Syndrom vyhoření u osob pracujících se starými lidmi na Vysokomýtsku

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Ústav sociální práce Syndrom vyhoření u osob pracujících se starými lidmi na Vysokomýtsku Bakalářská práce Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Barbora Šafránková B6731 Sociální politika a sociální práce Sociální práce doc. MUDr. Alena Vosečková, CSc. Hradec Králové 2015

2

3

4 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením vedoucí bakalářské práce a uvedla jsem všechny pouţité prameny a literaturu. Ve Vysokém Mýtě dne Barbora Šafránková

5 Poděkování Velmi tímto děkuji paní doc. MUDr. Aleně Vosečkové, CSc. za vstřícný přístup, metodické vedení i cenné rady a připomínky, které mi při zpracování bakalářské práce poskytla. Mé poděkování patří rovněţ všem účastníkům výzkumu.

6 Abstrakt ŠAFRÁNKOVÁ, Barbora. Syndrom vyhoření u osob pracujících se starými lidmi na Vysokomýtsku. Hradec Králové, s. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Ústav sociální práce. Vedoucí práce: doc. MUDr. Alena Vosečková, CSc. Cílem práce je zjistit celkový pohled na syndrom vyhoření a moţné způsoby jeho předcházení. Zaměřena je na osoby, které pracují se starými lidmi ve Vysokomýtském regionu. Začátek práce se orientuje na teoretický popis syndromu vyhoření zahrnující pasáţe věnující se stresu, stejně jako části věnované péči o seniory. Hlavní výzkum je realizován kvalitativní výzkumnou strategií, konkrétně technikou interview. Výzkumná část je zpracovávána formou analýzy informací získaných z rozhovorů s pracovnicemi, jeţ pracují v různých organizacích a institucích ve Vysokém Mýtě. Konkrétní výsledky práce ukazují, ţe pracovnice jsou celkem dobře informovány o syndromu vyhoření. Znají příznaky i příčiny tohoto syndromu a v rámci jeho předcházení jsou schopny se ve volném čase oprostit od pracovních povinností. Hlavní zjištění ukazuje, ţe role zaměstnavatele v prevenci vyhoření je velmi nízká a nedostačující. Celkově je prevence syndromu vyhoření velmi podceňována a opomíjena. Klíčová slova: Syndrom vyhoření, stres, starý člověk, prevence syndromu vyhoření

7 Abstract ŠAFRÁNKOVÁ, Barbora. Burn-out syndrome of the people working with old people in Vysoké Mýto region. Hradec Králové, s. Bachelor Degree Thesis. University of Hradec Králové. Leader of the Bachelor Degree Thesis: doc. MUDr. Alena Vosečková, CSc. The target goal of this research paper is to find out a global insight of burn-out syndrome and possible ways how to prevent it. The paper is focused on people who work with old people in Vysoké Mýto region. The beginning of the work focuses on a theoretical description of burn-out syndrome including a section about stress and the parts that are applyed to care about seniors. The main research is realized by qualitative research strategy, namely the technique of interview. The analytical part is compiled by an analysis of information that are gained from interviews with female employees who work at different institutions in Vysoké Mýto. Particular results of this work show that female employees are basically well-informed about burn-out syndrome. They know symptoms and reasons of this syndrome and in the scope of prevention, they are capable of free working duty in their leisure time. The main discovery shows that the role of the employer in prevention of burn-out is very low and inadequate. Generally, prevention of burn-out syndrome is very underrated and neglected. Keywords: burn-out syndrome, stress, old person, prevention of burn-out syndrome

8 OBSAH ÚVOD Syndrom vyhoření Vymezení pojmu Historie pojmu Definice vyhoření Souvislost stresu se syndromem vyhoření Charakteristické rysy stresu Projevy stresu Zvládán stresu Příznaky syndromu vyhoření Příčiny syndromu vyhoření Fáze syndromu vyhoření Prevence syndromu vyhoření Supervize Relaxační techniky Péče o staré lidi na Vysokomýtsku Vymezení pojmů stáří, starý člověk Péče o seniory Stručná charakteristika vybraných zařízení Shrnutí teoretické části II. PRAKTICKÁ ČÁST Metodická část Výzkumná metoda Vymezení hlavních a dílčích cílů

9 4.3 Transformace dílčích cílů do tazatelských otázek Charakteristika informantů Organizace a průběh výzkumu Etické otázky výzkumu Analýza a interpretace získaných informací Shrnutí praktické části ZÁVĚR SEZNAM TABULEK SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ SEZNAM PŘÍLOH

10 ÚVOD Syndrom vyhoření je pojem, se kterým se v poslední době začínáme setkávat stále častěji. Je to nejen tím, ţe v dnešní postmoderní společnosti jsou na lidi kladeny stále vyšší a vyšší nároky, ale také proto, ţe tito lidé se více soustřeďují na svou práci a s ní spojené peníze neţ na své zdraví a soukromý ţivot. Tím mám na mysli, ţe si nenajdou čas na relaxování a odpočinek, který je nezbytnou a důleţitou součástí našeho nejen fyzického, ale hlavně psychického zdraví. Výběr tématu byl pro mě celkem jednoduchý zejména z důvodu nezanedbatelného strachu, ţe moje psychická stránka není ještě natolik odolná a vyvinutá, abych byla schopna čelit většímu psychickému nátlaku a takovým stresovým situacím, které mě mohou v pracovním procesu potkat. Zejména pak při práci se starými lidmi, u jejichţ péče je smrt jakýmsi konečným bodem a jejíţ nedotknutelnost a nevybíravost mě nejvíce děsí. Myslím, ţe důkladné prozkoumání syndromu vyhoření by mi mohlo pomoci právě nevyhořet, naučit mě předcházet takovému stavu nebo také to, jak se sama k sobě chovat pro případ, kdyby taková situace nastala. Jelikoţ se v budoucnu hodlám nadále věnovat sociální práci, věřím, ţe mi tento text bude jakýmsi návodem či alespoň vodítkem. Cílem bakalářské práce je formou kvalitativních interview, u osob pracujících se starými lidmi na Vysokomýtsku, zjistit jejich celkový pohled na syndrom vyhoření a moţné způsoby jeho předcházení. Práce má za úkol zhodnotit situaci v oblasti vyhoření ve Vysokomýtském regionu z pohledu lidí, jeţ se denně ve své práci setkávají s péčí o staré občany a problémy, které tito lidé mají. Má zmapovat jejich pocity a příznaky, jeţ by mohly naznačovat počátek nebo průběh vyhoření a zjistit, zda poskytovatel sluţby zajišťuje svým pracovníkům dostatečnou podporu se vyhoření bránit. Pro mě samotnou je dílo obohacením v oblasti týkající se burn-out, které beru jako pozitivum pro budoucí povolání, v němţ o stresové situace způsobující vyhoření zaručeně nebude nouze. Výsledky práce mohou být nabídnuty do organizací, v nichţ bude probíhat výzkum. Měl by slouţit jako reflexe toho, jak dobře se organizace jakoţto zaměstnavatel stará o své zaměstnance v oblasti prevence vyhoření, případně 10

11 co by mohla zlepšit, aby se pracovníci cítili jistěji ve své profesi a dokázali se pracovnímu vyčerpání lépe bránit. V pozadí textu se táhne teoretická psychologicko-medicínská linie, jeţ se soustřeďuje na úzký vztah mezi stresem a vyhořením, který povaţuji za hlavní a dominantní jev a v němţ spatřuji původ syndromu burn-out. Formou kvalitativního výzkumu budou s osobami pracujícími se starými lidmi, konkrétně se sociálními pracovnicemi či pracovníky, zdravotními sestrami a pečovatelkami, působícími v regionu Vysokomýtském, provedeny polostrukturované rozhovory za účelem zjištění jejich povědomí o celkovém problému syndromu vyhoření, jejich postojů k němu a také o preventivních opatřeních, jeţ jsou poskytována či neposkytována zaměstnavatelem. Kvalitativní výzkum byl zvolen hlavně z důvodu nedostatku pracovníků pro provedení výzkumu kvantitativního a také proto, ţe syndrom vyhoření povaţuji za takovou potíţ, jeţ je potřeba probrat s informantem do hloubky. První velkou kapitolu jsem zvolila jako jakéhosi průvodce vyhořením. Začátek je věnován historii vyhoření zejména pro přehlednost problematiky v minulosti. Pro upřesnění a vymezení pojmu syndrom vyhoření následuje přehled definic. Jelikoţ jsem se přiklonila spíše k psychologicko-medicínské teorii, neţli k linii psychologicko-filozofické, je celá jedna podkapitola věnována návaznosti vyhoření na stres. Dále jsou zařazeny příčiny, příznaky a fáze burn-out, aby si člověk lépe představil, jak vlastně celý proces vyhoření probíhá a čím se vyznačuje. Po zpřehlednění hlavní problematiky následuje prevence syndromu vyhoření, coţ je podle mě, v praxi velmi vyuţitelná a potřebná, část práce. Jelikoţ je práce orientovaná na osoby pracující se seniory nikoli na sociální pracovníky obecně, zařadila jsem jako druhou velkou kapitolu péči o staré občany, obsahující upřesnění pojmu starý člověk a dále popisující osobu pečovatele a péči o seniory z historického pohledu. Zahrnuje téţ organizace a instituce zabývající se touto péči na místě zvoleném pro metodickou část, tedy na Vysokomýtsku. Následuje praktická část práce, jejímţ obsahem je vymezení výzkumné metody, vymezení cílů, charakteristika informantů, popis etických dilemat a velmi podstatná podkapitola věnovaná analýze a interpretaci získaných informací. 11

12 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření je něco, co můţe kdykoli potkat kohokoli z nás a to i bez toho, aby nutně musel pracovat v pomáhající nebo jiné profesi, ve které se denně setkává a komunikuje s lidmi. Jedná se tedy o psychický stav emoční vyčerpanosti, jenţ můţe být způsobený např. stresem nebo přehnaným nadšením pro práci a při němţ člověk prochází určitými fázemi. Člověk ale nevyhoří ze dne na den. Skrývá se za tím dlouhý proces, který pozvolna vyústí v psychické vyčerpání. V následujících kapitolách bych proto ráda nastínila problém vyhoření v celé jeho podstatě, tedy od vzniku pojmu po současné definice. Abychom byli schopni se mu bránit, je potřeba znát příčiny, kterých se lze vyvarovat. Dále je důleţité na sobě i ostatních rozpoznávat příznaky vyhoření, případně fáze, abychom burn-out byli schopni zachytit co nejdříve a neklesli díky němu aţ na dno svých sil. Ne nadarmo se říká, ţe nejsilnější obrana je útok, proto za jednu z nejpodstatnějších částí povaţuji tu věnovanou prevenci syndromu vyhoření, která má osvětlit techniky a moţnosti útoku na burn-out. Nač se nechat polapit do chmurných spárů nicoty kdyţ se můţeme spolehlivě bránit. 1.1 Vymezení pojmu Kaţdý pojem má svou minulost či historii a ne jinak je tomu u syndromu vyhoření. Z toho důvody jsou následující subkapitoly věnovány jak zrodu samotného názvu, tak jeho obšírným definicím Historie pojmu Burn-out syndrom, z anglického jazyka přeloţený jako syndrom vyhoření, je pojem, který je v současné době stále více skloňován v souvislosti s veškerými pomáhajícími profesemi. Jeho původ však sahá jiţ do rozmezí 70. a 80. let 20. století, kdy byl spojován převáţně se stavem vyskytujícím se u lidí závislých na alkoholu, kteří ztráceli zájem nejen sami o sebe, ale i o vnější svět. Pomalým tempem 12

13 se přesunul do oblasti drogové závislosti, kde se spektrum pohledu člověka závislého na drogách zuţovalo pouze na drogu, jakoţto ţivotní pohon. Postupem času tento pojem prostupoval i jinými sférami, kde byl zaměňován např. se stavem přepracovanosti u workoholiků, kteří se stávali apatičtí vůči okolí a jejichţ celkový stav byl ochromen silnou vyčerpaností. (Jeklová, Reitmayerová, 2006) Dokonce i ve svaté knize - Bibli se objevují příznaky vyhoření a to v příběhu proroka Elijáše, jenţ po vydatné námaze, zapříčiněné honbou za splněním svého poslání, očekával ocenění, které ale nepřišlo. Místo toho byl odsouzen k smrti, coţ mu způsobilo emocionální otřes, na který nebyl připravený a s nímţ se nebyl schopen vyrovnat. (Minirth, Hawkins, Meier, Flournoy, 2011) Celkově se dá ale říci, ţe burn-out jako takový je tu s lidskou populací od nepaměti. Autorem pojmu se stal americký psycholog a psychoanalytik německého původu Herbert Freudenberger, který jej v roce 1974 publikoval v časopise Journal of Social Issues v článku Staff Burnout. (Pojem Freudenberger Herbert, ) Zájem o toto téma stoupl převáţně v 80. letech, kdy se péče o nezajištěné skupiny lidí začala postupně přesouvat do soukromých institucí (př. církve). Zde byl na pracovníky vyvíjen čím dál větší tlak, který byl způsoben nejen stále se zvyšujícím počtem lidí, o které se měli pracovníci starat, ale také stoupajícími nároky v podobě profesionality či seberealizace pracovníků. Z obecného pohledu se syndrom vyhoření vyskytuje převáţně v pomáhajících profesích, do kterých se řadí povolání lékaře, sociálního pracovníka, psychologa apod. Zprvu se proto pojem pouţíval v souvislosti s pracovním prostředím, v němţ se dal jasně určit aţ v následné návaznosti na osobní zkušenosti pracovníků. (Maroon, 2012) V České republice se o syndromu vyhoření v pomáhajících profesích začalo, dle doktorky Truhlářové, hovořit kolem roku 1990, kdy se zvyšoval počet osob trpících v té době příznaky burn-out. (Truhlářová, 2003) Definice vyhoření Syndrom vyhoření byl v minulosti popsán mnoha autory, z jejichţ myšlenek vznikl nespočet definic. Matoušek syndrom vyhoření nazývá také syndromem vypálení, který popisuje jako stav psychického, někdy i celkového vyčerpání, které bývá doprovázeno různými pocity beznaděje, jeţ mohou přejít aţ do zloby. S těmito 13

14 pocity pak klesá motivace i pracovní nasazení a pracovník si vůči klientům začíná pěstovat určitý odstup a negativní postoj. (Matoušek, 2003) Ve sborníku Sociální práce a sociálních sluţeb z roku 2007 pak Elena Křivková prezentuje různá pojetí syndromu vyhoření řady autorů jako např. pojetí C. Henninga a G. Kellera, kteří tvrdí, ţe syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání se s psychickou i tělesnou zátěží, tedy proces, jehož vyvrcholením je vyhoření. (Křivková, 2007, str. 36) Dále zmiňuje definici převzatou z knihy Jara Křivohlavého a to pojetí A. Pinesové a E. Aronsona, kteří popisují syndrom vyhoření jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkého očekávání a chronickými situačními stresy. (Křivková, 2007, str. 35) Mně osobně se však více neţ odborné definice líbí připodobnění samotného zakladatele pojmu Herberta Freudenbergera a to porovnání vyhořelé osoby s ohněm zničenou budovou. Freudenberger to popisuje takto: Jestli jste někdy viděli dům, který shořel až do základů, pak víte, že to není žádný příjemný pohled. Z kostry, kdysi plné vitality a konání, teď nezbylo nic jiného než drolící se memento bývalého života a síly. Možná uvidíte nějaké panely a okenní rámy, konstrukce domu je ještě neporušená. Když však vejdete dovnitř, spatříte skutečnou sílu ohně a zkázy. (Maroon, 2012, str. 20) Podle mého názoru tento popis dokonale vystihuje jak vnější tak hlavně vnitřní stránku člověka, který se dostal do stavu vyhoření. Uţ nikdy nebude stejný jako dřív a to i přes to, kdyby se na starých základech vybudovala nová stavba. Jelikoţ je definic syndromu vyhoření velmi mnoho, je na místě shrnout si alespoň pár jejich společných znaků. Jedním z nich je, ţe syndrom probíhá u kaţdého jedince individuálně, přičemţ tato osoba trpí negativními zkušenosti spojenými s citovým tlakem, jeţ často přibývá na intenzitě. Většina definic uvádí, ţe se jedná o duševní proces spojený s pocity beznaděje a doprovázený změnou chování. (Maroon, 2012) Zajímavé je, ţe se tento syndrom vyskytuje u jinak zdravých lidí. Tím, je na mysli, ţe se nejedná o ţádné psychicky narušené osobnosti jako např. psychopaty, ale o 14

15 duševně zdravé jedince, jimţ byl tento stav způsoben převáţně okolnostmi. (Křivohlavý, 1998) Mezi tyto okolnosti lze v první řadě bezvýhradně zahrnout stres. V malé míře můţe být toto psychické vypětí dokonce prospěšné a aktivizační, ve větší pak páchat obrovské mentální škody. Z toho důvodu také níţe navazuje další podkapitola věnována souvislosti burn-out se stresem. 1.2 Souvislost stresu se syndromem vyhoření Jiţ výše zmíněna definice dle Henninga a Kellera uvádí, ţe stres a vyhoření mají mezi sebou jen tenkou linii, ze které občas nelze rozpoznat, zda jiţ byla překročena. Z toho důvodu následuje podkapitola věnovaná charakteristickým známkám stresu včetně jeho projevů a zvládání Charakteristické rysy stresu Všeobecně bychom stres mohli zařadit do jedné generální skupiny zátěţových situací, do níţ spadají další podskupiny jako frustrace, deprivace, trauma, konflikt, či krize. Kdyţ se řekne stres, kaţdý si můţe vybavit něco jiného, nějakou odlišnou situaci, ale věřím tomu, ţe vesměs bude negativní. Nesmíme ale zapomínat na to, ţe existují dva základní druhy stresu, tedy nejen všem známý stres negativní tzv. distres, ale i stres pozitivní tzv. eustres. Tento stres je v podstatě jakýmsi důleţitým činitelem v aktivaci konstruktivní činnosti. O stresu v negativním pojetí mluvíme převáţně tehdy, kdyţ jsou pokořovány limity člověka, na něhoţ zátěţová situace působí, tedy pokud je vystavován dlouhodobé a nadměrné zátěţi. (Jeklová, Reitmayerová, 2006) Zda určitá situace bude působit stresově v negativním slova smyslu či nikoli, závisí převáţně na osobnostních rysech jedince, které také Kebza a Šolcová uvádějí jako jeden ze dvou klíčových faktorů ovlivňujících odpor člověka vůči stresu. Druhým faktorem je pak sociální opora jedince, tedy systém sociálních vazeb a vztahů vůči jeho okolí. (Kebza, Šolcová 1998) Dalšími okolnostmi pak mohou být také aktuální psychický stav, délka či intenzita stresoru, předvídatelnost stresové situace a v neposlední řadě také úroveň důvěry v sebe sama a ve vlastní schopnosti adaptace na zátěţovou situaci. 15

16 1.2.2 Projevy stresu Stres se projevuje velmi podobně jako syndrom vyhoření. Není proto výjimkou, ţe burn-out z dlouhodobého stresu vzejde. Projevy stresu mohou být buď na úrovni duševní, kdy člověk trpí poruchami spánku, úzkostí, zlostí, netrpělivostí či strachem, nebo na úrovni sociální, kde dochází k narušení pracovních i osobních vztahů. Další oblast je tělesná, ve které se objevují příznaky jako svalový třes, metabolické poruchy, poruchy příjmu potravy či imunitního systému nebo můţe vyjít najevo změna chování, jeţ se projeví neklidem, apatií, zkratkovitým jednáním apod. (Švingalová, 2006) Reagovat na tyto projevy se dá různými způsoby. Hans Selye popisuje jedno ze známějšího pojetí reakce na stres, jeţ prochází třemi stádii. Prezentuje tak fázi poplachovou, rezistence a vyčerpání. První fáze nastává tehdy, kdy se prvně setkáme s ohroţením a naše tělo se instinktivně připravuje na útok nebo útěk. V druhé fázi se reakce upraví a to tak, ţe se buď situaci přizpůsobíme, nebo jí začneme čelit. Stále jsme však v pozoru pro případ změny. Třetí a zároveň poslední fáze je fáze vyčerpání, kdy nám dojdou síly na jakékoli řešení situace. (Foster, 1995) Proto je lepší naučit se tyto situace zvládat, abychom úplnému vyčerpání předešli Zvládán stresu Zvládání stresu je podle mého názoru v první řadě závislé na osobnostních rysech jedince, na jeho povahových vlastnostech a schopnostech se vyrovnat se zátěţovou situací. Záleţí také na našem zhodnocení situace. To co připadá jednomu stresující, můţe druhému připadat jako lehce zvladatelná maličkost a naopak. Odborně se obecná schopnost zvládání stresu označuje pojmem coping, coţ je souhrn všech způsobů chování které člověk uplatňuje při zvládání mimořádně obtížných životních situací. Existují 3 druhy copingu. Strategie orientovaná na problém, strategie orientovaná na emoce a neefektivní postupy, kdy jedinec stresovou situaci ignoruje nebo se jí vyhýbá. Tyto strategie si člověk vytváří v průběhu ţivota, přičemţ je často přebírá od svého okolí. (Stock, 2010, str. 54) 16

17 Strategie zvládání stresu mohou být různé aktivity v oblasti emoční, v oblasti myšlení, různá dechová cvičení, správná ţivotospráva a zdravý ţivotní styl jako je dostatek spánku, vyváţená a pravidelná strava či tělesný pohyb. Nelze však opomíjet ještě jednu důleţitou aktivitu a tou je humor. Humor pomáhá nejen mně, ale věřím, ţe i spoustě ostatních lidí udrţet se psychicky nad vodou. (Švingalová, 2006) Zvládání stresu je důleţitá schopnost pro budoucí ţivot. Ten je totiţ plný překvapení a nikdy nevíme, zda a kdy nás zasáhnou neočekávané situace, s jejichţ okolnostmi se budeme nuceni vyrovnat. Proto je důleţité rozpoznat případné projevy vyhoření, aby byl člověk připravený na všechno a uměl situaci řádně vyhodnotit a následně na ní dobře reagovat. 1.3 Příznaky syndromu vyhoření Jak jsem jiţ zmínila, projevy stresu jsou nadmíru podobné projevům syndromu vyhoření. Různí autoři rozdělují příznaky, neboli projevy, vyhoření do rozmanitých kategorií, které ovšem mají spoustu společného. Švingalová ve své práci dělí příznaky do třech různých oblastí psychická, sociální, tělesná. V knize Jak překonat vyhoření autoři uvádějí rozdělení do oblastí duševní, tělesné a duchovní a v neposlední řade Unger příznaky vyhoření dělí na fyzické, psychické a behaviorální. Je pouze na nás jaké rozdělení si vybereme a jaké nám nejvíce vyhovuje. Já osobně upřednostňují obyčejné rozdělení tak, jak ho popisuje Pinesová. Pro přehlednost teď vypíši pár typických příznaků separovaných do kategorií faktorů. Příznaky: fyzické vyčerpání nedostatek energie, únava, apatie, poruchy spánku, bolesti hlavy, zad, trávící obtíţe, vysoký krevní tlak, svalové křeče, pocit slabosti, nízká odolnost vůči nemocem atd. mentální vyčerpání zhoršuje se kvalita i kvantita pracovního výkonu, snaha o redukci kontaktu s klienty i kolegy, nárůst konfliktů, nízké sebehodnocení, nevraţivost k ostatním, negativní hodnocení organizace, člověk nevidí ostatní jako sobě rovné apod. 17

18 emocionální vyčerpání ztráta motivace, emoční vyčerpání, potíţe s pozorností, zvýšená agresivita, sníţené sebevědomí, podráţděnost, sklíčenost, bezmoc, ztráta zájmů, nedostatek empatie, pocity zklamání, marnosti, apatie nebo pocit nedostatku uznání. Hrozí zde nebezpeční sebevraţdy. (Maroon, 2012) Ne všechny příznaky ale okamţitě znamenají syndrom vyhoření. To, ţe ráno brzy vstaneme a na konci dne se cítíme unavení, neznamená, ţe vyhoříváme. Můţe to být způsobeno spánkovým deficitem, jeţ má za následek nedostatek energie nebo např. přicházejícím nachlazením, kdy tělo koncentruje veškerou sílu na boj s nemocí. I příznaky podobné depresivním stavům nemusí znamenat, ţe jejich následkem bude vyhoření, nýbrţ deprese. Stejně tak chronický stres, který je častou příčinou burn-out v něj nemusí vyústit, i přes to ale nezmírněné, nevyřešené napětí a stres u mnoha lidí působí, že dočasnou úlevu hledají v alkoholu nebo různých lécích. Pokles energie a únava jako vedlejší účinek léků obvykle ještě zhoršují náladu vyhořelého člověka. (Minirth, Hawkins, Meier, Flournoy, 2011, str. 15) Znamená to, ţe mnoho lidí uniká před stresem k alkoholu či jiným návykovým látkám, coţ samozřejmě situaci jako takovou neřeší. Projevy stresu a vyhoření se ovšem u člověka neobjeví jen tak. Veškeré projevy mají určitou příčinu, z níţ vychází a díky které vznikají. 1.4 Příčiny syndromu vyhoření Globálně vzato lze příčiny syndromu vyhoření rozdělit na dvě základní skupiny vnitřní a vnější. Mezi vnitřní faktory se řadí hlavně charakterové vlastnosti člověka a jeho vlastní přičinění, psychická stránka lze to také nazývat jako aktivní vyhoření. Na druhé straně můţe být člověk obětí vnějších okolností, tedy okolností spojených s prostředím jako je zaměstnání, uspěchanost společnosti apod. Zde uţ můţeme hovořit o vyhoření pasivním. (Stock, 2010) Obecně je však hlavní příčinou vyhoření ztráta motivace. Motivaci převáţně určují výsledky našich výkonů, proto je pro její udrţení důleţité, aby tyto výsledky byly pozitivní, tedy dá se říci ziskové, protoţe motivace, která vede k zisku, zůstane vysoká. Naopak negativní výsledky nebo tresty mohou mít za následek pokles našeho výkonu, protoţe motivace se v důsledku neuspokojivých očekávání časem sniţuje a tím pádem klesne i naše pracovní výkonnost. (Potter, 1997) Dalšími 18

19 podstatnými faktory vyhoření jsou, kromě ztráty motivace, ztráta vůle, ideálů, workoholismus, teror příleţitostí, coţ znamená, ţe kaţdá nová zakázka je pro člověka zajímavá a on ji nemůţe nevyuţít a také neschopnost říci ne, tedy nedostatek asertivity. (Jeklová, Reitmayerová, 2006) Podle mého názoru by si člověk na sebe neměl klást příliš vysoké nároky, které nemůţe zvládat a také si určovat vysoké či nereálné cíle, jejichţ neplnění ho jenom frustruje. Istafan Maroon ve své knize Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků uvádí vyhoření jako multidimenzionální proces, který rozvádí jednotlivé aspekty vyhoření a jenţ se skládá z několika proměnných. Týká se to proměnných osobnosti sociálního pracovníka; těch ve vztahu mezi sociálním pracovníkem, klientem a strukturou klientů; proměnné pracovního prostředí a sociálně kulturní proměnné. Proměnné v osobnosti sociálního pracovníka Jedná se převáţně o výzkumy a studie o proměnných jako je věk, jeţ podle některých výzkumů určuje časové předpoklady vyhoření, tedy ţe pracovníci vyhořívají hlavně na začátku a následně v průběhu povolání. Ohledně pohlaví, se bádání ve svých závěrech dosti liší. Existuje takový výsledek, jenţ prokázal větší vyhoření u muţského pohlaví, jiný nevidí ve vyhoření mezipohlavní rozdíl a některé prokázaly vyšší míru vyhoření u ţen. Tyto výzkumy mi přijdou dosti zajímavé právě z toho důvodu, ţe se přes různá zkoumání nedošlo k jednotnému závěru. Jedna z oblastí zkoumání byla zaměřená na rodinný stav jedince, v němţ lidé, jeţ mají v rodině jistou sociální oporu, trpí vyhořením méně, neţli osoby svobodné. Podobný výsledek přinesl výzkum z oblasti vzdělání, kde se ve většině případů prokazuje, ţe lidé s vyšším vzděláním znají své hranice a mantinely, tudíţ jsou méně náchylní k vyhoření. Naopak Matoušek popisuje obecně platící fakt, ţe osoby s vyšším vzděláním, jsou náchylnější k syndromu vyhoření a jako důvod uvádí větší pracovní očekávání. (Matoušek, 2003) Dle mého názoru se tyto názory velmi rozcházejí, tudíţ si nejsem jistá čemu více věřit. Myslím si, ţe lidé s vyšším vzděláním jsou lépe obeznámeni s tím, jak se pracovnímu vyčerpání bránit, na druhou stranu to ovšem neznamená, ţe nemohou vyhořet rychleji neţ lidé, jeţ mají vzdělání niţší. Další jsou hodnoty specifické pro jedince, jeţ jsou závislé hlavně na osobnostních rysech 19

20 daného člověka, přičemţ nejvíce ohroženi jsou angažovaní, obětaví a citově zaujatí jedinci, kteří si stavějí laťku vysoko na rozdíl od těch, kdo se soustřeďují na věcnou stránku, tj. těch střízlivějších a akceptujících omezené pracovní možnosti. (Maroon, 2012, str. 44) Proměnné ve vztahu sociálního pracovníka s klientem a strukturou klientů Zde se pracovník soustřeďuje převáţně na klienta a to, jak mu pomoci. Tím pádem dochází k zanedbávání pracovníkových přání či potřeb, které se automaticky posouvají do pozadí, coţ můţe mít za následek rychlejší vyčerpání vlastních zdrojů. Sociální pracovník je vystavován problémům jiných, které je nucen dennodenně ustát. Jakmile odejde jeden klient, přijde jiný, proto je důleţité, aby pracovník byl v pozici jako podporovatel a nesoustředil se striktně na klienta. Z toho všeho plyne, ţe klient nevědomě klade na pracovníka emocionální tlak, který kdyţ si pracovník bere příliš osobně, nemůţe ve své práci vydrţet. Také nadměrná blízkost s klientem můţe podlomit pracovníkovo morální rozmezí a zapříčinit tak přílišnou zainteresovanost pracovníka a překročení etických hranic. Jedním ze spouštěčů vyhoření můţe být odpor a nepřátelství a to obzvláště problémových klientů, kdy se pracovník snaţí vyřešit problém co nejrychleji nebo alespoň rychle navázat určitý vztah s klientem. Proměnné v pracovním prostředí Činitelé související s institucí jako takovou odpovídají za vyhoření ve větší míře než osobnost pracovníka. (Maroon, 2012, str. 55) K vyhoření vede zejména problematické a neprofesionální pracovní prostředí, které neposkytuje podporu. Nejen Pinesová, ale také Coyle a kolektiv vypracovali jakýsi přehled proměnných vypovídajících o urychlení vyhoření v pracovním prostředí. Jedná se o instituci, pracovní podmínky, roli jedince v rámci instituce a pracovní vztahy. V rámci instituce se jako nejdůleţitější proměnné jeví přílišné množství práce pro jednoho sociálního pracovníka; nedostatečná autorita negativně ovlivňující schopnost rozhodovat se; přísné formality a pravidla; nekonečná válka s papíry ; stresující pracovní vztahy; nepřítomnost podpůrného supervizora a omezené prostředky. 20

21 K tomu patří ještě strnulé předpisy či struktura moci, která nedovoluje další rozvoj. (Maroon, 2012, str. 56) Podmínky na pracovišti ovlivňují pracovníka i jeho výkonnost. Pokud má člověk nedostatek kompenzace tedy např. odměny za odvedený náročný úkol, můţe mít časem k vyhoření blíţ, neţ pokud je za svou práci uznáván a chválen. Role jedince v instituci můţe buď odpovídat představám pracovníka, kdy se s postupy organizace ztotoţňuje, nebo naopak můţe docházet ke konfliktu. V tomto případě můţe k vyhoření přispívat nedostatečná příprava na profesi, tedy nesmíření se s tím, ţe ne vţdycky je všechno podle našich představ a přání, stejně jako nedostačující informovanost o povinnostech a hodnotících pracovních kriterií. Jako poslední uvádí Coyle vztahy na pracovišti. Ty mohou být jak pozitivní, tak negativní. Jedná se zejména o atmosféru, spolupráci a podporu na pracovišti. Pokud si s kolegy v práci jedinec nerozumí a jsou mezi nimi časté rozpory, hádky a konflikty, je to jedna z moţných příčin předčasného vyhoření. Sociálně-kulturní proměnné Tyto proměnné se zaměřují převáţně na výskyt vyhoření, jenţ se mění v různých částech světa. Pokud se v západních zemích objeví u někoho syndrom vyhoření, připisují vinu jakémusi tření mezi pracovním a rodinným ţivotem. V tradičních společnostech se naopak práce a rodina odděluje, tudíţ vyhoření náleţí práci a rodina je pro jednotlivce více ochrannou a podpůrnou součástí ţivota. (Maroon, 2012) Toto byl vyčerpávající výčet proměnných, jeţ mi přišly podstatné hlavně z toho důvodu, aby si na ně člověk dal pozor a byl s nimi obeznámen zejména pro případ jeho vlastní potřeby se jim bránit. Já osobně povaţuji za důleţitou příčinu vyhoření také smrt. Jelikoţ je tato práce orientovaná na staré lidi, tématu smrti se nelze vyhnout. Smrt si nevybírá a jednoho dne potká kaţdého z nás. Vyrovnání se s takovou skutečností musí být, podle mého názoru, velmi náročné a člověk pracující v takovéto pomáhající profesi, kde se s ní téměř denně setkává, musí mít vytvořený nějaký vnitřní obranný štít, díky němuţ tyto situace snadněji překonává. Sama mám strach, ţe by mě taková profesní skutečnost mohla potkat, proto mě zajímá, jak se s tímto problémem lidé vyrovnávají v pracovním prostředí. Nejčastěji jsou těmito symptomy zasaţeni policisté, lékaři, zdravotní sestry i veškerý zdravotnický personál 21

22 a bohuţel také sociální pracovníci. Obecnými příznaky jsou pak zasaţeni lidé pracující jako pedagogičtí pracovníci, psychiatři, psychologové, duchovní, sportovci, vedoucí pracovníci všech profesních odvětvích, (Křivohlavý, 1998) Nejen tato povolání s sebou přinášejí určitá rizika. Rizikové faktory Jako rizikový faktor lze v první řadě označit samotnou profesi. Pozice sociálního pracovníka se pohybuje na prvních příčkách ţebříčku nejohroţenějších profesí. Existují ale také další rizikové faktory napomáhající k vyhoření. Lze je stejně jako příčiny rozdělit na vnější a vnitřní. Mezi vnější můţeme řadit rodinu a rodinné problémy, nedostatečnou sociální oporu, sníţenou moţnost rozvoje, nedostatek času, příliš dlouhé trvání nepříznivých podmínek. Vnějšími faktory mohou být také profesní podmínky, kam patří taková pracoviště, v nichţ chybí supervize nebo osobní rozvoj. Pracoviště, kde jsou konflikty, panuje soutěţivá a nepřátelská atmosféra nebo kde jsou zaměstnanci přehnaně kontrolováni. Vnitřními faktory pak mohou být, kromě přehnaného entuziazmu, také neschopnost relaxace, nízká úroveň asertivity, silné vnímání neúspěchu, špatný fyzický stav, přílišná pečlivost, špatné vnitřní sebehodnocení, nezvládání konfliktů a v neposlední řadě třeba příliš vysoké kladení nároku na sebe sama. (Jeklová, Reitmayerová, 2006) Vyhoření, jakoţto proces, prochází určitými fázemi. Čím dříve u sebe člověk objeví jeho příznaky, tím lépe se můţe z vyhoření vymanit. 1.5 Fáze syndromu vyhoření Na syndrom vyhoření můţeme pohlíţet tedy jako na stav nebo také jako na kumulativní proces. Kumulativní znamená lineárně se stupňující vývoj, který můţe vést např. i k samotnému opuštění zaměstnání, které nás stresuje. Dle Matouška lze na tento syndrom pohlíţet i jako na proces vyvíjející se v cyklech, v nichţ se u člověka střídají stavy, kdy nachází řešení obtíţných situací se stavy pasivní apatie. (Matoušek, 2012) 22

23 Stejně jako u projevů existuje řada popsaných fází syndromu vyhoření. Od třech přes známé čtyři aţ po osm i dvanáct fází, které publikoval John W. James v roce Popravdě jsem si původně myslela, ţe existuje pouhé jedno zaběhlé rozdělení fází vyhoření a to členění, které nás učí ve školách - fáze: 1) nadšení 2) stagnace 3) frustrace 4) apatie 5) syndrom vyhoření (úplné vyčerpání). Se zaujetím jsem však zjistila, ţe tomu tak není a tak jsem se inspirovala rozfázováním vývoje burn-out Alfrieda Laengle, jenţ ve své knize popsal Jaro Křivohlavý. Jedná se o rozdělení syndromu vyhoření do tří po sobě jdoucích fází. První fáze nadšení jedná se o situaci, kdy je člověk motivován svými cíli, je nadšený ze své práce, z toho, ţe můţe pomoci a cítí v tom všem smysl ţivota. (1. nadšení) Druhá fáze utilitární zájem z cíle se stává prostředek slouţící k dosaţení vedlejších produktů, jako jsou např. peníze. Člověk zvolna ztrácí motivaci, která se postupně proměňuje spíše ve frustraci. Frustrace způsobuje sniţování hodnoty hlavního cíle a jeho pozměnění na pouhé dílčí cíle, které však neuspokojují ţivot člověka. (2. stagnace + 3. frustrace) Třetí fáze popel člověk pohlíţí na lidi jako na věci, ztrácí úctu k hodnotám druhých i k vlastnímu ţivotu. Přestává si váţit sám sebe a jeho novými přáteli se stávají ironie, sarkasmus a cynismus. (4. apatie + 5. vyhoření); (Křivohlavý, 1998) Ať uţ se jedná o krátce či dlouze popsané rozfázování vyhoření, vţdy si člověk projde etapami postupně, nikoli jako skokem z nadšení k vyhoření. Je tudíţ dobré pozorovat a reflektovat své chování a pocity, které se nám zdají nepřiměřené nebo se takové jeví našemu okolí. Nejlepší by ale bylo, kdyby k takovýmto situacím vůbec nedocházelo. S tím by nám mohla pomoci prevence, která by měla zabránit našemu sníţení výkonnosti a ztrátě sil a motivace. 23

24 1.6 Prevence syndromu vyhoření Diagnostika syndromu vyhoření je rozpoznatelná z chování jedince, které musí být podloţeno určitými znalostmi a zkušenostmi člověka, jeţ tuto diagnózu určuje. Nejznámější je dotazníková metoda Malach Burnout investory autorek Malachové a Jacksonové. Jelikoţ oficiální léčba vyhoření jako taková neexistuje, je důleţité klást velký důraz na prevenci, přičemţ prevence má s léčbou mnoho společných postupů. Nejdůleţitější však je uvědomění si svého stavu a přijmutí faktu, ţe člověk vyhořívá či vyhořel a smíření se s touto skutečností. Následuje reflexe a náhled vlastních pocitů slouţící k prolomení odpovědnosti za sebe sama. Vyhořením je proto třeba se zabývat dříve, neţ k němu dojde. (Syndrom vyhoření, 2013) Základním preventivním opatřením vyhoření je získat si odstup od pracovního zatíţení. Je důleţité umět si přiznat, ţe na něco nestačíme nebo ţe je toho na nás moc a ne se zbytečně přetěţovat. (Stock, 2010, str ) To bývá podle mého názoru podměrně častým důvodem vyhoření, protoţe lidé jsou stále v jednom kole, kde se střídá rodina a práce, přičemţ si neudělají čas sami na sebe a na svoje potřeby. Pokud na sobě začne člověk pociťovat nějaké, v předešlé podkapitole zmiňované, příznaky vyhoření, měl by se zaměřit na tři hlavní budoucí změny, jeţ mohou ovlivnit jeho nadcházející stav. Na změnu místa, změnu činnosti a změnu v časovém plánu. Změna místa znamená např. dovolená v zahraničí, prostě změna prostředí, v němţ se člověk právě nachází. Obměna činnosti dostává svému názvu, tedy odpočinout si od aktivity, jíţ jsme se do teď zabývali. A konečně změnou v časovém plánu je na mysli vyhradit si určitý čas na odpočinek. (Minirth, Hawkins, Meier, Flournoy, 2011) Duševní hygiena je pro člověka nezbytnou součástí ţivota, tak proč tělu bránit regenerovat se, kdyţ to můţe poslouţit jako ovlivňující činitel našeho budoucího počínání. Další je Matoušek, kdo ve své knize zmiňuje několik bodů zaměřující se na to, jak se vyhoření vyhnout. Jde o omezení pracovního závazku, nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů, případové konference, moţnost vyuţití profesionálního poradenství (třeba i ve vlastní instituci), jasná definice organizace a metod práce a v neposlední řadě průběţná supervize. (Matoušek, 2003) 24

25 Tím se dostávám podle mě k jedné z nejuţitečnějších a nejosvědčenějších metod prevence vyhoření, které bude věnována následující subkapitola Supervize Jak jsem jiţ zmínila supervize je pro mě něco, co velmi přispívá jako prevence syndromu vyhoření. Člověk v jejím rámci můţe pohovořit o tom, co ho trápí v pracovním procesu nebo o tom s čím si neví rady. Hess definuje supervizi jako čistou mezilidskou interakci, jejímž obecným cílem je, aby se jedna osoba, supervizor, setkávala s druhou osobou, supervidovaným, ve snaze zlepšit schopnost supervidovaného účinně pomáhat lidem. (Hawkins, Shonet, 2004, str. 59) Supervize je vlastně forma podpory, díky které se o část zodpovědnosti můţeme podělit se supervizorem a zároveň je to součást profesního vývoje a učení. Supervize jako taková má tři základní funkce vzdělávací, podpůrnou a řídící. Vzdělávací se týká rozvoje dovedností a schopností supervidovaného. Podpůrnou funkcí je na mysli pomoc s reakcemi pracovníka na emocionální podněty a neidentifikovat se s klientem. Řídící funkce je v podstatě funkce kontroly kvality v rámci vztahu ke klientovi. Druhy supervize Existují různé druhy supervizí, které lze v praxi pouţít. Jedná se o výukové, kde má supervizor spíše roli učitele a snaţí se o vzdělávací funkci; výcvikové; řídící a poradenské supervize, ve kterých se supervizor naopak snaţí situaci s pracovníkem rozebírat a konzultovat. Je také spousta různých stylů supervize, které závisí převáţně na tom, jakým výcvikem si prošel supervizor, tudíţ jaký bude ve své práci uplatňovat. Formy supervize Formy supervize se dělí na individuální a skupinovou. Ve většině zařízení se pouţívá spíše supervize skupinová, přičemţ pracovníci mají moţnost dalších individuálních 25

26 konzultací. Výhodami skupinové supervize mohou být jak úspora času či financí, lepší podpůrná atmosféra neţ při individuálním jednání, tak reflexe a zpětná vazba od ostatních kolegů, zkouška svých vlastních reakcí a pohled na reakce druhých, předávání ţivotních zkušenosti, vyuţití činnostních aktivit jako např. přehrávání modelových situací nebo také pochycení určitých poznatků od samotného supervizora ohledně vedení skupiny. Naopak nevýhodami, kterých je naštěstí méně, mohou být nevyhovující dynamika skupiny, ţádný zřetel na individuální terapii, stejně jako krátké časové úseky věnované jednotlivým členům skupiny. Dobrou supervizí však nemusí být pouze přímá práce např. s externím supervizorem, ale také ta prováděná vzájemně mezi kolegy. Výhodou těchto kolegiálních supervizí můţe být znalost sebe navzájem a společných problémů. Supervize probíhá tak, ţe se pracovníci v pozici supervizora sezení od sezení střídají, přičemţ si navzájem sdělují zpětné vazby. Jednou z jejich nejdostupnějších forem je ale přece jen autosupervize. Autosupervize je vlastně reflexe vlastní práce. Jedná se o propojování myšlenek a pocitů, jeţ nám mohou dopomoci k většímu náhledu na situaci i na naše osobní postoje a chování. Naštěstí nejen supervize je důleţitou součástí obrany proti burn-out. Odpočinek, relaxace a meditace jsou prostředky, kterým se můţeme věnovat denně zadarmo a to klidně i v pohodlí domova, tudíţ neexistují ţádné překáţky v tom tyto činnosti vykonávat, tedy kromě nás samých. (Hawkins, Shonet, 2004) Relaxační techniky Nejoblíbenější relaxací jako takovou je pro mnoho lidí nejzákladnější lidská potřeba a tou je spánek. Spánek je časový úsek, kdy dočasně odpočívají naše smysly. I přesto se mezitím v naších myslích odehrávají různé obrazy, díky kterým jsou naše myšlenky schopny se utříbit. My se pak ráno mnohdy probouzíme s čistší hlavou, neţ tomu bylo před spaním. Proto se obecně doporučuje spát dostatečně dlouhou dobu a to okolo 7-8 hodin denně. Další dostupnou relaxací jsou dechová cvičení. Hluboké dýchání je jedním z nejsnadnějších a nejrychlejších způsobů, jak snížit stres. (Potter, 1997, str. 106) Je 26

27 potřeba ho provádět pomalu a klidně. Při nádechu se stahuje a klesá bránice, coţ má za následek roztaţení a zvětšení objemu plic, kdeţto při výdechu se bránice uvolňuje a stoupá nahoru, coţ zapříčiňuje vyfukování vzduchu z plic ven. Většinu dechových cvičení provádí člověk zprvu s rukou poloţenou na břiše, aby cítil pohyby své bránice a naučil se dýchat správně do břicha. Bylo by za hodno osvojit si tyto principy dýchání i pro běţný ţivot, protoţe mnoho lidí dýchá pouze povrchově, tudíţ se všechen vzduch z plic nemá šanci dostat ven. Tato cvičení se doporučuje dělat přibliţně 5-10 minut kaţdý den. Jinou moţností jak uvolnit napětí je za pouţití fantazie vyvolat určité představy. Představujeme si něco příjemného, např. jak leţíme v houpací síti na rozkvetlé louce nebo na pláţi. Svou představu si dobře zapamatujeme a následně reflektujeme na papír včetně všech detailů a popisu co jsme při tom cítili, co jsme slyšeli apod. I hudba má v relaxaci své vyuţití a to především hudba pomalá s opakujícím se rytmem, kdy se tlukot našeho srdce přizpůsobí rytmu hudby. Proto pro odpočinek není vhodné si pouštět rychlou či taneční hudbu. Ta má naopak své místo při aktivizaci na pracovní či jiné povinnosti. Stejně tak barvy mohou ovlivnit naši míru stimulace a zátěţe. Pro stimulaci je vhodnější zvolit jemné a nenáročné barevné tóny či jednoduché vzory. Naopak barvy jako ţlutá, červená nebo chaotická abstraktní malba nás opět nabudí k další činnosti. Jinou moţností jsou teplé koupele doplněné o různé esenciální oleje, které nás mohou uklidňovat a navodit v nás pocit klidu a pohody. Mezi relaxační techniky se také řadí pohyb. Ten by měl být nejen optimální našemu věku, ale téţ dostatečný protoţe se při něm v těle uvolňují endorfiny tzv. hormony štěstí. Nejznámějším relaxačním sportem lze zmínit jógu. Jóga se soustřeďuje nejen na tělo jako jiná cvičení, ale také na mysl, na vnitřní klid a rovnováhu. Z osobní zkušenosti ji mohu vřele doporučit. Díky ní jsem se cítila klidnější, vyrovnanější a odolnější vůči stresu, jeţ na mě padal z okolního světa. (Potter, 1997) Zajisté existuje ještě spousta různých technik a postupů, jak si navodit pocit klidu a relaxace jako např. meditace, zastavení myšlenek a další. Mně osobně však zaujaly hlavně ty výše popsané, jeţ patří mezi nejznámější a s nimiţ mám uţ určité zkušenosti. 27

28 2 Péče o staré lidi na Vysokomýtsku Obecně z různých průzkumů vyplývá, ţe se průměrný věk obyvatelstva zvyšuje, tedy ţe populace pomalu ale jistě stárne. Proto je podle mě klíčové, aby péče o seniory a staré lidi obecně, byla organizována takovým způsobem, aby přinášela prospěch a blaho jak samotným seniorům, tak lidem, jeţ se o tyto osoby starají a pomáhají jim. Jde o to, aby tato péče nebyla pro pracovníky zbytečně zátěţovou a stresující. V příštích třech krátkých podkapitolách budou definovány pojmy staří, starý člověk a senior a následně popsána péče o seniory a její formy. Nedílnou součástí bude téţ stručný popis zařízení a institucí, které pracují se seniory a působí v místě výzkumu. 2.1 Vymezení pojmů stáří, starý člověk Stáří je neodmyslitelnou součástí ţivota, jeţ lze vylíčit různými způsoby. Kalvach ho popisuje jako obtížně definovatelnou poslední fázi života, v níž se nápadněji projevuje involuce, souhrn involučních změn, se zhoršováním zdatnosti, odolnosti a adaptability organismu. (Kalvach, Onderková, 2006, str. 7) Jedná se tedy o přeměnu fyziologie i psychiky člověka. Poeticky je stáří často označováno jako podzim ţivota, který se stejně jako toto roční období, projevuje jistými změnami. Kaţdý člověk má své genetické předpoklady a dispozice, které do jisté míry ovlivňují jeho chování v určitém prostředí, proto se není čemu divit, ţe se chování člověka se změnou prostředí můţe stát obtíţnějším. Tím je na mysli, ţe pokud člověk přejde z běţného ţivota, na který je zvyklý, do ţivota např. v zařízení pro seniory má pocit, ţe se pozmění i jeho postavení ve společnosti. Velká změna prostředí můţe mít za následek i psychické změny, kdy se člověk začne projevovat negativními povahovými rysy, které byly dosud v pozadí jeho osobnosti. Lze tedy říci, že psychické změny v kombinaci se sociálními změnami ztěžují klientovi adaptaci na nové prostředí. (Venglářová, 2007, str. 16) To je téţ jeden z projevů stáří, tedy sníţená adaptace. Dále pak zhoršení intelektu, komunikace, orientace. Na fyziologické rovině se jedná o úbytek energie, sníţenou chuť k jídlu, poruchy soustředění, paměti a další. (Venglářová, 2007) Člověka, jenţ se nachází v pokročilém věku pojmenovaném slovem stáří, můţeme označovat různými výrazy. Geront, který značí spíše nesoběstačného člověka, 28

29 důchodce, coţ je označení osoby pobírající starobní důchod, zastaralý výraz senescent nebo termín senior, jeţ je brán jako neutrální výraz zdůrazňující celé období fyziologického stárnutí. Macháčková pak označuje seniora jako osobu, jejíž psychický či fyzický stav vykazuje takové trvalé změny, pro které je zčásti nebo zcela závislá na pomoci jiných. (Jarošová, 2006, str. 9) Tato pomoc v sobě zahrnuje převáţně péči o tyto osoby, které je věnována následující podkapitola. 2.2 Péče o seniory O seniora můţe pečovat takřka jakákoli fyzická osoba, jejíţ rozumové, mentální a tělesné schopnosti jsou odpovídající jejímu věku a je způsobilá se o takového člověka starat. Pomineme-li domácí péči, v níţ se o seniora v domácím prostředí stará většinou člen rodiny, můţeme jako první sluţbu vymezit sluţbu pečovatelskou. Tu lze rozdělit právě na terénní, poskytovanou u klienta doma nebo ambulantní probíhající v zařízení pečovatelské sluţby. Existuje také péče o seniory poskytovaná formou asistenční sociální péče, která je sice stejně jako pečovatelská sluţba poskytovaná v domácím prostředí klienta, není však registrovanou sociální sluţbou. Další moţností se nabízí péče o seniora poskytovaná registrovanou právnickou osobou tedy zařízením sociálních sluţeb, případně pak zařízení poskytující převáţně zdravotnickou sluţbu (nemocnice). Osobami, jeţ v těchto zařízeních pečují o seniory, jsou: Sociální pracovník/pracovnice Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách) 29

30 Pečovatel/ka Pečovatelka je osoba, která v rámci pečovatelské sluţby poskytuje pomoc a péči osobám, které z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení mají sníţenou soběstačnost. Sluţba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob jako terénní sluţba nebo v zařízeních sociálních sluţeb jako sluţba ambulantní. Pečovatelka v rámci své profese vykonává úkony jako je pomoc při zvládání péče o vlastní osobu, pomoc při zajištění chodu domácnosti, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy a v neposlední řadě zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách) Zdravotní sestra Za výkon povolání všeobecné sestry se považuje poskytování ošetřovatelské péče. Dále se všeobecná sestra ve spolupráci s lékařem nebo zubním lékařem podílí na preventivní, léčebné, diagnostické, rehabilitační, neodkladné nebo dispenzární péči. Pokud způsobilost k výkonu všeobecné sestry získal muž, je oprávněn používat označení odbornosti všeobecný ošetřovatel. (Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotních povoláních) Tato tři povolání jsou pro mě klíčová. Důvodem je výskyt těchto pracovních pozic v institucích a organizacích, které jsou stěţejní pro nadcházející výzkumné šetření a jeţ budou popsány v následující podkapitole. Existují však další povolání, která mají v náplni práce péči o seniory. Jedná se osobní asistenci, ošetřovatelství a zdravotněsociální práci. Osobní asistent/ka Osobní asistent/ka je osoba, která poskytuje jiným osobám osobní asistenci, coţ je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje. Sluţba zahrnuje 30

31 pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách) Ošetřovatel/ka Dle zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotních povoláních, se za výkon povolání ošetřovatele považuje poskytování ošetřovatelské péče pod odborným dohledem zdravotnického pracovníka způsobilého k výkonu povolání bez odborného dohledu v oboru ošetřovatelství; dále se ošetřovatel ve spolupráci s lékařem podílí na léčebné, rehabilitační, neodkladné a diagnostické péči. (Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotních povoláních) Zdravotně-sociální pracovník Za výkon povolání zdravotně-sociálního pracovníka se považuje činnost v rámci preventivní, diagnostické a rehabilitační péče v oboru zdravotně sociální péče. Dále se zdravotně-sociální pracovník podílí na ošetřovatelské péči v oblasti uspokojování sociálních potřeb pacienta. (Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotních povoláních) Péče o seniory se stále vyvíjí a zdokonaluje. Po seznámení se s definicí Macháčkové jsem se rozhodla v práci nahradit obecné označení starý člověk pojmem senior. Z historie starověku je patrné, ţe se s těmito lidmi nezacházelo vţdy s úctou a respektem, jak je tomu dnes. V těchto dobách byli staří lidé bráni jako zátěţ, které bylo za hodno se zbavit, nikoli za nositele moudrosti, jichţ by si měli lidé váţit. Naštěstí tyto časy jsou nenávratně pryč a my se dnes můţeme setkat spíše s propracovanou koncepcí péče o seniory. Její vznik sahá jiţ do 12. století, kdy vznikaly první špitály poskytující dostatečný komfort. Na našem území pak byl největší rozvoj zaznamenán v období první republiky, kdy vznikala rozmanitá 31