Název: Odlišné dítě Autor: Jana Drtilová, František Koukolík

Transkript

1 Název: Odlišné dítě Autor: Jana Drtilová, František Koukolík Nakladatelství: Vyšehrad, 1994 Stav: neskenováno, Mona Elisa Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * Ústřední knih. Pef UK Napsali: MUDr. František Koukolík, DrSc. MUDr. Jana Drtilová (c) MUDr. František Koukolík, DrSc., MUDr. Jana Drtilová, 1994 ISBN OBSAH PŘED ÚSVITEM / O vlivech dědičnosti /...8 TAK POBĚŽ! / O hybnosti neboli motorice /...16 KDYŽ BEREME ROZUM / Vývoj poznávání l... 2A MÁM TĚ RÁDA / Vývoj citového života l....^ž. O DOBRU A ZLU / Vývoj morálního života /...40 NEPOSEDÍ/ Porucha pozornosti s hyperaktivitou /...48 BOJÍ SE... / Plaché, úzkostné a smutné děti /...56 NÁSILÍ / Násilné chování a kriminalita /...64 MNOZÍ UVAŽUJÍ, NĚKTEŘÍ UČINÍ/ O sebevraždě / ALE TO ČTENÍ / Poruchy vývoje řeči a jazyka /...81 MILOVÁNÍ/ O sexualitě a lásce /...86 SKUTEČNÉ PEKLO / O závislosti na alkoholu a drogách /.93 PŘISTUP BLÍŽE! / O neobvyklých zkušenostech a nových náboženských hnutích l... AQ2 JE DIVNÝ / Vývoj poruch osobnosti. Schizofrenie / MÁMO, TÁTO / O dětech a rozvodu a dětech odolných /..120 NEJTĚŽŠÍ ŽIVOT / Dětí, kterým se ubližuje / PŘEDMLUVA Odlišné děti zná každý učitel, rodiče z nich bývají nešťastní. Nadání těchto dětí může být snížené i mimořádné, mohou být plaché, smutné, útočné, mít kriminální sklony, být závislé na alkoholu a drogách. Mohou za sebou mít sebevražedný pokus nebo o něm uvažovat. K potížím někdy stačí, jsou-li leváky nebo mají-li vývojovou poruchu čtení.

2 Autoři přinášejí část výsledků světové vývojové psychologie a neuropsychologie posledních patnácti let spolu s rozsáhlými klinickými zkušenostmi. Knížka není učebnicí ani příručkou. Je myšlena jako setkání mezi vědeckou teorií a dětskou psychiatrií na straně jedné a někdy velmi tvrdou každodenností dětí, rodičů i učitelů na straně druhé. MUDr, Jana Drtilová MUDr. František Koukolík, DrSc. PŘED ÚSVITEM O vlivech dědičnosti GENY A JEJICH PORUCHY Pokud byste se podívali na kteroukoli tkáň svého těla mikroskopem, viděli byste, že ji tvoří rozmanité druhy buněk. Při velkém zvětšení je zřejmé, že je uvnitř každé buňky jádro. V buněčných jádrech je v podobě vlákna svinutá DNK, deoxyribonukleová kyselina. Kdybyste ji dokázali z jádra vytáhnout, měřilo by její vlákno více než dva metry. DNK je nositelem dědičnosti. Její různě dlouhé a rozmanitě uspořádané části - můžeme si je nejlépe představit jako různý počet"článků řetězu - určují jednotlivé vlastnosti buněk, tkání, orgánů i celých těl. Části DNK, které buď samy nebo ve spolupráci s jinými podobnými kousky řetězu DNK určují jednotlivé vlastnosti živých tvorů,se jmenují geny. Počet genů u člověka se nejčastěji odhaduje na Jednu polovinu získáváme od otce.tu druhou od matky. Geny určují, zda budeme muži, nebo ženami, jakou budeme mít barvu pleti, očí, krevní skupinu a spoustu dalších vlastností. Asi třicet tisíc genů, málem třetina celého počtu, staví mozek. Určuje tím jeho základní vlastnosti. Některé v obrysech, jiné v překvapivých podrobnostech, a to na celý život. Popletený, poškozený nebo ztracený gen, případně gen navíc, může znamenat popletenou, poškozenou nebo ztracenou vlastnost, zrovna tak jako nějakou vlastnost navíc. Mohou se totiž uplatnit činnosti jiných genů, které jsou za obvyklých okolností bržděné. Geny může ovlivnit velký počet nejrozmanitějších vlivů. Za obvyklých okolností uvažovaných v lékařství má většina jejich ovlivnění nepříznivé důsledky. Nejnebezpečněji ovlivňuje geny ozáření rentgenem nebo radioaktivní ozáření a mnoho vlivů chemických. Mnohé z nich v našem životním prostředí přibývají. S nimi pravděpodobně přibývá počet nejrozličnějších vrozených vad. V současnosti je známo několik tisíc chorob, jejichž podkladem jsou poruchy genů. Mnohé z nich jsou vzácné, jiné časté, řada postihuje nervový systém, a tedy i mozek. Důsledkem jsou nervové a duševní poruchy, které se mohou projevit hned po narození, také však o desítky let později, v dospělosti nebo i ve stáří. Některé z těchto chorob se dědí - přecházejí z rodičů na děti. Jejich dědičnost je v některých případech jednoduchá, v jiných složitá. Příkladem dědičné choroby, která ovlivnila dějiny, je druh chorobné krvácivosti, který se jmenuje hemofilie. Dědičnou vlohu přenášejí ženy, u nichž se však nemoc neprojevuje. Projevuje se u jejich synů. Stačí jen malé poranění a důsledkem je těžké krvácení, které může ohrozit život. Dědičná vloha hemofilie, kterou do svého rozsáhlého rodu vnesla anglická královna Viktorie ( ), s ohledem na vzájemnou spřízněnost tehdejších evropských panovnických rodů, postihla careviče Alexeje, jejího pravnuka, syna Mikuláše II., posledního ruského cara. Carevna byla na Alexejovi mimořádně citově závislá. Lékaři si s jeho krvácením vůbec nevěděli rady. Tehdy vstoupil do života carské rodiny, a jejím prostřednictvím do osudů Evropy, negramotný ruský mužik a šarlatán Rasputin. Byl zřejmě vynikajícím psychologem. Vytvořil si pověst svatého muže konajícího zázraky. S touto pověstí se dostal na carský dvůr, protože pověrčivá carevna došla k přesvědčení, že je to jediný člověk, který Alexejovi pomůže. Rasputinovi se podařilo jedno z těžkých carevičových krvácení zvládnout. Je známo, že zklidnění hemofilika, vedle velké krevní ztráty, další krvácení omezuje. Carevna považovala Rasputinův čin za důkaz jeho zázračných schopností. Důsledkem byl

3 mimořádný Rasputinův vliv, který prostřednictvím carevny vykonával na cara i na generální štáb ruské armády. Rasputinova rozhodnutí byla v těchto otázkách často absurdní. Spolu s jeho zcela amorálním chováním vedla několik důstojníků k atentátu, který stál Rasputina život. U jiných, daleko častějších, tělesných a duševních chorob jsou pravidla dědění mnohem složitější a často známa jen nepřesně. Do této skupiny spadá například schizofrenie, jedno z nejčastějších onemocnění, postihující přibližně jednoho člověka ze sta, patrně ve všech dobách a na všech místech Země. Dědičnými poruchami se zabývají genetické poradny. Máte-li podezření, že se ve vaší rodině dědičná vada vyskytuje, je rozumné takovou poradnu vyhledat. TO DÍTĚ JE CELÝ DĚDEČEK Polovinu genů dědíme po matce, druhou po otci. Naše maminky a tatínkové však také zdědili poloviny počtu genů po svých rodičích. Každé vnouče nosí čtvrtinu počtu genů babičky z matčiny strany, čtvrtinu z babičky ze strany otcovy a zbylé čtvrtiny pocházejí z dědečků. O genech a vlastnostech, které geny určí, se říkává něco podobného jako o hazardní hře - ruletě :" Nemá paměť ani charakter!" Všichni bychom si přáli, aby naše děti dědily jen ty vlastnosti, které považujeme za žádoucí. O jiných nechceme slyšet. Jenže geny našich otců a maminek, stejně jako našich prarodičů i praprarodičů, se promíchávaly zcela náhodně. Jako je tomu s ruletou. Proto se stává, že v našem dítěti náhle můžeme spatřit tělesné podobnosti i obrysy některých duševních vlastností po předcích, na něž bychom rádi zapomněli. Ještě jednu základní skutečnost si málokdo z nás v každodennosti uvědomuje, přestože naši každodennost tak rozsáhle ovlivňuje. Jsme potomky svých vývojových předků. Například od našeho nejbližšího vývojového příbuzného, jímž je šimpanz, nás odděluje několik desítek milionů let vývoje, ale pouze kolem jednoho procenta dědičné informace. Mnohé základní prvky chování - například vztah k dětem, druhému pohlaví, rozdělení moci ve skupině, příbuzným a lidem, kteří příbuzní nejsou, útočnost, úzkost.vztah k lidem považovaným za cizí, jsou podloženy vlastnostmi, jež máme se svými vývojovými předky blízké nebo i společné. Někdy je to lépe vidět na našich dětech, zejména jsou-li velmi malé. Tyto základní vývojově zděděné vlastnosti mívají nenápadný, o to však mohutnější vliv, který si bezprostředně neuvědomujeme, v dobrém i ve zlém. Jestliže je nerespektujeme, obyčejně se to vymstí, někdy až po velmi dlouhé době. Jedním z příkladů je kojení. Celé dějiny lidské matky kojily, a pokud nemohly, našly si kojnou. V našem století vznikla nej- 10 méně na jednu generaci představa, že se kojení dá nahradit umělou výživou. Bylo zapotřebí několika desítek let a neznámého, velmi velkého počtu poškozených dětí, než se zjistilo, že je umělá výživa nanejvýš náhradním řešením. V mnohých ohledech se mateřské mléko nedá nahradit už co do výživných vlastností a přenosu ochranných látek. Ničím se však nedá nahradit citová vazba vznikající v průběhu kojení mezi citově nepoškozenou, rozvinutou matkou a novorozencem. GENY STAVÍ MOZEK Nejnovější výzkum říká, že v lidském mozku je miliard nervových buněk. Kůra lidského mozku, připomínající povrch jádra vlašského ořechu, jich obsahuje většinu. Všechny jsou potomstvem jediné otcovské a jediné mateřské buňky, spermie a vajíčka. Kůra lidského mozku vzniká přibližně 120 dní. Během pouhých stodvaceti dní vzniká pětadvacet miliard jejích nervových buněk, které putují s přesností několika tisícin milimetru na vzdálenost mnoha centimetrů přesně tam, kam mají. Nadto jich v průběhu tohoto času vzniká mnoho rozmanitých druhů s mnoha rozmanitými vlastnostmi. V celém vesmíru není známa složitější, dokonalejší, a tak zázračně přesná

