ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 15Ca 154/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce: V. D., X, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem Pod Nemocnicí 214, Louny, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne č.j. 578/UPS/2008-5, ev.č /2009/Duch, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne č.j. 578/UPS/2008-5, ev.č /2009/Duch se ruší pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši ,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne č.j. 578/UPS/2008-5, číslo evidenční 60661/2009/Duch, kterým žalovaný rozhodl, že rozhodnutí Městského úřadu Louny, stavebního úřadu ze dne sp. zn. MUNL/18937/SU/A, kterým byla L. K. a L.K. dodatečně povolena stavba Stavební úpravy vestavba podkroví v rodinném domě č.p. 362 v ul. N P v L na st. p. č. 344 v katastrálním území L, se potvrzuje a odvolání žalobce se zamítá. Současně se domáhal i zrušení uvedeného prvoinstančního rozhodnutí.

2 Pokračování 2 15Ca 154/2009 Žalobce v žalobě poukazuje na skutečnost, že stavebníci v rámci stavebních úprav přistoupili k přestavbě půdních prostor na bytovou jednotku a k realizaci dvou nových vikýřů na straně budovy směřující na pozemek žalobce. Namítá, že žalovaný i prvoinstanční správní orgán nesprávně posoudili míru obtěžování žalobce imisí pohledem definovanou především změnou v užívání předmětných prostor a vytvoření dvou nových vikýřů. Žalobce trvá na tom, že při užívání stavby bude docházet soustavně a závažným způsobem k narušování jeho soukromí. Stavební úřad i stavebníci se vůbec nezabývali jinými možnými alternativními dispozicemi plánované stavby, při jejichž realizaci by nedocházelo k imateriální emisi obtěžování žalobce pohledem. Žalobce zdůrazňuje, že pro něho byl neakceptovatelný návrh stavebníků opatřit okna vikýřů průsvitnou neprůhlednou fólií a zvýšit stávající zeď (oplocení), která odděluje pozemek žalobce a stavebníků, neboť zvolené řešení chrání ze své podstaty nikoli soukromí žalobce, ale soukromí samotných stavebníků. Zvýšení oplocení je rovněž neadekvátním návrhem ve vztahu k závažnosti narušení žalobcova soukromí imateriální imisí obtěžování pohledem. Trvá na tom, že nedošlo ze strany správních orgánů k řádnému posouzení všech aspektů k ochraně zájmů žalobce. Považuje tedy napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné. Zdůrazňuje, že správní orgány zcela pominuly rozdíl mezi ochranou proti imisím budoucím a imisím již nastalým. Trvá na tom, že ustanovení 127 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, poskytuje ochranu proti imisím již nastalým. Ovšem v rámci stavebního řízení se účastníci mohou domáhat ochrany proti imisím hrozícím. Trvá na tom, že o námitce budoucích imisí (mimo jiné obtěžování pohledem) musí stavební úřad rozhodnout sám v rámci stavebního řízení a nemůže s touto námitkou odkazovat účastníky na soud. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Uvedl, že v odvolacím řízení bylo zkoumáno, zda stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby podrobně zkoumal a správně vyhodnotil důsledky předmětné stavby ve vztahu k sousední nemovitosti žalobce. V postupu stavebního úřadu resp. ve vyhodnocení předmětné otázky neshledal žalovaný pochybení. Odmítá tvrzení, že provedenými stavebními úpravami mu bude jako vlastníkovi sousední nemovitosti soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí. K této námitce konstatuje, že přímo souvisí s ustanovením 127 odst. 1 občanského zákoníku. V obsahu uvedeného ustanovení je přímo deklarováno, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že nemovitost žalobce není v bezprostřední blízkosti dodatečně povolované stavby. Dále dodává, že vzhledem k umístění nemovitostí ve vlastnictví žalobce v plně zastavěné části města je vyloučení nahlížení na pozemky a do oken staveb fakticky nemožné. V dané situaci se samotným provedením stavebních úprav dle žalovaného nejedná o rušení vlastníků sousední nemovitosti. Tím mohou být pouze účinky stavby, které stavební úřad posuzuje v územním nebo stavebním řízení na základně obecných technických požadavků na výstavbu. Tyto požadavky byly v tomto případě dodrženy a žalovaný neshledal v postupu stavebního úřadu pochybení. Obavy

3 Pokračování 3 15Ca 154/2009 souseda ze situace, která nastane po realizaci stavby, nejsou dle žalovaného zákonným důvodem pro zamítnutí žádosti. Žalovaný odmítá tvrzení, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v odvolacím řízení nebylo důvodné zkoumat existenci imateriální emise, tedy obtěžování souseda pohledem, jelikož se jedná o situaci, která může nastat v budoucnu a nelze o ní rozhodnout předem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se k námitce o narušení soukromí žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že o ní je kompetentní rozhodnout soud, ale pouze v případě, až nastane situace, že půjde o zvláště závažné a soustavné narušování soukromí žalobce. Trvá na tom, že žalovaný i prvoinstanční stavební úřad se podanou námitkou zabýval a bylo o ní v souladu s 115 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, rozhodnuto ve výroku o dodatečném povolení stavby. Právní zástupce žalobce při jednání soudu přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Zdůraznil, že pro žalobce je nepřijatelný odkaz ze strany žalované, aby nemateriální imisi řešil občanskoprávní soud. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání soudu uvedla, že odkazuje na písemné vyjádření k podané žalobě. K věci dodala, že žalovaný se zabýval nemateriální imisí. Zdůraznila, že rozporovaná stavba se nachází v zastavěné části obce, tudíž je předpoklad na jistou míru schopnosti snášenlivosti a vzájemného soužití ze strany sousedů. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb., správní řád správní (dále jen s.ř.s. ), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že stavební úřad při výkonu stavebního dozoru zjistil, že stavebníci provádí stavbu bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, a proto dne zahájil řízení o odstranění stavby podle 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavebníci podali dne žádost o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad přerušil řízení o odstranění stavby a vedl řízení o podané žádosti. V rámci ústního jednání na místě stavby vznesl žalobce námitku, že prováděnou stavbou bude narušeno jeho soukromí. Následně stavební úřad rozhodnutím ze dne předmětnou stavbu dodatečně povolil. V rámci stavebních úprav vznikne v podkroví rodinného domu stavebníků bytová jednotka o velikosti 4+1 s příslušenstvím. V jižní rovině domu budou osazena dvě nová vikýřová okna. Námitku žalobce stavební úřad zamítl s odůvodněním, že namítané narušení soukromí obtěžováním souseda pohledem není obtěžováním mimořádným, převyšujícím míru přiměřenou poměrům v souvislé zástavbě. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Zásadní spornou otázkou mezi účastníky je posouzení toho, zda je stavební úřad kompetentní v rámci stavebního řízení k řešení námitky, že po realizaci stavby bude docházet k imisi pohledem v neprospěch žalobce.

4 Pokračování 4 15Ca 154/2009 Je nesporné, že otázka imisí obecně je svojí povahou otázkou občanskoprávní. Ovšem dle soudu samotný občanskoprávní charakter námitky uplatněné v rámci stavebního řízení nevylučuje, aby o takové námitce rozhodoval stavební úřad v rámci stavebního řízení. V ustanovení 114 odst. 3 stavebního zákona je mimo jiné výslovně uvedeno, že nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. Z dosavadní judikatury krajských soudů a Nejvyššího soudu k rozhraničení pravomoci soudů a stavebních úřadů ve věci námitek v řízeních podle stavebního zákona lze zmínit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne sp. zn. 30 Ca 58/2001, v němž krajský soud uvedl, že námitky účastníků územního či stavebního řízení, týkající se obtěžování výhledem, kouřem, hlučností, prašností, zápachem z budoucího provozu, zastínění pozemků a staveb apod., nepřekračují rozsah pravomoci stavebního úřadu a dotčených orgánů státní správy. Jde o námitky územně technického či stavebně technického charakteru, které stavební úřad posoudí ve své pravomoci, aniž by s nimi účastníky řízení odkazoval na soud. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 22 Cdo 572/2003, pak v řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově odpovídající 127 odst. 1 občanského zákoníku. Narozdíl od tohoto ustanovení, které poskytuje ochranu proti imisím již nastalým, se v řízení podle stavebního zákona lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným). Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že o námitce budoucích imisí musí stavební úřad rozhodnout sám a nemůže s touto námitkou odkazovat účastníky na soud. Tato uvedená judikatura je dle názoru soudu plně aplikovatelná i po nabytí účinnosti nové právní úpravy (stavební zákon č. 183/2006 Sb.). Z uvedené judikatury i platné právní úpravy tedy dle soudu jednoznačně vyplývá, že námitky směřující proti budoucímu stavu, např. proti budoucím imisím, jsou plně v kompetenci stavebních úřadů, a tyto je musí v rámci stavebního řízení posoudit a řádně se s nimi vypořádat. Tento názor soudu podporuje i skutečnost, že v ustanovení 25 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb., o obecně technických požadavcích na využívání území, je mimo jiné uvedeno, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky na zachování kvality prostředí. Pojem kvalita prostředí nahradil pojem pohody bydlení obsažený v právní úpravě za účinnosti zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Nové stavebně-technické předpisy již pojem pohody bydlení nepoužívají. Dle názoru soudu však pojem kvalita prostředí obsahově naplňuje kritéria dříve používaného pojmu pohoda bydlení a je tedy možné stávající judikaturu vztahující se k pojmu pohoda bydlení plně aplikovat i na pojem kvalita prostředí. Pojmem pohoda bydlení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne , č.j. 2 As 44/ , publikovaném pod č. 850/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém uvedl, že z objektivistického úhlu pohledu lze pohodou bydlení rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí např. nízkou hladivou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší správní soud ( ) nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených

5 Pokračování 5 15Ca 154/2009 osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Jak vyplývá z uvedené definice, pojem pohoda bydlení a tedy i pojem kvalita prostředí zahrnují celou řadu činitelů. Je jednoznačné, že zachování kvality prostředí je jedním z územně technických požadavků stavebního zákona (resp. vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Uvedená judikatura dle soudu rovněž naznačuje rozsah, v jakém se stavební úřady v rámci stavebního řízení mají otázkou zachování kvality prostředí zabývat. Dle názoru soudu při přezkumu zachování kvality prostředí (zejména s přihlédnutím k subjektivní složce tohoto pojmu) je nutno do zkoumaných skutečností zahrnout i otázku budoucích imisí pohledem. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že otázka budoucích imisí pohledem je otázkou, kterou se stavební úřad k námitce účastníků stavebního řízení musí zabývat a se kterou se musí v případném stavebním povolení řádně vypořádat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. V souvislosti s tímto názorem dále žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že o skutečnosti, zda jde o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti, není kompetentní rozhodnout stavební úřad, jako správní orgán, ale pouze soud a to až popř. tato situace nastane (nikoli do budoucna). Dle názoru soudu tento právní názor je zcela v rozporu nejen s výše citovanou judikaturou ale i s ustanovením 114 odst. 3 stavebního zákona. Dle názoru soudu se příslušné správní orgány musí v rámci stavebního řízení řádně vypořádat s námitkami účastníků i ve vztahu k případným budoucím imisím pohledem. V tomto směru spatřuje soud nezákonnost napadeného rozhodnutí. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že dle jeho názoru otázka obtěžování pohledem je mimo kompetence stavebního úřadu, zároveň konstatoval, že se shoduje s názorem prvoinstančního orgánu, že provedenou stavební úpravou nejde o obtěžování mimořádné převyšující míru přiměřenou poměrům ve smyslu 127 odst. 1 občanského zákoníku a že vzhledem k umístění nemovitostí ve vlastnictví žalobce v plně zastavěné části města je vyloučení nahlížení na pozemky do oken staveb fakticky nemožné. Takové vypořádání se s námitkami žalobce je však dle soudu zcela nedostatečné. Dle 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění správního rozhodnutí uvedou důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků. V napadeném rozhodnutí jsou ovšem uvedeny pouze obecné formulace, které nejsou opřeny o žádné konkrétní skutečnosti a hodnocení zjištěného skutkového stavu. Rovněž napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou zmínku o skutečnosti, že stavebníci v rámci stavebního řízení navrhovali opatřit skla oken neprůhlednou průsvitnou fólií a zvýšení zdi tvořící oplocení sousedících pozemků. S tímto návrhem účastníků se nevypořádal žalovaný žádným způsobem. Uvedené závěry žalovaného jsou tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tato nepřezkoumatelnost však dle názoru soudu není důsledkem laxního přístupu správního orgánu k odůvodnění jeho názorů, ale je zapříčiněna výše uvedeným právním názorem žalovaného, že předmětné skutečnosti nespadají vůbec do jeho kompetence. Uvedený nedostatek napadeného rozhodnutí je tedy dle soudu přímým důsledkem výkladu kompetencí správních orgánů v rámci stavebního řízení, učiněného žalovaným v rozporu se zákonem.

6 Pokračování 6 15Ca 154/2009 S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a vrátil mu věc k dalšímu řízení ( 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení bude pak správní orgán podle 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Ohledně prvoinstančního rozhodnutí soud nerozhodoval, neboť uvedená nezákonnost se týká pouze napadeného rozhodnutí. Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši ,-Kč, která se skládá z částky 2 000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 6 300,- Kč za tři úkony právní služby po 2 100,- Kč poskytnutých zástupcem Mgr. Vlastimilem Loučkem (převzetí věci, podání žaloby a účast na jednání dne podle 7, 9 odst. 3 písm. f) a 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.) a z částky 900,- Kč za s tím související tři režijní paušály po 300,- Kč, z částky 655,- Kč jako náhrady za jízdní výdaje za cestu k jednání soudu z Loun a zpět, částky 600,- Kč jako náhrady za promeškaný čas (podle 14 vyhlášky 177/1996 Sb. za šest půlhodin) a částky 1 691,- Kč odpovídající DPH z uvedených částek kromě soudního poplatku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ústí nad Labem dne 27. dubna 2011 Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu