E. Literární romantismus

Transkript

1 E. Literární romantismus 1. Romantismus a realismus: dvě odpovědi na vznik moderní společnosti / 2. Romantická literatura: její podstata a charakteristické rysy / Máchův Máj jako příklad českého romantického textu / Literární romantismus v evropských literaturách Když se dnes řekne romantický (dárek, výlet, vztah), většina z nás si patrně na prvním místě představí večer ve dvou při svíčkách. Již mnohem méně si uvědomujeme, že se toto adjektivum vztahuje vlastně k dosud poslednímu velkému uměleckému směru, který zasáhl všechny oblasti života včetně způsobu myšlení, hodnotového žebříčku a vůbec souhrnného pohledu na svět. V literatuře se romantismus projevil obzvlášť výrazně. S romantikou, jak ji běžně chápeme, má samozřejmě něco společného, ale zároveň přináší mnohem víc. 1. Romantismus a realismus: dvě odpovědi na vznik moderní společnosti 1-A1 Zrod průmyslové revoluce; 1-A2 Charakteristika euroamerické společnosti na počátku moderní doby; 1-A3 Odraz společenských změn v kultuře a zejména v umění: romantismus a realismus; 1-B Průmyslová společnost: svědectví současníků; 1-D Průmyslová společnost: časová přímka. 1-A1 Zrod průmyslové revoluce Když v letech 18. století britský mechanik James Watt zdokonalil parní stroj (krátce předtím vynalezený) natolik, že tím umožnil jeho běžné využívání jako nového, výkonného zdroje energie, patrně netušil, jak zásadní změny doslova v celém světě nastartoval. Wattův parní stroj sice jen navazoval na technickou revoluci 17. století, ale v kombinaci s dalšími historickými změnami přinesl počátek nové dějinné epochy, již můžeme označit přívlastkem moderní (lat. modernus = nový, dnešní). Patrně jsme všichni zvyklí spojovat parní stroj jen se železnicí, ale v 19. století drtivá většina parních strojů byla stacionárních: sloužily jako pohon pro soustavy výrobních strojů v továrnách. Parní stroj (s kotlem, pod nímž se topí uhlím) je tedy významně spojen s počátky průmyslu: pod pojmem průmysl rozumíme odvětví národního hospodářství založené na strojové velkovýrobě. Průmysl na rozdíl od výroby řemeslné představuje hromadnou (sériovou) produkci jednotlivých druhů výrobků. Součástí průmyslu je také těžba surovin a pokročilé hutnictví železa a oceli. Průmysl rovněž ovlivňuje další rozvoj zemědělské velkovýroby a dálkového obchodu. Vznik a prvotní rozmach průmyslu se označuje jako průmyslová revoluce a v Evropě zasahuje především 19. století. Z hlediska kulturních dějin není tolik důležité, že historikové zpravidla rozeznávají průmyslové revoluce dvě, rozhraničené (velmi přibližně) rokem 1870: druhou průmyslovou revoluci charakterizuje nástup průmyslové elektřiny, chemického průmyslu a ropných produktů.

2 Důležitým znakem celého tohoto vývoje bylo prudké tempo změn. Ačkoli je ošidné přenášet dnešní ekonomické pojmy beze zbytku do vzdálenější minulosti, existují propočty, které ukazují, že hrubý domácí produkt na obyvatele (klíčový ukazatel národního hospodářství dnes) v západní Evropě vzrostl mezi léty 1820 a 1910 asi třikrát, a to i přesto, že počet obyvatel této oblasti se ve stejném období zvýšil na zhruba dvojnásobek. Takové nárůsty byly do té doby zcela nepředstavitelné. 1-A2 Charakteristika euroamerické společnosti na počátku moderní doby Průmyslová revoluce přinesla mimořádně dlouhou řadu společenských změn. Uveďme alespoň ty, které měly obzvláštní význam pro kulturní vývoj: 1. Zvýšil se počet obyvatel (díky pokroku v medicíně i dostupnější zdravotní péči). Populační růst na venkově však narážel na tamější spíše stagnující možnosti obživy. To vedlo k rozsáhlému stěhování lidí z venkova do měst. Zpravidla se to týkalo jen některých rodinných příslušníků (většinou těch mladších, na něž již nezbyl postačující dědický podíl). Tak došlo k narušení rodinných vazeb a k odtržení mladých lidí od tradice předků. 2. Těžba v uhelných pánvích i stavby železničních tratí v přístupnějších oblastech vedly k přesunu významu mezi jednotlivými obcemi i celými regiony. Náhle se na beznadějném okraji pozornosti i životních příležitostí ocitaly výšinné či poříční lokality se staroslavnou tradicí ještě ze středověku, a naopak donedávna nepatrné osady se až zlatokopeckým způsobem proměňovaly v důležitá průmyslová centra (např. středočeské Kladno bylo ještě po r málo významnou obcí s tisícovkou obyvatel, ale o století později již vynikalo jako bezmála dvacetitisícové havířské a hutnické středisko větší než proslulý Hradec Králové či Příbram). 3. V evropských státech zanikl feudalismus, a to dvěma základními cestami. V západní Evropě postupně klesal význam poddansko-vrchnostenských vztahů, až byly vystřídány efektivnějšími ekonomickými vztahy pronajímatelé-nájemci a zaměstnavatelé-zaměstnanci. Ve střední a východní Evropě byl feudalismus rušen panovnickými výnosy, které vznikaly pod tlakem revolučních nálad mezi obyvatelstvem. 4. Rozvoj podnikání byl umožněn liberalizací ekonomických poměrů po velkých protiabsolutistických a protifeudálních revolucích, jež často čerpaly z osvícenského ideového základu. Svobodný trh jako nástroj společenské diferenciace (rozvrstvení) smetl epochu ustrnulých feudálních privilegií. Další vývoj však vedl k tomu, že nad respektem k myšlence společenské smlouvy a lidských práv převládla v podnikatelských (ale i úřednických aj.) vrstvách peněžní morálka. Ekonomický profit se stal základním smyslem lidského jednání, hmotné zabezpečení jediným měřítkem společenského i vůbec životního úspěchu, o ekonomických zájmech se začalo otevřeněji mluvit při navazování partnerských vztahů ve středních a vyšších společenských vrstvách. Skuteční aktivisté proběhlých revolucí, kteří měli za sebou zkušenosti z urputných bojů i z pronásledování ze strany absolutistického státu, se v nových poměrech náhle ocitli mimo hlavní proud a svým přetrvávajícím idealismem vyvolávali hlavně pohoršení či soucit. Klíčové pozice ve společnosti zaujali především porevoluční zbohatlíci, snadno nacházející společnou řeč s představiteli vysoké šlechty, kteří se rychle přizpůsobili novým poměrům a zařadili se mezi významné podnikatele. 5. Život v rychle rostoucích městech přinášel pocit svobody i úlevnou anonymitu (která se projevovala např. v rozvolnění pravidel sexuálního chování), ale obojí bylo draze vykoupeno. Průmyslový dělník byl degradován na lidský zdroj (cizího) blahobytu. Příslušníci dělnických rodin, stísněných v hygienicky nevyhovujících nájemních bytech na rychle rostoucích dělnických předměstích, museli pracovat hodin denně šest dní v týdnu: práce také žen i dětí v továrnách či dolech se stala samozřejmostí. Neexistovalo sociální zabezpečení dělníků (zdravotní pojištění, dovolená apod.), lidé znevýhodnění osamělostí, vážnými zdravotními problémy nebo nemajetností se mohli obracet jen na chatrnou síť charitativních institucí (především církevních či obecních),

