Transkript

1

2

3

4

5

6

7 SEBR. SPIS IGNÁTA HERRMANNA DfL XLk B T>Dl/^ U DRA7E» ^' ^ ^ / k'v>k A RiW román II. ernt\jar\t\.

8

9 Sebrané spisy Ignáta Herrmanna. I. BLEDNOUCÍ OBRÁZKY. Vzpomínky nejstarší a drobné episody z malomstské kroniky. Vydání tvrté. 325 stran. K 35- II. OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA. Drobné píbhy ze života spoádané pražské rodiny. Vydání patnácté 1929, 424 stran. 85 III. TCHÁN KONDELÍK A ZET VEJVARA. (Pokraování Otce Kondelíka.) Vydání desáté. 464 stran. 40 IV. Z CHUDÉHO KALAMÁE. Drobné nárty. Vydání šesté. PRAŽSKÉ FIGURKY. Rázové obrázky ze života. Vydání šesté. PAN MELICHAR. Obrázek z tiché" pražské domácnosti. Vydání páté. 467 stran. 45* V. ZPRAŽSKÝCH ZÁKOUTÍ. Humorist, a rázovitéobrázky ze života. Vydání tvrté, 224 stran. 15 VI. STAÍ MLÁDENCI. Humorné obrázky ze života pespoetných". Páté vydání. 234 stran. 22' VII.- VIII. U SNDENÉHO KRÁMU. Líení z pražského života.ásti.aii.,ástiii.aiv.vyd. osmé.i.k25--,ii. 30 IX. BODÍ PRAŽANÉ. Postaviky z pražských zdí a ulic. Vydání páté. 300 stran. 28'- X. RODINY A RODINKY. Drobné výjevy z pražského života. Vydání druhé. 264 stran. 18 XI. DVÉ PRAŽSKÉ IDYLLY. Vydání tvrté. 224 stran. 21 XII. DOMÁCÍ ŠTSTÍ. Dva stínové obrazy z manželského života. Vydání tvrté. 212 stran. 20 XIII. ŽENITBA PÁN KARAFIÁTOVA a jiné povídky staromládenecké. Vydání druhé. 272 stran. 20- XIV. PÁTÉ PES DEVÁTÉ. Ticet nedlních povídek. Vydání tvrté. 305 stran XV. XVI. ZTEŠTNÉ HlSTORKY.(Chránnka.- Pouhé smyšlenky. Strašidelné. Amerikánské".) tvrté vyd. 344 stran.,, KANCELÁSKÝ PRACH. SMÍŠENÉ ZBOŽÍ. Drobné rty z ovzduší kanceláského a kupeckého. Vydání druhé. 340 str. 20 XVII. FOXL-VOÍŠEK A JINÉ HISTORKY KRATO- CHVILNÉ. Vydání tvrté. 180 stran XVIII. BURLESKY. Vydání tetí. 228 stran XIX. Z PAMTÍ STARÉHO MRZOUTA A JINÉ HIS- TORKY KRATOCHVILNÉ. (Povídky o paní Angelin Knedlhansové, bývalé kvartýrské. Mládenci a ženichové.) Vydání druhé. 294 stran. 14' XX. O ŽIVÝCH, O MRTVÝCH. Díl I. O literátech, umlcích a hercích. Dv vzpomínky zcela intimní.vyd. druhé. 256 stran. 24' XXI. PÍBH DUŠIKOVÝ. Rodinná historka z let sedmdesátých. Vydání tetí. 212 stran XXII. Z NOTÝSKV PAVLA AMRDY, písae pi výpomocném úad. Díl prvý. 263 stran, tvrté vydání. 21 XXIII. Z NOTÝSKV PAVLA AMRDY. Díl druhý. 288 stran. tvrté vydání. 23«XXIV.-XXV. VDAVKY NANYNKY KULICHOVY A CO SE KOLEM NICH SBHLO. Šesté vydání. 56 XXVI. EVIKA A JINÉ VÝJEVY RODINNÉ. Vyd. druhé 18 XXVII.-XXVIII. DROBNÍ LIDÉ. I. a 11. díl. Vydání tvrté. Cena obou díl 66-

10 XXIX. PED PADESÁTI LETY. I. díl. KC 20 XXX. PED PADESÁTI LETY. II. díl. 24 XXXI. MUŽ BEZ TINÁCTKY a jiné povídky nedlní. 18 XXXII. PED PADESÁTI LETY. III. díl. 24 XXXIII. O ŽIVÝCH, O MRTVÝCH. Kniha drobných vzpomínek. II. díl. 24 XXXIV. BLEDNOUCÍ OBRÁZKY, díl II., 300 stran. 28 XXXV. ŽENITBA BRATÍ ADAM. Podivuhodný píbh amerikánský a jiné historky. 250 stran.,, 24* XXXVI. OTECHNEBOŽTÍCÍCHaj.historkynedlní.296str XXXVII. PÍBH JEDNOHO DNE a jiné. 202 strany. 20'- XXXVin. HISTORIE JAROMÍRA TYKVY. L díl. 208 stran XXXIX. HISTORIE JAROMÍRA TYKVY. IL díl. 223 stran XL. FELÍKV ROMÁN. I. díl. 291 stran XLI. FELÍKV ROMÁN. II. díl. 260 stran. 25"- Samostatn vydáno: J ÍRA ZBOJNÍK, knížka pro velké i malé. Brož. K 12, v perg. vazb 48 LIDIKY A zvíátka. Ilustroval Prokop Laichter. Nákladem F. Topie TRÉ KAPITOL Z MALOMSTSKÉ KRONIKY. Váz. K 48 - na ru. pap. v pergamenu, s podp. aut. 180* MANŽELOVA PÍTELKYN. Žert z mladé domácnostio jednom jednání. (Divadelní bibliotéky Pospíšilovy svazek 183., obsahuje též aktovku Karla Šípka: Starší závazky.) TOBIÁŠKV ŠTDRÝ DEN A NKOLIK ŽERTOVNÝCH POVÍDEK O zvíátkách. U F. Topie v Praze. (O se ní, knihy mladých tená, svazek 19.) Tetí vydání VÁNONÍ KOLEDY. Drobné historky vánoní a sylvestrovské. Rozebráno. Z POVÍDEK NEDLNÍHO KRONIKÁE. Deset kratších i delších historek, 230 stran. ARTUR A LEONTYNA. Pražský píbh z doby nedávné. 264 stran. FELÍKV ROMÁN. Dva díly. Celkem 462 stran. K-KE-KU. Podivný pelud zrakový i sluchový a trochu mluvnice pro všeobecnou potebu. Peklady do polštiny: OSVTA ZALJUBLJENOGA I DRUGE HUMORESKE. V Záhebe Do holandštiny: VADER KONDELIK EN BRUIDEGOM WEJWARA. Kleine gebeurtenissen uit het leven van een Prager gezin.naar het Boheemsch doo S. J. Barentz- SchOnberg. Geautoriseerde uitgave. Amsterdam, H. J. W. Becht SCHOONVADER KONDELIK EN SCHOONZOON WEJWARA. OJCIEC KONDELIK I NARZECZONY WEJWARA. Za pozwoleniem autora z czeskiego przeložyl Pawel Laskowski. (Bibliotéka dziel wyborowych. No ) Ve Varšav Druhé vydání TEŠ KONDELIK IZIE WEJWARA. Z czeskiego przetiomaczyla Kazimiera Uhlenfeld. (Bibliotéka dziei wyborowych ) Ve Varšav ZJEDZONY SKLEP. (U sndeného krámu.) Do polštiny peložil Adam Lach.,,Dzennik dla wszystkich". Ve Varšav Peklady do charvatštiny: DOMAA SREA. (Domácí štstí.) Dvie slike iz brašnoga života. Peložil Makso Kuntarié. Národn novin" v Záhebe, záí-iistopad Kleine gebeurtenissen uit het leven van een Prager familie.naar het Boheemsch doo S. J. Barentz-Schónberg. Geautoriseerde uitgave, Ams terdam, H. J. VV, Becht 1911.

