Bakalářská práce. Dobrovolnictví jako specifická forma rozvoje komunity. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. Pedagogická fakulta. Katedra pedagogiky

Transkript

1 Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Pedagogická fakulta Katedra pedagogiky Bakalářská práce Dobrovolnictví jako specifická forma rozvoje komunity Vypracoval: Vedoucí práce: Jan Panocha, obor Sociální pedagogika Mgr. Lenka Černá Místo a rok odevzdání: Ústí nad Labem, 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci s názvem Dobrovolnictví jako specifická forma rozvoje komunity vypracoval samostatně s použitím úplného výčtu citací informačních pramenů uvedených v seznamu, který je součástí této práce. V Ústí nad Labem dne 2. dubna 2013 Jan Panocha 2

3 Poděkování Děkuji vedoucí mé bakalářské práce paní Mgr. Lence Černé za cenné rady, připomínky i povzbuzení, kterých se mi při zpracování této práce dostalo. Děkuji všem koordinátorům Rady dobrovolnických center Ústeckého a Karlovarského kraje a zúčastněným dobrovolníkům za aktivní pomoc při výzkumném šetření. Děkuji mé rodině a mým kolegům za podporu. Jan Panocha 3

4 Anotace Práce je zaměřena na fenomén dobrovolnictví a na možnosti rozvoje komunity prostřednictvím dobrovolnictví. Práce je rozdělena na dvě části. V teoretické části věnujeme pozornost vymezení dobrovolnictví, zabýváme se zákonem o dobrovolnické službě a stručnými historickými souvislostmi, dále je pozornost věnována samotné dobrovolnické komunitě, manažerskému procesu jako rozvoji dobrovolnické komunity a v neposlední řadě dobrovolnictví jako příležitosti pro sociální pedagogiku. Praktická část práce popisuje výzkumné šetření, které se zabývá dobrovolnictvím v kontextu změn, které přinesl jeho rozvoj v posledních letech. Cílem práce je nastínit efektivní strategie v manažerském procesu koordinátorů a jejich dopadů na dobrovolníky. Abstract The thesis is focused on the phenomenon of volunteering and the possibilities of development of the community through volunteering. The thesis is divided into two parts. In the theoretical part, we pay attention to the definition of volunteering, we deal with the law on voluntary service and a brief historical background of it and further attention is paid to the actual community of volunteers, managerial process as volunteer community development and ultimately volunteering as an opportunity for social pedagogy. The practical part describes the research which deals with volunteering in the context of changes brought about by the development in recent years. The aim is to outline effective strategies in the managerial process of coordinators and their impact on volunteers. Klíčová slova Dobrovolnictví, dobrovolník, dobrovolnické centrum, dobrovolnický program, dobrovolnická služba, koordinátor, komunita, hodnoty, mentoring, mezigenerační učení Key words Volunteering, volunteer, volunteer center, volunteer program, volunteer service coordinator, community, values, mentoring, intergenerational learning 4

5 Obsah ÚVOD... 7 TEORETICKÁ ČÁST DOBROVOLNICTVÍ JAKO FENOMÉN Co je dobrovolnictví a jaké má formy Kdo je dobrovolník Zákon o dobrovolnické službě Dobrovolnictví ve stručných historických souvislostech DOBROVOLNÍCI JAKO KOMUNITA Hodnoty dobrovolníků Motivace dobrovolníků Příležitosti a bariéry rozvoje dobrovolníků MANAGEMENT DOBROVOLNICTVÍ JAKO PROCES ROZVOJE DOBROVOLNICKÉ KOMUNITY Dobrovolnická centra a jejich role Rada dobrovolnických center jako posílení dobrovolnické komunity Koordinátor dobrovolníků jako průvodce Získávání dobrovolníků Výběr a výcvik dobrovolníků Supervize, hodnocení a oceňování dobrovolníků DOBROVOLNICTVÍ JAKO PŘÍLEŽITOST PRO SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKU Mentoringové dobrovolnické programy Dobrovolnictví a mezigenerační učení PRAKTICKÁ ČÁST FORMULACE VÝZKUMNÉHO CÍLE, DÍLČÍCH CÍLŮ, VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU A VÝZKUMNÝCH OTÁZEK METODY VÝZKUMU POSTUP PŘI ZÍSKÁVÁNÍ DAT SPECIFIKACE VÝZKUMNÉHO VZORKU

