Cesta HB - Tábor, v Táboře u Martina si dáváme plzeňské pivko a kávu, vyrážíme až před 22 hodinou, Martin ještě balil

Transkript

1 Korsika - GR den 1 Cesta HB - Tábor, v Táboře u Martina si dáváme plzeňské pivko a kávu, vyrážíme až před 22 hodinou, Martin ještě balil den 2 Trasa Tábor - Budějovice - Linz - Salzburg - Brenner - Bolzano - Bologna - Pisa. Pár hodin jsme věnovali prohlídce města a nádherné šikmé věže v Pise, poté jsme přejeli k moři a kousek od Livorna se koupeme v moři a nocujeme na pláži den 3 Ráno v 6.00 přijíždíme do přístavu v Livornu, kde se kolem 7 hodiny bez problémů naloďujeme na trajekt, který odplouvá přesně na čas v 8 hodin směr Korsika. Zabrali jsme lehátka na horní palubě, sice dost foukalo, ale v tom vedru to ani tolik nevadilo. V Bastii jsme po 12 hodině a hned jedeme do města Calvi (asi 100 km) a poté 15 km do vesnice Calenzana, výchozího místa GR 20. Jedeme autem až do úzkých uliček, místním se to ale moc nelíbí, přebalujeme batohy a musíme přeparkovat. Kousek nad startem je kaple a silný pramen a po pár minutách chůze nacházíme nad cestou malý kempík, kde necháváme batohy a tátu a přesunujeme se před pátou odpoledne do cíle GR 20, vesnice Conca. S pomocí místních nacházíme camp La Tonnelle, obsluha umí anglicky a vyhledává nám autobusové spojení pro návrat do Calenzany. Noc trávíme v autě na parkovišti ve vesnici den 4 Auto i klíčky od něj necháváme v kempu za 2 eur na noc a jedeme v 8 ráno domluveným svozem za 4 eur na osobu k hlavní silnici do městečka Santa Lucia, odtud autobusem do Casamozy a dalším busem do města Calvi. Odtud jdeme asi 5 km k odbočce do Calenzany, kam se nám podaří po chvíli chytit stopa. Po 14 hodině jsme na startu, kde nás už netrpělivě očekává táta. V konečně vyrážíme na trek. Je příšerný hic a s těžkými batohy se nejde nejlépe, ale Martin za námi hodně zaostává, není zvyklý chodit s velkou zátěží. Snažíme se mu odlehčit batoh v naději, že to trochu urychlí náš postup. Otevírají se nám první výhledy na skalnaté kopce a moře z výšky. Krajina je vyprahlá a rostou tu nádherné velké borovice a jedlé kaštany. Po delším výstupu lesem vylézáme na hřeben do sedla Bocca Saltu ve výšce 1250 m a protože už je 8 hodin, rozhodujeme se zde zatábořit, i když fouká velice silný vítr. Vlevo od chaty nalézáme krásné, alespoň částečně kryté místo na stan, vaříme guláš a grog, fotím západ slunce, idylka. foto tábořiště v sedle Bocca Saltu den 5 Vstáváme kolem 5 hodiny ráno, daří se nám vyrazit o půl 7. Nejdřív jdeme kus lesem a pak vystupujeme do sedla Bocca Bazzichellu m. Odtud pak k chatě refuge d Orte di u Piobbu, která stojí na pěkném místě s výhledem. Dobíráme vodu a po 9 vyrážíme dál. Cesta je náročnější než předchozí den a objevují se i lehčí lezecké úseky. Postupně vystoupíme až nad m a náročnou cestou s lehkým lezením jdeme do sedla Bocca Carrozzu (Inuminata) m. Obtížný, prudký a dlouhý sestup nás v horkém dni úplně vyřídí, ještě, že je po cestě pramen, kde se s Martinem

