Pasivní solidarita a společné jmění manželů

Transkript

1 Katedra občanského práva Diplomová práce Pasivní solidarita a společné jmění manželů Martin Kolajík 2007/2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. V Otrokovicích dne 20. května Martin Kolajík

2 Poděkování: Děkuji všem pedagogům za podporu a odbornou pomoc při studiu a především pak své manželce, bez jejíž trpělivosti by tato práce nikdy nevznikla. 2

3 1. Obsah 1. Obsah 3 2. Úvod 5 3. Manželské majetkové právo Obecně Vývoj manželského majetkového práva Společné jmění manželů Předmět společného jmění manželů Majetkové společenství manželů v ČR Úprava majetkového společenství manželů v zahraničí Závazky a solidarita dlužníků Společné závazky Závazky patřící do společného jmění manželů Závazky z některých právních úkonů a SJM Závazky z úvěru Závazky z běžného hospodaření Závazky z podnikání Závazky z porušení právních povinností a SJM Právní odpovědnost a SJM Právní odpovědnost za závazky manželů Právní ochrana slabší manželské strany Právní rovnost v majetkových vztazích manželů Kategorizace způsobů ochrany před nepřiměřenými závazky Preventivní ochrana Reakční ochrana Ochrana terciární Závazky nepatřící do SJM a exekuce Exekuce na majetek v SJM obecně Movité věci Exekuce nemovitosti Mzda manžela povinného

4 12.5. Dávky státní sociální podpory Účet u peněžního ústavu Ústavní principy ochrany Harmonizace majetkového režimů manželů v EU Legislativní záměry ve vztahu k SJM Novelizace procesních norem Novelizace norem hmotného práva Závěr Summary Použité zkratky Přehled použité literatury Monografie Časopisy, články Internetové odkazy Judikatura

5 2. Úvod Právní úprava majetkových vztahů mezi manželi stejně jako úprava jiných vlastnických a spoluvlastnických práv tvoří tradiční oblast soukromého práva. Pokud manželství plní bezchybně svou funkci, nepřikládají zpravidla manželé institutu majetkových právních vztahů náležitou pozornost. Ve většině případů si ani nedokáží připustit možná rizika plynoucí ze svého jednání, rizika ze závazkových právních vztahů obzvlášť. Volání po zákonné ochraně se tak mnohdy začne ozývat až při majetkovém vypořádání manželů v souvislosti s rozvodem manželství či v případě nařízení exekuce na majetek ve společném jmění manželů, popř. ve výlučném vlastnictví manžela povinného. V této souvislosti je třeba upozornit i na fakt, že společenská poptávka po legislativní úpravě majetkových vztahů manželů se výrazněji projevila po vzniku institutu tzv. soukromých exekutorů na základě zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Přestože uvedený zákon výrazněji nezměnil procesní pravidla pro nucený výkon rozhodnutí, lze přesto konstatovat větší razanci soukromých exekutorů, jejichž odměna je přímo závislá na výši vynucených povinností. De lege ferenda jde tedy spíše o legislativní úpravu procesních pravidel, jež by upřesnila pravidla hry, jejichž dodržování je zárukou rovnováhy práv věřitele a manžela povinného (ve smyslu slabší manželské strany). Tato práce si klade za cíl provést zmapování a rozbor současné právní úpravy majetkoprávních vztahů mezi manželi s užším zaměřením na peněžní závazky vůči třetím osobám a především pak analyzovat rozsah a hranice pasivní solidarity manželů, a to zejména s přihlédnutím k současné judikatuře. V této analýze se práce zabývá nejen pasivní solidaritou ve smyslu občanského práva hmotného, ale i vazbou na příslušné procesní normy občanského práva popř. normy jiných právních odvětví (např. pracovního práva). V návaznosti na tuto analýzu pak jsou uvedeny způsoby a možnosti ochrany a obrany hospodářsky nebo jinak slabší strany z manželů, přičemž jsou vloženy i kapitoly zabývající se ústavními principy právní rovnosti a harmonizačními procesy v rámci Evropské unie, jejímž členem Česká republika je. Práce je dále doplněna úvahami de lege ferenda na pozadí právě 5

6 probíhající celospolečenské diskuse, přičemž jsou tyto úvahy podpořeny shrnutím navrhované novelizace hmotně-právních norem (konsolidovaný návrh kodifikace nového občanského zákoníku) a aktuálně i novelizací procesních norem (novela exekučního řádu). V neposlední řadě si práce klade za cíl pokusit se alespoň o stručnou komparaci s úpravou majetkových vztahů mezi manželi v zahraničí. Mimo tyto dílčí cíle se práce pokusí prokázat, že právní ochrana hospodářsky nebo jinak slabší manželské strany je z pohledu hmotného práva dostačující, jisté nedostatky však vykazují příslušná ustanovení procesních norem. Z hlediska formálního členění se jedná o práci rozdělenou do devatenácti kapitol. Třetí kapitola (počítaje za druhou úvod) je zaměřena na obecné pojednání o manželském majetkovém právu a jeho vývoji na našem území až po v současnosti platný institut společného jmění manželů. Obsahem čtvrté kapitoly je vymezení předmětu SJM a jeho stručná komparace s právní úpravou v zahraničí. Následuje pátá kapitola zabývající se obecně závazky a pasivní solidaritou a šestá kapitola s obecným vymezením závazků náležejícím do SJM. Sedmá kapitola se již konkrétně zabývá některými závazky z právních úkonů a na judikatorních rozhodnutích dokládá, zda konkrétní závazek náleží do SJM či nikoliv. Blíže jsou tak podrobeny rozboru závazky z úvěru, z běžného hospodaření a závazky z podnikání. Závazky z protiprávních úkonů jsou předmětem osmé kapitoly. V pořadí devátá kapitola je svým obsahem zaměřena na právní odpovědnost ve spojení se SJM a desátá kapitola je jakýmsi úvodem do problematiky ochrany slabší strany a současně teoretickým východiskem pro obsahovou náplň kapitoly jedenácté, jež je určena pro podrobnou kategorizaci způsobů ochrany a obrany. Dvanáctá kapitola již svým názvem závazky nepatřící do SJM a exekuce dává znát, že jejím obsahem je procesní obrana slabší manželské strany (manžela povinného). Na konkrétních (nejčastějších) způsobech exekuce je ukázáno, jakým způsobem je nutno se bránit a zda se vůbec lze účinně bránit. Na tomto místě je třeba poznamenat, že všude tam, kde se v práci hovoří o exekuci, má se na mysli exekuce podle exekučního řádu i výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Ve třinácté kapitole je stručně uveden způsob zajištění ochrany právní rovnosti v rovině ústavního práva a čtrnáctá kapitola je pojednáním o harmonizačních tendencích a cílech v rámci Evropské unie. 6

