Lidská práva. MáM svá práva. ing. Mgr. Hana Janiková

Transkript

1 Lidská práva MáM svá práva ing. Mgr. Hana Janiková vzdělávací program v rámci projektu sám pro sebe, sám za sebe! získání základních sociálních a profesních dovedností reg. č. cz.1.04/3.1.02/

2

3 Lidská práva Mám svá práva Ing. Mgr. Hana Janiková Vzdělávací program v rámci projektu Sám pro sebe, sám za sebe! získání základních sociálních a profesních dovedností reg. č. CZ.1.04/3.1.02/

4 Obsah 1 Základní pojmy 3 2 Ústava České republiky 5 3 Listina základních práv a svobod 8 4 Úmluva o právech dítěte 10 5 Etické kodexy 12 6 Problematika diskriminace 15 7 Ochrana osobních údajů 17 8 Veřejný ochránce práv ombudsman 18 9 Seznam použité literatury 20 2

5 1 Základní pojmy Za lidská práva jsou považována práva a svobody, které jsou v současné době obecně uznávány lidmi jako práva a svobody všech jedinců bez rozdílu, bez ohledu na stát, ve kterém žijí. Subjektem jsou všichni lidé! Za občanská práva jsou považována práva a svobody, které vyplývají z postavení jednotlivce jako občana již konkrétního státu. Subjektem jsou v tomto případě pouze státní příslušníci! Tato práva vznikla spolu se vznikem občanského stavu ve středověku, ve vznikajících městech. Občanská práva však fungovala jako výsada, dostupná pouze určitým vybraným vrstvám. Příkladem (dnes základních práv občanů žijících v demokracii) je volební právo. Občan osoba, které vznikl vztah se státem, event. veřejnoprávním sdružením (narozením, přestěhováním, uzavřením manželství). Pojem odvozený, tzv. občanství, je vztah více méně nedobrovolný. Občan nemůže být zbaven občanství proti své vůli. Zaniknout může, pokud občan nabude jiného občanství. Některé státy umožňují to, aby měli jejich občané dvojí občanství (bipolité), některé země tomu různými prostředky zabraňují. Osoby bez státního občanství se nazývají apatridé. (Př. muž žijící v městské části Praha 5 je občanem městské části Praha 5, občanem hlavního města Prahy, občanem České republiky a občanem Evropské unie.) Právo tvoří právní normy, pravidla, která jsou uznávaná (dobrá víra, dobré mravy, veřejný pořádek) nebo stanovená (zákaz klamání spotřebitele, řádné a včasné splnění závazku) státem. Těmito normami se řídí pravidla lidského soužití. Dokument, který upravuje obecná i konkrétní pravidla práce v jednotlivých organizacích a profesích, se nazývá etický kodex. Tento kodex může být bu závazný (podpisem stvrzeno řízení se uvedenými zásadami, porušením hrozí i výpově ), nebo nezávazný (dobrovolné dodržování zásad). Termín označující určité rozlišování se nazývá diskriminace. Nejčastěji se vyskytuje ve významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k určité skupině osob bez ohledu na schopnosti konkrétních jedinců. Hovoří se o diskriminaci na základě rasy, náboženského vyznání, politického přesvědčení, věku a pohlaví. Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. je součástí ústavního pořádku České republiky. Tento dokument obsahuje základní demokratická práva a svobody, je pramenem ústavního práva. Z hlediska právní síly je srovnatelná s ústavními zákony, i když není jako ústavní zákon označena. Právní řád České republiky je uspořádaný soubor pramenů práva platných na našem území či v rámci mezinárodních společenství, kterých jsme členy. Je součástí kontinentálního typu právní kultury, založený na psaném právu. 3

6 Ratifikace je závazné potvrzení, schválení, konečný souhlas s platností důležitého a závazného dokumentu, smlouvy, případně ústavy. Referendum je všelidové hlasování, rozhodnutí všech občanů nebo obyvatel o důležitých otázkách státu (zákonodárné nebo výkoé). Ústava České republiky č. 1/1993 Sb. je nejvyšším zákonem státu. Jedná se o soubor základních právních norem, které jsou závazné pro všechny orgány a občany státu. Sociální exkluze je proces vylučování (pokus o vyloučení) určitých osob nebo skupin na okraj společnosti. Sociální inkluze je pojem, který vyjadřuje začlenění (integraci) postižených nebo znevýhodněných jedinců do společnosti a institucí. Osobní údaj je jakákoliv informace, která se týká subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Citlivý údaj je ta informace, která vypovídá o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, o politickém postoji, členství v odborových organizacích, o náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, o zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu včetně genetického údaje subjektu (též biometrický údaj umožňující přímou identifikaci subjektu). 4

7 2 Ústava České republiky Ústava České republiky určuje způsob tvorby právních předpisů, způsob vytváření a přijímání zákonů, jedná se o projev suverenity lidu. Může být doplňována a měněna pouze ústavními zákony (zákony nejvyšší právní síly, které se od ostatních liší formou i zákonodárným postupem). Všechny ostatní zákony a další nižší právní předpisy nesmí být v rozporu s ústavou a ústavními zákony. Ústava, ústavní zákony, zákoá opatření, vládní nařízení a důležité vyhlášky se uveřejňují ve Sbírce zákonů ČR. Ústava není neměá, přizpůsobuje se vnitrostátním i mezinárodním potřebám. Není však žádoucí, aby reagovala na jakékoliv, především krátkodobé změny. Důležité je ovšem posouzení změn v rámci integrace do Evropské unie. Naše ústavy: Ústavní listina Republiky Československé z roku 1920, Ústava 9. května z roku 1948, Ústava ČSSR z roku 1960, Ústava České republiky z 1. ledna ústava a ústavní zákony zákony a zákoá opatření předpisy zákoé /základní/ vládní nařízení vyhlášky ministrů vyhlášky nižších st. orgánů předpisy podzákoé /prováděcí/ Obr. č. 1 Právní řád ČR Ústava České republiky se skládá z preambule (úvodního prohlášení) a 113 článků rozdělených do 8 částí nazvaných hlavy. I. Základní ustanovení II. Moc zákonodárná III. Moc výkoá IV. Moc soudní V. Nejvyšší kontrolní úřad VI. Česká národní banka VII. Územní samospráva VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení 5

8 Z hlediska práv a svobod občanů se uzákoňují obecně v ústavách či ústavních zákonech demokratických států na základě Všeobecné deklarace lidských práv (schválena Valným shromážděním OSN v roce 1948), Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966), Úmluvy o právech dítěte (1989), Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (1979), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984). Mezi organizace, které sledují lidská práva, patří např. Amnesty International, Člověk v tísni, Nesehnutí, Evropské centrum pro práva Romů, Liga pro lidská práva, Lidská práva, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Human Rights Watch a další. V preambuli je vyjádřena věrnost občanů ke státnosti a jejich odhodlání budovat, chránit a rozvíjet republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody, jelikož si jsou občané vědomi svých poviostí vůči druhým lidem a zodpovědnosti vůči celku. Dále je zde zmíněno odhodlání společného střežení a rozvoje zděděného přírodního, kulturního, hmotného a duchovního bohatství. V hlavě první jsou uvedeny informace týkající se zejména charakteristiky České republiky jako právního státu, vymezení území státu, dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva, práv a poviostí občanů, politického systému a rozhodování, mezinárodních smluv a jejich přijetí ČR, nabývání a pozbývání státního občanství, hlavního města Prahy a státních symbolů. Hlava druhá se zabývá mocí zákonodárnou, která náleží Parlamentu ČR. Blíže specifikuje rozdělení Parlamentu na dvě komory, a to Poslaneckou sněmovnu a Senát, které dále popisuje. Řeší se také v jednotlivých článcích pravomoci vlády, prezidenta ve vztahu k oběma komorám. Moc výkoá přísluší prezidentovi republiky. V této hlavě jsou uvedeny jeho pravomoci a poviosti. Moc výkoá se týká i vlády, která je vrcholným orgánem této moci. Uvádí se zde její složení, práva a poviosti. Historicky první přímá volba prezidenta ČR se uskuteční mezi a na základě ústavního zákona, který podepsal v únoru 2012 prezident Václav Klaus. Moc soudní je zařazena v Ústavě ČR do čtvrté hlavy. Jménem republiky ji vykonávají nezávislé soudy, resp. soudci. Jsou zde uvedeny informace o Ústavním soudu ČR, Nejvyšším soudu ČR, Nejvyšším správním soudu ČR, vrchním soudu, krajských a okresních soudech. Nejvyšší kontrolní úřad tvoří hlavu pátou. Tento nezávislý orgán vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. 6

9 Česká národní banka má dohled nad finančním trhem, určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk, zúčtování bank. Blíže je popsána v hlavě šesté. Obce a kraje jsou jako územní samospráva uvedeny v hlavě sedmé. Právní systém ČR předpokládá zapojení občanů, podílení se na správě věcí veřejných, a to prostřednictvím místní správy. Přechodná a závěrečná ustanovení jsou v osmi článcích vyjádřena v hlavě osmé konkrétněji. Ústava České republiky bude předmětem detailní rozpravy při semináři. 7

10 3 Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod vznikla na podkladě Všeobecné deklarace lidských práv, skládá se ze 6 hlav. Listina základních práv a svobod je prezentovaná jako dokument, jakési prohlášení, které klade důraz na hodnoty přirozeně právní, na hodnoty lidské svobody. Ústava ČR pak dává Listině praktický význam, jedná se tedy o ústavněprávní normu. V širším shrnutí právního významu Listiny lze konstatovat, že upravuje práva občanů, ale uvádí i závazné principy pro chování státu. Je jakýmsi vodítkem pro zákonodárce a důležitá je i pro případné veto prezidenta republiky. Některá ustanovení Listiny jsou obtížně přímo aplikovatelná, vyžadují si konkretizující právní prováděcí předpis. První hlava obsahuje obecná ustanovení, tzn. uvádí, že si jsou lidé rovni v důstojnosti a právech, že jsou svobodní a jejich práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nezrušitelná a nepromlčitelná. Článek 3 hovoří o základních právech, která se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Nikomu nesmí být způsobena újma na jeho základních právech. Hlava druhá uvádí základní lidská práva a svobody, zejména: způsobilost mít práva má každý; právo na život; nikdo nesmí být zbaven života; trest smrti se nepřipouští; nedotknutelnost osoby, soukromí, osobní svoboda je zaručena; nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému zacházení; nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám; právo na lidskou důstojnost, čest, dobrou pověst, jméno; ochrana údajů o své osobě; právo vlastnit majetek; právo na ochranu obydlí; právo na ochranu listovního tajemství; svoboda pohybu a pobytu; svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání; svoboda vědeckého bádání, umělecké tvorby; politická práva; řada dalších. 8

11 Hlava třetí řeší práva národnostních a etnických menšin. Příslušnost ke kterékoli národnostní či etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Zaručen je všestraý rozvoj, právo přijímat informace v mateřském jazyce a sdružování se v národnostních sdruženích. Hlava čtvrtá je zaměřena na hospodářská, sociální a kulturní práva. Jedná se především o právo na svobodnou volbu povolání, právo svobodného sdružování s jinými, právona stávku, právo na spravedlivou odměnu za práci, právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, právo na ochranu zdraví, rodičovství a rodiny, právo na vzdělání, právo na příznivé životní prostředí apod. Právo na soudní a jinou právní ochranu je detailněji zpracováno v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Jde hlavně o to, že každý občan se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestraého soudu a ve stanovených případechu jiného orgánu atd. Hlava šestá obsahuje společná ustanovení. Listina základních práv a svobod bude předmětem rozpravy při semináři. 9

12 4 Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte byla jednohlasně schválena Valným shromážděním OSN v roce V roce 1991 se k ní přihlásila tehdejší Česká a slovenská federativní republika. Po rozpadu federace přijala Úmluvu i Česká republika. Podpisem Úmluvy se stát zavázal, že bude respektovat a zabezpečovat práva každému dítěti, bez jakékoliv diskriminace. Podle této Úmluvy je dítětem každý lidský tvor do 18 let, pokud podle právního řádu není zletilosti dosaženo dříve. Podpisem Úmluvy se stát zavázal, že bude tuto Úmluvu nejen dodržovat, ale že bude o ní informovat nejen děti, ale i celou veřejnost a že se jí bude řídit ve všech záležitostech, které se týkají dětí. Úmluva se skládá ze 3 částí rozdělených do 54 článků. Práva dětí daná Úmluvou jsou tato: každé dítě má právo na život, na jméno, na státní příslušnost; pokud je to možné, má každé dítě právo znát své rodiče a má právo na jejich péči a možnost stýkat se s oběma rodiči; každé dítě má právo svobodně vyjadřovat své názory (v mezích slušnosti), a to na všechny záležitosti, které se jej týkají, názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost, jelikož dítě má právo na svobodu projevu; každé dítě má právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky bez ohledu na hranice; dítě má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, má právo se sdružovat a pokojně shromaž ovat; žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova, korespondence, nesmí být ani vystaveno útokům na svou čest a pověst; stát činí všechna opatření k ochraně dětí před tělesným či duševním násilím, urážením či zneužíváním, trýzněním či vykořis ováním; každé dítě má právo na zdraví a na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj, k tomu činí stát opatření k zajištění lékařské a zdravotní péče, k potírání nemocí a podvýživy, aby všechny děti měly dostatek výživné stravy a čisté pitné vody; rodiče jsou odpovědni za to, aby v rámci svých schopností a možností svým dětem takovou životní úroveň zajistili; každé dítě má právo na vzdělání, stát zavádí pro všechny děti bezplatné a povié základní vzdělání, podněcuje střední vzdělání, zpřístupňuje vysokoškolské vzdělání pro všechny, a to podle jejich schopností, zpřístupňuje informace a poradenskou službu v oblasti odborného vzdělání; kázeň ve škole musí být zajiš ována způsobem slučitelným s lidskou důstojností dítěte; 10

13 výchova má směřovat k rozvoji osobnosti, k posilování úcty k lidským právům a základním svobodám, k posilování úcty k rodičům, národním hodnotám své země a jiných civilizací, k přípravě dítěte na život ve svobodné společnosti v duchu míru, přátelství, snášenlivosti a rovnosti národů, etnických, národnostních a náboženských skupin, děti z národnostních menšin mají právo užívat vlastní jazyk a praktikovat vlastní náboženství; duševně, tělesně či smyslově postižené dítě má právo plně prožívat život tak, aby byla respektována jeho důstojnost a aby se rozvíjela jeho osobnost, má právo na zvláštní péči, na přístup ke vzdělání a odborné přípravě tak, aby se mohlo co nejlépe účastnit života a práce ve společnosti; každé dítě má právo na odpočinek a volný čas, na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké čiosti; každé dítě má právo na ochranu před hospodářským vykořis ováním, před vykonáváním jakékoliv práce, která je nebezpečná, před užíváním narkotických a psychotropních látek, před sexuálním zneužíváním, dítě nesmí být používáno k pornografii, musí být chráněno před únosem, nesmí s ním být obchodováno, nesmí být mučeno či podrobováno jakémukoliv týrání, ponižujícímu zacházení a trestání; za trestné činy nebude osobám mladším 18 let ukládán trest smrti a trest doživotí, každé dítě obžalované z porušení trestního zákona musí být považováno za nevié do doby, kdy je podle zákona prokázána jeho vina nezávislým soudem. Dětský fond OSN UNICEF je největší světovou organizací, která se zabývá ochranou a zlepšováním životních podmínek dětí a podporou jejich všestraého rozvoje. Úlohou Českého výboru pro UNICEF v oblasti dětských práv je zejména seznamovat veřejnost se situací dětí ve světě i v ČR, informovat ji o Úmluvě o právech dítěte, sledovat za pomoci dobrovolných spolupracovníků stav dětí v ČR a upozorňovat kompetentní orgány na negativní jevy a nutnost jejich nápravy. Velice důležitým zdrojem informací o naplňování dětských práv v ČR je také každoročně zpracovávaná Zpráva Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v České republice. Úmluva o právech dítěte bude předmětem rozpravy při semináři. 11

14 5 Etické kodexy Slovo etika (z řeckého ETHOS = mrav, obyčej, zvyk) pochází ze starořeckých dob. Jednalo se o zvykové naučené chování ochočeného dobytka ve stádech na pastvě v ohradách a ve stájích. Až v pozdějším období se význam slova přenesl i na kultivované způsoby chování lidí. Etický kodex je systematicky zpracovaný soubor, který obsahuje obecné, ale i konkrétní normy a předpisy. Vymezuje také vztahy mezi členy určité komunity (společenství), slouží k dobré kultuře podnikového prostředí. Často neřeší nečestné chování, ale stanovuje pravidla, která vymezují hranici těm, kteří se k nim dobrovolně přihlásili. Dodržování principů etického chování činí práci v jakékoliv organizaci či instituci příjemnější, profesionálnější a produktivnější. Správné fungování a nastavení etického kodexu usnadňuje i získání a udržení si kvalitních zaměstnanců. Při vytváření nebo revizi etického kodexu je důležité mít na mysli následující: měl by být šitý organizaci na tělo, neměl by se zaměňovat s ostatními dokumenty, měl by být zaměřený na hlavní oblasti (chování organizace, chování zaměstnanců, etické normy v řízení lidských zdrojů), měl by zohledňovat i očekávání zaměstnanců od organizace symetrie, všichni zaměstnanci by měli mít možnost zapojení se do zpracování tohoto kodexu (jednotlivé pracovní úrovně), měl by být vhodně prezentován, prosazován, zveřejňován směrem k vnějšímu prostředí. Svůj etický kodex mají lékaři, tzv. Hippokratova přísaha (je přisuzována Hippokratovi, ale stvořili ji pythagorejci). Text této přísahy se v různých zemích liší, ale lze říci, že odpovídá duchu původní přísahy starověké. Přísahám při lékaři Apollonu, při Hygieii a Panacei, volám za svědky všechny bohy a bohyně, že ze všech sil a s plným svědomím budu plniti tento slib: Budu si vážiti svého mistra v tomto umění jako svých vlastních rodičů, budu se s ním děliti o svůj příjem, budu mu dávati to, čeho bude míti nedostatek, budu pokládati jeho děti za své bratry pokrevné a ze své strany vyučím je v tomto umění bez odměny a bez závazků. Umožním účast na vědění a naukách tohoto oboru především svým synům, dále synům svého mistra a potom těm, kdo zápisem a přísahou se prohlásí za mé žáky, ale nikomu jinému. Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé. Nehodlám se pohnouti od nikoho, a je to kdokoliv, abych mu podal jedu nebo abych mu dal za podobným účelem radu. Nedám žádné ženě vložku do pochvy s tím úmyslem, abych zabránil oplodnění nebo 12

15 přerušil vývoj plodu. Svůj život i své umění budu ceniti jako posvátné, nebudu dělati operace kamene, a vstoupím-li do domu, vejdu tam pro blaho nemocných, zdržím se všeho počínání nešlechetného, neposkvrním se chlípným dotekem s ženami, muži, se svobodnými ani s otroky. O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém, nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím to jako tajemství, nebude-li mi dáno svolení k tomu, abych to řekl. Udržím-li pevně a dokonale věrnost této přísaze, bu mi za to dán š astný život pro všechny časy, kdybych však se proti této přísaze prohřešil, a mě postihne pravý opak ( Etický kodex mají i příslušníci Policie ČR: Příslušníci Policie České republiky, vědomi si svého poslání, spočívajícího ve službě veřejnosti, založeného na úctě a respektu k lidským právům, vyjadřují následující principy, jež chtějí sdílet a dodržovat. 1. Cílem Policie České republiky je chránit bezpečnost a pořádek ve společnosti, prosazovat zákoost, chránit práva a svobody osob, preventivně působit proti trestné a jiné protiprávní čiosti a potírat ji, usilovat o trvalou podporu a důvěru veřejnosti. 2. Základními hodnotami Policie České republiky je profesionalita, nestraost, odpovědnost, ohleduplnost, bezúhoost. 3. Závazkem Policie České republiky vůči společnosti je prosazovat zákony přiměřenými prostředky s maximální snahou o spolupráci s veřejností, státními a nestátními institucemi, chovat se důstojně a důvěryhodně, jednat se všemi lidmi slušně, korektně a s porozuměním a respektovat jejich důstojnost, uplatňovat rovný a korektní přístup ke každé osobě bez rozdílu, v souladu s respektováním kulturní a hodnotové odlišnosti příslušníků menšinových skupin všude tam, kde nedochází ke střetu se zákony, při výkonu služby jednat taktně, korektně a vhodně uplatňovat princip volného uvážení, používat donucovacích prostředků pouze v souladu se zákonem; nikdy nezacházet s žádnou osobou krutě, nehumáě či ponižujícím způsobem, nést odpovědnost za každou osobu, která byla omezena Policií České republiky na osobní svobodě, zachovávat mlčenlivost o informacích zjištěných při služební čiosti, zásadně odmítat jakékoliv korupční jednání, netolerovat tuto protizákoou čiost u jiných příslušníků Policie České republiky, odmítnout dary nebo jiné výhody, jejichž přijetím by mohlo dojít k ovlivnění výkonu služby, zásadně se vyhýbat jakémukoliv jednání, které by mohlo být střetem zájmů. 4. Závazkem vůči ostatním příslušníkům Policie České republiky je usilovat o otevřenou a partnerskou spolupráci, dbát, aby vztahy byly založeny na základě profesní kolegiality, vzájemné úcty, respektování zásad slušného a korektního jednání; jakékoliv formy šikanování a obtěžování ze strany spolupracovníků či nadřízených jsou vyloučeny, netolerovat ani nekrýt podezření z trestné čiosti jiných příslušníků Policie České republiky a trestnou čiost 13

16 neprodleně oznámit; stejně tak netolerovat ani jiné jejich protiprávní jednání či jednání, které je v rozporu s Etickým kodexem Policie České republiky. 5. Osobním a profesionálním přístupem příslušníků Policie České republiky je nést osobní odpovědnost za svoji morální úroveň a svůj profesionální výkon, chovat se bezúhoě ve službě i mimo ni tak, aby důstojně reprezentovali Policii České republiky svým jednáním, vystupováním i zevnějškem. Každý příslušník Policie České republiky, který jedná v souladu se zákonem a Etickým kodexem Policie České republiky, si plně zaslouží úctu, respekt a podporu společnosti, jejíž bezpečnost chrání i s nasazením vlastního života. Právníci, novináři, sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách, exekutoři, zdravotní sestry, soudní znalci a další profese mají svůj etický kodex. V rámci semináře bude zpracován krátký etický kodex (v bodech) na vybrané téma s účastníky kurzu (př. EK účastníků kurzu, EK vybrané profese). 14

17 6 Problematika diskriminace Zákaz diskriminace vychází z principu spravedlivého posuzování člověka podle jeho osobních kvalit a schopností, nikoliv podle příslušnosti k určité skupině. Diskriminace není jen problémem menšin. Všichni se můžeme stát obětí diskriminace. Přímá diskriminace vychází z jednání, kdy je s osobou z určitého diskriminačního důvodu zacházeno méně příznivě než s jinou osobou v podobné situaci. O nepřímou diskriminaci se jedná v případě, kdy zdánlivě nestraé rozhodnutí, rozlišování nebo postup zvýhodňuje, či naopak znevýhodňuje osobu vůči jiné (opět dle diskriminačního důvodu). Člověk může být diskriminován z důvodu: rasy nebo etnického původu; pohlaví; věku; zdravotního postižení; sexuální orientace; náboženství nebo víry; národnosti; politické příslušnosti; další. K diskriminaci může dojít např. při hledání zaměstnání, v zaměstnání, v povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné čiosti, v sociálním zabezpečení, při přiznání a poskytování sociálních výhod, ve zdravotní péči, ve vzdělání, v přístupu ke zboží nebo službám, v přístupu k bydlení a další. (Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Vyhláška MZV 95/1974 Sb., část I, čl. 1, odst. 1): Výraz rasová diskriminace v této úmluvě znamená jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života. V Manuálu pro pracovníky institucí (Kolektiv autorů, 2006) se uvádí, že, Diskriminace: je nehospodárná z hlediska státu i celé společnosti. Diskriminovaní se nemohou ve společnosti uplatnit podle svých schopností a tím je společnost ochuzena o jejich hmotný hospodářský a jiný přínos. V sociálním státě navíc diskriminovaní často pobírají sociální dávky, což zatěžuje státní rozpočet; 15

18 ohrožuje sociální soudržnost ve společnosti, nebo diskriminovaní vnímají logicky diskriminaci jako nespravedlivou a tím u nich společnost i stát ztrácejí na legitimitě. Toto se může projevit snížením jejich loajality vůči státu a společnosti, konflikty ve společnosti (včetně rozepří politických) a někdy též zvýšenou kriminalitou a jinými ohroženími veřejného pořádku. Toto nebezpečí hrozí zejména u těch menšin, které tzv. autostereotypům podléhají méně (etnické, národnostní a náboženské menšiny), méně u menšin, které předsudky proti sobě samým do určité míry sdílí (senioři, ženy); může přispívat k ohrožení rodin a ke snížení ochoty lidí mít a vychovávat děti. Rodičovství je totiž objektivně spojeno s určitým dočasným či trvalým snížením schopnosti prosadit se na trhu práce, a to zejména pro ženy. Tento handicap může být ještě prohlubován právě v důsledku diskriminace. Diskriminace tak tedy přispívá k demografické krizi moderní společnosti a omezuje faktickou svobodu lidí rozhodnout se pro rodiý život. Člověk, který je při setkání obětí, má v zásadě tyto možnosti, jak na diskriminaci reagovat a jak se jí bránit (mimosoudní vyjednávání mediace, stížnost kontrolním orgánům, medializace, soudní ochrana). Za diskriminaci bývá někdy na veřejnosti označována jakákoli nespravedlnost, která je někým poci ována, a to zejména v oblasti veřejné správy. Často se ale jedná o neplnění poviostí úředníků, nefunkčnost určitého úřadu, nejde tedy o diskriminaci. Fenoménem současného společenského života je problematika diskriminace Romů. Ve dnech listopadu roku 2010 navštívil ČR komisař Rady Evropy pro lidská práva a následně v březnu roku 2011 byla zveřejněna zpráva o této návštěvě. Komisař Hammarberg v ní zdůraznil potřebu politické priority, a to integrace Romů s konkrétními kroky. Seznámení s typickými příklady diskriminace a možným způsobem řešení této problematiky v rámci semináře. 16

19 7 Ochrana osobních údajů Ochrana osobních údajů je v ČR upravena zákonem č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů. Zákon rozlišuje osoby, které zpracovávají osobní data jiných lidí (správce, zpracovatelé), a osoby, jejichž osobní údaje jsou zpracovávány (subjekty). Správcům a zpracovatelům jsou při ochraně osobních údajů ukládány poviosti a subjektům jsou dána práva. Osobní údaje (osobní data) jsou informace, které se vztahují ke konkrétní fyzické osobě. Jedná se o údaje identifikační (jméno, příjmení, rodné číslo, fotografie, otisky prstů), ale i jiné údaje, které souvisejí se životem určité fyzické osoby (např. velikost oblečení, členství v politické straně, vlastnictví nemovitostí, provozování koníčků). Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromaž ování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace údajů. Správce může shromaž ovat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu. Za porušení, nedodržení nebo případné zneužití osobních údajů jsou stanovené sankce, dle zákona pokuty. Jaké osobní údaje mohou být na pracovní smlouvě a které osobní údaje by tam být neměly? Do jaké míry může společnost požadovat kopii občanského průkazu? Lze uvádět osobní údaje v mobilech a diářích? Na koho se vztahuje zákon o ochraně osobních údajů? V rámci semináře budou zodpovězeny tyto a další otázky týkající se ochrany osobních a citlivých údajů. 17

20 8 Veřejný ochránce práv ombudsman Veřejný ochránce práv, resp. ombudsman, je mimosoudní kontrolní úřad, který chrání osoby před neoprávněným jednáním úřadů a institucí, pokud je v rozporu s právem a neodpovídá-li principům demokratického právního systému. Ombudsman řeší i případy nečiosti státní správy, provádí preventivní návštěvy všude tam, kde mohou být lidé omezeni ve svých právech, a snaží se jim zajistit dodržování a posílení jejich základních práv. Ombudsman může pomoci: v případě, že nesouhlasíte s rozhodnutím nebo postupem úřadu, v případě nečiosti úřadu (nevydání rozhodnutí v předem stanovené lhůtě, nezahájení řízení apod.), v případě, že jste nebyli přizváni k řízení, které se Vás jako účastníka týká, v případě nevhodného a arogantního chování úředníků. Ombudsman nemůže pomoci: v rámci rozhodování samosprávné čiosti obcí, měst a krajů (přidělování obecních bytů, nakládání s majetkem obce apod.), při rozhodování soudů (nestraost), s exekucí, s občanskoprávními záležitostmi (spory se sousedy, půjčky, kupní smlouvy, splácení dluhů), s pracovněprávními záležitostmi (uzavírání či ukončování pracovního poměru apod.), s trestněprávními záležitostmi (výše uloženého trestu, zahájení či nezahájení trestního řízení, průběh vyšetřování apod.), v případě, máte-li výhrady či připomínky k nějakému zákonu. Nejobvyklejšími úřady a institucemi, které spadají do působnosti ochránce práv, jsou ministerstva, obecní a krajské úřady, Česká správa sociálního zabezpečení, orgány sociálně právní ochrany dětí, stavební úřady, hygienické stanice, věznice, soudy (průtahy v soudním řízení, nevhodné chování soudců apod.), Policie ČR (netýká se trestního řízení), Česká obchodní inspekce, zdravotní pojiš ovny, katastrální úřady, úřady práce apod. Veřejný ochránce má svoji kancelář v Brně, kde je i sídlo úřadu. Ombudsman je volen na období 6 let Poslaneckou sněmovnou (návrhy podává prezident a Senát). 18