR 12 Mít či sdílet? Participativní rozpočet (participatory budget) je nástrojem, který umožňuje širší zapojení obyvatelstva do správy obce nebo územního celku. Jedná se o proces demokratického rozhodování, kdy mají obyčejní občané možnost rozhodnout o tom, jak bude využita část veřejného/obecního, městského rozpočtu v jejich regionu. Nepopírá zastupitelskou demokracii, ale doplňuje ji. První participativní rozpočet vznikl v brazilském městě Porto Alegre ( obyvatel) roku Na začátku se procesu účastnilo občanů a postupně počet vzrostl na Následně byl participativní rozpočet zaveden v celém spolkovém státě, kde se jeho tvorby účastní obyvatel. Díky Světovému sociálnímu fóru, které se v Porto Alegre konalo v roce 2001, se tento model přenesl do světa. Na celém světě se používá ve více než 200 městech a územních celcích. V rámci Evropy například v Córdobě (Španělsko), v St. Denis (Francie) a nově se zavádí v Bratislavě. V Porto Alegre je celý rozpočet sestavován občany. Příprava nového rozpočtu začíná už v březnu, kdy se v jednotlivých městských částech konají tzv. Předběžné sousedské schůze. Ty připraví podklady pro Regionální shromáždění, které volí delegáty pro Regionální fórum. Toto kolečko se opakuje ještě jednou od července. Od roku 1993 se kromě místních setkání pořádají i tematická shromáždění se stejnou strukturou. Z těch vzejdou delegáti Rozpočtové rady, která funguje celoročně. V St. Denis funguje proces participativního rozpočtu podobně, je však rozšířen o prvek ankety. Ta umožňuje vyjádřit priority i lidem, kteří nemají čas účastnit se osobních setkání. Nejblíže k nám se začíná prosazovat participativní rozpočet v Bratislavě (viz www. pr.bratislava.sk). Iniciátorem je sdružení Utopia ( Pro pilotní projekty bylo vyčleněno Eur z městského rozpočtu, na příští rok desetinásobek této částky a do budoucna se má tímto způsobem přerozdělovat 1% městského rozpočtu. Příprava začala ustanovením nikoliv místních, ale tematických skupin senioři, mládež, cyklodoprava, zelené město a kultura. Ty připravují vlastní projekty. V České republice zatím participativní rozpočet žádné město nezavedlo, ale existují příklady, které se tomuto modelu blíží. Jedná se například o projekt Fórum zdravé město, který funguje v Mladé Boleslavi. S jeho pomocí se podařilo vyřešit problémy s holuby nebo postavit aquapark. Kromě osobních setkání využívají v Mladé Boleslavi i možnosti anket, přesto projekt trápí malé zapojení občanů města. Je otázkou, do jaké míry budou samotní obyvatelé ovlivněni při svém rozhodování soukromými lobbistickými tlaky. I dnes je snaha naklonit si veřejné mínění pro podporu soukromých investic. Nedá se říci, že by existovala nějaká zdravá míra přidělené časti rozpočtu, o které by mohli lidé rozhodovat, záleží na ošetření způsobu projednávaní. Odkazy: 14

15 42 Mít či sdílet: Autonapůl Záznam z prezentace Stanislava Kutáčka. Zapsal Stanislav Kutáček.

