Dějiny židů v Roudnici nad Labem

Transkript

1 Dějiny židů v Roudnici nad Labem Příspěvek k dějinám města Roudnice n. L. Napsal a v Kalendáři česko-židovském (roč ) uveřejnil Prof. Dr. Richard Feder, rabín v Kolíně.

2 Staré dokumenty. I. Polyxena Rožmberská rozená z Pernštejna, paní na Roudnici nad Labem a Sedlčanech, oznamuje tímto listem přede všemi, kdežkoliv čten, aneb čtoucí slyšán bude, jak předstoupili jsou před nás moudří a opatrní purkmistr a konšelé i na místě vší obce města Roudnice nad Labem dědiční poddaní naši milí a nás v pokoře a poníženosti prosili, abychom jim přičinění jejich, které jsou se v tu ohavnou minulou rebelii proti nám, jakožto paní a vrchnosti své dědičné činili, milostivě ráčili jim odpustiti, jejich milostivou vrchností zůstávati a privilegy jejich jim zase navráti a z milosti potvrditi a konfirmovati ráčiti, jakž to všechny priviligeia vejš vypsaná a položená vše sobě šířeji obsahují. K jejichžto prosbě pokorná a pro jejich dobro netoliko nyní, ale i na onen čas za živobytí vysoce urozeného pána pana Viléma z Rožmberka, vladaře rodu Rožmberského, rytíře tovaryšstva Zlatého rouna a nejvyššího purkrabí pražského, pana manžela našeho zachování naklonění jsouce a vědouce ty listy od jich milosti králův českých, arcibiskupův pražských a jiných někdy pánův jim dána, jakožto paní dědičná téhož města ve všech jich zněních tímto listem naším schvalujem a potvrzujem, nad to nejvyšší touto milostí obdařujem. Jakož jsou předkové naši let předešlých a pominulých na gruntech panství roudnického židy trpěli a jim bytu příti obyčej měli, skrze kterého jich mezi křesťany obcování lidé křesťanští k mnohému nebezpečenství tak dobře duše jako těla nepravými obchody židovskými k chudobě a záhubě přicházeli, nicméně i proti dobrému svědomí a dobré pověsti rozličnými nepravostmi nalezeni a porušeni bývají, jakož pak i my od mnoho lidí hodnověrných dostatečně spraveni: že toto pokolení židovské jsou nestydatí posměvači a rouhači Syna Božího a Spasitele Ježíše Krista a blahoslavené Panny Marie, aby potomní lidé křesťanství a jméno Syna Božího zlehčováno nebylo, pročež nechtíce tomu, aby skrze takové židovské obcování město naše Roudnice v budoucích časech k jaké nezvoli a nedostatkům přijíti mělo a skrze jich rouhání Synu Božímu jaká potupa v tom městě díti se měla, s dobrým rozumem, jistým sebevědomím, aby radou moudrých lidí tomu městu našemu Roudnici, obyvatelům v něm, poddaným našim věrným a milým, jakožto paní dědičná učinila jsem jim roudnickým nynějším i budoucím a mocí tohoto listu našeho tuto milost činíme, aby v tom městě na věčnost tomu pokolení židovskému skrze nás, dědicův i budoucích našich nikdy jim příbytek dopuštěn nebyl nižádným vymyšleným způsobem a sumou, aby jak trhy a jarmarky, taky potomně každého času do města nechodili a žádných handlův v městě i po všem mém panství roudnickém neprovozovali a to podbráním toho všeho, což by prodávati chtěli a jestliže by některý dědic v budoucích časech ponuknutím ďábelským pro lakomství, aneb kterou jinou příčinu od tohoto pokolení židovského svedeni jsouce, v městě Roudnici svrchu jsoucím, ani na starém, ani na novém městě, ani na Bezděkově, ani na předměstí, ani v dvorcích k městu a k témuž právu připojených mimo to naše vymezení, často psaní židé, nižádným obyčejem nemají chováni ani trpěni býti, v kterémžto artikuli pro zachování dobré pověsti a pro uvarování mnoha zlého všechny naše dědice a budoucí držitele, zvláště pak, kteří by hradu a města Roudnice v držení byli a užívání, tak dobře jako sami sebe na věčnost zavazujeme. Toto na potvrzení a držení pečeť naši rozkázali jsme k tomuto listu přivěsiti a v něm se vlastní rukou podepsati. Jenž jest dán a psán ve čtvrtek v den památky svatého Matouše léta božího L.S. Polyxena Rožmberská, rozená z Pernštejna. Osvícená kněžno a vysoce urozená paní, paní nám všem potřebným a chudým židům milostivá! II. K milostivé paměti Vaší knížecí milosti ve vší poníženosti přivozujeme tak jakož nám i obci židovské města Vaší knížecí Milosti Roudnice na ponížení vyhledávání a prosby taková milost 2