6 9. ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT Otevřené kódování Axiální kódování Selektivní kódování Dotazníkové šetření DISKUSE ZÁVĚR POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE PŘÍLOHY

7 ÚVOD Dobrovolnictví je jev, který lidskou společnost provází už tisíce let. Jeho význam v různých dobách kolísal, někdy bylo téměř neviditelné a zcela na okraji zájmu mocných, jindy byl zase dobrovolnický entuziasmus okázale oceňován a měl klíčový význam pro fungování či vzestup celé společnosti. Zdá se, že v současné době charakteristické přechodem vyspělých demokratických společností z industriální do postindustriální fáze svého vývoje význam dobrovolnictví znovu stoupá. (Frič, Pospíšilová, 2010, str. 7) Častokrát jsem přemýšlel, kde se dobrovolníci berou, co utváří jejich vlastnost přijít a pomoci druhému, aniž by za to požadovali odměnu. Jsem přesvědčen, že dobrovolníci tvoří specifickou komunitu, která má svoje hodnoty a která má potenciál se rozvíjet. Tato práce má ambici právě tuto komunitu lidí popsat a charakterizovat, dále hodlá představit efektivní strategie, které při práci s dobrovolníky využívají koordinátoři a zároveň zhodnotit stanoviska odborníků k různým oblastem fenoménu dobrovolnictví a v tomto kontextu zároveň i dopady na samotné dobrovolníky. Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje čtyři kapitoly. Nejprve se zaměřujeme na samotné dobrovolnictví jako fenomén a snažíme se dobrovolnictví definovat a představit jeho současné formy. Dále podáváme výklad o zákonu o dobrovolnické službě a dotýkáme se stručných historických souvislostí. Druhou kapitolu věnujeme dobrovolníkům jako komunitě a dotýkáme se hodnot, motivací a příležitostí dobrovolníků. Management dobrovolnictví jako proces rozvoje komunity je třetí kapitolou, v níž se seznámíme s dobrovolnickými centry a konkrétními nástroji koordinátorů dobrovolníků. Poslední čtvrtou kapitolu teoretické části věnujeme mentoringovým dobrovolnickým programům a tématu mezigeneračního učení jako perspektivám pro sociální pedagogiku. V praktické části řešíme konkrétní výzkumné šetření, které se týká fenoménu dobrovolnictví. Dobrovolnictví je základním stavebním prvkem občanské společnosti. Uskutečňuje nejvznešenější aspirace lidstva - touhu po míru, svobodě, příležitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny (z prohlášení k Mezinárodnímu roku dobrovolníků 2001). 7

8 TEORETICKÁ ČÁST 1. Dobrovolnictví jako fenomén Lidé si pomáhají odnepaměti. Solidarita a vzájemná pomoc tvoří základ existence lidské společnosti a k jejím stavebním kamenům patří i dobrovolnictví, tedy pokud mluvíme o fungující aktivní občanské společnosti. 1.1 Co je dobrovolnictví a jaké má formy Pokud chceme vymezit dobrovolnictví, začněme u dobročinnosti. Považujeme ji za jednu z občanských ctností, která v naší západní kultuře má bez ohledu na to, zda jsme věřící či ne své kořeny v křesťanské a ještě hlouběji v židovské morálce. Dobročinnost můžeme rozdělit na dvě formy, a to dárcovství a dobrovolnictví (Tošner, Sozanská, 2002, str. 36). Dárcovství chápeme jako systém peněžitých i nepeněžitých darů určených přímo potřebným občanům nebo na veřejně prospěšné účely prostřednictvím sbírek, nadací a nadačních fondů. Dobrovolnictví můžeme definovat jako vědomou, svobodně zvolenou činnost ve prospěch druhých, kterou občané poskytují bezplatně. Dobrovolník dává vědomě část svého času, energie a schopností ve prospěch činností, jež jsou časově a obsahově vymezeny (Bortlíková, 2008). Dle Matouška (2003) je dobrovolnictví neplacená a nekariérní činnost, kterou lidé provádějí proto, aby pomohli svým bližním, komunitě nebo společnosti. Samotné dobrovolnictví je možné rozdělit na několik druhů: dobrovolnou činnost zaměřenou na rodinu, příbuzenstvo a sousedy označujeme jako občanskou eventuelně sousedskou výpomoc; dobrovolnou činnost probíhající obvykle v rámci komunity vytvořené v obci, okolo fary, sportovního klubu apod. nazýváme jako dobrovolnictví vzájemně prospěšné. Dobrovolnictví, na němž staví neziskové organizace a které organizují také dobrovolnická centra, označujeme jako veřejně prospěšné dobrovolnictví (Tošner, Sozanská, 2002, str. 36). 8