7 Legislativní závěry jsou pak inspirací pro kapitolu patnáctou po které již následuje závěr. Závěr by měl být jakousi syntézou z vyřčených i nevyřčených závěrů jednotlivých kapitol. Samotným cílem práce je především snaha poukázat na zvláštní charakter majetkového společenství manželů jako součásti soukromého práva a současně je i pokusem vytvořit ucelený přehled obrany a ochrany před závazky jen jednoho z manželů. V neposlední řadě je cílem prokázat, že hmotně - právní prostředky nutné pro ochranu slabší manželské strany (alespoň v oblasti závazkových vztahů vůči třetím osobám) jsou dostatečné jen do určité míry a jen za určitých okolností. 7

8 3. Manželské majetkové právo 3.1 Obecně Hovoříme-li o manželském majetkovém právu, pak máme na mysli okruh právních norem upravujících majetkové vztahy manželů za trvání manželství, popř. vztahy vzniknuvší v souvislosti s rozvodem manželství (tradičně do manželského majetkového práva spadá i právo dědické či např. úprava společného nájmu bytu). Tato speciální úprava v určitých případech vylučuje použití obecných právních ustanovení, přičemž tento zvláštní právní režim majetkových vztahů se dotýká nejen vztahů mezi manželi navzájem, ale i vztahů manželů vůči třetím osobám. Z podstaty samotného pojmu pak vyplývá, že se netýká majetkových vztahů druha a družky (zde je nutno použít obecná ustanovení občanského práva hmotného). Důvodem a úkolem speciální právní úpravy je posílení ekonomické solidarity manželů, společných zájmů, vyrovnání životní úrovně každého z nich a vytvoření podmínek pro rovnost při zachování práv třetích osob. Přestože právní úprava v jednotlivých evropských zemích se liší (ve smyslu rozsahu majetkového společenství), společným jmenovatelem zůstává rovnoprávnost a spravedlivé dělení společného majetku v případě zániku manželství popř. jiného způsobu zániku či zúžení rozsahu majetkového společenství manželů., a to bez ohledu na druh zákonného režimu v jednotlivých právních systémech. 3.2 Vývoj manželského majetkového práva Samotný vývoj manželského majetkového práva je úzce spjat s vývojem společenských vztahů a s tím souvisejícím institucionálním vývojem manželství jako společenského fenoménu. Významný vliv na podobu a obsah majetkového práva má pak samotné postavení rodiny ve společnosti. V období tzv. rodových společností tvoří základní společenskou a organizační jednotku rod (genus), přičemž veškerý nemovitý majetek patřil rodu jako kolektivnímu subjektu. Výrazným impulsem a podstatně ovlivňujícím faktorem na vývoj majetkového práva manželů, a to nejen na našem území, znamenalo především právo římské. Základem a východiskem právního postavení manželů počátečního období formování 8

9 manželství je ryze patriarchální společnost, jejímž projevem v manželských vztazích je absolutní nadřazenost či spíše vláda muže nad ženou. Manželka zpočátku nevlastnila žádný majetek a pokud nějaký majetek nabyla, nabyla ho pro manžela. Naproti tomu manžel byl povinován zajistit výživu manželce, popř. dětem. Přechod od primitivní ryze agrární společnosti ke společnosti obchodní, založené na rozvíjejících se ekonomických vztazích, si vynutil jisté uvolnění a bylo možno uzavřít i manželství s odlišnými právními následky. Především manželce zůstával vlastní majetek (tzv. parafernální jmění), jež si i sama spravovala. Vliv patriarchálního uspořádání se však projevil i zde, neboť manželka v mnoha případech svůj výlučný majetek přenechávala manželovi ke správě. Obecně je pak možno prohlásit, že formální stránka manželství v římském právu se pohybovala v mezích, jejichž hraniční body na straně jedné tvořily principy formální posvátnosti svazku manželského a na straně druhé principy smluvní. Prolínání těchto principů se po období striktní sakrality manželství díky nástupu křesťanství a následnému období odklonu od smluvní volnosti manželů odrazilo i v kodifikaci občanského práva na našem území, a to v obecném zákoníku občanském (císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s.). Základním kamenem majetkových vztahů manželů (a ostatně manželství jako celku) obecného zákoníku občanského lze bezpochyby označit kogentní ustanovení odrážející přetrvávající patriarchální nazírání na vztahy mezi mužem a ženou a z toho vyplývající nerovnoprávnost. Odrazem této nerovnoprávnosti je znění 91 o.z.o.: Muž je hlava rodiny. V této vlastnosti přísluší mu obzvláště právo vésti domácnost; náleží mu však také závazek, aby poskytoval manželce podle svého jmění slušnou výživu a zastupoval ji ve všech případnostech. 1 Z uvedeného ustanovení plynul závazek manžela zajistit výživu manželky a na druhou stranu oprávnění a povinnost zastupovat manželku ve všech případech. Oprávnění zastupovat manželku se týkalo i soudního řízení, přičemž pro toto zastupování nebylo třeba udělení plné moci. Vycházelo se přitom z předpokladu, že žena není schopna se zcela postarat o své záležitosti. Přes výše uvedené však byly majetkové vztahy založeny na vlastnickém individualismu. 1 Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s. obecný zákoník občanský 9

