Kontratenor jako fenomén dnešní doby

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Zpěv Kontratenor jako fenomén dnešní doby Bakalářská diplomová práce Autor práce: Pavel Valenta Vedoucí práce: odb. as. Mgr. Monika Holá, Ph.D. Oponent práce: PhDr. Alena Borková Brno

2 Bibliografický záznam VALENTA, Pavel. Kontratenor jako hlasový fenomén dnešní doby. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, rok s. Vedoucí diplomové práce odb. as. Mgr. Monika Holá, Ph.D. Anotace Cílem této bakalářské diplomové práce je charakterizace, vývoj a vyuţití hlasového oboru kontratenor. Pojem kontratenor se na počátku váţe s renesanční hudbou, ovšem asociace, která vyvstane modernímu člověku, souvisí s barokní operou a soudobými počiny. V práci uvádím ţivotopisy nejznámějších kontratenorů (Gerard Lesne, David Daniels, Andreas Scholl, Philippe Jaroussky). Představitelem kontratenoru v České republice je Jan Mikušek, k jehoţ ţivotopisu připojuji také rozhovor. Annotation The aim of this bachelor thesis is a characterization, development and using a countertenor voice subject. The term countertenor was initially connected with a Renaissance music, but an association a modern man gets is related to baroque opera and contemporary achievements. The thesis brings biographies of famous countertenors (Gerard Lesne, David Daniels, Andreas Scholl, Philippe Jaroussky). A representative of Czech countertenors is Jan Mikušek. To his CV I attach an interview. Klíčová slova ZPĚV, KONTRATENOR, HAUTE CONTRE, TENOR, MUŢSKÝ HLAS, KASTRÁT, PHILIPPE JAROUSSKY, GÉRARD LESNE, DAVID DANIELS, ANDREAS SCHOLL, JAN MIKUŠEK Keywords SING, COUNTERTENOR, HAUTE CONTRE, TENORE, MALE VOICE, CASTRATO SINGER, PHILIPPE JAROUSSKY, GÉRARD LESNE, DAVID DANIELS, ANDREAS SCHOLL, JAN MIKUŠEK - 2 -

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a pouţívána ke studijním účelům. V Brně, dne 1. května 2010 Pavel Valenta - 3 -

4 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé diplomové práce odb. as. Mgr. Monice Holé, Ph.D. za rady, připomínky, trpělivost a vstřícnost. Moje poděkování patří také Mgr. Janě Spáčilové, Ph.D. za konzultace. V neposlední řadě děkuji Janu Mikuškovi za poskytnutí rozhovoru a všem, kteří mi pomohli s překlady cizojazyčné literatury

5 Obsah PŘEDMLUVA POJEM KONTRATENOR A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA HLASOVÉHO TYPU TERMÍN KONTRATENOR HLASOVÁ PROBLEMATIKA NOVODOBÉ UPLATNĚNÍ SROVNÁNÍ KONTRATENORU S HISTORICKÝMI HLASOVÝMI TYPY KASTRÁT VYSOKÝ FRANCOUZSKÝ TENOR (HAUTE-CONTRE) VYBRANÉ OSOBNOSTI SVĚTOVÝCH KONTRATENORŮ GERARD LESNE DAVID DANIELS ANDREAS SCHOLL PHILIPPE JAROUSSKY JAN MIKUŠEK PŘEDSTAVITEL KONTRATENORU V ČESKÉ REPUBLICE ŢIVOTOPIS PŘEHLED REPERTOÁRU ROZHOVOR S JANEM MIKUŠKEM ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA

6 Předmluva Tématem mé diplomové práce je Kontratenor jako hlasový fenomén. Vzhledem k tomu, ţe se sám věnuji studiu zpěvu, mě vţdy zajímala nejen technická a fyziologická stránka tvoření tónu, ale také problematika pěveckého umění z hlediska historického. Ta je pozoruhodná zvláště v období baroka, kdy byl, zejména v Itálii, velmi oblíben zpěv kastrátů, jehoţ virtuozita nikdy nebyla předstiţena. Novodobou alternativou vysokého muţského hlasu je kontratenor, pouţívající při zpěvu speciálně školený hlavový rejstřík falzet. Tento typ hlasu je v poslední době čím dál tím populárnější, avšak jen těţko se hledá teoretická literatura o něm. Proto jsem se rozhodl mu věnovat svoji práci. V první kapitole nazvané Pojem kontratenor a základní charakteristika hlasového typu se zabývám historií tohoto termínu. Pojem kontratenorista by se dnes dal nejspíše vysvětlit jako falzetista je to tedy muţský hlas, který pouţívá výhradně falzet. V historii však tento termín měl různé významy, a vedou se odborné diskuze o tom, co vlastně znamenal. Rozhodně to byl hlas, který byl výše neţ tenor, přičemţ zpěváci pouţívali plný hlas i falzet. V období rozvoje bel canta, tedy v průběhu 19. století, se tento historický typ zpěvu vytratil a byl vzkříšen teprve kolem poloviny 20. století. Proto je v názvu mojí práce taky označení hlasový fenomén dnešní doby. Poté uvádím bliţší charakteristiku tohoto hlasu a stručný přehled jeho novodobého oţivování. Ve druhé kapitole srovnávám kontratenor s dalšími historickými hlasovými typy, které byly ve své době povaţovány za přirozené hlasem kastrátů a francouzským vysokým tenorem (Haute-contre). Část další přináší stručné ţivotopisy nejvýznamnějších světových kontratenorů. Poslední kapitola je věnována umělci, který je v současné době patrně nejznámějším kontratenoristou v České republice a významně přispěl k propagaci tohoto hlasového oboru. Je jím zpěvák, dirigent, sbormistr a cimbálista Jan Mikušek. Po části věnované jeho ţivotopisu a seznamu nastudovaného repertoáru následuje rozhovor s tímto umělcem. 2