9 Ve své práci se věnuji právě veřejně prospěšnému dobrovolnictví, a jak říká Tošner, dobrovolnictví jako veřejně prospěšnou činnost chápeme jako ochotu člověka dát část svého času a sil ve prospěch potřebné organizace nebo člověka, aniž by s příjemcem pomoci byl vázán přátelskými či jinými vazbami. Z dobrovolné činnosti má přínos nejen její příjemce, ale i dobrovolník, kterému přináší nové přátelské vztahy, nové zkušenosti a dovednosti, někdy i částečné řešení problému nezaměstnanosti. Oblasti s největším zapojením dobrovolníků v současnosti jsou ekologická oblast, humanitární a lidských práv, sociální a zdravotní, kulturní, sportovní, vzdělávací a oblast práce s dětmi a mládeží. Dobrovolnictví je reprezentováno dvěma modely. V Evropě převládá komunitní model dobrovolnictví, kdy dobrovolníci pracují v rámci církví, ekologických sdružení, organizací mládeže, vypomáhají místní škole, domovu pro seniory apod. a jejich vztah k organizátorovi činnosti je často neformální, spočívá na osobních kontaktech a osobních domluvách. V USA je typické dobrovolnictví organizované profesionálně řízenými specializovanými dobrovolnickými organizacemi, s nimiž dobrovolníci uzavírají kontrakt. (Matoušek, 2003, str. 55) 1.2 Kdo je dobrovolník Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti (Tošner, Sozanská, 2002, str. 35). Dobrovolnictví není oběť, ale přirozený projev občanské zralosti. Přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale zároveň poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích (Tošner, Sozanská, 2002) 9

10 1.3 Zákon o dobrovolnické službě Důležitým mezníkem dobrovolnictví v České republice bylo přijetí právní úpravy zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, který je účinný od 1. ledna Ministerstvo vnitra České republiky uvádí na internetovém portálu že smyslem zákona je vytvářet co nejpříznivější prostředí pro dobrovolnické aktivity v České republice. Zákonem se řídí organizace akreditované Ministerstvem vnitra v oblasti dobrovolnické služby, přičemž zákon nechává na uživatelích svobodnou volbu, jestli podstoupí proces akreditace a budou se zákonem řídit. Zákon zavedl do českého právního řádu několik nových termínů jako je například dobrovolník, dobrovolnická služba, přijímající organizace apod. Zákon o dobrovolnické službě uvádí oblasti, ve kterých se uplatňuje dobrovolnická činnost, určuje, kdo se může stát dobrovolníkem a nastavuje spolupráci mezi vysílající a přijímajícími organizacemi. Dle zákona o dobrovolnické službě se dobrovolná služba uplatňuje v těchto oblastech: a) pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase, b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací. Dle zákona o dobrovolnické službě může být dobrovolníkem fyzická osoba starší 15 let, jde-li o výkon dobrovolnické služby na území České republiky a osoba starší 18 let, jde-li 10

