Pamětní kniha farnosti Lubník

Transkript

1 Pamětní kniha farnosti Lubník

2 Gedenkbuch bei der Pfarre Lussdorf Pamětní kniha farnosti Lubník Na deskách vlepeno potvrzení o benedikci nového kostela sv. Petra a Pavla apoštolů v Lubníku jako filiálního kostela Tatenic , kterou z pověření arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka provedl děkan Ignác Hönig. Další vložená listina Vormerke über die in Pfarrbezirke befindlichen Kreuze, Statuen etc. mit Angabe ihres Zustandes in Lussdorf Poznamenání křížů, soch atd., nalézajících se ve farnosti, spolu s popisem jejich stavu zní (význam zkratek odhadnut): 1. Obrazy Křížové cesty v počtu (nedopsáno) 2. Kamenná socha Nejsvětější Trojice, daroval? Hornischer Georg, dědičný rychtář z č. 19. Zepředu: 5. srpna 1717 dal poctivý muž Georg Hornischer, dědičný rychtář obce Lubník, postavit k poctě Nejsvětější Trojice tuto sochu, protože jeho předek Fr. Hornischer (v neděli?) 21. srpna 1715 zemřelý tu leží pohřben. (Podle PK Tatenice tu byli pohřbeni zemřelí na mor.) 3. Kamenný kříž v poli ao 1797, postavil Joseph Czjtsch (Číč), sedlák z č. 45, 4. října 1797 na poli (pozemku) str. 4 Zepředu: Joseph Czjtcž odkázal v nemoci r. 1794, aby všichni, kteří jdou kolem, se mohli zastavit a uctít Ježíše Krista, jenž za nás zemřel. Renovován 1837 Joh. Maixnerem, sedlákem v Lubníku 4. Obecní kamenný kříž u vchodu do kostela, 20. června 1800, náleží obci jako její realita na pozemku str. 7. Zepředu: Mathes Maixner, zbožný muž, rozjímal o utrpení Ježíšově, jež i jemu přineslo spásu. Rozhodl se (promyslel) zde ao 1800 postavit (sochu), jak za nás (Spasitel) zemřel. 5. Kamenná socha Neposkvrněného Početí P. Marie za dvorem, (postavil) Joseph Janisch z č. 5. Zepředu: Mathes Schwab dal s velkou radostí zřídit toto vyobrazení - Zdrávas Maria, laskavá pomocnice naše ve smrti dal je Joseph Janisch, majitel statku. Na zadní straně: 8. Mai Dřevěný sloupek sv. Gottharda, postavil? Johann Hornischer, dědičný rychtář z č Dřevěný sloupek sv.?, postavil? Johann Maixner, sedlák z č. 45 nahrazen kamenným křížem 8. Dřevěný kříž s plechovou figurou v poli, Joseph Janisch z č Dřevěný obraz P. Marie, Johann Werner z č. 59 Na předsádce připsáno: Z Lubníku pocházejí následující kněží: P. Josef Hornischer, narozený v domě č. 81, zemřel jako farář v Aspern (Rakousko) P. Josef Fränzl, narozený 1812 v domě č. 32, zemřel jako kooperátor v Eckersdorfu (Jakartovice) 1848 P. Vincenz Leander Köhler, augustiniánský kanovník v Kloster-Neuburgu, narozený 30. března 1838 v Lubníku v domě č. 49, byl ordinován v roce 1864, byl farářem v Gessendorfu v Dolních Rakousích v roce Str. 1 Johann Schneiderke Tento pán se narodil v Engelswaldu (Mošnově) v Kravařsku 1805 a v roce 1832 byl vysvěcen na kněze. Když byla povolena lokalie v Lubníku, dostala v Johannovi Schneiderkovi svého prvního duchovního správce, o něhož se obec Lubník sama zasadila. (Předtím byl kooperátorem v Deutsch-Liebau, Horní Libině.) Na začátku roku 1850 přišel do Lubníku a působil zde v každém ohledu jako zanícený kněz. Také jeho lékařské znalosti se mnohokrát hodily. Za něho se Lubník v roce 1857 stal samostatnou farností. Dobře smýšlející duchovní správce se dostal do nesouhlasu s místním učitelem, představeným (obce) (připsáno: Thomas Zeit) a všemi v obci, takže konečně považoval farář Johann Schneiderke za vhodné vyměnit si (připsáno:ex offo) faru s panem farářem Johannem Rossmanithem z Grumbergu (Podlesí), což lidé považovali (nalézali) za obtížné. V prosinci roku 1858 se odstěhoval důstojný pán, o Lubník tak zasloužilý farář, do Podlesí, kde spokojeně a štastně žil. Připsáno: Později šel jako farář do Lobnig u Berouna (Lomnice u Rýmařova), roku 1877 odešel do pense do Kroměříže, kde zemřel V roce 1850 vyhořely selské usedlosti č. 41 a července 1853 byla obec Lubník těžce navštívena, protože krupobití zničilo úrodu na mnoha polích. Str. 2 Johann Rossmanith Narodil se 1805 v Rase (Razová) ve Slezsku a v roce 1829 byl vysvěcen na kněze. 