MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA HUDEBNÍ VÝCHOVY Houslařství v Brně Diplomová práce Brno 2007 Autor práce: Kateřina Chudová Vedoucí práce: doc. Mgr. Vladimír Richter

2 Bibliografický záznam CHUDOVÁ, Kateřina. Houslařství v Brně: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra hudební výchovy, l., 6 l. a CD příl. Vedoucí diplomové práce doc.mgr.vladimír Richter. Anotace Diplomová práce Houslařství v Brně pojednává o vývoji houslařství ve světovém měřítku, na který navazuje vývoj tohoto řemesla v českých podmínkách. Největší část je věnována vývoji houslařství v Brně a jeho současné situaci. Práce podává informace o pěti současných brněnských houslařských rodech a je doplněna o bohatý obrazový materiál. Annotation Diploma thesis Violin Making in the City of Brno deals with the evolution of violin making in general with focus on the conditions for its development in the Czech lands. Major part of the thesis is dedicated to the history of violin making in the City of Brno and its contemporary situation. It provides information on five contemporary local violin-making families and is supplemented with wide picture material. Klíčová slova Houslařství, housle, model houslí, brněnské houslařství, viola d amore, viola, kontrabas, model ovál, Jan Hus Bursík, Josef Skalský, Jiří Petlach, Vilém Kužel, Petr Buček, Kruh umělců houslařů Keywords Violin making, violin, violin model, Brno violin making, viola d amore, viola, double bass, the oval model, Jan Hus Bursik, Josef Skalsky, Jiri Petlach, Vilem Kuzel, Petr Bucek, Violin Making Society

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne Kateřina Chudová

4 Poděkování Mé poděkování patří zejména panu Miloši Šmerdovi za rady při výběru tématu práce a trpělivý dohled nad jejím průběhem. Děkuji také panu docentu Vladimíru Richterovi za podněty k samotnému textu. Nejsrdečnější dík bych chtěla vyslovit pánům houslařům, Janu H.Bursíkovi, Josefu Skalskému, Jiřímu Petlachovi, Vilému Kuželovi a Petru Bučkovi, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout a neměla by smysl.

5 OBSAH ÚVOD...2 ZROD HOUSLÍ...3 ŽIVOTOPIS HOUSLAŘSTVÍ...4 ITALSKÉ HOUSLAŘSTVÍ...4 NĚMECKO A RAKOUSKO...9 FRANCIE...10 ANGLIE...12 HOUSLAŘSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH...14 PRAHA...14 PODKRKONOŠÍ...21 LUBY U CHEBU...25 MORAVA A SLEZSKO...27 KRUH UMĚLCŮ HOUSLAŘŮ...28 BRNĚNSKÉ HOUSLAŘSTVÍ...29 JAN HUS BURSÍK...38 VIOLA PRO J. PAVLICU...42 JOSEF SKALSKÝ...44 VIOLA D AMORE...47 JIŘÍ PETLACH...50 KONTRABAS...54 VILÉM KUŽEL...57 MODEL GUARNERI...62 PETR BUČEK...64 MODEL OVÁL...67 ZÁVĚR...70 RESUMÉ...72 POUŽITÁ LITERATURA...73 SEZNAM PŘÍLOH...76 PŘÍLOHY

6 Úvod Před třemi lety jsem shlédla televizní dokument o rodině houslařů Špidlenů, ve kterém autoři představili nejen tento slavný houslařský rod, ale i nádheru a jedinečnost jejich řemesla. Zanedlouho potom se mi do rukou dostala stejnojmenná kniha, která ve mně probudila touhu poznat houslařství do větší hloubky. Začala jsem se tedy zajímat a hledat a zjistila jsem, že kromě této publikace, která pojednává do detailu pouze o jednom houslařském rodu, je těžké najít podobnou knihu o ostatních, neméně významných českých houslařích, zejména pak těch brněnských. Rozhodla jsem se tedy, že tomuto tématu věnuji svoji diplomovou práci, že se pokusím čtenáři nabídnout ucelené informace o mistrech houslařích a houslařství v současném brněnském prostředí. Předsevzetí to nebylo jednoduché právě kvůli nedostačující literatuře. Prameny jsem tedy hledala u samotných houslařů, kteří s ochotou odpovídali na mé dotazy a vyprávěli o svém životě, nástrojích, řemesle i jeho úskalích. Informace, které jsem takto získala, v práci doplním o poznatky z prostudované literatury tak, aby i laik pochopil souvislosti a odborné údaje z houslařství, na které se budu v textu odvolávat. Úvodní část diplomové práce věnuji vzniku houslí jako takových a rozšíření houslařství z Itálie do zbytku Evropy. Právě tato část je důležitá pro pochopení italských vlivů na stavbu houslí. V další, navazující části pojednávám o českém houslařství, o jeho šíření a místech působení významných mistrů, ale i manufakturní výroby nástrojů. Z této kapitoly vychází část další, která se tentokrát věnuje houslařství v oblasti Brna. Ve zbývající části se konečně věnuji jednotlivým brněnským mistrům houslařům v pořadí, v jakém jsem s nimi uskutečnila již zmíněné rozhovory. Kapitoly prolínají faktické části o specifikách, která práci každého z houslařů charakterizují. 2

7 Zrod houslí Když se budeme zabývat historií a vývojem smyčcových nástrojů vůbec, zjistíme, že samotným houslím předcházelo velké množství jiných nástrojů, mezi které patří například ravanstron, rebab, lyra, crwth (chrotta), trumšajt či rubeba. Na všech zmíněných nástrojích se užívaly ke tvoření tónu struny v různém počtu a u některých z nich dokonce smyčec v jakési jeho prapodobě. Původ většiny z nich se přisuzuje Asii a Střednímu Východu, odkud se pak dále šířily do Evropy. S rostoucími požadavky na nástroje a hráče, které souvisely s rozvojem hudebního myšlení, se pak zrodila fidula, ze které se pravděpodobně ve Francii 14.století vyvinula viola. Violy, ovšem ve své staré podobě, se dělily do dvou skupin podle stylu držení: da braccio, držená pod bradou, a da gamba, kterou hráči drželi u kolen, nebo na kolenou. Známe ještě další druhy viol, jako jsou viola da spala, kvinton, viola pomposa a dodnes používaná a známá viola d amore, které bude v této práci věnovaná samostatná kapitola. Až v 16.století se objevil převratný nástroj, tak dokonalý, že se jeho podoba po staletí nezměnila, a jeho tvůrci se stále vracejí k původním vzorům ve snaze co nejvěrněji je napodobit. Tímto nástrojem jsou housle. Housle jsou nejspíše výsledkem nekončících pokusů o zdokonalování viol, které vyústily ve vynález zcela nového nástroje, podobného na pohled, odlišného však v konstrukci. Novinkou bylo klenutí desek, štíhlý hmatník bez pražců či přesné umístění ozvučných otvorů. Změnou bylo také vyšší ladění oproti viole a celkové zmenšení proporcí. 3

