CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Štěpánka Drábková Olomouc 2014

2 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální práce v procesu osvojení dětí. Štěpánka Drábková Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková Olomouc 2014

3 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne podpis

4 Poděkování Děkuji Mgr. Haně Štěpánkové za odborné vedení a poskytování připomínek, které přispěly ke vzniku absolventské práce. V Olomouci dne

5 Obsah Úvod Rodina Funkce rodiny Podpora rodiny Výchova dítěte Rodičovská odpovědnost Právo na rodinu Náhradní rodinná péče Význam náhradní rodinné péče Základní informace pro ţadatele o náhradní rodinnou péči Typy náhradní rodinné péče Adopce (Osvojení) Zprostředkování osvojení z pohledu ţadatele Zprostředkování osvojení z pohledu dítěte Pěstounská péče Poručenství Sociální práce Sociální práce jako pomáhající profese Pojetí sociální práce Sociální pracovník Vzdělání sociálního pracovníka Paradigmata v sociální práci Paradigmata Reformní paradigma Terapeutické paradigma Poradenské paradigma Teorie významné pro sociální práci Humanistická a existencionální analýza Logoterapie Systémový přístup Systemický přístup... 25

6 5.4 Kognitivně-behaviorální terapie Úkolově orientovaný přístup Antiopresivní přístup Ekologická perspektiva Metody sociální práce v procesu osvojení Sociální práce s rodinou Vyhodnocení situace dítěte a rodiny Individuální plán ochrany dětí Sociální práce s jednotlivcem Sociální práce se skupinou Případová konference Sociální práce s komunitou Sociální práce v procesu osvojení Jednání s ţadatelem Schůzka s ţadatelem Následující postup Sociální práce s dítětem Závěr Seznam pouţité literatury Anotace Abstract Přílohy:... 46

7 Úvod Ve své absolventské práci se zabývám procesem osvojení, a také přístupy a technikami, které je moţné celkově v rámci procesu uplatnit. Cílem mé práce je popsat proces osvojení dítěte z pohledu sociálního pracovníka se zaměřením na vyuţité metody a techniky sociální práce. Dále se zaměřuji detailněji na proces osvojení, vyhodnocování a individuální plán ochrany dítěte, který je součástí procesu osvojení, a který pouţívají sociální pracovníci v rámci výkonu svého zaměstnání. K volbě tohoto tématu mě vedl dlouhodobý zájem o systém náhradní rodinné péče, a také praxe na Městském úřadě v Uničově, kterou jsem absolvovala na odboru sociálních věcí, konkrétně na sociálně-právní ochraně dětí, neboť zastávám názor, ţe kaţdé dítě má právo na rodinu. Praxe na městském úřadě mně umoţnila nový pohled na celou věc, velmi mě zaujala novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí a s tím související zrušení zákona o rodině. Toto zrušení přineslo několik významných změn nejen do ţivota sociálních pracovníků, ale především samotných potenciálních osvojitelů. Po právní stránce věci je nyní zákon o rodině obsaţen v novém občanském zákoníku, ve kterém je při té příleţitosti novelizován. Náhradní rodinná péče je běţným tématem, v posledních letech se hlavně hovořilo o novém způsobu náhradní rodinné péče. Především se jedná o pěstounskou péči na přechodnou dobu, coţ svým způsobem ovlivnilo i stávající typy této péče. S novelou zákona je spojeno vyhodnocování a individuální plánování ochrany dětí, které vzešlo v platnost. Sociální pracovníci se stále učí, jak správně vyplnit toto vyhodnocení, aby bylo co nejefektivnější. Často je velmi problematické rozpoznat, co přesně je v některých kolonkách poţadováno, respektive je patrná určitá volnost v tom smyslu, ţe kaţdý si pod předepsanou hlavičkou můţe potřebné informace doplnit do určité míry dle svého uváţení. Tím chci poukázat na fakt, ţe slova psaná do textových polí mohou mít klidně podobu rozvinutých vět, ale stejně tak lze faktické informace shrnout do bodů, jelikoţ nikde není předepsán styl vyplňování. Cenné zkušenosti a získané rady v rámci absolvované praxe se zpracováváním a vyhodnocováním individuálního plánu ochrany dětí mě přivedly k názoru, ţe některá témata jsou velmi citlivá, například otázky týkají se toho, v jakém 4

8 prostředí rodiče vyrůstali. Nicméně si samozřejmě uvědomuji, ţe uţití takových otázek je potřebné k ucelení informací pro sociálního pracovníka k zjištění anamnézy dítěte, které se ocitlo v moţném ohroţení. V konečném důsledku slouţí sociálnímu pracovníku takto získané informace při vyhodnocení, zda je nebo není dítě ohroţené a případně jaká opatření, kroky je zapotřebí učinit. Práce se skládá ze základních okruhů, jimţ odpovídá členění na jednotlivé kapitoly. V první kapitole se zabývám rodinou jako celkem, kde popisuji základní charakteristiky rodiny, její funkce, a zároveň význam podpory rodiny, důleţitost výchovy dítěte a rodičovskou zodpovědnost. Druhá kapitola zahrnuje náhradní rodinnou péči, kde se obecně zabývám všemi jejími formami. Zaměřuji se na osvojení, které je součástí mého cíle. V následujících kapitolách více rozebírám sociální práci, paradigmata a vymezuji přístupy, které jsou vyuţívány v pomáhajících profesích. V poslední kapitole, tedy ve stěţejní části mé absolventské práce, se zaměřuji na popis procesu osvojení a identifikaci metod a přístupů při práci s ţadatelem a s dítětem v procesu osvojení. Jednotlivé sepsané kapitoly dávají dohromady teoretickou práci, která je zaloţena na kompilaci existujících zdrojů. 5

9 1 Rodina V kapitole o rodině se budu zabývat tím, co je to rodina, funkcemi rodiny, podporou rodiny, výchovou dítěte a rodičovskou odpovědností. Je důleţité si vymezit, jak by rodina měla fungovat a jaké má úlohy. Podle funkčnosti a nefunkčnosti rodiny zjistíme, zda se dítě nachází v ohroţení či nikoliv. Bude-li vyhodnoceno po důkladném posouzení sociálního pracovníka, ţe dítě je skutečně ohroţeno, nemělo by nadále zůstávat v rodině. Při tomto postupu by měla být stanovena opatření, například osvojení. Sociální pracovník při procesu osvojení pracuje s rodinou, proto je potřebné si nejprve vymezit co to rodina je. Rodina je instituce, kterou vytváří společnost, kultura a civilizace. Je hlavním činitelem socializace a ve společnosti má svůj význam, který se liší dle typu společnosti, ve které se nachází. (Matoušek & Pazlarová, 2010) Rodina je povaţována za nejdůleţitější sociální skupinu, ve které ţijeme. Zároveň v ní dochází k uspokojování základních potřeb, které jsou biologické, psychické, spirituální a sociální potřeby. Poskytuje nám zázemí a také seberealizaci. Je velkým zdrojem našeho chování a naších zkušeností, které nemůţeme získat jinde, v ţádném jiném prostředí. Rodina má svůj vlastní ţebříček hodnot, na kterém staví své priority, které jí ovlivňují v kontaktu se společností. Tato rodina vytváří osobnost jedince a zároveň ovlivňuje jeho vývoj a osobní identitu. (Fischer & Škoda, 2009, s. 140) Dítě není žádná rukavice, která by se mohla přehazovat a vyměňovat, jak koho napadne. (Matějček a kol., 2002, s. 12) 1.1 Funkce rodiny Hlavním cílem rodiny je uspokojit základní potřeby jejich členů, tyto potřeby jsou biologické, psychické, sociální a spirituální. Uspokojování těchto potřeb dosáhneme takovým způsobem, kterým je naplňování funkcí rodiny, mezi které patří funkce reprodukční, emocionální, výchovná a také materiální. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 303 a 325) Dalším důleţitým úkolem rodiny je poskytnutí útočiště, jde o pocit, kdy si dítě myslí, ţe někam patří, a ţe ho rodina přijme k sobě. (Schaefferová, 1994) 6

