Vývoj HDP v České republice před a po vstupu do EU

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd Vývoj HDP v České republice před a po vstupu do EU Diplomová práce Autor: Bc. Evžen Pavelek Finance, Finanční obchody Vedoucí práce : PhDr. František Jirásek, CSc. Praha Duben 2009

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. V Praze dne 13.dubna 2009 Evžen Pavelek 2

3 Anotace Tato práce je zaměřena na popis a zhodnocení růstu HDP a dalších makroekonomických ukazatelů českého hospodářství v letech a pokus o predikci jejich dalšího možného vývoje v budoucnu. První kapitola se zabývá objasněním základních pojmů a to především HDP, ekonomického růstu a moderní teorie růstu, která vysvětluje, co je a co není podstatné pro zajištění dlouhodobého ekonomického růstu. V další kapitole jsou popsány metody výpočtu HDP. Vlastní jádro práce tvoří přehled a analýza vývoje HDP a dalších ukazatelů. Tyto kapitoly jsou chronologicky rozděleny na období před vstupem a po vstupu České republiky do Evropské unie. V poslední kapitole se práce zabývá predikcí budoucího vývoje HDP. Primárním cílem této práce není zjištění, co se mělo v minulosti udělat jinak, abychom zabránili dlouhé stagnaci, kterou ekonomika vykazovala, ale sestavení logického, uceleného přehledu o vývoji ekonomiky a to především růstu HDP po transformačním přechodu z centrálně plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku. Základním východiskem práce je studium podkladů z teoreticky i empiricky orientované literatury (ať již ekonomické, nebo statistické či politologické) zaměřené na hospodářský růst, konečným cílem je pak vyvození závěrů ohledně determinant míry ekonomické úspěšnosti země v čase. Vzhledem k obecně známým faktům (jako např. neshody mezi vedením ČNB a bývalým premiérem Václavem Klausem ohledně ovlivňování vývoje makroekonomických veličin byl důraz kladen i na analýzu vlivu makroekonomických veličin a makroekonomické politiky na dlouhodobý růst. 3

4 Annotation This thesis is focused on the description and assessment of the growth of the GDP (gross domestic product) and macroeconomic indicators of the Czech economy between the years It is also an attempt to predict the possible development in the future. The first chapter deals with the clarification of the basic terms- mainly GDP, economic growth and modern theory of growth that explains the important and unimportant factors for provision of the long term economic growth. In the next chapter the advantages of calculation of the GDP are described. The main work consists of the outline and analysis of the development of the GDP and other indicators. Those chapters are chronologically divided into the period before and after entrance of the Czech Republic into the European Union. In the last chapter the thesis concerns the prediction of future progression of the GDP. The primary goal of this work is not to find out what should have been done in a different way in the past in order to avoid the long stagnation which the economy had been showing. It tries to create a logical and compact outline of the development of the Czech economy, especially the growth of the GDP after the transformation from central economic planning to the free market economy. The thesis is based on a research of sources focused on the growth of the economy. These sources contain both theoretical as well as practical literature (economical, statistical, political sciences). The ultimate goal is to conclude about the determinants of the rate of country's success. Regarding all the well known facts (such as for example the disagreement between the governing body of the Czech National Bank and the former Prime Minister Václav Klaus about the influence on the development of macroeconomic quantities), the emphasis was also put on the analysis of the impact of macroeconomic quantities and macroeconomic policies on the long term growth. 4

5 Obsah Obsah... 5 Úvod Vymezení pojmu HDP Co se skrývá pod pojmem HNP a HDP Čistý ekonomický blahobyt a HDP na obyvatele, národní a osobní důchod Růst HDP ekonomický růst Způsoby měření HDP Výdajová metoda Příjmová (důchodová) metoda Metoda podle přidané hodnoty Vývoj HDP před vstupem do EU Vývoj HDP v letech Politický vývoj v ČR v letech Vývoj HDP v letech Politický vývoj v ČR v letech Shrnutí vývoje Vývoj v HDP v letech Politický vývoj v ČR v letech Zhodnocení vývoje Vývoj HDP v ČR po vstupu do EU Vývoj HDP v letech Politický vývoj v letech Zhodnocení vývoje Předpokládaný budoucí vývoj HDP Závěr Seznam použité literatury Seznam použitých pojmů a zkratek Seznam tabulek a grafů Přílohy

6 Úvod Základem existence a fungování jakéhokoliv státu na světě je bezesporu ekonomika. Dobře fungující hospodářství vytváří předpoklady nejen pro další technický a technologický pokrok, jehož výsledky usnadňují a zlepšují další produkci, ale současně jsou vytvářeny i podmínky pro komplexní sociální rozvoj společnosti. Ve své práci hledám odpovědi na otázky zabývající se fungováním české ekonomiky v jednotlivých obdobích a letech po přechodu od centrálně řízeného hospodářství k tržnímu hospodářství a následně po přistoupení České republiky do Evropské unie. Dále pak otázkou jak byl společností vnímán vývoj důležitých makroekonomických veličin především HDP i ekonomiky jako celku v letech To jsou otázky, na něž budeme hledat odpověď. Již v úvodu ale mohu konstatovat, že vývoj české ekonomiky zejména ve 2. polovině 90. let přinesl ekonomům i české veřejnosti významné zklamání. Po překonání prvotních obtíží spojených s počátkem reforem došlo v České republice v letech k poměrně výraznému ekonomickému oživení a růstu HDP, které ale bylo doprovázeno rostoucí makroekonomickou nerovnováhou. Recese, jež v následujících letech naši republiku zasáhla a z níž se hospodářství zcela nevymanilo ani do konce století, znamenalo změnu optimistických očekávání, spojených s reformním procesem, na spíše pesimistický pohled na současnost i budoucnost. Veřejnost i ekonomové se shodli na jediné věci a sice na dlouhodobosti stagnace. Její příčiny ale byly spatřovány ve dvou odlišných sférách jedna skupina (tzv. mikroekonomicky orientovaná) tvrdila a tvrdí, že stagnace je jen důsledkem špatného institucionálního rámce, druhá skupina (makroekonomicky orientovaná) se kloní k názoru, že hlavním viníkem nepříliš příznivé ekonomické situace byla špatná měnová politika centrální banky, která napřed zastavila dynamický růst a poté uvrhla ekonomiku do hluboké recese. V dalších letech se česká ekonomika vymanila z recese a zařadila se mezi nejvýznamněji rostoucí ekonomiky v Evropě a to zejména po vstupu do Evropské unie v roce V posledních letech věnujeme mnoho pozornosti vlastnímu ekonomickému růstu respektive růstu HDP. Od 60. až do 90. let tohoto století byla pozornost makroekonomů zaměřena na problematiku makroekonomické politiky, na spory 6

