Metodický postup: Systém vzdělávání finanční gramotnosti pro znevýhodněné občany (návrh přípravy školitelů)

Transkript

1 Metodický postup: Systém vzdělávání finanční gramotnosti pro znevýhodněné občany (návrh přípravy školitelů) Metodický postup byl vytvořen v rámci projektu Vzděláváním odborníků v oblasti finanční gramotnosti k podpoře aktivizace územní veřejné správy při tvorbě a hodnocení regionálních a místních akčních plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, rozhodnutí o poskytnutí dotace č. 3, evidenční číslo Poskytovatel dotace: Ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci Dotačního programu EY 2010 programu na podporu projektů v rámci Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Příjemce dotace: FINANČNÍ GRAMOTNOST, o.p.s. Úvod Události ve společnosti po roce 1989 přinesly převratné změny v politickém i ekonomickém zřízení, které se dotkly snad každého občana v České republice. Tato zásadní kvalitativní proměna společenského uspořádání se následně musela projevit v řízení různých oblastí ekonomiky. Při zavádění nových modelů financování (nové pojetí tržního hospodářství) se zákonitě tyto dopady musely dotknout i problematiky trhu práce a s ní spojené finanční ohodnocení. V současné době světové finanční a hospodářské krize není snadné pro mnohé zdravé lidi získat práci podle vlastní představy. Neřešitelná situace nastává v této otázce především pro starší a zdravotně postižené jedince, nové absolventy škol, matky s malými dětmi, občany propuštěné z výkonu trestu, lidi společensky nepřizpůsobivé (žebráky, bezdomovce) a osoby, u kterých se kumuluje více handicapů. Právě při ztrátě pravidelného finančního zázemí často dochází k zadluženosti jedince, rodiny či komunity. A právě podbízející se prodej nových finančních produktů (půjčky, úvěry aj.), umocněných reklamou a s posvěcením státu v podobě právních mezer v legislativě, vede k dramatickému zadlužování obyvatelstva. Život na dluh se stal pro mnoho z nás běžnou životní součástí. Z tohoto důvodu je nutné dodávat všem skupinám obyvatel současné společnosti informace v podobě finančního poradenství. Právě společnost COFET, a.s., která vznikla v roce 1994, se od roku 2007 intenzivně zabývá řešením dlouhodobé nezaměstnanosti, vzděláváním finanční gramotnosti a dalšími činnostmi, které jsou součástí prevence sociálního vyloučení. Jedná se o akreditovanou vzdělávací společnost se vzdělávacími a rekvalifikačními programy a vydavatelstvím odborné a osvětové literatury, věnované především finanční gramotnosti pro všechny cílové skupiny dospělých i dětí. V červnu 2008 byla společnost COFET, a.s. spoluzakladatelem nestátní neziskové organizace FINANČNÍ GRAMOTNOST, o.p.s. NNO FINANČNÍ GRAMOTNOST, o.p.s. vznikla jako účinný nástroj prevence předlužování občanů ČR zejména formou zvýšení informovanosti, umožněním vzdělávání v problematice finanční gramotnosti a osobním poradenstvím v této oblasti. FINANČNÍ GRAMOTNOST, o.p.s. byla založena na základě

2 potřeby občanské společnosti zvýšit informovanost všech skupin obyvatelstva v oblasti finanční gramotnosti. Zadlužování českých občanů, domácností a zvyšující se počet exekucí se stále častěji objevuje jako běžná situace každodenního života. Viditelný je i dynamický nárůst předlužování obyvatel České republiky. Půjčování peněz zejména mimobankovními subjekty je ziskový obchod, o jehož velikosti svědčí zvětšující se počet návrhů na osobní bankrot. Lidem chybí základní znalosti, dovednosti a hodnotové postoje k hospodaření s financemi, které jsou nezbytné k tomu, aby občan zabezpečil sebe i své blízké z pohledu této problematiky v současné společnosti. Souhrn znalostí ze 7 základních modulů (počínaje znalostmi psychologie a konče právními znalostmi, přes cenovou, informační, peněžní a další gramotnosti) je od roku 2007 nazýván společností COFET, a.s. i NNO FINANČNÍ GRAMOTNOST, o.p.s. finanční gramotnost. Proti jednotlivci finančně negramotnému občanovi stojí profesionální skupiny, vybavené všemi moderními znalostmi marketingů, reklamy, psychologie atd., jež jsou spolu s právními specialisty a obrovskými finančními zdroji připraveny neznalého člověka zbavit nejen peněz, ale mnohdy i střechy nad hlavou. Systém finanční gramotnosti pro dospělé i děti nejvíce propaguje, realizuje a financuje společnost COFET, a.s., která je také členem koordinační komise MF ČR pro finanční vzdělávání (programy finančního vzdělávání proti předlužování). První publikací, kterou v létě 2008 společnost COFET, a.s. vydala, byla případová studie předlužení a následného zahájení osobního bankrotu paní Lucie Vrbkové pod názvem Už nikdy dlužníkem. Tato kniha, která vyšla v roce 2009 již ve třetím vydání (celkový náklad výtisků), je ideální pomůckou pro základní seznámení s problematikou předlužení pro všechny skupiny obyvatel. Je využívána jako pomůcka nejen na základních školách, ale i na univerzitách, v dětských domovech stejně jako v domovech poskytujících sociální služby. Současně je kniha velmi čtivá, což si úspěšně vyzkoušelo několik desítek tisíc čtenářů všech generací. Potřeba vytvoření komplexního materiálu pro výuku finanční gramotnosti v rozsahu Standardů finanční gramotnosti (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstvo financí ČR, Praha, prosinec 2007) doplněných o další nezbytné moduly, které vyplynuly z proškolení několika tisíc dospělých občanů ohrožených sociálním vyloučením v období srpen- říjen 2008, vedla k tvorbě a vydání publikace Slabikář finanční gramotnosti (COFET, a.s. Praha 2009, výtisků, autoři prof. Dvořáková a kol., dále též jen Slabikář FG). Slabikář FG představuje zatím jediný ucelený soubor informací o finanční gramotnosti uspořádané v sedmi základních modulech (Psychologické a sociální aspekty; Informační gramotnost v rámci FG; Ochrana spotřebitele; Peněžní gramotnost; Cenová gramotnost; Rozpočtová gramotnost; Právní gramotnost). Moduly vycházejí ze standardů finanční gramotnosti MŠMT ČR a jsou doplněny o další, které jsou nezbytné pro lektory FG, pro zaměstnance pracující s ohroženými skupinami (např. nezaměstnaní a zejména dlouhodobě nezaměstnaní), studenty, sociálními pracovníky apod. Finanční gramotnost se stala již v roce 2007 v projektu Dost dobrá šance (projekt ESF a MPSV pro cílovou skupinu dlouhodobě nezaměstnaných) osvědčeným nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti, který se osvědčil nejen pro získání a udržení zaměstnání. Finanční gramotnost se však osvědčuje i pro výběr povolání pro žáky a studenty. Finanční gramotnost je současně i základní informační bází pro osvětu reforem (např. důchodová reforma). První vydání Slabikáře FG odráží legislativu účinnou k Od té doby došlo ke změnám zákonů (např. zákon o hmotné nouzi, zákon o sociálních službách, občanský soudní řád, exekuční řád, insolvenční zákon, trestní zákoník) a došlo ke změnám i některých legislativních postupů na institucích. Vzhledem k výše uvedenému i nutnosti akcentovat osvětu reforem, bylo nezbytné provést aktualizaci Slabikáře FG, která byla provedena pod vedením pana prof. Ing. Václava Vybíhala, CSc. Druhé vydání rovněž 2

3 zohledňuje i další vývoj ve finanční sféře, zejména postupy a metody poskytovatelů úvěrů z bankovního i nebankovního sektoru, na které reagují nové zákony o platebním styku a o spotřebitelském úvěru a bude dostupné v prosinci I následující metodika v tomto příspěvku, věnovaná finančnímu vzdělávání lektorů pro zaměstnance státní i nestátní správy, veřejné zprávy, vychází z výše představeného dokumentu a doplňuje jej pro práci v řešení či prevenci sociálního vyloučení v důsledku předluženosti u zmíněné znevýhodněné minoritní skupiny současné společnosti. Představena je metodika finančního poradenství pro zaměstnance státní i nestátní správy, veřejné správy v oblasti vzdělávání finanční gramotnosti pro znevýhodněné občany v České republice cílová skupina žebráků a bezdomovců v zařízeních provozovaných státními i nestátními institucemi. Vytvoření systému vzdělávání finanční gramotnosti pro tato zařízení může nenásilnou formou doplnit práci sociálních pracovníků s minoritními skupinami v oblasti finančního poradenství pro jejich klienty. Cíl: Neformálním přístupem implementovat základní znalosti a dovednosti o finančním předlužování do povědomí znevýhodněných spoluobčanů. Vlastní kurz pro koncové příjemce je zaměřen na poskytnutí základního poučení o povaze osobních a rodinných financí. Má účastníky seznámit s jednoduchými metodami vytváření a řízení osobních a rodinných rozpočtů, s řešením nejčastějších situací, předcházení stavů insolvence a metodami jejich řešení. Úvod do problematiky finanční gramotnosti (Slabikář finanční gramotnosti 1 ) Psychologické a sociální aspekty finanční gramotnosti (Slabikář finanční gramotnosti) Marketingové techniky (Slabikář finanční gramotnosti) Ekonomické aspekty současné finanční gramotnosti (Slabikář finanční gramotnosti) Právní aspekty (Slabikář finanční gramotnosti) Charakteristika cílové skupiny znevýhodněných občanů Vzdělávací aktivity zaměřené na finanční gramotnost se zřetelem na charakteristiku příjmové skupiny (přednášky, projektové metody výuky, diskusní skupiny, situační hry v oblasti finanční gramotnosti) a tréninkový program praktická cvičení. Kurz pro koncové příjemce je určen pro všechny, kdo mají potřebu poučit se o tom, jak řídit své osobní a rodinné finance v současných podmínkách, jak se vyhnout nebezpečím nekontrolovaného růstu dluhů a insolvence. Zvláštní pozornost je věnována těm, kdo se již dostali do situace, ve které nejsou schopni splácet své pohledávky, a těm, kdo nemají stálý zdroj příjmů, který by kryl jejich základní životní potřeby. Kurz pro koncové příjemce nabízí základní orientaci na jednoduché úrovni, srozumitelné i těm, kdo mají jen neúplné vzdělání a nemají základní znalosti problematiky. V současnosti rychle roste počet jednotlivců a domácností ohrožených insolvencí. Jednou z příčin je neznalost základních principů hospodaření. Právě touto příčinou se zabývá plánovaný kurz, který by měl posílit schopnost ohrožených řešit situaci včas, tj. před tím, než nastane skutečné předlužení. Koncepce kurzu pro koncové příjemce vychází z poznání, že téměř třetina české populace má zásadní nedostatky v oblasti funkční gramotnosti, tj. schopnostech porozumět psanému textu, pochopit principy jednání ve společnosti atd. Navíc, podíl této skupiny roste, zejména u mladé generace. Proto je kurz postaven na narativní a grafické složce, nepočítá se samostatným studiem písemných materiálů a dokumentů. 1 Slabikář finanční gramotnosti, COFET, a.s. Praha