10 Bavíme-li se o rodině a jejich funkcích, jako první se nám vybaví reprodukční funkce, která byla nejpřijatelnějším důvodem pro rodinu. Jde o zabezpečování udrţení ţivota početím dítěte. Rodiče se nacházejí uprostřed mezi jednotlivcem a prostředím a časem ztrácí svou funkci, protoţe společnost se dokáţe postarat o jedince. (Výrost & Slaměník, 1998; s ) Materiální funkce však byla o něco významnější. Jde o finanční zabezpečení rodiny. Stane-li se, ţe rodina je na tom špatně po materiální stránce, tak jim můţe pomoci společnost, neboť v České republice je vytvořený systém sociálního zabezpečení. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 326) Další funkcí je emocionální funkce, která je jedinečná a v ţádném případě není zastupitelná. Tato funkce určuje význam rodiny. Lze sem zahrnout pocit pomoci, podpory, pocit být přijímán, a v neposlední řadě pocit zázemí. (Výrost & Slaměník, 1998; s. 327) Poslední funkcí je výchovná funkce, která poskytuje dětem orientaci ve společnosti. Tato funkce se velmi obtíţně nahrazuje. (Výrost & Slaměník, 1998; s ) Rodinu můţeme také rozdělit dle funkčnosti na optimální, adekvátní, průměrné a dysfunkční. (Matoušek & Pazlarová, 2010, s. 43) Jestliţe je rodina funkční, manţelé spojuje celá řada vazeb. Očekává se, ţe v jejich vztahu bude vzájemná finanční podpora a solidarita. V průběhu manţelství by mělo dojít k vyléčení ran, které se jim přihodily v dětství a tím k získání pocitu jistoty. Kaţdý totiţ potřebuje mít partnera, partnerku vedle sebe, neboť ti nás dokáţí pozitivně naladit a dodat nám energii. Kdyţ stojíme vedle partnerů, tak se cítíme kompletní, jako by nás doplňovali. Je totiţ pravdou, ţe kaţdý znás občas potřebuje oporu, kterou nám partneři nabízí, ať uţ jde o rameno, nebo náruč. (Matoušek O., 2005) 1.2 Podpora rodiny Politika České republiky zahrnuje souhrn aktivit, opatření k podpoře rodiny, zároveň politika zasahuje do veřejných společenských oblastí ţivota, jako je bydlení, zdravotnictví, trh práce anebo školství. Dále se týká oblasti soukromé, kde musí respektovat jedinečnost rodin, schopnost rodiny se samostatně rozhodovat v osobních věcech. Politika rodiny se soustředí na podporu rodin ve výkonu její funkce, nicméně není jejím úkolem, aby zasahovala do jejího fungování nebo 7

11 rozdělení rolí. Především by neměla zapomenout na vývojové fáze, potřeby rodin v některých situacích Výchova dítěte Pöthe (1996) tvrdí, ţe postavení dítěte závisí na vztahu mezi rodiči a dítětem. Přitom se charakteristiky vztahu rodičů a dětí naplňují zvlášť, avšak v kontextu s vnějším prostředím, a tím formují výchovu. Funkce rodiny podle Matouška a Pazlerové (2010; s. 14) jsou socializace a výchova dětí, vztahová podpora dospělých a ekonomická podpora členů rodiny. 1.4 Rodičovská odpovědnost Rodičovská odpovědnost obsahuje práva a povinnosti rodičů vůči vlastním dětem, jedná se o péči o zdraví dítěte, vývoj mravní, tělesný, citový, rozumový. Dále v ochraně dítěte, výchovy, vzdělání, místa bydliště. Tato odpovědnost vzniká narozením dítěte a končí, jakmile dítě dosáhne plné svéprávnosti, stane se tak dovršením 18. roku ţivota. Změnu rodičovské odpovědnosti můţe nařídit pouze a jedině soud. ( 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) Rodičovská odpovědnost patří oběma rodičům stejně, pokud jeden z rodičů jí není zbaven. Jestliţe jeden z rodičů je omezen ve svéprávnosti rozhodnutím soudu, rozhodne soud také o jeho rodičovské odpovědnosti. Pro rozhodnutí soudu je důleţité, zda omezení rodičovské odpovědnosti je v zájmu dítěte. Brání-li rodiči váţná okolnost v plnění rodičovské odpovědnosti, například nezvládnutí péče, a pokud se soud domnívá, ţe je to v souladu se zájmy dítěte, můţe rozhodnout o pozastavení rodičovské odpovědnosti. Avšak toto pozastavení nemá ţádný vliv na plnění vyţivovací povinnosti. Stejně tak platí, ţe pokud je rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, opět to nemá na vyţivovací povinnost ţádný vliv (je tedy stále povinen platit). ( zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) 1.5 Právo na rodinu Kaţdý má právo na rodinu, stát by měl hlavně zajistit moţnou ochranu a pomoc rodině, která je součástí společnosti v době, kdy zakládá rodinu a po dobu výchovy nezletilého dítěte. Dále by se měl postarat o matku v období před a po porodu (i zaplacení dovolené) a v neposlední řadě garantovat ochranu a pomoc proti 1 MPSV (2014): Podpora rodiny [on-line]. Dostupné dne z: 8

12 vykořisťování, předčasnému zaměstnávání, nebo ohroţení zdraví. (Tomeš, 2010; s. 125) Rodina je důleţitá pro společnost, nahlíţíme na ni jako na základní kámen. Také je nepochybně důleţitá při plnění funkcí, při uspokojování potřeb. V případě, ţe nedochází k naplňování těchto základních poţadavků (rodina tak svou funkci neplní nebo jen velmi částečně), tak je tu moţnost řešení a tou je náhradní rodinná péče, kterou popisuji v následující kapitole. 9

