Strana Zpravodaj Štěpánovska Srpen 2007

Transkript

1 Strana Číslo 4 SRPEN 2007 Pojedete-li po silnici od Tehova do Kácova, za osadou Licoměrsko se najednou otevře krajina doširoka i do dáli. Jistě si přitom pomyslíte, že je to krásný kus České země, jak to kdysi dávno pověděl jeden muž z Německa. Když spatřil nádherné panorama, povzdychl a řekl: Schönes Land! Krásná země! Právě tam leží Obec Tichonice, která je součástí Mikroregionu Český smaragd. Pravděpodobně málokdo z našich čtenářů se do těch nepříliš vzdálených míst dostal. V uplynulých ročnících našeho listu jsme se mohli seznámit téměř se všemi obcemi i osadami našeho mikroregionu. Tichonice jsou jeho poslední obcí, o které jsme nepsali. Seznamme se s touto obcí i jejími dalšími osadami. Sledujme její historii i současnost. Přejeme Vám příjemné chvíle při četbě všech článků. Na snímku odpovědného redaktora je renovovaná budova bývalé tichonické školy, která v současnosti slouží obecnímu úřadu.

2 Strana 2 STAROSTA MĚSTA INFORMUJE Měsíc srpen je pro zemědělce, zahrádkáře a v přírodě obecně časem sklizně, časem výsledků práce. Měli bychom si v našem městě shrnout výsledky naší práce za uplynulých sedm měsíců od počátku roku. Celým letošním rokem nás provází příprava 2. etapy kanalizace. Výběrové řízení je dokončeno, známe dodavatele stavby, máme platné stavební povolení. Snažíme se udělat vše, abychom připravili akci k zahájení ještě na podzim letošního roku. O čem jednala Rada města? Projednali jsme doporučení Rady obcí při Městském úřadě ve Vlašimi, aby si každá obec, která nemá digitalizované zpracování katastru, zajistila zhotovení vektorových map. U nás se jedná o katastry: Dalkovice, Dubějovice, Sedmpány a Střechov. Tyto mapy jsou nutné při zpracování územního plánu. Podle nového stavebního zákona musí mít každá obec do konce roku 2012 vlastní územní plán. Zde se nám projevuje výhoda digitalizace štěpánovského katastru. Nechali jsme zhotovit Orientační plán města Trhový Štěpánov, který je umístěn na Náměstí a na nádraží Českých drah. Na něm jsou vyznačeny názvy všech ulic, jednotlivé domy jsou označeny podle popisných čísel a obsahuje rovněž označení významných objektů ve městě. Na základě dřívějšího rozhodnutí firma Colas Soutice provedla zbourání bývalého kina č.p U stavební firmy Zeman jsme zajistili opravu a omítku dělící zdi s pozemkem patřícím k sousednímu č.p. 114, která je již hotová. U příležitosti stanovení Trhového Štěpánova městem jsme 24. června 2007 uspořádali slavnost. Její průběh je popsán na jiném místě. Jsem velmi rád, že se tato akce vydařila, že jsme důstojně oslavili tuto historickou událost. Těší mne, že jsem mohl v našem městě uvítat významné hosty: pana senátora Karla Šebka, pana poslance Zbyňka Novotného, radního Středočeského kraje pana Antonína Podzimka a starosty sousedních obcí. Touto cestou děkuji všem, kteří se na přípravě a pořádání slavnosti podíleli. Poděkování patří nejen zastupitelům, ale i ostatním občanům, kteří pomáhali. V rámci příprav se nám podařilo opravit omítku věže hasičské zbrojnice a provést nátěry okapů na celé budově městského úřadu. Rada rozhodla o zadání projektu na novou autobusovou čekárnu na náměstí, kde budou v suterénu umístěny veřejné záchody. Připravuje se zadání projektu na dětské a víceúčelové hřiště na školní zahradě. V budově Mateřské školy byla předána do pronájmu provozovna kadeřnictví slečně Petře Kolesárové z Vlašimi. Provoz byl zahájen 16. července S pracovníky města jsme zajišťovali sečení trávy na veřejných prostranstvích a prováděli opravu podlahy a vodoinstalací v provozovně kadeřnictví ve staré radnici a dále jsme pomáhali při výměně linolea v Mateřské škole. V tělocvičně Základní školy byly namontovány ventilátory a firmou MAN byly zahájeny práce na výměně podlahy. Akce má být dokončena do konce prázdnin. Protože nás trápí nepřiměřená rychlost jízdy některých nezodpovědných řidičů přes naše město, museli jsme instalovat dopravní značky začátek a konec obce na silnici z Trhového Štěpánova do Keblova a z Dalkovic k Dubovce. Čas běží a je samozřejmé, že připravujeme zase tradiční pouť na náměstí. Proto je nutné vyřídit povolení k omezení dopravy. Vážení spoluobčané, pro tentokrát je to všechno o naší práci za minulé období. Děkuji Vám za podporu a přeji vám pevné zdraví a pěkné počasí ve zbytku léta. Ing. Václav Nekvasil, starosta města Trhový Štěpánov slavil navrácení titulu město Městský úřad Trhový Štěpánov se školským a kulturním výborem připravili na neděli 24. června 2007 slavnost. Bylo to tradiční vítání léta s jarmarkem a s oslavou ustanovení obce městem. Do našeho města přijeli významní hosté, aby spolu s občany oslavili tuto historicky jedinečnou událost. Po dlouhých 53 letech se podařilo znovu získat pro Trhový Štěpánov původní historický statut města. Protože v minulém čísle Zpravodaje Štěpánovska jsme podrobně informovali naše čtenáře, jak se to stalo, připomeňme jen několik základních údajů. V roce 2006 byla schválena novela zákona o obcích, která umožňuje obci, která byla městem přede dnem 17. května 1954, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny získat znovu tento titul. Předseda Poslanecké sněmovny tak na žádost obce stanoví a zároveň určí den, kdy se obec stává městem. Trhovému Štěpánovu se dostalo cti získat titul město s platností od 12. dubna Slavnostní předání dekretu předsedou PS PČR se uskutečnilo v hlavním jednacím sále Poslanecké sněmovny 17. května V neděli proběhla slavnost, která měla následující průběh: V 10 hodin dopoledne se sešli občané města před Městským úřadem. Na balkon Nové radnice vstoupil starosta města Ing. Václav Nekvasil, místostarosta Josef Tomaides, senátor Karel Šebek z Města Neveklova, poslanec Zbyněk Novotný z Prahy, radní Stře-

3 Strana 3 dočeského kraje Antonín Podzimek, starostové okolních obcí a starosta SDH Josef Korn. Naproti balkonu nastoupila jednotka SDH s historickým praporem. Všechny přítomné občany i hosty uvítal starosta města, který ve slavnostním projevu stručně shrnul historii i současnost města. Po něm vystoupil senátor Karel Šebek, který v krátkém proslovu připomněl, že byl členem příslušné komise, která navrhovala zmíněnou změnu zákona o udělování titulů měst a obcí. Poslanec Zbyněk Novotný se vyznal z lásky k tomuto kraji, s nímž ho váží kořeny jeho rodu a kde se cítí doma. Antonín Podzimek řekl, že bude do Trhového Štěpánova jezdit rád i do města. Pozdravil občany z dvojměstí Sedlec-Prčice, kde byl několik let starostou. Všichni řečníci popřáli Městu Trhovému Štěpánovu, aby se nám zde dobře dařilo i žilo a abychom k sobě měli blízko. Potom se vydal slavnostní průvod od Nové radnice k Pomníku padlým na Náměstí. Státní vlajku nesl zastupitel František Boušek, prapor města zastupitel Mgr. Stanislav Kužel a věnec zastupitelé Ing. Michal Voigts a František Štika. Za nimi následovali čestní hosté spolu se starosty našeho města a okolních obcí, členové zastupitelstva, hasiči s praporem, vlašimská kapela Sebranka a občané. Po příchodu průvodu na Náměstí se průvod zastavil, kde proběhl akt kladení věnce padlým občanům v obou světových válkách. Zazněly líbezné tóny české státní hymny Kde domov můj? a zastupitelé položili věnec. Tímto aktem skončila oficiální část slavnosti. Na Náměstí pak probíhal slavnostní koncert Sebranky z Vlašimi i tradiční jarmark, kterým se město Trhový Štěpánov snaží o obnovení svých trhových tradic. Účastníci slavnosti si mohli zakoupit různé upomínkové předměty, košíkářské výrobky nebo ochutnat grilované maso, které připravoval perkmistr vinařského spolku Pavel Kupsa. Kácovský pivovar připravil ochutnávku svého piva. Velkou atrakcí byla možnost projet se městem dobovým kočárem taženým párem pěkných koní. Kromě toho bylo otevřeno Muzeum Štěpánovska, kde byla výstava výtvarných prací žáků Základní školy. Po celý den bylo možno navštívit galerii obrazů Josefa Tříšky či prohlédnout si golfové hřiště u rybníka Dolečka. Byl rovněž zpřístupněn židovský hřbitov. Pozvaní hosté poobědvali v restauraci Pod Pasekou. Na Nové radnici i v průběhu oběda probíhaly srdečné rozhovory mezi všemi hosty. Byly navázány kontakty i nová přátelství, která se v budoucnu jistě zúročí k prospěchu našeho města. V odpolední části programu proběhl koncert skupiny Diogenes, která hraje country a folk. Členové skupiny hráli s viditelným potěšením a diváci jim za to nadšeně aplaudovali. Nejvěrnější posluchači se rozcházeli před 17. hodinou, kdy koncert skončil. Počasí této slavnosti přálo. Slavnost proběhla důstojně a jistě všichni, kteří se jí zúčastnili, byli spokojeni. J.V. Starosta Ing. Nekvasil při projevu na balkoně Nové radnice foto: František Skalický Položení věnce u Pomníku padlým - foto: František Skalický Koncert Sebranky na Náměstí - foto: František Skalický