8 Životopis houslařství O prvenství ve stavbě houslí panuje odvěký spor mezi Itálií a Německem. Jména, která se pojí s prvními nástroji jsou bezesporu italská, nicméně je dokázáno, že současně se v Tyrolsku housle vyvíjely z loutnařství v rukou Jakoba Steinera. Ponechme ale tento spor stranou a pojďme se podívat do Itálie kolem roku 1560, kde vznikly ty nejcennější a nejobdivovanější nástroje. Italské houslařství Úspěch italského houslařství tkví ve výrobní tradici, která byla zaručena díky tehdejšímu cechovnímu systému. Učně tehdy mohl mít jen úspěšný a bohatý houslař, který mohl svěřenci po šest let nabídnout stravu, ubytování, poznatky o řemesle, ale také základy čtení, psaní a počítání, protože chlapci tehdy do učení odcházeli v poměrně mladém věku, kdy jim muselo být zaručeno školní vzdělání. Učeň musel na oplátku mistrovi odevzdat všechny své nástroje, které pak mistr prodával jako kompenzaci za výdaje spojené se starostí o chlapce. V takových nástrojích pak byla viněta, která kupujícího informovala o tom, že kupuje nástroj mistrova žáka, ne samotného mistra. Dochovaly se tak nástroje z dílen Nicola Amatiho i Antonia Stradivariho, Guarneri del Gesù naproti tomu nikdy neměl žádného přímého žáka. Dalším důvodem úspěchu italských houslařů byl kvalitní materiál, dřevo, které získávali z lesů jižních Alp, zejména smrkové. Díky trhům v Benátkách se pak do Itálie dostalo kvalitní javorové dřevo z Balkánu. Brescia je prvním a pro houslařství nejdůležitějším místem. Do poloviny 16.století zde bylo zastoupeno loutnařství, na které navázal tvůrce prvních doložených houslí, Gasparo da Salò. Jeho pravé jméno je Gasparo Bertolotti (1540? 1609). Vztah k umění získal ve své rodině, jeho dědeček byl loutnařem, otec malířem a pravděpodobně i hudebníkem. U svého dědy se řemeslu učil až do svých dvaceti let, kdy se přestěhoval do Brescie, aby zde nastoupil do učení ke Geralamu da Virchi. Už 4

9 v roce 1565 se stal mistrem a i přes obtížné začátky se stal ještě za svého života uznávaným a majetným houslařem. Jeho housle byly základem pro další úpravy a vylepšování houslařství. Na pohled působí starodávným dojmem, ještě nejsou pod vlivem čistě barokního stylu jako housle Amatiho či Stradivariho. Hlavice bývá často s dvojitými závity, místo šneku užívá lidské nebo zvířecí hlavy. Pokračovatelem Bertolettiho byl Giovanni Paolo Maggini ( ), který byl zároveň jeho žákem už od roku Mistrem se stal roku 1617, v práci napodoboval svého učitele, užíval přitom různých a nezvyklých druhů dřeva, ořechového, platanového a hruškového. Trpělivě se propracoval až ke svému vlastnímu modelu, který charakterizují zejména dvojité zdobné pásky, nezvykle daleko od sebe, průřezy mají gotické tvary. Maggini našel také svého pokračovatele, Pietra Santo Magginiho, který převzal mistrovo jméno a vynikal zejména stavbou kontrabasů. Z Brescie se přesuneme do Cremony, která je nejznámějším místem spojeným s houslařstvím vůbec. Cremonská škola, jak se tamní houslaři pojmenovávají, je charakteristická zvláště pro novější stavbu houslí, jejich barokní kresbu a kulatější tvary, což je dáno celým uměleckým slohem. Výjimečnost této školy je také v době jejího trvání, trvala téměř dvě stě let, během kterých housle dosáhly své nejdokonalejší a dále už neměnné podoby v rukou těch největších mistrů, jakými jsou Nicolo Amati, Antonio Stradivari a Guarneri del Gesù. Tito zastupují také tři zdejší nejslavnější houslařské rody, kterým se teď budu věnovat. Obr. 1 Housle Andrea Amatiho z roku 1560 Andrea Amati ( ) se dá považovat za zakladatele cremonské houslařské školy a také významného rodu Amati. Není jasné, kde se Andrea vyučil, objevily se i dohady, že byl žákem Bertolettiho, rozdíly mezi jejich nástroji ale tento úsudek popírají. Amatiho housle jsou poměrně menšího formátu, klenutí je vysoké. Za svérázný zvuk jeho houslí může pravděpodobně výborné dřevo a lak. Lak je jednou z houslařských záhad, jedno z tajemství, které v případě cremonských mistrů už asi nikdo nerozluští. Nesporně je 5

10 to právě lakem, že jsou cremonské housle tak zvukově dokonalé, proto je tak obtížné kvality těchto nástrojů napodobit. Amatiho následovali jeho synové Antonio a Girolamo, kteří většinou pracovali společně, což dokládají viněty v dochovaných nástrojích. Pokračovali v modelu svého otce, postupem času však snížili klenutí desek, čímž dosáhli příjemnějšího tónu. Vůbec nejvýznamnějším zástupcem rodu Amati je ale syn Girolama Nicolo Amati ( ). Nicolo byl kromě výborného houslaře také dobrým učitelem. Zpočátku pracoval podle modelu Girolama, postupně však zkoušel hledat vlastní model. Měnil proto sílu desek a výšku klenutí, došel také k rozdílnému způsobu zpracování spodní desky, a to z javoru štípaného do klínů, čímž lépe vynikla kresba dřeva. Vlastní model Nicolo opravdu našel, a to tzv. velké Amati, housle, které jsou větší než obvykle, jejich tón je silnější, přitom stejně sladký jako tón houslí jeho předchůdců. Kromě velkých Amati stavěl také menší model houslí a violoncella také ve dvou velikostech. Posledním z Amatiů je syn Nicola Girolamo II. Svou tvorbou se ale svým předkům nemůže rovnat a zakončuje tím historii tohoto slavného rodu. Dalším z trojice slavných cremonských jmen je Antonio Stradivari ( ). Stradivari je zajisté nejdůležitější osobností pro světové houslařství, zasloužil se o ideál houslí, který je napodobován a vyhledáván do dnešních dnů. Antonio se od svých dvanácti let učil u Nicola Amatiho, který byl tak vytížený, že neustále potřeboval pomocníky. O životě a zejména o mládí Stradivariho je velmi málo informací. Ví se ale, že byl velmi pracovitý, a proto se stal proslulým houslařem nejen v Cremoně, ale i za jejími Obr. 2 Antonio Stradivari hranicemi. Dokládají to objednávky na nástroje od anglického i španělského krále. Stradivariho tvůrčí život by se dal rozdělit na tři hlavní období. Během prvního období pracoval Antonio ještě pod vlivem 6

11 Amatiho, proto se housle z této doby přezdívají amatisé. Z tohoto období pocházejí nádherné housle s názvem Hellier (1679), které jsou ozvláštněny intarzií * hlavy i lubů. Intarzií ozdobil housle Greffuhle coby starý muž v roce Od roku 1686 Stradivari vytváří nový tvar houslí, které jsou protažené, nižší, je patrný vliv brescijské školy. Jak je známo, Stradivari brescijské housle právě v tomto období studoval a snažil se amatiovskému modelu vtisknout sílu tónu. Právě na model houslí allongé z roku 1687 hrával Jan Kubelík. Nejvýznamnějším obdobím pro tvorbu Antonia Stradivariho je však jeho třetí, vrcholné tvůrčí období, kdy dospěl k novému modelu zvanému velké stradivari. Rozšířil dolní část korpusu, zúžil část střední, ustálil výšku lubů a docílil tím ladnosti tvaru. Velkou roli zde hraje opět lak, kterým Stradivari docílil geniality své práce, zvláštností jsou černé čárky, kterými jsou obtaženy rohy lubů a hlavice. Nástroje z tohoto období mají nesmírnou cenu, většina z nich nese zvláštní jméno podle toho, kdo na ně hrál, podle původních majitelů, apod. Známe tedy například housle s názvem Camposelice-Strad (1710), Emperor (1715), Alard-Strad (1715), Kreutzerovy (1717), atd. I v pokročilém věku Stradivari stále stavěl nástroje, na kterých už v jeho pozdním tvůrčím období byla zřetelná stařecká ruka. Nicméně jde o nástroje zvukově velmi kvalitní se známkami experimentů, i když svůj model už Stradivari neopustil. Kromě houslí stavěl Antonio i violy, a to dvojího formátu, a violoncella, věnoval se i stavbě strunných nástrojů Obr. 3 Stradivariho housle "Hellier" z roku 1679 jiných druhů, jako je kytara, mandolíny, pandurína či kapesní housle. Po smrti Stradivariho zůstalo téměř devadesát nedokončených nástrojů a dílna, kterou převzali jeho dva synové Francesco a Omobono, ale ani jeden z nich se nestal tak významným houslařem jakým byl jejich otec. * intarzie ozdobné vykládání (dřevem jiné barvy, slonovinou, kovem, perletí) na dřevě, plocha takto vykládaná. (PETRÁČKOVÁ, Věra a kol.: Akademický slovník cizích slov. Praha: 2001; str. 337) 7