23. prosince 1858 se přestěhoval z Podlesí do Lubníku. Pan farář Johann Rossmanith měl vynikající hudební znalosti, byl společenský, velký přítel (pěstitel) květin a zdatný kazatel. Dobrého statečného kněze vyvádění (Spektaklsucht) lusdorfských nešetřilo. Posměvační mládenci (chasníci) neváhali zpívat před farou obscénní písně, jež faráře přivedly až k slzám, jak si postěžoval svému příteli. Proč to bezúhonnému knězi udělali? Protože při zápisu jednoho nemanželského dítěte do křestní matriky se před kmotry zmínil (mírně vyjádřil) o mnoha nemanželských dětech. Pečlivě vedenými popisy duší vykonal pro svého nástupce záslužnou práci (službu). 2

3 V roce 1863 požádal o knížecí lichtensteinskou faru v (Moravském) Berouně, dostal ji, a v prosinci 1863 se odstěhoval do Berouna, kde zemřel Str. 3 Adolf Smekal se narodil 1832 v Kunzendorfu (Kunčina) u Moravské Třebové a 1853 byl ordinován. Administroval osiřelou (uvolněnou) faru Lubník. Po jejím obsazení odešel jako kooperátor do Krönau (Křenova) v opatovickém děkanátu. Po smrti křenovského pana faráře Aloise Krumpholze administroval pan P. Adolf Smekal faru v Křenově, pak faru Goldenstein (Branná) a po Branné lokalii Spachendorf (Leskovec). Po obsazení Leskovce byl ustanoven kooperátorem v Braunsdorfu (Brumovice), později stejně poslán do Oskavy a tuto faru po smrti svého faráře Paula Harkera ( ) obdržel. Zemřel jako farář v Oskavě str. 4 Albin Langer Narozen v Branné 23. prosince Můj otec byl knížecí ovčák v Altstadt (Starém Městě), hovorný, rozšafný, bohabojný služebník Jeho Vysoké Knížecí Jasnosti. 26. července 1835 jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze; jenže můj otec se toho nedožil, zemřel v červnu Po své ordinaci jsem se stal kooperátorem v Kunzendorfu (Kunčice u Dvorců), děkanát Hof (Dvorce), pod farářem Josefem Wasserrabem, byl jsem u něho jen dva měsíce, protože Nedůstojnější k.a. konsistoř mě poslala do Krnova, kde byl mým farářem a děkanem pan Josef Happak. Tento důstojný pán byl výborným kazatelem, obratný a praktický při vedení svého úřadu a praktický jako duchovní správce i známý v literatuře vydáním práce o vyučování šestinedělek (šestitýdenním?). Rád mi byl radou a pomocí k ruce, kdykoliv jsem ho požádal. Mými spolubratry v duchovní správě byli vynikající pánové Florian Ihm a Johann Theinas. Abych si upevnil zdraví v mírnějším podnebí, byl jsem rok kooperátorem v Jeseníku nad Odrou pod panem farářem Johannem Hauptem, který měl u sebe svého bratra, sešlého tkalce. V srpnu 1842 jsem přišel do Křenova v opatovickém děkanátu jako kooperátor. Můj farář, který se brzy stal děkanem, byl vynikající pán Ludwig Oppitz. V roce 1854 se v Křenově konala generální vizitace. Za nějaký čas byl pan farář a děkan Ludwig Oppitz odměněn za své zásluhy jmenovámí asesorem Jeho k.a.milosti a arcibiskupským radou. Potom co jsem byl 14 let spokojeně jako kooperátor v Křenově, chtěl jsem být také samostatným a tak dobrotivý Bůh rozhodl, že jsem byl 27. března 1856 investován na lokalii Religions-fondu Hoflenz (Mlýnický Dvůr). Pan učitel Augustin Seidel se nemohl shodnout s mým bedlivým dohledem a také mně se nepoštěstilo, ačkoliv jsem vyučoval náboženství, odstranit jisté napětí, působené po celé ty roky excurrendo školou. Ještě nesnesitelnější byl starý zádušní starosta Severin Umlauf se svou vrtošivou hlavou. Už jeho otec byl za druhého pana lokalisty P. Halbgebauera zádušním starostou, a tak věřil, že jeho rodina může působit na dům duchovního jistým nátlakem ke svému prospěchu. Jenže nikdo si to nedal líbit, pan P. Anton Till, jemuž otec starého Severina hodil klíče od kostela pod nohy, ho odmítl. Potom co se jeden rok kál ze své impertinence, dal se do prošení a byl přijat; velmi nerad že odstoupil. Když koncem roku 1835 a na začátku roku 1836 pan P. Köhler administroval lokalii Mlýnický Dvůr, obstarávala v domě duchovního kuchyni manželka zádušního starosty, jenže tak, že dobrý pan administrátor byl s hospodařením velmi nespokojen. Když se zádušní starosta setrvávající od doby pana P. Halbgebauera odebral do výslužby, byl od roku 1838 jeho syn Severin za P. Schwarze kostelníkem a hrobařem. Když mohl duchovnímu připravit nesnáz, udělal to, byť i svému dobrodinci, jak jednou P. Schwarze ujišťoval. Za pana P. Johanna Bayera to tak šlo dál. Takže když jsem 4. dubna 1856 přišel do Mlýnického Dvora, bylo panem děkanem 10. (dubna) v den předávky v sakristii Severinu Umlaufovi řečeno, že by se měl snažit s novým duchovním správcem vycházet. Moje matka se narodila v roce 1783, dny svého stáří prožila se mnou v Mlýnickém Dvoře, a zemřela 25. ledna Tu mínil kostelník Severin Umlauf, že by jeho 78letá nevlastní matka vedla duchovnímu domácnost. K obsluze staré nevlastní matky nabídl svou příbuznou (sourozence?) a tehdy 73letou Magdalene Larischovou. Protože podle jeho názoru nemohla nosit vodu a konat jiné těžké práce, nabídl jako sloužícího svého blízkého příbuzného. S tímto projektem se starý Severin už od počátku tak sžil, že nepřipustil, že by mohl být chybný. V roce 1861 starý Severin na podzim zemřel a jeho syn se stal hrobníkem a zádušním starostou. 27. dubna 1864 jsem byl investován jako farář na faru Lubník, 12. května jsem přijel do Lubníku. Abych si zvykl v plesnivém farním domě chtělo čas a trpělivost. Jako velký nedostatek jsem v Lubníku nalezl potulující se mládež. Zpívající, řvoucí, bučící výrostci v noci táhli kolem domu duchovního a kostela. 5. června 1864 nebylo mému synovci Theodorovi Langerovi dobře, spal v pohostince. V jedenáctou hodinu noční zpívali mládenci před domem duchovního obscénní píseň, vylézali na podezdívku a nakukovali oknem dovnitř. Konečně můj synovec jednoho z nich poznal, byl to Johann Hornischer, který byl při stěhování. Můj synovec vážně onemocněl, byl zavolán pan Illichmann a s pomocí Boží se podařilo lékaři přivezenému z Tatenic chlapce zachránit. Užil jsem kazatelny, školy i pomoci c.k. okresního úřadu, abych nočnímu povykování zamezil. Veledůstojný pan farář v Moravském Berouně, P. Johann Rossmanith, který novoknězi z kláštera Klosterneuburg P. Leanderovi Köhlerovi 7. srpna 1864 ve farním kostele v Lubníku držel slavnostní kázání, řekl ve svém vynikajícím projevu: Lubník má své stinné stránky; dále řekl: děti lžou, kradou, (považují za) obtížné 3

4 chodit do školy kde je toho důvod? získal si tím vděčnost lubnických, že z ní zůstalo minimum. Když jsem v lednu 1865 jednou v neděli večer psal kostelní účty až do 11 hodin, táhli zpívající a hulákající výrostci sem tam a byli tak drzí, že se pokusili otevřít zamrzlé okno pohostinky, takže vyrazili jednu tabulku. Stěžoval jsem si na c.k. okresním úřadě s poznámkou, k čemu je obecní a kostelní hlídač, jenže se nic nestalo. Přijal jsem to vše jako Bohem daný prostředek požadavku, abych lubnickému vyvádění učinil přítrž. Ve stálému boji proti hrubosti a drzosti utrpělo mé zdraví, 14. března 1865 jsem onemocněl a jen s námahou se podařilo dobrému panu Illichmanovi mne s Boží pomocí zachránit. Konečně se vyvádění výrostků omezilo, také házení bláta (hnoje) na dům duchovního ustalo; když se zase něco vynořilo, káral jsem to s kazatelny, což přece vypadalo, že to lidmi otřáslo; na špalek je třeba klín (Přísloví: Auf ein Klotz gehört ein Keil.) Došel jsem k přesvědčení, že s lubnickými je nutno zacházet spíše přísně než laskavě, chce-li mít člověk klid. Pan N.N. (jméno vyškrábáno) sám zlubničil. Podle jeho názoru nesmí nikdo vyvádějícím lubnickým něco říci, nebo dostane kamenem po hlavě. Jestliže lubničtí říkají duchovnímu: máslo, smetanu, mléko, chléb, vejce atd. dostáváte a nic vám nechybí; na to je nejjednodušší (odpověď): nedůvěřujte (nevěří se) těmto prázdným slovům; vždyť s penězi v ruce se dají tyto věci získat a spokojeněji. Rok 1866 se projevil vážně. Čtyři a půl týdne bylo v Lubníku nakvartýrováno 70 ulánů a odpochodovali z Lubníku 20. června. 17. června bylo v Lubníku nakvartýrováno na 600 mužů infanterie (pěšáků) a zůstali zde do 21. června. V domě duchovního se ubytoval pan podplukovník (Oberstleutnant) rytíř von Görtz, vynikající a důstojný muž, se svým sluhou Johannem, který byl povoláním krejčí. V novinách jsem četl, že pan rytíř von Görtz byl Jeho Veličenstvem naším nejmilostivějším císařem a pánem Františkem Josefem povýšen na plukovníka, a že obdržel zlatý Vojenský záslužný kříž s vojenskou dekorací. 9. července vtáhl do Lubníku nepřítel, více než 600 mužů pruské kavalerie. Ubytování s obsluhou v domě duchovního obdržel plukovník, jeho adjutant, sluha a dva muži. 10. července přišlo do Lubníku více než 1200 mužů nepřátelských oddílů, plukovník, adjutant, sluha a pět mužů se nakvartýrovalo do domu. Starosta se podle sdělení ubytovatele vyjádřil, že fara má dost pokojů a místa pro všechny. Po této strasti přišla cholera a v Lubníku zuřila velmi silně. Zde na str. 10 končí zápisky faráře Langera, pokračuje administrátor: Pan farář Albin Langer se 19. února (1867) odstěhoval do Lobensteinu (Úvalna) v krnovském děkanátu v rakouském Slezsku, jehož faru obdržel. Zde si odpočinul ode všeho trápení, které zažil v Lubníku. (Vepsáno: Později obdržel faru Petersdorf (Petrovice) v osoblažském děkanátu, pak byl 1881 presentován na faru Glaselsdorf (Sklené). Zemřel v Moravské Třebové jako emeritní farář ) Je zakladatelem této Pamětní knihy a vlastním životopiscem, jak lze ze psaní v ich formě seznat. Mnohé často viděl v pošmourném světle. Také si měl uvědomiti (nečitelné) lidé velkou část kalamit, které ho zde a tady potkaly, přirozeně vyvolala jeho nešťastná nemoc. (Skoro nečitelné, přeloženo odhadem.) O lubnickou faru si získal (značné?) zásluhy zvláště uspořádáním archivních písemností, k jejichž uložení dal vlastním nákladem zhotovit skříň. Alois v. Canawal, administrátor Str. 11 Cyrill Tinz Narozen 25. června 1817 v Kunzendorfu (Kunčice u Starého Města pod Sněžníkem?) na bývalém panství Goldenstein (Branná), ordinován 6. srpna Byl lokalistou v Spornhau (Ostružné), když mu těžký prodělaný tyfus podlomil síly natolik, že mu znemožnil další duchovní správu v horách. Proto byl navržen do Lubníku a 15. května 1867 na tuto faru investován, právě téhož dne, kdy Jeho knížearcibiskupská Milost Fridrich lantkrabě Fürstenberg konal v Lubníku sv. generální vizitaci. Farní obydlí nalezl v ubohém stavu, prolezlé plísní, tím vskutku nezdravé; proto bylo na jeho žádost u představeného obce Bernarda Habigera započato s radikální renovací. Podlahy byly odstraněny, na půl sáhu (hluboko) byla vyházena mokrá hlína, zasypáno štětem (škvárou?) ze železnice, položena nová podlaha a zabudována kamenná futra dveří, takže plíseň byla šťastně odstraněna. Po politické stránce se v roce 1867 vytvořila pro katolickou církev a klérus velmi smutná situace; říšská rada, většinou tvořená protikatolickými liberálními elementy, dělala ve státě sv. církev obětním beránkem za všechny utrpěné porážky, tlak a bouři (Drang mit Sturm slovní hříčka z názvu německého hnutí Sturm und Drang ) na odstranění konkordátu, zavedení občanského sňatku a oddělení školy od církve, což i v panovnickém domě (nečitelné) přijímáno; tisk většinou v rukou židů se rouhal a vysmíval sv. víře a kléru, jeho důstojnost lží a drzostí vláčel blátem, každý mizerný (lumpig) špatný žurnalista se mohl o klérus otírat, námitky biskupů nebyly slyšeny, jejich hodnost byla zesměšňována a urážena. Kněží, kteří se zanícením zastávali z kazatelen dobrou věc, byli falešně obviňováni a odsuzováni, kněz nenalézal žádné spravedlnosti (práva) (dva řádky přeškrtány). V měsíci květnu 25. dne napadlo ohromně sněhu a obilí pomrzlo, protože trvala silná zima od Všech svatých až doposud. Franz Werner sedlák s (nečitelné) vdovou a výměnkářkou Barbarou Köhlerovou opatřili do kostela 4 obrazy, Immaculatu za 70 zl. konv.m., sv. Barboru za 70 zl. konv.m., sv. Šebestiána a sv. Františka Seraf. Bůh jim to odplať. In omni trililatione et angustia Nostra, Suii(nečitelné) Nobis Sanctissima Virgo Maria! (Všechny) 4 obrazy namaloval Anton Aust, malíř v Adamsthalu (Adamov) u Branné. 4

5 Str Tento rok sehrál v historii Rakouska smutnou roli. (Dva řádky přeškrtány.) Tlak, jímž pronásledovalo katolickou církev a jejího klérus liberální ministerstvo a Říšská rada, jež většinou sestávaly z elementů (nečitelné) nevěřících hebrejských peněžních měšcích, pouze profesor Greuter (nečitelné) z Tyrol, doktor Jäger sv. katolickou víru hájili (podporovali) v Říšské radě, jenže slabě a bez účinku. Konkordát uzavřený 1855 Jeho Veličenstvem Františkem Josefem a papežem Piem IX., zástupcem Kristovým, byl se silným potleskem zrušen, zaveden civilní sňatek, církev odloučena od školy, odebrán jí dohled nad školou, taškářům (Spitzbuben) nadto špatným lidem pouta uvolněna, zatímco dobří mužové, kněží zanícení pro dobrou věc, byli falešně obviňování, světskými soudy šmahem odsuzováni a (nečitelné incanunirt?). (Dva řádky přeškrtané.) Člověk se setkával jen se špatnou politikou a lží, (nečitelné) byl pravdě vystavován účet. Rostoucí liberalismus se vydal na cestu k zuřivé revoluci a (nečitelné). Uhry, svobodné království, stupňovaly svá přání, a chtěly se od Rakouska zcela odtrhnout. Stav obležení katolické církve, kleru a katolíků (řádek přeškrtán) trval dále, jen (nečitelné) a sáhl po Ninc (nečitelné). 26. června 1868 byl (zveřejněn) s okamžitou platností zákon, podle něhož všechny státní obligace 10% hodnoty (ze zlatého 20 krejcarů) ztrácejí. Zdejší fara a kostel tím hrozně utrpěly farář pozbyl na svém služném 80 zl. rak. č. Obrátil se písemně na vysoké c.k. místodržiteltví, byl však odmítnut. Povinná (zavázaná) obec se zdráhala uhradit doplněk kongruy, takže podepsaný farář byl nucen hájit svá práva a jejich plnění s pomocí nejdůst. k.a. konsistoře, která trvala na plnění zakládací listiny (farnosti) obcí. Nejvyšší resoluce přišla, že doplněk kongruy musí být (obcí) hrazen, jinak může být farář přeložen a fara opuštěna (zrušena). Tak knížearcibiskupská Milost ve své (nečitelné) dobrotě, a věc se (nečitelné vyřešila?) k dobru faráře Bůh to odplať šlechetnému arcipastýři Fridrichovi lankraběti Fürstenbergovi. Počasí v roce 1868 bylo velmi suché, po celé léto nepršelo, žeň velmi (nečitelné) a málo (nečitelné), zvláště byl nedostatek píce. 7. listopadu byla mrazivá bouře, která strhávala střechy domů a stromy vyvracela z kořenů. Dále pracoval podepsaný farář po celé léto 1868 na okrášlení kostela. Celý vnitřek kostela byl vymalován malířem Johanem Kubečkem z Lanškrouna, varhany a malý boční oltář štafírovány, oltářní mřížka a (nečitelné lavice?) natřeny, stará sešlá kazatelna sundána. Místo ní dal farář kazatelnu, kterou mu z klášterního kostela levně odprodal za cenu 50 zl. rak.č. jeho přítel P. Josef Schäfer, ředitel v klášteře voršilek v Olomouci, sám ji dal 4 koňmi přivézt a s velkou námahou a starostí (péčí) ve zdejším kostele postavit stavěli ji Franz Janisch, kostelník, a jeho syn. Celkové výlohy uhradil podepsaný farář většinou z příspěvků dobrodinců. Trápení, starosti, bezesné noci musel podepsaný přestát, zvlášť kvůli stavbě kazatelny, kdy faráři kromě Franze Wernera, sedláka z č. 61, a chudé svobodné (nečitelné) Rosalie Schwabové žádný z farníků nedal příspěvek na kazatelnu (připsáno: 20 zl.) Přísloví Nevděk světem vládne (Undank ist der Welt Lohn) se na podepsaném vyplnilo. Kromě všech vnějších nepříjemnosti ještě ztrpčil faráři (život fakt), že povinná obec ještě ani jednou nenahradila deficit jeho důchodů 80 zl. rak. č., takže zůstal zdejší farář zcela odkázán na těch pár zlatých svého platu. Kéž by jeho nástupci za tuto přinesenou oběť (nečitelné). Mládenci a panny obstarali dvě bílé hedvábné korouhve, nemocná svobodná osoba Anna Müllerová darovala kostelu krásné lucerny s prosbou, aby ji tyto při jejím pohřbu na cestě doprovázely (byly neseny ssebou). Malé falsistorium do presbytáře dal pořídit farář, dosud tu byla nepěkná(?) nika. Bůh bohatě odplať všem dobrodincům, nejen tu, ale i na věčnosti! Omnia ad majorem Dei gloriam! Lubník 31. prosince Cyrill Tinz, farář Str Co se politiky týče, nemohla vláda a Říšská rada uvést do pořádku (klidu) rozličné národnosti v monarchii. Povstání (nečitelné Bosňanů?- Bochnia?) v Dalmacii bylo teprve po mnoha obětech přemoženo. Tlak na katolickou církev a klérus pokračoval i nadále. (Řádek škrtnut.) Proti šířící se nemravnosti a nevěře ve světě se rozhodl papež Pius IX. jako hlava katolické církve svolat do Říma ekumenický koncil, zahájený 8. prosince 1869, jehož se zúčastnilo na 500 biskupů a učených theologů z celého světa. Specielně pro Lubník byl tento rok suchý, ale celkem úrodný. 11. prosince v jednu hodinu v noci vypukl oheň, hořelo u dědičného rychtáře Hornischera (ovčín) a dům č.18 jistého Penky. Do kostela byl pořízen dobrodinci lustr se závěsem (provazem, šňůrou) za 150 zl. rak.č. a zahradníkem (malorolníkem) Pelzelem a jeho manželkou postní obraz na 90 zl. rak.č. k poctě Boží. Bůh jim všem bohatě odplať. Sid Nomen Domini benedictum. Cyrill Tinz, farář Politcká vřava v Rakousku neustává, jedno ministerstvo odstoupilo, stát začalo řídit jiné a tlak na katolickou církev pokračuje a vnitřní rozpory (ve státě) se neodstraňují. Pro církev a kněžstvo to byl špatný rok satan svádí lidi, kdejaký hlupák (Dummkopf) se naváží do církve, nic než nevěra, bezbožnost a sebevraždy. 5

6 Zde v Lubníku byl kostel pokryt břidlicí, rok byl celkem úrodný, dobrá píce, pak chladno a sucho, a nakonec zima velmi drsná a studená. V červenci tohoto roku vyhlásila Francie válku Prusku, jižní Německo uzavřelo s Pruskem spojenectví, tažení, v nejkrvavější bitvě světa u Sedanu byl Napoleon zajat s celou svou armádou, (nečitelné) bojoval dál, Paříž byla obležena německým vojskem, nová francouzská armáda byla v dalších bitvách stále znovu a znovu porážena německou armádou až zničena, 26. ledna 1871 Paříž kapitulovala. - Bůh dejž brzy mír a lepší a příznivější časy. Str Co se týká politiky, není jediného zlepšení. Katolická církev je stále předmětem pronásledování, a každý novinářík (Pressbube) ji a její (kněze) může beztrestně urážet. Rok byl celkem studený, ale úrodný. Pro kostel v Lubníku opatřila vdova po dědičném rychtáři Hornischerová obraz Nejsvětější Trojice, malovaný malířem Antonem Austem z Adamova u Branné. Obraz stál i s rámem 70 zl. rak.č. Také farář a dobrodinci obstarali novou vyšívanou kasuli (dárce z čp. 59) a nový misál (dárce z čp. 61). Bůh jim to odplať. Přitom měl pisatel v tomto roce (nečitelné) jednání se starostou, mimo jiné zuřivým, ale spíše bezvěreckým hrubým individuem, dále musel zaopatřovat mnoho nemocných. Představený obce drze požadoval po faráři předložení účtů a opisů kostelního a chudobinského jmění; protože je obec u kostela zastoupena skrze kostelní hospodáře (zádušní starosty), a ústav chudobinský kontrolují otcové chudých, tak farář tento drzý požadavek odmítl. Na to někteří něco (nečitelné) žádali z hlouposti (předložení, kontrolu) farářem vedených účtů a svá podezření vůči němu vyřvávali, (nečitelné) ba vskutku vznesli stížnost u přednosty c.k. okresního úřadu, ačkoliv pisatel své oprávnění a správnost účtů dokázal, uviděl rychle a nepříjemně, jak tato obec církvi důvěřuje, staví se proti ní. Tato lživá stížnost byla také c.k. okresním úřadem notato inimico cleri vítaně akceptována. Farář (nečitelné) s návštěvou u pana přednosty (nečitelné), téhož v (nečitelné) přátelském rozhovoru o (nečitelné) žádosti přesvědčil, ačkoliv on zcela (nečitelné) pro představeného obce a faráře rád měl a pohoršil se nad chováním představeného obce, jakoby snad týž měl být patronem (fary) Lubníku (nečitelné), budoucnost dokáže, zda je vše v pořádku. Návštěva pana přednosty okresního úřadu dopadla tehdy brzo velmi tragicky pro pány v (nečitelné), to by bylo (nečitelné) pokusil se o atentát na něho. Nespravedlnost se trestá. (Unrecht straft sich.) Zdejší chudobinský ústav by představenstvo obce rádo rozervalo, uvedlo do pohybu všechny páky; přesto jej má dodnes pod správou farář. Trpký nevděčný úkol. Str. 16 Přesto starosta pořádal sezení a odpíral zapravit faráři při jeho nuzném postavení schodek kongruy (doplněk) 75 zl. rak.č., tento jen se kvůli němu (starostovi) rmoutil a rozčilení měl a pohnutí mysli. S obavou každého nástupce varuji před tím (nečitelné) Johannem Schwabem, šenkýřem z čp. 30, je vir dolorus, který v hrubosti všechny předčí, Bůh mu odpusť jeho (nečitelné), co pisateli způsobil, a také představenému Johannu (Meixnerovi?) z čp. 54, jedinému synu tak dobrého + otce, a nyní ještě žijící bohabojné matky, (jenž) si byl vědom (nečitelné) se jako (nečitelné) kostela církve a faráře, jako (nečitelné) hospodský. To způsobovalo pisateli stálé námahy a starosti o (údržbu) domu Božího. Za těchto okolností nezbylo pisateli než se obrátit na k.a. konsistoř (s žádostí) o jmenování mimo Lubník. - A 28. února 1872 jsem byl investován na faru v Úvalně. Jsou zde zajisté dobří a správní křesťané, kteří podrží pisatele ve svých zbožných vzpomínkách. Bůh je všechny ochraňuj od zlého a dej jim spočinout ve svém Srdci, a Jeho knížecí Milost kéž nenechá svého faráře a zástupce pošlapávat a (učinit z něho) starostmi obtíženého Patera. Bůh jim odpusť, tak jako jim odpouští pisatel. Bůh posiluj mé nástupce a kéž mě zachovají ve zbožné vzpomínce. Lubník 13. března Tinz, farář Připsáno: Farář Cyrill Tinz zemřel 25. března 1883 v Úvalně ve Slezsku. Requiescat in pace! Tužkou připsáno: Josef Hornischer čp. 13 vyhořel ? 1872 až 1876 Po odchodu pana faráře Cyrila Tinze zůstala farnost Lubník neadministrována, až pisatel sine mora byl proti své vůli poslán jako administrátor do Lubníku, kam přišel 23. května 1872 a do 25. května 1874 tu setrval v hodnosti administrátora in perpetuum. Pisatel dává dobrým v obci dobré vysvědčení, podezřelým podezřelé, špatným špatné. Lubník Josef Přikryl, farář v Berouně. Po přeložení p. administrátora Josefa Přikryla byla farnost Lubník administrována důst.p. Vallentinem Schillerem - narozeným v Brankách ve Slezsku v roce 1824, ordinovaným 1855 a když byl tento v roce 1875 přeložen do farnosti Francova Lhota, zůstala farnost Lubník bez vlastního duchovního správce a podle výnosu nejdůst. k.a. konsistoře (dto Olomouc 25. května 1875 N ro 3818) byl duchovní správou Lubníku pověřen farář v Tatenicích. Str

7 Alois Harrer (od do ) 29. května 1877 byl investován jako farář opuštěné (uvolněné) farnosti Lubník Alois Harrer, narozený 25. května 1855 v Šumperku na Moravě, na kněze vysvěcený 22. července 1849, nejprve byl v děkanátu Branná kooperátorem v Klein Möhrau (Malá Morava), jako administrátor v Gross-Möhrau (Velká Morava) u Hanušovic a pak opět ustanoven kooperátorem v Branné, odtud přišel jako administrátor do Pirkau (Jiříkov?) v děkanátu Rýmařov a Rabenseifen (Hraběšice), odtud jako kooperátor do Oskavy a do Vítkova, odkud přišel jako samostatný kurát v roce 1861 do Bernhau (Barnova), děkanát Budišov, a v roce 1866 byl ustanoven do Mankovic v oderském děkanátu, kde vykonával duchovní správu až do svého poslání na faru Lubník. 9. června 1877 přijel do Lubníku, byl p. obecním představeným Franzem Johannem Janeschem z č. 5 povozem odvezen z nádraží, v Dolní vsi uvítán obecním výborem, byl přitom i pan učitel a školáci, a pak s křížem a korouhvemi doveden do kostela, kde bylo uděleno sv. požehnání za zpěvu písně k požehnání. Při předávce farnosti 18. června 1877 bylo potvrzeno (kromě kostelních účtů), že odškodňovací obligace (Grundentlastungsobligation) N ro 4644 dto 1. listopadu 1851 na 340 zl. konv. m. a 5% byla předána tatenickou farnosti k dobru lubnického farního obročí; o vyproštění tohoto odškodňovacího jmění usiloval lubnický obecní představený (rovněž o vyproštění polí, ležících v lubnickém katastru a propachtovávaných tatenickým farářem to bylo marné), aby se tak důchody lubnické fary zlepšily. Při obsazování lubnické fary byly zahrady u farní budovy zcela zpustlé, zeleninové (záhony?) v obou zahradách byly divokým úhorem a ve velké zahradě musely být zorány pluhem, divoké býlí a náletové stromy pokrývaly malou zahradu, stromy byly ožrány housenkami a porostlé divokým vínem, takže nemohly dávat žádný výnos. NB. Toto upozornění pana faráře Harrera udivilo jeho nástupce far. Hlaváče, když tento převzal tyto zahrady v ještě horším stavu. Proč tedy takovéto upozornění? Hlaváč, farář června 1878 byla Janem Kubitschekem, malířem z Lanškrouna, vymalována sakristie farního kostela nákladem p. Vinzenze Hornischera, majitele dědičné rychty, domu č. 19 v Lubníku. (Kubitschek) už dříve vymaloval farní kostel a letos farní obydlí. Také byla letos pro kostel opatřena červená kasule s křížem uprostřed, na kterou přispěla 24 zl. Anna, vdova po zemřelém Ignáci Franzlovi, sedláku v Lubníku č září t.r. byl v kostele umístěn obraz sv. Michaela a posvěcen. Namaloval jej malíř Anton Aust z Adamova u Branné, i s rámem stál 66 zl. rak.č. (zaplatila Rosalia Schwab, nar. 1804, svobodná, obyvatelka č. 63 v Lubníku, dcera + Antona Schwaba, domkáře v Lubníku č. 73, a jeho manželky Johanny, dcery Johanna Franzla, domkáře v Lubníku.) vyhořela dědičná rychta v Žichlínku. Str V tomto roce došlo k velkým záplavám; největší z nich zasáhla v noci z 11. na 12. března Uhry, vzala město Szegedin, kde z domů zůstalo stát jen 334 a z nich bylo jen 261 obyvatelných, ze obyvatel bylo bez chleba, mnoho set lidí utonulo. Následovaly povodně ve Španělsku, Štýrsku, Tyrolích, na Moravě a ve Slezsku: Lubník byl postižen zátopou 6. června, kdy po bouřce s přívalovým deštěm, trvajícím od 9 do 12 hodin voda stála ve světnici domu č. 15 vedle fary na 1 a 1/2 střevíce vysoko (asi 50 cm) a sahala až na první schod u vchodu do fary. Rok 1879 byl velmi mokrý, brambory byly vskutku mizerné (poškozené), takže mezi obyvateli Lubníku propukla bída (nouze) a stále přibývalo odkázaných na pomoc zvenčí. Zima byla nebývale tuhá už od začátku prosince, takže v obci pomrzlo mnoho ovocných stromů, zvláště jabloní, i ty v horní farské zahradě. Pro kostel byl v tomto roce obstarán 6. dubna Barbarou Köhlerovou z č. 49 za 65 zl. fialový pluviál a 12. července Theresií Wernerovou z č. 59 zlatem vyšívaný bílý pláštík na ciborium za 17 zl. 50 kr. Stříbrná svatba Jeho Veličenstva Františka Josefa I. a Jejího Veličenstva císařovny Alžběty se ve Vídni slavila 24. dubna a současně byl nejdůstojnějším panem arcibiskupem a kardinálem Dr. Johannem Kutschkerem (+ 1881) ve Vídni konsekrován dostavěný Votiv-Kirche (Salvator-Kirche) a sloužena v něm první slavná mše sv. (Kostel byl postaven na poděkování za záchranu Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa 18. února 1853 a z podnětu jeho bratra Maxmiliana, císaře mexického, zavražděného 19. července 1867.) Záchrana života. 4. října 1879 v 5 hodin odpoledne spadla Theresia Reifová, manželka Thomase Reifa, učitele školy v Lubníku, do místního potoka, protékajícího mezi školou a domem č. 15, a byla před smrtí utonutím zachráněna Theresií Meixnerovou (narozenou 24. února 1865, dcerou Ferdinanda Meixnera, domkáře v Lubníku č. 15, a jeho manželky Rosalie, rozené Köhlerové z Lubníku), která zachytila ruku tonoucí, vyčnívající z vody, a vytáhla ji na břeh. Bůh mnohokráte odplať mladičké zachránkyni tento čin lásky k bližnímu! V sousedním lanškrounském vikariátu byla anno 1879 sv. generální vizitace, konaná nejdůst. p. biskupem Josefem Haysem z Hradce Králové, který o svátku sv. Václava konsekroval děkanský farní kostel v Lanškrouně. 7