10 Každý manžel měl tedy svůj majetek i své vlastnictví k věcem a každý nabýval věci individuálně výhradně pro sebe. 2 Naproti tomu manželé měli možnost v rámci dispozitivních ustanovení obecného zákoníku občanského, a to konkrétně 1233 až 1236 vytvořit společenství statků. Podmínkou vzniku společenství statků bylo uzavření smlouvy mezi manželi, přičemž z formálního hlediska se tak muselo stát formou notářského zápisu. Pro další vývoj právní úpravy majetkových vztahů mezi manželi je pak zásadní, že uvedeným společenstvím statků došlo ke vzniku jakéhosi předobrazu pozdějšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Společenství statků totiž neznamenalo, že by manželé měli nějaké podíly k dispozici či že by byli podílovými spoluvlastníky. Jednalo se tudíž o spoluvlastnictví bez podílů dle 361 o.z.o. ( Náleží-li věc ještě nerozdělená současně několika osobám, vzniká společenské vlastnictví. Hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou ). Co se týká dluhů ze společenství statků, odpovídali manželé solidárně, tedy společně a nerozdílně. Období po skončení druhé světové války a následné společenské změny vyústily k rekodifikaci občanského zákoníku. V rámci této rekodifikace došlo zák. č. 265/1949 Sb. k vydělení práva rodinného (odtud název o právu rodinném). Majetkoprávní vztahy mezi manželi byly upraveny v části druhé upravující práva a povinnosti manželů. Zejména zde byl vytvořen institut zákonného společenství majetkového, jež byl již přímým předobrazem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Důvodem nové zákonné úpravy manželských majetkových vztahů bylo především odstranění majetkové nerovnoprávnosti muže a ženy a omezení dispozičních oprávnění manželky při správě společného majetku (k tomu důvodová zpráva k zákonu o právu rodinném 3 : Zákon proto upravuje majetkové poměry tak, aby manželský svazek upevňovaly, přitom zachovává zásadu plné rovnoprávnosti manželů i v jejich majetkových vztazích. Instituce majetkového společenství spočívá na zásadě, že získaný majetek je výsledek práce a přičinění obou manželů ). Z pohledu odpovědnosti manželů za společné závazky popř. za závazky vzniklé jen jednomu z manželů je určující 21 zák. č. 265/1949 Sb. jež stanovil, že jednání jen jednoho z manželů při obstarávání obvyklých záležitostí rodiny zavazuje oba manžely rukou společnou a nerozdílnou 24 pak 2 Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha: Linde, 2000, s Společná Česko-Slovenská digitální knihovna. Dostupná z 10

11 stanovil, že Na jmění náležejícím do zákonného společenství majetkového se může hojit také věřitel jen jednoho z manželů. K výše uvedenému je třeba podotknout, že ustanovení o zákonném majetkovém společenství nebyla ustanoveními kogentními. Manželům byla dána možnost dohodou změnit rozsah společného majetku, a to opět formou notářského zápisu. Ochrana práv a zájmů třetích osob byla zajištěna odst zák. č. 265/1949 Sb. Vůči jiné osobě se mohou manželé na takovou úmluvu odvolat jen tehdy, je-li jí známa.. Dne 26. února 1964 byl Národním shromážděním Československé socialistické republiky přijat zákon č.40/1964 Sb. občanský zákoník.. Přijetím tohoto zákona bylo zavedeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jež přesněji formulovalo charakter bezpodílového spoluvlastnictví a zároveň svým kogentním charakterem vyloučilo možnost smluvní modifikace majetkových vztahů. Z kogentních ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do vyplývalo, že bezpodílové spoluvlastnictví vzniklo uzavřením manželství, a to vždy. Ke zrušení BSM mohlo dojít pouze soudním rozhodnutím Ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo dobrým mravům, může soud na návrh některého z manželů toto spoluvlastnictví zrušit i za trvání manželství. 4. Důvodem požadavků na změny a následnou novelizaci ustanovení týkajících se bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla celospolečenská změna v roce 1989 a následný přechod od ekonomiky založené na centrálním plánování k tzv. tržní ekonomice. Součástí tohoto přechodu bylo i zmírnění následků některých majetkových křivd dle zák. č. 403/1990 Sb. (restituce). Náprava výše uvedených majetkových křivd a politicko-ekonomické změny umožňující podnikatelskou činnost fyzických osob si vynutily i změny v oblasti majetkových vztahů mezi manželi. Zvláště podnikatelská činnost jednoho z manželů byla potenciálním rizikem pro druhého z manželů, který se na podnikání manžela nepodílel. Novelou občanského zákoníku provedenou zák. č. 509/1991 Sb. byl do obč. zák. vložen 143a, jež umožňoval změnu rozsahu nebo odložení vzniku BSM až ke dni zániku manželství dohodou manželů. Podmínkou platnosti dohody byla mimo nezbytného odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. 11

12 shodného projevu vůle manželů opět její uzavření formou notářského zápisu. Ochrana zájmů a práv třetích osob byla zaručena tím, že manželé se mohli vůči jiné osobě na tuto dohodu odvolat jen tehdy, jestliže byla třetí osobě tato dohoda známa. Zásadní změnu v majetkových vztazích mezi manželi přinesl zák. č. 91/1998 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon o rodině (zák.č. 94/1963 Sb. ve znění zákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb.) a zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník. Základní změna provedená tímto zákonem spočívala v tom, že dosavadní institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl nahrazen právním institutem společného jmění manželů. Provedenou změnou bylo sledováno zejména rovné postavení manželů, které vyplývá z jednoty tohoto manželského společenství Společné jmění manželů Z pohledu vlastnického práva představuje společné jmění manželů zvláštní formu majetkového společenství tím, že vytváří zvláštní (podvojné) spoluvlastnictví ke společnému majetku manželů. Každý manžel je vlastníkem celé věci, má právo věc držet a užívat. Ve svých právech je však omezen stejnými právy druhého manžela.(r 42/1972). Z tohoto hlediska je společné jmění manželů formou spoluvlastnictví, jež není pouhou podmnožinou podílového spoluvlastnictví, nýbrž se jedná o formu ležící vedle (vně) tohoto právního pojmu. Co je předmětem a co tvoří společné jmění manželů vymezuje a definuje 143 zák.č. 40/1964 Sb. obč. zák. (1) Společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl 5 Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha: Linde, 2000, s