12 Trojlístek z Cremony uzavírá rod Guarneri, který i přes své mistrovství není tak známý jako sám Stradivari. Je to snad hlavně proto, že jsou jejich nástroje něčím zvláštní, vybočují z cremonských standard, zvláště pak nástroje Guarneri del Gesù, které se navracely zčásti k brescijským ideálům a gotickým rysům. Zakladatelem rodu je Andrea Guarneri (1620? 1698), který byl žákem a pomocníkem Nicoly Amatiho. To ho také ovlivnilo při rané tvorbě, nechával se ale také ovlivnit Stradivarim, až si nakonec sám vytvořil vlastní model, klenutí bylo plošší, přizpůsobil tvar průřezů i hlavy. Dva jeho synové šli ve stopách svého otce, Pietro I. a Giuseppe. Pietro I. nedosáhl takové slávy a úspěchů jako jeho bratr, jeho housle se vyznačovaly vyšším klenutím a krásným vykládáním obou desek. Giuseppe byl naopak velmi úspěšný, až ve své práci předčil otce, následuje model Stradivariho. Zdaleka nejvýznamnější osobností tohoto rodu je však synovec Andrea Guarneriho Bartolomeo Giuseppe Antonio Guarneri, zvaný del Gesù ( ), který nejen že proslavil tento houslařský rod, ale také zakončuje vrcholné cremonské houslařství. O jeho životě je mnoho nejasného, nedá se ani s jistotou říct, kdo byl jeho učitelem. Jisté ale je, že celý život bojoval s konkurencí Stradivariho, měl existenční problémy a ve svých dvaceti čtyřech letech se od rodiny odstěhoval a zařídil si dílnu jinde. Říká se, že pracoval a bydlel v jedné malé místnosti. Zajímavá je také zmínka o poznámce na jeho vinětách IHS (podle většiny pramenů Iesus Hominum Salvator Ježíš, Spasitel lidstva), podle které se mu přezdívalo del Gesù (jezuitský) a kvůli které měl být později údajně obviněn z kacířství na popud samotného Händela, který sice velmi chválil jeho housle, ale jejich tón se mu zdál jako sbor andělů, což bylo v rozporu s náboženstvím mistr nemohl něčeho takového dosáhnout bez pomoci temných sil. Obr. 4 Viněta Guarneriho del Gesù I přes pochybný život se jistě Guarneri del Gesù zasloužil o krok vpřed v houslové konstrukci, a to hlavně po zvukové stránce. Oproti Stradivarimu Guarneri nenásledoval žádný model, šel od začátku vlastní cestou, kombinoval poznatky brescijských mistrů se svými, upravil tvar ozvučné skříně a doladil jednotlivé prvky. Více se tomuto autorovi budu věnovat ve zvláštní kapitole o rysech jeho nástrojů. Navzdory kvalitě nástrojů byl Guarneri po své smrti zapomenut a o jeho vzkříšení 8

13 se postaral až Paganini, když hrál na jeho Guarneri Canone a tím vyvolal zájem o tohoto mistra. Guarnerim se uzavírá nejdůležitější a nejslavnější období cremonské školy. I přesto, že ve stopách cremonských mistrů kráčeli další houslaři, už nedokázali dosáhnout takového významu, proto je zde neuvádím. V Itálii ale ještě zůstaneme, z Brescie a Cremony se totiž houslařství rozšířilo také do Benátek, Milána, Neapole a Říma. V těchto městech působily rody velkých jmen, jako jsou Domenico Montagnana ( ), Sanctus Seraphin ( ) v Benátkách, kteří vynikali zejména kvalitou laku, rod Grancino, Giovanni Baptista Guadagnini ( ) a Paolo Testore ( ) v Miláně, rod Gagliano v Neapoli a v Římě ironicky vynikal původem Rakušan David Techler ( ), který následoval model Steinera. Německo a Rakousko Dostáváme se tedy z Itálie do Německa a Rakouska, kde šli výrobci strunných a smyčcových nástrojů jakoby svou vlastní cestou. Po dlouhou dobu, kdy už Itálii vládly housle a jejich vrcholná podoba, se v Německu ještě soustředili na výrobu louten a jiných starých nástrojů, které tolik nevyžadovaly znalosti o akustice, ale spíše řemeslnou a řezbářskou dovednost, to hlavně proto, že tyto nástroje byly bohatě zdobené. Přece má ale německé houslařství velkou osobnost, a tou je Jakob Stainer ( ), který se svou prací stal vzorem pro další houslaře až do 18.století a který mimo to sám na housle výborně hrál. Stainerova cesta k úspěchu ale nebyla vůbec jednoduchá, na rozdíl od cremonských mistrů, za kterými zákazníci chodili, musel Stainer složitě nabízet své nástroje na trzích v Hallu, nedalekém městě, odkud se pak jeho housle dostávaly do Bavorska nebo do Čech. Další nevýhodou byla tradice ve výrobě tohoto nástroje, která byla v Itálii obrovská Stainer ji v podstatě teprve vytvářel. Ani překážky, se kterými se celý život potýkal, mu jeho řemeslo neusnadňovaly, posledních pět let života dokonce dožil jako šílený. Navzdory tomu Stainer přetvořil Amatiovský vzor, který byl místně nejblíže, a vytvořil tak základ pro tzv.tyrolskou školu. Charakteristickými rysy jsou vysoké klenutí desek, tak vysoké, 9

14 že se skrz ozvučné otvory dá ve vodorovné poloze nástroje vidět, krátké a zaoblené ozvučné průřezy a často zdobené hlavy, obvykle s vyobrazením lidské nebo lví hlavičky, což se dá zdůvodnit řezbářskou tradicí v této oblasti. Nástroje jsou často vykládané, lak už ale není tak kvalitní. Zajímavostí na houslích Stainera je pak třetí otvor v horní desce pod hmatníkem, zpravidla kulatého nebo hvězdicového tvaru. Housle stavěl ve třech velikostech, přičemž model zůstával stejný. Obr. 5 Housle Jakoba Stainera Dalším německým rodem je rod Klotzů, jehož zakladatelem byl Mathias Klotz ( ). Tento početný rod se stal zakladatelem houslařské tradice ve městě Mittenwald, kde také vznikla dodnes významná houslařská škola. Její vznik souvisí s úpadkem, který houslařství v Mittenwaldu zaznamenalo na začátku 19.století s rostoucí poptávkou po nástrojích. Houslaři byli nuceni zavést velkovýrobu, která spočívala v tom, že jednotliví řemeslníci vyráběli vždy jen jednotlivé díly nástroje, které se potom kompletovaly. Takto v Mittenwaldu zbylo jen málo opravdových mistrů houslařů, a proto byla v roce 1858 založena houslařská škola, aby zachovala tradici řemesla a vychovala opravdové houslaře. Klotz získal zkušenosti během pobytu v Itálii a po návratu si zřídil dílnu, ve které vychoval k řemeslu své syny. Prostřední z nich, Sebastian I. Klotz ( ), se stal nejvýznamnějším zástupcem tohoto rodu a jeho práci následovali mittenwaldští houslaři po celé 18.století. Francie Další zemí, ve které houslařství rozkvetlo s mírným zpožděním oproti Itálii, je Francie. Dalo by se očekávat, že houslařství se věnovali nástrojaři v Paříži, která 10

