Rakovnický historický sborník

Transkript

1 Rakovnický historický sborník XII XIII / Státní oblastní archiv v Praze Státní okresní archiv Rakovník

2 Vědecká redakce: prof. PhDr. Hana Pátková, Ph.D. předseda (Katedra pomocných věd historických a archivního studia FF Univerzity Karlovy) Mgr. Magdalena Elznicová Mikesková, DiS. (Muzeum T. G. M. Rakovník) Mgr. Jiří Fák (Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici) PhDr. Jan Gebhart, CSc. (Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i.) prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc. (Katedra pomocných věd historických a archivního studia FF Univerzity Karlovy) Mgr. Petr Hubka (ředitel Státního oblastního archivu v Plzni) doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc. (emeritní ředitel Archivu hlavního města Prahy) PhDr. Alena Nachtmannová, PhD. (Národní památkový ústav) doc. PhDr. Marie Ryantová, CSc. (Ústav archivnictví a PVH FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích) Mgr. Iva Vachková, Ph.D. (Muzeum hlavního města Prahy) Hlavní redaktor Mgr. Renata Mayerová (ředitelka Státního okresního archivu Rakovník) Výkonný redaktor PhDr. Jan Krško (Státní okresní archiv Rakovník) Adresa redakce SOA v Praze Státní okresní archiv Rakovník, Plzeňská 2493, Rakovník, soka-rakovnik@soapraha.cz, tel.: SOA v Praze Státní okresní archiv Rakovník, 2017 prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc., Mgr. František Iša, Mgr. Markéta Jarošová, Doc. RNDr. Jiří Kolbek, CSc., DrSc., PhDr. Jan Krško, Mgr. Renata Mayerová, prof. PhDr. Hana Pátková, Ph.D., Mgr. Jana Reichelová, Luboš Smitka, 2017 Illustrations SOA v Praze Státní okresní archiv Rakovník, Doc. RNDr. Jiří Kolbek, CSc., DrSc., NA Praha, SOA Třeboň, Austrian State Archive/Military Archive Vienna, Lucie Beránková ISBN ISSN

3 OBSAH Úvodem /Introduction/ I. ČLÁNKY Paměti Emanuela Lipperta ( ), zasloužilého pedagogického pracovníka ještě obrozeneckého rázu /Memoirs of Emanuel Lippert ( ), a Merited Pedagogue of Revivalist Type/ Ivan Hlaváček Hana Pátková Počátky osídlení na Dřevíči ve světle písemných pramenů /The Beginnings of Settlement at Dřevíč Seen through Archival Documents/ František Iša Starší botanické nálezy z blízkého okolí Rakovníka /Older Botanical Findings in Rakovník Vicinity/ Jiří Kolbek Rakovnická nemocnice v kontextu vývoje zdravotní péče v její spádové oblasti / Hospital in Rakovník at the Background of Healthcare of its Catchment Area/ Luboš Smitka Ruda v období protektorátu /Ruda during the Protectorate /Jana Reichelová Nové poznatky kolem pobytu Jana Husa na Krakovci? /New Findings Concerning Jan Hus Stay at Krakovec?/ Jan Krško II. RECENZE, ANOTACE, ZPRÁVY Tomáš DURDÍK, Hrady přechodného typu v Čechách, Praha Renata Mayerová

4 Petr ŠÍDA a kol., Gravettské osídlení v Lubné, Fontes Archaeologici Pragenses 42, Praha Markéta Jarošová František FROLÍK, Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů, Nové Strašecí Renata Mayerová Martina BLÁHOVÁ, Tajuplné Podbořansko, Praha Renata Mayerová Ivo KOUDELKA, Oskar Brázda a jeho dvě múzy (Amelie Posse a Maria Weiss), Praha Jan Krško Pokyny pro autory

5 ÚVODEM Mezi základní priority Státního okresního archivu patří podpora výzkumné činnosti v oblasti regionálních dějin. Výsledky různých studijních počinů pak prezentuje Rakovnický historický sborník. V průběhu let doznala ročenka řady inovací, aby v konkurenci s jinými vědeckými periodiky obstála. Změny přináší i toto dvojčíslo. V nové redakční radě najdeme přední historiky z různých vědeckých institucí, kteří dávají záruku, že prezentované články znamenají přínos nejen pro výzkum lokálních dějin. První příspěvek informuje o jednom z tvůrců české didaktiky Emanuelovi Lippertovi, jehož kořeny sahají na Rakovnicko. Následuje článek o počátcích osady Dřevíč na jihovýchodě Rakovnicka. Autor na základě studia archivních materiálů dokázal, že tato lokalita vznikla až v 18. století. Se jménem čelního českého botanika Jiřího Kolbeka jsme se setkali již v předchozím čísle. Nyní přináší souhrn nálezových zpráv z různých oblastí v okolí Rakovníka. Obšírný článek o historii rakovnické nemocnice upozorňuje na základní mezníky ve vývoji české zdravotní péče. Pozornost si bezpochyby zaslouží také mikrosonda do života obyvatel obce Ruda za Protektorátu. Autorka zde kromě písemných pramenů využívá i metody orální historie. Závěrečný příspěvek se pak věnuje novým poznatkům o pobytu Jana Husa na Krakovci. Státní okresní archiv Rakovník má zájem prostřednictvím sborníků seznamovat širokou odbornou i laickou veřejnost s výsledky vědeckého bádání na základě archivních pramenů, nejenom vztahujících se k regionu. Renata Mayerová 5

6

7 I. ČLÁNKY

8

9 Ivan Hlaváček Hana Pátková 1) PAMĚTI EMANUELA LIPPERTA ( ), ZASLOUŽILÉHO PEDAGOGICKÉHO PRACOVNÍKA JEŠTĚ OBROZENECKÉHO RÁZU MEMOIRS OF EMANUEL LIPPERT ( ), A MERITED PEDAGOGUE OF REVIVALIST TYPE Critical edition of Emanuel Lippert s memoirs, a teacher and educational writer, with the initial study that follows broader genealogical relations of two teacher s families from Rakovník region. Keywords: The Lipperts, the Hlaváčeks, Rakovník region, teachers, foreign pedagogic journals, Milostín, Tuchlovice, education, edition, Jan Malypetr, Slavonic languages, František Patočka Rodinné svazky se udržují, zpřetrhávají, ale i navazují. Po měsících, po letech, ale i po desetiletích. V důsledku různých okolností často s menším či větším odstupem, tak jak jde život. Chci povědět pár slov o těch posléze zmíněných. Můj otec Antonín Hlaváček ( ) pocházel z učitelské rodiny. Narodil se v Milostíně u Rakovníka, kde byl jeho otec léta řídícím učitelem. Na jeho penzi se rodina přestěhovala do Rakovníka, kde můj otec absol voval, tak jako jeho starší bratři, tamní proslulou reálku. Ale tak jako tisícům jiných, I. světová válka vrhla na jeho život temný stín. Po urychlené maturitě musel narukovat, a válku prožil do značné míry v uherském Solnoku. Jeho poválečným studiím na technice učinila ale záhy konec nepříznivá hospodářská situace, a tak řešením byl učitelský kurs a návazná dlouholetá pedagogická činnost, která jak se ukázalo jej zcela pohltila. Po přechodných štacích ve Slabcích a v Kublově na Rakovnicku poté, co se v r oženil s Marií Němcovou ( ), dostal ředitelské místo na menšinové dvoutřídce v Rané u Loun. Když bylo po Mnichovu 1938 na poslední chvíli rozhodnuto, že i tato obec, kde bylo české a německé obyvatelstvo zhruba v rovnováze, bude také patřit do mnichovského záboru, museli jsme nakvap obec opustit a našli domicil v Praze. Po 1) První ze jmenovaných je autorem první části úvodu a edice vlastních pamětí, Hana Pátková pak s neobyčejnou pílí a nasazením vdechla řád do poměrně spletitých genealogických vazeb rodin Lippertů a Hlaváčků, které obě kořenily v užším i širším regionu Rakovnicka. Český řadový učitel patřil k předním předpokladům vzestupu českého venkovského obyvatelstva. A Lippertové i Hlaváčkové tu hráli v 19. a ještě i ve 20. století zejména v širším regionu Rakovnicka nezanedbatelnou úlohu. 9

10 krátkodobém neučitelském působení (v důsledku velkého přílivu českých učitelů z pohraničí došlo totiž krátkodobě ke kritickému nedostatku učitelských míst) se můj otec mohl vrátit k svému učitelskému povolání (u něho šlo opravdu o povolání, nikoliv zaměstnání) a po přechodném působení v Radotíně, Ruzyni a Libni (v době heydrichiády) zakotvil na Praze 7 na obecné škole ve Vinařské ulici (dnes Františka Křížka) a ovšem také mohl bezprostředně navazovat a různě prohlubovat všeliké odborné kontakty. Tak vzpomínám zejména na úzké přátelství, které vzniklo mezi ním a dr. Ladislavem Kratochvílem ( ), 2) tehdy ředitelem Pedagogické knihovny, jež v oněch časech sídlila v Karlově ulici na Starém Městě pražském. Poprvé jsem totiž mohl vnímat kouzlo velké (jak se mi víceméně právem mohlo zdát), i když v provizoriu stísněné knihovny, byť i doma jsem byl obklopen několika tisíci knih. Vedle beletrie (většinu německé krásné literatury jsem věnoval po tatínkově smrti tehdy vyhořevší státní knihovně v Bukurešti) šlo zejména o knihy pedagogické, resp. psychologické (ty jsem po otcově smrti věnoval Pedagogickému muzeu J. A. Komenského), ale i historické a filozofické a ovšem o českou a přeloženou beletrii. Zvláštní místo bylo vyhrazeno poměrně rozsáhlému souboru komenian a zajímavé knižní sbírce Masarykian. Obě, zejména pak ta druhá, byly doprovázeny poměrně rozsáhlou, a to zejména obrazovou dokumentací, která podle mého názoru výrazně překračuje možnosti běžného vzdělance a jež byla podkladem pro řadu místních školských výstav při masarykovských jubileích. A v tehdejší Pedagogické knihovně došlo zřejmě k tomu, že zasuté rodinné svazky vyplynuly na povrch, zřejmě i díky již zmíněnému L. Kratochvílovi, a došlo k užším kontaktům mého otce a strýce Emanuela Lipperta. Mám zřetelně v paměti, jak jako mladý chlapec jsem za války se svými rodiči a sestrou jednou za čas šel na pro mne dosti nudnou návštěvu k prastrýci E. Lippertovi a jeho dvěma neprovdaným sestrám (stejně tak bezdětní byli i strýc Lippert a jeho žena Betynka, tehdy již zesnulá). Sestry s Emilem žili v Praze Braníku jak se říkalo, na Dobešce v řadovém domku vilce v klidné ulici Zelený pruh č. 55. Emanuel Lippert tam zemřel, k smrti mu dosloužila moje sestra Jelena Majeríková ( ). Smuteční obřad v strašnickém krematoriu se odehrál o pět dní později (22. srpna). Pochován je v rodinném hrobě spolu se svými neprovdanými sestrami Annou a Marií na Vinohradském hřbitově. Protože tatínek byl zapálený učitel a prastrýc Lippert též, i když se z pozice učitelské vypracoval na školního inspektora, měli si co povídat a moje maminka s jeho sestrami nepochybně též. Hůře bylo mně se sestrou, a tak nám zpravidla zbývalo bez větší újmy přežít tyto návštěvy hraním některých společenských her či zdvořilým odpovídáním na dotazy, které mladé generaci asi vždy mírně či podle letory více lezly, tedy lezou jistě i dnes, na nervy. Důležitost osoby Emanuela Lipperta pro českou pedagogiku a její historii jsem si pochopitelně vůbec neuvědomoval a myslím, že i dnes neprávem zůstává v pozadí. A tak teprve strýcův odchod na onen svět a přechod zachované (asi menší) části jeho původní knihovny do rukou mého otce, v níž dominovaly americké pedagogické ročenky (ty skončily spolu s pedagogickou částí jeho knihovny rovněž v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského) mne upozorňoval na strýcův význam. Tu ovšem hrála 2) Přední český pedagogický pracovník, autor řady publikací a překladů, zejména z francouzštiny. 10

11 svou roli moje, i když jenom povrchní, informace o prastrýcově polyglottnosti, o jejímž konkrétním uplatnění jsem tehdy dost pochopitelně neměl ani potuchu. Stejně pochopitelně tu hrál svou roli i fenomén času, zastírající živost vzpomínek. A ovšem doslova neuvěřitelná, ale snad pochopitelná soběstřednost člena mladé generace, nejevícího víc než zdvořilý (ne)zájem o osudy i těch nejbližších. Tak jsem s překvapením před několika lety od své sestřenky Květy Hlaváčkové-Jeníkové dostal do rukou originál strojopisu ještě s různými překlepy a autorskými opravami s výše uvedeným názvem. Ta jej musila, zřejmě jako domácí povinnou četbu, dostat od mého otce. Nebo to bylo spíše tak, že elaborát nalezla v pozůstalosti svého otce, Miloše, který si byl s mým otcem, nejmladším bratrem, velmi blízký. Proč jsem jej nedostal k četbě já, neumím říci, pokud tato črta ovšem nezapadla neomluvitelně pod práh mého vědomí. Když jsem si takto uvedené vzpomínky (znovu?) přečetl, okamžitě mi došlo, že je to velmi zajímavý dokument nejen pokud jde o hlavní tenor textu, ale i co se týká životních peripetií českého učitele na přelomu 19. a 20. století. Proto jsem vřele uvítal možnost publikace tohoto textu, kterou mi vlídně nabídla ředitelka rakovnického státního okresního archivu paní Mgr. Renata Mayerová, neboť jde o vzpomínky osoby, jejíž rod byl pevně zakotven v jejím regionu, stejně tak jako můj, resp. mého otce. Text svědectví Lippertovy autobiografie je ponechán v původním stavu, což značí zejména, že slovesným infinitivům jsem ponechal dnes už archaickou, ale nerušící formu s koncovkou na -ti, a stejně tak v textu právem zůstaly jako jisté oživení i jiné dnes už zapadlé tvary. V několika případech byly opraveny zjevné překlepy, aniž se na to upozorňuje. Rovněž zkratky křestních jmen byly podle možností rozvedeny. Naopak přehlédnutím vypadlá spojovací slova jsou doplněna v hranatých závorkách. Otázkou ovšem bylo, jak se zachovat v případě věcného poznámkového aparátu. Ten se v podstatě týká vysvětlivek k osobám a věcem. Z praktických důvodů jsem tu volil následující cestu. Pokud jde o osoby, které hrály úlohu v českém prostředí, snažil jsem se dohledat příslušné základní biografické údaje. U osob zahraničních tomu tak až na výjimky není, protože pro použití a pochopení předkládaného textu mají prvoplánově jen minimální relevanci a ovšem bylo by to časově mimořádně náročné. To se rovněž týká, snad dokonce v ještě větší míře, i údajů o jednotlivých, zejména zahraničních časopisech a ročenkách, které jsou v textu zmiňovány. Přiznávám, že se tak stalo i z časových důvodů. Vedle běžných pomůcek resp. internetu bylo použito zejména třídílné Pedagogické encyklopedie I III, Praha , red. Otakar Chlup, Josef Kubálek a Jan Uher. Některé dotazy nadto vstřícně zodpověděla paní Mgr. Jana Bartošová, pracovnice Pedagogické knihovny a Pedagogického muzea J. A. Komenského. Ta mi rovněž umožnila nahlédnout do tří archivních krabic osobní pozůstalosti Emanuela Lipperta, které Muzeum mezi zhruba 500 pozůstalostmi uchovává. Ve velkém Soupisu osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice jsou evidovány toliko dvě z nich 3). Stručná prohlídka těchto krabic naznačila, že musí jít jen o torza nepochybně původně daleko rozsáhlejšího materiálu. To se týká především korespondence, z níž tu jsou jednotlivi- 3) Jarmila HANZALOVÁ, Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice, Praha

12 ny od českých korespondentů, ale prakticky nic z čilé korespondence zahraniční, jak se o ní dočítáme v níže otištěné autobiografii. Nicméně se tam nalézá např. i překlad beletristické povahy a zajímavé Lippertovy vzpomínky na Československý ústav pedagogický z r. 1943, které by nepochybně stály za publikaci. To už ale je práce pro jiné Některé tyto materiály, zejména personální povahy, se nepochybně dostaly do Muzea prostřednictvím mého otce, jehož rukopis jsem mohl jednoznačně identifikovat, nehledě na to, že řada složek nese na obálkách jeho kulaté razítko se sovou v poli. Mohu se tak domnívat, že i z ostatního obsahu se leccos (většina?) dostalo do Muzea po Lippertově smrti prostřednictvím mého otce. Zejména tu jsou dvě fotografická alba (stačí odkázat na Lippertovy fotografické zájmy, jak se obrážejí v níže otištěné autobiografii). Nicméně většinu tvoří jeho detailněji neuspořádané novinové články, v nichž seznamoval českou veřejnost v různých časopisech či novinách o pokrocích ve výchově v zahraničí. Naopak pokud jde o Lippertovy stati v zahraničním tisku, jsou to spíše jednotliviny, i když je třeba si uvědomit, že jejich počet byl řádově menší než článků a zpráv českých. Je třeba zmínit ještě časový rozpor týkající se vzniku publikované Lippertovy autobiografie. Na titulním listu je datum 1932, v závěru textu při shrnutí své literární činnosti Lippert píše, že jde o bilanci provedenou v dubnu roku Nepočetná data uváděná v samotném elaborátu nepřekračují počátek třicátých let, nicméně ani tak není dost dobře možno rozhodnout, v kterém z obou údajů jde o překlep. Vést dále by snad mohlo, kdyby se detailně přepočítávalo v tomto závěru uvedené číslo jednotlivých příspěvků v zahraničních časopisech a sbornících, ale efekt by zdaleka neodpovídal vynaložené námaze. Zdá se tedy, že poslední odstavec, který uvádí datum konce dubna roku 1936, byl připojen dodatečně. To by ovšem znamenalo, že originál autobiografie, který byl včetně onoho posledního odstavce psán na identickém papíře jako hlavní text, byl opsán z nějaké, nejspíš rukopisné předlohy vzniklé v r Závěrem této části úvodu je možno bez nadsázky konstatovat, že ač život Emanuela Lipperta plynul navenek s nebývalou skromností, která z jeho textu doslova vyzařuje, nevzrušivě až idylicky, o to víc pak šlo o život naplněný nenápadnou sice, ale neúnavnou a až snad neúmornou prací pro obecné dobré bez nároku na uznání (i když si jakékoliv zmínky tohoto druhu považoval), pouze z vlastní potřeby bez velkých slov sloužit. Kolik z nás to dnes v době, kdy více než často je primární otázkou odměna, může bez rozpaků říci? Aby ale lépe vynikly vazby mezi Emanuelem Lippertem a rodinou Hlaváčků, bylo potřebí trpělivé práce zejména s matrikovým materiálem, který ale vydal bohaté svědectví. Jak uvádí Emanuel Lippert ve svých vzpomínkách, jeho otec byl zřízenec u Buštěhradské dráhy, jeho děd šafář na fürstenberských statcích v Řevničově. Dále zmiňuje z příbuzných a předků matku Annu, dceru měšťana z Lysé nad Labem, a její sestru Marii, která se stala Lippertovou macechou, strýce řídícího učitele v Tuchlovicích, a jeho dceru, tedy Lippertovu sestřenici, provdanou později za tuchlovického starostu. Posledním zmiňovaným příbuzným je nejmenovaný švagr Lippertova otce uveden je pouze proto, že obstaral Lippertovi housle. Tento obraz rodinného zázemí lze poněkud upřesnit a rozšířit. Při retrográdním postupu lze doplnit již informace o Emanuelu Lippertovi samotném. Z matričního zápisu fary u sv. Jiljí na Starém Městě pražském vyplývá, že 23. XII se narodil Emanuel 12

13 V Lužné na Rakovnicku působil strýc Emanuela Lipperta Josef Hlaváček (SOkA Rakovník) Viktor, syn kancelářského sluhy Václava Lipperta a Anny, dcery měšťana a ševcovského mistra Václava Růžičky v Lysé nad Labem. 4) Samotný Václav Lippert se narodil v Řevničově roku ) Fürstenberský šafář, o němž měl E. Lippert povědomost jako o dědovi, ačkoli nikde neuvádí jeho jméno, byl Jan Lippert. V matrice však není uveden 4) Archiv hl. města Prahy, sv. Jiljí, JIL N 18, matrika narozených , fol ) SOA Praha, sbírka matrik, Řevničov 04, matrika narozených Řevničov , fol. 8; Václav, nar syn Jana Lipperta knížecího fürstenberskeho hammelknechta v Řevničově čp. 21, syna Jana L. ovčáckého mistra na Míčích na křivoklátském panství, a Marie dcery Jana Závory, šafáře na Hřebečníkách čp

14 jako šafář, ale jako ovčák. Jako ovčák, skopčák, později ovčácký mistr, se objevuje častěji v matričních zápisech. Snad došlo ke zkomolení německého označení ovčáka Schäfer a záměně s českým výrazem šafář. Tento Jan se roku 1820 oženil s Marií Závorovou, dceru ovčáckého mistra v Hřebečníkách Jana Závory. 6) V době sňatku mu bylo 20 let, nevěstě 19. Sám byl synem ovčáckého mistra Jana Lipperta, působícího tehdy v Olešné. Z dalších zápisů však vyplývá, že se ovčáci zřejmě porůznu přesouvali mezi jednotlivými ovčíny, takže tento Jan starší působil také na dvoře Míče a patrně i v Novém Dvoře u Chrášťan. Také Jan mladší se do Řevničova přestěhoval z Nového Dvora. Jan mladší měl kromě Václava ještě několik dětí, z nichž je třeba zmínit Annu, narozenou roku 1826 v Novém Dvoře, 7) a Františka, narozeného roku 1846 v Řevničově. 8) František Lippert totiž také opustil prostředí panských ovčínů a dvorů, v letech studoval na reálce v Rakovníku, poté dva roky na českém učitelském ústavu v Praze. V letech působil ve Stochově, poté do roku 1868 ve Smolnici, v letech v Mšeckých Žehrovicích, načež se vrátil do Stochova jako řídící učitel. Roku 1880 se stal řídícím v nedalekých Tuchlovicích, kde zůstal až do penzionování v roce ) Je to zmiňovaný Emanuelův strýc. Tento František Lippert se roku 1869 oženil s Františkou, dcerou Františka Procházky, mlynáře ve Mšeci, a Marie, dcery Martina Suka, gruntovníka z Netovic. 10) Oba manželé byli téměř stejně staří, narození roku V době studií Františka Lipperta na reálce v Rakovníce je v katalogu studentů uveden jako zástupce otce nezletilého studenta Josef Hlaváček, učitel v Lužné. 11) Nešlo patrně o náhodu, neboť Josef Hlaváček se roku 1849 oženil s Annou Lippertovou, 12) stal se tedy Františkovým i Václavovým švagrem. Zda byl právě on tím nejmenovaným švagrem Václava Lipperta, který obstaral pro Emanuela svého synovce housle, nelze říci jednoznačně, je to však možné. Annu Lippertovou si Josef Hlaváček bral jako téměř padesátiletý 6) Tamtéž, Slabce 05, matrika narozených, oddaných a zemřelých Slabce , fol 34, pag. 11, každá část matriky má vlastní paginaci. 1820, 5. leden bere si Jan Lippert, syn Jana Lipperta, ovčáckého mistra z Olešné čp. 5, Marii, dceru Jana Závory, ovčáckého mistra v Hřebečníkách čp. 5, a Anny, jemu bylo 20, jí 19. 7) Tamtéž, Olešná 02, matrika narozených Olešná , fol ) Tamtéž, Řevničov 04, matrika narozených Řevničov , 1846, 23. I. František, syn Jana Lipperta, ovčáka a Marie roz. Závorové. 9) SOkA Kladno, f. Obecná škola Tuchlovice, Pamětní kniha 1894, s. 7, 8, 11, 140. Za sdělení této informace děkuji Mgr. Ireně Veverkové ze SOkA Kladno. V obecní kronice Tuchlovic zaznamenal kronikář osobní vzpomínku: Jako pilný žák měl jsem na vybranou různá řemesla, jež mě nabízel obstarati tehdejší pan řidicí učitel, František Lipert, budiž mu věčná paměť! Jmenovaný byl sice přísný, ale dobrý vychovatel. Všichni jeho žáci, jím vychováni ho mají v úctě a rádi na něj vzpomínají. Často si vzpomínám, jak nás honíval do školy s rákoskou a který jsme se ve dveřích opozdil, tak tnul, až vyskočily slzy z očí. Byl milovníkem štěpařství. Jeho zamilovaným koutkem bývala školka, která se prostírala za školou, kde nyní stojí hasičské skladiště. V této školce sám si vše pěstoval a po svém vyučování nás učíval stromky roubovati. (tamtéž, s. 6 7). Další informace o této větvi srov. Jiří ČERVENKA, Novostrašečtí učitelé 1, Nové Strašecí 2015, s ) SOA Praha, sbírka matrik, Mšec 25, matrika oddaných , fol ) SOkA Rakovník, f. Reálná škola Rakovník, neupořádáno, katalogy ) SOA Praha, sbírka matrik, Řevničov 11, matrika oddaných , fol

15 vdovec. Narodil se totiž roku 1800 v Hracholuskách u Křivoklátu 13) a roku 1826, jako učitel tamtéž, se oženil s Marií, dcerou Václava Kroba, ovčáckého mistra ze Skřivaně. 14) Ta však roku 1847 ve věku 44 let zemřela. 15) S oběma manželkami měl Josef Hlaváček několik dětí, ty však aspoň částečně sociální prostředí změnily synové František (nar. 1826), 16) Antonín (nar. 1851) 17) a Karel (nar. 1853) 18) se stali učiteli, zato dcery se vdávaly zase za panské zaměstnance polní hlídače. 19) Sám Josef Hlaváček byl synem Matěje Hlaváčka z Hracholusk, patrně podruha v tamním dvoře, snad i to ovlivnilo původ jeho manželek. Anna Lippertová svého manžela o mnoho let přežila. 20) Po Hlaváčkově smrti (+1871) 21) žila u syna Antonína, řídícího učitele v Milostíně. 22) Ten byl také vícekrát ženat roku 1884 se oženil s Annou Amlerovou z Povlčína, 23) ta však za necelý rok zemřela v důsledku porodu syna Jaroslava. 24) Roku 1886 se oženil znovu, 13) Tamtéž, Nezabudice 3, matrika narozených fary v Nezabudicích pro Hracholusky Narodil se 29. prosince 1800 v Hracholuskách čp. 1, syn Matese Hlaváčka, podruha, a Anny roz. Jelínkové. 14) Tamtéž, Panoší Újezd 19, matrika oddaných Skřivaň , pag Hlaváček Josef, excurrent v Hracholuskách, syn Matouše a Anny, chalupníka tamtéž čp. 35, si bere Marii, dceru Václava Kroba, ovčáckého mistra ze Skřivaně čp. 31, a Anny. 15) Tamtéž, Lužná 02, matrika narozených Lužná , fol ) Tamtéž, Nezabudice 3, matrika narozených fary v Nezabudicích pro Hracholusky , fol. 59. Působil v Městečku u Křivoklátu a Karlově Vsi, tedy v regionu. Městečko 05, pag. 119, listopad, Hlaváček František podučitel v Městečku čp. 80, syn Josefa Hlaváčka učitele v Lužné a Marie roz. Krobové ze Skřivaně čp. 31, si bere Kateřinu, dceru Františka Tvrze cihláře v Městečku čp. 40, a Kateřiny roz. Krupičkové z Městečka čp. 33. Nezabudice 13, fol. 12, 1879, Marie, dcera Františka Hl. učitele v Karlovsi a Kateřiny Tvrzové se vdává za Josefa Štrougala, záložního vojína a dělníka tamtéž. Velíz 13, fol. 97, 1882, Josef Hl., zámečník v Karlovsi, syn Františka Hl., učitele, a Marie roz. Tvrzové, si bere Annu, dceru Václava Opatrného, řídícího učitele na odpočinku z Broum, a Marie roz. Otcovské z Broum. 17) Tamtéž, Lužná 02, matrika narozených Lužná , fol. 112; srov. dále pozn ) Tamtéž, fol Působil později na Moravě v Borovnici a Třešti, kde zemřel roku Moravský zemský archiv Brno, sbírka matrik, Třešť 7041, matrika zemřelých , pag Karel Hlaváček, řídící v. v., 67 let, nar v Lužné vystupuje jako jedna z postav knihy: Jan LIŠKA, Kantorská historie. Kus třešťské historie z let , Třešť ) SOA Praha, sbírka matrik, Lužná 07, matrika oddaných , fol oddáni Alžběta Hl. a Jan Minařík knížecí hlídač z Řenčova, syn Václava M. rolníka z Jedomilic 14 a Kateřiny roz. Písařovic z Krušovic čp. 32; tamtéž, fol. 24: 1862, 27. I., oddáni Karolina Hl. a František Štadler, polní hlídač v Karlově čp. 52, syn Martina, polního mistra v Suchomastech, a Kateřiny roz. Koubové ze Smidar. Svědek František Lippert, syn Jana Lipperta ovčáka v Řevničově. 20) Anna Hlaváčková, rozená Lippertová, nar v Novém Dvoře (vdova po Josefu Hlaváčkovi, řídícím učiteli v Lužné) zemřela 25. ledna Místo úmrtí Milostín 92 (škola). Za tuto informaci děkuji Mgr. Renatě Mayerové, ředitelce SOkA Rakovník. 21) SOA Praha, sbírka matrik, Lužná 05, matrika zemřelých , fol listopadu zemřel Josef H., farní učitel v Lužné čp ) Zemřel na penzi v Rakovníku 16. října 1918 (SOkA Rakovník, f. Archiv obce Milostín, obecní kronika ). Dále o něm : Vojtěch ŠVACHA, Vzpomínka, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu kralovického s Manětínskem 5, březen 1935, č. 7, s ) SOA Praha, sbírka matrik, Mutějovice 43, matrika oddaných Povlčín , fol února bere si Annu, dceru Františka Amlera, rolníka z Povlčína, a Anny Kubínkové z Mutějovic. 24) Tamtéž, Mutějovice 37, matrika zemřelých Milostín , fol února zemřela Anna Hl., horečka omladnic. Jaroslav zemřel jako student rakovnické reálky roku Rakovník 32, fol

16 s Františkou Kubínkovou z Mutějovic příbuznou Anny Amlerové, 25) ta však zemřela za půl roku po svatbě. 26) Roku 1889 se tedy oženil se Zdeňkou Hessovou z Mutějovic, 27) s níž měl tři syny, mj. Antonína. 28) Emanuel Lippert Proč a jak jsem se učil cizím jazykům Životní vzpomínky Okolnost, že znám 22 cizích řečí tak, že mohu čísti a sledovati obsah časopisů v oněch řečích vydávaných, překládati z nich a podávati obsah článků i knih, budila vždy značnou pozornost u osob, s nimiž jsem přišel ve styk. Byl jsem proto již několikráte vyzýván, abych napsal zprávu o tom, jakým způsobem jsem k výsledku tomu došel. Činím tak tedy touto statí. Celá věc souvisí s celým během mého života a působila na její vznik celá řada vlivů. Narodil jsem se 25. prosince 1873 v Praze I., č.p Je to dům na Masarykově nábřeží, kde je kavárna Slavie, bývalý to palác hraběte Lažanského, kde tenkráte bylo ředitelství Buštěhradské dráhy, 29) jako prvorozený syn zřízence Buštěhradské dráhy. Otec byl synem fürstenberského šafáře z Řevničova (okresu novostrašeckého), matka dcerou měšťana z Lysé nad Labem. Byly mi 4 roky a mladšímu bratrovi Antonínu 2 roky, když nám matka zemřela na tuberkulosu. Pro příliš mladý věk nás obou oženil se otec po druhé se sestrou dřívější manželky Anny, Marií, právě v době, kdy se ředitelství Buštěhradské dráhy přestěhovalo do nového paláce vlastního v Bredovské ulici v č.7. Když mi bylo skorem 6 roků, dal mne otec do cvičné školy (tehdy zvané vzorné školy ) při učitelském ústavě v Panské ulici. Třídním učitelem jsem měl po celých 5 roků známého pedagoga Josefa Sokola 30). Prospěch můj ve škole byl stále velmi dobrý. Proto již v té době na otázku Čím budeš?, vždy prý jsem odpovídal: Panem učitelem. Příčinou byla asi má láska k prvnímu učiteli, od něhož dosud mám jím sepsanou Dějepisnou čítanku, kterou mi asi ve 4. třídě daroval. Kromě toho působily na tuto mou touhu, která se opravdu splnila, i další vlivy. Jako 25) Tamtéž, Mutějovice 32, matrika oddaných , fol , 27. IX. si bere Antonín Hlaváček, řídící v Milostíně čp. 40, Františku, dceru Františka Kubínka, rolníka z Mutějovic čp. 13, a Marie roz. Dykastové z Mutějovic čp. 59, on vdovec, 35 let, ona svobodná, 21 let. Měli římský dispens od 2. stupně švagrovství. 26) Tamtéž, Mutějovice 37, matrika zemřelých Milostín , fol II., + Františka Hl., 21 let. 27) Tamtéž, Mutějovice 32, matrika oddaných , fol , 9. XI. bere si Zdeňku Hesovou z Mutějovic čp. 15, dceru Václava Hesa rolníka a Marie roz. Kuthanové ze Solopisk, on vdovec, 38 let, ona svobodná, 20 let. 28) Ten udržoval kontakty s Emanuelem Lippertem a díky němu se také v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského zachovaly materiály z Lippertovy pozůstalosti. 29) Soukromá železniční společnost, která vznikla v r a provozovala železniční tratě v severozápadních Čechách, návazně ve spojení s Prahou. V r byla včleněna do Československých státních drah. 30) Uplatnil se i jako autor četných pedagogických spisů i jako školský politik: Pedagogická encyklopedie, (ed.) Jan PRŮCHA, Praha 2009, s

17 žáci obecné školy, do níž chodily tehdy děti z předních rodin měšťanských z vnitřní Prahy, pozorovali jsme kandidáty učitelské, kteří chodili v určitých ho dinách do našich tříd hospitovat a někdy nás i vyučovali. Pomáhali nám při oblékání, ořezávali nám před vyučováním tužky, vyptávali se nás na leccos, a my jim každému říkali, pane učiteli. Na mne tato okolnost působila mocněji než na ostatní spolužáky, neboť u nás doma ve velikém bytě, jejž můj otec v paláci měl, měli jsme také takovéhoto pana učitele. Byl to totiž příbuzný mého a bratrova poručníka Zrnovského z Lysé n. L., který po celá 4 léta studií na učitelském ústavě u nás bydlil. Již v době mého pobytu ve škole cvičné se u mne probouzela chtivost znáti cizí řeči. Otec můj uměl dobře česky i německy, poněvadž u Buštěhradské dráhy byla úřední řečí němčina a všechen styk se děl německy. Nosíval si různé práce domů. Výkazy různé si srovnával podle abecedního pořádku jmen stanic nebo podle pořádku, jak za sebou následovaly od Prahy do Chebu. Znenáhla jsme se naučili s bratrem jména stanic, jež byla ovšem německá, v obojím pořádku úplně bezvadně a později jsme je dovedli otci sami srovnati tak, jak to potřeboval. Otec se totiž, kdykoli byl doma, zabýval s námi úplně, a proto my od maličkosti sledovali každou jeho práci. Matce jsme též pomáhali majíce různé domácí práce přesně rozděleny. Byt byl veliký, ale na dvůr, který měl rozsáhlou skleněnou střechu, jsme nesměli, aby nebyl v práci hluk. Na ulici nás matka samy také nepouštěla. Proto jsme byli stále zaměstnáni jak prací, tak čtením, učením a hraním. Oblíbenou hrou naší byly dráhy z krabiček od sirek sestavované. Jindy nám řada hliněných kuliček posunovaná pomalu nebo rychle znamenala vlak a jezdila po kolejích, kterými byly úzké štěrbiny mezi dlouhými prkny podlahy. Později jsme si hotovili z papíru, dřívek a nitek velké vozy osobní, nákladní a i lokomotivy. Také hojnost vojáků papírových jsme si z papírových aršíků podlepených lepenkou vystřihovali, přilepovali k nim podstavce, seřaďovali do různých pochodových útvarů, jak jsme je vídali o Vzkříšení na Příkopech, nebo při vojenských pohřbech. Vojáky jsme si skládali podle příslušnosti plukové do krabičky, každou vrstvu jsme přikryli papírem dobře přistřiženým, takže v krabičce byla celá sta vojáků stále velmi pořádně uložených. Papírové vlaky jsme měli pod postelí, kde bylo nádraží. I jména a nadpisy na ar šících s vojáky byly tehdy vesměs německé. Znali jsme je ovšem zpaměti všechny. Na ulicích byly nápisy ulic německé a také firmy nad obchody. Když jsme chodili s otcem nebo matkou ven, dověděli jsme se mnohé překlady české oněch nadpisů. Tak jsme znali množství německých slov z mimoškolních zkušeností. Nebylo tedy divu, že tehdejší vyučování němčině od 3. třídy bylo pro nás oba velmi úspěšné. Otec měl tehdy staršího bratra šafářem v Rusku (na Volyňsku) na panství hraběte Potockého, který často dopisoval a otec mu různé věci, kterých nebylo možno v Rusku opatřiti, posílal. Adresy bývaly psány německy a rusky. Sledoval jsem rád ruské známky i adresu a brzy jsem rusky psané jméno otcovo zdařile napodobil. Když to otec viděl, dovolil mi psáti i adresy na dopisy a zásilky do Ruska podle přesného vzoru, jejž mu strýček zaslal. To byl asi vliv mé chtivosti pozdější naučit se ruské abecedě. Můj třídní učitel vydával tehdy právě I. ročník časopisu pro mládež Jarý věk 31). Dával mi každé jeho číslo zdarma. Přečetl jsem každé číslo od počátku až do konce. Na poslední stránce bývaly přidány rozmluvy v několika slovanských jazycích. I těm jsem se učil. 31) Zmíněný časopis byl měsíčník a vycházel do r

18 V r dal mne otec na radu třídního učitele Josefa Sokola na I. reálné gymnasium v Praze (bylo tehdy v průchodním domě ve Spálené ulici, ale první dvě třídy byly ve III. patře záloženského domu v nynější ulici Palackého). Studie mi šly opět velmi dobře, zejména latina a němčina. Proto jsem již od 2. pololetí byl osvobozen od školného. Stále jsem náležel mezi první žáky. Tehdy byla ještě zavedena t. zv. lokace, t. j. seřaďování žáků do číselného pořadí podle dosažených známek. Byl jsem obyčejně 3. nebo 4. Primusem byl o 3 roky starší žák Josef Míchal, 32) jenž ze II. třídy vstoupil do učitelského ústavu, a druhým Ludvík Niederle, 33) nynější primář kladenské nemocnice. O další dvě místa jsme se střídávali s nynějším předsedou poslanecké sněmovny Janem Malypetrem, 34) který mi ve III. třídě půjčoval francouzskou učebnici, ježto chodil v tercii do oddělení reálného, kdežto já do gymnasijního. Učil jsem se sice opět novému jazyku, totiž řečtině, ale ani 4 jazyky tehdy ve škole studované (čeština, němčina, latina a řečtina) mi nestačily a učil jsem se ještě sám franštině. Ve IV. třídě jsem již měl méně času. Mé výborné známky z jazyků způsobily, že jsem obdržel hodiny. K doporučení třídního profesora Patočky 35) pomáhal jsem v pří pravách na latinu, řečtinu i němčinu jednomu spolužáku z bohaté rodiny. Ježto jsem se připravoval, že půjdu na učitelský ústav, učil jsem se ve volných chvílích na housle, které mi otec obstaral od svého švagra. Vypůjčil jsem si od svého spolužáka Petrlíka, který se učil hře na housle, I. sešit houslové školy Nejedlého a celý jsem si jej opsal. Pak podle návodů tam uvedených jsem se učil hře sám. Později jsem si opsal i ostatní 3 díly oné školy a naučil jsem se hráti dosti slušně. Byl jsem připraven k hlášení se do učitelského ústavu, a obdržel jsem proto na konci kvarty již vysvědčení s klausulí potřebnou ke vstupu na učitelský ustav. Ale třídní profesor již uvedený zavolal si mého otce a domlouval mu, aby mne nechal studovati dále, ukazuje na má stálá vysvědčení s vyznamenáním. Zůstal jsem proto na gymnasiu i v kvintě. Doučil jsem se úplně těsnopisu, který mne rovněž tak zajímal jako řeči. Tehdy se mu vyučovalo jen ve dvou třídách: v kvartě a kvintě. Vynikl jsem opět v něm tak, že při zkoušce rychlostní jsem byl odměněn vázaným ročníkem časopisu těsnopisného. V latině jsem dokončil skladbu i řečtinu s výborným prospěchem, což mi umožnilo, že jsem svého spolužáka mohl vyučovati až do maturity. Připravil jsem se během kvinty ke zkoušce na učitelský ústav. Chodil jsem do nepovinného kreslení sám jediný z celého vyššího gymnasia, proto jsem byl přiřaděn ke kvartě a pracoval jsem sám výkresy podle předloh nebo podle modelu pod dozorem profesora kreslení. Mimo školu jsem v posledním čtvrtletí chodil se učit hře na piano, ježto jsem doma piana neměl. Cvičení, jež jsem nemohl doma opakovati na pianě, cvičil jsem na klávesnici papírové, kterou jsem si narýsoval a na stůl kladl. Ve hře na housle jsem pokračoval stále podle opsané školy Nejedlého. Proto jsem zkoušku do učitelského ústavu vykonal zcela dobře a byl jsem přijat. 32) Non inveni. 33) Je třeba opravit křestní jméno, neboť jde o Bohuslava N. staršího ( ), významného chirurga a lidumila, bratra archeologa a antropologa univerzitního profesora Lubora N. ( ). Jeho synem byl Bohuslav N. mladší, profesor chirurgie na UK ( ): Ludmila HLAVÁČKOVÁ Petr SVOBOD- NÝ, Biografický slovník pražské lékařské fakulty II, Praha 1993, s ) Jan Malypetr ( ), funkcionář a jeden z čelných činitelů agrární strany, předseda čsl. vlády, dvojnásobný předseda poslanecké sněmovny v letech a : Jaroslav RO- KOVSKÝ, Ve službách masarykovského Československa, in: Jan Malypetr. Paměti a proslovy, (ed.) Renata KUPROVÁ, Praha 2011, s ) František Patočka ( ), významný klasický filolog a funkcionář Matice české. 18

19 Na učitelském ústavě jsem měl ve studiích snadnou práci, ježto mé vědomosti z 5 tříd reálného gymnasia byly značně větší než vědomosti většiny mých spolukandidátů. Proto jsem se tu zase vrhl na pěstování hudby, ve které jsem viděl, že mnozí kolegové zase znali a hlavně dovedli více než já. Dosáhl jsem svým úsilím, že i tu mé úspěchy rostly, takže ve 4. ročníku jsem dosáhl výborných známek nejen ze zpěvu, ale i ze hry na housle a z varhan. Zejména hudební nauku, harmonii a skladbu jsem studoval z vypůjčovaných i koupených spisů a sám jsem počal skládati písně s průvodem klavíru i písně sborové, které jsme se svými kolegy prováděli. Od 3. ročníku jsme totiž tvořili mezi sebou malá sdružení pro pěstování hudby na nástrojích i pro zpěv mužských sborů. Scházelo se nás 9 12 v bytech kolegů střídavě a hráli tu skladby pro 2 i 3 housle, violu, cello a klavír, nebo jsme cvičili sbory, které jsme si z partitur rozepisovali. Byl jsem pověstný svým uměním krásně psáti noty a měl jsem sám sbírku rozepsaných 68 sborů pro všechny 4 mužské hlasy. Také mnoho not pro hru na nástrojích jsme si opisovali. U nás jsme měli ze dvou pokojů jeden značně veliký, proto se u mne každou středu zpívávalo. V době, kdy jsem se připravoval k maturitě, roznemohla se nám moje druhá matka a 23. února 1893 zemřela. Moji kolegové se jí odvděčili tím, že veškeré pohřební sbory při jejím pohřbu obstarali velmi dobře. V době studia na učitelském ústavě moje studium jazykové tedy trochu polevilo. V ústavě jsme měli pouze němčinu, ale její úroveň byla velmi nízká. Neměl jsem tu zcela žádné práce s učením proti kvintě na gymnasiu. V latině, řečtině a matematice jsem však vlastně pokračoval dále, neboť, jak jsem již uvedl, vyučoval jsem svého bývalého spolužáka až k maturitě. Z knih jeho jsem se vždy dobře vpravil do úkolů, které měl soudruh vypracovati, a tak jsem mu pomáhal nejen v latině a řečtině, kde se četli různí další autoři, ale i v matematice. Při maturitě jsem opět vyšel s vyznamenáním. Ústní zkouška mi by la určena z dějepisu a přírodopisu. Z dějepisu mi zkouška dopadla tak skvěle, že sám předseda komise se o mne zajímal. Sám mi dal doporučení vinohradskému okresnímu školnímu inspektoru P. Pro cházkovi, a tak jsem již 22. září 1893 obdržel zatímní podučitelské místo na I. obecné chlapecké škole v Žižkově u výborného ředitele Jana Hroníka, na které jsem zůstal až do 1. prosince Vedle školního vyučování věnoval jsem se hojně hudbě na piano, které mi otec koupil z mého podílu po první matce. V r byl jsem členem školského odboru Národopisné výstavy československé v Praze 36), kde jsem uspořádal výstavku Karla Vinařického, 37) a společně s kolegou Krůtou 38) jsem řídil i prováděl instalaci t. zv. učitelského Slavína. 39) Ve školském oddělení byly vystaveny jako zvláštnost mé diagramy pro vyučování zpěvu, které byly tuší provedeny ve velikosti tabulí na bílém papíře. Byly to notové předlohy nejdůležitějších českých písní. Po dvouleté službě ve škole vykonal jsem zkoušku k učitelské způsobilosti, ku které jsem se připravil velmi důkladně probrav veškeré otázky tehdy vyšlého spisu o zkouškách pro tuto způsobilost. Absolvoval jsem ji opět s vyznamenáním i se zkouškou z náboženství (tehdy předepsané pro každého, kdo by se v pozdější době chtěl státi správcem školy) 36) Šlo o výstavu, která navazovala na velkou Jubilejní výstavu z r na stejném místě, tj. na pražském výstavišti v Královské oboře. 37) Karel Alois Vinařický ( ), katolický kněz; český spisovatel a překladatel. 38) Josef Krůta ( ) organizátor pedagogické práce, spoluzakladatel Komenia. 39) Slavín učitelský byl založen Josefem Klikou ( ) při jím založeném Muzeu Komenského. Učitelským Slavínem se rozuměla snaha resp. její realizace uchovávat pozůstalosti a materiály učitelské při výše zmíněném muzeu. 19

20 a se zkouškou z němčiny pro školy obecné. O rok později jsem opět po důkladné přípravě vykonal zkoušku pro hru na housle na školách měšťanských. Z uvedeného jest vidno, že jsem byl po celou dobu studií i prvních let učitelských plně zaměstnán. Vyučoval jsem vždy i některé děti ze známých rodin. Vedle uvedeného soudruha z gymnasia vyučoval jsem po 5 roků 2 hochy hře na housle (od doby, kdy jsem byl ve III. ročníku učitelského ústavu), sousedova syna jsem pak vyučoval po celou dobu jeho pobytu v nižším gymnasiu latině i jiným předmětům, v nichž byl sláb. Proto moje styky s dívkami byly tehdy velmi řídké. Teprve v druhém svém služebním roce učitelském jsem chodil dvakrát týdně do tanečních hodin Horákových v Konviktě. Kromě toho jsem se stal členem Vinohradského Hlaholu, kde již druhým rokem jsem byl zvolen do výboru a byl tu zapisovatelem. Není divu, že jsem neměl času na obvyklé schůzky studentů s dívkami. Jako kandidát učitelství zamiloval jsem se opravdu do své sestřenky, kterou jsem však zřídka vídal, ježto strýc, její otec, byl řídícím učitelem v Tuchlovicích u Lán a sestřenka zřídka k nám přišla. Ve své ostýchavosti nikdy jsem jí lásky nevyznal. Čekal jsem, až budu míti po zkouškách učitelských. Tato láska byla vedle zaměstnanosti druhou příčinou mé vlažnosti k dívkám, ač jsem měl podle slov mých kolegů u děvčat velké štěstí. Stalo se však brzy jinak, než jsem si představoval. Když jsem se připravoval ke zkoušce způsobilosti, došla nás zpráva, že se bude sestřenka vdávati za starostu obce Tuchlovice. Tím byly mé plány úplně zničeny. Byl jsem tehdy smuten, ale značná zaměstnanost mi nedala oddávati se neplodnému zármutku. Počal jsem ke všemu ještě vyučovati svého malého 4letého bratříčka hře na piano bez not a později podle not číslicemi podložených s dobrými výsledky. Zatím na cestách na hřbitov, kam jsme všichni s otcem každé neděle chodívali ke hrobu matčinu, seznámili jsme se s dcerou lakýrnického mistra a obchodníka nábytkem Budáka z Královských Vinohrad, kde jsme již několik roků bydleli po odstěhování z Bredovské ulice. Z této známosti vyvinula se znenáhla moje láska a po uvedených již zkouškách v r i roku následujícího, oslavili jsme o velikonoční pomlázce 1897 zasnoubení mé s Betinkou Budákovou. Místo jsem již měl zatímní a zkouška způsobilosti z němčiny mi opatřila vyučování němčině ve dvou třídách, proto jsem se ženění nebál a 13. listopadu 1897 byla svatba. Bydlili jsme v Šumavské ulici na Vinohradech společně s otcem, bratrem a sestrami. Ježto však během roku jsme seznali, že byt nám všem nevyhovu je, odstěhoval se otec opět do Brandlovy ulice a já s Betinkou najal si pěkný byt nevelký, pokoj s kuchyní a malým pokojíkem ve Slezské ulici ve III. patře rohového domu, odkud byly krásné vyhlídky do velikých zahrad. Neměli jsme sice velikých příjmů, ale byli jsme spokojeni, jsouce oba skromni ve svých nárocích. Byly to velmi šťastné doby. Snažil jsem se nicméně o zvýšení příjmů. Vyučoval jsem proto i dva hochy hře na housle, s nimi pak jsem společně učil i svého nejmladšího bratra Františka hře na housle vedle jeho hry na piano. Když v r byl vypsán první kurs pro učitele vyučující na pokračovacích školách kupeckých, přihlásil jsem se Obchodnímu museu. Ač jsem na těch školách dosud nevyučoval, byl jsem přijat, poněvadž jsem uměl stenografii. Byl jsem pak kolegy v kurse zvolen ještě s jedním kolegou, abychom přednášky stenografováli. Kurs trval celý měsíc o prázdninách každodenně od 8 do 12 a od 2 do 6 hodin. V hodinách večerních a ranních jsem přepisoval přednášky autografickým inkoustem a dodával do litografie, která pak nám přednášky tiskla. Obdržel jsem pro sebe přednášky zdarma a kolegové nám oběma ještě dali na konci kursu peněžitou odměnu. 20

21 Po prázdninách jsem si podal žádost na základě vysvědčení z tohoto kursu o vyučování na kupecké pokračovací škole v Žižkově. Neobdržel jsem sice hodin na této škole, ale byla mi udělena asistentura při kreslení na pokračovací škole učňovské pro strojníky a jiná řemesla. Zároveň stal se ředitelem III. dívčí mesiánské školy v Žižkově můj bývalý ředitel J. Hroník. Ten vymohl pro školu zřízení 3. oddělení pro vyučování hře na housle a vyučování to bylo svěřeno mně, ježto jsem již od r měl zkoušku pro ně. Toto vyučování, jež mne velmi těšilo, jsem vedl na uvedené škole po 20 roků až do nastoupení služby v Čsl. pedagogickém ústavě J. A. Komenského v r Asistenturu na pokračovací škole jsem zastával jen rok. Ve školním roce 1901/2 jsem obdržel již samostatné vyučování počtům v I. ročníku téže školy. Vyučování to jsem vedl po 10 roků. Těmito změnami zlepšily se mé příjmy značně a ještě lépe bylo v dalším školním roce. K tomu však jest zapotřebí poněkud odbočiti k vysvětlení. Měl jsem tehdy již právo na definitivní místo při velmi dobré kvalifikaci a byl jsem svými představenými podporován. Ale místo na škole, kde jsem působil, obdržel jiný kolega, který nedávno do Žižkova přišel a dovedl se místnímu starostovi zalichotiti stálými návštěvami v jeho hostinci. Já jsem ovšem nikdy do hostinců nechodil, a proto mne pan starosta neznal, když jsem přišel při konkursu se mu představiti. Rozmrzen podal jsem žádost o ustanovení zatímním podučitelem ve městě Praze. Po prázdninách jsem se opravdu dostal do řady učitelů, kteří měli býti ustanoveni v Praze. Ježto však během školního roku nebylo v Praze uprázdněného místa, nebyl jsem ve školním roce 1901/2 do Prahy povolán. Po prázdninách však stala se náhlá změna. V r otevřena byla na hranicích měst Prahy, Karlína a Žižkova dvoutřídní škola smíšená pro děti 17 žižkovských domů od ostatního Žižkova přes 2 km silnicí vzdálených. Dříve tyto děti chodívaly do škol libeňských, ale po připojení Libně k Praze mělo město Žižkov platiti ročně za každé dítě poplatek 3krát větší městu Praze, než platívalo Libni. Město Žižkov (starosta) ustanovilo, že zvýšený poplatek nebude za děti platiti a že zřídí tam školu vlastní. Bylo tam vedle řídícího učitele potřebí učitele, který by se vpravil do zvláštního úkolu vyučovat i žáky dosud vyučované vesměs na školách městských po způsobu venkovském v odděleních a zároveň měl vyučovati žáky i němčině. Byl jsem k tomuto úkolu vyvolen zatímně, a ježto jsem proti tomu ničeho nenamítal a dobře se do práce vpravil, obdržel jsem v r toto místo definitivně. Bylo to místo učitele I. třídy. Získal jsem je ve svém 10. služebním roce. Tím se moje příjmy značně zlepšily. S místem byla ovšem spojena nevýhoda dlouhých a namáhavých cest z nejvyšší ulice žižkovské, Libušiny, přes vrch Žižkov a dolů přes Invalidovnu do ulice U Karlínské nemocnice. Zpětná cesta do vrchu byla ovšem ještě namáhavější. Tuto cestu jsem konal dvakrát denně ve středu a v sobotu, ale čtyřikrát denně ve dny ostatní. Není divu, že jsem přišel domů vždy unaven a netoužil jsem již po procházce. Měl jsem úmysl podniknouti s manželkou delší cestu přes Alpy k moři. Byliť jsme již z minulých dvou let vycvičeni v turistice po Čechách, kdy jsme za pomoci levných předplatních lístků na dráze procestovali celé jižní Čechy, zejména Šumavu a Český les. Připravil jsem se na cestu důkladně nejen zeměpisně, ale i jazykově. Studoval jsem italštinu po celý rok. Vedle mluvnice Herzer-Musafiovy 40) jsem si opatřil 40) Adolfa Mussafiy Mluvnice jazyka vlaského v pravidlech a příkladech. Podle 16. vydání pro české školy upravil Jan Herzer, Praha

22 důkladný slovník a odbíral jsem měsíční revui Il Secolo XX. Jakmile jsem probral mluvnici s větami italskými a překlady do italštiny, četl jsem veškeré články a zprávy uvedené ilustrované revue poznamenávaje si stenograficky po straně textu veškerá nová slova. Tím jsem si uspořil časté hledání ve slovníku, kdykoli se nové slovo opakovalo. Během roku jsem se italštině dosti dobře naučil. Praktické věty jsem měl přeloženy a sebrány v zápisníku. Od roku 1901 jsem již uměl fotografovati, kterémužto umění jsem se rovněž sám naučil z příruček, když tchán koupil starší detektivní přístroj. První svůj fotografický přístroj jsem si sám sestavil, dav si nařezati vhodná prkénka podle nákresů u truhláře. Kasety jsem si zhotovil z lepenky ve způsobě knih. Objektivem mi byla obyčejná čočka silně zastíněna. Clonky jsem si hotovil z plechu. Tímto jednoduchým přístrojem jsem zhotovil řadu velmi pěkných snímků, jež byly i dosti ostré. Exposice bylo ovšem potřebí delší než při řádném objektivu. Na cestu k moři jsem měl již aparát důkladnější s pěkným objektivem. Třínedělní cestu jsem si podrobně vypracoval podle jízdních řádů. I okružní lístek jsem vypracoval sám. Cesta nás vedla do Vyššího Brodu (Čertova stěna a klášter vyšebrodský), Linec Gmunden (jízda po jezeře do Ebensee), Išlu [Bad Ischl], Aussee, Selztal, Rottermann; Friesach, Sv. Vid nad Glanou [Sankt Veit], Osiašské jezero [Ossiachersee], Bělák [Villach], Trbíž [Tarvisio], Radeče Bela Peč, jezera belopečská a Mangart. Bled a jezero, Lublaň, Postojna a její jeskyně v Otoku; přes Divaču [ve Slovinsku] do Terstu k S. Andrea, Výlet do Miramare a do Benátek; z Terstu po moři do Poly [Pula] a na ostrov Malý Lošinj; po třídenním pobytu na ostrově návrat do Quarnerského průlivu a mezi ostrovy do Opatije. Zpětná cesta přes řeku Rjeku, Záhřeb do Budapešti. Pak návštěva Vídně, zejména Schönbrunnu a jeho zvěřince. Cestu jsme ukončili opět v Čechách pobytem v Třeboni mezi velikými rybníky. Na této cestě využil jsem svých znalostí hlavně němčiny a italštiny. V krajině nápisy nad krámy, slovinské noviny a poslouchání hovoru lidí upozornilo mne na pěknou slovinštinu. Ježto pobyt na území slovinském trval skorem týden, naučili jsme se mnohým slovinským frázím. Proto po návratu bylo prvou mou prací [vedle] vyvolání fotografických obrázků koupiti si mluvnici slovinskou; slovník (tehdy byl jediný malý slovník Očenáškův) 41) a prostřednictvím Topičovým 42) jsem se dověděl adresu slovinského měsíčníku Dom in svet, který jsem pak řadu let odbíral a četl. Při tom jsem ovšem nezanedbával řečí známých. O prázdninách jsem vždy pěstoval cestování po Šumavě, po Jizerských horách, Krkonoších a Orlických horách. Zvyk odpoledne po vyučování a školní práci studovati a překládati z pětiletí stráveného ve škole u Libně zachoval jsem si [i] později, když v r v září byla škola přeložena do nové budovy na Perštýnově náměstí v Žižkově a rozšířena opět na dvě školy: VI. obecnou chlapeckou a VI. dívčí školu. Na této škole jsem zůstal již až do vypuknutí světové války. Od r najal jsem pěkný byt v Libušině ulici. Z menšího pokoje a kuchyně jest tu vyhlídka velmi krásná, úplně volná do bývalého židovského hřbitova s velmi krásným stromovím. Tu jsme rádi sedávali se ženou u otevřeného okna, žena něco pracovala a já překládal nebo psal; buď věci pro školu, nebo pro časopisy. Pro školu to byly osnovy, ježto naše škola byla nová, nebo práce přednáškové pro některou konferenci, opravy sešitů a výkresů a. j. Byl jsem také členem t. zv. sirotčí komise, z níž se později vyvinula okresní komise pro péči 41) Jindřich OČENÁŠEK, Malý slovinsko-český slovník, Praha ) František Topič: nakladatelství a velké knihkupectví v Praze na Národní třídě (tehdy Ferdinandova). 22

23 o mládež. Docházel jsem do bytů sirotků, kteří byli v péči u cizích lidí, ale tito na ně přijímali příspěvky. Zprávy o vyšetření poměrů, poptávky o prospěchu a chování těchto dětí se podávaly komisi písemně. Pro časopisy jsem psal sice již dříve občas, ale teprve od r počala má soustavná činnost dopisovatelská do časopisů. Měl jsem již ze svých cest hojně pěkných obrázků. K výzvě redaktora [časopisu] Krásy našeho domova sestavoval jsem články se řadou obrázků pro jeho časopis v r Jiné obrázky a články vlastivědné uveřejnil Český svět od r Tam jsem psal i zprávy o umění slovinském a literatuře podle slovinských časopisů. Stejně bylo tak ve Světozoru od r V r četl jsem výzvu Národní rady, aby ti, kdo znají cizí jazyky, snažili se seznamovati cizinu s českým národem. Učil jsem [se] tehdy právě esperantu, které bylo pro mne hračkou. Výzva mne pobídla k úmyslu naučit se anglicky. Koupil jsem si Neufeldovy německé cvičebné listy pro angličtinu, slovníky a během roku jsem byl s to čísti anglické ilustrované magazíny pomocí dříve uvedené metody. Pak jsem objevil krásný měsíčník pro mládež, anglický, který mi pak vždy svými krásnými obrázky pomáhal ve škole. Dočetl jsem se o něm v orgánu londýnského učitelstva. Kdežto dříve jsem četl většinou časopisy všeobecně poučné a zábavné (tak slovinské a italské časopisy, kde jsem luštil i hádanky, zejména problémy matematické, a obdržel asi 12krát cenou některé zábavné spisy italské), počal jsem v r odbírati v cizích jazycích časopisy pedagogické. Nacházel jsem tu nové věci o cizím školství u nás dosud neznámé anebo málokomu známé a tato okolnost způso bila, že jsem tyto zprávy překládal nebo jen stručněji vybíral. Zprávy jsem nejprve dával kolegovi Kubínovi 43), který je dodával České škole redaktoru Josefu Černému. 44) Tak od počátku r objevovala se moje značka E. L. v každém čísle České školy a brzy na to k výzvě kol. Karla Štecha 45) i v Učitelských novinách. V r jsem poslal první příspěvky Pedagogickým rozhledům. Byl jsem vřele uvítán profesorem drem Drtinou 46) a vyzván k pravidelnému podávání obsahu měsíčníků anglických profesorů Educational Times i týdeníku London Teacheru. Odebíral jsem v té době i poučnou 14 denní revui The popular Science, francouzskou La Science et la Vie, italskou Rivista pedagogica a Rivista di Psicologia, ruskou Russkaja Škola vedle uvedených zábavných časopisů cizích. S redakcemi cizích časopisů jsem hleděl navázati styky a měl jsem brzy v tom směru úspěchy. Již v r uveřejnil slovinský Dom in svet můj dopis z Prahy a obrázek hradu Velhartic s popisem. Anglický Childrens Magazine v r uveřejnil mé 3 obrázky hradu Pernštejna na Moravě. Téhož roku podařilo se mi proniknouti do výše uvedeného týdeníku anglického učitelstva v Londýně. Časopis měl tehdy již rubriku The Educational World, která se 43) Kubín. Bližší údaje jsem nenašel. 44) Josef Černý ( ) byl čelným představitelem českého učitelstva. V letech byl i poslancem vídeňského parlamentu. 45) Karel Štech ( ) vedle práce pedagogické rozvíjel i velkou práci organizační. Autor řady populárních knih, několik z nich o T. G. Masarykovi. 46) Profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy František Drtina ( ) byl významný filozof, pedagog a politik, stoupenec a spolupracovník T. G. Masaryka, bezprostředně po vzniku 1. republiky státní tajemník v ministerstvu školství a národní osvěty. Otec významného politika londýnského odboje v Londýně a po válce oponenta komunistů. 23

24 však zabývala jen školstvím americkým a australským. Když vypukla válka balkánská, počátkem listopadu 1912 přinesly naše Pedagogické rozhledy stručné články o poměrech školských ve všech státech balkánských. Přeložil jsem ty články, jež podávaly i statistická data o školství Černé Hory, Srbska a Bulharska, a zaslal je redakci s udáním pra mene. Redakce jich ihned užila. Již 29. listopadu byly zprávy v dotčené rubrice otištěny. Současně došel mne dlouhý dopis redaktora, děkujícího za zajímavé zprávy a oznamujícího mně, že učinil spolku učitelskému návrh, aby mi příští ročník časopisu byl zasílán zdarma. Zároveň mne žádal, abych občas několik podobných zajímavých zpráv časopisu zaslal. Jsem Vám velice vděčen končil redaktor, za zájem, jejž jevíte pro práci londýnského učitelstva. Dle mého soudu není lepšího způsobu pro vzrůst lidského pokroku a solidárnosti než stálá a čilá výměna náhledů, stanovisek i zpráv mezi učiteli světa Tak otevřena mi byla cesta k podávání zpráv o poměrech ve školství a pedagogickém písemnictví našem, ovšem s podáváním zpráv o poměrech ve školství ostatních národů slovanských, jež jsem sestavoval podle zpráv našich pedagogických časopisů a později, jak bude dále vidno, i z původních časopisů slovanských. Měl jsem tak příležitost upozorniti anglické učitelstvo na nejmenší procento analfabetů v národě českém mezi všemi národy bývalého Rakouska, na utiskování Slováků Maďary, na poměry v uzavřeném území v Čechách a na Moravě, na nadržování školství německému proti školství českému v těchto zemích, na organizaci našeho školství matičního pro české menšiny, na rozvoj školství pomocného, Spolku pro feriální osady v Praze, na hnutí skautské, na rozvoj školství dívčího a mnoho jiných podrobností. Když jsem se dočetl v London Teacheru o nesnázích působených za velikého vedra školám londýnským, jejichž façada byla právě opravována, zaslal jsem redakci vylíčení našeho zařízení prázdnin vedřinových a veškerých opatření s tím souvislých. Opět se mi dostalo zvláštního poděkování za zprávu, která rovněž byla ihned uveřejněna a měla za následek, že i londýnským správcům škol se dostalo podobného práva při velikých vedrech. Když jsem zaslal zprávu o obsahu článku prof. dra Nováka 47) o pracích Komenského objevených v knihovně petrohradské, z něhož vycházely najevo některé podrobnosti o pobytu Komenského v Anglii, připojila k otištěné zprávě redakce výzvu k historikům anglickým, co o této zajímavé návštěvě vědí. Po 14 dnech objevil se pak v londýnském týdeníku článek F. E. Hansforda Comenius in England, jejž jsem ihned přeložil pro Pedagogické rozhledy (roč. 27. str. 625). Když jsem pak číslo Pedagogických rozhledů obsahující tento překlad i některé zprávy z London Teacheru anglické redakci zaslal, obdržel jsem nejen poděkování, ale i nadšenou chválu naší revue jak od redakce, tak i od autora článku, s nímž jsem [si] pak až do války dopisy vyměňoval. Podobným způsobem jsem se stal stálým dopisovatelem italské čtvrtletní revue L assistenza dei Minorenni Anormali, s jehož redaktorem jsem byl pak rovněž ve stálém spojení. Při tom mám pěknou vzpomínku na zesnulého dr. Františka Čádu. 48) S redaktory českých pedagogických a učitelských časopisů, do nichž jsem dopisoval, jsem se většinou neznal. Tak 47) Josef Václav Novák ( ) gymnaziální profesor, komeniolog. Vydal mj. řadu jeho českých spisů a je auto rem velké Komenského biografie (Jan Václav NOVÁK, Jan Amos Komenský, jeho život a spisy, Praha 1932). 48) František Čáda ( ) se habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor filozofie. Specializoval se na pedagogickou psychologii a pedopsychologii, z nichž napsal řadu základních prací. Otec právního historika Františka Čády. 24

25 bylo i v Pedagogických rozhledech. Ale prof. dr. Čáda pozval mne po zaslání překladu Duševní profily žáků podle metody prof. Rossolima (z anglického sborníku pro experimentální pedagogiku) k sobě se žádostí, že by si přál onen nový sborník viděti. Byl jsem mile překvapen vřelým a srdečným přijetím, jehož se mi dostalo. Po prohlídce časopisu, s jehož redaktorem profesorem drem. Greenem z university v Sheffieldu dr. Čáda byl osobně znám, tázal se dr. Čáda, jak jsem [se] o časopise nedávno vyšlém dověděl. Ukázal jsem mu číslo London Teacheru, kde na sborník bylo upozorněno, na základě kteréžto zprávy jsem si sborník objednal. Dr. Čáda pravil: Ano, tak se to dělá. Když jsem mu ukázal čísla London Teacheru a uvedeného italského čtvrtletního časopisu, kam se mi zdařilo dostati již zprávy o našem školství, byl tím dr. Čáda velice rozradostněn, přečetl veškeré zprávy doslova a vybízel mne, abych v této činnosti neochaboval, abych psal i do časopisů, jichž nejsem předplatitelem. Půjčil mi 3 čísla amerického sborníku Pedagogical Seminary, abych si mohl prohlédnout, jakým směrem a způsobem jest veden, abych si opsal adresy redaktorů a abych [si] rozmyslil, co by se do sborníku hodilo. Opravdu se mi i v tomto sborníku podařilo uveřejniti v prvním čísle 1913 dva delší články: 1. článek o vývoji pedopsychologie v Čechách (který se zalíbil redaktoru dr. G. St. Hallovi, 49) známému průkopníku pedopsy chologie vůbec) a 2. o činnosti a organizaci naší České zemské komise a okresních komisí pro péči o mládež. 50) Dr. Čáda podporoval tuto mou činnost a z každé zprávy v cizích časopisech měl srdečnou radost. V dopise ze 17. prosince 1912 psal: S velikou radostí jsem četl Vaše zprávy. Vidíte, že tak činíte dobře, a mohu li Vás znovu vybízeti, opakuji: jen račte použiti každé příležitosti podobné a snažte se navazovati podobné styky a seznamovati s našimi pracemi cizinu, nelze nikdy věděti, kde padne třebas maličkost na dobrou půdu a odkud může vzkvésti prospěch české věci. Již to, že se šíří lepší vědění o nás, že také kulturně jsme živi, jest důležito. 51) Není třeba připomínati, že profesor Dr. Čáda uveřejňoval mé zprávy i články všechny, jakmile se do jeho rubriky v Pedagogických rozhledech hodily (Pedopsychologie, Pedopathologie i Ruční práce), zasílal mi i anglické, francouzské, ruské časopisy, z nichž si některé věci přál míti ve zprávách vytaženy. Zejména pro pedopsychologii mne ustanovil zpravodajem nejen z časopisů, jež jsem měl předplaceny, ale i z časopisů, jež mi půjčoval. Někdy zakročil i jinde, když nebylo u některého redaktora dosti ochoty důležitou věc uveřejniti. Tak se stalo ku př. se článkem o metodě Montessoriové. 52) Profesor Čáda mne žádal, abych hleděl pátrati o podrobnostech vyučování dr. Montessoriové, o níž jsem se zmínil stručnou zprávou Vyučování bez slz v České škole v 1. čísle roč a o níž by měl rád delší článek v časopise Ochrana mládeže. Odpověděl jsem, že mám velmi mnoho podrobností z italské revue Il Secolo XX, z níž jsem sestavil článek a zaslal prof. dru Kádnerovi 53), ale ač tomu jest již celý 49) Granville Stanley Hall ( ) studoval v Německu a v USA působil zejména na Harvardově univerzitě a posléze na univerzitě Johna Hopkinse v Baltimore. Věnoval se psychologii, zejména dospívání, a pedagogice. 50) O ní stručně: Pedagogická, s. 61a a 131a. 51) V originálním textu je citát proložen. 52) Maria Montessori ( ), zakladatelka individuálního systému ve výchově dětí. Pedagogická, s. 147 a rozsáhlé heslo na internetu. 53) Otakar Kádner ( ), profesor pedagogiky na Univerzitě Karlově, autor četných prací z oboru, zejména několikasvazkových Dějin pedagogiky, které vyšly ve dvou vydáních (Praha ) a dvousvazkových Základů obecné pedagogiky (Praha 1925n.). 25

26 rok, článek dosud nebyl otištěn. Na zakročení dra Čády se pak Článek objevil ve 4. čísle roč Pedagogických rozhledů a podobný článek jsem pak upravil i pro Ochranu mládeže. V té době jsem již pěstoval téměř všechny slovanské řeči. V r uveřejnily Učitelské noviny výzvu ke svým čtenářům, kteří ovládají některou slovanskou řeč, aby se redakci přihlásili, že jim bude půjčovati učitelské časopisy slovanských národů, aby jejich zprávy sledovali. Přihlásil jsem se o časopis slovinský, ale brzy pak, když jsem svůj úkol zasílati důležité zprávy správně plnil, posílal mi kolega Karel Štech i časopisy charvatské, srbské, polské a rusínské. Studoval jsem tedy i tyto jazyky, jež mi nečinily velikých obtíží, a po roce jsem i z těchto časopisů vypisoval drobné i větší zprávy. Později jsem se pustil i do bulharštiny a španělštiny. Znal jsem tedy do světové války 17 cizích řečí, jež jsem pěstoval uvedeným způsobem: překládáním zpráv, většinou pedagogických, ale i jinak poučných pro naše časopisy a psaním do časopisů anglických (amerických) a italských. Též četbu zábavnou jsem pěstoval o prázdninách. O důležitosti těchto svých prací jsem se přesvědčil často zcela nečekaně. Tak na př. jednou na procházce sdělil mi jeden z nejváženějších mých kolegů, že velmi rád čítá mé články v Pedagogických rozhledech o výzkumech anglických i jiných eugeniků. Bylo to již v r. 1912, kdy o této vědě bylo u nás ještě velmi málo známo. Jindy mi ve schůzi okresní péče o mládež v Žižkově, jejímž členem jsem byl, sděloval důvěrně soudce dr. Pšorn, 54) známý pracovník v péči o mládež, že v České škole bývají na konci každého čísla drobné zprávy, kde jsou velmi zajímavé ukázky z péče o mládež v Anglii a jiných státech, jež by se často hodily k následování u nás. Potvrdil jsem, že tam zprávy ty jsou, ale že jsou ode mne, jak ukazuje zkratka E. L. Sám jsem byl také s to zpráv těch využít v přednášce, kterou jsem měl určenu v okresní poradě učitelské v r na téma Péče o mládež a instituce jí se obírající u nás i v cizině. Od r byl jsem již s to oznamovati Národní Radě v Praze články, které jsem v cizích časopisech o Čechách a českých poměrech při četbě nalezl. Velikým zadostiučiněním za veškerou mimořádnou a jistě málo nebo zcela neodměňovanou práci mi bylo vědomí, že jsem mohl našim časopisům podávati zprávy přímo z původních pramenů cizích o té které zemi a nikoli, jak tehdy bylo většinou zvykem, přejímati zprávy teprve z překladů německých. Opačně mne pak těšilo, že přes hlavy Rakouska a Německa se mi podařilo seznamovati učitelské a pedagogické kruhy v Londýně, v Americe a v Itálii s našimi poměry školskými v Čechách a na Moravě. Přednosta studijního oddělení p. ministerský rada dr. Karel Velemínský 55) rád vypravuje, že mé jméno poprvé uslyšel na universitě ve Worcesteru (ve státě Massachusettsu) na své veliké studijní cestě po amerických Spojených státech. Při jeho návštěvě na uvedené universitě bylo mluveno o tom, že by se o českých poměrech mělo psáti, ježto o českém školství není v Americe ničeho známo. Za přítomnosti prof. Monroea 56) se proti tomu ohradil president university dr. E. St. Hall, známý průkopník pedopsychologie v Americe: Vždyť v posledním čísle naší revue Pedagogical Seminary máme dva články o Čechách od pana Lipperta 54) Viktorin Pšorn ( ), okresní soudce na Vinohradech, publicista a spisovatel, redaktor Lidové knihovny právnické a státovědné. 55) Dr. Karel Velemínský ( ), pedagogický spisovatel a lidovýchovný pracovník. Hlavní dílo: Karel VELEMÍNSKÝ, Americká výchova 1 2, Praha ) Paul Monroe ( ), profesor historie a dějin výchovy na různých amerických univerzitách, zejména na Kolumbijské v New Yorku, autor řady knih z této tématiky. 26

27 a ukázal na článek o vývoji pedopsychologie a její literatuře v Čechách a na Moravě, jakož na článek o organisaci péče o mládež v těchže zemích. Světová válka ukončila ovšem mou činnost propagační v cizině brzy potom, když se mi podařilo v londýnském časopise učitelském upozorniti na utiskování Slováků ve školství Maďary. Tehdy se objevil omlouvající dlouhý článek z Budapešti, který skutečností mnou uvedených vyvrátiti nedovedl. Psal jsem tedy do časopisů, které ještě vycházely, do Učitelských novin v r a 1915, Českého učitele, Ochrany mládeže, nově vzniklého Úhoru a od r do Junáka-skauta. Z ciziny mi až do konce r docházely revue italské, pokud nebyly zkonfiskovány. Později i tento pramen zanikl a jen tu a tam, když někdo provezl ze Švýcarska některé noviny francouzské nebo italské, obyčejně mi je kolegové přinesli, abych z nich zajímavé zprávy přeložil. Byl jsem proto také naším zástupcem v okresní školní radě upozorněn, abychom o těchto věcech nemluvili před učitelkami, ježto prý donášejí zprávy ty na nepravá místa. Nemaje tolik zaměstnání učil jsem se holandštině. V lednu 1915 byly zřízeny chlebové komise a tu jsem byl také přidělen k jedné z nich pro obvod, v němž byla škola, kde jsem byl ustanoven. Po 9 měsících byl jsem vybrán za pomocníka hlavního referenta vyživovací akce u okresního hejtmanství v Žižkově. I tu jsem se dobře osvědčil, takže i po převratu jsem byl ještě 10 měsíců ponechán u politické správy. Bylo mi pak nabízeno místo nově zřizovaných úředníků aktuárů, abych u politické správy zůstal. Tu však trochu předbíhám. Dověděl jsem se tu v r. 1915, že maďarské časopisy mají mnohem volnější censuru než časopisy naše. Proto jsem se pustil do maďarštiny podle Brábkovy mluvnice. Byla to práce ovšem nesnadná, ježto maďarština nemá souvislosti se žádnou řečí, jež jsem již ovládal. Ode bíral jsem maďarský obrázkový časopis, kde jsem se dověděl mnohé zprávy o výsledcích válečných, jež nám byly zatajovány. Po roce jsem se slovníkem obstojně překládal a tu jsem si v Budapešti předplatil učitelský časopis Néptanítok lapja. Z toho jsem pak překládal zprávy i o francouzském a anglickém školství vedle zpráv ze školství maďarského. Otiskovány byly Věstníkem Ústředí učitelského, který byl vydáván na místo zastaveného Českého učitele. Převrat mne zastal na okresním hejtmanství, kde jsme o událostech připravovaných byli stále dříve zpraveni. Zůstal jsem tu ještě po celý školní rok. Pak jsem žádal, abych byl vrácen do školy, ježto jsem svých vědomostí školských z cizího školství mohl ve školství nejlépe uplatniti. Obdržel jsem proto zvláštní velmi dlouhý pochvalný list za služby za války a po převratě v úřadě vykonané (byloť tu po celou dobu velmi mnoho práce velmi zodpovědné, za celá 4 léta nebylo dovolených, úřední hodiny byly od 8 12 a od 2 6, ale mnohé práce rychle potřebné musil jsem i po večerech doma ještě pracovati). Jakmile jsem měl po převratu možnost styku s cizinou, objednal jsem si nejprve všechny ročníky revue Journal of Experimental Pedagogy, abych seznal, co se za války vykonalo ve světě válkou nám uzavřeném. Když došly, měl jsem hojnou práci a její výsledky jsem sestavil do dvou obšírných článků Pedagogických rozhledů, abychom se seznámili s výzkumy dosaženými v oboru vyučování jednotlivých předmětů vyučovacích. Vedle toho jsem pokračoval, pokud byly prameny, i v zasílání zpráv z cizího školství do našich časopisů pedagogických i učitelských, jak byly znenáhla obnovovány nebo nově zakládány. Byl jsem již totiž redaktory žádán stále o příspěvky, ježto moje znalosti jazykové i zkušenosti ve znalosti cizích poměrů školských byly jim známy. 27

28 V r počátkem prosince pozval mne k sobě prof. dr. Otokar Kádner, jenž byl jmenován již v r ředitelem zakládaného Pedagogického ústavu J. A. Komenského. Když jsem k němu přišel, bylo to prvé naše setkání (ač jak jsem uvedl, psal jsem do Pedagogických rozhledů již od r. 1912) a oznámil mi, že Pedagogický ústav obdržel za úkol sestaviti srovnání rakouského základního zákona školského se zákony států cizích, zejména pokrokovějších. K tomuto úkolu jest potřebí filologa, který zná větší počet cizích řečí a jest obeznámený s cizím školstvím. Proto by prý mu bylo velmi vhod, kdybych se v úkol ten uvázal. K pomoci vybral také Dr. Kamilu Spalovou, 57) tehdy odbornou učitelku v Rakovníce. Když jsem svolil, byli jsme oba za pomoci ministerského rady Tůmy přiděleni ihned od Vánoc 1920 k Pedagogickému ústavu na půl roku, abychom úkol nám určený vykonali. Úkol jsme si rozdělili tak, že Dr. Spalová zpracovala srovnávání se zákony v Německu, Rakousku a probírala návrhy na úpravu našeho školství vypracované u nás. Mně bylo svěřeno srovnávání se školstvími ostatních cizích států a provésti úpravu tabulek přehledně jednotlivá data uvádějících. S úkolem svým jsme byli opravdu v daném čase hotovi, využil jsem tu téměř všech mi známých řečí, ale počal jsem se studiem rumunštiny a švédštiny. Z Pedagogického ústavu jsme sice odešli na prázdniny v domnění, že v příštím školním roce budeme pracovati opět ve škole. Ale ještě v prázdninách jsem byl znovu dotázán, chci li v práci pokračovati, ježto jest třeba sledovati další změny ve školství cizích států prováděné. Byl jsem proto, již ovšem jen sám, znovu přidělen na celý další školní rok k Pedagogickému ústavu. Také ve středoškolském oddělení ze dvou profesorů přidělených, pp. prof. Vosky a Hendricha, zůstal v ústavě Dr. Josef Hendrich k provedení tiskové úpravy výsledků dotazníků o reformě středního školství, jež sbory profesorské zodpověděly a jež oba páni prohlédli a statisticky zpracovali. Od té doby bylo Pedagogickým ústavem každoročně o mé přidělení žádáno, každoročně jsem pak obdržel zvláštní přidělovací dekret od ministerstva školství, ve kterém mi byla vždy přiznána zvláštní remunerace 1200 Kč ročně. Kromě toho mi každého měsíce byla hražena vydání na jízdy elektrickou drahou do úřadu a z úřadu. V roce 1922, když se dr. Kádner pro neshody s ministerstvem školství vzdal ředitelství ústavu, měl jsem za úkol provésti písemný popis a obsahy amerických učebnic, jež Pedagogický ústav obdržel darem od ředitele Zmrhala z Chicaga. Po provedení úkolu provedl jsem podobný popis i veškerých metodických spisů z uvedené sbírky. Koncem roku 1922 byl Pedagogický ústav reorganisován. Správa jeho byla svěřena kuratoriu složenému ze 12 členů. Jeho předsedou byl ustanoven poslanec dr. Antonín Uhlíř, zvolený v prvé schůzi kuratoria. Ministerstvo školství jmenovalo 7 členů: dra A. Uhlíře, poslankyni A. Sychrovou, ředitele Jana Šafránka, vládního referenta Antonína Štefánka, 58) prof. Rudolfa Löhrla, 59) odborného učitele A. Mazela a ředitele inž. A. Rosu. Tito členové zvolili dalších 5 členů: prof. dra J. Hronce, prof. dra A. Hergeta, prof. dra O. Chlupa, učitele J. Sulíka a MUDra Ot. Urbánka. 57) PhDr. Kamila Spalová ( ) byla první českou učitelkou, která dosáhla doktorátu. Hlavní pozornost věnovala zeměpisnému vyučování. Blíže: Luboš SMITKA, Kamila Spalová a její stopy na poli kulturně osvětové činnosti v Rakovníku ( ), Rakovnický historický sborník 7, 2006, s ) Antonín Štefánek ( ), slovenský politik a profesor sociologie na Komenského univerzitě v Bratislavě, působil za I. války v Mafii a podílel se pak na budování slovenského školství. V r ministr školství. 59) Rudolf Löhrl ( ), českoněmecký pedagog, profesor na litoměřickém učitelském ústavu a referent Zemské školní rady v Praze. 28

29 Ředitel J. Patočka byl ustanoven správcem odboru knihovního; já jsem byl jmenován správcem čítárny a přiděleny mi byly práce sledování školských poměrů doma i v cizině z časopisů i denních listů. Sestavoval jsem sbírku důležitých výstřižků o poměrech školských, které jsem nejprve v novinách začrtával, a když se mi vrátily, tedy jsem je za pomoci zřízence upravoval a pořádal. Prvním úkolem mým bylo sestaviti pro 1. číslo Věstníku Čsl. pedagogického ústavu J. A. Komenského přehled školství v cizích státech v roce 1922, který pak byl ve dvou číslech uveřejněn. Kromě toho jsem překládal nebo excerpoval pro rubriku Zprávy důležité zjevy z cizích časopisů, které byly pro ústav obstarávány u Topiče a Řivnáče. 60) Sám jsem připadl na sledování zpráv v těchto časopisech o školství československém, kterážto rubrika Bohemica pedagogická, se udržela pak stále. Čítárna měla hned po otevření 33 pedagogických časopisů českých, 5 anglických, 6 francouzských, 2 italské, 21 slovanských, 64 německých a vedle toho i 48 českých časopisů jiných s pedagogikou souvislých. Od února 1923 zřízeno bylo zvláštní oddělení studijní, které vedl jako správce ředitel A. Vaňura 61) s profesorem J. Čeňkem 62) a drem Hergetem. 63) Mé práce byly pak vesměs určeny pro toto oddělení, které převzalo od dra Uhlíře i redakci Věstníku. V knihovně byl pomocníkem správce Mauera kandidát profesury V. Vendyš, 64) nynější profesor a Dr.Ph., legionář, který znal také několik řečí, a proto také některé časopisy neb spisy excerpoval, pokud mu to knihovní služba dovolovala. Střídali jsme se v dozoru nad čí tárnou, která byla otevřena od 8 hodin ráno do 7 hodin večer. Ve Věstníku se z počátku po způsobu anglických týdeníků články úředníků ústavu nepodpisovaly, ale později za redakce prof. Čeňka, počalo se užívati šifer, zejména u prací, které nebyly konány v úředních hodinách. Měl jsem sledovati v cizích časopisech hlavně školství národní, ale věc se vyvinula tak, že s výjimkou některých německých a francouzských časopisů jsem sledoval v ostatních cizích časopisech všechny stupně školské. Tak se uplatnily mé znalosti jazykové ze všech mi známých jazyků, ale zároveň i dřívější mé zkušenosti a vědomosti o cizím školství a znalost pramenů, jichž byla v knihovně ústavu již značná řada a stále se přikupovaly. Při své činnosti úřední nezapomínal jsem po celou dobu pobytu v ústavě na svou předválečnou činnost propagační. Zkoušel jsem navázati již v roce 1921 opět styky s London Teacherem, ale nenalezl jsem tam pochopení. Zato se mi zdařilo navázati styky s redaktorem amerického měsíčníku School Life Boykinem, jež se znenáhla staly velmi srdečnými stálým dopisováním a zasíláním vhodných zpráv, i odpovědí na jeho dotazy. Od roku 1923 byl jsem pak stálým dopisovatelem tohoto měsíčníku Washingtonské státní pedagogické úřadovny, jenž vychází asi v výtiscích. Mnohé kratší zprávy o Československu rozšiřovány byly i v denních a odborných listech pomocí výstřižkové služby této úřadovny, o čemž mi redaktor zasílal doklady dotčenými Clip Sheets. Úřadovna ukládá i veškeré ostatní zprávy, které 60) Antonín Řivnáč byl jedním z předních českých nakladatel a knihkupců (obchod byl v Praze Na Příkopech). 61) Jde zřejmě o středoškolského profesora Aloise Vaňuru (1878?). 62) Jan Čeněk ( ), středoškolský profesor, pracovník Pedagogického ústavu, redaktor pedagogických časopisů a autor řady knih. 63) Anton Herget ( ), českoněmecký pedagog, ředitel německého učitelského ústavu v Chomutově, autor četných prací zejména v oblasti občanské výchovy a nauky. 64) Vladimír Vendyš (1896?), vystudoval na Filozofické fakultě UK anglistiku. 29

30 neotiskne, v oddělení pro cizí školství. Za to zasílá mi od r veškeré své buletiny, časopis School Life i zvláštní jiné publikace. V r a v r uveřejnil mé články o čsl. školství i časopis Národní pedagogické společnosti Journal of the National Education Association, která mi rovněž od té doby, svůj měsíčník zasílá. Od r jsem ve spojení s Mezinárodním ústavem učitelské koleje kolumbijské university v Novém Yorku, který v první své ročence vydané za r otiskl první veliký článek o stavu čsl. školství po válce, který si ode mne vyžádal její redaktor Dr. I. L. Kandel 65) na základě mých článků ve School Life. Zasílá mi veškeré své ročenky i některé spisy a žádá za to mé pravidelné zprávy z našeho školství, jež mu právě tak jako washingtonské úřadovně již od r zasílám měsíčně. Leckdy se ovšem stává, že si vyžádá i zvláštní zprávy nebo obstarávání některého spisu. Tyto styky mi vynesly ovšem i mnohé žádosti za poskytnutí informací o našem školství i od mnohých jednotlivců pedagogů nebo studujících pedagogiku, jimž jsem vždy vyhověl, z různých států severoamerických. Vedle Ameriky uveřejněny byly některé mé články o čsl. školství i v italských časopisech: v r to byla Rivista Pedagogica, v r I Diritti della Scuola, v r L Europe Orientale, od r II Corriere delle Maestre, který mi je stále zasílán. Od r pak věstník italského ministerstva školství Annali della Istruzione Elementare si vyžaduje pravidelné zprávy, z nichž redaktor sestavuje články podle potřeby italského školství obecného. Pomocí esperanta se mi podařilo umístiti v r článek ve španělské revui Boletín de la Institucion Libre de Enseñanza. Z anglických časopisů uveřejnily po 1 článku: v r The Schoolmaster, v r The Times Educational Supplement a The Educational Outlook. Z charvatských časopisů v r Napredak, v r Gradjanska škola, srbský Učitelj v r i Polská Szkola Powszechna v r Przyjaciel Szkoly v r a od r Óswiata i Wychowanie uveřejňuje řadu článků. Vedle uvedených jsem stálým přispěvatelem bulharského ministerského věstníku Učilišten Pregled od r a slovinského Učiteljski Tovariš rovněž od r Zprávy anglické psané pro uvedené již úřadovny americké, zasílám i Mezinárodní pedagogické úřadovně v Ženevě našemu zástupci dru Jindřichu Kellerovi. A nyní ještě o ukončení [mé činnosti v rámci] Pedagogického ústavu J. A. Komenského. 66) V r rozvíjela se činnost ústavu stále rozsáhleji, Věstník byl rozšířen, bylo mi uloženo sestavovati bibliografii všech důležitých článků pedagogických z našich časopisů českých a měsíčně ji otiskovati ve Věstníku. Také literatura domácí i cizí byla sledována podrobněji. Proto se zdálo, že vývoj ústavu bude stále větší, když v r byli do něho přiděleni i dva ministerští úředníci; ministerský rada dr. K. Velemínský a odb. rada C. Merhout. 67) První byl ihned pojat do studijního oddělení, kdežto druhý převzal správní službu, ježto dr. Uhlíř byl v té době velmi často odesílán na větší cesty do ciziny. Přišla však doba úspor a restrikce. V dubnu v r se již proslýchalo, že ústav bude asi zrušen, ježto na správný chod navrhovaný kuratoriem nebylo možno myslit pro nedostatek peněžních prostředků a dosavadní 65) Isaak Leon Kandel ( ) byl americký pedagog rumunského původu. 66) K tomu srov. Lippertovy výše v úvodu vzpomínané Vzpomínky na Československý ústav pedagogický. 67) Cyril Merhout ( ) byl původně učitel, pak vysoký úředník na ministerstvu školství a národní osvěty, známý památkář a historik staré Prahy. 30

31 činnost stále se nezdála býti některým členům dostatečná. Příčinou závad udávány byly stále rozpory mezi správou knihovny a správou musea (tyto se však datovaly již z doby ředitelství dra Kádnera, jenž někdy musil spory rovnati. Příčinou dle mého přesvědčení byly různosti v povaze obou správců, ač oba měli velmi dobré vlastnosti). Když jsem se dověděl o nastávající likvidaci ústavu, podal jsem ministerstvu školství žádost o zproštění služby v ústavě, ukázav na potřebu, abych dosáhl pro zajištění vyšší pense pro sebe a svou manželku ještě místa řídícího učitele. Zároveň jsem projevil ochotu pro případ, bude li Věstník dále veden, pracovati v oboru své dosavadní práce i při službě školní. Žádosti mé bylo vyhověno a má nabídka s poděkováním přijata. Přihlásil jsem se ke službě na škole svému okr. školnímu inspektoru Portešovi, který mi ihned nabídl na místě mého definitivního místa zatímní místo na VIII. dívčí školu v Žižkově, ježto se v té době počal prováděti zákon z r. 1922, podle něhož má býti na každé škole polovina míst obsazena muži a polovina ženami až na místa vedoucí. Vyučování mne tu velice těšilo. Poměry za dobu mé vzdálenosti od školy se změnily velmi příznivě. Na místě dřívějších vysokých počtů dětí ve třídě (v r jsem měl např. stále hoších ve škole na Perštýnově náměstí v Žižkově) měl jsem tu 35 žaček skorém vesměs dobře prospívajících; mohl jsem tu již prováděti některé pokusy s novými metodami a výzkumy. Při tom ve středu a někdy i v sobotu jsem po vyučování odjížděl tramvají do Pedagogické knihovny, která jediná se z ústavu udržela, kdežto musejní sbírky většinou byly přeneseny do stálé výstavy školské v Praze IV. Místo studijního oddělení stal se studijním referentem v MŠANO dr. K. Velemínský a počal vydáváti školské zprávy. Chodil jsem do knihovny sestavovati bibliografii článků a zprávy pro Věstník, který zůstal pod redakcí prof. Čeňka přiděleného II. odboru MŠANO. Některé časopisy jsem si nosil domů, abych je vyexcerpoval pro Věstník, leckteré zprávy si vyžádal i min. rada dr. Velemínský pro Školské zprávy a ke konci školního roku mi dal na rozmyšlenou, chtěl li bych opět pracovati na dřívější práci, kdyby jí bylo v plném rozsahu potřebí v ministerstvu. Viděl jsem, že není možno při škole vše tak zastati jako při celodenní službě v úřadě. Zároveň jsem však nemohl ještě žádati o místo vedoucí. Proto jsem si jen vyžádal slib, že budu podporován při žádosti na místo vedoucí, jakmile budu na řadě. Během prázdnin bylo pak mé přidělení MŠANU k pomoci dru Velemínskému do studijního referátu provedeno a l. září jsem místo do školy nastoupil v MŠANU. Po krátkou dobu jsme zůstali v paláci Fuchsově 68) v Letenské ulici. Ale pak se přestěhovala knihovna Pedagogická do Klementina. Studijní referát měl zatím vždy místo při ní, ježto knihovna byla povinna předkládati mu veškeré docházející pedagogické časopisy domácí i cizí i ostatní literaturu. Z ministerské knihovny si pak obstarával rovněž časopisy i potřebné spisy pomocí zřízence nebo písařky. Tento stav zůstal až do roku 1930, kdy referát byl rozšířen na studijní oddělení. I tu jsem stá le mohl stejným způsobem, již v Pedagogickém ústavu konaném, pracovati a využitkovati svých znalostí jazykových a vědomostí o cizím školství, jimi získávaných. Práce se ovšem prohlubovala podle potřeb oddělení. K těmto výsledkům jsem došel jednak svou náklonností k studiu cizích řečí, ale zároveň i snahou zvětšovati jejich počet a využitkovávati jich k úkolům praktickým. Když nyní přemítám o těchto výsledcích, vidím, že mnoho k nim přispěla i okolnost, 68) Jde nepochybně o tzv. Fuxovský dům, srov. Václav LEDVINKA Bohumír MRÁZ Vít VLNAS, Pražské paláce, Praha 1995, s. 306n. 31

32 že jsem dovedl vždy včas vzdáti se toho, co by mne bylo mohlo od oboru vybraného odváděti, tak např. od činnosti ve Vinohradském Hlaholu, od činností spolkových, kam jsem byl velmi často zván a leckdy i velmi důtklivě. Na konec uvádím seznam cizích řečí, jak jsem se jim postupně učil: Němčina 1882, latina 1885, řečtina a franština 1887, (těsnopis 1888), italština a slovinština 1903, charvatština a ruština l905, 1906 esperanto a angličtina, v r srbština a slovenština, 1909 polština a maloruština, 1911 bulharština, za války v r holandština, maďarština a španělština, v r švédština, dánština a norština, v r rumunština. Ještě bych mohl vzpomenouti své praxe při navazování styků s cizinou. Jak jsem již uvedl, byl jsem vždy dříve předplatitelem a pilným čtenářem cizího časopisu, do něhož jsem hodlal psáti. I později, když jsem měl časopisy půjčované, sledoval jsem je podrobně. Tím mi bylo umožněno vpraviti se do typu, jakým by měl být článek nebo zpráva o Čechách a později o Československé republice psány, aby byly pro cizince zajímavý. Zejména v časopisech, které otiskovaly zprávy o cizině, bylo vždy možno na nějakou zprávu časopisu navázati. Ale kromě toho jsem při prvním dopise zaslal vždy řadu poštovních známek u nás platných, ovšem velmi různých. Sbíral jsem proto vždy veškeré známky z dopisů i lístků a třídil je tak, abych měl vždy po ruce zásobu známek velmi různých. V tom mi pomáhal i otec, který velmi rád prohlížel obrázky z cizích zemí v časopisech, jež jsem odebíral, dával si mnohé vysvětlovati, zejména z alpských zemí a z Itálie, na které měl mnoho vzpomínek ze své vojenské služby v r za války rakousko-italské, v níž sloužil jako dělostřelecký ohněstrůjce. I tato okolnost přispívala k tomu, že jsem musil vždy dříve dobře každou věc pročísti, abych ji mohl otci vysvětliti. Po převratu jsem sbíral proto velmi horlivě veškeré druhy našich nových známek. Sestavil jsem si také zajímavý článek popisující stručně náš stát a podávající hlavní data o něm, který jsem si přeložil do angličtiny a esperanta. Tento jsem pak také vkládal do prvního dopisu ve styku s novým časopisem. Článek ten si vyžádali ode mne zástupci ministerstva zahraničí v době mého pobytu v Pedagogickém ústavě, kteří hledali tehdy data o školství našem pro cizinu. Na každý dopis do ciziny zasílaný jsem kupoval vždy raději řadu různých drobných poštovních známek nežli pouze jedinou frankovací známku. Již tím se budila pozornost k obsahu dopisu. (Žádal li jsem si odpověď, přikládal jsem vždy mezinárodní kupon na známku dopisovou). Že tento způsob se známkami měl často velmi dobrý vliv na navázání styků, mohu velmi dobře dokumentovati na případu s redaktorem Boykinem. Jak mi tento v dopise naznačil, vzbudily mé dopisy velikou pozornost jeho vnučky Margaret Macabe Clarkovy, žačky obecné školy, která byla velikou sběratelkou poštovních známek. Posílal jsem jí pak veškeré nové druhy našich známek, mnohé obrázkové naše časopisy a obdržel jsem i navzájem mnohé známky americké a některé krásné zeměpisné magaziny americké. Až do r zasílali mi manželé Boykinovi přání vánoční a novoroční a vyměňovali jsme mnoho dopisů. Ještě před svou smrtí psal mi redaktor Boykin, že u nich v rodině má značka Made in Czechoslovakia velmi dobrý zvuk a že v obchodech vždy kupují zboží, které jest takto známkováno. Uvedený způsob navazování styků se mi osvědčil i při opatřování cizích časopisů k studiu řečí, které prostřednictvím knihkupců nebyly dosažitelné. Získal jsem tak často časopisy učitelské i jiné v jazyce švédském, norském, dánském, španělském i anglickém. Nikdy jsem ovšem neponechal žádného dopisu z ciziny bez odpovědi. Vyhověl jsem vždy každé žádosti 32

33 dopisovatelů, ač jsem leckdy s námahou věci žádané shledával. Tím se stalo, že se na mne dosud obracejí z ciziny jednotlivci i korporace, kteří se nějak mé adresy dopátrali nebo byli doporučeni osobami, s nimiž jsem ve styku. Až do konce dubna ) se mi zdařilo v cizích časopisech umístiti článků, nebo zpráv v časopisech anglických 46, v amerických 79, v italských 14, ve slovinských 26, v polských 9, v bulharských 10, v charvatských 4, v srbských 2, ve francouzském 1 a ve španělském 1. Dosáhl jsem tedy účelu, který jsem si při učení se cizím jazykům vytkl, [totiž] poznávati cizinu a seznamovati ji s našimi poměry. Práce tato mi činila vždy potěšení. Konal jsem ji vždy mimo úřední doby a nežádal jsem nikdy za ni hražení výloh, ani v Pedagogickém ústavě Komenského, ani v ministerstvu školství. Ač byla většinou bezplatná, získal jsem přece někdy za ni i peněžní odměnu, jindy zase některé časopisy nebo dosti nákladné spisy. Résumé: Emanuel Lippert was born in Prague. His ancestors lived in Rakovník region, several teachers came from the lineage. They were related to another regional teacher s family: the Hlaváčeks. E. Lippert worked in various schools in Prague. His exceptional language gift enabled him to master 22 languages. He used his language skills to monitor foreign pedagogic periodicals and publish essays on Czech education abroad. In his memoirs, he gives detailed account on methods he used in studying languages, the ways he made and kept contacts abroad, and studies he published in foreign journals. Prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc. (1931), přední český historik a archivář. Působí na Katedře pomocných věd historických a archivního studia na FF UK v Praze. V letech byl i vedoucím tohoto ústavu. Specializuje se na středověkou diplomatiku, kodikologii, epigrafiku, kulturní a správní dějiny středověku a dějiny knihoven (Ivan. Hlavacek@ff.cuni.cz). Prof. PhDr. Hana Pátková, PhD. (1967), archivářka a historička, působí na Katedře pomocných věd historických Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Odborně se zaměřuje na pomocné vědy historické (zejména středověká paleografie), kulturní a sociální dějiny středověku, dějiny historiografie a pomocných věd historických (hana.patkova@ff.cuni.cz). 69) Protože na titulním listu jako datum vzniku stojí letopočet 1932, zdá se, že je třeba tento údaj opravit, i když jeho spojení s označením měsíčním spíše naznačuje, že nejde o překlep. Srov. podrobněji v úvodu. 33

34

35 František Iša POČÁTKY OSÍDLENÍ NA DŘEVÍČI VE SVĚTLE PÍSEMNÝCH PRAMENŮ THE BEGINNINGS OF SETTLEMENT AT DŘEVÍČ SEEN THROUGH ARCHIVAL DOCUMENTS The study opens with initial account on forest administration, then follows the history of settlement in the surroundings of the forest seclusion of Dřevíč. With the help of selected written and iconographic sources, the study reviews existing notions on the beginnings and development of housing in the area as late as Baroque hunting lodge was built there. The study also focuses on the original place name Grund and the topics related to the construction of the hunting lodge. The study brings first comprehensive insight into the origins of the secluded forest locality. Keywords: Early Modern Period, settlement history, forest administration, hunting lodge, Křivoklát region, Dřevíč, Nižbor, Václav Kočka, the Fürstenbergs, Jenčov, František Nittinger Lesní samota Dřevíč 1) se nachází asi 9 km severozápadně od Berouna v jedné z rozsáhlejších enkláv křivoklátských lesů mezi Nižborem a vsí Běleč. Lesní paseka s rozptýlenou dřevíčskou zástavou zaujímá temeno prostorného výchozu kóty 443 do hluboce zaříznutého údolí říčky Vůznice. Dnes zde stojí shluk několika budov loveckého zámečku Dřevíč a menší hospodářské stavení v ústraní (obr. 1). Mezi silnicí z Nižboru do Lán a pasekou se rozkládá lesopark, v kterém stojí zděná kaple sv. Huberta. Východní okraj paseky končí příkrým srázem do lesnatého údolí říčky Vůznice. Předložený příspěvek se po úvodním uvedení do problematiky snaží pomocí vybraných historických zpráv a ikonografických pramenů odpovědět na otázku, kdy vlastně došlo k trvalému osídlení lesní samoty Dřevíč a zda stavbě zdejšího barokního loveckého zámečku předcházel nějaký starší objekt. Podnět k tomuto hledání daly především rozpory mezi představami dosavadní literatury o počátcích lokality již v 16. století a závěry nedávného stavebně historického průzkumu vedlejší zámecké budovy čp. 83, který žádné hmotné ani písemné doklady tak starého osídlení lokality neshledal. Průzkum také prokázal, že reprezentativní budova čp. 198 a vedlejší hospodářské stavení čp. 83 vznikly 1) Administrativně a katastrálně přináleží samota Dřevíč k obci Sýkořice (okres Rakovník, Středočeský kraj). Stejný název nese i někdejší slovanské hradiště Dřevíč u Kozojed (okres Rakovník), ke kterému se váží zprávy z raného středověku. Až na shodu jmen však spolu obě lokality nic nespojuje: Vladimír ČTVE- RÁK Michal LUTOVSKÝ Miloslav SLABINA Lubor SMEJTEK, Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha 2003, s

36 1. Orientační plánek současné zástavby na Dřevíči v křivoklátských lesích. Většinu plochy někdejší dřevíčské paseky zaujímá lesopark, luční porosty přetrvaly pouze v její severovýchodní části. Ze západní a jihozápadní strany vymezuje areál silnice linoucí se z Nižboru do vsi Běleč a dále do Lán, ze zbývajících stran areál ohraničuje prudký svah spadající strmě do údolí říčky Vůznice. 1) vlastní zámecká budova čp. 198 (dříve čp. 17) v centrální poloze, 2) lomená hospodářská budova čp. 83 (dříve součást čp. 17) s mladšími přístavbami, 3) kaple sv. Huberta z roku 1899, 4) dvě altánové stavby v okolí zámku (severovýchodní vznikla nejspíše ze sušárny lesního semene), 5) areál hospodářského dvora čp. 18 přibližně v místech staré hájovny (navrhl František Iša, graficky zpracovala Lucie Beránková). přibližně ve stejné době jako jeden celek (nesoucí společně staré čp. 17). 2) Musíme tak jako zámeček vnímat celý areál, nikoliv jen jeho jednopatrovou reprezentativní budovu, jak uvádí dostupná literatura (viz dále). Na rozdíl od zmíněného průzkumu se následující řádky věnují především období před stavbou barokního loveckého zámečku, rozvíjí zjištění archivní části průzkumu a pokouší se předložit první ucelenější pohled na počátky této osamocené lesní lokality. 2) Petr DOSTÁL Jana DOSTÁLOVÁ František IŠA Tomáš KYNCL, Sýkořice čp. 83 obytná a hospodářská budova v areálu zámku Dřevíč, stavebně historický průzkum, rukopis, díl I., Praha 2015, s. 82; díl II., Praha 2015, s

