ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 č. j. 51 A 30/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce: Pneu servis Internacional, spol. s. r. o. sídlem Chvalšinská 168, Český Krumlov zastoupeného insolvenčním správcem Insolvency Project v. o. s. sídlem Bieblova 1110/1b, Slezské Předměstí, Hradec Králové proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne , č.j. 4877/16/ , I. Žaloba se zamítá. takto: II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

2 2 51A 30/2018 Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Jihočeský kraj dne zahájil řízení ve věci správního deliktu podle 37a zákona o účetnictví pro podezření, že žalobce mohl porušit 9 odst. 7 vyhlášky a neprovedl řádnou inventarizaci podle 29 a 30 zákona o účetnictví, což ve svém důsledku vedlo k neprůkaznosti účetních záznamů v rozporu s povinností vést účetnictví správně a průkazně, stejně tak jako inventarizovat majetek v souladu se zákonem, jinak řečeno vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětů účetnictví. Toto podezření prvostupňovému správci daně vzniklo na základě probírající daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2011 až prosinec 2014, při které správce daně požadoval předložení účetních knih a skladové evidence a veškerých písemností dokládajících provedení inventarizace majetku a závazku, což žalobce nepředložil. Žalobce byl opakovaně vyzýván, aby předložil skladovou evidenci, neboť z dosud předložených nepřehledných sestav nebylo možné určit vzájemnou vazbu mezi účetním záznamem a účetním dokladem, včetně souvisejících skutečností, to je zejména kdy a od koho bylo zboží, popřípadě materiál pořízen a za jakou cenu, kdy byl naskladněn a vyskladněn a za jakou cenu, kdy a komu bylo zboží, popř. materiál dodán, jaký byl stav a pohyb jednotlivých položek zásob v průběhu účetního období a podobně. Zároveň nebylo zřejmé, k jakému konkrétnímu datu byly sestavy, deklarované jako skladová evidence, vyhotoveny. 2. Žalobce se dne k oznámení o zahájení řízení o správním deliktu vyjádřil a sdělil, že vede účetnictví v souladu s právní úpravou. Současně navrhl jednání s Ing. P., který by mohl vysvětlit položky v sestavách skladu. 3. Správce daně rozhodl dne tak, že se žalobce dopustil správního deliktu, neboť evidenci, kterou žalobce v rámci daňového řízení předložil shledal správní orgán jako nedostatečnou, navzájem nenavazující a neprůkaznou. Správní orgán konstatoval nesrovnalosti v počtech skladových zásob podle jednotlivých předložených souborů, inventarizaci majetku žalobce nepředložil. Správní orgán popsal obsah a strukturu žalobcem předaných podkladů v elektronické podobě a uzavřel, že předložené sestavy na první pohled zákonem definované skutečnosti neobsahují a ověření inventurou zjištěného skutečného stavu na stav účetní nelze na základě takto vyhotovených inventurních soupisů provést. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán vypořádal námitky žalobce a uvedl, že žalobce setrval pouze v rovině tvrzení a tato tvrzení žádným způsobem nedoložil. Skutečnosti svědčící o spáchání správního deliktu žalobce nevyvrátil. Konzultaci s navrženým programátorem považoval správní orgán za bezpředmětnou. Správní orgán uzavřel, že žalobce nepředložil průkazné doklady o provedené inventarizaci, nepředložil účetní knihy a samotná tvrzení žalobce nemohou podle správního orgánu obstát. Žalobci byla uložena pokuta ve výši Kč podle 37a odst. 1 písm. c) a d) zákona o účetnictví. 4. Žalobce uplatnil proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které bylo žalovaným správním orgánem zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán prvého stupně. Uzavřel, že žalobce při daňové kontrole ani na opakovanou žádost správce daně nepředložil listiny, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že žalobce vedl bezchybné účetnictví a skladovou evidenci. Žalovaný se zabýval funkcemi softwaru užívaného žalobcem, který hodnotil jako funkční, nicméně výstupy předložené žalobcem neodpovídaly zákonným požadavkům. Naplnění skutkové podstaty správního deliktu žalovaný shledal v tom, že žalobce i přes výzvy nedoložil a neprokázal provedení řádné inventarizace a vedení účetnictví ve stanovených účetních obdobích.

3 3 51A 30/2018 II. Shrnutí žalobních bodů 5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud ). 6. Žalobce v žalobě nesouhlasil se závěry správního orgánu, které dle jeho názoru vychází z nepochopení systému počítačového programu skladu zboží, který umožňuje zobrazení stavu skladu žalobce k jakémukoli datu. Ve skladovém softwaru je možné zobrazit všechny skutečnosti požadované správními orgány a žalobce je tudíž schopen prokázat v průběhu účetního období stav zásob, jejich pořízení a propojení s nákupem či prodejem zboží a obchodním partnerem. V programu je možné podle žalobce zobrazit veškeré zápisy faktur, archiv faktur, příjem a výdej zboží, jednotlivé pohyby zboží v měsíci, všechny pohyby zboží souhrnně, příjem a výdej zboží obchodním partnerům, pohyby od počátku roku, všechny pohyby zboží podle obchodních partnerů, přehled prodeje a stavy zboží na konci měsíce. Žalobce poukázal na to, že program obsahuje množství filtrů podle zadaných parametrů. Účetní a skladový software, který žalobce používá umožňuje vedení účetní evidence v souladu se zákonem, avšak prvostupňový správní orgán nebyl schopen s tímto softwarem pracovat, nepochopil jej, a proto dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Žalobce tvrdí, že v jím užívaném softwaru je schopen prokázat v průběhu účetního období stav zásob, jejich pořízení a propojení s nákupem či prodejem zboží. 7. Žalobce navrhl provedení výslechu tvůrce softwaru Ing. P. za účelem prokázání a osvětlení jeho funkcí, a to jak ve správním, tak i soudním řízení. Poukázal na čestné prohlášení Ing. P., z něhož rámcově vyplývá, jakým způsobem byla vedena skladová evidence žalobce. Ing. P. na základě smluvní spolupráce od roku 2000 jím vyvinutý software pro žalobce rovněž spravuje a poskytuje mu technickou podporu. Žalobce vyslovil přesvědčení, že žalovaný mu neprovedením navrženého výslechu upřel právo na součinnost a jeho snahu o vysvětlení funkce softwaru. Napadené rozhodnutí považuje žalobce za neobjektivní a nepřezkoumatelné. 8. Žalobce správnímu orgánu doložil v rámci daňové kontroly přílohy sestávající se ze stavu zboží příjmu a výdeje zboží, avšak bez reakce z jeho strany. Žalobce navrhl provést jako důkaz protokol o ústním jednání v rámci daňové kontroly ze dne , podle něhož žalobce předal správci daně skladovou dokumentaci. Vyslovil přesvědčení, že vede a vedl veškerou evidenci v souladu se zákonem o účetnictví a prováděcí vyhláškou. Navrhl krajskému soudu zrušení rozhodnutí obou stupňů. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření identifikoval žalobou napadená rozhodnutí, zároveň popsal průběh dosavadního řízení, vymezil žalobní námitky i předmět sporu a k těmto zaujal podrobné stanovisko. 10. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl postižen za neprovedení inventarizace, neboť o zásobách žalobce nebylo v průběhu roku žádným způsobem účtováno a nebylo tedy jak porovnat v rámci inventarizace účetní a skutečný stav zásob. Účetní závěrka žalobce nepodávala poctivý a věrný obraz skutečného stavu podle 8 odst. 1, 2 a 4 zákona o účetnictví. Orgány finanční správy od žalobce neobdržely evidenci o zásobách, které byly hmotným podkladem pro tržby žalobce. Žalovaný stručně shrnul hospodaření žalobce a jeho tržby v kontextu skladové evidence. Dále uvedl, že žalobce neměl přehled o objemu zásob, neboť o nich nijak neúčtoval a neevidoval je. Žalobce tudíž omezil vypovídající schopnosti účetnictví nejen sám pro sebe, ale také pro jeho ostatní uživatele (správce daně, Český statistický úřad, peněžní ústavy a podobně) a taktéž ztížil provedení daňové kontroly. 11. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že předložil skladovou evidenci podle 9 odst. 7 vyhlášky. Listiny, předložené žalobcem, podle žalovaného nezobrazují příjmy a výdeje zboží ze skladu a na

4 4 51A 30/2018 sklad během roku a nemají vazbu na primární daňové doklady. Žalovaný dále poznamenal, že obdržel od žalobce dvě rozdílné varianty toho, co žalobce nazývá skladovou evidencí. Žalobce podle žalovaného zná pouze stav skladu na začátku a konci kalendářního roku, neboť k těmto okamžikům prováděl fyzickou inventuru, v mezidobí podle žalovaného. Žalobce pohyb zboží neevidoval. 12. Žalovaný zdůraznil, že jako externí uživatel nemá možnost bez spolupráce s žalobcem proniknout do jeho vnitřních systémů, nicméně je to právě žalobce, který má podle 86 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ), v souladu se smyslem zákona o účetnictví a navazujících právních předpisů, předložit orgánu finanční správy důkazy na podporu svých tvrzení. Tuto povinnost žalobce nesplnil. 13. Žalovaný dále vysvětlil, že výslech vývojáře softwaru Ing. P., považoval za nadbytečný, neboť orgány finanční správy nerozporují funkce softwaru, ale způsob, jakým ho žalobce užívá. Žalovaný uvedl, že předloženým sestavám porozuměl a mohl je vyhodnotit a shledal, že se nejedná o skladovou evidenci vedenou v souladu se zákonem o účetnictví. 14. Žalovaný uzavřel, že orgány finanční správy v rámci daňového řízení vyžadovaly předložení skladové evidence, z níž by byl zřejmý pohyb u jednotlivých skladových položek a řádně provedené inventarizace. Žalobcem předkládané sestavy byly podle žalovaného neprůkazné a nebylo možné je použít jako podklad pro ověření jednotlivých plnění žalobce. Žalovaný dále poukázal na některá rozhodná zjištění v rámci probíhající daňové kontroly. 15. O podané žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne č.j. 51 A 3/ , který byl ke kasační stížnosti žalovaného správního orgánu rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne , č.j. 9 Afs 146/ zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že podle dostupné judikatury Nejvyššího správního soudu jsou výsledky daňové kontroly zásadně použitelné pro účely správního řízení, jehož předmětem je uložení pokuty za spáchání správního deliktu dle zákona o účetnictví. Správními orgány nebyl proveden žalobcem navrhovaný důkaz výslechem Ing. P., k čemuž Nejvyšší správní soud uvedl, že se tento požadavek jeví jako účelový. Žalobce byl opakovaně upozorňován, že jím dodané účetní sestavy jsou neprůkazné, nekompletní, postrádající údaje vyžadované zákonem o účetnictví a chybné, nevyužil při jejich předkládání pomoci svého programátora ve snaze odvrátit negativní následky neprokázání žádného vedení účetnictví a provedení inventarizace, k jejichž prokázání byl v rámci daňové kontroly povinen, nebylo třeba tudíž osvojovat účetní program ani provádět ohledání počítačů. Žalobcova námitka nesměřovala proti obsahu jím dokládaných sestav skladové evidence, ten brojil pouze proti tomu, že žalovaný nepochopil funkce účetního programu, v němž bylo účetnictví vedeno. Navrhovaný výslech Ing. P. dle Nejvyššího správního soudu nemohl vzhledem k tomu vyvrátit zjištění správního orgánu. Obhajoba by totiž musela alespoň tvrzením popřít skutková zjištění z předmětných sestav, proto nemusel být výslech proveden. Krajskému soudu bylo vytknuto, že nezohlednil možnost použití důkazu o nevedení účetní evidence v souladu se zákonem o účetnictví z daňového řízení v řízením správním a především, že řádně neposoudil obsah žalobních námitek ve vztahu ke správním orgánem zjištěnému skutkovému stavu a dospěl tak k chybnému závěru, že skutkový stav ohledně naplnění skutkové podstaty účetních deliktů nebyly řádně zjištěny a prokázány. Obhajoba žalobce nesměřovala proti učiněným skutkovým zjištěním a žalovaný jako správní orgán unesl své důkazní břemeno. Skutečnost ohledně nevedení účetní evidence, lze mít pro účely správního řízení za plně prokázanou i s ohledem na 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu a jakékoli další dokazování správní orgány činit nemusely. Postup správních orgánů byl plně v souladu se správním řádem i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Po zrušení rozsudku 51 A 3/ rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne č.j. 9 Afs 146/ byla věc z důvodu

5 5 51A 30/2018 odchodu soudkyně Mgr. K. B. na mateřskou dovolenou nově přidělena v souladu s platným rozvrhem práce k vyřízení soudkyni JUDr. M. T. pod sp. zn. 51 A 30/2018. IV. Právní názor soudu 16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle 75 odst. 2 s.ř.s. a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s.). 17. Žaloba není důvodná. 18. Předmětem přezkumného soudního řízení je rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání správce daně, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle zákona o účetnictví. Žalobce tvrdil, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nepochopily systém programu skladu zboží, ve kterém je možné zobrazit stav skladu k jakémukoli dni. Správní orgány upřely žalobci právo na poskytnutí součinnosti a vysvětlení funkce předmětného softwaru, neboť neprovedly žalobcem navrhovaný výslech autora programu Ing. P. P.. Žalovaný zřejmě i chtěl dojít k neobjektivnímu a nepřezkoumatelnému rozhodnutí a uložit žalobci sankci v podobě pokuty. 19. Řízení o správním deliktu žalobce podle zákona o účetnictví bylo zahájeno správním orgánem prvního stupně z úřední povinnosti na základě zjištění učiněného v rámci daňové kontroly žalobce. Prvostupňový správní orgán vycházel ze zjištění učiněných v průběhu daňové kontroly, a to z účetní a skladové evidence předložené žalobcem. Povinností správního orgánu v řízení o správním deliktu je prokázat obviněnému účastníku řízení naplnění skutkové podstaty správního deliktu bez důvodných pochybností. Tuto zásadu potvrdil i Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne č.j. 9 Afs 146/ , kterým je zdejší soud ve smyslu 110 odst. 4 s.ř.s. vázán. 20. Nejvyšší správní soud potvrdil, že řízení o správním deliktu je na rozdíl od řízení daňového vázáno zásadou materielní pravdy a zásadou vyšetřovací. V řízení o správním deliktu se postupuje podle příslušného zákona, který správní delikt zakotvuje a subsidiárně je používán správní řád ( 1 odst. 2 správního řádu). Podle 3 správního řádu platí, že správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle 50 odst. 2 správního řádu platí, že podklady pro rozhodnutí opatřuje správní orgán. V řízení zahajovaném z moci úřední, v němž má být uložena povinnost, je podle 50 odst. 3 správního řádu správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Povinností správního orgánu v řízení o správním deliktu je prokázat obviněnému účastníku naplnění skutkové podstaty správního deliktu bez důvodných pochybností. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na vlastní judikaturu kupříkladu rozsudek ze dne č.j. 5 Afs 129/ , podle kterého jsou výsledky daňové kontroly zásadně použitelné pro účely správního řízení, jehož předmětem je uložení pokuty za spáchání správního deliktu podle zákona o účetnictví. Použití toliko těchto zjištění daňové kontroly pro dokázání spáchání účetního deliktu je možné za předpokladu, že další námitky účastníka, jimiž by se hájil, byly vypořádány. 21. Ve správním řízení žalobce navrhoval provést důkaz výslechem Ing. P., který byl autorem účetního programu, avšak z ničeho nevyplývalo, že by tento navrhovaný svědek žalobci vedl účetnictví či účetní knihy. Žalovaný správní orgán na straně 15 žalobou napadeného rozhodnutí vypořádal, z jakých důvodů správní orgán zamítl provést výslech Ing. P., neboť nepožadoval vysvětlit, jak předmětný účetní program funguje. Skutečnost, že je účetní program schopen vést skladovou evidenci totiž nezpochybnil, neznemožnil tudíž žalobci podat kvalifikované vysvětlení o souladu skladové evidence se zákonem o účetnictví. Navrhovaný svědek by ani nemohl objasnit aplikační možnosti programu, neboť je nalézací správní orgán ani nezpochybňoval, žalobci bylo

6 6 51A 30/2018 vytýkáno jeho faktické využívání, a to aby evidence skladů odpovídala platným účetním předpisům, což bylo pouze odpovědností žalobce. Žalovaný správní orgán vyslovil závěr, že rozdílnost údajů v účetních závěrkách za stejné účetní období značila, že účetní jednotka nesplnila požadavky na informace dané zákonem o účetnictví, a tudíž porušila povinnosti podle ustanovení 8 odst. 1, 2 a 5 zákona o účetnictví, vést účetnictví správně, průkazně a srozumitelně, čímž porušila svou povinnost dle 7 odst. 1 zákona o účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví, neboť v dané věci uváděla rozdílné údaje v účetních závěrkách za stejné účetní období. Toto zjištění nesvědčilo o věrohodnosti účetnictví a věrohodnosti evidencí, které byly jeho podkladem. 22. Žalobce obchodoval s pneumatikami, protektoroval a prováděl montáž pneumatik na vozidla. Podstatou jeho činnosti byl nákup a prodej pneumatik, což vyplývalo z výkazů zisku a ztrát za účetní období kalendářního roku 2014, ve kterém žalobce uvedl tržby za prodané zboží ve výši tis. Kč a tržby za prodej vlastních výrobků a služeb ve výši tis. Kč. Tržby z prodeje zboží více než 6x převyšovaly tržby za prodej vlastních výrobků a služeb. Z hlediska uskutečňování ekonomických aktivit bylo zcela zásadní nakládání se zásobami, které žalobce nakoupil a v nezměněném stavu dále prodal a z tohoto prodeje dosáhl tržeb téměř Kč, avšak evidence o těchto zásobách nebyla žalovanému nikdy předložena. Žalovaný vysvětlil, že listiny, které žalobce předložil a označil jako skladovou evidenci nezobrazovaly příjmy a výdeje zboží ze skladu a na sklad během roku a neměly žádnou vazbu na primární daňové doklady svědčící o pohybech na skladu. Žalovaný navíc obdržel od žalobce 2 varianty toho, co označil jako skladovou evidenci. Žalobce znal pouze stav skladu na začátku a na konci kalendářního roku, neboť k těmto okamžikům prováděl fyzickou inventuru. Mezi těmito okamžiky však žalobce neevidoval žádný pohyb zboží. To jsou zásadní skutečnosti, které měly bezprostřední vliv na přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění a taktéž na náklady a výnosy žalobce. To žalobce nesplnil. Navrhovaný výslech svědka Ing. P. tato zásadní pochybení nemohl nikterak zhojit. Žalovaný vysvětlil, z jakých důvodů výslech svědka P. neprovedl. Označil jej jako nadbytečný ve vztahu k prokazovaným skutečnostem. Stejně tak předložené čestné prohlášení Ing. P. nemohlo v dané věci jako důkazní prostředek zhojit nepředložení skladové evidence. Tyto závěry a hodnocení považuje krajský soud za správné a odpovídající zákonu. Z toho důvodu soud neshledal důvod k provedení důkazu výslechem svědka Ing. P Stejně tak i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 Afs 146/2017 konstatoval, že aktivita žalobce spočívající v navrhování výslechu tohoto svědka, který kromě dodání a servisu účetního softwaru žalobci jiné služby neposkytoval, se jeví jako účelová. Navíc Nejvyšší správní soud uvedl, že je velmi nepravděpodobné, že by v průběhu daňové kontroly v situaci, kdy byl dlužník opakovaně upozorňován, že jím dodané účetní sestavy jsou neprůkazné, nekompletní, postrádající údaje vyžadované zákonem o účetnictví a chybné, nevyužil při jejich předkládání pomocí svého programátora, ve snaze odvrátit negativní následky, neprokázání řádného vedení účetnictví a neprovedení inventarizace, přičemž k jejich prokázání byl v rámci daňové kontroly povinen. Žalobce ani netvrdil, že by navrhovaný výslech měl přinést zjištění řádného vedení skladové evidence a provádění inventarizace dle požadavků zákona o účetnictví a prováděcí vyhlášky. Navrhovaný svědek měl pouze vysvětlit funkci a činnost programu, který podle názoru žalobce správní orgán vůbec nepochopil. Kasační soud k tomu uvedl, že k prokázání skutkového stavu postačovala zjištění, která byla učiněna z předložených sestav a nebylo třeba si osvojovat účetní program ani provádět ohledání počítačů. V tomto směru totiž shledal názor vyslovený v předchozím rozsudku krajského soudu jako nesprávný. Žalobcova obrana nesměřovala proti obsahu jím dokládaných sestav skladové evidence. Žalobce brojil proti tomu, že žalovaný nepochopil funkce účetního programu, v němž žalobce účetnictví vedl. Žalobce zastával názor, že účetnictví vedl řádně a k jeho prokázání navrhl výslech Ing. P.. Tento důkaz by však i v případě, že by byl proveden, nemohl vzhledem k výše uvedenému vyvrátit zjištění správního orgánu. Obhajoba by totiž musela alespoň tvrzením popřít skutková zjištění z předmětných

7 7 51A 30/2018 sestav. To se nestalo, a proto nemusel být výslech proveden. Tato námitka z toho důvodu nebyla důvodná. 24. Vytýkat nelze daňovým orgánům, že v řízení o správním deliktu použily výstupy daňové kontroly, neboť takový důkaz s ohledem na 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu splňuje požadavky na dokazování ve správním řízení. Žalovaný prokazoval skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost a správnost účetní evidence. Žalobce neměl povinnost prokazovat svá tvrzení, že řádně vedl skladovou evidenci a prováděl inventarizaci. To bylo povinností žalovaného, neboť v řízení o správním deliktu je povinností správních orgánů zpochybnit předložené sestavy a prokázat porušení právní povinnosti. To v daném případě daňové orgány splnily. Naopak žalobce netvrdil pochybení daňových orgánů v jeho závěrech, pouze tvrdil, že skladovou evidenci vede řádně a za účelem tohoto prokázání navrhoval vyslechnout programátora. To však nebyla obhajoba, která by směřovala do skutkových zjištění. 25. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k vysloveným úvahám správních orgánů ohledně naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v 37a odst. 1 písm. c) a d) zákona o účetnictví. Tuto úvahu žalovaného i prvostupňového správního orgánu označil Nejvyšší správní soud jako přezkoumatelnou, která jednoznačně vede k závěru o naplnění skutkové podstaty vpředu označeného správního deliktu. Prvostupňový správní orgán dokázal žalobci nevedení účetní evidence a neprovedení evidence na účetních sestavách, které předložil v rámci daňové kontroly a tento důkaz bylo lze ve správním řízení použít. Povinností žalobce za této situace bylo prokázanou skutečnost, že nevede řádně účetnictví a neprovedl inventarizaci relevantním způsobem, zpochybnit. To se žalobci nepodařilo, neboť argumentoval pouze tím, že účetnictví vede v souladu se zákonem a jako důkaz navrhoval výslech Ing. P.. Správní orgán neprovedení tohoto důkazu logicky zdůvodnil, a proto nebylo povinností správních orgánů znovu jiným důkazem prokazovat, že žalobce účetnictví nevede řádně, neboť tato skutečnost, již byla v daňovém řízení prokázána a lze ji s ohledem na výše uvedené mít za prokázanou i pro účely uložení pokuty ve správním řízení. 26. Žalovanému vytkl Nejvyšší správní soud chybný názor, že povinností účetní jednotky je ve správním řízení předložit správnímu orgánu účetní sestavy a prokázat správné vedení účetnictví. Je tomu právě naopak, neboť je povinností správního orgánu prokázat daňovému subjektu proti němuž je řízení vedeno, že porušil povinnosti dané příslušným právním předpisem v tomto konkrétním případě zákonem o účetnictví a vyhláškou. Správní orgány při zjišťování skutkového stavu věci postupují v řízení o správním deliktu v souladu se zásadou vyšetřovací ( 3 správního řádu) a je pouze jejich odpovědností, aby došlo ke shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí. Pokud by nebyly zjištěny veškeré podklady pro vyslovení závěru o spáchání správního deliktu, nebylo by lze rozhodnutí o uložení sankce vydat. K provedení důkazů je možné použít ve smyslu 51 správního řádu všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V konkrétním případě sestavy skladové evidence získané v rámci daňového řízení tyto požadavky správního řádu nesplňovaly. 27. Soud proto uzavřel, že žalobce nevedl průkazně skladovou evidenci (evidenci zásob) a nebylo lze na konci účetního resp. zdaňovacího období provést řádně inventarizaci zásob v souladu se zákonem o účetnictví. Zároveň byl správný závěr žalovaného, že nebylo lze porovnat zjištěný skutečný stav zásob se stavem evidovaným v účetnictví. Účetní závěrka proto nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace žalobce. 28. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v rámci správního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce v létech 2012 až 2014 dopouštěl shodného deliktního jednání. To spočívalo v udržování protiprávního stavu porušováním týchž zákonných povinností dle platných účetních předpisů, čímž naplnil stejnou skutkovou podstatu správních deliktů uvedených pod 37 odst. 1 písm. c) a d) zákona o účetnictví tak, jak bylo popsáno ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí. Správnost tohoto závěru vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9

8 8 51A 30/2018 Afs 146/2017, který shrnul, že žalovaný, jako správní orgán, unesl své důkazní břemeno, neboť skutečnost nevedení účetní evidence lze mít pro účely správního řízení za plně prokázanou i s ohledem na 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu a jakékoliv další dokazování správní orgány činit nemusely. Ostatně ani další návrhy na dokazování nebyly ze strany žalobce učiněny. Postup správních orgánů byl plně v souladu se správním řádem a s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. 29. S ohledem na výše uvedené soud shrnuje, že žalobce nevedl řádně evidenci tak, jak mu ukládá zákon o účetnictví a prováděcí vyhlášky. Soud nezjistil důvodnost žalobcem vznesené námitky, že účelem konkrétního správního řízení nebylo zjištění správného vedení účetnictví a skladové evidence, ale pouze primární snaha správce daně potažmo žalovaného, uložit žalobci pokutu bez dalšího. Správní řízení, které bylo vedeno a vydaná rozhodnutí důvodnosti takové námitky nenasvědčují. Soud podpůrně odkazuje i na právní názor, který byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým předchozí rozhodnutí zdejšího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud byl ve smyslu 110 odst. 4 s.ř.s. tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán. IV. Závěr, náklady řízení 30. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. 31. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle 60 odst. 1 věta první s.ř.s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady původně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

9 9 51A 30/2018 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: České Budějovice 26. listopadu 2018 JUDr. Marie Trnková v. r. předsedkyně senátu