Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí

Transkript

1 Příspěvek č. 21 Setkávání se smrtí Plánuješ něco na víkend? ptal se mě Mario. Ehm něco s tebou? zeptala jsem se s úsměvem, protože mi došlo, že on něco plánuje. Přesně, usmál se, napadlo mě, že bychom si mohli udělat takový výlet. Výlet? ptala jsem se zvědavě. A kam? K vodopádu, je to tam fakt hezký, jednou jsem tam stanoval s našima, bude se ti tam líbit, věř mi, usmál se. Dobře, tak se zejtra před kinem domluvíme ještě podrobně, jo? řekla jsem, protože jsme už docházeli k našemu domu. Jasně, tak tě tady vyzvednu ve tři, jo? Rezervaci si musíme vyzvednout půl hodiny před začátkem, Ok, budu se těšit, dobrou, řekla jsem a dala mu pusu na dobrou noc. Dobrou noc, odpověděl Mario a odešel do tmy. Vyběhla jsem všech sto dvacet šest schodů po chodbě a už odemykala dveře od bytu. Mamka je doma. Ahoooj, zvolala jsem hned, když jsem vešla do předsíně. Ahoj zlatíčko, přesná jako švýcarský hodinky, odpovídala mi spokojeně mamka z kuchyně. No jo, geny se nezapřou, zasmála jsem se a sedla si ke stolu. Copak? zeptala se mě mamka. Tázavě jsem se na ni podívala. Vždycky, když se takhle tváříš, tak chceš probrat něco důležitýho tak o co jde? Něco ve škole? Něco s Mariem? O školu nejde, jde teďka o víkend, začala jsem opatrně. A co se bude dít o víkendu? Je nějaká party? ptala se mě. Ne, party ani ne, prostě bych chtěla jet teďka o víkendu stanovat, k vodopádům. Stanovat? Holčičko, moc dobře víš, že na stanování mě neužije, zavrtěla nespokojeně hlavou. No, já nechtěla jet s tebou, ale s Mariem, řekla jsem na vysvětlenou. Aha, řekla mamka, trochu zaskočená. Sami? Nebo celá parta? Ehm, sami, odpověděla jsem nejistě. Povolí mi to? Zakáže? Sledovala jsem její výraz, jak přemýšlí. Co jí asi tak právě probíhá hlavou? Budu o tom uvažovat, nejsem si jistá, jestli jste už dost zodpovědní, abyste takhle někam jezdili sami, řekla nakonec. Dobře, tak, já už půjdu spát, usmála jsem se. Jupí. Slib jsem v kapse neměla, ale když mamka řekne budu o tom uvažovat, tak to vypadá dost nadějně. Při nejhorším by mě pustila jen na jednu noc, Dobrou zlatíčko, usmála se na mě mamka. Dobrou, odpověděla jsem jí a chystala se ke spaní. Páni. Celej víkend! Jenom já a Mario! Tohle není realita, tohle je sen! Jestli jde o tu zodpovědnost, tak s tím si hlavu nelámu, od miminka žiju v tomhle bytě s mamkou sama. Mamka bývá celé dny v práci. Pracuje totiž jako režisérka, tak někdy točí i do noci. Nejsem ani nějak zvlášť problémová. Nedělám žádný mega průšvihy ani nic podobnýho, nepiju,