37 Genezi vlastního zeměpisného jména (toponyma) této samoty nezachytil ve svém díle Antonín Profous ani jeho pokračovatelé, 3) nicméně v pramenech 18. až počátku 20. století vystupuje toto osamocené lidské sídlo výhradně pod německým jménem Grund a jeho odvozenými variantami. Přestože se české jméno Dřevíč v pramenech vyskytuje prokazatelně od druhé poloviny 16. století (viz dále), jako pojmenování zdejší zástavby se prosadilo až ve 20. století. Pro lepší srozumitelnost textu, ovšem při vědomí určitého zjednodušení, označuji zkoumanou samotu v celém příspěvku jednotně českým názvem Dřevíč s případným uvedením původního znění v závorce. Samo situování Dřevíče hluboko v křivoklátských lesích nás nenechává na pochybách, že vedle správy lesů plnil zámeček také důležitou roli loveckého zázemí při honech a právem mu náleží označení lovecký. Okolní lesy byly patrně pouze volnou honitbou, neboť netvořily součást žádné uzavřené obory ani v nich nenacházíme lesní průseky vycházející paprsčitě od loveckého sídla do okolí. Nicméně jak dokládají mapy I. vojenského mapování, 4) pohyb zvěře v okolních lesích omezovalo velké množství ohrad, které chránily polnosti a pastviny blízkých vsí a samot, takže chov zvěře v okolních lesích se od oborního až tolik nelišil. Podoba zástavby dřevíčské paseky hluboko v lesích se vždy vyvíjela v úzkém sepjetí s potřebami lesní správy a výkonu myslivosti ve zdejších lesích. Záhy se na zdejší pasece i v hranicích dřevíčského revíru nacházelo hned několik budov užívaných panskými lesníky a hajnými. Po polovině 18. století k lesovně a hájovně přibyl ještě areál barokního loveckého zámečku využívaný jako sídlo nadlesního (a později lesovna). Vzájemné rozlišení všech objektů využívaných lesní správou představuje často nemalý problém a je třeba tuto skutečnost mít neustále na paměti. Se vznikem loveckého zámečku (dnešní čp. 83 a 198), jenž dominuje dřevíčské zástavbě dodnes, souvisí celý okruh dalších problémů a nejasností. Předně jde o otázku, jak jej správně nazývat a k jakému typu vrchnostenských staveb jej řadit. Jednalo se o lovecký zámek, drobnější zámeček, venkovskou vilu, lovecký (úřednický) dům či jen lepší lesovnu (myslivnu). Pro koho byl stavěn? Lišil se nějak původní architektonický záměr stavebníka od výsledné realizace? Časové a tematické zaměření tohoto příspěvku dovoluje řešit nadnesené otázky na příslušných místech pouze velmi omezeně. V podstatě jen do té míry, pokud je to potřebné pro výklad období, které vzniku zámeckého areálu předcházelo, a pro volbu jednotného výkladového označení, které by nejlépe vystihovalo podstatu a funkci stavby. 3) Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, díl I. A H, Praha 1954, s. 467, , hesla: Dřevíč, Grund; Jan SVOBODA, Vladimír ŠMILAUER, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, díl V., Dodatky k dílu Ant. Profouse, Praha ) Ohrady proti nájezdům zvěře z lesů zachycuje mapa u Žloukovic proti Sýkořicím v místech zvaných Losy a Na Selči. Dále navazoval úsek ohrad v okolí osady Podřeže, kde mapa zachycuje oplocení až za pasekami s panským ovčínem. Jižně od Bělče se oplocení mimo krátké mezery táhlo při hranici lesa obloukem pod Bratronicemi až k Chyňavě. Na jihu se nacházelo ještě oplocení okrajů lesů proti Nové Huti pod Nižborem, které navazovalo na zmiňované ohrazení u Žloukovic. Lesní průseky zkoumané sekce mapy nezachycují ani v případě Lánské obory. Ovšem například u Nového Jáchymova nedaleko Nižboru ano. Od loveckého zámečku Valdštejnsko u Bělé pod Bezdězem (kruhová pavilónová dispozice) dokonce vychází sedm jasně čitelných lesních průseků: 1st Military Survey [I. vojenské mapování], Section No. 42, 58, 106, 123, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna; [cit ]. 37

38 Následující odstavce ještě doloží, že dispozice a stavební podoba barokní novostavby na Dřevíči, jež se vymyká běžnému standardu vrchnostenských lesoven, luxusní charakter vybavení i existence prostor vymezených pouze majiteli panství, bezpečně řadí zámecký areál na Dřevíči do kategorie loveckých zámečků. Tohoto označení se také drží následující text. Nic na tom nemění fakt, že zámeček větší část své existence sloužil jako sídlo nadlesního a běžná lesovna (viz dále). Zároveň sezónně poskytoval majiteli panství a několika vzácným hostům důstojné zázemí v období honů. Lesní správa a myslivost Není pochyb o tom, že lesní hospodářství a myslivost určovaly život na Dřevíči od jeho počátků. Proto než přistoupíme ke sledování historických zpráv o počátcích dřevíčského osídlení, věnujme ještě pozornost základnímu názvosloví objektů, úředníků a služebníků ve službách lesní správy. Mnohdy jedině tak dokážeme zachytit a pochopit některé souvislosti a důležité detaily pramenů. Tato terminologie nebývá obecně známa a doznala během doby určitých významových posunů. Zjednodušeně řečeno, znalost rozdílů mezi myslivnou a hájovnou představuje jednu z mála možností, jak se mezi několika lesnickými objekty na Dřevíči vyznat. Počátky specializované lesní správy sahají až do raného středověku. Nejvýše postaveným lovcem v zemi býval po panovníkovi nejvyšší lovčí (Oberjägermeister), s kterým se v pramenech setkáváme již od konce 12. století. K jeho povinnostem patřil vrchní dozor nad všemi lesy v zemi a zásobování dvora zvěřinou z nich. V praxi se omezoval spíše na panovnické lovecké revíry v širším okolí Prahy. Podléhali mu hradští, župní či obecně vrchní lovčí jednotlivých lesních oblastí či panství (Křivoklátsko, Dobříšsko, Trutnovsko atp.). Ti se v raném novověku nazývají lesmistři čili forstmistři (Forstmeister), na menších panstvích častěji lesní pojezdní. S růstem povinností při správě svěřených lesů a těžbě dřeva jim vypomáhali s méně závažnou agendou lesní písaři a další úřední personál.vrchním lovčím a lesmistrům jednotlivých panství a lesních komplexů podléhali níže postavení lovčí, kteří spravovali jednotlivé obvody těchto lesů, zvané později revíry. Středověké prameny označují tyto služebníky také výrazy polesný, lesní a fořt (Förster, Forstknecht). Od 16. do 18. století se jim v Čechách běžně říkalo myslivci, patrně od staročeského slova myslivý, tj. vymýšlející pasti a lsti pro lov zvěře. 5) Mimo dohled na svěřené lesy měli myslivci za úkol také provozování myslivosti, tedy lov, ochranu i krmení zvěře, přípravy k honům, dodávky zvěřiny a kožešin, někde i čižbu (lov a lapání ptactva). V průběhu 18. a 19. století došlo v souvislosti s odklonem jejich pracovní náplně od myslivosti více k lesnímu hospodářství k nahrazení označení myslivec termínem polesný či lesní. 6) V dnešní hierarchii lesních úředníků by jim přibližně odpovídali polesní či revírníci. Za obydlí jim ve spravovaných lesích sloužily rozsáhlejší a o něco výstavnější stavení, tzv. myslivny, nověji nazývané lesovny. Zpravidla od 19. století, kdy lesní správy budovaly nové objekty značné užitné i architektonické hodnoty, 5) Erika ANDRESKOVÁ Jiří ANDRESKA, Tisíc let myslivosti, Vimperk 1993, s ) Naučný slovník lesnický, díl II. J Q. Praha 1959, s. 1008, , hesla: lesovna a myslivost. V současnosti výraz myslivec označuje osobu, která má lovecký lístek a vykonává právo myslivosti. 38

39 v lesovnách nesídlili jen polesní, ale v mnohem skromnějších podmínkách také podřízený personál a lesní dělníci. Vedle bytů obsahovaly lesovny ještě kancelář polesného, případně i pracovnu pomocníka, kde se vedly občasné porady s podřízenými hajnými, místnost na spisy, sklad strojů a prostornější skladiště materiálu pro provoz polesí. Hajní (Heger) se nacházeli na nejnižším patře čtyřstupňové lesní správy (nejvyšší lovčí, lesmistři, polesní čili myslivci a hajní), kteří přímo podléhali středověkým lovčím, v raném novověku nazývaným myslivci či polesní. Jak už jejich označení pocházející ze slova hájit napovídá, k jejich prvořadým úkolům nepatřil lov, ale ostraha lesních porostů a zvěře před škůdci a nenechavci. Díl lesa, který hajní spravovali, se nazýval hájemství a zaujímal přibližně plochu, kterou dokázal hajný za celý den obejít. Dvě až čtyři hájemství tvořily obvykle jeden revír, který spravoval nadřízený myslivec (později polesný). V raném novověku pocházeli hajní nejčastěji z řad poddaných a za svoji práci získávali osvobození od roboty, drobné naturální úlevy (nájem pole, příděl dřeva či obilí), případně i zástřelné za ulovenou zvěř (peněžitá odměna podle druhu ulovené zvěře). Peněžní plat nemívali žádný, nebo jen symbolický. Sídlili v malých a nepříliš výstavných staveních, tzv. hájovnách, které obvykle stávaly osamoceně mezi svěřeným lesem a ostatní zástavbou. Díky tomu měli hajní přehled o pohybu lidí v blízkosti lesa a mohli nepozorovaně odcházet na pochůzku, aby dohlédli, zda sousedé nekradou dřevo, trávu, nebo dokonce nepytlačí zvěř. 7) Pro úplnost dodejme, že obecný výraz lesník (Förster) označuje jakoukoliv osobu příslušející k lesnickému oboru, bez ohledu na kvalifikaci a služební zařazení. 8) Pro specializovaný chov zvěře se z lesního personálu vyčlenili ještě oborníci a bažantníci. Celá hierarchie lesní správy, která se věnovala myslivosti (tedy zpravidla vyjma hajných), se nazývala Jägerpartai. Příležitostně se při lovech uplatnili další služebníci. Psáři chovali a ošetřovali lovecké psy, tzv. holoti (měli oholené hlavy) tyto psy vodili při lovech. Ke specializovaným lovcům patřili sokolníci a bobrovníci. Poněkud záhadná a málo doložená je funkce výjce či vlkovýjce (ululator). 9) Na křivoklátském panství se v pramenech 16. až 18. století vyskytuje následující hierarchie úředníků a služebníků lesní správy: Vrchní dohled vykonával vzdáleně a spíše nárazově některý z předních šlechticů v zemi z titulu nejvyššího lovčího království českého. Lesní správu na panství vedl lesmistr nazývaný častěji forštmistr či boltmistr, který požíval postavení do značné míry nezávislé na hejtmanu křivoklátského panství. Za pomocníka měl lesního písaře, v pozdějších dobách i několik málo nadlesních, kteří pečovali o svěřená polesí, tehdy větší lesní celky sestávající z několika revírů (většinou 5 6). O jednotlivé revíry se starali polesní (myslivci) nazývaní nejčastěji foršti či forštknechti. Těm podléhali nejníže postavení hajní z řad poddaných, kteří se starali o díly revírů zvané hájemství. 10) 7) E. ANDRESKOVÁ J. ANDRESKA, Tisíc let, s ) Naučný slovník lesnický. Díl II. J Q. s , hesla: lesnictví a lesník. 9) E. ANDRESKOVÁ J. ANDRESKA, Tisíc let, s ) Ilustrativně to dokládá přehled lesní správy k roku Celou knížecí lesní správu tehdy tvořil lesmistr, taxátor, kontrolor, asistenti, lesní geometr, rentmistr a účetní. Vlastní lesy spravovalo 6 nadlesních, 25 lesníků, 7 místních adjunktů, 20 lesních adjunktů (pomocní lesní úředníci) a 39 hajných. K tomu panství vydržovalo ještě polního myslivce a 14 oborníků pro myslivecké a honební záležitosti. Johann Gottfried SOMMER, Das Köngreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt, díl 30, Rakovnický kraj, Praha 845, s

40 Velikost a vybavení staveb lesní správy přibližně korespondují se služební hierarchií úředníků lesní správy. Čím výše stál uživatel stavby v hierarchii lesní správy, tím větší lovecké využití můžeme na úkor lesního hospodaření u takového objektu předpokládat. Zjevná se jeví úloha myslivosti u loveckých dvorců, zámků, zámečků i loveckých domů a chat, které primárně sloužily sezonním loveckým kratochvílím šlechtických majitelů a jejich hostů. Podstatně menší důraz na výkon myslivosti a lov nalezneme u mysliven a jen nepatrný nebo žádný u obyčejných hájoven. Jen těžko však dokážeme vymezit nějaké přesné a obecně platné hranice mezi výše jmenovanými kategoriemi staveb. 11) Taky ne vždy zcela koresponduje stavební podoba objektu s jeho skutečným funkčním využitím, což je patrně i případ loveckého zámečku na Dřevíči. Dosavadní bádání o počátcích Dřevíče Prací, které by pojednávaly o počátcích zástavby na Dřevíči, nalezneme jen velmi málo. Dělí se do dvou v podstatě autonomních linií podle toho, zda zkoumají primárně samotnou stavbu, nebo vychází spíše z historických a vlastivědných pojednání. Autoři, kteří vycházeli především ze slohového charakteru ústřední stavby na Dřevíči, zachytili zdejší zástavbu stručnými hesly v uměleckohistorických soupisech a encyklopediích. První takový popis Dřevíče uvádí Cechnerův Soupis památek historických a uměleckých z roku 1912, který se však věnuje pouze hlavní budově (dnes čp. 198) a vedlejší budovu (čp. 83) i ostatní zástavbu zjevně mlčky pomíjí jako historicky nehodnotné. Dřevíč označuje za lovecký zámeček a jeho vznik klade do první poloviny 18. století. Dále si všímá pouze blízké kaple sv. Huberta od vídeňského architekta Alberta Pia z roku ) Umělecké památky Emanuela Pocheho z roku 1980 zmiňují sice některé další detaily výzdoby hlavního objektu a obecně konstatují jeho stavební úpravy v 19. a 20. století, ale jinak se v otázkách datace a pomíjení ostatních objektů na Dřevíči od Soupisu neodlišují. 13) Historickou cenu dalším objektům na Dřevíči, tedy hospodářské budově čp. 83 a tzv. bavorskému pavilonu, přiznal patrně až Tomáš Bednařík ve svém průvodci po historických památkách Rakovnicka. Lovecký zámeček podle něj sloužil jako odpočinkové a lovecké sídlo panstva, počátky působení lesní správy na Dřevíči klade až do druhé poloviny 19. století. 14) Uvedené práce vycházely především z rozboru stavby samotné a shodují se v dataci vzniku barokního loveckého zámečku do první poloviny 18. století. Ostatní práce vycházely více z vlastivědných pojednání, písemných pramenů a ústní tradice než z charakteru stavby samotné. S těmito zdroji poznání však nepracovaly dostatečně kriticky a dospěly mnohdy ke značně problematickým závěrům. Shodují se vesměs v tom, že nekriticky přejímají tezi Václava Kočky o existenci myslivny na Dřevíči již k roku 1572, k jejímuž kritickému přezkoumání se ještě na následujících 11) E. ANDRESKOVÁ J. ANDRESKA, Tisíc let, s , zejm. s ) Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Rakovnickém, díl II., Praha 1913, s ) Emanuel POCHE, Umělecké památky Čech, díl 3. P/Š, Praha 1980, s ) Tomáš BEDNAŘÍK, Historické památky Rakovnicka. Rakovník 1997, s

41 stranách vrátíme. Tuto informaci Kočka publikoval roku 1936 ve svých úctyhodných Dějinách Rakovnicka, které sepsal na základě velmi široce pojatého pramenného výzkumu. 15) Kočkův výklad se velmi rychle vžil v prostředí regionální historie a od této chvíle všichni badatelé, kteří se seznámili s touto základní prací k dějinám Rakovnicka, opakovali 16) a kreativně rozvíjeli 17) tuto tezi. Autoři ani nezapochybovali nad tím, že by myslivna téměř dvě století existovala bez příslušného lesního revíru! Vše navíc dobře zapadalo do (mylné) představy o existenci staré myslivny z 16. století (tj. čp. 83), ke které počátkem 18. století přistavěli Fürstenberkové nové zámecké stavení (čp. 198). Navíc autoři (patrně v důsledku teze o myslivně) nevnímali areál barokního loveckého zámečku jako jeden funkční celek reprezentativní a hospodářské budovy, ale chybně jako dvě odlišné, zcela nesouvisející a nezávislé stavby. Pomineme li smyšlenky o dřevěném srubu z doby knížecí, je z výše uvedeného přehledu zřejmé, že dosavadní literatura předpokládala vznik zástavby na Dřevíči velmi nejednotně. Autoři, kteří věřili více Kočkovu dílu, spatřovali vznik zdejší zástavby v renesanční myslivně (lesovně) ztotožňované s přízemní hospodářskou budovou čp. 83. Naopak autoři, kteří se více spoléhali na stavbu samotnou, kladli vznik loveckého zámečku a ostatní zástavby do první poloviny 18. století a svoji pozornost věnovali pouze reprezentativnímu objektu čp Protože průzkum dochovaných stavebních konstrukcí a dendrochronologické datování prvků krovu hospodářské budovy čp. 83 (centrální budovy čp. 198 se průzkum bohužel netýkal) neshledaly žádné konstrukční prvky bezpečně datovatelné do 16. nebo 17. století, 18) ukázalo se jako nezbytné podrobit Kočkovy závěry kritické revizi. Zachycení počátků dřevíčské zástavby v písemných a ikonografických pramenech se ukázalo jako důležité především proto, aby bylo možné vyloučit existenci starší myslivny dřevěné konstrukce, po které by se nemusely dochovat žádné hmotné stopy. Starší osídlení v okolí Dřevíče Již v době halštatské a laténské se v okolí dnešního Dřevíče prokazatelně nacházela lidská sídliště. Za tokem Berounky, pouhé 3 km na jihovýchod, se rozkládalo mohutné hradiště Stradonice, jedno z nejvýznamnějších obchodních center Keltů v Čechách. Na souhlasném břehu Berounky jako zkoumaná lokalita odhalily výzkumy posledních let navíc ještě dvě menší opevněné polohy datované předběžně do téže doby. První 15) Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s ) Rudolf ANDĚL, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy, Praha 1984, s. 105; T. BEDNAŘÍK Pavel D. VINKLÁT, Album starých pohlednic. Křivoklátsko a Český kras, Liberec s. 80; E. ANDRESKOVÁ J. ANDRESKA, Tisíc let, s ) Vilém KROPP Otomar DVOŘÁK, Berounsko a Hořovicko na starých pohlednicích, Beroun 2003, s. 83; Vratislav KOŠTÁL Radka KOŠŤÁLOVÁ, Historická sídla Středočeského kraje, Díl II Berounsko, Kladensko a Rakovnicko, Brno 2012, s Občas se objevující domněnky o existenci knížecího loveckého srubu na Dřevíči, které ale musíme zcela odmítnout. 18) P. DOSTÁL J. DOSTÁLOVÁ F. IŠA T. KYNCL, Sýkořice čp. 83, díl I., Praha 2015, s

42 sekunduje Stradonicím na protilehlém břehu v místech zvaných na Žlubinci. 19) Druhá leží hluboko v lesích poblíž zříceniny hrádku Jenčova, jen asi 1,5 km severovýchodně od Dřevíče. Zaujímá oválnou ostrožnu nad soutokem říčky Vůznice a přítoku z Benešova luhu. 20) Po rozvrácení laténské civilizace pohltil zdejší krajinu na několik staletí mohutný les. Další zprávy z blízkého okolí Dřevíče máme až z doby knížecí, kdy nedaleký lovecký dvorec ve Zbečně (prvně zmíněn roku 1003) a patrně o něco později vzniklý hrad Křivoklát (Castellum Vetus) poskytovaly panovníkům a jejich hostům, družiníkům i služebníkům potřebné zázemí v hlubokých lesích přemyslovského loveckého hvozdu. Tato nerozlučná dvojice loveckých sídel sloužila nejen k odpočinku a loveckým kratochvílím českých knížat, ale rovněž k diplomatickým jednáním a setkávání s nobilitou v méně formálním prostředí. Při lovu, hostinách a obecně pobytu mimo tradiční sídla se totiž společenské rozdíly do určité míry stíraly, a tak mohly strany snáze dosáhnout domluvy. Hned o několika takových vrcholných setkáních víme z dochovaných listin vydaných ve Zbečně nebo na Křivoklátě. Příkladem budiž rokování českého knížete, salcburského arcibiskupa, pražského biskupa, pěti kastelánů a více jak dvou desítek významných osob ve Zbečně roku ) Teprve přelom 12. a 13. století znamenal pro zbečenský dvorec s blízkým Křivoklátem, dosud patrně jediné trvale osídlené enklávy v přemyslovském loveckém hvozdu, konec jejich izolace. Centrum země a staré sídelní území propojil tehdy s jádrem hvozdu souvislý sídelní pás, který hlubokými lesy dostoupil od severovýchodu až ke dvorci ve Zbečně a přes něj k blízkému Křivoklátu. Řetězec prvotních sídel vedl přibližně přes dnešní Bratronice, Běleč a osadu Podřeže. Jádra původního osídlení však identifikovaly 19) Roman KŘIVÁNEK, Geofyzikální průzkum opevněné polohy Žlubinec (k. ú. Nižbor, okr. Beroun), Archeologie ve středních Čechách 15, 2011, č. 1, s Protáhlou ostrožnu nad řekou Berounkou v místech zvaných Žlubinec zaujímají pozůstatky opevněné lokality, u níž se předpokládá přímá spojitost s hradištěm Stradonice a přikládá se jí refugiální (útočištná), strážní nebo vojenská funkce. Rozsah 0,5 ha, zánik vnitřního valu požárem, sběry a nedestruktivní geofyzikální průzkum předběžně datovaly lokalitu do halštatské doby. 20) Jan JOHN Daniel STOLZ Karel ŽÁK, Nové hradiště nad Vůznicí (k. ú. Běleč, okr. Kladno), Archeologie ve středních Čechách 16, 2012, č. 2, s Rozsah 0,2 ha, dvojice valů, patrný zánik požárem. Drobná sondáž a povrchový sběr datují objekt předběžně do doby halštatské. Možná, že když v polovině 19. století zmiňoval Johann Gottfried Sommer nedaleko sídla dřevíčského nadlesního ruiny malého knížecího hradu zvaného Dřevíč, měl snad na mysli právě tuto lokalitu (Jenčov zmiňuje zvlášť). Tedy [ ] hierher ist die Oberförsterei Grund [ ] conscribirt; unfern davon sind die Ruinen einer kleiner Burg, Dřewič genannt, muthmäßlich eines Jagdgebäudes, welches nach Cosmas schon im Jahre 1002 bestand und dem Herzog Udalrich zum Aufenhalte diente. J. G. SOMMER, Das Köngreich Böhmen, s ) Martin JEŽEK, Dva životy vsi v přemyslovském hvozdu. Bratronice v raném středověku, Historická geografie 38, 2012, č. 2, s Vztahy slezského dvorského prostředí k loveckým aktivitám a úlohy, které ve správě a loveckém využití vyhrazených knížecích lesů sehrávaly cisterciácké kláštery zakládané uvnitř lesních komplexů (mnohdy na místech knížecích dvorců), sledoval Martin ČAPSKÝ, Lov a jeho role na dvorech slezských knížat, in: Dvory a rezidence ve středověku III. Všední a sváteční život na středověkých dvorech, (ed.) Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Praha 2009, s Ke vzniku Křivoklátu již v raném středověku probíhala a stále probíhá poměrně živá diskuze. Protože se však osídlení v okolí Dřevíče vázalo k blízkému dvorci ve Zbečně, nepovažuji za nutné tuto diskuzi rekapitulovat. Shrnutí jejích hlavních momentů viz David TUMA, Archeologie zaniklých komponent kulturní krajiny II. Lánská obora, Archeologie ve středních Čechách 14, 2010, č. 2, s

43 archeologické výzkumy mimo centra současných vsí. Trochu stranou v hluboce zaříznutém údolí Stříbrného potoka (u dnešní Sýkořice) se nacházela ještě výrobní (nejspíše dehtařská) lokalita z téže doby. Nápadně vysoký výskyt kosterních pozůstatků koní, ojedinělý nález prubířského kamene i analýza rostlinných makrozbytků v Bratronicích naznačují, že obyvatelé těchto sídel se nevěnovali pouze zemědělství, ale patrně také zajišťovali služby zázemí pro lovecké družiny. V průběhu druhé či třetí třetiny 13. století došlo k opuštění těchto původních sídel a přesunu do blízkých poloh dnešních vsí (indikovaných pozicemi kostelů). 22) V téže době vystavěli přemyslovští králové v křivoklátských lesích celý systém pevných královských hradů, mezi nimi i blízký Nižbor na strmé ostrožně nad Berounkou. Zdá se, že obdobný sídelní pás v masivu lesa se postupně vytvářel podél přístupové cesty ke každému z nich, 23) což však mohou potvrdit až další výzkumy. Hluboko v údolí Vůznice, přibližně 1,5 km severně od dnešního Dřevíče, vznikl koncem 13. nebo počátkem 14. století také malý hrádek Jenčov. O jeho existenci středověké písemné prameny mlčí. Objekt svým nepatrným rozsahem i atypickým řešením 24) vybočuje ze soudobé hradní produkce, což vede k úvahám o jeho funkci. Vše nasvědčuje tomu, že podléhal královskému hradu Nižboru a sloužil pouze jako zázemí družiny na lovu. Neplnil tedy žádné obranné nebo správní funkce a představuje tak nejspíše vzácně dochovanou účelovou loveckou stavbu vrcholného středověku. Zanikl neznámo kdy, v 17. století je již popisován jako zřícenina. 25) Jako ruinu Starý zámek Jenčov jej zachycuje i mapa z roku 1603, která představuje jeho patrně nejstarší zobrazení (obr. 2). 26) Lesní porosty v místech dnešního Dřevíče se nacházely ve vzdálenosti pouhých 5 km od loveckého dvorce ve Zbečně a jen 2 3 km od zmíněného pásu sídel Bratronice-Běleč- -Zbečno. Ve stejné vzdálenosti byl později založen i královský hrad Nižbor. Jistě se tak v těchto místech pohybovala lovící nobilita (mající navíc zázemí na nedalekém Jenčově), 22) M. JEŽEK, Sídelní pás u středověkého Zbečna, Mediaevalia archaeologica 1, Praha 1999, s ; Nověji na příkladu Bratronic viz TÝŽ, Dva životy, s ) Mimo předpokladu analogického vývoje to celkem věrohodně indikují také mapy a textové popisy I. vojenského mapování, které velmi věrně zachycují stav krajiny a komunikací v druhé polovině 18. století. Omezíme li se pouze na okolí zkoumané lokality, pak na sídelní pás směřující z Prahy ke Zbečnu a Křivoklátu ukazuje nejen Martinem Ježkem již publikovaný výřez map tzv. I. vojenského mapování (rozhraní sekce 105 a 106), ale rovněž textový popis sekce 106. Píše se zde, že (stará) cesta z Křivoklátu do Prahy vede mimo starý zámek (Jenčov) přes vsi Běleč, Bratronice, Kyšice a další vsi. Viz NA Praha, f. Josefské vojenské mapování ( ), fotokopie vídeňských originálů, kn. 8, sign. BIXa92, sekce 106, s Obdobný sídelní pás se na mapě rýsuje také mezi Prahou a Nižborem táhnoucí se přes Chyňavu, což podporuje i zmínka o cestě mezi Prahou a Nižborem vedoucí v blízkosti lesovny na Krkavčí hoře. Viz tamtéž, s Tyto zdánlivě nepodstatné detaily vyniknou v porovnání s popisy jiných míst, u kterých popis zmiňuje takřka výhradně bezprostředně sousedící lokality, nikoliv vzdálenou Prahu. 24) Nalézá se zcela odtržen od okolního osídlení, z hlediska obrany zaujímá zcela nevýhodné postavení na dně sevřeného údolí. Pádný argument pro jeho čistě voluptární (odpočinkovou, zážitkovou) funkci představuje především komunikační řešení hrádku, kdy jsou všechny prostory paláce přístupné zvláštními portály přímo zvenčí. 25) Tomáš DURDÍK, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s ; Podrobněji: TÝŽ, Hrad Jenčov, Slánský obzor 19, 2011, s ) NA Praha, f. Stará manipulace, kart. 2335, sign. S258/17, nefol. 43

44 2. Kolorovaný plán lesních porostů v údolí říčky Vůznice z 31. prosince ) hrad Nižbor, 2) hradba vzrostlého lesa, 3) cesta z Křivoklátu nebo Sýkořice do Nové Huti pod Nižborem, 4) místo dnešní dřevíčské paseky, 5) zřícenina hrádku Jenčova, 6) les Mníšky, 7) Benešův luh (NA Praha) a tak ojedinělé nálezy předmětů středověkého stáří v jeho okolí 27) představují pouze předměty ztracené při pohybu a pobytu lovců v divočině, ale (ve shodě s mlčením písemných pramenů) nedokládají žádné osídlení v místech dnešního Dřevíče. Před vznikem dřevíčského revíru ( století) Jak již bylo výše uvedeno, dosavadní literatura předpokládá, že na Dřevíči nejprve vznikla renesanční myslivna, ke které se kolem poloviny 18. století přidružila fürstenberská novostavba barokního loveckého zámečku, jenž se tak stal ústřední stavbou dřevíčské paseky. Nedávný stavebně historický průzkum vedlejší hospodářské budovy čp. 83, s níž je předpokládaná renesanční myslivna spojována, neodhalil žádné hmotné důkazy o vzniku stavby v 16. století. Dochované datačně citlivé stavební konstrukce (především valená klenba stájí s trojbokými styčnými výsečemi, krov hambalkového typu a vybrané výplňové prvky) hovoří jasným barokním tvaroslovím a kladou vznik stavby do širšího časového rozmezí od 2. poloviny 17. století po konec 18. století. Do tohoto časového rámce zapadají i výsledky dendrochronologického datování krovu, které zjistilo, že ke skácení stromů použitých na jeho konstrukci došlo v zimě 1766/67 (stavba navíc nenese známky požáru ani starší přestavby krovu). 28) 27) Příkladně železná ocílka s tordovanou rukojetí, hrot šípu a jehlice nalezené detektorovým průzkumem KAR ZČU na již zmiňované lokalitě nad soutokem Vůznice a přítoku z Benešova luhu. Viz. J. JOHN D. STOLZ K. ŽÁK, Nové hradiště, s , zejm. s ) P. DOSTÁL J. DOSTÁLOVÁ F. IŠA T. KYNCL, Sýkořice čp. 83, díl I., Praha 2015, s

45 Tento zásadní rozpor mezi literaturou a zjištěnými skutečnostmi vedl k hledání odpovědí na následující otázky: Jak staré je vlastně dřevíčské osídlení? Kdo je původcem informace o vzniku myslivny již v 16. století a odkud informaci čerpal? Nepředcházela snad vzniku barokního loveckého zámečku a jeho hospodářského stavení nějaká starší (kupříkladu dřevěná) stavba? Jaké funkce vlastně plnila tato samota ztracená v lesích? Následující řádky se pokusí na nadnesené otázky alespoň z části odpovědět. Pátrání po původci informace o vzniku dřevíčské myslivny vedlo až k osobě rakovnického rodáka, pražského poštovního úředníka a amatérského historika Václava Kočky. Ve svých Dějinách Rakovnicka z roku 1936 totiž lakonicky poznamenává: Dřevíč jest myslivna starobylá, připomíná se již roku 1572 s dosti nejednoznačnou citací Inšpruk, opis v AZ. Kočka se domníval, že vedle staré myslivny vznikl v 18. století (doslova: na hraně XVIII. století) zámeček, tedy dnešní hlavní budova čp ) Kočkovu představu o postupném vzniku areálu loveckého zámečku na Dřevíči poté přejímali další regionální badatelé, mnozí ji i tvořivě rozvíjeli. Důvodů, proč nikdo Kočkou předloženou informaci kriticky neověřoval, přichází v úvahu hned několik. Předně autor sepsal své Dějiny Rakovnicka na základě pozitivisticky poctivého a opravdu široce pojatého pramenného výzkumu, který dosud tvoří základ bádání o dějinách Rakovnicka, a Kočkovi tento počin vytvořil na dlouhý čas jistou aureolu neomylnosti. Kočkovu tezi podporuje také jistý vizuální protiklad mezi reprezentativní slohovou architekturou hlavní jednopatrové budovy čp. 198 s mansardovou střechou a čistě užitkovým charakterem přízemní hospodářské budovy čp. 83 v jejím sousedství. Ta nese archaicky působící valbovou střechu s výrazným přesahem valbové střechy na přiznaných vazných trámech. 30) Do třetice sehrál svoji roli jistě i fakt, že se dosud nikdo z autorů nevěnoval výhradně Dřevíči, ale vždy ke zkoumání jeho dějin docházelo na okraji výzkumu jiných lokalit, nebo v rámci prací soupisového či encyklopedického charakteru. Taková díla většinou nedovolují časově náročné rešeršní práce přímo v písemných pramenech a musí spoléhat na dosavadní literaturu. Až výše zmíněné rozpory mezi tvrzením o vzniku myslivny roku 1572 a skutečně zjištěným stářím dochovaných stavebních konstrukcí čp. 83 vedly nutně k revizi dosavadních představ o vzniku zástavby na Dřevíči a snahu ověřit, případně hlouběji vyčerpat pramen informující o myslivně již k roku Nedůvěru v Kočkovo tvrzení posilovala absence jakýchkoliv jiných zmínek o Dřevíči nebo alespoň dřevíčském lesním revíru (pro nějž bychom myslivnu mohli alespoň předpokládat) v období 16. a 17. století. Výsledky takové práce měly potvrdit či vyvrátit hypotetickou možnost existence starších stavebních konstrukcí renesančního stáří, které samotný průzkum stávající stavby nemusel zachytit. Doložení neexistence něčeho (v tomto případě stavby) pomocí písemných pramenů je vždy problematické a těžší než doložení opaku. Nemůže se odvíjet od jediného dokladu, který neexistenci popírá, ale musí vycházet z korpusu vhodných pramenů, které se zkoumaným jevem příčinně souvisí (např. vznik lesního revíru je předpokladem k existenci myslivny). Z tohoto důvodu uvádím ve svém příspěvku značné množství dokladů, které, ač lokalitu nezmiňují, mají jako celek již značnou váhu a výpovědní hodnotu. 29) V. KOČKA, Dějiny, s ) P. DOSTÁL J. DOSTÁLOVÁ F. IŠA T. KYNCL, Sýkořice čp. 83, díl I., Praha 2015, s

46 Orientační členění křivoklátských lesů na jednotlivé lesní revíry v polovině 16. století přibližují dva exempláře tzv. Register rozdání lesův z let 1555 a 1556, které evidují vrchnostenské dřevo darované poddaným (lidem osepním) z jednotlivých revírů (tzv. lesních úřadů). Obsah register se člení do rubrik podle jednotlivých revírů a v rámci nich podle vsí a samot, z kterých poddaní pocházeli, z čehož nepřímo plyne územní rozsah jednotlivých revírů. V obou registrech nacházíme shodně po sedmi lesních revírech: Bezděkovský, Chyňavský, Hudlický, Rostocký, Bukovský, Luženský a Vašírovský. Lesní porosty v místech dnešního Dřevíče spadaly tehdy do revíru bezděkovského myslivce, neboť v rubrice tohoto lesního úřadu figurují lidé ze všech historických lokalit známých z okolí dnešního Dřevíče (Bratronice, Bezděkov, Běleč, Zbečno, Sýkořice, a dokonce i blízká lokalita Jeneč 31) ). Nejbližší vsi a osady za řekou Berounkou (Račice, Žloukovice, Stará Huť) podle zápisů v registrech spadaly již do sousedního hudlického revíru. Přestože registra zmiňují i nedaleký Jeneč, o Dřevíči, natož stejnojmenném revíru mlčí. 32) Roku 1566 probíhalo předání komorního křivoklátského panství do zástavy arciknížeti Ferdinandovi (do správy panství z titulu místodržícího v Čechách však zasahoval již dříve). 33) Při této příležitosti vznikl i přehled úředníků a služebníků panství v okamžiku zástavy panství, který vedle lesmistra (boldmistr) uvádí také polesního písaře s osmi myslivci (forsstknechty) k hlídání lesů, zvěře i k prodejům dřeva. 34) Vyšší počet myslivců tak může (ale nemusí) naznačovat zvýšení počtu revírů ze sedmi na osm. Spíše však přehled mezi myslivce počítá i jednoho lovce či pojezdného, který nemusel mít přidělen vlastní revír (viz rok 1574). Bohužel přehled neuvádí jednotlivé revíry jmenovitě. Zdroj, který podle Václava Kočky dokládá existenci dřevíčské myslivny již k roku 1572, se mi po náročnějším ověřování Kočkovy nepřesné citace skutečně podařilo nalézt. 35) Jedná se o opisy korespondence mezi křivoklátským hejtmanem Václavem Ouličkou z Oulic a zástavním majitelem panství arciknížetem Ferdinandem, který již tou dobou sídlil v tyrolském Innsbrucku. Dva listy z tohoto souboru skutečně zmiňují lokalitu Dřevíč, ovšem ve zcela jiném světle, než jak uvádí Václav Kočka ve svém díle. Závěrem listu z 8. dubna 1572, který se v prvé řadě týkal důlní činnosti na panství, informoval hejtman arciknížete o dalších důvěrnějších záležitostech. Mimo jiné o hojnosti vysoké zvěře a tokajících tetřevech: co se velkých ptáků dotejče, že v každém toku jich drahně pukalo a puká, tak jakž sem s pilností to o nynější tok při vaší arciknížecí Milosti novém domě na Panenským, u Červených Vršků na Vejcově, na Ryndašku, na Širokém, na Tuchoníně, na Mníšku, na Dřevci u Sikořice, na Voboře za řekou, na Lánech a Valachově v Bukovském Oujezdě přehlídnouti dal, kterýchžto by se, kteří pukají, do 50 najíti mohlo. 31) Registra z roku 1555 uvádějí obdarování úřadu nejvyššího zemského písaře, jemuž tehdy hrad Jeneč s bezprostředním okolím náležel. Konkrétně šlo o dub na koryto a dvě borovice chvůje na žlaby. 32) NA Praha, f. Stará manipulace, kart. 1683, sign. P90/4, fol ) Tamtéž, f. České oddělení dvorské komory IV, kart. 126, zpráva o předání panství do zástavy arciknížeti Ferdinandovi, fol , zejm Zmiňuje se v ní mj. přísaha lesmistra, lovčího (patrně myšlen lesní písař) a lesních úředníků. 34) Tamtéž, f. Stará manipulace, kart. 1685, sign. P90/5/III, fol ) Na tomto místě bych chtěl poděkovat PhDr. Heleně Klímové z I. oddělení Národního archivu za trpělivost a vytrvalou pomoc při hledání. Teprve zoufalý nápad, že se jedná o fond Opisy ze zahraničních archivů, objasnil Kočkovu citaci. 46

47 A mladých ptáků, kteří ještě nepukají, také se několik vídá. 36) Hejtman v podstatě arciknížete nepřímo zval na lov tetřevů a vysoké zvěře v křivoklátských lesích a vedle jiných lesních lokalit zmínil, že tetřevi tokají také na Dřevci u Sikořice. Vyjmenovaná místa, kde myslivci spatřovali tokající tetřevy, se neshodují s názvy lesních revírů zmiňovaných v registrech z roku 1555 a 1556, a tak je vyjma lokality Nový Dům nelze považovat za nic jiného než pomístní názvy lesů, remízků, pasek a vrchů. V podobném duchu se o Dřevíči zmiňuje hejtman Oulička také ve svém listu z 29. září Na okraj zprávy o vyslání honáků s požadovaným dobytkem k arciknížeti do Tyrol se hejtman zmiňuje o místech, kde lesmistr a jemu podřízený lesní personál slyšeli řvát jeleny v říji. Přehled přiložený k listu uvádí také místa v okolí Dřevíče: okolo Bratronic a Lhotky a v Sarvaši do 3 [jelenů], též k vápenýmu kamenu a k Bělči 2 [jeleny], též k Chviňavě 37) a na Míšku 2 [jeleny], též okolo Sýkořice na Dřevici a k Zbečnu 3 [jeleny]. 38) Hejtman tímto listem opět zpravoval arciknížete milujícího lov o příhodnosti doby k návštěvě křivoklátského panství s jeho hlubokými lesy. Oba listy dokládají pouze existenci pomístního názvu Dřevíč, ale nikoliv existenci stejnojmenného lidského obydlí. K roku 1574 se uvádí, že zdejší lesy spravuje lesmistr (boltmistr), lesní písař, pojezdný a 6 myslivců (forštknechtův). Předložený návrh na reorganizaci lesní správy počítal již s dvěma pojezdnými a navýšením počtu myslivců (a tím i revírů) o čtyři na celkových deset (návrh vymezuje i jejich nové hranice). Nově se uvádí také 24 přísežných hajných (ouředníkův lesních přísežných), kteří měli nadřízeným úředníkům a služebníkům lesní správy pomáhat s ochranou lesů. Uvádí li návrh, že za své služby drží svobodné statky, musíme s nimi počítat i v dřívější době. Jako neplacení služebníci totiž nemuseli figurovat ve starších výkazech lesní správy. Návrh doprovází ještě jiný přehled, kde figuruje celkem 12 myslivců (forstknechtů) počítaje v to i lovce pod hradem Křivoklátem. 39) Arcikníže ve své odpovědi z 26. října skutečně ustanovil, že křivoklátské lesy má nadále spravovat 12 myslivců. 40) Tím nejspíše došlo k adekvátnímu zvýšení počtu revírů. V písemnostech vztahujících se k této 36) NA Praha, f. Opisy zahraničních archivů, Innsbruck, kart. 5, sign. Ferd. 203/8a, opis listu z 8. dubna Velkými ptáky se myslí tetřevi hlušci, jejichž období páření, tzv. tok, probíhá na tokaništích (ve zprávě patrně označovaných jako toky) od března do půli května. První fáze tokání se označuje jako pukání, což vychází z charakteristického zvuku, který tetřevi vydávají. Poslední fáze zvaná broušení, kdy tetřevi neslyší (odtud označení hlušec), využívali lovci k tomu, aby se k tokajícímu tetřevovi přiblížili a ulovili jej. Viz E. ANDRESKOVÁ J. ANDRESKA, Tisíc let, s ; K výkladu názvosloví viz také Karel ŠI- MAN, Z české mluvy myslivecké, Naše řeč 25, 1941, č. 3, s ) Ve starších pramenech se ves Chyňava pravidelně objevuje v podobě Chviňava. 38) NA Praha, f. Opisy zahraničních archivů, Innsbruck, kart. 5, sign. Ferd. 203/12.6, opis listu z 29. září ) Tamtéž, sign. Ferd. 395/159, nedatovaný list z roku Navrhovaných deset myslivců mělo sídlit v následujících místech: na Bukové, v Lužné, v Řevničově, ve Strašecím, v [V]ašírově, v Bratronicích, v Chyňavě, v Otročiněvsi, v Broumech a na Novém domě na Požáru. Území bratronického revíru, který měl patrně vzniknout rozdělením dosavadního bezděkovského revíru, návrh vymezuje takto: 6. forštknecht ten má býti v Bratronicích a má v svém opatrování od vápenného kamene k té cestě, která k Bezděkovu běží mimo lesy pana Žďárského přes silnici Ounhošťskou ke Zbečnu jde. Návrh se přimlouval také za zvýšení služného myslivců o 5 bílých grošů týdně. Připojený přehled uvádí dokonce 12 myslivců, který mimo uvedená místa uvádí ještě lovce pod hradem Křivoklátem a myslivce v Lišanech. Patrně pro ně vznikly i další dva revíry. 40) Tamtéž, sign. Ferd. 204/93, list arciknížete Ferdinanda křivoklátskému hejtmanovi Ouličkovi z 26. října myslivců mělo pobírat 20 bílých grošů týdně. 47

48 reorganizaci lesní správy (1574), ke sporu o lesy u nedaleké vsi Běleč (1574 až 1575), 41) ani při popisu lesů a hranic se sousedním statkem Nižbor (nedatovaný, 2. polovina 16. století) 42) opět nenacházíme jedinou zmínku o dřevíčském revíru či myslivně. Další důležitou zmínku o Dřevíči nacházíme až v rozsáhlém spisu komise, která roku 1602 vyšetřovala nepořádky při správě (nyní již nezastaveného) komorního křivoklátského panství a zdejších lesů. Podnět k vyšetřování lesmistra a jeho podřízených zavdaly především nesrovnalosti v dodávkách zvěřiny pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Zpráva křivoklátského lesmistra Václava Kohouta z Lichtenfeldu z 19. srpna 1602, jíž vyšetřující komisaře zpravoval o nakládání se zvěřinou za svého čtyřletého působení v úřadu, popisuje mimo jiné hony, jaké před několika lety pořádal ve zdejších lesích Jan z Vřesovic a na Podsedicích v době svého vyhlášení za nejvyššího lovčího (jegrmistra). Se syny Wolfem a Vilémem se tehdy schovával v Rakovníce před morem a v nepřítomnosti křivoklátského lesmistra se svými myslivci stříleli v křivoklátských lesích zvěř, kterou odváželi do Rakovníka. Další řádky zprávy sestávají z výpovědí jednotlivých myslivců a hajných křivoklátského panství, kteří se z poručení nejvyššího lovčího (a mnohdy pod pohrůžkou vězení) museli těchto honů v křivoklátských lesích účastnit. Mach, myslivec spravující broumský revír, shrnul působení nejvyššího lovčího se syny z podřízené pozice myslivce takto: Pan jagrmistr když se panu líbilo do lesův jezdil, chodil a střílel. A co od pána i synův zabito, to též do Rakovníka odsíláno bylo. A byla li jest ta všechna pobitá zvěř tu kdež náleží odeslána, na to sem se nevyptával. Mimo jiných míst zmínil také lov divokých prasat v blízkosti Dřevíče: Popáté opět s poručení a v přítomnosti pana jagrmistra jest ledč udělána pod vrchem[!!] Dřevíčem a honěno bylo na svině. A tu v té ledči jest zabito: jeden kanec velký, který do Rakovníka odeslán byl. Jistě nepřekvapí, že po dřevíčském revíru nenajdeme ve zprávě ani památky. 43) Zpráva myslivce Macha, jež Dřevíč ve zcela jasném kontextu zmiňuje, jenom znovu a jasně potvrzuje správnost výkladu toponyma Dřevíč zmíněného dvakráte v roce Myslivci a lidé 16. století tedy znali pod tímto názvem pouze vrch, ale nikoliv obydlené místo. Více než výmluvně o tom svědčí také zpráva vyšetřující komise z 20. srpna 1602, která obsahuje mimo jiné i jmenný seznam myslivců všech jedenácti lesních revírů křivoklátského panství, přirozeně bez dřevíčského. 44) 41) Tamtéž, sign. Ferd. 196/85, list z 30. prosince 1574; sign. Ferd. 204/108, list ze 17. března 1575; Tamtéž, kart. 7, sig. 395/134, list z roku Ves tehdy patřila úřadu nejvyššího komorníka, kterého v době sporu zastával Jan mladší z Valdštejna. 42) NA Praha, f, Stará manipulace, urbáře, kart. 6, inv. č. 65, urbář statku Nižbor, registra důchoduov k zámku Nižburku, nedat. [2. pol. 16. století.]. Zdejší krajinu (nebo přinejmenším lesy příslušející k Nižboru) popisuje jako plnou polovykácených lesů, se suchou půdou a stinnými údolími, kde se špatně suší seno, které často kazí voda z potoků. 43) Tamtéž, kart. 1683, sign. P90/4, fol , zejména fol. 215v; Zmínky o Dřevíči si všiml i Václav Kočka, avšak chybně ji interpretoval: V. KOČKA, Dějiny, s ) Tamtéž, fol. 228v 230r. Zpráva uvádí tyto revíry a jejich myslivce: Lánský (Peter von Mileschaw), Bratronický (Hanß Werhner von Gratzs Aussn Voyt Landt), Chyňavský (Waczlaw), Hudlický (Buress), Broumský (Matieg Mach), Skryje (Lorentzs), [H]Racholuský (Georg Schwab), Lužná (Samuel Kohaut), Řevničovský (Rschentshof; zde druhý Waczlaw), Novodomský (Christof von Maria Kupfferbergkh) a Křivoklátský (Heusel). 48

49 Za zmínku rozhodně stojí ještě výsledky odborné komise, která na přelomu let 1603 a 1604 posuzovala žádost Jana Jindřicha Šanovce z Šanova, majitele sousedního statku Nižbor a komorníka císaře Rudolfa II., o prodej dřeva v údolí říčky Vůznice a na přilehlých svazích pro potřeby jeho věčně hladových železářských hutí pod zámkem Nižborem (především k výrobě dřevěného uhlí). Ačkoliv nejvyšší lovčí Václav ze Vchynic a Tetova českou komoru informoval, že tu v těch místech blíž těch hutí málo dříví před rukami jest, přesto pomoc císařovu komorníkovi (a pozdějšímu hejtmanu Pražského Hradu) neodmítla. Křivoklátskému hejtmanovi Hansi Hendrychovi Pralhofferovi z Purkrsdorfu nařídila, poněvadž týž pan Šanovec takového dříví pilně potřebuje, aby s nejvyšším lovčím a lesmistrem vyhledali místa, z kterých by se mohlo panu Šanovcovi dřevo prodat však v místech, kdež by fořtu a zvěře, též i tokům beze škody bylo. Úkol s ohledem na značné vymýcení porostů v okolí hutí v pravdě nelehký. Nejvyšší lovčí se listem obrátil na polesního písaře křivoklátského panství a znalce zdejších lesů Tobiáše M. Krchlovského těmito slovy: I poněvadž od dávných let J[eho] M [ilosti] C[ísařské] sloužíte, lečí a tokův vědomý jste, přivezma k sobě staré forštknechty a hajné, těch lečí a lesův vědomé, ještě ty místa sjeďte a s pilností toho považte, mohla li by bez všelijaké škody žádost pana z Šanova své místo jmíti, k tomu povoleno bejti čili ne. Žádost nižborského souseda měl Krchlovský přednést také hejtmanu panství a vyžádat si ve věci prodeje dřeva jeho dobrozdání. O výsledcích očekával nejvyšší lovčí písemnou zprávu, v které měl lesní písař uvést i výměry a ocenění porostů doporučených k prodeji. Odborná komise ve složení Tobiáš polesní písař, Václav foršt chviňavský, Matěj foršt broumský, Matěj Homole hajný, Blažej starej ze Zbečna obchodník [se dřevem], Křeček z Oujezdce též obchodník, staří služebníci při zámku JMC křivoklátském, k tomu tři hajní chviňavští a čtvrtý ze Zbečna prozkoumala a vyměřila porosty v údolí Vůznice od jejího soutoku s Berounkou pod hradem Nižborem téměř až do blízkosti vsi Běleč. Zdejší lesy tedy tou dobou spravoval chyňavský myslivec se čtyřmi hajnými. Komise došla k závěru, že mimo Benešův luh, kde se zdržuje zvěř, a oblast zvanou Přední a Zadní Míšky s dobrým tokaništěm tetřevů a léčí zvěře, se může k potřebám huti prodat asi 1142 provazců ostatních lesních porostů podél Vůznice. Podle zprávy tvořila většina z nich těžko dostupné a dosud nikdy nekácené vývraty, kde vlci dávili a (cizí) myslivci kradli zvěř. Vykácením by zanikly skrýše pro tyto nepřátele a časem vzniklé louky by snížily výdaje za nákup sena pro krmení zvěře chované na panství. Ke zprávě nejvyššímu lovčímu zhotovil 31. prosince 1603 polesní písař Tobiáš M. Krchlovský také velice podrobnou rukopisnou mapu (obrys) porostů v údolí Vůznice (obr. 2). Tento jedinečný kartografický pramen velice podrobně zachycuje území od řeky Berounky a nové huti ležící při ní pod hradem Nižborem až po cestu mezi Chyňavou a Křivoklátem, která vedla jižně od vsi Běleč. Zobrazuje schematicky také hrad Nižbor s tyrkysově modrou bání a červenými střechami z pálené krytiny i novou huť ležící pod ním s vodním kolem a šikmým jezem, nad kterým se k huti plavilo dřevěné uhlí pomocí prámů. Hluboko v lesích se rýsuje i silueta hrádku Jenčov (zámek starý Jenčov), patrně jeho nejstarší, byť velmi zjednodušené zpodobnění. V místech dnešního loveckého zámečku Dřevíč mapa nezachycuje nic jiného než masiv vzrostlého lesa a cestu od 49

50 Křivoklátu neb Sýkořice k huti, která jej protíná. 45) Pokud by zde jakékoliv stavení v této době existovalo, jistě by jej polesní písař Krchlovský zakreslil, neboť by mu takový objekt posloužil za dobrý orientační bod. Musíme hovořit o opravdu veliké dávce štěstí, že mapa podrobně zachycuje právě námi zkoumanou oblast. Tím Krchlovského dílko definitivně potvrzuje předchozí výklad písemných pramenů a bezpečně popírá existenci jakékoliv zástavby či i pouhé paseky na Dřevíči na počátku 17. století. Shodný obraz, tedy mýcením prořídlé porosty v okolí Nižboru a hustší lesní partie poblíž vsí Běleč a Sýkořice, zachycuje také jen o málo starší mapa křivoklátského panství z roku 1600, připisovaná Šimonu Podolského z Podolí. 46) Všimněme si, že zpráva ani mapa, které posuzovaly na přelomu let 1603 a 1604 možnosti prodeje dřeva v údolí Vůznice Janu Jindřichovi Šanovcovi z Šanova, 47) nezaznamenávají vrch Dřevíč, kde podle zpráv z roku 1572 zjara tokali tetřevi, na podzim řvali jeleni v říji a pod kterým roku 1602 tehdejší nejvyšší lovčí lovil divoká prasata. Vynikne to zvláště v kontextu s jinou žádostí rytíře Šanovce, tehdy již JMC radou, komorníkem a hejtmanem Pražského Hradu. Českou komoru v roce 1608 žádal o vykázání 200 dubových a 22 jedlových kmenů k prodeji v lesích JMC k panství hrádku Křivoklátu náležejících na místě jenž slove na Dřevíči, které nutně potřeboval k opravě jezu (pohánějícího novou huť) a jiným neodkladným stavbám. 48) Ve svých lesích u Nižboru, pokud je dosud nestrávila zdejší huť, by takové množství dubových kmenů hledal asi marně. Nejbližší a dopravně nejdostupnější lesní komplex, který mohl požadované dřevo poskytnout, představoval mohutný les mezi Sýkořicemi a údolím Vůznice. Z toho lze usuzovat, že vrch Dřevíč neoznačoval v této době žádný z výchozů spadajících prudce do údolí říčky Vůznice, ale v souladu se zobrazením oblasti na příslušné sekci I. vojenského mapování ( ) 49) označoval celý masiv porostlý lesem vrcholící dnes bezejmennou kótou 443. Označení Rzebitsch zakreslené do mapy I. vojenského mapování tak nepojmenovává zdejší lesovnu, již v mapě indikuje zakreslení stavby se symbolem paroží a popiskou O[ber] Forst[erei], ale právě zmíněný vrch. Ostatně v příslušném textovém popise map I. vojenského mapování 50) i jiných písemných pramenech 18. až počátku 20. století zámeček a zdejší zástavba figuruje takřka výhradně jako Grund. Předchozí odstavce prostřednictvím studia širokého spektra vybraných písemných a ikonografických pramenů k lesní správě křivoklátského panství a vlastnímu prostoru dnešního Dřevíče ukázaly, že Kočkův předpoklad existence dřevíčské myslivny již v době předbělohorské (roku 1572) je zcela mylný. Následující řádky výrazně stručněji dokumentují, jak se zkoumaná lokalita (ne)projevovala v písemných pramenech až do doby výstavby současného loveckého zámečku po polovině 18. století. Protože obyčejní hajní či polesní zpravidla pocházeli z řad poddaných a i jejich sousedy vázaly k vrchnosti četné vazby (pasení dobytka v panských lesích, robotní povinnosti 45) Tamtéž, kart. 2335, sign. S258/17. 46) Mapová sbírka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, sign. 265/46; [cit ]. 47) NA Praha, f. Stará manipulace, kart. 2335, sign. S258/17. 48) Tamtéž, sign. S258/21, koncept listu české komory křivoklátskému hejtmanovi. 49) [cit ]. 50) NA Praha, f. Josefské vojenské mapování ( ), fotokopie vídeňských originálů kn. 8, sign. BIXa92, sekce 106, s

51 v lesích a při honech atp.), rozhodně není od věci nahlédnout při sledování potenciální existence stavby na panské půdě (dominikálu) i do berní ruly z roku Tato základní evidence poddanských daňových povinností dokumentuje stav země po hrůzách třicetileté války, a ke sledované oblasti zmiňuje, že obyvatelé vsi Sýkořice (k níž dodnes Dřevíč katastrálně přísluší) se věnují především plavení dřeva a jeho svážení z okolních lesů. 51) Údaje doplňuje a upřesňuje i pozdější revizitace berní ruly z roku 1676, která odstraňovala nejmarkantnější chyby a omyly původní ruly. Obyvatelé blízkých vsí Sýkořice a Běleč nevlastnili vlastní lesy, ale najímali si vrchnostenské lesy k pasení dobytka. V Bělči se nacházel panský polesný (fořt) Jan Vyzina, osvobozený od placení kontribuce. Také v Chyňavě, jejíž obyvatelé nakupované dřevo z vrchnostenských lesů plavili nebo pálili v milířích, sídlil polesný (fořt) na panské chalupě, v níž choval panský dobytek. 52) Roku 1658 zastavil císař Leopold I. komorní panství Křivoklát a Krušovice v ceně zlatých svému obratnému diplomatovi Janovi Adolfovi I. ze Schwarzenberku za jeho pomoc s řešením odškodnění za zabrané habsburské zástavy v Braniborsku a jiné platné služby. 53) V souvislosti se zástavou vznikla celá řada písemností, které zachycovaly stav panství, jeho vybavení a náklady na údržbu v době zástavy. Inventář panství sice zachycuje vybavení zámku Křivoklát, Lány, tvrze v Krušovicích i lovecké zbrojnice (jegrhausu), ale jiné objekty lesní správy nezaznamenává. 54) O žádných stavebních aktivitách v prostoru zkoumané lokality nevypovídá hlavní peněžitý počet zástavního panství z roku ) ani lesní peněžité počty z let 1665 a 1684, které evidují příjmy za prodané dřevo i nezbytné výdaje lesní správy pro každý ze dvanácti revírů. Dřevo z Chyňavského revíru nejčastěji kupovali správci statku Nižbor, poddaní z Bělče, Staré a Nové Huti, Zbečna, Sýkořice, Račic a Chyňavy. 56) Obdobně vypovídají i další vybrané písemnosti vzniklé v průběhu schwarzenberské správy jako zprávy o stavu panství, spisy týkající se výstavby a oprav budov či organizace lesní správy. 57) Řeč písemných pramenů podporuje i schematická mapa hraničního sporu mezi křivoklátským panstvím a statkem Nižbor z roku 1677 (obr. 3), která vedle hraničníků zachycuje rovněž několik dalších velmi cenných historických pohledů na nižborský hrad, kostely a významnější hospodářské objekty i silně schematizovanou vesnickou zástavbu v okolí. O území nižborského statku, které se nacházelo severně od řeky Berounky, žádný spor neprobíhal, a tak v místech dnešního Dřevíče mapa zachycuje pouze žánrový 51) NA Praha, f. Berní rula, inv. č. 23, Rakovnický kraj ( ). 52) Tamtéž, inv, č. 38, revizitace berní ruly Podbrdský a Rakovnický kraj ( ). 53) Tato zástava také znamenala pro schwarzenberský rod první majetkový vstup do Čech. Nedlouho poté si tento rod vybudoval koupí panství Třeboň (1660) a Hluboká (1661) pevnou rodovou základnu v jižních Čechách, kde se nedávno povýšený kníže hodlal usadit. Viz Pavel JUŘÍK, Jihočeské dominium. Rožmberkové, Eggenberkové, Schwarzenberkové a Buquoyové v jižních Čechách, Praha 2008, s ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 689, sign. SA G212, inventář movitostí a zásob panství při zástavě, Inventář obdobného znění: Tamtéž, inv. č. 1901, sig. NA ) SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, f. Schwarzenberská ústřední kancelář Hluboká nad Vltavou zástavní panství Křivoklát, kn. 117, inv. č. 368, hlavní peněžitý počet, VII XII ) Tamtéž, kn. 335, inv. č. 587; tamtéž, kn. 368, inv. č. 619, I VI. 1684; tamtéž, kn. 369, inv. č. 620, VII XII ) Tamtéž, kart. 21, inv. č. 288, relace o stavu panství, ; Tamtéž, kart. 13, inv. č. 221, stavby a opravy společné záležitosti, ; Tamtéž, kart. 29, inv. č. 307, lesmistři a myslivci,

52 3. Schematická mapa k hraničnímu sporu mezi křivoklátským panstvím a nižborským statkem z roku ) Sýkořice, 2) Běleč, 3) Bratronice, 4) Chyňava, 5) schematicky zachycená krajina tzv. nižborského gruntu za řekou Berounkou (zde se později nacházel Dřevíč) 6) hranice vymezující nižborský grunt (pozemky) za řekou Berounkou, 7) jez v Nové Huti, 8) Žloukovice, 9) hrad Nižbor, 10) železný hamr a mlýny v Nové Huti, 11) řeka Berounka (SOA Třeboň) obrázek kopcovité, částečně zalesněné krajiny (významnější zástavbu by autor mapy patrně nepominul). Mapa na Dřevíči sice žádnou zástavbu nezachycuje, nicméně obsahuje cenné detaily, které dle mého názoru ukazují cestu, jíž se ubírala geneze vzniku původního německého názvu celé oblasti (Grund) a z něj odvozeného názvu zdejšího lesního revíru (Grunder Revier), jak je o tom pojednáno v závěru tohoto příspěvku. Roku 1679 přikoupil hrabě Arnošt Josef z Valdštejna ještě malý sousední statek Nižbor se zdejším železným hamrem. 58) Tím se oslabil význam hranice panství procházející lesy v blízkosti dnešního Dřevíče a tato místa se tak rázem ocitla v blízkosti pomyslného středu lesního komplexu rozkládajícího se mezi Berounkou, vsí Chyňavou a sídelním pásem s vesnicemi Běleč a Sýkořice. Od této doby by mělo mnohem větší smysl zakládat na zkoumané lokalitě lovecké sídlo, které by mohlo plnit i funkce lesní správy. Hospodářství panství se za schwarzenberské správy výrazně pozvedlo, a tak roku 1685, když Arnošt Josef hrabě z Valdštejna nabídl císaři, že vyplatí panství od Schwarzenberků a dědičně jej koupí se zachováním předkupního práva panovníka, činila cena panství 58) Jiří TOPINKA, Nižbor. Toulky minulostí Nižbor, Stradonice, Žloukovice, Nižbor 2001, s

53 již kulatých zlatých. K předání panství došlo k 1. lednu následujícího roku. 59) V témž roce zakoupil Arnošt Josef z Valdštejna od Ferdinanda ze Schwarzenberka za zlatých také statek Nižbor, 60) jehož se zástava křivoklátského panství netýkala, a přivtělil jej trvale k panství Křivoklát. V době prodeje panství Valdštejnům se lesy členily na 15 lesních revírů, 61) ale dřevíčský revír se mezi nimi v této době stále ještě nenacházel. Lesy v těchto místech spadaly do chyňavského a bratronického revíru. 62) Nejstarší rukopisné mapy zkoumané oblasti z let 1600, 63) 1603 (obr. 2) 64) a 1677 (obr. 3), 65) na které již bylo upozorněno výše v textu, ve shodě s písemnými prameny nezachycují v 17. století ani náznak jakékoliv zástavby v oblasti Dřevíče. Zvláště patrné se to zdá v porovnání se solitérními stavbami v bezprostředním okolí zkoumané lokality (hrádek Jenčov, železný hamr pod Nižborem, prvky obory atp). Vznik dřevíčského revíru a zástavby na Dřevíčí První (avšak nepřímou) zprávu o vzniku zástavby na Dřevíči roku 1708 přináší inventář movitého vybavení budov lesní správy sepsaný v roce 1778, který u některých (zvláště novějších) budov lesní správy uvádí také rok jejich vzniku. Podle tohoto pramene došlo k výstavbě chalupy polesného 66) dřevířského revíru (Grunder Forst Challuppen [1]708) v roce ) S uvedeným datem koresponduje řada dalších jen o málo mladších dokladů o existenci dřevíčského polesného a jeho revíru v písemných pramenech i na podrobnějších mapách (viz dále). Rok výstavby nové lesovny na mýtině pod vrchem Dřevíčem uvedený v inventáři se tak zdá nanejvýš věrohodný. Problém této retrospektivní informace zprostředkované pozdějším inventářem bohužel spočívá v tom, že nevíme zcela bezpečně, ke kterému stavení lesní správy se odkaz k roku 1708 váže. Inventář vybavení objektů lesní správy totiž k roku 1778 uvádí hned tři objekty, v jejichž označení rezonuje název zkoumané lokality, avšak pouze jediný se zmíněnou datací. Tyto objekty inventář blíže nelokalizuje a bohužel neuvádí ani jim nedávno přidělená čísla popisná. Díky inventáři však bezpečně víme, že objekt 59) V. KOČKA, Dějiny, s ) Josef ŠTĚPÁNEK, Velkostatek Křivoklát, oddělení Starý a nový archiv, inventář, Praha 1976, s. III. 61) Potepelský, Chyňavský, Obora, Hudlický, Broumský, Skryje, Buková, Pavlíkovský, Lužná, Řenečský, Novodomský, Zámecký [u Křivoklátu], Lánský, Lhotský a Bratronický. 62) NA Praha, f. České oddělení dvorské komory IV., kart. 127, panství Křivoklát, fol ) Mapová sbírka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, sig. 265/46, Šimon Podolský z Podolí, mapa křivoklátského panství 1600; [cit ]. 64) NA Praha, f. Stará manipulace, kart. 2335, sign. S258/17, Tobiáš M. Krchlovský, mapa porostů v údolí Vůznice, 31. prosinec ) SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, f. Schwarzenberská ústřední kancelář Hluboká nad Vltavou zástavní panství Křivoklát, mapa č. 1, inv. č ) S tím, jak v pracovní činnosti myslivců (forstknechtů) začalo lesní hospodaření v průběhu 18. století převažovat nad myslivostí, začali se tito služebníci lesní správy nazývat spíše polesnými. 67) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sign. SA I31, fol. 28v. Nejstarší datovanou stavbou v inventáři je právě chalupa dřevíčského polesného. U většiny staveb však datace zcela chybí. Informaci o stavbě nového domu pro polesného v roce 1708 uvádí také Václav Kočka ve svých Dějinách Rakovnicka. Bohužel necituje zdroj této informace. Viz V. KOČKA, Dějiny, s

54 z roku 1708 samostatně existoval i po výstavbě loveckého zámečku. O vlastních stavbách a jejich konstrukčním řešení vypovídá inventář pouze omezeně skrze evidované předměty a pomocí občasných zmínek o jejich umístění. Inventář eviduje v prvé řadě kovové, skleněné a konstrukčně náročnější movité vybavení budov a jim příslušejících hospodářských stavení (dveře, okna, panty, kamna, haltýře na ryby, okapy, kramle atp.). Z jejich počtu, úrovně řemeslného zpracování, výskytu specifických předmětů a občasných zmínek o jejich umístění lze celkem úspěšně odvodit úroveň bydlení a velmi hrubý dispoziční charakter každého objektu. Vylučovacím způsobem se pokusíme ze tří dřevíčských objektů uváděných k roku 1778 identifikovat stavení, kterého se týká informace o vzniku v roce Ze tří budov zmíněných v inventáři v souvislosti s dřevíčským revírem (polesím) můžeme touto cestou bezpečně rozeznat pouze lovecký zámeček Dřevíč s hospodářskou budovou, tedy areál dnešních čp. 198 a 83, který v roce 1778 sloužil jako sídlo nadlesního (Im Grund alwo der Oberforst wohnet). Bezpečně jej prozrazuje existence patra, luxusnější charakter předmětů (prolamované dveřní závěsy, kování s francouzským štítkem, knoflíkem a mušlí, dveře i okna z dubového dřeva, kované mříže, záchod jeho milosti, 3 zelená kamna s železnými nožkami, přívod vody pomocí 137 vodovodních rour). 68) Identifikaci potvrzuje i shoda s pozdějším Killmayerovým stavebním popisem a plány areálu zámečku (tehdy sloužil jako lesovna) z roku 1888 (obr. 4). 69) Výrazně 4. Přehledová hospodářská mapa křivoklátského panství a přivtělených statků z roku Mapa vznikla jako příloha ke zprávě komorní komise popisující hospodářský stav panství a investice provedené v době Valdštejnské držby. Mapa velmi schematicky zachycuje hranice panství a statků, síť sídel a vodotečí v krajině, hospodářské dvory, ovčíny, dvory pro skopový dobytek (Hammelhoff) a hranice 24 lesních revírů. Nově se mezi nimi objevuje pod č. 21 revír Dřevíč. 1) Běleč s hospodářským dvorem, 2) Bratronice s hospodářským a skopovým dvorem, 3) Berounka, 4) Sýkořice, 5) přibližné místo dřevíčské paseky (nezakreslena, vlevo od ní půlkruh bývalého nižborského gruntu), 6) přivtělený statek Nižbor se zámkem, hospodářským a skopovým dvorem, 7) lesní revír Dřevíč (Grund), 8) Chyňava, 9) Nová Huť (NA Praha). 68) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sign. SA I31, fol. 27r 28v. 69) Tamtéž, odd. Stavební úřad, kart. 122, inv. č. 233, nefol. 54

55 obtížněji však v inventáři rozlišíme zbývající dvě dřevíčská stavení. Nenáročné vybavení hledané chalupy dřevíčského polesného (Grunder Forst Chaluppen [1]708) se totiž příliš nelišilo od prosté hájovny jemu podřízeného dřevíčského hajného (Grunder Heegerhaus). Ostatně, tak jako většina lesoven a hájoven v okolí, stále typově odpovídaly nenáročnému stavení myslivny či lesovny, jak ji již pro polovinu 17. století přibližují zápisy pamětní kniha křivoklátské jägerpartei. Stavení pro myslivce mělo mít světnici, síň, komoru a chlívec pod jednu střechu. 70) V případě chalupy dřevíčského polesného, postavené zřejmě uvedeného roku 1708, zmiňuje inventář světnici, komoru, chlév, kůlnu a stodolu. Ve vybavení nacházíme 3 dveře, kamna s měděncem na ohřev vody (Ofen Topf) a lavicí, 3 okna a okénko v chlévě. K lesovně patřil také haltýř na pstruhy s třemi závěsy a příslušenstvím (patrně zámkem a řetězy). Při lesovně se uvádí ještě ovčín z roku 1750 s dveřmi a okapy. 71) U třetího dřevíčského stavení, tedy zdejší hájovny (Grunder Heegerhaus), zaznamenává inventář roku 1778 komoru, předsíň a stáje či chlévy (Stallungen) s potřebným příslušenstvím. Vybavení hájovny čítalo chlebovou pec, glazovaná kamna s měděncem, 3 okna a 3 dveře. 72) Mimo kůlny na lovecké potřeby (Wildpräts Schupen), další blíže neurčené kůlny a vybavení lomu na kámen již inventář další objekty lesní správy v dřevíčském revíru nezmiňuje. 73) Vraťme se k zásadní otázce předchozích odstavců. Kterou stavbou počíná se psát historie samoty na dřevíčské pasece? Které stavení (stojící ještě v době vzniku inventáře) označuje inventář jako chalupu polesného a uvádí u ní vznik roku 1708? Stála vůbec v blízkosti pozdějšího loveckého zámečku Dřevíč? Jak se vůbec ve všech dřevíčských staveních lesní správy vyznat? Myslím si, že za současného stavu poznání zatím nemůžeme ani na jednu z těchto otázek dát jistou a nezpochybnitelnou odpověď. Přesto si dovolím uvést nejpravděpodobnější hypotézu a argumenty, které pro ni hovoří. V době sepsání inventáře (1778) již stál na pasece lovecký zámeček Dřevíč (staré čp. 17), který sloužil jako sídlo nadlesního a skládal se z reprezentativní jednopatrové budovy (nyní čp. 198) a zděného hospodářského křídla (nyní čp. 83). Zámeček tedy nemůže být hledaným objektem z roku Zdá se velmi pravděpodobné, že chalupou dřevíčského polesného (a tedy původní myslivnou) z roku 1708 myslí inventář prosté, převážně dřevěné stavení 74) v severovýchodním cípu dřevíčské paseky, které v roce 1771 při číslování domů obdrželo čp. 18. Někdy v průběhu 18. století, zřejmě v souvislosti s výstavbou loveckého zámečku a jeho následného využití jako sídla správy dřevíčského polesí (viz dále), 70) NA Praha, f. Stará manipulace, kart. 1683, sign. P90/3, výpis z pamětní knihy jagerpartajské (bod 14), nefol., Usnesení se týká stavby obydlí pro myslivce revíru Skryje ve stejnojmenné vsi. 71) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sign. SA I31, fol. 28v 29r. 72) Tamtéž, fol. 39v. 73) Tamtéž, fol. 42v. Ani jedno ze stavení inventář blíže nelokalizuje. Kůlnu na lovecké potřeby uzavíraly dvoje dveře opatřené závěsy a řetězem. 74) Ještě roku 1888 stavení charakterizuje Killmaierův stavební popis a plánek jako podlouhlou pravoúhlou budovu bez dvora, jejíž obytná část je ze dřeva, pouze vzadu u komína z kamene. Střechu kryl na západní straně šindel, na východní slaměné došky. Viz tamtéž, odd. Stavební úřad, kart. 122, inv. č. 233, nefol. 55

56 došlo k přesunu polesného do výrazně lepších prostor v zámeckém areálu. V opuštěné staré lesovně (myslivně) se záhy zabydlel dřevíčský hajný a ta od té doby sloužila jako hájovna až do svého zboření v roce ) Ve prospěch této hypotézy hovoří hned několik důvodů. Ač se vybavení chalupy dřevíčského polesného a dřevíčské hájovny, zmíněné v inventáři z roku 1778, víceméně shodují (i svým oceněním), přesto u staré lesovny z roku 1708 zarazí, že zde nenacházíme chlebovou pec, vcelku obvyklou v jiných lesovnách a hájovnách stojících na samotě. Nacházela li se však dobře vybavená kuchyň s pecí v sídle nadlesního vzdáleném 200 m, nepotřeboval (po vzniku loveckého zámečku) obyvatel původní lesovny vlastní pec. U staré lesovny nacházíme ještě haltýř na pstruhy, který měl opodstatnění spíše u sídla nadlesního, kam zajížděli vzácní hosté z řad úřednictva panství i loveckých hostí majitele panství. Haltýř u staré lesovny patrně odráží skutečnost, že se nacházela blíže k říčce Vůznici a potůčku, který dřevíčskou paseku míjel ze severu a mohl tak okysličovat vodu v haltýři. Patrně jej měl obyvatel staré lesovny (nově využívané jako hájovna) na starosti a možná ani haltýř neležel přímo u popisovaného stavení, pouze k němu správně náležel. Jistou paralelu tohoto stavu ukazuje stavební popis hájovny čp. 18 (tedy předpokládané staré lesovny z roku 1708) z roku 1888, který uvádí, že k tomuto stavení přináleží také stodola stojící na druhé straně paseky hned za stodolou hospodářského křídla loveckého zámečku Dřevíč. 76) Detailem, který by mohl nadnesenou hypotézu o identifikaci staré lesovny z roku 1708 v objektu pozdější hájovny čp. 18 potvrdit, či zcela smést ze stolu, představuje zmínka v inventáři o tom, že u chalupy polesného vznikl roku 1750 nový ovčín. Je snad hledaným ovčínem objekt, který při cestě od zámečku k čp. 18 zachycuje podrobná porostní mapa z první poloviny 19. století (snad 1813)? 77) Těžko říci, obraz I. vojenského mapování ( ) je v této části obrazu dosti zdeformovaný 78) a na císařském otisku map stabilního katastru z roku 1840 již objekt chybí. 79) Pokud by se ukázalo, že 75) Nedalekou hájovnu čp. 18 (Hegers Wohnung, Hegerhaus Grund) obýval až do 20. let 20. století hajný dřevíčského revíru. Roku 1820 mělo dojít k přestavbě tohoto původně dřevěného stavení na (zcela nebo z části) zděné stavení. V květnu a červnu tohoto roku proběhla čilá korespondence mezi lesním úřadem, hospodářským úřadem v Lánech a Inspekcí fürstenberských statků o povolení dovézt 6000 cihel na dokončení stavby dřevíčské hájovny (grunder Hägerhauses) z lánské cihelny, neboť novohuťská cihelna dodává veškeré cihly na běžící stavby v Nižboru. Viz tamtéž, kart. 12, inv. č. 162, sign. ÚS Patrně k přestavbě vůbec nedošlo nebo se korespondence týkala jiného objektu, protože ještě stavební popis z roku 1888 uvádí, že mimo části u komína je stavení hájovny dřevěné: Tamtéž, kart. 122, inv. č. 233, nefol. Hájovna byla roku 1898 zbořena a v její těsné blízkosti vznikla hájovna nová, která se na počátku 20. let 20. století přeměnila v hospodářské zázemí nedalekého loveckého zámečku Dřevíč (tamtéž, kart. 20, inv. č. 50, sig. SÚ Ih). 76) Popis uvádí: Ganz spoliert, hinter der Scheuer beim Forsthaus Grund ist die Scheuer N. 14. Tato stodola je kryta slámou, má zděná nároží a pilíře u středových vrat, jinak má dřevěné stěny. Ve středu se nachází mlat a po stranách dvě perny. Tamtéž, kart. 122, inv. č. 233, nefol. 77) Tamtéž, odd. Lesní úřad, inv. č. 3268, mapa č K vybraným částem mapy (levý břeh Vůznice, její ústí do Berounky a blíže neurčené drobnější úseky) existují přípravné skici s poznámkami o druzích porostu, které však nezachycují lokalitu Dřevíč: Tamtéž, inv. č. 3282, mapa č. 142, 3 listy 1:72. Do roku 1813 datuje mapu inventář (J. ŠTĚPÁNEK, Velkostatek Křivoklát, s. 261 s., ev. č. 354.), což obsah mapy a použitá technika nevylučuje. 78) [cit ]. 79) Český úřad zeměměřický a katastrální, císařské otisky stabilního katastru, sign Sýkořice (Sikorzitz); [cit ]. 56

57 je nadnesená hypotéza pravdivá, znamenalo by to, že dřevíčskou hájovnu, tedy třetí stavení odlišné od staré lesovny z roku 1708 (sloužící později jako hájovna) zmiňované inventářem, bychom neměli hledat na dřevíčské pasece, ale například u Sýkořice nebo Bělče. Případně nedlouho po sestavení inventáře (a stěhování polesného s hajným) beze stopy zanikla. Bezpečně tedy víme pouze to, že stará lesovna z roku 1708 stála na dřevíčské pasece ještě roku Pravděpodobně ji můžeme spojovat s objektem hájovny čp. 18, ale úplnou jistotu nám dostupné prameny nedávají. S ohledem na možné pozdější přestavby a nahrazení této hájovny novostavbou v roce 1898 se dá nadnesená domněnka jen těžko ověřit v terénu. Ostatně ani nevíme, z čeho lesní správa při dataci mysliven a hájoven čerpala. Možná přímo ze staveb samých (krovy) nebo z písemných dokladů či ústního podání. Ať již jsme schopni identifikovat nejstarší objekt dřevíčské zástavby, či nikoliv, je v návaznosti na předchozí doklady o neexistenci lesního revíru Dřevíč v 16. a 17. století nesporné, že teprve na samém počátku 18. století vznikl nový samostatný lesní revír Dřevíč (Grunder Revier). Vyjma mnohokrát zmíněného roku 1708 jej od této doby totiž zmiňují také protokoly o prodeji dřeva z křivoklátských lesů z let 1710 a ) Dále se roku 1721 podílel dřevíčský polesný (forstknecht) také na přípravách honu, který uspořádal Jan Josef hrabě z Valdštejna v novodomském revíru na počest císařovny Alžběty Kristýny. Oslavný tisk o této události mimo jiné zmiňuje, že mezi lesním personálem také fořtknecht bělečský a dřevíčský se dvěma bělečskými hajnými pomáhali nahánět zvěř do novodomského revíru, kde na krvavou loveckou kratochvíli čekala nejvybranější společnost. 81) Dřevíčský polesný jistě nechyběl ani na honu pořádaném o dva roky později pro samotného císaře Karla VI. Informaci Václava Kočky o tom, že roku 1726 k existující lesovně (z roku 1708) přibyla na Dřevíči také hájovna, 82) se zatím nepodařilo v pramenech ověřit. Dobře ale zapadá do pozdějšího vývoje na pasece, když inventář objektů lesní správy z roku 1778 rozpoznává tři samostatné objekty (lovecký zámeček jako sídlo nadlesního, lesovnu z roku 1708 a hájovnu). 83) Léta se táhnoucí spory o dodávky dřeva z křivoklátských lesů pro komorní hutě v Králově Dvoře i přesvědčení o neplatnosti zástavy korunního a stolního křivoklátského panství Valdštejnům, provedené bez souhlasu zemského sněmu, vyvrcholily roku 1729 v jednání o výplatě panství zpět k rukám panovníka. Skon Jana Josefa hraběte z Valdštejna v roce 1731 však jednání přerušil a panství zdědila jediná dcera Marie Anna, vdaná za knížete Josefa Viléma z Fürstenberka. Touto cestou se panství dostalo do rukou rodu, který utvářel jeho osudy 80) Pravdomil SVOBODA, Křivoklátské lesy. Dějiny jejich dřevin a porostů, Studia botanica Čechica 6, 1943, s ) Jaroslav ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů, Rakovník 1992, 31 s; Nověji s akcentem na úlohu honu ve dvorském prostředí viz Jiří HRBEK, Císařský hon na křivoklátském panství v roce 1721, Rakovnický historický sborník 8, 2011, s Na počest císařovny se novodomskému revíru nadále říkalo revír svaté Alžběty. 82) V. KOČKA, Dějiny, s ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sig. SA I31, fol. 28v 29r, 39v. 57

58 až do roku Další jednání o výplatu panství skončily roku 1732 tím, že Josef Vilém kníže z Fürstenberka vyplatil panovníkovo předkupní právo k panství sumou zlatých. 84) Jednání o výplatě panství vděčíme za vznik pozoruhodné zprávy, kterou informovala vyslaná komise českou komoru o stavu panství Křivoklát, Krušovice a inkorporovaného statku Nižbor i o zásadních vylepšeních, která na nich od roku 1685 Valdštejnové provedli. Komise procestovala mezi 20. a 30. červnem 1729 většinu území zmíněných panství a výstupem její práce se stala písemná zpráva, k níž se váže i množství příloh jako deník komise, popis lesních revírů, schematická hospodářská mapa panství (obr. 4) a četné další. 85) Zpráva i další písemnosti pocházející z činnosti komise jsou cenné především tím, že zachycují stav celých panství hned ve dvou časových rovinách, tedy k roku 1685 (koupě panství) i 1729 (konání komise). Komisí vypracovaný popis lesních revírů uvádí na zkoumaných panstvích celkem 24 lesních revírů, u kterých stručně charakterizuje stav i druhové složení porostů. U každého revíru navíc popis uvádí, zda se jedná o starý revír existující již v roce 1685 (těch zmiňuje 15), nebo o nový revír vzniklý před rokem Dřevíčský revír (Grunter Revier) se v popise uvádí mezi novými revíry a jeho popis upřesňuje, že vznikl vydělením z bratronického a chyňavského revíru. Jeho dubové, březové, bukové, borové a jedlové porosty charakterizuje jako smíšené, z části mladé a z části již vhodné k mýcení. 86) Zpráva tak bezpečně dokládá, že ke vzniku dřevíčského revíru došlo až po roce Jak již víme, patrně se tak stalo těsně před rokem Bohužel komorní komisi v roce 1729 zajímaly především významnější objekty jako zámky, tvrze, pivovary, dvory, kostely, fary a lovecké zbrojnice atp. Zpráva tak například zmiňuje sídlo nadlesního (dříve lesmistra) přístupné dlouhou lesní alejí na rozkošném vyvýšeném místě, dřevěnou loveckou zbrojnici (Plohn oder Jagtgezeüg-Hauß) na návrší u Bělče nebo příbytek pro studenty, polesné a hajné (Schul-Forst-und Heegers-Wohnung) postavený nedlouho před návštěvou komise při farní škole a poutním kostele Navštívení Panny Marie v Petrovicích u Rakovníka. 87) Jednotlivé lesovny a hájovny však zpráva jako 84) Náklady vynaložené Valdštejny na zlepšení panství se ukázaly tak vysoké, že zemský sněm od vykoupení upustil. Füstenberkové za zánik předkupního práva panovníka doplatili zlatých a zavázali se k ročním dodávkám 2500 sáhů dřeva k železným hutím u Králova Dvora. Viz V. KOČKA, Dějiny, s ) NA Praha, f. České oddělení dvorské komory IV., kart. 127, panství Křivoklát. K působení komise a především obsažené mapě publikoval základní informace František ROUBÍK, Rukopisná mapa panství Křivoklátu z roku 1729, Muzejní a vlastivědná práce 4/74, 1966, č. 1, s ) Grunter neues Revier ist auß dem Bratronitzer und Chiniaber erteihlet word[en], bestehet in gemischten, sowohl jung, alß schlachtbahren Holz, Eichen, Bürcken, Buchen, Küefern und Thannen. K roku 1729 zmiňuje popis tyto revíry: starý potepelský, starý chyňavský, nový Krkavčí Hora, nový Nižbor, starý Obora, starý hudlický, starý broumský nyní kolenecký, nový kouřimecký, starý revír Skryje, nový hracholuský, starý revír Buková, starý pavlíkovský, nový petrovický (nachází se mimo obraz mapy panství), nový revír Haná, starý revír Lužná, nový hředlický, starý řevničovský, nový brejlský, starý novodomský aneb revír sv. Alžběty, přejmenován na počest honu císařovny Alžběty Kristiny v roce 1723, starý Zámecký u Křivoklátu, starý lánský, starý lhotský nyní ploskovský, starý bratronický nyní bělečský a nový dřevíčský revír. Viz NA Praha, f. České oddělení dvorské komory IV., kart. 127, panství Křivoklát, fol ) Tamtéž, Deník komorní komise, fol , zejm. 83, 92r a 97. Ubytování při mariánském poutním kostele sloužilo sezónně pro ubytování urozených a ctihodnějších poutníků. 58

59 málo významné pomíjí, a tak v ní nenajdeme ani podrobnější popis tehdejší zástavby na Dřevíči. Nedávno vzniklý dřevíčský revír (Grundter Revier) však zachycuje přehledová hospodářská mapa panství, 88) která jako jedna z příloh komisionelní zprávy měla za úkol zpřehlednit zjištění komise na rozsáhlém křivoklátském panství a inkorporovaných statcích. Dřevíčský revír se na ní táhne podél Berounky a sousedí s nižborským, bělečským, potepelským (skrze les nejvyššího purkrabství), chyňavským a revírem Krkavčí Hora na jihu. Kdyby se v roce 1729 nacházel na dřevíčské pasece lovecký zámeček nebo jiná podobně významná a investičně nákladná stavba, nepochybně by ve zprávě či mapě figurovala. Naši cestu mapující vznik dřevíčského osídlení ve vybraných 89) písemných pramenech ukončíme v období, kdy vznik loveckého zámečku na Dřevíči dotvořil zdejší zástavbu do podoby, kterou si ve svém jádru uchovala dodnes. Textový popis I. vojenského mapování (tzv. josefského) z let popisuje zástavbu dřevíčské paseky těmito slovy: Dřevíčská lesovna je ze dřeva zbudovaná myslivna 90) a lovecké chalupy na jedné holé výšině v křivoklátském lese (Grunder Forst[erei ist] eine von Holtz erbautes Jägerhauß, und Jägers Calluppen im Pirglitzer Wald, auf einer kahlen Anhöhe). Porost v širším okolí dřevíčské lesovny se popisuje jako vzrostlý a místy křovím promíšený les, v kterém se ztrácí mnoho dřevařských a loveckých cest. Pod lesovnou se nacházejí dva malé a hluboké bahnité rybníčky. 91) Výrazně odlišný obraz přináší příslušná mapová sekce I. vojenského mapování, která přes nepřesnosti dané měřítkem mapy (1:28 800) již zachycuje půdorysné řešení nově vzniklého areálu loveckého zámečku (obr. 5). Zřetelně se zde rýsuje hlavní reprezentativní budova (čp. 198) i vedlejší dvoukřídlé hospodářské stavení (čp. 83) oddělné pouze úzkým průchodem. Obě budovy mezi sebou svírají nádvoří otevřené k východu do prostoru paseky. Toto základní rozložení zděné zámecké zástavby zde nacházíme dodnes, byť došlo postupem doby k jejímu obohacení o další užitkové, volnočasové i reprezentativní stavby a objekty. 88) Tamtéž, Přehledová hospodářská mapa křivoklátského panství a přivtělených statků z roku 1729, fol. 51. Jedná se v podstatě o příklad velmi rané tematické mapy zobrazující vedle základní sítě lidských sídlišť a vodních toků v krajině pouze významné hospodářské objekty panství jako hospodářské dvory, ovčíny, dvory pro skopový dobytek (Hammelhoff) a hranice 24 lesních revírů (zeleně). Mapa zobrazuje také hranice křivoklátského panství (oranžově) a inkorporovaných statků Krušovice (modře) a Nižbor (červeně). Hospodářská mapa představuje patrně nejstarší grafické zachycení rozsahu lesních revírů na panství. 89) Užití slova vybraný má s ohledem na rozsah kmenového fondu Velkostatek Křivoklát (více jak 680 bm) a omezeným časovým možnostem jeho zkoumání (limity na foliování) své skutečné opodstatnění. 90) Správnost překladu výrazu Jägerhaus slovem myslivna namísto lovecký dům či lovecký zámeček (jak by měl být výraz překládán po výstavbě barokního zámečku) potvrzují pasáže popisu, které se týkají dalších mysliven v okolí, kde bezpečně žádná stavba reprezentativního charakteru nestála. 91) Die an diesem [Benescher] Grunde hinab befindlichen Berge sind der Kautek oder Gotek, der Mieschekberg, Johannesberg und die Anhöhe worauf das Jägerhauß stehet, dannliegen an der Beraun die 2. Berge Gabeschnitz und Schnarow, alle diese Berge sind hochstämmig schütter, hin undwieder untermischt gebüschig bewaldet, haben viele-sich in Wald verlierende Holtz-und Jagd-Wege. Unter dem Jäger-Hause sind 2. kleiner tief morastige Teiche NA Praha, f. Josefské vojenské mapování ( ), fotokopie vídeňských originálů kn. 8, sig. BIXa92, sekce 106, s

60 5. Dřevíčská paseka na rektifikované mapě I. vojenského mapování z let Vlevo dole výřez dřevíčské zástavby, na které se prvně objevuje shluk budov s půdorysným řešením charakteristickým pro dřevíčský zámeček. Paseku dělí a před zvěří z lesů chrání dřevěná ohrada. Obraz paseky je zdeformován pootočením k východu, což není u míst uprostřed lesů neobvyklé. 1) les Mařtálka (u Maschtalky), 2) les Malý Míšek, 3) les Velký Míšek, 4) ohrady u Sýkořic chránící pole před zvěří z lesů, 5) zalesněný vrch Dřevíč (Rzebitsch), patrně dnešní kóta 443 m, 6) les Ložina (Losinach), 7) říčka Vůznice, 8) lovecký zámeček Dřevíč (Grund) využívaný jako lesovna s blízkými staveními, 9) řícenina hrádku Jenčov (Austrian State Archive/Military Archive Vienna) Mimo to zachycuje mapa I. vojenského mapování ještě dřevěnou kapli situovanou jižně od zámečku u příjezdové cesty (současná zděná kaple sv. Huberta z roku 1899 se nachází na jiném místě východním směrem) a tři skromnější stavení, stojící opodál při okraji lesa u cesty sestupující do údolí Vůznice. Téměř jistě představují původní dřevíčskou lesovnu, hájovnu a při nich stojící ovčín nebo jinou užitkovou stavbu (seník, stodola nebo kůlna na dřevo). Vůči lesu paseku zřetelně vymezuje ohrada se sloupky, která také paseku přepažuje na dvě části. Jak si vysvětlit propastný rozdíl mezi obrazem mapy a zcela odlišnou řečí topografického popisu, jenž by měl mapu pouze doplňovat o další vojensky důležité informace? Zdánlivý rozpor má velmi jednoduché vysvětlení. Obě doplňující se části téhož díla, ač původně vznikaly zároveň, prezentují dvě odlišné časové roviny téhož místa. Topografický popis, který na Dřevíči zachycuje pouze dřevěnou lesovnu a nuznější lovecké chalupy, pořizovali císařští důstojníci jezdectva zároveň s původními mapovými sekcemi na základě očitého poznání krajiny v rozmezí let 1764 až Nepříliš úspěšná válka s Pruskem a Saskem o tzv. bavorské dědictví (lidově nazývaná též bramborová) v letech ukázala na četné nedostatky nedávno vyhotovených vojenských map, a tak přistoupila císařská armáda v letech k opravnému mapování (rektifikaci) mapových sekcí severních a středních 60

61 částí země při hranici s Pruskem a Saskem. Původní mapy těchto znovu mapovaných území se bohužel nedochovaly. 92) Na obdobnou aktualizaci topografického popisu zřejmě vůbec nedošlo, ostatně u drtivé většiny popisovaných lokalit šlo o změny zcela zanedbatelné. Odlišně tomu bylo v případě dřevíčské paseky. V tomto mezidobí totiž zasáhla strukturu zdejší zástavby nejpronikavější změna v její historii. Obě části téhož díla tak zachycují stav dřevíčské paseky ve dvou téměř ideálních časových rovinách, mezi kterými došlo ke vzniku zdejšího loveckého zámečku a tím i dotvoření sídelní struktury do podoby platné v jádru dodnes. První časová rovina představovaná topografickým popisem ( ) zachycuje ještě situaci vzniklou v první třetině 18. století, tedy obyčejnou dřevěnou lesovnu s přilehlými, patrně ještě nuznějšími loveckými chalupami. Jimi se myslí nejspíše hájovna a další drobná stavení lesního personálu, která sloužila k sezónnímu ubytování lovců účastnících se honů ve zdejších lesích i hospodářská stavení nutná k výkonu povolání lesníků. Druhou časovou rovinu počátku 80. let 18. století zpřístupňuje vlastní rektifikovaná mapa I. vojenského mapování ( ), která zachycuje stav dřevíčské paseky po uplynutí více než jedné dekády. Úlohu dominantní stavby na pasece převzal od dřevěné lesovny zděný lovecký zámeček Dřevíč (Grund), který se skládal z nevelké reprezentativní budovy obdélného půdorysu, samostatně stojícího hospodářského stavení a dvora uzavíraného oběma budovami (obr. 6). Z uvedených informací vyplývá, že v rozmezí let 1764 až 1783 obohatila dřevíčskou paseku stavba malého loveckého zámečku. Další písemné prameny dovolují uvedený rozsah vzniku této stavby ještě zpřesnit. Nám již dobře známý inventář vybavení objektů lesní správy z roku 1778 uvádí již celý areál zámečku jako dokončený a vybavený. 93) Při sčítání obyvatelstva a číslování domů v Čechách roku ) získal celý areál zámečku čp. 17 (později rozdělený na nové čp. 83 a 198) a stará lesovna hned následující čp. 18. Z toho pramení, že v době číslování již nový zámeček stál (čísla následují) a že reprezentativní i hospodářské stavení tehdy tvořilo jeden nedělitelný celek. Díky tomu můžeme časové rozpětí vzniku areálu podle písemných pramenů zúžit na léta Sonda do účetních pramenů panství z let 1767 a 1768 volená podle výsledků dendrochronologického datování nenašla jednoznačné doklady o stavebních aktivitách na Dřevíči. 95) Pokud však náklady na stavbu hradila lesní režie nebo přímo kníže, mohla se sonda při enormním rozsahu velkostatkového archivu s hledanými písemnostmi minout. 92) Eva SEMOTANOVÁ, Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí, Praha 2001, s K textovému popisu zatím nejúplněji viz Eva CHODĚJOVSKÁ, Textové součásti prvního vojenského mapování Čech a jejich ediční zpracování, Svorník 11, 2013, s ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sig. SA I31, fol. 27r 28v. 94) Sčítání a číslování probíhalo podle instrukce publikované 10. března V Čechách a na Moravě probíhalo prostřednictvím pětičlenných místních komisí od října 1770 do léta Viz Anton TANTNER, Die Seelenkonstkription und Hausnummerierung von 1770/72 in Böhmen, Mähren und Schlesien, In: Schlaglichter auf die Geschichte der böhmischen Länder vom 16. bis 20. Jahrhundert: ausgewählte Ergebnisse zu den Österreichisch-Tschechischen Historikertagen 2006 und 2008, (Hgg.) Niklas PERZI David SCHRIFF, Wien Berlin Münster 2011, s ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Hlavní pokladna, kart. 152, inv. č. 686, účetní podklady pro rok 1767; Tamtéž, kart. 153, inv. č. 687, účetní podklady pro rok 1768; Tamtéž, kn. 70, deník příjmů a výdajů centrální pokladny knížete ( ), fol. 175r 228r pro období 1. leden 1765 až říjen

62 6. Situační plán (půdorys) přízemí ke stavebnímu popisu dřevíčského zámečku (lesovny) čp. 17 z 30. března 1888 (výřez). Plán zachycuje stav vlastní zámecké budovy (v dolní části) a hospodářského stavení (v horní části) před pozdějšími přestavbami (SOA Praha) Další zpřesnění období vzniku areálu dřevíčského zámečku dovolují výsledky dendrochronologického datování konstrukce krovu hospodářského stavení (čp. 83), které vypovídají jednoznačně o tom, že ke skácení použitého dřeva došlo v zimě S ohledem k tomu, že tesaři potřebovali ke zhotovení konstrukcí nezaschlé dřevo, můžeme 62

63 předpokládat dokončení hospodářské budovy nejpozději v roce ) Bohužel obdobná data pro dřevěné konstrukční prvky hlavní zámecké budovy nemáme k dispozici (průzkum zde neprobíhal). Zdá se však silně nepravděpodobné, že by stavba reprezentativní zámecké budovy vznikala až po dokončení hospodářské budovy. Spíše se započalo reprezentativní budovou nebo probíhala stavba obou objektu zároveň. Stalo se tak mezi léty 1764 a Účel, za jakým areál loveckého zámečku na Dřevíči vznikl, zkoumané písemné prameny přímo neuvádějí. Již k roku 1778 se však areál zámečku uvádí jako sídlo nadlesního (Im Grund alwo der Oberforst wohnet), ve kterém se vedle samotné existence obytného patra nacházely i prostory vymezené knížeti (jmenovitě záchod) a celkově výrazně luxusnější charakter vybavení. Již v této době přiváděl vodu do zámeckého areálu dřevěný vodovod. 97) Pozdější Killmayerův stavební popis a plány objektu z roku 1888 zase výslovně uvádí pokoj jeho knížecí milosti, který se nacházel v patře reprezentativní budovy na jihozápadním nároží. 98) Tomu odpovídá i dispoziční řešení hlavní zámecké budovy, protože se tento pokoj jako soukromý prostor knížete nalézá v nejzazším a nejhůře dostupném místě celého objektu. Zdá se, že stavba od počátku sloužila jako reprezentativní a důstojné sídlo nadlesního (nadřízeného několika okolním polesným), které v období honů poskytovalo také ubytování majiteli panství a jeho vzácným hostům. Hospodářské stavení se stájí, chlévem, průjezdným mlatem, pernou, vozovou kolnou a prostornou půdou i další drobnější dřevěné stavby užitkového charakteru zajišťovaly zázemí pro provoz lesní správy i nárazové lovecké návštěvy majitele panství. Několik poznámek k podobě zámeckého areálu Se stavbou zámeckého areálu souvisí řada otázek, které se již nacházejí na samé hranici časového a tematického vymezení tohoto příspěvku. Má však cenu jim na tomto místě věnovat alespoň základní pozornost, neboť odpovědi i předložené hypotézy z velké míry popírají dosavadní představy o genezi dřevíčské zástavby. 99) Navíc úzce souvisí s typologickým zařazením zámecké stavby na Dřevíči, jeho funkčním využitím i možnou genezí původního pojmenování lokality jménem Grund. Následující řádky mají daleko do komplexního pojednání o stavebních dějinách zámeckého areálu na Dřevíči, které ostatně nepatří k cílům této stati, ale obsahují pouze několik zamyšlení nad vybranými otázkami souvisejícími se vznikem zámečku. Rozmanitost názvů, pod kterými zámecký areál v písemných a ikonografických pramenech střídavě vystupuje, odráží v prvé řadě fakt, že plnil více funkcí naráz. Kladou li prameny 18. a 19. staletí důraz na využití lesní správou, označují ústřední zástavbu na 96) P. DOSTÁL J. DOSTÁLOVÁ F. IŠA T. KYNCL, Sýkořice čp. 83, díl I., Praha 2015, s. 21, ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sign. SA I31, fol. 27r 28v. 98) Tamtéž, kart. 122, inv. č. 233, nefol. 99) Autoři uměleckohistorických prací zpravidla chápali jako zámeček pouze reprezentativní patrové stavení čp. 198 a vedlejší hospodářské budově čp. 83 nepřiznávali žádnou hodnotu. Autoři historických prací mylně dodávali, že toto hospodářské stavení je onou myslivnou údajně zmiňovanou již k roku Nejzdařilejší shrnutí dosavadních představ T. BEDNAŘÍK, Historické památky, s

64 Dřevíči jako lesovnu či myslivnu (Forsterei, Forsthaus, J[äger]h[aus]), obydlí nadlesního (Oberförsters Wohnung, Oberforsterei, Oberforsterei Grund), případně obecněji jako lesní správu Dřevíč (F[orst]v[erwaltung] Grund). Naopak při zdůrazňování úlohy myslivosti a loveckého využití zámeckého areálu hovoří prameny nejčastěji o loveckém domě (Jagdhaus, Jaegerswohnung, J[äger]h[aus] Grund (Dřevic), lov[ecký] dům Dřevíč). Tato označení zjevně odkazují pouze na způsoby využití areálu, nikoliv na jeho samotnou stavební podobu. Správné typologické označení (zámeček, lovecký dům či lesovna) by se tedy mělo odvíjet spíše od dispozičního řešení, umělecké a řemeslné úrovně vnitřního vybavení zámeckého areálu jako celku. Hlavní zámecký objekt čp. 198 tvoří zděná jednopatrová obdélná budova krytá mansardovou střechou. Stojí samostatně a svými subtilními rozměry (5 x 2 okenní osy) i vnitřním členěním připomíná spíše venkovskou vilu nebo větší pavilon. Výzdoba a vybavení mělo již v době vzniku luxusní charakter neslučitelný s vybavením běžné lesovny. Nacházely se zde i prostory vyhrazené přímo majiteli panství. Vedlejší hospodářská budova čp. 83 nese archaicky vypadající valbovou střechu, postrádá zděné patro a původně obsahovala pouze čistě užitkové hospodářské prostory (stáje, chlév, mlat, pernu, vozovou kolnu a další). Tomuto účelu odpovídalo i čistě užitkové vybavení. 100) Zmíněná hospodářská budova se ve své jižní části lomí v pravém úhlu, čímž spolu s hlavní budovou oddělenou pouze nevelkou prolukou vymezuje malý dvůr otevřený poněkud nelogicky k východu, přestože přístupová cesta míří k areálu od jihu. Pokusíme li se stavbu na základě půdorysu a těchto elementárních a neúplných informací zařadit v rámci lesních a loveckých staveb, 101) můžeme v případě Dřevíče uvažovat v rámci dvou, nejvýše tří typů. Drobné rozměry hlavní zámecké budovy jako by odkazovaly k zámkům tzv. pavilonové dispozice, ovšem pro její uplatnění schází jakékoliv doklady o středově uspořádaném prostoru s několika objekty, na který by navazovaly lesními průseky vstupující do okolní krajiny. Stavbu v realizované podobě bychom tedy měli nejspíše řadit do univerzální kategorie loveckých zámečků obdélného půdorysu s nepravidelně uspořádaným hospodářským zázemím. Pohled na podrobný Killmaierův plán celého zámeckého areálu z roku 1888 (obr. 6), 102) který zachycuje jeho stav ještě před přestavbami konce 19. a počátku 20. století, však spolu s dalšími indiciemi (atypické lomení hospodářského objektu, orientace příjezdové cesty) naznačuje také jinou koncepci, která by však byla realizována jen ze dvou třetin. Je li tato domněnka správná, pak by původní záměr stavby náležel k loveckým zámečkům s čestným dvorem vymezeným dvěma nižšími postranními křídly hospodářských traktů (obr. 7). Osu celého areálu by tvořila přístupová cesta od jihu směřující přímo k průčelí hlavní reprezentativní budovy, která by se tak nacházela přesně ve středu kompozice celého areálu. Do čestného dvora a vnitřního areálu zámečku by se vstupovalo průjezdem (bránou) mezi dvěma nižšími souměrnými hospodářskými staveními s lomenou 100) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, inv. č. 903, sig. SA I31, fol. 27r 28v. 101) Pracovní typologii loveckých zámků a dalších oborních staveb publikoval v nedávné době: D. TUMA, Vývoj obornictví v českých zemích, Prameny a studie 53, 2014, s , zejm ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, kart

65 dispozicí, která by vymezovala čestný dvůr ze západu a východu. Reprezentativní budova by se tak rázem ocitla v centrální pozici a celá dispozice tak splňovala požadavky na souměrnost, tolik oceňovanou a žádanou v barokní architektuře. Souměrnost celé kompozice by také vysvětlovala poměrně výjimečné zalomení dispozice stávající hospodářské budovy čp. 83, v níž byly jednotlivé hospodářské prostory řazeny zcela obvyklým způsobem, tedy prostým řazením jednotlivých prostor vedle sebe. Na tento atypický detail upozornil při zpracování stavební části průzkumu již Petr Dostál. 103) Sama o sobě postrádá taková odchylka hospodářského objektu smysl. 7. Předpokládaná původně zamýšlená podoba zámeckého areálu na Dřevíči (půdorys). Černě skutečně realizované konstrukce podle Killmayerova plánu z roku 1888 (3a). Šedě předpokládané konstrukce osově souměrné východní hospodářské budovy. 1) hlavní reprezentativní budova, 2) západní lomená hospodářská budova, 3) předpokládaná východní lomená hospodářská budova (nerealizována), 4) vjezd do areálu mezi oběma vedlejšími budovami, který navazuje na přístupovou cestu od jihu (hypotetická podoba, zídka zasahující do vstupního prostoru mohla vzniknout později), 5) čestný dvůr či nádvoří, 6) umístění knížecího pokoje v patře jihozápadního nároží (nacházel se o patro výše, jehož dispozice není na půdoryse vidět), 7) osa dispozice celého areálu, vstup průjezd přístupová cesta; (navrhl František Iša, graficky zpracovala Lucie Beránková, orientováno podle osy areálu) 103) P. DOSTÁL J. DOSTÁLOVÁ F. IŠA T. KYNCL, Sýkořice čp. 83, díl I., Praha 2015, s

66 Připustíme li tuto pravděpodobnou, ale za současného stavu znalostí o okolnostech vzniku celého zámeckého areálu zatím spíše hypotetickou variantu, nejeví se již asymetrické a celkově nekolmé umístnění současné vedlejší hospodářské budovy vůči hlavnímu zámeckému objektu již vůbec jako náhodné ani neuspořádané, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak velmi přesně zapadá do souměrnosti celé dispozice, z níž však došlo pouze k realizaci hlavního reprezentativního zámeckého objektu a západní hospodářské budovy. V důsledku chybějícího východního hospodářského křídla došlo časem na přístavbu chlívků v místech původního vjezdu (později zase zbourány) a vybočení současné přístupové cesty o několik metrů východním směrem. Pozici původního vstupu naznačuje i dispozice reprezentativní budovy. Protáhneme li osu vstupního otvoru v přízemí této budovy do prostoru dvora, pak směřuje přesně do míst předpokládaného průjezdu nebo brány vedle jihovýchodního nároží hospodářské budovy. U nerealizované východní hospodářské budovy můžeme předpokládat osově souměrné řešení, které by svým nárožím vymezovalo vstup do dvora z východní strany (obr. 7). Šlo o náhodu, nebo záměr architekta? Dřevíč tak hypoteticky představuje příklad nedostavěného loveckého zámečku s čestným dvorem vymezeným dvěma nižšími osově souměrnými hospodářskými křídly. Propracovanější kompozice zámeckého areálu naznačuje, že k založení došlo nejspíše na popud majitele panství a předpokládané lovecké využití mělo být patrně výraznější (samotná lesní správa by jistě plánovala jednodušší a levnější řešení). K výstavbě předpokládané východní hospodářské budovy nakonec z neznámých příčin nedošlo, jejím důsledkem však byla změna využití areálu více ve prospěch lesní správy. Zámecká novostavba bez dokončeného východního hospodářského křídla sloužila vyjma občasných loveckých návštěv jako sídlo nadlesního a potřebám lesní správy dřevíčského polesí. Takovému účelu stávající řešení plně dostačovalo. Zdá se, že určitou roli při umístění sídla nadlesního do dřevíčského zámečku sehrál také vzestup významu Nižboru. A to nejen v očích rodiny majitele panství (přestavba zámku za Valdštejnů, zřízení fürstenberské knížecí hrobky v zámeckém kostele), ale také v rámci vrchnostenské správy panství. Velký vliv na to měl rozvoj hutnictví v Nové Huti pod zámkem Nižborem a jeho okolí i správní reformy na panství za Karla Egona I. z Fürstenberku ( ). Ředitel knížecích železáren tehdy sídlil v Nižboru 104) a jistě pro něj bylo výhodné, aby nadlesní okolních lesních revírů sídlil v jeho blízkosti. Organizaci zásobení věčně hladových hutních podniků dřevem a uhlím tato blízkost jistě usnadňovala. Ilustrativní příklad úzké provázanosti lesní a hutní správy i nejvyšších kruhů úřednictva obecně naznačuje životní příběh Františka Nittingera ( ), významného lesníka a ekonoma křivoklátského panství. Narodil se do rodiny lesníka v Bádensku, za knížecí podpory vystudoval práva, filozofii a kameralistiku v Mnichově a následně lesnickou fakultu ve Freiburgu. Na křivoklátském panství začínal roku 1788 jako lesník, roku 1794 se stal nadlesním na Dřevíči a v roce 1804 ředitelem knížecích železáren v Nižboru. Několik let poté vykonával úřad hospodářského ředitele celého panství. 105) Před rokem ) J. TOPINKA, Nižbor, s ) Jan SKOPEČEK, Hospodaření s křivoklátskými lesy v letech I., Minulostí Berounska 15, 2012, s

