Hipo. rehabilitace. jaro Zahraniční kurzy hipoterapie Parawestern nová soutěž, nová motivace. Když potřebuje rehabilitovat kůň Rok s Terinkou

Transkript

1 Hipo jaro 2014 rehabilitace Oficiální internetová publikace České hiporehabilitační společnosti Zahraniční kurzy hipoterapie Parawestern nová soutěž, nová motivace Když potřebuje rehabilitovat kůň Rok s Terinkou Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 1

2 Slovo úvodem Vážení a milí čtenáři a čtenářky, tři měsíce uplynuly jako voda, na stromech raší pupeny a ze země vykukují první kvítka. Je mi ctí představit Vám další číslo časopisu, které by bez Vás nevzniklo. Chtěla bych tímto poděkovat nové pomocnici, Janě Sixtové, která mi pomáhá v jeho tvorbě. Taktéž bych chtěla ocenit vytrvalost těch, kteří nám neustále píší a odvahu těch, kteří nám poslali něco poprvé. Stále je o čem psát, stále je možné ostatním předat vlastní zkušenosti a to jak formou sepsaných kazuistik, tak například článkem o tom, kterak Vaše organizace vznikala. Všechna témata naleznete na webu, včetně formálního vzoru článku, a pokud Vás napadne něco jiného, neváhejte nám o tom napsat. Petra Zemene Hiporehabilitace@gmail.com Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 2

3 Obsah Úvodem 2 S koněm posílíme záda i mezilidské vztahy 4 Primum nonnocere hlavně neškodit! 6 V jednotě je síla ve sjednocené dokumentaci též 8 Koně mezi paneláky 11 Když potřebuje rehabilitovat i kůň 13 Byla bych jako zdravá šťastnější? 16 Rozhovor 18 Terapeutičtí minikoníci v akci 20 Rok s Terinkou 22 Parawestern nová soutěž, nová motivace 24 Zahraniční kurzy hipoterapie 26 Pracovní setkání sekce hipoterapie 28 Zprávy z výboru ČHS 29 Kalendář akcí 33 Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 3

4 S KONĚM POSÍLÍME ZÁDA I MEZILIDSKÉ VZTAHY 1. část Ráda bych vás seznámila s výsledky projektu, který jsme realizovali na Tišnovsku při Rodinném centru Studánka, o. s. ve spolupráci s občanským sdružením Čas pro sebe. Aktivity projektu S koněm posílíme záda i mezilidské vztahy byly podpořeny z dotačního programu Rodina a ochrana práv dětí ministerstva práce a sociálních věcí. Hlavním cílem projektu byla harmonizace osobností dětí ze hřbetu koně. Každá rodina prošla vstupním a výstupním pohovorem s psychologem. Následovaly lekce hipoterapie, relaxace s imaginacemi, arteterapie a zdravotní cvičení s fyzioterapeutem. V případě zájmu či dle časových a rodinných možností absolvovala rodina i psychologické poradenství, či konzultace s fyzioterapeutem. Všechny rodiny se však primárně účastnily hipoterapie. Projekt byl realizován ve dvou bězích: 1. běh projektu probíhal od dubna do června, 2. běh od září do listopadu loňského roku. Celkem se do projektu zařadilo 25 rodin (76 osob - 31 dětí ve věku od 3 do10 let a jejich rodiče) 4 děti (3 rodiny) se účastnily obou běhů projektu. Devatenáct rodin zapsalo do projektu jedno dítě, šest rodin dvě děti. V projektu byly děti, kterým byla diagnostikována porucha pozornosti (ADHD), opožděný psychomotorický vývoj, poruchy řeči, vývojová dysfázie, poruchy pozornosti, autismus, vadné držení těla a dítě s kochleárním implantátem. Šlo nám o propojení psychologie, hipoterapie, fyzioterapie a arteterapie v jednom celku. Na každou rodinu čekaly jednotlivé aktivity. 1. Vstupní pohovory s rodinami. Každá rodina vyplnila krátký dotazník zaměřený na jejich očekávání vzhledem k projektu. Z anamnézy rodiny a přihlášeného dítěte vyplynulo, na co se má psycholog a fyzioterapeut při své práci zaměřit. Další práce již byla specifická dle potřeb dítěte a rodičů. 2. Psychologické a další odborné poradenství. Rodiny využívaly v průběhu nabízených aktivit možnost konzultovat s jednotlivými odborníky specifické otázky či konkrétní prožité situace. 3. Hipoterapie. Jednotlivé lekce probíhaly každé úterý a čtvrtek odpoledne na Kalech u Tišnova. Práce u koně začínala seznámením s koněm, valachem Vendou (merénský kůň), a vysvětlením bezpečnostních pravidel. Pokračovalo se hlazením a čištěním koně, následovalo pasení, vodění koně, až po samotnou jízdu. Děti při jízdách na koni prováděly pod dozorem hipoterapeutky cviky na posílení zádových svalů, zlepšení koordinace a prostorové orientace. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 4

