Doručeno dne: I. ÚS 3090/16

Transkript

1 Doručeno dne: I. ÚS 3090/16 Č E S K Á R E P U B L I K A U S N E S E N Í Ú s t a v n í h o s o u d u Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Wolfganga Habermanna, Brigitte Erny Großmann, Josephine Philomeny Habermann, Julia-Sophie Habermann, všichni bytem Lubník 59, Lanškroun, zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne , č. j. 3 Co 376/ , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , č. j. 3 Co 376/ , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne , č. j. 30 Cdo 254/ , spojené s návrhem na zrušení ustanovení části čtvrté hlavy třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s., se sídlem Slezská 350, Jablonné nad Orlicí, zastoupené JUDr. Jiří Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. O d ůvodnění : I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi měla být porušena jejich ústavně zaručené práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a právo na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Dále se domáhají zrušení části čtvrté hlavy třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), pro rozpor se základními právy na spravedlivý proces a na přístup k soudu upravenými v čl. 36 odst. 1 Listiny.

2 2. Stěžovatelé se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen Krajský soud ) domáhali na společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. (dále jen vedlejší účastnice ) omluvy a poskytnutí peněžité satisfakce ve výši Kč pro každého z nich z důvodu údajného zásahu do jejich práva na zdravé životní prostředí jako součásti osobnostních práv. Vedlejší účastnice se měla zásahu dopustit tím, že v období od do nedodávala stěžovatelům pitnou vodu kvůli jejich nezaplacenému dluhu vůči ní a následnému neuzavření nové smlouvy o dodávce pitné vody. Stěžovatelé v minulosti uspěli u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen Okresní soud ), který předběžným opatřením vedlejší účastnici nařídil dodávku vody okamžitě obnovit. Vedlejší účastnice proto nabídla stěžovatelům uzavření nové smlouvy o dodávce pitné vody, stěžovatelé však tuto nabídku neakceptovali. Krajský soud rozsudkem ze dne přiznal stěžovatelům vůči vedlejší účastnici omluvu a každému z nich peněžní satisfakci ve výši Kč, co do zbylé částky pak žalobu zamítl. Zároveň bylo jednotlivým stěžovatelům přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši ,80 Kč, ,80 Kč, ,80 Kč a ,80 Kč. 3. Stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu odvoláním ve výrocích, kterými byla žaloba zčásti zamítnuta; odvolání vedlejší účastnice směřovalo proti vyhovujícím výrokům ve věci samé, s výjimkou výroku ukládajícího omluvu, a proti akcesorickému výroku o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen Vrchní soud ) napadeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu tak, že nároky na peněžitou satisfakci zamítl. Sdílel sice stanovisko stěžovatelů, že nedodáváním pitné vody zasáhla vedlejší účastnice do jejich osobnostních práv, podle něj však nikoliv zásadním způsobem, a nesouhlasil se závěrem Krajského soudu, že šlo o zásah do osobnostního práva stěžovatelů spočívajícího v právu na zdravé životní prostředí. Konstatoval přitom, že na stěžovatelích vázl dluh za dodávku pitné vody a bylo jim známo, že po uhrazení dluhu bude dodávka vody okamžitě obnovena, a dále z chování stěžovatelů dovodil, že jim absence dodávky pitné vody výrazně nevadila, jinak by k uzavření nové smlouvy o dodávce nepochybně přistoupili dříve. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobci ve věci neměli úspěch a vedlejšímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady nevznikly. S ohledem na výsledek odvolacího řízení, ve kterém stěžovatelé neměli úspěch a úspěch naopak měla vedlejší účastnice, rozhodl tak, že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši Kč. Odvoláním nenapadený výrok o přisouzené omluvě zůstal beze změny. V napadeném usnesení ze dne pak Vrchní soud potvrdil usnesení Krajského soudu ze dne , kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit náklady řízení státu. 4. Stěžovatelé podali proti rozsudku Vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž mj. namítli, že otázka přiměřené satisfakce nemajetkové újmy způsobené přerušením dodávky pitné vody nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena; navíc došlo rozhodnutím odvolacího soudu k zásahu do jejich základních práv. V dovolání uvedli, že odvolací soud pominul skutečnost, že mezi nimi a vedlejší účastnicí existoval v předmětné době právní spor o úhradu za dodávku pitné vody, který byl posléze pravomocně rozhodnut v jejich prospěch, a že obnovení dodávky vody bylo výslovně nařízeno předběžným opatřením. Odvolací soud dle stěžovatelů též zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces, a to výrokem o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť podle jejich názoru byli v základu svého nároku úspěšní (vedlejší účastnici byla nařízena omluva) a neuspěli jen co do formy přiznané satisfakce. 2