11 MIJNHEER MELCHIOR. IPan AleUchar.) Geautoríseerde vertamn van Jo Arenberg. V amsterodamském deníku Het Volk v listopadu KINDERLOOS. (Bezdtná.) MIJNHEER MELCHIOR. (Pan Melichar.) Na ar het Boheemsch van Ignát Herrmann (Schrijver van Vader Kondehk en bruidegom Wejwara enz.), doors.j. Barentz-Schónberg. Geautoríseerde uitgaze. 185 stran. Amsterdam, H. J. W. Becht, / listopadu DE IDYLLE VAN MIJNHEER POTÁPKA. V deníku Het Volk. Amsterodam _,. v^. Do slovinstiny: OCE KONDELIK IN ŽENIN VEJVARA. Z avtorjevim dovoljenjem poslovenil Stanko Svetina. Narodni Dnevnik" v Celju (Štýrsko), TAST KONDELIK IN ZET VEJVARA. (Tchán Kondelík a ze Vejvara.) Poslovenil Stanko Svetina. Narodni dnevnik" v Celju (Štýrsko), v podzimu IVANCKOV SVETI VECER IN NKOLIKO VESELIH POVESTIC O ZIVALCAH. (Tobiáškv štdrý den atd.) Pevel ix ešine dr. Fran Bradá. Lubla KAKO SE JE KULICHOVA NANINKA MOŽILA IN KAJ SE JE okolí NJE spletlo. (Vdavky Nanynky Kulichovy.) Poslovenil Dr. Bradá, Ig. Kleinmayr & Ferd. Bamberg v Lublani. (V tisku.) Do franštiny: MONSIEUR KONDELIK ET SON FUTUR GENDRE. (Otec Kondelík a ženich Vejvara.) Peložil J. L. Chollet. Gazette de Prague" Do anglitiny: CHILDLESS. (Bezdtná.) Ve sbírce The worls classics (Selected Czech tales, Oxford university press). Peložila Marie Buschova, CHILDLESS. Druhý otisk pekladu ve veliké antologii Great Short Novel* oí the worid z r. 1927, London, William Heinemann. Do rumunštiny: FARX COPIL. (Bezdtná.) Ve sbírce Biblloteca dlmineata svaz Bukurest ^. Do nminy: HERR MELCHIOR. (Pan Melichar.) DER FRATER AUS PODSKAL. (Fráter z PodskaU.) DER TONI LIEFERT. (Tonda odvádí.) Deutsch von Johann Michael. Prager Zeitung" VATER KONDELIK UND BRAUTIGAM WEJWARA. Kleine Episoden aus dera geordneten Haushalte einer Prager Biirgerfamilie. Autorisierte Úbersetzung aus dem Bóhmischen von Luise Tluho. Berlin, Dr. Franz Ledermann, Dva svazky. SCHWIEGERVATER KONDELIK UND SCHWIEGERSOHN WEJ- WARA. Autorisierte Úbersetzung aus dem Bóhmischen von Luise Tluho. Berlin, A. W. Hayn's Erben, AUSGEWÁHLTE GESCHICHTEN von Ignát Herrmann. Autorisierte Obersetzung aus dem Bóhmischen von Annie Auednlek (Slavische Romanbibliothek, Band X.) Prag, Verlag von J. Otto, ZWEI PRAGER IDYLLEN. (Dv pražské idyuy.) Peložila Klára Húbschová. Union" v Praze, únor-kvten HAUSLICHES GLUCK. (Domácí štstí.) Autorlsovaný peklad Em. Schicka. Union" v Praze, Též samostatn nákladem Ed. Beauforta. FOXL-SPITZ und andere kurzweilige Geschichten. (Foxl - Voíšek.) Autorisovanv peklad Viktora Nesslera. Union" v Praze, prosinec bezen ^Do esperanta: FOKSO-NUKSO. (Foxl-Volšck.) Eldonis Moraviaj Esperanto PionlroJ. Olomouc 1932.

12 SEBRANÉ SPISY Ignáta Herrmanna DIL XLl....<;^ ",F ELÍKÚVROMÁN ^S. Í}\H\- -'J-r-r^' ^ v PRAZE NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC!

13 IGNÁT HERRMANN: ^ v FELICKUV ROMAN o. DlL DRUHÝ V PRAZE NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPfiC

14 Právo pekladu do všech jazyk i jakéhokoli zdramatisování neb zfilmování a všechna práva vbec autor si vyhrazuje. TISKEM ESKOSLOVENSKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S. V PRAZE 1935

15 FELICKUV ROMAN DÍL DRUHÝ

16

17 Zmna, která se s Felíkem udala, mla na další jeho vývoj úinek píznivý. Nový tento život již se nepodobal živoení moské cibule za bezeslunným oknem tet Severýnových, na které vbec nebylo patrno, zdali roste i domírá, a ve které Felíek vidl podobenství života vlastního. Te vyrstal, tlesn znenáhla, rychleji duševn. Zatím sice nemnila se jeho nesmlá, ostýchavá povaha, ale den ode dne pozbýval bojácnosti, která mu byla vštípena stálým brždním obou tetek, vným jejich napomínáním a umlováním. U strýce ni v díln nikdo ho nezakikoval: Nechal toho! Položil to! Na to se neptal! Tomu on ješt nerozumí!'' Tak slýchal u tet co den a tém deset let. A mrzelo-li je promluviti, upely na jen tžký, káravý pohled, který ho zastrašoval skoro ješt více než nevrla slova. V tom bylo všecko jejich vychovatelské umní. Svou staropanenskou, na všechny knoflíky upjatou zdravovdou zhýkaly a zchoulostivly jeho I. Herrmann, XLI. Felíkv román. II. 1

18 10 tlo Felíek do šestnácti let neokusil vykoupání v širé Vltav; a místo duše vypstovaly v nm pouhou dušiku, skrenou a jako ve dv devné desky smáknutou. Felíek bezmála se podobal tm nebohým drobným klášterním chovancm, kteí v netvárném, hranatém stejnokroji, erném nebo šedivém, byli asem jeptiškami vodni po pražských ulicích, ubledlí a zaraženi, kráející beze slova jako hluchonmí a ztrácející se kdesi jako pouhé pízraky. Byl svrchovaný as, že se z toho zajetí vyprostil. Jinak by z nho byl vyrostl hastroš do zelí. Pod krovem strýcovým padala s nho pouta nemoudrého káznní nemoudrých tetek. Ponenáhlu setásal se sebe zbytky nauené a nahánné úzkostlivosti. A v díln Turýnkov se uil jisté samostatnosti. Byla to zatím samostatnost až smšn nepatrná, ale po všem, co pedcházelo, byl takový poátek nevyhnutelný. asem se zarazil v práci, nevda, kterak dále. Neodvážil se s otázkou k tovaryši, piln zamstnanému, netroufal si na staršího un Tondu, aby se mu snad nevysmál. Nemohl se zbaviti pocitu, že ho ti dva v díln nepíliš rádi vidí, ponvadž je z jiného tsta a že pišel na emeslo s jinou pípravou. V takové chvíle se zdálo, že má Turýnek dva páry oí, taky jedny za ušima kdesi. Nebo mistr postihnuv, že práce na stole jinochov ztichla, obrátil se k nmu a otázal se:

19 No, no, Felíku, kdepak se nám uzlík zadrhl?" Ale již sám postehl, v em nový ue uvázl, pistoupil, ukazoval: Tedy te takhle, mládene." A pozdji íkal dobromysln: A Felíku milej, to si musíme pomoci! Popadnout šnycar nebo nžky, kostku a pravítko íznout, stihnout, propíchnout, založit nu, jde to tak?" A již sám konal, k emu slovy radil, a pojednou Felíek vidl, že to bylo pouhé Kolumbovo vejce. Byl uelivý, žádnou vc nemusil mu Turýnek dvakrát ukazovati. A když byl jinoch na chvíli nkam poslán, ekl Turýnek tovaryši, nkolikátému to již vyuenci svému: Nesmíš ho tak nechávat na holikách, Vojtše. Podívej se na nj chvílemi. Není o tu chvilku zahálky, ale aby nepozbyl kuráže." Dy je to študent," ekl tovaryš.,,no ano, Vojtše, ale tomuhle ho na gymnasiu neuili. Vzpome si, jak i tebe jsem nkdy musil strit nosem do klihu, abys vdl, jak máš co namazat. Nech být, kniha z nho bude chlapácký." Zdálo se, že mistr dobe pedpovídá. Nadarmo Felíek nevychodil šest latinských. Tovaryš Vojtch vypstil v sob hlavn smysl pro formáty knih, pro jejich rozmry a tloušku. Felíek u

