Bohoslužba slova evangelium a homilie

Transkript

1 Bohoslužba slova evangelium a homilie Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI., Drazí bratři a sestry, dobrý den! Tak jako Kristova tajemství osvětlují celé biblické zjevení, je evangelium v bohoslužbě slova světlem, které umožňuje chápat smysl předcházejících biblických textů jak Starého, tak Nového zákona.»středem a naplněním celého Písma jako i celé liturgie je Kristus«. Proto liturgie odlišuje evangelium zvláštní poctou od ostatních čtení a prokazuje mu úctu. Jeho čtení je proto vyhrazeno knězi nebo jáhnovi, který potom knihu políbí; naslouchá se mu ve stoje a každý se předem znamená křížem na čele, ústech a prsou. Svíce jsou rozsvíceny na počest Krista, pronášejícímu dobrou zvěst, která obrací a proměňuje. Je to přímá řeč, která se odehrává mezi aklamacemi, po nichž následují odpovědi:»sláva tobě, Pane«a»Chvála tobě, Kriste«. Evangeliem k nám promlouvá Kristus, a proto mu věnujeme pozornost. Ve mši tedy nečteme evangelium proto což je třeba zdůraznit abychom věděli, jak se věci sběhly, nýbrž abychom si uvědomili, co učinil a řekl Ježíš, jehož slovo je živé a proniká do mého srdce. Je tedy důležité naslouchat evangeliu s otevřeným srdcem, protože je to živé slovo. On jej pronáší a naplňuje také v nás. Svatý Augustin napsal, že»evangelium jsou ústy Krista, který kraluje v nebi, ale nepřestává mluvit na zemi«(sermo, 85, 1; Tract. In Joannem, 30,1). Pokud»Kristus dosud hlásá radostnou zvěst«(sacrosanctum concilium, 33), plyne odtud, že Mu účastí na mši máme odpovědět. Nasloucháme, abychom odpověděli. Kristus, který chce oslovovat, používá také slovo kněze, který po evangeliu káže. Homilie, kterou Druhý vatikánský koncil vřele doporučuje jakožto součást bohoslužby (srov. Sacrosanctum concilium, 52), není příležitostná promluva, ani katecheze jako ta, kterou nyní pronáším, ani konference či přednáška, nýbrž»navazuje na dialog, který Pán se svým lidem již zahájil«(evangelii gaudium, 137), aby došel naplnění v životě. Autentickou exegezí evangelia je náš svatý život! Pánovo slovo končí svůj běh, když se v nás stane tělem a promění ve skutky, jako tomu bylo u Marie a svatých. Připomínám to, co jsem řekl posledně, že Pánovo slovo vstupuje do uší, prochází srdcem a rukama se mění ve skutky. O homilii jsem již pojednával v exhortaci Evangelii gaudium, kde jsem zmínil, že liturgický kontext»vyžaduje, aby kázání orientovalo shromáždění a také kazatele ke společenství s Kristem v eucharistii, jež přetváří život«(tamt. 138). Kdo káže, má svůj úkol plnit dobře a skutečně sloužit všem, kdo jsou na mši, ale také ti, kdo naslouchají, se mají účastnit. Především věnováním náležité pozornosti, to znamená koncentrací správné vnitřní ochoty, bez subjektivních nároků a s vědomím, že každý kazatel má svoje přednosti i meze. Někdy dlouhá,

2 nesoustředěná či nesrozumitelná homilie nudí, jindy jsou překážkou předsudky. Ten, kdo pronáší homilii, si musí uvědomovat, že si nedělá svoje věci, nýbrž káže, propůjčuje hlas Ježíši. Homilie musí být dobře připravena a krátká. - Jistý kněz mi jednou vyprávěl, že se mu jeho tatínek svěřil, jak je spokojený, že našel kostel, kde se při mši nekázalo... Kolikrát se jen během kázání někomu stane, že se nesoustředí, a dokonce vyjde ven a zapálí si cigaretu. Proto je dobré, drazí kněží, připravovat dobrou homilii modlitbou, studiem a reflexí, a měla by trvat nanejvýš deset minut. Závěrem můžeme říci, že v bohoslužbě slova vede Bůh skrze evangelium a homilii dialog se svým lidem, který Mu pozorně a uctivě naslouchá a zároveň uznává, že Bůh je přítomný a činný. Pokud se tedy zaposloucháme do dobré zvěsti, vyvolá v nás obrácení a promění nás, takže budeme schopni měnit sebe i svět. Naše manželství se hroutí... Jsem vdaná, ale před několika lety jsem udělala jednu velkou chybu a od té doby se naše manželství hroutí a náš vztah přestává fungovat. Už nevím, jak dál. Nedaří se mi mít manžela ráda, dělám teď vše už jen kvůli dětem. Tento stav už trvá hrozně dlouho. Jsme jako dva nešťastníci, kteří si ubližují navzájem a nevím, jak z toho ven. Nějakou dobu jsem měla snahu vztah napravit, ale on to vnímal jen jako pokrytectví. Svým chováním ubližuje mně i dětem a já už nevím, jak dál, přestávám vidět smysl mé snahy, ale ještě pořád mám trochu naděje, že s tím něco jde dělat. Modlím se každý den i s dětmi, ale udělala bych cokoliv, aby to bylo dobré. Prosím poraďte mi, co bych mohla ještě udělat. Neodpuštění je jako vězení Je dobře, že jste našla odvahu, abyste napsala. Je dobře, že hledáte cestu z vězení. Zní to možná hodně tvrdě, když píšu z vězení, ale neodpuštění je opravdu vězení. Vězení s klíčem uvnitř jak to výstižně nazvala K. Lachmanová ve stejnojmenné knize. Zdá se mi, že jste s manželem zůstali zavření v době před několika roky. Nevím, co hrozného jste udělala, ale vím, co na naše viny a hříchy říká Bůh. Není nic, co by nám neodpustil, když je nám to líto a stojíme o jeho odpuštění. Nevím, jestli jste přijala Boží odpuštění a jestli věříte, že Vaši vinu úplně smazal a už na ni nikdy nevzpomene. Jestliže ano, poproste ho, ať Vám pomůže odpustit sobě samé. To je další krok. Pak se Vaše srdce začne uzdravovat a nebudete se tolik bát toho, že manžel začne zase vyčítat a připomínat staré věci. Vaši hodnotu, neurčuje ani Váš manžel ani nikdo jiný. Jste milovaná a chtěná Bohem dovedete si představit, co to znamená? Kolik času spolu trávíte? A teď se zkusíme spolu podívat na Váš vztah s manželem. Co můžete ještě udělat, aby se váš vztah zlepšil? Vím toho velmi málo o tom, jak vlastně spolu žijete. Kolik času spolu trávíte? Jak a o čem spolu mluvíte? Sdělujete si, jak je vám, jak se cítíte, jak bylo v práci, co zajímavého nebo i obyčejného jste ten den prožili? Víte o svém manželovi, co mu ubližuje a co mu naopak dělá radost? Ví to on o Vás? Můžete se spolu modlit? A odpouštíte si někdy? V každém vztahu si někdy ublížíme V každém živém to znamená skutečně žijícím vztahu, si někdy ublížíme, dotkneme se něčeho citlivého v tom druhém. Právě proto, že jsme si velmi blízcí, je každý nešetrný dotek tak bolestivý, a tak nás zraňuje. A protože rána bolí a my se bojíme, že přijde další, tak se raději uzavřeme. Tohle už nechceme zažít. Nic k nám nemůže, ale ani my nemůžeme sami k sobě. Ani k druhým. A to je pak těžké někoho milovat. K našemu srdci totiž vede jen jedna cesta. A ta je buď otevřená nebo uzavřená. Ale pokud odpouštíme a je nám odpouštěno, zranění je ošetřeno, drát je napojený, zaletovaný, dveře vězení, do kterého jsme se sami uzavřeli se otevírají Odevzdejte své manželství Bohu a proste ho o pomoc Zkuste si, odpovědět na otázky, které jsem nabídla. Zkuste se dobře dívat a vnímat, jak spolu zacházíte. Jestli to půjde, klekněte si spolu před kříž, odevzdejte své manželství se všemi radostmi, starostmi i ranami Bohu a proste ho o pomoc. A jestli to zatím nemůžete udělat spolu, udělejte to alespoň sama. A myslete na své děti. Podle Vás a Vašeho manžela si vytvářejí obraz a představu o tom, jak má vypadat rodina, manželství, vztah mezi mužem a ženou. Od vás obou se učí milovat, chybovat, znovu začínat, odpouštět Přeji vám, abyste našli chuť a odvahu znovu k sobě hledat cestu, znovu se pomalu přibližovat, znovu si důvěřovat a riskovat i to, že to bude bolet. Určitě to stojí za to! Farní oznámení: SETKÁNÍ HNUTÍ LVM I: v hod. v KLD. PŘEDNÁŠKA: P. Lukáš Engelmann: Strachy a úzkosti, Út v hod. ve velkém sálu KLD. VÍKEND PRO DĚVČATA: Animátoři našeho děkanátu připravili víkend pro děvčata ve věku od 11 do 15 let. Proběhne na faře v Metylovicích. Podrobnosti na plakátech.

3 Poselství Svatého otce ke Světovému dni nemocných 11. února 2018 Mater Ecclesiae: Ženo, to je tvůj syn. To je tvá matka. A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. (Jan 19,26-27) Drazí bratři a drahé sestry, církevní služba nemocným a těm, kteří o ně pečují, musí pokračovat se stále novou horlivostí ve věrnosti Pánovu poslání (srov. Lk 9,2-6; Mt 10,1-8; Mk 6,7-13). Církev musí následovat velmi přesvědčivý příklad svého zakladatele a Mistra. Téma Dne nemocných je v letošním roce převzato ze slov, jimiž se Ježíš, vztyčený na kříži, obrací na svou matku Marii a na Jana: Ženo, to je tvůj syn. To je tvá matka. A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. (Jan 19,26-27). 1. Tato Pánova slova vnášejí světlo do hlubokého tajemství kříže. Kříž nepředstavuje beznadějnou tragédii, ale místo, na kterém Ježíš ukazuje svou slávu a předává svou poslední vůli lásky, která se stává základním pravidlem křesťanské komunity a života každého učedníka. Ježíšova slova dávají základ mateřskému poslání Panny Marie vůči celému lidstvu. Maria se má stát především matkou učedníků svého Syna, má pečovat o ně a o jejich cestu. Mateřská péče o syna nebo dceru obnáší, jak víme, materiální i duchovní aspekty výchovy.

4 Nevýslovná bolest kříže proniká Mariinu duši (srov. Lk 2,35), ale neochromí ji. Naopak, začíná pro ni jako Ježíšovu matku nová cesta sebedarování. Ježíš na kříži má starost o církev a o celé lidstvo a Maria je povolána, aby tuto jeho starost sdílela. Když Skutky apoštolů líčí mohutné vylití Ducha Svatého o letnicích, zároveň ukazují, že Maria začala plnit svou úlohu v prvním společenství církve. Je to úloha, která nikdy nekončí. 2. Milovaný učedník Jan představuje církev, mesiášský lid. Má Marii přijmout za svou matku. Je povolán ji přijmout a kontemplovat v ní vzor učedníka, kontemplovat mateřské poslání, které jí Ježíš svěřil, poslání s jeho starostmi a plány. Jan má přijmout matku, která dává život svým dětem, jež jsou schopny milovat podle Ježíšova přikázání, a miluje je. Mariino mateřské poslání pečovat o děti je svěřeno Janovi a celé církvi a je v něm zahrnuto společenství všech učedníků. 3. Učedník Jan, který s Ježíšem sdílel vše, ví, že Mistr chce všechny lidi dovést k setkání s Otcem. On může svědčit o tom, že Ježíš se setkal s mnoha lidmi nemocnými jak na duchu, kteří byli plni sebestřednosti (srov. Jan 8,31-39), tak i na těle (srov. Jan 5,6). Všem daroval milosrdenství a odpuštění, nemocným i fyzické uzdravení, znamení hojného života v království, kde bude osušena každá slza. Tak jako Maria jsou i učedníci povoláni, aby se starali jedni o druhé, ale nejen to; vědí, že Ježíšovo srdce je otevřené všem bez výjimky. Všem musí být hlásáno evangelium o Božím království. Všichni, kdo to potřebují, mají pocítit křesťanskou lásku, protože jsou to lidé, Boží děti. 4. Toto mateřské poslání církve vůči potřebným a nemocným lidem se ve dvoutisícileté historii církve konkretizovalo v bohaté řadě iniciativ na pomoc nemocným. To je třeba mít na paměti, jelikož tato péče se uskutečňuje po celém světě i dnes. V zemích, kde je dostatečně vybudován systém veřejného zdravotnictví, se činnost katolických kongregací, diecézí a jejich nemocnic zaměřuje