4 Forma výuky v podobě: interakce s mezipředmětovými vazbami, situační hry, praktická cvičení Struktura kurzu pro koncové příjemce Osobní a rodinné finance Osobní finance majetek, zdroje Rodinné finance společné jmění manželů: vznik a zánik, důsledky jednání, rizika a možnosti jejich ošetření Příjmy, výdaje, investice, spoření Zdroje příjmů Struktura výdajů Nezbytné investice Možnosti spoření Dosahování rovnováhy v osobních a rodinných financích Hrníčky našich babiček Jak určit priority plateb Jak dosáhnout rovnováhy Nejčastější chyby Snadnost cesty do dluhové pasti Půjčky (osobní, bankovní, nebankovní, nové možnosti) a jejich rizika Rizika nákupů na splátky a odložených plateb Nebezpečí platebních karet Problémy kumulace nástrojů Rozpad funkční rodiny Závislosti (alkohol, drogy, gambling ) Ručení za cizí závazky a těžká cesta z ní Co ještě lze uřídit Cesty oddlužení Obsah kurzu pro koncové příjemce je uveden v Annexu I. Možné příčiny vzniku dluhu vlastní zavinění (pořizování nadbytečných věcí, neplacení nájmu, nesplácení povinných poplatků) podíl příslušníků rodiny na vzniku dluhu převzetí povinnosti ručení (v rámci rodiny, mezi přáteli, známými, neznámými) kombinovaná zadlužení návykové závislosti mentální retardace, neschopnost participace na vlastním životě Charakteristika cílové skupiny znevýhodněných občanů bezdomovectví a žebráctví Hlavním účelem předloženého materiálu je poskytnutí informací o osobách bez stálého ubytování a podpory rodiny, získávajících si peníze na obživu žebráním na území České republiky. Do skupiny bezdomovců jsou řazeni lidé, kteří svým způsobem života, chováním a zvyky stojí mimo běžnou společnost a nenaplňují její zásady a zvyklosti. Přechod od paternalistického státu k dravému kapitalistickému systému vyvolal tak převratné změny v politickém i ekonomickém zřízení, že ne každý jedinec byl schopný se nastalé situaci 4

5 přizpůsobit. Tak se jev, běžný v západních vyspělých zemích, objevil v České republice v poměrně drastické podobě, protože společnost nebyla na něj připravena. Tento nový fenomén se naplno projevil v České republice po roce 1989 a má bohužel vzrůstající tendenci. Z této existenční krize je ale velmi nesnadné se bez účinné vnější pomoci navrátit k obvyklému životnímu stylu. Lidé na takto poznamenané osoby na pokraji společnosti reagují různě. Jejich postoje jsou směsicí soucitu i odporu, snahy pomoci, ale i pokusem nevnímat je, či odstranit je z dohledu ostatních lidí. Předsudky a neznalost problému mohou mnohé z obyvatel v naší republice přimět k vytváření nepřátelských postojů vůči těmto lidem jako ke skupině a k naprosto negativnímu přístupu, spojenému až s agresí. I v naší zemi po sametové revoluci konečně dochází v mnoha oblastech (ekonomické, sociální i kulturní) k mnoha pozitivním změnám, které úzce souvisejí s právy občanskými a politickými. Bylo by možné se domnívat, že po opět nabyté identitě a sociálním uvolnění se vše bude vyvíjet progresivně. Je ovšem logické, že s nabytou svobodou se musely objevit i negativní fenomény, které u nás za socialistického režimu sice existovaly ve skryté podobě, ale tehdejší zřízení je nepřipouštělo ani do povědomí veřejnosti. Vládními opatřeními byli jedinci specifičtí svým způsobem života odlišným od majoritní společnosti kriminalizováni a jedním z prováděných opatření bylo, že tito lidé byli umísťováni do nápravných či psychiatrických zařízení (porušování práva na práci). Zviditelnění těchto křivd, nezařazených či z vlastního selhání neschopných lidí, nastalo po sociální změně v roce M. Horáková (1995, 7) uvádí některé příčiny, které vedly k velkému nárůstu členů této sociální skupiny (zánik pracovní povinnosti; nezaměstnanost se ztrátou bydlení v podnikových ubytovnách; rozsáhlá vězeňská amnestie udělená tehdejším presidentem Václavem Havlem; rozpad velkých, zejména stavebních podniků, tradičně zaměstnávající nekvalifikovanou, problémovou a mobilní pracovní sílu; změny v bytové politice; vzrůstající ceny potravin s následnou inflací). Nerovné vztahy mezi nízkými příjmy a vysokými náklady na bydlení se rovněž odrazily v životě jednotlivých domácností (Nedomová a kol., 1999). Ztráta pomyslného pořádku a povinnosti k státu i sama k sobě se musela odrazit v postojích k vlastní zodpovědnosti. Dochází k posunu v chápání liberální autonomie, což vede k vytvoření nového životního kréda existence nepodřízené jakýmkoliv vnějším pravidlům. Dochází k zbavení se závazků vůči společnosti i dalším jednotlivcům; základní individuální práva se proměnila ve stále se rozšiřující pouhý seznam nároků vůči státu a společnosti (Ruczaj, 2004). Od jejich nepochopení a vlastní pohodlnosti a selhání je už jen malý krok dostat se k procesu institucionalizace chudoby (Hayek, 1991). Ale ať chceme či ne, tito lidé jsou zde, existují a potřebují naši pomoc, kterou bychom jim měli umět nabídnout. Řešením tohoto stavu není jeho ignorace či agrese vůči těmto lidem nebo neúčelné pomáhání, ale naopak promyšlená cílená pomoc znalá problémů a potřeb této minority. Pomoci jim k opětovnému navrácení se do plného života, k důstojné integraci do stávající společnosti. Budeme-li se o ně zajímat a poznávat podmínky, z kterých tito lidé vycházejí a které je dovedly do stávající situace, můžeme se také lépe zaměřit na prevenci. Již u nejmladších generací našeho obyvatelstva je nezbytné působit na občanské povědomí se snahou o pochopení existence těchto sociálních problémů. Pochopitelně jsme si vědomi i nutnosti politického řešení vzniklého problému nedílně spojeného se zlepšováním sociální práce v této oblasti v podobě růstu a nasazení profesně připravených sociálních pracovníků. Prevence ozbrojených konfliktů, uchování vysokého standardu při dodržování lidských práv a ochrana nejen uprchlíků, ale i dalších ohrožených osob, by měla pro každého z nás představovat povinnost. Základní snahou naší společnosti by mělo být budování takového světa, v němž by všechny následující generace lidstva žily důstojně, v míru a bezpečí. 5