5 4. Zdravotní cvičení s fyzioterapeutem. Každý týden probíhalo cvičení s fyzioterapeutkou v tělocvičně. Mezi nejčastěji řešené problémy patřilo především vadné držení těla, dále pak korekce a prevence plochonozí, protahování zkrácených svalových skupin a posilování oslabených. Vždy za účasti rodičů, kterým byly doporučeny další cviky na doma. 5. Skupinová relaxace s imaginací. Pravidelně bezprostředně po cvičení s fyzioterapeutem probíhala skupinová relaxace (formou autogenního tréninku) s imaginací. Děti měly možnost se postupně naučit uvolnit vlastní tělo a ponořit se do bohatství snů, regenerovat celý organismus, normalizovat dýchání a uvolňovat vnitřní tenze. To vše má dlouhodobé účinky na imunitní systém organismu a na negativní vliv stresu. 6. Arteterapie. Práce s barvami a dalším materiálem. Arteterapie probíhala dvojí formou. Jedna se uskutečnila pilotně přímo před a pak po jízdě na koni v rámci hipoterapie. Děti měly různá zadání a typy práce: Já a kůň, práce s hlínou ( Koule - slunce a měsíc) nebo vybarvování obrazců (předtisk, volba barev). Při skupinové arteterapii v tělocvičně byly děti rozděleny do dvou skupin podle věku. Arteterapeutický záměr byl: uvolnění, zklidnění v prožívání dětí (zejm. s ADHD), prohloubení dovednosti relaxace, posílení vztahů mezi dětmi, společného sdílení zážitků, učení se vnímat druhé osoby, navození příjemných pocitů skrze imaginaci a zachycení svých fantazií do kresby, malby, prožitek a přijetí toho, jak zpracovávat změnu v životě (technika smývání vodových barev v malbě obrázku, dotváření kresby dalšími technikami) posílení schopnosti kooperace při tvorbě společného díla 7. Výstupní pohovor s rodinami. Ke konci každého běhu projektu byl s každou rodinou proveden výstupní pohovor. Probíhal za společné účasti rodičů i dětí. S dětmi byl veden rozhovor zaměřený na jejich zážitky během aktivit. S rodiči byl veden strukturovaný rozhovor se zaměřením na naplnění jejich očekávání od projektu....hezky strávený společný čas, zvětšení sebedůvěry,...syn jel sám na koni bez držení, i když předtím nechtěl, zdokonalení zručnosti, práce v kolektivu v cizím prostředí...,,...tipy na cviky, které se dají i doma cvičit, zklidnění + zapojení do kolektivu + radost z projektu......líbily se mi kresby, které vznikaly po relaxaci..,...je pro mě důležité, že měla možnost pracovat s živým koněm a být s lidmi, kteří ji přijímají takovou, jaká je....na koni se mu moc líbilo, rád by měl koně doma - už má vymyšleno, kde bude stáj. Zhodnocení projektu proběhlo ve dvou rovinách Vzhledem k cíli projektu Všechny rodiny zachytily v závěrečných dotaznících pozitivní vliv na dítě v různých oblastech. Např. nová zkušenost se zvířetem, nově nabytá dovednost dítěte, rozšíření sociálních vazeb, zklidnění dítěte, lepší koncentrace, zpestření života a kladné emoční zážitky dítěte a rodiny, rozvoj sociálního učení, aj. U některých dětí, rodin, byly posuny v rozvoji osobnosti viditelné výrazněji. U dětí s většími obtížemi, např. vývojová dysfázie, autismus, těžká forma ADHD, by byl třeba delší čas na projevení změn. Rodiče byli podpořeni v pokračování v podobných aktivitách. Většina rodin chce v hipoterapii z vlastního zájmu pokračovat. Vzhledem k očekávání rodin s dětmi Z 25 dotazovaných rodin jich 22 vyjádřilo naplnění celkového očekávání od tohoto projektu. U jedné rodiny nedošlo naplnění vzhledem k tomu, že se týkalo zejména společné účasti obou rodičů na aktivitách, k čemuž díky pracovní vytíženosti otce bohužel nedošlo. Jedno očekávání bylo, že se dítě naučí respektu, což se nestalo. Bylo jedenkrát hodnoceno na koni (vykazovalo pokrok), jinak změna nebyla pozorována. Rodiče vyjadřovali spokojenost s pozitivním efektem jak pro děti, tak i pro sebe na úrovni nových zážitků, společných zážitků s dětmi, možnosti sledovat jejich projevy v nových situacích a mezi novými dětmi, s jinými autoritami. Dále hipoterapii vnímali jako možnost inspirace mezi rodiči vzájemně a obohacení skrze možnost konzultovat konkrétní otázky s odborníky. Na závěr každého běhu proběhlo závěrečné setkání účastníků projektu. Zde byl dětem předán pamětní list s jejich fotografiemi z jízdy na koni a z arteterapeutických činností a drobná pozornost na památku. Na základě výstupních pohovorů a vyplněných dotazníků byl cíl našeho projektu naplněn. V příštím vydání vám rádi představíme konkrétní kazuistiku. Bc. Michaela Nečasová Mgr. Radka Šebelová Mgr. Hana Pelčáková-Kubecová Foto: archiv RC Studánka a Čas pro sebe o. s. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 5

6 PRIMUM NON NOCERE... HLAVNĚ NEŠKODIT! Primum non nocere! Toto zaklínadlo znají moc dobře všichni zdravotníci. Nejistota, zda benefity plynoucí ze zvoleného postupu převýší možná rizika, je součástí každého zodpovědného rozhodování. Trochu jiný rozměr nabývá toto pravidlo při provozování hipoterapie. Při důsledném vyšetření a terapii vedené zkušeným fyzioterapeutem či ergoterapeutem můžeme téměř vyloučit poškození pacienta v důsledku přímého působení impulzů z hřbetu koně v kroku. Méně jednoznačná je už ale odpověď na otázku: Jak moc bezpečné je vůbec sedět na koni? Otázku bezpečnosti jsme, asi jako všichni, řešili již od samého začátku. Máme vypracované bezpečnostní postupy, pravidla bezpečnosti pro rodiče a naše klienty a samozřejmostí jsou spolehliví koně se speciálním výcvikem. A stejně! Ukázalo se dobře známé, že kůň je pořád jenom zvíře, i když ušlechtilé a jindy poslušné. Když mu nepřekonatelný strach zavelel Utíkej!, nebylo už v lidských silách ho zastavit. A stejně tak instinktivně reaguje člověk, když vycítí hrozící pád prostě se drží, čeho lze. A ač je to dítě, s kterým se nacvičuje poloha ruce pryč z madel pro případnou krizovou situaci, tak v opravdové chvíli krize se ukazuje, že pokud se má čeho držet, není v silách běžného člověka jej odtrhnout, a také ani samo dítě není ochotno uposlechnout povelu. Tato zkušenost nám nabourala naše dogma, že v kritické situaci lze vždycky bezpečně stáhnout dítě z koně dolů. Tato příhoda skončila bohužel pobytem v nemocnici. Nakonec ale vše dobře dopadlo, za což jsme velmi rádi. Značně to námi otřáslo a při zpětném pohledu můžeme konstatovat, že nás to donutilo přemýšlet v nových souvislostech a posunulo nás to zase o něco blíž bezpečnějšímu provozu hipoterapie. Ve finále jsme za tuto nepříjemnou zkušenost rádi a o to víc, že měla dobrý konec a přinesla nová opatření. Především jsme definitivně vyřadili z hipoterapie koně, který takto fatálně nezvládl krizovou situaci. Dlouho jsme váhali, zda udělat tento krok. Jako terapeut je zatím nenahraditelný. Jeho ojedinělý krok (charakteristický akčností) a úzký hřbet nabízel potenciál pro široké spektrum klientů. Zkoušeli jsme ho ještě zapojit do hipoterapie při zvýšených bezpečnostních opatřeních pouze na jízdárně a neriskovat nepředvídatelné okolnosti v terénu. Byl to pro něj trest a ukázalo se, že ani tady mu už nemůžeme věřit. V souvislosti s danou událostí jsme kriticky zrevidovali používané pomůcky a postupy, a ve spolupráci se sedlářem či svépomocně vyvinuli nové. Přehodnotili jsme náš pohled na kritérium nošení helmy. Do té doby jsme zastávali názor, že helma je do určitého věku dítěte v návaznosti na jeho kineziologický vývoj spíše kontraproduktivní, nepodporuje fyziologic- Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 6

