MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta. Průmysl a živnosti v Olešnici v 19. a 20. století

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta KATEDRA HISTORIE Průmysl a živnosti v Olešnici v 19. a 20. století Vedoucí závěrečné práce: doc. PhDr. František Čapka, CSc. Vypracovala: Mgr. Petra Bílková Brno 2015

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto závěrečnou práci vypracovala samostatně, na základě uvedených pramenů a literatury. Dne podpis

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Františku Čapkovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi poskytl během psaní mé práce.

4 OBSAH ÚVOD MĚSTEČKO OLEŠNICE Zeměpisné vymezení Vznik Olešnice Dějiny Olešnice do 18. století Olešnice v 19. a 20. století POČÁTKY ŘEMESEL, ŢIVNOSTÍ A PRŮMYSLU V OLEŠNICI Cechy Trhy Počátky průmyslu v 19. století Průmysl a ţivnosti ve 20. století Ţivnostenská škola pokračovací HLAVNÍ PODNIKY Textilní průmysl Tkalcovna Řehoře Speráta Matonohova továrna na umělé květy Továrna na hedvábné zboţí Krejčovská továrna Jana Hlavici, tkalcovna Augustýna Konráda Modrotisk Danzinger Potravinářský průmysl Pivovar Sodovkárna Masna Karla Čápka Rolnické mlékařské druţstvo DALŠÍ ŢIVNOSTI VE MĚSTĚ Řemeslníci v číslech (konec 17. a začátek 18. století) Mlýny Koţeluţny Lihovar Drobné ţivnosti ZÁVĚR SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH RESUMÉ PŘÍLOHY... 52

5 ÚVOD Moje rodné městečko Olešnice leţí v kraji, jehoţ obyvatelé nacházeli vţdy obţivu převáţně v zemědělství. Avšak uţ při výzkumech ke své magisterské diplomové práci, která se zabývala zkoumáním nářeční slovní zásoby v řemeslnické terminologii v Olešnici, jsem při rozhovorech s místními řemeslníky (často pokračovateli rodinných firem s dlouhou tradicí) naráţela na zmínky o podnicích a firmách, které v Olešnici fungovaly v 19. a 20. století. Ukázalo se, ţe i přesto, ţe průmysl v Olešnici nikdy nehrál hlavní roli, můţeme při pohledu do minulosti najít podniky, které zde své místo našly a nesmazatelně se zapsaly do dějin městečka, některé dokonce fungují dodnes. Tato závěrečná práce se věnuje těm nejdůleţitějším z nich, jejich vzniku a vývoji, se zaměřením na 19. a 20. století. Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. První z nich si klade za cíl představit městečko Olešnici, vymezit jej zeměpisně a také podat stručný přehled jeho historie od nejstarších dějin do současnosti, přičemţ klade důraz především na zkoumané 19. a 20. století. Druhá kapitola se snaţí postihnout počátky řemesel, ţivností a průmyslu v Olešnici. Blíţe se pak věnuje rozvoji průmyslu v 19. století, zejména na jeho konci, kdy v Olešnici vznikají mnohé průmyslové podniky. 20. století sleduje zejména v jeho první polovině přes dobu prosperity městečka v období před první světovou válkou, hospodářskou krizi v 30. letech, aţ po znárodňování podniků a ţivností po roce Zmiňuje se i o úpadku a zániku některých řemesel (tkalcovství, koţeluţství, kovářství) v druhé polovině 20. století. Součástí je i podkapitola o existenci Ţivnostenské školy pokračovací v Olešnici. Jádrem práce je kapitola třetí, ve které jsou zkoumány nejdůleţitější podniky ve městě. Je rozdělena do dvou částí věnujících se textilnímu a potravinářskému průmyslu. V kraji bylo velmi rozšířeným řemeslem tkalcovství, není proto divu, ţe hlavní úlohu v průmyslu hrály textilní fabriky (tkalcovny, továrna na umělé květiny, továrna na hedvábné zboţí, krejčovská továrna, modrotisková dílna), ale i potravinářský průmysl měl v Olešnici své velké podniky (pivovar, sodovkárna, masna Karla Čápka, Rolnické mlékařské druţstvo). Poslední kapitola podává uţ jen výčet ostatních ţivností ve městě, jako byly koţeluţny, mlýny, lihovar, pekařství a další drobné ţivnosti (obchody apod.). 4

6 Práce se opírá o prameny, z nichţ na prvním místě je třeba jmenovat Pamětní knihu obce zaloţenou v roce 1859 přepis tří rukopisných knih uloţený na stránkách městečka, dále pak materiály získané ve Státním okresním archivu v Blansku, zejména spisy týkající se pivovaru (protokoly ze schůzí právovárečného měšťanstva), Rolnického mlékařského druţstva Olešnice (podílní kníţka a stanovy, protokoly o valných hromadách druţstva) a Ţivnostenské školy Olešnice (protokoly školního výboru ţivnostenské školy pokračovací). Důleţitým zdrojem, který uvedené prameny výtečně doplňuje, je práce dlouholetého olešnického kronikáře Josefa Višinky Dějiny městečka Olešnice, ty byly sepsány na základě autorova dlouholetého pečlivého studia olešnické historie v archivech a literatuře. V tomto díle popisuje dějiny Olešnice a okolí od nejstarších dob aţ po druhou světovou válku. Strojopisně jej vydal v roce 1971, v letech 1980 a 1981 jej pak ještě doplnil. Z další pouţité literatury je třeba připomenout také Tenorův Kunštátský okres, Olešnické pergameny J. Skutila přepisy nejstarších listin týkajících se Olešnice (potvrzení cechovních artikulí, povolení konat trhy apod.), publikace Z. Peši týkající se Olešnicka a jeho regionální učebnice pro základní školu a Pivovar v Olešnici F. Vrány. Doplňující informace byly čerpány i z internetových zdrojů (stránky podniků, městečka Olešnice, televizní pořady o modrotisku apod.). Zdrojem informací byly i rozhovory se současnými provozovateli podniků, s olešnickými řemeslníky, dále pak vzpomínky pamětníků a dobové fotografie, z nichţ některé jsou součástí příloh této práce. 5

7 1. HISTORIE MĚSTEČKA OLEŠNICE 1.1 Zeměpisné vymezení Olešnice je trojúhelníkové městečko leţící na Hornosvratecké vrchovině, která je součástí Českomoravské vrchoviny. Nachází se na severozápadním okraji okresu Blansko, jehoţ je přirozeným centrem. Olešnice patří do Jihomoravského kraje, leţí však také nedaleko hranice moravské části kraje Vysočina a českého Pardubického kraje. V současné době zde ţije více neţ 1700 obyvatel. 1.2 Vznik Olešnice Vesnička Olešnice stávala pravděpodobně jiţ v 10. století při Olešnickém potoku na jiţním okraji Českomoravské vrchoviny na moravské straně zemské hranice. Osídlení tohoto kraje bylo tehdy nepatrné, šlo o pohraniční oblast porostlou hustým pralesem. Olešnice byla pouze osadou několika roubených staveb. Vypráví se, ţe obec dostala jméno dle olšového hájku - olšinky, u kterého prý vznikla. Pravdě se více podobá, ţe jméno Olešnice měl dříve potok a teprve později obec při něm vzniklá. 1 K většímu zalidnění území došlo po připojení Moravy k Čechám v 11. století. První dochovaná písemná zmínka o Olešnici je z roku 1073, kdy Vratislav II. zaloţil klášter v Opatovicích u Pardubic a daroval mu mimo jiné i Újezd Olešnický. 1.3 Dějiny Olešnice do 18. století V polovině 13. století patřilo území Olešnice pánům z Lomnice, oblast byla stále silně zalesněna, ale postupovalo osídlování kraje, i v okolí byly zakládány další vesnice. Počet obyvatel Olešnice nebývale stoupl příchodem německých osídlenců, kteří kolonizovali území Českomoravské vysočiny na pozvání Přemysla Otakara II. Nově příchozí obyvatelé se usídlili na místě dnešního náměstí mezi Nyklovickým a Veselským potokem, byli nejen zemědělci, ale také zdatnými řemeslníky a obchodníky. Tak vlastně existovaly vedle sebe Olešnice dvě. Původní později nazývaná Moravská Olešnice a nová, v místě dnešního náměstí, nazývaná po svých obyvatelích Německá Olešnice. 2 1 VIŠINKA, J.: Dějiny městečka Olešnice. Olešnice 1995, s PEŠA, Z.: Olešnicko. Obecní úřad Olešnice 1998, s

8 Centrem panství se stal na dlouhou dobu hrad Louka, který si nechali páni z Lomnice na konci 13. stol. postavit nedaleko Olešnice. V době válek husitských patřila Olešnice a její okolí panu Janu Meziříčskému z Lomnice. Tento byl stoupencem hnutí husitského. 3 Olešnice byla tedy od řádění husitských vojsk ušetřena. Roku 1426 byl vysvěcen nový kamenný kostel svatého Vavřince, který byl postaven v gotickém stylu na místě starého dřevěného kostelíka. Jestli byl původní dřevěný kostel vypálen husity však není jisté. Náboţenské poměry po husitských válkách nejsou v Olešnici známy. Dá se však předpokládat, ţe v Olešnici působili kališničtí faráři. Na konci 15. století koupil městečko Olešnici Vilém z Pernštejna, nejvýznamnější majitel panství v olešnických dějinách, městečko pod jeho správou zaţívalo zlaté časy. Na jeho přímluvu povolil Vladislav II. Olešnici v roce 1499 dva výroční trhy (první po Velikonocích, druhý na svátek sv. Václava). Vilém z Pernštejna dal Olešnici také právo svobodného šenku vína. Jeho nástupce Jan se přimluvil u císaře Ferdinanda I., ten pak r udělil Olešnici právo koňských trhů. Znovu byl vystavěn městský pivovar a zbudován rybník. Vznikaly také první řemeslnické spolky - cechy. Za pánů z Pernštejna se v Olešnici ujala českobratrská víra. V 16. století se šlechta začala stěhovat do pohodlnějších renesančních zámků a hrad Louka začal pustnout. Syn Jana z Pernštejna, Vratislav, prodal r loucké panství, tedy i Olešnici, Kryštofu, hraběti z Hardeka, pánu na Letovicích. Páni z Hardeka byli vyznavači Lutherova učení, a proto na faru do Olešnice dosadili luteránského kněze. Kališníci, kteří zde ţili, v krátké době přešli na novou víru. Páni z Hardeka drţeli panství aţ do roku 1590, kdy jej prodali Johaně Evě z Lichtenštejna a panství splynulo s panstvím kunštátským. Paní Johana Eva z Lichtenštejna sice vyznávala luteránskou víru, ale byla tolerantní k ostatním náboţenstvím a náboţenská situace v Olešnici se uklidnila. Johana Eva podporovala trhy v Olešnici i olešnický pivovar. Po ní vlastnil Olešnici Pavel Katharin z Katharu. Začátkem 17. století koupil panství Karel z Lichtenštejna, který byl katolického vyznání, a proto uvedl do Kunštátu katolického kněze. V Olešnici bylo v té době katolíků jen hrstka a na bohosluţby chodívali právě do nedalekého Kunštátu. 3 VIŠINKA, J.: c. d., s

9 Od roku 1606 měl panství v drţení Štěpán Šmíd z Freyhofenu, po jeho odchodu do ciziny roku 1631 dostává zabrané panství od císaře za zásluhy hrabě Jindřich Šlik z Pasounu a Lokte. Olešnice měla v těchto dobách také právo hrdelní. Popravní místo bylo na Skalkách, kde se donedávna říkalo Na Spravedlnosti. 4 Těţké doby třicetileté války se nevyhnuly ani Olešnici. Dle pověsti byl roku 1643 nedaleko Olešnice poraţen houf švédských vojáků, na památku zde byla vystavěna Boţí muka. Památkou na třicetiletou válku jsou i tajné chodby olešnických městských domů, ve kterých měšťané schovávali před vojskem své cenné věci. Válka třicetiletá dotkla se těţce Olešnice. Sám majitel panství hrabě Jindřich Šlik vyznává r. 1638, ţe toto městečko skrze válečné nepokoje a vojenský lid k zkaţení a zpustošení přišlo, ale dlouhotrvajícími těţkostmi zavinila i vrchnost sama, ţe Olešnice byla tak zhubena, jak doznává abatyše kláštera sv. Josefa v Brně, Maxmiliana z Sparru, v listě svém r. 1667, kterým Olešnici potvrzuje dřívější obdarování. 5 Roku 1672 převzal panství do své správy klášter sv. Josefa v Brně (dcera Štěpána Šmída z Freyhofenu Marie tam vstoupila při otcovu odchodu z vlasti). Abatyše tohoto kláštera potvrdila Olešnici všechny výsady. Roku 1678 se panství dostalo pod správu pánů z Lamberka, kteří kolem roku 1700 vystavěli u Olešnice zámeček. Za jejich působení byla v Olešnici Karlem Benediktem, hrabětem z Lamberka sníţena robota výměnou za šenkování panského piva v panském domě. 6 V Olešnici jiţ působili pouze katoličtí kněţí. Roku 1725 byl na místě zbořené kaple na Moravské straně, vystavěn barokní kostelík sv. Mikuláše. Olešnického kraje se dotkly i války o dědictví rakouské. V nedaleké Ústupu se porazili rakouští vojáci saský pluk. Roku 1759 došlo ke správnímu spojení Německé a Moravské Olešnice. Kolem poloviny 18. století bylo také zrušeno hrdelní právo a soudnictví přešlo pod státní správu. V 80. letech byl zrušen hřbitov kolem kostela sv.vavřince na náměstí, k pohřbívání dále slouţil hřbitov kolem kostela sv. Mikuláše na Moravské straně. 4 Tamtéţ, s Pamětní kniha obce, městečko Olešnice, založená roku 1859 [online] s. [ ]. Dostupné z: s. 21. Dále jen Pamětní kniha obce. 6 Tamtéţ, s

10 V roce 1794 byla postavena nová budova radnice a v roce 1799 byla u kostela vybudována škola. Základem ekonomického rozvoje obce byla řemesla, hlavně tkalcovství. 1.4 Olešnice v 19. století a 20. století Od roku 1783 patřilo panství rodu Honrichsenů. Od konce 18. století po revoluční rok 1848 se Olešnice velmi proměnila. Císař Josef II. povolil dne 1. března 1782 Olešnici šest výročních trhů čili jarmarků 7. V této době byly také domy označeny popisnými čísly (bylo jich tehdy v Olešnici asi 200), byly zrušeny vesnické tresty jako je pranýř, apod. Začátek 19. století je také spojen s počátky průmyslu (např. Sperátova tkalcovská továrna 8 ). Olešnice se nemálo dotkly napoleonské války a to zejména hospodářsky: vypsanými dodávkami obilí, píce, dobytka, odchodem muţů z hospodářství s koňmi a vozy z důvodu převáţení válečného materiálu pro Rakušany. Další setkání obyvatel s francouzskou armádou se jiţ odehrálo přímo v městečku, kdyţ byla Olešnice od do okupována po vyhlášení znojemského míru. 9 Hospodářský vývoj městečka byl válkami zpomalen, daleko ničivější následky však měly opakované poţáry v průběhu 19. století. První a největší poţár přišel roku Shořelo při něm 73 domů na náměstí včetně školy, radnice, pivovaru a kostela, shořel bohuţel i městský archiv a městské knihy ze 16. století. Při dalších poţárech v roce 1841 a 1842 vyhořelo 27 domů na náměstí a 9 domů na Moravské straně. Nová výstavba obce znamenala pro mnoho obyvatel zadluţení, celkový ráz obce se však výrazně změnil k lepšímu, v letech byl vystavěn nový kostel, obnoven byl i pivovar, škola a radnice. Spojení kraje s okolním světem obstarávala jediná stará silnice, zvaná tereziánská. Spojovala Čechy s Moravou, vedla od Kunštátu, přes Sulíkov a Ústup k Trpínu a pak k Bystrému. Vybudováním tzv. císařské silnice vedoucí z Brna na Černou Horu, Letovice a Svitavy ale pozbyla na významu. U Sebranic, v hostinci Zlatá studna na Vaculce, který stál u císařské silnice, byl poštovní úřad i pro Olešnici. Odtud byla v roce 1833 postavena silnice přes Sebranice, Kunštát a Rozseč k Olešnici a dále k Sulkovci a Jimramovu. Roku 1835 pak byla 7 Blíţe kapitola Blíţe kapitola PEŠA, Z.: Olešnicko. Obecní úřad Olešnice, 1998, s