7 1. Pojem kontratenor a základní charakteristika hlasového typu 1.1. Termín kontratenor Původ termínu sahá k latinskému contratenor, coţ bylo označení třetího, nejčastěji instrumentálního hlasu v pozdně středověké a renesanční polyfonii, doplňujícího tenor (cantus firmus převzatý z gregoriánského chorálu) a cantus (kontrapunktující vyšší hlas). S rozvinutím tříhlasé sazby na čtyřhlasou se začal rozlišovat contratenor altus (nad tenorem) a contratenor bassus (pod tenorem). Contratenor ve tříhlasé sazbě: cantus superius (motetus) tenor contratenor Contratenor ve čtyřhlasé sazbě: cantus contratenor altus tenor contratenor bassus Pro contratenor altus se v Anglii začalo pouţívat navzájem zaměnitelné termíny countertenor a altus, z čehoţ vznikl dnešní kontratenor a altus (ve smyslu muţský alt ). Od konce 13. století rukopisné a později tištěné prameny francouzské, nizozemské a posléze i anglické vokální vícehlasé hudby téměř bez výjimky pouţívají pro tuto vokální linku původní latinskou formu contratenor. V průběhu renesance se hlas postupně rozšířil jak v rozsahu, tak i poloze. Zdá se, ţe poangličtěná forma countertenor nebo také counter-tenor se začala pouţívat na počátku 16. století, i kdyţ hlas byl také nazýván zkráceně contra, nebo counter. Hlasový rozsah kontratenoru musel obsáhnout prakticky všechny střední party. Thomas Morley ve svém traktátu Plaine and Easie Instroduction (1597) často pouţívá termín countertenor (i kdyţ často zkracovaný jen na counter ) pro označení řádku instrumentální nebo vokální polyfonie, který leţí těsně nad tenorem a je obvykle psán v klíči o tercii vyšším, neţ je tento part. V těchto i pozdějších 3

8 příkladech přetrvává původní kontratenorový charakter hlasu do jisté míry v tom, ţe hlas se buď kříţí, jde v protipohybu nebo se opakovaně setkává s tenorem. 1 V dnešní době se termín kontratenor nebo variabilně altus (v této latinské podobě slova) pouţívá pro vysoký muţský hlas, který buď v plném rozsahu nebo jen částečně uţívá falzet. Falzet (falsetto, z italského falso = nepravý, falešný) je hovorový, nesprávný a zavádějící termín pro druhý rejstřík fonace (second-mode phonation) neboli čistý hlavový rejstřík. U tohoto typu hlasu hlasivky kmitají pouze svými okraji, ale dovírají se. Muţský falzet je svou polohou blízký hlasu dětskému, proto dobří sbormistři dětských sborů bývají i dobrými falzetisty. Od falzetu, typického pro školený muţský hlas, se liší fistule vysoký hlavový rejstřík u necvičených muţských hlasů. Na rozdíl od falzetu nemá muţský fistulový hlas vypracovanou dechovou techniku, a proto jej nelze dosti dobře intonačně ovládat. Z fyziologického hlediska hlasivky, kmitající pouze svými okraji, k sobě zcela nedoléhají a zanechávají mezi sebou štěrbinu. Na rozdíl od školeného falzetu je tento hlas šustivější a nemá barvu ani průraznost Hlasová problematika V různých zemích a obdobích byly vysoké muţské hlasy nazývány různě: countertenor (= kontratenor), Alto, altista, falsettist (= falzetista), Contralto, event. téţ Haute-contre. V dějinách hudby je kontratenor jako muţský vysoký hlas vyuţívající falzet spojován s anglickou hudbou, avšak nebyl výhradně anglickým jevem. Byl pěstován různě po celém světě a hrál důleţitou roli v hudbě středověku i renesance zejména v Nizozemí, Německu, Španělsku, Itálii, Francii a Anglii. Nicméně bylo dokázáno, ţe tento hlasový typ přišel do Británie teprve na sklonku 17. století, přibliţně ve stejné době, kdy zemi navštívili první kastráti, kteří se nejprve uplatňovali v církevní hudbě (v opeře tomu bylo asi o 20 let později, c. 1707). Během období vysoké popularity kastrátů se v kontinentální Evropě kontratenoristé uplatňovali pouze ve sborech a téměř jim hrozilo vymizení z jiné neţ církevní hudby. V Anglii však byli přespolní kastráti nahrazováni domácími 1 Steane, J. B. Giles, Peter: Countertenor, in: Grove Music Online. 4