6 Vliv ztráty zaměstnání v souvislosti se ztrátou domova jedince Problematické soužití v dnešním světě, narušení lidských vztahů v návaznosti na ztrátu zaměstnání může v krajním případě vyústit i v jednu z dalších životních komplikací ztrátu domova. Pokud použijeme definici rodiny podle I. Možného (1999), v které je uvedeno, že rodina je v naší kulturní sféře mnohdy chápána v úzkém pojetí jako nukleární rodina ve smyslu soužití manželského páru a jejich svobodných dětí. V případě soužití dalších členů rodiny (prarodičů, tet a strýců) zmíněný autor hovoří o širší rodině (její výhodou je snadnější obrana před osobními krizemi, jako je úmrtí, rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání více lidí z nejbližšího okolí má šanci nabídnout pomoc a emoční podporu). Rodina je tedy sociální zařízení, jehož primárním účelem je vytvářet soukromý prostor stíněný proti nepřehlednému a vířícímu světu veřejnému. Budeme-li rodinu považovat za sociální útvar, vystupuje po dlouhá tisíciletí jako společně žijící malá skupina lidí, spojená pokrevními svazky a úzkými citovými vazbami. Rodinu současnosti je tedy možno považovat za institucionalizovaný sociální útvar nejméně tří osob, mezi nimiž existují rodičovské, příbuzenské nebo manželské vazby (Montossé; Renouard, 2005), za systémový celek, který je schopný reprodukce svých základních podmínek. Z pohledu své funkce rodina zajišťuje mnoho činností (hmotné zabezpečení, péče o zdraví a výživu, kulturní návyky svých členů, vytváří specifické socializační a výchovné prostředí pro děti, předává dětem kulturní dědictví a vštěpuje jim morální postoje, ovlivňuje, chrání a podporuje). Zamyslíme-li se nad významem rodiny z hlediska socializačního procesu máme na mysli, do jaké míry se rodině daří vypořádat se s funkcemi, které má plnit (funkční plní přiměřeně všechny funkce; afunkční občas dochází k poruchám v plnění jedné či několika funkcí, nenarušují však život rodiny a zásadně negativně neovlivňují vývoj dítěte; dysfunkční dochází k poruchám, vnitřnímu rozkladu rodiny, zásadně je narušován socializační proces dítěte). Na procesu socializace jedince se podílí i vliv prostředí (materiální, věcná prostorová úroveň faktory materiální, přírodní atd.; sociálně psychická úroveň osobnostně vztahová; sociální dědičnost vedle geneticky přenášených dispozic se přenášejí i určité způsoby a modely chování v daném prostředí především rodinném již existující). Výše zmíněné faktory mohou za určitých podmínek iniciovat vznik bezdomovectví a žebráctví. Pokud se k nezaměstnanosti navíc přidruží i ztráta výše zmíněného domácího zázemí a absence rodinných a přátelských vztahů, jedinec se ocitá v potenciálním nebezpečí dostat se do extrémního vyloučení stát se členem sociální minority bezdomovcem (osoba bez přístřeší, osoba v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení, bez možnosti zázemí, kam by se uchýlil). V hospodářsky vyspělých zemích je problematika žebráků a bezdomovců letitou existující skutečností. Ve východní Evropě, tedy i v České republice, se žebrání jako fenomén naplno projevil po pádu komunistického režimu počátkem devadesátých let minulého století. I my jsme začali potkávat na našich ulicích větších měst žebrající osoby a lidi bez přístřeší (Pavelková, 2007). Z historických pramenů víme, že tento jev se vyskytoval na našem území již dříve, ale za minulé vlády byl zakrýván a zmenšován, či úplně tabuizován. Právo na práci ve své podstatě zajišťoval pro každého občana Československa povinný pracovní poměr, a tím i z něj vyplývající určité finanční zázemí. Pokud se nepřizpůsobiví jedinci vyskytovali, byli předáni do různých státních institucí (nápravná zařízení, ústavy sociální péče apod.). K základní charakteristice bezdomovců patří předně naprostá chudoba provázaná s nezaměstnaností (Sekot, 2002). Příčiny bezdomovectví (Hradecký, 1996) můžeme rozdělit podle faktorů, které vedou ke vzniku tohoto fenoménu, na objektivní a subjektivní. První jsou ovlivněny např. sociální politikou státu a sociálním zákonodárstvím a odráží se např. v dodržování lidských práv, v respektování práva a rovných příležitostí pro všechny občany, ve vzdělanosti občanů, 6

7 možnosti uplatnění v zaměstnání, v sociální ochraně, v zabezpečení ve stáří a nemoci, zaměstnanosti mladých lidí, xenofobii, etnických problémech, emigraci apod. 2 Subjektivní faktory jsou ovlivněny samotnými jedinci, jejich rodinami, různými společenskými skupinami či komunitami, jejich dispozicemi a schopnostmi, temperamentem bezdomovce, jeho věkem, dosaženým vzděláním apod. Lze na ně nahlížet z pohledu materiálního (bydlení, zaměstnání, tragické události v rodině, majetkové poměry, neočekávané události ve společnosti, povodně apod.), nebo z hlediska poruch a zhroucení vztahů v rodině či komunitě s jejím následným selháním, nebo s ohledem na problémy v osobnosti samé (mentální retardace, duševní či tělesná choroba, nesamostatnost, osamělost, invalidita, závislosti na alkoholu nebo drogách, sociální nezralost, etnické rozdíly). Často se na subjektivních faktorech podílí i situace, vzniklé po propuštění z léčeben, ústavů, věznic či po dosažení dospělosti z etopedických zařízení. Podle Hradecké a Hradeckého (1996, 34) bezdomovectví není otázkou individuálního výběru, jak by bylo jednoduché konstatovat. Sociologové tvrdí, že bezdomovecký fenomén je část sociálního procesu, důsledek kontinuálních sociálních a ekonomických sil, vedoucích až k sociálním strukturám (trh práce, trh s byty, sociální zabezpečení jako státní opatření, vzdělávání a výchova, rodinné struktury), vztahuje se tedy k obecným standardům a podmínkám společnosti. V současné době, jak známe některé příklady z literatury o sociálně slabých rodinách, kdy se postavení ve společnosti přenášelo na další generace, se většina lidí nenarodí jako bezdomovci, ale stává se jimi během života. Co se může přihodit v životě člověka, aby se dostal z poměrně dobře zajištěné rodiny až na spodinu společnosti? Podle Janebové (1999a) se musí přihodit dvě věci: Určitá událost člověka vyvede ze zvyklostí denního života (např. ztráta zaměstnání, smrt blízké osoby, nervový zlom, těžký rozvod, násilí v rodině, sexuální zneužívání příbuznými nebo jen banalita jakou je např. zlomená noha). Tyto a podobné situace se objeví v životním běhu spousty lidí, ale samozřejmě, jak autorka uvádí, ne všichni se na jejich podkladě stanou bezdomovci. K tomu musí spolupůsobit ještě druhý faktor, a to je absence pomocné ruky někoho blízkého. Pokud dostane člověk v takové těžké chvíli pomoc, podporu, zázemí či dočasné bydlení, zřetelně se může oddálit od způsobu života bezdomovců. V opačném případě, je-li všemi odvrhnut a zůstává se svými problémy sám bez pomocné ruky, je větší pravděpodobnost, že se nakonec zařadí mezi bezdomovce. Je samozřejmé, že se vzniklá situace každému jedinci zvládá uspokojivě, pokud žije v širokém a funkčním rodinném zázemí s dobrými vztahy ve vlastní rodině, či s příbuznými nebo známými. Předtím, než se stane bezdomovcem, prodělává postižený podle Janebové (1999a) tři stádia ztráty: 1. Ztráta podpory rodiny členové rodiny poskytují zdroje a rady při řešení problémů (materiální a duchovní podporu). Pokud rodinná podpora chybí nebo je oslabena, jedinec se obrací na přátele. 2. Ztráta podpory přátel je stejně kritická jako ztráta podpory rodiny. Nejdůrazněji je pociťována ztráta psychické podpory a postupné ubývání kontaktů vede dále pomalu k izolaci jedince. 3. Ztráta podpory komunity národní komunity tvoří veřejné instituce a organizace sociálních služeb. Zdroje poskytované komunitou však nejsou vždy adekvátní, aby zabránily ztrátě domova. Pomoc bývá také často nevhodná pro lidi s nestálou adresou. Ti, kteří propadnou záchranou sociální sítí, jež je produktem komunity, se stávají bezdomovci. Jak uvádí dále Janebová (1999a) toto třetí stádium je výchozím bodem pro cestu k chronickému bezdomovectví. 2 ) 7

8 Příčiny bezdomovectví a žebravého způsobu života se u obou pohlaví na obecné úrovni liší. Podle výzkumu Janebové (1999b) u mužů převládají jako první faktory materiální (ztráta bytu, zaměstnání), často v kombinaci s faktory osobními (nemoc, osamělost, závislosti, výkon trestu). U žen jsou to problémy vztahové, především problémy v partnerských vztazích, často doprovázené násilím, zneužíváním a nevěrou. Obecně je ale menší zastoupení žen mezi popisovanými skupinami. Lze si to vysvětlovat tak, že ženy často volí tzv. utajenou formu snaží se skrývat nastalou situaci, vyhledávají život v nejrůznějších společenstvích či institucích, v různých podmínkách a úrovních (např. domovy pro matky s dětmi). Dokáží dlouho setrvávat v nefunkčních rodinách za nelidských materiálních i psychických podmínek, než by opustily domov a vystavily sebe i děti nebezpečí žití v nejistotě. Pokud takto učiní a rozhodnou se problém vztahů v rodině řešit, odchází bydlet k přátelům či rodičům, často se však po určité době vrací. Některé se mohou také dostat do skupiny žen, vydělávajících si na živobytí prostitucí. Jak soudí Janebová (1999b), některým ženám se povede návrat zpět domů z ulice proto, že trpí méně často závislostí na alkoholu a drogách, což bývá významnou bariérou na cestě z ulice pro muže. Podle výše uvedené autorky (1999a) námi popisované skupiny selhávají v oblasti socializace. Nejsou schopny zodpovědného chování vůči sobě či někomu jinému. Nedovedou se o sebe postarat standardním způsobem. Jejich komunikace s ostatním světem je velmi omezená. Kontakty jsou vytvářeny jen navzájem mezi sebou jejich sdružování je však účelové. Vytvářejí jakési subkultury (na nádražích, na ulici). Vztahy v těchto komunitách jsou velmi povrchní, situační a jsou určovány nutností situace se zřejmou nedůvěrou a nejistotou. Uvědomují si zcela zřetelně, i když si to otevřeně nepřiznají, že lidmi z majoritní společnosti nejsou akceptováni a z tohoto důvodu je jejich chování často vyhrocené do různých extrémů (tendence k demonstraci submise žebrání a zdůrazňování své bezmoci, anebo latentní, ale i reálná agrese proti lidem s lepší sociální pozicí, která má obranný charakter a bývá spojena s pocitem oprávněnosti požadavku podpory). Janebová (1999a) rozlišuje podle typu integrace do bezdomovecké subkultury několik typů lidí bez přístřeší: Nedávno dislokovaní jsou to nováčci, nemají tendenci identifikovat se s rolí bezdomovce. Dosud sdílejí hodnoty majority, chtějí se dostat pryč z ulice, často jsou zaměstnáni alespoň na částečný úvazek. S jinými bezdomovci se nestýkají, protože očekávají, že se jejich situace brzy změní. Často se u nich objevuje tzv. kognitivní disonance, kdy mnozí míní, že bezdomovci jsou kriminální živly závislé na alkoholu, s výraznou nechutí pracovat. Vyhýbají se kontaktům s lidmi v útulcích i na ulici. Traumatický je pro ně přechod do nízkého statutu spojeného s negativní stigmatizací a fyzickou nejistotou (každodenně musí řešit banální problémy s osobní hygienou, spánkem v teple a suchu, přístupem k pitné vodě a jídlu, s toaletou apod.). Izolovaní nedávno dislokovaní nemají schopnost získat zdroje k návratu, dostávají se z kontroly sociálních sítí a institucí, cítí stále menší závaznost konvenčního chování, jsou již odcizeni tradičním rolím a hlavnímu proudu společnosti, ale mají i těžkosti spřátelit se s ostatními bezdomovci. Ocitají se v osamělosti až izolaci. Kladou si otázky: kdo jsem a kam patřím. Často u nich dochází ke ztrátě identity ve dvou úrovních: za prvé na úrovni společenské, vytvořené identity, reprezentované stylem bydlení a stálostí adresy, která je opravňovala k mnoha požitkům a jistotám; za druhé ke ztrátě smyslu identity v individuální rovině (proč se vůbec zamýšlet nad svou identitou, když nejdůležitější věcí je přežít). Identifikovaní Identifikovaní izolovaní jsou na ulici již delší dobu, žijí sami, vyhýbají se kontaktům s ostatními bezdomovci. Typickými představiteli jsou tzv. háčkaři či lovci, kteří získávají svou obživu z odpadkových košů a popelnic. 8

