9 kroků k SAMOSTATNÉ PRÁCI ŽÁKA

Transkript

1 9 kroků k SAMOSTATNÉ PRÁCI ŽÁKA ANEB Co může dělat žák, nesmí dělat učitel. Lukáš Bajer

2 9 kroků k samostatné práci žáka Lukáš Bajer Autorská práva publikace se řídí podle Creative Common License Attribution 3.0 Publikace vznikla proto, aby se její myšlenky co nejvíce rozšířily. Proto ji můžete dát komukoliv, ať již v tištěné nebo elektronické podobě. Nesmíte ji prodávat! Můžete ji umístit na své stránky. Můžete ji vnutit k přečtení svým kolegům. Můžete ji dávat rodičům vašich žáků. Základní podmínkou ovšem je, aby zůstalo jasné, kdo je jejím autorem. OBSAH 1. Roztomilá paličatost=základ pro samostatnost? 3 2. Zadávejte práci tak, aby všichni věděli, co mají dělat Přesně stanovte, kolik času na práci žáci mají Řekněte žákům, s čím mají pracovat Stanovte, jak vypadá dobře provedená práce Nevysvětlujte téma sami Vysvětlete práci co nejsrozumitelněji Napište na tabuli čas, kdy mají skončit Přestaňte určitou dobu fungovat jako učitel Dodržte stanovené sliby Nezačínejte se všemi kroky najednou A co říct na závěr? 37 Lukáš Bajer Co může dělat žák, nesmí dělat učitel. 2

3 Roztomilá paličatost=základ pro samostatnost? "Ne, ne. Lenky. Tako, tam." (Pro nechápající: Ne, tam nepůjdu. Jdeme pro lentilky. Otče, jsou tímto směrem.) S těmito slovy vyrazila moje ani ne dvouletá dcera k polici, kde se nachází její oblíbený pamlsek. Víceméně rozhodla sama o tom, co a kdy se bude nakupovat. Samostatnost, nebo ještě lépe spoléhání se na sebe sama, se u dětí objevuje okolo druhého roku věku. Projevy objevivších se zárodků samostatnosti považuji rodiče za paličatost, neboť dítě je malé a samozřejmě neumí své potřeby vysvětlit patřičně zdvořile. Pokud se na rozvoji samostatnosti nepodílí velkou měrou rodiče, postupem času se ona roztomilá paličatost promění v apatii a závislost na rozhodování a vedení druhých. Přiznejme si bez obalu, že částečně je na vině i tradiční přístup učitelů a školy. Postoj mnoha učitelů: "Já jsem ten vědoucí a vy jste ti nevědoucí, kterým přináším osvícení." slouží nejen jako vděčné téma vtipů o paranoidních, často až mesiášských komplexech učitelů. V reálném životě vede jen k utužování závislosti dítěte (nebo teenagera) na autoritách. Učitel rozhoduje, co se bude kdy a kde v hodinách dít. Ve výsledku se přizpůsobí tempo hodiny nejprůměrnějšímu ze všech průměrných žáků ve třídě. A učitel doufá, že ti méně šikovní se nějak proberou a budou pracovat o něco rychleji, zatímco ti šikovnější nebudou v prostojích otravovat. Přitom vyřešit tento problém nevyžaduje žádnou velkou námahu. Já jsem ten vědoucí a vy jste ti nevědoucí, kterým přináším osvícení." 3

4 Samozřejmě, pokud vaši žáci nebyli zvyklí v hodinách pracovat samostatně, není možné přijít a oznámit: "Odedneška pracujete samostatně. Tak dělejte." I když může znít předcházející výrok (a celá situace) hodně stupidně, bohužel to není vtip. Už jsem něco podobného zaslechl od přátel. Někdy vtipy o učitelích patří k tomu lepšímu, co jde o mém povolání říct. Tak jako třeba řízení auta je i dovednost samostatné práce nutné nacvičovat postupně. Ideální podmínky poskytuje první stupeň. Opět musím poděkovat kolegyním z národky, bez jejich přínosu v této oblasti dovedností bych nemohl dělat v hodinách ani polovinu z toho, co dnes podnikám. Nemáte-li štěstí, ale chcete-li se samostatnou prací začít, vyzkoušejte následující postupy. Většina bodů je tradičních a objevují se v hodně kondenzované, a proto ne příliš přehledné podobě ve všech lepších učebnicích didaktiky. (Součástí ne přehledné podoby je samozřejmě i rádoby vědecký, a tedy i absolutně nesrozumitelný jazyk autorů.) Na jeden krok, který považuji za nejdůležitější, se ale zapomíná. V následujících devíti kapitolách se podíváme na základní kroky, které není vhodné při zadávání samostatné práce vynechat. Většina bodů se vám bude zdát samozřejmá. Ale ruku na srdce: Kolik učitelů skutečně všech devět kroků při zadávání samostatné práce skutečně udělá? Kdy a kde začít? Co nejdříve a kdekoliv. 4

5 2. Zadávejte práci tak, aby všichni věděli, co mají dělat. Asi první dojem, který jsem z náročnější samostatné práce svých žáků získal během pedagogické praxe, bylo obrovské zklamání. Zadal jsem práci a čekal, že se bude něco dít. A ejhle, ono se dělo jenom něco. Začala pracovat asi tak čtvrtina lidí, další na mě nechápavě zírali a přibližně 1/6 třídy jsem byl úplně ukradený. Kde byla chyba? Už si nevzpomínám na typ úkolu ani má slova u zadání. Zahrajme si hru, že se jednalo o něco jako: "Popište obrázek." (Téma: Popis uměleckého předmětu, učivo 7. třídy) Ptáte se, proč toto jasné a stručné zadání (stylem, kterým mě učili na fakultě) selhalo? Není se čemu divit. Po letech na střední a vysoké škole, kdy se člověk pohybuje pouze v podobně "postižené" skupině, tak nějak zapomínáme, že svět tvoří různí lidé. Ne všichni ve vaší třídě se stanou filozofy nebo jadernými fyziky. A stejně tak platí, že někteří se jimi stanou. Přibližně tři roky jsem se snažil přijít na to, jak vypadá ideální zadání. Bude se vám zdát, že je to doba dlouhá. Je, ale ne vždy jsem byl schopen poučit se z předchozích chyb (neb jsem si zapomněl poznamenat, co fungovalo), takže jsem několikrát po sobě objevoval kolo". Snaha přijít na "ideální" podobu zadání nebyla jen mou úchylkou: na škole jsme začali experimentovat se systémem delších úkolů v rámci jednoho předmětu (tzv. dlouhodobé daltonské úkoly), a bylo jisté, že někteří žáci nebudou slyšet zadání v první hodině, protože třeba zaspí. Jelikož jsem jazykář, budu pracovat s tím, co umím: tedy se zadáváním úkolů v mých předmětech, konkrétně na příkladu slohové práce. Myslím si, že většina učitelů dokáže mé tipy pro svůj předmět lehce upravit. Ne všichni ve vaší třídě se stanou filozofy nebo jadernými fyziky. A stejně tak platí, že někteří se jimi stanou. 5

6 Přesně popište, co budou žáci dělat. U krátkých cvičení není problém. Je mi líto, ale nestačí říct: Učebnice, strana 16, cvičení 2 (a divili byste se, kolik praktikantů tuto chybu spáchá). Pár let praxe mě poučilo, že v okamžiku, kdy zadávám cvičení, alespoň 1/6 žáků nemá učebnici připravenou. Proto jsem si zvykl u krátkých cvičení nejenže poznamenat stranu a číslo cvičení na tabuli, ale ještě k nim dodat, co mají ve cvičení dělat. Namítnete, že to mají v zadání. Mají, ale kolik žáků zadání čte? A kolik z nich jim doopravdy rozumí? (Nemám mnoho zkušeností s dalšími učebnicemi, ale styl mnohých zadání v mých češtinách konkuruje jazyku ptydepe.) Jak to tedy probíhá? 1. Požádejte žáky, aby si zadání přečetli. 2. Vyvolejte jednu oběť, aby zadání vysvětlila vlastními slovy. 3. Pro jistotu poznamenejte na tabuli číslo strany/cvičení/co se bude dělat? Např: 16/2 i/y 4. Nechejte žáky pracovat (a doufejte, že to skutečně dělají). Světe div se, ono to funguje. I ti nejpomalejší žáci mají jistotu, že se neztratí. Samozřejmě, že než zadání vysvětlíte méně šikovným, rychlejší žáci už budou hotoví. Z toho důvodu mám předpřipravené nepovinné úkoly, které jim v tomto okamžiku zadám. Většinou se jedná o další cvičení z učebnice. Například loni jsem v angličtině (v naprosto nevyvážené skupině: víceméně plynně se domluvím x neumím říct ani "dobrý den") učil jakoby dvě hodiny v jedné pomocí extra pracovních listů, většinou s nějakým příběhem. Kolik žáků ve skutečnosti čte zadání? 6