9 kontertenory a ţenami. Například Händel dělal své konečné rozhodnutí ohledně obsazení tak, aby vyhovovalo okolnostem. Ačkoli během 19. století specialisté na kontratenor vymizeli jako sólisté v kontinentální Evropě, způsob tvoření tónu sám o sobě přeţil jako jedna z moţností muţského hlasu, například u muţů-kontraaltů ze Sixtinské kaple. V Anglii se udrţela tradice kontratenorů v chrámové hudbě, výuce a v četných glee clubs (pěvecké sbory), i kdyţ ve sborech v oratoriích své místo postupně ztratili s rozšířením ţen altistek. Stále řidčeji vystupovali kontratenoři jako oratorní a koncertní sólisté, a s nástupem ţen se začal objevovat u jejich hlasového označení alto přívlastek male alto (muţský alt). Vítězné znovuobjevení sólového kontratenoru přišlo hlavně z Anglie. Za umělce zodpovědného za renesanci kontratenoru v polovině 40. let 20. století a nové uplatnění tohoto hlasu ve světské i sólistické hudbě je povaţován Alfred Deller ( ), krátce nato následovaný Johnem Whitworthem a Američanem Russellem Oberlinem. Jedním z pramenů pro toto znovuzrození kontratenoru byly rané anglické a americké nahrávky lidové hudby (zejména balad) z let cca Stejně jako u všech ostatních typů hlasu se pěvecký styl, témbr a charakter kontratenoru mění podle panujících hudebních trendů. To způsobilo zmatek a diskuse koncem 20. století, kdy se začal hledat autentický způsob přednesu pro určitý ţánr nebo období. Ačkoli se někteří autoři snaţili vyhnout všem názvům s výjimkou obecného, byť dvojznačného falzetista, tradičně převládá názor, ţe kontratenor je prostě historický (muţský) alt, který uţívá téměř výhradně vysoce rozvinutý druhý rejstřík fonace neboli čistý hlavový rejstřík. Přesnější definice je, ţe kontratenor musí mít vţdy tenorový nebo světlý barytonový první rejstřík s rozšířením do druhého rejstříku. Další pohled je ten, ţe altový a kontratenorový hlas jsou odlišné: altus je pouze falzet basového nebo barytonového základního rejstříku, zatímco pravý kontratenor má přirozený tenorový první rejstřík - tj. bez pouţití falzetu - s abnormálně světlým, vysokým rozsahem a je schopen udrţet neobvykle vysokou polohu (zde se nicméně vedou značné spory o vztah k historickému haute-contre). 5