15 tehdy žila hudbou a kulturou, ale nebylo tomu tak. Prvním místem, kde se objevily zmínky o houslařích, je Nancy a jeho okolí, konkrétně městečko Mirecourt. Podle zdejších údajů vyrobil jistý Dieudonné Monfort první housle kolem roku Houslaři v této oblasti zpočátku tvořili zejména podle modelu Amati, brzy ale podlehli požadavkům hudebníků a přiklonili se k modernějším, Stradivariovským a Guarnerovským modelům. Onen rozkvět francouzského houslařství můžeme sledovat až kolem přelomu 18. a 19.století, kdy v Mirecourtu začíná působit rod Jeana Lupota. Ten se houslařstvím zabýval jen okrajově, ale jeho syn, François Lupot ( ) se již stal významným nástrojařem, který údajně získal zkušenosti na cestě do Cremony, kde ho značně ovlivnilo dílo Stradivariho. Největší slávy však dosáhl až Françoisův syn, Nicolas Lupot ( ). Vyučil se u svého otce a dosáhl takové slávy, že se mu přezdívalo francouzský Stradivari. Velkou výhodou pro jeho dílo byl fakt, že v dílně jeho otce se také obchodovalo se starými italskými nástroji, a tak měl možnost je řádně studovat a poznávat. To už i s otcem bydleli v Paříži. Musím také zmínit jeho důležitý vliv na pány Charlese Françoise Ganda ( ) a Augusta Sébastiena Philippa Bernardel( ), kteří byli jeho žáky a jejichž synové společně založili firmu Gand&Bernardel Frères, která hrála velkou roli v obchodu s mistrovskými nástroji. Za zmínku stojí také François Chanot ( ), který prováděl pokusy pro zlepšení houslí a jejich výsledkem byl nástroj s obrysem kytary, effa nahradil jednoduchými štěrbinami a hlavici obrátil dozadu, aby usnadnil upevňování strun. Zvukově se tento nástroj vyrovná nástrojům z Cremony. Obr. 6 Chanotovy housle 11

16 Z jiného francouzského rodu vzešla nejdůležitější postava francouzského houslařství Jean Baptista Vuillaume ( ). Houslařství se vyučil v Mirencourtu a odešel do Paříže, kde nejdříve pracoval u jiných nástrojařů a roku 1828 se osamostatnil. Díky svým obchodním schopnostem, nadání a píli si vytvořil velké jméno. V době, kdy byla v Paříži značná poptávka po starých mistrovských nástrojích, měl potíže s uplatněním svých vlastních houslí. Reagoval tedy na tento trend a začal vyrábět velmi kvalitní a povedené kopie mistrovských italských nástrojů. Nesnažil se na nich ale vydělat, ani ošidit zákazníka, do každého nástroje dokonce vepsal svoji značku. Záleželo mu na co nejvěrohodnější a kvalitní práci, kterou zajisté odvedl. Při své práci pak následoval model Stradivariho, až ke konci svého života přišel na vlastní postup při povrchové úpravě houslí. Do té doby se snažil napodobit i patinu, kterou nástrojům dodá teprve čas. Ještě jedna důležitá osobnost zastupuje francouzské houslařství, a to vynálezce a výrobce smyčce v dnešní podobě, v takové, která znamenala pokrok v technice hry na housle. Je jím François Tourte ( ). Anglie Anglie, jako vždy konzervativní, se jakoby nesnažila najít vlastní cestu ve stavbě houslí. Angličtí houslaři následovali buď vzory italských mistrů, brescijských a Amatiho, nebo německých, zejména Stainera. Housle se do Anglie dostaly až na popud krále Karla II., který představil svou kapelu s pětadvaceti houslemi a zvedl vlnu zájmu o tento nástroj. Z prvních houslařů, kteří se přikláněli spíše k amatiovskému vzoru a kteří působili v 17.století v Londýně, jmenuji Thomase Urquharta, Edwarda Pamphilona a Pembertona, u něhož není křestní jméno známo. Pro anglické houslařství je ale důležité až jméno Petera Wamsleye ( ), který tvořil hlavně věrné kopie nástrojů Jakoba Stainera. Dalšími jmény jsou John Eduard Betts ( ) a Benjamin Banks ( ). Zajímavými osobnostmi byli Joseph Hill a jeho syn Williams Hill ( ), kteří založili známou firmu Hill & Sons, kde se zabývali obchodem a restaurováním starých nástrojů. Mimo jiné se také potomci rodu Hillů v roce 1902 zasloužili o vydání díla 12

17 Antonio Stradivari, His Life and Work (Antonio Stradivari, jeho život a dílo), která je dodnes vyhledávaným zdrojem informací o životě tohoto mistra. Vůbec nejznámějším londýnským houslařem byl William Forster ( ), kterému se říkalo Old Forster, pro odlišení od svého syna (Young Forster). Zpočátku tvořil po vzoru Stainera jako ostatní angličtí houslaři, později si osvojil Amatiho model. Známá jsou především jeho violoncella a violy. Po zrušení dovozní daně na zahraniční housle se na anglický trh dostalo velké množství mistrovských nástrojů. To zapříčinilo postupný úpadek anglického houslařství, protože o domácí nástroje, které se mezitím začaly vyrábět manufakturně, už nebyl takový zájem. Z tohoto stručného náhledu do historie světového houslařství je zřejmé, že již mistři v Cremoně dosáhli konečné podoby houslí, té nejvhodnější a nejdokonalejší, a že jejich následovníci už se stále jen snaží se jim vyrovnat, napodobit je, či odhalit tajemství dokonalého zvuku jejich nástrojů. Obr. 7 Thomas Edlinger: viola da gamba (1672) 13

