Stručný výklad Evangelia podle Marka

Transkript

1 Biblistika II, , podklady k přednáškám a závěrečnému testu Stručný výklad Evangelia podle Marka Po úvodu do NZ a objasnění obecných otázek s NZ spojených nyní s Markovým evangeliem začínáme pojednání o novozákonních spisech. Mk je nejstarším evangeliem. Matouš a Lukáš Markova evangelia pouţívali spolu s dalšími evangelii pro vytvoření jejich vlastních evangelií. První část Markova evangelia (1,1 8,26) vypráví o Jeţíšově činnosti v Galileji. Autor prvního evangelia. Doba a místo vzniku Tak jako ostatní evangelia, i tato novozákonní kniha byla nejprve knihou anonymní, tedy bez udání autora. Biskup Papiáš z Hierapole (kolem r. 130 po Kr.) připsal tuto knihu Markovi; odtud je tedy toto jméno aţ dodnes spojeno s tímto evangeliem. Marek měl, jako ţák a tlumočník apoštola Petra, sepsat Pánova slova a skutky tak, jak si to pamatoval z jeho učení, a to přesně, třebaţe ne v přesném pořadí. Poukaz na Markovu tlumočnickou činnost měl podpořit hodnověrnost a autoritu jeho evangelia. Identifikace Marka s Janem Markem z Jeruzaléma (Sk 12,12.25; 13,5; 15,36-39; 1P 5,13) není oprávněná. Otázka autorství zůstává zcela otevřena a nelze ji rozhodnout. Evangelista Marek přejal totiţ různorodé tradice, takţe z jazykových vlastností nelze usoudit na jedinou osobu pisatele. Za dobu vzniku evangelia je přijímán rok 70, resp. rok před ním. Mk 13 je sice poznamenána zkušenostmi z ţidovské války (66-70 po Kr.); zničení chrámu (70 po Kr.) však zde naznačeno není. Z těchto údajů se všeobecně vyvozuje, ţe Markovo evangelium bylo sepsáno těsně před zničením Jeruzaléma Římany. Za místo vzniku je povaţován Řím. Tato tradice je jiţ velice stará; zcela jistě se odvolává jiţ na Klementa z Alexandrie (asi po Kr.). Klíč: Mk je nejstarším evangeliem. Bylo sepsáno kolem r. 70 v Římě. Otázku autora již dnes není možno objasnit. Charakter Markova evangelia Markovo evangelium je prvním písemným uspořádáním tradic od Jeţíše a o Jeţíšovi. Pořadí líčení jednotlivých událostí nesouhlasí s jejich skutečným průběhem. Ale to ani autor neměl v úmyslu. Stavba evangelia totiţ sleduje dějiny spásy. Podle Markovy presentace trvala Jeţíšova veřejná činnost pouze jediný rok. Zeměpisný rámec je volen tak, aby Jeţíš vykonal cestu z Galileje do Jeruzaléma. Toto schéma potom pouţijí i ostatní dva synoptikové, Matouš a Lukáš: činnost v Galileji cesta do Jeruzaléma události v Jeruzalémě. Jelikoţ Marek často překládá hebrejské a aramejské výrazy do řečtiny (5,41; 7,11) a vysvětluje ţidovské obyčeje (7,3n; 15,42), je všeobecně přijímáno, ţe toto evangelium bylo napsáno pro křesťany z pohanského prostředí Římské říše. Marek není ţádným velkým stylistou. Píše jednoduchým způsobem, věty staví vedle sebe a spojuje je jednoduše spojkou "a". Český ekumenický překlad tento styl podstatně uhladil. Stačí srovnat Ekumenický překlad např. s Kralickou Biblí.

2 Marek pro své evangelium pouţil vícero předloh: Vyprávění o neobyčejných Jeţíšových divech, např. 4,35-41; 5,1-20 Spory, např. 2,15 3,6 Podobenství, např. 4, Pašijové vyprávění a jemu předcházející události: 8,27-33; 9,2nn; 14,1nn. Marek tyto tradice přejímá, spojuje a uspořádává tak, aby odpovídaly jeho teologickému záměru: Jeţíš, Mesiáš a Boţí Syn nás vykoupil skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Záměr Markova evangelia Marek píše evangelium v době, kdy je (právě) víra v Jeţíše Krista napadána. Jeţíšovi učedníci jsou pronásledováni. Ti, kdo věří, jsou ohroţováni, historická osoba Jeţíše z Nazaretu vybledla ve vzpomínkách. Evangelium o Jeţíšově smrti a vzkříšení, o cestě učedníků s Jeţíšem a o pokračujícím Jeţíšově zjevování právě v dobách zkoušky povzbuzuje k následování. Jeţíš je Mesiáš (= Kristus, Pomazaný). Je Boţí Syn. S ním započal čas spásy (Mk 1,14). Přemáhá všechny Bohu nepřátelské síly (nemoci, démony, hříchy) a ohlašuje Boţí vůli. Jeho utrpení a smrt nejsou nesmyslné, nýbrţ jsou znameními jeho posledního odevzdání se. Stanou se tak smysluplnými pro člověka a umoţňují spásu. Takto to však můţe být pochopeno teprve ve světle vzkříšení. Během svého pozemského ţivota Jeţíš zakazuje, aby byl označován za "Boţího svatého", za Mesiáše. Nevystupuje jako ten, který je mocný, nýbrţ právě ve své bezmoci a jako ukřiţovaný je Synem Boţím (Mk 15,39). Mesiášova cesta je cestou ve skrytosti, která můţe být velice snadno špatně pochopena. Proto Marek stále znovu pouţívá vlastního prostředku tzv. "mesiášského tajemství" a "příkazu mlčet". Nejen Jeţíšovým učedníkům je zapovězeno vyznávat ho jako Mesiáše a Boţího svatého (srov. 8,29n), ale také démonům (např. 1,24; 3,11n) a uzdraveným (např. 1,44n; 5,43). K teologickým výpovědím jednotlivých Jeţíšových titulů se podrobněji vrátíme později. Od Mk 8,27 je popisována Jeţíšova cesta, "cesta Mesiášova". Nejedná se o ţádné triumfální taţení, ale jde o cestu následování s novými, radikálními poţadavky. První velká část evangelia ukazuje, ţe s Jeţíšem započala doba spásy a ţe přišlo Boţí království: Bůh a jeho království se staly v Jeţíšovi a jeho činech přítomnými. Klíč: Markovo evangelium chce ukázat Ježíšův význam pro spásu pro společenství ohrožené v jeho existenci. Ježíš je Mesiáš, svatý Boží, Syn Boží a to právě ve svém utrpení, smrti a vzkříšení. Stavba Markova evangelia Markovo evangelium ukazuje Jeţíšovu cestu od jeho prvního vystoupení v Galileji aţ do Jeruzaléma. Původní řecký text evangelia není nijak rozčleněn jedná se pouze o holý text. Tento nerozčleněný text je tedy potřeba rozdělit. To vysvětluje, proč se mezi sebou různá dělení (např. v úvodech do NZ) tolik liší. 1. Příprava Jeţíšova působení (1,1-13) 1,1-13 vypráví o Jeţíšově předchůdci a o Jeţíšově křtu a pokušení. 2. Jeţíšovo působení v Galileji (1,14 8,26) 2

3 Jeţíš vyzývá k obrácení a víře v jeho nové radostné poselství. Současně se však také ukazují těţkosti, které působí Ţidé a především jejich zástupci farizejové a jejich učitelé Zákona. 1,14 3,12 ohlašuje mocné Ježíšovo vystoupení: jeho slovo osvobozuje (1,21-28); jeho slovo uzdravuje (1,29-45); jeho slovo odpouští (2,1-17). Rovněţ odpovědi na kritické otázky kolem postu (2,18-22) a přikázání soboty (2,23 3,6) ukazují osvobozující a vykupující působení Jeţíšova poselství. 3,13 6,6a vyzývá k obrácení. Po dřívější zprávě o povolání prvních učedníků v Mk 1,16-20, tento oddíl začíná vyvolením Dvanácti (3,13-19). Evangelista mluví o nepochopení příbuzných (3,20n.33-35) a odmítnutí ve vlastním domově (6,1-6a). Tajemství Boţího království Jeţíš představuje v podobenstvích (4,1-34); zázraky jsou znameními Boţí vlády a provokují otázku po Jeţíšovi jako divotvůrci: "Kdo je to?" (4,35 5,43) 6,6b 8,26 vyzývá k víře v evangelium. I tento oddíl začíná zmínkou o Jeţíšových učednících: vyslání Dvanácti (6,6b-13) a jejich návrat (6,30n). Zařazen je zde i Herodův úsudek, ţe Jeţíš je vzkříšený Jan Křtitel (6,14-16), následuje vyprávění o osudu Jana Křtitele (6,17-29). Jeţíšova starost o učedníky a lid se ukazuje v jeho zázracích (6,30-56). Po sporu o tom, co je čisté a nečisté, ve které se ukazuje, ţe jsou odstraněny překáţky mezi Ţidy a pohany (7,1-23), následují tři zázraky na území pohanů (7,24 8,10) a dva spory s farizeji (8,11-21). Celý oddíl je uzavřen vyprávěním o uzdravení slepého (8,22-26). Jeţíšův příklon k pohanům naráţí nejen na nepochopení farizejů a učitelů Zákona, ale i učedníků. Kdy se jim otevřou oči, tak jako se to stalo onomu slepci? 3. Na cestě do Jeruzaléma (8,27 10,52) 8,27 9,29: Učedníci jsou uvedeni do tajemství Jeţíšovy cesty; jedná se o cestu trpícího Mesiáše, který vyzývá k následování. 9,30-50 dává pokyny pro Jeţíšovo společenství. Po druhém ohlášení svého utrpení Jeţíš odmítá v komunitě rozdělování podle pořadí důleţitosti, varuje před svody. Diskutuje dále se svými stoupenci nepatřícími k okruhu učedníků a ukazuje, ţe učedníci mají být solí. 10,1-51 pojednává o následování Jeţíše. Jak mají ţít jeho učedníci? Mluví o tématech jako manţelství, děti, bohatství, panování a sluţbě. V centru všeho se nachází třetí ohlášení Jeţíšova utrpení a vzkříšení. Aby čtenář mohl Jeţíše následovat, musejí se mu otevřít oči tak jako uzdravenému Bartimeovi. 4. Poslední Jeţíšovy dny v Jeruzalémě (11,1 13,37) V Markově evangeliu jde Jeţíš do Jeruzaléma pouze jednou. Tam se jeho ţivot naplní. 11,1 12,12 je poznamenáno Jeţíšovým sporem se zástupci ţidovství a jeho prorockým vystoupením. 12,13-44 nám ukazuje Jeţíše jako mesiánského učitele. Odpovídá na otázky protivníků a poukazuje na příklad vdovy, která zcela dala samu sebe. 13,1-37 přináší závěrečnou řeč. Vrcholem řeči je příchod Syna člověka. 5. Jeţíšovo utrpení a vzkříšení (14,1 16,20) Tu a tam je Markovo evangelium nazýváno zprávou o Jeţíšově utrpení a vzkříšení s dlouhým úvodem. Ve 14,1 16,8 se Jeţíšův ţivot naplňuje. Evangelium původně končilo zprávou o hrůze a úţase ţen. 16,9-20 je pozdější přídavek. Tyto verše poukazují na to, jak bylo poselství o vzkříšení Ukřiţovaného neočekávané, neobvyklé a neuvěřitelné. 3