2 osvěžujeme, tatík je asi o hodinu napřed. Před 18 hodinou doklopýtáme k chatě refuge Carrozu m. Mám příšerné křeče v nohách i v rukách, vypil jsem ve výživném korsickém vedru asi 7 litrů vody, vypotil 2 litry a pytlík soli - a to nepřeháním Místa u chaty jsou povětšinou obsazená, ošklivá a kamenitá a všude spousta lidí. Zato tam mají výborné WC - na Korsice povětšinou nepoužívají prkýnka. Není tu ani splachování, ale podle zajímavého nákresu musíte pětkrát šlápnout na pedál a malý dopravní pás odveze váš výtvor kamsi do neznáma. Hned pod záchodem jsou stany - zážitek z vůně. I když se nikomu nechce, odcházíme hledat vlastní bivak. Sice je to podle pravidel národního parku přísně zakázané, ale nestavíme stan, ani neděláme oheň. Nacházíme nouzový bivak asi půl hodiny od chaty ve stráni nad cestou. Žádný luxus to není, ale spíme dobře. Berou mě křeče do celého těla, dokonce i do ruky když držím lžíci. Se 30kg batohem je toho prostě ve skalách dost den 6 Z místa tábořiště jdeme asi 2 hodiny po skalách k jezírku Lavu Muvrella m. a poté skalnatou úžlabinou ostře nahoru do pasu Muvrella. Výhledy ze sedla a zajímavého traverzu s lehkým lezením jsou parádní. Po další hodině jsme již v sedle Bocca Stagnu m odkud je již vidět chata Haut Asco, k níž jdeme nejdřív skalami a pak lesem s obrovskými borovicemi asi hodinu. U chaty jsme před 13. hodinou, celý úsek jsme zvládli za 5 hodin. Dáváme si za 4,80 Eur zasloužené korsické pivo a jako zákazníci hbitě využijeme služeb místní kuchyňky, vařím kávu a dobíjím baterky do foťáku. Po pohodě u chaty Revitaliation GR 20 jdeme směrem na horu Monte Cinto, kam bychom chtěli vystoupit. Asi po 40 minutách chůze nacházíme pěkný bivak pod obrovským kamenem. Za silného větru spíme pod širákem, k večeři plný hrnec kuskusu, který ani nesníme, zbyde na ráno. foto Cirque de Trimbolacciu, pod horou Monte Cinto den 7 Vstáváme před 5. hodinou, vyrážíme s odlehčenými batohy v 6:30h. Překvapilo nás velké množství lidí, které jde svižným tempem nahoru. Zvlášť tatík je z davů lidí dost nervózní, a když ho předběhne namakaná francouzská žena, stává se cesta pouhým závodem. Makáme nahoru a poměrně rychle se dostáváme po skalách až do výšky m. a pak dále skalami a sutí až do sedla pod vrcholem asi m. Až do sedla vede trasa slušně značená dvěma žlutými pruhy - varianta GR 20, která poté sestupuje k chatě refuge de Tighjetu m. Je poměrně chladno a fouká extrémně silný vítr, v sedle se moc nezdržujeme a jdeme na vrchol. Vrcholový hřeben je rozeklaný a skalnatý, cesta jde nahoru a dolů, musíme dávat pozor, abychom v nepřehledném terénu neztratili značení, které už je výrazně horší. Před 11. hodinou dosahujeme vrcholového kříže ve výšce m. na nejvyšší hoře Korsiky Monte Cinto. Taťka už na nás samozřejmě přes půl hodiny čeká, nechápu, kde bere tu energii. Pohoda, vrcholové foto, svačina, trocha rumu na oslavu a před polednem mažeme zase nazpátek. Někde před sedlem jsme však sešli z cesty na žlutou značku a dostáváme se moc nízko. Navrhuji se vrátit, ale tatík už slézá po skalách do kamenitého kotle - Tudy to půjde, tamhle je cesta, nevidím v tom žádný problém. Nechce se nám, bylo by bezpečnější se vrátit, ale jdeme za ním. V odpoledním hicu ostře sestupujeme mezi sutí a balvany ke dvěma malým jezírkům. Zážitek je o to větší, že jdeme i po menších sněhových polích, takže jsme si na konci července mohli sáhnout na Korsice na sníh. Cesta však dole není a sestup je dosti vyčerpávající - je to dál, zato mnohem horší cesta, která místo předpokládaných 2,5 hodiny trvá skoro 5 hodin. K místu našeho bivaku se dostáváme kolem 16. hodiny. Protože toho máme všichni plné kecky, rozhodujeme se zde strávit ještě jednu noc. Podnikneme cestu k chatě Asco Stagnu, kde nabíráme vodu a dáváme si zasloužené