11 o výkon dobrovolnické služby v zahraničí, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat dobrovolnickou službu. Za dobrovolnickou službu se nepovažuje činnost týkající se uspokojování vlastních zájmů, a také činnost vykovávaná v rámci podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti anebo v pracovněprávním vztahu, služebním poměru nebo členském poměru. Podle délky se dobrovolnická služba rozděluje na krátkodobou a dlouhodobou. O dlouhodobé dobrovolnické službě se hovoří, pokud je vykonávána po dobu delší než tři měsíce. Zásadní výhody, které poskytuje zákon o dobrovolnické službě, jsou tyto: dobrovolník v akreditovaném projektu má smluvně zaručené postavení; je pojištěn proti škodám, které vzniknou jemu osobně, a které by mohl způsobit dalším osobám; má nárok na poskytnutí kvalitní přípravy k výkonu dobrovolnické činnosti. Výkon dlouhodobé dobrovolnické služby, překračuje-li v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu, se považuje za náhradní dobu zaměstnání, tzn., že při posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti se k této době přihlíží a započítává se jako doba zaměstnání. Pokud je dobrovolník nezaměstnaný a bude vykonávat dlouhodobou dobrovolnickou službu alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu na základě smlouvy uzavřené s vysílající organizací, má možnost si hradit důchodové pojištění (může mu hradit vysílající organizace) a tato doba se pak započítává do nároku na důchod. Stát je plátcem zdravotního pojištění za dobrovolníka v případě, že vykonává dlouhodobou dobrovolnickou službu v rozsahu překračujícím v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu, pokud není dobrovolník účasten zdravotního pojištění z jiného titulu. 1.4 Dobrovolnictví ve stručných historických souvislostech V naší zemi má idea dobrovolnické činnosti poměrně hluboké kořeny. Nejvíce znatelné rozšíření dobrovolnictví do všeobecného povědomí se událo již v 19. století. V této době vznikla řada vlasteneckých spolků na podporu umění, kultury, vědy a vzdělání. Některé z nich přetrvaly v určité podobě dodneška Hlávkova nadace, spolek Mánes, Sokol aj. (Tošner, Sozanská, 2002, str. 29). 11

12 Po vzniku samostatného Československa se dobročinnost ještě více rozvíjela, a to v oblastech soukromých, obecních, náboženských, národnostních a dokonce i v oblastech s polooficiálním charakterem jako například Československý červený kříž nebo Masarykova liga proti TBC. Tento pozitivní vývoj dobrovolnictví v naší zemi byl však přerušen, a to nejprve násilným způsobem v podobě německé okupace a později vznikem socialistického státu. (Tošner, Sozanská, 2002, str. 30) Nová kapitola občanských aktivit v našich zemích se začíná psát od roku 1990, kdy česká společnost po sametové revoluci prochází obdobím hledání vlastní identity. Základním tématem se stala myšlenka občanské společnosti, založená na spolupráci a vzájemné solidaritě plnoprávných a svobodných občanů, jejímž hlavním propagátorem byl prezident Václav Havel. (Tošner, Sozanská, 2002, str. 29) Dochází k nebývalému rozvoji neziskového sektoru a lidé začínali hledat kromě svého profesního uplatnění i jiné způsoby seberealizace. Byly obnoveny spolky a sdružení potlačené minulým režimem. Výraznou změnu a posun přinesl Mezinárodní rok dobrovolníků (2001), ve kterém se začalo pracovat na právní úpravě dobrovolnictví (informace o zákonu byly popsány v předcházející kapitole), byly vypsány granty na dobrovolné programy a byla připravena řada aktivit přibližujících dobrovolnictví veřejnosti. (Tošner, Sozanská, 2002, str. 31) Oživení dobrovolnického povědomí v široké veřejnosti přineslo vyhlášení Evropského doku dobrovolnictví 2011 Evropskou komisí. 12

