Fórum. literární. Se sochami PETRA FIDRICHA. Vydává Jihočeský klub Obce spisovatelů s finanční podporou Jihočeského kraje.

Transkript

1 II/ ročník XVII neprodejné literární Fórum Se sochami PETRA FIDRICHA Vydává Jihočeský klub Obce spisovatelů s finanční podporou Jihočeského kraje

2 Ilustrační doprovod: Sochařská díla Petra Fidricha

3 editorial editorial Milí přátelé, čtenáři! Právě jste otevřeli další vydání časopisu, který pro vás připravuje Jihočeský klub Obce spisovatelů. Ač nerad, musím začít smutným úvodem. Letošní rok byl rokem velkých lidských ztrát. Bůh či matka příroda povolali do věčného světla nejen našeho Mistra slavíka - Karla Gotta, ale také mnohé osobnosti literárního života. Např. křtu knih Literáti na trati VI se jich nedožilo pět. Tři budou scházet i na schůzkách našeho klubu. Vláďo, Ríšo a Luďku, budete nám chybět. Všichni si přejeme, ať i tam, kde jste, naleznete vždy dostatek klidu a inspirace na psaní. Rád si jednou vaše novinky přečtu! Ale život se nezastaví, jde dál. Ten běžný i ten literární. Proto si můžete i tentokráte přečíst na našich stránkách pořádnou porci informací o dění v kraji, kultuře, recenze knih a samozřejmě také ukázky poezie, povídek, románů... Na chvíli zabloudíme i za hranice našeho kraje, protože činnost našich autorů stále častěji přesahuje hranice regionů i států. Pro literáty hranice neplatí! Naše knihy se prodávají a čtou v celé republice, mnohdy i v zahraničí. Na druhé straně jsou také autoři z jiných regionů, se kterými se setkávají čtenáři v jihočeském kraji. Proto vám je postupně představujeme. V tomto čísle jsme se věnovali Pražskému klubu spisovatelů. Z jejich tvorby si můžete přečíst proslov Bohumila Ždichynce u památníku Jana Žižky. Přejeme vám všem mnoho hezkých chvil nad našimi stránkami, a protože se blíží Vánoce, také aby byly šťastné a veselé. Například s naší novou kniho humorných povídek povidky.jcz, která vyjde začátkem prosince. Fanda :-) Tylšar předseda JčKOS Literární fórum časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje redakce.forum@centrum.cz Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jiří Sivok, Vladimír Sulek 1

4 obsah dění kultura a umění Redakce Dvojitá autogramiáda s dvojitým úspěchem... 4 Hanka Hosnedlová Písmenka s vůní jehličí... 5 Petr Šulista Jihočeská žabka Redakce Dvojautogramiáda a husitství... 7 Redakce Literární rekord na kolejích... 8 Obec spisovatelů Soutěž pro seniory... 9 Monika Knězková Jak se krotí slova v Karlíně František Tylšar Na slovenskej strane Moravy Redakce Vlaky plné prózy i poezie vyrazily na trať ke čtenářům.. 12 František Tylšar Ve znamení okřídlených kol Hanka Hosnedlová Básník z města nad Otavou Hanka Hosnedlová Odešla rozhlasová legenda František Niedl Pohřby smutné a ještě smutnější Jan Bauer Jak jsme točili Žižku Hanka Hosnedlová Pomník z kamene a písmenek Jaroslava Pixová Berana evidentně ještě není dost Hanka Hosnedlová Cena E. E. Kische putovala i do Milevska Zlata Měchurová Řeka Otava ještě jednou zazpívala Odhalení pomníku Janu Nouzovi - str. 18 Pert Fidrich Ilustrační doprovod čísla... 21, 33, 53 Hanka Hosnedlová Budou České Budějovice opravdu mít stálou muzikálovou scénu? Hanka Hosnedlová Sté výročí divadla a tři knihy na jevišti Miloslav Král Český Přelet nad sochařským ateliérem Hanka Hosnedlová Třikrát Schel, třikrát úspěch Miloslav Král Český Alfréd Kindler malující, kreslící František Tylšar Fotohumor literatura Literáti jsou opět na trati - str. 12 Olga Nytrová Pražský klub spisovatelů Bohumil Ždichynec Odkaz Jana Žižky pro dnešek Hanka Hosnedlová O Budějovicích stokrát jinak Vladimír Sulek Chrám poezie - část I Petr Šulista Setkání na Vyšehradě Miloslav Král Český Zájmena znejišťovací Miloslav Král Český Věty, věty, věty Hanka Hosnedlová Nové knihy

5 obsah autorská tvorba - próza Jan Bauer Tajemná alchymistka Ladislav Beran Režisér zločinů Morell Sunweaver Pohovor na úřadě Jindřich Malšínský Sexuální revoluce Miroslav Tota Zabil jsem Jaroslava Pixová Nejkrásnější je Písecká Zlata Měchurová Tajemství domu U Zlaté lodi Jana Dohnalová Obyčejný vánoční příběh Hanka Hosnedlová Černobílá story Jiří Hovorka Jednou, dvakrát František Tylšar Kuřáci autorská tvorba - poezie Tomáš Gabriel Modrá Tomáš Gabriel Pravopis jehličí František Tylšar Varování František Tylšar Mí věřící přátelé Petr Šulista Než jdu spát Petr Šulista Mlhavé ráno u Benešova Petr Šulista Rekviem za Ríšu Alen Malina Viktoriiny vodopády Alen Malina Smrt Karla Gotta Stáhněte si elektronickou verzi našeho almanachu zdarma na našem blogu: Navštivte náš knižní e-shop: 3

6 dění jižní Čechy Dvojitá autogramiáda s dvojitým úspěchem Redakce / foto: Barbora Fiedlerová Čtvrteční podvečer v posledním májovém týdnu si zvolila dvojice jihočeských autorů k prezentaci a křtu svých nových knižních titulů v českobudějovickém knihkupectví Kosmas. Tuto populární autorskou dvojku tvořil František Niedl s knihou Pach krve a Jan Bauer s románem Spiklenci obruče a kladiva. Obě publikace pokřtil, jako oslovený kmotr, jihočeský kabaretiér Eduard Váňa, který je zároveň hercem, skladatelem, textařem a tak trochu také spisovatelem, protože díky Jihočeskému klubu Obce spisovatelů vydal i sbírku svých epigramických veršů. A možná, že se podaří skromného kabaretiéra dotlačit rovněž k vydání sbírky jeho vtipných kabaretních písničkových textů. Slavnostního setkání, průběžně moderovaného novinářkou a publicistkou Hankou Hosnedlovou, se mimo jiné účastnil i zástupce nakladatelství MOBA, které produkuje tvorbu obou výše zmíněných jihočeských spisovatelů. Dostatečný časový prostor poskytl možnost představit oba křtěné tituly přímo samotnými autory. Niedlův Pach krve je volným pokračováním jeho historické románové série z jižních Čech a ohlas čtenářů i přání nakladatele naznačuje, že ani tímto dílem jeho oblíbení hrdinové Wolfram Katzinger z Olšové a rytíř Beneš z Vřesové na stránkách knih ještě nekončí. A obdobně i Jan Bauer představil svůj napínavý román o zvláštním spikleneckém sdružení z husitské doby a pohovořil navíc také o svých současných kulturních aktivitách a autorských plánech. Povzbuzující byl mimo jiné i zájem přítomných čtenářů a příznivců prezentovaných autorů, takže spisovatelé ani nestačili odpovídat na otázky, pršící v rychlém sledu z auditoria. Mnozí z netrpělivých návštěvníků si sice nechali podepsat knihy už před začátkem akce, ale i tak měli oba spisovatelé plné ruce práce s podpisováním i v závěru podvečera. Přítomné publikum pak odcházelo s ujištěním, že nepotrvá dlouho a setkají se s oběma autory nad dalšími novými tituly, jejichž rukopisy už dnes vlastně míří do výroby (hh) 4

7 dění jižní Čechy Písmenka s vůní jehličí Hanka Hosnedlová / foto: autorka V loňském roce oslavil tramping, výhradně český a slovenský fenomén, sto let od svého vzniku. Tuto skutečnost reflektovala nejen řada akcí, tiskovin, ale i dokumentárních výstav. Takovým malým, aktuálním ohlédnutím za tímto jubileem byla i letošní výstava s názvem Písmenka s vůní jehličí, která byla ke zhlédnutí v květnu a v červnu v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích. Výstavní expozici tvořila přehlídka trampského (a příbuzného) tisku, a to nejen v podobě oficiálně vydávaných titulů, ale i někdejší samizdat. Dvacet panelů, tři velké vitrínové skříně a dvě vitríny nabízely titulní stránky novin, časopisů a knih převážně s trampskou tematikou ze soukromých sbírek jihočeské novinářky a publicistky Hanky Hosnedlové, shromažďovaných více než pětapadesát roků. Ačkoliv byla prezentovaná ukázka poměrně rozsáhlá, v žádném případě neobsahovala veškerou produkci s uvedenou tematikou z uváděných období. Záměrně zcela vynechána byla etapa prvorepubliková, která je v podstatě samostatnou tiskovou skupinou, ovlivňovanou tehdejší politickou i společenskou situací. Také poválečné roky byly ve výstavní dokumentaci zastoupeny jen částečně. I když se do vyhrazených prostor nevešlo zdaleka vše, co bylo k dispozici, byla tak relativně obsáhle mapována doba šedesátých až osmdesátých let, kdy se dostává ke slovu zejména samizdat. Vzpomenuty zde byly rovněž nejen novinové, časopisecké, ale i sborníkové materiály, rozmnožované opisem na stroji nebo tehdy oblíbeným, ale těžko dostupným cyklostylem, a nechyběly ani exponáty psané doslova ručně. Zajímavou formu pak představovaly i časopisy putovní, které putovaly od čtenáře ke čtenáři, přičemž v sestaveném řetězci znal každý jen toho, komu měl časopis po přečtení předat. V totalitní době to tak bylo bezpečnější. Mimo jiné také sborníky v oné době zakázaných autorů byly přepisovány tak, že každý ze zapojených trampských dobrovolníků opisoval přes kopírák na průklepový papír část dodaného textu, který se teprve v konečné fázi kompletoval do svazků. Tak se tehdy šířily například Dějiny trampingu od Boba Hurikána, ale i řada dalších textů, jako třeba bratrů Ryvolových, Karla Kryla, Žalmana apod. Ve vzpomínané českobudějovické expozici byly k vidění i časopisy exilové z US, Kanady, Austrálie Ale i trampské rubriky v celostátních denících či časopisech. Posametová éra pak představuje v této oblasti doslovný boom, trampské časopisy a noviny rostly jako houby po dešti, ale postupem času se profilovala užší řada dosud trvajících periodik celorepublikových nebo regionálních, případně osadních. Ovšem nemizí ani samizdat, i když nyní vydávaný již naprosto bez rizika. Pozornost návštěvníků vzbuzovaly kromě jiného i ručně vyráběné knihy s obálkami z látek či kůže anebo knižní tituly, jejichž autory jsou známé trampské osobnosti, nezřídka populární i v široké kulturní sféře. Samostatnou kapitolou jsou pak v posledních desetiletích trampské občasníky nebo časopisy internetové, na zmiňované výstavě zatím nezastoupené, ale nesporně se časem dočkají i samostatné expozice. Zmínku však zaslouží i například velice pečlivě vedené trampské časopisy slovenské. 5

8 dění jižní Čechy Jihočeská žabka 2019 Petr ŠUlista / foto: Marie Buchalová Oproti loňskému roku, kdy se soutěže zúčastnilo 45 autorů (32 dívek, 13 chlapců), v letošním roce se do rukou poroty dostalo pouze o dva příspěvky méně, tedy celkem 43 prací (3 básně, 40 próz): 7 chlapců, 36 dívek. Příspěvek Elišky Barfusové bohužel nešel rozbalit. Většina příspěvků, až na pár výjimek, o existenci náhody nepochybovala, v řadě případů ji přisuzovala nemalou důležitost. Mile nás překvapilo, že se mezi autory objevilo opět několik jmen, známých z předešlých ročníků - Klára MARKOVÁ ze ZŠ Povážská ve Strakonicích, Simona JANDO- VÁ z Gymnázia v Trhových Svinech, Šárka Šafaříková ze SOŠ služeb a řemesel SŘ v Táboře a Vanda Schwarzová ze SOŠ veterinární v Českých Budějovicích. Zaujala mě věta z příspěvku Terezy HRA- BÁČOVÉ, SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnická a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky v Českých Budějovicích), oceněné čestným uznáním je třeba být vnímavější a nespokojovat se jen s odpovědí byla to náhoda, pochopíte tím daleko více věcí. Náš život je složený z mozaiky okamžiků, z průsečíků setkání, zážitků, nejrůznějších situací, kterými buď bez zájmu procházíme, nebo nás donutí k zastavení a my pak řekneme, byla to náhoda, že jsem potkal toho a toho, že jsem byl svědkem té a té události apod. Zjednodušeně řečeno, byl jsem v pravý čas na správném místě, pokud jsem tím něco získal (nabídku na dobrou práci, důležitý kontakt atd.), nebo v nepravý čas na nesprávném místě, pokud jsem tím tratil (byl jsem např. přepaden, okraden apod.). Jsou ale i situace, kdy je člověk v nesprávný čas na správném místě (kdy z důvodů nemoci, stresu nebo nějakého jiného omezení není schopen životem nabízenou šanci využít). Chybuje, kdo vhodné náhodné situace nevyužívá ve svůj prospěch, neboť právě ony vedle talentu, vytrvalosti a píle vedou k úspěchu. Děkujeme všem autorům za účast v letošním ročníku literární soutěže Jihočeská žabka, blahopřejeme oceněným a doufáme, že většina ze zúčastněných obešle i příští ročník této soutěže. A jaké bylo pořadí na místech vítězů? 1. místo - Markéta Hadová SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnická a JŠ s právem státní jazykové zkoušky, Rudolfovská 92, České Budějovice 2. místo - Simona Jandová Gymnázium Trhové Sviny, Školní místo - Kristýna Holubová ZŠ Povážská, Strakonice Čestné uznání - Tereza Hrabáčová SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnická a JŠ s právem státní jazykové zkoušky, Rudolfovská 92, České Budějovice Společné foto těch nejlepších 6

9 Dvojautogramiáda a husitství Redakce / foto: Autorka dění jižní Čechy Hned dva nové knižní tituly představil náš nejplodnější spisovatel Jan Bauer na své autogramiádě v českobudějovickém Kosmasu, konané v prvním zářijovém týdnu. Obě knihy jsou jakýmsi neformálním autorským dárkem k šestistému výročí začátku husitské revoluční etapy v našich zemích. První z nich s názvem Války božích bojovníků nese podtitul Populární historie husitské doby, takže je naprosto jasné, jaké téma v tomto případě Bauer na knižních stránkách rozvíjí do dříve netušených a méně známých detailů. Sám přiznává, že husitství, jednou vyzdvihované, jindy nesoudně odsuzované, je pro něho nejslavnější etapou českých dějin, v níž nalézá stále nové a nové inspirativní možnosti jak pro další vyhledávání faktů a souvislostí, tak pro nové knihy. Druhou prezentovanou novinkou je pak titul Kdo po Žižkovi, který se věnuje další, možná poněkud opomíjené postavě husitského hnutí Prokopu Holému, řečenému Veliký. Je to vlastně teprve druhá životopisná kniha výslovně s tímto námětem. Za zajímavé a příjemně oživující označili návštěvníci autogramiády i improvizované interview moderátorky Hanky Hosnedlové s Janem Bauerem v rámci programu, a to nejen o knihách, psaní, názorech, ale i o dalších blízkých i vzdálenějších autorských plánech. Kmotrem obou knižních novinek byl poslanec a politik Jan Zahradník, který příslušné svazky symbolicky pokřtil bublinkami šampaňského a hezkým alegorickým proslovem vyprovodil i mezi čtenáře. A pak už Jan Bauer podepisoval a podepisoval zakoupené výtisky s vyžadovaným osobním věnováním. Ani to však nebyl konec této kulturní akce, protože mnozí z přítomných si chtěli ještě s autorem přátelsky popovídat nad sklenkou vína a malým chutným občerstvením, které připravily usměvavé pracovnice hostitelského knihkupectví. (hh) 7

10 dění za hranicemi kraje Literární rekord na kolejích redakce / foto: autor V rámci festivalu Literární Františkovy lázně byl vytvořen nový český literární rekord. Za účasti komisaře z pelhřimovské agentury Dobrý den bylo za jízdy vlaku plného spisovatelů, umělců, hostů, zástupců regionu a železničních dopravců, pokřtěno čtyřicet knih současně. Již po dvaadvacáté se proměnily Františkovy Lázně v hlavní město českých a německých literátů. Ve dnech října zde totiž probíhal tradiční festival, jehož součástí je již několik roků po sobě i jízda zvláštního vlaku z Chebu do bavorského městečka Hoff a zpět. V sobotu, hned po ránu, se nádražní hala františkolázeňské stanice rozezněla svižnými melodiemi tří akordeonistů Řehečského kvarteta - Pavla Korena, Liboslava Kučery a Františka Tylšara, kteří rozezpívali a roztančili příchozí na happening. Zpěv si vzali na starost Oldřich a Zdeněk Němcovi. Zvláštností tohoto uskupení z Jičínska je skutečnost, že ač jsou kvarteto, málokdo je viděl ve čtyřčlenném obsazení. Proměnlivý počet členů je zásluhou příležitostných muzikantů z různých částí světa. František Tylšar přijel z jihu Čech a Pavel Koren až z dalekého Izraele. Následovala vystoupení dalších umělců, kteří tančili, zpívali nebo jen tak promlouvali k přítomným. Nakonec všichni nastoupili do vlakové soupravy, aby zde zábava pokračovala. A vlak to nebyl jen tak obyčejný. Na světě jistě nenajdete jiný, ve kterém by zněla střídavě živá hudba švédsko-francouzské umělecké formace LE LAC LONG 814, přední české harfenistky Zbyňky Šolcové a izraelského harmonikáře. V čase mezi písněmi zazněly i básně a ukázky z tvorby spolucestujících autorů. Mezi cestujícími se objevil i jeden černý pasažér v kostýmu Aladina - Michal Viewegh - hlavní tvář festivalu. Na nádraží v Hoffu nám naši zahraniční přátelé přichystali malé občerstvení a hodina určená na vážné proslovy i zábavné taškařice utekla jako voda. Krátce po třinácté hodině se dal vlak opět do pohybu - směrem domů. A právě v té chvíli nastal okamžik zahájení největšího vlakového křtu knih v historii České republiky i Německa. Za účasti pana starosty města Františkovy lázně a Michala Viewegha napočítal sčítací komisař celkem čtyřicet v řadě za sebou pokřtěných knižních titulů. Každý z nich byl symbolicky pokropen šampaňským vínem a následně předveden Aladinem pro přítomné fotografy. Mezi pokřtěnými bychom nalezli téměř každý žánr. Poezii, povídky, romány i antologie. O některých se dočtete i v tomto časopise - v části věnované recenzím nových knih. Rekord padl, byl regulérně zaznamenán a příští rok si o něm můžeme přečíst záznam v České knize rekordů nebo v její anglické verzi s názvem Czech Book of Records. =FJB= 8

11 dění za hranicemi kraje Soutěž pro seniory Obec Spisovatelů / foto Jan Řehounek Již dvacet let je v Lysé nad Labem na výstavišti pořádána soutěž a výstava Šikovné ruce našich seniorů. V jejím rámci je každoročně vyhlašována i literární soutěž. Pro letošní ročník, jehož vyhodnocení proběhlo v pátek 14. června, měla téma Podej mi ruku, půjdeme spolu. estliže v předchozích ročnících vždy Jpřevládaly práce prozaické, letos se stal pravý opak. Proti sedmnácti prózám od třinácti autorů přišlo třiašedesát básní od dvaceti devíti autorů, říká předseda poroty Jan Řehounek (OS). Nicméně i v próze se našla řada hodnotných prací, z nichž dvě byly mimořádné. V poezii měla porota velmi nelehký úkol, protože pěkných básní přečetla celou řadu. Překvapením byly básničky stojednaleté paní Miroslavy Mynaříkové ze Vsetína s názvy Trampování světa a Kryštof Kolumbus. Sice se ne zcela strefily do vyhlášeného tématu, zato zaujaly roztomilým humorem. Proto se porota rozhodla udělit jí zvláštní cenu. V kategorii próza udělila první cenu Jiřímu Baborskému z Bechyně za povídky Magnet a Zázrak a druhou cenu Jindřichu Malšínskému z Horní Plané (OS a JčKOS) za povídku Láska kvete v každém věku. Třetí cena nebyla udělena. V kategorii poezie udělila porota první cenu Martě Francové z Prahy 2 za báseň Navždy spolu, druhou cenu Blance Fialové z Kytína za báseň Výzva a dvě třetí ceny Jindře Lírové z Mělníka (OS) za báseň Výročí a Petru Šulistovi (JčKOS) ze Strakonic za básně Na lásku není nárok právní a Touha je nepokoj. Jindra Lírová přebírá ocenění z rukou starosty Lysé nad Labem Karla Otavy 9

12 dění za hranicemi kraje Jak se krotí slova v Karlíně Monika Knězková / foto: Olga Nytrová Poslední setkání Pražského klubu spisovatelů v minulém školním roce připadlo na úterý Pozvání přijala Jihočeška Hanka Hosnedlová. Vzala s sebou i dámské kytarové duo, Dášu Lasákovou a Věru Johnovou. ků, reportáží, povídek, fejetonů a básní. Její spisovatelský záběr je opravdu velmi široký. Píše pro rozhlas i texty k trampským písním. Pravidelně se věnuje trampingu i hudbě s ním spojené. Zazněla první hudební vložka. Díky nádhernému ženskému dvojhlasu se sálek NO CČSH změnil na chvíli na trampskou osadu. Pak nám paní Hosnedlová přečetla báseň Letní variace a povídku Žalm pro sobotní odpoledne. Následovala další písnička, která krásně podtrhla čtené texty. Bylo znát, že dámy se znají a mají se rády. V následující části byly tématem drogy a závislost na nich. Básně Faustovo prokletí a Planeta Pervitin doplnila povídka Cesty bez návratu. Závažné téma vyvážila písnička Dříve než se bude večer spát Po páté písničce jsme naslouchali povídce o nezapomenutelné mši v harlemském kostele. Šestý hudební blok uvedl trampské téma. Báseň a povídku ukončila naše jihočeská návštěva Trampskou modlitbou. Sedmá píseň nás rozezpívala skoro všechny, my stydliví jsme si broukali alespoň v duchu: lesem tiše šumí to kamarádské známé UMÍ A všichni jsme cítili, že tato slova platila hlavně o paní Hance. Ta se s námi rozloučila povídkou Po tradičním zahájení, kterého se ujala PhDr. Olga Nytrová, se nám paní Hanka představila. Skoro celý svůj život strávila v Českých Budějovicích. Psaní se věnuje od dětství, publikovala v dětských a mládežnických časopisech. Z politických důvodů nemohla ale v době normalizace dlouho psát, 17 let strávila v propagaci. V roce 1990 se konečně mohla vrátit zpátky do redakce k novinařině, ve které pokračuje i nyní. Vydala pětadvacet knih, je autorkou tisíců člán- Další blok věnovala paní Hanka čtení ze své tvorby o lásce a malá část obsáhla i vztahy mezi Čechy a Slováky. Ve čtvrté hudební části jsme si již všichni společně notovali: Blues se po jazyku válí Navozenou trampskou lehkost vystřídaly dopady doby totality v básních a novele, kterou nám paní Hosnedlová přečetla. o samoživitelce a básničkou Tu touhu, co navždy máš pod kůží Poslední píseň, poslední tóny kytar a ženských hlasů. Zázračné spojení spisovatelské a hudební vytvořilo v Karlíně ten večer skvělou atmosféru. A vhodně předznamenalo začínající prázdniny a teplé večery u ohně s kytarami. 10

13 Na slovenskej strane Moravy františek Tylšar / foto: Z archivu autora dění za hranicemi kraje Ve dnech 2. až 4. srpna 2019 se sešly ve slovenské Senici na tři desítky básníků z Čech, Moravy, Slovenska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Bulharska na již osmém ročníku mezinárodního poetického festivalu Po stranách Moravy. Ten se koná každoročně, a to střídavě na Slovensku a na Moravě. Dříve než se účastníci, mezi kterými byli i tři členové Jihočeského klubu Obce spisovatelů, stačili ubytovat, vyrazila čtveřice poetů do dvou místních sociálních zařízení, aby svojí tvorbou a následující besedou potěšili seniory. Jejich výkon byl odměněn nejen potleskem či domácími buchtami, ale také zajímavou ukázkou z tvorby jednoho talentu skrytého mezi posluchači v domě Harmónia n. o. OCEAN. Na slavnostním galavečeru v Záhorskej galerii s názvem Vítáme Vás v Senici, který moderoval Mgr. Milan Soukup, proběhlo slavnostní zahájení festivalu. A kdo jiný by se měl tohoto úkolu ujmout, než garanti akce - prezident Jarmila Moosová, členka OS ČR, a víceprezident Vladimír Petrovič. Bohatý literární program, doplněný hudebními vstupy, se objevil i na televizních obrazovkách místní stanice TV SEN. A aby nezůstalo jen u stravy duchovní, následovala v suterénu galerie plodná diskuze při bohatém občerstvení. Po návratu do ubytovacích prostor se účastníci ještě jednou sešli, a to k programu s názvem Chceme ťa spoznať, při kterém se představili nejen účastníci, kteří do Senice přijeli poprvé, ale i ti, kteří jsou zde jako doma... Druhý den, hned po snídani, odjela celá skupina do blízkého Sobotiště, kde ji na místní radnici přivítal pan starosta Mgr. Dušan Horňák. Následovala prohlídka Družstevného múzea Samuela Jurkoviča a místní pamětihodnosti - Habánského dvora. Účastníci se přitom dozvěděli mnoho zajímavých informací o životě v tomto kraji Po obědě v senické restauraci Fit Pit se již naplno rozběhla literární část festivalu. Někteří autoři pokračovali vystoupením v dalším ze senických domů sociálních služeb, jiní bojovali bez ostrí noža v programu s názvem Rozstrel. Hlavním bodem festivalu byl Galavečer pre Smrdáky a kúpelných hostí, při kterém všichni zúčastnění předvedli ukázku ze své tvorby. A tvůrčí atmosféra pokračovala až do noci podnětnou diskusí o tvorbě a jejích úskalích. Neděle byla vyhrazena ukončení festivalu a ti, kteří nespěchali domů, se mohli zúčastnit Poetické šou v Dome kultúry v Senici. Co napsat na závěr? Určitě velké poděkování patří organizátorům, sponzorům, všem, kdo nás vroucně přivítali ve svém regionu, připravili bohatá občerstvení, i účastníkům festivalu, kteří neváhali a přijeli, ač jejich cesta mnohdy čítala stovky kilometrů. Přesto to stálo za to a já věřím, že příští rok se sejdeme na druhé straně Moravy - v Hodoníně a že nás bude zase více. 11

14 dění literární projekt Vlaky plné prózy i poezie vyrazily na trať ke čtenářům Redakce / foto: z archivu autora Již pošesté se sešli ve Vládním salonku pražského Hlavního nádraží autoři, jejichž Múza voní dálkami a zní pravidelným rytmem rychlých kol železničních vozidel, aby společně vypravili Vlak plný prózy a Vlak plný poezie. Nejednalo se o vlak tvořený lokomotivou a vagony, ale o další díl antologie Literáti na trati, a právě zmíněné vlaky byly podtitulem dvou nových knih. Hned v úvodu připomněl František Tylšar, který akci moderoval, že ne všichni autoři se mohli dnešní slavnosti zúčastnit. Pět z nich - Ladislav Koliáš, František Šmerha, Richard Uher, Jaroslav Vorlíček a Zdeněk Žemlička se křtu svých textů nedožili. Na uctění jejich památky byla držena minuta ticha, kterou jsme mimo jiné věnovali také Karlu Gottovi, který měl k železnici velmi hezký vztah. Z Literátů na trati se stala tradice. Tradice, která se dostává do povědomí nejen v Čechách, na Moravě a na Slovensku, ale i za hranicemi. O loňských knihách psaly noviny i v Bavorsku, kde jsme je představili v rámci mezinárodního literárního festivalu, připojují se k nám noví a noví autoři Stejně jako v loňském roce jsou knihy dvě. A stejně jako v minulosti stála u jejich zrodu Mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů (FISAIC), která projekt zastřešuje. V knize poezie se letos sešlo 62 autorů, v knize prózy 69! Někteří z nich jsou železničáři a vlaky patří neodmyslitelně k jejich pravidelnému životnímu rytmu. Jiní obdivují dokonalou techniku velkých strojů. Další prostě jen milují vůni dálek a cestování. Někteří jezdí vlakem denně, jiní si cestování užívají jako sváteční chvíle. Všichni ale ve vlacích potkávají tisíce příběhů, které se odrážejí v jejich literární tvorbě. Mnozí z nich již mají za sebou řadu knižních titulů a ocenění. Jiní si své místo v literárním světě teprve budují. Na stránkách se střídají autoři mladí i starší. České autory doplnili i kolegové ze Slovenska, Německa a Švédska. Jména všech zazněla a ti, kteří byli přítomni v sále, povstali, případně pozdravili přítomné. Zaznělo také jméno Bohuslava Fultnera, který není spoluautorem textu, ale již druhým rokem vytváří ilustrace pro obálky knih. Po přečtení krátkých ukázek z obou knih a představení autorů se ujal slova předseda Odborového sdružení železničářů Mgr. Martin Malý. Vyzdvihl význam železniční literární tvorby a poděkoval autorům za práci, která přispívá k propagaci železniční dopravy Následoval křest knih, u kterého předsedu OSŽ doplnili zástupci literární skupiny FISAIC Jarmila Šmerhová, František Tylšar a Josef Schrötter. Knihy pokropili kapkami šampaňského a provedl jejich symbolickou výpravu na cestu ke čtenářům výpravkou. Pro případ její poruchy také závazným slovním zněním: Literáti na trati VI z Vládního salonku Praha hl. n. mezi čtenáře. Odjezd! 12