10 Byly předloţeny rentgenové důkazy na podporu názoru, ţe jak kontratenor, tak altus ve výše zmíněném rozdělení jsou falzety, neboť oba produkují tón stejnými fyziologickými prostředky (M. Ardran a D. Wulstan: The Alto or Countertenor Voice, 1967). Tento názor plně podpořil P. Giles, který dále tvrdil, ţe existuje několik různých poddruhů druhého rejstříku fonace, které produkují kontrastní zabarvení (P. Giles: The Counter-Tenor, Londýn 1982). To bylo podpořeno závěry na základě xerorentgeno-elektrolaryngografické analýzy (G. Welch, D. Sergeant a F. MacCurtain: Some Physical Characteristics of the Male Falsetto Voice, Journal of Voice 1989). Nicméně, současný zmatek týkající se kontratenoru pravděpodobně vznikl z toho důvodu, ţe do začátku 19. století bylo pro zpěváky všech muţských hlasových skupin běţné pouţívání druhého rejstříku fonace, kdykoli chtěli. Muţský hlas byl chápán jako sloţený nástroj bez striktních kategorií, které s sebou přinesla praxe pěvecké belcantové techniky a zejména pedagogiky kolem poloviny 19. století a které trvají aţ dodnes. 2 Protoţe má novodobé oţivování kontratenoru přece jen mnohem kratší historii neţ bel canto, není prozatím moţno stanovit nějaké obecné pedagogické zásady. 3 Sami kontratenoristé se však shodují na tom, ţe pro tento hlasový obor je potřeba mít především přirozené nadání. Andreas Scholl prohlásil: Stát se kontratenoristou je podle mne dárek z nebe. Nejprve musí mít člověk hlas a teprve potom se s ním dá pracovat, dále rozvíjet. U kontratenoristy to platí dvojnásobně, protoţe příroda u něho pracuje přece jen trochu jinak. 4 Zároveň je nutno si vypěstovat speciální techniku. Philippe Jaroussky o tom říká: Musíme pracovat s rejstříky, ale to ţeny také, moţná musíme mít přirozenější vedení hlasu, nesmíme moţná tolik tlačit na hlas, nesmíme se dopouštět forze. Náš hlas je křehčí a musíme si toho být vědomi. Já osobně jsem zpočátku zpíval jako sopranista, protoţe mohu zpívat velmi vysoko, ale necítím se tam úplně nejlépe a dnes spíš vyhledávám party středních a niţších poloh. Ale znám sopranisty, kteří mohou zpívat opravdu velmi vysoko. Hlas by měl být slyšet i při orchestrálním doprovodu, na tom teď pracuji. 2 Steane, J. B. Giles, Peter: Countertenor, in: Grove Music Online. 3 Bel canto = krásný zpěv, pěvecká technika pocházející z baroka a rozvíjející se především v 1. polovině 19. století, vyznačuje se legátovým vedením hlasu. 4 Scholl~27~listopad~2004/ 6

11 Musíme také pouţívat hrudní rejstřík. Myslím si, ţe kontratenoři mají menší problém s přechodem neţ zpěvačky. (rozhovor pro Harmonii, září 2004) Novodobé uplatnění Renesance kontratenoru v polovině 20. století byla úzce spojena s výjimečně nadaným anglickým zpěvákem Alfredem Dellerem ( ), který zpíval alt ve sboru Canterburské katedrály a později v katedrále svatého Pavla. Kdyţ zahájil svoji sólistickou dráhu, úzce spolupracoval se skladatelem Michaelem Tippettem. Shodli se na tom, ţe by byl vhodný návrat k tradici kontratenorů, do značné míry proto, ţe repertoár, jímţ se v té době zabývali, byl tvořen hlavně díly Henryho Purcella (který sám sebe nazýval kontratenorem). Při obnově takových děl jako The Fairy Queen hrála nová generace kontratenorů vedená Dellerem prominentní roli. Tito umělci hráli čím dál tím významnější roli ve hnutí Early Music (v češtině se pro tento proud vţil pojem autentická či historicky poučená interpretace ) a stále více se osvědčovali i v rolích v barokních operách a oratoriích psaných původně pro kastráty. Obnovená provedení těchto děl a nahrávky někdy obsazují tyto role raději ţenami zpěvačkami, avšak kvůli dramatické pravdivosti jsou často zejména ve scénických ztvárněních obsazováni kontratenoři, kteří vyvinuli hlasitost a razantní kvalitu tónu nutnou ke ztvárnění rolí v divadle. Hnutí za obnovu kontratenoru začalo v Británii, nejvýznamnějšími umělci jsou John Whitworth, Grayston Burgess, Paul Esswood, James Bowman a později Michael Chance. Záhy se objevili také američtí kontratenoři, zejména Russell Oberlin, Drew Minter, David Daniels a Derek Lee Ragin, dále Belgičan René Jacobs. V 80. a 90. letech 20. století vynikl Němec Andreas Scholl, současná doba. O nově se rozvíjející hlasový obor projevili zájem i moderní operní skladatelé. Benjamin Britten napsal pro Alfreda Dellera roli Oberona ve Snu noci svatojánské (A Midsummer Night's Dream, 1960). Tato role zůstává kontratenorovým nejatraktivnějším partem a byla zpívaná Oberlinem, a pak Bowmanem v mnoha dalších inscenacích. Mezi další moderní opery pouţívající tento hlas patří Brittenova Smrt v Benátkách (Death in Venice) nebo Akhnaten Philla 5 7

12 Glasse. Osobitým rysem Leara Ariberta Reimannova je obsazení role Edgara kontratenorem, zvláště působivé je vytí chudého Toma. Také byly učiněny pokusy rozšířit okruh kontratenorových rolí tak, aby zahrnovaly např. Gluckova Orfea, Farnace v Mozartově opeře Mitridate nebo dokonce Orlofského ve Straussově Netopýrovi, coţ vedlo k ustanovení nové generace zpěváků, kteří se přiklání k hlasu dramatické kvality distancující se od hlavní britské tradice vycházející z Dellera. 6 6 Steane, J. B. Giles, Peter: Countertenor, in: Grove Music Online. 8