7 U delších cvičení, jako jsou třeba slohové práce, je situace mnohem složitější. Psaní slohovek je pro mnohé žáky úkol velmi těžký. Jsem přesvědčený (jinými slovy: vyzkoušel jsem si v praxi), že zejména slohově slabším žákům není možné zadat pouze "Popište obrázek." Pod vlivem anglického stylu zadávání slohových prací jsem si tedy vytvořil ještě jakousi "šablonu", s níž pomáhám žáků, kterým psaní slohovek nejde. Ukázka: zadání slohové práce "Úvaha o školním výletě". Zamyslete se nad proběhlým školním výletem. V jednotlivých odstavcích popište, co se vám na výletě líbilo (2), nelíbilo (3) a co mohlo být lepší (4). Vysvětlete proč. Pište o dojmech, které z výletu máte. V prvním odstavci shrňte základní informace. Na základě předchozích odstavců v závěru zhodnoťte výlet, popište svůj celkový dojem. Nezapomeňte jednotlivé odstavce propojit. Namítnete, že je to zadání velmi složité. Souhlasím, zpočátku ano. Ale domnívám se, že je to jediný způsob, jak naučit žáky, aby se před psaním textu zamysleli, o čem vlastně budou psát. Rozených spisovatelů, kteří vám "na fleku" vysypou z rukávu skvělou slohovku, je ve třídě asi tolik, kolik je tam jaderných fyziků. Vytvořte si jednoduchou šablonu pro zadávání opakujících se úkolů. 7

8 Vysvětlete, co se prací naučí. Tento krok (a následující) je vhodný pro zadávání delších úkolů (na celou vyučovací hodinu a více). Neustále tvrdím, že žáci MUSÍ vědět, CO a PROČ dělají. Následující zadání pochází z tzv. dlouhodobějších daltonských úkolů, které na naší škole používáme. (Pozn. 6. třída, první větu jsem vytvořil jako komentář na jakousi poznámku žáků). Zadání Čeština není jen o mluvnici, proto se v dnešním daltonském úkolu" propojují všechny tři disciplíny českého jazyka mluvnice, literatura i sloh. Přečteš si zajímavou pověst, pokusíš se s ní dále pracovat, z mluvnice dále poznáš učivo stupňování přídavných jmen a ve slohu si procvičíš popis a navíc bude i několik volitelných úkolů ze slohu. Mezi volitelnými úkoly se dále objeví úkoly z oblasti historie nebo výtvarné výchovy. Záleží jen na Tobě, který z úkolů budeš chtít zpracovávat. Když si vystřihneš 8< označená cvičení z povinných úkolů a nalepíš si je na samostatný papír, vznikne ti jednoduchá učebnice probíraného učiva, z níž se ti bude dobře učit. Vždyť to bude Tvoje vlastní práce! Dalton je opět rozdělen na povinné a volitelné úkoly. Pamatuj, než se budeš věnovat volitelným a extraúkolům, musíš zpracovat VŠECHNY povinné úkoly. Žáci musí vědět, co a proč dělají. 8

9 Zdůrazněte význam samostatné práce. Nezapomeňte připomenout, že právě samostatná práce (tedy práce bez vedení za ručičku) je sama o sobě důležitá. Tradiční rozhovor v prvním půl roce s novou skupinou v angličtině na téma slovíčka: Ž: Pane učiteli, jak se řekne? U: Támhle je slovník, najdi si to. Ž: Když mi to řeknete, bude to rychlejší. U: Bude, ale celý život ti za zadkem stát nehodlám. Puritáni mi jistě vytknou ne zcela spisovné slovo. Jenomže, přátelé, máme ve třídě puberťáky a občas se vyplatí vzpomenout si na své vlastní mládí. Na téma slovník: Nedávno se mne kolegyně ze spřátelené školy při náslechu v hodině ptaly, jestli mi nevadí, že si během práce žáci hrají s mobilními telefony. Nevadilo mi to. Navíc jsem se cítil trochu trapně, když jsem vysvětloval, že si nehrají. Že se prostě jen jedná o lenochy, kteří než by se zvedli a udělali pár kroků, raději si stáhli do mobilu stáhli svůj vlastní slovník. Trocha techniky občas neuškodí. Trocha techniky občas neuškodí nikomu 9

10 3. Přesně stanovte, kolik času mají žáci na práci. Čas patří k velkým nepřátelům učitelské profese. Přesněji řečeno: jeho nedostatek. Situace se ještě zhorší, snažíte-li se předat zodpovědnost za učení na bedra žákům. Proč? Už jsem zde několikrát napsal, že ve třídách sedí rozdílní žáci. Při přípravě na "společnou" hodinu si učitelé (mnohdy podvědomě) vyberou průměrného žáka a pro něj připravují učební aktivity. A také odhadnou, kolik času vezme tomuto průměrnému žákovi jejich spáchání. (Co dělají ti ne-průměrní? Baví se, otravují, zlobí protože buď už nemají co dělat, nebo se o práci ani nepokouší, jelikož z minula ví, že ji stejně nestihnou.) Čas ovšem většina žáků/studentů vytlačuje do pozadí. Aby ne, heslo "Time is money." si na sobě ještě neměli příležitost vyzkoušet. Následujících několik nápadů nabízí možnost, jak postupně vést žáky k vnímání času v hodinách. Chcete-li dovést postupně všechny žáky (nebo alespoň většinu) k samostatné práci, neměli byste na práci žáků s časem zapomínat. Kam se ztratilo těch posledních 45 minut? 10

11 Na začátku jakékoliv činnosti (samostudování, vyplňování cvičení, vytváření výrobku apod.) oznamte žákům, kolik mají na práci času. Většina učitelů žákům při psaní testů sdělí, kdy se bude práce sbírat. Proč jim to tedy neříct i u běžných činností? Ať si zvykají na práci "pod permanentním tlakem času". Namítnete, že tím ale nerespektuji rozdíly mezi žáky. Takže dovysvětlení: Když stanovuji čas na činnost, musí odpovídat potřebám nejslabšího žáka ve skupině. Pro šikovné žáky připravte aktivitu navíc, stejně jich máte cvičebnice úplně plné. U učebních předmětů, jako je dějepis, zeměpis nebo přírodopis je ovšem situace složitější. Nejslabším žákům umožněte pracovat s absolutními základy předmětu (a otevřete si láhev dobrého vína, pokud se některý z nich ty úplné základy vážně naučí), šikovnějším potom nabídněte třeba i perličky mimo běžné osnovy. (Stále však platí, že nestíhání v jednom předmětu automaticky neznamená nestíhání v dalších dvaceti dalších. Každý žák je jiný a každý v některém z předmětů nestíhá.) Občas žáky požádejte, aby si poznamenali, kolik jim ta která aktivita vzala času. Mohou si třeba poznamenat čas do okraje cvičebnice nebo sešitu (stejně většina učitelů okraje efektivně nevyužívá, tak co se stane). Proč? Začnou si občas všímat toho, co se v hodinách děje. Jednou jsem žáky požádal, aby si vedli "deník hodiny". Jaké překvapení se objevilo na konci hodiny, když některá děvčata zjistila, že nemají splněnou práci, protože 2/3 času prokecala! Je načase zastavit drastické snižování nároků. 11

12 Další nápad pro rozvoj žákova vnímání času je velmi náročný, a to jak na přípravu učitele (čas), tak i na práci žáka (zodpovědnost). Připravte učební aktivity na celou vyučovací hodinu (nebo blok) a dejte je žákům na začátku hodiny v podobě pracovního listu (případně třeba jen jako seznam cvičení) s tabulkou o dvou sloupcích na okraji. Potom s nimi před vyplňováním cvičení seznam projděte a požádejte žáky, aby odhadli, kolik času jim práce na cvičení vezme. Tento svůj odhad si zapíší do levého sloupce. Zadejte jim, ať během práce sledují, kolik času jim ta která aktivita vzala. Skutečný čas ať si zapíší do pravého sloupečku. Samozřejmě, že tato činnost vyhovuje spíš šikovnějším žákům. Proto se kloním k dobrovolné účasti na "pokusu". (U některých šikovných expertů budete muset ovšem použít kouzlo své osobnosti, abyste je k této činnosti přesvědčili. Jejich rozhodnutí-odmítnutí ale prosím respektujte.) Pokud to ve vašich hodinách není běžné, jen samotný fakt, že budou moci mít na lavici mobil funguje pro mnoho žáků jako velká motivace. (U mých expertů to ale už nefunguje.) Teprve až si žáci budou jakž-takž vědomi, do čeho investují čas, můžete začít s dlouhodobějšími úkoly a dlouhodobějším plánováním. Pokud začnete s tímto typem práce, prosím vás, abyste neudělali stejnou chybu jako já. Začal jsem totiž s moc náročnými úkoly na absolutně nepřipravených žácích. Jojo, chybami se člověk učí. Požádejte žáky, aby odhadli, kolik času jim práce na cvičení vezme 12