15 dění literární projekt Následovalo společné foto autorů a malé pohoštění, které pro účastníky připravilo Odborové sdružené železničářů. Při něm probíhaly rozhovory, diskutovalo se, byla navázána nová literární přátelství, autoři rozdali desítky podpisů do knih vonících čerstvou tiskařskou barvou. K tomu zněly písničky v podání divadelně-hudební formace Řehečské kvarteto. Dobrou náladu a chuť do dalšího psaní si účastníci odváželi do všech koutů naší vlasti. Nebyli jste mezi nimi? Nevadí! Již nyní se můžete přihlásit do dalšího ročníku, tentokráte s podtitulem Poezie/próza ve znamení okřídleného kola. =FJB= Ve znamení okřídlených kol František Tylšar Literární skupina ČZS FISAIC vyhlašuje sedmý ročník železniční knižní antologie Literáti na trati, která je příležitostí pro všechny autory, kterým je námětem, Múzou či inspirací prostředí kolejí, vlaků a cestování. A stejně jako vloni, tak i letos budou knihy dvě: Příběhy okřídlených kol a Poezie okřídlených kol. Opět bude vaším úkolem dodání daného počtu stran textu, který se dotýká železnice a odkoupení alespoň dvou výtisků knihy. Uvítáme ukázky z knih, poezii i prózu, pohádky, povídky, kresby či fotografie. Přidat se může každý! Jedinou podmínkou je naplnění názvu knihy jsme Literáti na trati. Ať už profesí či láskou k železnici. Je jedno, zda jste ostřílený autor, nebo si píšete jen tak pro radost. Podělte se o svoje dílo s ostatními. Staňte se součástí naší party a vytvořme společně další díl antologie známých i neznámých autorů, které spojuje souprava dobře rozjetého mezinárodního vlaku! Seberte tedy odvahu a pojďme do toho! Stojí to za to! A jak na to? 28. února Nejzazší termín pro odeslání příspěvku, který musí splňovat následující náležitosti: Text posílejte pouze v elektronické podobě (sepsané na počítači) v běžném textovém editoru (ne pdf!) Délka textu próza max znaků vč. mezer! Délka textu poezie max. 5 stran po 33 řádcích vč. nadpisů a mezer. Publikovat můžete v knize prózy nebo v knize poezie, popř. v obou. K textu je potřeba dodat jednu stránku povídání o autorovi v 1. osobě + fotografii. Délka vašeho textu o autorovi znaků vč. mezer! Kratší texty nejsou překážkou, delší budou zkráceny. Pokud si nejste jisti jazykovou správností, nechte si text ještě před odesláním zkontrolovat, např. češtinářem. Texty s velkým množstvím chyb nebo velmi nízké literární úrovně mohou být vyloučeny. Vyhrazujeme si právo využít jen část zaslaných materiálů. Zasláním textů autor souhlasí s jejich uveřejněním bez nároku na autorský honorář a zavazuje se k úhradě minimálně dvou výtisků Jednotlivé kroky budou s přihlášenými autory konzultovány prostřednictvím u či telefonu. Další informace jsou na webu: mailu: frantisek.tylsar@seznam.cz nebo na tel. čísle

16 dění vzpomínka Básník z města nad Otavou... Hanka Hosnedlová / Foto: František Tylšar V ranních hodinách posledního srpnového pondělí se odebral na cestu bez návratu písecký básník, spisovatel, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, ale především velkorysý a dobrý člověk Richard Uher. Bylo mu 77 roků. Sedím u stolu, na kterém leží kopička Richardových veršů a krátkých textů, zatížených skleničkou nakládaných hub poslední z Richardových darů, kterými nás pravidelně obšťastňoval. Vybavuji si v duchu jeho tvář pod krempou koženého klobouku, nedoslýchavost, která mu nepříjemně komplikovala život, ale i velkorysá gesta, jako třeba každoroční narozeninovou hostinu, kterou pravidelně častoval členy klubu na schůzkách. Stejně velkoryse přistupoval i k zajištění občerstvení při píseckých literárních čteních v Heydukově domě nebo při křtech svých nemnohých knížek. S nesmírnou pečlivostí se pak věnoval svým literárním počinům, o které se rád podělil jak tištěnou formou, tak při různých prezentacích. Byl velice otevřený, a to nejen vůči druhým, ale i vůči sobě samému. Nespornou oporou mu v životě byla obětavá manželka Marcela, ale i řada věrných přátel. Narodil se sice v Českých Budějovicích, ale téměř celý další jeho život byl spojený s Pískem. Tady se vyučil pokrývačem a klempířem, ale v této profesi pracoval jen několik roků. Poté se uplatnil jako vychovatel v Domově mládeže. Začátkem 60.let začal studovat stavební průmyslovku ukončenou maturitou a stal se učitelem na středním odborném učilišti, kde působil až do roku Doplnil si vzdělání o pedagogické minimum na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a dálkově pak absolvoval obor výuky stavebních předmětů na Pedagogické fakultě UK v Praze. Svými básněmi debutoval v časopise Divoké víno, ale vzpomínkové povídky a další poezii publikoval i v tehdejších denících a řadě dalších časopisů, dokonce v učebnici, rovněž v různých almanaších a průběžně v Literárním fóru. Za zmínku stojí nepochybně i osm drobných sborníků s názvem Každý má právo něco nevědět, které vydával společně se svým přítelem Karlem Šmídem a z nichž pak vznikla kniha se stejným názvem. Podílel se rovněž na literárních pořadech krajské redakce Československého rozhlasu a televize. Kromě jiného hrával také s country kapelou a při bližším zkoumání byste objevili i písničky s jeho textem. Byl vášnivým houbařem a sportovním fanouškem. Jeho knižní premiérou byla básnická sbírka Tvář člověka je čas, po níž následovaly další básnické i prozaické tituly. Jako člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů inicioval a zajišťoval pravidelná zimní literární čtení v Heydukově domě v Písku. Příznačná byla jeho štědrost, nezištné přátelství a snaha pomáhat každému, kdo to potřeboval. Byl to slušný a dobrý člověk, i přes některé kontroverzní skutečnosti, ale popravdě těch třináctých komnat u něho asi moc nebylo, jeho činy byly většinou veskrze pozitivní. V dobrém ho bezesporu ovlivňovala hospoda jako taková, jako lidský fenomén se vším všudy. Myslím, že pro Richarda bylo dosti symbolické, že jako člověk veskrze levicový, byť se silným sociálním cítěním, měl pohřeb v píseckém děkanském kostele. To byly prostě polarity Richardova života. A neměl to v něm lehké, ale dovedl s ním zacházet, aniž by to bylo na úkor druhých. Proto si uchoval dobrou pověst, sympatie i přátele partajně různorodé. Měl jsem Richarda rád a často jsem s ním sedával u piva v jeho oblíbené hospodě Na Zvíkově, kde mu jeho bývalí učňové, dnes již otcové od rodin, posílali paňáky, jako projev úcty a přátelství. Jsem rád, že jsem na cestě životem potkal právě jeho, říká Richardův přítel Karel Čabrádek. A já dodávám za nás za všechny z jihočeské Obce spisovatelů - i nás velice těší, že jsme měli tu možnost Richarda Uhra potkat a alespoň kousek jeho životní cesty jít po jeho boku

17 Odešla rozhlasová legenda Hanka Hosnedlová / foto: Zuzana Heřmanová dění vzpomínka V den smutného výročí 21. srpna zhasla svíčka života Ludvíka Mühlsteina, jehož celý život byl spojen s rozhlasovým studiem v Českých Budějovicích, se sportem, ale i s přírodou a jejími zajímavostmi, zejména v oblasti ornitologie. Dožil se 87 let. Byl rozhlasovým redaktorem a autorem, reportérem, ale i režisérem, dramaturgem, také spisovatelem a chápavým pedagogem, ochotně předávajícím své zkušenosti mladším generacím. Kromě jiného fungoval i jako dlouholetý člen Obce spisovatelů a jejího jihočeského sdružení, jímž byl jako jeden z prvních oceněn Číší Petra Voka, udělovanou za celoživotní dílo. Také od Českého rozhlasu obdržel v roce 1996 cenu za mimořádný přínos pro rozhlas. Jméno Luďka Mühlsteina se objevuje ve spojitosti se stovkami, možná tisícovkami rozhlasových pořadů ať už šlo o dramatizaci povídek a četbu na pokračování, recitaci, literární pořady, o divadlo, folklor či tématicky zaměřené cykly. Autorsky přispíval také do pořadů pro mládež jako bylo třeba Domino, Pionýrská jitřenka, Rádio na polštáři atd. Na jeho hlas v dlouhé řadě sportovních reportáží čekaly u přijímačů spousty fanoušků fotbalu a hokeje a on sám až do pozdního věku aktivně sportoval. Sportovní tématice se věnoval také v knize Hvězdy z rybníků. Víc než čtyřicet let vedl dětský dramatický rozhlasový soubor, který založil společně s Otou Bílkem už v roce Soubor byl velice úspěšný, podílel se i na oblíbených pořadech pražského rozhlasu a v šedesátých letech dokonce třikrát vyhrál cenu nejvyšší - Wolkerův Prostějov. A v hlasové výchově Ludvík Mühlstein pokračoval i v důchodovém věku, kdy vedl rozhlasovou školičku. Přírodu nejen miloval, ale i přibližoval ve svých rozhlasových pořadech, naposledy pak v podobě nahrávek ptačích hlasů z terénu se zasvěcenými komentáři. Také v jeho literární tvorbě převládaly knihy o přírodě jako Zelená a modrá setkání, Toulky ve stínu křídel, Šumavským tichem, Za ptačím voláním, Kam pěšiny nevedou, Kde krouží čápi, Od ledňáčků k orlům či Povídky z udice. Vzpomínám si, s jakou odpovědností a zájmem navštěvoval i schůzky a akce Jihočeského klubu Obce spisovatelů, jak se vždycky snažil pomoci, třeba alespoň slovem, radou, jak svědomitě sledoval činnost tohoto sdružení. Jak se snažil udržovat kontakt se všemi těmi dětmi, které byly členy jeho rozhlasového souboru, jak upřímně a s láskou sledoval jejich životní osudy, a občas je svolal na neformální setkání. Jak nezapomněl nikdy popřát kolegům k jejich úspěšným počinům, literárnímu či jinému ocenění. Mám v Kanadě kamarádku, která byla nejen členkou Luďkova souboru, ale i velice úspěšnou recitátorkou, dokonce pak chvíli i členkou ústeckého Kladivadla. Luděk, kdykoliv se se mnou setkal, se nikdy nezapomněl zeptat na její další životní kroky, vždy si připomínal její jedinečné nadání a dokonce jí posílal i technicky upravené nahrávky z oné doby, kdy excelovala v jeho souboru. Luďkova zanícenost pro kulturní a sportovní dění, pro přírodu, velkorysá tolerance a decentní přátelská vstřícnost bude nám všem chybět, ale můžeme si jeho osobnost připomínat alespoň prostřednictvím vzpomínek, knih anebo nahrávek. 15

18 dění vzpomínka Pohřby smutné a ještě smutnější František Niedl Těžko se dá říct, že by se dalo na pohřbu najít něco veselého. Přesto některé z nich jsou ještě o něco smutnější nežli ty druhé. Začnu tedy jimi. Poloprázdná či spíše prázdná obřadní síň, kde se krčí pár smutečních hostů, přemýšlejících o tom, zdali jsou na tom správném pohřbu. Obřadník, blekotající otřepané fráze, protože zesnulého neznal, nikdy neviděl a z pozůstalých se mu nepodařilo vyrazit něco, čím by ho mohl připomenout. V některém ze smutečních hostů mohou vyvstat pochybnosti, zda není dokonce i ta rakev prázdná. Důvodů, proč k takové situaci může dojít, je hned několik a nemusí to být vždy vinou samotného pohřbívaného. Buď se mu nevydařila rodina, byl zvyklý žít ve stínu, několikrát se přestěhoval a přetrhal vazby A to už nemluvím o pohřbech, které se nekonají vůbec, protože pozůstalí chtějí ušetřit. To, co jsem zmínil v předešlém, se však v žádném případě netýká těch, na které bych chtěl vzpomenout, tří bardů, kteří nás v letošním roce opustili. Přestože byl každý jiný, měli mnohé společné: nadání, pracovitost, skromnost, čestnost, velké srdce a v tom výčtu bych mohl pokračovat. Když na jaře zemřel Vladimír Janda, zvaný Dědek, smuteční hosté zaplnili v Lomnici nad Lužnicí kostel svatého Jana Křtitele do posledního místečka. Rodina, přátelé, spolužáci, kolegové Ti všichni přišli ne z povinnosti, ale proto, že účast na pohřbu brali jako čest. Kněz vedl obřad od srdce a bylo znát, že Vláďu osobně znal. Zahrála country kapela, se kterou, sám muzikant, úzce spolupracoval. Říká se, že jeden pohřeb v roce je až dost. Ale přišel srpen a opustili nás Luděk Mühlstein a Richard Uher. Jen pár dní od sebe. Luděk byl pro Richarda jakýmsi vzorem a někdo, koho si velmi vážil. Nerad bych zabředl do nějaké duchařiny, ale skoro bych řekl, že když se dozvěděl, že Luděk umřel, rozhodl se to zabalit a šupajdit tam někam nahoru, kde je možná jeden obláček vyčleněný spisovatelům, kde mohou spolu rozprávět a kde Luděk Richardovi asi držel místo. Dokonce měli pohřeb ve stejný den. Každý z nich byl skutečně jiný. Richard byl neodmyslitelnou postavou Písku, toho města nad Lužnicí, bohatého nejen na kulturní život, ale i na osobnosti, které v něm žily a tvořily. Jako by zlatonosná Otava vždy při některé z povodní vyplavila do města nějakou tu zlatou šupinku. Když Richard pořádal v Písku neopakovatelné akce, do jejichž přípravy zapojil celou rodinu a které připomínaly takovou malou svatbu, ať už u příležitosti křtu některé z jeho sbírek nebo jiných, vždycky mě požádal: A vezmi s sebou určitě pana Mühlsteina. A Luděk se mnou vždycky, dokud mu to ještě jeho zdravotní stav umožňoval, jel. Ale skoro pokaždé, při své skromnosti, se mě zeptal: Jenom nevím, čím jsem si tu pozornost zasloužil. Písecký kostel Narození Panny Marie byl též zaplněný do posledního místečka. Okolí kostela je rozkopané, a tak jsem si musel najít místo pro zaparkování poněkud dál. Tlačil mě čas a chvíli jsem se bál, abych zbytečně nebloudil. Ta obava však byla zbytečná. Stačilo jít stejným směrem jako jiní v černém a s květinami v rukou. Při příležitosti poslední pocty Richardovi zahráli i hudebníci, se kterými jsme se setkávali v předešlých letech. I oni mu tak přišli vzdát poslední poctu. Nemohu při té příležitosti nevzpomenout na Richardovu manželku, úžasnou ženu, která při něm po mnoho let stála v dobrém i zlém. Když mi volala, že Richard zemřel, bylo z jejího hlasu znát, jak je kvůli tomu na něj rozlobená, protože tento písecký bohém se vůbec nešetřil a nedbal na své zdraví. Skoro bych si troufl říct, že kdyby mohla, tak by mu nejraději za to, že zemřel, naplácala. V obřadní síni budějovického krematoria nebylo toho dne též k hnutí. Od rakve obklopené věnci a květinami se na nás z portrétu usmívala Luďkova tvář, jak jsme si ji pamatovali z dřívějška. Džentlmen v tom pravém slova smyslu, jiskra v oku, značící bystrou mysl, sportovec. Člověk plný pozitivní energie. Proto měl co říct generacím rozhlasových posluchačů (v ČRo začal pracovat v neuvěřitelném roce 1951), sportovní fanoušci nezapomenou na jeho působení sportovního komentátora. A že byl mistrem dramatu, o tom mě přesvědčil při jedné besedě konané u příležitosti jeho sedmdesátin. On byl zapálený ornitolog a k tomuto tématu vydal i několik knih. Trochu skepticky jsem očekával takové nějaké povídání o ptáčcích, jakého jsem byl svědkem od jiných. Ale to byl můj velký omyl! Tehdy jsem pochopil, jak je to s jeho ohromným darem a smyslem pro dramatičnost. Tam, kde jiní dokáží z dramatu udělat nudné povídání, tam Luděk dokázal zdánlivý nudný život ptáčků podat jako velké drama. Během obřadu byly místy pouštěn zpěv ptáčků a někteří ze smutečních hostů se dokonce rozhlíželi, zdali tam skutečně nepoletují. Nakonec se s námi rozloučil z reproduktorů nezaměnitelný Luďkův hlas. Na závěr bych si dovolil trochu úsměvu. A snad si ho mohu dovolit, protože je na můj úkor. Jednou na jaře mne brzy ráno probudil strašný řev špačků, který mi nedovolil znovu usnout. Nakonec jsem v pyžamu vyběhl na terasu a zařval na ně: Tak držte už sakra huby! Večer jsme měli schůzi a já se Luďkovi o svém zážitku a následném počínání zmínil. Podíval se na mne s mile káravým úsměvem a řekl mi: To jsi snad ani neměl, Františku, on je dneska totiž Mezinárodní den ptactva. No a od té doby na ptáky neřvu. A tak mi na závěr nezbývá, než všem našim třem kolegům a především přátelům popřát, aby je Múza neopouštěla ani tam, kam se k naší lítosti odebrali. 16

19 dění jižní Čechy Jak jsme točili Žižku JaN bauer Stalo se to už před více než dvěma lety. Seděli jsme počátkem léta s přáteli spisovatelem Otomarem Dvořákem a kame ramanem Jiřím Jerrym Fišerou na terase jedné restaurace na okraji Vodňan, měli před sebou každý sklenici piva, Jerry jako řidič samozřejmě toho nealkoholického, a za sebou namáhavý den, v němž jsme ve čtyřech jihočeských okresech natáčeli příběhy do Magazínu záhad, který vysílá televizni stanice Kino Svět. Samozřejmě jsme probírali, co budeme točit dál, a tu někoho z nás, snad Otu nebo snad mne, napadlo: Pojďme natočit seriál o Janu Žižkovi z Trocnova. Tahle myšlenka se nám uhnízdila v hlavách a co víc, Ota se s naším nápadem hned následující týden obrátil na vedení příslušné televize, zda by o takový, zpola dokumentární a zpola hraný seriál měli zájem. Když se setkal s kladnou odezvou, hned se pustil do práce na scénáři a jeho části mi posílal k připomínkám a doplněním. Do práce jsme se doslova zakousli, navíc nás popohánělo vědomí, že v téže době točí známý režisér a producent Petr Jákl o Žižkovi hraný velkofilm s mezinárodním hereckým obsazením. Ne, že bychom mu snad chtěli konkurovat, ale z toho, že se pustil právě do Žižky, nám vyplynulo, že tento nikdy neporažený husitský vojevůdce se opět ocitá na výsluní pozornosti, což by mohlo být našemu seriálu ku prospěchu. Samotné natáčení jsme pak začali v březnu 2018, kdy jsme se s kamerou a dalším technickým vybavením ocitli při rekonstrukci bitvy u Sudoměře. Právě tady jsme se setkali s charismatickým Jiřím Kunátem, který při podobných historických rekonstrukcích představuje právě Jana Žižku. Hned jsme se s ním domluvili, že by mohl uvádět jednotlivé díly seriálu. První natočené scény bitevní vřavy, jak jí představili členové klubů historického šermu, nás nadchly. Uvědomili jsme si, že si nemůžeme před kamerou jen povídat, ale musíme seriály oživit hranými scénkami. Za dalším natáčením jsem se pochopitelně vydali do Trocnova, místa Žižkova narození, kde nám byla ochotnou a kvalifikovanou průvodkyní náměstkyně ředitele Jihočeského muzea magistra Helena Stejskalová. Postupně jsme pak natáčeli na dalších místech spjatých s Janem Žižkou, tedy v Borovanech, v Českých Budějovicích, v Táboře, v Praze u Novoměstské radnice a na Vítkově a také třeba na zbytcích Žižkova hradu Kalich u Litoměřic, na hradu Rabí, dále na někdejším bojišti u Malešova, u Přibyslavi a v Čáslavi. Naše debaty s Otou přerušovaly promluvy historiků, třeba renomovaného znalce husitské doby profesora Petra Čorneje, našeho spisovatelského kolegy a přítele Vlastimila Vondrušky či třeba doktora Filipa Velímského, který nás upozornil na to, že v Čáslavi objevená údajná Žižkova kalva je nejspíše podvrhem nadšených vlastenců. Už první odvysílané části seriálu na stanicích Kino Svět a CS film vzbudily značný ohlas a třebaže jsme se před kamerou leckdy zakoktávali, získali jsme z odvedené práce velice dobrý pocit. Navíc, proč to zapírat, práce na seriálu mne inspirovala k tomu, abych napsal knihu Války božích bojovníků popisující krok za krokem všechny události husitské doby a představující všechny tehdejší významné osobnosti. Navíc jsem na přání nakladatele Josefa Snětivého napsal i životopisnou knihu o husitském vojevůdci a knězi Prokopovi Holém nazvanou Kdo po Žižkovi. Té si cením o to víc, neboť od roku 1953 tady žádná kniha o této významné osobnosti českých dějin nevyšla. A ještě něco. Musím se pochlubit, že jsem před televizní kamerou nejen promlouval o Žižkovi a jeho životních osudech, ale dokonce jsem si v ponurých prostorách českobudějovické hradební věže Železná panna zahrál mučeného lapku. Doufám, že můj zoufalý nářek smilujte se, já ne, to Žižka... televizní diváci hned tak nezapomenou. Tvůrci seriálu o Žižkovi (zprava) spisovatelé Otomar Dvořák a Jan Bauer před Žižkovou mohylou u Přibyslavi. 17

20 dění jižní Čechy Pomník z kamene a písmenek Hanka Hosnedlová / foto: Zuzana Heřmanová Sobotní odpoledne ve třetím říjnovém týdnu bylo v malé jihočeské obci Lužnici věnováno slavnostní události odhalení pomníku zdejšímu rodákovi a našemu kolegovi Janu Nouzovi, a to za bohaté účasti zejména místních obyvatel. Návrh na tento projev uznání a úcty se zrodil hned krátce po smrti oblíbeného lužnického spisovatele, ale cesta k realizaci trvala více než pět roků. Nejprve bylo nutné založit občanské sdružení a vyhlásit s podporou kraje veřejnou sbírku, která v závěru vynesla přes korun. Hlavní organizátorkou této akce byla Miroslava Kolouchová, někdejší starostka Lužnice, ale zapojila se i řada dalších. Sdružení dostalo název Namšál, což je název rybníčku na konci obce, kam Jan Nouza rád jezdíval na vycházky a kde také byl nyní pomník umístěn. Aby pomník zapadl do krajiny, byl použit velký přírodní kámen, který daroval Václav Pumpr z Lomnice nad Lužnicí, a jeho úprava byla svěřena Petru Pokornému. Na tomto kamenném, tvarově velice zajímavém pomníku pak jsou umístěny dvě nerezové, všem vlivům odolné desky s rytými nápisy, které zhotovil Štěpán Marek. Kromě spisovatelova jména a dat nápis uvádí i čtyřverší z Nouzovy básně z knihy Lomnicko v obrazech. I Jan Nouza však věnoval Lužnici mnohé. Jednak ji proslavil svým spisovatelským jménem, jednak jí zůstal věrný až do posledních dnů svého života. Navíc psal dlouhá léta zdejší kroniku a jeden čas dokonce působil ve funkci místostarosty. Navzdory tomu, že jej úraz ve věku patnácti let odsoudil na celý život do kolečkového křesla, nezatrpkl. Naopak se snažil pomáhat všemožnými způsoby lidem s handicapem, a to jak ve své bohaté novinářské a spisovatelské tvorbě, tak osobními skutky. Oženil se, stal vzorným otcem a následně pak i vlídným dědečkem. A nepřestával obětavě a nezištně pracovat pro postižené spoluobčany. I pro své kolegy z Jihočeského klubu Obce spisovatelů, jehož byl dlouholetým členem, byl báječným kolegou a vzorem skromného a pracovitého člověka. Je to už více než šest roků, co jsme se s ním rozloučili, ale nikdo z nás na něj nezapomněl. Byl rovněž jedním z prvních, kdo obdržel Číši Petra Voka - jihočeskou literární cenu za celoživotní tvorbu. Jeho knížky byly překládány do polštiny, ruštiny, němčiny Kromě toho mu byla předána i Cena Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám, Cena ministerstva zdravotnictví i vládního výboru pro postižené spoluobčany... Svůj pomník z písmenek si vystavěl sám už za svého života, nyní mu jeho vděčná obec Lužnice postavila pomník skutečný, který bude připomínat tohoto jedinečného člověka i všem dalším generacím

21 dění jižní Čechy Berana evidentně ještě není dost Jaroslava Pixová / Foto: autorka Ve čtvrtečním říjnovém odpoledni se začalo notně zaplňovat knihkupectví Elim v Janáčkově ulici v Písku. Ve frontě čtenáři trpělivě čekali na svého oblíbeného píseckého autora detektivního žánru, bývalého kriminalistu Ladislava Berana. Každý měl v ruce jednu nebo i pět knih a čekali na podpis. Autor se až podivil nad tím, že stále i po všech těch letech ještě lidé přicházejí: Čekám, jestli tady někdy nebude plakát s nápisem: Dost bylo Berana. Tentokrát mu v nakladatelství Moba vyšly rovnou dvě, s kterými se dostal na celkový počet dvaačtyřicet napsaných a vydaných knih. První novinka se jmenuje Kriminálka na tahu, v níž hlavní roli opět sehrají osvědčení písečtí kriminalisté Studnička a Mach. Druhá má název Někdo z vás je vrah, pánové a děj nás zavede do prvorepublikových dob k případům, které úspěšně řešila četnická pátračka nadporučíka Votruby. První knihu Láďovi Beranovi pokřtil jeho bývalý nadřízený, šéf krajské kriminálky, Jaroslav Zachariáš. Ten vzpomenul, jak se v Písku díky objížďkám octl v blízkosti kanceláří, kde kdysi působili: Bylo tam otevřené okno a já jsem cítil tu vůni kanceláře se sporým světlem, kde nebyl téměř žádný kyslík, ale mělo to svůj půvab. Druhý kmotr Jiří Mikulec se dostavil v prvorepublikové uniformě praporčíka pražské četnické pátrací stanice. Přivedl s sebou i svého syna, četaře Františka. Cena E. E. Kische putovala i do Milevska Hanka Hosnedlová Nevím, jak kdo, ale já mám vždycky velkou radost, když se některému ze členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů dostane oficiálního literárního ocenění. Mám takový zvláštní příjemný pocit, jako by část takové ceny spadala i na celý klub. Nejinak tomu bylo u letošního udělení jedné z cen KALFu (Klub autorů literatury faktu), kterou získal náš člen Pavel Hrdlička z Milevska. Jedná se o Cenu Egona Ervína Kische v kategorii historický román, která byla předána vybraným autorům koncem září v prostorách zámku Letohrad v rámci již 27.ročníku této mezinárodní literární soutěže. Pavel Hrdlička získal zmiňované prestižní ocenění za román Pouť oběšenců, vydaný v loňském roce v nakladatelství Euromedia Group. Byl jsem jedním z osmi oceněných autorů v této kategorii čtyři byli z Čech a čtyři ze Slovenska. Slavnostní předávání cen s předáním diplomů a růží zahájil starosta města Letohrad Petr Fiala a vše se odehrávalo se vkusným hudebním doprovodem. Panovala tam velice příjemná a vstřícná přátelská atmosféra, což konstatovali i ostatní přítomní. Potěšilo mne také, že se tohoto setkání zúčastnil i další jihočeský kolega Vladimír Šindelář, který je dokonce z Milevska jako já, přibližuje uváděnou literární událost Pavel Hrdlička. Děj Hrdličkova oceněného románu se odehrává v roce 1405, kdy mimo jiné staré letopisy české uvádějí zajímavou informaci, že neznámá osoba přenáší mrtvoly oběšenců do města a pokládá je hokyním před krámy. Ty jsou pak povinné zaplatit jim řádný pohřeb. Tím také začíná můj román, hlavní osou je však vyšetřování králova dluhu vůči opolským vévodům. Z krádeže značné sumy peněz je nakonec obviněn králův podkomoří a oblíbenec Zikmund Huler z Orlíka... popisuje obsah svého románu jeho jihočeský autor, kterého ostatní členové klubu znají jako skromného a obětavého kolegu, jemuž Cenu E.E.Kische upřímně přejí A tak se i prostřednictvím Literárního fóra přidáváme ke gratulantům s dodatkem, aby se takových úspěchů objevovalo v tomto společenství co nejvíce. 19

22 dění jižní Čechy Řeka Otava ještě jednou zazpívala Zlata Měchurová / Foto: Václav Pixa tom, jak zpívala stará Otava ještě předtím, než ji zatopila Orlická O přehrada, o všech samotách, přívozech, mlýnech, penzionech a hospůdkách na jejích březích, o plaveckých osadách a čilém turistickém ruchu, o tom všem vypráví v pořadí již třináctá kniha autorky Jaroslavy Pixové s názvem Zpívající řeka od Smetiprachu po Zvíkov. Jedinečnou atmosféru tehdejšího rušného života kolem řeky dokresluje i vypravování lidí od vody a množství dobových fotografií. Poprvé ji představila v říjnu v zámku ve Vráži a poté v Prácheňském muzeu v Písku. O tom, že k těmto místům mají lidé vřelý vztah a rádi na ně vzpomínají, svědčila i jejich hojná účast při těchto akcích. Zároveň zhlédli i krátký film studentů písecké filmové akademie s názvem ATA AVA, který vypráví o řece Otavě a městě Písku. Inspirací k jeho natočení byla kniha Jaroslavy Pixové a Jiřího Fröhlicha Stará Otava mezi Strakonicemi a Pískem. Po slavnostním představení čekají autorku ještě besedy nad touto knihou ve Varvažově, Zvíkovském Podhradí, Vlastci, Čížové, Milevsku a Písku. Ilustrační doprovod čísla: Petr Fidrich 20

23 umění sochařství Ilustrační doprovod čísla: Petr Fidrich 21

24 umění divadlo Budou České Budějovice opravdu mít stálou muzikálovou scénu? Hanka Hosnedlová / foto: WWW:hdzeme.cz Již koncem letošního školního roku seznámilo Hudební divadlo Ze:Mě (HDZ:M) širší kulkturní veřejnost se svými plány a hlavně s výhledem na zřízení stálé hudební či muzikálové scény v jihočeské metropoli, a to na profesionální úrovni. podle dosavadních zkušeností s tímto A žánrem na českobudějovické scéně je plánovaný krok schopný naplnit očekávání a zájmy zdejšího publika. Zatím našel zmiňovaný zajímavý projekt zázemí v českobudějovickém KD Vltava, kde také zahájil novou sezonu 2019/2020 zářijovým slavnostním koncertem Muzikálové gala. V programu tohoto večera zazněly známé české i světové muzikálové hity v podání Milana Peroutky, Lukáše Randáka, Elis Ochmanové, Lukáše Adama, Andrey Holé a Lindsaye J.Salvatiho, za doprovodu symfonického orchestru pod vedením Vojtěcha Adamčíka a Jana Bubáka. Součástí pořadu byl i symbolický křest v úvodu citovaného, nově vzniklého hudebního divadla, které stojí v pozadí těchto nevšedních počinů. Ačkoliv se jedná o nové jméno na hudební scéně, členové této instituce nejsou přes své mládí v oboru žádnými nováčky a mají za sebou úspěšné uvedení již tří původních muzikálových titulů na Malé scéně českobudějovického DK Metropol. Připomeňme si v této souvislosti muzikálové hry Úděl osudu, Cyrano a Zaslaná pošta, které zhlédlo na dvacet tisíc diváků a které si navíc vydobyly třináct ocenění za nejlepší hudbu, libreto či režii. Za zmínku jistě stojí i širší živý orchestr a plastičnost zvuku při představeních, ale i početně obsazené komparsní scény. Pro současného diváka bude tvorba našeho hudebního divadla Ze:Mě vždy zárukou kvality a diváckého zážitku. Převážná většina repertoáru bude čerpat z původní české hudebně-divadelní tvorby, vytvořené přímo pro toto divadlo. Chceme ale také nabídnout možnost seberealizace mladým českým autorům a interpretům, kteří tak budou mít možnost získávat konkrétní profesionální zkušenosti díky spolupráci se zkušenějšími kolegy. To se bude dít pravidelným vypisováním konkurzů, nabídek a soutěží. Vznikne tak zcela nová umělecká platforma, která v českých podmínkách nemá obdoby, uvedl Vojtěch Adamčík, ředitel divadla a hudební skladatel, na tiskové konferenci. Mladý tvůrčí tým Ze:Mě tvoří dále Jan Batysta, zástupce ředitele divadla, textař a scénárista, Petr Mach, producent, Lucie-Anna Zatloukalová a Magdalena Froňková, choreografky, Filip Šinkner, textař a scénárista, Jaroslav Dvořák, dramaturg, David Tomášek, hlasový poradce, Vladimír Batysta, grafik, a Nikola Ciprová, která bude mít na starosti propagaci. Sestavu pak doplňují stálí hosté David Cody, režisér, dramaturg a dirigent, a Jan Bubák, dirigent a člen ansámblu Národního divadla v Praze. Na konec února příštího roku je připravována premiéra zcela nové inscenace úspěšného muzikálu Cyrano, pod níž jsou jako autoři podepsáni Vojtěch Adamčík a Filip Šinkner, s režií a dramaturgií Davida Codyho, v hudebním nastudování Jana Bubáka s taneční choreografií Lucie-Anny Zatloukalové a Magdaleny Froňkové. Na obsazení hlavních i vedlejších rolí byl začátkem podzimu vypsán konkurz. Plány hudebního divadla však míří ještě dál, a to do zejména do další sezony 2020/2021, na kterou připravuje hned tři premiéry taneční show, dále pak původní britský muzikál mladého nadějného skladatele a textaře a na závěr sezony pro změnu historický muzikál z dílny Vojtěcha Adamčíka, Jana Batysty a Filipa Šinknera, který bude uveden jako open-air turné po čských a moravských městech. Ovšem dočká se i uvedení na trvalé scéně divadla v KD Vltava. Všechny tyto plánované akce jsou ve stálém tvůrčím kvasu, takže není vyloučeno, že se dočkáme ještě jiných překvapujících změn a novinek. 22

25 umění divadlo Sté výročí divadla a tři knihy na jevišti Hanka Hosnedlová V letošním roce vstoupilo Jihočeské divadlo do své sté, jubilejní sezony. To už je výročí, které stojí zato zviditelnit všemi možnými dostupnými prostředky, a to nejen na domácí scéně. Takže už v únoru letošního roku se divadlo představilo v Praze pečlivě vybranou přehlídkou několika představení pod názvem Jižní spojka. Zaběhnutým prezentacím se vymykal mimo jiné také interaktivní vizuálně -zvukový projekt Malého divadla, připravený k sedmdesátému výročí jeho trvání a prezentovaný v rámci tradiční akce Posousedsku. Nesl název Maringotka Malého divadla a spojoval historickou maringotku po loutkáři Matěji Kopeckém s loutkami z představení Malého divadla novou zvukovou technologií a simulovaným 3D prostorem. Přehledná a hluboko do historie sahající byla také výstava se zvědavost budícím titulem 100 let Jihočeského divadla Kabinet zázraků, instalovaná v prostorách Jihočeského muzea. Expozice představovala návštěvníkům osobnosti a klíčové momenty v průřezu deseti dekád, včetně vzácných dokumentů, archiválií z fondu muzea, divadla a soukromých sbírek, ale i možnost nahlédnout za oponu a stát se součástí divadelního světa či využít prezentace dílen Ateliéru 3D. Oblíbené byly i komentované prohlídky této nevšední expozice. Ale zapomenout by se asi nemělo ani na další jubileum, a to již dvousté, které se pojí s budovou dnešního Jihočeského divadla. A možná na plány a vize o novém areálu pro divadelní Múzy v jihočeské metropoli. Jihočeské divadlo navíc reprezentovalo společně s Divadlem LETÍ a Tygrem v tísni Českou republiku na největší světové výstavě scénografie a divadelní architektury na Pražském Quadriennale, v rámci jedinečného českého koprodukčního projektu Camp Q. Jako součást akce se odehrává i sedmihodinová imerzivní inscenace za přítomnosti diváků. Po pražské premiéře byla tato specifická výstavní přehlídka přemístěna na dva dny i pro českobudějovickou prezentaci pod širým nebem. Svou porcí přispělo k oslavám, které se podle plánu mají protáhnout až do léta příštího roku, nesporně i otáčivé hlediště v Českém Krumlově a jeho programová náplň. Na poslední dva měsíce roku byla pak připravována představení v Boudě, kde každý ze souborů JD odehraje jedno představení v uceleném bloku. Realizaci tohoto projektu předcházelo úzké navázaní spolupráce s Divadlem bratří Formanů a využitím jejich stanu k realizaci tohoto mimořádného divadelního dění. Trvalou připomínkou zmiňovaného kulatého jubilea je pak nesporně kniha, mapující po etapách slovem i obrazem stoletou historii divadla včetně hereckých osobností, zajímavých představení i událostí s divadlem spojených o-o-o Pro spisovatelskou obec je bezesporu zajímavá i skutečnost, že Jihočeské divadlo uvedlo v letošním roce na scénu i tři představení, připravená na náměty knih českých autorů. Tou první byla napínavá historická detektivka Ďáblův sluha, podle knihy populárního, úspěšného Vlastimila Vondrušky, o jejíž divadelní adaptaci se postaraly režisérka Martina Schlegelová a dramaturgyně Olga Šubrtová. Děj je umístěný do 13.století, do doby panování Přemysla Otakara II. s hlavní postavou prokurátora Oldřicha z Chlumu, jehož ztvárnil Pavel Oubram. Scénu a kostýmy vytvořilo zaběhnuté duo Nikola Tempír a Vladimíra Fominová s autorskou hudbou Filipa Vereta. Druhou inscenací podle knižní předlohy pak je Rybí krev autora Jiřího Hájíčka, příznačně propojená jak dějem tak místem bydliště autora s jižními Čechami. Tento titul je součástí volné venkovské trilogie morálního neklidu a líčí příběh z přelomu 60. a 90.let o necitlivých zásazích k do krajiny i do lidských osudů obyvatel vesnic kolem Temelína, které musely ustoupit budování jaderné elektrárny Temelín. Hlavní postavou je Hana, jíž tyto změny zasáhly fatálně do života a která konfrontuje tehdejší vypjatou situaci s dobou po svém návratu z ciziny. V režii Natálie Deákové byla postava Hany svěřena Kamile Janovičové. A do třetice se zmíníme o hostujícím představení na scéně Jihočeského divadla, v němž opětně figuruje jméno Vlastimila Vodrušky a navíc pak hudební skupiny Ginerva. V souvislosti s názvem Vínem proti pohanství aneb Staročeský Dekameron asi nikoho nepřekvapí autorské upozornění, že toto představení není vhodné pro děti a škarohlídy. Jedná se totiž o lehce lechtivé zábavné vyprávění, čtení z kronik, ale také o dobové písně a tance, o umění, nepostrádající laskavý humor a srovnání s dnešním stylem života. Divák se tak dozví, co všechno se může stát v renesančním šenku, když se tam sejde mistr svobodných umění, pár potulných trubadúrů a samozřejmě krásná šenkýřka. Tak se přímo se samotným Vlastimilem Vondruškou a skupinou Ginerva můžeme vydat do časů, kdy lidé hřešili s úsměvem a kdy se muži netrestali za galantnost. Toto zábavné herecké leporelo otevře dveře do dávno minulého světa milostného umění, pijáctví, rozverných písní i tklivých balad, historek romantických i necudných. Spousta umění, spousta námětů k zamyšlení a spousta plánů Z hlediska spisovatelského pak i otázka: bude Jihočeské divadlo pokračovat v práci se scénáři vzniklými na základě knih českých, nebo ještě lépe jihočeských autorů? A moc bychom si přáli, aby odpověď zněla ano. 23

26 umění sochařství Přelet nad sochařským ateliérem Miloslav Král český / foto: z archivu PetrA FidrichA Při běžném přeletu Boršova nad Vltavou se ten ateliér nehledá lehce. Je to celkem nenápadná bývalá velkogaráž. Naštěstí hned vedle je výrazný orientační bod, úchvatná fazóna jakési technologické věžičky ve výslužbě. Jen co jsem zaparkoval u vjezdu do areálu N, E už mi jde přes dvůr naproti... ale ne! Ale ano... je to Jack Nicholson! Ten marnotratný rozdávač energie, ten, co jde do všeho naplno, euforik, pro kterého není žádná kaše dost horká. Právě ten, co zná tajemství, jak se lítá vzhůru, a navíc je ochoten ke svým vzletům přizvat své momentální spolutrpitele, a to i ty z čeledi bezkřídlých... Ale moment kde se tady vzal zrovna Nicholson? Teprve když se ten člověk přiblížil víc, začal se podobat někomu jinému. Potom s každým krokem ještě víc, a ještě víc, až najednou bylo jasné, že se tomu jinému nepodobá, ale že je to on sám: Petr Fidrich (*1964), akademický sochař, jihočeský imaginátor, kombinátor a transmutátor. Takže podtrženo, zrekapitulováno: PF je oproti JN mladší. Taky se s ním dá dobře mluvit česky, což se u toho opravdového Nicholsona čekat nedá. Stejně tak nemá Nicholson nic společného se vžitou značkou Fíďa, umístěnou nad vraty. A na Fíďu, tedy pravého Fidricha, se zase nevztahuje to Jackovo velehořké filmové finále. A... a to ostatní shora uvedené? To by možná šlo nechat beze změny. No ještě se uvidí. K sochařině obecně toho netřeba moc uvádět hmota, její získání a přemísťování, příprava pro tvarování, potom modelování, úpravy povrchu, sušení, pálení, barvení... Je to celkem jednoduché, nic na tom není. Všichni to známe, jenom ne všichni to děláme. Je pravda, že někdy se dílo může všelijak zauzlovat, ukročit do rozbředlého nesrozumitelna, nebo naopak do móóóc velkého srozumitelna, do sněhulákoidního lacina až zbytečna. O to víc pak potěší případy opačné když z té transformované původní materie vyzařuje, jaksi navíc, něco nehmotného. A právě kvůli tomu jsem chtěl pochopit všechny záhyby Fidrichových nitropochodů, abych potom mohl vnímání jeho tvorby jako celku zkomprimovat do jediného výstižného slova. Pohyb? Ne, ten tím hlavním není, i když sem tam jsou k zahlédnutí i křídla. Hudba? Ta taky ne. I když občas jsou její ozvuky zřetelně k zaslechnutí. Tak že by historie? Ta to ale taky není, přestože některé figurální metabytosti působí, jako kdyby byly vytaženy na světlo z tajemných hlubin pračasu... Vlastně by jakékoliv shrnutí, doslova do jednoho slova, bylo nesmyslem. Ono to moc nejde ani do několika slov. Autorovi je blízké prolínání tvarů, propojování významově nepropojitelného, ale přitom to není němé. O podobné alegorie se nepokoušel ani Myslbek. Možná dokonce ani při horečce 42 C, kdy fatazie akceleruje nejúčinněji. To asi zní trochu přehnaně... Dobře tak uberu, ale pod 40,5 C nepůjdu. Ještě tedy jinak: Na naší planetě dochází každou chvíli k nevratnému vyhynutí jednoho živočišného druhu. Tvorba Petra Fidricha je k tomuto jevu solidní protiváhou. Naznačuje (přibližuje, potvrzuje, dokazuje...), že ta naše Zemička je zároveň i obohacována, a to vznikáním dosud neexistujících forem života. Některé z důkazů jsou k vidění v Galerii Fíďa (depozitář v boršovské hřbitovní kapli). V menší hustotě jsou pak i jinde, jak v naší zemi, tak i na Zemi. Ale o všech souvislostech ví nejlíp Mistr sám Někdo pracuje rád o samotě, někdo k tomu potřebuje partnera (rádio, pečeného holuba, etanol jako pomocníka, Debussyho poslední LP, modelku nahoře s kloboukem, nebo i bez, a určitě je toho víc). Jak to máte vy? V ateliéru, když jsem při práci sám, mívám jako kulisu muziku. Něco jiného jsou sympozia, to je o setkávání výtvarníků. Je to takový malý blázinec na výletě, kde jsou všichni šťastni. Jste tak trochu v postavení mimo Budějovice. Jezdíte se na jejich žulového zakladatele Na Sadech dívat a) obden? b) spíš nepravidelně? Jsem za městem, a jsem tomu rád. Mám tady prostor. Nejenom socha, ale i sochař musí mít svou tvarovou banku. Můj svět je právě tady a Na Sady nejezdím. Zredukoval jste své činnosti s počítačem až k nule. Jestli mi teď řeknete, že důvodem byla pouhá pohodlnost, tak mi překazíte domněnku, že šlo o vaše moudré a prozíravé dokliduvstoupení. Překazíte? Pro mě je důležité mít čas a prostor pro práci, která mě naplňuje. Domněnka je správná. Je to moje osobní rozhodnutí, jak naložit s informacemi méně či více nepodstatnými pro můj svět. 24

27 umění sochařství Připravil jste návrh na novou sošku Jihočeské Thálie. V čem se nejvíc lišil od současného tupl-kalamáře s křidélky? Chtěl jsem zkombinovat dva světy. Ten obyčejný, občanský, s uměleckým, řekněme hereckým. Navrhl jsem keramiku s malou vitrážičkou, jejíž barevnost představuje pestrost života. Došlo ale jen k návrhům na papíře. Představte si, že by nějaký čaroděj prodával volné hodiny (navíc k našim tradičním čtyřiadvaceti). Zašel byste k němu? A když ano, kolik byste si jich přikoupil? Není třeba. To by se snad hodilo pro workoholiky. Jsem spokojen můžu si čas přidat i ubrat. Ale skutečný význam našeho času vidím spíš v intenzitě prožitku. Někdo po celý život nenachází žádný horizont, smysl života, a někdo jiný ho najde za vteřinu. Nevěřím, že by na tom nějaká přidaná hodina něco změnila. A i kdyby bylo dalších 100 let navíc, bylo by to stejné. Volná hodina neexistuje! Víc ale myslím na to, jak Werichovo dávné od kdy do kdy a co za to sedí i k naší době s moderními kostely (markety), kde se lidi modlí k bohu (mamonu)... Ti by možná potřebovali pár hodin ubrat, aby si uvědomili jedinečnost a neopakovatelnost života. Jak vnímáte zachování přírodního hyperbalvanu u budějovické knihovny? Každopádně z čisté tvorby samotné přírody už toho dlouhodobě nepomíjivého v Budějovicích moc nezůstalo. Je krásné vidět čas jako sochaře při práci, i přesto, že při jeho věčnosti ho vidíme jen jako jeden z mnoha paprsků světla. Intermezzo: Lidstvo se dobrovolně řítí po pomyslné trase rychlostní zkoušky, hraje se o vavříny, o vteřiny, chvilkové zpomalení je považováno za hřích, gumy kvílí, davy šílí. A přechod do režimu ztišeného soustředění je zatím v nedohlednu. Jen málokoho zajímá jistota a elegance projíždění zatáček, jen málokdo nedovolí splašenosti našich dnů, aby cloumala jeho majestátem. Není pochyb Petr Fidrich není žádným naklonovaným Nicholsonem. Je originálním Fidrichem, spíš usebraně činorodým, než bezstarostně se chechtajícím kdesi mezi oblaky... Jsou známy (a nejen z historie) případy zkornatění fantazie, jakéhosi ustrnutí, vstupování do stejné řeky. Může se vůbec umělec (třeba rovnou vy) předem rozhodnout, že nikdy nepřejde na doživotní produkci rozmanitých leknínovitých i jiných recyklátů? Nemám strach, dokud mě zdraví podrží. Určité ustrnutí ale být musí pro mě je to jakýsi rukopis kumštýře. Vše se odehrává v hlavě, a ta má na starosti recyklaci různých hodnot, se kterými žijem na Zemi. Pokud člověk žije s kumštem opravdově, určitě není normální pro okolí, ale vlastně se tím vymezuje vůči průměrnosti. Kornatění fantazie mu nehrozí, protože jde stále dál, rozeznává ostřeji hranici mezi bezduchostí masové průměrnosti a vizí člověka, nabitého vůlí k vyjádření myšlenek svými prostředky. Jste zvyklý na těžká břemena; unesete i těžkou otázku? Rozmyslete si to... Není těžkých otázek, je jen strach na ně odpovědět. Ale zkusím to. Tak dobře. Není to tak dlouho, co došlo k nespravedlivě bronzové gottwaldizaci Věry Špinarové. Co byste k tomu řekl za ni, když sama už nemůže? A co sám za sebe? Špatný je sochař, který kopíruje skutečnost. Vždycky by měl pracovat s nějakou nadsázkou, vizí, zkratkou, formou, o které by se dalo přemýšlet. Udělat naturalistickou grimasu člověka, kterého navíc všichni dobře znají, znamená udělat karikaturu něčeho, co už příroda vymyslela daleko geniálněji. Pro mě je tvorba jakousi snovou realitou. Pouhé zobrazení není můj šálek čaje. I ateliéry sochařů, těch vládců nad trvanlivostí, občas navštěvuje neviditelná přenašečka nakažlivých pocitů, potulná multimilenka Marnost. Celým jménem Marnost nad Marnost. Taky se k vám už někdy vloudila? To svádí k představě něčeho nenávratně ztraceného, depresivního, ke smutné představě potácejícího se kumštýře, který pomalu odchází do nějaké jiné dimenze. Ale pocit marnosti je přirozenou protiváhou radosti, a podobně jako různé další protipóly je součástí našeho života. Do mé hlavy se vkrádá každou vteřinou je to boj mezi mozkem a materiálem, mezi myšlenkou a rukou, která hněte hlínu, klove do kamene, nebo maluje obraz. Nakonec se proces ustálí, marnost se může proměnit v naději a radost, a někdy i v euforii. Když se dotěrnost marnosti dobře využije, tak je motorem pro život. Petr Fidrich: Temelínské věže 25

28 umění výtvarné umění Třikrát Schel, třikrát úspěch Hanka Hosnedlová / foto: Jednou z nejzajímavějších a podle zkušené galeristky Marie Hanušové i nejpěknějších výstav pořádaných v prostorách Knížecího dvora na Hluboké nad Vltavou, byla nepochybně letní expozice věnovaná českobudějovickému rodinnému výtvarnému klanu Schelových. Nazvali ji jednoduše 3x Schel. Zaujala mne nejen svou žánrovou rozmanitostí, která zahrnovala obrazy, sochy či nápadité asambláže, ale i uměleckou zralostí vystavených prací. Zastavím se nejdříve u obrázků Aleny Schelové (1946), někdejší propagační pracovnice a novinářky, současné galeristky a zakladatelky uměleckého sdružení Hortensia, ale v této souvislosti především výtvarnice. Její obrázky s domečky a krajinami vám hned na první pohled připadají jako něco důvěrně známého, jako otevření dveří do vašich vzdálených vzpomínek. Tlumené barvy, vesměs v hnědých a modrých odstínech, kapka příjemné nostalgie a upřednostnění jednoduchých tvarů zpracovaného námětu dávají vyniknout kompozici a jasné, otevřené výpovědi autorky. Jako by v každém tahu štětcem byl čitelný kousek z ní samotné, z jejího roky formovaného niterného cítění a snahy o sdělení konečného poznání. Hladké, oblé sochy Petra Schela (1972) zná umělecká veřejnost už z celé řady výstav, ale i z trvalých instalací v krajském městě a okolí. Hliněné skulptury, zejména zajímavě zpracované lidské hlavy, mohou být díky vypalování při vysokých teplotách, umisťovány i v exteriérech, kde se skvěle vyjímají například v zahradách, parcích apod. Petr po studiích na českokrumlovské Střední umělecko-průmyslové škole sv. Anežky České působil jako asistent v ateliéru sochaře Miroslava Párala. Poté se osamostatnil a dnes má nejen svůj vlastní ateliér, ale i řadu tuzemských i zahraničních výstav na svém kontě. Jeho tvůrčí rukopis se již úspěšně zapsal do povědomí příznivců umění, ale i laiků. Jaromíra Schela (1940) si kulturní veřejnost už celá desetiletí spojuje s jeho neúnavným vymýšlením a organizováním kulturních projektů, ať už pod hlavičkou Domu kultury ROH (nynějšího Metropolu) nebo v rámci města či kraje. Jeho aktivity sahají mimo jiné i za hranice republiky. Jejich výčet by byl nejen hodně dlouhý, ale také náležitě pestrý. V Knížecím dvoře se však překvapivě představil i jako výtvarník, a to v oboru poněkud speciálním. Je jako kouzelník, který ze starých, nepotřebných, odložených předmětů a drobných přírodních materiálů vytváří takzvané asambláže. Podle mého názoru to jsou zajímavé, trojrozměrné příběhy vyprávěné jedinečnými nápady a fantazií. Trochu mi připomínají stejnou vášeň výtvarníka Štěpána Mikuláše Mareše, který byl Jaromírovým blízkým přítelem. Jako by pokračoval v jeho nekonečné hře oživování zapomenutých předmětů, které tak vstupují do života s nečekaným, novým smyslem a identitou zcela nového příběhu. A z Jaromírovy zásoby vtipných a neotřelých nápadů v tomto směru zcela jistě vzejdou další kapitolky těchto nevšedních, skromných, ale zábavných sdělení

29 umění výtvarné umění Alfréd Kindler malující, kreslící Miloslav král Český Sloveso maloval je nedokonavé. To podle definice jazykoznalců znamená, že vyjadřuje děj časově neohraničený...(!) Odpusťme znalcům shovívavě tuto (jistě nechtěnou) osudově netaktní zlomyslnůstku. Na konci jara (r. 2019) navždy opustil svůj i náš svět malíř Alfréd Kindler (*1925) ze Včelné u Českých Budějovic. Malíř každou svou buňkou, a hlavně s poznatelným rukopisem. Z posledních let je navíc znám i tím, že se zaměřil na vytváření jakýchsi 3D-koláží. Ovšem asi jen málokdo ví, jak vypadá jeho rukopis kresebný... Přiložená kresba je bez názvu. Jedná se o autograf volnou vizuální asociaci na téma semafor. Byla vytvořena jako součást rozsáhlé monotématické výstavy Semaforiál, uspořádané roku 1993 v českobudějovickém Domě kultury Metropol. Dílko budiž tichým připomenutím nejen Mistra a jeho tvorby, ale i jeho tehdejšího zájmu o věci, které se dějí okolo. 27

30 literatura představujeme Pražský klub spisovatelů Olga Nytrová Co obvykle dává lidi dohromady? Pohodová a přátelská atmosféra, schopnost naslouchat si, vzájemně si porozumět, a také možnost seznámit se v příjemném prostředí s dalšími empatickými tvůrci i se zájemci o jejich práci. Pravidelná klubová setkání jsou již šestým rokem dobrou základnou, pohostinným prostředím a živnou půdou pro spolupráci pražských spisovatelů, ale také hostů z jiných krajů. Zajiskří při nich příliv inspirace, někdy se objeví i střípek zázračna, jak tomu u tvůrčích lidí bývá. Tato setkání, pořádaná ve spolupráci s literárně dramatickým klubem Dialog na cestě a s náboženskou obcí Církve československé husitské Praha 8 Karlín, v jejíž zasedací místnosti probíhají, se konají vždy třetí úterý v měsíci od 18 hodin. Na začátku v oficiální části programu představí zajímavý host (básník, prozaik nebo jiný tvůrce) své dílo. V loňském roce přivítali kupříkladu tyto osobnosti: Mgr. Hanu Tonzarovou Th.D. (zpěv a recitace), Ing. Miloše Kysilku (klavír, zpěv a recitace) a RNDr. Jiřího Weinbergera (zpěv a recitace), kteří vystoupili s pořadem Kabaret Ogden Nash ; PhDr. Olgu Nytrovou, PhDr. Františku Vrbenskou, a Ing. Jiřího Cenka v pořadu křesťanské poezie; RNDr. Zdeňka Rampase a Ivo Fencla. V letošním roce se na půdě klubu například uskutečnily pořady věnované básním a esejím Hranatej svět a Srdce v mrakodrapu (MUDr. B. Ždichynec) a literatuře faktu Legenda Štefánik (Ing. B. Ditrych). Chceme zde však uvítat i autory oceněné v rámci loňské Ceny Miloslava Švandrlíka (PhDr. Ing. J. Vodňanský, Mgr. P. Markov, doc. M. Uličný, MUDr. R. Polzer) a další osobnosti, které u nás již dříve vystoupily (B. Kuras, PhDr. M. Ajvaz, Mgr. O. Dvořák, MUDr. Jan Cimický, Gustav Oplustil aj.). Po oficiálním úvodu následuje neformální posezení u malého pohoštění, kde se diskutuje o právě provedené prezentaci. Autoři si vyměňují informace o svých knihách, literárních pořadech a nápadech. Vzájemně se poznávají, učí se na sebe slyšet a navazovat. Rodí se tak velmi inspirativní prostředí, které přeje spolupráci. Díky tomu se v klubu vytvořily autorské dvojice, které již vydaly společné knihy. A nedávno byla v Karlíně slavnostně uvedena kniha básní, esejů a uměleckých reportáží Doteky krásného umění, kterou napsala šestice spoluautorů. Jsou jimi PhDr. Olga Nytrová, Ing. Břetislav Ditrych, Mgr. Luboš Y. Koláček, Alois Marhoul, Mgr. Dušan Spáčil a MUDr. Bohumil Ždichynec CSc. Jak vidíte, je důležité potkávat spřízněné duše. Jsme přitom otevřeni i kolegům z jiných regionů (Brno, Plzeň, Ostrava, Opava, Luhačovice, České Budějovice) či ze Slovenska. V červnu jsme uvítali Hanku Hosnedlovou z jižních Čech. I její kolega a náš současný webmaster František Tylšar již v Karlíně vystoupil a své autorské čtení spojil s radami zájemcům o vydání vlastních knih. Těší mne, že mezi nás přicházejí i lidé z jiných uměleckých oborů, výtvarníci (V. Polívková, E. Peroutková), fotografové a režiséři (Mgr. T. Kepka), hudebníci (Ing. V. Strachota, Lukáš Koláček) atd. Kromě autorských posezení jsou již dvanáctým rokem pořádána Setkání 3. věku ve spolupráci NO CČSH Praha 8 Karlín, Vítkova 13, Dialogu na cestě a Městské části Praha 8. Vždy poslední úterý v měsíci se od patnácti hodin s vícegeneračním publikem potkávají spisovatelé, básníci, publicisté, režiséři, dramaturgové, cestovatelé a další zajímavé osobnosti. Za poslední období uveďme např. tyto pořady: Jezuitští vzdělanci a literatura barokní doby s JUDr. Scarlett Rauschgoldovou; prezentace nové básnické sbírky Solve et coagula Ing. Tomáše Feifera; Příběhy z ohně a slz, věnované událostem třicetileté války autorek PhDr. Františky Vrbenské a Květy Salmonové; Izrael a příběh Ježíše s Mgr. Lenkou Hejdovou, autorské čtení RNDr. Markéty Hlasivcové a Mgr. Jana Maruny z další společné knížky pro děti a mládež nazvané Hádula ; Americký pobyt Antonína Dvořáka a 125 let Dvořákova cyklu Biblických písní, připravený PaedDr. Zdeňkem Kovalčíkem; Počátky husitské revoluce o tomto tématu promluvil prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. Ročně se tedy uskuteční přes dvacet pravidelných pořadů v rámci cyklů Setkání 3. věku a Setkání Pražského klubu spisovatelů při Obci spisovatelů. Z dalších akcí bych připomněla Ceny Miloslava Švandrlíka literární soutěže o nejlepší českou humoristickou knihu. Ta loňská se opět uskutečnila ve spolupráci Obce spisovatelů, MČ Praha 11 a ARTES. O přípravu a vyhlášení cen se po tři léta staral tandem spisovatelek O. Nytrová a F. Vrbenská. Ty také poslední ročník moderovaly. Již několik let připravujeme matiné k celorepublikovému Dni poezie. V roce 2017 se jej zúčastnilo kolem osmdesáti autorů a vloni na tomto literárním matiné vystoupilo přes čtyřicet básnířek a básníků. Připojujeme se i k Happeningu Pamatuj!. Letos na osudy svých blízkých vzpomínal publicista a spisovatel Ing. Jan Kovanic v pořadu ŠOA mělo celkem asi šest milionů podob. O dalších pořadech věnovaných tomuto závažnému tématu jednáme s ředitelkou Nadačního fondu obětem holocaustu dr. Martou Malou a dr. Zuzanou Petrovou ze Židovské obce v Praze. O. Nytrová a F. Vrbenská letos promluvily na pietním setkání u příležitosti 74. výročí tragických obětí květnových udá- 28

31 literatura představujeme lostí roku 1945 v prostoru Masarykova nádraží. O. Nytrová tento pietní akt manažersky organizovala v rámci Kulturní komise Církve československé husitské. Zprávy o našich akcích a pozvánky na ně se objevují na webech Obce spisovatelů a Dialogu na cestě (obecspisovatelu.blog.cz, Některé z pravidelných setkání Pražského klubu spisovatelů jsou již k dispozici na kanálu Dialog na cestě na YouTube. Natočil je Václav Strachota a postupně je sestříhává, upravuje zvuk a doplňuje titulky. První vyvěšené příspěvky jsou z našeho domovského působiště Karlína, dále z Malostranské besedy, z Městské knihovny v Praze pobočka Hradčany, z Brna (divadlo Agadir dr. M. Fucimanové) a z Plzně (Svět knihy). Máme na několik desítek videozáznamů, které svědčí o našich kulturních aktivitách a umožní zhlédnout pořady zájemcům, kteří nemohli osobně přijít. Možná si kladete otázku, proč Pražský klub spisovatelů funguje. Je to proto, že má obětavý tým, jehož část má své kořeny již v Literárně dramatickém klubu Dialog na cestě, který byl založen v roce 2003 a nadále trvá. Dohromady se dali lidé, kteří mají společné zážitky, jsou si vzájemně oporou. Jeden spisovatel tomu druhému napíše předmluvu či doslov k básnické sbírce, recenzi, článek o autorském čtení. Vzájemně si vyměňujeme potřebné kontakty. Zkušenější z nás poradí tomu méně zkušenému, pokud chce radu slyšet. Pak je možné prožívat skutečnou spolupráci, sounáležitost a sdílet radost ze společného díla. František Tylšar v pražském klubu Pro příběh lidského rodu je mnohem příznačnější úsilí spolu vyjít než násilné spory, třebaže tím druhým vznikají knihy o historii. Násilí je vlastně výjimkou. Lidský rod přežil díky spolupráci, nikoli agresi. Gerard Vanderhaar 29

32 literatura promluva Odkaz Jana Žižky pro dnešek Bohumil Ždichynec / foto: Wikipedia.org Život je cesta, na které se rodí a kam odchází spát čas, naprogramovaný do lidských genů. Bůh dal člověku smysly a možnost pocítit lásku a víru v srdci, ne iluzi, kterou přináší virtuální živoření. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa nevnímáme rozpad naší víry. Připusťme, že neexistuje čas ani prostor, ale pouze skutečnost. Jak dešifrovat záhadnou řeč smajlíků? ptám se skupinky školních dítek v metru. To je jednoduché, když tuhle abecedu ovládneš, nemusíš už nic číst, říkají a bravurně hrají počítačové hry s nikdy nekončícím koncem. O Janu Žižkovi nevědí zhola nic. Co je čeká, až dospějí? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Hledám zkratky a objížďky k tomu, jak dosáhnout amnestie srdce. Možná budu lajkovat jejich rodiče-youtubery. Kdepak Žižka, ten je odpískanej, to byl ňákej lapka, a Jirásek, co vo tom psal, už je taky vodkecanej, čtu na digitálních sítích. Nahlédneme-li do husitského polního vojenského řádu, jímž se Žižka řídil, v 10. bodu se praví: Trestat se budou také následující osoby, které mezi sebou nechceme: lháři, zloději, hráči v kostky, loupežníci a lapkové, opilci... Jak patrno, tento údaj není od věci připomenout. Historie se vyvíjí po spirále, někdy se vrací v kruhu. Ve školním věku jsem přečetl historický román Proti všem, který vycházel z historických skutečností vrcholící husitské revoluce. Pochopil jsem z něho, v čem spočívá národní hrdost. Je to boj za život v pravdě. Nacisté Žižku nepotřebovali, a když sochař Bohumil Kafka dokončil sádrový model Žižkovy sochy v listopadu 1941, odlita mohla být až po osvobození a odhalena na výroční den bitvy na Vítkově, 14. července Stalinisté potom zneužili Jana Žižku, reprezentanta drobné a střední šlechty, a dezinterpretovali do školních učebnic husity jako jakési křesťanské komunisty. Teprve v roce 1990 bylo výročí upálení Jana Husa (6. července 1415) vyhlášeno státním svátkem. Na přelomu tisíciletí někteří historici začali akcentovat obraz Jana Žižky jako krvežíznivého válečníka a ničitele sakrálních staveb. Jenže události je třeba vidět v kontextu doby, ve které se husitská revoluce odehrávala. Ukrutností se dopouštěly obě strany, větší měrou cizácké křížové výpravy, složené převážně z žoldnéřů. I husity postihl fenomén politikaření, proti kterému Žižka brojil, a to posléze vrazilo dýku do jejich řad v bitvě u Lipan 30. května Žijeme v české kotlině, a tak se v průběhu střídání generací stáváme svědky ohýbání historie od jednoho rohu k druhému, nejen v tomto případě. Bezčasí okamžiků, kdy nezbývá, než uchopit ten pravý. Taková chvíle člověka vrací ke kořenům. Když se přede mnou otevřel v stále tekutější době a v stále hranatějším světě jako nový obzor ztracený pocit víry, rozhodl jsem se vejít dveřmi času do magického prostoru krajiny svých genů a vydat se po stopách dávných předků pozapomenutou krajinou od Pošumaví přes Prácheňsko až po střední Povltaví. Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají, vzpomněl jsem si, co říkával básník Jan Skácel. Kráčím ve své knize Stopy v srdci (2017) milovanou jihočeskou krajinou. Zvažuji, zda prostor, ve kterém prožívám osud, může zastavit zběsile ubíhající čas. Cítím, že budoucím prostorem k přežití je země, ze které jsme se poprvé počali dívat na svět zvědavýma dětskýma očima. Procházím krajem, kde táhli husitští vozatajové s bratřími a sestrami, odhodlanými bránit zem před nájezdy německých a uherských žoldnéřů. Dovídám se, že v roce 1415 věrný přívrženec Husova učení, pán Vlach z Březí (dnešní Vlachovo Březí) spolupodepsal list šlechty české ke sněmu kostnickému. Z hlubin věků zní jako odkaz husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Stojím u Sudoměře před památníkem Jana Žižky z Trocnova, kde probíhala 25. března 1420 známá první větší bitva husitů. Vedli obranný boj proti velké přesile panského vojska a strakonických johanitů, a přesto zvítězili, díky víře v boží pravdu a vojevůdcově strategii. Nápad zbudovat památník vznikl k pětistému výročí bitvy roku Sochař Emanuel Kodet vytvořil pozoruhodné dílo. Husitský hejtman zde věru nepřipomíná nějakého lapku, ale vyjadřuje symbol boje českého lidu proti útlaku. Jan Žižka, ovlivněn kázáními Jana Husa, se stává stoupencem reformace. Spolu s ním sdílí neochvějné přesvědčení být věrným v pravdě vlastnímu názoru. Toto přesvědčení mění v čin. Myslím, že nelze od sebe oddělit Žižku bojovníka a Žižku křesťana. Po upálení Mistra Jana Husa hájí Jan Žižka jeho myšlenky s palcátem v ruce. Právě tato služba učinila z něho symbol v dějinné paměti národa. Neohrožený bojovník za pravdu, husitský vojevůdce, umírá 11. října 1424 v polním táboře u Přibyslavi. Příčinou nečekaného úmrtí byla pravděpodobně sepse na podkladě abscesu. Tělo ukončilo svou pozemskou pouť, ale duch zůstal, aby se stal národním symbolem statečnosti v boji za pravdu a spravedlnost. To je potřebné v každé době, i když strach, uložený hluboko v nás, má jiné podoby, než tomu bylo v 15. století. Husitská tradice od té doby pomáhala národu překonávat nejtěžší období existence. Husitský chorál byl za první republiky součástí vojenských i státních ceremoniálů. V těžkých dobách druhé světové války se duch českého vojevůdce promítl do názvu 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, největší protinacistické vojenské jednotky v Protektorátu Böhmen und Möhren 30

33 literatura promluva (Čechy a Morava). Na začátku 21. století žijící generace již husitský symbol takto nevidí. Škoda nepotřebují ho či nechtějí vidět pro jiné zájmy? Napadá mne, zda je schopna globalizovaná Evropa bránit své kořeny, třeba jako husité. Globální člověk, opojen technologickým vývojem, bude těkat po světě a nebude mu záležet na místu a zemi kam patří, kde se narodil. Evropská, národní a potažmo také identita jedince byla tvarována jako kulturní dědictví. Míšení etnik se na vzniku evropských národů podílelo okrajově, na rozdíl od novodobých států, kde přistěhovalci z nejrůznějších částí světa začali společným sdílením území vytvářet novou kulturu. Tento model nelze přenést na Evropu. Evropské národy však mohou nově budovat vzájemné soužití na základě schweitzerovské úcty k životu. Přiznejme si, že skutečné hodnoty se dnes relativizují, chybí skutečné osobnosti, lidské vzory. Žijeme v postfaktické době, ve které lež je nazývána zástupně postpravdou. Aby Evropa fungovala, potřebuje nejen společný trh, ale také národní identitu, společně sdílenou etiku a morálku. Převzato ze sborníku Olgy Nytrové Jan Žižka z Trocnova O Budějovicích stokrát jinak Hanka Hosnedlová Jen málokterá knížka vzbudí takovou vlnu zájmu jako publikace 100 zajímavostí ze starých Českých Budějovic, která byla pokřtěná ve třetí říjnové dekádě v Jihočeském muzeu. muzeu proto, že čtyři z pěti autorů V této přitažlivé knihy jsou nebo byli pracovníky této instituce. Jsou to Zuzana Thomová, označovaná za iniciátorku nevšedního projektu, Leoš Nikrmajer, Ondřej Chvojka, Jiří Chvojka a dále pak Daniel Kovář ze Státního okresního archivu České Budějovice. Ačkoliv se jedná vysloveně o regionální literaturu, knihu paradoxně vydalo plzeňské nakladatelství Starý most, které má s publikacemi tohoto typu bohaté zkušenosti křtěná novinka je v této sérii v pořadí již třináctá a kupodivu už třetí s námětem z Českých Budějovic. Je samozřejmé, že vzniku takové knihy předcházela spousta hledání v archivech a starých tiskovinách, rozhodování o zařazení jednotlivých kapitol na základě zajímavosti a čtenářské přitažlivosti a v neposlední řadě i nutnost konzultace zvolených témat mezi samotnými autory. Paleta námětů ve vybrané stovce uvedených kapitolek je skutečně pestrá, od nejstarších dějin města na soutoku Malše a Vltavy, přes památné stavby, dopravu, řemesla, obchod, kulturu, církev, zdravotnictví až třeba po živelné pohromy a nevšední přírodní úkazy. Nechybí samozřejmě ani rozličné tajemné nebo kuriózní příhody, zaznamenané aféry a pikantnosti. Zařazené zajímavosti jsou z devadesáti procent publikovány poprvé, takže už to svědčí o jejich výjimečnosti, konstatoval při křtu Leoš Nikrmajer, jeden z přítomných autorů. Takže na stránkách knihy se vrátíme až k nejstarším obyvatelům sledované lokality, zastavíme se u vzniku jihočeské metropole, u komplikované situace zdejšího divadelnictví, začátků jihočeského muzea či rozhlasu. Postojíme u středověkého pranýře, zhlédneme téměř stoleté hrací automaty, nakoukneme do městských nevěstinců, ale také do kostelů, klášterů, podíváme se na tehdejší podnikání a obchodníky. Bez zajímavosti nejsou ani pasáže o koněspřežce nebo schwarzen berském plavebním kanálu či jiných způsobech dopravy. Dočteme se o dobových hygienických zvyklostech, o prvním pisoáru, kanalizaci, lázních, sanatoriích, chudobincích nebo Armádě spásy. Své čtenáře najde jistě i pasáž o vojenství, o sportu, dokumentace o požárech, povodních či velkých mrazech, přitažlivě vypadají i kapitolky o tajemství Černé věže i dalších budějovických staveb. K plusům publikace lze nesporně přičíst rovněž množství černobílých i barevných dokumentárních fotografií, kreseb a reprodukcí. Zkrátka každý čtenář zde najde ten svůj šálek písmenkového čaje a možná se může těšit v budoucnu i na jeho pokračování

34 literatura teorie Chrám poezie - část I. Vladimír Sulek Problém sdělení a sdílení aneb Co tím chtěl básník říci? Začněme jedním z největších problémů většiny básníků. Problémem sdílení a sdělení v poezii. Básník je v první řadě subjekt. Své subjektivní vnímání světa přetavuje v literární počiny. Zanechává stopy svých emocí na papíře. Tedy snaží se o to. Usiluje o zachycení prchavého čehosi, co v něm samém vzedmulo vlnu citového hnutí. Jenže jak zachytit nehmotnými slovy nehmotné emoce? Zde narážíme na jeden z hlavních pilířů chrámu poezie. Je jím emoce. Emoci vyvolává zážitek. Pokud jsme však s básníkem nesdíleli stejný zážitek, jak máme zachytit jeho emoci? Každý básník je subjektivní. Vidí a vnímá vše svou optikou (danou mimochodem více faktory, výchovou, vzděláním, životními zkušenostmi, determinací apod.), která již nemusí vyhovovat cizím očím. Navíc se často vyjadřuje metaforicky. Popisuje-li tedy básník svou emoci, vyvolanou zážitkem, který s ním nikdo nesdílel a popisuje-li ji navíc metaforicky, jaké míry srozumitelnosti může asi dosáhnout? Soustředím se na toto téma, neboť je pro poezii čímsi klíčovým. A u slova klíč se pozastavíme. Čtenář potřebuje mít klíč k autorově básni. Nemá-li jej, báseň ho pravděpodobně neosloví. A tady je na básníkovi, kolik klíčů dokáže do své básně vložit. Mapuje-li svým psaním povětšinou své subjektivní zážitky, nesdílené s dalšími lidmi, a ještě je přetavuje do často krkolomných přirovnání, stává se nesrozumitelným. A jestli něco čtenář autorovi neodpustí, pak právě nesrozumitelnost. Čím více básníků píše nesrozumitelně, tím větší propast logicky vzniká mezi širokou veřejností a básnickou obcí. Paradoxně jsou to tedy právě básníci sami, kdo pomáhají poezii odcizit široké veřejnosti. Ti, kteří by se měli snažit poezii popularizovat, aby věčně nebyla osamělým ostrůvkem v moři literatury, právě ti napomáhají tomu, že chrám poezie stojí na plovoucím ostrově, vzdalujícím se stále víc od břehu. Nesrozumitelnost sdělení je kamenem úrazu poezie. A jak říkal Charles Bukowski: Básník by si měl uvědomit, že pokud něco napíše a bude ho to nudit, bude to také nudit spoustu dalších lidí. A tento odborník na slovo vzatý pokračuje: Na poezii, která je zábavná a srozumitelná, není nic špatného. Bukowski dodává slova, která by si měl každý básník vytesat do paměti. Genius by mohl být charakterizován jako ten, kdo dokáže vyjádřit hlubokomyslnou věc jednoduše! A to je ono, přátelé. Dovoluji si domnívat se, že za současný stav, kdy poezie chcípá na úbytě, čili stojí zcela na okraji čtenářského zájmu, mají lví podíl právě nesrozumitelní básníci. Představme si moderního, unaveného, vystresovaného člověka, zabývajícího se všedními starostmi. Řeší témata práce, rodina, placení účtů, zdravotní problémy apod. Samé věci, při nichž používá racionální myšlení. Je tedy nutně vzdálen metaforickému vyjadřování. A jednoho dne, podléhaje úpěnlivému volání zkroušené duše, která touží a usiluje být občerstvena, sáhne po knize básní. Začte se a je-li básník nesrozumitelný, buď knihu opět odloží nebo u ní rovnou usne. K čemu je taková poezie? Vždyť poezie nemusí být nutně vždy srozumitelná, je v ní přece spousta obrazů, namítnete možná a budete mít pravdu. Jenže zde se dotýkáme výše již zmíněné nemožnosti sdělení nesdílených zážitků. Řekněme, s trochou nadsázky, že špatný básník namaluje obrazy svých emocí tak abstraktně, že jim nikdo nerozumí (nadto jim, jak jsem mnohokrát zjistil, nerozumí pořádně ani sám autor). Parafrázujme zde Bukowského: Básník by si měl uvědomit, že nerozumí-li sám vlastní básni, neporozumí jí ani nikdo jiný. Takovou báseň je ovšem nejlepší zlikvidovat. Špatný básník vytváří obrazy svých zážitků, aniž v čtenáři probudí emoci s těmito zážitky spojenou. Dobrý básník naproti tomu umí namalovat obrazy svých zážitků tak, že jimi probudí v čtenáři vykreslovanou emoci. Obávám se, že zejména špatní básníci jsou příčinou vzniku otázky, která nepostrádá jakýsi hanlivý podtón. Ta věta zní: Co tím chtěl básník říci? Pokud tedy básník nedokáže svými básněmi vyvolat v čtenáři jinou emoci než pocit ztracenosti a rozpačitosti nad zkonzumovaným, měl by se zřejmě uchýlit k jiným, nejlépe neliterárním aktivitám. V tom je ale potíž. Oni si totiž povětšinou špatní básníci myslí, že jsou dobří, a tak nikdy psát nepřestanou. Škrtají neradi a minimálně nebo neškrtají vůbec! Proto je také drtivá většina světové poezie podprůměrná. Mnoho lidí trpí v souvislosti s poezií mylným přesvědčením, že v poezii se smí vše, že v poezii si můžete psát, co chcete a jak chcete, bez řádu, pravidel a mantinelů. Poezie pak vypadá jako skládka emočního odpadu, čímž odrazuje potenciální milovníky poezie. A protože každý poeta brzy zjistí, že psát vázaným veršem je svazující, že je to nesmírná řehole, mnoho cizelování, škrtání a zápolení s chybějícími či přebytečnými slabikami, zvolí si milosrdnější druh poezie. Mluvím o volném verši. Ten dává velkou svobodu každému psavci. Nepřikovává vás k nutnosti dodržovat přesnou stavbu verše, hledat rýmy, pilovat slovosled, dodržovat šablony střídavého, obkročného a jiných staveb verše. Asi nejvíce odpadků na smetišti poezie tak tvoří básně psané volným veršem. Ale ani volný verš by neměl být chápán jako země nikoho, v níž si může každý dělat, co se mu zlíbí. Autor by si měl uvědomit, že čím více slovy se snaží vyjádřit zamýšlené, tím více se mu půda pod nohama naklání k propasti nesrozumitelnosti. Takže básník by měl mít na zřeteli, že i slova ve volném verši by měla být svázána. Provazem stručnosti a... pro běžného smrtelníka, uchopitelné obraznosti. 32

35 literatura teorie A zde jsem se dostal k bodu, který bych zde nerad opomenul. Tím bodem je recitace. Nesmírně důležitá to součást celého básníkova tvůrčího procesu. Mám zkušenost, a mnohý literát mi jistě dá za pravdu, že i skvělá báseň se dá zkazit špatným přednesem, zatímco špatná báseň se dá výborným přednesem do značné míry vylepšit. Umí-li tedy básník recitovat, vlastní velký dar. Nyní si ovšem uvědomme, že dobře recitovat umí málokdo. Další věc, která zabíjí báseň, je přehnaný patos, s nímž bývá výtvor často prezentován. A přehnaného patosu lze slyšet v poezii mnoho. Skoro bych si dovolil říci, že čím je poezie chatrnější, tím větší dávkou patosu se ji autor snaží zpevnit. Největšího patosu se tedy nejčastěji můžeme dočkat u podprůměrných poetů. Jenže patos je také lopatou, která může prohlubovat propast mezi básníky a širokou veřejností. Běžný občan, lapající po dechu, snažící se vůbec v rozbouřeném moři dnešní společnosti přežít, vnímá báseň, přednesenou s přemírou zbytečného patosu, jako cosi zcela cizího, odtrženého od života obyčejného smrtelníka. V průběhu života jsem zaznamenal skutečnost, že čím horší zboží autor plodí, tím větším patosem se ho snaží obalit. To ale funguje jen zřídkakdy a také ne na každého. Výtečná báseň musí mluvit sama za sebe. Osobně se snažím vždy psát tak, aby mé výtvory pokud možno ustály i špatný přednes. A to není vždy ryzí zábava. Je to řehole. Psaní básní, jakkoli nám to může připadat zvláštní a snad i nesmyslné, je práce jako každá jiná. Čím déle ji děláte, tím kvalitnější umíte odvést práci. Ale pozor! Musíte mít, pochopitelně i talent. Ten vám nemůže dát žádný kurs tvůrčího psaní. Žádný jiný básník. Žádné znalosti. Někdy říkám, že spisovatel nemůže psát lépe, než může. Nikdo nepřekročí svůj stín. Nikdo se nemůže stát někým jiným. Je-li jednou člověk nešika, těžko se někdy vypracuje na vyhledávaného specialistu. Lhostejno v jakém oboru operuje. Platí to u chirurga jako u zedníka. Ačkoli tedy vím, že semena mých rad většinou nedopadnou na úrodnou půdu, přesto se pokusím zasévat. Snad mé zkušenosti pomohou alespoň posílit některé slabé stonky, které pak přinesou kvalitnější úrodu. Tolik k dnešnímu tématu. V příštím díle si povíme o základních, ale velmi rozšířených chybách a nedostatcích ve veršování. Ilustrační doprovod čísla: Petr Fidrich 33

36 literatura fejeton Setkání na Vyšehradě Petr Šulista Duch Karla Hynka Máchy jedné letní červencové noc zamyšleně hleděl z Vyšehradu na Prahu. Ale ne, koho to tu vidím? ozvalo se za ním. Otočil se za hlasem: To mluvíte ke mně? oslovil neznámého ducha. Ano, jistě. Nemohu uvěřit svým očím, sám pan Karel Hynek Mácha, řekl neznámý. Promiňte, neznám vás. Nebo bych měl? Vy promiňte, nepředstavil jsem se Jan Neruda. Neruda? podivil se Mácha. Básník, spisovatel, fejetonista, doplnil Neruda. Básník? Nikdy jsem o vás neslyšel. Ani jste nemohl. Narodil jsem se, když vám bylo dvacet čtyři, dva roky před vaší smrtí, vysvětlil Neruda. Jak mě tedy znáte? Kdo by neznal váš Máj? Márinku? Cikány? Vy jste to četl? zeptal se s údivem Mácha. Nejen četl, upřesnil Neruda, byl jste můj velký básnický vzor, a nejen můj. Váš Máj v roce 1858 inspiroval mě a několik mých kolegů při vydání společného básnického almanachu k jeho názvu. Naše básnické sdružení si říkalo Májovci. Májovci? Potěšil jste mě. Netušil jsem, že bude mít můj Máj nakonec takový ohlas. Měl mnohem, mnohem větší. Škoda, že jste zemřel tak mladý a že se s vámi osobně poznávám až nyní, zalitoval Neruda. Proč myslíte? Ani nevíte, Hynku, jak moc jsme si blízcí. Blízcí? Jak? Láskou k poezii a smůlou v životě, odpověděl Neruda, jak je možné, že jsem vás tu dosud neviděl a nepotkal? Abych řekl pravdu, já se tady moc nezdržuji, mně je nejlíp na starých hradech, na jejich nádvořích a cimbuřích. Vždyť jste si jich taky během svého života celou řadu prošel. Z Radobýlu, pokud vím, jste tenkrát spatřil ten požár, jehož hašení se pro vás stalo osudným, že? Radobýl, ano, tehdy jsem si tam odpoledne vyšel, dokonce jsem tam napsal báseň Cesta z Čech. A pak se to stalo, byl to strašlivý požár, zavzpomínal Mácha, ale říkal jste něco o smůle v životě, která nás má spojovat, co jste tím myslel? Lásku a nepochopení. O tom něco vím, pane Nerudo. Když jsem poznal Marii Štechovou, byl jsem do ní blázen, byla pro mě vším. Jenomže, jak se později ukázalo, jen si se mnou hrála. A já, naivní snílek, jsem jí tolik věřil. Ach, ta láska, ta dokáže pěkně zamotat člověku hlavu. Víte, pane Nerudo, naplněná láska je krásná věc, nenaplněná, to je očistec. Mluvíte mi z duše, Hynku, ale co Lori, ta snad byla jiná? Lori, moje druhá láska, viděl jsem v ní goethovskou Mignon, připadala mi jako anděl a já opět uvěřil, že je to ta pravá. Teprve po čase jsem ji začal vidět v jiném světle, byla příliš povrchní a koketní. A já byl příliš podezíravý a žárlivý. Občas i despotický. Problém byl v tom, že jsem nedokázal být jiný. Ta její koketérie mě ničila. Tak proč jste se s ní, Hynku, nerozešel? Budete se asi divit, ale nedokázal jsem se od ní odtrhnout. Něco mě k ní neustále přitahovalo. Ve vaší pozůstalosti se, Hynku, našly šifrované deníkové záznamy, které se zejména v posledních desetiletích staly zdrojem řady neseriózních zpráv o vašem intimním životě. To je mi líto. Ano, vedl jsem si deník a plnil ho poznámkami, které jsem považoval za významné. K řadě z nich, těch intimnějších, jsem použil i šifry. Někdo je snad dešifroval a dokonce zveřejnil? Jakým právem? Měl jsem je včas zničit. Týkaly se i Lori? Pokud jde o Lori, jediné, co uměla, bylo právě milování. Svou tělesnou vášní bez duševního prožitku mě, proč to nepřiznat, doslova vybízela k nejrůznějším praktikám. A já toho využil. Tak jsem se alespoň na chvíli vymanil z té odporné schizofrenie, v níž se slévaly do jednoho odpor a touha k ní. Takže jste byl, Hynku, s Lori nešťastný? Neměl jste ji rád? To se nedá takhle říct, byla přece matkou mého syna Ludvíka. Ach, proč jsem jen byl tak podezíravý? Vždyť já ji i podezříval z toho, že Ludvík není můj syn. Až tam mě má nedůvěřivost dovedla. Chudák Lori, neměla to se mnou lehké. Díky mé zvláštní povaze oplývající věčným pesimismem, mé zálibě v minulosti a budoucí vidině nicoty a zmaru mě možná měla za blázna. Ale co vy a lásky? Lásek jsem měl, Hynku, několik, ale pouze na jediné, na Světlé, mi záleželo nejvíc. Říkáte to zklamaně. Ano, nebýt Marie Němečkové, vše by se možná vyvíjelo jinak. Nerozumím? Karolínu Světlou jsem poznal právě při shánění příspěvků do almanachu Máj, v době, kdy jsem prožíval hlubokou krizi. Pevně jsem věřil v úspěch své sbírky Hřbitovní kvítí, nepočítal jsem s opakem a nepochopením. Navíc jsem se jejím vydáním v roce 1857 i značně zadlužil. Ani s mým Májem to nebylo jiné, stál mě příliš mnoho. Světlá mne okouzlila nejen svým zjevem, ale především svou moudrostí. Byla první skutečnou ženou v mém životě. Dokázala se mnou diskutovat, bavit se o problémech, nesouhlasit, odporovat, hloupě neopakovat moje vlastní věty. Polemika se mnou ji očividně bavila. A já byl neskonale šťastný v její blízkosti. Byla sice vdaná, ale nebyla šťastná. Přiznala se vám? Nemusela, Hynku. To jsem poznal a vyčetl mezi slovy. Její muž byl sice ušlechtilý a dobrý, ale byl její protipól. On rozum a rozvaha, ona fantazie, on kráčel, ona chtěla lítat. A ten podraz a klevetění? Světlá nechala, Hynku, kvůli mým dluhům na svém šperku vyměnit pravé diamanty za nepravé a peníze mi poslala poštou. Výměnu a odeslání peněz zařídila právě Marie Němečková. Světlá ji samozřejmě neřekla, že pe níze jsou pro mě, ale pro manžela její sestry. Když Marie Němečková na poště zjistila, že jsem si pro peníze přišel já, urazila se, že k ní Světlá nebyla upřímná, a začala klevetit o našem vztahu, takže se to dozvěděl i Mužák. Světlou celá ta věc pobouřila, byla odhodlána se s mužem rozejít, k tomu však on nesvolil. Protože nechtěla v mých očích vypadat špatně, poslala mi prý vysvětlující dopis. Tohle mi ale sdělila až po své smrti, když jsme se neda- 34

