JOHN A. WARDEN III. / JOSEF ŠUTA. Kdo zvítězil v "Zálivu"? TEORIE A PRAXE LETECKÉ VÁLKY. Vydala: VOTOBIA 1998

Transkript

1 JOHN A. WARDEN III. / JOSEF ŠUTA Kdo zvítězil v "Zálivu"? TEORIE A PRAXE LETECKÉ VÁLKY Vydala: VOTOBIA 1998 OBSAH Slovo úvodem 7 Poděkování 8 I/HISTORICKÝ VÝVOJ US LETECKÉ DOKTRÍNY Počátek úsilí o vývoj letecké doktríny ( ) 9 Vývoj doktríny v letech Doktrína v letech Doktrína v období od roku 1980 až do současnosti 14 II/ WARDENOVA "THE AIR CAMPAIGN" Letecká kampaň - úvod 16 1/ AS (ovládnutí vzdušného prostoru) - koncepce 20 2/ Útok, nebo obrana 24 3/ Útočné operace 27 4/ Obranné operace 36 5/ Omezené možnosti 42 6/ AI (operace proti zálohám a zásobování) 45 7/ CAS (přímá letecká podpora) 51 8/ Zálohy 57 9/ Instrumentace - sladění úsilí 63 10/ Plánování letecké kampaně 70 III/ PRAKTICKÁ APLIKACE TEORIE V BOJI OPERACE "INSTANT THUNDER" 1/ Plán 79 2/ Realizace plánu 85 IV/ A CO DÁL? VÝVOJ TEORIE LETECKÉ VÁLKY "PO ZÁLIVU" 1/ John A. Warden III / David A. Deptula 116 3/ John Boyd 121 4/ Budoucnost teorie letecké války 124 Použitá literatura 131 Seznam použitých zkratek a anglických výrazů 133 Seznam obrázků a tabulek 137 Důležité pojmy a jejich anglické ekvivalenty 139 SLOVO ÚVODEM Historie vojenského letectva je relativně krátká, ale bohatá. K prvnímu použití letounu ve válečném střetnutí došlo v roce 1911, tedy celých osmdesát let před válkou v Perském zálivu. Za těchto osmdesát let učinilo vojenské letectvo velký krok kupředu. Od neohrabaných, plátnem potažených letounků až po "neviditelné" F-117 zasahující cíle s téměř milimetrovou přesností. Na pozadí mílovými kroky kráčejícího technického vývoje letectva se odehrává neméně dramatický proces vývoje nauky o použití vojenského letectva ve válečném konfliktu. První průkopníci teorie použití vojenského letectva začínali na "zelené louce". Letectvo bylo novou zbraní, pohybující se a bojující ve třetí dimenzi, tj. v prostředí člověku do té doby neznámém. Všechno bylo nové. Nebylo z čeho vycházet, na čem stavět. Douhet, Trenchard a Mitchell položili základy, na kterých pak budovali další Většinou piloti, kteří se "dokázali povznést nad úroveň kokpitu" a zobecnit těžce získané a krví zaplacené zkušenosti.

2 Mezi takové patří i John Warden. Veterán vietnamské války s 266 bojovými lety nad džunglemi jihovýchodní Asie, později pilot Phantomů F-4 a neméně slavných F-15, které bezkonkurenčně ovládly oblohu nad "Zálivem". Warden se stal známým, protože jako první letecký teoretik po druhé světové válce formuloval obecné zásady a principy vedení leteckých operací. Warden se stal slavným, protože naplánoval leteckou kampaň v Perském zálivu tak, že vedla k rychlému a nekrvavému vítězství Spojenců. Warden je dnes pojmem - přednáší na univerzitách a jeho teorie je široce uplatňována v doktrínách moderních leteckých sil celého světa. Wardenova "The Air Campaign", která je základem této knihy, se stala v krátké době "biblí" amerických vojenských letců. Přesto není určena pouze vojenským profesionálům. Má co říci také široké vrstvě zájemců o problematiku vojenského letectví - těm, kterým nestačí barvité popisy leteckých soubojů, ale které také zajímá PROČ ta či ona strana zvítězila v letecké operaci. Proč Němci prohráli Bitvu o Británii, proč početně slabší izraelské letectvo porazilo své mnohem silnější sousedy, co svázalo ruce vojenskému letectvu Spojených států v Koreji a Vietnamu atd. Čtenář se dozví o základních principech vedení leteckých operací, což mu pak usnadní pochopení a umožní vlastní analýzu událostí minulých, přítomných i budoucích spojených s vojenským letectvem a jeho použitím. "The Air Campaign" je srozumitelná každému příznivci letectví, protože je psána přístupnou formou a všechny teoretické vývody jsou doloženy četnými historickými příklady. Přináší-li překlad Wardenovy knihy základní principy, pak další část ukazuje konkrétní aplikaci teorie v praxi a analyzuje válku v Perském zálivu z hlediska leteckých operací. Poprvé v české letecké literatuře jsou zde publikována konkrétní hodnocení použití leteckých sil v "Zálivu" a některé statistické údaje. Například úplný přehled vzdušných vítězství spojenců, ale i letounů, které spojenci v "Zálivu" ztratili. Pozorný čtenář získá po přečtení této knihy nový pohled na tak aktuální problémy, jakými jsou například vstup České republiky do NATO, nákup nadzvukových stíhaček pro letectvo AČR či co lze očekávat od nově vyvíjeného L-159. PODĚKOVÁNÍ Patří především dnes již plukovníkovi USAF v záloze, panu J. A. Wardenovi, za laskavé svolení k bezúplatnému překladu jeho knihy "The Air Campaign". Dále mému příteli ze studií na Letecké akademii USAF v Montgomery majoru Chrisi Cookovi, test-pilotovi nejnovějších amerických bombardérů B-2, který mi kontakt s panem Wardenem zprostředkoval. Můj dík patří také paní B. A. Leeové a její kolegyni A. Webbové z Air Force Historical Research Agency v Montgomery a pánům W. D. Abballemu a D. Lombardovi z firmy Lockheed Martin, kteří mi poskytli podklady pro průvodní ilustrační fotografie. J. Šuta I. Tak jak Spojené státy nesly v období po druhé světové válce hlavní tíhu zodpovědnosti za obranu demokracie ve světě, neslo vojenské letectvo USA břímě zodpovědnosti za životaschopnou a efektivní doktrínu leteckých sil. Nejdůležitějším úkolem pro letectvo USA v období studené války bylo, v součinnosti s ostatními vojenskými letectvy států NATO, čelit masivní vzdušné agresi ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. Především tento úkol formoval doktrínu USAF v období minulých pětačtyřiceti let. Podívejme se, jakým vývojem a jakými úskalími teorie použití leteckých sil v USAF prošla, abychom snáze pochopili, z čeho vycházel a co rozvíjel J. A. Warden. HISTORICKÝ VÝVOJ US LETECKÉ DOKTRÍNY "V srdci válčení leží doktrína. Ta reprezentuje ústřední přesvědčení, že válka je vedena za účelem dosažení vítězství. Doktrína je duch, schéma boje a vědomost posilovaná zkušeností, která předkládá vzor použití lidí, výzbroje a taktiky. Je stavebním materiálem strategie." Generál Curtis E. LeMay, USAF POČÁTEK ÚSILÍ O VÝVOJ LETECKÉ DOKTRÍNY ( ) Letecký sbor (The Air Corps) zveřejnil svou první doktrínu v r po téměř osmiletém úsilí o popsání funkce letectva ve válce. Ústřední myšlenkou těchto "Training regulations " bylo, že "letectvo pomáhá pozemním silám dosáhnout rozhodujícího úspěchu". Revidována v r platila tato doktrína až do r The Air Corps Tactical School (Taktická škola leteckého sboru; dále ACTS), pod stále živým dojmem krvavých lázní zákopových bojů první světové války, soustředila svou pozornost na teorii rychlého a levného (z pohledu lidských obětí i odčerpaného národního bohatství) vítězství v další možné válce. Vycházela při

3 tom z myšlenek prvních teoretiků letecké války - W. Mitchella a H. Trencharda, kteří zase byli nepochybně ovlivněni pracemi otce teorie letecké války, italského generála G. Douheta, zejména jeho dílem "The command of the air". Tito skuteční průkopníci věřili v obrovský potenciál letectva a viděli v něm rozhodující zbraň. Proto také bojovali za jeho vyčlenění z pozemních sil a jeho osamostatnění. Letečtí důstojníci ACTS pracovali individuálně na myšlenkách, které potom v souhrnu tvořily základ operační doktríny. Tento proces odráží "ad hoc" metodu, kterou US Air Force používá při vytváření své základní1 (viz Důležité pojmy) a operační doktríny2 dodnes. V polovině třicátých let vzniká neoficiální operační doktrína, zdůrazňující strategický útok jako zbraň zajišťující vítězství. " základní a nejdůležitější úlohou vzdušných sil, v případě, že to umožňuje jejich výzbroj, je útok na životně důležitá centra protivníkovy ekonomické struktury, což povede k paralýze jeho schopnosti vést válku a tím k dosažení cíle války - k překonání protivníkovy vůle k odporu." Srdcem doktríny bylo přesné denní strategické bombardování z velké výšky. Masové bombardování protivníkových měst, favorizované Douhetem, bylo považováno za nepřípustné a problém ničení jednotlivých cílů v hustě osídlených aglomeracích měl být řešen přesností bombardování. Háček byl v tom, že v té době nebyly k dispozici odpovídající technické prostředky. Na druhé straně tak bylo ovšem jasně stanoveno, jaká výzbroj a výstroj bude nezbytná. V letech obrátila ACTS svou pozornost na soubory cílů, proti kterým by měla být doktrína zaměřena. Práce vedla ke vzniku koncepce průmyslové sítě, na jejímž základě pak byly vytvořeny plány použití US bombardovacího letectva v předvečer druhé světové války. V roce 1940, s příchodem nových B-17 vybavených Nordenovým zaměřovačem, dochází k radikálnímu obratu. Letectvo může prakticky realizovat svou doktrínu, která již je, díky tomu, že byla po sedm let vyučována na ACTS, široce zažita a akceptována. Formální podoba doktríny nesla označení FM-1 a vyšla v dubnu Tím se stala základní doktrínou Air Corps. VÝVOJ DOKTRÍNY V LETECH K dalšímu vývoji doktríny došlo během kampaně v severní Africe v letech Základem FM byly zkušenosti získané v této jediné letecké kampani. Manuál byl zaměřen zejména na taktické letecké síly a na podporu bojových operací na válčišti. Poprvé zde byly zakotveny hlavní úkoly taktického letectva: - ovládnutí vzdušného prostoru (Air Superiority, dále AS); - operace proti toku záloh a materiálu od zdrojů na frontu (Air Interdiction, dále AI); - přímá letecká podpora (Close Air Support, dále CAS). Pro mnoho leteckých důstojníků byla nejdůležitější pasáž pojednávající o rovnoprávnosti a vzájemné závislosti letectva a pozemního vojska, vyjadřující jejich touhu po samostatném letectvu, jakožto rovnoprávné složce ozbrojených sil. Tyto tendence podpořila i poválečná studie o strategickém bombardování během druhé světové války, která konstatovala, že spojenecké letecké síly se rozhodujícím způsobem podílely na vítězství v západní Evropě. K vyčlenění letectva z podřízenosti armádě došlo a vznikla USAF. Důležitým momentem bylo vytvoření Velitelství taktického letectva, které znamenalo významný obrat od názoru, do té doby respektovaného, že celé letecké síly musí být schopny plnění jak strategických, tak taktických úkolů. Mladé letectvo muselo také odolat bezprostřední hrozbě ze strany US Navy, která měla v úmyslu získat část úkolů strategického bombardování pro své palubní letouny. Vývoj doktríny po r byl ovlivněn skutečností, že si letectvo nevedlo příliš dobře za války v Koreji, především ve světle toho, co "slibovalo" a co pak nemohlo uskutečnit. Problém spočíval v tom, že FM definoval pouze základní doktrínu, ale již ne operační, která by stanovila, co může být vykonáno pomocí AI a za jakých podmínek. Ani přesné strategické bombardování nebylo velkým přínosem zejména v konečné fázi korejského konfliktu, hlavně z důvodu nedostatku vhodných strategických cílů. Polovina padesátých let nebyla obdobím příznivě nakloněným inovátorům, protože stoupenci strategického letectva vlastnili "tělo i duši" USAF. Ještě před svým rozchodem s US Army vytvořilo letectvo svou Air University (Leteckou univerzitu) na základně Maxwell AFB. Univerzita měla sloužit k vývoji doktríny a organizaci vzdělávání příslušníků letectva. Na jednotlivých školách Air University měly být vypracovány a přednášeny tři kategorie doktríny: kategorie 1, 2 a 3, tj. základní, operační a taktická.3

4 Po překonání nesčetných problémů a mnoha revizích byla v březnu 1953 vydána nová základní doktrína označená AFM 1-2. Nejvyšší představitel USAF té doby, gen. Vandenberg, ji charakterizoval takto: "Vychází ze získaných zkušeností a analýz kontinuálního dopadu nových zbraňových systémů na způsob vedení války. Dynamická a konstantní změna ve zbraňových systémech činí podstatné změny doktríny nezbytnými." Následovaly čtyři manuály operační doktríny. Za zmínku stojí zejména AFM 1-3 "Theater air operations" (Letecké operace na bojišti), zahrnující mj. statě o systému velení a řízení, elektronickém boji atd. Manuály byly jasným pokusem o to, aby letectvo bylo připraveno na konvenční válku. USAF se v tomto období začínají rozcházet z teorií, která byla jejich hnací silou před druhou světovou válkou, a soustřeďují se více na kvalitní výzbroj, v níž hledají spásnou formuli (do výzbroje přichází mj. slavný B-52). Stručně řečeno - v r jsou USAF postaveny na základní doktríně, která je o něco více než derivátem FM Operační doktrína byla sice nová, ale skutečnou změnu představovalo pouze uvedení atomových zbraní v oblasti strategických leteckých operací. Ale ani zde si autoři doktríny nebyli příliš jisti, zda zavedení nukleárních zbraní přinese významné změny ve způsobu vedení letecké války, nebereme-li v úvahu pouze jejich mohutnou ničivou sílu. DOKTRÍNA V LETECH Nukleární strategie, vývoj větších a lepších atomových zbraní, rychlá cesta k zavedení raketové techniky do výzbroje a neméně rychlý a s tím související vývoj v oblasti dobývání kosmu upoutaly pozornost USAF a posunuly ji směrem od teorie aplikace leteckých sil, jakožto hnacího motoru doktríny, k mentalitě řízené velikostí zbrojního rozpočtu. Strategické odstrašování se v podstatě stalo hlavním důvodem existence USAF. V červenci 1958 byla u Štábu letectva založena pobočka pro leteckou doktrínu, s úkolem dohlížet na její vývoj. Jak již víme, práce na základní doktríně byla úkolem Air University, zatímco operační doktrína měla být vytvářena hlavními velitelstvími (MAJCOM). Tak byl proces vývoje doktríny institucionalizován a stabilizován. Revidovaný AFM 1-2 z roku 1959 je důležitý z toho důvodu, že zde byl poprvé uveden termín "aerospace power" (letecké a kosmické síly)4 namísto doposud používaného "airpower" (letecké síly)5. Tím bylo řečeno, že operační prostor letectva začíná nad povrchem země a výškově je prakticky bez hranic. Vnitřní kritika zaznívající z úst nastupující generace teoretiků letecké doktríny byla impulzem k revizi názoru na ni. Kritizována byla zejména nekontinuálnost jejího vývoje jakož i ponechání tohoto vývoje na libovůli operačních velitelů (viz operační doktrína). Na jaře r inicioval tehdejší náčelník Štábu letectva, známý gen. C. E. Le May, dalekosáhlou studii předpokládaného vývoje USAF nazvanou "Project forecast". Projekt položil základy technického rozvoje letectva do osmdesátých let. S novými názory na samotné kořeny základní, nyní už letecké a kosmické, doktríny přichází sekretář USAF M. Zuckert. Podle něho musí být doktrína vytvořena tak, aby podporovala národní politiku a strategii. To byla zásadní změna oproti dosavadní doktríně, jež byla založena na teorii vzdušných sil vycházející z operační zkušenosti a odrážející možnosti, ale také limity leteckých a kosmických sil. Nový postoj k doktríně byl zakotven v novém AFM 1-1 z r Manuál uvedl mj. teorii pružné reakce a předpoklad, že totálnívítězství, byť i v konvenční válce, nebude zřejmě možné. Stanovil základní typy válečných konfliktů, na něž musí být letectvo připraveno (nukleární, s použitím atomových zbraní pouze na taktické úrovni, konvenční a protipovstalecký) a vyjádřil potřebu jak pilotovaných, tak bezpilotních prostředků pro vedení války. V r. 1965, kdy se USA začínají čím dál více angažovat ve Vietnamu, vychází sada manuálů operační doktríny. AFM 1-1 byl v malé míře revidován v r a V tomto období letectvo ztroskotalo ve svém úsilí napsat společnou doktrínu přímé letecké podpory pro všechny složky ozbrojených sil USA. V roce 1978 se objevuje nový manuál operační doktríny TACM 2-1 "Letecká a kosmická operační doktrína", odrážející zkušenosti z vietnamské války. USAF, frustrovány svou neschopností dosáhnout shody mezi všemi složkami ozbrojených sil, pověřily Velitelství taktického letectva vydáním dokumentu, ve kterém shoda nemusela být tak široká jako v AFM 1-1. Nový manuál identifikoval publikace série AFM-2 jako zdroj "procedurálních detailů pro specifické taktické úkoly s taktikou rozpracovanou v příslušných 3-XX manuálech". Po téměř padesáti letech nebylo stále ještě dosaženo kontinuálního a institucializovaného procesu tvorby doktríny. V r byl AFM 1-1 s malými změnami opět revidován. USAF tak ještě koncem sedmdesátých let

5 používaly základní předpis, jehož koncepce byla, přinejmenším částečně, mylná a z nějž nemohla vycházet operační doktrína letectva. DOKTRÍNA V OBDOBÍ OD R.1980 AŽ DO SOUČASNOSTI V roce 1984 vychází nový AFM 1-1 "Základní letecká a kosmická doktrína USAF". Nedostatek "intelektuálního prostředí" při tvorbě této doktríny měl za následek nedostatek smysluplné kontinuity historických a operačních zkušeností "nad úroveň kokpitu". Nicméně ve srovnání s bezprostředně předcházejícími manuály základní doktríny to byl krok k lepšímu. Koncem osmdesátých let byla vytvořena Toddova komise, zabývající se úlohou USAF v kosmickém prostoru. Zatím poslední AFM 1-1 vychází v r a jeho autorem již není Štáb letectva, ale Středisko pro leteckou a kosmickou doktrínu, výzkum a vzdělání při Letecké univerzitě (CADRE). Tým CADRE představoval vhodné spojení znalosti historie a operační zkušenosti. Manuál nazvaný "Základní letecká a kosmická doktrína USAF" má dvě části. Část 1. je stručným přehledem základní doktríny. Mnohem delší druhá část je souborem esejí rozvíjejících fundamentální postuláty části první. Základní doktrína je založena na dlouhodobých praktických zkušenostech, je systematická a logicky organizovaná. Postihuje všechny principiální části doktríny vojenského letectva - organizaci, výcvik, vybavení a vzdělání. Nejnovějším vydáním AFM 1-1 vývoj americké letecké doktríny nekončí. Na podzim roku 1996 byla publikována studie AIR FORCE 2025, která prezentuje výhledovou vizi USAF pro první čtvrtinu příštího století. II. WARDENOVA "THE AIR CAMPAIGN"6 "Koncepční základ letecké kampaně proti Iráku." Generál Perry Smith, USAF LETECKÁ KAMPAŇ - ÚVOD Válku lze charakterizovat jako velice složité a komplexní lidské úsilí. Právě s ohledem na její komplexnost a složitost ji můžeme dělit podle různých kritérií a hledisek. Z hlediska předmětu studia, kterým se zabývá "The Air Campaign", tj. z hlediska plánování a řízení leteckých operací, bude nejužitečnější hodnotit válečné úsilí podle kritéria "klesající úrovně odpovědnosti". Úrovně války Úroveň vysoké strategie je úrovní, na které jsou uskutečňována nejzákladnější koncepční rozhodnutí. Zde se rozhoduje, zda země vstoupí do války, kdo jsou spojenci a nepřátelé, jaké jsou základní cíle válečného úsilí atd. Strategická úroveň je zaměřena na celkové vedení války, na velikost sil, které je nutno mobilizovat, a na rozložení válečného úsilí mezi jednotlivá bojiště. Operační úroveň následuje po strategické úrovni a je primárně orientována na praktické dosažení strategických cílů s využitím přidělených sil. Je to úroveň, na které dochází ke konkrétnímu plánování využití pozemních, námořních a leteckých sil a zároveň k přímé realizaci těchto plánů. Je překvapující, že od druhé světové války nebylo o teorii a praxi operační úrovně, zvláště v oblasti vedení letecké války, téměř nic publikováno. Hlavním důvodem tohoto jevu byl pocit, že nukleární zbraně činí koncentraci pozemních, námořních i leteckých sil zastaralou. Opak je však pravdou, zvláště v současné historické etapě charakterizované přechodem od válek globálních k válkám regionálním - vedeným konvenčními zbraněmi. Kniha "The Air Campaign" je pokusem vyplnit vzniklou mezeru a předložit osnovu pro plánování a praktickou realizaci letecké kampaně na operační úrovni. Důležitým poznatkem je, že strategická a operační úroveň mohou v určitém období, nebo v určité válečné situaci, splývat. Proto musíme přihlížet ke stále existující kontinuitě mezi operacemi od nejnižší po nejvyšší úroveň a nesmíme ztrácet ze zřetele jejich vzájemnou provázanost. Za druhé světové války spojenecké strategické bombardování nejenže podstatně oslabilo Luftwaffe, ale přinutilo ji také k soustředění většiny jejích sil k obraně německého území. Následně pak během invaze spojeneckých vojsk v Normandii, v červnu 1944, spojenečtí stíhači nenarazili na téměř žádný odpor. Na druhé straně německá armáda měla značné problémy s přísunem vojsk a materiálu, protože spojenecké letecké síly toto zabezpečení téměř znemožňovaly. Naopak v severní Africe, při omezených lidských a materiálních zdrojích a celkově odlišné vojenskopolitické situaci, se obě strany soustředily na vzájemné zničení svých pozemních armád. Jak pro britské, tak pro německé velitele mělo strategické bombardování protivníkova mateřského území jen velmi malý význam.

6 Taktická úroveň je nejnižší úrovní války. Je to úroveň, na které dochází k přímému střetu protivníků, přičemž cíle jsou konkrétní a jasné (například potopení nepřátelské lodi, dobytí určené kóty, ap.). Velitel na válčišti musí vzít v úvahu všechny typy operací, které mohou ovlivnit konečný úspěch kampaně. Je-li zranitelná vůle nepřátelského národa setrvat ve válce, musí se soustředit na tuto vůli. Je-li protivník závislý na vnějších zdrojích zásobování, může být klíčem k úspěchu určitý bod tohoto zásobovacího řetězce. Ovšem v mnoha případech, zvláště v konfliktech s vysoce rozvinutými industriálními státy, neexistuje pouze jediný takovýto klíč k úspěchu. Proto je třeba útočit na množství cílů - musí to ovšem být cíle vybrané tak, aby ovlivnily nepřátelské "body zranitelnosti" (Centers of Gravity, dále COGs). COGs (body zranitelnosti) COG je definován jako bod, kde je nepřítel nejzranitelnější, tj. bod, jehož zničení bude mít podstatný vliv na další průběh konfliktu. Toto označení má svou analogii v mechanice, kde se používá pro označení bodu, ve kterém má působící síla větší účinek než stejná síla působící v kterémkoliv jiném bodě. Každá úroveň války má svůj COG nebo svá COGs. Snad nejdůležitějším úkolem velitele je správně identifikovat a zaútočit na správná COGs. V některých případech musí velitel identifikovat pouze dosažitelná COGs, nedisponuje-li dostatečnými zdroji nebo není-li oprávněn útočit na základní (nejdůležitější) COGs. Velitel válčiště disponuje obvykle pozemními, leteckými a námořními silami. Po identifikaci nepřátelských COGs se musí rozhodnout, jakým způsobem tyto síly využije. Rozhodne-li se pro současné využití více druhů vojsk (např. pozemního vojska a letectva), musí stanovit úkol každému z nich. V procesu rozhodování musí uplatnit tvůrčí myšlení a vyvarovat se schematických řešení (jako např. že všechny zúčastněné druhy vojsk se musí podílet stejnou měrou, že určitý druh vojska hraje hlavní roli a ostatní jej musí podporovat ap.). Musí tedy pochopit podstatu a cíle války, poznat co nejlépe svého nepřítele a na tomto základě navrhnout síly potřebné k dosažení úspěchu. Poznámka k COGs (není součástí knihy "The Air Campaign"): Při systémové analýze protivníka dospěl J. Warden k závěru, že všechna strategická uskupení mohou být "rozložena" na pět základních komponentů. Nejkritičtějším elementem systému a centrálním kruhem Wardenova pětikruhového modelu (obr. 1) je nejvyšší politické a vojenské vedení. Centrální kruh je obklopen dalšími kruhy, jež představují ostatní komponenty, a to v pořadí podle jejich důležitosti pro celkové fungování systému. Jsou to: základní součásti válečné ekonomiky (např. petrochemický průmysl, těžba a zpracování strategických surovin a materiálů, vojenská výroba), infrastruktura (např. elektrická síť, dopravní síť), populace (včetně zásobování obyvatelstva vodou, potravinami a věcmi denní potřeby), ozbrojené síly (jednotlivé složky ozbrojených sil). Uvnitř každého kruhu existuje COG, nebo soubor COGs, který reprezentuje "zdroj veškeré síly a pohybu" daného kruhu. Je-li COG zničen nebo neutralizován, ustane efektivní fungování daného kruhu, což ovlivní celý systém více či méně významným způsobem (záleží na tom, o který kruh se jedná). Při zjišťování těchto klíčových "zdrojů veškeré síly a pohybu" uvnitř každého kruhu doporučuje Warden další dělení daného kruhu na pět podkruhů a ty na dalších pět atd., dokud nedojde k přesné identifikaci COG (nebo COGs). Hlavním principem pětikruhového modelu je, že nejefektivnější strategický plán bude vždy zaměřen především na centrální kruh, tj. na nejvyšší politické a vojenské vedení. I v případě, že vedení státu představuje nedosažitelný soubor cílů, letečtí stratégové musí vždy zaměřit svou pozornost na "myšlení protivníkova vedení a velení" při výběru COGs uvnitř ostatních kruhů. Tam leží COGs, které, jestliže budou zasaženy, způsobí určitou úroveň fyzické paralýzy, čímž vzroste cena dalšího odporu v mysli protivníkova vedení. Z toho plyne, že zničení nebo neutralizace COG(s) středového kruhu způsobí úplnou fyzickou paralýzu systému, zatímco úspěšný útok na COGs uvnitř ostatních kruhů způsobí pouze částečnou fyzickou paralýzu, ale nepřekonatelný psychický tlak na vedení a velení. 1/ AS (OVLÁDNUTÍ VZDUŠNÉHO PROSTORU) - KONCEPCE AS je nezbytnost. Od německého útoku na Polsko v r žádná země nezvítězila ve válce, ve které dosáhl nepřítel AS. Žádná významná ofenziva nebyla úspěšná, pokud protivník ovládal vzdušný prostor, a totéž lze říci i o obranných operacích. Naopak, žádný stát neprohrál ve válce, pokud byl schopen udržet si AS. AS byla vždy nezbytnou podmínkou vítězství. Dosáhnout převahy ve vzduchu znamená ovládat vzdušný prostor v takové míře, že je možno útočit všemi prostředky vzdušného napadení (pilotovanými i nepilotovanými), přičemž tyto útočné akce nejsou nijak významně omezovány obrannou aktivitou protivníka. Současně to také znamená, že protivník není schopen významného leteckého útoku. Podle stupně dosažené vzdušné nadvlády rozeznáváme: - místní (lokální) AS7: AS v omezeném prostoru a čase; - AS na válčišti8: neomezená AS v rozsahu celého válčiště; - vzdušnou neutralitu9: žádná strana nemá takovou převahu, aby ovládala vzdušný prostor.