11 vybudována silnice k Trpínu. Roku 1846 byla uvedena do provozu ţeleznice z Brna do Prahy. V obcích, které leţely při ţeleznici (Letovice, Svitávka, Blansko), se začaly budovat průmyslové podniky a obce hospodářsky vzkvétaly. Naopak Olešnice ve svém vývoji ustrnula. Velká vzdálenost od dráhy velmi zdraţovala provoz továren. 10 Jak jiţ bylo řečeno, Olešnice patřila do panství Kunštátského. K němu patřily dvě městečka Olešnice a Kunštát a 43 vesnic (v okolí Olešnice to byly: Rozseč, Tasovice, Louka, Crhov, Křtěnov, Lhota, Prosetín, Brťoví, Bolešín, Vír, Věstín, Věstínek, Rovečné, Tresné Velké a Malé, Nyklovice a Sulkovec. 11 V roce 1834 ţilo v městečku 1523 obyvatel ve 271 domech. Do roku 1848 stál v čele vesnice purkmistr a dva radní jmenovaní vrchností na návrh rady. Jaro 1848 přineslo zlom ve správě obce a ţivotě olešnických občanů. Společenský tlak v říši pomohl vyhlášení zákona o zrušení poddanství a feudálních povinností. Císař Ferdinand I. udělil konstituci (v olešnickém kostele byla přečtena 26. března 1848). Vrchnostenským úřadům byla odejmuta správní a soudní moc. Nově byl zřízen správní okres Boskovice, soudní okres Kunštát. Olešničtí se velmi snaţili, aby sídlem nového okresu byla Olešnice, dokazovali, ţe je Olešnice největší obcí na okrese, rozhodla však intervence Josefa Honrichse a uvolnění místností zámku v Kunštátě pro sídlo okresního úřadu. V Olešnici byla zřízena i tzv. národní garda, která však byla jiţ v roce 1851 rozpuštěna. Téţ se zde v roku 1848 zřídila národní stráţ, pozůstávala z okolo 75 oudů a trvala aţ do roku 1851, kdeţ zrušena byla. 12 Ţivot obce byl v roce 1866 narušen rakousko-pruskou válkou. Olešnicí totiţ procházelo rakouské vojsko poraţené v bitvě u Hradce Králové. Pár dní poté tudy procházelo pruské vojsko. V Olešnici bylo ubytováno asi 150 pruských vojáků, kteří byli nakaţeni cholerou, na tu pak zemřelo v Olešnici asi 60 lidí. 13 Druhá polovina 19. století byla i pro Olešnici obdobím národního uvědomování a probouzení vlasteneckého cítění. Vznikla řada kulturních a vlasteneckých spolků, byl zaloţen Divadelní spolek (1859) a budova bývalé školy byla přestavěna na divadlo, které bylo po Brně druhé na Moravě. Dále byl zaloţen čtenářský spolek (1863), pěvecký spolek (1865), tělovýchovná jednota Sokol (1869), hasičský spolek (1874). Toto období je také charakteristické poměrně úspěšným hospodářským rozvojem obce. Roku 1864 vznikla občanská záloţna, od roku 1861 mělo městečko svůj 10 VIŠINKA, J.: c. d., s TENORA, J.: Kunštátský okres. Brno 1903, s Pamětní kniha obce, s PEŠA, Z.: Mikroregion Olešnicko. Olešnice 2005, s

12 poštovní úřad, od roku 1879 i telegraf, Olešnice byla centrem zdravotního obvodu 14 obcí, od roku 1874 měla chudobinec a sirotčinec. Výrobu spustila továrna na hedvábné zboţí (1888), továrna na výrobu umělých květin (1869), výrobna sodové vody a limonád (1890), atd. Rozvoj lze pozorovat také ve vzdělanosti obyvatel. Olešnice měla od roku 1904 také měšťanskou školu, ţáků neustále přibývalo a stará školní budova, zřízená v prostorách bývalé továrny na bavlněné látky, nedostačovala, v letech tak byla zbudována škola nová. Stavba nové školy byla ve své době velmi nákladnou, stala se jednou z dominant obce a svému účelu slouţí dodnes. 14 V závěru 19. století se projevují snahy spojit městečko s průmyslovými centry ţeleznicí. Od roku 1885 byl projednáván návrh na ţelezniční trať Litomyšl Polička Olešnice Tišnov. Později následovalo několik dalších návrhů (spojení s tratí Brno Praha ve Skalici), avšak ke stavbě nikdy nedošlo. V roce 1913 byla stavba odloţena a po první světové válce k ní jiţ nedošlo. 15 V roce 1864 zahájila svůj provoz Občanská záloţna, kde mohli občané uloţit své úspory nebo získat úvěr. V roce 1865 pak vznikla také Kontribučenská záloţna fond, který shromaţďovali předkové jiţ od dob císařovny Marie Terezie a který slouţil k půjčování sousedům, jeţ pro nemoc nebo neúrodu neměli na zaplacení daní. K nim přibyl v roce 1899 ještě Spořitelní a záloţenský spolek, jinak Reiffeisenka, těm svým členům (přijímal pouze občany z olešnické farnosti) poskytoval půjčky. 16 I na počátku 20. století vznikají nové spolky, např. Odbor národní jednoty pro severozápadní Moravu ( ), Unie textilního dělnictva (asi 1900), Skupina Všeobecného sdruţení křesťanského dělnictva (1907) Sdruţení venkovské Omladiny pro farnost olešnickou a prosetínskou (1908), Jednota Orla (1911). 17 Za 1. světové války narukovalo v několika odvodech z Olešnice celkem 386 muţů, z nichţ 71 padlo. Mnozí muţi také vstoupili do československých legií v Rusku (20 muţů) či Itálii (6 muţů). 18 V Olešnici bylo, stejně jako jinde, zavedeno válečné hospodářství, byly zrušeny trhy a zavedeny lístky na odběr zboţí. Ke konci války byla jiţ všude cítit únava a vyčerpání. Mnozí z vojáků se nevrátili z dovolené či utekli a 14 Tamtéţ, s VIŠINKA, J.: c. d., s Tamtéţ, s Pamětní kniha obce, s PEŠA, Z.: První světová válka a soudní okres Kunštát Olešnice

13 ukrývali se ve svých domovech či v okolních lesích. Konec války byl v Olešnici úředně oslaven 10. listopadu První roky po vyhlášení republiky roku 1918 znamenaly pro Olešnici mnoho změn. Některé z předválečných spolků zanikly (pěvecké polky Dalibor a Vlastimila), některé pokračovaly v činnosti (Orel, Sokol), jiné vznikly nově (Společnost katolického domu, Dělnická tělocvičná jednota, Sportovní klub, Včelařský spolek, Klub turistů, Musejní krouţek atd.) 19 Roku 1922 byla provedena elektrifikace, začal jezdit pravidelný autobusový spoj do Skalice a o rok později byl do obce zaveden telefon. V roce 1922 byla vystavěna zimní hospodářská škola. Hospodářsky nebyla doba příliš příznivá, v roce 1924 zahájila provoz krejčovská továrna Jana Hlavici z Brna (později Konrádova tkalcovská továrna). Od roku 1928 uţ jezdily pravidelné autobusové linky do Brna. Při úpravách silnic byla vybudována kanalizace, město vzkvétalo, rozvíjeli se i místní spolky. Ve 30. letech se i Olešnice potýkala s velkou nezaměstnaností, v roce 1936 byla postavena druţstevní mlékárna, která z části vyřešila problém nezaměstnanosti vyřešila. V roce 1931 přibyla k stávajícím peněţním ústavům ještě Ţivnostenská záloţna. Během německé okupace za 2.světové války byly v Olešnici zrušeny spolkové činnosti Orla, Sokola, Červeného kříţe apod. V roce 1941 byl v Kounicových kolejích v Brně popraven bývalý legionář, odbojář plukovník Karel Čápek, rodák z Olešnice. Ţidovská rodina Weisensteinova, která v Olešnici ţila, byla odvedena do varšavského ghetta, několik desítek olešnických občanů bylo pracovně nasazeno v Norsku. Koncem války se na Olešnicku silně rozvinulo partyzánské hnutí. 20 Po únoru 1948 došlo i v Olešnici k velkým změnám. V roce 1953 proběhl v olešnickém kulturním domě vykonstruovaný soudní proces s několika místními hospodáři 21, proběhlo znárodnění soukromých ţivností a statků. V dalších letech se výrazně změnil vzhled Olešnice. Zvláště v 70. a 80. letech, kdy se Olešnice rozrostla o větší počet domů a druţstevních bytových domů, bylo postaveno nákupní středisko a hotel na náměstí, byla otevřena i nová budova mateřské školy. Začátkem 90. let byla dokončena plynofikace a postavena nová čistička odpadních vod. V letech 1997, 2002 a 2006 postihly Olešnici povodně, coţ vedlo k vybudování protipovodňových poldrů. V posledních letech se zde stále více rozvíjí 19 VIŠINKA, J.: c. d., s PEŠA, Z.: Mikroregion Olešnicko. Olešnice 2005, s O něm blíţe pojednává monografie Olešnické memento autora Josefa Novotného (2009). 12

14 cestovní ruch. I přesto, ţe obec má necelé dva tisíce obyvatel, získala roku 1999 statut města. 2. POČÁTKY ŘEMESEL, ŢIVNOSTÍ A PRŮMYSLU V OLEŠNICI Olešnice leţí v převáţně zemědělském kraji, ale i řemesla zde vţdy zaujímala své místo. Jejich rozvoj nastal velmi brzy. Obecnou snahou vrchnosti bylo mít na svých panstvích osadu řemeslníků s trţištěm. Pochopitelně se vţdy jednalo mezi obcemi panství o osadu největší. Tou byla v našem případě Olešnice. 22 Zlaté časy zaţívalo v tomto směru městečko koncem 15. a v 16. století. 2.1 Cechy Od šestnáctého století vznikají v Olešnici řemeslnické spolky - cechy. Nejstarší z nich byl cech krejčovský, jehoţ artikule schválil roku 1539 Jan z Pernštejna. Dle nich stáli v čele cechů dva cechmistři, od mistrů kaţdoročně voleni, kteří spravovali cechovní majetek a vedli knihy. Kdyţ se chtěl chlapec učiti řemeslu, musel dokázat svůj manţelský původ a sloţit funt vosku. Kdyţ se pak vyučil, musel jíti na vandr. Na tovaryše se dbalo, aby vedli řádný ţivot, neopíjeli se, různic a svárů netropili, kordů a tulichů na sebe nevytrhovali. Měli zakázáno hráti o peníze, v domě svobodných dcer nesměli nocovat a stýkati se s ţenami poběhlými. Mohli však kaţdou neděli po obědě do hospody jíti a kaţdých 14 dní do lázní. Kdyţ se chtěl tovaryš státi mistrem, musel sloţiti mistrovskou zkoušku a vystrojiti mistrům svačinu. Kromě cechů nesměl nikdo řemeslo provozovat. Mistrům se zakazovalo haněti práci jiných mistrů a odluzovati jim tovaryše nebo zákazníky. Také se jim nařizovalo choditi na cechovní schůze a zúčastňovat se pohřbu člena cechu nebo jeho manţelky. Za překročení artikul mohli býti trestáni pokutou, buď v penězích nebo ve vosku. 23 Jako druhý byl Janem z Pernštýna v roce 1545 zřízen cech tkalcovský. Tohoto času musila výţiva chudého lidu nejvíce v tkadlcovství mezulánu a šárky pozůstávat, neb s velkou rozsáhlostí udělil Jan z Pernštýna a na Helfenštýně v roku 1545 zdejším tkadlcovským mistrům tkadlcovský řád cechovní. 24 V jeho řádu se mimo jiné dozvídáme o povinnosti tkalců uţívat městský loket a učit řemeslu i své manţelky. 25 K 22 PEŠA, Z.: Olešnicko. Obecní úřad Olešnice, 1998, s VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s SKUTIL, J.: Olešnické pergameny. Olešnice 1965, s

15 potvrzení artikulů cechu kovářského došlo podle olešnické kroniky 26 v roce 1601 za Petra Katharina. O rok později získává potvrzení svého řádu i cech řeznický. V mezi před farním kostelem bylo tehdy 12 masných krámů, ty dostali olešničtí řezníci do volného uţívání. V krámech se musela udrţovat čistota. Krev chytána do necek a vynášena ven. Střeva nesměla se povalovat před krámem pod pokutou dvou funtů vosku. Kdyby některý mistr sekal maso z nemocného dobytčete, mělo mu býti vzato a dáno do špitálu. V čase bohosluţeb nesmělo se maso prodávat pod pokutou dvou funtů vosku. Kdyţ by některý mistr se hádal v krámech s druhým mistrem, dá 15 grošů pokuty a dva dny bude v šatlavě. 27 V roce 1603 pak Petr Katharin potvrdil i artikule cechu koţešnického. Štěpán Šmíd z Freyhofenu v roce 1610 udělil cechovní řád soukeníkům. V roce 1651 pak následovalo potvrzení řádu pro cech stolařský a cech mlynářský. Do konce 17. století měla tedy Olešnice osm cechů. V 18. stol. (asi 1727) k nim přibyl ještě cech ševcovský (obuvnický). Cechy byly zrušeny aţ v roce 1859 vydáním ţivnostenského řádu. Olešnická kronika (mimochodem zaloţená ve stejném roce, tedy 1859) komentuje událost takto: V době, kdy řemeslu se zlomilo zlaté dno, t.j. r. 1859, bylo v Olešnici 8 cechů sdruţujících ševce, krejčí, tkalce, pekaře, mlynáře, truhláře, stolaře, zedníky, kováře, zámečníky, bednáře, koláře, postřihače a koţešníky. Tyto cechy jako přeţilé a nemoţné byly nařízením ze dne 20. prosince 1859 vládou zrušeny a během roku 1860 rozpuštěny. Na jejich místo nastoupila nová ţivnostenská společenstva, druţstva a volná soutěţ. 28 V Olešnici zrušené cechy nahradilo Řádové společenstvo řemeslných ţivností. Spolková místnost byla v jedné obecní kanceláři v budově radnice. Z předsedů společenstva jmenuje Višinka 29 Kuneše Tůnu, mistra stolařského a Josefa Matušku, mistra zámečnického. 2.2 Trhy Pro podpoření řemesel a obchodu byla zajisté důleţitá moţnost pořádat v městečku trhy. Uţ král Vladislav II. povolil v roce 1499 olešnickým pořádat dva výroční trhy po osm dní trvající (první neděli po Velikonocích a na sv. Václava), od roku 1500 získali právo svobodného šenku vína, od roku 1539 jim bylo Ferdinandem I. uděleno právo koňských trhů (kaţdé pondělí v době od druhého postního pondělí do 26 Pamětní kniha obce, s VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s VIŠINKA, J.: c. d., s