13 2 Náhradní rodinná péče Tuto kapitolu věnuji náhradní rodinné péči, která je součástí společnosti uţ řadu let. Uvádím zde její stěţejní význam, informace pro ţadatele a typy náhradní rodinné péče, jejich charakteristiku. V dnešní době je spousta lidí, kteří nemohou mít z nějakého důvodu své vlastní biologické děti, proto jsou mnohdy ochotní přistoupit na moţnost, kdy přijmou cizí dítě a budou o něj pečovat, jakoby bylo jejich vlastní. Dítě mohou přijmout různými způsoby, jeden z nich můţe představovat právě osvojení. Nicméně pro porozumění účelu této formy péče si musíme vymezit, co vůbec náhradní rodinná péče vyjadřuje, co obnáší a jaké máme typy. V této kapitole se zaměřím hlavně na osvojení, které je stěţejní pro mou práci. V tomto procesu má nezastupitelnou roli právě sociální pracovník, který vyhledává děti a budoucí osvojitele, zprostředkovává mezi nimi kontakt, informuje ţadatele o moţných variantách náhradní péče, vyřizuje potřebnou spisovou dokumentaci. V případě kladného vyřízení ţádosti o osvojení předá sociální pracovník dítě budoucím osvojitelům. V zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je ukotvena náhradní rodinná péče, dále je upravena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Náhradní rodinná péče je způsob péče o dítě, kdy je dítě vychováváno náhradními rodiči, nejsou to však biologičtí rodiče, v prostředí, které se co nejvíce podobá způsobu ţivota v jejich přirozeném prostředí. Jedná se o osvojení a pěstounskou péči. (Bubleová & Benešová, 2001, s. 4) 2.1 Význam náhradní rodinné péče Je to forma péče o dítě, které je opuštěné či osiřelé, nemá rodinu nebo o ni přišlo. Náhradní rodinná péče dává právě těmto dětem moţnost vyrůstat v novém prostředí s novou rodinou, kde by mohlo vystupovat jako ve své původní rodině. Adoptivní nebo individuální pěstounská rodina představuje v ideálním případě pro dítě přirozené rodinné prostředí, ve kterém bude schopno se dále plně rozvíjet. Do této rodiny je dítě svěřeno na základě rozhodnutí soudu. 10

14 2.2 Základní informace pro žadatele o náhradní rodinnou péči Pokud se manţelé či jednotlivci rozhodnou osvojit si dítě nebo chtějí-li dítě převzít do pěstounské péče, musí vţdy navštívit orgán sociálně právní ochrany dětí (zkr. OSPOD) příslušného městského úřadu tam, kde mají trvalý pobyt. Jsou to pouze takzvané trojkové obce, obce s rozšířenou působností, zde si pak mohou podat ţádost. Tyto obce s rozšířenou působností vedou spisovou dokumentaci, ve které mají vloţenou ţádost s osobními údaji, doklad o státním občanství ČR, povolení k trvalému pobytu na území ČR, potvrzení o příjmu osob, kde jsou údaje o ekonomických a sociálních poměrech budoucích pěstounů, osvojitelů, posudek zaměstnavatele, potvrzení o zdravotním stavu, výpis z rejstříku trestů. Dále písemné vyjádření ţadatele o tom, zda souhlasí, aby po uplynutí doby byl zařazen do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení dětí z ciziny nebo zda ţádá o výlučné osvojení z ciziny. Následně poté OSPOD zprostředkuje pěstounskou péči, osvojení s tím, ţe musí vydat souhlas na přípravu fyzické osoby k přijetí dítěte do rodiny a k tomu potřebuje stanovisko obecního úřadu k ţádosti o zprostředkování pěstounské péče, osvojení ( 21 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí). V neposlední řadě můţe osvojit i osamělá osoba, coţ jsou neprovdané ţeny, svobodní muţi, avšak jedinci nemají tak velkou šanci jako manţelské páry. (Matějček ED., 2002; str. 15) 2.3 Typy náhradní rodinné péče Náhradní rodinná péče je pouze jednou ze dvou sloţek náhradní rodinné výchovy. Tou druhou sloţkou je pak ústavní péče, kdy soud rozhodne o umístění dítěte do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc nebo do ochranného zařízení, případně kojeneckého ústavu. (Bubleová, Vránová, Vávrová, & Frantíková, 2011; s. 37) 11

15 Pro lepší orientaci náhradní rodinné výchovy uvádím Tabulku č. 1 Tabulka č. 1: Náhradní rodinná péče Náhradní rodinná péče Dělení: (děti lze do NRP svěřit pouze Péče jiné fyzické osoby neţ rodiče rozhodnutím soudu, a to do péče Osvojení konkrétní fyzické osoby) Poručenství Pěstounská péče Ústavní péče Zařízení: (dítě můţe být do péče zařízení Zařízení pro děti vyţadující svěřeno rodičem nebo rozhodnutím okamţitou pomoc (Klokánky, Dětská soudu) centra - nespadají pod ţádný rezort, svěření do nich má ze zákona přednost před nařízením ústavní výchovy) Kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do tří let věku (zařízení léčebně preventivní péče spadají pod Ministerstvo zdravotnictví) Diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy (školská zařízení - spadají pod Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy) Domovy pro osoby se zdravotním postiţením (zařízení sociálních sluţeb - spadají pod Ministerstvo práce a sociálních věcí). Zdroj: (Bubleová, Vránová, Vránová, & Frantíková, 2011, s. 38) 2.4 Adopce (Osvojení) Zatímco pro pěstouny a pěstounskou péči máme výraz jeden, pro přijetí dítěte za vlastní jsou u nás v užívání termíny dva z latiny odvozená adopce a její 12

16 český překlad osvojení. Znamenají totéž. Adopce je běžnější v řeči hovorové, osvojení v terminologii právní. (Matějček & kol, 1999; s ) Adopce je České republice docela známým typem právě náhradní rodinné péče (Radvanová, Koluchová, & Dunovský, 1980). Adopce, osvojení je dle Matějčka a kol. (1999; s. 12) jedna z nejčastějších a také jedna z nejdokonalejších forem rodinné péče. Adopce je zakotvena právně v zákoně č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právních ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a v Listině základních práv a svobod, podle níţ má dítě právo na rodičovskou výchovu, dále v Úmluvě o právech dítěte jsou zase shrnuta veškerá práva dětí od jejich narození. Proces adopce, osvojení je chápán jako přijetí dříve opuštěného dítěte manţeli nebo jednotlivcem tak, jako by bylo jejich vlastní. Tímto procesem osvojitelé nabývají práv a povinností, které měli právě biologičtí rodiče dítěte. (Konečná, 2003) Naopak z druhé strany biologičtí rodiče tuto rodičovskou odpovědnost ztrácí. (Gabriel & Novák, 2008) O adopci se snaţí hlavně lidé, kteří sami nemohou mít děti vlastní. Tito lidé si myslí, ţe si mohou osvojit dítě, například kluka, který bude milý, zdravý, inteligentní, krásný, v podstatě takového, který se bude nejvíce jim podobat. Chtějí, aby biologičtí rodiče byli normální, nesmí být závislí na drogách nebo alkoholu, nebo aby nebyli například také úchylové. Pokud se těchto lidí zeptáme, zda by byli ochotni se vzdát některých svých poţadavků, většinou Vám řeknou, ţe ano, ţe by jim holčička třeba nevadila. (Gabriel & Novák, 2008) Cílem, posláním osvojení je nalézt dítěti rodinu a nahradit mu jeho chybějící, jeţ mu zajistí zázemí, které by mělo být stabilní. Také přispívá k výchově dítěte, k péči a lásce, naplnění smyslu ţivota náhradních rodičů a to ve chvíli, kdy dítě přijmou do své rodiny, odvezou si ho domů a začnou s ním ţít. Při procesu osvojení manţelé nebo jednotlivci, tedy osvojitelé, přijímají opuštěné, osiřelé dítě za svoje vlastní. Povaţuji za vhodné znovu zdůraznit, ţe jim k dítěti vznikají práva a povinnosti, jako kdyby dítě bylo jejich vlastní a biologickým rodičům práva a povinnosti zanikají. Samozřejmě zároveň vzniká mezi osvojencem a příbuznými členy osvojitelů příbuzenský vztah. (Matějček, ED, 2002; s ) 13