3 podporovaných hlavně ze soukromých příspěvků, jimiž si bohatí lidé vykupovali své klidnější svědomí. 6. Ačkoli politická scéna nešetřila vzletnými slovy o úsvitu nového věku, dělnické pracovní podmínky se blížily starověkému či koloniálnímu otroctví. Pracující lidé měst zjistili, že odtržení od náruče úrodného venkova je donutilo schraňovat peníze na všechny, i sebesamozřejmější životní potřeby. Dávno do minulosti sice zmizela hrůza morových ran a výrazně poklesla dětská úmrtnost, ale nebezpečí představovaly nové choroby, šířící se vlivem nedostatečné výživy a nekvalitního životního prostředí: pomalu zabíjející plicní tuberkulóza, náhlé epidemie cholery aj. Kdo se dožil prahu dospělosti, měl na sklonku 19. století naději na dosažení věku kolem 60 let. 7. Tlak průmyslového rozvoje dolehl také na přírodu. Divoké pralesy byly proměňovány v monokulturní hospodářské porosty. Mizela divoce žijící zvěř, čemuž nezabránilo ani zřizování prvních chráněných území: v Českých zemích vznikly první maloplošné přírodní rezervace již r (v jihočeských Novohradských horách), ale během následujících desetiletí byli vystříleni poslední čeští medvědi i vlci; první evropské (velkoplošné) národní parky byly zřízeny teprve r ve Švédsku. Diktát ekonomických zájmů vedl v evropských zemích také k likvidaci četných stavebních památek, které byly bourány (ve městech tak mizela nejen cenná opevnění, ale i celé gotické čtvrti), necitlivě přestavovány či prostě ponechány ke zchátrání. 8. Vyvrcholila éra evropského novověkého kolonialismu. Na počátku 20. století žilo v koloniích evropských velmocí přes 70 % světového obyvatelstva. Evropané se s exotickými zeměmi seznamovali na svých cestách nebo prostřednictvím tamějších domorodců zavlečených do Evropy. Někteří umělečtí tvůrci (výtvarníci, spisovatelé) se snažili o věrné zachycení vzdálených zemí i jejich lidu, jiní tyto náměty představovali v poněkud odlišném (často idealizovaném) světle, které lépe odpovídalo jejich autorskému záměru. 9. Zásadním způsobem se proměnila situace v oblasti vzdělávacích příležitostí. Potřeba vyšší kvalifikace pracovních sil v průmyslové éře vedla ke vzniku středního a k rozmachu vysokého školství. Vyrostla síť gymnasií a objevily se i odborné střední školy. Vedle univerzit vznikaly také technické vysoké školy. V běžné populaci se výrazně snížil výskyt negramotnosti. Zdánlivě nepatrný vynález ocelového psacího pera (byť postaru namáčeného do kalamáře s inkoustem) zvýšil rychlost rukopisu. Začala být vydávána rozsáhlá, mnohosvazková odborná díla, která si svou platnost částečně uchovávají dodnes. Státní správa se rozrostla do šíře blízké dnešním poměrům. Příslušníci středních a vyšších vrstev udržovali společenské kontakty také rozsáhlou korespondencí, jejíž objem si v dnešní době mobilních telefonů a úsporných ů ani nedokážeme představit. Oblíbené bylo i mnohaleté (někdy prakticky celoživotní) vytváření deníkových záznamů. K dobrému tónu patřilo pokoušet se alespoň okrajově o beletristickou či malířskou tvorbu nebo o hru na hudební nástroje. 10. Kulturní život měšťanských domácností vzkvétal často díky aktivitě žen, což ovšem zakrývalo skutečnost, že ženy v lépe situovaných rodinách nemohly ani studovat ve veřejných školách (pro dívky bylo jedinou šancí domácí vyučování), ani se realizovat v zaměstnání. Na okraj: v německy mluvícím měšťanském prostředí se vžilo konstatování, že ideální žena je ta, která splňuje požadavek tří ká: Kinder Küche Kirche (děti kuchyň kostel).

4 11. Léta, která mladá generace především z měšťanského prostředí věnovala vzdělávání a profesní přípravě, rozevřela nůžky mezi dovršením biologické a sociální zralosti. Etapa osobního dospívání tak získala význam svébytného životního období: dosavadní ideál dítěte jako zmenšeného dospělého dostává trhliny a objevuje se specifická kultura (včetně literárních děl) pro dospívající mládež. 12. Mnohotvárnou podobu nabízel náboženský život. V tradičních (zejména venkovských oblastech) se udržela barokní zbožnost, opřená o obecenství prakticky veškerého obyvatelstva kolem bohoslužeb i poutí. Zvláště ve městech se kněží zařadili mezi organizátory veřejného života a někteří se začali věnovat také odborné práci či umělecké tvorbě (za všechny připomeňme Johanna Gregora Mendela, opata augustiniánského kláštera v Brně: stal se zakladatelem genetiky a bývá řazen mezi nejvýznamnější přírodovědce všech dob). Mnozí vysoce postavení kněží si i v moderní době udrželi vliv na politiku, ovšem často z pozic, které se vzdálily většinovým náladám veřejnosti.

