Den šestý - toulky Atacamou

Transkript

1 Den šestý - toulky Atacamou Autor: Martin Viďourek, :58 Den první Den druhý Den třetí Den čtvrtý Den pátý Dnes jsme si trošku přispali. Vstáváme až kolem osmé hodiny, na okraji Atacamské pouště. Dnes máme v plánu jet na místo kousek po startu a díky tomu, že jsme si přispali, tak je nám jasné že motorkáře už nestihneme. ychle tedy balíme stany a dle mapy vyrážíme na start dnešní etapy. estou je nám divné, že nás nepředjíždí žádní ávodníci. Mapa nám trošku lhala a jišťujeme, že start jsme přejeli už v noci. V malé vesničce tedy obracíme a jedeme pět. estou narážíme na místní fanoušky, kteří hlavní silnice odbočili po nějaké cestě do pouště. Když vidíme, že směřují ke kopcům, a kterýma se vnáší oblaka prachu, tak neváháme a následujeme je. Po asi 10km na šotolinové cestě, jsme řádně nakrmeni prachem od aut před námi, nicméně dá se že jsme doraili k trase ávodu.

2 náš press car v plnné pouštní - řidič Víďa, spolujedec AE, vadu back-up Hamar a Vojta po šotolině a místníma

3 jsme tu všichni! fanoušci jsou všudepřítomný projíždí první ávodníci - vedá se prach - ten je také všudepřítomný

4 kamery jedou foťáky taky ávodníci předvádějí skopičiny - každý chce být slavný

5 Micina v plné palbě Uprostřed údolí, které je přikryto oblaky prachu, vede pista, kudy před půl hodinou projel poslední motorkář. Ano, ani po půl hodině prach ve vduchu cela nemiel. Něco mi říká, že dnes nebudu potřebovat jíst, a to budu potřebovat pořádnou sprchu. Auto jsme tedy aparkovali poblíž pisty na bepečném místě a čekáme co se bude dít. Během čekání se přátelíme s místními fanoušky, porovnáváme podobnost našich vlajek, diskutujeme o dojmech e ávodu a nakonec děláme hromadné foto. V tom někdo nadšeně křičí Auto! A opravdu, na horiontu je vidět obrovský oblak prachu a před ním malá tečka, která ho vytváří. Během pár okamžiků ponáváme BMW Stephana Peterhansela jak se k nám blíží obrovskou rychlostí, aby nás vápětí nakrmil jemným prachem. Bereme foťáky, kamery a vyrážíme fotit. Všiml jsem si, že asi 500m od nás je série atáček a tak spěchám abych pořídil nějaké super áběry. Postupně jsme se kolem této série atáček nasáčkovali všichni a pěkně si užívali to množství prachu. Začátek startovního pole jede neskutečnou kudlu, do atáček brdí na poslední chvíli, průjedy bokem jsou samořejmostí a občas se stane, že to někdo přežene a šířka pisty mu nestačí. To ovšem není důvod ke pomalení, prostě furt plnej. V atáčce ve které stojíme jsou po pár autech vyjeté slušné koleje a to ačíná dělat autům vadu menší potíže. To platí ovšem do té doby, než přilítne první Kama, kterému jsou nějaké koleje ukradený. Jede neskutečnou kudlu a na výjedu e atáčky jde dokonce mírně bokem!! Za sebou nechal slušnou porci prachu pro naše plíce, což ačíná být pro jedce, kteří jedou po ním, načně nebepečné. A to nejen pro účastníky samotné, ale i pro nás přihlížející diváky. Přesvědčil se o tom i AE. Když Spáčil se svým truckem v prachu minul brdný bod do atáčky, tak jel prostě rovně a cestu si jednoduše krátil. Přece nebude řešit nějaké kameny mimo cestu a nějakého opálnýho týpka e severní polokoule. AE samořejmě v pohodě uskočil a mohlo se pokračovat dále. Ovšem na naše místní fanoušky to bylo asi moc a pomalu se ačali vracet k autu. Na památku nám tu nechali balení plechovek oly a pytlík domácích sendvičů. To by se na severní polokouli asi nestalo, obvláště pak u nás. V poklidu (při konumaci sendvičů s prachem) jsem se tedy dočkali Andrého Tatry, kterému se podařila odstranit včerejší ávada, a pomalu vyraili pět k autu. Všichni jsme se shodli na tom, že být kousek a startem je velká paráda. Auta jedí v pravidelných intervalech a člověk tak nemusí čekat minut na další auto, jak je tomu u konce či uprostřed etapy.

6 KamAŽ to může dojít co dnes k snídani? porce prachu - big respect otvřená kabina níko nad emí

7 TATA - Andre Aavedo Navíc nám bývá i dost času na to, abychom aspoň Andrého viděli někde uprostřed etapy ještě jednou. Kouknul jsem do map, našel vhodné místo a v ápětí jsme vyraili. Vrátili jsme se pět na hlavní silnici a amířili více na sever, tedy do ještě většího tepla než je de. Uplynulo asi 100km, které jsme strávili na pěkné asfaltce, a podle nepostradatelných ruských map jsme odbočili na cestu vedoucí pouští. Z počátku to byla více čí méně robitá asfaltka, která se na posledních 30km měnila v solidně robitou šotolinu. Ta vedla nefalšovanou měsíční krajinou, kterou lemovaly rolehlé pláně. Na těchto pláních pak bylo v dálce vidět množství prachu, který a sebou anechávají ávodníci. I tato skutečnost nás utvrovala v tom, že jedeme správným směrem a že neskončíme jako nájemná síla v nějakém místním dole na měď, kterých je de po okolí schovaných spousta. estou jsme si malinko ačali uvědomovat, že jsme dosti ve vnitroemí pouště a k nejbližší pomoci to máme desítky kilometrů daleko a tak byly akáany jakékoliv debaty na téma, co kdyby nám například prasknul klínový řemen ap. O tom že nebyl GSM signál se ani nemá cenu miňovat. Ostatně i vodu jsme měli tak nějak akorát a v případě noue by byla asi na příděly. Je potřeba si uvědomit, že v těchto teplotách středoevropan vysrkne kolem 3-5 litrů a den a to nevykonává žádnou námahu.a my jsme v autě ctyři.. to je bemála dvacet litrů a ford eco byl i be toho nacpaný k prasknutí. K oblakům prachu se pomalu, ale jistě přibližujeme a po 20km přijíždíme k trase ávodu. Má to ovšem malý háček ávodníci se napojují na naši cestu, po které jsme měli pokračovat dál na sever. No nevadí. To budeme řešit až to tu pokosíme. Tak kucí e severní polokoule ačali říkat rutině focení a natáčení. Závodní pole už je rádně promíchané a je patrné, že první auta, natož motorkáře, jsme nestihli. Ale s tím jsme tak nějak počítali a důležité je pro nás achytit de Andrého. Proto jsme se roprchli do všech stran a to tak rychle, že jsem si apomněl přeout pantofle a o první šutr jsem si ukopl palec až to avonilo. Proč avonilo? Kameny, kterými je tato část pouště hustě posetá, v sobě mají velké množství želených látek a při chůi po nich vydávají želený vuk. Je to neuvěřitelné, ale je to jako by jste chodili po kouskách želea a ne po kamenech. Už chápu to množství místních dolů.

8 jdeme na to - HAMA v plné pouštní - stín nedohledáš teploty přes 40 Andre na plný kule

9 "cink" kameny připomínají slitiny kovu, jsou nevykle těžké TATA Marka Spáčila

10 AE čeká na svůj áběr jedou i další kluci e severní polokoule

11 tudy kdysi tekla řeka Vydeinfikoval jsem si ránu dětskými ubrousky a vyrail novu do terénu, tentokrát ve správné obuvi. O pár metrů dále jsem podél cesty narail na starou želeniční trať, kterou jevně nikdo dlouho nepoužíval. A vhledem k tomu, že cestou sem jsme minuli poůstatky želeniční astávky, u které byla ještě nádrž na vodu, tak si troufám tvrdit, že naposledy se de jedilo v době parních lokomotiv. Zanedlouho přijel André, který jel napohled opravdu hodně dravě a evidentně předjel velký počet svých soupeřů. Není kam spěchat a tak dál sledujeme a fotíme další ávodníky a postupně se posouváme blíže k autu. Když jsme se všichni sešli u auta, tak si to k nám amířil ávodník na čtyřkolce. Marně jsme mu ukaovali správnou cestu stále mířil k našemu autu. Když k nám dorail, tak nás ujistil, že ví kudy má jet a slušně nás požádal da bychom mu nedali napít, ideálně oca oly. Byl jevně hodně unavený a měl toho, jak se říka, plný uby. Dali jsme mu na cestu ještě malé lahve s vodou a po krátkém odpočinku nasadil helmu a pokračoval dál. To opět dokauje, že tento ávod je pro opravdu tvrdé muže a ženy.

12 v poušti drží všichni při sobě v noui pomůže každý, protože nikdo neví kdy on bude potřebovat pomoci ostatních Nás ovšem čekalo rohodnutí kudy dál. Zda pokračovat po cestě a doufat, že nás e adu nebude tlačit jeden Kamaů, nebo se 100km vrátit na hlavní silnici a pokračovat dále na Antofagastu. Naštěstí podle prachu bylo vidět, že po této cestě vede trasa ávodu asi 500 metrů a pak ní ávodníci sjíždějí a pokračují volným terénem, což potvrdil i Vojta, který se tohoto směru vrátil. Bylo tedy rohodnuto: cesta pět je nesmysl, pojedeme kousek po trati. Abychom ovšem někde neapadli, protože po průjedu mnoha ávodníků, byly vyjeté koleje v písku, tak jsem vyrail s autem jenom já a kluci si udělali procháku. esta byla v pohodě be větších problémů, byť u odbočení stáli najednou místní vojáci a hlídali aby jim nikdo nevjel na trať. Že jim ale někdo přijede po trati asi opravdu nečekali a počátku na mě divně koukali. Ale než dorail bytek posádky, tak jsem se s nimi skamarádil. Čmáráním do písku mi dokonce vysvětlili, kde se nacháí nejbližší benínka. Zajímavostí co ještě stojí a mínku, byla obrovská vyschlá kaluž, spíše takové malé jeírko, uprostřed kamenité pouště blíko stanoviště vojáků, která se tam vyloženě nehodila. Když jsem se eptal kolikrát do roka tady prší, tak bylo odpoveeno, že asi tak jednou ale hroný slejvák a jen na malém prostoru. Pak jsme se o tom s klukama bavili a došli sjme k áveru, že asi jednou v roce někam do Atacamy spadne hydrometeorit. Když kucí doraili, tak jsme sedli do auta a pokračovali dál na sever. Ještě jednou jsme přejeli trasu ávodu a po 30km jsme se vrátili pět na hlavní silnici a to rovnou k benínce. Tady jsme dotankovali a amířili novu na sever do 200km vdálené Antofagasty. Po nekonečných rovinkách se kousek před naším cílem dvakrát astavujeme. Jednou abychom se vyfotili u tv. Hand of Desert a o kousek dál u monstróního důlního náklaďáku, kterým místní dělníci vítali účastníky této úžasné rally. Hand of Desert

13 "ávodní" stroje místních dolů, všimněte, si pro porovnání velikosti, dakarského ávodního kamionu. nekonečné rovinky Od těchto místních atrakcích už jenom klesáme k pobřeží Pacifiku, kde se rokládá třísettisícové město Antofagasta na jehož okraji je situován dnešní bivak. Bohužel je situován na druhém konci města a tak nám nebývá než ho celé projet. Čím více se blížíme k bivaku, tím je počet fandících lidí větší, ale ani daleka nedosahuje počtu lidí v Argentině. 2km před bivakem ůstáváme stát v koloně, která se táhne až k němu. Unavení celodenního cestování a putování pouští na to ovšem nemáme

14 sil a celou kolonu předjíždíme prava, částečně po krajnici, částečně po šotolině. K našemu překvapení si tudy raí i cestu místní autobus, který jede ovšem proti nám a krátí si tak stání v koloně v opačném směru. Jak se blížíme k bivaku, tak už si každý jedí kudy chce a dokonce nás dalším fiktivním pravým pruhem předjíždí ávodní kamión. Se ápadem slunce konečně dorážíme do bivaku a to načně unaveni. Míříme rovnou do sprch, která po dnešním dni přišla opravdu vhod a být tady člověk, který to vynalel, tak od nás dostane metál. Ve sprše jsme se pokali s adkem Smolku e Spáčilovi posádky, který se vyjádřil pochvalně o dnešním výkonu Andre Aaveda, který jel velmi rychle ve snae dohnat co se dá. Voňavý Vojta a AE následně točí noční rohovor s Andrém, atímco já s Hamarem se astavujeme na kus řeči u KM acingu. Tady se nás Petr Lusk pokouší naštvat fotkami co pořídil a je potřeba říci, že se mu to podařilo. Antofagasta Ve 23:00 je na čase vednou kotvy a vyrait opět na sever, tentokrát do města Iquique, které je nejsevernějším místem letošního ávodu. Předtím je nutné novu natankovat, protože hustota benínek je tu miivá. V podstatě mimo velké město žádná není, konkrétně na cestě mei Antofagastou a Iquiquem (400km) jsme nakonec napočítali jenom 2. Po 150km jídy podél pacifického pobřeží jsme se rohodli ubytovat. Jako vždy podél cesty, tentokrát ovšem na velkém bepečném placu, a to před tunelem do kterého každý kamion troubil. To nám ovšem vůbec nevadilo, protože jen co se naše těla dotkla spacáku, tak jsme upadli do komatu. Pokud se něho ítra ráno probereme včas, tak by jsme měli amířit na samý konec etapy, kde na ávodníky čeká obří sjed po písku kilometrové výšky až na úroveň moře. Kompletní galerie DAKAU 2010 den po dni - / FOTO, VIDEO, TEXT /