Mgr. Markéta Navrátilová

Transkript

1 V. Jurisdikce soudů, uznání a výkon rozsudků v rodinných věcech Mgr. Markéta Navrátilová Evropská společenství byla původně založena k čistě ekonomickým účelům, a proto i Úmluva o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních z roku 1968 (Brusel I) sledovala především umožnění hlubší ekonomické integrace členských zemí a ze své působnosti vyňala rodinné záležitosti, a to i pro jejich složitost, výrazné rozdíly mezi právními úpravami jednotlivých států a v obavě z přespřílišného využívání institutu veřejného pořádku při rozhodování o uznání takových rozhodnutí. S postupující integrací a prohlubováním volného pohybu osob vyvstávala stále naléhavější potřeba sjednotit jurisdikci soudů a zjednodušit řízení o uznání rozhodnutí v rodinných věcech. Z tohoto důvodu byla v roce 1998 na základě článku K.3 Maastrichtské smlouvy přijata Úmluva o pravomoci soudů, výkonu a uznání rozsudků v manželských věcech, známá jako Brusel II., jež měla být následně členskými státy ratifikována, avšak po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost a přesunu justiční spolupráce do prvního pilíře Rada nelenila a na základě článku 65 Smlouvy dne přijala nařízení č. 1347/2000/ES 1, které v mnohém kopírovalo svou smluvní předlohu. Ovšem ani toto nařízení není konečné, s účinností od bude nahrazeno nařízením č. 2201/2003/ES ze dne o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí v manželských věcech a ve věcech rodičovské odpovědnosti. 2 Rovněž Bruselu I. se dostalo komunitarizace v podobě nařízení č. 44/2001/ES o soudní příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 3 Tento příspěvek se zabývá především vztahem mezi nařízeními č. 2201/2003/ES a č. 44/2001/ES, konkrétně rozsahem jejich působnosti, možných doplňování či střetů. Nebude přímo řešeno, které konkrétní pravidlo z nařízení se v dané věci použije, ale záležitosti o stupeň obecnější v kterém z těchto nařízení toto pravidlo hledat. Poněvadž nařízení č. 44/2001/ES vychází z Bruselu I., jakož i příslušnou judikaturou Evropského soudního dvora, kterou lze tak vztáhnout i na toto nařízení, bude na ni rovněž odkazováno. Zamyslíme-li se nad rodinným právem, vytanou na mysli instituty jako rozvod, neplatnost manželství, rodičovská zodpovědnost, výchova a výživa dítěte, adopce, opatrovnictví apod. Jakkoli ambiciózní byly první úvahy při přípravě Úřední věstník L 160, Úřední věstník L 338/1, , toto nařízení se nevztahuje na Dánsko. Úřední věstník L 012,

2 International and Comparative Law Review No. 11/2004 Bruselu II 4, pokud jde o zánik manželského soužití, nařízení č. 2201/2003/ ES se zaměřilo pouze na nejpalčivější otázky. Článek 1 odst. 1 písm. a) nařízení vymezuje působnost na občanskoprávní řízení ohledně zániku manželského soužití (rozvod manželství, rozluka bez zrušení manželského svazku a prohlášení manželství za neplatné). Z uvedeného je zřejmé, se nařízení vztahuje pouze na manželství v klasickém slova smyslu, tj. zákonem založené životní společenství muže a ženy směřující především k založení rodiny, nikoli na nesezdané soužití či registrované partnerství. Přesto nařízení nepokrývá celou škálu otázek souvisejících s úředním ukončením manželského soužití, neboť ze své působnosti vylučuje příkladmo přezkum viny na rozvratu manželství, majetková práva plynoucí z manželství a jiné vedlejší aspekty (např. otázka příjmení rozvedeného manžela). 5 Vzhledem k tomu, že nařízení č. 2201/2003/ES co do působnosti v otázkách rozvodu, rozluky a neplatnosti manželství zůstává nezměněno, mám za to, že na něj lze aplikovat poznatky, které se týkají původního nařízení č. 1347/2000/ES. Z dosahu nařízení je proto taktéž vyloučeno řízení před církevními orgány, přičemž jsou zmiňovány případy spojené s migrací osob hinduistického a muslimského vyznání, mám však za to, že se totéž týká i prohlášení neplatnosti manželství církevními soudy katolické církve, která např. uznává odlišný okruh důvodů neplatnosti manželství. 