67 vznikla v bezprostřední blízkosti nižborského zámku honosná vila, v které Nittinger sídlil. Hmotově se velmi podobala jemu dobře známé hlavní budově dřevíčského zámečku. Později se zde nacházela knížecí inspekce a stavební úřad křivoklátského panství. 106) Příklad Františka Nittingera ukazuje na úzkou provázanost mezi úřadem nadlesního na Dřevíči a úřady v Nižboru. Dokládá i kariérní prostupnost mezi lesní, hutní a hospodářskou správou panství, ke které dala základ nejen studia, ale z části jistě i praktické zkušenosti získané v počátcích jeho úspěšné kariéry na Dřevíči. Ke vzniku původního názvu zámku Krátké zastavení věnujme ještě možnému vzniku místního jména Grund, které (jak již víme) nesla od počátku 18. století nejen vznikající zástavba na dřevíčské pasece a příslušný lesní revír, ale přijal jej za svůj i lovecký zámeček postavený v 60. letech 18. století. Pečlivý průzkum písemných a ikonografických pramenů 16. a počátku 17. století při ověřování domnělé první zmínky o myslivně na Dřevíči jasně prokázal, že toto jméno až do počátku 20. století neoznačovalo žádné lidmi obydlené místo. Konkrétně roku 1572 se hovořilo o tokání tetřevů na Dřevci či na Dřevici, 107) k roku 1602 o pasti na divoká prasata pod vrchem Dřevíčem 108) a ve zkomolené podobě Rzebitsch toto jméno zachycuje i tzv. I. vojenské mapování z druhé poloviny 18. století. 109) Vždy tedy vystupovalo ve funkci pomístního jména pro vrch (pravděpodobněji masivu kóty 443), na jehož svahu se dnes zámeček nachází. Kde tedy hledat původ pojmenování místa, kde kolem roku 1708 vyrostla stará lesovna a záhy i stejnojmenný lovecký zámeček? Nejpravděpodobnější cestu, jakou dřevíčská zástavba získala svůj původní německý název Grund, ukazuje málo známá mapa hranic statku Nižbor z roku 1677 (obr. 3). Mapa dokumentuje hraniční spor křivoklátského panství se sousedním statkem Nižbor, který se tehdy ještě nacházel v rukou rodu Morzinů. V místech dnešního Dřevíče žádnou zástavbu mapa neuvádí, neboť se zde (jak již víme) v této době ještě žádná lidská obydlí nenacházela. Území nižborského statku ležící severně za řekou Berounkou, kde tehdy žádný hraniční spor neprobíhal, vymezuje schematická půlkruhová hraniční linie. Doprovází ji vysvětlující text o tom, že se jedná o hranici nižborských pozemků, tzv. nižborský grunt 106) J. TOPINKA, Nižbor, s. 28. Zde uvedenou dataci stavby Nittingerova úředního domu do roku 1820 koriguje veduta Nižboru od Václava Bergera podle Václava Mrkose snad z roku 1790, datovaná do roku 1803, kde se již tato stavba prokazatelně nachází: Österreichische Nationalbibliothek Wien, Kartensammlung und Globenmuseum, inv. č. KAR ) NA Praha, f. Opisy zahraničních archivů, Innsbruck, kt. 5, opisy listů z 8. dubna a 29. září ) Tamtéž, f. Stará manipulace, kart. 1683, sign. P90/4, fol. 215v. 109) [cit ]. Připouští li vlastní mapa pochybnosti, zda zakreslené toponymum Rzebitsch náleží k vrchu nebo blízkému sídlu nadlesního (zachycuje jej pouze označení O[ber] Forst[erei] provázené symbolem paroží), pak textový popis uvádí tyto nejasnosti na pravou míru. V popise sídla dřevíčského nadlesního i lokalit v okolí se objevuje výhradně podoba Grunder Forst[erei], nikdy jinak. Toponymum Dřevíč v podobě Hrzebitsch uvádí popis pouze jako český ekvivalent k názvu zříceniny hrádku Jenčova (Lintzow bömisch Hrzebitsch): NA Praha, f. Josefské vojenské mapování ( ), fotokopie vídeňských originálů kn. 8, sign. BIXa92, sekce 106, s Rektifikovaná verze mapy již neuvádí jméno Dřevíč u zříceniny Jenčova, ale přesněji v místech vrchu nad lesovnou. 67

68 (Nyžmburgische Gründt). Další popiska přibližuje toto území těmito slovy: Nižborský grunt za řekou Mží (tj. dnešní Berounkou), kde neprobíhá žádný spor (Nyzburger Gründt hintern Fluß Mieß alhier ist kein Streit). 110) Na pojmenování území při hranici jako grunt(y) té či oné vrchnosti, respektive panství není nic neobvyklého. V této době se s tímto způsobem rozlišování územní příslušnosti setkáváme prakticky všude tam, kde bylo zapotřebí odlišit jednotlivé díly vsi, lesa či pastvin atp., které náležely odlišným vrchnostem. Důležitá hranice nižborského statku, která vedla lesnatým a nepřehledným územím za Berounkou, ztratila okamžikem přikoupení a přivtělení statku ke křivoklátskému panství (1679, definitivně 1685) své opodstatnění. Zažité pojmenování tohoto území, které od jihu zasahovalo do lesů na úbočí vrchu Dřevíče, 111) se pouze adaptovalo na novou situaci vypuštěním přivlastňovacího adjektiva a nadále se mu říkalo Grund. Nedlouho poté, nejspíše na samém počátku 18. století, vznikl nový samostatný dřevíčský lesní revír. Podle jádra svého lesního území pojal i své pojmenování (Grunder Revier). Touto cestou přišla ke svému pojmenování také nově vznikající zástavba na dřevíčské pasece. Počala v roce 1708 výstavbou lesovny (myslivny) polesného dřevíčského revíru a vyvrcholila výstavbou loveckého zámečku v druhé polovině 60. let 18. století. Nově vzniklé zástavbě skryté hluboko v křivoklátských lesích nikdo neřekl až do počátku 20. století jinak než Grund. Od stavby zámečku do současnosti Stavbou loveckého zámečku získala dřevíčská paseka podobu, kterou si v jádru uchovala až do dnešní doby. Tím se i uzavírá naše vyprávění o genezi zdejšího osídlení, neboť stavební vývoj vlastního zámku v dalších více než dvou staletích již leží zcela mimo možnosti a ambice tohoto příspěvku. Následující řádky pouze velmi stručně a nepochybně neúplně nastiňují směr dalšího vývoje dřevíčské zástavby, aby její rozvyprávěný příběh dokončily a předložily tak první ucelenější pohled na dějiny samoty Dřevíč. V letech 1794 až 1804 působil na Dřevíči ve funkci nadlesního nám již známý lesník a ekonom František Nittinger ( ), který záhy na panství inicioval řadu reforem lesního hospodářství jdoucích ruku v ruce s rozvojem hutních podniků. Zásluhou lesmistra Jana Bohutínského se roku 1817 oddělilo lesní hospodářství od honitby a pro všechna polesí vznikly lesní operáty, které se staly základem lesního hospodářství až do dnešních dnů. Od roku 1835 se křivoklátské lesy organizačně dělily na lesní správy Brejl, Dřevíč, Buková, Obora a Kolna. Pod lesní správu Dřevíč tehdy spadaly revíry Dřevíč, Krkavčí Hora, Běleč, Ploskov, Chyňava a Poteplí. Další reorganizací roku 1841 přešel revír Ploskov pod lesní správu Brejl. Reformy z let 1869 a 1879 se rozsahu lesní správy Dřevíč nedotkly. 112) 110) SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, f. Schwarzenberská ústřední kancelář Hluboká nad Vltavou zástavní panství Křivoklát (1640) (1688), mapa č. 1, inv. č ) Terénní průzkum historické hranice nižborského statku by v součinnosti s protokoly obnovy hranic asi nejlépe odpověděl na otázku, kam až sahal tzv. nižborský grunt. Tedy zda zahrnoval i oblast dnešního Dřevíče či dosahoval pouze do jeho blízkosti. 112) Jan SKOPEČEK, Hospodaření s křivoklátskými lesy v letech I., Minulostí Berounska 15, 2012, s

69 V souvislosti s přesunem lesní správy z dřevíčského zámečku do lépe dostupné Nové Huti a díky záměru majitele panství upravit stávající objekt na knížecí lovecký zámeček došlo v letech k adaptaci celého zámeckého areálu. Stávající zámeček, ač se v něm od počátku počítalo s příležitostným ubytováním knížete s hosty při lovech, v posledních letech sloužil pouze jako lesovna a již neodpovídal soudobým požadavkům kladeným na příležitostná lovecká sídla majitele panství. Protože k žádnému rozšíření hlavní zámecké budovy nedošlo, vyústila změna celkového určení zámečku ve významné změny ve funkčním využití několika prostor. Především se z hlavní zámecké budovy do vedlejší stěhovaly nečisté a méně důležité provozy i ubytování služebnictva. V hospodářském stavení se namísto ryze hospodářských prostor nově nacházela kuchyň, spižírna a v koňských stájích vznikly byty pro kočí. Roku 1897 v ní došlo ještě na výstavbu sklepa s lednicí, zpřístupnění podkroví novými schody a jeho adaptaci na obytné a hospodářské místnosti. 113) Následujícího roku 1898 obohatila areál zámečku ještě novostavba kočárové kolny umístěné západně za bývalou hospodářskou budovou. V témž roce byla postavena vedle staré hájovny (pocházející patrně z roku 1708) zcela nová hájovna, které zůstalo čp. 18. Poté, co se do ní dřevíčský hajný přestěhoval, došlo na zbourání staré hájovny. 114) Celou adaptaci zámečku a bývalého sídla lesní správy na čistě volnočasové zázemí knížete při lovech v okolních lesích završila roku 1899 stavba kaple sv. Huberta, která se nachází několik desítek metrů západním směrem. Projektoval ji ateliér vídeňských architektů Amanda Louise Bauqué a Alberta Pia, řemeslné práce zhotovovali většinou řemeslníci z Vídně. 115) Roku 1913 místnosti dřevíčského zámečku poprvé osvětlilo elektrické osvětlení a vodu ze studně počalo čerpat elektrické čerpadlo. Pohon elektrických zařízení v odlehlé lesní lokalitě zajišťovala místní elektrárna, tedy benzinový motor Dítě & Ponz s dynamem na jedné ose o výkonu 3 HP. Novinka si vyžádala rovněž instalaci nového vodovodního a elektrického vedení v zámeckých budovách, stavbu strojovny a objektu pro čerpadla. 116) Osamocený lovecký zámeček uprostřed lesů se tak výrazným způsobem zmodernizoval, aby poskytoval pohodlí odpovídající životnímu stylu vyšších vrstev té doby. Roku 1921 prodali Füstenberkové zámek Lány s příslušející lesní a zemědělskou půdou prezidentu Československého státu, aby zde vzniklo jeho letního sídlo. Téhož roku vešel křivoklátský velkostatek do nucené správy státem. 117) V důsledku zmíněného prodeje přesídlil na Dřevíč kníže Maxmilián Egon mladší z Fürstenberka s rodinou, což znamenalo pro dřevíčský zámeček jediné další stavební úpravy. Díky nim se měl malý lovecký letohrádek určený pro občasné pobyty v přírodě přeměnit na trvalé a moderní sídlo knížecí rodiny. 113) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Starý a nový archiv, kart. 33, inv. č. 65, sign. IIIc, nefol. 114) Tamtéž, odd. Ústřední správa, kart. 843, inv. č. 982, sign. 16 4, fol , zejm. 62, ) Tamtéž, kart. 843, inv. č. 982, sign. 16 4, fol ) SOA Praha, f. Inspekce státních lesů Křivoklát ( ), kart. 273, inv. č. 206, sign. X 1. fol , Zpráva z 12. srpna ) T. BEDNAŘÍK, Rakovnicko, Zmizelé Čechy, Praha Litomyšl 2008, s

70 8. Historická fotografie loveckého zámečku Dřevíč od jihovýchodu z doby po roce Vpravo hlavní reprezentativní zámecká budova čp. 198, vlevo někdejší hospodářské stavení čp. 83. Dataci umožňuje plechový komín lokomobily LANZ, který stál za hlavní budovou a převyšoval ji. Instalace lokomobily proběhla v roce 1922 a toto zařízení na Dřevíči sloužilo pro místní výrobu elektřiny, ohřev teplé vody a vytápění několika místností (SOA Praha). V prvé řadě vznikla kolem celého areálu 1,4 km dlouhá hradba s bránami, která kontrolovala přístup k zámečku od přístupové silnice a vymezila plochu zámeckého lesoparku. 118) Stávající, výkonově již nedostačující zdroj elektrické energie nahradila roku 1922 nová stejnosměrná elektrárna s elektromobilou LANZ o výkonu HP, která mimo elektrickou energii vyráběla také teplou vodu pro zámecké objekty a vytápěla tři místnosti. 119) Její instalace si vyžádala zřízení přístavku na lokomobilu, vysokého plechového komínu a akumulátorové místnosti za hlavní zámeckou budovou (obr. 8). K místní elektrické síti se mělo připojit i blízké čp. 18 (bývalá hájovna). 120) 118) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Ústřední správa, kart. 839, inv. č. 970, sign , fol ) Tamtéž, f. Inspekce státních lesů Křivoklát ( ), kart. 273, inv. č. 206, sign. X 1. fol ) Tamtéž, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Ústřední správa, kart. 839, inv. č. 970, sign , fol. 1151, 1216, 1274, 1282, 1289, 1372,

71 Trvalý pobyt knížecí rodiny vyvolal další vlnu změn ve funkčním využití prostor v obou zámeckých objektech. V hlavní zámecké budově se nyní nacházely již pouze prostory majitele a jeho rodiny. Zbývající hospodářské prostory chléva a seníku ve vedlejší budově nahradily obslužné provozy (kancelář, prádelna, místnost pro příbory) a pokoje pro služebnictvo i hosty. 121) Rozsáhlá adaptace dřevíčského zámečku se dotkla i nedávno (roku 1897) postavené hájovny čp. 18, kam se přesunulo veškeré hospodářské zázemí zámku, pro které se již v samotném zámeckém areálu nenacházelo místo. Tím se vyjma nezbytné kuchyně dostaly poslední nečisté a panstvu nevonící hospodářské provozy mimo vlastní zámecký areál. Z bývalé hájovny vznikl přestavbou obytný dům pro kočího, zahradníka a zřízence. V přistavěném patře se nově nacházely podkrovní letní pokoje, obyvatelné pouze v létě. 122) Při tomto domě vznikl malý hospodářský dvůr se stájemi, vozovou kolnou, skladem dřeva a skleníkem. 123) Na dřevíčské pasece vznikl skleník s pařeništi, zahradní bazén s příslušnou vodovodní instalací a v podkroví vedlejší zámecké budovy došlo k dalším úpravám pokojů pro ubytování hostů. 124) Náklady na úpravu dřevíčského zámečku a jeho okolí v letech vystoupaly téměř na jeden milion korun, 125) opravy střech a další drobné úpravy však probíhaly ještě v následujícím roce ) Teprve od této přestavby se dá teoreticky hovořit o dřevíčském zámečku jako o zámku a úřední prameny 20. století jej jako zámek také označují. S ohledem na zachované subtilní rozměry hlavní reprezentativní budovy je však nadále označení zámeček mnohem přiléhavější. Roku 1925 se členové rodu dohodli na zrušení fideikomisu a 1. července 1929 postoupil Maxmilián Egon II. z Fürstenberka celé křivoklátské panství s hradem Křivoklátem československému státu za náhradu 118,5 milionu korun. 127) Tím celek panství zanikl a jeho jednotlivé části měly různý osud. Od okamžiku, kdy velkostatek převzal československý stát, spravovala jeho lesní a zemědělské plochy, dvory i další hospodářská odvětví Vrchní správa státních lesů a statků na Křivoklátě. Ta dozorovala i lesní správu Nová Huť, kterou tvořily revíry Dřevíč, Chyňava, Krkavčí Hora, Nižbor (do 1. dubna 1934) se zámky Nižbor a Dřevíč. K prvnímu lednu 1935 se křivoklátská Vrchní správa transformovala na Inspekci státních lesů na Křivoklátě, které nadále podléhala lesní správa Nová Huť se zámečkem Dřevíč. 128) 121) SOkA Rakovník, f. Berní správa Rakovník, kart. 105, inv. č ) Tamtéž, protokoly komise obce Sýkořice z 22. března ) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát, odd. Stavební úřad, kart. 20, inv. č. 50, sign. SÚ Ih. 124) Tamtéž, kart. 33, inv. č. 65, sign. IIIc., nefol. 125) Tamtéž, kart. 20, inv. č. 50, sign. Ih., nefol. 126) Tamtéž, kart. 839, inv. č. 970, sign , fol , 1182, ; tamtéž,, kart. 20, inv. č. 50, sign. Ih, rozpočet klempířské práce, ) T. BEDNAŘÍK, Rakovnicko, s ) Vrchní správa státních lesů na Křivoklátě dozorovala lesní správy Buková, Kolna, Lužná a Nová Huť. Sama podléhala ministerstvu zemědělství skrze Ředitelství státních lesů a statků v Brandýse nad Labem. K 1. lednu 1935 se ředitelství přesunulo do Prahy, Vrchní správa se stala Inspekcí a dohlížela nadále na lesní správy Buková, Kolna, Lužná, Obora se zámkem Nižbor a loveckým zámečkem Leontýn a Nová Huť se zámkem Dřevíč. Viz J. ŠTĚPÁNEK, Inspekce státních lesů Křivoklát ( ), inventář, Praha 1973, ev. č. 348, s. I V. 71

72 Teprve v roce 1937 dospěla veřejná elektrická síť střídavého proudu až do zámeckých místností na Dřevíči a stávající lokomobila s vysokým komínem mohla být demontována. 129) V průběhu 30. let se zámeček Dřevíč i s okolní honitbou najímal a lesní správa zde měla pouze klíčníka Čadka, který přepojoval telefony na jednotlivé lesovny a hájovny. 130) Později areál využívali prezidenti československé republiky. 131) Za současného stavu poznání však není zcela jasné, zda oni byli nájemníky honitby, nebo soukromé nájemce koncem 30. let vystřídali. Jednání o pravidlech nakládání s nespotřebovanými potravinami v létě 1939 ukazuje, že k využívání odlehlého dřevíčského zámečku docházelo jen zřídka a nárazově. 132) Místní šetření o stavu budov lesní správy Nová Huť, které proběhlo 29. března 1940, neshledalo žádnou potřebu stavebních investic a konstatovalo, že vedoucí polesí i dřevíčský a ložinský hajný obývají velkou jednopatrovou budovu poblíž zámečku. Patrně se tím myslela vedlejší zámecká budova (čp. 83). V případě hlavní zámecké budovy (čp. 198), nazývané tehdy voluptární 133) zámek Dřevíč, šetření žádného zaměstnance lesní správy nezmiňuje. 134) Ve 30. a 40. letech začaly být obě zámecké budovy vnímány jako dva různé a nezávislé objekty. Označení zámeček se počalo vztahovat pouze na hlavní reprezentativní budovu čp. 198, která sloužila k rekreaci významných osob. Vedlejší budova původního zámku opět sloužila lesní správě. Tomuto zpřetrhání vazeb nahrávalo jiné využití obou zámeckých objektů, odlišný vzhled daný však již záměrem stavebníka v 60. letech 18. století (viz výše) a nakonec i přidělení odlišných čísel popisných pro obě zámecké budovy. Ještě v červnu 1941 schválilo ředitelství státních lesů v Praze rozpočet oprav voluptáře Dřevíč, jejich rozsah však není znám. 135) K 1. lednu 1943 se větší část Inspekce přesouvá z Křivoklátu do Prahy. Pod lesní správu Nová Huť od té doby spadaly lesní revíry Poteplí, Chyňava, Skalka, Dřevíč, Krkavčí Hora, Žlubinec, Sýkořice, Charvátina, Karlova Huť a zámeček Dřevíč. Nedlouho poté Inspekce státních lesů k 31. prosinci 1945 zanikla 136) a jejím nástupcem se stal Lesní závod Křivoklát. 137) Osud zámečku se stává v 50. a 60. letech poněkud nejasný. Podle literatury se někdy v 60. letech stalo vlastníkem zámeckého areálu ředitelství podniku Zemědělské zásobování a nákup Praha, které z něho udělalo školící a rekreační středisko. 138) Bohužel archiválie 129) SOA Praha, f. Inspekce státních lesů Křivoklát ( ), kart. 273, inv. č. 252, sign. XX 3, fol ) Tamtéž, fol. 884, ) Tamtéž, fol ) Tamtéž, fol ) Slovo pocházející z francouzštiny bychom dnes přeložili přibližně jako zážitkový, přeneseně i rekreační. Zámecké rekreační zařízení bývá v pramenech této doby označováno jako voluptář. 134) Zápis šetření uvádí: Polesí Dřevíč: a) Vedoucí polesí ubytován jest ve velké jednopatrové budově poblíže zámečku a to vyhovujícím způsobem. b) Vedoucí hájenství Dřevíč a hájenství Ložina jsou zde rovněž ubytováni, takže nové investice zde nepřichází v úvahu. [ ] 7. Voluptární zámek Dřevíč: nevyžaduje žádných nových investičních prací a jest jenom běžně udržován. Tamtéž, fol. [ ]. Koncept zprávy: Tamtéž, fol ) Tamtéž, kart. 273, inv. č. 252, fol ) J. ŠTĚPÁNEK, Inspekce, s. I V. 137) TÝŽ, Lesní závod Křivoklát (1892) , prozatímní inventární seznam, Praha 1971, ev. č ) T. BEDNAŘÍK, Historické památky, s

73 Generálního ředitelství podniku Zemědělské zásobování a nákup Praha teprve čekají na odborné zpracování a nejsou zatím přístupné badatelské veřejnosti. 139) Také v rozsáhlých a často jen základně zpracovaných archivních fondech příslušných lesních závodů zámeček Dřevíč nefiguruje (přinejmenším ne v rejstřících inventářů). Žádné stavební spisy (vyjma nerealizovaných návrhů úprav z 90. let) se nenacházejí ani na příslušném stavebním úřadě v Křivoklátě. O zámku mlčí také stavební popisy objektů Lesního závodu Křivoklát z let , které jinak zachycují mnoho hájoven a mysliven v okolí Dřevíče. 140) To může naznačovat, že lesní závod v této době již zámeček nespravoval a ředitelství ZZN Praha získalo objekt již v 50. letech. V 70. a 80. letech proběhly blíže nespecifikované úpravy interiérů zámečku pro školící a rekreační účely. Zmiňované přistavění budovy internátu zřejmě značí přestavbu bývalé vozové kolny na ubytovací prostory. 141) Po epizodické držbě pražskou cestovní kanceláří v roce 1990 jej roku 1991 získal tehdejší kancléř prezidenta československé republiky a současný majitel Karel Schwarzen berg, 142) který z něj učinil své sídlo v České republice a navázal s místními lidmi řadu vztahů. 143) Závěrem Předložený příspěvek se po úvodním seznámení do problematiky lesní správy a výsledků dosavadního spíše nahodilého bádání pokusil rozvinout a publikovat některá důležitá zjištění, ke kterým dal podnět nedávný stavebněhistorický průzkum vedlejší zámecké budovy čp. 83. Stručná rekapitulace vývoje osídlení v okolí Dřevíče ukázala, že lokalita stála po dlouhou dobu stranou trvalého osídlení, ale v dosahu loveckých družin. Poté, co keltské osídlení proniklo dvěma anonymními opevněnými lokalitami i do blízkosti zkoumané lokality, pokryl krajinu těžko prostupný lesní hvozd. Knížecí lovecký dvorec v nedalekém Zbečně představuje nejstarší historicky doloženou lokalitu, která narušila celistvost přemyslovského loveckého hvozdu. Zde sídlil knížecí lovčí a vedle loveckých kratochvílí se tu odehrávala četná diplomatická jednání přemyslovských knížat a králů. Záhy dvorci začal sekundovat předchůdce hradu Křivoklát. Na přelomu 12. a 13. století osvobodil tato odloučená lovecká sídla ze zajetí hvozdu pás osídleného území, který se táhnul po linii Bratronice, Běleč, Podřeže a Zbečno, tedy nedaleko dnešního Dřevíče. Ve vrcholném středověku vznikl pouhých 1,5 km od zkoumané lokality malý lovecký hrádek Jenčov (podléhal patrně nedalekému královskému hradu Nižboru), který je vzácným příkladem středověkého čistě loveckého hrádku, neboť téměř postrádá obranné funkce. Okolí Dřevíče tedy od středověku patřilo mezi oblíbené lovecké oblasti. 139) SOA Praha, f. Zemědělský nákupní a zásobovací podnik, n. p. Praha ( ); Tamtéž, f. Zemědělský nákupní a zásobovací podnik, n. p., Praha ( ). 140) Tamtéž, Lesní závod Křivoklát ( ), kart. 632, inv. č. 610, popisy budov, Lokalita Dřevíč nefiguruje ani v inventáři k tomuto fondu vč. jeho tří dodatků. 141) E. POCHE, Umělecké památky Čech, díl 3, s. 496; R. ANDĚL, Hrady, zámky, 1984, s ) T. BEDNAŘÍK, Historické památky, 1997, s ) J. TOPINKA, Nižbor, 2001, s

74 Další část příspěvku na mnoha dokladech prokázala, že tvrzení literatury o existenci dřevíčské myslivny již v roce 1572 vznikla pouze chybnou interpretací jednoho listu Václavem Kočkou. Prameny 16. a 17. století neznají žádný dřevíčský revír a tím méně myslivnu na Dřevíči. Jarní tok tetřevů ani podzimní řvaní jelenů v říji tedy rozhodně nedokládají existenci myslivny. Ve velkém množství prohledaných archiválií se až do počátku 18. století objevovaly okolní vsi (Běleč, Sýkořice, Bratronice), solitérní stavby (hrad Jenčov, železný hamr pod Nižborem) i blízké lesní revíry (Chyňavský, Bělečský, Bezděkovský atp.), jen ne revír Dřevíč (Grund) ani myslivna nebo jiná obyvatelná stavba na Dřevíči. Neexistence Dřevíče se zdá zvláště nápadná při srovnání se zmínkami o blízkém hrádku Jenčov, v jehož místech se podařilo doložit stavební aktivity k roku ) i ) Jako ruinu jej zachytila dokonce zmíněná mapa údolí Vůznice polesního písaře Krchlebského z roku 1603 (obr. 2). Jméno Dřevíč se v pramenech 16. a 17. století vyskytuje vždy ve významu pomístního názvu pro vrch Dřevíč, spojovaný nejspíše s kótou 443, která vévodí celému lesnímu masivu západně od říčky Vůznice. Osamocené zástavbě, která na východním výchozu tohoto masivu počátkem 18. století vznikla, i zdejšímu loveckému zámečku se až do 20. století neřeklo jinak než Grund. Výklad původu tohoto jména nejpravděpodobněji vychází z označení pro pozemky (grunty) někdejšího nižborského statku, které se až do přivtělení nižborského statku (1679 definitivně až 1685) nacházely za řekou Berounkou. Pojmenování záhy přijal za své dřevíčský lesní revír (Grunder revier) i zástavba, která na pasece uprostřed lesů počala výstavbou dřevíčské lesovny v roce 1708 vznikat. Teprve od této chvíle můžeme hovořit o trvalém osídlení Dřevíče. Již roku 1726 přibyla k lesovně ještě hájovna a tím počínají problémy s rozlišováním jednotlivých lesnických objektů na Dřevíči. Topografický popis k mapám I. vojenského mapování z let ještě charakterizuje dřevíčskou zástavbu jako holé návrší, na kterém se nachází dřevěná myslivna s několika loveckými chalupami. Velmi záhy vyrostl na pasece nevelký lovecký zámeček, který dominuje zdejšímu místu dodnes. Dobu výstavby se podařilo určit kombinací výsledků dendrochronologického datování konstrukčních prvků krovu vedlejší zámecké budovy čp. 83 (dřevo pokáceno v zimě 1766/67) a dostupných písemných pramenů do rozmezí let 1764 a Od počátku se u novostavby dispozičně počítalo s pokoji vyhrazenými přímo knížeti a zámeckému charakteru odpovídá také luxusní vybavení hlavní reprezentativní zámecké budovy. K návštěvám knížete s doprovodem a jeho loveckými hosty docházelo patrně jen příležitostně v období honů. Podařilo se prokázat, že obě zámecké budovy, tedy hlavní budova čp. 198 i lomené hospodářské křídlo čp. 83, vznikly jako jeden celek se společným čp. 17. Subtilní reprezentativní budova s kuchyní v přízemí sloužila jako sídlo a úřadovna nadlesního, příležitostně i jako zázemí pro majitele panství a vyšší společnost při honech. Hospodářské stavení vytvářelo nutné zázemí pro celoroční potřeby lesní správy i občasné návštěvy loveckých hostů. Nacházela se v něm stáj, chlév, perna, mlat, vozová kolna a další čistě hospodářské prostory. 144) NA Praha, f. Stará manipulace, kart. 1683, sign. P90/4, fol. [32r]. 145) Tamtéž, f. Opisy zahraničních archivů, Innsbruck, kart. 5, sign. Ferd. 203/27, opis listu z 1. června Pan Kinský z Vchynic mj. žádá o stavební a palivové dřevo k nově započnuté stavbě na Jenči. 74

75 Na základě nesrovnalostí v dispozičním řešení celého zámeckého areálu (přístupová cesta od jihu, nekolmé umístění a zdánlivě nelogické zalomení hospodářského stavení, porušená centrálnost umístnění hlavní budovy) lze vyslovit domněnku, že původní záměr obsahoval ještě druhé hospodářské křídlo, k jehož stavbě však z neznámých příčin nedošlo. Hypotetická původní podoba zámečku měla dvě nižší hospodářská křídla, která by ze stran vymezovala čestný dvůr před centrální jednopatrovou budovou s mansardovou střechou a jejich zalomené jižní partie by mezi sebou svíraly vstupní průjezd nebo bránu. Osu celé dispozice tvořila linie přístupové cesty, průjezdu a vstupní části centrálně umístěné reprezentativní budovy. K výstavbě předpokládané východní hospodářské budovy však nakonec z neznámých příčin nedošlo a původní záměr zámečku tak zůstal naplněn pouze ze dvou třetin. Patrně to souvisí se změnou zamýšleného využití areálu ve prospěch lesní správy, jejímž potřebám realizovaná podoba zámeckého areálu plně postačovala. O tom, k jakému účelu zámeček původně vznikal, se ve zkoumaném výběru písemných pramenů zatím nepodařilo nalézt konkrétní odpověď. Již roku 1778 se novostavba uvádí jako sídlo nadlesního. Svou roli jistě sehrál vzestup významu Nižboru v očích Fürstenberků (oprava zámku, zřízení rodinné hrobky) i velmi praktická blízkost zde soustředěného vyššího úřednictva, především ředitele knížecích hutí (organizace dodávek dřeva a uhlí). Výstavbou zámečku došlo k dotvoření jádra zdejší zástavby do dnešní podoby a tím také k završení období, kterému se tento příspěvek primárně věnuje. Na sklonku 19. století došlo po přesunu lesní správy do Nové Huti k přestavbě zámečku využívaného jako lesovna na lovecký a rekreační objekt knížecí rodiny a jejich hostů. Areál obohatila novostavba kočárové kolny a nedaleko vznikla kaple zasvěcená příznačně sv. Hubertovi. Další velká přestavba proběhla v letech a souvisela s tím, že se Dřevíč stal trvalým sídlem knížete Maxmiliána Egona mladšího z Fürstenberka. Poté, co roku 1929 prodali Fürstenberkové celé křivoklátské panství československému státu, sloužil zámeček i s okolní honitbou k rekreaci prominentních osob a lesní správě. V druhé polovině 20. století sloužil jako rekreační a školicí středisko podniku Zemědělské zásobování a nákup Praha, který adaptoval interiéry. Přibližně takto lze stručně shrnout dosavadní stav našich vědomostí o této osamocené lesní lokalitě a loveckém zámečku, který jí vévodí. Ne vždy se dařilo detailně objasnit vývoj osídlení na sledované lokalitě v písemných pramenech a v určitých chvílích postrádáme i jistotu bezpečné identifikace všech objektů lesní správy, které se na Dřevíči nacházely. Mnohé otázky související především s výstavbou a stavebním vývojem dřevíčského zámečku může definitivně objasnit až další bádání v archivech i terénu. Pátrání po počátcích dřevíčského osídlení 146) odhalilo také několik cenných a mnohdy zcela neznámých písemných a ikonografických pramenů, které přinášejí nové informace také k dalším významným stavbám a sídlům v okolí (hrad Nižbor, lovecký hrádek Jeneč, Nová Huť a další okolní vsi). Mnohé z nich, jako například zpráva komorní komise z roku 1729, mají mnohem širší význam pro dějiny celého regionu. Autor tohoto příspěvku doufá, že alespoň některým z nich se bude moci v blízké budoucnosti věnovat samostatně. 146) Příspěvek vznikl jako součást vědecko-výzkumné činnosti NPÚ v rámci Institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace, financované Ministerstvem kultury ČR, jako výstup výzkumného cíle Tematické průzkumy památek č. 99H

76 Résumé: After having given the account on forest administration and the results of so far existing observations of rather random nature, the author publishes and also deepens new findings concerning forest seclusion of Dřevíč. As to the new findings, recent building history research of the neighbouring building Nr. 83 has been crucial. So far, our knowledge on settlement history of Dřevíč surroundings proves the locality stood apart from permanent settlement since early Middle Ages until the 1700s but on the other hand it was in reach of hunting parties. The analysis of numerous written and iconographic sources from 1500s and 1600s including a manuscript of a map of the Vůznice stream valley from 1603 (picture 1), proves that so far published theories of the existence of the Dřevíč forestry back in 1572 are not correct. The mistake dates back to 1936: Václav Kočka, in his History of Rakovník region misinterpreted a letter by Křivoklát manor bailiff to the Archduke Ferdinand II. Until the early 1700s the sources do not record any prove of existence of the forest district or any houses at nowadays Dřevíč. Not till 1708, when the first forestry in Dřevíč clearing was built, written sources had only been familiar with the topographical term for the hillock called Dřevíč. The hillock can be associated with the nameless spot height 443 which dominates the whole forest area west of the Vůžnice stream. New settlement, forest area and later also a hunting lodge were called Grund until the beginning of the 1900s. The place name etymology probably relates to the fact they were former Nižbor manor holdings ( grunty ). Nižbor estate located across the Berounka river was incorporated to Křivoklát manor in Besides forestry from 1708, a new gamekeeper s house was built in 1726, soon enough followed by the already mentioned hunting lodge. The problems with identification of the objects in Dřevíč clearing started right then. While written captions to the Ist Military Mapping from introduce only a wooden gamekeeper s lodge and several hunting huts, the actual map from captures a small hunting lodge, which dominates the place until nowadays. Dendrochronology proves that the wood used for the roof frame of the adjacent house Nr. 83 was chopped down during the winter of Preserved written records and dendrochronological analysis thus prove that the hunting lodge buildings (Nr. 198 and 83) were constructed between the years of Since the very beginning, the disposition plan of the new building counted with the rooms stipulated for the duke himself, along with the corresponding luxurious furnishings. Nevertheless, all the year round the premises served as the head forester s domicile and were also used by the forest administration to supply everyday economic needs. The duke s visits were probably sparse, he apparently visited the place during the hunting season in the company of a hunting party. The author presumes that the original building plan covered one more farm tract which was never built. The assumption is based on some discrepancies in building disposition, such as access road from the south, non-vertical location and illogical crank of the farm building, and disrupted centrality of the main building. Hypothetically, the original shape of the hunting lodge could have covered two lower farm buildings which would have defined a court of honour in front of one-storey main building with a mansard roof. Their cranked southern parts would have formed an entering carriageway or a gate. The axis of the disposition was formed by a road line, a carriageway and the entrance of the centrally located representative building. For reasons unknown, eastern wing was never built, so the original idea of the building was executed from two thirds (picture 6). The alteration of the original plan might have been related to the changes in the purpose of the building which in fact served the forest administration. The construction of hunting lodge completed the building core of the locality. At the end of the 1800s the forest administration relocated to Nová Huť and the place was converted into a hunting 76

77 and recreational place for the duke s family. Newly built carriage shelter and St. Hubert chapel were added to the premises. Maxmilian Egon the Younger of Fürstenberg made Dřevíč his permanent home during the years of He ordered large reconstruction of the house. In 1929 the Fürstenbergs sold Křivoklát manor to the Czechoslovak state. Since then the house and adjoining hunting forest served as a recreational site for prominent guests. In the second half of the 20th century the hunting lodge served as a recreational and training premises for Agricultural Supply and Marketing, Prague. The company altered the lodge s interiors. The search for the early history of Dřevíč settlement discovered several valuable, and so far unknown written and iconographic records which also bring new information on other important buildings and residences (the castle of Nižbor, hunting lodge Jeneč, Nová Huť and other neighbouring villages). Some records, such as the report of a cameral commission from 1729, are of a great importance for the history of the whole region. Mgr. František Iša (1983), historik a archivář. Po spíše technicky zaměřených profesích, při kterých si historickým bádáním a psaním zpestřoval volný čas, zakotvil v Národním památkovém ústavu. Věnuje se historické geografii, dějinám staveb, hospodářským dějinám, nižší městské správě a komunikační praxi v raném novověku (isa.frantisek@npu.cz). 77

78

79 Jiří Kolbek STARŠÍ BOTANICKÉ NÁLEZY Z BLÍZKÉHO OKOLÍ RAKOVNÍKA OLDER BOTANICAL FINDINGS IN RAKOVNÍK VICINITY The study introduces botanical species found in the town of Rakovník and its close vicinity between the years Primarily, they are of historical value if compared to eventual future findings of a similar nature. Also overall changes in flora, such as diminishing of then generally spread or scattered species or on the contrary appearance of new species, previously not indicated. Selected samples came from twelve locations: park in front of the St. Bartholomew church, Jamka, banks above the barracks ( PP Tankodrom ), Kracle Meadows, vicinity of the Horní and Dolní Kracle ponds, Pavlíkovské vršky, U Sedmi vodopádů, from the viaduct across the Pavlíkovské vršky to swimming pool, U Papírny, above swimming pool, from broader vicinity of Váchova vila to gamekeeper s house Na Hané, from Hamr at Šamotka to the Bartoň pond, to Krásná Dolina and Belšanka, Přílepská skála, Červená louka and its vicinity (meadows and border parts of the forest west of Červený Mlýn ). At the first place, description of each taxon mentions brief information on its incidence. Descriptions also draw attention to endangered and critically endangered taxons which were found during the field survey. Keywords: Rakovník region, botanical finding, species, floristic research, list of species, Jamka, Tanko drom, Horní a Dolní Kracle, Pavlíkovské vršky, U Sedmi vodopádů, U Papírny, Na Hané, Krásná Dolina, Belšanka, Přílepská skála, Červená louka, Central Bohemia Úvod V článku předkládám nálezy rostlinných taxonů, které jsem pořídil v samotném městě Rakovníku a jeho nejbližším okolí v letech Mají proto význam v prvé řadě historický a umožňují srovnání těchto nálezů s případnými nálezy a jejich potvrzením v budoucnosti. Jak je takové srovnání důležité, je patrné na mnoha pracích z rakovnické oblasti 1), 1) Celý text se opírá o tyto práce: František WURM, Botanické příspěvky z okolí rakovnického I., Výroční zpráva císařsko královské vyšší školy reálné v Rakovnice za školní rok , Rakovník 1902, s ; TÝŽ, Botanické příspěvky z okolí rakovnického II., Výroční zpráva císařsko královské vyšší školy reálné v Rakovnice za školní rok , Rakovník 1903, s. 3 34; Jan STŘÍBRSKÝ, Traviči v našem kraji, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu kralovického s Manětínskem 1, 1930, s ; TÝŽ, Rostliny chráněné, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu kralovického s Manětínskem 3, 1933, s a ; TÝŽ, Naše rostliny masožravé, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu kralovického s Manětínskem 4, 1934, s ; TÝŽ, Keře, jež zasluhují rozšíření, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu kralovického s Manětínskem 8, 1938, s ; TÝŽ, Rostlinstvo rakovnicko-křivoklátského kraje, Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického 30, 1940, s ; Alois GEBHART Karel RATAJ Vladimír OSVALD, K výskytu hmyzu rovnokřídlého, brouků a motýlů na 79

80 zvláště pak na největším souboru, který se týká poslední uvedené lokality Červené louky. Tato lokalita byla sledována již v dávné minulosti (první známé nálezy z roku 1902) a řada významných a vzácných druhů zde nebyla, bohužel, již potvrzena a naopak jiné druhy, dříve neuváděné, byly během mnoha sledování objeveny. To samo o sobě dokládá dvě obecně platné skutečnosti: a) přirozenou změnu složení flóry vzhledem ke stále probíhající sukcesi; květena kaž dého území je dynamickým, nikoli statickým systémem a v čase se mění i bez zásahu člověka b) vliv a intenzitu zásahů člověka do probíhajícího procesu přirozených změn a dopad na vyhubení určitých skupin druhů nebo naopak jejich zavlečení, vysazení, zplanění apod. Tyto dvě skutečnosti nelze v některých případech od sebe jasně odlišit a celkový stav květeny může být, a většinou bývá, výsledkem obou faktorů. Abychom zjistili, jak se květena v určitém území mění a co je toho příčinou, je proto důležité konfrontovat nálezy up to date s historickými údaji, o jejichž cennosti nemůže být v takovém případě pochyb. Poskytnout doklady o floristickém složení uvedených lokalit v minulosti je tedy cílem tohoto článku. Metodika Soubory uvedených druhů pocházejí z 12 lokalit: Park pod kostelem sv. Bartoloměje Jamka Svahy nad kasárnami (PP Tankodrom) Kraclavské louky a okolí rybníků Horní a Dolní Kracle Pavlíkovské vršky U Sedmi vodopádů (U Skoupých) Od viaduktu pod Pavlíkovskými vršky (Bělidlo) ke koupališti U Papírny Nad koupalištěm a v širším okolí Váchovic vily až k hájovně Na Hané Od Hamru u Šamotky k Bartoňskému rybníku, do Krásné Doliny a Belšanky Přílepská skála Červená louka a okolí (louky a okraje lesa západně od Červeného Mlýna) 80 Rakovnicku, Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického 33, 1948, s ; František MLADÝ, Některé nové a vzácnější rostliny Novostrašecka, Československé botanické listy 4, 1952, s ; TÝŽ, Floristické novinky z Rakovnicka, Československé botanické listy 4, 1952, s ; Jiří KOLBEK, Příspěvek ke květeně Rakovnicka, Zprávy Československé botanické společnosti 4, 1969, s ; TÝŽ, Wurmovy glosy v Čelakovského Prodromu květeny české, Zprávy Československé botanické společnosti 21, 1986, s ; TÝŽ, Odborná zpráva o komplexním botanickém (geobotanicko-floristickém) výzkumu lokality Červená louka, ležící asi 2 km východně od obce Olešná, Rakovník 1986; TÝŽ, Floristické složení přírodní rezervace Červená louka u Rakovníka v kontextu 45 let, Muzeum a současnost 24, 2009, s ; TÝŽ, Rostlinná společenstva a vyhodnocení změn v přírodní rezervaci Červená louka u Rakovníka v kontextu 45 let, Muzeum a současnost 26, 2011, s ; TÝŽ, Floristický příspěvek k území při západní hranici Středočeského kraje, Bohemia Centralis 33, 2015, s ; TÝŽ, Květena Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 2. Rozbor a syntéza, Praha 2001; Jan CEDL Jiří KOLBEK, Výskyt masožravých a jiných vzácných rostlin na rašeliništi u Lišan, Živa 11, 1963, č. 11, s. 82; J. KOLBEK F. MLADÝ, Slovo mají botanikové, Valachovský list 10, 1985, s. 7 10; J. KOLBEK F. MLADÝ Václav PETŘÍČEK, Květena Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 1. Mapy rozšíření cévnatých rostlin, Praha 1999.

81 Botanický výzkum byl prováděn pochůzkou v uvedených datech a rostlinné taxony byly alfabeticky seřazeny podle vědeckých jmen (latinská abeceda) a nomenklatury uvedené v posledním vydání Klíče ke květeně ČR. 2) Z této práce jsem rovněž použil i česká jména taxonů. Každý taxon má jen na prvém místě jeho uvedení zmíněnu kratičkou charakteristiku svého výskytu. Charakteristiky celkového rozšíření u některých významnějších taxonů jsem převzal z naší knižní publikace. 3) Geologický podklad byl převzat částečně z geologické a přírodovědné mapy. 4) Pokud není uvedeno jinak, poznámky k výskytu jednotlivých taxonů se týkají širšího území Rakovnicka. Metodika u poslední lokality Červená louka je poněkud odlišná a je uvedena až před seznamem druhů této lokality. Výsledky Park pod kostelem sv. Bartoloměje Stará parková úprava odrážela prvky základů botanické zahrady v údolní poloze Rakovnického potoka. Ze zachovalých bylin a keřů se tu vyskytovaly hojněji např. sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), jestřábník savojský (Hieracium sabaudum), břečťan popínavý (Hedera helix), udatna lesní (Aruncus vulgaris), růže mnohokvětá (Rosa multiflora) a řada dalších. Park se nachází v nadmořské výšce ca 320 m. Ve stromovém patře byl v době registrace druhů význačný výskyt např. dvou exemplářů východoasijského jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba), rostoucího přirozeně jen na malém území v jihovýchodní Číně. Odsud se rozšířil jako okrasná dřevina po východní Asii a kolem roku 1730 byla jeho semena zaslána i do Evropy (Holandsko). V Čechách byla zaznamenána jeho první výsadba v r Je často označován jako žijící fosilie. Tento rod je totiž znám již ze zkamenělin triasu a jury (před asi 200 miliony lety). Zjištěné druhy Acer platanoides (javor mléč) běžný druh našich lesních porostů, přirozeně nejčastější však v suťových (svahových) lesích (společenstvo Aceri-Carpinetum), na Rakovnicku např. kolem Berounky a jejích přítoků; často vysazovaný v parcích. Acer pseudoplatanus (javor klen) dřevina s podobným rozšířením jako předchozí taxon, v ČR vystupuje až do horských lesů (kapradinových smrčin), které se však na Rakovnicku přirozeně nevyskytují. Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha) na Rakovnicku velmi hojný druh s přirozeným rozšířením ve vlhkých lesích a kolem vodních toků; úporný zahradní plevel nejčastěji vázaný na půdy vlhké a bohatší dusíkem. Aesculus hippocastanum (jírovec maďal) původní na Balkáně, u nás často vysazován pro okrasu a plody jako krmivo lesní zvěře. Jeho rozvinutá květenství jsou příznakem 2) Karel KUBÁT, Klíč ke květeně České republiky, Praha ) J. KOLBEK Václav VĚTVIČKA, Rostliny na každém kroku, Praha ) Jan MAŠEK, Chráněná krajinná oblast a Biosférická rezervace Křivoklátsko. Geologická a přírodovědná mapa, Praha

82 nadvlády jara. Je znám pod lidovými jmény jako kaštan nebo kaštan koňský. Není v žádném ohledu příbuzný s kaštanovníkem jedlým (Castanea sativa). V posledních desetiletích trpí škůdcem klíněnkou jírovcovou (Cameraria ohridella). Anemone ranunculoides (sasanka pryskyřníkovitá) její přirozený výskyt je znám z úživných a vlhčích lesů; na Rakovnicku rozšířená zejména kolem toků na Křivoklátsku a v bohatších dubohabřinách. Významný druh jarního aspektu. Aruncus vulgaris (udatna lesní) rozšířena ve stinných, vlhkých, roklinových a suťových lesích, u Rakovníka s přirozeným výskytem nejblíže U Sedmi Vodopádů, hojnější v údolí potoků (Tyterský a Skryjský potok, Úpoř, pod Čertovou skálou a jinde) na Křivoklátsku. Ve starších botanických pracích byla uváděna rovněž pod vědeckým jménem Aruncus sylvestris nebo Aruncus dioicus. Zpevňuje svým kořenovým systémem svahy s půdním ronem a sutě. Chráněný druh. Bellis perennis (sedmikráska obecná) hojný druh pastvin, kulturních luk a zahrad; léčivá bylina. České jméno pro tuto velmi odolnou bylinu je také chudobka. Je rozšířena v celé Evropě, v severní Africe a Malé Asii. Ojedinělé lokality jsou na Korejském poloostrově, kde platí za vzácnost. U nás je velmi častá zejména v kulturních trávnících a na loukách. Vystupuje až do alpínského stupně. Betula pendula (bříza bělokorá) obecně rozšířená, rychle rostoucí, ale poměrně krátkověká pionýrská dřevina osídlující často narušené biotopy (paseky, haldy, skály aj.), odkud ustupuje během následné sukcese. Syn. Betula alba, Betula verrucosa. Campanula rapunculoides (zvonek řepkovitý) obecně rozšířený druh polí, rumišť, náplavů, křovin a strání; častý obtížný plevel zahrad a polí, ale dobrá pícnina. Capsella bursa-pastoris (kokoška pastuší tobolka) v současnosti téměř kosmopolitní druh; v historických dobách pravděpodobně jen ve Středozemí. Osídluje skládky, rumiště, okraje cest a polí, intravilán obcí, nádraží a přístavy. Hojný druh. Carpinus betulus (habr obecný) běžná dřevina, která tvoří stromové nebo keřové patro habrových doubrav, zvláště teplejších typů dubohabřin; v minulých dobách podporována v selských lesích pro svoje velmi tvrdé dřevo používané na výrobu zemědělského nářadí i jako palivo. Do některých oblastí Čech, kde jí byl nedostatek, se dovážela a také velmi cenila (např. jižní část Českého středohoří). Cerastium holosteoides subsp. triviale (rožec obecný luční) hojný druh travnatých porostů na loukách, pasekách, úhorech, lesních světlinách, zahradách, kulturních trávnících. Mimo jiné znám také pod dříve užívaným vědeckým jménem Cerastium vulgatum. Cerastium tomentosum (rožec plstnatý) nepůvodní druh, pocházející z jižní Itálie. U nás často pěstovaný a občas zplaňující. Zaměňuje se někdy s podobným Cerastium biebersteinii (rožec Biebersteinův), pocházejícím z Krymu. Chelidonium majus (vlaštovičník větší) ruderální druh na rumištích, kolem kompostů, v zahradách, akátinách, na zdech a na půdách bohatých dusíkem. V lidovém léčitelství se užíval k vypalování bradavic. Při poškození pletiv oranžově mléčí. Dosti hojný. Cirsium arvense (pcháč oset) druh pcháče s obecným výskytem na rumištích, pasekách, úhorech, zahradách, v polích, na mezích. Obtížný, rychle se šířící plevel. Cornus alba (svída bílá) nepůvodní druh z východní Asie, často pěstovaný v různých kultivarech pro ozdobné listy. 82

83 Corylus avellana (líska obecná) na Rakovnicku roztroušená dřevina dubohabřin, okrajů sutí a lesů bohatších živinami; produkuje kvalitní listový opad pro tvorbu humusu a tím pozitivně ovlivňuje bylinné patro. Cotoneaster spec. (skalník) poléhavá dřevina s větvemi vystoupavými, pěstovaný taxon neznámého původu. V České republice se přirozeně vyskytují jen dva druhy: Cotoneaster integerrimus (skalník celokrajný) na výslunných stráních a skalách a na Moravě Cotoneaster melanocarpus (skalník černoplodý). Crataegus laevigata (hloh obecný) hojný druh křovinatých strání, světlých lesů a jejich okrajů. Známý též pod vědeckým jménem Crataegus oxyacantha. Dactylis glomerata (srha laločnatá) rozšířená v Evropě, severní Africe, západní Asii; zdomácnělá v Australii a Americe. Běžná tráva luk, pastvin, křovin, okolí cest a lesních lemů. Často přisévaná s travní směsí jako cenná pícnina. Známá též pod českým jménem srha říznačka. Dryopteris filix-mas (kapraď samec) hojná kapradina vlhčích lesů, roklin, kolem potoků, na pasekách, zastíněných skalách a zdech. Vedle papratky samičí (Athyrium filix-femina) asi nejhojnější naše kapradina. Elytrigia repens (pýr plazivý) obtížný a hojný plevel, známý i pod jmény Agropyron repens, Agropyrum repens nebo Elymus repens. Šíří se zejména rychle rostoucími oddenky; velmi odolný vůči změnám prostředí. Epilobium ciliatum (vrbovka žlaznatá) druh pocházející ze Severní Ameriky; u nás nepůvodní, ale hojný v rozličných narušených porostech kromě suchých skal. Známý též pod jménem Epilobium adenocaulon. Epilobium montanum (vrbovka horská) na Rakovnicku dříve dosti hojný druh vlhčích lesů, zahrad, pasek, někde rozšířený v populacích čítajících desítky až stovky rostlin; dnes z nejasných příčin poněkud ubývající. Euphorbia esula (pryšec obecný) dosti hojný druh na úhorech, pastvinách, železničních náspech, loukách a v zahradách. Festuca brevipila (kostřava drsnolistá) řídce roztroušená rostlina skal, suchých strání, borů a trávníků. Dříve byla uváděna pod jménem Festuca trachyphylla a slučována i s dalšími taxony nejasného taxonomického postavení, někdy u nás přidávaných do travních směsí. Fraxinus excelsior (jasan ztepilý) běžná dřevina vlhkých půd, suťových a podmáčených lesů, potočních a říčních niv; dřevo se používalo na výrobu zemědělského náčiní. Galinsoga parviflora (peťour maloúborný) hojný nepůvodní taxon původem v Jižní Americe a u nás již zdomácnělý v zahradách a na polích. Geum urbanum (kuklík městský) ruderální druh intravilánu města a vesnic, narušených míst, okrajů cest, okolí skládek, zahrad, parků, železničních stanic, náspů tratí. Ginkgo biloba (jinan dvoulaločný) vysazovaný exot, často využíváný jako alejový strom na celém Korejském poloostrově a v Číně. Glechoma hederacea (popenec břečťanolistý) plazivý druh lesů, křovin, zahrad, parků, rumišť a travinných, většinou vlhčích a zastíněných stanovišť. Hedera helix (břečťan popínavý) plazivá a popínavá dřevina stinných a humózních lesů a skal. Je schopen při bujném vzrůstu zahubit ( udusit ) i dospělý strom. Při silné 83

84 expanzi v bylinném patře redukuje četnost bylin a jejich druhové složení. Pěstován v mnoha kultivarech. Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) mírně teplomilný druh světlých lesů, jejich okrajů a antropicky ovlivněných stanovišť. Lamium album (hluchavka bílá) druh vlhčích a nitrofilnějších lesů, v současnosti hojný v celém spektru synatropní (člověkem ovlivněné) vegetace v blízkosti lidských sídlišť, na neobhospodařovaných místech, rumištích a v příkopech. Lapsana communis (kapustka obecná) běžný druh náspů, zahrad, polí, pasek, okolí cest. Leontodon autumnalis (máchelka podzimní) hojný druh na loukách, pastvinách, kolem cest a na sešlapávaných místech. Jiné české jméno je pampeliška podzimní. Lepidium campestre (řeřicha chlumní) sušší ruderalizovaná místa v intravilánu obcí, na náspech a kolem železnic, na rumištích a skládkách. Na Rakovnicku roztroušeně. Lolium perenne (jílek vytrvalý) hojná tráva luk, okolí cest, na pastvinách a v intravilánu obcí. Jako kulturní plodina je vyséván jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum), vysoká rostlina s hustými trsy. Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) plazivý druh vlhkých stanovišť, luk a pobřeží toků a rybníků, lužních lesů, schopný růst dlouhodobě pod vodou (tam nekvete). Vyskytuje se dosti často na těžších půdách, v zastíněných zahradách a parcích. V dřívějších dobách se pěstoval i jako akvarijní rostlina. Malva neglecta (sléz přehlížený) prastarý druh rozšířený v intravilánu obcí a na ruderálních stanovištích, obvykle na půdách bohatých dusíkem. V současnosti ubývající taxon. Matricaria discoidea (heřmánek terčovitý) druh v Evropě nepůvodní, pocházející ze severovýchodní Asie. V současnosti u nás zdomácnělý na sešlapávaných místech v intravilánu obcí, na rumištích a úhorech, kolem polí a cest. Pinus strobus (borovice vejmutovka) introdukovaná dřevina ze Severní Ameriky, hojně pěstovaná ve větších zahradách a parcích. V CHKO Českosaské Švýcarsko spontánně zmlazuje na pískovcovém podloží a způsobuje značné problémy přirozené vegetaci. Lesnicky pěstovaná dřevina. Plantago lanceolata (jitrocel kopinatý) obecný druh travinných porostů, luk, pastvin, mezí, okrajů polí a cest. Hojnější v sušších porostech; snáší kosení. Plantago major subsp. major (jitrocel větší pravý) běžný druh intravilánu, husích plácků, sešlapávaných stanovišť, travinných porostů, cest, zahrad, rumišť apod. Plantago media subsp. media (jitrocel prostřední pravý) agregátní taxon. Častý výskyt tohoto poddruhu je vázán na okraje cest, pastviny, louky, světlejší křoviny a zejména teplé trávníky. Poa annua (lipnice roční) hojná nízká tráva intravilánu obcí, zvláště v zahradách, parcích, kolem cest, v polích, na rumištích a úhorech. Poa compressa (lipnice smáčklá) častý druh především suchých a skalnatých stanovišť, korun starých zdí a teplomilných travinných porostů. Je to světlomilný druh, který při větším zastínění většinou nekvete. Potentilla tabernaemontani (mochna jarní) drobná mochna s větveným oddenkem, často se vyskytující na teplejších mezích, travnatých stráních, kolem cest i na skalách. Známá i pod jmény Potentilla neumanniana nebo Potentilla verna. 84

85 Potentilla reptans (mochna plazivá) častý druh zahrad, parků, rumišť, husích plácků v obcích, příkopů, lesních pasek a luk mírně vlhkých a bohatých živinami. Plazivá rostlina, která kořenuje podobně jako např. jahodník. Často tvoří proto polykormony. Prunella vulgaris (černohlávek obecný) běžný druh světlejších lesů, luk, trávníků, mezofilních okrajů cest, pasek, zahrad, mezí, vlhčin a intravilánu obcí. Dobře snáší kosení. Pyrethrum parthenium (řimbaba obecná) druh původem z jihovýchodní Evropy, často pěstovaný a zplaňující nejčastěji v intravilánu obcí u zdí a kolem chodníků. Jiná vědecká jména: Chrysanthemum parthenium, Tanacetum parthenium. Quercus petraea (dub zimní) v současnosti běžná lesní dřevina s původním rozšířením v teplých lesních porostech, na skalách, v dubohabřinách i kyselých doubravách. V minulosti nebyl odlišován od podobných druhů jako Quercus dalechampii (dub žlutavý), Q. polycarpa (dub mnohoplodý) aj. V lesích jsou někdy vysazováni nebo se spontánně objevují kříženci s Quercus robur (dub letní), označovaní jako Q. rosacea. Ranunculus repens (pryskyřník plazivý) běžný pryskyřník vlhkých až mokrých (i antropogenně člověkem ovlivněných) stanovišť, příkopů, zahrad, okrajů polí, lesů. Vytváří dlouhé nadzemní kořenující výběžky. Rosa multiflora (růže mnohokvětá) nepůvodní druh naší květeny, pocházející ze severovýchodní Asie. U nás často pěstován a využíván pro šlechtění. Vysazován kolem silnic pro zamezení půdní eroze. Sagina procumbens (úrazník položený) drobný, kompetičně (konkurenčně) slabý druh vlhkých a většinou zastíněných míst s málo vyvinutou vegetací (často s mechy); sekundárně v dlažbě měst a na sešlapávaných plochách. Sambucus nigra (bez černý) léčivý keř rostoucí obvykle na půdách bohatších dusíkem v otevřené krajině, v lesních pláštích, kolem stožárů elektrického vedení v polích, na pasekách a kolem cest. Sedum spurium (rozchodník pochybný) nepůvodní druh pocházející z Kavkazu, často pěstovaný na skalkách, zídkách a hřbitovech. Senecio sylvaticus (starček lesní) hojnější druh starčku s výskytem na světlinách, lesních pasekách, kolem cest a na písčitějších podkladech. Taraxacum sect. Ruderalia (T. officinale, pampeliška lékařská, smetánka lékařská) do sekce Ruderalia jsou zařazeny druhy shrnované dříve pod jméno Taraxacum officinale. Toto jméno nelze však pro naše taxony použít, protože z nomenklatorického hlediska náleží severským rostlinám. Nověji se tedy uvádí v botanických pracích z našeho území pouze jméno sekce. Taxus baccata (tis červený) keř až strom s tmavým jehličím, pěstovaný v mnoha kultivarech v zahradách, parcích a na hřbitovech. Přirozeně se vyskytuje na strmých svazích stinných suťových lesů, nejčastěji v údolí řek a potoků; na Rakovnicku např. v přírodní rezervaci U Eremita, v údolí Javornice a jinde. Chráněný druh. Trifolium pratense (jetel luční) hojný taxon luk, pastvin, lesních okrajů, mezí a křovinatých strání. Je často pěstován jako krmivo pro dobytek. Trifolium repens (jetel plazivý) hojný druh pastvin, luk, pasek, okrajů cest, mezí, intravilánu obcí. Množí se kromě semen rovněž dlouhými plazivými a kořenujícími lodyhami. 85

86 Urtica dioica (kopřiva dvoudomá) běžný druh kopřivy vyskytující se na místech s dostatečnou zásobou dusíku v půdě a jako obtížný plevel zahrad, sadů a parků. Její kladnou vlastností je, že odčerpává značné množství dusíku a tak je rovněž častá v okolí přehnojených polí a na březích vodních toků. Původně byla tato kopřiva druhem nivních a suťových lesů. Viburnum opulus (kalina obecná) roztroušený keř vlhčích křovinatých strání a lužních lesů. Jamka Bývalá úvozová cesta, ležící v nadmořské výšce ca m, která plnila v minulosti poslání kupecké silnice. Podklad tvoří z větší části štěrkopískové náplavy Rakovnického potoka. Stromořadí byla tvořena javory (klenem Acer pseudoplatanus a mlečem Acer platanoides). Z přirozených dřevin se sporadicky vyskytoval ubývající a ohrožený druh květeny ČR jilm drsný (Ulmus glabra), z hub jsem zaznamenal v té době např. hadovku smrdutou (Phallus impudicus). Starší porosty byly zcela zdevastované, ať již přímou činností člověka nebo sekundární výsadbou a spontánním rozšířením cizorodých dřevin a bylin. Z nich dominovaly v době zápisu následující taxony. Acer platanoides (javor mléč) Acer pseudoplatanus (javor klen) Corylus avellana (líska obecná) Crataegus laevigata (hloh obecný) Larix decidua (modřín opadavý) lesnicky významná dřevina, která zřejmě v Čechách není původní; její rozšíření pravděpodobně zasahovalo jen na severní Moravu. V severovýchodní Asii se vyskytuje celá řada druhů modřínu, některé jsou pro určitou oblast endemické. Picea abies (smrk ztepilý) běžná dřevina, často vysazovaná do lesních porostů. Její rozšíření bylo zřejmě přirozené jen ve vysokohorách, ojediněle i v inverzních údolích hluboce zaříznutých toků. O přirozeném rozšíření na Rakovnicku a Křivoklátsku se dlouho spekulovalo. Podařilo se však prokázat, že určitý fenotyp smrku byl přirozeně rozšířen a přežíval vzácně v hlubokých roklích Křivoklátska, kde ho můžeme ještě dnes nalézt. Je zavětvený až téměř ke kořenům a netrpí houbovými chorobami (zvláště červenou hnilobou jako vysazovaní jedinci, kteří do CHKO a našeho kraje nepatří). Jeho dřevo je husté a má výborné vlastnosti pro použití, např. pro stavbu houslí. Doufejme jen, že tento prapůvodní typ i nadále zůstane v květeně našeho kraje. Ve vědecké literatuře můžeme tuto dřevinu nalézt i pod jménem Picea excelsa. Prunus avium (třešeň ptačí) častý keř na stráních, v křovinách, světlých lesích, kolem cest a na mezích. Robinia pseudacacia (trnovník akát) dřevina původní v Severní Americe, která z různých důvodů (zpevnění svahů, zalesnění tzv. neplodných půd, včelařství) byla vysazována i u nás. Historie jejího původu na našem území a ve střední Evropě je zachycena dnes již dostatečně. 5) Zejména v teplých oblastech zcela zdomácněla a přetvořila 5) J. KOLBEK V. VĚTVIČKA Michaela VÍTKOVÁ, Z historie středoevropských akátin a jejich společenstev, Zprávy České botanické společnosti 39, 2004, s

87 naše přirozená rostlinná společenstva jako dominanta k obrazu svému. V jejích porostech se uplatňují zejména trávy a některé geofyty. Její vliv na stanoviště byl studován a je publikován v řadě prací. 6) Z území Berounky bylo také popsáno pro vědu nové společenstvo jako asociace Melico transsilvanicae-robinietum s typovým materiálem z PR Na Babě u Křivoklátu. 7) Rubus fruticosus agg. (ostružiník křovitý) starší jméno pro řadu dříve těžko rozeznatelných druhů, jejichž intenzivní výzkum započal až v posledních desetiletích a jistě není dokončen, resp. není známo rozšíření všech drobných druhů na našem území. Jen z ČR je udáváno asi 100 taxonů, z nichž některé byly poprvé popsány také z Křivoklátska. Jejich výzkumu se věnuje část systematické botaniky (taxonomie rostlin), známá jako batologie. Rubus idaeus (ostružiník maliník, maliník) častý druh pasek, lesů a jejich okrajů, který je pro plody sbírán. Na Rakovnicku hojný a spolu s ostatními ostružiníky se tady šíří. Sambucus nigra (bez černý) Ulmus glabra (jilm drsný) ubývající dřevina v důsledku napadení grafiózou, jejímž původcem je nejčastěji houba Ophiostoma ulmi. Přirozeně se vyskytuje zejména v suťových lesích (hojná byla kolem Berounky). Jiná její vědecká jména jsou Ulmus scabra, Ulmus montana (jilm horský). Významnou složku tvořily nitrofilní a ruderální byliny: Anthriscus sylvestris (kerblík lesní) hojný druh lesů s vlhčím podkladem bohatších živinami, příkopů, křovin a rumišť. Ostatní druhy kerblíků vyskytující se u nás jsou vzácné až ojedinělé. Arctium tomentosum (lopuch plstnatý) hojný druh s listy na rubu hustě šedě chlupatými, s výskytem na rumištích, skládkách a plochách zasažených a pozměněných lidskou činností. Asi nejhojnější druh z pěti lopuchů vyskytujících se na našem území. Atriplex sagittata (lebeda lesklá) druh střední a jihovýchodní Evropy, evropského Ruska, střední Asie (zde původní) a Sibiře. Hojný druh v teplejších oblastech na skládkách, navážkách, staveništích apod. Jiná její vědecká jména jsou Atriplex acuminata nebo Atriplex nitens. Capsella bursa-pastoris (kokoška pastuší tobolka) Chelidonium majus (vlaštovičník větší) Chenopodium album (merlík bílý) zřejmě kosmopolitní druh rostoucí na rumištích, skládkách, u železničních stanic, zemědělských skladů apod. Cichorium intybus (čekanka obecná) rozšířena v Evropě, na Sibiři, v Malé Asii a v severní Africe; zavlečená v mnoha částech světa. U nás na mezích, pastvinách, suchých loukách a kolem cest dosti hojně. Dactylis glomerata (srha laločnatá) 6) J. KOLBEK M. VÍTKOVÁ, Vegetation classification and synecology of Bohemian Robinia pseudacacia stands in a Central Europaean context, Phytocoenologia 40, 2010, č. 2 3, s ) J. KOLBEK, Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 3. Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů, Praha 2003, s

88 Echinops sphaerocephalus (bělotrn kulatohlavý) druh původní v jižní Evropě a zasahující až na jižní Sibiř. Osídluje železniční náspy, příkopy, sušší stráně, často i skládky a rumiště a obecně se v posledních desetiletích šíří. Elytrigia repens (pýr plazivý) Epilobium hirsutum (vrbovka chlupatá) druh vlhkých ruderalizovaných ploch a rumišť, příkopů a bahnitých břehů. Galinsoga parviflora (peťour maloúborný) Geum urbanum (kuklík městský) Impatiens parviflora (netýkavka malokvětá) silně invazní nepůvodní druh, pocházející z východní Asie. V současnosti je častý v mnoha typech lesů, kolem vodotečí, na železničních náspech a v okolí rumišť. Je v přírodě již mnohem častější než náš původní druh Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá). Polygonum aviculare (truskavec ptačí) truskavec s přímými lodyhami, který nesnáší tak dobře sešlapávání jako jeho příbuzný druh Polygonum arenastrum. Rumex obtusifolius (šťovík tupolistý) hojný druh šťovíku šířícího se v polích, ve vojtěšce, na úhorech a pastvinách, kolem cest a na ruderálních stanovištích. Sisymbrium officinale (hulevník lékařský) druh intravilánu obcí, skládek, rumišť, náspů a okolí cest. Solidago canadensis (celík kanadský) původně severoamerický druh, u nás hojně zdomácnělý v intravilánu a kolem obcí, v pustých nivách a na březích řek, ve zbořeništích a na rumištích. Snadno se šíří a k jeho rozšíření přispívá jeho pěstování jako okrasné rostliny. Lodyha je hustě chlupatá, na rozdíl od příbuzného celíku obrovského (Solidago gigantea), s kterým bývá zaměňován a který má lodyhu lysou. Torilis japonica (tořice japonská) hojný taxon nitrofilních a teplejších lesů, křovin a lesních lemů. Je rozšířena téměř v celém středním pásmu Euroasie, od Japonska až do západní Evropy. Taxonomie tohoto (a nejen tohoto) druhu je zřejmě málo prozkoumaná a zdá se, že v Evropě se bude asi jednat o jiný taxon udávaný v současnosti pod stejným jménem. Tento můj názor se opírá o pozorování rostlin na Korejském poloostrově. Tripleurospermum inodorum (heřmánkovec nevonný) častý druh okrajů cest, polí a rumišť. Ve starší botanické literatuře jej najdeme pod jmény Matricaria maritima subsp. inodora nebo Matricaria perforata. Druh Matricaria maritima se na našem území nevyskytuje a taxon uváděný pod tímto jménem je právě Tripleurospermum inodorum. Urtica dioica (kopřiva dvoudomá) Dále byly zaznamenány na lokalitě druhy acidofilní, vypovídající o zhoršení kvality půdy, její degradaci a okyselení a druhy sešlapávaných půd a úhorů: Avenella flexuosa (metlička křivolaká) druh kyselých půd objevující se hojně ve smrčinách, kyselých doubravách a bučinách, na vřesovištích a pasekách. Ve starší botanické literatuře je uváděn také pod jménem Deschampsia flexuosa. Festuca ovina (kostřava ovčí) druh kyselých a mělkých půd, světlých a teplejších stanovišť, v lesích na skalách, vřesovištích, písčinách a pastvinách. Lolium perenne (jílek vytrvalý) Plantago major subsp. major (jitrocel větší pravý) 88

89 Polygonum arenastrum (truskavec obecný) druh truskavce dříve taxonomicky přiřazovaného k Polygonum aviculare. Vykazuje se mimo jiné poléhavými až plazivými lodyhami. Vyskytuje se hojně na sešlapávaných místech tuto disturbanci (narušení) velmi dobře snáší. Polygonum aviculare (truskavec ptačí) Ranunculus repens (pryskyřník plazivý) Rumex acetosa (šťovík kyselý) hojný druh na loukách a pastvinách na méně úživném podkladu. Rumex acetosella subsp. acetosella (šťovík menší pravý) hojný druh kamenitých strání, pastvin, kyselých světlých lesů a jejich okrajů. Celý prostor Jamky byl již v době mé inventarizace poznamenán velkou půdní erozí, ale podle výskytu některých teplomilnějších druhů (dále v seznamu označené *) lze usuzovat, že lokalita byla v minulosti útočištěm alespoň částečně otevřených semixerotermních až xerotermních (suchomilných) společenstev. Jednotlivé druhy bylo možné také spatřit na mezi podél bývalé polní cesty od sv. Vojtěcha na východ až ke křížku u sv. Antonína (dnes zničeno stavbou silnice). K nim se však připojily i druhy ruderální, polní plevele a druhy zavlečené: Achillea millefolium (řebříček obecný) druh se širokou ekologickou amplitudou rozšířený od zarostlých skal až po louky a světlejší lesy. Častý i v kulturních trávnících, v zahradách, na mezích a cestách. Rozlišováno několik poddruhů, z nichž některé jsou v současnosti v taxonomické literatuře uváděny jako samostatné druhy. Agrostis capillaris (psineček obecný, dříve také psineček tenký) drobnější tráva většinou chudších, sušších a světlejších stanovišť, tvořící řídké porosty. Hojně rozšířená na okrajích lesů, na pastvinách, mezích, lesních cestách i ve světlých lesích. Dříve známa také pod vědeckými jmény Agrostis tenuis nebo Agrostis vulgaris. Arrhenatherum elatius (ovsík vyvýšený) vysoká luční tráva, rozšířená v celé Evropě, severní Africe a západní Asii. Hojná na loukách, v příkopech, opuštěných místech, světlých lesích, pasekách, mezích, náspech, kolem cest, na travnatých a křovinatých stráních. Snáší dobře kosení a rychle se šíří také přiséváním do travních směsí. Artemisia campestris (pelyněk ladní*) druh teplých strání, skal, mezí, písčin s rozšířením na Rakovnicku jen v teplejších oblastech. Artemisia vulgaris (pelyněk černobýl) obecný druh nitrofilnějších substrátů: kolem cest, v příkopech, v intravilánech obcí, na mezích, úhorech, zabuřenělých loukách apod. Ballota nigra subsp. nigra (měrnice černá pravá) intravilán obcí, zahrady, sušší trávníky, meze, akátiny, ruderalizované lesní okraje na teplejších stanovištích. Calamagrostis epigejos (třtina křovištní) hojná tráva sušších lesů a pasek, ruderalizovaných a narušených stanovišť, náspů a zarůstajících hald zeminy. Calystegia sepium (opletník plotní) na Rakovnicku nejčastější ve vlhkých křovinách v nivě Berounky, kolem Rakovnického potoka, jinde podél vodotečí (Džbánsko) a na vlhkých a zejména úživnějších půdách permokarbonu. Campanula rotundifolia subsp. rotundifolia (zvonek okrouhlolistý pravý) běžný druh Rakovnicka na loukách, pastvinách, skalách, mezích, v borech a na vřesovištích. Centaurea jacea (chrpa luční*) velmi plastický druh, známý z ČR ve čtyřech poddruzích a s výskytem v různých typech luk, od suchých trávníků až po vlhčí, ale také na 89

90 slunných loukách, pastvinách, zarostlých a křovinatých skalách, náspech, mezích, v lesních lemech a na pasekách. Na Rakovnicku lze očekávat tři z těchto poddruhů. Známá i pod jménem Jacea pratensis. Cerastium holosteoides subsp. triviale (rožec obecný luční) Elytrigia intermedia (pýr prostřední*) druh vázaný na hlubší a úživnější půdy (prachovice, spraše), roztroušený na výslunných stráních, v teplých křovinách. Na Rakovnicku častější na polních mezích a ruderalizovaných stanovištích v oblasti Džbánu; v ostatním území vzácný. Epilobium angustifolium (vrbovka úzkolistá) zvolna ubývající druh pasek, světlin, otevřenějších suťových svahů, náspů a lemů, který trpí požerem srnčí zvěře, takže často nedokáže již vytvořit semena. V literatuře často uváděn také pod jmény Chamerion angustifolium nebo Chamaenerion angustifolium. Erigeron acris (turan ostrý) druh okolí cest, pastvin a narušených stanovišť, často i mimo intravilán obcí. Celý rod byl donedávna taxonomicky poměrně komplikovaný a v minulosti nebyly jednotlivé taxony spolehlivě rozlišovány. Festuca rupicola (kostřava žlábkatá*) hojná tráva suchých strání, skal, někde i na loukách. V ostatních porostech je vzácná. Je známa i pod jménem Festuca sulcata. Galeopsis pubescens (konopice pýřitá) dosti častý druh pasek, křovin, světlých lesů, ale i rumišť a intravilánu obcí. Geum urbanum (kuklík městský) Heracleum sphondylium (bolševník obecný) hojný druh mezofilních luk, okrajů cest a lesů, pasek, pobřeží potoků, příkopů, rumišť, zahrad a parků. V ČR je znám ve čtyřech, dříve nerozlišovaných poddruzích. Na Rakovnicku zatím nalezen jen v poddruhu Heracleum sphondylium subsp. sphondylium (bolševník obecný pravý). Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) velmi častý druh sušších travnatých a kamenitých stanovišť, světlých doubrav, písčin, vřesovišť a skal. Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) Knautia arvensis (chrastavec rolní) druh známý z území ČR ve čtyřech poddruzích, z nichž pouze jeden, Knautia arvensis subsp. arvensis (chrastavec rolní pravý), byl nalezen na Rakovnicku. Je rozšířen na loukách, v křovinách, světlých lesích, na pasekách, travnatých stráních a mezích, kolem cest a v lesních lemech. Je roztroušený, místně až hojný. Lamium album (hluchavka bílá) Lepidium campestre (řeřicha chlumní) Medicago lupulina (tolice dětelová*) roztroušený druh úhorů, pastvin, teplých strání, okolí cest, okolí rumišť, štěrkových náplavů vodních toků apod. Myosoton aquaticum (křehkýš vodní) druh stinných stanovišť ve vlhkých lesích, příkopech, kolem rybníků a vodních toků, mokrých a stinných okrajů luk. Možná je záměna s ptačincem hajním (Stellaria nemorum) z podobných stanovišť. Pimpinella saxifraga (bedrník obecný) běžný druh suchých strání, luk a pastvin, slunných skal, mezí, úhorů, náspů a světlých lesů (doubrav). U nás ve dvou poddruzích. Plantago media subsp. media (jitrocel prostřední pravý) Rosa canina (růže šípková) běžný keř světlých a výslunných strání, mezí, lad, lesních světlin, kolem potoků. Plastický druh (agregátní taxon), do kterého bylo dříve zahrnováno více nerozlišovaných menších taxonů růží. 90

91 Silene latifolia subsp. alba (silenka širolistá bílá) častý druh mezí, okolí cest, polí a jejich úhorů, teplejších křovin a rumišť. Známý druh spíše pod starším jménem Melandrium album (knotovka bílá). Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá*) nejčastější druh mateřídoušky na Rakovnicku. Vyskytuje se velmi hojně na skalách kolem Berounky, ale i na teplých mezích a ve světlých a suchých lesích. Ve starších botanických pracích byla až donedávna známa pod českým jménem mateřídouška polejovitá. Trifolium arvense (jetel rolní*) drobnější druh jetele ze živinami chudších a sušších půd, drolin, pastvin, mezí, strání a skalnatých substrátů. Na teplých a suchých stanovištích i na zanedbaných místech v intravilánu obcí. Trifolium repens (jetel plazivý) Veronica chamaedrys (rozrazil rezekvítek) obecně rozšířený druh téměř ve všech typech porostů kromě vodních a bažinných, nejčastěji v travních porostech, intravilánu obcí, na polích, úhorech, rumištích, ve světlejších lesích, na lukách, stráních, pastvinách, mezích apod. Svahy nad kasárnami (PP Tankodrom a okolí) Prastaré polní kultury a svahy tvořené bývalou terasou Rakovnického potoka v nadmořské výšce ca m hostily ještě v minulém století význačnou flóru a faunu. Negativní vliv však mělo hlavně užívání strojených hnojiv, jejichž splachy ovlivňovaly i složení květeny na přilehlých svazích a celková změna způsobu obhospodařování v polních kulturách. Svým způsobem zasáhlo do historie lokality i její využívání jako motocyklové dráhy, i když některým druhům tento způsob disturbance (narušení, tlaku a stresu) pomohl v jejich rozšiřování či udržení. Na jiných místech byly porosty ponechány sukcesi (přirozenému vývoji), která vedla k zarůstání křovinami a některými kompetičně (konkurenčně) silnějšími druhy. Změnil se tedy celkový management (řízené využívání) lokality, jejíž svahy sloužily v minulých dobách převážně jako pastviny, čímž bylo dlouhodobě docíleno účinného a rovnoměrného působení na vegetaci pravděpodobně po několik staletí, které vedlo k celkovému ustálení jejího druhového složení a struktury. Floristické složení lokality bylo zaznamenáno Lokalita je význačná z hlediska pronikání teplomilných druhů do Rakovnické kotliny a je refugiem ohrožených druhů v intenzivně hospodářsky využívané krajině a na pokraji intravilánu. Rostlinná společenstva tvořená z valné části křovinatými a travními společenstvy byla složena v křovinném patře z různých druhů planých růží (Rosa canina spec. agg.), hlohů (Crataegus spec. div.) a trnky (Prunus spinosa). Přirozené travinné porosty se skládaly převážně z teplomilných druhů a v současnosti je řadíme mezi společenstva třídy Festuco-Brometea. V těchto porostech byl ještě v r nalezen jeden exemplář kozince cizrnovitého (Astragalus cicer) a obecně na Rakovnicku vzácnějších druhů, jakými jsou mateřídouška časná (Thymus praecox) a pýr prostřední (Elytrigia intermedia). Nízká otevřená (rozvolněná) vegetace kamenitých substrátů byla tvořena společenstvy primitivních štěrkovitých, mělkých a kyselejších půd třídy Sedo-Scleranthetea a keříčkovitými porosty s dominantním vřesem obecným (Calluna vulgaris) třídy Nardo-Callunetea. 91

92 Achillea millefolium (řebříček obecný) Agrimonia eupatoria (řepík lékařský) typický (charakteristický) druh suchých travnatých strání na slinitých a jílovitých půdách, v sadech, na mezích a v lesních lemech. Na Rakovnicku je nejhojnější ve Džbánu a na podloží permokarbonu. Agrostis capillaris (psineček obecný, dříve také psineček tenký) Artemisia campestris (pelyněk ladní) Astragalus cicer (kozinec cizrnovitý) na Rakovnicku velmi vzácný druh teplých strání, mezí a teplých lesních lemů. Ve Džbánu a jižní části Českého středohoří častější. Brachypodium pinnatum (válečka prapořitá) dominantní výběžkatá tráva tvořící druhově bohaté porosty na výslunných a živinami bohatých stráních, častá i ve světlých lesích na pasekách a v lemech. Calluna vulgaris (vřes obecný) stálezelený keřík s vystoupavými větévkami kvetoucí v pozdním létě a na podzim. Vytváří rozsáhlé sušší porosty, známé jako vřesoviště, vyskytuje se však i ve světlých lesích (kyselých doubravách, březinách), kolem rašelinišť, na substrátu chudém živinami (pískovce, silicity, žuly). Na Rakovnicku je hojný např. na Hlavačově, Na Borech, v okolí Krt, Blatna, Jesenic a na Přílepské skále. Campanula rotundifolia subsp. rotundifolia (zvonek okrouhlolistý pravý) Carex caryophyllea (ostřice jarní) roztroušená ostřice na teplejších travnatých stráních, mezích, světlých křovinách a doubravách na živnějších podkladech. Kvete na osluněných stanovištích již od března. Známá také pod jménem Carex verna. Centaurea jacea (chrpa luční) Dianthus carthusianorum (hvozdík kartouzek) roztroušený druh teplých strání, travních porostů, mezí, výslunných skal v nejteplejších a nižších nadmořských výškách území na živnějších půdách. Na Rakovnicku jen v podruhu Dianthus carthusianorum subsp. carthusianorum (hvozdík kartouzek pravý). Na území ČR se vyskytují čtyři poddruhy. Ve vyšších a chladnějších polohách je obvykle nahrazen druhem Dianthus deltoides (hvozdík kropenatý) na kyselejších a méně živných substrátech. Elytrigia intermedia (pýr prostřední) Festuca brevipila (kostřava drsnolistá) Festuca rupicola (kostřava žlábkatá) Galium verum (svízel syřišťový) častý druh s výskytem na sušších travnatých stráních, v křovinách, na mezích, v příkopech, borech a na vřesovištích. Herniaria glabra (průtržník lysý) drobná plazivá a k zemi přilehlá rostlina nevápenných substrátů a sešlapávaných půd, jako jsou písčiny, štěrkoviště, vesnická nádraží, pobřežní navigace a cesty. Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) Hypericum perforatum (třezalka tečkovaná) asi nejhojnější třezalka Rakovnicka. Vyskytuje se na suchých a slunných travnatých stráních, ve světlých lesích, zejména doubravách, v jejich pláštích a lemech, na skalách, mezích, pastvinách, kolem cest, na písčinách a ve vřesovištích. Koeleria macrantha (smělek štíhlý) tráva suchých skal, teplých travnatých strání a písčin, vzácněji i vřesovišť. Hojný druh skal okolí Berounky. Známý též pod vědeckým jménem Koeleria gracilis. 92

93 Koeleria pyramidata (smělek jehlancovitý) tráva sušších a skalnatých svahů, pastvin, slunných lesních okrajů, vzácněji i světlých doubrav. Linum catharticum (len počistivý) nepříliš hojný jednoletý drobný druh lnu s výskytem v sušších a rozvolněných porostech teplejších luk a pastvin. Jeho početnost v porostech rok od roku vlivem klimatických změn kolísá. Lotus corniculatus (štírovník růžkatý) na loukách, světlých a teplejších stráních, pasekách, mezích, pastvinách a drolinách. Vzácněji se v nejteplejších územích okresu vyskytuje chlupatá varieta, označovaná jako Lotus corniculatus var. hirsutus. Odontites vernus (zdravínek jarní) na Rakovnicku roztroušený druh na sušších loukách, při okrajích cest, na pastvinách a úhorech. Druh je v současnosti znám z území ČR ve dvou poddruzích, dříve nerozlišovaných. Pastinaca sativa (pastinák setý) druh teplejších oblastí, kde se vyskytuje roztroušeně na loukách, mezích, travnatých stráních a kolem příkopů a cest. V okolí Rakovníka nepříliš častý. Phleum phleoides (bojínek tuhý) tráva výslunných skal a strání, teplých lesních okrajů. Jiné vědecké jméno je Phleum boehmeri. Pimpinella saxifraga (bedrník obecný) Plantago media subsp. media (jitrocel prostřední pravý) Poa angustifolia (lipnice úzkolistá) běžný druh vytrvalé trávy, častý zejména v sušších porostech luk, strání, světlých křovin a teplomilných lesů. Dříve byl často zaměňován či taxonomicky spojován s příbuznou lipnicí luční (Poa pratensis). Poa compressa (lipnice smáčklá) Potentilla argentea (mochna stříbrná) druh rozlišovaný jen vzácně do variet, které jsou patrné z morfologie rostlin. Vyskytuje se dosti hojně v suchých mezernatých porostech na skalách, písčinách, štěrkovištích, náspech, hrabaništích drůbeže v obcích, návsích, okrajích osluněných cest a mezí. Rumex acetosella subsp. acetosella (šťovík menší pravý) Scleranthus perennis (chmerek vytrvalý) drobná, k zemi přitisklá až slabě vystoupavá bylina ze skalnatých suchých stanovišť s mělkou půdou, strání, teplých a světlých kyselých borů. Její jméno společně s rozchodníkem (Sedum sp. div.) dalo vznik vědeckému jménu Sedo-Scleranthetea pro celou třídu pionýrských bylinných společenstev primitivních půd. Senecio jacobaea (starček přímětník) roztroušený druh ve světlých a teplejších doubravách, na pastvinách a v sušších travních porostech. Thymus praecox (mateřídouška časná) druh teplých skal a xerotermních trávníků; v okolí Rakovníka ojediněle. Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá) Trifolium medium (jetel prostřední) typický (charakteristický) druh teplomilných lemů, světlin, pasek, mezí, křovinatých strání, zarostlých skal a teplých doubrav. Vicia tetrasperma (vikev čtyřsemenná) vikev s roztroušeným výskytem, známá ze zahrad, pastvin, luk, strání, okrajů teplejších lesů, křovin, polí, mezí a úhorů. Lusky obsahují obvykle čtyři semena a odtud český název. Vulpia myuros (mrvka myší ocásek) velmi drobná a nízká travička vytvářející řídké porosty na kyselých půdách. Nesnáší konkurenci robustnějších druhů. Její výskyt je omezen na okraje borů, písčin, na volné plochy kyselých skalnatých podkladů. Mizející druh české květeny. 93

94 V lesnaté části a křovinách byly nalezeny druhy: Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Betula pendula (bříza bělokorá) Crataegus laevigata (hloh obecný) Dactylis glomerata (srha laločnatá) Epilobium angustifolium (vrbovka úzkolistá) Fragaria vesca (jahodník obecný) druh téměř celé Evropy pronikající až do střední Asie a zavlečený i na jiné kontinenty. Rozšířený hojně ve světlých lesích, na pasekách, lesních okrajích, travnatých stráních, náspech a sutích. Galeopsis tetrahit (konopice polní) rozšířena v Evropě, na Sibiři, Kavkaze a ve východní Asii. U nás se vyskytuje v listnatých lesích, na úhorech a v křovinách. Gnaphalium sylvaticum (protěž lesní) dosti hojná protěž z pasek, luk, světlin v lesích a mezí, známá též pod jménem Omalotheca sylvatica. Hieracium lachenalii (jestřábník Lachenalův) častější druh světlých lesů, křovin a pasek; hojnější na kyselejších půdách. Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) Larix decidua (modřín opadavý) Pinus sylvestris (borovice lesní) běžná, lesnicky významná dřevina. Je velmi odolná vůči podmínkám prostředí a najdeme ji přirozeně v porostech rašelinišť, světlých doubravách i na suchých skalách (bory lišejníkové, kyselé, bazifilní, reliktní aj.). Často byla a je vysazována jako hospodářská dřevina. Dřevo obsahuje množství pryskyřičných látek. Populus tremula (topol osika) velmi hojná dřevina ve světlých lesích, křovinách, lesních lemech, na pasekách a na haldách zeminy. Prunus avium (třešeň ptačí) Prunus spinosa (trnka obecná) hojný trnitý keř strání, lesních okrajů, mezí a křovin. Pyrus pyraster (hrušeň polnička) teplé stráně a sušší lesy, lesní okraje. V okolí Rakovníka vzácnější dřevina. Quercus petraea (dub zimní) Ribes uva-crispa (srstka angrešt) keř suťových lesů, křovinatých strání, zdí, zboře nišť a houštin. Známý pod vědeckými jmény Ribes grossularia, Grossularia uva-crispa a českými jmény angrešt nebo meruzalka. Robinia pseudacacia (trnovník akát) Rubus fruticosus agg. (ostružiník křovitý) Sambucus nigra (bez černý) Celý prostor byl pod vlivem pronikání ruderálních prvků vegetace, složené z různých druhů rodu merlík (Chenopodium sp. div.), zahradních a polních plevelů, ke kterým se družily: Amaranthus retroflexus (laskavec ohnutý) rostlina pocházející ze Severní Ameriky, u nás již zdomácnělá. Vyskytuje se dosti často v teplých oblastech a na sušších a teplých stanovištích, jako jsou skládky, zbořeniště, v zanedbaných zahradách, na nádražích, na polích, zejména v okopaninách. Obecně na místech, kde je v půdě dostatek dusíku. Jiné české jméno pro tento druh je laskavec srstnatý. 94

95 Atriplex sagittata (lebeda lesklá) Ballota nigra subsp. nigra (měrnice černá pravá) Calamagrostis epigejos (třtina křovištní) Chenopodium album (merlík bílý) Chenopodium glaucum (merlík sivý) častý v okolí kompostů, hnojišť, v zahradách. Chenopodium rubrum (merlík červený) druh rumišť, skládek, hnojišť a okolí rybníků. Convolvulus arvensis (svlačec rolní) hojný druh polí, zahrad, mezí, travnatých strání, náspů a okolí cest. Echinops sphaerocephalus (bělotrn kulatohlavý) Elytrigia repens (pýr plazivý) Erigeron acris (turan ostrý) Euphorbia esula (pryšec obecný) Euphorbia helioscopia (pryšec kolovratec) častější druh pryšců zahrad, polí, skládek, železničních náspů a okolí cest. Galinsoga quadriradiata (peťour srstnatý) Rod Galinsoga pochází ze střední a jižní Ameriky a jeho dva zástupci hojně zdomácněly v našich zahradních a polních kulturách. Je to obvykle obtížný plevel s množstvím semen a dobře přežívající v našich podmínkách. Starší vědecká jména tohoto druhu jsou Galinsoga ciliata a Galinsoga urticifolia. Někteří američtí botanici však tvrdí, že u nás jde o druh Galinsoga ciliata. Lactuca serriola (locika kompasová) dosti častá teplomilnější locika, která má listy obvykle uspořádány v severojižním směru (odtud české jméno). Vyskytuje se na ruderálních plochách v intravilánu obcí, kolem silnic, ve starých lomech, na nádražích, náspech apod. Jiné vědecké jméno tohoto druhu je Lactuca scariola. Lamium album (hluchavka bílá) Lamium purpureum (hluchavka nachová) druh antropicky ovlivněných míst, jako jsou rumiště, zahrady, pole a okolí cest. Hojný druh v intravilánech obcí a jejich sousedství. Melilotus officinalis (komonice lékařská) na Rakovnicku v teplejších oblastech na náspech, skládkách, rumištích, kolem cest a na náplavech vodních toků. Polygonum aviculare (truskavec ptačí) Rumex obtusifolius (šťovík tupolistý) Sedum spurium (rozchodník pochybný) Silene latifolia subsp. alba (silenka širolistá bílá) Solanum dulcamara (lilek potměchuť) roztroušený druh na březích vodních toků, v pobřežních houštinách, lužních lesích a rákosinách. Solidago canadensis (celík kanadský) Solidago gigantea (celík obrovský) původní v Severní Americe a u nás zdomácnělý na ruderálních stanovištích a v nivě Berounky. Často se i pěstuje. Tanacetum vulgare (vratič obecný) roztroušený druh, patrný zejména koncem léta a v podzimu sytě žlutými květy, pro které je používán často do dušičkových a pohřebních věnců. Je domácí zejména na pobřeží širších vodních toků, v lomech, kolem cest, na železničních náspech a zanedbaných travnatých místech. Ve starší literatuře byl uváděn pod jménem Chrysanthemum vulgare. Thlaspi arvense (penízek rolní) častý druh okrajů polí, zahrad, úhorů, rumišť, zahrad a lad. 95

96 Torilis japonica (tořice japonská) Trifolium arvense (jetel rolní) Tripleurospermum inodorum (heřmánkovec nevonný) Urtica dioica (kopřiva dvoudomá) Vicia angustifolia (vikev úzkolistá) druh luk, polí, mezí, křovin, pasek, lesních lemů atd., hojný. Některé další zjištěné druhy: Aesculus hippocastanum (jírovec maďal) Apera spica-venti (chundelka metlice) tráva dříve velmi hojná v polích (zejména v obilí) na kyselejších nevápnitých půdách. V dobách družstevního hospodaření a rozsáhlého používání herbicidů na mnoha místech téměř vymizela. V současnosti se na Rakovnicku znovu objevuje a vytváří obvykle rozsáhlé porosty mezi obilím. Bryonia alba (posed bílý) na Rakovnicku roztroušený až vzácnější druh jednodomé byliny s výskytem zejména v teplých částech území. Lze ho nalézt v lesních lemech a pláštích, v křovinách (i pobřežních) a v okolí zahrad. Jeho bobule jsou černé. Campanula rapunculoides (zvonek řepkovitý) Cerastium arvense subsp. arvense (rožec rolní pravý) poddruh rožce dříve velmi hojně rozšířeného na teplejších stráních, mezích, kolem skal, na sušších loukách apod. V posledních desetiletích pozoruji na Rakovnicku pozvolné ubývání jeho lokalit i četnosti rostlin na jednotlivých nalezištích. Chelidonium majus (vlaštovičník větší) Cichorium intybus (čekanka obecná) Cirsium vulgare (pcháč obecný) roztroušený, místy hojnější druh kolem cest, na stráních a pasekách a také kolem rumišť. Je znám také pod vědeckými jmény Cirsium sylvaticum a Cirsium lanceolatum. Cornus alba (svída bílá) Crepis biennis (škarda dvouletá) velmi hojný druh v trávnících, příkopech, zahradách, na loukách, mezích, pasekách a pastvinách. Erodium cicutarium (pumpava obecná) plevelnatá rostlina zahrad, polí, okrajů cest, kamenných sutí, lomů, ruderalizovaných míst s mírně zvýšeným obsahem dusíku v půdě. Snáší dobře i zastínění a vlhčí stanoviště. Jiné české jméno je pumpava rozpuková. Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) hojný druh pryšce na teplých a sušších stanovištích, jako jsou skály, stepní trávníky, travnaté stráně, vřesoviště, meze, světlomilné doubravy. Fraxinus excelsior (jasan ztepilý) Galium mollugo (svízel povázka) vlhčí louky a okraje křovin. Dříve často zaměňován s příbuzným a mnohem častějším druhem Galium album (svízel bílý). Geum urbanum (kuklík městský) Hypochaeris radicata (prasetník kořenatý) hojný druh pastvin, pasek, úhorů, lesních lemů, mezí, náspů a okrajů cest. Knautia arvensis (chrastavec rolní) Leontodon hispidus (máchelka srstnatá, pampeliška srstnatá) kde se vzalo české jméno máchelka a kdo je poprvé použil, mi není známo. Druh rozšířený na pastvinách, 96

97 loukách a mezích. Na Rakovnicku se vyskytují dva poddruhy, a to Leontodon hispidus subsp. hispidus (máchelka, pampeliška srstnatá pravá), která je hustě chlupatá a v trávnících hojná. Na teplejších stanovištích jsem nalezl Leontodon hispidus subsp. glabratus (máchelka, pampeliška olysalá), která je známa také pod jmény Leontodon hispidus subsp. hastilis nebo Leontodon hispidus subsp. danubialis. Linaria vulgaris (lnice květel) planý druh příbuzný hledíku většímu pěstovanému v zahradách a někdy zplaňujícímu na zdech (Antirrhinum majus). Častý na mezích, ve světlých křovinách a teplomilnějších doubravách, kolem komunikací, na náspech, úhorech, v lomech. Je to hojný druh kulturní krajiny. Lolium perenne (jílek vytrvalý) Lycopsis arvensis (prlina rolní) plevelnatá, roztroušená až vzácnější štětinatá bylina s výskytem v okopaninách, na mezích, zanedbaných zahradách, náspech, při cestách, na stráních, někdy i kolem hald štěrku a v lomech. Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) Pinus strobus (borovice vejmutovka) Plantago lanceolata (jitrocel kopinatý) Plantago major subsp. major (jitrocel větší pravý) Poa annua (lipnice roční) Potentilla reptans (mochna plazivá) Prunella vulgaris (černohlávek obecný) Scleranthus annuus (chmerek roční) drobnější, ale hojný polní plevel na pustých místech. Silene noctiflora (knotovka noční) druh teplejších oblastí, polní plevel: skládky, železniční náspy apod. Známý pod starším vědeckým jménem Melandrium noctiflorum. V okolí Rakovníka vzácná; v oblasti Džbánu hojnější. Sonchus asper (mléč drsný) roztroušený druh v zahradách, na náspech, pustých místech a při okrajích cest. Symphoricarpos albus (pámelník bílý) druh původní v Severní Americe a u nás běžně vysazovaný a často zplanělý. Jiná jeho vědecká jména: Symphoricarpos rivularis a Symphoricarpos racemosus. Tragopogon pratensis (kozí brada luční) u Rakovníka vzácný druh na loukách a mezích. Verbascum thapsus (divizna malokvětá) druh teplejších stanovišť kolem cest, na skalách, v lomech a na náspech. Viola arvensis (violka rolní) jedna z nejčastějších druhů violek vyskytující se v obilninách a okopaninách, na mezích, kolem cest, v intravilánu obcí a na sušších stanovištích. V klimaticky příznivých zimách kvete i v tomto období a vytváří značné množství semen, které rozšiřují mravenci. Kraclavské louky a okolí rybníků Horní a Dolní Kracle Zamokřelé zrašelinělé a částečně též slatinné polohy v depresích s vodonosnými horizonty na jílovito-hlinitém podloží omezují odtok vody a umožňují výskyt lučních a lesních druhů vázaných na mokré až bažinaté polohy. Zadržování vody v půdním horizontu podporuje rovněž rybniční ekosystém, který vytváří další typ stanovišť pro rostliny vázané na trvalý vodní sloupec a pobřeží. Taková stanoviště patří k nejohroženějším a jen díky 97

98 nevhodné poloze unikla odvodnění. Dnes patří spolu s navazujícím chráněným územím Prameny Klíčavy mezi nejcennější mokřadní lokality okolí Rakovníka. Floristické složení této rozsáhlé lokality bylo zapsáno Kraclavské louky (nadmořská výška ca m) Achillea ptarmica (řebříček bertrám) druh vázaný na mokrá stanoviště jakými jsou bažiny, rašeliniště, mokré louky. Na Rakovnicku roztroušený. Jedna z největších lokalit je stále Červená louka a dále louky kolem rybníků na Jesenicku. Za příznivých podmínek se dobře množí podzemními plazivými oddenky. Agrostis stolonifera (psineček výběžkatý) roztroušený druh na vlhkých loukách a pastvinách, na březích potoků, kolem pramenišť, v příkopech. Dříve uváděn pod souborným jménem Agrostis alba a nebyl rozlišován od příbuzného druhu Agrostis gigantea (psineček veliký). Alnus glutinosa (olše lepkavá) dřevina převážně vlhkých až mokrých stanovišť. Kolem potoků a řek vytvářela mokřadní olšiny, stejně jako v bezodtokých půdních depresích v lesích. Častá dřevina břehů potoků. Její kořeny mají pro vodu významnou čisticí funkci. Alopecurus aequalis (psárka plavá) roztroušený druh trávy. Na mokrých stanovištích jako jsou břehy potoků a řek, kolem rybníků, v příkopech a na mokrých cestách může však dosahovat vysoké početnosti. Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Bellis perennis (sedmikráska obecná) Betonica officinalis (bukvice lékařská) druh rozšířený v Evropě, severní Africe, Malé Asii a na Kavkaze. Vyskytuje se na těžkých, střídavě vysýchavých, na jaře až mokrých půdách se značným podílem jílovitých částic; na loukách, v teplých trávnících, na mezích a ve světlých a teplomilných doubravách. Bistorta major (rdesno hadí kořen) vytrvalá bylina mokrých luk, rašelinišť a slatin s největším zastoupením u nás na podhorských a horských loukách. V pahorkatině byla méně častá a mnoho jejích lokalit zaniklo odvodněním a drenážováním luk. Tak tomu bylo i na Rakovnicku. Ve starší literatuře je známa pod jmény např. Polygonum bistorta nebo Bistorta officinalis. Briza media (třeslice prostřední) tráva mezofilních luk, pastvin a semixerotermních trávníků. Vyskytuje se i na rašeliništích a slatiništích. Na Rakovnicku byla dříve hojným druhem, po melioracích a používání umělých hnojiv zřetelně ustoupila. Calamagrostis villosa (třtina chloupkatá) tráva horských poloh smrčin, acidofilních bučin a horských pasek; v nižších polohách je vzácná. Její přirozené rozšíření na Rakovnicku lze považovat za problematické a je možné, že sem byla jen zavlečena se sazenicemi lesních stromků. Callitriche spec. (hvězdoš) obvykle ponořené rostliny s hvězdicovitými růžicemi na hladině. Pokud není rostlina plodná, nedá se určit do druhu to je, bohužel, velmi častý případ. V ČR se vyskytuje šest druhů. Rostliny hvězdoše osídlují často mělké okraje vodních nádrží, kaluže lesních cest, příkopy a obnažená dna. Caltha palustris (blatouch bahenní) druh s rozšířením na vlhkých, bažinných a mokrých stanovištích, jako jsou mokré louky, příkopy, okraje vodních toků, prameniště, bažinné 98

99 lesy. Na území ČR se vyskytuje ve čtyřech poddruzích, z nichž nejčastější je Caltha palustris subsp. palustris (blatouch bahenní pravý). Zvolna mizející druh eutrofizací stanovišť a jejich odvodňováním. Carex acuta (ostřice štíhlá) její poddruh Carex acuta subsp. acuta (ostřice štíhlá pravá) patří k hojným taxonům okolí vodních nádrží a toků, mokrých luk a mokřadů. Jak uvádí moderní příručky, její druhý poddruh Carex acuta subsp. intermedia (ostřice štíhlá prostřední) nemá rozšíření dostatečně známé. Donedávna známá spíše pod vědeckým jménem Carex gracilis. Carex acutiformis (ostřice ostrá) roztroušená až hojná ostřice z mokrých luk, okolí rybníků a mokrých olšin. Je známa z celé Evropy, ze západní Asie, severní a jižní Afriky. Kvete v květnu až červnu. Ve starší literatuře ji můžeme nalézt i pod českým jménem ostřice kalužní. Carex brizoides (ostřice třeslicovitá) ve vlhkých lesích, olšinách a kolem potoků vytváří větší jednotvárné a druhově chudé, často rozsáhlé porosty. V dřívějších dobách se porosty sekaly. Sušená ostřice se užívala na plnění slamníků a jako produkt výnosného obchodu. Představovala významnou svatební výbavu dcer hajných. V některých jiných taxonomických pojetích můžeme tento druh nalézt pod jménem Vignea brizoides (tuřice třeslicovitá). Carex davalliana (ostřice Davallova) dříve roztroušená, nyní již vzácná až velmi vzácná ostřice, která je významným indikátorem slatin, příp. zrašelinělých luk, obvykle s přítomností uhličitanu vápenatého. Celkový úbytek těchto stanovišť ze středoevropské krajiny se fatálně projevil i na rozšíření tohoto druhu. Před zničením centrální části slatiniště Červená louka západně od Rakovníka tam byla roztroušená s asi největšími porosty na Rakovnicku. Známá též pod vědeckým jménem Vignea davalliana. Silně ohrožený taxon ČR. Carex dioica (ostřice dvoudomá) ostřice rašelinišť a zrašelinělých luk s velmi vzácným výskytem v ČR, kde patří mezi kriticky ohrožené druhy. Všechny její lokality je nutné bezpodmínečně chránit. Carex flacca (ostřice chabá) tento druh ostřice patří ke skupině indikátorů vápnitých substrátů s výskytem na slatinných loukách, travnatých stráních a ve světlejších lesích. Na chudých kyselých substrátech chybí. Na Rakovnicku je nejčastější v širším okolí Džbánu. V okolí Rakovníka, na Křivoklátsku a Jesenicku je vzácnější. Její starší vědecké jméno bylo Carex glauca. Carex flava (ostřice rusá) vzácná ostřice rašelinných a slatinných luk, pramenišť a okolí vodních ploch. Morfotyp vyskytující se v nížinách a pahorkatinách je poněkud odlišný od horského, a taxonomie tohoto širokého druhu bude proto vyžadovat ještě studium. Carex hirta (ostřice srstnatá) hojný druh ostřice se širokou ekologickou amplitudou od ruderálních a sušších stanovišť v intravilánu obcí až k zanedbaným loukám, pasekám a světlým lesům (zvláště světlým doubravám). Carex ovalis (ostřice zaječí) běžná ostřice mokrých a vlhčích (zrašelinělých) luk, pasek, listnatých i jehličnatých lesů, zejména v pahorkatinách. Známá též pod vědeckým jménem Carex leporina. Carex panicea (ostřice prosová) roztroušený až místně dosti hojný druh vlhkých až mokrých rašelinných luk a slatin, někdy i kolem rybníků a vodních toků. 99

100 Carex paniculata (ostřice latnatá) roztroušený druh břehů rybníků, potoků, bažinných olšin a mokrých luk. Na území Rakovnicka, na stanovištích s vlhčím až mokrým prostředím, místně dosti častá. Carex pilulifera (ostřice kulkonosná) roztroušený až dosti hojný druh na kyselém podkladu ve smrčinách (zvláště kulturních), jejich pasekách, světlejších kyselých doubravách, na vřesovištích a zrašelinělých loukách. Carex riparia (ostřice pobřežní) jak české jméno napovídá, na Rakovnicku roztroušený druh na březích vodních ploch a toků, v mokřadech, na málo sekaných mokrých loukách a v lužních lesích. V některých oblastech ČR je však vzácná. Carex rostrata (ostřice zobánkatá) vyšší ostřice mokrých a bažinatých stanovišť, na březích rybníků a vodních toků, v mokrých loukách, olšinách a na rašelinách. Hojná na Jesenicku kolem rybníků. Carex vesicaria (ostřice měchýřkatá) roztroušený druh na obdobných stanovištích jako ostřice zobánkatá, často na společných lokalitách. Hojný druh okolí Berounky. Centaurea jacea (chrpa luční) Cerastium holosteoides subsp. triviale (rožec obecný luční) Cirsium palustre (pcháč bahenní) hojný druh vlhkých až mokrých luk a černav, příkopů, bažinných olšin, rašelinišť a pramenišť. Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v severní Africe, okolí jezera Bajkalu od nížiny až do horského stupně. V současnosti se projevuje jako velmi invazivní plevelný druh i v sušších travních porostech. Crepis paludosa (škarda bahenní) dosti častý druh mokrých luk, bažin, bažinných olšin a břehů vod. Na Jesenicku častý kolem rybníků a v řídkých bažinných rákosinách a kolem pramenišť. Cynosurus cristatus (poháňka hřebenitá) méně častá, hustě trsnatá tráva pastvin, mezí a luk. Charakteristická jednostranným květenstvím lichoklasu. Dactylorhiza majalis (prstnatec májový) dříve poměrně častý orchidejovitý druh mezofilních až vlhkých či bažinatých luk, rašelinišť a slatin. V současnosti mizející taxon vlivem dlouhodobého odvodňování a eutrofizace jeho stanovišť. Znám též pod starším jménem Orchis majalis (vstavač májový). Na Rakovnicku se vyskytuje pouze jako poddruh Dactylorhiza majalis subsp. majalis (prstnatec májový pravý). Deschampsia cespitosa (metlice trsnatá) mohutná, hustě trsnatá tráva rozšířená na kyselejších, mokrých až bažinatých loukách, v příkopech, olšinách, kolem potoků a pramenišť. Z území ČR jsou uváděny v současnosti čtyři poddruhy, které nebyly dříve rozlišovány. Epilobium palustre (vrbovka bahenní) na Rakovnicku na rašeliništích a slatiništích, jakož i na mokrých loukách a v příkopech roztroušená; zvolna ubývá zarůstáním lokalit. Equisetum arvense f. nemorosa (přeslička rolní) často nerozlišovaná a neuznávaná forma přesličky, která se vyskytuje obecně v trávnících, mezofilních světlejších lesích a jako plevel v polních kulturách. Equisetum fluviatile (přeslička poříční) na Rakovnicku roztroušený až vzácnější druh přesličky z okrajů a mělkých vod rybníků, pomalu tekoucích vod a rašelinných bažin. Známá rovněž pod vědeckým jménem Equisetum limosum. Equisetum palustre (přeslička bahenní) roztroušený druh bažinných olšin, mokrých lesních okrajů, vlhkých luk, rašelinišť, slatin a kolem vodotečí. 100

101 Equisetum sylvaticum (přeslička lesní) dosti hojný druh mokrých luk, vlhčích lesů a okolí pramenišť. Eriophorum angustifolium (suchopýr úzkolistý) jen velmi roztroušený, v sušších oblastech vzácný druh rašelinných a slatinných luk a na rašeliništích. Na Rakovnicku patří všechny suchopýry pro nedostatek vhodných stanovišť mezi vzácnější až vzácné taxony. Filipendula ulmaria (tužebník jilmový) druh rozšířený téměř po celé Evropě a přes Kavkaz a Sibiř zasahuje až do Mongolska. Byl zavlečen do Severní Ameriky, kde zplaněl. Má dva poddruhy, z nichž pouze Filipendula ulmaria subsp. ulmaria (tuženík jilmový pravý) byl zaznamenán na Rakovnicku. Galium boreale (svízel severní) druh vlhkých a živinami bohatších luk, okrajů lesů na hlubších půdách. Na Rakovnicku roztroušený jen v poddruhu Galium boreale subsp. boreale (svízel severní pravý). Galium uliginosum (svízel slatinný) druh rašelinných luk, mokrých zrašelinělých substrátů a vlhkých pastvin. Nejhojnější je na Jesenicku. Geranium palustre (kakost bahenní) na Rakovnicku roztroušený druh málo kosených nebo nekosených bažinatých luk, mokrých niv a příkopů, lučních pramenišť, břehů vodotečí, rašelinišť a lužních lesů. S melioracemi z krajiny ustupuje. Geum rivale (kuklík potoční) rozšířen na mokrých a bažinatých loukách, na rašeliništích a slatinách, kolem lučních pramenišť a potoků. Na Rakovnicku roztroušený až vzácnější a vlivem meliorací ubývající druh. V loukách se již vyskytuje spíše jednotlivě než v porostech. Glyceria fluitans (zblochan vzplývavý) vysoká a dosti častá tráva, vyskytující se na březích potoků, rybníků, kolem pramenišť, lesních bažin a v příkopech. Gnaphalium uliginosum (protěž bažinná) roztroušená drobnější rostlina z vlhkých, často zastíněných lesních cest, vlhkých okrajů polí a obnažených břehů rybníků. Známá též pod jménem Filaginella uliginosa. Holcus lanatus (medyněk vlnatý) běžná tráva vlhkých pasek, luk, lesních okrajů a pastvin. Hypericum maculatum (třezalka skvrnitá) roztroušený druh chladnějších a vlhčích poloh než její běžná a teplomilná příbuzná třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Vyskytuje se na vlhčích pastvinách, pasekách, lesních světlinách, kolem pramenišť a na loukách. Na Jesenicku je častější. Juncus articulatus (sítina článkovaná) hojný druh vlhkých lesních a lučních cest, vlhkých luk, pasek, příkopů, obnažených břehů rybníků a pomalu tekoucích potoků. Juncus bufonius (sítina žabí) hojná sítina ze zamokřených lesních a lučních cest, z okolí potoků a příkopů. Z hlediska taxonomie se tento agregátní taxon rozpadl na několik menších druhů. Juncus conglomeratus (sítina klubkatá) vysoká sítina z mokrých luk, půdních depresí, pasek, pastvin a břehů potoků. Ve vlhkých územích Rakovnicka je roztroušená až dosti hojná. Juncus effusus (sítina rozkladitá) velmi hojná a nejčastější sítina Rakovnicka. Vyskytuje se na zamokřených místech, v bažinách, na mokrých lesních a lučních cestách, pasekách, březích vod, rašeliništích a půdních depresích. 101

102 Lathyrus pratensis (hrachor luční) hojný druh vlhčích stanovišť (příkopů, břehů vodních toků a rybníků, luk, světlejších lesů). Častý i na rumištích. Luzula multiflora (bika mnohokvětá) hojnější druh, dříve často přehlížený s výskytem na loukách, pasekách, lesních cestách a jejich okolí. Lychnis flos-cuculi (kohoutek luční) typický druh dříve oživující svým růžovým květenstvím téměř všechny typy luk našeho území. Je vázán především na mezofilní louky a luční světliny, vlhké paseky a příkopy. V současnosti vlivem změn hospodaření zvolna ubývající, citlivý na užívání umělých hnojiv a absenci sekání. Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) Lysimachia vulgaris (vrbina obecná) vysoká vrbina, častá v mělkých pobřežích rybníků, kolem vodních toků, v mokřinách, bažinných a nivních olšinách a vrbinách, pobřežních křovinách a v depresích mokrých luk. Je podobná vrbině tečkované (Lysimachia punctata), která se přirozeně na Rakovnicku nevyskytuje, ale často se pěstuje a zplaňuje. Maianthemum bifolium (pstroček dvoulistý) hojný druh stinných lesů převážně na kyselých půdách jako jsou acidofilní bučiny, doubravy, jedliny a smrčiny. Je rozšířen v celé Evropě a zasahuje až na Sibiř a do severovýchodní Asie. Molinia arundinacea (bezkolenec rákosovitý) vysoká, trsnatá a mohutná tráva střídavě podmáčených půdních depresí v lesích (zejména doubravách), na pasekách a v lesních příkopech. Na Rakovnicku je roztroušená. Molinia caerulea (bezkolenec modrý) velmi podobný druh vázaný na slatiny, úživnější rašeliniště a mokré louky. Na Rakovnicku je vzácnější než předchozí druh; častější ve Džbánu a jeho širším okolí. Nardus stricta (smilka tuhá) druh chudších a kyselejších pastvin, vřesovišť, luk, rašelinišť a lesních cest. Na Rakovnicku jen roztroušená; v některých částech území chybí. Oxalis acetosella (šťavel kyselý) rozšířený v celé Evropě kromě severu a jihu. Na východě zasahuje po Kamčatku, Sachalin, Čínu a Japonsko. V ČR se vyskytuje zejména ve stinných jehličnatých a smíšených lesích na kyselých půdách. V posledních desetiletích se v ČR objevilo několik invazních druhů šťavelů, které se k nám dostaly většinou s pěstovanými rostlinami. Parnassia palustris (tolije bahenní) silně ohrožený druh ČR s vzácným výskytem na slatiništích, rašeliništích, mokrých a bažinatých loukách. Stále ubývající druh zasahující až do severovýchodní Asie. Pedicularis palustris (všivec bahenní) silně ohrožený druh ČR s výskytem na mokrých loukách, slatiništích, rašeliništích, někdy i kolem rybníků. Poloparasitický a mizející druh. Pedicularis sylvatica (všivec lesní) v současnosti vzácný druh Rakovnicka, vázaný na rašelinné louky, vřesoviště a mezofilní kyselejší pastviny. Mizející druh. Persicaria hydropiper (rdesno peprník) vyskytuje se často kolem vodních toků, v příkopech a na vlhkých až mokrých lesních cestách. Dříve bylo známo pod jménem Polygonum hydropiper. Poa supina (lipnice nízká) roztroušená tráva na vlhkých lesních cestách, zaměnitelná s běžnou lipnicí roční (Poa annua). 102

103 Potentilla anglica (mochna anglická) jde o hybridogenní druh, který vznikl z křížence mezi mochnou nátržník a mochnou plazivou (Potentilla erecta Potentilla reptans). Vyskytuje se na vlhčích místech na lesních světlinách a pasekách, na vlhkých lesních cestách, kolem rašelinišť a mokřin. Potentilla erecta (mochna nátržník) na Rakovnicku dosti hojná mochna kyselejších a vlhčích stanovišť, rašelinišť, mokřin, kyselejších luk, vřesovišť apod. Ve starší literatuře známá i pod vědeckým jménem Potentilla tormentilla. Ranunculus repens (pryskyřník plazivý) Salix pentandra (vrba pětimužná) vrba bažinatých a rašelinných luk, bažinných olšin, křovinatých porostů kolem potoků a chladnějších roklí. Salix rosmarinifolia (vrba rozmarýnolistá) vzácná křovitá vrba z rašelinišť, slatin, mokrých luk a březin na zrašelinělých půdách. Dříve byla hodnocena jen jako poddruh vrby plazivé (Salix repens). Scirpus sylvaticus (skřípina lesní) mokré deprese luk, lesní a luční prameniště, bažinné olšiny. Na Rakovnicku roztroušený až hojný druh. Scutellaria galericulata (šišák vroubkovaný) dosti hojný druh okolí rybníků a potoků, mokrých luk, bažinných olšin, rašelinišť a rákosin. Selinum carvifolia (olešník kmínolistý) roztroušený druh na mezofilních až mokrých loukách a mokřinách v lesích. Stachys palustris (čistec bahenní) druh světlých okrajů lužních lesů, mokrých luk, polí, v příkopech a na rumištích, v rákosinách a nivních křovinách, na březích rybníků. Na Rakovnicku roztroušený až dosti častý ve vlhkých částech. Stellaria alsine (ptačinec mokřadní) drobnější rostlina mokrých luk, břehů vodních toků, pramenišť a mokřin. Na Rakovnicku ve vlhkých částech roztroušený druh. Známý též pod vědeckým jménem Stellaria uliginosa. Stellaria graminea (ptačinec trávovitý) drobná rostlina pastvin, luk, mezí, travnatých břehů vod. Na Rakovnicku roztroušená. Vaccinium myrtillus (borůvka) opadavý keříček se zakořeňujícími podzemními výběžky, rozšířený v Evropě, přes Kavkaz a Sibiř až do Mongolska. V ČR se vyskytuje nejčastěji v kyselých světlejších doubravách a borech, na zastíněných skalách, vřesovištích a na rašeliništích. Vyhýbá se vápnitým půdám. Čeština zná i málo užívaná jména borůvka černá nebo brusnice borůvka. Veronica chamaedrys (rozrazil rezekvítek) Veronica scutellata (rozrazil štítkovitý) roztroušený až vzácnější druh z břehů stojatých vod, vlhkých luk, ostřicových bažin a rákosin. Hojnější na Jesenicku. Viola palustris (violka bahenní) na Rakovnicku vzácně roztroušený až vzácný druh na mokrých loukách, rašeliništích, v mokrých nivních lesích. Častá byla na loukách s upolínem nejvyšším (Trollius altissimus), blatouchem bahenním (Caltha palustris) a prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis). V období meliorací byla řada jejích lokalit zničena spolu s dalšími vzácnými druhy. Viola reichenbachiana (violka lesní) častý druh listnatých a smíšených lesů, nejčastěji v bučinách. Na Rakovnicku hojná. Ve starší literatuře můžeme tento druh nalézt pod jménem Viola sylvatica. 103

104 Okolí rybníka Horní Kracle (nadmořská výška ca m) Acorus calamus (puškvorec obecný) druh pocházející z jihovýchodní Asie je u nás nepůvodní. Do střední Evropy se dostal r a tady zdomácněl. 8) V současnosti je roztroušeným druhem kolem stojatých i tekoucích vod; pozvolna však ubývá. Agrostis stolonifera (psineček výběžkatý) Alisma plantago-aquatica (žabník jitrocelový) vytrvalá vodní a bažinná rostlina schopná žít submersně (pod vodou) i emersně (mimo vodu). Vytváří odlišné ponořené a vynořené listy. Je rozšířený téměř po celém světě na bahnitých a obnažených březích, v hlubokých půdních depresích s kolísající vodou a v mokrých příkopech. Dříve pěstován i jako akvarijní rostlina. Alopecurus aequalis (psárka plavá) Anemone nemorosa (sasanka hajní) druh rozšířený téměř v celé Evropě (kromě jihu). Častý ve smíšených a listnatých lesích, křovinách, zejména obecný v habrových doubravách, kde vytváří charakteristický jarní aspekt. Druhotně se vyskytuje ve vlhčích zahradách a na odlesněných travnatých stráních, loukách a pastvinách. Na Rakovnicku nejhojnější sasanka. Anthriscus sylvestris (kerblík lesní) Betula pendula (bříza bělokorá) Betula pubescens (bříza pýřitá) poměrně vzácný (v horách o něco častější) druh břízy, rozšířený na podmáčených rašelinných půdách. Na Rakovnicku znám jen v okolí slatiniště Prameny Klíčavy a kolem rybníka Horní Kracle. Bidens tripartita (dvouzubec trojdílný) častý druh bažinatých a vlhkých míst, v příkopech, na březích kolem (letněných) rybníků atd. Bistorta major (rdesno hadí kořen) Brachypodium sylvaticum (válečka lesní) trsnatá tráva indikující druhově bohaté lesy a luhy na humózní a většinou i vlhčí půdě. Na Rakovnicku roztroušená; hojná ve Džbánu, na Křivoklátsku i v západní části okresu na živnějších substrátech. Calamagrostis arundinacea (třtina rákosovitá) hojná tráva dubohabřin, bučin, pasek na živnějších nevápenných substrátech. Calamagrostis canescens (třtina šedavá) tráva vlhkých olšin, rašelinných a slatinných luk. Caltha palustris (blatouch bahenní) Cardamine amara (řeřišnice hořká) rozšířená téměř po celé Evropě kolem lesních potoků, v bažinách, bažinných olšinách, prameništích, v příkopech lesních cest apod. Na území ČR se vyskytují tři poddruhy. Na Rakovnicku byla nalezena zatím jen Cardamine amara subsp. amara (řeřišnice hořká pravá). Carex brizoides (ostřice třeslicovitá) Carex canescens (ostřice šedavá) roztroušený druh vlhčích až mokrých a kyselých stanovišť, jako jsou vlhké lesní průseky a cesty, okolí rybníků, oligotrofní rašeliniště a rašelinné louky. Znám rovněž pod vědeckými jmény Carex curta nebo Vignea cinerea. Carex hirta (ostřice srstnatá) 8) J. KOLBEK Václav VĚTVIČKA, Rostliny, s

105 Carex paniculata (ostřice latnatá) Carex pseudocyperus (ostřice nedošáchor) na Rakovnicku vzácně roztroušená až vzácná ostřice, rozšířená zejména v lučních mokřadech a na březích rybníků. Vzácně též v bažinných olšinách. Carex remota (ostřice řídkoklasá) na Rakovnicku roztroušená až vzácná ostřice bažinných olšin, kolem lesních rybníčků a v luzích (též např. na nedalekých Pramenech Klíčavy). Na Křivoklátsku hojná. Carex riparia (ostřice pobřežní) Carex vesicaria (ostřice měchýřkatá) Cirsium palustre (pcháč bahenní) Crepis paludosa (škarda bahenní) Deschampsia cespitosa (metlice trsnatá) Dryopteris dilatata (kapraď rozložená) roztroušený, místy až hojný druh z břehů potoků, roklí, podmáčených lesů a bažinných olšin; vzácněji v mezofilních lesích. Známý i pod vědeckým jménem Dryopteris austriaca. Equisetum fluviatile (přeslička poříční) Equisetum sylvaticum (přeslička lesní) Filipendula ulmaria (tužebník jilmový) Fragaria moschata (jahodník truskavec) na Rakovnicku roztroušený druh pasek, křovin, lesních lemů a světlých lesů. Galium palustre (svízel bahenní) na mokrých nebo střídavě zamokřovaných loukách, v bažinách, okolí vodních toků, pramenišť, méně často v lužních lesích. Galium uliginosum (svízel slatinný) Geranium palustre (kakost bahenní) Geum rivale (kuklík potoční) Glyceria fluitans (zblochan vzplývavý) Juncus effusus (sítina rozkladitá) Luzula luzuloides (bika bělavá) druh acidofilních borů, doubrav, bučin, smrčin, chudých pastvin a mechatých lučních porostů, lesních cest a pasek. Na Rakovnicku velmi hojná. Je známa i pod jmény Luzula albida a Luzula nemorosa jako bika hajní. Luzula pilosa (bika chlupatá) převážně lesní druh, dříve rozšířený zejména v jedlinách, v současnosti ve vlhčích a stinnějších smíšených a jehličnatých lesích, na pasekách a mechatých loukách. Lychnis flos-cuculi (kohoutek luční) Lycopus europaeus (karbinec evropský) dosti častý druh na březích rybníků, v rákosinách, mokřadních olšinách a pobřežních křovinách. Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) Lysimachia vulgaris (vrbina obecná) Maianthemum bifolium (pstroček dvoulistý) Melica nutans (strdivka nicí) druh Evropy, severní a jihozápadní Asie. U nás v humózních listnatých lesích (zvláště habrových doubravách a květnatých bučinách), křovinách a na pasekách. Oxalis acetosella (šťavel kyselý) 105

106 Phragmites australis (rákos obecný) naše nejstatnější tráva s kosmopolitním výskytem. Vyskytuje se nejčastěji při okrajích a březích vod, na bažinatých a mokrých loukách, ale i mimo Rakovnicko i na slinitých svazích. Plantago major subsp. major (jitrocel větší pravý) Potamogeton natans (rdest vzplývavý) rozšířen na severní polokouli. V ČR často ve stojatých vodách, méně často ve vodách proudících; na Rakovnicku není v současnosti hojný. Potentilla erecta (mochna nátržník) Ranunculus flammula (pryskyřník plamének) druh mělkých stojatých vod, mokrých luk a kolem kaluží na lesních cestách. Rumex obtusifolius (šťovík tupolistý) Scirpus sylvaticus (skřípina lesní) Sparganium natans (zevar nejmenší) velmi vzácný druh, zařazený v ČR mezi silně ohrožené taxony. Vyskytuje se kolem rašelinných a lesních tůněk i ve východní části CHKO Křivoklátsko. Jiné používané vědecké jméno je Sparganium minimum. Stachys palustris (čistec bahenní) Stellaria alsine (ptačinec mokřadní) Stellaria holostea (ptačinec velkokvětý) častý druh světlomilných habrových doubrav, křovin a okrajů lesů. Typický druh jarního aspektu lesů na úživnějších substrátech. Typha angustifolia (orobinec úzkolistý) na Rakovnicku roztroušený druh kolem pomalu tekoucích nebo stojatých vod. Typha latifolia (orobinec širokolistý) druh rozšířený v severním mírném pásmu a v tropech až po Austrálii a Polynésii. U nás je hojný na březích stojatých i tekoucích vod, v rákosinách a v mokrých zanedbaných příkopech. Vaccinium myrtillus (borůvka) Vaccinium vitis-idaea (brusinka) keříček rozšířený v Evropě (kromě Středozemí) a odtud přes Sibiř až na Sachalin a Kamčatku. Na Rakovnicku se vyskytuje nejčastěji ve světlých borech, v kyselých doubravách, na vřesovištích, při okraji rašelinišť, na pasekách. Vyhýbá se vápnitým půdám. Další česká jména: brusnice brusinka a brusinka obecná. Valeriana dioica (kozlík dvoudomý) nižší kozlík ze slatinných a rašelinných luk, méně častý v podmáčených lesích. Na Rakovnicku vzácnější taxon. Veronica beccabunga (rozrazil potoční) hojnější, někde jen roztroušený druh drobnějších potoků, jejich břehů, mokrých příkopů a obnažených den nádrží a rybníků. Veronica scutellata (rozrazil štítkovitý) Vicia sepium (vikev plotní) hojnější druh vikve, známý ze zahrad, křovin, pasek, okrajů cest, luk, travnatých strání a zanedbanějších travinných porostů. Viola palustris (violka bahenní) Okolí rybníka Dolní Kracle (nadmořská výška ca m) Achillea ptarmica (řebříček bertrám) Ajuga reptans roztroušený taxon luk, křovin a listnatých lesů; na vlhčích loukách častější. Alisma plantago-aquatica (žabník jitrocelový) Calamagrostis canescens (třtina šedavá) 106

107 Carex pseudocyperus (ostřice nedošáchor) Circaea alpina (čarovník alpský) na Rakovnicku vzácný druh, rozšířený ve vlhkých lesích, kolem pramenišť a ve stinných roklích potoků. Cirsium palustre (pcháč bahenní) Dactylis glomerata (srha laločnatá) Dianthus deltoides (hvozdík kropenatý) druh mírně chladnějších a vyšších oblastí než Dianthus carthusianorum (hvozdík kartouzek) s výskytem na mírně kyselejších substrátech suchých luk, pastvin, vřesovišť a mezí. Na Rakovnicku se dotýkají a někde překrývají hranice rozšíření obou druhů. Epilobium angustifolium (vrbovka úzkolistá) Equisetum arvense f. nemorosa (přeslička rolní) Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) Festuca gigantea (kostřava obrovská) statná trsnatá tráva vlhkých a stinných, někdy suťových lesů, aluvií potoků v olšinách. Častější na Křivoklátsku. Filipendula ulmaria (tužebník jilmový) Fragaria vesca (jahodník obecný) Galium boreale (svízel severní) Glyceria maxima (zblochan vodní) až 1 m vysoká a místně hojná tráva mokrých stanovišť, jako jsou rybníky, rákosiny, bažinné olšiny, pomalu tekoucí potoky, lesní rybníčky a bažiny. Známá též pod vědeckým jménem Glyceria aquatica. Gymnocarpium dryopteris (bukovník kapraďovitý) dosti častý nízký druh stinných a zvláště acidofilních lesů (kyselé bučiny a doubravy), skal a sutí. Roste obvykle pospolitě. Známý též pod vědeckým jménem Phegopteris dryopteris. Hieracium lachenalii (jestřábník Lachenalův) Hieracium murorum (jestřábník zední) častý v lesích, na zdech, skalách, pastvinách, vřesovištích, křovinách, zejména na kyselejších substrátech. Dříve bylo užíváno rovněž vědecké jméno Hieracium sylvaticum. Hypericum perforatum (třezalka tečkovaná) Hypericum tetrapterum (třezalka čtyřkřídlá) vzácnější až roztroušená třezalka z mokrých luk, okolí rybníků a vodních toků, pramenišť a rašelinišť; vzácněji se vyskytuje i v mokrých příkopech. Je známa také pod vědeckým jménem Hypericum acutum. Lathyrus pratensis (hrachor luční) Luzula luzuloides (bika bělavá) Lysimachia vulgaris (vrbina obecná) Moehringia trinervia (mateřka trojžilná) obecný druh na mezofilních půdách listnatých i smíšených lesů, v kulturních smrčinách, křovinách, stinných a vlhkých pastvinách, kolem lesních cest, druhotně v zahradách. Oenanthe aquatica (halucha vodní) vzácnější druh okoličnaté rostliny v okolí Rakovníka, roztroušený na březích jesenických rybníků a na Novostrašecku. Vyskytuje se v mělkých stojatých vodách a na obnažených dnech nádrží. Potentilla anglica (mochna anglická) Potentilla argentea (mochna stříbrná) Scirpus sylvaticus (skřípina lesní) 107

108 Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý) roztroušený druh stinnějších a vlhčích stanovišť, na pasekách, v lesních lemech, křovinách, mezofilních lesích, na travnatých březích potoků a kolem lesních cest. Senecio fuchsii (starček Fuchsův) hojný druh pasek, listnatých i jehličnatých lesů (zvláště smrkových); kolem potoků zasahuje až do horských niv nebo vyšších poloh ČR. Je to druh mírně nitrofilní, vázaný na vlhké a živinami lépe zásobené půdy, rozšiřovaný i lesnickými zásahy a mechanizací. V moderních určovacích klíčích se pro něj v současnosti často užívá vědecké jméno Senecio ovatus. Senecio vernalis (starček jarní) druh k nám zasahující z jihovýchodní Evropy s roztroušeným až vzácným výskytem v ladech, kolem cest i na opuštěných polích. Jeho výskyt v jednotlivých letech je nepravidelný a často může z území vymizet i na několik let. Senecio viscosus (starček lepkavý) hojnější druh sušších stanovišť, borů, pasek, navigací, železničních náspů, kolejišť, okrajů lesních cest, lomů apod. Světlomilný a nižší druh starčku. Stellaria alsine (ptačinec mokřadní) Stellaria graminea (ptačinec trávovitý) Veronica chamaedrys (rozrazil rezekvítek) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) hojný druh pasek, lesních cest, luk, světlých lesů, vřesovišť, travnatých svahů a mezí. Pavlíkovské vršky Menší vrchovina s nadmořskou výškou ca m na jihovýchodním okraji Rakovníka, ohraničená k západu potokem Huřvinka a k severovýchodu Rakovnickým potokem. Podkladem jsou proterozoické břidlice a droby algonkického stáří. Jde tedy o horniny spíše minerálně slabé, na kterých se vytvářejí hlinité, často uléhavé půdy. Ty však mohou vlivem geomorfologie terénu, např. ve svahových polohách, přecházet v sutě, které jsou minerálně bohatší. Na svazích orientovaných k západu, severu a severovýchodu se objevují převážně lesní druhy. V odlesněných polohách nebo v rozvolněných světlých lesních porostech a křovinách se uplatňuje řada teplomilnějších a světlomilných prvků vázaných především na energeticky významnější, plošně sice menší stanoviště a mělčí půdy, které avšak výrazně zvyšují diverzitu vegetace a flóry. Floristická inventarizace ze dne obsahuje řadu společných druhů s následující lokalitou U sedmi vodopádů, která by sem mohla být z geomorfologického hlediska přiřazena. Achillea millefolium (řebříček obecný) Agrostis stolonifera (psineček výběžkatý) Antennaria dioica (kociánek dvoudomý) silně ohrožený taxon ČR, rozšířený v celé Euro asii ve světlých a suchých borech, na pastvinách, vřesovištích, pasekách a při lesních okrajích. Z krajiny Rakovnicka pomalu mizí pravděpodobně vlivem eutrofizace a znečistění. Okrasný, ale těžko pěstovatelný druh. Anthoxanthum odoratum (tomka vonná) tráva, která při sušení voní kumarinem. Vyskytuje se na Rakovnicku roztroušeně, místně hojněji na loukách, pastvinách, kamenitých svazích a mezích. Anthriscus sylvestris (kerblík lesní) 108

109 Fotografie autora článku byly pořízeny v létech na barevný svitkový film. Během času utrpěla jejich kvalita a převedení do digitální formy bylo možné až kolem roku Je třeba je tedy brát jen jako historický doklad nálezu zobrazených druhů. Shluk mladých rostlin tučnice obecné (Pinguicula vulgaris) na slatiništi Červená louka (1963) Růžice tučnice obecné (Pinguicula vulgaris) na slatiništi Červená louka s květními stvoly (1963) 109

110 Menší porost kosatce sibiřského (Iris sibirica) na slatiništi Červená louka (1984) Mokřiny kolem rybníka Horní Kracle s četnými vzácnými taxony (1984) 110

111 Vstavač májový (Dactylorhiza majalis) na slatiništi Červená louka (1963) 111

112 Vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) v rozvolněných světlých porostech lesa a křovin na Pavlíkovských vršcích (1986) 112

113 Arabis glabra (huseník lysý) roztroušený druh světlejších a mírně teplých nebo osluněných stanovišť, jako jsou světlé lesy, lesní lemy, staré lomy, kamenité stráně, železniční náspy, okraje pasek a cest. Jiné jeho často užívané vědecké jméno je Turritis glabra, v češtině strmobýl lysý. Arctium lappa (lopuch větší) teplomilnější druh lopuchu s výskytem v okolí skládek, cest a na plochách pozměněných lidskou činností a na půdách bohatších živinami. Arrhenatherum elatius (ovsík vyvýšený) Artemisia vulgaris (pelyněk černobýl) Asarum europaeum (kopytník evropský) rozšířen od severního Španělska po Ural a západní Sibiř. Na Rakovnicku ve stinných a vlhkých lesích nepříliš častý. Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Betula pendula (bříza bělokorá) Brachypodium pinnatum (válečka prapořitá) Brachypodium sylvaticum (válečka lesní) Bromus sterilis (sveřep jalový) hojný druh akátin, světlejších a eutrofizovaných lesních okrajů, rumišť, křovin a okrajů cest. Calamagrostis epigejos (třtina křovištní) Calluna vulgaris (vřes obecný) Campanula persicifolia (zvonek broskvolistý) roztroušený druh bohatších a úživnějších světlých lesů, pasek, křovin a strání; na Rakovnicku dosti častý. Campanula rapunculoides (zvonek řepkovitý) Campanula rotundifolia subsp. rotundifolia zvonek okrouhlolistý pravý Carex contigua (ostřice klasnatá) běžná ostřice pasek, lesních okrajů, luk, světlých doubrav, vzácněji i bučin, častá na místech s antropickým ovlivněním. V některých pracích uváděna pod jménem Carex spicata; ne vždy se však jedná o taxon identický s Carex contigua. Carex ovalis (ostřice zaječí) Carlina acaulis (pupava bezlodyžná) druh střední a jižní Evropy, rozšířený na sušších a slunných mezích, travnatých stráních, pastvinách, v lesních lemech a na úhorech. V teplejších částech Rakovnicka je roztroušená v poddruhu Carlina acaulis subsp. acaulis (pupava bezlodyžná pravá). Cerastium arvense subsp. arvense (rožec rolní pravý) Chelidonium majus (vlaštovičník větší) Cirsium oleraceum (pcháč zelinný) hojný druh vlhkých až mokrých luk, pramenišť, břehů vod, bažin, bažinných lesů a příkopů. Je rozšířen ve střední, západní a severní Evropě; na východě zasahuje až na Sibiř. Cirsium palustre (pcháč bahenní) Cirsium vulgare (pcháč obecný) Corylus avellana (líska obecná) Cytisus scoparius (janovec metlatý) pravděpodobně jen zdomácnělý druh z výsadeb s výskytem na stráních, v borech, na okrajích lesů, ve vřesovištích a na pastvinách nebo pasekách. Jiné jeho vědecké jméno je Sarothamnus scoparius. Dactylis glomerata (srha laločnatá) 113

114 Dryopteris filix-mas (kapraď samec) Epipactis helleborine (kruštík širolistý) nejčastější druh našich kruštíků, rozšířený v lesích, křovinách a jejich okrajích, ale i v příkopech a při krajnicích silnic. Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) Festuca ovina (kostřava ovčí) Festuca rubra (kostřava červená) hojná tráva luk, trávníků, příkopů, náspů a pastvin; také na ruderálních stanovištích. V ČR má dva, dříve nerozlišované poddruhy. Festuca rupicola (kostřava žlábkatá) Fragaria moschata (jahodník truskavec) Fragaria vesca (jahodník obecný) Frangula alnus (krušina olšová) keř lesů a jejich okrajů, křovinatých strání a zarůstajících mokřin. V okolí Rakovníka roztroušený. Galium pumilum (svízel nízký) světlé travnaté svahy a lesy, kamenité stráně, suťové polohy, pastviny, náspy a paseky. Genista germanica (kručinka německá) druh acidofilních doubrav, borů, vřesovišť, pastvin, mezí a lesních okrajů na chudších a kyselejších substrátech. V okolí Rakovníka roztroušený, místy hojnější (Hlavačov, Na Borech aj.). Geranium pratense (kakost luční) druh mezofilních až vlhkých luk, křovin, okrajů lesů, v příkopech, na náspech, druhotně v zahradách. Rozšířen v mírném pásmu Euroasie. Geranium robertianum (kakost smrdutý) velmi častý nitrofilní druh stinných lesů, křovin, sutí, vlhkých skal a zdí, v zahradách, na skládkách a rumištích. Rozšířen po celé Evropě a zavlečen i na jiné kontinenty. Geum urbanum (kuklík městský) Glechoma hederacea (popenec břečťanolistý) Gnaphalium sylvaticum (protěž lesní) Helianthemum grandiflorum subsp. obscurum (devaterník velkokvětý tmavý) rozšířen v mírném pásmu Evropy. Na Rakovnicku na výslunných kamenitých stráních a v teplých lesních lemech roztroušený, v chladnějších částech vzácný. Známý také pod vědeckými jmény Helianthemum nummularium subsp. ovatum, Helianthemum ovatum a dalšími. Heracleum sphondylium (bolševník obecný) Hieracium lachenalii (jestřábník Lachenalův) Hieracium murorum (jestřábník zední) Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) Hypericum montanum (třezalka horská) roztroušená třezalka teplejších poloh, častější na Křivoklátsku a v širším okolí Džbánu. Vyskytuje se na křovinatých a travnatých stráních, ve světlých listnatých lesích, zejména v doubravách a na pasekách. Impatiens parviflora (netýkavka malokvětá) Juncus effusus (sítina rozkladitá) Knautia arvensis subsp. arvensis (chrastavec rolní pravý) Lamium album (hluchavka bílá) Lathyrus pratensis (hrachor luční) 114

115 Lathyrus vernus (hrachor jarní) charakteristický druh světlých a živinami dobře zásobených doubrav, na Rakovnicku i bučin a suťových lesů. Vytváří spolu s jaterníkem podléškou (Hepatica nobilis) typický jarní aspekt bylinného patra. Je znám také pod vědeckým jménem Orobus vernus a českým jménem lecha jarní. Leonurus cardiaca (srdečník obecný) rostlina skládek, rumišť, zanedbaných míst v intravilánu obcí, okolí cest, úpatí náspů. Proniká i na pastviny a paseky. Jeho jiné užívané české jméno bylo buřina srdečník. Linaria vulgaris (lnice květel) Luzula campestris (bika ladní) hojný druh kyselejších luk, pastvin, trávníků, strání, mezí, sušších listnatých lesů, zejména borů a doubrav. V novější taxonomické literatuře byl taxon Luzula campestris agg. rozlišen do dvou druhů, z nichž oba se vyskytují i na Rakovnicku. Luzula luzuloides (bika bělavá) Luzula pallescens (bika bledavá) roztroušený taxon ze slunnějších poloh pasek, okolí lesních cest, řídkých lučních porostů. Ve starších floristických pracích nebyl často uváděn z důvodů jeho přehlížení. Luzula pilosa (bika chlupatá) Maianthemum bifolium (pstroček dvoulistý) Melampyrum pratense (černýš luční) hojnější druh, vyskytující se ve světlých lesích (zvláště na kyselejších podkladech), při okrajích lesů, křovin a luk, ve vřesovištích a na rašeliništích. Jeho starší vědecké jméno bylo Melampyrum vulgatum. Mycelis muralis (mléčka zední) hojný druh lesů, zdí a vlhčích, často zastíněných skal. Phalaris arundinacea (chrastice rákosovitá) hojná tráva vytvářející často husté porosty na březích řek a potoků, v rákosinách, bažinných olšinách a v mokrých depresích luk. Její ozdobné variety se pěstují. Jiná její vědecká jména jsou např. Baldingera arundinacea nebo Phalaroides arundinacea. Picea abies (smrk ztepilý) Pinus nigra (borovice černá) nepůvodní dřevina české květeny. Její přirozené rozšíření zasahuje od Středomoří až jižně Vídně, kde se vyskytuje na vápencových skalách a svazích. Byla často vysazována na suché a neplodné svahy v nižších polohách Čech a zde také i zplaňuje. Je známa i pod jménem Pinus austriaca. Plantago major subsp. major (jitrocel větší pravý) Platanthera bifolia (vemeník dvoulistý) druh světlých doubrav a mezofilních luk s nestálým výskytem (některé roky nevyroste); na Rakovnicku zvolna ubývající pro nedostatek vhodných stanovišť a celkovou eutrofizaci krajiny. Poa annua (lipnice roční) Poa nemoralis subsp. nemoralis (lipnice hajní pravá) běžná tráva světlých lesů (doubravy), křovin a pasek zejména na úživnějších podkladech. Na Křivoklátsku se na skalnatých a kamenitých svazích, v porostech rozvolněných teplomilných doubrav a na jejich okrajích vyskytuje rovněž příbuzná Poa nemoralis subsp. rigidula (lipnice hajní tuhá). Potentilla erecta (mochna nátržník) Potentilla reptans (mochna plazivá) Prunus spinosa (trnka obecná) 115

116 Quercus rubra (dub červený) nepůvodní druh, pocházející ze Severní Ameriky, často vysazovaný v parcích, někdy i v lesích (Křivoklátsko). Známý i pod jménem Quercus borealis. Robinia pseudacacia (trnovník akát) Rosa canina (růže šípková) Rumex acetosella subsp. acetosella (šťovík menší pravý) Salix caprea (vrba jíva) obecně rozšířený druh křovin, mezí, lesních okrajů, pasek, světlejších lesů a zanedbaných míst. Často se kříží s jinými druhy vrb; mnohonásobní kříženci jsou někdy těžko rozpoznatelní, stejně tak určení jejich rodičů. Salix purpurea (vrba nachová) roztroušený druh s výskytem zejména na štěrkových náplavech potoků a Berounky. Kříží se rovněž s řadou dalších druhů vrb. Sambucus nigra (bez černý) Sambucus racemosa (bez červený) keř nitrofilnějších lesů, pasek, lesních okrajů, stinnějších křovinatých strání, roklí a zbořenišť. Proniká do vyšších poloh než bez černý. Saponaria officinalis (mydlice lékařská) rostlina dříve často pěstovaná a zplanělá v intravilánu obcí, kolem železnic a na jejich náspech, na rumištích, kolem cest, na haldách, v příkopech, na pobřeží Berounky apod. Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý) Sedum acre (rozchodník ostrý) rostlina slunných a suchých skal, zdí, kamenitých sutí, okrajů silnic a primitivních mělkých půd. Květ žlutý. Možná záměna s rozchodníkem šestiřadým (Sedum sexangulare), který je na Rakovnicku rovněž častý. Sedum album (rozchodník bílý) roztroušený druh s obdobným rozšířením jako rozchodník ostrý; častější na půdách obsahujících uhličitan vápenatý. Hojný na skalách u Berounky. Senecio fuchsii (starček Fuchsův) Senecio sylvaticus (starček lesní) Senecio viscosus (starček lepkavý) Silene nutans (silenka nicí) dosti častý druh sušších luk, pastvin, křovin a listnatých lesů. Sorbus aucuparia (jeřáb ptačí) běžný druh světlejších lesů, jejich okrajů, skal, křovin, pasek a lomů. Na Rakovnicku jen v poddruhu Sorbus aucuparia subsp. aucuparia (jeřáb ptačí pravý). Spergularia rubra (kuřinka červená) dříve častý druh písčin, písčitých a živinami chudších polí, vřesovišť, cest, obnažených den vodních nádrží a rumišť. V současnosti vlivem zarůstání a eutrofizace prostředí na Rakovnicku ubývá. Tanacetum vulgare (vratič obecný) Taraxacum sect. Ruderalia (T. officinale, pampeliška lékařská, smetánka lékařská) Urtica dioica (kopřiva dvoudomá) Vaccinium myrtillus (borůvka) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) Vicia sepium (vikev plotní) Vicia tenuifolia (vikev tenkolistá) druh teplejších území, známý též pod jménem Vicia cracca subsp. tenuifolia. Je dosti hojný na teplých travnatých stráních a náspech, v křovinách a lemech teplých doubrav a borů. Je rozšířen převážně v nižších polohách až do pahorkatin. Viola reichenbachiana (violka lesní) 116

117 U Sedmi vodopádů (U Skoupých) Lokalita ležící v nadmořské výšce ca m a patřící orograficky k Pavlíkovským vrškům byla podrobena floristické inventarizaci Její svažité polohy orientované k severovýchodu spadají k Rakovnickému potoku. Jsou rozbrázděny řadou roklí, které vytvářejí odlišné ekologické podmínky od západně ležící části Pavlíkovských vršků. Jsou to především inverzní polohy drobnějších úzkých roklí se zvýšeným zastíněním, chladnějším a vlhčím mikroklimatem, které vytvářejí podmínky pro existenci roklinových společenstev na stanovištích s půdním ronem, klasifikované jako udatnové javořiny s udatnou lesní (Aruncus vulgaris), syntaxonomicky reprezentované asociací Arunco-Aceretum. Tyto chladnější polohy jsou však vystřídány skalními výstupy s rozvolněnou teplomilnější květenou. Lokalita reprezentuje dosud pěkný soubor druhů v okolí Rakovníka. Acer campestre (javor babyka) keř nebo menší stromek s výskytem v teplomilných doubravách a jejich lemech, na křovinatých stráních, kolem skal, na mezích a v lužních lesích. Na starších větévkách lze pozorovat korkové lišty. Actaea spicata (samorostlík klasnatý) druh rozšířený v téměř celé Evropě ve stinných listnatých lesích, křovinách a roklinách, kolem potoků. V širším okolí Rakovníka roztroušený, hojnější zejména ve Džbáně a na Křivoklátsku ve starších porostech druhově bohatších lesů. Aegopodium padagraria (bršlice kozí noha) Ajuga reptans (zběhovec plazivý) Alnus glutinosa (olše lepkavá) Anemone nemorosa (sasanka hajní) Antennaria dioica (kociánek dvoudomý) Anthriscus sylvestris (kerblík lesní) Aruncus vulgaris (udatna lesní) Asarum europaeum (kopytník evropský) Astragalus glycyphyllos (kozinec sladkolistý) roztroušený druh křovinatých strání, pasek, travnatých svahů, světlých lesů, náspů, sutí, zanedbaných sadů. Athyrium filix-femina (papratka samičí) hojná kapradina, vázaná na stinné a humózní lesy, břehy lesních potoků a údolní nivy. Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Avenula pratensis (ovsíř luční) tráva suchých travnatých a kamenitých strání, otevřených a slunných lesů (borů), písčin, vřesovišť, suchých pastvin a teplých okrajů lesů. Známá též pod vědeckými jmény Avenastrum pratense nebo Helictotrichon pratense. V blízkém okolí Rakovníka nepříliš častá. Brachypodium pinnatum (válečka prapořitá) Calamagrostis epigejos (třtina křovištní) Campanula patula (zvonek rozkladitý) dosud častý na loukách, pasekách a pastvinách; v posledních desetiletích ale ubývající vlivem intenzifikace zemědělství. Campanula persicifolia (zvonek broskvolistý) Campanula rapunculoides (zvonek řepkovitý) Carex remota (ostřice řídkoklasá) Carpinus betulus (habr obecný) 117

118 Cirsium acaule (pcháč bezlodyžný) nízký druh s rozšířením na teplých a suchých travnatých stráních a na mezích. Je světlomilný. Na Rakovnicku se vyskytuje nejvíce na opukách ve Džbánu a okolí. Cirsium palustre (pcháč bahenní) Cornus sanguinea (svída krvavá) keř teplejších křovinatých strání, světlých lesů a pasek. V teplejších oblastech častá. Jiné užívané vědecké jméno je Swida sanguinea. Dactylis polygama (srha hajní) tráva světlých a humózních listnatých lesů, pasek a nivních poloh kolem vodních toků. Známá též pod vědeckým jménem Dactylis aschersoniana. Elymus caninus (pýrovník psí) tráva vlhčích a stinných lesů, kolem potoků, na vlhčích loukách a pasekách, v lužních lesích a pobřežních křovinách. Jiná její vědecká jména jsou Agropyron caninum nebo Roegneria canina. Equisetum palustre (přeslička bahenní) Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) Fagus sylvatica (buk lesní) statný strom, zasahující až do vyšších poloh. V celém širším okolí Rakovníka hojná lesní hospodářská dřevina. Vytváří zde několik typů společenstev od druhově chudých acidofilních bučin až po druhově bohaté vápnomilné bučiny ve Džbáně. Festuca ovina (kostřava ovčí) Ficaria verna subsp. bulbifera (orsej jarní hlíznatý) druh rozšířený téměř v celé Evropě a zavlečený do Severní Ameriky. Vyskytuje se na vlhkých loukách, v nivách potoků, ve vlhkých listnatých lesích, křovinách a luzích. Znám také pod vědeckými jmény Ranunculus ficaria nebo Ficaria bulbifera. Fragaria moschata (jahodník truskavec) Galeobdolon luteum (pitulník žlutý) druh rozšířený v Evropě a Malé Asii zejména v listnatých (habrových doubravách, bučinách), suťových, roklinových a smíšených lesích s humózní vlhkou i sušší půdou. Jiné vědecké jméno je Lamiastrum galeobdolon. Dříve nebyl rozlišován od podobného pitulníku horského (Galeobdolon montanum), který se na Rakovnicku rovněž vyskytuje. Galium pumilum (svízel nízký) Genista tinctoria (kručinka barvířská) druh světlých acidofilních doubrav, borů, vřesovišť, sušších a kyselejších luk a pastvin, skalnatých a travnatých svahů, lesních okrajů. Na Rakovnicku roztroušený až vzácný. Geranium robertianum (kakost smrdutý) Geum urbanum (kuklík městský) Hepatica nobilis (jaterník podléška) charakteristický druh dubohabřin; přesahuje i do bučin a suťových lesů. Významná rostlina jarního aspektu listnatých lesů teplých a mírných oblastí Evropy (kromě Velké Británie a jihu evropského Ruska). Jiné její jméno je Hepatica triloba (jaterník trojlaločný). Ve východní Asii nahrazena příbuzným druhem Hepatica asiatica. Heracleum sphondylium (bolševník obecný) Hieracium murorum (jestřábník zední) Holcus lanatus (medyněk vlnatý) 118

119 Hypericum perforatum (třezalka tečkovaná) Juniperus communis (jalovec obecný) v minulosti hojná (díky pastvě), v současnosti až vzácná dřevina pastvin, světlých lesů (borů a světlých doubrav), kamenitých svahů a vřesovišť. Mizející druh špatně snášející zastínění. Lathyrus sylvestris (hrachor lesní) méně častý druh křovin, pasek, lesních okrajů, světlejších lesů a travnatých lesních průseků a okolí cest. Lathyrus vernus (hrachor jarní) Lotus corniculatus (štírovník růžkatý) Luzula luzuloides (bika bělavá) Luzula multiflora (bika mnohokvětá) Luzula pilosa (bika chlupatá) Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) Melica nutans (strdivka nicí) Oxalis acetosella (šťavel kyselý) Paris quadrifolia (vraní oko čtyřlisté) roztroušený až vzácný druh vlhčích listnatých lesů (zejména bučin), suťových a nivních lesů. V okolí Rakovníka vzácný. Picea abies (smrk ztepilý) Polypodium vulgare (osladič obecný) kapradina stinných mechatých skal a stabilizovaných sutí. V blízkém okolí Rakovníka vzácná; častá na skalách Jesenicka a Křivoklátska. Pulmonaria obscura (plicník tmavý) rozšířený v Evropě od Holandska a jižního Švédska po severní Itálii a Bulharsko. U nás ve světlých, mezofilních a humózních listnatých lesích. Na Rakovnicku dosti častý. Starší vědecké jméno tohoto neskvrnitého druhu bylo Pulmonaria officinalis subsp. obscura. Pyrethrum corymbosum (řimbaba okoličnatá) rozšířena v Evropě (vyjma extrémního severu) až do Malé Asie a na Kavkaz. U nás ve světlých listnatých lesích (teplomilných doubravách), v borech, teplých a světlých křovinách a výslunných stráních a skalách. Jiná její jména: Chrysanthemum corymbosum, Tanacetum corymbosum (kopretina chocholičnatá). Ranunculus repens (pryskyřník plazivý) Rhamnus cathartica (řešetlák počistivý) častější keř teplejších křovin, světlých lesů a jejich okrajů. Hojnější ve Džbánu a na Křivoklátsku. Rubus idaeus (ostružiník maliník, maliník) Rumex obtusifolius (šťovík tupolistý) Sambucus nigra (bez černý) Sanicula europaea (žindava evropská) druh Evropy, Kavkazu, západní Sibiře, Malé Asie a severní Afriky. Na Rakovnicku ve smíšených humózních lesích a bučinách vzácná, na Křivoklátsku a ve Džbánu častější. Senecio fuchsii (starček Fuchsův) Silene nutans (silenka nicí) Stellaria alsine (ptačinec mokřadní) Trifolium medium (jetel prostřední) Viola reichenbachiana (violka lesní) 119

120 Od viaduktu pod Pavlíkovskými vršky (Bělidlo) ke koupališti Lokalita v nadmořské výšce ca m je vystavená silné disturbanci a převažující druhy patří zejména do okruhu antropofyt s výskytem na ruderálních stanovištích a v intravilánu obcí. Lze na ní pozorovat výskyt a zavlékání plevelů polí i zahrad, úhorů, rumišť, v neposlední řadě druhů v naší krajině nepůvodních a takových, které provázejí vesnické cesty. Vedle nich se tu vyskytují naše původní druhy, které se tomuto tlaku přizpůsobily nebo jej snášejí. Soubor taxonů byl zapsán Takové lokality jsou obvykle delší dobu pod velkým tlakem, jejich floristické složení se poměrně rychle mění, a proto lze očekávat výskyt dalších, dosud nezaznamenaných druhů a také možný úbytek zde uvedených k datu registrace. Achillea millefolium (řebříček obecný) Alliaria petiolata (česnáček lékařský) hojný druh eutrofních lesů, křovin, akátin, lesních lemů, parků, kolem kompostů a skládek, na rumištích bohatých humusem. Jiné vědecké jméno je Alliaria officinalis. Atriplex sagittata (lebeda lesklá) Bromus sterilis (sveřep jalový) Calystegia sepium (opletník plotní) Chaerophyllum aromaticum (krabilice zápašná) vyskytuje se na vlhkých a stinnějších místech, v pobřežních křovinách, příkopech, kolem železnic, na okrajích mokrých luk apod. Cirsium arvense (pcháč oset) Cirsium oleraceum (pcháč zelinný) Descurainia sophia (úhorník mnohodílný) plevelný druh rozšířený na polích, úhorech, skládkách kolem cest apod. Jiné jeho jméno je Sisymbrium sophia. Elytrigia repens (pýr plazivý) Falcaria vulgaris (srpek obecný) častý na suchých travnatých a křovinatých stráních, mezích, kolem cest a na teplých náspech. Festuca rupicola (kostřava žlábkatá) Galium mollugo (svízel povázka) Lamium purpureum (hluchavka nachová) Lapsana communis (kapustka obecná) Lepidium campestre (řeřicha chlumní) Lolium perenne (jílek vytrvalý) Lotus corniculatus (štírovník růžkatý) Matricaria discoidea (heřmánek terčovitý) Mentha longifolia (máta dlouholistá) jedna z nejčastějších asi 10 druhů evropských mát. Roste v pobřežních houštinách, podél potoků a u pramenišť, v mokrých příkopech; nejčastěji na úživných substrátech. Papaver rhoeas (mák vlčí) jednoletá bylina Evropy a Malé Asie; zavlečená i na jiné kontinenty. Druh polních kultur, zvláště obilovin, úhorů, rumišť a mezí. Pimpinella saxifraga (bedrník obecný) běžný druh suchých strání, luk a pastvin, slunných skal, mezí, úhorů, náspů a světlých lesů (doubrav). U nás ve dvou poddruzích. Plantago media subsp. media (jitrocel prostřední pravý) 120

121 Potentilla anserina (mochna husí) dříve velmi častá mochna v intravilánu obcí na místech shromažďování drůbeže (husí plácky), na návsích, kolem návesních rybníků, na zaplavovaných loukách. S vymizením tradičního hospodaření a pěstování drůbeže tento druh pozvolna ubývá. Potentilla tabernaemontani (mochna jarní) Potentilla reptans (mochna plazivá) Ranunculus bulbosus (pryskyřník hlíznatý) vyskytuje se na suchých stráních, mezích, suchých loukách a světlých teplejších lesích (zejména doubravách). Rumex acetosa (šťovík kyselý) Sedum album (rozchodník bílý) Silene latifolia subsp. alba (silenka širolistá bílá) Solanum dulcamara (lilek potměchuť) Stellaria media (ptačinec prostřední) vlhčí lesy, zahrady, louky, pole, úhory, rumiště, skládky zeminy, travnaté porosty, intravilán obcí. Hojný a snadno se šířící druh. Tanacetum vulgare (vratič obecný) Thlaspi arvense (penízek rolní) Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá) Tripleurospermum inodorum (heřmánkovec nevonný) Urtica urens (kopřiva žahavka) zvolna ubývající druh, dříve velmi hojný v intravilánu obcí na husích a kachních shromaždištích, hrabaništích slepic, na rumištích a v zahradách. Viola collina (violka chlumní) suché a teplé travnaté a křovinaté svahy, teplomilné doubravy a lemy, mělké skalní půdy. Na Rakovnicku se vyskytuje zejména v teplých oblastech; v chladných a vlhkých územích chybí. U Papírny Údolí bezejmenného krátkého potoka v nadmořské výšce ca m bylo prozkoumáno Je zahloubeno do proterozoických břidlic a drobů, na vrcholech se štěrkopískovými náplavy, pozůstatky teras vodních toků. Na východojihovýchodním okraji Rakovníka jsou svahy obrácené směrem do CHKO Křivoklátsko lesnaté a chladnější, zatímco protilehlé travnaté a křovinaté stráně jsou teplé a v létě vysychající. Hostí proto xerotermní a termofilní květenu s druhy teplých trávníků a mělčích půd. Části travnatých strání ponechaných přirozené sukcesi jsou velmi cenné a refugiem po migraci teplomilných prvků květeny údolím Rakovnického potoka. Anthemis arvensis (rmen rolní) roztroušený kolem cest, na polích a úhorech. Apera spica-venti (chundelka metlice) Arenaria serpyllifolia (písečnice douškolistá) drobná rostlina skal, suchých travnatých strání, okolí cest, zdí, pastvin, písčin, rumišť a náspů. Arrhenatherum elatius (ovsík vyvýšený) Artemisia campestris (pelyněk ladní) Astragalus glycyphyllos (kozinec sladkolistý) Barbarea vulgaris (barborka obecná) roztroušený druh na štěrkových náplavech řek a potoků, železničních náspech, rumištích, pasekách, při okrajích cest a na mezích. 121

122 Brachypodium pinnatum (válečka prapořitá) Bromus hordeaceus (sveřep měkký) roztroušený, na teplejších stanovištích až hojný druh rozšířený kolem cest, polí, na lukách a rumištích. Známý též pod vědeckým jménem Bromus mollis. Campanula patula (zvonek rozkladitý) Centaurea scabiosa (chrpa čekánek) hezká velkokvětá chrpa s výskytem na teplých křovinatých a travnatých stráních, skalách, mezích, lesních okrajích. V literatuře známá i pod jménem Colymbada scabiosa. Centaurea stoebe (chrpa latnatá) velmi teplomilná chrpa s výskytem na skalách obvykle exponovaných k jihu, stepních stráních, náspech a mezích v teplých oblastech. Častá je kolem Berounky. Známá i pod jmény Centaurea rhenana nebo Acosta rhenana (chrpa porýnská). Chaerophyllum aromaticum (krabilice zápašná) Convolvulus arvensis (svlačec rolní) Cornus sanguinea (svída krvavá) Crepis biennis (škarda dvouletá) Dactylis glomerata (srha laločnatá) Dianthus carthusianorum (hvozdík kartouzek) Echium vulgare (hadinec obecný) hojný druh výslunných travnatých strání, skal, sutí, železničních náspů, rumišť, okolí cest, mezí a pastvin. Euonymus europaea (brslen evropský) keř křovinatých strání, světlých lesů a jejich okrajů. Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) Falcaria vulgaris (srpek obecný) častý na suchých travnatých a křovinatých stráních, mezích, kolem cest a na teplých náspech. Festuca rupicola (kostřava žlábkatá) Fumaria officinalis (zemědým lékařský) častý druh okrajů polí, rumišť a úhorů, méně často na sutích, skládkách zeminy a při okrajích lesů. Galium verum (svízel syřišťový) Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) Hieracium umbellatum (jestřábník okoličnatý) vyšší druh jestřábníku, rozšířený v malých populacích nebo jednotlivě ve světlých a teplejších doubravách, borech, na vřesovištích, skalách a křovinatých teplejších stráních, v lesních lemech a na písčinách. V některých částech našeho okresu je vzácný. Hypericum perforatum (třezalka tečkovaná) Koeleria macrantha (smělek štíhlý) Lamium amplexicaule (hluchavka objímavá) drobnější hluchavka, roztroušená v zahradách, na polích, v rozvolněných travních porostech v obcích, úhorech a na rumištích. Leontodon hispidus (máchelka, pampeliška srstnatá) Leucanthemum ircutianum (kopretina irkutská) častý druh luk, mezí, pastvin, lesních světlin, úhorů a travnatých zahrad. Dříve uváděný taxon pod jménem Chrysanthemum leucanthemum (kopretina bílá) zahrnoval dva odlišné druhy. 122

123 Linum catharticum (len počistivý) Lycopsis arvensis (prlina rolní) Medicago falcata (tolice srpovitá) teplé travnaté svahy, skály, teplé okraje lesů a drolin, výslunné louky a úhory. S vojtěškou (Medicago sativa) vytváří žlutavý až modrofialový hybrid Medicago varia (tolice měňavá). Melilotus officinalis (komonice lékařská) Papaver rhoeas (mák vlčí) Pastinaca sativa (pastinák setý) Plantago lanceolata (jitrocel kopinatý) Plantago media subsp. longifolia (jitrocel prostřední dlouholistý) Tento poddruh jitrocele prostředního (syn. P. media subsp. stepposa) se vyskytuje vzácně na teplých a výslunných stráních ve Džbánu a okolí a v Českém středohoří. Jeho výskyt u Rakovníka je ojedinělý. Potentilla argentea (mochna stříbrná) Potentilla tabernaemontani (mochna jarní) Prunus spinosa (trnka obecná) Salix purpurea (vrba nachová) Sanguisorba minor (krvavec menší) hojný druh na teplých skalách a stráních, v suchých trávnících, lomech, na náspech a železnicích. Starší vědecké jméno: Poterium sanguisorba. Securigera varia (čičorka pestrá) evropský druh zasahující do jihovýchodní a střední Asie. Častá rostlina teplých travnatých strání, teplých mezí, suchých luk, pastvin, lesních světlin a náspů. Dříve užívané vědecké jméno: Coronilla varia. Sedum acre (rozchodník ostrý) Taraxacum sect. Ruderalia (T. officinale, pampeliška lékařská, smetánka lékařská) Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá) Tragopogon dubius (kozí brada pochybná) luční druh osídlující travnaté stráně, náspy, meze, zanedbaná travnatá místa, příkopy, rumiště. V okolí Rakovníka místy roztroušený. Verbascum lychnitis (divizna knotovkovitá) teplomilný druh skal, náspů, stepních trávníků, suchých luk a slunných světlin v teplomilných doubravách a borech. Na Rakovnicku jen žlutě kvetoucí Verbascum lychnitis subsp. lychnitis (divizna knotovkovitá pravá). Veronica persica (rozrazil perský) nepůvodní druh pocházející ze střední Asie, rozšířený v současnosti hojně zejména na místech narušených člověkem, jako jsou zahrady, pole, meze, rumiště, úhory, trávníky, cesty apod. Vicia hirsuta (vikev chlupatá) roztroušená vikev na teplejších stanovištích, jako jsou lesní okraje, meze, zahrady, okolí skal, křoviny, travnaté stráně a louky. Vicia tetrasperma (vikev čtyřsemenná) Nad koupalištěm a v širším okolí Váchovic vily až k hájovně Na Hané Geologická situace této lokality nad Rakovnickým potokem je obdobná jako u Papírny. Leží v nadmořské výšce ca m a zahrnuje travnaté svahy se sklonem ke koupališti, meze a okolí silnice až k malé loučce u hájovny Na Hané. Ta je vlhká s malým rybníčkem a vytváří vhodné podmínky pro výskyt mezofilních až hygrofilních druhů rostlin. Diverzita 123

124 stanovišť je obohacena navíc o menší sprašovou návěj nad hájovnou, na které se vyskytuje řada troficky náročnějších druhů světlomilných doubrav s mochnou bílou (rekonstrukčně asociace Potentillo albae-quercetum). Floristický výzkum byl uskutečněn dne Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha) Astragalus glycyphyllos (kozinec sladkolistý) Carex pairae (ostřice Pairaova) vzácnější ostřice, nalezená na okraji lesních porostů a na travnaté stráni. Cardamine impatiens (řeřišnice nedůtklivá) na lesní cestě a v listnatém háji jen jednotlivě. Cytisus nigricans (čilimník černající) druh kyselejších substrátů, světlých okrajů lesů, lesních světlin a kamenitých svahů. Jiné vědecké jméno je Lembotropis nigricans. Dactylis glomerata (srha laločnatá) Dactylis polygama (srha hajní) Dactylorhiza majalis (prstnatec májový) Erodium cicutarium (pumpava obecná) Euonymus europaea (brslen evropský) Festuca ovina (kostřava ovčí) Festuca rubra (kostřava červená) Festuca rupicola (kostřava žlábkatá) Galeobdolon luteum (pitulník žlutý) Geranium pusillum (kakost maličký) hojný plevelnatý druh na rumištích, zanedbaných travnatých plochách, v zahradách, stráních a kolem cest. Hepatica nobilis (jaterník podléška) Hieracium caespitosum (jestřábník trsnatý) roztroušený druh na loukách, mezích a ladech. Jiné užívané vědecké jméno je Hieracium pratense (jestřábník luční). Hieracium murorum (jestřábník zední) Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) Lathyrus tuberosus (hrachor hlíznatý) druh sušších luk a strání, mezí, náspů, kolem cest. U Rakovníka není častý. Jiné české jméno je hrachor ořeška. Lathyrus vernus (hrachor jarní) Melica nutans (strdivka nicí) Poa angustifolia (lipnice úzkolistá) Poa compressa (lipnice smáčklá) Poa pratensis (lipnice luční) běžná luční tráva, rozšířená na loukách, pastvinách, kolem cest, na mezích a v křovinách. Potentilla alba (mochna bílá) druh světlých a teplomilných doubrav, vzácněji pastvin a luk. V okolí Rakovníka vzácná. Pulmonaria obscura (plicník tmavý) Pyrethrum corymbosum (řimbaba okoličnatá) Sanguisorba officinalis (krvavec toten) dříve na Rakovnicku hojný druh vlhkých luk, příkopů, rašelinišť a okrajů vlhkých lesů. Vlivem meliorací ustoupil. Silene nutans (silenka nicí) Vaccinium myrtillus (borůvka) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) 124

125 Od Hamru u Šamotky k Bartoňskému rybníku, do Krásné doliny a Belšanky Rozsáhlá lokalita v nadmořských výškách ca m na proterozoických břidlicích u Hamru a okolí Bartoňského rybníka. V okolí Krásné Doliny a Belšanky pak na pískovcích, slepencích a prachovcích kladenského souvrství. Skála u silnice nad potokem u Hamru patří k velmi cenným lokalitám s ojedinělým výskytem kriticky ohroženého druhu Cardaminopsis petraea (řeřišničník skalní) v České republice. Je prokázané, že lokalitu navštívila již přede mnou řada botaniků; jiní tento druh na blízkých stráních rovněž hledali, ale pro špatnou lokalizaci jej nenalezli. Znovu se ho podařilo opět ověřit až Pavlovi Honsovi. Další velmi zajímavý a cenný nález uskutečnil rovněž rakovnický rodák Václav Laňka v blízkosti Skelné Hutě, a to porost naší přesličky největší (Equisetum telmateia). Je to zřejmě první nález nejen pro okolí Rakovníka, ale i pro CHKO Křivoklátsko, kam tato lokalita již spadá. Skalky a stráň u Hamru ( ) Achillea millefolium (řebříček obecný) Agrostis capillaris (psineček tenký) Asplenium septentrionale (sleziník severní) drobná kapradina skalních štěrbin a zdí, rozšířená rovněž na kamenných tarasech, mostech, viaduktech apod. Dosti častý druh. Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Avenula pratensis (ovsíř luční) Betula pendula (bříza bělokorá) Calamagrostis epigejos (třtina křovištní) Campanula rotundifolia subsp. rotundifolia (zvonek okrouhlolistý pravý) Cardaminopsis arenosa (řeřišničník písečný) druh skal, písčin, borů, kamenitých strání, druhově chudších teplých doubrav, štěrkových náplavů apod. Cardaminopsis petraea (řeřišničník skalní) velmi vzácný druh, patřící mezi kriticky ohrožené taxony ČR. Lokalita u Hamru patří zřejmě k nejbohatší v ČR. Výskyt je odtud udáván již ve starší literatuře (Čelakovský ). Nález zůstal díky nepřesné lokalizaci dlouho nepotvrzen. Až v r se jej podařilo ověřit rakovnickému rodákovi Pavlovi Honsovi. 9) Fytocenologické snímky společenstva Cardaminopsio petraeae-pinetum byly odsud uvedeny ve zmíněné práci a ve zpracování lesů Křivoklátska. 10) Centaurea stoebe (chrpa latnatá) Cerastium arvense subsp. arvense (rožec rolní pravý) Crataegus monogyna (hloh jednosemenný) hojný hloh v teplejších částech území; na stráních, v křovinách, skalách, náspech, ve světlých lesích a jejich lemech atd. Cytisus nigricans (čilimník černající) Dianthus carthusianorum (hvozdík kartouzek) Dryopteris filix-mas (kapraď samec) Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) 9) Jiří BRABEC Pavel HONSA, Řeřišničník skalní (Cardaminopsis petraea) znovunalezený druh CHKO Křivoklátsko, Zprávy České botanické společnosti 39, 2004, s ) J. KOLBEK, Vegetace Chráněné krajinné, s

126 Festuca brevipila (kostřava drsnolistá) Festuca ovina (kostřava ovčí) Fraxinus excelsior (jasan ztepilý) Genista tinctoria (kručinka barvířská) Hieracium diaphanoides (jestřábník průzračný) přehlížený druh světlých a kamenitých lesů, skalních ostrožen. Hieracium murorum (jestřábník zední) Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) Hieracium sabaudum (jestřábník savojský) Hylotelephium maximum (rozchodník velký) dosti hojný druh skal, teplých a světlých doubrav a borů na skalnatých stráních, kamenitých sutích, v okolí silnic. Starší vědecké jméno je Sedum maximum. Hypericum perforatum (třezalka tečkovaná) Jasione montana (pavinec horský) druh primitivních, obvykle acidofilních, mělkých půd skal, řídkých a výslunných travních porostů, acidofilních světlých doubrav, borů, písčin, vřesovišť a náspů. V okolí Rakovníka vzácnější. Juniperus communis (jalovec obecný) Koeleria pyramidata (smělek jehlancovitý) Pimpinella saxifraga (bedrník obecný) Pinus sylvestris (borovice lesní) Poa angustifolia (lipnice úzkolistá) Potentilla tabernaemontani (mochna jarní) Prunus spinosa (trnka obecná) Quercus petraea (dub zimní) Rosa canina (růže šípková) Rumex acetosella subsp. acetosella (šťovík menší pravý) Scabiosa ochroleuca (hlaváč žlutavý) teplomilný druh suchých travnatých strání, řídkých a teplých borů, okrajů doubrav, křovin a náspů. Scleranthus perennis (chmerek vytrvalý) Sedum reflexum (rozchodník skalní) dosti častý druh osluněných skal a sutí (např. v okolí Berounky), náspů, zdí, krajnic silnic apod. Starší užívané jméno Sedum rupestre patří druhu ze Středomoří, který u nás zplaňuje. Silene nutans (silenka nicí) Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) Viola canina (violka psí) hojnější druh violek ze sušších porostů pastvin, luk, železničních náspů, mezí, okrajů lesů apod. Na louce, u cesty a na okraji lesa ( ) Astragalus glycyphyllos (kozinec sladkolistý) Briza media (třeslice prostřední) Callitriche palustris (hvězdoš jarní) roztroušený až hojný druh, známý z příkopů, obnažených den rybníků a mělkých okrajů rybníků. 126

127 Calluna vulgaris (vřes obecný) Campanula rotundifolia subsp. rotundifolia (zvonek okrouhlolistý pravý) Cardamine amara (řeřišnice hořká) Cirsium oleraceum (pcháč zelinný) Cirsium palustre (pcháč bahenní) Colchicum autumnale (ocún jesenní) geofyt mokrých, živinami bohatých luk, slatin, lužních lesů a pasek. Na Rakovnicku dříve velmi hojný, nyní roztroušený. Deschampsia cespitosa (metlice trsnatá) Gnaphalium sylvaticum (protěž lesní) Juncus inflexus (sítina sivá) tato sítina vyhledává stanoviště s vyšším obsahem uhličitanu vápenatého (bazické podklady). Proto je nejčastější ve Džbánu a širším okolí na slínitých půdách ve vlhčích travních porostech, v mokrých příkopech, na pastvinách, kolem pramenišť a slatinišť. V literatuře je udávána také pod jménem Juncus glaucus. Lycopus europaeus (karbinec evropský) Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) Veronica beccabunga (rozrazil potoční) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) V lese nad Bartoňským rybníkem až k soutoku potoků od Belšanky a Krásné Doliny ( ) Ajuga reptans (zběhovec plazivý) Atropa bella-donna (rulík zlomocný) lesní rostlina, rozšířená v listnatých i smíšených lesích, zejména v květnatých bučinách a na pasekách. V okolí Rakovníka roztroušená až vzácná. Calamagrostis epigejos (třtina křovištní) Carex brizoides (ostřice třeslicovitá) Equisetum telmateia (přeslička největší) první, dosud nepublikovaný nález pro CHKO Křivoklátsko z r (leg. et det. V. Laňka, rev. J. Kolbek) v blízkosti Skelné Hutě. Velmi vzácný druh Rakovnicka i celých středních Čech, vyskytující se v lesních prameništích a mokrých depresích (častější jen v severních Čechách a na východní Moravě). Známý také pod vědeckým jménem Equisetum maximum. Goodyera repens (smrkovník plazivý) malá populace vzniklá polykormonálně byla zjištěna v r (J. Kolbek) ve staré bučině nad Bartoňským rybníkem. Lokalita zanikla po vykácení porostu. 11) Melica nutans (strdivka nicí) Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá) rozšířena v Evropě po jižní Skandinávii, vzácně také ve Středomoří a severní Africe. U nás zejména ve stinných mezofilních doubravách, bučinách, suťových nebo smíšených lesích. Na Rakovnicku častá. Orthilia secunda (hruštice jednostranná) druh listnatých a jehličnatých lesů, zvláště borů, okrajů vřesovišť a rašelinišť. Zvolna ubývající vzácnější taxon. Jiná vědecká jména: Pyrola secunda a Ramischia secunda. 11) TÝŽ, Květena a vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko současný stav poznání botanického výzkumu, Bohemia Centralis, Praha, 31, 2011, s

128 Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý) Stachys sylvatica (čistec lesní) především listnaté lesy na úživnějších a vlhkých substrátech, paseky a křoviny. Na Rakovnicku roztroušený. Stellaria holostea (ptačinec velkokvětý) Krásná Dolina a Belšanka ( a v nadmořské výšce ca m) Abies alba (jedle bělokorá) dříve velmi častá dřevina přítomná téměř ve všech lesních společenstvech. V současnosti stále ubývající druh díky přezvěření lesů (nesnáší okus terminálního vrcholu na rozdíl od smrku), znečistění ovzduší a acidifikaci půd. Ajuga reptans (zběhovec plazivý) Alopecurus aequalis (psárka plavá) Anemone nemorosa (sasanka hajní) Astragalus glycyphyllos (kozinec sladkolistý) Athyrium filix-femina (papratka samičí) Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Brachypodium sylvaticum (válečka lesní) Briza media (třeslice prostřední) Calamagrostis arundinacea (třtina rákosovitá) Caltha palustris (blatouch bahenní) Cardamine amara (řeřišnice hořká) Carex brizoides (ostřice třeslicovitá) Carex hirta (ostřice srstnatá) Circaea lutetiana (čarovník pařížský) vzácný a ubývající druh okolí Rakovníka s výskytem ve vlhkých a humózních lesích. Cirsium oleraceum (pcháč zelinný) Cirsium palustre (pcháč bahenní) Clinopodium vulgare (klinopád obecný) rostlina světlých lesů, náspů, strání, pasek a křovin. Známá též pod jmény marulka klinopád (Calamintha clinopodium). Crepis paludosa (škarda bahenní) Deschampsia cespitosa (metlice trsnatá) Dianthus deltoides (hvozdík kropenatý) Dryopteris filix-mas (kapraď samec) Equisetum arvense (přeslička rolní) Equisetum palustre (přeslička bahenní) Equisetum sylvaticum (přeslička lesní) Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) Festuca altissima (kostřava lesní) vysoká tráva vlhkých a stinných lesů, suťových a erozních lesních poloh. U Rakovníka vzácná, na Křivoklátsku častější; z vysazovaných kultur mizí. Festuca rubra (kostřava červená) Filipendula ulmaria (tužebník jilmový) Geranium palustre (kakost bahenní) Geum rivale (kuklík potoční) Gnaphalium sylvaticum (protěž lesní) 128

129 Gymnocarpium dryopteris (bukovník kapraďovitý) Hieracium lachenalii (jestřábník Lachenalův) Hieracium murorum (jestřábník zední) Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) Holcus lanatus (medyněk vlnatý) Juncus effusus (sítina rozkladitá) Lathyrus pratensis (hrachor luční) Lathyrus sylvestris (hrachor lesní) Lotus corniculatus (štírovník růžkatý) Luzula luzuloides (bika bělavá) Luzula pilosa (bika chlupatá) Lychnis flos-cuculi (kohoutek luční) Lycopodium clavatum (plavuň vidlačka) mizející druh Rakovnicka, v současnosti vzácný v lesích, na pastvinách a vřesovištích. V minulosti roztroušený, místy však chybějící. Lycopus europaeus (karbinec evropský) Lysimachia nummularia (vrbina penízkovitá) Maianthemum bifolium (pstroček dvoulistý) Melampyrum pratense (černýš luční) Melica nutans (strdivka nicí) Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá) Mycelis muralis (mléčka zední) Oxalis acetosella (šťavel kyselý) Potentilla argentea (mochna stříbrná) Potentilla erecta (mochna nátržník) Prenanthes purpurea (věsenka nachová) rozšířena v Evropě od střední Francie po jižní Polsko, jižně po severovýchodní Španělsko přes střední Itálii po Řecko jako charakteristický druh bučin. V okolí Rakovníka roztroušená, mimo bučiny spíše vzácná. Prunella vulgaris (černohlávek obecný) Ranunculus repens (pryskyřník plazivý) Rumex acetosella subsp. acetosella (šťovík menší pravý) Sagina procumbens (úrazník položený) Salix purpurea (vrba nachová) Scirpus sylvaticus (skřípina lesní) Scrophularia nodosa (krtičník hlíznatý) Scutellaria galericulata (šišák vroubkovaný) Securigera varia (čičorka pestrá) Senecio fuchsii (starček Fuchsův) Solanum dulcamara (lilek potměchuť) Spergularia rubra (kuřinka červená) Stachys sylvatica (čistec lesní) Stellaria holostea (ptačinec velkokvětý) Stellaria nemorum (ptačinec hajní) vlhčí a stinné lesy, kolem potoků a pramenišť. Roztroušený a dříve přehlížený druh. 129

130 Trifolium dubium (jetel pochybný) okraje cest, mezí, mezernatých mezofilních trávníků a luk. U nás častější na Jesenicku. Trifolium medium (jetel prostřední) Vaccinium myrtillus (borůvka) Valeriana dioica (kozlík dvoudomý) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) Veronica serpyllifolia (rozrazil douškolistý) v současnosti roztroušený až vzácnější druh rozvolněných a mezofilních stanovišť, luk, úhorů, mezí, okrajů cest, světlých lesů a sešlapávaných míst v intravilánu obcí. Vicia sylvatica (vikev lesní) nepříliš častý a ubývající druh světlých lesů, pasek a u lesních cest. U Rakovníka ojediněle. Viola reichenbachiana (violka lesní) Přílepská skála Významný prvek krajiny v nadmořské výšce ca (370) m s kyselým horninovým podložím, kde se v minulosti vyskytovaly četné vzácnější acidofyty, jejichž další lokality bylo možné nalézt v širokém pásmu Hlavačova od Lužné až k Červenému mlýnu. V současnosti tyto druhy obecně ubývají těžko odolávají eutrofizaci krajiny a změně způsobu obhospodařování v jejich okolí. Některé druhy této lokality jsem již podle vlastních nálezů publikoval, ale pro výjimečnost a významnost tohoto malého území v okolí Rakovníka je uvádím jako výchozí materiál pro možné srovnání v budoucnosti. 12) Floristická inventarizace byla pořízena Antennaria dioica (kociánek dvoudomý) Armeria vulgaris subsp. vulgaris (trávnička obecná pravá) rostlina písčin, světlých borů, okrajů vřesovišť na kyselých substrátech. V okolí Rakovníka ubývající a vzácná. Bývala i Na Borech a Hlavačově. Avenella flexuosa (metlička křivolaká) Calluna vulgaris (vřes obecný) Cardaminopsis arenosa (řeřišničník písečný) Centaurea stoebe (chrpa latnatá) Cytisus scoparius (janovec metlatý) Dianthus carthusianorum (hvozdík kartouzek) Echium vulgare (hadinec obecný) Eryngium campestre (máčka ladní) rostlina teplých a suchých skal, výslunných travnatých strání, lad a okolí cest. Rozšířena hojněji jen v xerotermních oblastech ČR; v blízkém okolí Rakovníka vzácnější druh. Festuca rupicola (kostřava žlábkatá) Filago minima (bělolist nejmenší) v současnosti mizející a vzácný druh na celém území ČR. Na Rakovnicku byl dříve vázán na písčiny, vřesoviště, rozvolněné porosty na stráních a okraje lesů s kyselým podložím (např. Hlavačov). Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) 12) TÝŽ, Floristický příspěvek k území, s

131 Hieracium umbellatum (jestřábník okoličnatý) Jasione montana (pavinec horský) Platanthera bifolia (vemeník dvoulistý) Potentilla argentea (mochna stříbrná) Scleranthus perennis (chmerek vytrvalý) Spergula arvensis agg. (kolenec rolní) druh úhorů, vřesovišť, polí (okopaniny). Často přehlížený a v blízkosti Rakovníka roztroušený. Spergularia rubra (kuřinka červená) Thymus pulegioides (mateřídouška vejčitá) Veronica officinalis (rozrazil lékařský) Červená louka a okolí (louky a okraje lesa západně Červeného mlýna) Chráněné území Červená louka (také známé pod jménem Lišanské rašeliniště) se nachází v katastrálních územích Lišany, Rakovník a Olešná ca 2,5 km severně od okraje Rakovníka. V minulosti patřilo k nejcennějším biotopům slatinné (menší minerotrofní část rašeliniště) a rašelinné vegetace (větší minerogenní část rašeliniště) západního okraje Středočeského kraje. První nalezenou zmínku o tomto území jsem nalezl v práci o rašeliništích Čech, kde kromě zevrubného popisu je citován výskyt Pinguicula, Utricularia. 13) V souvislosti s pylovými analýzami u Olešné datuje Puchmajerová substráty tohoto území jako rašeliny postglaciálního stáří. 14) Paclt uvádí aktuální reakci vody z tohoto slatiniště v hodnotě 7,2 ph a fotografii výkvětů sádrovce. 15) Soustřeďovalo ojedinělou květenu a vegetaci na nepříliš velké ploše a jeho význam narůstal spolu s přírodní zásobárnou vody. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí m. Z hlediska geologického podkladu převažují v širším okolí sedimenty karbonského a permského stáří. Území náleží do fytogeografického okresu 30 Jesenicko-rakovnická kotlina v podokresu Rakovnická kotlina. 16) Na území se vyskytují mokřady, louky, lesní porosty i pole. Významnou skutečností byl výskyt hlubinných pramenných poloh s obsahem karbonátů, které sytily až několik metrů hluboký profil rašeliny a vytvářely předpoklady pro vznik humolitu a na něm slatinné vegetace (minerotrofní část rašeliniště). Ta byla ještě v šedesátých létech minulého století v plném rozvoji a velmi zachovalá. Na místě pramenné polohy bylo menší, avšak velmi dobře vyvinuté slatiniště s řadou vzácných rostlin a odpovídající vegetací, které bylo v následných letech zničeno vytěžením slatinky. 17) V širším okolí existovaly rozsáhlé kosené luční porosty různé trofie a stupně zamokření na rašelinnách, nivních hlínách a hnědozemích. V současnosti je vytěžené místo centrálního slatiniště zarostlé hustým porostem dřevin se sporadickým rašeliníkovým pokryvem. Původní bylinný kryt nejcennější části byl 13) František SITENSKÝ, Über die Torfmoore Böhmens, Archiv der Naturwissen. Landesdurchforsch von Böhmen, Band VI, No. 1, Prag 1891, s ) Marie PUCHMAJEROVÁ, Rašeliniště na Rakovnicku, Praha ) Jiří PACLT, O rašeliništích na Plzeňsku, Časopis Národního muzea, řada přírodovědná 121, 1952, s ) J. KOLBEK F. MLADÝ, Slovo mají botanikové; TÝŽ, Rostlinný genofond Rakovnicka. Základní informace, Rakovník 1990, s ) J. CEDL J. KOLBEK, Výskyt masožravých, s

132 tak zcela zničen. Na okolních lukách se díky obnovenému kosení udržela část rostlinných společenstev s cenným druhovým složením. Z uvedeného seznamu zjištěných taxonů je zřejmé, že území je stále botanicky velmi cenné a zaslouží si ochranu a odpovídající management pro udržení druhové pestrosti a bohatosti. Metodicky probíhal výzkum na lokalitě poněkud odlišně. Floristické údaje byly shromažďovány od r , s rozsáhlejší revizí v letech a naposledy v r Každý taxon má uveden první a poslední rok nálezu. Pokud byl taxon zjištěn ve více letech, je uveden jen první a poslední rok ověření a jsou spojeny pomlčkou. Výzkum byl prováděn pochůzkou v šedesátých letech na ploše slatiniště, v přilehlém lese a na loukách, od r na ploše větší než je chráněné území. Zahrnuje prostor od Olešenského rybníka přes les Na Borech téměř k Ovčínu jihozápadně od obce Lišany, odtud východně k Lišanskému potoku a po jeho břehu jižně k Červenému Mlýnu a dále přes Olešenské lesy k Olešenskému rybníku. Část údajů z prvních let sledování byla zveřejněna a stav lokality komentován v příspěvku. 18) Údaje pocházejí celkem z prvních let sledování (J. Kolbek), z r a 1985 (J. Kolbek a F. Mladý), kdy jsme zaznamenávali taxony na území až k hájovně a rybníku Na Borech. Naposledy jsem lokalitu navštívil v r a výsledky publikoval. 19) V seznamu publikovaných druhů však nebyly uveřejněny ty, které existovaly jen v rukopisném podkladu zpracovaném v r pro potřeby Ekoprogramu na okrese Rakovník. 20) Nalezl jsem však v poslední době jeho kopii a druhy dosud z území neuvedené jsem doplnil a vyznačil v souboru podtrženě (vztahují se k ověření z r. 1985). Taxony nalezené na této lokalitě staršími autory a mnou neověřené (pravděpodobně vymizelé nebo nezjištěné) jsou uvedeny tučně se jménem nálezce a rokem zveřejnění. U významnějších taxonů je uvedeno místní upřesnění výskytu (místa nálezu) na lokalitě. Aby bylo možné srovnání výskytu z mnoha let, ponechal jsem v tomto případě nomenklaturu taxonů podle již dříve publikovaných prací a geobotanické příručky, vyjma taxonů Equisetum arvense f. nemorosum A. Braun, Juncus articulatus subsp. macrocephalus (Viv.) Parl., Poa arthroostachya Oettingen, Potentilla anserina var. sericea Hayne a Sedum jullianum Bor. 21) Acer pseudoplatanus ( ) Acorus calamus (1984, 1985) Aegopodium podagraria ( ) Aesculus hippocastanum ( ) Aethusa cynapium Agrimonia eupatoria (1963, 1985) svahy nad slatiništěm, Agrostis capillaris ( ) Agrostis gigantea (1985) Agrostis stolonifera ( ) 18) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s ) TÝŽ, Floristické složení, s ; TÝŽ, Rostlinná společenstva a vyhodnocení, s ) TÝŽ, Odborná zpráva. 21) Zdeňka NEUHÄUSLOVÁ J. KOLBEK, Seznam vyšších rostlin, mechorostů a lišejníků střední Evropy užitých v bance geobotanických dat BÚ ČSAV, Průhonice

133 Achillea millefolium ( ) Achillea ptarmica ( ) v lučním porostu, Ajuga genevensis Ajuga reptans ( ) Alchemilla vulgaris agg. ( ) Alisma plantago-aquatica ( ) ojediněle a nepravidelně kolem kalužin, Allium vineale Alnus glutinosa ( ) Alnus incana (1984, 1985) v lesním porostu, Alnus viridis (1985) ojediněle v lesním porostu, Alopecurus aequalis (1984) Alopecurus geniculatus Alopecurus pratensis ( ) Amaranthus retroflexus (1985) při polní cestě, Anagallis arvensis (1985) Anemone nemorosa (1963, 1984) v lesním porostu, Anemone ranunculoides (1984) ve vlhčinách lesa, Angelica sylvestris ( ) na okraji lesa, v louce i na lesních světlinách, Anthoxanthum odoratum ( ) Anthriscus sylvestris ( ) Apera spica-venti (1984, 1985) Arabidopsis thaliana Arctium minus (1985) Arctium nemorosum (2009) v mokrém lese, Arctium tomentosum ( ) Arenaria serpyllifolia Armoracia rusticana (1984) při polní cestě, Arrhenatherum elatius ( ) Artemisia absinthium (1985) u polní cesty, Artemisia vulgaris ( ) Asparagus officinalis (2009) u polní cesty blízko silnice, Aster lanceolatus (2009) svah pod polní cestou k silnici, Athyrium filix-femina ( ) Atriplex nitens (1984, 1985) u polní cesty, Atriplex patula Avena fatua Avenula pubescens (1984) sušší svah nad slatiništěm u pole, Bellis perennis Berberis vulgaris (Berula erecta) 22) Betonica officinalis ( ) sušší svah nad slatiništěm u pole a ve vlhké louce, 22) F. WURM, Botanické příspěvky, s

134 Betula pendula ( ) v lese s ochlupenými formami připomínající B. pubescens, Betula pubescens Bidens cernua (1985) u rybníčku a na vyhrnuté zemině u potoka; v jamách a rybníčcích po vytěžené rašelině, 23) Bidens tripartita (Bolboschoenus maritimus) 24) Brachypodium pinnatum ( ) Brachypodium sylvaticum ( ) Briza media (1963, 1984) v čerstvě vlhkých lučních porostech, ustupuje; na rašelinné louce, Bromus hordeaceus (1985) v sušším lese Na Borech, Bromus inermis (1984) v sušším lese Na Borech, Buglossoides arvensis Calamagrostis epigejos ( ) Calamagrostis villosa (1985) v lese Na Borech, zavlečena pravděpodobně se sazenicemi lesních dřevin, Callitriche sp. ( ) v lesních tůních, Calluna vulgaris ( ) při okraji lesa Na Borech, Caltha palustris ( ) Campanula patula ( ) Campanula persicifolia Campanula rapunculoides Campanula rotundifolia ( ) Campanula trachelium Capsella bursa-pastoris (1984, 2009) v poli a při polní cestě, Cardamine amara ( ) v lesních tůních; v okrajových zónách rybníčků po vytěžené rašelině, Cardamine pratensis ( ) Carduus acanthoides (1985) Carduus nutans Carex acutiformis (1984, 2009) u rybníčka a potoka, Carex brizoides ( ) v mokrém lese, Carex canescens (1984) louky, močál, u rybníčka, Carex cespitosa ( ) při okraji mokrých luk v několika exemplářích, ustupuje, Carex davalliana ( ) dříve hustý porost v centru slatiniště, znovu se objevila v jámě po vytěženém humolitu, kde byl malý porost ještě v r. 1985, dnes vzácně při okraji louky, Carex echinata (1984, 1985) ve slatinné louce v mokřadu, Carex elongata (1984, 2009) u rybníčka a v mokrém lese, Carex flacca ( ) v mezofilním porostu slatiniště, Carex flava (1963, 1984) dříve hojná v centru slatiniště, po vytěžení silně ustoupila, Carex gracilis ( ) při rybníčku a potoce, v lesním mokřadu, 23) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s ) F. WURM, Botanické příspěvky, s

135 Carex hirta ( ) při polní cestě, Carex lasiocarpa (1985) při okrajích i centru slatiniště, Carex lepidocarpa Carex nigra ( ) v lučním porostu, při zarůstání rákosem mizí, Carex ovalis (1984, 2009) světliny na vřesovišti, sušší svah nad loukou, Carex pallescens Carex panicea ( ) mokrá louka, slatina, Carex paniculata ( ) při okrajích a centru slatiniště, u rybníčka, ustupuje, Carex pilulifera Carex pseudocyperus ( ) u rybníčka a ve strouze; rašelinná louka, Carex remota na východním okraji Olešenského lesa ve vlhké olšině, 25) Carex riparia (1984, 1985) u rybníčka a potoka, Carex rostrata ( ) při strouhách a potoce, u rybníčka, ustupuje, Carex spicata ( ) ve světlém lesním porostu a u hájovny Na Borech, Carex vulpina Carlina vulgaris ( ) na sušším svahu nad loukou, Carum carvi (1984) Centaurea cyanus Centaurea jacea ( ) Centaurium erythraea Cerastium arvense ( ) Cerastium holosteoides ( ) Cerasus avium Chaerophyllum hirsutum (1984) vlhčí okraje lesa, Chaerophyllum temulum ( ) Chamerion angustifolium ( ) Chamomilla recutita Chamomilla suaveolens Chenopodium album ( ) Chenopodium polyspermum Cichorium intybus ( ) (Cicuta virosa) 26) Cirsium arvense ( ) Cirsium canum ( ) v mokré a mezofilní louce, Cirsium oleraceum ( ) Cirsium palustre ( ) Cirsium vulgare (1985, 2009) Cirsium oleraceum C. canum (1985, 2009) v mokré louce, Cirsium palustre C. oleraceum (1985, 2009) roztroušeně v mokré louce a při okraji potoka, Clinopodium vulgare (1985) sušší svah nad slatiništěm a při okraji lesa, 25) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s ) F. WURM, Botanické příspěvky, s

136 Colchicum autumnale ( ) Convallaria majalis (2009) v lesním porostu u vodárny, Convolvulus arvensis (1984, 1985) Conyza canadensis Coronilla varia (1963, 1985) Crepis biennis Crepis paludosa ( ) v mokré louce i bažinném lese, Crepis succisifolia (1984, 2009) mokrá louka, Cruciata laevipes Cuscuta trifolii (1985) na sušším svahu nad slatiništěm, Cuscuta europaea (1985, 2009) při okraji lesa, Cynosurus cristatus (1985, 2009) Dactylis glomerata ( ) Dactylorhiza fuchsii (1963) při okraji slatiniště v několika exemplářích, po vytěžení rašeliny v r již nepotvrzen (J. Kolbek), Dactylorhiza majalis ( ) ve slatiništi a na mokrých lukách, ustupuje v zárostu rákosin a vrbin; populace po vytěžení rašeliny oslabena, 27) Daucus carota (1985) Descurainia sophia (1984, 1985) při polní cestě, na haldách vytěžené slatinky, Deschampsia cespitosa ( ) Deschampsia flexuosa ( ) Descurainia sophia Dianthus carthusianorum (1963, 1985) na sušším svahu nad slatiništěm, Dianthus deltoides (1985, 2009) na sušším svahu nad slatiništěm, ve vřesovišti, Dianthus seguieri subsp. glaber Dichostylis micheliana (1985) několik exemplářů na obnaženém písčitém břehu rybníka u hájovny Na Borech. Tento zvláště chráněný kriticky ohrožený druh je v ČR velmi vzácný. Na Rakovnicku ani v západních Čechách nebyl dosud zaznamenán, 28) Dipsacus sylvestris (1985, 2009) na zruderalizovaném svahu u silnice, Drosera rotundifolia (1963) hojný druh v bultech rašeliníku v nejmokřejším centru slatiniště, po vytěžení slatiniště v r již v území nepotvrzen, 29) Dryopteris carthusiana Dryopteris dilatata ( ) Dryopteris filix-mas Echinochloa crus-galli Echium vulgare ( ) Eleocharis acicularis Eleocharis palustris (1963, 1984) u rybníčku, 27) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s ) Josef DOSTÁL, Květena ČSR, Praha 1950, s. 1831; Vít GRULICH Štěpán HUSÁK František PRO- CHÁZKA, Dichostylis micheliana (L.) Ness, in: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR 5. Vyšší rostliny, Bratislava 1999, s ) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s

137 Elodea canadensis ( ) v rybníčku v některých létech velmi hojná; v jámách po vytěžené rašelině hojně, 30) Elytrigia repens ( ) Epilobium ciliatum (1985, 2009) na vlhčích svazích, Epilobium collinum (1985) při okraji lesa, Epilobium hirsutum (1984, 1985) při strouze, Epilobium lamyi (1985) při okraji slatiniště s Carex davalliana, Epilobium montanum ( ) v lese, Epilobium palustre ( ) na mokré louce a kolem slatiniště, Epilobium parviflorum (1985) ve vrbinách, Epipactis helleborine (1984) v lese Na Borech, (Epipactis palustris) 31) Equisetum arvense ( ) při okraji pole a na zruderalizovaném svahu u silnice, Equisetum arvense f. nemorosum (1985) v lesním porostu nedaleko rybníčku, Equisetum fluviatile (1984, 2009) u rašelinného rybníčka, ve slatiništi, Equisetum palustre ( ) ve slatiništi, vlhkém lese, na mokrých lukách, Equisetum sylvaticum ( ) ve vlhkém lese, Erigeron acris (1984) na zruderalizovaném svahu u silnice, Eriophorum angustifolium ( ) (Eriophorum latifolium) 32) Erodium cicutarium Erophila verna (1984) na sušším svahu, při polní cestě, ve vřesovišti na okraji lesa, Erysimum hieraciifolium (1984) na zruderalizovaném svahu při silnici, Euphorbia cyparissias (1985, 2009) Euphorbia esula (1984) Euphorbia helioscopia (1984, 2009) Euphorbia peplus Euphrasia nemorosa Euphrasia rostkoviana Falcaria vulgaris Fallopia convolvulus (1985) Fallopia dumetorum (1984, 2009) Festuca gigantea Festuca heterophylla (1984) teplý křovinatý svah nad slatiništem, Festuca ovina (1985, 2009) Festuca pratensis ( ) Festuca rubra ( ) v mezofilní a sušší louce, na svahu nad slatiništěm, Festuca rupicola ( ) na svahu nad slatiništěm, Ficaria bulbifera 30) Tamtéž, s ) J. STŘÍBRSKÝ, Rostlinstvo rakovnicko, s ) F. WURM, Botanické příspěvky, s

138 Filaginella uliginosa Filipendula ulmaria ( ) Filipendula vulgaris ( ) na svahu nad slatiništěm s Potentilla alba, Fragaria moschata Fragaria vesca ( ) Frangula alnus ( ) Fraxinus excelsior Fumaria officinalis (1984) Gagea lutea Galeopsis bifida ( ) Galeopsis pubescens (1984) Galeopsis tetrahit Galinsoga ciliata Galinsoga parviflora (1984) Galium aparine ( ) Galium boreale ( ) v mezofilní a vlhké louce; rašelinná louka, 33) Galium mollugo (1985, 2009) u polní cesty u stožáru, Galium palustre ( ) v mokré louce, Galium pumilum (1984) při okraji lesa, ve strouze, Galium uliginosum ( ) při okraji slatiniště, mokré strouhy, Galium verum ( ) sušší svah nad slatiništěm, Galium wirtgenii ( ) sušší svah nad slatiništěm, při polní cestě, (Gentiana pneumonanthe) 34) Geranium palustre ( ) Geranium pratense ( ) Geranium pusillum Geum rivale ( ) v mokrých lukách, častěji jen kolem strouhy a potoka, Geum urbanum (1984, 2009) při okraji lesa u vodárny, Glechoma hederacea ( ) Glyceria declinata Glyceria fluitans ( ) Glyceria maxima (1984, 1985) břeh rybníčka, Glyceria plicata (1984) při potoce, Gypsophila muralis (1985) ve vřesovišti na okraji lesa, Helianthemum obscurum (Helichrysum arenarium) 35) Heracleum mantegazzianum (1985) při okraji lesa, Heracleum sphondylium ( ) Hieracium caespitosum (1984) na sušším svahu nad slatiništěm pod polem, 33) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s ) J. STŘÍBRSKÝ, Rostlinstvo rakovnicko, s ) Tamtéž, s

139 Hieracium lachenalii (1985, 2009) Hieracium laevigatum Hieracium murorum Hieracium pilosella ( ) Hieracium sabaudum ( ) Holcus lanatus ( ) Holcus mollis (1984) Humulus lupulus (1984) (Hypericum humifusum) 36) Hypericum maculatum ( ) mezofilní louka a okraj lesa, Hypericum perforatum ( ) sušší svahy a ve vřesovišti, Hypericum tetrapterum ( ) vlhká a mokrá louka, Hypochoeris radicata (1984, 1985) při okraji lesa ve vřesovišti, Impatiens parviflora (1985, 2009) Iris pseudacorus (1984, 2009) kolem rašelinného rybníčku a potoka, vzácněji u melioračních struh; na rašelinné louce 2 exp. ještě v r. 1966, Iris sibirica (1984, 2009) v mokré louce nedaleko silnice (pravděpodobně vysazený kultivar), Juncus alpino-articulatus rašelinná loučka, leg. et det. V. Skalický, 37) Juncus articulatus (1984, 1985) ve slatiništi, v mokrých lukách kolem strouhy a potoka, Juncus articulatus subsp. macrocephalus na místech po vytěžené rašelině, leg. J. Kolbek 1965, det. V. Skalický; v době publikace nový taxon pro území republiky, Juncus bufonius (1985) na mokrém jílu a lesní cestě; na místech po vytěžené rašelině, 38) Juncus conglomeratus Juncus effusus ( ) Juncus inflexus ( ) kolem prameniště ve slatiništi, Juncus macer (1985) v kolejích na louce a u lesa, Juniperus communis Knautia arvensis ( ) Koeleria pyramidata (1985, 2009) v sušší louce na svahu, Lactuca serriola (1984, 2009) Lamium album ( ) Lamium amplexicaule (1984) Lamium purpureum (1984) u polní cesty, Lapsana communis (1984, 2009) Larix decidua ( ) Lathyrus pratensis ( ) (Ledum palustre) 39) Lemna minor ( ) Leontodon autumnalis (1984, 2009) 36) Tamtéž, s ) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s ) Tamtéž, s ) A. GEBHART K. RATAJ V. OSVALD, K výskytu hmyzu rovnokřídlého, s

140 Leontodon hispidus ( ) (Leucojum vernum) 40) Leucanthemum ircutianum ( ) Linaria vulgaris ( ) Linum catharticum ( ) Listera ovata Logfia arvensis Lolium multiflorum Lolium perenne ( ) u polní cesty, Lotus corniculatus ( ) Lotus uliginosus (1984, 1985) vlhká louka pod svahem, Lupinus polyphyllus Luzula campestris ( ) Luzula luzuloides Luzula multiflora ( ) vřesoviště, Luzula pilosa Lychnis flos-cuculi ( ) Lycopsis arvensis Lycopus europaeus ( ) Lysimachia nummularia ( ) Lysimachia vulgaris ( ) Lythrum salicaria (1984, 1985) Maianthemum bifolium (1984, 2009) Malachium aquaticum ( ), Malus sylvestris Matricaria chamomilla (1984, 1985) Matricaria perforata ( ) Matricaria suaveolens (1984, 1985) Medicago lupulina (1985, 2009) Melampyrum pratense (1985) Melandrium album ( ) Melilotus alba Menyanthes trifoliata ( ) v mokré louce nedaleko silnice, hustý malý porost; blíže silnice, Mentha aquatica (1984) u rybníčka a ve strouze, Mentha arvensis ( ) v poli, Mentha longifolia (1985) při potoku, Moehringia trinervia Molinia arundinacea (1984, 1985) na rašelině pod březovým porostem, ojediněle, Molinia caerulea ( ) ve slatinných lukách, v mokrém lese, Mycelis muralis 40) F. WURM, Botanické příspěvky, s

141 Myosotis arvensis Myosotis laxiflora ( ) u potoka, rybníčka a lučních struh, Myosotis ramosissima (1984) na sušším svahu a u cesty, Myosoton aquaticum Nardus stricta (1985, 2009) ve vřesovišti, Odontites serotina (1984, 1985) okraj lesa a ve vřesovišti, Oenanthe aquatica (1985) okraj rybníčka, rybník u hájovny Na Borech, Omalotheca sylvatica (1984, 1985) Ononis procurrens (1984, 2009) sušší polohy u vřesoviště, Orthilia secunda Oxalis acetosella ( ) Papaver argemone Papaver dubium (1985) Papaver rhoeas (1984) Parnassia palustris ( ) na louce, ustupující druh; dříve ve slatiništi Pastinaca sativa (1984, 1985) Pedicularis palustris (1963, 1984) silně ustupující druh; v mokré louce blíže silnice, Pedicularis sylvatica (1984) v mokré louce dříve roztroušený, silně ustupující druh, Petasites albus (1984, 2009) v lesním porostu, Petasites hybridus Peucedanum oreoselinum ( ) na sušším svahu, u vřesoviště, Peucedanum palustre rašelinná loučka, leg. et det. J. Kolbek et V. Skalický Phalaris arundinacea ( ) Phleum pratense ( ) Phragmites australis ( ) Phyteuma orbiculare (1984) v mezofilní louce ojediněle, Phyteuma spicatum Picea abies ( ) Pimpinella major (1984, 1985) u cesty Pimpinella saxifraga ( ) Pinguicula vulgaris (1963) hojně v rašeliníku v nejmokřejší části slatiniště, po jeho vytěžení v r již nepotvrzeno; pozoruhodná populace formy s bledě fialovou korunou připomínající P. bohemica, 41) Pinus sylvestris ( ) Plantago lanceolata ( ) Plantago major ( ) Plantago major subsp. intermedia Plantago media ( ) Platanthera bifolia Poa angustifolia ( ) Poa annua 41) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s

142 Poa arthroostachya (1985) břeh potoka, mokrá louka, Poa compressa Poa nemoralis (1985, 2009) Poa palustris (1984) na bažinatých lukách a na stráni, Poa pratensis ( ) Poa trivialis (1984, 2009) Polygala vulgaris Polygonum amphibium (1984, 1985) na zruderalizovaném místě u cesty nedaleko silnice, Polygonum arenastrum (2009) polní cesta, Polygonum aviculare ( ) při polní cestě, Polygonum bistorta ( ) Polygonum hydropiper (1985, 2009) na melioračních haldách u potoka, Polygonum nodosum Populus sp. (cf. nigra) (1985) Populus tremula ( ) Potamogeton natans Potamogeton pusillus Potentilla alba (1963, 1984) stráň nad rybníčkem, Potentilla anglica (1985) okraj lesa a lesní cesty, u vřesoviště, Potentilla anserina ( ) u polní cesty a na zruderalizovaném místě u silnice, Potentilla anserina var. sericea (1984) u polní cesty a na zruderalizovaném místě u silnice, Potentilla argentea ( ) polní cesta, násep silnice, Potentilla erecta ( ) Potentilla neumanniana Potentilla reptans ( ) Prunella vulgaris ( ) Prunus spinosa ( ) Pteridium aquilinum Pyrola sp. (1984) několik nekvetoucích jedinců ve vlhkém lese nedaleko rybníčka, Pyrola rotundifolia Pyrus communis (1984) u cesty a na mezi, Quercus petraea Ranunculus acris ( ) Ranunculus auricomus (1984, 2009) na sušším svahu nad slatiništěm, Ranunculus bulbosus Ranunculus flammula Ranunculus nemorosus (1985, 2009) okraj mezofilních luk, Ranunculus repens ( ) Ranunculus sceleratus (1963, 1984) Raphanus sativus (1984) Rhamnus catharticus (1985, 2009) Rhinanthus angustifolius Rhinanthus minor 142

143 Robinia pseudacacia (1985, 2009) Rorippa palustris Rosa albiflora Rosa canina Rosa rubiginosa (1984) na mezi a sušším svahu, u hájovny Na Borech, Rosa subcanina Rubus caesius (1984) v lese u hájovny Na Borech, Rubus fruticosus spec. agg. (2009) Rubus idaeus ( ) Rudbeckia hirta (2009) jeden exemplář u silnice, Rudbeckia laciniata (2009) několik trsů na zruderalizovaném místě pod cestou, Rumex acetosa ( ) Rumex acetosella ( ) Rumex crispus (1984) pod polní cestou, Rumex obtusifolius ( ) mezi polní cestou od vodárny a silnicí, Sagina procumbens Salix alba Salix aurita (1985, 2009) Salix caprea ( ) Salix cinerea ( ) Salix fragilis ( ) Salix pentandra (1984) Salix purpurea ( ) nedaleko rybníčka a kolem potoka, Salix rosmarinifolia (2009) mokrá louka nedaleko rybníčka, Salix reichardtii (S. caprea S. cinerea), (1984) na mokrých lukách při okraji lesa, det. F. Mladý, Salix triandra Salix viminalis Salvia pratensis (1985, 2009) Salvia verticillata (1985) okraj lesa u hájovny Na Borech, Sambucus nigra ( ) Sambucus racemosa ( ) Sanguisorba minor (1985) Sanguisorba officinalis ( ) Sanicula europaea (1985) v lesním porostu, u hájovny Na Borech, Saponaria officinalis (1984, 2009) násep silnice, u cesty k vodárně, Saxifraga granulata (1984) sušší svah nad slatiništěm, při okraji lesa ve vřesovišti, Schoenoplectus lacustris (1984, 1985) na místě po vytěženém slatiništi jeden trs, Scirpus sylvaticus ( ) rybníček, rybník u hájovny Na Borech, Scleranthus annuus Scorzonera humilis Scrophularia nodosa (1984, 2009) Scutellaria galericulata ( ) rybníček, okolí strouhy a potoka, 143

