Podobenství o hřivnách

Transkript

1 Podobenství o hřivnách Matouš Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek 15 jednomu dal pět hřiven (t), druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. (t) ř: talentů (podobně i dále) 16 Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. 17 Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. 18 Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. 19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. 20 Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: Pane, svěřil jsi mi pět hřiven;; hle, jiných pět jsem jimi získal. 21 Jeho pán mu odpověděl: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým;; vejdi a raduj se u svého pána. 22 Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny;; hle, jiné dvě jsem získal. 23 Jeho pán mu odpověděl: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým;; vejdi a raduj se u svého pána. 24 Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. 26 Jeho pán mu odpověděl: Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. 27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. 28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! 29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno;; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot;; tam bude pláč a skřípění zubů.

2

3 Milí přátelé, sestry a bratři. Rozhodl jsem se zvolit tento chronicky známý text - Ježíšovo podobenství o hřivnách s nadějí, že se nám dnes na něj podaří podívat z trochu jiné strany. Pro dnešní čtení jsem vybral známější verzi z Matoušova evangelia, kde je tento příběh jednoho panovníka a tří služebníků vykreslen poněkud barvitěji než v druhé verzi, jak nám ji podává evangelista Lukáš. V každém z těchto evangelií je také zasazen do jiného kontextu. Lukáš ho staví za příběh o obrácení celníka Zachea a uvádí ho slovy: Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Podobenství je zde pojato jako odpověď těm, kteří reptali proti tomu, že Ježíš věnuje svoji pozornost člověku s tak špatnou pověstí a pokřiveným charakterem, jakým Zacheus bez pochyby byl. A co je důležité z hlediska našeho dnešního výkladu navzdory svému společenskému i osobnostnímu hendikepu Zacheus špatným člověkem nezůstal. Díky setkání s Ježíšem prožil proměnu života. Stalo se to ale také díky tomu, že nejprve vyvinul značnou aktivitu, překonal svoji lenost a svůj ostych, když ve snaze alespoň spatřit Mesiáše lezl na strom. Matouš řadí toto vyprávění do řady dalších podobenství a výroků týkajících se opětovného příchodu Syna člověka hned za podobenství o deseti družičkách, z nichž některé měly a jiné naopak neměly dostatek oleje na svícení během dlouhé noci očekávání. Ostatně otázka dostatku a nedostatku se určitým způsobem řeší i v tomto podobenství ukazuje se v něm jak je tento pojem relativní, jak jej každý z nás může vnímat jinak. Již jen ten výrok: každému, kdo má, bude dáno a přidáno;; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má, staví naše chápání spravedlnosti vzhůru nohama. Žijeme ve společnosti, která má a to především vlivem křesťanského dědictví silně vyvinutý smysl pro sounáležitost a sociální solidaritu. Od dětství mě pohoršoval postoj družiček, které se odmítly podělit s kamarádkami o trochu potřebného oleje, stejně jako rozkaz panovníka z našeho dnešního podobenství, kterým rozkázal dát hřivnu neschopného služebníka právě tomu, který má nejvíce. Nemělo by to být právě naopak, že ti, kteří mají nejvíce, by se měli rozdělit s těmi, kterým nebylo tolik naděleno, nebo kteří prostě z nějakého důvodu nemají na to, aby to co mají, usilovnou prací rozhojňovali? Ponechme však, prosím, pro tuto chvíli stranou úvahy o tom, jak to vlastně s těmi hřivnami je, jakým způsobem jsme obdarováni, a co s tím máme dělat. Nebudeme se soustředit ani na ty úspěšné služebníky, kteří udělali svému pánu radost a byli za to po zásluze více či méně odměněni. Podívejme se společně na toho jednoho, který zklamal, nesplnil úkol a byl za to nakonec potrestán. Velmi zajímavé je totiž to, jak Pán Ježíš líčí jeho postoj k Pánu Bohu

4 protože o vztah k Bohu jde v tomto podobenství především: Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. Kdo z nás, milí přátelé, kteří jsme poznali Pána Boha, by o něm mohl říci něco podobného, co říká tento služebník na adresu svého pána. Poznal jsem tě, že jsi tvrdý, sklízíš, kde jsi nesel a sbíráš, kde jsi nerozsypal? Cožpak jsme nepoznali Pána Boha přesně naopak?!? Kdo z nás má něco, co by od něj nejdříve nedostal. S velkorysou štědrostí, plnými dlaněmi rozsypává - doslova rozhazuje dobré dary do náruče celému světu - i na cestu každému z nás. Stačí se jenom koukat s otevřenýma očima okolo sebe. Nedostáváme jenom trochu, jenom tolik, aby nám to stačilo k životu, ale mnohem, mnohem více. Je to jako když se nám na chalupě urodí jablka nebo švestky, stačí jenom vztáhnout ruku a utrhnout, a je toho tolik, že se to do auta nevejde a můžeme zaparkovat po shromáždění v Soukenické na dvorku a rozdávat, rozdávat, rozdávat až nad tím někteří ohrnují nos. Není to pro nás žádná vzácnost. A tak je to se vším! Vše, co máme, přijímáme z Boží Otcovské ruky svůj život, svoje blízké, rodinu, společenství, víru a naději nového života a spoustu dalších darů velkorysé Boží milosti. Tolik, že to neumím ani vyjmenovat ale jistě může každý z nás vzpomenout na něco, co je právě pro něj důležité. Jak bychom tedy mohli říci: Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Šel jsem, a ze strachu před tebou jsem zakopal to, čím jsi mě obdaroval! A přece se to někdy stává! Problém neúspěšného služebníka z Ježíšova podobenství byl v tom, že měl špatnou zkreslenou představu o Pánu Bohu. Nevíme přesně, kde k ní přišel, ale možná se to může někdy stát i leckomu z nás. Možná je to někdy proto, že čteme Písmo příliš bezmyšlenkovitě, že se nenaštveme nad tou nehorázností, kterou Ježíš vkládá do úst této postavě, ale že slepě papouškujeme tento nesmysl až se pro nás stane pravdou. Možná je to někdy proto, že jsme se sami ve svém životě setkali s podobným jednáním, které tento služebník připisuje svému pánu. Možná naši otcové s námi jednali tvrdě a nespravedlivě, nutili nás do výkonů, které byly nad naše síly, dávali nám úkoly, na které jsme nestačili a potom nás tvrdě trestali, když jsme je nesplnili podle jejich představ. A nemuseli to být jenom naši biologičtí rodiče. Mohli to být učitelé, autority a vůdcové v církvi a další lidé, kteří měli vliv na utváření naší představy o otcovském a královském charakteru Božím.

5 A nakonec je to možná i něco v nás samých. Naše povaha někdy příliš tvrdá, perfekcionistická a zaměřená na výkon, jindy naopak příliš bolestínky zahleděná do sebe, na svoje domnělé i skutečné křivdy a neschopná přijmout druhé, takoví, jací jsou. Podle pravidla podle sebe soudím tebe potom projektujeme svůj charakter a svoje špatné vlastnosti do pokřiveného vnímání charakteru Božího. Stěžujeme si, že nám Pán Bůh dal příliš málo, a chce toho po nás příliš mnoho. Bojíme se ale ne Pána Boha, ale svojí zkreslené představy o Pánu Bohu. A to nás může nakonec přivést až k tomu, že nejsme ve skutečnosti schopni od našeho nebeského Otce žádný dar přijmout. Dar, který zakopeme, je dar odmítnutý. Dar, ze kterého nemáme radost a užitek ani my, ani naše okolí. A přitom tu vůbec nejde o výkon! Nejde tu ani o velikost daru, ani o velikost úsilí, které bychom na jeho rozmnožení měli vynaložit. Nic takového po nás Pán nechce. Jen dobře poslouchejme, co Pán Ježíš vzkazuje prostřednictvím aktérů tohoto příběhu: Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.. Doslova řecky: měl jsi je dát na stůl. Milí přátelé co dá více práce, co stojí více úsilí, co je větší výkon: poklad zakopat samozřejmě čím hlouběji, tím lépe, nebo odnést peníze do banky. Vidíme, že o výkon tu skutečně nejde. Jde o důvěru. Jde o vztah. Jde o schopnost dar přijmout, rozeznat, podržet, radovat se z něj - a o touhu podělit se o tuto radost i s druhými. Nechat druhé spolupracovat na rozhojnění toho, co jsem sám jako dar přijal a věřit, že to nakonec dobře dopadne. A i kdyby ne zůstává tu naděje, že Pán při svém návratu více ocení snahu, než výsledek v absolutních číslech tak jako dobrý otec vždycky dostatečně ocení snahu svého dítěte před tím, jaký ve skutečnosti tato snaha přinesla prospěch. Nakonec našeho zamyšlení si, prosím, všimněme ještě hodnocení, kterého se tomuto muži dostává z pánových úst: Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Jako by mu nestálo za to se s ním handrkovat, vysvětlovat mu, že to tak přece není, že se ho bál zbytečně, že on je přece zcela jiný. Nemusíte se mnou souhlasit, ale já jsem přesvědčen, že klíč je v popisu charakteru, který tomu služebníkovi Ježíš přisuzuje: služebník špatný a líný. Ekumenický překlad zde uvádí výraz špatný jako protiklad hodnocení ostatních služebníků přívlastkem dobrý. Řada dalších překladů (počínaje Kralickým) však překládá přesněji služebníku zlý. To je jistě trochu rozdíl, někdo může být špatný služebník, ale ještě nemusí být zlý člověk. Ale co s někým, kdo je zlý a ještě k tomu líný! Známý křesťanský psychoterapeut a myslitel Scot Peck uvádí, že kombinace těchto dvou vlastností je největším a možná neřešitelným problémem, který může

6 někoho potkat. Peckova kniha Lidé zla je dost těžké a v zásadě i depresivní čtení, protože autor v ní nenalézá odpověď na otázku co s člověkem, který je ve svojí podstatě zlý a nechce s tím nic dělat! A takoví lidé jsou i v církvi. Takovým člověkem byl možná i tento služebník. Lenost potom Peck považuje za jeden z největších hříchů. Ne ale lenost ve smyslu malé výkonnosti jak jsme si pověděli již dříve ale tu lenost, která nás vede k tomu, že se nezajímáme o Pána Boha. Že se nezajímáme o to, jaký on ve skutečnosti je, že nepracujeme na vztahu s ním a v důsledku toho samozřejmě i sami na sobě. Lenost, díky níž jsme schopni přejímat zkreslené názory o Pánu Bohu, a dokonce je i předávat dál a ovlivňovat jimi naše rodiny a naše okolí. Vždyť zjednodušeně řečeno, kolik lidí dnes Pána Boha, víru a církev odmítá, aniž by vynaložili nejmenší úsilí alespoň si o tom něco zjistit. Dvacet let po konci oficiální ateistické výchovy lidé bezmyšlenkovitě opakují to, co je naučili ve školních lavicích a na schůzích SSM. A ruku na srdce nejsme na tom v církevních společenstvích někdy podobně? Z Pána Boha jsme si často udělali strašáka a ze svojí zkreslené představy o něm bič na sebe i svoje bližní! Tento neužitečný služebník je nakonec vykázán ven do temnot;; tam bude pláč a skřípění zubů. Někdy přemýšlím o nebi a pekle a docházím k názoru, že Pán Bůh ve svojí lásce a milosti nedovolí udělat z nebe peklo. A to by se mohlo lehce stát! Jeden jediný člověk, který by byl zlý a líný, člověk s pokřiveným charakterem, zkreslenou představou o Všemohoucím Pánu, člověk líný a neochotný s touto svojí představou i sám se sebou cokoliv dělat by dokázal převrátit nebe v peklo. Přestavte si, že s ním budete muset žít celou věčnost a poslouchat jeho ukřivděné či nenávistné výroky na adresu Boží. To není k vydržení to je skutečně pláč a skřípění zubů. Co s tím, milí přátelé? Apoštol Pavel píše svým duchovním dětem v II. Korintským 5;20 : Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. (B21) Problém toho neúspěšného, zlého a líného služebníka byl v tom, že on nebyl smířen s Bohem! To neznamená, že se s ním nesetkal, to neznamená, že ho neznal, to neznamená, že od něj nic nedostal. Vidíme ale, že nebyl smířen s tím, jaký jeho Pán je, nebyl smířen s tím, že od něj dostal pouze jednu hřivnu, a v posledku nebyl smířen ani s tím, co se od něj očekává. My někdy čteme tento Pavlův výrok opačně jako by tam bylo napsáno, že Pána Boha je třeba usmířit s námi. Pán Bůh sám skrze Krista žádá, abychom se my smířili s ním! Ne on se na nás naštval, ale jsme to my, kteří si o něm učinili falešnou představu, a s touto představou bojujeme nejsme ochotni se smířit s tím jaký je, co nám nabízí a co od

7 nás požaduje! My nejsme smířeni s Bohem! A právě do této naší situace znovu a znovu přichází Kristus! Přišel, aby nám sám na sobě ukázal pravou tvář svého a našeho Nebeského Otce. Přišel, aby nás sám a skrze sebe otevřel cestu k němu do jeho Království. Ježíšův život, jeho oběť a jeho vzkříšení je tím největším darem, největší hřivnou, největším pokladem, který máme. Přeji všem vám i sobě, abychom ho dokázali vidět, přijmout a využít. Sobě k radosti a užitku a Pánu Bohu ke cti. Amen!