7 tlustá madla rukou neobejme, čímž nemůže dojít k rigidnímu úchopu, a v případě potřeby se pěnová vrstva jednoduše strhne s koně spolu s dítětem. Navíc je to příjemná tepelná úprava madel pro zimní období. ké napřímení páteře a provokuje patologické posturální vzorce. Technologie však pokročily a dnes je na trhu množství ultralehkých helem respektujících fyziognomii dítěte. Pokud tedy dítě dosáhlo vertikalizace a má aktivní pevný úchop, není u něj patrná instabilita atlanto-okcipitálního skloubení a helma nefacilituje nežádoucí patologie, helmu doporučujeme. Naši vlastní nabídku jsme rozšířili o různé velikosti a barevná provedení ve snaze zvýšit i afinitu dětí vůči tomuto bezpečnostnímu prvku. Delším vývojem si prošla i samotná madla. U dětí s potřebou jakési staticko-dynamické opory na pohybujícím se koni, ale přitom již s aktivním úchopem, jsme považovali za nebezpečné nadále používat kovová madla potažená jen kůží. Svojí malou tloušťkou umožňovala dítěti příliš pevný úchop a také ona samotná byla příliš pevně spojena s koněm. Na obrázku (foto: madla potažená trubkami z izolační pěny) můžete vidět naši modifikaci, kdy jsme na tradiční madla upevnili jenom pomocí izolepy dvě vrstvy dutých trubek z izolační pěny. Dle našeho názoru to plní hned dvě funkce: dítě takto Pro některé zvědavější, a zpravidla už i šikovnější děti, jsou tato madla bohužel příliš podnětná. Pro ně máme připravenu speciální deku, na kterou lze pomocí suchého zipu připevnit malý míč, válec nebo jiné pomůcky (foto: deka s míčem, deka s válcem). Takto zafixované pomůcky dávají dítěti větší pocit jistoty než volný míč, a zároveň umožňují terapeutovi věnovat více pozornosti samotnému dítěti a nesoustředit se tolik na symetrické uložení pomůcky. Pomůcku lze i s dítětem kdykoliv stáhnout dolů. Současně zde vidíme i profit pro koně, jelikož deku je možné využívat i při asistovaných sedech, čímž se částečně odbourává stres koně z opakovaného dotahování madel a podbřišníku. Závěrem je potřeba zdůraznit, že hipoterapie není, a nejspíš nikdy nebude, bez rizika. Pro hipoterapii se sice vybírají koně s vhodným charakterem, ale zároveň by to měli být koně mladí, zdraví, a to s sebou vždycky nese i jakousi nespoutanou energii. Tato životní energie je však nevyhnutelná pro kvalitně a efektivně provedenou terapii. Starý, klidný až apatický kůň bude asi bezpečný, ale nikdy nám nedá to, o co v hipoterapii jde. Je na nás, kde najdeme pomyslné equilibrium na vážkách pomáhat neškodit. Důležité je přemýšlet nad tím a ze všech, i jen potenciálně krizových situací, vyvodit závěry. Zamezit opakování se těchto situací a tím udělat další krok k maximální bezpečnosti, které však nikdy nemůžeme dosáhnout, pokud nechceme jenom neškodit, ale i pomáhat. Za Caballinus Fyzioterapeutky Anna Dobisová, Tereza Honců caballinus@caballinus.cz Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 7

8 V JEDNOTĚ JE SÍLA - VE SJEDNOCENÉ DOKUMENTACI TÉŽ aneb pár řádků k zamyšlení, pro každého z nás terapeutů, pro dobro všech Poslední dobou se náš tým hipoterapie zabývá mimo jiná témata i dokumentací v práci terapeuta, tolik potřebné věci, bez níž se jaksi proud myšlenek žene nezadržitelně dál, od lekce k lekci, od okamžiku k okamžiku. Ne, že by to v rámci bdělé přítomnosti bylo na škodu, ale vždy je tu nějaké ale. Prozatím většina z nás žijeve světě, kdy co je psáno, to je dáno, ve světě, ve kterém se z naší současné pozice zasazujeme o to, abychom v naší republice protlačili hipoterapii mezi oficiálně uznávané obory, mezi terapie, na které v důsledku třeba jednou klient (a nejen klient) nebude finančně sám. Co pro to děláme? Snažíme se o rozvoj naší činnosti, o seznámení široké veřejnosti, laické i odborné, s výsledky naší práce. Snažíme se předávat si v rámci týmů i celku hiporehabilitační společnosti naše zkušenosti, sdílet naše cesty, pokusy i omyly, snahy a nadšení. Ano, klienti chodili, chodí a budou chodit ti ví, co je pro ně dobré ale jak se to dozví ti ostatní? V rámci reklamní kampaně? V rámci rozhovorů na place? V rámci kolektivního pocitu nadšení? Díky tomu, že existuje internet, počítače, auta, spolupráce, otevřenost Díky tomu všemu je možné se dozvídat o práci jiných, o studijních výsledcích, o nových střediscích s certifikací, o zk(o)ušených koních. Díky tomu je možné navštívit místa, kde terapie je denním chlebem, kde to žije. Výměna zkušeností přímo v terénu je nedocenitelná. Díky všem, kteřá pořádají otevřené akce, pracovní setkání a sdílejí. Díky všem, kteří se účastnili, účastní a hodlají účastnit. Díky právě těmtolidem je hiporehabilitace jako živý tvor, který se vyvíjí. Abychom se v tom neztratili. Abychom se neztratili nejen v textu článku, ale take se neztratili v zamyšlení, co nás spojuje, a co nám může usnadnit spolupráci a podpořit nás na naší cestě důkazů o tom, že hiporehabilitace, potažmo hipoterapie když už píši z pohledu fyzioterapeuta, funguje? Co můžeme udělat pro to, abychom ve světě, kde čas jsou peníze, byli rychlejší, vstřícnější, přesnější a prokazatelnější? Představte si pár modelových situací: Modelová situace č. 1: Se zájmem se chci účastnit profesně zaměřených stáží, ať už ve střediscích praktické výuky nebo jen u sousedů, kolegů z ČHS. Vymezím si čas (z mého Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 8

9 už tak nabitého plánu; třeba jsem nucena kvůli tomu i oželet něco jiného), zprovozním auto, připravím si záznamový materiál (ať už tužku, papír či notebook) a vyrazím. Mé časové okénko je od, do, korelující s terapií, které chci být přítomna. Dorazím na místo (téměř pozdě, protože v rámci kalamitní situace na silnicích jsem byla zdržena okolnostmi, které jsem nemohla ovlivnit)a klient už je s terapeutem v akci. Není čas na vysvětlování, abych se zorientovala v situaci, a tak dostanu do rukou dokumentaci. Ha! Dokumentace je psaná rukou terapeuta - taková slohová práce. Než se stihnu prokousat anamnézou je polovina terapie pryč. Následný čas věnuji dohledáváním terapeutickéhoplánu a výsledků prozatímní terapie a když jsem už, v rámci možností, připravena sledovat, klient sesedá. Inu, příštího klienta se rozhodnu pozorovat, nečíst dokumentaci a volím tak postup i u těch dalších, kdy na rozhovor s terapeutem při terapii není prostor. Diagnózy a vše ostatní si domýšlím dle mých zkušeností a věřím, že zpětně to všechno po terapii probereme. Terapie končí a terapeut mi oznámí, že bohužel nemá čas se mnou déle zůstávat, protože musí za svými povinnostmi. V hlavně mi zůstává zmatek z klientů, zápisů, dojmy z terapie a hrůza toho, že zase mám před sebou cestu domů sněžným terénem. Snad to bude vše v pořádku a raději tedy vyrazím zasvětla zpět. Obětovaný čas i peníze jsou využity jiným způsobem azdá se mi, že jsem ho spíše užilapro zocelení nervů z cestování a snahu o grafologický rozbor daného textu, mísící se částečně s luštěním hádanek a hlavolamů. Příště raději zůstanu doma a počkám, až své výsledky tento terapeut dodá elektronickou formou veřejnosti (třeba v časopise?) tedy jestli k tomu vůbec někdy dojde. Modelová situace č. 2: Jako terapeut nemám času nazbyt. Jsem dobrovolník a svou práci dělám s láskou a nadšením, ve svém volném čase, bez ohledu na výdělek. Jsem ráda, pokud klienti mají ve mne důvěru a stejně tak i můj tým. Čas jsou peníze, a tak nemohu čas, který bych mohla věnovat terapii a klientovi, věnovat psaní a vyšetřování, to je jasné. Nějaké to testování zabere dvojnásobek, a tak jsem ráda, že si pomáháme. Nemohu přeci kolegy obírat o jejich čas a energii. Vím, jaké to je. Raději si dodatečně sepíši všechny informace o klientovi až po terapii nebo raději až doma, v klidu. Ještě, že nemáme tolik klientů, že si je všechny mohu pamatovat. Modelová situace č. 3: Ano ano, výsledky terapie, jak se je snažíte předložit, jsou pěkné, ale kde máte více podkladů, více měření a více probandů? Vaše sebrané spisy opravdu nebudeme číst, na to nemáme čas! Toto jsou zkušenosti a Vaše konkrétní měření?no, pěkné, a ostatní? Máte nějaké vlastní studie?ne, nechci Vaše oddílové či studie Vašeho střediska, ale nějaké celorepublikové. Ano, ve světě je to terapie uznávaná, ale tady se ji snažíme uznat v rámci naší země, tudíž chcimít představu o našich studiích. Mmmmm, zatím je toho příliš málo, zkuste za rok, za dva až naměříte více údajů, které budou prokazatelné. Tak, co my na to? Každý je neopakovatelnou osobností, každý je individuální, každý, ať si dělá poznámky, jak jemu vyhovuje, a pokud bude moci, bude chtít a bude toho schopen, dále je prezentovat. Jak by možná bylo krásné se dohodnout na několika bodech, společných všem, ze kterých by vyplynuly jiné modelové situace Například: Modelová situace 1A: Rozhodla jsem se navštívit kolegu při terapii. Dorazila jsem tak tak, ale vzhledem k tomu, že rámec dokumentace pro klienta a terapii máme všichni stejný, stačil mi okamžik k nahlédnutí, a aniž by mi kolega musel cokoliv vysvětlovat, měla jsem přehled o tom, kdo je klient, jaký je problém a jaký je postup terapie. Nerušeně jsem, bez komentáře terapeuta, mohl sledovat terapii a i když v závěru nebyl prostor pro diskuze s terapeutem, mohl jsem své otázky konkrétně formulovat dodatečně elektronickou poštou. Časově efektivní a pro mne přínosné. Příště vyrazím do dalšího střediska na zkušenou Modelová situace 2A: Jsem terapeut dobrovolník, ale to neznamená, že jsem neprofesionální. Mám řádně vedenou dokumentaci a po čas terapie se věnuji jen klientovi. Co na tom, že musím vést dokumentaci? Nevadí, těch pár poznámek ve formuláři stihnu během pár minut a ostatní, pokud budu chtít, sepíšu kdykoliv, třeba doma, to už je čistě moje věc a rozhodnutí. A že někdo z kolegů přijde příště na čumendu? To mne neruší, protože orientaci v dokumentaci nemusím vysvětlovat, a tak se mohu s klidem věnovat svým svěřencům. Modelová situace 3A: Kolegové, bude třeba podpořit projekt vlastními výsledky. Prosím, přiložte tabulky do přílohy mailů a pomozte posbírat potřebná data. Je to jen pár kliknutí. Ještě, že jsme na to připraveni! A doporučení lékaře? Vzory dokumentace? To není probém, formuláře si všichni mohou stáhnout na stránkách ČHS. Jistě nás mohou napadnout různé reakce: Nerozumím, proč je zapotřebí tolik testů. Nemám tolik času na tolik vyšetřovacích metod. Podle těchto testů nic nestihnu vyšetřit a raději budu používat observaci a zaznamenám písemně do karty. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 9

10 Ó, jak jim rozumím Jsem pro svobodu dokumentace, ale zároveň jsem pro styčné body, které budou k dosažení všem a využívány těmi, co je chtějí využívat. Jsem pro sjednocení myšlenky i prezentace hiporehabilitace, pro otevřenost vůči klientům i odborníkům. Můžeme využít již zavedené testy, u kterých nebudeme muset prokazovat jejich opodstatnění. Můžeme si vytvořit vlastní testy. Můžeme žádat lékaře o žádanky, které budou formulovat saminebo jim můžeme poskytnout např. internetovou formu žádanky, kterou jen vytisknou,vyplní a podepíší. Můžeme být individuální ve svých zápisech i terapiích,- můžeme být současně ale i sjednocení a spoluutvářet opravdový standard terapie. Můžeme Můžeme všechno, ale co chceme? Děkuji za čas k přečtení příspěvku a za to, že vám osud hiporehabilitace v ČR není lhostejný! S úctou Markéta Gottvald, DiS. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 10

11 KONĚ MEZI PANELÁKY Sdružení SRAZ, které provozuje svou hiporehabilitační činnost na Toulcově dvoře v Praze, se při realizaci této služby potýká s různými úskalími velkoměsta. Jak to působí na koně a jak se s tím naučili oni i my fungovat? Většina lekcí hiporehabilitace probíhá ve spodní části areálu, v tzv. meandrech Botiče. Jde o krásné louky a zpevněné cesty, které mají rádi koně, klienti i personál. Zároveň však jde o místo, které je notně navštěvované pejskaři, cyklisty, běžci a chodci. Na chodce si koně zvykli rychle, potkávají je každý den, dokonce i s deštníky či kočárky. Běžci, pokud jsou dobře vidět, také nebývají problém. Někdy se však stává, že vyběhnou úplně nečekaně - a teď nepřeháním doslova ze křoví a v tu chvíli se lekneme všichni. Stejné to může být i s cyklisty, kteří pokud jsou vidět a jsou disciplinovaní - bývá vše v pořádku. Často se nám stává, že se vyřítí přímo koni za zadkem nebo se vtěsnají do neexistující mezery mezi koněm a např. plotem a projedou, aniž by zpomalili. V tuto chvíli se kupodivu a mají za to můj obdiv nelekají koně, ale já ano. Mockrát se mi stalo, že mě cyklista málem srazil. Dnes jsme došli tak daleko, že vytváříme vývěsní cedule, abychom cyklisty informovali, jak se mají v přítomnosti koní chovat. Snad je budou číst Další kapitolou jsou psi a jejich majitelé. Mám pocit, že během několika posledních let jsme si spoustu pejskařů vychovali k obrazu svému. Aspoň ty, kteří kolem Toulcova dvora chodí pravidelně. Samozřejmě se ale setkáváme se psy, kteří koním skáčí za zadkem a štěkají, zatímco se majitel marně snaží je přivolat. Ale to jistě znáte všichni. Naštěstí koně jsou tak zvyklí, že si myslí svoje a kráčí v poklidu dál nebo prostě počkáme, až si majitel pro psa dojde a pak teprve pokračujeme. Nejvíce mě asi za celou dobu mého působení ve Sdružení SRAZ vytočila majitelka mladého německého ovčáka, kterého cíleně na dlouhém vodítku pouštěla na koně při skupinových AVK, aby v poslední chvíli škubla za vodítko a zařvala FUJ. Když jsem se ohradila, jestli by mohla svého psa trénovat jinde, opáčila mi: Ale to jsou přeci hipoterapeutický koně, ty se leknout nemůžou. I s takovými lidmi se bohužel setkáváme Část terapií však musí probíhat i v horní části areálu (např. v zimním období), kdy se koně více než s cyklisty a běžci potkávají s auty. Jinak to tam nejde, na pole se musí projet kolem silnice. Opět musím smeknout před tím, jak je kůň učenlivé zvíře, protože si nepamatuji situaci, kdy se lekl auta. A to kolem nás projíždějí i velké náklaďáky a autobusy. Vždy mě v těchto situacích potěší např. řidič autobusu, který přibrzdí a projede kolem nás příjemnou rychlostí. I tací se naštěstí najdou Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 11

12 Co říci závěrem Naše práce nás často staví do situací, které si nevybíráme a pokud bychom mohli, zvolili bychom raději jinou variantu. A to nejen z toho důvodu, že pracujeme s koňmi, což jsou od přírody lekavá a hlavně prchací zvířata. Naštěstí jsou však i velmi učenlivá. Díky tomu se přizpůsobila různým situacím, např. i pobytu mezi paneláky. Na nás pak zůstává, abychom zajistili zbytek, aby bezpečnost provozu byla co nejvyšší. Samozřejmostí je, že celý tým je proškolený, všichni vodiči své koně znají, znají jejich reakce a vědí, jak je zvládat, klienti nosí bezpečností pomůcky a já jako terapeut jdu vedle nich, jistím je a zároveň hlídám okolí, abych dokázala co nejvíce situací předvídat a řešit dříve, než bude pozdě. Zatím se mi to daří a já doufám, že osvětou veřejnosti, která se kolem Toulcova dvora pohybuje a další cílenou přípravou koní i spolupracovníků, budu mít do budoucna s tím hlídáním práce méně. Obrázek: Prof. Luděk Bartoš Monika Šťastná Kohoutová Inzerce Partner ČHS pro PROVAZOVÉ VÝROBKY. Pro členy ČHS nabízí 20% slevu, kterou je možné realizovat i skrze e-shop. Zkušenost s výrobky má sdružení JK Vladykův Dvůr vladykuv.dvur@gmail.com. Kontakt: Eva Knirschová majitel, výrobce a provozovatel e-shopu Oldřichovice E026 (vedle 926) Třinec Tel , .: info@aiva-shop.com pro obecné dotazy objednavky@aiva-shop.com objednávky, velkoobchod Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 12

13 KDYŽ REHABILITOVAT POTŘEBUJE I KŮŇ O účincích hiporehabilitace z pohledu klientů, lékařů, fyzioterapeutů či dalších zainteresovaných osob je stále produkováno mnoho nového, zajímavého, podnětného. Stejně tak bylo již vyprodukováno mnoho dobrých rad a návodů jak postupovat ve výcviku koně, aby těmto lidem mohl v jejich práci a terapii pomáhat. Co dělat či nedělat, aby se kůň cítil v optimálním duševním rozpoložení a pracoval s námi ochotně a rád. Zdá se však, že mnohem méně pozornosti už věnujeme jeho fyzickému rozpoložení, pokud nám zrovna sám nenaznačí, že je cosi v nepořádku. Za základ dostačující péče většina lidí považuje vhodně koncipovaný trénink a vyvážené krmivo. Ale stačí to vše k tomu, aby byl náš pracující a nedocenitelný parťák opravdu dlouhodobě fit a naplno dal do práce s klienty doslova tělo i duši? Neměli bychom jeho tělu věnovat přinejmenším stejně velkou pozornost, jakou věnujeme při hipoterapii našim klientům? Potřebuje v tomto směru pracující kůň pravidelnou odbornou péči i přesto, že žádný fyzický diskomfort nevykazuje? Na toto téma jsem se rozhodla vyzpovídat MVDr. Lenku Zemanovou, která krom veterinárních znalostí, jež získala studiem na VFU v Brně, má i cenné poznatky a zkušenosti zejména ze zahraničních pracovních stáží, které v posledních letech absolvovala v Británii či Maroku. V ČR nyní stojí za projektem Dlaně pro tlapky a hřívy, v jehož rámci se veřejnosti snaží zprostředkovat nový pohled na dosud ještě nepříliš tradiční fyzickou péči o zvířecí společníky. Kromě koní se věnuje i dalším zvířatům, především psům a ošetření formou masáže či osteopatických technik může nabídnout i jejich páníčkům. Specializuje se na Dornovu metodu, magnetoterapii a pro mnohé zatím tajuplně znějící The Equine Touch. Myslím, že nejen mne, ale všechny zodpovědné majitele pracujících koní zajímá, zda je opravdu vhodné nechávat osteopaticky ošetřit i koně, který zjevně žádné příznaky bolesti nebo přetažení nevykazuje. K tomu mi Lenka vysvětluje, že stejně tak jako i my sami chodíme na preventivní kontroly k lékaři či zubaři, tak i kůň v zátěži, kam spadá vše v rozsahu od rekreačního ježdění až po vrcholový sport, si zaslouží tuto péči. Kůň je navíc v potravním řetězci ve volné přírodě v pozici kořisti a predátoři si ze stáda vždy vybírají slabší jedince. Pokud by kůň ukázal jen nepatrné známky oslabení, stal by se brzy něčí večeří. Proto se koně naučili své malé bolístky a drobné dysbalance, ukrývat a kompenzovat je. Ve chvíli, kdy nám kůň začne kulhat, nebo se zdá být přetažený, asi 70 % svých kompenzačních mechanismů už vynaložil na to, aby vypadal pořád fit. U těchto koní pak nacházíme velké Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 13

14 posuny v kosterním systému a některé, zvláště u starších koní, jsou bohužel již těžko napravitelné. Jsou tedy určité zákroky či metody prospěšné fyzické a psychické pohodě pracujícího koně při preventivním ošetření? A kterých se naopak vyvarovat, není-li skutečný zdravotní důvod pro jejich uplatnění? Lenka má v tomto poměrně jasno. S oblibou používá právě zmiňovaný The Equine Touch, který navozuje mimo jiné i psychickou pohodu a Dornovu metodu, která pracuje s opěrným aparátem koně jakožto fyzickou stránkou. Jedna metoda podporuje druhou a druhá první, vzájemně se doplňují a koně se po nich krásně harmonizují a uvolňují. Jsou stavy, při kterých se nesmí tyto metody používat, ale jinak se jimi nedá v podstatě ublížit a lze je doporučit i preventivně. Podobných technik je samozřejmě víc, a pokud je terapeut schopný a v dané oblasti erudovaný a ví, kdy, co a jak může a nemůže, je na klientovi, co si nakonec pro svého koně z velké nabídky vybere. V současné době se postupně upouští od klasických chiropraktických technik a to zejména v humánní medicíně, která je vždy před tou veterinární o něco napřed. Ano, chiropraxe má svá opodstatnění a dokáže zajistit brzkou úlevu, ale při rychlém chiropraktickém trhnutí s ošetřovaným kloubem vznikají v chrupavkách mikrotrhliny, které jsou ve svém důsledku nežádoucím účinkem ošetření. U koní daleko citlivějších než člověk, u kterých se nedá pracovat s vědomou myslí, často vede opakované chiropraktické ošetření k tomu, že po čase kůň člověka nepustí do ošetřované oblasti - ztuhne a znemožní prostup hlouběji do tkání, protože má bolestivou zkušenost. Opakované chiropraktické ošetření může také vést ke vzniku artrotických ložisek v narušených chrupavkách. Dornova metoda ani The Equine Touch tyto nežádoucí reakce a účinky nemají. Dornova metoda V čem tedy vlastně Dornova metoda spočívá? Jak se od standardních chiropraktických ošetření liší a v jakých případech je vhodné její užití? Dornova metoda spočívá v uvedení všech kostí a kloubů do fyziologické polohy. Pracuje s posunutými kostmi šetrně v tom smyslu, že využívá pohybu okolních svalů, takže půl práce udělá vlastně tělo samo. Tím, že Dornova metoda pracuje s okolními svaly a měkkými tkáněmi a celá se děje za pohybu, tak odpadá problém s bolestivou reakcí a zatuhlostí zvířete a pro případné další ošetření je zvíře uvolněné a nemá potřebu se tomu bránit. Dornova metoda je vhodná pro případy, kdy kůň nespecificky kulhá a veterinář nedokáže určit příčinu, v případech, kdy kůň je méně ochotný pracovat na jednu stranu, kdy se na jednu stranu hůře ohýbá, anebo když se nám jako jezdcům nepozdává pravidelnost rytmu chodu. V mnoha případech zkušený jezdec prostě pozná, že s koněm není něco v pořádku a začne to řešit. Ze zkušenosti doporučuje, kromě výše zmíněných indikací, Dornovu metodu všem, kteří vědí, že jejich kůň měl někdy nějaký pád. Tam se stává posunů samozřejmě nejvíc a jsou nejvážnější. U starších koní jsou pak běžné posuny v pánvi a stejnostranném rameni vlivem přetrvávajícího a v dnešní době již zbytečného zvyku, nasedat na koně zleva. Kolik z nás nosí v současné době k jízdě na koni šavli po levém boku, aby měl důvod pro jednostranné nasedání? Vůči koni je určitě mnohem šetrnější při nasedání strany střídat. The Equine Touch A teď se konečně dostáváme i k záhadnému termínu The Equine Touch, protože mnoho našinců asi nebude tušit, co si pod tím vlastně představit a co od toho očekávat. The Equine Touch je po celém světě praktikován velkým počtem terapeutů. K nám se dostal záhy po svém zrození už v roce 1998, kdy jej prvně přijeli Jock Ruddock a jeho žena Ivana česká veterinární lékařka, vyučovat na Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně. The Equine Touch je v podstatě Bowenova tlaková masáž adaptovaná na anatomii koně. Bowenova tlaková masáž je zase australského původu a jde o sérii specificky prováděných pohybů přes přesně dané svalové partie, svalové úpony a šlachy. Charakteristickým bowenovým pohybem se takzvaně sval nabrnká, což jednak zvýší prokrvení v daném místě, zadruhé se stimuluje lymfatický systém a zatřetí dojde k reflexnímu podráždění a následnému uvolnění v ošetřovaném svalu. The Equine Touch je přesně stanovená série těchto bowenových pohybů a vede k celkovému uvolnění a harmonizaci koně. Lenka jej právě s oblibou používá po ošetření koní Dornovou metodou. Tyto metody se krásně doplňují: Dornova metoda srovná kostru, ten základ, na kterém je systematicky uspořádaná hromada svalů a The Equine Touch pomůže relaxaci a rychlejší přestavbě a regeneraci namožené tkáně. The Equine Touch pohyby manipulují s měkkou tkání (kůží, povázkou, svalem), napomáhají redukovat napětí ve svalech a v povázce a tím ovlivňují nejen samotný pohybový systém, ale také prokrvení a lymfatickou drenáž v ošetřované lokalitě. V těch hlubších rovinách jde o harmonizaci těla na úrovni fyzické, chemické i emoční, odstraňuje bloky a znovu obnovuje tok energie. Tím, že ET dokáže nabudit samouzdravovací procesy v těle, se po čase nastolí rovnováha. Magnetoterapie Zahrnutí magnetoterapie do veterinární medicíny dnes není věcí nijak nevídanou. Je určena všem jak koním, tak lidem, psům, kočkám, fretkám, atd. K ošetření se používá nízkofrekvenční pulzní magnet, který zvyšuje elektrický potenciál na membránách buněk a umožňuje jim rychlejší regeneraci. S oblibou se používá ve sportovních stájích k ošetření koní po výkonu. Koně se rychleji vyrovnají s odpadními metabolity vznikajícími vlivem energetického výdeje a navrací se do klidového stavu. Zatížené svaly se rychleji prokysličí, zrelaxují a zregenerují. Toto však není jediné využití pulzní magnetoterapie. Díky svým hlavním účin- Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 14

15 kům: vasodilatační, analgetický, myorelaxační, protiotokový, urychlující látkovou výměnu a detoxikaci a regenerační, má své místo také při řešení a urychlení rekonvalescence u stavů jako jsou: bolesti páteře, kloubní distorze, léčba zlomenin, hojení ran, namožení svalů a šlach, degenerativní onemocnění, artróza, záněty močových cest, nebo také koliky. Samotné ošetření pak probíhá tak, že se aplikátor pulzního magnetického pole přiloží na inkriminovanou oblast a nechá se působit po dobu průběhu přednastaveného programu, což bývá nejčastěji v rozmezí minut na jedno ošetření. Lenka disponuje třemi takovými aplikátory: velká dečka, které překryje oblast hřbetu, boků a zádě koně, malá dečka, která se dá použít například na oblast krku a malý aplikátor s polarizačním světlem, který slouží pro lokální ošetření například spěnkového kloubu. Co často majitele pracujících zvířat zajímá především je, zda tyto byť i preventivně aplikované metody koně vyřadí na čas z pracovního provozu a o jak dlouhou dobu se zhruba jedná. Po ošetření Dornovou metodou je potřeba koně nechat takzvaně usadit. Organismus se navrací do své původní rovnováhy jednak energeticky, ale také se na ošetřených místech přestavuje tkáň. Uvolňují se spazmy, lymfatický systém odvádí zplodiny urychleného metabolismu a zvýšené prokrvení naopak přisouvá potřebné živiny. Ošetřená místa jsou zvýšeně citlivá obzvláště v oblasti páteře. Doporučená doba klidového režimu je minimálně čtyři dny. Může se stát, že tyto čtyři dny bude kůň jevit známky vyšší bolestivosti, může být apatický, anebo naopak si bude notně užívat svého srovnaného těla. Po čtyřech dnech se dá začít s postupně narůstající zátěží. Podle závažnosti stavu ošetřovaného koně někdy ale doporučím i delší klidový režim. Po ošetření metodou Equine Touch se nedoporučuje po taktéž čtyři dny koně ani hladit, ani hřebelcovat tam je opravdu nejlepší pro koně, aby byl na pastvině a člověka skoro ani neviděl. Magnetoterapie svá omezení nemá, pokud není součástí ošetření Dornovou metodou nebo metodou The Equine Touch, či rekonvalescence související s jinými zdravotními potížemi. Jsou vlastně nějaké konkrétní metody vhodné i pro preventivní ošetření koní pracujících v hiporehabilitaci, proč a jak často je vhodné je provádět? Prevencí se prý nikdy nic nezkazí, ba naopak, může se díky ní zabránit přerůstání problému přes únosnou mez. Hiporehabilitační koně musí být psychicky i fyzicky ve velmi dobré kondici, jelikož jsou využíváni především k nošení nejezdců, kterým často se stabilitou pomáhají asistenti. Kůň musí zajistit rovnováhu svou, rovnováhu nestabilního jezdce, nesmí ho vyrušit případné hlasité projevy jezdce, jeho nepředvídatelné pohyby apod. To je veliký nápor na přirozenou povahu koně. V případě hiporehabilitačních koní tedy doporučuje ošetření alespoň metodou The Equine Touch, která dává celé tělo do harmonie po té svalové, ale i energetické a psychické stránce. Četnost preventivního ošetření velmi záleží na charakteru klientů, kteří chodí na hiporehabilitace. Jinou péči bude vyžadovat kůň, který čtyřikrát do týdne vozí dvě hodiny kvadruplegiky a zbytek času tráví v boxovém ustájení s omezeným výběhem a jinou péči kůň, který jednou do týdne na dvacet minut povozí nevidomého jezdce a pak je 24 hodin denně volně na pastvinách. Dornovu metodu doporučuje zejména u těch koní, u kterých převládá jednostranné zatížení. Četnost i charakter ošetření bude opravdu hodně individuální a může se pohybovat od jedenkrát za měsíc u hodně vytížených koní až po jedenkrát za půl roku preventivně u těch, kteří nejsou využíváni tak intenzivně. Děkuji MVDr. Lence Zemanové za zajímavé informace, které jistě ocení nejen majitelé pracujících koní. Ačkoli prozatím působí především v rámci moravskoslezského kraje, v případě zájmu o konzultace stavu či aplikace některých výše zmíněných metod jí nečiní problém se za potenciálními pacienty vypravit i dále. Více informací o její činnosti můžete dále nalézt na webu či sociální síti Facebook. Stačí pouze zadat název, který její poslání dokonale vystihuje Dlaně pro tlapky a hřívy. Bc. Jana Stixová MVDr. Lenka Zemanová O autorkách: Bc. Jana Stixová Cvičitel SK Starý mlýn Opava-Kylešovice jana.stixova@seznam.cz MVDr. Lenka Zemanová Veterinární lékařka Dlaně pro tlapky a hřívy tlapky-hrivy@ .cz tlapky-hrivy.weebly.com Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 15

16 BYLA BYCH JAKO ZDRAVÁ ŠŤASTNĚJŠÍ? Světlo světa jsem spatřila v jedné z pražských porodnic. Netušíc, že k životu potřebuji víc kyslíku, než jsem do té doby měla, jsem se ocitla v inkubátoru. Měla jsem dětskou mozkovou obrnu, už napořád. Po dlouhé a pro mou maminku určitě náročné rehabilitaci, jsem se naučila chodit a dokonce i běhat. Pro zkvalitnění rehabilitace jsem začala navštěvovat školku spojenou s rehabilitačním stacionářem. Staral se tam o nás hodný pan doktor, kterému pomáhaly hodné sestřičky. A ten měl kamarádku, také lékařku, která se rozhodla, že v jezdeckém oddíle, do kterého docházela, začne s hiporehabilitací. A nabídla svému kolegovi, že by to byla ideální forma rehabilitace právě pro děti ze stacionáře. Tak děti začaly chodit na koníčky. U toho jsem samozřejmě nemohla chybět. Přemluvila jsem maminku a jedno nedělní odpoledne jsme s rodiči vyrazili na koně do Braníka To odpoledne si budu pamatovat asi do konce života. Když jsme přijeli, odváželi zrovna jednoho koně do veterinární nemocnice. Už se nevrátil. Kůň odešel a přišla jsem já, no to je tedy náhrada. Už po pár měsících ježdění si paní doktorka všimla, jak mi sílí nohy, zlepšení bylo vidět na první pohled. Tak jsem sílila, rostla a hlavně jezdila dál na koni. V oddíle se v té době provozovala i voltiž. Voltižní koně a jejich trenérky jezdili každé léto na tábor. Paní doktorka nabídla našim, že bych mohla jet také. A tak jsem se tehdy dostala na svůj první votližní tábor. Dnes už jich mám za sebou 17. Čtrnáct dní koukat na holky, jak cvičí na koni jako opravdové krasojezdkyně, to byl zážitek. Chtěla jsem umět cvičit jako ony. Holky mě vzaly mezi sebe a musím říct, že jsme byly a pořád jsme dobrá parta. Pomáhaly a radily mi do začátků. Nejlepší a nejdůležitější bylo, že holky byly zdravé, protože se všechny staly mými vzory. Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 16

17 Asi v roce 1998 se mezi sportovní paradiscípliny přidala paravoltiž. Přišly první závody, první vítězství, první prohry, první vyhraná mistrovství republiky. Ale ono nejde o to, kolikátí skončíte, jde o to, jestli se každou zimu naučíte nové cviky. Nebo jestli ty staré zlepšíte. Jestli ty cviky dokážete dělat tak, abyste neublížili ani sobě ani koni. Na přelomu základní a střední školy mě paní doktorka začala učit jezdit v sedle a došlo na paradrezuru. Paradrezura není žádná sranda, je to mnohem těžší než voltiž, protože jsem to já, kdo rozhoduje, kam se pojede, kdy se nakluše a kdy zase přejde do kroku. To se mi daří s většími či menšími úspěchy. Ale to druhý místo z paradrezurního mistrovství v roce 2009 a první z roku 2011 ještě pořád hřeje i po letech. Stejně bych nic za život s koňmi nevyměnila. Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. S koňmi můžu řešit svoje radosti a starosti. Stylem nech to koňovi se mi už kolikrát v životě vyplatilo. Po úspěšném absolvování České Zemědělské Univerzity nastalo období co dál. Rozhodla jsem se odjet na nějaký čas jako dobrovolnice do Nizozemí konkrétně do části koním zaslíbené, Frýska. I když na koních momentálně nejezdím, chtěla bych na jaře začít u nás na farmě vozit děti. A třeba pomohou zas někomu jinému, jako pomohli mně. A i když jsem daleko, patří mému mateřskému oddílu s jeho čtyřnohými a dvounohými obyvateli má každodenní vzpomínka, protože oni jsou má druhá rodina. A tu třetí jsem našla ve Frýsku. Kdoví kde bych byla a čím bych se zabývala, nebýt mého handicapu? Myslím, že je to nesprávně položená otázka. Je lepší se zeptat, zda bych byla jako zdravá šťastnější. Myslím, že asi ne. Protože bych nepotkala tak skvělý lidi a nebyla bych mezi koňmi. Hana Roubíčková Foto: archiv autorky Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 17