4 událost jakou je vznik a vývoj lidského mozku.zejména jeho kůry. Do takto jemně sladěné složitosti může zasáhnout - často nepříznivě - mnoho vlivů. Některé skupiny nervových buněk nevzniknou, nebo vzniknou odchylně, případně doputují jinam, než měly. Také se může stát, že se svými výběžky odchylně zapojí s jinými skupinami nervových buněk - nebo se vůbec nezapojí. Pokud je taková porucha malá, neprojeví se. Pokud je větší, může se projevovat nejrozmanitějšími obtížemi. Například souviset se vznikem epilepsie neboli padoucnice, nebo vývojovou poruchou čtení - dyslexií, schizofrenií a mnoha dalšími onemocněními. Putování a zapojování nervových buněk vyvíjejícího se mozku rozsáhle ovlivňují rozmanité hormony, jak mateřské, tak vlastní hormony vyvíjejícího se plodu. Například pohlavní žlázy vyvíjejícího se plodu mužského pohlaví vyrábějí v některých vývo- 11 jových obdobích stejné množství mužského pohlavního hormonu jako u dospělého muže. Mužský pohlavní hormon se u lidských plodů podílí například na ovlivňování rychlosti vývoje levé a pravé mozkové poloviny. Důsledkem je odlišný výskyt leváctví u chlapců a dívek spjatý s tím, že chlapci jsou častěji než dívky postiženi například koktavostí a vývojovou poruchou čtení. Počet útočných chlapců a později mužů je také podstatně vyšší, než je počet útočných dívek a žen, mužské pohlaví je nositelem těžší kriminality než pohlaví ženské. Velmi nepříznivě ovlivňují vývoj mozku svého nenarozeného dítěte nastávající maminky pijící alkohol nebo požívající jakékoli medikamenty bez doporučení lékaře, včetně vitaminů! Nemluvě o matkách, které propadly drogám. V poslední generaci se objevila nová nemoc - postižení lidského plodu tím, že matka pila alkohol ve větším množství. Obličej těchto dětí je znetvořený, jejich inteligence velmi nízká a stav nelze napravit. KDY ZAČÍNÁME VNÍMAT? Od nejstarších dob lidé přemýšleli, kdy začne lidský plod vnímat. Mnozí si představovali, že lidský plod po celou dobu vývoje nevnímá, případně spí. Na svět pak dítě přichází jako nepopsaná vosková tabulka, do níž se budou vrývat životní zkušenosti. Filozof Jean Jacques Rousseau ( ), který odevzdal vlastní čtyři děti do sirotčince, přestože napsal knihu o výchově, jež ovlivňovala na dlouhou dobu mysl velké části Evropy, byl přesvědčen, že lidský plod je něco jako pulec bez života. Nejrozmanitější mudrce všech dob by z těchto představ mohly vyvést všechny maminky, které si povšimly, že při náhlém nenadálém zvuku sebou od určitého období těhotenství jejich nenarozené dítě pořádně pohne. Větší část nitroděložního života lidský plod skutečně prospí. Dokazuje to elektromagnetické chování jeho mozkové kůry. Navíc má sny, ale nikdo neví, co se mu zdá. Čím je vyvinutější, tím delší období bdí. Pohybuje se, a dokonce si strká palec do pusy. Zdá se, že budoucí praváci si častěji do pusy strkají palec pravé než levé ruky. Dokazuje to 12 vyšetřování ultrazvukem, které většina nastávajících maminek zná. Už od roku 1925 se ví, že lidský plod je v průběhu nitroděložního vývoje schopen jednoduchého učení, od poměrně raných vývojových období. Jde o učení, kterému se dá česky říci zvykání. Jestliže v blízkosti bříška maminky v pokročilejším stupni těhotenství zazní silnější zvuk, třeba zahoukání automobilové houkačky, dítě se prudce pohne. Když se podnět opakuje, je odpověď menší, jakoby si nenarozené dítě zvykalo. V posledních týdnech těhotenství lidský plod vnímá a pamatuje si hudbu. Rozlišuje zvuk lidské řeči

5 od zvuků, které řečí nejsou, i když samozřejmě nechápe její smysl. Prokázalo se, že rozlišuje zvuk hlasu vlastní maminky od zvuku hlasů jiných žen. Dá se to poznat na změně chování čerstvě narozených dětí. Děti, které v posledních týdnech před narozením naslouchaly jednoduché hudbě, ihned po narození přestanou křičet a roztáhnou paže, jakmile stejnou hudbu uslyší znovu. Děti, které naslouchaly hlasu vlastní maminky, která jim v posledních týdnech před narozením četla jednoduchou pohádku, změní rytmus sání při kojení, jakmile ji uslyší znovu. Rytmus nezmění, uslyší-li hlas jiné ženy. Podnikaví lidé na tom založili myšlenku univerzity pro nenarozené děti. Prodávají se magnetofonové kazety, na nichž jsou nahrány celé programy pro ještě nenarozené děti, které je učí např. cizím jazykům. My však máme za to, že se to, čemu říkáme přirozený vývoj, nemá uspěchávat. DĚDIČNOST A UČENÍ Spor o vztah dědičnosti a učení je snad jedním z nejstarších filozofických a vědeckých sporů vůbec. Krajní zastánci vlivu dědičnosti nachování člověka mívali za to, že dědičnost má zcela rozhodující význam, na nějž naše zkušenost nemůže mít příliš velký vliv. Krajní zastánci vlivu učení na lidské chování dokazovali, že je tomu opačně - dědičné vlohy téměř žádný vliv na lidské chování nemají, vše záleží na výchově a učení. Názor o převažujícím vlivu výchovy a učení na lidské chování byl 13 názorem evropského osvícenství, druhá polovina devatenáctého století se více klonila k vlivu dědičnosti. Téměř celé naše století se vrátilo k přesvědčení o podstatně větším významu výchovy, zkušenosti a učení na lidské chování, než by měl být vliv dědičnosti. Spor míval často politické, právní i morální rozměry. Jedna krajnost pak dokazovala, že jsou lidé, kteří se už zločinci narodili, a nedá se s tím nic dělat. Druhá pak u násilně se chovajících jedinců někdy doslova křečovitě hledala zanedbávání v rodině. Přesnější představy o vztahu dědičnosti a učení k lidským vlastnostem začaly přinášet až soudobé studie prováděné zejména na jednovaječných a dvouvaječných dvojčatech. Jedno-vaječná dvojčata jsou vlastně dvě kopie téhož jedince. Dvojčata dvouvaječná mají polovinu genů společných. Druhá světová válka způsobila, že mnoho jednovaječných dvojčat osud brzy po narození rozdělil, a byla vychovávána ve zcela odlišných rodinách a jiných kulturních prostředích. Podobně se dělá výzkum s adoptivními dětmi v případech, kdy jsou známi jejich biologičtí rodiče. V případech odděleně vychovávaných dvojčat i dětí adoptivních je možné dobře zkoumat, jaký je vztah dědičnosti a výchovy, tedy zkušenosti, učení k lidským vlastnostem. Úvaha je prostá. Pokud má na některé vlastnosti větší vliv dědičnost než učení, pak by se dvojčata vychovávaná po dlouhou dobu ve zcela odlišných prostředích měla v těchto vlastnostech vzájemně velmi podobat. Pokud by měla větší vliv výchova, učení, pak by se v těchto vlastnostech měla spíše odlišovat. S adoptivními dětmi je to podobné. Pokud by na jejich vlastnosti měla větší vliv dědičnost než výchova, pak by se bez ohledu na druh rodiny, do níž byly přijaty, měly jejich vlastnosti více podobat vlastnostem jejich biologických než adoptivních rodičů. Zjistilo se, že vliv dědičnosti na některé lidské vlastnosti - včetně snadnějšího onemocnění - je větší, než si během našeho století kdokoli představoval, ale není úplný. Ukazuje se, že se spíše než jednotlivé vlastnosti dědí jejich svazky nebo směry jejich možného vývoje, nadto v poměrně širokých mezích. Z vysokého podílu se dědí svazek vlastností, kterému běžně říkáme inteligence. Snad nejpřesnější popis je, že dědičnost postaví něco jako meze 14 schopností, ale značně široce. Dobře vedené dítě pak v rámci svých dědičně omezených schopností může dokázat více, než dítě vychovávané špatně, které své dědičně získané možnosti nevyužije ani z menší části.

6 Jak je nutné uvážit vlivy dědičnosti na lidské vlastnosti, ukazují nezdařené adopce. Po dvou letech čekání si konečně dva středoškoláci, třicetiletá žena a třiceti pěti letý muž, osvojili krásného ročního chlapce. Oba rodiče byli úspěšní v zaměstnání i v běžném životě. Tvořili harmonický pár. Po sedmi letech manželství byli přesvědčeni, že jim k naplnění chybí dítě. O rodičích svého adoptovaného syna se nedozvěděli nic. Ani po jejich vlastnostech nepátrali. V synových patnácti letech na psychiatrické ambulanci zmínili pouze skutečnost, že biologickou matkou chlapce byla mladistvá snědá chovankyně dětského domova. Biologický otec nebyl znám. Chlapec tělesně prospíval. Jeho nápadnou živost, nesoustředěnost a nestálost rodiče zprvu chápali jako projevy silné osobnosti a životaschopnosti. Vývoj chlapcových obtíží, který se projevoval prospěchovým selháváním a dalšími poruchami chování a přizpůsobivostí, rodiče přikládali svým výchovným chybám. Nadto se u chlapce začala dosti bouřlivě a s ohledem na náš "průměr" poněkud předčasně projevovat jinak zdravá sexualita, dle našich představ právě rychlostí vývoje patřící do jiného kulturního, případně etnického okruhu. V tomto ohledu se rodiče poněkud podobali upřímně překvapené kvočně, která vyseděla kachňátko. Chlapec odešel z domova a začal žít po svém, způsobem, s nímž se jeho adoptivní rodiče nebyli s to smířit. Přestože v žádném ohledu chlapec nebyl "případem" pro psychiatra, sexuologa, právníka nebo dokonce policii, byla odlišnost způsobu jeho života taková, že se jeho adoptivní rodiče po celou další dobu cítili rodičovsky neúspěšní, což u adoptivní matky způsobilo výrazné duševní obtíže. TAK POBĚŽ! O hybnosti neboli motorice Přesnému zacílení pohybů slouží mozeček, také nazývaný malý mozek. Důsledky poškození činnosti mozečku jsou zřejmé například v potácení a setření řeči lidí opilých. Pohyb je jednou ze základních vlastností, kterou se živé bytosti odlišují od neživých. Kdo by neobdivoval pohyby prstů dobrého houslisty nebo tanečnici. A přitom i tyto talenty se jednou narodily, byly bezmocné, neuměly se posadit nebo na něco dosáhnout. S jakou pozorností sledujeme, kdy a jak se naše děti posazují, jak jsou obratné při hře, sportování nebo zvládání prvních řemeslných úkonů. Potřebují k tomu zdravě vyvinuté kosti, klouby, svaly a nervové systémy, které hybnost řídí. * ŘÍZENÍ HYBNOSTI Levá polovina mozku řídí pohyby pravé poloviny těla, pravá mozková polovina řídí pohyby levé poloviny těla. Povely, které obě mozkové poloviny vydávají, běží po svazcích nervových vláken, což jsou výběžky nervových buněk, do páteřní míchy. Odtud pak k příslušným svalům. Poškození tohoto systému v některé mozkové polovině vede k poškození pohyblivosti opačné poloviny těla. U lidí dospělých jsou nejčastější příčinou těchto změn cévní mozkové příhody. Větší poškození nebo přerušení míchy vede k ochrnutí těla pod místem přerušení. V mozkových polovinách se nařízení hybnosti podílejí některé části mozkové kůry včetně jejich spojení. Jejich činností je volní rozhodnutí k pohybu, zda tedy nějaký pohyb uděláme, nebo neuděláme, a jeho základní plán. Poškození těchto částí působí obtíže při volním rozhodování a vypracování plánu složitějších pohybů. Vláčnosti a plynulosti pohybu slouží činnost rozsáhlých oblastí skrytých v hloubce mozku. Jejich poškození způsobuje například nezvladatelné hadovité pohyby nebo různé druhy třesu. Souhrnně se tyto oblasti jmenují bazální ganglia. VROZENÉ A ZÍSKANÉ PROGRAMY

7 V přirovnání - ale nic víc než v přirovnání - je možné říci, že se řízení hybnosti podobá programům počítačů. S mnohými přicházíme na svět, zdědili jsme je po vývojových předcích. Novorozenec umí sát, hýbe hlavou a končetinami, sleduje očima předmět, rytmicky dýchá. Z vrozených programů vyrůstá lidská schopnost posadit se, chodit po dvou, uchopit předmět mezi palec a ukazováček. Podle toho, v jakém pořadí a rychlosti se tyto schopnosti při vývoji dítěte objevují, se dá usuzovat na zdravý vývoj jeho nervové soustavy. Vrozené, víceméně automatické druhy hybnosti jsou tedy ve vývoji postupně překrývány košatěním hybností, které z nich vyrostou. Z necílených pohybů nožiček se objeví chůze. Z této druhé, vyšší úrovně hybnosti vyrůstá třetí, ještě vyšší. Jsou to ty druhy pohybů, jež nás nejen udělaly lidmi, ale které nadto umožňují, abychom se vyvíjeli dál. Z chůze a běhu se vyvine složitý tanec, ze zacíleného uchopení předmětu mezi ukazováček a palec a mnoha dalších složitých účelných pohybů vyrůstá lidská schopnost užívat a tvořit nástroje. Jestliže jsme na počátku řekli, že levá mozková polovina řídí pohyby pravé poloviny těla a naopak, musíme nyní zdůraznit, že to platí pro zmíněné první dvě úrovně hybnosti, pro vrozené, automatické programy a pro jejich rozvoj po narození. Pro třetí, nejvyšší úroveň hybnosti, které se říká složité naučené pohyby, to neplatí. Složité naučené pohyby obou polovin těla řídí u lidí obvykle jen jedna mozková polovina, nejčastěji levá. Mezi složité naučené pohyby patří například pohyby, které umožňují mluvit, schopnost zamávat na pozdrav, přežehnat se znamením kříže, zapnout si knoflíky, ale také pohyby nutné k zvládání a výrobě nástrojů, jakož i celé pohybové sestavy. Příkladem pohybové sestavy může být třeba zapálení svíčky nebo příprava kávy Porušení systému řídícího složité naučené pohyby v levé mozkové polovině způsobí jejich poruchu na obou polovinách těla, nikoli jen na polovině pravé. Vazba řízení složitých naučených pohybů na levou mozkovou polovinu je zřejmé důsledkem polidštění a souvisí s tím,že se na levou mozkovou polovinu u většiny lidí rovněž váží řečové schopnosti - mluvení i chápání mluvené a psané řeči. Na vazbě řeči a schopnosti vykonávat složité naučené pohyby oběma polovinami těla řídícími systémy jen levé mozkové poloviny se podílí jak dědičnost, tak řada okolností při nitroděložním vývoji lidského plodu. Zevně se tato skutečnost projevuje praváctvím. Odchylky od tohoto nejčastějšího vývoje vedou k nepraváctví nebo leváctví. VÝVOJ VROZENÝCH PROGRAMU V šestém měsíci života sedí děti bez podpory, pokud je někdo opatrně drží zavěšené za ruce, dokážou dělat krůčky, stojí a uchopí předmět mezi ukazováček a palec. V jednom roce postaví věž ze dvou kostek, samy chodí, dokážou udělat několik krůčků pozpátku, když upadnou, postaví se, čárají tužkou po papíře. V jednom a půl roce postaví věž ze tří kostek, dokážou jít po schodech, skáčou, napodobí čáru. Ve dvou letech postaví věž ze čtyř kostek, zvládnou stříhání nůžkami (s tupými konci.prosím), vteřinu vydrží stát na jedné noze, jezdí na tříkolce, podle předlohy nakreslí kroužek. Ve třech letech dokážou během třiceti vteřin nasypat do lahve deset kuliček, vydrží stát na jedné noze pět vteřin, umějí skákat na jedné noze a podle předlohy nakreslí křížek. Ve čtyřech letech dokážou vystřihovat podle jednoduché předlohy, na jedné noze vydrží deset vteřin, nakreslí podobu člověka složenou ze čtyř částí, a podle předlohy nakreslí čtverec. V pěti letech naskládají do lahve deset kuliček během dvaceti vteřin, dokážou napsat své křestní

8 jméno tiskacími písmeny, ze šesti kostek postaví schody, nakreslí postavu člověka ze šesti částí a podle předlohy nakreslí trojúhelník. V šesti letech jezdí na kole, tiskacími písmeny napíší své celé jméno, číslice od jedné do dvaceti, a jen některé z nich zrcadlově, lidskou postavu namalují složenou z devíti částí. V sedmi letech umějí vystřihovat i okrouhlé tvary, své celé jméno napíší psacím písmem, číslice od jedné do dvaceti bez zrcadlových podob, jsou schopné konstruovat ze stavebnice složitější tvary podle vlastního nápadu. NEROVNOMĚRNÝ A ZPOŽDĚNÝ VÝVOJ Podkladem vývoje jednotlivých hybných schopností je růst výběžků nervových buněk do délky, jejich košatění a budování spojů s jinými nervovými buňkami. Kromě toho postupná tvorba obalů některých systémů nervových vláken, které je podkladem rychlejšího vedení vzruchů. S obojím souvisícím dál složitější propojování jednotlivých oblastí mozkové kůry vzájemně na stejné i druhé straně mozku a propojování s oblastmi v mozkové hloubce. Složitost tohoto vývoje překonává všechny představy. Je řízen jednak dědičností, jednak učením, zkušeností. Můžeme si proto představit, že je vývoj hybnosti někdy nerovnoměrný nebo zpožděný, v některých nebo ve všech směrech. Včasné rozpoznání těchto odchylek je nesmírně důležité.- protože vhodnou rehabilitací je možné obvyklý vývoj často dohnat. Rodiče by proto měli trvat na přesném a pravidelném vyšetřování svých malých dětí v tomto ohledu. Dětští lékaři by v tomto ohledu měli plně využívat zkušenosti dětských neurologů. Nerovnoměrný, zpožděný nebo odchylný vývoj hybnosti bývá častou součástí složitějších odchylek. PRAVÁCTVÍ A LEVÁCTVÍ V přírodě je odlišena levá strana nebo levý směr od pravého počínaje chováním tak jednoduchých součástí, jako jsou elementární částice přes rostliny, zvířata, až po lidský mozek. Většina jednobuněčných organismů plovoucích ve vodě se otáčí doprava, většina šplhajících rostlin, například fazole nebo liány rovněž Není známo, proč tomu tak je, ale rozlišování pravého a levého směru je jednou z nejzákladnějších vlastností přírody vůbec. Pravá a levá polovina lidského mozku, podobné jako mozků vývojově vyšších obratlovců, se vzájemně odlišují stavbou i činností, naše mozky jsou tedy stranově nesouměrné. Je to důsledek vývoje trvajícího mnoho desítek milionů let. Odlišná činnost levé a pravé mozkové poloviny se dá prokázat už u domácí myšky. Pokusy i klinické zkušenosti dokázaly, že u většiny lidí jsou na l levou mozkovou polovinu vázány řečové funkce, to znamená ' schopnost vnímat, chápat a vyjadřovat řeč, dlouhodobá paměť í ve slovní oblasti, schopnost základních početních výkonů. \ Na pravou mozkovou polovinu je vázáno zpracovávání mimotělního prostoru, tedy kromě jiného naše prostorová orientace, vnímání, rozlišování a schopnost vyjadřování emocí.některé -schopnosti hudební a schopnost zaměřit na něco pozornost. Za obvyklých okolností obě mozkové poloviny trvale spolupracují. Předávají si informace početnými spojkami, tvořenými v souhrnu stamiliony nervových vláken, takže stranové rozlišování jejich činnosti je do jisté míry umělým schématem nebo důsledkem pokusu či onemocnění, I v