13 vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Na rozdíl od předcházející právní úpravy (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) spadá do společného jmění manželů i majetek (věci), které slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů. Tato změna byla vynucena především skutečností, že předcházející právní úprava omezovala práva věřitelů vymoci si své pohledávky nuceným výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetek jednoho z manželů podnikatele (přestože mnohdy měl tento majetek značnou hodnotu a ve své podstatě sloužil jako zdroj příjmů oběma manželům). Z koncepčního hlediska došlo i ke změně v oblasti modifikace společného jmění manželů. Především bylo upuštěno od možnosti (tak jak tomu bylo u BSM) zcela zrušit majetkové společenství. Platná právní úprava tak v současnosti umožňuje a) smluvní modifikaci b) soudní modifikaci ad a) - stanovený rozsah společného jmění manželů může být rozšířen nebo zúžen smlouvou uzavřenou manželi formou notářského zápisu, přičemž takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti - manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželů, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti - manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit správu společného jmění (totéž platí pro budoucí společné 13

14 jmění muže a ženy, kteří chtějí uzavřít manželství) ad b) - soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti - soud může na návrh jednoho z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti 14

15 4. Předmět společného jmění manželů 4.1 Majetkové společenství manželů v ČR Vymezení předmětu společného jmění manželů či spíše jeho rozsahu je jedním ze základních stavebních kamenů samotného majetkového společenství, potažmo majetkových vztahů z tohoto společenství vzniklých. Úkolem a cílem legislativní úpravy je pokud možno co nejpřesnější vymezení hranice mezi majetkem, jež do společného jmění manželů spadá a mezi majetkem, jež patří do výlučného vlastnictví jen jednoho z manželů a leží tedy vně společného jmění. Přestože žádná právní úprava nemůže postihnout všechny společenské situace, aspekty a jednotlivé nuance právních vztahů, je v zájmu předvídatelnosti práva a právní jistoty účastníků těchto právních vztahů, vymezit tyto hranice co nejprecizněji a neponechávat dotváření práva soudům. Česká právní úprava se novelizací občanského zákoníku zákonem č. 91/1998 Sb. vydala cestou pozitvního i negativního vymezení majetku tvořící společné jmění manželů. Autoři Milan Holub, Josef Fialaa a Jaroslav Bičovský uvádějí ve svém komentáři k občanskému zákoníku 6 tři základní kategorie předmětů společného jmění v právním smyslu (pokud byly nabyty za trvání manželů): - věci - práva - závazky V pozitivním vymezení tvoří předmět společného jmění zejména příjmy a úspory z práce a podnikání, ze sociálního zabezpečení, ale také nároky na ně, věci, s nimiž se hospodaří při vedení společné domácnosti (dům, byt, chata, zařízení bytu, auto), pohledávky (např. z půjček), obchodní podíl nebo podíl v družstvu. Z hlediska negativního vymezení však do společného jmění manželů nepatří majetek a závazky: 6 Holub, M., Fiala, J., Bičovský,J. Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualizované a doplněné vydání. Praha : Linde Praha, 2006, s

16 - majetek, který jeden z manželů nabyl děděním bez ohledu na osobu zůstavitele - majetek, který jeden z manželů nabyl darem za trvání manželství od kohokoliv (případně i od druhého manžela z jeho výlučného majetku) - majetek, který jeden z manželů nabyl transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví - věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů - věci vrácené podle restitučních předpisů - závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manželů - závazky jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého Na základě výše uvedeného je tedy možno uvést, že občanský zákoník rozumí pod pojmem jmění souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot, tzn. aktiv osoby a souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot, které osoba dluží jinému, tj. jejích pasiv. 7 Za majetek se pak pro účely společného jmění manželů považují věci (movité i nemovité), pohledávky, jiná práva (např. průmyslová) a jiné hodnoty ocenitelné penězi. 4.2 Úprava majetkového společenství manželů v zahraničí Přestože prvotním pramenem úpravy manželského a rodinného práva jsou mnohdy národní tradice, zvyklosti a obyčeje, lze konstatovat, že v právních úpravách manželského majetkového společenství (alespoň tedy v rámci evropských zemí) se vyskytuje shodný legislativní přístup. Hlavní zásadou tohoto přístupu je premisa, že předmětem majetkového společenství manželství může být zásadně vše, co bylo oběma manželi společně či alespoň jedním z nich nabyto v průběhu manželství. Současně platí, že existuje určitá skupina majetku, která je z tohoto společenství vyloučena. 8 7 Dvořák, J.Majetkové společenství manželů.praha : ASPI Publishing, 2004, s tamtéž, s , s

17 Ruská právní úprava upravuje majetková práva manželů v zákoně o rodině. Podle ustanovení tohoto zákona společný majetek manželů tvoří movité i nemovité věci nabyté za společných příjmů, cenné papíry, členské vklady v družstvech, peněžní vklady jakož i další majetek nabytý za trvání manželství. Pro zahrnutí takového majetku do společného vlastnictví přitom není rozhodující, zda byl tento majetek nabyt za trvání manželství pouze jedním z manželů či pouze jeden z manželů poskytl peněžní zdroje pro takové nabytí. Ke společnému majetku náleží i příjmy každého z manželů a je přitom lhostejné, zda se jedná o příjmy z podnikatelské činnosti, závislé činnosti, příjmy na základě přiznané penze či jiných dávek, které nemají zvláštní účelové určení. Naopak v případě závazků ruská právní úprava stanoví, že závazky přijaté jen jedním z manželů mohou být spokojeny pouze z jeho výlučného majetku. Není-li věřitel z tohoto majetku zcela uspokojen, může žádat vydělení podílu manžela ze společného majetku a uspokojit se z něj. Výše postižitelných aktiv je přitom určena jako podíl, který by tento manžel získal při rozdělení společného majetku např. při zániku manželství. Stejné omezení lze vztáhnout i na závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti. Nizozemská právní úprava se v otázce odpovědnosti za závazky manželů vydala cestou univerzálního společenství majetku. Dluhy, které do tohoto společenství manželů spadají tak mohou být uspokojeny jak ze společného majetku, tak i z výlučného majetku manžela dlužníka. Výlučný majetek druhého (nedlužného) manžela nemůže být exekucí postižen. Zvláštností nizozemské úpravy je to, že jde-li o soukromý dluh jen jednoho z manželů, má druhý manžel právo požadovat vyloučení společného majetku z exekuce, označí-li výlučný majetek manžela-dlužníka, který může být k uspokojení věřitele použit. Co se týká aktiv, vychází nizozemská právní úprava z toho, že aktiva majetkového společenství manželů tvoří všechen současný i budoucí majetek manželů. Značný důraz na ochranu před nepřiměřenými závazky druhého z manželů poskytuje švýcarská právní úprava. Manžel odpovídá společným majetkem pouze v taxativně vymezených případech. V podstatě se vždy jedná o dluhy, jejichž meze jsou dány oprávněním manžela zastupovat manželský svazek a spravovat společný 17