16 svátku sv. Křtitele (24.6.). V této době byl také znovu vystavěn nový, kamenný pivovar (zda starý sešel věkem, nebo vyhořel, není jasné). Roku 1596 zakázala paní Johana Eva z Lichtenštejna kupovat zboţí (máslo, vejce, sýr, vlnu, přízi) po vesnicích, mohlo se prodávat pouze na trhu v Olešnici, čímţ olešnické trhy velmi podpořila. V roce 1782 povolil císař Josef II. Olešnici šest výročních trhů (jarmarků): I. v úterý před sv. Fabiánem (20.1.), II. druhé úterý v postě, III. v úterý před svatodušními svátky, IV. na den sv. Vavřince (10.8.), V. v úterý před sv. Václavem (28.9.), VI. v úterý před sv. Martinem (11.11.). Trhy se konaly aţ do roku Dne 29. prosince 1789 pak ještě císař povolil Olešnici dva trhy na vlnu, a sice na den sv. Šimona a Judy (28.10.) a na den sv. Martina (11.11.) listopadu 1826 pak císař František I. povolil Olešnici konat kaţdou středu týdenní trh, tyto trhy se však konaly jen krátkou dobu, a to do velkého poţáru obce, tj. do 25. července Počátky průmyslu v 19. století Podle olešnické pamětní knihy není přesných záznamů o vývoji průmyslu v dřívějších dobách. Podle kusých záznamů je moţné, ţe jiţ ve 14. století stávaly v Olešnici na místě pozdější budovy pivovaru skelné hutě, důkazy však chybí. Ta okoličnost, ţe zdejší pivovarské stavení, o jehoţ opravě a starodávnosti jiţ p. Jan z Pernštýna v roku 1540 se zmiňuje, dle jeho doposavádní soustavy ohniščat a komínů, a dle v něm při jeho přestavování po utrpěném ohni 1828 získaného nálezu mnoţství okovin, trusků neb škvárů někdy nějakou huti, nejspíše ale skleněnou slouti muselo, nechá téţ na starodávnost této osady domýšleti. Jinších pramenů nemáme, neţ oných, které dějepis městečka Olešnice, počnouce v 14. století nám podávají. 31 V patnáctém století zde jiţ byl postaven pivovar. O opravdových počátcích průmyslu se dá však mluvit aţ na začátku 19. století, kdy se začínají objevovat první průmyslové podniky. Roku 1810 byla zprovozněna továrna místního občana Řehoře Speráta, kde se tkalo z bavlny. V letech 1801 aţ 1806 se dolovala síra mezi Křtěnovem a Lhotou v tzv. Jančově kopci, doly patřily vrchnosti a pracovalo v nich několik občanů Olešnice. 32 V roce 1807 byla vrchností pronajata Abrahamu Bachovi panská jirchárna č. p. 30 a vedle stojící palírna (č. p. 29) Isáku Wolmuthovi. Jeho synu Abrahamu 30 VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s Z ústřední budovy dolu byl pak zřízen hostinec zvaný Lajtrovna budova zde stojí dodnes. 15

17 Wolmuthovi byla pak palírna v roce 1814 prodána za 8000 zlatých. V roce 1820 patřily jiţ obě usedlosti Abrahamu Wolmuthovi, ten jirchárnu zrušil a spojil ji s palírnou. Abraham Wolmuth je v roce 1820 zapsán i jako majitel panské salajny u statku Lamberka. Tam se z dřevěného popela vyráběl potaš neboli salajka 33 pouţívaný na výrobu mýdla. Panskou barvírnu měl jiţ v roce 1807 pronajatou barvíř Jiří Němec, v roce 1820 je uveden jako majitel František Weis. V polovině 19. století se do rodiny Weisovy přiţenil Jiří Danzinger z Vídně a začal zde provozovat výrobu modrotisku, ruční tisk vzorů odpuzující hmotou na plátno a následné obarvení látky v přírodním modrém barvivu zvaném indigo. Toto řemeslo se v Olešnici díky nepřerušené rodinné tradici dochovalo aţ do současnosti. Vrchnost tehdy prodala i Panský dům č. p. 120, roku 1807 zde byl v nájmu Jakub Peša, od roku 1820 se jiţ uvádí jako majitel. Dům byl tehdy přízemní budovou a měl čtyři světnice a jednu komoru. 34 V roce 1817 vznikla koţeluţna Jindřicha Čápka, v roce 1858 přibyla další koţeluţna Metoděje Neumanna. Obě se postupem času rozšiřovaly a později byly přestavěny na moderní strojové. Největší rozvoj zaznamenává průmysl v Olešnici v druhé polovině 19. století. V roce 1869 začíná Alois Matonoha s výrobou umělých květin, zpočátku domácí výroba vyrostla v rozsáhlou závodní výrobu s velkým počtem zaměstnanců a externích spolupracovníků. V olešnické kronice je roce 1875 doloţena snaha jistého Josefa Raubera, továrníka ve Vídni o zřízení tkalcovny. Přestoţe byl na schůzi obecního výboru odsouhlasen prodej budovy č. 2 a byla stanovena i cena 4100 zlatých, ke koupi z neznámých příčin nakonec nedošlo. V roce 1884 postavil olešnický rodák František Holc na zahradě svého domu tírnu lnu (pazdernu), ta pak byla v roce 1924 koupena Janem Hlavicou z Brna a přestavěna na menší továrnu na výrobu oděvů a prádla. Roku 1930 ji však jiţ vlastnil Augustin Konrád Olešnice a vyráběl zde bavlněné látky. Jakub Fried 35, továrník z Ústí nad Orlicí, koupil v roce 1888 od Karla Tichého z Olešnice pozemek při cestě na Křtěnov a postavil zde dvoupatrovou tovární budovu 33 Potaš (uhličitan draselný) se získával z dřevěného popela, byl pouţíván při výrobě barviv, skla a mýdla. 34 VIŠINKA, J.: c. d., s U Višinky se setkáváme se jménem ve formě Iagnes Frieda. 16

18 na hedvábné zboţí. V roce 1904 koupili továrnu společníci Alfred Nagel a Max Brady z Vídně. Továrna fungovala nepřetrţitě aţ do roku Pozadu nezůstal ani potravinářský průmysl. V roce 1888 začal s ruční výrobou uzenin řezník Karel Čápek, v roce 1897 přeměnil ruční výrobu za strojovou, v roce 1910 pak vystavěl nové výrobní prostory a jeho podnik byl tak největší v okolí. V roce 1890 započala v Olešnici také výroba sodové vody a limonád, podnik zaloţil Jan Bachmann, olešnický občan. V druhé polovině 19. století pracovalo celkem asi 240 olešnických tkalců pro továrny v Brně a ve Svitávce. Faktoři (např. Josef Dukát, Jan Bachmann, František Čuhel) vydali kaţdý týden tkalcům přízi a přebírali od nich hotové výrobky. Přes všechny snahy místních vedoucích činitelů se nepodařilo prosadit spojení obce se ţeleznicí, která by umoţnila levnou dopravu zboţí. To mělo neblahý vliv na další rozvoj průmyslu a obce obecně, protoţe právě na dosah ţelezniční sítě se při dalším zakládání průmyslu přihlíţelo. Mezi olešnické dělníky se vnesly i myšlenky socialistického hnutí. V roce 1890, kdy se na 1. května 1890 chystal celostátní dělnický svátek, zakázalo místodrţitelství v Brně kvůli obavám z demonstrací a bouří zvláštními vyhláškami bez povolení zaměstnavatele přerušit práci a tento svátek dělníků slavit. Tyto vyhlášky byly i v Olešnici na veřejných místech vylepeny, ale byly během noci dělníky strţeny. V předvečer 1. máje 1890 oznámili dělníci vedoucímu v továrně Františku Sperátovi, ţe nepřijdou příští den do práce. Práce se v ten nezúčastnilo 42 dělníků, kteří se odpoledne shromáţdili se svými rodinami v lese Pod Horkou, kam si donesli dva soudky piva a v klidu a pokoji se zde bavili. 36 Přes všechny zákazy se pak slavil 1. máj v Olešnici kaţdoročně. 13. dubna 1894 byla v Olešnici zaloţena politická organizace Sociálně demokratické strany dělnické, mnozí dělníci však se stranou nesouhlasili, později pak byla v Olešnici zaloţena politická organizace strany národně socialistické a strany křesťanskosociální. Někdy po roce 1900 pak vnikla také Unie textilního dělnictva, která sdruţovala dělníky z místní továrny na hedvábné zboţí. Byla ovládána sociálními demokraty, spolkové místnosti byly v hostinci v domě 164. Kulturní činnost vedl řídící učitel v Louce Adolf Kafka. 36 VIŠINKA, J.: c. d., s

19 Dalším dělnickým spolkem pak byla skupina Všeobecné sdruţení křesťanského dělnictva zaloţená 18. března 1907 v hostinci na radnici. Důvěrníkem byl Josef Pelíšek a po něm Josef Sperát. Do činnosti spolku se zapojoval i tehdejší místní farář P. František Soukal. 2.4 Průmysl a ţivnosti ve 20. století Díky Tenorově knize Kunštátský okres si můţeme udělat poměrně jasnou představu o tom, jaký byl způsob obţivy obyvatelstva v kunštátském okresu na počátku 20. století (kniha je vydaná roku 1903) a jaké postavení zaujímala v tomto směru ve srovnání s ostatními obcemi Olešnice. Největší část obyvatelstva okresu Kunštátského zabývá se rolnictvím.... Dobytka chová se nejvíce hovězího a vepřového.... Hornictví a hutnictví, dříve dosti značné, velikou většinou zaniklo úplně; jen u Tresného dobývá se tuha posud. Řemesla potřebná v domácnosti a hospodářství provozují se netoliko v městečkách, nýbrţ i po vesnicích. Z jednotlivých odvětví řemeslných značně v Kunštátě a kolem rozšířeno je hrnčířství (nádobí kamenné), v Lysicích, Olešnici, v Sebranicích a po dědinách v širokém okolí tkalcovství. Příze vyrábí se buď ruční prací pro ruční tkalcovství, více však ve strojních přádelnách na len, zvláště v Bradlenách a Rozhraní. Tkalci pracují na ručních stavech nejvíce továrníkům; tká se plátno, šáry, kanafasy a cvilinky.... Továrna na hedvábné látky a umělé květiny jest v Olešnici. Pivovar panský jest v Kunštátě; lihovary v Kunštátě, Olešnici, Rosičce, Křetíně, Bradlenách, Lysicích, Ústupě.... Trhové obce jsou tři: Kunštát, Lysice, Olešnice. 37 Dále pak dodává: Obchod je v městečku pro širé okolí ţivý. Obyvatelé ţiví se však převáţně rolnictvím; druhdy pěstování lnu zaujímalo vynikající místo. Řemesla jsou zastoupena všecka; zmínku učiniti dluţno o vyrábění hedvábných látek (dvojpatrová továrna) a umělých květin. V městečku jsou dva lihovary, škrobárna, 4 mlýny. R byla na Moravské straně tkalcovská továrna, která odváţela zboţí do Vídně. 38 Rok 1913 je v olešnické kronice označen jako velmi důleţitý, byla to doba, kdy městečko velmi prosperovalo, bylo vzneseno mnoho návrhů na rozvoj obce. Ţivností bylo v té době v Olešnici ohlášeno (podle daňového rejstříku) aţ 124. Drobné ţivnosti převládaly nad výrobními podniky s více zaměstnanci, i ty u však zaujímaly své místo. Vyjmenujme alespoň některé z nich. Hedvábná továrna zaměstnávala tehdy asi 200 dělníků. Práci pro 20 horníků a 20 povozníků zajišťovaly tehdy nedaleké tuhové doly 37 TENORA, J.: c. d., s Tamtéţ, s

20 Weypustek. Čápkova a Neumannova koţeluţna měly obě kolem 20 zaměstnanců (koţeluhů, sedlářů, apod.) dělníků pracovalo pro řeznictví Karla Čápka, stejný počet pro škrobárnu. Matonohova továrna na umělé květiny měla 35 stálých dělníků a k tomu několik dělníků domácích. Těsně před první světovou válkou počet ţivností vzrůstal, obchody šly dobře, průmysl byl plně zaměstnán, takţe kaţdý člověk našel zaměstnání a výdělek. 39 První světová válka však mnohé změnila. Poválečná 20. léta přinesla mnoho nového (elektrifikace, zavedení telefonu, autobusové linky). Ve dvacátých letech byla také vystavěna budova hospodářské školy (dnes Výchovný ústav a střední škola). Léta prosperity však byla vystřídána krizí 30. let, která se nevyhnula ani Olešnici, propukla velká nezaměstnanost. Tu zvýšilo i ukončení výroby v největší továrně v obci, textilní továrně na hedvábné zboţí, v roce V roce 1935 měla Olešnice 240 ţivitelů rodin bez zaměstnání. Nezaměstnaní byli v rámci moţností podporováni státem v podobě stravovacích lístků či podnikáním různých stavebních prací, v olešnici to byla regulace Olešničky a Veselského potoka, kanalizace a úprava silnice. K sníţení nezaměstnanosti přispěl vznik nových podniků. V roce 1936 bylo zaloţeno Rolnické mlékárenské druţstvo, členové dle výměru pozemků skládali své podíly a bylo přikročeno ke stavbě mlékárny, ta byla provedena během roku 1937, činnost zahájila na podzim roku Roku 1938 vzniklo také Lihovarnické druţstvo, výstavbu lihovaru však zhatily události podzimu roku Několik olešnických občanů získalo na čas práci v nově vzniklé Tomášově šachtě (Thomasschacht) na katastru obce Louka u Olešnice. Také tuhové doly ve Velkém Tresném zvýšily výrobu a zaměstnaly několik nových dělníků. 40 Pohled na zaměstnanost olešnických občanů v místních firmách a podnicích v září roku 1939 nám podává Višinka 41 : nejvíce pracovníků zaměstnával sezonně Jan Šedivý, zednický a tesařský mistr (aţ 40), dále pak řeznictví Karel Čápek a syn (30). Augustin Konrád měl ve své textilní továrně 30 dělníků v konfekci, 24 ve výrobě textilií, dalších 8 pro něj pracovalo v jeho sodovkárně. Matonohova továrna na umělé květiny zaměstnávala 24 stálých dělníků. 10 dělníků pak našlo obţivu v nově vzniklé mlékárně a stejný počet u krejčího Josefa Nykodýma. Celkem bylo ve firmách a ţivnostech před druhou světovou válkou zaměstnáno 229 osob. 39 Pamětní kniha obce, s VIŠINKA, J.: c. d., s Tamtéţ, s

