Ústav české literatury a knihovnictví. Český jazyk a literatura. Pověsťové soubory Aleny Ježkové

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura Eva Křivánková Pověsťové soubory Aleny Ježkové Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

3 Děkuji vedoucí práce Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za cenné rady, které mi vţdy s ochotou poskytla.

4 Obsah 1. Úvod Pověst Ţánrová charakteristika pověsti Typologie pověstí Historie literárního zpracování pověstí Postavení pověstí v kontextu četby dětí a mládeţe Alena Jeţková Literární činnost a literární ocenění Soubory pověstí Aleny Jeţkové Staré pověsti české a moravské Trilogie českomoravských legend Závěr Seznam pouţité literatury... 42

5 Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti Úvod Pověst je ţánrem s dlouhou historií. Adaptace lidových pověstí pronikly do literatury na území Čech a Moravy před více neţ tisíci lety o Přemyslu a Libuši se zmínil mnich Kristián ve svém zpracování svatováclavské legendy. Pověsti byly literarizovány ve všech následujících historických etapách a v polovině 19. století se staly oblíbenou součástí četby dětí a mládeţe. Přes svoji dlouhou tradici je ale ţánr pověsti často opomíjený. 2 Nová díla autorů adaptujících lidové pověsti však stále vznikají, a dokonce vzbuzují zájem odborné veřejnosti i čtenářů. Například v roce 2008 zvolily děti v anketě SUK Čteme všichni nejčtenější knihou pověsťový soubor 55 českých legend z hradů, zámků a měst (2007) autorky Aleny Jeţkové. V roce 2006 získal soubor Staré pověsti české a moravské (2005) od téţe autorky v anketě SUK Čteme všichni cenu učitelů i knihovníků. V této práci bych chtěla dokázat, ţe ţánr pověsti je stále ţivou linií české literatury pro děti a mládeţ. Jako materiál k analýze jsem si zvolila pověsťové soubory spisovatelky Aleny Jeţkové (*1966), která mě v první řadě zaujala jako oceňovaná současná autorka. Její dílo je zajímavé i šíří zpracovávaných námětů. Jeţková adaptovala nejstarší české pověsti, které bývají označované jako národní, i méně známé pověsti regionální. Máme-li dobře porozumět adaptované pověsti, musíme se seznámit i s její ústně tradovanou podobou, proto jsem jednu kapitolu věnovala charakteristice ţánru pověsti. V následující části se zabývám historií literárního zpracování ţánru, přičemţ větší pozornost je věnována dílům pro děti a mládeţ z druhé poloviny 20. století. Při 1 JEŢKOVÁ, Alena. Staré pověsti české a moravské. Praha: Albatros, 2005, s. 5 2 Vladimír Hulpach v časopise Zlatý máj roku 1999 napsal na adresu konference o pohádkách: Kdyţ jsem na Radě Obce českých spisovatelů kromě základní tematiky našeho setkání, kterou je samozřejmě pohádka, navrhl rozšíření také o soudobé podání tradiční pověsti, případně eposu, namítl Milan Uhde, ţe je tento ţánr jiţ uzavřený [ ]. Zdroj: HULPACH, Vladimír. Tradiční pověst a epos v současném postavení. Zlatý máj, 1999, roč. 43, č. 1, s

6 výběru autorů a děl zmíněných v této kapitole jsem vycházela ze sekundární literatury. Teoretické poznatky o charakteristice pověsťového ţánru a autorech adaptujících pověsti jsem čerpala především ze studií Oldřicha Sirovátky uveřejněných v publikacích Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře a Současná česká literatura a folklor, dále jsem nejednou citovala z České pověsti v četbě mládeţe a dětí Věry Vařejkové, stejně tak z její monotematické antologie Nejstarší české pověsti v adaptacích. Cenným zdrojem informací mi byla i práce Evy Doupalové, například její příspěvek na konferenci Ţánrové kontexty v literatúre pre mládeţ, pojednávající o současném pojetí pověsti. V kapitole Postavení pověstí v kontextu četby dětí a mládeţe nastiňuji zajímavé trendy týkající se adaptací pověstí. Nemám ambice vytvořit systematický přehled všech trendů a jevů uplatňujících se při vývoji zkoumaného ţánru. Zaměřím se proto pouze na vybrané trendy. Jedním z nich je demytizace pověstí, které se věnovala Eva Doupalová. S jejím pojetím demytizace jsem se seznámila díky příspěvku ve sborníku Literární dědictví a mládeţ nazvanému Demytizace v literárních adaptacích moravských lidových pověstí v souvislosti s utvrzováním materialistického chápání světa ve vědomí mladého čtenáře. V téţe kapitole se také zabývám problematikou sbliţování ţánru pověsti a pohádky, které se věnoval především Oldřich Sirovátka v díle Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Kapitola o Aleně Jeţkové představuje stručný nástin autorčina ţivota a díla. Informace pro tuto část jsem čerpala z rozhovorů se spisovatelkou, které poskytla tištěným i internetovým médiím, jejích osobních internetových stránek a několika článků uveřejněných na stránkách časopisu Ladění. Pro analyzační část práce jsem vybrala čtyři pověsťové soubory Aleny Jeţkové. V souboru Staré pověsti české a moravské adaptovala autorka nejstarší české pověsti, jimiţ se v minulosti zabýval i Alois Jirásek v knize Staré pověsti české. Z tohoto důvodu upozorňuji na několik zajímavých podobností a rozdílů v dílech Jiráska a Jeţkové. Soubory 77 praţských legend, 55 českých legend z hradů, zámků a měst a 33 moravských legend budeme pro účely této práce označovat jako českomoravskou trilogii a v práci jsou zpracovány ve společné kapitole. Při psaní analyzačních kapitol jsem vyšla z poznatků, jeţ jsem získala při studiu charakteristik ţánru a trendů ve vývoji pověstí. 6

7 Jeţkové. V závěru práce se pokusím shrnout specifika pověsťových souborů Aleny 7

8 2. Pověst 2.1 Žánrová charakteristika pověsti Pověst je drobný aţ střední epický útvar. Literární teorie ji řadí mezi folklorní ţánry stejně jako pohádka ţila i pověst původně jako ústně předávaný příběh. První dochovaná památka pověsťového charakteru pochází z období kolem roku 1000, soustavně začaly být folklorní útvary publikovány aţ v období romantismu. 3 Jako pověst označujeme vyprávění s místními a historickými náměty, příběh bývá pevně ukotven v čase. Věra Vařejková charakterizovala lidovou pověst následovně: Nejedna z pověstí měla podobu,zprávy velmi stručné, nesměřovala primárně k zábavnosti ani k estetické působivosti. 4 Pověst měla především funkci informativní, věcnou a výchovnou. 5 Podoba pověsti nebyla ustálená, vypravěč ji upravoval v závislosti na touze zaujmout posluchače. Z tohoto důvodu nemá ţánr pověsti vlastní specifickou kompoziční ani stylistickou výstavbu. Dobrý vypravěč znal podle Oldřicha Sirovátky, odborníka na slovesnou folkloristiku, kolem sto, sto padesáti i dvou set pověstí: 6 Zatímco pohádky hlavně pohádky kouzelné a o zvířatech tvořily pouze malou část repertoáru, pověsti patřily k nejţivějším druhům lidového vyprávění, zejména pověsti pověrečné neboli demonologické o hastrmanu, divoţenkách, můrách, hejkalech, čarodějnicích. 7 Pověst byla vyprávěna posluchačům jako věrohodná událost se podle vypravěče skutečně stala (nebo byla alespoň pravděpodobná). V souladu s Bohuslavem Benešem můţeme předpokládat, ţe některé pověsti se vyskytovaly nejprve jako vzpomínková vyprávění. 8 Tuto hypotézu potvrzuje výskyt reálných postav a reálné 3 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká pověst v četbě mládeţe a dětí. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká pověst v četbě mládeţe a dětí. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s Viz BENEŠ, Bohuslav. Pověsti. In Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990, s Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, s SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, s Viz BENEŠ, Bohuslav. Pověsti. In Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990, s