6 Ani toto vyloučení však není bezvýjimečné, neboť v článku 63 nařízení je pamatováno na konkordáty uzavřené Španělskem, Portugalskem a Itálií se Svatým stolcem 7 ; neřešením střetu konkordátů a nařízení by tyto země přikloněním se ke kterékoli z konkurujících si úprav porušily své mezinárodní závazky. Portugalské církevní soudy požívají exkluzivity v případě prohlášení neplatnosti katolického manželství, zatímco Itálie a Španělsko znají paralelní jurisdikci státních a církevních soudů, přičemž rozhodnutí církevního soudu musí být uznáno v řízení před státním soudem. 8 Druhou oblastí, kterou nařízení č. 1347/2000/ES pokrývá, je rodičovská zodpovědnost, a to nově veškeré otázky, které se jí týkají její přiznání, výkon, přenesení, omezení i zbavení [čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení]. Ve srovnání více Hélène Gaudement-Tallon: Conflits de jurisdiction en matière familiale, Journal du Droit international 2/2002, s. 384 srov. preambuli nařízení, bod 8 srov. zneplatňující překážky manželství v kánonech 1073 až 1094 kodexu kanonického práva, jimiž je např. věk ženy nižší než 14, u muže nižší než 16 let, předchozí a trvalá neschopnost k souloži, přijetí svátosti svěcení atd. V současnosti Rada navrhla doplnění článku 63 odst. 3 nařízení o písmeno c), v němž bude zmíněn také konkordát uzavřený s Maltou srov. [COM(2004) 616 final]. Na rozdíl od původního nařízení (srov. bod 9 preambule), nové nařízení č. 2201/2003/ES výslovně řízení před církevními soudy ze své působnosti nevylučuje, avšak není důvodu o tomto pochybovat, protože zařazení článku 63 by pak postrádalo své opodstatnění, pokud by se nařízení mělo vztahovat i na církevní soudnictví. 77

3 s předchozím nařízením byl v této problematice učiněn obrovský pokrok, neboť byl vyjasněn pojem rodičovské zodpovědnosti a nebývale rozšířena působnost nařízení. 9 Je evidentní, že nařízení se silně inspirovalo Haagskou úmluvou ze dne o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, k jejímuž přijetí byly rozhodnutím Rady (2003/93/ES ze dne ) zmocněny členské státy EU, aby tak byla zaplněna určitá mezera na komunitární úrovni. Definice rodičovské zodpovědnosti byla víceméně přejata z Haagské úmluvy, když nařízení tento termín vykládá jako všechna práva povinnosti týkající se osoby nebo majetku dítěte, jimiž je fyzická nebo právnická osoby nadána ze zákona, na základě rozsudku nebo smlouvy, se kterou jsou spojeny takové právní účinky. Zahrnuje i právo stýkat se s dítětem a pečovat o něj (srov. čl. 2 odst. 7 nařízení). Podstatným tedy je, že se jedná o soubor práv a povinností rodičů nebo osob je nahrazujících k (a) osobě dítěte a (b) k majetku dítěte. Toto vysvětlení konvenuje českému pojetí rodičovské zodpovědnosti zahrnujícímu práva a povinnosti (a) při péči o nezletilé dítě (b) při jeho zastupování a (c) při správě jeho jmění, 10 přičemž péči a zastupování dítěte je možno sloučit do kategorie práv a povinností k osobě dítěte. V souladu s Haagskou úmluvou nařízení v článku 1 odst. 2 příkladmo vyjmenovává otázky zařazené do institutu rodičovské zodpovědnosti: právo pečovat o dítě, stýkat se s ním (včetně práva pobývat s dítětem po omezenou dobu mimo jeho bydliště) a rozhodnutí o umístění do pěstounské rodiny nebo do ústavní péče, dále je to pak poručnictví a opatrovnictví a konečně opatření ohledně správy, ochrany a nakládání s majetkem dítěte. Nařízení č. 2201/2003/ES je přínosné tím, že již pokrývá téměř veškeré aspekty právního vztahu mezi dítětem a rodičem, případně osobou, která rodičovskou zodpovědnost vykonává na jejich místě. Stejně jako v českém právu, pod pojem rodičovské zodpovědnosti nespadá vyživovací povinnost rodiče k dítěti [srov. čl. 1 odst. 3 písm. e) nařízení], a proto bude-li český soud rozhodovat např. o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu, kdy zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a v jakém rozsahu budou rodiče přispívat na jeho výživu, pouze v části týkající se svěření do výchovy bude rozsudek požívat dobrodiní nařízení č. 2201/2003/ES. Nicméně otázka výživného však nezůstává komunitárním právem nepovšimnula, avšak spadá do působnosti nařízení č. 44/2001/ES - zakotvením v článku 5 odst. 2. Pojem výživného může zahrnovat více právních institutů a z tohoto důvodu je pro kvalifikaci, zda jde o 9 10 Nařízení č. 1347/2000/ES se týkalo toliko rodičovské zodpovědnosti související s rozvodem, rozlukou a prohlášením manželství za neplatné a vztahovalo se pouze na děti, které se v manželském svazku narodily nebo byly manželským párem adoptovány; cizozemské rozhodnutí v části upravující poměry dítěte, které sice s oběma manželi ve společné domácnosti žilo, ale pocházelo z předchozího manželství či jiného svazku jednoho z manželů, nepožívalo výhod ohledně uznání a vykonatelnosti tak, jak je nařízení poskytovalo. Toto omezené řešení bylo pociťováno jako zbytečně zúžené v době, kdy je v životě člověka postupné založení více rodin stále častějším jevem. srov. 31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině 78

4 International and Comparative Law Review No. 11/2004 výživné, rozhodující účel platby. 11 Zmíněné ustanovení se týká jak výživného dítěte, tak výživného manžela či rozvedeného manžela. Vymezením pojmu výživného se zabývá rozsudek C-220/95 ve věci Antonius van den Boogaard proti Paule Laumen, kde vyvstala otázka, zda rozsudek vydaný po rozvodu manželství a určující vlastnické právo rozvedené manželky k části majetku, spadajícího do společného jmění manželů, a současně stanovící povinnost rozvedeného manžela vyplatit jí jako výživné jednorázovou částku, je vykonatelné podle Bruselu I., jinými slovy, zda takové rozhodnutí spadá do jeho působnosti. Evropský soudní dvůr konstatoval, že jedno a totéž soudní rozhodnutí může upravit nejen majetková práva vyplývající z manželského svazku, ale i výživné manželů, a proto je takový rozsudek vykonatelný v souladu s Bruselem I. toliko v části týkající se výživného. Dodal, že rozhodnutím o výživném je soudní opatření, které má za cíl materiálně zajistit jednoho z manželů a kdy jsou při rozhodování brány v potaz příjmy obou manželů; to, že je určená částka vyplacena jednorázově, nemá žádnou relevanci. Mimoto judikatura Evropského soudního dvora dovodila v rozhodnutí C- 271/00 Baten, potvrzeném rozsudkem ve věci C-433/01 Freistaat Bayern, že civilní věcí podle Bruselu I. je i regres státu vůči rodiči, který neplní svou vyživovací povinnost. Podle německého zákona o podpoře při studiu, student, jehož studium je ohroženo, protože rodiče neplní svou vyživovací povinnost, může žádat spolkovou zemi o poskytnutí finanční podpory a spolková země má poté právo regresní úhrady vůči rodičům dítěte. Při řešení otázky, zda regres spolkové země vůči rodičům dítěte lze považovat za civilní věc, Evropský soudní dvůr zopakoval, že článek 1 Úmluvy (Brusel I.) musí být vykládán tak, že pojem civilních věcí zahrnuje řízení o právu na regres, jímž orgán veřejné moci sleduje vymožení částky vyplacené formou sociální podpory rozvedenému manželu či dítěti takové osoby, jestliže zákonný podklad a procesní úprava je obsažena v běžném předpise z oblasti občanského práva upravujícím vyživovací povinnost. 12 Povinnost orgánu veřejné moci musí tedy vycházet z předpisu soukromoprávní povahy, tj. stát nesmí tuto podporu vyplácet v souvislosti s výkonem svých veřejnoprávních prerogativ. Je-li uspokojivě vyřešena otázka výživného jak manžela, tak dítěte, je nutno se dále zabývat vypořádáním majetkových práv vznikajících z manželského svazku. Touto problematikou se Evropský soudní dvůr zabýval v již klasickém rozhodnutí 143/78 Jacques de Cavel proti Louise de Cavel, kde bylo třeba odpovědět na otázku, zda je Brusel I. aplikovatelný na vykonatelnost opatření, jímž byl zajištěn nábytek a další předměty v bytě rozvádějících se manželů. Evropský soudní dvůr rozlišil spory ohledně majetku v průběhu rozvodového řízení na spory srov. Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor v civilních otázkách, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 207 V našem právním řádu by taková situace připadala v úvahu v případě svěření dítěte do pěstounské péče, kdy stát v rámci dávek pěstounské péče dítě svěřené do pěstounské péče finančně zajišťuje, aby dítě netrpělo materiální nouzí, a právo vymáhat výživné od rodiče pak přechází na stát (srov. 45d zákona o rodině). 79

