Autor: Kristýna Štěpničková Konzultant: Pavel Fiala

Transkript

1 2008/2009 Autor: Kristýna Štěpničková Konzultant: Pavel Fiala

2 Obsah 1. úvod - Proč jsem si vybrala téma: Jan Palach, Jan Zajíc? 2. vlastní práce - život Jana Palacha - sebeobětování J. P. - situace po smrti J. P. - život Jana Zajíce - sebeobětování J. Z. - situace po smrti J. Z. - fotografie 3. závěr - odkaz J. Palacha a J. Zajíce dnes - použité zdroje

3 Úvod Proč jsem si vybrala téma: Jan Palach, Jan Zajíc? Už jako malá jsem se začínala zajímat o historii, zajímal mě spíše starověk a středověk. Proto když jsem poprvé slyšela o Janu Palachovi moc jsem se nad tím nepozastavovala. Později jsme, ale o Janu Palachovi mluvili v hodině dějepisu při výročí 40ti let od jeho sebeobětování. Od tohoto okamžiku mě toto téma začalo více zajímat. Shlédla jsem o něm dokument a vydala se na výstavu Jan 69, která se konala v sídle Univerzity Karlovy tedy v Karolinu. Po výstavě jsem již začala o jeho činu více přemýšlet a napadlo mě, že by mohlo být velmi zajímavé napsat o jeho skutku absolventskou práci. Přiznám se, že předtím jsem o žádném jiném tématu ani nepřemýšlela. Domnívám se, že psát práci o Janu Palachovi povede k tomu lépe jeho tragickému osudu porozumět a dozvědět se o něm mnoho dalších informací. Nechci se zabývat jen samotným upálením na Václavském náměstí, Jan Palach mě zajímá i jako člověk jaký byl, co si myslel, jaká měl přání, jaké byly jeho ideály. Protože tyto skutečnosti jsou možná klíčem k onomu nešťastnému 16. lednu Považuji rovněž za nutné, aby součástí absolventské práce byl i Jan Zajíc. Bylo by nespravedlivé se o něm nezmínit, jen proto, že jeho čin je méně známý než Palachův, ale rozhodně není méně významný.

4 Vlastní práce Život Jana Palacha Jan Palach se narodil 11. srpna Žil v domě ve Všetatech, v malém městečku nedaleko Prahy v klidné rodině s otcem, matkou, dědou a straším bratrem Jiřím. Od předškolního věku měl silný vztah k přírodě a vůbec ke všemu živému. Na základní škole byl Jan průměrným žákem. Začal mít však větší zájem o dějepis a biologii. Zájem o dějiny v něm vyvolal tatínek, když mu vyprávěl o velkých českých osobnostech. Vztah k biologii měl nejspíš díky svému dobrému vztahu k přírodě. Jan se také velmi rád věnoval četbě. Už od malička byl velmi odvážný. Dokonce odvážnější než jeho starší bratr. Podle učitelů ze základní školy se choval mimořádně citlivě a stál si vždy za svým názorem. Největší rána do Janova patnáctého roku byla smrt otce Josefa. Jan ke svému otci vždy vzhlížel a viděl se v něm. (Podle záznamů v archivech to mohlo být obráceně, tam je naznačen pravý opak, ale velmi pravděpodobně je to manipulace ze strany STB. Ta chtěla Palacha a jeho rodinu vykreslit jako absolutní dno společnosti) V roce 1963 byl Jan přijat na gymnázium v Mělníku. Jeho prospěch byl průměrný stejně jako na základní škole. Opět vynikal vědomostmi z dějin. Největším problémem pro něj byla ruština. Dokázal se zastat druhých a vždy byl ve svém myšlení veden idejemi. 7. června Jan úspěšně maturoval. Po ukončení studia na gymnáziu si Jan přál studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pro velký počet uchazečů však nebyl přijat. Poté udělal zkoušky na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Nastěhoval se na žižkovské koleje na Jarově. Podle spolubydlících byl Jan uzavřený a zajímal se především o studium. Na pokoj ho chodil navštěvovat hlavně Ladislav Žiška, se kterým měl společnou zálibu, šachy. V Praze se setkal s kamarádkou z dětství, Helenou Zahradníkovou. Helena musela kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu přerušit školu. Podrobila se několika operacím. Po návratu do školy se o ní Jan pečlivě staral. O letních prázdninách roku 1967 se Jan zúčastnil brigády v Sovětském svazu. Tam se seznámil s kamarádem Hubertem Bystřičanem a pomáhal mu s přípravami. S Hubertem Jan prožíval převratné změny v lednu 1968 nástupem Alexandra Dubčeka do čela komunistické strany, stal se prvním tajemníkem. Bystřičan poznal