9 případech, kdy byly obě mozkové poloviny lidí rozděleny operací, která se provádí pro jinak neléčitelnou epilepsii, chová se pacient jako jeden člověk, nikoli lidé dva. Většina lidí je praváky, to znamená, že mají pravou ruku a nohu obratnější než levou a zaměřují pravým okem. Až na naprosté výjimky mají praváci vázány řečové funkce na levou mozkovou polovinu. Menšina lidí má obratnější levé končetiny a zaměřuje levým okem. Mluví se o čistém leváctví. 60 % čistých leváků má řečové funkce vázány rovněž na levou mozkovou polovinu, zbytek je má vázány na obě, vzácně jen na pravou mozkovou polovinu. Část lidí, zvláště v dětství, se chová bez stranové vyhraněnosti, mají stejně obratné (nebo neobratné) pravé i levé končetiny. Nejjednodušší je tyto lidi nazvat nepraváky. Nepravákům řídí "obratnější" končetiny levá, pravá, ale také obě mozkové poloviny. S vazbou řečové činnosti je tomu podobně. 20 Čistých praváků je v populaci kolem 70 %, čistých leváků a nepraváků zbytek. Praváctví a nepraváctví s leváctvím nejsou ostře ohraničené vlastnosti, přestože nám tak většinou připadají. Vyšetřování praváctví a leváctví se provádí několika typy testů, z nichž jeden má stupnici od minus sto bodů do plus sto bodů. Jestliže se za čisté praváctví považuje hodnota testu minus sto bodů a výše, čisté leváctví začíná až vysoko nad nulovým počtem bodů. Leváctví a nepraváctví doprovázejí vlastnosti považované v dospělém životě jak za výhodné, tak za nevýhodné. Mezi nepraváky je větší počet výtvarníků, architektů a profesionálních sportovců. Vyšší výskyt leváctví je mezi matematicky a hudebně nadanými jedinci. Nepraváctví a leváctví na druhé straně doprovází vyšší výskyt vývojových poruch učení, například dyslexii -vývojovou poruchu čtení, koktavost a vyšší sklon k některým duševním a tělesným onemocněním. Ve velkém souboru byl prokázán vztah leváctví k vyššímu výskytu koktavosti, nikoli k alergickým onemocněním. Pokud však leváci koktavostí stiženi byli, vyskytovala se u nich alergická onemocnění častěji. Je tedy vztah mezi koktavostí a alergiemi. Leváctví i nepraváctví doprovázené jak příslušnými talenty, tak příslušnými poruchami, se častěji vyskytuje u chlapců. Předpokládá se, že jde kromě jiného o důsledek vlivu mužského pohlavního hormonu na vyvíjející se mozek. Nepraváctví a leváctví je nutné chápat již s ohledem na počet těchto jedinců za zcela normální jev. Nejde tedy o nic odchylného od normy nebo dokonce patologického. Názor, že leváctví je něčím špatným, plyne pravděpodobně z magického myšlení předcivilizačních dob. Věcným jádrem tohoto náhledu mohla být okolnost, že většina našich předků brala předměty, které mohly být účinné jako zbraně, do pravé ruky. Předvedení prázdné pravé ruky, její podání, umístění hosta po pravé straně mohlo sdělovat, že člověk, který se tímto způsobem chová, nemá útočné úmysly. Levák nebo nepravák mohl tímto způsobem získávat záludnou výhodu. Přestože jsme zde odkázáni vesměs na dohady, zmíněné možnosti nasvědčuje umísťování hostů a oblíbených dětí po pravé straně ve všech mytologiích stejně jako v Bibli, zatímco strana leváje považována za zlověstnou a lotrovskou. Také slovo 21 sinister, které se z latiny dostalo například do angličtiny, v překladu znamená jak levostranný, tak zlověstný. Násilné přeučování leváků a nepraváků na praváky může vést k různému, někdy značně těžkému poškození řeči i intelektu. Přeučování obvykle doprovází v dítěti pocit viny a značně zvýšená hladina úzkosti. Pro násilné přeučování není jediný rozumný důvod. Dodnes se můžeme setkat s psychologicky poškozenými dospělými lidmi, kteří se narodili jako leváci. Vlastní rodiče jim uvazovali v raném dětství levou ruku za záda, protože považovali jejich zcela normální chování za

10 nepřirozené. DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA Dětská mozková obrna se nejčastěji projevuje rozmanitými poruchami hybnosti postihujícími obě nebo jenom jednu polovinu těla, někdy doprovázenými různým druhem a stupněm poruch vývoje duševního života. Onemocnění postihuje asi dvě děti z tisíce narozených. Hybnost jedné poloviny těla, pravé nebo levé, má změněnou asi třetina postižených. Příčina onemocnění není dobře známa. Předpokládá se cévní postižení vyvíjejícího se mozku na hranici druhé a poslední třetiny těhotenství, ale důvod postižení je nejasný. Vývoj mozku je dán vznikem, dělením a putováním miliard nervových buněk na rozmanité vzdálenosti do rozmanitých míst. Další možností dětské mozkové obrny by mohla být porucha vzniku, vývoje anebo zejména putování některých skupin nervových buněk. Jen v oblasti úvah zůstává opět příčina. Může být virová, stejně jako toxická. Vzácně je příčinou stavu porodní nebo raně poporodní mozkové postižení. Nejčastěji proběhnou těhotenství i porod zcela normálně, po několika měsících si rodiče všimnou odchylek ve vývoji hybnosti postihující buď všechny končetiny nebo jen jednu stranu. Stupeň postižení může být, jako u jakéhokoli jiného onemocnění, značně rozmanitý. Od lehkého, velmi dobře zvládnutelného včasnou, dobrou a dostatečně dlouhou rehabilitací, po postižení neobyčejně těžká. 22 Asi % dětí stížených jednostrannou mozkovou dětskou obrnou je nadto postiženo záchvatovým onemocněním rozmanité podoby - epilepsií, které je obvykle dobře léčitelné. Cévní postižení levé mozkové poloviny podle rozsahu a umístění u lidí dospělých působí poruchy řeči.slovní paměti.počítání, čtení, psaní a gestikulace. Postižení pravé mozkové poloviny působí poruchy zrakového zvládání prostoru, zaměřené pozornosti a paměti pro neslovní podněty. U dětí jsou důsledky odlišné. Vývoj jejich mozku, na rozdíl od lidí dospělých, totiž zdaleka není dokončen. Zjistilo se, že poškození paměti a inteligence u dětí s dětskou mozkovou obrnou postižených na levé nebo pravé polovině těla není zdaleka závislé na poškození hybnosti, ale na přítomnosti záchvatové činnosti mozku, která se může bud1 projevovat viditelné, klinicky, anebo být zřejmá jen na elektroencefalografickém záznamu. Nepřítomnost záchvatové činnosti mozku anebo její dokonalé zvládnutí jsou tedy podmínkou, aby dítě stížené jednostrannou dětskou mozkovou obrnou netrpělo nadto větším poškozením paměti a inteligence. Dítě stížené dětskou mozkovou obrnou vyžaduje především dobré a opakované vyšetřování dětským neurologem a psychologem a trvalou rehabilitaci. Intelekt mnohých postižených dětí je nedotčený, může být i vynikající. Jejich osud závisí na dobré rodinné péči počínaje nejranějšími vývojovými obdobími. 23 KDYŽ BEREME ROZUM Vývoj poznávání Jak se naučíme poznávat předměty, lidi, souvislosti? Kdy a jak si začneme pamatovat? Jak se vyvíjí řeč nebo myšlení? Myslí vůbec nejmenší děti? To jsou otázky, jimiž se zabývali filozofové a teologové celá tisíciletí a došli k nejrozmanitějším výkladům. Říká se, že věda zkoumá tři

