ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Transkript

1 PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET června 2015 PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ) POUTNÍ VADEMECUM III.

2 ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Lk 1, Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby. Mesiáš a jeho předchůdce POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU * NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI ABRAHÁMOVI: ŽE NÁM DOPŘEJE, + ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL * ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA. A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona. 116

3 Sv. JAN BOSCO Píše se rok Don Bosko, je velmi váženým knězem jak v církevních tak i v politických kruzích. Je v Římě a předkládá na soukromé audienci u papeže Pia IX svůj projekt o založení kongregace, která si za svůj cíl klade spásu a výchovu mládeže. Papež ho poslouchal se zaujetím a po dlouhém rozhovoru dává Don Boskovi svůj souhlas a vyzývá ho, aby všechno to co papeži vyprávěl sepsal. A tak se rodí salesiánská kongregace. Později Don Bosko dostává úkol od papeže, aby sepsal své Paměti tak jak vzniklo jeho dílo, počínaje dětstvím až po zrod kongregace. Don Bosco píše: Narodil jsem se 16. srpna 1815 v Becchi blízko Castelnuova d Asti. Otec Francesco byl vdovec a podruhé se oženil s Markétou Occhienovou a s ní měl dva syny Josefa a Jana. Z prvního manželství se narodil Antonín. Ve dvou letech jsem ztratil otce. Zemřel na zápal plic. V devíti letech jsem měl sen, který rozhodl o mém povolání. Nádherná Paní a Pán mě ukázali cestu a mé pole působnosti uprostřed opuštěné mládeži. V 16 letech jsem začal pořádně studovat. Dříve jsem studoval u dona Calossa, ale po jeho smrti byla dvouletá přestávka. V roce 1841 jsem ukončil studia teologie a byl jsem vysvěcen na kněze. Už tenkrát jsem poznal dona Cafassa, svého rodáka, který mně doporučil další studia morální teologie na turínském diecézním institutu. Během svých studií jsem chodil do turínských věznic a připravoval vězně na svátosti. 8. prosince 1841 jsem začal svou oratoř s malých chlapcem Bartolomějem Garellim jedním Zdrávas Maria a tím jsem rozjel apoštolátní dílo mezi mládeží. Pomalu jsem se stal otcem 400 chlapců, kteří čekali jen na mé znamení a byli schopni udělat cokoliv bych řekl. Stal jsem se tak trochu nepřítelem vlády, která měla strach, že bych učinil revoluci. Ale má touha byla spása každého chlapce. Má politika byla politika Otčenáše. Velkého přítele a podporovatele mého díla jsme našel v arcibiskupovi Fransoni, ale i ten musel do vyhnanství. Velkým mým pomocníkem se stal kněz Borel, bez jehož pomoci bych nedokázal rozjet tak velké dílo. Také mi pomáhal don Cafasso, můj zpovědník a ochránce všech vězňů odsouzených na smrt. V blízkosti tohoto světce jsem se naučil hlubokému vztahu k opuštěnému a zbídačenému člověku. Svou kongregaci jsem svěřil do rukou Panny Marie Pomocnice křesťanů a svatého Františka Saleského. Mým životním mottem bylo: Dej mi duše, ostatní si vezmi!, a heslo řeholních řádů: Modli se pracuj, jsem změnil na: Práce je modlitba. Tím se otevírá cesta ke svatosti všem lidem bez rozdílu stavu. Další charakteristikou mého života byla radost. Radost pramení z víry v Boha a víra s ní spojená vytváří rodinnou atmosféru pro mladé. Radost se projevuje ve hluboké zbožnosti k Panně Marii a v častém přistupování ke svátosti smíření a eucharistii. Vždycky jsem vedl své mladé k věrnosti svatému Otci. Na těchto základech vyrostla salesiánská rodina. V roce 1872 byla založena salesiánská ženská větev Dcery Panny Marie Pomocnice křesťanů, v roce 1875 jsem vyslal první salesiánskou misijní výpravu do Ameriky, v roce 1876 byla založena společnost Salesiánských spolupracovníků a v roce 1877 se začíná tisknout Salesiánský věstník. Ke konci svého života jsme pochopil slova nádherné Paní, která mi ve snu řekla: Ve svůj čas vše pochopíš. S Její pomocí se podařilo vybudovat velké Boží dílo. Na konci mého života jsem dostavěl baziliku Božského Srdce v Římě. To bylo moje dílo poslední. kněz Giovanni Bosco 31. ledna 1888 v ranních hodinách don Bosco vydechl naposled. 117

4 22. červen 2015 Pondělí 12. týdne v mezidobí VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Prameni světla, světlo, dárce jeho, skloň se dnes k naší prosbě s vlídnou tváří, nás, jež jsi zbavil temnot hříchu všeho, naplň svou září. Je skončena už denní práce dnešní, jsme v bezpečí tu pod křídly tvé přízně a v každé době chcem ti zpívat vděčni děkovné písně. Zapadlo slunce, noc se zas k nám sklání, kéž dál nám září slunce nehasnoucí, jež oblažuje všechny nebešťany svou září skvoucí. Viny, jež den chtěl ve svém shonu skrýti, umyj z nás, Kriste, svou laskavou mocí, ať naše srdce čistotou se třpytí i v temnu noci. Otci i Synu ať vše slouží k chvále, svatému Ohni budiž táž moc vždycky. Ty, Bože, pevným žezlem řídíš stále celý rod lidský. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Velebte Pána, vždyť jeho láska trvá na věky. 118

5 Žalm 135 (136) Velikonoční chvalozpěv Když mluvíš o tom, co učinil Pán, chválíš ho. (Cassiodorus) 1 Velebte Pána, vždyť je dobrotivý, * vždyť jeho láska trvá na věky. 2 Velebte Boha nade všemi bohy, * vždyť jeho láska trvá na věky. 3 Velebte Pána nade všemi pány, * vždyť jeho láska trvá na věky. 4 On velké divy učinil, on sám, * vždyť jeho láska trvá na věky. 5 On v moudrosti své stvořil nebesa, * vždyť jeho láska trvá na věky. 6 On nad vodami zemi rozprostřel, * vždyť jeho láska trvá na věky. 7 On stvořil všechna světla veliká, * vždyť jeho láska trvá na věky. 8 To slunce, aby vládlo nade dnem, * vždyť jeho láska trvá na věky. 9 Měsíc a hvězdy k vládě nad nocí, * vždyť jeho láska trvá na věky. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Velebte Pána, vždyť jeho láska trvá na věky. I Ant. 2 Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný. 10 V prvorozencích Egypťany zhubil, * vždyť jeho láska trvá na věky. 11 Vyvedl z jejich středu Izraele, * vždyť jeho láska trvá na věky. 12 Přemocnou rukou, napřaženou paží, * vždyť jeho láska trvá na věky. 13 On Rákosové moře přeťal v části, * vždyť jeho láska trvá na věky. 14 Provedl Izraele mezi nimi, * vždyť jeho láska trvá na věky. II 119

6 15 Do moře smetl faraóna s vojskem, * vždyť jeho láska trvá na věky. 16 Hrůzami pouště převedl svůj národ, * vždyť jeho láska trvá na věky. 17 On mocné krále potíral svou silou, * vždyť jeho láska trvá na věky; 18 on skvělé krále pobíjel svou mocí, * vždyť jeho láska trvá na věky. 19 Sehona, jenž byl králem Amoritů, * vždyť jeho láska trvá na věky. 20 Jakož i Oga, krále bašanského, * vždyť jeho láska trvá na věky. 21 Dal jejich kraje potom za dědictví, * vždyť jeho láska trvá na věky. 22 Dědictví Izraeli, svému lidu, * vždyť jeho láska trvá na věky. 23 On vzpomněl na nás v našem ponížení, * vždyť jeho láska trvá na věky. 24 Od našich nepřátel nás osvobodil, * vždyť jeho láska trvá na věky. 25 On dává pokrm všemu živoucímu, * vždyť jeho láska trvá na věky. 26 Vzdávejte díky Bohu, Pánu nebes, * vždyť jeho láska trvá na věky. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný. Ant. 3 Bůh si předsevzal, až přijde plnost času, obnovit všechno v Kristu. Kantikum Bůh Spasitel Ef 1, Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, * on nás z nebe zahrnul všemi možnými duchovními dary, 4 vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění * před ním v lásce. 120

7 5 Podle svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom skrze Ježíše Krista * byli přijati za jeho syny, 6 ke chvále jeho božsky vznešené dobrotivosti, * kterou nám projevil svou lásku ve svém milovaném Synovi: 7 v něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů. 8 Podle bohatství své milosti, kterou nám tak štědře projevil * s veškerou moudrostí a rozumností, 9 podle svého úradku * seznámil nás s tajemstvím své vůle, že si totiž předsevzal, * 10 až přijde plnost času, obnovit v Kristu všechno, * co je na nebi a na zemi. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Bůh si předsevzal, až přijde plnost času, obnovit všechno v Kristu. KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Sol 3, Ať ve vás Pán rozhojňuje vždy víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Pane, ať stoupá * k tobě má modlitba. R. Pane, ať stoupá * k tobě má modlitba. V. Jako kadidlo před tvou tváří. R. K tobě má modlitba. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Pane, ať stoupá * k tobě má modlitba. KANTIKUM PANNY MARIE 121

8 Ant. ke Kantiku Panny Marie Tebe, můj Bože, ať velebí má duše. PROSBY Ježíš neopouští ty, kdo v něho doufají; proto ho pokorně prosme: SYNU BOŽÍ, VYSLYŠ NÁS. Kriste, náš Pane, tys naše světlo, osvěť svou Církev, aby hlásala národům veliké tajemství lásky, která se nám v tobě zjevila. Ochraňuj kněze i ostatní služebníky své Církve, když káží jiným, ať sami věrně konají tvou službu. Ty jsi zjednal svou krví světu mír, odvrať hřích nesvornosti a metlu války. Bohatstvím své milosti pomáhej manželům, aby dokonaleji zobrazovali tajemství tvé Církve. Prokaž všem zemřelým milosrdenství a odpusť jim hříchy, aby se radovali mezi tvými svatými. Otče náš,... MODLITBA Zůstaň s námi, Pane Ježíši, když se schyluje k večeru, a oživ naši víru, abychom tě spolu se svými bratřími poznávali ve slovech Písma a při lámání chleba. Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky. 122

9 23. červen 2015 Úterý 12. týdne v mezidobí RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Původce světla věčného, celý jsi světlo a sám den, jenž nezná temna žádného, podstatou svou jsi světlo jen. Noc bledne už a odchází přede dnem, který blízko jest, s jitřenkou úsvit přichází, jenž šátkem zastřel světlo hvězd. Vstáváme z lůžka s radostí a za všechno ti děkujem, že slunce, vítěz nad nocí, přivádí k nám zas nový den. Vroucně tě, svatý, prosíme, ať v naše vášně, jejich vznět tělesná žádost nevnikne, nesvede mysl klamný svět. Ať nestrhne nás k hádkám hněv a břicho k poživačnosti, ať nebouří se chtíčem krev, nás neovládne lakomství. Ať v mysli ostražití jsme s tělem vždy neposkvrněným, ať s Kristem dnešek strávíme mu věrni celým srdcem svým. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. 123

10 PSALMODIE Ant. 1 Na harfu, Pane, tobě budu hrát, chci kráčet vždycky bezúhonnou cestou. Žalm 100 (101) Zásady dobrého vladaře Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. (Jan 14, 15) 1 Zazpívám o lásce a o zákonu, * na harfu, Pane, tobě budu hrát. 2 Chci kráčet vždycky bezúhonnou cestou, * kéž vstoupí věrnost ke mně do nitra, tak abych s nevinným a čistým srdcem * celým svým domem mohl procházet. 3 Nechci se dívat na nic hanebného, oškliví se mi páchat nepravost, * kéž na mně žádná nikdy neulpí! 4 Falešné srdce se mi zhloubi příčí, * já o špatnosti nechci vědět nic. 5 Kdo na bližního skrytě nasazuje, * takového já budu potírat, kdo pyšně shlíží, nafoukaně smýšlí, * toho já blízko sebe nestrpím. 6 Sám budu v zemi vyhledávat věrné, takoví ať jsou stále kolem mne! * V mých službách budou, kdo si vedou řádně. 7 Kdo jedná lstivě, nesmí žít v mém domě * a neobstojí přede mnou, kdo lže. 8 Denně chci stíhat všechny hříšné v zemi, * násilné z města Páně vyhladím. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Na harfu, Pane, tobě budu hrát, chci kráčet vždycky bezúhonnou cestou. Ant. 2 Neodnímej od nás, Pane, své milosrdenství. 124 Kantikum Azariášova modlitba v ohnivé peci

11 Dan 3, a Obraťte se a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny. (Srov. Sk 3, 19) 26 Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, * a chvályhodné a slavné je tvoje jméno na věky. 27 Neboť jsi spravedlivý ve všem, * co jsi nám učinil. 29 Zhřešili jsme a nesprávně jsme jednali, když jsme tě opustili, * a provinili jsme se ve všech věcech. 34 Pro své jméno nás, prosíme, nevydávej na věky, * neruš svou úmluvu s námi. 35 Neodnímej od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, * pro Izáka, svého služebníka, a Jákoba, svého svatého. 36 Jim jsi slíbil, že rozmnožíš jejich potomstvo * jako hvězdy nebe a písek na břehu moře. 37 Vždyť už jsme, Pane, zmenšeni víc, než kterýkoli národ, * na celé zemi jsme dnes poníženi pro své hříchy. 38 A není už knížete ani vůdce, * není proroka ani celopalu, 39 není oběti ani darů ani kadidla, * místa není, kde bychom před tebe kladli prvotiny, abychom došli tvého milosrdenství; * ale přijmi nás v duchu pokory a v zkroušenosti srdce. 40 Jako celopaly beranů a býků, * jako tisíce tučných beránků, tak budiž před tebou dnes tato naše oběť, aby se ti líbila, * protože nebývají zahanbeni, kdo v tebe doufají. 41 Nyní tedy jdeme za tebou celým srdcem, * a bojíme se tě a hledáme tvou tvář. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Neodnímej od nás, Pane, své milosrdenství. Ant. 3 Bože, chci ti novou píseň zpívat. Žalm 143 (144), 1-10 Prosba za vítězství a pokoj 125

12 Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. (Flp 4, 13) 1 Blahořečen budiž Pán, má skála! On mé ruce učí bojovat, * moje prsty zdatně si vést v bitvě. 2 Je mi slitováním, je mi hradem, * útočištěm mým a zachráncem, štítem, na který je spolehnutí. * Národy mé vládě podrobil. 3 Pane, co je člověk, že dbáš o něj, * co syn lidský, že ho v mysli máš? 4 Vždyť je člověk jako pouhý vánek, * jeho dny jak stín, jenž přeletí. 5 Pane, skloň svá nebesa a sestup, * hor se dotkni, vystoupí z nich kouř. 6 Metej blesky své a rozežeň je, * šípy své, ať padnou ve zmatek! 7 Napřáhni svou ruku z vysokosti, vytrhni mě ze záplavy vod, * vysvoboď mě z rukou cizáků, 8 kteří ústy lživě promlouvají, * křivá je i jejich pravice! 9 Bože, chci ti novou píseň zpívat, * na desítistrunnou harfu hrát. 10 Ty jsi ten, kdo ochraňuje krále, * spasil svého sluhu Davida. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Bože, chci ti novou píseň zpívat. KRÁTKÉ ČTENÍ Iz 55, 1 Vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zadarmo víno a mléko! KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Slyš můj hlas, Pane, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. R. Slyš můj hlas, Pane, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. V. S úsvitem přicházím, o pomoc prosím. R. S důvěrou spoléhám na tvé slovo. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Slyš můj hlas, Pane, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. 126