5 Janovi politické názory, které rozhodně nebyly nijak extremistické. 30. června 1968 Jan opět odjel do Sovětského svazu. Tentokrát jako vedoucí. Setkal se tam s nepříjemnými důsledky sovětské propagandy vůči Pražskému jaru. Například někteří sovětští představitelé se snažili izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, kam jsme patřili i my. V SSSR udělal stávku, měl být vyhozen, ale byl ostatními podpořen, takže požadavky prosadili. Když se Jan vrátil domů, dozvěděl se, že byl přijat na Filozofickou fakultu do druhého ročníku. K studiu si vybral dva obory; historii a politickou ekonomii. 21. srpna 1968 se Jan dozvěděl o okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Ihned odjel do Prahy. Diskutoval celý den se sovětskými vojáky a druhý den pořídil fotografie. Když se vrátil do Všetat, psal vápnem nápisy proti okupantům. Srpnové události byly pro Jana zásadním životním zlomem. Na podzim roku 1968 se Palach zúčastnil brigády ve Francii. Tam mu chyběly pouze zprávy z domova. V říjnu 1968 začal studovat na Filozofické fakultě v Praze. Ubytoval se na kolejích na Spořilově. Jan velmi pilně studoval. Později se začal znovu setkávat s Helenou Zahradníkovou, ta ho seznámila se svou kamarádkou Evou Bednárikovou. Na podzim roku 1968 se začala politická situace v Československu zhoršovat. 18. října 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Ve dnech 18. až 20. listopadu 1968 se uskutečnila okupační stávka na řadě vysokých i středních škol. Stávky se Jan osobně účastnil. Neúspěch vnímal velmi špatně. Velmi ho mrzela malá aktivita lidí. Nejspíš někdy v této době začal Palach přemýšlet o nějakém radikálním protestu. Napsal návrh na obsazení budovy Československého rozhlasu malou skupinou studentů. 6. ledna 1969 na schůzi vysokoškoláků odevzdal svůj návrh službě, aby ho předala Lubomíru Holečkovi, který zasedání předsedal. Ten na Palachův návrh vůbec nereagoval, jen si ho přečetl a dal stranou. Tento návrh ukazuje, že jeho pozdější tragický čin pro něj nebyl jediným řešením.

6 Sebeobětování J. P. Začal leden 1969 a do Janova činu zbývalo jen 16 dní. Nikdo na něm nepoznal nic neobvyklého. Normálně se dál scházel se svou přítelkyní Helenou Zahradníkovou a dokonce si plánovali společnou budoucnost ledna strávil Jan poslední víkend doma. Opět na něm nebylo nic znát. Jen byl více zamyšlený než jindy. Ve středu 15. ledna šel Jan se svou rodinou na pohřeb svého strýce. Ani ten den Janova matka nezpozorovala na svém synovi nic zvláštního. 16. ledna Jan po pohřbu přespal doma a ráno vypadal klidně. Připravoval se na odjezd do Prahy. Rozloučil se s maminkou a odcházel. Potom se vrátil a zeptal se, jestli nemají dopisní papír. Ještě jednou se při odchodu vrátil pro klíče a odešel. Okolo osmé hodiny Jan dorazil na Spořilov. Na pokoji začal formulovat koncept dopisu, v němž vysvětloval svůj čin a sdělil své požadavky. Napsal čtyři dopisy, tři poslal svazu spisovatelů, Lubomíru Holečkovi a Ladislavu Žiškovi. Poslední dopis si vzal s sebou na místo činu. Dopisy se od sebe lišily jen málo. Ve všech uvedl, že si jako člen skupiny dobrovolníků, vylosoval jednotku, tedy upálit se jako první, aby probudil lid této země. V dopisech byly také dva požadavky, okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv (noviny okupantů). V případě nesplnění požadavků do 21. ledna 1969 měly vzplanout další pochodně. Když Jan opustil koleje na Spořilově nejspíš tyto dopisy hned odeslal. Mezi 11:00 12:30 hod. si Jan koupil v prodejně domácích potřeb dvě bílé umělohmotné nádoby. Do nich si nechal načepovat čtyři litry benzínu. Potom zřejmě rovnou zamířil ke kašně národního muzea. Vybral si toto místo nejspíš proto, že je to místo v centru Prahy, kde je okolo mnoho lidí. Palachův čin vidělo mnoho svědků. Žádný z nich však neviděl celou událost. Podle jejich výpovědí se dá celý čin zrekonstruovat. Jan si u kašny odložil. Vzal kbelík s benzínem a nadnesl ho nad hlavu. Vylil jeho obsah na sebe. Vzal do ruky sirky a zapálil se. Potom běžel přes ulici směrem k domu potravin. Nedaleko upadl. Lidé byli zděšeni. Přiběhl mu na pomoc pracovník Dopravního podniku. Sundal svůj kabát a udusil s ním Janovo hořící tělo. Jan řekl lidem kteří byli okolo, že má u fontány tašku, kde má dopis a vyžadoval, aby byl přečten. Po chvíli pro něj přijela sanitka, která náhodou jela okolo. Sanitka jela do nemocnice na Karlovo náměstí, kde Jana nepřijali. Sestra je poslala na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici.

