Druhá zpráva hodnotící stav provádění rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy

Transkript

1 MEMO/07/288 V Bruselu dne 11. července 2007 Druhá zpráva hodnotící stav provádění rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy Co je evropský zatýkací rozkaz? Rámcovým rozhodnutím o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, které přijala Rada dne 13. června 2002 (dále jen rámcové rozhodnutí ), byl zaveden nový nástroj pro předávání hledaných osob, který se odlišuje od tradičního postupu vydávání. Narozdíl od něj je evropský zatýkací rozkaz výhradně soudním postupem, do kterého by politické orgány již neměly zasahovat. Rámcové rozhodnutí o zatýkacím rozkazu zavádí závazné termíny, stanoví povinnost používat jednotný formulář a také vymezuje výčet důvodů k odmítnutí jeho provedení. Co je rámcové rozhodnutí? Rámcové rozhodnutí zavazuje členské státy, pokud jde o výsledky, kterých je třeba dosáhnout, ale ponechává na jejich uvážení způsob jejich dosažení. Co obsahuje seznam 32 kategorií trestných činů? Rámcové rozhodnutí obsahuje seznam 32 kategorií trestných činů, v případě kterých se neprověřuje oboustranná trestnost, pokud lze tyto trestné činy ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky. Prověřování oboustranné trestnosti znamená, že dožádaný soudní orgán nemůže provést evropský zatýkací rozkaz v případě trestného činu, který nelze potrestat trestem odnětí svobody podle jeho vnitrostátních právních předpisů. Tento požadavek pro uvedených 32 trestných činů neplatí. Toto rozhodnutí ukládá členským státům více důvěřovat příslušným soudním systémům na straně dožádaného státu i na straně žádajícího státu. Na tento seznam patří účast na zločinném spolčení, terorismus, obchod s lidmi, pohlavní vykořisťování dětí a dětská pornografie, nedovolený obchod s omamnými a psychotropními látkami, nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami, korupce, podvody, praní výnosů z trestné činnosti, padělání měny, počítačová trestná činnost, trestné činy proti životnímu prostředí, napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a nedovoleném pobytu, vražda, těžké ublížení na zdraví, nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi, únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí, rasismus a xenofobie, organizovaná nebo ozbrojená loupež, nedovolený obchod s kulturními statky, podvod, znásilnění, atd.

2 Jak byla zpráva vypracována? Komise vyhodnotila opatření, kterými v období od roku 2005 do 1. června 2007 provedlo 27 členských států rámcové rozhodnutí ve svých vnitrostátních právních předpisech. Komise se přitom opírala nejen o analýzu jednotlivých prováděcích zákonů, ale také o vyjádření členských států v souvislosti s její první zprávou a o údaje zprostředkované generálním sekretariátem Rady. Cílem této zprávy je poukázat na osvědčené postupy členských států a obtíže, které v rámci provádění evropského zatýkacího rozkazu přetrvávají. Na jaké osvědčené postupy zpráva poukazuje? Příloha zprávy, která má formu pracovního dokumentu útvarů Komise, obsahuje osvědčené postupy při provádění rámcového rozhodnutí a obtíže, se kterými se členské státy setkaly. Mezi osvědčené postupy Komise zařadila vnitrostátní legislativní opatření členských států, která jim umožňují zejména: upřesnit právní základ, díky kterým mohou na vnitrostátní úrovni převzít provedení výkonu trestu ve vztahu k hledané osobě; předběžně zatknout osobu, ohledně které vydal Interpol varování, na základě žádosti členského státu, který ještě není částí Schengenského informačního systému; nebo umožnit předání za průvodní trestný čin. Na jaké nedostatky zpráva upozorňuje? Nejzásadnější problém spočívá v různé míře provádění článků rámcového rozhodnutí v souvislosti s důvody nepovinného a povinného odmítnutí. Článek 3 rámcového rozhodnutí stanoví, že existují pouze tři povinné důvody odmítnutí: amnestie, zásada ne bis in idem (zákaz nového stíhání obviněného pro týž skutek) a nestíhatelnost z důvodu trestní neodpovědnosti na základě věku. Článek 4 stanoví sedm důvodů, pro které je možné odmítnout členskému státu vykonání nebo nevykonání zatýkacího rozkazu ve svém vnitrostátním právu. Mimo jiné se zdá, že některé státy stále nejsou ochotny předávat své státní příslušníky, a znovu zavedly podmínku oboustranné trestnosti, což jejich předávání značně ztěžuje. Tímto tyto členské státy omezují uplatňování zásady vzájemného uznávání. Dále některé státy brání předání svých státních příslušníků a požadují doplňující záruky, které rámcové rozhodnutí nestanoví. Mnoho problémů se rovněž objevilo při určování soudních nebo ústředních orgánů podle článku 6 a 7 rámcového rozhodnutí. Přestože rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu stanoví, že vystavujícím justičním orgánem je justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu, a že vykonávajícím justičním orgánem je justiční orgán vykonávajícího členského státu, který je příslušný k výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu, některé členské státy přímo nebo nepřímo jmenovaly pro výkon těchto pravomocí ministerstvo spravedlnosti. Další členské státy určily, že ministerstvo spravedlnosti bude ústředním orgánem, a přiznaly mu pravomoci, které náležejí justičnímu orgánu. To odporuje ustanovením rámcového rozhodnutí. 2

3 Které státy evropský zatýkací rozkaz používají? Evropský zatýkací rozkaz používá všech 27 členských států Evropské unie, které rámcové rozhodnutí provádějí. Na jaké činy se vztahuje evropský zatýkací rozkaz? Článek 32 rámcového rozhodnutí ponechává na úvaze členských států datum, od něhož v případě spáchaného trestného činu začnou používat evropský zatýkací rozkaz, přičemž dotyčným dnem může být nejpozději 7. srpen Francie například sdělila datum 1. listopadu 1993 a evropský zatýkací rozkaz tedy nemohl být proveden v případě činů spáchaných přede dnem 1. listopadu Prohlášení na základě článku 32 učinilo i Rakousko a Itálie. Česká republika a Lucembursko učinily prohlášení, které neodpovídá článku 32 rámcového rozhodnutí, pokud jde o evropský zatýkací rozkaz, v jehož případě jsou CZ a LU jak vydávajícími tak přijímajícími státy. V případě CZ byl tento problém vyřešen přijetím změny prováděcího zákona, který vstoupil v platnost dne 1. července Kromě toho CZ nyní přijímá a vydává zatýkací rozkazy v případě činů, které byly spáchány přede dnem 1. listopadu 2004, což neplatí pro její státní příslušníky. Obecně je možno říct, že pokud nelze použít evropský zatýkací rozkaz, použijí se společná nebo zjednodušená pravidla vydávání. Jaké jsou důvody odmítnutí, které byly zahrnuty do vnitrostátních právních předpisů a odporují rámcovému rozhodnutí? Některé členské státy stanovily další důvody odmítnutí v rozporu s rámcovým rozhodnutím, např. Velká Británie zařadila do svého prováděcího zákona důvody odmítnutí, které se zakládají na uplynutí lhůty a vnějších vlivech. Dalším příkladem je Itálie, která ve svém prováděcím zákoně zakazuje předání, pokud trestný čin, v jehož případě se evropský zatýkací rozkaz vydává, je trestný čin politického charakteru. Také zakazuje provedení rozkazu, pokud oběť vyjádřila svůj souhlas se skutkem, který je trestným činem; pokud je vyžádaná osoba italským občanem, který si nebyl vědom, že je předmětné konání zakázáno; pokud je vyžádaná osoba těhotná žena nebo matka děti mladších tří let, které s ní žijí ve společné domácnosti (mimo výjimečně nebezpečné trestné činy); pokud byl trestný čin spáchán za podmínek vyšší moci nebo neúmyslně; pokud důkazy nebo důvody, které zakládají důvod pro vydání rozkazu, jsou nedostatečné; a nakonec pokud právní řád vystavujícího státu neobsahuje lhůtu pro dočasné zadržení. To se například týká Belgie a Lucemburska. Další příklady jsou podrobně popsány v pracovním dokumentu útvarů Komise, který tvoří přílohu zprávy. 3

4 Které státy vydaly nejvíce evropských zatýkacích rozkazů? Podle statistických údajů, které předložily členské státy Radě za rok 2005 (dokument 9005/5/06 REV 5 ze dne 18. ledna 2007), z celkového počtu vydaných zatýkacích rozkazů vydala největší počet rozkazů Francie (1914). Na druhém místě je Polsko s vydanými zatýkacími rozkazy a za ním následuje Španělsko (519). Které státy vydaly obdržely nejvíce evropských zatýkacích rozkazů? V roce 2005 (dokument 9005/5/06 REV 5 ze dne 18. ledna 2007) to bylo především Spojené království, Španělsko, Francie a Nizozemsko. Jaké jsou základní číselné údaje týkající se evropského zatýkacího rozkazu? Viz příloha. Souhlasí nyní všechny země s předáváním svých státních příslušníků? Evropský zatýkací rozkaz ruší možnost odmítnout předání na základě národnosti předmětné osoby. Tento způsob předávání státních příslušníků je jednou z hlavních výhod, které rámcové rozhodnutí přináší. V některých členských státech to však způsobilo potíže na úrovni ústavy. Dva členské státy tyto potíže předpokládaly a vyřešily je ještě před začátkem provádění rámcového rozhodnutí. Šlo o Portugalsko a Slovinsko. Také Francie přistoupila k úpravě ústavy, a to přijetím zákona v březnu Ve dalších třech členských státech se tyto potíže objevily až následně: V Německu byl prováděcí zákon zrušen rozhodnutím Federálního ústavního soudu ze dne 18. července Toto rozhodnutí zabránilo předávání německých občanů (nikoli však vydávání cizích státních příslušníků) až do dne, kdy nový zákon ze dne 20. července 2006 vstoupil v platnost, tj. do dne 2. srpna V Polsku byl prováděcí zákon zrušen rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 27. dubna Ústavní soud odložil účinky částečného zrušení prováděcího zákona do 6. listopadu Změny byly provedeny včas a ode dne 7. listopadu 2006 Polsko předává své státní příslušníky za podmínky, že trestný čin, kvůli kterého je předání požadováno, byl spáchán mimo polské území a je podle polského právního řádu trestným činem. To je však stále v rozporu s rámcovým rozhodnutím. Dále i Nejvyšší soud Kypru ve svém rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2005 prohlásil, že zákon, kterým se má provádět evropský zatýkací rozkaz, odporuje kyperské ústavě. Změna vstoupila v platnost dne 28. července 2006 a nový a změněný článek 11 ale stanovil lhůtu pro předání státních příslušníků, které je navíc možné pouze v případě činů spáchaných po dni přistoupení CY k Unii, tj. po dni 1. května Které země musely kvůli evropskému zatýkacímu rozkazu změnit svou ústavu? Portugalsko, Francie, Slovinsko, Polsko a Kypr tak, jak je uvedeno v odpovědi na otázku: Souhlasí nyní všechny země s vydáváním svých státních příslušníků?. 4

5 Chrání zatýkací rozkaz dostatečně základní práva? Ano. Rámcové rozhodnutí stanoví povinnost všech členských států ctít základní práva. Konkrétně na ni odkazuje 12. a 13. bod odůvodnění a čl. 1 odst. 3. Ustanovení čl. 1 odst. 3 výslovně stanoví, že tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii. Pokud se o práci místopředsedy Komise Franca Frattiniho chcete dozvědět více, prohlédněte si jeho internetové stránky: 5

6 ANNEXE MEMO 288 Mandat d'arrêt européen Chiffres clefs pour 2006 Source: COPEN /07 du 9 juillet 2007 Malgré l'absence d'outil statistique commun aux Etats membres, les données transmises par ceux-ci confirment une généralisation de la pratique du mandat d'arrêt européen et permettent de dégager de grandes tendances qui attestent de l'efficacité de la procédure. Sur la totalité de l'année 2006, ce sont près de 5832 mandats qui ont été émis par les 14 Etats membres ayant communiqué des données à ce sujet au 9 Juillet personnes remises (données fournies par 14 pays). - Parmi les personnes remises en 2006, la moitié l'ont été avec leur consentement (51% exactement). - 29% des personnes remises en 2006 étaient des nationaux (ou résidents) de l'etat membre qui a consenti à les remettre. Des remises dans de très bons délais: - 5 semaines en cas de non consentement environ. Ces chiffres pour 2006 qui ne sont pas encore complets confirment cependant que l'instrument du mandat d'arrêt européen est de plus en plus utilisé. Mandat d'arrêt européen Chiffres clefs pour

7 Source: COPEN /5/06 REV 5 du 18 Janvier 2007 Malgré l'absence d'outil statistique commun aux Etats membres, les données transmises par ceux-ci confirment une généralisation de la pratique du mandat d'arrêt européen et permettent de dégager de grandes tendances qui attestent de l'efficacité de la procédure. Sur la totalité de l'année 2005, ce sont près de 6900 mandats qui ont été émis par les 23 Etats membres ayant communiqué des données à ce sujet (DE et BE exceptés). Doublement en comparaison de Plus de 8500 mandats reçus par les 23 Etats membres (total supérieur au nombre d'émissions car un mandat d'arrêt peut être adressé à plusieurs Etats membres). 58% transmis via Interpol, 52% via SIS (pour les 13 pays ayant accès). Dans plus d'un cas sur quatre, les mandats émis ont conduit à la localisation et à l'arrestation de la personne recherchée (près de 1770 arrestations) Sur ces 1770, 1532 ont été effectivement remises (taux de 85% - alors que le taux était de 60% en 2004). - Parmi les personnes remises en 2005, la moitié l'ont été avec leur consentement (un tiers en 2004). - Plus du cinquième des personnes remises en 2005 étaient des nationaux (ou résidents) de l'etat membre qui a consenti à les remettre, une garantie au titre de l'article 5(3) de la décision-cadre ayant été requise alors dans un cas sur deux. Des remises dans de meilleurs délais: - 11 jours en moyenne si personne consent (15 jours en 2004). - 5 semaines en cas de non consentement (45 jours en 2004). - 5% des remises excèdent le délai maximum de 90 jours. Les chiffres non encore officiels pour 2006 confirment cette nette tendance à la hausse d'année en année. 2