4 Strana 4 Historické údaje o obci Tichonice V odborné historické literatuře není o Tichonicích a současných osadách mnoho údajů. Jsou to jen stručné popisy, z nichž můžeme nalézt jen stručné údaje z historie dávné i méně dávné. August Sedláček popisuje v obsáhlém souboru nazvaném Hrady, zámky a tvrze království českého, XV. díl, strany 89 a 90 (Kapitola: Tvrze v okolí Šternberka) Tichonice takto: Ves Tichonice leží na pláni mezi dvěma údolími. Její tvrz stávala na severovýchodním konci. Uprostřed předminulého století (tj. 18. století) bylo z ní vidět mohutný násep, široký příkop a tvrziště, na němž byly základy čtyřhranného věžovitého stavení. Již tehdy byl násep částečně rozkopán. Později jej rozkopal majitelům statku u Malířů a při kopání se snad dokopal do sklepa, v němž našel hrnec peněz. Vladykové z Tichonic měli na štítě kolo. Řada z nich začíná Divišem, který sloužil želivskému opatu v letech Jeho potomek Ctibor je zmiňován v pamětech od roku 1407 a držel v roce 1409 nějaký statek u Tehova. Snad jeho syn Diviš byl v roce 1421 purkrabím na hradě Šternberk a později bojovníkem jednoty Táborské. Žil ještě v roce 1433 jako účastník pražského sněmu. Má se za to, že jeho synem byl Mikuláš zvaný obyčejně Mikulášek, který roku 1437 obdržel od krále Zikmunda za to, že se mu podrobil, pět vesnic kláštera ve Vilémově u Čáslavi. Později byl ve službách saského knížete, k němuž se nepěkně zachoval, ale byl v roce 1412 z vězení propuštěn. Byl naveden, aby knížete Bedřicha odstranil a usiloval o to, aby mu dal jed do soli nebo nápoje. Pokus se nezdařil, takže byl ve Wittenbergu soudně tázán a mečem ztrestán, tedy popraven. Jeho bratrem byl snad Zdeněk, který v roce 1448 vpadl s vojsky Jiřího z Poděbrad do Prahy a potom byl v roce 1450 účastník tehdejších Jez na Sázavě u Pelíškova Mostu foto Jaromír Vlček válečných událostí. Připomíná se potom nejednou v soukromých pamětech. V roce 1456 prodal svou ves Holčovice a roku 1467 dostal od krále odúmrť v Tehově. (Stalo se to tak, že když poddaný neměl vlastních dětí, vrchnosti samy si braly jeho statek. - poznámka jv.) V roce 1459 byl ještě naživu, ale o rok později zemřel. Zdali byly Tichonice ještě v té době jeho majetkem, není známo. Zdá se, že byl posledním potomkem svého rodu. Nedlouho potom zanikla i tichonická tvrz, protože před rokem 1471 byly Tichonice připojeny ke Šternberku, jehož příslušností byl do r Podle Karla Kolmana byl Diviš z Tichonic, šternberský purkrabí, zprvu nepřítelem husitů, jenž však přestoupil později k husitskému hnutí jako jeho paní Perchta z Kravař. Další údaje, které uvádí Karel Kolman: Benešovským jezuitům se nepodařilo vyhubit tajné kacířství pomocí vojska a různého násilí. Jen v Tichonicích, Chocholu a Soběhrdech zůstali tajní Bratři, kteří se po vydání Tolerančního patentu (1781) přihlásili do církve evangelické. P. Antonín Norbert Vlasák se v 19. století věnoval popisu míst i na vlašimském okrese. Vlasák byl farářem v poutním kostele sv. Matouše na Hrádku u Ctiboře. V knížce Okres Vlašimský nástin historicko-archeologický, který vyšel péčí nakladatele Fr. A. Urbánka, knihkupce v Praze 1874 píše: Tichonice, ves, 195 obyvatel v 25 domech. Ve východní části vsi spatřují se příkopy a náspy bývalého sídla rytířského. Roku 1420 seděl na Tichonicích rytíř Diviš z Tichonic, který byl purkrabím nejprve u pana Petra ze Šternberka, pak u jeho vdovy Perchty, rozené z Kravař, na hradě jejich českém Šternberku. Roku 1488 Zdeněk z Tichonic panu Jiřímu z Poděbrad Prahy dobývati pomáhal. Nejstarší zápis v zemských deskách uvádí již ves Tichonice s panstvím Šternberským spojenou.

5 Strana 5 Ve Vlastivědném atlasu okresu Benešov vydalo Okresní muzeum a Okresní archiv v Benešově 1988 jsou další zajímavé údaje: Tehdy patřily pod obec Tichonice (1365, 399) tyto osady: Chochol (1750, 410 m), Kácovec (1471, 312) Kácovská Lhota (1543, 410), Pelíškův Most (1571, 315), Radonice (1404, 365), Soušice (1365, 370), Zdebuzeves (1352, 448). Čísla v závorkách znamenají: první je písemná zmínka o historických pramenech a druhá je nadmořská výška. Významným pramenem o obci Tichonice je Místopisný slovník Československé republiky (1929), který sestavil Břetislav Chromec: V něm jsou tyto zajímavé údaje o Tichonicích: 440 ha, 35 domů, 223 obyvatel československých, 22 evangelíků, 6 CČSH. Okres Benešov, soudní okres, československá fara ve Vlašimi, fara, pošta, telegraf, železniční stanice Kácov 4 km, četnická stanice Český Šternberk, evangelická fara Soběhrdy, Raiffeisenka. Osada Pelíškův Most 6 domů, 25 obyvatel. Soušice v té době měly rozlohu 272 hektarů, 46 domů, 265 obyvatel, jeden z nich byl členem československé církve a 6 občanů bylo bez vyznání. Patřily do okresu Benešov, soudní okres Vlašim, četnická stanice Trhový Štěpánov, fara, pošta, telegraf a železniční stanice Kácov 2 km. Kácovská Lhota měla 12 domů a 63 obyvatel. Chochol měl 8 domů, 46 obyvatel, z toho 4 evangelíci a 8 členů církve československé. Kácovec 22 domů, 132 obyvatel, z toho 10 evangelíků a 44 členů církve československé. Pelíškův Most Na severovýchodě benešovského okresu v blízkosti řeky Sázavy je víska Pelíškův Most. Je součástí obce Tichonice. Připomíná někdejší samotu, mlýn Pelíšek. Most je památkou na skutečný most, který kdysi spojoval oba sázavské břehy. Vedla zde odedávna důležitá cesta směrem na Kolín. Řeku Sázavu přecházela nejdříve brodem, později po mostě. Most byl dřevěný, ale v roce 1845 ho strhla povodeň. Krytý most stál na pěti kůlech a na mapě šternberského panství Pelíškův Most na kresbě Antonína Felixe Zástěry z roku 1753 z roku 1753 jej nakreslil zeměměřič Antonín Felix Zástěra. Kromě mostu zakreslil i objekty patřící k mlýnu a dvě chalupnické usedlosti. Je škoda, že most nebyl po povodni nikdy obnoven. Zanikla tak zajímavá stavba, která by byla ojedinělou technickou památku. Z původního mostu zůstal pouze zbytek jednoho kamenného pilíře v říčním korytě. Kdysi byl podobný krytý dřevěný most i v nedalekém Kácově, ale i ten už dávno zmizel. Z knížky PhDr. Jiřího Tywoniaka: Historické památky okresu Benešov Jaromír Vlček, kronikář Trhového Štěpánova Současnost obce Tichonice Obec Tichonic se rozkládá v severní části Mikroregionu Český smaragd. Zatímco ostatní obce tohoto mikroregionu jsou čtenářům našeho listu i občanům Trhového Štěpánova poněkud známy, Tichonice nikoli. Je to dáno větší vzdáleností od sídla mikroregionu. Bližší určení obce je následující: Tichonice se nachází na severním okraji Vlašimské pahorkatiny asi 15 km severovýchodně od Vlašimi při silnici II/125 Kolín Tábor. Její nadmořská výška kolísá v rozmezí asi 310 až 484. Poloha obce je vymezena těmito souřadnicemi: 49 46,7 severní šířky a 14 59,3 východní délky. V obci žije trvale 194 obyvatel (údaj k ). Severní hranici obce a jejích osad tvoří tok řeky Sázavy, jižní hranici tvoří vrch Velkonáč, který je 508,6 m n.m., vrch Vráže 470,9 m n.m. jižně od Kácovské Lhoty. Celkem je v obci 206 domů včetně rekreačních chat a chalup. Trvale obydlených domů je 59.

6 Strana 6 Obec Tichonice se rozkládá na úctyhodné ploše 1001 hektarů a náleží do málo osídleného zemědělského území středních Čech. Jednotlivé osady jsou od sebe dosti vzdálené. Je to líbezná krajina, s hlubokými údolími, ale i vrchy. Je zde téměř nedotčená, místy nenarušená krajina bez průmyslu s naprosto čistým ovzduším, okolní lesy jsou majetkem šternberského panství. Jednotlivá sídla jsou většinou neprůjezdná, pole a louky jsou na svazích. Mezi Soušicemi a Tichonicemi je osada Svárovna, kde je jediná usedlost přímo u silnice. Část Soušic se jmenuje Dolíky. Je to naprosto výstižný název, kudy protéká malý potůček. Je zde několik chalup, z nichž vyniká krásná zahrádka osázena skalničkami a květinami, které září barvami. Dokonce levý břeh tohoto potůčku je osázen a působí velice příjemně. Mnoho let o vše pečuje paní Zdeňka Šlesingerová. Většina osad má spíše rekreační charakter. Výjimku tvoří osada Chochol, kde je trvale hlášeno 21 osob. V dávné minulosti ležela tato osada mezi Českým Šternberkem a obcí Otryby. Původně to byl poplužní dvůr, který byl rozdělen. Nynější osada byla založena okolo roku Z cesty k Mazourovu lze západním směrem zahlédnout mohutnou stavbu hradu Český Šternberk. Obec je rozdělena do těchto sídel: Tichonice, Soušice s částí Dolíky a Svárovna, Kácovská Lhota, Kácovec s částmi Licoměrsko, Mazourov s chatovými osadami Mazourov a Borotín, Pelíškův Most, chatová osada Spolnice, Chochol. Starostou obce ve volebním období 2002 až 2006 byl Josef Novotný, který je rovněž kronikářem. Současným starostou je Jaroslav Vaník, který bydlí v Soušicích. Starosta vykonává svoji funkci při zaměstnání. Jaké památky najdeme na území této obce: Nejstarší budovou v obci je bývalý Kontribučenský špýchar - stáří asi 200 let, který byl v r předán zdejším rolníkům a jeho vlastnictví bylo rozděleno na 34 dílů. Kolem tohoto špýcharu vzniklo místní Hospodářské družstvo, v roce 1958 byl zestátněn a převeden na Zemědělský výkupní podnik Vlašim. V roce 2005 jej zakoupila soukromá osoba, Kaple sv. Anny v Tichonicích která jej cíleně devastuje a materiál rozprodává. Spořitelní a záložní spolek Kampelička postavil v roce 1936 novou budovu č. p. 34. Po roce 1948 spolek zanikl a přešel pod Československou státní spořitelnu ve Vlašimi. V roce 2000 byla budova vrácena obci. Je zde Pomník Františka Maška, který padl na začátku I. světové války v Srbsku. Dále jsou to malé sakrální objekty: Kaplička v Tichonicích zasvěcená sv. Anně, kaplička v osadě Chochol zasvěcená rovněž sv. Anně. Tichonická kaplička byla v loňském roce opravena z dotace Mikroregionu Český smaragd, který na obnovu přispěl částkou Kč. V Soušicích jsou dvě kapličky: jedna blízko středu obce, zasvěcená Narození Panny Marie, která slouží zároveň jako zvonička. Druhá výklenková je na okraji Soušic směrem ke Kácovské Lhotě. Traduje se, že byla postavena v upomínku tragédie v jedné rodině, v níž údajně jedna dcera utonula a tělo se nenašlo, a druhá brzy potom uhořela při přeskakování ohně. V okolí jsou rovněž kříže: při příjezdu do Tichonic, před obcí, za osadou v Kácovci, v Soušicích při silnici směrem ke Střechovu. K farnosti kácovské patří Tichonice, Soušice a Kácovská Lhota. K farnosti Zdebuzeves patří tyto části obce: Chochol, Kácovec, Pelíškův Most, Licoměrsko a Mazourov. V Tichonicích byla zřízena obecná škola v roce 1884 a vyučovalo se v ní do roku 1975 kdy zanikla pro nedostatek dětí. Nová budova školy byla postavena v roce 1921.