21 Zcela nová situace nastala pro průmysl a ţivnosti po druhé světové válce. Dne 1. ledna 1947 byl vyhlášen dvouletý plán obnovy Všechny podniky průmyslové i zemědělské měly stanoveny svoje výrobní povinnosti, aby koncem dvouletky byl stát v takovém hospodářském stavu jako r Stejně jako v celé zemi byla i zde postupně likvidována soukromá sféra obchodu, sluţeb a řemesel, ta byla soustředěna pod Komunální sluţby v Blansku. I olešnická kronika hlásá: V únoru r nastoupili jsme cestu k socialismu. 43 Matonohova továrna na umělé květiny byla uţ v roce 1948 začleněna do národního podniku Centroflor, Čápkovo uzenářství pak do národního podniku Masna. Národní podnik Dekva pojmul Neumannovu koţeluţnu. Znárodněna byla později i sodovkárna p. Augustina Konráda a byla zapojena do národního podniku Moravské lihovary a octárny. Tkalcovna Jiřího Konráda přešla pod národní podnik Vitka a parní vulkanizace Karla Krejčího pod národní podnik Obnova. Znárodňování se samozřejmě dotklo i menších ţivností. Prodejny se smíšeným zboţím zčásti zanikly (Eduard Jurnečka, Cyril Stejskal, Josef Matal, Růţena Jílková, Karel Boček), zčásti se staly součástí druţstva Včela (u Peterků, u Grubhoferů, u Fialů, zelinář Veselý). Z majitelů dalších obchodů se staly prodavači pracující pod hlavičkou národních podniků. V obchodě Blanky Šimkové byla zřízena prodejna národního podniku Kovomat, papírník Miloš Škarvada se stal prodavačem národního podniku Narpa. V obchodě s šicími stroji a jízdními koly Františka Polacha byla zřízena prodejna národního podniku Mototechna. Prodejna galanterního zboţí Petra Krističe byla zrušena a nahradila ji prodejna národního podniku Zdar. Podobně drogerie spadla pod národní podnik Chemodroga, lékárna pod národní podnik Medika. V obchodě se střiţným zboţím Vladimíra Podlipného byla zřízena prodejna Oděvního průmyslu (OP), ostatní podobné obchody byly zrušeny. Stejný osud postihl i hostince některé se zapojily do komunálního podniku boskovického okresu (Hostinec Panský dům, Katolický dům), jiné byly zrušeny (U Troníčků, U Moravské orlice, Puchárna). Pekaři František Motyčka a Josef Řehůřek vstoupili do národního podniku Středomoravské mlýny. I další drobní ţivnostníci vstupovali do komunálních podniků, někteří se však svých ţivností vzdali a šli pracovat do výroby Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s

22 V 50. letech začal upadat tkalcovský průmysl, který byl před druhou světovou válkou v našem kraji velice rozšířen. V průběhu druhé poloviny 20. století ale zanikají i některá další řemesla, jako například koţeluţství, kovářství. Z dříve rozšířeného barvířství se v Olešnici dochovala pouze tradiční výroba modrotisku. Ta je unikátní v tom, ţe dodnes pouţívá stejné ruční postupy a techniky jako v 19. století, kdy ji v roce 1849 do Olešnice přinesl Jiří Danzinger. 2.5 Ţivnostenská škola pokračovací V Olešnici byla roku 1899 zaloţena Ţivnostenská škola pokračovací, kde se učili společně učni všech řemesel. Nejprve se vyučovalo ve školní budově na Moravské straně. Poté, co byla v roce 1910 dostavěna nová budova měšťanské školy, slouţili její učebny pro učně, a to kaţdou neděli, kdy byla škola volná. V roce 1940 došlo k reorganizaci ţivnostenského školství, pokračovací školy byly zrušeny a nahrazeny odbornými školami ţivnostenskými. Protokol ze zasedání školního výboru cituje vyjádření inspektora: V mnoha případech zvlášě všeobecné ţivnostenské školy pokračovací byly zrušeny a jejich obvody rozděleny a přiděleny školám s odborným vyučováním. Vaše škola na veliký a vzdálený obvod zrušena býti nemohla. 45 V Olešnici bylo zřízeno oddělení kovorobné a krejčovské. Bude nutno školu odpoutati od škol obecných a měšťanských, na kterých je závislá pro učebné místnosti a určitého vyučovacího dne, a pomýšlet na budovu svou vlastní 46. říká dále protokol. Protoţe vyučování probíhalo ve všední dny, nebylo moţné uţívat tříd měšťanské školy, bylo pro účely školy propůjčeno a opraveno první poschodí budovy chudobince (č. p. 2) a od školního roku sem byla škola přestěhována. 47 Snadno můţe (obec) uvolniti tuto budovu, poněvadţ uvolněním nevzniknou obci těţší zatíţení, místnosti jsou povětšinou prázdné. 48 Brzy se ukázala nutnost zřídit při škole internát pro ţáky ze vzdálenějších obcí. Návrh zbudovat internát ve dvou podkrovních místnostech na půdě školy nebyl uznán za dostačující. Obci bylo navrhnuto, aby postavila na vlastní náklady zcela novou školní budovu i s internátem, to bylo pro obec finančně neúnosné, proto byla nucena roku 45 MZA Brno-SOkA Blansko, fond Ţivnostenská škola Olešnice, inv. č. 1, fol Tamtéţ, fol Pamětní kniha obce, s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Ţivnostenská škola Olešnice, inv. č. 1, fol

23 1947 přistoupit ke zrušení školy. Učni pak navštěvovali (a dodnes navštěvují) školy v Letovicích, Blalnsku či v Brně, podle druhu řemesla HLAVNÍ PODNIKY I kdyţ byla Olešnice spíše krajem zemědělským, i zde se vytvořily během 19. a 20. století významné průmyslové podniky. Některé z nich během 20. století zanikly (hedvábná továrna, krejčovská továrna, pivovar, sodovkárna), jiné ve změněné podobě pokračovaly dále a dokonce se udrţely aţ do dnešních dnů (mlékárna, Centrolfor- Moraviaflor, výroba modrotisku). Tato kapitola si klade za cíl připomenout ty nejdůleţitější z nich, jejich historii a význam pro Olešnici. 3.1 Textilní průmysl Jak jiţ bylo řečeno, Olešnice patří do kraje, kde se velké mnoţství lidí ţivilo tkalcovstvím. Jiţ roku 1545 dosáhl cech tkalcovský v Olešnici potvrzení svých stanov Janem z Pernštýna a stal se tak druhým nejstarším cechem v Olešnici. Podle něj mohl kaţdý vlastnit aţ tři tkalcovské stavy. V Olešnici se podle kroniky v 19. století objevily i snahy o zřízení tkalcovské školy. Dne a jednal obecní výbor v poradách svých, aby se u vysoké vlády zakročilo o zřízení tkadlcovské školy a ujednali jsme se, ţe obec olešnická k tomuto účelu dodá potřebný byt, pak otop a osvětlení zdarma. Pan místodrţitel brněnskej baron Posinger nechal skrze ck. ok. hejtmanství v Boskovicích vyšetřit, jestli si okolní obce tu školu v Olešnici přejou. Starostové okolních obcí se však při správě v Kunštátě vyjádřili, ţe prej by potom kaţdej chtěl bejt tkadlcem a nestačilo prej by potom lidu na obdělávání polností a pro naší obec samou nezdála se bejt škola potřebná. 50 Z myšlenky na zřízení tkalcovské školy tedy později sešlo. Písemné prameny, ale i vzpomínky starších obyvatel mluví o tom, ţe snad v kaţdé druhé chalupě byl ještě na začátku 20. století tkalcovský stav. Tkalcovství se zde udrţelo aţ do druhé světové války Tkalcovna Řehoře Speráta 49 Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s

24 Tkalci tradičně zpracovávaný len začala v 19. století nahrazovat bavlna. Nejinak tomu bylo i v Olešnici. Zdejší chudý lid ţivil se nejvíce tkaním suken, obzvláště ale polovlněných látek, totiţ šarek; však ale, kdyţ tyto jiţ z módy vycházely a odbytu nebylo, muselo se k jinším druhům, jenţ v módě stály, přikročiti. 51 A v této situaci se do Olešnice z Vídně vrací Řehoř Sperát, místní rodák. Pracoval jako tkadlec ve Vídni, tam poznal tkaní bavlny. Kdyţ se v roce 1809 vrátil do Olešnice, koupil zde rolnickou usedlost č. p. 157 na Moravské straně a přestavěl ji na továrnu, ta zahájila provoz v roce Byla to poschoďová budova o čtyřech světnicích a dvou komorách. Bavlna pro továrnu se dováţela z Vídně koňmi. Tkalci však nedocházeli za prací do fabriky, ale pouze jim ze skladu byla vydávána bavlna, tu doma zpracovali a do fabriky pak odevzdali hotové výrobky. Podle Josefa Višinky 52 se zde vyráběly tak zvané batisty 53, kamrtuch 54 (v kronice kamrtůčky), perkale 55, croisee 56 a jiná sukna. Nashromáţděné výrobky od místních tkalců byly pak odváţeny zpět do Vídně. Informace o dalším fungování podniku nejsou příliš jasné. Zatímco u Višinky nacházíme zprávu o tom, ţe 11. dubna 1816 koupil tuto továrnu s polnostmi a lesem za zlatých od Řehoře Speráta Alois Reyer z Vídně 57, olešnická kronika uvádí, ţe v roce 1820 postoupil majitel podnik firmě Pringer & comp. z Vídně. Od roku 1854 je pak jako majitel uváděn vídeňský občan Jindřich Mully. Tovární budova byla značně rozsáhlá. Kromě hlavní poschoďové budovy měla ještě poschoďové přístavby ve dvoře domu. V přízemí hlavní budovy byl byt ředitele továrny. Na opačné straně byla kancelář, schodiště a sklad výrobků. V poschodí hlavní budovy byly obytné místnosti. Levé boční křídlo bylo jen krátké a byly v něm sklady materiálu, pravé boční křídlo bylo delší, v jeho přízemí byly menší dílny, v poschodí pak velký pracovní sál s okny na obě strany, úplně vzadu se nacházela strojovna s parním strojem. Nemáme ţádné poznatky o tom, kdy a z jakých důvodů byla v továrně výroba ukončena. V zápisech v kronice, kdy je Jindřich Mully opakovaně (1861 a 1864) zvolen do představenstva obce, je nazýván majitelem fabriky č. 157 nebo zdejším fabrikantem, je tedy moţné, ţe továrna v této době ještě fungovala. Další zmínka o továrně je aţ 51 Tamtéţ, s VIŠINKA, J.:, c. d., s Tkanina z jemné bavlněné nebo viskózové příze. 54 Pevnější tkanina pouţívaná zejména na šátky, rukavice a zástěry. 55 Tkanina jemnější neţ kamrtuch, pouţívaná na rukávce, přehozy apod. 56 Tkanina, která se řadí ke košilovým flanelům - croise (franc.: zkříţená nebo téţ keprová vazba). 57 VIŠINKA, J.: c. d., s

25 z roku 1873, kdy Jindřich Mully nabízí budovu továrny pro zřízení školy 58, v této době se podle kronikářů v továrně jiţ delší dobu nepracovalo a byla opuštěná. Za budovu a přilehlá pole ţádá Mully zlatých. Obec nakonec koupila budovu továrny s přilehlým sadem za 8000 zlatých, za 5000 zlatých si olešnický občan Josef Novotný koupil k ní náleţející pole. Zbylý 1000 zlatých uloţil Mully pro věčné časy, úroky z této sumy měly slouţit ke studiu některému sirotkovi z Olešnice. O tom, kdo má podporu dostat měli rozhodnout většinou hlasů místní katolický duchovní, starosta obce a majitel usedlosti č V budově se vyučovalo od roku 1878 do roku 1910, kdy byla dokončena stavba školy současné. Od obce koupil budovu místní Sokol, budovu přestavěl a od roku 1929 tu byla sokolovna. V 80. letech byla pak budova obcí přebudována na kulturní dům, tomuto účelu slouţí dodnes Matonohova továrna na umělé květy S výrobou umělých květin, podle vypravování současné ředitelky firmy Moraviaflor, která na výrobu navazuje (viz dále), začal v 60. letech 19. století neznámý stolař, který se s ní seznámil při své návštěvě Vídně. Výroba probíhala zpočátku podomácku. Květiny se vyráběly z papíru a z bavlněné látky, byly to různé papírové růţičky a drobné kvítky, například konvalinky, pomněnky, vřesy apod. Rozvoj této výroby je však spojen aţ se jménem Aloise Matonohy, který v roce 1869 zaloţil v Olešnici v přilehlých prostorách svého domu, bývalé barvírně č. p. 6, podnik na výrobu umělých květin. Zpočátku u něj pracovalo asi 10 dílenských dělníků. Veškeré práce se v dílně prováděly ručně. Po nabarvení a tuţení látek přišlo na řadu vysekávání jednotlivých tvarů pomocí dřevěné vysekávací paličky na dřevěném špalku. Vysekávací raznice byly kovové. Na kaţdý tvar květu se pouţívala speciální raznice a lisovací forma. Lisování se provádělo na ručním lise, na kterém se forma musela nahřát. Tlakem a teplem se dosáhlo poţadovaného tvaru. Na dílně se tak vytvořily jakési polotovary, zbytek práce obstarali domácí pracovníci. Ti si pro připravenou práci chodili a dokončovali ji doma. Pro Matonohovu firmu pracovalo mnoho lidí z Olešnice i širokého okolí, často pro ně byla jediným zdrojem obţivy. 58 Stará budova školy stávala na náměstí na masných krámech proti vchodu do farního kostela od roku 1799, neměla jiţ dostačující kapacitu, takţe obec musela pronajímat další místnosti v budovách na námětí. Bylo proto nutné uvaţovat o nové budově. 24

26 Podle olešnické kroniky měla Matonohova továrna v roce 1913 asi 35 dělníků mimo dělníky pracující ve svých domovech. 59 I Matonohova podniku se dotkla krize 30. let. Těsně před druhou světovou válkou zaměstnával uţ jen 24 zaměstnanců 60 Po druhé světové válce zájem o umělé květiny narostl, kapacity dílny pana Matonohy jiţ nedostačovaly, proto byla výroba přesunuta do budovy bývalé továrny na hedvábné zboţí (ta byla po válce zkonfiskována jejímu majiteli Němci). Po menších přestavbách zde byla 1. listopadu 1945 zahájena výroba. Výroba byla rozšířena, zaměstnání zde našlo 76 osob. 61 Postupně narůstal nejen objem výroby, ale i sortiment. Vyráběly se květiny k výzdobě interiéru, kytičky a věnečky na svatby, kytičky a čelenky ke krojům nebo jako módní doplněk na šaty. Rovněţ se začaly vyrábět větší květiny pro aranţéry a pro divadla. Došlo také k rozšíření výroby květin k pietním účelům. Jiţ v roce 1948 byl podnik znárodněn a začleněn do komplexu podniků ve Šluknovském výběţku, které se zabývaly výrobou květin pod společným názvem Centroflor se sídlem v Dolní Poustevně. 62 Bývalý Matonohův podnik měl v té době 200 zaměstnanců včetně domácích pracovnic a měl jiţ značné obchodní styky v tuzemsku i v zahraničí. Podnik dále rozšiřoval výrobu v podvýrobách v Bystrém, Budislavi a Březové, počet zaměstnanců dosáhl aţ na 560 lidí, po znárodnění si podnik ponechal i externí spolupracovníky, kteří si vyzvedávali připravený materiál, výrobky doma dokončovali a hotové je odevzdávali v podniku. V šedesátých letech byl vybudován nový provoz ve Ţďáře nad Sázavou, kde pracovalo asi 50 dělnic. K podniku náleţely ještě přidruţené výroby v JZD ve Vnorovech a ve Stráţnici na jiţní Moravě. V Olešnici se vyrábělo i z ţelatinové masy (ozdoby na cukrovinky), stejně oblíbené bylo i zde vyrobené umělé ovoce (hrozny, třešně,...). Převaţovala však výroba pietních květin, i díky tomu došlo ke zmechanizování výroby a zvýšení produktivity. Byly zakoupeny nové rýfkovací stroje, stejně tak se zmechanizovalo voskování květin. Byla rozšířena i výroba látkových květin, látky musely být přírodní (bavlna, len, vlna, hedvábí), aby bylo moţné je ručně obarvit. 59 Pamětní kniha obce, s VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s