9 místo, kde se odehrával děj na rozdíl od pohádky je pověst zasazena do skutečného světa. Vypravěči často událost popisovali, jako kdyby byli sami jejími svědky, čímţ získávalo vyprávění na věrohodnosti, případně vyuţili svědectví nějaké autority. Oldřich Sirovátka označuje za často vyuţívanou autoritu strýce ze sousedství. 9 Vypravěči se také často odvolávali na nějakou pamětihodnost, která upomínala na událost (například stará lípa). 10 Pověsti se v ústním podání předávaly po desetiletí i staletí a docházelo k jejich kontaminaci látkami z jiných regionů i jiné doby. Myšlenky byly stavěny na úroveň faktů, vypravěči uchovávali v paměti tu podobu vyprávění, která v posluchačích vyvolávala nejvíce vzrušení a napětí, mnohdy kolovaly různé varianty jednotlivých pověstí. V pověstech se často vyskytovaly nadpřirozené bytosti, které prostřednictvím magie zasahovaly do ţivota lidí. Počínání těchto bytostí bylo vnímáno jako tajuplné a nevyzpytatelné, mnohdy aţ děsivé. Vypravěč ani posluchači nerozlišovali mezi nadpřirozenými postavami kladnými a zápornými, znepokojoval je i vstup přátelských stvoření (například permoníků) do světa lidí. Nadpřirozené postavy zůstávaly pro lidi záhadou a setkání s nimi končilo většinou tragicky. Pověst je vţdy spjatá s územím, kde se její děj odehrál a kde ţily její postavy. Vedle jiţ výše zmiňované funkce informativní můţe pověst přispívat k pocitu sebeuvědomění a přináleţitosti k celku (vesnici, regionu, národu). Podle Věry Vařejkové slouţí pověst jedinci i k prohlubování jeho vědomí vlastní osobitosti podepřené pocitem dějinné kontinuity a ţivotní zkušenosti, procítěním společné záţitkové sféry existence minulého v přítomném a budoucím, uvědoměním si nadindividuálních hodnot, které z jedinců pomáhají vytvořit historicky zdůvodněné společenství 11. Syţety autentických folklorních pověstí nebývají sloţité, vypravěči často neplýtvali detaily, a proto v etnografických sbírkách nalezneme i pověsti, které tvoří holé dějové jádro s jednoduchou zápletkou. 9 Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, s Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, s VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká pověst v četbě mládeţe a dětí. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s. 6. 9

10 Pověsti byly vyprávěny střídmým stylem a mohly být monoepizodické i vystavěné na větším počtu epizod. Dialogů, bohatého rozpracování děje a charakteristik postav se pověstem dostalo s jejich začleněním do literatury. 12 Vlivem civilizačního pokroku mají lidoví vypravěči méně příleţitostí k rozvíjení ţánru pověsti. Z osobností, jeţ svojí pamětí přispěly k uchování mnoţství folklorních příběhů, uveďme alespoň lidovou vypravěčku Františku Pituchovou z Frýdlantu nad Ostravicí. Etnografická pracoviště disponují záznamy folklorních pověstí a čtenáři mohou sáhnout po některém z literárních zpracování. Pověsti se skrze literární adaptace dostávají ke čtenářům upravené adaptátoři přetvářejí syţety, motivy a lexikum vyprávění, k látce přistupují jako k výsledku mísení skutečných událostí s výmysly zrozenými v paměti lidových vypravěčů ovlivněných pověrami, fantazií a vírou člověka tehdejší doby. V nakladatelské praxi se můţeme setkat se zaměňováním termínů pověst a legenda. Legenda podle výkladu Bohuslava Beneše pojednává o zázračných nebo nadpřirozených činech světců, mučedníků nebo historických postav. 13 Příkladem uţití módního pojmenování legenda i pro pověst jsou soubory Aleny Jeţkové 77 praţských legend, 55 legend z hradů, zámků a měst a 33 moravských legend, ze starších děl jmenujme Praţské legendy Františka Langera. Kapitolu zakončeme výstiţnými slovy Bohuslava Beneše z doslovu k pověsťovému souboru Kde modrý plamének hoří (1998): Čtenářské pojetí pověstí je téměř jednoznačné: je to vyprávění o minulých dějích, lidech a jejich neuvěřitelných příhodách, které se odehrály,kdysi u nás či,za dávných časů jinde a které jsou doplněny výskytem tajuplných pomocníků, strašidel a lidí, kteří údajně ovládali různá kouzla Viz VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká pověst v četbě mládeţe a dětí. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s Viz BENEŠ, Bohuslav. Legendy. In Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990, s BENEŠ, Bohuslav. Pověsti v moderním světě. In Kde modrý plamének hoří. Břeclav: Moraviapress, 1998, s

11 2.2 Typologie pověstí Pověsti jsou ţánrem různorodým, čerpajícím z pestré směsice materiálů. Obvykle se klasifikují na více úrovních. Pokud jako kritérium jejich třídění zvolíme tematiku, můţeme rozlišit pověsti: historické vázáné na reálné dějinné události a postavy (například bitvy, vzpoury, panovníky), přítomnost nadpřirozena však není vyloučena, místní spjaté s místem a jeho obyvateli, reálnost a moţnost výskytu nadpřirozených bytostí a jevů platí stejně jako u pověsti historické, pověrečné vychází z existence nadpřirozeného světa s hrůznými bytostmi (například bludičky a vodníci), které jsou schopny zasahovat do osudů lidí, o původu zpracovávají náměty osvětlující původ krajinných jevů, pamětních stromů, vzpomínají na zaloţení hradů, zámků, tvrzí, klášterů a jiných významných míst, mohou osvětlovat původ místních či pomístních jmen, legendární o původu těch kostelů, kaplí, soch a jiných objektů či jevů, na jejichţ vzniku se podílel boţí zásah (případně světec či Kristus), erbovní zpracovávají události vedoucí k získání erbů, rodové vypráví o historii šlechtických rodů, o lidech náměty čerpají z příběhů o výjimečně nebojácných, silných, chytrých jedincích a ze zvláštních lidských osudů (například sebevraţdy, neštěstí). 15 Můţeme se setkat i s dělením jednodušším, a to na pověsti místní, historické a pověrečné. Velice časté je uspořádání pověstí v edicích podle regionů, výseků regionů či měst, ke kterým se váţí. Takováto utřídění pověstí editoři zdůvodňují snahou o oţivení čtenářova vztahu k místu, kde ţije, a o připomenutí tradic kraje. 15 Klasifikace odpovídá pojetí Libuše Pourové. Viz POUROVÁ, Libuše. K otázkám třídění pověstí. Český lid. 1963, roč. 50, č. 2, s