7 keynesiánců a monetaristů, na studium hospodářského cyklu, na otázky boje proti nezaměstnanosti a inflaci makroekonomickými nástroji. Na to, zda jsou lepší fixní či plovoucí kursy apod. Z hlediska ekonomického růstu šlo alespoň ve vyspělých ekonomikách o velice úspěšné období, pozornost se soustředila na determinaci nominálních veličin v krátkém a středním období a otázku růstu a jeho dlouhodobějších vývojových tendencí proto nikdo nepovažoval za tak důležitou. Naštěstí se ukázalo, že některé zásadní spory (jako např. keynesiánství vs. monetarismus) byly do značné míry vyřešeny a proto se pozornost ekonomů začala stále více obracet k otázkám vývoje reálných veličin - v první řadě dlouhodobého růstu. Ekonomové se zaměřili na možná nejdůležitější otázky ekonomie: Co ovlivňuje bohatství národů? Proč některé země rostou rychleji než druhé? Co by měly a neměly vlády dělat, aby jejich země dosahovaly rychlého růstu životní úrovně? Již v 80. letech byly k tomuto tématu publikovány práce Paula Romera a Roberta Lucase a ekonomická teorie začala být systematicky obohacována o další prvek novou teorii růstu. Vývoj v České republice po roce 1989 lze charakterizovat v podstatě stejně jako vývoj vyspělých ekonomik od 60. let. Hlavní pozornost byla zpočátku soustředěna na problematiku tzv. stabilizační makroekonomické politiky a otázkou analýzy růstu a možností ovlivnění jeho vývojových trendů se prakticky nikdo nezabýval. Avšak již výše zmiňovaná dlouhodobá stagnace donutila ekonomy a politiky věnovat se ekonomickému růstu v mnohem větší míře, než tomu bylo doposud. I z tohoto důvodu se v diplomové práci zabývám tendencemi a analýzou vývoje růstu českého hospodářství a to především vývoje HDP dalších makroekonomických veličin. V závěru této práce se pokusím odhadnout neboli predikovat další vývoj HDP a nejdůležitějších makroekonomických veličin. Proces tvorby mé diplomové práce byl rozfázován následovně: 1. seznámení se s problémem, 2. získání podkladů a informací pro vlastní zpracování práce, 3. výběr a studium získaných materiálů, 4. syntéza podstatných dat, jejich analýza, 5. zpracování vlastní diplomové práce v textové formě. 7

8 1 Vymezení pojmu HDP Hrubý domácí produkt (dále HDP) je jedním z nejpoužívanějších ukazatelů výkonnosti ekonomiky v konkrétním státě nebo v konkrétním ekonomickém prostoru. Umožňuje nejen meziroční srovnání vývoje ekonomické situace této země respektive ekonomického prostoru, ale také mezinárodní srovnávání. Do celkové hodnoty je promítnuta domácí výroba včetně sektoru služeb, vývoz ze země i dovoz, spotřeba obyvatelstva a veřejné výdaje. 1.1 Co se skrývá pod pojmem HNP a HDP Velmi často si lidé zaměňují pojmy hrubý domácí produkt neboli HDP (GDP - Gross Domestic Product) a hrubý národní produkt neboli HNP (GNP - Gross National Product). Přes slovní podobnost se nejedná o stejnou ekonomickou veličinu. Hrubý národní produkt vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu toku zboží a služeb vytvořenou výrobními faktory ve vlastnictví subjektů národní ekonomiky za dané období bez ohledu na zemi jejich umístění. Tento ukazatel, používaný zejména ve Spojených státech amerických (dále USA) a v Asii, je počítán na tzv. národním principu a započítávají se sem i produkty vyrobené v zahraničí výrobními faktory daného státu (např. české investice v Polsku a jejich produkce by se započítávaly do HNP České republiky; do HNP by se naopak nezapočítávaly produkty vyrobené zahraničními firmami na českém území). Hrubý domácí produkt vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu toku zboží a služeb vytvořenou výrobními faktory umístěnými v domácí ekonomice bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem (zda občan daného státu nebo cizinec). Tento ukazatel je počítán na územním principu a je používán především v Evropě. Přejděme nyní k objasnění pojmu, zmíněného v souvislosti s vazbou na ekonomický růst potenciálního produktu. Potenciální hrubý domácí produkt je teoretický celkový produkt hospodářství, kterého by bylo v ekonomice dosaženo při maximálním využití výrobních faktorů (práce, kapitálu a přírodních zdrojů). Ekonomická teorie tvrdí, že 8

9 hospodářství dosahuje potenciálního HDP, pokud se pohybuje na hranici svých produkčních možností. Skutečný HDP bývá často nižší než je úroveň potenciálního HDP - ekonomika nevyužívá plně své zdroje, např. v období hospodářských krizí, kdy je vysoká nezaměstnanost a nemůže tedy být dosaženo maximálního využití práce. Pokud je skutečný HDP stejný jako potenciální produkt, hovoříme o tzv. optimální rovnováze. Ekonomická praxe potvrdila existenci situace, kdy je skutečný HDP dokonce vyšší než potenciální tento stav je obvyklý v období konjunkturního vrcholu který se také nazývá jako přehřátí ekonomiky. Země s tímto vývojem hospodářství si většinou dodatečné zdroje půjčuje ze zahraničí. Pro posouzení vývoje ekonomického růstu jako takového ale nelze uvažovat o teoretických možnostech, které mohly v ekonomice nastat. Pro analýzu jsou potřeba data exaktní, a ta jsou věcným obsahem pojmu skutečně dosažený HDP. Je-li tento vyjádřen v běžných cenách (hovoříme o tzv. nominálním HDP, při jehož výpočtu používáme aktuální ceny zboží a služeb v daném roce). Pokud je vyjádřen v cenách stálých (pak se jedná o tzv. reálný HDP, jehož výše se počítá v cenách zvoleného roku, přičemž ceny ostatních let se na ceny vybraného roku přepočítají). V praxi se často užívá přepočet na stálé ceny, aby bylo možné vyloučit inflační znehodnocení a dané roky vzájemně srovnávat. Z tohoto důvodu se v této práci používá číselná vyjádření HDP ve stálých cenách. 1.2 Čistý ekonomický blahobyt a HDP na obyvatele, národní a osobní důchod Je důležité uvědomit si, že HDP nikdy zcela přesně neodráží výkonnost ekonomiky. V systému národního účetnictví nemohou být zachyceny veškeré transakce, které neprocházejí legálním trhem. Jedná se především o: - produkci domácích prací, která se neprojeví v ziscích a ztrátách firem a proto dochází k podhodnocení velikosti HDP, - stínovou ekonomiku, která zahrnuje především ilegální aktivity, celní úniky, neúplné vykazování informací o důchodech, a s tím spjaté daňové úniky. I v důsledku těchto 9