13 2. Dobrovolníci jako komunita V úvodu jsme hovořili o tom, že dobrovolníky chápeme jako komunitu. Kraus (2008) zdůrazňuje, že výklad pojmu komunita není jednotný. Většina definic ji vymezuje jako skupinu lidí žijících na určitém území, mezi nimiž existují vzájemné vazby a kteří jsou vázáni k sobě navzájem i k místu společného života. Většinou se zdůrazňuje, že komunita je určena hranicemi (nejčastěji geografickými, ale také politickými, ekonomickými či sociálními) a dále strukturou (vazby, sociální seskupení a organizace formální či neformální) a je postavena na pilířích, jako jsou společně sdílené hodnoty, zájmy, sociální problémy, subkultura. (Kraus, 2008, str. 193) V dalších částech bakalářské práce mluvíme o komunitě jako o skupině lidí, kterou spojují formální hranice dobrovolnických iniciativ v našem pohledu dobrovolnických center a zároveň právě společně sdílené hodnoty, které z dobrovolnictví vycházejí. V této kapitole se zaměříme na hodnoty dobrovolníků a samotnou motivaci dobrovolníků a dále potom na příležitosti a bariéry rozvoje dobrovolnické služby. 2.1 Hodnoty dobrovolníků Hodnotami chápeme to, co daná společnost, skupina nebo jednotlivec považují za žádoucí, vhodné a dobré o co usilují. Individuální hodnoty jsou silně ovlivněny hodnotami společnosti. V pomáhajících profesích je hodnotová orientace významným činitelem ovlivňujícím angažovanost (Matoušek, 2003, str. 77) Respektovaná a univerzálně přijatelná hodnota prospívá jak člověku, který ji uznává, tak lidem, s nimiž v duchu této hodnoty jedná. (Eyre, 2007, str. 12) Hodnoty představují trvanlivé jádro vzorců dobrovolnictví, které se v čase mění jen velmi zvolna, kdežto míra dobrovolnické participace může stoupat a klesat sezónně. Hodnoty nelze považovat za přímý podnět ke konkrétnímu chování. Představují pouze standardy k poměřování věcí, které nám umožňují určit, jestli jsou tyto věci pro nás více či méně žádoucí, dobré nebo špatné, a jestli je proto správné o jejich dosažení usilovat, anebo ne. Konečné rozhodnutí, zdali např. prosociální hodnoty budou spouštěče našeho 13

14 skutečného chování, anebo ne, závisí na mnoha dalších faktorech. (Frič, Pospíšilová, 2010, str. 26) V návaznosti na tři perspektivy zkoumání dobrovolnictví (Rochester et al., 2010, str ) můžeme říct, že názory na to, které prosociální hodnoty jsou považovány za atributy dobrovolnické participace, se podle jednotlivých perspektiv různí: nezisková perspektiva považuje dobrovolnictví za nezištný dar, respektive ušlechtilý akt dobročinnosti, proto zdůrazňuje hodnoty altruizmu, humanizmu, lásky k bližnímu, soucitu s trpícími a potřebnými, přičemž hodnoty altruizmu a péče o druhé mohou být jak náboženské, tak sekularizované. perspektiva občanské společnosti chápe hodnoty dobrovolnické participace jako občanské ctnosti a obrací naši pozornost hlavně na hodnoty občanské zodpovědnosti a povinnosti vůči komunitě (v zájmu její identity a soudržnosti), tj. hodnoty vzájemné pomoci a svépomoci, solidarity (generalizované) reciprocity, ideálů rovnosti a spravedlnosti, jejichž narušování je považováno za morálně neúnosné a musí být odstraněno. volnočasová perspektiva umožňuje nahlížet na dobrovolnictví jako na příjemné trávení volného času, případně jako na seriózní volnočasovou aktivitu, přičemž tato perspektiva akcentuje hodnoty seberealizace, kreativity, sebevyjádření, zábavy, relaxace (odpočinu či odreagování od zaměstnání, městského shonu), volnosti a svobody, skutečného zápalu pro věc, požitku (hédonizmu) i praktického užitku, prestiže či profesionality (Stebbins, 1996, str ). Také sem patří učící se motivace, zvláště u lidí s potřebou nových výzev, zájmu o netradiční, osobité pojetí života. 2.2 Motivace dobrovolníků Všechno, co způsobuje nějaké chování, jednání nebo reakci, označujeme jako motivaci nebo popud. Příčiny chování jsou různé (Kern, 1999, str. 53). Pro potřeby této práce nastíníme několik pohledů na motivaci dobrovolníků, přičemž se nezabýváme zcela vědomě teoriemi motivace z hlediska psychologie, ani rozborem lidské morálky. Je potřebné si uvědomit, že motivy dobrovolníků nemusí být vždy jednoznačně prospěšné pro ostatní. 14