144 Sedum acre Sedum jullianum (1985) při okraji lesa ve vřesovišti, mez nad slatiništěm, Selinum carvifolia ( ) Senecio fuchsii ( ) Senecio jacobaea (1985) Senecio sylvaticus (1985) Senecio viscosus ( ) Senecio vulgaris (1984) Serratula tinctoria (1984, 2009) sušší svah nad loukou, v louce, Sherardia arvensis Sieglingia decumbens (1985, 2009) ve vřesovišti a při okraji lesa, Silene nutans (1985, 2009) při okraji lesa a ve vřesovišti, Sinapis arvensis (1984) Sisymbrium officinale Solanum dulcamara ( ) vrbové křoviny, okraj i vnitřek lesa, Solidago gigantea (2009) zruderalizované místo pod cestou nedaleko silnice, Solidago virgaurea Sonchus arvensis (1984, 2009) při cestě a pod cestou nedaleko silnice, Sonchus asper Sonchus oleraceus Sorbus aucuparia ( ) (Sparganium emersum) 42) Sparganium erectum Spergula arvensis Spergularia rubra (1985) písčitý okraj vřesoviště, Stachys palustris (1984) Stachys sylvatica Stellaria graminea ( ) Stellaria media Stellaria uliginosa (1984) kolem vlhké cesty v lese, Steris viscaria (1984) okraj lesa a u vřesoviště, Succisa pratensis (1963, 1984) mokré louky, Symphytum bohemicum (1985) v rákosině pod silnicí několik desítek exemplářů, Symphytum officinale (1985) u rybníka pod silnicí, Tanacetum vulgare ( ) Taraxacum sect. Ruderalia ( ) Thlaspi arvense (1984, 1985) Thymus pulegioides (1984, 1985, 2009) sušší svah nad slatiništěm, okraj lesa, Torilis japonica (1985) u hájovny Na Borech, Tragopogon pratensis (1984) Trifolium arvense ( ) 42) Ústní sdělení F. Mladého podle nálezu z r

145 Trifolium campestre (1984, 2009) Trifolium dubium (1984, 1985) sušší svahy nad slatiništěm a vřesoviště, (Trifolium fragiferum) 43) Trifolium hybridum (1984, 1985) Trifolium medium ( ) Trifolium montanum Trifolium pratense (1984, 1985) Trifolium repens ( ) Trifolium spadiceum (1984) vřesoviště, Triglochin palustris Trisetum flavescens ( ) Trollius altissimus ( ) vlhké louky, dosud častý; blíže silnice, 44) Tussilago farfara ( ) Typha latifolia ( ) u rybníčku, u rybníka Na Borech, Urtica dioica ( ) Vaccinium myrtillus (1984, 1985) okraj lesa a při vřesovišti, Valeriana dioica ( ) mokré louky, Valerianella dentata Valerianella locusta Verbascum thapsus ( ) pod cestou nedaleko silnice, násep silnice, Veronica anagallis-aquatica Veronica arvensis Veronica beccabunga ( ) při potoce, ve strouze, u rybníčka, Veronica chamaedrys ( ) Veronica hederifolia Veronica officinalis (1985, 2009) Veronica persica (1984) při polní cestě, Veronica scutellata ( ) břeh rybníčku, v lesním porostu ve vysokých ostřicích, Veronica serpyllifolia Viburnum opulus (1984) u rybníčku při okraji lesa, v lese Na Borech, Vicia angustifolia Vicia cracca ( ) Vicia hirsuta (1984) ve vřesovišti, Vicia sepium ( ) Vicia tetrasperma (1984, 2009) ve vřesovišti, kolem polní cesty, Viola arvensis (1984, 2009) Viola canina (1984, 2009) okraj lesa a ve vřesovišti, Viola hirta Viola palustris (1985) v mokré louce ojediněle, Vulpia myuros (1985) ve vřesovišti a při okraji písčité cesty u hájovny Na Borech. 43) F. WURM, Botanické příspěvky, s ) J. KOLBEK, Příspěvek ke květeně, s

146 Závěr Článek přináší soubor starších floristických dat z intravilánu města Rakovníka a jeho nejbližšího okolí. Cílem je upozornit na floristické složení zaznamenané v dobách výzkumu, tj. před mnoha lety až desetiletími. Uvedené soubory mohou proto sloužit jako výchozí materiál pro srovnání v budoucnosti. Zvláštní význam má upozornění na vzácné, ohrožené a kriticky ohrožené taxony, které se v době záznamu na lokalitách vyskytovaly. Jiným záměrem pro možné srovnání může být celková změna složení květeny, ubývání od té doby obecně rozšířených nebo roztroušených druhů nebo naopak obohacení lokalit o nové druhy dříve neuváděné. Protože květena Evropy se vlivem intenzivní hospodářské činnosti, bouřlivého rozvoje dopravy a celkového pohybu obyvatelstva, zboží atd. v posledních desetiletích velmi rychle mění, budou staré údaje s časem nabývat na významu, a to nejen v botanice, ale i v zoologii a dalších přírodovědných disciplínách. Zcela zvláštní postavení v tomto souboru má lokalita Červená louka, která svého času reprezentovala vůbec nejhodnotnější vegetaci rašelinišť, slatin a mokřadů nejširšího území Rakovnicka. Likvidace jejího nejcennějšího jádra je o to nepochopitelnější, že nepřinesla nic pozitivního ani jejím ničitelům. V současné době stojíme na prahu obrovských přeměn prostředí a zdá se, že v mnoha ohledech jsme již tento práh překročili. Bohužel, ne vždy k lepšímu. Přestože se dá konstatovat, že ubylo některých negativních tlaků na přírodu a naše životní prostředí, mizení jednotlivých druhů z přírody i celých jejích složek, rostlinných a živočišných společenstev, nadále pokračuje, a to s vysokou intenzitou. Některé negativní jevy s ireverzibilním dopadem (např. odvodnění, meliorace, nadměrné používání strojených hnojiv apod.) nedovolují již vrátit přirozený stav z dob minulých, ani vymizelé druhy rostlin a živočichů. Můžeme se pouze snažit o rozumnou aktivitu, která respektuje přírodní zákonitosti. Bohužel ani tady nejsme příliš úspěšní. Proto veškerá základní fakta o přírodě minulosti mohou přinést, doufejme, pro rozumnější generaci obyvatel mnoho cenného. Résumé: The study introduces the set of older floristic findings from the years of from Rakovník urban area, involving twelve locations. It aims to draw attention to distribution of plants recorded during the time of research decades ago. The corpus can also serve as initial material for future comparisons. Descriptions also draw attention to sparse, endangered and critically endangered taxa which were found during the field survey. Also overall changes in flora, such as diminishing of then generally spread or scattered species, or on the contrary appearance of new species, previously not indicated. Due to intensive agriculture during the previous decades, European flora has experienced fast alterations. In the course of time, historical findings will be more and more relevant, not only in botany but also zoology and other natural science disciplines. Undoubtedly, it is essential to confront up to date and historical findings in order to understand the changes of flora in a given territory and their cause. Within the presented set, locality called Červená louka is that of a special status: in the past it represented highly valued moorland, bog, and wetland flora of broader Rakovník region. Some negative impacts of irreversible 146

147 nature (such as underdrainage, amelioration, overuse of synthetic fertilizers) do not allow to reverse natural conditions of the past, or bring back extinct plant and animal species. Thus, any past information about nature can be of a great value for future generations. Doc. RNDr. Jiří Kolbek, CSc., DrSc. (1946), předný český botanik se specializací na geobotaniku a taxonomii. Studoval na Karlově univerzitě a na uviverzitě v Nijmegen (Holandsko). Dlouholetý vedoucí vědecký pracovník Botanického ústavu AV ČR a člen Akademické rady AV ČR. Vedoucí řady domacích i zahraničních projektů a grantů jako např. Vegetace Korejského poloostrova, Vegetace a flóra CHKO a BR Křivoklátsko či Forest Vegetation of Northeast Asia. Podílel se na výzkumu květeny ve 21 státech (KLDR, Korejská republika, Brazílie, Rakousko, Mongolsko, Slovensko aj.). Brazilský botanik R. J. V. Alves po něm popsal nový druh Vellozia kolbekii. Je autorem 28 knih nebo jejich částí, 183 vědeckých článků, řady rukopisů, recenzí, referátů a populárně-vědeckých prací (jiri.kolbek@gmail.com). 147

148

149 Luboš Smitka RAKOVNICKÁ NEMOCNICE V KONTEXTU VÝVOJE ZDRAVOTNÍ PÉČE V JEJÍ SPÁDOVÉ OBLASTI HOSPITAL IN RAKOVNÍK AT THE BACKGROUND OF HEALTHCARE OF ITS CATCHMENT AREA The study surveys history of Rakovník hospital since the beginnings until now in the context of regional healthcare history Keywords: Hospital, Rakovník district, healthcare, Matěj Dobromír Štembera, Křivoklát, Jiřina Hupnero vá, Zdeněk Zeman, František Laitner, Pavel Jaremenko, Alice G. Masaryková, Václav Nebeský Úvod Rakovnická nemocnice oslaví v roce 2018 již 140 let své existence, a tak je jistě vhodná příležitost přiblížit veřejnosti složitý vývoj, jaký toto zdravotnické zařízení prodělalo během své mnohaleté historie, kdy se stalo jedním z hlavních pilířů lékařské péče v rakovnickém okrese. Ten jako její spádová oblast čítal v roce 1991 už potenciálních pacientů, nemluvě o velkém množství rekreantů, kteří sem zejména v letních měsících každoročně zavítají. 1) Nástin vývoje lékařské péče na Rakovnicku do 19. století Vývoj organizované lékařské péče a vznik zdravotních obvodů Zájem o nemocné je odnepaměti jedním z důležitých úkolů lidské společnosti. Úroveň této starostlivosti pak představuje jedno z hlavních měřítek poukazujících na míru vyspělosti, kterou ta či ona společnost dosahuje. Právě proto silný důraz na péči o nemocné kladlo také křesťanství, k němuž obyvatelstvo českých zemí od 9. století inklinovalo. V počátcích českého státu se tak péči o nemocné věnovala především církevní společenství, která křesťanské myšlenky hlásala. Určitou pozitivní roli sehrávala někdy i šlechta. Postupně se ve středověku, a posléze i raném novověku, vedle církevních řádů a šlechty připojovala k hledání východisek dané problematiky i vznikající česká města. Ožehavé otázky péče o nemocné, ale i chudé obyvatele řešily městské a obecní samosprávy 1) Jiřina RŮŽKOVÁ a kol., Statistický lexikon obcí České republiky 1992, Praha 1994, s

150 pochopitelně i v 19. století. Problematika obou zmiňovaných skupin, tedy nemocných a chudých, bývala do té doby většinou spojována, neboť spolu bezprostředně souvisela. Chudí obyvatelé snadno onemocněli, a znamenali tak pro své okolí nebezpečí šíření nejrůznějších nakažlivých chorob. Určitý tlak na obce vyvíjela postupně i nová legislativa, která však naznačené problémy lidí z okraje společnosti řešila jen velmi nedostatečně. Například na Křivoklátsku vnímali situaci takto: Zákon zemský, daný 3. prosince 1868 v příčině opatřování chudých ovšem ustanovuje, kterak chudé, k práci nezpůsobilé osoby mají se opatřovati; leč v obcích, kde není dostatek obecního jmění a veškeré potřeby přirážkou hrazeny býti musí, bývá zaopatřování chudých velice chatrné, neb 1 neb 2 zlatými chudinské podpory měsíčně neuhájí takový chudák ani nejnuznější živobytí. Pokud osoba taková ještě poněkud vléci se může po obci, jest ještě dobře, neb vyprosí sobě od statku ke statku něco podpor, většinou v přírodninách když však přikvačí na chudáka nemoc, tu pak i tento zdroj příjmů mu odpadá a on leží někde opuštěn, často bez pomoci lékařské, léku i chleba. 2) I přes uvedené nářky bylo 19. století přelomovou dobou, kdy zdravotní péči také na Rakovnicku stále více zajišťovali odborní lékaři, kteří tak postupně nahrazovali působení nejrůznějších ranhojičů a mastičkářů. Dovršení zásadního posunu ve prospěch odborné lékařské péče pak znamenal zemský zákon o organizaci zdravotní služby, vydaný 23. února 1888, na jehož základě došlo v zemi k tomu, že se vytvořily zdravotní obvody s příslušnými lékaři. 3) Politický okres Rakovník (složený ze soudního okresu rakovnického a křivoklátského), kde ustanovení lékaři nastoupili svou službu 1. října 1890, byl rozdělen do šesti zdravotních obvodů: kněževeského, krušovického (sídlo pak bylo přeloženo do Mutějovic), rakovnického (pro obce v okolí města Rakovníka), slabeckého, křivoklátského a novojáchymovského. Na naléhání obyvatel vznikl později ještě další, sedmý zdravotní obvod, jehož sídlo se nacházelo v Petrovicích. Do každého uvedeného zdravotního obvodu byl příslušným okresním zastupitelstvem přidělen jeden odborný lékař, který měl poté na starosti všechny příslušné obce. Okresní zastupitelstvo své obvodní lékaře také platilo. Rakovnické okresní zastupitelstvo pak hradilo mzdu (a příspěvek na cestovné) lékaři kněževeskému, krušovickému, rakovnickému, slabeckému a petrovickému, křivoklátské pak dvěma lékařům s působností v Křivoklátě a v Novém Jáchymově. Vyplácená mzda se pro jednoho lékaře pohybovala ve výši 400 nebo 500 zlatých ročně. Příspěvek na jeho cestovní výlohy pak tvořil částku mezi 150 až 310 zlatými ročně, a to podle daného obvodu. 4) Státní správa i samospráva se evidentně snažily, aby se pro běžného občana zvýšila dostupnost kvalifikované zdravotní péče, což byl zřejmě problém zejména v menších obcích. Ještě v roce 1902 uvedl učitel Jan Renner, že zdravotní službu v rakovnickém politickém 2) Karel SALLAČ, Památník k oslavě jubilea pětadvacetileté činnosti okresního zastupitelstva křivoklátského , Křivoklát 1890, s ) Zákoník zemský Království českého, Zákon čís. 9, daný dne 23. února 1888, platný pro Království české, jenž se týče organizace služby zdravotní v obcích. 4) Čeněk FEYERFEIL, Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického ( ), Rakovník 1891, s ; Jan RENNER, Popis politického a školního okresu rakovnického, Rakovník 1902, s

151 okrese, kde podle sčítání lidu žilo v roce 1900 již obyvatel, vykonává celkem třináct lékařů, a tak na jednoho připadá průměrně 3740 osob. 5) Péče o chudé a nemocné před vznikem nemocnice Co se týká kvalifikované lékařské péče, tak z obcí místního kraje na tom byl v polovině 19. století, kdy vznikaly politické okresy, pochopitelně nejlépe Rakovník jako nejvýznamnější místní centrum. Podle sčítání obyvatel žilo v Rakovníku v roce 1850 celkem 3144 a v roce 1869 pak 4274 občanů. 6) Lékaře, kteří se starali o jejich zdraví, šlo spočítat na prstech jedné ruky. Kniha evidence obyvatel města z roku 1867 zmiňuje pouze čtyři odborné lékaře, kteří zde bydleli. Mimo městského lékaře Matěje Dobromíra Štembery z čp. 74/I vykonávali v Rakovníku svou soukromou praxi ještě tři doktoři, a to Rubin Mendl (čp. 32/I), Josef Stuzig (čp. 53/I) a rakovnický starosta z let Josef Král (čp. 137/II). 7) Rakovnická obec také provozovala špitál, který je v písemných pramenech prvně zmiňován již v 15. století. 8) Někdejší špitál znamenal po řadu staletí pro mnoho zdejších, zejména chudých občanů vrchol dostupné zdravotní péče. I když pojem špitál dodnes někdy používáme jako synonymum k označení nemocnice, šlo přeci jen o poněkud jiné zařízení. Špitály totiž nenavazovaly na starověké předchůdce dnešních nemocnic, jakými byla řecká asklepia, římská valetudinaria (vojenské lazarety) nebo byzantská ambulatoria, ale svým fungováním se staly spíše pokračovateli jiných byzantských zařízení, xenodochií, pro něž v latinských pramenech převažuje od 8. století nový termín, hospitale. Podstatný rozdíl mezi špitálem a nemocnicí je ten, že nemoc chovanců nebývala ve špitálech zpravidla určujícím důvodem k přijetí, ale jen průvodním jevem věku (pokročilého nebo naopak útlého), chudoby, případně neschopnosti postarat se o sebe z jiných příčin. Ve špitálech sice existovaly v závislosti na době, regionu či zaměření ústavu snahy postarat se také o léčbu chovanců s pomocí více či méně kvalifikovaného personálu (od ošetřovatelů až po graduované lékaře), ale vzhledem ke všeobecně sociálnímu zaměření špitálů a především vzhledem k bezmoci středověké medicíny vzdorovat většině nemocí vedly tyto snahy jen zřídkakdy k úspěchu. 9) Problematikou českých špitálů se v minulosti zabýval například historik a spisovatel Zikmund Winter, který mimo jiné napsal: Už ve XIV. věku jsou zprávy o městských špitálech a nové pořizují se i ve stoletích následujících. Na příklad špitál v Litomyšli stál již r. 1347, ale na počátku věku následujícího nestačoval dvaceti dvěma chudým, v něm chovaným. Prý v něm mřeli víc hladem nežli smrtí přirozenou. Tedy r slovutný Vavřinec Tulovec z Třemošné, měšťan, koupil k špitálu ves a rozkázal, aby chudým každou sobotu dávalo se po půl jedenácti groších, mimo to jednou v rok za 80 grošů postav rudého sukna na šaty, 60 loket plátna na deset ložních plachet. Při tom vymínil sobě, aby ve špitále nepokojné, svárlivé chudiny trpěno nebylo. Za duchovního správce najat byl do špitála kněz z roční 5) J. RENNER, Popis politického, Rakovník 1902, s. 33, 95. 6) Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky I/1, Praha 1978, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 486, Kniha evidence obyvatel města (město i předměstí) ) František LEVÝ, Dějiny královského města Rakovníka, Rakovník 1896, s ) Petr SVOBODNÝ Ludmila HLAVÁČKOVÁ, Pražské špitály a nemocnice, Praha 1999, s

152 mzdy šesti kop mimo stravu, šat a nějaký příspěvek na světlo. 10) Z hlediska léčebné péče se nelichotivá situace středověkých špitálů, jak ji popisoval Winter, zřejmě příliš nezměnila ani po příchodu novověku, avšak ke zlepšení sociálních podmínek ve prospěch chudiny časem evidentně přeci jen došlo. Rakovnický městský špitál Město Rakovník, které se již od svého vzniku snažilo věnovat sociální a zdravotní otázce nemalou pozornost, řešilo kdysi tuto problematiku také zřízením vlastního špitálu. Někdejší místní archivář Jan Renner k tomu uvádí: Ti, kdož neměli vlastního domova, bývali ubytováni v domku, obcí vystavěného a udržovaného; táž se postarala také o jejich vychování. V městském rozpočtu bylo vždy pamatováno na zchudlé a nemocné spolusousedy. 11) V odborné regionální literatuře je špitál v Rakovníku prvně zmiňován Františkem Levým už k roku Nacházet se měl u rybníka Sekyra, na místě bývalé obecní lázně pod kostelem svatého Bartoloměje. Když obec nechala roku 1515 postavit při samém příkopu (při samé městské zdi) nový špitál, tak ten starý prodala Jiřímu Kloboučníkovi za 10 kop míšeňských. Špitální jmění bylo zpočátku sice nepatrné, přesto se však chovanci údajně ve zmiňovaném zařízení špatně neměli: Na zimu dali jim páni navézti zásobu dříví, o svátky dostali ryby, koláče a jiné dary, a každý zámožnější měšťan, umíraje, pamatoval jich nějakou tou teplou lázní, jedním neb dvěma stavy sukna aj. v. Časem začali měšťané špitálu odkazovat také nemovitosti, a tak se majetek uvedeného zařízení postupně rozrůstal. Od roku 1538 k němu patřil dokonce Červený mlýn s přináležejícími pozemky, který obec posléze pronajímala a z těchto prostředků pak pomoc chudým financovala. 12) Podle archiváře Rennera stával špitál obyčejně mimo městské zdi. Renner jako nejstarší známou lokalitu jeho umístění uvádí jižní část města, která se nacházela v blízkosti potoka, kde se říkávalo na Blatě. Pravděpodobně měl ale na mysli stejnou lokalitu jako Levý, přestože ji popisoval jinak. Ať tak či onak, bylo to prostředí nepochybně nevhodné, se značnou vlhkostí. Zřejmě i z tohoto důvodu zdejší představitelé města uvažovali po třicetileté válce o jeho přemístění. Nahrávala tomu i tehdejší situace, kterou Renner nastínil následovně: Po emigrantech 13) zbylo v R[akovníku] hojně polností a jiného majetku, z něhož obec věnovala hojnou část na podporu špitálu. Také jednotliví dobrodinci odkazovali k témuž účelu polnosti i peníze, takže se dlením doby nastřádal slušný kapitál na vydržování špitálu, jemuž patřily také užitky z Červeného (špitálního) mlýna. [ ]. K vedení účtů ze špitálního jmění byl zvolen zvláštní úředník; z nastřádaného špitálního fondu byly udělovány nejen podpory potřebným, ale peníze byly také půjčovány. Vždyť i obec si vypůjčila špitální peníze, aby mohla zaplatit karmelitánům domy ve městě, které od nich koupila, aby se nedostaly do rukou urozenců. 14) 10) Zikmund WINTER, V staročeském špitále, Vlasť 7, , s Výstřižek uložený: SOkA Rakovník, f. Winter Zikmund, kart. č. 2, inv. č. 8, Odborné texty. 11) J. RENNER, Rakovník od vestfálského míru do konce XVII. století. Život v městě, Knihovna SOkA Rakovník, nezařazeno, kopie strojopisu, s ) František LEVÝ, Dějiny, s. 130, ) V souvislosti s vydáním Obnoveného zřízení zemského v roce ) J. RENNER, Rakovník v století, Knihovna SOkA Rakovník, nezařazeno, kopie strojopisu, s

153 Pro výstavbu nového špitálu zvolili radní místo na obnoveném pražském předměstí, v sousedství někdejších jatek. Stál údajně 228 zl. a 36 kr. a k jeho dokončení došlo v roce ) Posledním sídlem rakovnického městského špitálu byl nakonec dům čp. 31/II Na Ovčíně, respektive na Zátiší. 16) Se vznikem zdejší nemocnice ale ztrácelo toto zařízení smysl, a tak objekt posloužil v roce 1888 jako místo nově zřízeného městského chudobince. 17) Nemocnice v Křivoklátě Vzhledem k hospodářskému rozvoji českých zemí (během průmyslové revoluce) a k vývoji medicíny se špitály staly časem značně nedostačujícími. Během první poloviny 19. století se tak v rámci zlepšení zdravotní péče objevuje snaha zemské správy, aby byla v Čechách vytvořena komplexní síť nemocnic, které měly zajistit, aby pro vážněji nemocné obyvatele existovaly mnohem dostupnější a kvalitnější léčebné možnosti. Nové nemocnice tak již nevyhovující špitály postupně nahrazovaly. Působí zajímavě, že uvedený vývoj od špitálu k nemocnici nereflektovalo ve zdejším regionu nejdříve město Rakovník. První nemocnice, která na území rakovnického politického okresu vznikla, byla totiž zřízena v Křivoklátě. Ta svůj provoz zahájila již 29. července Na druhou stranu je ale logické, že když se k odvážnému kroku neodhodlali představitelé Rakovníka, předběhli město právě v Křivoklátě, neboť ten představoval ve zdejším politickém okresu v polovině 19. století druhou nejvýznamnější obec (Nové Strašecí ani Jesenice nebyly tehdy jeho součástí). Někdejší významné postavení Křivoklátu, centra rozsáhlého fürstenberského panství, dokumentuje skutečnost, že tam od roku 1850 působil okresní soud (a od roku 1865 i Okresní zastupitelstvo), jelikož se Křivoklát stal sídlem tamního soudního okresu. Obec se známým gotickým hradem k tomu tedy měla ty nejlepší předpoklady. Křivoklátská všeobecná nemocnice se zrodila na základě návrhu tamního okresního starosty, slabeckého faráře Mikuláše Karlacha v roce Jejím zřizovatelem se stalo Okresní zastupitelstvo Křivoklát, které ji také převážně ze svých prostředků finančně zajišťovalo. Nemocnice obývala dům čp. 32 se zahradou. K tomuto účelu ho bezplatně propůjčil hrabě Max Egon Fürstenberg, po němž bývala nemocnice posléze také nazývána (Maxova nemocnice). Navíc jeho žena, kněžna Leontýna, například zdarma vybavila ústav veškerým prádlem a ložními potřebami. Přes nezpochybnitelný úspěch tamní okresní samosprávy se však jednalo o úzce regionální záležitost, která nemohla vyřešit problém zdravotnické péče v širší oblasti. Nemocnice v Křivoklátě nedisponovala nijak velkou kapacitou, měla jen 14 lůžek, což mohlo stěží uspokojit potřeby samotného křivoklátského soudního okresu, natož pak celého Rakovnicka. I tak bylo její zřízení zpočátku ceněno, a proto ji c. k. místodržitelství v Praze výnosem ze dne 20. října 1872 zařadilo mezi zemská veřejná zdravotnická zařízení. Přes tento krok se nemocnice záhy dostávala do značných finančních těžkostí. Zemský výbor v roce 1888 dokonce navrhoval, aby byla přeměněna na chorobinec. 18) Provoz tohoto ústavu nakonec údajně skončil v roce ) 15) F. LEVÝ, Dějiny, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 484, Kniha evidence obyvatel města (město) ) Tamtéž, kn. č. 491, Kniha evidence příslušníků obce 1890; J. RENNER, Rakovník v století, s ) K. SALLAČ, Památník, s. 5, ) Karel NEBESKÝ Hermína NEBESKÁ, Búdy, křivoklátské podhradí, Křivoklát [1995], s

154 Význam zdejší první okresní nemocnice nelze jistě přeceňovat, přesto je jednoznačné, že posunula vývoj zdravotní péče na Rakovnicku o notný kus dopředu. Za zanedbatelný nelze jistě považovat ani počet pacientů, kteří touto nemocnicí prošli, i když v roce 1871 jich bylo jen pět a v roce 1872 pouze šestnáct. V následujících letech, do roku 1889, se zde totiž léčilo každoročně zpravidla mezi šedesáti až osmdesáti osobami. Největšího počtu pacientů dosáhla nemocnice v roce 1875, kdy zde bylo evidováno 135 nemocných s 3049 ošetřovacími dny (součet dnů pobytu všech pacientů). 20) Je rovněž velmi pravděpodobné, že Křivoklátští svou prokázanou akceschopností uspíšili i dlouho očekávané zřízení okresní nemocnice v Rakovníku. Vznik nového zdravotnického zařízení v Rakovníku Fond pro zřízení rakovnické nemocnice Důležitý krok, který odstartoval vývoj směřující až k dnešní moderní rakovnické nemocnici, znamenalo oficiální prohlášení Zemského zřízení (gubernia) v Království českém z roku 1830, že je potřeba, aby byla v každém kraji zřízena aspoň jedna veřejná nemocnice. Kraj, kam město Rakovník tehdy ze správního hlediska náleželo, se sice nazýval Rakovnický, ale úřad, který jej spravoval, sídlil ve Slaném. Odtud také v reakci na uvedené prohlášení informoval zmíněný krajský úřad v září 1830 rakovnický magistrát o tom, že vzhledem k dopravnímu spojení a jiným poměrům zamýšlí vybudovat ve svém kraji dvě obecní nemocnice, jednu ve Slaném a druhou v Rakovníku. Vybudování obou zdravotnických zařízení mělo být financováno z dobrovolných příspěvků, což ukazovalo na skutečnost, že půjde o běh na dlouhou trať. Krajský úřad shromažďoval potřebné peníze pro obě nemocnice společně ve smečenské spořitelně, aby uloženou částku zvyšovaly úroky. Podle tvrzení guberniálního rady a posledního hejtmana Rakovnického kraje Kazimíra Fortwänglera bylo koncem roku 1848 uloženo na daném účtu zl. 17 ¾ kr. stř. Brzy nato se finanční prostředky v souvislosti s reformou státní správy rozdělily, přičemž polovinu ze zmiňované částky, tedy 6628 zl. 8 7/8 kr., převzal počátkem roku 1849 nově zřízený Městský úřad v Rakovníku, který příslušný kapitál posléze spravoval jako Fond nemocnice krajské. Obnos střádaný pro rakovnickou nemocnici během následující řady let pozvolna narůstal, a tak koncem roku 1875 dosahoval výše zl. 28 kr. Přestože městský úřad dokázal v uvedeném fondu nashromáždit nemalou částku, rozhodl se přenést zodpovědnost spojenou s vybudováním nemocnice na samosprávné Okresní zastupitelstvo v Rakovníku, které svou činnost zahájilo teprve v roce Výzvu uskutečnit zmiňovaný záměr okresní zastupitelstvo přijalo a jeho výkonný orgán, okresní výbor, tak 3. prosince 1876 převzal od rakovnického městského úřadu i fond pro postavení nemocnice. Okresní výbor začal ihned jednat a již vzápětí svěřil svému představiteli, okresnímu starostovi, závažný úkol, aby vyhlédl pro nemocnici vhodný objekt, nebo aspoň pozemek. 21) 20) K. SALLAČ, Památník, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Listina základní, přetisk zakládací listiny nemocnice; Čeněk FEYERFEIL, Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického ( ), Rakovník 1891, s

155 Koupě Maxovy huti Rakovník měl velké štěstí, že funkci zdejšího okresního starosty vykonával v letech právník Alois Pravoslav Trojan. 22) Tento přední muž českých revolučních událostí roku 1848 přišel do našeho města jako veřejný notář na přelomu let 1856/1857. V Rakovníku se sice Trojan objevil z nařízení vyšší úřední moci během bachovského absolutismu, a to především proto, aby ztratil přímý kontakt s centrem českého politického dění. Časem se však začala projevovat jeho touha přispět ke zkvalitnění života ve zdejším kraji, čímž si získal důvěru místních občanů. Jako veřejně činný člověk se Trojan na Rakovnicku úspěšně zhostil řešení řady problémů, například při organizaci odstraňování následků velké povodně, k níž došlo v květnu Po uvolnění poměrů se ale zkušený politik počátkem osmdesátých let odstěhoval zpět do Prahy. 23) Právě na právníka Trojana připadl úkol, aby dlouho očekávanou rakovnickou nemocnici konečně posunul o rozhodující kus k její realizaci. JUDr. Alois Pravoslav Trojan byl organizačně velmi schopný, aktivní, pružný člověk, který neváhal a vzápětí poté, co obdržel svěřené prostředky, koupil pro nemocnici v soudní dražbě 6. prosince 1876 rakovnickou Maxovu huť, usedlost čp. 200/II s přináležejícími pozemky (čísla parcel 2256 a 2257) ve výměře 1 jitra a 1060 čtverečních sáhů. Trojanem vydražené nemovitosti se nacházely v ohrazeném prostoru na Karlovarském předměstí, vedle okresní silnice spojující Rakovník se západem Čech (areál dnešní nemocnice). 24) Co se týká získané usedlosti, jednalo se v podstatě o nový areál hutě na litinu, založené v roce 1873 Němcem Maxem J. Pichlerem. 25) Moderní huť ale brzy zkrachovala a její majetek se octl na prodej. Tehdy ji koupil Matěj Klatovský. Ani on však nebyl schopen zajistit její výdělečný provoz, a tak zánovní huť skončila v dražbě. Cena Pichlerky, jak se huti také říkalo, během několika let značně klesla. Při soudním odhadu v roce 1874 byla hodnota zmiňovaného majetku vyčíslena na zl., v exekuci o dva roky později již dosahovala jeho cena jen zlatých. Trojan však nakonec koupil celý areál za pouhých zlatých, přičemž 6100 zlatých se okresnímu zastupitelstvu ještě vrátilo díky prodeji strojů, které byly součástí dražby. Relativně výhodnou koupí tak okresní samospráva získala pro zřízení nemocnice zajímavé zánovní budovy (dvě velké a jednu menší) na pozemku o ploše 2660 čtverečních sáhů, a to se studnou a dalším zázemím. Velmi pozitivně působilo, že se uvedené objekty nacházely v příznivé poloze, na slunečné straně, a byly mírnou výšinou chráněné proti severním a severozápadním větrům. 26) 22) Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s ) Tomáš PAVLÍČEK, Působení Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku ( ), Rakovnický historický sborník 3, 2002, s , zvl. s ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Listina základní, přetisk zakládací listiny nemocnice; Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s. 99; F. LEVÝ, Dějiny, s ) F. LEVÝ, Dějiny, s ) Čeněk Feyerfeil uvádí jako zisk z prodeje strojů z Maxovy huti částku 6248 zl. a 46 kr. SOkA Rakovník, f. Malec Ferdinand, neuspořádáno, Rakovnická kronika Ferdinanda Malce , s. 272; SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Listina základní, přetisk zakládací listiny nemocnice; Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s ; F. LEVÝ, Dějiny, s

156 Původní administrativní a hospodářská budova rakovnické nemocnice před jejím zbouráním v roce 1927 (Muzeum T. G. M. Rakovník) Vlastní budování zdravotnického zařízení Záhy po koupi Maxovy huti se přikročilo k vlastnímu zřízení nemocnice. Při přestavbě stávajících stavení na nemocniční budovy významně vypomáhal zemský inženýr Jan Švarc, který již dříve v této problematice sbíral po Evropě zkušenosti, a to především v souvislosti s řešením vytápění a ventilace daných objektů. Pod jeho dohledem byla celá nemocnice vybudována. Jak se uvádí, její kapacita po dostavbě dosahovala počtu 80 i více nemocných, náležitě oddělených podle pohlaví a nemocí, a to ve třech velkých ložnicích (sálech) a 8 malých pokojích s jediným (centrálním) vytápěním všech i vedlejších místností nemocnice vesměs 13 stop vysokých, t. j. také chodeb, koupelen a záchodův, pro nemocné určených, všady vřelou vodou v rourkách kolující (bez páry!) s teplotou příjemnou, stále i v noci téměř stejnou, a vždy s dobrým provětráváním tak, že se na straně oken přivádí a hned též rourkami stočenými ohřívá vzduch čistý, zároveň ale vzduch spotřebovaný po straně druhé protější náležitě vyvádí přiměřenou ventilací, v každé ložnici slušně zařízenou u stropu i při podlaze. Prostory určené bezprostředně pro léčbu zaplnily nakonec celou jednu budovu. Správa a zázemí nemocnice, kuchyň, prádelna apod. se tak musely nastěhovat do další stavby. Ta stála naproti objektu s lůžkovými prostory a byl v ní zařízen také zvláštní pokoj pro nutné případy dočasného umístění duševně nemocných pacientů. Dvůr, který se rozprostíral mezi oběma budovami, ale i ostatní prostory areálu nemocnice 156

157 byly vyplněny sadem a spojovacími cestami, uzpůsobenými k procházkám uvnitř ohrazeného pozemku. Kromě uvedených výhod mělo budování rakovnické nemocnice ale i svá pochopitelná úskalí, která s sebou přinesla přestavba Pichlerovy huti: Byloť ovšem potřebí všelikých oprav a úprav i přístavkův, pak vnitřních změn, znovuzdělání všech příček, stropův a podlah, oken i dvéří v obou hlavních budovách, pak vystavění zvláštního domku pro vrátného, hlídače a posluhy, dále dřeváren a chlívců, všelikých kanálů vzdušných i vodních a j. v. 27) Kvůli zmiňovaným úskalím se po letech také objevila kritika někdejšího Trojanova kroku. Ta záměr přebudovat Pichlerovu huť na nemocnici označovala za špatně promyšlený plán. 28) Kronikář Ferdinand Malec ji však napsal v době, kdy se ústav dostával do určitých problémů. V jeho slovech tak zaniká fakt, že nebýt tehdejší Trojanovy akceschopnosti a rozhodnosti, kdo ví, jak dlouho by Rakovník na nové zdravotnické zařízení ještě čekal. Jisté ale je, že přestavba budov a zařízení nemocnice znamenaly oproti výhodné kupní ceně za příhodný areál tentokrát značné náklady. Jejich výše přesáhla částku zlatých, na což ale zmíněný nemocniční fond evidentně zdaleka nestačil. O pokrytí veškerých výdajů se tak postaralo Okresní zastupitelstvo Rakovník, do jehož vlastnictví byla usedlost čp. 200/II také zapsána, a to na základě odevzdací listiny příslušného okresního soudu ze dne 10. června ) Koncepce Matěje D. Štembery Ještě před samotným dokončením stavebních prací již probíhala jednání o tom, kdo bude nemocnici spravovat a jakým způsobem a v jakém rozsahu bude zajištěn její provoz. Významným poradcem v otázce zabezpečení náležitého chodu zdravotnického zařízení byl zdejší městský lékař a také obrozenský činovník MUDr. Matěj Dobromír Štembera. 30) On také vypracoval návrh základní koncepce fungování nové nemocnice, v němž předložil svou vizi o počtu personálu, jeho skladbě a o konkrétních úkolech, jež měli jednotliví zaměstnanci plnit, popřípadě za jakou mzdu. Uvedená koncepce je zaznamenána v rukopisném dvanáctistránkovém spisu nazvaném Pro memoria, který byl vyhotoven zřejmě v první polovině roku ) Ze Štemberova spisu lze vypozorovat velká očekávání, s nimiž on sám jako doktor medicíny k budovanému zdravotnickému zařízení vzhlížel. Jeho vize měla nepochybně splnit sen řady generací zdejších ranhojičů a lékařů, požadujících mnohem větší možnosti 27) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Listina základní, přetisk zakládací listiny nemocnice. 28) Tamtéž, f. Malec Ferdinand, neuspořádáno, kronika Ferdinanda Malce , s ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Listina základní, přetisk zakládací listiny nemocnice; Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s ) Josef KONÍČEK, Rakovnický buditel MUDr. Matěj Dobromír Štembera. Věstník Muzejního spolku města Rakovníka a politického okresu rakovnického 15, 1925, s ; Bohdan ZILYNSKYJ, Dva rodáci ze Slánska a počátek výzkumu rakovnických dějin (Josef Duras a Matěj Dobromír Štembera), Slánské rozhovory 2007, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 263, inv. č. 1044, Léčebné ústavy , spis Pro memoria od M. D. Štembery. Celá tato kapitola vychází pouze z uvedeného pramene, proto již na něj neodkazuji, ani v případě citátů. 157

158 v oblasti poskytování dostupné zdravotní péče o obyvatele. Štembera při tvorbě zmiňované koncepce využil četné zkušenosti ze své čtyřicetileté lékařské praxe. Jeho představy však byly pro Rakovník na tehdejší dobu příliš odvážné, což si nepochybně také uvědomoval. Abychom mohli Štemberovu koncepci porovnat s následným skutečným stavem, tak si nyní jeho text detailněji přiblížíme. V úvodu svého spisu Pro memoria Štembera nezapomněl zaznamenat, jak dlouho lidé na zřízení velkého špitálu v Rakovníku čekali: Již tomu 40 let, když rakovnický purkmistr pan Josef Bradský do Slaného byl povolán, kdež se o zřízení krajských špitálů v Slaném a Rakovníce jednalo; avšak se po všechna ta léta až donedávna jen vždy o tom mluvilo, aniž by se byl, kdo odvážil, potřebných k tomu kroků učiniti, až to opět na našeho v oborech podobných již dávno známého dovedného okresního přednostu velectěného pana doktora Pravoslava Trojana se dostalo, kteréhož pro všeobecné dobré vždy v prvních řadách nalézáme; a ejhle sotva že se on o věc tuto dosti nesnadnou zasadil, bude ještě letos špitál okresní státi, a snad také již nemocné z okresu našeho přijímati. Po této pasáži se již autor věnoval vlastnímu provozu nemocnice. Štembera předpokládal, že v ní bude umístěno asi 50 lůžek, na nichž bude ležet průměrně minimálně 30 nemocných. Z tohoto důvodu také navrhoval přijmout do nemocnice až tři lékařské síly. První lékař, s roční mzdou 600 zlatých, měl být placený městským úřadem. Dále koncepce počítala s tím, že druhého lékaře, rovněž s roční mzdou 600 zlatých, bude financovat pro změnu okresní zastupitelstvo. To mělo vyplácet mzdu 300 zlatých také třetímu, příručnímu lékaři (asistentu). Ohledně zdravotnického personálu Štembera doporučoval, aby byli pokud možno do nemocnice přijímáni lékaři bydlící v Rakovníku, jimž by tak zůstalo dostatek pacientů pro jejich soukromou lékařskou praxi, která měla doktorům nadále zajišťovat adekvátní příjem mzdových prostředků. Předkladatel koncepce si také představoval, že se oba hlavní lékaři budou střídat v nemocnici po týdnu, během něhož by právě sloužící lékař navštěvoval ranní vizity. Úkoly prvního, městského lékaře shrnul Štembera do dvanácti bodů. Objevuje se zde například léčení chudých rakovnických občanů, ohledávání mrtvých, a to jak v nemocnici, tak i v celém městě, očkování dětí apod. Mezi základní povinnosti prvního lékaře ale určil, aby u nových nemocničních pacientů stanovil diagnózu, dal je zaevidovat do matriky nemocných a nechal jim nad hlavou označit jejich lůžka. Po konzultaci s druhým, špitálním lékařem měl provádět rovněž chirurgické operace. Navíc se předpokládalo, že bude na základě porad s druhým lékařem nemocné po uzdravení také propouštět. Štembera jako autor koncepce k tomu ještě chtěl, aby byl městský lékař při těžkých operacích v určitou hodinu v nemocnici přítomen a při zvláštních nemocech určoval případy úmrtí, kdy se provede pitva. Z jeho povinností dále také vyplývalo, aby městskému úřadu i okresnímu zastupitelstvu písemně předkládal veškeré požadavky na změny a nová zařízení. Při předpokládaném onemocnění některého z lékařů po něm Štembera vyžadoval, že musí dotyčného rovněž zastoupit. Mimo to měl městský lékař ještě dohlížet na udržování čistoty ve všech prostorách nemocnice a na čistotu nemocničního prádla. Pracovní povinnosti druhého, špitálního lékaře byly podle Štemberovy koncepce ještě rozmanitější. Zahrnovaly totiž úkoly nejen v oblasti péče o nemocné, ale také v oblasti administrativy. Druhý lékař by tak musel vyřizovat veškerou korespondenci. Přijaté 158

159 písemnosti měl rovněž následně vždy náležitě uložit, aby se s nimi mohli seznámit i ostatní lékaři. Představovaná koncepce po špitálním lékaři dále požadovala vypracovávat pro úřady měsíční a roční zprávy o stavu nemocnice a také o nemocech, které se v ní léčily. Roční zprávy měly být dokonce uveřejňovány v jedněch českých a v jedněch německých novinách. V oblasti zdravotní péče ukládal Štembera druhému doktorovi mimo jiné i povinnost, aby v Rakovníku bezplatně léčil chudé občany, kteří jej o to požádají. O postavení uvažovaného špitálního lékaře v otázce péče o nemocné vypovídají ale především následující pokyny: Musí při každé značnější operaci chirurgické při každé poradě u těžkých nemocných přítomným býti, aby se všichni 3 lékařové vespolek poraditi mohli. Vedle uvedených úkolů se u druhého lékaře ještě přepokládalo, že bude přítomen u soudních pitev. MUDr. Matěj Dobromír Štembera (SOkA Rakovník) Nejvíce povinností však nakonec Štembera rozepsal u třetího, příručního lékaře (asistenta). Chtěl po něm například, aby se zúčastňoval každé vizity, při níž by pro lékárnu sepisoval ordinované léky. Na cedule umísťované nad hlavy pacientů měl zaznamenávat důležité informace ohledně diety, potřebných léčebných úkonů a podobně: Bude držet tabulky nadhlavní vždy v pořádku. Na tabulku takovou bude se zapisovat: a) číslo, ježto se mu [pacientovi] již do knihy příchozích vepsalo; b) jméno a příjmení nemocného, jakož i jeho stáří; c) dieta, totiž i má li celou stravu, nebo přilepšenou, nebo jen půlku, nebo čtvrtku nebo prázdnou dietu ovoce, pečeni atd. Také se mohou na tabulku poznamenávati všeliké potřebné výkony lékařské, které se nemají zapomenout, n[a] p[říklad] celá lázeň teplá nebo studená, koupel na nohy, neb polejvání těla atd. Informace ohledně pacientů, jejich zdravotního stavu, průběhu léčby a jejího výsledku i konečné propuštění měl příruční lékař zaznamenávat do zvláštní knihy, pro tento účel určené. Asistent však také mohl ve Štemberově koncepci u nově příchozích pacientů sám provádět lékařská vyšetření a stanovovat u nich diagnózu a následně i zahajovat léčbu. Pokyny mu ale k tomu nařizovaly, že při nejbližší vizitě o tom musí uvědomit hlavního lékaře. Příruční lékař by podle těchto propozic také dohlížel na pomocný zdravotnický personál: Služebné k službě špitální náležející budou pod jeho dozorem, aby přísně předpisy špitální a nařízení lékařská zachovávali, bez povolení jeho nikam ze dvoru špitálního nevycházeli, zvláště nočního času k muzikám nechodili. Naznačované kázeňské přestupky měl mít asistent v pravomoci i trestat, přičemž u problémových jedinců by mohl po poradě s ostatními lékaři navrhnout dokonce jejich propuštění. Štemberova koncepce mu také ukládala, aby u těžce nemocných sám prováděl večerní vizity. Je zde rovněž zdůrazněno, že musí neustále udržovat v čistotě lékařské 159

160 nástroje, aby byly kdykoli připraveny k operaci. Třetí, příruční lékař měl mít na starosti také nemocniční knihovnu. K tomu všemu se od něj ještě očekávalo, že bude dohlížet na dodržování hygienických zásad v kuchyni, tedy i na čistotu stravy a potravin podávaných pacientům. Štembera si dobře uvědomoval, že asistentova roční mzda je při jeho plánovaném pracovním vytížení ve značném nepoměru vůči ostatním dvěma lékařům. Chtěl to tedy kompenzovat například tím, že by příruční lékař zdarma užíval v nemocnici služební byt (úspora 200 zlatých). Zde měly být za něj hrazeny dokonce i náklady na otop v hodnotě 100 zlatých a náklady na světlo ve výši 50 zlatých. Předpokládané finanční prostředky (i se mzdou) poskytované ročně příručnímu lékaři tak Štembera nakonec vyčíslil na 650 zlatých, což převyšovalo výdělek ostatních dvou lékařů. Jako další výhodu chtěl asistentovi navíc umožnit provozovat v nemocnici vlastní privátní lékařskou praxi. Štembera mu hodlal také zajistit, aby za svou službu získal přednostní právo v případě uvolnění místa městského nebo špitálního lékaře. Doktor Štembera věděl, že jeho předkládaná vize je obtížně prosaditelná. Za kámen úrazu považoval již samotný základ své koncepce postavený na vzájemném zastupování a spolupráci tří lékařů. Bylo mu tudíž jasné, že tento požadavek bude minimálně některými posuzovateli považován za příliš nákladný. Závěr spisu Pro memoria proto Štembera věnoval tomu, aby zde navrhovaný počet lékařů obhájil. Argumentoval tu dokonce i tím, že to bude pro město ekonomicky výhodné, neboť službu konající nemocniční lékař by zároveň vykonával funkci městského lékaře, čímž by obec jisté finanční prostředky naopak spíše ušetřila: Jaké výhody by z takového zařízení vyplývaly netoliko pro městský zdravotný [!] chudý ústav a i pro okresní špitál, každý velmi lehce nahlédnouti může. Byla by taková ustanovení netoliko pro lékaře ne příliš namáhavá a co do lékařské činnosti dosti výhodná, přiměřená, ano snad i příjemná a nejpraktičnější [!], ale i pro město a okresní špitál nejvýhodnější a vskutku lacinější, než kdyby každý z těchto dvou ústavů každý pro sebe po dvou lékařích držeti a platiti měl; neboť jeden lékař stačil by pro město tak málo, jakoby nestačili dva lékaři pro okresní špitál většího rozměru, jakož má právě zde zřízen býti. Své tvrzení o úspoře korunoval Štembera i čísly. Město by podle něj místo 750 zlatých, ročně vyplácených dvěma městským lékařům, vynaložilo jen částku 600 zlatých, která představovala mzdu prvního nemocničního lékaře. Celkovou úsporu při zachování všech tří lékařů, tedy jak pro městský úřad, tak i pro okresní zastupitelstvo, ohodnotil Štembera na 350 zlatých ročně. Požadovaný počet lékařů odůvodňoval také potřebou zajistit pro nemocnici nepřetržitou kvalitní zdravotnickou péči: Některým pánům mohlo by to být nápadné, proč se navrhují dva ordinující lékaři, že snad by dostačil pouze jeden? Ano snad by dostačil toliko jeden, kdyby nikdy nemocí anebo jinými záležitostmi stihnut nebyl, a kdyby náš špitál neměl by být jeden z větších a lepších špitálů. Jsou špitály, kde se lékař třeba celý týden pacientům neukáže, a že [se] pouze služební výkony lékařské obstarávají; ovšem, že takový špitál má málo důvěry a že je také méně výnosný. Na samém konci spisu Pro memoria řešil Štembera ještě otázku úředního jazyka. Jelikož sám patřil k významným místním obrozeneckým činovníkům, je tedy logické, že měl v této otázce zcela jasno. Jednoznačně předpokládal, že úředním jazykem nemocnice bude čeština, a to jak v korespondenci s okolím, tak ve vlastní evidenci i při jednání s pacienty. 160

161 Okresní nemocnice v letech Organizační zajištění chodu nemocnice Výše zmiňovaná Štemberova koncepce zní jistě zajímavě, avšak v Rakovníku předběhla svou dobu o několik desítek let, protože, jak jsem již naznačil, zdejší samospráva ji považovala za příliš velikášskou. Přesto se stala důležitým výchozím materiálem pro vypracování organizačního řádu, který náležitý chod rakovnické nemocnice zajišťoval. Ten pochopitelně musel respektovat tehdy platné legislativní normy, představované zejména říšským zákonem č. 68, vydaným 30. dubna 1870, a jeho doplňujícími předpisy. 32) Organizační řád shrnutý v dokumentu nazvaném Pravidla v příčině správy všeobecné okresní nemocnice vydal výkonný orgán Okresního zastupitelstva, Okresní výbor v Rakovníku, v roce Sestavený dokument v podstatě nahrazoval potřebné stanovy, na nichž se představitelé regionální samosprávy dohodli až za dalších deset let. Vydaná Pravidla nicméně 5. srpna 1880 schválilo i místodržitelství v Praze. To již navíc předtím svým výnosem z 25. března 1880 přiznalo místnímu ústavu také statut veřejné nemocnice, čímž se nový rakovnický špitál začlenil do sítě zdravotnických zařízení podporovaných ale i kontrolovaných zemským výborem a státní správou. My dnes díky vydaným Pravidlům můžeme do jisté míry rekonstruovat, jakým způsobem zdejší nemocnice ve svých počátcích fungovala, i když je třeba při této příležitosti podotknout, že některá nařízení rozhodně nebyla dodržována. Podle výše uvedeného řádu spravoval nemocnici její vlastník, tedy Okresní zastupitelstvo Rakovník. To pak příslušný dohled provádělo pomocí svého výkonného orgánu, okresního výboru. Kvůli snadnějšímu řízení nemocnice a pro zajištění stálého dozoru nad ní volili členové Okresního zastupitelstva (nebo pouze jeho výboru) navíc ještě další zvláštní orgán, kterým bylo tzv. kuratorium. Nemocniční kuratorium se skládalo ze dvou až tří osob, přičemž předsedu pokaždé vykonával okresní starosta nebo jeho náměstek. Funkční období odboru sestaveného pro správu nemocnice se vždy krylo s funkčním obdobím okresního zastupitelstva, takže k obměně jeho členů docházelo zpravidla každé čtyři roky. S výsledkem nové volby pak byl obeznámen Zemský výbor v Praze. Vzhledem ke stanovenému počtu tvořili nemocniční kuratorium minimálně předseda a zpravodaj. Mimo předsedu a zpravodaje do něho okresní zastupitelstvo nebo okresní výbor směly jmenovat také tzv. důvěrníky, což museli být lidé znalí zdravotnické problematiky, kteří však v daném období nezasedali v okresním zastupitelstvu. Důležitou podmínku pro složení kuratoria představoval také předpoklad, že většina jeho členů bude bydlet v Rakovníku. Kompetence ohledně správy nemocnice byly tedy podle zveřejněných Pravidel rozděleny mezi okresní zastupitelstvo (vrchní správa), okresní výbor (správní výbor) a nemocniční kuratorium. Okresní zastupitelstvo, na návrh Okresního výboru, stanovovalo, kolik lidí bude zdravotnické zařízení řídit a také počet zdravotnického personálu. Určovalo rovněž výši platů všech stálých zaměstnanců a vydávalo instrukce pro jejich práci. Okresní 32) Zákoník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené, Zákon č. 68, daný dne 30. dubna 1870, jenž se týče organizace veřejné služby zdravotní. 161

162 výbor naproti tomu jednotlivá místa obsazoval. Personální složení nemocnice mělo vypadat následovně: Pro první počátek působnosti nemocnice (při jejím otevření) uznává se potřeba zvláštního lékaře, účetního, aspoň dvou mužských a dvou ženských ošetřovatelů nemocných vzhledem k službě denní a noční, pak domovníka spolu co topiče, opatření stravy pro nemocné, dle potřeby také pro posluhy. Třetí správní orgán, jímž bylo nemocniční kuratorium, pak dohlížel na to, aby se v ústavu dodržovaly všechny zákonné normy a předpisy. K tomu kuratorium neustále přesvědčovalo veřejnost, aby ve prospěch nemocnice přispívala dalšími finančními prostředky. Nejdůležitější post zastával v nemocnici lékař, který plnil zároveň funkci jejího ředitele. Ustanovený lékař musel být podle tehdejších nových pravidel doktorem veškerého lékařství (doktorem medicíny a chirurgie i magistrem porodnictví). Mezi jeho povinnosti, mimo diagnostikování a léčení nemocných, patřilo nemocnici každý den aspoň jednou (podle potřeby vícekrát) navštívit a pravidelně ráno a večer dohlédnout na její chod, aby při tom mohl zařídit potřebné záležitosti, zejména také stravu pro pacienty. Lékař se tedy snažil zajistit vše, co nemocnice potřebovala. K tomu kontroloval zásoby a spolu podepisoval účetní výkazy, dohlížel na knihovnu atd. Navrhoval také opatření, která zlepšovala fungování nemocnice. Zkrátka měl vůbec věrně napomáhati dobrému zdaru i prospívání tohoto ústavu. Vedle zmiňovaných úkolů byl zároveň nabádán, aby při předepisování léků a stravy povinně přihlížel k šetrnosti pro nemocniční fond a pro další subjekty, které nemocnici financovaly. Koncem každého měsíce podával lékař okresnímu výboru nebo nemocničnímu kuratoriu písemné zprávy o počtu nemocných a druhu léčených nemocí. Na závěr roku pak pro své nadřízené sestavoval ještě informace o působnosti a poměrech nemocnice, které navíc analyzoval a srovnával s předchozími lety. Lékařovy povinnosti i pravomoci rozšířily později ještě instrukce vydané v září Ty mu například přiznávaly právo provádět pitvu pacientů, pokud zemřeli v nemocnici. V případě, že musel lékař vykonat policejní nebo soudní pitvu, podal o tom příslušné hlášení. Druhé nejvýznamnější postavení měl v nemocnici účetní (správce). Ten obstarával veškeré hospodářské záležitosti a pečoval o zachování a šetrné nakládání s příslušným movitým i nemovitým nemocničním majetkem, jehož inventář evidoval. Hlavně tedy vedl účetnictví, přijímal a vydával peníze a obhospodařoval pokladnu. Mimo to ukládal a opatřoval zásoby a spisy. Navíc také pořizoval záznamy o přijímání a propouštění nemocných. Během jejich pobytu jim v ústavu navíc u sebe uchovával jejich věci (hotové peníze, klenoty a cenné papíry), které zapisoval a za něž zodpovídal stejně tak, jako za samotný majetek nemocnice. Svěřené cennosti a věci pacientů měly být uloženy a uzamčeny v pokladně ústavu a při odchodu nemocného se mu proti jeho podpisu vracely. Vzhledem k této hmotné zodpovědnosti také účetní skládal při svém nástupu do zaměstnání jakousi kauci, kterou mu vyměřilo okresní zastupitelstvo. Léčebné zařízení se pochopitelně nemohlo obejít bez pomocného zdravotnického personálu. Jeho pracovní náplň a poslání charakterizoval Řád služby ošetřovatelské ve všeobecné nemocnici okresní, který vydalo Okresní zastupitelstvo Rakovník v září 1890 společně s novými instrukcemi pro práci lékaře a správce ústavu. Každý ošetřující (v praxi se jednalo o ošetřovatelky) skládal při nastoupení své služby do rukou okresního starosty 162

163 (za přítomnosti řídícího lékaře) slib věrného plnění povinností zaznamenaných v uvedeném řádu. Pomocný zdravotnický personál byl podřízen v léčebných záležitostech lékaři a v záležitostech správních také správci. Základní obecné shrnutí toho, co se od ošetřujícího, konajícího svou službu, očekávalo, poskytuje následující bod zmiňovaných pokynů: Má vlídně jednati se svěřenými nemocnými, opatrovati je vždy svědomitě dle nařízení lékaře, sám též učiniti vše, co k pohodlí neb k úlevě jejich jest zapotřebí, a pozorovati je tak, aby o jejich stavu lékaři zprávu podati mohl. Co se týká již konkrétních úkolů uvedeného zdravotnického personálu, tak ten nejprve při nástupu nemocných do zařízení převzal od pacientů jejich oděv, který následně po dobu jejich pobytu v nemocnici pečlivě uchovával. Důležitou povinností tohoto personálu pak bylo kromě odpovídající zdravotní péče především dbát o čistotu, pořádek a klid ve svěřených odděleních a dohlížet na to, aby nemocní dodržovali domácí řád ústavu. Ošetřující také přijímali pro svá oddělení stravu. Tu pak rozdělovali pacientům, jimž obstarávali i čerstvou vodu, která pro ně musela být neustále připravena k dispozici. Nemocným také pozorně přidělovali předepsané léky a kontrolovali jejich užívání. Zvláště zodpovědný byl pomocný zdravotnický personál za to, aby nemocný neužíval nic bez vědomí lékaře. Tady se jednalo hlavně o alkohol, který se pochopitelně, a to bez výjimky, nesměl do nemocnice donášet. Ošetřující se měli vůbec snažit zabránit všemu, co mohlo pacientovi uškodit. Dávali pozor na to, aby za ním nechodily nepříjemné návštěvy a aby povolené návštěvy probíhaly v době stanovené interními předpisy. Je samozřejmé, že se ve službě bez dovolení lékaře nesměli od nemocného vzdálit. Bedlivě byli také upozorňováni, že musí v jakoukoli hodinu zavolat lékaře, pokud to bude stav těžce nemocného pacienta vyžadovat. Pomocný zdravotnický personál se nesměl rovněž vyhýbat žádné obtížné a nepříjemné povinnosti, ani v případě nakažlivých nemocí. Za zcela nepřípustné bylo považováno, aby od nemocných cokoli požadoval. Výše uvedený řád pamatoval také na pokyny, jak má ošetřující postupovat při posledních okamžicích člověka. Chtěl li by mu někdo něco odkázati, má to v kanceláři oznámiti, a když se správce o pravdě toho přesvědčí, nechť se zachovají zákonné předpisy o pronesení poslední vůle. U pacientů, kdy lékař uznal, že jsou v ohrožení života, se zdravotnický personál postaral o to, aby se jim včas dostalo náboženského zaopatření. V případě úmrtí nemocného musel ošetřující zemřelému člověku prokázati poslední služby a mrtvolu slušně zastřenou do umrlčí komory přenésti. Mnohokrát zmiňovaný řád se mimo výčet úkolů snažil v určitém ohledu i usměrňovat život a chování ošetřujících, když po nich vyžadoval, aby dbali o své dobré jméno a vedli i mimo službu bezúhonný život. Zdravotnický personál měl také jednoznačně zakázáno pronášet úsudky o nemoci a způsobu jejího léčení i obtěžovat lékaře zbytečnými řečmi. Pokud se ošetřujícím něco nelíbilo, směli své stížnosti a požadavky přednést řídícímu lékaři nebo správci. O zvláště důležitých záležitostech týkajících se správy nemocnice (lékaře nebo správce) pak informovali okresní výbor nebo okresního starostu. Řád při stanovování povinností pomocného zdravotnického personálu počítal také s přísnými sankcemi v případě jeho nedodržení: Dopustí li se ošetřující ve službě hrubé chyby, nebezpečné životu nemocného neb příznivému průběhu nemoci, též přestupku proti řádu domácímu, aneb dopustí li se života nemravného, má ředitel nemocnice právo jej ihned propustiti a zprávu 163

164 okresnímu výboru podati. Totéž se může státi, když po opětovaných [!] domluvách se nepolepší. Ohledně ošetřujícího personálu je velmi zajímavé, že se již v počátcích nového zdravotnického zařízení předpokládalo, že kromě žen budou tento post v nemocnici zastávat také muži. Zda tehdy k naplnění zmiňované představy skutečně došlo, to dosud známé informace zatím nepotvrdily. Spíše to bylo naopak. Podmínky poskytování zdravotní péče Veřejné nemocnice, mezi něž od roku 1880 patřila i rakovnická, byly za léčení a ošetřování nemocných povinny vybírat poplatek, účtovaný podle délky pobytu a podle úředně schválených pravidel. Obecný poplatek vyměřovalo c. k. místodržitelství po dohodě se Zemským výborem v Praze. Sazba byla tehdy stanovena na základě nařízení c. k. ministerstva vnitra ze dne 10. dubna 1857 a výnosu českého královského místodržitelství z 26. dubna téhož roku. Taxa rakovnické nemocnice za jednoho pacienta na den činila v jejích počátcích částku 60 kr. Nedobytné pohledávky za léčení a ošetřování vymáhala nemocnice prostřednictvím okresní politické správy a samosprávy příslušných obcí, odkud neplatící pacienti pocházeli. Při následném neúspěchu nahrazoval ústavu tento schodek zemský fond. Za tím účelem správa nemocnice své nezaplacené účty a doklady, které k nim náležely, předkládala čtvrtletně Zemskému výboru do Prahy. Dle okolností a místních poměrů mohla nemocniční správa rozdělit kvalitu péče o pacienty v otázce jejich umístění, stravování a obsluhy na několik tříd. V Rakovníku se několik desetiletí rozlišovaly jen dvě. Za péči ve vyšší třídě, s ubytováním ve zvláštním pokoji se zvláštní obsluhou a s lepší stravou, si však nemocní museli připlatit nebo za ně musel tyto náklady uhradit někdo jiný. Tady denní taxa rakovnické nemocnice představovala zpočátku částku 1 zl. 50 kr. Zemský fond pak pochopitelně hradil poplatek jen v nejlevnější třídě podle pravidelné sazby. O přijetí osoby hlásící se k léčbě do nemocnice rozhodoval s konečnou platností ústavní lékař. Ten v případě, že někoho odmítl, své stanovisko posléze odůvodnil v přijímacím protokolu. Osoby podezřelé ze simulace měl dokonce nahlásit politickému (okresnímu) úřadu. Nemocniční lékař na základě předpisů z roku 1890 vedl také záznamy o přijetí, ošetřování a úmrtí pacientů. Jestliže však získal podezření, že nemocnému byly zdravotní problémy způsobeny trestnou činností nebo nedbalostí, oznámil záležitost příslušnému soudu. Instrukce dané ústavu striktně vyžadovaly, aby nemocní nezůstávali ve zdravotnickém zařízení déle, než bylo nezbytně nutné. Když se tudíž ukazovalo, že ošetřování pacienta přesáhne dobu šesti týdnů, musel o tom lékař ke konci šestého týdne uvědomit Zemský výbor v Praze. 33) Postavení nemocnice v regionu a její fungování v prvních desetiletích Nové zdravotnické zařízení v Rakovníku zahájilo svou činnost pro veřejnost prakticky v roce 1879, kdy také začalo přijímat první pacienty. V témže roce, přesněji 1. února, schválilo okresní zastupitelstvo zakládací listinu ústavu a první pravidla pro jeho správu. Kapacita 33) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Listina základní, přetisk zakládací listiny nemocnice; Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s a

165 nemocnice byla více než 80 lůžek a celý provoz tehdy zajišťoval personál v počtu pouhých šesti lidí. Tento stav se zřejmě příliš nezměnil ani poté, co byly v roce 1880 vydány výše uvedené směrnice, které počítaly s tím, že zde bude pracovat více zaměstnanců. V počátečním období tak tvořili personál ústavu jen řídící lékař, účetní (správce), dvě ošetřovatelky, topič a vrátný. Prvním řídícím lékařem (primářem) nemocnice byl 1. února 1879 ustanoven MUDr. Václav Nebeský, jehož roční příjem činil posléze 500 zlatých. 34) Doktor Nebeský se narodil 6. května 1852 v Břežanech u Českého Brodu a do Rakovníka přišel v roce S manželkou zde bydlel ve svém domě čp. 196/II (dnes již zbořený dům v ulici Československých legií), kde měl i ordinaci. I po získání postu primáře místní nemocnice nadále vykonával svou soukromou lékařskou praxi a k tomu ještě zastával místo podnikového lékaře státních železničních drah. 35) Velmi se zajímal o záležitosti MUDr. Václav Nebeský, první primář rakovnické nemocnice (SOkA Rakovník) veřejného života, a tak v několika obdobích v devadesátých letech 19. století působil v čele Politického klubu rakovnického. 36) Nepochybně v Rakovníku proslul tím, když se jako erudovaný lékař v roce 1910 postavil proti zrušení jediného zdejšího nevěstince. 37) Co se týká dalších zaměstnanců ústavu, zmíním aspoň některé správce (účetní). Mezi první, kteří v nemocnici působili, patřili Augustin Weingärtner a později Josef Oppelt. 38) Weingärtner získal uvedené místo v nemocnici dokonce přes skutečnost, že se v minulosti jako úředník Okresního zastupitelstva Rakovník, kde předtím pracoval, dopustil zpronevěry veřejných peněz. Tehdy mu pomohlo, že se ke svému činu sám přiznal a projevil nad ním lítost. Poté, co se přiznal, nechal zřídit také účet, z něhož se posléze hradily škody, které jeho jednáním vznikly. Díky této nápravě se jeho nadřízení, zejména pak okresní starosta Alois P. Trojan, k němu zachovali shovívavě, a Weingärtner dokonce zůstal zaměstnán na svém dosavadním místě. 39) Jak je z předchozích odstavců patrné, promyšlená Štemberova vize o fungování rakovnického zdravotnického zařízení se v mnoha směrech nenaplnila. Především to můžeme vidět na tom, že v ústavu působil jen jeden lékař, a tudíž zde pochopitelně nebylo možné, aby nemocnice zajišťovala nepřetržitě 24 hodin denně plně kvalifikovanou lékařskou péči. 34) Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s. 18, 21, ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kn. č. 645, Sčítací operáty z r Rakovník (předměstí), dům čp. 196/II; Emanuel MRÁZEK Antonín SAINER, Adresář města Rakovníka, Křivoklátu a politického okresu rakovnického, Rakovník 1927, s ) SOkA Rakovník, f. Politický klub rakovnický, neuspořádáno. 37) Tamtéž, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 262, inv. č. 1043, Lékaři, zubaři, porodní báby ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kn. č. 645, Sčítací operáty z r Rakovník (předměstí), dům čp. 200/II; Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 3, inv. č. 18, Jednání o zřízení veřejné nemocnice v Rakovníku z let

166 Ukázka výtisku zakládací listiny rakovnické nemocnice z roku 1880 (SOkA Rakovník) K čemu ale logicky podle Štemberova záměru přeci jen došlo, byl fakt, že se rakovnická nemocnice přes všechny své problémy záhy dostávala do postavení zdravotnického centra a garanta nejvyšší dostupné lékařské péče pro území celého rakovnického politického okresu, když pomyslné žezlo převzala od praktického městského lékaře a nemocnice v Křivoklátě. Tuto její pozici potvrzuje například skutečnost, že nemocniční lékař Václav Nebeský byl na návrh okresního starosty Čeňka Feyerfeila požádán o vypracování obecného návodu k poskytování pomoci při náhlém ohrožení lidského života. Nebeský sestavil zásady první pomoci v roce 1887 a ty pak byly dále šířeny a předávány do jednotlivých obcí Rakovnicka. Vzhledem k tomu, že si jejich vypracování získalo široké uznání, zájem o ně posléze projevily i okresní samosprávy ze sousedních oblastí. 40) U veřejnosti se nemocnice zpočátku setkávala s jistou nedůvěrou, ale postupně si do ní nacházelo cestu stále více nemocných. V roce 1879 léčila 77 pacientů s počtem 1995 ošetřovacích dnů, o rok později to bylo již 227 pacientů s 6176 ošetřovacími dny. 41) Až do první světové války počet léčených nadále narůstal. Od zahájení provozu do roku ) Václav NEBESKÝ, Stručný návod ku poskytnutí první pomoci v náhlých nebezpečích života, Rakovník 1887, 14 s; Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s ) Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s

167 MUDr. Zdeněk Zeman, druhý primář rakovnické nemocnice (SOkA Rakovník) tak nemocnice nakonec ošetřila každoročně průměrně 410 pacientů. Ve válečných letech pak tento počet údajně značně klesl, a to na průměr 269 nemocných za rok. 42) Tento počet se však nezdá být příliš věrohodný, neboť se v zařízení leckdy léčili, kromě civilních osob, i zranění vojáci. Z tohoto důvodu je ale také velmi pravděpodobné, že ti nebyli do této statistiky započítáváni. 43) Opětovné narůstání přijímaných pacientů je pak přisuzováno znovu až do doby po skončení první světové války. 44) Již v prvních letech existence ústavu pozorujeme snahu, aby docházelo k jeho dalšímu rozvoji. V roce 1882 byla například postavena nová budova, kde se nacházela pitevní místnost a umrlčí komora. 45) Nemocnice si v oblasti zdravotní péče postupně vydobyla v regionu významné postavení. Velkou zásluhu na tom měl její řídící lékař (primář), uznávaný lidumil Václav Nebeský. Ten ale v únoru 1914 podal žádost o odchod do výslužby, a tak okresní výbor následně vypsal konkurz na místo nového primáře. 46) Nebeského měl již tehdy v rakovnické nemocnici nahradit MUDr. Zdeněk Zeman. Ten byl sice na základě výsledku uvedeného konkurzu jmenován jejím primářem, ale po vyhlášení války v roce 1914 musel narukovat jako vojenský lékař ke střeleckému pluku v Čáslavi, kde tehdy působil. Primářského postu se tedy Zeman ujal v Rakovníku až 1. ledna ) MUDr. Zdeněk Zeman se narodil jako syn lékaře 26. května 1885 v Budyni nad Ohří. Promoval na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze dne 12. března 1910 a po vykonání vojenské služby se stal sekundářem nemocnice v Čáslavi, kterou vedl známý chirurg MUDr. Karel Schnurpfeil. Do první světové války byl Zeman mobilizován 24. července 1914, přičemž naposledy sloužil jako nadlékař u vojenské rezervní nemocnice ve 42) Josef KLÁTIL, Masarykova všeobecná veřejná nemocnice v Rakovníku, Rakovnické noviny 1, 7. března 1930, č. 4, s ) Ošetřovaní ranění v místní všeobecné nemocnici v Rakovníku, Rakovnický obzor 6, 3. října 1914, č. 40, s. 4. Seznamy raněných vojáků ošetřovaných v rakovnické nemocnici byly uveřejňovány i v dalších číslech Rakovnického obzoru: Seznam dalších raněných ve veřejné nemocnici v Rakovníku, Rakovnický obzor 6, 24. října 1914, č. 43, s. 5; Seznam dalších raněných ve veřejné nemocnici v Rakovníku, Rakovnický obzor 6, 31. října 1914, č. 44, s. 4; Seznam dalších raněných ve veřejné nemocnici v Rakovníku od 25. října do 29. října, Rakovnický obzor 6, 7. listopadu 1914, č. 45, s. 5; Vlak s raněnými, Rakovnický obzor 6, 14. listopadu 1914, č. 46, s. 3; Další ranění vojínové v ošetřování v okresní všeobecné nemocnici v Rakovníku, Rakovnický obzor 6, 12. prosince 1914, č. 50, s ) J. KLÁTIL, Masarykova všeobecná, s ) Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet, s ) Okresní lékař, Rakovnický obzor 6, 28. února 1914, č. 9, s. 2; Konkurs na obsazení místa primáře, Rakovnický obzor 6, 21. března 1914, č. 12, s ) Noví lékaři okresní, Rakovnický obzor 6, 20. června 1914, č. 25, s. 2; K padesátce MUDr. Zd. Zemana, Rakovnické noviny 6, 31. května 1935, č. 22, s

168 slovenském Trenčíně, odkud pak přišel do Rakovníka. 48) Tady i s rodinou bydlel v domě čp. 169/I na dnešním Žižkově náměstí, kde v rámci své soukromé praxe i ordinoval. 49) Zeman absolvoval v Rakovníku během první republiky poměrně úspěšnou kariéru, když byl jako lékař a primář nemocnice v roce 1933 dokonce jmenován zdravotním radou. 50) Prosadil se i v komunální politice, jelikož v letech zasedal v městské radě (vykonával také funkci starostova náměstka). 51) Během své medicínské kariéry projevoval také lásku ke sportu, zejména k fotbalu. Díky ní řadu let působil jako předseda Sportovního klubu Rakovník. 52) Zeman byl důstojným nástupcem dlouholetého primáře Václava Nebeského, který zůstal medicíně věrný i po svém odchodu z ústavu a nadále až do své smrti 5. července 1930 pracoval jako zdejší městský lékař. 53) Kritika kvality zařízení na počátku 20. století Rakovnická nemocnice představovala ve zdejší oblasti v prvních desetiletích své existence jistě značný pokrok. S rozvojem průmyslu, ale i života v regionu vůbec, se však časem na ni zvedaly nároky veřejnosti, které nebyla schopna uspokojit. Ještě před první světovou válkou se proto v tisku objevovala ostrá kritika daného stavu. Ta ale souvisela také s tím, že politické subjekty viděly, jak silně občané pociťují důležitost kvalitní zdravotnické péče, a tak se poukazování na tehdejší situaci ohledně nemocnice stávalo oblíbeným nástrojem politického boje. Sociálně demokratické noviny Rakovnický obzor popisovaly stav místní nemocnice v listopadu 1910 následovně: Jest sice pravda, že máme v okresu, a sice v Rakovníku, zřízený jakýs takýs špitál, ale ten nevyhovuje ani potřebám ambulančního léčení, natož pak řádnému nemocničnímu ošetřování. Jak nás [!] časem docházejí zprávy, vypadá zdejší veřejná nemocnice hrozně. Jest tu nejen ten nedostatek, že není ani pomyšlení léčiti tam nějaké vážnější choroby a úrazy, ale k tomu druží se i velká nečistota. Nemocným, dle stížností nám sdělených, není vyměňován ani oděv k udržování tělesné čistoty. Také nečistého hmyzu jest v nemocnici zdejší plno. Taková nemocnice ovšem pak nemůže sloužiti k vyléčení pacientů, ale spíše nemoc v takovémto ústavě je prodlužována. Že bychom tudíž měli v okresu našem nějakou řádnou nemocnici, o tom nelze ani mluvit a jest pravda, že kdybychom neměli žádnou nemocnici, bylo by ještě lépe, neboť s tím větším důrazem mohli bychom žádati postavení řádné okresní nemocnice 48) Nadlékař bylo označení vojenské funkce lékaře, který zastával pozici velitele a správce vojenské nemocnice. K padesátce MUDr. Zd. Zemana, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 501, Kniha evidence příslušníků obce (Š Ž) 1931, č. 1628; E. MRÁZEK A. SAINER, Adresář města, s ) SOkA Rakovník, kn. č. 1, Zápisník o schůzích vrchní správy nemocniční v Rakovníku , s. 22; Rakovnické noviny 4, 7. dubna 1933, č. 14, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 401, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva ; tamtéž, kn. č. 428, Zápisy ze schůzí městské rady ; tamtéž, kn. č. 429, Zápisy ze schůzí městské rady ; tamtéž, kn. č. 430, Zápisy ze schůzí městské rady ) SK Rakovník, Nové proudy 5, 11. února 1922, č. 6, s. 5; E. MRÁZEK A. SAINER, Adresář města, Rakovník 1927, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 525, Kniha evidence zemřelých obyvatel ; Vlastivědný sborník okresu rakovnického (s Křivoklátskem) a kralovického (s Manětínskem) 1. září 1930, č. 1, s

169 a pánové v rozhodujících institucích pak by nemohli poukazovati na to, že nemocnice, byť by i nedostatečná, v okresu zřízena je. 54) Lze předpokládat, že si sociálnědemokratický tisk ve svém barvitém líčení situace hodně přidal. Přesto je nepochybné, že tehdy již nemocnice nesplňovala to, co od ní místní občané očekávali. Nic na tom nezměnil ani fakt, že zde v roce 1913 proběhla určitá modernizace, při níž došlo k vybudování operačního sálu a k přestavbě zastaralého topení. 55) Jestliže se stal v regionu vážnější úraz, pacient musel být zpravidla převezen do Kladna nebo do Prahy. Tamější nemocnice však bývaly často přeplněné. Zřejmě ale ne pokaždé docházelo k převezení vážně zraněného nebo nemocného pacienta do lépe vybaveného zařízení. Naznačuje to pracovní nehoda z července 1916, o níž veřejnost informoval opět Rakovnický obzor: Na poli patřícím ku statku hospodářsko-chmelařské školy v Rakovníku, zaměstnaná sbíráním hrstí 67letá manželka kočího Marie Veverková byla dne 19. července žacím strojem zachycena a pořezána nad chodidly nohou a to zvláště na levé noze, velmi těžce. Ubohá dopravena byla do všeobecné nemocnice v Rakovníku. 56) Veřejnost kvůli nedostatečným možnostem zdejšího zdravotnického zařízení postupně zvyšovala tlak, aby v Rakovníku došlo k vybudování nové velké moderní nemocnice, která by díky železničnímu spojení přitáhla i pacienty z Kralovicka, Manětínska, Lounska či Novostrašecka. Jak již bylo naznačeno, volání po moderní nemocnici se neobešlo bez politických přestřelek. Sociální demokraté směřovali v roce 1910 svou kritiku v otázce přeměny zdravotnického zařízení hlavně proti agrárníkům, když je osočovali z protisociálních postojů: V okresním výboru u nás, jako ve všech jiných okresních výborech, které budovány jsou na podkladě privilegií, zasedají vesměs agrárníci. Jest známo, že agrárníci jsou nepřáteli všelikých sociálních reforem. Potřeby však jsou silnější nežli antipatie agrárníků k reformám. Když jedná se o zřízení řádné okresní nemocnice, nemohou se agrárníci ani ze stranických důvodů proti tomu stavět, poněvadž nejedná se o podnik potřebný jen určité třídě, a sice dělnictvu, proti němuž oni jsou nepřátelští, ale jedná se o podnik potřebný všeobecně, a tudíž i rolnictvu. 57) Politické útoky se objevily například i v roce 1913, kdy sociálnědemokratický Rakovnický obzor obviňoval zdejší okresní výbor dokonce z toho, že chce stávající nemocnici zrušit. 58) Poplašnou zprávu posléze dementovaly noviny místních agrárníků, Rakovnické listy. 59) Tyto slovní ataky se již ale odehrávaly v období před blížícím se sarajevským atentátem, po němž vypukla první světová válka, která tlak požadující modernizaci rakovnické nemocnice na několik let zastavila. Ničivá válka nicméně ovlivnila následné mohutné změny v politické i sociální oblasti, jež zasáhly obzvláště celý evropský kontinent. 54) Potřeba okresní nemocnice na našem okrese, Rakovnický obzor 2, 26. listopadu 1910, č. 47, s ) Okresní lékař, Rakovnický obzor 6, 28. února 1914, č. 9, s ) Tehdejší statek rakovnické zemědělské školy se nacházel v dnešní ulici Československých legií. Těžce zraněna žacím strojem, Rakovnický obzor 8, 29. července 1916, č. 31, s ) Potřeba okresní nemocnice na našem okrese, Rakovnický obzor 2, 26. listopadu 1910, č. 47, s ) Okresní nemocnice v Rakovníku bude zrušena, Rakovnický obzor 5, 1. března 1913, č. 9, s ) Okresní výbor usnesl se zrušiti všeobecnou veřejnou nemocnici v Rakovníku, Rakovnické listy 1, 7. března 1913, č. 5, s

170 Rakovnická nemocnice v letech Rakovnická zpěvačka Jiřina Hupnerová (SOkA Rakovník) Fond Jiřiny Hupnerové Konec první světové války přinesl velká očekávání. Vznikaly nové státy, někde se měnilo státní zřízení a mnozí občané doufali ve zvýšení kvality svého života, především v sociální oblasti. Zlepšení sociálních podmínek, s nimiž souvisela i problematika zdravotní péče, si mnoho Čechů slibovalo také od nově vzniklé Československé republiky, která byla vyhlášena 28. října Určité sociální cítění a potřeba nastavení systému základních jistot v oblasti zdravotní péče ukazuje i událost, k níž došlo v Rakovníku v prvních letech existence československého státu. Dne 11. března 1920 zde náhle zemřela oblíbená rakovnická umělkyně, mladá a pohledná zpěvačka Jiřina Hupnerová. Příslušné záznamy jako příčinu smrti 27leté dívky uvádí cukrovou úplavici (lidově cukrovku). Neočekávaná zpráva zasáhla tehdy celé město, neboť Hupnerová byla nejen pro své pěvecké umění, ale i pro milou a skromnou povahu miláčkem všech vrstev zdejšího obyvatelstva. 60) Místní pěvecký i dramatický odbor sociálně demokratické strany a Divadelní ochotnická jednota Tyl v Rakovníku pojaly tehdy myšlenku, aby se jako upomínka na uznávanou umělkyni založil Fond Jiřiny Hupnerové, z něhož by se zřídilo jedno lůžko v rakovnické nemocnici, které by bylo vyhrazeno hostujícím umělcům pro případ, kdyby ve zdejším městě náhle onemocněli, nebo členům místních pěveckých a ochotnických spolků. Mezi první, kdo do uvedeného fondu přispěli, patřila rodina Kulhánkova z Prahy (věnovala 50 korun), paní Berta Körnerová, rovněž z Prahy (darovala rovněž 50 korun), a rodina Polákova z Liberce (věnovala 100 korun). 61) Příslušný fond nejprve spravovala rakovnická městská rada. Na počátku roku 1933 však byly tyto finanční prostředky 60) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 524, Kniha evidence zemřelých obyvatel ; tamtéž, f. Hupnerová Jiřina, fascikl č. 1; Úmrtí, Nové proudy 3, 13. března 1920, č. 11, s ) Fond Jiřiny Hupnerové, Nové proudy 3, 3. dubna 1920, č. 14, s

171 Záběr z pohřbu Jiřiny Hupnerové u rakovnické sokolovny před jejím převozem do Liberce 14. března 1920 (SOkA Rakovník) předány na přání matky zesnulé zpěvačky Zdenky Hupnerové do správy rakovnické nemocnice. V době, kdy došlo k převzetí Fondu Jiřiny Hupnerové okresní nemocnicí, dosahovalo jeho jmění částky 6221 Kč a 31 haléřů. 62) Sbírka pro Masarykovu okresní nemocnici v Rakovníku V prvních letech existence československého státu se znovu objevily snahy o rozhýbání aktivit spojených s úkolem vybudovat moderní rakovnickou nemocnici. Vynořily se především v roce 1920 u příležitosti oslav sedmdesátých narozenin prezidenta T. G. Masaryka, po němž byla místní nemocnice v březnu tohoto roku také neoficiálně pojmenována. 63) Rakovnická městská rada spolu se zdejší okresní správní komisí (nástupce okresního zastupitelstva) a okresním osvětovým sborem vydala k tomuto datu (v únoru 1920) výzvu Obyvatelstvu okresu Rakovnického!, v níž avizovala uspořádání rozsáhlé sbírkové akce zorganizované ve prospěch fondu, který měl představovat základ prostředků pro vybudování velké Masarykovy okresní nemocnice v Rakovníku. 64) Sbírka, s jejímž návrhem přišel redaktor Rakovnického obzoru Josef Sýkora (náměstek rakovnického starosty), se 62) SOkA Rakovník, f. Hupnerová Jiřina, fascikl č ) Pojmenování rakovnické nemocnice po prezidentu T. G. Masarykovi bylo prvně schváleno na schůzi Okresní správní komise v Rakovníku, na návrh jejího předsedy Františka Čermáka, dne 13. března Potřebné kroky, tedy získání příslušných povolení, k tomu však tehdy nikdo neučinil, a tak ústav i nadále oficiálně používal označení Všeobecná veřejná okresní nemocnice v Rakovníku. Schůze Okresní správní komise v Rakovníce (dne 13. března 1920) dokončení, Nové proudy 3, 10. dubna 1920, č. 15, s. 3; SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 6, inv. č. 30, Projekt nové hospodářské a administrativní budovy okresní nemocnice v Rakovníku (a bourání staré) ) SOkA Rakovník, f. Okresní osvětový sbor Rakovník, neuspořádáno, výzva Obyvatelstvu okresu Rakovnického! z 20. února 1920; Obyvatelstvu okresu rakovnického!, Rakovnický obzor 12, 6. března 1920, č. 10, s

172 Výzva k podpoře sbírky pro vybudování nové nemocnice v Rakovníku z roku 1920 (SOkA Rakovník) podle plánu vymykala z rámce obvyklých akcí podobného typu. 65) Výše zmíněná výzva, která ji měla podpořit, apelovala na solidaritu celého spektra české společnosti pod rouškou Masarykova sociálně-humánního cítění: Město naše vzrůstá kraj se stává průmyslovým velké moderní nemocnice je krajně potřebí. Věříme, že nelze zajisté uctíti výroční den narozenin našeho presidenta lépe, nežli podporou fondu, který umožní, aby stát se rozhodl co nejdříve přikročiti k stavbě ústavu ulehčujícího nemocným a trpícím. Myšlenka této sbírky přijata byla jednosvorně zástupci všech politických stran, přijata byla s nadšením, přijata byla jako občanská povinnost. Jestliže dělnictvo s plným pochopením přijalo návrh, aby věnovalo tomuto účelu polodenní až celodenní výdělek, věříme, že naše kruhy zámožné uznají tím spíše svoji povinnost podpořiti tuto významnou akci oslavnou i humánní. 66) Finanční prostředky pro novou nemocnici byly vybírány na několika frontách. Dělníci uskutečnili sbírky přímo v závodech při výplatách, které dostávali zpravidla týdně, státní 65) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 286, inv. č. 1072, Masarykův fond pro stavbu nemocnice ) Tamtéž, f. Okresní osvětový sbor Rakovník, neuspořádáno, výzva Obyvatelstvu okresu Rakovnického! z 20. února

173 zaměstnanci odváděli své příspěvky při obdržení měsíčního služného. Avizovaná hlavní sbírka na sběrací listiny proběhla dům od domu ve dnech 6. a 7. března 1920, kdy byl každý příspěvek ihned sběratelem potvrzen a celkové výsledky pak podle obcí uveřejňovaly zdejší regionální noviny. K vlastnímu provedení sbírky se v jednotlivých obcích vytvářely zvláštní sběrací výbory, v jejichž čele stál vždy starosta dané obce (nebo jeho zástupce) a důvěrník okresního osvětového sboru, který poté vybrané peníze zaslal Okresnímu výboru v Rakovníku, kde sídlila centrální sběrna příspěvků. 67) Největší sumu peněz ve prospěch fondu Masarykovy okresní nemocnice poskytla hlavní organizátorka akce, Okresní správní komise v Rakovníku, která na návrh svého předsedy Františka Čermáka věnovala pro daný účel korun. Různé společnosti a občané obcí z Rakovnicka (mimo sbírky provedené přímo v Rakovníku) dokázali přispět například částkou v celkové hodnotě korun a 10 haléřů. 68) Zajímavé je, že menší obce odvedly větší finanční obnos nežli obce bohatší. Nevoli pro svůj přístup sklidila ale především německá obec Veclov, která vybrala jen částku 30 korun a 70 haléřů, v níž je navíc zahrnut i příspěvek tamního majitele největší usedlosti Josefa Steinbrechra z čp. 1. Ten složil ve prospěch nemocnice částku v hodnotě pouhých 10 haléřů. 69) Mohutná sbírková akce sice zjevně neměla šanci získat pro modernizaci nemocnice nějak zásadní finanční prostředky, každopádně ale jasně ukázala, jak silnou podporou veřejnosti záměr vybudovat kvalitní zdravotnické zařízení disponuje. Nepochybně se také podařilo touto cestou vyprovokovat k činnosti příslušné odpovědné úřady. Tady je však potřeba přihlédnout k tomu, že Československo bylo ve dvacátých a třicátých letech 20. století ekonomicky silnou zemí, a tak se mohly v relativně hojné míře realizovat i takto náročné projekty. Výstavba pěti nových pavilonů a vrátnice Velká modernizace rakovnické nemocnice se uskutečnila především v prvorepublikových dvacátých letech. Výstavba probíhala v sousedství dosavadních objektů směrem ke Kněževsi, a to částečně na pozemcích stávajícího nemocničního areálu, částečně na pozemcích nově zakoupených, například od manželů Náměstkových nebo Al. Míčky. 70) Staré nevyhovující budovy byly postupně bourány a nahrazovány novými objekty, jejichž počet se navíc rozrostl tak, aby vyhovoval podmínkám rozšířeného trendu specializované lékařské péče. Nejprve došlo v letech ke stavbě chirurgického pavilonu (dnešní interny), vybudovaného podle projektu pražského architekta Oldřicha Tyla (autora Veletržního paláce v Praze-Holešovicích) nákladem přibližně korun. V období mezi roky pak vyrostly pavilony pro interní (dnešní LDN) a infekční oddělení (později dětské oddělení) a pitevnu s desinfekcí, a to za cenu asi korun. 67) Obyvatelstvu okresu rakovnického! Rakovnický obzor 12, 6. března 1920, č. 10, s ) Masarykova okresní nemocnice v Rakovníku, Nové proudy 3, 17. dubna 1920, č. 16, s ) Článek z novin Nové proudy, odkud tyto informace pochází, uvádí veclovského statkáře chybně jako J. Steibrechla; SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kn. č. 880, Sčítací operáty z r Veclov, dům čp. 1; srov. Schůze okresní správní komise v Rakovníce (dne 13. března 1920) dokončení, Nové proudy 3, 10. dubna 1920, č. 15, s ) Schůze okresní správní komise v Rakovníce (dne 13. března 1920) dokončení, Nové proudy 3, 10. dubna 1920, č. 15, s. 3; Zpráva o schůzi okresní správní komise v Rakovníce, Nové proudy 6, 31. března 1923, č. 13, s

174 Chirurgický a interní pavilon rakovnické nemocnice v době první republiky (SOkA Rakovník) 174

175 Infekční a pitevní pavilon rakovnické nemocnice v době první republiky (SOkA Rakovník) 175

176 Administrativní a hospodářská budova rakovnické nemocnice v době první republiky (SOkA Rakovník) Autorem projektu zde byl architekt Karel Rošík z Prahy. 71) Velice zajímavé řešení představoval zejména infekční pavilon, rozdělený na čtyři samostatné části podle jednotlivých nemocí (záškrtu, spály, černého kašle a těžkých průjmových onemocnění), přičemž každá část měla na severní straně objektu svůj vlastní samostatný vchod, aby nedocházelo ke kontaktu pacientů s odlišnými nemocemi mezi sebou. 72) Výstavbu pěti moderních pavilonů posléze zakončila nová administrativní a hospodářská budova, zkolaudovaná 30. října Ta si včetně zařízení vyžádala vynaložení finančních prostředků v hodnotě 2,5 milionu korun. Nové budovy se koncem dvacátých let dočkala i vrátnice (později dispečink záchranné služby), jejíž projekt společně s projektem administrativní a hospodářské budovy vypracoval další pražský architekt, Karel Tymich. Vlastní stavbu administrativní a hospodářské budovy provedli místní stavitelé ing. Antonín Vopršal, Václav Volráb, a Josef Zima. 73) Na rozsáhlé výstavbě celého areálu se ale podílela řada dalších 71) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 5, inv. č. 25, Projekt chirurgického pavilonu v okresní nemocnici 1921; tamtéž, kart. č. 6, inv.č. 30, Projekt nové hospodářské a administrativní budovy okresní nemocnice v Rakovníku (a bourání staré) ; tamtéž, f. Archiv města Rakovník, kn. č. 531, Kronika města , s. 336; J. KLÁTIL, Masarykova všeobecná, s ) Rozhovor s někdejší vedoucí sestrou Okresního ústavu národního zdraví (dále jen OÚNZ) Rakovník Janou Pokornou /naroz. 1929/ z 10. března ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 6, inv. č. 30, Projekt nové hospodářské a administrativní budovy okresní nemocnice v Rakovníku (a bourání staré) ; SOkA Rakovník, f. Okresní 176

177 místních stavitelů, jako byli František Donát, Augustin Kasal nebo Ferdinand Černohorský. Při příležitosti velkých změn proběhla rovněž úprava okolního terénu nemocnice a provedlo se ohrazení jejího rozšířeného areálu, tvořeného na přední straně železným plotem a na ostatních stranách nově vystavěnou zdí, složenou z bílých cihel. V přebudovaném zdravotnickém komplexu, kde nezůstal kámen na kameni, byl vysazen i nový park. Správce nemocnice Emil Linka vytvořil za tím účelem systemizované místo zahradníka, na které přijal svého známého Václava Fatku. Ten park založil v hrubých rysech, ale v listopadu 1929 vážně onemocněl a brzy nato zemřel. Park poté dokončil další zahradník Jiří Kočí, který byl v nemocnici zaměstnán od 1. února Celkové náklady na modernizaci nemocnice činily více než 9 milionů korun. Takovýto ohromný rozmach ale způsobil, že zařízení začalo často zápasit s nedostatkem vody, a tudíž musela být, poblíž vrátnice, v roce 1929 vybudována i druhá, artézská studna, jejíž hloubka měřila okolo 113 metrů. Tehdy to fungovalo tak, že voda byla čerpadly napouštěna do dvou 120 hektolitrových nádrží, umístěných na půdě infekčního (pozdějšího dětského) pavilonu, odkud se pak samospádem rozváděla po nemocničním areálu. 74) Rakovnická veřejnost se tedy po letech dočkala zdravotnického zařízení skutečně velmi vysoké úrovně. Nešlo zde totiž jen o postavení nových budov, ale i o pořízení moderního lékařského vybavení. Zásadní zlepšení daného stavu kvitoval mimo jiné také ředitel místního Všeobecného konzumního družstva Budoucnost (pozdější Jednoty) Josef Klátil, který ve svém článku pro Rakovnické noviny ze 7. března 1930 napsal: Nemocnice je nejen zevně i jinak vhodně řešena, ale i náležitě vybavena. Vlastní dva roentgenové přístroje (jeden byl koupen v lednu letošního roku za 120 tisíc Kč), dva pantostaty, jedno horské slunce, dvě laboratoře atd. 75) Nový areál pochopitelně přitahoval pozornost nejrůznějších osobností. Dne 20. ledna 1929 si ho prohlédl také československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který se zde svým podpisem zvěčnil do nemocniční pamětní knihy. 76) Vlastní přítomností nemocnici poctil o řadu let později například i ministr Hodžovy vlády František Ježek. Ten se zde zastavil při své návštěvě Rakovníka v dubnu 1938, krátce předtím, než se ujal vedení rezortu zdravotnictví a tělesné výchovy. 77) Chod zdravotnického zařízení v období první republiky Dvacátá, ale i třicátá léta 20. století představovala pro zdejší nemocnici přelomovou dobu svého vývoje, plnou překotných změn. Již v roce 1923 byla například do zdravotnického zařízení přivedena elektrická energie, a to z místního pivovaru. 78) Když se pak v roce oslav desátého výročí vzniku Československa chýlila ke konci výstavba nového areálu, úřad Rakovník I, kart. č. 131, inv. č. 741, Okresní domy, věci majetku okr. zastupitelstva, nemocnice apod ) J. KLÁTIL, Masarykova všeobecná, s. 3 4; Jiří KOČÍ, Rakovnická nemocnice, Masarykova nemocnice v Rakovníku, strojopis z roku 1978, s ) Josef Klátil byl Okresním výborem v Rakovníku ustanoven kontrolorem pro nemocniční záležitosti. J. KLÁTIL, Masarykova všeobecná, s ) Masarykova nemocnice v Rakovníku, Pamětní kniha Masarykovy nemocnice v Rakovníku. 77) Tamtéž; Ministr František Ježek v Rakovníku, Nové proudy 21, 15. dubna 1938, č. 15, s. 1; Ocenění práce min. Ježka rakovnickým starostou Č. Vaněčkem, Nové proudy 21, 22. dubna 1938, č. 16, s. 3; František Ježek ministrem zdravotnictví, Nové proudy 21, 13. května 1938, č. 19, s ) Zpráva o schůzi okresní správní komise v Rakovníce, Nové proudy 6, 25. srpna 1923, č. 34, s

178 usnesla se rakovnická okresní správní komise na své schůzi 18. dubna 1928 znovu na tom, aby nemocnice ve svém názvu nesla jméno prezidenta T. G. Masaryka. 79) Tentokrát už ale byla tato záležitost řádně dotažena do konce, a tak ústav následně mohl používat název Masarykova všeobecná veřejná okresní nemocnice v Rakovníku oficiálně. 80) Na počest přejmenování nemocnice a výstavby moderního areálu byly posléze v administrativní a hospodářské budově zasazeny dvě mramorové pamětní desky. Obě jsou dodnes zachovány. Ta první, s Masarykovým reliéfem (dnešní reliéf je od sochaře Václava Kroba z roku 2005), nese prezidentův citát: NEMŮŽE BÝT VYŠŠÍHO NIC NA SVĚ TĚ NEŽ PRACOVATI JAKO ČLOVĚK UVĚDOMĚLÝ PRO SVÉHO SPOLUČLOVĚKA. DR. T. G. MASARYK. Druhá deska pak obsahuje informativní text: TATO NEMOCNICE VYSTAVĚNA BYLA PÉČÍ SAMOSPRÁVNÉHO OKRESU RAKOVNICKÉHO A DOKON ČENA V JUBILEJNÍM ROCE 1928, který má jen připomínat důležitý historický počin. 81) Oproti svému přejmenování ale tehdy zdravotnické zařízení prožívalo mnohem podstatnější změny. V roce 1928, kdy celkový přerod nemocnice vyvrcholil, především zanikl její zřizovatel, Okresní zastupitelstvo Rakovník (respektive Okresní správní komise Rakovník), které přestalo působit jako právní subjekt. Povinnost se zajištěním řádného chodu ústavu tak přešla na zdejší okresní úřad, do něhož bylo reorganizované (zrušené a znovuzřízené) okresní zastupitelstvo začleněno. 82) Obnovené okresní zastupitelstvo nadále, i když v rámci okresního úřadu, vykonávalo funkci nejvyššího nemocničního správce a role se nezměnila ani u okresního výboru. Česká léčebná zařízení se však v době první republiky značně rozvíjela. To mělo za následek, že se zvyšovala hodnota jejich majetku, zvyšoval se počet personálu i prováděných úkonů. S tím pochopitelně narůstaly záležitosti, které bylo potřeba vyřizovat. Zemský úřad v Praze proto vydal 12. října 1932 nařízení, na jehož základě musela okresní zastupitelstva řešit otázky zdravotnických zařízení odděleně od ostatních záležitostí. Nařízení dále ukládalo, že k uskutečňovaným jednáním mají být zváni také zástupci nemocnice. 83) Ze stejného důvodu došlo také na přelomu dvacátých a třicátých let k posílení pravomocí nemocničního správce (někdejší správce byl spíše účetní), který tak začal plnit roli jejího ředitele. On také zasedal ve vrchní nemocniční správě. Odtud tedy pramení systém řízení zdravotnického zařízení, jak ho v podstatě známe i dnes. Správce nemocnice zajišťoval její chod navenek, primář pak rozhodoval o lékařských záležitostech. Post správce 79) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 6, inv. č. 30, Projekt nové hospodářské a administrativní budovy okresní nemocnice v Rakovníku (a bourání staré) ) Pojmenování rakovnické nemocnice po prezidentu T. G. Masarykovi schválil Zemský správní výbor v Praze na své schůzi 9. května 1928 a následně pak o svém stanovisku informoval i prezidentskou kancelář. SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kn. č. 4, Podací protokol 1928, číslo postupné 1519; J. KLÁTIL, Masarykova všeobecná, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 6, inv. č. 30, Projekt nové hospodářské a administrativní budovy okresní nemocnice v Rakovníku (a bourání staré) ) Sbírka zákonů a nařízení státu československého, zákon č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy, ze dne 14. července ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 134, inv. č. 747, Osobní věci státních zaměstnanců všeobecně, normativy, civilní exekutoři, statistika, okresní nemocnice atd ; tamtéž, kn. č. 1, Zápisník o schůzích vrchní správy nemocniční v Rakovníku

179 Severovýchodní pohled na rakovnický nemocniční areál z druhé poloviny dvacátých let (SOkA Rakovník) rakovnické nemocnice vykonával od roku 1926 Emil Linka, předtím kontrolor (správce) dětského domova v Mukačevě na Podkarpatské Rusi. 84) Modernizace nemocnice z dvacátých let přinesla větší komfort a možnosti jak pro lékaře, ostatní personál, tak i pro pacienty. Kapacita zařízení se zvýšila na 215 lůžek. Ukázka toho, jakou nutnost znamenalo vybudování nové nemocnice, dokládá strmě se zvyšující množství lidí, kteří se v ní v následujících letech podrobovali nejrůznějším lékařským zákrokům. Počet pacientů se v roce 1928, kdy už byly v chodu všechny nově postavené pavilony pro nemocné, zastavil na čísle O rok později, v roce 1929, již nemocnice přijala k léčení dokonce 2747 osob. S nárůstem pacientů a lékařských zákroků se logicky zvyšoval také počet zdravotnického i ostatního personálu. Podle Josefa Klátila, ředitele Budoucnosti (pozdější Jednoty), zaměstnával ústav v roce 1930 již 39 lidí, z toho pět lékařů, čtyři úředníky, dvanáct ošetřovatelek, třináct služek, kuchařku, domovníka, zahradníka, topiče a operačního sluhu (nemocniční zřízenec). 85) Počet zaměstnanců, který Klátil ve svém článku uvedl, přibližně odpovídá, lékaři však byli ve stavu i s primářem jen čtyři, pátý působil pro nemocnici pouze externě. Na počátku třicátých let již ale docházelo k velké fluktuaci lidí, navíc se upravovala i organizační 84) Zpráva o schůzi okresní správní komise v Rakovníku ze dne 26. března 1926, Nové proudy 9, 10. dubna 1926, č. 15, s ) J. KLÁTIL, Masarykova všeobecná, s

180 struktura, a tak se tento stav neustále měnil. Programově se ale zvyšoval. Lékaři i ošetřovatelky odcházeli a jejich místa zaujímali jiní. Jednak to bylo způsobeno hledáním optimálního systému fungování rozšiřujícího se zařízení, které procházelo novou etapou svého vývoje, jednak i zvyšujícími se nároky na kvalitu personálu. Například od října 1932 začaly nemocnici hojně opouštět dosavadní ošetřovatelky, které byly částečně nahrazovány kvalifikovanějšími sílami, tzv. diplomovanými ošetřovatelkami, tedy přímými předchůdkyněmi dnešních zdravotních sester. Třicátá léta 20. století probíhala znovu ve znamení ohromného nárůstu pacientů. Od 1. ledna 1933 registrovala nemocnice denně průměrně 213 nemocných, což vyvolalo vzápětí v dubnu téhož roku systemizování místa čtvrtého sekundárního lékaře. 86) Díky modernizaci ústavu se rozšířil i počet tříd, do nichž byli pacienti z hlediska komfortu jejich pobytu v nemocnici rozděleni, a to ze dvou na tři. Pacienti platili pochopitelně i vyšší poplatky za tamní pobyt. Denní ošetřovací taxa byla od 1. ledna 1928 stanovena pro třetí třídu na Kč, pro druhou třídu na 40 Kč a pro první třídu dokonce na 60 Kč. 87) Zákroky si lidé platili sami, nebo je hradili prostřednictvím své pojišťovny. V Rakovníku jich působilo až sedm, Okresní nemocenská pojišťovna, Zemědělská nemocenská pojišťovna, léčebné fondy veřejných, poštovních a soukromých zaměstnanců, Revírní bratrská pojišťovna (pro horníky) a železniční pojišťovna. 88) Vedení zdravotnického zařízení se snažilo nejen o co nejlepší vybavení jednotlivých pavilonů a odpovídající podmínky nemocných, ale také ukázalo, že myslí rovněž na možnosti aktivního odpočinku svých zaměstnanců, když jim v roce 1933 umožnilo, aby si v nemocničním areálu vybudovali tenisový kurt. Toto antukové hřiště se dodnes nachází u pavilonu někdejšího infekčního (pozdějšího dětského) oddělení. 89) Podmínky pobytu v léčebném ústavu nebyly lhostejné ale ani veřejnosti, která se v roce 1937 zapojila do akce Okresního osvětového sboru v Rakovníku, který tehdy uspořádal sbírku pro zřízení nemocniční knihovny pro pacienty. Za svou si tuto akci vzala zdejší měšťanská chlapecká škola. 90) Vyčlenění interního oddělení Jak již bylo uvedeno, modernizace nemocnice pomohla k velkému rozvoji specializace odborné lékařské péče. To postupně vedlo v rámci zdravotnického zařízení k osamostatňování jednotlivých oddělení, a tedy i ke vzniku specializovaných primariátů. Velkou část pacientů v nemocnici představovali lidé s onemocněním vnitřních orgánů, a proto v roce 1934 správa ústavu rozhodla, že pro ně bude zřízeno zvláštní, tedy interní oddělení, čímž se o dva roky později vyčlenil první primariát. Na post primáře nového oddělení byl následně vypsán konkurz. Na základě výběrového řízení se stal prvním primářem interního oddělení 86) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kn. č. 1, Zápisník o schůzích vrchní správy nemocniční v Rakovníku ) SOkA Rakovník, f. Okresní zastupitelstvo Rakovník, kart. č. 6, inv. č. 30, Projekt nové hospodářské a administrativní budovy okresní nemocnice v Rakovníku (a bourání staré) ) Zdravotnictví v okrese Rakovník v létech , Masarykova nemocnice v Rakovníku, strojopis, s ) Dějiny zdravotnictví Rakovníka, Masarykova nemocnice v Rakovníku, strojopis. 90) Knihy nemocným, Nové proudy 20, 26. listopadu 1937, č. 48, s. 3; Okresní osvětový sbor v Rakovníku, Rakovnické noviny 8, 7. května 1937, č. 19, s

181 rakovnické nemocnice MUDr. Slavoj Antoš, který do své funkce nastoupil 1. března Antoš tuto pozici obdržel s jednoroční zkušební lhůtou, neboť se přeci jen přesně nevědělo, zda osamostatnění interního oddělení najde své opodstatnění. Jeho provoz se však osvědčil, a tak to již zůstalo. Kvůli vzniku nového primariátu bylo ale zrušeno výše zmíněné místo čtvrtého sekundárního lékaře. Do správy primáře Antoše patřil kromě interního pavilonu také pavilon infekční. Pro oba pavilony se v té době zakoupily nové lékařské přístroje a nástroje za korun. 91) Suterén interního pavilonu býval za první republiky prázdný, a tak tu přes zimu bydleli tzv. zimní pacienti, většinou nezaměstnaní lidé pocházející z Rakovnicka, kteří by jinak měli problém nepříznivé roční období přečkat. 92) Vyčleněním interního oddělení se tak rakovnická nemocnice přeměnila z monoprimariátu na zdravotnické zařízení se dvěma primariáty, chirurgickým, jehož primářem byl MUDr. Zdeněk Zeman, a interním, v jehož čele stanul MUDr. Slavoj Antoš. Vzhledem k nové situaci a v zájmu toho, aby byla ve zdravotnickém zařízení i nadále jasně patrná hierarchie lékařů, zdejší okresní výbor následně jmenoval primáře chirurgického oddělení Zdeňka Zemana lékařským ředitelem (vedoucím lékařem) Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku. Zeman jako hlavní lékař poté zpravidla používal označení řídící primář nemocnice. 93) MUDr. Antoš vydržel na postu primáře interního oddělení do roku 1951, kdy byl po množících se stížnostech na své chování k pacientům přeložen do Ústavu onkologie a pneumologie Na Pleši. 94) Nástup motorismu Za první republiky se nemocnice potýkala se strmě se zvyšujícím množstvím pacientů, a tím i lékařských zákroků. Měl to na svědomí nárůst populace (politický okres Rakovník dosáhl v roce 1921 počtu obyvatel), a především velký civilizační rozvoj. 95) Určitou měrou, i když ne zatím markantní, se na něm podílel nový nastupující faktor, rozvoj motorismu. Na silnicích jezdilo stále více motocyklů a automobilů, což pochopitelně znamenalo, že také častěji docházelo k nebezpečným dopravním situacím. Regionální noviny tak stále více přinášely i zprávy o různých dopravních nehodách, jejichž účastnici skončili na nemocničním operačním stole. Za zmínku stojí případ, který Rakovnické noviny uveřejnily v září 1930: Tento týden propuštěn byl z nemocničního ošetřování Jiří Hornof, 6 roků starý, syn zřízence dráhy z Kněževse, který přejet byv automobilem, dodán byl do nemocnice rakovnické. Témuž rozdrcena byla slezina, takže mu musela být vyjmuta. Přes značné vykrvácení podařilo se lékařům zdejší nemocnice včasným zákrokem a vzorným ošetřováním pacienta na živu zachovati. 96) 91) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kn. č. 1, Zápisník o schůzích vrchní správy nemocniční v Rakovníku ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s. 5; TÝŽ, Rok Interna rakovnické nemocnice, Masarykova nemocnice v Rakovníku, strojopis z roku 1978, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kn. č. 1, Zápisník o schůzích vrchní správy nemocniční v Rakovníku , s. 64; MUDr. Zdeněk Zeman, Nové proudy 19, 4. dubna 1936, č. 14, s ) J. KOČÍ, Rok , s ) Administrativní lexikon obcí v republice Československé, I. díl Čechy, Praha 1927, s. XIV. 96) Z Masarykovy v. v. nemocnice v Rakovníku, Rakovnické noviny 1, 19. září 1930, č. 18, s