27 V roce 1963 byla na poli proti továrně zbudována i mateřská školka pro děti zaměstnanců se čtyřmi učebnami 63 a s kapacitou aţ 60 dětí. V sousedství továrny bylo také v letech vystavěno 8 panelových domků pro zaměstnance. 64 Vedoucími podniku byli Josef Matonoha, František Polok, Jan Bydţovský, od roku 1962 Jaromír Koubek, od roku 1973 Michal Kolařík. 65 V 80. letech spolupracoval podnik s národním podnikem Jablonex z Jablonce nad Nisou. Ten zajišťoval podniku i zahraniční zakázky. Vyváţelo se nejen do Evropy a Ruska, ale také do Ameriky a Austrálie. Olešnická kronika se o závodu Centroflor zmiňuje v souvislosti s jeho čtyřicetiletým výročím (počítáno od znárodnění) v roce 1988: Závod dnes vyrábí vedle tradičních květin z papíru a textilu také moderní šatové ozdoby z kůţe a textilu, vánoční stromečky, ozdoby ze ţinilky, dekorační květiny, různé figurky a atrapy. Výrobky mají stále dobrý zvuk ve světě. Z plánu výroby 27 mil. Kčs posílá závod na export zboţí za 6,5 mil. Kčs. 66 Po roce 1989 došlo postupně k rozpadu Centrofloru. I olešnický závod se osamostatnil a fungoval pod názvem Moraviaflor a.s. Došlo k velkému poklesu výroby a sníţení stavu zaměstnanců, výrobky nebyly schopny cenově konkurovat přiváţenému zboţí z Číny. V roce 1991 došlo k privatizaci a dalšímu poklesu výroby, tendence pokračovala aţ do roku 2000, kdy se hlavní akcionář rozhodl výrobu květin v Olešnici ukončit. Areál Moraviafloru byl prodán olešnické mlékárně. Výrobu se snaţila alespoň v menší míře zachovat brněnská Drutěva se svou dceřinou společností BD TOVA s.r.o. 67 Tato firma provozovala výrobu do konce roku 2003, výroba však byla ukončena kvůli malým ziskům. 68 Od roku 2004, po zaloţení společnosti Moraviafor, s.r.o., se výrobou začala zabývat Helena Synková, a tím ji v Olešnici udrţela. V podniku pracovalo zpočátku 20 lidí, dnes jich firma zaměstnává uţ jen 5. Květiny se stále vyváţejí do zahraničí (Španělsko, Finsko, Austrálie,...), výroba však nemůţe konkurovat dovozu z Číny, přišla například zcela o ruský trh. Podle slov Heleny Synkové je firma opět ve fázi boje o přeţití Aţ do 90. let tak byly v obci dvě mateřské školy. 64 Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Vznikla v roce 1995, hlavním předmětem její činnosti je výroba dekorativních předmětů. 68 Z rozhovoru s Helenou Synkovou ze dne Z rozhovoru s Helenou Synkovou ze dne

28 3.1.3 Továrna na hedvábné zboţí Roku 1888 vznikla v Olešnici továrna na hedvábné zboţí. Vyrostla tzv. na zelené louce. Počátkem roku 1888 koupil Jakub Frieda (u Višinky Iagnes Frieda), továrník z Ústí nad Orlicí od místního rolníka Karla Tichého (č.p. 165) část pozemků na hranici křtěnovského katastru. Ještě téhoţ roku na něm vystavěl dvoupatrovou tovární budovu. Kolaudace stavby se konala 18. ledna 1889 a brzy nato se začalo v továrně pracovat, tím byl v Olešnici zaveden větší průmyslový ruch. Na zřízení této továrny měl velkou zásluhu místní občan František Sperát z domu číslo 80, svědčí o tom také jeho přezdívka Hedvábník. Ten se také stal prvním správcem továrny. 70 Práce zde prý byla velmi náročná, zaměstnání tu však našlo zpočátku aţ 100 dělníků, převáţně místních lidí. Na jejich zapracování se do Olešnice přistěhovalo několik rodin z Čech. Aţ později přibyli i cizí zaměstnanci. 71 Podle olešnické kroniky se v továrně pracovalo od 6 hodin ráno do 8 hodin do večera, nebyla přesně stanovena pracovní doba, výše platu byla krejcarů denně. Časté byly podle záznamů i spory obce s majitelem továrny, zejména kvůli daním. 72 V roce 1904 koupili továrnu společníci Alfred Nagel a Max Brady z Vídně. Ti ji částečně rozšířili. Za nich v roce 1907 postavena při továrně poschoďová ústřední budova s kancelářemi a bytem ředitele podniku a dále pět čtyřbytových domků pro rodiny dělníků. 73 V době největší prosperity, tedy těsně před 1. světovou válkou, pracovalo v továrně 200 dělníků. Podle olešnické kroniky pracovali od kusu a vydělávali 7-9 (zruční tkalci aţ 10) zlatých týdně. Dlouholetým ředitelem továrny byl Jan Kober (zemřel v roce 1933), původem ze Šumperku. 74 Jiţ jsme se zmínili o tom, jak i Olešnici zasáhla světová krize ve 30. letech. Velkým problémem pro místní tkalce bylo i uzavření hedvábné továrny. Společníci Nagel a Brody se snaţili nepříznivou situaci zvrátit, ţádali dokonce ve Vídni o prominutí daní, nebylo jim však vyhověno a byli nuceni v roce 1934 výrobu zastavit. Olešnická kronika popisuje událost takto: Zavření továrny mělo katastrofální následky na nezaměstnanost dělnictva v oboru textilním. Továrna, která dříve zaměstnávala více neţ 200 dělníků a byla v ustavičném chodu od roku 1888, nyní zastavena a není naděje 70 VIŠINKA, J.: c. d., s Tamtéţ, s Pamětní kniha obce, s VIŠINKA, J,: c. d., s Pamětní kniha obce, s

29 na brzké znovuzahájení výroby. Tovární dělníci nehodili se však všichni na vykonávání těţších pozemních prací, poněvadţ někteří z nich celý svůj ţivot pracovali jako textilní dělníci a k těţší práci byli neschopni. 75 Zavření továrny obec velmi tíţilo, vţdyť šlo o práci 130 olešnických textilních dělníků, a snaţila se vyjednávat s majiteli továrny o obnovení provozu, na popud obecní rady se dne 5. února 1938 uskutečnil manifestační sjezd v Boskovicích za celý okres, kde se snaţila uplatnit nároky na pomoc na zahájení provozu továrny. Odvolala se také na to, ţe majitelům přičiněním obce byla přislíbena zápůjčka 1 milion korun, zahájí-li se provoz. 76 V roce 1938 vlastnil jiţ továrnu Josef Guth z Prahy, neměl však dostatek peněz na zahájení výroby a továrnu se snaţil prodat. V roce 1939 jej od něj koupili společníci Josef Brahač a Oskar Trebitsch z Curychu. Na podzim provedli noví majitelé v továrně menší opravy a v zimě měl být zahájen provoz. 77 K tomu však jiţ vlivem historických událostí nedošlo. Po válce byla budova továrny majiteli (byl německé národnosti) zkonfiskována a v roce 1945 jiţ slouţila potřebám firmy Matonoha Krejčovská továrna Jana Hlavici, tkalcovna Augustýna Konráda V druhé polovině 19. století nebylo pěstování lnu na takové výši jako dříve, len byl postupně nahrazován bavlnou, mnoho starých pazderen bylo zrušeno přesto však roku 1884 postavil olešnický občan František Holz na zahradě svého domu č. p. 117 tírnu lnu s malým bytem a skladištěm, dostala číslo 229. To potvrzuje i Višinka 79, kdyţ vzpomíná na tzv. Holzovu pazdernu. Roku 1924 ji koupil Jan Hlavica, krejčí z Brna, který ji velkým nákladem přestavěl na menší krejčovskou továrnu na výrobu oděvů a prádla. Šilo se zde především vojenské prádlo. Podle olešnické kroniky pak ještě přikoupil část vedlejší zahrady (od Oderských) a výrobu rozšířil. Továrna zpočátku pracovala úspěšně, i kdyţ si prý dělníci stěţovali na nízké mzdy. Tento podnik však neměl příliš dlouhého trvání. Majitel onemocněl, podnik zůstal stát a přišel o své výdělky. 80 V roce 1930 pak prodal Jan Hlavica svou krejčovskou továrnu s velkou ztrátou olešnickému občanovi Augustýnu Konrádovi (č. p. 89), který ji změnil na podnik 75 Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Blíţe kapitola VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s

30 tkalcovský. Konrád zde zavedl výrobu bavlněných látek. Mistrem zde byl Josef Konrád (č. p. 251), zpočátku zde pracovalo asi osm dělníků a jejich počet se postupem času zvyšoval. Podle Josefa Višinky zaměstnával Augustýn Konrád ke dni dělníků. Olešnická kronika mluví o asi 30 zaměstnaných tkalcích. V tkalcovské továrně se pracovalo i během druhé světové války. Po ní se ani jí nevyhnulo znárodňování. V roce 1952 byla továrna zapojena do národního podniku Vitka Brněnec. 82 Pod tímto národním podnikem však fungovala pouze pět let, poté zanikla. Budova pak slouţila národnímu podniku Kovodílo Brno, byla adaptována k výrobě menších výrobků slaboproudé elektrotechniky. Od roku 1961 převzalo podnik druţstvo Lidokov Boskovice, vyráběly se zde klíče a zámky pro elektrické rozvaděče, montované etáţové a ústřední topení. 83 V pozdějších letech byla výroba přesunuta do nově zbudovaného pracoviště. Dnes slouţí budova bývalé krejčovské a později textilní továrny firmě zabývající se zakázkovou kovovýrobou Modrotisk Danzinger V rámci podniků zabývajících se textilnictvím zaujímá v Olešnici přední místo také výroba modrotisku, speciální techniky barvení a potisku látek. Zároveň s tkalcovstvím se v Olešnici rozvíjelo i řemeslo barvířské, stejně jako tkalcovství má zde dlouhou historii. Jiţ jsme se zmínili o barvířské rodině Weisově (viz kapitola 3.4), jako majitel původně panské barvírny č. 6 je zapsán v roce 1820 František Weis. Historie této rodiny sahá prý aţ do 16. stol. 84 Tato rodina se věnovala barvení látek na modrou barvu, ale zatím bez jakéhokoli zdobení a vzorů. Počátky výroby modrotisku se zdobením a vzory spadají aţ do pozdější doby, do poloviny 19. století. U zavedení této výroby v Olešnici stál manţel Weisovy dcery Ţofie, tím byl totiţ od roku 1857 Jiří Danzinger. Danzinger přišel do Olešnice v roce 1849 z Rakouska od Vídně, kde se vyučil tiskařskému řemeslu (tisk vzorů na látky) a přinesl s sebou zde dosud neznámou techniku zdobení látek. 85 Výroba modrotisku spočívá v ručním tisku vzorů odpuzující hmotou na plátno a jeho následné obarvení v přírodním modrém barvivu zvaném indigo. Je to první 81 VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s Z rozhovoru s Jiřím Danzingerem, současným provozovatelem modrotiskové dílny v Olešnici. 85 Toulavá kamera vychutnává Česko: Modrotisk. Česká televize [online] [cit ]. Dostupné z: 29

31 cílevědomá technika zdobení textilu (tzn., ţe jiţ před barvením zná barvíř výsledek). Technika pochází z Indie a do Evropy se dostala v první polovině 19. století, šířila se přes Holandsko a Anglii do střední Evropy. Původně se k barvení pouţíval len, který se v kraji pěstoval a zpracovával, později jej nahradila bavlna. Technika zdobení spočívá v nanesení tiskařské rezervy (papu směsi kaolínu, arabské gumy a dalších sloţek) pomocí forem z hruškového nebo švestkového dřeva na plátno (jako razítkem) a jeho následném obarvení. K barvení se pouţívá indigo, barva rostlinného původu, samotné barvivo se nachází ve stonku stejnojmenné rostliny, která se pěstuje se v Indii. V místě, kde byla nanesena tiskařská rezerva se barva nedostane k vláknu. Osm hodin je látka ponořená do tzv. kypy, dva metry hluboké kádě zapuštěné do země, s lázní z indiga. Po vyjmutí se látka namočí do kyselého roztoku, který rozpustí tiskařskou rezervu a zároveň ustálí indigo. Látka je po uschnutí vymandlována a poskládána. 86 Tato ruční výroba je samozřejmě specifická, v průběhu vývoje by jistě přestala být konkurenceschopnou, přirozeně by zanikla jako zastaralá a byla by nahrazena modernějšími postupy. Do historie modrotiskové dílny v Olešnici však zasáhly dějinné události. Výroba byla, jako i jiné podniky v městečku, násilně přerušena v 50. letech. Tehdejší majitel musel dojíţdět jako dělník do textilní továrny v nedalekém Víru. V roce 1960 však byl přijat zákon o lidové výrobě a k původní ruční výrobě se tak vrátil i modrotisk. Modrotisk byl zařazen pod Ústředí umělecké lidové výroby v Uherském Hradišti. Smyslem bylo ale samozřejmě zachování původních postupů, tudíţ nemohlo dojít k modernizaci výroby a řemeslo tak díky tomu zůstalo zachováno ve své původní podobě. K 1.červnu 1991 se Ústředí umělecké lidové tvorby rozhodlo výrobu v Olešnici zrušit. Tehdejší majitelé se ale rozhodli pokračovat v činnosti samostatně. Dodnes se modrotisk v Olešnici vyrábí, součástí provozu je i muzeum, kde si návštěvníci mohou výrobu sami vyzkoušet. Modrotisková dílna rodiny Danzingerovy je dnes vyhledávaným turistickým cílem. 3.2 Potravinářský průmysl 86 Z rozhovoru s Jiřím Danzingerem, současným provozovatelem modrotiskové dílny v Olešnici. 30

32 v Brně. 89 Na konci 17. století začala vrchnost šenkovat v panském domě v Olešnici pivo Pivovar První zmínka o olešnickém pivovaru pochází roku Tehdy patřila Olešnice pod panství Pernštejnů a právě Jan z Pernštejna odpouští v tomto roce olešnickým povinnost vrátit mu náklady na stavbu pivovaru, který byl vystavěn jeho předky.... jakoţ jsme tu v městečku Olešnici na náš náklad náš pivovar vystavěti dali a oni Olešničtí, coţ sme na ten pivovar vynaloţili, zase nám dáti a navrátiti povinováni byli, abychom jim svú milost učinili a jim to odpustili. 87 Dále listina uvádí povinnost měšťanů pivovar opravovat a udrţovat a platit pravidelnou daň z jednotlivých várek Pernštejnům. Získaná práva a svobody potvrdila olešnickým i tehdejší majitelka panství Johana Eva z Lichtenštejna. Listem z roku 1596 sníţila olešnickým daně z pivovaru, z kaţdé várky měli platit jednu zlatku.... z jednoho kaţdého varu tu zvařeného, buď pšeničného neb ječného, i od sladu mlení mně, erbům, budoucím mým potomkům i všechněm drţitelům městečka Olešnice nyní i na časy budoucí a věčné platu stálého a dědičného po jedno zlatým rejnským, tj. po šedesáti krejcařích platiti mají a povinni budou Kdyby pivovar shořel měli jej sousedé na původní místě nebo jinde svým nákladem znovu postavit. Zavázala se, ţe ani ona, ani její potomci nepostaví v Olešnici ani v okolí ţádný panský pivovar a nebude zde šenkovat pivo z panského pivovaru. Tyto výsady pak byly potvrzeny ještě v roce 1638 Jindřichem Šlikem, snad i proto, aby se obec vzpamatovala z válečných útrap třicetileté války. V roce 1667 přiznala Olešnici tato práva i Maxmiliána ze Sparru, abatyše kláštera sv. Josefa z panského pivovaru v Kunštátě. Proti tomu se olešničtí ohradili, panské pivo prý bylo lepší jakosti neţ olešnické a pivovaru to škodilo. Tehdejší pán Karel Benedikt z Lamberka vyřešil v roce 1702 záleţitost smírem. Kunštátské panské pivo se dál v Olešnici šenkovalo a muselo se prodávat za stejnou cenu jako olešnické, za to však byl olešnickým sníţen poplatek z várky z tehdejších tří zlatých na jeden. Dále slíbil platit polovinu daní za pivovar a sníţil olešnickým robotu, zůstala jim však povinnost obírat sklizený chmel a nosit jej do panského pivovaru. Aţ do těchto dob byla Olešnice 87 SKUTIL, J.: c. d., s Tamtéţ, s Od roku 1631 mělo panství kunštátské dluh u kláštera sv. Josefa V Brně, proto převzal klášter panství do své správy a v roce 1672 se stal jeho majitelem, prodal ho však jiţ roku 1678 Janu, hraběti z Lamberka. 31

33 obec. 94 Dostavěný pivovar byl v červenci 1830 pronajat Josefu Piskačovi z Jimramova. s robotou stiţená, aţ pak roku 1702 tehdejší pán panství Karel Benedikt z Lamberka sjednocenost s Olešnicí učinil, dle které on mnoho roboty popustil, však proti tomu, ţe v jeho panském domě v Olešnici pivo své šenkovati moct bude. 90 Na začátku 19. století, tedy v době, kdy se v Olešnici začíná rozvíjet průmysl a šlechta začíná rozprodávat své podniky dosavadním nájemcům (barvírna, jirchárna, palírna), upravují se i majetkové poměry k pivovaru. Tři čtvrtiny náleţely 44 právovárečníkům (majitelům domů č , 21-26, 82-85, , , a 127) a jedna čtvrtina obci. 91 Uţ v první polovině 19. století byl pivovar pronajímán. Nájem (v letech to bylo kaţdého roku 500 zlatých) byl rozdělován mezi majitele, čtvrtina byla automaticky odváděna do obecní kasy, ta se zase podílela na placení různých oprav apod. Olešničtí nadále platili poplatek z jednotlivých várek kunštátské vrchnosti, v roce 1827 to byl 1 zlatý a 30 krejcarů. 92 Jiţ jsme se zmiňovali o obrovském poţáru, který zachvátil Olešnici v červenci Vyhořelo tehdy 73 domů, kostel, škola a také pivovar. Budova pivovaru byla zděná, proto shořela pouze šindelová střecha. Uţ v roce 1827 byla budova provizorně přikryta deskovou střechou a byla pořízena nová okna a dveře. Nové střechy s křidlicí se pak pivovar dočkal o rok později. Na další opravy si olešničtí zapůjčili peníze od místní rodačky Anny Andrsové, rozené Oderské z Ústí nad Orlicí, která jim půjčku nabídla z lásky k otcovskému městu 93, a jiţ v roce 1829 opravy uskutečnili. Celkový náklad na opravu pivovaru činil 6009 zlatých a 38 krejcarů čtvrtinou částky přispěla Ten zaplatil nájemné na dobu šest let dopředu, aby se tak jednorázově mohl splatit dluh Anně Andrsové. Toto jednání napadl u vrchnostenského soudu v Kunštátě František Neumann, protoţe se nekonala soutěţ o pronájem, kterou by se mohlo dosáhnout vyššího nájemného, čímţ byla obec poškozena. Došlo ke sporu mezi právovárečnými sousedy, které byly po čase urovnány, nájemcem pivovaru tak mohl zůstat Josef Piskač a dluh byl následně splacen. Po dalších nájemnících pivovaru, mezi kterými jsou známi Johan Piskač či Jakub Čápek, byl nájem od druhého jmenovaného pro nemoc postoupen Bernardu 90 Pamětní kniha obce, s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Archiv městečka Olešnice, karton 41, inv. č , folio VRÁNA, F.: Pivovar v Olešnici. Brno 2010, s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Archiv městečka Olešnice, karton 41, inv. č , folio VIŠINKA, J.: c. d., s

34 Skuteckému. Rodina Skuteckých (Bernard, Filip, Jakub) měla pivovar v nájmu aţ do konce 19. století. Podle Filipa Vrány 95 nepatřili Skutečtí mezi olešnické právovárečníky, zřejmě šlo o ţidovskou rodinu (Mosses Skutecký měl v té době v blízkém Bystrém v nájmu panskou vinopalnu). Celá šedesátá léta měl pivovar, kromě šenkování v panském domě, bezkonkurenční odbyt piva na území městečka, a to aţ do roku 1869, kdy toto právo ztrácí, za coţ je o tři roky později odškodněn částkou 323 zlatých a 30 krejcarů. 96 Budova pivovaru s číslem popisným 124 stávala na náměstí v těsné blízkosti farního kostela. Obsahovala mj. jednoposchoďové stavení k bydlení. V přízemí byla síň, dvě světnice, kuchyň, komora a sklep. Horní podlaţí mělo taktéţ jednu síň a dvě světnice, kuchyň a komoru. Nacházela se zde také seknička (komůrka) pro sládka. Areál obsahoval i hospodářská stavení. 97 Hlavní částí však samozřejmě byla hlavní pivovarská budova, ve které se odehrávalo samotné vaření piva. Součástí pivovaru musela být i lednice, kde se od zimy do letních měsíců uchovával led. V podzemí náměstí byla prý v průběhu třicetileté války vybudována síť prostor a chodeb, kam byl ukrýván majetek měšťanů. Klenuté kamenné sklepy pivovaru byly prý součástí tohoto olešnického podzemí. 98 Do staré lednice vedly z náměstí dvoje dveře. V roce 1863 byl vybudován nový velký sklep s lednicí v mezi pod farním kostelem s dveřmi naproti radnici. Dnes je to jediná stavba, která se z olešnického pivovaru zachovala. 99 Jiţ jsme se zmiňovali o snaze města nahradit v 70. letech 19. století jiţ nedostačující budovu školy budovou novou, umístěnou na důstojném místě. Jednou z variant bylo právě místo, kde sál pivovar. Obecní představ z několika sousedama navrhoval rozbourat pivovar a na tom místě u kostela vystavět školu. Za tímto účelem svolal představenej obce veškeré právováreční měšťanstvo k domluvě a vylíčil důleţitost školní stavby, prosil, aby všichni pevně při sobě stáli a bratrsky se poradili a školu, která má bejt čestnou naší památkou a chloubou našich potomků, na důstojné místě v městečku a jmenovitě u kostela, kde stojí pivovar vystavěli. 100 Pro odpor právovárečníků (podle kronikáře z přepjaté lásky k pivovaru) se nepodařilo zbourání pivovaru prosadit. Právo várečné, od našich předků zděděné, povaţujeme za svaté, 95 Tamtéţ, s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Archiv městečka Olešnice, karton 41, inv. č , folio VRÁNA, F.: c. d., s PEŠA, Z.: Mikroregion Olešnicko. Olešnice 2005, s V roce 2003 získala dlouho nepouţívaná ledárna nové vyuţití, bylo zde vybudováno muzeum strašidel a pověstí Olešnicka. 100 Pamětní kniha obce, s

35 nám zákonitýma nevývratně platnýma písemnostmi zajištěné. 101 zní jejich vyjádření k návrhu obce. Kronikář obce zároveň naznačuje nejistou budoucnost pivovaru, coţ se záhy potvrdí. Jiţ v roce 1881 se přes všechny snahy právovárečných sousedů přestalo v olešnickém pivovaru vařit pivo. Záznamy o konkrétních důvodech ukončení činnosti pivovaru chybí, můţeme se však domnívat, ţe šlo o neschopnost pivovaru s ruční výrobou konkurovat modernějším průmyslovým provozům. Právovárečníci se po ukončení vaření piva scházeli jen sporadicky, v podstatě jen při řešení majetkových záleţitostí. Těm, kteří na schůze nechodili se dokonce hrozilo tím, ţe pozbudou právo na výplatu a jejich díl bude obrácen ve prospěch chudých. 102 V roce 1882 rozprodali vybavení pivovarské dílny a tu pak pronajali hasičům za roční plat 20 zlatých, slouţila jako hasičské skladiště. Další zisky tak měli právovárečníci především z pronájmu hostince. Ten měli zpočátku v pronájmu Skutečtí, od roku 1899 manţelé Matouškovi, ty vystřídali roku 1905 manţelé Frölichovi kteří zde hospodařili aţ do první světové války. 103 V roce 1913 se opět jednalo o zboření pivovaru, opět k němu ale nedošlo a uţ na začátku roku 1914 se jednalo o dalších pronájmech (hostince, lednice a pozemků zvlášť). Další úvahy o zboření objektu se objevují za druhé světové války, v roce Nejbliţší soused, římskokatolická farnost, v čele s farářem Leopoldem Benáčkem chtěla odkoupit od právovárečníků jejich podíly, pivovar zbourat a upravit prostranství kolem kostela. Narazila však tehdy na odpor památkářů. Pivovar jest prý typická stavba olešnického náměstí a horní část tohoto pěkně uzavírá. 104 Ani v roce 1948 nevyhověli právovárečníci ţádosti místního národního výboru na odprodání svých podílů, opravy konali jen nejnutnější a budova chátrala. Hostinec, tehdy s názvem Na Pivovaře, jiţ tehdy spadal pod Sdruţený komunální podnik okresu boskovického. Budovy pivovaru byly částečně upraveny na garáţ pro autobus ČSAD, část slouţila jako poţární zbrojnice (do roku 1957), lednice byla v pronájmu místního zemědělského statku na uskladnění sadových brambor. Pivovar chátral a na opravy nezbývalo. 101 MZA Brno-SOkA Blansko, fond Archiv městečka Olešnice, karton 41, inv. č , folio MZA Brno-SOkA Blansko, fond Archiv městečka Olešnice, karton 40, inv. č. 655, folio VRÁNA, F.: c. d., s Pamětní kniha obce, s

36 Aţ v roce 1966 došlo k předání budovy státu. V kronice se píše: V poslední době však nízké nájemné sotva stačilo na nejnutnější opravy budovy, proto sousedé ztratili o budovu zájem a ve schůzi 15. února 1966 se usnesli věnovati ji státu do správy MNV. 105 Přízemí a sklep hostince připadl po prodeji Jednotě, v poschodí byl byt vedoucího, garáţe dále slouţili pro autobus ČSAD, auto komunálních sluţeb a poštovní autobus, lednice pak dále pro skladování brambor. Hospoda byla opravena, ale fungovala pouze do roku 1975, kdy byla na její místo přestěhována prodejna drogerie. V roce 1987 byly zbourány části pivovaru, které byly vlhké, zejména ty, které byly pouţívané jako garáţe a kůlny. Zůstala hlavní budova, o níţ se dále diskutovalo. Definitivní zánik objektu přišel aţ v roce Došlo k demolici jiţ několik let opuštěné stavby a na jejím místě vedle farního kostela vznikl upravený parčík s kašnou. Pivovar dnes připomíná uţ jen bývalá lednice v mezi proti radnici Sodovkárna V roce 1890 získal místní občan Jan Bachmann koncesi na výrobu sodové vody a limonád a začal ji provozovat v domě č. p. 89 na olešnickém náměstí. Limonády vznikaly po lékárnicku, denně bylo vyrobeno asi 200 lahví. K růstu výroby a celkovému zvelebení podniku došlo aţ později za vedení Augustýna Konráda, který roku 1914 převzal od Bachmanna koncesi. 106 Rozvoz po okolních obcích byl původně prováděn pomocí trakaře, aţ později koňmi. Také vlastní studnu měla sodovkárna aţ později, do té doby pouţívala obecní studnu na náměstí. Údaje o počtu zaměstnanců v pramenech a literatuře chybí. Jediný údaj uvádí Višinka 107, a to 8 zaměstnaných v roce Pod vedením A. Bachmanna fungovala sodovkárna do roku 1950, kdy došlo k jejímu znárodnění a začlenění do národního podniku Moravské lihovary a octárny. Podnik byl připojen na městský vodovod a částečně zmodernizován. Od ledna 1961 převzaly podnik Jihomoravské pivovary, n. p. Brno. Zařízení bylo vyměněno za poloautomatické s vyšší kapacitou, takţe mnoţství denní výroby činilo lahví. Poté co podnik získal na konci 60. let pro svoje účely i sousední dům č. p. 90, byla provedena jeho rozsáhlá přestavba a modernizace zakončená v roce 1973 namontováním nového stáčecího stroje s kapacitou 9000 lahví za hodinu. Od roku 105 Tamtéţ, s Tamtéţ, s VIŠINKA, J.: c. d., s

37 1951 byl vedoucím podniku František Prudký z Rozseče. 108 K další modernizaci došlo v roce Pamětní kniha města hodnotí výrobní zařízení v roce 1990 jako jedno nejmodernějších v republice. 109 Po roce 1989 byly domy č. p. 89 a č. p. 90 vráceny majitelům v restituci a zbytek odkoupen. Dne přešla sodovkárna do soukromých rukou a byla zaloţena společnost Olli Olešnické limonády spol. s. r. o. Jednateli společnosti byli Ing. Tomáš Hawerland a MVDr. Petr Hawerland z Brna. 110 Sodovkárna zaměstnávala v roce 1994 asi 30 zaměstnanců. Výrobní linka, dokončená v roce 1990, byla jiţ plně automatizovaná a naplnila aţ lahví za směnu. Limonády byly dodávány do nejbliţšího okolí (okres Blansko, Ţďár nad Sázavou a Svitavy). 111 Sodovkárna ukončila svoji činnost v roce Řeznictví a uzenářství Karel Čápek a syn Významným olešnickým potravinářským podnikem byla po dlouhá léta také masna Karel Čápek a syn. Základy firmy poloţil Karel Čápek, narozený v roce Po vyučení se řeznickému řemeslu se osamostatnil a v pronajatém domě č. p. 18 zahájil svoji samostatnou činnost. Pamětní kniha jej označuje za pracovitého, šetrného a solidního člověka, který si brzy získal zemědělce i spotřebitele. Zakrátko získal si odbytiště pro své výrobky nejen v našem okolí, ale i v městech Brně, Praze, Bratislavě a Vídni. 112 V roce 1897 koupil dům č. p. 21 na olešnickém náměstí a ruční výrobu zaměnil za strojovou. Pro pohon strojů zde byl nainstalován parní stroj. Maso se uskladňovalo ve sklepech přes silnici v obecní lednici (slouţila i pro pivovar). Velký řeznickouzenářský podnik v podobě, v jaké ho olešničtí znali po celé 20. století, však vybudoval po roce 1910 na místě bývalé palírny č. p. 29, zakoupené od Filipa Skuteckého, podle plánů stavitele Karla Veselého z Poličky. 113 Před první světovou válkou zaměstnával podnik dělníků. 114 Rozvoz zpočátku zajišťovali tři koně, od roku 1924 pak nákladní automobil Praga Export. Pamětní kniha se zmiňuje i o sortimentu, který podnik nabízel. Ve 108 Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s PEŠA, Z.: Čítanka vlastivědy Olešnicka. Olešnice 1994, s Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s VIŠINKA, J.: c. d., s