5 1-A3 Odraz společenských změn v kultuře a zejména v umění: romantismus a realismus Edgar Allan Poe ( Boston, stát Massachusetts 7. října 1849 Baltimore, stát Maryland) Americký spisovatel a novinář. Významný představitel literárního romantismu v poezii i próze, přední zakladatel detektivní a hororové literatury. Narodil se v rodině kočovných herců. Oba jeho rodiče však záhy zemřeli (matka patrně na zápal plic). Dvouletého sirotka si r vzali na vychování bohatí, ale bezdětní manželé Allanovi. Své příjmení pak dali Edgarovi jako prostřední z jeho jmen. Na utváření Poeovy osobnosti výrazně působilo několik skutečností. Láskyplný vztah k nevlastní matce byl doprovázen konflikty s přísným otčímem. Allanovi Edgara nikdy neadoptovali; poskytli mu dobré školní vzdělání, ale nijak jej hmotně nepodpořili pro budoucnost. Poe od dětství hodně četl; kromě beletrie se zabýval také přírodními vědami: jejich metodu přesného popisu použil ve svých pozdějších prózách. Léta strávila rodina Allanových ve Velké Británii; Edgara tam umístili do typické anglické internátní školy. Anglie Poea hluboce ovlivnila spojením starobylosti, tajemna a nevlídného konzervatismu. V r Poe začal studoval jazyky na Virginské univerzitě, kterou rok předtím založil Thomas Jefferson, jeden z vůdců někdejší Americké revoluce Protože měl student Poe od rodičů jen nízké kapesné, zkusil štěstí v hazardních hrách, ale ty ho naopak uvrhly do dluhů. Když je otčím odmítl zaplatit, Poe opustil již v r univerzitu a (navíc zklamán tím, že jeho dívka se mezitím zasnoubila s bohatým podnikatelem) vstoupil z finančních důvodů do armády. Zároveň mu však vyšla první kniha: básnická sbírka Tamerlán a jiné básně. Rodina Allanových se Poeovi odcizila poté, kdy mu v r nevlastní matka zemřela a otčím se rychle znovu oženil (z druhého manželství se mu posléze narodily tři děti). Poe ještě začal studovat na proslulé vojenské akademii West Point, ale tam se jen utvrdil ve svém odporu vůči bezduché tuhé kázni a po několika měsících ji opustil (r. 1831), aby se plně věnoval literární práci. Poe dospěl ve velmi inteligentního, sečtělého, společenského, avšak také prudkého a extravagantního (výstředního) muže. Jako autor tří básnických sbírek se pokusil rovněž o prózu: v r vyhrál literární soutěž (se svou povídkou Rukopis nalezený v lahvi; jedná se o přízračný trosečnický příběh) a vzápětí nastoupil dráhu žurnalisty. Byl zdatným novinářem: psal velké množství textů různého druhu, od povídek a básní až po literární kritiky. Vystřídal několik redakcí, dokázal zněkolikanásobit náklad novin, pro něž pracoval.

6 V r se oženil se svou ani ne čtrnáctiletou sestřenicí Virginií Clemmovou. Novinářská profese nebyla výnosná a manželé Poeovi žili velmi skrovně. Poe usilovně pracoval, ale zároveň si život komplikoval nemírným pitím alkoholu. 40. léta 19. století představují vrchol Poeovy literární činnosti. Nejprve (r. 1840) vydal dvousvazkový povídkový soubor Grotesky a arabesky, do nějž shrnul i některé své dřívější práce. V r Poe časopisecky otiskl povídku Vraždy v ulici Morgue. Dílo vzbudilo velkou pozornost (i v Evropě, především ve Francii), neboť se jedná o první skutečný detektivní příběh v dějinách literatury (a postava francouzského racionalistického pátrače Augusta Dupina, řešícího záhadu vraždy dvou žen v pokoji uzamčeném zevnitř, je prvním literárním detektivem vůbec inspiroval i britského spisovatele Arthura Conana Doyla ke stvoření slavného Sherlocka Holmese). Stejně mohutný i mezinárodní ohlas měla také další Poeova detektivka Zlatý brouk (1843): tentokrát šlo o rozluštění šifry skrývající místo uložení pirátského pokladu. V r se v americké Philadelphii Poe setkal s jiným mladým, ale také již populárním spisovatelem, s britským prozaikem Charlesem Dickensem; ačkoli oba náležejí k odlišným literárním směrům (Dickens psal metodou realismu), setkání bylo pro oba významné, neboť jejich tvorba měla některé podobné rysy. R Poe způsobil senzaci svou básní Havran, která se zařadila mezi nejslavnější literární díla všech dob. Poeova umělecká dráha kulminovala, opatrně následována i zlepšením finanční situace. Zvrat však přinesla tragická událost: v r zemřela na tuberkulózu v necelých pětadvaceti letech Poeova manželka Virginia. Poe se dvakrát pokusil navázat nový vztah, ale ani v jednom případě neuspěl, protože jeho partnerky odrazovala Poeova záliba v alkoholu. Poe začal rychle chátrat na těle i na duchu: ještě napsal esejistické dílo Eureka, v němž shrnul svůj filozofický pohled na svět. 3. října 1849 byl nalezen zcela vyčerpán a opilý na ulici ve městě Baltimore, kde žil, a ačkoli byl dopraven do nemocnice, po čtyřech dnech zemřel. Edgar Allan Poe ( ): Skokan (1849) Nepoznal jsem člověka tak lačného žertování, jako byl král. Žil snad jen pro šprýmy. Kdo uměl dobře vyprávět anekdoty, ten si ho bezpečně získal. Není proto divu, že jeho sedm ministrů bylo sedm na slovo vzatých vtipálků. Následovali krále nejen jako nepřekonatelní vtipálci, ale připodobnili se mu i svými postavami: byli jako on mohutní, tělnatí, tuční. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, zda lidé z vtipkování tloustnou, anebo zda je tloušťka tak trochu k vtipkování předurčuje, ale jisté je, že hubený šprýmař je bílá vrána. Na nějakou vybroušenost nebo, jak tomu říkal, delikátnost vtipu si ovšem král nijak nepotrpěl. Liboval si spíš v říznosti, rozvernosti žertu než v jeho duchaplnosti. Rafinované vtipkování ho unavovalo. Jistě by dal přednost Rabelaisovu Gargantuovi před Voltairovým Zadigem; a celkem jeho vkusu vyhovovalo daleko víc, když někdo někomu něco vyvedl, než řekl. Můj příběh je z doby, kdy dvorní šaškové nevyšli ještě úplně z módy. Několik velkých evropských monarchií si dosud drželo své blázny, kteří nosili strakatinu s čapkou a rolničkami a kteří na požádání za pár drobtů spadlých z královského stolu musili umět vyklopit nějaký břitký vtip. Náš král si samozřejmě také choval šaška. Celkem vzato potřeboval trochu té pošetilosti už proto, aby vyvážil hlubokomyslnou moudrost sedmi mudrců, kteří byli jeho ministry nemluvě o jeho vlastní osobě. Jeho blázen či dvorní šašek nebyl však jenom šaškem. Měl v očích krále trojnásobnou cenu byl totiž navíc trpaslík a mrzák. Trpaslíci bývali v těch dobách u dvora právě tak běžní jako šašci, a mnohému monarchovi by bylo zatěžko trávit své dny (dny u dvora jsou poněkud delší než jinde) bez obou: bez šaška, s kterým se mohl zasmát, a bez trpaslíka, kterému se mohl posmívat. Jenže šprýmaři, jak jsem již podotkl, bývají v devětadevadesáti případech ze sta tuční, břichatí a nemotorní