18 majetek. Ve všech ostatních případech odpovídá manžel za dluhy jen svým výlučným majetkem a polovinou hodnoty společného majetku. Zásadou francouzské právní úpravy odpovědnosti za závazky manželů je koncept, že všechny dluhy manželů mohou být uspokojeny ze společného majetku. Současně však tato úprava v zájmu ochrany společného majetku manželů stanoví výrazná omezení, jde-li o možnost postihu druhého manžela. Stejné omezení platí i pro přesně vymezenou skupinu závazků. Tak například mzda manžela může být postižena exekucí pouze tehdy, pokud závazek vznikl v souvislosti s jednáním a právními úkony směřujícími k zajištění chodu domácnosti nebo vzniklé v souvislosti s výchovou společných dětí. V případě úvěru, půjčky či ručení je za splnění odpovědný pouze manžel-dlužník. Druhý manžel nezodpovídá za splnění svým výlučným majetkem ani tehdy, když s těmito závazky výslovně souhlasil. 18

19 5. Závazky a solidarita dlužníků 5.1 Společné závazky Na rozdíl od závazků jednoduchých, ve kterých na každé straně právního vztahu vystupuje pouze jeden subjekt (fyzická osoba, právnická osoba či stát), existuje v případě závazkového právního vztahu, kdy na jedné straně tohoto vztahu jsou manželé, pluralita subjektů. V případě, že se jedná o pluralitu pasivní (pluralita je na straně dlužnické), hovoříme o tzv. společných závazcích. Právní teorie 9 rozlišuje společné závazky na základě způsobu legislativní formulace a dále je dělí na: a) závazky s plněním nedělitelným a b) závazky s plněním dělitelným Závazky s plněním dělitelným lze dále dělit na: a) závazky solidární a b) závazky dílčí Z právní úpravy společného jmění manželů plyne, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Z hlediska systémového členění se tedy jedná o společné solidární závazky s pluralitou dlužníků (pasivní solidarita). Z této pasivní solidarity se následně odvíjejí práva a povinnosti. Především povinnost manželů plnit věřiteli rukou společnou a nerozdílnou. Každý ze solidárních dlužníků (v tomto případě manželů) odpovídá za celý dluh až do úplného uspokojení věřitele. Naproti tomu věřiteli vzniká právo požadovat plnění celého dluhu popřípadě jeho části po kterémkoliv z dlužníků jednotlivě či po všech dlužnících společně. K tomuto bylo judikováno, že pokud více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich ( 511 odst. 1 Obč. zák. ). Věřitel přitom nemusí podat žalobu na plnění zároveň proti všem solidárně zavázaným dlužníkům, ale i jen proti jednomu z nich, přičemž pohledávku proti 9 Fiala, J. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a opravené vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2002, s

20 ostatním může uplatnit i později samostatnou žalobou. Rozsudek platí vždy mezi věřitelem a tím spoludlužníkem, který byl žalován. Ve výroku rozhodnutí proti dalšímu spoludlužníku musí být pak stanovena jeho povinnost plnit společně a nerozdílně s předtím již odsouzeným dlužníkem. Pravomocným rozhodnutím, které ukládá jednomu z dlužníků povinnost plnit, závazek nezaniká. Proto dokud závazek trvá (nezanikl), může věřitel vést soudní, popř. exekuční řízení proti dalším solidárně zavázaným dlužníkům. Rozsudek na plnění vydaný proti jednomu ze solidárních dlužníků netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení proti ostatním spoludlužníkům 10 Z povahy pasivní solidarity lze dále dovodit, že částečným plněním jednoho solidárně zavázaného dlužníka zaniká částečně i dluh druhého spoludlužníka. Tento zánik je však možný jen v tom rozsahu, v jakém byla část dluhu splněna. Pro zbývající neuhrazenou část dluhu pak platí, že za splnění odpovídají koreální dlužníci v nezměněném režimu pasivní solidarity, tedy společně a nerozdílně až do splnění celého dluhu. Na institutu pasivní solidarity manželů nic nemění ani ustanovení 149 odst. 2 věty třetí obč. zák., upravující majetkové vypořádání v případě zániku manželství. Zásady vypořádání zde uvedené jsou zdůrazněním principu rovnosti podílů solidárních dlužníků ve vzájemném poměru, který je obecně upraven v 511 odst. 2 větě prvé obč. zák. Tento princip se však uplatní výlučně ve vztahu mezi solidárními dlužníky navzájem, přičemž způsob vypořádání manželů solidárních dlužníků se nikterak nedotýká oprávnění věřitele požadovat plnění na kterémkoli z nich, které mu dává 511 odst. 1 ObčZ. Je tedy věcí dlužníků (bývalých manželů), jak se vypořádají mezi sebou po splnění dluhu jen jedním z nich. Uvedený princip se uplatní i v případě zániku manželství z důvodu úmrtí jednoho z manželů. V případě úmrtí jednoho z manželů se může věřitel domáhat splnění závazku, který tvoří společné jmění manželů, v celém rozsahu na pozůstalém manželovi bez ohledu na to, že podle výsledku dědického řízení odpovídají za dluhy dědictví i další osoby. to znamená, že žalobkyně (věřitelka) byla oprávněna požadovat splnění celého společného závazku na kterémkoli z dlužníků, t. j. jak na prvé žalované (manželce zůstavitele), tak na dědicích po zůstaviteli. Poměr, v jakém dědici 10 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. 32 Odo 529/

21 nabyli dědictví, může mít význam jedině pro způsob, jakým se vzájemně vypořádají poté, co bude část závazku připadající na zůstavitele splněna výhradně manželkou zůstavitele Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. 33 Odo 1384/