3 prokázána pod pečetí a vlastní ruky Vaší knížecí milosti podpisem dostatečná privilegia a obdarování, totiž, abychom v témže městě Vaší knížecí milosti zůstávajíce, obchody a handle pro výživu nás a chudých manželek a dítek našich bez překážky všeliké jednoho každého člověka vésti a živiti se mohli. Nad kterýžmi, kdyby se proti nim na odpor stavěti a nám v čem ňákou překážku činiti chtěl a usiloval, milostivá ruka ochranná držána býti má, od Vaší knížecí Milosti dána byla a jsou, tak jakž Vaše knížecí Milost z přílezícího vivimusu těch milostivých privilegií a darování, nač se obšírněji vztahují, milostivě vyrozuměti moci ráčí. Milostivá kněžno! Poněvadž my chudí a potřební židé dle týchž jak dotčeno, milostivých a dostatečných od Vaší knížecí milosti nám daných privilegií pod touž milostivou Vaší knížecí Milosti ochranou až posavad beze vší překážky v handlech a obchodech nuzných a chudých našich v témž městě Vaší knížecí milosti jsme zůstávali a zůstáváme. Poněvaž nejvíce toho zprávu, že by pan purkmistr a rada i na místě vší obce téhož města Vaší knížecí Milosti Roudnice na jich při Vaší knížecí Milosti suplikování té milosti dosáhnouti a od Vaší knížecí Milosti privilegia, kteráž by se v některém artikulu, jakož o tom neslýcháme, proti týmž často psaným milostivým od Vaší knížecí Milosti nám chudým židům daným privilegiím, jichž tuto vidimus přiložen jest, čeliti a vztahovati mohli, dání a objednání míti chtěli. Pročež v této příčině k vaší knížecí Milosti za to v nejponíženější pokoře i na místě vší obce židovské poníženě a pokorně žádáme, že Vaše knížecí milost nad námi a touž chudou obcí naší často jmenovanými privilegiemi od Vaší knížecí Milosti nám daným, při nichž jsme vždycky až posavád bez všeliké překážky zůstaveni a chráněni byli a dle znění jich všeliké sbírky a daně jak Jeho Milosti císařské, tak i Vaší knížecí Milosti náležející, když náleželo odvozovati a vždycky se náležitě bez všelijakých žalob na nás činěných pokojně chovati chtěli, milostivou rukou ochrannou držeti, při nich milostivě zůstávati nám chudým a potřebným židům pro vyživení manželek a dítek našich skrovných živnůstek a obchodův pod touž milostivou ochranou a v témž městě Vaší knížecí Milosti požíti, na to týmž pánům purkmistru a radě téhož města Roudnice o tom, abychom v ničem, proti těm privilegiím utiskováni nebyli, dostatečně poučiti a naříditi ráčí. V čemž se Vaší knížecí Milosti milostivé ochraně poručení činíme. Opatrným purkmistru a radě města mého Roudnice věrným a milým! III. Starší židé na místě obce židovské města Roudnice. Polyxena Rožmberská, rozená z Pernštejna a na Roudnici. Opatrní, věrní, milí! Jakož jsem Vám pominulých dnův na poníženou prosbu vaší a na přímluvu některých lidí privilegia vaše obnovila a potvrdila, mezi tím s obzvláštní milostí artikul, aby dále a na věčné časy židé v městě a na panství mém Roudnickém žádným způsobem trpěni nebyli, přidala a znovu vysadila, při čemž toho všeho zůstavuji. Však co se vyloučení a vyprodání z jmenovaného města a panství mého týchž židů dotýče, vám dání poroučím, aby v tom až do dalšího vyměření a nařízení mého, jakby nadepsaní židé, kteří posavad tu v městě aneb kde jinde na panství a gruntech mých obydlí své měli a obchody vedli, odtud vybyti měli od vás býti, na ně však bez ublížení a pohoršení té vám ode mne dané svobody kvapeno a pospícháno nebylo. Nebo do takové jich židův na toto mé za nedlouhý čas strpení a jich snášení nemá vám, budoucím vašim, ani tomu majestátu na škodu býti. Na tom jistotu a konečnou vůli Dáno na hradě pražském ve středu před svatým Havlem léta IV. My Polyxena Rožmberská, rozená z Pernštejna a na Roudnici nad Labem, známo činíme tímto listem naším otevřeným vůbec přede všemi, že jsme ku ponížené a pokorné prosbě židův v městě 3

4 našem Roudnici nad Labem obydlí své majícím, kteří tu v témž městě našem Roudnici od množství let prve za držitelův panství roudnického i našeho obydlí své měli a až dosavad mají, tu milost dali, že od tohoto času z dotčeného města našeho Roudnice, aby vytiskováni žádným vymyšleným způsobem od nás nebyli, ale aby své handle provozovati a se živiti jako od starodávna v témž městě našem Roudnici mohli a nad nimi ruka ochranná proti všem, kteří by jim škoditi chtěli, aby držána byla tak, aby pokojně své živnosti vedli, avšak na ten způsob, aby nadepsaní židé tu v městě výš dotčeném našem Roudnici nad Labem obývající, byli povinni všeliké Jeho Milosti Císařské, jakožto králi českému berně a poplatky do důchodův častojmenovaného panství našeho roudnického, jakž od starodávna bývalo