11 nejzákladnější a nejtěžší problémy. První je, jak je tomu s největším světem, vesmírem. Druhým problémem je, jak je tomu se světem nejmenším, světem atomů. Problémem třetím je, jak je tomu se světem nejsložitějším, lidským mozkem a jeho duší, myšlením a cítěním. Na žádnou z těchto nejzákladnějších otázek neznáme vyčerpávající odpověď. Přesto je známo mnohem víc než před pouhými několika roky. Nové postupy přinášejí nová pochopení. V některých oborech zastarává polovina všeho známého během pouhých pěti až sedmi let. MAPOVÁNÍ Jak malé dítě pozná, že tvář, která se nad ním sklání, je tváří jeho matky? Od matčiny tváře se odrazilo světlo, prošlo očima dítěte a dopadlo na jejich sítnice. To jsou průsvitné blanky silné několik desetin milimetru, umístěné ve vnitřní části zadních polovin očí. Sítnice tvoří tyčinky, kterých je v každém oku asi 120 milionů a rozlišují intenzitu světla, dále tři druhy čípků, jichž je v každém oku kolem šesti milionů.a které rozlišují červenou, zelenou a modrou barvu. V sítnici je kromě toho mnoho dalších typů nervových buněk uspořádaných v několika vrstvách. Proměny základních vlastností viditelného světa, jako je třeba světelná intenzita, rozmanité barvy nebo pohyb, sítnice během tisícin vteřiny převede do nervových impulzů. Činnost sítnice můžeme přirovnat k mapování, asi tak, jak by to dělala kamera letadla pohybujícího se nad krajinou. Z každé sítnice vystupuje kolem jednoho milionu nervových vláken, společně tvořících zrakový nerv. Rozmanité proměny světelné intenzity, barev a pohybů se vedou zároveň, vedle sebe, rozmanitými vlákny zrakového nervu do zrakové části mezimozku. Všechny proměny činnosti sítnice se během tisícin vteřiny a s přesností tisícin milimetru přenesou do vrstev nervových buněk zrakového mezimozku. Zrakový mezimozek tedy pořizuje něco jako mapu událostí sítnice, a zároveň ji dále zpracovává. Ze zrakového mezimozku se ohromným počtem nervových vláken, opět během tisícin vteřiny a s přesností tisícin milimetru, přenesou nervové impulzy do zrakové mozkové kůry, která je na samém okraji týlních mozkových laloků, asi tam, kde se hlavy dotýká zadní okraj čepice. Tak jako zrakový mezimozek mapoval nervové události sítnice, mapuje zraková kůra všechny proměny zrakového mezimozku, a pak je se stejnou rychlostí a přesností přenáší do sousedních a dalších částí mozkové kůry. Jestliže jde o proměny viditelného světa, které jsou prchavé, ukládají se v některých částech zrakové kůry jen krátkodobě, třeba jen několik vteřin. Mluví se o krátkodobé, v tomto případě zrakové paměti. Jde- li o proměny opakované, nějakým způsobem, zejména citově významné, ukládají se v přibližně stejných oblastech dlouhodobě, od hodin až třeba na celý život. Stejný princip mapování a ukládání platí i pro ostatní smysly -sluch, hmat, čich a chuť i pro určování polohy v prostoru. Záznamy o jejich činnosti, kterým se říká sluchová, hmatová a další druhy paměti, se ukládají na vzájemně odlišná místa mozkové kůry, v obou mozkových polovinách. Poznáváme trojím způsobem: 1. Stejná proměna zevního světa projde stejným smyslovým systémem, porovná se száznamem a v našem nitru se objeví pocit poznání. Světlo se odrazí od mateřské tváře, kterou naše zraková kůra zaznamenala, sítnice světelné proměny zmapuje, učiní tak i další mozkové oblasti, až se proměny porovnají se záznamem a poznáme, že se jedná o mateřský obličej Všechna místa mozkové kůry jsou vzájemně propojena nervovými vlákny, takže si mohou vyměňovat informace. Činnost jednoho smyslového systému tedy může uvést do vědomí záznam

12 jiného smyslového systému. Jestliže uslyšíme mateřský hlas, dokážeme si vybavit matčinu tvář. 3. Pouhý záznam jednoho smyslového systému umí uvést do vědomí záznam jiného smyslového systému nebo jejich větší počet. Záznam mateřské tváře v paměti si dovedeme vůlí vybavit a k němu vybavit i zvuk matčina hlasu, chuť jídla, které vařila cokoli dalšího, co s matkou mnoha způsoby souviselo. Mnohé souvislosti si však pomocí vůle vybavit nedokážeme. Jak to náš mozek svede? V lidském mozku je miliard nervových buněk. Informace si vyměňují prostřednictvím vzájemných spojů, které se jmenují synapse. Odhaduje se, že v lidském mozku je bilionů synapsí. Na povrchu jedné nervové korové buňky je takových spojů 3-10 tisíc. Nervové buňky pod vlivem zevních podnětů prodlužují a větví své výběžky a rychle budují spoje s jinými nervovými buňkami. Výstavba nových spojů jde velmi rychle, v některých oblastech mozku vznikají během desítek vteřin a mohou se udržet celý další život. Spojení mezi nervovými buňkami se také mohou poškozovat, mizet, anebo se proměňovat. Lidské mozky, stejně jako mozky zvířat, se tedy po celý život staví a přestavují úměrně proměnám zevního i svého vnitřního světa. Obrazně řečeno, trvale zakreslujeme a překreslujeme mapy světa kolem nás i v nás. LORENZŮV POKUS Konrád Lorenz, nositel Nobelovy ceny, zakladatel vědy o chování zvířat, provedl před půlstoletím slavný pokus. Housata po vylíhnutí následují matku husu. Když se brzy po vylíhnutí matka nahradí něčím jiným, třeba krabicí od bot taženou na provázku, následují housata už jen krabici. S matkou husou nechtějí mít nic společného. Housata tedy přicházejí na svět s obrysem mapy, která jim říká: "Následuj husím pochodem první větší předmět, 26 který spatříš ". Jakmile se do této mapy obtiskne první větší předmět, který housata spatří, zůstane tam navždy. Konrád Lorenz tímto pokusem objevil, že ptáci, savci, a nepochybně i lidé, procházejí ve vývoji otiskovými obdobími. Některé mapy přicházejí s námi na svět v podobě obrysů, a naše zkušenost, učení do nich něco zakresluje, což pak podle okolností roste dál. Jenže možnost zakreslování je omezená časově i rozsahem. Minutí takového období nebo špatné zakreslování vede ke vzniku nepřesné, zavádějící, vypálené nebo zrůdné mapy. Tento princip platí, zdá se, obecně. Nejen tedy pro poznávání, ale zrovna tak pro vývoj citového života. Svědectvím platnosti otiskových období i pro člověka je zejména řeč. Jestliže se na děti při jejich raném vývoji nemluví, děti se mluvit už nikdy nenaučí. Dokázaly to zkušenosti s dětmi, které byly vychovány zvířaty a dětmi, které jejich duševně nemocné matky, případně zvláštní okolnosti, odloučily od možnosti dorozumívat se s lidským okolím řečí. Přes mnohaleté úsilí se takto postižené děti buď vůbec nenaučí sestavit větu anebo užívají věty nanejvýš o třech slovech. PIAGETOVO SCHÉMA Jean Piaget ( ), jeden z největších psychologů našeho století, dospěl k názoru, podle kterého se poznávání vyvíjí od narození do rané dospělosti ve čtyřech fázích. První začíná s narozením dítěte. Mnohé z ní jsme uvedli v části o hybnosti. Od nejjednodušších pohybů, jako je třeba sání a necílené pohyby končetin, začne dítě postupně poznávat předměty všemi smysly - mapuje zevní svět a záznamy ukládá. Podobným způsobem mapuje svůj svět vnitřní a záznamy rovněž ukládá, jak vysvětlíme v části o vývoji citového života. Kolem prvního roku se objevuje řeč. Děti začnou chápat, že jednotlivé vlastnosti předmětu mohou zastupovat předměty celé. Jejich schopnost zobecňovat se rozvíjí velmi rychle, doslova po měsících. Třicetiměsíční děti nezvlád-nou Úkoly, které hladce zvládnou o šest měsíců později. Jestliže se třicetiměsíčním dětem ukáže model

13 místnosti, v němž je za 27 pohovkou skrytá loutka psa a pak jsou uvedeny do téže místnosti skutečné a mají ukázat, kde je pes, obyčejně to nesvedou. O šest měsíců později jim to nedělá obtíže. Jsou schopné pochopit, že model je předmětem o sobe a zároveň symbolem něčeho skutečného, což třicetiměsíční děti nedokáží. Přibližně s nástupem školního věku začínají děti chápat, že odlišné vlastnosti jednoho předmětu je možné spojit do jednoho celku. Například pochopí, že kilogram peří je stejná hmotnost jako kilogram železa, že stejný objem tekutiny může vypadat velmi rozmanitě podle tvaru průsvitné nádoby, ve které se nachází. Teprve s nástupem puberty se začne rozvíjet čtvrtá fáze, kdy děti postupně začnou být schopné uvažovat čím dál obecněji. Začnou zvládat vyvozování důsledků z rozmanitých, třeba protikladných podmínek, postupně jsou schopné uvážit v jedné situaci různé možnosti. Sledování vývoje mozku nejmodernějšími vyšetřovacími metodami zjišťujícími jak jeho tvarové proměny, tak proměny jeho elektromagnetické činnosti, doložily, že je nerovnoměrný jak v čase, tak v prostoru. Jsou období rychlých vývojových proměn i jejich zpomalení, odlišně v levé a pravé mozkové polovině. Zjistilo se, že proměny odpovídají vývoji poznávacích funkcí tak, jak je popsal Piaget. Piaget si byl vědom, že jde o schéma. Je běžnou zkušeností, že nižší vývojová fáze ještě není zcela dokončena, a některé děti už zvládají úkoly, které patří do vyšší vývojové fáze a naopak. Vývoj četných poznávacích funkcí u mnohých dětí vůbec nemusí být harmonický, podobně jako je tomu s vývojem hybnosti nebo citového života, aniž by nutně šlo o chorobný projev. Vývoj také neprobíhá rovnoměrnou rychlostí. V mnoha ohledech se zpomaluje, pak zase zrychluje. Kromě toho je zřejmé, že se u mnohých lidí vývoj poznávání s dokončením puberty nezastavuje, ale pokračuje celý život. Nový výzkum také ukazuje, že nástup vývoje některých poznávacích funkcí je zřejmě daleko ranější, než si Piaget a jeho žáci mysleli. Zcela jistě to platí pro rozlišování tvarů a barev, dále pro řeč, pravděpodobně i pro aritmetické schopnosti. Novorozené děti rozlišují základní barvy již na konci čtvrtého týdne života. 28 Několikatýdenní děti bezpečně rozlišují lidskou tvář od jejích napodobenin. Pětiměsíční děti rozliší, zda pohyby úst člověka, který na ně mluví, odpovídají tomu, co jim říká nebo ne. Rovněž rozliší, zda počet úderů na bubínek odpovídá počtu pozorovaných předmětů. Stejně staré děti podle všeho rozlišují správné výsledky nejjednodušších početních výkonů, které předvádějí loutky (například jedna a jedna jsou dvě), od výsledků nesprávných. Šestiměsíční děti rozlišují zvuky mateřského jazyka od zvuků jazyka cizího. Můžeme předpokládat, že Piagetovo schéma bude v mnohém doplněno, v něčem překonáno. INTELIGENCE Nejjednodušším, snad až příliš jednoduchým vyjádřením pojmu inteligence by mohlo být, že je to svazek schopností řešit problémy. Inteligence se dá měřit v mnohých směrech, mnoha způsoby. Obvyklý test inteligence měří řadu schopností ve slovní oblasti, další schopnosti v oblasti dovedností, které nejsou řečově vázané, například sestavení geometrického obrazce. Obvyklou mírou inteligence bývá inteligenční kvocient (IQ). Vyjadřuje se počtem bodů. Za normální se považuje v obvyklém testu počet sto bodů, protože jej dosahuje většina populace, považovaná za zdravou. Počet bodů vysoko nad toto číslo znamená nadprůměrnou inteligenci, počet bodů pod ně

14 znamená inteligenci podprůměrnou. S tímto druhem nejjednoduššího, přitom poměrně pracného testování inteligence, je spjato několik obtíží. Především je zřejmé, že od dob, kdy bylo testování inteligence zavedeno, takzvaná průměrná inteligence dětí stoupla.přičítá se to vlivu školy, ale i dalším, převážně hospodářským a společenským vlivům uplatňujícím se v průmyslově rozvinutých zemích. Jeden z neslovních testů inteligence má celkem čtyřicet položek. Roku 1952 vyřešilo v Holandsku víc než čtyřiadvacet z nich 31% osmnáctiletých chlapců povolaných k vojenské službě. O deset let později řešení stejného podílu položek dosáhlo už 46 % branců, o dalších deset let později už 63 % a v roce plných 82 %. K podobným závěrům dospěli i angličtí psychologové. Další obtíží je, že výsledky v mnohých proměnných, které jsou v testech inteligence, značně odvisí od řečových schopností, takže "výmluvnější" jedinci mohou působit inteligentnějším dojmem, než odpovídá skutečnosti. Podobný vliv má kulturní okruh, ve kterém vyšetřovaný jedinec žije. Je starou zkušeností, že výsledky obvyklých testů inteligence dobře předpovídají školní prospěch, ale málo předpovídají to, čemu se dá říci úspěch v životě. Každý učitel i psycholog zná děti, jejichž školní prospěch byl vynikající, nebo které dosáhly vynikající výsledky v obvyklých testech inteligence, a přesto v praktickém životě zcela selhaly. A opačně - děti, jejichž prospěch a případné výsledky testů inteligence nebyly ničím výjimečným, dosáhly výrazného životního úspěchu, který potvrdil, že umějí rychle a přesně uvažovat. Jestliže se tedy výsledky obvyklých testů inteligence neodlišují od pásma považovaného za normu velmi výrazně v obou směrech, pak předpovědí spíše úspěch ve škole než v životě, a jako takové je prospěšné je chápat. Inteligence je totiž svazkem vlastností podstatně rozsáhlejším, než jsou obvyklé testy schopné zachytit. Ty neúplně zachycují jen dvě z jeho čtyř podstatných složek. První z nich by se dala nazvat organizovanou zkušeností, schopnou sejmout a zabudovávat věci známé, ale i nové. Druhou je schopnost třídit jevy podle nějakého znaku, určovat, do jaké míry jsou stejné, nebo odlišné. Obvyklé testy inteligence nepostihují přímo schopnost řídit vlivy a projevy citového života, ani rychlost hybných reakcí a mnoho dalších schopností, které se na řešení složitějších problémů podílejí. Vždyť stačí jen trochu vyšší míra úzkosti, která běžně doprovází pocit zkoušení, aby se výkon velmi inteligentního dítěte snížil. INTELIGENCE, DĚDIČNOST, TVOŘIVOST Jak dokazují studie dvojčat vychovávaných odděleně a studie adoptivních dětí, má na úroveň některých složek inteligence dědičnost nepochybný, ale poměrně mírný vliv. Nadaným lidem se častéji 30 rodí nadané děti. Na růstu inteligence dětí zjišťované obvyklými testy se však nepochybně ve vztahu k rodičovské generaci rovněž uplatňuje větší množství a vyšší úroveň informací získávaných v současných školách v porovnání se školami před jednou generací. Na druhé straně se vyskytují mimořádné, případně geniálně nadané děti v rodinách, kde rodiče nijak nevynikají. l v nejdemokratičtějších a nejrozvinutějších společnostech bývá život nadaných dívek v mnohém těžší, než život stejně nadaných chlapců. Starý postřeh říká, že polovina géniů je pro lidstvo ztracená, protože se narodili ženami. Je zcela nepravděpodobné, že by se počet chlapců nadaných z genetických důvodů příliš lišil od počtu dívek nadaných ze stejných důvodů. Přitom stačí porovnat

15 poměr mužů a žen ve vládách, parlamentech, vědeckých radách, akademických společnostech, ministerstvech. Domníváme se, že v tomto ohledu mají i nejpokročilejší společnosti dluh. Vztah dědičnosti a inteligence je možné v současném stupni poznání shrnout přibližně tak, že dědičnost určuje inteligenci v některých směrech více, v jiných méně, ve všech směrech pak v poměrné širokých mezích, které se však nedají překročit směrem k vyšším úrovním. Nadané dítě, kterému se nikdo nevěnuje, má špatnou školu a není pracovité, které cítí, že nemá důvod k námaze, může v řadě ohledů dosahovat horších výsledků, než dítě nadané méně, ale vybavené opačnými vlastnostmi a možnostmi. Na druhé straně, zvláště v oblastech, kde nerozhoduje kulturní pozadí a řeč, dosahují nadaní, neškolení jedinci lepších výsledků než jedinci nenadání, jakkoli školení. Nejprostším vymezením tvořivosti je, že jde o schopnost přinášet něco nového. Míra tvořivosti roste s úrovní inteligence jen do pásma nadprůměru, dále nikoli. To znamená, že mimořádně vysoká inteligence, měřená obvyklými testy, nemusí znamenat, že její nositel je nebo bude v takové míře tvořivý, v jaké je inteligentní. Jestliže se genialita chápe jako krajní stupeň tvořivosti, nelze ji důsledně vyjádřit testem inteligence. Mnozí mimořádně inteligentní jedinci nejsou stejně nadprůměrně tvořiví. MÁM TĚ RÁDA Vývoj citového života Kdo by nevěděl, co je to radost, smutek, lítost, nebo zlost. Mluvíme o pocitech, neboli emocích. Vědci se shodují v názoru, že emoce mají tři složky. První z nich by se dala nazvat biologickou. Biologickou složkou emocí jsou mozkové systémy, odpovědné za jejich vznik, průběh a ukládání do paměti. Druhá je psychologická, neboli složka zkušenostní. To jsou všechny způsoby, kterými své pocity prožíváme. Poslední složka emocí je sociální, společenská. To jsou způsoby, jimiž své pocity vyjadřujeme, včetně jejich dopadu na naše okolí. Význam emocí pro normální i odlišný duševní život nelze dostatečně zdůraznit. Bez pocitů nebo se špatnými pocity se stáváživot pustinou. Choré emoce z nás mohou udělat násilníky nebo lidi neschopné života. Dlouhou dobu panovalo přesvědčení, že emoce jsou něčím, co by se dalo přirovnat k palivu pro pohon vývoje poznávacích funkcí. Jde o překonané pojetí. V současnosti začíná převládat názor, že se citový život vyvíjí ruku v ruce, vlastně neoddělitelně, s vývojem poznávacích funkcí, v podobných stupních. Při vzniku emocí se předpokládá, že podněty ze zevního nebo vnitřního prostředí organismu, včetně podnětů plynoucích z činnosti jiných mozkových soustav, třeba z dlouhodobé paměti, nějakým způsobem mění činnost mozkových systémů, o nichž je z pokusů i klinických zkušeností známo, že jsou podkladem jejich tvorby. Proměny činnosti těchto systémů si uvědomíme třeba pocitem úzkosti, nasycení, hladu, žízně, strachu nebo pohlavního vzrušení. Předpokládá se, že právě toto uvědomění si nějakého pocitu je dáno zpracováním proměn činnosti soustav, které ho vytvořily. Ty jsou činné mimo vědomí, víceméně automaticky, prostřednictvím poznávací činnosti. Například jeden ze základních důvodů pocitu hladu je pokles hladiny krevního cukru. Pokles jeho hladiny ani tento vliv na některé hluboké oblasti 32 mozku si neuvědomujeme přímo. Nicméně změnu jejich činnosti, vyvolanou poklesem hladiny krevního cukru, poznáme, a stav si uvědomíme v podobě pocitu hladu. U pokusných zvířat je možné zásahem do těchto hlubokých mozkových oblastí vyvolávat pocit hladu nebo žízně uměle. Zvířata se poté stále krmí nebo pijí bez ohledu na skutečnost, že jejich příjem potravy a tekutin byl dostatečný, dokud doslova neprasknou. Poznání změny činnosti hlubokých mozkových oblastí odpovědných za tvorbu emocí jejich činnost

16 ovlivňuje, stejně jako proměny činnosti těchto systémů ovlivňují poznávání. Všichni ze zkušenosti víme, jak odlišně se díváme na stejná dění, máme-li velmi dobrou nebo velmi špatnou náladu. PĚT STUPŇŮ VÝVOJE CITOVÉHO ŽIVOTA První dva vývojové stupně jsou záležitostí nanejvýš prvního roku života. Novorozenec na podnět odpovídá automaticky, což se zevně projevuje změnou hybnosti, třeba pohybem končetin, sáním nebo výrazem v obličeji, případně křikem nebo vrněním. Niterně těmto proměnám odpovídají proměny činnosti hlubokých částí jeho mozku odpovědných za tvorbu emocí, dalších mozkových systému, které s nimi souvisí, a proměny činnosti žláz s vnitřní sekrecí. Novorozenec si pravděpodobně neuvědomuje, že je někým odlišným od svého okolí, zejména od matky. Novorozenci křičí, jakmile uslyší křičet jiné novorozence. V druhém vývojovém stupni nejmenší děti zjišťují, že jsou schopné docílit ve svém nerozlišeném citovém stavu změn' nějakou akcí. Pokud by dokázaly své pocity vyjadřovat slovy, byly by schopné sdělit nanejvýš "cítím se dobře",případně"cítím se zle". Asi tak jako rozlišujeme světlo a tmu. Chování dětí je založeno na potřebě získání co největšího možného blaha a co největšího dosažitelného snížení pocitu čehokoli nepříjemného.zevní pozorovatel může usuzovat na proměny pocitů těchto dětí z proměn jejich volní i automatické hybnosti. Ani tyto děti si podle všeho neuvědomují jiné lidi jako 33 cosi odlišného od sebe. Jsou schopny napodobit některé proměny hybnosti svého okolí. Třetí stupeň vývoje citového života se objevuje s prvními i slůvky, tedy s vývojem řeči. Malé dítě si v jeho průběhu začne uvědomovat vlastní pocity. Jejich vlastností je vše pohlcující jednorozměrnost. Bud je mi dobře, nebo je mi zle, nic mezi tím.] Slovní popis prožívaného pocitu je velmi jednoduchý. Děti nejsou schopné zvládat hloubku a rozsah svého citového prožívání. Jiné lidi tyto děti vnímají věcně jako bytosti rozmanitě vysoké, různého stáří a pohlaví, nikoli jako nositele pocitů nebo hodnot. Přibližně s počátkem školního věku začíná čtvrtý stupeň. Děti začínají být schopné uvědomovat si směsi pocitů. Zjistí, že jednotlivé pocity se mohou doplňovat, nikoli nahrazovat. Jsou schopné mezi jednotlivými pocity lépe rozlišovat, aniž by to uměly zcela přesně slovně sdělit. Začnou být schopné zvládat citové krajnosti. Jsou schopné lépe rozlišovat pocity svého okolí, již je plně nevstřebává bezprostřednost nějaké situace. Postupně dokážou najednou prožívat opačné pocity ve vztahu k jediné situaci, předmětu nebo člověku. Děti jsou v tomto období schopné vytvořit, prožít, případně sdělit emoční směs. Pocity jiných lidí však nejčastěji chápou jen na základě pocitů vlastních a na základě vlastních zkušeností. Jejich slovní vyjadřování už je však podstatně rozvinutější. V tomto období se začne zaměřovat citové prožívání poprvé více směrem do nitra svého nositele než navenek. S nástupem a vývojem puberty začíná pátý vývojový stupeň. Dal by se pojmenovat schopností vytvořit, prožít, případně sdělit směs emočních směsí. Děti lépe zvládají jak rozsah, tak složení vlastních pocitů, jsou schopné lépe pochopit pocity druhých lidí. Začnou být schopné nahlédnout sama sebe očima druhých lidí. Protože se rozvíjejí jejich slovní schopnosti, začnou být schopné vyjadřovat své pocity a popisovat pocity jiných lidí často překvapivými a přesnými přirovnáními nebo nadsázkami. Začnou být schopné zaujmout od vlastních pocitů odstup. Pocit jejich odlišenosti od okolí dosahuje vrcholu. Jiné lidi začnou chápat jako nositele odlišných zkušeností i odlišných pocitů, přestanou je postupně posuzovat jen na základě pocitů a zkušeností vlastních. Citové prožívání je daleko více zaměřené do nitra svého nositele než navenek. 34

17 Musíme upozornit, že takto popsané stupně vývoje citového života jsou schématem. U různých dětí probíhá vývoj různou rychlostí. Jsou oblasti, v nichž různé děti vyzrávají dříve, stejně jako oblasti, v nichž vyzrávají později, podobně jako je tomu při vývoji poznávacích funkcí. Vývoj citového života, stejně jako vývoj poznávání, s ukončením puberty nekončí. Pokračuje celý další život, úměrně dědičným vlohám a zkušenostem svého nositele. CITOVÁ ROZVINUTOST Pojem citové rozvinutosti snad nejlépe vystihuje známý příklad s pojmenováváním sněhu. Eskymáci, pro něž je znalost nejrozmanitějších druhů sněhu životní nutností, vytvořili pro jejich pojmenování třicet rozličných slov. Dítě z tropů, které sníh nezná, by při setkání s ním rozlišovalo jen jeho přítomnost a nepřítomnost. Krajina pokrytá sněhem by pro ně byla bílou pustinou. Stejná krajina je pro Eskymáka neobyčejně rozmanitým celkem, Citově rozvinutý jedinec rozlišuje emoce v sobě i v jiných lidech" podobně, jako dokáže Eskymák rozlišit jednotlivé druhy sněhu a jejich směsi, včetně významu, který to pro něj má. Jedinec citově nerozvinutý připomíná dítě z tropů, které se se sněhem setkalo poprvé, případně městského obyvatele, který sice ví, že se mohou vyskytovat rozmanité druhy sněhu, ale neví, kolik jich je, a jaký to má význam ve volné přírodě. MAPY CITOVÉHO ŽIVOTA Pojem mapování, o němž jsme mluvili v části o poznávacích funkcích, platí podobně pro vývoj citového života. Na svět přicházíme jednak s poměrně přesnými mapami získanými vývojem a dědičností, ale většina map našeho citového života je zakreslena jen jako obrys, do kterého zakresluje naše učení po narození, po celý život.v nejranějším věku však nejvíce a nejvýznamněji. Nejmenší opičí mláďata jsou trvale buď v mateřském náručí, nebo se drží matčina kožíšku. Před půlstoletím byl proveden 35 pokus, při němž byla opičím mláďatům matka nahrazena loutkou s kožíškem a dále loutkou tvořenou jen drátěnou kostrou. Mláďata přitom dostávala dostatek potravy. V obou případech vyrostli z mláďat těžce poškození jedinci, neschopní péče o mláďata vlastní. Mateřské dotyky jsou tedy pro vývoj opicích mláďat zásadně významné. Něco podobného bylo doloženo i pro novorozená mláďata jiných zvířat. Jakmile se ve volné přírodě mladé z mateřské náruče ztratí, je ohroženo na životě. Pobyt v mateřském náručí je tedy z vývojových důvodů mapou bezpečí - se všemi svými dotyky, teplem, potravou a vůněmi. Od okamžiku narození mláďata savců i naše děti porovnávají tuto vrozenou mapu s péčí, které se jim dostává. Jestliže je péče v podobě doteků, tepla, dostatku potravy, mateřské pozornosti taková, jakou ji do nás zakreslilo několik desítek milionů let našeho vývoje, rozhostuje se v mláďatech a dětech pocit bezpečí. Opak je přechodným nebo trvalým stresem. Důsledkem stresu je buď úzkost nebo útočnost, popřípadě jejich kombinace. Mapy bezpečí ve svých nejmenších dětech staví citově rozvinuté matky všemi druhy láskyplných doteků, koupáním, pohledem z očí do očí, rozmlouváním, chováním, teplem, v nejranějším věku pak především kojením, jehož vliv nelze ničím v plném rozsahu nahradit. Z mapy bezpečí pak s dalším vývojem vyrůstají další mapy citového života, projevující se jak vztahy k ostatním členům rodiny a jiným lidem, tak vztahem sama k sobě. Citově nerozvinuté nebo citově chladné matky, matky depresivní, hysterické, pijící nebo závislé na drogách, tvoří ve svých malých dětech poškozené nebo doslova vypálené mapy citového života, podobně jako matky, které své děti nemají rády nebo je zneužívají. Často se tímto způsobem chovají matky, které dítě nechtěly. Je pověrou, že těhotenství a porod všechny matky, i ty, které dítě