18 Houslařství v českých zemích Na rozvoj houslařství u nás měly velký vliv historické okolnosti doby. Protože většina českých umělců kvůli náboženským a politickým nesnázím odcházela do zahraničí, kde se lépe žilo, je těžké zpočátku mezi houslaři hledat česká jména. Stejně jako naši lidé odcházeli pryč, k nám přicházeli umělci z jiných zemí, a to hlavně z jižního Německa, konkrétně Bavorska. Ti zde byli schopni využít svých obchodních a řemeslných dovedností, a proto jsou to právě cizinci, kteří v podstatě dali základ vzniku české houslařské školy. Ta se rozvinula ve třech oblastech: v Praze, v západních Čechách kolem města Luby u Chebu (dříve Schönbach) a v Podkrkonoší. Praha Praha má v tomto výčtu jistě nejdůležitější místo, vzniku houslařství totiž poskytla ideální podmínky, a to hlavně proto, že se v ní soustředil kulturní a obchodní život. V Praze se v době baroka velmi rychle ujala opera a s ní vzrostly i požadavky na divadla, obsazení orchestrů a poptávka po nástrojích. Bohatí šlechticové si dokonce zakládali svá soukromá divadla. Za zmínku také stojí loutnařská tradice v tomto městě, na kterou houslařství mohlo navázat. Důkazem toho je název pražské ulice, která se ještě před rokem 1700 jmenovala Loutnařská (dnešní ulice Nerudova), kde bydleli a působili loutnaři německého původu Andreas Oth či Linhart Pradter. Jako první houslař přišel z Augsburgu do Prahy Thomas Edlinger ( ) a taktéž působil v Loutnařské ulici v domě U tří housliček. Jeho dílo silně ovlivnilo jeho současníky a dalo by se říct, že právě Edlinger dal základ pražské houslařské škole. Pracoval podle vzoru Stainera. Na obrázku jeho viola da gamba z roku 1672 (Obr.7). U Thomase se kromě jeho syna Josefa Joachima ( ), který díky svým cestám do Itálie zkombinoval pražský směr s Amatiovským, vyučili dva významní pražští houslaři Jan Oldřich Eberle ( ) a Jan Jiří Hellmer ( ), kteří pocházeli taktéž z Bavorska. Eberle se v Bavorsku vyučil a do Prahy přišel coby pomocník k Edlingerovi. Když se potom osamostatnil, opouštěl pomalu od vlivů svého učitele a přiklonil se spíše k italským mistrům, aby odpověděl na požadavky hudební veřejnosti. Eberle kromě houslí stavěl také violy, violy d amore, 14

19 kvinton či anglický violet, jeho housle se lišily širokými zdobnými pásky. Svou dílnu a zásoby materiálu přenechal synovi, Václavu Michalovi Josefu Vincencovi ( ) pod podmínkou, že se neožení. Jan Jiří Hellmer byl nejlepším žákem Thomase Edlingera. Ještě o něco vylepšil pražský model a je známo, že na jeho housle z roku 1737 hrával Ludwig van Beethoven při svém pobytu v Praze. Tomáš Ondřej Hulínský ( ) byl žákem Eberleho a byl mimo houslaře také prvním, kdo stavěl harfy. Na svých houslích dokazoval zručnost v řezbářství, nástroje jsou velkého formátu a mají pěkný tvar. V roce 1787 vytvořil housle a violu, na kterých experimentoval s tvarem ozvučné skříně a kresbou dřeva na zadní desce. Oba tyto nástroje jsou uloženy v hudebním oddělení Národního muzea v Praze. U Hulínského se řemeslu vyučil další významný houslař, Kašpar Strnad, kterému se budu věnovat později. Tragicky skončil život posledního významného žáka Oldřicha Eberla, Karla Josefa Hellmera ( ), který utonul ve Vltavě. Jeho housle se odlišovaly vyššími luby a plošším klenutím. Sám výborně hrál na loutnu a mandolínu. Jak se zdokonalovala pražská houslařská škola, rozneslo se její jméno i za hranice a přitáhlo do hlavního města další zahraniční, většinou německé houslaře. Takovým byl i Jan Michal Willer ( ), který předtím, něž se přiklonil k modelu Stradivari, pracoval v zajetí Stainera. Důležitou roli ve výrobě houslí měla dílna Kašpara Strnada ( ), ve které kromě mistrovských nástrojů vznikaly za pomoci jeho zaměstnanců i školní housle. Kvalita jejich zvuku ale nebyla nijak špatná. Strnad se ve své tvorbě zcela zbavuje vlivu Stainera a přiklání se ke Stradivarimu. Ve své dílně vyučil houslaře různých kvalit, Emil Adam Homolka se však řadí k těm nejlepším a zároveň k jednomu ze tří nejvýznamnějších pražských houslařských rodů. Mezi žáky Strnada figuroval Jan Křtitel Bubeník ( ), který převzal dílnu svého učitele. Karel Šembera ( ) byl dalším žákem z dílny Strnada, jeho význam tkví především v tom, že on sám byl učitelem Jana Kulíka ( ), který společně se Strnadem předznamenali změnu v dosavadním houslařství a stali se vzory pro členy rodu 15

20 Homolků i Dvořáků. Jan Kulík se ve své práci věnoval hlavně Stradivarimu, později se mu však do rukou dostal nástroj Guarneriho a od té doby pracoval výhradně podle tohoto modelu. U Michala Webera pracoval další z významných pražských houslařů, Maďar Antonín Sitt ( ). V roce 1848 přešel do dílny Jana Kulíka, kde vynikal jednak stavbou nástrojů podle Stradivariho a Guarneriho vzoru, ale také opravárenskou činností. Jeho žákem byl Tomáš Zach ( ), který má význam zejména pro vídeňské houslařství. Po vyučení působil střídavě v Praze u J.B.Dvořáka a ve Vídni, potom v Budapešti, kde si založil ateliér. Ten potom předal dalšímu českému rodákovi, Josefu Šundovi. Prvním z významných pražských rodů je rod Homolků, který založil již zmíněný Emanuel Adam Homolka ( ), následovalo ho celkem osm dalších členů rodiny. U Strnada pracoval přes dvanáct let, poté si založil vlastní dílnu ve Velvarech. Pracoval převážně podle modelu Stradivari. Vyučil u sebe tři své bratry, první z nich, Václav Homolka ( ), nedosáhl takového významu jako prostřední z bratrů, Jan Štěpán Homolka ( ). Jan Štěpán se vyučil u Jana Stosse, z Prahy odešel do Kutné Hory, kde působil víc než houslař jako hudebník. Až třetí z bratrů se stal nejvýraznější osobností tohoto rodu. Byl jím Ferdinand Josef I. ( ), který hrál výborně na housle a v Kutné Hoře, kde po vyučení působil, dokonce pořádal koncerty. Jeho úspěch ve stavbě vlastního modelu houslí vyústil ve vítězství na výstavě v Mnichově v roce Vyučil svého syna Ferdinanda Josefa II. ( ). První ze synů Adama Homolky, Vincenc Emanuel ( ), působil ve Velvarech a pracoval na svém vlastním modelu, který byl poněkud plošší. Druhý syn Emanuela Adama, Ferdinand August Vincenc Homolka ( ), nezůstal v pozadí. Po vyučení u svého otce se vydal na zkušenou k houslařům do zahraničí a v Praze si otevřel po jednom neúspěšném pokusu vlastní dílnu až v roce Pracoval opět podle vzoru Stradivari, kterého napodobil tak dokonale, že se mu začalo přezdívat pražský Stradivari. I on se měl účastnit výstavy v Mnichově se svým kvartetem, pravděpodobně z úcty ke svému strýci však nástroje neodeslal. Vyučil svého syna, Eduarda Emanuela Homolku ( ), který zároveň vystudoval hru na housle. Působil v Národním divadle v Praze a dílnu Ferdinanda 16