13 ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Zachraň nás, Pane, z rukou všech, kteří nás nenávidí. PROSBY Bůh nám dává tento nový den, abychom ho radostně chválili, a posiluje naši naději. Proto ho s důvěrou prosme: OSLAV SVÉ JMÉNO, BOŽE, A VYSLYŠ NÁS. Bože, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista, vzdáváme ti díky, žes nám skrze něho dal poznání a nesmrtelnost. Dej našim srdcím pravou pokoru, abychom se podřizovali jeden druhému z úcty ke Kristu. Vlej nám, svým služebníkům, svého Ducha, abychom se měli navzájem upřímně rádi jako bratři. Tys přikázal člověku, aby svou prací ovládal svět, pomáhej nám, aby tě naše práce oslavovala a posvěcovala naše bratry. Otče náš,... MODLITBA Bože, dej nám více víry, abychom tě chválili s vnitřní opravdovostí a podle tvé vůle přinášeli trvalý užitek. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky. 127

14 PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET TURÍNSKÉ PLÁTNO Tento obraz, tajuplný pro vědu a provokující rozum, jak jej nazval Jan Pavel II., je pro věřící velkým znamením Kristova utrpení. Tělo a Tvář muže z Turínského plátna nesou s neuvěřitelnou zřetelností znaky utrpení, jež podstoupil Ježíš, jak nám byla předána ve svědectví evangelií.pro nás dnes je Turínské plátno mocným odkazem, abychom v tomto obraze rozjímali nad bolestí každého člověka a nad utrpeními, která ani často nedokážeme pojmenovat. Avšak tváří v tvář Plátnu je modlitba stejně jako úvaha toho, kdo hledá, burcována nadějí. Nadějí na život bez bolesti, v radosti Pána, jak On sám slíbil (Jan 15,11); a také naději, že v bratrské lásce mužů a žen současnosti nadále promlouvá ono svědectví, které Pán přikázal svým: Z toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem (Jan 13,35). (turínský arcibiskup, kardinál Severino Poletto k výstavu 2010) "Pane, hledám tvou tvář" Jan Pavel II. při modlitbě před Turínským plátnem, 24. května 1998 Tato slova byla mottem nejdelší výstavy turínského plátna v dějinách. Lněné plátno, zahalené tajemstvím, jež nedokázala odhalit ani nejmodernější vědecká bádání, přitahuje 128

15 při každém výstavu miliony lidí, protože je výzvou k zamyšlení: je plátnem do něhož bylo zahaleno Ježíšovo tělo po ukřižování?; je středověkým "falzifikátem"?; jak je možné, že se v něm dodnes uchovaly stopy krve? To jsou otázky, které udivují nejen vědce, ale hluboce se dotýkají i srdcí prostých lidí: při dvou předchozích veřejných výstavech plátna - v r a stanulo před touto relikvii dva a půl milionu poutníků, aby rozjímali nad jeho poselstvím. Následující výstav pak byl nejdelší v dějinách: trval 70 dní - od 12. srpna do 22. října Bylo přáním Jana Pavla II., aby byla zařazena do slavení Jubilejního roku. Plátno je 4,37 m dlouhé a 1,11m široké. Bylo utkáno rybí kostí a poskytuje oboustranný obraz lidského těla, jež bylo podrobeno mučení a vykazuje rány na levém zápěstí, na nohou a pravém boku. Máme před sebou pohřební plátno, jež není v židovské či východní tradici pohřbívání zvlášť známé. Obraz přináší dva otisky lidského těla, rozloženého naznak. Jsou zde patrné dvě odlišné barvy: otisky sépiové barvy, lehce stínované a bez přesných kontur, označující části těla; dále pak otisky červené barvy, způsobené krevními skvrnami na plátně. Čelní otisk představuje hlavu a tvář muže, vysokého asi 1,80m, s dlouhými vlasy, i rozvrstvením kníru a vousů. Na tváři muže z plátna lze rozpoznat podlitiny a odřeniny, a to zvláště na pravé straně. Stopy po ranách jsou zjevné na hrudníku a horních končetinách. Zadní otisk ukazuje na zátylek, na němž jsou patrny mnohé krevní usazeniny. Na zádech až po kotníky jsou zjevná četná poranění, způsobená bičováním. Mezi možnými příčinami smrti muže z plátna, se jeví jako nejpravděpodobnější asfyxie (udušení). Když bylo tělo zavinuto do plátna, nacházelo se už ve stavu mrtvolné strnulosti, jak lze usoudit z polohy hlavy i nepřirozené polohy trupu a končetin. Na plátně nejsou stopy rozkladu. Tělo tedy muselo být zahaleno v plátně jen po dobu nezbytnou k vytvoření obrazu ve formě negativního otisku, ne však déle než několik desítek hodin. Tělo pak bylo odděleno od plátna aniž by došlo k jakémukoliv porušení stop krve. V Eusebiových (IV. st.) Církevních dějinách se dovídáme, že autor znal spis pod názvem Skutky Tadeášovy. Dílo vzniklo v Sýrii a přináší následující příběh: Když Abgar, král Edessy slyšel vyprávět o Ježíšovi a jeho zázracích, poslal mu dopis, ve kterém ho prosil, aby k němu přišel a uzdravil ho ze strašné nemoci. Ježíš však pozvání nepřijal, ale napsal králi list, v němž slibuje, že k němu pošle jednoho ze svých učedníků. Zvláštní Boží inspirace pak vedla po Ježíšově zmrtvýchvstání apoštola Tomáše, že poslal do Edessy Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti Pánových učedníků. Tadeáš krále uzdravil z těžké nemoci, a celá Edessa se obrátila ke křesťanství. Eusebius tedy přeložil ze syrštiny do řečtiny zmíněnou korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem. Tvrdil, že měl v rukou originální text z edesských archívů. Píše: "Existuje o tom psané svědectví, převzaté z archívů v Edesse, která tehdy byla královským městem: tady, v obecných dokumentech, ve kterých je popsán dávnověk a Abgarovy činy, se nachází tento příběh, uchovávaný od tehdejších dob až podnes. Nejlepší bude seznámit se se samotnými dopisy, jež jsem převzal z těchto archívů a doslova přeložil ze syrštiny": Kopie dopisu, který napsal zdejší vládce Abgar Ježíšovi, a prostřednictvím posla Ananiáše mu jej poslal do Jeruzaléma. 129

16 "Abgar, syn Uchamasův, vládce (Edessy), Ježíšovi, dobrému Spasiteli, který se ukázal na území Jeruzaléma. Buď pozdraven. Slyšel jsem vyprávět o tobě i o tvých uzdraveních, která konáš bez léků či rostlin. Podle toho, co se říká, vracíš zrak slepým a dáváš kráčet chromým; očišťuješ malomocné, vyháníš nečisté duchy a démony, uzdravuješ ty, kdo jsou postiženi nevyléčitelnými nemocemi, křísíš mrtvé. Když jsem toto všechno o tobě slyšel, nabyl jsem přesvědčení, že buď jsi Bůh, který sestoupil z nebe a koná tyto divy, anebo jsi Boží syn, jenž činí tyto zázraky. Proto ti teď píšu a prosím tě, aby ses namáhal přijít ke mně a uzdravit můj neduh. Protože jsem se také dověděl, že proti tobě židé reptají a strojí ti úklady: mé město je malé, ale čestné, a bude tu dost místa pro nás oba". Ježíšova odpověď Abgarovi, zaslaná skrze Ananiáše: "Blahoslavený ty, který jsi ve mne uvěřil, aniž bys mne spatřil. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě vidí, ve mne neuvěří, aby ti, kdo mne neviděli uvěřili a žili. Pokud jde o o tvé pozvání, abych k tobě přišel, je třeba, abych tady vykonal vše, k čemu jsem byl poslán a když toto dílo završím, vrátil se k tomu, který mne poslal. Jakmile budu vyzdvižen k němu, pošlu ti jednoho ze svých učedníků, aby tě uzdravil z tvé nemoci a dal život tobě i těm, kdo jsou s tebou". Tato korespondence mezi Ježíšem a králem Abgarem kolovala po celém Východě a na Západě se objevila, když Rufinus přeložil Eusebiovy Církevní dějiny. Je známo, že král Abgar skutečně vládl v Ouchama od r. 4 př. Kr. do r. 7 po Kr., a poté od r. 13 do r. 50 po Kr. Tyto dopisy však nejsou pravé. Sám Augustin popírá existenci jakéhokoli autentického Ježíšova listu a Gelaziánův dekret prohlašuje tyto dopisy za apokryfy. Tadeášovy skutky jsou tedy legendami ze III. století. Nicméně, právě v této legendě se dočítáme, že Ježíš vtiskl svůj obličej do roušky, kterou pak poslal králi Abgarovi. Abgar V Ukkama, král Edessy, vládce Osroene, byl malomocný. Poslal svého písaře Ananiáše, aby vyhledal Ježíše, a ten aby ho uzdravil. Protože Ježíš nemohl přijít, chtěl Ananiáš alespoň namalovat jeho portrét, ale "pro nevýslovnou slávu, která vyzařovala z jeho tváře a proměňovala se v milost", se mu to nepodařilo. Sám Ježíš tehdy vzal plátno - mandylon (roušku) a přiložil si jej na tvář, takže se do něj otiskly jeho rysy. Když se král Abgar na mandylon upřeně zahleděl, byl uzdraven a obrátil se. Když se Abgarův syn znovu vrátil k pohanství, nechal edesský biskup "Svatou tvář" zazdít. 130

17 Císař Konstantin, - po vítězstvích Jana Kurkuase na Východě (na jaře 943), - koupil "Svatou tvář" výměnou za 200 saracénských rukojmích a stříbrných denárů. 16. srpna 944 se pak slavil svátek přenesení Svaté tváře do Konstantinopole. Dnes se tento den slaví jako svátek Svaté tváře. Tak se mandylon dostal do povědomí celé Evropy. Zde se také začalo s ikonami Svaté tváře (např. Veroničina rouška v Laonu). Z pohledu současného bádání je třeba uznat, že z čistě historického hlediska nelze s určitostí popsat osudy plátna v době před XIV. stoletím. Dokumenty (všeho druhu: literární, právní, ikonografické,...) nám vskutku neposkytují odpovědi na základní otázku: uchovalo se v prvním křesťanském století plátno, o němž mluví evangelia? A v případě kladné odpovědi, v jakých historických souvislostech a jak se uctívalo? Lze najít nějaký vztah mezi oním plátnem a Turínským plátnem? "Jisté" dějiny Turínského plátna začínají kolem poloviny XIV. století. Tehdy totiž Geoffroy de Charny, urozený francouzský šlechtic daroval kostelu v Lirey - který předtím nechal postavit - lněné plátno, do něhož byl vtištěna podoba, považovaná za obraz ukřižovaného Krista. Od tohoto data máme přesně dochovány všechny etapy putování plátna (Lirey-Chambéry-Turín). Ale co bylo předtím? V podstatě existují dvě odpovědi: buď plátno neexistovalo - a jeho původ lze tedy datovat kolem roku 1300; anebo se uchovávalo na Východě a prezentovalo se jinak než tomu bylo později na Západě. Tato pracovní hypotéza je oprávněná vzhledem k tomu, že středověké datování, bez ohledu na vědeckou diskuzi o jejich závěrech, není uspokojivá s ohledem na celou řadu skutečností, které vyplývají ze studia plátna, zatímco absence zpráv nikterak nepopírá existenci plátna v mnohem starším období. Na základě celé řady studií, opírající se sice o vratké ukazatele, které však na druhé straně nelze podceňovat - "skryté" dějiny plátna kráčely hypoteticky následujícími etapami: Jeruzalém - Edessa - Konstantinopol - Atény, aby pak vstoupily do "jistého" datování (Lirey-Chambéry-Turín). JERUZALÉM Je-li Turínské plátno oním plátnem, do něhož bylo zavinuto Ježíšovo tělo po snětí z kříže, a které zůstalo v hrobce po zmrtvýchvstání, pak je třeba hledat jeho původ v Jeruzalémě, kde bylo jistě s velkou pečlivostí uchováváno v prvotní církevní komunitě. Vyjma nejasných zmínek v evangeliích, především v evangeliu sv. Jana, neexistují výslovná a přímá svědectví o tom, jak se Ježíšovo pohřební roucho uchovávalo. Toto mlčení jistým způsobem prolamuje jeden úryvek apokryfního spisu tzv. Židovského evangelia, v němž se praví, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání "svěřil plátno Veleknězovu služebníku". Existují také další svědectví o plátnech, se skvrnami či obrazy, nelze z nich však učinit žádný závěr, týkající se druhu objektu a jeho dějin. Toto vše tedy nedovoluje předem vyloučit možnost přítomnosti plátna a jeho uchování. EDESSA V Edesse (v jihovýchodním Turecku) se v prvním tisíciletí křesťanské éry po značnou dobu uchovávalo a uctívalo tzv. "Mandylion" neboli Edesský obraz, jenž náležel k hlavním "svatým tvářím" Krista, které se nacházely v helénsko-byzantském světě. Tento 131

18 výjev znají historikové umění, neboť je považován za počátek ikonografické tradice Krista. Malířská zobrazení Mandylionu jej ztvárňují jako relikviář ve tvaru čtverce, v jehož středu je tvář vousatého muže s dlouhými vlasy. Různé legendy, které vyprávějí o jeho původu, jej spojují přímo s Ježíšem, který vtiskl svou tvář do kusu plátna, řecky 'mandylion' (šátek), který poslal jako dar edesskému králi Abgarovi. Relikvie byla v tomto městě známa a slavnostně se uctívala jistě už před VI: stoletím, neboť zde působila zázraky. Poté byla v roce 944 přenesena do Konstantinopole, kde se uchovávala v pokladu byzantských císařů. V roce 1978 se objevila zajímavá hypotéza, podle níž by měl být Mandylion totožný s plátnem. Hypotéza se opírá o různé prvky a o některé charakteristiky, kterými se vyznačuje ikona: 'rakos tetradiplon' neboli složena "dvakrát, čtyřikrát přes sebe"; a 'archepoiete', čili "nevytvořená lidskou rukou'. Tyto dva prvky se úzce pojí s Turínským plátnem. Podle posledních rozborů popisů příchodu ikony do Konstantinopole se zdá, že lze usoudit, že "šátek" uchovávaný ve čtvercovém relikviáři ve skutečnosti skrývá mnohem větší část plátna, obsahující obraz celého zmučeného těla. KONSTANTINOPOL Stále v rovině "hypotetických dějin" Turínského plátna dovolují některé ukazatele umístit plátno do hlavního města Byzance: od roku 944 se zde spolu s dalšími relikviemi spjatými s Ježíšovým pozemským životem uchovávalo Mandylion, pocházející z Edessy, které - jistá současná hypotéza ztotožňuje s Turínským plátnem. Během XIII. století se v byzantském umění citlivě upravuje ztvárnění Ježíšova snětí z kříže a Pomazání Ježíšova mrtvého těla, což jak se zdá, vyplývá z poznatků detailů získaných studiem plátna. Vzhledem k jemnosti detailů a k dávnému datování, má značný význam zobrazení Pomazání Krista, obsažené v Prayově rukopise (dnes uchovávaném v Budapešti), který vznikl v letech Jeho původce pocházel z Konstantinopole, anebo v tomto prostředí žil. V roce 1204, ještě před vypleněním města během IV. Křižácké výpravy, si piccardský šlechtic, Robert de Clari, do svého deníku poznamenal, že viděl "Pánovo plátno", na němž byl patrný obraz celého Pánova těla. Toto plátno se uchovávalo v kostele Panny Marie v Blacherne.Toto plátno - jak dodává - zmizelo během franského plenění. I když tedy neexistují jisté prvky, abychom mohly tyto informace navzájem propojit z plátnem Lirey-Turín, je nicméně velmi významné, že můžeme lokalizovat plátno jež figuruje v Konstantinopoli. ATÉNY Dokument z datem 1. srpna 1205 připouští domněnku, že plátno putovalo i tímto městem. Jedná se o list, který krátce po vyplenění Konstantinopole zaslal Theodorus Angelus, příbuzný sesazených byzantských císařů, papeži Innocenci III., a v němž pranýřuje chování křižáckých dobyvatelů a lupičů relikvií, mezi nimi i plátna, které se uchovává v Aténách. Tato indikace je zajímavá z toho důvodu, že nový feudální pán Atén, který se zde právě téhož roku usadil, byl Otto de La Roche, jeden z vůdců křižácké 132

19 výpravy, který po obsazení Konstantinopole sídlil právě v místech, kde stál chrám Blacherne. Citovaný dokument známe, bohužel, pouze díky kopii z 19. století, pořízené z dávnější kopie, která však byla zničena během II. světové války. Dobře však zapadá do období po IV. křížové výpravě. Navíc vztahy mezi rodinou La Roche a následně aténských knížat s Geoffroy de Charny, prvním jistým vlastníkem plátna na Západě, činí tyto informace velmi povzbudivými. LIREY První jistá a nezvratitelná svědectví o Turínském plátně se až podnes datují do poloviny XIV. století, kdy Geoffroy de Charny, zdatný rytíř a muž hluboké víry, povýšený na francouzského generála, uložil plátno do kostela v Lirey, který nechal postavit v roce 1353 na svém feudálním panství v Champagne. Geoffroy zemřel v bitvě o Poitiers, 19. září Mezi těmito dvěma daty se plátno poprvé objevuje v západní Evropě. Motiv, místo a způsob, jak Geoffrey plátno nabyl však zůstává zahalen tajemstvím. Zpráva o přítomnosti tak mimořádného objektu se rychle rozšířila, a velmi brzy sem začaly proudit první poutě věřících, ale současně začaly i první diskuze o pravosti plátna a dovolenosti jeho veřejných výstav. V posledním desetiletí XIV. století musel syn Geoffroye de Charny vést vleklou, rozsáhlou a ostrou diskuzi o těchto otázkách s kanovníky v Lirey a s biskupem v Troyes. Do tohoto sporu byl zatažen i vzdoropapež Klement VII. Dokumenty této diskuze umožňují zrekonstruovat osudy plátna v předchozích desetiletích, nikoli však vyřešit z definitivní platností nastolené problémy. V první polovině XV. století - vzhledem k vypuknutí stoleté války - odnesla Marguerite de Charny plátno z kostela v Lirey (1418) a vzala jej sebou na své cesty po Evropě. Nakonec došla útočiště u dvora Savojského vévodství, s nímž byli spřízněni jak její otec, tak i její druhý manžel, Hubert de La Roche. Tak, po jednáních mezi vévodou Ludvíkem a Markétou, došlo v roce 1453 k přenesení plátna k Savojskému dvoru. CHAMBÉRY Savojští nejprve plátno uchovávali jako součást svého soukromého pokladu a nosili jej sebou při svých zaalpských cestách, jak to bylo u středověkých dvorů zvykem. Ludvíkův syn, Amadeus IX. Blažený, začal v roce 1471 s výzdobou a přestavbou hradní kaple v hlavním městě vévodství - Chambéry. Kaple nyní byla mnohem větší, vzhledem k záměru umístit plátno právě zde. Zpočátku bylo plátno uloženo ve františkánském kostele, aby pak následně spočinulo definitivně v Sainte-Chapelle du Saint-Suaire. Za těchto okolností požádali Savojští papeže o uznání zvláštního liturgického svátku, čehož v roce 1502 dosáhli. Svátek se slavil 4. května. Avšak 4. prosince 1532 požár zničil Sainte- Chapelle a způsobil i značné poškození plátna, které pak v roce 1534 opravily klarisky v Chambéry. Když se rozpoutala válka mezi Františkem I. a Karlem V., musel savojský vévoda před francouzským vojskem uprchnout do Piemontu. Vzal sebou i plátno, které bylo několikrát vystavováno v Turíně, Miláně, Vercelli. Do Sainte-Chapelle se pak 133

20 slavnostně vrátilo 4. června 1561 po uzavření Cateau-Cambrésiského míru v roce 1559, jímž nový vévoda Emanuele Filiberto znovu nabyl svých států. Z podnětu nového a mladého vévody začíná slavná éra rodu Savojských. Doba dozrála k nastolení jiné savojské politiky, která zaměřila své strategické zájmy na apeninský poloostrov. V důsledku toho bylo přemístěno i vládní středisko z Chambéry do Turína. Změně politickoadministrativního centra však ještě scházel "náboženský" znak: plátno. 14. září 1578 proto Emanuele Filiberto definitivně přenesl plátno z Chambéry do Turína. TURÍN Plátno dospělo do Turína 14. září 1578, provázeno salvami kanónů a bylo přijato s velkou slávou. Příležitost k jeho přenesení ze Chambéry se naskytla, když milánský arcibiskup - Karel Boromejský projevil přání vydat se pěšky na pouť, aby uctil plátno a tak splnil slib, který dal v době moru v roce Aby se tomuto velmi známému poutníkovi, svaté pověsti, usnadnilo putování, především namáhavá cesta přes Alpy, bylo rozhodnuto o přenesení plátna do Turína, kde už pak zůstalo po celá následující století, a stalo se předmětem mnoha výstav a veřejných i soukromých uctívání. /obr. sv. Karel Boromejský před plátnem/. Ostatně, i náboženské vědomí celého kraje bylo velmi ovlivněno jeho přítomností. Dokazuje to velké množství ikonografických zobrazení v kaplích i na domech na celém piemontském území. Veřejnou úctu potvrzují rovněž velkolepé a slavnostní výstavy, které byly obzvlášť časté po dvě staletí baroka. I rod Savojských, vyjma osobní hluboké úcty, kterou dosvědčují různé soukromé spisy, považoval plátno za "paládium" svého domu, za znamení hmatatelné Boží přízně, což bylo důkazem barokního chápání božského původu veškeré časné moci. Zpočátku se plátno uchovávalo v kostele sv. Františka z Assisi, poté v knížecí kapli sv. Vavřince. Kolem roku 1583 bylo přeneseno do kaple-rotundy v antickém knížecím paláci, a v roce 1587 byla umístěna v dómu ve stánku, který byl tvořen sloupy z černého mramoru a stál na místě dnešního hlavního oltáře. Emanuele Filiberto, který zemřel v roce 1580, chtěl vybudovat kapli, ve které by se plátno uchovávalo, ale k uskutečnění této představy došlo až v XVII. století dle projektů Bernardina Quadriho a Guarina Guariniho, jenž navrhl i velkolepou kopuli. 1. července 1694 bylo plátno umístěno v kapli na oltáři v relikviáři, který navrhl Antonio Bertola. Od té doby se plátno uchovávalo v této kapli až do roku 1996, kdy bylo kvůli restaurátorským pracím umístěno v chórové kapli dómu. Toto přemístění bylo prozřetelnostní, neboť díky němu plátno uniklo požáru, který vypukl v noci z 11. na 12. dubna 1997 a vážně poškodil celou kapli. Plátno opustilo Turín jen dvakrát: v roce 1706 bylo přeneseno do Janova, protože se blížilo francouzské vojsko, které začalo s obléháním města; a ve XX. století, v letech , kdy z obav před válečnými událostmi II. světové války bylo přeneseno do svatyně na Montevergine u Avellina. 134

21 STUDIUM TURÍNSKÉHO PLÁTNA Podle tradice bylo do Turínského plátna krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista. Lněná textilie je dlouhá 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie uchovávána od roku Pouhým okem jsou na ni viditelné obrysy muže vysokého asi 180 centimetrů. Dodnes nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, jakým způsobem otisk vznikl. Skeptici dostali důvod k radosti v roce 1988, když expertní týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu provedly radiouhlíkovou zkoušku několika vláken a dospěly k závěru, že roucho vzniklo s 95 procentní pravděpodobností mezi roky 1260 a Nedávno se ovšem ukázalo, že testované vzorky byly odstřiženy z opravovaného kusu látky a textilie je ve skutečnosti mnohem starší. Poslední analýzy kladou okamžik jejího vzniku mezi 1 tisíciletí př.n.l. a 7. století n.l. Autenticitu plátna potvrzuje celá řada verifikovatelných indicií. Mezi nejpádnější z nich patří způsob tkaní, použitý materiál, otisk mince z roku 29 a přítomnost pylu endemických druhů rostlin. Jak už bylo zmíněno, na Turínské plátno se dosud neobjasněným způsobem zepředu i zezadu otiskla postava dospělého muže vysokého zhruba 175 až 180 centimetrů. Jeho stáří se odhaduje na 35 až 40 let. Vousy a vlasy mu sahaly až po ramena, svalstvo měl dobře vyvinuté, hmotnost nepřesahovala 81 kilogramů. Obraz sépiového zabarvení je na látce nejlépe viditelný ze vzdálenosti kolem pěti metrů, při pohledu zblízka nejsou obrysy zřetelné. Naopak jasně ohraničené jsou rezavé skvrny zaschlé krve. Kromě toho se vedle postavy nacházejí dvě řady tmavých bodů a další poškozená místa, která pravděpodobně vznikla při požáru kaple v Chambéry na východě Francie v roce Pozoruhodné je, že otisk těla zasáhl pouze tenkou vrstvu o tlouštce 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomickým skutečnostem. Připomíná spíše fotografický negativ. Obsahuje dokonce trojrozměrná data, na jejichž základě bylo možné rekonstruovat tvář s četnými detaily nezachytitelnými na běžné fotografii (kapky krve na vousech, stopy 135

22 rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích). Snahy o vysvětlení vzniku otisku oscilují od reakce nabalzámovaného těla s povrchem roucha, přes působení plynů, až po elektromagnetické nebo radioaktivní vlivy nebo zručnou malířskou práci bez viditelných stop štětce. Poslední uvedená možnost je však podle většiny odborníků prakticky vyloučena. Materiál, struktura a způsob zhotovení Turínské plátno je lněnou látkou s nepatrnou příměsí bavlny. Len, který byl při tkaní použit, byl ve své době velice drahý a je charakteristický pro oblast Středomoří. Podle biblických evangelií koupil pohřební rubáš Ježíšův tajný učedník a bohatý člen židovské velerady Josef z Arimatie. Poznatky získané profesorem Gilbertem Raesem z Belgie v roce 1973 doplnila v roce 2002 špičková švýcarská expertka na dějiny textilií Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová. Ve prospěch pravosti drahocenné památky svědčí mimo jiné i specifický způsob tkaní. Jde o tzv. šupinový kepr (tři k jedné, three-to-one), jenž je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Užíván byl pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Stejným způsobem se tkalo v pevnosti Massada u Mrtvého moře zničené při židovském povstání proti Římanům v roce 72 po Kristu. Tentýž vzor je zobrazen na malbě z 12. století znázorňující Kristův pohřební rubáš. Dr. Fluryová-Lembergová se domnívá, že malíř musel být v kontaktu s Turínským plátnem a byl si vědom neobvyklého typu tkaní. Lněné nitě mají průměr přibližně 0,15 milimetru, plátno jako celek je silné 0,35 milimetru. Na délku 1 centimetru se vejde asi 25 příčných nebo podélných nití. Jako příměs byla použita bavlna druhu bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu. V Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na Sicílii a na jih Pyrenejského poloostrova. Skladování Dr. Mechtilda Fluryová-Lembergová zastává názor, že autenticitu plátna prokazuje i "způsob přehýbání plátna či stopy vlhkosti v lemech", které "jsou stejné, jako se objevily na svitcích od Mrtvého moře," a které "naznačují, že rubáš se uchovával v amfoře, což se ve starověku dělávalo." Od té doby se podmínky při skladování často měnily. Přinejmenším dvakrát byla textilie vážně ohrožena požárem, zkáze se však pokaždé shodou okolností podařilo zabránit. V současné době je uchovávána ve speciální nádobě naplněné argonem, aby se předešlo oxidaci. "Kdybychom nezasáhli včas, podklad tkaniny by ztemněl stejně jako obraz a ten by nakonec zmizel úplně," poznamenala Fluryová-Lembergová. Pylová zrna Švýcarský kriminolog a specialista na falšované obrazy Dr. Max Frei odebral v listopadu 1973 pomocí lepící pásky vzorky z povrchu plátna. V univerzitní laboratoři v Curychu pak vzorky v letech 1974 až 1975 pečlivě zkoumal a identifikoval 165 zrníček pylu 48 druhů rostlin. Nejhojněji byla zastoupena rostlina Gundelia tournefortii (45 zrníček, 27,3%). Frei rostliny rozdělil do čtyř skupin: 136

23 Pouštní rostliny typu halofilů (dávají přednost místům s vysokým obsahem soli) - rostou v oblasti Palestiny, kolem Mrtvého moře a Negevu. Stepní rostliny - typické pro stepní oblasti turecké Anatolie - Bytlis, Diyarbakir, Mardin, Urfa (bývalá Edessa) a Malatya. Menší skupina rostlin, jejichž výskyt je vázán na okolí Istanbulu (dříve Konstantinopol). Rostliny rostoucí na jihozápadě Evropy. Je známo, že pylová zrna mají schopnost zachovávat své vlastnosti po řadu staletí. Z přítomnosti pylu rostlin typických pro určitou geografickou oblast je možné usuzovat, že se v dané oblasti relikvie nacházela. A podle legendy bylo plátno skutečně brzy po Ježíšově smrti přepraveno z Jeruzaléma do Edessy a později do Konstantinopole. Ve středověku se dostalo do Francie a nakonec skončilo v Itálii. Na výzkum Dr. Freie navázali další odborníci, mezi nimi i botanik Dr. Avinoam Danin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a palynolog Dr. Uri Baruch. Danin představil výsledky svého výzkumu v roce 1999 na XVI. Mezinárodním botanickém kongresu v americkém St. Luis. Na rubáši objevil kromě pylu rostlin také otisky rostlinných částí. Ve své studii zdůraznil, že kombinace dvou specifických druhů (Gundelia tournefortii a Zygophyllum dumosum) je jasným dokladem toho, že se plátno muselo nacházet v okolí Jeruzaléma a to v březnu nebo dubnu, protože tyto dvě rostliny se vedle sebe vyskytují pouze v uvedených měsících na malém území v okolí židovského hlavního města. Ve zvýšené míře (40%) byl detekován pyl Gundelia tournefortii. Rostlina se navíc otiskla poblíž ramen postavy. Danin s Baruchem věří, že právě z tohoto druhu byla spletena trnová koruna. Dvě pylová zrna Gundelia tournefortii byla identifikována na roušce uložené od 8. století v katedrále ve španělském Oviedu. Podle katolické tradice byla do roušky zahalena Kristova hlava. Umístění potní roušky o rozměrech 83 x 53 centimetrů lze vystopovat zpětně až do 1. století. Otisk mince z roku 29 Snímky získané pomocí mikroskopu při polarizovaném světle odhalily, že oční důlky zakrývaly kulaté předměty. Jezuita Francis L. Filas z univerzity v Chicagu v roce 1979 zjistil, že šlo o historické mince. Na minci nad pravým okem byla rozpoznána zahnutá hůl a písmena "U CAI". Pilát nechal v Jeruzalémě v letech 29 až 32 razit peníze (lepton simpulum) s nápisem TIBERIOU KAISAROS (Císař Tiberius). V numismatických sbírkách na celém světě se dochovaly tři kusy mince z roku 29 s nápisem TIBERIOU CAISAROS, takže je reálné, že na zavřené oči zemřelého byly položeny peníze z této chybné ražby. Archeologové jsou této teorii příznivě nakloněni, protože Židé měli skutečně v 1. století ve zvyku klást zemřelým na oči mince. 137