7 a tak si náš král mohl co chvíli gratulovat, že ve Skokanovi (tak se šašek jmenoval) získal trojí poklad v jedné osobě. Domnívám se, že jméno Skokan nedali trpaslíkovi kmotři při křtu, ale že mu je jednomyslně přiřklo sedm ministrů pro jeho neschopnost chodit jako ostatní lidé. Skokan se opravdu mohl pohybovat jen jakýmsi škubavým krokem něco mezi skákáním a plazením a tyto pohyby skýtaly neomezenou potěchu a ovšem i útěchu králi, ačkoli krále i s jeho vydutým břichem a vodnatelnou hlavou považoval celý dvůr za postavu vskutku nádhernou. Avšak Skokan, třebaže se na znetvořených nohou jen s ukrutnou námahou smýkal po zemi, měl ohromnou sílu v pažích (jíž mu příroda patrně nahradila nemohoucnost dolních končetin), takže hravě předváděl kousky úžasné obratnosti, byl-li jen po ruce strom, lano nebo cokoli, po čem se dalo šplhat. Při této akrobacii se věru podobal spíš veverce nebo opičce než žabákovi. Nemohu říci přesně, odkud Skokan původně pocházel, vím jen, že to byla jakási barbarská země, o které nikdo nic nikdy neslyšel, a že byla nesmírně daleko od dvora našeho krále. Skokan a s ním mladá dívenka, téměř právě tak zakrslá (ovšem jinak krásně souměrná a k tomu skvělá tanečnice), byli uneseni ze svých domovů a posláni jako dar králi jedním z jeho vítězících generálů. Není divu, že za těchto okolností se oba malí zajatci důvěrně sblížili. Byli z nich brzy opravdu nerozluční přátelé. Avšak Skokan, třebaže byl tak ohromným zdrojem zábavy, nebyl ani trochu oblíben a nemohl proto Tripettě prokázat mnoho služeb; zato ona byla pro svůj půvab a nevšední krásu (i přes svou titěrnost) každým obdivována a hýčkána a měla u dvora značný vliv, kterého nikdy neopomenula užít ve prospěch Skokanův. Jednou se král rozhodl uspořádat na počest jakési významné státní události už nevím jaké maškarní ples. A kdykoli se u dvora konala maškaráda či něco podobného, vždycky se skvěle uplatnil talent jak Skokanův, tak Tripettin. Zvláště Skokan byl tak vynalézavý v námětech na všelijaké výjevy, v návrzích na zcela originální postavy i kostýmy pro maškarní plesy, že by se bez jeho rad snad ani nebyli obešli. Nadešla noc, na kterou slavnost stanovili. Pod Tripettiným dohledem byla nádherná dvorana vyzdobena důmyslnou dekorací, která měla maškarádě dodat patřičně vznešeného lesku. Celý dvůr hořel nedočkavostí. Pokud se kostýmů a masek týká, byl každý samozřejmě už dávno rozhodnut. Mnozí si už před týdnem nebo i před měsícem rozmysleli, co budou představovat, a nikde se neprojevil ani náznak nerozhodnosti jen král a jeho sedm ministrů byli na rozpacích. Proč právě oni váhali, to mi nebylo jasné, ledaže by to dělali ze šprýmu. Ale nejspíš na nic nemohli přijít proto, že byli tak vypasení. Ať tak či onak, čas utíkal, a nakonec v nouzi nejvyšší poslali pro Tripettu a Skokana. Když dva maličcí přátelé předstoupili před krále, zastihli ho se všemi sedmi kabinetními ministry u vína; ukázalo se však, že mocnář má mizernou náladu. Věděl, že Skokan víno nemá rád, podněcovalo totiž toho chromého chudáka až k zuřivosti, a zuřivost není zrovna příjemný stav. Jenže král miloval žertíky a bavilo ho, když mohl Skokana přimět k pití a náladičce, jak tomu říkal. Pojď sem, Skokane, řekl, když šašek a jeho družka vstoupili, nejdřív zhltni tady ten pohár na zdraví svých dalekých přátel (Skokan jen povzdychl), a pak nás oblaž svým důvtipem. Chceme masky ale aby to byly skutečné charaktery, člověče, něco originálního, co tu ještě nebylo. Už nás nudí dívat se věčně na jedno a totéž. Pojď, napij se! Víno ti zjasní rozum. Na takové pobídky se snažil Skokan jako obvykle vymyslet nějakou vtipnou odpověď, avšak dnes na nic nepřišel. Ten ubožák měl totiž zrovna narozeniny, a rozkaz, aby připil vzdáleným přátelům, mu vehnal slzy do očí. Do poháru, který pokorně přijal z tyranovy ruky, padaly velké, hořké krůpěje. Král řval smíchy, když trpaslík váhavě dopíjel víno: Vidíš, co dokáže sklenice dobrého vína! Vždyť se ti už lesknou oči! Ubohý človíček! Oči mu spíše sálaly, než se leskly, neboť víno zaúčinkovalo na jeho vznětlivý mozek prudce a okamžitě. Neklidně postavil číši na stůl a pološíleným pohledem se rozhlédl po společnosti. Úspěch králova žertíku je všechny zřejmě náramně pobavil. A teď k věci, řekl ministerský předseda, neobyčejný tlusťoch.

