Moravští Lucemburkové z pohledu antropologie

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE Moravští Lucemburkové z pohledu antropologie Bakalářská práce Marek Škoda Vedoucí práce: RNDr. Robin Pěnička, Ph.D. Brno 2018

2 Bibliografický záznam Autor: Marek Škoda Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav antropologie Název práce: Studijní program: Moravští Lucemburkové z pohledu antropologie Antropologie Studijní obor: Antropologie Vedoucí práce: RNDr. Robin Pěnička, Ph.D. Akademický rok: 2017/2018 Počet stran: 73 Klíčová slova: Morava; Lucemburkové Jošt Lucemburský, Prokop Lucemburský; antropologie; pohřební ritus

3 Bibliographic Entry Author: Marek Škoda Faculty of Science, Masaryk University Department of Anthropology Title of Thesis: The Anthropology of Moravian Luxembourg Degree Programme: Anthropology Field of Study: Anthropology Supervisor: RNDr. Robin Pěnička, Ph.D. Academic Year: 2017/2018 Number of Pages: 73 Keywords: Moravia, Luxembourg dynasty Jobst of Luxembourg, Prokop of Luxembourg, anthropology; funeral rite

4 Abstrakt Předkládaná práce pojednává o moravské lucemburské sekundogenituře z historickoantropologického pohledu. V práci se pokoušíme na základě dostupných pramenů popsat tělesné vlastnosti prozkoumaných ostatků markraběte Jošta Lucemburského a markraběte Prokopa Lucemburského. Antropologické poznatky jsou doplněné o historické zprávy ostatních příslušníků moravsko-lucemburské rodové linie (Jan Jindřich, Jan Soběslav, Jan z Moravy), jejichž kosterní pozůstatky nebyly doposud nalezeny. Na příkladu pohřebního ritu moravských markrabat lucemburské dynastie se autor snaží prokázat významné postavení moravských panovníků, které se v mnoha aspektech neliší od ostatních vládců vrcholně středověké Evropy.

5 Abstract This thesis deals with the Moravian Luxembourg secundogeniture from the historical and anthropological point of view. In the work, we try to describe the physical properties of the researched skeletal remains of Margrave Jošt of Luxembourg and the Margrave Prokop of Luxembourg based on available sources. Anthropological findings are complemented by historical reports aboth other members of the Moravian-Luxembourg family line (Jan Jindřich, Jan Soběslav, Jan z Moravy) whose skeletal remains have not yet been found. On the example of the funeral ritual of the Moravian margraves of the Luxembourg dynasty, the author tries to prove the significant position of the Moravian rulers, which in many aspects do not differ from other rulers of the Upper Middle Age Europe.

6

7 Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce RNDr. Robinu Pěničkovi, Ph.D. za jeho cenné rady, ochotu a trpělivou pomoc se vším, co bylo pro vytvoření této práce důležité. Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím informačních zdrojů s využitím informačních zdrojů uvedených v seznamu literatury. Brno 17. května Marek Škoda

8 Obsah 1 Úvod Cíle a metody práce Morava v době vlády Lucemburků Nástup Lucemburků na český trůn Morava v době nástupu Lucemburků na český trůn Moravští Lucemburkové Jan Jindřich Lucemburský Potomci Jana Jindřicha Moravské markraběcí války a její následky První moravská markraběcí válka Druhá moravská markraběcí válka Třetí moravská markraběcí válka Konec vlády lucemburské dynastie na Moravě Tělesné vlastnosti moravských Lucemburků Historie výzkumu tělesných ostatků moravských Lucemburků Jošt Lucemburský Zachovalost kosterních pozůstatků Lebka Chrup Postkraniální skelet Odhad pohlaví, věku a výšky postavy Patologie a zdravotní stav Tělesné vlastnosti a podoba markraběte Jošta Pohřební ritus Jan Soběslav Lucemburský Pohřeb a tělesné ostatky Jana Soběslava Prokop Lucemburský Zachovalost kosterních pozůstatků

9 Lebka Chrup Postkraniální skelet Odhad pohlaví, věku a výšky postavy Patologie a zdravotní stav Tělesné vlastnosti a podoba markraběte Prokopa Pohřební ritus Jan z Moravy Pohřeb a tělesné ostatky Jana z Moravy Záměna s Janem Soběslavem Moravští Lucemburkové z pohledu antropologie shrnutí poznatků o tělesné stavbě Společné znaky Lucemburků Společné znaky markrabat Jošta a Prokopa Pohřební ritus a pohřebiště moravských Lucemburků Závěr Seznam důležitějších pojmů Medailon autora Seznam použité literatury a zdrojů Seznam editovaných pramenů Seznam internetových zdrojů

10 1 Úvod Předkládána práce se zabývá moravskou větví lucemburské dynastie. Na základě dostupných písemných, historických i antropologických pramenů se zaměřuje na shrnutí dosavadních poznatků o moravské lucemburské sekundogenituře. Tyto poznatky jsou doplněné o historické reálie, tj. stručně popisuje základní informace o obyvatelích, sídlištní struktuře, rozloze a kolonizaci Moravy během 14. století. Důležitou součást práce tvoří popis nástupu Lucemburků na český trůn, kde také můžeme sledovat počátky moravsko-lucemburské rodové linie. Autor se v práci soustředí především na mužské zástupce moravských Lucemburků Jana Jindřicha Lucemburského, Jošta Lucemburského, Jana Soběslava Lucemburského a Prokopa Lucemburského, jejichž život a činy výrazným způsobem ovlivnil historický vývoj ve střední Evropě. Po smrti Jana Jindřicha Morava připadla jeho synům, u kterých brzy došlo k bojům o majetek po zesnulém otci, což odstartovalo jednu z nejvýznamnějších událostí, která zásadním způsobem změnila historický vývoj Moravy. Po úvodním historickém vhledu následují kapitoly, které se věnují souhrnu dosavadních poznatků o jednotlivých členech moravsko-lucemburské dynastie. Bohužel nemáme k dispozici podrobné antropologické zprávy z výzkumu všech příslušníků (primárně z důvodu jejich neznalosti), a proto je většina kapitoly věnována pouze dvěma moravským markrabatům, jejichž tělesné ostatky byly podrobeny detailnímu zkoumání. Kosterní pozůstatky zkoumaných jedinců nám poskytují důležité informace týkající se dědičných znaků, které jsou charakteristické nejen pro moravskou větev, ale i pro celou dynastii Lucemburků. V následující části autor shrnuje získané poznatky a věnuje se problematice pohřebního ritu, včetně popisu hrobek, které byly objeveny v lucemburských kostelech v Brně. Popis pohřebního ritu je zaměřen nejen na větev moravských Lucemburků společně, ale také na specifiky každého příslušníků této rodové větve zvlášť. V závěru práce autor shrnuje získané historicko-antropologické poznatky z dosavadního výzkumu moravských Lucemburků a informace obsažené v této práci proto mohou posloužit jako podklad pro budoucí výzkumy. 10

11 1.1 Cíle a metody práce Na základě literární rešerše dostupných historických i antropologických pramenů se cílem bakalářské práce stala historicko-antropologická studie moravské větve Lucemburků. Jednotlivé cíle práce můžeme rozdělit do několika bodů: - Popis tělesných vlastností příslušníků moravské větve Lucemburků Jana Jindřicha Lucemburského a jeho synů Jošta, Jana Soběslava a Prokopa - Shrnutí poznatků o tělesné stavbě a podobě moravských Lucemburků a jejich srovnání s ostatními příslušníky lucemburské dynastie - Popis pohřebního ritu moravských Lucemburků v kontextu pohřbívání panovníků ve vrcholném středověku 11

12 2 Morava v době vlády Lucemburků Morava ve středověku zabírala okolo 22 tis. km 2. Z dnešního pohledu se nejedná o velké území, ale na středověké poměry měla Morava poměrně značnou rozlohu. Kolem roku 1400 zaujímala Morava asi dvě pětiny plochy Čech ( km2) a celkovou rozlohou nepřevyšovala ani území Slezska ( km2), které bylo v tomto období rozděleno na řadu menších vévodství. Menší rozlohu než Morava měly pouze Horní (5000 km2) a Dolní Lužice (9000 km2). Během 12. a 13. století prošla Morava kolonizací spojenou s rozsáhlým mýcením lesů v nížinných oblastech. Podhorské oblasti Jeseníků, Karpat a Beskyd, které se nacházely v nadmořské výšce mezi m byly kolonizovány až v pozdějším období. Díky svému klimatu byla Morava využívána kolonisty především pro zemědělské činnosti, které byly ve vyšších nadmořských výškách značně omezené. Kolonizace oblastí s vyšší nadmořskou výškou byla spojena spíše s pastevectvím (tzv. pasekářská kolonizace). I přes rozsáhlé mýcení bylo množství lesů ponecháno přirozenému růstu a lesy se pro obyvatele staly důležitým zdrojem topiva, stavebního materiálu (příbytky, nábytek, nástroje), potravy a krmiva pro hospodářská zvířata a také byly využívány šlechtou pro sportovní lov (Mezník 1999, 60 62). Mapa 1: Rozsah Českého státu ve 14. století za vlády Lucemburků (podle 12

13 Údaje o počtu obyvatel Moravy ve 14. století jsou rozdílné (Mezník 1999, 65 66; Fialová 1996, 52 53; Boháč 1987, 78). Jaroslav Mezník odhaduje počet obyvatel Moravy na 650 až 750 tisíc (Mezník 1999, 65). Naprostá většina tehdejších obyvatel žila ve venkovských sídlech vesnicích. Okolo roku 1350 představovaly vesnice absolutní většinu větších sídelních center a jejich počet se na Moravě odhaduje na až Vesnice se specializovaly především na zemědělskou a hospodářskou činnost. Menší počet moravského území zabíraly větší sídla městečka. K roku 1350 se jejich počet odhaduje na 55 až 80. Městečka se od vesnic lišila větší velikosti a zejména přítomností základních řemesel (např. kovář, švec, krejčí, řezník, pekař ad.) a vlastními právy (např. právo pořádat trhy). Velkých měst bylo v polovině 14. století na Moravě nejméně. Jejich počet se odhaduje na 33 až 48. Od vesnic a městeček se města odlišovala především svými městskými právy, členitostí (rozdělení do různých částí čtvrtí, předměstí), strukturou vlády a právy občanů měšťanů (Mezník 1999, 63 65, ). 2.1 Nástup Lucemburků na český trůn Po vraždě Václava III. ( 4. srpna 1306) v paláci olomouckého biskupa dochází k vymření legitimní větve Přemyslovců. Před vojenskou výpravou do Polska proti Vladislavu I. Lokýtkovi pověřil Václav III. správou země vévodu Jindřicha Korutanského ( ), který byl manželem Václavovy starší sestry Anny Přemyslovny. Nejvhodnějším adeptem na svatováclavský trůn se tak stal právě on (Šmahel a Bobková 2012, 21 22). Římský král Albrecht I. Habsburský ( ) chtěl ovšem na trůn dosadit svého syna Rudolfa ( ). Česká prokorutanská šlechta se odvolala na princip dědičnosti ve prospěch Jindřicha, ale Albrecht svou výpravou do Čech stáhl na svou stranu většinu místní šlechty a donutil Jindřicha k odchodu z Čech. Rudolfovi tak nic nestálo v cestě a roku 1306 byl zvolen českým králem (Šmahel a Bobková 2012, 22). Po nečekané smrti Rudolfa I. ( 4. července 1307) se Jindřich Korutanský vrátil do Čech. Nebyl však řádně korunován, a navíc nebyl uznán jako právoplatný nástupce ze strany římského císaře. To vedlo ke vzniku mnoha konfliktů nejen mezi šlechtou, ale i duchovenstvem. Situaci se nedařilo uklidnit ani Jindřichu Korutanskému, proti jehož vládě se navíc zvedla vlna odporu (Šmahel a Bobková 2012, 23). V roce 1308 se novým římským králem (od r císařem) stal Jindřich VII. Lucemburský (1275/6 1313). Změna na říšském trůně umožnila české protikorutanské šlechtě nahradit Jindřicha Korutanského za jiného vladaře. Tím se měl stát Jan Lucemburský ( ), syn Jindřicha VII. Lucemburského. Římský císař a král si uvědomoval výhody i nevýhody, které plynuly z dosazení syna na český trůn. Lucemburkové mohli získat rozsáhlé a bohaté území, ale museli učinit řadu nezbytných opatření. V první řadě museli sesadit současného nekorunovaného vládce Jindřicha Korutanského a následně bylo nutné vyřešit spory s Habsburky, kteří také uplatňovali nárok na český trůn (Šmahel a Bobková 2012, 23 25). 13

14 Na prvním setkání mezi Jindřichem VII. a cisterciáckými opaty 14. srpna 1309 v Heilbronnu římský král slíbil, že žádná jiná dívka nebo žena z kteréhokoli cizího národa nesmí se státi královnou v Čechách než Eliška, dcera krále Václava, beze zření na jakoukoli překážku, která by se snad mohla naskytnout (Šmahel a Bobková 2012, 26). Splnil tak jednu z důležitých podmínek dosazení svého syna na český trůn a tím byl sňatek Jana Lucemburského s dcerou Václava II. Eliškou Přemyslovnou. Po dalším setkání s českými šlechtici v Norimberku roku 1310 vyslal Jindřich VII. komisi s úkolem navázat kontakt s nerozhodnými šlechtici a poznat slabá místa korutanského vévody. Jindřich Korutanský byl se situací obeznámen a snažil se zabránit svazku Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským jejím provdáním za bezvýznamného šlechtice. Jeho plán však selhal kvůli Eliščinu útěku z královského dvora (Šmahel a Bobková 2012, 26). Nejdůležitějším jednáním se stal říšský sjezd ve Frankfurtu nad Mohanem v červenci Zasedání mělo právní charakter a řešily se zde tři zásadní otázky: (1) sesazení Jindřicha Korutanského z českého trůnu, neboť vévoda se provinil nesložením lenního slibu a tím se postavil římskému králi; (2) způsob obsazení prázdného českého trůnu se řešil krátce, jelikož u obou stran došlo ke shodě na kandidátovi na uvolněný trůn; (3) sňatek Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou, když bylo odsouhlaseno, že čtrnáctiletý Jan Lucemburský usedne na český trůn. Zasnoubení bylo veřejně oznámeno 25. července Aby úmluva neztratila platnost, muselo ke svatbě dojít do 1. září (Šmahel a Bobková 2012, 27). Ke svatebním obřadům mezi Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou došlo ve dnech 31. srpna a 1. záři Od otce získal Jan Lucemburský České království jako léno a jako český král se společně se svou manželkou vydal do Čech. I přes rozhodnutí sjezdu ve Frankfurtu nad Mohanem se Jindřich Korutanský nehodlal vzdát své vlády, a proto muselo vojsko Jana Lucemburského proniknout do Prahy silou. Jindřich Korutanský nakonec se svou ženou Annou Přemyslovnou opustil Prahu a usídlil se v Korutanech (Mezník 1999, 15; Šmahel a Bobková 2012, 55 57). 2.2 Morava v době nástupu Lucemburků na český trůn Poněkud odlišná byla situace na Moravě, která byla od roku 1309 zastavená Habsburkům za jejich pomoc při tažení Jindřicha Lucemburského do Itálie. Na jednání v Chebu v březnu 1310 došlo mezi habsburskými a lucemburskými diplomaty k uzavření dohody, ve které Habsburkové dobrovolně odevzdají Moravu Lucemburkům. Tímto okamžikem se Jan Lucemburský stal moravským markrabětem (Mezník 1999, 15). V prosinci roku 1310 došlo k finálnímu projednání podmínek přijetí Jana Lucemburského za českého krále s tehdejším pražským biskupem Janem z Dražic ( ). Vznikly dva inaugurační diplomy pro Čechy a pro Moravu. V těchto listinách byly stanoveny závazky Jana Lucemburského vůči české i moravské šlechtě (Šmahel a Bobková 2012, 55 58). V Brně přijal Jan Lucemburský hold od moravské šlechty, 14

15 duchovenstva a královských měst. Teprve tímto okamžikem se stal uznaným a právoplatným vládcem Markrabství moravského (Mezník 1999, 16). K vlastní korunovaci nového českého krále došlo 7. února 1311 v bazilice sv. Víta (Šmahel a Bobková 2012, 55 58). Společně s Eliškou Přemyslovnou měl Jan Lucemburský celkem sedm dětí. Markétu (*1313), Jitku (*1315), Václava/Karla (*1316), Přemysla Otakara (*1318), Jana Jindřicha (*1322) a dvojčata Annu a Elišku (*1323) (Šmahel a Bobková 2012, ). Obrázek 1: Potomci Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny (podle Šmahel a Bobková 2012, ). Po smrti Jana Lucemburského ( 26. srpen 1346) se stal českým králem jeho nejstarší syn Václav/Karel, který svému bratrovi Janovi Jindřichovi v roce 1349 udělil Moravu jako královské léno. Tím byla založená rodová větev moravských Lucemburků (Šmahel a Bobková 2012, 76 77). 15

16 3 Moravští Lucemburkové Moravskou větev Lucemburků představují potomci moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího syna Jana Lucemburského a bratra českého krále a římského císaře Karla IV. ( ), a jeho druhé manželky Markéty Opavské (1325/ ), dcery opavského vévody Mikuláše II. Opavského ( ) (Šmahel a Bobková 2012, 154). 3.1 Jan Jindřich Lucemburský Jan Jindřich se narodil 2. února 1322 jako třetí mužský potomek Jana Lucemburského a jeho první ženy Elišky Přemyslovny. Krátce po narození byl pokřtěn v katedrále sv. Víta jménem svého otce Jana a děda Jindřicha. Už od raného dětství byl Jan Jindřich důležitou součástí politických plánů svého otce, který svatbou Jana Jindřicha s dcerou Jindřicha Korutanského Markétou ( ) v roce 1330 připojit Korutany a Tyrolsko k lucemburským državám. (Šmahel a Bobková 2012, ). Po smrti Jindřicha Korutanského ( 2. dubna 1335) došlo k bojům o korutanské dědictví mezi Janem Jindřichem a Ludvíkem Bavorem (1282/7 1347). Jednání mezi soupeřícími stranami se ujal starší bratr Jana Jindřicha Karel, který však do poměrů v Tyrolsku a Korutanech zatím zasáhnout nemohl, bylo nutné zabezpečit ochranu hranic s Rakouskem, a především zabránit tomu, aby se proti Lucemburkům utvořila silná koalice Ludvíka Bavora, Habsburků a nového polského krále Kazimíra III. (Mezník 1999, 36). V květnu 1335 dojednal král Kazimír III. na radu uherského krále Karla Roberta z Anjou (1288/ ) mezi Českým královstvím a Polskem příměří kvůli zvyšujícím se obavám ze vzrůstající moci Habsburků. Po návratu Jana Lucemburského došlo v listopadu 1335 k jednání mezi Karlem IV., Janem Lucemburským a Kazimírem III. ( ) v uherském Vyšehradě. Během jednání se Jan Lucemburský vzdal titulu polského krále a Kazimír III. uznal lenní závislost většiny slezských knížat na Koruně České (Mezník 1999, 37). Současně bylo na jednání uzavřeno spojenectví s uherským králem zaměřené proti Rakousku. I přes prozatímní příměří s Ludvíkem Bavorem bylo na rakouskomoravských hranicích v pohotovosti zemské vojsko. Válka se z rakousko-moravských hranic přesunula do Bavorska, ale k bitvě mezi Janem Lucemburským, který přitáhl na pomoc svému zeti, a Ludvíkem Bavorem nakonec nedošlo. Roztržky mezi Ludvíkem Bavorem a jeho spojencem Otou Habsburským využil Jan Lucemburský a roku 1336 uzavřel dohodu s rakouskými vévody v městě Enns, kde se nejen za sebe, ale i za nepřítomného Jana Jindřicha a Markétu Tyrolskou vzdal nároku na Korutany, zato rakouští vévodové uznali jejich vládu v Tyrolsku, a to včetně těch částí, které měli původně podle dohody s Ludvíkem Bavorem získat (Mezník 1999, 38). Díky všem smlouvám došlo k uklidnění situace v království, navíc pominulo 16

17 nebezpečí ze strany Rakouska (Mezník 1999, 38). 9. září 1340 nechal Jan Lucemburský sepsat testament, kterým rozdělil dědictví mezi své potomky: Dědicem Čech, Horní Lužice a slezských knížectví Jan určil svého nejstaršího syna, Janu Jindřichovi byla vykázána Morava, nejmladšímu synovi Václavovi lucemburské hrabství, léna k němu náležející ve Francii a cla na Rýně (Šmahel a Bobková 2012, 67). Podle testamentu se měl Jan Jindřich stát moravským markrabětem, avšak vládu mu Karel IV. svěřil až později. Důvodem nebyly neshody mezi bratry nebo neschopnost Jana Jindřicha vládnout zemi. Karel IV. chtěl před předáním Moravy bratrovi přesně vymezit její postavení v rámci českého státu a vůči říši (Mezník 1999, 52). Listinou ze 7. dubna 1348 Karel IV. jasně vymezil postavení Moravy jako léna českého krále, a ne léna říšského (CDM VII, č. 775). Na Moravě tak měl vládnout panovník s titulem markrabě moravský, ale ten zemi přijímá lénem od českého krále, a to až po složení lenního slibu poslušnosti. Dalším důvodem opožděné vlády Jana Jindřicha na Moravě byly jeho neshody s manželkou, která Jana Jindřicha v této době obvinila z impotence a vypudila ho z Korutan (v roce 1341 bylo jejich manželství rozvedeno) a nebylo tedy společensky vhodné, aby se za této situace ujal vlády (Mezník 1999, 50 53). Podle kanonického práva byl však Jan Jindřich nadále ve svazku s Markétou a jejich manželství proto i nadále trvalo (Schmidt 2016, 34). Na žádost papeže bylo manželství Jana Jindřicha a Markéty prošetřeno aquilejským patriarchou a biskupem z Churu. K rozvodu dle práva došlo až v létě roku Jan Jindřich se tak mohl znovu oženit, mít legitimní potomky a stát se právoplatným moravským markrabětem. Druhou manželkou Jana Jindřicha se stala Markéta, dcera opavského vévody Mikuláše. Jejich sňatkem byla založena moravská dynastická větev Lucemburků (Mezník 1999, 54 55). Vláda nad Moravou byla Janu Jindřichovi předána Karlem IV. 26. prosince 1349 (Šmahel a Bobková 2012, 77). V udělující listině bylo mimo jiné uvedeno, že kdyby Jan Jindřich nebo jeho dědici zemřeli bez mužských potomků, připadne markrabství českému králi a koruně české, kdyby naopak bez mužských dědiců zemřel Karel nebo jeho nástupci, připadne České království Janovi a jeho mužským dědicům, a to bez volby a se vším příslušenstvím, včetně hrabství lucemburského (CDM VII, č. 980; Mezník 1999, 56). Důležitým bodem v listině bylo rozdělení Moravy na tři lenní části: kromě moravského markraběte se leníky stali olomoucký biskup a opavský vévoda (Mezník 2008,62). Vlády na Moravě se Jan Jindřich ujal v druhé polovině ledna 1350 ve svých 28 letech (Mezník 1999, 163). Do Brna přijel Jan Jindřich společně se svou manželkou Markétou Opavskou, která se stala matkou všech jeho legitimních potomků (Mezník 1999, 166). Po smrti Markéty Opavské v roce 1363 se Jan Jindřich oženil s Eliškou, dcerou těšínského knížete Kazimíra. Sňatek však nebyl nikdy právně legitimizován a po nátlaku papeže a vratislavského biskupa se oba rozloučili. Jan Jindřich se vrátil na Moravu a Eliška zpět do cisterciáckého kláštera v Třebnici (Mezník 1999, 166; Šmahel a Bobková 2012, 154, 719). 17

18 Na svého bratra vyvíjel nátlak i Karel IV., kterému se povedlo dosáhnout míru s rodem Habsburků. Proto byl v roce 1364 dojednán sňatek a Jan Jindřich se oženil s Markétou, dcerou Albrechta II. Habsburského. Markéta byla vdovou po synovi Markéty Tyrolské, první Janovy manželky. Markéta zemřela v roce 1365/1366. Pátou ženou Jana Jindřicha se stala Eliška, dcera hraběte Alberta z Oettingenu (Mezník 1999, ). Mezi Karlem IV. a Janem Jindřichem panovala naprostá důvěra. Karel IV. se mohl plně spoléhat na podporu svého bratra a naopak. Důkazem byl rok 1350, kdy Karel IV. ustanovil Jana Jindřicha správcem království v případě své dlouhodobé nepřítomnosti. Spoléhali na sebe v oblasti vojenské podpory, zahraniční i domácí diplomacie. Jako případný dědic Koruny figuroval ve všech důležitých smlouvách, které se týkaly Českého království. Nadanost Karla IV. v oblasti zahraniční politiky ušetřila Moravu vpádů nepřátelských vojsk, a tak se Jan Jindřich nemusel věnovat zahraniční politice a mohl se soustředit na vnitřní poměry, zvětšování majetku a moci moravského markrabství (Mezník ). Hlavní příjmy Jana Jindřicha plynuly z daní z markraběcích měst a církevních institucí. Dalším zdrojem příjmů bylo clo, mýtné, daně odváděné židy, dary od měst a podíl z těžby zlata a stříbra. Nepravidelným příjmem byla obecná zemská berně, kterou platili poddaní venkované (Mezník 1999, 178). Dle Jaroslava Mezníka byl příjem Jana Jindřicha značný, i když nedosahoval takové výšky jako u jiných evropských panovníků (Mezník 1999, 179). Odhaduje, že v letech, kdy se obecná zemská berně nevybírala, činili roční příjmy minimálně 7000 hřiven a maximálně hřiven v letech, kdy se berně vybírala. Výdaje spojené s chodem markraběcího dvora byly oproti jiným evropským panovníkům nižší díky menší početnosti služebnictva. I výdaje spojené s opravou a zakládáním hradů a klášterů byly oproti výdajům Karla IV. několikanásobně menší, neboť práci hradily výnosy z majetků, které k hradům patřily. Velikost majetku Jana Jindřicha nám může pomoci nastínit například půjčka zlatých Karlu IV. na získání Branibor, nebo listiny týkající se sporů mezi jeho syny o majetek (Mezník 1999, ; Dvořák 1906, ). Za svůj život shromáždil Jan Jindřich značný majetek a ke konci své vlády vlastnil 45 hradů (asi třetina všech moravských hradů), 20 měst (z 50 velkých moravských měst), asi šestinu městeček a desetinu všech vesnic (Mezník 2008, 64). Ve svém testamentu rozdělil majetek mezi své syny tak, aby nenarušil vládu na Moravě a mladší syny neznevýhodnil nejstarší syn získal většinu majetku a titul marchio et dominus Moraviae, mladší potomci pak část markraběcího majetku a titul marchio Moraviae (CDM X, č. 118; Mezník 2008, 64). Jan Jindřich zemřel 12. listopadu 1375 v Brně (Šmahel a Bobková 2012, 155). Místo uložení jeho tělesných ostatků i tělesných ostatků jeho druhé ženy není doposud známé, ale předpokládá se, že se nachází v jednom z brněnských kostelů. Jako velmi pravděpodobné místo posledního odpočinku Jana Jindřicha lze považovat lucemburskou nekropoli u kostela sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně. Bohužel tento předpoklad nelze spolehlivě doložit, 18

19 neboť v nekropoli moravských Lucemburků, kterou Jan Jindřich založil, byly doposud nalezeny pouze ostatky jeho nejstaršího syna Jošta (Dočkalová 1999, ; Los 2018). Obrázek 2: Podoba Jana Jindřicha v triforiu pražské katedrály sv. Víta (podle: Šmahel a Bobková 2012, 153). 3.2 Potomci Jana Jindřicha Nejstarším potomkem Jana Jindřicha byl syn Jan (později s přídomkem z Moravy), který se narodil okolo roku Rok narození je známý díky dokumentu Karla IV., ve kterém se zmiňuje o zhruba dvanáctiletém Janovi (FRB IV, 491; MVB III, ; Schmidt 2016, 34). Přesné datum narození nebylo známé nikomu v Lucemburském rodě, neboť Jan Jindřich zplodil tohoto syny s neznámou ženou. V době Janova narození byl Jan Jindřich stále ženatý s Markétou Korutanskou, jednalo se tedy o levobočka, nelegitimního syna. Narození syna ovšem bylo dobrou zprávou pro celý lucemburský rod a Jan Jindřich byl očištěn od nařčení své údajné impotence (Schmidt 2016, 34 36). Zbylých šest, již legitimních potomků, měl Jan Jindřich se svou druhou ženou Markétou Opavskou. Společně měli tři syny: Jošta, Jana Soběslava, Prokopa, a tři dcery: Kateřinu, Elišku a Annu (Šmahel a Bobková 2012, 809). 19

20 Obrázek 3: Potomci Jana Jindřicha a Markéty Opavské (podle: Šmahel a Bobková 2012, ). Jan Jindřich zemřel v polovině listopadu 1375 po pětadvacetileté vládě. Svým synům zanechal bohaté dědictví (Jan 2012, 11). Za svého života nechal Jan Jindřich sepsat postupně několik testamentů, které měli po jeho smrti zajistit náležité rozdělení majetků mezi jeho legitimní syny. Existenci prvního testamentu z roku 1363 dokládá pouze potvrzení Karla IV. V případě druhého testamentu z roku 1366 se opět nedochoval originální dokument, ale vlastní text testamentu je obsažen v listinách Karla IV. Originál třetího a posledního testamentu z roku 1371 se dochoval společně se dvěma potvrzeními Karla IV. (CDM X, č. 118; Mezník 1999, 199). Poslední testament se od předešlých dvou lišil výčtem majetků, který měl po smrti Jana Jindřicha připadnout Janu Soběslavovi a Prokopovi. Tento testament byl potvrzen 42 příslušníky nejvýznamnějších panovnických rodů a Jan Jindřich se tímto dokumentem snažil zajistit, aby po jeho smrti nedocházelo k bojům mezi bratry o dědictví. Patřičná část poslední vůle byla věnována otázce nástupnictví a majetku v případě smrti jednoho ze synů. Smrtí Jošta se dalšími nástupci měli stát v nepřítomnosti legitimního mužského dědice druhorozený Jan Soběslav a jeho potomci. Kdyby se stejná situace týkala Jana Soběslava, tak by vláda připadla Prokopovi a jeho legitimním mužským potomkům. Pokud by i Prokop zemřel bez legitimního mužského dědice, tak by se moravským markrabětem stal český král. Dědictví majetků podléhalo jinému systému. Jošt a jeho mužští potomci měli zdědit majetek v případě smrti Jana Soběslava a Prokopa. Prokop a jeho mužští dědici měli získat majetek Jana Soběslava a jeho mužských dědiců v případě jejich smrti a naopak. Dcerám Jana Jindřicha bylo vyplaceno věno a v případě smrti některého z jejich bratrů neměly dědičný nárok na vládu na Moravě. Všichni mužští potomci Jana Jindřicha, bratři Jošt, Jan Soběslav i Prokop, nakonec zemřeli bez legitimních mužských potomků a Markrabství moravské připadlo podle testamentu Jana Jindřicha po jejich smrti zpět českému králi (Mezník 1999, ). 20

21 Mapa 2: Dělení majetku mezi syny Jana Jindřicha podle jeho testamentu z roku 1371 (upraveno podle: Mezník 1999, 217). 3.3 Moravské markraběcí války a její následky Po smrti Jana Jindřicha ( 12. listopadu 1375) se vlády na Moravě ujal jeho nejstarší syn Jošt. Za přítomnosti Karla IV. udělil Václav IV. Joštovi v lénu Markrabství moravské (CDM XI, č. 12, 13, 14). Mladší bratři Prokop a Jan Soběslav podle testamentu svého otce zdědili značný majetek a směli používat titul markrabě. Vše ovšem za podmínky, že Joštovi složí lenní slib. Markrabě Jošt respektoval odkaz svého otce a pokračoval v nastavené formě vlády (Mezník ) První moravská markraběcí válka Po smrti Jana Soběslava ( 30. října 1380) dochází ke konfliktu mezi Joštem a Prokopem (Mezník 1999, 223; Schmidt 2013, 39; Schmidt 2016, 14). Konflikt se týkal majetku, který měl podle testamentu Jana Jindřicha v případě smrti Jana Soběslava získat Prokop. Během roku 1381 začaly první spory mezi oběma markrabaty. O sporech, které vyvrcholily otevřenou válkou, máme celkem málo informací (Schmidt 2016, ). Během bojů byl poškozen augustiniánský klášter v Brně a jako náhradu za utržené škody mezi oběma markrabaty ze strany šlechty 21

22 daroval Prokop klášteru louku (Mezník 1999, 223). Mírová jednání se konala v roce 1382, kdy se Jošt zavázal, že se ve sporu s Prokopem podřídí výroku Václava IV., rakouského vévody Albrechta III. a míšeňského markraběte Viléma (CDM XI, č. 258; Mezník 1999, 223). Mezi markrabaty došlo k rozdělení majetku, kdy Prokop získal větší část majetku po otci, a navíc mu musel Jošt zaplatit hřiven. Po uzavření míru došlo k výraznému zlepšení spolupráce mezi oběma markrabaty a upevnění moci Lucemburků na Moravě (Mezník 1999, 224) Druhá moravská markraběcí válka Období spolupráce mezi Joštem a Prokopem trvalo až do počátku 90. let 14. století, kdy se ve Svaté říši římské střetly dvě mocenské aliance. Členy první aliance byli král Václav IV., moravský markrabě Prokop a polský král Vladislav Jagellonský. Druhou alianci vytvořili uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt a rakouský vévoda Albrecht III. V uzavřené smlouvě si členové druhé aliance slíbili vzájemnou pomoc a podporu, čímž vzniklo významné spojenectví mezi markrabětem Joštem a jeho bratrancem Zikmundem (Mezník 1999, ). Důvody nového konfliktu mezi moravskými markrabaty souvisí s celkovým společenským a politickým vývojem ve střední Evropě. Významnou roli hrálo i nedodržení smluvních podmínek mezi oběma markrabaty, především ze strany Jošta, který se zdráhal splácet dluhy za předchozí spory s bratrem (Mezník 1999, 249). Přesné datum vypuknutí druhé markraběcí války není známé, ale předpokládá se, že spory mezi bratry vyvrcholily v únoru a březnu V létě téhož roku však dochází v Praze mezi oběma bratry k jednání o míru, ale vzájemné dohody nebylo dosaženo (Mezník 1999, 255). K dalšímu mírovému jednání dochází ve Znojmě v prosinci 1393, kdy se na vojenské spolupráci dohodli Jošt, Zikmund Lucemburský, Albrecht III. a míšeňský vévoda Vilém. Cílem jednání byla ochrana před případným zásahem ze strany krále Václava IV. a jeho bratra Jana Zhořeleckého (Mezník 1999, 257). Ke smíru mezi Joštem a Prokopem měla napomoci také jednání v únoru 1394 v Praze, kdy Prokop slíbil, že se podřídí rozhodnutí míšeňského vévody a norimberského purkrabí (Mezník 1999, 255). K dohodě opět nedošlo, navíc se situace vyhrotila tím, že došlo k uzavření spojenectví mezi markrabětem Joštem a skupinou devíti českých pánů (Mezník 1999, 258). Cílem spolku bylo odstranění Václava IV. z královského trůnu. Král Václav IV. byl v květnu 1394 zajat a odveden z Prahy a markrabě Jošt se stal správcem království. Na pomoc králi přišel jeho nejmladší bratr Jan Zhořelecký, kterému se podařilo po jednáních s únosci krále dohodnout jeho propuštění. Po obsazení Prahy královskými vojsky se Jošt vrátil zpět na Moravu, kde se pokusil o urovnání sporů s Prokopem, králem Václavem IV. a českými pány. Díky aktivitě Zikmunda Lucemburského bylo smíru dosaženo v únoru 1396 (CDM XII, č. 297). Markrabě Jošt vrátil Prokopovi zabavený majetek (CDM XII, č. 295) a s olomouckým biskupem se dohodl na nápravě škod způsobených na církevních institucích 22

23 (CDM XII, č. 340). Míru bylo dosaženo až smlouvou mezi oběma markrabaty, olomouckým biskupem a moravskými pány sepsanou v roce 1396 (Mezník 1999, ) Třetí moravská markraběcí válka Stejně jako druhá válka mezi markrabaty se ani třetí neomezila pouze na území Moravy. Iniciátory byly stejně jako v předešlých případech markrabě Jošt a markrabě Prokop. Za počátek sporu lze považovat konflikt mezi Joštem a králem Václavem IV. o území Lužice. V únoru 1397 získal Jošt od Václava IV. obě Lužice za podmínky, že v případě jeho bezdětné smrti propadnou Lucembursko, Branibory, Lužice a alsaské fojtství Václavovi IV. a jeho dědicům (Mezník 1999, 268). Brzy však Václav IV. přestal respektovat dohodu s Joštem, navíc se na královu stranu přidal i Prokop. Válka vypukla v listopadu 1398 v Horní Lužici a vyvrcholila vypálením hradu Ronov patřícího spojenci markraběte Jošta. Pozice Jošta na pražském dvoře neustále oslabovala, přicházel o podporu českých i moravských pánů a kvůli neustálým nákladům pro udržení své moci začal zastavovat a rozprodávat svůj moravský majetek (Mezník 1999, ). Za počátek přímé války mezi oběma markrabaty lze považovat rok Původcem nového konfliktu byl markrabě Prokop, který požadoval po olomouckém biskupovi vydání majetku biskupství. Biskup jeho požadavky odmítl a obrátil se k papeži o pomoc (Mezník 1999, ). Do sporu Prokopa s biskupstvím se vložil uherský král Zikmund, který se s papežovým požehnáním přidal na stranu olomouckého biskupa. V lednu 1400 uzavřel Zikmund, markrabě Jošt, biskup Jan Železný a dvanáct českých pánů smlouvu o společném postupu proti Prokopovi (CDM XIII, č. 5). V letech 1400 až 1402 dochází na Moravě k četným vojenským střetům a obsazování měst. Uherský král Zikmund postupně obsazuje celé Čechy. Václav IV. i markrabě Prokop se Zikmundovu postupu snaží zabránit, ale jsou postupně oba zajati (Mezník 1999, ). V září 1402 se proti Zikmundovi obrátil jeho spojenec markrabě Jošt. Odsoudil Zikmundovy činy a vyzval české pány, aby se postavili Zikmundovi a osvobodili Václava IV. a Prokopa. Definitivní rozchod Zikmunda a markraběte Jošta způsobilo jmenování Albrechta III. jako nového nástupce Zikmunda v Uhrách v případě jeho bezdětné smrti (Mezník 1999, ). Jošt následně uzavřel se Zikmundem smír, podílel se na propuštění Václava IV. i svého bratra Prokopa ze zajetí. Po návratu Václava IV. byly České země postupně dobývány zpět a Zikmund byl nucen vrátit se do Uher. Ke konečným bojům došlo v roce 1404 u Znojma, kde bylo Zikmundovo vojsko odraženo spojenými oddíly českého krále, markraběte Prokopa i markraběte Jošta. V listopadu 1404 došlo k uzavření příměří mezi českými a uhersko-rakouskými vojsky a Jošt slíbil, že se podřídí výrokům Václava IV. (CDM XIII, č. 333). Situace na Moravě se uklidnila, markrabě Jošt získal do svého držení město Znojmo a v roce 1405 uzavřel mír s uherským králem Zikmundem (CDM XIII, č. 367). Po uzavření míru byl ze zajetí propuštěn Joštův bratr, mar- 23

24 krabě Prokop (Mezník 1999, ). Po urovnání sporů se postupně zvyšoval vliv a postavení markraběte Jošta na královském dvoře. Díky vzájemným kontaktům s králem Václavem IV. nabýval značného majetku a území (Mezník 1999, ). Stále však docházelo k bojům na hranicích Moravy a k útokům loupeživých družin. K míru a vzájemné pomoci mezi markrabětem Joštem a dočasným vládcem Rakouska Leopoldem Štýrským došlo až ke konci roku 1406 (CDM XIII, č. 450). O rok později byla vytvořena nová mírová dohoda, ve které se markrabě Jošt zavazoval trestat šlechtice, kteří by napadli Rakousko (CDM XIII, č. 489). Došlo k obnovení zemských soudů v Brně a Olomouci, a tím k vyřešení právní situace na Moravě (Mezník 1999, ). 3.4 Konec vlády lucemburské dynastie na Moravě Po smrti českého krále Jana Lucemburského ( 26. Srpna 1346) reprezentovali lucemburský rod jeho dva synové římský císař a český král Karel IV. a moravský markrabě Jan Jindřich, který se stal zakladatelem lucemburské sekundogenitury na Moravě. Jeho synové však zemřeli bez legitimních následníků. Jediným potomkem mužské části moravské větve Lucemburků byl syn Prokopa, Jiří. Jednalo se však o "levobočka", nelegitimního potomka, který nastoupil mnišskou dráhu a zemřel zřejmě roku 1457 v Augsburgu (Šmahel a Bobková 2012, 718). Po Joštově smrti v roce 1411 se proto Morava, podle testamentu Jana Jindřicha, vrátila zpět do držení českého krále Václava IV. (Chocholáč a Malíř 2002, 565). Během roku 1411 Václav IV. jmenoval moravského zemského hejtmana pro správu území. V roce 1412 byl uzavřen nový zemský mír (tzv. landfrýd), který měl po smrti markraběte Jošta zajistit pokoj na Moravě. Přesto mír nezabránil loupeživým aktivitám bojových družin, které se utvořili během bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Situace se dále vyostřovala i díky šíření husitského hnutí (Mezník 1999, ). Po smrti Václava IV. ( 1419) se českým králem a moravským markrabětem stal jeho bratr Zikmund Lucemburský (Šmahel a Bobková 2012, 708). Jeho vladařské povinnosti a spory s husity způsobily, že Zikmund neměl čas soustředit se na situaci na Moravě. Spoléhal se proto na pomoc svého zetě, Albrechta II. Habsburského, kterému nakonec v říjnu 1423 daroval Markrabství moravské se vším příslušenstvím a všemi právy. Tímto dnem skončila vláda lucemburského rodu na Moravě (Mezník 1999, ). 24

25 4 Tělesné vlastnosti moravských Lucemburků Studium tělesných vlastností moravské lucemburské sekundogenitury je omezené díky neznalosti všech tělesných ostatků této rodové větve. K dnešnímu dni máme detailní popis tělesných ostatků pouze markraběte Jošta Lucemburského a jeho bratra Prokopa Lucemburského, jejichž kosterní pozůstatky byly nalezeny v hrobkách kostelů, které založili. O ostatních členech rodu, především markraběte Jana Jindřicha Lucemburského a jeho manželek, nemáme k dispozici antropologické hodnocení, neboť jejich tělesné ostatky se doposud nepodařilo nalézt. Z písemných pramenů se přesto dovídáme, že místo jejich posledního odpočinku musíme hledat v místě rodové moravsko-lucemburské nekropole v kostele sv. Tomáše v Brně. V následující kapitole se proto detailně věnujeme pouze tělesným vlastnostem obou markraběcích bratrů, o nichž máme poměrně bohaté informace. Osudy, tělesné vlastnosti a podoba ostatních členů moravské lucemburské sekundogenitury poté vychází z dostupných historických, antropologických a ikonografických pramenů. Jan Jindřich Lucemburský se stal během svého života fundátorem několika kostelů a klášterů. Mimo jiné založil augustiniánský klášter s kostelem sv. Tomáše, který se měl stát rodovým pohřebištěm moravských Lucemburků (CDM VIII, č. 7). Podle dobových zvyklostí lze pokládat tuto rodovou hrobku i za místo posledního odpočinku markraběte Jana Jindřicha, tedy fundátora, a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Bohužel nebylo jeho tělo i tělo Markéty Opavské v prostoru kostela označeno a nález případných kosterních pozůstatků nelze spolehlivě připsat moravskému markraběti. Jelikož nemáme k dispozici spolehlivě určené tělesné ostatky markraběte Jana Jindřicha nelze provést podrobný popis a analýzu jeho tělesné stavby (Dočkalová 1999, ; Schmidt 2016, 195). V kostele sv. Tomáše byly nalezeny a spolehlivě identifikovány pouze kosterní pozůstatky jeho nejstaršího syna, markraběte Jošta Lucemburského. Tělo nejmladšího syna, markraběte Prokopa Lucemburského, bylo uloženo v chóru kostela Nejsvětější Trojice v Králově Poli, kam se po svém propuštění z vězení sám uchýlil (Vlček 2000a, 283; Chocholáč a Malíř 2002, ; Schmidt 2016, 195; Dvořák 1906, 138). Třetí bratr, markrabě Jan Soběslav Lucemburský, zemřel v říjnu 1380, ale více informací o příčině jeho úmrtí a místě uložení jeho těla nelze z důvodu nekompletnosti historických pramenů přesně určit. Za místo jeho posledního odpočinku lze považovat rodinnou hrobku v kostele sv. Tomáše, nebo v hrobce v kostele Nejsvětější Trojice v Králově Poli (Schmidt 2016, ). Navíc byl až do nedávné doby zaměňován za svého nevlastního bratra Jana z Moravy, jehož tělo bylo po jeho úmrtí uloženo do společné hrobky s biskupem Mikulášem Lucemburským v kostele v italském Udine (Chocholáč a Malíř 2002, 580; Schmidt 2016, ;RIS XVI, 84). K antropologické analýze proto máme k dispozici pouze tělesné ostatky markraběte Jošta a 25

26 markraběte Prokopa. Následující část se tak věnuje osteobiografii těchto dvou moravských panovníků. Při popisu tělesných vlastností vycházím primárně z publikovaných zpráv o antropologickém průzkumu kosterních pozůstatků Jošta Lucemburského (Dočkalová 1999, ; Dočkalová 2001, 79 84; Dočkalová 2003, ; Štěpán 2002, ) a Prokopa Lucemburského (Vlček 2000a, ). Hodnocení tělesných vlastností se zaměřuje na zachovalost kosterních pozůstatků, jejich kompletnost, stav zachovalosti chrupu a na výskyt zranění a projevů onemocnění. Doposud publikované výsledky jsou doplněné o nové poznatky týkající se především rekonstrukce podoby markraběte Jošta. V závěru kapitoly je shrnutí dostupných informací o tělesných vlastnostech moravských Lucemburků s přihlédnutím k rodově děděným znakům lucemburské dynastie. 4.1 Historie výzkumu tělesných ostatků moravských Lucemburků První detailní záznam o výzkumu hrobu a ostatků markraběte Jošta je datován do října 1752 a je spojen se stavebními úpravami a barokizaci kostela sv. Tomáše. Záznam augustiniánského klášterního archiváře Hermanna Fraye v době výzkumu Joštova hrobu byl doplněný kresbami, detailní zprávou o konstrukci hrobu a zachovalosti kosterních pozůstatků markraběte Jošta (Chocholáč a Malíř 2002, 572; Maráz 2002, 135). Hrob a kosterní pozůstatky markraběte Prokopa byly náhodou objeveny až v roce 1975 při úpravách v kostele Nejsvětější Trojice v Králově Poli (Himmelová 1977, 82 83). Vedením záchranného výzkumu hrobky byla pověřená Dana Cejnková a Zdenka Himmelová. Kosterní pozůstatky markraběte Prokopa byly po vyzvednutí předány k odbornému posouzení antropologům z Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Po základní analýze byly kosterní pozůstatky markraběte Prokopa předány k detailnímu výzkumu Emanuelu Vlčkovi (Vlček 2000a, ). Po ukončení průzkumu hrobky i kosterních pozůstatků byla svolána komise a 21. prosince 1988 byly tělesné ostatky markraběte Prokopa znovu uloženy na původní místo v kartuziánském klášteře v Králově Poli (Vlček 2000a, 280; Štěpán 2002, 595). Detailní výzkum hrobů markraběte Jošta a Prokopa byl opětovně naplánován jako doprovodná akce při přípravě výstavy Moravští Lucemburkové v roce 2000 pořádané Muzeem města Brna. Hlavním cílem bylo doplnit mezery v historii moravských Lucemburků i samotné Moravy. Otevření a zkoumání hrobů markraběte Jošta a Prokopa bylo provedeno v roce 1999 (Dočkalová 2001, 79; Chocholáč a Malíř 2002, 574). Skelety markraběte Jošta a Prokopa byly opětovně prozkoumány pracovníky Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně a následně pracovníky Kriminalistického ústavu Policie ČR v Praze (Chocholáč a Malíř 2002, 578). Archeologický výzkum byl veden Danou Cejnkovou a Irenou Veselovskou (Cejnková Hašek Loskotová 2000, ), antropologický výzkum byl veden Martou Dočkalovou, výzkumy provedené v Praze byly provedeny Hanou Eliášovou (Dočkalová 1999, ; 26

27 Eliášová Dvořák Hlaváček 1999). Po provedeném průzkumu kosterních pozůstatků Jošta i Prokopa byly jejich tělesné ostatky v roce 1999 (Jošt) a v roce 2000 (Prokop) opětovně pohřbeny na svém původním místě markrabě Jošt byl pohřben v rodové hrobce v kostele sv. Tomáše na Moravském náměstí a markrabě Prokop ve své hrobce v kostele Nejsvětější Trojice v Králově Poli. 4.2 Jošt Lucemburský Jošt Lucemburský se narodil v říjnu 1354 (jako rok narození se také uvádí 1351) jako prvorozený syn markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé ženy Markéty Opavské. Jednalo se o výjimečnou, a především politicky významnou událost. Šlo totiž o narození případného dědice českého trůnu, neboť Karel IV. měl v této době pouze dcery a žádného mužského potomka. Jan Jindřich se tak v dynastické důležitosti posouvá před svého bratra Karla IV., což vyústilo v obnovení lenních vztahů Moravy vůči Českému království (Štěpán 2002, 17 18). Listinou z 27. září 1355 se stanovuje, že v případě smrti Karla IV. bez mužských dědiců připadne titul českého krále Janu Jindřichovi a jeho mužským legitimním potomkům (CDM VIII, č. 317). Své dětství prožil Jošt společně se svým nejmladším bratrem Prokopem na Moravě a jeho výchově a vzdělání bylo věnováno značné úsilí (Mezník 1999, 213). V průběhu svého dětství se stal Jošt významnou veličinou v politice Karla IV., jehož prostřednictvím se snažil upevnit svou pozici v Evropě. V roce 1356 Karel IV. dojednal s uherským králem Ludvíkem z Anjou ( 1382) dohodu o budoucím sňatku Ludvíkovy neteře Alžběty s Joštem, což mělo zajistit Joštovo nástupnictví v Uhrách. Úmluva byla roku 1361 obnovena, ale po narození Václava IV. bylo od sňatku upuštěno (Štěpán 2002, 18 20). Podle posledního testamentu Jana Jindřicha z roku 1371 měl Jošt po smrti svého otce získat většinu markraběcích majetků, titul marchio et dominus Moraviae a vládu na Moravě (CDM č. 118; Mezník 20008, 64). Od roku 1372 začal Jošt vystupovat jako moravský markrabě v důležitých listinách nejen po boku svého otce, ale i samostatně. Navíc byla Joštova pozice posílená aktem Václava IV., který formálně uznává Jošta jako spoluvládce Jana Jindřicha i jeho titul (CDM X, č. 150; Mezník 1999, ). Tímto okamžikem vstupuje sedmnáctiletý markrabě Jošt do středoevropské politiky (Štěpán 2002, 32). I přes snahu Jana Jindřicha zabránit sporům mezi bratry o majetek pomocí posledního testamentu z roku 1371 došlo rok po jeho smrti ke sporu mezi markrabětem Joštem, který si přivlastnil majetky dle testamentu náležející Janu Soběslavovi, a jeho mladším bratrem Prokopem, který si nárokoval tentýž majetek (Mezník 2008, 365). Další spory na sebe nenechali dlouho čekat. Kvůli majetku po zesnulém Janu Soběslavovi ( 30. říjen 1380) došlo k prvnímu z mnoha konfliktů mezi markrabětem Joštem a Prokopem, který se neomezil pouze na území Moravy (Mezník 1999, 223; Schmidt 2016, 194). 27

28 Jošt se od svého otce lišil především povahou, která měla také vliv na jeho politiku. V prvních letech vlády postupoval solidárně se svými bratranci. Václavovi IV. pomáhal s diplomatickou činností a Zikmundovi Lucemburskému pomáhal jak politicky, tak vojensky k dosažení uherského stolce. Byl ctižádostivý, toužil po moci, po získání nových území a po předním postavení v rámci lucemburské dynastie (Mezník 2008, 65). Za svého života dosáhl Jošt mnoha úspěchů. Stal se zástavním pánem Kladska, Lucemburska, alsaského fojtství, Braniborska a Dolních Lužic. Od roku 1397 byl markrabětem braniborským a kurfiřtem Svaté říše římské. Dvakrát byl jmenován generálním vikářem pro říšská území v Itálii (Mezník 1999, 209). Na konci svého života byl zvolen římským králem (Jan 2012, 131). Korunovace se však nedožil a zemřel 18. ledna 1411 v Brně (Mezník ). Manželkou markraběte Jošta byla od roku 1372 Alžběta/Eliška Opolská, dcera Vladislava Opolského. Jako jeho druhá manželka je od roku 1374 uváděná Anežka Opolská, sestra jeho první ženy. Jestli byl Jošt ženat dvakrát, nebo pouze jednou, je stále otázkou diskuzí (Mezník 1999, 214). Jisté však je, že podobně jako jeho bratři, nezanechal po sobě žádného legitimního mužského potomka (Mezník 1999, 201). Obrázek 4: Kostel sv. Tomáše v Brně (Foto: Marek Škoda) Zachovalost kosterních pozůstatků Kostra markraběte Jošta byla neúplná a poškozená, pouze lebka byla dobře zachována. Chyběla většina žeber a krátkých kostí. Všechny kosti, kromě lebky, byly silně poškozeny postdepozičními i tafonomickými procesy s četnými traumatickými zásahy (Dočkalová 2003, 282; Štěpán 2002, 698). 28

29 Lebka Lebka markraběte Jošta byla oproti ostatním kostem velmi dobře zachovalá, chyběli pouze 2 zuby, které vypadly, když lebka spadla z hedvábného polštářku, na němž spočívala. Lebka byla středně robustní, středně dlouhá a nízká. Glabella a nadočnicové oblouky byly středně velké, čelní kost byla úzká s lehce zřetelnými hrboly (tubera fontalia). Sutura sagittalis, lambdoidea a sphenooccipitalis byly zcela obliterované, sutura coronalis vykazovala stupeň osifikace 1 4 podle Brocy. Na levé straně mandibuly v blízkosti prvního moláru (M1), byla nalezena cysta, která vznikla následkem infekčního onemocnění. Pravděpodobně jako důsledek zánětu došlo na maxile v blízkosti třetího pravého moláru (M3) k resorpci alveolu. Resorpce kosti, která je výsledkem zánětlivého procesu, byla patrná také mezi kořeny molárů (M1-M3 sin.). Přední část maxily byla výrazně zploštělá v oblasti fossa canina. Obrázek 5: Skelet a lebka Jošta Lucemburského (upraveno podle: Dočkalová 1999, 285; Dočkalová 2001, 80). 29

30 Chrup Chrup se zachoval téměř neporušený. Pouze horní řezáky (I1 dx et sin) vypadly při pádu lebky vlivem postdepozičních procesů. Zubní sklovina byla silně poškozená. Všechny zuby vykazovaly poměrně vysoký stupeň fyziologické abraze a na většině zubů byly patrné okrsky s tmavší pigmentací dokládající úplnou abrazi zubní skloviny až na dentin Postkraniální skelet Zachoval se téměř kompletní skelet dospělé osoby. Z kostí chybí většina žeber, pravá fibula, převážná část levé fibuly a drobné kosti rukou a nohou (obr. 5). Z osové kostry se zachovaly všechny úseky páteře, hrudní kost a zlomky žeber. Celkem se zachovalo 16 obratlů. První krční obratel (atlas) měl zdvojenou pravou fovea articularis superior. Na hrudních obratlech Th6 Th9 byly na těle obratle přítomné osteofyty. Na kraniálních a kaudálních plochách těl obratlů Th6 Th10 a Th12 byly vytvořeny Schmorlovy uzly. Rentgen odhalil výrazné ztenčení kostní tkáně v proximálních částech těl obratlů Th8, Th9 a Th10 dokládající osteoporózu, která dosahovala úrovně I/II. Bederní obratle byly výrazně postmortálně poškozené. U pátého bederního obratle byla navíc patrná asymetrie těla vzniklá v důsledku skoliózy. Z křížové kosti se zachovaly pouze tři obratle, navíc nebyl páteřní kanál zcela uzavřený a vznikla tak spina bifida. Z hrudní kosti se zachovalo manubrium sterni a corpus sterni. Neporušené se zachovalo pouze první pravé žebro. Ze zbylých žeber se zachovaly pouze fragmenty. Z kostí horní končetiny se zachovaly kosti pletence a volné končetiny. Lopatky byly neúplné s četnými posmrtnými zářezy. Klíční kosti byly dobře zachovalé a byly na nich patrné menší osteofyty. Pravá pažní kost byla postmortálně poškozená v oblasti caput humeri a epicondylus medialis. Levá pažní kost byla poškozena v oblasti caput humeri. Na rentgenovém snímku byl patrný ústup medulární dutiny v proximálním směru dosahujícím až k tuberculum majus a tuberculum minus. Kompaktní kost v oblasti epifýz byla ztenčena. Pravá vřetení kost byla postmortálně zlomená a rentgen obou vřetenních kostí ukázal přítomnost Harrisových linií. Také pravá loketní kost byla posmrtně zlomená. Malé osteofyty byly na proximálních a distálních epifýzách loketních kostí. Z kostí dolní končetiny se zachovaly kosti pletence a volné končetiny. Pánevní kosti byly zachovány v celku, ale s vysokým stupněm postmortální abraze, což vedlo k úplné perforaci levé pánevní kosti. Rentgen pánevních kostí prokázal zřetelné prodloužení ve vertikálním směru a poškození, artrotické změny a ztenčení kostní tkáně v oblasti obou kloubních jamek (acetabulum). Levá stehenní kost byla o 15 mm delší než pravá. Vzniklou asymetrii markrabě Jošt kompenzoval postavením těla, což se projevilo na prvním křížovém obratli a na skolióze 30

31 bederní části páteře. Artrotické změny byly pozorovány na caput femoris pravé stehenní kosti a na condylus lateralis levé stehenní kosti. Na rentgenovém snímku stehenních kostí byly patrné Harrisonovy linie a dřeňová dutina dosahovala nad trochanter minor. Malé dutiny ve spongióze byly v oblasti collum femoris a trochanter major. Tibie byly postmortálně poškozené. Na rentgenovém snímku byly patrné Harrisovy linie lokalizované na obou kostech. Z fibuly se dochoval pouze zlomek levé kosti. Obrázek 6: Některé z variet na kostře Jošta Lucemburského a) oploštění přední strany maxily; b) kostěný lem kolem alveolárního výběžku mandibuly; c) zdvojená kloubní ploška atlasu (fovea/facies articularis superior bipartita); d) spina bifida křížových obratlů; e) laminární ostruhy na obratli Th7; f) artrotické změny na facies articularis tuberculi costae (upraveno podle Dočkalová 2001, 80 81). 31

32 4.2.2 Odhad pohlaví, věku a výšky postavy Pohlaví zkoumaného jedince bylo odhadováno podle lebky a pánevních kostí (Příloha 1, Příloha 2). Obě pánevní kosti byly vysoké a úzké; sulcus praeauricularis chyběl, angulus subpubicus měl rozpětí 45-60, corpus ossis ischii byl široký a lopata kyčelní byla středně široká. Hodnota sexuálního indexu (0,74) určila pohlaví jedince jako mužské. Také na lebce pozorujeme rozvoj znaků, který je charakteristický pro mužské pohlaví. Tento předpoklad potvrdil i vypočítaný index sexualizace (0,33), který spadá do mužských hodnot. Změny na kostech a zubech nasvědčují, že jedinec zemřel ve věku let, pravděpodobněji v druhé polovině zmíněného intervalu. Degenerativní změny na kostech indikují také vyšší věk. Podle osifikace lebečních švů byl věk odhadnut na let. K určení věku podle zubů byly použity metody podle Gustafsona (1977) a Killiana (1981) s upravenými výpočty podle Pilin-Šturmankina (1987). Celkové hodnocení odhadlo zubní věk na 62 ± 5 let především na základě vzorků odebraných z prvního a druhého řezáku mandibuly. Pro určení kostního věku byla použita kombinovaná metoda podle Szilvássy, Kritscher (1990). Podle této metody byl kostní věk odhadován v intervalu let (věková kategorie V). Věk byl dále odhadován podle strukturálních změn na stydké kosti podle metody Neméskery, Harsányi, Acsádi (1960). Podle této metody byl věk odhadnut na let. Stupeň osifikace štítné chrupavky odhadoval věk na let (všechny použité metody cit. in Dočkalová 2003, 287). Věkové změny na kostech i zubech dokládají, že muž zemřel ve věku mezi 50 až 60 lety, s největší pravděpodobnosti ve druhé polovině intervalu. Degenerativně produktivní změny kostí navíc indikují spíše vyšší věk. Výška postavy byla odhadnuta a vypočtena z rozměrů dlouhých kostí pomocí několika metod (např. Breitinger 1937, Pettener et al. 1980, Novotný 1980 ad.). Z naměřených údajů vyplývá, že markrabě Jošt Lucemburský měřil okolo 183 cm a byl vysoké postavy (Dočkalová 2003, 287) Patologie a zdravotní stav Na kosterních pozůstatcích markraběte Jošta bylo nalezeno několik patologických projevů nemocí. K degenerativně produktivním změnám, které souvisí s pokročilejším věkem, lze započítat artrotické změny několika kloubů. Deformační artróza (arthrosis deformans) byla zjištěna v oblasti kyčelního kloubů v acetabulu i na caput femoris pravé dolní končetiny, dále v oblasti levého kolene na laterálním kondylu levé stehenní kosti a artrotické změny pozorujeme také na kloubních ploškách žeber. Deformační artróza představuje nezánětlivé onemocnění kloubů nejasné etiologie. Má vleklý průběh a někdy trvá i celá desetiletí. Na základě zvýšeného opotřebení kloubů s výskytem artrózy lze odhadnout druh aktivity postiženého, příp. i jeho 32

33 zaměstnání (Horáčková Strouhal, Vargová 2004, 53 54). V případě markraběte Jošta, i s přihlédnutím k postiženým kloubům, lze předpokládat aktivity spojené s jízdou na koni a způsobu života odpovídajícího nejvyšší společenské vrstvě. Levá stehenní kost byla o 15 mm kratší než kost pravé strany. Vzniklou asymetrii, která byla patrně lehce patrná za života, markrabě Jošt kompenzoval postavením těla. To se projevilo skoliotickými změnami na prvním křížovém a na pátém bederním obratli. Na rentgenových snímcích dlouhých kostí končetin byly patrné tzv. Harrisovy linie (growth arrest lines). Jedná se o zesílení trámců spongiózní kosti metafýzy v oblasti tibie, femuru a radia. Výskyt Harrisových linií souvisí se zpomalením nebo s celkovou zástavou růstu v období zátěže organismu (nemoc, hladovění, špatná výživa, zvýšená tělesná námaha). Ve skutečnosti je však výskyt těchto linií dokladem zrychleného růstu po skončení působení zátěže (Horáčková Strouhal Vargová 2004, 165). Na kosterních pozůstatcích markraběte Jošta byly tyto linie patrné, a lze tudíž předpokládat, že v období svého růstu prodělal nějakou silnou stresovou situaci (Chocholáč Malíř 2002, ) Tělesné vlastnosti a podoba markraběte Jošta Markrabě Jošt Lucemburský zemřel ve věku mezi 50 až 60 roky a byl poměrně vysoké postavy (asi 183 cm). Byl poměrně robustní tělesné stavby se silně vyvinutou muskulaturou. Joštova lebka byla středně velká, středně dlouhá a nízká. Nízký obličej nesl širší nos a vysoké očnice, na horní čelisti bylo patrné rodové oploštění (Chocholáč a Malíř 2002, 578). Během svého života trpěl markrabě Jošt lehkou skoliózou, která patrně vznikla v důsledku asymetrie stehenních kostí, kterou kompenzoval mírně vybočeným držením těla. Vzniklá asymetrie se na pohybu markraběte Jošta pravděpodobně nijak neprojevovala (Dočkalová 2001, 84). Okolnosti smrti markraběte Jošta Lucemburského v roce 1411 kvůli chybějícím pramenům neznáme, ale předpokládá se, že zemřel z přirozených příčin Jak markrabě Jošt vypadal, se dovídáme z několika dochovaných dobových portrétů, např. portrét z Gelnhausenova rukopisu či Památné knihy olomoucké Václava z Jihlavy. Během antropologického výzkumu Joštových kosterních pozůstatků v roce 1999 byl vytvořen sádrový odlitek Joštovy lebky. Ten byl následně odeslán do antropologického ústavu Ruské akademie věd v Moskvě, kde Jelizaveta Veselovskaja vytvořila prostřednictvím plastické rekonstrukce podoby bustu Jošta a výsledný vzhled dotvořila podle dobových vyobrazení (Chocholáč a Malíř 2002, ). Novější a přesnější rekonstrukce podoby markraběte Jošta byla provedena za využití laserového skenování a 3D postupů. V roce 2016 byla vytvořená nová busta markraběte Jošta za využití moderních forenzních postupů. Na tvorbě přesné podoby, a v českém prostředí vůbec první historické osobnosti naší historie, se podílel tým Laboratoře morfologie a forenzní 33

34 antropologie Ústavu antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity pod vedením Petry Urbanové. Na finální vizualizaci podoby a oděvu se podílela Helena Lukášová z Katedry počítačové grafiky a designu na Fakultě informatiky Masarykovy Univerzity (Spilberk, 2016). Obrázek 7: Vyobrazení příslušníků lucemburské dynastie v Památné knize olomoucké Václava z Jihlavy. Zleva: Václav IV., císař a král Karel IV. a markrabě Jošt. Obrázek 8: Rekonstrukce podoby markraběte Jošta podle Jelizavety Veselovské z roku 2000 (vlevo) a podle počítačového modelu z roku 2016 (vpravo) (upraveno podle: Štěpán 2002, XXX a Smutný 2016) 34

35 4.2.5 Pohřební ritus Markrabě Jošt zemřel 18. ledna 1411 ve své rezidenci na hradu Špilberk. Pohřeb se uskutečnil 20. března téhož roku v kostele sv. Tomáše, kde bylo tělo markraběte Jošta uloženo do rodové hrobky (Vlček 2000a, 285). Vlastní hrobové místo bylo označeno a nad místo posledního odpočinku markraběte Jošta byla položena žulová náhrobní deska. Hrobka samotná se nacházela před hlavním oltářem kostela sv. Tomáše a byla zaklenutá cihlovou klenbou (Štěpán 2002, ). Podlaha hrobky byla sestavena z cihel položených do šikmých pásů. Cihlové stěny byly v plné ploše kryty náhrobním kamenem. V delších stěnách hrobky (severní a jižní) byly asi 60 cm ode dna zazděny tři železné tyče, které nesly rakev položenou na dřevěných deskách (Chocholáč a Malíř 2002, ). V našich podmínkách je takovéto uložení rakve na železné tyče neobvyklým úkazem. Nejbližší analogie nacházíme na krakovském Wawelu v panovnické hrobce z přelomu 14. a 15. století. Při pohřbu markraběte Jošta patrně určitou roli hrál vliv jeho manželky Anežky Opolské (Chocholáč a Malíř 2002, 575). Během barokních stavebních úprav klášterního komplexu i kostela sv. Tomáše, byla otevřena také hrobka markraběte Jošta. Vlastní hrob markraběte byla otevřen 25. října 1752 (Štěpán 2002, 698). V hrobce byla vedle samotných tělesných ostatků markraběte Jošta nalezena látka z červeného hedvábí, gotické kování ve tvaru trojlistu (patrně část rakve) a cínově olověná destička s následujícím textem (Vlček 2000a, 285; Maráz 2002, 141; Štěpán 2002, 698): Jodocus, Dei gratia Romanorum Rex electus, semper Augustus, Marchio Brandenburgensis et Moraviae. V překladu: Jošt, z Boží milosti zvolený král římský, vždy vznešený, markrabě braniborský a moravský. Z nalezených tělesných ostatků markraběte Jošta, byla při otevření jeho hrobu nalezena neporušená lebka až na dva prostřední zuby, které zdá se, že vypadly tehdy, když lebka spadla z podušky na zem; dolní čelist se všemi zuby, což je u devadesátníka dosti vzácné; šestnáct obratlů v zachovaném pořadí, obě kosti od ramene k lokti, z nichž jedná má do délky 15 uncií, lidově coulů ; kosti nohou, a to horní 22 uncií dlouhé a dolní 18 uncií. ( ) ostatní kosti ležely v prachu. (Vlček 2000a, 285). Podle zápisu v kronice byly kosterní pozůstatky markraběte Jošta pečlivě shromážděny a uloženy ve svém pořadí na nová prkna. (Vlček 2000a, 285). Po očištění hrobky a její renovaci bylo tělo markraběte následně opět pohřbeno, a to takovým způsobem, že bylo z úcty uloženo tváří k velkému oltáři, tj. hlavou směrem k chrámovým dveřím a nohama k oltáři. ( ) na příkaz pana preláta přítomní zedníci (hrobku) uzavřeli a přikryli porfyrovým náhrobním kamenem. (Vlček 2000a, 285; Chocholáč a Malíř 2002, 573). V souvislosti s otevřením hrobky markraběte Jošta v říjnu 1752 zaujme zápis v řádové kronice augustiniánského kláštera u sv. Tomáše, kde se píše o nálezu těla jeho otce, tedy markraběte Jana Jindřicha. Podle zápisu v kronice tělo otce, markraběte Jana, laskavého zakladatele, nemohlo být nikde 35

36 nalezeno, a tak se zdá, že je pohřbeno pod hrobkou jeho syna Jošta. (Vlček 2000a, 285). K opětovnému otevření hrobky markraběte Jošta bylo přistoupeno 20. ledna 1999 v souvislosti s připravovanou výstavou Moravští Lucemburkové. Po otevření hrobky bylo zjištěno, že v období od posledního otevření hrobky v roce 1752 byla hrobka patrně ještě jednou, pravděpodobně násilně, otevřena. Neznámé otevření markraběcí hrobky dokládá stav kosterních pozůstatků, které byly v neanatomickém uspořádání a navíc byly v hrobce rozházeny (Štěpán 2002, 699). K neanatomickému uložení kostí mohlo dojít i jinými způsoby. V úvahu přichází manipulace s rakví při opětovném pohřbu v roce 1752 nebo důsledek bombardování Brna v letech 1944 a 1945, kdy byl kostel sv. Tomáše zasažen třemi bombami. Následně se uvolnil strop, který spadl do místa hrobky (Chocholáč a Malíř 2002, 573). Vyloučit nelze i stavební práce související s pokládáním inženýrských sítí v roce 1938 (Loskotová 1999, 162). Při otevření hrobky v roce 1999 byl dokumentován její stav a kosterní pozůstatky markraběte Jošta byly podrobeny detailnějšímu antropologickému rozboru (Dočkalová 1999, ; Eliášová Dvořák Hlaváček 1999). Po provedeném průzkumu byly tělesné ostatky markraběte Jošta 18. března 1999 znovu pohřbeny za přítomnosti představitelů církve, města Brna, odborníků provádějících výzkum a široké veřejnosti na původním místě (Eliášová Dvořák Hlaváček 1999; Štěpán 2002, ). Obrázek 9: Rekonstrukce podoby Joštovy hrobky (Podle: Chocholáč a Malíř 2002, 567). 36

37 Obrázek 10: Dobová kresba s popisem uložení kosterních pozůstatků Jošta v hrobce (upraveno podle: Vlček 2000a, 286). 37

38 4.3 Jan Soběslav Lucemburský Přesné datum narození druhého legitimního syna Jana Jindřicha a Markéty Opavské je díky chybějícím pramenů neznámé, lze však určit přibližný interval narození mezi lety V tomto období nemá císař Karel IV. stále legitimního mužského potomka, který by po něm zdědil trůn a zajistil tak nárok Lucemburků na Českou korunu. Obrací se proto s řešením na svého mladšího bratra Jana Jindřicha (Mezník 1999, 212; Šmahel a Bobková 2012, 710). Oba bratři mezi sebou uzavírají dohodu o uzavření sňatku mezi dcerou Karla IV. Eliškou s jedním ze synů Jana Jindřicha. Prvorozený syn Jošt byl v této době již zasnoubený s neteří uherského krále Ludvíka Velikého, proto se dalším kandidátem stal druhorozený syn Jan Soběslav. Na rozdíl od Jošta a Prokopa, kteří byli vychovávání na Moravě, strávil Jan Soběslav celé své dětství a mladí na císařském dvoře, což bylo součástí dohody o sňatku. Dohoda však pozbyla platnosti, když se Karlovi IV. narodil syn Václav v roce Ačkoliv k dohodnutému sňatku mezi Janem Soběslavem a Eliškou nedošlo, neposlal Karel IV. svého synovce zpět na Moravu a umožnil mu nadále žít na císařském dvoře, kde získal vzdělání a mnoho politických zkušeností při správě země (Mezník 1999, 213; Štěpán 2002, 19 20; Šmahel a Bobková 2012, ). Jako druhorozený syn Jana Jindřicha byl Jan Soběslav uveden v testamentu svého otce. Na rozdíl od svého staršího bratra byl majetkově znevýhodněn. Se svým mladším bratrem Prokopem proto získal nejen titul markrabě moravský, ale i značné majetky na Moravě (Šmahel a Bobková 2012, ). Po smrti svého otce získal převážně majetky ležící na jižní Moravě (např. hrad Bzenec, Rabštejn u Mohelna, Rokštejn u Jihlavy a Tepenec u Šternberka, města Ivančice, Pohořelice, Uherský Brod a Ostroh, městečka Brtnice a Rouchovany a dalších 32 vesnic) (Štěpán 2002, 30; Libor 2012, 100; Čechura a Žůrek 2012, 96). Zděděný majetek obou mladších bratrů si však ihned přivlastňuje Jošt (Šmahel a Bobková 2012, ). Spor mezi bratry je zaznamenán v rozhodčím výroku ze dne 12. ledna Kromě peněžní náhrady měl vydat Jošt Janu Soběslavovi města Bzenec, Hodonín, Ostroh a Drnholec a v případě bojů se Jan Soběslav zavázal podpořit svého bratra. Smlouva měla platit po dobu tří let s možností jejího prodloužení. Oba bratři měli právo od smlouvy kdykoliv odstoupit. V případě odstoupení od smlouvy měl Jan Soběslav povinnost uvedený majetek vrátit. V roce 1377 byla uzavřena nová dohoda, která částečně odpovídala testamentu Jana Jindřicha. Jan Soběslav jménem svým a svých dědiců slíbil poslušnost Joštovi v případě válek a dodržování testamentu. Cílem Jan Soběslava však bylo stát se přímým leníkem českého krále a vymanit se tak z lenní závislosti na bratrovi (Mezník 1999, ). Jméno Jana Soběslava nacházíme v historických pramenech naposledy v listině z května roku 1380 (CDM XI, č. 187) a a jako datum jeho smrti lze považovat 30. říjen Smrt Jana Soběslava se stala jednou ze záminek sporů o majetek mezi Joštem a Prokopem, jež vyústily v 38

39 první moravskou markraběcí válku v roce 1381 (Schmidt 2016, 194). Nejen o první válce máme díky nedostatků historických pramenů málo informací, ale i o detailech smrti a místě uložení kosterních ostatků Jana Soběslava (Dočkalová 2003, 288) Pohřeb a tělesné ostatky Jana Soběslava Jan Soběslav zemřel pravděpodobně 30. října 1380 v Brně. Bohužel nedostatek relevantních pramenů neumožňuje přesnější lokalizaci jeho posledního odpočinku. V úvahu však přichází několik variant, kde by mohl být pohřben. Jako první možnost posledního odpočinku Jana Soběslava lze považovat rodovou hrobku moravských Lucemburků, tedy areál augustiniánského kláštera s kostelem sv. Tomáše, kterou nechal vystavět jeho otec Jan Jindřich. Během barokní přestavby značně poničeného gotického chrámu však jeho ostatky nebyly nalezeny. Ale podobně jako tělesné ostatky jeho otce i matky se mohou nacházet mezi kostrami, které se podařilo v areálu kostela nalézt, ale bohužel se je nepodařilo identifikovat. Druhou možností pohřbu Jana Soběslava může být některý z chrámů, který jako markrabě založil. V této souvislosti přichází v úvahu areál kartuziánského kláštera s kostelem Nejsvětější Trojice v Králově Poli, který spoluzakládal se svým otcem a bratry. Zde také byla v roce 1975 při opravě podlahy nalezena zděná hrobka s kostrou dospělého muže (Himmelová 1977, 82 83). Po podrobném studiu písemných i historických pramenů však byly nalezené kosterní pozůstatky identifikovány jako ostatky bratra Jana Soběslava, moravského markraběte Prokopa, který byl také jedním z fundátorů kostela a kláštera (Vlček 2000a, 283). Jelikož není známé přesné místo posledního odpočinku markraběte Jana Soběslava a také nebyly nalezeny jeho kosterní pozůstatky, nelze se vyjádřit k tělesným vlastnostem Jana Soběslava. Antropologický průzkum potenciálních tělesných ostatků tohoto markraběte je tudíž nadále předmětem diskuzí a budoucího výzkumu. 4.4 Prokop Lucemburský Prokop Lucemburský se narodil v prosinci 1358 jako třetí a nejmladší syn markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé ženy Markéty Opavské. Porod byl pro Markétu obtížný a s vysokou pravděpodobností byl i předčasný. Na předčasný porod usuzujeme podle nepoměru mezi vysokou, robustní postavou a poměrně malou lebkou markraběte. (Štěpán 2002, 19; Vlček 2000a, ). O dětství Prokopa víme poměrně málo. Zatímco jeho starší bratr Jan Soběslav vyrůstal na pražském císařském dvoře on sám a jeho nejstarší bratr Jošt vyrůstali v Brně na Moravě, 39

40 navíc jako nejmladší syn neměl naději na získání vůdčího postavení v rodové hierarchii (Schmidt 2016, 186; Vlček 2000a, 282). Na rozdíl od svých bratrů tak nebyla Prokopova osobnost díky statusu nejmladšího syna tolik politicky významná. V počátcích svého politického života se Prokop objevuje v listinách pouze jako syn nebo dědic markraběte Jana Jindřicha nebo jako bratr Jošta a Jana Soběslava (CDM X, č. 257, 258, 259; Štěpán 2002, 20). První skutečnou příležitost aktivně se účastnit politického jednání získal Prokop v dubnu roku 1375 v Brně, kdy se účastní jednání společně se svým otcem, bratry, strýcem, císařem Karlem IV., a bratrancem Václavem IV., které se týkalo sňatku mezi Zikmundem Lucemburským a princeznou Marií, dcerou krále Ludvíka (Štěpán 2002, 39). Po smrti otce v listopadu 1375 získal na základě testamentu část markraběcího majetku a titul marchio Moraviae (Štěpán 2002, 64). Prokop tak získal hrady Úsov, Bludov, Plankenberg (u Jevíčka) a Napajedla, města Přerov, Litovel a Uničov, městečka Napajedla a Kralice a 38 vesnic, tedy většinu majetku na severní a střední Moravě (Mezník 1999, 201; Mezník 2008, 395). Ze všech zděděných majetků hrál patrně nejvýznamnější roli hrad Bzenec, který Prokop zdědil po smrti svého staršího bratra Jana Soběslava. Markrabě Prokop zde vyřizuje mnoho soukromých a politických záležitostí. Vydává zde několik listin, v nichž odměňuje úředníky spjaté s prostředím hradu a měšťanům uděluje mnoho nejrůznějších práv a výsad (Vítová 2013, ). Díky svému politickému působení se markrabě Prokop nezdržoval pouze na svých državách, ale často cestoval po celém království a do zahraničí. (Vítová 2013, 107; Štěpán 2002, ). Prokop byl významným spojencem svého bratrance, krále Václava IV., a stal v opozici k druhému bratranci, uherskému králi Zikmundovi (Vlček 2000a, 282). Opozice vůči Zikmundovi vedla nakonec ke třetí markraběcí válce, kdy Prokop požadoval vydání biskupského majetku (Mezník 1999, 271). Proti Prokopovi se postavila aliance tvořená Zikmundem, markrabětem Joštem a olomouckým biskupem Janem Železným (Mezník 1999, 275). Zikmundovi se postupně daří ovládnout celé území Moravy a Čech, navíc je zajat nejen český král Václav IV., ale také markrabě Prokop (Mezník 1999, 280, 284). V roce 1405 v Budíně uzavírá markrabě Jošt (za krále Václava IV.) se Zikmundem mírovou dohodu (Jan 2012, 97). Po uzavření míru je propuštěn ze zajetí i markrabě Prokop, který se uchyluje do kartuziánského kláštera v Králově Poli. Dlouhodobé věznění a onemocnění pakosticí (dnou) podlomila Prokopovo zdraví. Markrabě Prokop Lucemburský v tichosti umírá 24. září 1405 a pohřben byl v klášteře v Králově Poli (Mezník 1999, 284; Vlček 2000a, 283). Markrabě Prokop zůstal po celý svůj život svobodný a pokusy o jeho sňatek dvakrát ztroskotaly (Vlček 2000a, 282). Jako jediný ze soudobých Lucemburků zanechal markrabě Prokop mužského dědice, nelegitimního syna Jiřího, který nastoupil duchovní dráhu a stal se mni- 40

41 chem v italském benediktinském klášteře Monte Casino. Jiří (z Moravy) zemřel roku 1457 v německém Augsburgu (Štěpán 20002, 595) Zachovalost kosterních pozůstatků Kosterní pozůstatky markraběte Prokopa Lucemburského byly nalezeny při záchranném archeologickém výzkumu v kostele Nejsvětější trojice v Brně Králově Poli v roce 1975 (Himmelová 1977, 82 83). Při opravě podlahy byla objevena uprostřed lodi zděná hrobka, v níž se nacházela dřevěná rakev s jedním pohřbem. Pohřbený jedinec ležel na zádech s hlavou k západu, s rukama mírně ohnutýma a složenými v klíně. Nalezená kostra byla nekompletní a jednotlivé kosti byly zachovány velmi špatně, zejména lebka (Vlček 2000a, ). Celkově skelet nesl znatelné známky postmortálního poškození a rozpadu vlivem vlhkého prostředí (Dočkalová 2003, 287). Kosterní pozůstatky byly převezeny k ošetření na katedru antropologie Univerzity J. E. Purkyně v Brně, kde je prozkoumala Anna Lorencová (Himmelová 1977, 83), která je následně předala ke zpracování Emanuelu Vlčkovi (Vlček 2000a, 285) Lebka Lebka byla nekompletní. Zcela chyběla horní a střední část splanchnokrania, ze dvou třetin pravá boční stěna neurokrania, část týlní šupiny a levá polovina mandibuly. Z neurokrania se zachovala levá spánková a temenní kost. Z pravé kosti temenní se zachoval pouze 4 cm dlouhý pruh probíhající paralelně se šípovým švem. Z kosti čelní zbylo pouze několik části šupiny. Týlní kost se zachovala téměř kompletní, výjimkou byla část nacházející se pod pravým parietálním hrbolem. Samotné tělo kosti týlní bylo poškozeno v oblasti synchondrózy. Oválné foramen magnum o rozměrech 31 x 28 mm se zachovalo nepoškozené. Cerebrální jámy byly rozkladnými vlivy perforované. Z pravé kosti spánkové se zachovala oblast s pravým processus mastoideus a okolím zevního zvukovodu, šupina se nezachovala. Z kosti klínové se zachovala část pravého velkého křídla při margo sphenoidalis a část pravého processus pterygoideus, Chybějící části neurokrania se působením okolních procesů rozpadly. Z oblasti splanchnokrania se zachovala těla obou maxil s odlomenými čelními výběžky a facies orbitalis i facies nasalis. Infraorbitální oblast byla odlomená, v pravé horní čelisti se zachovalo foramen infraorbitale. Částečně odlomená byla spina nasalis anterior. Alveolární okraj byl druhotně poškozený, a proto se v alveolech nedochovaly řezáky. Canalis incisivus byl v přední části mezičelistní oblasti přerušen. Processus palatinus zůstal zachován, ale patrová kost chyběla. Ze splanchnokránia se zachovaly také obě kosti lícní s poškozenými výběžky. Na lebce se dochovali zbytky černé, suché mumifikované tkáně se zbytky krátkých kaštanových 41

42 vlasů a na přední straně horní čelisti byly krátké kaštanové vousy. Z mandibuly se dochovalo pouze její pravé rameno s výrazným svalovým reliéfem. Lebka Prokopa Lucemburského je krátká, nízká a z pohledu shora ovoidního tvaru. Obličej je středně vysoký s čtyřhranně vysokými očnicemi. Čelo je nízké a široké. Lícní kosti jsou nízké s hlubokými zářezy, širokými hrbolky a silnými jařmovými oblouky. Alveolární oblast je nízká. Přední stěna maxily je pod nosním otvorem plochá a postavena frontálně (ůrodové oploštění). Dolní okraj nosního otvoru je ostrý. Svalový reliéf je nevýrazný. V ušní oblasti se nachází oválně utvořený zevní zvukovod s oválnou pars tympanica. Processus mastoideus je tupý a insicura mastoidea pouze naznačená. Mandibula jedince je velice silná se sesunutým bradovým hrbolem k základně těla. Dolní čelist svírá úhel 123. Zubní oblou jak maxily, tak mandibuly se láme v úseku špičáků. Dochované části lebky byly konzervovány a restaurovány (slepeny). Levá polovina neurokrania byla pomocí čtyř vzpěr spojena s nově sestavenou střední částí obličejové kostry. Aby mohla být čelist připojena k lebce, bylo nutné levou polovinu čelisti rekonstruovat z vosku Chrup Tafonomickými procesy byly poškozené obě čelisti a především dochované zuby, které nebylo možné detailně stomatologicky prozkoumat. Téměř všechny zuby měly odloupnutou sklovinu a rozpraskané korunky. Zubní abraze postihla rovnoměrně všechny zuby a její stupeň odpovídá odhadovanému věku jedince. Na obou čelistech nebyly nalezeny žádné patologické procesy. Obrázek 11: Zubní vzorec markraběte Prokopa (podle: Vlček 2000a, 289). 42

43 Obrázek 12. Lebka markraběte Prokopa v jednotlivých normách (upraveno podle: Vlček 2000a, 533) 43

44 Postkraniální skelet Zachovala se téměř kompletní kostra. Jednotlivé kosti jsou pevné a málo poškozené rozpadem, ale řada drobných kostí (např. čéšky) a části kostí končetin chybí. Z osové kostry se zachovaly obratle, hrudní kost a zlomky žeber. Z páteře se zachovalo pouze 19 obratlů ze všech úseků. Z krční páteře se zachovaly 3 obratle (C3, C4 a C6), z hrudního úseku se zachovaly téměř všechny obratle (Th2 Th12), stejně tak z bederního úseku (L1 L5). Po složení hrudní a bederní páteře byla patrná mírná skolióza vyvolaná nepravidelnou výškou obratlových těl a nerovnou úpravou kloubní plochy křížové kosti. V bederní oblasti byla páteř vyklenutá nalevo a v hrudní oblasti napravo. Na tělech obratlů byly nalezeny osteofyty, osteoporotická ložiska a Schmorlovy uzly. Páteřní kanál mezi křížovými obratli S3 až S5 byl otevřený (spina bifida). Z kostry hrudníku se zachovalo pouze tělo hrudní kosti a zlomky z 23 žeber. Jak na hrudní kosti, tak na žebrech byly nalezeny kostní výrůstky (osteofyty). Kostru horní končetiny tvoří kosti pletence a volné končetiny. Z pletence se zachovali obě klíční kosti, processus coracoideus a acromion pravé lopatky a levá, částečně poškozená, lopatka. Levá klíční kost byla zachována než pravá a na obou klíčních kostech byly patrné stopy artrózy. Pravá kost pažní byla silně poškozena, z hlavice se zachovaly pouze oba hrbolky (tuberculum majus et minus). Zadní plocha diazýzy kosti chybí a na dolní epizýze schází vnitřní epikondylus. Levá pražní kost se zachovala lépe, ale i v tomto případě byla otevřena dřeňová dutina. Na rentgenovém snímku pravé pažní kosti byl zřetelný ústup medulární dutiny v proximálním směru. Kompakta v oblasti epifýz byla ztenčená. Kosti předloktí (radius a ulna) obou končetin byly dobře a kompletně zachovalé. Na kloubních ploškách byly patrné stopy artrózy doprovázené záněty. Na levém rádiu byla zjištěná zlomenina. Následky zlomeniny byly patrné nejen v oblasti karpálního kloubu, ale také v oblasti kloubního spojení s ulnou (oblast circumferentia), která byla patologicky přeměněna v límec. Z kostry dolní končetiny se zachovaly kosti pletence (pánev) a kosti volné končetiny. Pánev je charakteristická svou robustností a velikostí, která odráží dobře vyvinutý svalový a vazivový aparát. Křídla kosti kyčelní se rozevírají do široka ventrolaterálně a do prostorného pánevního kanálu vyčnívá hrot kosti křížové (promontorium) a obě spinae ischiadiceae. Incisura ischiadica major vytváří útvar hlubokého J s prodlouženým horním ramenem. Pánev vykazuje typicky mužské znaky. Stehenní kosti se zachovaly velmi dobře. Na obou kostech byly přítomné osteofyty a patrná byla postmortální abraze. Na rentgenovém snímku byl zřetelný rozsah dřeňové dutiny, která zasahovala až nad trochanter minor. Snímek také prokázal výskyt četných dutin ve spongióze uvnitř krčku a obou trochanterů. Pravý femur byl o něco delší než levý, což se projevilo kompenzaci v podobě skoliózních změn páteře. Na obou holenních kostech bylo přítomné slabé zploštění. Na pravé tibii v oblasti drsnatiny byl patrný kostěný výrůstek vzniklý osifikací 44

45 úponu musculus rectus femoris. Stejně jako pravá tibie je i levá mediálně protáhlá. Obě fibuly byly poškozené a neměly zachovány proximální epifýzy Odhad pohlaví, věku a výšky postavy Na základě informací získaných analýzou lebky a postkraniálního skeletu (Příloha 1, Příloha 2) byly odhadovány základní demografické parametry jedince. Pohlaví bylo odhadováno primárně podle pánevních kostí. Lopaty kyčelní byly vysoké a robustní, incisura ischiadica major vytváří útvar hlubokého J s prodlouženým horním ramenem. Arcus subpubicus svírá úhel 83. Pánev tak vykazovala typicky mužské hodnoty. Dále bylo pohlaví odhadováno z dalších části skeletu, zejména podle svalového reliéfu na zbytcích lebky, který byl nevýrazný, ale mohutný processus mastoideus, široká ramena dolní čelisti, zevní vyhnutí jejích úhlů, utváření maxilly a jařmových kostí dokládá mužské pohlaví. Na mužské pohlaví odkazuje také robusticita a velikost dlouhých kostí končetin (Příloha 2). K odhadu dožitého věku bylo použito několik metod aplikovaných na lebku, zuby i postkraniální skelet. Lebeční švy byly s výjimkou bregmatického úseku korunkového švu téměř všechny obliterované. K odhadu věku pomocí zubů byl použit horní řezák a použité metody podle Gustafsona (1977) a Killiana (1981) s upravenými výpočty podle Pilin-Šturmankin (1987) určili věk na 54 ± 5 let. Odhadovanému věku odpovídá také rovnoměrná abraze zubní skloviny zachovalých zubů. Pro určení kostního věku byla použitá kombinovaná metoda podle rentgenového snímku hlavice femuru a humeru podle Szilvássy, Kritscher (1990). Tato metoda zařadila ostatky do věkové skupiny V (50-60 let). Věk byl určen i pomocí rozvoje struktury stydké kosti a použitá metoda podle Neméskery, Harsányi, Acsádi (1960), odhadla věk na 50 let (všechny metody cit. in Dočkalová 2003, 288). Věk zkoumaného jedince byl zařazen do kategorie maturus (± 50 let) na základě informací získaných z analýzy lebky a postkraniálního skeletu. Výška postavy byla odhadnuta a vypočtená z rozměrů dlouhých kostí pomocí několika metod (např. Breitinger 1937, Pettener et al. 1980, Novotný 1980 ad.). Z naměřených údajů vyplývá, že markrabě Prokop Lucemburský měřil okolo 183 cm a byl vysoké postavy Patologie a zdravotní stav I přes fakt, že byl markrabě Prokop rozený válečník, nebyla na jeho kostře kromě zlomeniny levého zápěstí nalezena typická válečná zranění (Vlček 2000a, 293). U levé ulny je kloubní cirkumference patologicky přeměněna v límcovitě vyvinutou plošku až 16 mm vysokou. Patologie byla způsobena zlomeninou radia (Vlček 2000a, 290). Tuto frakturu nacházíme na levém radiu v oblasti processus styloideus, kde došlo k poškození epifýzy na volárním okraji. Odlomený 45

46 výběžek se následně zhojil asi o 10 mm výše při přední hraně. Vznikla tak široká karpální kloubní ploška, na které lze pozorovat změněnou kostní tkáň. Zjištěné zranění předloktí/zápěstí odpovídá tzv. Collesově zlomenině, která nejčastěji vzniká při pádu na dlaň (Vlček 2000a, 290; Horáčková Strouhal Vargová 2004, 73). Levá stehenní kost byla delší než pravá, což bylo způsobeno strmějším úhlem krčku femuru s náznakem subluxace. Vzniklý nepoměr Prokop kompenzoval postavením těla tak, že v páteřním sloupci vznikla patrná skolióze. Skoliózní postavení některých úseků páteře se projevilo na úpravě kloubních ploch kosti křížové a vyhnutím páteře v bederním úseku k levé straně a v hrudním k pravé. Asymetrie se na postavě Prokopa nijak výrazně neprojevila, což dokládají nezměněné jamky kyčelních kloubů, a pohyb markraběte nebyl tudíž nijak omezený (Vlček 2000a, 293). Známky deformační artrózy byly nalezeny na distálních kloubních plochách předloketních kostí a obou klíčních kostech. Skelet nesl také značné degenerativně produktivní změny ve formě osteofytů. Osteoporotická ložiska byla nalezena na tělech obratlů a epifýzách dlouhých kostí. Na hrudních a lumbálních obratlech byly nalezeny Schmorlovy uzly (Dočkalová 2001, 83; Dočkalová 2003, 288) Tělesné vlastnosti a podoba markraběte Prokopa Celková analýza ukázala, že markrabě Prokop byl 183 ± 5 cm vysoký a zemřel zhruba ve věku 50 let (Dočkalová 2003, 288). Byl poměrně robustní tělesné stavby se silně vyvinutou muskulaturou. Prokopova lebka byla středně velká, krátká a nízká o kapacitě na hranici 1300 cm 3. Středně vysoký obličej nesl široký nos a vyšší očnice. Špatná zachovalost obličejové části lebky a skutečnost, že neexistují žádná dobová vyobrazení markraběte Prokopa, nedovolila rekonstrukci obličeje a rysů charakteristických pro lucemburskou dynastii. Kaštanová barva vlasů a vousů byla určena na základě nálezu zachovalých vlasů v hrobu. Během svého života markrabě Prokop trpěl skoliózou, která patrně vznikla v důsledku asymetrie stehenních kostí, kterou kompenzoval lehce odlišným držením těla. Vzniklá asymetrie se na pohybu markraběte Prokopa nijak neprojevovala. Jediné projevy onemocnění lze pozorovat na kloubních plochách předloktí obrácených k zápěstí. Rozsah onemocnění však nebylo možné kvůli chybějícím drobným kůstkám rukou posoudit. Zjištěné onemocnění lze obecně označit za projevy artrózy, se kterou se setkáváme i na jiných kostech. Vyloučit nelze i onemocnění pakosticí (dnou). O bezprostřední příčině smrti markraběte Prokopa na základě antropologického zkoumání jeho tělesných ostatků se nelze vyjádřit. 46

47 Obrázek 13: Poúrazové a dnové změny kostí markraběte Prokopa v oblasti distálního konce předloktí (upraveno podle: Vlček 2000a, 543; Dočkalová 2001, 82) Pohřební ritus Nejmladší syn Jana Jindřicha, moravský markrabě Prokop Lucemburský, se na sklonku svého života uchýlil do kartuziánského kláštera v Králově Poli. Zde také 24. září 1405 umírá a je pohřben ve zdejším klášterním kostele Nejsvětější Trojice. Hrobka markraběte Prokopa byla objevena náhodně v roce 1975 (Himmelová 1977, 82 83; Chocholáč a Malíř 2002, ). K objevu hrobky došlo během stavebně-historického a archeologického průzkumu bývalého kartuziánského kláštera, který je v současné době adaptován pro potřeby Vysokého učení v Brně (Foltýn 2005, 200). Zděná hrobka markraběte Prokopa byla nalezena před hlavním oltářem v tzv. chóru otců mezi chórovými lavicemi, orientovaná v podélné ose kostela stejně jako v případě hrobky markraběte Jošta. Vnitřní prostor obdélníkové hrobky o rozměrech: 246 cm (délka), 81 cm (šířka) a 80 cm (výška) uzavírala valená klenba, která na západní stěně vybíhala do trojúhelníkovitého ukončení, tvořeného schůdkovitě přesahujícími cihlami. Všechny stěny cihlové hrobky byly omítnuty s výjimkou klenby a čela klenby na západní stěně. Na klenbě byly nalezeny stopy po šalování. Celá délka jižní stěny byla zesílena cihlovým stupněm 10 cm širokým a 14 cm vysokým, který podpíral bočnici rakve, a druhou bočnici přidržovaly dva kolíky zatlučené do dna severní stěny hrobky. V severní stěně se dochovalo ve výši 35 cm ode dna 5 čtvercových otvorů. Na severní části klenby byly nalezeny stopy pozdějšího otevření a druhotného zazdění (nános nové malty, nepřesné zazdění nových cihel). V zavaleném vnitřním prostoru hrobky byla nalezena dřevěná rakev s kosterními ostatky. Samotnou, již částečně rozpadlou rakev tvořila silná dře- 47

48 věná prkna, dno bylo rovné a bočnice šikmo zasazené. Víko rakve tvořili dvě prkna, ale kvůli prolomené klenbě a poškození rakve nebylo možné určit způsob jejího uzavření. Tělesné ostatky byly umístěny na zádech, v natažené poloze hlavou na západ a obličejem k východu, směrem k hlavnímu oltáři kostela. Ruce byly mírně skrčené a uložené v klíně (Vlček 2000a, 283; Chocholáč a Malíř 2002, 577). Obrázek 14: Rekonstrukce hrobky Prokopa (upraveno podle: Chocholáč a Malíř 2002, 571). Ověření autenticity pozůstatků nalezených v hrobce v kostelu Nejsvětější Trojice byl prvořadým úkolem výzkumu, neboť se předpokládalo, že v hrobě může být pohřbený buď Prokop Lucemburský, nebo jeho starší bratr Jan Soběslav Lucemburský. V hrobě byly kromě kosterních pozůstatků nalezeny zbytky vlasů, vousů, textilií a peří. Rozbor textilií vypovídá o tom, že mrtvý byl pravděpodobně uložen do rakve v mnišském hábitu, jak naznačuje textil z tmavého sukna. Hlavu měl podloženou lněným polštářem, který byl naplněný peřím. Hrobový inventář nenapomohl určení totožnosti mrtvého. Skutečnost, že je zde pohřben markrabě Prokop naznačuje samotné umístění hrobky na hlavní ose kostela, které je charakteristické pro zakladatele, nebo osobu s vysokým sociálním postavením (Vlček 2000a, 287; Dočkalová 2001, 79). Po provedeném archeologickém i antropologickém výzkumu a po stavebních úpravách v areálu kláštera a kostela Nejsvětější Trojice v Králově Poli, byly tělesné ostatky markraběte Prokopa uloženy společně s protokolem do kovové tumby a zataveny (obr. 15). Tumba byla spuštěna do nově vybudovaného hrobu v boční kapli, zvané Andělská, v chrámu Nejsvětější Trojice v Brně Králově Poli. Po uložení byl hrob překryt kamennou deskou s bronzovým nápisem: P.R.O.K.O.P. LUCEMBURSKÝ MORAVSKÝ MARKRABĚ (Vlček 2000a, 293). Prokopovy tělesné ostatky byly opětovně vyzvednuté k reviznímu výzkumu v roce 1999 v souvislosti s chystanou výstavou Moravští Lucemburkové. Po provedené prohlídce byly jeho tělesné ostatky pohřbeny 30. června 2000 (Machan 2013). 48

49 Obrázek 15: Ostatky Prokopa Lucemburského před uložením do hrobky v roce 1988 (upraveno podle: Vlček 2000a, 291). 4.5 Jan z Moravy Markrabata Jošt, Jan Soběslav a Prokop Lucemburští představují legitimní potomky moravské sekundogenitury lucemburského rodu. Jedná se o potomky Jana Jindřicha a Markéty Opavské. Dříve než se však Jan Jindřich s Markétou podruhé oženil, musel řešit spory se svou první manželkou Marketou Korutanskou, která Jana Jindřicha obvinila z neplodnosti, což mělo posloužit jako důkaz k rozluce manželství. Jan Jindřich byl sice již od roku 1341 právně rozveden, ale k církevní rozluce došlo až v roce Ačkoliv byl Jan Jindřich podle církevního práva stále v manželském svazku, již se se svou první manželkou nestýkal. Navíc se mu někdy kolem roku 1345 narodil jeho nejstarší syn Jan (později s přídomkem z Moravy). Janovu matku neznáme a jedná se o nelegitimního syna, neboť oficiálně bylo manželství Jana Jindřicha rozvedeno až o čtyři roky později (Mezník 1999, 54 56; Schmidt 2016, 33 35). Jako nelegitimní syn markraběte byl Jan od dětství předurčen zůstat v ústraní a uchýlit se k církevní dráze. Jan Jindřich svému synovi zajistil nutné svěcení a výjimky nutné ke vstupu do duchovního stavu a zastávání světské činnosti (Schmidt 2016, 34 37). V letech 1357 až 1358 je Jan uváděn jako žák olomoucké diecéze, což naznačuje, že vzdělání potřebné pro nástup na cír- 49

50 kevní dráhu získal studiem na katedrální škole v Olomouci (Schmidt 2016, 31). Podobně jako jeho mladší bratr Jan Soběslav se Jan (z Moravy) dostal na císařský dvůr Karla IV. a společně se účastnili Karlovy druhé italské jízdy do Říma (1368). Ve stejné době umírá vyšehradský probošt Burchard z Hardeggu a na žádost císaře Karla IV. se probošství ujímá jeho synovec Jan (Schmidt 2015, 35; Schmidt 2016, 39 41). Jan postupně stoupá v církevní hierarchii a v lednu roku 1380 je na žádost Václava IV. jmenován papežem na místo litomyšlského biskupa. Téhož roku Jan rezignuje na brněnský kanonikát, který získal v roce 1365, a na post vyšehradského probošta, což bylo podmínkou pro nástup na biskupský stolec. Po smrti Jana ze Středy projevil Jan zájem o post olomouckého biskupa. Z pohledu Václava IV. a moravských markrabat byl Jan ideálním kandidátem na tento post, avšak kvůli momentálním církevně-politickým zájmům Václava IV. byl na olomoucký stolec dosazen bývalý diplomat Karla IV., Petr Jelito. Roku 1387 Petr Jelito umírá, a tak se Jan z Moravy podruhé pokouší o získání olomouckého stolce. S pomocí nevlastních bratrů násilně přebírá olomoucké statky a je dosazen na místo olomouckého biskupa. Jednal však v rozporu s králem Václavem IV. a papežem, kteří chtěli uvolněný stolec obsadit jiným kandidátem. Situace byla vyřešena papežskou bulou Urbana VI. z 27. listopadu 1387, ve které jmenoval Jana z Moravy aquilejským patriarchou (Schmidt 2015, 65 77; Schmidt 2016, 47 61, 76 78). Po svém příjezdu do Aquileje vytvořil Jan novou vládu, která se skládala ze zástupců středních a nižších vrstev místní městské společnosti a neobsahovala žádné příslušníky původní vládnoucí oligarchie. Vytvořil tak vládu lidu, která se opírala o podporu nižších sociálních vrstev města. S novou vládou nesouhlasili původní členové vládnoucí vrstvy, rod Savorgnátů, proti kterým byly reformy namířeny (Schmidt 2016, 92 93). Po vraždě Federica di Savorgnano roku 1389 se nepokoje v zemi ještě více vyostřují. Vražda je mnoha kronikami přisuzována právě aquilejskému patriarchovi, který tímto činem chtěl ukončit rebelie odstraněním jejich vůdce. Vražda však nebyla patriarchovi nikdy dokázána a i události, které následovaly, ukazovali spíše na to, že za smrt nebyl zodpovědný (Schmidt 2016, ). Přesto se aquilejský patriarcha stala cílem pomsty a 13. října 1394 byl Jan z Moravy zavražděn členy rodu Savorgnátů jako součást vendety za smrt Federica di Savorgnano (Schmidt 2016, ) Pohřeb a tělesné ostatky Jana z Moravy Po svém zavraždění byly Janovy tělesné ostatky tajně převezeny do patriarchálního kostela a přesné uložení ostatků Jana z Moravy není dnes možné spolehlivě určit (Chocholáč a Malíř 2002, 580). Po smrti bylo jeho tělo dočasně umístěno v kostele Santa Maria di Castello. Hned následující den bylo jako součást vendety tělo uloženo bez řádného pohřbu do hrobu patriarchy 50

51 Mikuláše Lucemburského (Schmidt 2015, 128; Schmidt 2016, 148). Tělo bylo následně vyzvednuto a umístěno do většího kostela (dómu) v Udine, kde má ležet doposud (RIS XVI, 84). Hlavním zájmem strůjců vraždy Jana z Moravy bylo se co nejrychleji zbavit důkazů své pomsty, tj. Janova těla. Proto byl Jan z Moravy v tichosti, bez účastí kněží, pohřben do cizího hrobu (Schmidt 2015, ). Jelikož neznáme přesnou lokalizaci Janova posledního odpočinku, nelze se vyjádřit k jeho tělesné stavbě. Navíc byl Jan pohřben mimo území Moravy a případný antropologický průzkum jeho kosterních pozůstatků je otázkou budoucího výzkumu Záměna s Janem Soběslavem Významným počinem se stala práce Ondřeje Schmidta (2015; 2016), kterému se ve své diplomové práci podařilo vyvrátit staletí opakovaný omyl v historii moravských Lucemburků. Na základě studia pramenů se mu podařilo odlišit od sebe dva syny Jana Jindřicha staršího Jana (z Moravy) a mladšího Jana Soběslava. Sám Ondřej Schmidt uvádí, že kdykoliv se mluví o Janovi jakožto litomyšlském biskupovi, případně již o aquilejském patriarchovi, vždy je pramenem uváděn (pokud vůbec) pouze jako syn Jana Jindřicha, případně ve vztahu k Joštovi a Prokopovi jako bratr, což však lze vztáhnout na oba Jany. (Schmidt 2016, 185). Práce Ondřeje Schmidta jednoznačně prokázala, že při historickém zkoumání pramenů došlo k záměně obou Janů, přičemž na církevní dráhu nenastoupil legitimní syn Jana Jindřicha, markrabě Jan Soběslav, jak se doposud tradovalo, ale jeho nejstarší nelegitimní syn Jan (z Moravy). Tento předpoklad potvrzují prameny týkající se církevních sporů a rozbor titulatur Janových bratrů (Schmidt 2015, 163). Významným pramenem se stala také aquilejská kronika, která zmiňuje nemanželský původ Jana (z Moravy). O skutečnosti, že by Jan Soběslav někdy nastoupil církevní dráhu, neexistuje žádné přímé ani nepřímé svědectví, naopak máme zprávu ještě z roku 1377, která dokládá, že o vstupu do duchovního stavu ani neuvažoval, neboť počítal se svými budoucími dědici (Schmidt 2016, 12). Ve zmíněné listině Jan Soběslav přebírá nejen svým, ale i jménem svých potomků některé závazky (Mezník 1999, 216). K záměně obou Janů patrně došlo v díle českého dějepisce Tomáše Pešiny z Čechorodu, který v práci Mars Moravicus zaměnil biskupa Jana za markraběte Jana Soběslava. Následující dějepisci tento omyl přijali a přiřadili markraběti Janu Soběslavovi církevní kariéru (Schmidt 2016, 198). 51

52 5 Moravští Lucemburkové z pohledu antropologie shrnutí poznatků o tělesné stavbě Antropologicko lékařským výzkumem kosterních pozůstatků lucemburské dynastie na českém i moravském trůně byly zachyceny základní informace o tělesných vlastnostech a dědičných anatomických varietách rodu naších Lucemburků. Tyto dědičné znaky nám usnadňují práci při hodnocení autenticity nalezených ostatků (Vlček 2000a, ; Dočkalová 2001, 79 84). Znaky, které můžeme považovat za dědičné, nacházíme na kosterních pozůstatcích zakladatele české i moravské dynastické větve Jana Lucemburského, dále u jeho syna Karla IV., u dcery Elišky Lucemburské a následně u synů Karla IV., bratrů Václava IV. a Jana Zhořeleckého. Lucemburské dědičné znaky nepozorujeme pouze u české primogenitury, ale také u moravských Lucemburků markraběte Jošta Lucemburského a markraběte Prokopa Lucemburského (Vlček 2000a, 213; Dočkalová 2001, 83 84). Anatomické variety charakteristické pro Lucemburky nacházíme u všech potomků Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a lze je pozorovat až do 5. generace. To znamená, že charakteristické anatomické variety jsou dědičné převážně u mužských jedinců a uplatňují se v takové intenzitě, že nebyly smazány ani genetickými vklady žen přivdaných z různých rodů (Vlček 2000a, ; Vlček 2000b, 11 40). 5.1 Společné znaky Lucemburků Na tělesných ostatcích příslušníků lucemburské dynastie Jana Lucemburského, Karla IV., Elišky Lucemburské, Václava IV. Lucemburského, Jana Zhořeleckého, Jošta Lucemburského, Prokopa Lucemburského a Ladislava Pohrobka byly nalezeny tyto typické dědičné znaky (Vlček 2000a, ; Vlček 2000b, 11 40; Dočkalová 2001, 79 84; Dočkalová 2003, ): 1. Oploštění frontální části maxily pod nosním otvorem (Obr. 16), kterou nacházíme na lebce Karla IV., Václava IV., Jana Zhořeleckého, Prokopa Lucemburského a Jošta Lucemburského. 2. Přítomnost zdvojeného cévního otvoru v příčném výběžku 6. a 7. krčního obratle foramen processus transversi bipartitum (obr. 17). Tuto varietu pozorujeme na krčních obratlech nejstarší generace Lucemburků, tedy u Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Navíc je u obou patrný velikostní nepoměr mezi oběma cévními otvory obratle C6. U obou lze postřehnout, že otvor na pravé straně byl výrazně větší než otvor na levé straně (téměř o 70%). U ostatních Lucemburků (Jošta, Prokopa, Elišky Lucemburské), ale i u Ladislava Pohrobka, byl zdvojený otvor na krčních obratlech na obou stranách přibližně stejně velký. 52

53 Obrázek 16: Oploštění frontální partie maxily u Lucemburků a) Karel IV; b) Jan Zhořelecký; c) Václav IV; d) Prokop Lucemburský (upraveno podle: Vlček 2000a, 296). 53

54 Obrázek 17: Rozdvojené cévní otvory příčných výběžků u Lucemburků (upraveno podle: Vlček 2000a, 544). 3. Spina bifida křížových obratlů (Obr. 18). Rozštěp křížových obratlů, tj. nesrostlé trnové výběžky, a jejich asymetrický srůst pozorujeme na kosti křížové Jana Lucemburského, Václava IV., Jošta Lucemburského a Prokopa Lucemburského. U těchto příslušníků lucemburské dynastie byl rozštěp pozorován především v úseku S3 až S5, čímž vznikla varieta označována jako spina bifida incompleta. U Karla IV. se rozštěp zachoval pouze jako štěrbina. Zajímavostí je přítomnost této variety u kosterních pozůstatků Ladislava Pohrobka, tedy potomka (vnuka) Zikmunda Lucemburského. Mezi další znaky, které lze považovat za dědičně podmíněné u lucemburské dynastie, lze zařadit obdobný průběh lebečních švů v oblasti glabely na čelní kosti, charakteristické utváření nosního výběžku čelní kosti, obloukovité zahnutí osy lebeční báze a relativně malý týlní otvor (Vlček 2000a, ). Výše zmíněné znaky pozorujeme především u nejstarší generace, tedy u Jana Lucemburského a Karla IV. Obdobné znaky pozorujeme také na lebce Prokopa Lucemburského, především v oblasti šupiny kosti spánkové (Vlček 2000a, 289). 54

55 Obrázek 18: Spina bifida křížové kosti u Lucemburků Jan Lucemburský (vlevo nahoře), Karel IV. (vpravo nahoře), Jošt Lucemburský (vlevo dole), Prokop Lucemburský (vpravo dole) (upraveno podle: Vlček 2000a, 173; Dočkalová 2001, 82). Z výše popsaných dědičných variet je patrné, že u zachovalých tělesných ostatků českých i moravských Lucemburků pozorujeme téměř shodné znaky, které nám dokládají jejich vzájemnou příbuznost. V různém stupni rozvoje tyto jednotlivé znaky pozorujeme od Jana Lucemburského až k jeho potomkům v 5. generaci, včetně Ladislava Pohrobka, jehož matky byla dcerou Zikmunda Lucemburského (Vlček 2000b, 21). Zjištěné variety proto můžeme využít při zkoumání neurčených kosterních nálezů, např. z prostoru kostela sv. Tomáše v Brně, kde se předpokládá pohřeb markraběte Jana Jindřich a zřejmě i jeho syna, markraběte Jana Soběslava. Bohužel se do dnešních dnů nepodařilo v kosterním materiálu jejich tělesné ostatky identifikovat. 55

56 5.2 Společné znaky markrabat Jošta a Prokopa Obdobně jako u všech příslušníků lucemburské dynastie, pozorujeme společné lucemburské znaky také na kosterních pozůstatcích markraběte Jošta a Prokopa. Pokud se zaměříme na výskyt tří hlavních znaků oploštění frontální části maxily, zvětšené a rozdvojené cévní otvory příčných výběžků krčních obratlů a výskyt rozštěpu oblouků křížových obratlů, tak tyto znaky nacházíme i u obou bratrů (Obr. 19). Obrázek 19: Společné znaky na kostře Jošta Lucemburského (a, c, e) a Prokopa Lucemburského (b, d, f); a, b) foramen processus transversi bipartitum krčních obratlů; c, d) spina bifida křížové kosti; e, f) frontální oploštění maxily (upraveno podle Dočkalová 2001, 80 82). 56

57 Epigenetické znaky a variety, které pozorujeme u Jošta i Prokopa, lze rozdělit do několika skupin (Vlček 2000a, 287; Dočkalová 2001, 83 84): 1. výrazné oploštění maxily v oblasti fossa canina; 2. rozštěp oblouků křížových obratlů a asymetrický srůst jednotlivých částí křížových obratlů. U markraběte Prokopa měl první křížový obratel S1 nesymetricky srostlé obě poloviny trnu; 3. výskyt zdvojených cévních otvorů krčních obratlů. U Jošta (obratel C5) i Prokopa (obratel C6) byly otvory rozdělené kostěnou přepážkou a vznikly tak na straně dva nestejně velké otvory; 4. na některých hrudních a bederních obratlech se vyskytovaly Schmorlovy uzly; 5. asymetrie v délce dolních končetin, především stehenních kostí. Markrabě Jošt měl stehenní kost delší o 15 mm než pravou, zatímco markrabě Prokop o 17 mm. Zjištěné epigenetické znaky odpovídají blízkému příbuzenskému vztahu, navíc obdobné znaky pozorujeme i u ostatních Lucemburků. Takto zjištěné dědičné znaky mohou být v budoucnu využité při hodnocení a identifikaci kosterních pozůstatků Jana Jindřicha a Jana Soběslava, neboť lze předpokládat, že i jejich kostry budou tyto znaky nést. Podobnost a příbuznost skeletů Jošta Lucemburského a Prokopa Lucemburského potvrdila také sérologická analýza, která oběma skeletům přiřadila krevní skupinu A (Dočkalová 2001, 84). 57

58 6 Pohřební ritus a pohřebiště moravských Lucemburků Za rodové pohřebiště moravských Lucemburků můžeme považovat augustiniánský klášter s kostelem sv. Tomáše, který založil markrabě Jan Jindřich v roce 1350 (CDM VIII, č. 7; Králíková 2011, 37; Libor 2012, 9). Jan Jindřich se rozhodl založit v Brně klášter v únoru 1350 (Foltýn 2005, 173). Augustiniánský kláštera v Brně byl založen jako memoriální instituce moravské lucemburské sekundogenitury. Moravští Lucemburkové založením tohoto kláštera a péčí o něj vytvářeli legitimizační zázemí své vlády v zemi (Bártlová 2008, 7). Podle písemných pramenů zde byl Jan Jindřich pohřben společně se svou druhou a třetí manželkou. Roku 1411 zde byl pohřben i jeho nejstarší syn, markrabě Jošt Lucemburský (Foltýn 2005, ). V zápisu z řádové kroniky z roku 1752 se uvádí, že z původního chrámu zbyla pouze ruina. Matouš Pertscher, tehdejší představený kláštera, se rozhodl chrám zbourat a vystavět nový (Vlček 2000a, 285). V letech 1944 a 1945 byl kostel sv. Tomáše zasažen třemi bombami (Chocholáč a Malíř 2002, 573). V současné době je část kláštera využívána jako výstavní prostor Moravskou galerií v Brně (Foltýn 2005, 180). Během barokní přestavby roku 1752 byla v původním gotickém kostele objevena hrobka moravského markraběte Jošta Lucemburského. Díky zápisu v klášterní kronice se tak můžeme seznámit s místem nálezu i se samotným uložením Joštova těla, které bylo uloženo tváří k velkému oltáři, hlavou směrem ke chrámovým dveřím a nohama k oltáři. Po otevření hrobky bylo zjištěno, že lebka spadla z podušky na dno hrobky. Ostatní kosti zůstaly na původních dřevěných prknech (Vlček 2000a, 285). V kostele sv. Tomáše byly nalezeny pouze ostatky nejstaršího syna markraběte Jana Jindřicha. Tělo samotného Jana Jindřicha a jeho manželky Markéty se při stavebních pracích a pozdějším průzkumu kostela nepodařilo nalézt. Podle zprávy kronikáře se ale předpokládá, že by mohlo být uloženo pod hrobkou jeho syna Jošta Lucemburského (Dočkalová 1999, ; Vlček 2000a, 285). Tělo nejmladšího syna Jana Jindřicha, markraběte Prokopa, bylo uloženo v chóru kostela Nejsvětější Trojice v Králově Poli, kam se Prokop na sklonku svého života uchýlil (Chocholáč a Malíř 2002, ). Zakládací listina kostela Nejsvětější Trojice byla vydána 13. srpna 1375, tedy po smrti jejího zakladatele markraběte Jana Jindřicha. Po propuštění ze zajetí zde našel Prokop azyl a dne 24. září 1405 zde zemřel. Jako spoluzakladatel kláštera zde byl následně markrabě Prokop také pohřben. V současnosti je kartouza ve vlastnictví Vysokého učení technického v Brně. Klášterní chrám slouží od roku 1782 jako farní chrám pro Královo Pole (Foltýn 2005, ). Místo posledního odpočinku Prokopa Lucemburského bylo náhodou objeveno při opravě podlahy kostela v roce 1975 (Himmelová 1977, 82 83). Hrobka byla orientovaná v podélné ose kostela. Hrobka obdélníkového tvaru byla zaklenuta cihlovou klenbou, která na západní straně 58

59 byla trojúhelníkovitě zakončená. Severní část klenby nesla znaky pozdějšího otevření a opětovného zatížení. Na jižní stěně byl po celé její délce cihlový výstupek 10 cm široký a 14 cm vysoký. Vnitřní prostor obdélníkové hrobky měl rozměry: 246 cm (délka), 81 cm (šířka) a 80 cm (výška) a 18 cm (výška klenby). Uvnitř hrobky se nacházela dřevěná rakev ze silných prken (Vlček 2000a, 283). Markrabě Prokop byl uložen na zádech hlavou k západu, obličejem k východu, s rukama mírně ohnutýma a složenýma v klíně. Kromě kosterních pozůstatků, které byly zachovány ve špatném stavu, byla z rakve vyndána textilie a zbytky peří (Vlček 2000a, 284). Panovníci a příslušníci jejich rodin bývali ve 14. století pohřbíváni v dřevěných rakvích do vyzděných hrobek pro jednu osobu. Stejně tomu tak bylo i v případě moravské lucemburské větve: Prokop byl pohřben v hrobce v kartuziánském klášteře v Králově Poli u Brna a Jošt v hrobce v augustiniánském klášterním kostele sv. Tomáše v Brně (Unger 2006, 88 89; Chocholáč a Malíř 2002, ). Panovníci usilovali, aby byli pohřbeni v kostele nebo klášteře, který sami založili. Klášter tak můžeme prakticky považovat za mauzoleum, jehož osazenstvo zajišťovalo modlitby za duši zemřelého. Nutnost stálých modliteb byla samozřejmostí po teologické formulaci očistce v polovině 13. století (Unger 2006, 80). Postavení zakladatele kláštera se projevilo jak umístěním hrobky v královském chóru, tak v hrobové výbavě (např. identifikační olověné destičky). Takovou destičku můžeme nalézt např. u markraběte Jošta (Vlček 2000a, 283). Obrázek 20: Olověná identifikační destička z hrobu markraběte Jošta Lucemburského (upraveno podle Špilberk 2013). 59

60 Pohřby panovníků ve vyzděných hrobkách pro jednu osobu s železným roštem a rakví jsou charakteristické pro 14., 15. a počátek 16. století. Tento typ pohřbu je typický především pro Polsko. Příklady tohoto pohřbu můžeme nalézt, ale i na Moravě, kde takto v Brně pohřbili markraběte Jošta. Pohřeb markraběte Jošta tak pravděpodobně ovlivnil polský původ jeho manželky. Tímto způsobem došlo i k pohřbu v Mündenu (Německo), kde do podobné hrobky v chrámu sv. Blasi pohřbili počátkem 16. století vévodu Wilhelma Mladšího s manželkou (Unger 2006, 86; Chocholáč a Malíř 2002, 575). Pohřeb markraběte Jošta lucemburského i markraběte Prokopa Lucemburského prokazuje jejich významné společenské postavení, které se odrazilo ve způsobu jejich pohřbu. K osobě markraběte Jošta musíme připočíst i to, že se na sklonku svého života stal římským králem. Proto se stal jeho pohřeb státním aktem, při kterém byl pohřben na nejčestnější místo v kostele sv. Tomáše. Na základě způsobu pohřbu obou bratrů společně s hrobovým inventářem můžeme konstatovat, že jejich pohřeb nese všechny znaky královských pohřbů vrcholně středověké Evropy. Obrázek 21: Pohřebiště moravských Lucemburků kostel Nejsvětější Trojice v Králově Poli (vlevo) a kostel sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně (vpravo) (Foto: Marek Škoda) 60

61 7 Závěr Moravští Lucemburkové představují sekundogenituru rodové dynastie, která se počátkem 14. století ujala vlády nad zeměmi Koruny české. Počátky moravské dynastické větve nacházíme již u Jana Lucemburského, jehož syn Jan Jindřich se stal zakladatelem moravsko-lucemburské rodové linie. Za pokračovatele Jana Jindřicha považujeme především jeho legitimní mužské potomky Jošta Lucemburského, Jana Soběslava Lucemburského a Prokopa Lucemburského, kteří nesli titul moravský markrabě. Období lucemburské dynastie na Moravě představuje období jejího rozkvětu a zároveň představuje období, které na konci vlády Lucemburků Moravu rozvrátilo a na delší období uvedlo do chaosu. Poslední léta vlády moravských Lucemburků představovala pro Moravu nebývalý rozkvět, o který se postaral markrabě Jošt, od konce roku 1410 římský král. Joštovou smrtí suverénní postavení Moravy klesá, navíc vymírá i lucemburská sekundogenitura a Morava se vrací jako léno českému králi. Nástupem rodu Lucemburků na český trůn započala jedna z nejvýznamnějších epoch našich dějin. Zlepšení situace na Moravě započalo vládou nejstaršího syna Jana Lucemburského Karla IV., ale skutečný rozkvět země se nastal až poté, co Karel IV. jmenoval moravským markrabětem svého mladšího bratra Jana Jindřicha. Morava zažila za vlády moravské lucemburské větve období jak úpadku, tak rozkvětu. Skoro bezkonfliktní a bezpečná vláda Jana Jindřicha přinesla Moravě bohatství, mír a prosperitu. Jeho syn a nástupce markrabě Jošt Lucemburský se od svého otce lišil jak osobností, tak politikou. Morava byla zasažena krizí způsobenou finančním zadlužením markraběte Jošta a válkami s jeho bratry Prokopem a Janem Soběslavem. Markrabě Jošt zemřel bez legitimních potomků, a tak Morava po jeho smrti připadla českému králi. Tím praktický skončila vláda moravské větve rodu Lucemburků, neboť císař a král Zikmund Lucemburský se vlády ne zcela ujal a v roce 1423 předal území Moravy do rukou Habsburků. Sídelním místem moravských Lucemburků se stalo město Brno, kde také nacházíme rodové pohřebiště lucemburské sekundogenitury. Jedná se o kostely a kláštery, které založili moravská markrabata, zejména fundátorské počiny Jana Jindřicha. V roce 1350 obnovil augustiniánský klášter s kostelem sv. Tomáše, který se stal rodovou nekropolí. Společně se svými syny poté v roce 1375 založil kartuziánský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice v Králově Poli. Na obou místech byly také nalezeny tělesné ostatky příslušníků moravsko-lucemburské rodové linie. Již z roku 1752 máme poměrně podrobný popis stavu zachovalosti hrobky Jošta Lucemburského, navíc se zachoval popis jeho kosterních pozůstatků. Ty byly odborně prozkoumány při opětovném otevření hrobky v roce Na rozdíl od přesné lokalizace Joštovy hrobky, byl překvapením náhodný nález kosterních pozůstatků muže v kostele Nejsvětější Trojice v Králově 61

62 Poli v roce Podle polohy a obsahu hrobky se nakonec podařilo prokázat, že se jedná o místo posledního odpočinku markraběte Prokopa Lucemburského. Také jeho kosterní pozůstatky byly odborně prozkoumány a byly tak získány cenné poznatky o tělesné stavbě moravských Lucemburků. Dosavadním tajemstvím zůstává místo posledního odpočinku zakladatele moravské rodové linie, markraběte Jana Jindřicha a jeho manželky Markéty Opavské. Podle většiny pramenů se předpokládá, že byli oba pohřbení v rodové kryptě v kostele sv. Tomáše, ale dosavadní výzkumy nedokázaly na tuto otázku odpovědět. Obdobným tajemstvím je místo posledního odpočinku Jana Soběslava, prostředního syna Jana Jindřicha, který zemřel již v roce Předpokládá se, že je také pohřben v rodové hrobce v kostele sv. Tomáše, což potvrdil i archeologickoantropologický výzkum kosterních pozůstatků z královopolského chrámu, který je přiřadil jeho mladšímu bratrovi Prokopovi. Z důvodu nekompletních informací a pramenů v podobě tělesných ostatků Jana Jindřicha, Markéty Opavské a Jana Soběslava máme k dnešnímu dni k dispozici podrobné informace pouze o tělesné stavbě Jošta Lucemburského a Prokopa Lucemburského. Na základě antropologického zkoumání můžeme oba markrabata charakterizovat následovně: Jošt Lucemburský ( ) Kosterní pozůstatky staršího markraběte Jošta Lucemburského byly poškozené postdepozičními i tafonomickými procesy. Z kostí se nejlépe zachovala Joštova lebka. Chyběla většina žeber a krátkých kostí. Lebka byla středně robustní, středně dlouhá a nízká. Obličej byl nízký s vysokými očnicemi a širším nosem, na horní čelisti bylo patrné rodové oploštění. Jošt byl robustní tělesné stavby s dobře vyvinutým svalstvem, vysoký 183 cm, krevní skupina A. Během života trpěl artrotickým poškozením kloubů. Okolnosti smrti markraběte Jošta jsou kvůli chybějícím zprávám neznámé. Prokop Lucemburský ( ) Kosterní pozůstatky mladšího markraběte Prokopa Lucemburského se zachovaly poměrně v dobrém stavu, pouze lebka byla silně poškozená. Prokopova lebka je krátká, nízká, středně velká o obsahu asi cm 3, obličej středně vysoký s vyššími očnicemi a nízkým nosem, na horní čelisti bylo patrné rodové oploštění. Prokop byl robustní tělesné stavby s dobře vyvinutým svalstvem, vysoký 183 cm, krevní skupina A. Během svého života trpěl na onemocnění dnou a artrotickými změnami v oblasti kloubů. Příčinu jeho úmrtí neznáme. Příslušníky moravské větve Lucemburků musíme samozřejmě srovnávat s jejich českými příbuznými, u kterých nacházíme řadu společných znaků. Charakteristické epigenetické znaky 62

63 byly nalezeny na kosterních pozůstatcích zakladatele českomoravské rodové linie Jana Lucemburského, jeho syna Karla IV., jeho vnuků Václava IV., Jana Zhořeleckého, Jošta Lucemburského a Prokopa Lucemburského. Silný vliv lucemburského genetického základu pozorujeme dokonce u Ladislava Pohrobka, vnuka Zikmunda Lucemburského a příslušníka nejmladší rodové linie, která se hlásí k lucemburskému původu. Dominantní dědičné znaky pozorujeme především u mužských potomků, které nebyly téměř vůbec potlačeny genetickým vkladem žen z jiných rodů. S takto silně geneticky podmíněnými morfologickými znaky, které přetrvávají v několika generacích, se setkáváme jen zřídka. Lucemburské rodové znaky proto můžeme v následujících výzkumech využít jako jeden z nástrojů, který nám pomůže identifikovat doposud nenalezené tělesné ostatky markraběte Jana Jindřicha, příp. markraběte Jana Soběslava. Významné postavení moravských Lucemburků nedokládá pouze jejich tělesná stavba a zdravotní stav, ale také způsob a místo pohřbu. Oba markrabata, Jošt a Prokop Lucemburský, byli pohřbení v nákladně budovaných zděných hrobkách, které se nacházely na nejvýznamnějších místech chrámových lodí v případě Jošta na ose kostelní lodi před oltářem augustiniánského chrámu sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně a v případě Prokopa na ose kostelní lodi kostela Nejsvětější Trojic v Králově Poli. Způsob uložení těla i samotná konstrukce hrobky odpovídá běžným zvyklostem pohřebního ritu nejvýznamnějších panovníků vrcholně středověké Evropy. Shodné znaky ve způsobu pohřbu u markraběte Prokopa nacházíme např. u Václava I. ( 1253) a Václava II. ( 1305). Pohřeb markraběte Jošta byl ovlivněn polským původem jeho manželky. Podobné znaky pozorujeme např. u hrobu sv. Hedviky (Jadwiga) ( 1392), Kazimíra Jagellonského ( 1492) nebo Kazimíra III. Velikého ( 1370). Cílem předkládané práce bylo shrnout naše dosavadní poznatky o moravské větvi lucemburské dynastie. Práce se zaměřila především na shrnutí antropologických a historických poznatků o výzkumech dvou příslušníků moravsko-lucemburské dynastie markraběte Jošta Lucemburského a markraběte Prokopa Lucemburského. Antropologické poznatky byly doplněné o informace o ostatních členech moravské sekundogenitury zakladatele Jana Jindřicha, jeho prostředního syna Jana Soběslava a jeho nelegitimního syna Jana (z Moravy), jejichž kosterní pozůstatky nebyly doposud nalezeny, resp. identifikovány. Získaný souhrn dosavadních poznatků společně se srovnáním s lucemburskou primogeniturou může v budoucnu posloužit jako podklad pro následující historické i antropologické výzkumy moravské rodové větve Lucemburků. 63

64 8 Seznam důležitějších pojmů Abraze mechanické narušení povrchu třením Anatomické variety odchylka od anatomické normy Foramen processus transverzi otvor v příčném výběžku krčních obratlů, prochází zde a. vertebralis Impotence neschopnost muže k pohlavnímu styku a oplodnění Landfrýd zemský mír Legitimní právně uznávaný Osteofyty kostěné výrůstky po obvodu kloubních ploch u artroticky změněných kloubů Osteoporóza zvýšené odbourávání kostní tkáně při její normální nebo snížené tvorbě Schmorlovy uzly okrouhlé nebo lineární deprese na terminálních plochách obratlových těl jako důsledek tlaku vyhřezlého huspeninového jádra meziobratlové ploténky proti tělům obratlů Skolióza vychýlení páteře do strany Spina bifida nejběžnější vrozený defekt na *páteři, vyznačuje se nesplynutím obou polovin obratlových oblouků Testament poslední vůle 64

65 9 Medailon autora Jmenuji se Marek Škoda, narodil jsem se 10. prosince 1995 v Novém Městě na Moravě. V současné době bydlím v obci Měřín. V roce 2015 jsem dokončil studium oboru ekologie na Vyšší odborné škole zdravotnické a středí odborné škole Farmeko. Úspěšně jsem složil maturitní zkoušky z českého a anglického jazyka ve státní části maturitní zkoušky a zkoušky z předmětu ochrana životního prostředí a biologie chemie v profilové části maturitní zkoušky. Součástí maturitní zkoušky bylo i vypracování maturitní práce s tématem týkajícího se studovaného oboru ekologie, i tuto část zkoušky jsem úspěšně složil. V současnosti studuji obor antropologie na Přírodovědné fakultě Masarykovy univerzity. Obor antropologie jsem si vybral, protože jsem se vždy zajímal o studium člověka, a to jak fyzické, tak sociálně-kulturní stránky. 65

66 10 Seznam použité literatury a zdrojů BÁRTLOVÁ, Milena. Tři středověké mariánské obrazy od sv. Tomáše v Brně. Opuscula historiae artium, 2008, 52 (1), ISBN: BOHÁČ, Zdeněk. Postup osídlení a demografický vývoj českých zemí do 15. století. Historická demografie, 1987, roč. 12, ISSN CEJNKOVÁ, Dana, HAŠEK, Vladimír, LOSKOTOVÁ, Irena. Archeogeofyzikální prospekce kostela sv. Tomáše v Brně. Přehled výzkumů 40 ( ), 2000, s ISSN ČECHURA, Jaroslav, ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012, 250 s. ISBN ČORNEJ, Petr. Dějiny zemí Koruny české 1. Praha: Paseka, 1992, 304 s. ISBN DOČKALOVÁ, Marta: 650th Anniversary of the Luxemburgs Rule over Moravia, Czech Republic. Anthropological-Medical Research of Jost of Luxemburg. Antropologie, 1999, 37 (3), ISSN DOČKALOVÁ, Marta: Anthropological Characteristics of the Medieval Moravian Luxembourgs. Anthropologie, 2003, 41 (3), ISSN DOČKALOVÁ, Marta: Some of the major pathological and traumatic findings in the moravian Luxembourgs (Prokop and Jost of Luxembourg). Anthropologie, 2001, 39 (1), ISSN DVOŘÁK, Rudolf. Dějiny markrabství moravského. Brno: A. Píša, 1906, 544 s. FIALOVÁ, Ludmila: Dějiny obyvatel českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996, 400 s. ISBN: FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005, 880 s. ISBN HORÁČKOVÁ, Ladislava, STROUHAL, Eugen, VARGOVÁ, Lenka. Základy paleopatologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2004, 263 s. ISBN

67 HIMMELOVÁ, Zdenka. Objev hrobky v kostele sv. Trojice v Brně Králově Poli. Přehled výzkumů 1975, 1977, s ISSN X. CHOCHOLÁČ, Bronislav, MALÍŘ, Jiří: Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice moravská, 2002, 661 s. ISBN JAN, Libor: Morava v časech markraběte Jošta. K 600. výročí zvolení posledního Lucemburka z moravské větve římským králem a jeho úmrtí. Brno: Matice moravská, 2012, 210 s. ISBN KRÁLÍKOVÁ, Michaela: Pohřbívání uvnitř a vně kostelů brněnské kostelní pohřby v době století. Anthropologia integra, 2011, 2 (2), ISSN: LOSKOTOVÁ, Irena: Hrobka markraběte Jošta z rodu Lucemburků. Vlastivědný věstník moravský, 1999, 51 (2), ISSN MARÁZ, Karel. Popis barokního i současného otevření hrobky Jošta Lucemburského v kostele sv. Tomáše. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada C49, 2002, ISBN: MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava: Praha: Nakl. Lidové noviny, 1999, 562 s. ISBN MEZNÍK, Jaroslav: Tvář stárnoucího středověku. Brno: Matice moravská, 2008, 452 s. ISBN SCHMIDT, Ondřej: Jan z Moravy, patriarcha aquilejský (+1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský (+cca 1381): příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury. Časopis Matice moravské, 2013, 132 (1), SCHMIDT, Ondřej. Aquilejský patriarcha Jan z Moravy ( 1394). Biografie jednoho lucemburského levobočka. Brno, Diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. SCHMIDT, Ondřej: Jan z Moravy: zapomenutý Lucemburk na aquilejském stolci. Praha: Vyšehrad, 2016, 296 s. ISBN ŠMAHEL, František, BOBKOVÁ, Lena, Eds.: Lucemburkové: Česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2012, 929 s. ISBN ŠTĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jošt ( ). Brno: Matice moravská, 2002, 828 s. ISBN: UNGER, Josef. Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko-archeologické perspektivy. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2006, 254 s. ISBN

68 VÍTOVÁ, Jana: Bzenec jako sídlo moravského markraběte Prokopa. Studia historica Brunensia, 2013, 60 (1 2), ISSN VLČEK, Emanuel: Fyzické osobnosti českých panovníků. Díl 2. Čeští králové I. Atlas kosterních pozůstatků českých králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Praha: Vesmír, 2000a, 558 s. ISBN VLČEK, Emanuel: Fyzické osobnosti českých panovníků. Díl III, Čeští králové II: atlas kosterních pozůstatků českých králů Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a Habsburků pohřbených v Praze s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Praha: Vesmír, 2000b, 301 s. ISBN Seznam editovaných pramenů Codex diplomaticus et epistolaris moraviae VII, ed. Joseph Chytil, Brünn Codex diplomaticus et epistolaris moraviae VIII, ed. Vincenc Brandl, Brünn Codex diplomaticus et epistolaris moraviae X, ed. Vincenc Brandl, Brünn Codex diplomaticus et epistolaris moraviae XI, ed. Vincenc Brandl, Brünn Codex diplomaticus et epistolaris moraviae XII, ed. Vincenc Brandl, Brünn Fontes rerum bohemicarum IV, ed. Emler Josef, Praha Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia III. Acta Urbani V. ( ),ed. Bedřich Jenšovský - Věra Jenšovská, Praha Rerum italicarum scriptores XVI, ed. Ludovico Antonio Muratori, Mediolani Seznam internetových zdrojů Eliášová, Hana a Dvořák, Daniel a Hlaváček, Jan. Jošt Lucemburský v laboratořích kriminalistů [online]. Krimi č. 123 ( ), 1999 [cit ]. Dostupné z: Los. Jan Jindřich [online]. Brno, 2018 [cit ]. Dostupné z: 68

69 Machan. Kostel Nejsvětější Trojice kartuziánský klášter [online]. Brno, 2013 [cit ]. Dostupné z: Smutný, Jiří. Konečně víme, jak vypadal Jošt Lucemburský [online]. Novinky.cz, 2016 [cit ]. Dostupné z: Skutečná podoba Jošta Lucemburského odhalena [online]. Spilberk, 2016 [cit ]. Dostupné z: 69

70 Příloha (Tabulky) 70

71 Seznam příloh Příloha 1: Tabulka s rozměry lebek příslušníků lucemburské dynastie (v mm) Příloha 2: Tabulka s rozměry postkraniálního skeletu příslušníků lucemburské dynastie (v mm) 71

72 Příloha 1: Tabulka s rozměry lebek příslušníků lucemburské dynastie (v mm) 72

73 Příloha 2: Tabulka s rozměry postkraniálního skeletu příslušníků lucemburské dynastie (v mm) 73