17 O tom, zda bude dítě osvojeno osvojiteli nebo ne, rozhoduje soud. Předtím však probíhá takzvaná předadopční péče, kdy je u zájemců, osvojitelů nejméně po dobu šesti měsíců dítě umístěno. V tomto případě vlastně osvojitel platí veškeré náklady spojené s pobytem dítěte u nich v rodině. (Matějček, ED, 2002; s ) Pokud je dítě v pěstounské péči a rodič se chce stát dítěti osvojitelem, tak v tomto případě soud nevyţaduje předadopčí péči. 2 Osvojitelem se můţe stát pouze osoba, která splňuje určité podmínky, které jsou specifikovány takto: Osoba musí být zletilá, která ţije tak, aby osvojení bylo ve prospěch dítěte a také společnosti, dále musí být svéprávná. Dítě lze osvojit, pokud je to v jeho zájmu. Společně dítě mohou osvojit pouze manţelé, s tím, ţe kdyby chtěl osvojit jeden z manţelů, tak je nutný souhlas toho druhého, nicméně tento souhlas není zapotřebí, pokud druhý z manţelů není svéprávný ( 799,800 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Zprostředkování osvojení se neprovádí v případě že: 1. že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem s určením pro určitou osobu jako osvojitele, 2. podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte, pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte, nebo 3. podal-li návrh na osvojení příbuzný dítěte nebo jiná osoba blízká dítěti, u které není vyloučeno osvojení dítěte. ( 20 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí). Zprostředkování osvojení z pohledu žadatele V první řadě si musí ţadatel podat ţádost o zprostředkování osvojení obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností v místě, kde má trvalý pobyt a nejlépe i tam, kde se fakticky zdrţuje. Sociální pracovník, který má na starost osvojení (náhradní rodinnou péči) sdělí veškeré potřebné informace a poskytne formulář ţádosti. Po podání formuláře si osvojitele pozve sociální pracovník a ten se osvojitele zeptá na další potřebné informace a doklady, které jsou důleţité pro spisovou dokumentaci. V této dokumentaci musí být obsaţena ţádost s osobními údaji, doklad o státním občanství nebo povolení k trvalému pobytu, dále výpis z rejstříku trestů, zprávu o zdravotním stavu, záznam o ekonomických a sociálních poměrech. 2 MPSV (2014): Formy náhradní rodinné péče [online]. Dostupné dne z: 14

18 V případě zájmu o osvojení dítěte z jiného státu je pak potřeba písemné vyjádření souhlasu pro zařazení do evidence Úřadu pro zprostředkování osvojení z ciziny nebo zda ţádá výlučně dítě z ciziny. Dále je rovněţ nutný písemný souhlas, ţe orgán sociálně-právní ochrany dětí je oprávněn zjišťovat potřebné informace a zjistit změny ve spisové dokumentaci, souhlas s přípravou na přijetí dítěte a stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností o osvojení. Po zkompletování dokumentace ji zašlou krajskému úřadu, který posoudí ţadatele o zprostředkování osvojení. Krajský úřad vytváří evidenci dětí i ţadatelů a posuzuje vhodnost ţadatelů, a také rozhoduje o zařazení/nezařazení do evidence. Osvojitel musí projít odborným posudkem, který zahrnuje posouzení ţadatele, zhodnocení přípravy k přijetí dítěte, vyjádření dětí a ţadatele ohledně adopce a přijetí dítěte do rodiny a v neposlední řadě se zjišťuje bezúhonnost ţadatele a osob ţijících ve stejné domácnosti. (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011; s ) Následuje období očekávání, toto období můţe být pro osvojitele velmi těţké, neboť jsou zařazeni do evidence a čekají, aţ krajský úřad nalezne vhodné dítě dle jejich poţadavků, které nejsou vţdy optimální. Proto je doporučeno, aby tento čas trávili se svou rodinou, připravovali se na příchod dítěte, načetli si odbornou literaturu (Matějček, ED, 2002). Osvojitelé si myslí, ţe právě jim je dítě vybráno, nicméně je tomu opak, dítěti jsou vybráni osvojitelé, proto není moţné, aby osvojitelé navštěvovali dětské domovy a dítě si vybrali sami. Proto je výběr velmi důleţitý, neboť dítěti se vybírá rodina, která je schopna právě takové dítě přijmout. Jakmile se stane, ţe se dítěti najde vhodná rodina, tak nastane fáze navazování kontaktu s dítětem, kdy jsou osvojitelé seznámeni se spisovou dokumentací dítěte, kde jsou osobní údaje, doklad o státním občanství, informace o sociálních a rodinných poměrech, dále doklad, ţe splňuje podmínky adopce, rozhodnutí o výchově dítěte a zprávu o jeho zdravotním stavu (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011; s ). Předtím, neţ se definitivně rozhodne o adopci, tak je dítě v takzvané předadopční péči, kdy je po dobu šesti měsíců u osvojitelů. Není tomu zapotřebí pokud bylo dítě v pěstounské péči nebo jiţ svěřeno do péče, kdy osvojitelé o dítě fakticky pečovali. (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011; s. 34) 15

19 Zprostředkování osvojení z pohledu dítěte Trojkové obce, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, jsou povinné sledovat nepříznivé vlivy, které působí na děti a zároveň zjišťovat jejich příčinu. Snaţí se omezit nepříznivé situace, pravidelně také musí vyhodnocovat situaci dítěte a jeho rodiny a to podle toho, zda dítě spadá do sociálně právní ochrany a poskytovat jejich rodičům pomoc. Následně pak zpracovává individuální plán ochrany dětí, který má za úkol vymezit příčiny ohroţení a dále stanoví opatření k ochraně dítěte. Bude-li nad dítětem určen dohled nebo pokud se jedná o tom, zda půjde dítě do náhradní rodinné péče, uspořádá obecní úřad s rozšířenou působností případovou konferenci pro řešení situace ohroţeného dítěte. Tuto případovou konferenci uspořádá trojková obec ve spolupráci s rodiči, popřípadě pokud je jiná fyzická osoba odpovědná za výchovu dítěte, je přizvána taktéţ. Můţe se jednat o zástupce školy, nebo policie, poskytovatelů sociálních sluţeb, odborníků co se týče oblasti náhradní rodinné péče. ( 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). I v tomto případě je potřebná spisová dokumentace dítěte. Tato dokumentace vzniká za účelem zprostředkování náhradní rodinné péče, zaloţí se vţdy po podání návrhu k soudu nebo jestliţe bylo zahájeno řízení ve věci nezletilého dítěte, kdy se jedná o odebrání dítěte z rodiny nebo od osob, které jsou odpovědné za jeho výchovu. ( 22 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Ve spisové dokumentaci musí být osobní údaje o dítěti, doklad o státním občanství, údaje o sociálních poměrech, doklad o splnění podmínek pro osvojení, rozhodnutí orgánů o výchově dítěte a zpráva o zdravotním a vývojovém stavu dítěte. (Bubleová, Vránová, & Vránová, 2011; s ) 2.5 Pěstounská péče Pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče, které je určená dětem. Jelikoţ se o pěstounské péči několikrát zmiňuji, uznávám za vhodné zařadit ji do mé práce a krátce ji představit. Pěstounská péče je v současné době upravena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Matějček a kol. (2002) píše, ţe se jedná o formu náhradní rodinné péče, která je zřízená státem, a tudíţ je jím také kontrolována. Úkolem státu je, aby zajistil dostatečně hmotné zabezpečení dítěte, to probíhá formou odměn. (Matějček & kol, 1999; s. 16). 16

20 2.6 Poručenství Soud určí poručníka dítěti - pokud jeho rodiče zemřeli, případně byli zbaveni rodičovské odpovědnosti nebo byl na nějakou dobu pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti a v neposlední řadě, kdyţ nejsou svéprávní v plném rozsahu, tak v těchto uvedených případech nemají rodičovskou odpovědnost. (Bubleová, Vránová, Vránová, & Frantíková, 2011; s ) Pokud nebude určen poručník, vykonává poručenství orgán sociálně-právní ochrany dětí jako veřejný poručník a to do té doby, dokud poručník nebude stanoven soudem nebo tak dlouho, neţ se této funkce poručník sám ujme. Poručníka soud jmenuje ihned poté, co zjistí závaţné okolnosti, které mu ukládají, aby poručníka určil. ( 929, 930 zákona č. 359/1999 Sb., nový občanský zákoník) Soud můţe stanovit poručníkem i osobu, kterou určili rodiče, pokud je to v zájmu dítěte. ( 931 zákona č. 359/1999 Sb., nový občanský zákoník) Jakmile soud stanoví poručníka, ten se od té chvíle stává jeho zákonným zástupcem, nicméně se nemusí jednat o to, aby poručník pečoval o dítě sám osobně. V případně, ţe o něj fakticky pečuje, má poručník stejně jako pěstoun nárok na hmotné zajištění. Jestliţe je dítě v pěstounské péči a zároveň v této době dojde ke změně podmínek, kdy jsou rodiče zbaveni rodičovské odpovědnosti, tak soud můţe určit pěstouny jako poručníky dítěti. Stanoví-li soud poručníka, tak vztah mezi ním a dítětem není dle zákona stejný jako mezi ním a biologickými rodiči. Tento proces je pod dohledem soudu. (Bubleová, Vránová, Vránová, & Frantíková, 2011; s ) 17

21 3 Sociální práce V této kapitole se věnuji obecně sociální práci, uvádím, jakou představuje ve společnosti funkci, jaký je její cíl a kdo je to sociální pracovník. Je důleţité si vymezit terminologii. Jedná se o pomáhající profesi, kde kromě klienta je i sociální pracovník. Takto státem pověřená osoba musí mít určité vzdělání dle zákona, které určuje jeho profesionalitu. Dále si řekneme, jaké je pojetí sociální práce, od které se odvíjí metody a techniky této práce. 3.1 Sociální práce jako pomáhající profese V současné době se pojem pomáhající profese pouţívá běţně, nicméně jeho definici bychom hledali marně, neboť taková definice neexistuje. Můţeme si ji vytvořit pomocí spojení obsahu dvou slov, a to profese a sluţby lidem (Greenwood, 1976 in Matoušek & kol, 2013; s. 506). V tomto případě můţeme za pomáhající profesi povaţovat skupinu pracovníků, která je organizovaná a zároveň uţívá postupy, které má předem stanovené a vydefinované. Cílem této organizace je poskytnout zaměřený typ podpory, zdrojů a tím i umoţnit jak jejich osobní rozvoj, tak zlepšit ţivotní podmínky. Jako pomáhající profesi bychom mohli uvést mimo sociální práci i psychologii, teologii, pedagogiku, právo nebo třeba psychoterapii aj. (Barker, 2003 in Matoušek & kol, 2013; s. 506) 3.2 Pojetí sociální práce Sociální práce a její cíle a poslání se mění v různých dobách, kde záleţí na souvislostech, které jsou sociální, společenské a teoretické. Starší a pořád pouţívanou definicí sociální práce je ta, ţe sociální práce je to, co dělají sociální pracovníci (Matoušek & kol., 2001), tato definice byla rozšířena o to, že sociální práce je často to, co jiní zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají (Matoušek & kol., 2001; s. 184). V současné době se setkáváme s vymezením cíle sociální práce, která se opírá o koncept sociálního fungování. (Navrátil, 2001; s. 11) Sociální práci můţeme definovat jako vědu nebo umění, kde je zapotřebí široké spektrum dovedností. Jde hlavně o porozumnění potřeb druhých lidí a zároveň schopnost jim pomáhat tak, aby se nestali závislí na naší pomoci. (Matoušek & kol., 18

22 sluţbu. 3 Sociální pracovník pracuje s uţivateli sluţby, s jejich rodinou, dále s uměle 2001; s. 192) Za příklad můţeme uvést následující: Za sociálním pracovníkem přijde klient s tím, ţe potřebuje pomoc s vyřízením dávek. V ideálním případě mu pracovník předá kontakt a případně připojí několik vhodných rad, aby si to klient zvládl vyřídit dále sám. Pokud však klient bude vyţadovat doprovod a nebude si schopen jednoduché dokumenty vyplnit sám, pak je na naší pomoci zcela jasně závislý. Lze ji povaţovat i za vědecký obor, protoţe nakládá s teoriemi a zároveň vytváří nové, které se zaměřují na vznik a řešení problémů (skupinové, individuální, komunitní). (Matoušek & kol., 2001; s. 192) Pro správné fungování pracovníka v úřadu jsou podstatné nejen jeho osobnostní předpoklady pro danou funkci, ale zároveň je nutná určitá míra vzdělání i talentu. (Matoušek & kol., 2001; s. 192) 3.3 Sociální pracovník Definice podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, v platném znění, se vykládá tak, ţe pracovník provádí sociální šetření. Snaţí se zaručit sociální náplň zároveň s řešením sociálně-právních nesnáz v zařízeních, kde poskytuje sociální sluţba péči, sociálně-právní poradenství, metodickou, koncepční a analytickou činnost právě v oblasti sociální, dále pak odborné činnosti v organizacích, které poskytují sociální prevenci, krizovou pomoc, depistáţní činnost, poradenství, rehabilitaci a hlavně zjišťují potřeby obyvatel, kteří se nachází v okolí poskytované sluţby a zároveň organizují, řídí vytvořenými skupinami, například komunitami, organizacemi a také s přirozenými skupinami, jako jsou například lidé, kteří ţijí na stejném sídlišti. (Matoušek & kol, 2003; s. 13) Pracovník musí být schopen kriticky myslet a uplatňovat tento způsob uvaţování nejen v práci, ale i v teorii a praxi zároveň. Měl by jednat podle etických principů, být profesionálem, znát strategie, a dosáhnout pomoci. Potom by měl znát historii i současnou sociální práci, uplatňovat veškeré znalosti a dovednosti, které má. Měl by umět komunikovat se všemi klienty, uţivateli, umět poskytnout sociální sluţbu a měl by směřovat ke změně k lepšímu. (Matoušek & kol, 2003; s. 15) 3 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 19

23 Při své práci sociální pracovníci zastávají několik rolí, které spolu vzájemně souvisí. Můţeme je rozdělit do několika odlišných typů. V praxi se nejeví jako čistý pouze jeden typ, vţdy je zkombinovaný s jiným typem. Nicméně při výkonu práce je důleţité, aby si sociální pracovníci vyhranili typ podle toho, s jakou cílovou skupinou pracují. Role sociálních pracovníků jsou pečovatel, neboli poskytovatel sluţby, dále zprostředkovatel sluţby, cvičitel sociální adaptace, poradce, terapeut, případový manaţer, manaţer pracovní náplně, personální manaţer, administrátor, činitel sociálních změn. (Řezníček, 1997; s. 63) Sociální pracovník dále vykonává mnohé činnosti podle různých úrovní odbornosti. Svěřené úkoly jsou sociálně-právní činnost, sociálně-právní poradenství, sociální diagnostika, sociální prevence a ochrana, sociální intervence, sociální koncepce, supervize, sociální management, výzkum v sociální práci, vědecká činnost, vzdělávání a další vzdělávání odborníků. (Havrdová, 1999; s. 153) 3.4 Vzdělání sociálního pracovníka Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů definuje, ţe sociální pracovník pro výkon jeho povolání, tedy k tomu, aby mohl vykonávat práci sociálního pracovníka, musí být svéprávný, zdravotně, odborně způsobilý a mít čistý trestní rejstřík, být bezúhonný. Podle tohoto zákona odborná způsobilost znamená, ţe sociální pracovník musí mít vyšší odborné vzdělání, nebo v lepším případě vysokoškolské vzdělání v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu, který se zaměřuje například na sociální práci, humanitární práci, sociální politiku aj. Jednou z dalších moţností, jak se stát sociálním pracovníkem je absolvování akreditovaného kurzu, který se zaměřuje právě na oblasti, které jsou uvedeny v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, nicméně jednou z podmínek je, ţe kurz musí trvat minimálně 200 hodin a podle nejvyššího dosaţeného vzdělání je zapotřebí splnit 5 nebo 10 let praxe právě při výkonu tohoto povolání. 4 Při výkonu povolání sociálního pracovníka je zaměstnavatel povinen zajistit těmto zaměstnancům nejméně 24 hodin vzdělání za rok, kdy se pracovníci mohou zúčastnit konferencí, školících akcí, odborné stáţe, specializovaného vzdělání a kurzů s akreditovaným programem. Samotné vzdělání slouţí k tomu, aby si 4 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 20

24 obnovili, popřípadě doplnili kvalifikaci sociálního pracovníka nebo se seznámili s novinkami. 5 5 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 21

25 4 Paradigmata v sociální práci V rámci následujícího textu se budu zabývat otázkou paradigmat v sociální práci. Paradigmata jsou pro sociálního pracovníka důleţitá, protoţe kaţdé z nich udává jiný úhel pohledu na klientovu situaci. Z paradigmat vychází metody a techniky, které sociální pracovník pouţívá při interakci s klientem v procesu osvojení. Sociální pracovník pouţívá v rámci tohoto procesu hlavně poradenské paradigma. 4.1 Paradigmata Během 20. století vznikla tři základní, odlišná pojetí v sociální práci, která Malcolm Payne označuje jako takzvaná malá paradigmata. Tyto se odlišují od sebe filozofickými východisky, praktickými konsekvencemi. Veškeré přístupy, které uvedu níţe k sociální práci, charakterizují činnosti a cíle sociální práce podle jejich vlastního způsobu. Nicméně kromě veškerých rozdílů, můţeme také najít podobnosti v přístupech. Tři malá paradigmata se nazývají terapeutické, poradenské a reformní, kdy terapeutické a reformní paradigma se zaměřují na změnu a na rozvoj. Oproti tomu poradenské se zaměřuje na individuální práci s klientem. Pojetí v sobě zahrnuje vţdy i prvky ostatních přístupů. Kdyţ jsou k sobě navzájem představitelé, autoři kritičtí, tak někdy i oceňují prvky představitele jiného pojetí. (Navrátil, 2000; s. 12) Reformní paradigma Sociální pracovníci, kteří se zabývají reformním paradigmatem, tedy pojetím sociální práce jako reformy společenského prostředí, usilují o podporu společenské součinnosti, solidarity pomoci utlačených skupin obyvatelstva, tak aby lidé získali kontrolu nad ţivoty. Snaţí se o posílení společnosti, aby se všichni mohli jedinečně podílet na změně či tvorbě institucí. Častým slovem vyuţívaným ve spojení s reformním paradigmatem je pojem elita, kdy jde o určitou skupinu lidí, kteří shromaţďují moc a také zdroje, jeţ obrátí ve svůj prospěch. Zastánci reformního paradigmatu uznávají názor, ţe pokud jsou nerovné podmínky, tak tím pádem nelze dosáhnout rozvoje a to osobního i sociálního, a díky tomuto neuznávají nadřazenost jedné skupiny obyvatel nad druhými. Představitelé tohoto paradigmatu se snaţí o reformu prostředí, jejichţ cílem je společenská rovnost. Zabývají-li se sociální 22

26 pracovníci reformním paradigmatem, pak by jejich vzdělání mělo směřovat k filosofii, sociologii nebo politologii. (Navrátil, 2000; s. 12) Do tohoto paradigmatu patří přístupy antiopresivní, radikální a zmocňující. (Matoušek & kol., 2001; s. 189) Terapeutické paradigma Terapeutické paradigma (sociální práce jako terapeutická pomoc) je v tomto pojetí chápáno jako terapeutická intervence. (Navrátil, 2000) Hlavním cílem tohoto paradigmatu je snaha zajistit psychosociální pohodu jednotlivcům, komunitám a skupinám. Duševní pohoda a zdraví člověka je hlavním faktorem sociálního fungování. Podpora rozvoje klienta a jeho uskutečnění osobnosti je prostředkem k dosaţení cíle. Důraz se přitom klade na komunikaci a budování vztahu, neboť proces interakce, coţ je vzájemné působení dvou nebo více subjektů, je proces tvůrčí a tím pádem ovlivňuje všechny osoby, které jsou zúčastněné. V průběhu interakce mezi sociálním pracovníkem a klientem se nečeká pouze to, ţe změna nastane jen u klienta, ale také u sociálního pracovníka, toto se vzájemně ovlivňuje a obohacuje. Důleţitým nástrojem je totiţ komunikace, protoţe díky ní mohou lidé získat daleko větší kontrolu nad jejich pocity a způsobem ţivota. U terapeutického paradigmatu je důleţité vzdělání sociálních pracovníků, kteří by měli mít znalost psychologie a nejlépe terapeutický výcvik. (Navrátil, 2000; s. 12) Do tohoto přístupu patří existencionální, humanistická a sociálně psychologické teorie. (Matoušek & kol., 2001; s. 189) Poradenské paradigma Navrátil (2000; s. 12) značil třetí a poslední paradigma jako sociálně právní pomoc, poradenské paradigma. Co se týče sociálního fungování, tak to zde závisí na schopnosti zvládat různé problémy a na přístupu k potřebným sluţbám a informacím. Představitelé tohoto paradigmatu chápou sociální práci jako jeden z moţných aspektů právě systému sociálních sluţeb. Toto pojetí sociální práce pak vychází vstříc individuálním potřebám, a také se snaţí o zlepšení sluţeb, které jsou jeho součástí. Jde hlavně o poskytování informací a pomoc rodičům a dětem, a to prostřednictvím kvalifikovaného poradenství, poskytnutí zdrojů a mediací. Do tohoto paradigmatu patří úkolově orientovaná a systémová teorie. (Matoušek & kol., 2001; s. 189) 23

27 5 Teorie významné pro sociální práci Z teorií vycházejí techniky práce s klientem. Kaţdá teorie má své vlastní techniky, které sociální pracovník aplikuje na své klienty. Teorie v sociální práci jsou jedny ze zdrojů identity sociálních pracovníků a zároveň jednou z podmínek komunikace mezi nimi. Uţívání těchto teorií usnadňuje hlavně praxi, kdy je řečeno, co má sociální pracovník dělat, jakým způsob a proč. Tyto postupy sociální pracovník potřebuje, neboť je velký rozdíl, zda se intervence uskutečňuje na základě pocitů nebo jedná-li podle teoretického rámce. Pokud sociální pracovník nerozumí klientovým problémům, tak můţe dojít k tomu, ţe sociální pracovník v nejhorším případě ohrozí klienta. (Matoušek & kol., 2001; s. 193) Sociální práce je multiparadigmatická (víceparadigmatická), nikdy v praxi neřešíme pouze jedno paradigma, ale existují vedle sebe různá pojetí, které mají příbuzné přístupy. Přístupy jsou: psychodynamická perspektiva, která není zahrnuta do významných teorií, dále humanistická a existencionální analýza, systémový přístup, systemický přístup, kognitivně-behaviorální terapie, přístup orientovaný na úkoly, antiopresivní přístup, ekologická perspektiva. (Matoušek & kol., 2001; s ) 5.1 Humanistická a existencionální analýza Humanistická analýza klade důraz na svobodu, sebeaktualizaci, potenciál jedince, kdeţto existencionální analýza se zabývá lidským bytím a jeho smyslem, lidským duchem a také podstatou člověka. Dále také vyuţívá pojmy, jako je odpovědnost, vůle, utrpení, smrt a svědomí. (Kratochvíl, 2006; s. 86) O rozhodování a osamělosti se zmiňuje jeden z představitelů existencionalismu, a to Yalom (2006). Do humanistické analýzy spadá Rogersův přístup, coţ je přístup orientovaný na klienta, a dále logoterapie jakoţto hledání smyslu, která patří do existencionální analýzy. (Yalom, 1996) Logoterapie Představitelem tohoto přístupu je V. E. Frankl, který upozorňuje na uspokojování základních potřeb člověka, jakoţto touhy po smyslu. Právě smysl 24

28 lidem většinou chybí, proto je velmi důleţité ho najít. Pokud člověk ztratí smysl, tak to můţe vést aţ k frustraci, která můţe způsobit depresi. Tato frustrace vzniká, kdyţ člověk začne pochybovat o smyslu bytí, neví co dál se svým ţivotem. (Kratochvíl, 2006; s ) Tento přístup se v procesu osvojení bude nejčastěji vyuţit v případě, kdy z nějakého důvodu nevyjde osvojení dítěte a klient tím alespoň částečně můţe ztratit smysl ţivota. Za pomocí logoterapie lze takto ukázat, ţe to není konec ani zdaleka, a ţe můţe přijít šance si v budoucnu další dítě skutečně osvojit. 5.2 Systémový přístup Systémový přístup neboli rodinná terapie je metodou, jeţ se zabývá rodinnými problémy, snaţí se je překonat a tím můţe dosáhnout harmonie celé rodiny. Také bývá často vyuţit v terapeutických sezeních, kde se zúčastňuje celá rodina. Rodinná terapie přistupuje ke kaţdému klientovi jako k dílčí součásti rodiny a zároveň v jeho problémech a poruchách hledá souvislosti s fungováním rodiny. (Kratochvíl, 2006; s. 253) Rodinná terapie se začala vyvíjet po druhé světové válce, kdy si pracovníci začali všímat významu rodiny pacienta, při mentálních poruchách jednoho či více členů rodiny. K rozvoji přispěl výzkum vlivu rodiny na vývoj schizofrenie. (Kratochvíl, 2006; s. 254) Rodinný terapeut uvaţuje systémově, bez ohledu na to, zda pracuje s jedním členem nebo více členy rodiny. (Kratochvíl, 2006; s. 254) Tento přístup bych aplikovala, pokud by se to týkalo jednoho člena rodiny, který má patologický problém. Aplikovala bych cirkulární dotazování, kde bych se zeptala na názor pacienta, co si o dané situaci, která se jej týká, myslí jeho rodinný příbuzný. Např. "Co si myslíte, ţe si vaše manţelka přeje, aby se u vás změnilo?" nebo "Co si myslíte, ţe si vaše manţelka myslí o vašich pozdních příchodech domů?" 5.3 Systemický přístup Tento přístup chápe rodinu jako uzavřený systém, je autonomní. Přístup se hlásí k teorii poznání, která se označuje jako radikální konstruktivismus. To v podstatě znamená, ţe vnější svět naše poznání neodhaluje, ale vytváří ho, pak lze 25

29 říct, ţe skutečnost je individuální konstrukcí kaţdého jednoho jedince. (Strnad 1990, podle Kratochvíl, 2006; s. 258) Vývoj systemického přístupu pokračoval a směřoval tak k sociálnímu konsktrukcionismu, který chápe skutečnost jako sociální produkt. Představité tohoto přístupu jsou například Hoffmanová, Gergena. (Kratochvíl, 2006; s. 259) Hlavním představitelem narativního pojetí je White a Epston, kteří lidské osudy srovnávají s příběhy, jeţ se vypráví a postupně je mění jak autor, tak i posluchač a nakonec i čtenář (Kratochvíl, 2006; s. 259). Narativní terapie vychází ze společné práce terapeuta i klientů a jejich příběhů, ve kterých je problém, nemoci a nebo nedostatky rodiny. (Volně podle Špitze 1996; podle Kratochvíl, 2006; s. 259) Pouţitými technikami jsou cirkulární dotazování, otázka po zázraku, technika zázračné změny, zhodnocení pozitiv, reflektující tým, externalizace problému. (Kratochvíl, 2006; s ) Tento přístup se vyuţívá v případech, kdy je rodina nefunkční. Jde o to, aby se pokud moţno v co nejvyšší míře její funkčnost navrátila. V případě osvojení můţe jít o to, aby se dítě cítilo bezpečně. 5.4 Kognitivně-behaviorální terapie Behaviorální přístup staví na empiricismu, kdeţto kognitivní přístup staví na racionalismu. Empiristé jsou zastánci toho, ţe poznávání se uskutečňuje skrze smysly, zrak, sluch, hmat, čich, chuť, kde si to pak ověřujeme pomocí experimentu nebo pozorováním. Zatímco racionalisté staví na tom, ţe pro poznání je velmi důleţitý rozum a schopnost uvaţovat. K procesu učení dochází pomocí interpretace dějů, které se odehrávají v prostředí, kdy se racionalisté domnívají, ţe se lidé rodí s vrozenou potřebou nalézt význam. To, ţe vnímáme, je determinováno interpretací víc neţ je povahou stimulů. (Navrátil, 2001; s. 99) Oba procesy se setkaly v rámci fází, které jsou spojené s učením. Tento přístup zahrnuje techniky a koncepty behaviorismu, akční terapie, úkolověorientovaného přístupu, teorie sociálního učení a kognitivní terapii. Formy sociální práce jsou krátkodobé a zaměřují se na specifické přítomné problémy klientů, kdy tyto formy jsou direktivní. (Navrátil, 2001; s. 99) Behaviorální terapie se zabývá chováním jednotlivce v prostředí, ale nezabývá se příčinami. Chováním jsou myšleny fyziologické projevy, emocionální reakce, kognitivní procesy a motorické projevy. Základní tezí je to, ţe chování je 26

30 naučeno v interakci s prostředím. Cílem této terapie je změna chování, které klientovi brání v samostatném fungování. Terapie jako taková pracuje s několika technikami, a to systematická desenzibilizace, odměny a tresty, vyhasínání, expozice, nácvik asertivity, biofeedback, kognitivní metody. (Navrátil, 2001; s ) Kognitivně behaviorální terapie se vyuţívá při změně myšení a chování jedince. Pokud mluvíme o osvojení, tak zde máme uţ váţný problém ze strany rodičů. Nechce-li se rodič dítěte vzdát, můţeme mu zapomocí terapie ukázat, ţe toto je nejlepší jak pro jeho dítě, tak i pro něj. 5.5 Úkolově orientovaný přístup Tento přístup jako jeden z mála vznikl přímo v sociální práci. Má souvislosti s učením, nicméně byl vytvořen na základě empirického výzkumu. Přístup se snaţí odpovědět na otázku Jak zvládnout různé praktické problémy? Úspěch spočívá v tom, ţe malý úspěch rozvíjí sebeúctu, sebedůvěru tím, ţe lidé plní úkoly, které si sami zvolili. Sociální pracovník tu má funkci především poradenskou, aby pomohl klientovi se rozhodnout, které úkoly chce plnit. Proto jsou důleţité hodnoty partnerství a posilování, z toho vyplývá, ţe autoritou v řešení problému je sám klient. (Navrátil, 2001; s. 107) Přístup se uţívá při osmi problémových okruzích, kterými jsou: interpersonální konflikt, neuspokojení ve vzahu, problémy s formálními organizacemi, problémy v naplnění rolí, sociální změny, emocionální úzkost, nepřijatelné zdroje a potíţe s chováním. Sama metoda se pak uskutečňuje v šesti krocích a to: příprava, explorace problému, dohoda o cílech, formulace úkolů a jejich plnění a ukončení, kdy tyto kroky směřují k naplnění klientových cílů. (Navrátil, 2001; s ) Tento přístup se při procesu osvojení pouţívá nejvíce. Celý postup je stavěný na úkolově orientovaném přístupu, tedy na krocích. Všechny kroky, které vedou k osvojení dítěte, můţeme postavit na tomto přístupu. Ţadatel o osvojení je musí splnit. Jakmile splní jeden, můţe přejít na krok další. Naplní-li všechny kroky, naplní tím svůj cíl, kterým je právě kýţené osvojení dítěte. 5.6 Antiopresivní přístup Antidiskriminující a antiopresivní přístup se prosazují v sociální práci od konce 80. let 20. století. Přístupy se zabývají útlaky a opresí, coţ můţe být například 27

31 útlak ţen, tříd, etnik, ras, náboţenských skupin, nebo třeba také sociálních a kulturních skupin. Antiopresivní přístup je charakteristický několika rysy. Je riskantní za okolnosti, pokud sociální pracovník nechápe pojem diskriminace nebo oprese. Dále se opírá o nutnost pochopení, protoţe sociální práce tuto opresi můţe posílit nebo také odstranit. Pak je tu rys uţití imperativů, důraz na rovnost, zaměřuje se na rovná práva a šance všech, spoluúčast, kdy jde o zapojení do řešení problému i klienta a v neposlední řadě spravedlnost, kdy s jedincem bude zacházeno dle jeho práv. Hlavně nesmíme zapomenout na zmocňování, coţ znamená pomoc lidem k tomu, aby získali kontrolu nad vlastními ţivoty. Sociální pracovník musí vnímat klientovy pocity, být ke klientovi citlivý, musí brát ohled na klientovy zkušenosti s diskriminací, pokud je případně klient má. Samozřejmě spolu s tím bere ohled na faktory, jako je rasa, etnicita, věk, sexuální orientace a také postiţení klienta. (Navrátil, 2001; s ) Diskriminace je diskutované téma. Lidé o sobě tvrdí, ţe nejsou rasisti, ale pokud přijde řeč na rasu dítěte, které by si mohli osvojit, nechtějí romské dítě. Je důleţité budoucím rodičům vysvětlit, ţe dítě nemůţe za to, v jaké rodině se narodilo a ţe to budou právě oni, kteří to mohou změnit. 5.7 Ekologická perspektiva První, kdo se zabývali otázkou prostředí v sociální práci, byli Stein a Cloward (Navrátil, 2001; s. 151). Ekologická perspektiva je teoretický přístup v sociální práci, který vznik v druhé polovině 20. století a postupně se začal rozvíjet zájem o uţívání ekologických konceptů v pomáhajících profesích. (Navrátil, 2003, s. 40) Významné publikace, které ovlivnily sociální práci byly od Bartlettové a Gordona, kdy Bartlettová vymezila pojem sociální fungování a Gordon je chápán jako předchůdce. Právě Gordon se zajímal o sociální práci, která je na hranici mezi systémem a prostředím. Věnuje se interakci organismů a prostředí, dále soustředil pozornost na systémy a vztahem mezi nimi a prostředím. Jeho práce vycházely z teorie systému, které mají specifickou perspektivu (Navrátil, 2001; s. 151). Nicméně ekologickou perspektivu samotnou formuloval aţ Carel Baile Germain v 70. letech. Germain především kritizoval to, kam doposud sociální práce směřovala, převáţně se mu nezdálo selektivní řešení problémů klienta, a to bez ohledu na jejich širší prostředí. (Navrátil, 2003; s. 41) 28