8 Ano, řekl král, musíš nám poradit, milý Skokane. Chceme masky originální postavy, mládenče zkrátka, potřebujeme charaktery jeden jako druhý ha, ha, ha! a protože tohle myslel skutečně jako žert, opakovalo jeho smích těch sedm sborem. Skokan se také smál, ale jen chabě a jaksi nepřítomně. Nu tak, řekl král netrpělivě, nic tě nenapadá? Pokouším se vymyslet nějakou novinku, řekl trpaslík roztržitě víno ho totiž vyvedlo z rovnováhy. Pokoušíš se? vykřikl zlostně tyran. Jak to myslíš? Á, už chápu. Jsi mrzutý a potřebuješ ještě víno. Tu máš, vypij to! Nalil vrchovatě další pohár a podával jej mrzákovi, který jen němě zíral a zalykal se. Pij, povídám! křičel ten netvor, nebo u všech ďasů Trpaslík váhal. Král zrudl zlostí. Dvořané se šklebili. Tripetta, na smrt bledá, přistoupila k mocnářovu trůnu, padla před ním na kolena a zapřísahala ho, aby ušetřil jejího přítele. Tyran chvíli jen žasl nad její smělostí, jako by se rozpakoval, co počít nebo říci jak nejvhodněji vyjádřit svůj hněv. Posléze ji beze slova od sebe odmrštil a obsah vrchovatého poháru jí vchrstl do obličeje. Ubohé děvče se s námahou zvedlo, a aniž se odvážilo vzdychnout, vrátilo se na své místo na konci stolu. Na chvíli se rozhostilo hrobové ticho, v němž by byl slyšet i pád lístku či peříčka. Bylo přerušeno tichým, ale protivným, táhlým skřípotem, který jako by se ozýval současně ze všech koutů místnosti. Co co znamená ten zvuk? Proč to děláš? zeptal se král rozlíceně trpaslíka. Ten zatím zřejmě do značné míry vystřízlivěl a hledě teď upřeně, ale klidně do tyranovy tváře, pouze hlesl: Já já? Jak bych to mohl být já? Ozývalo se to myslím zvenku, poznamenal jeden z dvořanů. Mám dojem, že to byl papoušek za oknem, že si brousil o dráty klece zobák. Nejspíš," řekl na to král a tímto vysvětlením jako by se mu velmi ulevilo, ale byl bych přísahal na svou rytířskou čest, že jsem slyšel toho trhana skřípat zuby. A tu se trpaslík zasmál (král byl tak osvědčený šprýmař, že smích nikomu nezazlíval) a odhalil přitom řadu velkých, silných a velice odpudivých zubů. Navíc krále ujistil, že milerád vypije tolik vína, kolik bude králi libo. To mocnáře utišilo; a Skokan, vyprázdniv další pohár bez zjevnějšího účinku, začal horlivě předestírat své náměty. Nemohu říci, jak to spolu souvisí, prohodil s naprostým klidem, jako by v životě nevypil ani kapku vína, ale vzápětí nato, co Vaše Veličenstvo uhodilo dívku a vchrstlo jí do obličeje víno vzápětí nato, a zrovna když se papoušek za oknem tak divně ozýval, vzpomněl jsem si na jedno báječné vyražení je to naše národní zábava a často ji u nás provozujeme na maškarádách, ale zde by to byla úplná novinka. Bohužel je k tomu zapotřebí osmi lidí a Je nás tu tolik! zvolal král a smál se, jak pohotově přišel na tu náhodnou shodu. Osm je nás nachlup já a sedm mých ministrů. Tak ven s tím, jaké je to vyražení! Říkáme té hře Osm spoutaných orangutanů, odpověděl mrzák, a je to opravdu nesmírně zábavné, když se to dobře sehraje. My to sehrajeme, poznamenal král a přitom vypjal hruď a přivřel víčka. Ta hra je rozkošná tím, pokračoval Skokan, jakou paniku vyvolá mezi dámami. Báječné! zahřměl král jedním dechem s ministry. Já vás vystrojím jako orangutany, řekl trpaslík, svěřte mi to. Podoba bude tak dokonalá, že vás společnost na plese bude mít za skutečná zvířata a jistě je to nejen ohromí, ale také vyděsí. To je ale nádherné, zvolal král. Z tebe ještě něco udělám, Skokane! Uvidíš! Řetězů se používá proto, aby řinčením zvyšovaly zmatek. Budete předstírat, že jste hromadně utekli svým dozorcům. Vaše Veličenstvo si ani nedovede představit, jak mocně zapůsobí na maškarním plese takových osm orangutanů, které většina lidí pokládá za pravé a kteří s divokým řevem vtrhnou mezi vybrané a skvostně oblečené muže a ženy. Takový kontrast nikdo nenapodobí.

9 Nesmí, řekl král a celý kabinet chvatně povstal (také se již připozdilo), aby uskutečnil Skokanův plán. Skokan přeměnil skupinu na hlouček orangutanů velmi jednoduchým, ale pro svůj záměr krajně účelným způsobem. Tato zvířata se v době, kdy se náš příběh udál, objevovala v civilizovaném světě jen velmi zřídka; a protože napodobeniny, které trpaslík vytvořil, byly dostatečně zvířecí a víc než dostatečně ohyzdné, bylo možno uvěřit v jejich pravost. Nejdříve byl král a jeho sedm ministrů vtěsnáno do přiléhavých trikotů. Pak byli pomazáni dehtem. Nato jeden z ministrů navrhl, aby se použilo peří; tento návrh však Skokan zamítl a všechny hned názorně přesvědčil, že srst zvířete, jako je orangutan, se dá mnohem věrněji napodobit lnem. Na dehtový nátěr byla tedy nanesena silná vrstva lnu. A teď přišel na řadu řetěz. Skokan jej nejprve ovinul kolem pasu králi a důkladně jej utáhl; pak kolem dalšího muže a opět utáhl, a tak to provedl postupně u všech osmi. Jakmile dokončil práci s řetězem, rozestavil jednotlivce co nejdále od sebe a utvořil z nich kruh, a aby všechno vypadalo ještě věrojatněji, protáhl zbytek řetězu dvakrát napříč tímto kruhem v pravém úhlu jak prý tehdy měli ve zvyku lovci, když ukořistili šimpanze či jiné velké opice na Borneu. Sál, ve kterém se ples pořádal, byla velmi vysoká kruhová místnost, do které denní světlo pronikalo jen jedním oknem v kupoli. V noci byla ostatně určena hlavně nočním zábavám bývala osvětlena ohromným lustrem, který visel na řetězu ze středu světlíku a býval spouštěn nebo vytahován pomocí závaží; to však i s lanem bylo umístěno (aby to nekazilo celkový vzhled) nad kupolí na střeše. Výprava sálu byla svěřena Tripettě, ta se ale v některých drobnostech zřejmě řídila rozvážnějšími pokyny svého maličkého přítele. Byl to právě jeho nápad, aby lustr pro tentokrát odstranili. Kapky vosku z jeho svící a v takovém teple se nedalo zabránit stékání vosku by poškozovaly nádherné šaty hostů, kterých jistě bude mnoho, a nemohou se proto všichni vyhýbat středu sálu totiž místu pod lustrem. V různých částech sálu byly rozmístěny nástěnné svícny a do pravé ruky každé karyatidy, jichž tu bylo podél stěn padesát až šedesát, byla zasazena pochodeň, která šířila libou vůni. Na Skokanovu radu čekalo osm orangutanů se svým vystoupením trpělivě až do půlnoci, kdy sál přímo překypoval hosty. Sotva dozněly údery hodin, již se všichni v jednom chumlu přihnali či spíše přikutáleli neboť skoro všichni se při vstupu zapletli do řetězů, padali a klopýtali. Rozruch mezi maskami byl nesmírný a královo srdce plesalo radostí. Jak se dalo předvídat, pokládali mnozí hosté ty dravě vyhlížející tvory když ne zrovna za orangutany tedy za nějaká skutečná zvířata. Dámy houfně omdlévaly úlekem; a kdyby byl král obezřetně nezakázal nosit v sále zbraně, bylo by všech osm brzy zaplatilo své vyražení krví. Jak už to v panice bývá, všechno se překotně hrnulo ke dveřím, jenže král nařídil, aby po jeho příchodu byly dveře okamžitě zamčeny a klíče odevzdány Skokanovi, jak to ostatně sám trpaslík předem navrhl. Když vřava vrcholila a kdekdo se staral jen o vlastní kůži v tlačenici rozčileného davu totiž opravdu hrozilo nebezpečí mohli jste spatřit, jak řetěz, na kterém visíval lustr a který byl této noci vytažen, zvolna klesá dolů, až se hák na jeho konci zastavuje pouhé tři stopy od podlahy. Brzy nato král se svými sedmi přáteli doklopýtal přes celý sál až pod kupoli, přímo k řetězu. A tu trpaslík, který jim byl v patách a popichoval je, aby zvyšovali rozruch, popadl jejich řetěz v průsečíku uprostřed kruhu a bleskurychle jej zavěsil na hák, na kterém býval zavěšen lustr. A poté jakási neviditelná síla vytáhla hák tak vysoko, že orangutani se rázem octli v těsně sraženém hloučku, čely k sobě. Mezitím se obecenstvo z prvního otřesu už trochu vzpamatovalo; začínalo se teď na celou věc dívat jako na podařenou taškařici a při pohledu na ošemetné postavení opic propukalo v bouřlivý smích. Já se o ně postarám! ječel teď Skokan a jeho pronikavý hlas překřičel snadno všechen ten povyk. Však já se o ně postarám! Myslím, že je znám. Jen co si je pořádně prohlédnu, hned vám řeknu, co jsou zač!