22 6. Závazky patřící do společného jmění manželů Významnou podmnožinou majetkových právních vztahů manželů tvoří odpověď na otázku, zda závazek je či není součástí společného jmění manželů. Zodpovězení této otázky není jen podstatným předpokladem spravedlivého vypořádání jmění při zániku či zúžení společného jmění, ale jedná se i o nutný předpoklad úspěšného uplatnění práva třetími osobami, věřiteli. Občanský zákoník ve svém ustanovení 144 výslovně uvádí, že závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Podle 143 odst. 1 písm. b) to mohou být nejen závazky, které vznikly oběma manželům společně, ale i závazky, které vznikly pouze některému z manželů. Pro zmírnění dopadů tohoto jinak přísného určení společných závazků zákonodárce vyloučil z předmětu společného jmění a) závazky, které se týkají majetku, jenž náleží výhradně jednomu z manželů b) závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela Nejjednodušší situace nastává tehdy, pokud závazek převezmou oba manželé společně nebo jeden z nich se souhlasem druhého manžela. Pro souhlas druhého manžela přitom není předepsána forma souhlasu a je tedy platný i souhlas udělený konkludentně. V takovém případě patří závazek jednoznačně do společného jmění manželů a manželé jsou zavázáni solidárně. Také v případě závazků uvedených v bodě a) nevznikají při aplikaci výraznější rozpory v hodnocení. Zpravidla lze poměrně snadno doložit a dokázat (a to buď listinnými důkazy či svědeckou výpovědí), že závazek vznikl v souvislosti s majetkem, který patří výlučně jen jednomu z manželů. Naproti tomu v případě závazků uvedených v bodě b) se jedná o negativní vymezení, jehož rozsah byl ponechán na úvaze soudu v rámci jeho moderačního práva. S problematickým obsahem kritéria majetkové přiměřenosti se můžeme setkat i v odborné literatuře. Tak například komentář k občanskému zákoníku uvádí: Co je míra, která již přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, bude potřebné hodnotit se zřetelem k současným majetkovým poměrům členů české občanské společnosti. Pokud např. jeden z manželů, počítající se 22

23 k střednímu stavu, převzal závazek naprosto tomuto stavu a jeho majetkovým možnostem neodpovídající, bude i pro soud založen důvod k pochybnostem o tom, zda tento závazek tvoří společné jmění manželů. Je ovšem zřejmé, že ani věřitelé nebudou již moci počítat s absolutními právy, založenými na formálních základech smluv, lehkomyslný postup, tj. spoléhání se na to, že závazek dlužníka bude vždy předmětem společného jmění manželů, v určitých případech může v budoucnu věřitelům přinést zklamání 12 Naproti tomu jiný komentář k občanskému zákoníku uvádí, že u těchto závazků, které převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého z manželů, bude nutno vykládat podle okolností konkrétních případů a se znalostí majetkových poměrů manželů (tj. zejména rozsahu majetku ve společném jmění manželů, ale také hospodářských a majetkových možností manželů), aby se mohlo důvodně dospět k závěru, že tu šlo vlastně o zřejmý exces z majetkových poměrů manželů 13 K uvedeným nejednoznačným právním názorům odvozujícím přiměřenost majetkových poměrů na základě rozdílných premis (první názor vychází z obecného hodnocení majetkových poměrů manželů na základě stavovské příslušnosti, přičemž druhý názor je založen na hodnocení hospodářských poměrů konkrétního manželství v době vzniku závazku) je třeba uvést, že rozhodování soudů nižších stupňů se spíše přiklání k hodnocení na základě individuálního posouzení majetkových a hospodářských poměrů konkrétní rodiny, přičemž při hodnocení postupuje obdobně jako při hodnocení obsahu pojmu běžná záležitost Dvořák, J.Majetkové společenství manželů.praha : ASPI Publishing, 2004, s tamtéž 23

24 7. Závazky z některých právních úkonů a SJM 7.1 Závazky z úvěru Velmi problematickou částí závazkových právních vztahů dotýkajících se společného jmění manželů jsou úvěry poskytované bankovními ústavy. Právní teorie doposud zastává názor, že půjčky (tedy přesněji prostředky tímto způsobem získané) jsou součástí SJM i když půjčku sjednal jen jeden z manželů. Na druhou stranu závazky z úvěru poskytnutého jen jednomu z manželů je třeba posuzovat podle 143 odst. 1 písm. b), tedy s ohledem na jejich přiměřenost k majetkovým poměrům manželů. Tak například Jan Dvořák uvádí ve své monografii, že dochází ke snížení prahu odpovědnosti za převzetí závazků jedním manželem a k tomuto stavu nepochybně přispívá i bohatá nabídka spotřebitelských úvěrů, kterou banky oslovují klienty. Mají-li občané u banky po určitou dobu založený účet, nabízejí jim banky úvěr až do výše ,- Kč, aniž by vyžadovaly jeho zajištění a aniž by vyžadovaly účast druhého manžela. Bankovní praxe připouští proto závěr, že banky považují uvedenou výši úvěru pro určité klienty ještě za přiměřenou jejich majetkovým poměrům. V opačném případě by jistě trvaly na tom, aby smlouvu o úvěru podepsaly oba manželé. 14 Autor se tedy domnívá, že nelze pochybovat o tom, že smlouva o úvěru sjednaná jen jedním z manželů spadá do SJM, manželé jsou solidárně zavázáni a jediným omezujícím a ze SJM vylučujícím kritériem je výše úvěru v poměru k majetkovým poměrům manželů. Vzhledem k narůstajícím sporům z titulu nesplácených úvěrů a nejednotnosti v rozhodovací činnosti soudů vydal velký senát Nejvyššího soudu dne 12. září 2007 rozsudek 31 Odo 677/2005, v jehož odůvodnění se s výše uvedenou problematikou vypořádal. V odůvodnění Nejvyšší soud na podporu svého právního názoru mj. uvádí: Představa, podle které splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů může věřitel v nalézacím řízení vymoci i (jen) po druhém z těchto manželů, vnáší značnou nejistotu do právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně dlužníka, nýbrž i na straně věřitele, a zásadu, podle které z takto vzniklého závazku jsou 14 Dvořák, J.Majetkové společenství manželů.praha : ASPI Publishing, 2004, s