182 Úrazy způsobené při dopravních nehodách nebyly zatím příliš časté a vůbec se to nedá srovnat s dnešními poměry. Tato zranění však již tehdy mnohdy patřila k těm nejvážnějším, jako při nehodě, která se stala u obce Krušovice v únoru 1933: V pondělí 6. t. m. jel osobním autem neznámý šofér po státní silnici Praha Karlovy Vary, směrem do Karlových Varů. U obce Krušovic předjížděl značnou rychlostí povoz, řízený kočím Štěpánem Valtmanem, po levé straně (tudíž po nesprávné). 97) Šofér zachytil kočího, povalil jej a vlékl asi 10 m po zemi. Kočí utrpěl smrtelné zranění. Šofér zraněného nechal bez pomoci a ujel. Smrtelně zraněný byl dopraven do nemocnice v Rakovníku. Auto bylo hnědě-žluté s červeně natřenými blatníky a plátěnou střechou. Bezpečnostní orgány žádají o oznámení majitele auta a jména šoféra. Kočí Valtman 6. t. m. večer svému zranění podlehl. 98) Kromě uvedených příkladů kolizí automobilů s chodci a povozy docházelo také ke srážkám motorových vozidel s vlaky. Nebezpečné situace ve zdejším regionu přitahoval zejména přejezd bečovské železniční tratě u rakovnického závodu Stadion (dnešní továrna Ateso), kde se v létě 1935 stala následující vážná dopravní nehoda: V sobotu 6. července 1935 pořádala Selská jízda Přemysla Oráče [koňské jezdecké] závody na Doubravech 99) u Rakovníka. Na závodiště vede z Rakovníka polní cesta, která za městskými jatkami před továrnou Keram a Stadion přetíná trať lokální dráhy Rakovník Blatno Karl. Vary. Mezi ohradními zdmi jatek a továrny Stadion tvoří trať oblouk tak, že z cesty jest viděti pouze nepatrný úsek trati. Ráno po osmé hodině jelo na závodiště auto, řízené p. Frant. Bařtipánem, statkářem ze Hředel, v němž seděli jeho syn Jaromír a advokát dr. Bartoš z Rakovníka. Při přejezdu tratě přijel směrem od Blatna motorový vlak, který se vší prudkostí narazil na přední část automobilu a vlekl jej as 50 m po trati. Dr. Bartoš byl z automobilu vymrštěn, při čemž utrpěl zlomeninu klíční kosti, několik řezných ran a vnitřní zranění. Mladý Bařtipán utrpěl též vážné zranění, nikoliv však životu nebezpečné. Nejtěžší zranění utrpěl statkář Fr. Bařtipán, který svému zranění na místě podlehl. Oba lehčeji zranění [byli] odvezeni do veřejné nemocnice v Rakovníce, kde [byli] ponecháni v opatrování. 100) Hustota provozu v regionu nebyla tehdy pochopitelně nijak vysoká a motorová vozidla se na silnici příliš často nepotkávala, přesto občas docházelo i na vzájemné kolize těchto dopravních prostředků mezi sebou. Zde pro příklad uvedu nehodu z července roku 1937: Dne 22. t. m. o 19. hod. došlo ke srážce dvou motocyklistů na silnici u Mýta směrem k Pavlíkovu. Srazili se Josef Plamitzer, dělník, bytem na Průhonu, který vezl svého dvouletého synka a Antonína Macáka, s Otakarem Krajtlem, sedlářem z Hostokryj. Utrpěli těžká zranění zlomením pravých nohou. Také syn Plamitzerův utrpěl těžké vnitřní zranění. Antonínu Macákovi, který seděl na tandemu za ním, se nestalo nic. Zranění byli ihned převezeni do rakovnické nemocnice. 101) 97) Do německé okupace v březnu 1939 se v Československu jezdilo po levé straně vozovky. 98) Bezohledný šofér, Nové proudy 16, 11. února 1933, č. 6, s ) Část města, kde je dnes letiště. 100) Neštěstí na nechráněném přejezdu trati u Rakovníka, Nové proudy 18, 13. července 1935, č. 29, s ) Srážka dvou motocyklů, Rakovnické noviny 8, 30. července 1937, č. 31, s

183 Počátek záchranné stanice Vzhledem k rozvoji motorismu vyvstala za první republiky potřeba, ale zároveň i možnost, aby byli nemocní a zranění občané Rakovnicka organizovaně dopravováni do nemocnice pomocí zvláštních automobilů. Dosavadní praxe fungovala tak, že si nemocní a zranění lidé zajišťovali odvoz do zdravotnického zařízení sami, nebo spoléhali na náhodnou pomoc svědků a přivolaných osob, zejména lékaře. Je známa událost ještě z 30. října 1927, kdy po srážce auta s lokomotivou, k níž došlo kvůli mlze poblíž městečka Jesenice na přejezdu železniční tratě Rakovník Blatno, byli oba těžce zranění manželé z osobního vozu dopraveni do Rakovníka vlakem. Teprve z místního nádraží se pak dostali do nemocnice. 102) Po ukončení léčby pacientů to přeci jen nejspíš probíhalo lépe. Tady můžeme doložit případy z roku 1898, kdy primář Nebeský ohledně těch, kteří při propuštění z ústavu nebyli schopni samostatné přepravy, požádal zdejší městský úřad o to, aby pomocí povozu zajistil, že budou zdarma (dobročinně) odvezeni domů. Zajímavý je i případ Matěje Bastla z Mýta u Rokycan, jemuž rakovnický starosta Josef Čermák vystavil 23. září 1898 potvrzení, že po léčbě v rakovnické nemocnici nemůže absolvovat cestu domů pěšky, a tudíž se zdarma přepravuje po železnici. 103) Problém s převážením pacientů mělo vyřešit zřízení záchranné stanice. Tato myšlenka se ve zdejším regionu naplnila koncem dvacátých let 20. století. Sanitní službu začal v Rakovníku od 1. ledna 1928 poskytovat místní spolek Červeného kříže, který z podnětu okresního úřadu získal k tomuto účelu své první sanitní auto. Jednalo se o vůz Laurin & Klement typu ML 18/50 HP, dodaný vojenskou správou Ministerstva národní obrany v Praze. Svůj provoz tak zahájila Záchranná stanice, jejíž sídlo se nacházelo ve dvoře rakovnické radnice a jejíž působnost sahala na území celého zdejšího politického okresu. Sanitní vůz si mohli občané objednat písemně nebo telefonicky prostřednictvím městské policie v Rakovníku, kde probíhala služba i v nočních hodinách. Není známo, že by pro převoz raněných a nemocných existovala nějaká zásadní omezení. Víme jen, že v samých počátcích se pouze nepřepravovali pacienti postižení nakažlivými chorobami. 104) Organizace provozu záchranné stanice vypadala za první republiky samozřejmě jinak než dnes. Nedržely se žádné noční služby a za pacientem také vyjížděl zpravidla jen řidič. Pokud se ale jednalo o vážnější případ, tak byl na přání žadatelů poslán se sanitním vozem i ošetřovatel. Hrazení nákladů za přepravu probíhalo na základě daného sazebníku. Nejprve byl poplatek za převoz stanoven na 1,50 Kč za ujetý kilometr. Tato sazba ale nepochybně neodpovídala nákladům na provoz sanitního auta, a tak se záhy měnila. Již v dubnu 1928 platili žadatelé 3 Kč za jeden kilometr pro jízdu ve dne a 4 Kč za jeden kilometr pro jízdu v noci. 105) V řadě případů se však stejně nepodařilo dlužnou částku vymoci. Službu Záchranné stanice postupně využívalo stále více lidí. V roce 1929 bylo takto 102) Srážka auta s lokomotivou, Nové proudy 10, 5. listopadu 1927, č. 45, s ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 262, inv. č. 1042, Léčebná péče, opatření proti nemocem ) Tamtéž, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 263, inv. č. 1044, Léčebné ústavy ; Sanitní auto v Rakovníku, Nové proudy 11, 21. ledna 1928, č. 3, s ) Místní spolek Českosl. Červeného kříže v Rakovníku, Nové proudy 11, 7. ledna 1928, č. 1, s. 4; Auto Čs. Červeného kříže, Nové proudy 11, 28. dubna 1928, č. 17, s

184 Záchranná stanice v Rakovníku během návštěvy PhDr. Alice Masarykové v roce 1935 (SOkA Rakovník) převezeno do nemocnice 697 osob (z toho 60 osob úplně zdarma). Sanitní vůz za toto období vykonal 625 jízd, při nichž najel kilometrů. Provoz záchranné služby se od počátku potýkal s řadou problémů. Předseda místního Československého Červeného kříže Antonín Urban si dokonce v červenci 1930 písemně stěžoval městské radě v Rakovníku, když v tomto směru kritizoval nedbalou práci městské policie. Urban uvedl, že v mnoha případech se pacientům nepodařilo poskytnout rychlou pomoc, ačkoli ji lidé potřebovali, protože městská policie poslala sanitní vůz jiným směrem. Neprofesionální přístup městských strážců zákona dokumentoval i na následujícím případu: Také dne p. Dr. Sklenář, jdoucí od pacienta, řekl strážníkovi a dal mu lístek, aby vyřídil Jos. Pelikánovi, řidiči sanitního auta, aby okamžitě převezl nebezpečný záškrt do nemocnice. Strážník lístek přijmul, ale ničeho nevyřídil, a tak čekala rodina p. Frant. Zelenky na Zátiší 106) od doby odpolední až do pozdních hodin večerních na nutnou pomoc, které bylo zapotřebí těžce nemocnému dítěti. Přístup městské policie vůči sanitní službě se ale evidentně i přes uvedenou kritiku nadále změnit nedařilo, neboť obdobné případy jsou uváděny ještě v prvních letech německé okupace. Výše popisovaným způsobem, tedy v rámci Červeného kříže, fungovala záchranná stanice až do roku 1940, kdy proběhla její první reorganizace. Za německého protektorátu byl totiž násilně zrušen Československý Červený kříž, který tudíž přišel i o svůj majetek, 106) Čtvrť v Rakovníku. 184

185 a tak se záchranná stanice, podle nařízení kladenského oberlandratu z 30. srpna 1940, dostala pod správu rakovnického městského úřadu. I nadále ale hospodařila samostatně, s prostředky oddělenými od městského rozpočtu. V době zmiňované reorganizace měla záchranná stanice k dispozici již tři vozy, Tatru 52, Škodu 422 a Škodu 995-Populár, a zaměstnávala dva řidiče, kteří se o auta také starali. Tato situace pak vydržela až do prvních poválečných let. 107) Situace za protektorátu Po překotných změnách, které nemocnice prodělala v prvorepublikových letech, přišlo další období, rovněž bohaté na události, jež zasáhly do každodenního života zmiňovaného zařízení. Na samém konci třicátých let začala chod nemocnice značně ovlivňovat politická situace. Německá okupace Československa ale zpočátku zhoršení podmínek pro její fungování neznamenala. Lékaři pouze registrovali nárůst nových, německých pacientů. Byli to vojáci, kteří se kvůli zvýhodnění kursu německé marky vůči české koruně, stanoveném v poměru 1:10, přejídali konzumováním dortů, uzenin a piva natolik, že jim musely být vyplachovány žaludky. Na střechy nemocničních budov se pak malovaly červené kříže a vazby na půdách se stříkaly bílou, údajně ohnivzdornou barvou. Jinak ale nemocnice nejprve svým způsobem získala, neboť po uzavření českých vysokých škol nastoupili na zdejší chirurgii a internu medici, jimž chyběl pouze jeden studijní rok do vykonání závěrečných zkoušek. V roce 1940 pak přišel do nemocnice také první dětský lékař MUDr. Robert Kunft. Postupem času ale začalo ubývat potravin. V protektorátu byl zaveden přídělový systém, a tak vedení ústavu nechalo pro přilepšení pacientů zřídit na dvorku nemocnice králíkárnu pro 150 králíků a k tomu se zde chovalo 10 až 11 prasat, pochopitelně řádně přihlášených. 108) V době německé okupace také docházelo k velkému nárůstu nemocničního personálu. Za rok 1944 vykázalo vedení zdravotnické zařízení dokonce až 79 zaměstnanců, z toho 6 lékařů, 11 úředníků, 26 ošetřovatelek, 8 zřízenců, 27 služebných a jednoho pomocného dělníka. 109) Během prvních válečných let stále fungovaly správní orgány nemocnice, správní výbor i vrchní nemocniční správa. Zařízení jen muselo ze svého názvu odstranit jméno prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, a tak opět používalo dřívější označení, nově však v jeho dvojjazyčné podobě, tedy Všeobecná veřejná okresní nemocnice v Rakovníku (Allgem. öffentl. Bezirkskrankenhaus in Rakonitz). Z očí veřejnosti musela pochopitelně zmizet i Masarykova pamětní deska umístěná v administrativní a hospodářské budově. 110) Nicméně stupňující se německý útlak podporovaný českými fašisty stále více a častěji zasahoval i do života tohoto zdravotnického ústavu, což se muselo projevovat na atmosféře, která tam panovala, zvláště když se zde někteří zaměstnanci zapojili do ilegální činnosti 107) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 263, inv. č. 1044, Léčebné ústavy ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s ) SOkA Rakovník, f. Berní správa Rakovník, kart. č. 463, inv. č. 531, Rakovník Masarykova veřejná všeobecná nemocnice ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 23, inv. č. 29, presidiální spis č. 939 z r. 1940; tamtéž, kart. č. 29, inv. č. 35, presidiální spis č. 638 z r. 1942; tamtéž, f. Berní správa Rakovník, kart. č. 463, inv. č. 531, Rakovník Masarykova veřejná všeobecná nemocnice

186 proti třetí říši. Například v průběhu roku 1939 byl v nemocnici primářem Slavojem Antošem dvacet dní schováván spisovatel a novinář Gustav Jaroš-Gamma, známý například svými filozoficko-politickými statěmi Listy do těchto časů. Personál ústavu ho vedl pod cizím jménem jako pacienta s těžkou srdeční vadou. Gamma během tohoto pobytu napsal dokonce své dílo s názvem Rakovnické meditace, které pak městský tajemník Jindřich Šubert ukrýval na radnici ve staré registratuře městského úřadu. Po Šubertově zatčení byl ale tento rukopis ztracen. 111) Nemocnice se stejně jako různé úřady a spolky stala v pohnuté době také terčem útoků aktivních místních vlajkařů. Tito čeští fašisté často slovy svého vedoucího, akademického malíře Josefa Lhoty, podnikali za protektorátu různé výpady, především v duchu naplňování tzv. norimberských zákonů. Požadovali například, aby Židé byli v nemocnici ošetřováni ve zvláštní místnosti a aby byli izolováni od árijských pacientů. Chtěli také omezení jejich návštěvních hodin, které měly probíhat až po skončení řádných návštěv nadřazené rasy. Nátlak vlajkařů na přijetí protižidovských opatření více přibližuje dopis Josefa Lhoty, adresovaný Okresnímu úřadu v Rakovníku dne 6. května 1941: Podepsaná ČNST-Vlajka v Rakovníku dovoluje si žádati o vydání náležitých protižidovských nařízení pro okresní nemocnici v Rakovníku. Židé v této nemocnici se léčící, jakož i jejich židovští návštěvníci, kteří ve velkém počtu za nimi přicházejí, rozšiřují šeptanou propagandu Říši, německému národu a nacionálnímu socialismu nepřátelskou mezi árijským občanstvem, návštěvníky i personálem nemocnice, po cestě do nemocnice i zpět, na schodištích, chodbách i sálech. Aby se tomuto jejich zločinnému, nacionální socialismus i český národ poškozujícímu počínání učinila přítrž, žádá ČNST-Vlajka v Rakovníku pro okresní nemocnici tato opatření: 1. Náležité isolování léčících se Židů od árijců. 2. Určení návštěvní hodiny ve zcela jiný čas denní pro Židy než pro árijce a sice nejvýše v trvání jedné hodiny. Správní výbor nemocnice požadavkům vlajkařů vyhověl. K ošetřování pacientů židovského původu posléze skutečně docházelo ve zvláštní místnosti a jejich návštěvní doba byla stanovena na čas mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. 112) Se zvyšováním německého útlaku v protektorátu se postoj vůči neloajálnímu českému a židovskému obyvatelstvu nadále ještě zhoršoval. Na základě nacistické antisemitské politiky musel v roce 1942 ve své funkci skončit zdejší správce nemocnice, Položid Emil Linka, na něhož byly podnikány nevybíravé útoky v časopisu Árijský boj, kam aktivně dopisovali i místní vlajkaři. Útoky proti tehdejšímu řediteli nemocnice měl konkrétně na svědomí zdejší horlivý český fašista, vlajkař, kartáčník Adolf Kunc. 113) Za své počínání během německé okupace se ale po válce dočkal odplaty. Mimořádný lidový soud v Praze ho v roce 1946 odsoudil na sedm let vězení. Na svobodu byl však propuštěn již 5. května ) Po odchodu ředitele Linky se pak rakovnické zdravotnické zařízení dostalo 111) SOkA Rakovník, f. Mejstřík Karel, kart. č. 10, inv. č. 63, Rukopisy a strojopisy novinových článků; Karel MEJSTŘÍK, Vzpomeňte a nezapomeňte Rakovník , Rakovník 1990, s ) Antonín CIKÁNEK František LAITNER, Rakovnicko v letech , Rakovník 1965, s ; Miroslav GÖRTLER, Rakovnicko v boji proti fašismu, Praha 1984, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 28, inv. č. 34, presidiální spis č. 184 z r ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 155, inv. č. 937, Policejní přihlášky k trvalému a přechodnému pobytu (K M) ; tamtéž, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 481, inv. č. 1222, Trestní listy osob Senomaty. 186

187 pod přímý německý dohled, neboť novým správcem ústavu byl ustanoven účetní zdejšího dolu Rako František Hicksch, rodák z obce Cukmantl (po válce Pozorka, osada obce Dubí) u Teplic, který se jako Franz Hiksch na přelomu třicátých a čtyřicátých let přihlásil k německé národnosti. 115) V době těsně před atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se také zhoršilo samotné postavení nemocnice, neboť Heydrich ještě 23. května 1942 stihl vydat nařízení o výkonu správy z pověření říše, což fakticky znamenalo převzetí dozoru nad zemskými a okresními úřady německými úředníky. 116) Ve zmiňovaném roce 1942 proběhla v nemocnici i další významná personální změna. Ze zdravotních důvodů se totiž uskutečnilo penzionování jejího řídícího primáře, Zdeňka Zemana. 117) Pohnutky k tomuto kroku byly ale zřejmě i jiné. Odchod řídícího primáře dokonce později, v červnu 1943, doprovázela drobná aféra, když vedení nemocnice velmi nelibě neslo, že MUDr. Zeman měl i přibližně rok po svém penzionování na jmenovce svého domu stále uvedeno, že je řídícím primářem nemocnice. 118) Odstaveného Zdeňka Zemana na jeho postu v roce 1942 nejprve zastupoval a posléze i nahradil MUDr. Zdeněk Sternthal, lékař narozený 6. ledna 1902 v Holicích u Pardubic. Na chirurgii do Rakovníka přišel v srpnu 1941 z Plzně, kde v tamní městské nemocnici působil jako asistent a zástupce primáře chirurgického oddělení. MUDr. Zdeněk Sternthal, který v nemocničním areálu i bydlel, se v Rakovníku ujal nejen postu primáře chirurgického oddělení, ale stal se i novým řídícím primářem nemocnice. 119) Funkci primáře chirurgického oddělení pak zastával až do roku ) Doktor Sternthal působil v Rakovníku teprve krátce a už byl zatažen do velmi dramatické události. V noci 30. dubna 1942 došlo na Požárech u obce Městečko na Rakovnicku ke známé přestřelce mezi Arnoštem Mikšem, parašutistou vyslaným z Anglie, a protektorátními četníky Václavem Komínkem a Františkem Ometákem. Zmiňovaní četníci tehdy na Požárech hlídali, zda si někdo přijde pro zakopanou vysílačku, kterou tam místní občané krátce předtím náhodně objevili. Po přestřelce zůstali na místě dva mrtví, Mikš a Ometák. Z uvedených aktérů tedy přežil jen četnický praporčík Komínek, který byl se střelnými poraněními převezen do rakovnické nemocnice: Komínek měl vedle zranění nad levým palcem ruky hlubokou ránu ve výši sedmého levého žebra. Projektil narazil na žebro a změnil svoji dráhu, načež prorazil pohrudnici, prošel břichem a zůstal ležet v břišní dutině u pravého boku. Primář Sternthal byl tehdy nepochybně pod velkým tlakem, neboť německé gestapo mělo jistě velký zájem na tom, aby Komínek přežil, a mohl tak poskytnout důležité informace, a to zejména o osobě, která s Mikšem 30. dubna 1942 přišla na 115) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s. 6; SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 131, inv. č. 936, Evidence obyvatel (Ha Hi), 1. polovina 20. století do 1946; tamtéž, kart. č. 153, inv. č. 937, Policejní přihlášky k trvalému a přechodnému pobytu (E H) ) František ČAPKA, Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 29, inv. č. 35, presidiální spis č. 814 z r ) Tamtéž, f. Okresní národní výbor (dále jen ONV) Rakovník, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 123, inv. č Zeman Zdeněk MUDr., primář nemocnice. 119) Tamtéž, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 97, inv. č Sternthal Zdeněk MUDr., primář chirurg, nemocnice Rakovník; tamtéž, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 157, inv. č. 937, Policejní přihlášky k trvalému a přechodnému pobytu (S T) ) Rozhovor s Janou Pokornou. 187

188 inkriminované místo na Požárech. Tou osobou byl posléze zatčený a popravený Josef Kusý z Bělče na Berounsku. Doktor Sternthal Komínka ihned po jeho přijetí 1. května 1942 operoval, a ačkoli se jednalo o těžké zranění, přeci jen se mu podařilo, že Komínkovi zachránil život. Ten v nemocnici strávil 17 dní a poté jej lékaři propustili do domácího ošetřování. 121) Neblahou zkušenost s okupačními orgány získal také například sekundární lékař MUDr. Antonín Brunclík, který byl odpoledne 17. června 1942 zatčen. Plzeňští četníci si pro něj přišli přímo do rakovnické nemocnice. Brunclík však nakonec strávil ve vazbě jen několik dní a 23. června 1942 nastoupil opět službu na svém pracovišti. 122) S postupem doby, jak se hroutil nacistický sen o tisícileté říši, se rozhodla německá správa zesílit kontrolu i tam, kde ještě dosud panovala určitá samospráva. Vládním nařízením č. 100/1944 Sb. ze dne 20. dubna 1944, o zjednodušení v oboru samosprávy, ztratila místní nemocnice svou právní subjektivitu a byla ještě těsněji připojena ke zdejšímu okresnímu úřadu. 123) Zdravotnické zařízení se tak dostalo pod přímý dohled rakovnického okresního hejtmana JUDr. Ludvíka Bartoše, který svůj úřad zastával v letech ) S očekávaným koncem války pak ovlivňovalo fungování nemocnice i přibližování východní fronty, když se německá vojska stále více přesunovala na západ. Z tohoto důvodu byly v roce 1944 vyprazdňovány rakovnické školy, protože se v nich zřizovaly vojenské lazarety. Také v nemocnici vzniklo zvláštní oddělení, kde o své vojáky pečovaly německé ošetřovatelky. 125) V revolučních květnových dnech roku 1945 se v něm dokonce schovával ředitel rakovnického závodu Stadion, Němec Wilhelm Kleiszner. Posléze však byl objeven a dopraven do internačního tábora. Odtud ho pak policejní orgány v lednu 1946 poslaly do vyšetřovací vazby Okresního soudu v Rakovníku. Mimořádný lidový soud v Praze nakonec Kleisznera 12. února 1947 odsoudil za zločin proti československému státu k devíti letům vězení. Zmiňovaný lazaret byl po válce přestěhován do Sudet. Obrovský nápor zažívala nemocnice právě v květnových dnech roku Týkalo se to zejména infekčního pavilonu, kde zdravotníci v jeden krátký čas léčili až 110 pacientů. Přeplnění nastalo hlavně tím, že se domů vraceli vězni z koncentračních táborů. Měli vši a byl mezi nimi rozšířen tyfus. Nad rakovnickými kasárnami navíc tábořilo asi 5000 rudoarmějců, kteří jednou za čtrnáct dní přišli do nemocnice na očistu. Absolvovali zde koupání a desinfekci. 126) Do běžného chodu přešla nemocnice až během prvních poválečných let, i když i poté musela řešit celou řadu složitých problémů. 121) Václav KRŮTA, K výsadkům skupin Bioscop, Bivouac a Steel u Křivoklátu v roce 1942, Středočeský sborník historický 20, 1994, s. 64, ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 29, inv. č. 35, presidiální spis č. 638 z r. 1942; tamtéž, f. Československý svaz protifašistických bojovníků okresní výbor Rakovník, kart. č. 22, inv. č ) Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, Vládní nařízení č. 100/1944 Sb., o zjednodušení v oboru samosprávy, ze dne 20. dubna ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 29, inv. č. 35, presidiální spis č. 591 z r. 1942; tamtéž, f. ONV Rakovník, kn. č. 1, Protokoly ze schůzí pléna, rady a předsednictva ONV Rakovník ) Muzeum TGM Rakovník, f. Jan RENNER,, inv. č. 156, č. přír. 44/85, Kronika města Rakovníka , strojopis, záznam z r. 1944, s ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s. 8; SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 155, inv. č. 937, Policejní přihlášky k trvalému a přechodnému pobytu (K M)

189 Nemocnice v letech Organizační a personální změny po druhé světové válce Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945 a na mapě světa se znovu objevilo svobodné Československo, na které čekala řada úkolů. Po německé kapitulaci zde probíhala důležitá reforma státní správy, a především byla obnovena samospráva, což se dotklo i nemocnice. Ta v prvních porevolučních dnech přešla pod nový, 12. května 1945 ustanovený Okresní národní výbor Rakovník, který nahradil zaniklý okresní úřad. 127) Prvním předsedou nové instituce se stal poslední přednosta rakovnického okresního úřadu JUDr. Ludvík Bartoš, kterého ale na jeho postu ještě v listopadu 1945 vystřídal František Vejražka. 128) Ani František Vejražka však v čele úřadu dlouho nevydržel, když ho na místě předsedy Okresního národního výboru Rakovník 1. července 1946 nahradil velmi angažovaný komunistický funkcionář Jaromír Vošahlík. 129) Několik měsíců po jeho zvolení bylo na základě zákona č. 195/1946 Sb. ze dne 2. října 1946 zrušeno ustanovení vládního nařízení č. 100/1944 Sb., o zjednodušení v oboru samosprávy, a díky tomu se nemocnice stala opět právním subjektem, což zlepšilo její právní postavení. 130) V podstatě se obnovil systém z doby před uvedeným nařízením z jara V odlišných poměrech však vrchní správu nemocnice (místo okresního zastupitelstva) nyní vykonávalo plénum ONV a jako správní výbor působila rada ONV (nahradila okresní výbor). Na schůze správního výboru i vrchní nemocniční správy byli dále zváni také představitelé zdravotnického zařízení, správce nemocnice, její primáři a zástupci zaměstnanecké rady a tamní odborové organizace. Zástupci nemocnice však měli zpočátku na těchto jednáních pouze poradní hlas. 131) Léčebný ústav se také vrátil ke svému prvorepublikovému názvu Masarykova všeobecná veřejná okresní nemocnice v Rakovníku. 132) Nová politická situace, která nastala po osvobození Československa, vedla pochopitelně nejen k organizačním změnám, ale i ke změnám v personálních otázkách. S pádem německé moci a s obnovením republiky tak skončil své působení v nemocnici mimo jiné i její správce Franz Hiksch, který byl v květnu 1945 zatčen a poslán do internačního tábora, odkud pak 31. května 1946 putoval do vazební cely rakovnického okresního soudu. 133) Rada Okresního národního výboru v Rakovníku ustanovila na své schůzi 127) Sbírka zákonů a nařízení státu československého, vládní nařízení č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů, ze dne 5. května 1945; SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 1, Protokoly ze schůzí pléna, rady a předsednictva ONV Rakovník ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 1, Protokoly ze schůzí pléna, rady a předsednictva ONV Rakovník ) Tamtéž, kn. č. 2, Protokoly ze schůzí pléna, rady a předsednictva ONV Rakovník ) Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, zákon č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody, ze dne 2. října 1946; SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 350, Zápisy ze schůzí správního výboru Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 350, Zápisy ze schůzí správního výboru Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku ) Tamtéž, f. Berní správa Rakovník, kart. č. 463, inv. č. 531, Rakovník Masarykova veřejná všeobecná nemocnice ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 131, inv. č. 936, Evidence obyvatel (Ha Hl), 1. polovina 20. století do 1946; tamtéž, kart. č. 153, inv. č. 937, Policejní přihlášky k trvalému a přechodnému pobytu (E H)

190 František Laitner mladší, správce rakovnické nemocnice (SOkA Rakovník) 5. června 1945 prozatímním správcem zdejší nemocnice Františka Laitnera mladšího. Nastupující ředitel, před válkou posluchač Vysoké školy technické v Praze (dnešního Českého vysokého učení technického), měl pro tehdejší dobu velmi dobrý kádrový profil, neboť byl komunistickým funkcioná řem, který se do Rakovníka vrátil z věznění v nacistickém koncentračním táboře v Buchenwaldu. 134) Navíc jeho otec, učitel František Laitner starší, rovněž komunista, působil jako vysoký komunální politik, když od května 1945 vykonával post předsedy rakovnického místního národního výboru. 135) Revoluční čistku tedy přečkal z vedení nemocnice jen MUDr. Zdeněk Sternthal, který byl po válce ve funkci řídícího primáře potvrzen. 136) V poválečných letech existoval určitý tlak, aby se do rakovnické nemocnice vrátil její dřívější správce Emil Linka, působící od 12. června 1945 v městské nemocnici v Karlových Varech. Správní výbor si ale jeho návrat nepřál a snažil se tomu zabránit. Dokonce argumentoval tím, že Linka odešel ze zdejšího ústavu na základě vlastního rozhodnutí. Rakovnická nemocnice mu posléze musela vyplatit alespoň odškodné. Jeho výše činila korun a 50 haléřů. Jistá finanční kompenzace byla v roce 1946 schválena také pro dřívějšího primáře, penzistu, MUDr. Zdeňka Zemana. Ten si ale své peníze neužil, neboť ještě před jejich vyplacením 16. ledna 1947 zemřel. 137) Nedostatek zaměstnanců V souvislosti s obnovením Československa došlo nejen k výměně na pozici ředitele a k nahrazení některých zaměstnanců, ale především k odlivu personálu jako takového. Kromě správce Hiksche skončil v nemocnici například i další Němec, domovník Josef Fleck, který se odstěhoval neznámo kam. Tady je však potřeba dodat, že u uvedených Němců nevíme o žádném případu, kde by se závažným způsobem proti někomu v nemocnici provinili. Revoluční orgány věnovaly pochopitelně velkou pozornost nejen Němcům, ale i místním fašistům a kolaborantům. Vedle Hiksche tedy neminulo zatčení ani 134) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 1, Protokoly ze schůzí pléna, rady a předsednictva ONV Rakovník 1945; tamtéž, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 57, inv. č Laitner František, nar. 1911, Rakovník. 135) Miroslav GÖRTLER, K 65. narozeninám předsedy MNV Františka Laitnera, Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického 33, 1949, s ) Na základě prezidentského dekretu Edvarda Beneše č. 59 z roku 1945 byla zrušena jmenování veřejných zaměstnanců z doby nesvobody. Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, Dekret presidenta republiky č. 59/1945 Sb., jímž se zrušují jmenování veřejných zaměstnanců z doby nesvobody, ze dne 20. srpna 1945; SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 148, inv. č. 764, mimo jiné věci okresní nemocnice normativně atd ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 350, Zápisy ze schůzí správního výboru Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku

191 administrativního pracovníka, vlajkaře Aloise Střelu. Nemocnice se však musela hlavně vyrovnat s odchodem lékařů, a to nejprve sekundáře interního oddělení Antonína Brunclíka, který v roce 1945 nastoupil vojenskou službu. Brunclíka v nemocnici nahradil rakovnický praktický lékař MUDr. Josef Hrach. Ten však ve zdravotnickém zařízení pracoval jen v dopoledních hodinách. Na podzim roku 1946 dospěla situace tak daleko, že Okresní národní výbor v Rakovníku kvůli vážnému ohrožení provozu nemocnice požadoval po Zemském národním výboru v Praze přidělení dvou sekundárních lékařů a jedné ošetřovatelky: Zdejší nemocnice potřebuje k řádnému provozu 5 sekundárních lékařů, a to 3 pro chirurgické oddělení a 2 pro oddělení interní a infekční. Pro citelný nedostatek lékařů byli zde do 30. IX zaměstnáni pouze 4 sekundární lékaři, z nichž dne 1. X odešli dva, a sice jeden nastoupil presenční vojenskou službu a druhý místo v pohraničním území. V nemocnici zůstali pouze 2 sekundáři, kteří ovšem naprosto nestačí a provoz nemocniční jest vážně ohrožen. Obdobný a neméně závažný problém jako u lékařů se projevil i na místech ošetřovatelek, neboť i s vrchní sestrou jich v prvních poválečných měsících skončilo rovnou šest. Dvě odešly do pohraničí, jedna nastoupila do kurzu sociálních pracovnic v Praze, jedna skončila ze studijních důvodů a dvě byly propuštěny na přání zaměstnanecké rady. V době tohoto kritického nedostatku kvalifikovaných pracovníků byl ještě zrušen vojenský lazaret, který sídlil ve druhém patře chirurgického oddělení. Nemocnice tím získala místo pro dalších padesát pacientů, pro něž ale potřebovala další zdravotnický personál (minimálně 5 ošetřovatelek), neboť vojáci měli vlastní ošetřovatelky. Zdravotnické zařízení řešilo tuto nepříznivou situaci především tím, že přijímalo málo zkušené lékaře a sestry, neboť nesvítala naděje na získání zapracovaných sil. Nedostatek zaměstnanců se projevoval rovněž na místech pomocného personálu, a proto správce nemocnice v únoru 1946 požadoval po zdejším okresním národním výboru přijetí tří služebných. Situace ohledně počtu zaměstnanců se v následujících letech přeci jen postupně stabilizovala. 138) Chod nemocnice v prvních poválečných letech I přes značné personální problémy, s nimiž se nemocnice potýkala, se její vedení nepřestalo dívat také do budoucna. Hlavní metou, kam nyní zdravotnické zařízení směřovalo, byla snaha, aby se z rakovnického ústavu stala nemocnice tzv. druhého typu, tedy se čtyřmi primariáty: chirurgickým, interním (ty už existovaly), gynekologicko-porodnickým a dětsko-kojeneckým. Nemocnice tak podle vlastních plánů měla během příštích let disponovat kapacitou až 300 lůžek. Přestože však byla pro realizaci tohoto záměru vypsána v roce 1948 soutěž, zůstaly tyto představy nadlouho jen v rovině úvah. Co se týká bezprostředních organizačních záležitostí, tak tady nemocnice hlavně hledala nové uplatnění pro infekční pavilon, kde leželo najednou minimum pacientů, a objekt tudíž nevykazoval dostatečné využití. Vedení ústavu proto přišlo se záměrem, že v infekčním pavilonu vytvoří pododdělení pro pacienty s tuberkulózou. Po předchozích 138) Tamtéž, f. Okresní úřad Rakovník I, kart. č. 148, inv. č. 764, mimo jiné věci okresní nemocnice normativně atd ; tamtéž, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 153, inv. č. 937, Policejní přihlášky k trvalému a přechodnému pobytu (E H)

192 Pohled na severní stranu infekčního pavilonu s jeho čtyřmi samostatnými vchody (SOkA Rakovník) jednáních Zemský národní výbor v Praze nakonec výnosem z 24. května 1947 schválil, aby bylo v prvním patře infekčního pavilonu zřízeno TBC pododdělení o 22 lůžkách, a to pro muže i ženy. Povolení obsahovalo podmínku, že pododdělení bude provozováno v rámci interního oddělení, aniž by se předpokládalo následné zřízení primariátu plicních nemocí. Schvalovací komise neměla ani námitky proti obložení pacientů s tuberkulózou jedenácti lůžky dalších nemocných. Pouze bylo nařízeno, že v případě vypuknutí infekce budou po dohodě se zdravotním oddělením ZNV tato přízemní lůžka okamžitě vyklizena. Vlivem uvedených okolností tak infekční pavilon doznal řady změn, došlo k jeho opravě a přizpůsobení novému účelu. Pro tuberkulózní pododdělení, které nakonec zahájilo svůj provoz 5. listopadu 1947, byl také zakoupen diagnostický přístroj (rentgen) Meta DG 1100 od firmy Vinopal za Kčs. Nemocnice si po skončené válce postupně zvykala na běžný mírový provoz. V roce 1946 přijala 3134 pacientů a ti zde strávili dohromady ošetřovacích dnů. Počet personálu se oproti období německého protektorátu o něco snížil, oproti stavu ze třicátých let se však zvýšil přibližně o polovinu. K 30. červnu 1947 vykazovala nemocnice přesně 60 zaměstnanců. Zdravotnické zařízení se znovu začalo rozvíjet a vybavovat novými, moderními vymoženostmi. V roce 1947 získalo připojení do veřejné elektrické sítě, když byla v jeho areálu dostavěna transformační stanice o výkonu kw. Po druhé světové válce se nemocnice připravovala také na připojení na městský vodovod, a to v souvislosti s jeho plánovaným protažením až k rakovnickým kasárnám. Vedení ústavu s tím ale 192

193 rozhodně nespěchalo, neboť se mu cena vody, kterou měla nemocnice platit, zdála tehdy vysoká. Nakonec to ale vyřešily okolnosti. Nemocniční areál byl připojen na městský vodovod 31. prosince 1947, protože zde najednou přestaly fungovat obě dvě pumpy, které napouštěly vodu ze studní do nádrží v infekčním pavilonu. Lze vypozorovat, že zdravotnické zařízení počítalo se svým rozvojem i nadále, neboť v roce 1947 zakoupilo od paní Krejčové a Ambrožové pozemek, který se nacházel za dosavadním areálem, směrem k centru města. Pozemek ve výměře 1 ha 48 a 91 m 2 byl na prodej za ,50 Kčs, přičemž budoucí vlastník měl zaplatit polovinu převodních poplatků a výlohy s trhovou smlouvou (asi Kčs). Správa ústavu ale nezanedbávala ani vybavování pavilonů. Opět v roce 1947 byla například od firmy Perun zakoupena pračka značky Mamut na 60 kg prádla a ždímačka značky Rapid, obojí dohromady přibližně za cenu Kčs. Firmě Smejkalová bylo zase zadáno ušití 200 kusů pyžam z dodané látky za Kčs. Po druhé světové válce vynakládala nemocnice velké částky na to, aby zahladila stopy z doby německé okupace, kdy se do zdravotnického zařízení prakticky neinvestovalo. Zřejmě proto se také zvyšovaly sazby za pobyt ve zdravotnickém zařízení. Od 28. ledna 1948 platili pacienti denně ve třetí třídě 76 Kčs, ve druhé třídě 150 Kčs a v první třídě dokonce 200 Kčs, přičemž na tuberkulózním pododdělení hradili lidé navíc ještě příplatek ve výši 16 korun. 139) Zřízení vlastní záchranné služby Přes četné problémy, které nemocnice po druhé světové válce řešila, nastával její další ohromný rozmach. Rada Okresního národního výboru Rakovník například v roce 1946 rozhodla, že se při nemocnici zřídí autodoprava nemocných. Tuto službu ale pro rakovnický okres již od roku 1928 poskytovala výše zmiňovaná záchranná stanice, která po druhé světové válce fungovala pod správou Místního národního výboru Rakovník a jejíž sídlo se stále nacházelo ve dvoře zdejší radnice. V radničním dvoře měli svou základnu také místní dobrovolní hasiči a ti tehdy projevili zájem, aby byla pod jejich působnost záchranná stanice začleněna. 140) Zkoušeli ji získat vlastně již podruhé. První pokus v tomto směru učinili v roce 1940, když násilně skončil Československý červený kříž. Němci se však tenkrát rozhodli jinak. 141) Nyní ale rada Místního národního výboru Rakovník vyslovila na své schůzi 8. ledna 1947 k jejich požadavku souhlasné stanovisko, a tudíž záchrannou stanici pro obecní samosprávu posléze skutečně provozoval zdejší dobrovolný hasičský sbor. Tím se však evidentně zkomplikovala situace. V souvislosti se zmiňovaným záměrem okresního národního výboru tak musela vyvstat otázka, jakým směrem se bude ubírat systém sanitní služby do budoucna. 142) Iniciativy ohledně převážení nemocných a poraněných osob se chopila již v listopadu 1946 také sama nemocnice, když rakovnický místní národní výbor požádala, aby 139) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 350, Zápisy ze schůzí správního výboru Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku ) Tamtéž, f. Městský národní výbor (dále jen MěNV) Rakovník, kart. č. 126, inv. č. 442, Zdravotní péče, lékařství ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník, kart. č. 263, inv. č. 1044, Léčebné ústavy ) Tamtéž, f. MěNV Rakovník, kart. č. 126, inv. č. 442, Zdravotní péče, lékařství

194 jí odprodal sanitní auta dosavadní záchranné služby, popřípadě jí převedl i řidiče, kteří s nimi jezdili. Tady ale nastaly potíže, neboť zástupci města se nechtěli sanitní služby vzdát, a tudíž ani prodat k tomu určený vozový park. 143) Správní výbor nemocnice reagoval na negativní přístup obecní samosprávy po svém a 21. ledna 1947 rozhodl, že si tedy nemocnice prozatím jinde zakoupí alespoň jeden sanitní vůz. Již předtím bylo také staviteli Domažlickému zadáno, aby pro sanitní auta postavil čtyři garáže. Ty vyrostly v areálu nemocnice ještě v první polovině roku Během následujícího roku si pak zdravotnické zařízení skutečně zakoupilo svůj vlastní sanitní vůz, a tak od 22. listopadu 1948 brázdilo silnice Rakovnicka první nemocniční sanitní auto značky Škoda 1101-Tudor. 144) Problémy, které představitelé Rakovníka ohledně záchranné stanice nemocnici činili, neměly smysl ani opodstatnění. Zdejší městská samospráva svůj zápas o provozování sanitní služby stejně nakonec prohrála. Okresní nemocnice 1. prosince 1948 převzala od sboru dobrovolných hasičů dva sanitní vozy i s řidiči. Jednalo se o vůz Škoda 1101-Tudor z roku 1947, za nějž nemocnice zaplatila korun, a automobil Praga-Lady z roku 1943, který však měl tehdy motor ve výbrusu. Je celkem logické, že neexistoval širší zájem, aby tato důležitá služba fungovala dvojkolejně, a tak záchranná stanice hasičského sboru ukončila svou činnost. 145) Nemocnice měla pochopitelně k provozování záchranné stanice mnohem lepší předpoklady. Tato služba se stala důležitou součástí její zdravotní péče, která se zde nadále rozvíjela. Nemocniční sanitní auta již v roce 1949 najela kilometrů a převezla 2450 nemocných. 146) Zestátnění nemocnice a systém sjednoceného socialistického zdravotnictví Významný mezník v poválečných dějinách nemocnice představoval komunistický převrat v únoru Nové politické poměry si vyžádaly, aby se zdravotnictví přizpůsobilo potřebám zaváděného socialistického zřízení. Veškerou moc a majetek měl podle vyjádření tehdejších představitelů státu získat lid, a tak byla i rakovnická nemocnice od 1. ledna 1949 proklamovaně zestátněna, ačkoli ji v té době už dvě desetiletí státní instituce vlastnila a financovala a do zmiňovaného kroku, ani mnoho let potom, se v jiném než veřejném držení vlastně ani nenacházela. 147) Jako doklad svého změněného právního postavení začalo zařízení dokonce používat razítko s textem Státní Masarykova nemocnice v Rakovníku, které vypovídalo o tom, že vlastníkem zdravotnického zařízení je československý 143) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kart. č. 126, inv. č. 442, Zdravotní péče, lékařství ) Tamtéž, f. ONV Rakovník, kn. č. 350, Zápisy ze schůzí správního výboru Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 350, Zápisy ze schůzí správního výboru Masarykovy všeobecné veřejné okresní nemocnice v Rakovníku ; tamtéž, f. MěNV Rakovník, kart. č. 126, inv. č. 442, Zdravotní péče, lékařství ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn.. 5, Protokoly ze zasedání pléna ONV 1949, Zpráva o činnosti a provozu státní okresní nemocnice v Rakovníku v roce ) Zestátnění nemocnice se uskutečnilo na základě zákona č. 185 z roku Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, zákon č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organizací státní ústavní léčebné péče, ze dne 19. července 1948; SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 4, Protokoly ze zasedání pléna ONV 1948, zápis ze schůze Pléna ONV z 31. prosince

195 stát. 148) Zestátnění však bylo jen předzvěstí dalších změn, jež na sebe nenechaly dlouho čekat, neboť od 10. února 1950 oficiálně převzala správu nemocnice zdravotní komise ONV Rakovník. 149) Zároveň s tím převzal hospodaření zdravotnického zařízení finanční odbor ONV. 150) Uvedenou reorganizaci uvedl do praxe, na základě vládního nařízení č. 49/1949 Sb., oběžník ministra zdravotnictví ze dne 16. dubna ) Podle vládního nařízení č. 49/1949 Sb. musel funkci ředitele nemocnice nově vykonávat lékař, a tak byla upozaděna pozice dosavadního správce ústavu Františka Laitnera, z něhož se tak stal náměstek pro ekonomické záležitosti. Ředitelem rakovnické nemocnice byl tedy jmenován řídící primář MUDr. Zdeněk Sternthal. Ten měl posléze na starosti řádný chod nemocnice nejen po stránce lékařské, ale i hospodářské a personální, jak to fungovalo i v prvních desetiletích její existence. Toto období ale netrvalo dlouho. Poúnorový vývoj zdravotní péče v Československu nakonec vyvrcholil na přelomu let 1951 a Tehdy totiž zahájil činnost celý nový systém sjednoceného socialistického zdravotnictví, když veškerá léčebná zařízení v okrese (stomatologické středisko, obvodní lékaři, lékárny apod.), tedy i nemocnice, byla postupně začleňována do zdejšího Okresního ústavu národního zdraví, zřízeného Okresním národním výborem Rakovník podle zákona č. 49/1947 Sb., o poradenské zdravotní péči. Na Rakovnicku se nový systém rozbíhal již 1. listopadu 1951, i když celostátně fungoval až od 1. ledna ) Legislativně však tuto koncepci do táhl až zákon č. 20 z roku 1966, podle jehož znění tvořil ústav národního zdraví jednotný funkční, organizační a hospodářský celek. 153) Zdravotní péče o obyvatele byla od počátku padesátých let rozdělena mezi tři zdravotnické složky. Státní nemocnice zajišťovaly specializovanou lůžkovou činnost, Okresní národní pojišťovna měla na starosti kurativu (běžnou léčebnou péči) a ústav národního zdraví zodpovídal za preventivní činnost. 154) Jako výsledek nově vytvořeného systému zdravotnictví vzešla skutečnost, že rakovnická nemocnice přestala počátkem padesátých let opět existovat jako samostatný právní subjekt. Ředitel nemocnice tak přišel o možnost rozhodovat o zásadních věcech jejího 148) SOkA Rakovník, f. Berní správa Rakovník, kart. č. 463, inv. č. 531, Rakovník Masarykova veřejná všeobecná nemocnice ) Zmiňovaná zdravotní komise byla pomocným a poradním orgánem ONV, který zřídila Rada ONV Rakovník 1. dubna Podle dochovaných záznamů tato zdravotní komise začala spravovat rakovnickou nemocnici jako její správní orgán fakticky již od své ustavující schůze, konané 15. dubna SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 325, Zápisy ze schůzí zdravotní komise při ONV ; tamtéž, kn. č. 22, Protokoly ze zasedání Rady ONV 1949, Zápis o ustavující schůzi zdravotní komise ONV Rakovník ze dne 15. dubna ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 173, Kronika města Rakovníka 1950, s ) Sbírka zákonů republiky Československé, vládní nařízení č. 49/1949 Sb., o správě státních léčebných a ošetřovacích ústavů, ze dne 22. února 1949; SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 325, Zápisy ze schůzí zdravotní komise při ONV ) Sbírka zákonů republiky Československé, zákon č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči, ze dne 19. prosince 1951; K. SOBÍNOVÁ, Třicetileté sjednocené zdravotnictví, Rozvoj 21 (31), 16. září 1982, č , s ) Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ze dne 17. března ) Zdravotnictví v okrese Rakovník v létech, s

196 MUDr. Pavel Jaremenko, ředitel Okresního ústavu národního zdraví Rakovník (SOkA Rakovník) chodu a směřování a fakticky (posléze i formálně) se z něj stal pouze náměstek ředitele OÚNZ pro léčebně preventivní péči. Zásadní rozhodovací pravomoci týkající se vedení zdravotnického zařízení přešly na zmiňovaný Okresní ústav národního zdraví Rakovník, čítající více než dvě stě zaměstnanců, jehož aparát sídlil v budově bývalé Okresní nemocenské pojišťovny, z níž se později do areálu nemocnice i přestěhoval. Ředitele OÚNZ Rakovník vykonával v době sjednocování zdravotnictví Rus MUDr. Pavel Jaremenko, syn pravoslavného kněze, narozený 14. března 1898 v Kyjevě. Jaremenko byl absolventem pražské Karlovy univerzity a od roku 1928 pracoval až do konce druhé světové války jako obvodní lékař na Vsetínsku, posléze Kutnohorsku a nakonec v Otvovicích v okrese Kralupy nad Vltavou, kde během května 1945 působil v tamním vojenském oddíle jako velitel sanitní služby. Po roce 1945 pak tento ukrajinský rodák zastával místo okresního lékaře v Lokti u Karlových Varů. Následně již zavítal na náš okres, přičemž 1. listopadu 1948 nastoupil jako vedoucí referátu zdravotnictví na ONV Rakovník, když k této funkci později přijal i pozici ředitele zdejšího ústavu národního zdraví. Ve zdejším městě žil v domě čp. 152/II, v dnešní ulici Na Sekyře. 155) Jaremenka však na postu ředitele OÚNZ Rakovník záhy vystřídal specialista v oboru organizace zdravotnictví, ale i hygieny a epidemiologie MUDr. Karel Kovaříček, narozený 23. září 1903 v Plzni. Kovaříček, který promoval na Karlově univerzitě v Praze 13. ledna 1928, zastával po svém nástupu na okresní ústav národního zdraví zároveň místo okresního hygienika i vedoucího zdravotního odboru ONV. 156) Tím se musel občas zákonitě dostávat do schizofrenní situace. Dokumentuje to zajímavá historka z doby, kdy se v rakovnické Nádražní ulici dokončovalo nové zubní oddělení. Kovaříček tehdy jeho vedoucímu poslal dva úřední přípisy. V jednom stálo: Nařizuji zahájit činnost v novém zubním oddělení. Podpis MUDr. Karel Kovaříček, ředitel OÚNZ. Ve druhém bylo napsáno: Zakazuji zahájit činnost pro nedodržení hygienických předpisů v nově vybudovaném oddělení. Podpis MUDr. Karel Kovaříček, okresní hygienik. Událost se dostala pro pobavení čtenářů až do humoristického časopisu Dikobraz. Ve funkci ředitele OÚNZ Rakovník působil Kovaříček v letech Někdejším zaměstnancům utkvěl v paměti svým pověstným pořádkem ve spisech. Byl také velkým fandou automobilismu. Dokonce se pokoušel jezdit závody. Sbíral i malé modely aut, tzv. angličáky. 157) 155) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 40, inv. č. 968 Jaremenko Pavel MUDr., nar , Kyjev, SSSR. 156) Zdravotnictví v okrese Rakovník v létech, s. 6; SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 147 Kovaříček Karel, nar , Plzeň. 157) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s. 9 a 11; Tomáš BEDNAŘÍK Vladimír PEŠEK, Emeritní primář vzpomíná I, Raport 26, 30. srpna 2016, č. 35, s

197 Ještě v roce 1957 uváděl jako své trvalé bydliště Lužec nad Vltavou čp. 78, nedaleko Mělníka. Po svém odvolání přijal post ředitele zdejší nemocnice, respektive náměstka ředitele OÚNZ pro léčebně preventivní péči. 158) Zemřel tragicky při autohavárii u obce Lužná 11. března 1971, když po silnici Rakovník Ruda přejížděl ze své ordinace Českých lupkových závodů na Hořkovci do své další ordinace na dole Rako za Rakovníkem. Jeho vůz tehdy narazil ve sněhové vánici do vleku nákladního auta, které předtím dostalo smyk, a přejelo tak do protisměru. 159) První roky socialismu Každou centralizaci nutně provázejí jisté znaky nepružnosti. Nový systém zdravotnictví ale přinesl nepochybně i určité pozitivní skutečnosti, když ke zlepšení došlo zejména v oblasti preventivní péče a součinnosti mezi jednotlivými zdravotnickými složkami. I po únoru 1948 sledujeme u rakovnické nemocnice její určitý rozvoj. Ode dne 26. května 1949 v ní například poskytovala své služby i ambulance pro oční choroby. Jejím vedením byl pověřen odborný oční lékař MUDr. Rejchrt z 2. oční kliniky prof. dr. Kurze v Praze. Ordinovalo se zde každý čtvrtek od 13 do 15 hodin. Odborně tu byli vyšetřováni a ošetřováni jednak nemocní Okresní národní pojišťovny na poukázku vystavenou přímo zaměstnavatelem, jednak pacienti bez pojištění za náhradu ambulantního výkonu u odborného lékaře. 160) Další rozšiřování působnosti nemocnice nastalo i v průběhu padesátých, ale především v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let. Nemocniční správa se navíc snažila nejen o zkvalitňování a rozšiřování léčebné péče, ale konečně se jí podařilo částečně vytvořit potřebné zázemí také pro vlastní personál, když byl v roce 1949 postaven obytný dům čp. 1582/II se sedmi bytovými jednotkami pro ženaté zaměstnance a dvě svobodárny. Politický vývoj po únoru 1948 ovlivňoval chod nemocnice v řadě směrů. Například vzápětí po zestátnění zdravotnického zařízení byly zrušeny třídy nemocných. 161) Výrazný zásah znamenala likvidace pojišťovacích ústavů. Větší množství pojišťoven, které zde dříve existovaly, nahradila jediná, Okresní národní pojišťovna Rakovník. 162) Zaměstnanci ve zdravotnictví nepochybně ocenili zavedení osmihodinové pracovní doby, neboť předtím se sloužilo prakticky podle potřeby, když osm hodin bylo minimem. Svou roli ve fungování nemocnice tehdy sehrála také proticírkevní politika komunistické strany, která do jisté míry pomohla zdejšímu ústavu v jeho letitém problému s nedostatkem ošetřovatelek. Dne 1. března 1951 totiž nastoupilo do rakovnické nemocnice pět řádových sester ze zrušeného kláštera v Bohosudově. 163) Ohledně zdravotnického personálu ale prospělo léčebnému ústavu zejména zřízení Vyšší sociálně-zdravotní (později zdravotnické) školy 158) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 147 Kovaříček Karel, nar , Plzeň; tamtéž, kn. č. 41, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro červenec až prosinec 1965, Zápis ze schůze Rady ONV ze 17. září ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 177, Kronika města Rakovníka , s ) Tamtéž, f. MěNV Rakovník, kart. č. 126, inv. č. 442, Zdravotní péče, lékařství ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kn. č. 5, Protokoly ze zasedání pléna ONV 1949, Zpráva o činnosti a provozu státní okresní nemocnice v Rakovníku v roce ) Zdravotnictví v okrese Rakovník v létech, s ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s

198 v Rakovníku. Ta zahájila svou činnost 1. září 1949, když vznikla přeměnou dosavadní Masarykovy veřejné odborné školy pro ženská povolání (rodinné školy). 164) Ředitelku školy vykonávala nejprve učitelka Marta Krausová. Později ji vystřídal učitel Jaroslav Bříza. Jako instruktorka zde také působila zdravotní sestra Jana Pokorná, absolventka Vyšší zdravotní školy na Košince v Praze-Libni, která díky svým schopnostem a zkušenostem pracovala v letech dokonce jako hlavní sestra OÚNZ Rakovník, a byla tak nadřízenou všech zdravotních sester ve zdejším okrese. Výuka nového vzdělávacího ústavu probíhala v prostorách někdejší rodinné školy, tedy v budově dnešní obchodní akademie. První sestřičky vyšly z ústavu v květnu Jednalo se o žákyně z větve pro zdravotní sestry vedené třídní učitelkou Janou Šeremetovou. Nemocnice však mohla využívat vycházející absolventky jen krátce, neboť škola již v roce 1957 zanikla. 165) Absolventky rakovnické zdravotnické školy mohl tedy nějaký čas zaměstnávat i nový primář interního oddělení MUDr. Jiří Humhal, který do zdejší nemocnice nastoupil 1. června 1951 a zůstal zde až do roku 1977, kdy odešel do penze. 166) U nového systému zdravotnictví, který se plně rozeběhl od ledna 1952, pozorujeme snahu striktně rozdělit odbornou zdravotní péči na ambulantní a lůžkovou část. Zdejší ambulantní péči měla do budoucna zřejmě zajišťovat pouze nově zřízená poliklinika, sídlící v budově zrušené Okresní nemocenské pojišťovny v Rakovníku, a tu lůžkovou pak měla poskytovat nemocnice. Evidentně se to však nedařilo naplnit, a rakovnický špitál tak zajišťoval částečně ambulantní péči i nadále. Co se ale brzy po sjednocení zdravotnictví podařilo, bylo rozšíření nemocnice o třetí primariát, a to o gynekologicko-porodnické oddělení. Lékaři si od toho slibovali zejména snížení dětské úmrtnosti, která na Rakovnicku dosahovala poměrně vysokých čísel. Ještě v roce 1949 to bylo ) Gynekologicko-porodnické oddělení Po druhé světové válce došlo k velkému posunu v péči o nově se rodící potomstvo, které do té doby přicházelo na svět zpravidla doma. I zde skýtala nemocnice kvalifikované odborné zázemí s jistým technickým vybavením, a proto nastávající maminky začaly stále více přivádět děti na svět v nově vznikajících porodnicích. V Rakovníku byla porodnice zřízena 20. září 1952, když své útočiště nalezla v budově někdejšího infekčního pavilonu, kde o dva dny později proběhl i první porod. Původní kapacita oddělení byla 46 lůžek. Nemocnice však ani v této problematice neomezovala svou působnost jen na vlastní půdu a porody. Gynekologické zákroky se ale například prováděly v chirurgickém pavilonu. Oddělení se také značně věnovalo prevenci. Rakovnická porodnice zajišťovala péči o těhotné ženy i ve střediscích na dalších místech okresu. 164) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 37, Zápisy ze schůzí rady MěNV 1950, zápis ze schůze 24. května 1950, s ) Tamtéž, f. MěNV Rakovník, kart. č. 130, inv. č. 451, Střední a učňovské školy ; rozhovor s Janou Pokornou; T. BEDNAŘÍK, Svůj život zasvětila péči o nemocné a Červenému kříži, Raport 27, 29. srpna 2017, č. 35, s. 7; J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s. 10; TÝŽ, Rok , s ) Robert KUNFT, Připomínky pediatra k stému výročí rakovnické nemocnice, Masarykova nemocnice v Rakovníku, [1978?], s

199 O neustálém zlepšování péče o nastávající maminky vypovídají také následující čísla: v roce 1961 bylo provedeno vyšetření, o deset let později se jich evidovalo už Vše to pochopitelně souviselo i s rozšiřováním personálu. V roce 1952 mělo porodnické oddělení jen dva lékaře, čtyři asistentky, jednu pomocnici a osm terénních asistentek. Během roku 1972 to bylo včetně středisek již osm lékařů, třináct asistentek, sedm dětských sester, šest zdravotních sester, deset terénních asistentek a šest pomocnic. Stále se zlepšovaly také podmínky. V roce 1971 se uskutečnila generální oprava budovy porodnického (někdejšího infekčního) pavilonu. Byl zde zřízen dokonce i operační sál. Na jaře 1972 se pak objekt chirurgie, kde existovalo gynekologické oddělení, dočkal zhotovení výtahu. Pro dokumentaci rozvoje třetího primariátu uveďme ještě další ukazatele: rakovnická porodnice během roku 1953 zaznamenala 687 porodů, v roce 1971 se jich uskutečnilo již 805. V průběhu roku 1953 přijalo porodnické oddělení 1430 pacientek, v roce 1971 se jejich počet zvýšil již na ) Post primáře třetího samostatného oddělení místní nemocnice vykonával od počátku, tedy od roku 1952, MUDr. Jaroslav Helcl. 169) Když došlo k vybudování porodnického oddělení, probíhaly následně od poloviny padesátých let znovu pokusy o to, aby k němu vzniklo také samostatné dětsko-kojenecké oddělení. Přes logické snahy lékařů se tento návazný krok tehdy neuskutečnil. Na to si museli Rakovničané počkat ještě téměř tři desetiletí. 170) U toho však již MUDr. Jaroslav Helcl nebyl, neboť v roce 1969 využil svého pracovního pobytu v Alžírsku a emigroval do Kanady. 171) Výstavba nového chirurgického pavilonu Počátkem šedesátých let 20. století musel Okresní ústav národního zdraví Rakovník řešit složitou situaci, která nastala následkem reorganizace územně-správních celků. V roce 1960 totiž proběhla v Československu další reforma veřejné správy, v jejímž rámci zanikla řada politických okresů. Mezi ty zrušené patřily i okresy Nové Strašecí, Plasy, Podbořany a Žatec, jejichž územní části byly začleněny do působnosti ONV Rakovník. To znamenalo pro zdejší nemocnici rozšíření spádové oblasti, a tím pochopitelně také nárůst počtu pacientů, což vyvolalo potřebu nového vícepatrového pavilonu. 172) V roce 1965 léčila rakovnická nemocnice již 5655 osob, které zde pobyly ošetřovacích dnů. 173) Na realizaci výškové budovy se výraznou měrou podílel MUDr. Josef Votýpka-Pecha, kterého místní rada ONV 17. září 1965 ustanovila novým ředitelem Okresního ústavu národního zdraví Rakovník. Josef Votýpka-Pecha se narodil 10. března 1922 ve Vrbčanech na Kolínsku a lékařské vzdělání na pražské Karlově univerzitě dokončil 11. května Své zkušenosti s řízením v oblasti zdravotnictví 168) Jiří KOLÁŘ, Tady začíná život, Rozvoj 11 (21), 28. září 1972, č. 39, s ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kart. č. 126, inv. č. 442, Zdravotní péče, lékařství ; tamtéž, f. ONV Rakovník, kart. č. 919, inv. č. 2184, Zřízení dětského oddělení nemocnice v Rakovníku ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník II, kn. č. 48, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro leden až červenec 1969, Zápis ze schůze Rady ONV z 3. dubna ) Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 26. ledna 1978, č. č. 4, s. 1 2; Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 2. února 1978, č. 5, s. 1; Pacienti do nového, Rozvoj 17 (27), 9. února 1978, č. 6, s ) Vývoj zdravotnictví a sociální péče v okrese Rakovník v letech , Rakovník 1989, s

200 Nový chirurgický pavilon rakovnické nemocnice na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (Muzeum T. G. M. Rakovník) nasbíral nejprve jako ředitel zrušeného OÚNZ Nové Strašecí a na pozici vedoucího zdravotního odboru rakovnického ONV. Postu ředitele OÚNZ Rakovník se ujal poté, co se vrátil z africké Ghany, kde v rámci socialistické výpomoci čtyři roky pracoval jako expert pražské Polytechny, podniku zahraničního obchodu pro zprostředkování technické spolupráce. 174) V roce 1971, ještě před zahájením výstavby nového pavilonu, nastoupila do rakovnické nemocnice další její pozdější výrazná osobnost, tehdy sekundární lékař chirurgického oddělení MUDr. Jan Silber, s nímž je spojena velmi dobrá pověst zdejší chirurgie během následujících desetiletí. Za své zdárné vyléčení mu vděčí i velká řada sportovců nejrůznější výkonnostní úrovně. Asi nejznámějším je současná hokejová hvězda kanadsko-americké Národní hokejové ligy a klubu Philadelphia Flyers Jakub Voráček. MUDr. Silber později v letech zastával na chirurgickém oddělení post primáře. 175) Výstavba moderní devítipodlažní budovy byla nakonec zahájena v roce Provedl ji závod Průmstav Beroun a jeho subdodavatelé, a to za částku 37 milionů Kčs. 176) Záležitosti ohledně stavby nového pavilonu zaměstnávaly ředitele Votýpku-Pechu natolik, že mu členové Pléna a Rady ONV Rakovník, ale i místní funkcionáři KSČ vyčítali, že si soustavně neplní své povinnosti při zajišťování řídící, kontrolní a kádrové práce na okresním ústavu národního zdraví. I dnes si někteří lékaři-pamětníci vybavují, jak často Votýpku-Pechu v sedmdesátých letech vídali v holínkách na stavbě. Jeho kritici měli pocit, že se o výstavbu nového pavilonu měl starat především vedoucí hospodářsko-technické 174) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, Sbírka osobních spisů ONV Rakovník, kart. č. 144, inv. č Votýpka-Pecha Josef, nar , Vrbčany, o. Kolín; tamtéž, f. ONV Rakovník II, kn. č. 41, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro červenec až prosinec 1965, Zápis ze schůze Rady ONV ze 17. září ) Kandidáty do ČNR jsou za Občanské fórum, Rozvoj 29 (39), 25. května 1990, č. 21, s. 4; T. BEDNAŘÍK, Zachránil kariéru hvězdě Philadelphia Flyers, Raport 27, 21. března 2017, č. 12, s. 4; TÝŽ, Primář Silber skončil, Raport 21, 11. ledna 2011, č. 2, s ) Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 26. ledna 1978, č. č. 4, s. 1 2; Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 2. února 1978, č. 5, s. 1; Pacienti do nového, Rozvoj 17 (27), 9. února 1978, č. 6, s

201 služby, a tak byl Votýpka-Pecha ze své pozice v červnu 1976 odvolán. Dokončení dominantního pavilonu tedy nakonec proběhlo už za působení dalšího ředitele OÚNZ Rakovník, MUDr. et PhMr. Zdeňka Novotného. Ten uvedenou funkci vykonával v období let Zdeněk Novotný se narodil 29. prosince 1924 jako syn redaktora sociálně demokratického časopisu Právo lidu. Na Karlově univerzitě v Praze vystudoval přírodovědeckou i lékařskou fakultu, když studia dokončil v roce Po přestěhování do Kladna osm let zastával post ředitele tamního OÚNZ. Poté, co na této pozici skončil, přešel na rakovnický okres. Než se stal ředitelem OÚNZ Rakovník, působil jako zástupce přednosty gynekologického oddělení a jako ředitel polikliniky v Novém Strašecí. 177) Občané spolu se zdravotníky se nakonec po letech dočkali. Devítipodlažní budova byla slavnostně uvedena do provozu 1. února Nemocnice tím získala kapacitu 275 lůžek. Do nového, moderně vybaveného objektu se přestěhovala pochopitelně nejen chirurgie se svou ambulancí, ale například také část interny. Samotná interna tehdy získala v nemocnici kapacitu sto padesát lůžek, což vedlo k dočasnému zřízení dvou samostatných interních oddělení (jednoho v novém pavilonu, druhého v původním objektu). Kromě chirurgie a interny našlo útočiště ve vysokopodlažní budově také gynekologicko-porodnické oddělení, které se sem přesunulo z původně infekčního pavilonu, čímž získalo prostory pro šedesát lůžek. 178) V souvislosti s výstavbou nového pavilonu byl zřízen i dnešní vjezd s nově vybudovanou vrátnicí. Anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO) Rakovnická nemocnice během své letité existence pochopitelně reflektovala trendy v oblasti vývoje kvalifikované lékařské péče, nebo se o to alespoň snažila. Koncem sedmdesátých let dvacátého století se stala v rámci Středočeského kraje dokonce prvním okresním zařízením, kde bylo vytvořeno specializované oddělení pro akutní příjem lidí nacházejících se v bezprostředním ohrožení života, tedy při poruchách vědomí, dýchání nebo krevního oběhu. 179) Počátky tohoto oddělení spadají již do let šedesátých. Tehdy se anestezie, které se říkalo narkóza, podávala přes tzv. Schimmelbuschovu masku. Nejprve se kapal Kelen a poté Ether. Narkózu původně podávala sálová sestra pod dohledem primáře chirurgického oddělení, který zároveň operoval a při tom, pouze přes roušku, sledoval pacientův stav. Později převzal vedení narkózy, především u tzv. velkých výkonů, další lékař. V místním zdravotnickém zařízení to byl MUDr. Miloš Šikola. Ten se projevil nejen jako kvalitní lékař, ale také jako zdatný technik, když dokázal zrenovovat starý narkotizační přístroj, dodaný nemocnici mezinárodní vojenskou organizací. Tak byla sestavena Vatra N3 s odsávačkou. MUDr. Šikola přispěl například ještě dalším zlepšením v roce 1962, a to zavedením intubace pacienta. 177) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník II, kn. č. 67, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro červen až srpen 1976, Zápis ze schůze Rady ONV ze 17. června 1976; tamtéž, kn. č. 16, Zápisy z plenárních schůzí ONV 1976, Zápis ze schůze Pléna ONV z 29. června 1976; tamtéž, f. ONV Rakovník II, kn. č. 77, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro květen až srpen 1979, Zápis ze schůze Rady ONV z 12. července ) Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 26. ledna 1978, č. č. 4, s. 1 2; Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 2. února 1978, č. 5, s. 1; Pacienti do nového, Rozvoj 17 (27), 9. února 1978, č. 6, s. 1; Vývoj zdravotnictví a sociální péče v okrese Rakovník v letech , s ) J. PŘIBÍKOVÁ, Provoz ARO zahájen, Rozvoj 18 (28), 18. října 1979, č. 42, s

202 Významný mezník ve vývoji anestezie v Rakovníku pak znamenal rok 1967, kdy do zdejší nemocnice nastoupil MUDr. Luboš Černohorský, po jehož příchodu vznikla samostatná anesteziologická jednotka, kterou nově příchozí lékař vytvořil se sestrou Bělou Kollmannovou. S výše zmiňovaným obdobím jsou spojeny také dva zajímavé případy, dokumentující tehdejší stav v této oblasti zdravotní péče. Do nemocnice byl například převezen osmiletý chlapec, který utrpěl vážný úraz hlavy způsobený pádem ze stromu. Pro příjem pacienta byla vyčleněna jedna samostatná místnost. Lékař diagnostikoval kontuzi mozku a léčba spočívala v podávání infuzí Manitolu, ATB a ve fyzikálním chlazení. U dítěte se tehdy střídaly po dvanácti hodinách tři zdravotní sestry z různých oddělení. Přes veškerou léčbu a péči ale chlapec nakonec zemřel. Druhý případ představoval mladý muž, kterého nemocnice přijala po havárii na motorce. Muž byl v bezvědomí a jeho stav vypadal rovněž velmi vážně. U tohoto pacienta již došlo k provedení intubace a probíhalo ruční ventilování přes narkotizační přístroj. Veškerá léčba se uskutečňovala na operačním sále. Po čtyřiadvaceti hodinách se podařilo jeho stav stabilizovat, a tak byl přeložen na lůžkové oddělení, odkud se po doléčení vrátil domů. I když existovaly snahy o další rozvoj této léčebné péče, byla samostatná anesteziologická jednotka po několika letech zrušena. 180) Nasměrovaný vývoj se tím ale jen přibrzdil. Zejména díky tomu, že se na konci sedmdesátých let výrazně zlepšily prostorové podmínky nemocnice, vzniklo tehdy samostatné anesteziologicko-resuscitační oddělení. Jeho zkušební provoz se rozeběhl v listopadu Nové specializované pracoviště našlo adekvátní prostory v moderní výškové budově a jeho vybudování si vyžádalo vynaložení jednoho milionu korun. Zahájení plného provozu vzápětí jednoho ze stěžejních oddělení se pak datuje od 15. října Nemocnice tak získala svůj čtvrtý primariát. V jeho čele stanul MUDr. Pavel Kozlík, který jej řídí dodnes. Anesteziologicko-resuscitační oddělení od počátku prokazovalo své opodstatnění. Za prvních dvacet let jím prošlo více než 3400 pacientů, přičemž podle odhadů výše zmíněného primáře Kozlíka by 680 z nich jinak nepochybně přišlo o život. 181) Rychlá zdravotnická pomoc (RZP) Práce lékařů anesteziologicko-resuscitačního oddělení pochopitelně značně závisí na tom, jak rychle a kvalitně byla pacientovi poskytnuta první pomoc a jak rychle a bezpečně došlo k jeho převozu do nemocnice. Při poruchách základních životních funkcí člověka jde samozřejmě o minuty, ne li o vteřiny. Je tedy logické, že s prací anesteziologicko-resuscitačního oddělení úzce souviselo a souvisí fungování sanitní služby. Pro zvýšení jejích možností při záchraně lidských životů získala rakovnická nemocnice počátkem osmdesátých let 20. století specializované a k danému účelu také vybavené sovětské vozy typu Latvija, čímž se nastartovala éra Rychlé zdravotnické pomoci. 182) Zkušební provoz Rychlé zdravotnické pomoci byl zahájen 1. prosince 1981 a probíhal od pondělí do pátku mezi 180) T. BEDNAŘÍK, 30 let ARO Masarykovy nemocnice v Rakovníku, Rakovník 2009, s ) J. PŘIBÍKOVÁ, Provoz ARO zahájen, Rozvoj 18 (28), 18. října 1979, č. 42, s. 2; T. BEDNAŘÍK, 20 let rakovnického ARO, Raport 10, 1. února 2000, č. 5, s ) K. SOBÍNOVÁ, Třicetileté sjednocené zdravotnictví, Rozvoj 21 (31), 16. září 1982, č , s. 4 5; T. BED- NAŘÍK, 20 let rakovnického ARO. 202

203 šestou a osmnáctou hodinou. O dva roky později, v roce 1983, došlo k jejímu začlenění pod anesteziologicko-resuscitační oddělení, čímž se organizačně stvrdilo propojení obou zmiňovaných zdravotnických služeb. 183) Naplno však byla činnost Rychlé zdravotnické pomoci oficiálně spuštěna až u příležitosti zahájení 17. sjezdu KSČ, dne 24. března Uvedený krok znamenal významný mezník při poskytování odborné lékařské péče. Právě tehdy totiž občané získali možnost, aby při náhlém ohrožení lidského života přivolali prostřednictvím telefonní linky 155 specializovaný sanitní vůz s kvalifikovanou posádkou, již tvořili pracovníci anesteziologicko- -resuscitačního oddělení. Od té doby výjezdová skupina, složená vždy z lékaře, zdravotní sestry a řidiče, zasahovala při všech náhlých stavech s ohrožením tzv. životních funkcí, tedy při výše zmiňovaných poruchách vědomí, dýchání nebo krevního oběhu. Příkladem těchto náhlých stavů jsou náhle vzniklá bolest v oblasti srdce, náhlé zhoršení dýchání, náhlá a přetrvávající ztráta vědomí, závažná poranění s krvácením, šokem a všechny závažné komplikace u již trvajících onemocnění. 184) Počet zásahů zmiňované lékařské skupiny se během let neustále zvyšoval. Zatímco v roce 1987 absolvovala rychlá zdravotnická pomoc 870 (z toho 33 neoprávněných) výjezdů, o rok později jich bylo již ) Systém rychlé zdravotnické pomoci ale doznal zásadní přeměny po roce Přepravu pacientů ohrožených na životě začala pro rakovnickou nemocnici posléze zajišťovat nově vzniklá Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje, která si v areálu zdejšího léčebného zařízení zřídila jednu ze svých četných výjezdových základen. 186) Dětské lůžkové oddělení (DLO) a Léčebna dlouhodobě nemocných (LDN) Osmdesátá léta 20. století znamenala pro rakovnickou nemocnici opravdový boom. Na jejich samém počátku se naplnilo konečně to, o co vedení ústavu i představitelé okresu vehementně usilovali už od období po skončení druhé světové války, kdy se snažili prosazovat záměry ke zlepšení zdravotní péče o místní dětskou populaci. Po zřízení porodnice, která zahájila svou činnost v roce 1952, tak na konci šesté pětiletky spatřilo v Rakovníku světlo světa i samostatné dětské oddělení. Do té doby musely maminky zajíždět se svými potomky kvůli lékařským zákrokům zpravidla do sousedního Kladna. 187) S tím mám i vlastní zkušenost, neboť jsem se někdy v roce 1978, asi jako pětiletý chlapec, podrobil v tamní nemocnici zákroku odstranění nosní mandle. Slavnostní otevření dětského oddělení v Rakovníku proběhlo 1. února Třicet pět lůžek bylo umístěno do budovy někdejšího infekčního pavilonu v severní části zdravotnického areálu, kde od roku 1952 pobývala porodnice. Přestavba původně infekčního pavilonu k novému účelu začala v srpnu 1978, jakmile se odtud vystěhovalo gynekologicko-porodnické oddělení, a vyžádala si vynaložení finančních prostředků za 1,3 milionu korun. Jeden milion korun pak stálo jeho vybavení. Vedle pokojů byla v objektu zřízena i malá učebna, v suterénu se 183) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 182, Kronika města Rakovníka , s. 169, ) P. KOZLÍK, Volejte číslo 155, Rozvoj 25 (35), 13. března 1986, č. 11, s ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 183, Kronika města Rakovníka , s. 176, ) Internetové stránky Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje: [cit ]. 187) Jiří KOLÁŘ, Zlepšená péče dětem, Rozvoj 19 (29), 7. února 1980, č. 6, s

204 navíc objevily tělocvična a bazén, které pacienti využívali k rehabilitaci. 188) Nové oddělení posléze poskytovalo i péči pro děti s dětskou mozkovou obrnou, přičemž pět k tomu určených lůžek sloužilo pro celý Středočeský kraj. 189) Vedením rakovnického dětského lůžkového oddělení byl v roce 1980 pověřen MUDr. Josef Linhart. 190) MUDr. Linhart, který se na realizaci tohoto oddělení výrazně podílel, stál v jeho čele ale jen krátce. Od 2. července 1980 post primáře zastával až do první poloviny devadesátých let MUDr. Svatopluk Ryba. 191) Osud pátého primariátu, o jehož zřízení se vedly složitá jednání už od druhé poloviny čtyřicátých let, se však naplnil v listopadu 2014, kdy po problémech s jeho obsazením došlo nakonec k jeho zrušení. 192) Ještě v témže roce, kdy se v nemocnici vytvořily na tehdejší dobu odpovídající podmínky pro péči o dětské pacienty, se zlepšila také péče o dlouhodobě nemocné občany. I pro ně vzniklo samostatné oddělení, které bylo uvedeno do provozu v budově staré interny dne 1. prosince Původně mělo 55 lůžek a sloužilo většinou pro pacienty vyšších věkových skupin, u nichž existoval předpoklad, že po dlouhodobém léčení dojde ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Týkalo se to zvláště pacientů, jejichž léčebná rehabilitace trvala zpravidla déle než tři měsíce. Zřízení již šestého samostatného oddělení, Léčebny dlouhodobě nemocných, připravil kolektiv zdravotníků pod vedením MUDr. Jiřího Patoky, který byl také jeho prvním a dlouholetým primářem. 193) V posledních letech nechalo nové vedení nemocnice léčebnu dlouhodobě nemocných přeměnit na Oddělení centra návazné péče, jehož dnešní kapacita je osmdesát lůžek. V současnosti je jeho primářkou MUDr. Lenka Charvátová. 194) Zdravotnické zařízení na konci éry socialismu Jak je již výše uvedeno, osmdesátá léta dvacátého století byla pro rakovnickou nemocnici obdobím ohromného rozmachu, srovnatelným s prvorepublikovými dvacátými lety, kdy se uskutečnilo budování moderního nemocničního areálu. Tento rozvoj za socialistické éry ovlivnilo samozřejmě dokončení vysokopodlažního chirurgického pavilonu v roce ) Díky němu také mohla nemocnice v roce 1987 přijmout k hospitalizaci pacientů, kteří zde strávili ošetřovacích dnů. 196) Prostorové nároky a požadavky na vybavení se však u jednotlivých pracovišť i nadále zvyšovaly, a tak byl ke zmiňovanému pavilonu přistavěn v letech další objekt, kde jsou dnes 188) J. KOLÁŘ, Zlepšená péče dětem, Rozvoj 19 (29), 7. února 1980, č. 6, s ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 182, Kronika města Rakovníka , s ) J. KOLÁŘ, Zlepšená péče dětem; Nemocnice Rakovník, Rakovník 1998, nestránkováno. 191) Rozhovor s někdejším primářem dětského oddělení rakovnické nemocnice Svatoplukem Rybou /naroz. 1940/ z 25. září ) T. BEDNAŘÍK, Porodnice a dětské končí, Raport 24, 4. listopadu 2014, č. 44, s ) Nové oddělení v nemocnici, Rozvoj 19 (29), 18. prosince 1980, č. 51, s ) Internetové stránky Masarykovy nemocnice Rakovník: [cit ]. 195) Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 26. ledna 1978, č. č. 4, s. 1 2; Z. NOVOTNÝ, Nový pavilón do provozu, Rozvoj 17 (27), 2. února 1978, č. 5, s. 1; Pacienti do nového, Rozvoj 17 (27), 9. února 1978, č. 6, s ) Vývoj zdravotnictví a sociální péče v okrese Rakovník v letech , s

205 umístěny centrální nemocniční sály. 197) Ty si prosadil uznávaný primář chirurgického oddělení z let MUDr. Vladimír Pešek, který v rakovnické nemocnici působil od konce padesátých let. Své bohaté vzpomínky z historie nemocnice uveřejňoval v roce 2016 na stránkách místního týdeníku Raport. 198) Nemocnice tedy získávala další nové prostory, zázemí a také modernější technické vybavení. Otevíraly se jí do té doby nepředstavitelné možnosti, ale s nimi byla spojena i očekávání. Tato etapa probíhala zejména za ředitele OÚNZ Rakovník MUDr. Karla Vlnaře, narozeného 9. července MUDr. Karel Vlnař byl odborným zaměřením stomatolog. Svou lékařskou praxi vykonával od roku 1972 nejdříve v OÚNZ Český Krumlov a od roku 1974 pod OÚNZ Rakovník, do jehož čela se později dostal z funkce náměstka pro léčebně preventivní péči. Po odvolání MUDr. et PhMr. Zdeňka Novotného byl od 12. července 1979 pověřen jeho řízením a od 1. dubna 1980 jej pak Rada ONV Rakovník jmenovala jeho ředitelem. Na uvedeném postu působil do roku ) Jako ředitel OÚNZ Rakovník musel MUDr. Karel Vlnař reagovat na to, že rozvíjející se stará i nová ústavní pracoviště vyžadovala stále větší podporu svých činností. Od počátku roku 1981 tak v nemocnici fungovala další samostatná oddělení, a to biochemické (Oddělení klinické biochemie a hematologie), rentgenologické (Radiodiagnostické oddělení) a patologické. 200) Začátky vývoje biochemického oddělení sahají do padesátých let dvacátého století, kdy byla v interním pavilonu zřízena malá laboratoř, kde pracoval jeden laborant. Její zřízení prosadil v roce 1951 tehdy nový primář interního oddělení MUDr. Jiří Humhal. 201) Oddělení klinické biochemie a hematologie se od svého vzniku postupem času rozvinulo v pracoviště, kde se provádí laboratorní vyšetření širokého spektra biologického materiálu (krve, moči, mozkomíšního moku, punktátu, stolice, dialyzátu apod.). 202) Rozvoj tohoto samostatného oddělení na počátku osmdesátých let je spojen s jeho tehdejší primářkou MUDr. Olgou Gackovou. Už v roce 1981 tamní pracovníci provedli biochemických a hematologických vyšetření. Biochemické oddělení se stalo důležitou součástí nemocnice, a tak od roku 1993 sídlí ve svých vlastních prostorách, vpravo od vrátnice. 203) 197) Jiří KOLÁŘ, Přístavba nemocnice, Rozvoj 26 (36), 2. dubna 1987, č. 13, s. 3; Rozvoj 28 (38), 19. ledna 1989, č. 3, s ) T. BEDNAŘÍK V. PEŠEK, 50. a 60. léta v nemocnici I, Raport 26, 14. června 2016, č. 24, s. 9; TÝŽ, 50. a 60. léta v nemocnici II, Raport 26, 21. června 2016, č. 25, s. 9; TÝŽ, Emeritní primář vzpomíná I, Raport 26, 30. srpna 2016, č. 35, s. 9; TÝŽ, Emeritní primář vzpomíná II, Raport 26, 6. září 2016, č. 36, s. 9; TÝŽ, Emeritní primář vzpomíná III, Raport 26, 13. září 2016, č. 37, s ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník II, kn. č. 77, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro květen až srpen 1979, Zápis ze schůze Rady ONV z 12. července 1979; tamtéž, kn. č. 79, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro leden až duben 1980, Zápis ze schůze Rady ONV z 3. dubna 1980; SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník II, kn. č. 103, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro červen až prosinec 1988, Zápis ze schůze Rady ONV z 15. prosince ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 182, Kronika města Rakovníka , s ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s. 9; T. BEDNAŘÍK, Bez laboratorních testů se žádný lékař neobejde, Raport 8, 12. května 1998, č. 19, s ) T. BEDNAŘÍK, PRIVAMED Healthia, s. r. o. 80 let Nemocnice s poliklinikou Rakovník, Rakovník 2008, s ) K. SOBÍNOVÁ, Třicetileté sjednocené zdravotnictví; T. BEDNAŘÍK, Bez laboratorních testů se žádný lékař neobejde. 205

206 Specializovaná vyšetření, potřebná k přesnějšímu stanovení diagnózy pacientů, provádí také Radiodiagnostické oddělení. Počátky jeho vývoje nalezneme ještě ve vzdálenější minulosti, než je tomu v případě biochemického oddělení. První rentgenové přístroje byly instalovány ve zdejší nemocnici už za první republiky, když se v rámci výstavby nového areálu nakupovalo jeho přístrojové vybavení. Během roku 1981, tedy v době svého vzniku, pořídilo rentgenologické oddělení snímků jak pro lůžkovou, tak i ambulantní složku. 204) Ke korigování diagnózy pacientů slouží po jejich smrti také pitvy. V rakovnické nemocnici zřejmě probíhaly nejpozději od roku 1882, kdy byl v tamním areálu postaven objekt s pitevní místností a umrlčí komorou. Nejprve je prováděl pravděpodobně sám řídící lékař MUDr. Václav Nebeský. 205) Podmínky pro tyto úkony se značně zlepšily za primáře MUDr. Zdeňka Zemana, a to po vybudování nového pitevního pavilonu v roce O následném rozvoji zdejší patologie se ale zřejmě hovořit nedá, neboť tehdy pitvy v rakovnické nemocnici zajišťoval údajně Jaroslav Trejbal, vedený ve zdravotnickém zařízení jako domovník. Pro svou všestrannost vykonával nejrůznější práce. Působil také jako vrátný a nemocniční zřízenec, takže si lze stěží představit, že se mohl jako patolog výrazně odborně zdokonalovat. 206) Přestože dodnes stojící pitevní pavilon byl v místní nemocnici postaven již za první republiky, o rozvoj této specializace se zde postaral především až MUDr. Jiří Vlk, který Patologické oddělení v Rakovníku budoval od roku 1972 a později se stal také jeho prvním primářem. Například v roce 1988 provedlo toto oddělení 218 pitev. 207) Rakovnická nemocnice procházela během osmdesátých let podstatným rozšiřováním služeb a léčebných možností. Přesto však i ona, tak jako celé socialistické zdravotnictví, stále více zaostávala za nemocnicemi států západní a severní Evropy, a to zejména v technologickém vybavení. Nejspíš i toto zaostávání zdravotnictví bylo jedním z důvodů, proč se udály společenské změny po listopadu 1989, kdy končil systém socialistického zdravotnictví. S ním pak zanikl i Okresní ústav národního zdraví Rakovník. Jeho předposledním ředitelem byl gynekolog MUDr. Miloslav Urban ( ), kterého Rada ONV Rakovník jmenovala do své funkce 15. prosince 1988 s účinností od 1. ledna 1989 a s osobním platem 7000 Kčs měsíčně. MUDr. Miloslav Urban se narodil 10. ledna V roce 1963 vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze a po vykonání roční vojenské prezenční služby nastoupil jako sekundář na gynekologické oddělení do nemocnice ve Slaném. Na gynekologicko-porodnickém oddělení pracoval také od roku 1967 v Kladně, kde se stal v roce 1973 zástupcem primáře. Od 1. října 1983 pak byl Radou ONV Kladno jmenován náměstkem ředitele pro léčebně preventivní péči tamního okresního ústavu národního zdraví. Pro zvýšení své kvalifikace absolvoval v roce 1986 nástavbovou atestaci v oboru sociálního lékařství a organizace zdravotnictví. 208) 204) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 182, Kronika města Rakovníka , s ) Č. FEYERFEIL, Pět a dvacet let činnosti a snažení samosprávného okresu rakovnického, s ) J. KOČÍ, Rakovnická nemocnice, s ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 183, Kronika města Rakovníka , s. 236; K. SOBÍ- NOVÁ V. ŘEHÁK, Mortui vivos docent, Rakovnické noviny 29 (39), 11. října 1990, č. 41, s. 4; T. BED- NAŘÍK, Jsme tady především kvůli živým, Raport 8, 29. září 1998, č. 39, s ) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník II, kn. č. 103, Zápisy ze schůzí Rady ONV pro červen až prosinec 1988, Zápis ze schůze Rady ONV z 15. prosince

207 Nově získané znalosti už ale MUDr. Urban dlouho využívat nemohl, neboť po jeho nástupu v Rakovníku brzy přišly události, které znamenaly konec socialistického systému zdravotnictví v Československu a s nimi i jeho konec ve vedení rakovnického okresního ústavu národního zdraví. 209) Nemocnice v letech 1989 až do současnosti Transformační změny a další rozmach po listopadu 1989 Socialistický systém zdravotnictví, nastavený na přelomu let 1951 a 1952, nakonec fungoval až do počátku devadesátých let dvacátého století. Tehdy politické a společenské změny znovu zasáhly do osudu místní nemocnice, která po pádu komunistické nad vlády v zemi čekala spolu s celým československým zdravotnictvím na svou transformaci. Okresní ústav národního zdraví Rakovník se po listopadu 1989 dostal pod správu obnoveného okresního úřadu. Ten ve své působnosti nahradil okresní národní výbor, zrušený v roce ) Následující období znamenalo pro zdravotnictví přípravu a realizaci zásadních změn v jeho organizaci, způsobu financování a odměňování za poskytované zdravotnické služby. Společnost se tehdy snažila navázat na dobu před rokem 1948, a tak se rakovnická nemocnice vlivem nových poměrů, po několika desetiletích, znovu osamostatnila. Došlo k tomu rozvolněním zmiňovaného okresního ústavu národního zdraví, který během prvních porevolučních let zanikl. Uvedený proces byl zahájen k 1. červenci V souvislosti s nastíněnými změnami se také novým ředitelem OÚNZ Rakovník stal ing. Vladimír Procházka, dosavadní náměstek pro hospodářsko-technickou oblast. 211) První přednosta obnoveného Okresního úřadu Rakovník Josef Hajný vydal 19. listopadu 1991 rozhodnutí o zřízení zdravotnického zařízení s názvem Nemocnice s poliklinikou Rakovník. Nemocnice spojená s místní poliklinikou se tímto výnosem stala od 1. ledna 1992 opět právním subjektem, a to ve formě samostatné příspěvkové organizace zřízené zdejším okresním úřadem. Uvedený výnos stanovil, že v čele zařízení bude stát ředitel, kterého jmenuje a odvolává přednosta okresního úřadu po konzultaci s ministerstvem zdravotnictví. 212) Prvním novodobým ředitelem nemocnice byl jmenován poslední ředitel OÚNZ Rakovník ing. Vladimír Procházka. Ten na svém postu vydržel do roku ) Poté ho nahradil ing. Vlastimír Galas, který uvedenou funkci zastával v letech ) 209) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 183, Kronika města Rakovníka , s ) Zákon České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, ze dne 9. října ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 183, Kronika města Rakovníka , s. 364; K. SOBÍ- NOVÁ, Když OÚNZ ztratí své jméno, Rakovnické noviny 30 (40), 13. června 1991, č. 24, s. 1; Ivo MIČKA, OÚNZ se rozvolňuje, Rakovnické noviny 30 (40), 3. července 1991, č. 27, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník II, neuspořádáno, kopie zřizovací listiny Nemocnice s poliklinikou Rakovník, vydané 19. listopadu ) Tamtéž, kopie oznámení přednosty Okresního úřadu Rakovník o ukončení pracovního poměru ing. Vladimíra Procházky z 6. září ) Ivo MIČKA, Nepřicházím jako likvidátor, Rakovnicko 2, 19. října 1994, č. 41, s. 1 2; T. BEDNAŘÍK, Ředitel nemocnice odvolán!, Raport 8, 17. listopadu 1998, č. 46, s

208 Za jeho působení se rozhodnutím dalšího přednosty rakovnického okresního úřadu ing. Jiřího Chalupeckého z 18. listopadu 1997 rozšířila nemocnice o pracoviště i mimo území Rakovníka, neboť k ní byla od 1. ledna 1998 připojena poliklinika v Novém Strašecí. 215) Jako nástupci ing. Vlastimíra Galase ve funkci ředitele rakovnické nemocnice působili ing. Jan Tureček ( ) a poté ing. Michal Stehlík ( ). 216) Modernizace interny i dalších oddělení a zřízení heliportu Nemocnice se ve svobodnějších poměrech po roce 1989 opět rozrůstala o další pracoviště, když vznikala i nová samostatná oddělení. U těch již zavedených pak probíhala jejich modernizace. Díky tomu se tak nadále rozšiřovaly možnosti v oblasti léčby. Například od 1. září 1991 začalo působit při tamním interním oddělení (v osmdesátých letech přestěhovaném do budovy někdejší chirurgie) sanatorium pro pacienty z okresu Rakovník, kteří měli potíže s páteří, končetinami, cévami nebo s průduškovým astmatem. Na pěti lůžkách zde byla indikována infuzní a transfuzní léčba pacientů, jejichž zdravotní stav bezprostředně nevyžadoval hospitalizaci. Další zefektivnění práce tohoto oddělení nastalo zřízením vlastní jednotky intenzivní péče, k němuž došlo rovněž v roce ) Kvůli modernizaci a zlepšení podmínek probíhala u interního oddělení počátkem devadesátých let také jeho přístavba, kam se umístilo i nově vybudované dialyzační středisko, jehož zřízení bylo reakcí na nárůst pacientů potřebujících umělou ledvinu. Zatímco v roce 1988 ji potřebovali pouze tři lidé, v roce 1993 jich bylo už šestnáct. Převážení pacientů potřebujících umělou ledvinu představovalo značné náklady, a tak došlo k vytvoření vlastního specializovaného pracoviště. Dialyzační středisko rakovnické nemocnice zahájilo provoz 1. dubna 1993 jako údajně největší v celé Evropě. Konkurz na dodávku zařízení vyhrála americká firma ALTHIN, která posléze dodala sedm dialyzačních přístrojů druhé generace, řízených počítačem. 218) Výhody modernizace interny již záhy okusila celá řada pacientů. V dubnu 1997 byl na tomto oddělení ambulantně ošetřen i anglický herec Martin Shaw, známý z britského seriálu Profesionálové, neboť se tehdy účastnil v Křivoklátě natáčení seriálu s názvem The Scarlet Pimpernel (Červený bedrník), v němž ztvárnil jednu z hlavních postav. Děj se odehrává na konci 18. století v období Velké francouzské revoluce a při natáčení jedné ze scén spadl Shaw z koně. Protože herec po pádu pociťoval bolest v oblasti hrudníku, tak byl posléze dopraven do rakovnické nemocnice. Vyšetření však naštěstí žádné vážnější zranění neprokázalo. 219) 215) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník II, Sbírka osobních spisů Okresní úřad Rakovník, kart. č. 7, inv. č Tureček Jan. 216) Tamtéž; T. BEDNAŘÍK, Padly hlavy ředitelů nemocnic, Raport 13, 14. ledna 2003, č. 2, s. 1; Týž, Ředitelem nemocnice ing. Michal Stehlík, Raport 13, 20. května 2003, č. 20, s. 1; T. BEDNAŘÍK Pavel SKLE- NIČKA, Nemocnice soukromá a bez Stehlíka, Raport 17, 3. července 2007, č. 27, s ) K. SOBÍNOVÁ, Do nemocnice jen na skok?, Rakovnické noviny 30 (40), 24. října 1991, č. 43, s ) Ivo MIČKA, Největší dialyzační středisko v Evropě, Rakovnicko 1, 25. března 1993, č. 4, s ) Doyle v rakovnické nemocnici, Raport 8, 28. dubna 1998, č. 17, s

209 Jeden z nejdůležitějších počinů v oblasti rozšíření služeb zdejšího ústavu znamenalo během devadesátých let 20. století zřízení heliportu letecké záchranné služby. Heliport vystavěla nemocnice vlastním nákladem za finanční pomoci České pojišťovny, a. s., a široké veřejnosti Rakovnicka. Nachází se v areálu zdravotnického zařízení, přesněji na východním svahu vedle výškové budovy, a slouží raněným a těžce nemocným ze středních Čech. Transport pacientů zpočátku zajišťovala Letka Ministerstva vnitra České republiky a Armády České republiky. Výstavbu a fungování přistávací plochy podporovala Nadace Heliport. 220) Zásadní záležitostí v oblasti vývoje léčebné péče bylo rozšiřování a zdokonalování výpočetní techniky, které začalo i v medicíně skýtat do té doby nepředstavitelné možnosti. Přelom v tomto směru nastal ve zdejší nemocnici zejména koncem roku 1991, kdy vedení tehdy ještě OÚNZ Rakovník nakoupilo pro svá pracoviště počítačové vybavení za 760 tisíc korun. 221) Chirurgickému oddělení postupně nová diagnostická a operační technika umožnila například miniinvazivní operování jak v dutině břišní, tak i v nejrůznějších kloubech nebo v močovém měchýři. Tento způsob operování pak výrazně zkracuje dobu hospitalizace. 222) Pacientům anesteziologicko-resuscitačního oddělení zase moderní přístrojové vybavení pomáhá při podpoře srdeční činnosti, případně nahrazuje některé selhávající funkce organismu jako je dýchání, činnost ledvin a podobně. 223) Zmiňovaný vývojový trend se prakticky dotkl všech nemocničních oddělení, a nejen jich. Podstatně to ovlivnilo například i rozvoj Radiodiagnostického oddělení, kde se v devadesátých letech kromě rentgenových vyšetření začala nově provádět také ultrazvuková vyšetření (sonografie). Od 30. května 2000 pak mělo toto odborné pracoviště k dispozici také svůj první počítačový tomograf, tzv. CT přístroj. Ten byl zakoupen díky sponzorským darům a veřejné sbírce občanů rakovnického okresu za částku 15 milionů korun. Pracovníci Radiodiagnostického oddělení provedli na CT přístroji již během prvních čtyř měsíců 450 vyšetření. Převážně se jednalo o vyšetření mozku, ale také páteře, plotének, plic a skeletu. 224) Mikrobiologické oddělení V devadesátých letech 20. století nadále vzrůstal význam laboratorních vyšetření biologického materiálu, a tak byl tehdy zřízen další primariát, Mikrobiologické oddělení. Jeho laboratoř vznikla už v roce Tehdy sdílela prostory s Oddělením klinické biochemie a hematologie, jehož byla součástí. V lednu 1995 se však objevil záměr na osamostatnění tohoto pracoviště, pro které se ve východní části ústavního areálu postavila nová budova, a to za lékárnou a Oddělením klinické biochemie a hematologie. Mikrobiologické oddělení bylo slavnostně otevřeno 14. července Prováděla se na něm vyšetření 220) Nemocnice Rakovník, Rakovník 1998, nestránkováno; T. BEDNAŘÍK, PRIVAMED Healthia, s. r. o. 80 let Nemocnice s poliklinikou Rakovník, Rakovník 2008, s ) SOkA Rakovník, f. MěNV Rakovník, kn. č. 183, Kronika města Rakovníka , s ) T. BEDNAŘÍK, PRIVAMED Healthia, s. r. o. 80 let Nemocnice s poliklinikou Rakovník, Rakovník 2008, s ) Nemocnice Rakovník, Rakovník 1998, nestránkováno 224) T. BEDNAŘÍK, CT přístrojem dosud prošlo 450 pacientů, Raport 10, 3. října 2000, č. 40, s

210 v oborech klinické bakteriologie, mykologie, virologie, parazitologie a také nepřímá (serologická) diagnostika, včetně hepatitidy C. Jeho pracovníci zde tedy zpracovávali biologický materiál kvůli zjištění infekčních původců lidských onemocnění. Šlo o vzorky moče, stolice, výtěrů z krku, nosu a podobně. V roce 1998 mělo oddělení i s uklízečkou až deset zaměstnanců. Tehdy byla jeho primářkou MUDr. Věra Pochmonová. Později do jeho chodu evidentně zasáhla úsporná opatření, a tak došlo k jeho redukování, i když pracoviště poskytovalo pro své klienty nepřetržitě odborné konzultace, dokonce i antibiotickou terapii. 225) Po více než dvou desetiletích pak toto samostatné oddělení zaniklo, když došlo k jeho sloučení s Oddělením klinické biochemie a hematologie do Oddělení klinických laboratoří. 226) Cesta k privatizaci Po velkých změnách z počátku devadesátých let 20. století procházela nemocnice od prvních let nového milénia obdobím další a neméně zásadní transformace. Změny opět souvisely s reformou státní správy, přesněji se zřízením tzv. vyšších územněsprávních celků (krajů) a následným zánikem okresních úřadů. Okresní úřady byly zrušeny k 31. prosinci Rakovnickou nemocnici s poliklinikou začal od té doby spravovat středočeský krajský úřad, když se zdejší zdravotnické zařízení stalo jeho příspěvkovou organizací. Spolu s rakovnickou nemocnicí spravoval Krajský úřad Středočeského kraje ještě dalších patnáct nemocnic. 227) Na krajské úrovni vládla ve středních Čechách i po volbách v roce 2004 Občanská demokratická strana, a jelikož politická pravice prosazovala privatizaci zdravotnických zařízení, tak se u středočeských nemocnic následně připravoval jejich prodej nebo aspoň pronájem. Pro daný účel došlo posléze i k vypsání veřejných soutěží, kam se mohli zájemci o jejich provozování hlásit. 228) Levice, která vládla na celostátní úrovni, se ale snažila privatizaci nemocnic všemožně zabránit. Lidé podepisovali proti zamýšlenému záměru krajské vlády dokonce petice. Pod politickým tlakem tak byla výše zmiňovaná výběrová řízení v první polovině září 2005 zrušena. 229) Privatizaci nemocnic se ale odpůrcům tohoto kroku úplně zabránit nepodařilo, i když částečného úspěchu dosáhli, neboť krajský úřad nakonec rozhodl, že si některé nemocnice ve své správě ponechá. Do uvedené skupiny vybraných zařízení však rakovnická nemocnice nepřipadla, a tak příprava její privatizace pokračovala i nadále. Zastupitelstvo Středočeského kraje se na své schůzi 19. září 2005 usneslo, že jedenáct zdravotnických zařízení vloží do akciových společností oblastních 225) J. OLLÁRY, Mikrobiologie zaslouženě ve svém, Rakovnicko 3, 25. července 1995, č. 30, s. 2; T. BEDNA- ŘÍK, Naším snem je provádět vyšetření na AIDS, Raport 8, 2. června 1998, č. 22, s. 2; TÝŽ, PRIVAMED Healthia, s. r. o. 80 let Nemocnice s poliklinikou Rakovník, Rakovník 2008, s ) Internetové stránky Masarykovy nemocnice Rakovník: [cit ]. 227) Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, ze dne 16. května 2000, 44; Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ze dne 13. června 2002; T. BEDNAŘÍK, Budou rakovnické matky rodit v Kolíně?, Raport 12, 19. listopadu 2002, č. 47, s ) T. BEDNAŘÍK, Nemocnice do prodeje nebo do pronájmu, Raport 15, 4. července 2005, č. 27, s. 1; TÝŽ, Soutěž o nemocnici vyhlášena, Raport 15, 19. července 2005, č. 29, s ) P. SKLENIČKA, Nemocnice pod Příbram, Stehlík odvolán, Raport 15, 13. září 2005, č. 37, s. 1; 210

211 nemocnic, kde kraj představoval stoprocentního vlastníka. Kromě zdejšího zdravotnického zařízení se to týkalo ještě nemocnic v Nymburku, v Brandýse nad Labem, v Berouně, v Mělníku, v Hořovicích, v Třebotově, dále pak Geriatrického rehabilitačního centra v Kladně, Léčebny dlouhodobě nemocných Prčice, Léčebny dlouhodobě nemocných na Vojkově a Ústavu onkologie a pneumologie Na Pleši. Rakovnická nemocnice byla následně spolu s nemocnicemi v Třebotově, v Hořovicích, s Léčebnou dlouhodobě nemocných Prči ce a s Ústavem onkologie a pneumologie Na Pleši začleněna do Oblastní nemocnice v Příbrami. Kromě faktu, že se stala z příspěvkové organizace akciovou společností, to na ni ale žádný výrazný dopad bezprostředně nemělo. 230) Uvedené převedení pod Oblastní nemocnici Příbram přesto znamenalo výrazný krok k její následné privatizaci. Na provozování rakovnické nemocnice bylo znovu vypsáno výběrové řízení, které posléze vyhrála plzeňská společnost PRIVAMED Healthia, s. r. o. Ta nemocnici koupila za 61,1 milionu Kč a slíbila, že do ní investuje další částku v hodnotě 30,3 milionu Kč. Česká strana sociálně demokratická, stejně jako u ostatních privatizovaných nemocnic, později poukazovala na to, že její prodejní cena byla výrazně nižší oproti ceně odhadní, která představovala částku Kč. Svůj nový majetek převzala plzeňská společnost 29. června Rakovnická nemocnice se tak poprvé během své historie dostala do soukromých rukou. Se změnou vlastníka došlo pochopitelně k určitým personálním přesunům. Ze své funkce byl 2. července 2007 odvolán dosavadní ředitel nemocnice ing. Michal Stehlík. Novým správcem zdravotnického zařízení se stal jednatel společnosti PRIVAMED Healthia ing. Jaromír Bureš. 231) Nemocnice v soukromých rukou Nové vedení nemocnice chtělo navázat na tradici zdejšího ústavu sahající do období první republiky, čímž ale poměrně nehistoricky opomenulo dobu Rakouska-Uherska. V říjnu roku 2008 tak proběhly oslavy osmdesátého výročí existence nemocnice, i když šlo vlastně jen o připomínku někdejší výstavby prvorepublikového areálu, který, přestože musel být několikrát rozšířen a mnohokrát modernizován, stojí prakticky dodnes. Významného jubilea rakovnická nemocnice využila, aby se po mnoha letech opět vrátila ke svému pojmenování po prvním československém prezidentovi T. G. Masarykovi. Od té doby tak zdravotnické zařízení užívá název Masarykova nemocnice v Rakovníku. 232) Celou akci vedení nemocnice ještě později podpořilo tím, že v parčíku u administrativní budovy nechalo instalovat Masarykův pomník. Prezidentova bysta od hředelského sochaře Václava Kroba byla odhalena 5. března ) Společnost PRIVAMED Healthia 230) Zápisy ze schůzí Zastupitelstva Středočeského kraje jsou uloženy v elektronické podobě na internetových stránkách Krajského úřadu Středočeského kraje: [cit ]; T. BEDNA- ŘÍK, Dluhy Příbrami prý nemocnici neohrozí, Raport 15, 27. září 2005, č. 39, s. 1; Týž, Soud proti převodu nemocnice, Raport 15, 29. listopadu 2005, č. 48, s ) Archiv autora, předvolební leták středočeské České strany sociálně demokratické Plníme sliby! pro plánované volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2009; T. BEDNAŘÍK P. SKLE- NIČKA, Nemocnice soukromá a bez Stehlíka, Raport 17, 3. července 2007, č. 27, s ) T. BEDNAŘÍK, Nemocnice zase Masarykova, Raport 18, 14. října 2008, č. 42, s ) Lenka PELCOVÁ, Pátek plný odhalování, Raport 20, 9. března 2010, s