12 2.3 Historie literárního zpracování pověstí Za první literárně zaznamenanou pověst je povaţován příběh o Přemyslu a hadačce, který písemně zachytil mnich Kristián přibliţně na konci 10. století. Zahájil tak literární tradici, která vedla ke konstituování některých pověstí (především historických, případně místních) jako národních. Folklorista Oldřich Sirovátka zájem o lidové pověsti ve starší literatuře vysvětlil následovně: Historickou a místní pověst pojímalo středověké a starší písemnictví jako součást historické tradice. Dělalo jenom malý rozdíl mezi vlastní historií a ověřenými dějinnými doklady a mezi pramenem, jaký dávala historická a lokální pověst a báje. Dějiny a pověsťové tradice se prolínaly, prostupovaly a splývaly. 16 Ostatní ţánrové typy pověsti přeţívaly dlouhá staletí mimo okruh oficiální literatury. Soustavně začaly být sbírány aţ v období romantismu. Jak jiţ zmiňujeme výše, pověst o mytickém předku dynastie Přemyslovců zachytil v latinsky psané legendě Ţivot a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily mnich Kristián jiţ na konci 10. století, nedlouho po něm stejnou pověst pouţil autor latinské cyrilometodějské legendy Kdyţ slunce spravedlnosti rozlévalo paprsky. Základní cyklus pověstí národních byl utvořen přibliţně o dvě století později. Jak uvedla Věra Vařejková v titulu Nejstarší české pověsti v adaptacích: Za nejstarší české pověsti označujeme ty pověsťové útvary, které v úvodní části své Kroniky české (1125) vypravuje náš první kronikář Kosmas. Uvádí je jako podání,bájné a pečlivě je odděluje od vypsání věcí hodnověrných. Obohaceny o další příběhy ţijí v širokém povědomí jako staré pověsti české v podobě, kterou jim vtiskl Alois Jirásek [ ]. 17 Na Kosmu navázali další středověcí kronikáři, kteří jím sesbírané pověsti upravovali podle dobového vkusu a doplňovali je o nové příběhy. Takřečený Dalimil, jenţ svoji rýmovanou kroniku dokončil roku 1314, podrobněji rozpracoval pověst o praotci Čechovi 18 a o dívčí válce, ke které přidal příběh o Ctiradovi a Šárce, a nebránil se líčení násilných epizod. Jako třetího významného kronikáře jmenujme renesančního 16 SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, s VAŘEJKOVÁ, Věra. Nejstarší české pověsti v adaptacích. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s Studiem pověsti o praotci Čechovi se podrobně zabýval historik Dušan Třeštík, který srovnal verzi pověsti Kosmy a tzv. Dalimila a pokusil se najít její historický základ. Viz TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů: tři studie ke starým pověstem českým. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,

13 autora Václava Hájka z Libočan, jehoţ Kronika česká (1541) obohatila sumu národních pověstí o osudy Bivoje a Horymíra. 19 Literární odkaz nejen Kosmův, ale i Dalimilův a Václava Hájka z Libočan se stal předlohou adaptátorům starých pověstí českých, kteří začali pověsti cíleně publikovat v 18. a 19. století, kdy se v literatuře poprvé objevil uvědomělý vztah k folklorní tradici. Tvůrčí osobnosti 19. století přistupovaly k pověstem jako k opoře národního uvědomění, oblíbené byly především pověsti národní a místní, které budovaly národně vlastenecký mýtus o české národní povaze, o pozitivních vlastnostech lidového hrdiny z venkova, upevňovaly představy o nepříteli 20, pověsti pověrečné do literatury přinášely ozvuky pradávného bájesloví 21. Jedním z prvních souborů určených dětskému čtenáři byly Národní pohádky a pověsti (1886) Václava Beneše Třebízského, které uspořádal a připravil k vydání Karel Václav Rais. Rais sám pátral ve starých archivech a kronikách po materiálech, jeţ adaptoval v několika souborech (například Nová sbírka slovanských pohádek a pověstí; 1894). Mezi adaptátory konce 19. století vynikl Alois Jirásek, jehoţ Staré pověsti české (1894) bývají povaţovány za součást zlatého fondu národního písemnictví a jsou jiţ nedílně spjaty se zobrazením nejstarších dějin českého národa v literatuře pro mládeţ. 22 Jirásek Kosmovu sbírku pověstí rozšířil o pověsti z jiných zdrojů (například o jiţ zmiňované pověsti o Bivojovi, Horymírovi, Ctiradovi a Šárce). Podle Věry Vařejkové navíc zdůraznil patos, mytičnost, důstojnost postav a vznešenost jednání. 23 Heroismus a patos měly dobový význam a směřovaly k posílení vlasteneckých citů a národního sebevědomí. V pojetí národní demokratické tradice Jirásek vycházel z Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě ( ). 19 Viz VAŘEJKOVÁ, Věra. Nejstarší české pověsti v adaptacích. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s URBANOVÁ, Svatava ROSOVÁ, Milena. Pověsti báje a legendy. In Ţánry, osobnosti, díla. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005, s VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká pověst v četbě mládeţe a dětí. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s Viz URBANOVÁ, Svatava ROSOVÁ, Milena. Pověsti báje a legendy. In Ţánry, osobnosti, díla. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005, s Viz VAŘEJKOVÁ, Věra. Nejstarší české pověsti v adaptacích. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s