18 ROZHOVOR Na letošní konferenci chyběl příspěvek o sociální hiporehabilitaci. Přednášející se museli omluvit, a tak Vám alespoň zprostředkujeme rozhovor mezi dcerou a matkou o vzniku příručky o sociální hiporehabilitaci jakožto školní práce. Vando, v roce 2012 ses přihlásila do školní soutěže s projektem. Pokračovala jsi v roce 2013 účastí ve středoškolské odborné činnosti (SOČ). Jak se jmenovala tvoje práce? V prvním jmenovaném roce se práce nazývala stručně Sociální hiporehabilitace (SH). Co se týče této práce, bylo to takové hledání se. Bylo to další objevování této nové metody. Zajisté jsem tím se svými konzultantkami - tebou, mami, Mgr. Kateřinou Süsserovou a Mgr. Petrou Poláčkovou položila základní kámen mé následující práci. Ta vznikala k roku 2013 a nesla název Sestavení příručky o sociální hiporehabilitaci. K vytvoření nové práce jsem se rozhodla pro neúspěšnost mé předešlé práce, která byla shledána jako nedostačující. Nerada za sebou nechávám věci nedotažené. I když jsem kvůli tomu prožívala v průběhu dvou let měsíce plné stresu, ty zkušenosti jsou k nezaplacení. I přesto, že svoji druhou práci považuji za jednu z primitivnějších, jsem na ni velice pyšná. Jsem vděčná za každou příležitost o tomto projektu mluvit, či jinak se k němu vracet. Pamatuji se, jak jsem tě doprovázela na okresní kolo v Hradci Králové spolu s tvojí profesorkou Mgr. Petrou Poláčkovou. Využiji možnosti, vyjádřit ji své díky. Vedla mě po formální stránce. Kladla mi otázky, které mě nutily zamýšlet se nad podstatou mé práce. Ještě v nočních hodinách, v těch nejpernějších chvílích, mi posílala povzbudivé y. Ty mě hodně motivovaly. Byla jsem ráda za takový přístup. Uklidňovalo mě to, protože jsem věděla, že můj konzultant za mnou stojí. Byla otevřená všemu. Navštívila léčebnou lekci. Uvědomuji si její odvahu pustit se do práce o něčem tak novém a již tehdy lehce zpochybňovaném jako byla sociální hiporehabilitace. A jak to pokračovalo dál? U první práce v roce 2012 to skončilo hned ve školní soutěži. V roce dalším s druhou prací to bylo o něco lepší. Práce prošla školní soutěží (škola První soukromé jazykové gymnázium v Hradci Králové) a pokračovala do soutěže SOČ, kde došla až do krajského kola. Cestou byla ještě upravována. Po krajském kole se práce uložila do šuplíku. Dnes je Příručka sociální hiporehabilitace studijním materiálem pro zájemce o SH, čímž splnila svůj účel. Ještě v listopadu 2013 byla uvedena na studentské konferenci Vědění mladým v Pardubicích. V současnosti zvolna přemýšlím nad další formou pokračování této práce. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 18

19 Vando, jsi moje dcera, co si myslíš o tom, do čeho se pustila tvoje maminka? Před třemi lety na střední škole jsem si vybrala přírodovědné zaměření. Jedinými skutečnými a přínosnými obory pro mě byla matematika, fyzika, chemie a biologie. Postupem studia jsem zjišťovala, že tyto krásné vědy jsou však na mě příliš složité, alespoň co se týče školního systému. Pátrala jsem tedy dál, jakým směrem se ubírat. A v té době už jsem pracovala na školním projektu o SH. Po dvou letech práce, kdy jsem se zaobírala dětmi z dětských domovů a jinými sociálně znevýhodněnými, jsem začala chtít pracovat jako vychovatel v dětském domově. Cítila jsem to tak. No a právě toto povolání, kdy se zabýváte dětmi, se kterými nemáte nic společného, mohli by vám být lhostejní a raději byste se jednou plně věnovala dětem vlastním, tak právě toto povolání jsem si musela sama před sebou obhájit. A obhájila. Smysl práce se společensky znevýhodněnými, a obzvlášť s mladistvými, vidím v tom, že jednou to budou lidé, kteří budou tvořit náš národ a tedy podstatnou část společnosti. Jednou, až budu v důchodu, oni se o mě budou starat a budou na mě vydělávat. Chci, aby mě pustili v autobuse sednout. A k tomu je zapotřebí dobré výchovy, ke které přispívá nejen kůň. Pomocí koně tomu přispívá také má mamka. Ukazuje dětem správné hodnoty a s dobrým úmyslem se snaží o jejich rozvoj. Ano, souhlasím s činy mé maminky. Je dobře, že mi tuto cestu ukázala. Děkuji. S Vandou Svobodovou si povídala Jindřiška Svobodová Foto: archiv autorky Inzerce Nabídka neměckých HIPORERAHABILITAČNÍCH MADEL s jedním úchopem, která se hodí na každou šířku koňského hřbetu (mají klouby). Madla jsou lehká, vyrobena z velmi kvalitní a jemné kůže. Dále sedlářství nabízí speciální oporu bar nasazovanou na madla, viz fotografie. Celková nabídka sedlářství v angličtině zde. Komunikace je možná v němčině a angličtině. V současné době je používá sdružení Svítání, podrobnější info je možné získat na os-svitani@ .cz. Pro členy ČHS sedlářství nabízí slevu 8 %. Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 19

20 TERAPEUTIČTÍ MINIKONÍCI V AKCI Hiporehabilitace s použitím velkých koní se dnes dělá běžně. Nás, členy občanského sdružení Minifarma ve městě ale napadlo využívat naše nejmenší koňské kamarády na pomoc těm, kteří z různých důvodů kontakt s velkým zvířetem mít nemohou, nebo kvůli strachu nechtějí. Proto dvakrát týdně naložíme náš mini terapeutický tým do koňského přívěsu a vyrážíme potěšit ty, na které se v dnešní době stále častěji zapomíná. Jsou to převážně lidé staršího věku, nemocní a ti, kteří se nedokáží postarat sami o sebe, žijící v ústavech sociální péče. Když přijde toužebně očekávaný den naší návštěvy, klienti netrpělivě vyhlížejí auto s přívěsem, ve kterém cestují naši zvířecí přátelé. Jsou to dva minikoníci Henrika a Barbie, dva pejsci Dasty a Alex a miniprasátko Čuník, které si umí za pamlsek sednout, přiběhne na zavolání a nechá se pomazlit. Obyvatelé ústavu nás radostně vítají už u brány. S odhodláním pomáhají naše zvířátka vyložit, nasadit ohlávky a bandáže minikoníkům a Čuníkovi společně složí ohrádku. Terapie následně probíhá tak, že každá terapeutka s minikoníkem nebo pejskem pozve jednoho z klientů, aby si vedl svého zvířecího kamaráda na procházku po parku v areálu ústavu, přičemž si příjemně povídají. Pak přijde pro klienty určitě ten nejočekávanější okamžik, kdy Č a s o p i s H I P O r e h a b i l i t a c e strana 20