10 Tu po hlavách obecenstva dohopsal ke stěně, tam z ruky karyatidy vytrhl pochodeň, s kterou se vrátil do středu sálu, vyskočil hbitě jako opička králi na hlavu a z ní se vyšplhal několik stop nahoru po řetěze, skláněje přitom pochodeň, jako by si prohlížel hlouček orangutanů, a stále pokřikoval: Však já brzy zjistím, co jsou zač! Celý sál (i s opicemi) se svíjel smíchy, ale tu šašek náhle pronikavě hvízdl a vzápětí vylétl řetěz prudce nahoru, vyvlekl s sebou užaslé, zmítající se orangutany a nechal je viset v prostoru mezi kupolí a podlahou. Skokan, přimknut k stoupajícímu řetězu, držel se stále ve stejné vzdálenosti od osmi pitvorných masek a ustavičně jim strkal k tvářím pochodeň, jako by chtěl pouze vypátrat, kdo jsou. Tento let vzhůru celou společnost tak ohromil, že na chvíli nastalo hrobové ticho. Přerušil je onen temný, dotěrný skřípot, který tak zaujal krále a jeho rádce, když ukrutník vchrstl Tripettě víno do obličeje. Jenže tentokrát nemohlo být sporu o tom, odkud zvuk vychází. Ozýval se ze zpěněných úst trpaslíka, který skřípal zuby, zatínal své ohromné tesáky a s výrazem šílené zloby zíral do osmi tváří, jež se k němu vzhůru obracely. Aha! řekl konečně rozlícený šašek. Už mi začíná svítat, co je to za lidi! A tu krále naoko prozkoumával blíž a blíž, až přiložil pochodeň k jeho lněné srsti. Ta se rázem vzňala oslnivým plamenem. Za pár vteřin bylo všech osm orangutanů v jediném plameni. Dav pod nimi ječel, zíral na ně ochromen děsem, ale nemohl jim v ničem pomoci. Když potom plameny vyšlehly divočeji, vyšplhal se šašek, aby jim unikl, o něco výš; tímto pohybem upoutal pozornost zástupu, který se opět utišil. A tu trpaslík ještě jednou promluvil: Teď už vidím jasně, jací lidé se skrývají za těmito maskami. Je to mocný král a jeho sedm nejdůvěrnějších rádců král, který se nebojí udeřit bezbranné děvče, a sedm rádců, kteří ho k takovým podlostem navádějí. A já, já jsem prostě Skokan, šprýmař, a tohle je můj poslední šprým. Sotva trpaslík skončil svou krátkou řeč, bylo dílo pomsty dík značné vznětlivosti lnu i dehtu dovršeno. Osm mrtvol se houpalo na řetězech smrdutá, zčernalá, ohyzdná, beztvará změť. Mrzák po nich mrštil pochodní, lehce a klidně se vyšplhal ke stropu a světlíkem v kupoli zmizel. Říká se, že Tripetta, skrytá na střeše sálu, pomáhala svému příteli vykonat tuto plamennou pomstu a že se jim pak podařilo uprchnout spolu do staré vlasti. Nikdo je totiž od té chvíle nespatřil. Edgar Allan Poe: Jáma a kyvadlo a jiné povídky, Praha 1987, s Přeložil Josef Schwarz. Poznámky a vysvětlivky: Břitký jízlivý, kousavý; kabinetní zde ve významu vládní; karyatida sloup (i zčásti zapuštěný do zdi) ve tvaru oblečené ženské postavy; rozlíceně zuřivě; šprým žert, vtip (z něm. springen = skákat, tančit); věrojatněji věrohodněji. Příklad literárního realismu: Guy de Maupassant ( zámek Miromesnil u Torville-sur-Arques /kraj Normandie v severní Francii/ 6. července 1893 Paříž) Francouzský spisovatel, představitel literárního realismu. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho rodiče se však v r rozvedli, a tak dále vyrůstal jen s matkou, která v něm pěstovala náklonnost k literatuře. Do spisovatelského světa pronikl zásluhou slavného realistického spisovatele Gustava Flauberta, který se s jeho matkou znal. V letech pracoval jako úředník na různých ministerstvech, pak se již věnoval jen literární tvorbě. Proslavil se povídkou Kulička (1880) v povídkovém sborníku Večery médanské

11 (Les soirées de Médan), kde pod záštitou proslulého spisovatele Émila Zoly publikovali mladí autoři (scházeli se se Zolou v jeho vile v Médanu u Paříže): námětem povídek byla prohraná Pruskofrancouzská válka ( ), během níž se Francie stala prakticky natrvalo republikou, ale za východní hranicí jí vyrostl nový silný protivník, Německé císařství. Maupassant vynikl jako autor zhruba 300 povídek, v nichž podal výstižný, analytický portrét soudobé Francie. Sosutředil se na život na normandském venkově, na každodenní život Pařížanů pod nadvládou peněžních vztahů mezi lidmi, několikrát se vrátil k Prusko-francouzské válce. Psal však také povídky s tajemstvím, některé z nich laděné až hororově. Vrchol jeho tvorby představují rozsáhlejší povídky a celkem 6 románů. Psal úsporným, čtivým stylem, jeho povídky vynikají zřetelnou zápletkou a promyšlenou pointou; jako povídkář patří k nejoceňovanějším tvůrcům (vedle např. svého současníka, Antona Pavloviče Čechova). Ačkoli disponoval výtečnou fyzickou kondicí, začal trpět psychickými problémy, po nezdařeném pokusu o sebevraždu (1892) byl umístěn do léčebného ústavu v Passy u Paříže, kde zemřel na progresivní paralýzu (která bývala důsledkem pohlavního onemocnění). Některá díla: Romány Příběh jednoho života (Une Vie; 1883), Miláček (Bel-Ami; 1885), Mont-Oriol (1887); Povídky Kulička (La Boule de suif), Mládenec paní Hussonové (Le Rosier de Madame Husson), Slečna Fifi (Mademoiselle Fifi), Na pelesti postele (Au bord du lit), Milostná schůzka (Le Rendez-vous), Horla (Le Horla). Guy de Maupassant ( ): Na pelesti postele (1883) V krbu hořel velký oheň. Na japonském stolku stály proti sobě dva čajové šálky, zatím co se vedle cukřenky a malé karafy s rumem kouřilo z čajové konvice. Hrabě de Sallure odhodil klobouk, rukavice a kožich na židli, hraběnka si zatím odkládala večerní plášť a trochu si upravovala před zrcadlem účes. Usmívala se mile na sebe a urovnávala si špičkami jemných prstů, svítících prsteny, nakadeřené vlasy na skráních. Potom se otočila k manželovi. Díval se na ni již celou chvíli a zdálo se, že váhá, jako by ho trápila intimní myšlenka. Konečně řekl: Dvořili se vám dnes večer dost? Zadívala se mu do očí pohledem hořícím plamenem vítězství a vzdoru, pak odpověděla: To bych řekla! Sedla si na obvyklé místo. Posadil se proti ní, ulomil si koláč a pokračoval: Bylo to téměř směšné pro mne! Zeptala se: To má být scéna? Chcete mi něco vytýkat? Ne, drahá přítelkyně, říkám jen, že ten pan Burel se k vám choval skoro nevhodně. Kdybych kdybych měl na to právo byl bych se rozzlobil. Drahý příteli, buďte upřímný. Nedíváte se dnes na věci stejně, jako jste se díval loni, to je všecko. Když jsem se dověděla, že máte milenku, milenku, kterou máte rád, málo vás zajímalo, jestli se mi někdo dvoří nebo ne. Řekla jsem vám, jak mě to bolí, řekla jsem stejně, jako říkáte dnes vy, jenže právem: Příteli, kompromitujete paní de Servy, mne trápíte a zesměšňujete. Co jste odpověděl? Ach, dal jste mi jasně najevo, že jsem volná, že manželství mezi rozumnými lidmi je spojení zájmů, sociální pouto, ne však mravní pouto. Je to pravda? Dal jste mi najevo, že vaše milenka je neskonale lepší než já, svůdnější, ženštější! To jste řekl ženštější! Samozřejmě to bylo všecko ohleduplné, jak se na dobře vychovaného muže sluší, zahalené do poklon, vyslovované s jemností, kterou u vás ctím. Ale tím jasněji jsem to pochopila.

12 Dohodli jsme se, že budeme nadále žít spolu, ale naprosto odděleně. Máme dítě, to mezi námi dělá spojovací čárku. Řekl jste to skoro tak, abych uhodla, že vám záleží jen na vnějším zdání, že si mohu, když se mi zlíbí, najít milence, jen když ten poměr zůstane utajený. Řečnil jste dlouho a skvěle o chytrosti žen, o jejich obratnosti při ohledech k zavedeným zvykům a tak dále. Já jsem pochopila, příteli, dokonale pochopila. Tehdy jste náramně, přenáramně miloval paní de Servy a má zákonná, oprávněná láska vám překážela. Nepochybně jsem vás připravovala o část vašich sil. Od té doby žili jsme odděleně. Chodíme do společnosti společně, vracíme se společně, potom jdeme každý do svých pokojů. A asi tak dva poslední měsíce se začínáte chovat jako žárlivý manžel. Co to má znamenat? Drahá přítelkyně, já nejsem vůbec žárlivý, ale mám strach, že se zkompromitujete. Jste mladá, živá, máte ráda dobrodružství Promiňte, ale jestliže mluvíme o dobrodružstvích, žádám, aby se zvážilo, kdo z nás Nu tak, prosím, nežertujte. Mluvím s vámi jako přítel, jako vážný přítel. Zatím co vy jste mi říkala samé strašně přehnané věci. Vůbec ne. Vy jste se přiznal, vy jste se přiznal ke svému poměru, což je totéž, jako dát mi právo, abych vás napodobila. To jsem neudělala Dovolte Tak mě nechte domluvit. To jsem neudělala. Nemám milence a žádného jsem neměla až dosud. Čekám hledám nenalézám. Potřebuji někoho skvělého lepšího než vás To je pro vás poklona, a vy se tváříte, jako byste si toho nevšiml. Má milá, všecky ty žerty jsou naprosto nemístné. Ale já nežertuji ani dost málo. Mluvil jste se mnou o osmnáctém století, vyjádřil jste se, že máte povahu galantního markýze. Já nic nezapomněla. V den, kdy se mi bude hodit přestat být taková, jaká jsem, budete se marně snažit, slyšíte, aniž to budete tušit, budete nosit parohy jako ostatní. Ach cožpak můžete vyslovit takovou větu? Takovou větu! Vždyť jste se smál, div jste se za břicho nepopadal, když paní de Gers prohlásila, že pan de Servy vypadá jako oklamaný manžel, který hledá své parohy. Co může být směšné z úst paní de Gers, stane se nevhodným ve vašich ústech. Vůbec ne. Vám připadá velmi žertovné slovo paroháč, když jde o pana de Servy, a zní vám náramně ošklivě, když jde o vás. Všecko záleží na hledisku. Ostatně já na tom slově netrvám, řekla jsem je jen proto, abych viděla, zda jste zralý. Zralý zralý k čemu? Ale abyste jím byl. Když se muž zlobí, jakmile to slovo uslyší, znamená to, že přihořívá. Za dva měsíce se sám bude smát, když budu mluvit o někom kdo je nosí. Potom ano když je člověk má, necítí je. Vy jste dnes večer jako naprosto nevychovaná. Nikdy jsem vás takovou neviděl. Ach, to změnila jsem se k horšímu. To je vaše vina. Poslyšte, má milá, mluvme vážně. Já vás prosím, snažně prosím, abyste nedovolovala takové nevkusné pronásledování pana Burela, jako jste to dovolila dnes. Vy jste žárlivý. Já to říkala. Ale ne, ne. Jen si přeji, abych nebyl směšný. Nechci být směšný. A jestli ještě uvidím toho pána, jak vám mluví u samého krku, vlastně u samých ňader Hledal hlásnou troubu. Tak ho vytahám za uši. Snad nejste do mne zamilovaný? Člověk může být zamilovaný do méně hezkých žen. Podívejme se, takový jste! Ale já už nejsem zamilovaná do vás, to je tím. Hrabě vstal. Obešel stolek, a když byl za svou ženou, rychle ji políbil za krk. Hbitě se napřímila a podívala se mu do očí. Žádné takové žerty mezi námi, prosím. Žijeme odděleně. Je konec. Poslyšte, nezlobte se. Poslední dobu se mi strašně líbíte. Tak tak jsem zkrásněla. Vy také shledáváte že jsem zralá. Připadáte mi okouzlující, má drahá; vaše paže, pleť, šíje