14 Starým pověstem českým bývají připisovány rozličné zásluhy tematicky inspirovaly řadu umělců. 24 Role národních mýtů, zliterarizovaných Jiráskem v době národně-emancipačního hnutí v českých zemích koncem 19. století, je podrobována vědeckému bádání. 25 Ve 20. století byly Staré pověsti české v literatuře pro mládeţ několikrát aktualizovány. Text pověstí byl pozměněn, aby lépe vyhovoval soudobým poměrům (příkladem jsou ideologicky motivované úpravy ve vydání z roku 1949 redigovaném Zdeňkem Nejedlým). Zásahům se však nevyhnul ani samotný jazyk textu, který zastarával a nejen mladým čtenářům se stával hůře srozumitelným. 26 Radikální zásah do Jiráskova textu představuje úprava Ivany Peroutkové z konce 20. století. 27 Jejímu počínání se dostalo ostré kritiky ze strany lingvisty Karla Komárka v článku Proměny textu Jiráskových Starých pověstí českých uveřejněném na stránkách časopisu Český jazyk a literatura. 28 Podle Komárka se Peroutková dopustila například nepřesného a zavádějícího převodu archaismů, nerespektovala rozdíl mezi samostatným převyprávěním a pouhou jazykovou úpravou a na rovině textové vypustila většinu Jiráskových autorských poznámek, coţ značně ubralo na působivosti díla. Z děl konce 19. století uveďme i Sbírku pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1894, pro mládeţ 1898) historika Augusta Sedláčka, která mezi čtenáři zůstala zastíněna souborem Jiráskovým, ale stala se inspirací mnohým dalším editorům. Význam této sbírky, zahrnující 111 pověstí, spatřuje Věra Vařejková ve stručné a prosté stylizaci odvíjející se od Sedláčkovy představy o podobě lidových pověstí, coţ je přístup zcela odlišný od Jiráskova. 29 Sedláčkovým souborem byl kupříkladu ovlivněn Adolf Wenig, mezi jehoţ nejznámější díla patří Staré pověsti praţské (1933) a Věnec praţských pověstí (1933). Wenig také sesbíral mnoţství tehdy oblíbených pověstí o čaroději Ţitovi a pověstí o hradech. 24 Letos v březnu měla například ve Slezském divadle premiéru hra Staré pověsti české hlásící se k Jiráskovu odkazu. Z význačných umělců minulosti jmenujme malíře Mikoláše Alše. 25 Viz SKOUMALOVÁ, Hana. Sociální konstrukce českého moderního národa v díle Aloise Jiráska online. c2007 cit Dostupné z: 26 Viz KOMÁREK, Karel. Proměny textu Jiráskových Starých pověstí českých. Český jazyk a literatura, roč. 51, 2000/2001, č. 9 10, s Tuto verzi textu vydalo nakladatelství ABR. Viz JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: ABR, Viz KOMÁREK, Karel. Proměny textu Jiráskových Starých pověstí českých. Český jazyk a literatura, roč. 51, 2000/2001, č. 9 10, s Viz VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká pověst v četbě mládeţe a dětí. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s

15 V meziválečném období se sice pověsti a historická próza těšily masovému zájmu, ale nová umělecky zajímavá díla pocházejí aţ z válečných let. Nově nejstarší české pověsti upravil kupříkladu Ivan Olbracht. Látku pro titul Ze starých letopisů (1940) čerpal z nejstarších kronik a legend a čtenářům ji tlumočil co nejvěrněji. V letech vycházely soubory napsané za války. Po únoru 1948 se stejně jako zbytku literatury dotkly i ţánru pověsti změny společenského ovzduší. V 50. letech vycházely pověsti s dominantní funkcí výchovnou, oblíbené byly náměty související s husitstvím, zbojnictvím a selskými povstáními. 30 Z 50. let upozorněme na literární stylizace M. V. Kratochvíla Báje a pověsti z Čech (1956) a Praţské legendy (1956) Františka Langera. V následujícím desetiletí ustoupil zájem o pověsti historické (národní). Nakladatelství v 60. letech nabízela čtenářům doposud opomíjené pověsťové látky. Příkladem je monotematický soubor Poslední permoník (1965) Oldřicha Sirovátky, ve kterém autor zpracoval látky o důlních skřítcích. Zvýšenému zájmu se celé spektrum pověstí těšilo i v 70. a 80. letech. V dílech autorů adaptací z tohoto období nalezneme, podle Evy Doupalové, snahu chránit dětského čtenáře před numinózností pověsťového světa (jinak řečeno nadpřirozenými, posvátnými a kouzelnými bytostmi a jevy přítomnými v pověstech, jeţ posluchače v minulosti děsily). 31 Příkladem, na který upozornila Eva Doupalová, je pověst Stádo bílých koní na hradě Cvilíně převyprávěná Františkem Lazeckým, ze souboru Dukátová stařenka (1983), ve které autor převádí numinózní jevy do roviny racionálna a nebrání se ani humornému ladění. V tomto kontextu bývají zmiňováni i autoři pověsťových adaptací Oldřich Sirovátka a Eva Kilianová (Na Veveří devět věţí, 1962; Zvonová studna, 1964; Čertova tanečnice, 1964), pro oba je téţ příznačná vysoká míra respektování folklorních pramenů. 32 Etnograf a teoretik lidové slovesnosti Oldřich Sirovátka zpracovával především pověsti moravské. Eva Koudelková charakterizovala Sirovátkovy adaptační postupy následujícími slovy: Pokud to bylo moţné, vycházel z autentických záznamů, které pak kombinoval s motivy z jiných variant. Tento postup nazýval literární rekonstrukcí prvobytně vyprávěné pověsti. Jeho vypravěčský styl stále bral v úvahu lidový původ 30 Viz URBANOVÁ, Svatava ROSOVÁ, Milena. Pověsti báje a legendy. In Ţánry, osobnosti, díla. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005, s Viz DOUPALOVÁ, Eva. K současnému pojetí pověsti. In Ţánrové kontexty v literatúre pre mládeţ. Prešov: Náuka, 2001, s Viz MARTÍNEK, Lubomír. Literatura se vztahem k regionu. Ladění, 2008, roč. 13, č. 2, s

16 vyprávění, a tak zachovával přirozené dialogy s prvky původního slovníku. Jestliţe zasahoval do kompozice a měnil vnitřní strukturu předlohy, snaţil se uchovat aspoň vnější podobu pohádky či pověsti, a to se stálým zřetelem k duchu a poetice lidové slovesnosti. 33 Oldřich Sitovátka zpracoval mnoţství pověsťových souborů. Například pověsti z Brněnska publikoval ve spolupráci s Martou Šrámkovou v knize Brněnské kolo a drak (1982), samostatně uspořádal soubor pověstí z Velkých Karlovic do titulu Šest černých kohoutů (1986), vybrané lidové pověsti z Čech, Moravy a Slezska čtenáři naleznou v knize Ţivá voda (1986), nejmenším čtenářům připravil soubor historických pověstí Brunclík a lev (1989) a ve výčtu jeho adaptačních souborů bychom mohli pokračovat. Z dalších autorů, kterých v 70. a 80. letech publikovalo velké mnoţství, jmenujme Helenu Lisickou, jejíţ tvorbu na pomezí historické povídky reprezentují soubory pověstí Za horama za dolama (1965), Pohádky a pověsti z Moravské brány (1968), Z českých hradů, zámků a tvrzí (1972) a Pověsti starých měst (1981), 34 Leontinu Mašínovou (Ze starých pověstí a legend, 1970), Josefa Strnadela (Zamrzlá studánka, 1969) a Zuzanu Novákovou, která zpracovala pověsti ze Slovácka a pohádky z dalekých zemí do souboru Rybí drahokamy (1978). Nejen antické látky adaptoval ve svých dílech Eduard Petiška. V knize Čtení o hradech, zámcích a městech (1984) se přiblíţil středověkým kronikářům do souvislého vyprávění o českých dějinách včlenil pověsti, různé příběhy, komentáře i hodnocení. Nepřehlédnutelnou linií české literatury pro děti a mládeţ se adaptace pověsťových látek staly i v období od 90. let minulého století po současnost. V tomto dvacetiletí byly vydávány nové sbírky sběratelů a upravovatelů regionálních lidových pověstí, lze však vypozorovat i návrat k pověstem národním. Podle Mileny Šubrtové, která tématu současných adaptací starých pověstí českých věnovala příspěvek ve sborníku Cesty současné literatury pro děti a mládeţ, není moţné tento návrat k národním pověstem jednoduše zdůvodnit touhou po vymezení vůči stále globalizovanějšímu světu. Šubrtová napsala: Východiskem k zamyšlení nad podobami současných pověsťových adaptací by mohlo být motto 33 KOUDELKOVÁ, Eva. Ztráta české folkloristiky. Ladění, 2002, roč. 7, č. 3, s Viz DOUPALOVÁ, Eva. Vypravěčka pohádek a pověstí. Ladění, 2005, roč. 10, č. 4, s