38 třicátých letech se vyráběly: paštiky játrové, z husích jater, lanýţové, lanýţe francouzské značky Pericord, sardelové, různé druhy gulášů a domácí uzené se zelím. Tyto výrobky se zavíraly do konzerv strojem firmy Heike z Berlína. Dále se vyráběly: salám játrový, játrovky, anglická a papriková slanina, lovecký salám, turistický, trvanlivý, moravské uzené, záviny, mortadella a párky do konzerv. 115 Karel Čápek nebyl jen úspěšným podnikatelem, ale zaslouţil se také o rozvoj obce. Karel Čápek býval také starostou Sokola, členem výboru občanské záloţny, čelným funkcionářem společenstva ţivnostníků aj. Byl také štědrým podporovatelem našich korporací, hlavně školy. Ve své domě č. p. 176 po mnoho roků zdarma poskytoval útulek mateřské školce. Dokonce sám dodával sem otop i hračky. 116 Karel Čápek byl otcem brigádního generála Karla Čápka (nar. 1892), ruského legionáře z první světové války, který byl za svoji činnost v protinacistickém odboji zastřelen v Brně v Kounicových kolejích. 117 V roce 1939 zaměstnávala firma Karel Čápek a syn 30 dělníků. 118 Karel Čápek zemřel v roce 1944 a jeho pohřeb byl podle pamětní knihy mohutným projevem ústy občanů k zemřelému 119 Účastnili se ho sokolové, hasiči, řezníci v krojích se sekerami a velké mnoţství lidu. Firmu převzal jeho druhorozený syn Rudolf, také legionář působící za první světové války v ruských legiích. 120 Byl vyučen řezníkem, navštěvoval Ţivnostenskou školu pokračovací v Olešnici ( ) a v roce 1932 absolvoval Uzenářskou školu v Lipsku (1932). Jeho působení v rodinné firmě však nemělo dlouhého trvání, v roce 1948 byla totiţ znárodněna a začleněna do národního podniku Masna Brno. Výrobní zařízení se postupně modernizovalo, několikrát bylo navrţeno, aby bylo přikročeno k výstavbě nového závodu, k tomu však nikdy nedošlo. Z důvodu malých a hygienicky nevyhovujících prostor byla v roce 1985 zastavena poráţka hovězího dobytka a v roce 1988, sto let od vzniku závodu, se dokonce uvaţovalo o jeho uzavření. Vedení nemělo další zájem na existenci závodu, protoţe byly rozšířeny kapacity závodu 115 Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s Karel Čápek. Encyklopedie dějin města Brna. Osobnosti. [online] [cit ]. Dostupné z: VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s Rudolf Čápek. Encyklopedie dějin města Brna. Osobnosti. [online] [cit ]. Dostupné z: 37

39 v Brně a byl vystaven nový masokombinát v nedaleké Poličce. Nakonec však zůstal, se změnou v zaměření výrobků, zachován. 121 K 1. srpnu 1992 získala masnu zpět rodina Čápkova, převzala závod se všemi 96 zaměstnanci a všemi pohledávkami a dluhy podniku a v podnikání pokračovala. Majitel vybavil masnu moderním zařízením a zbudoval novou bourárnu vepřového a hovězího dobytka. 122 V roce 1994 zaměstnávala firma asi 100 zaměstnanců. Výroba byla zaměřena na vepřovou a hovězí poráţku, bourání masa, masnou výrobu a expedici masa a masných výrobků. Zboţí bylo distribuováno především po okresu Blansko, Ţďár nad Sázavou a v Brně. 123 Firma Karel Čápek a syn v roce 2005 po vyhlášeném konkurzu ukončila svoji činnost. Areál podniku je dnes, po krátkém uţívání jiným podnikatelem, opuštěný a nevyuţívaný Rolnické mlékařské druţstvo Jiţ jsme se zmiňovali o tom, ţe i na Olešnici a její podniky dopadla hospodářská krize 30. let 20. století. Nezaměstnanost byla tehdy obrovská. K jejímu zmírnění pak pomohl vznik nových podniků. V roce 1936 to bylo Rolnické mlékařské druţstvo, které se stalo základem dodnes fungující olešnické mlékárny. Ustavující schůze druţstva se konala v učebně Zemské odborné školy hospodářské. Vedením jednání byl pověřen poslanec Jan Pelíšek pocházející z nedalekého Prosetína. V době ustanovení druţstva se přihlásilo 307 členů s 814 podíly z 22 obcí. Jeden závodní podíl činil 200 Kčs na jednu dojnici. Kaţdý člen musel připsat tolik podílů, kolik choval průměrně dojnic. 124 Na schůzi bylo zvoleno představenstvo (předsedou byl zvolen Ing. Bohumil Fíla, ředitel hospodářské školy v Olešnici, místopředsedou pak František Prudký, rolník v Prosetíně) a také dvanáctičlenná dozorčí rada. 125 V roce 1937 vydalo druţstvo své stanovy Stanovy Rolnického mlékařského druţstva v Olešnici na Moravě, zapsaného společenstva s ručením obmezeným. 126 Podle 121 Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s PEŠA, Z.: Čítanka vlastivědy Olešnicka. Olešnice 1994, s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Rolnické mlékařské druţstvo Olešnice, inv. č. 1, fol MZA Brno-SOkA Blansko, fond Rolnické mlékařské druţstvo Olešnice, inv. č. 2, fol MZA Brno-SOkA Blansko, fond Rolnické mlékařské druţstvo Olešnice, inv. č. 1, fol

40 nich mohl být členem kaţdý svéprávný hospodář ţijící v Olešnici a okolí, jeho jmění bylo přísně odděleno od majetku druţstva. Kaţdý člen druţstva měl právo zúčastňovat se valné hromady a hlasování, pouţívat zařízení druţstva a druţstevní mlékárny ke zpracování mléka, kupovat za stanovené ceny zboţí ze skladu s předností ve vyřizování svých objednávek. Měl však samozřejmě také závazky, mezi ně patřila povinnost splatit alespoň jeden závodní podíl, sloţit zápisné při vstupu do druţstva, ručit za závazky společenstva, platil pro něj zákaz prodeje mléka a mléčných výrobků mimo druţstvo. 127 Hlavním smyslem druţstva bylo podle stanov: Jen od krav společníků nadojené mléko sbírati a prodávati, toto na společný účet zpracovati a výrobky mléčné zpeněţiti a tak společným provozováním mlékařství v druţstevní mlékárně přispívati ku zvelebení hospodářství i ku zvýšení hospodářského výnosu společníků. 128 O případném vystoupení z druţstva musel dát člen vědět z dvouměsíčním předstihem, členem však zůstal aţ do konce správního roku. Správu druţstva obstarávaly představenstvo (zákonný zástupce druţstva), dozorčí rada (kontrola měsíčních a čtvrtletních uzávěrek) a valná hromada (rozhodování o rozepřích, koupi a prodeji nemovitého jmění druţstva). Technickou a obchodní správu obstarával správce mlékárny podřízený představenstvu. Členové dle výměru skládali své podíly a bylo přikročeno ke stavbě mlékárny. Od byla podána ţádost obecnímu zastupitelstvu o odprodej stavebního místa v Šibrově zmole ve výměře asi 1100 m 2. Ţádost byla kladně vyřízena, cena byla stanovena na 2Kč za m Obec si však kladla podmínku, ţe stavba bude provedena během jednoho roku. Stavební plány byly předloţeny 22. června 1937 a ihned se stavělo. 130 Projekt vypracoval architekt Ţváček z Brna, stavbu řídil Jan Šedivý, zednický mistr v Olešnici. Aby byla zabezpečena dodávka potřebné vody, byl nad mlékárnou vybudován vodovod. Provoz byl zahájen První den bylo zpracováno 270 litrů mléka, v březnu následujícího roku však uţ 4305 litrů. 131 Při druţstvu byla vybudována i sběrna vajec s denní příjmem kusů. 127 Tamtéţ, fol Tamtéţ, fol VIŠINKA, J.: c. d., s Pamětní kniha obce, s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Rolnické mlékařské druţstvo Olešnice, inv. č. 2, fol

41 Mezi mlékárenské výrobky patřily v této době kromě mléka také smetana, podmáslí, tvaroh, zákvas, máslo a sýry (dezertní, romadour, kmínový, salámový, pivní). 132 V roce 1939 měl podnik 10 zaměstnanců. 133 Podle zápisu ze schůze druţstva konané 30. března nedoznalo druţstvo, i přes nepříznivou dobu, větších otřesů. Tehdy mělo druţstvo jiţ 503 členů s 1053 podíly. Zpracovávalo se i mléko nečlenů, ceny mléka byly řízeny směrnicemi Svazu pro mléko a tuky, druţstvo bylo zapojeno do zásobování obyvatelstva. V roce 1942 byla dokončena stavba artézské studny, hluboké 75 metrů, čímţ byl vyřešen problém s nedostatkem vody v povozu. Téhoţ roku došlo také k dílčí změně stanov. Druţstvo je povinno přistoupiti za člena Moravské jednoty záloţen, reiffeisenek a druţstev v Brně a podvoliti se jeho revisi, dále Ústředí moravských druţstevních mlékáren v Brně, za účelem společného zpeněţování výrobků. 135 Další změna stanov byla provedena v následujícím roce, kdy bylo druţstvo povinno vstoupit do Svazu zemědělských druţstev na Moravě. V září 1946 bylo na valné hromadě jednohlasně schváleno spojení olešnického druţstva s Moravským druţstvem pro výkrm drůbeţe v Šebrově a Mlékařským druţstvem v Blansku. 136 Samostatné zápisy z valných hromad končí aţ rokem 1947, druţstvo zde ale figuruje s jiţ změněným názvem Moravské mlékařsko-drůbeţářské druţstvo v Olešnici na Moravě. O tom, ţe představenstvo a podílníci nebyli tímto spojením nadšeni, svědčí i zaznamenaný výrok předsedy Františka Prudkého: Co nás nejvíce tíţí jsou přípěvky Svazům, které činí u naší mlékárny za minulý rok Kčs. Uznáváme, ţe určité ústředí musí být, ale snad by jich nemuselo být tolik. 137 V roce 1949 zakoupilo druţstvo od Gustava Člupka pozemek v těsné blízkosti mlékárny a zřídilo zde drůbeţárnu s umělými líhněmi. Ve stejném roce byla provedena i přístavba a nadstavba mlékárny. 138 K bylo druţstvo znárodněno a začleněno do národního podniku Mlékařské závody v Bystřici nad Pernštejnem. Později byla olešnická mlékárna součástí podniku ve Svitavách. V roce 1960 přešla pod podnik Lacrum Brno. 132 Tamtéţ, fol VIŠINKA, J.: c. d., s MZA Brno-SOkA Blansko, fond Rolnické mlékařské druţstvo Olešnice, inv. č. 2, fol Tamtéţ, fol Tamtéţ, fol Tamtéţ, fol Pamětní kniha obce, s

42 V roce 1960 byla zrušena líheň a sběrna vajec. Vybavení závodu bylo v té době ve velmi špatném stavu a hrozilo jeho zrušení. V letech se však podařilo zařízení zrekonstruovat a začalo se dokonce s postupným rozšiřováním závodu. V sedmdesátých a osmdesátých letech prošel podnik rozsáhlou přestavbou. Roku 1979 byly před mlékárnou postaveny tři velké sklady na materiál a obaly, následujícího roku byla vybudována rozsáhlá máslárna. V roce 1983 bylo nutné vybudovat i čističku odpadních vod. 139 K ředitelství mlékárny náleţely tehdy také provozovny ve Velkých Opatovicích a v Otinovsi se sklepem v jeskyni Michálka v Moravském krasu 140. Na konci osmdesátých let byl závod jedním z nejmodernějších v republice. Aţ do roku 1994 spadal závod pod podnik Lacrum Brno. V té době zaměstnával asi 60 zaměstnanců. Zabýval se dále výkupem a zpracováním mléka ve velké části okresu Blansko, v části okresu Ţďár nad Sázavou a Svitavy. Výroba byla zaměřena na výrobu másla, konzumního mléka a smetany a dalších výrobků, např. jogurtů. Výrobky se expedovaly převáţně do obchodů v blanenském okrese, částečně i do Brna. 141 V roce 1994 byla mlékárna privatizována zemědělskými subjekty-dodavateli mléka opět ve formě rolnického mlékařského druţstva (RMD). V roce 2006 členové prodali své podíly společnosti Interlacto, spol. s. r. o., která je nyní jejím majoritní vlastníkem. Dnes je Mlékárna Olešnice, RMD začleněna do skupiny mlékáren, vedle Moravia Lacto, a. s., a Bohemilk, a. s., je tato skupina třetím největším zpracovatelem mléka v rámci ČR a podílí se na zásobování českého i evropského trhu. 142 Mezi hlavní výrobky dnes patří zejména máslo, tvaroh a sýry balkánského typu. Mlékárna je také jedním z hlavních zaměstnavatelů na Olešnicku. 139 Tamtéţ, s V letech byla vyuţívána mlékárnou v Otinovsi ke zrání sýru Niva. 141 PEŠA, Z.: Čítanka vlastivědy Olešnicka. Olešnice 1994, s Mlékárna Olešnice. O nás [online] [cit ]. Dostupné z: 41

43 4. DALŠÍ ŢIVNOSTI VE MĚSTĚ 4.1 Řemeslníci v číslech (konec 17. a začátek 18. století) Kniha Dějiny Olešnice pana J. Višinky nám na svých stránkách podává statistický pohled na počty řemeslníků v letech 1755 a Pro ilustraci situace zde tato čísla uvádíme. V roce 1775 měla Olešnice asi 1119 obyvatel (měla tehdy po Boskovicích nejvíce obyvatel z obcí nynějšího okresu Blansko) 143 V této době působilo v městečku 22 řezníků, 16 pláteníků, 14 krejčích, 8 kovářů, 4 koţešníci, 3 mlynáři, 2 pekaři, 2 zedníci, 2 provazníci a jeden barvíř. 144 Na začátku 19. století, v roce 1807, zde ţilo 47 tkalců, 38 ševců, 23 řezníků, 12 krejčích, 9 koţešníků, 7 soukeníků, 6 kovářů, 6 stolařů, 5 mlynářů, 4 kupci, 3 koţeluzi, 3 hrnčíři, 3 provazníci, 2 punčocháři, 2 pekaři, 2 jirchaři 145, 2 kloboučníci, 2 bednáři, 1 zámečník, barvíř, lazebník, kolář, pernikář, obchodník s koňmi, sládek, klempíř, sedlář, tesař a mydlář. Ne všichni byli ţivnostníky, počítají se i vyučení pomocníci. Z větších podniků zde byl pivovar, palírna, barvírna, a 5 mlýnů Pro zajímavost dnes má Olešnice asi 1700 obyvatel, kdeţto v Boskovicích, které měly v roce 1755 asi 1950 obyvatel, ţije dnes více neţ 11 tisíc. 144 VIŠINKA, J.: c. d., s Jirchařství je řemeslný obor zabývající se zpracováním kůţí. Jircháři se pracovním postupem lišili od koţeluhů (černokoţešníků). 146 VIŠINKA, J.: c. d., s