13 Mimo rozsah této kapitoly (a celé e-knihy) už stojí třeba týdenní plánování práce nebo příprava třeba referátů v rámci několika vyučovacích hodin (nebo jejich částí). Úplně mimo stojí také třeba ročníková práce, kterou psali naši deváťáci. Všechny čtyři nápady pro práci s časem se soustředí na šikovného" žáka. Myslím si totiž, že je načase zastavit drastické snižování nároků a přizpůsobování se pomalejším a méně šikovným jedincům. Ideál efektivní diferenciace si pohrává s myšlenkou, že v jednom okamžiku různé typy žáků pracují na úkolech podle svých možností. Pokud se vám to v hodinách víceméně daří, velmi rád si přečtu vaše komentáře a nápady, jak žáky vedete k tomu, aby samostatně pracovali. Je načase zastavit drastické snižování nároků. 13

14 4. Řekněte žákům, s čím mají pracovat Učitelé většinou předpokládají, že žák intuitivně "ví", jaké materiály má během práce použít. Přátelé, kdyby to byla pravda, tak přece nemusí chodit do školy. Žák si sice možná vzpomene, že na konci loňského roku dostal jakousi učebnici ("Aha, no, to jo."), ale často si ani "neuvědomuje", kde ji má, natož aby "věděl", že ji může použít ("Jééé! Vážně?"). Pokud s žáky začínáte samostatně pracovat, velmi pravděpodobně nebudete mít místnost vybavenou třeba studijními materiály. A to, co se stalo mně, se vám asi hned tak nepřihodí. Při nástupu do zaměstnání, v prvním roce (respektive v prvním přípravném týdnu) mé učitelské kariéry si mě zavolala paní ředitelka a oznámila mi: "Hle, tu nová místnost! Bude to studovna." (Na betonové podlaze poletovaly v průvanu papíry, zdi byly vlhké od čerstvého nátěru, obrovskými okny hučela do místnosti jedna z nejrušnějších ulic města... ale jinak, všechna čest.) "Skříně dovezou zítra, nakup do nich studijní pomůcky." "Ehm?" Z kapsy mi trčel magisterský diplom s málem ještě nezaschnutým inkoustem, a mám vybavovat studovnu? "Kolik můžu utratit?" snažil jsem se nevypadat jako jojo. "To nech na mně. Navrhni, co bys tady chtěl, a domluvíme se." "Co takhle čtyři počítače," ozval jsem se nesměle (neb jsem věděl, že to s financemi ve školství není růžové). Se slovy "Proč ne?" vítězně opouštěla pole. Byl jsem její. A studovna vlastně moje. Daltonské zásady v praxi: zodpovědnost, samostatnost. Jo, jo, paní ředitelka umí motivovat lidi. Vyjmenujte materiály, které žáci mohou při řešení úkolu použít. 14

15 Když se peněz nedostává, zkuste na začátku roku oslovit žáky. Doma určitě mají kvanta nepotřebných časopisů a zbývají jim učebnice, které nahradili za nové ("Jé, já myslela, že jsem ju ztratila." [konec citace]). Poproste je, ať vám nějaké přinesou. Takové obrázky moc krásně doplní flipcharty na téma slovní druhy. Hned se snaží najít super obrázek. A že si u toho zapamatují i nějaké druhy zájmen? Zásobu časopisů využijete i při tvoření koláží. (Zkoušeli jste třeba se svou třídou udělat "kalendárium" uplynulého školního roku?) (Ano, nespletli jste se, jsem češtinář-angličtinář. Ale učitel je především "člověk", nemyslíte?) Poznatek na okraj: Když poprosíte žáky, aby vám přinesli nějaké staré časopisy, druhý den se můžou přetrhnout, aby se pochlubili, co všechno doma našli. Když je poprosíte, aby si donesli materiály, s nimiž budou pracovat, slyšíte převážně jen: "'Sem zapomněl..." Místo flipchartů můžete úplně stejně použít nahnědlý balící papír. Vyjde to levněji a navíc můžete dát žákům větší prostor na tvorbu vlastní prezentace. Učitel je především "člověk", nemyslíte? 15

16 Stejně tak můžete oslovit kolegu, který se u vás ve škole stará o učebnice. Určitě mu na skladě zbývá několik vyřazených salátů, nebo dokonce celé sady starých učebnic. Proč si je nevzít? Takhle jsem získal asi 60 Stručných mluvnic češtiny (nic moc) a 45 starých Přehledů českého jazyka (Melichar, Stýblík), perlu mezi příručkami pro výuku češtiny. Doporučení: Pokud žákům vytváříte pracovní listy, zkuste seznam použitých a použitelných materiálů napsat i do něj. Proč? 1. Žáci se mohou sami zorientovat. 2. Učíte žáky, že si před prací vůbec uvědomí, co budou potřebovat. Zejména u delších projektů je to krok k nezaplacení. Napište seznam použitých a použitelných materiálů do zadání úkolu. 16

17 Stanovte pravidla výměny materiálů. Pakliže jste nic z předchozího ještě neudělali, nezbývá vám než pracovat s učebnicí. Zmínit byste měli i ne-studijní materiály, jako jsou papíry, fixy, nůžky apod. "Když to nemáš ty, má to spolužák, ne?" Divíte se, že o této samozřejmosti mluvím? Schválně, kolik z dnešních učitelů umožní svým žákům, aby se v hodině zvedli a šli si půjčit tužku na druhý konec místnosti. Učíte-li jednu z prvních hodin samostatné práce, měli byste žáky upozornit, že mohou opouštět místo. Určitě vám zezačátku budou vděční. Konečně si můžou nepozorovaně předat poštu. Uvidíte, časem si zvyknou, že to nemusí dělat skrytě. Navíc procházka po třídě splní i jiné cíle. Živější žák se projde, odpočine si, poškádlí kamaráda, sem tam někomu shodí pouzdro a zase si spokojeně sedne. A proč jim to vůbec dovoluji? Kolik lidí pracujících na počítači má při práci spuštěné ICQ? Není to náhodou ve škole stejné? Udělám dobře svoji práci ve stanoveném čase, tak mi, šéfe,... [dej pokoj]. Upozorněte žáky, že mohou během práce opouštět své místo. 17

18 Vysvětlete, co můžou dělat ti, kteří skončí dřív. V této části zadávání samostatné práce by se také žáci měli dozvědět, co dělat, až budou hotoví. Pokud se řídíte zásadou "tento úkol musí zvládnout všichni žáci", počítejte s tím, že minimálně třetina žáků bude mít po 20 minutách práce hotovo. Nabídněte jim adekvátní odměnu za kvalitní práci. Ať si čtou, potichu se baví, dopíší úkol do matematiky, učí se na test z dějepisu, nebo třeba pomůžou skupině s méně šikovnými žáky. Postupem času zkuste šikovným zadat i jiné úkoly. Jaké? "Nechtěli byste vytvořit test na učivo, které jste právě nastudovali/zpracovali?" "Né." "No, je vás tady deset, co kdybyste se rozdělili do dvojic a každá dvojice sestavila test o 10 otázkách? Z každého z vašich testů pak vyberu po dvou otázkách do mého "oficiálního" testu. Souhlas?" "To jako, že my si vymyslíme otázky, na které nás budete potom zkoušet?" "Řekl jsem snad něco divného?" Uvidíte, že to zabere. Slib však musíte dodržet. Později můžete žákům třeba zadávat, aby vypracovali úkoly, celé pracovní listy nebo třeba memokarty s učivem. To, že ale žáci udělají spoustu práce navíc, by se mělo projevit ve hodnocení. Tři kroky stačí k tomu, aby se žáci neděsili ze samostatné práce. "Zděšení" v sobě skrývá nejistotu a nejistota = nekázeň. Budete-li se držet tohoto seznamu, určitě zamezíte vzniku nekázně z nejistoty. Už vám zbývá pokrýt těch zbývajících 9/10 důvodů, proč někteří žáci otravují. Pokud žáci udělají práci navíc, musí se to objevit v hodnocení. 18

19 5. Stanovte, jak vypadá dobře odvedená práce Žádná dobře napsaná pedagogická publikace se neobejde bez upozornění: ukažte žákům "příklady" dobré praxe. Autoři žertují? Když s tímto typem práce začínám, kolik takových příkladů asi mám? Kde bych je měl vzít? A i když už mí žáci samostatně pracují nějaký ten pátek, velmi pravděpodobně nikdy takové materiály mít nebudu. Proč? Protože většinu z nich si žáci schovávají do portfolia nebo do složky materiálů. Nemám to srdce je od jejich práce odloučit. Mají na své materiály plné právo a přiznávám se, že je v tom spíše podporuji. Kdo ví, kolik z nich jednou zvyk zakládat si dobře odvedenou práci využije. Sice můžete namítnout, že existují kopírka, digitální fotoaparát nebo a skener, ale pokud se máme snažit i rozvíjet kreativitu žáků, takový velmi pěkný příklad svádí až k samotným hranicím plagiátorství. Navíc si nikdo nebude lámat hlavu s tím, jak by to mělo vypadat, aby to bylo pěkné. Raději než "příklady dobré praxe" volím způsob "začít s myšlenkou na konec, často označovaný jako plánovaní nazpět. Jinými slovy, snažím se již do zadání zahrnout, které věci budou při hodnocení hrát roli Při plánování začněte s myšlenkou na konec. 19