17 prestiţního mezinárodního projektu Mýty, organizovaného britským nakladatelstvím Canongate 35 :,Chceme ten příběh vyprávět znovu!. 36 Jak jiţ zmiňujeme výše, převyprávění Starých pověsti českých Aloise Jiráska od Ivany Peroutkové nebylo kritikou kladně přijato, objevilo se však mnoţství děl, která zaujala novými tvárnými postupy, z nichţ jmenujme Obrázkové staré pověsti české a moravské (2000) Bohuslava Ţárského, České pověsti pro malé děti (2002) a České dějiny očima Psa (2004, 2006) Martiny Drijverové a Staré pověsti české a moravské (2005) Aleny Jeţkové. Bohuslav Ţárský a Alena Jeţková jiţ názvem svých děl naznačují sepětí s Jiráskovým prototextem. 37 V případě Obrázkových starých pověstí českých a moravských se však jedná o vazbu na Jiráskův text velmi volnou. Spojitost textů nalezneme při porovnání dějových synopsí, zjevné jsou i výpůjčky promluv a výroků. Aktualizační úmysly autor podle Šubrtové realizuje snahou uvádět lokalizaci pověstí do současných relací a vyčerpávajícím úsilím o racionalizaci pověsti 38. Linii příběhu Ţárský narušuje mnohdy aţ naivními řečnickými otázkami a úvahami, rčeními a doplňujícími informacemi. Sdělovací funkci částečně přejímají ilustrace Zdeňka Jandy. Autorovy snahy zhodnotila Milena Šubrtová následovně: Ţárský stírá z pověstí jejich mytologický nános, zbavuje je potenciálních filozofických a náboţenských implikací a redukuje je na historky s násilně rekonstruovaným racionálním jádrem, z něhoţ se navíc pokouší vydolovat výchovně-vzdělávací kapitál. 39 Převyprávět desítku národních pověstí pro nejmenší čtenáře si dala za úkol Martina Drijverová v knize České pověsti pro malé děti. Jednotlivé pověsťové látky (například příběhy týkající se Libuše a Přemysla) spojila do uceleného vyprávění (Jirásek je uvádí odděleně), vytvořila tak deset chronologicky seřazených epických textů. Čtenář znalý pověstí v Jiráskově podání si všimne výrazného krácení a zjednodušení textů, které autorka navíc ozvláštnila komentáři a náhledy do nitra postav. Odborná kritika autorce vytýkala, ţe svými postupy ubrala na tajemnosti a mytičnosti 35 Nakladatelství oslovilo spisovatele z celého světa, cílem bylo převyprávět staré mýty. Z českých autorů se připojil Miloš Urban titulem Pole a palisáda (2006). 36 ŠUBRTOVÁ, Milena. Příběhy znovu vyprávěné: Nad návraty Starých pověstí českých. In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s Viz ŠUBRTOVÁ, Milena. Příběhy znovu vyprávěné: Nad návraty Starých pověstí českých. In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s ŠUBRTOVÁ, Milena. Příběhy znovu vyprávěné: Nad návraty Starých pověstí českých. In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s ŠUBRTOVÁ, Milena. Příběhy znovu vyprávěné: Nad návraty Starých pověstí českých. In Cesty současné literatury pro děti a mládeţ. Slavkov u Brna: BM Typo, 2005, s

18 příběhů. Věra Vařejová v kritice uveřejněné v časopise Ladění upozornila na tyto nedostatky: Za neústojné adaptační postupy povaţuji například zbavení Krokovy dcery Kazi jakékoli charakteristiky jen proto, ţe pověst nevypráví o jejích vdavkách, přesunutí dějových sekvencí v pověsti o Libuši, změnu ve výkladu jména Praha či vynechání Libušiny věštby. 40 Historické pověsti adaptovala Drijverová rovněţ v dvoudílné publikaci České dějiny očima Psa (2004, 2006). Pověsti včlenila mezi vyprávění o historických událostech, coţ je postup spojovaný s dílem Eduarda Petišky, v jejím poddání je ale na události nahlíţeno postavou psa. Tímto postupem autorka více zapojuje čtenáře, neboť ho nutí porovnávat vlastní vědomosti o době a situaci s informacemi zvířecího vypravěče. Kvantitativně nejzastoupenější soubory posledních dvou desetiletí náleţí do kategorie knih s funkcí vlastivědně výchovnou. 41 V této linii adaptační tvorby vynikají manţelé Jiřina a Jaromír Poláškovi, kteří shromaţďují látky mnohdy doposud nepublikované. Poláškovi léta organizují mnoţství historicky zaměřených kulturních akcí, včetně večerů s lidovými vypravěči. 42 Útvary lidové slovesnosti sbírají od poloviny 80. let. Moravskoslezské pověsti vyhledávají v místních kronikách, rukopisech pamětníků (záznamech prostých venkovanů, písmáků, učitelů nebo například kněţí), v časopiseckých článcích, částečně i ve vydaných souborech pověstí a v literárních pozůstalostech. Poláškovi nashromáţdili přibliţně 500 pověstí, legend, zvyků a obyčejů z Frýdecko-Místecka, Ostravska, Těšínska, Jablunkovska, z kraje pod Lysou horou, Radhoště, ze Štramberska, Kravařska (Opava), z okolí Bílovce, Klimkovic a Opavska. Pověsti přiřadili ke geografickým oblastem, jazyk dvojice upravila nářečí zachovala jen za účelem ozvláštnění. Pověsťové soubory vydali Poláškovi v edici Z úst do úst nakladatelství Beatris. Přísným zachováním náleţitostí pověsťového ţánru se vyznačují práce literární teoretičky Evy Koudelkové. V souboru Pověsti od řeky Smědé (2007) převyprávěla lidové pověsti z Frýdlandska a Jizerských hor. Eva Doupalová charakterizovala práci 40 VAŘEJKOVÁ, Věra. Prohřešky proti ţánru. Ladění. 2002, roč. 7, č. 3, s Viz DOUPALOVÁ, Eva. Uplatnění pověsťového ţánru v současném kulturním ţivotě. online. c2008 cit online. c2008 cit Dostupné z: dok/2009/doupalova-eva.pdf. 42 Viz HRAZDILOVÁ, Alena. Jaromír Polášek sběratel moravskoslezských pověstí, pohádek a legend. online. c2008 cit Dostupné z: /BZ_2008_2009/Kolokvium_Zvolen_2008/Hrazdilova_Alena.pdf. 18

19 Koudelkové následovně: Výsledkem jejího úsilí je ţánrově čistý útvar (dříve uplatňovaný v literatuře pro děti školenými folkloristy) shodný s představami literárních teoretiků obírajících se lidovou slovesností. 43 Jiţ zmiňovaná Marta Šrámková v 90. letech pokračovala v adaptování brněnských pověstí (Pod brněskými věţemi, 1995 a Před brněnskými hradbami, 1997). Autorka s bohatými folkloristickými i adaptačními zkušenostmi zpracovala v prvním souboru známé i dosud opomíjené pověsti z historického Brna, ve druhém z města za hradbami. Vladimír Hulpach, autor s rozsáhlou bibliografií děl zaměřených na zpřístupnění literárních a folklorních památek českých i světových, vytvořil rozsáhlý soubor Pověsti z Čech, Moravy a Slezska (2007), do kterého patnácti praţskými pověstmi přispěl i Václav Cibula. Eva Doupalová charakterizovala soubor následujícími slovy: Hulpachovy pověsti jsou vyprávěny mladým čtenářům se smyslem pro dobovou atmosféru i estetické hodnoty původního textu a náleţí k tomu nejlepšímu, co bylo ve sledované oblasti české literatury pro mládeţ uvedeno. 44 Pověsti Hulpach pouţil i ve svých dřívějších dílech (Pohádkové vandrování po Čechách, 1992; Pohádkové vandrování Moravou, 1997; a jiných). V souvislosti s adaptátorem praţských pověstí Václavem Cibulou (Praţské pověsti, 1972) upozorněme na Petra Síse a jeho titul Tři klíče (2007). Jedná se především o výtvarnou publikaci, ve které se prolínají vzpomínková a historická pásma vyprávění o Praze, do nichţ autor vřadil tři pověsti (odtud název Tři klíče), které čtenáři symbolicky odemykají dveře k minulosti. Sís zvolil pověst o Bruncvíkovi, Golemovi a mistru Hanušovi. Díla zmíněná v této kapitole představují pouze zlomek titulů spadajících do kategorie pověsťových adaptací. Připomeňme, ţe pověsti jsou chápány jako součást národního kulturního dědictví a dostává se jim pozornosti autorů, kteří mají zájem vytvořit dílo s funkcí vlastivědnou i tvůrců, jeţ pověsti zpracovávají především s ohledem na naplnění funkce estetické. 43 DOUPALOVÁ, Eva. Uplatnění pověsťového ţánru v současném kulturním ţivotě. online. c2008 cit online. c2008 cit Dostupné z: doupalova-eva.pdf. 44 DOUPALOVÁ, Eva. Uplatnění pověsťového ţánru v současném kulturním ţivotě. online. c2008 cit online. c2008 cit Dostupné z: doupalova-eva.pdf. 19

20 3. Postavení pověstí v kontextu četby dětí a mládeže Pověsti v minulosti vyprávěli lidoví vypravěči především dospělým posluchačům. Stejně tak i první literárně zachycené pověsti v období romantismu byly zamýšleny jako zábavné čtení pro dospělé. Neintencionální četbou dětí a mládeţe se staly během druhé poloviny 19. století. Důvodem bylo rozšíření kniţního trhu (nabízel hodnotné povídky a romány českých a zahraničních autorů i triviální literaturu reprezentovanou kupříkladu krvavými romány německojazyčného původu), v důsledku čehoţ se lidové pověsti a pohádky ocitly na okraji zájmu dospělých čtenářů. 45 Proces začlenění pověstí od literatury pro děti a mládeţ byl završen na přelomu 19. a 20. století, kdy začaly vycházet kniţnice adresované vysloveně dětem. V této době nakladatelé znovu publikovali i starší práce oblíbených autorů (například pověsti a pohádky Beneše Metoda Kuldy a Boţeny Němcové), které splňovaly vytyčená kritéria dětské literatury. 46 Pověst si ale dodnes uchovala i dospělé čtenáře a jako ţánr není plně intencionalizována. Pověst je v kontextu dětské četby přidruţeným epickým ţánrem (dominantní je pohádka). Pověsti jsou ve své podstatě nositeli předliterárních poselství. Prostřednictvím starých příběhů se dětští čtenáři seznamují s ţánrovými archetypy přejatými z ústního tradování, které posléze v literatuře zdomácněly. Důleţitými aspekty při pronikaní ţánru pověsti do povědomí dětí jsou spojení pověstí s určitým regionem, vztah k národním hodnotám, ideovost (jaké ideové hodnoty autor ve svém díle zdůraznil) a poměr pověsti k pohádce. Na následujících řádcích se kaţdému z těchto aspektů budeme věnovat podrobněji. Lokální zakotvenost pověstí je jednou z hlavních charakteristik ţánru. Cesta pověstí do povědomí dětí podle Věry Vařejkové můţe být vybudována na vztahu dětí k domovu a jejich přirozené zvídavosti: [ ] pověst nově sémantizuje místa, v jejichţ blízkosti ţijeme, která známe a navštěvujeme a jejichţ okruh dětem postupně rozšiřujeme v souvislosti s širším chápáním domova [ ] Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, VAŘEJKOVÁ, Věra. Pověst v literárním povědomí dětí. In Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2000, s

21 Zatímco pohádka zasazená do prostoru za devatero horami a devatero řekami nechává dětskou fantazii pracovat s neznámými končinami (přesné krajové a místní určení je v pohádkách zastoupeno spíše výjimečně, a to v autorských například v dílech Václava Čtvrtka), pověst je zasazena do reálných míst a příběh si posluchač či čtenář v mysli spojí s konkrétním hradem, lesem nebo jinou reálií. Vhodným nástrojem k obeznámení dětí s ţánrem pověsti je folklorní tradicí jiţ ověřené vyprávění. Ve svém příspěvku ve sborníku Slovo a obraz v komunikaci s dětmi zmínila Vařejková situaci zachycenou v Babičce Boţeny Němcové děti vyslechnou z úst babičky pověst o zázračném uzdravení dívenky z boušínského hradu. 48 Vyprávěcí situace je výjimečná tím, ţe si děti zároveň prohlíţejí kulisy, do nichţ je příběh zasazen, a neuvěřitelnou příhodu si s nimi spojují. Vařejková příběh analyzuje následovně: V jejich vědomí zůstal pak Boušín spjat se starou pověstí, která obohatila jejich poznání, imaginaci i pocit vázanosti ke kraji, který jim byl blízkým domovem. 49 Podobné záţitky jako dětské postavy z Babičky si dnešní děti odnášejí z návštěv hradů a zámků, jeţ navštěvují na výletech, a s přispěním rodičů a učitelů se formuje jejich národní povědomí. Moderní psychologie řadí vztah k národním hodnotám, stejně jako všechny emoce, k vyšším citům. Tento vztah je podle Jany Skálové budován nejranějšími dětskými záţitky a je úzce svázán s kaţdodenní, smyslově konkrétní, individuální zkušeností; nejen s naším proţíváním, ale i kognitivními procesy 50. Vztah k folkloru byl v minulém století podmíněn dobovými měřítky, jeţ měla vliv na ideové hodnoty zdůrazněné adaptátory a na výběr literatury, která se prostřednictvím škol dostávala do rukou dětem a mládeţi. 51 Staré lidové motivy byly bez ohledu na tradici často spojovány se symbolikou moderní, podíl na výběru motivů a symboliky měla cenzura autorská, ale i dobová. Svatava Urbanová například upozornila na soubory Ostravice (1956) Zdeňka Vavříka a Černý kahan (1974) Jana Rohela, ve kterých autoři reagovali na dobové ovzduší vizí boje za spravedlivé uspořádání 48 VAŘEJKOVÁ, Věra. Pověst v literárním povědomí dětí. In Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2000, s VAŘEJKOVÁ, Věra. Pověst v literárním povědomí dětí. In Slovo a obraz v komunikaci s dětmi. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2000, s SKÁLOVÁ, Jana. Vyuţití regionálních pověstí v hodinách literární výchovy na základní škole. In Výchova k národnímu vědomí a národním hodnotám: sborník příspěvků z konference k 80. výročí vzniku samostatného státu. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998,