5 spojené (a) s otázkami týkajícími se osobního statusu osob, (b) s majetkovými právními vztahy vznikajícími přímo z manželského svazku nebo z jeho zrušení a (c) s majetkovými právními vztahy existujícími mezi manžely, které nemají žádnou souvislost s manželstvím. Zatímco třetí kategorie spadá pod Brusel I., první dvě jsou vyloučeny. Své stanovisko Evropský soudní dvůr dále rozvedl ve věci 25/81 C. H. W. proti G. J. H., kde zkoumal, zda do rozsahu Bruselu I. patří rozhodnutí o vrácení dodatku k závěti podepsaným manželem, který byl správcem odděleného majetku své manželky. Evropský soudní dvůr na předběžnou otázku odpověděl tak, že termín majetková práva vznikající z manželského svazku nezahrnuje pouze majetková opatření specificky a výlučně předvídaná národními právními řády v případě manželství, ale také jakýkoli vlastnický vztah vyplývající přímo z manželského svazku, a proto i řízení, jejímž předmětem je správa manželčina odděleného majetku vykonávaná jejím manželem je úzce spojeno s majetkovými právy vznikajícími z manželského svazku a není tak v dosahu Bruselu I. Snaha Evropského soudního dvora co nejvíce rozšířit působnost Bruselu I., a potažmo i nařízení č. 44/2001/ES, je chvályhodná, avšak Soudní dvůr výše rozebíraným rozhodnutím o odděleném majetku manželky svou snahu v zárodku pohřbil. V takto nastavených podmínkách si lze těžko představit záležitost spadající do třetí kategorie, neboť všechny majetkové vztahy mezi manžely nějakým způsobem souvisí se skutečností, že jsou manželé. Promítneme-li tuto metodiku do tuzemských podmínek, zdá se, že pojem majetkových práv vznikajících z manželství je mnohem širší než společné jmění manželů, pravděpodobně je nutno k němu zařadit kupř. i majetek, který za trvání manželství oba manželé nabyli darem či dědictvím na základě závěti, přestože tento majetek není podřízen režimu společného jmění manželů, ale spravuje se samostatně. Otázkou stále zůstává, co při tak širokém rozsahu uvedeného termínu zařadit do třetí skupiny, zřejmě jím nebude ani majetek, který manželé nabyli do podílového spoluvlastnictví v době nesezdaného soužití, které později vyústilo v uzavření manželství. Co se českého institutu společného jmění manželů týče, lze uzavřít, že jurisdikce soudů, jakož i uznání a výkon rozhodnutí, nejsou dosud na komunitární úrovni upraveny. Těmito nařízeními je úprava rodinných záležitostí tak, jak je zná tuzemské rodinné právo, vyčerpána. Zůstávají otázky na komunitárním poli dosud nevyřešené, např. určení nebo popření otcovství nebo adopce, 13 v nichž se nelze opřít ani o zmiňovanou Haagskou úmluvu, neboť tuto problematiku rovněž vylučuje ze své působnosti. Ve vztazích mezi členskými státy EU navzájem je napříště aplikace Haagské úmluvy vyloučena (čl. 61 nařízení), což však nijak nezužuje okruh rodinných věcí, v nichž jsou stanovena jednotná pravidla pro 13 Evropská úmluva o osvojení dětí ze dne (č. 132/2000 Sb. m. s.) unifikuje pouze hmotné právo. 80

6 International and Comparative Law Review No. 11/2004 určení jurisdikce soudů a zjednodušeno uznávání a výkon příslušných rozsudků, protože nařízení č. 2201/2003/ES, co se rozsahu působnosti týče, v podstatě okopírovalo Haagskou úmluvu. 81

7 V. Jurisdiction of Courts, Recognition and Enforcement of Judgements in Family Matters Mgr. Markéta Navrátilová Originally, the European Communities were established solely for the economic purposes; this is why the Convention on jurisdiction, recognition and enforcement of judgements in civil and commercial matters from the year 1968 (Brussels I) pursued, before all, facilitation of deeper economic integration of member countries; family matters were excluded from their competency due to their complicatedness, distinctive differences between legal regulations of individual countries and apprehensively fulsome exploitation of the institution of law and order when deciding about recognition of such decisions. As the integration proceeded and the free movement of persons developed, it was more and more important to consolidate the jurisdiction of courts and to simplify legal proceedings about recognition of decision in family matters. On this account, pursuant to article K.3 of Maastricht Convention, the Convention of Recognition and Enforcement of Judgements in Matrimonial Matters, known as Brussels II, was adopted in 1998; this convention should have been ratified by member countries, but, after the date of Amsterdam Convention and after the transfer of judicial cooperation into the first row, the Counsel accepted, pursuant to paragraph number 65 of the Convention of May 