5 kromě poskytování kvalitní lékařské péče na úsilí stavět do středu zájmu zdravotnických zařízení člověka. Vědecká bádání provádějí v úctě k životu a ke křesťanským mravním hodnotám. V zemích, kde zdravotnický systém není dostatečný nebo vůbec neexistuje, usiluje církev svou prací nabídnout lidem v oblasti péče o zdraví co nejvíce. Snaží se předcházet dětské úmrtnosti a vítězit nad některými velice rozšířenými nemocemi. Zdravotní péči se snaží poskytovat i tam, kde není schopna léčit. Obraz církve jako polní nemocnice, která přijímá všechny zraněné životem, je velmi konkrétní, protože v některých částech světa poskytují obyvatelstvu nezbytnou péči pouze misijní či diecézní nemocnice. 5. Připomínka dlouhé historie služby nemocným je důvodem k radosti pro křesťanské komunity, zvláště pro ty, které tuto službu poskytují dnes. Je třeba pamatovat na minulost a z ní získat obohacení. Máme se z ní učit velkodušnosti mnohých zakladatelů institutů ve službě nemocným až k úplné oběti; vynalézavosti, kterou přináší láska, nechat se inspirovat mnohými iniciativami v průběhu staletí; úsilím ve vědeckém výzkumu za účelem nabídnout nemocným nové a věrohodné léčebné postupy. Toto dědictví minulosti napomáhá dobrému plánování budoucnosti. Například ochránit katolické nemocnice před rizikem ziskuchtivosti, která celosvětově usiluje uvést péči o zdraví na trh, a tím z této péče vylučuje chudé lidi. Organizační inteligence a láska spíše vyžadují, aby byl nemocný respektován ve své důstojnosti, která vždy zůstane středem léčebného procesu. Toto nasměrování si musí osvojit také křesťané, kteří pracují ve veřejných strukturách a jsou povoláni, aby svou službou vydávali dobré svědectví evangeliu. 6. Ježíš zanechal církvi darem svou uzdravující moc: Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví je (Mk 16,17-18). Skutky apoštolů popisují uzdravení prostřednictvím Petra (srov. Sk 3,4-8) a Pavla

6 (srov. Sk 14,8-11). Ježíšovu daru odpovídá úloha církve, která ví, že má přinášet nemocným stejný pohled plný něhy a soucitu jako Pán. Pastorace ve zdravotnictví vždy zůstane nezbytným a základním úkolem, který je třeba žít s obnovovaným úsilím jak ve farním společenství, tak v nejprestižnějších zdravotnických střediscích. Nemůžeme také zapomínat na citlivost a vytrvalost, s nimiž se mnohé rodiny věnují svým dětem, rodičům nebo příbuzným, ať už jsou chronicky nemocní nebo těžce postižení. Péče poskytovaná v rodině je mimořádným svědectvím lásky k člověku a je třeba ji podpořit uznáním a vhodnou politikou. Lékaři a zdravotní sestry, kněží, zasvěcené osoby, dobrovolníci, rodinní příslušníci a všichni, kdo se věnují péči o nemocné, jsou součástí tohoto církevního poslání. Je to sdílená zodpovědnost, která obohacuje hodnotu každodenní služby. 7. Marii, Matce něžnosti, chceme svěřit všechny nemocné na těle a na duchu, aby v nich podpořila naději. Prosíme ji také, aby nám pomohla v přívětivosti k nehybným nemocným bratřím a sestrám. Církev je si vědoma, že potřebuje mimořádnou milost, aby mohla dostát své evangelní službě péči o nemocné. Spojme se v neúnavné prosbě k Matce Páně, aby každý člen církve žil s láskou povolání ke službě životu a zdraví. Panna Maria ať se přimlouvá za tento XXVI. světový den nemocných; ať pomůže nemocným prožívat jejich utrpení ve společenství s Ježíšem a provází ty, kdo se o ně starají. Všem nemocným, zdravotníkům, dobrovolníkům uděluji z celého srdce apoštolské požehnání. Ve Vatikánu 26. listopadu 2017 Slavnost Ježíše Krista Krále FRANTIŠEK