13 2. Srovnání kontratenoru s historickými hlasovými typy Kontratenoru se dnes běţně pouţívá pro interpretaci skladeb, které byly napsány pro muţské hlasy zpívající ve vysoké (ţenské) hlasové poloze. V historii hudby se setkáváme s dvěma typy těchto hlasů. V italské hudbě to byl kastrát, ve francouzské hudbě vysoký tenor zvaný haute-contre. Oba hlasy v průběhu 19. století vymizely, zejména kvůli poţadavkům přirozenosti, které s sebou přinesla romantická opera. V poslední době se druhý z nich jiţ pomalu objevuje na světových pódiích; hlas kastrátů je z etických důvodů odsunut do říše minulosti Kastrát Kastrát je muţský soprán nebo kontraalt, který za svůj neporušený hlas vděčí chirurgickému zákroku na varlatech před dosaţením dospělosti. V pubertě roste hochům hrtan i hlasivky, coţ vede ke sníţení výšky hlasu přibliţně o oktávu. Proto se před mutací u malých chlapců zablokoval vývoj hrtanu. Provedl se zásah na varlatech (podvázání, v některých případech snad i odstranění semenotvorných kanálků), coţ způsobilo zastavení sekrece hormonu testosteronu, která řídí vzrůst hrtanu. Operace vedla k neplodnosti, neboť scvrklá varlata neprodukují ţádné spermie. Nebyla však ovlivněna schopnost vzrušivosti, protoţe se semenná tekutina tvoří v prostatě. Lze tak vysvětlit známá galantní dobrodruţství některých proslulých kastrátů. Nedostatek testosteronu mohl způsobit u muţů, ještě poměrně mladých, předčasné stárnutí, prematurní oslabení erekce a jistou formu stařecké melancholie. Po orchitomii zůstával hlas zářivý, svěţí a průrazný jako hlas chlapecký. Vedlejšími projevy byly pseudoţenské rysy, například chybějící vousy a vpřed vyklenutý hrudník s rozšířenějším hrudním košem, v němţ se mohutněji vyvinuly plíce. 7 Kastrátův hlas byl jedinečný. Mezi všemi netknutými hlasy poskytuje chlapecký hlas v přirozeném rozsahu, v pěvecké terminologii označovaný jako prsní hlas, největší tónový rozsah: od b do d ² nebo e ², dosti často od a do f ² ; tzn. Od deseti do třinácti tónů v plném zvuku prsního rejstříku, ve srovnání se sotva polovičními moţnostmi ţenského sopránu. To je jednoznačná přednost, srovnáme-li 7 Celletti, Rodolfo: Historie belcanta, s

14 sílu a plnost prsních tónů s pronikavějším, ale méně chvějivým a voluminézním zvukem ţenského hlavového hlasu. Pokud mladík vytrvale dodrţoval přísná pěvecká cvičení, nabyl abnormální kapacity plic, coţ se přímo odrazilo na délce dechu a hlasové síle. Mimořádné ovládání a délka dechu je předpokladem pro pruţnost, měkkost a pohyblivost hlasu, pro velikost rozsahu, pro spontánní legato a další kvality, které vyznačovaly v průběhu 18. a na počátku 19. století všechny vynikající pěvce. Díky této fyzické a psychologické konstituci a mimořádně dobrému pěveckému i hudebnímu vzdělání, jaké poskytovaly například neapolské konzervatoře, uvedl kastrát do zpěvu jak výrazové, tak technicko-virtuózní schopnosti. 8 Kastrace má své kořeny ve starověké Číně více neţ před 5000 lety. Kastráti eunuši zde slouţili jako stráţci císařských paláců. Z Asie se kastrace rozšířila i do Evropy. Staří Římané si kastráty velmi cenili a vyuţívali je pro pobavení. V arabských zemích se kastráti objevují podstatně později neţ v Číně či Evropě. Islám výslovně zakazuje kastraci v jakékoliv formě - u zvířat i u lidí. Teprve kolem roku 750 se dokázali arabští šejkové, kalifové a sultáni vyrovnat s náboţenskými námitkami a začali vyuţívat eunuchy jako správce a hlídače harémů. Ve středověku se eunuši vrátili do Evropy. Katolická církev se od počátku, zejména pak ve středověku, řídila slovy svatého Pavla, ţe ţeny mají v kostele mlčet. 9 Pro provozování chrámové hudby byly pro vrchní hlasy (soprán, alt) pouţíváni chlapci před mutací a vysoce posazené hlasy přirozených tenorů. Později se ideálním řešením stali kastráti, zejména kvůli barvě a síle hlasu, která byla průraznější neţ u chlapců. Od poloviny šestnáctého století uţ běţně v kostelech zpívali kastráti, i kdyţ církev za umělou kastraci oficiálně vyhlašovala trest exkomunikace nebo dokonce trest smrti. Vidina slavné kariéry a velkých příjmů však byla pro mnohé rodiče zejména v chudých částech Itálie a Španělsku neodolatelná. V té době docházelo k neobvyklému mnoţství údajných nehod, při nichţ malí chlapci přicházeli o varlata. Šlo o velmi kruté praktiky. Děti byly kastrovány doma vlastními rodiči, navíc bez asistence lékařů. Jedno ze tří vykleštěných dětí běţně zemřelo na následky infekce nebo předávkování opiem, které se při operaci pouţívalo jako anestetikum. Pokud 8 Klíčová, Iva: Kastrát jako hudebně-historický fenomén, s Taceat mulier in ecclesia (Ţena nechť mlčí v církvi), Nový zákon, První list Korintským, 14,34. 10