9 Identifikovaní žijící ve skupině přijali styl života a hodnoty subkultury stejně žijících lidí, čerpají z této skupiny podporu. Tento způsob života ve skupině vyžaduje vysoký stupeň začlenění, zároveň je však více psychologicky funkční než u izolovaných identifikovaných bezdomovců. Na druhou stranu u nich dochází k vysokému vyčlenění z tradiční kultury. Ze skupiny čerpají jídlo, úkryt či jiné zdroje, funguje mezi nimi jakási nespecifikovaná dělba práce. Nevýhodou skupiny je její viditelnost, což vede k pozornosti ze strany policie. Je zde větší pravděpodobnost kriminalizace. Podle autorky této práce obecně platí, že čím více má jedinec přátel mezi bezdomovci (a myslíme, že toto pravidlo je platné také pro skupinu žebráků), tím více je začleňován a začleněn do jejich subkultury, a tím více bariér musí překonat při návratu k normálnímu způsobu života. Podobná úměra je platná i mezi délkou času stráveného na ulici a možností návratu k běžnému způsobu života v majoritní společnosti. Každý člověk se raději srovnává se sobě rovnými a podobnými jedinci; toto pravidlo platí bez výhrady i pro naši skupinu (zde ještě navíc s pocitem izolovanosti a zvláštností způsobu života natolik rozdílného od majoritní společnosti). V současné době byly zřízeny ubytovny (noclehárny, azylové domy apod.) pro tuto skupinu lidí, ty však počtu přežívajícímu popsaným způsobem života kapacitou nepostačují. Tito lidé často dávají přednost pobytu ve volných prostorech bez pravidel a organizace ubytování, v tzv. svobodných prostorech (nádraží, metro, vlaky, sklepy, parky, ulice, mosty, opuštěné domy, chaty apod.), i když si uvědomují, že se vystavují určitému ohrožení života, neboť tato místa jsou nebezpečná. K dočasné změně jsou ochotni přistoupit jen za předpokladu špatného počasí, a to opravdu jen tehdy, jde-li jim o život (teploty pod bodem mrazu). Nádraží ve velkých městech jsou pro ně zvláště přitažlivá a bezpečnější než ulice; jsou anonymní, mohou zde předstírat jen přestávku či přestup na cestě, přes den být ve městě a večer je použít k přespání. Často jsou otevřena po celou noc, zpravidla v centrech měst, kde je možné přijít k nutným penězům na přežití. Využívají je i k delším pobytům, kdy zde dochází k vytvoření určité subkultury, která může zajišťovat i relativní bezpečí a pomoc. Bohužel tato místa jsou využívána k přežití i lidmi závislými na drogách či prostituci, skupinami mladých lidí, jejichž charakteristickým rysem života je odmítání občanských povinností (žijí střídavě ve státech po celé Evropě), či kriminálními živly, které tato místa využívají k provozování nekalých činností (delikventy) a na skupinu žebráků a bezdomovců nahlíží jako na méněcenné občany. Někdy zde přežívají určité období lidé, zpravidla to bývají celé rodiny či skupiny cizinců, kteří pobyt zde využívají pouze jako přestupní stanici pro život v západní Evropě. Zdravotní stav těchto lidí je zpravidla v katastrofálním stavu, minimálně žádají lékařskou péči a udělají-li tak, je často již pozdě. Vrátí-li se ze zdravotnického zařízení zpět na ulici, za pár dní je jejich stav stejný. Nadměrně konzumují alkoholické nápoje, což se poté často stává jejich jedinou životní náplní a vede k destrukci osobnosti a posléze i k zániku. Dostavují se i psychické problémy, kterým oni sami nevěnují veliký význam, ale tyto umocněny alkoholem a špatným zdravotním stavem bez řádné výživy vedou k smrti jedince. Identifikace se stává významnou bariérou k resocializaci. Sociální srovnání uvnitř homogenní a izolované skupiny vede k podceňování problému, vzniká tendence k upevňování se v bezdomovectví a i v žebrání o almužnu, čímž problém dále sílí a oddaluje možnost úniku z této životní situace (Janebová, 1999a). Z hlediska presentace na veřejnosti rozděluje Hradecká a Hradecký (1996) lidi bez přístřeší do tří kategorií. Skupinu, která je na veřejnosti nejviditelnější označuje jako bezdomovce zjevné. Patří do ní lidé, žijící na ulicích, nádražích, vyhledávající ubytování v noclehárnách či azylových domech. Tvoří pouze část lidí bez trvalého bydliště (podle anke-ty Naděje pouze tři osoby bez trvalého bydliště z jedenácti spí obvykle v noclehárnách, dvě v neadekvátních bytech, pět na veřejných místech, jedna ve squatu). Již v roce 1991 v časo-pise National 9

10 Geographic byl v článku o životě v postkomunistických státech autorem Sczulcem (1991) dokumentován obrázek s textem z budapešťského nádraží, kde je vidět nuzný způsob přespávání uprchlíků z Rumunska a bývalého SSSR na zemi. Mezi bezdomovce skryté zařazuje Janebová (1999a) skupinu lidí, která z nějakého důvodu nevyhledává pomoc veřejných nebo charitativních služeb. Tím unikají pozornosti těchto organizací a nejsou posléze zahrnuti do žádných sčítání bezdomoveckých populací, stejně jako lidé, kteří vyhledávají pomoc a ubytování u přátel a známých, třeba i jen na kratší dobu pobytu. Tato skupina často putuje a mění svá dočasná útočiště, ale s příchodem zimy se i tito jedinci uchylují do různých ubytoven. Podle našeho úsudku nejvíce zastoupenou skupinou bezdomovců, kterou I. Hradecký (1996) nazývá jako bezdomovce potenciální, patří lidé žijící v bytově nejistých podmínkách (rodinné či osobní problémy, riziko neudržení si či ztráty bytu) a také lidé čekající na propuštění z různých ústavů, vězení či na opuštění etopedického zařízení (z etopedických zařízení je to ročně asi 350 jedinců). Potřeby těchto osob jsou úřadům buď neznámé, nebo známé jen částečně. Podle pramenů uvedených v České televizi v lednu 2004 bylo v hlavním městě Praze registrováno 3500 lidí bez přístřeší a jen pro 500 z nich bylo možné zajistit důstojné přespávání. Podle sčítání, které proběhlo 19. února 2004 v noci (Metro Praha, 2004), žije v Praze v té době 3096 zjevných bezdomovců žijících na ulici, v teplovodních kanálech, jeskyních, garážích, chatách a opuštěných domech, a v případě nouze vyhledávajících pomoc charitativních organizací. Další zde žijí za úplatu (v zimních měsících i bezplatně) v ubytovnách (noclehárnách). Z uvedeného počtu je 2662 mužů (86%) a 434 žen (14 %). Jak uvádí ředitel Naděje Ilja Hradecký (Metro Praha, 2004): Nejde o přesné číslo, ale je to počet, podle kterého se dají odhadnout například potřeby pro počet lůžek na zimu apod. (sčítání v roce 2007, iniciované radním Janečkem v Praze, uvádí 2000 osob; autoři této práce se ale domnívají, že jejich počet se může pohybovat až kolem 5000). Charakteristika bezdomovectví (sociologicko antropologický pohled), psychologické hledisko, ekonomický dopad Definovat jakoukoli problematiku v oblasti společenských vztahů a z nich nastávajících situací je obtížné, v mnoha případech až nemožné. Abychom se však dále mohli zabývat sledovaným problémem, musíme alespoň na obecné úrovni definovat pojem bezdomovec a žebrák. Pro laickou veřejnost mohou tyto termíny splývat se skupinou lidí, kterou potkávají na ulicích zpravidla v zuboženém stavu. Nejprve je nutné sestavit co nejpřesnější definici pojmu bezdomovec, bezdomovectví. Jednoduchým rozložením slova bezdomovec by bylo možné definovat bezdomovce jako člověka, který nemá domov (byt). Takové pojetí by však bylo značně neúplné a zjednodušené, protože by nedovolilo hlubší rozdělení v rámci zkoumané minority. Z tohoto důvodu se odborníci, kteří se pokusili definovat bezdomovectví, uchýlili k formulacím na obecnější úrovni. Evropská federace národních sdružení pracujících s bezdomovci (FEANTSA), která vznikla v roce 1989, soudí, že bezdomovectví je nejlépe definováno jako kontinuum podmínek a potřeb (Daly 1993 in Hradecká, Hradecký, s. 44; Krajčová 2001, s. 8). Můžeme je popsat výčtem jednotlivých faktorů jako součást sociálního procesu, jako věc individuálního výběru, ale také jako důsledek sociálních a ekonomických sil. Tím je zaměřena pozornost jak k sociálním strukturám a k trhu práce, k trhu s byty, ke státním opatřením, tak i k sociálnímu zabezpečení, vzdělání, k výchově k rodinným strukturám, ale také k procesu vyloučení a zranění některých lidí, v jehož důsledku se stanou právě bezdomovci (Hradecký, 1996). Bezdomovectví je tedy výsledkem generalizovaného psychosociálního selhání, spojeného se ztrátou komplexu běžných rolí (Vágnerová, 1999). Mary Daly (in Hradecká, Hradecký 1996, s. 44) uvádí, že proces vyčlenění na okraj společnosti není vyvolán jen bydlením nebo finančním nedostatkem, ale i neschopností participovat na kvalitě života a přizpůsobit 10