25th, 2000, regulation number 1347/2000/ES 1, which, in many aspects, copied its contractual original. Though, this regulation is not the final one; with effect from March 1 st, 2005, it will be replaced by regulation number 2201/2003/ES of November 27 th, 2003 about cognizance and recognition and about execution of decision in matrimonial matters and in matters of parental responsibility 2. Brussels I was communitarised as well in the regulation number 44/2001/ES about court competence and about recognition and enforcement of judgement in civil and commercial law 3. This paper deals, before all, with the relationship between regulations number 2201/2001/ES and 44/2001/ES, to be specific, with the extent of their scope, possible supplementation and concurrences. We are not going to solve directly which particular rule of the regulation will be used in this particular matter; we are Official Report L, June 2000 Official Report L, 338/1, 23 Dec this provision is not applied in Denmark Official Report L, 012, 12 Dec

8 International and Comparative Law Review No. 11/2004 going to deal with one step more general matter we are going to think out in which of these regulations this rule should be searched for. As the regulation number 44/2001/ES stems from Brussels I as well as from pertinent practice of the European Court of Justice, that can be applied to this regulation, we are going to refer to it, too. If we take a think of family law, we think of institutions as divorce, marriage nullity, parental responsibility, upbringing and alimentation of a child, adoption, guardianship, etc. Although the first considerations of Brussels II 4 preparations were ambitious, so far as termination of marriage is concerned, the regulation number 2201/2003/ES focused only on the most biting problems. Clause 1, paragraph 1 letter a) regulation qualifies the rule to civil proceedings with regard to termination of matrimonial cohabitation (divorce of a marriage, separation without annulment of marriage and marriage nullity). Above mentioned cases show that the regulation applies only to marriages as such, which means legally established partnership between a man and a woman, the goal of which is, before all, to establish a family; it does not apply to unmarried cohabited couples or to registered partnership. Nevertheless, this regulation does not cover the whole range of problems related to formal termination of matrimonial cohabitation, for it excludes, for example, review of guilt on the breakdown of the marriage, rights in property resulting from the marriage and other, secondary aspects (e.g. the problem of the surname of the divorced spouse). 5 Taking into account that the regulation number 2201/2003/ES stays unchanged as far as the force in the matters of divorce, separation and nullity of a marriage, I assume that those findings concerning the original regulation number 1347/2000/ES can be applied. Proceedings at religious organs are excluded from the scope of regulations, whereas cases related to migration of persons of Hindu and Islamic creeds are mentioned; I understand that the same thing applies to the nullification of marriage by ecclesiastical court of the Catholic Church, which, for example, admits a different range of grounds for marriage nullification For more read: Helène Gaudement-Tallon: Conflicts de jurisdiction en matière familiale, Journal du Droit international, 2/2002, page 384 Compare the preamble of the regulation, clause 8 Compare nullifying obstructions for matrimony in canon 1073 to 1094 of Canon Law. These are e.g. age of woman lower than 14, age of man lower than 16, previous enduring inability to have sexual intercourse, receiving sanctification etc. 83

9 Not even this exclusion is unconditional, for the clause 63 of the regulation allows for concordats concluded by Spain, Portugal, Italy and the Holy See 7 ; if these countries do not try to solve the concurrence of the concordats and incline to any of concurrent legal forms, they would commit a breach of their international obligations. Portuguese ecclesiastical court utilize their exclusivity in case of nullification of Catholic marriage, while parallel jurisdiction of state and ecclesiastical courts is known in Italy and Spain; the decision of the ecclesiastical court must be acknowledged in legal proceedings at the court of justice. 8 Another sphere that is covered by regulation number 1347/2000/ES is parental responsibility; this includes newly all the problems that are related to it its recognition, performance, delegation, restriction and deprivation [clause 1 paragraph 1 letter a) of the Regulation]. Compared with the previous regulation, huge progress has been made in this matter, for the term of parental responsibility has been explained and the scope of the regulation has been unprecedentedly extended. 9 It is evident that the regulation was strongly inspired by the Haag Convention of October 19 th 1996 about the competence of organs, applicable law, enforcement, and cooperation in the matters of parental responsibility and measures to children protection, to the adoption of which the EU member countries were empowered by the decision of the Board (2003/93/ES of 19th December, 2002), so that the gap on the communitarian level was filled. The definition of the parental responsibility was, more or less, overtaken from the Haag convention; the regulation explains this term as all rights and duties relevant to a person or property of a child to which the natural person or legal person is entitled to by law, pursuant to judgement or treaty such legal effects are connected with. It includes the right to be in touch with the child and to take care of him or her (compare clause 2 paragraph 7 of the regulation) Currently, the Board suggested supplementation of the clause 63, par. 3 of the regulation by letter c), in which the concordat with Malta will be mentioned. [COM (2004) final]. Unlike the original regulation (compare article 9 of the preamble), the new regulation 2201/2203/ES does not explicitly exclude proceedings at Ecclesiastical court from its scope, but there is not reason to be in doubts about it, for article number 63 would miss its warrants, in case that the regulation should be applicable to Ecclesiastical Judicature. Regulation number 1347/2000/ES is only related to parental responsibility in connection with divorce, separation and nullification of the marriage; it referred only to children that were born in the matrimony or that were adopted by the couple. Foreign decision in the part regulating the position of a child that lived with the couple in their common household, but originated from previous matrimony or another partnership of one of the spouses, did not enjoy the privilege of recognition and enforcement in such a way that was provided by the regulation. This restricted solution was felt to be unnecessarily narrowed in the time when successive establishing of more families is becoming quite common phenomenon. 84

10 International and Comparative Law Review No. 11/2004 It is important that this is a set of rights and duties of parent or persons that compensate for them to (a) the person of the child and to (b) the property of the child. This explanation is convenient with the Czech approach of parental responsibility which includes rights and duties (a) of care for under-age child (b) in case of proxy and (c) in case of property administration. 10 Care and proxy of the child can be fused into the category of rights and duties to a child. In compliance with the Hague Convention of the regulation in clause 1 paragraph 2, for example, problems included into the institution of parental responsibility are listed: the right to care for the child, to be in touch with him or her (including the right to be with a child, for restricted period of time, outside his or her place of residence) and decision about foster care placement or asylum placement, it includes tutelage and guardianship as well as measures with regard to property management, protection and property treatment. Regulation number 2201/2203/ES means a progress due to the fact that it covers almost all the aspects of the legal relationship between a child and a parent, eventually a person who exercises parental responsibility in their place. As well as in the Czech Law, parental responsibility does not include parents duty to support and maintain the child [compare