2 nekouřím, neberu drogy, snažím se, protože si dokážu představit, jak to má mamka se mnou těžký, Měla mě v osmnácti a vychovávala v podstatě sama. Nechtěla bych se ocitnout na jejím místě. A přesto mi nikdy nedala ani trošku znát, že bych byla nechtěná. Nikdy nepřipustila, že by to měla beze mě lepší. Říká, že možná by bylo jednodušší, kdyby mě měla později, ale to bych už nebyla já. Byla už jsem vážně ospalá, tak už jsem šla spát. Ráno jsem vstala, jako obvykle v sedm, nachystala se do školy a vyběhla ven. Byla jsem nějak mimo. Špatně vyspaná? Nevím, ale měla jsem takový zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát, ale, určitě jsem paranoidní, Ve škole byl docela klid, učitelé mě ignorovali, asi nějak vycítili, že by ze mě dneska nedostali kloudnou souvislou větu, až na test ze zemáku. Ten mě samozřejmě neignoroval. Konečně! Už bylo půl druhé, takže jsme byli vypuštěni z ústavu chudáčků dětí, které tu musí sedět a snášet ten každodenní stres. Nastoupila jsem do tramvaje a jela domů. Za pár minut jsem se už ocitla na prahu našeho bytu a odemykala dveře, Povodeň. Ne, žádný vtip. Opravdu. Vešla jsem do předsíně, která byla celá zahalená do tlusté vrstvy H2O. Ehm, mami? Co se to tady stalo?! My chceme přestavět byt na bazén? křičela jsem hned z chodby. Ahoj Rito, ne, ne, bazén fakt nemám v plánu, sousedi nad námi nás vytopili, pojď mi pomoct vytírat, řekla mamka a hodila mi hadr do ruky. Sundala jsem si bágl a místo na zem jsem ho položila na židli a vysoušela parkety. To bude práce, tak jsem se zabrala do vysoušení bytu, že jsem úplně zapomněla na čas a svět za dveřmi našeho bytu. Až mě z mého světa, uzavřeného v těchhle pár stěnách, vyrušil zvonek u dveří. Dojdeš otevřít? zeptala jsem se mamky a vyždímala hadr nacucaný vodou do kýble. Dobře, odpověděla mamka a šla ke dveřím. Ahoj Mario! slyšela jsem ji, jak říká. Položila jsem kýbl na zem a šla do předsíně. Jé, ahoj Mario! Co ty tady? ptala jsem se vesele, ráda, že ho vidím. No, jdeme do toho kina, nebo snad ne? ptal se mě zmateně a prohlídl si mě. Do háje! Úplně jsem to vypustila z hlavy. Podívala jsem se na sebe. Stála jsem tam před ním v mokrých džínech, tričku, rukavicích a s hadrem v ruce. A sakra, promiň mi, úplně jsem na to zapomněla! To nevadí, vložila se do toho mamka. když se převlíkneš, ještě to stihnete. Ne mami, musíme to dodělat, čím míň toho prosákne dolů, tím líp, zavrtěla jsem hlavou, i když jsem hrozně chtěla jít s Mariem do toho kina. Tak dobře, já tam teda zajedu a zruším to, pak se vrátím a pomůžu vám, jo? To budeš zlatej! vydechla jsem nadšeně. Mario teda zase odešel a my s mamkou pokračovaly ve vysušování. Čas běžel a Mario nikde. Neměl by tu už dávno být? ptala jsem se znepokojeně mamky. Dej mu ještě půl hodinku, třeba se sekl v zácpě, uklidňovala mě. To by mi snad zavolal, ne? zavrtěla jsem hlavou. Tohle mi přišlo naprosto nereálné Tak ještě vydrž, pak mu když tak zavolej, radila mi mamka. Uběhlo deset minut. On nikde. Uběhla další čtvrt hodina. Stále nepřišel. Už jsem byla dost nervózní. Tohle nebyl jeho styl, ještě pět minut. Pět minut, Čtyři minuty, tři, dvě

3 minuty, hypnotizovala jsem hodiny. Minuta. Nic. Dobře. Nebudu panikařit. Vytáhla jsem mobil a vytočila jeho číslo. Není dostupný. Už jsem začala panikařit. Tak se mu třeba vybil mobil, uklidňovala mě mamka. Už by byl dávno doma, zavolal by z pevný! křičela jsem zoufale. Nevěděla jsem, kde je. Nevěděla jsem, co se stalo. Nevěděla jsem nic. V tu ránu zazvonil mobil. Expresně jsem se pro něj natáhla a zvedla ho k uchu. Ano? zeptala jsem se vzrušeně, nedočkavá, zda uslyším Mariův hlas s omluvami, že mu došel benzín v nádrži nebo tak něco, Rito? ozvala se roztřeseným hlasem paní Cortézová. Mariova matka. Ano, co se stalo? ptala jsem se naléhavě. Mario měl nehodu, řekla opatrně. Cože? Kde je teď?! Je v pořádku?!? Před hodinou ho odvezli sanitkou do nemocnice, čekám tady, ale doktoři mi nechtějí nic říct, Přijedu za vámi, řekla jsem rozhodným hlasem a položila mobil. Mario měl nehodu, je teď v nemocnici, musím za ním, mami! řekla jsem mamce, která se na mě beze slova nedočkavá na to, co teď řeknu, dívala. Samozřejmě. Na, tady máš na taxíka, řekla a podávala mi peníze. Díky, odpověděla jsem jí vděčně a běžela s bundou v ruce dolů po schodišti. Taxík mě během patnácti minut odvezl do nemocnice. Spěšně jsem mu zaplatila a běžela dovnitř, k recepci. Prosím vás, kde je teď Mario Cortéz? ptala jsem se rozčileně. Uklidněte se slečno, jste jeho příbuzná? ptala se mě sestra klidným vyrovnaným hlasem. Příbuzná ne, ale jsem jeho přítelkyně, Rita de Castro? oslovil mě najednou někdo za mými zády. Otočila jsem se. Stál tam doktor. Věk kolem třicítky. Vysoký, robustní postavy. Ano, to jsem já, kývla jsem se a s očekáváním jsem se na něj dívala. Tak v tom případě ti přeji upřímnou soustrast, řekl smutně. Cože?! Ne, to přece, nemohla jsem věřit svým uším. Mario přece není, ne, to ne! Je to tak, následky nehody způsobily vážná zranění v hrudníku a mozkové oblasti. Jeho srdce se nám už nepodařilo oživit. Je mi líto, vysvětloval doktor. Ne! Ne, to ne! Mario přece není mrtvý! To není možný! Museli jste se splést! Umřel někdo jiný, ale Mario je na živu! křičela jsem zoufale a slzám nechala volný průchod. Ne, je to těžké, ale musíš se s tím smířit, řekl klidným hlasem doktor. Ten to tady má každodenně na stole. Tomu se to říká musíš se s tím smířit. Viděla jsem, jak vyvážejí ze sálu nějaké tělo. Mario! vykřikla jsem a rozeběhla se k němu. Doktor mě nechal, beztak věděl, že držet mě by bylo zbytečné, Běžela jsem k němu a odhalila bílou plachu z jeho obličeje. Byl to on. Můj Mario. Přesto, že byl mrtvý, jeho tělo bylo stále krásné. Stále krásné ostré rysy jeho obličeje, stále plné rty, jen jeho kůže neměla tu správnou barvu. Byl celý bledý a tou bledostí postupně prosvítala fialová, mísící se se zelenou. Takhle nevypadá kůže živého člověka. Byl mrtvý. Mario, to né, proč jsi mě opustil? Proč jsi mě sakra opustil?! křičela jsem zoufale.