20 12 však zapamatovával si nejen to, ale jako vycvikovaný tená všímal si taky pesných názv knih a jmen spisovatel, a za krátký as, byla-li po njaké knize sháka, vdl zpravidla nejlépe, kde leží, ve kterém stohu se utopila. Ve chvílích prázdn, za odpoinku po obd nahlížel i do knih. Byla to zvídavost emeslná i tenáská. Chtl vdti nejen jak se váže, ale i co do díla pichází. Netrvalo dlouho, a byl takka živým rejstíkem všeho, co tu na stolech a v policích leželo a na vazbu ekalo. Potom již se Turýnek neptával tovaryše nebo Tondy, ale obracel se pímo k Felíkovi.,, Hochu, kde pak máme toho staframenta njaký pírodopis to byl, pan uitel Souek to pinesl, potkal jsem ho vera, hartusí na to. A zloeená kniha jako by se do pekla horoucího byla propadla!'' Felíek šel, sáhl, knihu vylovil.,, Sláva, Felíku! Tu máš, dej se do ní, sešívej. Ty máš oi na tajného u policie, a to si zachovej. Prožluklá kniha schová se ti nkdy, máš ji teba ped nosem a nevidíš ji, nezaštkne!" Nkolikátý již týden byl Felíek v uení, když se jednoho veera vrátil k strýci hodn pozd. Kde jsi chodil, hochu?** Odnášel jsem vázané knihy k panu doktoru Nežernému na Poíí. Povídal mistr, že musím i k zákazníkm docházeti.** V tom taky mu dávám za pravdu. Musíš se A pan doktor?** mezi lidmi otrkati.

21 13 jak si na srdci.,, Prohlížel knihy, je-li vše v poádku a tak, poruil. Zdržel m chvíli." Na Felíkovi bylo patrno, že má ješt nco,,a bylo nco v nepoádku?'' otázal se strýc.,,všechno bylo v poádku, strýku. Ale pan " doktor Felíek vázl. Nu, což pak?" Všecek ervený dopovdl jinoch: Pan doktor mi dal ti šestáky od cesty." Felíek vytáhl z kapsy nohavice ruku a na dlani ukazoval strýci ti desetníky.,, Nechtl jsem je vzít, ale pan doktor málem " by se byl rozhnval. Prý jsem-li takový pán Pan Diamant se usmál, na spáncích se mu objevily vraní drápky. A tebe to uráží? On arci pan doktor nemže vdt, že jsi sextán a že máš doma, eho potebuješ. Nedlej si svdomí, a dá-li takový pán, jen to vezmi, zvlášt kdyby se ml hnvati. Hochu, jsou jiní pánové na svt, kteí pijímají zpropitné, aby nco bu udlali nebo neudlali, a n- kdy za n vykonávají, co by nemohli s dobrým svdomím srovnati, kdyby toho svdomí mli. Ale tedy aby t ta diškerece nepálila, dej ti šestáky zítra svému kolegovi v uení, a tak ui vždycky. Myslím, že toho tím nerozhnváš. Ušetil nohou, bude mít odmnu a ty u nho dobré oko. To taky za nco stojí."

22 14 Za njaký den potom ekl strýc Dominik: Kouí váš tovaryš taky?" Kouí, strýku, krátké.",,tedy tuhle máš kuba, Felíku. Až uznáš chvíli, dej mu je a ekni: Strejda mi nabídl doutník, ale ponvadž sám ješt nekouím, mžete jej vykouit za mne. asem pineseš mu zas njaký. Víš, abys taky u toho ml dobré oko. Je to pouhá pozornost, a Turýnkovi hoši t budou více návidti. Rád bych, aby se k tob všichni tam vlídn chovali." Felíka tato strýcova starost až dojala. Na na všechno myslí, aby mu mkeji ustlal! Minulo léto, a již se taky peklonila vtší ást podzimku, byl deštivý a mlhavý listopad. Dni se zkrátily, Felíek odcházel z domova za tmy a dávno již byl hluboký veer, když se vracel z práce. Strýc Dominik do té doby tžce nesl kalné dni podzimu, kterými všechen jeho život zesmutnl, rok od roku bylo mu léto kratší, zima delší. Když se nade vším rozestela podzimní sychravina a když se okázal prvý ídký sníh, tu panu Dominikovi bylo, jako by se nad ním svt a život uzavíral a jako by hledl v bezednou a beznadjnou hlubinu. Teskliv poítal tu léta, po každé v nm zaklovala myšlenka: Jak dlouho ješt to potrvá? Zdali šastn pepluji také tuto zimu? Pak nemíval jiné útchy než veery v hostinci a nemohl se dokati chvíle, až zapadne ve svou denní spolenost. Pohíchu však i tato stará

23 15 družina se ponenáhlu tenila. as od asu ubýval z ní len. Bu jej smetl podzimek, nebo odcházel v drsném únoru i v ošidných, záludných dnech asného jara. Po každé takové ztrát sedávali zbývající stolovníci zamlklí. Vyhýbali se sice úzkostliv zmínce o nebožtíku, ale všichni na nj vzpomínali a všichni mli mrazivý pocit, že tu kdesi nad nimi, až u samého stropu, sedí neviditelná, ale vidoucí píšera, cení žluté zuby a posupnými prázdnými jamkami zkoumá, kdo z nich dozrává na další že. Potom se rozmávne holým hnátem, kosa zasviští. Ba, nkterým z tch starc, kteí vypadali, jako by již napolo žili na onom svt a mli nevysvtlitelný a nezbadány styk s tajemnostmi všeho, co leží za hrobem, zdálo se již nyní, že slyší podivný svist ve vzduchu. To ta píšera pejíždla kostnatým prstem bit kosy, jako by ji brousila. Všichni sice stýskali na život a jeho trampoty, skoro všichni naíkali si na njaký neduh, z nhož,,jen ta Zubatá je vysvobodí'', jak se bezdky utšovali, a pece všichni se obávali toho neskonale trudného dne, jehož veera již nedožijí. Trochu smšné píchuti dodávala té obav starost jejich, aby neodešli na sklonku msíce nebo na samém poátku nového, ped vyplácením pensí. Stalo se, že pan vrchní inspektor Šafránek, vrátiv se jednoho dne od hlavní pokladny, kde pijal výslužné, zachvácen byl mrtvicí díve, než si peníze doma ješt jednou pepoítal. Tu jeho druzi, když se

24 16 vraceli z pohbu, navzájem si povídali: Ale štstí ml pi všem tom! Peníze si vybral." Jak asi o svém štstí soudil sám pan vrchní inspektor Šafránek, nikdo nezvdl. Nebo již se o tom nemohl vyjáditi. V prvý ten podzim, kdy u sebe ml spoleníka Felíka, kráel pan Dominik o než poslední léta. nco veseleji Byli dva, panu Dominikovi neprojíždlo již skuení Meluziny za nocí všemi kostmi. Stará Vopiková skoro co veer poznovu naložila do kamen a v obou ložnicích se rozestíralo píjemné teplo. Felíek vyprávl strýci o svých zkušenostech v díln a nkdy mu i pedítal z knihy, kterou mu mistr Turýnek potají zapjil, aby nevidl tovaryš Vojta nebo ue Tonda. Nedlalo by to dobrotu," íkával, vynášeli by mi to taky." Ale to tak íkával jen pro strach židovský. Hoši bez dovolení si vynášeli všeliké knížky do svého brlohu, a tam je pi malé lampice proítali. Ovšem si vybírali knihy jiného rázu, než o jaké zadával nový ue, který ml vybroušenjší vkus. Pan Dominik naslouchával Felíkovi, ale pes tu chvíli volal ke svému peditateli:,,halt, Felíku, to zas je zatrápené slovíko, kterému nerozumím. ekni mi to po nmeku." A když Felíek petlumoil, íkával starý pán: Ale šlaka tedy, hochu, pro se taková slova píší! Lícen údobí neochvjný úchvatný kdo tomu má rozumt!".

25 17 rozumím pedobe, strýku/' pozname-,,já nával rozumli/' Felíek skromn.,,a ve škole jsme všichni,,e, hochu, to jsou zbytené vymyšlenosti! Kam s tím! ekni to dole Vopikové, uvidíš, jak na tebe tlamu oteve." Vopiková snad, strýku. Ale tená inteligentní " Felíek se zarazil. Zdálo se mu, že se zabhl, že by strýek mohl býti uražen, nejsa pokládán za inteligentního dost. Ale pan Dominik poslouchal dále trpliv a dokonce se snažil, aby stail chápati vše, co mu jest pedítáno. Jen nkdy ješt, když lezl do postele, vrel k sob: Zatrápená slovíka! Úbor! Zejtra to dám pánm u Ježíška hádat a se propadnu i s postelí, uhodne-li nkdo, co to je. Na se to vymejšlí!" Potom se chopil své Bohemie, ale po nkolika ádkách klížily se mu oi. Skoro jen po pamti se chopil plechového kornoutku, peklopil jej na plamen svíky a za pt minut chrupal pevným spánkem pes všechny záhady jazykové a chrupal až do rána. Potom jednoho veera strhl se špalíkového kalendáe ili bloku, jak pan Dominik po starém zvyku dsledn íkal lístek uplynulého práv dne, chystaje si tak již zítek. Pi tom odhrnul i cíp lístku dalšího, a náhle zvolal: Saprlot, Felíku! Pozejtí dvacátého listopadu je tvj svátek. Ani jsem nevdl."

26 18 Na lístku pod velikou dvacítkou bylo vytištno písmem rovnž hodn tuným: Felixe z Valois. Felíek se zardl nad pozorností strýcovou, ale neodpovídal ihned. To si udláme dobrý den, kamaráde," dodal pan Dominik. Rád se chápal v pokroilou tu dobu každé píležitosti, aby nco mohl oslaviti. Zkracoval si tak šerý podzimek a zimu.,, Vlastn strýku " napovdl Felíek. Což pak vlastn?" Vlastn mj svátek není dvacátého listopadu. Tetinky ovšem to tak zavedly." Cožpak tetinky skládaly kalendá? To d- lají na hvzdárn, a svaté k tomu dodává konsisto.",,ale pokud jsem byl malý, u Turýnk, slavívali mé jmeniny dvacátého prvého kvtna. Pstounka íkala, že to je tak správné, a vždy v ten den mi pinášela z trhu kytici šeíku nebo jiné kvtiny. Ale když jsem pišel k tetinkám, povídaly, že to není v poádku. Svatý Felix kvtnový byl prý pouhý kapucínský fráter v ím, ale mým patronem že jest svatý Felix Valoiský, a to prý byl královský princ a zakladatel ádu k vykupování kesanských otrok z tureckého zajetí. Tedy mi svátek peložily na dvacátého listopadu." Na tvái pán Dominikov povyskoil úsmv, vyšlehly vraní nožky podle oí, a staroch ekl:

27 19 Ale to taky je tvým tetinkám podobné. Odjakživa hledaly protekci a honoraci, taky na nebi. Nakonec je to snad jedno, svatý jako svatý.'* Pravda, strýku,'* pisvdil jinoch.,,ale v kvtnu bývalo to veselejší. Bylo jaro, teplo, a vždy již byly kvtiny. Zdá se mi, že posud iji vni pstouniných kytic.** Kolik pak tch pugét mžeš pamatovati?** pronesl strýc s pochybou.,,vždy jsi byl pouhé dít.** Pravda, strýku, snad vzpomínám na dva, nanejvíc na ti takové dny. Ale, víte-li, že se mi vždy zdá, jako by to bylo trvalo mnoho let?** Strýc Dominik mávl pravicí ke hlav a pejel dlaní elo, jako by mouchu zahánl. Ale to snad se mu vybavila taky njaká stará vzpomínka. Hledl chvilku na Felíka, pokývl hlavou a promluvil: Pravdu máš, hochu. Po letech po letech se takové vzpomínky v mysli prodlužují. Trvávalo cosi jen rok, ba jen jediné léto, a lovku ** pak po mnoha letech pipadá Nedopovdl. Zasmušil se, rty se sevely, zraky jeho zaletly k oknu, ale venku za oknem byla tmavá listopadová noc. V hloubi této tmy bylo dávno utopeno vše, na pan Dominik te pomyslil. I vrátil se pohledem k Felíkovi a ekl: Tedy ti povím, hochu: když ti tetinky patrona vymnily, udláme to taky tak a vrátíme se zase k tvému májovému svatému kapucínu. Jsi srozumn?*'

28 20,,Jseni, strýku," ekl Felíek potšen. Ale abys nebyl o nic ošizen, pro letošek oslavíme tvj svátek pozejtí, naposled. Souhlasíš?",,Jak uznáte za dobré, strýku," ekl Felíek...,,Byl bych se dokal až do kvtna.",, Cožpak víme, kam se kdo z nás do kvtna podje! Pozejtí máme svatého Felixe Felíkv svátek. Bašta." Druhý den, v pedveer svátku svého, když se Felíek vrátil z práce, pivjtal ho strýc v nálad jaksi povznesené, slavné, a ekl: Tak vidíš, že zítra musí býti tvj svátek. Kdybych to nebyl už vera sám ustanovil, rozhodly to tetinky vlastn tetka Viléma. Tuhle ti pinesla vázané." A podával Felíkovi objemný balík. Totiž holka to pinesla, ale tetka pišla s ní. Košile ti ušily, punoch napletly, kapesní šátky ovroubily, teplý odv na zimu prý v tom je, a kravátky a ert ví, co ješt. A vzkazuje ti gratulaci od obou, to se ví a mnoho zdraví ti máš radost?" Mám, strýku." peje. No, Ale Felíek to ekl njak váhav a výraz jeho nenasvdoval radosti pílišné. Posud nevdl nic o svém ddictví, nevdl taky, co byl strýek se slenou Vilémou ujednal, a nevdl, že tyto dárky byly poízeny vlastn za jeho peníze. Nenadálé obdarování jej zavazovalo a tísnilo. Neoekával od milých tetinek již pranic.

29 21,,Neekl jsem tetce Mín ani slova, že budeme oslavovati patrona tvého zase v kvtnu. Rozumíš mi? My dva na jae, tetky budou choditi v podzimku budeš míti dva svátky a dvoje vázané. Podívej se, jak je strejda mazaný." Pan Dominik se zasmál vlastnímu taškáství. A ješt nco, hochu. Zatím jsem podkoval za tebe, ale myslím, že se sluší, aby ses podkoval také ty. Mohlo by to být v nedli dopoledne." K tetinkám?" vyhrkl Felíek, a balíek div že mu nevypadl z rukou.,,no, neboj se, hochu, pjdu s tebou. Nemže t potkat nic nepíjemného." Felíek již kladl balík na židli a ekl: Jak porouíte, strýku." ekl to všecek sklíen, jak odsouzenec. Neporouím, hochu, jen radím. Je-li ti to však tuze proti srsti, pokáme ješt." Zraky strýcovy utkvly zkoumav na tvái jinochov. Felíek sepjal ruce. Strýku, nehnvejte se na mne. Ale ješt necítím dost odvahy, abych se postavil tváí v tvá tetinkám. Snad bych se mohl podkovati zatím dopisem. A pak nkdy pozdji " Nenadal se Felíek, že po jeho slovech rozloží se na tvái strýcov výraz uspokojení, a nechápal toho. Panu Dominikovi bylo jeho vzpírání práv vhod. Felíkova ochota k návštv byla by v nm vzbudila žárlivost. Chtl míti chlapce pro sebe.

30 22 nechtl se o nj s nikým dliti. Ani na hodinu. Zamnuv dlanmi ekl: Dobrá, Felíku, napíšeš psaní. Na visitu máme asu dost." Jinoch se zaradoval. Toto rozhodnutí bylo mu nejmilejším darem. A te teprv upímn se tšil na zítek. II. Nedle a msíce ubíhaly a zapadaly v toku všedního, jednotvárného života, a již všichni, kdo mli jakýkoli zájem na osudech jinochových, uvykli myšlence, že se Felíek nadobro se školou rozžehnal. Již i stará Vopiková V pízemním svém kutlochu se spátelila s nepochopitelným obratem v prvém pate, a té to dlouho nešlo na rozum. Po mnohém pemýšlení o té vci si vymudrovala, že asi milostpán domácí má zvláštní píiny, pro dal mladého pána na emeslo. Nebo o tom, že si tak Felíek sám rozhodl, ani se babce nezazdálo. Je v tom asi njaká rodinná sudba. Vopiková vbec od samého poátku mla všeliké pomyšlení o vzájemném pomru a vztahu milostpánov k jinochovi, který jednoho dne tak nenadále vpadl do domu a do domácnosti jejího velitele a tak se v ní usadil, jako by tam právem náležel. Vdla ona, že se na svt djí vci velmi podivné, a tím podivnjší, ím vtší panstvo. Vzdálená minulost pán Diamantová byla jí ta-

31 23 jemstvím, ale kdožpak ví, jaké byly jeho spády Vopiková vsak byla i žena dost opatrná a dávala si pozor na hubu. Nikomu na svt nezjevila, co si o celé historii myslí. Mohla by si hubu spálit a rozžehnati se s bydlem, které si chtla zachovati do smrti. Však to nkdy propukne. Felíek jako díve i nadále jí zstal mladým pánem'*, již proto taky, že ho tak nazýval sám pán domácí, kdykoli se o nm zmínil. Jediná toliko byla osbka, jediná hlavika, která dlouho nemohla pochopiti zmnu, která se s Felíkem udala. Že pestal nositi pod paždím hromádku Školních knih, že oblékl režnou halenu i zástru a dal knihaské díln pednost ped školou. Že pojednou páe a zas na svazovace sešívá knížky, že se patlá v hrncích škrobu a klihu, že bhá po Praze jako každý jiný ue a že ho mistr Turýnek posílá s náruemi hotových vazeb k zákazníkm. Ta nechápající hlavika náležela Martice, asi tináctileté dcei Bartolomje Turýnka. Této odrstající školace byl Felíek do té doby zjevem tak íkajíc svátením. Ledacos o nm pochytila z hovoru svých rodi a taky ho již nkolikráte vidla, v jeho nemoci s matkou ho navštívila. Tehdáž píbytek sleen Severýnových vzbudil v ní nesmírný dojem. Do té chvíle neoctla se v domácnosti tak vznešené, nespatila nábytku tak pkného a lesknoucího se jak zrcadlo, nábytku, který jako by tu stál jen pro parádu

32 24 a ne pro všední potebu; po prvé ji tu obklopily stny peste malované, na stnách nepovdomé obrazy ve zlatých rámcích, na skíních vzácné hodiny, odbíjející stíbrným zvukem, a vázy s umlými kvtinami, podlahy postené koberci, až se podivila, že se po takových vcech smí šlapati. Všechno se tak lišilo od jejich skrovného, e- meslnického píbytku, všechno bylo v jejích oích neskonale nádherné. Arci taky ze všeho na ni vanul chlad cizoty a neobyejné vyvýšenosti osob, které v té nádhee obývaly, až ji obestíral pocit, že by v tom sama nechtla žíti, že by tam byla jako zakletá. Již samo srovnání: jejich píbytek v Jakubské ulici v pízemí, odkud je nkolik jen krok do prjezdu, na dvoreek i na ulici, a tuto nkolikapatrové schodišt, vysoké a rozlehlé, ponuré a ztichlé, jako klášterní; doma, v Jakubské ulici, byly dvee všech byt v dom skoro stále otevené, na pavlaích od rána do veera plno lidí, hlavn dtí, z otevených oken halasil hovor i zpv, asem arci taky váda, život nájemník s všelikými rodinnými dvrnostmi penášel se z bytu na venek, na oi všech soused; tuto v Krakovské ulici vidla sice mnoho dveí, natených oslnivou blobou, ale veškeré ty dvee byly tsn zaveny a snad i zameny, jako by zastíraly hluboká tajemství neznámých lidí, za nimi se skrývajících. Nikoho tam nepotkala na schodech, nikoho na chodbách. Pes všechnu studenost Martika v tom dom vidla cosi velikého, slav-

33 25 ného, ale taky tísnivého, jako každé dít vyrstající jak ona, kterému jest ulice poloviním domovem a taky vychovatelem. A v tomto dom, ve kterém nebylo žádného skeku a jekotu, žádného slyšitelného smíchu ani nadávek, vyrstal a žil Felíek. Dm i lidi, kteí jej naplovali, jsouce sami neviditelní, zpodobovala si Martika v jedinou pedstavu, a v jejích oích výkvtem toho panského sídla byl Felíek Severýn. Kdykoli k nim pišel, byl odn v látky, z jakých její tatínek neml ani šat sváteních. Vždy byl íst jako po koupeli a všecek vonl, jak se Martice zdálo. Nemohla si ani pomysliti, že by se tento jinošík náhle rozbhl Jakubskou ulicí jako všichni ti hasaerti, kteí ji naplovali kikem od rána do veera; že by zdvihl kámen i kus cihly, aby hodil po nkterém z tch drobných uliník, že by se v zim s jinými haranty puškoval snhovými koulemi a že by se na jae brouzdal kalužemi z tajícího, špinavého snhu. Dokonce již si nemohla pomysliti, aby Felíek vylezl z nkterého vikýe pdy nad pavlaí a drápal se po steše nkam až za komín, jak vídala asem ty malé pekelníky v dom, kteí pak nechtli dol a dom ani na rozhoené povely matek, udšených obavou, že ta ertova kvítka spadnou stemhlav do dvora a zabijí se. Felíek dojista nieho takového nebyl schopen, ani kdyby mu to kdokoli porouel, Felíek byl synkem z nedostupné rodiny, Felíek byl v oích toho dvátka vzorem I. Hemnann, XLI. Felíkv román. II. 2

34 26 nejmravnjšího lovíka, uhlazeného studenta, byl jí taky skoro již mužem dosplým a dojista pln všelikých vzácných vdomostí. A pojednou tento mladý, elegantní panáek jest jejich uedníkem! Uedníkem jako Tonda, který v první as uení a ješt dlouho potom b- hával bos, aby ušetil bot, pro kterého jako by nebylo vody v kašnách, kterého matka Turýnková musila každé nedle honiti k umyvadlu, aby aspo v den Pán vypadal jako k obrazu božímu stvoený. Všechno to nedovedla si Martika v drobné hlav srovnati. Kterak se to udalo? Co vyvedl, že musil jíti na uení? Kterak jej mohl její tatínek pijmouti za uedníka, obléci jej v halenu, opásati zástrou, ukládati mu všechny práce, které byly hodný jen chlapce rázu Tondova? To byly záhady pro tu malou duši zatím naprosto neešitelné. Martika sama již byla školakou pokroilou, žakou školy mšanské. Otec Turýnek sice vrtl hlavou, když mu s tou prosbou pišla po prvé, soudil, že jí nadobro staí škola obecná, do které by mohla chodit až do trnácti let. Ale maminka Fronka pimlouvala se tak dlouho, až tatík povolil, a Martika tedy šla na mšanku. Byla to tichá, zamlklá holina, skoro se hrozila rozlouení se školou, již naped je oplakávala. V lét, když se vrátila ze školy, sedávala v kout dílny, u okna, a tam vypracovávala své

35 27 Úkoly, dokud bylo vidti. V zim sedávala pod velikou lampou petrolejovou, a tak se zabírala ve svou práci, že již ani neslyšela šramot kolem sebe, kutní trojího páru rukou, natásání složených arch, klapot a skípot knihaských hoblík, natloukání hbet kladivem, chestot nož a nžek, svištní šnycar do papíru a lepenek. Skoro po každé ji pekvapilo, když práce se soumrakem ztichla a když i na ni maminka Fronka zvolala:,,ale tak už toho nech, dít! Zkazíš si Trochu jinak bylo, oi.** když do dílny pibyl Felíek. Sedávala sice dále na svém míst, psala a poítala. Felíek rozbíral knihy, oškraboval se hbítk klih a škrob, rovnal, sešíval, všecek ponoen v práci, ale chvílemi bylo mu, jako by na sob cosi cítil, co ho nutkalo, aby se ošil, vzhlédl. A když vzhlédl, vždy jeho zraky jako z neznámého rozkazu zaletly práv v koutek, kde sedla Martika, a tu se stetly s jejíma oima, do široka otevenýma a na nj upenýma. Holika sice hned sklopila zraky k sešitu na stole, ale Felíek pece po každé uhodl, že Martika již chvíli nepsala a nepoítala, nýbrž na nj se dívala, na jeho sklonnou hlavu i na ruce, kterak se tu ohánjí. S poátku se domníval, že jej pozoruje, koná-li dílo správn, a byl pln rozpak. Ale ve zmatek upadala vždy také Martika. Byvši dopadena pi takovém pozorování, chýlila hlavu níž a níže ke svým úkolm, a potom drahnou chvíli se neodvážila ke mladíku pohledti.

36 28 Tak bylo první as. Felíek a Martika nemli jiných styk než tyto pohledy; u ní dtsky udivený i pátravý zárove, u nho pekvapený, ostýchavý. Byly to jen chvíle odpolední, kdy se na hodiny vídali. Nebo ráno, když Felíek picházel do práce, bývala Martika již po snídani, ustrojena do školy, brzy odcházela a vracela se dom až v poledne. V polední pestávce po jídle uila se nemu, zas odcházela do školy a vracela se o tvrté, o páté. Nebylo píiny, aby spolu rozmlouvali, a Felíek o to ani nestál. Díve, pokud jen obas bývalé pstouny navštvoval, nevšímal si hrub drobné jejich dcerky. Neml s ní o em hovoiti, hráti si neuml a nechtl. Kterak si hráti s holicí? Ale hlavn se na ni díval jako na pouhé dcko. Ve vku obou byla ti, tyi léta velikým rozdílem. Skoro si jí ani nevšímal. Sice již tehda Martika se na nj dívala velikýma oima, Felíek však sotva ty pohledy na sob cítil. Nevšímal si jich, byly mu lhostejné. Obíral se docela jen vlastními pocity, jsa naplnn touhou a steskem po nem ztraceném. Dychtiv picházel, s lítostí odcházel. Tehdáž nemohl pomoci ani tatík Turýnek, ani máma Fronka. Kdež pak Martika! Nyní, když byl s Martikou pod jednou stechou, když ji denn vídal, zmnilo se to njak, ale nikterak na radost Felíkovu. Od rána do poledne ml pokoj, žaka byla ve škole. Ale již pi jídle pocítil, jak je cílem její pozornosti. Sedla naproti nmu, slova nemluvíc, hledla si talíe

37 29 Jestliže však pozdvihla zraky, nedívala se na tovaryše Vojtcha ani na Toníka, ba ani na rodie, toliko na nj. A potom odpldne od svých úkol. A ím dál uritji si Felíek uvdomoval, že mu v novém tom okolí, jinak milém, drobná Martika skoro pekáží. Ani te spolu nehovoili, jeden druhého se ostýchali, Martika se až stydla. V jejích oích poád ješt byl studentem, který už mnoho ví, a ona vdla tak málo. Bylo kdysi k poledni, nad Prahou se strhla hrozná boue s neustávajícím lijavcem, který jako by chtl všechny ulice vyplavit. Chvíli paní Fronka ekala, konen ekla starostliv:,, Prosím vás, Felíku, tu máte deštník, jdte Martice naproti do školy, sice pijde na hadr zmáená a bude se bát hromobití.'' Šel tedy Felíek a pivedl Martiku již zmoklou, ustrašenou a prostydlou. Jindy se lilo od samého rána, Felíek pišel do práce jako hastrman. A zase požádala paní Fronka: Felíku, vemte deštník, dovete Martiku do školy." Doprovázel tedy Felíek Martiku. Cestou slova nepromluvili, až ve školních vratech ekla dívina:,,dkuju vám pkn.'' Felíek odcházel a skoro sám na sebe se zlobil, že byl tak nmý. Ale o em by ml s žabkou hovoiti?

38 30 Potom se stalo astji, že byl poslán s Martikou nebo pro ni, nkdy i nco nakoupit, a konal tyto rytíské služby jako stroj. Pemítal jen, kdo chodil s dívinou díve. Toník? Až se na to jednoho dne Martiky zeptal. /' Ne, Toník nikdy,'' odpovdla dívina. Vždycky maminka. Ale když má tolik práce doma.. A tehda Felíkovi skoro zalichotilo, že paní Fronka svuje dceru jeho ochran a dozoru. Díve se mu zdálo, že jest posílán jako služka, nyní si pipadal jako guvernantka. Dlouhou chvíli kráela dívina podle jinocha mlky, až pak náhle k nmu pozdvihla zraky, tak dtinsky upímné, a pronesla ostýchav: Snad se o mne maminka bojí. Jednou by byli malou holku z domu pejeli. Ale já už nejsem žádné dít." A to bylo zatím vše. Pozdji však byl Felíek povolán k nemu dležitjšímu. Dlouho se dívina ve svém koutku párala s njakým úkolem, bylo zejmo, že si neví rady. Felíek to uhádal jen z toho, kterak ve tvái hoela, hlavu o dla opírala, tužku slinila a pece nepsala. Tehda za celé odpoledne jen jednou se na nj podívala, a Felíek zpozoroval, že se jí oi lesknou jako zaslzené. Bylo tomu tak. Pišla k ní matka, sklonila se nad ní, šeptaly chvíli, až konen ekla paní Fronka, kríc rameny:

39 31 se zeptej Tomuhle já nerozumím, dít. Ale tak tedy Felíka.** Martika dlouho zápasila, až nakonec, když už tovaryš složil práci a oblékal se, aby na chvíli vyrazil, a když jí hrozilo, že taky Felíek odejde, odhodlala se a v nesmírné tísni se k nmu uchýlila. Až se zajíkala, když mu pinesla ítanku, okázala njaký lánek a nesnadno ze sebe vypravila: Z toho máme vypsati všechna podstatná jména srostitá a všechna odtažitá, a já o nkterých nevím " Dále nemohla. Ale Martiko, neplate, pokejte. S tím budeme brzy hotovi." Chopil se tužky, tvrtky papíru, sledoval lánek v knize a rychle psal ve dva sloupce: Srostitá odtažitá. Tu to jest," ekl, když byl u konce. Zdá se mi, Martiko, že vám ten pojem iní obtíže. Zatím tedy si opište úkol na isto, a zítra vám to jasn vysvtlím. Nic si z toho nedlejte. Mn to kdysi taky nešlo do hlavy." Martika snad ani nepochytila, co jí tu mladík slibuje. Hledla jenom na popsanou tvrtku oima do široka rozevenýma, jako byla díve sledovala jeho rychlé psaní, a Felíek jí vyrstal v lovka bezmála vševdoucího. Nad ím sedla dv hodiny, Felíek rozešil za pt minut!

40 32 ' III. Druhý den v polední pestávce otázal se Felíek Martiky:,, Opsala jste si verejší úkol?" Opsala," pisvdila holina. Pemýšlela jste o všech tch slovíkách? Porozumla jste všemu?" Skoro všemu. Jen s nkolika bych si nebyla vdla rady, kdybyste mi nebyl pomohl." Na píklad?" Napsal jste slovo prst do srostitých. A potom dále jste napsal prst boží do slovíek odtažitých. Tomu jsem nerozumla." Felíek se usmál. A vztyiv ukazováek pravé ruky ekl: mohu jej,, Hlete, Martiko, toto jest prst. Vidím jej, omakati, íznouti do nho. Je to vc. Ale zdali kdo vidl a mohl omakati prst boží? To jest pouhý pojem, eeno jen obrazn. Chápete?" V oích Martiných se rozsvtlilo.,,ano, to chápu," ekla radostn. Vidíte! Celkem byl váš úkol dost prostý, ponvadž i sám lánek v ítance byl jednoduchý. Ale mohlo by se vyskytnouti nco složitjšího, v em by se teba ani vaše uitelka nevyznala.",, Slena uitelka?" podivila se Martika. Slena uitelka ví všechno, musí to vdti." Již ml Felíek na jazyku njakou námitku, ale vzpomnl na svá léta školácká, kdy uitel

41 V jeho oích byl vzorem dokonalosti, nádobou veškeré moudrosti, a každý jeho výrok tém neomylný. Na gymnasiu neml již té pevné víry. I ekl jen: 33,,Ano, Martiko, slena uitelka ví mnoho, a hlete, abyste si všechno zapamatovala. Budete-li pes to nkdy zase v nesnázích, pijte ke mn. Rád vám pomohu, pokud jen dovedu.'* Martika te rozšíila zraky, práv tak, jako inívala, když Felíka pozorovala od své práce, a ekla vážn:,,vy dovedete všechno, Felíku.** Tak vážn to pronesla, že se Felíek zasmál.,,kdo vám to ekl?",,vím to,** odpovdla Martika s výrazem nezvratného pesvdení. Potom za nkolik dní vrátila se Martika ze školy a po jídle se vytasila s njakým školním sešitem, jejž Co je ostýchav, skromn podávala Felíkovi. to?" tázal se. Sešit úkol. Dnes nám je slena vracela. Podívejte se na poslední popsanou stránku." Felíek rozevel sešit. Na stránce, kterou Martika naznaila, byla napsána tuná ervená jednika s vykiníkem. Byl to úkol, pi nmž Felíek byl nápomocen. Ani slvko v celém úkolu nebylo peškrtnuto neb opraveno. Usmívaje se, pohlédl Felíek na holinu. Nu, to je známka velmi dobrá, Martiko." Školaka se zapýila.