15 dítě zákrok přeţilo a bylo přijato do církevního sboru, následovalo deset i více let intenzivního hudebního výcviku. Na tuto situaci reagoval i Benedetto Marcello ve svém spise Teatro alla moda (Benátky 1720). Ironicky doporučuje, aby si altista či sopranista opatřil dobrého zastánce, který bude jeho kastraci (povaţovanou za trapnou záleţitost) obhajovat ve společnosti tím, ţe byl stiţen nebezpečnou chorobou a často ve lţi prohlašovat, ţe pochází ze vzdělané a váţené rodiny. 10 Koncem osmnáctého století bylo v Itálii ročně kastrováno na čtyři tisíce malých chlapců a stejný počet kastrací byl zaznamenán i ve Španělsku. Přestoţe kastrátů se původně vyuţívalo výhradně k interpretaci církevní hudby, rozvoj opery poskytl jejich hlasovým moţnostem další prostor. Obrovskou slávu získali zejména v letech , kdy se stali hlavním pilířem italské opery, která se rozšířila po celé Evropě. Ti nejlepší z nich byli královsky placeni. Jejich odměny byly aţ stokrát vyšší neţ platy běţných členů sboru nebo orchestru. Tato praxe trvala aţ do konce 18. století. Patrně nejznámějším kastrátem byl Carlo Broschi, zvaný Farinelli, o němţ byl také natočen film. Dalšími důleţitými představiteli tohoto hlasového oboru byli Nicolo Grimaldi (Nicolini), Antonio Maria Bernacchi, Giovanni Carestini a především Francesco Bernardi, zvaný Senesino. Po Gluckově reformě začal význam kastrátů upadat, přestoţe ještě na počátku 19. století byli vcelku běţným jevem. Gluck sám napsal první verzi své opery Orfeo ed Euridice (1762) pro kastráta Gaetana Guadagniho ( ), aţ v paříţské verzi z roku 1774 byla role přepsána pro francouzský vysoký tenor (haute-contre, viz následující kapitola). Kastráti vystupovali ještě v operách Gioacchina Rossiniho a Giacomo Meyerbeera. Tradice kastrátů pokračovala aţ do roku 1903, kdy byla oficiálně zakázána papeţem Piem X. Do té doby se neoficiálně tolerovala, i kdyţ v 19. století byla významně oslabena. 11 Jedním z posledních kastrátů byl Alessandro Moreschi ( ). Od roku 1883 byl aţ do 1913 členem papeţského sboru Sixtinské kaple. Vídeňský profesor Francz Haböck, který ho zde slyšel a dělal s ní v roce 1914 rozhovor, řekl, ţe jeho rozsah d d 3, který měl v prvních pětadvaceti letech své kariéry, se později 10 Marcello, Benedetto: Divadlo podle módy, s Klíčová, Iva: Kastrát jako hudebně-historický fenomén, s