3 5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že se jedná o situaci, ve které je při rozhodování soudu aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou, přičemž by bylo neudržitelné, kdyby se Nejvyšší soud zabýval každým rozhodnutím soudu opřeným o výklad neurčité hypotézy. Poukázal také na to, že není pravda, že by se podobnou věcí dosud nezabýval, neboť tuto otázku přiměřené satisfakce již řešil v souvislosti s problematikou ztíženého užívání nemovitosti ve vztahu k ochraně osobnosti; odkázal přitom na svou relevantní judikaturu. Dovolání proti výroku o nákladech řízení odmítl Nejvyšší soud s tím, že 1) stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání proti tomuto výroku, a 2) dovolání proti tomuto výroku není přípustné dle 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto výroku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění jednotlivých dovolatelů nepřevyšujícím Kč. II. Argumentace účastníků řízení 6. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud porušil jejich právo na přístup soudu tím, že se věcně nezabýval tvrzeným porušením jejich základních práv v průběhu řízení před nižšími soudy. Dle stěžovatelů přitom z judikatury Ústavního soudu vyplývá pro Nejvyšší soud povinnost, aby se v případě namítaného porušení základních práv při svém rozhodování s těmito námitkami řádně vypořádal. Nejvyšší soud se také nedostatečně vypořádal s námitkou, podle které otázka přiměřeného zadostiučinění z důvodu neoprávněného odpojení přívodu vody do domácnosti dosud v jeho rozhodovací praxi nebyla řešena. 7. Dále bylo dle stěžovatelů porušeno jejich právo na soukromý a rodinný život v důsledku nesprávného právního posouzení věci Vrchním soudem. Ten totiž nerespektoval rozhodnutí Okresního soudu o jiném sporu mezi nimi a vedlejší účastnicí a závěr vyplývající z tohoto pravomocného rozhodnutí nevzal dostatečně v potaz. 8. Vrchní soud také dle stěžovatelů porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť nesprávně posoudil úspěch ve věci pro přiznání práva na náhradu nákladů vůči vedlejší účastnici v řízení před Krajským soudem. Vrchní soud dále chybně použil ustanovení 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal vedlejší účastnici i přesto, že měli ve věci úspěch a že výroky soudu prvního stupně byly změněny pouze v otázce peněžitého zadostiučinění. 9. Stěžovatelé konečně namítají protiústavnost ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání, neboť právě použitím těchto ustanovení byli zkráceni na svých právech. Důvodem neústavnosti uvedené právní úpravy je nedostatečná právní jistota, nedostatečná předvídatelnost a odepření práva na spravedlivý proces, protože důvody přípustnosti dovolání jsou i přes neustálé naléhání Ústavního soudu vymezeny příliš široce. 10. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplňujícího usnesení. Rovněž předseda senátu Nejvyššího soudu se odvolal především na obsah napadeného rozhodnutí, s tím, že se nedomnívá, že by jím byla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Vedlejší účastnice navrhla odmítnutí ústavní stížnosti, podle ní jde pouze o účelovou snahu stěžovatelů o další přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska jejich věcné správnosti, což není úkolem Ústavního soudu. Předmětná rozhodnutí jsou dle jejího názoru správná a v potřebném rozsahu přesvědčivě odůvodněná, stěžovatelům nebyl znemožněn přístup k soudu. Stěžovatelé přitom pomíjejí, že sporná situace vznikla v důsledku jejich přístupu k problému, přičemž nelze očekávat, že jim bude pitná voda dodávána zdarma. 3