7 Tvrzení o AS jako nezbytné podmínce vítězství, resp. vyhnutí se porážce, vychází z teoretických analýz válečných střetnutí. Podívejme se blíže na některé z nich. Výše zmíněný německý útok na Polsko znamenal úplné zničení polského letectva v prvních dnech kampaně. Od tohoto okamžiku byly polské pozemní jednotky vystaveny nepřetržitým a nelítostným útokům Luftwaffe. Tím byla narušena veškerá bojová činnost těchto jednotek, zásobování a přísun záloh, a naopak umožněn snadný postup německých pozemních armád. Pro Němce zcela opačnou situaci vidíme při útoku Spojenců v Normandii. Jak poznamenal velitel německých vojsk ve Francii von Rundstedt: "Spojenecké letecké síly paralyzovaly veškerý pohyb ve dne a činily jej velice obtížným i v noci." AS - kritický článek úspěchu Je-li AS nezbytným předpokladem úspěchu, pak je třeba vysvětlit, jak má velitel postupovat, aby tohoto úspěchu dosáhl. Bude-li AS akceptována jako nutnost, pak všechny operace musí být podřízeny - v nezbytném rozsahu - dosažení tohoto cíle. To neznamená, že žádná operace nemůže být uskutečněna, dokud není dosaženo AS. Znamená to, že žádná jiná operace by neměla být zahájena, pokud by ohrozila primární úkol - tj. dosažení AS, nebo by využívala prostředky nezbytné k dosažení AS. V praxi mohou existovat výjimky z tohoto pravidla - ovšem neměly by být základem pro plánování. Za normálních podmínek je AS prvním a nejdůležitějším úkolem. Obvykle se předpokládá dosažení AS kombinovaným působením letectva, protiletadlových řízených střel (Surface to Air Missile(s), dále SAM(s)) a protiletadlového dělostřelectva (Anti-Aircraft Artillery, dále AAA). Tyto složky jsou opravdu rozhodující, ale k dosažení AS mohou také významnou měrou přispět pozemní vojsko a námořnictvo. Zúžený pohled na letectvo a protivzdušnou obranu (Air Defense, dále AD) jako na jediné prostředky k dosažení AS je tedy nesprávný. Dosažení AS není jednoduchý úkol. Velitel musí vzít v úvahu nejen své postavení, ale i všechny průvodní okolnosti. Jinak může vést dobře plánovanou operaci ovšem za úplně odlišných průvodních podmínek, nebo vést boj špatným způsobem ve špatném čase. AS kampaň ovlivňují tři základní faktory: - materiál - zahrnuje letouny, výzbroj AD a celou infrastrukturu výrobních zařízení produkujících nejen tyto zbraně, ale i všechny prostředky nezbytné k jejich provozu; - personál - kvalitně vycvičené obsluhy zbraňových systémů, nejdůležitější složkou této kategorie je létající personál; - poloha - rozmístění a zranitelnost leteckých základen, statických postavení SAMs, postavení pozemních vojsk a jejich čáry dotyku a poloha jednotlivých zařízení výrobní infrastruktury (viz materiál). Všechny tyto faktory dohromady představují osnovu pro plánování kampaně k dosažení AS. Protože jejich vzájemné vztahy mohou tvořit nekonečné množství kombinací, musí být pečlivě analyzovány a zjednodušeny tak, aby byly srozumitelné pro nižší velitele a štáby. Pět případů válečné situace Za účelem zjednodušení analýzy vzdušné situace a pro vytvoření osnovy plánování mohou být možné válečné situace rozděleny na pět typických případů, charakterizovaných vzájemným vztahem mezi letectvy obou protivníků. 1.Obě strany mají prostředky a úmysl útočit na základny protivníka. 2.Jedna strana je schopna útočit na protivníka kdekoliv, zatímco druhá strana může víceméně udržet jen frontu. 3.Opak situace 2. Jedna strana je vystavena téměř neomezeným útokům protivníka a přitom není schopna jej vážně ohrozit. 4.Žádný z protivníků nemůže působit proti týlovým oblastem a leteckým základnám nepřítele. Tato zvláštní situace nastala např. za války v Koreji, kdy letecké síly USA nemohly kvůli politickým omezením útočit na čínské základny a infrastrukturu severně od řeky Jalu. Naproti tomu komunistické letectvo nebylo schopno vzhledem k vzdušné převaze protivníka efektivně útočit na jeho zázemí. 5.Žádná strana nemá letecké síly nebo je z důvodu politických dohod nepoužívá. Pět výše uvedených případů představuje přehled možných situací charakterizujících začátek a průběh kampaně (sumarizace hlavních charakteristik je uvedena v tab. 1). V kontextu s tímto přehledem musí velitel posoudit také tři základní faktory uvedené výše (materiál, personál a polohu), protože ty mají podstatný vliv na proces plánování. Tab. 2 ukazuje možné vztahy mezi materiálem a personálem. Tab. 1 Případy AS - hlavní charakteristiky

8 Případ MODŘÍ Linie fronty** ČERVENÍ v. situace letiště a týl* letiště a týl 1 zranitelná dosažitelná zranitelná 2 bezpečná*** dosažitelná**** zranitelná 3 zranitelná dosažitelná bezpečná 4 bezpečná dosažitelná bezpečná 5 bezpečná nedosažitelná bezpečná * zahrnuje podpůrnou infrastrukturu, tj. energetické zdroje, palivo, velitelská stanoviště ap. ** obvykle pozemní linie fronty, ale může to být i hranice státu *** znamená, že nepřítel není technicky schopen nebo nemůže (např. z politických důvodů) útočit na tyto cíle **** bude-li situace 2 pokračovat ke svému logickému závěru, červení nebudou pravděpodobně schopni dosáhnout ani linii fronty Tab. 2 Možné kombinace vzájemných vztahů mezi personálem a materiálem Kombinace Vycvičený personál* Materiál** A omezený omezený B omezený neomezený C neomezený omezený D neomezený*** neomezený*** * pod tímto pojmem rozumíme personál, jehož výcvik je dlouhodobý a nákladný a který nemůže být jednoduše nahrazen v případě ztráty ** viz výše uvedená charakteristika této skupiny *** charakteristika je časově závislá: platí-li na začátku konfliktu, nemusí platit v jeho průběhu Dosažení AS znamená eliminaci těch sil nepřítele, které mohou narušovat průběh vlastních leteckých operací. Jak bylo již dříve uvedeno, lze k tomu využít různých prostředků. Obecně řečeno, dvě kategorie zbraňových systémů mohou narušovat letecké operace, tj. bránit v dosažení AS. Jsou to letouny a pozemní prostředky AD. Tyto základní systémy jsou podporovány systémy detekčními (radiolokátory) a systémy radioelektronického boje. Společně se přímo podílejí na vedení bojové činnosti. Nepřímý, ale přesto rozhodující podíl na vedení bojových operací má infrastruktura zabezpečující provoz výše zmíněných bojových systémů. Rozsah infrastruktury je velice široký - od munice a paliva pro letouny, přes naftové rafinérie až po výzkumné laboratoře. Záleží pak na konkrétní situaci, zda vybojování AS bude dosaženo eliminací pouze malé části, nebo celé infrastruktury. Bez ohledu na to, co bude nutno eliminovat za účelem dosažení AS, existuje obvykle několik způsobů, jak jí dosáhnout. Přitom přímý přístup nemusí být vždy tím nejvýhodnějším a nejekonomičtějším řešením. Budeli např. klíčem k úspěchu zničení stíhacích letounů protivníka, není nejvýhodnější ničit tyto letouny přímo ve vzduchu (přímý přístup). Daleko výhodnější bude napadnout základny stíhacího letectva, což lze ovšem úspěšně provést až po eliminaci prostředků AD bránících nejen tyto základny, ale i přístupy k nim (nepřímý přístup). 2/ ÚTOK, NEBO OBRANA AS, i když sama o sobě není cílem, umožňuje dvě věci: jednak dovoluje provádět letecké operace proti nepříteli s přijatelnými ztrátami a za druhé znemožňuje protivníkovi provádět totéž. Předpokládejme "případ 1", kdy na začátku konfliktu jsou obě strany stejně zranitelné. Kterákoliv strana, jež jako první dosáhne AS, získá významnou a pravděpodobně i rozhodující výhodu. Volba mezi obranou a útokem Obecně existují dva teoretické přístupy jak dosáhnout AS při stejném počátečním stupni zranitelnosti obou protivníků. První zdůrazňuje obranu před nepřátelskými vzdušnými silami, zatímco druhý se soustřeďuje na vedení ofenzivních operací za účelem přímé redukce nepřátelských prostředků vzdušného napadení a přinucení protivníka vyčlenit více prostředků k obraně. Samozřejmě jsou možné i různé kombinace těchto dvou základních přístupů. Bohužel, v takovém případě je nutno dělit prostředky i čas, které má velitel k dispozici. Obrana je první teoretickou možností, spojenou ovšem s mnoha obtížně překonatelnými problémy. Za prvé, obvykle je potřeba více než jednoho letounu ke zničení jednoho protivníkova letounu ve vzdušném boji. Za druhé, z hlediska velitele se obrana jeví jako předání iniciativy nepříteli. Soustředění sil k obraně je obtížné a letouny čekající na útok nepřítele nejsou využívány efektivně.