15 V letech proběhl v České republice výzkum dárcovství a dobrovolnictví realizovaný Nadací rozvoje občanské společnosti (NROS), Agenturou neziskového sektoru (AGNES) a Agenturou STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdružením HESTIA (Frič a kol., 2001). Jednalo se o první reprezentativní výzkum na téma dobrovolnictví v ČR. Z výzkumu vyplývá, že individuální motivace dobrovolníků je značně rozmanitá. Pomocí statistické analýzy byly vytipovány tři základní deklarované motivace k dobrovolnictví konvenční, reciproční a nerozvinutá. Konvenční charakter motivace znamená, že se její nositel stal dobrovolníkem proto, že ho k tomu vedly morální normy buď jeho nejbližšího okolí, anebo neformální pravidla chování v dané společnosti. Konvenční motivace byla dominantní u 41 % českých dobrovolníků a byli mezi nimi především starší lidé a lidé věřící. Typ reciproční motivace znamená, že dobrovolníci chápou svoji práci jako organické spojení dobra a vlastního prospěchu. Typický je pro ně zájem o získávání nových zkušeností, navazování nových vztahů a snaha uplatnit svoje schopnosti. Tato motivace byla typická pro 37 % dobrovolníků a je charakteristická hlavně u mladých lidí s jednoznačně ateistickým světonázorem. U nerozvinuté motivace jsou typické prvky, jako je důvěra v organizaci, přesvědčení o smysluplnosti dobrovolnické činnosti a pocit, že se prostřednictvím dobrovolnictví mohou podílet na šíření dobré myšlenky. Dominantní vliv nerozvinuté motivace k dobrovolnictví se projevuje u 23 % dobrovolníků; jsou mezi nimi vysokoškoláci a osoby přináležející ke střední a starší generaci (Tošner, Sozanská, 2002, str. 47) 2.3 Příležitosti a bariéry rozvoje dobrovolníků Z různých průzkumů u nás i v zahraničí vytvořili Tošner a Sozanská (2002) seznam názorů dobrovolníků na to, co podporuje, a co naopak brzdí jejich ochotu nabídnout svůj čas a schopnosti: Co dobrovolníky podporuje: mají pocit, že jsou oceňováni, uvědomují si, že jejich přítomnost něco znamená, mají naděje na změnu, postup ve své činnosti, dostává se jim uznání na veřejnosti i soukromě, mají pocit, že dokážou zvládnout předkládané úkoly, 15

16 mají pocit sounáležitosti a týmové práce spolupracovníků, podílejí se na řešení problémů, na rozhodování i na stanovování cílů organizace, uvědomují si, že v důsledku jejich činnosti se děje něco podstatného, jejich osobní potřeby jsou uspokojovány, nové výzvy, nekomerční / nekonzumní přístup k životu. Co dobrovolníky brzdí: zjistí velký rozdíl mezi jejich očekáváním a skutečnou činností, mají pocit, že jejich pomoc je k ničemu, nedostanou žádnou zpětnou vazbu, ani pochvalu či ocenění, úkoly jsou příliš rutinní, žádná rozmanitost, dělají práci, kterou nikdo nechce, cítí nedostatečnou podporu spolupracovníků, úkol či tým nepřináší téměř žádnou prestiž, činnosti jim nedává možnost osobního růstu, mají příliš malé možnosti projevit iniciativu či tvořivost, cítí napětí mezi spolupracovníky. 16

17 3. Management dobrovolnictví jako proces rozvoje dobrovolnické komunity V našem pojetí vycházíme z přesvědčení, že dobrovolnické aktivity mají být řízené procesy jen tak budou stabilní a kvalitní. Již jsme mluvili o tom, že existují dva typy dobrovolnických center manažerský a komunitní oba mají své výhody a nevýhody. Dle Tošnera a Sozanské (2002) se manažerský přístup podle některých autorů jeví jako příliš svazující a komunitní typ naopak až příliš stojí a padá s individuálními osobními vztahy. Nejlepší cestou se jeví kombinace principů manažerského přístupu k dobrovolnictví při zachování prvků komunitní spolupráce, jako je otevřenost v komunikaci a vstřícnost k požadavkům dobrovolníků i organizací, v nichž působí. Praxe 15 let také ukazuje, že v průběhu času se ve zdravých centrech přirozeně prosazuje v některém období jeden model, střídaný druhým jako zdravý proces růstu, změn, opouštění nefunkčního a otevírání se novým dobrovolnickým perspektivám. 3.2 Dobrovolnická centra a jejich role Matoušek (2003) souhrnně charakterizuje dobrovolnické centrum jako organizaci, která zájemcům zprostředkovává příležitosti k dobrovolnické činnosti a vyhledává dobrovolníky pro organizace, které je potřebují. Dobrovolnické centrum vzdělává manažery dobrovolnické činnosti; organizuje vlastní dobrovolnické programy; vytváří a udržuje příslušné informační databáze; propaguje dobrovolnictví v médiích; získává informace o potřebách dobrovolnické činnosti od obcí a krajů; případně se účastní i mezinárodní spolupráce v dobrovolnických aktivitách. Tošner a Sozanská (2002) vystihují poslání dobrovolnických center a obdobně je charakterizují: Základním posláním je propagace podpora myšlenky dobrovolnictví ve společnosti a spolupráce s neziskovými organizacemi v regionu s cílem zapojení co největšího počtu obyvatel do řešení problémů komunity. Svoje poslání centra realizují základními činnostmi: spolupráce s masmédii, obcemi, samosprávami i státními orgány, vlastní dobrovolnické programy, 17

18 spolupráce s regionálními partnery, vzdělávání a výzkum, mezinárodní spolupráce. 3.3 Rada dobrovolnických center jako posílení dobrovolnické komunity Jako příklad efektivní spolupráce s regionálními partnery uvádíme neformální iniciativu Rady dobrovolnických center Ústeckého a Karlovarského kraje. Posláním Rady je rozvíjet dobrovolnictví v regionu Ústeckého a Karlovarského kraje, spravovat síť partnerských dobrovolnických center a organizací, které s dobrovolníky spolupracují, informovat a motivovat veřejnost k dobrovolnické činnosti a systematicky posilovat prestiž dobrovolnictví a dobrovolníků v regionu. Cílem je vytvořit vzájemně prospěšné informační a vzdělávací prostředí v oblasti rozvoje metod práce v dobrovolnických programech a projektech ( 3.4 Koordinátor dobrovolníků jako průvodce Profesionalizací dobrovolnické činnosti rozumíme, že v organizaci je člověk koordinátor dobrovolníků, jehož pracovní náplní je výběr, výcvik, řízení, supervize, hodnocení a odměňování dobrovolníků. Působí i jako kontaktní pracovník mezi dobrovolníky, ostatním personálem, klienty i vedením organizace (Tošner, Sozanská, 2002, str. 69). Osobnost koordinátora významně ovlivňuje skladbu dobrovolníků, spolehlivost jejich činnosti. V amerických zemích je na výběr koordinátora kladen vysoký nárok; ovšem v průběhu činností je jeho úsudek a názor plně akceptován. Koordinátor dobrovolníků je klíčovou postavou dobrovolnického managementu. Dobrovolník má na prvním místě snahu věnovat část svého času a energie prospěšnému cíli bez nároku na finanční odměnu. Je to první a nejdůležitější předpoklad, ale sám o sobě nestačí. Aby se dobrovolníci stali skutečným zdrojem trvalé pomoci a nedílnou součástí organizace, potřebují podobný styl řízení jako profesionálové. 18