7 V nemocnici byl Jan při vědomí a tak odpovídal na dotazy sestry, která ho odvážela na pokoj. Řekl jí, že se zapálil sám na protest toho, co se tady děje. Dále jí řekl, že jich bude víc. Jan měl popáleniny druhého a třetího stupně, zhruba na 80% těla. Jan stále přes svůj těžký stav komunikoval. V následujících hodinách se zpráva o Palachově činu rychle šířila. 17. ledna byl poprvé úplně zveřejněn Janův dopis. V tento den také Jana navštívila v nemocnici jeho maminka a bratr. Maminka se po návštěvě psychicky zhroutila. Nejvíce času u Jana strávila psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková. Veřejná bezpečnost nechala k Janovi do pokoje nainstalovat magnetofon. Ten ale patrně nebyl použit. Jedinou zvukovou nahrávku pořídila MUDr. Kmuníčková. Na záznamu Jan odpovídá na její otázky. 18. ledna se Janův stav zhoršoval. Projevoval však stále zájem o okolí a také se zajímal o ohlas svého činu. 19. ledna byla na pokoj puštěna na Janovo přání jeho kamarádka Eva Bednáriková. Eva mu pokládala otázky, ale jeho stav byl tak špatný, že nebyl schopen souvislých výroků. Požádal, aby Eva přivedla Lubomíra Holečka. Jeho si Jan vážil jako studentského vůdce. Holeček si od Jana odnesl možné podoby jména člověka, který by mohl být členem skupiny. Ale po hledání žádnou takovou osobu nenašel. Janův stav se po odchodu Bednárikové a Holečka velmi zhoršoval a v půl čtvrté odpoledne lékaři konstatovali jeho smrt.

8 Situace po smrti J. P. Po smrti Jana Palacha se uskutečnily v řadě měst po celé republice, ale i v zahraničí smuteční tryzny. V několika případech přerostly v pouliční demonstrace. 19. ledna 1969 se v centru Prahy konal několikatisícový průvod převážně mladých lidí, kteří podporovali Palachovy požadavky. 18. ledna začala na Václavském náměstí protestní hladovka. Počet hladovkářů narůstal. Hladovkáři bojovali za Palachovy požadavky. 23. ledna ukončila hladovku Veřejná bezpečnost. Vedení státu se snažilo situaci uklidnit. Vláda se Palachovými požadavky absolutně nezabývala. 20. ledna se konala veřejná tryzna za Jana Palacha. Tichý průvod, který zorganizoval Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. V čele byly neseny černé vlajky, Palachův portrét a standarta s českým lvem. Průvod skončil na náměstí Krasnoarmějců. Náměstí bylo téhož dne spontánně přejmenováno na náměstí Jana Palacha. Z balkonu Filozofické fakulty promluvilo několik řečníků. Mezi nimi i Lubomír Holeček, který byl studentský vůdce a měl mezi studenty obrovskou autoritu. Mluvil o návštěvě u Jana Palacha v nemocnici krátce před tím než zemřel. Jan si podle jeho slov přál, aby se další neupalovali a přičinili se živí v boji. Od 24. ledna 1969 byly v Karolinu vystaveny Janovy pozůstatky. Rozloučit se s ním přišly desetitisíce lidí, což můžeme vidět ve dvou dokumentárních filmech Ticho a Jan 69. Podle výpovědí svědků a přímých účastníků se stálo na rakev s ostatky zemřelého Jana Palacha i několik hodin. Dne 25. ledna pokračovala tryzna na nádvoří Karolina. Zde se uskutečnil také pohřební obřad. Smuteční projevy přednesli rektor Univerzity Karlovy prof. Oldřich Starý, ministr školství české vlády prof. Vilibald Bezdíček, předseda Svazu vysokoškolského studentstva Michael Dymáček, děkan Filozofické fakulty prof. Jaroslav Kladiva a člen předsednictva Pražského studentského parlamentu Zdeněk Touš. Zdůraznili mravní sílu a nadčasovost oběti Jana Palacha. Poté byla rakev přemístěna do pohřebního vozu. Za ním se seřadil průvod včetně Palachovy rodiny, který prošel přes Staroměstské náměstí až před budovu Filozofické fakulty. Tam byl průvod ukončen. Janův pohřeb se uskutečnil na Olšanských hřbitovech. Tam se poslední rozloučení konalo pouze v rodinném kruhu s evangelickým farářem.. Palachův čin jednoznačně odsoudila libeňská organizace KSČ. Člen této organizace Vilém Nový poskytl 29. února 1969 rozhovor francouzské agentuře AFP,

9 v němž poprvé vyslovil teorii o studeném ohni. Jan měl být podle této teorie přesvědčen, že se jedná pouze o demonstrativní čin a oheň mu neublíží. Celou akci měl zorganizovat známý spisovatel Pavel Kohout. Jednalo se o jednoznačnou nehoráznou lež. Na sebeobětování Jana Palacha se již několik měsíců po jeho smrti zapomínalo. Při prvním výročí v lednu 1970 nebylo Palachovo jméno v Československu veřejně připomínáno. Postupně byl zlikvidován i hrob na Olšanských hřbitovech. Náhrobní deska, kterou zhotovil sochař Olbram Zoubek, byla v červenci 1970 odstraněna a poté roztavena. V říjnu 1973 pod nátlakem tajné policie souhlasili Libuše Palachová a Jiří Palach s exhumací pozůstatků Jana Palacha. 22. října 1973 pracovníci hřbitovní správy pod dohledem tajné policie vykopali Palachovy ostatky, které poté zpopelnili. Na místě Janova hrobu se objevil nový náhrobek Marie Jedličkové důchodkyně zemřelé v ústavu pro dlouhodobě nemocné. Ovšem lidé nepřestali nosit k tomuto hrobu květiny a rovněž zapalovali svíčky. Bylo veřejným tajemstvím, že květiny a svíčky patřili stále Janu Palachovi. Urnu s popelem převzala Janova maminka Libuše Palachová. Teprve na konci března 1974 ji mohla uložit na hřbitově ve Všetatech. Palachův odkaz byl v Československu veřejně opět připomenut teprve po dvaceti letech od jeho činu. Představitelé disidentské skupiny se tehdy dohodli, že v neděli 15. ledna 1989 veřejně uctí jeho památku položením květin u sochy svatého Václava. I přes úřední zákaz se na Václavském náměstí sešlo několik tisíc lidí. STB shromáždění s pomocí násilí rozehnala. Druhý den se však lidé opět na Václavském náměstí sešli. Toto shromáždění bylo rozehnáno ještě brutálněji. To vyvolalo ještě větší rozhořčení obyvatel. První shromáždění 15. ledna 1989 přerostlo v opakované pouliční demonstrace. Do dějin vešly tyto události jako Palachův týden a předznamenaly pád komunistického režimu u nás v Československu, který vyvrcholil o několik měsíců později tzv. Sametovou revolucí. V prosinci 1989 neslo náměstí před budovou Filozofické fakulty tentokrát oficiálně opět jméno Jana Palacha. 25. října 1990 byla urna s Palachovým popelem slavnostně převezena ze Všetat na původní místo, Olšanské hřbitovy. Palachův čin byl o rok později oceněn nejvyšším státním vyznamenáním. Dne 28. října 1991 propůjčil prezident Václav Havel Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

10 Život Jana Zajíce Jan Zajíc se narodil 3. července Žil ve Vítkově s rodiči, se starším bratrem a mladší sestrou. Chodil na základní školu ve Vítkově. Podle matky patřil mezi živější žáky. Měl mnoho kamarádů, z nich jednoho nejvěrnějšího. Mezi spolužáky byl oblíbený. Často, to co provedli druzí, vzal sám na sebe. Měl své pevné názory a hájil druhé. Po základní škole navštěvoval Střední průmyslovou školu železniční. Volba této školy byla pro Jana hlavně z nutnosti. Jeho otec totiž utrpěl infarkt a bylo nutné, aby se Jan brzy postavil sám na vlastní nohy. Od počátku svého studia na střední škole v Šumperku bydlel na internátu. Přesto každý víkend jezdil za svými rodiči do Vítkova. Od ledna roku 1968 došlo k významným změnám ve vedení Komunistické strany Československa a s tím spojené akceleraci hnutí Pražského jara. Od této doby se Jan začal zajímat o politické dění. V přehledu o něm vynikal nad většinou spolužáků. Invazi v srpnu 1968 a následující události nesl velmi těžce, ale odmítal možnost emigrovat. Zapojil se do odporu proti okupačním vojskům. Když se Jan v září vrátil na internát do Šumperka, zažil konflikt se sovětskými vojáky. Na pokoj, ve kterém Jan spal, se vloupali a odcizili věci zhruba za devět set korun. Krátce po této události odjel do Prahy. Tam se zúčastnil hladovky, která začala 18. ledna Hladovku studenti drželi za splnění Palachových požadavků. 25. ledna 1969 se Jan Zajíc zúčastnil Palachova pohřbu. Už během hladovky prý hovořil o tom, že by byl schopný se obětovat jako Jan Palach. Zajíc byl po pohřbu smutný, ale věřil že jsou stále ještě krásní lidé a další oběť nebude potřeba. V jednom dopise, který Jan psal Oldřichu Vítovi, se zmínil, že buď dokončí školu a bude pracovat, v tom případě by mu zbyl čas bojovat proti situaci v Československu, nebo se pokusí bojovat otevřeně v cizině. Psal také o tom, jak jsou lidé nevšímaví a zbabělí. Podle dopisu ho toto zjištění velmi tížilo a rozhodl se proti této situaci něco dělat.

11 Sebeobětování J. Z. Narozdíl od činu Jana Palacha, o Zajícově rozhodnutí se upálit věděli jeho kamarádi několik dní předem. Den před jeho upálením o tom věděla nejméně desítka studentů a dva pedagogové školy. Dokonce několik hodin před činem i Veřejná bezpečnost. Zajícovo okolí si myslelo, že na sebeupálení nebude mít dost odvahy i když věděli, že se na to chystá. Možná kvůli tomu, že Jan o svém činu mluvil s kamarády otevřeně, nevěřili, že to myslí vážně. S kamarádkou Evou Vavrečkovou se dokonce dohodli, že po Janovi se upálí ona. Jan si myslel, že by bylo lepší kdyby se po něm upálil ještě někdo jiný. 25. února 1969 Jan Zajíc a Jan Nykl odjeli do Prahy. S nimi jely i dvě Janovi spolužačky, které mu chtěly čin rozmluvit. Na nádraží se jim oba ztratili. Setkali se až na rohu Václavského náměstí u domu potravin. Předtím Zajíc a Nykl nakoupili lahve s benzínovým čističem, pastu na parkety a nějaké další pomůcky. Pořídili také větší kufr do kterého měl Jan schovat potřebné věci k sebeupálení pro Evu Vavrečkovou. Kufr měl Jan Nykl uložit do úschovny hlavního nádraží. Na hlavním nádraží Jan provedl první přípravy, namazal se pastou na parkety a připravil si do druhého kufru pomůcky (lahve s benzínovým čističem, pastu na parkety, kyselinu chlorovodíkovou a další). Jeho spolužáci nezasáhli, stále doufali, že Janovi v jeho rozhodnutí někdo zabrání. Na Václavském náměstí se rozloučili. Jan se poté vydal k sídlu provozovny skla a porcelánu Domácích potřeb v průjezdu budovy čp. 39 na Václavském náměstí. Tam si na WC připravil kufřík s dopisem Občané Republiky československé v něm se vyjadřuje proč se rozhodl ke svému sebeupálení. Dále se polil hořlavinou, přeběhl dvůr, vběhl do dveří v předním traktu budovy, zde se nejspíš napil kyseliny (lahev od ní zůstala na místě) a zapálil se. Místo do průjezdu a na Václavské náměstí, ale vyběhl po schodech do přízemí. Tam se zhroutil a na místě zemřel.