42 34 Nejlepší/* zašeptala. Jednika s vykiníkem. Žádná spolužaka to nemla tak vypracováno. Arci," pýila se Martika víc a více,,,taky bych to tak nemla, kdybyste nebyl pomáhal. A slena to poznala." Co poznala?'*,,že to všechno není z mé hlavy. Nechala m tam, až dívky odešly, a ptala se: Dlala jsi to jen sama, Turýnková? Nesmíme lháti, i ekla jsem: Pomáhal mi náš Felíek. Kdo je Felíek? Uí se u nás, ekla jsem. Pro Boha t prosím, divila se slena, co pak ten pan uedník študýroval? A já jsem ekla: Šest latinských škol. Ale te jste ml slenu vidt, Felíku! Vykulila na m oi a ekla: Vy máte uedníka se šesti latinskými? Marto Turýnková, toho si važ, ten mže býti tvým domácím uitelem. Bude-li tatínek míti vždycky takové uedníky, mžeš jít potom na universitu. Proto máš ty jediná takový pkný úkol. A smála se.** Martika jen hoela, když to vyprávla. Felíek se usmíval víc a více, až konen ekl: Budoucn tedy musíme mít úkol s njakou chybou, aby slena neuhodla, že jste ho nevypracovala sama.** Martika se chvilku dívala na jinocha velikýma oima, erve z její tváe mizela. Posléze ekla: Ne, Felíku, to ne. Ale budu se tolik uiti, abych se žádné chyby nedopustila. Chcete být mým damácím uitelem?*'

43 35 S radostí, Martiko. Jen se mi se vším svte." Teprv po rozmluv s Felíkem pochlubila se Martika matce dobrou známkou i slibem Felíkovým, a paní Fronka ekla jí: Však bys lepšího uitele nenašla." Blížily se vánoce, a pan Dominik chodil n- jak roztržitý. Ml tolik dobré vle tšiti se na n, ale vždy mu do toho lezla pochybnost, zdali se mu vydaí po jeho pání. Díval se po oku na Felíka, zane-li o nich, ale Felíek se nezmioval ani slovem. Krom toho mladík picházel nyní ím dál pozdji dom. V díln bylo mnoho práce, jako ped svátky všady, a Bartolomj Turýnek íkal svým lidem: Nic naplat, hoši, musíme to do Štdrého dne všechno strhnout. Každý chce mít svou vc na svátky po svátcích by nám to zde nechali. Tedy si hodinku nebo dv pidáme. Zato si ve svátky pohovíte." Tak se polední pestávka v díln krátila, veerní práce se prodlužovala. Od poátku prosince vypomáhala v díln taky paní Fronka, jak jen mohla z kuchyn utéci, nakonec i Martiku zapáhli do všelikých drobotin. V knihárn je práce dost i pro paclíe", jak íkával mistr Turýnek. Nedlní prázden na ten as pominula. Tak i Felíek musil do poslední chvíle dodržovati. Že musí", zdálo se aspo paní Fronce, a již

44 36 nkolikráte zažehrala, že jest na Felíka té roboty mnoho. Konen pak udeila na pana Bartolomje, když jinoch zas až po deváté hodin dom odešel a když Vojtch i Toník ve svém kumbále zmizeli. Povídám, Bartolomji, od zítka bude Felíek choditi dom jako díve, v osm veer. Co si pomyslí pan strýc, že mu ho tak utaháme?" Bartolomj Turýnek se podíval na cho a ekl:,,mj rozum, holka. Je to uení. Táhneme všichni.'*,,ale že Felíek, to nebylo se starým pánem vyjednáno," vzpírala se paní Fronka.,, Povídám, abys mla rozum, holka," ekl stejn rozšafn mistr Bartolomj.,, Dlalo by mi to v díln zlou krev. Musí Vojtch, musí Tonda, musí tedy taky Felíek. Nerad bych, aby mi druzí dva reptali, a mli by pravdu. Juž to, že Felíek chodí dom a je sproštn všelikého toho domácího podlkování, je náramná výminka. A krom toho ti povím, holka, že mi pokoná již hodný kus díla, a tu by mi te ty jeho veerní hodiny chybly. Vzpome si, jak si onehda prst poezal a nemohl den pracovat; hned jsem cítil, že nám dv ruce ubyly. Dláš i ty, a taky Marta." Pes tento správný mistrv rozklad umínila si paní Fronka, že vysvobodí Felíka na vlastní vrub. Tak druhý den, po krátké pestávce, vymezené veei, zavolala jinocha do kuchyn a pošeptala mu;

45 37 jdte dom, a pan strýc neeká.,,felíku, vynesla jsem vám sem zimník a klobouk, oblete se, Do dílny už nechote.'* Ve snu by jí nebylo pipadlo, že se tomuto jejímu opatení a dobré vli vzepe sám Felíek. A on tak uinil.,,ale já nepjdu, mamino. Od práce neodejdu.",,ví o tom taky mistr, mamino?*',,0 to se nestarejte. S tím si to vyídím." Paní Fronka vyvalila oi.,, Ano, mamino. Kterak bych mohl odejít, když je každé ruky poteba? Hovli jsme si v lét dost, a te, když jakživ po prvé jsem trochu užitený, ml bych utéci?" Felíek již neekal na nic dalšího, a vrátil se kvapn do dílny. Obával se, že by jej máma Fronka násilím vypudila. Vdomí, že je užitený, naplovalo jej pýchou a hrdostí. skuten Paní Fronka skoro se chtla hnvati, že pohrdl její mateskou péí, ale nedovedla to. Panu Bartolomji se o tom ani slovem nezmínila. Vidouc, že v tom zápase podlehla nejen muži, ale i Felíkovi, neopakovala již svj pokus. Chvílemi jen se lítostiv na jinocha zadívala, jak si pot s ela stírá. Pan Diamant už dávno na hocha s veeí neekal, ale sedávaje sám, pozbýval chuti k jídlu. Stýskalo se mu i po veerním pohovoru s Felíkem. Picházel o deváté, nkdy až o desáté, a tu

46 38 pan Diamant již neml svdomí, aby jej zdržoval, a by rád byl cosi projednal. Sám Felíka honival do postele, aby se na zejtí dosyta vyspal. Konen zbýval do svátk již jen týden. A tu tedy pan Dominik ekl: Podívej se, hochu, jak as utíká. Vánoce za dvemi!*',,však je v díln cítíme, strýku. Máme práce až do Štdrého veera a jen budeme-li se vším hotovi.'* Oddechneš si, hochu, až bude po všem, vi?",,ba, strýku, m to tší," ujišoval Felíek. A hlavn m tší, že moje pomoc taky už za nco stojí." Ale to nebylo, o em pan Diamant chtl hovoiti. Jinou vc ml na srdci. A kterak my si to na svátky zaídíme, co?" Felíek se díval na strýce, neodpovídal. Toto mlení bylo starému pánu podezelé. Ptám se proto, hochu: kdyby se tak stalo, že by tetky pišly s pozváním na Štdrý veer, co bys tomu íkal?" Na to Felíek vru nemusil odpovídati. Strýc vidl již na jeho tvái, jak by odpov dopadla. Na tu taky neekal. Ani sám si nemyslil, že by tetky mohly pijíti s pozváním. Tento nápad byl jen jeho drobnou lstí válenou. Chtl se tak ponenáhlu dostati k jádru vci. Proto se vytasil s nápadem o pozvání tetek Severýnových, ale vlastn

47 39 se obával, aby mu v ten den Felíka neurvali Turýnkovi. Pravda, mohl vše strun rozhodnouti a íci: Budeme doma. Ale pan Diamant ani slovem nechtl Felíka pemlouvati. Felíek neml míti vdomí, že to neb ono musí uiniti z pouhé vdnosti, že je povinen a zavázán tak udlat. Když jinoch neodpovídal, pokraoval strýc: Kterak pak bývalo u tetek na Štdrý den? Veselo?",, Veselo, strýku? U tetinek nikdy nebylo mnoho veselosti, ale na Štdrý den bývalo skoro jako po pohbu. Vždy picházela stará jedna dáma, kterou tetinky zvaly proto, aby nás u stolu nebylo na licho. Byla to slena velmi hubená a velmi bledá, a vždy picházela v erných atlasových šatech, což její bledost jen zvyšovalo. Tetinky po každé si parádní šaty, si opakovaly, že to jsou jediné její že jiných nemá, a tyhle vlastn že chystá již do rakve. A vte mi, strýku, pokud jsem byl malý chlapec, skoro mi tato dáma pipadala jako zjevení z jiného svta, bezmála jako nebožka, která na tento svt pichází jen jednou za rok, práv na ten Štdrý den. Tetinky sice strojívaly vánoní strmek, ale když bylo po veei, vyprávly jen o samých nebožtících a plakávaly pi tom. Tu ta stará dáma zírala na tetinky, s jedné na druhou, dívala se i na mne. Sama sice neplakala, ale byla bledší a bledší, a pevn svírala rty. Slýchal jsem tu o všech zemelých lenech rodiny, potom o píbuzných, nakonec o zná-

48 40 mých jen o kom bych nejradji byl slyšel, o tom se tetinky nikdy nezmínily.'' Felíek se na chvíli odmlel, potom dopovdl:,, asem jsem tomu uvykl, ale na poátku mi bývalo nesmírn tesklivo. Vzpomínal jsem vždy s neskonalou lítostí na Štdré veery u pstoun. Bylo tam sice všechno velmi prosté, ale bylo tam tak útulno a veselo.'' Jako by se teprv te byl rozpomnl, ekl strýc Diamant: zase,,, Pravda, u Turýnk, vida! Snad by chtli abys u nich Štdrý veer ztrávil." Felíek pozorn a zkoumav se podíval na starého pána, jako by chtl proniknouti, je-li to jeho upímné mínní.,, Kterak by to mohli chtít, strýku, když vdí, že jste tu vy a že nikoho nemáte. Ale by i chtli, strýku, tedy bych musil podkovat a íci jim, že vás nemohu opustit leda byste si tak sám pál." Tvá pán Dominikova se zveselila, a se neusmál. A te to byl pravý jeho výraz, když ekl:,,a hochu, nebude ti smutno, když jsme jen sami dva?" Strýku," odpovdl Felíek upímn a vroucn, tším se na to." Nic milejšího pan Diamant nemohl slyšeti. Vzchopil se s pohovky, pešel nkolikrát pokojem, potom zastaviv se nad Felíkem poukal mu na hlavu, skoro ji pohladil a pronesl chraplav:

49 41 A v mi, hochu, že toho nebudeš litovat Posedíme doma, v teple. Pravda, že je nás trochu málo, že už nás ani nemže být mí, ale na pak potebujeme hluné spolenosti? Užil jsem jí po hospodách dost. Nu, abych nebyl nevdný, taky nám ten Štdrý veer po každé ubhl. Jen v tom je chyba: polovici tch našich štdroveerních kamarád nám už pompesfunébi roznesli na všechny strany.** Pan Diamant se zasmál, ale z toho smíchu nco rezavého zaskípalo. IV Z Felíkova vyprávní o Štdrých veerech u sleen Severýnových utkvlo v mysli pán Dominikov nkolik závrených slov: Jen o kom by nejradji byl slyšel, o tom se tetinky nikdy nezmínily. Pan Dominik z toho mírn proneseného stesku vycítil Felíkovu výitku tetám, které zpozdilým svým mlením snažily se umrtviti pam osob jemu nejdražších, ale zmínka ta dotkla se i jeho jako nepímá výitka, jinochem dojista nezamýšlená. Jestliže tak zavile mlely tetky, ml bys mluviti ty, strýce, opakoval si stále pan Diamant domnlou výzvu Felíkovu. Chlapec dojista se domnívá, že ped zraky strýcovými leží všechen život bytostí jemu drahých jako na dlani, že je I. Hernnann, XLI. Felíkv román. II. 3

50 42 znal, a snad Felíek den ode dne oekává, že mu bude vyprávti každou podrobnost z jejich života. V tom se jinoch arci klamal. A te teprv pan Dominik litoval, že práv o lidech, na nichž visí všechen Felíkv zájem, ví tak málo. Jeho styky s rodinou SeverýniJ byly zcela povrchní. Starý pan Severýn sice byl by stál o dvrnjší sblížení, ale vždy v nm pevládal úedník nad lovkem. Mil význam a vážil cenu lidí podle dietní tídy, které dosáhli, a v tom se s oanem Dominikem rozcházel. Paní Severýnová se choti svému zcela pizpsobovala. Ob starší dcery byly vypínavé dín^ky. Kdežto starý Severýn dovedl na venek ukrotiti svou ctižádost a jen utajovanou nadjí se tšil, že bude nkdy presidentem svého úadu, panika i starší dcery vidly ho již v tom kesle a zdvíhaly taky pedasn o píslušnou míru nosy své. A to se panu Dominikovi protivilo. Tušíval ve všem jejich zpanštilém chování a v každé zmínce o kariée tatínkov výtku, že on sám pan Dominik nepivedl to píliš vysoko. Teprve když se mu dostalo titulu c. k. komoí" a teprve když se krom toho stal majetníkem domu, nabyl v jejich oích vtší ceny. Nejlíbeznjší z celé rodiny byla mu Žofinka. Na tu se díval s upímným potšením, kdykoli ji potkal, a ta ze všech jediná se k nmu chovala nejsrdenji. Zatím však uplynulo tolik let, a postava Žofinina skoro se mu rozplývala v nejasné obrysy.

51 43 Teprve píchodem Felíkovým vybavovala se mu znenáhla ze zapadlé minulosti, a ml co dlat, aby si v duchu vyvolal zvuk jejího hlasu, když k nmu pi setkání vesele volávala: Dobré jitro, strýku!" Šestnáct let již ubhlo od její smrti. Co by za to dal, kdyby s ní mohl ješt jednou pohovoiti! A kdyby jí mohl íci: Podívej se na svého Felíka, jak spolu žijeme. Jsi s ním spokojena?" O nadporuíku Karátoví nevdl skoro nic. Kdysi jen tak z dálky doslechl, že má Žofinka n- jakou známost, ale tehda již byl mládencem pestaralým a díval se hodn zakysle na každý milostný pomr. Zmehlo kdysi jemu, co tedy mu sešlo na njakém párku zamilovaných lidí! Nebyl sice z onch omrzelých starých otrávenc, kteí skoro nahlas projevují zlomyslnou radost, když se nkde njaké manželství nevydaí a kteí pronášejí jedovaté vtipy, když se kolkolem rodí dti, jako by toho bylo poteba". Ale dávno již mu byly lhostejné osudy všech lidí mladých, nestaral se o nikoho. Vždy se dlouho dost nestaral ani o Felíka, jehož poruníkem se stal pouhou namátkou, jak si íkával. Teprve vstup Felíkv pod jeho stechu vyvolal v nm obrat a probudil v nm náklonnosti, které se podobaly tém otcovství. Jak rád by ukojil touhu jinochovu, aby byl pojítkem mezi ním a zesnulou mateí! Sedl po snídani ve vyháté svtnici a hlavou se mu honily všechny ty myšlenky. Pomýšlel na