stran! 79 Kč Č A S O P I L E Z E C K Ý

Transkript

1 Orkneje Longhope. Baffinův ostrov. Denis Urubko. Barbara Zangerl. Highline. Skialp v Chile. Kanada. Dachstein 72 stran! L E Z E C K Ý Č A S O P I S PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 (SK) Kč 3.49

2

3 CONTENTS OBSAH Editorial Úvodník 2 Míša (Niki) We did ask Anketa 2 Co-mix. The Climbers Alphabet Komiks 2 Vojtěch Dvořák Dave McLeod s last projects. Longhope 4 Martin Stolárik The Baffin Islands a climbing area full of spiritual energy. Souboj se samotou 10 Martin Fickweiler An effigy of Denis Urubko. Do hor chodím jako malíř, který chce něco zajímavého namalovat 16 Martin Krejsa Barbara suceeded in the famous Hotel Supramonte. Hotel Supramonte peklo, či ráj? 26 Barbara Zangerl An interview with Barbara Zangerl. Hotel Supramonte nenechává příliš prostoru pro chyby 29 Sonja Güldner-Hamel An Arctic Boulder Adventure. Northern Beats An Arctic Boulder Adventure 30 Slack it! Vzdušný balanc nad Fiammou 32 Jakub Hanuš A climbing trip across the States, Part VI. Think Big! 34 Tomáš Greksák Some tips for the comfort bivouac. Bivaky 38 redakce Some tips for mountain skiing in the Chile. Pozdrav z měděné země 40 Helbig Roman shares his adventures from the journey across Canada. Ro(c)k v Kanadě 42 Roman Gencur The magic via ferratas as seen by a former professional climber. Pohádkový hrad Dachstein 46 Rostislav Tomanec Climbing commencements. Ze života druholezce 52 Josef Novotný A remembrance of the founder of this magazine. Za Jiřím Růžičkou 57 Josef Borkovec Interesting books. Zajímavé knihy 57 In our shops. Na pultech 58 High Tatras walls topo. Tatry 60 Jozef Gurník Improve your climbing skills! Lezecký trénink pod taktovkou Heleny Lipenské 63 Helena Lipenská Competitions. Závody 64 Břeťa Lebloch, -JaS-, Martin Tučka, ČHS, František Teichmann, Jiří Provazník Go for it... A jdi 70 Martin Stolárik, Petr Resch Epilogue Hovory z Montany 72 Tomáš Roubal Dave MacLeod, Longhope foto: Lukasz Warzecha Lucie Hrozová ve 3. délce Illuminati foto: archiv L. Hrozy st.

4 ÚVODNÍK Míša (Niki) O lezení... Lezení je pojem, pod kterým se skrývá plno dojmů a zážitků, snů a představ... a vzpomínek pro ty, kteří již lezli, lezou nebo chtějí začít lézt. Lezení je zapomenout na všední problémy a starosti, na stres a na vše, v čem žijeme, odreagovat se od všeho, co nás trápí a co nám leží hluboko v srdci. Je to určitý životní styl. Vydáte tam celého člověka. Lezení znamená cestovat, komunikovat, sblížit se s přírodou, zapomenout na moderní a technický svět, zapojit všechny smysly, rychle reagovat, přemýšlet o krocích, o činech, skloubit psychiku s fyzičkou, vyčerpat se na dno svých sil, vydat tam celého člověka, cítit se unavený s pískem ve vlasech a usínat ve spacáku pod hvězdnou oblohou, promítat si cesty dnešního dne. Při lezení musí pracovat celé tělo, musíte skloubit všechny své pohyby na skále s rovnováhou, počínaje prsty na nohou a konče posledními články prstů na rukou. Pokud se dotýkáte skály minimem centimetrů svého těla, kdy jste více ve vzduchu nežli na zemi, cítíte silný kontakt se životem. V lezení se prolíná fyzická i psychická připravenost. Ukáže se, co v každém z nás je v tu danou chvíli po obou stránkách. Pokud polezete na prvním konci lana, je důležitější psychika. Čím víc si věříte a jste si sami sebou jistí, lezete klidně, s přehledem, nedáváte do kroků víc síly, než je nutno k překonání další části ve stěně. Na skalách získáváte postupně zkušenosti, propracováváte se k cestám vyšší klasifikace, posouváte psychickou bariéru, naučíte se pohybovat po skále. Ve skalách najdete klid a odpočinek, absolutní balzám na duši městského člověka, strženého do víru dnešního shonu, stresu a zmatku, který tu všude panuje. Poznáte tu i plno sympatických tváří, navážete nová přátelství, prožijete víkend zajímavěji než doma u obrazovky a vracíte se do svých domovů příjemně unaveni. A příroda kolem vás? Je kouzelná, nádherná, pokaždé jiná vypadá jinak, voní jinak, chová se jinak. Nelze ji opomíjet. Nelze nevnímat její bezelstnou a čistou krásu, která je všude kolem vás. Je to příjemný kontakt s přírodou cítíte vůni písku, borovic, které neodmyslitelně patří do skalních měst. Vzduch je naplněn svěžestí, ozývá se kolem cinkot karabin, což je dobrým znamením, že ve skalách nejste sami. Je to jedna z cest k duševní pohodě. Ale samozřejmě nelze přehlédnout vliv civilizace na tyto lezecké ráje. Fyzické změny jsou citelné. Je známo, že člověk je největší škůdce na Zemi. A nejhorší na tom je, že vědomě ničíme vše kolem nás. Máme právo chodit do přírody, ale měli bychom ji respektovat a brát její ohrožení vážně. Snažit se pomáhat. Člověk se tu cítí být součástí přírody. Hodnoty, jako jsou ticho, dálka, vznešenost a harmonie, by se měly stát základními předpoklady života. Člověk po tisíciletí čerpal zkušenosti z přírody, proto by se mělo stát nejvyšší prioritou každého z nás ochraňovat ji před škodlivými vlivy dnešního světa. Je magnézium více škodlivé než pot, než exhalace, než turisti, kteří způsobují novými cestičkami mezi skalami sesuvy půdy a svými amatérskými výstupy vyšlapují schody do skal, ryjí do skal svá jména a jiné nápisy? Desítky tisíc návštěvníků projdou skalním městem a jaký to má vliv na přírodu? Co je větší zlo? Je to věc každého z nás a každý se k tomuto problému staví jinak. Každopádně, pokud děláme cokoliv, co škodí přírodě, škodíme tím i sami sobě. Jak to vidím, myslím, že přírodě by prospělo, kdybychom tam vůbec nechodili. Je to polemizování na dlouho a každý by měl svým způsobem asi pravdu. Že příroda musí stále bojovat s novou moderní rychlou dobou, je zřejmé, ale kudy vede ta správná cesta... Kdo ví?! ANKETA Jak myslíš, že vnímá lezce zbytek populace? Nejen že v Čechách určují módní trendy, mají bicáky a nemají strach. Dokážou navíc vykřesat mokrou sirkou oheň v bouři a otevřít pivo holýma rukama. Stejně jsou to ale blázni, co vymejšlí kraviny a jednou se zabijou. Jsou to prostě borci. A jak vysoko jste vylezli vy? David Rakušan outdoorový fotograf Záleží jakýho lezce a jaká populace. Sice jsme všichni naházený v jednom pytli, ale přece jen, zaplaťpánbůhneboněkdojinej, jsme každej jinačí. Takže popřeju nám všem, abychom z obou těch part potkávali většinou takový jedince, kteří se dají dobře vnímat, a ti druzí ať nás moc neprudí. Miloslav Chaloupka Chýška Asi jak kdo. Moji nelezoucí kamarádi a známí vlastně neví, co to lezení je a co obnáší. Vůbec nechápou, proč to dělám a k čemu mi to škrábání se po skalách je. Taky se mě často lidi ptají:,,ty jako lezeš jo? A kdy vyšlápneš na Mount Everest? A když jim řeknu, že na hory jezdím lyžovat a že jsem nejvýše byla na Pitztalu, kam mě vyvezla lanovka, tak se diví, po čem a jak teda lezu. Na jednu stranu je to vtipné, na druhou je možná škoda, že se zatím lezení moc nedostalo mezi lidi. Edita Vopatová naše špičková lezkyně 2

5

6 ORKNEJE Věděl jsem, že na klíčovou délku, dlouhou 65 metrů v obtížnosti pohybující se někde kolem 8b+ s několika dlouhými odlezy, spotřebuju zhruba 90 % svých fyzických možností. Bylo tedy otázkou, jestli mi na těch zbývajících více než 400 metrů lezení, jež mě čekaly před touto délkou a po ní, a o nichž jsem věděl, že rozhodně nejsou zadarmo, bude stačit těch zbývajících deset procent Dave MacLeod Dave MacLeod vstoupil do širšího lezeckého povědomí hlavně díky filmům E11 nebo Echo Wall a své fenomenální knize o tréninku 9 out of 10 climbers make the same mistakes. Tento rodilý Skot, který momentálně žije v Letterfinlay se svou ženou Claire, roční dcerou jménem Freida a kočkou Puss Puss, je známý svými až vražednými letními i zimními přelezy, jež zdolává po celých britských ostrovech. A mluvíme-li o těchto ostrovech, tak loňským největším počinem tohoto věčně usměvavého šílence se stal zajímavý přelez na ostrově Hoy, patřícím do Orknejského souostroví. Skotské souostroví s názvem Orkneje se skládá z více než sedmdesátky ostrovů, z nichž je pouze dvacet obydlených. Ostrov Hoy je druhý největší a nachází se tu nejvyšší mořské útesy celého spojeného království. Jedním z nich je také St John s Head, vypínající se nedaleko jiné přírodní dominanty známé pod názvem Old Man of Hoy. A právě útes St John s Head si ke svým odvážným hrátkám Dave vybral. Longhope 4

7 Na ostrově Hoy se nacházejí nejvyšší mořské útesy celého spojeného království 5

8 ORKNEJE První volné přelezení tohoto jediného britského bigwallu pochází z roku 1997, linie byla vytvořena už roku

9 Prvními, kterým se tento úchvatný, ale také rozbitý a mechem a lišejníkem obrostlý útes podařilo zdolat přímou linií od moře, byli mladí talentovaní britští lezci Ed Drummond a Oliver Hill v roce Přelez cesty s názvem Longhope samozřejmě v té době uskutečnili za použití umělých pomůcek k postupu. První volné přelezení tohoto téměř půlkilometrového jediného bigwallu v Británii si v roce 1997 připsali John Arran a Dave Turnbull. Ti nejprve během dvou dnů přelezli s jedním bivakem spodní část stěny a poté slanili. Po několika měsících se do stěny vrátili, naslaňovali shora a cestu za další dva dny dolezli s tím, že v horní části stěny obešli klíčový headwall. Dave MacLeod se o Longhope route poprvé dozvěděl už v roce 2006 od Olivera Hilla, ale reálně se o cestu na vrchol útesu St John s Head začal zajímat až o tři roky později. Spodní část přelezl on-sigt (7c+ fr.) a zkoušel samozřejmě i klíčovou část, kterou je výše zmiňovaný headwall. Obtížnost odhadoval někde mezi E10 a E11 (8b/b+ fr.), a to po téměř čtyř stech metrech velice intenzivního a relativně nebezpečného lezení. Dave cestu po očištění a nacvičení přelezl za jediný den Ke svému projektu se Dave vrátil opět loni s velmi smělým plánem. Originální linie z roku 1970 byla lezená technicky, má 23 délek a výstup trval sedm dní. Volně lezená cesta s variantou, která obchází klíčovou pasáž, v obtížnosti E7 6c, má také 23 délek a Arranovi s Turnbullem zabrala čtyři dny. Dave MacLeod cestu po očištění a nacvičení přelezl v původní přímé variantě prvovýstupců za jeden den, se sedmdesátimetrovým lanem, v osmi dlouhých délkách, a jak je u MacLeoda zvykem v tom nejčistším, tradicionalistickém stylu ROUTE Dave MacLeod vyznavač tradičního způsobu lezení připravil foto Martin Stolárik Lukasz Warzecha Pokořitelé útesu St. John s head 7

10 VERTO S4K GTX THE NORTH FACE NEW FOOTWEAR COLLECTION WILL KEEP YOU OUT LONGER WITH HAVOC MID GTX XCR IMPACT CONTROL HEEL PROTECTION Biomechanically engineered for stability and impact control, Cradle supports your heels and ankles all the way to reduce impact shockwaves and guarantee comfort. SINGLE-TRACK HAYASA 8

11 9 see our footwear lab at thenorthface.com Patagonia. Photo: Tim Kemple Sam Elias, Emily Harrington, Colorado, U.S.A. Photo: Keith Ladzinski Austria. Photo: Chiara Dendena

12 Můj nejlepší kamarád, Hans Copier, zemřel. Byli jsme si dost blízcí a oba jsme milovali lezení. Často jsme společně cestovali po Evropě nebo podnikali výpravy do vzdálenějších lezeckých oblastí v jižním Grónsku. Hans byl díky své fyzické zdatnosti a svému odhodlání mým nejlepším parťákem při zdolávání obtížných a nebezpečných cest. Když pak zničehonic nebyl, začal jsem se cítit osaměle. A ten pocit je ve mně pořád. Dva týdny po Hansově kremaci jsem se vypravil na další expedici, jež měla předčit všechny ostatní, které jsem do té doby podnikl. Spolu s Rolandem Bekendamem, Rensem Hornem a Hansovým popelem jsem se vydal na Baffinův ostrov v kanadské Arktidě. Když jsme tuhle výpravu plánovali, měli jsme jasný cíl vylézt nějakou náročnou cestou na dosud nepokořenou horu. Během dvou týdnů však výprava získala další speciální poslání. Protože mě nenapadlo žádné lepší místo kam uložit popel svého nejlepšího přítele, rozhodl jsem se, že část z jeho ostatků ponechám na tomto vzdáleném vrcholu. Pokud se tam tedy dokážeme dostat Když čas vypršel, museli jsme se rozhodnout, co dál Přeprava materiálu po Baffi nově ostrově stojí hodně sil Souboj se samotou Cesta a všechny obtíže s ní související mi poskytly potřebné rozptýlení, ale ve chvíli, kdy nás naši inuitští průvodci ponechali na zamrzlém jezeře ve Stewart Valley, nade mnou samota opět zvítězila. Pod chladnou potemnělou oblohou jsme postavili náš základní tábor. Kvůli velké oblačnosti jsme ale měli všechny hory mimo dohled a neměli jsme ani ponětí, na kterou z nich se vydat. Takže jsme mohli jen čekat, až se počasí trochu zlepší. Mezitím jsem společně s Rensem, dalším Hansovým přítelem, probíral, co se nám za poslední tři týdny přihodilo. Byl to dobrý pocit mluvit o Hansovi na místě, které je divoké a zároveň tak mírumilovné. Mé dlouhé rozhovory s Rensem však způsobily, že se Roland cítil poněkud vyřazený a čím dál víc uvažoval o návratu domů. Tři dny po našem příjezdu přišla čtyřiadvacetihodinová bouře, která údolí pročistila, a my spatřili ohromující scenerii, uprostřed níž jsme se ocitli. Začali jsme hledat horu, stěnu, a nakonec také cestu, kterou bychom si chtěli vylézt. Tři dny jsme strávili přípravami výstupu a postupným přenášením vybavení a jídla nahoru do devítisetmetrového svahu až k úpatí stěny. Výstup jsme zahájili 20. května. Počasí se ale po prvním dni zkazilo a po zbývajících deset dní, které jsme lezením strávili, vydrželo mizerné. Každý den jsme se pokoušeli postoupit dál, potýkali jsme se s nízkými teplotami a náročným lezením v pochybné skále. Když čas vypršel a vrcholek byl stále v nedohlednu, nadešel čas vyvodit z toho nějaký závěr. Ukončili jsme výstup a Hansův popel jsme zanechali na malé římse na nejvyšším bodě, kam jsme se dostali, zhruba 300 metrů nad zemí. 10

13 Kvůli nízkým teplotám jsme museli používat při lezení speciální lezečky a rukavice, jumarování nás ale vždy dokonale zahřálo 11

14 Zdálo se, že můj plán nikoho nezaujal Dole v údolí jsem se rozhodl, že si tu někde schovám lana, ostatní vybavení a palivo pro další pokus. Doufal jsem, že se mi sem příští rok podaří vrátit a úkol dokončit. Uklidňoval jsem se tím, že v téhle zimě do údolí stejně nikdo nepřijde Uložit Hansův popel na zvolené místo se mi podařilo až po roce Zkoušeli jsme různé způsoby jak projít a moje věci nenajde. Jediné, co mou skrýš mohlo ohrozit, byla krutá zima a zvědaví lední medvědi. Od prvního okamžiku, kdy jsme ze Stewart Valley vyrazili na zpáteční cestu, jsem věděl, že se sem za rok vrátím. Také mi však bylo jasné, že to bude obnášet spoustu dřiny. Nejen že takový výlet znamená velké výdaje, ale bude i docela těžké najít nějakého parťáka. Žiju totiž v té nejrovinatější zemi ze všech. Záhy jsem si začal dopisovat s deseti schopnými lezci z Nizozemí a dalšími dvěma ze Spojených států. Zdálo se však, že můj nápad žádného z nich z různých důvodů nezaujal dost na to, aby se ke mně připojil. Začal jsem uvažovat, že se tam vypravím sám. Teprve když Niels van Veen uviděl na internetu Rensovy nádherné černobílé fotografie, rozhodl se, že se přidá. Neměli jsme s bigwallovým lezením žádné zkušenosti, a tak nás před odletem na sever čekala ještě spousta dřiny. Cítil jsem se zodpovědný za vše, co bude následovat Začátkem května následujícího roku jsme dorazili ke Clyde River. Několik místních Inuitů nás varovalo, že bychom se měli připravit na cestu do Stewart Valley po svých. Vstup do údolí totiž asi nebude dost zasněžený na to, aby se dalo cestovat na plně naložených sněžných skútrech. Jiná expedice, která v té době tenhle region také navštívila, raději změnila plán a vydala se na lépe přístupný Scott Island. My se však toho svého museli držet, protože Hansův popel a některé potřebné vybavení jsme už měli v údolí. Sotva jsme odešli z Clyde River a překonali zamrzlý záliv, jeden ze dvou skútrů se porouchal a museli jsme ho nahradit. Inuité nás nechali na místě s několika krátkými instrukcemi, týkajícími se ledních medvědů, brokovnice a míst, kam je potřeba medvěda trefit. O pár hodin později se vrátili a mohli jsme pokračovat v cestě přes Sam Ford Fjord. Pak jsme překonali fjord Walker Arm a konečně vstoupili do údolí. V cestě nám stála skála a průzračný strmý led. Zkoušeli jsme různé způsoby jak projít. Každou chvíli jsme museli ze saní tažených skútry sundat náklad a odnést 350kilové vybavení na místo, odkud nás skútry zase mohly vézt. Těch pět kilometrů mezi Walker Arm a Stewart Valley nám zabralo spoustu hodin, ale díky ohromné snaze a několika zvláštním trikům našich inuitských společníků jsme se konečně dostali na místo, kam jsem téměř před rokem ukryl svoje věci. Když jsme vykládali vybavení, bylo už minus dvacet. Jakmile skútry zmizely za horizontem, rychle jsme postavili stan a vsoukali se do dvojitých spacáků. Byl jsem vyčerpaný. Cesta sem byla dlouhá a také jsem se cítil zodpovědný za cokoli, co přijde. Všechno, od přípravy jídla po stěhování stanu a lezení na horu, jsme museli udělat my sami, nic nebylo jen tak, samo od sebe. Celé tři dny jsme tahali těžce naložené batohy do devět set metrů vysokého svahu. Konečně jsme na úpatí stěny postavili malý stan a shledali, že má fixní lana zůstala na místě. Vlivem polárního světla sice trochu změnila barvu, ale po důkladné prohlídce jsme došli k závěru, že ještě budou použitelná. Konečně jsme byli připraveni přesunout Hansův popel výš na stěnu. Hodně se mi ulevilo, když jsem tu malou nádobu našel ležet na původním místě. Vzal jsem ji do ruky a byl jsem spokojený. Hans s námi šel vzhůru, blíž k vrcholu. Na vrchol jsme se dostali přesně rok poté Den byl dlouhý tahali jsme více než stokilové vybavení na třísetmetrovou skálu. Kromě zásob na devět dní a vybavení pro bivak jsme nesli také závěsné lůžko a ještě asi třicet kilo sněhu a ledu. Závěsné lůžko nám poskytlo přístřeší po dalších sedm nocí. Za dne jsme veškeré úsilí vkládali do zlezení vrchní části 12

15 A little less conversation 13

16 Stewart Valley Bivak na Copier Pinnacle 14

17 stěny, co nejdále od stanu. Dny byly dlouhé a počasí mizerné. V úkrytu ve spacáku jsme zůstali jen jednou, to když se ze stěny celý den sypal sníh. Noci tu byly studené a některé z nich i pěkně děsivé. Několikrát nás vzbudily obrovské padající laviny. Díky naší poloze pod malou střechou jsme ale nikdy nebyli skutečně v nebezpečí. Většinu cesty tvořila kompaktní skála s celkem rozumnými pomocnými spárami. Některé délky ale byly na jakékoli jištění příliš divoké a naší jedinou možností bylo vylézt je bez jištění, s ohledem na rozumnou míru rizika. Kvůli nízkým teplotám jsme museli veškeré volné lezení zvládat navlečení do tenkých rukavic a speciálních lezeček. Ztratil jsem při tom cit ve spoustě prstů u nohou i rukou a trvalo týdny, než se vše zase vrátilo k normálu. 20. května, přesně rok poté, co jsem s tímhle lezením začal, jsme dosáhli vrcholu. Hora nenesla stopy žádných předchozích výstupů. Podle staré lezecké tradice jsme ji pojmenovali Copier Pinnacle na věčnou památku Hanse Copiera. Na vrcholku jsme pak postavili malou mohylku, do níž jsem uložil nádobu s popelem. Cítil jsem ohromnou radost i smutek zároveň. O dva dny později jsme v základním táboře zjistili, že náš satelitní telefon je zablokovaný a že se nemůžeme žádným způsobem spojit se zbytkem světa. Bylo nám jasné, že lidé doma se brzy začnou strachovat a náš dodavatel Levi pořád čeká, až mu potvrdíme, kdy nás má vyzvednout na Walker Arm. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si před třemi týdny, když jsme na skútrech překonávali fjord, všiml něčího base campu někde v okolí Sam Ford Fjordu. Pokud by tam ještě pořád byl, měli bychom šanci znovu navázat spojení se světem. Rozhodli jsme se tedy, že pošlapeme dva dny s vybavením až na konec jezera ve Stewart Valley a odtamtud pak už jen s lehkou zátěží až na Sam Ford Fjord. Vzali jsme si jídlo na tři dny, plotýnku, dva spacáky, malý stan a samozřejmě pušku pro případ, že bychom natrefili na ledního medvěda. Byl to trochu zvláštní pocit, když nám došlo, že jsme v dnešní době museli urazit skoro devadesát kilometrů, jen abychom si někam zavolali. Nicméně stalo se a my naštěstí objevili šestičlenný tým basejumperů s luxusním zázemím a spoustou výborného jídla! A skoro bych zapomněl, našli jsme i telefon, díky němuž jsme opět navázali spojení se zbytkem světa. Stometrovou cestu na vrchol Copier Pinnacle jsme nazvali A little less conversation. Tohle jméno mi vždy připomene staré časy text překlad foto Martin Fickweiler Jitka Švubová archiv autora Základní tábor: N a W Copier Pinnacle se nachází na druhé straně jezera, naproti mnohem slavnějšímu Great Sail Peaku. A little less conversation 800 metrů A3 a 5.11a se nachází na jihovýchodní stěně Copier Pinnacle. Po každé expedici se musíte ze Stewart Valley vždycky dostat po svých. 15

18 PORTRÉT Do hor chodím jako malíř, který chce něco zajímavého namalovat Portrét jednoho z nejvýznamnějších současných horolezců Denise Urubka Kazašský horolezec Denis Urubko bývá v poslední době skloňován zejména v souvislosti se svými zimními výstupy na štíty přesahující výšku osmi tisíc metrů. Zlézání nejvyšších hor v těch nejméně přívětivých povětrnostních podmínkách bylo po dlouhou dobu výsadou polských horolezců, kterým se v průběhu třiceti let podařilo zdolat vše kromě páté nejvyšší hory světa Makalu a pěti osmitisícových hor v pákistánské části Himálaje a Karakorumu. 1 Denis dokázal v zimě roku 2009 a 2011 na dvě z nich vylézt, pokaždé v lehkém alpském stylu. Jeho prozatím poslední výprava letos v zimě směřovala k Nanga Parbatu. Vzhledem ke špatnému počasí však nebyla úspěšná a Denis a jeho spolulezec se museli vrátit z výšky metrů. Byť se Denis Urubko může pochlubit tím, že jako vůbec patnáctý člověk stál na všech osmitisícových vrcholech, rozhodně nepůsobí jako nějaký typický sběratel. Hovoří o tom i způsob, kterým zlezl ten svůj poslední Cho Oyu. Jeho extrémní prvovýstup jihozápadní stěnou tohoto štítu byl nakonec oceněn prestižní cenou Piolet d Or. Denise jsem si i vzhledem k značnému množství sólovýstupů představoval jako dosti uzavřeného člověka, který k ostatním lidem nebude moc otevřený. Když jsme ale spolu v listopadu minulého roku potkali v polském Zakopaném, byl jsem dosti překvapen opakem. Denis se ukázal jako velmi vstřícný a přátelský společník, který o horolezectví dokáže dlouze přemýšlet a debatovat. A asi nebudu jediný, koho svým vyprávěním se spoustou zajímavých myšlenek a názorů zaskočil. Narodil jsem se pod horami. Město Nevinnomyssk totiž leží severně od Kavkazu v Stavropolské oblasti v Rusku. Když mi ale bylo třináct, celá naše rodina se přestěhovala na jih ostrova Sachalin na ruském Dálném východě. Lásku k přírodě ve mně probudil zejména otec, se kterým jsem se v dětství často toulal po tajze. Cestu do hor jsem si ale vyšlapal sám. Na několik snadných a nízkých kopců jsem poprvé vylezl se svými kamarády ze školy. O zdolání dalších a vyšších hor jsem se už ale pokoušel sám. Nejprve jsem se samozřejmě rozhlížel po kopcích, které se nacházely v okolí našeho města. Pak ale přišly na řadu vzdálenější a vyšší. Objevil jsem tak oblast Altaje s množstvím čtyřtisícových vrcholů, kam jsem začal jezdit sám. Když mi bylo osmnáct, vylezl jsem sólo i na nejvyšší altajský vrchol Běluchu, vysokou přes čtyři a půl tisíce metrů. Další můj výlet 16

19 směřoval na Kamčatku, kam jsem se vypravil s jedním kamarádem v zimě roku Tehdy jsem se při výstupu na nejvyšší kamčatskou sopku Ključevskaja na vlastní kůži přesvědčil, jak může být dosažení vrcholu v zimním období obtížné. Po návratu domů nezbývalo než se opět podívat do atlasu. Objevil jsem v něm mapu s pohořím Ťan-Šan, ležícím v Kazachstánu, tedy v jiném státě. V té době mi docházelo, že chci svůj život strávit v horách. Můj život byl teprve na začátku. Byl jsem mladý, sám Výsledkem mých úvah bylo dosti zvláštní rozhodnutí, které jsem na začátku devadesátých let minulého století udělal emigroval jsem z Ruska do Kazachstánu. Mé rozhodnutí bylo ovlivněno skutečností, že tamní hory jsou vyšší než v Rusku, ale také kazašskou horolezeckou školou, která měla tehdy výborný zvuk. Usadil jsem se ve městě Almaty 2, které leží nedaleko hor. Našel jsem zde opravdu skvělé horolezce, se kterými jsem začal lézt. S nimi jsem pochopil, že mé předchozí výstupy na Altaji a Kamčatce byly pouhým dobrodružstvím. S mými novými lezeckými partnery jsem začal v horách podnikat daleko náročnější věci, začal s nimi závodit a tvrdě trénovat. Tehdy jsem chtěl být lepší než ostatní. V té době jsem opravdu hodně tvrdě tlačil na pilu. Na horolezectví jsem se tehdy díval jen jako na určitý druh sportu. Připadalo mi nesmírně zajímavé být v něm lepší než ostatní lidé. Protože jsem poctivě trénoval, dostavily se i dobré výsledky. Svůj první výstup v Himálaji jsem uskutečnil v roce 2000, kdy se mi podařilo vylézt na Mount Everest klasickou cestou z jihu. Tehdy jsem si chtěl hlavně vyzkoušet, jak se bude moje tělo chovat v osmi tisících metrech. Expedici vedl známý polský horolezec Piotr Pustelnik. 3 Dost mne kontroloval a radil, co mám dělat. Byl v té době daleko zkušenější než já a opravdu mi tehdy moc pomohl. V horolezectví jsem tedy začal být úspěšný. Rozdával jsem rozhovory médiím a byl spokojený. Vše se změnilo až mým setkáním s jedním zajímavým člověkem z Itálie. Jmenuje se Simone Moro a je o šest let starší než já. Stali se z nás přátelé, nikoliv jen partneři na laně. Oba máme stejný (a velmi specifický) pohled i názory na život. Simone má zvláštní dar schopnost užívat si života. Je také velice komunikativní. Také dobře komunikuje s lidmi. Hodně jsem se od něj naučil. Než jsem jej poznal, byl jsem jen obyčejný nervózní ruský člověk. Díky Simonovi jsem toho mnoho získal. Stal jsem se svobodnějším a objevil svět i mimo mou zem. Jeden příklad za všechny Simone se mne jednou zeptal: Jak dlouho ses učil angličtinu? V duchu jsem tak začal počítat roky ve škole i na univerzitě a odhadl, že asi tak deset let. Přesto jsem toho anglicky nebyl schopen říct mnoho. Po těchto deseti letech jsem ale získal velmi silnou motivaci něco dokázat, zkusit se naučit angličtinu pořádně, protože se mi díky Simonovi začal otevírat svět. Navíc jsem díky němu začal porovnávat obě roviny horolezectví sportovní a dobrodružnou. Do mého osudného setkání se Simonem jsem spolupracoval s velmi silným armádním týmem CSKA 4, kde jsme pracovali jako stroje, roboti. Společně jsme tak zdolali několik osmitisícových vrcholů klasickými cestami. Simone mne přinutil k zamyšlení: Co to, sakra, děláš se životem? Takové horolezectví přece není moc zajímavé! Uvědomil jsem si, že vlastně šlapu po cestě, kterou prošlapali už naši dědové. Zlézt osmitisícovky byla pro mne určitě dobrá škola, nicméně jsem tehdy pocítil, že chci dělat něco úplně jiného. Odrazilo se to hned při další výpravě, kdy jsem se poprvé pokusil brát výstup na osmitisícový vrchol nejen jako sportovní výkon, ale také jako průzkum dobrodružství, kdy lidé na horách zkouší udělat něco dosud nepoznaného. V srpnu 2001 jsem po aklimatizaci na G asher brumu I udělal v jednom zátahu a velmi rychle i Gasherbrum II. Podařilo se mi tehdy uskutečnit rychlostní výstup na vrchol v rekordním čase. Tehdy jsem se pokoušel poznat své sportovní limity, co všechno jsem opravdu schopen fyzicky vydržet a jak tvrdě mohu trénovat. Objevoval jsem sice opět sportovní aspekty horolezectví, ale také sám sebe. Úspěšně jsem podnikl sportovní výstup, zároveň ale také získal nové zkušenosti a objevil další dobrodružný aspekt v horolezectví. Přes tyto silné zážitky jsem pokračoval ve spolupráci s kazašským národním týmem i nadále a vylezl s nimi na několik dalších himálajských vrcholů. Přiznám se, že jsem vždycky počítal, na kolik vrcholů jsem daný rok vylezl. Obvykle to bylo třicet, čtyřicet nebo dokonce i padesát kopců. V roce 2002 jsem ale stál jen na dvou vrcholech. Byla to Shisha Pangma a Kanchenjunga. Poctivě jsme se na obě výpravy připravovali a přitom jsme se nemuseli starat o nic jiného. Měli jsme dobré šéfy, kteří pro naše expedice získali podporu vlády, a tedy i peníze. Zdolat osmitisícovku klasickou cestou pak bylo vskutku snadné. Já ale nemám rád snadné věci Následující rok jsme pak v podobném duchu zdolali i Nanga Parbat a zamířili k Broad Peaku v Karakorumu. Tehdy jsem se zeptal našeho vedoucího Baglana Junusova, zdali by nebylo možné pokusit se o zdolání jižní stěny Broad Peaku. Chtěl jsem ji vylézt společně se Simonem Moro, který byl rovněž členem naší výpravy. Vedoucí mne ale odbyl, ať pracuji nadále s ostatními na klasické výstupové cestě, krok za krokem. V té době jsem byl zaměstnán v armádě, pod státní správou, a bylo obtížné neposlechnout. Byla to ale dobrá zkušenost, díky níž jsem si uvědomil, že už nechci být součástí podobné horolezecké skupiny a ani se podobnému druhu horolezectví nechci věnovat. Po návratu domů jsem hodně přemýšlel o smyslu horolezectví. Zajímalo mne, co je na horolezectví nejdůležitější? Za prvé jsou to bezesporu hory samotné. Za druhé sportovní výkon. Přesto to ale nebude vše! Proč by jinak chodili do hor riskovat život všichni ti akademici, učitelé a mnoho dalších velmi chytrých lidí? Na přelomu let 2003 a 2004 jsem si začal uvědomovat, že pro horolezectví je důležité ještě něco dalšího. V roce 2004 náš národní kazašský tým směřoval k západnímu hřebeni Makalu. Nejednalo se tedy opět o prvovýstup a také těžký expediční styl už byl dávno zastaralý. Nechtěl jsem už s těmito lidmi spolupracovat. Naštěstí jsem dostal pozvání od Simona Moro k jiné výpravě, která se měla v Himálaji pokusit o prvovýstup. To byla výzva! Vždyť jsem doposud udělal jen pár nových cest na čtyř- nebo pětitisícové vrcholy a na osmitisícovky chodil jen normálkami. Severní stěna sedmitisícové Khali Himal byla prvním krokem k tomu, abych se v Himálaji pokusil i o něco opravdu nového. Šlo o velmi riskantní výstup, při kterém jsme do poslední chvíle netušili, jestli se nám vylézt na vrchol podaří, či nikoliv. Nakonec jsme ale byli úspěšní a náročný prvovýstup se nám podařilo dokončit. Pocity byly nekonečné! Dobře si na tento moment pamatuji. Vůbec se to nedalo srovnat s klasickým expedičním stylem. Některé poruchy starého auta lze vyřešit ručně a ihned Denis s manželkou Olgou na svatební oslavě v ruské Rjazani Denis a Simone Moro (vpravo) jako bratři ve zbrani Se Simonem jsme se pak chtěli pokusit i o nový prvovýstup na Annapurnu. Náš výstup se měl rovněž uskutečnit v lehkém alpském stylu, Simone ale nakonec onemocněl a já vystoupil na vrchol sám, v noci francouzskou cestou ze severní strany. 17

20 PORTRÉT Tehdy jsem si uvědomil, jak může být objevování nových možností v horách velmi riskantní. Na horolezectví mne vždy bavilo zkoumání, jak lze některé věci uskutečnit a jak se vyhnout případnému nebezpečí. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já tehdy dospěl k názoru, že základní myšlenka horolezectví je stejná jako v umění. Připadal jsem si v podobné situaci jako malíř, který se ve škole učil několik let malovat. Studoval jak správně používat štětec, barvy i plátno. Udělal mnoho studií a skic. Postupně se z něj stal mistr, který byl schopen vytvořit něco silného a zajímavého. Dospěl do stadia, kdy také začal přemýšlet, co má dělat, jaké jsou jeho potřeby seberealizace jako člověka, jako součásti lidské společnosti. Co cítí ve své duši, ve svém srdci. I u mne šlo Výstupem severní stěnou metrů vysokého štítu Khali Himal vytyčuje Denis Urubko svou první novou linii v Himálaji V hlubokém sněhu ledovce Inylček v Centrálním Ťan-Šanu při pokusu o výstup dosud nezlezenou západní stěnou štítu s názvem Eight Women-climbers Peak Technické délky ve skalní stěně štítu Semenov-Tien-Shansky Peak (4.875 m) v oblasti Ala-Archa v zimě projektem. Výsledkem našeho snažení pak byl prvovýstup čtyřkilometrovou severovýchodní stěnou alpským stylem. Hovořil jsem o umění a o umění v horolezectví. Jestli můžeme v horách něco porovnávat, jsou to jen velmi významné výstupy, pohlavně o pocity. O základní otázky, na které jsem odjel hledat odpovědi do Karakorumu. Společně s mým přítelem Simonem Moro jsme v rámci kazašsko-italské výpravy chtěli udělat novou cestu jihozápadní stěnou Broad Peaku. Když jsme ale dorazili do základního tábora, italský tým se rozhodl, že stěna je příliš nebezpečná a riskantní a je nemožné ji vylézt. Proto se dohodli, že polezou klasickou cestu. Můj kazašský partner Sergej Samojlov 5 ale usoudil, že bychom měli plánovaný prvovýstup zkusit vylézt sami ve dvojici. Sergej byl v devadesátých letech dvacátého století jedním z nejlepších horolezců v zemích bývalého Sovětského svazu. Moc dobře věděl, co znamená slovo sport a sportovní výkon. Byl také jediným člověkem kazašské horolezecké komunity, který chtěl se mnou podobné věci lézt. Byl sice o patnáct let starší než já, pohled na horolezectví jsme ale měli podobný, což bylo pro mne nejdůležitější. Slovo dalo slovo, a tak jsme se o novou cestu skutečně pokusili. Na pět dní ve stěně jsme si s sebou vzali trochu jídla a dvě bomby s plynem. Všechny naše věci jsme zminimalizovali a vyrazili. Vrcholu jsme nakonec dosáhli v čistě alpském stylu, což byla ta nejlepší odpověď na otázku, jestli jsme byli schopni podobného výstupu. Dovolil bych si připomenout, že v sedmdesátých letech udělal jeden z prvních prvovýstupů podobným stylem Reinhold Messner s Peterem Habelerem na Hidden Peaku Gasherbrumu I. Novou linií v severozápadní stěně tak v roce 1975 otevřeli novou éru horolezectví v Himálaji. Pravděpodobně jsme na vrcholu Broad Peaku byli naprosto stejně vyčerpaní jako oni tenkrát. Nebyli jsme to snad ani my, pouze naše stíny. Do Kazachstánu jsme se ale vrátili s vědomím, že se chceme věnovat přesně takovému druhu horolezectví. Přiznám se, že jsem pak dělal spoustu rozhovorů do horolezeckých časopisů a dostával množství otázek z celého světa z Japonska, Ameriky, Německa V Kazachstánu jsem se však setkal s naprostým nezájmem. Se Sergejem Samojlovem jsme chtěli v duchu našich pravidel a názorů pokračovat v nastolené cestě. Stal jsem se ideologickým vůdcem a Sergej mne velice podporoval. Byla to velmi zkušená osoba. Když jsme měli pochybnosti, z jeho strany nikdy nezaznělo ne. Zásadní otázkou tedy bylo: Co budeme dělat teď, v roce 2006? Rozhodnutí padlo na Manaslu. Odcestovali jsme do Nepálu s velmi pěkným dobně jako v umění porovnáváme mistrovská díla. Mezi uměním a horolezectvím je však jedna odlišnost, která souvisí s jedním důležitým místem. Je jím vrchol. Samozřejmě že se na vrchol může dostat i turista, pro kterého nemusí být dosažení vrcholu velkým problémem. V čistém horolezectví, pokud postupujete nahoru po svahu hory, překonáte přitom mnoho tisíc metrů náročného lezení a skončíte dva tři metry pod vrcholem, váš výstup neznamená nic. Z toho důvodu může výškové horolezectví představovat velký risk. Během jednoho až dvou let se na svůj výstup připravujete, pak ve stěně několik dní strádáte a nakonec úspěšní nejste. A přitom stačí maličkost jen ty dva tři metry na vrchol. V konečném důsledku to znamená, že jste ztratili dva roky života, po které jste se připravovali. V umění je to podobné. Přemýšlejte o tom. Umění také není o množství obrázků, které vytvoříte. Ve všem je zvláštní duch a speciální cítění. V horolezectví můžete hodně chodit, můžete ve stěně udělat kus práce, pokud ale nedosáhnete vrcholu, nic to neznamená. Pokud jste někdy vylezli na nějaký vrchol, určitě mi budete rozumět. Dostaví se na něm zvláštní a neopakovatelný pocit Když se ale musíte otočit k návratu pod vrcholem, můžete tím ztratit několik let života. Takové situace představují v horolezectví velký risk. V dalším období jsem postupně vylezl na Dhaulágirí a K2, což byly sice náročné výstupy, neměly ale bohužel nic společného s uměním. Byla to kvantita, ne kvalita. Na K2 jsme se Sergejem Samojlovem chtěli udělat další prvovýstup. Ztratili jsme ale spoustu času a měli oproti našemu plánu zpoždění. Do Karakorumu se blížila zima a my nakonec nebyli schopni vzhledem k daným podmínkám plánovaný prvovýstup dokončit. Nakonec jsme na vrchol dolezli Japonskou cestou seve- 18

21 rozápadním hřebenem, přičemž jsme využili fixních lan, která po sobě ve stěně zanechal jiný kazašský tým. Z výpravy na K2 jsem si odnesl i jednu velmi důležitou zkušenost, která souvisí s posouváním vlastních možností. Pokud si totiž o něčem myslíte, že to není možné, nikdy už v dané věci neuděláte žádný pokrok. Například před tisíci lety se všude jezdilo na koních a nikoliv auty jako dnes. Později se ale lidé pokusili o něco, co do té doby bylo nemožné. Tento přístup nás odlišuje od zvířat. Pokoušíme se o něco, čeho nejsme na začátku schopni. V medicíně se stále vyvíjí nové léky, například pro léčbu rakoviny. K vývoji patří i jejich zkoušení. Někteří lidé přitom umřou, někteří ne. Přesto se ale stále pokoušíme o něco, co doposud nebylo možné. Tuto úvahu jsem si dovolil říci jako úvod před následujícím příběhem. Jednou jsem tak šel po ulici Almaty. Byl velmi pochmurný den, špatné počasí. Dokonce se mi nelíbily ani okolojdoucí dívky. Najednou mi v kapse zazvonil mobil. Volal mi Simone: Ahoj, jak se máš? Nechceš jet se mnou na Makalu v zimě? Zmohl jsem se jen na krátkou odpověď: Ano! Možná mi chlapi budou rozumět, ale najednou byly všechny holky zase krásné. Do té doby se vylézt na Makalu v zimě nepodařilo nikomu. Zimní výstup na Makalu je velmi specifická záležitost hlavně kvůli silným větrům. O výstup se v průběhu třiceti let pokoušela řada výprav, všechny ale skončily ve výšce šest či sedm tisíc metrů. Dvakrát se o zimní výstup pokoušely polské výpravy, také mezinárodní týmy V zimě roku 2009 jsme byli se Simonem Moro jediní dva lidé na této hoře. Nakonec jsme došli až na vrchol a dokázali zimní výstup úspěšně zakončit. Dva kamarádi, dva bojovníci. Naše horolezecké přání se nám splnilo, protože jsme následovali našeho ducha. Byli jsme jediní dva na ostří meče. Kdyby se něco nepříznivého událo, určitě bychom na Makalu zahynuli, jeden by stáhl toho druhého do hlubin. Mohli jsme se opřít o naše přátelství. Postupovali jsme společně a spojili naše síly. Dosažením vrcholu jsme překonali naše schopnosti. Dokázali jsme něco, čeho se do té doby nedalo docílit. Společně jsme našli odpověď na otázku, jestli jsme schopni v našem horolezectví dosáhnout hranice dobrodružství i sportovního výkonu. Naším výstupem jsme dosáhli podobných hranic, o jaké se lidé pokoušejí v umění. V souvislosti s uměním vám ale také musím o horolezectví prozradit jednu důležitou věc. Být hercem nebo malířem není možné bez toho, že jste schopni vlastní realizace. Že jste schopni pro svou věc něco udělat. U horolezectví je to dosti podobné. Můžete říkat cokoliv o umění, o různých sportech, o objevování neobjeveného. Pokud ale pro svou věc něco neuděláte, jsou to jen bezcenné řeči. V tomto ohledu je západní svět hodně upovídaný. Na adresu horolezectví musím také poznamenat další důležitou skutečnost: Tento sport nemusí být pro každého. Samotné dobrodružství také není pro každého někdo dobrodružství ke svému životu nepotřebuje vůbec. Naproti tomu umění se může věnovat úplně kdokoliv. Všichni do jednoho jsme totiž schopni zrealizovat své sny, své názory, svou schopnost být člověkem uvnitř tohoto světa. Existuje tolik rozdílných způsobů, jak toho docílit. Někdo se realizuje v hudbě, jiný naopak v malířství. Vraťme se ale zpět k horolezectví. Můžete vylézt na Everest nebo můžete zdolat pouze nějaký malý a snadno dostupný kopec v Tatrách. I ten ale může být pro někoho nedosažitelný. Přesto se na něm mohou mnozí horolezci realizovat, třeba jen pro vlastní potěšení. Jiní se zase naplno věnují sportovnímu lezení. Někdo k naplnění svých tužeb potřebuje Tvrdá práce během zimního výstupu na Gasherbrum II v únoru 2011 Simone Moro (vlevo) a Denis Urubko v ledopádu během zimní expedice Gasherbrum II v roce 2011 třeba severní stěnu Jannu. Pro mne se oblastí vlastní seberealizace stalo zimní horolezectví v Himálaji a Karakorumu, které si díky tvrdým přírodním podmínkám zachovalo čistě objevitelský charakter. Zimní výstupy v nejvyšších horách pro mě představují dobrodružství, sport a zároveň umění, za což vděčím zejména polským horolezcům, kteří na to přišli jako první. Na lidech jako je Kryštof Wielicki obdivuji hlavně jejich snahu udělat v horolezecké historii něco nového. Objevit nové limity a překonat zažité hranice. Je dobře známo, kolik polských expedic zlezlo zimní vrcholy v Himálaji. Po nich ale přijela do zimního Himálaje jedna osoba, která změnila pravidla této hry. Byl jím Simone Moro 6. Po našem společném úspěchu na zimním Makalu se k nám přidal ještě jeden bláznivý chlap z Ameriky Cory Richards, s nímž jsme se vypravili do Karakorumu na Gasherbrum II. V našem týmu byl tedy jeden člověk z Asie, jeden z Evropy a jeden z Ameriky. Přesto se naší trojici podařilo uskutečnit další ne- 19

22 PORTRÉT možnou věc úspěšně dokončit zimní výstup na některou z karakorumských osmitisícovek. Jak se nám na Gasherbrumu II skutečně vedlo, se můžete přesvědčit i v dokumentárním filmu s názvem Cold, který během zimní výpravy Cory Richards vytvořil. Jeho snímek dokonce získal hlavní cenu na nejvýznamnějším Peak, jenže výstup na něj je dnes hodně drahé potěšení. Pákistánská armáda totiž zdražila cenu helikoptéry tři- až pětkrát. Kdyby to bylo jen dvakrát, určitě bych si za svůj další cíl zvolil Broad Peak, tedy štít, který jsem v minulosti zlezl alpským stylem novou cestu. Nanga Parbat je ale taky dosti specifický. Proč? První Z rozhovoru ve Vysokých Tatrách Zdolal jsi v zimě Makalu v Himálaji i Gasherbrum II, který leží v Karakorumu. Jak se vůbec liší zimní výstupy v těchto dvou horstvech? V Himálaji je mnoho faktorů, které ovlivňují zimní výstupy. Tím prvním jsou lidé, kteří v Nepálu žijí v blízkosti hor i v zimním období. V Karakorumu je tomu naopak. Obyvatelé horských oblastí scházejí na zimu dolů do údolí, takže jen samotný přístup do základního tábora a pobyt v něm bývá doslova morbidní. Je to vskutku dlouhá cesta. V tomto ohledu bývá pro mnoho lidí obtížné naše konání pochopit. A počasí? V Nepálu lze povětrnostní podmínky lépe předpovědět. Určit, jak se bude počasí vyvíjet v následujících dvou třech dnech, bývá v Nepálu opravdu snazší možná i z důvodu, že je tam více stabilní. V Karakorumu se totiž vše mění ve velmi krátkém čase. Udělat tam nějaké rozhodnutí je pak velmi obtížné. Počasí se tam mění extrémně rychle a někdy je opravdu kumšt odhadnout, jak bude následující den ráno Poslední kroky na dosud v zimě nezlezený karakorumský vrchol Gasherbrumu II vedly v únoru 2011 po ostrém sněhovém hřebenu Můžeš říci pár slov k tvým himálajským prvovýstupům? V roce 2010 jsi třeba vylezl na Lhotse novou variantou po hřebeni přímo z Jižního sedla Měl jsem přání na Lhotse něco nového udělat. Vždyť na hlavní vrchol vedou pouze dvě výstupové trasy. 11 Prvovýstup klasickou cestou se uskutečnil v roce 1956 díky švýcarské výpravě. 12 Ruská expedice pak zlezla jižní stěnu v roce Po téměř dvaceti letech jsem tedy pocítil chuť udělat na Lhotse další cestu, kterou jsem navíc přelezl sám. Byla to pro mne jako sportovce velmi zvláštní zkušenost. Během prvovýstupu jihovýchodní stěnou Cho Oyu v roce 2009 byl náš stan zasypán několika lavinami V ledových srázech jihovýchodní stěny Cho Oyu během prvovýstupu z roku 2009 filmovém festivalu horolezeckých filmů v kanadském Banffu. 7 Moje další zimní výprava, směřující na Nanga Parbat, začne 26. prosince. V plánu jsme měli jít opět ve třech lidech Cory Richards, Simone Moro a já. Jenže Cory se před měsícem oženil a svou účast odřekl. V takových situacích se musí každý rozhodnout sám Prozradím, proč jsme zvolili Nanga Parbat. Za prvé K2 je nyní pod náporem ruské expedice. Gasherbrum I se naopak pokusí zdolat rakouský a polský tým. Pokud je mi dobře známo, pod Nanga Parbat přijedou další dvě polské výpravy. Volný by měl být pouze Broad pokusy o výstup se datují do roku 1895, kdy se o to snažila Mummeryho výprava. 8 Psala se zde historie dobývání osmitisícovek, která je spojena se spoustou tragédií, většinou německých. Také se zde uskutečnil první pokus o zimní výstup, v roce 1950, kdy se výpravy zúčastnil i Tenzing Norgay 9. Začátky nové éry v himálajském horolezectví, kdy se hledaly způsoby, jak vylézt na vrchol obtížnými skalními stěnami, jsou spojeny právě s Nanga Parbatem, ale také s Annapurnou v sedmdesátých letech. Nanga Parbat byla a stále je velkou výzvou pro mnoho horolezců. Z toho důvodu bych se i já rád pokusil o zimní výstup. 10 Oproti tomu byl můj prvovýstup z roku 2009 kompletně odlišný. V případě jihovýchodní stěny Cho Oyu se jedná o více než dva a půl kilometru vysokou stěnu, která je dost nebezpečná. Se svým spolulezcem Borisem Dedeškem jsme se tam dostali do úplně jiného světa, doslova na jinou planetu. Nebylo možné se vrátit, cesta zpět vedla přes vrchol. Dneska se při zpětném pohledu dokonce domnívám, že jsem tam přežil svou vlastní smrt. Nevím, jestli mi rozumíš, ale já tam opravdu něco z minulého života ztratil. Po úspěšném návratu jsem pocítil ohromně silný pocit prázdnoty. Zdálo se mi, že už nikdy nebudu schopen udělat něco lepšího. Bylo to opravdu velmi silné dobrodružství. Dostal jsem se při něm extrémně blízko své hranici možností. Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsme na Cho Oyu naše hranice možností překonali. Doslova jsme se tam dostali na onen svět. Dodnes mám pocit, že se nám tam podařilo něco nemožného. Do té doby nebyl podobného výstupu nikdo schopen V souvislosti s jihovýchodní stěnou Cho Oyu mohu také prozradit, že se jedná o nejnebezpečnější linii v mém životě, při jejímž překonávání šlo opravdu o extrémním riskování. Některé mé předchozí výstupy byly taky náročné, 20

23 všechny ale proběhly vcelku v pohodě. Naše cesta na Cho Oyu byla skutečně extrémně nebezpečná. Naopak prvovýstup jihozápadní stěnou Broad Peaku zase považuji za svůj nejobtížnější. Byl samozřejmě také nebezpečný, ale ne tak moc jako na Cho Oyu. Broad Peak představoval mou první zkušenost s náročným prvovýstupem na osmitisícovku, při kterém by se určitě daly udělat některé věci lépe Jsi rovněž autorem mnoha prvovýstupů v Kyrgyzstánu a Kazachstánu, o kterých se toho u nás mnoho neví Máš pravdu. Všechny mé výstupy v horách Pamíru a Ťan-Šanu představovaly ty nejlepší kroky mé horolezecké kariéry, které určovaly a zlepšovaly mou úroveň lezení. Snažil jsem se při nich nezastavit na jednom místě. Přelezl jsem spoustu technických cest, které zvyšovaly mou úroveň jako lezce, ale také mi pomohly naučit se pohybovat v horách bezpečně. Mé náročné výstupy na osmitisícovky by bez nich nebyly možné. Povětrnostní podmínky, kvalita žuly to vše jsem se při tom naučil překonávat a získal tak praxi. Naučil jsem se tam i trénovat na lezení ve velkých výškách. Nedaleko města Almaty, kde žiji, se nachází oblast Aksu v Ťan-Šanu, ve které jsou sníh a povětrnostní podmínky dost podobné těm v nejvyšších horách normálně v létě. Jinak řečeno tyto čtyřtisícové hory představují pro mne, himálajistu, to samé, co umělá stěna pro sportovní lezce. Ptal ses mne ale na nějaký konkrétní výstup, že? Vzpomínám si například, jak jsme v roce 2000 vylezli přímou cestu severní stěnou Chan Tengri, která má rozdíl výšky úpatí a vrcholu tři kilometry. Přelezli jsme ji v pěti lidech V osmdesátých letech se v bývalém Sovětském svazu praktikoval styl těžkých expedic. Dosti se tomu vymykalo počínání dvou kazašských horolezců Kazbeka Valijeva 14 a Jurije Mojsejeva 15, kteří společně se Zolo Demjánem 16 vylezli v roce 1988 jihozápadní pilíř na Dhaulágirí. Ovlivnil tě nějak jejich výstup alpským stylem? Při prvovýstupu jihovýchodní stěnou Cho Oyu jsme v roce 2009 narazili i na obtížné skalní lezení Nejtěžší pasáž výstupu na Pik Pobědy je za námi Za prvovýstup jihovýchodní stěnou Cho Oyu v roce 2009 byli Denis Urubko a Boris Dedeško (vpravo) oceněni prestižní cenou Piolet d Or Hotovo! Denis Urubko při sestupu po úspěšném prvovýstupu severní stěnou Piku Pobědy v roce 2011 za týden. Byl to velmi náročný výstup. Taky jsem udělal pár cest, které byly přede mnou zlezeny v sedmdesátých a osmdesátých letech. Možná bych mohl zmínit výstup na Pik Aleksander Block nebo pár cest vedoucích na Pik Svobodnaja Korea v oblasti Ala-Archa. Před třemi lety jsme pak otevřeli novou linii v západní stěně 8 woman climbers Peak v Ťan-Šanu. Letos to byla zase západní stěna Pik Prjevalského a náročný prvovýstup v severní stěně Piku Pobědy, což je s výškou sedm a půl tisíce metrů nejvyšší štít pohoří Ťan-Šan. Povětrnostní podmínky a nedostatek kyslíku nás na něm nutí k obezřetnosti, stejně jako na některém osmitisícovém vrcholu v Himálaji. Lezení tam vypadá dost podobně. Ano, samozřejmě. Byl to jeden ze zásadních počinů ve vývoji horolezectví. Když jsem měl sedmnáct, v jednom obchodě jsem objevil časopis s článkem o tom, jak tato trojice vylezla novou cestu na Dhaulágirí. V té době byla ohromná bída o informace, což se bohužel vzhledem k cenzuře webových stránek risk.ru dá říci i dnes. V Kazachstánu je opravdu i nyní obtížné sledovat vývoj současného horolezectví. Pro mne prvovýstup alpským stylem na Dhaulágirí znamenal něco jako program do budoucnosti. Cítil jsem v něm skutečné dobrodružství a opravdový vývoj v lezení. Na základě zmiňovaného článku jsem se odstěhoval do Kazachstánu, udělal několik cest v podobně lehkém alpském stylu a snil o výstupech na osmitisícové vrcholy Když jsem se pak v roce 2009 vypravil k jihovýchodní stěně Cho Oyu, zamýšlený prvovýstup v jihovýchodní stěně jsem chtěl vylézt i jako výraz úcty nejenom ke dvěma zmiňovaným kazašským horolezcům, ale také k Valeriji Chryščatému 17 tedy k lidem, kteří v Himálaji opravdu něco dokázali. Zmínil ses o všeobecném povědomí, které se týká stylu sovětského horolezectví. Dost lidí mi v zahraničí říká, že takovému horolezectví moc nerozumí. Myslím, že jsem se již k této otázce dostatečně vyjádřil. Nicméně si i přesto myslím, že se v minulosti občas vylezlo i něco, co se tzv. sovětskému stylu vymykalo. Často se třeba stávalo, že tři 21

24 PORTRÉT čtyři horolezci zdolali jižní stěnu Piku Komunismu nebo udělali novou cestu na Pik Korženěvské a některé prvovýstupy na Kavkaze. Výjimkou určitě musely být i tvé výstupy, které jsi podnikal sám. Neměl jsi ve svých lezeckých začátcích kvůli nim problémy? Sólovýstupy byly tehdy opravdu obtížně proveditelné. Jediným receptem v té době bylo, že ses s nimi prostě nesměl moc chlubit. Já tehdy dělal sólové výstupy opravdu jen pro vlastní potěšení. Nikdo pak o tom nemusel vědět. Pár detailů ze zimních radovánek v Itálii Po dvou měsících strávených na horolezecké výpravě v říši sněhu opět doma Skalní lezení obtížnosti 7a v Kazachstánu Zaujalo mne tvé přirovnání horolezectví k umění Říci jednoduše: Lezení je umění! je příliš zjednodušující, k detailnějšímu vysvětlení je ale potřeba více času. Stručně popsat Einsteinovu teorii nebo nukleární reakci taky není zrovna snadné. Mé srovnání horolezectví s uměním proto není možné vysvětlit několika slovy. Je to dlouhá teorie, u níž je potřeba pochopit řadu věcí, příkladů a vlastních zkušeností. Souvisí to s mým osobním pohledem na horolezectví, a samozřejmě s tím nemusí všichni souhlasit. Často o těchto věcech debatuji se svým výborným přítelem a malířem Adrejem Sarkovem, který podobně jako já přemýšlí o umění a jeho vývoji. Během našich debat občas klepneme hřebík na hlavičku, každý samozřejmě ze svého pohledu. Jednou se mne tak Andrej zeptal: Denisi, co je skutečným ukazatelem pravého umění? Dospěli jsme k závěru, že umění je tady pouze pro krásu a nemůže být vytvářeno s vědomím, že se dobře prodá, s výhodným podílem z ceny. Umění je tady proto, že se umělec snaží zrealizovat něco hezkého, co potěší tvého ducha a nemá tedy nějaký hmatatelný význam. Krása je čistým indikátorem skutečného umění. K tomuto závěru tedy došel můj kamarád, což se mi osobně velmi líbí. Můj vztah k horám je totiž založen na podobném principu. Jedna část mé duše chce realizovat moje přesvědčení o životě, o vztazích mezi lidmi. Dívám se na hory jako na objekty, kde se o to mohu pokusit. Hory jsou pro mne jako papír a plátno pro malíře. Do hor chodím jako malíř, který chce něco zajímavého namalovat. Mám jen jedinou otázku, věnuješ se i ty nějakému druhu umění? Byl jsem herec. V roce 1993 jsem ukončil studia na herecké akademii Institutu umění ve Vladivostoku a odstěhoval se do Almaty, kde jsem dokonce jeden rok hrál v divadle. Moje odpověď tedy zní: Ano! S umělci jsem stále v kontaktu. Několik kamarádů umělců mi v mnohém pomohlo zrealizovat mé sny a tužby, třeba již zmiňovaný malíř Andrej Sarkov. Jestli dovolíš, vrátíme se opět k horolezectví. V čem spočívá tvá příprava na expedice? Nejprve bych podotkl, že je potřeba si uvědomit rozdíly mezi expedičním horolezectvím a skalním lezením u technických výstupů. Jsou to totiž dva odlišné sporty, u kterých používáme naprosto odlišné svalové partie. Při výškovém horolezectví využíváme daleko více nohy než ruce. Vezmi si třeba koně zvíře, které může velmi rychle běžet. Kůň má schopnost běžet jeden, dva, tři dny... Je hodně silný. Jak je ale na tom s během taková opice? Opice je naopak mistr v lezení a skákání po stromech, čehož kůň schopen není. Když se tedy připravuji na expedici s plánem technického výstupu, tři týdny speciálně trénuji pouze lezení. Když máme ale v plánu vysokohorskou výpravu, musím se zaměřit na fyzickou přípravu jako kůň. Samozřejmě, když se připravuji na expedici s technickým lezením ve vysokých výškách, musím zkombinovat oba odlišné přístupy a styly. Musím se připravit jednak jako kůň, tak i jako opice. Každé léto se obvykle bavím technickými výstupy. Chodím rovněž do tělocvičny, kde každodenně provádím tvrdá cvičení zaměřená na posilování rukou. Přitom toho moc nenaběhám, spíše hodně lezu obyčejné skalní cesty a stěny v okolí Almaty. Přelézám tak opravdu značné množství linií, které volím podle předpokládaných obtíží plánovaného cíle. Během přípravy si musím zvyknout také na samotné hory, jejich nebezpečí a obtíže, jako na něco zcela obvyklého. Když ale v horách lezeš dvakrát třikrát týdně, začne ti pak v nich připadat normální úplně vše. Když se připravuji na výstup ve velké výšce, hodně běhám. Nikoliv ale po rovině, běhám nahoru do kopců. Každý den běhávám ráno a dvakrát do týdne, pokud je to možné, běžím, co to jde, z výšky metrů až do metrů. Více než dva kilometry výškového převýšení fofrem. Každý den pak ještě provádím tři čtyři speciální cvičení. Když ráno vstanu, hned se jdu rozcvičit a provádím shyby a podobné základní cviky v cyklech. Hlavní trénink pak mám odpoledne, kdy dělám šest až sedm různých cvičení, opět v cyklech 20 shybů, 35 až 40 opakování různých cviků zaměřených na ruce, třeba bench-press... Tento systém se mi osvědčil jako velmi účinný. Když se připravuji na nějaký náročný výstup v horách, pak také v pondělí, ve středu a v pátek vůbec nejím. Celý den. Naposledy povečeřím třeba v neděli a další jídlo mne čeká až v úterý ráno. Během 36 hodin tedy nejím vůbec nic. Tři dny v týdnu si tímto způsobem zvykám na extrémní podmínky. Tak to například probíhalo během poloviny května a v červnu před naším výstupem na Pik Pobědy letos v létě. Momentálně to tak ale nedělám, za dva týdny ale opět začnu. Potřebuji se připravit na svou další výpravu... Pracuješ stále v armádě? Ne. Něco se v našem vládním systému změnilo a armáda opustila horolezectví jako armádní sport. Z armády jsem ale neodešel, spíše bych řekl, že mne z ní normálně vykopli. Po zimní výpravě na Gasherbrum II jsem se vrátil domů a bylo. Dá se říci, že jsem nyní profesionální horo- Poručík Denis Urubko 22