25 co do smluveného ujednání oprávněny a povinny jeho smluvní strany, ve svém důsledku prolamuje a popírá. (Výše cit.) literární a judikatorní závěry v první řadě přehlížejí, že závazky náležející do společného jmění manželů nasmlouvané jedním z manželů, nemusí mít charakter peněžitých závazků, přičemž může jít o závazky, jež druhý manžel sice objektivně vzato splnit může (nepůjde o plnění vázané jen na osobu prvního manžela), nebude k tomu však odborně vybaven. Tak tomu bude např. tehdy, zaváže-li se manžel, který je podnikatelem, k provedení díla nebo dodání zboží, přičemž druhý z manželů, po kterém věřitel splnění závazku náležejícího do společného jmění vymáhá, podnikatelem není. Dovedeno ad absurdum by druhý manžel byl v režimu 145 odst. 3 obč. zák. vázán povinnostmi plynoucími ze smlouvy, jejíž obsah nezná a stíhán sankcemi (smluvní pokuta, smluvený úrok z prodlení), o kterých nevěděl (jelikož se nepodílel na vzniku smlouvy). V nejisté pozici se u závazků ze smluv obsahujících vzájemná práva a povinnosti smluvních stran (tzv. synallagmatické smlouvy) může ocitnout i věřitel. Nehledě k praktických obtížím, jež by pro obezřetné kontrahenty způsobovalo prověřování, zda uzavřením smlouvy s fyzickou osobou se neocitnou v nežádoucím a nechtěném smluvním vztahu i s jejím manželem, lze dopady názorů cit. výše ilustrovat právě na příkladu smlouvy o úvěru. Jak plyne z dikce 497 obch. zák., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Kdyby ze závazku ze smlouvy o úvěru náležejícího do společného jmění manželů leč sjednaného (jako dlužníkem) jen jedním z manželů byl oprávněn a povinen i druhý z manželů, pak by to pro věřitele znamenalo plnit svůj závazek z úvěrové smlouvy též na požádání druhého manžela (kdyby nešlo o účelový úvěr, byl by např. povinen poskytnout peněžní prostředky na jeho žádost druhému manželu). Přitom si lze dobře představit, že kdyby o poskytnutí úvěru žádal sám druhý manžel, věřitel by s ním úvěrovou smlouvu neuzavřel. Na tomto základě lze s přihlédnutím k teleologickému výkladu zkoumaných ustanovení opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v ustanovení 145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. V závěru svého odůvodnění pak NS dodává: Ostatně, kdyby vskutku mělo platit, že každý individuální závazek založený jedním z manželů se stává společným závazkem manželů i v tom smyslu, že jeho splnění může být samostatně vynuceno jen vůči druhému manželu, pak by byla nadbytečná úprava, jež v 143 odst. 25

26 1 písm. b/ obč. zák. hovoří i o závazcích, které vznikly oběma manželům společně. V pojetí kritizovaném výše by totiž každý závazek náležející do společného jmění manželů nasmlouvaný pouze jedním z manželů byl závazkem vzniklým oběma manželům společně. Není třeba dodávat, že toto rozhodnutí pro futuro velmi výrazně posiluje ochranu práv manžela povinného. Zvláštním druhem závazkového vztahu, který vzniká v souvislosti s úvěrovými smlouvami či smlouvami o půjčce je ručitelský závazek na základě prohlášení ručitele. Nabízí se otázka, zda i tento závazek, byť přijatý jen jedním z manželů, je závazkem solidárním. Řešení této právní otázky nabídl svým rozhodnutím ze dne Nejvyšší soud SR 15, který dovodil, že Podpisom ručiteľského záväzku jedným z manželov vzniká tento záväzok iba tomuto jedinému manželovi a veriteľ v prípade, že dlžník pohľadávku neuspokojil, hoci bol na to vyzvaný, môže sa domáhať jej splnenia na ručiteľovi. Nemôže sa však domáhať splnenia voči ručiteľovej manželke, a to ani v tom prípade, keby táto bola dala na prevzatie ručiteľského záväzku súhlas. Prevzatie ručiteľského záväzku jedným z manželov nie je teda právnym úkonom, ktorý by bolo možno charakterizovať ako dispozíciu so spoločnou vecou alebo vykonávanie správy spoločných vecí oboch manželov, ale ide o úkon spadajúci do výlučnej dispozičnej sféry každého z manželov osobitne. Týmto úkonom sa totiž nezakladajú druhému manželovi žiadne práva ani povinnosti. Z takto podaného odůvodnění lze pak vyložit, že závazek vzniklý (a vymáhaný) na základě ručitelského prohlášení jen jednoho z manželů nelze považovat za závazek solidární. 7.2 Závazky z běžného hospodaření V případě závazků vzniklých při běžném hospodaření jde o posouzení otázky, nakolik se jedná o obvyklou správu majetku. Zákonné oprávnění vykonávat správu majetku vyplývá přímo z obč. zák. 16 Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Takovým závazkem mohou být například poplatky za služby poskytované v souvislosti s nájmem bytu nebo pojistné na základě smlouvy o pojištění majetku, 15 Rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne , sp. zn. 1 CZ 43/ odst. 2 obč. zák. 26

27 který spadá do společného jmění manželů. V těchto případech se nepochybně jedná o běžné hospodaření. Naproti tomu uzavření smlouvy o dílo, jež změní účel užívání nemovitosti patřící do SJM takovou obvyklou správou není. Manžel smluvně zavázaného má v takovém případě právo namítnout neplatnost právního úkonu (zde sjednání smlouvy o dílo). Protože se dle ustanovení 40a zák.č. 40/1964 Sb. obč. zák. jedná o relativní neplatnost, musí se manžel smluvně zavázaného této neplatnosti dovolat v rámci občanského soudního řízení. Z výše uvedeného je zřejmé, že výklad pojmu obvyklá správa je nutno vždy posuzovat v kontextu ke zvyklostem běžného hospodaření rodiny a proto je výklad tohoto neurčitého pojmu přenechán soudu. Tak například bylo judikováno, že prodej nemovitosti je dispozicí vybočující z obvyklé správy společného majetku (R 15/64), naopak běžnou záležitostí je čerpání společných úspor na úhradu potřeb společného dítěte v přiměřeném rozsahu a na nákup běžného ošacení; plnění třetí osobě, pro které není právního důvodu, nebo poskytnutí daru nikoli nepatrné hodnoty není běžná záležitost (R 46/66), převod motorového vozidla není záležitost běžná (R 42/64). Lze proto shrnout, že pokud se jedná o obvyklou správu majetku, jsou z právního úkonu byť i jen jednoho z manželů zavázáni manželé společně a nerozdílně (solidárně). Naproti tomu v případě překročení této obvyklé správy má manžel právo bránit se právnímu úkonu manžela dovoláním se neplatnosti a tím zabránit vzniku solidárního závazku, jež by pro něj měl nepříznivé následky. vybočí-li právní úkon některého z manželů z mezí daných tímto ustanovením ( 145 obč. zák.), jde o relativní neplatnost právního úkonu podle 40a obč. zák. 17. Protože se jedná o neplatnost relativní, je třeba se jí dovolat (zahájit soudní řízení) do tří let od právního úkonu. Při pozdějším uplatnění se dovolatel vystavuje riziku uplatnění námitky promlčení ze strany třetí osoby. 7.3 Závazky z podnikání Specifika právních vztahů vznikajících při podnikatelské činnosti a zvýšená rizika plynoucí z podnikání představují snad nejproblematičtější část majetkového 17 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 14 Cmo 479/