13 By se líbily panu Burelovi Vy jste hrozná. Ale co je pravda že neznám svůdnější ženu než jste vy. To je půstem. Co? Říkám, že to je půstem. Jak to? Když se člověk postí, má hlad, a když má hlad, chtěl by jíst věci, které by v jiném okamžiku jedl nerad! Já jsem jídlo dříve zanedbávané, a dnes večer by vás nemrzelo, kdybyste je měl na talíři. Ach, Markéto! Kdo vás naučil takhle mluvit? Vy! Podívejte se od rozchodu s paní de Servy jste měl, pokud vím, čtyři milenky, to však byly děvky, umělkyně ve svém oboru. Jak si tedy podle vás mám vysvětlit jinak než dočasným půstem vaše hlouposti dnešního večera? Budu upřímný a surový, nezdvořák. Znovu jsem se do vás zamiloval. A opravdu, mocně. To je vše. Podívejme se, podívejme se. Tak vy byste chtěl začít znovu? Ano, milostivá. Dnes večer! Ach, Markéto! Dobrá. Opět si pohoršujete. Drahý příteli, dohodněme se. Nejsme si ničím zavázáni, viďte? Jsem vaše žena, pravda, ale vaše volná žena. Chtěla jsem se zavázat jinde, chcete, abych vám dala přednost. Dám vám ji za stejnou cenu. Já nechápu. Vysvětlím. Jsem stejně dobrá jako vaše děvky? Buďte upřímný. Tisíckrát lepší. Lepší než nejlepší z nich? Tisíckrát. Tak kolik vás stála ta nejlepší za tři měsíce? Nevím, co myslíte. Říkám: kolik vás stála za tři měsíce nejkouzelnější z vašich milenek na penězích, večeřích, jídlech v noci, divadlech a tak dále, zkrátka celé vydržování? Cožpak já vím? Měl byste to vědět. Podívejte se, vezmeme mírnou, střední cenu. Pět tisíc měsíčně. Je to asi tak? Ano asi tolik. Dobrá, příteli, dejte mi hned pět tisíc, a jsem počínaje dneškem na měsíc vaše. Vy jste se zbláznila. Berete to tak; dobrou noc. Hraběnka odchází a jde do své ložnice. Postel je přichystaná. Voní tu jakýsi neurčitý parfém nasáklý v tapetách. Hrabě se objevuje ve dveřích. Tady to hezky voní. Opravdu? To je pořád stejná voňavka. Stále používám Peau d Espagne. Podívejme se, to je překvapující voní to hezky. To je možné. Ale udělejte mi radost a běžte pryč, já jdu spat. Markéto! Běžte pryč! Vstoupil dovnitř a sedl si do křesla. Hraběnka: Tak je to tedy! Dobrá, tím hůře pro vás. Svléká si pomalu plesové šaty, odhaluje nahé bílé paže. Zvedá je nad hlavu a sundává si před zrcadlem závoj; pod pěnou krajek se objevuje na okraji korsetu z černého hedvábí něco růžového. Hrabě rychle vstává a jde k ní. Hraběnka: Nechoďte ke mně, nebo se rozzlobím!!! Chytá ji do náruče a snaží se ji políbit.

14 Vtom se hraběnka rychle naklání, bere na toaletním stolku sklenici voňavé ústní vody a přes rameno ji vychrstne manželovi do obličeje. Hrabě vstává, voda z něho stéká potůčky; zuří a bručí: To je hloupé. Možná Ale znáte mou podmínku pět tisíc franků. Ale to by byla pitomost! A proč? Jak to proč? Manžel aby platil, že se vyspí se svou ženou! Ach, vy ale užíváte ošklivých výrazů! To je možné. Opakuji, že by bylo pitomé platit své ženě, své zákonné ženě. Je mnohem hloupější, když člověk má zákonnou ženu, a jde si platit nevěstky. Budiž, ale já nechci být směšný. Hraběnka si sedá na pohovku. Pomalu si svléká punčochy, shrnuje je obráceně jako hadí kůži. Růžová stehna vystupují z punčochy a drobná nožka se klade na koberec. Hrabě jde trochu blíže a něžným tónem se ptá: Co to máte za směšný nápad? Jaký nápad? Že po mně chcete pět tisíc franků. To je přece přirozené. Jsme si cizí, ne? A vy po mně toužíte. Vzít si mě nemůžete, protože jsme oddáni. Tedy si mě kupujte, snad trochu méně než jiné. Uvažujte tedy. Ty peníze, místo aby je dostala nějaká mrcha, která s nimi udělá bůhvíco, zůstanou ve vaší domácnosti, ve vašem domě. A pak cožpak pro chytrého člověka může být něco zábavnější, originálnější, než si platit vlastní ženu? V nezákonné lásce milujete opravdu jen to, co stojí hodně, hodně peněz. Oceníte znovu naši legitimní lásku, dáte jí příchuť hýření, okořeníte ji darebností, když ji zaplatíte podle ceníku prodejné lásky. Není to pravda? Vstala téměř nahá a míří ke koupelně. Teď, vážený pane, odejděte, nebo zazvoním na komornou. Hrabě stojí zmatený, nespokojený, a najednou jí hodí peněženku. Tady máš, potvoro, šest tisíc Ale abys věděla Hraběnka sbírá peníze, počítá je a říká pomalu: Co? Nezvykej si na to. Rozesmála se a jde k němu. Každý měsíc pět tisíc, vážený pane, nebo vás pošlu k vašim nevěstkám. A dokonce budete-li spokojen požádám o zvýšení platu. Guy de Maupassant: Mládenec paní Hussonové a jiné povídky, Praha 1960, s Přeložil Břetislav Štorm. Poznámky a vysvětlivky: Burel [birel]; de Gers [de žer]; frank bývalá francouzská měnová jednotka (zanikla v r. 2001), její hodnotu v Maupassantově době lze velmi přibližně odhadnout z údajů v jiných povídkách tohoto autora: např. soukromý učitel pobíral 5 franků za hodinu, kvalitní lehký kabát stál 12 a půl franku atd.; karafa láhev se širokým dnem a úzkým hrdlem; kompromitovat poškodit dobrou pověst; korset součást dámského oděvu: šněrovačka stahující trup až přes boky; Peau d Espagne [pódespaň] Španělská kůže; de Sallure [de Salir]; skráň postranní část hlavy, spánek; sociální týkající se společenských vztahů. Karel Hynek Mácha ( ): Máj (1836) 1

15 Byl pozdní večer první máj večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou v čas lásky láskou každý tvor. Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině

16 nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. On nejde již se nevrátí! Svedenou žel tu zachvátí! Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje. Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle kde jezero se v hory níží po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí.

17 Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť! Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé za dub je skryta. Vstříc mu běží, zaplesá běží dlouhý skok již plavci, již na prsou leží Ha! Běda mi! Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. Kde Vilém můj? Viz, plavec k ní tichými slovy šepce praví: Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. Hanebně zemře. Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! Za hanbu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou! Obrátí se. Utichl hlas Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín,

18 a krajina kolem šepce: Jarmilo! V hlubinách vody: Jarmilo! Jarmilo!! Je pozdní večer první máj večerní máj je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! 2 (...) Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá. (...) Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve svých snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; marná to touha v zašlý svět. Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam zdá se mu si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán, v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: Strašný lesů pán! Až poslez láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven již zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den. (...)