16 OTEVŘENÝ PROSTOR 12 Mít či sdílet? Každý si může spočítat, zda se mu vyplatí vlastnit automobil. Pokud od automobilu nečekáme něco více (např. prezentaci vlastního sociálního statusu, velkou časovou flexibilitu), je otázka uspokojení potřeby mobility poměrně jednoduchá. Můžeme si spočítat, kolik nás stojí kilometr autem a porovnat to s alternativami chůzí, jízdou na kole, použitím hromadné dopravy nebo taxi. Často se ukazuje, že lidé, kteří vlastním autem nejezdí příliš často, vynakládají na každý ujetý kilometr relativně hodně peněz. Snaha zlevnit použití auta pro občasné uživatele vedla ke vzniku carsharingu sdílení aut. V Brně s tím od roku 2003 experimentuje občanské sdružení Autonapůl. V květnu roku 2010 se sloučilo s jiným podobným sdružením (Autodružstvo) a i díky tomu se stalo a pořád je největším českým carsharingem. V zahraničí podobné projekty existují řadu let a někde jsou podporované státem či obcemi. Organizace carsharingu fungují na různých modelech: od sdružení po firmy. Autonapůl vzniklo jako občanské sdružení. Jeho struktura byla tedy velmi demokratická - vlastníky byli všichni členové a zároveň všichni členové byli uživateli. Takto to fungovalo, dokud bylo Autonapůl komunitou lidí, kteří se víceméně navzájem znali. Nyní jsme se ovšem dostali do situace, že uživatelů i aut přibývá. To má dvě důležité souvislosti: Zaprvé, uživatelé se už nemusí nutně navzájem znát, a tím se oslabuje sociální kontrola a zvyšuje se riziko zneužití systému (např. krádež aut, krádež paliva nebo jiné podvodné jednání). Zadruhé, roste hodnota sdíleného majetku automobilů, a tím celé organizace. Tím se zvyšuje riziko, že někdo bude mít zájem firmu nepřátelsky převzít. Zákon o sdružování občanů (podle kterého je založeno občanské sdružení) však vůbec neřeší otázku nakládání s majetkem. Zároveň se ukazuje, že zdaleka ne všichni uživatelé služby stojí o to mít přímý vliv na její chod. To vedlo k rozhodnutí transformovat občanské sdružení na družstvo podle obchodního zákoníku. Cílem je jasněji vymezit okruh lidí, kteří budou o chodu a o budoucnosti organizace rozhodovat, a zároveň zachovat v rozumné míře participativnost rozhodování. Autonapůl tak bude organizací, která bude mít asi dvacet členů družstva. Ti budou mít možnost hlasovat o důležitých rozhodnutích. Ostatní uživatelé budou v roli klientů družstva, bez formální možnosti rozhodování. Tato změna povede zřejmě k tomu, že se organizace stane ziskovou bude tu vrstva členů=majitelů, kteří si budou moci rozdělit případný zisk, a vrstva uživatelů=klientů, kteří budou na tento zisk přispívat. Těch bude více než členů, a tedy jejich příspěvek bude celkově větší. Tento tlak na zisk nemusí být automatický: pokud se členové rozhodnou zisk nepřerozdělit, ale zpětně investovat, nebudou mít tak velký osobní zájem na zvyšování cen. Zároveň jsou členové též uživateli služby, a tedy každé zvýšení cen se jich osobně dotkne. V tomto nastavení vidíme dostatečnou rovnováhu mezi demokratičností chodu organizace a pružností jejího řízení. Zároveň ze zkušenosti vidíme, že opuštění apriorního předpokladu neziskovosti je spíše žádoucí kvůli možnostem investovat do rozvoje organizace a vytvoření rezervy pro kritické momenty. Obecným závěrem je, že nastavení stanov družstva je velmi složitou věcí. Právní úprava družstva je v naší zemi totiž velmi liberální a družstvo může kombinovat téměř 16

17 sborník ze semináře Oldřichov v Hájích spojitě všechny možné výhody a nevýhody na škále občanské sdružení akciová společnost. Zároveň jsme dospěli k názoru (a nejen z této zkušenosti), že formální struktura je důležitá, ale neméně stejně důležité je, jakým způsobem je řízení organizace prováděno. V Autonapůl chceme jít kulturou otevřeného a pokud možno participativního rozhodování všech, kterých se dané rozhodnutí týká, bez ohledu na formální nastavení. V roce 2012 bude uvedený přechod na družstvo dokončen a budoucnost ukáže, zda to byl dobrý krok. Pozn. N. Johanisové při editaci: Neziskovost ve smyslu toho, že zisk dle pravidel organizace nelze rozdělit mezi členy, nevylučuje z principu možnost investovat do organizace či vytvořit finanční rezervu. 17

18 52 Problém nedostatečné transparence vlastnictví Záznam z prezentace Jiřího Čáslavky. Zapsal Jiří Čáslavka.

19 sborník ze semináře Oldřichov v Hájích Cílem této diskuse byla reflexe debaty dvou proslulých ekonomů, Hernanda de Sota a Josepha Stiglitze, na loňském (2011) Fóru 2000, která se zaměřila na téma uznávání práv, tedy i těch vlastnických. Hernando De Soto se před časem ve své knize Mystérium kapitálu pokoušel objasnit otázku, co je brzdou rozvoje rozvojových zemí. Odpovídá si, že postrádají mechanismus vlastnických vztahů, jenž by jim dovolil z jejich aktiv extrahovat ekonomický potenciál a transformovat jej v kapitál. Vlastnická práva by podle něj mohla zajistit chudým lidem lepší přístup k malým půjčkám, čímž by se rozhýbala ekonomika a snížila chudoba. Tradičně to byl totiž princip transparentního vlastnictví, který lidem poskytoval informace, na jejichž základě se mohli optimálně rozhodovat. Jinými slovy, nešlo jen o vlastnictví v užším smyslu slova, třeba vlastnictví nemovitosti, ale o vlastnictví jakékoli informace, o níž se lze opřít při rozhodování; takové, která popisuje vzájemné vztahy všech zúčastněných stran, jež mají co do činění s tím či oním majetkem či s danou smlouvou nebo kontraktem. Nyní zjišťujeme, že velmi podstatné množství globálních finančních aktiv nabývá v posledních letech podoby, která je informačně netransparentní. Vývoj nových finančních produktů, hlavně takzvaných derivátů, vedl k tomu, že se vlastně neví, kdo co vlastní a kdo nese riziko. De Soto řekl, že v mnoha ohledech je dnes co se týče vlastnictví jasněji v jeho rodné Limě než ve finančních centrech USA, odkud pochází Stiglitz. Oba panelisté se shodli, že transparence v západním vlastnictví je stále nedostatečná, podle Stiglitze potřebujeme globální finanční policii. Došlo i na odhad scénářů budoucího vývoje. Buď se politikům podaří obnovit důvěru, zabrání pádům bank a poskytnou trhům likviditu, což vyvolá zvýšenou inflaci. Toto tzv. lehké přistání bude vykoupeno zdlouhavým a nákladným očistným procesem. Nebo dojde k úplnému šoku, což bude mít závažné ekonomické a sociální důsledky, ale zase to umožní vše pročistit podstatně rychleji. Pozn. N. Johanisové při editaci: Český překlad knihy Hernanda de Sota (The Mystery of Capital, Basic Books, 2000) vyšel r v nakladatelství Rybka Publishers pod titulem: Mystérium kapitálu: proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Kniha měla velký pozitivní ohlas, setkala se však i s řadou kritik, které jí vyčítají zejména jednostranný důraz na význam privátního oproti kmunitnímu vlastnictví a příliš malý důraz na klíčovou otázku (ne)spravedlivé distribuce půdy v zemích globálního Jihu. 19