3 pivo Pietra. Večer koupel v ledovém potoce, peru prádlo, k večeři guláš. Tatík má něco s ramenem, nemůže zdvihnout ruku, bolestí skoro nespí den 8 Vyrážíme v 7 hodin, u chaty dobíráme vodu a jdeme po klasické trase GR 20 podél lyžařského vleku, pak krásným borovým lesem do údolí s výhledem na Cirque de Trimbolacciu. Stoupání začíná nabírat na intenzitě, ale relativně brzy, asi za 2 hodiny, jsme v sedle Bocca Tumasginesca m. Jsme překvapeni a zaraženi, v sedle je nová cedule se zákazem vstupu důrazně varující před cestou. Konečně mi došel význam francouzských slov Fermé - zavřeno a Interdit - zakázáno. Cesta je však dobře značená a vracet se nehodláme. Spouštíme se prudkými skalními stěnami, kde jsou místy natažené řetězy, poté po skalách mezi nestabilními balvany a sutí. Normálně bych si cestu užil víc, ale 30kg batoh je při strmém sestupu dost na obtíž a musím dávat pozor na každý krok. Zážitek je to ale parádní, všude kolem jsou kolmé skalní věže a v dálce moře. Sestupujeme asi 250 výškových metrů a pak začínáme stoupat po skalách, kde je i kus železného žebříku a další řetězy, až do sedla Bocca Minuta m, kde si dáváme svačinu a fotíme se u cedule se zákazem vstupu - kdyby taková byla i u chaty Asco, tak bychom tudy nešli, ale přišli bychom tak o jednu z nejkrásnějších partií GR 20. Tato cesta má název Cirque de la Solitude. Kromě lehkého lezení není technicky náročná, ale musíte mít morál. Za deště bych to rozhodně jít nechtěl. Poté sestupujeme již celkem pěknou cestou k chatě Tighjetu a ještě asi půl hodiny k další chatě Bergeries de Vallone m. Zde potkáváme dva Čechy, od kterých se dozvídáme, že cesta je zavřená, protože se tam zabilo asi 7 lidí. Pozn. - dle zpráv z internetu došlo 10. června 2015 kvůli špatnému počasí k sesuvům půdy a na tomto úseku GR 20 zahynuli 3 lidé, 7 bylo těžce zraněno a několik zůstává nezvěstných. Jsme už dost vyřízení, ale pokračujeme ještě asi 40 minut a kus od cesty nacházíme pod skálou hezký bivak. Je to kousek k vodě a koupání v hlubokých tůních vymletých ve skalách kaskádovými vodopády je parádní a po dlouhém dni nesmírně osvěžující. foto Cirque de la Solitude, v sedle Bocca Minuta m den 9 Jdeme asi 2,5 hodiny ke krásné chatě Ciottulu Mori m. Zde necháváme batohy a nalehko vystupujeme náročnou, kamennými mužíky značenou stezkou na horu Paglia Orba m. Na vrchol jdeme asi 2 hodiny, místy lezení a prolézání skalními komíny, ale bez batohů se jde dobře. U jednoho obtížnějšího průlezu necháváme hůlky, aby nám při výstupu nepřekážely. Výhledy jsou parádní - sousední hora Capu Tafonatu se svým skalním oknem, bizarní skalní útvary, dlouhý pás pobřeží, nejvyšší hora Monte Cinto a všude kolem ostatní kopce. Při sestupu nám tatík klasicky uteče a já s Martinem mineme místo, kde máme schované hůlky. Drželi jsme se sice kamenných mužíků, ale cest, kudy jít, je spousty, po cestě nahoru jsme je nemohli najít a