4 11. Vzhledem k obsahu těchto vyjádření, které odkazují pouze na důvody uvedené v napadeném rozsudku, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelům k replice. III. Hodnocení Ústavního soudu 12. Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že v posuzované věci odmítl senát Nejvyššího soudu dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost, nikoliv pro vady. Poukazuje přitom na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz 243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání; v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení o. s. ř., by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti. Ústavní soud musí také ověřit, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným; v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1341/16 ze dne ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na V projednávané věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle 237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Jako důvod uvedl, že otázka přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do užívání nemovitosti již byla v praxi Nejvyššího soudu řešena. Nelze tedy říci, že by Nejvyšší soud stěžovatelům upřel jejich právo na přístup k soudu, pouze měl na přípustnost dovolání jiný názor než stěžovatelé, který řádně odůvodnil. Z jeho rozhodnutí je tedy zřejmé, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky formulované v judikatuře Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne (N 59/73 SbNU 151), bod 18]. Zároveň je také nutné připomenout, že Nejvyšší soud není povinen vyjádřit se ke každé námitce účastníka, kterou nepovažuje za důvodnou. Odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz 243f odst. 3 o. s. ř.). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č /03 ze dne , 41]. Napadenému usnesení proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. 14. Co se týče napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, námitky stěžovatelů jdou primárně proti právnímu posouzení v rovině podústavního práva. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, z jakých skutečností soud při právním posouzení vycházel a jak se vypořádal s argumenty stěžovatelů. Pokud stěžovatelé s těmito názory nesouhlasí, nezakládá to bez dalšího porušení jejich základních práv. Ústavní soud v tomto bodě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není vrcholem soustavy obecných soudů. V souladu s principem subsidiarity řízení před Ústavním soudem je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, pokud toto rozhodování vybočuje z ústavněprávního rámce (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 887/15 ze dne , bod 11). V posuzovaném případě však Ústavní soud žádné pochybení v rovině ústavního práva neshledal. 15. Pokud jde o námitku ohledně porušení práva na spravedlivý proces nesprávným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud připomíná a odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které otázka náhrady nákladů civilního řízení obvykle nedosahuje takové 4

5 intenzity, aby bylo založeno porušení základních práv a svobod [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne (N 132/66 SbNU 61), bod 14], a zároveň je výhradně ponechána pravomoci obecných soudů [k tomu viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne (N 38/60 SbNU 455)]. 16. V dané věci Vrchní soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto správně znovu rozhodoval podle 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před tímto soudem. Ve věci samé přitom dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nezasáhla do osobnostních práv stěžovatelů tak zásadním způsobem, aby bylo přiměřené přiznat jim náhradu nemajetkové újmy v penězích; výrok ukládající vedlejší účastnici povinnost se stěžovatelům omluvit, který nebyl odvoláním napaden, zůstal beze změny. Z tohoto důvodu je třeba přisvědčit stěžovatelům v tom, že byli před soudem prvního stupně částečně úspěšní, což se mělo odrazit v rozhodnutí o náhradě nákladů daného řízení. Vrchní soud však rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. 17. Ústavní soud ovšem opakovaně poukazuje na to, že věc týkající se náhrady nákladů řízení, zvláště pak v případě, kdy se jedná o bagatelní částky [srov. 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], obvykle vůbec nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny. Důvodem je jednak to, že faktické (kvantitativní) dopady daného zásahu na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry jsou zcela minimální, ledaže by s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bylo možno usoudit jinak (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1848/13 ze dne , sp. zn. III. ÚS 3519/13 ze dne či sp. zn. I. ÚS 1288/15 ze dne ). Stěžovatelé však žádný mimořádně významný dopad do jejich majetkových poměrů v ústavní stížnosti netvrdí, přičemž z ničeho neplyne, že by věc měla ústavněprávní rozměr z nějakého jiného důvodu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne (N 55/73 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne ]. Kromě toho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť se někdy může účastníka řízení velmi citelně dotknout, nelze (po kvalitativní stránce) klást na roveň rozhodování ve věci samé, a to s ohledem na jeho (toliko) vedlejší (akcesorickou) povahu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2525/10 ze dne ). 16. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení napadené části předpisu jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti [ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2017 Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu 5

6 6 I. ÚS 3090/16