4 Klíč: Marek vykresluje cestu Ježíšova veřejného života. Vede ho z Galileje do Jeruzaléma. Pro Marka není důležitý popis Ježíšova života, ale to, jak je to s evangeliem, hlásáním Božího království. Vysvětlení některých teologických pojmů Předtím, neţ se pustíme do výkladu prvního dílu Markova evangelia, je potřeba vysvětlit několik důleţitých pojmů. Podobenství: Jeţíš pro presentaci svého ústředního poselství o Boţím království velice často volí formu podobenství. V NZ nacházíme celou řadu různých forem podobenství, která z části vyţadují pokaţdé jiný druh výkladu: Slovní obraz (J 10,11; Mt 5,13n): Ve slovním obraze autor pouţívá nějakého obrazu, aby lépe vyjádřil obsah určitého pojmu; srov. "já jsem (dobrý pastýř; pramen ţivé vody; )" nebo "vy jste (sůl země; světlo světa)". Jednoduché srovnání (Mt 7,24; L 22,44): Ve většině případů pouţívané slovíčko "jako" vyjadřuje, ţe popisovaná skutečnost není s druhou zcela stejná, ale právě jen srovnatelná. Podobenství (v úzkém slova smyslu) (Mk 4, ): Zde se nesmí krok za krokem vysvětlovat kaţdý jednotlivý prvek. Jde spíše o to, vzít váţně celý příběh podobenství jako takový. Kaţdé podobenství má pouze jednu centrální výpověď; ta pak musí být převedena na království Boţí. Parabola (L 15,11-32): Parabola se od podobenství liší v tom, ţe v ní jde o vymyšlený, zcela zvláštní a jedinečný (a tedy vůbec ne všední) příběh. Při výkladu je potřeba si obzvlášť všimnout onoho zcela zvláštního, jedinečného a neopakovatelného prvku paraboly. Alegorie (Mk 4,13-20): Na rozdíl od dosud popsaných forem je zde (téměř) kaţdému prvku vyprávěného přirozeného příběhu připisován přenesený (duchovní) význam. Tento způsob řečí sice téměř u Jeţíše nenacházíme, o to více je však pouţíván v prvotních křesťanských společenstvích. Vyprávění příkladu (L 10,29-37): Posluchači (čtenáři) je představena nějaká postava jako vzor. "Jdi a jednej také tak" (L 10,37). U všech těchto typů NZ vyprávění v podobenstvích je velice důleţité si nejprve ujasnit, o kterou formu se v daném textu jedná. Démoni jsou podle tehdejšího chápání nečistí duchové, personifikované zlé mocnosti. Působí nemoci, smrt, nepřízeň počasí, ztrátu úrody, atd. Jsou jim připisovány nevysvětlitelné útoky na ţivot a majetek. SZ mluví o démonech jen okrajově jako o mocnostech, které existují vedle Jahveho. Jahve je však jedinou mocností, která nakonec všechny ostatní mocnosti jejich moci zbaví. Víra v démony v Jeţíšově době je ovlivněna řeckým myšlením a démonskými představami původem z Íránu. Démoni jsou nepřátelé člověka, jeho protivníci. Jsou zde proto, aby člověku škodili a odvedli ho od cesty ke spáse od Boha. V Markově evangeliu jsou démoni líčeni jako Jeţíšovi protivníci. Uzdravování jsou vítězstvími nad démony (1,27.34; 7,26.29). Posedlost démonem není spojována s hříchem a vinou, nýbrţ s duševní nebo tělesnou nemocí. Boţí království = Boţí říše = Královská říše Boţí = Nebeské království není ţádným prostorem, ale výpovědí o novém vztahu člověka a tohoto světa k Bohu. Boţí království je klíčovým pojmem Jeţíšova hlásání. Nerodí se z lidského výkonu, ale je darem Boţím, s konečnou platností přislíbeným skrze Jeţíše Krista. Království Boţí 4

5 je v Jeţíšově hlásání jak něčím, co bude (Mk 1,14n), tak také skutečností, která je jiţ teď "mezi vámi" (L 17,21). Toto napětí mezi oním "jiţ je tady ale ještě také ne" zůstává a je pro křesťanství charakteristickým. Vlastnosti a poţadavky Boţího království a příchod tohoto království jsou líčeny pomocí podobenství. Počátkem a středem Boţího království je Jeţíš sám. Pojem "Boţí království" nacházíme především u Marka a Lukáše; Matouš pouţívá pojmu "nebeské království". U Jana tomuto pojmu odpovídají výpovědi o "novém ţivotě", u Pavla pojem "Boţí spravedlnost". Jeţíš Kristus (Mesiáš, Pomazaný): Ježíš je řeckou formou hebrejského je(ho)šua ("Jahve je pomoc"). Kristus je titul, který se později stal Jeţíšovým jménem. Jedná se o řecký překlad aramejského mešiach (Mesiáš), coţ znamená asi tolik, co "pomazaný". Pomazaným ve SZ byl nejprve král. Třebaţe však je v Izraeli jeruzalémský král povaţován za pomazaného (2S 7; Ţ 2; 72), neodpovídají králové tomu, jak by měl vypadat Mesiáš. Proto je král, který přinese spásu, očekáván v budoucnosti. Svědčí o tom výroky proroků Izajáše a Micheáše (Iz 7,14; 9,1-6; 11,1-9; Mi 5,1-4). Mesiáš bude král, který přinese pokoj. Tento čas pokoje se bude vyznačovat spravedlností, hlubokým vztahem k Bohu a poznáním Boha (coţ bude zasahovat aţ do říše zvířat, srov. Iz 11: ráj!). Později jiţ jako ten, kdo přináší spásu, není očekáván ţádný král, nýbrţ sluţebník (Iz 42 53). Kdyţ v Izraeli zaniklo království, za pomazaného je povaţován nejvyšší velekněz (Lv 4,3.5). Čím déle trvá nadvláda cizích mocností, tím více je očekáván král posledního času (= eschatologický) z Davidova domu, který vysvobodí Boţí lid z římského jha a znovu sjednotí dvanáct izraelských kmenů. Bude to vůdce, který bude vládnout v Duchu Boţím. Z Jeruzaléma znovu učiní svaté město, jako tomu bylo dřív (srov. Za 9,9n). Za Jeţíšovy doby bylo očekávání Mesiáše velice silné. Jeţíš však toto očekávání nechtěl sdílet. Sám sebe nenazýval Mesiášem a svým učedníkům zakazoval, aby jej takto nazývali (Mk 8,30); nechtěl totiţ, aby jeho poslání bylo špatně pochopeno. Titul "Syn člověka" byl méně politicky zabarven (Mk 8,31). Jeţíšovo odsouzení na smrt je spojeno s titulem Mesiáš. Nápis na kříţi udává jeho vinu: "Král Ţidů" (Mk 15,26). Teprve po velikonocích je v křesťanském společenství titul Mesiáš pouţíván pozitivně. Skrze vzkříšení Bůh ustanovil Jeţíše jako Krista. Izrael Jeţíše odmítl, ale "Bůh ho učinil Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Teprve v dalším kroku můţeme říct, ţe Jeţíš byl Mesiášem jiţ za svého pozemského ţivota; vţdyť pocházel z Davidova rodu (srov. Ř 1,3; L 2, ; 1S 16,1.13; 2S 7,12-14). U křesťanů z pohanství titul ztratil na významu, protoţe zde měly význam jiné tituly (Boţí Syn; Pán). Stal se však jménem, které Jeţíše z Nazaretu charakterizuje oproti jiným, kteří stejně jako on nosili tehdy běţné jméno Jeţíš. Jeţíš Kristus, Jeţíš Mesiáš jedinečným způsobem označuje spojení mezi SZ a NZ. Bůh zaslibuje a působí spásu a to nejhlouběji a nejrozhodněji v Jeţíši Kristu. Mimobiblických pramenů o Jeţíšovi z Nazaretu je jen velmi málo; zčásti byly zmínky o něm do dokumentů vsunuty později. Historickou je poznámka římského spisovatele Tacita o původci křesťanství (Annales 15,44). O Jeţíšovi se ve svých spisech zmiňuje i Josef Flavius. Několik naráţek na Jeţíše je moţné nalézt i v rabínské literatuře. Nejdůleţitějšími prameny pro historického Jeţíše jsou však evangelia. Dnes o Jeţíšově historicitě není ţádná pochybnost. Nepochopení učedníků: Toto téma se táhne celým Markovým evangeliem (4,13.40; 6,52; 7,18; 8,17.21; 8,32n; 9, ; Jidášova zrada 14,10n.43-46; útěk 5

6 učedníků 14,27.50; Petrovo zapření 14, ; spánek učedníků na Olivové hoře 14,32-42). Markovi ani tak nejde o to, co se historicky za Jeţíšova ţivota stalo, jako spíše o to, co se děje v komunitě, které píše: křesťané jsou povoláni k následování stejně tak jako učedníci. Jeţíš nabízí tajemství Boţího království, ale stále znovu naráţí na nepochopení. Učedníci pak Jeţíše nechápou především tehdy, kdyţ mluví o utrpení. Nepochopení můţe být překonáno jedině skrze Jeţíše. Marek tohoto motivu pouţívá jako kázání proti nevěře komunity. Boţí království jde cestou skrze utrpení a smrt. Po této Jeţíšově cestě mají jít i učedníci v jeho následování. Víra ve Vzkříšeného dává člověku sílu jít i cestou plnou ohroţení. Mesiášské tajemství: Markovo evangelium je charakteristické tím, ţe Jeţíš nechce být rozpoznán jako Mesiáš, třebaţe Mesiášem je. Příkazy k mlčení: Kdo chce Jeţíšovi porozumět, nesmí se nechat příliš rychle fascinovat jeho činy. Kdo vidí pouze Jeţíšovy zázraky, ten na něm přehlíží to podstatné, totiţ: Jeţíšova cesta ke vzkříšení vede skrze utrpení. Teprve události kříţe a vzkříšení v plné míře odhalí, kým Jeţíš je. Příkazy k mlčení mají zabránit tomu, aby si člověk vytvořil o Jeţíšovi omezený obrázek. Zázraky: Zázraky jsou mocná znamení, mocné činy a údiv vzbuzující skutečnosti. Pro člověka Jeţíšovy doby jsou zázrakem všechny události, o kterých se domnívá, ţe zde působí boţské nebo démonické síly. V této době není tak ostře oddělováno nebe od země či přirozené od nadpřirozeného, jako tomu je dnes. Člověk té doby si nekladl otázku, zda Bůh můţe zasahovat do skutečnosti, a jak to činí. Ani Jeţíš ani jeho současníci nepochybovali, ţe Bůh můţe ve stvoření působit mimořádné činy. Tradice sice Jeţíšovu moc konat zázraky zveličila, aby tak zdůraznila Jeţíšovo boţství; můţeme však rovněţ zcela jistě přijmout, ţe Jeţíš zázračné činy dělal. V jeho konání je zřejmé, ţe Boţí království je blízko: mocnosti zla jsou zaţehnány, celé stvoření bude spaseno (bude dobré). Jeţíšovy zázraky jsou toho znamením. Nejdůleţitějšími skupinami vyprávění o zázracích jsou: Exorcismy: Jeţíšův boj a vítězství nad tím, co se staví proti Bohu (Mk 1,23-27; 5,1-20; 9,14-27) Uzdravování: Jeţíšova laskavá pozornost k trpícím (Mk 1, ) Zázraky, kdy Ježíš zachraňuje: záchrana z obtíţných situací a nepřátelských přírodních ţivlů, jako např. bouře a nedostatek jídla (Mk 4,35-41; 8,31-44; 8,1-9). Jeţíš jedná s plnou Jahveho mocí. Jsou moţná i jiná rozdělení. Důleţité je však to, ţe při Jeţíšových zázracích jde o teologické výpovědí, nikoliv o přírodovědecké otázky. Nemáme se ptát "Jedná se podle našeho moderního přírodovědeckého chápání skutečně o zázrak?", nýbrţ "Kdo zde působí Bůh, nebo démon?". Démon je síla, která od Boha nepřichází a ani k němu nevede. Zázrak člověka volá k rozhodnutí. Zázraky jsou znameními Boţího království a chtějí Jeţíšovy současníky (a také pozdější čtenáře) pohnout k přijetí toho, kdo je činí k přijetí jeho poselství. 6

7 1. Začátek evangelia (1,1-13) Důvodem sepsání evangelia je Jeţíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Teprve od těchto skutečností má jeho ţivot význam. Proto ve svém evangeliu Marek pojednává pouze o době od Jeţíšova prvního veřejného vystoupení aţ k jeho vzkříšení. 1.1 Jan Křtitel (1,1-8) Jeţíš ţil v době velkého politického, společenského a náboţenského neklidu. Díky dlouhodobé cizí nadvládě byla víra Izraele stále hlouběji ohroţována. Konfrontace s řeckou filosofií, kulturou a světovým názorem naráţela u mnoha Ţidů na pevný odpor. Kdo si myslel, ţe je moţné si porozumět s horními vrstvami pohanů i kdyţ by tím mělo utrpět vlastní přesvědčení, stavěl se proti těm, kteří se ostře obraceli proti. Vystoupení Jana Křtitele je potřeba rozumět na tomto pozadí. Kázal a křtil na jedné z cest z Judska na východ od Jordánu (tzn. na místě, kolem kterého chodilo mnoho lidí). Jeho křest se odlišoval od rituálních ţidovských koupelí: toto rituální očišťování totiţ nevykonával člověk sám, ale bylo mu uděleno Křtitelem. Janův křest byl spojen s poţadavkem obrácení. Dalším jeho charakteristickým prvkem bylo to, ţe Jan nečinil ţádného rozdílu mezi spravedlivými a hříšníky, mezi bezboţnými a zboţnými. Všichni bez výjimky se museli obrátit, všichni potřebovali odpuštění. Mnozí svoje hříchy vyznávali a nechávali se křtít. Marek vidí v Janu Křtiteli více neţ jen kazatele pokání. Je předchůdcem toho, který přijde po něm. Skrze něj Bůh připravil příchod svého Syna (srov. v.2 s Mal 3,1). Druhý citát z Iz 40,3 poukazuje na dvojí záchranu Izraele. Obě jsou spojeny se zkušeností pouště: základními zkušenostmi záchrany Izraele jsou odchod z Egypta (asi r př. Kr.) a návrat z babylónského zajetí (kolem r. 538 př. Kr.). Zde se připojuje i Marek: také Jeţíš přinese osvobození, záchranu, vykoupení. 1.2 Křest: Jeţíš je naplněný Duchem a milovaný Syn (1,9-11) Jeţíš se zařazuje mezi lidi, kteří naslouchají Janovi a nechávají se pokřtít. Postavil se tak s námi lidmi na stejnou úroveň. Marek však v tomto místě sleduje obzvláštní cíl: ve znameních během křtu je čtenářovi ukázáno kdo Jeţíš je. Jsou při tom důleţité tři skutečnosti: Pouze Jeţíš vnímá, ţe se nebe otevírá, ţe sestupuje Duch a ţe mluví hlas. Duch nepřichází v podobě holubice (to by se Duch podobal holubici), ale jako holubice (ve starém Orientu byla holubice symbolem bohyně lásky). Hlas z nebe mluví způsobem, kterým se ve SZ mluví o význačných osobnostech (o králi Ţ 2,7; o Boţím sluţebníkovi Iz 42,1n; o "milovaném synu" = Izákovi Gn 22,2.12n; o prorokovi Iz 61,1). Marek se sdělením této Jeţíšovy zkušenosti (a byla to pouze jeho zkušenost, nikoliv zkušenost okolostojících) sleduje zvláštní záměr: Čtenář má od počátku vědět, ţe Jeţíš z Nazaretu byl (a je) Boţí Syn. Jeţíš je pro křesťany, kterým Marek píše, Syn, kterého Bůh vybavil svým Duchem. 1.3 Jeţíšovo pokušení (1,12n) Poté, co se čtenář dověděl, ţe Jeţíš je Boţí Syn, Marek ukáţe, ţe je i nový člověk. Připravuje se v poušti na svůj úkol. 7

8 Ve srovnání s Mt 4,1-11 a L 4,1-13 je Markovo vyprávění o Jeţíšově pokušení krátké. Pouze délka souhlasí: 40 dní jako Mojţíš (Ex 34,28) nebo Elijáš (1Kr 19,8). Marek neříká čím Satan Jeţíše pokoušel. Poušť byla povaţována za místo setkání s Bohem (srov. 1Kr 19), ale také za místo pokušení (srov. Izrael během putování pouští). Poukaz na to, ţe Jeţíš "byl mezi dravou zvěří" upomíná na touhu člověka po ráji. Tam se pokoj ve stvoření rozšíří i na svět zvířat. Podle Iz 11,1n.6-8 tento pokoj přinese Mesiáš. S Jeţíšem započala nová mesiášská doba. Hned na počátek svého evangelia o Jeţíši Kristu Marek dává tuto výpověď: V Jeţíšovi nás potkává Boţí milovaný Syn, kterému Bůh sám připravil cestu. V Jeţíšovi nás také potkává nový člověk, v jehoţ společenství stvoření nalézá pokoj. 2. Jeţíšovo působení v Galileji (1,14 8,26) 2.1 Boţí království je blízko (1,14 3,12) a) První vystoupení v Galileji (1,14n) Herodes Antipa (4 př. Kr. 39 po Kr.), jeden ze synů Heroda Velikého, Jana uvěznil. Jeţíš převzal jeho úlohu, avšak chová se jinak: jde k lidem, vyhledává je, ohlašuje jim radostnou zprávu. Rovněţ místo je jiné: Jeţíš si vybírá nikoliv pouštní kotlinu Jordánu, nýbrţ jde nahoru, do Galileje, úrodné a přátelské krajiny. Jeho poselství zní: "Naplnil se čas a přiblíţilo se Boţí království". Rozhodující bod, kairos, je zde. Boţí království začíná, není ţádný důvod dál čekat. SZ často hovoří o touze po království Boţím (Iz 52,7-9; Sf 3,14n). Čas se naplnil; ne proto, ţe by se k tomu lidé sami dopracovali, ale proto, ţe to daroval Bůh. Tato skutečnost odpovídá tomu, ţe se lid má obrátit a podřídit se Boţímu panování. Zde jiţ nejde o poselství o soudu Jeţíš přináší evangelium o spáse lidu: "Čiňte pokání a věřte evangeliu." b) Povolání prvních učedníků (1,16-20) Povolání prvních učedníků mohlo být odpovědí na otázku prvních křesťanských společenství: Co je příčinou toho, ţe vůbec my křesťané jsme? ţe tvoříme výjimku? ţe jsme něčím zvláštním uprostřed takového mnoţství jiných náboţenských skupin? Marek odpovídá: Příčinou je Ježíšovo slovo. Jeţíš povolal učedníky. I toto povolání je neobyčejné: ţidovský ţák si svého učitele, rabbiho, hledal Jeţíš (rabbi) naopak sám volá čtyři rybáře od jejich kaţdodenní práce pryč, aby jej následovali. Toto vyprávění má jeden SZ předobraz: povolání Elíšovo (1Kr 19,19-21). Avšak i zde se ukazuje naléhavost nové doby, Jeţíšovo "přehánění" oproti SZ: Učedníci jsou povoláni a hned Jeţíše následují. c) Jeţíš v synagoze v Kafarnaum (1,21-28) Následující oddíl ukazuje mocná Jeţíšova slova a činy. Jeţíš jde do synagogy v Kafarnaum a učí. Marek neříká nic o tom, co učil, ale jaký dojem udělal na své posluchače. Po uzdravení posedlého je na nové učení "plné moci" (v.22) poukázáno ještě jednou (v.27). Jeţíš nepřináší jen nové učení, ale také poselství o Boţím království, které se s ním stává účinným. Toto chce Marek ukázat na uzdravení posedlého. Démon cítí přemáhající sílu mocného Jeţíšova slova. Křičí, tzn., ţe se staví proti Jeţíšovu slovu, je však vyhnán. Kde Jeţíšovo slovo zazní, tam se jiţ temné mocnosti nemohou udrţet. Jeţíšovo slovo se nedá ţádnou jinou silou zastavit. 8

9 Nakonec celého oddílu lidé nejsou ani tak udiveni Jeţíšovou osobností, jako spíše jeho slovem, jeho učením. d) Uzdravování (1,29-45) Zbytek první kapitoly se dělí do čtyř částí: Uzdravení Petrovy tchyně (1,29-31) Uzdravení posedlých a nemocných (1,32-34) Odchod z Kafarnaum (1,35-39) Uzdravení malomocného (1,40-45). Je zřejmé, ţe Jeţíšovo slovo uzdravuje, protoţe je zaloţeno na Boţí lásce. Působení této uzdravující síly však nesmí být omezeno pouze na Kafarnaum. Jeţíš se stahuje do samoty, aby se modlil. Lidé, kteří ho hledají, mu nerozumí. "Musí být tam, kde jde o věc jeho Otce", jak říká Lukáš (2,49). Jeţíš ví, ţe je poslán Bohem a jedná s lidmi v jeho lásce. Uzdravení malomocného je pro Ţidy Jeţíšovy doby něčím neobyčejným. Ve SZ víme pouze o dvou uzdraveních malomocného: Nu 12,10-16 (Mirjam) a 2Kr 5,1-19 (Naamán). I zde se však ukazuje, ţe Jeţíš SZ překonává: Mirjam musí na uzdravení čekat sedm dnů, Naamán se musí sedm krát umýt v Jordánu; Jeţíš uzdravuje okamţitě. Od malomocenství můţe člověka očistit pouze Bůh. Proto je důleţitá důvěra malomocného v Jeţíšovu uzdravující sílu a jeho spojení s Bohem. Jeţíš uzdraveného posílá ke knězi. Tím ukazuje, ţe nepřechází jednoduše zákony. Příkaz k mlčení ve v.44 (srov. v.25) varuje před tím, vidět v Jeţíšovi "pouze" divotvůrce. I přes zákaz mluvit uzdravený člověk vypráví o tom, co se mu přihodilo. To má za následek, ţe lidé chtějí Jeţíše vidět. Jeţíš se proto městu vyhne a vyhledává samotu. e) Uzdravení ochrnutého (2,1-12) Tímto uzdravením ochrnutého chce Marek říct, ţe Jeţíš přináší nejen uzdravení těla, ale spásu odpuštění hříchů a vin. Jinak řečeno: Jeţíš vidí celého člověka. Vina byla pro tohoto člověka něčím tak ochromujícím, ţe aby se mohl pohybovat, aby vůbec chtěl ţít, musel být osvobozen nejprve od ní. Jeţíšovo slovo nevyhání pouze temné, démonické síly; jeho slovo nejen uzdravuje nemocné, ale osvobozuje všechny, kteří jsou ochromeni vinou: Bůh odpouští. Jeţíš je zmocněn vyslovovat toto odpouštějící Boţí slovo, třebaţe to učitelé Zákona povaţují za rouhání. Jeţíš tuto velkou moc má a čtenáři Markova evangelia tomu mají uvěřit. f) Povolání Leviho a hostina s celníky (2,13-17) V tomto oddíle Marek mluví o dalším Jeţíšově postoji, který vadí učitelům Zákona resp. farizejům: Jeţíš povolává k následování celníka; jí s celníky, kteří byli na základě způsobu, jakým vykonávali svoje povolání, povaţováni za hříšníky aby sami mohli (dobře) ţít, vybírali více peněz, neţ jim příslušelo. Kdo si podle tehdejšího mínění sedl ke stolu s hříšníkem, činil sám sebe jeho společníkem a zasvěcencem do jeho věci. Hříšník totiţ sniţoval kvalitu ţivota, pokoj tohoto světa, dobrotu stvoření, a tím se stavěl proti Bohu. Jeţíš pohlíţí na hříšníky nikoliv jako na ty, kdo porušují Zákon, ale jako na nemocné, kterým něco schází. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. Proto s nimi rozmlouvá a jí. Navštěvuje právě tyto slabé lidi a nikoliv ty, kteří se cítí dostatečně silní zachovávat Boţí přikázání. Hříšníci potřebují uzdravení, i kdyţ to ostatní pohoršuje. Jeţíšovo slovo (v.17) je měřítkem a ukončuje tento spor. 9

10 g) Otázka postu (2,18-22) Toto místo ukazuje další kritickou situaci: Učedníci překračují přikázání o postu podle ţidovské tradice. Mohou být uvedeny dva důvody postu: Půst jako výraz smutku po nějakém neštěstí (např. 2S 1,11n) nebo spáchaném hříchu (srov. Lv 16,29-31). Půst jako cesta k hlubšímu vztahu k Bohu: Půst můţe být rovněţ výrazem odhodlání obrátit se k Bohu a znovu se na něj orientovat (srov. Jon 3,5; Ex 34,28). To, ţe se Jeţíšovi učedníci nepostí, vzbuzuje pohoršení. Jeţíš nepopírá nutnost postu. Ale právě teď je potřeba zaujmout jiný postoj: s Jeţíšem totiţ započal čas spásy. Teprve později bude dán čas postu. Nebude tomu však tak, jak tomu bylo před Jeţíšem, ale proto, ţe Jeţíš, Ţenich, jiţ nebude nebo ještě nebude se svým společenstvím. Ani první křesťané se nemohou vracet ke starým způsobům chování. To vypovídají slova o starých šatech a měších na víno. Náboţenské předpisy a způsoby chování (jako půst) nesmějí být ukládány lidmi a samoúčelnými. To, co je správné, se můţeme dovědět pouze od Boha. Nyní zřizuje svoje království Bůh; Ţenich, Mesiáš je zde. To vyţaduje jiný způsob chování, jak bude ukázáno dále. h) Spory o sobotu Řada Jeţíšových sporů se svými současníky, především s učiteli Zákona a farizeji, dosahuje vrcholu při jednom uzdravení v sobotu. Marek popisuje dvě pohoršující příhody: trhání klasů v sobotu a uzdravení jednoho člověka v sobotu. V Jeţíšově době měl člověk v sobotu být zcela pro Boha. Proto se nesmělo stát nic, co by toto "bytí-zde-zcela" pro Boha mohlo porušit. Trhání klasů v sobotu (2,23-28) Vytrhávání klasů (2,23) je povaţováno za součást sklizňových prací a tedy v sobotu není dovoleno. Jeţíš poukazuje na jeden příklad z vyprávění o Davidovi: David porušil tabu posvátného chrámového prostoru, kdyţ ho k tomu donutila nouze (srov. 1S 21,2-7). Jeţíš se svém "učení plném moci" vyjadřuje o přikázání soboty jasně: Sobotní přikázání je zde proto, aby člověka upozorňovalo na to, ţe si má stále znovu připomínat Boha a smysl a cíl svého bytí. "Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu" (2,27). Uzdravení jednoho člověka v sobotu (3,1-6) Mk 3,1-6 vypráví o uzdravení jednoho člověka v sobotu. Vyprávění je spojeno s jedním z Jeţíšových slov o otázce soboty (Dt 5,12; Ex 20,8). Během sobotní bohosluţby Jeţíš objeví člověka s odumřelou rukou. K dobrému ţivotu je ruka nezbytně nutná. Se suchou, ochrnulou rukou nelze vykonávat ţádnou práci. To vede ke sníţené kvalitě ţivota a také často ke sniţování vědomí hodnoty sebe sama. Následkem této nemoţnosti pouţívat vlastní ruku je také sociální nouze: postiţený jiţ nemůţe vykonávat svoje povolání a musí ţebrat. Farizejové, kteří se ohledně sobotní otázky chopili iniciativy jiţ ve 2,24, nyní Jeţíše pozorují. Jeţíš kritiku farizejů zná a klade tedy dvojí otázku. K "jednat dobře, či zle" stojí v paralele "ţivot zachránit, či utratit". Farizejové "V sobotu ţivot zachránit" dovolovali a vyţadovali. Jestliţe však je dovoleno "Ţivot zachránit", potom tedy také "Jednat dobře". Jeţíš staví dobrý a pomáhající čin na stejnou úroveň jako "Ţivot zachránit" a dovoluje ho vykonávat v sobotu. Zanedbání pomoci je zlem, stejným jako "Ţivot utratit". 10

11 Farizejové zatvrzele mlčí. Jeţíš sdílí osud Boţích vyslanců před ním, zkušenost proroků, ţe Boţí slovo není přijímáno (Jr 7,24; 13,10). Jeţíš uzdravuje muţův neduh a farizejové dospívají k rozhodnutí Jeţíše zabít. Ti, kteří chtějí zakázat uzdravení v sobotu (jednat dobře = ţivot zachránit), sami činí zlo. Rozhodnou se Jeţíše zabít. Verš 3,6 je jejich odpovědí na Jeţíšovu činnost (2,1 3,5). Pro Marka je toto Jeţíšovo rozšíření sobotního přikázání důleţité. Tento fakt později umoţní křesťanům z pohanství zcela se sobotního přikázání vzdát. i) Nával lidí (3,7-12) První část zprávy o Jeţíšově působení v Galileji je uzavřena shrnutím o tom, jak je lid Jeţíšem fascinován a jak se k němu sbíhá. K Jeţíšovi putují lidé ze sedmi provincií (vv. 7b-8). Jeho poselství se dostalo i na pohanské území (Týr a Sidón, v.8). Velikost pole působnosti ve srovnání s polem působnosti Jana Křtitele (1,5) vyznívá jednoznačně v Jeţíšův prospěch. Nemoci a posedlosti (vv.10nn) představují bídu lidí. Člun, o kterém teď bude stále znovu a znovu zmínka, je útočištěm před tlačící se masou. Padání démonů k zemi je obranným a ochranným gestem (srov. dnešní reakci při oslnění). Jeţíš jim přikazuje mlčet. Tento příkaz platí aţ do jeho smrti a vzkříšení, kde se jasně ukáţe, ţe je Synem Boţím. Jen celý Jeţíšův ţivot ukáţe jeho význam. Samotné zázraky mohou vést k neporozumění a zůstávají vysvětlitelné různým způsobem. 2.2 Jeţíšovo volání k obrácení: Obraťte se! (3,13 6,6a) a) Vyvolení Dvanácti (3,13-19) Nový oddíl evangelia začíná příběhem o učednících vyvolením Dvanácti. Cílem tohoto ustanovení učedníků je to, aby byli s Jeţíšem a byli vyslání s plnou mocí dále vykonávat Jeţíšovy činy. Po předchozím oddíle o návalu lidí u jezera se vyprávění nyní odehrává na hoře, která je místem Jeţíšovy samoty s učedníky. Hora je v Bibli často místem setkání s Bohem (srov. Ex 19 24: Izrael a Mojţíš na Sínaji; 1Kr 19,8nn: Elijáš na Chorébu). Učedníci jsou voláni jménem (srov. Iz 43,1b). V Mk 1,20 se odvracejí od těch, s nimiţ dosud ţili, nyní se přiklánějí k Jeţíšovi. Seznam Dvanácti jako prosté vyjmenování je hned na počátku přerušen udělením jména třem zřejmě preferovaným členům, a na konci pojmenováním zrádcovského činu člena posledního. Počet Dvanácti představuje nový Boţí lid. Dějiny dvanácti izraelských kmenů jsou znovu a znovu poznamenány zhoubou. V Jeţíšově době bylo mnoho prorockých a apokalyptických nadějí, ţe Bůh Izrael, lid dvanácti kmenů, v mesiášské době znovu obnoví a naplní. Šimon dostává jméno Petr, tzn. skála, protoţe je prvním povolaným (1,16; je rovněţ prvním očitým svědkem vzkříšení: 16,7). Význam označení "synové hromu" není jasný. "Kananejský" znamená "Horlivec", "Iškariotský" je přídomek nebo přezdívka. b) Jeţíš a jeho příbuzní (3,20n) Marek podává zprávu o pokusu Jeţíšových příbuzných přivést ho násilím zpět domů, protoţe neschvalují jeho činnost. Jejich soud je tvrdý: "Pomátl se na rozumu." Nepochopení vlastní rodiny nám znovu připomíná Jeremiáše (Jr 12,6) a osud kaţdého člověka, který plní poslání, ke kterému ho povolal Bůh. Zpráva ve 3,20n je pro většinu z nás překvapivá. Josef je před Zákonem povaţován za Jeţíšova otce. Zdá se, ţe "Josefův dům" nemá z Mariina syna ţádnou velkou radost. To se vůbec k naším představám o pokojné idyle svaté rodiny nehodí. 11

12 I ostatní evangelisté vědí o tom, ţe Jeţíšovi příbuzní jeho činnost vůbec nepochopili (Mk 3,31-35; Mt 12,46-50; L 8,19-21). S veršem 21 (odchod příbuzných) je spojen verš 31: příbuzní stojí před domem, v kterém je Jeţíš. Jeţíšova obranná řeč proti delegaci z Jeruzaléma je zde tedy vsunuta. c) Jeţíšova obranná řeč (3,22-30) Stejně tak jako jeho rodina ("Pomátl se na rozumu"), i učitelé Zákona říkají, ţe s Jeţíšem něco nehraje. Jak v rodině tak na veřejnosti je příkře odmítán. Učitelé Zákona přicházejí do Galileje jako kontrolní delegace z Jeruzaléma, centra jahvistického náboţenství a města, ve kterém Jeţíš ve věrném naplnění svého poslání zemře. Stojí zde jako Jeţíšovi naprostí odpůrci. Jsou toho názoru, ţe Jeţíš působí s pomocí Belzebula (význam tohoto jména není zcela jistý; pravděpodobně: Baál = Pán hnojiště, Muší Baál), kníţete démonů, a ţe s ním musí být ve svazku. Podle Dt 13,3n, pokud je u někoho uznána démonická moc, která není od Jahveho, nebo pokud dělá divy čarováním a kouzlením, je hoden trestu smrti. Jeţíš poukazuje na nesmyslnost tvrzení svých protivníků a odpovídá jim ve formě podobenství. Křehkost rozdělené říše či rodiny a z toho vyplývající problémy se dá přesvědčivě doloţit v jakékoliv době. Verš 27 přebírá slova Iz 49,24n. Věci uloupené silnému muţi jsou lidé osvobození od nemocí a démonů. Tím je naznačeno přemoţení zla a příchod Boţího království. Neodpustitelná vina spočívá v tom, kdyţ je nabídka odpuštění rouhavě odmítnuta a nositel Boţího Ducha (srov. Mk 1,9-11) je označován za posedlého duchem Satana. d) O pravých Jeţíšových příbuzných (3,31-35) Ve verších Marek znovu pojednává o protikladu mezi učednictvím (3,13-19) a příbuzenskými vztahy (3,20n). "Vyptávání se" ve v.32 v sobě skrývá negativní prvek hledání "pátrání". Mezi příbuznými není zmiňován otec; je uţ snad mrtvý? Marek o tom nic neříká. Matka ţije v sociálním prostoru klanu, velké rodiny. Jeţíš tvrdí, ţe jediným znakem toho, ţe někdo patří k jeho příbuzenstvu, je jedině plnění Boţí vůle. Tato moţnost je otevřená i pro jeho matku a bratry. Na místo přirozené rodiny nastupuje rodina symbolická. Je tak zaloţena zcela nová rodina, ve které bude všechno dáno stokrát více (Mk 10,29n). Otázka, zda měl Jeţíš sourozence, se jiţ historicky nedá rozhodnout. Odpověď je z katolické strany poznamenána učením o neustálém panenství Panny Marie. Text můţe mít více výkladů: mluví se zde buď o tělesných sourozencích, nebo jsou "bratry a sestrami" myšleni bratranci a sestřenice, nebo jsou braty a sestrami v přeneseném smyslu myšleni vzdálení příbuzní. Jeţíšovo Boţí synovství však nestojí a nepadá s touto otázkou. To, ţe je Jeţíš Boţí Syn říká Marek jasně v 1,9-11. e) Podobenství o Boţím království (4,1-34) Podobenství o rozsévači (4,1-9) Jeţíš je znovu představen jako učitel mnoha lidí. Aby mohl být slyšen od co moţná největšího počtu lidí, vstupuje do loďky a vypráví o přirozeném osudu setby. Tak, jako se to z části v Izraeli dělá ještě dnes (a jinak neţ u nás), semena se nejprve rozházejí a teprve potom zaorávají. Ţádný div, ţe přitom mnoho semen přijde nazmar. Ale přesto: ačkoliv to vypadá jakoby 3/4 setby bylo marné, sklizeň je ohromující. 12

13 Právě tak je tomu s Boţím královstvím. S Jeţíšovým příchodem jiţ právě (nenápadně) začalo znamením toho jsou zázraky a ohromujícím způsobem bude dokonáno. Nemohl Jeţíš s tímto podobenstvím umlčet příliš rychlé kritiky, kteří se ho ptali "Tak co, jak je to s tím Boţím královstvím? Kdy uţ konečně přijde?"? Smysl a záměr podobenství (4,10-12) Právě vyprávěnému podobenství mohli porozumět ti posluchači, kterým byl důvěrně znám rolnický svět. Jeţíš však chce říct něco o Božím království. Nějakou podivuhodnou říši, nějaké Boţí království tehdy očekávalo mnoho lidí. Avšak jeho nepatrný začátek v Jeţíšovi z Nazaretu nechtěli připustit. Jeţíš je jako Mesiáš (= Kristus) počátkem nakonec vše přesahujícího království. Verš 12 ukazuje, ţe mnozí lidé Jeţíšovo poselství o Boţím království odmítli. Marek o nich vyjadřuje obavu citací proroka Izaiáše: "(Ačkoliv) slyší, nerozumí" (srov. Iz 6,9n). To není ani rozsudek ani odsouzení ze strany Boţí, ale pouze popis skutečného odmítnutí Jeţíše a (také) jeho následovníků v hlásání evangelia. Výklad podobenství o rozsévači (4,13-20) Jeden starokřesťanský kazatel, který věděl o tajemství Boţího království, a tedy přijal Jeţíše do svého ţivota jako Mesiáše, pro potřebu svého hlásání přepracoval podobenství v alegorii. To znamená, ţe kaţdý jednotlivý prvek podobenství byl převeden do pastorační skutečnosti podle mota "buď dobrou půdou, která přijímá Boţí slovo!". Apoštolům v jejich hlásání po Jeţíšově smrti jiţ nejde o poselství o Boţím království (o které šlo Jeţíšovi), nýbrţ o slovo Boţí (o Jeţíšově smrti a vzkříšení). O správném slyšení (4,21-25) Oba následující výroky (přirovnání) chtějí osvětlit dvě předcházející pasáţe (Mk 4,10-12 a 4,13-20). 1. Světlo svíce, aby neuhaslo, potřebuje kyslík. Právě tak je to s Jeţíšovým poselstvím mezi lidmi: aby zůstalo ţivým, musí být hlásáno. Toto poselství hlásá Boţí království a ukazuje, ţe Jeţíš je Mesiáš. Je potřeba je ohlašovat a ne je drţet v tajnosti. 2. Tak jako půda přináší plody, přinese je i ten, kdo slovo Boţí slyší a ochotně přijme. Podobenství o růstu zasetého semene (4,26-29) Po podobenství o rozsévači (4,3-8) Jeţíš představuje svoji zvěst o Boţím království pomocí druhého podobenství. Základem je mu znovu zkušenost z kaţdodenního ţivota zemědělců, situace, kterou kaţdý z posluchačů zná. Zaseté semeno klíčí a roste bez přičinění člověka samo od sebe (řecky: automaticky) aţ do ţní. Právě tak se nakonec v tomto světě naplní Boţí království, a to skrze Boţí jednání a nikoliv díky naší námaze. Podobenství o hořčičném zrnku (4,30-32) Jeţíš ukazuje ještě na jednom podobenství, co to znamená Boţí království. Posluchači jsou vtaţeni otázkou a podníceni k tomu, aby přemýšleli spolu s Jeţíšem. Jeţíš staví proti sobě nepatrné maličké zrníčko (průměr 1 mm, váha 0,001 g) a rostlinu 1,5 m vysokou, která z něj v Palestině vyroste za 3 měsíce. Pro pozorovatele se jedná o skutečný zázrak přírody. Jeţíšovo hlásání o příchodu Boţího království začíná nenápadně. Jeţíš ţije v přesvědčení, ţe se království Boţímu ze zcela nepatrných počátků dostane neuvěřitelného naplnění. 13

14 Závěrečná poznámka k podobenstvím (4,33n) Jeţíš hlásal poselství o Boţím království v podobenstvích, která kaţdého osvítila, která pro kaţdého byla srozumitelná. Avšak hlubší smysl, ţe totiţ toto království jiţ díky Jeţíšovu hlásání a jednání začalo, zůstal většině jeho posluchačů skrytý. f) Jeţíšovy skutky a zázraky (4,35 5,43) Po podobenstvích nyní následuje široce líčená vyprávění tří (resp. čtyř) zázraků, které se staly v Galileji. Podobně jako u podobenství, ani u novozákonních zázraků se nesmíme pozastavovat u vyprávěných detailů, nýbrţ musíme se ptát na výpověď o Ježíšovi, která se za zázraky skrývá. Nejde tedy ani tak o zázrak, ale toho, kdo zázrak působí. Bouře na moři (4,35-41) Jiţ jak ve SZ tak i v řeckém prostředí NZ se můţeme setkat s řadou tzv. zázraků zachránění z nebezpečí na moři. V těchto zázracích nejde o ně samotné, ale to toho, kdo je působí, o toho, kdo má takovou moc (srov. např. Ţ 107,23-31; Kniha Jonáš). Proto je ústřední otázkou oddílu Mk 4,35nn tato: "Kdo to jen je, ţe ho poslouchá i vítr i moře?" (4,41). Učedníci stále ještě nevěří, ţe Jeţíš je Mesiáš. Je to Jeţíš sám, kdo volá učedníky do loďky. Loďka musela být jiţ velice brzy pouţívána jako symbol křesťanského společenství. Zmínkou o tom, ţe Jeţíš spí, je jeho převaha nad mocí chaotických sil (vichřice, rozbouřené vody) ještě zdůrazněna. Jeţíš má stejnou moc, jako Jahve ve SZ (srov. Ţ 107,29; Jon 1). Hlavní výpovědí tohoto biblického oddílu je výpověď o Jeţíši Kristu: Jeţíš vlastní Jahveho moc. Všichni, kdo mají strach, i kdyţ Jeţíš jede s nimi, si musí i dnes nechat poloţit otázku: "Ještě nemáte víru?" Uzdravení posedlého v Gerase (5,1-20) Jeţíš nepochybně za svého veřejného působení opakovaně uzdravoval a vyháněl démony. Podle přesvědčení té doby démoni škodili člověku a za pomocí nemocí mu bránili v jeho lidství. Tak jako u ostatních zázraků, i zde platí základní věta: Nemáme před sebou popis zázraku, ale vyprávění o zázraku. Proto se náš pohled nesmí zastavit u démonů. Ti jsou zde popisováni jako pohané ve SZ (srov. Iz 65,1-12, zvláště vv.4n). Ještě třikrát je však přitom poukázáno na to, ţe se Jeţíš nachází na pohanském území. Rovněţ prasata jsou symbolem pro pohany; Ţidům bylo zakázáno vepřové maso jíst (srov. Lv 11,7n; 2Mak 6,18n). Jméno démona, "légie", znamená, ţe démonů je mnoho. Znovu se jedná o naráţku na pohany, totiţ na římské legie, které obsadily Palestinu. Čtvrtým prvkem je jméno místa, Gerasa, coţ na pohanském území poukazuje na kulticky nečisté pohany. (Gerasa je dnes lokalizována různě. Nejpravděpodobněji se jedná o dnešní Dţeraš, 50 km jihovýchodně od Genezaretského jezera.) Vyprávění tohoto zázraku obsahuje dvojí radostné poselství: 1. Jeţíš sám svoje působení neomezoval pouze na Izrael, ale šel i k pohanům. Proto se měli k pohanům obrátit stejným způsobem i první křesťanští misionáři (srov. k tomu Skutky apoštolů, zejména Sk 10 11). 2. Jeţíš má moc (v.7 "Jeţíš, syn Boha nejvyššího") nejen nad jednotlivými démony, ale nad celým pohanstvím. Ne všichni však z Jeţíšovy činnosti mají radost, takţe ho prosí, aby jejich zemi opustil. Uzdraveného to však ţene, aby Jeţíše následoval a hlásal. Dostává od něj 14

15 úkol zvěstovat své rodině a celé Dekapoli (= helénistická pohanská oblast desíti měst), co se mu přihodilo. Vzkříšení Jairovy dcery Uzdravení nemocné ženy (5,21-43) V tomto vyprávění jsou vzájemně kombinovány dva zázraky. Jairos, představený synagogy, snaţně Jeţíše prosí o naléhavou pomoc, protoţe "jeho dcerka umírá" (Mk 5,23, v řečtině je dcerka doslova "v posledním taţení"). Aby se napětí ještě zvýšilo, je celý průběh zpomalen a přerušen zařazením dalšího zázraku. Jeţíš proto skutečně přijde příliš pozdě, dcerka právě zemřela. V naráţce a současném překonání dvou velkých SZ proroků (Elijáše, srov. 1Kr 17,17-24 a Elíši, srov. 2Kr 4,25-37), jejichţ příchod byl v mesiášské době očekáván, se Jeţíš prokazuje jako Mesiáš posledního času, který dvanáctileté holčičce daruje ţivot. Také ţena (vv. 25nn) je velice nemocná, jak to na jedné straně ukazuje její dvanáctileté utrpení, a na druhé straně skutečnost, ţe jí lékaři nebyli schopni pomoci. Zdálo by se, jakoby ţena byla uzdravena magickým čarováním (Mk 5,29), ale ve skutečnosti tím, co ji uzdraví, je víra (v. 34). K představenému synagogy se Jeţíš obrací podobným způsobem ve v. 36: "Neboj se, jen věř!" Nikdo nemůţe dále vyprávět o Jeţíšově zázračném působení, dokud zázrak nebude moci být viděn ve světle jeho utrpení, smrti a vzkříšení (Mk 9,9n). Teprve tehdy bude moţné v plném smyslu pochopit Jeţíšův zázrak jako znamení toho, ţe je Mesiáš. g) Odmítnutí Jeţíše v jeho domově (6,1-6a) Synagoga v Nazaretu je domem, kde se modlí a vyučuje. Jeţíš zde vykládá Písmo (srov. 1,21n.39). Jeţíš však ve svém domově nenachází slyšení a nemůţe zde učinit ţádný zázrak. A tak vzrůstající údiv (6,2) je onou znovu se opakující odmítavou reakcí na jeho učení (1,22; 11,18), na jeho zázrak (7,37) nebo zasahující slovo (10,26). Po první pozitivní reakci na jeho učení následuje kritika jako výraz nevěry. Jeho příbuzní, jeho učení i zázraky působí pohoršení. Jeţíš je v Nazaretu znám jako tesař (přesněji řečeno ten, kdo svýma rukama opracovává dřevo a kámen). Proto se k němu zázraky, moudré řeči a vystupování plné moci nehodí. Jeţíš je zde nazván "Mariiným synem"; v té tobě bylo obvyklé spíše pojmenování po otci. Josef se však v Markově evangeliu vůbec neobjevuje. Verš 5b poněkud zeslabuje předchozí větu. Nárok, ţe Jeţíš vystupuje jako poslaný od Boha, jako prorok, přivádí lidi v Nazaretu ke hněvu, protoţe ho znají jako spoluobčana, příbuzného a bývalého tesaře. To, kým Jeţíš je, se jiţ nedá vyvodit z jeho příbuzenstva nebo vysvětlit kvalitami jeho rodiny toho jsou si vědomi i nazaretští občané. Jejich nevěra má proto i jednu dobrou stránku: ukazuje, ţe Jeţíšovu osobnost nelze zcela objasnit ani tehdy, je-li velice dobře znám. 2.3 Výzva k víře v evangelium (6,6b 8,26) a) Vyslání dvanácti učedníků (6,6b-13) Po zklamání v Nazaretu Jeţíš pokračuje ve své činnosti. Vyučuje a vysílá svých dvanáct učedníků. Vyslání po dvou (v. 7a) odpovídá křesťanské misijní praxi a má Boţímu slovu díky váze svědectví dvou svědků (podle ţidovského svědeckého práva) propůjčit důraz. Poučení (vv. 8n) obsahuje především zákazy. Misijní pravidla v Markově době jsou tedy odvozena z Jeţíšova vyslání. Hůl je zbraň proti divoké zvěři, sandály usnadňují chůzi. Vzdání se majetku potvrzuje věrohodnost hlásání učedníků a svědčí o jejich důvěře v Boha. 15

16 "Přijetí do domu" znamená, ţe rodina poselství přijala. "Zůstávání v domě" vyjadřuje další pokračování v hlásání, resp. zakládání křesťanského společenství. "Setřesení prachu" je naopak znamením zániku společenství. Potírání nemocných olejem je oblíbeným uzdravujícím a zázračným prostředkem té doby. Zde je potírání znamením Bohem poskytnuté pomoci, která je darována nemocnému tělu. V tomto textu o vyslání Dvanácti se ukazuje, ţe Jeţíš vysílal lidi hlásat evangelium. Konkrétní pokyny sice pocházejí z pozdější doby, jsou však zakotveny v Jeţíšově ţivotě. b) Herodův soud o Jeţíšovi (6,14-16) Herodes Antipa byl panovníkem nad Galilejí a Perejí (viz mapa "Palestina po Makabejských válkách" v Ekumenickém překladu Bible). "Králem" jej nazýval lid, nikoliv však římská moc. Jeţíš vystupuje ve své kompetenci. "Vstáním" je míněn návrat do tohoto ţivota. Jeţíš je představen jako ten, kdo následuje Jana Křtitele, nikoli Jan Křtitel jako ten, který byl Jeţíšovým předchůdcem. Je dále představen jako Elijáš, který se vrátil: dlouhou dobu odumřený duch prorokování je znovu probuzen. c) Smrt Jana Křtitele (6,17-29) Jan Křtitel vystupuje proti Herodovi kvůli zákonu, zakazujícímu rozvod (Ex 20,17), a jeho spojení s ţenou svého bratra pranýřuje jako krvesmilství (Lv 0,21). Bratr Heroda Antipy se rovněţ jmenoval Herodes, ovšem s přízviskem Filip. Marek jej mylně povaţuje za tetrarchu Filipa (4 př.kr. 34 po Kr.). Herodias je představena jako pomstychtivá ţena (srov. Sir 25,18n) a přirovnána ke královně Jezábel, která chtěla zavraţdit proroka Elijáše (1Kr 19,2). Mezi Elijášem a Janem je zvláště nápadná podobnost. Také Elijáš přísně kárá krále (1Kr 21,17-26). Vystoupení před krále je jeden z oblíbených motivů ţidovských vyprávění o mučednictví. Stejně tak oblíbeným je ve starověku motiv, kdy se panovník z obdivu či zvědavosti baví se zajatcem nebo hostem, kterým je prorok, filosof nebo mudrc (srov. Sk 24,24-26). Vystoupení princezny před opilými muţi je jedinečné; tento tanec byl totiţ jinak úkolem prostitutek. Přislíbení poloviny království patří k póze velkého krále. Avšak jak bylo právě řečeno shora, Herodes Antipa nebyl ţádným králem, nanejvýš jej tak mohl nazývat lid. Politické pozadí vraţdy Jana Křtitele nám podává Josef Flavius, velký ţidovský dějepisec v 1. stol. po Kr. Herodovým motivem musel být podle něj strach: "váţnost muţe, jehoţ rady se zdály být všeobecně závaznými, by mohly lid dohnat k povstání". d) Návrat učedníků (6,30n) Dvanáct apoštolů se vrací. Jeţíš je bere na opuštěné místo, aby si odpočinuli (srov. 1,35.45). Marek má zde pravděpodobně znovu před očima situaci hlásání víry ve své době: úloha misionářů je těţká Jeţíš je zve k odpočinku (srov. Ţ 23). e) Nasycení pěti tisíců (6,32-44) Lidé následují Jeţíše a učedníky do jejich samoty. Jeţíš je představen jako dobrý pastýř, který nejen ţe vede svoje učedníky si odpočinout, ale stará se o všechen Boţí lid (v.34). Nasycení pěti tisíců můţeme charakterizovat jako tzv. vyprávění o zázraku darování nebo rozmnoţení. Biblistika popisuje takové zázraky následovně: k dispozici se nečekaně se objeví nějaká materiální věc, často potravina, a ta je v neobyčejném a překypujícím mnoţství rozmnoţena. 16

17 Jednotlivé prvky zázraku rozmnoţení: 1. Příchod divotvůrce a těch, kteří zázrak potřebují (vv.32-34) 2. Vylíčení nouzové situace (v.35n) 3. Příprava zázraku (vv.37-40) 4. Nečekaný průběh zázraku (v.41) 5. Konstatace zázraku (v.42) 6. Důkaz zázraku (= demonstrace; vv.43n). Zázrak nasycení má v úmyslu představit Jeţíše jako učitele, jako "nového Mojžíše". Nejde zde ještě o předznamenání eucharistické slavnosti; tento náznak je rozpoznatelný teprve při "nasycení čtyř tisíců" (8,1nn). Jeţíš ţiví lid nejen svým učením, ale také chlebem. Je novým Mojžíšem pro lid, který nemá pastýře. Nechá lid usadit a rozdělí jej tak, jako to jednou udělal Mojţíš (v.40; srov. Ex 18,25). Jeţíš je jediný pastýř; učedníci se na Jeţíšově činnosti podílejí jako pomocníci. Pokud je lid Izraele bez pastýře, musí ţít bez vůdce a bez orientace. Tato situace je zde vyzdviţena a překonána díky daru eschatologického (= poslední čas) pastýře. Ten tiší duchovní i tělesný hlad lidu svým slovem a chlebem. Kontrast mezi počátečním nepatrným mnoţstvím předloţených chlebů (v.38) a následným nadbytkem naznačuje velikost zázraku (v.43). "Všichni se nasytili." Tato věta ukazuje, ţe se stal zázrak. Avšak ani zde nejde pouze o zázrak, ale výpověď o divotvůrci: je to pastýř Izraele, Boţího lidu. Toto vyprávění o zázraku je zároveň vyprávěním o překonání: Jeţíš překonává SZ. Je víc neţ Jonáš (Mk 4,35-41), víc neţ Elijáš a Elíša (5,21-43), víc neţ Elíša a Mojţíš (6,32-44). Je zde tak rozpoznatelný misijně-propagační záměr. Jeţíš je nový Mojţíš, nový pastýř, který ví, ţe je poslán k Ţidům. Poté, co byl Jeţíš Izraelem odmítnut, díky hlásání učedníků vzniká nový Boţí lid. Vyprávění tak vypovídá jednak o Jeţíši Kristu (tzn., ţe má christologický význam), a jednak o společenství křesťanů v Markově době (= církevní význam). f) Jeţíšova chůze o vodě (Mk 6,45-52) Po vyprávění o překonání SZ a o zázraku rozmnoţení následuje vyprávění o epifanii (= zjevení, odkrytí, odhalení). Znovu je zjevováno, kdo je Jeţíš. Na rozdíl do Mk 4,35-41 se Mk 6,45-52 odehrává na pozadí "zázraku zachránění z nebezpečí na moři". Rysy vyprávění o epifanii: překvapující, neobyčejné, viditelné zjevení (vv.48n) úlek svědků zjevení (vv.49n) oslovení a útěcha (v.50) vzdálení se toho, kdo se zjevuje (= chtěl jít kolem) (v.48) rozhovor se svědky zjevení (v.50). Rysy vyprávění o zázraku zachránění: scénický úvod (vv.45-47) vylíčení nebezpečí (v.48) záchrana (v.51) konstatace zázraku (v.51) úţas (= obdiv) (v.51). Vyprávění znovu přejímá SZ motivy; paralely nacházíme i v jiné literatuře té doby. Jeţíš však není pouze veliký divotvůrce, ale je zjeveno, ţe je vyzbrojen Jahveho silou a plnou mocí. 17

18 Rovněţ toto místo ukazuje na situaci v Markově komunitě. Učedníci se plahočí. Za tmy a protivětru se nemohou dostat kupředu. Bůh (Jeţíš) vidí a pomáhá. To je pro zkoušenou víru křesťanů pomocí, útěchou a povzbuzením. Námaha se změní v úspěch, strach před tajemným v něco fascinujícího. Celý oddíl je však uzavřen poznámkou, ţe učedníci zůstali "zatvrzelými". Význam Jeţíše pro spásu se jim odkryje teprve od 8,27. Plné vyznání o Jeţíšovi však jako první vysloví pohanský setník pod kříţem (15,39). g) Uzdravování nemocných u Genezaretu (Mk 6,53-56) Toto místo je znovu shrnutím o celé Jeţíšově činnosti. Všichni se k němu tlačí, protoţe nemocným přináší zdraví. Pro takové shrnující zprávy je typické vzrůstající zevšeobecňování: všude, kam přijde, přinášejí k němu nemocné, a on je všechny uzdravuje. Marek vypráví o zázracích bez zábran, nezná nic o kritice lidové víry na základě zázraků. Zázraky existují; skrze Boţí moc způsobují překonání toho, co je v člověku negativního. h) O čistotě a nečistotě (7,1-23) Otázka toho, co je čisté a co nečisté vţdy hrála v Izraeli velkou roli. Její zodpovězení bylo dáno způsobilostí k oběti. Pouze čistý člověk se směl odváţit do Boţí blízkosti, do blízkosti Svatého. Kategorie čisté nečisté rovněţ tvořila hranici mezi Ţidy a pohany. Jeţíš ve verších ukazuje, ţe rozlišování na čisté a nečisté je zrušeno, a tedy stejně tak je zrušeno rozlišování mezi Ţidy a pohany. Tuto hranici Bůh nechtěl, byla zřízena člověkem. V obou následujících oddílech jsou popsány dvě události, ve kterých se Jeţíšovi učedníci nechovali podle ţidovského zákona (Lv 11 15) a/nebo podle jeho ţidovského výkladu (= "cesta", Halacha, morálně-náboţenský způsob ţivota) v Jeţíšově době. Obě místa jsou zaměřena na pohano-křesťanské čtenáře. Znovu se zde setkáváme se "zkušební komisí", s "inspekcí" přišlou z Jeruzaléma na sever (srov. 3,2-30). 7,1-13 je moţno rozdělit na tři části: Vylíčení pohoršující situace (vv. 1-4) Námitka protivníků (vv. 2.5) Jeţíšova odpověď (vv. 6-13). Je kritická a odvíjí se na dvou úrovních: verše 6-8 dávají základní odpověď a verše 9-13 podávají příklad protiklad mezi Boţím přikázáním (v. 10) a lidským ustanovením (v. 11). Verše 9 a 13 vytvářejí rámec; opakují výtku z verše 8. Při mytí rukou nejde o to si ruce dočista umýt. Kategorie čisté nečisté nespadá do oblasti sterilní čistoty (= hygieny), nýbrţ do oblasti bohosluţby, kultu. "Neumyté ruce" (v. 2) poukazují na Lv 15,11: "Kaţdý, koho by se dotkl trpící výtokem, aniţ si opláchl ruce ve vodě, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý aţ do večera." Podle ţidovského chápání nese učitel (zde tedy Jeţíš) za svoje učedníky odpovědnost. Proto se měl snaţit, aby ţili podle zákona. Jíst s nečistýma rukama je přestupkem proti tradici starších. Pokud tedy Jeţíš svoje učedníky nenabádá, aby ţili podle tradice starších, nemůţe si ani nárokovat, ţe vykládá Boţí slovo správným způsobem. Jeţíš přijímá výzvu a svou odpovědí odhaluje protivníky jako pokrytce. Pokrytci patří k rouhačům. Skrze svoje jednání se odcizili Bohu. Jsou bezboţní, protoţe nedodrţují Jahveho zákon. Uctívají Boha pouze slovy, ne však srdcem a skutky. Jeţíš se vrací ke SZ přikázáním. "Zkoušející" nechávají Boţí přikázání stranou a oproti nim upřednostňují lidské tradice (srov. Dt 31,27.29). Bůh je uctíván pouze 18

19 ústy vţdy všude tam, kde je sluţba druhému obětována ve prospěch předpisů vymyšlených lidmi. Jeţíš ve svém příkladu poukazuje na Dt 5,16, přikázání o rodičích z Desatera: rodičům je potřeba dát všechno, co jsme jim dluţni. Tomu, kdo nectí svoje rodiče tím, ţe jim zadrţuje, co potřebují k ţivotu, hrozí smrt. Jeţíš kritizuje ty, kteří utíkají před povinností vydrţovat svoje rodiče tím, ţe místo toho slibují dar chrámu (= "korban"). Ten pak totiţ nesmí slouţit lidským potřebám. Boţí vůle však slouţí člověku. Chceme-li uctívat Boha, nesmí kvůli tomu zůstat dluţný člověk. Jeţíš ukazuje, ţe jeho protivníci z Boţí vůle, která spočívá v tom, ţe chce pro člověka dobro, učinili pravý opak. Jeţíš odmítá farizejský výklad Písma (= Halacha), protoţe bezpodmínečné Boţí přikázání ohraničuje lidskými poţadavky. Po tomto sporu následuje poučení v kruhu učedníků (7,14-23). Jeţíš zde ukazuje ještě základnější postoj: celá diskuse na téma čisté nečisté je vedlejší, je překonána. To, zda člověk ţije podle Boţí vůle, nespočívá v tom, co navenek činí nebo se ho zvenčí dotýká, nýbrţ v tom, co se odehrává v jeho srdci (vv ). Uvedený výčet neřestí ukazuje, ţe nejde pouze o průběh bohosluţeb nebo o vztah k Bohu, ale nesmějí se vyloučit ani mezilidské vztahy. Jeţíš usiluje o čistotu všeho, o čistotu celého člověka. Jeţíš nechce v ţádném případě zeslabovat sílu Mojţíšových přikázání. Chce je pouze ve své plné moci vyloţit a znovu postavit do správných vztahů. Pravá bohosluţba Jeţíšových učedníků se opírá o SZ Zákon, tak jak jej Jeţíš hlásá a shrnuje ve dvojím přikázání lásky (12,28-34) a ve zvěstování Boţího království. Čistě vnější jednání je vystřídáno vnitřním, k němu náleţícím postojem. Čistým člověka nečiní lidsko-náboţenské výkony, ale milost Boţí. Jeţíš odstraňuje překáţky mezi Ţidy a pohany. Obě následující uzdravení na pohanském území jsou pokračováním sporu s tradicí starších. i) Zázraky a spory (7,24 8,26) Po sporech ohledně čistého a nečistého následují tři vyprávění o Jeţíšově činnosti na pohanském území. Vyslyšení prosby pohanské ženy (7,24-30) Vyprávění zázraku je velice krátké: pohanská ţena prosí Jeţíše o uzdravení své dcery (v. 27). Její prosba je vyslyšena (v. 29b) a uzdravení dítěte potvrzeno (v. 30). Zvláštností toho vyprávění je však to, ţe líčí zázrak uzdravení na dálku. Zástupkyně té, která prosí o uzdravení, dokazuje svou víru. Víra této prosebnice způsobuje uzdravení. V centru celého úseku se nachází rozhovor mezi Jeţíšem a matkou. Vidíme zde dvě neobyčejné věci: to, ţe ţena přichází k Jeţíšovi, a navíc to, ţe se jedná o pohanku. To zdůrazňuje velikost jejího neštěstí. První Jeţíšova odpověď je příkrá, přímo uráţející. Po ţenině námitce Jeţíš svůj postoj mění. Ţena nezpochybňuje zvláštní postavení Izraelců, ale jejich názor, ţe spásu vlastní takřka jen oni. Ţena Jeţíše prosí, aby se neuzavíral vůči nouzi jedné pohanky. Její důvěra, která se projevuje v raně křesťanském oslovení "pane" (v. 28) překonává bariéru mezi Ţidy a pohany. Jeţíš se povaţuje za toho, kdo je poslán k Izraeli. Přesto však jiţ pro něj pohanská země není nečistá. Otevírá se tak cesta pro pozdější misii mezi pohany. Uzdravení hluchoněmého (7,31-37) Druhým vyprávěním o Jeţíšovi v pohanské zemi nyní se jedná o Dekapoli (= svazek desíti měst) je vyprávění o zázraku uzdravení. Je obohaceno jak motivy vyprávění zázraku, tak příkazem k mlčení a zachování tajemství (v. 36), vzetí stranou 19

20 od zástupu (v. 33), pouţití uzdravujícího prostředku (v. 33). Vyprávění je nápadně podobné podobným vyprávěním o zázracích v helénistické literatuře. V protikladu k nim však v evangeliu nestojí ve středu pozornosti uzdravující prostředek, nýbrţ Jeţíšovo slovo a s ním jeho moc. Podstatný je rovněţ dotek (= vloţení rukou) (vv. 32n). Nemocný je hluchoněmý, coţ odkazuje na text Iz 35,4-6 o zaslíbení mesiášské spásy: " Hle, váš Bůh přijde vás spasit. Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých a jazyk němého bude plesat." Zázračné uzdravení se děje pomocí dvou gest: Jeţíš vkládá prsty do uší hluchoněmého a dotýká se jeho jazyka slinou. Lidé se tehdy domnívali, ţe je tak moţné nemoc přenést. Následuje povzdech jako výraz rozrušení způsobeného Duchem, a uzdravující slovo. Toto slovo je plné moci. Po příkazu k mlčení, který však není dodrţen, následuje obdiv a souhlas. Jeţíš je spasitelem i pohanů; on sám jim otevřel uši pro hlásání a ústa ke chvále. Nasycení čtyř tisíců (8,1-10) Obě vyprávění o zázračných uzdraveních nás zavedla do pohanské země. Jelikoţ pak není naznačena ţádná změna místa, můţeme se domnívat, ţe toto druhé nasycení, o kterém Marek píše, se odehrálo na území pohanů. To znamená, ţe v rané církvi jsou Ţidé i pohané sjednoceni při eucharistické slavnosti, jako napodobení toho, co zde učinil Jeţíš. Druhá část od verše 6 poukazuje na to, ţe se jedná o zprávu o poslední večeři. Verš 8 ukazuje na velikost zázraku a potvrzuje to. Žádost o znamení (8,11-13) Farizejové ţádají znamení k oprávnění přijmout pohany ke společnému stolu. Ţádat takový zázrak povaţují za oprávněné. Znamení z nebe má učinit Jeţíše věrohodným. Bůh má dokázat, ţe Jeţíš jedná v jeho moci. Ve SZ jsou taková znamení poţadována znovu a znovu (např. Sd 6,36-40; Ex 4,1-5). Jeţíšovy divy k prokázání jeho věrohodnosti nestačí. Farizejové totiţ poţadují zvláštní znamení. Jeţíš jim tedy vytýká jejich nevěru. "Toto pokolení" je stejně zatvrzelé jako jiţ v minulosti byla pokolení za dob potopy a Mojţíše (srov. Gn 7,1; Ţ 96,10n). Je neschopné slyšet Boţí poţadavky; je zatvrzelé, bez důvěry; jakékoliv znamení by na tom nic nezměnilo. Lidé by neuvěřili a tak verš 13 ukazuje na bezvýchodnost této situace. Varování před farizeji a Herodem (8,14-21) Nejprve je celá situace uvedena, potom ilustrována ve třech krocích: Jeţíšovo varování (v. 15) Nepochopení učedníků (vv. 17n) Připomínka zázraku rozmnoţení chleba a nepochopení učedníků (vv ). Ve verši 15 Jeţíš varuje před představami farizejů o mesiášovi; ti očekávali politického mesiáše z Davidova pokolení. Jeţíš pak dále varuje před Herodovými ctiţádostivými snahami. Učedníkům (a s nimi i křesťanskému společenství) má stačit jediný chléb, Jeţíš Kristus. Tento chléb stačí jak pro Ţidy, tak pro pohany. Ale učedníci "ještě nerozumí". Také oni musí ujít cestu, která teprve později po velikonocích povede k porozumění. "Lámáním chleba" chce Marek znovu poukázat na křesťanskou eucharistickou slavnost pro Ţidy i pohany. Celý oddíl končí poznámkou o 20