9 Navíc čistá obrana nepřinese nikdy pozitivní výsledky - v nejlepším případě pouze zachování původního stavu. Závěrem je třeba ještě podotknout, že efektivně vedená útočná operace může přinést lepší "obranný efekt" než čistě obranně vedená operace. Druhou teoretickou možností je útok vedený všemi silami za účelem dosažení AS. Všechny akceschopné letouny jsou využity ke zničení protivníkova útočného potenciálu. Ofenzivní přístup má mnoho výhod. Udržuje iniciativu a nutí nepřítele reagovat. Přenáší válku na protivníkovo území. Využití letounů je efektivní. Proto by útočný způsob vedení boje měl být preferován všude, kde je to možné. Přes výše zmíněné nevýhody může být obrana v mnoha případech upřednostněna. Za určitých podmínek může účinná obrana přesvědčit protivníka, že další vedení útočných operací je příliš nákladné. Takovéto rozhodnutí předpokládá velice dobrou znalost protivníkových možností, jeho politické vůle vést válku i za nepříznivých okolností atd., ale také správný odhad vlastních sil. Klasickým příkladem takto vedené obrany je Bitva o Británii. Dalším důvodem může být anticipace pozitivních změn ve vývoji válečné situace v blízké budoucnosti. Noví spojenci, významné dodávky výzbroje, získání času pro přísun rezerv a koncentraci sil k útočné operaci - to vše mohou být důvody k obraně. Velitel, který zvolí takovouto možnost, sází na předpokládanou budoucnost, tj. na události, které mohou, ale nemusí nastat. V tom spočívá riziko této alternativy. Posledním důvodem upřednostnění obrany před útokem je fázování operace. Velitel může mít důvod věřit, že je schopen způsobit protivníkovi natolik velké škody v průběhu obranné operace, že potom následná útočná operace bude úspěšná. Z tohoto pohledu je pak obrana efektivní přípravou k útoku. Chyby v hodnocení protivníka Chyby v hodnocení protivníka, zejména ve smyslu jeho podcenění, nejsou v historii neobvyklým jevem. Německo podcenilo V. Británii a SSSR ve druhé světové válce. Totéž lze říci o USA ve vztahu k Japonsku před útokem na Pearl Harbor. K těmto chybám může dojít velice snadno a jsou to chyby neodpustitelné. Jak se jim tedy vyhnout? Prvním krokem je velice pečlivé vyhodnocení zpravodajských informací s následným štábním cvičením (válečnou hrou). Následuje další shromažďování a vyhodnocování zpravodajských informací pokračující další válečnou hrou, dokud nemá velitel relativní jistotu nebo dokud není vývojem situace přinucen jednat. Tento cyklus a racionální (neemocionální) posouzení možností nepřítele je aplikovatelné univerzálně. Dojde-li velitel k závěru, že pozemní AD je natolik významná, že průlet letounů nad ní či kolem ní je nemožný nebo s rizikem příliš velkých ztrát, musí ji neutralizovat. Neutralizace může být realizována zničením nejdůležitějších částí systému, cestou radioelektronického boje (Electronic warfare, dále EW) - potlačením (zarušením) klíčových komponentů, dostatečným narušením systémů velení a řízení a izolací systému od jeho podpůrných a zabezpečovacích podsystémů. Operace s cílem zničení prostředků AD mají vysoce komplexní charakter a jsou obvykle založeny na kombinaci různých přístupů. Nicméně některé z těchto přístupů mají obecnou platnost. Pozemní systémy AD mají určité obecné charakteristiky. Jsou konečné a obvykle mají křídla (boky). Na základě předpokládaného směru nepřátelských útoků jsou určitým způsobem směrově orientovány. Jen zcela výjimečně jsou rovnoměrně silné po celé hloubce a šířce. Tzn., že některé prostory mohou být velice silně bráněny, zatímco jiné jsou pokryty jen lehkou obranou. Konečně, systémy nejsou, z hlediska válčiště, mobilní. Ačkoliv mohou být takticky mobilní (baterie, která byla včera na určitém místě, bude zítra o několik kilometrů dále), přesuny velkých počtů systémů AD na velké vzdálenosti v krátkém čase tak, aby nahradily zničené prostředky a zaplnily mezery v obranné linii, jsou obvykle nemožné. Na základě těchto charakteristik lze říci, že kampaně vedené proti pozemním prostředkům AD budou založeny na útocích na křídla, průlomech a jejich následném rozšiřování, nebo na jejich systematickém ničení od linie fronty po týl. V r využil Izrael úspěšně kombinaci útoku na křídla a průlomu. Izraelské raketové čluny zaútočily na severní okraj obranné linie egyptských SAMs koordinovaně s útokem pozemních vojsk, která překročila kanál a zničila několik baterií. Egyptská linie byla prolomena a Izraelci izolovali a ničili jednotlivé baterie vcelku beztrestně. Pozemní systémy SAMs podléhají systémům velení a řízení. Pokud jsme schopni identifikovat a zničit tyto systémy, potom zničení jim podřízených výkonných systémů není již takovým problémem. Bohužel, centra velení a řízení jsou obvykle umístěna dosti daleko za frontovou linií a velmi dobře chráněna. Nelze-li úspěšně útočit na centra, může být vhodné zaútočit na jejich senzory. 3/ ÚTOČNÉ OPERACE Velitel musí vést útočnou operaci tehdy, jestliže má být boj přenesen na území nepřítele, je-li to nutno z důvodu dosažení politických cílů ap. Útočnou operací se budeme zabývat v její nejčistší formě, tj. v takové formě, kdy je každá myšlenka věnována pouze útoku - bez úvah o obraně. Nejlepší scénář "Případ 2" splňuje všechna kritéria nejlepšího scénáře a je ideální situací pro každého

10 velitele. Jeho vlastní základny jsou téměř imunní proti nepřátelským útokům, zatímco on může napadnout nepřítele kdekoliv. Typickým příkladem je anglo-americká letecká ofenziva proti Německu v období Spojenecké základny v Anglii byly prakticky bezpečné před útokem, protože Němci neměli nic, čím by je mohli ohrozit, aniž by riskovali značné ztráty. Z novějších dějin můžeme za příklad uvést operaci "Desert Storm". "Případ 2" poskytuje příležitost pro rozhodné akce - tak rozhodné, že válka může být prakticky vítězně vybojována pouze působením letectva (viz operace "Desert Storm"). Nejpravděpodobnějším důvodem, proč základny jedné strany jsou nezranitelné, zatímco druhá strana je zcela vystavena útokům protivníka, je nedostatek potřebné výzbroje. Jedna ze stran prostě nemá letouny schopné dosáhnout protivníkových základen. Nebo má-li tyto letouny, nemá dostatek vycvičeného personálu, výstroje atd. K této situaci může dojít proto, že výše zmíněné komponenty nezbytné k vedení letecké války nebyly nikdy k dispozici, nebo proto, že došlo k jejich ztrátě v průběhu předchozích operací. Posledně zmíněnou možnost je třeba mít stále na mysli. Situace na válčišti se může v průběhu konfliktu podstatně měnit: to, co je dnes správným řešením, může být špatným zítra, za týden, za měsíc. Útok na COGs V "případě 2", kdy možnost útočit na protivníka je prakticky neomezena, může velitel vést útok přímo na COGs nepřítele. Výběr správných COGs se pak stává kritickou částí rozhodovacího procesu. Proces výběru COGs je částečně závislý na relativní síle. Jestliže velitel disponuje takovými silami, které významně převažují síly protivníka co do počtu, kvality výzbroje atd., může být výběr potenciálních cílů široký. Jakmile se ovšem měřítko převahy posune směrem k rovnováze, nebo dokonce k nerovnováze ve smyslu převahy protivníka, přesné určení COGs se stává velice kritickým. Zejména v případě vyložené protivníkovy převahy může vést k vítězství jen jedna cesta. Pokud velitel učiní špatné rozhodnutí, může tak ztratit jedinou příležitost vybojování AS. Typickým příkladem správného rozhodnutí byl izraelský útok na arabské letecké síly v r Naopak, klasickým příkladem špatného výběru COGs je německý útok na Británii v r Protivníkova COGs mohou být: výzbroj (letouny nebo SAMs), logistické zabezpečení, zeměpisná poloha (poloha a počet operačních a podpůrných základen a zařízení), personál (počet a kvalita), systém kontroly a řízení. Každá z těchto položek musí být dále vyhodnocena z hlediska její polohy. Jinými slovy, dosažitelnost jednotlivých částí, např. řetězce výzbroje (od výrobce k uživateli), je různá. Proto pouze pečlivá analýza protivníkovy doktríny může odhalit jeho slabé i silné stránky a stanovit správná COGs. Výzbroj Z pohledu laika je AS spojována s ničením nepřátelských letounů. Ačkoliv je to pravda, není to jediný možný přístup. Potenciálně zranitelná "řada aktivit", neboli tzv. "letadlový řetězec", musí nastat předtím, než letoun vzlétne k bojové akci. Letadlový řetězec začíná zpracováním rudy potřebné k výrobě kovových částí letounu a končí na operačním letišti přípravou letounu a jeho vzletem k bojovému letu. Teoreticky je možno eliminovat protivníkovo letectvo útokem na kteroukoliv část řetězce. Nejsložitějším a nejdražším způsobem ničení nepřátelských letounů je jejich ničení ve vzduchu, tj. formou vzdušného boje. Na základě statistických údajů lze předpokládat, že jeden vlastní letoun může zničit jeden protivníkův. Existují samozřejmě výjimky, tzv. "esa", ale na druhé straně většina stíhacích pilotů nikdy nesestřelila protivníkův letoun. Pokračujeme-li zpět po letadlovém řetězci, dostáváme se k letounu na zemi. Za ideálních podmínek přinášejí útoky na letecké základny vynikající výsledky. Německá armáda zničila za prvních osm dnů "ruského tažení" 4000 sovětských letounů na zemi. Přitom Luftwaffe disponovala v tomto období na východní frontě pouhými 1400 letouny. Izraelský útok na arabská letiště v r přinesl stejně impozantní výsledky. 196 izraelských letounů zničilo ve dvou dnech 400 arabských. Z historie vyplývá, že ničení protivníkových letounů na zemi je mnohem účinnější a levnější než ve vzduchu. Proto je třeba aplikovat tuto metodu, kdykoliv je to možné. Přitom samozřejmě velkou roli hraje moment překvapení, nepřátelská AD, opatření k ochraně letounů na letištích (zodolněné kryty) atd. Zejména je nutno zdůraznit moment taktického překvapení. Další možnou cestou je metodické ničení leteckých základen protivníka. Nevýhodou tohoto způsobu je, že útoky musí být vedeny nepřetržitě a s velkým úsilím, protože v opačném případě, tj. při ojedinělých útocích, dochází zpravidla k rychlé "regeneraci" napadených letišť. Dalším bodem řetězce je přesun letounu z výrobního závodu na operační letiště. Vzhledem k tomu, že k

11 přesunům dochází zpravidla v zázemí bojujících stran, není mnoho možností je ovlivnit. Dále se dostáváme k výrobě letounu. Produkce moderního letounu je závislá na velkém množství výrobních podniků produkujících motory, kuličková ložiska, draky, elektronické systémy, munici atd. V mnoha případech mohou být daleko důležitější zařízení zabezpečující činnost těchto podniků. Zdroje energie a doprava jsou obzvláště kritickými články řetězce (viz Japonsko a Německo za druhé světové války). Posledním článkem je produkce materiálů potřebných k výrobě letounu. Ta sama o sobě není zpravidla vhodným cílem, nicméně dopravní síť zabezpečující dodávky materiálů do výrobních podniků může být velice zranitelná (viz Japonsko téměř absolutně závislé na dovozu prvotních surovin za druhé světové války). Z výše uvedeného je zřejmé, že existuje mnoho cest, jak dosáhnout cíle, tj. AS, přičemž přímé ničení letounů ve vzduchu je obvykle ta nejhorší volba. Protože průvodní okolnosti budou u každého konfliktu jiné, je úkolem velitele správně analyzovat situaci a investovat úsilí tak, aby přineslo co největší efekt. Poslední poznámka k letadlovému řetězci: Jestliže protivníkovy výrobní zdroje jsou mimo operační prostor, potom se problém prevence dodávek nových letounů, nebo SAMs, stává složitější, nebo jednodušší. Jakmile se Spojené státy rozhodly uzavřít vietnamské přístavy a vyvinout enormní tlak na nepřítele v průběhu operace Linebacker II, severovietnamská armáda pocítila velmi rychle nedostatek SAMs. Logistika Logistika může být velmi dobrým COG. Letouny nemohou létat, pokud nemají dostatek pohonných hmot, munice a náhradních dílů. Je-li napadnutelný celý logistický řetězec, potom pravděpodobně nejslibnějším cílem bude nafta. Celý cyklus výroby pohonných hmot, od zásobníků surové nafty přez rafinérie až po dodávku paliva uživateli, je mimořádně zranitelný. Není-li možno útočit na rafinérie, zranitelnost palivového řetězce klesá. Palivový řetězec ovšem stále zůstává potenciálním klíčovým cílem, protože moderní vojenská mašinérie nemůže bez paliva existovat. Také přeprava pohonných hmot je vhodným cílem. Pohonné hmoty mohou být přepravovány po železnici nebo silniční síti, po moři nebo potrubím. Všechny tyto "cesty" mohou být úspěšně letecky napadeny. Útoky budou samozřejmě tím účinnější, čím je celková "palivová situace" protivníka kritičtější. Také ostatní články logistického řetězce mohou být napadeny a mělo by se tak stát hlavně v tom případě, pokud jsou na základě pečlivé analýzy vyhodnoceny jako COGs. Nezávisle na tom, který článek logistického řetězce bude napaden, téměř vždy je nutno počítat s tím, že uplyne určitá doba mezi úspěšným útokem a jeho důsledky projevujícími se v bojové činnosti protivníkova letectva. Proto je nutná trpělivost a vytrvalost. Zeměpisná poloha Jsou-li protivníkova letiště izolována a jejich obrana z hlediska přesunu a koncentrace sil je tedy obtížná, může správně vedený útok přinést pozitivní výsledky. V opačném případě je efektivní útok velice obtížný, příliš drahý, nebo dokonce neproveditelný. Zpravidla není situace vyhraněná; tzn. letiště se obvykle nachází někde mezi úplnou izolací a úplným využitím všech dosažitelných sil pro jeho obranu. Potom, jeví-li se útok na letiště nezbytným, je nutno najít taková slabá místa, která umožní účinnou akci při minimálních ztrátách. Nelze ovšem očekávat, že jediný, byť masivní útok, vyřadí letiště na významně dlouhou dobu. I v tomto případě je nutná vytrvalost a trpělivost. Personál Vysoce kvalitní výzbroj je bezcenná, pokud není k dispozici personál vycvičený k její obsluze. Lidé obsluhující leteckou a raketovou techniku musí mít vysokou úroveň znalostí a praktických dovedností, jejichž dosažení je dlouhodobým procesem. Tito lidé nemohou být proto snadno nahrazeni. Zvláště kritickým článkem jsou letové osádky, protože zejména jejich výcvik je časově i finančně velice náročný. Podstatná redukce létajícího personálu může být příčinou výrazného omezení schopnosti vést válku. K takovéto situaci došlo v Německu v letech , ačkoliv produkce letounů dosáhla svého vrcholu právě v tomto období. V podstatě existují dva základní způsoby, jak redukovat početní stav protivníkova létajícího personálu. Za prvé je to přímo v průběhu válečných operací, kdy je určitý počet pilotů zabit, zraněn nebo zajat. Je-li pilot sestřelen nad územím protivníka, je obvykle ztracen (z hlediska dalšího použití) a to alespoň na určitou dobu. Nemusí tomu tak být vždy. Za příznivých podmínek a při existenci účinného systému pátrací a záchranné služby, lze počet takto ztracených pilotů významně redukovat (USAF ve Vietnamu). Druhým způsobem je přímý nebo nepřímý útok na protivníkova výcviková zařízení. Přímý útok přináší tytéž potíže jako jakýkoliv jiný útok na letecké základny. Navíc, výcviková zařízení jsou obvykle umístěna v hlubokém zázemí. Proto nepřímý přístup (např. útok na systém výroby a distribuce pohonných hmot) je zpravidla mnohem účinnější.