teď jsou mužíci všude. Nadávám jako špaček a hodinu strávím hledáním skalního komínu, ale hůlky nikde. Někdo je odnesl stranou, nacházím je až po desetiminutovém hledání na jiném místě. Sestup k chatě je pak otázka chvilky. Jdeme dále ještě asi 1,5 hodiny krásným údolím podél potoka s kaskádami a vymletými jezírky. U jednoho takového nacházíme a vylepšujeme bivak pod velkým kamenem a koupeme se v průzračné vodě. Trochu nás však postrašilo počasí a spadlo pár kapek, raději budujeme o kus dál stan a trávíme tam noc. Déšť se samozřejmě nekonal den 10

4 Sestupujeme asi 1,5 hodiny kamenitým údolím skrze lesy k hotýlkům u silnice Castel di Verghio m. Zde dokupujeme v malém obchůdku chleba - nebo spíše bagety (jednu za 3 Euro), rybičky, bramborovou kaši a alespoň malé pivo za 3 Euro. Krajina se odtud trochu změnila, není tolik skalnatá, ale spíše kopcovitá se spoustou kamenů a borovice částečně nahradily pokroucené buky. Jdeme mírnou cestou skoro po rovině asi hodinu a pak stoupáme do sedla Bocca Rete m. Odtud je to necelá půlhodina ke krásnému jezeru Lac de Nino m. Na hladině sice rostou vodní rostliny, ale voda je krásně čistá a koupel je ve slunečním žáru více než příjemná. Dáváme si oběd a pokračujeme dále pohodovou cestou přes dvě malé farmy kolem zvláštních pokroucených buků až k chatě refuge Manganu m. Po celou dobu jsou výhledy na hory parádní. U chaty dobíráme vodu a stoupáme poměrně prudce něco přes hodinu pod skalní amfiteátr k malému jezírku, kde rozbíjíme tábor. Martinovi trvá cesta o hodinu déle, má toho plné zuby. Spíme pod širákem ve výšce asi m, je krásně jasno, nebe plné hvězd den 11 Ráno nás čekal asi hodinový výstup do nejvyššího sedla na klasické trase GR 20 - Breche de Capitellu m, odkud byl pěkný výhled na jezera Lac de Capitellu a Lac de Melu. Počasí už bylo méně pěkné, bouřkové mraky, ze kterých ale spadlo vždy jen pár kapek, slunce bojovalo statečně, chvíli byla i duha a foukal studený vítr. Ale celkově to byla příjemná změna oproti každodennímu hicu. Vrcholový hřeben až k sedlu Bocca Muzzella m byl úžasný. Lehké lezení mezi skalami, výhledy na táhlé hřebeny korsických hor, které skrz mraky občas osvětlovalo slunce. Vzdušná cesta ve výškách trvala necelé 3 hodiny a pak následoval sestup k chatě refuge de Petra Piana m. Zde jsme dali lehký oběd a vydali se bez batohů na druhou nejvyšší korsickou horu Monte Rotondo m. Cesta byla poměrně slušně značená kamennými mužíky a šla prudce nahoru do malého sedýlka Breche de Picuraghja, odkud se objevila jižní strana skalnatého rotunda a zanedlouho poté i krásné velké jezero Lavu Bellebone obehnané hradbou strmých skalních stěn. Pak výstup na skalnatý vrcholový hřeben a odtud už jen kousek přes pěkný zastřešený bivak Helbronner až na vrchol. Vrcholové foto s vlajkou, slivovička na oslavu, pokecali jsme trochu s belgicko-německým párem, který jsme tam potkali a za hodinu a půl jsme byli notně utahaní zpět u chaty Petra Piana. Odtud jsme šli prudkým kamenitým sestupem skoro 600 výškových metrů něco přes hodinu do údolí, kde jsme na rovném plácku u cesty zatábořili. foto jezera Lac de Capitellu a Lac de Melu ze sedla Breche de Capitellu m den 12 Ráno jsme vstávali o něco později a vyráželi jsme