11 se ostatní společnosti. Žebráctví je způsob obstarávání si hmotných potřeb pro život žebráním, ať již náhodným oslovováním lidí na ulici, či pasivním upozorňováním na svoji osobu a své potřeby. Pojem žebrák je používán pro označení osoby žádající o peníze na ulici. Je praktikováno dokonce i provozováním určité aktivity na ulici, která procházející upozorňuje, aby provozovatele obdarovali (provozování hry na různé nástroje, vypůjčování a předvádění živých zvířat, předstírání tělesného postižení, žádání o peníze, vyprávění nepravdivých příběhů bájné lhaní, modlení, pasivní pozice na ulici aj.). Být žebrákem neznamená být bezdomovcem a naopak. Člověk v nouzi bez domova si nemusí svoji obživu obstarávat žebráním. Často se však bohužel setkáváme s žebrákem, který je současně člověkem bez přístřeší tedy bezdomovcem. Z teoretického hlediska je možné jev bezdomovectví posuzovat z pohledu sociologického, psychologického a ekonomického. Sociologický pohled je orientován především k vnějším faktorům chudoby jako důsledků daných společenských poměrů. Psychologické hledisko sleduje vrozené dispozice jedince jako je charakter, temperament, emoce, inteligence, osobní rysy. Zpravidla se jedná o jedince komplexně handicapované (sociálně, somaticky a zpravidla navíc i psychicky). Ve velké míře u nich platí zvýšené riziko, že se mohou stát příslušníky obou námi popisovaných skupin. Často pochází z rodin dysfunkčních nebo vůbec neexistujících (Žilová, 2008). Příslušníci těchto skupin byli již v dětství vystaveni nezájmu rodiny, podceňování nebo byli dokonce vystaveni násilí a zneužívání (fyzickému či psychickému). Z nefungující rodiny byli vyhnáni, nebo sami utíkali a toulali se. Jejich schopnosti bývají snížené, chybí jim základní kompetence, které jsou nezbytným předpokladem k přijatelné sociální adaptaci. Nemívají rozvinuté volní vlastnosti, nejsou schopni přiměřené autoregulace, schází jim určitá odolnost a vytrvalost, často se nedovedou ovládat. Neorientují se ve společnosti, která je obklopuje, nechápou pravidla a normy, které regulují chování a vzájemné vztahy mezi lidmi, odmítají je, nejsou schopni je uplatňovat a řídit se jimi v každodenním životě. Neznají svá práva a nemohou je proto také prosadit a využívat ve svůj prospěch. Jejich schopnosti mohou být snížené nedostatkem vrozených dispozic i získaným postižením (mentální retardace, změny osobnosti či následné změny psychiky v důsledku užívání návykových látek). Další příčina může být také v odlišné sociální zkušenosti (např. život a výchova v etopedických zařízeních, dlouhodobé léčebné pobyty ve zdravotnických zařízeních, pobyt ve věznici). V těchto zařízeních je nutné přistoupit na odlišnou strategii chování, která se od běžného života značně odlišuje. Zvýšené riziko přijmout způsob života obou popisovaných skupin je časté u lidí s duševními chorobami, kteří po propuštění z léčeben (bez dostatečného rodinného zázemí) nejsou schopni se přizpůsobit přijatelné adaptaci na běžné životní podmínky a na samostatný život. Na základě nepříznivých zkušeností často rezignují na nutné potřeby k životu (Balogová, 2008). Buď žijí sami, nebo se sdružují se stejně žijícími jedinci, či vytváří skupinu lidí, ovšem nikdy ne příliš početnou. Čím déle pak žijí tímto způsobem života, tím snáze k němu přivykají, rezignují na jakékoli změny, nic nechtějí, nečekají a často se domnívají, že ani nemá cenu se o něco pokoušet. Sebehodnocení a sebeúcta bývají u bezdomovců nízké. Při posuzování vlastního života podle jejich mínění převládá negativní bilance (Vágnerová, 1999). V rámci obranných reakcí přisuzují vinu za svoje selhání okolnostem či jiným lidem, bývají ukřivdění nebo rezignovaní, ale vinu a odpovědnost za stav ve skutečnosti nikdy nedávají sobě. Pokud je skutečnost jiná, schovávají se za milosrdné lži, kterým oni sami věří (bájivá lhavost), v kterých oni sami nikdy nehrají původce stavu či vzniklé situace. Často bývají podvedeni, opuštěni, poškozeni a zpravidla k tomu nikdy nezadají podnět. Stylizují se do postavy poškozeného, zkreslují reality a jejich lež je spíše obrana jejich sebeúcty. Samozřejmě může být využita i k vzbuzení soucitu a určité pomoci či získání výhod. Zvyknou si na tento způsob života, rezignují i na náhody, které by mohly vést k zlepšení jejich života. Z pohledu začlenění do společnosti do skupiny bezdomovců 11

12 a žebráků řadíme lidi, kteří svým způsobem života, chováním a zvyky stojí mimo majoritní společnost (Štěchová a kol., 2008). Obecně nenaplňují zásady a zvyklosti uznávané majoritní společnosti. Jsou nestandardní, co se týče osobnosti, nekonformní, odmítají hodnoty, normy a zvyky společnosti, ve které žijí. Zpravidla žijí buď alternativním způsobem života, který je někdy až asociální, naprosto vybočující z běžného způsobu života. Podle Vágnerové (1999) pak dochází v důsledku ztráty citově hlubších vazeb k emočnímu oploštění, často i k necitlivosti k sobě samému. Vážné následky popisovaného jevu se odráží v ekonomickém dopadu na postiženého jedince. Celkově lze konstatovat, že bezdomovectví se nejčastěji dává do souvislosti s chudobou (Prinzová, 2001). Ta je také jeho hlavní příčinou. Podle Mareše (1999) se v podmínkách současné Evropy nejedná většinou o absolutní chudobu, spojenou s ohrožením samotné existence chudých, ale o chudobu relativní. Ta je spojována zejména tedy s nedostatkem pracovních příležitostí a s dlouhodobou nezaměstnaností. Často jsou jí postiženi také lidé pohybující se na sekundárním trhu práce, kde jsou nízké mzdy, nejistá práce s vyšším rizikem ztráty zaměstnání a špatné pracovní podmínky. Hoch a Slayton (1989) uvádí jako strukturální příčiny bezdomovectví právě nezaměstnanost a z ní pramenící chudobu společně s nedostatkem levných bytů a bydlení. Jak je patrno, jedná se o komplex faktorů, podílejících se na tomto fenoménu. Lze jen souhlasit s Marešem (1999), že bezdomovci jsou považováni za kategorii marginálních jedinců, lidí stojících na samém okraji společnosti a jsou silně sociálně vyloučeni. Často ani nabídnutou pomoc nechtějí přijmout. Realita prostupující každou společnost je i polem, na němž se řeší nejednoduchý vztah těch silnějších, zdravých, nepostižených, kteří se reprezentují jako majorita k těm slabším, nemocným, postiženým, kteří jsou v postavení minoritním a pomoc i péči pro život potřebují. Jak uvádí B. Titzl (2000, s. 9) postižení, nemoc, slabost všeho druhu (kam můžeme zařadit také skupinu lidí potřebných), jsou nejen protipóly nepostižení, zdraví a silní, ale ve své komplementaritě jsou součástí lidského údělu stejně jako narození a smrt. Lidstvo je od svého vzniku provázeno nemocemi ať již fyzického či psychického postižení a z toho vyplývajícími důsledky, které ovlivňují jeho životní styl (Thomas 1989, s ). Z této nezasloužené nerovnosti a z různých omezení postižení, nemocní a trpící jsou padlí na poli cti a představují daň, kterou lidstvo platí za pokrok (Teilhard, 1990, 1993, s ). Zdravotní omezení z tohoto vyplývající, která jsme si zvykli označovat jako postižení (Titzl, 2000, s. 10) provázejí lidstvo od samého začátku, existují a existovat budou i přes velké úsilí vědy. Tato skutečnost je součástí každé společnosti a je i pólem, na němž se řeší vztah mezi silnějšími, zdravými a nepostiženými, kteří se reprezentují jako majorita k těm slabším, nemocným, postiženým a potřebným, kteří jsou v postavení minoritním. V této minoritní skupině lidí jsou nejpatrnější právě ti postižení, což pochopitelně vyplývá z jejich rozdílnosti od ostatních z hlediska fyzického stavu těla a mentální úrovně, ze které následně vychází jejich způsob komunikace, chování, zvyky a způsob života ve společnosti. Na těchto lidech bylo vidět vždy určité omezení v životních možnostech, které se v daném sociokulturním prostředí a v dané době považovalo za normální (Titzl 2000, s. 12). Po celou dobu však byli tito lidé součástí společnosti na jakémkoliv společenském stupni a v kterékoli době, i když byli sebevíce utlačováni a nacházeli se na okraji společnosti. Ani bytová politika není v naší současné společnosti uspokojivě řešena podle potřeb. Právo na bydlení není v České republice explicitně stanoveno ani ústavou ani zákonem. Žádná zákonná úprava také nestanoví povinnost státu nebo obce dát bydlení občanu, který je bezdomovcem. Nicméně přístřeší nebo ubytování jako nezbytné pro zajištění základních životních podmínek zaručuje Listina základních práv a svobod (1993), zmíněná výše v textu. Vztahem k bytu se ovšem zabývá několik zákonů. Upravují např. nájem bytu, který je chráněn a může být vypovězen jen z důvodů stanovených v zákoně; nájem bytu může pronajimatel vypovědět jen se svolením soudu. Nájemce má právo na přiměřený náhradní byt, případně 12

13 na náhradu s tím spojených stěhovacích nákladů, pokud si však sám nepřivodil výpovědní důvod (hrubé porušování dobrých mravů, neplacení nájemného atp.). Má právo na náhradní ubytování nebo náhradní byt nižší kvality. Jak se projeví uvolnění nájemních vztahů v důsledku deregulace trhu nájemního bydlení nelze zatím s určitostí předjímat. Lze však očekávat další růst sociálně negativních jevů, včetně bezdomovectví. Domácnostem v hmotné nouzi může pomoci tzv. sociální bydlení, zřizované s podporou obce či státu. V mnoha obcích je však sociální bydlení nedostatečné, případně je degradováno na tzv. holobyty. Ve všech větších městech jsou zřízeny od státních i nestátních institucí náhradní azylová bydlení, která však v žádném případě v současné době nestačí poskytnout přístřeší lidem v nouzi. Tyto specializované instituce, orientované na poskytnutí jen dočasného přístřeší potřebným, situaci těchto lidí natrvalo neřeší (útulky pro bezdomovce, pro svobodné matky s dětmi, domovy dětí a mládeže). Každá z těchto možností je ovšem vítanou pomocí konkrétní osobě v čase potřeby, je ochranou před úplným vyloučením ze společnosti, není však řešením problému bezdomovectví (Krajčová, 2001). Pokud se určité skupiny lidí octnou v takovém zařízení (azylový dům, obecní ubytovny, holobyty), jedná se vždy pouze o situaci přechodnou. I na prostou možnost přespání je nutný určitý finanční prostředek, který však je pro tyto lidi stálou hrozbou a vlastně i nadále jsou bezdomovci. Souhrnná charakteristika v současné společnosti Jedná se o nově vzniklou, svým specifickým způsobem života odlišnou kulturu (vlastní normy a hodnoty), minoritní populace, která vytváří napětí u majoritní společnosti (od nezájmu až po agresi), která nemá zájem o začlenění do majoritní společnosti zpět (Pavelková, 2010). I přes snahu většinové společnosti jsou vnímáni negativně (jako lidé, kteří nechtějí pracovat a často jsou závislí na návykových látkách). Často se podílí na kriminalitě, ale na druhé straně jsou i oběti trestných činů (viktimizace). Příčiny fenoménu je možné shrnout do objektivních, subjektivních a problému osobnosti. Objektivní příčiny jsou ovlivněny sociální politikou státu a sociálním zákonodárstvím a odráží se v nich např. dodržování lidských práv, respektování práva a rovných příležitostí pro všechny občany, vzdělanost, zaměstnání, sociální obrana, zabezpečení ve stáří a nemoci, boj proti xenofobii a etnickým problémům, emigraci apod. Subjektivní příčiny jsou ovlivněny samotnými jedinci, jejich rodinami a přáteli, různými společenskými skupinami či komunitami, jejich dispozicemi a schopnostmi, temperamentem, věkem, dosaženým vzděláním aj. Často trpí tzv. funkční negramotností, kterou lze definovat jako neschopnost využívat informace z běžných každodenních zdrojů. Tato neschopnost může být překážkou pro pracovní, společenské i kulturní uplatnění jedince. Tito lidé nejsou schopni vzájemně srovnat dvě (i více) informace; nedokáží se orientovat v určité dílčí oblasti lidského života (ekologické, počítačové, právní, občanské, sociální, mediální, finanční aj.). Právě poslední zmíněná funkční gramotnost je nesmírně důležitá dovednost i znalost, kterou jedinec potřebuje k tomu, aby se uplatnil v rámci své komunity, mohl vykonávat své sociální role občana, spotřebitele, člena rodiny, zaměstnance aj. jedná se tedy o prakticky využitelnou znalost každodenního života, včetně schopnosti jejího funkčního uplatnění. Na základě finanční negramotnosti v podobě předluženosti existuje nejspolehlivější cesta k sociálnímu vyloučení (např. dluhy na nájemném a na službách spojených s tím, dluhy u úvěrových společností). Dále i materiální zázemí bydlení, zaměstnání, tragické události v rodině, majetkové poměry, neočekávané události ve společnosti, povodně, válka apod. Problém osobnosti je možné spatřovat v mentální retardaci, duševní či fyzické chorobě (nedostatečná hygiena, nekvalitní výživa, zubožený zdravotní stav orgánová selhávání, nádorová onemocnění, hepatitis typu A i B, tuberkulóza, bakteriální a parazitární onemocnění), nesamostatnosti, osamělosti, invalidita, závislost na alkoholu nebo drogách, sociální nezralost, 13

14 etnické rozdíly; situace vzniknout po propuštění z léčeben, ústavů, výkonu trestu či po odchodu dosažení dospělosti z etopedických zařízení. Často pochází z rodin dysfunkčních nebo vůbec neexistujících Příslušníci těchto skupin byli již v dětství vystaveni nezájmu rodiny, podceňování nebo byli dokonce vystaveni násilí a zneužívání (fyzickému či psychickému) Z nefungující rodiny byli vyhnáni, nebo sami utíkali a toulali se. Jejich schopnosti bývají snížené, chybí jim základní kompetence, které jsou nezbytným předpokladem k přijatelné sociální adaptaci Nízká úroveň vzdělání, funkční negramotnost Nemívají rozvinuté volní vlastnosti, nejsou schopni přiměřené autoregulace, schází jim určitá odolnost a vytrvalost, často se nedovedou ovládat. Neorientují se ve společnosti, která je obklopuje, nechápou pravidla a normy, které regulují chování a vzájemné vztahy mezi lidmi, odmítají je, nejsou schopni je uplatňovat a řídit se jimi v každodenním životě, finanční negramotnost Neznají svá práva a nemohou je proto také prosadit a využívat ve svůj prospěch. Jejich schopnosti mohou být snížené nedostatkem vrozených dispozic i získaným postižením (mentální retardace, somatický stav, změny osobnosti či následné změny psychiky v důsledku užívání návykových látek) Další příčina může být také v odlišné sociální zkušenosti (např. život a výchova v etopedických zařízeních, dlouhodobé léčebné pobyty ve zdravotnických zařízeních, pobyt ve věznici) Problém jakéhokoli ubytování Problematické je pro ně získání práce (úplná diskriminace) Chudoba Exkluze Pro sociálně znevýhodněné jedince je typické ekonomické vyloučení. K nutnosti uspokojování základních životních potřeb a vzhledem ke svému postavení vůči majoritní společnosti se často pohybují ve sféře černé ekonomiky a černého trhu práce Často se dostávají do ekonomického systému zastavování kradených věcí, a pokud je to možné (vlastní osobní doklady), i půjčování peněž (např. zneužívání lichváři, najímání jako bílí koně apod.) Ztrácí pocit z následků a ostudy spáchaného deliktu jsou si vědomi, že ve vězeňském zařízení dostanou akutně chybějící atributy pro jejich běžný život (chybná adaptace na problémy) Nedůvěra ke státním i samosprávním institucím; na základě negativních zkušeností s úředníky odmítají i pomoc nestátních organizací 14