10 aktivit bývá HDP podhodnocen o 5-25 %, - kvalitativní změny produkce výrobků a služeb neboli zavádění nových výrobků na kvalitativně vyšší úrovni, - negativní (záporné) externality a měřené náklady na odstranění jejich negativních důsledků - tyto náklady nejsou vyloučeny z výdajů na odstranění škod a vedou k plýtvání přírodními zdroji, tzn. v jejich důsledku dochází k nadhodnocení HDP. 1 Kvůli existenci těchto faktorů vzniká potřeba konstruovat ukazatele se širší vypovídací schopností, než kterou má HDP. Ekonomické teorie využívají nejčastěji dvou veličin, a to ukazatel čistého ekonomického blahobytu (Net Economic Welfare - NEW), a hrubý domácí produkt na obyvatele Čistý ekonomický blahobyt (NEW- Net Economic Welfare) Snaha vytvořit veličinu, která by započítala pouze ty položky, jež jsou skutečným přínosem k blahobytu, a naopak odečetla takové, které blahobyt snižují, vedla ke konstrukci veličiny, nazvané čistý ekonomický blahobyt. Abychom čistý ekonomický blahobyt změřili, měli bychom k HNP či HDP přičíst zejména tyto položky: -Hodnotu volného času roste v souvislosti s vysokou produktivitou práce v moderních ekonomikách. - Zvyšování kvality výrobků - Výrobky a služby, které vyprodukujeme pro sebe nebo pro rodinu - Výrobky a služby mající svůj původ v tzv. stínové ekonomice - Odečíst škody na životním prostředí Tyto aktivity je možné rozdělit na ty, které jsou sice legální, ale nepřiznávají se pro daňové úniky. Patří sem např. odborná výpomoc při stavbě rodinného domku, chaty, garáže, při opravě bytu, automobilu nebo televize. Mezi nelegální aktivity stínové ekonomiky patří třeba obchod s drogami a nedovolený prodej zbraní. Nelegální aktivity jsou pro společnost škodlivé a z produktu se všeobecně vylučují. 1 Rusmichová (2002) 10

11 Odečíst od GNP či GDP bychom pak měli: - Náklady spojené s odstraněním negativních dopadů na životním prostředí - Dodatečné výdaje na zdravotní péči, vznikající jako důsledek zhoršeného životního prostředí Zapomenout by se nemělo na ocenění a odečtení škod, které mají povahu externality, jejichž náklady nezatěžují ty, kteří je způsobili, ale přenášejí se na ostatní subjekty společnosti. Zvážit je třeba i možnost odečtení části státních výdajů na zbrojení a udržování armády. Hrubý domácí produkt na obyvatele Zachycuje vztah mezi dynamikou růstu HDP a dynamikou růstu počtu obyvatel. Dalším pojmem, který je pro pochopení ekonomického růstu velmi důležitým, je národní důchod ND (National Income NI). Národní důchod je ukazatelem měření produktu důchodovou metodou (jedná se o tzv. příjmový přístup). Velikost národního důchodu se získá součtem všech příjmů domácností za sledované období za předpokladu, že domácnosti jsou vlastníky všech výrobních faktorů a v konečné fázi se k nim dostanou i zisky firem, úroky ze zápůjčního kapitálu a renty z vlastnictví přírodních zdrojů. Platí tedy: - ND = hrubé mzdy (mzdy před zdaněním) + čisté úroky (rozdíl mezi obdrženými úroky a úroky placenými) + renty a další důchody z vlastnictví+ hrubé zisky korporací (dělí se na dividendy akcionářů, nerozdělený zisk a daň ze zisku) + příjmy firem fyzických osob a osob samostatně výdělečně činných. 2 Z jiného úhlu pohledu tvoří národní důchod hrubé příjmy, ze kterých teprve budou odvedeny příslušné platby do veřejných rozpočtů (daně, sociální pojištění), které jsou zdrojem pro výplatu tzv. transferových. Na transferové platby si ekonomika musí vydělat právě hospodářskou činností ve fázi výroby, kdy se vytváří nové hodnoty. Přerozdělování prostřednictvím veřejných rozpočtů není přímo hodnototvorná činnost - je to de facto nástroj, jehož pomocí stát vytvořené statky přerozděluje na 2 Samuelson (1995) 11

12 principu solidarity i pro ty členy společnosti, kteří se nemohli z různých důvodů účastnit procesu výroby. 3 V zásadě je tedy můžeme konstatovat, že transferové platby již jsou implicitně obsaženy v pojmu národní důchod. Národní důchod ale neodpovídá hrubému národnímu produktu. Důvodem je to, že v HNP jsou zahrnuty hrubé investice, z nichž určitou část tvoří tzv. obnovovací investice. Z těchto investic domácnosti nezískávají žádné příjmy a proto se musí při zjišťování národního důchodu odečítat. Druhým důvodem rozdílnosti národního důchodu a HNP je existence tzv. nepřímých daní, které jsou opět zahrnuty do HNP, avšak jako příjem se nikdy nedostanou k domácnostem. Z toho vyplývá, že: ND= HNP + nepřímé daně + obnovovací investice I o a současně HNP > ND 4 Na jednu stranu pojem národní důchod vypovídá, jaké hrubé důchody obdrželi vlastníci výrobních faktorů (zaměstnanci, podnikatelé, rentiéři) dané ekonomiky za sledovaný rok, na druhou stranu ale nevypovídá nic o tom, kolik peněz zůstalo k dispozici domácnostem, což je při respektování faktu, že veškerá ekonomická činnost má v konečném důsledku vést k uspokojování potřeb jednotlivců, poměrně důležitá informace. Proto ekonomové definují pojem disponibilní osobní důchod. Tento důchod domácnosti z určité části hned spotřebují, utratí, čímž nadále podporují ekonomický koloběh výroba spotřeba, a část si ponechají ve formě úspor, které - uloženy v bankách a jiných finančních institucích - slouží jako zdroj úvěrů či kapitálu pro podnikatelskou sféru. Disponibilní důchod Disponibilní důchod (YD) je důchod, který výsledně získávají domácnosti. Je složen ze všech důchodů (mzdy, renty, úroky a vyplacené dividendy) a transferových plateb od vlády. Musí se od něj ale odečíst daně, které domácnosti zaplatí. Disponibilní důchod, který domácnosti obdrží, pak mohou použít na spotřebu nebo na úspory. Osobní důchod Osobní důchod vyjadřuje celkové hrubé příjmy, které domácnosti obdrží z národního důchodu. Vypočítá se tak, že od národního důchodu odečteme: 3 Rusmichová (2002) 4 Rusmichová (2002) 12

13 - Sp, platby tvořící fondy sociálního pojištění - Zf, nerozdělené zisky - tf, daně firem Přičteme: - T, transferové platby Ze svého osobního důchodu musí domácnosti zaplatit všechny přímé daně a zbývá jim disponibilní osobní důchod. Z hlediska užití prostředků se disponibilní osobní důchod rozděluje na spotřebu úspory. Pro eliminaci cenových změn používáme tzv. deflátor HDP. Deflátor HDP je vlastně cenový index a můžeme ho definovat následovně: Nominální HDP Deflátor HDP = Reálný HDP Pokud nás zajímá, jak se ekonomika vyvíjí, používáme nejčastěji meziroční tempo růstu reálného hrubého domácího produktu. Index spotřebitelských cen CPI (Consumer Price Index) V tomto indexu je cenová hladina vyjádřena jako průměrná úroveň cen souboru (koše) spotřebních výrobků a služeb (např. potravin, oděvů, obydlí, paliv, dopravy a ostatních komodit potřebných pro každodenní život). Každé položce v tomto koši je určena její fixní váha, která je proporcionálně stanovena dle její relativní důležitosti v rozpočtech spotřebitelů. Ekonomická síla země Jedná se o velikost reálného produktu a jeho dynamiku, která vypovídá o hospodářství dané země. Ekonomická síla země je vyjádřena absolutní velikostí reálného produktu, nejčastěji HDP, vytvořeným za sledované období. 13