clause 1 paragraph 3 letter e) of the regulation]; in case that a Czech Court decides about the arrangements of conditions of children for the time after the divorce, it will especially issue a custody order and the extent the parents will have to support and maintain the child; the judgement will enjoy the benefit of regulation number 2201/2003/ES only in the part concerning custody order. Nevertheless the problem of alimony is not intact by the Community law. However, it is included into regulation number 44/2001/ES it is embodied into clause 5 paragraph 2. The definition of alimony may include more legal institutions; this is why the purpose of payment 11 is decisive if we want to qualify whether it is alimony or not. Above mentioned provision pertains to alimony for a child as well as alimony for the spouse or divorced ex-spouse. The judgement C-220/95 in re Antonius van den Boogaard versus Paula Laumen where a question arose, whether the judgement issued after the divorce of the marriage and determining ownership right of the divorced wife to a part of the property included in the community property of the spouses and, at the same time, the duty of the divorced husband to pay her - as alimony a lump sum, is executable in compliance with Brussels I, or videlicet, whether such a decision is included into its scope. The European Court stated that one and the same judicial decision may adapt not only property laws resulting from matrimony, but alimony of the spouses as well; this is why such a decision is enforceable in the compliance with Brussels I only in the part concerning alimony. They added that Compare 31 par. 1 Law no. 94/1963 Coll. about family Compare Rozehnalová, N. Týč V. Evropský justiční prostor v civilních otázkách (European Judicial Scope in Civil Problems) Masaryk University of Brno, 2003, p

11 the decision about alimony is a legal remedy the goal of which is to provide for one of the spouses and when the incomes of both of the spouses are taken into account; the fact that the designated amount is paid as a lump sum is of no relevance. Furthermore, the practice of the court of the European Court of Justice deduced in the decision C-271/00 Baten, confirmed by the judgement in re C- 433/01 Freistaat Bayern, that, in accordance with Brussels I, regression of state against a parent who does not perform his or her duties to provide for the child is included in civil affairs. In accordance with the German Law about support while studying, a student whose studies are endangered due to the fact that his or her parents do not perform their duties to provide for the child is entitled to apply the Federal Country for financial support; the Federal Country is subsequently entitled to the right of compensation as a result of recourse against the parents of the student. Trying to solve the problem whether the recourse of the Federal Country against the parents of the student can be considered to be civil affair, the European Court of Justice repeated, that the clause 1 of the Convention (Brussels I) must be interpreted in the way that the concept of civil affairs includes the proceedings about the right to recourse, by means of which the organ of public authority pursues enforcement of the sum paid in the form of poor-relief to a divorced spouse or a child of such a person in case that the legal base and the procedural regulation is included in common regulation in the field of Civil Code that arranges for child support. 12 The duty of the organ of the public authority must result from the regulation of civil nature, which means that the state must not pay this support in connection with its civil prerogatives. If the question of support of both the spouse and the child has been solved satisfactorily, it is necessary to deal with settlement of rights in property rising from the matrimony. The European Court of Justice has already dealt with this problem in (already classical) decision 143/78 Jacques de Cavel against Lousa de Cavel; in it, it was necessary to answer a question, whether Brussels I can be applied to the feasibility of measures by which the furniture and other entities were secured in the flat of divorcing couple. European Court of Justice divided the dispute concerning the property in the course of the into disputes connected a) with problems relevant to personal status of the persons, b) with proprietary legal relationship arising directly from matrimony or from its nullification and c) with proprietary legal relationships existing between the spouses that have no connection with the matrimony. 