15 Východiska z dané situace (hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti, řešení jevu, prevence) Hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti S nezaměstnaností se objevila potřeba materiálně zabezpečit formou finanční podpory lidi, kteří přechodně, a ne vlastní vinou, o práci přišli. V návrhu Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky (říjen 2008, platné dosud) se počítá se změnou procentní sazby poskytování podpory v nezaměstnanosti a s ní související zkrácení podpůrčí doby. Po dobu prvních dvou měsíců bude poskytována podpora ve výši 65 % průměrného měsíčního výdělku dosaženého v posledním zaměstnání, po dobu dalších dvou měsíců ve výši 50% a po zbytek podpůrčí doby ve výši 45 %. Podpůrčí doba se zkracuje o 1 měsíc. To znamená, že do 50 let bude činit 5 měsíců, mezi 50 až 55 lety 8 měsíců a nad 55 let 11 měsíců. Tato právní opatření by podle zmíněného ministerstva měla lépe motivovat uchazeče o zaměstnání, aby se v co možná nejkratší době opětovně začlenili na trhu práce (viz tabulka č. 1). Dále je navrhováno, aby podpora v nezaměstnanosti nebyla přiznána uchazeči o zaměstnání, který v posledních šesti měsících před zařazením do evidence uchazečů bez vážných důvodů opakovaně sám ukončil vhodné zaměstnání, které mu zprostředkoval úřad práce. Jedná se o opatření, kterým má být zabráněno účelovým nástupům do zprostředkování zaměstnání a jejich opakovanému ukončování bez vážných důvodů jen proto, aby uchazeč o zaměstnání vykazoval součinnost a spolupráci s úřadem práce (Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Minimální mzda je to nejnižší možné peněžité plnění, které je povinen zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci za práci. Plní funkci ochrannou, a to jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Má cíle: sociální aby příjmy neklesly pod sociálně akceptovatelnou úroveň a ekonomické má být ochranou proti nekalé soutěži vzniklé výplatou příliš nízkých mezd. Minimální mzda v EU zpravidla stanovena na úrovni 1/2 průměrné mzdy, nebo je zhruba 2x větší než životní minimum. Ve stanovených situacích je možné používat nižší sazby a to v případě použivatele částečného invalidního důchodu (70 % k obecné min. mzdě) nebo pokud se jedná o mladistvého zaměstnance. Pro srovnání v roce 2003 činila minimální mzda v České republice Kč měsíčně (36,90 Kč na hodinu); podporu v nezaměstnanosti mohli pobírat občané půl roku; první tři měsíce ve výši 50% čistého měsíčního výdělku z posledního zaměstnání (resp. životního minima pro osobu starší 26 let), další tři měsíce ve výši 40%, maximálně však ve výši 2,5 násobku životního minima určeného pro osobu starší 26 let; pokud občan práci do této doby nezískal, zůstával dále veden v evidenci úřadu práce, podporu však nepobíral; za určitých podmínek však mohl nárokovat některé sociální podpory; v roce 2008 platilo, že nezaměstnaný pobíral první tři měsíce 50 %, po zbytek podpůrčí doby 45 %). V roce 2009 i 2010 nejnižší, úředně stanovená cena práce (minimální mzda), v České republice zůstává na úrovni dosavadních Kč za měsíc pro zaměstnance odměňované měsíční mzdou resp. 48,10 Kč za každou odpracovanou hodinu pro pracovníky odměňované mzdou hodinovou, tedy tak, jak byla stanovena již s účinností od 1. ledna K těmto údajům je třeba uvést, že současně s trvalým nárůstem nominální výše minimální mzdy se zvyšuje byť nižším tempem i mzda reálná. Například v roce 1991 si občan mohl za minimální hodinovou mzdu koupit jednu čtvrtku másla a v roce 2007 již dvě. V tabulce č. 2 je znázorněna úprava minimální mzdy, která byla v České republice poprvé zavedena v roce Stanovení minimální mzdy od 1. ledna 2007 je patnáctou změnou této mzdové veličiny od jejího zavedení. 3 3 ) 15

16 Tab. č. 1 Podpora v nezaměstnanosti od První dva měsíce podpůrčí doby 5 65 % průměrného měsíčního výdělku Další dva měsíce podpůrčí doby 50 % průměrného měsíčního výdělku Po zbývající podpůrčí dobu 45 % průměrného měsíčního výdělku Životní minimum je společensky uznanou minimální hranicí příjmu, pod níž nastává stav hmotné nouze. Konkrétně vymezuje výši nezbytných finančních prostředků pro domácnost, potřebných k dočasnému zajištění základních životních potřeb. Pokud příjmy nedosahují životního minima a nelze je zvýšit vlastním přičiněním (věk, zdravotní stav, jiné vážné důvody), stát zpravidla doplňuje nedostatečný příjem do výše životního minima formou dávek sociální péče. Největší význam má životní minimum v systému dávek státní podpory. Během roku 2007 nastaly v sociální síti České republiky změny (platí dosud). Jedna z nich se týká konstrukce životního minima 6. Životní minimum je minimální hranicí příjmu, pod níž nastává stav hmotné nouze. Jedná se o kritérium, jehož hlavní funkcí je posoudit příjmovou nedostatečnost pro potřeby sociální ochrany jedince nebo rodiny. Právě od ledna 2007 rozlišujeme životní a existenční minimum. Životní minimum je stanoveno jako minimální hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Životní minimum je součtem všech částek životního minima jednotlivých členů domácnosti (viz tabulka č. 3) 7. Tab. č. 2 Úpravy minimální mzdy od roku 1991 platné nadále 8 Období Výše minimální mzdy v Kč/měsíc v Kč/hodina 1991 únor , leden , leden , leden , leden , červenec , leden , červenec , leden , leden , leden , leden , leden ,50 4 ) 5 ) Délka podpůrčí doby je stanovena u osob do 50 let na 5 měsíců; od 50 do 55 let na 8 měsíců a nad 55 let 11 měsíců. 6 ) 7 ) 8 ) 16

17 Období Výše minimální mzdy v Kč/měsíc v Kč/hodina 2006 leden , červenec , leden , leden , leden , leden ,10 Tab. č. 3 Částky životního minima od (platí i od ) v Kč za měsíc Pro jednotlivce 3126 Pro první dospělou osobu v domácnosti 2880 Pro druhou a další dospělou osobu v domácnosti 2600 Pro nezaopatřené dítě ve věku do 6 let až 15 let až 26 let (nezaopatřené) 2250 Oproti tomu existenční minimum je minimální hranice příjmů na úrovni přežití. Ani životní ani existenční minimum již nezahrnuje náklady na bydlení. Existenční minimum je stanoveno ve výši 2020 Kč měsíčně a týká se zejména občanů, kteří nesplňují podmínky pro nárok dávky, např. z důvodu vyřazení z evidence úřadu práce, nespolupráce s úřadem při hledání zaměstnání, odmítání vhodného zaměstnání, neuplatnění všech zákonných nároků apod. Výjimka ze zákona 9 je umožněna ve výměře existenčního minima u nezaopatřených dětí, poživatelů starobního důchodu, u plně invalidních osob a u osob starších 65 let. U těchto skupin se vychází z životního minima, protože použití minima existenčního by pro ně bylo příliš tvrdé. Spolu se zavedením životního minima vstoupí do života sociálně vyloučených i nové dávky. Jedná se o dávky pomoci v hmotné nouzi, které nahradí stávající dávky sociální potřebnosti, ale i příspěvek na výživné, jednorázové příspěvky pro rodiny s dětmi apod. 10 Tímto je myšleno: a) Příspěvek na živobytí výše příspěvku této dávky bude stanovena ve výši rozdílu mezi částkou na živobytí a příjmem občana. Pod pojmem částka na živobytí si u nezaopatřených dětí představujeme částku jejich životního minima, u ostatních osob vycházíme z existenčního minima, které se bude nejrůznějšími koeficienty variabilně zvyšovat podle dané sociální situace. b) Doplatek na bydlení tato dávka je určena k pomoci při hrazení nákladů na bydlení, ovšem jen osobám ve finanční tísni. c) Mimořádná okamžitá pomoc dávka, která nepřímo nahradí bývalé jednorázové příspěvky např. osobám, které sice nesplňují zákonem stanovené podmínky pro přiznání 9 ) zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění zákona č. 29/2007 Sb. 10 ) 17

18 příspěvku na živobytí, ale hrozí jim vážná újma na zdraví, či za splnění dalších podmínek také osobám, které postihla živelná událost, ztráta dokladů apod. Všem uchazečům o zaměstnání bude umožněno požádat úřad práce o vypracování individuálního akčního plánu na podporu jejich uplatnění. Uchazeč o zaměstnání musí naopak s úřadem práce spolupracovat nejen při vypracovávání toho plánu, ale i při jeho aktualizaci a vyhodnocování. Zároveň se zpřísňuje ustanovení umožňující vyřadit uchazeče o zaměstnání, který bez vážných důvodů neplní výše uvedené povinnosti, z evidence uchazečů o zaměstnání. Stejně tak bude moci být vyřazen ten, kdo po pěti měsících vedení v této evidenci odmítne bez vážných důvodů nabízenou rekvalifikaci. Rozpočet na sociální dávky v České republice je každým rokem snižován (např byl snížen ze 7 na 5 miliard) 11. Dávky jsou však mandatorní (ve státním rozpočtu tzv. mandatorní výdaje) a musí být tedy řádně, tomu komu podle zákona patří, vyplaceny. Další, a to velký problém, je v podmínce aktivního vyhledávání práce. Sledovaná skupina lidí nemůže z pohledu jejich schopností dodržovat povinnosti nezaměstnaných. Zákon o zaměstnanosti totiž stanoví pro nezaměstnané, kteří se již registrují na úřadech práce sice významná práva, ale i povinnosti. Ty nedokáže většina těchto lidí prostě splnit (nemají osobní doklady, nebudou moci nastoupit do vybraného, podle úřadu vhodného zaměstnání nebo rekvalifikace, nedokáží respektovat výzvy tohoto úřadu, budou poskytovat nepravdivé údaje potřebné pro jejich evidenci, neohlásí změny, přestupky apod.). Tím, že nevyhoví uvedeným povinnostem, nemohou pobírat jakoukoli státní podporu. Zvládání situace záleží jen na individuálním přístupu jednotlivce a psychických možnostech jeho samého. Jde např. o konstruktivní adaptace vzhledem k vzniklé psychické zátěži; věk rozdílnosti v pociťování odpovědnosti k nejbližšímu okolí z pohledu aktuálního věku; pohlaví problematika žen v péči o rodinu; dosažená kvalifikace nekvalifikovaní snadněji přicházejí o práci a obtížněji ji nacházejí; zkušenosti jedince; profesně úzce specializovaní aj. Vynechat nelze ani finanční možnosti nezaměstnaného, jeho sociální a rodinnou oporu. Svojí nezastupitelnou roli hrají psychologické intervenční programy. Nezaměstnanost snáze překonávají ti, kteří v ní spatřují novou výzvu ke změně životního stylu. Tuto schopnost mají lidé, kteří umí prohrávat např. sportovci (Buchtová 1999, s. 107), po neúspěchu neztrácejí sebevědomí a bojují o další pracovní šance. Autorka dále doporučuje efektivní osobní strategii pro překonání krizového období ztráty práce: Neztrácet naději, nepodléhat tlaku nepříznivé situaci, vážit si sám sebe i svého života. Využít čas k možnosti zhodnocení životních a pracovních zkušeností. Plánování pravidelných aktivit (tzv. volnočasové). Rozšíření právního vědomí. Zpracování auditu svých vědomostí, znalostí, schopností a dovedností. Neuzavírat se do sebe, udržovat kontakt s trhem práce. Udržovat a pěstovat kontakty se sociálním okolím. Na přechodnou dobu přijmout i práci méně placenou tzv. pod svoji kvalifikaci, nezůstávat v nečinnosti. Promysle úspornou životní strategii. Nepřestat pečovat o své zdraví. 11 ) 18