7 Strana 7 Vybavenost obce: V celé obci včetně chatových osad je zavedena elektřina a v částech obce Tichonice a Soušice i veřejný vodovod. Zásobování obyvatel je zajištěno prodejnou smíšeného zboží Jednota v Tichonicích. Začátkem března 2007 bylo v obci zavedeno firmou Vlašim Net internetové spojení. Jsou zde tyto činnosti: autoservis pana Pavla Gregora a truhlářství pana Stanislava Houlíka. V Soušicích provozuje prodejnu potravin pan Ladislav Hromas, zemědělskou výrobu firma Hromas & Hromas, v Kácovci pak pan Josef Drahota. Na Licoměrsku je ranč s možností agroturistiky. Provozovatelem je firma Licoměrsko s. r. o. Největší část zemědělské výroby v obci provozuje Zemědělské družstvo vlastníků Veselka se sídlem v Psářích. Spolky: V obci jsou dva hasičské sbory v Tichonicích asi 50 členů, V Soušicích asi 25 členů a dvě zásahové jednotky. Starostou okrsku je pan Jaroslav Cacák, velitelem zásahových jednotek je pan Pavel Brzek, velitelem jednotky v Tichonicích je pan Jaroslav Němec, starostou sboru pan Jiří Kmoch ml., velitelem zásahové jednotky v Soušicích je pan Jaroslav Vaník, který je rovněž starostou. Dále je v obci Myslivecké sdružení, předsedou je pan Vladimír Srb. Fotbalový oddíl Sokol Tichonice vede pan Pavel Procházka. Oddíl má v soutěži celkem 4 mužstva. Muži A hrají III. třídu, muži B IV. třídu, přípravka (děti) okresní soutěž a minipřípravka rovněž ve své kategorii. Nepůsobí zde žádné politické strany. Obyvatelé obce jsou vesměs odkázáni na individuální dopravu. Autobusové linky Vlašim Kácov - Zbizuby nebo Vlašim Trhový Štěpánov Soušice Kácov, vyhovují obyvatelům jen v některých časových termínech. Vlakové spojení na trati Čerčany Světlá nad Sázavou je vázáno docházkou asi 4 km do Kácova, pouze občané Pelíškova Mostu mohou použít zastávku Vranice za předpokladu, že se sami převezou nebo je někdo převeze přes řeku Sázavu. Vzdálenost k nájezdu na dálnici D 1 je 3 km. Poštovní úřad příslušný k obci je v Trhovém Štěpánově asi 10 km, praktický lékař je ve 4 km vzdáleném Kácově. V posledních 20 letech byl vybudován vodovod v Tichonicích a v Soušicích (hodnota asi ,- Kč), rybník u osady Chochol (hodnota asi ,-Kč), bylo zpevněno a vyasfaltováno přibližně 12 km cest spojujících přilehlé osady, opravena budova bývalé školy a Kampeličky (asi ,- Kč). Kaple sv. Anny v Chocholu oba snímky autor článku Obec hospodaří na 30 ha lesních porostů. Stará se hlavně o jejich výsadbu a údržbu. Podél cest k osadám bylo vysázeno mnoho ovocných a okrasných stromů. Nemovitosti: Tichonice mají 96 obyvatel, kteří bylí ve 27 domech, 13 domů slouží rekreaci, 4 domy jsou neobydlené a to: Jednota, Kampelička, škola, špýchar a jsou zde 2 chaty. Soušice, Dolíky a Svárovna: žije zde 52 obyvatel v 17 domech, 20 domů slouží rekreaci, 2 domy jsou neobydlené a to prodejna a bývalá garáž. Je zde 9 chat. Kácovec, Licoměrsko a Mazourov: žije zde trvale 5 obyvatel ve 3 domech. V Kácovci je 1 dům, v Licoměrsku 1 dům, v Mazourově 1 dům, který vlastní občan z Prahy. 21 domů slouží rekreaci, z toho v Kácovci 17, v Licoměrsku 3 a v Mazourově 1. Na území Mazourova je 38 chat a v Kácovci 3 chaty, celkem 41 chat. V Licoměrsku je chov koní. Chochol má 21 obyvatel, kteří žijí v 5 domech, 3 domy slouží rekreaci. Kácovská Lhota má 14 obyvatel v 5 domech, 7 domů je rekreačních.

8 Strana 8 Pelíškův Most a Spolnice mají dohromady 5 obyvatel v jednom domě, 5 domů je rekreačních. V Pelíškově Mostě je 8 chat a ve Spolnici 13 chat. Demografické údaje k : 194 obyvatel, 59 trvale obydlených domů, 68 rekreačních domů, 6 budov občanské vybavenosti. Autor obou článků upřímně děkuje kronikáři a bývalému starostovi panu Josefu Novotnému, který mu zcela nezištně věnoval čas, aby se mohl seznámit s obcí i jejími osadami. Bez jeho pomoci a spolupráce by nemohly být napsány tyto články. Josef Novotný je skutečným znalcem obce, jeho historie i současnosti. Paní Martina Gregorová zajišťovala vzájemnou korespondenci prostřednictvím u. Rovněž jí patří můj srdečný dík. Jedno dubnové dopoledne jsme projížděli mnoha krásnými místy. Krajina se měnila neustále a o všech místech, které patří k obci Tichonice lze povědět, že to je krásný kus české země zemský ráj to na pohled. Z projížďky malebnou krajinou lze potvrdit, že kraj svažující se k stříbropěnné Sázavě od vrchů Velkonáč a Vráže patří k nádhernému kusu České země nedotčeného průmyslem a škodlivinami. Rozhodně stojí za to, abychom jej někdy prošli a pokochali se nádhernými dalekými výhledy, ale i okolím řeky Sázavy. Přírodní zákoutí rozhodně nadchnou každého, kdo se umí dívat a tiše vnímat zpěv ptáků i šumění řeky. Jaromír Vlček 60. výročí Rehabilitačního ústavu v Kladrubech Ve Zpravodaji Štěpánovska č. 5/2006 byly otisknuty články o obci Kladruby. Tehdy jsme slíbili, že se na stránkách našeho listu seznámíme blíže s Rehabilitačním ústavem. Tento slib rádi plníme. V květnu letošního roku slavil Rehabilitační ústav v Kladrubech šedesáté výročí založení. V roce 1934 nechal vlašimský Spolek lidového sanatoria postavit příjezdovou cestu k vršku lidově nazývaném Kostelík a plán doktora Schillera se začal realizovat. Doktor Schiller snil o novém sanatoriu na léčení tuberkulózy kostní dřeně. V kronice obce Kladruby se v r uvádí, že se jednalo o rozšíření Lidového sanatoria pro léčbu chirurgické tuberkulózy ve Vlašimi jejímž ředitelem byl Dr. Viktor Schiller, protože kapacita ve Vlašimi již v té době nestačila. Předsedou spolku byl Jan Pěnkava, rolník a hostinský z Kladrub. Ten navrhl místo ke stavbě, které zemský úřad schválil. Následně bylo jednáno s majiteli pozemků o jejich koupi pro uskutečnění záměru. Jmenovitý seznam majitelů je v kronice rovněž uveden. Celkem bylo vykoupeno a oploceno 5 ha pozemků. Válka však nezměnila jen budoucnost celé Evropy, ale změnila i plány pro výstavbu sanatoria. Začátkem dubna 1939 přišla do Kladrub Hitlerova mládež a zabrala sanatorium pro vojenské účely. Ústav se začal rozšiřovat přestavbou a přístavbami. Byla postavena vila pro prof. Strausse, administrativní a hospodářské budovy a dřevěné baráky pro nemocné vojáky. Ke stavbě byl použit kámen z Kostelíka a lomů štěpánovských. Pod Kostelíkem stála po válce dostavěná budova a v r bylo rozhodnuto zde vybudovat rehabilitační ústav. V dubnu 1947 bylo přijato prvních 27 nemocných do tak zvaného zkušebního provozu. V tomto období probíhalo i první školení odborného personálu, které prováděly fyzioterapeutky z USA. Prvními českými frekventanty byli učitelé tělesné výchovy. Dne byl rehabilitační ústav slavnostně otevřen a pro budoucí pacienty bylo připraveno celkem 160 lůžek. V r byla původní dřevěná budova /mimo hlavní budovy/ přestavěna a nabízela pak pacientům dva nové bazény, velkou tělocvičnu, elektroléčbu, vodoléčbu, posilovnu neboli kladky, kinosál a deset malých cvičeben pro individuální tělocvik. O dva roky později byla tato léčebná budova spojena s hlavní budovou více než stometrovým podzemním tunelem. V říjnu r bylo slavnostně otevřeno rehabilitační oddělení, které svým moderním vybavením zvýšilo úroveň poskytované rehabilitační péče. Všechny nově vybudované objekty jsou propojeny krytými komunikacemi tak, aby i v nepříznivém počasí byly pro pacienty snadno dosažitelné. V r byla dokončena rekonstrukce staré budovy rehabilitace, kompletně byly přebudovány bazény, vznikl zde plavecký pětadvacetimetrový bazén, bazén s pohyblivým dnem a s vířivkami. Rekonstrukcí prošla také tělocvična s kinosálem. Nově vznikly v budově Fitness a další tělocvičny. V současné době patří Rehabilitační ústav Kladruby v naší republice mezi špičková zařízení, která poskytují terapii pacientům převážně po úrazech a operacích pohybového aparátu. RÚ Kladruby se v posledních letech stal i jedním ze zařízení, které poskytuje technické a terapeutické zázemí reprezentantům plaveckého paraolympijského týmu. Je jedním ze tří státních zařízení, ve kterém byly zřízeny tzv. spinální rehabilitační jednotky. Na této spinální jednotce se ročně vystřídají desítky pacientů, z nichž většina bude trvale upoutána na invalidní vozík. Aby zvládli tuto novou, velmi obtížnou životní situaci, musí spojit své úsilí celý rehabilitační tým. Zázemí ústavu poskytuje navíc komplexní péči na základě nejnovějších zkušeností z celého světa. Součástí rehabilitace je tedy rekonvalescence nejen fyzická ale i psychická.

9 Strana 9 V současné době má ústav k dispozici 216 lůžek. V plánu má získání národní akreditace, rozšíření kapacity, zlepšování úrovně péče o klienty a zaměstnance a mimo další i přesvědčování veřejnosti o nutnosti investování do svého zdraví. Ve dnech se v rámci oslav šedesátého výročí od založení RÚ Kladruby konaly již 90. Kladrubské hry. Zúčastnil se ho i jejich zakladatel MUDr. Srdečný. Současné hry jsou sportovního charakteru a motivují klienty k překonání psychických bariér, které si každý nemocný velmi jasně uvědomuje. Každý z nich má možnost vyzkoušet si zcela neobvyklé disciplíny. Může si poprvé v životě vystřelit z luku, uplavat danou vzdálenost na čas nebo jízdu na speciálním vozíku handbike. Soutěže jsou rozděleny i podle náročnosti a všichni účastníci závodí v týmech. Týmové pojetí je tou pravou motivací pro všechny účastníky. Heslo 90. Kladrubských her, které bylo vytištěno na tričkách zúčastněných i pořadatelů zní: NEJVĚTŠÍ VÍ- TĚZSTVÍ JE VÍTĚZSTVÍ NAD SEBOU SAMÝM. K zamyšlení zve závěr na předposlední straně bulletinu vydaného k 60. výročí rehabilitačního ústavu. Zastavme se dřív než. Žijeme opravdu v uspěchané době. Práce, rodina a každodenní stres nám brání se zastavit. Kdo z nás to dokáže? Většinou se zastavíme až ve chvíli, kdy nás k tomu donutí okolnosti. Pokusme se na chvíli zastavit čas a místo ranního spěchu se posaďme do invalidního vozíku. Pak postačí jenom se rozhlédnout, rozjet se. Jen pomalu, krokem a najednou to všichni cítíme. Čas plyne daleko pomaleji, každý pohyb je pro nás neznámý, úplně nový a život dostává rázem jiný rytmus Zkuste to a možná uslyšíte i svůj vnitřní hlas, který nám moudře a neúnavně šeptá: Zastav se, zastav se aspoň na moment, nadechni se Většina z nás se může z vozíku zvednout a jednoduše odejít. Nicméně - právě to zastavení má svůj smysl. Je totiž jednou z point života celého. Nemá přece smysl se ničit, riskovat a štvát své tělo do úmoru. Smysl je také to zastavení, smysl je najednou rozumět sám sobě, svému tělu a lidem, kterými jsme obklopeni. Každá stěna za šedesát let existence Rehabilitačního ústavu slyšela stovky příběhů lidí hledajících v sobě vnitřní sílu. Ano, opravdu se většina z nás může zvednout z toho vozíku, ale nikdo z nás už nezůstane stejný vždyť my jsme se dokázali zastavit a to je v dnešní době to nejcennější. Čerpáno a zpracováno podle kroniky obce a bulletinu RÚ Kladruby. Anežka Srbová Autorka je starostka obce Kladruby Letecký snímek Rehabilitačního ústavu z archivu autorky článku