22 světa 52. Zjednodušeně tak můţeme říci, ţe tradiční lidové motivy podléhají dobové selekci a jejich literární zachycení nejsou přímým odrazem lidové tradice, nýbrţ produktem autorské a historické cenzury. Ačkoliv pověst a pohádka se v lidovém vyprávění vyskytovaly vedle sebe, posluchači k nim přistupovali zcela jinak. Na pohádku nahlíţeli jako na smyšlenku, která nemá reálný základ, zatímco na pověst zcela opačně, její obsah byl důvěryhodný. S literarizací obou ţánrů došlo k posunu v jejich vnímání, hranice mezi pohádkou a pověstí se staly méně patrné. Oldřich Sirovátka dokonce hovoří o vzniku souhrnného, syntetického ţánru stmelujícího pohádku a pověst (tomuto pojetí se nejvíce blíţí umělá pohádka). 53 Sbliţování ţánru pověsti a pohádky se projevuje především tak, ţe pověst v literatuře jiţ není vnímána jako věrohodná, čtenáři i vypravěči k ní přistupují jako ke smyšlence. Došlo k procesu, který Eva Doupalová označuje jako demytizace pověstí a za její počátek povaţuje 50. léta minulého století. Mýtus je určité sdělení nesoucí informace o základních existenčních otázkách, například vzniku světa, národa, města i o iracionálních věcech, jako je láska a nenávist. Dnešní čtenář jiţ v pověstech mýtus nehledá, od četby očekává zábavu, nikoliv poučení. Silně se tento posun ve vnímání ţánru dotknul pověrečných pověstí. Nadpřirozené postavy, v jejichţ existenci lidé dříve věřili (například permoníci, divoţenky), jsou čtenáři vnímány stejně jako postavy pohádkové (například drak). Demytizace souvisí s materialistickým či racionalistickým chápáním světa, kterému adaptátoři podřizovali i svět pověstí. Například společné soubory Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové (Devětkrát les, třikrát ves, Brněnské kolo a drak) se vyznačují vyváţeností fantazijní a reálné sloţky pověstí a důrazem na rozum svět vylíčený v pověstech je pro čtenáře lépe pochopitelný, není ovládán nadpřirozenými bytostmi a jevy, ty působí spíše jako zajímavé zpestření, podobně jako v pohádce kouzelný ubrousek. Dvourozměrný svět pověstí, skládající se z numinózní (nadpřirozené) a profánní (běţné) sloţky, se tak přibliţuje jednorozměrnému světu pohádek. Numinózní svět, který v posluchačích a čtenářích vyvolával obavy a děs, je potlačován. Pověrečné 52 URBANOVÁ, Svatava. Tradice ústní lidové slovesnosti v literatuře na Ostravsku. In Tradice lidové slovesnosti v současné literatuře. Opava: Slezské muzeum Památník Petra Bezruče, 1987, s Viz SIROVÁTKA, Oldřich. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1998, s

23 pověsti dětské čtenáře neděsí a zvláštní situace mají obvykle logické vysvětlení (často uváděným příkladem je soubor Dukátová stařenka Františka Lazeckého). 54 Nejvíce spojit ţánr pověsti a pohádky se podařilo autorům umělých pohádek, tito autoři lokalizují děj pohádky do reálného prostředí, pracují jak s pohádkovými, tak pověsťovými postavami a vytvářejí jednoduchou fabuli. Pokud se zaměříme třeba na pohádky Václava Čtvrtka, zjistíme, ţe děj příběhů o Rumcajsovi se odehrává v reálném prostředí okolí města Jičína, vstupují do něj pověsťové postavy (například vodník) a fabule příběhů je nekomplikovaná. Zatímco někteří autoři pohádek se inspirují v jednoduché fabuli lidových pověstí, nalezneme i adaptátory pověsťových látek (například Helenu Lisickou), kteří inklinují ke sloţitějším syţetům a různými literárními prostředky pověst rozvíjejí. České pověsti se v povědomí dětí a mládeţe nevyskytují izolovaně, od předminulého století jsou do česky psané literatury včleňovány lidové látky jiných národů. Zahraniční mýty a pověsti adaptoval v minulém století například Eduard Petiška (Staré řecké báje a pověsti, 1958; Příběhy, na které svítilo slunce, 1967; Golem a jiné ţidovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, 1967), čímţ přispěl k obohacení literatury o nové motivy, výrazové prostředky a ideje. Například pověsti ţidovské, jsou dnes běţně včleňovány do praţských souborů. Svět pověstí dětské čtenáře stále láká, coţ dokazují i výsledky v anketě dětí SUK Čteme všichni, kde v roce 2008 získal první místo v anketě dětí za nejčtenější knihu titul 55 českých legend z hradů, zámků a měst autorky Aleny Jeţkové, jejíţ dílo nás bude zajímat v následující části práce. 54 DOUPALOVÁ, Eva. Demytizace v literárních adaptacích moravských lidových pověstí v souvislosti s utvrzováním materialistického chápání světa ve vědomí malého čtenáře. In Literární dědictví a mládeţ: referáty a diskusní příspěvky z konference 30. září 1. října Praha: Albatros, 1988, s