12 Situace po smrti J. Z. Zajícovi spolužáci Jana s odstupem následovali. Všimli si shluku lidí před průjezdem a od lidí na místě slyšeli, že se tam měl upálit mladý člověk. Adámková a Nykl si tak domysleli, že Jan již svůj čin spáchal. Vydali se na pražské Vinohrady za Oldřichem Vítem. Pro něj jim předal Zajíc dopis a prohlášení Občané Republiky československé, aby je Vít rozmnožil. Po předání odjeli do sídla Svazu vysokoškolského studentstva. Tam Vít informoval o dopisech i o jejich obsahu. Předsednictvo Svazu vysokoškolského studentstva rozhodlo pozastavit publikování jména Jana Zajíce. Jana Nykla a Dagmar Adámkovou odvézt na psychiatrickou kliniku kvůli jejich špatnému fyzickému i psychickému stavu, pořídit fotokopie dodaných materiálů a informovat o situaci vysokoškolský výbor KSČ. Později se rozhodlo předat zástupcům fakult proti podpisu a čestnému prohlášení, že text Zajícova provolání a souhrnou zprávu o činu nebudou šířit. Rozšiřování Zajícova provolání bylo v podobě letáků rozvěšeno přinejmenším ve vnitřní Praze. Pak se stalo podnětem k úvahám zda nestíhat Svaz vysokoškolského studentstva, respektive jeho předsednictvo. Rodičům Jana Zajíce oznámil o jeho činu Oldřich Vít, pak byl předveden k výslechu na místní oddělení VB. Týž den se Vít vrátil do Prahy. Tam o činu informoval na různých oficiálních besedách a shromážděních. Také se zúčastnil Janova pohřbu. 26. února 1969 odjela do Prahy skupina studentů šumperské průmyslovky. Její členové vyzvedli Dagmar Adámkovou a Jana Nykla z psychiatrické kliniky. Poté absolvovali besedu na Svazu spisovatelů a snažili se o činu informovat redakce novin a časopisů. V souvislosti se smrtí Jana Zajíce se konala různá shromáždění a besedy. Jan si přál být pohřben v Praze, přesto jeho rodiče souhlasili s pohřbem ve Vítkově. Pohřeb se konal 2. března 1969 za účasti až osmi tisíc lidí. Rodiče Janovi uspořádali Křesťanský pohřeb. Smuteční průvod vedla bílá nevěsta nesoucí myrtovou čelenku, za ní černá nevěsta držící zlomenou svíci. Průvod šel od základní školy ve Wolkerově ulici přes hlavní náměstí (dnes se náměstí jmenuje právě podle Jana Zajíce) do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pohřben byl na sousedící hřbitov, kde je Jan Zajíc pochován dodnes.

13 Janova rodina měla po jeho smrti a v souvislosti s ní řadu problémů. Matka přišla o práci učitelky. Otce vyloučili z KSČ. A oba sourozenci měli problémy se studiem na vysoké škole. O činu Jana Zajíce i o jeho politických motivech se vědělo, ale publicita s ním spojená byla nesrovnatelně menší než v případě Jana Palacha. Přesto, že šlo jen o měsíc starší případ. I v dnešní době je čin Jana Palacha daleko známější než čin Jana Zajíce.

14 Fotografie Jan Palach: fotografie z prvního období Janova života: Jan Palach s rodiči Jan Palach na základní škole, v třetí řadě uprostřed.

15 Foto z maturitního tabla, 1996 Fotografie z období vysokoškolského studia:

16 Na zájezdě v SSSR, 1967 Po návratu z SSSR se studenty VŠE před hlavním nádražím v Praze ( Jan Palach dole, první z prava)

17 Dopis svazu čsl. spisovatelů 1. část

18 Dopis svazu čsl. spisovatelů 2. část

19 Fotografie z pohřbu: Uprostřed Libuše Palachová maminka Jana Palacha

20 Tryzna na Václavském náměstí

21 Jan Zajíc:

22 Prohlášení Jana Zajíce

23 Pohřeb Jana Zajíce Vzpomínka na J. Palacha a J. Zajíce: Pamětní deska na budově Filozofické fakulty v Praze

24 Hrob Jana Palacha Hrob Jana Zajíce Pamětní deska na škole, kam chodil Jan Zajíc

25 Pomník J. Palacha a J. Zajíce na Václavském náměstí

26 Závěr Odkaz J. Palacha a J. Zajíce dnes? Myslím si, že dnešní mladá generace o Janu Palachovi a J. Zajícovi moc neví. Maximálně z hodiny dějepisu, ale donutí je něco nebo někdo nad tím seriózně zapřemýšlet? Přitom jejich odkazu bychom si měli vážit všichni bezezbytku. Oni se neupálili kvůli sobě, nebo že by byli blázni, jak si podle mého zjištění hodně lidí myslí. Ale udělali to kvůli nám. Svůj život obětovali pro lepší život všech ostatních lidí. Svým činem a odkazem chtěli lidi vyburcovat a probudit je ze spánku. A co si můžeme vzít z Palachova a Zajícova poselství my? Už je to 40 let zpátky a mladí lidé neví jaké je to žít v době, kdy žili J. Palach a J. Zajíc. Můžeme vědět co se v té době dělo, ale živě představit si to nedokážeme. Řekla bych, že jejich čin symbolizuje odvahu. Nebát se postavit něčemu, co se nám nelíbí. Oni se kvůli nám obětovali. A co my? Taky bychom měli udělat někdy něco pro ostatní a nemyslet jenom na sebe. Takhle to tedy vidím já. Po dobu jednoho měsíce jsem vlastním vytvořeným dotazníkem na internetu zjišťovala, jaký mají lidé názor na Palachovo upálení. Na otázku: Víte kdo byl Jan Palach? Odpovědělo 83 lidí a 6 z nich nevědělo o koho se jedná. Dále měli vyplnit co si o Palachově činu myslí. Názory byly velice různé, jednou byl Jan za hrdinu, ale většina lidí si myslí že to byl čin zbytečný. Častokrát tam také zaznělo, že byl pouze jen blázen. Padl i názor, že se chtěl jen zviditelnit. Každopádně bylo zajímavé si tyto názory přečíst i když některé mi přišly naprosto scestné. Ale jsem ráda, že si přeci jen někteří Palachova činu váží.