14 Ekonomická úroveň země Vyjadřuje účinnost využívání disponibilních výrobních faktorů a poněkud zjednodušeně i životní úroveň v dané zemi. Ekonomickou úroveň měříme nejčastěji pomocí HDP, který připadá na jednoho obyvatele. Jestliže označíme reálný produkt Q a čas t, můžeme růst reálného produktu měřit jako: - Absolutní přírůstek (či úbytek) reálného produktu - Koeficient růstu (úbytku) reálného produktu - Tempo růstu (či úbytku) reálného produktu Veřejný sektor Veřejným sektorem rozumíme stát a obce. Peněžní toky mezi veřejným sektorem a oběma soukromými sektory jsou v zásadě trojí: - Daně - Výdaje na zboží a služby - Transfery obyvatelstvu Veřejné výdaje na zboží a služby jsou nákupy zboží a služeb od soukromého sektoru. Transfer znamená, že stát či obec někomu vyplácí peníze, aniž by získal jakoukoli protihodnotu. Daně snižují výdaje na spotřebu a na investice; transfery zvyšují výdaje na spotřebu; veřejné výdaje na zboží a služby zvyšují agregátní výdaje, protože představují další složku agregátních výdajů vedle spotřeby a investic. Zahraniční obchod Vývoz znamená příliv poptávky ze zahraničních trhů na český trh. Zvyšuje agregátní výdaje na našem trhu, a tím zvyšuje náš nominální HDP. Dovoz naopak znamená odliv poptávky z českého trhu na zahraniční trhy. Snižuje agregátní výdaje na našem trhu, a tím snižuje i náš nominální HDP. Rozdíl mezi vývozem a dovozem nazýváme čistý vývoz. V běžné řeči se s ním setkáváme pod pojmem zahraničně obchodní bilance. 14

15 1.3 Růst HDP ekonomický růst Ekonomický růst, vyjádřený typicky jako růst hrubého domácího produktu, je jedním z nejvíce používaných ukazatelů rozvoje dané země nebo regionu. Mezi hlavní zdroje ekonomického růstu patří: růst výrobních faktorů (zejména práce a kapitálu), růst celkové produktivity výrobních faktorů, kterou zapříčiňují faktory jako vzdělání, inovace, technologie, úspory z rozsahu, vědecký pokrok apod. Přestože globálně vykazuje světová ekonomika v poslední době (např. ve srovnání s osmdesátými lety) velký růst - a to i v rozvojových zemích, mezi jednotlivými zeměmi a skupinami zemí jsou obrovské rozdíly. Ekonomiky zemí tzv. "třetího světa" vykazovaly v nedávné minulosti průměrný ekonomický růst 5,3 %, země východní Asie dokonce 6,1 %. Naproti tomu odstup Afriky od zbytku světa nabývá hrozivých rozměrů - spotřeba průměrné africké domácnosti poklesla za čtvrtstoletí o 20 %. Lze předpokládat, že následující léta tyto trendy ještě posílí, odstup chudých zemí se prohloubí, naopak např. východní a jihovýchodní Asie bude pokračovat v rychlejším než průměrném růstu, následovat je budou pravděpodobně i některé státy Latinské Ameriky. Ani ve vyspělých zemích však není situace týkající se ekonomického růstu optimální. Stejně jako v některých rozvojových zemích jsme zde kromě prohlubujícího se rozdílu mezi bohatými a chudými svědky poklesu částky, jenž jsou obyvatelé schopni (nebo ochotni) uspořit - např. průměrná americká domácnost ušetří v dnešní době jen polovinu toho, co před patnácti lety. Tento trend je charakteristický také pro ekonomiky přecházející od plánovaného k tržnímu hospodářství, zejména díky skokovému poklesu životní úrovně, ale i díky širší nabídce zboží vůbec a speciálně pak zboží na úvěr. Ukazatel růstu HDP však může být zkreslující - jeho růst je v některých situacích způsoben i environmentálně nepříznivým jevem, např. ekologickou katastrofou, která naši zemi postihla v roce 1997 a to konkrétně rozsáhlými záplavami na Moravě a v roce 2002 se tato situace opakovala v ještě větším rozsahu v Čechách. Na odstranění přírodní katastrofy takového rozsahu je třeba masivně uvolnit rezervy, vyprodukovat určitou službu, apod. Indukce růstu HDP z tohoto důvodu má však jen krátkodobý pozitivní efekt, což bude patrné i ve vlastní práci. 15

16 Pod pojmem ekonomický růst se obecně rozumí růst potenciálního reálného důchodu v čase. Ekonomická teorie rozděluje růst reálného důchodu do dvou kategorií:buď je růst reálného důchodu chápán jako odraz pouhého růstu množství výrobních faktorů, nebo je růst reálného důchodu posuzován jako růst celkové produktivity výrobních faktorů. V ekonomických modelech se proto ekonomický růst vyjadřuje dvěma způsoby. První způsob definuje růst jako růst potenciálního reálného důchodu (Y) mezi jednotlivými časovými obdobími. Míru růstu (G) můžeme vyjádřit takto: G = (Y 1 - Y 0 )/Y 0 x 100 (%), 5 čímž získáme procentní změnu reálného důchodu oproti základnímu období. Ekonomové však často ve svých modelech vyjadřují ekonomický růst spíše jako růst potenciálního reálného důchodu na osobu (Y/L) neboli růst průměrné produktivity práce mezi jednotlivými časovými obdobími. Důvodem je to, že růst reálného důchodu na osobu je vhodným ukazatelem zvyšování životní úrovně. Míru růstu reálného důchodu na osobu (g) lze vyjádřit jako: g = [(Y 1 /L 1 ) - (Y 0 /L 0 )]/[Y 0 /L 0 ]. 100 (%), kde L představuje počet obyvatel nebo pracovní sílu (za předpokladu, že tempo růstu obyvatelstva je shodné s tempem růstu pracovní síly). Z výše uvedeného je patrné, že základním předpokladem pro teorii růstu bude tzv. produkční funkce, která odpovídá na otázku Jaké množství reálného důchodu může ekonomika v daném časovém okamžiku vyrábět?" Přitom víme, že výroba zboží a služeb v určitém období závisí na množství dostupných výrobních faktorů (práce a kapitál) a od produktivity těchto faktorů v tomto období, a že výši produkce ekonomie hodnotí pomocí ukazatele HDP nebo ND. Počátky teorie růstu můžeme vysledovat již v díle Adama Smithe Bohatství národů z roku Smith dospěl k závěru, že klíč k růstu lze spatřovat v dělbě práce, akumulaci kapitálu a technickém pokroku. Zdůrazňoval rovněž důležitost stabilního právního rámce a ochrany vlastnických práv jako podmínek pro fungování neviditelné ruky trhu. Dále objasnil, jak svobodný mezinárodní obchod umožňuje chudším zemím přibližovat se zemím bohatším. Na počátku 19. století přidali David Ricardo a Thomas Malthus do problematiky ekonomického růstu další klíčový prvek zákon klesajících výnosů. Avšak prvním ekonomem, který ukázal na základě dvouodvětvového modelu 5 Freit a Červenka (2002) 16