20 Stručně popište, jak má výstup vypadat. Před tím, než zadáte žákům práci, sepište si, jak má vypadat výstup (samozřejmě u složitějších výstupů). Hned v první hodině totiž zjistíte, že si nestačí výsledky jen promyslet. Právě tento "popis" by měli mít žáci neustále na očích. Od něj se odvíjí nejen jejich činnost v hodině, ale také to, podle jakých "ukazatelů" proběhne hodnocení. (Chcete-li, aby se žáci hodnotili navzájem, budete mít "ideál", s nímž mohou pracovat). Už je vám asi jasné, že pro (nejen) začínajícího učitele je toto úkol přetěžký? Mnohem snadnější je říct: "Máš tam nějaké chyby, za 3." Chcete-li snažit o objektivní hodnocení, popisující skutečně odvedenou práci žáků, nezbývá než si koupit novou židli, sedět za stolem a... Makat, respektive pracovat. Rozhodněte se, čeho si budete všímat. Začínáte-li se samostatnou prací na složitějších úkolech, nepočítejte s výsledky hodnými Nobelovy ceny. Hlavním problémem žáků totiž nebude sama práce (v případě, že umí číst, psát...), ale "strach ze svobody". Proto by hodnocení mělo být alespoň částečně vyvážené. Tedy všímat si jak obsahu práce, tak i přístupu k "volnosti". Že se nejedná o lehký úkol, to snad ani nemusím připomínat. V hodnocení si všímejte jak obsahu výsledné práce, tak i přístupu k volnosti. 20

21 Popište "výsledek" práce pomocí přesných ukazatelů. Nejjednodušším krokem je hodnocení obsahu. Mají-li žáci za úkol třeba vytvořit nějakou prezentaci, stačí vypsat stručný seznam pojmů (informací, obrázků), které se musí v práci objevit. Jak se bude hodnotit výsledný flip? Rozhodne třeba vhodnost obrázků. Vytvořte krátkou a stručnou prezentaci na téma druhy a skloňování podstatných jmen. (Uč ) V prezentaci popište: 1. Jednotlivé druhy podstatných jmen z hlediska toho, co označují (uvádějte alespoň 1 příklad). 2. Číslo podstatných jmen. (Zvýrazněné části jsem v jedné skupině rozvedl na tabuli, aby vznikla stručná osnova toho, co mají flipy obsahovat. (Druhé jsem to napsal rovnou do zadání. Ano, nemýlíte se, mí žáci jsou tak trochu pokusní králíci.) K tomu jsem jim ovšem přidal "univerzální" formulář tzv. úkolového listu, který nehodnotí splnění práce jen po stránce obsahové, ale snaží se vést méně zkušené žáky k vlastnímu zhodnocení práce a výstupu pomocí předem vytvořených formulací. Obrázky, schémata, ilustrace o kde to bylo vhodné, snažil/a jsem se řešení znázornit také graficky (např. myšlenkovou mapou, náčrtkem, schématem...), o i když to nebylo vhodné, nesnažil jsem se řešení znázornit i graficky, o nic jsem graficky neznázornil/a, [ ] Práce na úkolu: o pracoval jsem pořád, zvládl jsem všechno, o pracoval jsem víceméně pořád, více jsem nezvládl, o často jsem spíše odpočíval, než pracoval.[ ] Vytvořte si formulář, který pomáhá méně zkušeným žákům tvořit hodnocení. 21

22 Druhý způsob hodnocení spočívá v stanovení si jednotlivých úrovní splnění. Ve výsledku potom žáci používají tabulku, tzv. rubriku. Princip je víceméně stejný, na rozdíl od klasického "formuláře" ovšem rubrika ukazuje, kolik bodů/jaké hodnocení žák získává. Rozhoduje se tedy mezi několika různými stupni v jedné kategorii. Ukázka části rubriky, kterou jsme použili pro hodnocení prezentace ročníkové práce žáků 9. ročníku. Projev. (1) Student mumlá, nesprávně vyslovuje termíny a používá nespisovná slova. Mluví příliš potichu na to, aby jej studenti slyšeli. (2) Student nesprávně vyslovuje termíny a občas používá nespisovná slova. Publikum má problém prezentaci slyšet. (3) Student mluví jasně a srozumitelně. Používá vhodná spisovná slova a správně je vyslovuje. Občas má potíže s novými termíny-pojmy. Poznámka na okraj: Slova "formulář" a "rubrika" popisují dva velmi podobné listy papíru. Jedná se o mé vlastní, pracovní termíny, nikoli termíny z nějakého odborného textu. Jejich popis najdete výše. Upozorňuji také na velmi stručný článek Lenky Burdíkové s velmi kryptickým názvem Hodnocení nebo evaluace žáků na portálu RVP.cz) Téma rubrik je natolik rozsáhlé, že se mu v budoucnu budu věnovat v samostatné sérii příspěvků na blogu. Stanovte si jednotlivé úrovní naplnění různých kritérií. 22