24 4. Alena Ježková Spisovatelka Alena Jeţková se narodila 6. října 1966, vyrůstala v Praze. Vystudovala obory pedagogika a český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a absolvovala doktorské studium v oboru teorie výtvarných umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, které dokončila v roce Svoji profesní kariéru zahájila jako nezávislá novinářka v českých periodikách, šest let působila v týdeníku Reflex, kde vystřídala pozice reportérky, editorky a zástupkyně šéfredaktora. V letech 2000 aţ 2002 pracovala na pozici ředitelky odboru public relations praţského magistrátu. Následující dva roky zastávala řídící funkce v PR a komunikačních agenturách. Od roku 2004 působí jako nezávislá konzultantka v oboru médií a public relations. Angaţovala se například v projektu věnovaném jednotné prezentaci České republiky v zahraničí. První kniha vyšla Aleně Jeţkové v roce 1998 (jednalo se o pohádkový příběh Hrochoslon). Popudem k práci na následujícím titulu, netradičním průvodci po historické Praze, jí byla tehdy desetiletá dcera, kterou chtěla poučit o praţských památkách a historii, ale nenalezla vhodnou literaturu, kterou by jí mohla dát přečíst. 55 V rozhovoru pro časopis Grand Biblio na tuto situaci zavzpomínala: Tehdy jsem kromě učebnic nenašla nic, co by jí ve věku těch 9 10 let mohlo pomoci orientovat se v historii. To [ ] jasně ukázalo, ţe v těchto oblastech má dětská literatura nějaký deficit. 56 Ke svým spisovatelským začátkům se autorka vyjádřila následovně: Psaní mi nikdy nebylo cizí, léta jsem pracovala jako novinářka. Myšlenkou na psaní knih jsem se váţně začala zabývat v roce 2002, po úspěchu své kníţky Praha babka měst. Tu jsem ještě napsala při svém tehdejším zaměstnání, po nocích a přes víkendy. 57 Své znalosti z oblasti teorie umění a historie uplatnila také jako autorka stálých praţských historických expozic. Mezi její práce patří expozice Králův dvůr v Prašné bráně a Praţské zvony ve věţi chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. U příleţitosti 55 Viz BLANDA, Robert. Rozhovor s Alenou Jeţkovou. [online]. c2010 [cit ]. Dostupné z: < 56 CÍSAŘ, Jaroslav. Vrstvy listového těsta. Grand Biblio, 2009, roč. 3, č. 1/2, s BLANDA, Robert. Rozhovor s Alenou Jeţkovou. [online]. c2010 [cit ]. Dostupné z: < 24

25 výroční nakladatelství Albatros v roce 2009 navrhla výstavu 60 let na křídlech Albatrosu, jeţ byla umístěna v Národní knihovně. 58 Na závěr zmiňme, ţe některé ţivotní postoje a osudy Aleny Jeţkové jsou zachyceny v dokumentárním filmu Holky z fildy z roku 2009, jehoţ cílem bylo představit divákům generaci ţen, které společně proţily listopadovou revoluci v roce Literární činnost a literární ocenění Alena Jeţková je autorkou, která náměty svých děl čerpá především z historie. Debutovala roku 1998 pohádkovým příběhem pro děti Hrochoslon, jehoţ děj se z velké části odehrává ve fantazijním světě a historická tematika typická pro následující díla v knize chybí. Od roku 2002 do roku 2009 autorce v češtině vyšlo jedenáct publikací s historickým námětem (některé byly po úpravě vydány i v cizím jazyce), kterým se dostalo značné pozornosti ze strany čtenářů i odborné veřejnosti Alena Jeţková se tak zařadila mezi dlouhodobě nejčastěji oceňované české autorky. V pořadí druhou autorčinou knihou je netradiční průvodce po historické Praze Praha babka měst (2002), který získal Zlatou stuhu za text v kategorii literatury faktu pro mládeţ, v anketě SUK Čteme všichni cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství a Čestné uznání nakladatelství Albatros. V této publikaci se čtenáři dočtou o historii praţských památek a zajímavých zákoutí. Knihu autorka doplnila přehledy uměleckých slohů, významných českých panovníků a řeholních řádů. V tomto průvodci také předznamenala svůj další autorský vývoj směrem k pověstem ozvláštněním textu zařazením vybraných praţských pověstí. Následovala moderní adaptace nejstarších českých legend a mýtů Staré pověsti české a moravské (2005), jeţ byla oceněna učiteli i knihovníky v anketě SUK Čteme všichni, nominována na Zlatou stuhu v oblasti literatura pro mládeţ, získala cenu 58 Viz Autorka Alena Jeţková [online]. c2010 [cit ]. Dostupné z: < 59 Dokumentární film reţisérek Taťány Markové a Nataši Dudinski z roku 2009, který je věnován čtveřici bývalých studentek FFUK a kolegyň ze stávkového výboru (1989) spisovatelce Aleně Jeţkové, političce Janě Hybáškové, zpěvačce a textařce Pavle Milcové a překladatelce a tlumočnicí Alici Rahmanové. 25

26 nakladatelství Albatros a prestiţní mezinárodní ocenění White Raven (Bílá vrána). Podrobně se tímto titulem budeme zabývat v následující kapitole. V roce 2005 vyšel Jeţkové i popularizovaný ţivotopis českého panovníka Karla IV. určený pro mládeţ, knihu s názvem Karel IV. vydalo nakladatelství Práh v cyklu Světoví Češi. Dlouhodobě se autorka věnovala sběru regionálních legend a pověstí, které byly postupně vydány taktéţ nakladatelstvím Práh. Ze spolupráce vzešly publikace 77 praţských legend (2006), 55 českých legend z hradů zámků a měst (2007) a 33 moravských legend (2009). Prostřední z těchto knih byla oceněna dětmi jako nejčtenější kniha v anketě SUK Čteme všichni. V knize pro dospělé Stráţci praţských ulic (2006), která si však našla cestu i k čtenářům z řad mládeţe, se autorka věnovala příběhům váţícím se k původu domovních znamení. V předmluvě k této publikaci Jeţková zmiňuje důvody, jeţ ji vedly ke zpracování neobvyklého tématu: Snad tato kníţka trochu pomůţe narušit hradbu kaţdodennosti našich bezmyšlenkovitých cest Prahou, snad dokáţe způsobit, ţe skulinami a otvory v ní probleskne hladina s tušením hlubokých příběhů a osudů. 60 Výjimečnou pozornost odborné veřejnosti vzbudila Alena Jeţková knihou Příběhy českých kníţat a králů (2007), o které se v literární kritice pro časopis Ladění vyjádřil Martin Reissner následovně: Vznikla [ ] jedna z nejlepších beletristických historických knih pro mládeţ porevolučního období, práce literárně cizelovaná, jazykově střídmá, psychologicky přiměřená, ale ne prvoplánová. 61 Za tuto publikaci získala autorka cenu učitelů v anketě SUK Čteme všichni, nakladatelskou cenu Albatrosu, byla nominována na Zlatou stuhu v kategorii literatura faktu a uměleckonaučná literatura pro mládeţ a získala Čestnou listinu (Honour List) IBBY. V následujícím roce vyšel Jeţkové příběh s dětským hrdinou Prahou kráčí lev (2008) líčící historickou Prahu očima malého chlapce. Tato publikace byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládeţ, nese ocenění Nejkrásnější kniha roku 2008, ocenili ji učitelé za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě SUK Čteme všichni a děti ji v téţe anketě zvolily jako druhou nejčtenější knihu roku Dalším titulem Aleny Jeţkové jsou nově převyprávěné staré řecké báje a mýty v české literatuře z dřívějších let dobře známé díky adaptacím Eduarda Petišky. Kniha Řecké báje (2009) byla oceněna knihovníky v anketě SUK Čteme všichni. 60 JEŢKOVÁ, Alena. Stráţci praţských ulic. Praha: Mladá fronta, 2006, s REISSNER, Martin. Blízké a vzdálené české dějiny. Ladění, 2003, roč. 18, č. 1, s