18 nechtěly, samy o sobě změní na matky dobré. Inteligence i tělesný vývoj dětí, které jsou nositeli poškozených či vypálených map citového života, mohou být nedotčené, často jsou vynikající. Ve světě citu tito lidé připomínají děti z tropů, které by měly rozlišit dostatečný počet rozmanitých druhů sněhu. Protože to neumějí ani nechápou, bývají nebezpeční jak sobě, tak okolí. Soudobý průzkum provedený v USA, západní Evropě a Indii dokázal, že v plných 35 % zkoumaných dvojic matka - dítě je mezi nimi vazba označovaná za "nejistou", tedy vazba, která plně nesytí vrozené potřeby dítěte. Zjistilo se, že přibližně 90% matek s nejistou vazbou k vlastnímu dítěti bylo dcerami matek, které k nim měly rovněž nejistou vazbu. Cosi poškozujícího a přitom nebezpečného tudíž přechází z generace na generaci s nečekaně vysokou četností. CITOVÉ VYZRÁVÁNÍ Citové vyzrávání se dá přirovnat, podobně jako vyzrávání poznávacích funkcí, k růstu stromu. Silný a plodný strom vzniká z dobré sadby, v dobré půdě, dobrým ošetřováním za dobrých podmínek. ^Citová zralost vyrůstá ze základní mapy bezpečí a ochrany,^ vznikem vyvážené, přiměřeně pevné,a přitom přiměřeně milující vazby mezi matkou a dítětem I za nejlepších možných předpokladů vyrůstá v popsaných vývojových stupních společně s vývojem poznávání. Její růst pokračuje celý život. Citová zralost je dění, nikoli dosažený stav. Dala by se přirovnat k pohyblivé, tvořivé a odpovědné rovnováze mezi srdcem a rozumem jedince a proměnami jeho okolí. Tam, kde by se prožívání, chování nebo jednání citově nezralého jedince dalo přirovnat k prožívání, chování nebo jednání buď podstatně mladšího dítěte, jde - li o dětský věk, nebo dítěte vůbec, jde -li o dospělého, projevuje se citová zralost odpovědným řešením problémů, vyváženou mírou snášenlivosti a ochoty pomoci druhým. Citová zralost nechrání proti ztrátám, omylům,, smutku a nezdarům. Do značné míry však chrání proti jejich zbytečnému vzniku a neplodnému zpracovávání, tak často doprovázejícími citovou nezralost. VCIŤOVÁNÍ NEBOLI EMPATIE Charles Darwin roku 1873 v knize o tom, jak zvířata a lidé vyjadřují emoce, napsal:"... jestliže jsme přesvědčeni, že člověk a opice pocházejí ze společného předka, pak je srozumitelnější,... (proč) se v průběhu smíchu pohybují tytéž tvářové svaly jak u lidí, tak u rozmanitých opic". Darwin byl jedním z prvních, kdo upozornil na význam sdělování emočních stavů u společensky žijících zvířat. Další výzkum ukázal, že rozlišení niterného stavu jiného příslušníka společensky žijících zvířat.například pociťování bolesti, strachu, zuřivosti, stejně jako spokojenosti, závisí na tom, do jaké míry je ten, kdo pozoruje jiného, zná z vlastní zkušenosti! ze sebe. Pokud zvíře nemá zkušenost s vlastní bolestí, jen stěží rozliší, co znamená chování, které bolest doprovází j u člena své skupiny. Pokud pozorovatel vlastní citovou zkušenost má, je schopen vcítit se do citového stavu pozorovaného příslušníka vlastního druhu.schopnost vcítění doložil pokus.v jehož průběhu byl jeden člen opičí dvojice určen jako oběť bolestivého podnětu. Druhý člen dvojice zrakově sledoval chování člena prvního na televizní obrazovce. Prvnímu členovi blížící se bolestivý podnět oznamoval zvukový signál. Druhý člen neměl možnost zvukový signál slyšet, ale měl vypínač, jímž mohl příchod bolestivého podnětu zastavit. V naprosté většině případů jen na základě zrakového sledování projevů stresu, které následovaly zvukový signál u oběti, pozorovatelé užili vypínač a nástup bolestivého podnětu zastavili.

19 Vciťování do stavu příslušníka vlastní skupiny zvyšuje naději skupiny na přežití a dědí se. Lidští novorozenci staří šestatřicet hodin dokáží napodobit některé základní citové výrazy obličeje, například otevírání a zavírání úst a vyplazování jazyka. Pokud se dívají, sledují především tvář člověka, který se nad nimi sklání. Ve třetím až čtvrtém týdnu věku napodobí nenáhodně úsměv. Rozlišování základních citových výrazů lidské tváře je všelidskou vlastností, neodvislou od kultury, v níž lidé vyrostli. Dokázal to antropolog Paul Ekman. Vyfotografoval základní citové výrazy ve tváři Američanů a stejné základní citového výrazy ve tvářích příslušníků kmene Dani, žijícího na Nové Guineji. Potom promítl tváře Američanů novoguinejským domorodcům a opačně. Američané i domorodci v 80 % případů správně rozlišili, o jaký citový výraz jde ve tváři člověka z druhého konce světa, o němž dosud neměli ponětí. Vciťování se vyvíjí v rámci vývoje ostatních složek citového 38 - mít ve stejných stupních, od nejjednodušších, které by se daly Sát reflexními ( zmínili jsme, že novorozenec křičí, jakmile,slyší křičet jiné novorozence ), až po nejrozvinutější stupně zachované s pubertou, kdy začne být dítě postupně schopné vcítit se do proměnlivých, mnohorozměrných a přechodných citových stavů jiných lidí...,..,. t.... Vciťování je schopnost, která je jako jme schopnosti u různých jedinců různá. Kromě toho je vciťování dějem, který má vývojové fáze, nejde tedy o stav. v Vciťování může začít ve chvíli, kdy pozorovatel spatři citové projevy jiného člověka. Ty pozorovatele vůbec nemusí zaujmout, na druhé straně jej mohou doslova zaplavit. V prvním případě pozorovatel přejde ke sledování nějaké jiné události, v druhém začne sledovat vlastní pocity, nikoli pocity pozorovaného. Další fáze vciťování začíná, jakmile je pozorovatel zaujat tím, co sleduje, nenudí se tedy, ani není citově zaplaven. V těchto okamžicích začne pozorovatel porovnávat svůj citový stav plynoucí z pozorovaných citových projevů s jejich pravděpodobným citovým podkladem u pozorovaného. Pozorovatel se může s pozorovaným příliš ztotožnit, dostat se do obdobného citového stavu, čímž přestává být schopný pozorovanému pomoci. V jiných případech se může v pozorovateli objevit pocit zmatenosti, což bývá tehdy, vytvoří-li si o citovém stavu pozorovaného příliš velký počet domněnek. Dalším vyústěním může být stav, v němž se pozorovatel začne niterně bránit. Všemi těmito stavy vciťování končí. Pokračuje, objeví-li se v pozorovateli kromě účasti potřeba pozorovanému pomoci. Podle okolností nemusí pozorovatel učinit vůbec nic, může se pokusit o citovou podporu, nebo nabídnout řešení situace, která vyvolala citovou odpověď pozorovaného. Vciťování je možné rozvíjet jako jiné vlastnosti a schopnosti. Možná, že by stav lidských skupin, které by rozvíjely u svých členů vciťování počínaje nejmenšími dětmi, mohl být hodnotově lepší, než stav skupin, které to buď nedělají, nebo vciťování tlumí, Případně ničí. 'Domníváme se, že by se empatie měla učit, Počínaje předškolním věkem.) O DOBRU A ZLU Vývoj morálního života Opozdí -li se citový vývoj vůči věku a normě, hledají se příčiny a mluví se o různém stupni citové nezralosti nebo citové nevyváženosti. Podobně je tomu s opožděným, nerovnoměrným nebo zastaveným vývojem inteligence. Jak je tomu s vývojem morálním? Dá se vůbec o morálním vývoji mluvit? Jsou morální zásady vrozené nebo je získáváme, a pokud je získáváme, jak se to děje? DOBRO A ZLO

20 (Nauka o rozlišování dobra a zla správného a nesprávného chování, o tom, co máme a nemáme dělat, co jsou skutečné hodnoty lidského života, se jmenuje etika. Také se jí dá říci morální filozofie, což by se dalo přeložit jako hledání obecné moudrosti o tom, co je dobrem a zlem. V dějinách myšlení vznikly a dodnes se rozmanitými způsoby rozvíjejí dva základní a zároveň odlišné pohledy na samo jádro nauky o rozlišování dobra a zla. První základní názor je založen na představě povinností a práv, aniž by příliš přihlížel k tomu, jaké bude mít plnění našich mravních povinností důsledky. Mravní příkazy všech světových náboženství, tedy způsoby, jak rozlišovat dobré od zlého, co je správné a nesprávné chování, co je skutečnou a zdánlivou hodnotou, lze zahrnout do této první skupiny. V mravní oblasti vycházejí světová náboženství ze dvou představ. První je, že Bůh nařizuje lidem, aby poslouchali jeho přikázání, a povinností lidí je poslouchat svého stvořitele. Podle druhé představy jsou morální zákony součástí zákonů přírodních, a jsou závazné pro každého, včetně svého tvůrce. K odlišnému pohledu v rámci tohoto myšlenkového proudu 40 dospěl filozof Im manuel Kant ( ). Přestože byl hluboce věřícím křesťanem, došel k názoru, že je možné vytvořit obecnou teorii rozlišování dobrého a zlého, i rozhodování o tom, co máme a nemáme dělat nezávisle na víře v boha a nezávisle na úvahách o tom, kam lidstvo směřuje, nebo co je jeho štěstím. Kant vycházel z přesvědčení, že člověk je rozumnou bytostí. Rozum Kant chápal jako jiskru a dar boží, něco nenahraditelného, neopakovatelného, něco, co je nejvyšší hodnotou samo o sobě. Nejvyšším mravním příkazem, který podle Kantovy představy vždy umožní rozlišit dobré a zlé, je ctění této nejvyšší a úplné hodnoty stejně v sobě, jako v jiných lidech. Lidé by měli jednat vždy tak, jako by se jejich jednání mělo stát obecně platným zákonem. Žádný člověk nesmí být pro jiného člověka prostředkem, člověk, rozumová bytost, nositel jiskry boží je cílem sám o sobě. Kant vlastně zdůvodnil prastarou zkušenost říkající:" Nečiň druhým, co si nepřeješ, aby druzí dělali tobě". Lidské zkušenosti po celá tisíciletí vědí, že přísného a úplného dodržování všech mravních příkazů do posledního písmene je schopen jen málokdo, a i tito lidé se mohou v proměnlivostech, složitostech a nepředvídatelnostech života dostat do neřešitelných rozporů. Nejde-li o krajní situace, pokouší se většina lidí, o kterých se říká, že jsou slušní, dodržovat několik základních morálních pravidel. (Mluví se o praktické, každodenní morálce.) Prvním pravidlem pro ně je, že nepodvádějí a dodržují, co slíbili. Dalším je.že druhým lidem pomáhají, a nejde-li to, pak jim aspoň neškodí. Tito lidé sdílejí pocit spravedlnosti a nespravedlnosti, plynoucí z přesvědčení, že odměny a tresty mají být úměrné zásluhám a proviněním. Způsobí-li někomu škodu, snaží se ji přiměřené nahradit. Znají vděčnost, a snaží se nějakou cestou oplatit pomoc, které se jim dostalo. A konečně jsou si vědomi povinnosti sebezdokonalování. Druhou základní myšlenkovou větví uvažující o rozlišování dobra a zla je teorie, vycházející nikoli z příkazů nebo povinností, ale z důsledků našich činů. Tvrdí, že dobré je to, co přináší nejvyšší míru dosažitelného štěstí co největšímu počtu lidí. Neřešitelným rozporem teorie dobra a zla jako příkazu a povinnosti se stávají okamžiky, kdy dva