28 práva manželů v případě, kdy je jen jeden z manželů podnikatelem. Není pochyb, že nepříznivé následky z podnikání se mohou při podnikatelské činnosti manželů dotknout i majetku ve společném jmění, a to bez ohledu na to, zda podnikají oba nebo jen jeden z manželů. Pochopitelně to přichází v úvahu jen tehdy, pokud toto zákonné majetkové společenství mezi manžely existuje nebo není významným způsobem modifikován jeho rozsah. Za takové situace není možné jednoznačně vyloučit ani riziko vůči třetím osobám, zejména např. vůči dětem. Vzhledem k charakteru podnikatelské činnosti provozované manželem jako fyzickou osobou poskytuje platná právní úprava nepodnikajícímu manželovi ochranu, a to v těchto směrech : a) souhlas manžela s použitím majetku v SJM k podnikání b) zúžení společného jmění rozhodnutím soudu c) rozdělení příjmů z podnikání mezi manželi Na rozdíl od dřívější právní úpravy majetkového společenství manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů), kdy byly ze společného majetku vyloučeny věci, které podle své povahy sloužily k výkonu povolání jen jednoho z manželů, patří do SJM i tyto aktiva, přičemž výkonem povolání ve smyslu 143 obč. zák. (ve znění platném do ) je třeba rozumět také výkon povolání osobou samostatně výdělečně činnou (mimo závislou činnost k jiné osobě), tj. i (výkon) podnikání jen jednoho z manželů (fyzické osoby) ve smyslu 2 odst. 1 obch. zák., podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. 18 Z výše uvedeného je možno dovodit, že pokud do společného jmění náležejí věci (aktiva) používané jedním z manželů k podnikání, tak do společného jmění musí náležet i závazky vzniklé v souvislosti s používáním tohoto majetku (pasiva). V případě, že nepodnikající manžel by manželovipodnikateli udělil souhlas s prvním použitím majetku ve SJM pro podnikání dle 146 zák. č. 40/1964 Sb. (a tento souhlas může být udělen i konkludentně), pak se nepodnikající manžel nemůže dovolávat ustanovení 143 odst.1 písm. b) obč. zák. a 18 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1951/

29 tvrdit, že závazky nepatří do společného jmění manželů z toho důvodu, že tyto závazky přesáhly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Jiná situace ovšem může nastat v případě, pokud manžel-podnikatel zahájil podnikatelskou činnost ještě před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., tedy konkrétněji před V ustanovení 143 (ve znění platném do ) se výslovně uvádělo, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Pokud však byl podnikatelem jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela 19 Zákon přitom nevylučoval možnost, aby i podnik byl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Nabyl-li tedy manžel-podnikatel podnik v rámci své podnikatelské činnosti před a tento podnik do stejného data náležel do jeho odděleného vlastnictví, je možno s jistotou tvrdit, že se podnik k uvedenému dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., nestal předmětem společného jmění manželů, neboť nebyl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. 20 Pokud závazky vzniklé v souvislosti s tímto podnikem nespadají do SJM, pak druhý manžel nemůže být solidárně zavázán k jejich plnění Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. 22 Cdo 684/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. 21 Cdo 3078/

30 8. Závazky z porušení právních povinností a SJM Dalším neméně problematickým okruhem jsou závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti jednoho z manželů. Takovými závazky mohou být například závazky ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení, jakož i z jiných důvodů uvedených v zákoně. Občanský zákoník přitom v úpravě majetkových poměrů manželů a jejich společného jmění nerozlišuje závazky podle právního důvodu jejich vzniku a tedy ani řešení tohoto problému explicitně nestanoví. Nabízí se možnost použít analogicky ustanovení 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. o přiměřenosti majetkovým poměrům manželů. Naproti tomu bylo dne 30. května 2007 Nejvyšším soudem judikováno, že ne všechny závazky vzniklé porušením právní povinnosti spadají do společného jmění manželů, přičemž jejich výše není rozhodující. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil právní otázku, zda práva a povinnosti z pracovního poměru (v tomto případě povinnost zaměstnance uhradit zaměstnavateli pohledávku z titulu odpovědnosti za škodu za schodek na svěřených hodnotách) patří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela. Ustanovení občanského zákoníku nelze užít v pracovněprávních vztazích ani analogicky; je proto vyloučeno také to, aby se práva a povinnosti z pracovního poměru na straně zaměstnance řídila ustanoveními 143 až 151 občanského zákoníku. Závěru o tom, aby práva a povinnosti z pracovního poměru mohla být považována za součást společného jmění zaměstnance a jeho manžela, navíc brání osobní charakter výkonu práce zaměstnancem; musí-li zaměstnanec vykonávat práci osobně, je tím kromě jiného vyloučeno, aby manželé měli jako společná práva a povinnosti z pracovního poměru, který navázal některý z nich. Z právních úkonů učiněných v pracovněprávních vztazích některého z manželů proto nemohou být oprávněni a povinni oba společně a nerozdílně (jak to jinak předpokládá ustanovení 145 odst.4 občanského zákoníku) a ani povinnosti (závazky) z pracovního poměru některého z manželů nemohou plnit oba společně a nerozdílně (ačkoliv se to jinak ohledně společného jmění manželů uplatňuje ve smyslu ustanovení 145 odst.3 občanského zákoníku). Uvedené samozřejmě platí obdobně pro jiný pracovněprávní vztah než je pracovní poměr. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění zaměstnance a jeho 30