bez odtahův provozovati. Na potvrzení toho všeho, což se svrchu píše, pečeť naši vlastní jistým našim vědomím celým a plným přiznáním jsme přitisknouti přikázali k tomuto listu a rukou vlastní naší jsme na něm na pokornou prosbu podepsaných židův podepsali. Jenž jest dán v domě našem na Pohořelci při městě vrchním pražském (...) druhého ve středu na památný den svatých Filipa a Jakuba, apoštolů Božích. L.S. Vlastní rukou. Tyto dokumenty pocházejí ze zámeckého archivu roudnického, který obsahuje hojné a zajímavé zprávy o roudnických židech. Doslov. Židovská obec roudnická byla ke konci 16. století, tedy v době, ve které svrchu uvedené listiny byly vydány, dosti malá. Čítala celkem 8 židů osedlých a 6 poddruhův židovských. I jména jejich se nám zachovala, jsou to: Mouše Ciperle Handryl Joachim starý Černý Kožený Malý Mouše Ryšavý Šťastný Josef Samuel Eliáš Mates Starý Abraham David Sklenář Eliáš koníř Tato jména jsou vesměs hebrejskočeská, neboť židé v té době mluvili česky a korespondovali s vrchností a všemi úřady česky, poněmčování židů roudnických nastalo teprve po třicetileté válce a tomu podlehli i současně židé i křesťané. Židé bydlili v Roudnici od nepamětných dob. Domy jejich stály na koňském trhu, který byl tehdy v bezprostřední blízkosti zámku, na místě, na němž se rozprostírá kapucínský klášter se zahradou. Živili se obchodem, a pokud jim to bylo dovoleno, také řemeslem, platili tehdy 130 kop míšeňských císaři ročně, poplatek tento byl později značně zvýšen. Vrchnost měla z nich značný užitek, musili platiti na přívoze a za vodu, mimoto museli odebírati ze zámeckých dvorů mléko a dobytek za ceny jim ustanovené. Mléko a omastek musili ovšem i jiní měšťané odebírati, nečinili-li tak, byla jim uložena zvláštní daň. Ale židé byli přece v nevýhodě, poněvadž jim bylo zakázáno dobytek chovati, neboť nesměli pole, ani kupovati, ani najímati. Z důvodů rituelních žádali, aby se jim dojilo přímo do jejich nádob a aby směli si máslo a sýr sami zhotoviti, tohoto práva dosáhli. Co měli roudničtí občané proti židům. Proč jich nenáviděli. Proč se jich chtěli zbaviti? V dekretě kněžny Polyxeny čteme, že přicházejí křesťané nepravými obchody Židů k chudobě a že se židé rouhají Kristovi. To byly již tehdy otřepané pomluvy, které na pravdivosti nezískaly, i když byly tisíckráte opakovány. Měšťané roudničtí však neuvádějí ani jediného konkrétního případu, který by byl jejich tvrzení dokazoval, byly to tedy pouhé předsudky, které naplňovaly jejich srdce záští proti židovským spoluobčanům. Není ovšem také vyloučeno, že žádali vypuzení židů na popud kněžniných úředníků, kteří doufali, že jim přinesou postižení židé hojné dary, slíbí-li jim, že se jich zastanou u kněžny. 4

5 Pravděpodobně dozvěděli se židé ještě téhož dne o svém vypovězení a sešli se ve své škole k společné poradě. Ujednali, že napíšou ihned pokornou prosbu a upozorní kněžnu na své výsady, které jim ona sama vlastní rukou potvrdila a v nichž jim přislíbila ochranu a bezpečnost, chtěli, aby měla kněžna v rukou jejich výsady dříve, než podepíše vypovídající dekret. Usedli ihned a psali. Ale ani jediné celé věty nesvedli, neboť byli příliš rozrušeni a polekáni. Věděli dobře, že odvolání slibu, měšťanům učiněného, bude je státi veliké jmění a nebude-li slib ten odvolán, co si počnou, kam se obrátí, kde naleznou novou milostivou vrchnost, která by je pustila na své panství. Nedbali proto slohu a psali svou suplikaci na to, že se vždy pokojně chovali, že svým občanským povinnostem vždy dostáli a že nebylo nikdy na ně žalováno, apelovali na kněžnin soucit s nimi, s jejich ubohými manželkami a dítkami. Jejich prosba vykonala dobrý vliv. Kněžna poznala, že se přenáhlila a nenařídila židům stěhování. Ale měšťané byli netrpěliví, chlubili se již před židy svou výsadou, jaká neslýchaná hanba by to byla, kdyby měli před židy kapitulovati. Proto naléhali opět a opět, aby byl slib, jim učiněný, splněn. Kněžna jim znovu potvrzuje svůj slib, ale žádá jich, aby nepospíchali a vypovězením židů, aby jich neutiskovali a žádného příkoří jim nečinili. Avšak po sedmi letech potvrdila židům jejich stará privilegia, a jestliže dříve zapřísahala sebe a všechny své potomky, aby židů v Roudnici netrpěli, zapřísahala nyní sebe a všechny budoucí držitele panství roudnického, aby drželi nad nimi ochrannou ruku a neškodili jim. Židé nebyli z Roudnice vypovězeni. - Nic se nestalo. - řekne historik, který bude čísti tuto episodu v dějinách židů roudnických. Ale co řekne psycholog. Roudničtí židé vytrpěli za těchto sedm let hrozná duševní muka a zažili mnoho strachu. Co se namodlili, naprosili, naplatili, než dosáhli, aby - se nic nestalo. - Běda každému, jehož blaho závisí na cizí zvůli! Kterak zachránili židé Roudnici. V minulém ročníku českožidovského kalendáře uveřejnil jsem článku - Staré dokumenty - čtyři zajímavé listiny ze zámeckého archivu roudnického, jímž již v roce 1595 potvrzuje, že bydlili židé v Roudnici od dob nepamětných a že měli ode všech držitelů panství roudnického své výsady, usazovali se zde tedy cestou legální. Ale přesto byli to v roce uvedeném na přání měšťanů od kněžny Polyxeny Rožmberské rozené z Pernštejna vypovězeni, na úpěnlivou prosbu židů bylo však toto vypovězení nejprve odloženo a konečně odvoláno. Židé směli i nadále v Roudnici zůstati a své živnosti nerušeně provozovati. Obývali celkem 16 domků, jež stály na tehdejším Koňském trhu (nyní klášter augustiánů) v bezprostřední blízkosti zámku - tamtéž měli i svou školu a za tou se rozprostíral jejich dům života (hřbitov). Těmto roudnickým židům nastaly v roce 1613 nové, ovšem veliké starosti, vždyť z drobných nevycházeli, ty je doprovázely jako stín od kolébky až k hrobu. Kněžna Polyxena se totiž tehdy rozhodla, že vystaví ke cti a chvále Boží v Roudnici klášter kapucínský a chtěla jej míti vedle zámku, ale stály tu právě na místě nejvýhodnějším domky židovské. Co s nimi? Kněžna se nechtěla dopustiti nejmenšího bezpráví na židech, a proto hledala nejprve místo pro ně. Volba padla na ulici u Hasy, v dolní části města, křesťanským domácím zde nakázala, že musí přijmouti židy do svých domů do podnájmu a že jim mohou své domy prodati. Židům pak oznámila, že dá domy jejich znalci odhadnouti a že od nich je za odhadnutou cenu převezme. To bylo pro ně nemilé překvapení, nejen proto, že se neradi loučili s domy, ve kterých již jejich otcové bydlili a oni se zrodili a své mládí strávili, ale oni se neradi stěhovali od zámku, který jim poskytoval mocné ochrany proti lůze a věděli dále, že si za odhadní cenu tuto jiných domků nekoupí a modlitebnu nepostaví, proto činili námitky a uváděli jako hlavní důvod, že jim náboženství zakazuje hřbitov zciziti a domy zastavěti, neboť ten je pro ně místem posvátným, nedotknutelným a oni nesmějí a ani nemohou připustiti, aby byli mrtví v jejich věčném spánku rušeni. Ale kněžna je brzy upokojila, ukázavše jim plány nového kláštera, dle těchto neměl býti hřbitov jejich zastavěn, nýbrž v zahradu proměněn. Oni vůbec byli laskavým jednáním kněžny přímo okouzleni, nebyli zajisté takovému 5

6 jednání zvyklí, takže ke všemu svolili a opomenuli dokonce věc nejdůležitější, která se později na nich krutě vymstila, totiž dáti si všechny sliby kněžniny potvrditi, aby měli doklady po ruce, kdyby někdo v budoucnosti proti jejich novým sídlům námitky činil. V létě 1614 nastalo stěhování. Ubytovali se takto: 1) V domě Pavla Šimáčka / Jonáš Kožený, hospodář, jeho podruzi: 1. Mouša se synem Leblem, desetiletým 2. Zikmund, bezdětný 3. Šalamoun, knihař, se synem Israelem, devítiletým 2) V domě Jana Buriána / Joachym, hospodář, jeho syn Molchys jedenáctiletý mešká právě v Polsku, jeho podruzi. 1. Jindřich, bezdětný, se synem Mandlovy vdovy, desetiletý 2. Marek Mandlový 3. Rafael, kantor s šestiletým Izákem, dvouletým Josefem a jedenáctiletým Davidem 3) V domě Pavla Bečváře / Eliáš, hospodář se šesti syny, Abrahamem 12 let, Zachariášem 8 let, Vítem 6 let, Mojžíšem 5 let, Samuelem 3 roky a Volfem 1 rok. Podruzi: Anna, vdova se synem Jelenem, devítiletým Izák, bezdětný 4) V domě Jana Frýda 1. Šťastný, hospodář se třemi syny, Mandlem 17 let, Eliášem 8 let, Izákem 6 let a se ženatým synem Markem, otcem tří synů, Mojžíšem 7 let, Leblem 5 let a Volfem 3 roky a Jakubem, otcem dvouletého Jakuba 5) V domě Jiřího Hrobníka 1. Podruzi: Jakub, sklenář, nemá synů 2. Lebl s dvouletým Jelenem 6) V domě Jana Červenky 1. Podruh Jakub, kantor 7) V domě truhláře Ponocného 1. Podruzi: Mojžíš se syny Markem 8 let a Matuchem 4 roky 2. Joachim, kantor se synem Šimonem, tříměsíčním 8) V domě Kojantovském 1. Jakub se třemi syny: Jindřichem 6 let, Davidem 6 let, Izákem 1 rok 9) V domě Honzy Černého 1. (...) 