21 Augusta převzal v roce Nástroje stavěl podle italských vzorů Stradivariho a Guarneriho. Posledním z rodu Homolků byl Eduard Ferdinand Homolka ( ), který byl výborným houslařem, bohužel však zahynul ve válce. Žákem Emanuela Adama Homolky byl Josef Urban ( ). Po čase stráveném ve Vídni odešel do New Yorku a později do Kalifornie, kde se stal jedním z prvních houslařů. Vrátil se sice na čas do Prahy a založil si dílnu, věrný ale zůstal San Franciscu. Druhým pražským houslařským rodem je rod Dvořáků, který oproti Homolkům není tak početný, ale neméně významný. Zakladatelem rodu byl Jan Baptista Dvořák ( ), který následoval Jana Kulíka, u kterého se také vyučil. Na zkušenou odešel do Budapešti, odkud pak pokračoval do Vídně. Po návratu do Prahy převzal dílnu Ignáce Sandnera, u kterého působil. Ve své práci se dost podobá Kulíkovi, také pracuje podle italských modelů. Zajímavý je křiklavý odstín laku jeho houslí. První z jeho synů, kterého Jan Baptista vyučil, je Karel Boromeus Dvořák ( ). Je považován za nejlepšího českého houslaře své doby, možná díky tomu, že své zkušenosti nasbíral při pobytu ve Vídni, kde pobýval u Davida Bittnera, a měl zde možnost osobně poznat vzácné italské nástroje. Působil také ve Štrasburku a v Paříži, kde pracoval u firmy Gand & Bernardel. Nástroje stavěl sice podle italských vzorů, byl na nich ale vidět i vliv francouzské houslařské školy. Karel Boromeus proslul také svou sběratelskou činností, díky svým kontaktům byl schopný sehnat nástroje pro České kvarteto, či Josefa Suka, který kromě stradivárek měl také Dvořákovy housle. Karel Boromeus vyučil také svého druhého syna, Jaroslava Antonína Dvořáka ( ). I tento se ve své práci nechal inspirovat italskými mistry, pro své nástroje vybíral jen to nejlepší dřevo. Karel Josef Dvořák ( ) je posledním členem rodu. Ani on se nespokojil s vyučením u otce a vydal se zkušenou do světa. Procestoval Linec, Berlín, Vídeň i Stuttgart. Kromě italských mistrů ho při stavbě houslí inspiroval Francouz Lupot. Jan Baptista Vávra ( ) je zakladatelem dalšího houslařského rodu, jehož následovníci v Praze působí dodnes. Jan Baptista se vyučil u kutnohorského houslaře Josefa Čermáka a otevřel si dílnu v Praze. Jeho kvarteto získalo zlatou medaili na světové výstavě v Paříži. Řemeslu vyučil svého syna a dva synovce. Synem Jana 17

22 Baptisty byl Alfons František Vávra ( ). Ten zpočátku pracoval v Banské Bystrici jako zástupce firmy svého otce. Od roku 1925 působil opět v Praze a ve svém ateliéru vyučil svou dceru Ludmilu Vávrovou-Bouchalovou (1931) a syna Alfonse Františka Vávru (1936). Oba pracovali se svým otcem až do jeho smrti, Alfons roku 1968 emigroval do Spojených států a tam dodnes působí jako houslař. První ze synovců Jana Baptisty, Karel Vávra ( ), se vyučil v Banské Bystrici s Alfonsem Františkem a roku 1932 se vrátil do Prahy, kde si založil vlastní ateliér. Nástroje staví jako všichni Vávrové podle modelů Stradivari a Guarneri, za svou práci získal také nejedno ocenění (čestná uznání v Haagu 1949, v Praze 1954, v Poznani 1962), jako porotce pak zasedl na přehlídce v Liège a v Poznani. Na jeho nástroje hrál Jan Kubelík i Josef Suk. Stal se zakládajícím členem Kruhu umělců houslařů, kterému bude věnována samostatná kapitola. V roce 1950 ke Karlovi nastoupil do učení jeho syn Karel Vávra (1935). I ten získal několik ocenění na mezinárodních soutěžích (dva diplomy v Poznani 1967 a zlatá medaile za tón v Itálii). Kromě stavby nových nástrojů se věnuje restaurátorské činnosti a také pracuje jako expert státní sbírky hudebních nástrojů. Kromě dílny vlastní také obchod s nástroji a příslušenstvím. Od roku 1983 u svého otce Karla pracuje Tomáš Vávra (1966), který do učení nastoupil v roce 1980, v roce 1991 odjel do Švédska na roční stáž. Jako ostatní členové rodu Vávrů staví nástroje ze dřeva, které ve 30.letech minulého století koupil Karel Vávra starší. Z pražských houslařů, kteří se neřadí k žádnému rodu, ale jsou neméně významní, patří Jan Nepomuk Bína ( ), který byl žákem Lehnera. Pracoval v Bratislavě, Vídni a Budapešti, než si otevřel vlastní dílnu v Praze. Kromě houslí stavěl kontrabasy. Dalším takovým houslařem je Ferdinand Martin Lantner ( ) a jeho syn Bohuslav Lantner ( ), který převzal dílnu svého otce. Julius Hubička Obr. 8 Julius Hubička - housle 18

23 ( ) byl žákem Josefa Čermáka v Kutné Hoře, svou dílnu si po pobytu v Kyjevě u Špidlena otevřel v Praze. Zhotovil velké množství nástrojů, zkoušel také různé druhy dřeva na spodní desky houslí. Stavěl také violy d amore a kvintony. Některé jeho housle mají nezvykle širší zdobné pásky. S pražskou houslařskou školou je velmi úzce spjatá houslařská škola podkrkonošská, a to hlavně díky rodu Špidlenů, jehož zakladatel, František Francevič Špidlen ( ), pocházel z této oblasti, konkrétně ze Sklenařic, a jehož členové se později usadili v Praze. František Špidlen se houslařství učil u Františka Vitáčka, podkrkonošského houslaře, později působil v dílně Josefa Čermáka v Českém Šumburku. V roce 1886 odešel do Kyjeva, kde se měl stát vedoucím hudebního oddělení v obchodním domě. Kromě této práce se tam zdokonalil ve stavbě houslí, vzácné nástroje také opravoval. V pobytu v Kyjevě musel udělat přestávku, když byl povolán k vojenské službě roku Po návratu do Kyjeva si zde otevřel vlastní dílnu a zúčastnil se konkurzu na houslaře carské konzervatoře v Moskvě. Protože v konkurzu uspěl, odstěhoval se do Moskvy, kde se stal váženým a uznávaným houslařem, o čemž vypovídají také výsledky ze soutěží, kterých se se svými nástroji účastnil (Kyjev 1898, Petrohrad 1907, Paříž, Lille). V roce 1907 se ze zdravotních důvodů vrátil do Čech a po svém uzdravení a poté, co zemřel Karel Boromeus Dvořák, který byl do té doby u nás známější a úspěšnější, rozhodl se František, že otevře dílnu v Praze. Díky své poctivé práci brzy získal náročné klienty a svou dílnu rozšířil o obchod. Podle svého pravnuka za svého života zhotovil kolem sto padesáti nástrojů. Jeho následovníkem a druhým z rodu byl Otakar František Špidlen ( ), který od roku 1911 začal pomáhat otci v dílně a zároveň se učil houslařskému řemeslu. Po otcově smrti musel převzít dílnu a k tomu se starat o své sourozence. Opět díky svědomité práci se mu podařilo vše ustát, stal se nejen známým houslařem, ale také znalcem. Roku 1926 přestěhoval svou dílnu i obchod do většího domu a stal se ještě více podnikavým. V jeho dílně se vyučila řada jiných mistrů houslařů, jakými byli Bedřich Pilař, Karel Pilař, Josef Bohumil Herclík, Julius Hubička, Jaroslav a Antonín Pilařovi. Bohužel ale v roce 1948, kdy se politická situace u nás změnila, byl jeho dům zkonfiskován a ztížily se podmínky pro práci, a tak se snažil najít cestu ke svobodné činnosti. Proto usiloval o založení Kruhu umělců houslařů, kterého se už ale bohužel nedožil. V jeho snažení však pokračoval jeho syn 19