12 Přestože početní stav příslušníků létajícího personálu je obvykle kritickým článkem leteckých sil, bude jen zřídka identifikován jako COG, který by měl být ničen přímo. Jednak z důvodu obtížné dosažitelnosti protivníkových výcvikových základen a jejich účinného zničení a dále z důvodu existence množství dalších, mnohem výhodnějších cílů, jejichž zničením dojde následně i k nepřímému ovlivnění létajícího personálu a zároveň k rychlejšímu dosažení AS. Systém velení a řízení Velení je základem všech vojenských operací. Vždy existuje několik úrovní velení. Od velitele roje až po generální štáb. Zničení nebo izolace kterékoliv úrovně může mít vážný dopad na všechny podřízené jednotky. Proto je samozřejmě velení s jeho přidruženými systémy komunikace a získávání informací přirozeným COG. Velitel na jakékoliv úrovni není sám o sobě COG, protože je plně zastupitelný štábem, který pro něj pracuje. Tzn., že tímto COG je štáb. Štáby ovšem obvykle pracují ve velmi dobře chráněných úkrytech daleko za frontou, takže jejich zničení nebo zajmutí je velice obtížné. Mimo to jsou příslušníci štábu zpravidla nahraditelní jinými důstojníky. Protože fyzická likvidace štábů je velice obtížná a nemívá dlouhodobý efekt, je třeba zvážit jiné způsoby přístupu. Aby velitel a jeho štáb mohli pracovat efektivně, musí být průběžně informováni o situaci na obou stranách fronty. Dále musí disponovat účinným systémem předávání informací nadřízeným a podřízeným stupňům velení. V době mezi příjmem a předáváním informací probíhá rozhodovací proces. Obecně řečeno, velení může být napadeno ve třech sférách: informační, rozhodovací a komunikační. Jestliže kterákoliv ze sfér je účinně narušena, efektivnost válečných operací poklesne. Nakolik bude tento pokles významný, záleží především na konkrétní situaci a úsilí vyvíjeném nepřítelem. Útočí-li nepřítel pomalým konvenčním metodickým způsobem, potom není nezbytné vysoké tempo výměny informací a rozhodování. Velitelé na nižší úrovni nepotřebují velké množství řídících pokynů z vyšších stupňů a budou pravděpodobně efektivně pokračovat v boji po určitou dobu i bez nich. Za takové situace útok na systém velení nepřinese rychlý a významný efekt. Na druhé straně, je-li tempo vedení operace vysoké, potřeba rychlé výměny informací a rozhodování stoupá exponenciálně. Potom každé narušení tohoto procesu má nebezpečné až katastrofické následky. Velení je skutečným COG a má smysl na něj útočit, kdykoliv je možno. Opět je třeba si uvědomit, že výsledný efekt útoku nemusí být po určitou dobu patrný - zvláště není-li protivník pod silným tlakem. Trpělivost a vytrvalost jsou proto opět nezbytné. Tři složky velení - dosažitelnost informací, rozhodovací proces a komunikace mohou být napadány jednotlivě, nebo společně jako část celkového úsilí o vybojování AS. Každá ze složek může být napadena přímo, nebo nepřímo - to záleží na situaci. Klíčovým elementem je samozřejmě rozhodovací proces, protože bez něj jsou ostatní dvě složky bezcenné. Bohužel, jen těžko lze rozhodovací proces napadnout přímo. Německé útoky na britské radary v Bitvě o Británii byly pokusem o zamezení přísunu informací životně důležitých pro britskou AD. Ačkoliv se skutečně podařilo zničit jeden z radarů, celkově se akce minula účinkem, a to díky klamné protiakci Angličanů (vysílání falešných signálů z místa zničeného radaru), která vlastně byla ve svých důsledcích útokem na německé velení (na jeho rozhodovací složku). Dodáváním klamných informací donutili Britové Němce činit chybná rozhodnutí. Možnosti a způsoby útoku na rozhodovací článek velení jsou omezeny pouze představivostí. Tzn. mohou mít velice široký rozsah - od přímých útoků na protivníkova velitelská postavení až po komplexní operace zaměřené na takové oklamání nepřítele, které má za následek jeho chybná rozhodnutí. V Bitvě o Británii se Němci více méně soustředili na různé elementy britského stíhacího letectva. Jejich počínání bylo poměrně úspěšné až do britského útoku na Berlín. Tento útok, vojensky zcela nevýznamný, přiměl Hitlera nařídit letecké útoky na Londýn. Přesunutí významné části úsilí Luftwaffe na britské hlavní město výrazně odbřemenilo RAF ve smyslu nutnosti obrany vlastních základen a umožnilo jí soustředit veškeré úsilí na boj s německým letectvem. Samozřejmě nelze předpokládat, že Britové napadli Berlín proto, aby donutili Němce útočit na Londýn. Nicméně tento příklad ukazuje jasně téměř vždy existující možnost udělat něco, co donutí protivníka jednat iracionálně. Modernějším příkladem kombinovaného útoku na všechny tři složky velení je izraelská operace v Libanonu v r Na jaře toho roku se izraelské velení rozhodlo eliminovat raketové systémy AD, které Sýrie rozmístila v údolí Bekaa. Izraelský přístup k řešení problému je charakterizován progresivním myšlením a použitím nových technologií, jako např. bezpilotních prostředků leteckého průzkumu vybavených TV kamerami pro sledování aktuální situace na bojišti. Celá operace probíhala následovně: Izraelci nejprve

13 vypustili bezpilotní letouny vytvářející radarový odraz podobný radarovému odrazu stíhacího letounu. Syřané vypálili salvu protiletadlových řízených střel SA-6. Dále Izraelci významně zredukovali protivníkovu schopnost získávat informace tím, že zaútočili na radiolokátory syrské AD. Tak si zároveň otevřeli cestu k útoku na jednotlivá palebná postavení SAMs. Protože pozemní AD byla tím pádem paralyzována, Syřané vyslali několik vln stíhacích letounů. Izraelci reagovali nasazením prostředků EW, kterými zarušili nejen automatizovaný přenos dat, ale i hlasovou komunikaci, tj. prvky velení, na kterých byli syrští piloti mimořádně závislí. Důsledkem byla naprostá dezorganizace syrských stíhačů, jejichž skupiny se rozpadly na nikým neřízené jednotlivce pokoušející se bojovat proti početní převaze velmi dobře řízených letounů protivníka. Ztráta schopnosti získávat informace a komunikovat vedla syrské velení k bezúčelnému vyslání dalších stíhačů do boje. V průběhu týdenní operace ztratila Sýrie 85 stíhacích letounů a 29 baterií SAMs. Izraelci nepřišli ve vzdušných bojích o jediný letoun, pouze ztratili 2-3 v důsledku pozemní AD. Izraelský úspěch byl fenomenální. O tom, zda může být opakován v širším měřítku, lze jen spekulovat. Nicméně možnosti tu jsou, a pokud jsou vlastní základny relativně bezpečné (jako ve výše uvedeném případě), stávají se skutečně enormními. Takže vždy je nutno věnovat pozornost koordinovanému ničení protivníkova systému velení. Doktrína vojenského letectva Při řešení problému, kam soustředit úsilí k vybojování AS, je třeba provést důkladnou analýzu protivníkovy doktríny. Přitom se musíme vyhnout etnocentrismu (nelze předpokládat, že to co považuje za logické a nezbytné vlastní velení, je logické a nezbytné rovněž pro protivníka). V určitém smyslu byla válka v průběhu staletí vždy bojem mezi odlišnými doktrínami. Skutečně rozhodujícího úspěchu dosáhl ten, kdo přijal novou doktrínu - takovou, na kterou nebyl protivník schopen účinně reagovat. Nová doktrína byla obvykle logickým důsledkem zavedení nové zbraně nebo zbraňového systému. Syrská letecká doktrína byla vytvořena podle sovětské letecké doktríny, založené na velice úzké spolupráci mezi stíhacími letouny a pozemním řídicím střediskem. Doktrína klade důraz na schopnost získávat informace a komunikovat. Tím se na druhé straně stává velice zranitelnou v případě narušení této schopnosti - tak jak tomu bylo v r Pečlivé vyhodnocení protivníkových COGs, doplněné analýzou jeho doktríny, je prvním krokem k úspěchu. Druhým krokem je koncentrace úsilí. Zvláště v situaci, kdy má jedna ze stran početní převahu, dochází k tendenci útočit na všechny možné cíle. Výsledkem je neefektivní plýtvání sil a prostředků. "Případ 2" se významně liší od ostatních případů, zejména od těch, kde protivníkovo zázemí není dosažitelné. Postupuje-li velení v "případě 2", jako by to byl "případ 4", čas potřebný k úspěšnému ukončení války se přinejmenším prodlouží. Jinými slovy, jestliže existuje příležitost útočit na protivníkovy základny a podpůrné systémy (viz letadlový řetězec, palivový řetězec ap.) a není využita, cena tohoto opomenutí bude vysoká. Z historických zkušeností vyplývá, že nejdražším způsobem ničení nepřítele je jeho ničení v přímém boji. V některých případech může politické vedení odmítnout útoky na protivníkovo zázemí. Z čistě vojenského hlediska je to ale nelogický krok, který ve svých důsledcích zvyšuje cenu a prodlužuje dobu trvání války. 4/ OBRANNÉ OPERACE "Případ 3" je pro velitele nejnevýhodnější situací. Protivník je schopen útočit na jeho zázemí, zatímco on tuto možnost nemá. Nejenže dosažení AS je v tomto případě nejobtížnější, ale její ztráta má nejtragičtější následky - zpravidla vede k celkové porážce. "Případ 3" může nastat z mnoha důvodů. Nedostatek adekvátní výzbroje (letouny o dostatečně dlouhém doletu), doktrína zaměřená na obranu a politická rozhodnutí - to jsou některé z nich. Ve vedení útočné operace mohou bránit také některé nepříznivé okolnosti, pokud byl např. první protivníkův útok tak razantní, že zničil zbraňové systémy nebo personál nezbytný k ofenzivě. Historickými příklady "případů 3" jsou např. Polsko, Francie a V. Británie za druhé světové války, severní Korea, severní Vietnam a arabské státy v letech 1967 a Slabá pozice V klasické pozemní válce může být obrana silnější než útok. V letecké válce to ovšem neplatí a existuje několik důvodu proč: - Letecké síly jsou natolik mobilní, že mohou útočit z daleko více směrů než pozemní armáda. - Rychlost, s jakou se letecké síly přemisťují, činí koncentraci sil proti nim mnohem obtížnější, než koncentraci obrany proti pozemnímu útoku. - Pozemní obránce má obvykle připraveny pozice, ze kterých vede palbu na protivníka pohybujícího se v

14 otevřeném terénu, tj. nacházejícího se v nevýhodné situaci. - Střetnou-li se dvě letecká uskupení, rozdíl mezi obráncem a útočníkem se stírá. V leteckém boji se nelze bránit bez toho, že bychom zároveň neútočili. Z historického pohledu na leteckou válku vyplývá, že čistá obrana je velice nebezpečná. Velikost nebezpečí závisí na charakteru prostoru, který má být bráněn. Je výhodné bránit kompaktní prostor, kde je obránce schopen efektivního působení na útočníka v kterémkoliv bodě periferie a účinné vzájemné podpory (přesunu sil). Nejobtížnější je obrana dlouhého úzkého prostoru, kde vzdálenosti omezují vzájemnou podporu a kde útočník má možnost výběru z velkého množství cílů. Zde je třeba poznamenat, že hovoříme o operacích strategického významu, tj. odehrávajících se na celém válčišti, a že jediným skutečně efektivním předpokládaným protivníkem letounu je pouze jiný letoun. Posledně zmíněný předpoklad neznamená, že pozemní AD může být ignorována. Ve skutečnosti je natolik nebezpečná, že si nelze představit zahájení ofenzivní kampaně bez toho, aby si útočník nebyl relativně jist svou schopností toto nebezpečí neutralizovat - za použití různých prostředků, tzn. nejen letectva. Pro obránce je, z hlediska poměru jeho vlastních a útočníkových sil, velice důležitá zeměpisná poloha bráněných základen. Útočník totiž musí koncentrovat své síly k provedení útoku tak, aby dosáhl žádaného efektu. Jednotlivý letoun, byť vyzbrojený přesně naváděnou municí (Precision Guided Munition, dále PGM), není schopen zničit leteckou základnu nebo jiný vojensky významný cíl. Toho je schopna pouze koncentrovaná síla. Je tedy nutno očekávat, že protivník zaútočí takto koncentrovanými silami. Historie letecké války, jakkoliv krátká, ukazuje, že koncentrovaný útok může být úspěšně odvrácen jedině koncentrovanou obranou. Pokusy o obranu, ale na druhé straně také o útok, malými nebo podřadnými silami byly vždy neúspěšné. Pozn.: Proto je také prvořadou povinností velitele na operační úrovni zabezpečit převažující koncentraci sil ve správném čase na správném místě. Ani protivníkova početní převaha jej nezbavuje této povinnosti. Je-li pro obranu nezbytná koncentrace sil, pak musí být realizována ve správném čase. Koncentrovaná síla je užitečná jedině tehdy, když může být vržena proti nepřátelskému útoku. Z tohoto pohledu je letoun, který se neúčastní boje, neužitečný. Jak tedy neprohrát kampaň k dosažení AS v "případě 3"? Otázka zcela záměrně nezní "jak vyhrát". Vedeli někdo obranný boj, potom skutečně nejlepším výsledkem, kterého lze dosáhnout, je neprohrát. Čistou obranou nelze dosáhnout ničeho pozitivního, ačkoliv to může být příprava k následujícímu protiútoku. Naštěstí existuje malá, velmi malá výhoda pro toho, kdo je v pozici obránce. Protivníkova vůle útočit, a tedy i vůle akceptovat ztráty, může být menší než vůle obránce ubránit vlastní teritorium. Je málo pravděpodobné, že by útočník vrhl celé své letecké síly do boje a celé je ztratil předtím, než se rozhodne vzdát se útoku. Naproti tomu obránce nemusí shledat nic nelogického na tom, že při vlastní obraně ztratí byť i celé letecké síly. Tato skutečnost dává obránci slabou psychologickou výhodu, která by měla být náležitě využita. Způsobení vysokých ztrát nepříteli Klíčem k tomu, abychom neprohráli, je způsobit protivníkovi takové ztráty, že přestane být buď schopen, nebo ochoten je akceptovat. V defenzivě lze redukovat sílu nepřítele pouze jediným způsobem, a to sestřelovat jeho letouny a zajímat osádky, které sestřel přežijí. Protivník bude samozřejmě určitou úroveň ztrát akceptovat a bude s nimi počítat i výhledově. Jedno procento ztrát je "úroveň opotřebení", která je snesitelná pro většinu leteckých sil, aniž by činily drastické změny ve svých operačních plánech. Představme si pro ilustraci letectvo o síle 1000 letounů, kterému jsou způsobovány každodenní jednoprocentní ztráty po dobu deseti dnů. Celková ztráta bude představovat 100 letounů. Jestliže letectvo v tomto období při těchto ztrátách splní plánované úkoly, velitel bude pravděpodobně pokračovat ve vedení operace. Naproti tomu, ztratí-li sto letounů v jediném dni, téměř s jistotou bude uvažovat o změně svých operačních plánů. Jednak proto, že určitě nebude moci akceptovat tak výraznou ztrátu více než jednou nebo dvakrát. Ztráty této úrovně téměř s jistotou zničí některé jednotky natolik, že bude nutné jejich stažení z boje. A potom, nelze opomenout ani vliv enormních ztrát na morálku leteckého personálu a jeho psychickou připravenost pokračovat v boji. Stručně řečeno, je velký rozdíl mezi každodenními malými ztrátami a velkou ztrátou v jediném dni. Úkolem obránce je proto způsobit protivníkovi co nejvíce takových "špatných dnů". V letecké kampani proti Německu považovalo velení amerických leteckých sil desetiprocentní ztráty za nejvyšší možnou akceptovatelnou hranici "opotřebení". V říjnu 1943, který byl pro Luftwaffe nejúspěšnějším

15 měsícem války, činily americké ztráty %. To už byla úroveň ztrát pro americké velení neakceptovatelná, a proto velitel 8th Air Force zastavil dálkové denní nálety na dobu téměř čtyř měsíců. Hlavním úkolem obránce tedy je způsobit protivníkovi co nejtěžší ztráty v co nejkratším čase. Aby mohl být tento úkol úspěšně splněn, je třeba vzít v úvahu dva základní principy: - koncentrace vlastních sil k vytvoření početní převahy nad protivníkem v určitém střetnutí, prostoru nebo čase; - akceptování skutečnosti, že není možno vést obranu všude, resp. bránit všechno. Ten, kdo brání všechno, nebrání vlastně nic. Koncentrace sil Je potřebné, aby velitel pochopil další důležitý fenomén - velikost ztrát je nepřímo úměrná velikosti nasazených sil. Střetnou-li se dvě letecké síly ekvivalentní co do počtu, výzbroje a úrovně vycvičenosti, jejich ztráty budou s největší pravděpodobností také ekvivalentní. Bude-li jedna z výše uvedených leteckých sil, při zachování ostatních podmínek, v početní nevýhodě, budou její ztráty větší, než by se z rozdílu sil předpokládalo. Tzn. rozdíl ve velikosti nasazených sil bude úměrný velikosti ztrát. Úměra nebude ovšem lineární, ale exponenciální. Čím větší jsou nasazené síly, tím menší ztráty utrpí a tím větší ztráty způsobí svému protivníkovi. Dva historické příklady: Japonci zaútočili na Midway se 108 bombardovacími a stíhacími letouny. Letka USMC čítající 26 stíhacích letounů utrpěla téměř stoprocentní ztráty. V červnu 1982 se utkalo 90 izraelských stíhacích letounů s 60 syrskými. Izraelci zničili 23 protivníkových letounů bez vlastních ztrát. Bohužel nelze stanovit pravidlo, jak velká převaha bude dostatečná k dosažení vítězství. Nicméně čím větší bude početní převaha obránce nad útočníkem, tím pravděpodobnější bude obráncův úspěch. Vše, co bylo výše uvedeno, může navozovat představu, že konečný výsledek kampaně vedené za účelem získání AS v "případě 3" bude závislý na relativním předválečném poměru sil (s uvážením jejich změny vlivem produkce letounů po vypuknutí války). Nebo jinými slovy, má-li obránce méně letounů než útočník, je odsouzen k porážce. Tato představa je klamná. Statistický poměr sil je důležitý, nemusí být ovšem sám o sobě rozhodující - pokud není převaha jedné strany absolutní. Rozhodující je vždy poměr sil, které se utkají ve skutečném boji. Početně slabší bránící se letecké síly mohou zvítězit, pokud disponují správně vybavenými letouny a pokud jsou schopny tyto letouny koncentrovat takovým způsobem, že početně převýší protivníka v kterémkoliv leteckém boji. Koncentrace sil k dosažení početní převahy je imperativem, a to i za cenu neschopnosti čelit útoku protivníka na jiném místě. Mnohem efektivnější než působit nepříteli denní 1-2 % ztráty, je způsobit mu těžké ztráty v jediném boji v jednom dni. Důležité také je, že bránící se velitel, zvláště ten, jehož síly jsou celkově početně slabší, zjistí, že jeho ztráty budou nižší, když početně převýší svého protivníka v boji. A opět - velké protivníkovy ztráty v jediném dni nebo v jednom vzdušném boji dělají zázraky s morálkou - a to na straně vlastní i protivníkově. Obě důležité podmínky vedení úspěšného boje s cílem dosáhnout AS (koncentrace a početní převahy) je obtížné realizovat ve válce, nejsou-li způsoby jejich dosažení intenzivně procvičovány v mírovém období. Galland, poté co dospěl k závěru o nezbytnosti dosažení početní převahy 3-4 : 1, aby byl schopen čelit svazům amerických bombardérů, zjistil, že jeho piloti mají velké problémy operovat ve skupinách větších než roj, protože je nelétali více než tři roky. Praktický výcvik je nezbytností. Systém řízení a výstrahy Bránící se letectvo musí vymyslet způsob, jak "dostat do vzduchu" co nejvíce letounů v co nejkratší době. To je zvláště důležité v případě, kdy rozmístění základen není příliš výhodné. Nezbytnou podmínkou úspěšného splnění tohoto úkolu je dobrý a odolný systém výstrahy a řízení. Samozřejmě, čím více informací je schopen takový systém poskytnout, tím lépe. Na druhé straně, velitel si musí být vědom neustále hrozící možnosti klamání ze strany nepřítele, tj. zejména snahy vylákat obránce do vzduchu a zaútočit, jakmile mají jeho letouny malý zbytek pohonných hmot. Protivníkova strategie a taktika může buď usnadnit, nebo naopak ztížit úkol rozhodující koncentrace sil. Viz již dříve zmíněný příklad Luftwaffe v Bitvě o Británii. Jakmile německé velení soustředilo veškeré úsilí na bombardování Londýna, nebylo pro Brity obtížné koncentrovat síly stíhacího letectva do tohoto prostoru a způsobit protivníkovi těžké ztráty. Ještě jedna věc stojí za zmínku. Britové pravidelně střídali jednotky v první linii a v zázemí. Tím si udržovali rezervy, které pak bylo možno nasadit v rozhodující fázi boje. Luftwaffe podobnými rezervami nedisponovala.

16 "Případ 3" kampaně k získání AS nemusí znamenat porážku obránce, pokud velitel využije přidělených sil správným způsobem. Tzn. pokud vytvoří a následně správně využije účinný systém výstrahy a řízení, koncentruje síly na správném místě a ve správném čase a je ochoten akceptovat nerušenou činnost protivníka jinde. Naopak, pokud se snaží bránit všude, rozmělní své síly a prohraje. 5/ OMEZENÉ MOŽNOSTI Na rozdíl od předchozích případů, kdy dosažení AS bylo základním předpokladem celkového úspěchu, může také dojít k situaci, kdy vzdušné operace jsou vázány pouze na oblast fronty nebo kde letectvo nehraje důležitou roli. Jestliže zázemí obou bojujících stran jsou relativně bezpečná, ať už kvůli politickým omezením, nebo z důvodu neschopnosti fyzicky dosáhnout vhodné cíle, celkový plán kampaně je jednoduchý. Není ovšem zpravidla snadno realizovatelný. AS nebude sama o sobě cílem, spíše jen prostředkem k tomu, jak zabránit protivníkovi v narušování operací vlastních pozemních jednotek v oblasti fronty a jak mu naopak znemožnit rozvíjení jeho vlastních aktivit. Nelze-li útočit na protivníkovo zázemí, možnosti jsou velmi omezené. K dosažení AS nelze obvykle udělat víc, než sestřelovat protivníkovy letouny a útočit na jeho pozemní systémy. Za těchto podmínek musí velitel rozhodnout, zda jsou pozemní systémy tak velkou hrozbou, že musí být ničeny jako první, nebo zda mohou být eliminovány elektronicky (prostředky EW), zatímco hlavní úsilí je soustředěno na ničení nepřátelských letounů ve vzduchu. Neutralizace nepřátelské AD byla rozebrána v kapitole "Útok nebo obrana". Podívejme se proto blíže na vzdušný boj. Možnosti závisející na nepříteli Nelze-li útočit na protivníkovy základny, je nutno ničit jeho letouny ve vzduchu. Možnosti závisí na protivníkově síle a doktríně. Je-li protivník slabý, bude se pravděpodobně vyhýbat vzdušnému boji a zaměří své úsilí proti té části leteckých sil, která působí proti jeho pozemním jednotkám a zásobovacím liniím v blízkosti fronty. V takovéto situaci je AS dosaženo automaticky, díky minimální nebo nulové resistenci protivníka. Pokud ovšem protivníkovo letectvo vyvíjí byť jen minimální aktivitu, musí být ničeno. Přehrazování střehem ve vzduchu10 Existuje několik metod jak vést stíhací kampaň, když nelze útočit na protivníkovo zázemí. První metodou je přehrazování střehem ve vzduchu mezi nepřátelskými základnami a frontou. Tato metoda byla úspěšně použita Američany v Koreji proti letounům operujícím z čínského území. Nevýhodou je ponechání aktivity nepříteli. Ten má možnost volby místa, času (nejlépe, když jsou přehrazující stíhači téměř bez paliva) a velikosti sil, kterými zaútočí. Je-li protivník početně slabší, bude letecký velitel pravděpodobně udržovat přehrazující síly o takové velikosti, aby byl schopen čelit jakémukoliv útoku. Ačkoliv je těžké stanovit optimální poměr sil pro tuto metodu boje, poměr 1 : 1 je považován za minimální postačující k dosažení pozitivního výsledku. Samozřejmě udržování permanentních přehrazujících sil je velice nákladnou záležitostí. Je-li protivník stejně silný, nebo dokonce silnější, stává se trvalé přehrazování velice obtížným. Klíčem k úspěchu bude, tak jako vždy, boj v lokální převaze. Trik spočívá v dosažení větší koncentrace sil ve správném čase na správném místě. Jednou z hlavních vlastností letectva je jeho mobilnost. Je-li této vlastnosti využito k dosažení rychlé koncentrace sil, pak lze zvítězit. Koncentruje-li protivník síly k rozhodujícímu útoku, lze jej předejít vytvořením přehrazení za předpokladu, že vlastní základny se nacházejí v dostatečné blízkosti fronty, že detekční systémy jsou natolik výkonné, že jsou schopny podat včasnou a kvalitní informaci o pohybu nepřítele, a že lze vyslat dostatečně velké síly v krátkém čase tak, aby bylo dosaženo početní převahy v nastávajícím boji. K tomu je ale třeba koordinovaného velení. Doprovodné operace11 Přehrazování střehem ve vzduchu není potřebné, jestliže protivník využívá svůj vzdušný prostor defenzivním způsobem. Za těchto podmínek je obvykle dostačující doprovod letounů CAS nebo AI. Za předpokladu, že protivník bude akceptovat vzdušný boj a na tyto letouny zaútočí, je otázkou, jak nejlépe vést doprovodné operace. Možné jsou dva základní přístupy: "čistění" vzdušného prostoru12 nebo blízký doprovod13. Při "čistění" vzdušného prostoru letí stíhací letouny před bombardovacími a "čistí" vzdušný prostor na trati. V případě blízkého doprovodu zůstávají stíhací letouny v blízkosti doprovázených bombardérů a jejich úkolem je zabránit eventuálnímu útoku nepřátelských stíhačů. Diskuse o volbě typu doprovodné operace je vlastně exkursem do oblasti taktiky, která není předmětem tohoto pojednání. Operační velitel by měl obvykle stát mimo problém taktiky. Některá taktická rozhodnutí

17 mohou mít ovšem významný dopad na další průběh celého válečného tažení. Jedním z takových je i rozhodnutí o typu doprovodných operací. V tomto případě musí tedy operační velitel učinit taktické rozhodnutí. Určující vlastností "případu 4" je bezpečné zázemí obou protivníků. Proto bude mít kampaň pravděpodobně vleklý průběh, neboť kterákoliv strana dokáže ztěží víc, než pozvolna vyčerpávat protivníka. Takový vývoj bude zejména patrný, když budou síly obou stran vyrovnány. Je-li jedna ze stran ve významném oslabení, pak musí postupovat velmi opatrně a snažit se způsobit protivníkovi co největší ztráty s co nejmenšími vlastními. Z hlediska operačního je "případ 4" poměrně jednoduchý, protože nabízí jen velmi málo možností řešení. Pokud je omezení útočit na protivníkovo zázemí dáno politickými důvody, měl by operační velitel informovat politické vedení o pravděpodobných důsledcích (tj. vleklý konflikt "opotřebovávající" obě strany bez významných vojenských a tím i zpravidla politických úspěchů). "Případ 5", kde jsou letecké síly zcela nevýznamné, nabízí ještě méně možností než "případ 4". K válečnému střetnutí bez použití letectva může dojít mezi malými, relativně primitivně vybavenými protivníky, ale i v takové fázi války, kdy oba protivníci ztratili možnost letectvo používat - buď kvůli ztrátám, nebo problémům s údržbou letounů v provozuschopném stavu. Situace se může velice rychle změnit, získá-li jedna ze stran letouny (např. nákupem), nebo vstoupí-li do hry letectvo spojence. Každý z výše diskutovaných případů válečné situace je něčím specifický, a vyžaduje proto zvláštní přístup. Společným pro všechny z nich je požadavek koncentrace sil. Neexistuje jednodušší a v praxi více ignorovaný požadavek. 6/ AI (OPERACE PROTI ZÁLOHÁM A ZÁSOBOVÁNÍ) Boj lze jednoduše definovat jako střetnutí dvou ozbrojených protivníků. Aby k němu mohlo dojít, musí být vojska, jejich výzbroj, munice, potraviny, informace atd. přemístěny do místa střetnutí, tj. na frontu. Potom, po zahájení bojových operací, je nutno udržovat nepřetržitý tok záloh a materiálu. Pohyb záloh a materiálu ze zázemí na frontu je uskutečňován po tzv. zásobovacích liniích. Ty mohou mít různou podobu - od primitivních stezek až po letecké zásobování. Kromě zásobovacích linií táhnoucích se ze zázemí, existují také linie probíhající podél fronty a sloužící zejména k přesunům vojsk mezi různými oblastmi fronty. Existuje mnoho definicí AI. Pro zjednodušení budeme považovat za AI jakoukoliv operaci sloužící ke zpomalení nebo úplnému zastavení toku záloh a materiálu od jejich zdrojů na frontu nebo podél fronty. Přitom nebudeme činit rozdíl mezi útokem na zdroje ležící v hlubokém zázemí a na zásobovací linie v těsné blízkosti fronty. Je ale jisté, že časový úsek mezi akcí a jejím praktickým efektem bude v obou případech různý. S výjimkou přímého útoku na zdroje válečného materiálu je praktický efekt AI úzce svázán jak se situací vlastních vojsk na bojišti, tak se situací nepřítele. Obecně řečeno, nejúčinnější bude, je-li protivník pod tlakem, nebo vyžadují-li jeho záměry přesun vojsk. Pro lepší znázornění těchto situací rozdělíme pozemní akce do šesti kategorií, které detailně popíšeme. Na ústupu Nejdůležitějším úkolem pozemních jednotek je zpomalení postupu protivníka za účelem vytvoření časové rezervy k vybudování nových linií, evakuaci, přísunu rezerv atd. V tomto ohledu může být AI rozhodujícím elementem. Bohužel, problémy, které jsou příčinou ústupu - zvláště ústupu v rámci celého bojiště - pravděpodobně zahrnují i ztrátu AS. Za určitých podmínek tomu tak nemusí být - viz ústup Američanů od řeky Jalu v Koreji na podzim r. 1950, kdy čínská ofenziva s převahou 10 : 1 přinutila americkou armádu ustoupit. Protože Američané byli schopni udržet si AS na celém bojišti, dokázali zastavit postup čínských vojsk ve dne. Postup Číňanů, možný pouze v noci, se tak významně zpomalil a umožnil tím generálu MacArthurovi ústup s relativně nízkými ztrátami mrtvých a raněných oproti Číňanů. Statická obrana před nepřátelským útokem Další pro obránce velmi nepříjemná situace. Po zahájení korejské války byla americká a jihokorejská vojska zatlačena daleko na jih Korejského poloostrova. Tady, poblíž přístavního města Pusan, se podařilo vybudovat obrannou linii, která ovšem mohla být ve velmi krátké době proražena, protože protivník koncentroval síly k dalšímu útoku. Gen. MacArthur očekával přísun posil z USA, které byly nezbytné k podniknutí rozhodného protiútoku. Proto bylo nutno udržet obranu za každou cenu. Jedinou možností bylo využít letectvo k intenzivní AI kampani. Ofenzivní operace obou protivníků Síly obou protivníků jsou zhruba rovnocenné a obě strany se snaží vést útočné operace. Za těchto podmínek pravděpodobně žádná strana nebude mít dostatečnou AS, aby mohla vést účinnou AI kampaň. Nicméně naskytne-li se k takové akci příležitost a je náležitě využita, může to významně ovlivnit další průběh války.

18 Boje v severní Africe v r jsou zajímavým příkladem. Žádná ze stran nedosáhla AS v prostoru bojové činnosti, ale Britové byli úspěšní ve vedení AI operací proti německým zásobovacím liniím. Na podzim 1941 německá ofenziva zatlačila Brity zpět na egyptskou hranici. Britové ale vedli úspěšnou leteckou kampaň proti lodní dopravě do Libye a Tunisu - hlavním zásobovacím liniím německé armády. Letouny startující ze základen na Maltě ve spolupráci s britským námořnictvem zničily v září ,5 % a v listopadu dokonce 77 % zásob určených pro Rommelovu armádu. Rommel byl nucen ustoupit. Německé vrchní velení si uvědomilo význam Malty a uskutečnilo masivní nálet na britské základny umístěné na ostrově. Britské letecké a námořní jednotky nebyly pak již schopny operovat z maltských základen a důsledky se projevily téměř okamžitě - v lednu 1942 byly ztráty jen 20 %. Malta je klasickou ukázkou případů, kdy záležitost, ve vztahu k hlavní operaci zdánlivě bezvýznamná, je ignorována. Kdyby Italové obsadili Maltu na začátku války, což mohli, nebo kdyby se německý nálet uskutečnil o několik měsíců dříve, válka v severní Africe by mohla mít úplně jiný průběh. Ofenzivní operace proti statické obraně Aby protivník odolal útoku, musí mít dostatečné zásoby a musí mít možnost přísunu rezerv a přesunu sil v prostoru frontové linie. AI je principiálně zaměřena proti všem těmto pohybům. Nicméně zkušenosti naznačují, že zastavení nebo zpomalení přísunu záloh a přesunů jednotek bezprostředně za linií fronty přináší rychlejší a významnější efekt. Spojenecká invaze v Normandii byla plánována s vědomím, že německé síly v severní Francii významně převýší síly útočníka. Jedinou možností jak dosáhnout úspěchu, bylo zamezit přesunům německých vojsk v prostoru Normandie. To bylo možno jedině AI kampaní. Převaha Němců byla enormní. Proti 1,5 milionu mužů pod vedením von Rundstedta byli Spojenci schopni během prvního týdne vylodit pouhých vojáků. Němci se, na základě své doktríny, rozhodli podržet síly v rezervě, dokud nebude zřejmý prostor hlavního vylodění. Pokud byli Spojenci v jasné početní nevýhodě, co se týče pozemních jednotek, pak v poměru leteckých sil byla situace zcela opačná. AI kampaň byla zahájena již dva měsíce před invazí. V den D uskutečnili Spojenci bojových letů, zatímco Němci pouhých 100. AI kampaň měla dvě fáze. První začala počátkem jara 1944 a byla zaměřena proti německému dopravnímu systému, zejména proti železniční dopravě. Druhá fáze byla vedena za účelem zabránění přesunu německých sil do prostoru Normandie po zahájení operace. Úspěch první fáze byl evidentní - květnový objem železniční přepravy dosáhl pouhých 13 % lednového objemu. Také druhá fáze přinesla požadované výsledky - "Spojenecké letecké síly paralyzovaly veškerý pohyb ve dne a činily jej velmi obtížným i v noci," prohlásil von Rundstedt. AI kampaň v Normandii byla úspěšná. Uskutečnila se za úplné AS a obránce byl vystaven silnému tlaku útočníka. Prokázala se také účinnost kombinace AI kampaně s ofenzivou vedenou pozemními jednotkami. Proti ustupujícímu protivníkovi Ustupující protivník je z hlediska AI zvláště zranitelný, a to z několika důvodů: - pravděpodobně ztratil AS; - není obvykle schopen organizovat důkladnou AD; - pravděpodobně ztratil značnou část pozemních prostředků AD; - narušení systémů komunikace a velení vede k dezorganizaci a ke ztrátě disciplíny. Vezmeme-li v úvahu tyto faktory, je ustupující protivník ideálním cílem pro letectvo. Když Spojenci v květnu 1944 prolomili v severní Itálii Gustavovu linii, německé jednotky byly přinuceny k rychlému ústupu. Ačkoliv Němci ustupovali organizovaně a byli schopni udržet vysokou disciplínu, činily jejich ztráty více než mužů (mrtvých a zraněných). Porovnejme nyní tyto ztráty se ztrátami Američanů při výše vzpomínaném ústupu od řeky Jalu. Rozdíl spočívá v tom, že oproti Němcům si byla americká vojska schopna udržet AS. Proti soběstačným silám Jedná se o jednotky partyzánského (nebo také guerrilla) typu. Tyto jednotky bývají soběstačné, nebo téměř soběstačné, zejména v počáteční fázi války. I relativně velké síly tohoto typu mohou být téměř nezávislé, pokud vedou málo intenzivní bojovou činnost, nebo nejsou-li pod velkým tlakem ze strany protivníka. Samozřejmě jednotky, které potřebují velmi málo, nebo téměř nic k tomu, aby vedly bojovou činnost, nepotřebují ani zásobovací linie a AI vedená proti nim nemá smysl. Podle relativní vzdálenosti od linie fronty, dělíme AI do tří kategorií: blízkou, střední a vzdálenou. Vzdálená AI14 je zaměřena proti zdrojům materiálu a lidského potenciálu nebo, nemá-li protivník vlastní průmyslovou základnu, proti přístavům a letištím, kam je materiál dodáván jeho spojenci. Střední AI15 je aplikována mezi zdroji a frontou. Blízká AI16 je uskutečňována v úzkém prostoru podél frontové linie, kde dochází k přesunům