12 In our Legal order, this question would come in force in case of fosterage, when the state, in the framework of foster care support, supports such a child financially, not to suffer from poverty; in this case, the right to claim alimony from the parents is passed to the state (compare 45d) Law about family). 86

12 International and Comparative Law Review No. 11/2004 While the third category falls within the cognisance of Brussels I, the first two ones are excluded. The European Court of Justice elaborated its point of view in the case 25/81 C.H.W. against G.H.J., in which they investigated whether the decision about return of codicil signed by the husband, who was the administrator of separate property of his wife, fall within Brussels I. The European Court of Justice answered the preliminary question that way that the term proprietary rights rising from matrimony does not include only proprietary measures specifically and explicitly anticipated by national legal order in the case of matrimony, but any proprietary relationship resulting directly from matrimony as well; this is why proceedings the subject of which is the administration of the wife s separated property performed by her husband closely connected with proprietary rights rising from matrimony and it is not included into Brussels I. The effort of the European Court of Justice to extend the scope of powers of Brussels I as much as possible as well as that of the regulation number 44/2001/ES is meritorious; but the Court of Justice buried its effort in the very beginning by its above mentioned decision about the separated property of the wife. In conditions stipulated like that, it is difficult to imagine a matter to be included to the third category, for all proprietary relationships between spouses are somehow related to the fact that they are husband and wife. If we apply this philosophy into domestic conditions, the term of proprietary rights rising from matrimony seems to be much wider than that of community property of spouses; probably it is necessary to include e.g. property that both of the spouses acquired as a present or as a heritage on the basis of a testament, in spite of the fact that this property does not stand under the regime of community property of the spouses, but it is administered separately. There is still a question, what should be, in case of such a wide scope of the term, included into the third group; it will obviously not include the property that the spouses acquired into tenancy in common at the time of common household of cohabits that later led in conclusion of marriage. As far as the Czech institution of the common property of spouses is concerned, it is possible to conclude that the jurisdiction of the courts, as well as the recognition and enforcement of the decision have not been regulated on the Community level. The adaptation of family affairs is expended by these regulations in the way domestic family law understands it. There are still problems that have not been solved in the communitary field; e.g. determination and denial of paternity or 87

13 adoption 13, in which above mentioned Hague Convention cannot be applied, for these problems have been excluded from its scope. The application of the Hague Convention is excluded (clause 61 of the regulation) from the mutual relationship between the EU member countries; which, of course, does not narrow the scope of family affairs in which unified rules for the determination of the jurisdiction of the courts have been determined and recognition and enforcement of pertinent decisions, for the regulation number 2201/2003/ES, as far as the scope and validity is concerned, in its principle copied the Hague Convention. 13 Only the material law is unified by the European Convention about adoption of a child of 24 th April 1967 (132/2000 Coll.). 88