212 začala po svém převzetí rakovnického léčebného ústavu se smělými plány a investovala nemalé finanční prostředky do jeho další modernizace. Už v roce 2008 bylo proinvestováno 17 milionů korun. Došlo k nákupu nového CT přístroje, monitorovací techniky pro řadu oddělení a k rozšíření spektra zdravotnické péče o jednotku dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče (DIOP). V nemocnici tou dobou pracovalo 69 lékařů a 264 středně zdravotnických pracovníků. 234) Přesto nastal v posledních letech určitý útlum, který vyvrcholil uzavřením dětského oddělení, k němuž došlo v roce ) Majitelé nemocnice zareagovali na nepříznivý vývoj, ovlivněný situací českého zdravotnictví, přípravou její revitalizace. S plánovanou revitalizací proběhla i změna ve vedení ústavu, když ředitele nemocnice ing. Jaromíra Bureše, odvolaného k 15. srpnu 2016, nahradil na jeho postu MUDr. Tomáš Jedlička, který přišel do Rakovníka z Oblastní nemocnice v Jičíně. 236) S vývojem posledních let souvisí zvýšené obavy veřejnosti o to, aby zdejší zdravotnické zařízení nebylo nakonec zrušeno. Doufejme jen, že se obavy místních občanů nenaplní a Rakovník bude mít svou plně fungující nemocnici i v budoucnu. Ředitelé (správci) nemocnice MUDr. Václav Nebeský (?) (primář nemocnice) MUDr. Zdeněk Zeman (?) (primář nemocnice) Emil Linka 1926 (?) 1942 (správce nemocnice) Franz Hiksch (správce nemocnice) František Laitner ml (správce nemocnice) MUDr. Zdeněk Sternthal (ředitel nemocnice) MUDr. Pavel Jaremenko (ředitel OÚNZ) MUDr. Karel Kovaříček (ředitel OÚNZ) MUDr. Josef Votýpka-Pecha (ředitel OÚNZ) MUDr. et PhMr. Zdeněk Novotný (ředitel OÚNZ) MUDr. Karel Vlnař (zastupující ředitel, ředitel OÚNZ) MUDr. Miloslav Urban (ředitel OÚNZ) Ing. Vladimír Procházka (ředitel OÚNZ, ředitel nemocnice) Ing. Vlastimír Galas (ředitel nemocnice) MUDr. Pavel Kozlík (pověřen řízením nemocnice) Ing. Jan Tureček (ředitel nemocnice) Ing. Michal Stehlík (ředitel nemocnice) Ing. Jaromír Bureš (ředitel nemocnice) MUDr. Tomáš Jedlička 2016 dosud (ředitel nemocnice) 234) T. BEDNAŘÍK, PRIVAMED Healthia, s. r. o. 80 let Nemocnice s poliklinikou Rakovník, Rakovník 2008, s. 1, ) T. BEDNAŘÍK, Porodnice a dětské končí, Raport 24, 4. listopadu 2014, č. 44, s ) TÝŽ, Šéf nemocnice končí, Raport 26, 9. srpna 2016, č. 32, s. 1; T. BEDNAŘÍK, Léčit více lidí než dosud, Raport 26, 13. září 2016, č. 37, s

213 Vedoucí lékaři nemocnice MUDr. Václav Nebeský (?) (primář nemocnice) MUDr. Zdeněk Zeman (primář, řídící primář nemocnice) MUDr. Zdeněk Sternthal (?) (řídící primář, ředitel nemocnice) MUDr. Karel Kovaříček 1952 (?) 1961 (?) (neobsazeno, ředitel OÚNZ) MUDr. Miroslav Bednář 1961 (?) 1965 (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Karel Kovaříček (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Ferdinand Třebíský (?) (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Mirko Kunft 1973 (?) 1976 (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Karel Vlnař (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Miloš Kotík (?) (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Luděk Zima (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Pavel Hamouz 1988 (?) 1991 (?) (náměstek OÚNZ pro LPP) MUDr. Pavel Kozlík 1991 (?) 2003 (vedoucí lékař nemocnice) MUDr. Tomáš Semerádt (vedoucí lékař nemocnice) MUDr. Oldřich Kronich 2007 dosud (vedoucí lékař nemocnice) (Přehled ředitelů a vedoucích lékařů nemocnice byl sestaven za velké pomoci pamětníků, především díky obětavosti někdejší vedoucí sestry OÚNZ Rakovník Jany Pokorné) Résumé: Initially, the study outlines healthcare history before Rakovník hospital was established with short regard to the very first district hospital in Křivoklát, which existed between the years of The following part of the study deals with the beginnings of district healthcare centre in Rakovník at the end of the 1870s and construction difficulties brought by the fact the hospital facility was converted from former cast iron smelting works. The study gives detailed account of ideas of the experienced surgeon Matěj Dobromír Šembera, MD. He proposed his ideas about the future healthcare establishment in a document called Pro memoria. Undoubtedly, he intended his memorandum as initial material for future conception of the new healthcare establishment. His ideas were not completely fulfilled, because district government considered such ideas far too overbearing. The following chapter describes the actual operation of hospital from the beginning to At that time, the hospital was managed by its historically first head physician, Václav Nebeský, MD. Before the outbreak of the First World War, the hospital in Rakovník did not meet general public expectations. Public pressure on establishing new, modern hospital facility grew stronger. New hospital was built at the premises of the old one during the 1920s. Zdeněk Zeman, MD., was the head physician then. New pavilions, such as surgery, internal medicine, isolation ward and dissecting ward, essentially contributed to development of healthcare in the area. In 1936 internal medicine ward was detached with their own head physician, which meant that the facility changed into a healthcare establishment with two independent sections: surgical and internal. German occupation during the years of stopped massive expansion of the hospital with the lack of investments. New system of socialist healthcare was introduced after the Second World War. In Rakovník district the system was introduced prior to others in November Nationalized hospital became 213

214 an administrative part the District Institution of National Health in Rakovník, which consequently took over the most important decision-making competences. Despite of establishing the maternity ward in 1952, further development of hospital begun during the 1970s and 1980s. New nine-storey surgery ward was opened on February 1, In connection with new building, also new hospital departments were opened: Department of Anaesthesiology and Intensive Care, Department of Paediatrics, Long-term Care Unit, Clinical Biochemistry and Haematology and Radiology. Despite these measures, which were definitely a step forward, hospital in Rakovník, along with Czechoslovak economy, got behind developed countries of Western and Northern Europe and Northern America. Social changes after the November of 1989 projected into healthcare as well. Hospital in Rakovník was endowed with legal subjectivity on January 1, Several years later, in 1998, the hospital joined with outpatient clinic in Nové Strašecí. Similarly to other healthcare facilities in our country, the hospital started cumulating losses, which made political right wing to privatise such hospitals. For the first time in their history, Rakovník hospital became a private institution. In 2007 the hospital was purchased by company PRIVAMED Healthia, based in Plzeň, for CZK 61,1 mil. The company has been running the hospital since then. Luboš Smitka (1973), pracuje od roku 1995 jako archivář Státního okresního archivu Rakovník. Věnuje se otázkám budování pomníků a pamětních desek v kontextu společenského vývoje. K dané problematice publikoval řadu odborných článků a samostatnou monografii (lubos.smitka@soapraha.cz). 214

215 Jana Reichelová RUDA V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU RUDA DURING THE PROTECTORATE The essay describes common life during the Protectorate on the example of a village from Central Bohemia. It is based on fates of three people whose life was shaped under the Protectorate conditions. The first story follows the sad fate of František Frolík, a farmer, the second gets us acquainted with Marie Goldšmídová, who came to Ruda from Terezín to work there. The last story follows dangerous life of Václav Frýdl in his secluded home. Their fates are backed by contemporary developments at Ruda. Keywords: Protectorate Bohemia and Moravia, occupation, Nazism, Heydrichiade, partisans, Holocaust, Ruda, May Uprising, strafing, Rakovník region Úvod Proti zvyklostem začínám svou práci koncem. Koncem jedné epochy zahuštěným do několika slov: My podepsaní, jednajíce jménem německého vrchního velitelství, vzdáváme tímto bezpodmínečně všechny ozbrojené síly na pevnině, na moři i ve vzduchu, které [ ] 1) Bezpodmínečná kapitulace Německa z 8. května 1945, stvrzená podpisy vítězů, znamenala konec druhé světové války, která se do historie zapsala řadou prvenství, jistě nelichotivých a veskrze smutných. Smutným je i období politického útvaru zvaného Protektorat Böhmen und Mähren, který je v historii českého národa s druhou světovou válkou pevně spjat a v očích laické veřejnosti je jejím synonymem. Jako každý jiný v minulosti i tento válečný střet byl poskládán z řady velkých, menších i zcela drobných epizod. Každý z těchto historických příběhů pak vynesl na světlo dějin osoby a osobnosti. Jejich postoje byly následně podle úhlu pohledu oceňovány i zatracovány. Převážné většiny z nich si nikdo nevšiml nebo upadla v zapomnění. Jako mnohokrát v lidských dějinách. Bez výjimky lze toto tvrzení vztáhnout i na území protektorátu a jeho obyvatele. Je přirozené, že i tyto události dojdou postupně k zapomnění, nebudou li zaznamenány tak, aby odolaly času. Je ještě přirozenější, že tento osud potká nejdříve ty, které neměly na chod dějin zásadní vliv nebo jen stěží dosáhly regionálního významu. A právě tyto příběhy, a v tomto případě příběhy vztahující se k malé obci Rudě na Rakovnicku, mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodla zpřístupnit je široké veřejnosti. 1) Antonín ŠNEJDÁREK, Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích, Praha

216 Ruda má z té doby své hrdiny. Nedosahují věhlasu chrabrých generálů, válečných politiků, či předních postav protinacistického odboje. Ale i oni nasazovali své životy za to, aby jiní mohli žít. A který hrdina má vyšší cenu? Ten, který skrýval západního letce na půdě svého domu, nebo ten, který v řadách Svobodovy armády odolával nelidským podmínkám frontových bojů v zákopech? Mlynář, který v ohrožení životů celé své rodiny rozdával lidem v obci a širokém okolí mouku, četník, který o jeho činnosti věděl a velkoryse ji přehlížel, nebo letec britského královského letectva? Ne, není malých hrdinů. Když se seznamuji s nějakou historickou událostí, často se zamýšlím nad tím, nakolik její interpretace odpovídá skutečnosti. Již jsem v této souvislosti zmínila mládí, či dětství pamětníků, u něhož je všeobecně známé, že může vést zejména k zveličování. Avšak na zkreslení historie může působit mnoho dalších vlivů. Za zvlášť nebezpečné považuji přizpůsobování dějin politickému směru. Vliv může mít přenášení vzpomínek z generace na generaci, postupné zobecňování dějin, nezanedbatelný může být osobní postoj účastníka. A tak, protože jsem čerpala z mnoha pramenů, byla jsem v neposlední řadě vedena snahou o realistický výklad tehdejších událostí. Příjezd Němců 15. březen 1939 patří v historii Rudy k nepříliš radostným. A to nejen proto, že ten den byl mrazivý, vydatně sněžilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo přijít tolik očekávané jaro. Pochmurná nálada panovala v ten den v myslích lidí i z hlediska politické situace. Od šesté hodiny ranní začala oficiálně naši republiku obsazovat německá armáda. 2) Čechy a Morava byly tímto aktem včleněny do Říše. Pro většinu českého obyvatelstva to byl bezpochyby šok. Z rozhlasu i z tisku bylo sice informováno o politickém vývoji, o stále vzrůstající agresi Hitlerova Německa a o vzniku samostatného Slovenského státu. Přesto si jen málo civilních lidí dokázalo představit, že jako národ ztrácíme svobodu a budeme pod nadvládou Němců. Podobné pocity se objevily i u občanů Rudy. Zcela převládl moment překvapení, a tak i zde, jako v mnoha dalších vesnicích a městech, proběhlo obsazení bez nejmenších potyček a projevů odporu. První Němci procházeli Rudou 15. března 1939, a to za silné sněhové vánice. 3) Místní občané přihlíželi k obsazování svého kraje a na postupujících vojácích je zaujalo především jejich ošacení. Na takové počasí, které v ten den panovalo, byli oblečeni poměrně skromně, pouze ve vojenských bundách. I z toho důvodu se v obci podivovali, že se vůbec k takové vojenské akci, jako je obsazení cizího území, odhodlali. 4) Společně s německými vojáky se celou obcí šířila velice skličující nálada, nikdo nevěděl, jak se bude situace vyvíjet dál a co za krušné okamžiky čeká na Rudu a její obyvatele. 2) Tomáš PASÁK, Pod ochranou Říše, Praha 1998, s ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Miroslavem Alterou ze dne 2. července

217 Akce Gitter Ještě týž den, 15. března 1939, se v Praze konala schůze mezi velitelem operační skupiny I. Otto Emilem Raschem a zástupci české policie. Na tomto zasedání bylo rozhodnuto o provedení celoplošné Akce Gitter (Mříž). Ta měla potlačit a následně zlikvidovat komunistické hnutí, zadržet německé uprchlíky a dopadnout nepohodlné osoby, jejichž jména se už od léta 1938 hromadila v nacistické kartotéce M. 5) Se zatýkáním se mělo začít v Praze a postupně akci rozšířit na celé území protektorátu. Policejní ředitelství v Praze se 16. března spojilo s Prezidiem zemského úřadu a o celé akci ho informovalo. Právě zemský úřad měl totiž organizačně Akci Gitter zaštítit a předat rozkazy k jejímu provedení nižším složkám. Zemské velitelství telefonovalo postupně na jednotlivé okresní úřady ve středních Čechách. Okresní úřad ve Slaném, pod který tehdy spadala Ruda, přijal tuto zprávu v jedenáct hodin dopoledne. Ze všech středočeských okresních úřadů ale přicházely zpět na velitelství nesčetné dotazy. Co s židovskými emigranty, zda zatýkat i manželky a děti komunisticky činných mužů atd. Zpět odcházely odpovědi, že se mají zatýkat i němečtí emigranti, marxisté a anarchisté. Pokud nebyly manželky a děti politicky činné, neměly být zatýkány se svými manželi a otci. 6) Teprve po těchto doplňujících informacích byl pokyn k Akci Gitter kompletní. Okresní úřad ve Slaném přijal poslední dodatky 16. března v Ze Slaného se pokyny dostávaly na jednotlivé četnické stanice. Ve slánském okrese byla akce zpožděná i tím, že se pokyny většinou nepředávaly telefonicky, ale osobně na hranicích jednotlivých četnických revírů. Konkrétní seznamy komunistů ale ne existovaly, takže se spíš spoléhalo na četnictvo a na ostatní představitele jednotlivých měst a obcí. Očekávalo se, že četníci, starostové a představitelé ostatních politických stran budou vědět, kdo je komunista a kdo ne. Zatýkání probíhalo většinou doma a byla s ním spojena i prohlídka bytu. Na četnickou stanici v Rudě se zpráva donesla před jedenáctou večer, stále 16. března. Praporčík Josef Vosecký se měl, podle záznamu v kronice, dostavit do kanceláře obce a přikázat starostovi, aby mu okamžitě předložil kandidátku Komunistické strany z roku Je otázkou, zda se situace opravdu odehrála takto. Zápis do kroniky byl patrně pořízen až po válce, protože se jednak písmo kronikáře odlišuje od písma z předešlých let a shoduje se s písmem poválečným, a jednak předpokládám, že zápis do kroniky měl být pořízen až na samém závěru daného roku. V roce 1940 musely být kroniky odevzdány a rudský kronikář patrně už nestihl zápis za rok 1939 sepsat. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nepřekvapí, že je situace související s Akcí Gitter líčena takto a kronikář použil slova okamžitě a přikázal. Josef Vosecký byl po válce jednou z nejvíce záporných postav obce. Miroslav Görtler řadí okres Slaný mezi okresy, které Akci Gitter hodně ignorovaly. Zatýkání zde probíhalo v malých počtech, pokud se vůbec zatýkalo. Pro toto tvrzení by hovořil i fakt, že kronikář ve svém zápise zmiňuje, že Josef Vosecký okamžitě šel a zatkl 5) Jan GEBHART Jan KUKLÍK, Velké dějiny zemí Koruny české XV. a, Praha 2007, s ) Miroslav GÖRTLER, Akce Gitter ve středních Čechách, in: Středočeské kapitoly z dějin okupace , Praha 1965, s

218 prvních šest občanů z kandidátky. Kdyby chtěl svůj úkol splnit do důsledku, měl zatknout všechny z kandidátky, a ne jen prvních šest. Z rudských občanů zatkl Josef Vosecký Jana Poštu, Anežku Barochovou, Josefa Nedvěda, Jaroslava Kindla, Oldřicha Bařtipána a Františka Netušila. 7) Ti museli odejít s praporčíkem pěšky do Nového Strašecí, kde byli drženi ve věznici okresního soudu a patrně ráno byli převezeni do Prahy. Původně byli zadržení komunisté vězněni na Pankráci. Tohle vězení bylo ale 16. března večer už přeplněné, proto byli další vězni odesíláni do věznice na Karlově náměstí. To se tedy týkalo i rudských komunistů, kteří do Prahy dorazili pravděpodobně 17. března. V následujících březnových dnech se připravovala druhá fáze Akce Gitter, kterou byla její revize. Říšské úřady totiž ohlásily, že je zadržených mnohem víc, než předpokládaly a je docela jistě možné, že jsou zadrženi i lidé, kteří už dávno komunisty nejsou. Po tomto závěru, který byl formou fonogramu zaslán opět všem okresním úřadům středních Čech, začalo postupné propouštění. Kdy se vrátili Rudští se mi nepodařilo dohledat. Kronika uvádí, že byli zadržováni asi 4 6 týdnů. Miroslav Görtler ve své studii píše, že občané Slánska byli na svobodu propouštěni ve větším počtu od 20. března Jisté však je, že do 16. dubna se domů vrátili určitě, protože tímto datem končí uvěznění lidí ze Slánska. 8) Všichni zatčení a následně propuštění se museli ihned po příjezdu domů nahlásit na své četnické stanici a podepsat tam doklad, že se budou chodit na stanici či na obecní úřad pravidelně hlásit. Zároveň byli ale tito propuštění zařazeni do nově vznikající kartotéky A, kterou založilo gestapo a která zaznamenávala vnitřní nepřátele. 9) O tom, že byli komunisté z Rudy vězněni právě na Karlově náměstí, vyprávěla v pozdějších letech Anežka Barochová Jitřence Jánské. Prý se tam s nimi nezacházelo zle a věznění se dalo vydržet. Nikdo k nim nebyl hrubý a poměrně brzy se vrátili domů. 10) První rozkazy a povinnosti 16. březen 1939 už občany Rudy tak neotřásl jako den předchozí. Nebo se alespoň o dnu, kdy byl Adolfem Hitlerem v oficiálním projevu na Pražském hradě vytvořen Protektorát Čechy a Morava, nezmiňuje ani kronika obecní, ani školní a ani jiný místní dokument pocházející z té doby. Co se ale zmiňuje, je celá řada nařízení, opatření a povinností, které s vyhlášením protektorátu souvisely. Kronika zmiňuje na prvním místě povinnost vystříhání cívek krátkých vln z radiopřijímačů a rovněž uvádí, že za opětovnou opravu těchto přijímačů hrozil trest smrti zastřelením. Stejný trest hrozil tomu, kdo by byl stanným soudem usvědčen, že přechovává doma zbraň, jež měl povinnost odevzdat hned po vyhlášení protektorátu. Podstatnou změnou pro český národ bylo zcela jistě i zavedení jízdy vpravo a předjíždění vozidel vlevo. Prakticky přes noc si tak museli řidiči zvykat na nová a zásadní pravidla silničního provozu. Veliké rozčarování způsobila změna označení veřejných budov. Tedy místních obchodů, četnické stanice, obecního úřadu atd. Staré 7) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) M. GÖRTLER, Akce Gitter, s ) J. GEBHART J. KUKLÍK, Velké dějiny zemí Koruny české XV. a, s ) Rozhovor s Jitřenkou Jánskou ze dne 29. července

219 cedule byly sejmuty a nahrazeny dvojjazyčnými, na kterých byl napsán nejprve název německy a až posléze česky. 11) Mezi další povinnosti, které se přidaly v dalších měsících, patřila povinnost zatemňování. V kronice je nařízení mylně připsáno k 1. srpnu ) Stejně jako na celém území protektorátu i v Rudě si lidé museli zvykat na lístkový systém. Nedostatek potravin se začal projevovat už v prvních měsících po okupaci. Nejen, že Němci žijící v Čechách využívali nově zavedeného kurzu marky vůči koruně 1:10, ale celá řada Čechů prožila 1. světovou válku a s ní i nedostatek potravin. České hospodyně se tak snažily udělat si zásoby jídla na dlouho dopředu. Se začátkem války, 1. září 1939, se situace zhoršila ještě mnohem víc. Protektorátní vláda nakonec dne 29. září 1939 vyhlásila zavedení potravinových lístků. Vyhláška o jejich zavedení vstoupila v platnost 1. října Lístky se přidělovaly na týden a rozlišovaly tři kategorie obyvatelstva: obyčejný spotřebitel, těžce pracující a velmi těžce pracující. 13) Následně byly zavedeny i přídělové lístky na oblečení, obuv, drogistické zboží aj. V Rudě se lístky vydávaly na obecním úřadě v prostorách knihovny. Poprvé se objevuje zmínka o potravinových lístcích v zápise z obecní schůze 31. prosince A to ve spojitosti s hledáním zájemce o výkon této funkce. Starosta pro něj navrhoval odměnu 1000 korun za rok, ale nikdo ze členů zastupitelstva tuto funkci přijmout nechtěl. 14) jednalo zastupitelstvo o lístkovém systému znovu a stále se nenašel nikdo, kdo by zabezpečoval lístkovou agendu. Starosta dokonce zvýšil odměnu na 200 korun měsíčně. Nakonec byl zastupitelstvem navržen na tuto funkci obecní strážník Karel Pošta. Ten sice nabídku odmítl, ale pro nedostatek zájemců jej starosta do funkce dosadil. 15) Miroslav Altera si vzpomněl, že mezi prvními přídělovými lístky se objevily poukazy na petrolej a na mýdlo. 16) Jiřina Frýdlová si pamatuje, že na obuv a na textil se lístky nepřidělovaly každý týden. Vzpomíná na to především proto, že se svým bratrem rostli a rodiče jim vždycky raději koupili boty o číslo větší, aby jim vydržely na delší dobu, a podobně tomu bylo i u oblečení. Téměř všichni pamětníci si vzpomněli na černý trh. Většinou se shodli v tom, že jejich rodiče kupovali načerno hlavně maso. To mohli ale samozřejmě jen jednou za čas, protože na černém trhu se ceny potravin i ostatního zboží pohybovaly v úplně jiných cenových rovinách. Další povinností, která byla zavedena v hospodářství, bylo odevzdávání předem určených dávek masa, mléka, vajec, sádla aj. Sedláci odváděli mnohem více, ale i domkář, který měl například jen jedno prase, musel po jeho zabití odevzdat to, co bylo nařízeno. Jiřina Frýdlová, si tak vzpomíná, že musela jít odevzdat do rudského statku krupon z prasete, které si vykrmili a zabili. 17) Rodiče Miroslava Vybulky museli odevzdávat mlé- 11) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Nařízení o zatemnění je až z 25. srpna Blíže k problematice: David SOBOL, Protiletecká ochrana v Protektorátu Čechy a Morava, diplomová práce Masarykovy univerzity v Brně, Brno Přístupně online: [cit ]. 13) J. GEBHART J. KUKLÍK, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996, s ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis z ) Tamtéž, zápis z ) Rozhovor s Miroslavem Alterou ze dne 2. července ) Rozhovor s Jiřinou Frýdlovou ze dne 23. února

220 ko a rodiče Václava Frýdla, zase odevzdávali určitý počet vajec. 18) Dávky, které občané Rudy odevzdávali do statku, byly využity pro výživu obyvatel ve městech a z velké části také putovaly do Německa. Četnická stanice Na výše zmiňované povinnosti a příkazy dohlížela v Rudě místní četnická stanice. Ta zde fungovala od 1. července 1938 a byla zřízena v domě č. p Do té doby byli dva a později tři četníci v rudské osadě Brejl, kde měli především bránit pytláctví. 19) Během protektorátu se na Rudě ve funkci četníků vystřídalo hned několik osob. V čele četnické stanice stál praporčík Josef Vosecký. Téměř ve všech písemných pramenech vztahujících se k Rudě v období protektorátu je titulován vrchním strážmistrem. Obdobně i pamětníci mu neřeknou jinak než vrchní strážmistr Vosecký. Jedině v četnických knihách Staniční služební kniha a Památník je vždy titulován jako praporčík. Protože ve zmiňovaných četnických knihách není ani zmínka o jeho povýšení a je stále titulován jako praporčík, domnívám se, že vrchním strážmistrem byl oslovován neprávem. A pravděpodobně tento omyl vycházel z jeho vedoucí funkce na četnické stanici. Josef Vosecký se narodil 1. března 1889 v obci Klučov (okr. Kolín). 20) Do svého úřadu v Rudě nastoupil 15. listopadu 1938, ale před tímto datem o něm v Rudě nejsou žádné zprávy. 21) Podobně je tomu po jeho smutném konci v roce Zemřel v Rudě 15. května 1960, ale na něj a jeho život po válce si nevzpomínají ani historické prameny ani slova pamětníků. První, co mi každý pamětník o Voseckém řekl, bylo, že se dostal do čela místní četnické stanice proto, že měl za manželku Němku, a Němci mu tím pádem věřili. Jeho manželka se jmenovala Marie, rozená Tůmová. Nepodařilo se mi zjistit, v jakém vztahu byla spřízněná s Němci, ale téměř všichni pamětníci si vzpomněli, že kdykoli se konala v obci nějaká sbírka na německou armádu na frontě, na Německý červený kříž atd., Vosecká přispěla vždy. Druhou věc, kterou mi všichni moji pamětníci o Voseckém řekli, bylo, že nikdy nikomu neublížil. Že sice občas spouštěl hrůzu a dokázal vyděsit, ale po celou dobu války občany Rudy chránil. Miroslav Altera nestihl nakrmit dobytek za světla, a proto musel jít do chléva už za tmy. Porušil zákaz a rozsvítil si, aby na práci viděl. Vosecký byl zrovna na obchůzce a světlo viděl. Hodně se rozčílil, na Alteru křičel a vynadal mu. Pan Altera jeho jednání ale nikdy neodsuzoval, protože věděl, že to byl on, kdo porušil předpisy. A zároveň věděl, že Vosecký takhle jedná proto, aby se ho všichni báli a dodržovali své povinnosti. Podle Altery bylo jediným cílem Voseckého chránit občany před vyšší mocí. 22) Voseckého podřízenými byli: Josef Rublič (v úřadě ), Antonín Kuchynka ( ), Václav Hejna ( ), Jaroslav Šebek ( ) a Josef Průcha ( funkci vykonával i po válce). Pamětníci si kromě Voseckého vybavují hlavně dva posledně jmenované. Především 18) Rozhovor s Miroslavem Vybulkou ze dne 20. října 2007; rozhovor s Václavem Frýdlem z 20. října ) SOA Praha, sbírka četnických knih, Četnická stanice Ruda, kn. 2, inv. č ) Městský úřad Nové Strašecí, sbírka matrik narozených pro obec Ruda, svazek 1, rok 1960, pořadí 4. 21) SOA Praha, sbírka četnických knih, Četnická stanice Ruda, kn. 2, inv. č ) Rozhovor s Miroslavem Alterou ze dne 2. července

221 o Josefu Průchovi mluví jako o velice hodném člověku. Funkce četníka obnášela mnoho povinností. Především udržovat veřejný pořádek, klid a bezpečnost. Dále měli četníci vědět, které činy a která opomenutí jsou prohlášeny zákony za trestné. Četník byl povinen se chovat vážně, slušně a uctivě. Měl se vystříhat veškeré kritiky a zbytečných řečí. Ve službě nebylo vhodné, aby žertoval s občany, i když se s nimi dobře znal. Mohlo by to snížit jeho vážnost. Obdržené příkazy měl četník vykonat bez průtahu a nepouštět se do jejich posuzování. V neposlední řadě byla četníkům uložena povinnost mlčenlivosti. Výše uvedené řádky jsou jen stručným výpisem toho, čím byl četník povinován. Je tedy patrné, jak důležité toto povolání bylo a jakou měli četníci vážnost. Součástí výkonu služby četníků byly obchůzky po celém staničním obvodu. Sledování dění v obci či městě, pozorování podezřelých lidí a silničního provozu, kontrola samot, opuštěných a podezřelých míst. 23) Na hranicích staničních obvodů také dost často docházelo k předávání úřední korespondence a služebních informací. Ze všech pramenů a vzpomínek lze odvodit, že všechny výše uvedené povinnosti a pracovní úkony byly vlastní i rudským četníkům. Staniční služební kniha se určitě v mnohém neliší od ostatních staničních knih. Denně je zde popisována náplň práce, směr obchůzky, kontrola podezřelých míst, pátrání po hledaném aj. Přece jen se v ní ale najde pár významných zápisků, které stojí za zveřejnění a komentář. Pravidelně do rudského staničního obvodu jezdil protektorátní prezident Emil Hácha. Ten trávil poměrně hodně času na zámku v Lánech, navštěvoval tamní zámeckou oboru a účastnil se lovů jelenů a srnců. Při této jeho zálibě také nepřekvapí, že občas pobýval i v rudské osadě Amálie, kde dodnes stojí státní chata. K ní patřila a patří i bažantnice, takže i zde mohl Hácha pořádat hony. Z Amálie není daleko k Pilskému rybníku, rybníku prezidenta republiky (protektorátu). K tomuto rybníku se chodil Hácha poměrně často koupat. Vosecký a ostatní měli povinnost zajišťovat mu ochranu, a to i v případě, když se vydal k Pilčáku jen na procházku. Ze zápisů se dá přesně vypozorovat, v který den se prezident koupal a také přesný čas jeho pobytu u rybníka. Do bažantnice na Amálii nejezdil jen Hácha, ale i představitelé okupační moci. 30. září 1939 je poprvé zmiňován v zápise Konstantin von Neurath, který se účastnil ve státních lesích honu na jeleny a v 19:10 s průvodem projel obcí. 24) Neurathovo jméno se v zápisech četnických knih objevuje poměrně často. Vždy je napsáno, kde lovil, kdy projel Rudou tam a kdy zase zpět. Kromě říšského protektora se ve staniční knize objevuje i jméno říšského ministra Völckerse, zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, říšského ministra vnitra a pozdějšího protektora Wilhelma Fricka ad. Tito všichni jezdili přes Rudu do rudské osady Amálie na hony. Za úvahu určitě stojí to, co pro československého četníka znamenal 15. březen Po vzniku Československa v roce 1918 se četnictvo stalo oporou nově utvořeného státu. Četníci většinou vykonávali zadané úkoly zodpovědně a bylo pro ně ctí sloužit Československému státu a napomáhat jeho rozvoji. Patnáctý březen toto vše přerušil. Četníci už najednou nesloužili Československu, ale Protektorátu Čechy a Morava, nařízení k výkonu jejich služby už nevydávaly československé úřady, ale úřady protektorátní. Pokud 23) Tamtéž, s ) SOA Praha, sbírka četnických knih, Četnická stanice Ruda, kn. 3, inv. č

222 chtěli četníci vykonávat svou funkci zodpovědně, tak jako dosud, museli spolupracovat s nepřítelem českého národa. Měli hlásit přestupky v hospodářství a neuposlechnutí nařízení. To bylo dost často proti jejich přesvědčení. Zvrat nastal i v pohledu občanů na četníky. Mnohdy chybně v nich po 15. březnu viděli zrádce, kolaboranty a posluhovače okupantů. Nabízí se ale otázka, jak se měl zachovat četník, který měl tři děti a ženu v domácnosti? Měl podat s 15. březnem výpověď? To bylo v jeho situaci nemyslitelné! Pokud se ale choval jako slušný člověk, před svým soudem svědomí po válce obstál. Zda obstál i u jiných soudů, záleželo na svědomí jiných. Sněhové polomy Protože obec Ruda ležela a leží na okraji Křivoklátských lesů, týkala se i jí sněhová katastrofa, která lesy postihla v lednu Na velké množství polomů nemohli lesní dělníci stačit, a proto bylo potřeba povolat posily. Na odklízení po ničivé vichřici byli přijímáni lidé, kteří bydleli v okolí lesů. Z Rudy jich bylo také několik. Za všechny jmenujme Karla Závoru, Františka Hejkala, Josefa Černého či Josefa Topinku. Ani tyto posily z okolí ale nestačily. Proto Inspekce státních lesů Křivoklát rozhodla o povolání dělníků i z jiných okresů. 18. března 1940 přišel na obecní úřad v Rudě přípis z lesní inspekce, který ohlašuje, že dělníci z cizích okresů nastoupí práci pravděpodobně 26. března Seznamy pracovníků obec obdrží dodatečně a současně s nimi obdrží i potravinové lístky pro těžce pracující, které bude dělníkům vydávat. V přípise je také seznam rudských obchodníků, kteří měli dělníkům dodávat potraviny. Byli to: Josef Mika (č. p. 59), Josef Gabriel (č. p. 112) a Josef Vacek (č. p. 1). Na závěr přípisu je počet očekávaných dělníků. Sto jich mělo přijet z Bečvy z Moravského Slovácka a čtyřicet z Bělé pod Bezdězem. Všichni měli být ubytováni v hostinci U Rohlů. Pokud by se tam nevešli a nenašel by se jiný vhodný prostor, budou dělníci ubytováváni v jednotlivých domácnostech. Pro tyto dělníky i pro ty místní měla platit vyhláška, která byla rozeslána na jednotlivé obecní úřady na Křivoklátsku, v jejichž obcích byli dělníci ubytováni. Důležitý bod této zprávy je bod č. 1, který sděloval, že dělníci pracují v úkolové mzdě. Bylo řečeno, že práce potrvá několik měsíců. Veškeré dřevařské náčiní si každý dělník musel dovézt s sebou, stejně tak i dostatek oblečení a alespoň dva páry bot. Dále se vyhláška zabývá stravováním, ubytováním a vyzvednutím si volné jízdenky na dráhu. Všichni dělníci se po příjezdu na Křivoklátsko měli hlásit lesmistrovi Ing. Jůzovi. Polomy na Křivoklátsku byly dokonce tak veliké, že zaujaly i Český zvukový týdeník a jeho šéfredaktor Jan Kučera žádal v dubnu 1940 inspekci o povolení k natáčení v lesích. To mu bylo nakonec uděleno a z návštěvy vzniklo i několik fotek. V archivu je uloženo 16 negativů s polámanými stromy v lesích. Na fotkách ale bohužel není žádná osoba, jen popadané stromy. Inspekce nakonec nechala o polomech a jejich správném odstraňování natočit film, který byl na závěr roku 1940 přehrán všem lesníkům. V roce 1941 odklízení polomů pokračovalo, ale dělníků bylo stále méně. A to z toho důvodu, že příděly jídla na den byly velice malé. Lesní úřady sdělovaly Inspekci lesů v Křivoklátě, že i ti nejlepší a nejskromnější dělníci vyhrožují, že budou muset odjet domů, protože celodenní dřevorubecká práce je vyčerpávající a s malým přídělem chleba na celý den nevystačí. Trpí 222

223 často bolestmi hlavy a malátností. 25) Dělníci byli následně po této stížnosti přeřazeni do třídy velmi těžce pracujících a byly jim tak zvýšeny dávky potravin. Především dostávali zvláštní lístky na větší příděl tuků. Lesní dělníci, ubytovaní v Rudě, bydleli nakonec nejen v hostinci U Rohlů, ale i v hostinci U Dvořáků a někteří i v soukromých bytech. Polomy odklízeli v polesí Sv. Alžběta, ke kterému ještě patřilo území nazývající se Píně. Během zdejšího pobytu se někteří dělníci do Rudy i přiženili a zůstali zde. Byli to například: Bohumil Svoboda, Jaroslav Juříček, František Koukal, Jan Skalík, Jaroslav Ryšavý, B. Ryšica, V. Vojkůvka či B. Stanečka. 26) Některá z příjmení se vyskytují v Rudě dodnes. Odklízení polomů pokračovalo do jara roku Poté byla postižená místa opět zalesňována. Na zalesňování se podílely především ženy. Nejprve byla většina z nich z okolních vesnic, na jaře roku 1942 pomohly při sázení stromků také židovské ženy z Terezína a od roku 1943 chodily zalesňovat i děti se svými učiteli místo školní výuky. 27) V těchto případech bylo úkolem dětí opravdu jen stromečky zasázet na předem určená místa. Na rozdíl od žen nemusely místa pro osázení nejprve připravit. Odklízení sněhu a požární hlídky Obě zimy, i , byly vydatné na sníh. Proto bylo přípisem ze Slaného nařízeno obecnímu úřadu, aby občané drželi služby a napadaný sníh odklízeli. Pokud by daný rozkaz nesplnili a některá z cest by nebyla proházená, hrozilo obci potrestání z nejvyšších míst. Pamětníci ale odklízení sněhu vnímali jako povinnost lidskou, nejen jako nařízení z vyšších míst. 28) Bylo podle nich normální, že se lidé v prohrabání důležitých komunikací vystřídali a každý si navíc odhrabal sníh i před svým domem. Proto ani nepřekvapí, že o žádném nařízení ze Slaného nevěděli. Odklízení sněhu bylo totiž v zájmu všech občanů ne kvůli nějakému nařízení, ale kvůli snadné dostupnosti vzdálenějších míst. Na podzim roku 1940 bylo nařízeno stavění požárních stráží. Obec se nacházela na konci roku 1940 ve špatné finanční situaci a nemohla si dovolit platit několik osob coby hlídky. Proto bylo rozhodnuto, že držení požárních stráží bude občanskou povinností a Rudští se budou ve střežení střídat. 29) Takovou povinnost měl každý muž od osmnácti do šedesáti let. Pokud daná osoba nemohla svou službu nastoupit, musela si za sebe najít náhradu. První stráž začínala službu v devět hodin večer a končila hodinu po půlnoci, kdy předávala službu druhé stráži. Ta končila v pět hodin ráno. Služba se předávala služební knížkou se zápisy převzetí a předání služby. Pořadí služby bylo dáno čísly popisnými na domech. 7. července 1941 byl na obecní schůzi přečten přípis ze Slaného, pojednávající opět o protipožární ochraně. Obecní zastupitelstvo se zprávou zabývalo na schůzi 25) SOA Praha, fond Inspekce státních lesů Křivoklát, Polomy, kart. 77, inv. č ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Jiřinou Frýdlovou ze dne 23. února 2009; rozhovor s Václavem Frýdlem ze dne 23. února ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Tamtéž, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis z

224 a rozhodlo o určitých úpravách hlídkování. 30) Na rozdíl od podzimu loňského roku byly zavedeny i denní služby. Hlídka se vždy skládala z několika osob a vyjmuti nyní nebyli ani důchodci. Přes den (od pěti hodin ráno) měl hlídkovat jeden z penzistů před hasičskou zbrojnicí a druhý měl provádět pochůzku po polích. Přímo v hasičské zbrojnici se měli přes den střídat Karel Pošta a Antonín Kunc. Denní služba končila v osm hodin večer s odpoledním střídáním v jednu hodinu. Noční služba měla hlídkovat opět v hasičské zbrojnici i mezi poli a v ulicích. Střídání proběhlo opět v jednu hodinu ráno a služba končila o páté hodině ranní. Hlídku určoval vždy obecní strážník Karel Pošta. Školství Vyhlášení protektorátu a začátek druhé světové války ovlivnily i školství. Snahou okupantů bylo především vychovávat děti a mládež k loajalitě a k potřebě Říši. Němci chtěli postupně ovládnout a řídit celý český školský systém. Pod dohledem byly školské osnovy, učebnice, výzdoba tříd ad. Vše demokratické a české muselo pryč. Obrazy Masaryka, československá vlajka, knihy o předních českých politicích, Palackého Dějiny To vše ze škol mizelo. Naopak se objevovalo mnoho německého. Ve třídě musel viset vedle obrazu Emila Háchy také portrét Adolfa Hitlera. Samozřejmostí bylo zavedení povinného vyučování němčině. Té bylo dokonce mnohem víc než češtiny. Němčinu proto museli ovládat i učitelé, kteří z ní měli povinně složit zkoušku do 30. června ) Pokud by ji nesložili ani půl roku po stanoveném termínu, hrozilo jim až propuštění. Kromě němčiny se kladl velký důraz na hodiny tělocviku. Změnou prošla i výuka dějepisu. U dětí se měla především pěstovat láska k Vůdci, k německému národu a upevňovat protektorátní vlastenectví. Dějepis dokonce od roku 1941 úplně ze školských osnov zmizel a objevil se opět až následující rok, kdy se ale učilo jen o dějinách Říše. Rudská škola měla svou tradici. Vyučování zde probíhalo už od roku 1848 a kvůli velkému počtu dětí byla roku 1887 přistavena druhá třída. Po celou dobu protektorátu řídil školu v Rudě František Lexa. Druhým učitelem byl Václav Hamouz. Oba učitelé se snažili vychovávat a učit děti podle nových osnov, ale zároveň nezapomněli připomínat důležitá česká výročí, české osobnosti a budit v dětech české vlastenectví. Od školního roku se museli přizpůsobit novým školním osnovám. Vyučovací hodina byla zkrácena na 45 minut, stupnice známek byla rozšířena o jeden stupeň, z pěti na šest. Revizí prošla školní knihovna, z níž byly vyřazeny tři svazky o Edvardu Benešovi, a ze školních místností musel být sejmut státní znak. František Lexa byl během války iniciátorem několika vlasteneckých a dobročinných akcí. Během školního roku 1938/1939 sázely školní děti na zahradě u školy ovocné stromy. Byla to akce na obnovení ztrát ovoce po záboru Sudet. Lexa pak ještě apeloval na děti a rodiče, aby si také na své zahradě každý zasadil alespoň jeden strom. Podle školní kroniky tak přibylo v obci 228 nových ovocných stromů. Lexa se také domluvil s matkami školních dětí na zřízení vývařovny polévek ve škole v prádelně. Každý den měly službu 30) Tamtéž, zápis ze ) J. GEBHART J. KUKLÍK, Velké dějiny zemí Koruny české XV. a, s

225 vždy dvě matky, které všem dětem ve škole uvařily polévku, a ostatním matkám tak ušetřily čas a ty se mohly věnovat práci na poli. Na školním pozemku také vzniklo tzv. políčko národní pomoci, na kterém se školní dítka starala o zeleninu, a ta byla vždy na podzim předána stravovací školní stanici. 32) 20. února začali oba učitelé, Lexa i Hamouz, navštěvovat kurz němčiny. Docházeli na něj do Nového Strašecí, kde jej vedla odborná učitelka Marie Martínková. U té probíhalo doučování i několika dětí z rudské školy. To jejich rodičům doporučili sami učitelé. Ale němčina nebyla mezi dětmi příliš oblíbená. Např. Václav Frýdl navštěvoval doučování u paní Martínkové, ale se spolužáky spíš přemýšlel nad klukovinami a z němčiny se toho nikdy moc nenaučil. 33) První roky vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byly pro občany Rudy plné změn. Během několika dnů se museli naučit respektovat nová nařízení, zákony a podstatně změnit styl svého dosavadního života, což rozhodně nebylo jednoduché. Většina obyvatel žila ve strachu, co může ještě přijít horšího Viděli příjezd německých okupantů, slyšeli vyhlášení protektorátu, sňali ze svých obchodů české názvy a nahradili je dvojjazyčnými, zvykali si na nedostatek potravin a život na lístky, hlídali pole proti požáru Příběh Františka Frolíka Zeptáte li se rudských pamětníků na jméno František Frolík, každý vám o tomto člověku něco řekne. Někdo si vybaví jeho vzhled, další vám vylíčí zážitek, který s tímto mužem zažil, a jiný povypráví o jeho dvou dcerách, které byly módním vzorem pro místní malé slečny. Všichni si ale vybaví jeho osud. Pokud položíte stejnou otázku dětem těchto pamětníků, řeknou vám, kdo František Frolík byl a jaký měl konec. S největší pravděpodobností o něm už ale nic jiného vědět nebudou. To, že tento muž zemřel za okupace, zřejmě vydedukují všichni, kteří se do Rudy přistěhovali po roce 1945 a setkávají se s tímto jménem na pomníku padlých. Společně s nimi k tomu samému závěru mohou dojít i návštěvníci Rudy. Osud Františka Frolíka nebyl ve své době ničím výjimečný, ba naopak. Tak proč tedy vyprávět jeho životní příběh? Protože ovlivnil chod vesnice ještě před okupací, protože jeho osud je příkladem krutého nacistického režimu a především proto, že by byla škoda, kdyby toto jméno zmizelo v zapomnění a další generace rudských občanů by v souvislosti s historií své obce jméno Františka Frolíka neznaly. František Frolík se narodil 3. října Po základním vzdělání, které získal v rodných Tuchlovicích na Kladensku, navštěvoval reálné gymnázium v Kladně. Jeho kroky následně směřovaly ke studiu vysoké školy technické, obor stavebnictví. Před posledním, pátým ročníkem musel toto studium přerušit z důvodu vypuknutí první světové války. Jako tehdy 23letý mladík byl povolán na vojnu. Tam byl zraněn střelou do nohy a závažnost poranění mu nedovolila se již na frontu vrátit. 34) Dokončil si tedy poslední ročník studia, které si nakonec rozšířil ještě o studium školy zemědělské. Po dvou úspěšně složených 32) SOkA Rakovník, f. Obecná škola Ruda, Kronika obecné školy , kn. 102, šk. rok 1939/ ) Rozhovor s Václavem Frýdlem ze dne 23. února ) Rozhovor s Marií Matkovou (roz. Frolíkovou) z 30. června

226 státnicích získal titul inženýra. Mezitím se v Tuchlovicích seznámil s Annou Frolíkovou 35), která byla o 13 let mladší. Po tříletém vztahu se v roce 1924 vzali. Z manželství se narodily dvě dcery, Anna a Marie. Jejich babička, Marie Frolíková, během prvorepublikové pozemkové reformy získala směnou za své hospodářství v Tuchlovicích zbytkový statek v Rudě o výměře 69 hektarů. 36) František Frolík s rodinou ale v tuto dobu ještě v Rudě nebydlel, a to vzhledem ke svému zaměstnání vrchního odborového rady při Státním pozemkovém úřadu, které mu umožňovalo užívání bytu v Praze. Ze zápisů obecní rady se dozvídáme, že majetek v Rudě byl na Ing. Františka Frolíka a jeho ženu převeden v roce 1937, kdy obec požádala ministerstvo zemědělství o rozhodnutí, zda povolení chovat plemenného býka přechází automaticky s převodem majetku z Marie Frolíkové na Ing. Františka Frolíka. 37) V tomtéž roce zahajuje Frolík dlouhou při s obcí o cesty v katastru Ruda. Spor o ty samé komunikace ale vedla již Marie Frolíková. Jednalo se především o cesty s katastrálním číslem 80 a ) Poprvé se o tomto sporu dozvídáme ze zasedání obecní rady 22. srpna Okresní úřad ve Slaném doporučuje obci, aby přijala kompromisní návrhy Ing. Frolíka na vyřešení sporu. Jednalo se o navržení jiných cest k chůzi. To obecní rada na své schůzi odmítla a starosta učinil k celé věci prohlášení. Cesty jsou veřejné, protože: 1. vyhovují komunikační potřebě po celá léta, 2. pro chůzi jsou bezpečné, bez automobilového provozu, 3. nikdy nebyly označeny nápisem Soukromá cesta, 4. obsahují všechny náležitosti pro kvalifikaci cesty jako veřejné: výstavba, bezpečnost, nutnost. František Frolík následně podal žalobu k okresnímu úřadu v Novém Strašecí na dva rudské občany, Miroslava Šafaříka a Antonína Hejnala, kvůli chůzi po cestě Mlýnské (kat. č. 554). Žalobu podal i na obec kvůli sporu o cesty. Zastupoval jej JUDr. Sedláček, obecní rada najala právníka JUDr. Zdeňka Nováka z Prahy. Ten byl ale kvůli sympatiím se spornou stranou zproštěn případu v lednu ) Poté, co dal František Frolík příkaz svým podřízeným rozorat Mlýnskou cestu, rozhodla se obecní rada podat na Ing. Frolíka žalobu. Jejím vypracováním byl pověřen právník Vladimír Šindelář z Nového Strašecí. Sám starosta Grill odjel hledat zastání do Prahy na ministerstvo zemědělství. To ale s vyjádřením otálelo, a tak se obec rozhodla v květnu 1939 skončit spor sama a učinit Frolíkovi finanční nabídku za sporné cesty. 40) K takovému rozhodnutí přistoupila obecní rada především kvůli mnohaletému nekončícímu sporu, který pobuřoval občany vesnice a v těžké politické situaci byl přítěží navíc. Prameny neuvádějí, v jaké výši byla náhrada stanovena. Protistrana ale částku nepřijala a stanovila svou nabídku. Tu obecní zastupitelstvo přijmout nemohlo, protože byla příliš vysoká. K rozřešení případu tedy opět nedošlo a konflikt pokračoval dále. Zápisy ze schůzí obecní rady se po tomto nepodařeném kom- 35) Jedná se pouze o shodu příjmení, přímými příbuznými nebyli. 36) SOkA Rakovník, f. Zubr Leopold, neuspořádáno, Ruda, N. 37) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis z ) Tamtéž, zápis z ) Tamtéž, Korespondence , kart. 1, inv. č. 12, rok JUDr. Novák zaslal za své služby obci účet na částku, která se radě zdála nepřiměřená a rozhodla se tuto zaplatit jen částečně. Odpovědí byla žaloba na Rudu ze strany Nováka. 40) Tamtéž, Protokoly ze schůzí , kn.1, inv. č. 1, zápis ze

227 promisu případem už nezabývají. Až po téměř 11 měsících si 22. července 1940 můžeme přečíst, že Zemský úřad v Praze rozhodl ve prospěch žalované strany, tedy obce Rudy. Všechny důvody, které ve svůj prospěch uvedl stěžovatel, byly zamítnuty jako nezákonné a bezdůvodné. 41) V září byl na schůzi obecního zastupitelstva zmiňovaný výměr přečten s dodatkem, že rozhodnutí je konečné. Celý případ sporu o cesty je poměrně složitý a vyznat se v neustálých žalobách a rozhodnutích je obtížné. Myslím, že z nastíněné rozepře je dobře patrné to, že Ing. František Frolík sympatiemi v obci právě neoplýval, ba dokonce, že si tímto sporem v Rudě nadělal nepřátele. To si ostatně dodnes myslí i jeho dcera. Dalších negativních ohlasů proti jeho osobě pravděpodobně přibylo v létě 1939 menší rozepří o pozemek, který chtěla obec použít pro vybudování fotbalového hřiště. Zmiňovaná parcela (kat. č. 81) byla ve vlastnictví Františka Frolíka, a když ten se nevyjádřil k prosbě o jeho darování obci na sportovní účely, bylo zastupiteli rozhodnuto, že se pozemek pokusí pomocí právníka vyvlastnit. 42) Neshoda se ale postupně rozplynula do ztracena. O výsledku vyvlastnění není v zápisech ze schůzí ani zmínka. Můžeme předpokládat, že k němu nakonec nedošlo, protože zmiňovaná parcela je dnes v majetku dcery a vnoučat pana Frolíka. Příčinou mohla být složitá politická situace, nedořešený spor o cesty a nechuť zastupitelů pouštět se do další soudní rozepře. Počátek roku 1941 byl pro rodinu Františka Frolíka ve znamení velkého stěhování. S manželkou a dvěma dcerami se z Prahy přestěhoval do Rudy, aby mohl sám kontrolovat a spravovat své hospodářství. Ve volných chvílích četl odborné publikace o medicíně a rád fotografoval. Díky této jeho zálibě si dnes můžeme prohlédnout, pro období protektorátu tak vzácné, fotografie nejen jeho rodiny, ale i ostatních obyvatel Rudy, včetně některých jejích zákoutí. Nehodí se prohlásit o tomto období, že bylo radostné, ale i v těch nejtěžších časech může člověk prožívat své osobní štěstí. Zcela určitě tomu tak je, když žijete ve spořádané domácnosti, manželka je vám oporou a vaše oči rozjasňuje dětský smích. Zdá se, že v tuto chvíli panu Frolíkovi nic nechybělo. Pravděpodobně by to tak i zůstalo, kdyby otěže protektorátu nepřevzal 28. září 1941 Reinhard Heydrich. František Frolík, jako vzdělaný muž, měl o tehdejší politické situaci jistě přehled. Protože jezdil každý den do Prahy do zaměstnání, věděl o zatýkání, výsleších a soudech. I on slyšel z rozhlasu jména popravených, četl je na předních stránkách tisku. Určitě ale netušil, že se sám stane obětí. Vzhledem k tomu, že byl každý den v Praze, nemohl se naplno věnovat svému hospodářství v Rudě. Není tedy divu, že měl pod sebou podřízené, kteří chod statku zajišťovali. Jak ale vzpomíná jeho dcera, vždy chtěl být osobně u toho, když se odváděla dávka mléka, masa či čehokoliv jiného, čím byl statek povinován. Když se pan Frolík vrátil 4. října 1941 z Prahy, čekala jej doma zpráva, že se má dostavit na místní četnickou stanici. Tam se také dostavil. Zanedlouho přijelo pražské gestapo, které jej zatklo a odvezlo do Petschkova paláce k výslechu. Odtud jej pak přemístili do pankrácké věznice, kde strávil 14 dní čekáním na rozsudek stanného soudu. 43) Ten nakonec zněl: trest 41) Tamtéž, zápis z ) Tamtéž, zápis z ) Rozhovor s Marií Matkovou (roz. Frolíkovou) z 30. června

228 smrti. Ing. František Frolík byl popraven za údajnou sabotáž v zemědělství 18. října 1941 ve ) Rozsudek byl vykonán pravděpodobně v Kobylisích, kde se v té době popravy konaly. Jako jediný ze seznamu popravených v ten den byl zastřelen a ne oběšen. Byla to jakási milost či privilegium spojené s jeho hodností důstojníka. Manželka a obě dcery se osud svého nejbližšího dozvěděly z rádiového vysílání. Následně jim byl vystaven úmrtní list a paní Frolíkové předány všechny manželovy věci. O tři dny později do Rudy opět přijelo gestapo a rodině oznámilo, že vše, co jim patřilo, zabírají a na nic z toho nemají nárok. S sebou přivezlo nového správce statku Václava Bochýnka. Ten pocházel původně z Hlučínska, kde měl statek. Po záboru Sudet jej musel opustit a odstěhovat se do vnitrozemí. Němci byli přesvědčeni, že mu mohou věřit, a proto byl pověřen řízením rudského velkostatku. Bochýnek se s rodinou nastěhoval do přízemí domu, který původně obývali Frolíkovi. Matka a dcery si musely sbalit všechny své osobní věci a odstěhovat se do horního, mnohem skromnějšího obydlí. Obzvlášť mrazivé zimy byly v horním bytě krušné. 45) Pravděpodobně už dnes nezjistíme, co vedlo k Frolíkovu zatčení. Zda přijelo gestapo na udání, či nikoli. Stejně tak nám zůstane utajeno, zda odváděl dávky přesně v takovém množství, v jakém měl. Proto jediné, co může nyní do tohoto nešťastného životního příběhu vnést alespoň kapku světla, jsou pamětníci. Ti, kteří jej osobně znali. Jednoznačně všichni se shodují na tom, že František Frolík byl člověk přísný, ale spravedlivý. Svou práci na statku se snažil odvádět precizně a efektivně. A co říkají ohledně jeho údajné sabotáže? Byl prý hodně opatrný na to, aby dávky neplnil, protože si byl vědom možného postihu. Navíc by ani k takovému jednání neměl důvod, protože jako důkladný a poctivý hospodář zemědělské produkty měl. 46) Pamětníci mají i svůj názor na důvod jeho zatčení. Údajně se po Rudě vyprávěly dvě možné verze. Ta první hovoří o závisti či poklonkování domnělého kamaráda ve Frolíkově pražském zaměstnání, který na něj pak mohl napsat anonym. Druhá verze tvrdí, že starosta obce mohl gestapu poskytnout špatné reference o Frolíkovi. Je totiž pravděpodobné, že se gestapo starosty ptalo na součinnost obce a statku. 47) Ať už je pravdivá verze první, druhá či ať je skutečnost úplně někde jinde, pravdu se kvůli nedostatku archivního materiálu už nedozvíme. Ing. Františku Frolíkovi byl po válce, , udělen prezidentem republiky Československý válečný kříž in memoriam, za bojové zásluhy, které získal v boji za osvobození Republiky československé z nepřátelského obsazení. 48) Odříkání si a úleva Z politické expozitury v Novém Strašecí přišel 3. ledna 1942 do Rudy přípis ohledně uspořádání sbírky v obci pro německou armádu na frontě. Jednalo se o sbírku zimních 44) NA, f. Ministerstva vnitra I, ref. L, Praha, kart. 42, František Frolík. 45) Rozhovor s Marií Matkovou (roz. Frolíkovou) z 30. června ) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července 2007; rozhovor s Marií Matkovou (roz. Frolíkovou) z 30. června 2008; rozhovor s Miroslavem Vybulkou z 20. října ) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července ) Rodinný archiv Marie Matkové. 228

229 potřeb všeho druhu. Sbírka byla naplánována na nedělní dopoledne 11. ledna Obec byla rozdělena na několik úseků a každý z nich měli na starosti dva sběrači. Úseků bylo celkem devět a zahrnovaly i osady Amálie a Brejl. Skladiště mělo být ve školní budově. 49) V době, kdy má každý člověk málo sám pro sebe, je těžké se vzdát něčeho potřebného. Navíc, když jde o sbírku pro nepřítele. Lidé odevzdali spíš nepotřebné kusy látek a jednu kůži z králíka. 50) O tři měsíce později se opět občané museli něčeho vzdát. Tentokrát to byl zvon z místního kostelíčka. A nejen ten. Odevzdat se musely zvony také ze zvoniček v Rudě, na Amálii a na Brejlu. Dohromady vážily 97 kilogramů. Rudská zvonička byla po sejmutí zvonu zbořena, protože byla v dezolátním stavu a hrozilo, že spadne sama. Obecní zastupitelstvo dalo k její likvidaci souhlas, ale přislíbilo, že jakmile se finanční poměry spraví a obec bude mít trochu peněz, nechá postavit zvoničku novou. 51) Bohužel už jsem nikde nenašla zmínku, že by nová byla někdy postavena. Dnes Ruda žádnou zvoničku nemá. Obec byla opravdu v tísnivé finanční situaci, protože si i na výplaty musela vypůjčit 3 tisíce korun od mlynáře Ferdinanda Jánského. Jediné úlevy, které se obyvatelé Rudy dočkali, bylo zrušení požárních hlídek. Zastupitelstvo totiž dostalo povolení na stavění jednoho člena coby stálé hlídky. Obec vybrala Františka Bařtipána a Františka Kindla. Posledně jmenovaný ale funkci odmítl. Bařtipán tak každou noc hlídal sám. 52) V katastru Rudy ale v období protektorátu žádný požár nevznikl. Školní rok 1941/1942 Školní rok 1941/1942 doznal podstatných změn, které neopomněl František Lexa zaznamenat do školní kroniky. Až doposud absolvovali žáci v Rudě 5 ročníků obecné školy a poté docházeli do Nového Strašecí, do školy měšťanské. Od tohoto školního roku ale došlo k reorganizaci měšťanských škol podle německého vzoru. S tímto nápadem přišel K. H. Frank. Měšťanka měla být nyní jen výběrová, a to z toho důvodu, aby nebyly české děti zvýhodňovány před těmi německými. Na měšťanskou školu mělo postoupit nejvýše 35 % žáků obecné školy a ostatní museli vzdělání dokončit na školách obecných. 53) Pozměněn byl i název měšťanské školy. Nyní se jmenovala Hlavní škola (Hauptschule). Nový školní rok znamenal pro učitele Františka Lexu a Václava Hamouze také navýšení pracovních hodin. Nově museli splnit 28 hodin týdně. Navýšil se i týdenní počet hodin němčiny. Pro první a druhý ročník to byly 4 hodiny týdně, ročník měl za týden 7 hodin a ročník se učil němčinu šestkrát týdně. Nově přidané hodiny němčiny přibyly na úkor češtiny, vlastivědy, náboženství a prvouky. Současně s těmito změnami bylo také z Ministerstva školství a národní osvěty nařízeno posunout začátek 49) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis ze ) Tamtéž, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Tamtéž, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis ze ) Tamtéž, zápis ze ) J. GEBHART J. KUKLÍK, Velké dějiny zemí Koruny české XV. a, s

230 výuky na hodin a to od 8. prosince až do konce 1. pololetí. Souviselo to s prodlužováním noci a zatemňovacím zákonem. 54) Ke změně došlo i na Ministerstvu školství a národní osvěty. Novým ministrem se stal Emanuel Moravec. Nahradil tak ve funkci Jana Kaprase, který stál v čele ministerstva od 1. prosince Moravce vybral Heydrich za asistence K. H. Franka. Zastupující protektor tuto volbu zdůvodnil především tím, že Moravec má zdravou ctižádost, která nikdy není v tomto prostoru nesprávná a nepoužitelná. Navíc prý pochopil, že cesta směrem k Říši je logická a střízlivá. Frank jen dodal, že Moravec vyhovuje zcela německým zájmům, protože pracuje v německém duchu. 55) V den výročí vyhlášení protektorátu tak už dítka ve škole poslouchala z rozhlasu projev nového ministra školství a osvěty Emanuela Moravce. Poměrně bez emocí líčí v kronice František Lexa smrt Reinharda Heydricha, vystavení jeho ostatků na Pražském hradě a jejich následný převoz do Berlína. 8. července proběhla ve vyzdobené třídě rudské školy oslava sedmdesátých narozenin Emila Háchy. Projevu se ujal řídící učitel Lexa, který připomněl Háchův příkladný život. 56) Na závěr zápisu tohoto školního roku je ještě uveden příkaz okresního hejtmana Josefa Procházky, podle kterého mají děti zdravit svého učitele na začátku i na konci školní výuky zdviženou pravicí. Stejně tak mají zdravit úřední osoby při příchodu do třídy a jejich následném odchodu. Nemoc starosty Na podzim roku 1941 onemocněl starosta Josef Grill. Z dostupných písemných pramenů se mi nepodařilo zjistit, co přesně ho trápilo, ale choroba byla natolik vážná, že si vyžádala jeho hospitalizaci v nemocnici v Praze na Karlově náměstí. 57) Do nemocnice ale nebyl převezen náhle, o svém pobytu tam věděl dopředu. Proto na schůzi obecního zastupitelstva vyzval přítomné, Josefa Charváta, Ferdinanda Jánského, Antonína Staňka a Josefa Šafaříka, aby ho po dobu nepřítomnosti některý z nich zastoupil. 58) Nikdo ze zastupitelů ale funkci starosty zastávat nechtěl, proto jí byl pověřen Grillův náměstek, Antonín Staněk. Okresní úřad ve Slaném ale nakonec Antonína Staňka zprostil vykonávání této funkce, coby přestárlého, a z tohoto důvodu mu uložil podat i abdikaci na post radního. 59) Zároveň je v přípise uvedeno, že starosta Grill předá po dobu své nepřítomnosti úřad radnímu Josefu Charvátovi. Na uvolněné místo po Staňkovi byl vybrán Václav Kolský (č. p. 44), který ale proti svému jmenování podal ústní odvolání. Na další schůzi obecního zastupitelstva došlo patrně k vyhrocené výměně názorů, protože v zápisech z obecních schůzí je zapsána věta: Po ostré debatě p. Václav Kolský přijal funkci do obecního zastupitelstva. 60) Byl ale zproštěn z vedení obecní agendy, jež měla být přidělena členovi, 54) SOkA Rakovník, f. Obecná škola Ruda, Kronika obecné školy , kn. 103, šk. rok 1941/ ) J. GEBHART J. KUKLÍK, Velké dějiny zemí Koruny české XV. a, s ) SOkA Rakovník, f. Obecná škola Ruda, Kronika obecné školy , kn. 103, šk. rok 1941/ ) Tamtéž, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Tamtéž, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis z ) Tamtéž, zápis z ) Tamtéž, zápis z

231 který se v jejím chodu vyzná lépe. Za necelý týden, na další schůzi obecního zastupitelstva, byla přečtena abdikace Josefa Charváta, coby náměstka starosty a nyní jeho zástupce. Okresní hejtman Kvasnička opravdu zbavil Charváta funkce náměstka starosty, zároveň ale nařídil, aby byla neprodleně svolána obecní schůze, na níž by byl zvolen náměstkem Josef Šafařík. 61) Ten funkci náměstka přijal, ale jen s tím, že úřad povede pouze do doby, než ve Slaném vyřídí jeho žádost o rezignaci na tuto funkci, kterou okamžitě podá. Šafařík se místa vzdal na schůzi konané 27. listopadu 1941 a jeho abdikace byla schválena všemi členy zastupitelstva až poté, co se všichni dohodli, že novým náměstkem starosty se stane Josef Hrudka. Toho potvrdil také okresní úřad, ale Josef Hrudka funkci nepřevzal s poznámkou: aby tento byl uveden v náležitý pořádek. 62) Josef Šafařík tak zůstal ve funkci náměstka starosty, a to až do návratu Josefa Grilla z nemocnice a jeho opětovného převzetí funkce starosty. Atentát na Heydricha a heydrichiáda 1. listopadu 1941 byl na schůzi obecního zastupitelstva přečten přípis z okresního úřadu ve Slaném, dle kterého si má Ruda opatřit radiopřijímač ke společnému poslechu. Na zasedání bylo rozhodnuto požádat ředitele rudské školy, Františka Lexu, aby škola radiopřijímač na obec zapůjčila. Obecní pokladna zela prázdnotou a nebylo z čeho rozhlas pořídit, proto bylo toto řešení vyhodnoceno jako nejlepší. Škola svolila a přijímač zapůjčila. Z tohoto radiopřijímače se 27. května 1942 zastupitelé dozvěděli o spáchaném atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha. 63) Okamžitě po atentátu se rozjela pátrací akce německé policie po atentátnících. Nad Prahou a později nad celým protektorátem byl vyhlášen výjimečný stav. Na sloupech visely vyhlášky výjimečného stavu s varováním před pomocí atentátníkům. Na místě atentátu se našla aktovka, ve které měl Kubiš ukrytou bombu, jízdní kolo, které na místě činu zanechal Gabčík, a Gabčíkův kabát, pod kterým skrýval samopal. Nacisté obcházeli s těmito věcmi domy a vyptávali se, zda někdo z nich dané věci nezná či je někdy neviděl. Z pátrání nebyla vyloučena ani Ruda. Podle svědectví i po Rudě měli obcházet Němci s pláštěm, aktovkou a kolem a vyptávat se po místních domech, zda někdo tyto předměty nezná. Stavěli se u rodiny Sedláčkových (č. p. 153). Když rodina vypověděla, že věci nikdy neviděla, Němci odešli. 64) Žádný jiný z mých pamětníků si na toto vyptávání nepamatuje, ale předpokládám, že to bylo tím, že se Němci neptali jich, ale především jejich rodičů. Všichni pamětníci vzpomínají na osud Lidic. Postřílení a deportace jejich obyvatel do koncentračních táborů a následné vypálení celé vesničky se jim ve vzpomínkách vybavilo velmi dobře. Jako živý obraz před očima vidí černý dým, který na východní straně obce stoupal k oblakům. A někteří mají i jiné vzpomínky na zkázu Lidic. Miroslav Vybulka pracoval v hutích Poldi u Kladna. Vedle něj na stroji pracoval asi osmnáctiletý 61) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis z ) Tamtéž, zápis ze ) Tamtéž, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Jiřinou Frýdlovou z 23. února

232 kluk z Lidic. Vedoucí směny pro tohoto kluka asi v půlce pracovní doby přišel, že má jít domů, protože je jeho otec nemocný. Osmnáctiletému to bylo divné, protože ještě před pár hodinami šel s otcem do práce a nic mu nebylo. Sbalil si ale věci a odešel. Vícekrát ho pan Vybulka neviděl, a když se dozvěděl, jaký osud potkal Lidice, bylo mu jasné, jak jeho kolega z práce skončil. 65) Heydrichiáda si pravděpodobně vyžádala i dva lidské životy občanů Rudy. Říkám pravděpodobně, protože jsem nikde nenašla datum, kdy došlo k zatčení těchto dvou nešťastníků. Ale podle řazení zápisků v kronice usuzuji, že k tomu došlo během léta, maximálně podzimu Vzhledem k tomu, že po atentátu na Heydricha, během druhého stanného práva, docházelo k větším kontrolám v podnicích, v továrnách, více se zatýkalo, střílelo a posílalo do koncentračních táborů, je možné, že i Josef Hrudka a Václav Linc byli součástí těchto masových akcí. Josef Hrudka (č. p. 123) pracoval v dole jménem Anna u Rynholce a měl na starosti rozdělování potravinových lístků pro těžce pracující. Karel Pošta ve sborníku 600 let Rudy uvádí, že Hrudka byl zatčen na udání. Nikde jinde jsem tuto informaci nenašla, ale jeden z pamětníků, jehož jméno nebudu, na jeho přání, v souvislosti s touto záležitostí uvádět, mi řekl, že jeho úkol, rozdělování potravinových lístků, hovoří za vše. Tím mi naznačil, že ho opravdu mohl někdo udat, ať už s lístky šmelil, či ne. Hrudka byl deportován do koncentračního tábora Osvětim I., kde 8. března 1943 zemřel ve svých osmačtyřiceti letech. 66) Václav Linc (č. p. 35) bydlel přechodně v Praze, protože pracoval na tamních jatkách u firmy Beránek. 67) V Praze také hrál za prvoligovou Viktorii Žižkov fotbal. Jeho zatčení bylo v souvislosti s posloucháním cizího rozhlasu. Ale můj nejmenovaný pamětník vnesl světlo i do tohoto případu. Měl přístup k čerstvému masu, kterého bylo za války tak málo a na černém trhu se prodávalo tak draze. Mohl být za svou činnost udán kýmkoli ze svého okolí. A je jedno, zda s masem obchodoval načerno, či ne. Václav Linc byl poslán do koncentračního tábora Mauthausen, kde údajně ještě roku 1942 zemřel. Marie Goldšmídová Období holocaustu patří k jedné z nejčernějších a nejsmutnějších kapitol v novodobé historii. Celkový počet lidí, kteří přišli v plynových komorách o život, se podle nejnovějších průzkumů odhaduje na 5,5 miliónu. Z tohoto počtu bylo přibližně zemřelých z českých zemí. Z terezínského ghetta bylo po dobu jeho existence vypraveno na východ do vyhlazovacích táborů celkem 63 transportů. Těmi odjelo více než vězňů a pouze asi se dočkalo osvobození. 68) Některým se během existence ghetta poštěstilo, že mohli na krátký čas Terezín opustit a odjet pracovat v rámci takzvaných terezínských pracovních komand vnějšího nasazení. Zpravidla se s těmito vězni zacházelo lépe než v Terezíně a většinou dostávali i větší příděly jídla. Nicméně stále byli pod dohledem 65) Rozhovor s Miroslavem Vybulkou z 20. října ) www. Auschwitz.org.pl [cit ]. 67) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Martin HOŘÁK Tomáš JELÍNEK, Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí, Praha 2006, s

233 a to českých četníků či příslušníků německé armády. Židovské ženy a židovští muži vykonávali nejrůznější práce na různých místech v Čechách, a dokonce i v Říši. Například v Panenských Břežanech měli za úkol zvelebit park Liny Heydrichové, v Hluboké nad Vltavou opravovali lesní cesty, v Kladně byli nasazeni v kamenouhelných dolech Jedno z pracovních komand směřovalo na různá místa v křivoklátských lesích, aby tam vysazovalo mladé stromky. Tvořilo jej 1000 terezínských žen, které byly rozděleny do 13 pracovních skupin. Jedna z těchto skupin byla po dobu svého pracovního nasazení ubytována v Rudě. Marie Goldšmídová se narodila 6. prosince Se svou rodinou bydlela v obci Zaječov u Hořovic. Po absolvování základního vzdělání se vyučila prodavačkou a tímto povoláním se následně živila. 69) Tedy do té doby, než dostala předvolání k transportu do Terezína. Společně se svými dvěma sestrami a otcem se musela dostavit na shromaždiště do Plzně a odsud byli deportováni 26. ledna 1942 do Terezína. Transport byl označen písmenem T a čítal 604 osob. 70) Jako svobodná žena bydlela Marie Goldšmídová nejprve v kasárnách Hamburských a později Drážďanských. 71) 10. dubna 1942 byla součástí pracovního komanda, které odjíždělo do křivoklátských lesů sázet stromky. Ubytována byla v hostinci v Rudě. Po ničivé vichřici, která se v zimě 1940 prohnala středními Čechami a zanechala množství vyvrácených a polámaných stromů v křivoklátských lesích, bylo třeba postižená místa opět zalesnit. V protokolu z obecních schůzí v Rudě se poprvé 5. února 1942 objevuje zápis o nutnosti zajištění místního dělnictva na zalesňovací práce ve slánském okrese. Obec se podle nařízení rozhodla, že dle policejní kartotéky budou vypsána všechna svobodná děvčata a vdané, ale bezdětné ženy. 72) Součet všech 41 jmen byl odeslán na okresní úřad do Slaného. Polesí Tři stoly, patřící do katastrálního území Rudy, se s tímto počtem nespokojilo a navrhlo seznam svůj, kde uveřejnilo 165 osob, které by se mohly zalesňovacích prací zúčastnit. Zastupitelstvo všechna navržená jména přehodnotilo a vypracovalo seznam nový. 73) Více se o zalesňovacích akcích a přesném počtu rudských pracovnic nedozvíme. Z následujícího vývoje ale můžeme usuzovat, že pracovnic na vysazování stromků bylo z vesnic přilehlých ke křivoklátským lesům málo, a proto bylo nutné sehnat ještě další síly. Bohužel, v archivních materiálech neexistuje pramen, který by nás informoval o tom, na koho přesně se Lesní ředitelství Praha obrátilo s prosbou o nasazení židovských pracovnic na vysazování stromků. Stejně tak nevíme, kdy byla tato žádost vznesena. Podle výše zmiňovaných zápisů z protokolů obecního zastupitelstva v Rudě se ale můžeme domnívat, že k tomu došlo v únoru, popřípadě začátkem března Denní rozkaz židovské samosprávy číslo 84 z 25. března informuje obyvatele Terezína o tom, že táborová komandatura vydala rozkaz, dle kterého musí nastoupit 1000 žen na práci v křivoklátských lesích na dobu 6 8 týdnů. Hlásit se měly dobrovolnice ve věku let. V případě, že by se jich nepřihlásil dostatek, měly být zbývající pracovnice přímo určeny. Vdaným 69) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Marie Goldšmídová, č. 1178, s ) [cit ]. Seznam příchozích transportů do Terezína. 71) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Marie Goldšmídová, č. 1178, s ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Protokoly ze schůzí , kn. 1, inv. č. 1, zápis z ) Tamtéž, zápis ze

234 ženám bylo slíbeno, že po celou dobu nasazení nebudou jejich rodinní příslušníci zařazování do transportů na východ, aby tak nedošlo k roztržení rodin. Terezínská pošta měla mít následující dva dny zvláštní službu, aby dobrovolnice mohly poslat příbuzným zprávu o svém pracovním zařazení. 74) Egon Redlich, terezínský vychovatel dětí, si do svého deníku 26. března 1942 poznamenal, že vládne veliká nervozita, protože není dostatek žen na vysazování stromků. 75) Je zvláštní, že se ženy, přes veškeré výhody, které komandatura SS slibovala, na nasazení nehlásily. Pravděpodobně v nich převládal strach z neznámého a některé ženy také nemusely slibům komandatury uvěřit. Některé z žen si dokonce píchaly injekce a braly prášky, aby měly horečku, a tudíž byly uznány za práce neschopné. 76) 29. března byly podmínky pro pracovní nasazení ještě více upřesněny. Zmiňovaných 1000 žen se mělo hlásit z příchozích transportů označených písmeny G Z podle následujících hledisek: a) ženy svobodné, bezdětné, rozvedené, ovdovělé ve věku let b) bezdětné, vdané ženy v témž věku c) ženy ve věku let, jejichž synové jsou starší 12 let a dcery 14 let Do pracovního komanda nebyly zařazeny ženy, které: a) jsou nepostradatelné pro chod ghetta z hlediska správního aparátu, hospodářského a výrobního oddělení a sanitárního zařízení b) jsou manželkami starších budov, vedoucích oddělení a také manželky šéflékařů. 3. dubna denní rozkaz nasazeným poprvé sděloval datum odjezdu, který byl stanoven na 10. duben Slíbeno jim bylo dobré ubytování a lesní správa měla části žen poskytnout pro práci gumové holínky a dřeváky. Zároveň toto nařízení ještě vyzývalo ženy do 50 let, jejichž dcery se na práci přihlásily, aby doplnily skupinu. Z té totiž byly některé ženy vyreklamovány svými vedoucími nebo by na práci ze zdravotních důvodů nestačily a taktéž ze seznamu zmizela jména žen starších ročníků. 77) Práce tohoto vnějšího komanda se měla řídit podle jasných a předem daných pravidel. Terezínská komandatura SS zaslala 1. dubna 1942 na lesní ředitelství do Prahy směrnici, která měla tato pravidla stanovit. Pod jedenácti body této směrnice je podepsán táborový velitel Dr. Siegfried Seidl: styk s Židy je zakázán, kouřit je Židům zakázáno, dozor nad pracovnicemi v ubikacích budou provádět vždy nejméně dva muži, které bude platit Lesní ředitelství Praha; hlídka má zabránit především útěkům a stykům s civilním obyvatelstvem, židovská osobní pošta je zakázána. Ostatní pošta má být odesílána přes lesní úřady terezínské komandatuře, 74) Anna HYNDRÁKOVÁ, Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy Terezín , Praha 2003, s. 122; Pavla ZEMANOVÁ, Terezínská pracovní komanda vnějšího nasazení, Terezínské studie a dokumenty 6 (8), 2001, Praha 2001, s ) Miroslav KRYL, Deník Egona Redlicha Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem, Brno 1995, s. 108; P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s ) Archiv židovského muzea v Praze, sbírka vzpomínek, E. V., kazeta č. 420, s ) A. HYNDRÁKOVÁ, Denní rozkazy, s ; P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s

235 vedoucí pracovních skupin mají každý týden povinnost předat lesnímu úřadu tiskopis určený pro pracovní nasazení; lesní úřad má tento potvrdit a odeslat táborové komandatuře, prádlo Židů se bude prát v Terezíně, zajištění dopravy žen na práci je věcí lesního ředitelství; přesný čas odjezdu z Terezína se táborové komandatuře musí nahlásit 48 hodin předem, náklady na dopravu platí lesní ředitelství, výdělky Židů mají být posílány na konto Nr. 156 Centrální banky pro židovské vystěhovalectví Praha, pobočka Terezín u Městské spořitelny v Roudnici; z výdělků bude předem strhávána částka za stravné a ubytování, Židovky nebudou přihlášeny u nemocenské pokladny, stížnosti na Židy se mají hlásit terezínské komandatuře. 78) Ženám bylo povoleno rozloučit se se svými rodinami a den před odjezdem jim byla také dána strava na následujících dvacet čtyři hodin. 10. dubna ráno, v půl šesté, byly naloženy spací pytle účastnic a odvezeny na nádraží do Bohušovic nad Ohří. 79) Vzhledem k tomu, že dělnice jely osobními vagóny, mohla si každá vzít kromě spacího pytle jen jeden batoh či kufr. Odjezd byl stanoven na desátou hodinu dopolední z Bohušovic, kam dělnice musely dojít pěšky. Ještě předtím se na terezínském náměstí konal tzv. apel, během kterého byly všechny účastnice spočítány. Sčítání se osobně účastnil židovský starší Jakob Edelstein. 80) První zastávka vlaku byla na vlakovém nádraží v Řevničově, kde vystoupilo celkem 300 žen. Skupinu si na nádraží převzali čeští četníci, kteří ihned se ženami navázali řeč. Litovali je a nabízeli se, že jim pomohou se zavazadly. 81) Vystoupivší v Řevničově byly rozděleny do 4 pracovních skupin označených římskými číslicemi I. IV. Skupina III. byla ubytována v Rudě v hostinci U Rohlů. Tento hostinec se nachází na západní straně obce směrem na Rakovník. Jméno dostal podle prvorepublikového vlastníka tohoto domu (č. p. 37) a zároveň provozovatele hostinské živnosti. Výhodný pro ubytování skupiny židovských žen byl bezesporu proto, že se nachází na samém okraji vesnice a za ním už se rozprostírají jen křivoklátské lesy. Nehrozilo tak nebezpečí, že by skupina denně přicházela na oči občanům. Ženy byly ubytovány na sále tohoto hostince. Za ním byla vybudována provizorní kuchyně s dřevěnými stoly a lavicemi. Celá byla obehnána vysokým dřevěným plotem. Spojovací chodba mezi sálem a kuchyní byla vybedněna. 82) Opět z jediného důvodu, aby skupina nepřicházela do kontaktu s obyvateli obce. Skupina ubytovaná v Rudě měla 65 členek. 83) Dohlížel na ně lesní úředník František Dietl, který měl na starosti polesí nazývané Tři stoly, a právě tam jeho svěřenkyně chodily vysazovat mladé stromky. Na ubikaci hlídali dělnice celkem 4 čeští četníci, kteří konali službu vždy po dvou. Byli to: strážmistr Sláma ze stanice Držkov, 78) SOA Praha, f. Ředitelství státních lesů Křivoklát, Jüdische Arbeiterinen, kart. 55, inv. č. 96; P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s ) A. HYNDRÁKOVÁ, Denní rozkazy, s ) Rozhovor s Hanou Pressburgovou z 19. července ) Archiv židovského muzea v Praze, sbírka vzpomínek, D. S. kazeta č. 320, s ) Karel POŠTA, Období okupace, in: 600 let Ruda, Slaný 1979, s ) P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s

236 strážmistr Jandejsek z Dolního Bouzova, strážmistr Otto Fišer z Němčic a strážmistr Václav Pichut ze stanice Jablonné nad Orlicí. 84) Skupinu každé ráno, před odchodem na vysazovací stanoviště, spočítali, ale do lesa s nimi nešli. 85) Tam měli ženy na starosti lesní pracovníci. Po práci bylo úkolem četníků převzít ženy od hajných a opět je přepočítat. Pracovnice vstávaly každé ráno v půl páté a odcházely v půl šesté na práci. Cesta trvala hodinu až dvě, záleželo na vzdálenosti pracoviště. Kromě vysazování malých stromků bylo jejich úkolem připravit místo na vysazování, tzn. urovnat zem, shrabat zbytky větviček atd. Zpět se vracely kolem šesté hodiny večer. Ráno ke snídani dostávaly kávu či polévku s chlebem. V poledne si v lese na ohni ohřály polévku, kterou si s sebou přinesly. Večer po práci dostávaly většinou krev a brambory či knedlíky s ovocnou omáčkou. 86) Přes den měly ženy často hlad, proto se jim občas snažili přilepšit lesní úředníci a hajní a téměř ve všech vzpomínkách pamětnic na toto komando je zmínka o tom, že je v lese navštěvovali příbuzní a známí, kteří jim přinášeli nejen jídlo, ale i oblečení a dopisy od rodinných příslušníků. Vypomoct se v tomto směru snažily i civilní ženy, které v lesích pracovaly na zalesňování a dost často i obyvatelé vesnic, ve kterých byly ženy ubytovány. Karel Pošta píše, že rudské ženy pracující v lese nosily terezínským ženám jídlo a šatstvo a jezdily po celém kraji pro balíky, které jim posílali příbuzní. 87) Do ubikace židovských žen v Rudě údajně přijeli 3 4 vojáci SS na kontrolu. Vyptávali se účastnic, jak se mají. Ty si postěžovaly na kuchaře, který jim špatně vaří, a prý mělo následovat mírné zlepšení. 88) Ve většině vzpomínek na toto období se můžeme dočíst, že to bylo období odlehčení. Zmizel Terezín, zmizely hradby kolem nás, zmizeli SS-mani v uniformách. Zmizela snad i válka, která zuřila po celé Evropě. Jen krásné zelené stromy tady tiše stály, v klidu a míru mimo svět. 89) Četníci i hajní na ně byli většinou hodní, snažili se jim pomoct, pokud mohli. Práce byla mnohem volnější než v Terezíně, a navíc je do ní nikdo nenutil. Jejich úkolem bylo splnit za den určitou normu. 90) Některé ženy jsou však ve svých vzpomínkách k pobytu v křivoklátských lesích i kritické. Především kritizují jídlo. Stravování bylo strašné, vařil nám civilní kuchař, jméno nevím. Fašista, prodával naše živobytí a my jsme měly hlad. 91) Byl tu strašný hlad, větší než v Terezíně. 92) Marianne Beck informuje o tom, že se některé ženy dokonce předčasně hlásily zpět do Terezína. 13. května opravdu odjelo 76 dělnic zpět do Terezína, ale v archivních pramenech jsou všechny vedené jako práceneschopné. 93) Nelze tedy zjistit, zda v této skupině byla některá z pracovnic dobrovolně. 84) SOA Praha, sbírka četnických knih, Četnická stanice Ruda, kn. 2, inv. č ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Ela Šmídová, č. 319, s ) P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s. 63; Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Ela Šmídová, č. 319, s. 2; 87) K. POŠTA, Období, s ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Ela Šmídová, č. 319, s ) Zdena FANTLOVÁ, Klid je síla, řek tatínek, Praha 2004, s ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Marianne Beck, č. 1020, s. 2; P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Ela Šmídová, č. 319, s ) Tamtéž, Berta Schwarzová, č. 936, s ) SOA Praha, f. Ředitelství státních lesů Křivoklát, Jüdische Arbeiterinen, kart. 55, inv. č. 96; P. ZEMANO- VÁ, Terezínská, s

237 Rudští pamětníci vědí, že během války byla nějaká skupina z Terezína ubytována U Rohlů, ale nic bližšího neví. Utajení této skupiny a informací o ní bylo tedy provedeno skutečně důsledně. Karel Pošta uvádí, že na katastru obce byla ubytována ještě jedna skupina žen z Terezína na stejnou práci. Údajně měla být ubytována v Zajíčkovně u Brejle. S touto informací se ale mé poznatky neshodují. Všechna místa ubytování pracovních skupin jsou známá, ale ani jediné neodpovídá zmiňované Zajíčkovně. Karel Pošta navíc neuvádí pramen, ze kterého by tuto informaci získal. Pravděpodobně příspěvek sepsal ze svých vlastních vzpomínek na období války, a proto se domnívám, že se s touto informací spletl. 94) Přesný seznam jmen židovských pracovnic nasazených v Rudě se nedochoval. Známe jméno vedoucí této skupiny, kterou byla Ella Brennerová. Skupina byla rozdělena na dvě čety. Vedoucí jedné byla Markéta Reichová a druhé Nelly Kleinová. Tato jména hlavních vedoucích a vedoucích čet byla známa ještě před odjezdem z Terezína. Oznamoval je Denní rozkaz č. 93 z 6. dubna ) Z dochovaných vzpomínek jsem zjistila, že v Rudě byla ubytována ještě Ela Šmídová, která píše, že pracovala u Tří stolů a poblíž jejich ubytování se nacházelo nádraží Strašnice. 96) Žádné takové nádraží v okolí křivoklátských lesů neexistuje, a proto si myslím, že si název zaměnila se Strašecím. Nádraží Nové Strašecí je opravdu od hostince U Rohlů vzdálena přibližně 1 kilometr. Markéta Tanzerová ve svých vzpomínkách píše, že byla v Rudě u Křivoklátu. 97) V dochovaném seznamu dělnic pro V. skupinu je uvedeno její jméno a shoduje se i datum narození. Tato skupina byla ubytována v Pecínově, který přímo s Rudou sousedil. Markéta Tanzerová tedy nebyla součástí rudské skupiny. Pátou ženou, o které můžeme bezpochyby říci, že byla ubytována v Rudě, je samozřejmě Marie Goldšmídová. Ta se společně se zbývajícími ženami vrátila 6. června 1942 do Terezína. O jejich návratu informoval Denní rozkaz ze 7. června ) Marie byla po návratu zaměstnána na loupání slídy, kde vydržela až do osvobození. 99) Byla tak ušetřena transportů na východ. To se nedá říct o většině zbývajících žen. Podle dochovaných jmenných seznamů jsem zjistila, že velká část žen z křivoklátského komanda byla odtransportována na východ, a to nejbližšími transporty. Jednalo se o transport AAk, který odjel z Terezína 12. června 1942 a směřoval do Trawniků a o transport AAi z 13. června 1942, který směřoval neznámo kam. 100) Důvod okamžité deportace těchto žen po návratu z pracovního nasazení se zdá být jasný. Během jejich nepřítomnosti v ghettu byla jejich místa obsazená jinými lidmi a ony se neměly kde ubytovat. Marie Goldšmídová se v Terezíně dočkala osvobození a z Terezína se vrátila zpět do rodného Zaječova, kde dodnes bydlí její rodina. 94) K. POŠTA, Období, s ) P. ZEMANOVÁ, Terezínská, s ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Ela Šmídová, č. 319, s ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Markéta Tanzerová, č. 907, s ) A. HYNDRÁKOVÁ, Denní rozkazy, s ) Archiv památníku Terezín, sbírka vzpomínek, Marie Goldšmídová, č. 1178, s ) [cit ]. Seznam příchozích transportů do Terezína. 237

238 Mlýn Každý člověk má ve svém životě šťastné a nešťastné dny. Ty, které jsou pro jednoho šťastné, mohou být pro druhého nešťastnými a naopak. Datum 10. června 1942 byl a je dodnes pokládán za jeden z nejsmutnějších dnů v dějinách protektorátu. Po vyhlazení Lidic smutnili lidé nejen z blízkého okolí, ale i z celých Čech a Moravy. Přesto se našli tací, kteří prožívali dny štěstí a radostného očekávání. Jedním z nich byla i Jitřenka z Kozojed u Loun, která se měla za tři dny vdávat za Františka Jánského z Rudy. Svatba proběhla 13. června v Lounech. Jitřenka se přivdala do mlynářské rodiny. Rodina Jánských byla v Rudě velice vážená. Pan Ferdinand Jánský, otec ženicha, zasedal v obecním zastupitelstvu, a dokonce po odvolání starosty Grilla v roce 1943 stál v čele správní komise, která v tu dobu obec vedla. Ferdinand Jánský byl ale v Rudě znám spíš jako mlynář. Patřil mu mlýn na okraji obce, ve kterém se svou rodinou bydlel. Po vzniku protektorátu a ještě mnohem víc po vypuknutí druhé světové války se stal právě mlýn vyhledávaným místem, kde se dala získat mouka na přilepšenou. Pan Jánský i přes hrozící nebezpečí lidem pomáhal a dával jim do uzlíčku mouku načerno. Rudský mlýn a dobrotu jeho obsluhy znali nejen občané Rudy, ale i lidé v okolních vesnicích a městech. S prosbami přicházeli hlavně z Lán a Nového Strašecí. 101) Pomoc vypadala i tak, že člověk, který si přijel nechat do mlýna semlít obilí, předložil povolenku, na kterou ho ale pan Jánský nechal přijet třeba dvakrát za sebou. 102) Poměrně často chodili do mlýna na kontrolu rudští četníci. Tato činnost vyplývala z jejich pracovních povinností, o kterých museli pravidelně zapisovat záznamy do četnických knih. Jitřenka Jánská si vzpomíná na kontroly ze strany všech tří četníků, které v Rudě od svého nastěhování zažila, Voseckého, Průchy i Šebka. Není pochyb o tom, že všem třem bylo jasné, že mouka se nepřiděluje jen podle pravidel. Ale všichni tři se chovali natolik slušně, že provinění proti zákonům přehlíželi. Paní Jánské se nejvíce do paměti vryly kontroly Josefa Voseckého. Většinou už před jeho příchodem přišel některý z ostatních četníků a upomínal zákazníky ve mlýně, aby se někam schovali, že se blíží Vosecký. Tyto kontroly pak proběhly bez problémů, protože Vosecký nikoho nenašel. Ale jakmile odešel, všichni schovaní opustili své úkryty. Pokud nikdo návštěvníky mlýna předem nevaroval, Vosecký spouštěl na lidi hrůzu. Křičel, dupal. Nikdy nikoho ale nenahlásil na gestapo ani na nižší úřady. 103) Co bylo pro Ferdinanda Jánského hodně nebezpečné, byly kontroly obilních zásob a namleté mouky okresními úředníky. Je nepochybné, že by při revizi vyšlo najevo, že skutečný stav neodpovídá očekávanému. I v tomhle případě se ale potvrdilo, že Rudští umí držet při sobě, a tak správce dvora Amálie, Sieber, poslal Jánskému do mlýna vagón obilí, aby se nedostatek zakryl. 104) V žádných pramenech jsem nenašla zmínku o tom, že by byl pan Jánský nějak trestán, napomínán či udán. Na jednu stranu se tomu můžeme podivit, ale na stranu druhou zjišťujeme, že lidé v širém okolí mu byli natolik vděční, že by 101) Rozhovor s Karlem Kuchařem z 26. července ) Rozhovor s Miloslavem Žítkem z 15. srpna ) Rozhovor s Jitřenkou Jánskou z 29. července ) K. POŠTA, Období, s

239 ho nikdo nebezpečí vystavit nechtěl. Svůj dík pak po válce všichni vyjádřili vypravením průvodů ze všech měst a obcí, kam se Jánského mouka dostala, do mlýna, kde pana Ferdinanda Jánského za jeho nebojácnou činnost vyznamenali. 105) Spor o trávu Se špatnou hospodářskou situací souvisí incident, který se odehrál 2. května 1943 před obecním úřadem. V tento den se měla rozprodávat tráva na obecních příkopech. Starosta oznámil podmínky a pravidla prodeje, ale už za jeho řeči se z davu lidí ozývaly nesouhlasné projevy. Nejvíce ze zástupu vykřikoval Josef Fousek, který měl, dle zápisů z obecních schůzí, prohlásit: My vás známe, gaunery, jak jste to rozdělili. 106) Podobných vět pronesl ještě několik. Ač ho někteří kritizovali, nakonec se dav nechal vyprovokovat k tomu, že se vrhl na dveře obecního úřadu a přitom srazil k zemi Annu Fišerovou. Té musel být po incidentu zavolán dokonce lékař. Po této události oznámil starosta, že buřiči jsou z prodeje obecní trávy vyloučeni, načež se strhla další vlna nepokojů. František Kindl slovně urážel starostu a obviňoval jej ze špatného a nespravedlivého rozdělování potravinových lístků. Starosta se nakonec v beznadějné situaci rozhodl pro krajní řešení a rebelům hrozil stokorunovou pokutou. 6. května 1943 se pak dostavil do kanceláře obecního úřadu Josef Fousek. Starosta mu osvětlil, z čeho je vinen, a požádal ho o zaplacení pokuty 100 korun. Tahle částka měla být pak věnována na chudé v Rudě. Fousek se sice chvilku hájil, ale nakonec svou vinu uznal a pokutu zaplatil. 107) Z dnešního pohledu by se nám výše popisovaná situace mohla zdát humorná, ale tehdy tomu tak určitě nebylo. S neustálým zvyšováním se dávek odvodů masa, mléka, sena, slámy apod., se zároveň zhoršovala i situace jednotlivých lidí. Unavených válkou, vyčerpaných nedostatkem. Není ani divu, že se pak dav nechal strhnout k podobným projevům. Někteří rudští zemědělci dostávali dokonce čas od času z obecního úřadu nařízení, že jim bude dodána například jedna husa a tu musí vykrmit a poté odevzdat. Je možné, že právě tito věřili, že tráva bude prodána právě jim a následně, po trpkém zjištění, že prodej bude opravdu spravedlivý a podle předem vytyčených pravidel, se mohli cítit poškození. Tato situace ale také opět upozornila na nelehkou funkci představitele obce. Vyhovět všem nemohl, a proto ho ti postižení slovně napadali, aniž by se dokázali vžít do jeho situace. Stížnosti na starostu, ale i na ostatní členy ve vedení obce, vyvrcholily nakonec jejich odvoláním. 21. listopadu 1943 přijeli do obce zástupci Okresního úřadu ve Slaném. 108) Oznámili starostovi Grillovi, že jeho funkce končí a obecní rada i zastupitelstvo jsou rozpuštěny a Rudu od této chvíle bude řídit správní komise v čele s Ferdinandem Jánským, místopředsedou Antonínem Rezkem a členy Josefem Vybulkou, Josefem Nedvědem a Jaroslavem Rohlou. 109) 105) SOkA Rakovník, f. Leopold Zubr, Ruda, N. 106) Tamtéž, f. OÚ Ruda, Zápisy ze schůzí , kn. 2, inv. č. 2, zápis z ) Tamtéž, zápis z ) Tamtéž, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Tamtéž, s

240 Kontrola výmlatu obilí Těžkou zkouškou pro Rudu bylo provedení zkušebního výmlatu obilí u některého rudského zemědělce. Ke kontrole se dostavil zástupce Okresního úřadu ve Slaném, komisař Marušák, a s ním ještě jeden Němec, jehož jméno prameny neuvádějí. Komisař si z kartotéky zemědělců v Rudě vybral Jana Poštu (č. p. 100). Za obec na správnost dohlížel zemědělec Antonín Hejnal a Karel Pošta, člen zásobovací agendy. Obci bylo ale jasné, že oficiálně zapsaný výnos bude daleko nižší než ten skutečný, protože každý zemědělec v Rudě měl oseto o několik arů víc, než nahlásil. Hejnal s Poštou proto Marušákovi naznačili, jaké hrozí nebezpečí. Poté odvedl Antonín Hejnal komisaře a německého příslušníka k sobě do domu, kde je pohostil, a výmlat tak zatím pokračoval bez jejich dohledu. Pytle s pšenicí se odnášely k sousedovi Jana Pošty, Karlu Buksovi. Tímto způsobem tak dokázali občané snížit výnos 1 hektaru pole z 30 na 18 metrických centů 110). Kontrolní komise po návratu od Antonína Hejnala zapsala jen obilí, které bylo ve dvoře Jana Pošty, a nepátrala po dalších možných pytlích. Školství Školní rok 1942/1943 nezačal pro oba pedagogy, Františka Lexu a Václava Hamouze, právě šťastně. Byli předvoláni 16. září k vykonání povinné zkoušky z německého jazyka a ani jeden u ní neobstál. Znamenalo to, že oba museli i v tomto školním roce navštěvovat kurzy němčiny v Novém Strašecí a zkoušku vykonat v dalším termínu. František Lexa zkoušku složil nakonec na druhý pokus 21. dubna Stejně jako v ostatních školních létech, tak i v tomto se Ruda zúčastnila mnoha sběrných a hospodářských akcí. Jednou ze zajímavých je Týden spoření. Učitelé žákům připomněli, jaký význam má spoření pro jednotlivce, jeho rodinu i celý národ. Na závěr tohoto týdne pak devět vybraných dětí dostalo spořitelní knížky se základním vkladem 4 koruny. Opět se sbíraly bukvice, žaludy, sušilo se kapradí a sbíral se starý papír. Tyto akce probíhaly téměř každoročně. Školství ve školních letech 1942/1943 a 1943/1944 nezasáhlo už tolik přeměn jako v letech minulých, ale přesto k menším došlo. Především bylo nařízeno, že všechny okresní školní výbory jsou místy vedenými německy. Napříště tak měla být všechna podání předkládána v němčině. 111) Ministerstvo školství a národní osvěty vydalo 11. února 1943 zprávu o povinnostech správců škol. Každý správce školy zodpovídal nejen za školu a její vybavení, ale také za správnou výchovu mládeže především k říšskému smýšlení a k věrnosti Říši. Nálety a bombardování Události roku 1944 jsou poznamenány především stále se blížící frontou a leteckými nálety na Německo. V Německu spojenci bombardovali města, továrny a strategicky důležitá místa. Dunění padajících bomb bylo slyšet až na území protektorátu a i Rudští si na 110) Tamtéž, s ) Tamtéž, f. Obecná škola Ruda, Kronika obecné školy , kn. 103, šk. rok 1941/

241 něj vzpomínají. Bombardování bylo slyšet hlavně v noci, kdy se rozhostilo ticho. 112) Přes obec dost často přelétalo několik set letadel právě směrem na Německo. 113) Ten, kdo poslouchal, dozvídal se z rozhlasového vysílání, na která města bomby dopadly a kolik civilních obyvatel na následky výbuchu zemřelo. Obyvatelé protektorátu se sami při těchto náletech báli, protože hrozilo, že pokud některé letadlo neodhodí nad Německem své bomby, zbaví se jich na zpáteční cestě na našem území, aby odlehčilo stroji. Tak se opravdu stalo. 16. prosince 1944 kolem 13. hodiny bylo nad Rudou slyšet pískání padajících bomb. 114) Nálože naštěstí nedopadly do vesnice a ani jejího bezprostředního okolí. Dopadly do oblasti v křivoklátských lesích, kde se říká Na Tumru. Vzdušnou čarou je toto místo od Rudy vzdáleno přibližně 2 kilometry. Jedna z bomb explodovala a vytvořila na místě kráter. Druhá se zaklínila mezi stromy a neexplodovala, takže ji následně museli přijet zneškodnit pyrotechnici. Václav Frýdl přesně věděl, kde se místo, kam nálože dopadly, nacházelo. Když se ale byl na tomto místě podívat naposledy, už ho nenašel. Krajina a stromy se tak moc od poslední návštěvy změnily, že nebylo možné místo dopadu vůbec vypátrat. Všichni, se kterými jsem mluvila, si na dopad náloží velmi živě pamatují. Není divu. Byla to událost, kterou vesnice nějakou dobu žila. V souvislosti s bombardováním se v obci začala stavět hasičská zbrojnice. Stavební povolení bylo vydáno i na úpravu Veského rybníka, který měl sloužit jako požární nádrž. Obec zároveň s povolením zažádala o příspěvek z veřejných prostředků. Zemský úřad schválil finanční dotaci v hodnotě 62 tisíc korun. 115) Veský rybník bylo třeba prohloubit a rozšířit, proto museli majitelé okolních pozemků podepsat, že nebudou úpravě nijak bránit a ničit ji. 116) Místní dobrovolní hasiči přislíbili, že se na stavbě budovy a úpravě rybníka budou podílet. Stavba tak mohla úspěšně začít 22. května V souvislosti s nálety a hrozícími požáry došlo i na další opatření. V případě náletů měl sloužit malý sál v hostinci U Dvořáků jako obvaziště. Na všech půdách rodinných domů, ale i hospodářských budov měly být alespoň dva pytle s pískem, lopata, hák a další nářadí na hašení ohně. 117) Výše jmenované potřeby měly být také v každé místnosti ve stavení. Členové správní komise byli oprávněni toto vybavení jednotlivých domů kontrolovat. Všechny popsané události, které se v tomto období v Rudě udály, svědčí o stále se zhoršující situa ci v oblasti zásobování. Každý další rok války vyčerpával protektorátní domácnosti natolik, že se pak ze strachu o své další živobytí uchylovaly k neuváženým a riskantním činům. Na základě kolektivní viny narůstal hněv k německým příslušníkům, kteří všechno tohle utrpení rozpoutali. Zloba obyvatelům vydržela až do konce války, kdy se ji snažili vybít na komkoliv, kdo mohl třeba i špetkou přispívat ke strádání v minulých letech. Po dlouhé a kruté bitvě u Stalingradu, v únoru 1943, bylo mezi lidmi v protektorátu zaseto semínko naděje. Tato bitva se totiž ve druhé světové válce stala zlomovou. Němci 112) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Tamtéž, s ) Tamtéž, s ) Tamtéž, Zápisy ze schůzí , kn. 2, inv. č. 2, zápis z ) Tamtéž, Pamětní kniha obce Rudy, N, s

242 padli do pasti Rudé armády a od této chvíle začali na východní frontě ustupovat. Naděje se zvyšovala tím víc, čím blíž byla Rudá armáda u našich hranic. Václav Frýdl a partyzáni Václav Frýdl se narodil 26. srpna 1899 v novostrašeckém Pecínově Antonii a Františku Frýdlovým. František Frýdl zemřel, když byly jeho synovi dva roky. Matka se znovu vdala, a to za bratra Františka Frýdla, Václava. Do této doby byl poručníkem Václava Frýdla Václav Pergler. 118) Václav Frýdl absolvoval povinnou školní docházku v Novém Strašecí a tam se také následně vyučil zedníkem. Touto profesí se dále živil. V roce 1924 se oženil s Marií Kyndlovou z Rudy, která až do té doby sloužila v Praze, v rodině vrchního ředitele Zemské banky, Dr. Emila Roose. Mladí manželé po svatbě bydleli u rodičů nevěsty a to ve velmi stísněných podmínkách. Nebylo tedy divu, že se poohlíželi po novém bydlení. Václav Frýdl tehdy pracoval v lese s panem Kořánem, který mu nabídl jednu místnost k obývání u sebe v chalupě. Tato chalupa, bývalá fürstenberská hájovna, byla v majetku Státních lesů Křivoklát, které ji nyní pronajímaly panu Kořánovi coby lesnímu dělníkovi. Nabízenou světnici bylo ale nejprve třeba přizpůsobit k bydlení. Vymalovat a nabít podlahu. Pak už se Václav s Marií mohli přestěhovat na samotu u lesa do č. p. 22. V roce 1925 se jim narodil první syn Zdeněk, o rok později Jaroslav, v roce 1929 Václav a jako poslední se v roce 1935 narodila dcera Jaroslava. Život na samotě nebyl už před válkou jednoduchý, a to hned z několika důvodů. Manželé Kořánovi nechtěli Frýdlovým povolit chovat jakékoli zvíře, tedy ani hospodářské ne. Oni sami jich měli ale několik. Po celou dobu společného soužití si však vymezovali na celou usedlost výsostní právo a bez jejich souhlasu se tam nesmělo nic změnit. Na venkově si v období první republiky asi jen těžko umíme představit rodinu bez jakéhokoli dobytka. Rodina si tak musela všechno kupovat. Jenže peněz nebylo také nazbyt. Matka byla v domácnosti a otec, tehdy pracující na opravě lesních cest, dostával 7 korun denně. 119) Aby si přilepšil, začal ve 2. polovině 30. let pracovat na československém lehkém opevnění. K výkonu této práce potřeboval povolení od lesního úřadu, které získal. Denně tak chodil pěšky k Unhošti, později si pořídil kolo, aby ušetřil nějaký čas. Pravděpodobně pracoval na opevnění A 4 Družec, které procházelo mezi obcemi Bratronice a Bezděkov. 120) Poté, co v září 1938 práce na československých opevněních skončily, začal Václav Frýdl opět pracovat v lese. V roce 1940 zemřel v 90 letech pan Kořán a o tři měsíce později zemřela i jeho manželka. Od té doby bydleli Frýdlovi v chalupě sami. Obývali nyní dvě místnosti. Pan Frýdl pracoval během druhé světové války stále v lese. Buď opravoval lesní cesty, nebo hájovny v okolí (Maxovna, hájovna na Horácké Líse, na Hané u Rakovníka). Pokud bylo málo sil na těžbu dřeva, vypomáhal i tam. 121) Jeho žena byla i během války stále v domácnosti 118) Soukromá sbírka Jany Reichelové. 119) Rozhovor s Václavem Frýdlem z 23. února ) [cit ]. 121) Rozhovor s Václavem Frýdlem z 23. února