19 3.5 Získávání dobrovolníků Početnou skupinou dobrovolnické komunity jsou studenti. V těchto programech je nezbytné, aby harmonogram práce s nimi respektoval školní respektive akademický rok. Toto pravidlo je praktické respektovat i u ostatních dobrovolníků. Podle zkušeností koordinátorů je výhodné proces získávání dobrovolníků uskutečňovat průběžně, ale s důrazem na období září a říjen a podobně potom v lednu a únoru. Koordinátoři využívají tyto nástroje: letáky, vývěsky, plakáty, organizované náborové akce, spolupráce s dobrovolnickými centry, akce na školách, osobní kontakty a reference, sociální sítě, jako je facebook a jiné možnosti internetu, např. nebo se svou Databází dobrovolnických příležitostí. Doporučujeme vždy kombinovat několik forem získávání dobrovolníků. 3.6 Výběr a výcvik dobrovolníků Příprava, školení, výcvik dobrovolníků záleží na charakteru činnosti, kterou budou vykonávat. V praxi se osvědčuje před vlastní přípravou pozvat zájemce o dobrovolnickou činnost na individuální nebo skupinové setkání, které slouží dobrovolníkovi k ujasnění jeho vlastní motivace a zájmu i k získání informací o možných činnostech. Pro organizaci je to příležitost dobrovolníka lépe poznat a seznámit ho s konkrétními nabídkami a podmínkami. (Tošner, Sozanská, s. 79) Ze zkušeností koordinátorů vzešla praxe tzv. registračních karet, které kromě osobních a kontaktních údajů zájemců obsahuji i jednotlivé otázky (proč se chcete stát dobrovolníkem, jaká je Vaše motivace, jaké znalosti, dovednosti nebo schopnosti můžete nabídnout, máte nějaká omezení Vaší dobrovolnické služby například dopravou, zaměstnáním, 19

20 zdravotními důvody, jaké máte zájmy, koníčky co Vás baví, máte nějakou vlastní představu, s čím byste mohl pomáhat?) Výběr dobrovolníků před vlastní přípravou je vhodný v případě složitějších činností, kdy dobrovolníkům potřebujeme předat znalosti či dovednosti jako záruku jejich bezproblémového působení. Pro dobrovolníky, kteří jsou v procesu výběru rámcově seznámeni s budoucí činností, připravujeme vlastní výcvik nebo školení či trénink/kurz. Ten je tvořen obecnou a odbornou částí: obecná část obsahuje informační blok o dobrovolnictví, zkoumají se motivy a obavy, dobrovolník se seznamuje s kodexem a poučením o mlčenlivosti, pojištění a stížnostech; speciální část výcviku obsahuje informace o poslání, cílech, cílové skupině a chodu přijímající organizace, dále je dobrovolník seznámen s typologií a potřebami klientů, nacvičují se konkrétní činnosti dobrovolníka, probírají se rizika dobrovolnické služby a v neposlední řadě probíhá zaškolování o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a požární ochraně. 3.7 Supervize, hodnocení a oceňování dobrovolníků Matoušek (2003) definuje supervizi jako kvalifikovaný dohled nad průběhem programu nebo projektu zaměřený na kvalitu činnosti pracovníků (profesionálů či dobrovolníků). Podle většiny teoretiků má supervize přinejmenším tři funkce: vzdělávací, podpůrnou a řídící. Někdy se k uvedeným třem přidává ještě čtvrtá: zprostředkování při řešení konfliktů. Funkční supervize brání tomu, aby personál brzy vyhořel, aby sklouzl do slepě rutinního výkonu profesní role, do necitlivosti vůči potřebám klientů i do ignorování kolegů nebo do vážných konfliktů s nimi. (Matoušek, 2003, str. 231) Ze zkušeností koordinátorů i z výpovědí samotných dobrovolníků vyplývá, že supervize má v procesu dobrovolnické služby důležitý význam. Cílem supervizí dobrovolníků je reflektovat správnost postupů při práci s klientem, podpora dobrovolníka v rozvoji jeho kompetencí, reflexe průběhu dobrovolnické služby, podpora při překonávání obtíží, které mohou při dobrovolnické službě nastat a v neposlední řadě zprostředkování nezatíženého náhledu na dobrovolnickou činnost. Společné setkávání má pro dobrovolníky posilující význam. 20