2. Eliáš se syny Izraelem 5 let a Eliášem 3 roky 10) V domě Václava Srny Podruh Mouša, synů nemá 11) V domě Václava Vostrovského 1. David hospodář s bratrem Šalamounem Perucem, otcem osmnáctiletého Jakuba a patnáctiletého Jonáše, kteří nejsou doma, prvý jest na studiích, druhý ve službě 12) V domě Jana Cikána 1. Hospodář Mates se třemi syny, Abrahámem 16 let, Zachariášem 9 let, Jindřichem 7 let 2. Zeť Mojžíš, jenž je otcem dvouletého Mojžíše 13) V domě Havla Oudy 1. David Sklenář, hospodář, se syny Jakubem 3 roky, Izraelem 3/4letým 2. Podruh Samuel s dvouletým synem Danielem 3. Podruh Lébl s osmiletým synem Abrahamem 14) V domě Kulmanovském 1. Hospodář Eliáš Koníř, se syny Josefem 8 let a Davidem 3 roky 2. Podruh Josef, bezdětný 15) V domě Hytykovském 1. Hospodář Joachim se synem Danielem 3 roky 6

7 2. Při něm zůstává Abraham Sklenář se svým otcem Joachimem a se syny Mojžíšem 6 let a Izraelem 4 roky 3. Podruh Lébl, bezdětný 16) V domě Kateřiny Varhaníkové 1. Hospodář Marek, jinak Abraham 2. jeho zeť Feitl, nemá synů 17) V domě Jana Elsnera 1. Samuel se syny Josefem 8 let a Jakubem 2 roky item synové Reginy Samuelky, Mojžíš 18 let, Jakub 16 let a Marek 6 let Tento podrobný seznam židů roudnických byl pořízen vrchností roudnickou v roce 1615 a vykazuje 11 hospodářů, 26 podruhů, dohromady měli 48 hochů. Takové seznamy byly téměř každoročně spisovány, neboť šlechta vedla židy v přesné evidenci. Ježto měli v ulici u Hasy bydleti již trvale, hleděli, pokud měli peníze za domky utržené pohromadě a pohotově, koupiti si domky, do kterých se nastěhovali, křesťané jim je rádi prodávali, nechtíce se židy a vedle nich bydleti a proto jim poskytli dosti výhodné platební podmínky. Domy si koupili: 1. Šťastný od Jana Frída za 800 kop míšeňských splatil 80 kop 2. Mates od Jana Elsnera za 290 kop míšeňských splatil 70 kop 3. Joachim od Jana Buriana za 210 kop míšeňských splatil 30 kop 4. Marek Abraham od Kateřiny Chmelařové za 250 kop míšeňských splatil 60 kop 5. Eliáš od Marka Bečváře za 113 kop míšeňských splatil 13 kop 6. Mojžíš od Jana Cikána za 220 kop míšeňských splatil 70 kop 7. Koníř od Zuzany za 90 kop míšeňských splatil? kop 8. Peruc od Jana Vostrovského za 170 kop míšeňských splatil 40 kop 9. Joachim Šišlavý od Jakuba Hytycha za 140 kop míšeňských splatil 50 kop 10. David Čech od Havla Oudy za 120 kop míšeňských splatil 30 kop 11. Jonáš Kožený od Havla Šimáčka za 80 kop míšeňských splatil 20 kop 12. Jindřich od Honzy Černého za 200 kop míšeňských splatil 60 kop První starostí této obce židovské byl přirozeně hřbitov. Pro tento získali kus zahrady od Jiříka Lva za hotových 40 kop míšeňských a tam převezli některé mrtvoly ze starého hřbitova, neboť nejstarší náhrobní kámen na hřbitově roudnickém byl postaven nad hrobem ženy, zemřevší roku Tento původní hřbitov ovšem neměl rozměrů nynějšího hřbitova v ulici Třebízského. Co se stalo s náhrobními kameny na hřbitově za zámkem, nevíme, před několika lety nalezl jeden při opravě stavitel Brodský a uložil jej v městském muzeu, avšak jest rozbitý a datum je úplně zvětralé, nečitelné, některé byly nalezeny v různých domech za schody upravené. Jak se tam dostaly? Při obdělávání zahrady našli kapucíni často lidské kosti a posílali je vždy obci židovské k pohřbení na jejich hřbitově. Druhou starostí jejich byla synagoga, pro kterou bylo vyhlédnuté místo, na němž nynější synagoga stojí, ale starý chrám stál o značný kus blíže k Labi, vedle synagogy byla postavena škola, aby dítky nevyrůstaly bez učení, v seznamu z roku 1615 uvádějí se tři kantoři, bylo tedy o východu dorostu dostatečně postaráno. V roce 1616 zaplatili roudničtí židé 333 kop míšeňských berně, v následujících letech 366 kop míšeňských. Sotva se jim začalo trochu lépe dařiti, vystavěli si také špitál, který byl zároveň noclehárnou pro cizí, Roudnicí se ubírající souvěrce. Zatím vypukla válka třicetiletá, kterou utrpěla země česká škody obrovské, jediné městečko jí nebylo ušetřeno, tím méně Roudnice, příliš často se tudy ubíraly zástupy zpupné soldatesky a poškodily, co mohly. Nejhorší to ovšem bylo za vpádu kurfiřta saského v letech 1631 a Na roudnickém zámku se ubytoval plukovník Löser se svým štábem, vojsko jeho tábořilo se po celém Podřipsku a ukládalo všude velké kontribuce. Jak nepříjemní a nebezpeční to byli hosté. Že byli tito vojáci židům ještě méně nakloněni nežli křesťanům, nepotřebuje býti zvláště dokazováno. 7