24 Přemysl Otakar Špidlen (1920), který se v roce 1958 stal jedním ze zakládajících členů tohoto sdružení a který následoval otce v jeho řemeslu. Po tom, co vystudoval Reálné gymnázium v Praze, studoval hru na housle na pražské konzervatoři. Kromě toho se také věnoval sportu, konkrétně lyžování, dokonce byl členem národního týmu. Už v této době se ale zajímal o houslařství a trávil čas v dílně Otakara Františka. Vyučil se u něj a v roce 1940 složil tovaryšskou zkoušku. Již od začátku stavěl výhradně nové nástroje a naplno využil svého talentu. Do dnešních dnů zhotovil kolem dvě stě padesáti nástrojů. O kvalitě tohoto houslaře nemůže být pochyb, už podle výsledků mnoha soutěží a přehlídek, kterých se zúčastnil (zlatá medaile v Liège 1960 a 1963, 1.a3.cena v Poznani 1962, 2.cena tamtéž v roce 1967). Účastnil se i světových výstav v Japonsku a v Paříži a několikrát usedl v porotě na mezinárodních i domácích soutěžích. Kromě toho se i on stal expertem státní sbírky hudebních nástrojů a věnuje se znalectví. V roce 1971 se stal členem Mezinárodní organizace houslařů a smyčcařů EILA (Entente Internationale Des Maîtres Luthiers et Archetiers d Art), která vznikla v Ženevě po druhé světové válce a být jejím členem je prestižní záležitostí. Nejmladším a velmi úspěšným členem tohoto rodu je syn Obr. 9 Jan Baptista Špidlen: Modré housle 20

25 Přemysla Jan Baptista Špidlen (1967), který odmalička hraje na housle a dalo by se říct, že vyrostl v dílně svého otce. Práci se dřevem se naučil na Střední uměleckoprůmyslové škole, kde vystudoval obor řezbářství a tvarování dřeva. V řemeslu se však zdokonalil během ročního pobytu na Mezinárodní houslařské škole v Mittenwaldu a následně pod vedením svého otce. To už vyrobil své první housle podle vzoru Stradivariho, které si zakoupil Josef Suk. V roce 1989 odjel na rok do Londýna, kde působil jako restaurátor ve firmě J & A Beare, a kde měl možnost poznat velmi vzácné a staré nástroje. Od roku 1990 pracuje po boku svého otce v dílně, kterou založil jeho dědeček. Také Jan Baptista své nástroje posílá do mezinárodních soutěží, kde získal výborná ocenění (Mittenwald 1993 a místo, Manchester místo, Cremona a 2.místo). V roce 2005 na sebe upozornil nevšedním počinem, a to modrými houslemi, které postavil na základě Amiata Summitu, kde houslaři přemýšleli nad možnostmi jak vylepšit stavbu houslí. Housle nyní vlastní virtuos Pavel Šporcl. Podkrkonoší Obr. 10 Věnceslav Metelka Dostáváme se tedy k další houslařské oblasti, a to podkrkonošské. Mohlo by se zdát, že bez vlivu pražské houslařské školy by se řemeslo v této oblasti nemohlo vyvinout, opak je ale pravdou. Nezávisle na dění v Praze zde vyrostly velké osobnosti houslařského umění, ať už svou vlastní prací, nebo vlivem a výchovou jiných houslařů. Velkou roli zde hrály dvě oblasti kolem Pasek nad Jizerou a Sklenařic. Právě ve Sklenařicích působila nejzajímavější a nejdůležitější osobnost, která se zasloužila o vznik houslařské tradice. Věnceslav Metelka ( ), všestranný hudebník a původně truhlář, přišel během svého pobytu v Náchodě do styku s houslemi a jejich stavbou, což ovlivnilo celý jeho další život. Po návratu do Sklenařic se už výhradně věnoval stavbě houslí, na živobytí si vydělával jako pomocník kantora v Pasekách 21

26 nad Jizerou. Byl také významným písmákem, jeho kronikové zápisky daly podnět K.V.Raisovi pro napsání díla Zapadlí vlastenci. Kromě stavby nových nástrojů se věnoval také opravám a do tajů řemesla zasvětil všechny své tři děti. Václav Metelka ( ), nejmladší z nich, se na zkušenou vydal do Znojma, kde pracoval u výrobce hudebních nástrojů Jakuba Krumpery. Kvůli nemoci se však musel vrátit domů a brzy nato zemřel. Druhý Věnceslavův syn, Josef Metelka I. ( ), se také vydal na zkušenou jako jeho mladší bratr, získal na těchto cestách cenné zkušenosti od jiných houslařů, dostal se také do styku s italskými a německými nástroji. To se výrazně odrazilo na jeho tvorbě, na Josefových houslích jde kromě otcova vlivu vidět hlavně vliv německého houslařství. Po jeho smrti dílnu převzal jeden z jeho žáků, František Vitáček. Johana Metelková ( ), třetí z dětí Věnceslava, má zcela ojedinělý význam v houslařských dějinách. Je první českou houslařkou vůbec. Bohužel se ale ani ona nedožila vysokého věku, proto není známo mnoho jejích nástrojů. Již zmíněný František Vitáček ( ) patřil mezi nejlepší Metelkovy žáky. Původem ze Sklenařic, otevřel si v roce 1881 vlastní dílnu v Jablonci nad Jizerou. Během působení v Jablonci ve své dílně vychoval další houslaře, nejvýznamnějším je již zmiňovaný František Špidlen. S ním velmi úzce souvisí osud Vitáčkova syna Jindřicha (Eugena) Františka ( ), který na pozvání Špidlena za ním odjel do Ruska. Po působení v Kyjevě se s ním odstěhoval do Moskvy a stal se výborným houslařem, dokonce jeho troje housle v roce 1912 vyhrály tónovou soutěž v Petrohradě. Pro kvalitu jeho houslí se mu přezdívalo ruský Stradivari. Benjamin Patočka ( ) byl žákem Josefa Metelky I. a výborným houslařem. Vzorem mu byl Stradivari i Guarneri, po vyučení pracoval jednak u Metelky, ale také v Praze u Bíny a v Českém Šumburku. Nakonec se usadil v Jičíně, kde si otevřel vlastní dílnu. Tam vyučil svého syna Josefa Patočku ( ), který ve své tvorbě následoval otce. Kromě svého syna vyučil Benjamin také Josefa Čermáka ( ), který si dílnu otevřel v Kutné Hoře, a Antonína Pilaře ( ). Ten působil také v Kutné Hoře u Čermáka, ve Štýrském Hradci a poté se roku 1909 osamostatnil a usadil v Berlíně. Dílnu po něm převzali jeho synové Antonín a Jaroslav a Pilař se vrátil zpět do Čech. Josef Jáchym Vedral ( ) byl dalším z žáků Patočky. Po vyučení odešel do Holandska, kde se osamostatnil v roce Byl velmi uznávaným, a to nejen pro stavbu nových nástrojů, ale také pro restaurátorskou a opravárenskou činnost. Prováděl také posudky 22

