ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 59 A 29/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla Vacka v právní věci žalobce D.O., bytem XX, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne , č. j. OD 1367/15-3/67.1/15459/St, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne , č. j. OD 1367/15-3/67.1/15459/St, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení Magistrát města Jablonec nad Nisou (dále jen magistrát ) shledal rozhodnutím ze dne , č. j /2015, žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že žalobce jako provozovatel vozidla XX RZ XX v rozporu s 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, neboť nezajistil, aby blíže nezjištěný řidič s uvedeným vozidlem dne v 12:56 hodin v Jablonci nad Nisou na pozemní komunikaci ulice XX domu čp. XX neoprávněně zastavil a stál v úseku označeném svislým dopravním značením IP 27a Pěší zóna mimo vyhrazené parkoviště, čímž porušil 39 odst. 5 zákona o silničním provozu, vykazující znaky přestupku podle 125c odst. 1 písm. k) uvedeného zákona.

2 Pokračování 2 59 A 29/2016 Hlídkou Městské policie Jablonec nad Nisou byl přestupek neznámého řidiče spočívající v nedovoleném parkování v pěší zóně oznámen magistrátu. K oznámení byly připojeny fotografie předmětného vozidla stojícího v uvedené ulici a rovněž fotografie zachycující značení pěší zóny. Na základě oznámení přestupku vyzval magistrát žalobce jako provozovatele předmětného vozidla k zaplacení určené částky za správní delikt provozovatele motorového vozidla a současně žalobce poučil o tom, že má možnost místo zaplacení určené částky sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla, který v uvedené době přestupek spáchal. Žalobce převzal výzvu osobně dne a nijak na ni nereagoval. Magistrát tak dne odložil věc daného přestupku dle 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Následně příkazem ze dne shledal magistrát žalobce vinným ze spáchání shora uvedeného správního deliktu. Žalobce se proti příkazu bránil odporem. O vině žalobce bylo následně magistrátem rozhodnuto dne , k odvolání žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí žalovaným zrušeno rozhodnutím ze dne , magistrát poté pokračoval ve správním řízení. Na základě shromážděných podkladů a po provedení svědecké výpovědi hlídku konajícího strážníka městské policie J. B. (ten při ústním jednání vypověděl, že inkriminovaného dne prováděl kontrolu dodržování pravidel silničního provozu, při které zaznamenal, že žalobcovo vozidlo stojí v pěší zóně mimo vyhrazené parkoviště u prodejny papírnictví, vozidlo nebylo označeno příslušným povolením k vjezdu do pěší zóny, byla pořízena fotografická dokumentace vozidla a na viditelné místo umístěno oznámení o přestupku pro nepřítomného řidiče) magistrát opětovně shledal žalobce vinným ze správního deliktu podle 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za který mu uložil pokutu Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši Kč. Podané odvolání žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil napadeným rozhodnutím ze dne Ve správním řízení žalobce na svou obranu uvedl, že dne vozidlo řídil sám, protože výzvě k úhradě určené částky neporozuměl, nevěděl, že může oznámit i sám sebe. Vozidlo na daném místě ponechal z důvodu náhlé nevolnosti, proto má za to, že jeho jednání nebylo protiprávní, neboť jednání řidiče nemohlo být kvalifikováno jako přestupek z důvodu nouze zapříčiněné jeho náhlou nevolností, kterou musel řešit návštěvou restaurace. Ani na tuto obranu správní orgány obou stupňů v rozhodnutí nereflektovaly, dospěly ke shodnému závěru, že zákonem stanovené znaky správního deliktu byly naplněny. Tvrzení o náhlé nevolnosti vyhodnotily jako účelové, ničím nepodložené s tím, že nadto před vjetím do pěší zóny stojí hotel Merkur a další restaurace, které mohl žalobce využít. II. Žalobní námitky Ve včasné žalobě žalobce namítal, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, protože magistrát neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Porušil svou povinnost pokračovat v šetření přestupku např. tak, že by vyzval žalobce k podání vysvětlení. Prosté poučení o možnosti sdělit

3 Pokračování 3 59 A 29/2016 totožnost řidiče nemůže nahrazovat autoritativní stanovení povinnosti provozovateli vozidla sdělit totožnost řidiče. Podle 10 odst. 4 zákona o silničním provozu je provozovatel vozidla povinen správnímu orgánu sdělit totožnost řidiče jím provozovaného vozidla pouze na výzvu, nikoli na formální přípis. Magistrát zahájil řízení o správním deliktu automaticky bez ohledu na to, zda mohl podniknout další kroky ke zjištění totožnosti pachatele. Dále žalobce uvedl, že řidič vozidla se přestupku nedopustil, proto ani žalobce nemohl být shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobce poukázal na to, že již během správního řízení uvedl, že jako řidič vozidla na daném místě zastavil z důvodu krajní nouze (akutních zdravotních problémů), přitom krajní nouze je jedna z okolností vylučujících protiprávnost. Žalobce předpokládal, že bude předvolán k vysvětlení, ve výzvě k úhradě určené částky vyzván k poskytnutí dalších informací k přestupku nebyl. Žalobce se dále neztotožnil s výpovědí předvolaného svědka, kterou správní orgány považovaly za směrodatnou. Podle žalobce magistrát vyhotovil rozhodnutí na základě pouhé spekulace svědka o tom, jak mohl žalobce řešit svou situaci. V tomto směru nebyl skutkový stav magistrátem prověřen. V dalším žalobním bodu žalobce namítal, že správní delikt provozovatele vozidla je promlčen. Správní řád ani zákon o silničním provozu nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu dle 125f zákona o silničním provozu. Správní musí delikt vykazovat znaky přestupku, což po uplynutí jednoleté lhůty nemůže, neboť znakem přestupku po roce od jeho spáchání je nemožnost projednání. Žalobce odkázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy, podle níž správní delikt provozovatele vozidla nejde projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než jeden rok. S ohledem na veřejně dostupnou metodiku ústředního správního orgánu v daném resortu žalobce legitimně očekával, že odpovědnost za správní delikt zanikne uplynutím jednoho roku od jeho spáchání. V řízení nebylo prokázáno, že by řidič vozidla skutečně stál v působnosti dopravní značky IP 27a. Tato skutečnost vyplývá jen z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkaz. Z fotografií z místa spáchání přestupku taktéž není zřejmé, že by automobil byl zaparkován v místě působnosti dopravní značky IP 27a. Ve spise je sice fotografie takového dopravního značení, souvislost s místem, kde řidič vozidlo zaparkoval, není z fotografie zřejmá. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne , č. j. 30 A 80/ Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňové rozhodnutí, a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Žalovaný se plně odvolal na svoje rozhodnutí, uvedl, že žalobce byl magistrátem vyzván dle 125h odst. 1 zákona o silničním provozu a v rámci výzvy byl informován o možnosti podat vysvětlení ústně nebo písemně, i o postupu magistrátu v případě, že neuhradí určenou částku, ani nepodá vysvětlení spočívající ve sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. K argumentům žalobce o náhlé

4 Pokračování 4 59 A 29/2016 zdravotní nevolnosti žalovaný odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí. K námitce promlčení uvedl, že zákon o silničním provozu ve znění platném od stanoví v 125e odst. 5 lhůtu pro odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt. K prokázání přestupku odkázal žalovaný na fotodokumentaci, kterou bylo zachyceno dopravní značení na začátku ulice, kam žalobce vjel, a dále místo, kde stojí zaparkované vozidlo. Důkazní prostředky pak byly doplněny svědeckou výpovědí strážníka, ze které vyplynul závěr, že vozidlo stálo v ulici XX v pěší zóně, mimo vyhrazené parkoviště. IV. Posouzení věci soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s 75 odst. 1. odst. 2 s. ř. s. Dne nabyla účinnosti podstatná část zákona č. 297/2011 Sb., kterým došlo ke změně zákona o silničním provozu. Jako nový správní delikt byl do tohoto zákona včleněn 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle tohoto ustanovení, konkrétně podle jeho odst. 1 platí, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Následující odstavce 2 až 5 uvedeného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. V prvé řadě se soud musel vypořádat s namítaným promlčením správního deliktu. Soudu je známa skutečnost, že žalobcem zmíněná metodika vydaná Ministerstvem dopravy, odborem dopravně správním, pod č. j. 8/ OST/5, obsahovala doporučení: Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení In dubio mitius. Doporučení tohoto obsahu pramenilo patrně z chybného odkazu na správní delikt podle 125d zákona o silničním provozu v ustanovení 125e odst. 5 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do , které se vztahuje k odpovědnosti fyzické osoby za správní delikt. Ustanovení 125e odst. 5 zákona o silničním provozu bylo s účinností od novelizováno zákonem č. 230/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle 125e odst. 5 zákona o silničním provozu platí, že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle 125f. Z uvedeného vyplývá, že na odpovědnost fyzické osoby za správní delikt provozovatele vozidla podle 125f zákona o silničním provozu se vztahuje právní úprava promlčení odpovědnosti

5 Pokračování 5 59 A 29/2016 za správní delikt podle 125e odst. 3 tohoto zákona, tedy subjektivní dvouletá lhůta od okamžiku, kdy se o správním deliktu správní orgán dozvěděl, a objektivní čtyřletá lhůta od spáchání správního deliktu. Žalobce se tedy nemůže uvedené metodiky ústředního orgánu dovolávat, pokud došlo následně ke změně právní úpravy ve vztahu k dané otázce. Vydané rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, pokud k jeho vydání došlo po uplynutí 1 roku od spáchání správního deliktu. Rozhodné bylo, že správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo magistrátem zahájeno do 2 let od okamžiku, kdy se o správním deliktu žalobce magistrát dozvěděl, a žalovaným pravomocně skončeno před uplynutím lhůty 4 let od spáchání správního deliktu. K zániku odpovědnosti žalobce za předmětným správní delikt z důvodu jeho promlčení nedošlo. Žalobce dále namítal, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, a že se mu nedostalo řádné výzvy ke sdělení totožnosti řidiče. Pro posouzení důvodnosti uvedených námitek je podstatné znění 125f odst. 4 a 125h zákona o silničním provozu. Podle 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Podle 125h odst. 4 zákona o silničním provozu výzva podle odstavce 1 musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Podle odst. 6 uvedeného ustanovení platí, neuhradí-li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Podle odst. citovaného ustanovení platí, je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla. Smyslem výzvy podle 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, obsahující příslušná poučení dle shora citovaných ustanovení, je bezesporu umožnit provozovateli vozidla zaujmout postoj k vytýkanému deliktnímu jednání. Provozovatel může určenou částku uhradit, může sporovat zákonem stanovené náležitosti a obsah výzvy, může částku neuhradit a namítat naplnění liberačních důvodů či se své odpovědnosti může zbavit sdělením totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Podle 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou

6 Pokračování 6 59 A 29/2016 působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. V posuzovaném případu vyzval magistrát žalobce jako provozovatele předmětného vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, zcela v intencích ustanovení 125h odst. 1, odst. 3 a 4 zákona o silničním provozu výzvou ze dne , č. j. 6942/2015, k zaplacení částky 500 Kč do 15 dnů od doručení výzvy. Žalobce byl zároveň v souladu s 125h odst. 5, odst. 6 a odst. 7 zákona o silničním provozu poučen, že neuhradí-li ve stanovené lhůtě určenou částku, může písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve shodné lhůtě, přičemž takové sdělení je považováno za vysvětlení. Toto poučení bylo zcela jasné, srozumitelné, odpovídající znění zákonných ustanovení upravujících postup správního orgánu při projednání správního deliktu provozovatele vozidla. Neuhradil-li žalobce jako provozovatel vozidla určenou částku, bylo jeho právem, nikoli povinností sdělit údaje o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku, ustanovení 10 odst. 4 zákona o silničním provozu se neužije. Z obsahu poučení nevyplývá, že by tohoto práva mohl žalobce využít pouze tehdy, spáchal-li přestupkové jednání s vozidlem řidič odlišný od žalobce. Žalobci nic nebránilo, aby ve stanovené lhůtě magistrátu sdělil, že předmětné vozidlo řídil sám, a podal touto formu vysvětlení v dané věci, jehož podání se v žalobě domáhá. Pokud ovšem žalobce údaje o totožnosti řidiče jím provozovaného vozidla nesdělil, vystavil se riziku, že magistrát, jestliže nemá povědomí o totožnosti řidiče z jiných indicií a zdrojů než od žalobce jako provozovatele vozidla, nebude moci zahájit řízení o přestupku vůči konkrétní osobě, a žalobce se stane při splnění zákonných podmínek objektivně odpovědným za správní delikt provozovatele vozidla. Podmínky pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle 125f odst. 4 zákona o silničním provozu byly splněny. Citované ustanovení předpokládá, že správní orgán musí nejprve učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, a vyjadřuje tak subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 1 As 131/ , či ze dne , č. j. 8 As 110/ , všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na Posledně uvedený rozsudek uváděl, že při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nelze ze zřetele ztrácet smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo zabránit stavu důkazní nouze a v důsledku toho nepotrestání určitých přestupkových jednání, při nichž nelze zjistit totožnost řidiče. Podle Nejvyššího správního soudu nelze po správních orgánech vyžadovat rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla zjevně nevede, nebo nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele. Oproti tomu jsou správní orgány povinny pokusit se přestupce zjistit, pokud k tomu mají reálnou příležitost. Za situace, kdy žalobce k výzvě magistrátu nesdělil údaje o osobě řidiče vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, a magistrát neměl žádné jiné indicie o konkrétní osobě

7 Pokračování 7 59 A 29/2016 řidiče, nepochybil, pokud již jiné kroky v rámci šetření pachatele přestupku nečinil a přestupkovou věc odložil podle 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Nebylo pochybením magistrátu, pokud před odložením věci žalobci neadresoval výzvu ke sdělení totožnosti řidiče dle 10 odst. 4 zákona o silničním provozu nebo žalobce nepředvolal k podání vysvětlení. Magistrát zcela logicky vycházel z toho, že žalobci byla doručena výzva k zaplacení určené částky s poučením o možnosti sdělit totožnost řidiče předmětného vozidla, žalobce tohoto práva nevyužil a konkrétní osobu řidiče nechce označit a tím pádem ani podat vysvětlení k celé záležitosti. Ke shodnému závěru dospěl ve skutkově shodném případu i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne , č. j. 2 As 26/ , uvedl: [22] V projednávaném případě je třeba uvést, že stěžovatelka byla k podání vysvětlení vyzvána (v souladu s 125h odst. 6 zákona o silničním provozu) právě již výzvou k úhradě podle 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ze dne Na tuto výzvu však nereagovala, resp. nesdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Požadovat za takového stavu po správním orgánu, aby provozovatele vozidla znovu a opakovaně vyzýval k podání vysvětlení, jak dovozuje v kasační stížnosti stěžovatelka, popř. aby činil další rozsáhlé kroky, by bylo proti smyslu dotčené právní úpravy. V souladu s výše citovaným závěrem Nejvyššího správního soudu tak lze uzavřít, že správní orgán I. stupně v dané věci neměl, bez označení řidiče provozovatelem vozidla a za neexistence jiných podkladů vedoucích k možnosti určení konkrétního řidiče, reálnou příležitost přestupce zjistit. Za situace, kdy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, tak správní orgán I. stupně postupoval správně, pokud věc odložil a následně zahájil správní řízení o předmětném správním deliktu, jak také správně vyhodnotil krajský soud. Důvodným soud neshledal ani žalobní bod, v němž žalobce namítal, že nebylo prokázáno stání vozidla v působnosti dopravní značky IP 27a. K tomu soud uvádí, že prokázání přestupového jednání řidiče nestálo v souzené věci pouze na úředním záznamu městské policie o přestupku, ale na celé řadě podkladů uvedených v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Nejednalo se tak o případ totožný s případem řešeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , č. j. 1 As 96/ , v němž bylo přestupkového jednání prokázáno výhradně úředními záznamy zasahujících policistů a doznáním obviněného, který následně deliktní jednání popíral. K námitkám týkajícím se fotografií z místa přestupkového jednání soud uvádí, že sice na společné fotografii není přímo zachyceno stojící vozidlo a dopravní značka IP 27a, ale sadou pořízených fotografií ve spojitosti se svědeckou výpovědí strážníka městské policie XX ze dne bylo prokázáno přestupkové jednání řidiče předmětného vozidla spočívající v neoprávněném zastavení a stání mimo vyhrazené parkování v pěší zóně označené svislým dopravním značením dopravní značkou IP 27a v Soukenné ulici, v Jablonci nad Nisou. Pořízené fotografie zachycují místo stojícího vozidla, umožňují jeho identifikaci, prokazují, že se jednalo o ulici na začátku označenou dopravní značkou IP 27a a ve spojení se svědeckou výpovědí prokazují, že vozidlo bylo skutečně zastaveno v pěší zóně a stálo mimo vyhrazené parkoviště, a to konkrétně u prodejny papírnictví. Výhrady ke svědecké výpovědi XX mohl žalobce sám či prostřednictvím svého zástupce pro správní řízení uplatnit přímo v průběhu ústního jednání dne K němu se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nedostavili. Z protokolu o svědecké výpovědi pak vyplývá, že svědek se do žádných spekulací ohledně toho, jak mohl žalobce řešit tvrzenou

8 Pokračování 8 59 A 29/2016 zdravotní indispozici, nepouštěl. Pokud žalobce brojí proti argumentaci spočívající na možnosti řešit tvrzené zdravotní potíže jiným způsobem, nešlo o skutečnosti sdělené svědkem, ale o vyhodnocení, zda šlo o případ krajní nouze, ze strany magistrátu. Svědek vypovídal pouze o průběhu silniční kontroly v inkriminovanou dobu v pěší zóně v ulici Soukenná a vyjadřoval se k stání vozidla provozovaného žalobcem mimo vyhrazené parkoviště. Nebyl zde žádný důvod, aby správní orgány o důvěryhodnosti svědka začaly pochybovat. K otázce věrohodnosti zasahujícího policisty se opakovaně vyslovila judikatura Nejvyššího správního soudu, např. ve věcech sp. zn. 1 As 64/2008, 4 As 19/2007, 7 As 105/2010, 7 As 83/2010, 2 As 52/2011. V rozsudku ze dne , č. j. 4 As 19/ , Nejvyšší správní soud konstatoval, že: K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Znovu lze uvést, že právě o takový případ, kdy nevyvstaly žádné pochybnosti o zaujatosti vypovídajícího strážníka, se jednalo. Žalobce dále namítal, že přestupkovému jednání chyběla protiprávnost, a to z důvodu krajní nouze způsobené akutními zdravotními potížemi žalobce, které ho vedly k zaparkování vozidla v danou dobu na uvedeném místě. V souladu s 125 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu jednou z podmínek uznání provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt je, že porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona, tj. zákona o silničním provozu. Shora uvedená podmínka byla v posuzovaném případu splněna, neboť bylo prokázáno porušení pravidla silničního provozu stanoveného v 39 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle něhož je stání v pěší zóně dovoleno jen na místech označených jako parkoviště. Byla tak naplněna skutková podstata přestupku dle 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Soud zdůrazňuje, že s žalobcem bylo vedeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla spočívajícím v porušení povinnosti zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, nikoli přestupkové řízení o přestupkovém jednání spočívajícím v neoprávněném stání. Zahájení a vedení správního řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vylučuje podle 125g odst. 1 zákona o silničním provozu zahájení řízení o přestupku pro stejné porušení povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Proto byly úvahy správních orgánů o tom, zda řidič předmětného vozidla (ať jím měl být dle vlastního vyjádření ve správním řízení žalobce sám) mohl být shledán odpovědným z popsaného přestupkového jednání či nikoli, např. protože byly dány okolnosti, v nichž lze spatřovat krajní nouzi, nadbytečné. V. Závěr a náklady řízení Z uvedených důvodů neshledal soud žalobu důvodnou a zamítl ji podle 78 odst. 7

9 Pokračování 9 59 A 29/2016 s. ř. s. O žalobě soud rozhodl, aniž ve věci nařídil ústní jednání, v souladu s 51 odst. 1 s. ř. s., když oba účastníci s tímto postupem soudu vyslovili souhlas. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byl úspěšný žalovaný správní orgán, ten ovšem náhradu nákladů řízení nežádal, ostatně mu ani žádné náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: V Liberci dne 19. října Mgr. Lucie Trejbalová, předsedkyně senátu