8 Před vpádem Sasů měli roudničtí židé se školou, chrámem a špitálem 28 domků, po jejich odchodu pouze 24, čtyři jim byly pobořeny. Mnozí židé prchli z Roudnice a nalezli u pražských přátel útočiště. Jest všeobecně známo, že opustili Sasové narychlo Čechy, když byl Valdštejn po druhé jmenován generalissimem, nechtělo se jim však odtud s prázdnými kapsami. Tu právě zkusili podřipské krajiny nejvíce. Budyně byla vypálena a plukovník Löser rozestavil své vojsko kolem Roudnice a vyhrožoval, že dá město ze všech stran zapáliti, nedostane-li se mu požadovaného výpalného. Ale měšťané nebyli při nejlepší vůli sto sebrati ihned tolik peněz, kolik jich nepřítel žádal, šli poprosit, ale plukovník nedbal jejich slz a nářku a trval na svém požadavku, že nežertuje, toho nejlepším důkazem byla vypálená Budyně. Tu vypomohli židé a zachránili město, nepomohli penězi, těch sami neměli, ale podepsali veliteli dlužní listinu následujícího znění: My dole podepsaní starší židovské obce v Roudnici potvrzujeme a vyznáváme tímto listem, že vysoce šlechetný a přísný pán Eustachius Löser, kurfista saského jízdy a pěchoty ustanovený plukovník nám při svém odchodu z Roudnice 1616 říšských tolarů hotových peněz dobrovolně půjčil a ustanovil, abychom je velice šlechetnému panu plukovníkovi o příštím svatomichalském trhu v Lipsku opětně a díkem zaplatili. Proto se zavazujeme nejen svým jménem, nýbrž i jménem celé obce židovské a slibujeme zároveň svatosvatě, že takových 1616 říšských tolarů o příštím svatomichalském trhu v Lipsku v domě Kašpara Bosnera, anebo na místě, které nám bude blíže určeno, v dobré a platné minci najednou složíme a tuto obligaci vyplatíme. Avšak v opačném případě, kdybychom ustanovenou lhůtu nedodrželi, nebo s placením váhali (což se bohdá nestane) pak má míti jmenovaný pan plukovník, aniž by škodu trpěl, nebo výloh měl, právo a moc nás starší, nebo kohokoliv z roudnických židů v Lipsku, nebo na kterémkoliv jiném místě zadržeti, nás trestem, který za dobrý uzná potrestati a nepropustiti dříve, dokud nedostane celou sumu i s výlohami najednou, ježto ručíme všichni za jednoho a jeden za všechny. Dluhu nás nezbaví žádné výsady a žádná, ani císařská, ani kurfiřtská práva, která jsou nyní v platnosti, anebo budoucně stanovena budou, nýbrž jedině vděčné a správné zaplacení. K potvrzení toho podepsali jsme se tu my starší židovské obce roudnické. Tak se stalo 14. (24.) května Podpisy Jen opatrně stylisoval saský velitel svůj násilnický požadavek. Tento tygr oblékl beránčí kůži a dal si zde nátěr velikého lidumila. Prý půjčil židům 1616 říšských tolarů, a jak se zdá, úplně bez úroků. Myslil opravdu na všechny eventuality, ale nic mu to nebylo platno. Židé mu o příštím lipském trhu nezaplatili a neučinili tak ani později. Čekali, až budou žalováni, a té cti se jim dostalo 27. června Tu podali dědicové Löserovi (on sám byl již mrtev), u knížete roudnického žalobu a dokazují v této, že se jedná o soukromý dluh, o vrácení dlužné částky, na kterou se nevztahuje ustanovení v Praze ujednaná (Pacificationspunkte), dle kterých pozbývají válečné dluhy své platnosti, žádají tudíž, aby kníže nařídil svým židům, aby ihned zaplatili. Kníže zaslal žalobu z Prahy svému roudnickému hejtmanovi Janu Vilému Vranošovi, aby ji židům doručil k vyjádření. Ježto se právě část roudnických židů zdržovala v Praze, poslal ji hejtman zpět a roudničtí židé byli povoláni do knížecího domu, kde jim byla žaloba přečtena. Ve své písemné odpovědi uvádějí, že jim plukovník Löser uložil za svého pobytu v Roudnici velikou kontribuci, kterou mu museli zaplatiti a že je hned při prvním drancování úplně vysál. Před odchodem z Čech přitáhl, zapálil Budyni před Roudnici a rozestavil celý pluk kolkolem města a prohlásil, že zapálí zámek a všechny občanské domy, nedostane-li se mu peněz. Ale měšťané předstoupili před něho a prosili jej, klečíce na kolenou a plačíce a bědujíce o slitování. Snažili se přesvědčiti ho, že ničeho nemají. Plukovník Löser stál na svém, že musí peníze dostati a z veliké částky, kterou původně jmenoval, slevoval a slevil až na 1616 říšských tolarů. Ale měšťané neměli ani tolik a tu nepřítel náhle prohlásil, že odtáhne, když mu roudničtí židé podepíší obligaci na jmenovanou sumu. Židé právě, že věděli, že chodí do Lipska 8