17 možnost trvalého růstu kapitalistické ekonomiky, byl Karel Marx. Modely růstu dynamizující keynesiánskou teorii vytvořili ve 40. letech ekonomové Roy Harrod a Evsey Domar z jejich modelů ale plyne nutnost neustálého růstu pro zachování plné zaměstnanosti, navíc existuje podle těchto modelů pouze velmi úzká vývojová trajektorie, při které bude ekonomika udržovaná v rovnováze, přičemž odchylky od této trajektorie mají sklon se v čase rozšiřovat a proto z modelu plyne nestabilita tržní ekonomiky. Základy moderní teorie růstu byly položeny v roce 1956 Robertem. Solowem a Trevorem Swanem. Výsledkem jejich práce (jako určité reakce na Harrod-Domarův model) byl model vracející se ke stabilitě tržní ekonomiky. Dnes jej označujeme jako neoklasický či Solowův model, který se na dlouhou dobu stal základním rámcem pro analýzu ekonomického růstu. O několik let později definoval Nicholas Kaldor několik konvenčních pravd o ekonomickém růstu: 1. Důchod na osobu v čase roste a tempo růstu nevykazuje tendenci k poklesu. 2. Fyzický kapitál na osobu v čase roste. 3. Míra výnosu z kapitálu je téměř konstantní. 4. Poměr fyzického kapitálu k výstupu je téměř konstantní. 5. Podíly práce a fyzického kapitálu na důchodu jsou téměř konstantní. 6. Tempo růstu důchodu na osobu mezi zeměmi se významně odlišuje. 6 Tyto axiomy se dodnes považují za platné, ačkoliv v minulosti probíhala diskuse ohledně tendence k poklesu výnosu kapitálu s tím, jak se ekonomika rozvíjí. Smithovy a Malthusovy klasické modely: Tyto modely popisují ekonomický vývoj za podmínek neměnného rozsahu půdy a rostoucího počtu obyvatel. To má za následek, nedochází-li k technologickým změnám, to, že rostoucí počet obyvatel nakonec vyčerpá zásobu nevyužité půdy. Malthusiánská rovnováha nastává, když mzdy poklesnou na existenční úroveň a obyvatelstvo se nebude reprodukovat a tím se sníží nabídka práce (Samuelson, 1995). 6 Freit a Červenka (2002) 17

18 Keynesiánská teorie růstu: Keynesiánská teorie růstu vznikla dynamizací teorie Johna Maynarda Keynese neokeynesiánskými ekonomy Harrodem (1939) a Domarem (1946). V Harrodově teorii vystupuje jako klíčový princip akcelerace, zatímco Domar vychází z principu multiplikačního. Vzhledem k tomu, že i přes odlišný přístup došli ke shodným závěrům, bývají jejich teorie vysvětlovány společně v rámci tzv. Harrod Domarovy kenesiánské teorie růstu. Harrod rozeznává tři typy ekonomického růstu: - skutečné tempo růstu jedná se o takové tempo růstu, kterého je v dané ekonomice dosahováno, - přirozené tempo růstu závisí na růstu obyvatelstva a technickém pokroku. Při přirozeném tempu růstu jsou v ekonomice využívány všechny možnosti technického pokroku a ekonomika se nachází ve stavu plné zaměstnanosti, - zaručené tempo růstu. 7 Ponechejme stranou matematická vyjádření tohoto modelu důležitý je závěr, podle kterého je ekonomika v rovnováze, pokud se skutečné tempo růstu rovná přirozenému tempu růstu. Zásadním nedostatkem tohoto modelu je skutečnost, že v něm není definován mechanismus, pomocí kterého by docházelo k nastolování takové rovnováhy. Z tohoto důvodu bývá tento model nazýván modelem s rovnováhou na ostří nože. Neoklasický růstový model: Neoklasické teorie růstu vycházejí z neoklasické produkční funkce, čímž je odstraněn jeden z nedostatků modelu Harroda a Domara, který je implicitně založen na produkční funkci s konstantními koeficienty, tedy nomožností substituce kapitálu a práce. Nejznámějším neoklasickým modelem je Solowův Swanův model (dále Solowův model). Zaměřuje se na růstovou úlohu úspor, kapitálové akumulace a populační expanze na jedné straně a na úlohu technického pokroku na straně druhé. Navzdory 7 Freit a Červenka (2002) 18

19 své velmi jednoduché poptávkové struktuře a uzavřenosti vůči zahraničí odpovídá na 3 důležité otázky: - Jaký je vztah mezi růstem důchodu na osobu v určité zemi a faktory, jako jsou míra úspor, míra růstu obyvatelstva a technický pokrok? - Jak se růst důchodu na osobu v dané zemi vyvíjí v čase? - Existují nějaké ekonomické síly, které ve velmi dlouhém období umožní chudým zemím přibližovat se životní úrovni zemí vyspělých? Solowův model se nezaměřuje na růst celkového reálného důchodu (Y), ale na růst reálného důchodu na osobu (Y/L) neboli na růst průměrné produktivity práce. Solowův model studuje, jak se reálný důchod na osobu, spotřeba na osobu a poměr kapitál - práce vyvíjejí v čase. Zdůrazňuje úlohu prohlubování kapitálu (tj. růst kapitálového vybavení práce) a technologických změn při vysvětlování růstu potenciálního reálného GNP. K prohlubování kapitálu dochází, jestliže zásoba kapitálu roste rychleji než ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Při neexistenci technologické změny povede prohlubování kapitálu k růstu výstupu na jednoho pracovníka, k růstu mezního produktu práce a k růstu mezd, to povede k poklesu výnosů z kapitálu (zákon klesajících výnosů) a k následnému poklesu reálné úrokové sazby. Tím se vyčerpá možnost zvyšování životní úrovně pomocí akumulace kapitálu a v tomto okamžiku se ekonomika dostává do tzv. stálého stavu. 8 Při dosažení dlouhodobé rovnováhy ovšem toto prohlubování kapitálu ustává a reálné úrokové sazby přestávají klesat. Technologický pokrok zvyšuje produktivitu práce, výši kapitálu na pracovníka a tím i celkový produkt. Akumulace kapitálu zvyšuje produkt a mzdy, ale snižuje výnos (respektive úrokovou sazbu) z kapitálu. Celkově lze shrnout předpovědi Solowova modelu ohledně dlouhodobého růstu do několika bodů: - celkový reálný důchod (Y) roste tempem, které odpovídá míře růstu rozšířené práce, tj. míře růstu populace plus míře technického pokroku, - reálný důchod na osobu (Y/L) roste tempem, které odpovídá míře technického pokroku, 8 Freit a Červenka (2002) 19