o půl osmé. Za necelé dvě hodiny jsme sestoupili kamenitou cestou lesem až k mostu přes potok (900 m) a odtud zase pěkně nahoru k chatě refugio Onda m. Zde jsme koupili rybičky k obědu a pokračovali jsme v dlouhém výstupu do sedla Crete de Muratello m. Po kratším sestupu se od značky odpojila žlutá výšková varianta, která míří na horu Monte d Oro m a po té jsme se vydali. Cesta byla trochu náročnější, s lehkým lezením, ale asi za hodinu a půl od rozcestí jsme byli na skalnatém vrcholu. Cestou jsme potkali velkou skupinu Čechů, kteří zde byli s CK Alpina (výlet na Korsiku 12 dní s polopenzí Kč). Sestup z vrcholu Monte d Oro byl dlouhý, prudký a poměrně nebezpečný také proto, že jsme šli natěžko s batohy a byli jsme po celém dni dost utahaní. Přes trosky farmy Pozzatelli jsme se konečně dostali do lesa a potom k potoku, kde jsme dobrali vodu. Poté další asi hodinový sestup až k široké travnaté cestě

5 (pista) a protože jsme v prudkém svahu nikde nenašli slušné místo pro bivak, utábořili jsme se přímo na cestě v široké zatáčce. Bylo asi půl osmé večer a po náročném dni jsme byli hodně vyčerpaní den 13 Asi hodinu sestupujeme, nejprve zpět na červenou značku GR a poté do městečka Vizzavona 920 m. U malého vlakového nádraží je i obchůdek Rosy Eppicerie, kde dokupujeme plyn, zásoby, snídáme rybičky s bagetami a sýr, vařím kávu a dopřáváme si každý dvě piva (4.80 Eur za jedno). Celkem sympatický majitel obchodu ihned poznal, že jsme Češi. Fotím vlaky a posílám pohledy a v 11 hodin pořádně občerstvení vyrážíme směr refugio E Capannelle. Nejprve vystupujeme do sedla Bocca Palmenti m a poté je cesta již relativně mírná a v 17 hodin jsme u chaty Capannelle m, kde dobíráme vodu. Zvolili jsme těžší variantu trasy přes horu Monte Renoso. Ostrým výstupem mezi balvany se asi po 45 minutách dostáváme nad m, kde jsou pěkná místa pro kemp. Protože je počasí nejisté, stavíme stan, kterého s Martinem využívám, protože padla mlha a všechny věci máme mokré. K večeři guláš s těstovinami vylepšený o hlívu, kterou jsme našli cestou. foto zabloudili jsme k jezeru Lac de Vitalaca den 14 Ráno vyrážíme v pohodě kolem 7. hodiny a za půl hodiny jsme již nad hranicí m u krásného jezera Lac de Bastiani m a vidíme masiv Monte Renoso. Od jezera jdeme prudkým výstupem na vrcholový hřeben a odtamtud již mírnější cestou na samotný vrchol. Ve výšce m je vrcholový kříž a z kamene vytesaná hlava korsického rebela a samozřejmě také pěkný výhled. Jdeme asi kilometr dále podél hřebene a pak téměř kolmým ošklivým sestupem zvětralou skálou, sutí a balvany až na malou loučku s pramenem, kde vidíme na kameni značky. Ty však mizí, takže sestupujeme téměř neprůchodnými zakrslými olšemi. Prodíráme se, jak se dá. Chvíli hustým porostem, od kterého máme brzy sedřené ruce i nohy, chvíli potokem, kde to klouže jako blázen, nabírám si do bot vodu, chvíli po nebezpečných skalách, až se konečně dostaneme na sytě zelený trávník k jezeru, malým jezírkům a vodním kanálům, kterým se říká Pozzi. Krátce se vykoupeme a pokračujeme dále. Pěkná cesta se však nekoná a pokračuje nekonečné a velmi bolestivé prodírání houževnatým olšovým porostem. Brzy zjišťujeme, že jsme šli špatně, zabloudili jsme. Očekávaná farma Pozzi nikde, mizerná cesta sestupuje příliš dolů, je sice značená kamennými mužíky, ale ty asi po hodině mizí. Jdeme po vyprahlých svazích, které jsou porostlé snad vším, co příšerně píchá a škrábe - jalovec, pouštní keře, šípkové růže, všechny možné druhy bodláků, ostružinové liány atd. Lýtka jsou rozedraná do krve a pálí jako čert. Ztrácíme i poslední zbytky cesty. V dálce zahlédneme městečko a prodíráme se směrem k němu trnovým porostem a dvoumetrovým kapradím. Nabereme směr k udržovanému sadu na druhé straně údolí a konečně nacházíme normálnější cestu značenou mužíky. Cesta se po chvíli zvětšuje, procházíme mezi zanedbanými kamennými zídkami, kolem rostou jedlé kaštany a křoví. Potkáváme první lidi a dozvídáme se, že jsme před vesnicí Bastelica, kam také asi po půl hodině přicházíme. V místním baru, kde si ani nemůžeme dát pivo, protože stojí více jak 6 Euro, se pokouším sehnat odvoz zpět na GR 20 do průsmyku Bocca di Verde. Místní nejsou příliš ochotní a ani se nedivím, cesta tam prý trvá autem dvě hodiny, sestoupili jsme na opačnou stranu hřebene. Je však možnost nechat se dovézt do Station de Ski Valdéz, odkud se prý nechá dojít do průsmyku Verde za dvě hodiny. Jdeme do centra vesnice, kde se mi podaří odchytnout sympatického kavárníka. Jeho syn studuje v Paříži a umí dobře anglicky, domluva ve francouzštině je pro nás téměř nemožná. Po chvilce přemlouvání přijíždí syn s terénní Toyotou a odváží nás asi 15 km k lyžařskému středisku Valdéz a ani

6 za odvoz nechce peníze, takových lidí už moc není. Děkujeme a vyrážíme po cestičce podél potoka. Asi po půl hodině chůze kempujeme na malé loučce, kde kromě nás táboří také polodivoká prasata, kterých je na Korsice plno. Po chvilce je zaženeme a za tmy, až odejdou místní lovci, se ukládáme konečně ke spánku. Všechno máme mokré od padající mlhy, navlékáme na sebe, co jde, i nepromokavou bundu. Spánek však netrvá dlouho, zaslechneme rachocení ešusu, kam jsem ke snídani připravil vločkovou kaši s mlékem a brusinkami. Asi metr ode mne si na drahocenném pokrmu pochutnává divoké prase! Začíná boj s nezvaným hostem. Zaháním ho několika povedenými údery trekovou holí, ale praseti kaše zachutnala a nenechá se jen tak odbýt. Tatík hbitě vytahuje velké dělobuchy na plašení medvědů, které nosí v batohu asi tři roky od čundru na Ukrajině. Daří se mi hodit petardu blízko k praseti a světlo a mohutný výbuch ho konečně zaženou. Zbytky jídla zatěžuji velkým kamenem a schováváme boty, o které máme strach. Mám v živé paměti historku, kdy divoké prase odneslo jednomu z účastníků zájezdu na Korsiku trekovou botu a protože se nepodařilo ho dostihnout, tak ji i sežralo. Další prasata ještě obcházejí kolem, ale daří se je udržovat v bezpečné vzdálenosti svitem čelovek. Konečně to vzdají a nám se po řeholním dni daří usnout den 15 Ráno se budíme zimou, vše je promočené skrz na skrz, ale do mokrého, studeného rána se nechce vylézat. Nastavuji zbytky kaše, jíme ze stejného hrnku jako prase, jídla je málo Tatík s Martinem vyrážejí asi o půl 8, já o něco později, déle mi trvá, než zabalím rozmáchané věci. Jdeme asi hodinu, pěknou krajinou, po cestě sporadicky značené žlutými čárkami, když v tom si v lese všimnu málo zřetelné křižovatky, kde je stará směrovka na Verde. Začnu hlasitě nadávat, protože kluci to přešli a jsou bůhví, kde. Tedy naštěstí čekají v nedalekém remízku, a když zaslechnou mé nadávky, přiběhnou, protože si myslí, že se mi něco stalo. Konečně jdeme správnou cestou a asi po půl hodině přijdeme k mostu, kde je již značka GR 20. U potoka rostou obrovské stromy, některé jsou prý až 500 let staré a mají obvod kmene přes 6 m. Po dalším malém bloudění přicházíme do průsmyku k chatě refugio San Petru di Verdi m. Vše je notně předražené, ale dáváme si 1 bagetu se sýrem za 7 Eur, je docela velká, takže se i trochu najíme. Dobíráme vodu a stoupáme nejprve lesem, poté po kamenitém svahu k sedlu Bocca d Oro m, od kterého je to jen půl hodinky na refugio de Prati. Využíváme služeb místní kuchyňky, vaříme kávu a pokračujeme dál pěknou stezkou po skalnatém hřebenu k malému vrcholku Punta de la Capella m. Tatík samozřejmě neodolá a musí se podívat až nahoru. Pokračujeme dále mezi balvany, rozeklanými skalami a skalními útvary a kličkujeme po hřebeni nahoru a dolů až do blízkosti sedla Bocca di Laparo m, kde si v bukovém lesíku nalézáme asi v 18 hodin místo k přenocování. Spíme pod širákem, kryti stromy, takže snad konečně v suchu. foto Plateau de Coscione den 16 Vyrážíme v 7 hodin a celkem v pohodě, za necelé 2 hodiny, vystupujeme do sedla Bocca di Furmicula m a za dalších 40 minut jsme u chaty refuge d Usciolu m. Zde si dáváme malou svačinku a v malém obchůdku kupujeme bagetu, rybičky a nutelu a vyžebráme i trochu soli, která už nám dochází. Vystupujeme na hřeben, po kterém jdeme asi 2 hodiny nádhernou cestou mezi balvany a skalami přes vrcholek Punta di a Scadatta m. Poté sestoupíme k příjemnému prameni, kde dáváme pauzu a doplňujeme vodu. Krátce poté sestoupíme na planinu Bocca di l Agnonu, kde se na rozcestí držíme červenobíle značené trasy Gr 20. Cesta se mi ale moc nezdá, uhýbá vpravo a sestupuje příliš dolů. Po dohadech a ujitých 40 km se rozhodneme vrátit. Zjišťujeme, že původní trasa

7 Gr 20 byla přemalována na žluto a nová trasa vše obchází poměrně velkou oklikou. Vydáváme se tedy po žluté přes úžasné pohádkové údolí Plateau de Coscione. Zvlněné vřesoviště je posázené balvany, rostou tam staré buky, některé už odumřelé a krajinou protéká několik malých potůčků. Na vlhčích místech rostou krásné fialové květy Aquilegia Alpina, v pozadí se zdvihají vyšší kopce a nad hlavou máme nadýchané mraky. Je to jak jiný svět, zelená zahrada v srdci hor. Přejít plato nám trvá skoro 2 hodiny, jdeme pomalu, hodně fotím a chlapi musí čekat. Na konci pláně je opět zmatené značení, za které by někdo zasloužil pár facek. Pokračujeme po žluté po visutém mostě, přes čistý potok, kde si dáváme osvěžující koupel. Máme toho všichni v hicu až nad hlavu, jdeme ještě asi 30 minut k troskám bývalé chaty I Pidinieddi m, kde se kolem 19 hodiny utáboříme. Asi 5 minut nad chatou je pramen, vaříme guláš s hlívou, kterou jsme našli po cestě a kávu den 17 Ráno vyrážíme poměrně svižně a za necelé 2 hodiny stojíme na krásném vrcholu Monte Alcudina m, posledním dvoutisícovém vrcholu na trase GR 20. Na vrcholu je dřevěný kříž a rozházené oblé balvany, jen výhled je hodně zamlžený. Hodně ostrý sestup k chatě refuge d Asinau m nám trvá asi hodinu. Dáváme svačinu, v místní kuchyňce vařím vodu na kávu. Od chaty sestupujeme k potoku a asi 45 minut od něj je odbočka na obtížnější, ale mnohem hezčí variantu Alpine. U odbočky jsme svědky záchranné akce vrtulníku, který nás slušně ohodí prachem. Prudce stoupáme pod skalní věže Aiguilles de Bavella a ocitáme se ve fantastickém světě skal, jehlanů, věží a roztodivných skalních útvarů vymodelovaných do neuvěřitelných tvarů. Hlavních věží je 6 a k tomu nespočet menších. Stoupáme až do sedýlka Bocca di u Pargulu m, odtud trasa spíše klesá nebo traverzuje pod ostatními věžemi. Jeden těžší úsek je zajištěn asi desetimetrovým řetězem. Škoda jen, že není lepší světlo na focení, ale s přicházejícím podvečerem se to zlepšuje. Klesáme až do sedla Col de Bavella m, kde je velké parkoviště se spoustou aut, socha paní Marie Sněžné a několik restaurací. U jedné z nich je obchůdek, kde si dopřáváme po delší době korsické pivo Pietra za 4,60 Eur. Po 2 pivech se cítíme trošku nalití a plní energie, dobíráme vodu a pokračujeme lesem s občasnými vyhlídkami na osvětlené skalní věže až k chatě refuge de Paliri m. Zde se moc nezdržujeme a pokračujeme ještě asi 30 minut dále, kde táta nachází krásné místo mezi skalami. Spíme pod širákem, nebe opět plné hvězd, důstojné rozloučení s Gr 20, určitě jeden z nejhezčích dní. foto skalní věže Aiguilles de Bavella den 18 S výhledem na skalní věže nejprve sestupujeme vyprahlou skalnatou krajinou, pak následuje poslední větší stoupání do sedla Bocca Sordu m. U pramene, asi 5 minut od kamenných zdí, dobíráme vodu a traverzujeme zalesněné svahy až k malé soutěsce v sedýlku Bocca d Usciolu 578 m, která působí jako symbolická brána za královstvím hor. Odtud klesáme asi hodinu do vesnice Conca, kde máme v kempu La Tonnelle u restaurace zaparkované auto. Dáváme si sprchu, sušíme promočené boty a chladíme zteplalý Budvar. V městečku na pobřeží kupujeme bagety, zeleninu, pivo a také dárky domů. Spíme na terase u opuštěného domku s přístupem k moři den 19 Ráno, asi v 6 hodin, nás překvapí majitelé, kteří se po počátečním překvapení smějí a říkají, ať klidně spíme. Máme však naplánovaný dobrodružný výlet spojený s koupáním na kaskádách potoka

8 Polischellu pod sedlem Bavella. Potok je krásný a vodopády vytváří ve skalách nádherné tůně a vymleté bazénky. Výlet však kazí davy lidí a zejména organizované canyoningové výpravy, přesto skáčeme do pár tůní, rácháme se v ledové vodě a lezeme po mokrých balvanech. Z masového turismu jsme zklamaní, přesunujeme se do Bastie, kde si uděláme prohlídku historického centra a stavíme se v restauraci na večeři (nejlevnější večerní menu za 16 Eur). Spíme na zastrčené kamenité pláži u silnice směrem na Cap Corse asi 15 km od Bastie den 20 Ráno čekáme na trajekt, ale horší se počasí a začíná dost pršet, to jsme na Korsice ještě nezažili. Na trajektu proběhne vše v pohodě a kolem 13. hodiny jsme v italském Livornu. Se špatným počasím v zádech přejíždíme Itálii po trase Modena - Verona - Bolzano - Brenner do Rakouska. Dále přes Innsbruck, Salzburg a Linz do ČR den 21 Ráno, asi ve 3 hodiny, přijíždíme do Tábora, trochu si schrupneme a kolem poledne jsme v Havlíčkově Brodě.