16 zmenšil na a g 2. Napsal, ţe Moreschiho hlas byl silný, křišťálově jasný a čistý s jedinečným messa di voce, který však nikdy nedosáhl dobrého trylku ani koloratury. Tento umělec po sobě zanechal i nahrávky z let 1902 a 1903, avšak vzhledem k technické kvalitě tehdejších nahrávacích zařízení si můţeme udělat jen mlhavou představu o tom, jak jeho hlas skutečně zněl. V dnešní době se hlas podobný kastrátskému objevuje u některých zpěváků, zpravidla jde ale o osoby s hormonálním onemocněním, které zabraňuje mutaci hlasu (jazzový zpěvák Jimmy Scott, sopranista Jorge Cano či Radu Marian) či pěvce, kteří podstoupili kastraci z jiných důvodů. U několika zpěváků také k mutaci z neznámých důvodů nedošlo, aniţ by trpěli hormonální poruchou nejznámějším příkladem je Michael Maniaci Vysoký francouzský tenor (Haute-contre) Haute-contre [čti ót-kontr] je vysoký tenorový hlas, pěstovaný ve Francii asi do konce 18. století, v rozsahu od malého c do d 2 a notovaný v altovém klíči. Často bývá zaměňován s pojmem kontratenor, avšak podle dnešního chápání kontratenor pouţívá výhradně falzet, zatímco haute-contre výhradně plný hlas. Francouzské ladění bylo v této době asi o velkou sekundu aţ malou tercii niţší neţ dnes, nejvyšším tónem tohoto hlasu tedy fakticky bylo c 2. Rousseau definuje ve svém Hudebním slovníku (1768) haute-contre jako nejpronikavější a nejvyšší z muţských hlasů, v kontrastu k tzv. basse-contre, který je nejniţší a nejhlubší. Srovnání italského a francouzského rozvrţení hlasů: Italská hudba: Soprano (soprán) Contralto (alt) Tenore (tenor) Basso (bas). Francouzská hudba: Dessus (= soprán) Bas-dessus (= mezzosoprán) Haute-contre (= vysoký tenor) Taille (= niţší tenor grave, zaměnitelný s barytonem) Basse-taille (= baryton nebo bas). 12

17 Ačkoliv je termín obecně v anglických barokních traktátech překládán jako countertenor, Rousseau uvádí jako synonymum altus a přirovnává haute-contre k italskému contralto, a říká, ţe jde o muţský hlas ve stejném rozsahu, jako je druhý soprán nebo alt, zpívaný ţenami nebo kastráty. Často je haute-contre zaměňován právě za kontratenor, ačkoliv v dobovém vnímání byl tento rozdíl jasný, jak ukazuje citát z Voyage en Italie Josepha de Lalanda (1786): Tenor jde od C do g 1 v plném hlase a dále aţ do d 2 ve falzetu neboli fausset; náš haute-contre pokračuje po dosaţení g 1 obvykle aţ do b 1 v plném hlase. Haute-contre byl primárně sólový hlas. Lully určuje hlavní muţskou roli v osmi ze svých čtrnácti oper právě tomuto hlasu, významně se mu věnoval téţ Charpentier, který sám tímto hlasem zpíval. Jedním z nejslavnějších vysokých tenorů v Paříţi byl Pierre de Jélyotte ( ), pro kterého napsal většinu svých hlavních rolí Jean Philipp Rameau. Dalším významným zpěvákem byl Joseph Legros ( ), který zpíval např. V Gluckově francouzské verzi Orfea (Paříţ 1774). Haute-contre se uplatňoval téţ ve sboru, kde zpíval v pořadí druhý hlas, zatímco nejvrchnější hlas byl přednášen chlapci nebo ţenami. Na počátku 19. století byl haute-contre nahrazen silnějším přirozeným tenorem, ovšem ještě v roce 1844 uvádí tento termín Berlioz ve své Nauce o instrumentaci a vysvětluje jej jako velmi vysoký tenor. Po celé 18. století měl haute-contre i své odpůrce. Rousseau píše ve svém Hudebním slovníku, ţe haute-contre není pro muţský hlas přirozený; k tomu, aby zpěvák dosáhl kýţených výšek, se musí namáhat, coţ s sebou často nese drsnost a také málokdy zpívá čistě. Při dnešním provádění francouzských barokních a klasicistních oper bývá někdy haute-contre nahrazován kontratenoristy, čili falzetisty, to s sebou ale přináší problémy ohledně vybalancování zvukových poměrů sólového hlasu a doprovázejícího orchestru. Podobně jako u rolí určených původně pro kastráty, také zde jsou sólisté doprovázeni plně obsazeným orchestrem a přednášejí heroické árie, coţ je pro zvukové moţnosti kontratenoru nevýhodné. Proto se ruku v ruce s oţivováním barokních oper také objevují specializovaní zpěváci na haute-contre, 13

18 nejvýznamnější jsou Bruce Brewer, Michael Goldthorpe, John Elwes, Howard Crook, Guy de Mey a Gilles Ragon Owen Jander Ellen T. Harris: Haute-contre, in: The New Grove Dictionary of Music and Musicians, Lionel Sawkins: Haute-contre, in: the New Grove Dictionary of Opera, přístupné z: 14

19 3. Vybrané osobnosti světových kontratenorů 3.1. Gérard Lesne Narozen v Montmorency 15. července 1956, je dnes jiţ nestorem francouzských kontratenoristů. Ve svém hlasovém oboru je samoukem. Roku 1979 se stal členem vídeňského Clemencic Consort pod vedením René Clemencice a velmi brzy se začal objevovat ve většině evropských ansámblů specializovaných na starou hudbu, jako Ensemble Clément Janequin, La Grande Ecurie et la Chambre du Roy, Chapelle Royale, Hesperion XX a zejména Les Arts Florissants pod vedením Williama Christie. V roce 1985 zaloţil vlastní vokálně-instrumentální soubor Il Seminario Musicale, se kterým vystupuje na koncertech a festivalech v celé Evropě. V roce 2004 mu francouzská vláda udělila titul Chevalier des Arts et des Lettres. Ačkoliv ztvárnil řadu operních rolí, jeho hlavním zájmem je duchovní hudba 17. a 18. století, v níţ se velmi dobře uplatňuje jeho čistý, lehce ohebný hlas. Velký důraz klade na přesnost koloratur a ornamentů, intonaci a frázování. Lesne má na svém kontě více neţ 70 nahrávek, nejen jako kontratenorista, ale také jako dirigent. K nejvýznamnějším dílům patří oratoria S. Giovanni Battista Stradelly a David et Jonathas M. A. Charpentiera, dále Händelova opera Poro a Vivaldiho L'incoronazione di Dario. Kromě toho nahrál také Leçons de ténèbres M. A. Charpentiera a F. Couperina a kantáty Alessandra Scarlattiho, A. Caldary, J. S. Bacha, G. F. Händela a G. Bononciniho David Daniels Daniels se narodil 12. března 1966 v Spartanburgu v Jiţní Karolíně (USA). Začal zpívat jako chlapecký soprán, po mutaci jako tenor. Jeho otec Perry Daniels byl jedním z předních členů divadelní letní školy Brevard Music Center, spojené s hudební školou Converse College v Spartanburgu. Daniels studoval zpěv na konzervatoři v Cincinnati, kontratenoru se začal věnovat během postgraduálního studia na University of Michigan pod vedením svého učitele George Shirleyho. Jako kontratenorista debutoval v roce V roce 1997 vyhrál Richard Tucker Award, v roce 1999 poprvé vystoupil v Metropolitní opeře v roli Sesta v Händelově opeře Giulio Cesare. Jeho repertoár obsahuje řadu operních rolí G. F. 15

20 Händela (Arsace v Partenope, Lyric Opera v Chicagu, Tamerlano titulní role, Arsamene v Xerxes). V Bavorské státní opeře v Mnichově vystoupil v titulních rolích v operách Rinaldo a Orlando, ztvárnil také Ottona v Monteverdiho L incoronazione di Poppea. Kromě barokních rolí vystoupil také ve Snu noci svatojánské Benjamina Brittena (Oberon, Metropolitní opera) a v Gluckově Orfeo ed Euridice (Orfeo, Covent Garden) Andreas Scholl Německý kontratenor střední generace se narodil v Eltville 10 listopadu Zpívat začal jiţ v dětském věku jako člen sboru Kiedricher Chorbuben. Vystudoval zpěv na Schola Cantorum Basiliensis u Richarda Levitta a René Jacobse. Jeho první recitál v Paříţi v roce 1993 se stal odrazovým můstkem pro řadu angaţmá v mnoha ansámblech staré hudby. Spolupracoval mj. S René Jacobsem, Christophem Coinem, Williamem Christie a Philippem Herreweghem a vystupuje na nejdůleţitějších mezinárodních festivalech staré hudby, zahrnujících Ambronay, Beaune, Glyndebourne (zde vystoupil 1998 a 1999 v roli Bertarida v Händelově Rodelindě), pravidelně je slyšet také na BBC promenádních koncertech. Schollův hlas je obdivován pro svoji zvučnost, hřejivé zabarvení a vyrovnanost. Jeho nahrávky zahrnují Monteverdiho Nešpory, Bachovy kantáty, Mši h moll a Vánoční oratorium, Händelova Mesiáše a Šalamouna, výběrový disk Händelových operních árií a Vivaldiho Stabat mater, za které získal cenu Gramophone Award Philippe Jaroussky Představitel nejmladší generace kontratenoristů, obdivovaný nejen pro své pěvecké umění, ale také pro svůj mimořádný zjev. Narodil se 13. února 1978 v Maisons-Laffitte ve Francii. Jméno Jaroussky je zkomoleninou ja russkyj (já jsem Rus) a pochází od jeho praděda, který odešel do Francie po ruské revoluci Původně hrál na housle a na klavír, hlavní zvrat v jeho zájmu o zpěv znamenalo zhlédnutí filmu Farinelli. V roce 1996 začal studovat zpěv u Nicole 13 O svém jménu mluví Jaroussky např. v rozhovoru pro časopis Harmonie (září 2004), viz seznam literatury. 16