19 protivníkových jednotek. Na základě analýzy nepřítele lze plánovat AI jednoho nebo všech typů. To závisí na okolnostech a velikosti sil, které má operační velitel k dispozici. Vzdálená AI může mít rozhodující přínos a ovlivnit situaci na celém bojišti, nebo i na několika bojištích. Časová prodleva mezi akcí a jejím praktickým účinkem je v tomto případě nejdelší. Zničení naftové rafinérie se neprojeví nedostatkem pohonných hmot na frontě hned druhého dne. Operační velitel si musí být vědom této časové prodlevy a musí také správně odhadnout celkovou dobu trvání válečných operací. Nemá smysl ničit tento typ cílů, je-li předpoklad rychlého ukončení války. V tomto případě je naopak nutno soustředit úsilí jinam. Také u střední AI existuje určitá časová prodleva mezi akcí a jejím účinkem, i když ne tak dlouhá jako u předchozího typu. Tato kategorie AI je velice vhodná jako příprava pro nastávající operaci. Klasickým historickým příkladem je již vzpomínaná letecká příprava na vylodění Spojenců v Normandii. Blízká AI je výhodná zejména v okamžiku, kdy bojové operace již probíhají. 7. října 1973 nestálo třem stovkám syrských tanků, pronikajícím skrze Golandské výšiny na území Izraele, téměř nic v cestě. Úspěšně započatou operaci se jim však nepodařilo stejně úspěšně dokončit. Izraelské letectvo totiž během předchozí noci zničilo konvoj nákladních automobilů vezoucí zásoby munice a pohonných hmot. Tato akce zcela zvrátila průběh boje vyvíjejícího se v neprospěch izraelské armády. AI je účinným nástrojem v rukách vševojskového i leteckého velitele. Nástrojem, který je možno využít k dosažení jak dlouhodobějších cílů (vzdálená AI), tak k dosažení bezprostředních cílů v průběhu pozemní operace (blízká AI). Je účinná, alespoň v určitém rozsahu, téměř ve všech situacích. Pokud slouží k podpoře pozemních operací, je nejúčinnější, vystavíme-li protivníka silnému tlaku. Je potřeba vzít v úvahu i některé možné problémy spojené s AI. Skutečně efektivní AI vyžaduje opět koncentraci sil a úsilí. Protože tento typ operací vede ke ztrátám letadel a pilotů, je nutné mít jistotu, že možné ztráty budou úměrné možnému zisku. Ztráta moderního letounu a vycvičeného pilota je příliš vysokou cenou za zničení náklaďáku přepravujícího potraviny a řízeného vojínem. AI operace nesmí být prováděny na úkor mnohem důležitější AS. V mnoha případech bude pozemní velitel požadovat AI předtím, než bude dosaženo AS. Pokud přínos takovéto operace zcela přesvědčivě nepřeváží podstoupené riziko, nemělo by k ní dojít. Z výše uvedených historických příkladů víme, co znamená bojovat bez AS. Nicméně někdy je možný kompromis mezi požadavkem na AI při podpoře pozemních operací a nezbytností dosáhnout AS v co nejkratším čase. Zničení některých cílů může být výhodné jak z hlediska AI, tak z hlediska AS. Typickým příkladem takového cíle je palivo. Ačkoliv protivníkovy stíhací letouny a tanky nebudou jistě používat tentýž druh paliva, oba typy paliva budou pravděpodobně distribuovány jednou sítí. Tzn. útok na distribuční síť, stejně tak jako na rafinérie, bude výhodný jak z hlediska AS, tak z hlediska AI. 7/ CAS (PŘÍMÁ LETECKÁ PODPORA) Přímá letecká podpora se v mnoha případech může jevit jako AI a naopak. Letecký útok na protivníkovy jednotky nacházející se na linii dotyku několik desítek metrů od postavení vlastních jednotek a řízené, alespoň nepřímo, pozemním velitelem, je bezesporu považován za CAS. Naproti tomu útok na továrnu produkující tanky určitě ne. Mezi těmito dvěma extrémy leží ovšem velké množství potenciálních cílů. Definujme CAS jako jakoukoliv leteckou operaci, která by teoreticky mohla být realizována pozemními silami, kdyby vhodné jednotky nebo dělostřelectvo byly k dispozici. Kterákoliv jiná letecká operace nevyhovující této definici je buď AS, nebo AI. Naše definice nemusí být zcela totožná s definicemi přijatými jednotlivými armádami nebo jejich leteckými silami. To není důležité. Mnohem důležitější je, že jak letečtí, tak pozemní velitelé rozlišují CAS od ostatních typů leteckých operací. Pozemní velitel musí hrát klíčovou roli při stanovení místa, kde má být CAS realizována. Přirozeně, pozemní velitel má tendenci soustředit se na svou vlastní práci, tj. na postup pozemních jednotek, nebo na zabránění protivníkovi v jeho postupu. Je-li definice CAS příliš široká, potom tento velitel ve skutečnosti disponuje velkou částí leteckých sil. To byl případ Luftwaffe na ruské frontě, kde si armáda monopolizovala rozhodování o činnosti letectva. Až v r. 1944, kdy už bylo příliš pozdě, si velení armády uvědomilo, že AI by bývala mnohem produktivnější než CAS. Jak již bylo výše naznačeno, pozemní velitel má tendenci soustředit svou pozornost na svůj prostor činnosti a na činnost svých vojsk v tomto prostoru. Podobně i političtí vůdcové posuzují situaci na válčišti podle polohy frontové linie na mapách. Tam je totiž zcela jasně patrné, jak je činnost vlastních jednotek

20 úspěšná, nebo neúspěšná. Na druhé straně je velmi obtížné takto očividným způsobem doložit efekt AI operace zaměřené například proti produkci a distribuci pohonných hmot. Letecký důstojník je vycvičen tak, že uvažuje ve zcela jiných dimenzích. Uvažuje v dimenzích AS, zranitelných míst dopravní sítě nebo výroby a distribuce paliva, jak uskutečnit AI operaci proti divizím, které jsou ještě v hlubokém týlu a teprve se připravují k zasazení na frontu atd. Jeho pohled je obšírnější jak prostorově, tak časově. Velitel válčiště činí konečné rozhodnutí o tom, jak bude operace probíhat. Toto rozhodnutí je založeno na konzultaci s pozemním a leteckým velitelem na bojišti. Přáním každého pozemního velitele je, aby letecký útok vždy předcházel útoku pozemních vojsk. Žádné letecké síly nejsou ovšem natolik velké, aby poskytly takovouto službu vždy a v požadovaném rozsahu. Jedinou historickou výjimkou byla válka ve Vietnamu, kde se USAF podílely téměř na každé pozemní operaci. Jak tedy nejlépe využít leteckých sil, když požadavky na CAS převyšují jejich možnosti? Odpověď spočívá ve výše uvedené definici CAS a v samotné podstatě letounu jako zbraně. Předpokládáme, že CAS je náhradou za něco, co by mohlo být vykonáno pomocí dodatečných divizí nebo dělostřelectva. Kdyby byly k dispozici a kdyby mohly být nasazeny ve správný okamžik. Stranou leží otázka, zda by tyto divize vůbec mohly být nasazeny. Odpověď hledejme v celkové koncepci operačních rezerv. Tato koncepce bude rozebrána dále - zde je třeba říci, že rezervy na operační úrovni jsou obvykle nasazeny k využití příležitosti (ať už pozitivní, nebo negativní). To znamená, že využití rezerv je vhodné, když umožní veliteli uskutečnit nebo rozšířit průlom anebo zastavit tutéž aktivitu realizovanou protivníkem. CAS jako operační rezerva je tedy něco, co má být použito rychle a rozhodně. Je to šokující zbraň, která je nejefektivnější, je-li použita koncentrovaně, a to jak v čase, tak v prostoru. Rychlost a mobilita letounu jsou základem koncentrace a nasazení. Tyto dvě charakteristiky také znamenají, že letoun podílející se na jiném úkolu může být v průběhu relativně krátké doby předisponován k CAS, jestliže se naskytne vhodná příležitost. Proto příležitosti k nasazení jsou mnohem početnější než u pozemních rezerv, kde může trvat dny, než jsou zformovány a nasazeny. Je na operačním veliteli, zda použije pozemní rezervy, nebo letecké síly k uskutečnění CAS ve stejné roli. CAS může být využita, podobně jako pozemní jednotky, k průlomu protivníkovy obrany, k zabránění nepříteli v průlomu a k přikrytí křídel (boků) vlastních jednotek. Uveďme si několik historických příkladů. Na pacifickém válčišti předcházely masivní letecké útoky každému námořnímu výsadku. Nepřetržitá letecká příprava, předcházející námořní výsadkové operace proti velmi dobře opevněnému protivníkovi, významně redukovala ztráty amerických jednotek. Díky dosažené AS a leteckým útokům proti pozemním jednotkám, byly ztráty Japonců až desetkrát větší než ztráty útočících Američanů. K prvnímu významnému použití letectva k ochraně křídel postupujících jednotek došlo v r při počáteční fázi vpádu německých jednotek do Francie. Luftwaffe zde úspěšně chránila křídla obrněných jednotek rychle rozšiřujících průlom francouzskou obranou. Posledním příkladem je použití CAS při podpoře vojsk v obraně. Více než dvě divize Severovietnamců ( mužů) útočily na Khe Sanh, obsazený 6000 příslušníky USMC. Ačkoliv Vietnamci útočili s nesmírným úsilím a odvahou, nebyli schopni prolomit obranu podporovanou USAF. Letecká podpora představovala více než 400 vzletů denně po dobu dvou měsíců. V březnu 1968 ustoupili s obrovskými ztrátami. Více než deset let předtím porazila vietnamská armáda Francouze za téměř stejných podmínek u Dien Bien Phu. Rozdíl mezi oběma bitvami je prostý; Američané měli masivní leteckou podporu, Francouzi ne. Je patrné, že CAS může být pro pozemního velitele významným přínosem. Samozřejmě i ona má své slabiny. Nejvýznamnější z nich je špatné počasí. CAS nemusí být také vždy k dispozici, i když letecké síly jsou dostatečně velké. Jednak nutnost jejich nasazení na jiném úseku fronty může být vyšší a potom je nezbytné, aby pozemní velitel pochopil, že jiné typy operací (AS nebo AI) mohou mít v dané chvíli vyšší prioritu. Jak bylo uvedeno výše, AS je nezbytností. Pokud není dosaženo AS, jakékoliv úsilí, které nepřispívá k jejímu dosažení, je akceptovatelné jen v případě nebezpečné situace s tím, že musí být zváženo riziko a možný zisk takovéto akce. Jak velitel na bojišti, tak letecký velitel musí zvážit cenu CAS. CAS téměř vždy bude něco stát - i kdyby to měla být "jen" ztráta příležitosti. Na začátku této kapitoly jsme mohli vidět, jak německá armáda pozdě zjistila svou chybu při přílišném využívání letectva k CAS. Také spojenecká invaze v Normandii by se neobešla bez silné CAS. Proto spojenecké velení omezilo AI operace proti německému týlu a využilo takto získané letouny k CAS. Cena, kterou Spojenci za "odklonění úsilí