20 62 Právo na průchod krajinou Záznam z diskuze, kterou vedl Jan Moravec. Zapsal Jan Moravec.

21 sborník ze semináře Oldřichov v Hájích Možnost volného průchodu krajinou je limitována dvěma hledisky právním a technickým. Z hlediska právního není situace v České republice nejhorší. Problémem je roztříštěnost tohoto práva do mnoha speciálních zákonů, v některých pak jeho nejednoznačnost a obtížná vymahatelnost v případě jejich porušení. Nejjednoznačněji je právo na průchod krajinou specifikováno v lesním zákoně (289/1995 Sb.), kde je v 19 ustanovení, že při dodržení určitých podmínek (nepoškozování lesa, zachovávání klidu,...) má každý právo na vlastní nebezpečí vstupovat do lesa s výjimkou uznaných obor, bažantnic, lesních školek a plantáží bez ohledu na to, kdo je vlastníkem tohoto lesa. Toto právo je možné omezit pouze na nezbytně nutnou dobu z vážného důvodu, jako je zvýšené riziko ohrožení zdraví, probíhající těžba či vysoké nebezpečí lesních požárů. Zakázat vstup do konkrétního lesa pak mohou i jiné zákony, např. z důvodu ochrany přírody, ochrany vodního zdroje, obrany státu a podobně. Navzdory zdánlivě bezproblémovému ustanovení však proběhlo médii v poslední době několik kauz, kdy vlastník svévolně les oplotil. Příslušné úřady pak buď nekonaly vůbec, anebo argumentovaly pouze tím, že oplocení bylo postaveno bez řádného stavebního povolení. Otázku práva vstupu do lesa neřešily. Nejrozsáhlejší úprava volného průchodu krajinou je v zákoně o ochraně přírody a krajiny (114/92 Sb.). Zde je v 62 ustanovení, že každý má právo na průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce či jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv (nevztahuje se na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremnímu chovu zvířat). Při oplocování či ohrazování pozemků s právem volného průchodu je vlastník či uživatel povinen zajistit takové technické opatření, aby na vhodném místě průchod umožnil. Orná půda, louky a pastviny jsou z oprávnění vyloučeny v době, kdy může dojít k poškození porostů či na nich probíhá pastva (v reálu však zůstávají pastviny často neprůchodné i v době, kdy na nich pastva neprobíhá). Samozřejmě i v tomto případě mohou právo volného průchodu omezit jiné zákony z důvodu ochrany přírody, ochrany vodního zdroje, obrany státu atd. Problém tohoto ustanovení - a to jak praktický, tak legislativní - je především v rozdílných právech dle vlastníků. Při průchodu krajinou si lze dost obtížně představit, že průběžně zjišťuji, komu pozemek, na který chci právě vstoupit, patří (případného nájemce je pak zcela nemožné zjistit). Řada právníků pak upozorňuje na fakt, že tato dvojkolejnost odporuje Listině základních práv a svobod, dle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Pokud by někdy v budoucnosti došlo ke snaze tuto dvojkolejnost odstranit, je velká neznámá, zda by se právo rozšířilo i na pozemky v držení fyzických osob, anebo by bylo zrušeno úplně. Vodní zákon (254/2001 Sb.) v 50 stanovuje povinnost majitelů pozemků umožnit průchod po břehu vodního toku. Toto právo však neplatí na oplocených pozemcích. Oplocení pozemku sice musí povolit jak stavební, tak vodoprávní orgán, ale právem průchodu lze v tomto případě argumentovat jen obtížně, neboť bychom se dostali do 21