243 a chodila vypomáhat jednotlivým sedlákům na pole. Například pracovala na chmelnici u Ing. Frolíka. Z každé brigády přinesla pro rodinu něco k jídlu, košík brambor, mléko atd. 5. března 1942 byl Václavu Frýdlovi udělen domovský list, kterým získal domovské právo k obci Rudě předešlým desetiletým pobytem. Domovský list podepsal radní Karel Rezek a starosta Josef Šafařík. Na duplikátu tohoto listu si můžeme prohlédnout protektorátní razítko Rudy a dva padesátihaléřové kolky. O 12 dnů později, 17. března 1942, mu bylo vydáno osvědčení o pobytu, podepsané opět starostou obce, Josefem Šafaříkem. 122) Samota je od vesnice vzdálená přibližně 800 metrů, z toho vyplývá, že většina informací o dění v obci za protektorátu se k rodině Václava Frýdla nedonesla. To platí především pro prvních pět let války. V posledním roce, šestém, se naopak na samotě odehrávaly věci, o kterých se nevědělo v obci. Mám na mysli především časté návštěvy partyzánů v chalupě. V noci ze 16. na 17. března 1945 seskočila nad křivoklátskými lesy skupina Zelený les. Kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám došlo k velkému roztroušení jednotlivých členů skupiny po křivoklátských lesích. Větší část útvaru dopadla do odlesněného prostoru mezi dvorem Maxov (dnešní Doupno) a dvorem Amálie. 123) Zástupce velitele Pavel Litviněnko dopadl k myslivně Jezírka u Nové Huti pod Nižborem. Obě místa jsou od sebe vzdálená přibližně 30 kilometrů. Bylo tedy značně složité rozptýlenou skupinu opět spojit. Po deseti dnech se to ale podařilo. Zásluhu na tom má civilní obyvatelstvo (hajní, lesní dělníci, obyvatelé osady Brejl a členové ilegální komunistické strany v Novém Domě), které pátralo po dalších členech oddílu a nakonec zprostředkovalo výsadku schůzku v Myší díře, v osadě Brejl, u Václava Černého v chalupě. Pamětník Zbyněk Kožnar spolupracoval s uprchlými sovětskými zajatci, ke kterým jednoho dne přišel Rus. Dozvěděli se od něj, že se jmenuje Nikolaj Šimirov a hledá svou skupinu. Setkání Nikolaje a zajatců bylo ale výjimečné, protože obyčejně se parašutisté, z pochopitelných důvodů, se zajatci setkávat nechtěli. Nikolaj Šimirov tvrdil, že seskočil u Nového Jáchymova, kde zahrabal suché baterie, automatickou pistoli a ruční granát. Civilisté, Zelenka a Fürst, kteří byli též ve styku se zajatci, Šimirovovi nevěřili a poslali jej pro zmiňované věci s několika zajatci. Ti jej měli zastřelit, pokud by se ukázalo, že Nikolaj lhal a žádné věci u Jáchymova neschoval. Předměty byly ale opravdu přesně tam, kde parašutista řekl. 124) V táboře zajatců potom ukazoval mapu se zakreslenými výsadky, které v té době v Čechách přistály. Kožnar dále zmiňuje jména dvou občanů, kteří měli také zásluhu na shledání celého oddílu. Byli to Václav Kotelenský a Havlíček z Nového Domu, jehož křestní jméno chybí. Celému výsadku Zelený les velel major Alexej Ivanov a jeho podřízenými byli: Pavel Litviněnko, Nikolaj Šimirov, Nikolaj Kaukabek, Nikolaj Kaukabek mladší a Valka se sestrou Ljenkou, jež byla telegrafistkou. Všichni byli Ukrajinci, jen Nikolaj Šimirov byl národnosti kirgizské. Vysílačka skupiny nesla označení Maria a byla napojená na Moskvu. Pozice Zeleného lesa se stále měnila, aby nemohl být zaměřen nacisty. Členové výsadku tak obývali luh u Klíčavy, Myší díru či úsek v lese, kde se dodnes říká Na Vrchách. 122) Soukromá sbírka Jany Reichelové 123) M. GÖRTLER, Ve jménu života, Praha 1980, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní výbor Českého svazu antifašistických bojovníků v Rakovníku, Skupina Zelený les, Zbyněk Kožnar, kart. 24, inv. č

244 Mapa působení partyzánské skupiny Zelený les. Nákres vznikl na základě výpovědí pamětníků pro potřeby Svazu protifašistických bojovníků (SOkA Rakovník) Podzemní úkryt si partyzáni zřídili také v lesním porostu proti zastávce Lašovice (na trati Beroun Rakovník). Radistka Ljenka používala nejčastěji k telegrafování hájovnu na Píních. 125) Partyzánská skupina byla závislá na pomoci okolních obyvatel. Potřebovali nejen jídlo a ošacení, ale také zprávy o dění v obci i mimo ni. Své zásluhy na pomoci výsadku mají obyvatelé Městečka, Lašovic, ilegální organizace z Nového Domu a z Ryšína, hnutí Za Svobodu v Lánech ad. Z rudských občanů, kteří partyzány podporovali, můžeme jmenovat Františka Dvořáka, Josefa Gabriela, Zdeňka Kindla, Antonína Miku, Josefa Pittnera, Josefa Průchu, Jana Týřla ad. 126) 125) M. GÖRTLER, Ve jménu, s ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s. 210; rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července

245 Druhá partyzánská skupina, která se v okolí Rudy zformovala, nesla název Za rodinu. 127) Jednalo se o útvar složený převážně z ruských zajatců, kteří prchali z německých koncentračních táborů. Zajatce v lesích kolem Rudy organizoval rudský občan František Dvořák. Ten podle svých slov pátral po okolí a přiváděl do místních lesů stále nové vojáky. Oddíl Za rodinu se nejvíce rozrostl na jaře roku 1945, kdy rakovnickým okresem procházely transporty smrti, jejichž součástí byli právě i sovětští zajatci. 128) V březnu 1945 tak objevil František Dvořák 28 ruských příslušníků. Prvního dubna přivedl ze Strašecí další skupinu, kterou ale musel, podle svých vzpomínek, nejprve odvšivit. 129) Do poloviny dubna už čítala skupina přibližně 100 členů. Velitelem oddílu byl Rus Feodor Jankov a jeho zástupcem byl rudský občan Antonín Mika. 130) Partyzáni se zdržovali v lesích, kde se říká Na Rovinách. Dva bunkry si vybudovali přibližně 250 metrů od místa nazývaného U Svobodů, kde původně stávala pila. Ta ale v roce 1935 vyhořela a její obyvatelé, Svobodovi, se odstěhovali do Nového Strašecí. Třetí bunkr měla skupina v polesí Barvínek poblíž řevničovského nádraží. 131) Všechny bunkry měly podobu zemljanky a na povrchu prý nebyly vůbec patrné. Rudští občané oddíl Za rodinu živili, šatili a podávali jim zprávy. Podporovali je ti samí občané, kteří pomáhali i výsadku Zelený les. Jedním z nich byl Josef Průcha, rudský strážmistr, který byl také zapojen do odbojového hnutí. Jeho povolání bylo pro partyzánský odboj velkým přínosem, protože oběma oddílům mohl podávat důležité a důvěrné informace o dění na železnicích, silnicích a o případných kontrolách nacistů. Neméně důležitou osobou byl Josef Gabriel, který byl vyhlášeným pekařem. Jeho profese obnášela i to, že se svým pečivem zajížděl do obou rudských osad, Amálie a Brejlu. Cestou lesem rozhazoval ze svého povozu chléb, který si posléze partyzáni posbírali. 132) Kromě osoby velitele známe z oddílu Za rodinu ještě další dvě jména. Pamětník František Laitner ve své písemné vzpomínce zmiňuje partyzána jménem Ignatěnko. 133) Květnové revoluční události, o nichž bude ještě řeč, vepsaly do historie Rudy ještě jméno Ilji Ivanoviče Oniščenka. Teď už se ale vraťme zpět k Václavu Frýdlovi a jeho příběhu. Poté, co přistála partyzánská skupina Zelený les, přišli dva její členové na samotu. Automaticky sáhli přes vrátka a odstrčili závoru, aby se dostali na dvůr. V revoluci se pak Frýdlovi od nich dozvěděli, že den předtím seděli na protějším zalesněném kopci a dalekohledy pozorovali ruch na samotě. Snadno pak tedy i zjistili, jak se vrátka otevírají. Jeden zůstal stát venku a velitel šel dovnitř. Měl dlouhý černý plášť a byl kolem dokola ověšen samopaly. Ukázal Frýdlovým mapu a chtěl vědět, kde se nalézají a kde jsou rozmístěné německé posádky. Když odcházel, poprosil o kousek chleba, protože zásobování 127) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) M. GÖRTLER, Ve jménu života, s ) SOkA Rakovník, f. Okresní výbor Českého svazu antifašistických bojovníků v Rakovníku, Vzpomínky současníků, František Dvořák, kart. 22, inv. č ) Odboj na Slánsku a Novostrašecku v roce 1945, Slané 1946, s ) M. GÖRTLER, Ve jménu, s ) Rozhovor s Jiřinou Frýdlovou ze 7. června 2007; rozhovor s Václavem Frýdlem ze 7. června ) SOkA Rakovník, f. Okresní výbor Českého svazu antifašistických bojovníků v Rakovníku, Skupina Zelený les, František Laitner, kart. 24, inv. č

246 prý budou, až se tu zabydlí. Rodina mu dala celý bochník. Obyčejně se chodili partyzáni také na samotu holit, většinou po jednom či po dvou. Jednou se stalo, že zabouchal na dveře někdo ze skupiny Za rodinu, právě ve chvíli, kdy se uvnitř holil některý ze členů skupiny Zelený les. Partyzán měl pak na obyvatele samoty jediné přání, aby nikoho dovnitř nepouštěli, že už půjde, ale nechce se s nikým setkat. Většinou ale večer chodili první zajatci, kolem osmé hodiny, a parašutisté přicházeli až kolem půlnoci. Pomoc druhým se ale Václavu Frýdlovi a jeho rodině stala málem osudnou. A to na jaře 1945, kdy k nim pěšinou směrem od Chaloupek přišli dva zajatci. Jeden šel dovnitř a dožadoval se nějakého jídla. Rodina mu tedy dala košík brambor a oba pak odešli. Vše by proběhlo bez problémů nebýt toho, že nedaleko od chalupy právě oral na svém poli rudský občan K., který aniž by svou práci dokončil, popadl koně a vydal se směrem k vesnici. Tam zastavil před četnickou stanicí, kde vše, co viděl, sdělil jejímu veliteli Voseckému, který celou věc naštěstí nenahlásil na gestapo a rozhodl se jít na samotu sám. Zřejmě věděl, co by rodinu čekalo. Pravděpodobně trest nejvyšší. K Frýdlům se s ním vydal ještě druhý četník Průcha. Vosecký se vyptával, zda tady neviděli někoho jít nebo zda u nich někdo není. Průcha, který stál za Voseckým, dával Marii Frýdlové znamení, že se něco děje. Ta na otázku odpověděla, že tady kolem chodí každou chvilku někdo, ale že už ty kolemjdoucí ani nevnímají a doma rozhodně nikoho nemají. Vosecký je následně upozornil, aby si na případné návštěvy dávali pozor a společně s Průchou odešli. Jméno zrádce a udavače K. se rodina Frýdlových dozvěděla až po revoluci, kdy jim ho pověděl pan Luc, který pracoval na K. poli s koňmi. 134) Je smutné, že se i mezi Rudskými našel člověk, který dokázal udávat, ačkoli z toho neměl žádný prospěch a navíc byl, coby komunista, sám proti sobě. Zároveň je ale ukázkou lidství čin Voseckého, od něhož Němci, jakožto manžela Němky, očekávali loajálnost, ale on se zachoval jako člověk, kterému záleží na svých spoluobčanech. V souvislosti s výsadkem skupiny Zelený les přijelo do obce 25. března přibližně 400 mužů Wehrmachtu a SS, aby místní lesy pročesali a partyzány pochytali. Do Rudy přijeli několika autobusy kolem 16. hodiny a odjížděli kolem půlnoci. 135) Vysedli u hostince U Dvořáků a šli směrem k samotě, směrem k lesům. V jejich čele šel strážmistr Vosecký, který měl Němcům ukázat, v kterých místech se partyzáni pravděpodobně skrývají. V tzv. chytáku, v místě mezi dvěma kopci, vzdáleném přibližně 400 m od vesnice, se skupina Němců rozdělila na dvě. První šla na západ, kde přebývali zajatci, a druhá skupina šla dále k samotě, kde se oddělilo asi 6 mužů a ostatní pokračovali směrem na jih do lesů. Oddělení Němci se rozestavěli kolem domu a dva šli dovnitř. Ptali se Václava Frýdla, jestli někoho neschovávají, když slyšeli, že ne, chtěli otevřít do obou místností v chalupě, do tzv. černé kuchyně, následně ukázali na dveře vedoucí na půdu. Tam též všechno pečlivě prohledali a poté vyšli z domu a zamířili směrem ke stodole se senem, do kterého vráželi pušky s bodáky, aby se skutečně přesvědčili, že tam nikdo není schován. 136) Podobně prohledali všechny hospodářské budovy na pozemku, a když zjistili, že nikdo nehlášený 134) Rozhovor s Václavem Frýdlem ze 7. června 2007; rozhovor s Jaroslavem Frýdlem z 1. března ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Václavem Frýdlem ze 7. června

247 se u Frýdlů neschovává, odešli. Vydali se směrem za skupinou, od které se předtím oddělili. Němci nakonec odjeli z vesnice s nepořízenou, protože v lese nikoho nenašli. Četník Josef Průcha oznámil příjezd Němců telefonicky do rudské osady Brejl, kde zprávu přijal hajný František Mejzlík a partyzány varoval. 137) Ti se tak mohli stáhnout do hlubšího lesa a schovat se. I když ne všichni potřebovali hluboký les k tomu, aby se ukryli. Partyzáni den poté na samotě vyprávěli, že si jich několik vylezlo hned na začátku lesa do špiček smrků, tzv. krajáků, které měly větve asi půl metru od sebe, což způsobovalo, že byly velice husté. Tito partyzáni také plánovali, že až nebudou mít Němce na dohled, půjdou do vesnice, kde vyhodí autobusy, kterými Němci přijeli, do povětří. Nakonec od tohoto plánu upustili, a to vzhledem k tomu, že Němci byli ještě hodně silní na to, aby Rudu zle potrestali. Poté, co Němci opustili stavení na samotě, sbalila paní Frýdlová pár věcí a s dvěma nejmladšími dětmi, Václavem a Jaroslavou, odešla spát do vesnice k rodině Hoškových. Měla strach, že by se Němci mohli ještě jednou vrátit. Dva starší synové přespali také ve vesnici. V chalupě tedy zůstal jen otec Václav, aby vše, co doma měli, hlídal a nenechal obydlí opuštěné. 138) Druhý den se zase celá rodina doma sešla. Během revoluce pak přicházeli k Frýdlům už jen členové skupiny Za rodinu. A to především z toho důvodu, že u nich měli uskladněné jídlo. Na začátku revoluce přišla ke stavení skupina ruských zajatců a tázala se, zda si mohou u nich uskladnit jídlo a především pak bochníky chleba. Rodina svolila a zeptala se, kam si to chtějí uložit. Skupina nakonec za nejvhodnější zvolila chlívek, který byl původně na prase. Frýdlovi jim nabízeli koště, lopaty, vodu atd., aby si mohli chlívek alespoň trochu připravit na skladování jídla, ale skupina odpověděla, že to není třeba a doslova naházela chléb a ostatní věci do chlívku. 139) Ten jeden z nich zavřel a společně odešli. Pak si po několik dní pro jídlo přicházeli. Podle vyprávění bylo také z místa v lese, kde pobývali zajatci, slyšet každý večer mohutný mužský zpěv. Rodina tak po několik večerů usedala na zápraží svého domu a poslouchala tento sbor, který zpíval ruské národní písně a údajně bychom ho dnes mohli přirovnat ke slavnému ruskému sboru Alexandrovců. Otázkou zůstává, zda se toto svědectví skutečně týká ještě doby válečných operací, kdy bylo ze strany partyzánu třeba dbát maximálního utajení. 140) Revoluce přinesla rodině ze samoty ještě jednu, ne zrovna příjemnou, příhodu. Skupina vracející se z Hříškova se zbraněmi jich část vyložila i na Rudě. Mezi jinými i pancéřovou pěst. Účastníci z Hříškova chtěli tuto zbraň vyzkoušet. První se toho ujal Vilibald Brichta, který panzerfaust odpálil v Chaloupkách. 141) Ta ohromná rána vylekala celou Rudu. Václava Frýdla vystrašila natolik, že se rodina zamkla v chalupě a zavřela se do prostorného komínu. 142) Strach rodičů byl o to větší, že oba nejstarší synové nebyli doma. Jak Zdeněk, tak Jaroslav se v tu dobu pohybovali kdesi ve vesnici. V komíně zůstali otec, matka, Václav a Jaroslava dost dlouho. Vůbec nevěděli, co se v obci děje, zda nepřijeli Němci 137) Odboj na Slánsku, s ) Rozhovor s Václavem Frýdlem ze 7. června ) Rozhovor s Václavem Frýdlem ze 23. února ) Rozhovor s Jaroslavem Frýdlem z 1. března 2009; rozhovor s Václavem Frýdlem z 23. února ) Rozhovor s Jaroslavem Frýdlem z 1. března ) Rozhovor s Václavem Frýdlem z 23. února

248 a zda se někdo nebude dobývat k nim domů. Až když zjistili, že se nic neděje, odhodlal se otec jít ven a prozkoumat okolí. Když zjistil, že se zdá být vše v pořádku, odvážili se opustit komín i ostatní. Pravé uklidnění ale zavládlo až teprve, když se domů vrátili Zdeněk s Jaroslavem. Ti také o celé události rodině vyprávěli. Po válce žila rodina podobným způsobem jako během ní. Nezapojovala se do dění v obci a snažila se žít poctivě a čestně. Začali chovat pár kusů hospodářského dobytka a zvelebili si zahradu pro pěstování potřebné zeleniny. V roce 1949 odkoupil Václav Frýdl od Státních lesů dům, ve kterém už přes 20 let se svou rodinou žil. 143) Během 50. let se rodičům oženily a vdaly všechny děti a založily si své rodiny. Všichni tři synové byli ale otci a matce stále nablízku, bydleli v Rudě. Když v roce 1980 Václav Frýdl ovdověl, žil na samotě sám až do své smrti 25. prosince Národní hosté Blížící se konec války ovlivnil i školství. Vzdělávání dětí bylo v rudské škole 16. ledna 1945 zastaveno vzhledem k vzrůstajícímu počtu válečných uprchlíků. 144) Pro ně byla škola úplně vyklizena 12. února a od tohoto data se žáci scházeli na obecním úřadě. Tam ale nebyly pro vyučování vhodné podmínky, především kvůli nedostatku místa. Proto byla vyklizena místní hasičská zbrojnice, kde se vyučování, i když stále nepravidelné, konalo. Jak už je uvedeno výše, prostory školy byly využity pro ubytování uprchlíků z východu, tzv. národních hostů. Šlo o německé civilní vystěhovalce, kteří prchali z východu (především z Rumunska, Slezska a Besarábie) před postupující sovětskou armádou. 145) Byli to zubožení lidé, mezi nimiž byli staří i děti, šli pěšky či jeli na koni. Přicházel s nimi i hubený dobytek, který ve vesnici rozšířil slintavku. 146) S sebou nesli veškerý svůj majetek, který měli svázaný do uzlů. Jejich vozy a dobytek přes noc zůstávaly ve dvoře, což je název pro prostor mezi hospodářskými budovami rudského statku. Styk s nimi ale Rudští z počátku moc neměli, protože veškeré spojení zprostředkovával obecní úřad, který jim zajišťoval stravu a ubytování. Po noci strávené v obci se vždy ráno sbalili a odcházeli směrem na Rakovník a dál do Německa. Během dopoledne se pak místnosti školy připravovaly opět na další transport uprchlíků. Tito lidé vezli většinou ve svých vozech i nějaké jídlo. Často se jednalo o maso ze zvířete, které cestou zabili, či o obilí. V Rudě pak přicházeli do mlýna a chtěli tyto potraviny vyměnit za mouku. 147) Čím víc byl ve vzduchu cítit konec války i Rudští se začali chovat k národním hostům odlišně. Z oficiálních pramenů se badatel nic takového nedozví, ale pamětníci hovoří i o negativním chování Rudských k těmto lidem. Milena Bendová šla jednou se svou maminkou kolem dvora a dodnes vidí před očima celou řadu místních občanů, kteří se prodírali majetkem národních hostů a ze dvora si odnášeli oblečení, nádobí a třeba i nějaké rodinné cennosti. 148) To potvrzuje i Miroslav 143) Soukromá sbírka Jany Reichelové. 144) SOkA Rakovník, f. Obecná škola Ruda, Kronika obecné školy , kn. 102, šk. rok 1944/ ) [cit ]. 146) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Jitřenkou Jánskou z 29. července ) Rozhovor s Milenou Bendovou z 14. července

249 Altera, který byl svědkem podobné události a ještě si vzpomněl, že v prvních květnových dnech dokonce někteří Rudští udělali z národních hostů kolaboranty, a když Rudou procházeli Vlasovci, občané je na uprchlíky před frontou poslali. A i Vlasovci se obohatili z jejich majetku. 149) V květnových dnech měl být součástí konvoje národních hostů také jakýsi kníže. Alespoň pamětníci o něm hovoří jako o knížeti. Měl prý nejvíc věcí, honosný vůz, ve kterém vezl prý i vzácné obrazy, a měl být vznešeně oblečen. I jemu ale Rudští majetek rozkradli. 150) Tento údajný kníže z východu měl smutný konec, o kterém se ještě zmíním v rámci jiné události. Tony Bradley Poslední měsíce války byl ve velkém ohrožení života rudský občan Josef Pittner a jeho rodina. Pittnerova manželka Marie se učila šít na Lánech a vždy večer chodila domů kolem vašírovské lísy. V těch místech se před ní objevil americký letec Tony Bradley z Texasu a prosil ji o pomoc. Marie mu pomoc přislíbila a doma vše pověděla svému muži. Ten se vydal s povozem plným sena do lesa a letce pod tímto nákladem přivezl domů. Tam schovaný přečkal do konce války. Pittner o svém strávníkovi nikomu neřekl. Měl strach z prozrazení, který byl o to větší, že bydlel v domě ještě s jednou rodinou. 151) O sestřeleném letci se občané Rudy dozvěděli až po válce. Po revoluci pak Tony chodil s Pittnerem po Rudě a jejich přátelství přetrvalo i po Tonyho odletu do Ameriky. Pravidelně si psali dopisy. 152) Hloubkaři Ruda neměla nikdy své vlastní nádraží, ale stanice patřící k Novému Strašecí je od vesnice vzdálená přibližně 2 kilometry. Není tedy divu, že i Ruda měla na jaře 1945 zkušenosti s tzv. hloubkaři. Šlo o útoky spojeneckého letectva, a to převážně amerického, na pozemní vojenské cíle, železniční a silniční dopravu v českých zemích v letech ) Od dubna začaly mít nálety častou frekvenci, až se nakonec staly denní záležitostí. Letouny daly vždy výstrahu, aby se vlak zastavil. Stíhači pak nalétávali za sebou na vlak a kulomety lokomotivu i s vagóny rozstříleli. Nebylo pro ně problémem rozstřílet též kolejnice. Posádka vlaku se utíkala schovat do polí a lesů a kolikrát až na Rudu. Vyhazované prázdné nábojnice občas padaly i na obec. Na strašeckém nádraží se také hloubkařům jednou podařilo zasáhnout sanitní vlak, který byl plný raněných Němců z východní fronty. Po zásahu začali Němci vyskakovat z vlaku a utíkali se schovat do lesa, do křoví a všude tam, kam se dalo. Přesto jich ale několik zemřelo. Hloubkaři či také lidově kotláři (podle nejčastěji zasahovaných cílů, kotlů parních lokomotiv) vyhazovali blýskavé třepení, aby nebyli vidět a nemohli být sestřeleni. Při každém útoku na novostrašeckou železnici byli 149) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července ) Rozhovor s Jitřenkou Jánskou z 29. července 2007; rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července 2007; rozhovor s Karlem Kuchařem z 26. července ) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července ) [cit ]. 249

250 občané Rudy nuceni zanechat jakékoli práce a běžet se schovat, protože hluk, který letouny doprovázel, budil hrůzu a strach z možného nebezpečí. 154) Nebezpečné to vskutku bylo! To dokládá i velice smutný příběh rodiny Jaroslava Frýdla z nádražní osady Lužná- Lišany. K této události došlo 5. března Lužná měla vždy velice frekventované nádraží, protože se tam spojuje několik železničních tratí na Rakovník, Louny, Žatec atd. Tento uzel se tak stal velice častým cílem hloubkařů. Jenže jedna z jejich střel padla přímo na dům Jaroslava Frýdla, který byl bratrancem zmíněného Václava Frýdla ze samoty. Rodina měla celkem čtyři členy. Otce Jaroslava, matku Antonii, syna Miroslava a dceru Jaroslavu. Ta je také jediná, která nehodu přežila, a to i díky včas přivolané pomoci souseda Pokorného, který už v tu dobu vlastnil auto a mohl tak dojet pro posilu. Ta pak Jaroslavu vyprostila zpod kamen, která jí nejspíš zachránila život, protože pod nimi byla schovaná. 155) Poslední zásah, který na strašeckém nádraží kotláři provedli, se odehrál 4. května 1945 v osm hodin ráno. 156) Přípravy na revoluci Počátkem května, když se začalo schylovat k povstání, pobývali už partyzáni ve stodolách a sklepech domků přímo ve vesnici. 4. května Rudou prochází armáda Vlasovců, která přišla od Rakovníka a mířila na Prahu, kde se schylovalo k revoluci. 157) Někteří ale v Rudě zůstali a zúčastnili se druhý den místních bojů U Zdi. Zpráva o průchodu armády se rychle šířila celou vesnicí a občané jim poskytovali jídlo a pití. Místní občanka Vlasta Doušová se několika vojáků ptala, kdy už bude konec války. Odpověděli jí, že brzy, za dva, za tři dny. 158) Ten samý den večer, mezi osmou a devátou hodinou, slyšeli občané z rádia, že se smazávají německé nápisy, sundávají se německé vlajky a i na Rudě tedy dochází k ničení těchto německých pozůstatků. Naopak lidé vyvěšují české a sovětské vlajky. František Dvořák ve svých pamětech píše, že sovětskou vlajku vyvěsil již 2. května na svůj hostinec. Druhý den, 5. května, v pět hodin ráno, přicházejí všichni partyzáni z lesů. Celkem jich bylo 125. Byli ubytováni v hostinci U Dvořáků, kde se také majitel František Dvořák rozhodl podávat po celou dobu revoluce jídlo zdarma pro všechny bojující. 159) Vaření se tam ujali kuchaři Leopold Dibitanzl a Jan Douša. V půl osmé se schází první Revoluční národní výbor, jehož předsedou byl zvolen Antonín Rezek a zástupcem František Dvořák. Národní výbor okamžitě navázal spojení s národním výborem v Novém Strašecí a se staniční služebnou na nádraží v Novém Strašecí. 160) Především si předávaly informace 154) Rozhovor s Jiřinou Frýdlovou ze 7. června ) Rozhovor s Václavem Frýdlem ze 7. června 2007; rozhovor s Jiřinou Frýdlovou ze 7. června ) Národní archiv Praha, sbírka staničních kronik, Pamětní kniha Nové Strašecí , kart. 38, inv. č. 801, s ) Stanislav A. AUSKÝ, Vojska generála Vlasova v Čechách, Praha ) Rozhovor s Jiřinou Frýdlovou ze 7. června ) SOkA Rakovník, f. Okresní výbor Českého svazu antifašistických bojovníků v Rakovníku, Vzpomínky současníků, František Dvořák, kart. 22, inv. č ) NA, sbírka staničních kronik, Pamětní kniha Nové Strašecí , kart. 38, inv. č. 801, s

251 o pohybu německých vojáků. Po této volbě bylo na Rudu nahlášeno, že přijíždějí Němci od Rakovníka ve třech nákladních a třech osobních autech. Revoluční výbor ihned rozhodl o náboru mužů, kdy povinnost měly ročníky narozené do roku V lese pod Rudou, směrem na Rakovník, se začaly budovat barikády z kmenů stromů. Občané, kteří měli poschovávané zbraně, je k barikádám snesli. Strážnímu oddílu, který byl ustanoven také Revolučním národním shromážděním, velel Václav Hamouz, učitel místní školy. Tři osobní auta byla Němcům ukořistěna. 161) Vykolejený vlak a boj U Zdi Pátého května dostává strašecká nádražní stanice zprávy z Kladna, že z tamního nádraží vyjel pancéřový vlak čítající asi 22 vagonů a vezoucí přibližně 80 Němců. Součástí vlaku mělo být množství munice. Zaměstnanci na strašeckém nádraží se vlaku hodně obávali, protože jak se ve staniční knize píše, měli k dispozici pouze jednu pistoli. Okamžitě tak byly vyslány spojky k partyzánům v okolí. Jakmile jsou získány přísliby pomoci od partyzánů a občanů z Rudy a Nového Strašecí, vydává přednosta stanice Stanislav Fremunt rozkaz k přerušení železniční trati. Původně bylo naplánováno přerušit trať na třech místech. Kvůli nedostatku času byla železnice přerušena jen na dvou místech. Ve přijala stanice v Novém Strašecí hlášení, že pancéřový vlak právě projel stanicí Lány a směřuje k Novému Strašecí. 162) Veškeré nářadí z trati bylo odstraněno, stanice zabarikádována a všichni přítomní se ukryli v dostatečné vzdálenosti, aby je neohrožovaly případně střely či boje. Už z vlaku vojáci poznali, že jsou koleje přerušené. Ohledali stanici i místo přerušení a dali se do opravy. Na cestu se znovu vydali ve tři hodiny ráno. Patrně už nepočítali s dalším možným rozpojením kolejí a to se jim právě stalo osudným. Stroj vykolejil několika předními vagóny a nebylo už možné ho dostat na koleje. Němci se vydali na cestu po kolejích a chtěli se dostat na nejbližší železniční stanici, kterou byl Řevničov. Partyzánům a obyvatelům Rudy a Strašecí se tak do rukou dostal vlak plný munice. Některým Němcům se podařilo dostat se od vykolejeného vlaku neobsazenou cestou přes les až na řevničovské nádraží. 45 ozbrojených SSmanů se vydalo jinou cestou než zbytek. Šli po kolejích taktéž ke zmiňovanému nádraží. V Rudě, v místě, kde se říká U Zdi, došlo k bojům mezi partyzány, několika Vlasovci a některými rudskými občany na straně jedné a Němci na straně druhé. Od tohoto místa je přibližně 150 metrů vzdálená samota, kde bydlel Karel Kuchař se svými rodiči. Z dálky měl možnost tento boj sledovat. Jeden z Němců se dokonce přiblížil k samotě a schoval se za Kuchařových stu dnou. Odtud poté vystřelil a zasáhl jednoho z partyzánů, Ilju Ivanoviče Oniščenka. Údajně měl být zasažen do břicha. Zmiňovaný Němec se poté přibližoval k místu bojů, ale byl zasažen do hlavy jedním z partyzánů, který byl schován v okopu v poli. Na místě zemřel. 163) 161) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) NA, sbírka staničních kronik, Pamětní kniha Nové Strašecí , kart. 38, inv. č. 801 s ) Rozhovor s Karlem Kuchařem z 26. července

252 Pomník obětem fašismu v Rudě (SOkA Rakovník) Celkem bylo U Zdi zajato 32 Němců, jeden zemřel a ostatním se podařilo uniknout do lesů. 164) Kromě Oniščenka zde byl těžce raněn ještě jeden z partyzánů. Své zranění ale na rozdíl od Ilji Ivanoviče přežil. Oniščenkovo jméno bylo po válce dáno na rudský pomník obětem fašismu. Mrtvému Němci pak byl omotán kolem nohou provaz a děti měly za úkol ho odtáhnout do vesnice, kde měl být pohřben v místech, kde se dnes nachází kovošrot. 165) Zajatí Němci byli nejprve drženi v sále hostince U Dvořáků a poté několik z nich odvedeno partyzány do bunkrů v lese, kde byli údajně mučeni jako zadostiučinění toho, co dělali Němci Čechům a Rusům. Nakonec tam měli být zastřeleni a pohřbeni. Společně s těmito Němci byl do lesa odveden i výše zmiňovaný východní kníže a i on byl zastřelen. Místo, kde byli všichni pohřbeni, se jmenuje U Svobodů. Jejich hroby byly ale příliš mělké, a tak po válce musela být jejich těla exhumována a převezena neznámo kam. 166) Hříškov Po tomto boji se někteří partyzáni společně s rudskými dobrovolníky odebrali na Hříškov, kde měli Němci podzemní sklady munice. 167) Vyznamenal se zde například Karel Sedláček a Antonín Mika, kteří dělali řidiče nákladních aut. Jedno z těchto aut zapůjčil Ferdinand Jánský z mlýna. Součástí výpravy na Hříškov byl dále například František Dvořák, Miroslav Vybulka, Vilibald Brichta anebo i Jaroslav Frýdl, kterému v té době bylo 19 let. Vysadili ho na rozcestí u Hříškova, kde měl směrovat auta, která jela také pro munici. 168) Auto, které řídil Karel Sedláček, přijelo do prvního domu v Hříškově a chtělo nakládat munici, ale nečekaně tam přijeli Němci. Karel Sedláček odjel s autem, aby nebylo podezřelé. Zbytek mužů nevěděl, co má dělat, a tak začal nosit vodu ze sklepa, aby to vypadalo, že jsou místní. Jenže jeden z partyzánů vhodil do dvora domu granát, který vybuchl 164) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Karlem Kuchařem z 26. července ) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července 2007; rozhovor s Karlem Kuchařem z 26. července 2008; rozhovor s Miloslavem Žítkem z 15. srpna ) Blíže k bojům u Hříškova: Veronika ŠTĚPÁNOVÁ, Boje u Hříškova 1945, Rakovnický historický sborník 10, 2013, s ) Rozhovor s Jaroslavem Frýdlem z 10. dubna

253 a těžce poranil pravé stehno Vilibalda Brichty. Civilisté pak začali zraněné nakládat, včetně Brichty, jenže v tu dobu přišli Němci a rozkázali zraněné složit, že budou postříleni. Němci naštěstí pak odešli dovnitř domu a situaci zachránil doktor Hnátek, který přikázal, aby zranění byli naloženi a odvezeni do nemocnice v Lounech. 169) Tím jim zachránil život. Nakonec občané přivezli: 67 tisíc nábojů do pušek a kulometů, 30 tisíc nábojů do automatických pušek, 55 tisíc nábojů do automatů, 30 tisíc nábojů do pistolí, 78 ručních granátů a 350 pancéřových pěstí. 170) Veškerá munice byla odvezena do sokolovny do Nového Strašecí. Z tohoto množství střeliva byla zásobena nejen Praha, ale i Ruda, Nové Strašecí, Rynholec, řevničovské nádraží a též Lány, které se na Hříškov samy bály jet. Dále byli ukořistěni i koně, sedla a vozy. To vše ale zůstalo v Rudě. Němečtí zajatci V revolučních dnech docházelo také k zatýkání německých vojáků v okolí měst a vesnic. Tito Němci pak byli zformováni do skupiny a na hranicích jednotlivých obcí a měst byli předáváni jejich ozbrojeným občanům. I Rudou prošlo několik takových skupin. Dost často se stávalo, že je prohlíželi partyzáni, aby se ujistili, že u sebe nemají žádnou zbraň. Při jedné takové prohlídce sáhl partyzán jednomu z Němců do rozkroku, kde měl ukrytou zbraň. Němec partyzána kopl kolenem do hlavy. Partyzán na Němce začal hodně křičet, vybral ho z davu a tlačil ho před sebou směrem k místu, kde se říkalo U Stožáru. Tam Rus Němce zastřelil a zakopal. 171) Jiná skupinka těchto zajatých německých vojáků byla partyzány zbita a poté poslána směrem na Rakovník. V horní části Rudy u hostince U Rohlů padl jeden z německých vojáků do příkopu, protože už nemohl dál. Zůstal tam ležet bez povšimnutí až do večera, kdy se probral, vešel do hostince a prosil o vodu. Místní občané, sedící v hostinci, se zvedli a se slovy: My ti dáme vodu, ho poslali ven. Za hostincem ho zastřelili a zakopali v lese, který se hned za budovou rozprostíral. 172) 9. května byl vyhlášen klid zbraní a Ruda se začíná vzpamatovávat z následků války. 27. května byl volen na zdejším hřišti Místní národní výbor. Do jeho čela byl zvolen František Dvořák. Kromě Místního národního výboru se také volila komise stavební, bytová, sociální, bezpečnostní, školská ad. Vesměs se do jejich čela vždy postavili komunisté a už i ze zápisů schůzí Místního národního výboru je patrná změna orientace. Najednou se v zápisech objevují úplně jiné osoby než v období protektorátu. Zpravidla jsou to lidé, jejichž jména se začala objevovat až v souvislosti s květnovými dny. Uveďme například Františka Dvořáka, Josefa Pittnera, Antonína Miku či Zdeňka Kindla. 169) SOkA Rakovník, f. Okresní výbor Českého svazu antifašistických bojovníků v Rakovníku, Vzpomínky současníků, Vilibald Brichta, kart. 22, inv. č ) SOkA Rakovník, fond OÚ Ruda, Pamětní kniha obce Rudy, N, s ) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července 2007; rozhovor s Miroslavem Vybulkou z 20. října ) Rozhovor s Miroslavem Alterou z 2. července

254 Osud Marie a Josefa Voseckých Na schůzi konané 7. května 1945 si vzal slovo předseda Okresního národního výboru Alois Černý a uvedl, že Němci a kolaboranti musejí být přísně vyšetřováni a spravedlivě potrestáni. Následně byl zvolen stížnostní sbor, který rozhodl o vydání vyhlášky, jež měla nabádat občany k tomu, aby podávali stížnosti na osoby, o kterých si myslí, že během války vykonávali činnost, která mohla ohrozit nebo poškodit zájem národa. 173) Téměř okamžitě po vydání těchto směrnic byl, hlavně lidmi řídícími obec, obviňován bývalý velitel rudské četnické stanice Josef Vosecký. Byl obviňován z kolaborace, stejně jako jeho žena. Marie Vosecká byla dokonce v červenci 1945 uvězněna v Novém Strašecí a proti oběma manželům bylo zahájeno vyšetřovací řízení. Marně Josef Vosecký sepsal dopis na obec, ve kterém uvedl, že nikomu během války neublížil, a vypočítával případy, kdy přivřel nad konáním obyvatel oči. V této poválečné době, kdy bylo potřeba hledat nepřátele, mu to nebylo nic platné. Poslední zmínka o Voseckých je právě z července Žádný další záznam o nich a o jejich případu jsem nenašla. Vím ale, že žili společně v Rudě až do roku 1960, kdy Josef Vosecký zemřel. Marie Vosecká pracovala po válce v křivoklátských lesích. Jakou práci vykonával pan Vosecký, se mi ani od pamětníků nepodařilo zjistit. Stejně tak nevěděli, jak manželé vycházeli s rudskými občany. Poslední stopy manželů Voseckých končí na hřbitově v Novém Strašecí, kde jsou oba pohřbeni. Nevím, jestli se po válce našel v obci někdo, kdo se nedíval na Voseckého skrz prsty. Už nezjistím, zda byl mezi Rudskými někdo, s kým si mohl Josef Vosecký přátelsky popovídat. Nedovedu odhadnout, co se odehrávalo ve Voseckého svědomí a jak se dokázal vypořádat se svou funkcí za protektorátu. Ale po prostudování všech dostupných pramenů a vyslechnutí všech žijících pamětníků vím, že Josef Vosecký nikomu za války neublížil, a naopak se snažil pomoci. I když jeho pomoc spočívala v pouhém přehlížení a tolerování určitých přestupků, pomoc to byla. Nebyl mlynářem, nebyl pekařem a nebyl partyzánem, ale byl četníkem, který by se býval mohl chovat mnohem přísněji a mnohem důsledněji. Mám proto pocit, že k němu občané byli po válce nespravedliví a při jejich hledání zrádců a kolaborantů se stal poměrně snadným cílem. Ano, Vosecký sloužil protektorátnímu režimu, ale nesloužil mu pak v tom případě i starosta obce, když uváděl do chodu nařízení protektorátních úřadů? Nesloužil mu i učitel, který se nesměl zmínit o Masarykovi a musel dětem pouštět rozhlas s blahopřáním Vůdci? 173) SOkA Rakovník, f. OÚ Ruda, Zápisy ze schůzí , kn. 2, inv. č. 2, zápis z

255 Résumé: In order to understand situation in Czechoslovakia during the Protectorate, we cannot omit regional studies. Presented study brings welcome source of information about life in the village of Ruda in Central Bohemia along with detailed analysis of events from the Nazi arrival to liberation. The author concentrates on administrative development and the deeds of local Mayor. She also captures the strategies of local representatives used in order to cope with occupational power and not to threaten lives of their people. She also does not leave out behaviour of local Gendarmerie, namely Josef Vosecký. At the first sight, he acted so sternly that many people considered him a betrayer. In fact, he tried to cover up a lot of offences and thus saved many lives. Yet, occupation did cost several lives. On 18th October 1941, František Frolík, a farmer, was executed for alleged sabotage in agriculture. A story concerning Holocaust took place in local forests where women form Terezín planted trees. Readers can read testimony of Marie Goldšmídová, one of the forced labourers. As the war was approaching to its end, surrounding woods hid partisans. Several partisan groups would have not get by without help of locals, namely the Frýdl family who lived at a seclusion next to Ruda. At the end the study deals with the mobilization of locals during the May uprising in 1945 and the ways they secured fleeing Germans. Mgr. Jana Reichelová (1985), absolventka Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zaměřuje se na období Protektorátu Čechy a Morava v regionální rovině. Svou pozornost též věnuje problematice holocaustu a ghettu Terezín (J.Frydlova@seznam.cz). 255

256

257 Jan Krško NOVÉ POZNATKY KOLEM POBYTU JANA HUSA NA KRAKOVCI? NEW FINDINGS CONCERNING JAN HUS STAY AT KRAKOVEC? The author in his study follows up his former research concerning Jan Hus stay at Krakovec castle. It also disputes general reactions to his new findings to the topic. Paradoxically, critic reactions bring to light many facts, which prove Krško s viewpoints. Due to the lack of reliable sources and as well as pure logic, Krakovec, as the site of the last Hus stay in Bohemia, has lost its credibility. Whether or not Hus ever stayed at the castle remains unsolved. Keywords: Jan Hus, Krakovec, Jindřich Lefl of Lažany, Mikuláš of Pavlíkov, land trails, Žatec, Kozí Hrádek, Sezimovo Ústí, Old Czech Chronicles, Petr of Mladoňovice, Rakovník region V minulých letech jsem se věnoval vzniku a vývoji husovské tradice na Krakovci a dotkl se otázky zdejšího působení mistra Jana. Studium pramenů ukázalo, že kostnického mučedníka v souvislosti s tímto hradem uvádějí jen Staré letopisy české. Všechny ostatní písemnosti, jež měly dokládat Husovu přítomnost na Krakovci, spojila s lokalitou na základě domněnek až novodobá historiografie. Především díky Václavu Novotnému vznikla známá podoba Husova života na hradě. Příběh začínající příchodem mistra 15. července 1414, pokračující jeho misijní a spisovatelskou činností a končící odchodem na kostnický koncil o několik měsíců později. V samostatné publikaci a v jednotlivých článcích poukazuji nejen na mýty v tradované podobě zdejšího Husova pobytu, ale i na samotnou věrohodnost zprávy ze Starých letopisů českých. Informace o hradě se objevuje až v rukopisech z jagelonské doby. Na řadu nesrovnalostí v těchto mladších verzích upozornily i výzkumy Petra Čorneje. Do protikladu s textem ze Starých letopisů proto stavím zprávu z pražské relace Petra z Mladoňovic. Jde o písemnost starší minimálně o třicet let, která uvádí jako místo posledního Husova českého působiště Prahu. Na základě srovnání jednotlivých textů Starých letopisů pak považuji zprávu o Husovi a Krakovci za produkt určitého vývoje. Myslím skutečnost, kdy byla pasáž popisující Husův venkovský exil posléze doplněna konkrétními lokalitami. 1) 1) Jan KRŠKO, Otazníky kolem Husova pobytu na Krakovci, Rakovnický historický sborník 9, 2014, s ; TÝŽ, Pět životů Jana Husa na Krakovci, Rakovník 2015; TÝŽ, Otazníky kolem Husova působení na Krakovci, Husitský Tábor 19, 2015, s ; TÝŽ, Krakovec v kontextu mimopražských pobytů Jana Husa, in: Otázky z historie I, (edd.) Renata MAYEROVÁ Jan KRŠKO, Rakovník 2016, s

258 Moje první písemné výstupy označují za nejstarší verzi Starých letopisů týkající se Krakovce rukopis R. 2) Při dalším studiu jsem ale záhy prvenství přiznal textu F. Ke změnám došlo i ve výčtu rukopisů hovořících o Husově venkovském pobytu v obecné rovině. 3) Nové poznatky nicméně dosavadní závěry neovlivnily. Rukopis F sice končí rokem 1453, ale s ohledem na podobu ostatních textů Starých letopisů lze dobu jeho vzniku zařadit na počátek jagelonského věku. Dataci potvrzuje i paleografické hledisko a věcné chyby týkající se doby husitské revoluce. Váha pramenů hovoří pro Husův odchod na koncil z Prahy, přičemž se otevírá otázka samotného působení mistra Jana na Krakovci. V této souvislosti jsem ve spekulativní rovině zvažoval i další alternativní místa Husova pobytu. 4) Část odborného světa prezentované závěry akceptovala 5), objevily se však kritické recenze ze strany Roberta Novotného 6) a studenta Davida Kozlera 7). Jméno posledně jmenovaného nalezneme rovněž jako autora článku ve Studia Mediaevalia Bohemica. Tvůrce textu se rozhodl provést detailní rozbor všech dobových písemností týkajících se Husa a Krakovce. 8) Koneckonců k tomuto přehodnocení pramenné základy vyzvala v reakci na mou publikaci i Kozlerova vyučující Blanka Zilynská. 9) Výsledkem práce je zpřesnění edic, přepisů a překladů vět, názvů pramenů a posloupností vrstev Starých letopisů českých. Na základě těchto poznatků pak autor vytváří k mým názorům polemický text. Tvůrci článku patří velké díky za projasnění pramenné základny a genezi vzniku tradované podoby Husova života na Krakovci. Z těchto poznatků však autor vyvozuje kontroverzní a většinou mylné hypotézy. Své domněnky ohledně vývoje Starých letopisů českých pak při hodnocení jiných pramenů přetváří v nezpochybnitelný fakt. Při bližším pohledu čtenář zjistí, že Kozlerův příspěvek nepřináší objev žádné nové písemnosti, která by dokládala Husův pobyt na Krakovci. Nadále jsme tak odkázáni na svědectví Starých letopisů českých. Za klíčový pramen pak Kozler považuje text F. Tvůrce rukopisu měl totiž události z konce vlády Václava IV. popisovat na základě osobních zkušeností. Při zpracování starších záznamů pak využíval vzpomínek pamětníků. Informaci 2) J. KRŠKO, Otazníky kolem Husova pobytu, s ; TÝŽ, Pět životů, s. 10; TÝŽ, Otazníky kolem Husova působení, s ) Posun ve studiu jsem prezentoval nejprve v rámci rozhovoru pro tisk: Radek PLAVECKÝ, Hus na Krakovci možná nikdy nebyl, Právo 26, května 2016, č. 119, s. 12; Monika HOŘENÍ, Jeroným Pražský byl neprávem odsouván do pozadí. Rozhovor s historikem a archivářem Janem Krškem, Halo noviny 26, května 2016, č. 119, s. 3. 4) J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s ) Petr ČORNEJ, Praha po Husovi, Theologická revue 87, 2016, č. 1, s ; TÝŽ, Husitství v postmoderním chaosu, in: Praha Husova husitská , (edd.) Petr ČORNEJ Václav LEDVINKA, Praha 2015, s. 281; Dušan COUFAL, Husovo kostnické drama, in: Praha Husova husitská , (edd.) Petr ČORNEJ Václav LEDVINKA, Praha 2015, s. 80; Jaroslav HAVRLANT, Navštívil M. Jan Hus také Louny?, in: M. Jan Hus a Louny, (ed.) Helena SMOLOVÁ. Louny 2015, s ) Robert NOVOTNÝ (rec.): J. KRŠKO, Pět životů Jana Husa na Krakovci, Rakovník Studia Mediaevalia Bohemica 7, 2015, č. 1, s ) David KOZLER (rec.): J. KRŠKO, Pět životů Jana Husa na Krakovci, Rakovník Husitský Tábor 19, 2015, s ) TÝŽ, Pobyt Jana Husa na hradě Krakovci. K novým otázkám a současnému stavu bádání, Studia Mediaevalia Bohemica 8, 2016, č. 1, s ) Blanka ZILYNSKÁ, Literární sklizeň husovského jubilejního roku 2015, Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis 55, 2015, č. 2, s

259 o pobytu mistra Jana na středočeském hradě získal s největší pravděpodobností od jeho věrného druha Jana z Příbrami. Text F tak má dokládat nejen věrohodnost Husova působení na Krakovci, ale potvrzuje i roli tohoto hradu jako posledního místa Husova působení na českém území. Vcelku logicky tak chyba musí být na straně rukopisu z Petra z Mladoňovic. Podle Kozlera opisovač textu nezachytil ve 40. letech 15. století známé povědomí o odchodu Husa na koncil, ale pouze prezentoval své subjektivní dojmy. Konkrétně si špatně vyložil Husův list, v němž mistr oznamuje, že ho do jeho smrti už v Praze nikdo neuvidí. Kozler však Prahu jako východisko Husovy cesty do Kostnice zcela nezavrhuje, neboť se o ní jako možné variantě zmiňují různí autoři od 16. století. Moje studium proto nic nového nepřináší. 10) V reakci na polemický článek chci připomenout, že ani já nepovažuji tvrzení o Husově odchodu do Kostnice z centra království za nic nového. Stoupenci pražské varianty však svůj pohled nijak blíže nezdůvodňovali a především nebrali v potaz kontroverzní charakter Starých letopisů českých. Odmítání Leflova hradu jako posledního Husova českého působiště zaznívalo v historiografii jen jako izolované hlasy. Navíc od počátku dvacátých let minulého století, kdy Václav Novotný dotvořil svůj obraz Husova života na Krakovci, vnímala široká veřejnost tuto konstrukci jako jedinou správnou. Moje práce především upozorňovala, že všeobecně přijímané schéma mistrova života na hradě stojí a padá se Starými letopisy českými. Tuto skutečnost Kozler bezděky potvrzuje. 11) V pochybnostech kolem Husa a Krakovce zdůrazňuji, že danou informaci neobsahuje nejstarší verze Starých letopisů českých. Původní podoba Starých letopisů vznikala přibližně ve stejné době, jako zmiňovaný opis Petra z Mladoňovic se zprávou o Husově odchodu do Kostnice z Prahy. David Kozler však na prvotní podobu Starých letopisů odmítá brát větší zřetel. Události starší roku 1417 totiž byly do tohoto pramene výběrově převzaty z analistického útvaru Chronica Bohemorum. 12) V rukopisech V a D z nejstarší skupiny Letopisů se nicméně objevují zprávy o Mikuláši z Pavlíkova. Tento Husův žák se v roce 1417 jako děkan artistické fakulty střetl v otázce přijímání z kalicha s Jakoubkem ze Stříbra. Po vypuknutí husitské revoluce odešel na rodné Rakovnicko, kde vykonával duchovenskou službu až do své smrti. 13) Zatímco rukopis V přibližuje Mikulášovo vystoupení proti utrakvismu, text D vše doplňuje zprávou o působení této osobnosti v Rakovníku. Mikuláš zde měl kalich akceptovat, což plně odráží realitu a ukazuje na dobrou informovanost pisatele o poměrech v daném regionu. Naskýtá se proto otázka, proč autor zapsal detaily ze života Mikuláše z Pavlíkova a bez povšimnutí nechal mnohem důležitější aktivity Husa na blízkém Krakovci? Vždyť měly podle novějších verzí Letopisů strhnout masy zdejších obyvatel. V tomto ohledu neobstojí 10) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) J. KRŠKO, Otazníky kolem Husova pobytu, s. 120; TÝŽ, Pět životů, s ; TÝŽ, Otazníky kolem Husova působení, s ) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) Blíže: D. COUFAL, Die katholischen Magister Peter von Mährisch Neustadt, Johann von Königgrätz, Nicolaus von Pavlíkov und die Formierung der utraquistischen Universität in Prag 1417, Acta Universitatis Carolinae Historia Universitatis Carolinae Pragensis 49, 2009, č. 2, s ; J. KRŠKO, Pavlíkov v proměnách času, Rakovník 2014, s

260 ani námitka, že v písemnostech V a D chybí zpráva týkající se Husova upálení. Šlo přeci o všeobecně známou věc, kterou nebylo třeba zdůrazňovat. Sestavovatel textu se především snaží zaznamenat osobní znalosti, které dodají pasážím na originalitě. Tedy i informace z prostředí Rakovnicka. Vědomí o životě nepříliš významného Miluše z Pavlíkova, ale neznalost o tamním pobytu Jana Husa. 14) Krakovec spojuje s kostnickým mučedníkem teprve rukopis F. V této souvislosti Kozler upozorňuje na dosud nepublikovanou filigranologickou analýzu Michala Dragouna. Podle ní byl zmíněný rukopis napsán kolem roku ) Ke shodným výsledkům dospěla rovněž Alena M. Černá, která při rozboru textu o Husově smrti porovnala jednotlivé rukopisy Starých letopisů pomocí softwarového nástroje CollateX. Text přiřadila na základě převažujících rysů k rukopisům P a P 1, což jsou písemnosti končící své záznamy počátkem sedmdesátých let 15. století. 16) Oba závěry tak korespondují s mým dosavadním tvrzením. Kozler však následně položil vznik archetypu textu F do 60. let 15. století. Rukopis F přitom končí rozepsanou větou s dostatkem místa na další pokračování textu. 17) Pokud by šlo o opis celého pravzoru, jistě by zde byla pasáž literárně zakončující celé dílo s odkazem na Boží všemohoucnost. Jde tedy spíše o nedokončený přepis některého z rukopisů končící rokem 1470 nebo sepisování originálního díla. 18) V každém případě je myšlenka o archetypu ze šedesátých let pouze spekulace a měli bychom se držet doby vzniku rukopisu, tj. hovořit o následující dekádě. V polemickém článku se zdůrazňuje, že autor textu F zažil konec doby Václava IV. Konkrétně odkazuje na dovětek, který se objevuje za zprávou o střídání kněží pod jednou a pod obojí na rožmberských statcích v roce ) : Ale však ne při všech těchto věcech sám sem byl, i v dole i na hradě. 20) Tvůrce rukopisu tak měl sledovat nejen šíření kalicha na farách, ale zřejmě se osobně účastnil jednání kněží s vrchností na krumlovské rezidenci. V opačném případě by nezdůrazňoval hrad. Tomu by svědčilo i zpřesnění příbuzenských vztahů jednoho vyhnaného duchovního se zdejším purkrabím. Pokud by se autor rukopisu takového setkání účastnil, musel by být v době sepsání textu roku 1470 na hranici tehdejšího dožití. Položme si pak otázku, jaké mentální schopnosti ve svém sta- 14) Knihovna cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, MS 101, fol. 188 r; Národní knihovna České republiky Praha, historické knižní fondy, Varii textus historici (Staré letopisy české text D), XIX B 26, fol. 248 v. 15) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) Alena M. ČERNÁ, Zprávy o smrti Jana Husa ve Starých letopisech českých, Theologická revue 87, 2016, č. 1, s ) Poslední údaj se týká popravy Jana Smiřického (Moravský zemský archiv v Brně, f. G 10, inv. č. 432, Hermasův pastýř a Nová kronika (Staré letopisy české F), fol.145r). Pokračování věty najdeme v jiných rukopisech: Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili Pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané, (ed.) František PALACKÝ, Praha 1829, s ) J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s ) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s Kromě zmíněné věty připomíná Kozler i zprávy o tom, jak lidé pozitivně vzpomínají na vládu Václava IV. a arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Tradovaný ohlas dávných časů však Kozler bere jako nezpochybnitelný důkaz, že autor rukopisu F systematicky prováděl orální výzkum. 20) Moravský zemský archiv v Brně, f. G 10, inv. č. 432, Hermasův pastýř a Nová kronika (Staré letopisy české F), fol.100v. 260

261 řectví mohl vykazovat. Opravdu šlo o výpověď účastníka, nebo jen přepis z jiného pramene? Vyloučit nelze ani literární fikci pro zdůraznění autentičnosti zprávy. Navíc stačí z celého větného celku vypustit slovíčko všech a sdělení má hned jiný význam. V tom případě by pisatel jen vysvětlil, že upřesnění některých údajů nemá ze své hlavy. Pokud autor rukopisu F skutečně sledoval události na krumlovském hradě, měl povědomosti z jihočeského, nikoliv z rakovnického prostředí. V odlišnosti od pisatelů nejstarší vrstvy Letopisů, která zmiňuje Mikuláše z Pavlíkova. Při hodnocení toho či onoho textu stojí na prvním místě věrohodnost jednotlivých sdělení. Rukopis F totiž vykazuje chyby při popisu události mladší, než je výměna kněží na rožmberských statcích. Jedná se konkrétně o průběh první křížové výpravy, kdy zde pisatel chronologicky prohodil bitvu na Vítkově a Zikmundovu korunovaci. Doslovně uvedl, že panovník hned třetí den po své porážce odtáhl z Prahy. 21) Daleko více neznalostí však projevil při popisu Husova venkovského exilu. Na rozdíl od konce vlády Václava IV. Kozler uznává, že autor textu F nebyl očitým svědkem události z Husova života. Informace o mistrově venkovském exilu však měl získat na základě orálního výzkumu. S největší pravděpodobností od mistra Jana z Příbrami. 22) Na svědectví tohoto Husova druha se totiž tvůrce textu F odvolává při popisu událostí kolem vydání Dekretu kutnohorského. 23) Pisatel se však mohl jen zaštítit autoritou známé osobnosti, jak bývalo v tehdejších časech běžné. V každém případě však informaci o Krakovci přímo od Jana z Příbrami nezískal. Husův přítel by totiž nesdělil jen jméno Krakovce a Kozího Hrádku, ale především Žatce. Vždyť v tomto městě sám Příbram v roce 1427 pobýval a nechal si jistě vyprávět konkrétní události z pobytu kostnického mučedníka. 24) Nehledě na skutečnost, že místa Husova venkovského působení znal bezprostředně již za jeho života. Anežka Vidmanová stanovila Husův pobyt v Žatci na více než půl roku, přičemž měl zde sepsat i svou Postilu. 25) Jaroslav Havrlant nicméně upozorňuje, že působení betlémského kazatele lze v Žatci bezpečně prokázat jen na přelom roku 1412 a ) V každém případě jde o dobu minimálně srovnatelnou s údajným pobytem na Krakovci. Navíc Jan z Příbrami zemřel roku 1448 a písemnost F spatřila světlo světa až dvacet let po jeho smrti. Opis zmiňované verze Petra z Mladoňovic však vznikl ještě za Příbramova života. 27) Dosavadní výzkum Starých letopisů českých potvrdil, že pisatel rukopisu F v řadě partií vycházel ze staršího textu E. S tímto závěrem souhlasí David Kozler, když věcně odmítl 21) Tamtéž, fol ) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) Moravský zemský archiv v Brně, f. G 10, inv. č. 432, Hermasův pastýř a Nová kronika (Staré letopisy české F), fol. 85v 86r. 24) Jindřich TOMAS, Husitská doba, in: Žatec, (edd.) Ivana EBELOVÁ Petr HOLODŇÁK, Praha 2004, s ) Anežka VIDMANOVÁ, Kdy, kde a jak psal Hus českou Postillu, Listy filologické 112, 1989, č. 3, s ) Jaroslav HAVRLANT, Bouřlivý rok 1412 v Žatci. K Husově pobytu ve městě, Poohří. Ohře spojnice lidí a osudů 3, 2013, s ) Fontes rerum Bohemicarum. Prameny dějin českých VIII. Historické spisy Petra z Mladoňovic a jiné zprávy a paměti o M. Janovi Husovi a M. Jeronýmovi z Prahy, (ed.) Václav NOVOTNÝ, Praha 1932, s. XLVIII. 261

262 i myšlenku společného autorství obou písemností. 28) Rukopis E pak o Husově venkovském exilu v souvislosti s interdiktem roku 1412 říká: A pak i mistr Hus vyjel z Prahy a po krajinách kázal, a kudyž se kolik obrátil, všudy jeho rádi lidé viděli a poslúchali. A kdež ho zvěděli, s vozy se k němu na kázání brali. Pisatel textu E pokračuje krátkou zmínkou o velkém větru na svatou Kateřinu, aby se vrátil k dalším mistrovým osudům: Léta narození božieho tisícieho čtyřstého čtrnádctého vyjel mistr Hus do Konstance a s ním posláni byli pan Václav z Lešna a pan Jan, rytieř z Chlumu. 29) V mladším textu F pak příslušnou pasáž nalezneme v tomto znění: Tomu srozuměv mistr Hus, vyjel jest z Prahy a jel na Kuozí, na tvrz blíž od Ústie Sezemina. V tom kraji jsa, mnoho lida k sobě přivinul. Odtat pak jel do jiného kraje, na Krakovec. Tu jsa, vyježděl do městeček, do vsí kázat, a zvláště kdež zvěděl posviecenie neb který sňatek, tam jel. A kudyž se kolivěk obrátil, tam po něm lidé v zástupiech šli a jeli a na voziech se ze všech stran k němu vezli. Tu byl tak dlúho, až pak vjel do Konstancie léta božieho MCCCCXIIII. Do jeho pak odjezdu, když odtat z Krakovce jel a sním král Václav římský a český král, poslal pro bezpečenstvie urozeného pána, pana Václava z Lešna a pana Jana, rytiéře z Chlumu řečeného Kepka a jiné, na cestě nikdež se takové nic se jemu nepřihodilo. 30) Při bližším porovnání obou textů je viditelná stylistická a obsahová podobnost. Především slova o vozech, na kterých se lidé k mistrovi sjížděli, svědčí o bezprostřední inspiraci textu F starší předlohou. Autor v principu zakomponoval do stávající pasáže konkrétní lokality a vše jen v obecných, květnatých frázích barvitě rozšířil. Pokud by využíval vzpomínek pamětníků, koncipoval by text zcela po svém a popsal mistrův reálný život v obou lokalitách. Jak pisatel textu F věděl, že se k Husovi lidé na vozech sjížděli zrovna na Krakovci, a ne jinde? Informace o době pobytu Husa na Kozím Hrádku mohl autor získat z jiných pramenů, včetně Husovy Postily. 31) Koneckonců právě na podobnost úryvku ze Starých letopisů s tímto Janovým dílem upozorňuje Petr Čornej. 32) Na základě těchto poznatků pak pisatel rukopisu F nesprávně upravil dataci interdiktu a odjezdu mistra z Prahy na rok Působení na Kozím Hrádku rozvedl v jedné frázovité větě. Proč zde nevyužil svých kontaktů z jihočeského prostředí a nevylíčil konkrétní události z mistrova putování po rožmberském panství? Pouze Kozí Hrádek blíže lokalizoval. Celý text vyznívá, jako by v jižních Čechách pobýval jen epizodně. Vždyť mnohem více prostoru věnuje pisatel Krakovci, který pak propojuje s mistrovou poslední cestou z království. Autor rukopisu však zcela opomíjí další mimopražská působiště Jana Husa. V dějepisném bádání se přetřásala celá řada domnělých míst mistrova pobytu. Obstála však pouze 28) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s Zde i starší literatura k výzkumu rukopisu F. 29) Národní knihovna České republiky, Staré letopisy české, Kronika Bartoška z Drahenic a záznamy k rokům 1479 a 1490, sign. XIX C 21, fol. 58r. 30) Moravský zemský archiv v Brně, f. G 10, inv. č. 432, Hermasův pastýř a Nová kronika (Staré letopisy české F), fol. 94v 95r. 31) Hus měl podle vlastních slov dopsat Postilu 27. října 1413 na Kozím Hrádku: Jan HUS, Postilla, (ed.) Karel Jaromír, ERBEN, Praha 1952, s ) Ústní sdělení Petra Čorneje na konferenci Hus husitství tradice Praha od reality k mýtu a zpátky z 27. května Zmíněno: J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s

263 ta, která Hus přímo uvádí (Kozí Hrádek, Sezimovo Ústí), nebo ta, kde se obyvatelé dotyčné lokality bezprostředně o Husovi zmiňují (Žatec). 33) Krakovec nepatří ani do jedné skupiny. Podle tvrzení textu F jel Hus po vyhlášení interdiktu roku 1413 na Kozí Hrádek a pak na Krakovec, kde setrval až do svého odchodu do Kostnice. Hus však odešel z Prahy již roku 1412 a pobýval mj. v Žatci. Proč tuto skutečnost autor nezachytil? Vždyť by mu ji jistě řekl každý Husův blízký přítel. Obdobná situace nastává i u Sezimova Ústí. 34) Tvůrce písemnosti F měl mít znalosti z jihočeského prostředí a nevěděl, že v Sezimově Ústí našel kostnický mučedník své další útočiště? A to neberu v potaz další předpokládané lokality v tomto regionu. Daný odstavec tak lze chápat jako vsazení Krakovce a Kozího Hrádku do stávajícího textu se záměrem je beletrizovat. Tvůrce písemnosti kromě názvů lokalit a data působení na Hrádku prakticky nic bližšího nevěděl. Vytvořil víceméně umělé spojení odjezdu mistra z Prahy po vyhlášení klatby s jeho poslední cestou do Kostnice. K oběma místům připsal Husovy úspěchy, přičemž zcela svévolně zdůraznil Krakovec a přiřadil mu pasáž o vozech. Čtenář tak nabírá dojmu, že Hus na středočeském hradě působil od roku Navíc pak pro nedostatek informací provázal Krakovec s mistrovým odjezdem z Čech. Vznikl popis Husova venkovského působení, který nepopiratelně vykazuje časové a místopisné chyby. Zpráva přitom tvoří jedinou pramennou oporu nejen pro Husův odchod z Prahy, ale i pro jeho samotný pobyt na tomto hradě. Bude li však zbavena nánosu uměle vytvořené tradice, lze i nadále nadále vnímat mistrovo působení na Krakovci jako neotřesitelné? K podpoře Prahy jako posledního místa Husova českého pobytu jsem předložil několik argumentů, které vyvolaly kritiku Roberta Novotného. Své pochybnosti vyjádřil k mému tvrzení, že Hus pro přípravu na koncil potřeboval dostatečné odborné zázemí včetně kvalitní knihovny. Stejný postoj zaujal k možnosti Husova zájmu bezprostředně sledovat vyřizování žádostí o pravověrnosti. Ve své kritice však Novotný jednoznačně odmítl Prahu jako vhodnější lokalitu pro přijetí glejtu než odlehlý Krakovec. Hrad naopak vnímá jako strategické místo pro řešení Husova problému. Lefl z Lažan sem měl mistra Jana pozvat, aby jej stranou Husových pochybovačných přátel přesvědčil o cestě do Kostnice. Novotný upozorňuje, že se Krakovec geograficky nachází blíž Norimberku i Kostnici než Praha, což mělo zlepšovat komunikaci se Zikmundovým dvorem. Dveře hradu si tak podávali vyslanci německého panovníka slibující betlémskému kazateli bezpečné slyšení. 35) Úspěch Husova vystoupení v Kostnici se ale skutečně odvíjel od jeho erudovanosti. V prvé řadě šlo o známé promluvy, které chtěl mistr na koncilu přednést. 36) Bezpochyby si zde nemohl dovolit špatné odkazy a neznalost citovaných autorit. Hus navíc předpokládal disputace s řadou teologických veličin a musel se na taková setkání studijně připravit. Vždyť šlo o věrohodnost veškerého jeho učení ve smyslu životní zkoušky. Určitě 33) Tamtéž, s ) V Sezimově Ústí dokončil Hus 26. června 1414 své dílo O hřieše : Magistri Iohannis Hus IV. Drobné spisy české, Praha 1985, s ) R. NOVOTNÝ (rec.): J. KRŠKO, Pět životů, s ) Husova výzbroj do Kostnice, (edd.) František DOBIÁŠ Amedeo MOLNÁR, Praha

264 by ztrácel čas ve zdech zapadlého středočeského hradu, místo aby vyhledával prostory univerzitní knihovny? 37) Hus vnímal veřejné slyšení na koncilu jako vrchol svého snažení, a proto chtěl mít v rukou co nejvíce dobrých karet. David Kozler upozorňuje, že betlémský kazatel jednotlivé dokumenty o své pravověrnosti osobně nevyřizoval. 38) To však neznamená, že by neměl na výsledku jednání bezprostřední zájem. V dnešní době se klienti advokátů také často neangažují při zajišťování potřebných písemností pro soudní přelíčení. Podle Husa měla vážnost jeho argumentů na koncilu podepřít podpora elit českého království a přesvědčení, že ho církev doma za kacíře nepovažuje. Pražský arcibiskup se k této záležitosti zpočátku nestavěl vstřícně a svůj postoj změnil až po nátlaku českých stavů. 39) Betlémský kazatel byl jistě v napětí, jak vše dopadne. Každý nový dokument tedy přijímal s velkým očekáváním. Pokud by hlava české církve neustoupila, musel Hus tuto skutečnost zohlednit ve svých vystoupeních v Kostnici a na vše se dopředu připravit. O bezprostřední informace tedy Hus jistě stál. V Praze mohl spíše se svými věrnými koordinovat další postup. Mistrovi přívrženci by jistě nebyli nadšeni, kdyby neustále vypravovali posla na zapadlý Krakovec. Pro venkovský exil padaly i důvody z hlediska útoků Janových nepřátel jako kdysi po vyhlášení klatby. Protivníci, kteří nyní vložili své naděje do koncilu, se tak nemuseli zaobírat Husovou přítomností v Praze. Pobyt v ústraní na Kozím Hrádku měl tehdy jiné opodstatnění než mistrova absence v hlavním městě v době vrcholících příprav na koncil. Při hodnocení smysluplnosti Husova působení na Krakovci nelze opomenout skutečnost, že po většinu času Janova údajného pobytu vůbec nebyl v Čechách jeho hostitel. Jindřich Lefl z Lažan totiž vedl české poselstvo k Zikmundovi a již 26. září 1414 v Norimberku přijímá pozvání tamních radních. 40) V blízkosti Václavova bratra zůstává až do jeho cášské korunovace 8. listopadu. 41) Nejde pochopitelně jen o samotnou cestu, ale i o přípravné aktivity. Nabízí se tedy otázka, jak dalece se mohl královský dvořan a vratislavský hejtman betlémskému kazateli v této době vůbec věnovat. Selský rozum říká, že nemá smysl lézt do hospody, kde není výčepní. Pokud na Krakovci nebyl jeho majitel, co zde asi dělal Jan Hus? Obdivoval blatouchy na březích dnešního Šípského potoka? Probíral náročné teologické disputace s hradní posádkou a své pachtící se věrné nechával v Praze? Historiografie vyvozuje vazby mistra na Leflovu rodinu z Husova listu z kostnického vězení. Betlémský kazatel zde má Jindřichovi a jeho manželce děkovat za prokázané dobrodiní. Konkrétně jde o slova: Pane Henrichu Lefl, buď dobře živ s svú manželkú, a děkujiť z dobroděnstvie. 42) Viktor Pohanka nicméně upozorňuje, že tato věta vůbec nemusí svědčit o pobytu mistra Jana v Leflově sídle. Hus zde jen vyjadřuje vděk za pomoc při obstará- 37) J. KRŠKO, Pět životů, s ) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) František ŠMAHEL, Husitská revoluce II. Kořeny české reformace, Praha 1996, s ; TÝŽ, Jan Hus. Život a dílo, Praha 2013, s ) Deutsche Reichstagsakten unter Kaiser Sigmund, Bd. 7 ( ), (Hrsg.) Dietrich KERLER, München 1878, s. 220, ) Viktor POHANKA, Jindřich Lefl z Lažan. Husův dobrodinec, nebo Zikmundův služebník?, in: Otázky z historie I, (edd.) R. MAYEROVÁ J. KRŠKO, Rakovník 2016, s ) Knihovna Národního muzea v Praze, Spůsob concili Konstantského, sign. VIII F 38, s

265 ní glejtu a veřejného slyšení v Kostnici. 43) V této souvislosti přeje Leflovi a jeho manželce šťastný život. Nic víc. Vždyť sdělení jen prokazuje mistrovo vědomí, že Jindřich nějakou manželku měl, a tak přál i jí. Jan Hus posílal pozdravy manželkám svých šlechtických příznivců, aniž by to muselo znamenat bližší vazby. V listě Jindřichovi Škopkovi z Dubé píše: Milý pane! Pomni na mě, a pozdrav panie i své čeledi i známých, neb již, zdá mi sě, že mně za živa neuzříš, nebť čakám již na smrt odsúzenie. 44) František Michálek Bartoš z této věty vyvozoval, že se Hus dobře znal nejen se Škopkovou manželkou, ale rovněž s osazenstvem jeho sídla. Podle Bartoše tak měl betlémský kazatel na přelomu roku 1412 a 1413 využívat Jindřichovy pohostinnosti v Liběchově. Novější objevy však prokázaly Husovu přítomnost pro daný čas v Žatci. Kazatelovy pozdravy tak lze chápat spíše jako projevy křesťanské lásky ke všem, kdo jsou v blízkém kontaktu s adresátem. Mistrův list zmiňující Leflovu manželku tak nemůžeme považovat za svědectví vztahů s jeho rodinou, stejně jako takový důkaz nespatřujeme v dopise Jindřichovi Škopkovi. V případě Leflovy manželky zde navíc Hus neposílá přímý pozdrav. 45) Nepřítomnost Lefla v Čechách na podzim roku 1414 současně vylučuje Husův pobyt v Bechyni za Jindřichovy držby. Celou záležitost jsem uváděl pouze ve smyslu spekulace a jako podnět k dalšímu bádání. 46) Mistr Jan však zde mohl přebývat v předchozích časech za Heralta z Kunštátu a sepsat zde své Knížky proti knězi kuchmistrovi. 47) Celé dílo není určeno jen k posouzení panu Ctiborovi, ale slouží jako traktátová tvorba širší veřejnosti. Hus jej proto mohl vytvořit i v situaci, kdy pan Ctibor, kněz kuchmistr a on sám přebývali na stejném hradě. 48) Práci navíc známe až z tisku roku 1509, a to v neúplné podobě. Nad autentičností jednotlivých pasáží proto lze nastínit řadu otazníků. 49) Pochybnosti vyvolává rovněž tvrzení Roberta Novotného o strategickém postavení Krakovce pro komunikaci s Václavovým a Zikmundovým dvorem. Celá věc totiž nestojí jen na geografické vzdálenosti Leflova hradu k říšským městům. Hlavní cesta mezi Norimberkem a Prahou procházela Plzní, Rokycany, Zdicemi a Berounem. 50) Zajíždět z této trasy na Krakovec přes křivoklátské hvozdy bylo časově a technicky náročnější než dovézt psaní přímo do hlavního města. Vcelku logicky se tak Praha jeví jako vhodnější místo pro přijetí glejtu. Pokud by Hus příslušný dokument nakonec obdržel, musel by bezprostředně informovat své přátelé, aby při vyřizování různých doprovodných písemností pro kostnické jednání s touto závažnou skutečností počítali. Mistr Jan přece neměl v otázce získání glejtu čas na své straně. Postupoval by proti zdravému rozumu, kdyby 43) V. POHANKA (rec.): J. KRŠKO, Pět životů Jana Husa na Krakovci, Rakovník Středočeský sborník historický 41, 2015, s ) Knihovna Národního muzea v Praze, Spůsob concili Konstantského, sign. VIIIF 38, s ) J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s ) TÝŽ, Pět životů, s. 18; TÝŽ, Otazníky kolem Husova pobytu, s ) TÝŽ, Krakovec v kontextu, s ) Magistri Iohannis, s. 20 a ) Knihovna Národního muzea v Praze, Knížky tyto sepsal Mistr Jan Hus Proti kňezy kuchmistrowi, sign. 25 E ) Eva SEMOTANOVÁ, Historická geografie českých zemí, Praha 1998, s

266 v posledních týdnech před odjezdem vyměnil blízkost svých pražských spolupracovníků za společnost hradní posádky. 51) Cestovat mezi Prahou a Norimberkem šlo nicméně rovněž po tzv. Erfurtské stezce. Jedna z jejích vedlejších větví totiž směřovala od Rudy buď na Rakovník a Kněževes, nebo od Rudy na Lužnou, Lišany, Chrášťany a Kněževes. Odtud pak na Kolešovice, Zderaz na Jesenici a Stebenským údolím dále na Žlutice. Jižnější odbočka vyšla z Rakovníka na Smrk, Žihli a Rabštejn. Ke Krakovci se sice posel dostal snáze než z Norimberské stezky, pro jeho další putování směrem na Prahu však obě varianty znamenaly zbytečné zdržení. Na Krakovec se člověk dostal buď z Rakovníka (v případě použití větve přes Jesenici), nebo od Lubné (v případě použití větve přes Žihli). Při tehdejším stavu lokálních stezek a překonání náročného terénu se posel jen stěží vrátil v ten samý den na hlavní trasu. Kam by se mezitím dostal, kdyby pokračoval bez odbočky směrem k centru království? 52) Existuje přitom řada vhodnějších lokalit pro snadnější předávání zpráv mezi Zikmundovým dvorem a Prahou. Královské hrady Točník a Žebrák stojí přímo na norimberské stezce. Volba tohoto místa by korespondovala se zájmem Václava IV. přimět Husa k cestě na koncil. Obdobně jako Petrohrad při erfurtské silnici. Hrad patřil ke dvorské šlechtě pánů z Janovic. Jenčík z Janovic se od samého počátku husitské revoluce výrazně angažoval na straně stoupenců kalicha. Váženého čtenáře jistě napadnou i jiné možnosti, které jsou výhodnější než zapadlý Krakovec. Koneckonců tento hrad nevznikl jako obranný bod na strategickém místě, ale plnil funkci luxusní rezidence v ústraní politického dění. 53) Nikoliv náhodou jej první majitel Jíra z Roztok označil za chalúpku. 54) Představa Husova pobytu v lůně líbezné rakovnické krajiny působí romanticky, a zřejmě i proto má ve společnosti takové zakotvení. Otázkou zůstává, zda měl Hus skutečně na nějaké chalupaření čas a chuť. Mistra Jana nelze personifikovat do role jakéhosi Oty Pavla již z toho důvodu, že vzhledem k fyzickým dispozicím měl s jízdou na koni problémy. Petr Čornej v souvislosti s Husovým odchodem na koncil upozorňuje, že Krakovec jen stěží mohl Janovi zajistit početný doprovod. 55) Podle kostnické kroniky Ulricha Richentala se Husova výprava skládala z více než třiceti koní a dvou povozů. 56) Krakovec však v prvé řadě musel poskytnout lidi a zvířata pro Leflovu delegaci k Zikmundově korunovaci. Husův doprovod tak bezpochyby vyrážel z Prahy. Koneckonců i s ohledem na místa pobytu mistrových šlechtických i neurozených průvodců. Pokud by Hus v té době setrvával na Krakovci, zajížděla by celá výprava z Erfurtské stezky na odlehlý Krakovec 51) J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s ) Eva SEMOTANOVÁ, Historická, s. 176; Václav ZUSKA, Pootevřená minulost, Jesenice 2015, s ; Jan ČERNÝ, Jest víska vnově vystavěná nedaleko od města Nového Strašecího, kteráž městu náležející, kteráž Pecínov se jmenuje, Rakovnický historický sborník 7, 2011, s ) František ZÁRUBA, Hrady Václava IV. Od nedobytného útočiště k pohodlné rezidenci, Praha 2014, s ) Archiv český čili staré písemné památky české a moravské I., (ed.) F. PALACKÝ, Praha 1840, s ) Ústní sdělení Petra Čorneje na konferenci Hus husitství tradice Praha od reality k mýtu a zpátky z 27. května Zmíněno: J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s ) Ulrich Richental. Kostnická kronika. Historické rozprávanie o meste, ktoré sa stalo stredom Európy, a čo to znamenalo pre Slovákov a Čechov, (edd.) Daniela DVOŘÁKOVÁ Mária PAPSONOVÁ František ŠMAHEL, Budmerice 2009, s

267 a zpět. Mistr Jan sice mohl na doprovod počkat v Rakovníku či v Lubné, ale i tuto možnost bylo potřeba časově skloubit a obeslat. Celé zmíněné logistické manévry by tak všichni absolvovali jen proto, že betlémský kazatel chtěl před odjezdem do Kostnice chalupařit s krakoveckými zbrojnoši. V mediích se často objevuje tvrzení, že si Hus při své cestě na koncil nechal přesedlat koně v Rabštejně nad Střelou. 57) Průjezd Rabštejnem pak má dokazovat odchod mistra z Krakovce. Ve skutečnosti jde o špatné pochopení Janových slov, kdy si pochvaluje koně jistého Rabštýna. Historiografie tuto postavu ztotožňuje s Albrechtem z Kurvic. 58) Samotná Husova přítomnost v Rabštejně by však krakoveckou variantu bezprostředně nepotvrzovala. Svědčila by pouze pro užití Erfurtské stezky. Místo posledního Husova českého působiště zmiňuje i král Zikmund na kostnickém koncilu: Poslyš Jene Huse! Řekli někteří, že jsem ti dal ochranný průvodní list teprve čtrnáct dní po tvém zatčení. Já tvrdím, že to není pravda, protože chci dokázati s knížaty a jinými přemnohými, že jsem ti dal ochranný průvodní list ještě dříve, než jsi vyšel z Prahy. 59) Na danou větu z díla Petra z Mladoňovic upozorňuje David Kozler. Považuje ji však za časovou a místní fabulaci, neboť glejt spatřil světlo světa až po odjezdu Husa na koncil. Kozler navíc pochybuje, zda Zikmund vůbec místo Janova posledního českého útočiště znal. 60) Pokud však byl Krakovec oním strategickým bodem, kde si podávali dveře vyslanci Václavova bratra, nemohl ujít pozornosti Zikmunda, jeho dvora a samotného koncilu. Na Krakovec by jistě přišla řeč při osobním setkání Lefla s německým panovníkem. Zikmund neměl potřebu uvádět mylné informace ohledně místa odchodu. Potřeboval se obhájit v otázce doby vydání glejtu, a proto také sdělil důvod svého výroku. Myslím tvrzení, že Hus nedostal glejt včas. Proč by Zikmund zbytečně snižoval věrohodnost svých slov uváděním dalších nepřesností. David Kozler připomíná i další pasáž z Petra z Mladoňovic, kde se hovoří o odchodu Husa z Prahy: A mistr Jan Hus, vida a slyše tolik takových slibů a druhů ubezpečení, odepsal králi, že rozhodně chce přijíti na řečený koncil. A před odchodem z Prahy napsal před dosti mnohými dny své veřejné ohlášky latinsky, česky a německy, jež několikrát poručil přibíti na dveře kostelů, katedrálních, farních, klášterů čili monastýrů i na jiných černých místech, oznamuje, jak sám chce jíti do Kostnice. 61) Úryvek popisuje mistrovo rozhodnutí z konce 57) [cit ]. 58) Fontes rerum Bohemicarum. Prameny dějin českých VIII. Historické spisy Petra, s. 24 a ) V latinském originále: Audias Johannes Hus! Dixerunt aliqui, quod primo post XV dies captivitatistue tibi salvum conductum dedissem. Ego dico, quod non est verum, quia ego volo probare cum principibus et aliis quam pluribus, quod ego dedi tibi salvum conductum eciam prius quam de Praga exivisti (tamtéž, s. 80). 60) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) Qui quidem Magister Johannes Hus toto et tanta promissa et assecuracionum genera videns et audiens, rescripsit regi, quod utique ad dictum concilium wlt venire. Et antequam exiret de Praga, sripsit ante satis multos dies suas patentes intimaciones in latino, boemico et theutonico, quas in ianuis ecclesiarum kathedralium, parrochialium, claustrorum seu monasteriorum et aliis pluribus locis iteratis vicibus affigi mandavit, insinuans publice, qualiter ipse wlt Constanciam venire (Fontes rerum Bohemicarum. Prameny dějin českých VIII. Historické spisy Petra, s. 26). 267

268 srpna 1414 předstoupit před koncil. Kozler tedy předpokládá, že se slova o odchodu z Prahy vztahují na krátkodobou návštěvu hlavního města během krakoveckého exilu. 62) Odstavec nicméně končí zmínkou o cestě do Kostnice. Pokud by šlo o Husovu cestu na český venkov, jistě by Petr z Mladoňovic sdělil mistrovu cílovou stanici. V opačném případě se zmíněný odchod z Prahy týká koncilu. Jiná varianta se čtenáři neznajícímu Krakovec nenabízí. Proč zde Petr z Mladoňovic Leflovo sídlo nenapsal, když si jej jako Husův průvodce do Kostnice musel pamatovat? Většina písemností popisující poslední Husovu pouť místo odchodu nezmiňuje. Naskýtá se proto otázka, zda právě tato absence nepotvrzuje pražskou variantu. Hlavní město mohl pisatel v této souvislosti považovat za natolik samozřejmé, že jej ani neuvedl. Pochybnosti kolem Husova pobytu na Krakovci otevírají nový pohled na odraz jeho kazatelské činnosti v regionu. Rakovnicko se na rozdíl od jiných působišť betlémského kazatele v následném revolučním kvasu výrazněji neangažovalo. David Kozler namítá, že zdejší region neovlivnilo předchozí lidové kacířství. 63) Robert Novotný zdůrazňuje postoj vrchnosti. 64) Husitské oblasti se však vždy nekryly jen s místy, kde existovaly různé hereze. Křivoklátsko jako královský majetek se po smrti Václava IV. ocitlo v mocenském vakuu, ze kterého mohlo především město Rakovník vytěžit. Katolická strana se začala v oblasti výrazněji angažovat až v květnu 1420, což dávalo posluchačům Husova kázání dostatečný čas se realizovat. Rakovnická městská rada však na počátku revoluce nepodnikla žádné kroky k emancipaci od hradu Křivoklátu. Obdobně i masa křivoklátských manů zůstala k revolučnímu výbuchu nečinná. 65) Výše zmíněné argumenty dávají k této netečnosti logické vysvětlení. Pokud Hus vůbec na Krakovci přebýval, šlo o epizodní záležitost. Nenaskytlo se mu proto mnoho času, jak působit v okolí hradu. Pasáž ze Starých letopisů o lidech jedoucích na vozech k mistrovým kázáním neměla původně žádný vztah ke Krakovci. K této lokalitě byla až kolem roku 1470 přiřazena pisatelem rukopisu F. Zůstává otázkou, jak autor této písemnosti ke Krakovci vůbec přišel. Třeba jen špatně interpretoval Husův list o poděkování Leflovi z Lažan za vykonané dobrodiní. Vyloučit nelze ani možnost, že Hus přijel na Krakovec projednat pozvání na koncil a po svém rozhodnutí se s ohledem na Leflovy diplomatické povinnosti vrátil do Prahy. Vždyť následná izolace betlémského kazatele od jeho pochybovačných přátel v Praze ztrácela smysl. Slib účastnit se koncilu by Hus jako zásadový člověk jen těžko odvolal. Nové výzkumy Viktora Pohanky navíc ukazují na silnější vazby Lefla k reformnímu hnutí, než se dosud předpokládalo. 66) Jindřich tak vůbec nemusel chtít Husa při rozhodování odloučit od přátel. 67) Polemické texty Davida Kozlera a recenze Roberta Novotného přinesly řadu zajímavých zjištění a otázek. Těžiště jejich příspěvků vidím v zpřehlednění pramenné základny a vývoje vzniku tradované podoby o pobytu Jana Husa na Krakovci. Ve vztahu k mým 62) D. KOZLER, Pobyt Jana Husa na hradě, s ) Tamtéž, s ) R. NOVOTNÝ (rec.): J. KRŠKO, Pět životů, s ) J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s ) V. POHANKA, Jindřich Lefl z Lažan, s ) J. KRŠKO, Krakovec v kontextu, s

269 dosavadním závěrům však zatím oba autoři klíčový protiargument nenalezli. Veškeré jejich současné povědomí spojující Husa s Krakovcem má tak i nadále svoji oporu pouze ve Starých letopisech českých. Přesněji řečeno na písemnosti sepsané až na prahu jagelonské doby. Jde o pasáže s časovými a místopisnými chybami. Jestliže akceptujeme Husův odchod do Kostnice z Krakovce, musíme přijmout i ostatní části zprávy. Souhlasit s tím, že betlémský kazatel po vyhlášení interdiktu v roce 1413 odešel epizodně na Kozí Hrádek a následně delší dobu působil na Krakovci. Žatec, Sezimovo Ústí a další možná působiště zavrhnout. Na druhou misku vah dávám o třicet let starší zprávu z přepisu díla Petra z Mladoňovic. Současně beru na vědomí upozornění Davida Kozlera, že se Praha jako poslední místo Janova českého pobytu dvakrát objevuje přímo v Petrově textu. Proti Krakovci stojí i řada logických argumentů. V prvé řadě nepřítomnost Lefla v Čechách, vzdálenost hradu od hlavních cest, obtíže s komunikací Husa a jeho přátel při přípravě na koncil a již dříve zmiňovaná nutnost odborného zázemí. To vše jednoznačně podporuje pražskou variantu a vnáší otazník nad samotným působením Husa na Krakovci. V principu stejné závěry jako u mých prvních písemných výstupů. S jistou nadsázkou tak lze použít slova Josefa Švejka z filmového zpracování Haškova románu, která přednesl Katy Wendlerové: Po úhybných manévrech jsme se zakopali v předem připravených pozicích. Résumé: On the occasion of the 600th anniversary of M. Jan Hus death, Jan Krško, an archivist, published new findings which concerned Hus stay at Krakovec castle in Central Bohemia. He proved that a great deal of information is based on modern-day historiography constructions. The Old Czech Chronicles, specifically their newer edition from 1470, are the only source that associates Jan Hus and Krakovec. On the other hand, a thirty years older copy of Petr of Mladoňovice manuscript states that Hus started his journey Constance journey in Prague. Krško s findings have evoked a lot of contradictory reactions from specialist readers. Despite critic remarks, nobody have produced another source, which would prove Hus stay at Krakovec. Disputations have brought more precise translations and transliterations of some contemporary sentences, on the other hand they have brought to light a lot of facts which prove my viewpoints. Above all they prove the fact that Hus departure from Prague was reported in Petr of Mladoňovice text. Disputations also confirmed evolution of general reports on Hus country stays in the Old Czech Chronicles. Place details to these descriptions were added much later. On the other hand the Old Czech manuscripts do not mention other places of Hus country stays, including proved stay in Žatec, which makes them even less trustworthy. A lot of logical arguments, such as the castle owner Jindřich Lefl of Lažany absence, castle distance from main roads, Jan Hus communication with his Prague friends during the time of preparations for his departure to Constance, lack of specialist background while preparing his speeches. PhDr. Jan Krško (1972), pracovník Státního okresního archivu Rakovník, zaměřuje se na otázky trampingu, církevních poměrů po vzniku Československa a Husova venkovského pobytu ( Jkrsko@seznam.cz). 269

270

271 II. RECENZE, ANOTACE, ZPRÁVY

272

273 Tomáš DURDÍK, Hrady přechodného typu v Čechách, Praha, Agentura Pankrác 2007, 284 s., obrazové přílohy, ISBN Hrady přechodného typu, známé až díky archeologický výzkumům zahájeným předním českým kastelologem doc. Tomášem Durdíkem na počátku 70. let 20. století, nejvíce navazují na předchozí vývoj hradišť slovanského období. Představují syntézu prvků charakteristických jak pro tato starší hradiště, tak pro vrcholně středověké hrady. Studium podílu starší opevňovací tradice na vzniku kamenné hradní architektury zkoumané T. Durdíkem v lokalitě středních Čech lze zaznamenat i v dalších evropských zemí. Monografické zpracování problematiky hradů přechodného typu prezentuje výsledky autorových archeologických výzkumů královských hradů Hlavačov u Rakovníka, Angerbach u Kožlan a Tachov společně s výsledky výzkumu Antonína Hejny na hradě Týnec nad Sázavou. Dále je pozornost věnována osmi dalším příbuzným hradům zkoumaným povrchovými průzkumy a sondážemi Ruchomperk (Velký Kouřim), Hrad pod Hrnčířem u Petrovice, Hlavačov u Chocně, Hořovice, Hrad Kvítkova, Hrad Čtyřkol, Skara (Úvaly) a Vimperk. Autorova práce se neomezila pouze na hodnocení specifické skupiny objektů a jejich hodnocení v rámci soudobé hradní produkce. Jednotlivé kapitoly obsahující polohu, historii, historickou ikonografii a plány, podobu hradu před zahájením archeologického výzkumu, archeologickou evidenci, sledování lokality po roce 1974, zhodnocení a dataci nálezového fondu, geofyzikální průzkum, celkovou interpretaci a zhodnocení jsou doplněny plánovou dokumentací, rekonstrukcemi a dokumentací odkrytých archeologických situací. Využito je i méně známých historických vyobrazení, zachycujících dnes již neexistující stav popisovaných hradů. Závěrečné kapitoly recenzované knihy nabízejí zajímavý a komplexně pojatý pohled na starší období vývoje hradní architektury na našem území. Hrady přechodného typu představují plnohodnotnou a závažnou složku vývoje české hradní architektury. Zároveň dokumentují společenské změny, které v Čechách proběhly ve 13. století. Cenný doplněk recenzované práce představuje obsáhlý katalog archeologických výzkumů hradu Hlavačova, Angerbachu a Tachova, vydaný jako samostatná publikace (TÝŽ, Nálezy z hradů přechodného typu Hlavačov, Angerbach a Tachov, Castellologica bohemika fontes 1, 2004, s ). Jeho stránky obsahují detailní popis a dokumentaci archeologického materiálu získaného během výzkumu uvedených lokalit. Renata Mayerová 273

274 Petr ŠÍDA a kol., Gravettské osídlení v Lubné, Fontes Archaeologici Pragenses 42, Praha, Národní muzeum 2015, 231 s., ISBN Člověk diluviální, všem dobře známý jako hrdina Štorchových románů, se nám znovu přiblížil ve zcela novém světle díky naprosto ojedinělé Šídově monografii zabývající se obdobím diluvia, resp. gravettienu na Rakovnicku. Opustíme li romantickou představu o primitivním myšlení a životě jeskynních lidí a zaměříme se na fakta podložená roky výzkumu, která jsou zde prezentována, můžeme poodhalit další kus mozaiky evoluce člověka na našem území, a to především díky mlado-paleolitické lokalitě mezinárodního významu v Lubné u Rakovníka, jež nemá v Čechách obdoby. Šídova monografie Gravettské osídlení v Lubné Nálezy do roku 1960 s příspěvky Kateřiny Blažkové, Dagmar Valounové Franzové a Marty Moravcové přináší komplexní pohled na dosud prozkoumané části lokality, kterou poprvé objevil a započal zde svůj výzkum paleontolog Jan Kušta v roce 1890, následován Janem Soukupem, Janem Rennerem, Josefem Hakenem a Jaroslavem Böhmem, jejichž památce je publikace právem věnována. Je s podivem, že vzhledem k významnosti nálezů, které zde učinili výše jmenovaní, se podobná publikace neobjevila již o mnoho let dříve a výzkum této lokality byl archeology a antropology doposud opomíjen, jak autor sám uvádí (str. 7): Po roce 1961 následovalo dlouhé období (45 let), kdy Lubné nebyla věnována pozornost takřka vůbec. Nové výzkumy se od roku 2006 teprve rozebíhají a zatím není možné publikovat ucelenou lokalitu. Více se však o započatých nebo plánovaných výzkumech na dané lokalitě z této publikace bohužel nedozvídáme, ačkoli autor v úvodu zmiňuje důležitost prozkoumání celého území a navrhuje metodu vrtného průzkumu. První ucelená monografie týkající se gravettienu v Lubné tak vyšla teprve v roce 2015 v rámci Fontes Archeologici Pragenses jako 42. číslo pod záštitou Národního muzea v Praze, a ač s jistým zpožděním, je vítaným impulzem a výchozím bodem k nastartování dalších výzkumů. Přináší mimo jiné i kompletní přehled nálezových situací zkoumaných do roku 1960 včetně soupisu nálezů kamenné a kostěné industrie spolu s typologickou skladbou přehledně uváděnou v tabulkách a grafech, doplněnou o řadu grafických nákresů včetně měřítek a fotografií na vysoké úrovni (mírný prohřešek spatřuji v opomenutí přiřazení měřítka na fotografii představující nálezy vystavené v Muzeu T. G. M. v Rakovníku, obr. 125). Není pochyb o tom, že bez této publikace se budoucí badatelé pohybující se na poli archeologie při dalších výzkumech této a jiných paleolitických lokalit na našem území jen těžko obejdou. Výchozí monografie shrnuje interdisciplinární výzkumy na pomezí archeologie, antropologie, historie, geologie, geomorfologie, klimatologie a zoologie, které zde probíhaly mezi lety Publikace představuje souborný přehled lokality 274

275 na katastru Lubná napříč spektrem jednotlivých oborů a umožňuje holistické uchopení dané problematiky pro účely budoucího bádání. Svým zaměřením je monografie nesmírným přínosem pro odbornou veřejnost. Dovedu si však představit její rozšíření podpořené vyšším počtem bioarcheologických pramenů a citované literatury (včetně té zahraniční) o diskuzi (v souladu s interdisciplinárními trendy) nad tématy, jakými jsou: okolnosti migrace, osídlování (naznačeno v kapitole Sídelní strategie str. 11, zde však nevíme, odkud autor čerpá typologické rozlišení osídlované krajiny/tábořišť), subsistenční strategie, diferenciace prostoru či celkové přiblížení každodennosti života našich předků rovněž laické veřejnosti, jež by lépe objasnilo význam Lubné domoviny našich předků před více než 20 tisíci lety a Lubné recentní obce na Rakovnicku s nosným archeologickým potenciálem. Obsahově je monografie systematicky rozčleněna do 8 kapitol, první podává všeobecný přehled o samotné lokalitě z hlediska přírodního prostředí, nechybí ani zmínka o významu geologického podloží Rakovnicka, jež bylo ohniskem zájmu Jana Kušty, což autor rovněž podotýká (na str. 10 však postrádám citaci ohledně Heinrichových eventů, v kapitole Klima str. 11 autor opomíjí citovat Quittovu klasifikaci). Druhá a třetí kapitola je věnována dokumentům podávajícím svědectví o historii výzkumů v Lubné, tyto dvě kapitoly jsou vzhledem k jiným archeologickým pracím velmi obsáhlé a výborně propracované, nechybí ani přehled fotografií a soupis fotografické dokumentace např. z výzkumu J. Böhma (s ). U veškerých dokumentů (celkem 23) je uveden přesný popis a místo uložení pro možnost snadného dohledání. Publikace tak získává další nosný rozměr nad rámec archeologického (typologického) diskurzu a pouhé katalogizace nálezů. V následujících kapitolách jsou podrobně rozebrány jednotlivé části lokality (Lubná I VIII) z hlediska surovin, technologické skladby, typologie, prostorové (planigrafické) analýzy, datování a již výše zmiňované kamenné a kostěné industrie včetně popisu osteologického materiálu. Nechybí ani zmínka o uměleckých předmětech nebo tzv. skládankách. Vše je pak velmi vhodně doplněno náčrty jednotlivých industrií. Podrobněji je rozebrána prostorová analýza lokality Lubná II s výslednými plány lokality vyobrazující rozptyl, plošnou hustotu, absolutní počet nebo procentuální zastoupení jednotlivých nálezů. Nedostatkem této kapitoly je však z mého pohledu příliš stručný popis metodologie (zřejmě vzhledem k návaznosti na Šída 2006, 2008, 2009, 2010 a Nývltová Fišáková 2009). Na konci každé kapitoly týkající se jednotlivých částí lokality (Lubná I, II, IV, VIII) nalezneme soupis dochovaných nálezů, převzatý z inventárního seznamu Národního muzea v Praze (revize Šída 2009) a Muzea T. G. M. v Rakovníku, uložených tamtéž (dosud nerevidováno). Nezbývá než doufat, že vydáním této publikace (nejen) Šídův zájem o lokalitu v Lubné nekončí a že se v brzké době dozvíme něco více o plánovaných výzkumech, jež byly autorem v úvodu nastíněny a vzbuzují ve mně nesmírnou zvědavost a obrovské nadšení ze znovuvzkříšení této výjimečné lokality. Markéta Jarošová 275

276 František FROLÍK, Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů, Nové Strašecí, Gelton 2016, 315 s., ISBN Rozsáhlá sbírka autogramů a rukopisů českých osobností různých oborů lidské činnosti nashromážděná Josefem Frolíkem se stala po několika výstavách námětem i pro publikace přibližující významné osobnosti spojené životem či dílem se středočeskými regiony Berounska, Hořovicka a Kladenska (Osobnosti Berounska a Hořovicka vydané 2014 a Osobnosti Kladenska, vydané 2015). Na uvedené publikace autor navazuje titulem Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. Publikace částečně encyklopedickým způsobem a srozumitelnou formou přibližuje nejenom široké veřejnosti život a dílo regionálních i nadregionálních osobností, jejichž životy byly vždy určitým způsobem propojeny s Novostrašeckem, Rakovnickem a i Jesenickem. Krom uvedených měst má v publikaci i své opodstatněné místo také poměrně velká řada osobností, jejichž život či dílo jsou spojeny s městysy i menšími obcemi. Je to například Řevničov, Křivoklát, další obce v povodí Berounky, kam příroda přilákala v minulosti řadu osobností. Výjimku netvořili ani stálejší hosté pobývající v letních měsících v Jesenici. Autor rozdělil osobnosti podle oboru do sedmi základních skupin (Politika a společenský život, Věda, průmysl a podnikání, Výtvarné umění, Hudba a zpěv, Literatura, Sport, Divadlo a film). Medailonky osobností jsou doplněny ukázkou jejich písma nebo podpisem. S přihlédnutím k charakteru publikace a stanoveným kritériím výběru nebylo možné zařadit všechny, kteří by si zařazení zasloužili. Autor se zaměřil na rodáky Rakovnicka a Novostrašecka, jejichž přínos přesáhl hranice regionu, a další významné osobnosti, které nějakým způsobem spojily svůj život či tvorbu s tímto koutem středních Čech. Povšimnutí si rovněž zaslouží grafická úprava. Pouze grafické znázornění obálky je v porovnání s regionálními tituly spíše průměrné a kniha by si zasloužila vzhledem k obsahu více invence. Renata Mayerová 276

277 Martina BLÁHOVÁ, Tajuplné Podbořansko, Praha, Druckvo spol. s. r. o., 2013, 218 s., ISBN Autorka titulu v úvodu uvádí, že její zájem o přírodu a ochranu životního prostředí z dětství přešel po studiu do profesní roviny. Získané informace z podbořanského regionu si zaznamenávala a doplňovala fotografiemi. Z popisované dokumentace vznikla myšlenka utvořit jakýsi almanach regionu. Autorka se v textech doprovázených obrazovým materiálem snaží návštěvníkům prezentovat zajímavosti Podbořanska. Na historii popisované lokality navazují příběhy a události zahalené tajemstvím, mnohdy doplněné poklady, nadpřirozenými bytostmi, ale i osobnostmi z české historie. Doposud konstatované by svědčilo o záslužném počinu, nebýt následujících někdy až školáckých nedostatků na vlastním textu. Některé textové části jsou evidentní plagiátorství (srov. Karel FIBIGER, Dějiny Jesenicka, Jesenice 1969). Celé věty i odstavce byly opsány včetně původních autorových chyb. Pokud se M. Bláhová snažila o kosmetické úpravy původního textu, vygenerovala místy i chyby nové. Názorné příklady jsou v textech k lokalitám: Bílenec, Černčice, Blatno, Malměřice, Petrohrad, Stebno, Šprymberk (opsáno od K. Fibigera, Václava Špilara, Augusta Sedláčka), celá část Podbořany (opsáno od Jana Smetany). Texty se v některých místech staly až nesmyslnými (např. M. Černoc). Při smyslu pro specifický humor pak až legračními (např. Březnice, Chrášťany, Stachov, Stebno, Strojetice). Do tzv. pověstí vřazená a z několika různých textů z Fibigerových dějin poskládaná (včetně otrockého opsání věcné chyby Šoseňský) je i smyšlenka nazvaná Hra v kostky o život. Texty převzaté z publikace Heimatskreis Podersam Jechnitz in Bildern místy trpí poměrně nekvalitně provedeným překladem. Špatné jsou však i některé pojmy uváděné opačně v němčině, především pak chybné přepisy názvů u některých obcí (přepis Luditz jako Lubenec správně Žlutice). Text nebyl viditelně zkontrolován ani v průběhu grafického zpracování. Obsahuje za sebou se opakující totožné údaje i celé odstavce k té samé obci (např. Strojetice, Vroutek, částečně i Lužec), chybně je vsazená celá část textu (poslední tři odstavce textu k obci Přibenice patří do Petrohradu). Ačkoliv byly evidentně doslovně opsány Fibigerovy texty, nebyl v pramenech uveden ani autor, ani jeho kniha o dějinách Jesenicka, z níž bylo opisováno. Bohužel i na regionálním titulu Tajuplné Podbořansko, přestože byl zpracován s nadšením, se opět potvrzuje, že tyto atributy nestačí, a kniha nedosahuje valné úrovně. Kladně lze hodnotit kvalitní vazbu a křídový papír. Za nejhodnotnější část publikace lze považovat dokumentační hodnotu fotografií a starých pohlednic. Renata Mayerová 277

278 Ivo KOUDELKA, Oskar Brázda a jeho dvě múzy (Amelie Posse a Maria Weiss), Praha, Regulus 2015, 357 s., obrazové přílohy, ISBN Tvorba Oskara Brázdy není našemu regionu jistě cizí. Stačí připomenout oponu kounovské sokolovny jako typickou ukázku evropského neoklasicismu. Námět opony představující apoteózu sokolského hnutí vytvořil Brázda na nedalekém zámku Líčkově, který se od roku 1925 stal jeho domovem. S potěšením jsem tedy uvítal monografii Iva Koudelky, neboť jde o vůbec první obsáhlejší zpracování Brázdova života. Jak již název knihy napovídá, měly Brázdovu uměleckou kreativitu výrazným způsobem ovlivňovat jeho dvě manželky. Zatímco švédská spisovatelka Amelie Posse je spojena především s Brázdovou tvorbou v Itálii, Marie Weissová inspiruje malíře ve stáří za jeho pobytu v Líčkově. V úvodních statích publikace Koudelka rozebírá předpoklady pro Brázdův umělecký růst, přičemž zdůrazňuje udělení císařského stipendia a osobní audienci u mocnáře. Panovníkova podpora totiž umožnila Brázdovi studijní pobyt v Itálii. Na Apeninském poloostrově nakonec zůstává čtrnáct let a prožije zde vrcholné období své tvorby. Navazuje kontakty s tamní uměleckou scénou a jako čelný představitel římské secese portrétuje italskou honoraci. Přes strmý vzestup ale Brázda nezapomíná na své kořeny. V době první světové války se zapojuje do zahraničního odboje, přičemž se přátelí s Masarykem, Benešem a se Štefánikem. U posledně jmenovaného zastává funkci tajemníka a dělá návrhy na razítka, plakáty, znaky a uniformy pro legie. Kontakty s Masarykem udržoval Brázda rovněž po válce. S prvním československým prezidentem trávil několik dovolených na ostrově Capri a Masarykova dcera Olga měla s malířem milostný poměr. Brázda nicméně dobře vycházel také s nastupující mocí v Itálii. V roce 1924 mu zahajuje výstavu samotný duce Benito Mussolini památnými slovy: Sláva Brázdova je slávou Itálie. V době svého uměleckého vrcholu se Brázda rozhodne vrátit do Československa, kde na Žatecku získává zbytkový statek Líčkov. Do obnovy tamního zámku investuje většinu svých prostředků s nadějí, že vlast ocení jeho tvorbu stejně jako Itálie. Zpočátku se Brázdovy představy zdály realistické. Udržoval kontakty s českou malířskou scénou a získával zakázky od čelných představitelů společenského a politického života. Setkával se však i s uměleckou kritikou, především ze strany Maxe Švabinského. Zásadní zvrat přinesla okupace. Brázda byl zatčen a před koncentračním táborem jej zachránila intervence švédské královské rodiny. Na Líčkov se sice po válce vrátil, ale s nástupem KSČ k moci o něj přišel definitivně. Kdysi uznávaný malíř se tak ocitl na existenčním dně. Zatímco před válkou se v Itálii jeho obrazy prodávaly za cenu římského bytu, v padesátých letech maloval Brázda portréty okolních obyvatel za pár stovek. Na zámku mohl jako nájemník nadále zůstat a s postupným uvolňováním poměrů prezentoval svá díla na regionálních výstavách. Rehabilitace se ale dočkal až těsně před smrtí, a to jen v oblasti umělecké tvorby. 278