9 a do jiných saských měst nakupovat, počítal s tím, že je bude moci tam zadržeti a zaplacení na nich vynutiti. Židé podepsali a praví ve své zprávě, že by byli podepsali i obligaci s mnohem větší částkou, jen aby zachránili město. Od plukovníka žádných hotových peněz nedostali, vždyť byl tak lakomý, že by byl, kdyby mohl i kameny ze zdí s sebou vzal. Ač měl podepsanou obligaci, přece dovolil vojínům na chvíli drancovati a oheň založiti, který však nevypukl, protože byl včas zpozorován. Za důkaz, že jim plukovník ničeho nepůjčil, uvádějí, že k nim přišel nedávno muž ze Saska s opisem obligace v rukou a vyjednával s nimi, chtěl se spokojiti částkou mnohem menší, 100 kop byl by vzal za celou obligaci, ale nedali mu nic. Proto knížete prosí o ochranu a vydání obligace, aby mohli volně beze strachu do Lipska na trh jeti, je-li někdo dlužen, pak jsou to roudničtí měšťané. Kníže požádal město o vyjádření, v odpovědi potvrzují měšťané správnost údajů židovské obce a doplňují je. Jakou odpověď žalobci dostali, nevíme, ale zdá se, že byli zamítnuti, neboť archiv neobsahuje žádných dalších zpráv o věci. Ale to nebyla jediná služba, kterou prokázali židé za třicetileté války městu Roudnici. Kdykoliv se ubíralo vojsko Roudnicí, a to bylo velmi často, zůstali zde vždy ranění a nemocní, město mělo povinnost je vydržovati a ošetřovati až do jejich uzdravení. Ale v městě byl pouze lazebník, který provozoval zároveň lékařskou praxi. Jeho umění nestačilo na různé choroby, kterými vojenští marodi trpěli. Židé však měli ve svém středu znamenitého a zkušeného lékaře Marka Mšenského, který se zde usadil roku 1626 a koupil si tu po deseti letech domek za 100 kop míšeňských, v němž měl svou lékárnu a prodával různá koření. A tento lékař byl pravý lidumil, obětavý a nezištný a ošetřoval všecky raněné a nemocné vojáky zdarma, dával jim léky a obvazy a neopustil město ani za největšího nebezpečí. Jeho zásluhou bylo to, že nezůstali tito vojáci dlouho ve městě a že se nemusilo město o ně starati a na ně mnoho vynakládati. Jak se odměnili roudničtí občané svým židům? Ve všem jim činili překážky, znemožňovali jim provozovati řemesla, obmezili i jejich obchody, a když se někteří uchýlili v nejhorší době válečné do Prahy, rozkradli jim i kamení z domů. O tom však pojednám teprve v následujících kapitolách. O roudnických židech za války třicetileté a po ní. V minulém ročníku česko-židovského kalendáře ukázal jsem na základě dokumentů z knížecího archivu roudnického, jakých zásluh si získali roudničtí židé o město Roudnici v roce 1632, zachránivše je před vypálením, jímž je ohrožovali z Čech ustupující Sasíci. Tím stoupli ovšem židé v přízni svých roudnických spoluobčanů a tito jim dopřáli více volnosti ve vykonávání jejich obchodů a židé se živili, jak mohli. Pohodlné živobytí to ovšem nebylo. Plahočili se se svým zbožím na zádech po celém panství, ale počet konsumentů na venkově velice poklesl, neboť celé vesnice byly vypáleny, zpustošeny a proto bez obyvatel, mimo to bylo cestování velice nebezpečné a oni si netroufali jednotlivě choditi, nýbrž vždy pospolu, aby se ubránili, kdyby byli přepadeni a tím trpěli značnou újmu. Ale přece jen se více obchodně uplatňovali, neboť obchodovali vším, nedbajíce zákazů, které jejich obchodování dříve značně obmezovaly, chtěli via facti všecky ty přežité, úzkoprsé závory odstraniti a mnoho nasvědčovalo tomu, že se jim to také daří. Ale právě v době válečné vzniká rychle závist, která zaslepuje vidoucí. I roudničtí občané záhy zapomněli zásluh svých židů a již po šesti letech ozývají se opět žaloby proti nim. Primát náleží cechu řeznickému, který podal 26. ledna 1638 stížnost na židy ke knížeti, ve kterém uvádí: Skrze mnohé durchcuky a kvartýrování vojenské jsme velice schuzeni a chtějíce se rádi zde se svými manželkami a dítkami živiti, nemůžeme pro zdejší židy, neboť tíž židé jsou nám v řemesle našem na velkou újmu a překážku, dobytka všelikého bijí, masa, jak se jim dobře líbí, prodávají, nešetříce v tom neděle Páně, aniž jiných svátků od církve svaté zasvěcených, takže již skoro všichni 9

10 krom asi pěti z našeho cechu vystoupili a tito dosti skromně řemeslo provozují. Kvůli židům musili jsme obchodu a řemesla zanechati, jsme od nich potlačováni a musíme se od nich mnohé posměchy a útržky snášet. Poslední kus chleba chtějí nám z hrdla vydříti. Začali nový způsob, čehož prvně nikdy nebývalo, když se po vsích trefí posvícení, dovádějí tam živý dobytek, zabíjejí, prodávají a také všeliké jiné věci tam donášejí, a tudíž lid od města odrazují, což nejen nám, nýbrž i Jeho Vysoce Osvícené Milosti knížecí jest na škodu. Jeho Milost račiž těm židům naříditi a poručiti, poněvadž jinší své živnosti mají, aby takového bití dobytka a prodávání masa prázdni byli tak, jakž jich obdarování od slavných předků ustanovuje. Tato stížnost byla předložena židům roudnickým k vyjádření, odpovídají na ni takto: Abychom my kdy řezníkům roudnickým jich na překážku byli, je potlačovali a jaké výsměchy neb útržky činili, tomu odpíráme. Ale přece, co nám možného jest, ve všem rádi všelikou volnost činiti hotovi jsme. Jestliže co od jakých dobytků pro sebe a vychování naše zabíjíme, zadní čtvrti nesmějíce dle zápovědí Božích žádných jísti, ty lidem potřebnějším, kteří od nás o některý peníz lacinější nežli od řezníků domácích dostávají, prodávány bývají a tak více od nás mimo naši domácí potřebu zbito nebývá, aniž masa žádného jiného kromě, které sami zabíjíme, jísti nesmíme. Také v žádných krámích mastných zřejmě nežli toliko doma neprodáváme, z čehož jak z bití téhož dobytka, tak z živností našich do důchodu J. k. M. do roka 130 kop míšeňských odvozujeme. Jináče tomu nerozumíme, nežli že řezníci z veliké nepřízně, nelásky k nám, ze závisti k chudému lidu, kteří od nás téhož masa laciněji nežli od nich dostávají zazleni jsouce, takovou stížnost na zlehčení nás při Jeho Vysoce Osvícené knížecí Milosti podali. Nepamatujíc na to, že rovněž jako oni od lidu vojenského a nejvíce od samých některých měšťanů o své všecko přijíti a téhož pocítiti jsme musili, takže jsme nerovni, nerci-li kusu chleba, ale ani té košile zachovati nemohli. A ještě posavad žádných živností nemajíc, polí, vinic, neužívajíc, dosti tísně a pracně živiti a od sebe co náleží, vrchnosti do důchodu odvozovati musíme. Žádáme, abychom při svém obdarování a živnostech zůstaveni byli. Jakou obdrželi řezníci křesťanští odpověď od vrchnosti. Není známo, zdá se však, že nebyli vyřízením záležitosti nikterak spokojeni, neboť jejich žaloby se opakují ustavičně. Tak prosí, aby jim bylo přičteno k dobru 13 říšských tolarů, které jednomu kvartýrmistru velkými dohrůžkami donuceni odvésti musili, jako nájemné z masných krámů a dodávajíce: Nemůžeme tajiti, jakou škodu nám židé způsobují. Bývalo v cechu našem 20, někdy i 30 osob, nyní jsme sotva čtyři. Byli jsme Vilémem Rožmberským obdarováni výsadami, paní matkou chráněni a prosíme o tutéž ochranu. Konečně dosáhli řezníci, že bylo vydáno hejtmanem Tomášem Kosořským nařízení, jímž byla sporná otázka k jejich spokojenosti vyřízena, ale zdá se, že židé tohoto nařízení příliš nedbali, neboť v nové stížnosti čteme: Ale židé toho nedbají a bijí dobytek jako předtím a usilují nás potlačiti. Budiž vydán dekret, jímž se jim zakazuje, za to poníženě a pokorně prosíme a žádáme. Neb nyní i dobudoucně od spolumistrů našich, kteří řemesla užívají, sousedi a obyvatelé rozličnými masy a za skromné peníze náležitě opatřeni býti mají a my za tuto zvláštní milost nepomineme pána Boha všemohoucího na našich snížených modlitbách za Vaší Vysoce Osvícené knížecí Milosti výborné zdraví, prodloužené a šťastné panování, dnem, nocí, prositi. Ale ani tato stížnost nepřinesla poctivému cechu řeznickému kýženého úspěchu a jeho stížnosti a žaloby na židovskou konkurenci neustávají května 1651 píší: Naši předkové dostali od pana Viléma Rožmberského obdarování, aby zdejší židé jim v řemesle a nákupu dobytka žádných překážek nečinili, nýbrž pro svou potřebu v masných krámech dobytek košerovali a od řezníků předky kupovali. Toto obdarování odevzdali jsme paní matce k nahlédnutí se slibem, že při svém právu zachováni budeme. Nedostali jsme je zpět, nalézá se snad v pražské kanceláři. Za minulých válek začali zde židé dobytek bíti a svobodně prodávati. I po vesnicích bijí, někdy z nehodných hovad, takže se trefilo, že musili maso do vody hoditi. Skrze své neslušné handle skupují dobytek po vsích, čímž nás k úplné záhubě dovedou. Tak se neděje po celém království Českém. I v Ústí žijí dle podobného obdarování jako zde, ale kdyby se v nejmenším proti některému bodu prohřešili, bývají ihned pokutováni. 10