44 4.2 Mlýny V Olešnici bylo na začátku 19. století 5 mlýnů. Dnes jsou to domy č. p. 10 (ulice Na Hrázi), č. p. 33 (Hlouškův mlýn na ulici Generála Čápka), č. p. 36 (ulice Vejpustek), č. p. 199 (ulice Rovečínská) a č. p. 201 u dvora Lamberka. Pospíšilovský mlýn (č. p. 10) patřil původně vrchnosti. Hraběnka Marie Antonie z Imbsenu jej v roce 1747 prodala dosavadnímu nájemci Janu Hamerskému, ten byl však povinen mleti zdarma všem panským zřízencům a do panských palíren zdarma šrotovat ječmen. Musel jej udrţovat v dobrém stavu, v případě poţáru mu vrchnost měla pomoci stavebním dřevem. Poddaní z okolních obcí však měli nařízeno mlet v tomto mlýně. Ve stejném roce byl prodán i mlýn u Lamberka. Koupil jej Jiří Koráb Koţeluţny Mezi další významné podniky ve městě patřily také dvě koţeluţny Čápkova a Neumannova. Nemáme o nich mnoho informací, obě dvě však vznikly jako menší podniky, které se postupně rozšiřovaly a modernizovaly na strojové provozy. 148 Starší z nich byla koţeluţna Vincence Čapka, ta byla zaloţena jiţ v roce 1817 v domě č. p. 28. Z dostupných informací se dozvídáme, ţe v roce 1913 zaměstnávala aţ 7 koţeluhů, 1 strojníka, 3 řemenáře a přes 15 sedlářů. Pro výrobu nebyla schopna vydělat potřebné mnoţství kůţe, proto musela kůţe i objednávat z Polska nebo Hamburku. 149 Koţeluţna Metoděje Neumanna vznikla pravděpodobně v roce V roce 1913 měla 5 aţ 6 koţeluhů a přes 15 sedlářů. Podle kroniky byla v této době firma v dobrém chodu a měla mnoho státních dodávek. 151 Mzdy v obou koţeluţnách se pohybovaly v rozezí 8-12 zlatých týdně, sedláři si mohli vydělat zlatých, dle zručnosti. Informace o dalším osudu Neumannovy koţeluţny jsou kusé. V roce 1948 byla znárodněna a včleněna do národního podniku Dekva. V následujících letech byly prostory uţívány pro provoz Druţstevní prádelny a v roce 1956 převzaty do správy MNV Tamtéţ, s Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s Rok byl do kroniky vepsán později. 151 Pamětní kniha obce, s Tamtéţ, s

45 4.4 Lihovar Panská palírna stávala za obytnou budovou usedlosti č. p. 29. Byla to zděná a klenutá budova, v níţ byl umístěn pařák, kvasné kádě a destilační zařízení. Zpočátku se vařil líh ze ţita a nebylo třeba ţádné hnací síly. Později se však k výrobě začalo pouţívat brambor a byl zde umístěn parní stroj. 153 Roku 1807 měl palírnu v pronájmu Isák Wolmuth, poté jeho syn Abraham. V roce 1814 ji Abraham Wolmuth od vrchnosti koupil za 8000 zlatých, byl za to povinen odvádět vrchnosti daně. Cena jeho kořalky měla být stejná jako v jiných lihovarech a mohl ji prodávat pouze na vymezeném území, totiţ v Olešnici a blízkých obcích pod pohrůţkou pokuty. Naopak zase ostatní lihovary zde své zboţí prodávat nesměly. V neděli a ve svátek v čase bohosluţeb měl zakázáno šenkovati. Vrchnost pak přislíbila podporovat lihovar zajištěním údrţby vodovodu, dodávkami dřeva na topení a slámy na stlaní. V roce 1820 koupil Wolmuth i sousední jirchárnu č. p. 30 a spojil ji se svým lihovarem. 154 Další poznámky o osudech lihovaru nabízí pamětní kniha, kdy zmiňuje bankrot tehdejšího majitele lihovaru Jakuba Skuteckého v roce Lihovar od něj tehdy koupil řezník Karel Čápek a na jeho místě vystavěl svůj podnik Drobné ţivnosti Jiţ jsme zmiňovali rok 1913 jako dobu velké prosperity městečka v oblasti rozvoje podnikání. Menší ţivnosti v Olešnici vţdy převládaly nad velkou průmyslovou výrobou. V tomto období bylo v Olešnici hlášeno aţ 124 ţivností. Obchody a ţivnosti dobře prosperovaly, byly podnikány i stavby domků, takţe do konce roku 1913 počítala obec 311 domů. 157 Mezi ţivnostmi dotvářejícími podobu městečka Olešnice v první polovině 20. století můţeme připomenout pekařství Františka Motyčky (od 1913), pekařství Josefa Řehůřka. Povědomě budou znít zejména starším obyvatelů Olešnice jména majitelů rozličných prodejen (Eduard Jurnečka, Cyril Stejskal, Josef Matal, Růţena Jílková, Karel Boček, Grubhofer, Fiala, Peterka, zelinář Veselý, papírník Miloš Škarvada, František Polach, Vladimír Podlipný aj.), stejně tak někteří vzpomenou na názvy 153 VIŠINKA, j.: c. d., s Tamtéţ, s Pamětní kniha obce, s Blíţe kapitola Pamětní kniha obce, s

46 starých olešnických hostinců a restaurací: Panský dům, Katolický dům, U Troníčků, U Moravské orlice, Puchárna aj. Olešnice však měla také své řezníky (Metoděj Chlup, Josef Říha), cukráře (Jahoda), holiče (Rudolf Prášil, Josef Štourač), pokrývače, stolaře (Miroslav Blaha), klempíře (František Ţíla), kominíky, krejčí, obuvníky, koţešníky, fotografy a jiné. ZÁVĚR Cílem této práce bylo popsat vznik a vývoj řemesel, ţivností a průmyslu v městečku Olešnice. Věnovali jsme se zejména největším podnikům fungujícím v 19. a 20. století. Zjistili jsme, ţe přes zemědělské zaměření kraje se i Olešnice dočkala větších průmyslových podniků, a to zejména textilních a potravinářských. Městečko mělo totiţ dávnou tkalcovskou historii, na které mohly stavět textilní továrny. První z nich, továrny na výrobu bavlněných látek, se dočkalo jiţ na začátku 19. století. Bavlna tehdy začala nahrazovat tradičně zpracovávaný len. Největší rozmach textilního průmyslu spadá však aţ do konce 19. a začátku 20. století, kdy byla vystavěna továrna na hedvábné zboţí, která v dobách největšího rozmachu zaměstnávala aţ 200 dělníků. Po mnoho let byla Olešnice známá i pro tradiční výrobu umělých květin s historií sahající do konce 19. století, která má své pokračovatele i dnes. Zcela ojedinělým řemeslem je dodnes výroba modrotisku s tradičním, od 19. století nezměněným, postupem výroby, předávaná z generace na generaci v rodině Danzingerových. Velký podíl na zaměstnanosti měla aţ do druhé světové války i tkalcovna Augustýna Konráda. Kromě toho mnoho obyvatel tkalo pro továrny v Brně nebo Svitávce. Tradiční tkalcovství však během druhé poloviny 20. století zcela zaniklo. 45

47 Také potravinářský průmysl zaujímal v Olešnici vţdy své místo a má i dnes v městečku své pokračovatele. V pivovaru, postaveném kolem roku 1500, vařili pivo aţ do roku 1881, poté uţ jej připomínala pouze jeho budova v blízkosti farního kostela na náměstí a v ní provozovaný hostinec. Dnes uţ z pivovaru zbyla jen bývalá lednice v mezi u kostela naproti radnici. Sodovkárnu, zaloţenou na konci 19. století a fungující aţ do roku 1997, připomíná dnes uţ jen název sportovního baru Sodovkárna vzniklého v její bývalé budově. Ukončení dlouholetého provozu Řeznictví a uzenářství Karla Čápka si pamatují ještě i mladší obyvatelé Olešnice, dnes jeho místo zaujal jiný velkouzenářský podnik. Rolnické mlékařské druţstvo vzniklé v roce 1937 však nezaniklo, naopak zůstává jedním z největších zaměstnavatelů v regionu. Olešnice měla i mnoho menších ţivnostníků (koţeluţny, mlýny, pekárny, obchody apod.), na které si ještě dnes mnozí pamatují, například pekařství Miroslava Motyčky. Zlatým věkem olešnického průmyslu, řemesel a ţivností se dá nazvat období před první světovou válkou, kdy v Olešnici působilo aţ 124 ţivnostníků, naplno pracovaly textilní továrny i potravinářské podniky s větší mnoţstvím zaměstnanců. První světová válka vše změnila, po ní uţ olešničtí nezískali přístup k ţelezniční dopravě, o niţ dlouhá léta usilovali a průmysl tak stagnoval. Hospodářská krize třicátých let zastavila výrobu v největším olešnickém průmyslové podniku, hedvábné továrně a způsobila velké zvýšení nezaměstnanosti. Ve chvíli, kdy se ţivnosti a průmysl vzpamatovávaly z krize, zasáhla druhá světová válka, po které přišlo znárodňování. Po roce 1989 se některé firmy snaţili navázat na tradice přerušené rokem 1948, ne vţdy však byli úspěšné. Další drobné ţivnosti vznikaly a stále vznikají. Větší průmysl dnes v Olešnici reprezentují Mlékárna Olešnice, Řeznictví Šutera, zemědělské stroje Agroservis a kovovýroba Agroplast. Tato práce si kladla za cíl postihnout vývoj průmyslu v 19. a 20. století v městečku Olešnici, podat přehled nejvýznamnějších podniků, které zde vznikly a po léta dávaly práci místní obyvatelům, a tak alespoň malou měrou přispět k poznávání dějin městečka Olešnice. 46

48 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY: A. Seznam pramenů Město Olešnice na Moravě. Pamětní kniha obce, městečko Olešnice, založená roku 1859 [online] s. [ ]. Dostupné z: Moravský zemský archiv v Brně Státní okresní archiv Blansko - Fond Archiv městečka Olešnice, karton 40 Inventární číslo 655 Protokoly ze schůzí právovárečného měšťanstva Inventární číslo 656 Protokoly ze schůzí právovárečného měšťanstva Fond Archiv městečka Olešnice, karton 41 Inventární číslo Spisy týkající se pivovaru Fond Rolnické mlékařské druţstvo Olešnice Inventární číslo 1 Podílní kníţka a stanovy Inventární číslo 2 Protokoly o valných hromadách druţstva Fond Ţivnostenská škola Olešnice ( ) Inventární číslo 1 Protokoly školního výboru ţivnostenské školy pokračovací v Olešnici

49 B. Seznam literatury BÍLKOVÁ, P.: Nářeční slovní zásoba v obci Olešnice se zaměřením na řemeslnickou terminologii (Magisterská práce). Brno Uloţená v knihovně Filozofické fakulty v Brně. Dostupná z: Konec II. světové války na Olešnicku Olešnice KRUŠINA, J.: Dějiny Trpína a okolí. Trpín NEUMANN, A.: Olešnice v minulém století. Brno NEUMANN, A.: Z pamětí rodiny Neumannovy z Olešnice na Moravě. Brno Olešnice v proměnách času. Olešnice PEŠA, Z.: Čítanka vlastivědy Olešnicka. Olešnice PEŠA, Z.: Mikroregion Olešnicko. Olešnice PEŠA, Z.: Olešnicko. Olešnice PEŠA, Z.: První světová válka a soudní okres Kunštát Olešnice PEŠA, Z.: Olešnice Olešnice SKUTIL, J.: Olešnické pergameny. Olešnice TENORA, J.: Kunštátský okres. Brno VIŠINKA, J.: Dějiny městečka Olešnice. Olešnice VRÁNA, F.: Pivovar v Olešnici. Brno

50 C. Elektronické zdroje: Historie Olešnice. Z historie města Olešnice [online] [cit ]. Dostupné z: Chalupa je hra: Vytvořte si vlastní modrotisk. Česká televize [online] [cit ]. Dostupné z: Toulavá kamera vychutnává Česko: Modrotisk. Česká televize [online] [cit ]. Dostupné z: Modrotisk. Výroba modrotisku [online] [cit ]. Dostupné z: O společnosti Moraviaflor. Moraviaflor [online] [cit ]. Dostupné z: Mlékárna Olešnice. O nás [online] [cit ]. Dostupné z: Rudolf Čápek. Encyklopedie dějin města Brna. Osobnosti. [online] [cit ]. Dostupné z: Karel Čápek. Encyklopedie dějin města Brna. Osobnosti. [online] [cit ]. Dostupné z: 49

51 SEZNAM PŘÍLOH: Obr. 1: Poloha Olešnice na mapě Obr. 2: Letecký pohled na Olešnici (náměstí a přilehlé ulice) Obr. 3: Budova bývalé Sperátovy tkalcovny, později školy a sokolovny v roce Obr. 4: Kulturní dům, bývalá sokolovna, v roce Obr. 5: Provozovna modrotiskové dílny Obr. 6: Ukázka výrobků z modrotisku Obr. 7: Dvoupatrová továrna na hedvábné zboţí v roce Obr. 8: Areál bývalé továrny na hedvábné zboţí s pozdější přístavbou z doby existence podniku Centroflor (dnes sklad mlékárny) roku Obr. 9: Budova pivovaru v těsné blízkosti kostela sv. Vavřince na olešnickém náměstí v roce Obr. 10: Olešnické náměstí v roce

52 Obr. 11: Pivovarská lednice v mezi u kostela Obr. 12: Řeznictví a uzenářství Karel Čápek a syn Obr. 13: Hlouškův mlýn Obr. 14: Olešnická mlékárna v roce 1947 Obr. 15: Olešnická mlékárna v roce Na obrázku je přestavěná původní budova, dnes jen část rozsáhlého areálu mlékárny. RESUMÉ Tato závěrečná práce se zabývá průmyslem a ţivnostmi v městečku Olešnice. Zaměřuje se zejména na období 19. a 20. století, ale všímá si i dřívějšího období, vzniku řemesel, cechů i obecných dějin obce. Klade důraz na průmysl textilní a potravinářský, který se v obci nejvíce rozvinul, hlavní část práce je věnována jejich hlavním podnikům. Nezapomíná však ani na ostatní drobné ţivnosti ve městě. SUMMARY This final work is focused on industry and trades in a small town Olešnice. It s mainly focused on 19th and 20th century, but there are also described earlier ages, development of crafts, guilds but also general history of the town. Emphasis is placed on textil and food industry, which were developed mostly in the town. The main part of the work is devoted to their companies. There is also mention about other small trade in the town. 51

53 PŘÍLOHY Obr. 1: Poloha Olešnice na mapě (mapy.cz) 52

54 Obr. 2: Letecký pohled na Olešnici (náměstí a přilehlé ulice) (foto: Pavel Lazárek) Obr. 3: Budova bývalé Sperátovy tkalcovny, později školy a sokolovny v roce 1927 (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 44) Obr. 4: Kulturní dům, bývalá sokolovna, v roce 2013 (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 45, foto: J. Horák) 53

55 Obr. 5: Provozovna modrotiskové dílny ( Obr. 6: Ukázka výrobků z modrotisku ( Obr. 7: Dvoupatrová továrna na hedvábné zboţí v roce 1934 (v levé části snímku) (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 2) 54

56 Obr. 8: Areál bývalé továrny na hedvábné zboţí s pozdější přístavbou z doby existence podniku Centroflor (dnes sklad mlékárny) roku 2013 (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 3, foto: J. Horák) Obr. 9: Budova pivovaru v těsné blízkosti kostela sv. Vavřince na olešnickém náměstí v roce 1908 (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 16.) Obr. 10: Olešnické náměstí v roce 2013 (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 17, foto: J. Horák) 55

57 Obr. 11: Pivovarská lednice v mezi u kostela (šipka ukazuje jeden z vchodů) ( Obr. 12: Řeznictví a uzenářství Karel Čápek a syn ( 56

58 Obr. 13: Hlouškův mlýn ( Obr. 14: Olešnická mlékárna v roce 1947 (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 50.) 57

59 Obr. 15: Olešnická mlékárna v roce Na obrázku je přestavěná původní budova, dnes jen část rozsáhlého areálu mlékárny. (Olešnice v proměnách času. Olešnice 2014, s. 51, foto: J. Horák) 58