4 Odejděte, musíme ho odvést do márnice, řekla mi slečna v bílé uniformě. Co mi zbývalo? Musela jsem odejít, i když jsem ho nechtěla opustit, i když, on už mě opustil. Už to nebyl on. Ne. Zbyla tu jen jeho schránka. Vyšla jsem z nemocnice. Venku už byla tma a za tu dobu, co jsem byla v nemocnici, se venku strhl liják. Posadila jsem se na schody a poslouchala padající kapky na zem. Vytvářely takovou zvláštní melodii. Rekviem. Mariovo rekviem. Proč se to stalo? Proč on? Proč dneska? Proč takhle? Proč ho nedokázali zachránit? Měla jsem umřít s ním. Měla jsem v tom autě sedět vedle něj. Proč jsem se já zachránila a on umřel?! Je to nespravedlivé! Proč já jsem vyvázla a on to odnesl za nás za oba?! Proč on?!? V hlavě se mi hodilo tolik otázek, ale na žádnou z nich jsem nenacházela odpovědi. Proč bylo teď nejčastější slovo, které jsem v hlavě slyšela. Proč? Proč?! PROČ?! S další otázkou začínající slovem proč se každá odpověď vzdalovala dál a dál. Pryč ode mě. Bylo mi jedno, že už je pozdě. Nevnímala jsem čas. Nezáleželo mi na tom, že každou vteřinu, co tu sedím, jsem mokřejší a mokřejší. Seděla jsem tam promočená jako myš bylo mi fuk, že se můžu nachladit. Věděla jsem jen, že když odsud odejdu, odejdu i od Maria. Už navždy. A to jsem já nedokázala. Nemohu od něj odejít. Nejde to! Prostě ne, teď ještě nemůžu, Věděla jsem, že tu budeš, řekla najednou za mnou mamka. Mami! otočila jsem se překvapeně. Jsem tady, řekla konejšivě a objala mě. Opustil mě, zašeptala jsem nešťastně. Já vím, mluvila jsem s Cortézovými, kývla a tiskla mě k sobě. Nechala mě, ať brečím. Ať vyleju své emoce. Ať to ze sebe dostanu. Já už bez něj nemůžu být, proč on? Proč nás zrovna dneska vytopili? Proč já jsem vyvázla a on ne? Proč jsem neumřela s ním? Co mám dělat?! On byl můj smysl života! Holčičko moje, bude to bolet, ale pak zase vyjde slunce a najdeš opět krásu života, utěšovala mě. Chtěla jsem jí věřit, ale v tu chvíli to pro mě bylo nemožné. Jak to může vědět? Vidí snad do budoucnosti?! Ale v jejích slovech jsem nalezla naději. A ta přece umírá poslední. Setkávat se můžeme v životě se spoustou lidí, věcí, situací, s různými tragédiemi a emocemi, které jsme dosud neznali.

5