23 Klasické zadání práce, kdy žáky informujete, co mají dělat, je výrazně snazší. Použijete-li ovšem navrhnutý postup (rozumějte: budete-li jako učitelé pracovat navíc), měli na vás hledět nikoli tupé, nic nevyjadřující tváře, ale spíš poučené a také patřičně vyděšené výrazy: "Tolik že toho máme dělat?! Zmínit se při zadávání práce o hodnocení vytváří můstek mezi "teoretizováním" "co by se mohlo, kdyby... " k "praktickému" odpíchnutí se od "musí se...". Zvolíte-li výše popsaný způsob zadání, nebudete litovat. Žáka sice vedete za ruku, ale současně mu nabízíte možnost rozhodnout se. "Obrázky se taky budou hodnotit? Na ty já mu kašlu. Ať mi klidně strhne body." je přece projev uvědomělého přístupu k práci. Vytváříte půdu pro to, aby měli žáci (a vy spolu s nim) chabý pocit, že hodnotíte alespoň trochu objektivně. Prohlásit "Ale vždyť tam něco máme." si mi při splněných 15 % všech požadavků zatím nikdo do očí netroufl. Žákovi ale vlastně nabízíte možnost rozhodnout se. 23

24 6. Nevysvětlujte téma sami. S mladšími žáky nemám v této otázce příliš velké zkušenosti. Zato o starších vám řeknu to, co už dávno víte: jsou to pěkně vychytralé potvory! Učitel vysvětlí pečlivě práci, na tabuli zapíše, co všechno a v jakém čase by měli žáci obsáhnout a bezelstně nabídne: "Teď se můžete zeptat na to, čemu nerozumíte." Ha, chopí se příležitosti žák typu vykuk : "Co je to, to látkové podstatné jméno?" Dobrosrdečný učitel se pousměje a začne: "Látková podstatná jména poznáte... "Neučitelé" se teď zcela jistě usmívají, co že to za blázna(-y) učí jejich děti. Bohužel, když je učitel zvyklý vysvětlovat všechno sám (třeba i proto, že jej tímto způsobem učili celý život), často podlehne Pavlovovu reflexu. Než se naděje, vysvětluje to, co podle přípravy měli žáci studovat sami. Na co se tedy mohou žáci ptát? Kde to máme hledat? Pokud není cílem samostatné práce, aby se žáci seznámili se studijními materiály k předmětu, doporučuji zpočátku na tuto otázku odpovědět. A to i přesto, že jste žákům tuto informaci řekli při instruktáži a ještě jim ji napsali na pracovní listy. Když žáci s delšími úseky samostatné práce začínají, mají plnou hlavu volného času, kterým jste je motivovali. Méně zkušený učitel často podlehne doslova Pavlovovu reflexu. 24

25 Dokdy to máme mít hotové? Tuhle tu otázku vážně nemusím, zejména proto, že datum a čas se snažím mít neustále napsané po levé ruce na tabuli. Stačí jen ukázat, pochopí sami. Stane-li se, že zapomenu čas napsat, alespoň vidím, že mě žáci vnímají. Navíc je to další příležitost, jak žákům dokázat, že učitel je také jen člověk. Čas vševědoucích bohů minul a doufám, že už nikdy nenastane. Nechápu zadání cvičení 23. Ideální otázka. Zadaří-li se vám a tato věta v úvodu hodiny zazní, máte z poloviny vyhráno. Alespoň jeden žák ve třídě uvažuje o tom, že bude pracovat. Vysvětlení zadání úkolu můžete nechat buď na spolužáky (s tím, že ztratíte drahocenné minuty z doby vyhrazené na samostatnou práci), nebo je velmi rychle vysvětlíte sami. Nevím, zda to dělám dobře. U mladších žáků ale vysvětlím zadání sám, aby si všichni uvědomili, že nesrozumitelné zadání je nutné přeložit do tzv. vlastní češtiny. (Viz dále.) Časem se to naučí sami napodobovat. Určitě se sami setkáte se spoustou dalších hloupých i méně hloupých dotazů. Heslem vám budiž: Téma se nevysvětluje." Téma se nevysvětluje." 25