24 Nápisy Farmaceut Piero Ugolotti a páter Aldo Marastoni si v roce 1978 všimli, že na Turínském plátně lze rozeznat velmi špatně čitelné nápisy. Jednotlivá písmena se podařilo rozluštit až v roce 1995 francouzce Anne Laure-Courageové. Další výzkum realizovali v roce 1997 Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Pařížského ústavu pro optiku (Paris Institut d Optique). Rozluštěno bylo několik slov psaných zvláštní směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Tento způsob vyjadřování byl před 5. stoletím v tomto regionu obvyklý. Vědci se přiklánějí k možnosti, že nápisy vytvořili úředníci, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob. Nejčitelnější je nápis "INNECE", což je asi zkratka nebo část výrazu "IN NECEM IBIS" (trest smrti). Také další slova jsou pozoruhodná: "PEZU" (vykonán), "(I)HSOY" (Ježíš), "NAZARENUS" (Nazaretský), "(O)PSKIA" (stín obličeje) nebo TIBERIUS CÉSAR (císař Tiberius). Stopy krve a další fyziologické poznatky Na rubáši se nacházejí rezavé flíčky - stopy krve. Velká rána o šířce 4,5 a výšce 1,5 cm je umístěná mezi pátým a šestým žebrem otisklé postavy a mohlo ji způsobit bodnutí kopím. Krev řinoucí se z rány na boku byla krví posmrtnou, protože plazma zůstala na okrajích a fibrin (bílkovinná látka vznikající při srážení krve) uprostřed. Na ostatních místech jde o krev předsmrtnou, neboť světlou plazmu obklopuje fibrin z vnější strany. Krev prýštila také z ran v zápěstích, kam bývaly nešťastníkům odsouzeným k ukřižování vráženy hřeby. Dlaně by váhu těla nemohly unést. Při tomto způsobu přibíjení ke kříži docházelo k zasažení citlivého hybného nervu, v důsledku čehož se palec obrátil do dlaně směrem k malíčku. Proto jsou na plátně rozlišitelné jen čtyři prsty. "Otisk představuje muže ukřižovaného přesně tak, jak to popisují evangelia: přibitého na kříž za zápěstí a nikoliv za ruce, jak to ukazuje většina středověkých zobrazení jeho utrpení," konstatovala Dr. Fluryová-Lembergová. Nohy byly uprostřed nožní klenby proraženy dlouhým hřebem. Levá noha byla přeložena přes pravou. Z analýz vyšlo najevo, že muž měl krevní skupinu AB negativní. Pozoruhodné je, že stejná krevní skupina byla zjištěna také na roušce z katedrály ve španělském Oviedu, o níž jsme se zmínili už v souvislosti pylem rostliny Gundelia tournefortii. Výzkum uskutečněný trojicí španělských vědců v roce 1998 dospěl k závěru, že rouška i plátno pravděpodobně zakrývaly stejnou osobu. Krevní skupina AB je poměrně vzácná. Vyskytuje se pouze u 2 až 5 procent populace. Předpokládá se, že vznikla promísením 138

25 Kavkazanů s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B někdy po roce 1000 po Kristu, ale datování není vůbec jisté. Někteří experti stáří skupiny odhadují na 2500 let. Odsouzenci byl na hlavu nasazen ostrý bodavý předmět, nešlo však o trnovou korunu ale spíše o jakousi přilbu s dlouhými a ostrými trny. Viditelné je krvácení zepředu (na rozhraní vlasové pokrývky hlavy a čela) i zezadu. Krůpěje krve stékaly až k obočí (zejména k levému). Další slepovaly vlasy nebo protékaly směrem ke spánkům. Popravený člověk byl Židem s přiměřené dlouhými vlasy a vousy. V týlu hlavy mu dlouhý pramen vlasů sahal až k lopatkám. Právě takové copánky jsou charakteristické pro Židy žijící v dobách kolem přelomu našeho letopočtu. Rasově se postava shoduje s typem vyskytujícím se dodnes mezi sefardickými Židy nebo vznešenými Araby. O utrpení muže zahaleného do látky vypovídá mimo jiné zduření pravé strany obličeje. Oteklá je zejména lícní kost a pravé horní líčko. Vyčnívají i očnicové oblouky. Zraněn byl rovněž dolní ret a levá část brady. Nos byl ve své horní třetině přeražen. Rány pokrývají celé tělo od hlavy až po dolní končetiny. Převládají rány o délce kolem 3 centimetrů, jejichž počet se odhaduje na 80 až 120. Přesný počet není podle některých badatelů možné určit. Jiní experti na základě novějších výzkumných metod tvrdí, že osoba dostala 121 ran důtkami ze dvou směrů. Vypadá to, že bičovaný se v inkriminovanou chvíli nacházel ve schoulené pozici připoutaný ke kůlu. Biřici zřejmě použili důtky Flagrum Romanum (obr.) se dvěma páry kovových kuliček spojených tyčinkami. Na textilii jsou viditelné i pohmožděniny, otlačeniny a rýhy. Ty jsou nejvýraznější na pravém rameni, což může být pozůstatek po nesení příčného trámu. Výmluvné jsou i odřeniny v místech levé lopatky a nad pravou lopatkou. Odhaduje se, že trám měl hmotnost asi 35 kilogramů. Odřenina na levém koleni je považována za indicii, že Ježíš byl pravák a pod tíhou trámu několikrát klesl. Lékaři konstatovali, že smrt musela nastat několik hodin před tím, než byl ukřižovaný zabalen do plátna. Tělo se nacházelo v napřímené poloze, bylo ztuhlé s hrudníkem vypnutým k nadýchnutí se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem. Drobné kapky posmrtného séra zachyceného na obou stranách postavy nenesou žádné známky rozkladu, takže kontakt s látkou nemohl trvat déle než několik dní. Dr. Rogers a chybné závěry výzkumu z roku

26 Dr. Raymond Rogers pracoval jako chemik v Národní laboratoři v Los Alamos (Los Alamos National Laboratory, LANL) v americkém státě Nové Mexiko. V roce 1978 se osobně podílel na Výzkumném projektu Turínského plátna (Shroud of Turin Research Project, STURP). Když v roce 1988 provedly tři světově uznávané laboratoře radiokarbonovou analýzu odřezků tkaniny, neměl důvod nevěřit jejím výsledkům. Vědci v anglickém Oxfordu, švýcarském Curychu a arizonském Tusconu po rozboru vzorku o velikosti 1 x 7 centimetrů (rozděleného na 3 díly) dospěli nezávisle na sobě ke shodným závěrům: Látka byla zhotovena kolem roku 1325 s tolerancí plus mínus 65 let. K jejímu prvnímu historicky doložitelnému vystavení došlo až v roce 1389, takže nebylo co řešit. Většina pozorovatelů měla jasno a Turínské plátno označila za církevní padělek. V roce 2000 však odborníci připustili možnost omylu. Potvrdilo se totiž, že textilie byla ve středověku opravována. Zejména okraje byly prokazatelně záplatovány. V roce 2002 byly záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili vážné pochybnosti o kusu tkaniny použitém k dataci v roce "Tento fragment je mastný a je v něm inkrustovaný uhlík pocházející z požáru, jemuž plátno uniklo v roce 1532 v Chambéry," uvedla tehdy vedoucí výzkumného týmu Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová ze Švýcarska. "Když jsem četl jejich zprávu, domníval jsem se, že jejich hypotéza je nepravděpodobná, ale mohu ji ověřit na vzorcích, které jsem archivoval," popsal svou počáteční skepsi Rogers. V prosinci 2003 mu kolega z týmu STURP poskytl vzorek roucha využitý při rozboru v roce Následná analýza, při níž mu asistovala Anna Arnoldi z Milánské univerzity, ho přiměla diametrálně přehodnotit názor. "Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že s nimi musím souhlasit," řekl Rogers. Vzorek totiž na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Mořené barvivo se ve Francii a Anglii do 16. století nepoužívalo. Záplata vznikla zřejmě v roce 1534, tedy nedlouho po požáru v kapli ve francouzském Chambéry ( ), kdy bylo plátno poškozeno. Sestry řádu svaté Kláry látku pečlivě vyspravily a na nové části nanesly hnědé barvivo, aby tak docílily podobného odstínu, jaký měl zbytek plátna. "Datování z roku 1988 bylo pro dodaný vzorek určitě správné. Nicméně není pochyb o tom, radiokarbonovou metodou zkoumaný vzorek má úplně jiné chemické složení než hlavní část roucha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku se neshoduje s dobou, kdy bylo plátno vytvořeno," konstatoval Rogers. Dr. Rogers u vzorků ze středověké záplaty i původního roucha v roce 2003 zjišťoval, jestli obsahují vanilin. Vanilin vzniká rozpadem ligninu v buněčných stěnách rostlin. Z lněných tkanin postupem času mizí a podle jeho množství se určuje stáří materiálu. Zatímco v opravované části byl vanilin přítomen, vlákna z původní tkaniny už tuto látku neobsahovala. Podle toho odhadl Rogers stáří Turínského plátna na 1300 až 3000 let. Jeho poznatky jsou ve shodě s dřívějším výzkumem vědců ze skupiny STURP, kteří využili metodu ultrafialové fluorescence a oznámili, že cíp, z něhož byly v 80. letech odebrány vzorky, není shodný s ostatními částmi roucha. Studie Dr. Rogerse byla 20. ledna 2005 publikována v odborném časopise ThermoChimica Acta. Krátce po té 8. března 2005 Raymond Rogers zemřel. 140

27 LA SINDONE SPECCHIO DEL VANGELO HOMÍLIE PAPEŽE JANA PAVLA II. PŘED TURÍNSKÝM PLÁTNEM, Milovaní bratři a sestry, s pohledem upřeným k Turínskému plátnu bych rád srdečně pozdravil vás všechny, věřící turínské Církve. Zdravím poutníky, kteří v průběhu období tohoto výstavu přicházejí ze všech částí světa, aby kontemplovali jedno z nejvíce burcujících znamení lásky trpícího Vykupitele. Když jsem vstupoval do dómu, který ještě nese rány způsobené strašlivým požárem, k němuž došlo před rokem, zastavil jsem se v adoraci před eucharistií, svátostí, která je středem pozornosti Církve a která, pod prostými způsobami uchovává pravou, skutečnou a podstatnou Kristovu přítomnost. Ve světle této Kristovy přítomnosti uprostřed nás, jsem pak stanul před Turínským rubášem, vzácným plátnem, jež nám může pomoci lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám. Před Turínským plátnem, působivým a drásajícím obrazem nevýslovných muk, bych rád vzdal díky Pánu za tento mimořádný dar, který žádá po věřícím láskyplnou oddanost a plnou ochotu k následování Pána. Turínské plátno je výzvou inteligenci Vyžaduje především nasazení každého člověka, zvláště badatele, aby s pokorou přijal hluboké poselství, vyslané jeho rozumu a jeho životu. Tajemné kouzlo, jež Turínské plátno vzbuzuje, nutí k formulování otázek, týkajících se vztahu mezi plátnem a historickým příběhem Ježíšovým. Protože se nejedná o matérii víry, Církev nemá zvláštní kompetenci, aby se k těmto otázkám vyjadřovala. Vědcům svěřuje úkol, aby pokračovali v bádání, a tak dospěli k nalezení náležitých odpovědí na otázky spjaté s tímto plátnem, do něhož bylo podle tradice zavinuto tělo našeho Vykupitele, poté co bylo sňato z kříže. Církev vybízí ke studiu plátna bez předchozích zaujetí, jež by předem snižovala výsledky, které jim neodpovídají; vybízí je, aby jednali s vnitřní svobodou a ohleduplným respektem jak pokud jde o vědeckou metodologii, tak o citlivost věřících. Pro věřícího má především váhu to, že Turínské plátno je zrcadlem evangelia. Vskutku, jestliže se díváme na posvátné plátno, nelze se vzdát myšlenky, že obraz v něm přítomný má tak hluboký vztah s tím, co vyprávějí evangelia o Ježíšově utrpení a smrti, že každý vnímavý člověk se cítí vnitřně zasažen a pohnut v rozjímání nad ním. Kdo k němu přistupuje rovněž s vědomím, že Plátno v sobě nepoutá srdce lidí, ale odkazuje na Toho, 141

28 k jehož službě jej láskyplná Otcova prozřetelnost určila. Proto je správné chovat vědomí vzácnosti tohoto obrazu, který mají všichni před očima, ale nikdo jej pro tuto chvíli nedokáže vysvětlit. Pro každého myslícího člověka je motivem k hlubokým úvahám, jež dokáží až pohnout životem. Plátno je tak skutečně jedinečným znamením, které odkazuje na Ježíše, na pravé Slovo Otce, a vyzývá k utváření vlastního života podle Toho, který vydal sám sebe za nás. V Plátně patříme na obraz lidského utrpení. Modernímu člověku, často roztěkanému blahobytem a technologickými výdobytky, drama tolika bratří, a vyzývá ho, aby se ptal na tajemství bolesti a do hloubky se zamýšlel nad jeho příčinami. Otisk zmučeného těla Ukřižovaného, dokládající hrůznou schopnost člověka působit bolest a smrt svým bližním, se staví jako ikona utrpení nevinného všech dob; bez počtu tragédií, jež poznamenaly minulé dějiny, a dramat, co se nepřestávají ve světě odehrávat. Jak před Turínským plátnem nemyslet na miliony lidí, co umírají hlady, na hrůzy, provázející množství válek, které zbrocují národy krví, na brutální zneužívání žen a dětí, na miliony lidských bytostí, které žijí v nouzi a ponížení na okraji metropolí, zvláště v rozvojových zemích? Jak s rozpaky a soucitem nevzpomenout ty, kdo nemohou požívat ani těch nejzákladnějších občanských práv, oběti mučení a terorizmu, otroky zločinných organizací? Připomínaje tyto dramatické situace, Plátno nás nejen nutí vyjít z vlastního egoizmu, ale vede nás k odhalení tajemství bolesti, jež posvěcena Kristovou obětí přináší spásu celému lidstvu. Turínské plátno, - kromě toho, že je obrazem hříchu člověka - je také obrazem Boží lásky. Vybízí, abychom objevili poslední příčinu Ježíšovy vykupitelské smrti. V nezměrném utrpení, jež zachycuje, se stává téměř hmatatelnou láska Toho, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna (Jan 3,16), a ukazuje její překvapivé dimenze. Před nimi věřící nemohou než v celé pravdě zvolat: Pane, nemohl jsi mě milovat víc!, a hned si uvědomit, že odpovědnost za toto utrpení nese hřích: jsou to hříchy každé lidské bytosti. Mluví-li k nám Plátno o lásce a hříchu, vyzývá nás všechny, abychom si do své duše vtiskli tvář Boží lásky, a tak z ní vytěsnili strašlivou skutečnost hříchu. Kontemplace tohoto zmučeného Těla pomáhá dnešnímu člověku vymanit se z povrchnosti a sobectví, s jakým velmi často jedná o lásce a hříchu. Čině odkaz na Boží slovo a staletí křesťanského vědomí, Plátno šeptá: věř v Boží lásku, v největší poklad darovaný lidstvu a prchej před hříchem, největším neštěstím dějin. 142

29 Turínské plátno je také obrazem bezmocnosti: bezmocnosti smrti, v níž se zjevuje nejzazší důsledek tajemství Vtělení. Plátno rubáše nás nutí poměřovat se s tím nejznepokojivějším aspektem tajemství Vtělení, kterým je i ten, v němž se ukazuje, jak pravdivě se Bůh stal skutečným člověkem, ve všem - kromě hříchu - vzal na sebe naši přirozenost. Každý je otřesen myšlenkou, že ani Boží Syn se nepostavil síle smrti, ale všichni jsme naplněni pohnutím při pomyšlení, že měl podíl na našem lidském stavu až do té míry, že se chtěl podrobit naprosté bezmoci okamžiku, v němž život pohasíná. Je to zkušenost Bílé Soboty, významný krok Ježíšova putování ke slávě, z něhož proniká paprsek světla, halící bolest a smrt každého člověka. Když nám víra připomíná Kristovo vítězství, sděluje nám jistotu, že posledním cílem naší existence není hrob. Bůh nás volá ke vzkříšení a k nesmrtelnému životu. Turínské plátno je obrazem ticha. Je to tragické ticho nesdílnosti, jež má ve smrti svůj nejvyšší výraz, a je ticho plodnosti, které je vlastní tomu, kdo se straní toho, aby ho bylo slyšet navenek, aby tak pronikl do hlubin pravdy a života. Plátno vyjadřuje nejen ticho smrti, ale také odvážné a plodné ticho překonání pomíjivého, díky naprostému pohroužení do věčné Boží přítomnosti. Poskytuje tak působivé potvrzení skutečnosti, že milosrdnou všemohoucnost našeho Boha nezastaví žádná síla zla, ba co víc, dokáže přivést k dobrému i samotnou sílu zla. Naše doba potřebuje znovu objevit plodnost ticha, aby překonala rozptylování zvuky, obrazy, řečmi, které příliš často brání naslouchání Božímu hlasu. Milovaní bratři a sestry! Váš arcibiskup, drahý kardinál Giovanni Saldarini, papežský kustód Svatého Plátna, předložil jako motto tohoto slavnostního výstavu slova: Všichni uzří tvou spásu. Ano, cílem putování, jež nesčetné zástupy váží k tomuto městu je právě přijít a vidět toto tragické a zářné znamení Umučení, zvěstující lásku Vykupitele. Tato ikona Krista opuštěného v dramatickém a slavné stavu smrti, která je po staletí předmětem významných zobrazování a která už sto let, díky fotografii, je rozšířena v množství reprodukcí, vybízí kráčet k srdci tajemství života a smrti, abychom odhalili velké a útěšné tajemství, které se nám v něm dává. Plátno nám představuje Ježíše ve chvíli jeho nejzažší bezmocnosti, a připomíná nám, že ve zničení této smrti spočívá spása celého světa. Turínské plátno se tak stává výzvou, abychom prožívali každou zkušenost, včetně zkušenosti utrpení a nejzažší bezmocnosti, v postoji toho, kdo věří, že milosrdná láska Boží přemáhá každou chudobu, podmíněnost, každé pokušení o zoufalství. Boží Duch, který přebývá v našich srdcích, ať v každém probudí nezbytnou touhu a velkodušnost k přijetí poselství Plátna a učiní z něj inspirující kritérium života. S tímto vroucím přáním uděluji zvláštní apoštolské požehnání vám všem, poutníkům, kteří navštíví Turínské plátno i těm, kdo jsou duchovně a v myšlenkách u tohoto překvapivého znamení Kristovy lásky. 143

30 Videoposelství papeže Františka u příležitosti mimořádného výstavu Plátna BÍLÁ SOBOTA, 30. BŘEZNA 2013 Drazí bratři a sestry, také já předstupuji před toto posvátné plátno a děkuji Pánu, že nám prostřednictvím dnešních nástrojů dává tuto možnost. Třebaže se tak děje tímto způsobem, není to jenom podívaná, ale výraz úcty a pohled modlitby. Ba řekl bych, že se vystavujeme pohledu. Tvář Turínského plátna má oči zavřené, je to tvář zesnulého, ale přece na nás tajemně hledí a ve ztišení k nám promlouvá. Jak je to možné? Jak je možné, že se jako věřící chcete zastavit před touto ikonou bičovaného a ukřižovaného muže? Protože Muž z Turínského plátna nás zve ke kontemplaci Ježíše Nazaretského. Tento obraz vtištěný do plátna promlouvá k našemu srdci a vyzývá nás k výstupu na Kalvárii, k pohledu na dřevo kříže a k pohroužení do výmluvného mlčení lásky. Nechme se tedy dostihnout tímto pohledem, který nehledá naše oči, ale naše srdce. Naslouchejme tomu, co nám chce říci ve ztišení, jež překračuje samu smrt. Prostřednictvím posvátného Turínského plátna nás dostihuje jedinečné a poslední Slovo Boha: Láska učiněná člověkem, vtělená do našich dějin, milosrdná Láska Boha, který vzal na sebe veškeré zlo světa, aby nás vysvobodil z jeho nadvlády. Tato poraněná Tvář se podobá mnoha lidským tvářím, které byly raněny životem nerespektujícím jejich důstojnost, válkami a násilím, kterými jsou postiženi ti nejslabší A přece nám Tvář z tohoto Plátna dává obrovský pokoj. Toto zmučené Tělo je výrazem svrchovaného majestátu. Jakoby vyzařovalo mocnou energii a říkalo nám: Důvěřuj, neztrácej naději; síla lásky Boží, síla Zmrtvýchvstalého přemáhá všechno. Proto rozjímám o Muži z tohoto Plátna slovy modlitby, kterou pronesl svatý František z Assisi před Ukřižovaným: 144 «Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání. Amen».

31 LITURGICKÉ TEXTY - TURÍNSKÉ PLÁTNO 1. ČTENÍ IZ 52,13-53,5 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout - neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatří, co se jim neřeklo, zpozorují, co dříve neslyšeli. Kdo by uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc? Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený. A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily. Do tvých rukou, Pane, svěřuji ducha svého. ŽALM 30 (ŽALTÁŘ Č. 203) - Buď mi ochrannou skálou, opevněnou tvrzí k mé záchraně, vždyť ty jsi má skála a má tvrz, pro své jméno mě povedeš a budeš řídit. Do tvých rukou svěřuji svého ducha, Hospodine, věrný Bože, ty mě vysvobodíš. Budu se veselit a jásat nad tvým slitováním, že jsi shlédl na moji bídu. Vysvoboď mě z moci mých úhlavních nepřátel! Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, zachraň mě svou slitovností. 2. ČTENÍ ZJ 1,4-8 Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Milost vám a pokoj od Toho, který je, který byl a který přijde, od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, svědka hodného víry, prvorozeného z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen. Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný. EVANGELIUM MK 15,42-16,8 Slova svatého evangelia podle Marka. Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen. Když bylo po sobotě, Marie Magdalská, Jakubova matka Marie a Salome nakoupily vonné oleje, aby šly Ježíše pomazat. Záhy zrána první den v týdnu přišly ke hrobu, když právě vycházelo slunce. Říkaly si mezi sebou: Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky? Když se podívaly, spatřily, že kámen je odvalen. Byl totiž velmi veliký. Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem a polekaly se. On však jim řekl: Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl. 145

32 146 MODLITBA VĚŘÍCÍCH PREGHIERA DEI FEDELI K: Bratři a sestry, vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, položil Bůh Otec základ novému stvoření. Obraťme se k němu s modlitbou, aby nás naučil číst tato znamení nového života i v utrpeních a očekáváních naší doby: /Fratelli e sorelle, nella risurrezione di Cristo Dio Padre ha inaugurato la creazione nuova. Rivolgiamo a lui la nostra preghiera, perché anche nelle sofferenze e nelle attese del nostro tempo si manifestino i segni di questo rinnovamento:/ R: KYRIE, KYRIE, ELEISON. Za našeho papeže, Svatého otce Františka: aby jej Pán uchovával v útěše své Lásky v apoštolské horlivosti a zvláště dnes provázel na jeho pouti v Turíně. /Per il nostro Papa, il Santo Padre Francesco: il Signore lo custodisca nella consolazione del suo Amore, nel coraggio apostolico e lo accompagni soprattutto oggi nel suo pellegrinaggio a Torino. Preghiamo./ Pour les prêtres du monde entier, pour que la Très Sainte Vierge suscite en eux une généreuse rénovation des idéaux de don total au Christ et à l Eglise, oremus. For the human family, until fraternal collaboration between believers and nonbelievers turn the work of charity more effective within society, furthering thus justice and peace between nations. Für alle, die im Geheimnis des Leidens leben: in tiefer Vereinigung mit der Jungfrau Maria mögen sie schöpfen aus der Tröstung und der Hoffnung, die von unserem Erlöser kommen, oremus. Za lidstvo, stvořené k Božímu obrazu a podobenství: aby z něj bylo vykořeněno každé bezpráví mezi lidmi i národy. /Per l umanità creata a immagine e somiglianza di Dio: sia eliminata ogni ingiusta discriminazione fra uomo e uomo e fra nazione e nazione. Preghiamo. / Za všechny, kdo prožívají čas utrpení: aby tvář muže z Plátna otevřela jejich srdce spasitelnému tajemství Umučení a vlévala jim naději a důvěru ve velikonoční vítězství. /Per quanti vivono l esperienza del dolore: il volto dell uomo della Sindone apra il cuore al mistero salvifico della Passione e infonde speranza e fiducia nella vittoria pasquale. Preghiamo./ Za nás, zde přítomné, i za všechny poutníky, kteří připutovali do Turína uctít Plátno: abychom když rozjímáme Kristovo utrpení, dokázali poznávat jeho přítomnost v těch nejchudších, trpících a opomíjených. /Per noi qui presenti e per tutti i pellegrini giunti a Torino per venerare la Sindone: contemplando il mistero della passione di Cristo, possiamo riconoscerlo nella persona dei più poveri, sofferenti ed emarginati. Preghiamo./ K: Bože, ty jsi dobrý ke všem a tvá něžná láska spočívá na každém díle tvých rukou: pohleď na svůj lid a vyslyš jeho prosby, které k tobě vznáší naplněn novou nadějí, kterou jsi mu dal v Kristu zmrtvýchvstalém. Neboť On s tebou žije a kraluje na věky věků. /Buono sei tu, Signore, verso tutti, e la tua tenerezza si espande su ogni creatura; guarda e ascolta il tuo popolo, esultante per la speranza nuova che gli hai donato nel Cristo risorto. Egli vive e regna nei secoli dei secoli./ L. Amen.

33 PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET LA SALETTE Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k našim předkům,. V této pak, to je poslední době, promluvil k nám skrze svého Syna (Žid 4,12-13) slova listu Židům jsou snad nejvýmluvnější výpovědí o tajemství Matky Boží v dějinách Církve. Po dlouhá staletí se zjevuje na mnoha místech těm nejprostším; těm, kdo jakoby ztělesňovali Ježíšovo první blahoslavenství i její osobní vyznání v Magnificat: shlédl na svou nepatrnou služebnici, a tak nevinnost jejich duše se stává zárukou událostí, o nichž jsou povolání vydávat svědectví. Tak tomu bylo už v roce 1531 v mexickém Quadalupe, kdy se zjevila indiánskému chlapci Juanu Diegovi Cuauhtiotatzinovi, který se stal prvním světcem latinskoamerického kontinentu; nebo její zjevení v roce 1858 Bernardetě Soubirousové v Lurdech či ve Fatimě v roce 1917 třem pasáčkům: Hyacintě, Františkovi a Lucii abychom uvedli jen některá z těch nejslavnějších. Její poselství jsou výzvou k modlitbě a kajícnosti nad hříchy. Avšak už dvanáct let před Lurdami se Matka Boží zjevuje dvěma chudičkým pasáčkům jedenáctiletému Maximinovi a čtrnáctileté Melánii ve francouzské La Salettě. Místo zjevení kněmuž došlo v roce promlouvá uprostřed impozantní scenérie majestátných Alpských vrcholů. Dnešní bazilika leží v nadmořské výšce 1800 m, chráněna úchvatným masívem Tartasu (2208), Chamoux (2198m) a Croix de Rougny (2259m). V tomto chudém a nábožensky zpustlém prostředí, se Panna Maria obrátila k dětem zcela prostou a srozumitelnou řečí: plakala a mluvila o svém Synu, který je nesmírně rozhořčen nad francouzským národem a chystá se ho přísně potrestat, jestliže se neobrátí a nevrátí k základním zásadám křesťanského života. Toto zjevení, které bylo brzy uznáno i církevní autoritou, se hluboce dotklo smýšlení obyvatelstva, a znamenalo začátek jeho nečekaného návratu k víře a křesťanskému životu. Nechme se i my oslovit tímto poselstvím dřív, než jako kajícníci budeme vystupovat k Té, která je na tomto místě vzývána jako Smiřitelka. Dvě chudé děti Maximin Giraud a Mélanie Calvatová. Maximinovi bylo 11 let. Jeho otec, pan Giraud, byl kolářem v Corpsu. Byl to člověk, který v životě nepotřeboval Boha, a dlouhá léta ani nechodil do kostela. Po smrti své první manželky, matky Maximina, se oženil podruhé, ale 147

34 manželství nebylo příliš šťastné. Maximin byl odkázán sám na sebe. Škola tehdy nebyla povinná, proto do ní Maximin nechodil a už vůbec na náboženství. Většinu svého života trávil hrami a pasením koz. Jeho přirozená nezodpovědnost a roztěkanost se jednoho dne stala příčinou úhynu zvířete, které měl na starost. Proto když 14. září 1846 Pierre Selme, hospodář z Ablandis (jedné ze 13 osad obce La Saletta), prosil pana Girauda, aby mu jeho syn vypomohl jeden týden s pasením dobytka, ten velmi váhal. Nakonec se dal přesvědčit a Maximin se odebral spolu s Pierrem Selmem do Ablandins. Právě zde se Maximim setkává, poprvé 17. září 1846, s Mélanií Calvatovou. Stejně jako on se narodila v Corpsu, ale byla o čtyři roky starší než Maximin. Stejně jako on nechodila do školy, a tedy ani na výuku náboženství. Proto nebyla připuštěna k prvnímu svatému přijímání. Její otec, pan Mathieu, zvaný Calvat, byl dřevorubcem, pod jeho rukama se kmeny proměňovaly na trámy a prkna. Při velké nezaměstnanosti a početnosti jeho rodiny, která měla devět členů, musel hledat další možnosti výdělku. Právě proto musela Mélanie od dětství pracovat. Nejčastěji pracovala jako pasačka v okolí Corpsu, např. v Sainte-Luce, Quet-en-Beaumont a dalších osadách. Po celé září roku 1846 sloužila v rodině Praových v Ablandins. I když děti pocházely z jednoho městečka, neznaly se. Jejich cesty se spojily až 17. září v Ablandins. 18. září hlídaly svá stáda na stejném kopci. Mélanie byla spíše uzavřená, zato Maximin byl výřečnější, a proto především on hledal způsob jak se s ní seznámit. Melánie se zapojila do rozhovoru až ve chvíli, když jí Maximin řekl, že pochází z Corpsu. Společné téma je sblížilo a v závěru dne se děti dokonce dohodly, že následujícího dne půjdou na pastvu spolu a vystoupají až na štít hory. 19. září 1846 Za celé dopoledne se nestalo nic zvláštního. Děti pásly stáda a přitom si našly čas i na hru. V poledne, jako obvykle, přivedly krávy k potoku. Říkalo se mu "pramen pro zvířata" (nachází se pod současným mostem vedoucím k hotelu na La Salette). Pak vystoupaly i se zvířaty o něco výše na úpatí hory (dnes se tam nachází místo večerního průvodu). Vydaly se ale ještě výš (nyní se zde nachází cisterna na vodu), k "pramenu pro lidi", pramenu bohatému na vodu (právě proto je dnes tento zdroj využíván pro potřeby poutníků a hotelu). Tady se nasvačily a pak sešly k obvykle vyschlému pramenu, kterých je na horách mnoho. Voda z něj vytékala jen na jaře a po větších deštích. Pro zajímavost uvádím, že dva dny po zjevení pramen "ožil" a voda z něj prýští nepřetržitě 148

35 dodnes, a to i když nastanou suchá léta. Tam děti asi na půl hodiny usnuly. První se probudila Mélanie a vzápětí se dala do křiku: "Kde jsou naše krávy?" Ze dna doliny neměly dobrý výhled do okolí, a proto se rychle vydaly po úpatí na štít hory, směrem k jihovýchodu. První kvapně vystoupala Melánie, za ní běžel Maximin. Na hoře však všechny starosti rychle zmizely, protože dětem svěřená stáda klidně ležela na louce. Mélanie se chtěla vrátit na místo odpočinku pro košík s jídlem, který nechaly na kamenné lavičce. Když se nacházela v polovině cesty, plna úžasu a strachu zůstala stát jako sloup. Tam, kde před chvílí ležely, uviděla velkou ohnivou kouli. Znovu křičela na Maximina: "Pojď se rychle podívat na to velké světlo!" Ten se k ní rychle připojil a také viděl tu podivuhodnou věc. Děti potom řekly: "Svítilo to tak, jako by slunce spadlo na zem." Maximin se po chvíli překvapení vzpamatoval a vzrušeně přikazoval: "Drž svou hůl! Pojď! Pojď jako já! Jestli nám něco udělá, dostane na pamětnou." Ohnivý kotouč se otáčel, zvětšoval se a pak se otevřel a uvnitř děti zpozorovaly postavu Krásné Paní - tak se děti vždy vyjadřovaly o Matce Boží. Žena seděla schýlena, s lokty opřenými o kolena, s hlavou položenou v dlaních. Vypadala, jako by klesala pod tíhou hlubokého zármutku. Maximin potom povídal: "Myslel jsem si, že to je nějaká matka z Valjoufrey, kterou děti vyhodily z domova a která se přišla vyplakat do klidu hor. Měl jsem chuť jí říct, aby už neplakala, že my jí pomůžeme." Taková podoba Matky Boží není obvyklá. Sochy nebo obrazy většinou představují Marii jako Vítěznou. V La Salettě se ale Maria ukazuje jako starostlivá, trpící Matka. Zde je možné připomenout skutečnost, kterou děti neznaly. Před II. vatikánským koncilem ( ) se slavil třetí zářijovou neděli svátek Panny Marie Sedmibolestné (dnes připadá svátek Panny Marie Bolestné na 15. září) a v hodinu zjevení v La Salettě, v sobotu 19. září, církev zpívala při nešporech: "Hleďte, jakým množstvím slz je zalita tvář Panny Marie. Pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest moje, ta která mi byla způsobena. Slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil." (srv. Pláč Jeremiášův 1). Ale děti o tom nevěděly... Nebojte se Děti nevěděly, kdo je ta zářící, plačící paní. Najednou Krásná Paní vstala. Děti se nehnuly z místa. Řekla jim nejprve francouzsky: "Přistupte blíže, mé děti, nebojte se; jsem tu, abych vám oznámila velkou 149

36 novinu." Děti nerozuměly přesně jejím slovům. Francouzština sice pro ně nebyla zcela cizím jazykem, ale v okolí Ablandins se tehdy mluvilo pouze nářečím. Ale její hlas, ten zněl jako hudba, uváděly potom děti. Najednou zmizel všechen strach, děti seběhly po úpatí dolů a přistoupily ke Krásné Paní, která jim také vyšla několik kroků vstříc. Nyní stály tak blízko, "že by nikdo mezi nimi a Krásnou Paní nemohl projít" - řekl potom Maximin. Děti z ní nespouštěly oči a ona nepřestávala plakat. Krásná Paní byla vysoká a celá zářila. Její oděv připomínal úbor prostých žen zdejšího kraje - dlouhé šaty, kolem pasu převázaná zástěra, přes ramena šátek překřížený a svázaný za zády, na hlavě čepec. Její hlavu korunoval věnec z růží, které také lemovaly její šátek a zdobily její boty. Nad jejím čelem zářilo silné světlo připomínající diadém. Kolem ramen visel velký řetěz a na druhém, menším řetězu (kolem 25 cm) byl zavěšen zářící kříž. Děti potom uváděly, že celé světlo vycházelo právě z toho kříže a ozařovalo celou Krásnou Paní. Na koncích ramen kříže bylo vidět kladivo a kleště. Jakoby Matka Boží chtěla opakovat po sv. Pavlovi: "Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného." (1. Kor 2,2) Zve nás, abychom zvolili mezi kladivem, symbolem hříchu, který ukřižoval a neustále křižuje Ježíše, a kleštěmi, symbolem obrácení a osvobození od utrpení. Tento kříž dostatečně mluví o tom, čím je poselství z La Saletty. Poselství Krásná Paní promluvila ke dvěma pasáčkům. Později řekli: "Hltali jsme její slova. Plakala po celou dobu, co s námi mluvila!" Vyslechněme si nyní její poselství ve znění, jak nám je předaly děti: "Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se! Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu. Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna. Je tak silné a těžké, že ho už déle nemůžu udržet. Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. Dala jsem vám šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradila pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát. Proto je paže mého Syna tak těžká. Rovněž ti, co jezdí s vozy, nedovedou klít, aniž by do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci tolik zatěžují Jeho rámě. Zkazí-li se sklizeň, pak vaší vinou. Ukázala jsem vám to loni na bramborách, ale vy jste si z toho nic nedělali. Ba naopak. Když jste nacházeli zkažené brambory, kleli jste a brali jste nadarmo jméno mého Syna. Budou se kazit dál a letos o Vánocích už jich nebude." Slovo "brambory", "pommes de terre", však vzbudilo Mélaniinu pozornost, protože brambory se v místním nářečí nazývají "las truffas" a slovo "pomme" má ve zdejším nářečí pouze význam "jablko". Obrátila se proto k Maximinovi, aby jí to vysvětlil. Avšak Krásná Paní ji předešla: 150

37 "Ach, děti moje, vy nerozumíte francouzsky, počkejte, povím vám to jinak." A Krásná Paní totéž pověděla dětem v jejich nářečí, užívaném v okolí Corpsu: "Si la récolta se gasta, é i re qué per vous aoutrés. Vous l'ai'ou fa véiréľan passa per las truffas..." A pokračovala dále: "A quéou qua dé bla..." "Kdo má obilí, ať ho ani nerozsévá. Všechno, co zasejete, sežerou červi, a vzejdou-li z něho nějaké klasy, při mlácení se rozpadnou v prach. Nastane veliký hlad. Dříve než nastane, malé děti mladší sedmi let budou dostávat zimnici a budou umírat v náručí osob, které je budou chovat. Ostatní budou trpět hladem. Ořechy se zkazí, hrozny shnijí." Krásná Paní mluvila dále, ale najednou ji slyšel pouze Maximin. Mélanie sice viděla pohyb rtů, ale nic neslyšela. Za nějakou chvíli ji zase slyšela pouze Melánie, zatímco Maximin si pohrával se svým kloboukem a koncem své hole posouval kamínky, protože tentokrát neslyšel nic on. Krásná Paní svěřila každému z nich tajemství. Poté její slova vnímaly opět obě děti: "Jestliže se lidé obrátí, kamení a skály se promění v obilí a brambory se samy zasadí do země. A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?" "Ne, Paní, nevalně!" přiznali oba pasáčci. "Ach, děti moje, je nutné modlit se každý večer a každé ráno. Nebudete-li mít čas, pomodlete se alespoň Otčenáš a Zdrávas. Budete-li moci, modlete se více. V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto. A v zimě, když nevědí, co s časem, chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z náboženství. V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi. Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?" "Ne, Paní, neviděly", odpověděly ihned. "Ty však, mé dítě (Maximine), jsi je přece jednou musel vidět, se svým otcem u Coinu. Muž hospodařící na tom pozemku pravil tvému otci: Pojďte se podívat na mé obilí, jak se kazí. Vy jste tam šli, tvůj otec pak vzal dva nebo tři klasy do rukou, třel je v dlaních a ony se rozpadly v prach. Když jste se potom vraceli a byli jste asi jen půl hodiny cesty od Corpsu, tvůj otec ti dal kousek chleba se slovy: Tu máš, synku, jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle kazit. " 151

38 "Ach, ano, Paní, opravdu tomu tak bylo!" odpověděl Maximin. "Teď si na to vzpomínám. Před chvílí jsem si na to vůbec nevzpomněl." Krásná Paní skončila svou řeč znovu francouzsky: "Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu." Pak se Krásná Paní přiblížila a děti ji nechaly projít mezi sebou. Jedním krokem překročila potůček a ubírala se dále, aniž by se ohlédla, a opakovala: "Nuže, mé děti, povězte to všemu mému lidu!" Vše bylo řečeno. Krásná Paní vystoupila po klikaté stezce na vrchol pahorku zvaného "Malý" (dnes je na této stezce postavena křížová cesta), kde se vznesla do výše asi jednoho a půl metru. Děti, které za ní běžely, se postavily před ni. Krásná Paní nejprve pohlédla k nebi, potom k zemi. Pak se obrátila k jihovýchodu a "začala splývat se září, jež ji obklopovala", nejprve hlava, ramena, pak pomalu celé tělo. Maximin už neviděl nic než růži, která zdobila její botu. Chtěl ji utrhnout, ale jeho dlaň zůstala prázdná. Ohnivá koule zmizela a Melánie se první odvážila přerušit mlčení: "Třeba to byla nějaká veliká světice?" - "Kdybychom to bývali věděli dříve," odpověděl Maximin, "mohli jsme ji poprosit, aby nás vzala s sebou." Děti nerozpoznaly, s kým se to v horách setkaly. Vzruch v okolí La Saletty Navečer se děti vrátily do Ablandins. Jako omluvu, že se nepřišel odpoledne nechat zkontrolovat hospodářem, Maximin uvedl: "Pane, nepřišel jsem, protože jsme s Melánií potkali Krásnou Paní, která s námi dlouho mluvila." - "Dobrá, pojďme se na to zeptat Melánie k Praovým." Statek Praových byl hned v sousedství. Babička Praová stála na zápraží. Maximin se jí hned zeptal: "Matko, neviděla jste Krásnou Paní, celou zářící, jak se vznáší nad údolím?" Za několik okamžiků se všichni členové rodiny Praovy shromáždili v kuchyni a Maximin znovu vyprávěl, co zažili, a to francouzsky (!) i nářečím. Melánie, pro kterou museli nejdříve dojít do chléva, všechno do detailu potvrdila. Stařenka Praová vyhrkla: "Děti určitě viděly Pannu Marii, protože jedině ona má v nebi Syna, který vládne!" Vzápětí se zeptala zetě, jestli po tom, co slyšel, bude nadále pracoval v neděli. Nazítří, v neděli, byly děti přivedeny k panu faráři. Ten ještě před mší všechno vyslechl a byl hluboce dojatý. V tentýž den o tom všem vyprávěl z kazatelny, rozechvělý až k slzám. Zpráva se rozšířila jako blesk. Zneklidněný starosta se rozhodl, že hned odpoledne půjde nahoru do Ablandins, aby oba pasáčky na místě vyslechl. Avšak Maximin, který skončil svoji službu u Pierra Selma, se už mezitím vrátil do Corpsu. Pan starosta pak ztratil celý večer tím, že se pokoušel přemluvit Mélanii, aby všechno odvolala. Sliboval, vyhrožoval, pokoušel se za cenu dvaceti franků koupit její mlčení. Ničeho však nedosáhl. "Paní mi přikázala, abych to říkala, tak to budu říkat!" Téhož večera Jean-Baptiste Pra, Pierre Selme a jejich soused Jean Moussier, na které celá věc silně zapůsobila, dostali dobrý nápad: zapsat slova Panny Marie tak, jak jim je 152

39 Melánie nadiktuje. Díky těmto třem horalům existuje první písemný záznam o událostech v La Salettě, obsahující Mariino poselství. Nese datum druhého dne po zjevení a podpisy všech tří mužů. V pondělí sešel pan starosta do Corpsu, aby se vyptal Maximina. Domů se vrátil přemožen chlapcovou jistotou, opravdovostí a neochvějností. Jeho výpověď se koneckonců dokonale shodovala s tím, co vyprávěla malá pasačka. Co následovalo? Novina se šířila velmi rychle. Poutníci, zvědavci, nevěřící i pozorovatelé přicházeli, aby se obou vizionářů vyptávali, vyhrožovali jim a snažili se je usvědčit při sebemenším rozporu. Byli mezi nimi novináři, zástupci státních orgánů, ale hlavně vyšetřovací komise pověřená grenobelským biskupem. Z právního hlediska příslušelo jedině jemu, aby se k celé věci vyjádřil. Proto zveřejnil 9. října 1846 list zakazující jeho kněžím o této události mluvit do té doby, dokud sám věc neposoudí "po důkladném a přísném prozkoumání". Biskup se skutečně nechal průběžně informovat o všem, co se děje na hoře zjevení a jak se chovají obě děti. Abbé Mélin, farář hlavního města kantonu, mu podával podrobné informace. Zatím se vyšetřovatelé snažili shromáždit a uspořádat všechny zprávy o zjevení, o svědcích a o průběhu všech událostí, které následovaly. Materiály byly předány komisi, jež byla záměrně sestavena z příznivců i odpůrců zjevení. Brzy na horu zjevení začalo přicházet mnoho poutníků. Komise, jíž předsedal grenobelský biskup, se seznámila se všemi výsledky vyšetřování, vyslechla obě děti i lidi zodpovědné za jejich výchovu a ponechala prostor všem, kteří měli jakékoli výhrady. Její úsudek byl přesvědčivý: "Děti nebyly oklamány, ani neklamou. I kdyby chtěly podvádět, nebyly by schopny si něco takového vymyslet." Biskup byl o pravosti zjevení přesvědčen již roku Nicméně velmi rozvážně pokračoval ve shromažďování informací a v konzultacích další čtyři roky. V této době již ve vyšetřování pokračovali i další lidé. Na tomto místě připomeňme sice neoficiální, ale přesto významné práce dvou knězů, otce Lagiera, který pocházel z Corpsu (únor 1847), a otce Lamberta z Avignonu (květen 1847). Oba se vyptávali dětí v místním nářečí a s úzkostlivou přesností zaznamenávali jejich odpovědi. Bylo by možné a jistě i vhodné citovat ještě mnoho dalších takovýchto záznamů (srov. Jean Stern, La Salette, Documents authentiques, Desclée de Brouwer, Paris 1980). Shodné je pro ně následující: Výpovědi dětí se vždy shodovaly, ačkoli ty jinak nebyly schopny cokoli se naučit nazpaměť, a poselství opakovaly stále nejen v nářečí, ale i ve francouzštině - bez jediné chyby. Rozhodnutí Dne 19. září 1851 píše grenobelský biskup, mons. Philibert de Bruillard, svůj věroučný pastýřský list. Jeho nejdůležitější část zní takto: "Usuzujeme, že zjevení Panny Marie 153

40 dvěma pastevcům dne 19. září 1846 na jedné hoře alpského pásma, příslušející k farnosti La Saletta a spravované arciknězem z Corpsu, nese v sobě všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za nepochybné a pravé." V dalším pastýřském listu z l. května 1852 oznámil grenobelský biskup nutnost vybudování svatyně na hoře zjevení a zároveň povolal do La Saletty skupinu diecézních misionářů za účelem zajištění duchovní péče v této svatyni. Základní kámen kostela byl položen 25. května 1852 a stavební práce trvaly až do roku Dne 20. srpna 1879 byl kostel posvěcen a byl mu udělen titul "baziliky", tedy privilegovaného místa shromažďování Božího lidu. Skupina kněží, jež zde působila, se postupně stala řeholní komunitou a následně potom misijní kongregací papežského práva, nesoucí název Misionáři Matky Boží z La Saletty (ke konci září roku 2004 čítala tato kongregace 926 členů, působících po celém světě: na obou amerických kontinentech, na Filipínách, v Evropě, v Africe a na Madagaskaru). Současně s touto kongregací se vyvíjela také kongregace Sester misionářek Matky Boží z La Saletty. Maximin a Melánie své poslání splnili. Nový grenobelský biskup mons. Ginoulhiac celou situaci zhodnotil takto: "Poslání lasalettských pasáčků je u konce, úkol církve právě začíná." Nesčetný je dnes počet mužů a žen všech národů a ras, kteří našli v poselství z La Saletty cestu k obrácení, prohloubení víry, zdroj síly pro svůj každodenní život i pro své nasazení žít s Kristem a v Kristu ve službě bližním. Smysl Poselství Soukromá zjevení nepatří k článkům víry. Jsou znameními, nad nimiž je třeba uvažovat a která je třeba rozlišovat. Člověk je může přijmout i odmítnout. Avšak v každém případě je třeba dostatečných informací, vyváženého úsudku a jasné víry. A právě to je cílem církve, když ústy příslušného biskupa potvrzuje, že nějaké soukromé zjevení "v sobě nese všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za nepochybné a pravé". Je důležité pochopit Mariin úmysl. Proč přichází do zapomenutého místa uprostřed hor? Co chtěla říci lidem tehdejší doby? A jaký má význam pro nás dnes? Toto poselství není jednoduché a člověk, který se s ním setkává poprvé, mu nemusí porozumět a může ho jednoduše odmítnout. Zkusme proto ještě jednou slova Mariina poselství projít, přijmout je a uvěřit jim. Poselství je možné chápat ve třech významových rovinách: 1. Panna Maria používá nářečí - jazyk těch, kteří ji poslouchali. Mluví o jejich strastech a jejich těžkém životě, životě lidí vesnického kraje v Alpách. Proto okamžitě dobře pochopili její poselství. Ale není tím řečeno, že poselství bylo určeno pouze jim. Ona mluví "k celému svému lidu". Když se komise ptala Melánie: "Kdo to je ten celý lid?", odpověděla: "To jsou všichni lidé." Mluví k celému lidu nejen v době zjevení v La Salettě, její slova jsou aktuální dodnes. 154