27 starých nástrojů pro londýnskou firmu Hill & Sons. Ve své dílně zaměstnával jiného Patočkova žáka, Josefa Musila, ale také Karla Pilaře či Ladislava Prokopa. Do podkrkonošského houslařství by se daly zařadit také dva významné houslařské rody, jeden z Mladé Boleslavi a druhý z Hradce Králové. Zakladatelem prvního z nich byl František Herclík ( ). Jako jeden z mála dosud zmíněných houslařů se sám naučil řemeslu, když s vojenskou hudbou procestoval několik italských měst. V dílnách houslařů trávil mnoho času a pozoroval jejich práci. Není tedy divu, že jeho práce nese italské rysy. Když se usadil v Benátkách nad Jizerou, živil se jako kolář, ale jelikož byl sám výborným a všestranným muzikantem, hudba mu byla přece jen blíž. Nechal tedy svého dosavadního povolání a věnoval se výhradně výrobě houslí, kupoval a zkoumal nástroje, sám si míchal laky. Protože neměl výuční list, trvalo velmi dlouho, než si konečně roku 1907 mohl otevřít vlastní dílnu, která byla původně ve Starých Benátkách. Zjistil ale, že k němu mají zákazníci daleko, rozhodl se tedy, že svou dílnu přestěhuje do Mladé Boleslavi, kde v jeho práci pokračovali jeho dva synové Ladislav ( ) a Josef Bohumil ( ). Ladislav měl velmi rušný život. Vyučil se u svého otce nejdřív ve Starých Benátkách, potom v Mladé Boleslavi, načež odešel do Kladna, kde působil u Aloise Bittnera. Zkušenosti získal také během svého pobytu v Curychu v houslařské firmě J.E.Züst. Po válce opět pracoval s otcem, v roce 1920 se osamostatnil v Kolíně. Jeho bratr, Josef Bohumil, se také vyučil o něco později u svého otce a absolvoval i houslařskou školu v Schönbachu. Pracoval také po nějaký čas v dílně Otakara Špidlena v Praze. V roce 1925 založil vlastní dílnu, kde zaměstnal otce. Kromě houslí stavěl violy d amore, sám na ni uměl hrát, loutny a háčkové harfy. Stejně jako jeho bratr a otec následoval italské vzory, nechal se ale inspirovat i pražskou školou, Homolkou, Sittem a Kulíkem. Byl jedním ze zakládajících členů Kruhu umělců houslařů. Vyučil svého syna Přemysla Herclíka (1928), který potom taktéž pracoval u Otakara Špidlena. Po absolvování vojenské služby pracoval se svým otcem s malou přestávkou, kdy nějaký čas pracoval v Göteborgu v houslařském ateliéru Waidele. Osamostatnil se až v roce 1987, kdy byl už dávno členem Kruhu. Dalším připomínaným rodem je Královehradecký rod Pilařů, který je spřízněn s již zmíněným Antonínem Pilařem a jeho syny, kteří působili v Berlíně. Jeho synovci 23

28 založili houslařský rod, který v Hradci Králové působí dodnes. Bedřich Pilař ( ) byl mladší ze synovců. Řemeslu se naučil u Otakara Špidlena a poté působil v dílně svého bratra Karla Pilaře ( ). Po tom, co se přestěhoval do Liberce, otevřel si tam na dva roky svou vlastní dílnu a většinu života pak pracoval jako houslař v Družstvu hudebních nástrojů v Liberci. Karel Pilař se vyučil u Jana Čermáka a odešel do Prahy, kde pracoval u Šámalů. Nato přijal pozvání svého strýce a odjel do Berlína, do Prahy se vrátil tentokrát ke spolupráci s Otakarem Špidlenem. Po další zahraniční zkušenosti, pobytu v Haagu u Josefa Vedrala, si roku 1924 založil dílnu v Hradci Králové. Protože mu tyto zkušenosti ještě nestačily, vydal se na studijní cesty do Itálie, Holandska a Belgie. Také Karel Pilař byl jedním ze zakladatelů Kruhu umělců houslařů. V letech se u něj vyučil jeho syn Vladimír Pilař (1926), velmi významný člen tohoto rodu. V mládí se učil hře na housle, stavbu nástrojů bral ale velmi zodpovědně, o čemž svědčí jeho pozdější úspěchy na mezinárodních soutěžích (Liège, Poznaň). Podnikl několik studijních cest stejně jako jeho otec, například do Kanady, Itálie, Spojených států či Japonska. Je členem Kruhu umělců houslařů a také německého Verband Deutsche Geigenbauer. Ve své dílně vychoval mnoho houslařů, hlavně zahraničních, kteří slaví velké úspěchy, a hlavně také svého syna Tomáše Pilaře (1954). Po skončení vojenské služby se stal členem Kruhu umělců houslařů a začal s otcem spolupracovat v rodinné dílně. Kromě stavby nových nástrojů a restaurování těch starých se naučil také výrobě smyčců u Herberta Leichta v Hohendorfu. Jejich stavbě se sice nevěnuje, znalosti však využívá při restaurování. Své nástroje staví hlavně podle modelu Stradivari a Guarneri, violy podle modelu vlastního. S houslemi se zúčastnil některých mezinárodních soutěží, vždy s velkým úspěchem (Cremona místo a stříbrná medaile, Poznaň 1977 zlatá medaile, Hradec Králové 1985 tři zlaté medaile). Dvakrát sám usedl v porotě. V Lubech u Chebu se houslařství vyučila Pilařova dcera Šárka (1980), která od roku 1998 pracuje společně s otcem v rodinném atelieru. Společně s nimi zde pracoval také Šárčin bratranec Jan Pilař (1975), který houslařskou školu v Lubech absolvoval v roce Od roku 1998 pracuje ve vlastním atelieru v Hradci Králové. 24

29 Luby u Chebu Poslední významnou houslařskou oblastí u nás je okolí Schönbachu, nynějších Lubů u Chebu. První zmínky o výrobcích nástrojů v této oblasti pochází již z poloviny 16.století. Nejde ale ještě o houslaře v čistém slova smyslu, hojně se zde vyráběly jiné strunné a drnkací nástroje, zejména loutny. První zmínka o houslovém typu nástroje se datuje k roku 1644, do kterého lze doložit violu místního houslaře Johanna Adama Pöpela, který ovšem přesídlil do německého Markneukirchenu s dalšími houslaři z této oblasti kvůli náboženství, kde založil houslařský cech po vzoru Schönbachu. Další zmínky jsou o Eliáši Plachtovi (1690?), původem lesníkovi, který je považován za zakladatele zdejšího novodobého houslařství. Na jeho práci navázalo dalších 15 členů rodu Plachtů. Důležité je také vědět, že oblast okolo Schönbachu je pohraniční oblastí, je tedy logické, že zde působilo mnoho německých nástrojařů. Z toho také vyplývá, že inspirací při stavbě houslí jim byl Jakob Stainer. Až v 19.století se od tohoto modelu upouštělo a začalo se stavět podle modelů italských. V dobách Plachtů hrály velkou roli další houslařské rody, a to Sandnerovi, Hoyerovi a Schusterovi, od kterých pochází velmi kvalitní mistrovské nástroje. Protože ale poptávka po houslových nástrojích byla veliká, nestačili mistři houslaři vyjít vstříc všem objednávkám. Jelikož i cena jejich houslí byla pro prostý lid příliš vysoká, jejich nástroje se dostaly pouze mezi šlechtu. Na začátku 19.století na tento trend začal odpovídat postupný vznik jednak lidové výroby nástrojů, která pracovala po vzoru té mistrovské, a jednak výroba manufakturní. Nešlo ale zatím o tovární výrobu, jak by se mohlo zdát z pojmenování. Stavba nástrojů byla prostě rozdělena mezi několik pracovníků. Takovou výrobu bychom si pak mohli představit v několika domcích, v jednom se vyráběly pouze korpusy, v jiném krky, kolíky, nebo kobylky. Ti nejzkušenější pak tyto díly dávali dohromady a protože nebyla tato práce tak náročná, lakování obvykle zůstalo na ženy a děti. Pochopitelně se nepoužívaly kvalitní laky. Nástroje musely být zpravidla rychle hotové, používaly se tedy laky rychleschnoucí. Při výrobě se také řemeslníci snažili vymyslet, jak by se dala stavba nástrojů zjednodušit a tím pádem zrychlit, výsledné nástroje se pak velmi lišily od nástrojů mistrovských. Takto vznikaly školní housle a nástroje pro širokou veřejnost. 25