19 Sociální práce s nezaměstnanými Cílem sociální práce s nezaměstnanými, jak uvádí O. Matoušek a kol. (2005, s. 309), je snížení rizika jejich sociálního vyloučení, k němuž dochází v rovině ekonomické, sociální i psychologické se zřetelem na specifickou situaci. U této cílové skupiny je nezbytné z pohledu sociální práce zvládnout bezprostřední důsledky nezaměstnanosti (materiální, psychické a sociální deprivace dlouhodobě nezaměstnaných a jejich rodin dopady na psychickou pohodu, fyzické zdraví a vztahy v rodině). Další sociální aktivita je podle výše uvedeného autora a jeho kolektivu v pomoci při návratu nezaměstnaného na pracovní trh. Na základě existujících individuálních a sociálních problémů je nutné, aby se řešení situace opíralo o individuální, skupinovou i komunitní práci; na jedné straně v rámci pracovně profesního poradenství a vedení kariéry institucemi veřejných služeb zaměstnanosti, na druhé straně, v šíře pojaté sociální práci, zaměřené na zvládání životních situací nezaměstnaných (oba přístupy se musí prolínat a doplňovat). Nutné je i propracovat komplexní přístupy ke zkvalitnění základního i navazujícího poradenství na úřadech práce (velké počty nezaměstnaných versus malé množství edukovaných specialistů na úřadech práce). Sociální práce s nezaměstnanými by měla obsahovat následující prvky: Sociální práce v lokalitách vyhledávání sociálně vyloučených na pracovním trhu, jejich orientace a motivace, vtažení do projektů a aktivit, komunitní práce, spolupráce při definici potřeb a vhodných opatření; základní i navazující poradenství v rámci veřejných služeb skupinové kluby práce i individuální, v postižených oblastech organizovat informační aktivity z úřadů práce přímo do komunitních center; příprava na zaměstnání orientace na pracovním trhu, výcvik v sociálních dovednostech, komunikačních schopnostech, pracovní výcvik, zprostředkovaná pracovní zkušenost techniky hledání práce, příprava životopisů a motivačních dopisů, situace u přijímacích pohovorů, rekvalifikace aj.). Sociální práce s bezdomovci Výstižnou definici bezdomovectví uvádí i G. Schwarzová (2005): Jedná o sociální jev podmíněný celou řadou faktorů a představuje krajní podobu sociálního vyloučení. M. Kotýnková (2003) chápe sociální vyloučení (exkluzi) jako nerovnost v participaci na životě společnosti, která je výsledkem nedostatku příležitostí k této participaci. Na sociální vyloučení nahlíží jako na odraz nerovného přístupu k pěti základním zdrojům společnosti: zaměstnání, zdravotní péči, vzdělání, bydlení a k sociální ochraně. Jedná se tedy o komplexní jev se spletitými příčinami a důsledky. Z tohoto důvodu musí být i organizování pomoci propojeno mezi všechny pomáhající zúčastněné, aby snaha o zlepšení jejich postavení či návrat do majoritní společnosti byly trvalé. V obecné rovině je možné sociální práce cílené na klienty bez domova rozdělit na preventivní aktivity, služby zaměřené na naplnění základních potřeb a služby zaměřené na reintegraci a soběstačnost (Matoušek, 2005). Preventivní aktivity. Cílem sociálního poradenství je dovést klienty k soběstačnosti (neznají svá práva a povinnosti; neumí jednat s úředníky; nerozumí požadavkům úřadů; nevědí, na co mají nárok a jak jej uplatnit). Je poskytováno poradenství základní i odborné (viz dále upraveno podle Matoušek, 2003). Základní sociální poradenství poskytuje informace o nárocích, službách a možnostech, které mohou vyřešit nebo zmírnit obtížnou situaci člověka (vyplývá ze systému sociální ochrany občana, k němuž patří pojištění, podpora a pomoc, nebo systém, který zajišťuje zaměstnanost). Odborné sociální poradenství poskytuje přímou konkrétní pomoc lidem při řešení sociálních problémů (problémy v manželství nebo mezigenerační soužití, v péči o děti, starší a zdravotně postižené občany, o osoby propuštěné z výkonu trestu, sociálně vyloučené konkrétní pomoc a praktické řešení obtížné sociální situace člověka). Všechny zmíněné problémové stavy bývají prvotní příčinou ztráty domova 19

20 a jejich rychlé řešení je prevence bezdomovectví. Poradenství cílené na osoby bez domova je v České republice poskytováno v občanských poradnách a v nízkoprahových kontaktních centrech organizací, jež poskytují bezdomovcům i další služby (bezplatně); informují se i mezi sebou; výborná je i spolupráce s úřady práce a referáty sociálních věcí; informační materiál ve formě letáků, plakátů a brožur je také přínosný např. V Praze doma bez domova 2010 aj. Nutné je vzpomenout tzv. sociální kurátory, pracujících v odborech sociálních věcí na obecních nebo magistrálních úřadech, kde se zabývají osobami společensky znevýhodněnými, kam bezdomovci patří. Jsou pro ně zajišťovány kontakty na úřady práce, záležitosti spojené se zdravotním pojištěním a dávkami sociální péče, pomoc při vyřizování dokladů a speciální peněžní dávky do 1 tisíce korun. Služby zaměřené na naplnění základních potřeb. Po ztrátě domova potřebují získat opět alespoň základní zázemí, aby měli možnost vzniklou situaci řešit. Kvalitní zabezpečení životních potřeb je podmínkou úspěšné reintegrace. Lidé z ulice potřebují místo k odpočinku, jídlo, teplo, základní lékařskou péči, základní hygienu, čisté ošacení. Vhodné je, aby všechny potřeby byly nabízeny v jednom místě (např. nízkoprahová střediska nebo v jejich blízkosti, vlastní jídelna, hygienické zázemí, dostatek čistého ošacení, potravinová banka, praktický lékař, psycholog, spirituální zázemí apod.). Patří mezi ně i veškeré formy azylového bydlení (krátkodobé azylové ubytování, střednědobé azylové ubytování, dlouhodobé azylové ubytování, cvičné a chráněné byty). Poskytují ubytování pro muže, ženy, matky s dětmi i domy na půl cesty pro mladé po návratu z etopedických institucí. Výsledek těchto zařízení je nejvíce viditelný umytí a čistí lidé. Služby zaměřené na reintegraci a soběstačnost. Tento typ služeb nabízí výcvik v potřebných dovednostech (sociální dovednosti) a služby podporující zaměstnanost (zahrnuty chráněná a podporovaná místa a sociální firmy). Reintegrace a soběstačnost je podporována azylovými domy (hlavně dlouhodobé). Vzdělávací a rekvalifikační služby se mohou uskutečňovat ve formě tzv. job klubů, které by měly být založeny na posilování sociálních dovedností a pracovních návyků se skutečnou rekvalifikací k určitému oboru. Chráněná a podporovaná zaměstnání se realizují v chráněných dílnách a tréninkových pracovištích. Jejich primární cíle jsou terapeutické a rozvojové, nikoli výrobní (ideální zejména pro hendikepované pracovat chtějí a potřebují). Podporovaná zaměstnání je možné chápat jako mezistupeň mezi sociální službou a otevřeným pracovním trhem. Je již uzavřena pracovní smlouva a klient zaměstnanec má již více povinností i kompetencí, samostatnost a zodpovědnost. Zaměstnavatel je shovívavější, ale stále je to stupeň k reintegraci (příprava ke vstupu na otevřený pracovní trh). Veřejně prospěšné práce je způsob spolupráce organizací pracujícími s lidmi sociálně vyloučenými a úřady práce. Vybraní klienti organizací nebo lidé v evidenci úřadu práce se stávají zaměstnanci neziskových organizací. Cílem je tedy poskytnout odrazový můstek nekvalifikovaným lidem s nedostatečnou praxí a důchodového věku (nízká kvalifikace). Sociální firmy jsou nejblíže otevřenému pracovnímu trhu, které poskytují zaměstnání zejména lidem znevýhodněným, jsou však normálním podnikem se ziskem. Snaží se být produktivní a zaměstnávat lidi se speciálními potřebami. Sociální firmy jsou dobrým řešením pro lidi trvale vyloučené z trhu práce, protože reagují na základní potřeby lidí bez domova. Organizace pracující s bezdomovci. Pracují na celém území České republiky (obdobná situace je i na Slovensku církve, Mea Culpa, Spolek sv. Vincenta de Paul a další 12 ). Většinou mají církevní charakter (církevní principy). Je vytvořena síť služeb, která nabízí např. v nízkoprahovém centru stravu, hygienu, ošacení, rozhovor se sociálním pracovníkem (pomáhá při ztrátě dokladů, při řešení tíživé životní situace, zájmové aktivity, rozhovor s psychologem problémy se vztahy, závislostmi na návykových látkách, při nezvládání současné situace jedince, křesťanské a duchovní služby biblické hodiny). Zajišťují terénní 12 ) 20