10 Strana 10 Velký úspěch Renaty Vopálkové a Alžběty Grohmannové Alžběta Grohmannová Každoročně se konají na Základní škole v Trhovém Štěpánově předmětové soutěže, obvykle zvané olympiády. Účast v nich je zcela dobrovolná a nejúspěšnější účastníci mají možnost poměřit své vědomosti, dovednosti a schopnosti se stejně starými spolužáky z celého okresu. Letošní školní rok proběhl již 36. ročník Dějepisné olympiády. Její téma tentokrát znělo Zločin a trest v českých dějinách - od sv. Václava k Miladě Horákové. V okresním kole naši školu reprezentovali žákyně 9. třídy Renata Vopálková a žák 8. třídy František Boušek, oba z Trhového Štěpánova. Okresní kolo se konalo již koncem ledna na Gymnáziu v Benešově. Štěpánovští zástupci si zde vedli výborně. R. Vopálková obsadila 2. místo a F. Boušek byl hodnocen jako celkově Renata Vopálková čtrnáctý. R. Vopálková si, stejně jako vloni, zajistila postup do krajského kola. To se uskutečnilo na konci března na jedné z kladenských základních škol. Renata si i zde počínala skvěle a získala opět 2. místo, což zároveň znamenalo účast v celostátním kole. Téma soutěže zůstalo ve všech kolech (školní, okresní, krajské, celostátní) stejné. S vyššími postupovými koly však stoupala obtížnost a hloubka prověřovaných znalostí. Zároveň přibývalo literatury, kterou museli soutěžící prostudovat. A navíc pro účast v ústředním kole bylo podmínkou odevzdání písemné práce vztahující se k tématu letošního ročníku soutěže. Renata Vopálková psala o vlašimském soudnictví a popravišti, které Vlašimští znají jako Spravedlnost. Její práci si můžete přečíst na jiném místě tohoto vydání Zpravodaje Štěpánovska. Ústřední kolo proběhlo června 2007 v Praze. Soutěžící měli celý týden nabitý program. Během pěti dnů plnili praktické úkoly v Muzeu policie ČR, absolvovali kontrolní test a obhajovali své písemné práce před porotou. Pro všechny, kteří se v této soutěži probojovali tak daleko, bylo celostátní kolo také odměnou. Proto navštívili zajímavé památky, měli několik přednášek a besed nebo byli v nově zrekonstruovaném památníku v Lidicích. Renata Vopálková nakonec obsadila dělené 11. místo. Navázala tak na nedávné úspěchy našich žáků v Dějepisné olympiádě. Před čtyřmi roky totiž Lucie Früblingová celonárodní kolo vyhrála a její spolužačka Marie Vinšová se v letech 2002 a 2003 opakovaně probojovala do ústředního kola. V okresním kole Konverzační soutěže v německém jazyce zastupovala naši školu ve starší kategorii žáků 8. a 9. tříd Alžběta Grohmannová z Trhového Štěpánova. Rovněž ona si vedla velmi dobře. Prokázala, že konverzovat v němčině a používat tento cizí jazyk v různých situacích jí nečiní žádné velké problémy a prosadila se na 2. místo. Jediný bod jí chyběl k tomu, aby se mohla radovat z prvenství. V mladší kategorii žáků 6. a 7. tříd se vítěz školního kola Michal Béza ze Sedmpán nemohl pro nemoc okresního kola zúčastnit. Uznání si zaslouží nejen výše jmenovaní, ale také všichni ostatní, kteří se nebáli přihlásit do základních školních kol. Věnovali totiž část svého volného času přípravě a vlastní soutěži a udělali tak něco navíc. Mgr. Martin Vrbický Sbor dobrovolných hasičů obce Chlum slaví 100 let Letos uplynulo 100 let od založení sboru dobrovolných hasičů v Chlumu. Místní sbor si tuto významnou událost připomene pořádáním soutěže v požárním sportu O pohár starosty obce. Kromě vlastní soutěže v požárním útoku bude k vidění historická i současná hasičská technika a zkrátka nepřijdou ani děti. Dnes se již asi nedozvíme, kdy vznikla první myšlenka vedoucí k založení sboru dobrovolných hasičů v Chlumu, ale již 6. ledna 1907 obsahuje hlavní pokladniční deník zápis o výpůjčce u úvěrové a záložní spořitelny v Trhovém Štěpánově ve výši 800 korun určený na nákup ruční pojízdné stříkačky. Obecní úřad věnoval dalších 800 korun a přidal i obecní pozemek na stavbu hasičské zbrojnice. Zakoupená čtyřkolová stříkačka bez pér mimo jiné ve své výzbroji obsahovala 40 metrů hadic za 95 korun. Hodnotu koruny dokumentují další zápisy výdajů, kterými jsou například hasičská čepice za 2 K, pojistné členů za 40 haléřů za rok či odměna sedmi hudebníkům za ples, která činila 4 koruny 20 haléřů. Zažloutlé stránky matriky členů sboru dobrovolných hasičů v Chlumu nám zachovaly i jména těchto 26 zakládajících členů: Josef Vondrák (Chlum číslo popisné 35), Antonín Kopecký (č.p. 7), Čeněk Sedlák (č.p. 16), Čeněk Vondrák (č.p. 25), František Páv (č.p. 35), Josef Forman (č.p. 14), Jan Kakos (č.p. 2), Bedřich Kakos (č.p. 23), František Kakos (č.p. 21), Karel Vojtěch (č.p. 4), Josef Maťha (č.p. 4), Josef Kopecký (č.p. 10), Fran-

11 Strana 11 tišek Urban (č.p. 34), Jan Straka (č.p. 8), Antonín Kolanda (č.p. 15), Otokar Hosperger (č.p. 15), Josef Navrátil (č.p. 17), Antonín Mikunda (č.p. 19), Jan Maťha (č.p. 19), František Matějů (č.p. 30), Josef Nerad (č.p. 15), Antonín Novák (č.p. 28), Josef Novák (č.p. 28), Josef Jenšík (č.p. 5), Jan Sedlák (č.p. 5) a Josef Forman (č.p. 22). Toto ustavující zasedání proběhlo 28. února Nejstarší dochovanou fotografii hasičského sboru (pořízenou pravděpodobně při příležitosti 30 let založení sboru) poskytla paní Jana Balšánková. Hasičská jednotka si vzala za úkol dobrovolně hájit životy a majetek při požárech a jiných živelných pohromách. Svou připravenost dokázala při požáru v roce 1912, kdy hořelo u Navrátilů v č.p. 17. Pohled z roku 1912 (poskytl pan Stanislav Kadleček) ukazuje SDH pravděpodobně při dohašování požáru. V pozadí je vidět ohořelý štít stodoly u Navrátilů. Všimněte si lip na návsi a pokuste se je porovnat s jejich současnou podobou. Další větší požár zdolávali chlumští hasiči v roce 1922 v č.p. 28 u Nováků. Zde již pro hašení použili i dvě ruční hasičské stříkačky, tzv. berlovky. Tyto berlovky procházejí rekonstrukcí a na oslavě sta let budou k vidění a snad i vyzkoušení nejen pro malé návštěvníky. Výzbroj sboru dobrovolných hasičů se postupně doplňovala další technikou. Významným zlomem byl rok 1930, kdy si sbor zakoupil za Kč motorovou stříkačku od firmy Antonín Holeček. Také tato stříkačka bude k vidění na oslavě založení sboru. V roce 1952 zakoupil sbor starší nákladní vozidlo od rolníka Josefa Mouchy z Mnichovic za Kčs, které upravil pro požární účely. Ke Sboru dobrovolných hasičů se hlásí 43 členů, z nichž 22 je aktivních. Starostou hasičů je pan Jiří Kadeřábek a velitelem je pan Miroslav Jeřábek. V současné době dobrovolní hasiči pečují o historickou techniku a o plně funkční stříkačky PS12 a PS16. Svou připravenost a úsilí pomáhat při boji s nebezpečným živlem jednotka pravidelně demonstruje při hasičských cvičeních a soutěžích v požárním sportu. Kromě svého vlastního hasičského poslání se sbor ovšem věnuje již tradičně i společenské činnosti ať je to již drobná práce pro obec ve formě různých brigád či pořádání kulturních a sportovních akcí. Vždyť na malých obcích je právě SDH často jediným organizátorem společenského života. Co napsat závěrem? Přejme Sboru dobrovolných hasičů obce Chlum úspěšných dalších 100 let, co nejméně požárů a přijďme s nimi oslavit jejich výročí. Sepsali Miroslavové Balík a Bárta

12 Strana 12 Jména členů zleva sedících: Jan Hromas, Antonín Mareš, Karel Kopecký, František Kakos, Josef Novák a Josef Urban. Zleva stojí Jan Kakos, Antonín Forman, Jan Sedlák, Josef Jenšík, Karel Kakos, František Hromas a František Maťha. Pamětní desky v Trhovém Štěpánově shrnutí seriálu V každém městě, ba v každé větší obci najdou návštěvníci pamětní desky vážící se k různým událostem nebo osobám. Nejinak je tomu i v Trhovém Štěpánově. Jaký mají smysl? Vypovídají většinou o významných osobách nebo událostech, které se staly. Obyčejně jsou umisťovány na domech, kde se narodila významná osoba nebo se v tom místě stala významná událost. Nejsou středem pozornosti či zájmu. Chodíme kolem nich někdy každý den, ale kdybychom se někoho zeptali, kde je příslušná deska umístěna a jaká je její oznamovací či vypovídací hodnota, asi bychom neuspěli. Pamětní desky nejsou většinou nápadné a proto unikají pozornosti místních obyvatel i návštěvníků obce. Kdybychom uspořádali malou anketu, dokázali by i místní znalci určit kolik je v Trhovém Štěpánově pamětních desek, kde je najdeme a komu jsou věnovány? Ze známého televizního pořadu Nikdo není dokonalý víme, že to není tak snadné a všichni máme k dokonalosti daleko. Naši nedokonalost jsme se pokusili změnit v informovanost. V minulém čísle jsme uzavřeli devítidílný seriál nazvaný Pamětní desky v Trhovém Štěpánově. Měli jsme příležitost seznámit se s osobnostmi nebo událostmi vážícími se k historii i přítomností obce. Ne všechno, co se událo, je zapomenuto. Přesto je stále nejen z dávných či nedávných dob co objevovat nebo připomínat. Svědčí o tom obsáhlejší články, které jsme otiskli v loňském ročníku. Spisovatelka Leontýna Mašínová připomněla svého předka Václava Budovce z Budova, který byl majitelem zdejšího panství. Jiří Tywoniak popsal snahy štěpánovských občanů o svobodu a nezávislost svého města. V únoru letošního roku jsme otiskli obsáhlý článek dvojice badatelů Pavla Boliny a Tomáše Durdíka, kteří před několika lety popsali archeologický výzkum zbytku štěpánovského zámku, který vyhořel v roce Připravujeme k vydání stručné Dějiny Trhového Štěpánova od Karla Kolmana.

13 Strana 13 Od února 2006 jsme otiskli následující popisy pamětních desek v Trhovém Štěpánově, komu jsou věnovány, kde je najdeme a jejich stáří: V únoru 2006 jsme popsali desku ke 120. výročí založení Sboru dobrovolných městských hasičů v Trhovém Štěpánově. Byla odhalena v červnu roku 2003 a je umístěna na Náměstí č.p. 13. V dubnu 2006 jsme přiblížili desku na půdě kostela sv. Bartoloměje připomínající opravu kostela v roce V červnu 2006 jsme připomněli desku věnovanou legionáři Františku Tomaidesovi. Deska byla přenesena po vyhoření rodného domu na Obecní úřad a v roce 2003 byla instalována na budově Obecního úřadu. V srpnu 2006 jsme se seznámili s deskou věnovanou kaplanu Františku Trojanovi, která je na občanském hřbitově. V říjnu 2006 byl popis pamětní desky připomínající generální rekonstrukci Židovského hřbitova v letech V prosinci 2006 jsme popsali desku věnovanou Karlu Kolmanovi, který v obci působil jako ředitel, kronikář i kazatel. Deska je ve vestibulu Základní školy a odhalil ji současný prezident české republiky Václav Klaus. V únoru 2007 jsme se seznámili s nejstarší pamětní deskou v obci, která nese letopočet Je stará 339 let a zřejmě zdobila bránu zámku, který vyhořel roku Najdeme ji naproti vchodu do Městského úřadu. V dubnu 2007 jsme popsali malou pamětní desku na zdi občanského hřbitova, která letopočtem 1940 připomíná jeho opravu. Kromě letopočtu není na desce žádný text. V červnu 2007 jsme popsali desku, která byla odhalena v roce 1938 na kostele sv. Bartoloměje při příležitosti 20. výročí vzniku republiky československé. Deska byla záhy odstraněna, protože již v březnu 1939 obsadilo hitlerovské Německo naši republiku, ale deska se pravděpodobně ztratila. V obci by měly být instalovány další pamětní desky. Připomněly by alespoň tyto osoby či události: Rodný dům a dílo akademického malíře Joži Tříšky na budově bývalé staré městské radnice v dnešní Dubějovické ulici č.p. 51. Pamětní desky by měly být věnovány starostům obce Františku Tomaidesovi a Josefu Tomaidesovi I. za jejich přínos k rozvoji obce a na paměť výroby známých hospodářských strojů. V Muzeu Štěpánovska by pamětní deska měla připomenout rekonstrukci jedné z nejstarších štěpánovských budov. Paměť lidí je krátká a desky stručně připomenou, co se kde událo či kde se narodili nebo působili významní občané města. V úvahu může přijít obnovení udělení čestného občanství města Trhového Štěpánova významným osobám, které se zasloužily o naši obec, ale to už je jiná kapitola. Seriál byl malým příspěvkem k soupisu drobných historických památek v naší obci, které nemají upadnout v zapomenutí. Další generace by měly o ně pečovat a zachovat je v dobrém technickém stavu. Jaromír Vlček Spravedlnost ve Vlašimi V této práci jsem se snažila přiblížit vlašimské soudnictví a popraviště Spravedlnost u Vlašimi. Během přemýšlení o tématu mě jako první napadl pranýř v Trhovém Štěpánově, v obci, ve které žiji. Okolo tohoto místa se však vedou spory, jestli to původně pranýř byl nebo ne. Podobné je to se štěpánovskou Spravedlností. Je zde místo, kde se popravovalo, chybí však jakékoli další informace. Proto jsem si vybrala popraviště Spravedlnost u nedalekého města Vlašimi. Přestože popraviště těžce zasáhlo mnoha lidem do života, zjistila jsem, že ani v tomto případě se nedochovalo velké množství informací. Neexistuje žádná rozsáhlejší práce věnující se přímo vlašimské Spravedlnosti. Autoři spíše líčí historii a vývoj soudnictví na Vlašimsku. Přesto se mi podařilo sehnat materiály, které mi umožnily sepsat tuto práci. Během práce jsem poznala mnoho zajímavých lidí, kteří měli co říci k tématu. Mluvila jsem se znalci historie Trhového Štěpánova Jaromírem Vlčkem a Antonínem Šamšou. Ve Vlašimi jsem navštívila muzeum, kde mi byli nápomocni ředitel muzea Radovan Cáder a Jindřich Nusek. Ve Vlašimi jsem hledala informace také v Městské knihovně a na místním děkanství, kde mi pomáhal vlašimský farář Jan Dlouhý. V Okresním archivu v Benešově se mi věnovala ředitelka Eva Procházková. Kromě děkanství jsem všude našla potřebné informace. Kromě toho jsem se seznámila s vlašimským kronikářem Josefem Moudrým. V neposlední řadě jsem také využila moderní informační zdroje především internet, kde jsem ale nezjistila nic důležitého pro mou práci. Všem, kteří mi s touto prací pomáhali, bych chtěla touto cestou poděkovat. Zvláště děkuji mému učiteli dějepisu Martinovi Vrbickému, za pomoc při shánění materiálů a nadšení, s jakým mě podporoval. Vlašim je asi se obyvateli druhé největší město v okrese Benešov. Rozkládá se ve Středočeské pahorkatině okolo řeky Blanice v kraji, kterému se říká Podblanicko. Město samotné má dlouhou a zajímavou historii. První písemná zmínka o Vlašimi pochází z roku Je

14 Strana14 však pravděpodobné, že Vlašim jako městečko existovala již ve 13. století. Nejslavnějším vlašimským rodákem je určitě druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Ve městě je dnes čilý ruch, staví se nové budovy, staré dostávají nový kabát, sídlí zde známá firma Sellier a Bellot, chloubou města je první česká záložna nebo anglický park založený okolo budovy zámku knížaty z Auesperka. Vlašimský zámek, původně hrad, byl založen počátkem 14. století a prošel několika přestavbami až do dnešní podoby. Vlašimskou chloubou však už tolik není popraviště Spravedlnost. Na první pohled bychom nepoznali, že tam dříve nějaké popraviště vůbec bylo. Je to takový ostrůvek stromů na vyvýšeném místě uprostřed polí. Mezi stromy jsou dolíky a rokle, což je způsobeno těžbou kamene, která zde začala roku Později městská rada rozhodla o přerušení těžby a lom byl opuštěn. Někteří dělníci, kteří v lomu pracovali, pak vzpomínali, jak při odkrývání zeminy nacházeli lidské kosti. To byl tedy hřbitov pod šibenicí, kde byli pohřbíváni popravení a sebevrahové. Podívejme se však nejdříve, jak vypadalo soudnictví na Vlašimsku. Síť městských soudů se postupně vytvářela již od 14. století. Ve Vlašimi, která měla právo soudní a hrdelní, začal působit hrdelní soud v průběhu 15. století. Na území Čech bylo 378 hrdelních soudů. Ovšem pohled na mapu, kde jsou jednotlivé soudy vyznačené, napovídá mnoho o jejich nerovnoměrném rozložení. Na jednotlivé kraje připadalo od 14 (Chrudimsko) až po 63 tribunálů (Žatecko). Jednotlivé regiony se navzájem lišily kvalitou hrdelních soudů, vyjádřenou zařazením do dobových kategorií I-IV. Podblanicko byl region s průměrnou hustotou soudní sítě. Kromě Vlašimi měly hrdelní soud v blízkém okolí Divišov, Trhový Štěpánov, Načeradec, Louňovice, Domašín a Kamberk-Zlaté Hory. Vlašimský tribunál byl nejvýznamnější. Před rokem 1620 se základní síť hrdelních soudů na Vlašimsku dotvořila a zapojila se do právní oblasti Starého Města pražského s nejbližší odvolací stolicí v krajském městě Kouřimi. V předbělohorské době dosáhl hrdelní soud ve Vlašimi úrovně vyspělého městského tribunálu, jehož postavení bylo výslovně potvrzeno vrchnostenským privilegiem Jana Vostrovce z Kralovic z Osmý článek tohoto významného privilegia, které bylo vzápětí potvrzeno Rudolfem II. ( ), vymezil kompetenci vlašimského soudu při trestání všech druhů kriminálních deliktů, ať již směřovaly proti Bohu, vrchnosti či městskému pořádku. Dokumentace k hrdelnímu soudnictví ve Vlašimi pochází z pražských tzv. ortelních manuálů, z hrstky dochovaných smolných spisů a různých smolných knih. Vlašimská smolná kniha se nedochovala. Právo soudní měl rychtář, první osoba ve městě, s konšeli. Při stíhání provinilce měl vlašimský rychtář k dispozici biřice, ponocného, který držel noční hlídky, a snad i obecního sluhu. Hlídání radničního vězení měl za úkol biřic. Na menší prohřešky stačil trest církevní. Odsouzení museli stát jako kajícníci před kostelem nebo za jeho vchodem. Pro větší přestupky býval zřízen u radnice pranýř, blízko něho stála i lavice pro veřejný výprask. Kde stál pranýř ve Vlašimi, není známo. Městské soudy však mohly za větší přestupky, spáchané v obvodu města, odsoudit i k smrti. Popravy směl provádět pouze kat. Vlašim vlastního kata neměla a tak využívala katy z krajského města Kouřimi (jménem je znám pouze jeden), popřípadě z Benešova nebo Tábora. Do Kouřimi se také někdy obraceli konšelé na krajský soud v případě, že se některou věc netroufali rozsoudit sami. Nikdo z nich nebyl totiž právnicky vzdělanou osobou. Podle náhodně zachovaných zpráv z první poloviny 16. století lze tehdejší trestnou činnost ve Vlašimi charakterizovat jednoznačnou převahou majetkových deliktů, mezi nimiž dominovaly krádeže, loupeže, pytláctví a žhářství. Od 20. let se Vlašim vyskytuje v zápisech Táborské smolné knihy. Podle tohoto pramene zde docházelo k drobným krádežím i násilným loupežím ze strany jak cizích tak i domácích pachatelů. Dalším deliktem byly činy proti životu a zdraví. Sem bylo zařazeno také tzv. infanticidium, což bylo zahubení neřádně nabytého plodu matkou. Delikty proti náboženské ideologii zahrnovaly i čarodějnictví, za které byli roku 1712 a 1730 hlavní pachatelé ve Vlašimi upáleni. Pro často projednávané mravnostní delikty je typické zvýhodňování muže proti ženě při stanovování délky nucených prací, které se obvykle jako trest ukládaly. Tresty byly přísné: kradl-li někdo, byl trestán šibenicí, zabil-li někoho šibenicí nebo mečem. Kdo právu bránil nebo je haněl, měl hrdlo ztratiti; když kdo Pánu Bohu lál aneb se porouhal, tomu jazyk uřezán; kdo na soudě křivě přísahal, tomu jazyk týlem vyvlečen; když zapálil mužský, byl na hranici upálen, když ženská, byla za živa zahrabána. Ženská, když dítě zabila, byla taktéž za živa zahrabána, nebo (podle zachované listiny) byla jiným ku příkladu a postrachu, sobě pak k dobře zaslouženému trestu mučena, na hrdle trestána, srdce kůlem probito a tělo zahrabáno. Ve Vlašimi jsou známa dvě jména takto popravených. Záletným ženám býval vypalován cejch a uřezány obě uši. Abychom si dokázali představit, jak to dříve probíhalo, zde je jeden z mnoha zápisů smolné knihy z nedalekého Divišova: Léta 1646, tu sobotu po svatém Bartoloměji (24.8.). Jakož jest se Matěj Zadvamách ze vsi Blažejova, poddaný urozeného a statečného rytíře pana Václava Vraždy a na Martinicích do vězení na zámek Šternberk Český dostal, a to pro své zlé přičinění, jakž předně proti Pánu Bohu všemohoucímu, tak také proti vrchnosti. A to takto: že jest Mikolášovi Novotnýmu ve vsi Janovský Lhotě máslo pobral a takovou krádež zase

15 Strana 15 navrátil. Pro kteroužto takovou lotrovskou krádež podle zasloužení a práva městského právem útrpným ku příkladu jinším na hrdle ztrestán býti měl. Ale prohlídajíce Jeho Milost vysoce urozený pán pan Václav Jiří Svaté římské říše hrabě Holický z Šternberka k jeho starosti a k božskému milosrdenství, jemu to na přímluvu pánů páterů milostivě odpustiti ráčil. Však na způsob ten, jestli by se co k tomu podobného nejmenší věci dopustil, buď krádeže neb na zdraví a statečku ublížení kdekoliv činil a v tom postižen byl, tedy aby na hrdle ztrestán byl a taková vina jeho aby mu žádná přímluva postačiti nemohla. Což týž svrchu psaný Matěj Zadvamách k tomu ke všemu přistoupil a že se toho nitčeho víceji nedopustí, připovídal. A na ten způsob jest vězení prázden a z něho puštěn. Mnozí vyšetřovaní byli také podrobováni právu útrpnému, aby se přiznali. Provádění útrpných výslechů ve Vlašimi lze předpokládat v radničním sklepení. Poté co byl nad nešťastníkem vynesen rozsudek smrti, byl odveden za zvuků umíráčku (zvon byl ulit v době husitské roku 1433) a v doprovodu početných zvědavců na vrcholek nazývaný Spravedlnost, kde proběhla poprava. Vlašimská Spravedlnost je vrch vysoký 466 m vzdálený asi 2,5 km jihovýchodně od Vlašimi, u silnice k Čechticím nad dnešní Oborou. Šibenice tam stála nejspíše již od středověku. Její dřevěná konstrukce však nemohla vzdorovat rozmarům počasí příliš dlouho. Proto byla čas od času postavena nová šibenice, naposledy patrně v květnu 1747 před popravou zajištěného romského kočovníka. Tehdy zaplatila vlašimská městská rada za povolení ke stavbě nové šibenice apelačnímu soudu 6 zlatých a 15 krejcarů a tesařskému mistru a jeho tovaryšům dala 6 zlatých a 3 pinty (asi 5,7 l) piva. Stavění nové šibenice bylo velkou slavností. Každé město na ni bylo hrdé, protože byla dokladem jejich práva. Pro doplnění uveďme některé případy souzených a odsouzených. Tak například roku 1548 byl pro krádež oběšen Havel, syn Martina Nečisty, roku 1692 byla za žhářství potrestána stětím a spálením těla na hranici Anna Vrkoska, roku 1712 byl za svatokrádež a čarodějnictví upálen na hranici po předchozím škrcení Jan Svoboda. V těchto případech bylo používáno škrcení, aby delikvent upadl do bezvědomí dříve, než vzplane oheň. Stejně byl za čarodějnictví potrestán roku 1730 Jiří Šídlo. Posledními popravenými byli roku 1736 Dorota Nevejpravková, že zahubila svůj neřádně nabytý plod; byla sťata, srdce kůlem probito a tělo zahrabáno. Její svůdník Jiří Kazimour byl však potrestán pouze 2 týdny nucených prací. Roku 1742 byl za vraždu k trestu smrti odsouzen František Burjánek. Ještě před popravou však zemřel ve vězení. Jeho tělo bylo zahrabáno pod šibenicí. Jako poslední byla ve Vlašimi popravena r Mandelina Grünbová, která byla odsouzena za infanticidium. Byla sťata a probita kůlem. Ke konci své existence neprojevoval hrdelní soud ve Vlašimi větší aktivitu. Bylo to způsobené i tím, že soud se významně nepodílel na zisku ze zabaveného majetku a pokut. Výkon hrdelního práva byl také finančně náročný, především když šlo o poskytování stravy nemajetným vězňům, o obstarávání kata apod. Poslední doložený proces je z roku Tehdy byl odsouzen na 18 týdnů myslivec z nedalekých Radošovic Franz Keller za náhodné zabití. Roku 1765 byla Vlašim zbavena restrikčním patentem práva soudního, udržovala si však věznici a zůstávala pomocným orgánem nově vytvořené sítě 24 velkých hrdelních soudů se soudci znalými práv. Městu zůstalo jen nižší právo pro lehčí přestupky. Odvolání šlo od 17. století do Prahy k apelačnímu soudu na Pražském hradě. V současné době poslední, co zbylo z hrdelního práva města Vlašim, je přestupkové řízení komise pro řešení přestupků. Tato komise projednává drobnou kriminalitu nejen ve Vlašimi, ale i v řadě okolních obcí. Popraviště Na Spravedlnosti jsem sama navštívila a našla tam čerstvé ohniště. To je důkazem, že místo dříve plné hrůz, je dnes místem příjemných chvil a v lidech už nevyvolává strach. Někdy si na Spravák chodí hrát vlašimské děti, nacházejí se tu vodojemy a ze strany střelnice na asfaltové holuby. Správou celého pozemku kolem bývalého popraviště je dnes pověřen ČSOP Vlašim. Jediné, co nám dřívější popraviště připomíná je památník z kamene, který zde byl umístěn roku 2001 na paměť těch, kteří kříž života svého, z viny své nebo cizí, donesli až sem. Je na něm křížek a slova: Městské popraviště do r. 1749, Vlašim L.P Soupis pramenů a literatury Francek, Jindřich: Zločin a trest v českých dějinách, Rybka Publishers a Knižní klub, Praha 1999, 1. vydání, 461 str. Krejčová, Petra: Hrdelní soudnictví ve Vlašimi, In: Zpravodaj města Vlašimi, 17/2001, str. 4-5 Kronika vlašimského děkanství, rukopis, děkanství Vlašim Moudrý, Josef Svoboda, Jan: Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad, Praha 2003, 1. vydání, 192 str. Pánek, Jaroslav: Hrdelní soudnictví na Vlašimsku v století, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 23/ 1982, str , Okresní muzeum Benešov ve Státním zemědělském nakladatelství, Praha 1982, 1. vydání, 340 str. Pánek, Jaroslav: Pronásledování romských kočovníků na Vlašimsku v první polovině 18. století, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 19/1978, str , Okresní muzeum ve Státním zemědělském nakladatelství, Praha 1978, 1. vydání, 336 str. Pánek, Jaroslav: Smolná kniha městečka Divišova z let , In: Středočeský sborník historický 8/1973, str Petráň, Josef a kolektiv: Benešovsko. Podblanicko, Praha 1985, 1. vydání, 366 str. Pouzar, Jaroslav: Podblanickou minulostí, VIDA, Praha 1996, 1. vydání, 168 str.

16 Strana 16 Pouzar, Jaroslav: Podblanickou minulostí, díl II., VIDA, Praha 2004, 1. vydání, 122 str. Příhoda, Stanislav Sladkovský, Otakar Pouzar, Jaroslav: Vlašim, SNK, Praha 1975, 1. vydání, 90. str. Slavík, František Augustin: Dějiny města Vlašimě, město Vlašim 1994, 2. vydání Slavík, František Augustin: Dějiny Domašína, jeho farního osady a bývalého statku v Táboru, Tábor 1982, 258 str. Svoboda, Jan: Pomníček Na Spravedlnosti u Vlašimi, In: Zpravodaj města Vlašimi, 16/2001, str. 5 Vlček, Jaromír: V naší obci stojí pranýř, In: Zpravodaj Štěpánovska, 3/2002, str Renata Vopálková Autorka právě ukončila Základní školu v Trhovém Štěpánově. Bydlí v Lipové ulici. S touto tématikou se probojovala do celostátního kola dějepisné olympiády. Umístila se na vynikajícím 11. místě a dobře reprezentovala nejen Základní školu, ale i Město Trhový Štěpánov. Za tuto reprezentaci ji redakční rada našeho listu upřímně děkuje a přeje hodně úspěchů v další práci v oboru historie. O nejstarším osídlení v Trhovém Štěpánově Staří kronikáři kladou založení Štěpánova před rok 995, přesné datum není známo. Z mocného sídla slovanského kmene Zličanů Staré Kouřimi sem byl vyslán vladyka Štěpán se svou družinou, aby tu založil tvrz s osadou. Uvedené skutečnosti svádějí k domněnce, že sem Štěpán přišel se svými lidmi do neobydlené krajiny, že tu byli první. Existují však známky mnohem staršího osídlení. Zůstaly dosud nepovšimnuty, upadají postupem času v zapomenutí a pomalu zanikají. Chtěl bych proto na ně upozornit, než zmizí docela. Na obrázku A je zmenšená kopie úřední katastrální mapy části Štěpánova z roku V levé horní části vidíme označení lokality Za pohanským dubem, které se tehdy běžně používalo, a proto bylo zaneseno na mapu. Štěpán, jak jeho jméno značí, i se svými druhy byli pokřtění, tedy křesťané. Při svém příchodu tu museli najít zbytek původního obyvatelstva (Germánů), kteří byli dosud nepokřtění, tedy pohané. Měli v těch místech svůj posvátný dub. Vzpomínka na to se zachovala přes 850 roků, nyní již upadla zcela v zapomenutí. Ve městě se zachovaly známky dávného osídlení. Je to v prostoru bývalého zámku. Ve 20. letech minulého století zde byl objeven při rekonstrukci domu kostrový hrob muže. Ležel na boku v pokrčené poloze, u sebe měl meč a větší množství zlatých šperků. Bohaté vybavení hrobu napovídá, že se jedná o význačnou osobnost. Nález byl utajen, z nálezu se nic nezachovalo, ale objev byl potvrzen několika hodnověrnými svědky, kteří již nežijí. Z vykopávek na jiných místech v Čechách, kde byly podobné hroby objeveny, víme, že se jedná o keltský hrob, tzv. hrob velmože. Tyto hroby byly umisťovány buď přímo v areálu sídla zemřelého, anebo v jeho těsné blízkosti. To nám dává jistotu, že zde byl keltský dvorec, jehož pozůstatky byly zničeny pozdějšími stavbami. Jako zázrakem se z něho zachoval nepoškozený jenom onen hrob. V blízkosti se tu vyskytoval i vydatný vodní pramen, který byl pro takové sídlo nezbytný. Dnes již neexistuje, protože byl zasypán. Blíže o něm píše Josef Korn ve Zpravodaji Štěpánovska č. 5/2003. Pro určení stáří hrobu vycházíme ze skutečnosti, že Keltové přecházeli postupně od konce 2. století př. Kr. do počátku našeho letopočtu na pohřbívání žehem. Můžeme proto určit dobu pohřbu od 3. stol. př. Kr. do roku 0. Ve stejném období můžeme předpokládat i existenci dvorce. Keltové byli v té době na vysoké kulturní úrovni, byli výborní řemeslníci, obchodníci i bojovníci. Přinesli sem i znalost hrnčířského kruhu. Razili i své zlaté mince, tzv. duhovky. Tvořili vlastní uzavřenou společnost. Nezabývali se však zemědělstvím. Při jejich příchodu tu muselo být původní obyvatelstvo na mnohem nižší kulturní úrovni, které se zabývalo zemědělstvím. To muselo živit celý dvorec, buď dobrovolně výměnným obchodem, nebo z donucení. Dále je to urnové pohřebiště v ulici Na Braňce. Jeho detail je na obr. 2. Bylo objeveno náhodou při hloubení suterénu na stavbě rodinného domu. Rypadlo bez povšimnutí vyhloubilo stavební jámu a materiál byl odvezen na

17 Strana 17 skládku. Při ručním začišťování stěn výkopu upoutaly pozornost pracovníků tmavé skvrny s několika plochými kameny. Vyskytovaly se v různých hloubkách pod úrovní terénu. Mezi kameny byl tmavý popel promísený s drobnými úlomky keramických nádob. Nádobky s popelem byly původně uloženy v nevelkých komůrkách z plochých kamenů na dně šachty. Zemina svým dlouhodobým tlakem kameny stiskla na sebe a ty rozdrtily obsah uvnitř. (Viz obr. 2 b) Pohřby to byly chudé bez sebemenších dárků. Různá kvalita střepů a jejich uložení v rozličných hloubkách značí, že se tu pohřbívalo dlouho. Nejhlouběji asi 1 m pod úrovní terénu byly nalezeny střepy ze silnostěnných nádob zhotovených ručně bez hrnčířského kruhu. To ukazuje na dobu před příchodem Keltů od 3. stol. do 2. stol. př. Kr. Střepy byly z místní hlinky šedomodré barvy z potoka u Klinkerova mlýna. V dětství jsme z ní dělali hrnečky a vypalovali je na ohníčku, ale byly z toho vždy jen podobné střepy. Čím blíže k povrchu byla keramika dokonalejší: nejdříve hladká režná, výše zdobená vrypy, potom s glazurou uvnitř, oboustranně glazovaná, dvoubarevná, např. na modrozeleném podkladu bílé terčíky apod. Nejmladší vrstva byla zcela zničena erozí a stavební činností. Ještě ve 30. letech minulého století se po každém silném dešti objevilo množství různobarevných střepů po zemi. Na můj dětský dotaz, co to je, pravila babička: To jsou staré rozbité hrnce. Bylo mi to sice divné, vždyť všichni měli doma hrnce hnědé, asi proto jsem na to nezapomněl. Výjimku patrně tvoří žárový mohylový hrob objevený cca 50 cm pod úrovní terénu. (obr. 2a). Tvořily ho dva soustředné čtverce z plochých kamenů postavených na ostro. Ve vnitřním čtverci bylo dřevěné uhlí patrně s popelem zemřelého. Mezi oběma čtverci byly uloženy jeho zbraně, krátký a dlouhý meč, oba silně zkorodované, nacházely se v několika dílech. Zajímavé na nich bylo, že na lomu obou čepelí byl patrný jejich původ. Byly vyrobeny tehdy tajnou metodou v Damašku nebo jeho okolí. Speciální ocel se vykovala do tenkého širokého plátu a předkládáním se z něho vykovala čepel. Tepelným zpracováním se docílilo, že vnitřní vrstva byla pevná a houževnatá, vnější naopak velmi tvrdá a ostrá. Zbraň odolala i největším nárazům a oproti těžkopádným evropským mečům byla velmi lehká. Žádné další dary v hrobě nebyly. Jedná se pravděpodobně o hrob významného germánského bojovníka z 8. nebo 9. století. Zbraně získal v boji nebo obchodem. Ve své době byly vzácné a vysoce ceněné pro svou kvalitu. Nálezy z pohřebiště nám umožňují provést hrubý časový odhad zdejšího osídlení. Primitivní střepy z místní hlinky, která není příliš vhodná pro výrobu uren, ukazují, že se tu pohřbívalo před vznikem keltského dvorce, tedy před 3. až 1. stoletím před Kristem. Nejpozději v 1. století po Kristu zanikl keltský dvorec. V té době Keltové opustili svá sídla pod tlakem přesily Germánů a byli zatlačováni k jihozápadu. Germáni byli zdatní bojovníci, ale oproti Keltům na nízké kulturní úrovni. Pohřbívali žehem. Jejich hroby jsou chudé bez darů. Až v 5. století dosahují kulturní úrovně Keltů. Od 6. století přicházejí postupně do Čech jednotlivé kmeny Slovanů. Kmen Zličanů si vybudoval pevné sídlo Starou Kouřim. Pod přesilou Slovanů ustupují Germáni k jihu. Malá část jich ale zůstává na místě. Když k nám dorazil před rokem 995 vladyka Štěpán se svou družinou, našel tu zbytek germánských obyvatel. Měli své vlastní bůžky, které uctívali byli pohané. Germáni časem s nově příchozími splynuli a jejich potomci se postupně stali také křesťany, ale vzpomínka na posvátný dub, který uctívali jejich otcové, přetrvala staletí. Z uvedeného je patrné, že Štěpán se svými druhy k nám přišel jako poslední, ale jsou to naši přímí předkové a jsme tu bez přerušení více než 1000 roků. Zdejší osídlení však sahá do doby starší nejméně o dalších 1000 roků. Půjdete-li na náměstí okolo pošty nebo do prodejny potravin, vzpomeňte si, že tu chodili a žili naši dávní předchůdci před 2000 roky. Jiří Kott Literatura: PhDr. K. Sklenář Památky pravěku na území ČSSR Pyramida 1974 Dr. J. Hrala Malý labyrint archeologie Pyramida 1976 Dr. L. Jousová Hrazany keltské oppidum ČSAV Praha 1965

18 Strana 18 František Chvojka, architekt a stavitel (50. výročí úmrtí) Naše město se nemůže pochlubit zvlášť významnými rodáky. Mezi známější patří akademický malíř Josef Tříška či fotograf a módní návrhář František Vobecký. Dalším z nich je legionář František Vobecký. Podrobnosti o jejich životní cestě však nejsou příliš hluboké. Jedním z méně známých je architekt a stavitel František Chvojka, dědeček prof. Dr. Richarda Čemuse z matčiny strany. Před 8 lety jsem požádal jeho dceru paní Marii Čemusovou, aby o svém otci napsala několik údajů podle svých vzpomínek. Co tehdy paní Čemusová napsala? František Chvojka se narodil v Trhovém Štěpánově a ve svém rodném městě zemřel. Pocházel z chudé rodiny bydlící blízko kostela. Jeho otec byl bednář a rovněž zvoník. Měl medicínské nadání, protože trhal občanům bolavé zuby a to velmi šikovně. Maminka byla velice skromná a velmi pracovitá. Co mohla, dala sníst dětem: Toníkovi, Josefovi, Marii a nejmladšímu Františkovi. Sama podvýživou a vyčerpáním zemřela ve 49 letech. František musel pěšky chodit do školy ve Vlašimi s kouskem suchého chleba a několika křížalami (sušenými jablky). Maminka mu dala do Prahy 5 zlatých, které dostala za své vlasy, které si nechala ustřihnout. František Chvojka si na studiích v Praze vydělával na jídlo i bydlení těžce, ba i v noci stavěním kuželek v zakouřených restauracích a také jinde, až onemocněl tuberkulózou. Přišla první světová válka a ta ho zahnala jako vojáka rakouské armády až do Bosny-Hercegoviny. Odtud byl ale po opakovaném protržení kýly poslán domů. Měl vlastně štěstí, protože v době, kdy už tam nebyl, bylo povstání i českých vojáků masově trestáno popravami oběšením na základě rozsudků vojenských soudů. Po válce pracoval jako asistent u stavební firmy, aby si vydělal a naspořil peníze na otevření vlastní stavební firmy. Až teprve kolem svých 40 let se teprve ženil. Stal se váženým členem Společenstva stavitelů a protože zacházel se svými zedníky otcovsky, vraceli se k němu každé léto znovu z jižních Čech i ze Štěpánova. V zimě se tehdy nestavělo. Hrob manželů Chvojkových na hřbitově v Trhovém Štěpánově z archivu odpovědného redaktora Přišla německá okupace a stavění nových domů Němci zakázali. František Chvojka se stal učitelem zednických učňů. Tehdy se prováděly pouze opravy staveb. Po druhé světové válce mu komunisté vzali firmu a v měnové reformě i úspory. Stáří bylo smutné a trpké. Velikou radostí byly pro něho cesty do Štěpánova, kde zejména o Velikonocích rád zpíval pašije na kůru kostela sv. Bartoloměje svým překrásným hlubokým hlasem. Byl věřícím člověkem, katolíkem, který v neděli nikdy nevynechal účast na mši svaté. Rád vodíval do kostela své děti i vnoučky. Jeho zeť byl komunisty nevinně vězněn a po roce 1989 byl ve všech bodech obžaloby zproštěn, rehabilitován a soudně prohlášen za oběť komunistické zlovůle. František Chvojka byl člověk vážený, poctivý a pracovitý. Měl rád smích a dokázal s druhými žertovat a proto byl všude oblíbený. Rukopis paní Marie Čemusové upravil Jaromír Vlček

19 Strana 19 Školní akademie Nechce se nám ani věřit, že je to dlouhých devět let, kdy jsme poprvé usedli do školních lavic. Bylo nám potěšením, že na nás akademie vyšla. Školní akademie se uskutečnila v místní sokolovně. Sál zaplnili rodiče, prarodiče a kamarádi. Přišli zhlédnout program, který si připravili žáci jednotlivých tříd. Odměnou za jejich snažení byla příjemná atmosféra a bouřlivý potlesk. Jako první se nám představily žákyně ze 3. třídy, které zahrály na flétny píseň Tři oříšky pro Popelku. Nejmenší žáčci Základní školy v Trhovém Štěpánově předvedli, že umí ke každému písmenku krásnou básničku a ještě se naučit roztomilý taneček. Jak si němé tváře povídají? Tak to nám prozradili třeťáci. Školu tak trochu jinak nám představily děti z 2.třídy. Ještě jednou jsme si mohli vychutnat hru na flétny, tentokrát od žáků 4. třídy. Malé třeťačky vytáhly další eso z rukávu. Zatančily nám na písničku Hlupáku, najdu Tě z pohádky Princové jsou na draka. Žáci nastupující na druhý stupeň si pro své představení vybrali slavnou pověst Blaník v úpravě klasika Járy Cimrmanna. Naši malí umělci ze 4. třídy zdramatizovali píseň Na okně seděla kočka od Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Předvedli v něm své herecké dovednosti. Podivný virus, který se projevoval přehnaným zájmem o učení nám představili šesťáci. Vznešený a oblíbený tanec valčík se naučili a předvedli žáci z 5. třídy. Po příchodu nastupujících deváťáků na podium museli diváci v sále zapojit své mozkové buňky. Po předvedení scénky zkoušeli znalost televizních pořadů. Bouřlivý potlesk sklidili čtvrťáci po odtancování svého tanečku, který pobavil diváky každého věku. Perličky žáků i učitelů naší školy shromáždili a vtipně podali mladší spolužáci ze 7. třídy. Skotačivé osmačky nám ukázaly své pohybové umění na píseň Mně se líbí Bob. Jak si staré dámy povídají, nám předvedly Markéta Bézová, Hana Drahošová, Kristýna Málková a Veronika Petrásková. Velmi krásné bylo představení Nikoly Holečkové, která nám ukázala, co vše dovede mažoretka se svou hůlkou. Kroužek aerobiku zacvičil svou sestavu. Mezi dívkami dominoval a určitě překvapil jediný chlapec Vašek Drahoš. Deváťáci se se všemi rozloučili vlastními texty na známé písně. Mezi nimi měla naše spolužačka Lenka Pazourová rozlučkovou řeč. S přáním všeho nejlepšího do dalšího života přišla zástupkyně ředitele Mgr. Květa Kuželová. A úplně nakonec nás přišli budoucí deváťáci ošerpovat. Touto cestou děkujeme všem, kteří se podíleli na hladkém průběhu školní akademie. Samozřejmě poděkování patří Vám všem, kteří jste nás přišli povzbudit. My se loučíme s třídním učitelem Mgr. Janem Balšánkem, který nás za ty 4 roky mnohému naučil. Milá Základní školo v Trhovém Štěpánově! Bylo to tu krásné, ale musíme jít dál do další etapy našeho života. Vzpomínky na těch krásných devět let zůstanou v našich srdcích uchovány navždy. Renata Vopálková a Lenka Pazourová Příhoda v Trhovém Štěpánově aneb Příhoda o sobě část druhá Po absolvování vojenské základní služby jsem se již do Štěpánova nevrátil. Učil jsem v Načeradci a v červnu roku 1959 se oženil s Alenou Liškovou, také učitelkou, která v té době působila v Louňovicích. Rádi jsme využili možnosti vyučovat na škole ve Zdislavicích i vzhledem k přidělení nového bytu v učitelské bytovce. V této obci jsem působil až do roku Tam jsem se také poznal s kolegou a kamarádem Slávkem Kadlecem, který dojížděl do Zdislavic z Trhového Štěpánova. S vynikajícím pedagogem a činorodým člověkem, se kterým jsme věnovali hodně času dětem a práci pro obec - hlavně v oblasti kultury a sportu. V kantorských kruzích nám říkali zdislavičtí kluci. Po letech to cítím stále více a více jako velkou pochvalu. Byla to doba práce v Sokole, doba estrád a masopustů, hudebních souborů - a hlavně volejbalu. Žáci Zdislavic získali dokonce 2x titul Přeborník Středočeského kraje, dorostenci málem hráli I. ligu. Ze začátku činnosti ve Zdislavicích jsem na Slávkovo pozvání hrál za Sokol Trhový Štěpánov - tenkrát krajský přebor - sportovně již dosti náročnou soutěž. Byl jsem tedy Štěpánovák! Nádherná doba. Byli jsme mladí a volejbal opravdu prožívali. Vynikající parta: Tonda Šamša, Franta Tomaides, Zbyněk Johanis, Michal Vívoda, Slávek Kadlec, Miloš Lehký, Staněk, Míla Votruba - a možná i další. Vzpomínám i na autodopravce pana Josefa Voříška, hodně se také jezdilo na motocyklech. Nikdy nezapomenu na zvláštní historku z doby, když už jsem hrál za Zdislavice. Ve Štěpánově hrála Dukla Kolín B, družstvo se zařazenými i ligovými hráči. Já byl pozván jako rozhodčí a Štěpánov se těšil na kvalitní volejbal! Snad tehdy byla i nějaká slavnost v obci a čekala se velká návštěva diváků. Volejbalové vedení rozhodlo posílit domácí družstvo. Přijel jsem ze Zdislavic vlakem - u nádraží již čekala motorka a vzkaz - nedá se nic dělat - nastupuješ. A budeš Sekera! Nakonec jsem byl přemluven a hrál. O výsledku bylo stejně vzhledem ke kvalitám Dukly rozhodnuto - ale uhráli jsme alespoň jeden set. Prohru 1 : 3 přijali i nároční štěpánovští diváci. A Sekera prý hrál dobře a pomohl!

20 Strana 20 Zdislavické období: 60. léta - hodně účinkování v obci i po celém okrese. Dětský orchestr RYTMUS. Nahoře zleva: Šrankota, Jirka, Jirková, Kofnovcová, Vilimovský, Pastorková. Dole zleva: Babka, Žáková, Kohoutová, Příhoda, Vítek z archivu Stanislava Příhody Dalším štěpánovským zážitkem bylo několikaleté účinkování v kapele Antonína Málka. Hrál jsem na kytaru a účinkování hudebníků ze Štěpánova a okolí na plesech, čajích (restaurace U nádraží ) a dokonce i na úředních přehrávkách ve Vlašimi bylo nesmírně zajímavé. Zajímavá byla i skutečnost, že pro kytaru neměla kapela noty. Ty jsi muzikant, tak to zvládneš! - a situace byla vyřešena. Vždy jsem se podíval do partu kolegy, v jaké tónině se skladba hraje - a zvládlo se to! Při plesech a zábavách se alespoň mohlo pozorovat dovádivé mládí na parketu - a nakonec ani přehrávková porota neměla připomínky. A ještě třetí, už poněkud zasunutá vzpomínka v odstupu doby na zdislavické období. To bylo v samých počátcích pobytu Příhodových ve Zdislavicích. Vedl jsem na škole pěvecký soubor a tenkrát se 1. máj slavil ve střediskové obci Trhový Štěpánov. Mělo vystoupit i nově utvořené dětské pěvecké těleso. Štěpánovské náměstí nás přivítalo docela vlídně až do doby, kdy malá konferenciérka uvedla, že zazpíváme píseň Žabák. Písničku jsme měli ve svém repertoáru... Náměstím proběhl podivný šum - dirigent trochu znervózněl - ale zdárně jsme Žabáka odkvákali. Teprve později jsem se dozvěděl... ale to jistě víte! Ale nebylo to ve zlém ani z jedné strany. Rozvzpomínal jsem se a jasně si uvědomil, že se Štěpánovem mám více společného, než by si jeden myslel! A omluvte, prosím, bojové vyprávění - přímo do počítače. Mgr. Stanislav Příhoda Rybník jménem Belík V dubnovém vydání Zpravodaje Štěpánovska byl zveřejněn článek s názvem Spolek Belík. Byl to zajímavý článek o práci několika jednotlivců, kteří se o rybník starají ve svém volném čase. Historie rybníka je zajímavá zejména z hlediska účelu, kterému sloužil. Tehdejší děti před 70 lety zajímal proto, že se v něm během léta dalo koupat, chytat rybičky a o něco později jej využívat pro zimní radovánky. Ještě v letech se zde hrával hokej se zájmem veřejnosti. Ledaři jej využívali k získání ledu pro hospody. O ledařích byl otisknut článek v únoru Půjdeme-li dále do minulosti, bylo zde hodně žab. O tom jsme četli v srpnu Vzpomínám si, že jednou se částečně protrhla hráz rybníka a při opravě byl zhotoven čep, který sloužil k vypouštění vody. Dům, který je pod rybníkem patřil lidem, kteří se jmenovali Bezzemkovi. Přítok vody byl z výše položeného menšího rybníku, který se jmenuje Žoldánka a z vedlejšího mokrého pozemku, kde dnes stojí obytné domy. Rybník sloužil jako zdroj vody pro případ požáru. Odtékající voda proudila malým potůčkem směrem na Braňku. Proto se jedna z ulic jmenuje Na Potůčku, kde tekla voda přes dlážděný úsek silnice dále do rokle a následně do Štěpánovského potoka. Před silnicí byla malá žumpa, která se plnila vodou z Belíka. Při požáru sloužila k hašení. Někdy kolem roku 1935 hořela kůlna vedle nynějšího domu paní Kulíkové v nynější Spojovací ulici. Hasiči se snažili zabránit rozšíření požáru na blízké domy, které patřily Maškovým, Prokopovým, Zemanovým (říkalo se jim Zemánkovi), což se podařilo. Hasilo se pomocí stříkačky, což byla ve skutečnosti větší ruční pumpa, kterou obsluhovalo 4 6 hasičů. Z této žumpy se čerpala voda k hašení právě pomocí této stříkačky. Stříkačka se přemisťovala na místo párem koní. Hasičárna, jak se dříve říkávalo, byla postavena jako větší garáž a stávala na konci dnešní zahrádky u hospody Smutných, naproti dnešnímu Muzeu Štěpánovska. Kdy byla tato žumpa zrušena, na to si, žel, už nepamatuji. Hasiči to mají v současné době snadnější, protože jsou vybaveni moderní mobilní technikou. Spolku Belík přeji radost z dobře vykonávané práce pro tento rybník i uskutečnění jejich plánů a přání, jak bylo uvedeno ve zmíněném článku. Hasičům mnoho zdaru i sil pro jejich dobrovolnou a vysoce užitečnou práci při ochraně majetku i zdraví všech, kteří žijí v naší obci. Ing. Zdeněk Uhlíř

21 Strana 21 Fauna Štěpánovska ptáci XVI Řád dravci zahrnuje středně velké až velké druhy ptáků s hákovitým, na konci zahnutým zobákem. Dlouhé prsty, opatřené špičatými drápy, nasvědčují tomu, že svou potravu převážně loví. Jejich kořistí se stávají převážně teplokrevní obratlovci. Nestrávené zbytky potravy jsou vyvrhovány. Káně lesní je naším nejpočetnějším dravcem. V letu jsou charakteristická delší široká křídla a krátký ocas. Loví v otevřené krajině, kořist vyhlíží z vyvýšeného posedu nebo za nízkého letu. Často krouží a při pátrání po kořisti se občas třepetá na místě podobně jako poštolka. Hnízdí v lesích všech velikostí, zpravidla nedaleko okraje. V zimě kromě našich kání se zde zdržují i jedinci ze severněji položených oblastí. V této době může dojít na polích s vysokou početností hrabošů (nejčastěji jeteliště) ke koncentraci až několika desítek ptáků. Na Štěpánovsku je obecným dravcem, kterého je možno zastihnout kdekoliv, běžně při přeletu i nad obcemi. Hnízdí zde prakticky v každém lese, s výjimkou těch, které mají nepatrnou rozlohu. Včelojed lesní je letovou siluetou velmi podobný káni. Spolehlivé roz- lišení obou druhů vyžaduje dostatek zkušeností. V porovnání s kání má delší ocas a menší, tzv. holubí hlavu. Jako výrazný potravní specialista, živící se hlavně vosami a jejich larvami, má větší lovecký okrsek, než je tomu u káně. Začátek hnízdění (snášení vajec) je posunut až na přelom května a června tak, aby výchova mláďat v hnízdě spadala do období nejpočetnějšího výskytu vos. Hnízdo bývá umístěno v podobném prostředí jako u předchozího druhu. Na Štěpánovsku nepochybně hnízdí i když autorovi článku není známo žádné obsazené hnízdo. V posledních třech letech byli jednotliví včelojedi třikrát pozorováni v hnízdní době v prostoru mezi Trhovým Štěpánovem a Štěpánovskou Lhotou. Přeletující ptáky je však možno zastihnout kdekoliv. Luňák červený patří mezi vzácně hnízdící dravce na území České republiky. Aktuální početnost je zde odhadována na hnízdících párů. Ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy. Je o málo větší než káně lesní s delšími a užšími křídly. V letu se snadno rozpozná podle delšího, hluboce vykrojeného ocasu. Hnízdo staví na vysokých stromech při kraji Jestřáb lesní Káně lesní lesa. Několik posledních let hnízdí pár těchto dravců na Vlašimsku. Protože lovecký areál druhu je dosti rozsáhlý, zaletují luňáci z této lokality i do nedalekého Štěpánovska. V roce 2005 byl jeden pták pozorován i při přeletu Trhového Štěpánova. Obsazené hnízdo je známo, ale podléhá režimu utajení. Důvodem je zajištění dostatečného klidu při výchově mláďat, což přináší pozitivní výsledky. Pár luňáků zde zatím vždy úspěšně vyvedl své potomky. Jestřáb lesní je skrytě žijícím dravcem, který se nerad dlouho zdržuje v otevřeném prostoru. Samice dosahuje velikosti káně lesní, samec je asi o třetinu menší. V letu jsou charakteristická široká zaoblená křídla a dlouhý ocas. Ke hnízdění volí rozsáhlejší jehličnaté lesy. Loví převážně v letu, nejčastěji ptáky do velikosti holuba. Je schopen udolat i větší kořist, např. zatoulanou domácí slepici nebo bažanta. Ačkoliv patří mezi zvláště chráněné druhy, zařazené do kategorie ohrožených, je velmi pronásledován člověkem. Ničena jsou jeho hnízda, stříleni jsou dospělí ptáci. Na Štěpánovsku je pozorován zřídka. Odhad početnosti nepřevyšuje 2-3 páry, z nichž jeden pravděpodobně hnízdí v lese Paseka. Distribuce jednotlivých párů, včetně umístění jednotlivých hnízd, bývá často dobře známa místním myslivcům. Ing. Pavel Procházka