20 - v úspěšně se rozvíjejících ekonomikách, kde je míra růstu kapitálu vyšší než míra růstu rozšířené práce, bude míra růstu reálného důchodu na osobu vyšší než míra odpovídající dlouhodobému stálému růstu, - u vyspělých stagnujících ekonomik bude tempo růstu reálného důchodu na osobu stejné nebo nižší než tempo odpovídající dlouhodobému stálému růstu, ale díky technickému pokroku bude stále pozitivní. 9 Jednoduchost popisovaného modelu bývá často ekonomy kritizována, protože ve skutečnosti ekonomický růst nevysvětluje, jen dokazuje, že ekonomický růst existuje. Tvrdí, že neoklasickou růstovou teorii je nutno doplnit o další prvky, pokud chceme získat nástroj k pochopení složitého procesu dlouhodobého ekonomického vývoje. Neoklasická teorie se totiž zabývá pouze tím, jak trhy fungují a ne tím, jak se vyvíjejí v čase. Tento statický pohled vedl k tomu, že růstová teorie se dlouhou dobu zaměřovala na technický pokrok a investiční proces, ale nevšímala si institucí a podnětů, které technický pokrok a investice determinují. Právě instituce a časový rozměr jsou aspekty, o které je nutno neoklasickou teorii doplnit. Pro praxi je však mnohem důležitější míra souladu empiricky vypozorovaných skutečností s předpověďmi modelu. Ty lze shrnout následovně: V dlouhém období se ekonomika přiblíží ke stálému stavu bez ohledu na počáteční podmínky. Když se kapitálová zásoba rozšiřuje, růst reálného důchodu na osobu se vlivem klesajících výnosů zpomaluje a nakonec se může zcela zastavit. Na cestě ke stálému stavu by chudší země měly růst rychleji než země bohatší. Vysvětlení opět spočívá v klesajících výnosech: chudší země začínají s nižší kapitálovou zásobou, a proto z každé investice realizují relativně vyšší výnos Freit a Červenka (2002) 10 Freit a Červenka (2002) 20

21 2 Způsoby měření HDP Hrubý domácí produkt (HDP) zahrnuje vyprodukované a užité (poskytnuté) toky zboží a služeb (produkce). Je to nesourodá produkce, skládající se z částí rozličného složení (např. výroba strojů a pronájem bytů), jejichž statistické zobrazení do jednoho součtu je prováděno oceněním v penězích. Vytvořený HDP a základní složky jeho užití měřené v peněžních jednotkách představují však reálné zboží a služby. K výpočtu HDP jsou používány tři metody (výdajová, příjmová a metoda podle přidané hodnoty), které jsou v zásadě rovnocenné a žádná z nich nemá přednost. Ve skutečnosti jsou to tři různé aspekty téhož ohodnocení. Důležitost tří přístupů při ekonomické analýze spočívá v tom, že osvětluje různé druhy problémů národního hospodářství. Metoda podle přidané hodnoty ukazuje celkovou hodnotu veškerého vyrobeného zboží a služeb (od produkce v základních cenách se odečte mezispotřeba v kupních cenách a výsledkem je hrubá přidaná hodnota v základních cenách); představuje součet hrubé přidané hodnoty jednotlivých odvětví (případně sektorů), k němuž se přičtou daně z produktů a odečtou dotace na produkty a získá se HDP. Výdajová metoda soustřeďuje pozornost na různé formy poptávky, jež vyvolává proudy zboží a služeb; vztahuje se tudíž k tržním transakcím a ke konečným procesům v ekonomice. Zjišťuje se tedy kdo kupuje výstup (HDP) a zaměřuje se na výdaje (poptávkovou stranu), tj. na užití HDP. Příjmová (důchodová) metoda ukazuje, kdo a jak je placený za vyprodukování výstupu (HDP, tj. které ekonomické subjekty obdrží důchody (nabídkovou stranu). HDP tak představuje sumu všech důchodů vzniklých a vyplývajících z produkce zboží a služeb, tj. důchody účastníků tvorby HDP. Roční národní účty ČR mají tu významnou vlastnost, že nominální objem HDP (běžné ceny) vypočtený třemi metodami je stejný. Tomu odpovídají i jednotlivé účty (běžné účty, účty akumulace), z nichž je patrné, že HDP může být rozdělen na jednotlivé části několika způsoby. Národní účty jsou nejzpůsobilejší potřebám ekonomické analýzy, neboť v maximální možné míře přehledně zobrazují základní souvislosti v národním hospodářství. Ukazatele národních účtů vyjadřují výsledky všech ekonomických činností i jednotlivých transakcí a odpovídají logice národního hospodářství. Hlavním kritériem následujícího pojednání není však výkonnost ekonomiky, nýbrž popis koloběhu 21

22 důchodu a jeho determinant. Za nové v tomto popisu lze pokládat uspořádání látky, což se považuje za důležitější a čemuž je dána přednost před vlastním obsahem. Při měření HDP se setkáváme s mnoha problémy. Údaje o HDP se v praxi používají nejen jako míra toho kolik se vyrábí, ale také jako míra blahobytu obyvatel dané země. Ekonomové a politici se často vyjadřují tak, jako by přírůstek reálného HDP znamenal, že se lidem daří lépe. Ale údaje o HDP jsou vzdáleny tomu, aby byly dokonalou mírou výstupu ekonomiky nebo blahobytu. Jsou zde čtyři hlavní problémy: - Některé výstupy jsou těžko měřitelné, protože nejsou obchodovány na trhu. Konkrétními příklady jsou vládní služby, netržní aktivity jako je dobrovolná práce a domácí kutilství. - Je těžké správně ohodnotit vyšší kvalitu zboží. To byl zejména případ počítačů, jejichž kvalita se rychle zvýšila, zatímco jejich ceny prudce klesaly. Ale platí to pro téměř pro každé zboží, jako například automobily, jejichž kvalita se časem mění. Odborníci na účetnictví hrubého domácího produktu se snaží těmto zlepšením kvality přizpůsobit. Je to však nelehký úkol, zvláště když se objeví úplně nový výrobek nebo model. - Některé aktivity měřené jako příspěvek k reálnému HDP představují ve skutečnosti spotřebovávání zdrojů, které mají být uchráněny, nebo to jsou negativní produkty, například zločiny či ohrožení národní bezpečnosti. - Výpočty neberou v úvahu znečišťování životního prostředí a jeho ničení. tento problém je palčivý zejména v rozvojových zemích. Například jedna studie o Indonésii tvrdí, že poctivé započítávání negativních účinků na životní prostředí by snížilo roční tempo růstu ekonomiky v posledních třech letech o 3%. 2.1 Výdajová metoda Výdajová metoda měří velikost HDP přes tok výdajů ekonomických subjektů (tj. výdaje domácností, podniků, vlády a zahraničních subjektů) na nákup statků a služeb vyprodukovaných v dané zemi v daném roce. 22

23 Výdajovou metodu tedy můžeme shrnout: HDP = C + I + G + NX C spotřeba domácností, která zahrnuje hodnotu výrobků a služeb spotřebovaných domácnostmi pro uspokojení individuálních potřeb, uhrazených z důchodů (příjmů) domácností a pořízených nákupem, dary i formou naturální spotřeby (např. nábytek, automobily, potraviny, zdravotní a vzdělávaci služby apod.). Nepatří sem však nákupy určené pro podnikatelskou činnost ani nákupy cenností. I investiční výdaje které zahrnují investice podniků a firem. Tato investice mají dvě složky: - fixní investice těmi rozumíme nákup kapitálových statků firmami. Obsahuje hodnotu pořízení hmotného i nehmotného investičního majetku koupeného, převzatého nebo vyrobeného ve vlastní režii po odečtu prodejů, předání a vyřazení majetku (např. nákup nových strojů, zařízení, budov apod.). Patří sem i pořízení formou finančního leasingu, nespadají sem předměty dlouhodobé spotřeby pořízené domácnostmi pro uspokojování konečné spotřeby nebo vládou pro vojenské účely. - investice v podobě zásob vyjadřují změny ve stavu zásob surovin, materiálu, zboží, rozpracovaných výrobků a hotové produkce. Rozdíl mezi výší zásob na konci a na počátku období je změna stavu zásob. Ta může být buď kladná (tedy přírůstek zásob) nebo záporná (tedy úbytek zásob). Souhrn všech investic představují hrubé investice, které zahrnují investice restituční neboli obnovovací (to jsou ty investice, které pouze nahrazují opotřebená výrobní zařízení a budovy, čili amortizaci) a čisté investice, jejichž cílem je rozšíření výrobní kapacity. Čisté investice tedy můžeme vyjádřit jako hrubé investice mínus amortizace (opotřebení, znehodnocení kapitálu). Opotřebení může být buď fyzické, které je způsobeno např. korozí, hnitím, nebo opotřebení technické, které je způsobeno zastaráním v důsledku vědeckotechnického pokroku. Do investic nezapočítáváme nákup cenných papírů (akcií a obligací) protože se mění struktura portfolií a vlastních aktiv, ale nepřibývá žádná nová výrobní kapacita. 23

24 G vládní výdaje tedy výdaje vlády a soukromých nevýdělečných institucí na nákup výrobků a služeb. Tyto vládní výdaje zahrnují náklady na solnice, zbraně pro armádu, zařízení pro státní školy, budovy pro státní instituce dále pak náklady na služby poskytované uvedenými organizacemi pro uspokojení individuálních potřeb (školství, zdravotnictví, služby soudců, služby učitelů ve státních službách, služby lékařů ve státních nemocnicích apod.) i kolektivních potřeb (správa, obrana apod.) hrazené ze státního rozpočtu, rozpočtu obcí, případně z jiných příspěvků. Hodnota služeb, které nemají tržní podobu (které neprochází trhem) je do DPH započítávána ve výši výrobních nákladů vynaložených na tuto netržní produkci (např. hodnota služeb státního školství je dána výší odměn za tyto služby). Za povšimnutí stojí, že investice realizované vládou, čili státní investice, jsou započítávány do výdajů vlády (G) a nikoliv do investičních výdajů (I). Do vládních výdajů nezahrnujeme transferové platby, které představují takové výdaje státu, jejichž smyslem není nákup výrobků a služeb pro potřeby vlády, ale podpora některých subjektů v podobě důchodů (starobní, invalidní, vdovský, sirotčí), studentských stipendií, podpor v nezaměstnanosti a jiných sociálních dávek. Pro transfery je typické to, že se jedná o jednostranné platby státu což znamená, že jejich příjemci neposkytují plátci žádné výrobky a služby. Transfery nezahrnujeme do vládních výdajů proto, že se jejich hodnota projeví ve služce spotřeba domácností (C) jako výdaje na nákup spotřebních statků. NX - čistý export NX = X M. Jsou to výdaje zahraničních subjektů. Postupujeme tak, že od hodnoty exportovaných výrobků a služeb odečteme hodnotu importovaných výrobků a služeb a tím získáme veličinu, která vyjadřuje čistý vliv zahraničně ekonomického prostředí na výši HDP dané země. Hodnota čistého exportu může nabývat kladných i záporných hodnot v závislosti na saldu výkonové bilance země, tzn. Na vztahu hodnoty celkového exportu a importu. Výkonová bilance se skládá z obchodní bilance a z bilance vývozu a dovozu služeb. Je-li hodnota vývozu výrobků a služeb vyšší než hodnota jejich dovozu, je výkonová bilance země aktivní a čistý export je kladnou veličinou, která zvyšuje HDP. Záporná hodnota HDP snižuje. Určitým problémem je existence nepřímých daní, které způsobují rozdíl mezi cenou, kterou platí spotřebitelé, a cenou, kterou obdrží firmy. Podle toho, zda jsou nebo nejsou nepřímé daně součástí měření HDP, rozeznáváme: 24

25 - HDP v cenách tržních (HDP ct), včetně přímých daní HDPct = C+G+Ig+X - HDP v cenách výrobních faktorů (HDP cvf), bez nepřímých daní HDPcvf=C+G+Ig+X- Tn 2.2 Příjmová (důchodová) metoda Příjmová nebo-li důchodová metoda měří velikost HDP přes tok příjmů (důchodů) ekonomických subjektů plynoucí za poskytnutí služeb výrobních faktorů, jež tyto subjekty vlastní a které jsou nezbytné k produkci výrobků a služeb. Jde vlastně o pohled na stejný produkt ekonomiky, ale z druhé strany. Odměnu za služby výrobních faktorů vyjadřují náklady na produkci těchto výrobků a služeb a je představována mzdami (práce), úroky a zisky (kapitál) a rentami (přírodní zdroje). Tyto odměny příslušející vlastníkům výrobních faktorů představují jejich příjmy (důchody). Sečtením všech příjmů (důchodů) dostaneme přibližnou hodnotu vyprodukovaného produktu v dané zemi v daném roce a tento součet nazýváme národní důchod ND (NI National Income). Výdajová i příjmová metoda jasou v zásadě stejné, protože to, co je z hlediska jednoho subjektu výdajem, je z hlediska jiného subjektu příjmem (důchodem). Příjmovou (důchodovou) metodu tedy můžeme shrnout: ND = w + r + i + p + n + a kde: w mzdy a jiné platby zaměstnancům které zahrnují veškeré čisté mzdy, další platby poskytované zaměstnavateli a daně z mezd. r renty. Do příjmů renta jako takové, které jsou placeny vlastníkům půdy, nemovitostí a nejrůznější nájemné. Metodou odhadu jsou zde také zahrnuty imputované důchody neboli imputovaná renta. Jde o důchody, které plynou vlastníkům kapitálových statků (domácnostem) z užívání např. užívání vlastního pozemku, bytu, domku. Je to tedy hodnota služby těchto kapitálových statků, kterou 25

26 by uživatelé těchto statků (pozemků, domů, bytů) museli platit, kdyby nebyly jejich vlastní. i úroky z vkladů p zisky, tedy to co nám zbylo z prodeje produkce po tom, co jsme uhradili ostatní náklady na výrobní faktory (mzdy, úrok, renty). n nepřímé daně. Jsou součástí ceny statků a tuto daň musí prodejce odvést do státního rozpočtu. K nepřímým daním patří v České republice daň z přidané hodnoty a daň spotřební. a amortizace je proces opotřebování fixního majetku neboli proces snižování jeho hodnoty (tzv. odepisování). Postupně amortizované zařízení musí být po určité době nahrazeno novým. Kupuje se za prostředky z amortizačního fondu, kde se postupně shromažďují částky odpovídající příslušnému opotřebení a jež jsou součástí ceny. 2.3 Metoda podle přidané hodnoty Přidaná hodnota je hodnota, kterou jednotliví výrobci postupně v průběhu výrobního procesu přidávají svým úsilím k hodnotě nakupovaných surovin, polotovarů a služeb. V praxi přidanou hodnotu zjišťujeme tak, že od příjmu z prodeje daného produktu odečteme náklady na zakoupení surovin, materiálů, paliv, polotovarů, služeb atd. nezbytných k výrobě tohoto produktu. Znamená to, že náklady firem ve formě mezd, platů, úrokových plateb a dividend jsou do přidané hodnoty zahrnuty, ale nákupy např. obilí, dřeva, oceli nebo elektřiny od ostatních firem jsou z přidané hodnoty vyloučeny, protože tyto nákupy budou započítány do HDP z přiznání jiných firem. Tím se zabrání dvojímu započítávání. Sečteme-li hodnoty přidané všemi firmami v ekonomice, dostaneme hodnotu všech finálních produktů, tzn. hodnotu hrubého domácího produktu. HDP = součet přidaných hodnot firem 26

27 3 Vývoj HDP před vstupem do EU Již před začátkem první světové války představovaly české země hospodářsky nejsilnější teritorium tehdejšího Předlitavska a vedle Rakouska byly především díky průmyslu - ekonomicky nejvyspělejší částí Rakouska-Uherska. Ekonomická výkonnost, měřená hrubým domácím produktem na obyvatele, se v roce 1913 pohybovala v Česku na úrovni přibližně tří čtvrtin úrovně dosahované na území dnešního Rakouska. Ekonomiku tehdejší doby lze tedy hodnotit jako středně vyspělou, ačkoliv svou výkonností a používanými technologiemi Česko zaostávalo za nejvyspělejšími zeměmi světa - dosahovalo asi tří čtvrtin francouzské, dvou třetin německé a asi třetiny až poloviny americké výkonnosti. 11 Nově vzniklý stát Československo zvládl poválečnou rekonstrukci nejdříve ze všech středoevropských zemí. Do roku 1929 se výkonnost hospodářství navýšila o 45 %. Tuto úroveň už náš stát nikdy nepřekročil v důsledku úzké vazby na světové trhy se světová hospodářská krize projevila nepoměrně hlouběji než v ostatních tehdejších vyspělých ekonomikách. Přesto výsledná dosažená dynamika ekonomiky (do roku 1937 proti roku 1913 o 38 %, tj. o 1,4 % ročně) znamenala v roce 1937 asi čtyři pětiny úrovně Francie, tři čtvrtiny úrovně Německa a % úrovně hospodářské výkonnosti USA. Stejně rychle jako po první světové válce obnovilo Československo ekonomickou výkonnost i po roce 1945 a do roku 1989 ji proti roku 1937 přibližně trojnásobně zvýšilo, což představuje průměrný růst o 2,1 % ročně. Číslo udávající ekonomický růst v době centrálně plánovaného hospodářství je však zkresleno růstu bylo dosahováno i tzv. extenzívními cestami - kvantitou na úkor kvality a vysokou náročností na výrobní faktory na úkor produktivity. Ekonomický systém byl totiž založen na tzv. všelidovém vlastnictví výrobních prostředků s rozhodujícím podílem státního a družstevního sektoru a zanedbatelným podílem sektoru soukromého, ekonomické rozhodování podléhalo státnímu plánování. Tento systém nerespektoval vztahy poptávky a nabídky, vedl k neefektivní alokaci a využívání zdrojů, nepodněcoval iniciativu, inovační úsilí a technický pokrok a v konečném důsledku vedl k hospodářské stagnaci, technologické zaostalosti, zhoršování životního prostředí, nedostatečnému uspokojování některých potřeb a nespokojenosti občanů. 11 Zelený (2004) 27

28 Na druhé straně tento systém poskytoval lidem relativní jistotu práce, sociálního zabezpečení, bydlení a cenové stability. Můžeme konstatovat, že v průběhu poválečného vývoje do roku 1989 Československo zvýšilo svou hospodářskou výkonnost méně než vyspělé státy západního bloku, problémem se ovšem začínala stávat technologická propast za vyspělými zeměmi. Stagnace produktivity byla způsobena zejména nedokonalostí technické úrovně a kvality produktů. Příčinu je třeba hledat mimo jiné v omezenosti státní suverenity začleněním Československa do východoevropských politických a ekonomických struktur (Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci), podřízených vlivu tehdejšího Sovětského svazu. 3.1 Vývoj HDP v letech Hospodářskou a potažmo i sociální situaci v České republice lze vystihnout pomocí vybraných makroekonomických a jiných ukazatelů. V tabulce č. 1 je uveden přehled těch nejdůležitějších makroekonomických veličin za období let 1989 až 1992 (pro převážnou většinu ukazatelů je použit jako základní rok jejich měření rok 1989). Jak je z tabulky č.1 patrné, stejně jako ostatní státy procházející transformací, tak i Česká republika znaznamenala na počátku 90. let hluboký ekonomický propad. Za povšimnutí stojí zejména míra inflace a její růst v roce Již v roce 1990 došlo k určitým administrativním cenovým úpravám a k odbourání tzv. záporné daně z obratu ještě před provedením cenové liberalizace k Prakticky ihned po tomto kroku následoval velmi prudký vzestup indexu spotřebitelských cen tento nárůst byl zřejmým důsledkem tří předchozích devalvací československé koruny celkově o 86 % (devalvace byly provedeny v souvislosti se zavedením tzv. vnitřní konvertibility). Ve stejném období růst nominálních mezd a důchodů zaostával za růstem míry inflace, které se projevilo prudkým snížením reálných mezd a důchodů a tím poklesla životní úroveň obyvatel. Propad životní úrovně se následně negativně promítl do spotřeby některých základních druhů potravin a průmyslového zboží. Pokles reálných mezd byl přes svoji značnou hloubku v podstatě jednorázový - od 28