37 literatura esej leko odtud náhodně potkali. Je zřejmé, že si Marie Němečková zmíněný dopis ponechala a Světlé to neřekla. A já se po celý zbytek života, téměř třicet let, trápil výčitkami, čím a jak jsem jí ublížil. Jak slyším, pane Nerudo, ani váš život nebyl jednoduchý. I vy byste mohl jistě opakovat po mně: Kdo nezná živobytí mé, nerozuměl by mně ani tenkráte, kdyby ve mne nahlédl. Zájmena znejišťovací Miloslav Král Český Zase už jsem slyšel, že někde hráli Mou vlast. No ano, jistěže tu Smetanovu. Mou asi těžko, jedině že by ji Mistr tenkrát nazval Jeho vlast. Což by znělo dost divně. A hlavně neurčitě. Dá se to říct tak, že Jeho vlast sice hráli, ale tu od Smetany. To je ovšem zmatené ještě víc. Potom už by snad bylo lepší nazvat dílo rovnou Smetanova vlast. Dávalo by to aspoň nějaký smysl. Maličko to sice vyvolává představu jakéhosi megakatastru celé vlasti ve vlastnictví fyzické osoby, ale snad by si posluchač zvykl... Jak málo jednoznačnosti je kolem nás. Zdá se tedy, že výběr optimálního pojmenování Bedřich Smetana podcenil. Mám dokonce podezření, že se vůbec nezabýval variantou Naše vlast. Cyklus s takovým názvem by se automaticky vztahoval k množině dalších spolulidí, takže by to celé bylo statisticky čistější. Je ovšem možné, že se nechtěl vyjadřovat za jiné. Nebo že by měl ohledně českých luhů a hájů předtuchu nějakého konkrétnějšího nesouznění? Například s podmnožinou některých lidí naší doby? Jejich rozladěný postoj (... ráj kůrovce a klíšťat to na pohled...) by ho totiž k takové předtuše opravňoval. To nám však autor už potvrdit nemůže. A vůbec jakékoliv přejmenovávání stejně nepřichází v úvahu. Spíš je třeba věrohodně zdůvodnit zachování názvu originálního. Nejblíž po ruce je tak trochu nouzová verze: - Voňavost či zvětralost samotného pojmu vlast jsou veličiny charakteru protichůdného a neodhadnutelně kolísavého. Vzal-li BS (použitím zájmena Má ) veškerá rizika s tímto faktem spojená dobrovolně na sebe, netřeba nic měnit. - To je ovšem zjednodušující a hloupě alibistické. Je zjevné, že pro solidní zdůvodnění chybí vhodný interpretační model. Jakýsi klíč. Kdo ho ale bude hledat? A jak a kde, když pamětníci už nejsou? V nejhorším případě se budeme muset obejít bez... Ne, ne... už nechybí! Mám to! My se na ten název musíme podívat přes jinou clonu. Mistr chtěl tím přivlastňovacím zájmenem specifikovat nikoliv krajinu, ale nehmotnou povahu svého vztahu k ní. Zřejmě chtěl ukázat, jak ta zem působí právě a pouze na něj, jak ji on sám slyší. I když... slyší... Ale ano jak ji vnitřně slyší. Jak ji vnímá muzikantsky. To je ono. A je to vcelku jednoduché. Takové vnímání je potom logicky jenom jeho. A to nevyvlastnitelně! Teoreticky by jistě mohl svou (čili vlastně tu samou) vlast zhudebnit třeba Fibich. Pochopitelně by to už nebylo totéž. A kdyby jen Fibich. Zrovna tak i paní Fibichová. Nebo jiná podobná paní, případně zcela jiná jiná paní, stejně jako veletucty dalších paní. A pánů samozřejmě taky. Těch možná ještě víc. Ne, to ne, raději přibližně stejně, ať je klid. Ono ve skutečnosti na tom počtu vůbec nezáleží. A výsledek? Co lidská bytost, to individuálně pojatý opus (nebo aspoň pokus). To je mimo sféru pochyb. Naopak byla by to moc moc moc podezřelá náhoda, kdyby některá z jejich Mých vlastí zněla stejně jako ta Smetanova. Dokonce ani já, věřte nebo nevěřte, bych nikdy nezkomponoval svou Mou vlast úplně shodně s jeho Mou vlastí. Přísahám. Na svou (mou?) duši! Věty, věty, věty... Miloslav Král Český o A s kym bych měl obchodovat, když ne s lidma? o Už ani na ty starý pravdy se nedá spolehnout. Pořád častějc je ráno večera eště blbější. o Že Markéta hodila kladivo do žita? Pomluvy, čirý pomluvy. o S výší faktury se vejška jejího příjemce nemění. Ovšem tlak, teplota a rosnej bod mu povyskočit můžou. o Jestli ti naměřili 145/102, tak to je vysoký dost. Ale určitě to nebylo IQ, ty pitomečku. 35

38 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jan Bauer Král má starosti MOBA, 2019 Nová kniha pilného jihočeského spisovatele Jana Bauera, která vyšla v nakladatelství MOBA, nese tentokrát název Král má starosti. Zřejmě musely být zmiňované starosti opravdu veliké, protože Bauerovi vystačily na téměř čtyři stovky stránek. Autor se v knize opětně vrací ke svému oblíbenému historickému období, do časů panování Václava IV. A hned v první kapitole věnované slavnostní večeři u krále dojde k nečekané tragické události. Jeden z královských hostí - bavorský vévoda Fridrich byl otráven. Nepochybně jedem podaným v číši vína. Byl tento smrtící pohár určen jemu, nebo snad samotnému králi? Kým byl připraven a proč? Tímto akčním úvodem, v němž nechybí ani bitka s lapky, kteří přepadnou vévodovu družinu s doprovodem, je odstartována série napínavých, na sebe navazujících scén, týkajících se hlavních postav dramatu. A nejsou to pouze příslušníci šlechtických rodů, i když okolo nich se všechno vlastně točí, ale i jejich ochránců, služebnictva a aktérů z prostého lidu. O to těžší pozici má pak novoměstský rychtář Jakub Protiva z Protivce, který byl, jako obvykle v Bauerových historických románech s detektivní zápletkou, povolán k vyšetření v úvodu citovaného případu. Samozřejmě nepřichází sám, ale se svým věrným přítelem rozverným, ale bystrým mnichem Blasiem. Také oni se díky vyšetřování ocitnou v řadě nebezpečných situací, které umocňují děj, stejně jako postupně odhalované pletichy a rozbroje okolo královského stolce. A nejsou to starosti jen tak ledajaké jde totiž o samotný trůn a o pravost jednoho dokumentu, který by mohl naprosto změnit běh dějin. Společně s Jakubem a Blasiem tak bude čtenář rozplétat složité souvislosti, které vedly ke snaze zbavit se krále Václava IV. a prosadit na trůn jiného, pro královy odpůrce rozhodně přijatelnějšího adepta. Samozřejmě ve svižně odvíjejícím se ději není nouze o stupňující se napětí, nečekané zvraty, ale ani o erotické scény a o lásku. Takže každý si na stránkách této obsažné knihy najde ten svůj oblíbený šálek čaje, tentokrát čaje písmenkového. Tomáš Sterneck Čas krkavčích hodů MOBA, 2019 Českobudějovický autor Tomáš Sterneck se čtenářské obci představil již řádkou knižních titulů od odborných publikací věnovaných historickým tématům až po úspěšné historické romány. Přitažlivou a poněkud mimořádnou zajímavostí zejména pro Jihočechy je skutečnost, že děj Sterneckových románů je propojen právě s Českými Budějovicemi a jejich dějinnou minulostí. Už v předchozím románovém příběhu Smrt budějovického hejtmana figuruje jako vyšetřovatel primas Kašpar Teindleser a jeho kmotřenec Jeroným. Ten se pak v novém Sterneckově románu vydává po smrti svého kmotra z Českých Budějovic na pouť do Svaté země. Píše se rok rok 1631 a odvíjí se doba politických i společenských zvratů, při nichž není nouze o nebezpečí, ani o dobrodružství. A právě těmi je Jeronýmova cesta vroubená víc než bohatě. V pravý okamžik, kdy jde našemu hrdinovi o život, jej zachrání krajan, který se pak stává jeho blízkým přítelem a společníkem. Zákonitě podnikají společně i další kroky, které po návratu ze Svaté země směřují do armády Alberta z Valdštejna, do níž 36

39 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová se nechají naverbovat. Ani tehdy nemají oba přátelé o dobrodružství a nečekané události nouzi. Jeroným se navíc vystavuje dalším, vědomým nebezpečím ve snaze setkat se ve vojenském ležení u Norimberka s Pavlem Michnou z Vacínova, jehož intriky mu v minulosti při jeho pobytu ve Vídni přinesly mnohé problémy. Spletité kličky příběhu provádí čtenáře různými prostředími a vtahují do napínavého děje na pozadí skutečných doložených událostí celou řadu historických i vyfabulovaných postav, které rozhodně nejsou jen statickými figurami. Autor navíc prostřednictvím svých hrdinů řeší i konkrétní etické záležitosti dané doby, aktuální náboženskou problematiku či netušené souvislosti mezi jednotlivými dějovými epizodami. A asi by to nebyl ani správný román, kdyby se v něm neobjevily také ženy a nezapracovalo jejich kouzlo. Jako čtenář obdivuji fundovanost autora ve znalosti historických fakt, včetně popisných dílčích detailů, týkajících se běžného života v první polovině sedmnáctého století. A oceňuji i glosář, doplňující románovou knihu vysvětlivkami dobových a cizích výrazů, označení či latinských citátů. Myslím, že i to přispívá k solidnosti a přitažlivosti Sterneckovy knižní novinky. Karel Příhoda Jak se cestovalo v době necestování Epika, 2019 Za lidský život se v šuplíčku paměti každého z nás nashromáždí nepřeberné množství zážitků, vzpomínek a informací. Některé, překryté milosrdnou vrstvou času, pomalu tlí v zapomnění, jiné se s tvrdošíjnou neúnavností vynořují a připomínají jejich nositeli doby dávno minulé, někdy okořeněné humorem, jindy nostalgickým povzdechnutím. Nutno říci, že českobudějovický keramik a výtvarník Karel Příhoda se může pochlubit nejen výtečnou pamětí, ale i celou studnicí jedinečných vzpomínek ze svého pestrého, událostmi a změnami nabitého života. Části z nich už v posledních letech vtiskl příjemnou knižní podobu vesměs jsou to ohlédnutí do mládí a dílčích etap jeho života, doprovázená kreslenými ilustracemi rovněž z jeho tvůrčí dílny. Často vzpomíná na historky a dění v době bohémského života v přítulném a uklidňujícím teple keramického ateliéru či bouřlivé tahy s přáteli, neméně často pak na své dětství v Mladém, učňovská léta v hrdějovické hrnčírně a studentské časy v Bechyni, na své vojančení, ale také na sport a hudbu, které patřily (a patří dodnes) k jeho životní pouti. Ovšem ani zdaleka ještě nevyčerpal všechna témata, která se v této souvislosti nabízejí. Tentokrát ale otevřel dveře osobním vzpomínkám na cestování v době totalitního režimu, které mnohým pamětníkům připomenou i jejich vlastní zážitky z těchto časů. Budou tyto historky pročítat s pobaveným, ale vědoucím úsměvem. Ano, byly to často neuvěřitelné okolnosti a absurdity, které doprovázely naše vysněné a jen málokdy uskutečněné cesty za obzor všedních dnů. Ale právě díky těmto nevyhnutelným paradoxům bylo takové cestování dneska už těžko pochopitelným vítězstvím a nezřídka i dobrodružstvím. Všechno kolem se mění a výjimkou nejsou ani možnosti dnešního cestování ale takové jako tenkrát už to nebude nikdy A tak alespoň na chvilku zadržte stále kvapící čas, přitáhněte otěže vzpomínek s patinou desetiletí a začtěte se do stránek tohoto krátkého cestovatelského vzpomínání z dob železné opony. Spřežení vaší fantazie nesporně popoženou ke cvalu i černobílé kresby, jimiž Karel Příhoda vyšperkoval každou z dnešních objevitelských kapitolek za hranicemi naší vlasti. Ono vlastně není zase tak těžké cestovat v čase, když máte takového skvělého a zkušeného průvodce Medicína je mojí zákonnou manželkou a literatura je mojí milenkou. Pokaždé, když mne jedna omrzí, strávim noc s druhou. Anton Pavlovič Čechov 37

40 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Jan Bauer Kdo po Žižkovi? Čas, 2019 Tato publikace, jejíž vydání v nakladatelství Čas spisovatel Jan Bauer skvěle načasoval společně s další knihou k výročí vzniku husitského hnutí, se věnuje jedné poněkud opomíjené postavě tohoto nezapomenutelného historického období. Hned ale podtitul knihy: Životní příběh Prokopa Holého řečeného Veliký odpovídá na otázku položenou v úvodním titulu, kdože zaujal vůdčí postavení v husitských válkách po Žižkovi. Podle slov autora je to teprve druhá životopisná kniha na české literární scéně, která se plně věnuje této zmiňované osobě. Tentokrát Bauer vyhledává v podkladech, archivech a odkazech detaily z Prokopova života a snaží se je pospojovat do chronologického přehledu včetně souvislostí s tehdejším děním na politické, společenské i ekonomické platformě tehdejšího času v Českých zemích, ale i s přesahem do okolní střední Evropy. Zajímavé je, jak jsou některé osobní životní úseky Prokopa Holého podobné životopisným bodům Žižkova života, například už v tom, jak málo je známo a prokázáno z dětství a mládí obou husitských vojevůdců. Všímá si ale pochopitelně i rozdílnosti obou velkých postav husitské éry, kterou bez ohledu na postoje následných historických období považuje za největší osudovou etapu českého národa. Vyzdvihuje mimo jiné i fakt, že Prokop Holý byl vynikající diplomat a rovněž i vzdělaný duchovní, který hledal v husitství možnost obrody tehdejší církve. A jsem přesvědčená, že Janu Bauerovi se navzdory nedostatku konkrétních údajů podařilo vykreslit Prokopův historický portrét velice přesvědčivě a v mezích možností i v širších detailech, které většina čtenářů určitě nezná. Tomáš Sterneck Boj o České Budějovice Veduta, 2019 Dobu, které se kniha se zvědavost vzbuzujícím titulem věnuje, vymezuje v podstatě celý název uváděné publikace: Boj o České Budějovice v letech Zájem vzbudí tato knižní novinka nejen mezi historiky, ale nepochybně přiláká i pozornost českobudějovických patriotů a milovníků tohoto královského města na soutoku Malše a Vltavy. Jednotlivé kapitoly se podrobně věnují popisu tehdejší situace z hlediska různých aspektů, od politických souvislostí přes ekonomické a společenské, včetně nezanedbatelných otázek církevních, které tehdy stály v popředí a silně ovlivňovaly i veškeré dění. Pro čtenáře budou zajímavá především vylíčení dílčích dění, která pak v souhrnu vedla k vyvrcholení děje. Autorův záměr chronologicky sestavit veškerá soustředěná fakta z obou protivenských stran v podrobný historický obraz časové výseče, důležité pro město samotné, se podařilo naplnit. A to včetně uvedení nezbytných souvislostí s událostmi v celém Českém království či tehdejších evropských zemích. Nechybí ani detaily o s dobou spojených aférách, záškodnictví, zaznamenaných pomluvách anebo dokonce zradě. Publikace je doplněna černobílými i barevnými ilustracemi a fotografiemi, vztahujícími se k obsahu textové části a dokumentující tak historické údaje včetně přiloženého rejstříku poznámek. V závěru publikace najde čtenář rovněž jmenný rejstřík či seznam použitých podkladů. 38

41 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Ivan Novotný Davídek, 4. díl: A zase doma Grayling & Trout Publishing, 2019 Již počtvrté se vracíme k příběhům chlapce Davídka ze šumavského příhraničí, a to prostřednictvím knihy, o jejíž vydání se zasloužil RNDr. Karel Křivanec, ctitel díla Ivana Nového. Díky tomuto nadšenci vyšel již v jeho režii Šumavský triptych a čtyři díly vyprávění o klukovi Davídkovi, žijícím na hájence v lůně šumavských hor. Zatímco první dvě knihy s tímto názvem byly vydány již před více než šedesáti lety a v současnosti pak již v reedici, další dva díly měly vlastně svou knižní premiéru, protože Ivan Nový měl zákaz publikační činnosti, a tak rukopisy čekaly na svůj vstup do života celé desítky roků. Shodou okolností poslední díl Davídkových příhod vychází v roce, kdy by se učitel a spisovatel Ivan Nový dožil devadesáti let. Ivan Nový je právem nazýván šumavským spisovatelem, protože tahle zvláštní krajina mu učarovala už v mladém věku, kdy přišel jako čerstvý absolvent Pedagogické fakulty učit do Loučovic. Později učil v Horním Dvořišti a pak v Kaplici. V té době napsal dvě knihy s rybářským námětem, ale spolupracoval i s rozhlasem, v čemž pokračoval i po přestěhování do Horní Plané, kde také vznikly rukopisy jeho dětských knížek s postavou Davídka, synka šumavského hajného. Také pro něho byl kritickým mezníkem rok 1968, kdy se politicky angažoval, takže posléze byl propuštěn ze školství a pracoval jako dělník vrchní stavby na železniční trati Planá Volary. Ale psal dál a své rukopisy vydával v nákladu tří kusů pro své nejbližší přátele. I když se po roce 1989, plném probuzených nadějí, snažil své rukopisy vydat knižně, nenašel nakladatele, a tak se stáhl do ústraní svého lesního srubu, kde v roce 1998 v tichosti zemřel. Díky obětavosti Karla Křivance se knížky opět dostávají na scénu. Příběhy o Davídkovi určené dětskému čtenáři se vracejí do doby, kdy byl život poněkud jiný sice bez vynálezů moderní techniky, ale přesto naplněný dobrodružstvím, zážitky a dětskou fantazií. Fungovalo úzké pouto s přírodou, ale také hluboké lidské pochopení. Miroslav Tota Zabil jsem Nová Forma, 2019 Už ze samotného titulku nové knihy jihočeského autora Miroslava Toty čtenáře doslova zamrazí. Román, který vydala Nová Forma, nese totiž název Zabil jsem Hned v úvodu se vypravěč přiznává k tomuto odsuzovanému činu, který poznamená člověka na celý život, omlouvá se všem, kterým tímto skutkem ublížil, a uvozuje tak své vyprávění, které má být postupným vysvětlením, jak k tomuto nenávratnému životnímu zlomu vlastně došlo a co po něm následovalo. Na začátku se vrací do dob svého bezproblémového dětství a pokračuje dalšími běžnými životními kroky včetně zaměstnání, manželství, narození dcery A pak se daleko podrobněji zastaví u okamžiku, který ve vteřině změnil nejen jeho vlastní život, ale i život jeho rodiny a v neposlední řadě i rodiny oběti. Úlevu viníkovi však nepřineslo ani doznání, které dodatečně učinil na policii. Stále se mu jako zaseknutá deska vrací ta příšerná chvíle končící smrtí mladé dívky. Znovu a znovu si v duchu probírá, jak by se vše vyvíjelo, kdyby to zrádné, ale nikdy nenaplněné slovíčko kdyby se mu bolestně zaseklo přímo do duše. Bohužel oním činem netrpí jen on sám, ale díky tlaku okolí i celá rodina, ačkoliv nic nezavinila, a dobře nedopadne ani jeho odhodlání omluvit se osobně rodičům oběti. Vyprávějící s pokorou přijímá všechny dopady svého skutku, je smířený s vyhlídkou vězení, ale zcela nečekaně v této chvíli přichází docela jiný trest srdeční příhoda. Ani pak však nedochází klidu, tragický okamžik a jeho následky se mu znovu a znovu vracejí jak při soudním přelíčení, tak po nástupu trestu. A úlevné zadostiučinění mu nepřináší ani pobyt ve vězení, který považuje za zaslouženou odplatu za svůj čin, ani návrat domů s netušenou smutnou dohrou. Svůj mučivý pocit viny a přímých i nepřímých dopadů si však vleče stále s sebou dokáže se tohoto temného stínu vůbec někdy zbavit a vymanit se z té svazující pavučiny provinění? 39

42 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Ladislav Beran Někdo z vás je vrah, pánové! MOBA, 2019 Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsme se s autorem Ladislavem Beranem vypravili do dob první republiky, do prostředí písecké četnické pátračky, za štábním strážmistrem Hřebejkem a jeho velitelem - štábním kapitánem Votrubou, ale také za postavami tamější galerky, která si svou pestrostí a avantýrami nijak nezadala s daleko většími městy. A že autor to své město nad Otavou, kterému se v oné době také výstižně říkalo Malá Praha, zná dokonale, dokazují i jeho knihy s návratem do předválečného Písku. Obsažný soubor šestadvaceti povídek je přehlídkou napínavých kriminálních příběhů, v nichž hrají svou roli drobní zlodějíčkové, kapsáři, bytaři, podvodníci, lehké děvy, ale i vrazi. Tak jako například v povídce Někdo z vás je vrah, pánové!, podle níž byla nazvána celá kniha. Beran brilantně a s určitým nadhledem a laskavým porozuměním skvěle vykresluje figurky tehdejšího podsvětí, stejně jako osazenstvo Domu laskavé neřesti Na Pěníku či scény z předměstských hospůdek. Jeho střízlivé, ale oslovující konstatování daných skutečností bez zbytečných nadsázek a moralizování, ale také vylíčení souvislostí a zjištěných indicií, vedoucích systematicky k odhalení zločinu, jsou naprosto spolehlivě rozeznatelným autorským rukopisem, pro který jsou Beranovy knihy tak oblíbené. Stejně jako jadrný, ale do rámce dění spolehlivě zapadající způsob vyjadřování jak příslušníků galerky, tak vyšetřujících četníků. Svým tvůrčím a nenapodobitelným přístupem dokáže i to, že čtenář najde špetku pochopení i pro nakonec vždycky odhalené zločince. Také postavy popisovaných četníků, kteří rozhodně nejsou žádní neomylní supermani, výstižně a nenásilně zlidšťuje jejich drobnými nedostatky, mluvou i ne vždycky předpisovou etiketou danými skutky. I tato kniha, postavená na skutečných událostech a prvorepublikových kriminálních případech, vykresluje dobu sice dávno minulou, ale svým způsobem stále přitažlivou a zajímavou. Jsem přesvědčená, že by tyto povídkové soubory byly skvělým materiálem pro filmový scénář nebo televizní seriál, tentokrát o písecké četnické pátračce. Jan Bauer Války božích bojovníků Brána, 2019 Dobou vymknutou z kloubů nazývá hned v úvodu nejplodnější český autor Jan Bauer etapu husitskou, kterou zároveň označuje za jedno z nejvýznamnějších a nejslavnějších období naší historie. Nesporně je mu tato část dějin zemí českých blízká natolik, že se k ní ve svých knihách, ať už faktografických nebo beletristických, neustále vrací. A navíc k šestistému výročí jejího započetí si jako dárek pro čtenáře připravil hned dva knižní rukopisy s tímto námětem. Tím prvním je titul Války božích bojovníků, který vydalo nakladatelství Brána. Kniha je uvedena citátem Jana Žižky z Trocnova z dopisu Domažlickým s příznačnou výzvou k boji proti církevním nešvarům. Dále pokračuje pražskou defenestrací, která byla vlastně drsným vyjádřením nespokojenosti lidu s dosavadními pořádky v církvi a společnosti vůbec. Řetěz následných událostí autorem pečlivě dokumentovaných jednak podklady z dosavadních odborných publikací a archivů, ale rovněž z fakty podložené dedukce a kombinace souvislostí nejen v místních, ale celoevropských poměrech. Svou podstatnou roli 40

43 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová na vývoji situace zde sehrála i smrt českého krále Václava IV. a posléze pak problémy s nástupem jeho mladšího bratra, krále římského a uherského, Zikmunda Lucemburského, na český trůn, včetně jeho válečného neúspěchu s křížovou výpravou do Čech. Poměrně obsáhlé jsou i kapitoly vysvětlující následný postup vyvstalého revolučního kvasu na našem území, jakož i průběh jednotlivých husitských válek. Jejich ukončení a smrt císaře Zikmunda tvoří závěr této přínosné publikace. Za vyzdvihnutí však stojí mimo jiné i skutečnost, že se Bauer snaží ve své knize o nezaujatý a osobními emoceni nezkreslený pohled jak na neklidnou a svým způsobem i chaotickou etapu českých dějin, tak na jednotlivá dění, a nevyhýbá se ve své výpovědi ani negativním dopadům husitských válek na zemi, její ekonomiku a obyvatelstvo, popisuje i rozvrat po ukončení husitských válek nejednotnost země či rozdělení církve. Obdobně se snaží řazením dostupných faktů vykreslit i nejvýznamnější osobnosti jak ze strany husitského odboje, tak ze strany zainteresované šlechty. Vnímavý čtenář jistě ocení i stručný výčet podstatných dat a událostí popisovaného období na konci knihy, stejně jako doplňující obrazovou přílohu dokumentace. Jaroslava Pixová Zpívající řeka (od Smetiprachu po Zvíkov) Blanice, 2019 Luxusní publikace na křídovém papíře a se spoustou černobílých dokumentárních fotografií a kreseb je volným pokračováním série místopisných knih putimské autorky a nakladatelky Jaroslavy Pixové. S důkladností jí vlastní popisuje celý podtitulkem vytýčený úsek Otavy od Smetiprachu až po Zvíkov. Pečlivě a se širokým záběrem mapuje povodí řeky, romantickou přitažlivost okolní krajiny, historii mlýnů, šlechtických sídel, hospůdek, továrniček, chat i běžných stavení na březích Otavy i vlastní stavby na řece samotné. Věnuje se voroplavbě a obávaným Anenským proudům, která zde měla nezastupitelné místo, neopomene ani spolehlivé rybářské posty či aktivity vodáků jak rekreačních, tak sportovních. Sleduje mlynářské rody na jednotlivých mlýnech či zajímavé figurky na povodí, přitažlivé jsou rovněž pasáže o letních hostech na březích Otavy, nejednou slavných a význačných osobnostech, stejně jako zmínky o filmařích, kteří zde našli skvělé prostředí pro své příběhy stříbrného plátna. Autorka ovšem nevynechala ani stavbu Orlické přehrady, největší z Vltavské kaskády, která zasáhla téměř dvacet kilometrů tamějšího povodí a přinesla mnohé, nejednou i zbytečné ztráty. Pečlivě zpracovává i dokumentaci o místech a staveních, později zatopených. Samostatnou pasáž v publikaci zaujímají nezřídka unikátní mosty přes Otavu, ale také obnova zámku Orlík, vybudování Sedláčkovy stezky nahrazující onu původní, nyní zatopenou, či přemístění románského kostela v Červené apod. Jaroslava Pixová se na stránkách knihy ve faktech vrací do dávné minulosti, podrobněji pak do dob první republiky, neopomíjí však ani dobu válečnou, ani následné roky po osvobození. Desítky, možná stovky zajímavých detailů věnovaných jednotlivým místům a stavbám na řece doprovází mimo jiné i bohatý výčet jmen s těmito lokalitami a jejich historií spojenými. Namnoze zařazuje i autentické vzpomínky pamětníků. A právě v těchto statích mnozí čtenáři najdou jména svých předků, příbuzných, známých či svá vlastní. Podle mne i to činí knihu ještě přitažlivější je zajímavou a v mnohém nenahraditelnou kronikou minulosti propojené s přítomností. Poměrně obsáhlou kapitolu věnuje autorka také tamějším chatařům a trampům, kteří s oblibou místa na břehu Otavy vyhledávali. Závěr pak patří už etapě posametové, včetně doprovodné složky barevných fotografií, která však ani zdaleka není tečkou za touto zajímavou a stále milovanou krajinou. 41

44 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová František Tylšar a spol. LITERÁTI NA TRATI VI aneb Vlak plný prózy (poezie) EPIKA, 2019 Už pošesté se na knižních pultech objevují knihy s hlavním a v podstatě i vše říkajícím titulkem Literáti na trati. To množné číslo u slova knihy je správně, protože tentokrát, stejně jako v loňském roce, byly zařazené příspěvky na téma železnice rozděleny do dvou svazků, a to zvlášť próza a zvlášť poezie, což považuji vzhledem k šíři jejich obsahu za krok velice prozřetelný. Společným jmenovatelem zmiňovaných publikací je, jak již bylo řečeno, fenomén železnice, ale také jméno hlavního iniciátora tohoto projektu Františka Tylšara. Díky jemu vznikají každým rokem sborníky, které dávají šanci všem, kdož se chtějí o svůj vztah k vlakům a kolejím podělit s ostatními, ať už se jedná o železničáře samotné, nebo o osoby, které mají k tomuto tématu co říci i z jiného úhlu pohledu. Třeba jako sběratelé a specializovaní zájemci, vnímaví pozorovatelé nebo prostě jako docela obyčejní cestující. Mezi autory těchto krátkých materiálů obsažených jak v knize prózy, tak ve sborníku poezie jsou renomovaní spisovatelé, které téma vlaků a kolejí oslovuje, ale i takoví, pro něž bude jejich příspěvek první opravdovou knižní premiérou. Pravda je, že tím vzniká hodně rozsáhlé pásmo v úrovni jednotlivých zařazených prací, na straně druhé je tak zachycený i hlas těch, kteří se obvykle o svém zaměstnání nebo o svých láskách s vůní kolejí písemně nevyjadřují. I jejich vyznání, byť leckdy kostrbaté, je upřímné a vycházející skutečně ze srdce, jejich osobní vzpomínky jsou pak možná neumělou, ale rozhodně autentickou výpovědí skutečně odžitých příhod a historek. Za zmínku stojí nepochybně i fakt, že rovněž v letošních publikacích jsou zastoupeni příslušníci různých věkových kategorií, čímž se pochopitelně rozšiřuje také náz o r o v á p a l e t a a s t y l ů v o b o u s v a z c í c h. A že je o takovou knižní prezentaci opravdu zájem, svědčí nejen v pořadí už šestý ročník zmiňovaného projektu, ale i počet zařazených autorů v každém z letošních sborníků. Sedm desítek publikujících obsahuje sborník prozaický a jen o sedm méně druhá, poněkud útlejší kniha s poezií. A všichni zařazení autoři, z nichž některé najdete jak v prozaické, tak v básnické sbírce, jsou v knihách představeni barevnou fotografií a krátkým životopisem, nesporným zpestřením jsou pak i doplňkové fotografie a kresby s danou železniční tematikou. Opomenout bych nechtěla však ani fakt, že na konci obou publikací je zařazeno několik stránek, na nichž je představován FISAIC, Mezinárodní federace pro kulturu a volný čas železničářů, Obec spisovatelů ČR a Jihočeský klub Obce spisovatelů, ale také některé nadregionální aktivity spojované se železnicí. Hynek Klimek Pohádkář O vílách Grada, 2019 Jak jsme už posledně ve Fóru předesílali, šumavský spisovatel Hynek Klimek se pustil do další série knížek pro děti, tentokrát s ústředním názvem Pohádkář. Dnešní prezentovaný díl, v pořadí už druhý, se věnuje lehkonohým pohádkovým bytostem vílám. Ale nejsou to jen tak víly obyčejné, na jaké jsme zvyklí z jiných pohádkových příběhů. 42

45 literatura nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová Klimkovy víly totiž mají každá svoji specifikaci jedna je vílou lesní, druhá vodní, třetí stromovou Každá z nich potřebuje k životu něco jiného, včetně vyhrazeného teritoria působení, a také jejich záliby jsou různorodé. Nicméně se lesní víla Zvonimírka, stromová víla Olšinka a vodní víla Vodomilka navzájem spřátelí a vyprávějí si příběhy o svých kolegyních nejen z blízkého okolí, ale i z dalších světových končin. Příhody plné zajímavých detailů, napětí a dobrodružství. A čtenář se nestačí divit, jak moc jsou víly, navzdory svým kouzlům a čarovným možnostem, podobné lidem. Některé jsou zlomyslné, jiné dobrosrdečné, jedny dokáží lidem škodit, jiné jim pomáhají, ale i trestají jejich špatné skutky. Dozvíte se, jak je to s vílím tancem anebo jejich city, jak vycházejí s dalšími pohádkovými bytostmi a jak ne vždycky jejich soužití s lidmi dopadne vysloveně dobře. Dokáží být pomstychtivé, ale i láskyplné, kruté, ale i vděčné a občas dokonce velkorysé. Vílí svět prezentovaný v knížce má svá pravidla a zákony, ale i nesporné kouzlo, které jednotlivé kapitoly přinášejí malým čtenářům. Roztomilé barevné kresbičky ilustrátorky Zdeňky Študlarové skvěle doplňují psaný text vyprávěnek a napomáhají tak fantazii děvčat a kluků, kteří si jistě rychle jednotlivé postavičky oblíbí stejně spolehlivě, jako v předchozích knihách této autorské dvojice. Stanislav Kahuda st., Tomáš Sterneck Hlubocký prcek a třeboňský kluk Nová Forma, 2019 Do minulého století, ale hlavně do svého dětství a mládí se Stanislav Kahuda vrací sice s kapkou určité zákonité nostalgie, ale také se soudným realistickým nadhledem, který dodává jeho návratům v čase punc přirozené věrohodnosti. Skládá drobné střípky vzpomínek jako mozaiku, která nikdy nemůže být kompletní, nicméně dává jistou konkrétní představu o tehdejším životním stylu, názorech a postojích, o pocitech, tužbách a zklamáních malého kluka a teenagera z českého jihu. A knižní řádky svých memoárů prosoluje navíc zrnky osobitého humoru a vtipnými postřehy. V konturách tak načrtává první dětské krůčky na hlubockém Šteklu v bytě schwarzenberského úředníka, který detailně popisuje, stejně jako další obytné prostory v Třeboni, kam se rodina posléze přestěhovala. Vzpomínkový prostor věnuje mimo jiné také prarodičům, svým strýčkům, tetičkám, ale i přátelům svých rodičů. Několikrát se zastavuje i u otcova životního údělu sirotka, který vyrůstal v českobudějovickém sirotčinci a později v péči svých starších sester. Do líčení jejich životních poutí faktograficky vsazuje i období nacistické okupace, dny osvobození a setkání s ruskými vojáky, jakož i následné roky rozčarování po Únoru V jeho vyprávění defiluje řada jmen osob a nesporných osobností, s nimiž se on a jeho rodiče během života setkali a kteří jej něčím zaujali nebo ovlivnili jeho další kroky. Pro mne jako čtenáře bylo příjemné zjištění, že některé ze jmenovaných znám osobně, a tak mohu i částečně potvrdit autorova tvrzení, a to nejen v oblasti jmen, ale i popisů různých míst a také dění nejen v jihočeské metropoli oněch let. Formou krátkých epizod se čtenář seznamuje i s autorovými koníčky jako byly šachy, herectví, hudba, malování, ale také sport, cyklistika apod. Rovněž další vzpomínkové útržky potvrzují nedemonstrovaný lokální patriotismus Stanislava Kahudy, který svůj vztah k přírodě a konkrétním místům stvrzuje jednotlivými pasážemi na stránkách knihy, včetně vyprávění třeba o Dolní Vltavici, chatařských osadách na Stropnici, o otcově rybářském ráji na Lužnici či cíli motocyklových výletů s tatínkem. V závěru si ale autor posteskl, jak ho mrzí, že se na řadu věcí, o kterých by se mělo napsat, řádně nevyptal rodičů nebo pamětníků, takže je nemohl bez opory v jiných svědectví spolehlivě zachytit. I to svědčí o jeho svědomitosti v tomto směru, stejně jako fakt, že přizval ke spolupráci na knize i svého syna Tomáše Sternecka, který mu pomohl určité vzpomínkové bloky časově i místopisně přesněji zakotvit. Bez zajímavosti pak rozhodně nejsou ani černobílé dokumentární fotografie a obrázky se vztahem k obsahu takové malé rodinné kroniky jednoho z nás. 43

46 autorská tvorba ukázka z knihy Tajemná alchymistka Jan Bauer Lukáš a Zikmund si poručili už třetí korbel piva, když tu se rozlétly dveře krčmy a k jejich překvapení se v nich objevil sám dvorní rada zemského soudu Maxmilián Trobl z Květnice. Tvářil se náramně důležitě a sotva spatřil naši dvojici, hrnul se k jejich stolu. Co tady děláš, strýčku? vyhrkl zaskočený Lukáš. To bych se měl spíš zeptat já tebe. Šel jsi přece vyšetřovat vraždu toho starého alchymisty a teď tě tady vidím v poklidu popíjet pivo. Máš jediné štěstí, že s tebou sedí městský rychtář Kraft, jinak bych tě na místě roztrhl jako hada. Omlouvám se, ale my tady s rychtářem skutečně řešíme ten hanebný mord. Magistr Weigel chodíval právě sem ke Králi brabantskému a je tedy pravděpodobné, že klíč k záhadě jeho smrti je možná právě zde. Snad máš pravdu, Lukáši, ale já tě nehledám kvůli vraždě toho alchymisty, ale kvůli něčemu zcela jinému. Obrátil se na mne nejvyšší komorník Jeroným Makovský z Makové s jednou zapeklitou záležitosti. Copak se stalo? Někoho zabili přímo na císařském dvoře? Naštěstí ne, ale to víš, když se o něco zajímá dvořan, který má k Císařskému Veličenstvu tak blízko jako Makovský, musí i dvorní rada zemského soudu, tedy já, zvednout zadek a začít konat... Tím chceš, strýčku, říci, že mám konat já? Podívej, víš dobře, že sám bych bezdůvodně do takové hrozné krčmy, jako je tahle, v životě nevkročil. Už z toho ti jistě musí být zřejmé, že situace je nadmíru vážná. Co si dáte, pane dvorní rado? ozvala se co nejpřívětivějším hlasem Tereza. Doneste mi pivo, krásná panno, roztržitě odpověděl Maxmilián Trobl a pak se naklonil k Lukášovi a přísně se ho zeptal: Doufám, že už s tou holčinou nic nemáš a jsi věrný Kordulce? Lukáš se neklidně ošil. Téhle otázky se od okamžiku, kdy jeho strýc vešel do krčmy, nejvíc bál. Proto jen v rozpacích hlesl: To víš, že bych své sestřence neublížil. Nezapomeň, že Kordulka je tvoje snoubenka. Maxmilián Trobl přitom varovně zahrozil svému synovci prstem. Bylo to sice varování vyřčené spíše jen žertem, ale soudnímu písaři hned trochu zatrnulo. Ty dvě mladé ženy, tedy Tereza a Kordula, se kupodivu spřátelily, když o něj společně pečovaly poté, co ho nebezpečně zranil astrolog Kristián Severin z Ptačí hory. Lukáš měl sice rád obě, ale přednost by dal Tereze, která mu kdysi velice pomohla, když pátral po vrahovi alchymisty Bellarminiho. Pokud by ovšem výběr mezi oběma dívkami záležel jen na něm. Vždyť díky Tereze také poznal spoustu zajímavých lidí, jako třeba staroměstského kata Jaroše nebo právě toho bohužel zavražděného magistra Weigela. Jenže strýc Maxmilián mu za jeho zády domlouval sňatek se svou dcerou, tedy Lukášovou sestřenicí Kordulou. Katolická církev sice mívala vážné výhrady ke svatbám mezi blízkými příbuznými, ale strýc byl vlivný muž, který uměl leccos zařídit. Tedy třeba i u pražského arcibiskupa. V manželství s Kordulou by Lukášovi kynula přímo růžová budoucnost a jistě by to dotáhl stejně jako jeho strýc na dvorního radu a možná ještě výš někam mezi přední císařské úředníky. Oproti tomu Terezu, prosté a také chudé děvče, by si jako šlechtic mohl vzít jedině tehdy, kdyby se zřekl kariéry u zemského soudu a byl připraven třít nouzi a bídu. Zpropadená záležitost! Raději o tom ani nepřemýšlet. Vždyť žádné z těch dvou dívek by nechtěl ublížit. Proto mu nyní nezbývalo než hrát tak trochu mrtvého brouka na všechny strany a čekat, jak se situace vyvine. A ona se vždycky nějak vyvine. Víš, Lukáši, tenhle případ, kterým tě chci pověřit, se týká osoby samotného císaře. Maxmilián Trobl ztišil hlas a opatrně se rozhlédl kolem, zda ho neposlouchá někdo další. Neměl bych si raději odsednout? opatrně se otázal mírně vyděšený Zikmund. Zaplést se do nějakých tajemství císařského dvora bylo to poslední, oč by stál. Vy klidně seďte na zadku, rychtáři. Lukáš by se beztak asi musel obrátit na vás, takže to alespoň uslyšíte z první ruky. Co se děje tak důležitého? Řekneš už nám konečně, strýčku, oč jde? Chce snad někdo zavraždit Jeho císařské Veličenstvo? Ne, chlapče, nic tak strašného naštěstí nehrozí. Ačkoliv nerad bych věcem předbíhal. Záležitost, jak už jsem řekl, má vskutku souvislost s císařem Rudolfem. Před dvěma dny totiž při audienci přijal jednu mladou dámu, která o sobě tvrdí, že je alchymistkou. To je zajímavé, usoudil Lukáš. Jak se dotyčná jmenuje? Jmenuje se Barbara Dee a je to Angličanka. Má snad něco společného s doktorem Dee, kterého před časem císař vykázal z Prahy? Je to jeho neteř. Tedy alespoň to o sobě tvrdí. Ty tomu věříš, strýčku? pochybovačně se zeptal Lukáš. Od té doby, co se zasnoubil se svou sestřenkou Kordulou, směl Maxmiliánu Troblovi stále tykat a nemusel ho oslovovat urozený pane dvorní rado, jak to od něho vyžadoval dříve. Věřím, nevěřím, to je úkol pro tebe, abys to zjistil. Makovský mi důvěrně sdělil, že se císař s tou Barbarou k nelibosti Kateřiny Stradové náramně sblížil a Stradová teď vyvádí jako fúrie. Takže nás teď úkoluje císařova milenka Stradová? s úšklebkem se otázal soudní písař. Máš trochu svérázný pohled na celou záležitost, synovče. Každopádně od tebe budu chtít, abys mi o té Angličance toho vypátral co možná nejvíce. Chci vědět, odkud přišla do Prahy, zda je s doktorem Dee opravdu příbuzná, zda je sku- 44

47 autorská tvorba ukázka z knihy tečně alchymistkou, jak tvrdí, s kým se v Praze stýká, prostě chci vědět všechno. Kdybys cokoliv potřeboval, je ti k dispozici i nejvyšší komorník Makovský. Říkal, že si při své náročné práci na tebe najde čas kdykoliv. Strýčku, pokud vím, mám se věnovat hrdelním případům, tedy především vraždám. Ale tady zatím k žádné vraždě nedošlo. Navíc mám teď na starosti případ zavražděného magistra Weigela... Dost, dvorní rada svého synovce rázně přerušil. Já jsem, Lukáši, tvůj nadřízený a já určuji, co budeš dělat. Rozumíš tomu? Soudní písař si pořádně napil piva, utřel si vousy a s povzdechem odpověděl: Samozřejmě, že tomu rozumím. Stradová prostě nesnáší konkurenci a chce tu mladou Angličanku za každou cestu dostat z císařského hradu, aby jí nad nedělala konkurenci v císařově posteli, že? Maxmilián Trobl vstal od stolu a přísně se zahleděl na Lukáše: Tyhle tvé dedukce raději nebudu poslouchat a ty dělej to, co od tebe chci. Buďte s Bohem, pánové! A dvorní rada hodil na stůl jeden stříbrný denár na zaplacení útraty a opustil krčmu. Ukázka z historického románu Tajemná alchymistka, který vyšel v červenci Režisér zločinů Ladislav Beran Kdykoliv si chtěli oba majetkáři písecké kriminálky poručík Studnička a jeho kolega poručík Mach dát to správné bene, bylo to v jejich oblíbené restauraci v parku, U Reinerů. Poslední pátek v srpnu v roce dva tisíce pět si tam po pracovní době zašli také, a když se u jejich stolu, který byl u okna vedoucího do parku, objevila servírka Tereza a položila před každého nejen pivo, ale i jídelní lístky z vedlejšího stolu, měli oba lehké rozhodování. Dáme si, Terezo, grilovaný kolínko, ozvali se oba unizono. Jedno dohromady, nebo každý zvlášť? Jsou velký. Každej zvlášť, Terezo, ozvalo se současně a servírka přimázla každému k pivu na jeho účtenku osmdesát korun. Když za dvac et minut postavila servírka před každého prkénko s velkým grilovaným kolenem a kopicí chleba v ošatce, popřála oběma dobrou chuť. Mach hned nedočkavě zakrojil a vzal si na vidličce první sousto, na které naložil spoustu hořčice a pěkně si to omázl v křenu. Jen co ho polkl, podíval se na Studničku, který nevěděl z které strany má do kolena zakrojit. No jó, nezklamalo mě to. Nebe v hubě, Studno. Já jsem tak rád, že my dva nejsme vegeteriáni. Mně by samotnýmu to koleno asi tak nešmakovalo, zakrojil si Mach další kousek kolena a nijak se po celou dobu, co se s ním na prkénku pral, nešetřil. Servírka Tereza, co šla kolem s tácem piv, automaticky postavila na stůl dvě piva a jen tak prohodila. Chutná, páni komisaři? Nebe v hubě, Terezo. Dej tam Milanovi v kuchyni ferneta. Kam se na něj hrabe televizní Babica, přistrčil jí Mach svoji účtenku a servírka tam přimázla ferneta. Studnička s Machem si každý své koleno znalecky rozebírali a užívali si to, když se tu najednou u stolu objevila vyšetřovatelka Vandová. Jdeš pozdě, Vandová, už na tebe zbyla jen kůže, ukázal Mach na zbytky na prkénku. Jdu akorát. Jedu s výjezdem na Gottwalďák, operační mě posílá na byt, z něhož prej to už tejden příšerně smrdí, a podle sousedů to vypadá, že tam je mrtvola. Mluvila jsem s Karasem, kterej mi řek, že by bylo asi dobrý, abyste tam na to sjeli se mnou, protože je to Bohouš Podojil, co vykrádal chaty a byty. Víte moc dobře, že já mrtvoly nemusím. Zvlášť takovou, která tam je v tom horku tejden, vzala si vyšetřovatelka od každého kousek masa a hned to zapila pivem. Mrtvej kriminálník nás, Vandová, nezajímá, že ne, Studno? Ten už nám nic neřekne. Po takový baště už vůbec ne. Mrtvola, co je tejden v bytě, ta bude asi vypadat. Víš, co nás to, Vandová, stálo? natahoval Studnička Vandovou a ukázal na účtenky. To jste kamarádi? Jste kanci! vypadlo dost hlasitě z vyšetřovatelky a měla se k odchodu, ale Mach ji zadržel. Kanci? To teprve budem. My s tebou, Vandová, na ten Gotyč sjedem, ale když nám slíbíš, že nám zejtra ukážeš v kanceláři tvý trojky, mrkl Mach na Studničku, který mu na to okamžitě přikývl. Jo, to bych jel i já, Vandová, souhlasil Studnička a vyšetřovatelka chvíli váhala, ale nakonec souhlasila. Studnička hned nato zavolal ke stolu servírku Terezu, aby je skasírovala, a oba majetkáři, slušně posilněni plzeňským a s příslibem pěkného pokoukání, vypadli od Reinerů jak cukráři. Po příjezdu na místo, kde už se na chodbě panelového domu ve třetím patře tísnilo na schodech několik zvědavých nájemníků, rozlomil technik Kotrbáček vložku fab a z bytu se vyvalil typický odér, který nebyl přítomným kriminalistům nijak neznámý. I tak to byl pro všechny šok, a to ještě nevěděli, co je uvnitř čeká. Přivolaný doktor Fabián se v bytě jedna plus dva moc dlouho nezdržel. Konstatoval smrt, pravděpodobně infarkt, ale protože to byl starý praktik a viděl kolem rozházenou spoustu prášků, tak se samozřejmě sichroval a bez řečí napsal na úmrtní list nařízení soudní pitvy. Poté se do bytu dostal technik Kotrbáček, který si udělal co potřeboval, a jen co vyšel ven, prohlásil ke Studničkovi. Je to vaše, pánové, asi budete v šoku. V tom druhým pokoji jsem viděl sklad kradenejch věcí z chat a z chalup. To už Studnička s Machem na nic nečekali a vešli do bytu, i když měli oba co dělat, aby v sobě udrželi ta grilovaná kolena. Machu, milý vole. To je ale pecka! Teď mi dochází, z čeho ten Bob měl pořád tolik 45

48 autorská tvorba ukázka z knihy peněz a seděl od rána do večera u hracích automatů, ukázal Studnička na věci, kterých byl opravdu plný pokoj a o nichž nebylo pochyb, že jsou kradené. To už se Studnička vrátil na chodbu pro technika Kotrbáčka. Kotrbáčku, je to tvoje. Ze všech těch věcí nám nejdřív seber palečky, jinak na to nešáhnem, zavolal Studnička pro operačního důstojníka, aby zajistil převoz mrtvého Podojila na patologii, a šel si s Machem a Vandovou zakouřit na chodbu, která se pomalu začala vylidňovat od všech zvědavců. Po odvozu mrtvého Podojila se výjezd kriminálky zdržel v bytě hodně dlouho. Technik Kotrbáček tu měl co dělat a Studnička s Machem odnášeli věci, oprášené argentorátem, do vedlejšího pokoje a z bytu Podojila odjížděli až poté, co všechny věci byly přeneseny ve druhém pokoji. Studnička rozhodl, že až technik nahradí rozlomenou fabku novou, byt se zapečetí a věci se odvezou až druhý den, kdy bude k dispozici nákladní avie. Studnička s Machem se pak vydali pěšky domů a cestou se zastavili v hospodě U Jiřího z Poděbrad, kde si každý vzal natočené pivo ven před hospodu, neboť jejich oblečení bylo stále nasáklé nepříjemným pachem z bytu Podojila. A oba se samozřejmě těšili na ráno, kdy jim měla vyšetřovatelka Vandová, jak slíbila, ukázat její trojky. Když se druhý den ráno objevila v kanceláři u Studničků vyšetřovatelka Vandová v háčkovaném bílém triku, které už tak leccos prozrazovalo, oba majetkáři popíjeli kafe a byli vyloženě natěšeni. Vandová si zapálila cigaretu a sedla si do křesla vedle Macha. Tak vy dva kanci jste chtěli vidět mý trojky? Mno? Chtěli, viď, Studno? vypadlo z Macha. Fajn. Když na tom trváte. Zamkni, Machouši, ukázala Vandová na dveře a Mach se mohl přetrhnout. Vandová vstala z křesla, sáhla do zadní kapsy bílých riflí a hodila před Macha složený papír. Co to je? podíval se Mach na papír. Co by to bylo. Vysvědčení z osmý třídy. Mám tam na něm dvě trojky z matyky a fyziky, rozesmála se vyšetřovatelka na celé kolo, a to už se na dveře ozývalo bouchání kolegů z protější kanceláře, kteří se dobývali ke Studničkům. Jste oba pěkný prasáci, pánové, když jste chtěli včera nechat kamarádku ve štychu. Mimochodem, nemám trojky, ale čtyřky, odemkla Vandová dveře a na chodbě bylo plno. Při čtení svodky z předešlého dne se nepodařilo šéfovi kriminálky přítomné kriminalisty a vyšetřovatele dlouho zklidnit. Na Machovi a Studničkovi bylo vidět, že by nejraději zalezli někam do kouta. Co to s vámi, hergot, dneska je, že jste po ránu všichni tak rozdováděný. Ta svodka z včerejška moc k smíchu není, divil se kapitán Karas, a když mu řekla Vandová, co se u majetkářů před poradou odehrálo, hodil zlé oko na Macha se Studničkou, ale pak se rozesmál a nebyl k zastavení. Teprve pak se osazenstvo kriminálky zklidnilo a Karas mohl pokračovat. Avii s řidičem jsem vám, páni majetkáři, u ředitele zařídil, vy dva máte o práci dneska postaráno. Pátračka se mrkne do pátrání, odkud všechny ty kradený věci od Podojila jsou, takže vy dva mi jděte za ty Reinerů z očí, nechci vás vidět. Vandový uděluju pochvalu za to, jak vás oba doběhla, potřebovali jste to oba jako prase drbání. Když vám vzkážu, abyste se podívali na místo činu, tak tam půjdete, kdybyste měli jít od těch Reinerů po čtyřech, ukázal Karas na dveře a Mach se Studničkou na to neřekli slovo a odešli z kanceláře šéfa kriminálky. Jen co vešli oba majetkáři k sobě do kanceláře, Studnička poklepal Machovi na čelo. S těma trojkama to byl blbej fór, Machouši. To musíme Vandový vrátit. Za chvíli toho bude tenhle barák plnej. Tos teda vymyslel krávovinu. Krávovinu? A žes nebyl proti? To, že má Vandová čtyřky, to už nám tady přece někdy řekla, bránil se Mach, ale vtom se objevil ve dveřích kanceláře řidič od služební avie a hlásil se do práce. Z bytu Bohuslava Podojila se odvezla plná avie kradených věcí, mezi nimiž bylo několik televizorů, různých domácích spotřebičů, elektroniky, jako byla rádia, magnetofony a počítače, dokonce skládací lehátka, starožitnosti, jako mlýnky na kafe, hodiny, obrazy, žehličky, ale i kávové servisy, nářadí jako vrtačky, brusky i několik elektrických řetězových pil a taky spousta starých knih. V rozkládacím gauči, na kterém byl nalezen mrtvý Podojil, se dokonce našly staré šavle, kompletní dvě četnické uniformy z I. republiky a tři revolvery zn. LEFOCHE. Ze zajištěných věcí bylo oběma majetkářům jasné, že ne všechny jsou kradené z rekreačních objektů v jejich rajónu, ale pochází patrně odjinud. Co nešlo Studničkovi a Machovi do hlavy, že tohle všechno mohl nakrást jediný pachatel, nehledě na to, jak tohle všechno mohl sám nanosit k sobě do bytu, aniž by si toho někdo všiml. Přestože byli za to od Karase, když věci nanosili k sobě do kanceláře, pochváleni, tak si šéf kriminálky neodpustil na adresu obou majetkářů výtku, že by oba měli zpytovat svědomí, jak mohli vynechat při pátrání po vykradených chatách a bytech Bohuslava Podojila, o kterém bylo známo, že je to recidivista, který je od rána do noci naložený u výherních automatů. Studnička s Machem to vzali, i když je pravda, že na vykradených chatách a bytech se neměli po příjezdu na místo čeho chytit, protože se jednalo o protřelého kriminálníka, který moc dobře věděl, co bude technik na místě činu hledat. Je třeba říct, že nejvíce práce čekalo pátračku Čtverákovou, která měla s identifikací věcí, co měli oba majetkáři v kanceláři, nejvíc práce. U všech věcí byla odstraněna výrobní čísla, podle kterých by se dalo v pátrání hledat, a jasný případ byl jen u šavlí, dvou revolverů a četnických uniforem s hodností štábního strážmistra, které se našly v gauči. Ty byly odcizeny před půl rokem v Kardašově Řečici z chalupy Jiřiny Houdkové a patřily v minulosti jejímu dědovi, panu štábnímu Zbyškovi Mrázovi, který sloužil za první republiky na českobudějovické četnické pátrací stanici. Studnička s Machem neodolali a každý si vyzkoušel sako od četnické uniformy, ale pak to oba vzdali, protože pan štábní strážmistr Mráz byl asi nejen vysoký, ale taky štíhlý chlap, což se o obou majetkářích nedalo říct. V kaž dém případě teď bylo na nich, aby zjistili komplice Podojila, protože oběma došlo, že tohle všechno nemohl Podojil nakrást sám. Že to dá hledání, to věděli, ale dost spoléhali na otisky, zajištěné z kradených věcí, které technik Kotrbáček poslal do kriminální databáze AFIS do Českých Budějovic, kde si s nimi páni daktyloskopové určitě poradí. Ukázka z povídky do připravované knihy Posedlost zločinem 46

49 autorská tvorba ukázka z knihy Pohovor na úřadě Morell Sunweaver Na úřadě hledají nového pracovníka. To by nebyl Míra, aby toho nevyužil Ačkoliv ta adresa byla tak divná, že i Google měl co dělat, aby mu ukázal, kde to je. DuckDuckGo, drzá vyhledávací kachna, to ale věděla dobře. Až cestou Mírovi docházelo, že to nebude běžný úřad. Už jen ten název: Gaioastrální smírčí úřad No, Míra věřil, že to bude mít co do činění s úřadem finančním nebo je to katastrální úřad, a název jen někdo špatně napsal. Tak se tam šel podívat. Musel to být ale jediný úřad, který má pobočku v jeskyni v lese. Nu což, když už člověk musí vysedávat dvoudenní fronty na úřadě, alespoň je na čerstvém vzduchu. Jeskyně zvenčí vypadala docela obyčejně, ale už dle policejní služby u vchodu to spíše vypadalo na pracovní úřad. Oba policajti totiž stále dohlíželi na skupinku nepokojných skřetů, kteří se hádali u stroje na pořadová čísla. Jeden by řekl, že ten krám spoustu trablí odstraní, ale skřeti neuměli latinsky ani česky, takže jim ani Míra nerozuměl. Nakonec k nim jeden z těch policajtů přišel a s lístky jim pomohl. Až zblízka bylo vidět, že jde o polovičního elfa... Po chvíli se odvážil vejít dovnitř. Skoro zalitoval, že raději nevzal práci hlídače parkoviště. Na lavicích bylo plno, ale čeho! Hned u dveří sedělo duo naštvaných elfů, byl tu anděl, víly, dva skřeti, několik trpaslíků a i jiné havěti A na vrátnici vysedávala usměvavá paní s chapadly, zřejmě blízká příbuzná mořských panen. Osádka zájemců o služby úřadu ho tak ohromila, že si je musel prohlédnout ještě jednou a pečlivěji. Na placení pokut tady čekali právě ti dva elfové. Starší, ještě stále podnapilý, za výtržnictví pod vlivem. Mladší ho doprovázel, podpíral, a tak, aby to jeho otec neviděl, nesl s sebou pokutu za vulgární graffiti. Anděl byl zabalený ve svých křídlech tak, že bylo zpočátku těžké se mu vůbec podívat do tváře, vypadal trochu nemocně. Míra se brzy dozvěděl, že jde o anděla smrti, který tu sedí s pokutou za házení peří do kanálů, kde žijí na peří alergičtí bezdomovci. Teď tu čekal s potvrzením od lékaře, aby se pokutě mohl vyhnout, a vztekle si prohlížel svůj pager, kde se mu kupily duše, kterým se už měl před dlouhými hodinami věnovat. Na jeho křídle seděla zubní víla, drobounká ženuška, která též prskala, protože prý pro svoji práci potřebuje kvalifikaci zubního lékaře. Když už tu byla, tak zkoumala, která pírka na andělově křídle jsou uvolněná. Ty nejmenší si schovávala do pytle velkého skoro jako ona. Taky ho popichovala, aby si už konečně vzal neschopenku a šel se léčit. Trpaslík sedící naproti nim tu byl za tunelování. Už měsíce se s úřady prý pře, že to není možné, protože tahle krajina už je totálně vytunelovaná jinými. Stále se hádal se svým bratrem, který tu byl za to, že neplatil daně. Přitom, jak sám říkal, Dana dostává zaplaceno vždy včas, takže nechápal, co je za problém. Dana seděla hned vedle něj a štrikovala, aby se zabavila. Skřeti a víly sedící v kruhu na volném prostoru hráli čertovský mariáš a nechtěli být rušeni, dokud nejsou na řadě. A čert, který je pozoroval opřený o stěnu, se s Mírou spokojeně pozdravil. Byl tu totiž pro čerpání evropských dotací na plynové kotle, ekologické a velmi efektivní. Hrdě se usmíval, že mu Unie dala přednost před vyspravením kostela. Prý: Stejně budou hřešit o sto šest, je třeba myslet na jejich budoucnost a na to, co budou potřebovat více. Pak nabídl Mírovi, že ho tu provede. Míra tedy následoval Bezubira, čerta z šesté pekelné úrovně, a poslouchal jeho výklad. Čert ho nejdříve zavedl do další uličky, kde čekal na své dotace. Tam visel ze stropu upír, co si nechával proplácet testy na AIDS jako pracovní výdaje. Pod ním sedělo pár dalších čertů, kteří nadšeně debatovali nad svými nápady, o jaké dotace žádat. Pak společně prošli ke kancelářím, kde se občas mihla napůl lidská napůl chapadlová stvoření, pracovníci úřadu. Dle čerta to byli kříženci s nějakou rasou, kterou neznal a ani se o to nezajímal. Tvořili asi polovinu zaměstnanců, druhou byli čerti a v oněch pár vzácných případech sem vzali i člověka či jinou havěť. Pak z něj vypadlo, že tu pracuje také jeho žena, a proto se může po budově pohybovat volně. Vychvaloval si to, protože jeho stará tak trávila v práci dlouhé dny, ale pak si musel i postěžovat, protože když přišla domů, musel rychle vyplňovat formulář žádosti o společnou večeři a dvojmo potvrzení o způsobilosti k manželským povinnostem. Pak dorazili do kantýny a čert jim oběma nalil po čertech dobré kafe. Než mu ho ale podal, vzal formulář o používání kantýny a sepsal potvrzení o vyskladnění dvou kusů kafe. Míra se při tom rozhovoru u teplého pití dozvěděl, že potřebují náhradu do oddělení přidělování věrnostních karet. Málokdo projde, ale mnoho bytostí o ni žádá kvůli slevám. Má je pár andělů, kteří mají problémy s rychlým letem, a taky parta víl, co prostě milují urychlování kažení potravin. Ale duo elfů, právě čekajících v hale, ti mají VIP kartičky, protože tu jsou opravdu každý týden s železnou pravidelnosti. Úředníci jim také žertem přezdívají Investoři. Nakonec mu čert ukázal, kde se má Míra hlásit, a tak zaklepal. Úřednice v kanceláři byl čertice rudého vzhledu, která ho hned přizvala ke stolu. Mně přišel dopis, že hledáte úředníka pro, jak to tu píšete, pro posuzování nároku na věrnostní program. Ano, čertice sáhla do stolu. Tady mi vyplňte formulář, že jste dorazil na pohovor, a tady dotazník k posouzení vaší vhodnosti na danou pozici. Já mezitím vyplním protokol, že jsem vás tady měla. Po pečlivém vyplnění formulářů musel Míra pár vteřin čekat, než si je úřednice prohlédla. Pečlivé, pochválila ho. Takže, co si myslíte o našem úřadu? Míra se krátce odmlčel. Paní, podejte mi prostě formulář, kde můžu potvrdit, že o tu práci mám zájem. 47

50 autorská tvorba ukázka z knihy Čertice se usmála. Líbite se mi, tady je... podala mu formulář, a jakmile ho vyplníte, vyplňte mi ještě formulář kontaktní, abychom věděli, kam vám máme poslat informace, jestli jste nebo nejste přijat... Míra se po chvíli vrátil k čekatelům na placení pokut, kde přibyl troll, velký, že se sem skoro nevešel. Návštěvníky úřadu si též prohlížel vlk, který sem nějak vlezl. U něj stál jeden ze členů ochranky a snažil se zjistit, komu to zvíře patří. Ten druhý zesiloval ventilaci kvůli námitkám čekajících, že to tu začíná smrdět jako na veřejných záchodech, nejspíše proto, že to bylo místo, kde troll žil místo mostu, pod kterým byl nehorázný nájem. Napadání lidí na veřejných záchodcích ale neměl v kompetenci. Tady se mi bude líbit, prohlásil Míra spokojeně... Ukázka z připravované knihy Azarielova kronika Sexuální revoluce Jindřich Malšínský Erotika a nespoutaný sex jsou výkladní skříní evoluce 21. století. Je to sexuální revoluce, které se neubráníš! Matka, dcera a vnučka seděly v otevřené zahradní pergole u kafíčka s dvoubarevnou bábovkou. Nejstarší žena podřimovala, nejmladší si svlékla podprsenku a na lehátku vystavila své vnady sluníčku. Ta třetí si prohlížela bulvár a kroutila hlavou nad (ne)známou herečkou, která podle titulku málokdy potřebuje šaty. Postrčila časopis před klimbající ženu, ta chvíli nevěděla, co se děje, ale pak si nasadila brýle, zadívala se na obrázek a posléze pravila: Všechna čest stranou, pěkná je, ale takhle se vystavovat se mi zdá přece jen fujtajblové. Hérečka by měla zachovávat dekorum, aby si jí lidi vážili, nestyda jedna nestydatá! Ale babi, nebuď tak konzervativní! Ty ses nikdy neukazovala hanbatá? ozvala se z lehátka vnučka. To bylo něco jiného. Svlékla jsem se před svým mužem, ale potmě, a pak šups do postýlky, a tam jsme se vydováděli, odpověděla a drobet se začervenala. No vidíš, nahota patří k životu, na tom nic nezměníš, smála se na lehátku vnučka. Potom vstala, protáhla se v kříži, svlékla si kalhotky a šla se osvěžit do bazénu. Obleč se, sem je ze všech stran vidět. To se nestydíš? pokárala ji babička. Proč bych se styděla? Jen ať se chlapi dívají, mají taky na co! Když vylezla, obalila se ručníkem a šla si sednout k oběma ženám. Pochválila bábovku, podívala se na nahatou herečku a podotkla, že na těch čtyřicet to ujde. To bych ráda věděla, jestli vy mladí myslíte na něco jiného než na sex. Jsou toho plné noviny, kdo se s kým rozešel a hned zase sešel, tady zpěvačka vystavuje na balkoně svůj zadek, já na prdeli nevidím zas nic tak zajímavého. Promiňte mi ten výraz, ale je to tak? Je! vmísila se do hovoru žena středního věku, matka dívky. Ta odložila ručník a šla si k lehátku pro opalovací krém a nedopitou láhev s teplou coca colou. Já ti řeknu, jak to vidím já, navázala dcera na matčinu otázku. Pro nás, mladou generaci, je váš způsob života přežitkem. K životu nepotřebujeme chlapa, který se s odpuštěním nažere, podívá se na telku nebo zajde do knihovny na pivo, zasouloží si, stvoří uřvaného haranta a furt dokola. Já rozhodně netoužím po rodině. To je uzavřený okruh stejných lidí, kteří spolu žijí, hádají se o peníze a fakany, když jim hrábne, tak se poperou a v posteli se usmíří. Náplní jejich života je práce, nacpat se, podívat se na přiblblé seriály, trocha sexu, a to se opakuje den ze dne, rok za rokem, až skončí v penálu a vysloužilá umělkyně jim zapěje Time to say good bye a šmytec. Obě ženy neodporovaly, usoudily, že by to bylo nošením dříví do lesa, a začaly si prohlížet bulvár. Darinka dostala kopačky, Adéla pro změnu padáka, hokejista z NHL opustil manželku s dvěma dětmi a a, a a tady je inzerát, to by bylo něco pro nás, odložila nejstarší žena brýle a četla: Pozvánka na SWINGERS PARTY. Swing to bylo moje a nejen moje, to tančila už moje babička, a ten tanec se bude tancovat pořád, ať se to těm mladým líbí nebo nelíbí, co já vím! V ten okamžik vyprskla nejmladší smíchy. Co se směješ, já vím, že to není pro vás mladé Právě že je, dámy. SWINGERS PARTY je pospolitost mladých lidí, kde se setkávájí holky a kluci, aby se pobavili nevázanou erotikou, sexem s partnerem nebo partnerkou podle vlastního výběru, a když je to nebaví, vyberou si někoho jiného. Tam je skutečná sexuální svoboda. Milé dámy, rekreační sex je sex pro potěšení. To nemyslíš vážně! přerušila ji matka. Doufám, že jsi tam nebyla! To bych ti musela přerazit hnáty, děvenko! Ale byla, maminko, byla! Bylo, nebylo, svět se mění, co dřív bylo, dnes už není. Nastala doba sexuální revoluce, které se neubráníš! Ukázka z knihy Jindřicha Malšínského MANŽELSKÉ ETUDY aneb ČESKÝ DEKAMERON, která je připravena do tisku. V knize je 100 fejetonů o lásce, toleranci, nevěře, manželském usmiřování až po sexuální revoluci dvacátého prvního století. Ukázka je poslední, stá, a o té další se autorovi vyprávět raději nechtělo. * * * 48

51 autorská tvorba ukázka z knihy Zabil jsem Miroslav Tota Za oknem začal vystrkovat své světelné prsty nový den. Světlo nejprve nesměle nakouklo do naší kuchyně, aby se tam posléze zcela usadilo. Den mě zastihl na stejné židli, na kterou jsem před několika hodinami usedl. Kolik hodin jsem na ní vlastně strávil? Ani nevím. Ale to je stejně jedno. Martina ani Alena se ještě neukázaly. Přemýšlel jsem, jaký ten nový den bude. Pro mnoho anonymních lidí bude jistě dalším z korálků šťastných dnů. Budou se z něj radovat a těšit se z toho, jak úspěšně jej prožijí. Pro některé však bude dnešek dnem hrůzy a utrpení. Mezi ně budou jistě patřit i nejbližší Pavlínky i moje rodina. V mysli mi vyplulo jméno Pavlínka. Tak už to není jakési anonymní děvče se skleněnýma očima, hledícíma kamsi do nekonečné dálky, mrtvá dívka, ale Pavlínka. Z anonymní oběti neštěstí se stal svým jménem někdo mnohem bližší, někdo mnohem více zraňující. Znalost jejího jména a vědomí, že měla blízko k mé dceři, mnohonásobně umocňovalo můj žal. A také moji vinu. Uvažoval jsem, co bych měl co nejrychleji udělat. Jak se zachovat po takovém hrozném skutku. Různé myšlenky se mi honily zaplněnou hlavou. Nebyl jsem si jistý, který nápad je ten nejlepší. Ten nejsprávnější. Vždyť jsem takovou situaci ještě nikdy nemusel řešit. Až dnes. Vůbec jsem přitom nemyslel na práci. Ta má čas. Dnes bude muset určitě počkat. Spíš jsem se soustředil na řešení situace s rodiči Pavlínky. Musím k nim zajít. Sice nevím, co jim budu povídat a vysvětlovat, ale musím tam jít. Ani nevím, jestli mě vůbec budou chtít vyslechnout. Je to ale moje povinnost. Z uvažování mě vyrušila Martina: Dobré ráno. Dobré ráno? Jak může být pro mě dobré? Tohle ráno je pro mě nejhorší, jaké jsem kdy zažil. Ahoj, odpověděl jsem, spala jsi? Na chvilku se mi to povedlo. Jedl jsi něco? Ne. Před chvílí jsem se probral. Tak já něco připravím. Martina vytáhla z ledničky pár vajec a rozmíchala je na pánvi. Neměl jsem chuť k jídlu, ale je pravda, že včera jsem toho moc nesnědl. Vajíčka s chlebem mi nakonec chutnala. Alenka ještě spí? zeptal jsem se s pocitem provinění. Nevím, jestli spí, ale vstávat asi nebude. Řekla jsem jí včera, aby dnes zůstala doma. Já jsem si taky vzala v práci volno. Ve škole by stejně k ničemu nebyla. Jenom by to tam proplakala. Tak ji necháme ležet. Není to pro ni jednoduché. Až bude chtít, tak přijde. Myslím, že to bylo rozumné. Kdoví, jak by se na ni dívali spolužáci, kdyby zjistili, jak to s Pavlínkou bylo. Na druhé straně je však jasné, že se tomu stejně nevyhne. Všichni budou vědět, že Pavlínku zabil otec Alenky. Hlavně, aby se s tím dokázala nějak vypořádat. Rozhodl jsem se, že dnes zajdu ke Kratochvílům, oznámil jsem Martině. A co tam chceš dělat? Myslíš, že to je dobrý nápad? To nevím, ale zajít tam musím. Musím se pokusit jim to nějak vysvětlit a omluvit se. Jak myslíš. Já bych ale raději počkala, než se z toho nějak oklepou. Vítat tě s otevřenou náručí asi nebudou. Já jsem čekat nechtěl. Když už to musím udělat, tak raději hned. Není důvod to odkládat. Vím, že mě nepozvou na kávu, ale vyslechnout by mě mohli. Chtěl jsem ještě chvíli počkat, abych tam nebyl příliš brzy. Než vyrazím, rád bych si ještě promluvil s Alenkou. Zaklepal jsem tiše na dveře jejího pokoje. Nechtěl jsem ji budit, kdyby ještě spala. Byla vzhůru. V posteli jsem uviděl ležet děvče, které vypadalo jako z bezbarvého vosku. Lesklá tvář a nepřítomné oči, které už ani nedokázaly plakat. Ani se na mne nepodívala, když jsem si k ní sedl na okraj postele. Alenko, potřebuji si s tebou promluvit. Vím, že je to pro tebe strašně těžké. Asi mě teď nenávidíš. Ale já s tebou musím mluvit. Udělal jsem strašnou věc a při ní spoustu chyb. Ale nic z toho jsem neudělal úmyslně. Těžko se to vysvětluje. Prostě nebyla v té odporné mlze vidět. Celou noc jsem si promítal, jak by to bylo jiné, kdyby Ale žádné kdyby tady neplatí. Souhlasím s tím, že za svůj skutek musím trpět. Ale věř mi, že je mi daleko více líto toho, že kvůli mně trpíte hlavně vy. Máma a ty. A o to více rodina Pavlínky. Ty víš, že to byla Pavla? najednou se ozvalo z lesklého obličeje mé dcery. Máma mi řekla, kdo to byl. Do té doby jsem to nevěděl. Moc mě to mrzí. Nejhorší je, že nic na světě mi to nepomůže vrátit nebo nějak napravit. Chtěl bych tě poprosit o odpuštění, ale chápu, že taková věc se nedá odpustit. Chci jen, abys věděla, že jsem tě měl vždycky moc rád. A budu tě mít rád i nadále, třebaže jsem tě tak zklamal a ty se budeš na mě podle toho tak dívat. Máš na to právo. Ale vždyť já tě mám taky ráda. Jenom to pořád nemohu nějak pochopit, uvěřit tomu. Vím, že se takové věci občas přihodí. Ale vždycky to bylo někde daleko, mimo mě. Nebolelo to. Dnes to bolí. Strašně. Stalo se to tobě, nám, mé kamarádce. Týká se mě to jako nikdy předtím. Nevím, kdy se s tím srovnám. Jestli vůbec. Nejde mi o to, jak se na mě budou dívat spolužáci ve škole. Jde o to, že jsem přišla o svou kamarádku, o své šťastné mládí, o tebe Co s tebou teď vlastně bude? Vysvětlil jsem jí, co mi řekli na policii. Moc toho ale nebylo. Jasno jsem v tom neměl ani já sám. Překvapila mě. Myslel jsem, že se mnou vůbec nepromluví. Že bude plná zloby. A ona mi ani nic nevyčítala. Mám ji opravdu rád. Rozhovor s Alenkou mi nalil trochu optimismu. Ona mě nezatratila, jak jsem očekával. Shovívaví tak možná budou i rodiče Pavlínky. Kéž by. Ale těžko to mohu od nich očekávat. Sám se do jejich role neumím vžít. Od Martiny jsem zjistil, kde bydlí. Není to daleko. Cesta ke Kratochvílovým není dlouhá. Bydlí vlastně jen dvě ulice od našeho domu. Je však stokrát, tisíckrát náročnější než cesta na policii. Policisté jsou nezainteresovaní lidé. Neprožívají muka. V podobných situacích se nacházejí poměrně často. Mohou mi sdělit suché paragrafy zákona, které jsem porušil. Mohou mě seznámit s trestem, jaký mohu očekávat. Ale co je to proti pohledu do uplakaných očí rodičů, které jsem připravil o jejich poklad. Musím nabrat veškerou svou psychickou sílu, abych byl schopen jim nahlédnout do těch jejich nešťastných očí. 49

52 autorská tvorba ukázka z knihy Nechtěl jsem dělat zbytečný rozruch. Nic se nedělo. Proto jsem to zkusil ještě jednou. Ještě další chvíli se nic nedělo. Už jsem myslel, že není nikdo doma. Potom z druhé strany dveří přece jen něco zašramotilo a dveře se pootevřely. Ne dokořán, jako když vítáme vzácnou návštěvu. Jen tak trochu, ustrašeně. Jen abychom zjistili, kdo nás ruší v naší bolesti. Za dveřmi jsem spatřil ženu. Zřejmě paní Kratochvílovou. Vypadala však spíše jako stařena. Šedivé vlasy do neupraveného drdolu, rozmazané malování pod očima, přihrbená postava. Skoro jsem se té zubožené postavy lekl. Paní Kratochvílovou jsem neznal. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Ale bylo zřejmé, že za dveřmi stojí zlomený člověk, který ztratil smysl života. Dobrý den, paní Kratochvílová. Já jsem Pavel Kuneš. Najednou jsem nevěděl, jak začít. Viděl jsem ty hluboké oči, které mne možná ani nevnímaly. Co chcete? Nevím, jak vám to mám říct, ale já jsem se vám přišel nějak omluvit, možná vysvětlit, i když vím, že to zřejmě nejde. Co chcete vysvětlovat? zeptala se paní jakoby bez většího zájmu. Víte, já jsem ten řidič, který ublížil vaší dceři. Naší Pavlínce? Jak jste jí ublížil? Paní mluvila stále monotónním hlasem bez většího vzrušení. Bylo zřejmé, že si vzala nějaké prášky na uklidnění. Najednou se v bytě ozval nějaký rachot. Dveře se otevřely dokořán a v nich se objevil chlap jako hora. Cože, to jsi ty, ten grázl a vrah naší dcerky? A ještě jsi tak drzý, že přijdeš sem? Já ti rozbiju hubu! Nebo tě rovnou zabiju, ty šmejde! A natáhl se po mně. Jeho rána pěkně sedla. Po ní se však neudržel na nohou a na chodbě upadl. Z jeho dechu bylo cítit, že svůj žal zahání alkoholem. Manželka to sledovala zpovzdálí. Chtěl se postavit a možná pokračovat v mém trestání. Dokázal si však pouze kleknout. V této, pro něj nedůstojné pozici, se najednou rozplakal. Chuť na mé lynčování ho viditelně přešla. Pomohl jsem mu na nohy. Nebránil se. Vypadni odsud! A dej si na mě bacha! Nemělo cenu jej dále nějak dráždit. V takovém stavu bych s ním těžko mohl rozumně mluvit. Tu ránu jsem mu nezazlíval. Byla zasloužená. To byl ten nejmenší trest, který mě postihl. Odešel jsem, ale bylo mi jasné, že se sem budu muset vrátit. Jenom doufám, že budou oba v lepším rozpoložení, které mi umožní s nimi nějakým způsobem komunikovat. A mluvit jsem s nimi musel. Cítil jsem to jako svou povinnost. Ne, abych se ospravedlnil, ale abych jim pomohl zmírnit jejich bolest a utrpení. A taky abych pomohl zlepšit jejich náhled na moji rodinu Ukázka z knihy Zabil jsem..., která vyšla letos v létě. Nejkrásnější je Písecká Jaroslava Pixová Kdysi zlatonosná a perlami oplývající, stříbřitá, tajemná i zádumčivá, v každém případě však čarovná a krásná je řeka Otava. To dotvrdili i plavci, kteří ji poznali nejlépe. Není prý čistší řeky, skrz vodu lze dohlédnout i kamínky na dně a voda se oproti vltavské nemusí ani převařovat. To platilo asi před sedmdesáti lety. Plavci jí neřekli jinak než Písecká. Dala jim však pěkně zabrat, protože byla mělčí a plná kamenů. Vory museli na Otavě obsluhovat nejméně čtyři plavci, zatímco na Vltavě stačili tři. Zvláště obtížný úsek byl od Jistce po Zvíkov. To se kolikrát pro tento úsek přidal ještě jeden pomocný plavec. Postrachem byly Anenské proudy pod osadou Svatá Anna, následující ostré ohyby v Křivici a pak propusť nad Zvíkovem. Všichni měli plné ruce práce, aby ukočírovali nebezpečně se řítící vory. A to si představte, že plavci obvykle ani neuměli plavat! Bývalí plavci se rozhodně shodli na tom, že nejkrásnější úsek řeky byl od Písku po Zvíkov. Velmi vyhledávaným místem v tomto úseku byl Jistec. Stál zde mlýn, obydlí převozníka a dva penziony: na pravém břehu U Nováků a naproti U Popelků. Koza Eulálie věrná kamarádka V roce 1949 si na cípu mlynářů louky postavili malou dřevěnou chatku Lisovi. Jejich syn Martin zde trávil všechny prázdniny jako mladý jinoch: Prožil jsem tam všechno, co dospívající hoch prožívá. Kopřiva z Louky mě prvně holil, prvně jsem se tam opil a další věci. Studoval jsem v Písku gymnázium a později veterinu v Brně. Ze statku Soukupů, po chalupě Frejšů, v Louce pochází moje prababička. Tam jsem chodíval na brigády jezdil s koňmi a dělal kočího, ale to už se chýlil konec selskýho stavu, a potom jsem pracoval v lomu. Strejda mi dal s sebou k chatě kozu, abych měl mlíko do kafe. Mlíko jsem ještě nosil v bandaskách zpátky pro prasata. Ta koza se se mnou skamarádila a chodila za mnou jako pejsek. Říkal jsem jí Eulálie a naučil ji pít pivo. Chodil jsem s ní do hospody k Novákům, převezli jsme se na lodi. Vítání rekreantů od Kozáků bylo divadlem pro celou ves Na Jistci nebyla elektřina, u Nováků už ano. Mlynář Procházka měl dynamo a vyráběl si elektřinu sám. Světlo blikalo podle toho, jak šla voda. Když svítilo špatně, šel zvednout stavidla. Mám dojem, že mlel ještě za války, ale potom už ne. Jezdila k němu velká parta z Prahy, říkali si Kozáci. Prý jezdili k nějakýmu rybníku Kozáku, tak proto ten název. Ale pak už tam jezdit nemohli, tak se ta parta smluvila s mlynářem, a ten jim na celý léto pronajal mlýnici. Oni tam měli slamníky, spali tam a střídali se podle toho, jak měl kdo dovolenou. Byla to parta asi 40 až 50 lidí. Po celý mlýnici měli legrační nápisy. Oni si neříkali jménem, ale přezdívkou. Vedoucí se jmenoval Šiva. Měl krásnou holku a té říkali Šárka. Byla to skutečná slovanská bojovnice. Měla dlouhé vlasy a byla pěkně udělaná. Pak ho milovala ně- 50

53 autorská tvorba ukázka z knihy jaká Borovička, a tu si vzal. Jeden z nich hrál na kytaru Kabaléro. Hrál dobře a zpíval, ale byl věčně nametený. Jednomu říkali Padák. Mlynář měl vždycky býka. Toho vykrmil a taky vycvičil, aby tahal. Měl políčko. Když přijeli do Vráže noví rekreanti, půjčili si Kozáci toho býka, ověnčili ho, dali na něj nápisy a vítali přijíždějící turnus. To bylo velký divadlo, na který se chodili dívat i lidi ze vsi. Kozáci byli velký srandisti. U náhonu měli lázně napsali tam Bahno diatermie. Pod naší chatou byl velký plochý balvan, z kterého jsme se koupali. Jednou můj táta půjčil chatu panu Glázrovi, to byl bratr herečky Glázrový. Byl to dobrý chlap. Jednou jeho paní něco na kameni přepírala v řece a jeli kolem na lodi Kozáci. Ta paní byla taková vnadná a Kabaléro začal recitovat: Hle, Božena, jak je prádlem zmožena. Mladá paní Boženko, nakloň se malinko, ať máme větší rozhled. A hromovým hlasem se seshora ozvalo: Chceš přes držku? Pan Glázr totiž seděl před chatou a pozoroval to. A Kabaléro na to: Hle, pán a muž, chrání si svůj majetek. Ale až pojede kníže Oldřich, bude ti to stejně houby platný! Herci to nebyli, jen užvaněný Pražáci. Taková tam byla legrace. Mimo Kozáků mlynář pronajímal pár pokojů, který měl v budovách vedle mlýna. Pořád se tam něco dělo. Martin Lis vyprávěl i o tanečních zábavách v penzionu U Popelků: Myslím, že u Popelků byly pravidelně tancovačky. Bydlívali tam hodně Pražáci a bývalo tam hodně živo. Lidé jezdili na ryby a scházely se kolikrát hodně zajímavý osoby. Já jsem kamarádil s klukama ze vsi a chodili jsme tancovat, i na kole jezdili po okolí. Na venkovských tancovačkách byla zvláštní atmosféra. Báby seděly podél zdi na židlích a nic jim neušlo kdo s kým tancuje. Tak to bylo i u Popelků. Tam jsme se někdy poprali, jedna strana řeky proti druhý, takový třenice. Chodili tam lidi z Vráže, Louky, Tuklek, Dědovic. V Louce žádná hospoda nebyla. K Popelkům jezdila každý rok v létě zajímavá a typická postava na letní byt, jak se tehdy říkávalo. Byl to hodně vysoký starý pán, vždy oblečený s prvorepublikovou elegancí. Už nikdo ani neví, jak se vlastně jmenoval, všichni mu říkali pane inženýre. U nás pod chatou měl svoje místo, kde sedával každé ráno až do oběda. Byl vždy elegantně oblečen, nosil pumpky, jelenicovou vestu a kolem krku červený hedvábný šátek. Vyzbrojen byl tím nejlepším rybářským vybavením. Asi kolem desáté hodiny mu manželka přinesla svačinu, a to se vždy ozvalo údolím zvolání: Ó, to milá pozornost! a obřadně manželce líbal ruku. Když zjistil, že studuji v Písku na gymnáziu, začal mně, šestnáctiletému puberťákovi, říkat pane kolego. U Kozáků si vysloužil přezdívku Straširybka. Pokaždé, když jsem šel kolem, tak jsem s ním pohovořil. Tak třeba jednou jsem se ráno zeptal, jak se mu daří, a on odpověděl: Ani se neptejte, pane kolego, celou noc jsme oka nezamhouřili. Víte, ti Kozáci - já jim raději říkám Křováci - včera v noci se opili a zpívali nám až do rána pod okny oplzlé písně. Na Jistci pak stejně kolovala pověst, že pan inženýr za celá ta léta nikdy žádnou rybu nechytil. Ukázka z knihy Zpívající řeka od Smetiprachu po Zvíkov Pohled na Jistec u Otavy. Vlevo penzion U Nováků, uprostřed Procházků mlýn a budova vpravo je penzion U Popelků. Z archivu Zdeňka Javůrka. 51

54 autorská tvorba ukázka z knihy Tajemství domu U Zlaté lodi Zlata Měchurová V Písku je hodně domů se zajímavou historií. O některých z nich, i s příběhy jejich majitelů, jsem povyprávěla ve třech knížkách Příběhy starých píseckých domů a osudy jejich obyvatel. Jeden mi obzvlášť přirostl k srdci. Je to dům U Zlaté lodi na Velkém náměstí. S menší přestávkou jsem v této budově pracovala dvanáct let. Den co den jsem chodila po jeho tmavém schodišti do druhého patra, kde dodnes sídlí redakce Píseckého deníku. Také se tu tradovalo, že se v jedné malé místnosti, která sloužila jako cela předběžného zadržení v době, kdy tu měla své sídlo policie, oběsil některý zadržený. V tom místě jsme pak měli tmavou fotokomoru, kde se tehdy ještě vyvolávaly filmy. Nevím, zda tato příhoda byla pravdivá, ale strašení, jak o něm mnozí vyprávěli, se nekonalo. Často se práce na přípravě novin protáhla do večerních hodin, obvyklé byly i služby o víkendu. Tehdy na mne zákoutí ztichlého domu působilo poněkud stísněně. Obzvlášť, když jsem po schodišti procházela kolem jednoho místa. Jako kdyby na mě v tu chvíli někdo hodil nějakou deku. Náhodou, po dlouhé době, kdy jsem už v redakci nepracovala, se mi dostal do rukou spis nazvaný Z mé historie od jistého Otakara Blažka. Popisuje dobu z počátku dvacátého století. V roce 1915 byl svědkem smutné události v rodině továrníka Julia Spitze, majitele domu U Zlaté lodi. Pan Blažek ve spise vypráví, že když se jednoho večera vracel domů, u vrat na něj čekal jeho šéf. Byl to švagr Julia Spitze a vyzval jej, aby ho neprodleně následoval k rodině Spitzově, jeho příbuzný je prý pohřešován. Pak ještě s dalším mužem prohledávali dům. Oknem ze schodiště, které vedlo do kanceláře, viděli plášť hledaného a z krámku v přízemí vycházelo světlo. Tam ke vší hrůze objevili tělo čtyřicetiletého továrníka, který si vzal život. Jeho těžké mohutné tělo mělo zápas krátký a zavolaný dr. Vokatý shledal již jen tělo bez ducha! líčí ve svém spise Otakar Blažek. Důvodem tohoto činu byla hmotná tíseň zemřelého, nastal u něj úpadek a zůstal na mizině, což do té doby pečlivě tajil před rodinou. K tomu všemu snad ještě přispěly i okolnosti první světové války, kdy měl být povolán na frontu. Takže tato dávná příhoda z minulosti mi objasnila moje nepříjemné pocity v domě U Zlaté lodi, kterému dříve říkali U Šífu. Ukázka z knihy Příběhy starých píseckých domů 52

55 umění sochařství Ilustrační doprovod čísla: Petr Fidrich 53

56 autorská tvorba povídka Obyčejný vánoční příběh Jana Dohnalová Vrátila jsem se v předvánočním čase po mnohaměsíčním pobytu v cizině do svého rodného města, abych u malého stánečku při místní vánoční akci prodala několik svých knih a obrázků. Lidé, kteří se u mě zastavili, byli jako přátelská náruč, co vás náhle obejme. Byli příjemní, usměvaví, na nic si nestěžovali v porovnání s přesycenými, stále si stěžujícími zákazníky, které denně obsluhuji v londýnském obchodním centru. Proto jsem byla unesená z toho, kolik milých lidí se u mě náhle zastavilo, třeba jen tak na slovíčko. Přišla ke mně například skupinka děvčat a chlapců v teenagerském věku, které sousední stánkař, prodávající sladkosti, odehnal, aby mu nic neukradli. Já jsem naopak byla potěšená z toho, že se jim líbí moje obrázky, které jsem vlastnoručně vyrobila, a nejraději bych jim ze samého nadšení rozdala celý stánek. Viděla jsem radost a překvapení v jejich očích, když jsem jim řekla, že si některé věci mohou vzít, jestli se jim líbí, jen tak zadarmo A ta jejich radost byla strašlivě nakažlivá. Musím se přiznat, že už dlouho jsem nic takového nezažila, byl to pro mě největší zážitek ve zmiňovaném roce. Když mi pak na konci dne přinesli bílý květináč s nápisem HOME (domov) jako oplátku za mé obrázky, měla jsem hřejivý a krásný pocit, že jsem po dlouhé době zase konečně doma. Mezi milými, příjemnými lidmi, na kterých je stále něco čistého a nezkaženého. Nejlépe to asi vyjádřila herečka Eva Hudečková, když v jednom z rozhovorů řekla, že se do Čech ráda vrací hlavně proto, že tu může vždycky potkat citově stálé lidi. Teď, po deseti letech pobytu v Londýně, můžu teprve pořádně docenit a plně pochopit její slova. Všem krásným a citově stálým lidem bych chtěla alepoň popřát krásné Vánoce, prožité ve vzájemné lásce. Hlavně těm děvčatům, která mi dala onen báječný dárek s nápisem HOME. A jsem šťastná, že právě takoví lidé do mého domova bezvýhradně patří. Černobílá story Hanka Hosnedlová Ten anděl stál kousek vod vrátek, celej ňákej zplihlej, s urousanýma křídlama a vorvanou tunikou, jako kdyby prolít šípkovým roštím. Bylo mi ho fakt líto, když tam tak schlíple postával jako zmoklá slepice, fakticky jako taková velká bílá zmoklá slepice. A pak se najednou ještě rozbrečel. To už bylo i na mě moc. Bouch jsem ho chlapácky do zad, tedy mezi ty urousaný oškubaný křídla, a říkám takovým tím mámovsko-tátovským hlasem: Tak nebul, člověče, copak chlapi brečej? Já, já... já nejsem člověk a chlap taky ne, protože my andělé jsme... chvilku zaváhal, popotáh nosem, rozpačitě zamrkal a pak ze sebe vymáčk skoro šeptem, jako by vyslovoval sprostý slovo:...bezpohlavní... To mě tedy kapku vyhodilo z lajny. No a jak mu mám vlastně teď říkat, jak se vlastně oslovuje takovej střední životnej rod? A je von vůbec rodu středního, když není pohlaví žádnýho? To jsou tedy hlavolamy. Řeknu vám, jednomu by se z toho zavařily mozkový závity. No jo, tak už nebreč, eště sem neviděl brečet anděla... vlastně jsem anděla neviděl eště nikdy, ať už brečícího nebo nebrečícího. To jsem mu ale neřek. Proč taky. Vždycky jsem si představoval, že andělé jsou tady vod toho, aby tě zachraňovali před různejma průšvihama a pomáhali ti, jako ten, co ho měla babička namalovanýho v oválným rámu nad postelema. Byl celej v růžovým, měl krásný zlatý vlasy a převáděl dvě kudrnatý děti přes lávku nad rozbouřeným potokem. To bylo fakt uklidňující, jak tam tak nad nima letěl a ruce měl ladně natažený nad jejich hlavama. Takovýho kdybych potkal, tak bych se určitě dal na pokání, ale tenhle uválenej, vorvanej zjev s nudlí u nosu a vlasama jak vrabčí hnízdo? Tomu bych snad radši zaplatil ruma... To je vono! Vemu ho do hospody, tam si dá nějakýho prcka a bude zase líp. Jenom ho musím dát trochu do kupy, aby chlapi nečuměli. Tak hele, zajdem na gulášek a na pívko a hned se ti udělá líp. Jenom nevím, jak tě kapku zcivilizovat. Vypadáš děsně. Kde ses vůbec takhle zřídil? To von! vzlyknul anděl a špinavým prstem ukázal do křoví naproti. Votočil jsem se a doslova jsem zůstal jako vopařenej. Von vám tam seděl takovej černej chlupatej čert! Prostě pekelník. Měl malý článkovaný růžky jako kozlík, tedy jeden růžek měl nějak šejdrem, jakoby nahnutej nebo zlomenej. Dál měl dlouhej vocas se štětkou chlupů na konci a celej byl vobrostlej černošedou srstí. Ale v ksichtu byl docela milej, kdyby nebyl tak špinavej. Jenom vod vočí dolů měl takový světlejší pruhy, jak mu tudy stejkaly slzy. Von vám, věřte mi to, nebo ne, taky brečel. Tak vy ste se poprali? zeptal jsem se nedůvěřivě. Von si začal, fňuknulo čertisko z křoví. Když von mi sebral svatozář, nenechal se anděl a snažil se rukávem šmouhatý tuniky utřít nudli u nosu. No jo, teď mi to došlo, dyť von nemá takovej ten žlutej kroužek, tu svítivou žlutou placku nad hlavou. Jo, když von mi plivnul na oháňku, a to je takovej náš čertovskej radar, něco jako vaše džípíeska. A jak mi na ni plivne ňákej takovej nebeskej pošuk, tak to přestane fungovat, žaloval o sto šest plačky umouněnec a pomalu vylejzal zpod křoví. 54

57 autorská tvorba povídka A k čemu ti ten naváděcí systém vlastně je? nedalo mi to, abych se nezeptal, i když jsem tak trochu už tušil. No, to mi tam dispečer Belzebub naprogramuje na toho, koho mám jako pokoušet a zkazit i když dneska už je to brnkačka kolikrát zkazej eště voni nás. To bys koukal, co všechno přinesou kluci do pekla za manýry, když se vracej ze země. Jak je vlastně máš pokoušet? Třeba k pití, k nadávání, ke lhaní, k závisti, k pomlouvání, ke krádežím... To sou samý normální, běžný věci, to abys sebral celou republiku. A taky k hazardu a na ženský... Na ženský, jo? zeptal jsem se nedůvěřivě a vzpomněl si přitom na přednostma obdařenou Magdu, se kterou skotačím už pár měsíců, zatímco její starej hákuje někde na severu na odstraňování polomový kalamity. A taky na Zuzanu, svoji legální manželku, která se odstěhovala k mamince, protože jí vadilo moje chození na pivo a občasná partička karet U Bucků. A taky na drobounkou Evženku z trafiky, která se mi občas motá do snů. A taky na... No, na ženský... zasnil se černouš. Tady na zemi jsou děsně pěkný. Jak jsou krásně bez chlupů... Mně se líbí takový ty udělaný, macatý... chodím se na ně někdy tajně dívat do kotlů, ale tam to pokoukáníčko zkresluje voda a taky mám strach, aby mě přitom nenachytal starej Barnabáš. Von byl na stáži na zemi ňákejch tři sta let a dost ho tam tenkrát ňáká bába nakrkla, tak s ním není žádná řeč. A vo ženskejch už vůbec. A co teď budeš dělat, uťal jsem radši to, co mi začalo vířit hlavou. Teď jsem teda namydlenej. A nemůžu se vrátit ani do pekla. Jo a to samý mám já ve svatozáři, připomněl se anděl, kterej se cítil odstrčenej. Tebe taky navigujou na nějakou konkrétní vosobu, kterou máš svádět? nestačil jsem se divit. Jasně. Na takový, který de eště zachránit. A když se mi to povede, dostanu prémii, to pak letím do sedmýho nebe, nadchl se ten blonďatej okřídlenec. Ale když nemám svatozář a von mi ji ke všemu ještě zlomil nebo co, takže už vůbec nefunguje tak nevím, co dělat. A zpátky bez ní taky nemůžu, to by mi šéf dal! To jako Bůh? Ne, ten ne co tě nemá, mým šéfem je nejvyšší andělskej zmocněnec - archanděl Gabriel, a už se mu zase koulely z vočí slzy jako hrachy. Vlastně se do nebe už nemůžu vrátit vůbec. Teď jsem nevěděl, koho z těch dvou litovat víc. Jediný řešení je - probrat to u piva. Tak deme, kluci, zavelel jsem rozhodně. Dneska stavbaři brali, v hospodě bude plno, ať se eště někam vejdem. Oba se poslušně postavili po mým boku, andělovi jsem pučil svoji koženou bundu a čertovi placatou čepici, aby zakryla ty jeho pochroumaný minirůžky, a vyrazili jsme k Buckům. Hospoda šuměla jak včelí úl a stůl s karbaníkama, kde sem obvykle sedával, už byl vobsypanej jako česno. Zdarec, Lojzo, kejvnul jsem na hromotluckýho výčepního. Hoď nám támhle do rohu tři dvanáctky a tři frťany, snažil jsem se oba svý nový kámoše nenápadně zakormidlovat ke stolu v koutě. Lojza kejvnul, pak zvednul voči vod pípy a vobočí mu vyjelo až nahoru: Hele, Pepane, to dete z ňákýho maškarního nebo co? Tak nějak, odtušil jsem a šíboval ty svý divnouše do rohu, zatímco se po nich vostatní votáčeli jako po ňáký prsatý sexbombě. Sem tam někdo něco utrousil jakoby vtipnýho a vostatní se tlemili jako utrženej krajíc. Můj doprovod se apaticky posadil na rozvrzaný židle, a když Lojza před ně postavil napěněný půllitry, koukali jako jojo. Po třech pivech a třech frťanech se ale už anděl s čertovským drželi kolem ramen a společně s celým lokálem vyřvávali za doprovodu Cvrčkovo fňukny: Hospůdko, hospůdko malá... a Šup sem, šup tam.... Dokonce se pokoušeli kouřit moje Sparty. Černýmu to docela šlo, ale anděl si moh vykašlat plíce. Pak ale oba zvadli jako lilie. Jasně, nebyli na pivo a na chlast zvyklí. To chce trénink. Měl jsem co dělat, abych je odvlek po půlnoci domů. Uložil jsem je na rozkládací gauč, kde usnuli jako mimina, přitisknutý k sobě jako ten černobílej indickej symbol - jin a jang, co nosí ta malá na kluka vostříhaná černovláska vodnaproti, která po mně pokaždý háže vočima, když se potkáme v samošce. Já ale ňák usnout nemoh. Pořád se mi honilo hlavou, jak to, že se ty dvá srazili zrovna před mým barákem. Takže hned, jak ta dvojka ráno mátožně votevřela voči a začala dvojhlasně kňourat, že je bolí hlava, jsem jim zároveň s talířem česnečky naservíroval to svoje dilema: Hele, kluci, a koho že ste měli tady jako sbalit, tedy svádět a vochraňovat? No, to bylo právě v tý mý svatozáři... A v mý voháňce. A voni vám nahoře, ukázal sem palcem ke stropu a zarazil se a doplnil: a dole neřekli, jak se ten váš dotyčnej nebo dotyčná menuje? Jo vidíš, na to sem úplně zapomněl... Počkej... měl to bejt ňákej Josef... anděl si podepřel třeštící hlavu a zaúpěl. Jo, to znám, taková kocovina dá zabrat....já měl taky chlapa, taky ňákýho Josefa, sakra vy ale máte na tý zemi pěkně blbý ména a úplně bez er... namáhal se černouš a srkal přitom polívku rovnou z talíře. Už vím, nějak jako jeden svatej, ale ne tak úplně docela Šimon... ne, Šimon ne, Šimánek... taky ne, Šimůnek taky ne, Šimáček! Jo, to je vono! Šimáček! Ty vole, vyjek rarach, až se mu nalomenej růžek zaklimbal. Ten muj se menoval zrovna tak! Zůstal jsem jak zcepenělej, dyť todle méno zrovna stojí na vizitce na těchhle dveřích, za kterejma sedíme. Přišli ke mně! Pro mě! Jeden mě má zničit, druhej zachránit... Jo, měl bych toho černýho vyrazit a vsadit na bělouše. Ale má pak takovej život ňákou cenu, když se zřeknu všeho, co ten rohatej nabízí? Zase na druhou stranu do pekla se mi taky dvakrát nechtělo. Ale voni teď už asi stejně nic nezmůžou... A co teď tedy hodláte dělat, když se nemůžete vrátit domů? snažil jsem se najít vodpověď na to svoje šílený dilema. Oba zmateně zatěkali vočima po stole, pak se koukli jeden na druhýho a jako na povel upřeli ty svý blankytně modrý a antracitově černý kukadla na mě. Co, co... kdybysme zůstali u tebe? Myslel jsem, že spadnu ze židle. Todle jsem tedy nečekal ani ve snu. A taky co s takovejma mimozemskejma tvorama? Musím si to rozmyslet, řek jsem tak ledabyle, jak jen mi to v tom příšerným napětí podařilo, a šel jsem vařit kafe na uklidněnou. Myslím, že jsem se rozhod dobře. Řek bych, že přímo výborně. Na baráku mi visí barevná vosvětlená firma Josef Šimáček corporation, anděla a čertovskýho pučuju do filmů, do divadel, na večírky, na různý šou a estrády a máme se všichni tři jako v ráji. Jako prasata v žitě. Akorát mě štve, že ten černej si tahá domu macatý fešandy a anděl že pak nemá kde spát. No, ale bulku nebo betla hrajou voba fakt skvěle! 55

58 autorská tvorba povídka Jednou, dvakrát... Jiří Hovorka Učitelskej svět je světem sám pro sebe, nerozumím mu. Je jedno, zdali se jedná o první nebo druhej stupeň a zda jej sledujete ve škole nebo ve školní jídelně. Já měl tu druhou zkušenost. Samý ženský a všechny mlely o dietě, že chtějí zhubnout, že jim jsou sukně malý, ale vždycky si šly přidat, po obědě ještě zákusky, co si přinesly zabalený v papíru, chutnalo jim. A když jedly, měly zvednutý malíčky. A ta témata! Že jeden maká o přestávce holky a druhej že jí při hodině vdolky, že ti parchanti na záchodech kouří, snad dokonce i trávu, a že jak začnou kvíst kaštany, už se toho moc nenaučí, nebo že sotva skončí září, jsou tu hnedle Vánoce a morálka ve třídě je hned v hajzlu. Tuhle se mě Mikeš v osmičce zeptal, jestli v písničce, kde Josef Zíma zpívá čpí tam pot koní čpí pot koní nebo podkoní? divila se jedna, co měla propocený podpaží a bylo to i cítit. Proč asi se ptal zrovna tebe, děvenko zlatá? pomyslel jsem si. Pozor! Pepa Mikeš je estét a rád provokuje, do všeho vrtá, na toho bacha, mínila její blond kolegyně. Nerozumím tomu, o co mu šlo, řekla ta zpocená. Asi chtěl vědět, jestli smrděli koně nebo kočí, prohodil jsem. Správně, řekla na to blondýna, vstala a pohladila mě po hlavě. Pokorně jsem se přihrbil a mít kopyto, zahrabal bych s ním. Jak dávno tohle všechno bylo, jsem si uvědomil, když jsem minulej tejden uviděl v televizii ženskou, co byla podobná tý zpocený kantorce jako vejce vejci, jen figuru měla o poznání silnější. Byla to ona. Tak se ukaž, ty hvězdo, vybídl jsem ji mlčky a s chutí se posadil před obrazovku. Hlavu měla od holiče a obočí vytrhaný. Jen brejle měla jiný. Dobrý večer, vážení přátelé dobré dechovky. Dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji přivítala u pořadu Kdyby ty muziky nebyly a hned na úvod vám představila zpěváka, kterého představovat by bylo nošením dříví do lesa, začala s předstíranou srdečností. Laskavosti v ní bylo jako v prdeli medu. Pán se nadech, ale slovo nedostal. Tak představování máme za sebou a já se hosta zeptám rovnou. Jestlipak si, drahý příteli, ještě vzpomeneš, kdy a případně kde jsem se my dva poprvé potkali? Napovím ti, že jsem tehdy byla ještě taková malá žabka. Pán si odkašlal. Omlouvám se, že jsem ti skočila do řeči, ale to jen proto, aby diváci věděli, že se známe a že si tykáme. Tak jakpak se máš, drahý příteli? Co žena? Co děti? Co vnoučata? Jak se ti daří? Pán si povolil kravatu. To ráda slyším, že dobře. Hlavně to zdravíčko aby sloužilo. Myslím, že pro začátek by to vzájemné představování stačilo a nyní ke známé písničce Šumava, která se v tvém podání nezapomenutelně vryla do paměti nás všech. Už nikdo nikdy jí nezazpíval jako ty. No, konečně, můžeme si ji hned poslechnout jé, je mi to líto, dostávám z režie znamení, že jsme Šumavu v tvém podání v našem archivu zaboha nenašli... Pán nechápavě kroutí hlavou....ale to nevadí. My ti pustíme Šumavu s někým jiným, schválně, zda jej poznáš? Běží ukázka. Pán se teatrálně bouchne do čela. To je ten, hergot, jak jen se jmenuje? Kruci, kdybys mě zabila... Honem, takhle, mírnyxtýrnix si nevzpomenu, to je teda šlamastyka. Ano, je to Standa Duda, zvanej Šlamastyka, zpěvák Rozpařilky! Zpíval jsi někdy s Rozpařilkou? Jo se Zoufalkou, to jsem se něco nazpíval. Těch tancovaček a toho všeho kolem. Ale já se tě ptala na Rozpařilku. A víš proč? Pán krčí rameny. Nevíš? Tak já ti to teda povím. Protože pro ní skládal můj muž Věrek. Ale s Rozpařilkou já jsem nikdy nic nezpíval! Né? A když jsi nic nezpíval s Rozpařilkou, zpíval jsi vůbec něco od Věrka? Určitě, kdo by od něho někdy něco nezpíval. Každej jsme od něho něco zpíval. A kterou konkrétně od něho myslíš? Třeba V březovém háji, nebo Vojto, Vojto, Vojtíšku? V háječku potůček, myslím. Ale tu napsal Kupilík, tu nenapsal můj manžel. Ne? Nenapsal? Hrome. Já myslel, že to napsal Věrek! Ale o vodě ňákou napsal, ne? Ty myslíš Bublavej potůček? Tak tu napsal můj manžel. Ale o té jsem vůbec nemluvil, tu já ani neznám, já myslel Škádlivou. Jó, tys myslel Škádlivou! Ale tu jsi nezpíval ty, tu zpíval Čupita s Jarmilou Vodrážkovou. No jó, Jarmilka, ta měla panečku kozy, to se dneska už nevidí, takový kozy. Vodrážková nikdy žádný kozy neměla, to si pleteš s Hrdličkovou. Ta měla kozy jako vozy a taky to byla Jarmila, proto si to pleteš. Pán si evidentně oddechne. Jo, jo, máš pravdu, Hrdličková měla ty kozy. Kozy měla, to jo, ale hlas neměla. Ta že neměla hlas? A čím by tak asi zpívala podle tebe, když neměla hlas? Což o to, hlas měla, ale takovej nepříjemně mečivej. Nikdo s ní nechtěl zpívat. To se secsakramencky pleteš, holka zlatá, to se pleteš. O tu jsme se rvali jako koně, kdo s ní bude zpívat. Sám jsem jednou dostal od Standy kvůli ní pěstí, když jsem se sral někam, kam jsem neměl. Jo, Standa, to byl zpěvák! Co před ním neuteklo na strom, nebo neskočilo do vody, to on všechno měl, jednou......jednou, dvakrát, dám si zahrát, a tímto oslím můstkem jsme se dostali až k Vejvodově polce. Tady už tě konečně uslyšíme ve sboru Pepíka Pláteníka. Víš, že si nevzpomínám, že bych nějakýho Pláteníka vůbec znal, natož zpíval s jeho sborem? No, tady to stojí černý na bílým, našla jsem to, když jsem se přehrabovala v tvých análech. Propána! A kdy, že o tom nevím? A co tě to vůbec napadlo, hrabat se mi tam? No, hledala jsem něco hezkýho! Tam a hezkýho? To mi pověz, cos tam našla? Ale co opravdu bylo hezký, i když nevím, holka zlatá, jak se ta dědina jme- 56

59 autorská tvorba povídka, fejeton novalo, jestli to byla Velká Bílá nebo Malá Černá, nějak podobně to znělo, to vím přesně, a tam tancovala nahá ženská na stole... S Pláteníkem? Proč s Pláteníkem? Sama. Nahá. Prdel, ohromná prdel, co zrovna tobě mám povídat. No, dovol? řekla vztahovačně. Promiň, nemyslel jsem tvojí. Myslel jsem jako prdel zakopaná! Tak to jo, to je jiná! A co to bylo zač, ta ženská? Já se jí neptal, ale to máš jedno. Nějaká místní, co měla vnitřní pnutí, tak se svlíkla. Ale to byl teprve začátek. Hospodská uvařila k večeři pro muzikanty kotel guláše, vonělo to tam, co ti budu povídat. A aby nezkys, dala ho i s hrncem na dlažbu do chodby vychladnout. Skoro záhy se ze dveří šenku vyřítil chlap, co mu nebylo evidentně dobře, tváře nafouklý, ruku na puse v domnění, že to snad donese na záchod, ale to byla jeho čistá iluze, ten už to měl i v nose, a když uviděl hrnec, guláš neguláš, hodil do něj šavli, ale duchapřítomně ty zvratky do něj zamíchal, takže nikdo nic nepoznal. Když jsem to viděl, už jsem nevečeřel. Tenkrát s námi zpívala Lubica, nádhernej hlas, ale vošklivá jako noc, což se na obyčejnej tancovačce ještě vytratilo, ale tam nás natáčela televize s Pepíčkem Zímů a jí před kameru vůbec nepustili, jak jí to vyloženě neslušelo. A vona, jak byla nasraná, poslala celýho Zímu i s televizí do prdele a ze vzteku klekla k tomu hrnci s gulášem a žrala to rovnou naběračkou, jen tak, bez chleba, bez rohlíku, já se už na to ani podívat nemohl, jak špatně mi z ní bylo, a do toho se pak ještě na ten guláš vrhnul celej televizní štáb, hladovej jak polskej zájezd, a když je Lubica uviděla, tak se v ní vzedmul ten vztek a to ponížení, plivla do toho guláše, překročila několik strávníků a odešla na vzduch. Co ti budu povídat, to bylo tenkrát maso! Jaký maso? Nó, říkali, že to byla hovězí kližka. Kuřáci František Tylšar Tabák virginský (Nicotiana tabacum) je krásná rostlina s dlouhými kopinatými listy kvetoucí drobnými růžovými kvítky. Pochází z Jižní a Střední Ameriky. Do Evropy se dostal až roku 1494, kdy ho ze svých námořních výprav dovezl janovský rodák Krištof Kolumbus. Z počátku se kouření šířilo pomalu. Nelíbilo se totiž církvi ani panovníkům. Ale časy se mění, a tak na přelomu 19. a 20. století bylo kouření naopak považováno za známku určité společenské prestiže. Nevyhnulo se ani železnici. Ve vlacích se nejprve kouřilo tak nějak živelně a dým se stal běžným koloritem cestování po železnici. Existovaly sice nekuřácké vozy, ale nikdo je nebral příliš vážně. Změna se dostavila až v šedesátých letech, kdy začaly nekuřácké vozy nad kuřáckými vítězit v poměru 2:1. V osmdesátých letech to bylo již 3:1 a od září roku 2007 bylo kouření zakázáno úplně. Nejprve v mezinárodních vlacích a od 9. prosince téhož roku i v těch ostatních. Ani já jsem nebyl ušetřen kuřácké výuce. Byl jsem však dost špatný žák, a tak jsem předběhl dobu a s nikotinovým zlozvykem přestal již v roce Bylo mi právě jedenáct roků. Od té doby nejen nekouřím, ale kuřáka poznám na padesát metrů. Vyznavači čmoudu to se mnou nemají lehké. I přes dva vozy cítím každý sebemenší závan čvaňháka a vyžaduji pořádek. Na mém vlaku nesmí kouřit ani lokomotiva! Nedávno jsem například cestoval v civilu rychlíkem do Ostravy. V Olomouci do kupé přistoupila skupina cestujících, zřejmě se vracejících z nějaké oslavy. Asi v ní chtěli pokračovat, protože jeden z nich vytáhl z kapsy doutník se slovy: Nebude vám, pánové, vadit, když si tady trošku dýmnu? Zvýšil se mi tlak i tep, a očekával jsem, co bude dál. Už jsem si připravoval svoji přísně odmítavou řeč, ale nedošlo na ni. Nejstarší ze skupiny totiž prohlásil: Jenom hul, vole! Klidně se tu chovej jako doma!. Rádoby kuřák si vzal jeho slova k srdci. Přivoněl k doutníčku a pečlivě ho zabalil a schoval zpět do krabičky *** Ale ne každý kuřák cestu s plícemi plnými čerstvého vzduchu snáší takhle statečně. Někteří nervózně vyhlížejí stanici s delším pobytem, aby zvládli alespoň pár šluků. Jiní to nevydrží a tajně si blafnou na záchodě. Záchod je vůbec kuřáky oblíbené místo. Svědčí o tom jejich hesla, která můžeme občas číst na stěnách těchto místnůstek. Například: Neházejte nedopalky do mísy ani do umyvadla. Vlhnou a špatně se pak zapalují! Nebo: Kuřáci varují! Ministerstvo zdravotnictví kecá! Blíží-li se k takovému místu průvodčí, kuřáci své cígo urychleně vyhazují do mísy nebo z okna a tváří se, jako by o existenci tabáku a výrobků z něj neměli sebemenší potuchy. Pouze výjimečně dojde běh událostí až tak daleko, že průvodčí přistihne viníka tzv. při činu. Stačí chvilka nepozornosti způsobená opojením z nikotinového rauše, a najednou je zde ruka zákona v modrém rukávu a nemilosrdně účtuje čtyřstovkovou odměnu za porušení zákazu kouření. Pokud je místo kuřáka přistižen cizojazyčný smoker nebo Raucher může být odměněn cifrou nižší. Šestnácka už zní poněkud přijatelněji. Vadou na kráse je snad jen skutečnost, že se jedná o platbu v eurech. Naposledy jsem takovou situaci zažil asi před měsícem. Odér zapálené cigarety jsem cítil hned při vstupu do vozu. Můj čich mě neomylně přivedl až ke dveřím WC na opačné straně. Dveře byly zamčeny a za nimi kouře jako v udírně. Předpisově jsem zaklepal a zeptal se: Je tam někdo? Ano, ozval se zděšený mutující hlas. Za chviličku cvakl zámek, pohnula se klika a ze dveří vyšel sotva dvanáctiletý kluk. Tys tam kouřil? zeptal jsem se nevěřícně. Odpověď mě šokovala: OMG! Co to meleš! To mě jen máma dala ráno pusu na rozloučenou! Ukázka z připravované knihy fejetonů, které vycházejí v časopise Železničář 57

60 autorská tvorba poezie Tomáš Gabriel Modrá Modrá je obloha, to asi od boha tvořivých dlaní, modrá tma mizivá v mlze se ukrývá vždy při svítání. Modrá je myšlenka, tak jako pomněnka ukrytá v trávě. V zeleni jetele modrá se nesměle, rozkvetlá právě. Modré jsou oči tvé, za horka chladivé, rány mi hojí. Mé zraky spočinou nad tváří jedinou - jen nad tou tvojí... Pravopis jehličí Nepravidelně poskládané jehličky na borovici. Však bez pravidel ani ťuk! Mají své místo pevně dané. A která ne, ta upadne... Všechny musí znát mluvnici. Stejně tak vrba, stejně i buk. Ty jsou však v zimě opadané, ty v zimě pravopis neřeší. Však na jaře vše dohnat musí, když nové listí pomalu si na holé větve zavěší. 58

61 autorská tvorba poezie František Tylšar Varování Kouzlo tvých úsměvů stíná mou hlavu. Bezhlavým rytířem snadno se stávám. Navzdory útrapám, setnutým hlavám, proudu vstříc za tebou bezhlavě plavu. Mí věřící přátelé Mám přítele katolíka. Shoříš v pekle! často říká. A pak ten můj přítel věrný běží topit do kotelny. Magie vůní a opojné bytí míchají koktejly chemických pastí. Zaplaví hory i údolí slastí. Zbytečně výstraha synapsí svítí. Přítel, svědek od Jehovy, dobrou zprávu vždycky poví. O ráji a o vzkříšení, tohle pro mne vůbec není. Jsi jako bezedná vesmírná díra, ve které člověk i světlo hned mizí. Rozum a logika jsou náhle cizí, vůle se rozplývá, v bolestech zmírá. A můj přítel islamista? K obědu mi kebab chystá. Za pár kaček kupu masa, i bez víry tělo jásá. Strhne mě pod vodu tvých vášní proud. Jsi jako vichřice, jak volný pád. Spálíš mě na uhel, zbude jen troud. I přesto utonu v tobě moc rád. S přítelem, co v Buddhu věří, zajdem občas na večeři. Vůbec se to nepopírá. Přátelství je víc než víra. 59

62 autorská tvorba poezie Petr Šulista Než jdu spát (inspirováno Písněmi kosmickými Jana Nerudy) Dívám se často ke hvězdám zdají se stále stejné zdánlivě prázdné body vesmíru Vzdálená slunce světlonoši nekonečných temnot bezejmenní poslové avizující možnosti života Dívám se často ke hvězdám učím se poznávat svět Nezměrnost skličuje bezednost děsí Dokonalost dává pocit jistoty Život vrcholné číslo tajemných proměn mezihvězdné hmoty je v našich rukou Mlhavé ráno u Benešova Nevidíš kapli, domky nad strání, správně však tušíš, že tu jsou, kolem se vítr prohání a proplétá se bílou tmou. Závoj z mlhy oblékla si zrána vesnička díky počasí. Kdesi zakrákala vrána, na důkaz, že se vyčasí. Rekviem za Ríšu (k úmrtí básníka Richarda Uhra) Smutně zpívá pod hradbami splav rekviem za poetickou duši. Podvědomě slyším Ríšův hlas, co říká, nevím, ale tuším. Básník žije v poezii dál a Ríša byl s Múzou dobrý známý. V řádcích svých se bude mezi nás vracet a povídat si s námi. 60

63 autorská tvorba poezie Alen Malina Viktoriiny vodopády Voda se mění pádem v květ a při štěstí i v duhu. Slovu tam není rozumět. Z vodních par splétá stuhu Afriko, Afriko, sterou máš duhu. Radši však na triko z Mrtvého luhu a snad i oprátku -- vždyť smrt tam nablízku. V mysli jdu pozpátku. Vházím pár penízků tam, u nás, na Šumavě, rád bych dal snítku. Domov už mám zas v hlavě. I vůni kvítků. pro příslib návratu do řvoucí tlamy. Třináctou komnatu ukázala mi. 07/ , Zambie (Afrika) Smrt Karla Gotta ( ) Kdyby sis oči vyplakala, ten Slavík se už nevrátí. Nejen ty nyní stojíš v gala, když Ona trhla opratí. 61

64 Výtvarno fotohumor REDAKCE ČASOPISU LITERÁRNÍ FÓRUM VÁM PŘEJE VESELÉ PŘEDVÁNOČNÍ NÁKUPY! Praha - Holešovice Františkovy Lázně 62

65 Ilustrační doprovod: Sochařská díla Petra Fidricha

66 Časopis Literární fórum je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce.