Vliv nezaměstnanosti na vztahy v rodině

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Vliv nezaměstnanosti na vztahy v rodině Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Tereza Nagy Martina Musilová Brno 2010

2 Bakalářskou práci jsem vypracovávala pod vedením Mgr. Terezy Nagy. Tímto jí děkuji za její cenné rady a připomínky, které se podílely na zdokonalení této práce. Také bych chtěla poděkovat mojí rodině, známým a příbuzným, kteří mně dopomohli k získání respondentů pro vypracování praktické části práce. A zároveň i samotným respondentům za ochotu a čas strávený nad rozhovory.

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím literatury a zdrojů, které uvádím v seznamu. V Brně dne

4 Abstract Musilová, M. The influence of unemployment on family relations. Bachelor thesis. Brno: MENDELU, This bachelor thesis studies the influence of unemployment on family relations. It is divided into two parts, theoretical and practical. The theoretical part describes what is the unemployment, its types, the unemployment rate and its development in the Czech Republic. It also discusses the impacts of unemployment on the lives of the unemployed and unemployment benefits in the Czech Republic. An integral part of the thesis is the chapter exploring family- its features, functions, relations between family members and the extended family. Linking of the family and unemployment is presented in the conclusion of theoretical part. The practical part contains qualitative analysis of the influence of unemployment on family relationships performed on selected respondents. It shows the four case studies of long-term unemployed involuntarily. Keywords Unemployment, family, family relationships, qualitative analysis, case study. Abstrakt Musilová, M. Vliv nezaměstnanosti na vztahy v rodině. Bakalářská práce. Brno: MENDELU, Tato bakalářská práce se zabývá problematikou vlivu nezaměstnanosti na vztahy v rodině. Je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. Teoretická část práce charakterizuje, co je to nezaměstnanost, její druhy, míru nezaměstnanosti a její vývoj v ČR. Dále se věnuje dopadům ztráty zaměstnání na život nezaměstnaného a podpoře v nezaměstnanosti v ČR. Nedílnou součástí práce je kapitola zabývající se rodinou - jejími znaky, funkcemi, vztahy mezi členy rodiny a širší rodinnou sítí. V závěru teoretické části je uvedena kapitola propojující rodinu a nezaměstnanost. Praktická část práce se zabývá kvalitativní analýzou vlivu nezaměstnanosti na rodinné vztahy u vybraných respondentů. Zachycuje čtyři případové studie dlouhodobě nedobrovolně nezaměstnaných. Klíčová slova Nezaměstnanost, rodina, rodinné vztahy, kvalitativní výzkum, případová studie.

5 Obsah 5 Obsah 1. Úvod Cíl a metodika Teoretická část Nezaměstnanost Definice nezaměstnanosti Druhy nezaměstnanosti Míra nezaměstnanosti a její vývoj v ČR Dopady nezaměstnanosti na život nezaměstnaného Podpora v nezaměstnanosti v ČR Rodina Definice a znaky současné rodiny Funkce rodiny Vztahy v nukleární rodině Rodinná síť a širší sociální kontext Nezaměstnanost a rodina Praktická část Metodologie výzkumu Typ výzkumu Výzkumná otázka Výzkumný vzorek Sběr dat Analýza dat Případové studie Případová studie Jarka Případová studie Zdeněk Případová studie Hana Případová studie Marie Závěr Použité zdroje Seznam příloh...71

6 Úvod 6 1. Úvod Pro zpracování bakalářské práce jsem zvolila problematiku nezaměstnanosti. Nezaměstnanost je klíčovým problémem tržních ekonomik a je tedy aktuálním a často diskutovaným tématem. A proto považuji za zajímavé do této problematiky blíže proniknout. Navzdory tomu, že na počátku 90. let minulého století po transformaci na tržní ekonomiku u nás dosahovala míra registrované nezaměstnanosti výše nepřekračující hranici 5 %, tak v současnosti na počátku roku 2010 vzrostla na 9,9 %, tedy téměř na hranici masové nezaměstnanosti a ekonomové očekávají její další růst. Z hlediska ekonomické teorie není problémem přirozeně se vyskytující nezaměstnanost, ale právě masová dlouhodobá nedobrovolná nezaměstnanost, kterou jsou nejvíce ohroženy určité skupiny populace, jako mladiství, zdravotně postižení, ženy s malými dětmi či příslušníci etnických minorit. Nezaměstnanost ovšem není jen problémem ekonomickým, ale i psychologickým či sociálním. Nejenže ztráta zaměstnání negativně ovlivňuje život jedince, ale i jeho rodinu, či dokonce společnost. Pro různé jedince představuje různé zkušenosti, přesto lze nalézt takové, které jsou sdíleny všemi. Zcela jistě dochází ke snížení životní úrovně nezaměstnaného, změně vnímání času, sociální izolaci, deprivaci, rovněž bývají narušeny vztahy v rodině. V této práci se věnuji konkrétně vlivu nezaměstnanosti na vztahy v rodině. Udržovat dobré rodinné vztahy, je pro rodinu nezbytné. Její členové jsou v kontaktu téměř každý den, komunikují spolu, tráví spolu volný čas, ovlivňují se, a proto je nutné, aby spolu vzájemně vycházeli. Zvláště pak v těžkých životních situacích mezi které nezaměstnanost zcela jistě patří, je třeba podpory rodiny, a to nejen nukleární, ale i širší. Rodina, jakožto základní jednotka společnosti plnící své funkce, je prostředím pro zdravý vývoj dítěte a pro jeho zdárnou socializaci. Funkčnost rodiny ovšem bývá nezřídka kdy narušena. Ale i nadále, navzdory problémům, se kterými je konfrontována a proměnám, kterými prochází, je prostředím bez kterého si většina jedinců nedovede představit svůj život. Práci rozděluji na dvě části, teoretickou a praktickou. V první teoretické části se zabývám termíny týkajícími se nezaměstnanosti, jako definicí nezaměstnanosti,

7 Úvod 7 jejími druhy či mírou nezaměstnanosti a jejím vývojem v České republice, dále dopady ztráty zaměstnání na život nezaměstnaného a podporou v nezaměstnanosti v České republice. Také se blíže věnuji problematice rodiny, jejím znakům, funkcím, vztahům v rodině či širší sociální síti rodiny. V neposlední řadě uvádím kapitolu zaměřenou na propojení rodiny s fenoménem nezaměstnanosti. V praktické části bakalářské práce se zabývám kvalitativním výzkumem pomocí případové studie. Na počátku praktické části se nejprve věnuji podrobně popisu zvolené metodologie a následně zpracovávám případové studie jednotlivých respondentů zasažených nezaměstnaností. Hledám odpověď na otázku: Jaký vliv má nezaměstnanost na vztahy v rodině?

8 Cíl a metodika 8 2. Cíl a metodika Cílem této bakalářské práce je kvalitativní studie vlivu nezaměstnanosti na vztahy v rodině u vybraných respondentů. Hlouběji proniknout do rodinných vztahů zasažených nezaměstnaností jednoho z členů rodiny a zjistit vliv nezaměstnanosti na tyto vztahy. Přičemž tento vliv fenoménu nezaměstnanosti na rodinné vztahy bude zkoumán z pohledu nezaměstnaného. V teoretické části bakalářské práce se zabývám třemi hlavními kapitolami. Nezaměstnaností, rodinou a kapitolou spojující tyto dva jevy. V jednotlivých podkapitolách pak objasňuji jednotlivé termíny spojené s těmito jevy. Pro získání potřebných podkladů jsem čerpala ze zdrojů odborné literatury, dále pak i z internetových zdrojů, a to zejména ze stránek Českého statistického úřadu. Pro zpracování praktické části bakalářské práce jsem nejprve nastudovala literaturu věnující se problematice kvalitativního výzkumu. Protože tímto typem výzkumu jsem se rozhodla v práci zabývat. Neboť jen na základě něho mohu do problematiky rodinných vztahů zasažených nezaměstnaností hlouběji proniknout. Teprve až na základě zjištěných informací jsem mohla začít s vlastní realizací výzkumu. Na začátku výzkumu jsem si zvolila výzkumnou otázku Jaký vliv má nezaměstnanost na vztahy v rodině? Přičemž mě zajímaly vztahy mezi nezaměstnaným a partnerem, nezaměstnaným a jeho dětmi nebo nezaměstnaným a rodiči či rodiči partnera. Po určení této otázky jsem si zvolila vhodné respondenty pro výzkum. Jelikož se zabývám kvalitativním výzkumem, tak tento výběr nemohl být náhodný. Objektem mého výzkumu byli dlouhodobě a nedobrovolně nezaměstnaní, byli to tři ženy a jeden muž. Konkrétně se jednalo o respondentky Jarku, Hanu a Marii a respondenta Zdeňka. Jako typ výzkumu jsem si zvolila případovou studii. Taktéž jsem si zvolila vhodnou techniku sběru dat. Rozhodla jsem se pro techniku polostrukturovaného rozhovoru, protože ten mi umožňuje pružně reagovat na individuální rozdíly a okolnosti. Stanovila jsem šest oblastí, na které bych se v rozhovoru chtěla zaměřit. Těmito oblastmi jsou emocionální stránka, finanční situace, konflikty, práce v domácnosti, komunikace a trávení společného času.

9 Cíl a metodika 9 Jednotlivé oblasti jsem dále rozvinula o otázky k nim se vztahující. Následně jsem začala s realizací jednotlivých rozhovorů, které jsem si po svolení respondenta nahrávala na mobilní telefon. Takto získané informace jsem přepsala do písemné podoby metodou doslovné transkripce a analyzovala je prostřednictvím zakotvené teorie. Konkrétně jsem užila metody otevřeného kódování. Následně jsem zpracovávala případové studie jednotlivých respondentů a vyvozovala jednotlivé hypotézy související s výzkumnou otázkou, které se v případě zakotvené teorie stanovují v průběhu výzkumu.

10 Teoretická část Teoretická část 3.1. Nezaměstnanost Definice nezaměstnanosti Nezaměstnanost patří a již v historii patřila mezi nejsledovanější a nejdiskutovanější jevy tržního hospodářství. Představuje nerovnováhu na trhu práce, konkrétně jde o stav, kdy nabídka pracovní síly převyšuje poptávku po pracovní síle. Přičemž pracovní silou se rozumí osoby zaměstnané i nezaměstnané. Mareš (1998) udává, že tam kde trh práce neexistuje, není ani nezaměstnanost v současném slova smyslu. Nezaměstnanost v dnešním významu slova považuje za nezaměstnané pouze ty, kdo pracují za mzdu, kdo mohou svobodně skončit svoje zaměstnání z vlastního rozhodnutí a kdo mohou být také zároveň zaměstnání zbaveni někým jiným. Tedy tam, kde nejsou tyto předpoklady splněny, nejsou nepracující osoby označovány jako nezaměstnané (např. tradiční společnosti, otrokářské společnosti). Na nezaměstnanost nelze nahlížet z jedné stany, ale je třeba brát v úvahu více hledisek. Podle Krebse (2005) ji lze považovat za výraz toho, jak je organizováno a řízeno zaměstnávání lidí v zemi, lze ji považovat za odraz nepersonálních tržních sil, kterými je ovládán lidský faktor, lze ji ale také považovat za důsledek určitých schopností, dispozic a postojů jedinců. Společností je vnímána jako významná porucha představující sociální i politický problém. Avšak podle ekonomické teorie ji lze chápat jako přirozený fenomén a atribut svobodné demokratické společnosti, který se stává problémem až za určitých podmínek. Je nutno poznamenat, že nezaměstnanost není považována za vážný ekonomický, ale ani za sociální problém, pokud se nestává masovou. (Mareš, 1998, str. 10) Masová nezaměstnanost je stav, kdy nezaměstnanost zasahuje značný počet ekonomicky aktivních osob (obvykle se bere hranice asi nad 10-20%). Jestliže dojde k přechodu nezaměstnanosti v nezaměstnanost masovou a doba trvání jednotlivých případů nezaměstnanosti se prodlužuje, dostává se nezaměstnanost do centra pozornosti nejen těch, kdo ztrácejí práci, ale i do centra pozornosti celé

11 Teoretická část 11 společnosti a jejich státních a politických institucí. Pak masová nezaměstnanost přináší pro společnost a současně i pro vládu vážné organizační, finanční a politické problémy. V současné době je masová nezaměstnanost přirozenou součástí většiny průmyslových zemí. Definice nezaměstnanosti podle Mezinárodního úřadu práce (ILO), kterou se řídí i Český statistický úřad, je následující: Za nezaměstnané jsou považovány osoby patnáctileté a starší, obvykle bydlící na sledovaném území, které v průběhu referenčního týdne splňovaly tři podmínky: Nebyly zaměstnané. Byly připraveny k nástupu do práce nejpozději do 14 dní. V průběhu posledních 4 týdnu aktivně hledaly práci. (Zaměstnanost a nezaměstnanost, 2010) Za zaměstnané jsou pak považovány osoby, které vykonávají jakoukoliv placenou práci, a také ty osoby, které práci mají, ale z důvodu nemoci, dovolené nebo stávky právě nepracují. (Klíma, 1996) Druhy nezaměstnanosti Existuje více pohledů, podle kterých lze nezaměstnanost členit: Hledisko příčinnosti Podle příčin, které nezaměstnanost vyvolávají, rozlišujeme tři základní typy: 1. Frikční nezaměstnanost. 2. Strukturální (a technologická) nezaměstnanost. 3. Cyklická (a sezónní) nezaměstnanost. Ad 1) Frikční nezaměstnanost Je způsobena přesuny osob mezi pracovními místy či pracovními příležitostmi. Doba hledání zaměstnání může být ovlivněna strukturou pracovního trhu či podmínkami nezaměstnanosti. Může se jednat o dobrovolnou změnu zaměstnání spojenou s touhou získat výhodnější pracovní pozici, potřeby

12 Teoretická část 12 ekonomického rozvoje podniku, změnu z důvodu stěhování se do nového bydliště nebo hledání prvního zaměstnání. Frikční nezaměstnanost nepředstavuje závažný problém, protože nezaměstnaní po určité době nacházejí uplatnění. V každé tržní ekonomice je prakticky neodstranitelná. (Buchtová, 2002) Ad 2) Strukturální nezaměstnanost Na rozdíl od nezaměstnanosti frikční představuje pro ekonomiku závažnější problém. Strukturální nezaměstnanost je charakteristická nesouladem mezi nabídkou práce a poptávkou po práci na trhu práce. Na jedné straně klesá poptávka po statcích vyráběných starými odvětvími, na druhé straně vzrůstá poptávka po jiných odvětvích, ve kterých se však tyto propouštěné osoby nejsou schopny uplatnit z důvodů neodpovídající kvalifikace. Pod strukturální nezaměstnanost spadá rovněž ztráta zaměstnání v důsledku náhrady živé pracovní síly technikou. Paradoxem strukturální nezaměstnanosti je, že do ní mohou upadnout i vysoce kvalifikovaní pracovníci, jejichž kvalifikace v důsledku změn výroby ztrácí na trhu práce smysl a není nadále potřebná. (Mareš, 1998, str. 21) Ad 3) Cyklická nezaměstnanost Je spojena s hospodářským cyklem. V období poklesu hospodářství narůstá, v období růstu je naopak potlačována. Vzniká v důsledku snížení poptávky po práci v celé ekonomice a nejen v určitých odvětvích, jako tomu bylo v případě strukturální nezaměstnanosti. Pakliže je cyklická nezaměstnanost spojená s přírodním cyklem, pak o ní mluvíme jako o sezónní. (Brožová, 2003) Mareš (1998) uvádí jako další typ nezaměstnanosti nezaměstnanost skrytou. Skrytá nezaměstnanost je druhem nezaměstnanosti, kdy si nezaměstnaná osoba nehledá práci a ani se jako nezaměstnaná neregistruje. Do skryté nezaměstnanosti se řadí osoby, které na hledání práce rezignovaly (eventuálně proto, že unikly do jiného statusu mateřství, práce v domácnosti, studia apod.), nebo si práci vyhledávají pomocí neformálních sítí či přímo u zaměstnavatelů bez registrace na pracovním úřadě. Případem skryté nezaměstnanosti mohou být i osoby s nízkou kvalifikací či vysokým věkem (předčasné odchody do důchodu), které jsou odsouvány mimo trh práce.

13 Teoretická část 13 Hledisko založené na ne/dobrovolnosti Jiným pohledem na třídění nezaměstnanosti je její dělení z hlediska dobrovolnosti na: 1. Nezaměstnanost dobrovolnou. 2. Nezaměstnanost nedobrovolnou. Ad 1) Dobrovolná nezaměstnanost Představuje typ nezaměstnanosti, kdy nezaměstnaní mají možnost pracovat (pracovní místa existují), ale nejsou při dané úrovni mezd ochotni do zaměstnání nastoupit. Takto je někdy označována frikční nezaměstnanost. Podle Samuelsona a Nordhause (1991) existuje bezpočet důvodů, proč by si lidé mohli dobrovolně zvolit, že nebudou při stávající mzdové sazbě pracovat, část z nich přitom bývá oficiálně počítána mezi nezaměstnané. Mezi nejfrekventovanější důvody patří upřednostňování volného času, studium či péče o dítě. Podle Sojky (1994) do dobrovolné nezaměstnanosti mohou patřit i lidé, kteří již ztratili naději, že budou schopni zaměstnání najít. Dobrovolná nezaměstnanost není považována za problém, jímž by se měla zabývat hospodářská či sociální politika. Člověk je dobrovolně nezaměstnaný, když jsou jeho obětované příležitosti dražší než mzda, která převládá na trhu jeho profese. (Holman, Pospíchalová, 2001, str.98) Ad 2) Nedobrovolná nezaměstnanost Je skutečným problémem společnosti. Jako nedobrovolná nezaměstnanost je označována cyklická nezaměstnanost. Vzniká v důsledku existence většího počtu pracovníků, kteří při dané úrovni mezd chtějí pracovat, než je počet volných pracovních míst. (Brožová, 2003) Člověk je nedobrovolně nezaměstnaný, jsou-li jeho obětované příležitosti levnější než mzda, a on přesto nemůže práci najít. (Holman, Pospíchalová, 2001, str.98) Hledisko časové Nezaměstnanost je možné rovněž členit na základě délky trvání nezaměstnanosti na:

14 Teoretická část Krátkodobou nezaměstnanost. 2. Dlouhodobou nezaměstnanost. Ad 1) Krátkodobá nezaměstnanost Jedná se zejména o frikční nezaměstnanost, je přirozenou součástí tržní ekonomiky. Hranice pro zařazení nezaměstnanosti pod krátkodobou je stanovena v jednotlivých zemích odlišně. V ČR je podle metodiky ILO stanovena na dobu jednoho roku. (Zaměstnanost a nezaměstnanost, 2010) Ad 2) Dlouhodobá nezaměstnanost Vymezení dlouhodobé nezaměstnanosti je v jednotlivých zemích různé, někde může být její hranice stanovena na 1 rok, jinde na roky 2. V ČR je podle ILO její hranice stanovena na 1 rok. V současnosti se dlouhodobá nezaměstnanost značně rozšířila. Lidé, kteří jsou déle nezaměstnaní, mají menší naději práci opět najít. Dlouhodobá nezaměstnanost nejvíce postihuje málo kvalifikované dělníky, ženy, handicapované osoby, osoby s nevyhovujícím zdravotním stavem, příslušníky etnických minorit nebo mládež. Dlouhodobá nezaměstnanost je taktéž spojena s velkým výskytem období opakované nezaměstnanosti v průběhu pracovní kariéry jedince. Stejně tak jako existují sociální kategorie či regiony s rizikem vyššího výskytu dlouhodobé nezaměstnanosti, existují i sociální kategorie a regiony s vyšším rizikem opakované nezaměstnanosti. Nejvíce ohrožené skupiny opakovanou nezaměstnaností jsou nekvalifikovaní dělníci, imigranti nebo ženy. (Mareš, 1998) Dlouhodobá nezaměstnanost bývá často spojována s pojmem past nezaměstnanosti. Je to stav, kdy nezaměstnaní jsou demotivováni k hledání nové práce, protože očekávaný příjem ze zaměstnání je srovnatelný nebo nižší než sociální dávky. (Sirovátka, 1997) Míra nezaměstnanosti a její vývoj v ČR Výši nezaměstnanosti vyjadřuje ukazatel míra nezaměstnanosti. Uvádí se v procentech a vypočítá se podle vzorce: u = U/L *100 (v %)

15 Teoretická část 15 kde: u = míra nezaměstnanosti U = počet nezaměstnaných L = počet ekonomicky aktivního obyvatelstva, tj. pracovní síla (Klíma, 1996) Pro výpočet míry nezaměstnanosti je nezbytné rozdělení obyvatelstva na ekonomicky aktivní obyvatelstvo, tj. osoby, které pracují nebo se ucházejí o místo (zaměstnaní i nezaměstnaní), a ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, tj. všechny osoby, které tyto podmínky nesplňují. Podle Českého statistického úřadu, který vychází z definicí ILO, mezi ekonomicky neaktivní obyvatelstvo patří, např. děti předškolního věku, osoby navštěvující různé vzdělávací instituce, starobní důchodci, dlouhodobě nemocné nebo invalidní osoby apod. (Metodické vysvětlivky, 2010) Výše míry nezaměstnanosti se může lišit v závislosti na použité metodice stanovení čitatele a jmenovatele, ale i v přesnosti zdrojů dat a časové srovnatelnosti obou údajů. Míra nezaměstnanosti může být obecná, ale i specifická popisující nezaměstnanost určité sociální, věkové nebo jiné skupiny obyvatelstva (např. určité profese, ženy). (Metodické vysvětlivky, 2010) V ČR se používají dvě metody pro výpočet míry nezaměstnanosti, metoda Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) a metoda Českého statistického úřadu. MPSV od roku 2004 v důsledku vstupu do EU používá metodiku podílu počtu dosažitelných uchazečů k pracovní síle včetně cizinců. Tato míra registrované nezaměstnanosti za dosažitelné uchazeče uvažuje evidované nezaměstnané (úřadem práce), kteří mohou bezprostředně nastoupit do zaměstnání při nabídce vhodného pracovního místa. Za dosažitelné se nepovažují uchazeči o zaměstnání ve vazbě, ve výkonu trestu, v pracovní neschopnosti, zařazení na rekvalifikační kurzy, vykonávající krátkodobé zaměstnání nebo ženy na mateřské dovolené. Před rokem 2004 používalo metodiku podílu počtu registrovaných uchazečů na pracovní síle. Český statistický úřad k určení míry nezaměstnanosti užívá výběrového šetření pracovních sil, které probíhá v náhodně vybraném vzorku domácností. Tato metodika vychází z definice Eurostatu na doporučení ILO. (Zaměstnanost a nezaměstnanost, 2010)

16 Teoretická část 16 Zdravý vývoj ekonomiky by měl znamenat nejen značné tempo hospodářského růstu, ale i přijatelnou úroveň nezaměstnanosti. Ideálně by ekonomika měla udržovat vysokou úroveň zaměstnanosti. Ukázalo se, že plná zaměstnanost není v ekonomice dlouhodobě dosažitelná. Jako stav plné zaměstnanosti je považována míra ve výši přibližně 2-6 %. (Mareš, 1998, str. 25) Nejvyšší udržitelnou úrovní zaměstnanosti je přirozená míra nezaměstnanosti. Za přirozenou je považována taková míra nezaměstnanosti, při které jsou trhy práce v zemi v rovnováze a tlaky na mzdové a cenové hladiny jsou v ekonomii vyrovnány. Je to nejnižší udržitelná míra nezaměstnanosti, které může tržní ekonomika dosahovat, aniž by inflace vykazovala sklon ke zvyšování nebo snižování. (Klíma, 1996) Fenomén nezaměstnanosti se v ČR objevuje po roce 1989 v důsledku transformace ekonomiky na ekonomiku tržní. Do té doby se u nás prakticky nevyskytovala. Podle Krebse (2005) dosavadní vývoj nezaměstnanosti po roce 1989 u nás prošel třemi etapami. V prvním období ( ) po rozpadu socialismu docházelo k opouštění pracovních pozic pracovníky, kteří trh práce opouštěli definitivně (pracující důchodci) nebo odcházeli na atraktivnější pracovní místa (sektor služeb, podnikání). Toto období je typické nízkou mírou nezaměstnanosti. Ve druhém období ( ) míra nezaměstnanosti postupně narůstá, ale i tak zůstává nad očekávání nízká, na hranici, která je považována za stav plné zaměstnanosti (nepřesáhla hranici 6 %). Ve třetí etapě (od roku 1998) postupně sílí tržní tlaky, rizika nezaměstnanosti se zvyšují a roste celková i dlouhodobá míra nezaměstnanosti. Z 5, 23 % v roce 1997 vzrostla míra registrované nezaměstnanosti na 10, 33 % v roce Od roku 2005 míra nezaměstnanosti klesala, a to až na úroveň 5, 96 % v roce Současná míra nezaměstnanosti v ČR je opět relativně vysoká. V únoru roku 2010 je její výše 9, 9 %. Míra nezaměstnanosti není rozdělena rovnoměrně, některé oblasti postihuje více než jiné. Mezi kraje s nejvyšší mírou nezaměstnanosti patří Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj nebo kraj Karlovarský. (Míra registrované nezaměstnanosti, 2010) Dopady nezaměstnanosti na život nezaměstnaného Náhlá, neočekávaná ztráta práce je v naší kultuře velkým zásahem do života lidí, je dokonce traumatizujícím existencionálním zážitkem. (Buchtová, 2002, str. 76) Nezaměstnanost představuje pro různé jedince a různé sociální

17 Teoretická část 17 kategorie různé zkušenosti (jinou pro mladé, jinou pro staré, jinou pro muže, jinou pro ženy apod.), přesto jsou některé zkušenosti sdíleny všemi, i když možná s různou intenzitou. Nedobrovolná nezaměstnanost přináší psychologické, sociální i zdravotní důsledky. Podle Mareše (1998) má negativní vliv na: 1. Životní úroveň. 2. Strukturu a vnímání času. 3. Sociální izolaci. 4. Psychické zdraví. 5. Fyzické zdraví. Ad 1) Životní úroveň Jedinec ztrátou zaměstnání přichází o pracovní příjem a je odkázán na žití z podpory v nezaměstnanosti, či dokonce jen ze sociálních dávek, pokud dobu pro pobírání podpory již vyčerpal. Což pro něj znamená pokles životní úrovně. Na základě proběhlých studií příjem z podpor nedosahuje ani poloviny předchozího výdělku, stěží pokryje základní potřeby rodiny. A proto jsou nezaměstnaní nuceni brát jakoukoliv práci, i hůře placenou a méně kvalifikovanou. (Mareš, 1998) Ad 2) Struktura a vnímání času Rozbití časové struktury dne a změny ve vnímání času jsou považovány za jeden z nejtypičtějších psychologických důsledků nezaměstnanosti. Již na základě sociografické studie z 30. let 20. stol v rakouské vesnici Marienthal bylo zjištěno, že čas přestal být pro nezaměstnané důležitým. Marienthal je vesnice v Rakousku, v níž se její obyvatelé po uzavření místní továrny stali hromadně nezaměstnanými. Obyvatelé vesnice jen nečinně postávali na ulici se sousedy a čekali na to, co se bude dít, aniž by přitom mezi sebou komunikovali. Tím, že dny nezaměstnaných nemají žádnou strukturu, ubíhají pomalu, dochází po čase k nerozlišování všedních dnů od víkendů. Volný čas nezaměstnaných ztrácí svůj obsah a je vyplňován pocitem nudy. Podle převažujících zkušeností je pouze malá část nezaměstnaných schopna udržet časovou strukturu a vést aktivní životní styl. (Mareš, 1998)

18 Teoretická část 18 Ad 3) Sociální izolace Ztráta zaměstnání vede k přerušení sociálních kontaktů navázaných v zaměstnání, ale i ke ztrátě kontaktů s ním přímo nesouvisejících. Z většiny studií vyplývá, že v průběhu nezaměstnanosti dochází k poklesu frekvence sociálních styků, a to jak ve vztahu k širšímu okolí, tak i uvnitř širších, ba i někdy uvnitř nukleárních rodin. Po ztrátě zaměstnání se lidé většinou vyhýbají zaměstnaným, ale i nezaměstnaným, neboť jsou pro ně depresivními. Míra sociální izolace je spojena s mnoha faktory, mezi nimiž hraje významnou roli věk. Tendence jedinců bez zaměstnání k životu v izolaci je výraznější u osob staršího věku. (Mareš, 1998) Ad 4) Psychické zdraví Někteří lidé mají větší jiní menší předpoklady k tomu, aby ztráta zaměstnání narušila jejich psychickou rovnováhu. Podle Buchtové (2002) záleží na obranných reakcích jedince, na jeho vnitřní odolnosti, na sociálním zázemí, na tom, zda a v jaké míře jsou postiženy jednotlivé složky psychického života. Stav nezaměstnanosti je spojen s větší emocionální nestabilitou. U nezaměstnaných osob se rozvíjejí pocity podřazenosti, ztráta sebedůvěry a je ohrožena jejich morálka. Mají větší sklon k depresím než pracující lidé. Je však třeba podotknout, že ne vždy ústí psychické potíže, jež jsou důsledkem nezaměstnanosti, v psychickou poruchu. K tomu dochází tam, kde jsou pro takovou poruchu osobní předpoklady (např. dědičnost). Ad 5) Fyzické zdraví Problém vztahu mezi nezaměstnaností a fyzickým zdravím podle současných názorů spočívá ve stresu, který ohrožuje imunitní a kardiovaskulární systém člověka. Když se ke stresu přidají další zesilující faktory jako kouření, požívání alkoholu, léků a drog, dochází ke zhoršení zdravotního stavu. Výzkumy z 30. let viděly naopak hlavní problém v podvýživě a nemocech s ní spojených. Protože nezaměstnanost v této době přiváděla rodiny do stavu absolutní chudoby, které strádaly nejen na jídle, ale i na ošacení. Avšak v současné době tomu tak již není, protože dnešní sociální stát kryje životní minimum mnohem lépe. Na základě výzkumu Buchtové (2002, str. 103) dnes převažují u nezaměstnaných neurotické potíže, projevující se úzkostí, podrážděností, bolestí hlavy, nespavostí, zvýšenou únavou či žaludečními potížemi.

19 Teoretická část Podpora v nezaměstnanosti v ČR Smyslem podpory v nezaměstnanosti je kompenzovat nezaměstnaným ztrátu pracovního příjmu. A současně je také motivovat k novému a včasnému pracovnímu uplatnění. V ČR byla podpora v nezaměstnanosti do roku 1992 zabezpečována prostřednictvím státního rozpočtu, v němž byla k tomuto účelu vytvořena rezerva. (Krebs, 2005, str. 302) S účinností nové daňové soustavy jsou zdroje vytvářeny na principu pojištění zavedením plateb příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, platí zaměstnanci, zaměstnavatelé i osoby samostatně výdělečně činné. Výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovaného základu za rozhodné období. Pro rok 2010 je výše pojistného 1,2 % u zaměstnavatele i OSVČ a 6,5 % u zaměstnance. (zákon o pojistném na sociální zabezpečení, 2010) Poskytování podpory v nezaměstnanosti v ČR je součástí státní politiky zaměstnanosti, kterou upravuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů. Cílem státní politiky zaměstnanosti je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti. Státní správu v oblasti státní politiky zaměstnanosti v ČR vykonává Ministerstvo práce a sociálních věcí a úřady práce. Na státní politice zaměstnanosti se rovněž podílejí další subjekty činné na trhu práce, zejména zaměstnavatelé a odborové organizace. Oblast státní politiky zaměstnanosti zabývající se podporou v nezaměstnanosti se nazývá pasivní politika zaměstnanosti. (zákon o zaměstnanosti, 2010) Podpora v nezaměstnanosti v roce 2010 je poskytována na žádost fyzické osoby, která musí být vedena úřadem práce v evidenci uchazečů o zaměstnání. Nárok na tuto podporu vzniká uchazeči o zaměstnání doložením, že v posledních třech letech vykonával zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost alespoň podobu dvanácti měsíců, a že po tuto dobu platil důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pokud uchazeč tyto podmínky nároku nesplňuje, je možné je splnit i započtením náhradní doby zaměstnání, mezi kterou řadíme, např. přípravu osoby se zdravotním postižením k práci, pobírání invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně nebo osobní péči o dítě ve věku do čtyř let. Podporu nelze přiznat poživateli starobního důchodu. Podpora v nezaměstnanosti je vyplácena jen po určitou dobu (podpůrčí dobu) a v určité výši v závislosti na předchozím výdělku. Podpůrčí doba činí u uchazeče do padesáti let věku pět měsíců, nad padesát do padesáti pěti let

20 Teoretická část 20 věku osm měsíců a nad padesát pět let věku jedenáct měsíců. Výše podpory v nezaměstnanosti činí první dva měsíce podpůrčí doby 65 %, další dva měsíce 50 % a zbývající měsíce 45 % z posledního průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Zákon o zaměstnanosti stanoví maximální hranici, do které lze podporu poskytovat. Nesmí překročit 0,58násobek průměrné mzdy v národním hospodářství. Nárok na podporu v nezaměstnanosti zaniká uplynutím podpůrčí doby, ukončením vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebo vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání. Trvá-li nezaměstnanost déle než je stanovená podpůrčí doba, jsou nezaměstnaní odkázáni na sociální dávky (příspěvek na živobytí, na bydlení). (zákon o zaměstnanosti, 2010) Podmínky pro poskytování podpor v nezaměstnanosti v ČR se v čase mění, od roku 1990 lze vysledovat tendenci ke zpřísňování. Po roce 1990 byla podpůrčí doba jeden rok a výše podpor po prvních šest měsíců 50 % a pro dalších šest měsíců 60 % průměrného čistého výdělku. V roce 2004 činila podpůrčí doba šest měsíců a výše podpor byla první tři měsíce 50 % a další tři měsíce 45 % průměrného čistého výdělku. (Krebs, 2005) Od došlo ke změně na výše uvedený současný stav. Otázkou je, zda tato postupné zpřísňování systému podpor v nezaměstnanosti, je žádoucím jevem? Je jasné, že se stát tímto zpřísňováním podmínek snaží eliminovat zneužívání dávek, protože ve společnosti stále ještě existují lidé, kteří se snaží práci vyhýbat. Ale na druhou stranu pro jedince, kteří by chtěli pracovat, ale nenacházejí uplatnění, tato klesající podpora představuje spíše hrozbu. V současné době se ale nezaměstnaní asi jen tak zvýšení podpory v nezaměstnanosti nedočkají, stát si nemůže dovolit podporu zvyšovat z důvodu zvyšující se míry nezaměstnanosti a s tím spojenými vyššími výdaji Rodina Definice a znaky současné rodiny Rodinou, jejím původem či historickým vývojem se odedávna zabývaly humanitní vědy jako historie, filozofie či sociologie. Soustavně se pak studiu rodiny začaly věnovat od 19. století. (Matoušek, 1997) Psychologie se rodinou začala zabývat značně později až v 70. letech 20. stol., kdy se ve vývojové

21 Teoretická část 21 psychologii objevily nové poznatky. Dlouhou dobu v jejím středu zájmů byl totiž pouze lidský jedinec bez prostředí, ve kterém vyrůstá a žije. (Sobotková, 2001) Vzhledem k rozmanitosti vědních disciplín a jejich přístupů k fenoménu rodina je značně problematické nalézt jednotnou definici. Co jiný autor, to odlišná definice. Jako ukázku uvádím několik vymezení pojmu rodina. Rodina je prostředím, kde si lidé k sobě nutně musejí utvářet vztahy a nutně musejí komunikovat. (Matoušek, 1997, str. 68) Rodina je oním sociálním prostorem, který po celý život zásadně ovlivňuje socializaci osobnosti. (Řezáč, 1998, str. 192) Rodina je primárním kontextem lidské zkušenosti od kolébky až po hrob. (Sobotková, 2001, str. 9) Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. (Kramer, 2001 in Sobotková, str. 22) Rodina je společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí. (Hartl, 2004, str. 230) Rodina je základním životním prostředím dítěte. Nejen že dítě obklopuje, ale také se do něho promítá. (Helus, 2007, str. 135) Z hlediska sociologie a sociální psychologie je rodina považována za malou primární neformální sociální skupinu, kterou si jedinec nevybírá. Podle Řezáče (1998) rodinu jako každou sociální skupinu tvoří osoby, které jsou navzájem v meziosobních vztazích, komunikují spolu a jejich vztahy jsou strukturované. Každý člen rodiny zaujímá určitou pozici a hraje svoji roli. Přičemž rodina je ojedinělým typem sociální skupiny, protože jde o prostředí s vysokou intimitou vztahů, a proto i ovlivnění jedince rodinou je zásadní. Vezmeme-li v úvahu znaky rodiny v souvislosti s tím, že se jedná o primární sociální skupinu, tak Výrost a Slaměník (1998) vidí hlavní znaky v nahrazování výchovného působení rodičů institucemi, společností zajišťování činností dříve vykonávaných rodinou (výchova a péče o děti, společné stravovny), vyskytování dvoukariérových rodin (o jejich děti pečují prarodiče, internátní

22 Teoretická část 22 školy apod.) nebo udržování kontaktů většinou jen mezi dvěma generacemi (rodiči a dětmi). Současná rodina má svoji historii. Vyčleňovala se postupně jako soukromý prostor, v němž členové rodiny měli čím dál tím větší zájem být pohromadě, sdílet určitou intimitu a stali se citlivější na kvalitu vzájemných vztahů. (Singly, 1999, str. 10). Počátky současné rodiny ovlivnil nástup průmyslové revoluce, postupně se stávala základním typem rodiny už od sklonku 19. století. Současnou rodinou je tzv. nukleární rodina (jádrová), kterou tvoří rodiče a děti. Helus (2007) vysvětluje, že se pozůstává z několika málo lidí tvořících její jádro a sdílejících intimní soužití, které je něčím jako jejím nitrem. Jádrem rozumí partnerskou/manželskou dvojici (ať už jsou partneři oficiálně sezdaní či nikoliv). Jedná se tedy o dvougenerační rodinu, sestávající z generace rodičů a generace jejich dětí. Úplná rodina tvořená oběma rodiči a jejich dětmi v dnešní době už nemusí být pravidlem. Vyvstává široké spektrum podob soužití dítěte a rodičů. Ať už se jedná o soužití dětí a adoptivních či pěstounských rodičů nebo homosexuální a lesbické dvojice pečující o dítě jednoho nebo obou z partnerů. Výjimkou není ani soužití partnerů rozhodnutých nemít děti či odsouvání rodičovství na pozdější období. V současné rodině je mnohem více rozvedených manželství, ve společnosti převládá tolerance vůči rozvodům a chybí protirozvodové bariéry. Rovněž je nízká porodnost a počet uzavíraných sňatků. Naopak roste význam antikoncepce a průměrný věk partnerů při uzavírání manželství. (Výrost, Slaměník, 1998) Funkce rodiny V rodině probíhá proces primární socializace dítěte, tedy proces včleňování jedince do společnosti. Nakonečný (1999) uvádí, že člověk se rodí do určité rodiny, která jej vypravuje do života, učí se zde nacházet ochranné zázemí, učí se zde seznamovat se svým životním prostředím, vyznat se v něm a dostává se mu zde první výbavy pro život vůbec (návyky, řeč, role, hodnoty atd.) Podle Matouška (1997) rodina existuje proto, aby lidé mohli náležitě pečovat o své děti. Vedle toho že má biologický význam pro udržení lidstva, je také základní

23 Teoretická část 23 jednotkou každé lidské společnosti. Reprodukuje člověka nejen jako živočicha, zprostředkuje mu vrůstání do jeho kultury a společnosti. Krom toho propojuje generace, vytváří mezi nimi kontinuitu a pouta solidarity. Krebs (2005) považuje rodiče za nositele biologické, ekonomické, výchovné a sociální funkce rodiny. Právě rodina je prvním modelem společenství, se kterým se dítě setkává a které zásadně ovlivňuje jeho osobní vývoj a vztahy k ostatním osobám, ale i společenským skupinám. Rodina je tak významným přínosem pro celou společnost, pro její mravní, kulturní a civilizační úroveň. Přes jistou nejednotnost v přístupech jednotlivých autorů k funkcím rodiny Výrost a Slaměník(1998) uvádí čtyři obecně uznávané základní funkce: 1. Reprodukční funkce. 2. Materiální funkce. 3. Výchovná funkce. 4. Emocionální funkce. Ad 1) Reprodukční funkce Byla a je jedním z nejpřijatelnějších důvodů pro existenci rodiny. Ale je třeba si uvědomit, že rodina postupně ztrácí svoji nezastupitelnou úlohu v procesu reprodukce vlivem rozvoje genetiky a technického rozvoje v oblasti medicíny (např. možnost umělého oplodnění, darování vajíčka). Ad 2) Materiální funkce Měla větší význam v minulosti, kdy slabší členové rodiny byli odkázání na materiální pomoc produktivních členů. V současné době tuto materiální funkci rodiny v případě nefunkčnosti rodiny nahrazuje systém sociálních podpor. Ad 3) Výchovná funkce Je velice významná a jen obtížně nahraditelná. Specifická dynamika probíhající v rodině tvoří jedinečné prostředí pro formování postojů ke světu, blízkému okolí i sobě samému. Vytváří též hodnotové orientace, tvoří základ pro formování vlastního Já, koncepci vlastního života. Netýká se však jen dětí, ale vzájemné působení formuje všechny členy rodiny jak bezprostředně, tak i dlouhodobě. To, jak probíhá např. řešení konfliktů v rodině původní, ovlivňuje značně řešení podobných situací v rodině prokreační (v rodině, již založíme).

24 Teoretická část 24 Ad 4) Emocionální funkce Je zcela jedinečná a nezastupitelná. Rodina poskytuje jedinci bez ohledu na jeho věk zázemí, podporu, pomoc, sdílení společných zážitků, sdílení společné historie, společné plány apod. Ale také naopak v případě disfunkční rodiny je to právě oblast emoční, která nejvíce zraňuje a je nejhlouběji postižena. (Výrost, Slaměník, 1998) Vztahy v nukleární rodině Vztahy jsou živá pouta, spojující rodinné členy. (Satirová, 2006, str. 17) Podle Řezáče (1998) mezilidské vztahy spolu se společnou činností (součinností) tvoří jev zvaný interakce. Přesněji řečeno interakce vyjadřuje skutečnost, že se mezi lidmi při společné činnosti utvářejí mezilidské vztahy a že na sebe prostřednictvím svých aktivit (činností i chování) vzájemně působí (ovlivňují se). Počet vztahů mezi členy rodiny je poměrně malý, tyto vztahy jsou obvykle dvojstranné a asymetrické (vztah od jednoho člena rodiny k druhému nabývá odlišné formy i obsahu). Souhrn těchto vztahů plus faktický obsah životního procesu rodiny tvoří obsah pojmu rodinné soužití. (Máchová, 1974, str. 41) Matoušek (1997) používá pro vztahy mezi členy rodiny pojmu spojenectví (podsystémy) a udává, že jedinci se spojují pro to, aby dělali závažná rozhodnutí (např. rodiče), aby sdíleli sex (manželé), aby pěstovali společný zájem (např. otec a dcera) nebo aby se posilovali ve své sexuální roli (např. matka a dcera). Minuchin (in Matoušek, 1997) definoval hranice podsystémů (rodičovského, manželského, sourozeneckého) jako pravidla, která určují, kdo a jak může být v rodinném podsystému zahrnut. Podle Satirové (2006) se komunikace stala nejdůležitějším faktorem určujícím, jaké vztahy si člověk vybuduje. Komunikace v rodině je nezbytnou součástí, členové rodiny by spolu měli komunikovat, aby předešli možným nedorozuměním. Rozebírání vzájemných problémů může zabránit možným konfliktům, zahojit rozpory již existující, prohloubit svazky mezi členy rodiny a vést k vzájemnému porozumění. Je třeba jeden druhému pozorně naslouchat, vyslechnout si jeho pocity, obavy či starosti. Protože základem dobrého vztahu je správně pochopit to, co nám druzí sdělují. Matoušek (1997) dodává, že

25 Teoretická část 25 rodiny mají svůj příznačný slovník, který je pro cizího posluchače srozumitelný jen částečně a v některých významech vůbec ne. V některých rodinách si členové vzájemně přiřazují přezdívky. Tyto přezdívky nemusejí být stálé, každý člen jich má několik a jsou používány podle situačního kontextu. Vztahy v rodině jsou definovány pravidly. V každé rodině jsou ustálená určitá pravidla, kterými se jednotliví členové při svém cítění a chování řídí. Častokrát ale o jejich existenci rodiny nemají ani tušení Pravidla jsou vitální, dynamickou a krajně vlivnou silou v rodinném životě. (Satirová, 2006, str. 113) Jsou to představy o tom, co bychom měli a neměli. Tyto pravidla mohou omezovat svobodu projevu členů rodiny. Nemohou-li příslušníci rodiny přiznat vzniklé city k určité situaci a mluvit o nich (rozvod rodičů, otec ve vězení), pak tyto city ustoupí do pozadí a naruší kořeny zdravého rodinného života. Možným příkladem rodinných pravidel může být: neprojevování vzájemné lásky, nekomunikování o určitých tématech nebo neprojevování svého názoru. Naopak rodiny s pravidly dovolujícími svobodně se ke všemu vyjádřit, jsou rodinami s předpokladem pro dobré rodinné vztahy. Vztahy v rodině jsou rovněž ovlivňovány rodinnými cíli. Tyto cíle prosazuje zejména generace rodičů, která se snaží život rodiny ztotožnit s těmito cíli. Cíle bývají jednoduché, zpravidla splývají s potřebou vyživovací, výchovnou a socializační. K úplnému ztotožnění rodiny s cíli dochází zejména při úspěšném zakončení socializačního procesu u některého z dospívajících dětí. Rodina se svými cíli může, ale také nemusí identifikovat s cíli společenskými. Odlišnost cílů rodiny a společnosti je podmíněna i celkově intimním a emocionálně podbarveným rázem rodinných vztahů. (Máchová, 1972, str. 42) Konkrétní podoba vztahů mezi členy rodiny je podmíněna i širším sociálním prostředím kulturou. Kultura určuje jaké vztahy mohou být navazovány a jaké ne nebo jaké je chování účastníků těchto vztahů (např. proces namlouvání partnera je v každé kultuře řízen jinými tradicemi a pravidly). (Výrost, Slaměník, 1997) Na závěr kapitoly bych chtěla zmínit, že jsem opravdu až do této chvíle neměla ani tušení, že něco jako rodinná pravidla existuje. Až teď jsem si uvědomila, že v naší rodině opravdu také několik takových pravidel máme. Což mě vede k úvaze nad tím, zda se tyto pravidla dají změnit? Kdo tyto pravidla stanovil? Jsou na vině pouze rodiče?

26 Teoretická část Rodinná síť a širší sociální kontext Ani nukleární rodina není soběstačným, autonomním společenským tělesem. Tím méně jím jsou jiné typy rodin. (Matoušek, 1997, str. 74) Podle Matouška (1997) schopnost rodiny vychovávat děti a vyrovnávat se s těžkými životními situacemi, je závislá na napojení rodiny na sociální okolí. Toto napojení nazýváme sociální sítí rodiny. Je to koalice na sobě závislých rodin, do které můžeme zahrnout i nepříbuzné osoby (např. přátelé a známí). Nukleární rodina se nedá zkoumat bez ohledu na svoje vazby k širší rodině, protože mnohé aspekty jejich prosperity jsou závislé právě na těchto vazbách. Všechny výzkumné práce dokládají zachování vazeb především s nejbližšími příbuznými, s otcem (tchánem), s matkou (tchýní), s bratry (švagry) a se sestrami (švagrovými). (Singly, 1999, str. 69) Mnohým párům v průběhu manželství s jejich souhlasem pomáhají rodiče, ať už se jedná o finanční příspěvek či pomoc v domácnosti. Ovšem jen do té míry, do které je to nečiní příliš závislými na rodičích. Rodiče svým dospělým dětem chtějí pomáhat jednak proto, že jim chtějí dát najevo svoje city, a jednak proto, že jim chtějí dát možnost žít svůj život. Naopak dospělé děti mohou tuto podporu rodičům oplatit, ocitnou-li se oni v těžké situaci. Vztah mezi rodiči a dospělými dětmi se vyvíjí podle toho, jak se mění směr závislosti. Zachování dobrého citového vztahu závisí na bezprostředních výměnách. Rodina je zařazena do širšího kontextu sociálních vazeb či vztahů, jichž je součástí. Tímto kontextem není myšlena pouze koalice na sobě závislých rodin, ale i širší sociální prostředí. Nejširší sociální prostředí, ve kterém rodina žije, můžeme označit pojmem makrosystém. Výrost a Slaměník (1998) rozlišují následující faktory makrosystému: Faktory vyplývající z tzv. sociální adresy (geografická podmíněnost, příslušnost k určité národnosti, etnické skupině, bydliště na venkově, průmyslové aglomeraci, velkoměstě). Faktory, které ovlivňují partnerské vztahy v průběhu jejich vývoje (sídliště, společné sdílení rodinného domku s rodiči a prarodiči) a faktory aktuální společenské situace (krize, válka). Faktory zdůrazňující dvousměrnost či vícesměrnost interakce.

27 Teoretická část 27 Faktory zaměřené na míru zprostředkovanosti kontextuálních vlivů (např. negativní atmosféra na pracovišti jednoho z rodičů, která může vést k jeho neadekvátním reakcím v rodině). Užší sociální prostředí je nazýváno jako mezosystém. Pod tímto pojmem je zahrnuta propojenost a komplexnost vlivů, které neustále působí na rodinu jako celek, ale i na jednotlivce. Lze sem zařadit sociální prostředí, v nichž jsou nebo byli členové rodiny zařazeni (původní rodiny partnerů, vrstevnické skupiny, předchozí partnerské vztahy). Exosystém slučuje sociální činitele, kteří nepůsobí přímo na členy rodiny, ale pouze na prostředí, do něhož jsou jednotlivci začleněni (např. změna vzdělávacího systému může ovlivnit rodinou atmosféru). Nejužším prostředím je mikrosystém, který sdružuje takový typ sociálních faktorů, které působí na jedince bezprostředně. Patří sem konkrétní způsoby rodinné komunikace, uplatňované výchovné principy, způsob trávení volného času, hospodaření s financemi apod. Svůj význam zde hraje i vzdělání a inteligence jednotlivých členů rodiny či jejich zdravotní stav. (Výrost, Slaměník, 1998) 3.3. Nezaměstnanost a rodina Důsledky nezaměstnanosti nepociťují jen nezaměstnaní. Ztráta zaměstnání se podstatně promítá i do rodiny nezaměstnaného či na další příbuzné. Podle Mareše (1998) je při hledání důsledku nezaměstnanosti pro život člověka nutno vidět nejen osobní odezvu na situaci, v které se ocitl, ale i odezvu jeho rodiny, jeho domácnosti jako celku, která má své priority, své zdroje, své normy a požadavky na jednotlivé členy. Vedle finančních potíží ovlivňuje nezaměstnanost rodinu změnou postavení a statusu nezaměstnaného v rodinném systému, změnou rozdělení domácích prací, narušením denních domácích zvyklostí, omezením sociálních kontaktů rodiny či vzájemných vztahů. K narušení vzájemných vztahů mezi členy rodiny dochází zejména kvůli napětím vznikajícím ze stresu způsobeného nedostatkem finančních prostředků. Z výzkumu Buchtové (2002, str. 108), zaměřeném na zkoumání psychologických a zdravotních důsledků ztráty práce, vyplývá, že v některých případech se neurotické potíže přenášejí z nezaměstnaného na zaměstnaného

28 Teoretická část 28 partnera nebo i děti (např. ve formě poruch chování). Jsou-li v rodině bez zaměstnání dva členové, pak se stresy působící na rodinu často násobí. Podle Krebse (2005) nezaměstnanost mění pozici a autoritu nezaměstnaného v rodině, může rozbít partnerské vztahy, ovlivnit sňatečnost i porodnost, omezit sociální kontakty rodiny, často pak i její výchovnou funkci. Jevy jako alkoholismus a požívání drog spojené s nezaměstnaností neovlivňují negativně jen zdraví jednotlivce, ale mají dopad i na rodinu, jenž je součástí. Mohou vést k narušení základních funkcí rodiny. Nezaměstnaní většinu svých už tak nízkých finančních příjmů věnují na nákup alkoholických nápojů, přestávají mít zájem na výchově svých dětí, a tak může docházet zcela k rozbití rodinných vztahů. Sama znám jednu takovou rodinu, která je toho příkladem. Děti se zcela distancovaly od svých rodičů, ty starší se odstěhovaly do vlastního bytu, ty mladší byly svěřeny do výchovy prarodičů. Přestali zcela fungovat jako rodina. Podle Buchtové (2002) jsou následky nezaměstnanosti zasahující do rodinného života pravděpodobně vážnější, než odhaduje většina výzkumů, protože výzkumníci mají problémy v přístupu k nezaměstnaným, většina nezaměstnaných odmítá rozhovor poskytnout. Rodina však není nezaměstnaností jen ohrožována, pro nezaměstnanou osobu se naopak může stát i útočištěm. Podpora, jaké se lidem bez zaměstnání dostává ze strany jejich vlastní rodiny i širší rodiny ve smyslu sociální sítě příbuzenstva, sehrává většinou pozitivní roli. Silná podpora bývá poskytována zejména ze strany rodiny ženy, a to nejen ve smyslu podpory finanční, ale i např. v péči o děti. Ale může dojít k tak krizovým situacím, že si s nimi ani jedinec ani rodina samy neporadí, a pak se stávají nejen klienty sociálního státu, ale i objektem sociální práce. (Mareš, 1998)

29 Praktická část Praktická část 4.1. Metodologie výzkumu Typ výzkumu Pro výzkum vztahů mezi členy rodiny zasaženými nezaměstnaností jsem zvolila kvalitativní přístup pomocí případové studie. Termínem kvalitativní výzkum rozumíme jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. (Strauss, Corbinová, 1999, str. 10) Avšak proti tomuto tvrzení vyvstávají negativní reakce. Mnoho metodologů se shoduje na názoru, že jedinečnost kvalitativního výzkumu nespočívá pouze v absenci čísel. Neexistuje jediný obecně uznávaný způsob jak vymezit nebo udělat kvalitativní výzkum. (Hendl, 2005, str. 49) Výzkumník se v kvalitativním výzkumu snaží o sblížení se zkoumanými osobami a proniknutí do situací, protože jen tak jim může dostatečně porozumět. Objektem jeho zájmu je konkrétní člověk (případ), kterému se snaží porozumět, a následně podrobně popsat. Jeho cílem není zevšeobecnění údajů, ale hluboké proniknutí do konkrétního případu. Tento výzkum odhaluje nové skutečnosti a z nich pak vytváří nové hypotézy. Výsledkem kvalitativního výzkumu jsou zjištění ve slovní podobě. (Gavora, 1999) Pro kvalitativní výzkum jsem se rozhodla na základě hned několika důvodů. Jako první jmenuji předmět výzkumu. Metodologie každého výzkumu musí vycházet z povahy zkoumaných jevů a nástroje pro získávání informací ve zkoumané realitě musí této povaze odpovídat. (Surýnek, Komárková, Kašparová, 2001, str. 9) Předmětem mého výzkumu jsou vztahy, jsou to sociálně psychické jevy, které se nedají dostatečně prozkoumat a hloubkově popsat kvantitativně. Úkolem kvalitativního výzkumu je objevovat neznámé skutečnosti o sociálních jevech. (Surýnek, Komárková, Kašparová, 2001, str. 9) Což uvádím jako druhý důvod, protože podle mého názoru nelze objevovat nové skutečnosti týkající se vztahů mezi lidmi prostřednictvím kvantitativního