41 2. Maria mluví jazykem Bible. Poselstvím prostupují slova nebo celé věty z knih prorockých. Abychom pochopili celý smysl poselství, je třeba se vracet k Bibli. 3. Poselství Panny Marie je vystoupením prorockým, které je podle Písma svatého posláním od Boha. Není předpovídáním budoucnosti nebo neštěstí. Prorok mluví jménem Hospodina. Když Maria v poselství uvádí "dala jsem vám šest dnů k práci ", neříká, že Ona nám dala, ale hovoří o Bohu. Všichni, kdo znají Písmo svaté, rozumí tomuto způsobu vyjadřování proroků v první osobě jednotného čísla. VIDĚT A ROZUMĚT (srv. Mt 13,13) Dříve než promluvila Panna Maria slovy, představila se dětem i nám celou svou osobností. Maria, Matka Ježíšova i Matka naše, ozářená světlem Vzkříšení, je sama celá světlem. Jas její tváře byl tak silný, že Melánii oslňoval a Maximin jí nemohl pohledět do tváře. Stejně jako oděv Kristův na hoře Proměnění zářily i její šaty: čepec, šaty, zástěra i šátek na ramenou. "Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného." (l Kor 2,2) Všechna záře vychází z velkého kříže, který nosila Panna Maria na hrudi. Svým zjevením v La Salettě pokračuje Maria v poslání, které jí bylo svěřeno pod křížem: "trpět" pro nás, aby nás mohla zrodit k víře. Po obou stranách kříže jsou připevněny nástroje umučení: kladivo a kleště. Kolem ramenou Krásné Paní visel těžký řetěz, biblický symbol hříchu a lidské nespravedlnosti. "Člověk je sám v sobě rozdělen. To je také důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i kolektivní, jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Navíc člověk vidí, že vlastní silou není schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí jakoby spoután řetězy." (II. vatikánský koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 13) Šátek Krásné Paní byl lemován různobarevnými růžemi, které jakoby zdvojovaly řetěz. Stejné růže korunovaly ve světelném diadému její hlavu a zdobily také její boty. Je to opravdový růženec: z našich lidských poutí na kříž a z kříže, pak k nekonečné radosti a slávě! "V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v podílu Hospodinově, v jeho dědictví. Vyrostla jsem... jako keře růží v Jerichu." (Sír 24,12-14a) Těm, kdo jsou vnímavější pro řeč symbolů, vypovídá postava i šat Panny Marie vše o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, o roli Matky věřících, o našich zápasech, o našem odmítání Boha i o našem každodenním životě, který je třeba neustále proměňovat. 155

42 Krásná Paní přišla, aby nám toto všechno připomněla ve svém poselství. Všimněme si také, že se Maria prostřednictvím malých pasáčků obrací k celému "svému lidu" a připomíná kolektivní rozměr naší víry. Každý z nás je povolán Bohem jako jednotlivec, ale také do lůna Božího lidu. "Plakala po celou dobu, co s námi mluvila!"opravdu jsem viděl, že jí tečou slzy, tekly a tekly." Slzy Panny Marie v La Salettě zároveň připomínají slzy, které prolila na Kalvárii, jsou znamením její neutuchající starosti o nás. Připomínají nám závažnost našich vin, naší lhostejnosti i nutnost našeho obrácení. Slzy Matky Boží i Matky lidí vypovídají o tom, jakou důležitost máme přikládat tomuto poselství. "Když byla (Maria) vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti." (II. vatikánský koncil, Konstituce o církvi Lumen gentium, č. 62) 156 Pojďme se hlouběji nad zjevením zamyslet: "Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se!" Nebojte se! To je základní věta. Výzva zmrtvýchvstalého Ježíše, když se zjevoval apoštolům (srov. "Tu jim Ježíš řekl: Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí. " /Mt 28,10/). Tato slova použije hned na počátku svého působení i papež Jan Pavel II.: "Nebojte se, vy věřící, ukazovat světu svoji víru. Není potřeba se bát Boha, bát se, že On může vejít do našeho života, že má moc ho změnit, ale nechat se Jím vést, měnit svoje staré zvyky." "Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu." VELKÁ NOVINA - slova zcela totožná s těmi, která slyšeli pastýři v noc Božího narození: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid." (Lk 2,10) "Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna." Věta velmi charakteristická pro biblický výklad poselství. Maria nám více než sto let před koncilem říká o "Božím lidu". Přichází nás vytrhnout z duchovního individualismu (tj. mám jen jednou svoji duši, která potřebuje spásu, každý ať se stará sám o sebe, víra je mou osobní záležitostí...). Připomíná, že jsme všichni členy jedné Boží rodiny a neseme zodpovědnost nejen za sebe ("Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu."). "NEUPOSLECHNOUT" můžeme nahradit výrazy nepodrobit se, nepodřídit se. Kdo by se chtěl podřídit někomu, nebo někoho poslouchat? Maria připomíná ideu z evangelií, že všechno v lidském životě nachází smysl a naplnění v Ježíši Kristu, Bohu, který se pro nás

43 stal člověkem. "Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem." (1. Korintským 15,28) V té jedné větě z listu sv. Pavla Korintským se setkáváme hned třikrát se slovem "podřídit se"! Čemu se máme vlastně podřídit? Podřízením Bohu se podřizujeme lásce a pokoře, pravdě a službě. Podřízení se Lásce a Pravdě nemůže nikoho omezit, může jen člověka vyvést na svobodu. Druhý vatikánský koncil nám říká, že Slovo Boží, skrze které se všecko stalo, se samo stalo tělem proto, aby dokonalý Člověk spasil všechny a všecko v sobě sjednotil (II. Vat. koncil, Lumen Gentium 45). Maria upozorňuje, že Boží lid odmítá plnit Boží vůli, odmítá sjednotit se s Bohem. Je to odmítnutí, které přináší těžké následky. RÁMĚ MÉHO SYNA. Těmito slovy Maria přivolala obraz Boha z Bible. Je to ale šokující obraz, protože Boží rámě je v Bibli představované jako spasitelné: "Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy." (Ex 6,6) V Novém zákoně sv. Lukáš napsal: "Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně." (Lk 1,51) Tohle rámě, spasitelné, plné moci, vidíme na kříži, který visí na srdci Marie při zjevení. Maria se zjevuje jako ta, která první uvěřila, jako Matka církve: " musím ho neustále prosit " Své úsilí, které pro nás vyvíjí, vyjadřuje slovy: "Už tak dlouho za vás trpím. Ale vy na to nedbáte." Ona pláče, modlí se, snaží a trpí - vše pro svůj lid. Prosí nás, abychom jí pomáhali: "I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla." Tak se odvolává na slova sv. Pavla: "Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev." (Koloským 1,24) Neděle. Maria přesně vysvětluje, jakým způsobem odmítáme plnit Boží vůli. Připomíná sedmý den, o kterém Písmo svaté říká, že "Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo." (Gen 2,2-3) Rok 1846 stojí kdesi na počátku průmyslové éry, kdy např. v dolech pracovaly ženy i děti, třeba i mladší deseti let, celý týden po 12 hodin denně! Maria připomíná, že sedmý den je pro člověka, aby se zastavil, odpočinul si a nenechal se ovládnout prací. Člověk si musí uvědomit, že není malou součásti průmyslového stroje, ani zvířetem, ale že je lidskou bytostí stvořenou k božímu obrazu, bytostí povolanou k zmrtvýchvstání s Kristem - k tomu je určena neděle. Celý týden slouží k práci, k zajištění podmínek k životu, ale neděle je Dnem Páně a ten patří Bohu. Jméno Syna. V době Mariina zjevení v La Salettě bylo běžnou praxí nechodit do kostela na mši svatou a v řeči používat Boží jméno. Takto veřejně byla projevována neúcta k Bohu. Tam na vesnici v horách to všichni dobře znali. Také v tomto případě Maria odkazuje na slova Bible: "Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody, 157

44 jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají pronárody, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukáži před jejich očima svou svatost." (Ezechiel 36,23; srv. také Ez 20,8-14; 39,7) V Novém zákoně Ježíš dostává "jméno nad každé jméno" (Flp 2,9). Skutky apoštolů říkají ústy sv. Petra: "V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni." (Sk 4,12) A co se i dnes děje s Božím jménem? V jakých souvislostech ho vyslovujeme my dnes? Rozpoznávat události. V další časti poselství nás Maria zve, abychom se podívali kolem sebe. Tehdy, ale i dnes. Nejprve k okolnostem provázejícím rok 1846: zkažená úroda - shnilé brambory, hrozny a ořechy. Na Vánoce farář z Corpsu, pater Mélin, informoval písemně biskupa, že brambory už nejsou k dostání ani za cenu zlata. V dalším roce nastane obdobná situace v celé Evropě, zvláště v Irsku, což se stalo příčinou hromadné emigrace do Ameriky. Královna Viktorie se k tomu s velkým zármutkem vyjadřovala ve svých promluvách. Historik G. Duby poukazuje na vážnou krizi v zemědělství slovy, která jsou podobná těm z poselství. Mají události z roku 1846 význam pro nás dnes? Co dělá svět proti bídě, proti válkám, které zabíjejí stovky tisíc lidí? Podle UNICEF z těchto důvodů umírá každý den 40 tisíc lidí. Když se člověku ze života vytratí Bůh, jestliže člověk zapomene, že On je Otec, pak nevnímá hodnotu života ostatních. Pochopme Marii, která pláče a chce nás na to upozornit: "Ale vy na to nedbáte." Co přinese obrácení."jestliže se lidé obrátí, " Obrácení! Nalezení Boha, právě v tom spočívá smysl poselství z La Saletty. Vrátit se k Bohu, dát Jej na první místo v životě, najít znova Jeho přítomnost v každém člověku, potom " kamení a skály se promění v obilí a brambory se samy zasadí do země." Tyto dvě věci jsou neoddělitelné. Znamená to, že je možné najít způsoby, jak řešit problém bídy a hladu ve světě. Poselství zase ukazuje na Písmo svaté: "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře." (Izajáš 11,6-9) V Novém zákoně Ježíš řekne: "Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,33) Všechny prostředky, které nám Maria nabízí, směřují k Bohu, tudíž i k našim bratřím. Modlitba, eucharistie, půst, misie Nejprve modlitba: "A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?" - "Ne, Paní, nevalně!" odpověděli Maximin a Melánie. Panna Maria přesně ví, že jsme unavení z práce, že nemáme čas, že se neumíme modlit. Proto říká: "Nebudete-li mít čas, pomodlete 158

45 se alespoň Otčenáš a Zdrávas." Tyto základní modlitby křesťanství vyjadřují základní potřeby každého člověka, jsou prosbou o každodenní chléb, dobré vztahy mezi lidmi, osvobození od zla. Modlitba "Zdrávas" nám pomáhá žít ve spojení s tou, která první uvěřila. Ale ona prosí: "Budete-li moci, modlete se více." Modlitba je nutná pro každého člověka. Měli bychom se modlit kdykoli, nejen ve chvílích, kdy se to od nás očekává. Sv. Pavel píše: "Stále se radujte, v modlitbách neustávejte." (1 Te 5,16-17) Je to možné? "Modlitbu" můžeme chápat i v širším smyslu: jako dobrý skutek, který nás spojuje s Bohem. Je otázkou, zda svými modlitbami přispívám i já k naplnění poslání církve. Po modlitbě Maria mluví o eucharistii: "V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto." Zanedbávání náboženské praxe nikam nevede, nemůže rozvíjet naši víru, nemůže ji posílit. Svatý Pavel píše: "Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova." (Řím 10,17) Zvěstování, to znamená Slovo Boží, které člověk slyší. Kde bude slyšet SLOVO BOŽÍ, když ne v kostele při mši svaté? Je pro nás mše nezbytná? Vatikánský koncil říká: "Eucharistie je pramenem a vrcholem křesťanského života." Je potřeba ztotožnit se s Církví, patřit do ní a spolu s ní velebit Boha. Dále, pokud jsem účasten na eucharistii, je otázkou, co mi dává? Dává mi tolik, nakolik se otevřu, nakolik se do ní zapojím a jak hluboce ji prožívám. Zkuste mluvit o eucharistii s člověkem, jemuž tato svátost nic neříká, zkuste mu popsat své pocity, svou víru a milosti, které dostáváte. Tak zjistíte, nakolik je hodnotná vaše účast na mši svaté. Další slova Panny Marie jsou silná: "V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi." Nad tak expresivním vyjádřením se asi pozastavíme. Snad někoho napadne, že Matka Boží by neměla takto mluvit... Ale i v Novém zákoně nacházíme na třech místech zmínku o psech (srov. Mt 7,6; 15,26; Mk 7,27). Věta Marie je výtkou, kterou chtěla poukázat na chudé ve světě, aby se právě nejchudší stali našimi bratry. Tím určitě upozorňuje na pravý význam pokání a Velkého půstu. V době příprav na Velikonoce jsou pořádány ve světě postní sbírky, abychom alespoň trochu mohli pomoci nejpotřebnějším. Mají být z toho, co si člověk odřekne v duchu pokání. V závěru zjevení Maria dokonce dvakrát vyzývá: "Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu." Evangelia také končí výzvou k misiím. Pokud jsme přijali radostnou zvěst evangelia, pak si ji nemáme schovávat sami pro sebe. Máme jít a předávat ji dál. Uvědomujeme si, že ve chvíli svatého křtu a potom ještě silněji skrze biřmování jsme posíláni do světa, abychom v našem okolí působili jako apoštolové, jako misionáři? Modlitba, eucharistie, půst, misie. Nepožaduje se od nás moc? Ano, ale cesta k Bohu - lásce - vede právě tudy. Zdá se nám snad, že v těchto slovech není cítit Boží lásku? Ale jeho láska nás obklopuje, neopouští nás, jenom my se jí musíme učit vnímat. To pochopil pan Giraud... Abychom to pochopili i my, je potřeba si připomenout událost z 20. září Pierre Selme odvedl Maximina k otci do Corps. Právě byla neděle, ale nikdo by nenašel pana Girauda v kostele. Jako vždy seděl v hospodě. Pierre Selme vyprávěl o čerstvých událostech z La Saletty. Všichni měli velkou legraci z toho, že malý Giraud 159

46 viděl nějaké zjevení! Jejich posměch až urazil pana Girauda, který se chvatně odebral domů, aby synovi zakázal cokoli podobného ještě někomu někdy vyprávět. V průběhu následujících dní, kdy za Maximinem začalo chodit množství lidi, mu otec dokonce vyhrožoval: "Jestli okamžitě nepřestaneš vyprávět o zjevení, nechám tě zavřít ve sklepě jen o chlebě a vodě." To, že myslel svá slova vážně, potvrdil ještě několika pohlavky. Maximin se ale k otci otočí a nesměle mu řekne: "Víš, taťko, Ona ale také mluvila o tobě." Teprve nyní, vůbec poprvé, chtěl pan Giraud vyslechnout celé poselství. Když Maximin vyprávěl, vzpomněl si pan Giraud na jeden den roku 1845, kdy procházel krajem v okolí Coin, mezi Drac a Sézia, aby nakoupil dříví u jednoho hospodáře. Ten ho před rozloučením přivedl na své pole, aby mu ukázal, jak se kazí obilí. Bylo to přesně tak, jak uváděla Panna Maria. "Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?" Obilí se rozpadalo v prach. Pan Giraud na tu událost nezapomněl... Když se otec se synem vraceli domů " a byli asi jen půl hodiny cesty od Corpsu, otec ti (Maximinovi) dal kousek chleba se slovy: Tu máš, synku, jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle kazit. " Nikdo to nemohl slyšet, na cestě byli jen oni dva. Slova ho proto šokovala! Náhle Maximinův otec zjistil, že se Bůh ani na chvilku nepřestal zajímat o jeho život, že byl stále přítomen, i když on už dávno na Boha zapomněl. Bůh není jako přísný soudce, který vyčítá a trestá, že Giraud nechodí na mši svatou, že se nemodlí a nepostí!!! On byl stále přítomný jako starostlivý otec rodiny, kterému dochází chleba pro rodinu. Biblický Bůh je ten, který mluví s Mojžíšem: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi " (Ex 3,7-10) V Novém zákonu mluví Ježíš např. k Natanaelovi: "Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem." (J 1,48b) Tyto věty dokládají, že Bůh je přítomný v životě každého člověka!!! Přítomný "na každé cestě v okolí Corpsu"! Než pan Giraud cokoliv přijme, potřebuje si vše nejprve potvrdit, ověřit. Poslal proto svou manželku na horu zjevení, aby měl jistotu, že si syn vše sám nevymyslel. Ani s tím se však nespokojil a sám se vydal za několik dnů s Maximinem na horu, aby se přesně dozvěděl, jak zjevení probíhalo. Když se zde napil vody z pramene, který vytryskl po zjevení, byl vyléčen z astmatu. To byl první velký zázrak, k němuž došlo na hoře La Saletta. Večer po návratu do vsi chtěl jít okamžitě ke zpovědi. Žena se mu to snažila rozmluvit: "Je pozdě. Copak budeš otravovat faráře v noci? Jdi až zítra." Nakonec se vydal ke zpovědi brzy ráno, kdy ještě nikdo nebyl v kostele. Ale nejen to. Zůstává i na slavení eucharistie a přijímá Tělo Páně. Od tohoto jitra až do konce života patřila ranní mše svatá a přijímání do rozvrhu každého Giraudova dne. Když se mu ostatní chlapi posmívali, se smíchem odpovídal, že musí dohnat to, co zmeškal za celý svůj život, když se mu neděle nelišila od ostatních pracovních dnů. Pokud jsme už pochopili smysl poselství z La Saletty, můžeme si zapamatovat pouze ten příběh z okolí Coin. Objevíme, že Bůh nás miluje, nikdy na nás nezapomíná. Objevíme, že On je Otec, plný dobroty, trpělivosti pro nás osobně, ale i pro celek lidstva. To my potřebujeme otevřít oči a nalézt Jej v každodenních událostech. Maria pláče, protože 160

47 nechceme Boha, pláče, protože odmítnutí přináší neblahé následky. Ona se s tím nemůže smířit, protože také Ona nás má ráda. Přichází, protože věří, že se můžeme vrátit k ozdravujícímu pramenu Života, k Bohu plnému soucitu s námi. Právě to přišla sdělit 19. září roku Lidé v okolí La Saletty to dobře pochopili. Začali ji nazývat Matkou Boží, Smiřitelkou hříšníků. Později vzniklo hnutí Bratrstva Matky Boží, Smiřitelky. Smiřitelka - to je klíčové slovo k pochopení Panny Marie z La Saletty. Svědkové zjevení Maximin Giraud se narodil v Corpsu 26. srpna Z tohoto kraje pocházela také jeho matka Anna Marie Templierová, zatímco otec Gemin Giraud se přistěhoval ze sousedního kantonu. Když bylo Maximinovi sedmnáct měsíců, jeho matka zemřela. Nezanechala po sobě pouze Maximina, ale také jeho sestru, osmiletou Angeliku. Pan Giraud se rychle oženil podruhé. Maximin byl však ponechán sobě samému. Otec celé dny trávil v dílně a večery v hospodě; macecha neměla žádný vliv na hyperaktivního kluka. Místo aby pomáhal doma, většinu času trávil na ulicích Corpsu mezi těmi, kdo jimi projížděli, nebo běhal se psem a kozou po okolních loukách. Chlapec s tmavýma očima a černými vlasy byl velmi živý, rád si povídal s cizími lidmi. Během zjevení, ve chvíli, když se Krásná Paní obrátila s tajemstvím na Melánii, nevydržel v klidu ani chvilku a točil si kloboukem na holi nebo strkal kameny pod nohy Panny Marie. "Ani jeden se Jí nedotknul," omlouval se potom vyšetřující komisi. Byl otevřený a srdečný, když cítil, že je chtěný a milovaný, ale drzý, když ho někdo chtěl podvést nebo ho podceňoval. Maximin neměl lehké dětství. Během tří let po zjevení přišel o bratra Jana Františka, macechu Marii Courtovou i otce. O jeho výchovu se potom staral strýc Templier s manželkou. Ve škole byl průměrný. K tomu musíme přidat velký tlak veřejnosti - každodenní návštěvy poutníků, diváků, redaktorů atd., kteří přesně nevěděli, jak se mají chovat k vizionářům. Jedni se jim posmívali, ostatní je začali zbožňovat. Pár příznivců syna Ludvíka XVI. chtělo zneužít Maximina ke svým politickým cílům. Když chlapec pocítil z jejich strany neupřímnost, začal jim povídat o zjevení nesmysly, což mělo později velký vliv při zkoumání pravdivosti zjevení. Aby bylo posouzeno, zda mluví pravdu, měl být Maximin odveden k faráři z Arsu, který měl pověst svatého člověka, znalce lidských duší. Udělali to, přestože se proti vyslovoval biskup a farář z Corpsu. Maximin se ani tady nevzpamatoval, neuvědomoval si dosah opakování svých výmyslů. Chtěl vyzkoušet schopnosti kněze, který četl v lidských myslích (tak se potom omlouval komisi) a popřel, že by cokoliv viděl v La Salettě. Svatý probošt z Arsu se setkal s Maximinem jen dvakrát, a to v průběhu dopoledne 25. září Výsledkem Maximinova chování bylo, že komise měla další potíže s přijetím zjevení a farářovi zůstaly v nejbližších let pochybnosti. Sám Maximin vždy později opakoval, že v sobě nikdy nezapřel, že viděl Pannu Marii, ale ještě dlouho měl problémy s vysvětlením svého chování. Abychom se dokázali vcítit do jeho postavení, abychom si udělali představu, jakým způsobem ho chtěli někteří využít, seznámíme se s místy, kam jimi byl zaveden. Z malého semináře v Grenoblu (Le Rondel) jede Maximin do Grande Chartreuse, z proboštství Seyssin do Říma. Z Dax i Aire-sur-Adour do Vesinet a pak z Tonnerre do Petit Jouy en Josas u Versálu a dále do Paříže. Bohoslovec, zaměstnanec hospice, student 161

48 medicíny bez úspěchu při zkouškách. Pracuje v lékárně, je papežským vojákem v Římě - po šesti měsících se však vrací do Paříže. Deník "Ler Vie Parisienne" útočí na zjevení v La Salettě a zároveň na vizionáře. V následném soudním líčení Maximin uspěl a deník musel napsat celou pravdu o události v La Salettě. Sám Maximim v roce 1866 vydal knížku "Moje vyznání víry ve zjevení v La Salettě". Později Maximin souhlasil s účastí ve společnosti vyrábějící a prodávající likéry. Majitel chtěl využít Maximinovu popularitu ke zvýšení prodeje alkoholu. Jak se ukázalo, jednalo se o další podvod na Maximinovi, který sám na obchodě nic nevydělal. V závěru života se Maximin usadil v Corpsu u svých známých, manželů Jourdainových. Všichni žili velice bídně, pomoc jim poskytovali kněží působící na hoře La Saletta a z grenobelského biskupství. V listopadu roku 1874 se Maximin vydal pěšky s poutníky na místo zjevení. Před shromážděním lidí zde naposledy vypráví poselství, které opakoval za svůj život snad tisíckrát. 2. února 1875 přichází naposledy do farního kostela ke svátosti smíření. Přijal Tělo Páně, vypil trochu vody z pramenu v místě zjevení (měl už potíže s polykáním hostie) a po pěti minutách tiše umírá, zaopatřený na poslední cestu. Nebylo mu ani čtyřicet let. Je pohřbený na hřbitově v Corpsu, ale jeho srdce se nachází ve zdi baziliky na La Salettě. Taková byla jeho poslední vůle. Chtěl ukázat pochybovačům, že se vždy celý odevzdal zjevení a hlásání poselství: "Pevně věřím i za cenu mučednictví ve zjevení Nejsvětější Panny Marie na svaté hoře La Saletta 19. září roku 1846, zjevení, které jsem hlásal slovy, psaním a obětí Odevzdávám své srdce Matce Boží na La Salettě." Do své závěti nezapsal nic víc než svou věrnost Krásné Paní z La Saletty. Melánie Calvatová se narodila v Corpsu 7. listopadu 1831 v početné rodině. Otec Petr Calvat, známý především jako dřevorubec, přijímal i jinou práci, aby mohl uživit rodinu. Matka Julie Barnaudová porodila svému manželovi deset dětí. Melánie byla čtvrtá v pořadí. Rodina byla tak chudá, že rodiče posílali občas děti žebrat. Proto také Melánie už odmala pásávala krávy nejen sousedům, ale i v blízkém okolí. Od jara až do konce podzimu roku 1846 pracovala u Jeana-Baptisty Praa v Ablandisu, v osadě blízko La Saletty. Soused Praových se jmenoval Pierre Selme. Právě on si najmul na pouhý týden Maximina za nemocného pasáka. Narozdíl od Maximina byla Melánie velmi uzavřená a málomluvná. I když obě děti bydlely v Corpsu, neznaly se, neboť Melánie často pobývala mimo městečko. Ani jeden z nich nemluvil francouzsky, ale pouze nářečím. Nechodily do školy, ani na náboženství. Neuměly číst, ani psát. To, co děti ještě spojovalo v den zjevení, byla jejich chudoba. Melánie podobně jako Maximin neměla doma příliš lásky a rodinného tepla. Otec byl vždy něčím zaměstnán, matka obklopena dětmi a domácími pracemi. Děti byly chudé nejen proto, že neměly peníze, ale především proto, že neměly pochopení, lásku a vzdělání, neprožily radostné dětství. Melánie znala svůj domov a rodinu pouze v době zimních měsíců. Stále pobývala někde u cizích lidí, často spala v chlévě spolu s dobytkem, který hlídala. Není proto divu, že byla uzavřená do sebe. "Odpovídala pouze ano, nebo ne," řekl o ní hospodář Jean-Baptiste Pra. Když jí ale byly kladeny otázky týkající se zjevení, odpovídala ochotně a otevřeně. Čtyři roky bydlela u Sester Boží Prozřetelnosti, avšak chyběly jí schopnosti k učení. Od listopadu 1847 měla její představená obavu, že Melánie 162

49 využívá slávu, kterou jí přineslo zjevení (jak bylo dříve zmíněno, lide nevěděli, jak se mají chovat k dětem, které byly svědky zjevení). Proto grenobelský biskup odmítl její žádost o řeholní sliby. Nejprve se měla naučit křesťanské pokoře. Naneštěstí Melánie naslouchala lidem, kteří jí přinášeli víru v lidová proroctví, teorie skoro apokalyptické a skoromystické. Jimi byla poznamenána po celý život. V Melániiných hlásáních se proplétaly její sny a představy s poselstvím z La Saletty. Těmito občas podivnými proroctvími se chtěla vypořádat s lidmi, kteří ji ublížili nebo s nimiž měla problémy. Asi byly i reakcí na ponížení, které prožívala ve svém dětství a mládí. V roce 1854 biskup Ginoulhiac napsal: "Proroctví, která se připisují Melánii, nejsou pravdivá, nejsou od Boha. Nemají s událostí v La Salettě žádnou souvislost. Jsou pozdější než zjevení." Dále biskup píše: "Dětem byla ponechaná plná svoboda, aby mohly potvrdit, nebo popřít pravdivost poselství. Ony ale nikdy nezměnily obsah poselství z La Saletty." Totéž prohlásil biskup 19. září 1855 na hoře La Saletta. Bohužel Melánie i nadále předkládala své prorocké představy, a to i za pomoci tak známého člověka, jakým byl Lev Bloy, který začal formovat hnutí "Melánistů". Vychází ze zjevení v La Salettě, ale zároveň používá těžko přijatelné Melániiny vize. Obsahově jsou její předpovědi náboženským projevem, ale v praxi nemají nic společného s učením církve a s posláním z La Saletty. Opouští se v nich pevnost křesťanské víry, kterou Melánie deformuje v duchu svých představ a bezovocných vizí. V roce 1854 se dostala Melánie díky knězi z Anglie do ostrovní země. V dalším roce vstoupila do kláštera ke karmelitkám v Darlingtonu. Ale zase udělala pouze časové řeholní sliby a v roce 1860 odsud odjela. Její další pokus o řeholní život je spojen se Sestrami Lítosti v Marsilii. Po krátkém pobytu v jejich klášteře v Kefalinii (Řecko) přešla opět ke karmelitkám v Marsilii a pak na chvíli k Sestrám Lítosti. Po několika dnech strávených v Corpsu a na hoře v La Salettě se rozhodla přestěhovat se do Itálie do Castellamare blízko Neapole, kde žila sedmnáct let. Tady sepsala svá "tajemství", která v různých verzích obíhají svět dodnes, a také řeholní řád pro případný vznik její vlastní kongregace. Je třeba říci, že Melánie několikrát žádala o souhlas s tiskem různých svých brožur, ale ani jednou ho neobdržela. Odvolávání se Melánistů k autoritě biskupa Lepideho, a to až do dnešní doby, je neoprávněné. Později se Melánie objevila na jihu Francie v Cannes, za chvíli v Chalonsur-Saóne, kde stále hledala pomoc pro založení kongregace. Soudní cestou, za pomoci kanovníka Brandta z Amiens, se snažila získat souhlas biskupa Perrauda z Autunu. Svatý stolec však potvrdil odmítavá slova biskupa. Roku 1892 se Melánie vrátila do Itálie, kde bydlela v okolí Lecce a pak v Messině na Sicílii (pozval ji tam kanovník Annibale di Francie). Po nějaké době se objevila na faře v Diou v Allier u faráře Combe, který měl zájem o různá proroctví. Tady dopsala svou autobiografii, která je však více prací beletristickou, v níž představuje sebe samu téměř zázračným a mystickým způsobem. Různá Melániina poselství, která si vymyslela a vydala pod záštitou La Saletty, opravdu neměla nic společného s tím, co říkala spolu s Maximinem večer po zjevení a během nejbližších let po zjevení. Kdykoli se jí někdo ptal. třeba i po letech, na událost z 19. září roku 1846, Melánie se v okamžiku měnila v chudou dívku z vesnice, o které nikdo před zjevením neslyšel. Vždy opakovala slovo za slovem celé poselství stejně jako Maximin po celý život úplně stejně, jako je vyslovili v prvních dnech po zjevení. V závěru neklidného života se Melánie opět vrátila do Itálie, do Altamury u Bari. Zde zemřela 14. prosince roku Odpočívá v hrobce pod mramorovou deskou, na které je zobrazena Matka Boží z La Saletty, jak přijímá chudou pasačku do nebe. Po celý svůj těžký život zůstala Melánie chudou a zbožnou, věrnou poselství z La Saletty. 163

50 KANTIKUM PANNY MARIE Lk 1, Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby. Můj duch jásá v Bohu VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI, NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.* OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona. 164

51 S. Em. Giovanni cardinale COPPA BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Danuše ADAMCOVÁ Václava ADAMEC František ADAMEC Josef BAROŠ Bohuslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna CROY Jana ČECHOVÁ Drahomíra GAZDÍKOVÁ Jitka GAZDÍK Václav HOLADA Jaroslav HOLADOVÁ Alena HURTÍKOVÁ Milada CHRÁSTECKÁ Hana KALÁČOVÁ Marie KOUTNÁ Marie KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie MANDÍK Milan MANDÍKOVÁ Františka MARTINKOVÁ Libuše MENŠÍKOVÁ Marie MUŠÁLEK Bernard MUŠÁLKOVÁ Bohuslava NOVÁKOVÁ Jarmila PAPICA Jaroslav PAPICA Marek PAPICOVÁ Pavla PŘIDALOVÁ Marie PULTEROVÁ Marie REK Jiří RÍDL Vojtěch RUDLOVÁ Vlasta SVOBODOVÁ Jana ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava ŠPENDLÍK Pavel TRÁVNÍČKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie VALTROVÁ Alena VANĚK Vlastimil VOLDŘICHOVÁ Alena ZAHRADNÍČKOVÁ Ludmila ZAHRADNÍČKOVÁ Tereza 165