27 Příloha - dotazník Odpovědi na otázku: Jaký máte názor na sebeupálení Jana Palacha? Statečné, ale řekla bych, že příliš demonstrativní a málo účinné, rozhodně velikost oběti neodpovídá výsledkům. blázen... blbec Byl hrdina, s mimořádným cítěním pro vnitřní stav národa a úžasným smyslem cítit se za něj odovědný. Byl to dobrý marketingový tah a povedlo se mu to. Nejde ovšem jen o to, že se upálil, nýbrž o to, že to udělal ve správnou dobu. Za povšimnutí stojí, že podobné upálení tu bylo i za Havlovy vlády, mimo jiné na protest proti fašistickým politickým sklonům presidenta Havla (podpis "Dopisu osmi") a jeho tyranské politice namířené proti lidu vlastní země (amnestie vrahů vedoucí k obrovskému nárůstu vraždění nevinného obyvatelstva, neustálé udělování milostí zločincům apod.). Bohužel, na tohoto mučedníka se již zdaleka tolik nevzpomíná. Byl to hrdina. Byl to od něj velký sebeobětovací čin, který dal věci do pohybu. Ale kam se sere na našeho národního obrozence Jánošíka. Byl to určitě velký čin, ale zbytečná oběť. Doufal,že probudí spoluobčany z letargie,s postupného smiřování se situací.vyslal svým činem hlasitý signál světu,že je vše poněkud jinak,než je oficiálně deklarováno.stal se našim svědomím i jedním z hrdinů. gesto nemocného člověka

28 je mi to úplně jedno..každej nakládá se svym životem jak chce... Myslim si, ze to byl mimoradne odvazny cin, ktery mel za ukol probudit verejnost - a tento ukol byl (aspon castecne) splnen. Myslím si, že jeho záměr nebyl se zabít, ale rázně upozornit na neutěšený stav, který tu byl. Je to čin, který je hoden obdivu. myslím že lidského života je škoda, nakonec následné normalizační chování společnosti si takovou oběť nezasloužilo, většina lidí prospěchářsky sloužila režimu, aniž by si dělala nějaké výčitky svědomí. Tak je tomu bohužel i dnes. Myslím, že to od něho bylo přehnané.a stejně to s ničemu nepomohlo. Nebetyčná hovadina Nemám vůbec odvahu nějak se vyjadřovat, kritizovat takový čin... ale rozhodně není na místě ho zlehčovat. nemyslím si, že by se upálil jen kvůli prostestu proti politickému režimu - asi tam byly spíš jiné důvody... Neuznávám sebevraždy, ani v tomto případě! Nevím, kde vzal tolik odvahy... Byl to hrdinský čin. O tom jsem přesvědčená. Jsem mu za to vděčná. Ale chudák jeho máma (a rodina). Jsem taky máma... Nežil jsem v té době. Sebevražda mladého člověka je hrozná. Spoustě lidí jeho smrt otevřela oči a donutila přemýšlet a jednat jinak, než kdyby se neupálil. Ještě dnes jeho čin určitě donutí spoustu lidí přemýšlet o ceně života a jaká je cena života, pokud ztratí své ideály. Jeho rozhodnutí muselo způsobit hodně bolesti jeho rodičům, tak nevím, jestli je sebevraždu tímto hrozným způsobem prezentovat jako hrdinský čin. Opakuji, že to vidím z pohledu dnešní doby, kdyby to někdo zopakoval

29 současnosti, po té co by zpráva šokovala v Blesku a na Nově včetně nechutných záběrů a fotografií, upadla by ta senzace v zapomnění. nic tim nedokázal... kdo by se vzrušoval pro 1 člověka navíc? No já si osobně myslím, že to byla pěkná kravina,že se upálil nechápu to vždycky se dá všechno nějak vyřešit a ne se hned kvůli tomu upálit. Obdiv k jeho odvaze, pamatuji si tu dobu...když si zpětně vzpomenu na následující léta normalizace, tak je mi moc líto mladého schopného člověka a jeho rodiny a přátel, kterých se jeho sebeupálení hluboce a nastálo dotklo Obdivuhodný čin, možná lehce psychicky narušeného jedince, jehož dehonestace se stává dnešní trapnou módou. Jakási forma glorifikace je přitom na místě uvážíme-li častoopomíjený fakt, že se zabít nechtěl. Obdivuji, že se dokázal obětovat a jsem ráda. že ta událost není zapomenuta. Pokud by mělo zůstat bez povšimnutí, tak jen škoda jednoho života, ale tím, že se jeho čin zapsal v lidské historii jako způsob boje (nesouhlasu) proti totalitarismu, tak jeho sebeupálení mělo hluboký význam... Považuji to za velký čin malého člověka... prijde mi neuveritelne odvazne rozhodnout se vyburcovat spolecnost prostrednictvim sebedestrukce. Myslim si ale, ze duvod, proc je Jan Palach tak znamy sym cinem je timing a misto, kde se zapalil. Co treba mene znamy student Zajic? O nem vetsina lidi nikdky neslysela... Myslim si, ze pokud by se nezapalil, tak by podnetem k nepokojum obcanu bylo neco jineho v hodne blizke dobe. Tim ovsem nechci rici, ze jeho smrt byla zbytecna, ale zkratka si myslim, ze mohl bojovat prostrednictvim jinych nastroju.

30 Pro něj to bylo asi jediné řešení jak té situaci zabránit. Sice nebylo úplně šťastné ale pro něj asi jediná možnost. Já osobně ho obdivuju byl statečný a jeho úmrtí si tak každým rokem dál připomínáme. Byl to NÁRODNÍ HRDINA. přijde mi,že jeho čin byl šílený.sama bych to neudělala. Rozhodně byl dost odvážný, málokdo by obětoval život pro otevření očí ostatních lidí Sebevraždu spáchá deně na světě řada lidí, nevidím jediný důvod zabývat se Palachem. Chtěl to, tak to udělal. Že to je celé nesmysl, to je snad jasné! Sice to byl odvážný čin... Ale nic tím nezískal, nic tím nezměnil, je to smutná událost, ale ne řešení problému, takhle se věci neřeší. Ano, upozornil na sebe, jenomže to je vše... Šlo o legitimní protest proti okupaci a nastupující normalizaci. Souhlasím s jeho činem a je pro mě hrdinou. Tragický konec chlapce, který neunesl skutečnost, že přišel o veškeré své dosavadní iluze (nezapomeňme, že to byl jinak svazák a jezdil na brigády do SSSR) Velká odhodlanost a utrpení, ale myslím si, že to zasáhlo spíše jen,,normální lidi" a politiky to spíše minulo. VELMI HRDINSKÝ ČIN! Jeho upálení začalo pomalu poukazovat na to, co se v tomto státě dělo. Vlastenec! Zviditelnění Vybrala jsem jen některé odpovědi, do kterých jsem nijak nezasahovala.

31 Použité zdroje: Literatura: Blažek, P., Eichler, P., Jareš, J. a kol. Jan Palach vydání. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Praha 1, Ústav pro studium totalitních režimů ČR, Praha 3, vydavatelství TOGGA, spol. s.r.o., Praha 5, s. Procházková, L. Slunce v úplňku. 1. vydání. Prostor, s. Dokumentární film: Soukup, J. Večer na téma: Oběť nejvyšší. Kačírek, P. Palachův týden Vlachová, K. Poselství Jana Palacha Fotografie: Fotografie z prvního období Janova života: Fotografie z období vysokoškolského studia: Fotografie z pohřbu: Fotografie Jana Zajíce:

32 Vzpomínka na J. Palacha a J. Zajíce: qumzh/kmtgzc0pffpkovv35%2bms7vmt9i%2bz3gol%0ajxs1viu9zie5ojgtyhxh bga0ne4pjbrmybaiukahcybjqarl25lforzpraivy0t8e3bhxcumjbbc%0aszax/7d TV48Zj75JGodH14RO%2BLTYmw0u5ar6dvbTbt83/RqmH6Fold9Rtcbd6ah%2Bznc7 oxbgihmg%0amtil1i2evcgkg7rwvy59s5s%3d%0a g&imgrefurl= WcBwtnOVO0- zek0fc5idi6apx4=&h=552&w=318&sz=51&hl=cs&start=12&sig2=pkjkglipv0zlxus Cc89zNQ&um=1&tbnid=juTljvCedszaM:&tbnh=133&tbnw=77&prev=/images%3Fq%3DJan%2Bzaj%25C3%25A Dc%26hl%3Dcs%26lr%3D%26sa%3DN%26um%3D1&ei=eLAiSsnOK5_UlQfHsPX2 BQ