Magisterská diplomová práce

Transkript

1 Magisterská diplomová práce 2009 Marie Gilbertová Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie studijní obor: etnologie Marie Gilbertová VÝVOJ LIDOVÉHO ODĚVU NA ZÁKLADĚ PŮSOBENÍ FOLKLORNÍCH SOUBORŮ. NA PŘÍKLADU PĚTI FOLKLORNÍCH SOUBORŮ Z BRNA. Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Křížová, PhD. Brno

2 Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma Vývoj lidového oděvu na základě působení folklorních souborů. Na příkladu pěti folklorních souborů z Brna vypracovala samostatně, s využitím pouze uvedených pramenů a literatury. V Brně dne

3 Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí práce, doc. PhDr. Aleně Křížové, PhD. za trpělivost a cenné podněty. Dále také všem mým respondentům z folklorních souborů i z řad lidových výrobců. 3

4 Obsah I. Úvod II. Vývoj národopisného zájmu na Moravě 1. Vývoj odborné terminologie Vývoj aktivit spojených se zájmem o národopis (lidový oděv, výstavy, spolky, pódiové zpracování folklóru a folklorismus obecně) Snahy o národní kroj Svérázové hnutí, Renáta Tyršová, svéráz kolem NVČ Vznik folklorních skupin a souborů III. Lidový oděv v pěti brněnských souborech Vysokoškolský soubor lidových písní a tanců Poľana Slovácký krúžek Brno Javorník Brno Dětský národopisný soubor Brněnský Valášek Dětský folklorní soubor Javorníček IV. Lidový oděv v jednotlivých regionech v minulosti a současnosti ve srovnání s folklorními soubory 1. Slovácký krúžek Horňácko Moravské Kopanice Strážnicko Podluží Jižní Kyjovsko Poľana 4

5 Raslavice Podpoľanie (obec Detva) Čierný Balog Goral (obec Suchá Hora, oblast Podhale) Horehronie Javorník Brno Jižní Valašsko Moravské Kopanice Brněnský Valášek Jižní Valašsko Javorníček Valašsko Brněnsko V. Výrobci krojů, krojových doplňků a obuvi VI. Závěr VII. Resumé VIII. Literatura a elektronické zdroje IX. Seznam respondentů Folklorní soubory Lidoví výrobci X. Obrazová příloha XI. Seznam vyobrazení

6 I. Úvod Problematika lidového oděvu ve folklorních souborech je častým tématem diskuse již od padesátých let 20. století, kdy vznikaly tyto kolektivy. Bylo třeba vyřešit mimo jiné to, zda se budou prezentovat v originálních krojích, nebo si vytvoří jakési kostýmy. Pro téma své diplomové práce jsem se rozhodla na základě vlastní několikaleté činnosti ve folklorním souboru, kde mám na starosti krojový fond. Osobně rovněž znám několik členů brněnských i mimobrněnských folklorních souborů, kteří se kroji také zabývají. Již vícekrát jsem si pokládala otázku jak, a na základě jakých vlivů se lidový oděv vyvíjel. Soukromě se o problematiku lidového oděvu na území Čech, Moravy a Slovenska zabývám. Buduji si archiv fotografií, a to nejčastěji historických, ale také fotografií ze současnosti. Tento archiv mi byl častou pomůckou a vodítkem při práci na mém výzkumu. Cílem mé práce je zmapování vývoje lidového oděvu od konce 19. století a to, jak se změnil vlivem působení folklorních souborů, respektive zda si jej folklorní soubory pozměnily. V první kapitole jsem se rozhodla rozebrat vývoj zájmu nejen o lidový oděv, ale celkově o problematiku tradiční lidové kultury a folklorismu, včetně práce prvních národopisců, zachycení lidového oděvu a svérázového hnutí. Čerpala jsem mimo jiné i z článků tehdejších národopisných pracovníků, kteří své aktuální poznatky, problémy a názory vydávali v časopise Český lid. Do druhé kapitoly jsem zařadila výzkum, který jsem provedla mezi pěti vybranými folklorními soubory, které působí v Brně. Jsou to: Slovácký Krúžek Brno, Poľana, Javorník Brno, Brněnský Valášek a Javorníček. Při výzkumu jsem použila metodu dotazníku. Otázky jsem pokládala krojovým hospodářkám a vedoucím souborů. Snažila jsem se zjistit, jak soubor pracoval s kroji ve svém fundusu nejen po svém založení, ale i dnes. V další kapitole jsem se snažila zmapovat vývoj lidového oděvu na příkladu ikonografických dokladů. Uvádím zde podobu kroje v daných lokalitách v 19. století, dále do poslední třetiny 20. století a také v současnosti. Toto vše srovnávám s krojem, které používají jednotlivé folklorní soubory. V poslední kapitole jsem si dala za úkol zdokumentovat tuto problematiku tzv. z druhé strany, tj. z pohledu lidových výrobců, kteří s folklorními soubory spolupracují. I u nich jsem použila metodu dotazníku a snažila jsem se dozvědět, s jakými požadavky k nim 6

7 folklorní soubory chodí, zda je někdy nutné se odklonit od původní předlohy, nebo zda naopak soubory trvají na přesném dodržení a tím i zachování autenticity. Má diplomová práce by měla být komplexním obrazem toho, jak se v současnosti i v minulosti nahlíželo i nahlíží na lidový oděv v původních lokalitách, i v kolektivech, které kroj převzaly. 7

8 II. Vývoj národopisného zájmu na Moravě. 1.- Vývoj odborné terminologie Věda, která se zabývala lidem a jeho kulturou, se v našich zemích začala formovat poměrně pozdě (ve srovnání s jinými vědními disciplinami), až koncem 19. století, kdy se formulovaly názory vědců a vznikalo pojmenování oboru. Překladem německého termínu Volkskunde byl přijat pojem národopis, souběžně se objevovaly také mezinárodní názvy etnografie i etnologie (ta byla adekvátní pojmu Völkerkunde, který označuje bádání o mimoevropských etnicích). Dalším pojmem, který se v této době objevoval byla folkloristika. Předmětem jejího zkoumání jsou jevy a procesy lidového života, které označujeme jako lidovou slovesnost, zpěv, hudbu, tanec a lidové divadlo. Dělí se na folkloristiku slovesnou 1, etnomuzikologii 2, etnoorganologii 3, etnochoreologii 4 a etnoteatrologii 5. Vědním objektem folkloristiky je folklór. Ten je v prostředí svého původu úzce spojen se způsobem života skupiny, která je jeho nositelem. Je tradován ústně nebo písemně v souvislosti se způsobem života skupiny a jeho nositelé jsou současně tvůrci, spolutvůrci, aktéry, nebo zpěváky či vypravěči. 6 Je vázán převážně na menší, věkové, sociální, profesní, či lokální skupiny. Novodobým pojmem je folklorismus. 7 Byl zaveden v roce 1962 H. Moserem 8, ten jej označil jako existenci, využití, adaptaci a přeměnu tradičních jevů lidové kultury v nepůvodních podmínkách. Podle něj se jedná o zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky, resp. život lidové kultury v novém kulturním a společenském systému, kde plní netradiční funkci. 9 Folklorismus se často vykládá jako tzv. druhá existence jevů lidové kultury. Projevy folklorismu jsou nejčastěji praktikovány ve velkých městech, kam se lidé z regionů stěhují kvůli studiu a zaměstnání. Je tedy projevem masové kultury. Folklorismus provozují nejen Věda, která zkoumá slovesné projevy lidové kultury, tradiční žánry slovesného folklóru, a také kulturní a sociální paměť. Hudebněvědná disciplína zabývající se projevy tradiční hudební kultury. Věda o lidových hudebních nástrojích produkované i reprodukované hudbě. Také taneční folkloristika ; disciplína zabývající se všemi formami existence lidové taneční kultury z hlediska historického i kulturně antropologického. Věda, zabývající se lidovým divadlem. Viz Beneš, B.: Úvod do folkloristiky. Brno : UJEP, 1989, s Sirovátka, O.: Dvě formy folklorismu. Národopisné aktuality 26, 1989, č. 3, s Německý národopisec. Brouček, S. - Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá fronta, 2007, 640 s. ISBN

9 folklorní soubory, které byly založeny původími nositeli folkloru za účelem jeho dalšího přenášení a existence. Folklorismem se označují předvším činnosti folklorních souborů, snahy o obnovení kroje a lidového oděvu a užití tradičních vzorů a ornamentů na různých výrobcích, ale i pořádání folkloristických festivalů 10, prezentace lidové písně v zábavních podnicích, její rozšiřování médii. Touto problematikou se zabýval mimo jiné Bohuslav Beneš ve svém článku, uveřejněném v roce Vývoj aktivit spojených se zájmem o národopis (lidový oděv, výstavy, spolky, pódiové zpracování folklóru a folklorismus obecně) Zřejmě prvním podchyceným projevem folklorismu u nás bylo zaznamenání tzv. hanatic. 12 Jednalo se o skladby s lidovými tanečními prvky, které na počátku 18. století na Hané pronikly do měšťanských a šlechtických vrstev. Informace o nich můžeme čerpat pouze z náhodných zmínek v pramenech a jen vzácně se nám dochovaly stylizace tanečních motivů v hudebních úpravách pro nástroje, případně v lidových zpěvohrách. Ty se v lidových vrstvách objevily již před polovinou 18. století jako tzv. Hanácké opery, které byly skládány kantory a řádovými kněžími na texty v hanáckém nářečí. Tyto lidové opery zachycovaly humorným až satirickým způsobem životní osudy venkovských lidí a současný životní styl. O hudebním doprovodu lidových oper pojednává heslo v Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska. [...] K doprovodu zpěváků sloužila malá skupina smyčcových instrumentů; dvoje housle, bas, recitativy doprovázelo cembalo. 13 Příznačným rysem pěveckých částí byl trojhlas a v tanečních prvcích, které zde byly často uplatňovány to byl zejména ¾ rytmus tzv. hanácké cófavé. V archivech instrumentálních skladeb barokních a klasicistních skladatelů lze nalézt také další typy tance, které jsou označeny hanaque, hannaco, hannakisch, alla Hanacha, a jsou jiného typu než hanácká cófavá. Některé melodie ze vznikajících samostatných skladeb měly patrnou souvislost se starými hanáckými nápěvy. V 17. a 18. století byly zaznamenány i rychlé hanácké tance, které jsou méně známé a také méně rozšířené než tance volnějšího Nejčastěji se užívá termín folklorní festival. Označení folkloristický ho však přesněji vystihuje jako festival, na kterém jsou odprezentovány folkloristické aktivity různých skupin a souborů. Beneš, B.: Několik poznámek o současném folklóru. Národopisné aktuality 1965, č. 1-2, s Tance získaly název Hanatica (pl.). Trojicový třídobý (výjimečně i dvoudobý) tanec z Hané, tančený dvěmi dívkami a chlapcem. Náleží k tzv. kráčivým tancům, jejichž základním pohybem je chůze. 9

10 tempa. Ve stejné době nacházíme i důkazy o dudácké hudbě na Hané. V roce 1775 navštívili Marie Terezie a František Štěpán Lotrínský sídlo kancléře Kounice ve Slavkově. Na přivítání jim byla uspořádána selská slavnost, které se zúčastnilo dvanáct párů tanečníků. Jeden z úředníků, kteří celou událost zachytili, si ve svém záznamu postěžoval, že při svačině pod okny tancovali hanáčtí sedláci a selky za doprovodu dud. 14 Již koncem 18. století se začaly vydávat různé topografické a historické práce, které poskytovaly širší obraz o etnografické situaci na Moravě. Jednou z nich byla práce Jana Nepomuka Hankeho z Hankenštejna, který vydal stručnou charakteristiku etnografických skupin, včetně německých a francouzských přistěhovalců. Texty jsou doplněny o velice cenné rytiny lidových krojů, které vytvořil vídeňský rytec Sebastian Mansfeld. Přínosné byly rovněž odborné články, které v letech vydal hospodářský úředník, zemědělský pedagog a publicista Josef Alois Zeman, pocházející z Lednice. Ve svých článcích shrnul poznatky o regionu Podluží a jeho obyvatelích (převážně o Charvátech) 15, dále také o svatebních obřadech a dalších obyčejích a životě lidu v krajích, které navštívil. Jedním z významných autorů, který přispěl k formování národopisu na Moravě ještě před tím, než se z něj stal vědecký obor, byl Karel Josef Jurende. Působil v Kuníně jako správce soukromé školy a pro své bádání měl k dispozici knihovnu hraběnky Truchessové- Zeillové. Jeho prvotním úmyslem bylo vydávat kalendáře, což se mu podařilo; jeho největším počinem však bylo v letech vydání příspěvků, které patří k prvním pokusům o etnografický popis Moravy.16 Jurende v nich psal například o moravských salaších, popsal svatební obřady na severní Moravě i kulturu německých osadníků v oblasti Jihlavy. Josef Heřman Agapit Gallaš je další z osobností, které se zasloužily o počátky národopisného zájmu o Moravu. V Hranicích na Moravě, kde provozoval medicínskou praxi, také organizoval osvětovou a kulturní činnost. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou stati, které v roce 1941 vydal Bedřich Slavík pod názvem Romantické povídky. Jsou národopisného charakteru a popisují povahu Moravanů, stejně jako svatební obyčeje moravských Slováků, 14 Viz. Trojan, J.: Villa Hanatica. K národopisným tancům v 17. a 18. století. Národopisné aktuality 1987, č. 3, s Viz. Zeman, J. A.: Die Podlužaken. Ein kleiner Beitrag zur Ethnographie von Mähren, mährischer Wanderer II Jedná se o Grundiss zur Ethnographie Mährens (1815), Die Salaschen in Mähren (1811), Charakterzüge der Landleute auf Herschaft Iglau in Mähren (1815) a Charekteristische Skizze der Schönhengstler in Mähren (1813). 10

11 salaše na Radhošti s jejich valašskými obyvateli a také valašské zbojníky. Snažil se o zachycení pověr a praktik17, vydal sbírku poezie. Velice důležitým počinem byla obrazová dokumentace lidového kroje na Moravě a ve Slezku. K jedné z nich došlo z úřední moci v roce Popud k podchycení lidové písně, tance, slavností, zvyků a oděvu dal v roce 1804 arcikníže Johann. Hlavním centrem, odkud byla celá akce řízena, bylo nově zřízené muzeum Joanneum ve Štýrském Hradci. 18 Byl zachycen kroj německých i českých a ve Slezku také polských obyvatel. Výsledkem tohoto rozsáhlého projektu byl vysoký počet kvašů 19, které dle zadání vytvářeli učitelé a úředníci, tj. osoby převážně bez výtvarného vzdělání. I přes tuto skutečnost se jedná o výtvarně plnohodnotné záznamy. Do současné doby se dochovalo 136 exemplářů kvašů, z nichž část je uložena v Moravském zemském muzeu v Brně a další část v archivech sudetoněmeckých institucí v Mnichově. 20 Díky těmto kvašům můžeme dodnes čerpat informace o tom, jaká byla podoba lidového oděvu na počátku 19. století. Další významnou událostí bylo zdokumentování lidové slavnosti, která se konala v brněnském parku Lužánky v srpnu roku 1836 u příležitosti korunovační návštěvy císaře Ferdinanda V. a jeho ženy Marie Anny. Na tuto slavnost byly vyslány krojované páry ze všech tehdejších správních krajů Moravy. Vyobrazení se ujal Wilhelm Horn, díky němuž vzniklo třicet barevných litografií, které byly vydány o rok později ve Vídni pod názvem Mährens ausgezeichnete Volkstrachten a věnovány císaři. Album patří mezi nejrozsáhlejší a nejcennější ikonografické prameny pro studium lidového oděvu na Moravě v první polovině 19. století. Postupné zvyšování zájmu o lid a jeho kulturu můžeme sledovat i v průběhu národního obrození. Čeští buditelé, patřili mezi ně např. Erben, Dobrovský, Šafařík, Kollár, Sušil, Čelakovský či Němcová, se začali stále více zajímat o lidovou kulturu, což vyústilo v systematické sbírání lidových písní, pověstí, legend, říkanek, pohádek, atd. V dalších letech se zájem dál prohluboval a jeho předmětem se staly také obory jako stavitelství, demografie, antropologie, atd Dílo Mythické povídky o bohoch a bohyňách moravských Slavanů (1820). Viz Ludvíková, M. : Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku Brno-München : MZM-Sudetendeutsches archiv München, s. Jako kvaše označujeme malby na papíře, vytvořené vodovými barvami, smýšenými s krycí látkou a s použitím pryskyřice a tzv. arabské gumy. Viz.: Ludvíková, M.: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku Brno-München : MZM- Sudetendeutsches archiv München, s. 11

12 V roce 1854 vyšla významná publikace Österreichs National Trachten, kde lze nalézt zachycení krojovaných postav, jejichž autorem je František Kalivoda. Ten do tohoto díla přispěl s deseti vyobrazeními obyvatel v krojích z Moravy, dvěma z Těšína a dvanácti ze Slovenska a Uher. V díle Malerisch-Historisches Album von Mähren und Schlesien (Olomouc 1860) pak zachytil skupinky v krojích, které dokreslovaly výjevy různých památek. Kvalitním studijním materiálem jsou rovněž studie krojů a dalších složek tradiční lidové kultury od Josefa Mánesa, které vznikly v letech Malíř zpracoval předlohy z Hané, Uherskohradišťska, Břeclavska, Jihlavska (německé etnikum) i Těšínska a Jablůnkovska a z Čech. Jeho vyobrazení jsou jedním z nejautentičtějších svědectví z doby kolem poloviny 19. století. Jako jeden z mnoha českých malířů byl členem tzv. Umělecké besedy. Tato společnost sdružovala umělce, kteří studovali umění a výrobky selského lidu, ze kterých čerpali motivy pro svoji práci. V Čechách se Umělecká beseda sdružovala kolem rodiny Náprstkovy, jejíž členové zorganizovali první výstavu českých a moravských krojů u nás. Konala se v roce 1879 v Praze na Střeleckém ostrově. Posun směrem k vědeckému přístupu lze sledovat od osmdesátých let 19. století, kdy v Olomouci vznikl tzv. Vlastenecký spolek musejní 22. Jeho zakladateli byli J. Havelka a V. Prasek; jako první inicioval sběratelskou činnost Ignác Wurm. Spolek vydával i svůj vlastní časopis, Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. Později byla založena muzejní společnost, díky níž vzniklo nejstarší české muzeum na Moravě, při němž se začal budovat rozsáhlý národopisný fond. Muzejní společnost přejala stanovy spolku a od roku 1884 vydávala svůj sborník. V roce 1885 členové společnosti v Besedním domě v Olomouci uspořádali první výstavu výšivek a další brzy následovaly díky narůstajícímu počtu sběratelů a nadšenců. Olomoucká společnost si od počátku kladla za cíl snahu o zachování celého svérázového života lidu 23, proto v letech pořádala kočovné schůze po moravských obcích. Součástí těchto schůzí byly přednášky, výstavky, poznávání starých místních zvyků (královničky, jízda králů, svatby, dožínky) a následná snaha o jejich zpracování. Cílem bylo oživit v místních obyvatelích lásku ke svým vlastním tradicím. Všechny předměty, které byly nashromážděny při těchto kočovných schůzích, stejně jako Viz. Horák, J.: Národopis česloslovenský. Přehledný nástin. Československá vlastivěda II. Člověk. Praha, 1933, s Založen Viz. Horák, J.: Národopis česloslovenský. Přehledný nástin. In Československá vlastivěda II. Člověk. Praha, 1933, s

13 obnovené tradice, pak byly využity na Jubilejní výstavě v roce 1891 i na Národopisné výstavě českoslovanské v roce Mezi soukromými sběrateli byl například slovenský malíř Pavol Socháň, který vystavil svoji sbírku výšivek ze slovenských Uher, dále také Josef Klvaňa, ale i Františka Xavera Běhálková. V roce 1891 sílily přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se uskutečnila v roce Tento přípravný rok byl příznivý pro vznik různých spolků a časopisů, mezi nimiž je nejvýznamnějším časopis Český lid 24. Ten od svého počátku otiskoval práce autorů z Čech a z Moravy. Jednalo se učitele, kněží, venkovské kronikáře, bez výjimky neškolené etnografy. O rok později, v roce 1892 uspořádal Leoš Janáček ve spolupráci s Františkem Bartošem a brněnskými národopisci Lidový koncert v Besedním domě v Brně. 25 Na tomto koncertě vystoupili muzikanti, zpěváci a tanečníci, kteří předvedli ukázky zpěvů a hudby z několika slováckých regionů, například z Horňácka. 26 Od roku 1892 do 1895, kdy stále probíhaly přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou, bylo uspořádáno 175 krajinských výstavek, z toho 118 v Čechách, 54 na Moravě, 2 ve Slezsku, 1 ve Vídni. První z moravských výstavek se uskutečnila v Kojetíně a byly na ní vystaveny například výšivky, prádlo, koutnice, části krojů, ale i celé oděvní komplety, malovaný nábytek, keramika, knihy. Nehmotná kultura byla zastoupena národními zvyky a slavnostmi, prováděnými místními hanáckými obyvateli. Tato akce byla návodem dobrovolníkům k tomu, aby věděli, co všechno bude potřebné sesbírat pro Národopisnou výstavu českoslovanskou a co vše by se na ní mohlo předvádět. Na výstavkách mohli návštěvníci vidět pozoruhodné předměty a památky z různých lokalit, ať už to byly předměty z domácností, kostelů, nebo radnic. Jejich správci byli nadšení dobrovolníci nejčastěji z řad učitelů obecných a měšťanských škol. Stinnou stránkou krajinských výstavek byl fakt, že se v některých lokalitách materiál cíleně nehledal, ale využily se již existující soubory. V některých případech se stávalo, že se předměty vracely svým majitelům poškozené, případně se již nevrátily, což se setkalo se značnou nelibostí a neochotou něco pro účely pražské výstavy vypůjčit Založen 1891 Z. Niederlem a Č. Zíbrtem. Baldíková, L.: Národopisná činnost v Brně v 1. polovině devadesátých let 19. století. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie, Brno, Fotografie viz kapitola o krojích na Horňácku. 13

14 Důležitým aspektem této akce bylo především to, že se díky dostalo na veřejnost velké množství (až tisíce) vzácných předmětů, přičemž jejich majitelé ani často neznali jejich skutečnou hodnotu. Rovněž bylo pozitivním přínosem to, že se vytvořil dobrý nástroj propagace Národopisné výstavy českoslovanské ve všech oblastech v českých zemích a díky tomu u místních obyvatel vzrůstal patriotismus do takové míry, že zde vznikaly spolky, výstavní síně, atd. Krajinské výstavky tedy neměly pozitivní dopad jen pro přípravu Národopisné výstavy českoslovanské, ale také pro rozšíření hrdosti a zájmu o vlastní lidové umění a tradice u obyvatel. Výsledky práce začínajících národopisců se projevily i v různých národopisných pracích, spisech, rozsáhlými sbírkami písní, přísloví, pohádek, pořekadel, atd. Po výstavkách následovaly národopisné sjezdy, kterých ze zúčastňovali významní představitelé oboru (např. Emanuel Kovář, Lubor Niederle, Josef Klvaňa, aj.) a na kterých vznikaly podněty pro Národopisnou výstavu českoslovanskou. V rámci těchto příprav vznikla v roce 1891 (ale ustanovena byla až v roce 1893) Národopisná společnost českoslovanská, v níž působili i zástupci z Moravy. Společnost měla na starosti organizaci výstavy a po jejím skončení si dala za úkol zpřístupnit veškeré národopisné sbírky veřejnosti a vydat lidovou encyklopedii, jejíž vydání navrhl František A. Šubrt. Pečovala rovněž o Národopisné muzeum od jeho založení v roce 1896 až do roku 1922, kdy se jeho sbírky staly součástí Národního muzea v Praze. Společnost od svého založení vydávala své periodikum, které od roku 1906 nese název Národopisný věstník českoslovanský. Po celou dobu své činnosti se podílela na vydávání odborných publikací (například Moravské Slovensko Lubomíra Niederleho v roce 1918 a 1922, Příručka lidopisného pracovníka Drahomíry Stránské v roce 1936). V roce 1895 konečně vyvrcholily přípravy na Národopisnou výstavu českoslovanskou velkolepou akcí, která se konala v Praze. Morava zde byla zastoupena v tzv. Výstavní dědině lidovými stavbami z některých národopisných oblastí (Valašsko, Podluží, Mařatice u Uherského Hradiště). V těchto stavbách byly vystaveny kroje z Horácka, Brněnska, Hané, Valašska, Lašska a Slovácka. Lidový oděv měl své místo také v hlavním pavilonu, kde bylo instalováno velké množství figurín, které znázorňovaly různé životní situace, jako například svatbu, jízdu králů, atd. 14

15 3. Snahy o národní kroj 27 Snahy o vytvoření jakéhosi národního kroje probíhaly již od revolučního roku 1848, kdy se uskutečnila významná událost, jakou byl Slovanský sjezd. Při jeho přípravě členové vzdělaných a uměleckých vrstev volali po jakémsi sjednocujícím oděvu, kterým by mohli reprezentovat svoji vlast. Příprava mužského oděvu byla jednodušší a její zpracování proběhlo poměrně rychle, přesto se ozvaly hlasy z řad žen a prosby, aby se vytvořila i složitější varianta ženská. O nich čteme například v dopise Karolíny Staňkové, který adresovala Janu Hellichovi. 28 Staňková zde vyslovuje názor, že vzhledem k blížícímu se Slovanskému sjezdu a tomu, že se na něm muži chtějí ukázat v národních oděvech by bylo slušno, abychom se pokud toho náš věk a duch času dovolí, starým obyčejům a krojům zase navrátily. Zároveň ve svém dopise Hellicha prosí, aby jí poskytl některé z nákresů krojů, které jsou součástí jeho sbírky, přičemž žádá o takové, které v sobě mají slovanský a český ráz, zároveň jsou slušivé a snadno se v obyčej uvésti dají. Požaduje také to, aby kroj příliš neodporoval současnému povědomí o mravech a slušnosti. Celou prosbu uzavírá: je nás zde celý spolek, kteréž jsme si daly slovo že však najednou národní kroj přijmeme a zavedeme. Čeští umělci si v roce 1848 kladli za cíl vytvořit vkusný oděv, který by čerpal z prvků národních krojů. Mělo se dosáhnout jednoty, jednoduchosti, ale i pohodlnosti a slušnosti. Otázku národního kroje si dal za úkol spolek Slovanská lípa, jejímž předsedou byl v té době Josef Mánes. Ten byl jednou z osobností tehdejšího kulturního života, která měla možnost vznik národního kroje ovlivnit. A to nejen v roce 1848, ale i o rok později, kdy obdržel zadání od podivínského skotského návštěvníka Prahy, aby mu na základě motivů lidových krojů navrhl jakousi uniformu. V roce 1848, kdy byl národní oděv jedním z předmětů vášnivých debat, byl svým spolkem Josef Mánes osloven, aby navrhl ženský slovanský úbor. Mánes úkol splnil a již po čtvrt roce předal výboru dámskou kolekci. V ní využil motivy, které zachytil při svém studiu krojů z okolí Krakova a ve Slezsku. 27 Tyršová, R.: Lidové kroje při slavnostech. Český lid 8, 1899, s ; Tyršová, R.: Národopisné studie našich umělců IV. Význam Josefa Mánesa pro národopis československý. Český lid 7, 1898, s ; Hellich, J.: O národním kroji ženském. Český lid 8, 1899, s ; Horák, J.: Národopis československý. Přehledný nástin. In Československá vlastivěda II. Člověk. Praha, 1933, s ; Zíbrt, Č.: Provolání na venkov k uspořádání národního oděvu slovanského r Český lid 15, 1906, s Hellich jej zveřejnil v článku O národním kroji ženském

16 Mánes ovšem nebyl zdaleka jediným umělcem, který byl v rámci snah o vytvoření národního kroje osloven. Kromě něj byli speciálně pro tuto akci ustanoveným výborem 29 osloveni malíři (Kroupa, Zelený, aj.), kteří měli zpracovat svoji představu národního kroje a také sebrat různá rozmanitá zobrazení z kancionálů, které se nacházely v dostupných sbírkách. Byl zkoumán oděv ve středověku, přičemž bylo bráno v potaz to, kdo byl autorem, odkud malíř pocházel, případně zda mohl oděv zachytit chybně. Výsledkem těchto výzkumů mělo být vytvoření návrhů úpravy českého národního kroje, ale i dostatek látky k jakémusi přehledu českého malířství a umění. Kromě oslovených malířů chtěl výbor spolupracovat i s místními nadšenci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a ve Vídni. Jejich úkolem bylo vytvořit nákresy místních krojů a zaslat je do Prahy. Pracovní výbor si dal za úkol se korespondenčně spojit s jinými národopisnými pracovníky, nadšenci a sběrateli ze Srbska, Chorvatska, Jugoslávie, Polska a Ruska a získat od nich různé literární a národopisné příspěvky a výkresy národních krojů. Ty měly sloužit jako předloha pro širší zmapování krojů slovanských národů. Zároveň měli organizátoři možnost čerpat z již v té době poměrně bohatých zdrojů v českých muzejních a soukromých sbírkách. V Národním muzeu se nacházely publikace o jihoslovaských krojích, 14 svazečků publikace Les Peuples de la Russie, 30 obrazů moravských krojů, dále mohli studovat maloruské a srbsko-lužické kroje. Dalšími zdroji byla knihovna hraběte Ervína Nostice, dále knihovna Barona Neuberka na Strahově a knihovna knížete Lobkovice. Nesmíme také opomenout vyobrazení, která vznikla po slavnostech v roce 1836, jež se konaly v Praze na oslavu korunovace krále Ferdinanda a královny Marie Anny. Při této příležitosti byly uspořádány velké oslavy, kterých se zúčastnily lidové skupiny ve svátečních krojích, jež předváděly například dožínky a svatební obřady. Podrobný popis průvodu a slavností vydal téhož roku již tehdy vycházející časopis Květy, vyšly ale i samostatné publikace, které obsahovaly množství vyobrazení. Jedním z mnoha přínosů výtvarného zpracování je dokumentace dobového lidového oděvu, který se po revolučních událostech roku 1848 postupně proměňoval. 29 Členy výboru byli například Erben, Hanka, Rittersberg a j. 16

17 4. Svérázové hnutí, Renáta Tyršová, svéráz kolem NVČ První tendence tzv. hnutí svérázu 30 můžeme v našich zemích pozorovat již od poloviny 19. století, konkrétně od roku 1848, v souvislosti se snahou o vytvoření českého národního kroje, dále pak od počátku šedesátých let 19. století. Kroj lidových vrstev se stal vhodným materiálem při snaze o vytvoření jakési národní symboliky. Lidovou kulturou (nejen textilem, ale i nábytkem, keramikou, atd.) se kromě národopisců inspirovali také výtvarníci (například Josef Mánes, který mimo jiné navrhoval sokolské kroje a prapory různých spolků), architekti, divadelní režiséři a scénografové, módní návrháři. Ve svérázových aktivitách se uplatnily také ženy, jejichž výrobky byly určeny opět převážně ženám. Všechny činnosti svérázového hnutí se postupně rozvíjely a sílily a tím posilovaly národní cítění, které bylo pro obyvatele českých zemí důležitou hodnotou. V 60. letech 19. století, kdy svérázové hnutí sílilo, se na Velehradě konaly významné a velkolepé oslavy výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Většina účastníků byla oděna do svátečních původních krojů, objevily se zde ale také uměle vytvořené ženské oděvy, které se inspirovaly lidovými kroji a vycházely převážně z návrhů ženského časopisu Lada. 31 Při slavnostech položení základních kamenů Národního divadla se rovněž objevilo značné množství nejen autentických lidových krojů, ale i profesní a spolkové stejnokroje (mužské), které byly vytvořeny ve vlasteneckém duchu. Tento oděv se svými detaily odvolával na český historický oděv. V 70. letech 19. století začaly i přes opadnutí první vlny zájmu o svéráz vznikat první soukromé i muzejní sbírky lidového textilu, obsahující především výšivky. Jedná se o počátek sběratelství a odbornějšího zájmu v této oblasti. Tyto sbírky daly základ pozdějším klasickým sbírkám ve vlastivědných a regionálních muzeích. Mezi sběrateli byli převážně pedagogové a učitelé výtvarných a industriálních předmětů, kteří propagovali tzv. národní ornament. Jednou ze sbírek z řad osobností kultorního života byla i sbírka Josefy Umělecký směr nacionálně buržoazního charakteru, vzniklý na konci 19. století, který se snažil o stylizaci lidového umění v různých odvětvích lidové tvorby, například v ornamentice, oděvu a jinde. Viz. Viz také Brouček, S. - Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá fronta, ISBN Autorka hesla Irena Štěpánová, s Časopis, který zveřejňoval střihy a módní tipy. Redaktorkou byla Věnceslava Lužická, Přispívala do něj například Eliška Krásnohorská, časopis byl vydáván v Mladé Boleslavi. 17

18 Náprstkové, manželky Vojty Náprstka. Manželé Náprstkovi se zasloužili také o další velkolepou akci, kterou byla reprezentativní výstava výšivek. O další desetiletí později bylo pořádání výstav s touto tematikou stále častější, kromě nich vznikala také literatura, která se svérázem zabývala. Miloslava Procházková například v roce 1886 vydala práci O důležitosti ustáleného kroje národního a od roku 1885 byla editorkou časopisu Náš kroj, který vydával střihy a návrhy, které propagovaly zavedení lidového oděvu a lidových prvků do městské módy. Tyto tendence ale neměly přiliš vysokou odbornou úroveň a byly kritizovány například Renátou Tyršovou. Renáta Tyršová 32 byla představitelkou ženského spolkového hnutí u nás. Tyto spolky, stejně jako výuka, práce muzeí a velký počtet výstav hrály významnou úlohu v šíření svérázového hnutí v našich zemích. Výstavy pořádalo Náprskovo muzeum i Ženský výrobní spolek, 33 který k nim připojil i ukázky prací a bazar. V Brně se obdobnou činností zabýval známý spolek Vesna. 34 Tyršová se ve svém článku Lidové kroje při slavnostech 35 zmiňuje o tom, že mladé české dámy měly poprvé možnost poznat lidové kroje na prvním bazaru na Žofíně, který se konal v roce 1873, později i při velkém historickém bazaru v roce 1877 a také se přesvědčit, že sluší pouze tomu, kdo ho dokáže správně obléci. Od doby těchto bazarů se datuje vzrůst zájmu o národní vyšívání u nás. Po několika letech se pořadatelé přesvědčili o zájmu návštěvníků, převážně však návštěvnic, když uspořádali tzv. Slovanský bazar. Kroje byly využívány i při různých kostýmních zábavách. Pražské dámy tam bylo možno spatřit oděné do krojů ze Slovácka, Hané, Valašska, Domažlicka, dokonce i Čičman. Stále častěji se opakující slavnostní průvody a produkce, na nichž vystoupili zástupci z venkova, měly velké množství účastníků, které bylo nutno obléci do krojů. Vzhledem k nedostatečným finančním možnostem těch, kteří přijeli z chudších krajů, a nemohli si tedy dovolit nákladný zdobný kroj ani si pořídit napodobeninu, vznikla móda jakýchsi kostýmů, které sloužily pro zábavu, napodobovaly lidové kroje. Svéráz se projevil rovněž na dvou velkých výstavách, které se konaly v 90. letech 19. století: na Jubilejní výstavě (1891) a Národopisné výstavě českoslovanské (1895). 32 Renáta Tyršová ( ), manželka a spolupracovnice zakladatele Sokola - dr. Miroslava Tyrše. Uznávaná národopisná pracovnice, propagátorka české kultury na řadě domácích a zahraničních výstav, podílela se na kultivaci dívčího školství. 33 Založen v roce 1871 Karolínou Světlou. Jeho cílem bylo opatřit ženám bez majetku, zejména vdovám po vojácích z rakousko-pruské války práci a na tuto práci je připravit. Za tímto účelem byla založena obchodní a průmyslová škola a kurzy pro vychovatelky a ošetřovatelky. 34 Ženský spolek, založený v roce Kromě pěvecké činnosti se zabýval i ženským vzděláváním 35 Tyršová, R.: Lidové kroje při slavnostech. Český lid 8, 1899, s

19 Na první z těchto výstav mohli návštěvníci vidět nejen tzv. Českou chalupu, která byla sestavena z více původních obydlí z Čech, ale i další pavilony, vystavěné v lidovém duchu. Také drobné předměty denního užití, jako psací papír či pohlednice, nesly stopy svérázu. Tyto svérázové napodobeniny, předměty lidového rázu, které se i po Národopisné výstavě českoslovanské produkovaly, byly mezi veřejností velice oblíbené a staly se výhodným prodejním artiklem. Odbočovaly sice od hlavních snah národopisců o šíření autentického lidového umění, přesto však měly význam. Staly se manifestací češství a hrdosti na krásu umění českého lidu. Stylizace se projevila na výšivce, nábytku, keramice, skle, hračkách a dalších drobných předmětech. Oblast architektury byla tímto proudem ovlivněna nejméně, přesto jej můžeme vypozorovat například v díle architekta Dušana Jurkoviče, který je známý svými lázeňskými a rekreačními budovami, návrhy nábytku, prací při obnově lidové architektury v Čičmanech na Slovensku, atd. Po Národopisné výstavě českoslovanské tak můžeme vypozorovat v jednotlivých regionech také snahy (jež které byly ještě díky výstavám posíleny místním patriotismem) o oživení nebo zdokonalení místních zanikajících krojů. Jedním z příkladů je tzv. orsácký kroj, který na Valašsku v Novém Hrozenkově vytvořil místní rodák Joža Ország Vranecký. 36, 37 Byl členem místního vlivného rodu Országů a díky svému majetku a postavení se mohl ve volném čase věnovat svým zálibám - lidové kultuře, vlastivědě a národopisu. Návštěva Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 38 na něj zapůsobila velice silně, dotklo se jej však, že valašské kroje jsou oproti například krojům slováckým příliš chudé a málo zdobné. Po návratu do Nového Hrozenkova se tedy začal ještě hlouběji věnovat studiu lidové kultury a dospěl k názoru, že je nejen potřeba sbírat a udržovat místní tradice, ale také vytvářet nové formy. V období první republiky zde proto založil národopisnou skupinu a cimbálovou muziku, která se věnovala tradiční lidové kultuře, jako například tancům, písním, kácení máje, zpracovala také dožínky a svatbu. Orszákova činnost se postupně zaměřovala na lidový oděv; je autorem kroje, který původně nazval zemanský a později orsácký. Ten se stal pro rodinu Országů jakýmsi symbolem jejich rodového selského bohatství, vzory na něm kopírovaly i dívky z jiných větví rodiny Országů. Kroj, Viz také Volfová, J.: Rodina Orsáků a její vliv na lidovou kulturu Nového Hrozenkova. Národopisné aktuality 1, 1985, s Fotografie viz. Příloha Na NVČ byla ve výstavní dědině instalována chalupa z Nového Hrozenkova. 19

20 který se používal při slavnostních příležitostech byl ostatními obyvateli rychle převzat i v okolí Nového Hrozenkova a používá se dodnes. Silná vlna zájmu o lidovou kulturu a její stylizaci po velkých výstavách v devadesátých letech 19. století postupně opadala a svérázové práce přejaly převážně školy a ženské spolky. Zájem se obnovil v období kolem první světové války a po ní, kdy byly opět pořádány výstavy českého svérázu (například výstava v Obecním domě v Praze v roce 1915) a kdy se lidový kroj a jeho nejrůznější napodobeniny stále více stával národním symbolem, symbolem příslušnosti k vlasti a k národu. V samostatné republice v roce 1918 národní duch ještě zesílil, užití lidového kroje pro politický manifest opakovalo i ve třicátých letech 20. století a v průběhu druhé světové války, kdy se oblékaly oděvy s prvky lidové ornamentiky, stejně jako napodobeniny lidového kroje. I když první světová válka zbrzdila národopisné aktivity, po jejím skončení a založení Československé republiky byla snaha oživovat a upevňovat národní tradice, které v té době měly tendenci postupně zanikat. Mimo jiné byly položeny základy různých folklorních slavností. V souvislosti s oslavami 50. výročí založení tělovýchovné jednoty Sokol v Kyjově se například v roce 1921 konal první ročník tzv. Slováckého roku, který se později opakoval ještě čtrnáctkrát. Slavnost byla pořadateli přerušena v roce 1948, další ročníky se konaly jen s pomocí dobrovolníků z řad místních nadšenců. Pevný řád dostala tato akce opět v roce 1971, odkdy se koná pravidelně každý čtvrtý rok. I v součastnosti se jedná o jednu z největších folklorních událostí v regionu východní Moravy. Pro první ročníky Slováckého roku ve dvacátých letech 20. století byla typickým znakem převážující snaha o scénické předvedení folklorních projevů tradičního výročního a rodinného zvykosloví (např. Jízda králů, přehlídka krojů v podání skupin z celého Slovácka, atd.). Zajímavostí byla rovněž spolupráce s folklorními skupinami ze západního Slovenska, které se Slováckého roku rovněž zúčastnily. Od roku 1956 se festival zaměřuje na prezentaci autentického i stylizovaného folklóru z oblasti kyjovského Dolňácka v podání slováckých krúžků, národopisných souborů a cimbálových muzik. Zatím poslední ročnk proběhl v roce Jeho každoroční součástí jsou akce, jako krojovaná přehlídka, průvod městem, lidový jarmark, stavění a kácení máje. Vyvrcholením celého festivalu je Jízda králů, která se koná vždy v poslední den, v neděli Slovácký rok se koná v průběhu tří dnů o víkendu. 20

21 V roce 1923 se v Přerově konal Hanácký rok, kde byly venkovskými skupinami předváděny výroční i rodinné obyčeje a byla i provedena hanácká opera Jora a Manda z konce 18. století. Tyto Hanácké roky se konaly ještě v letech 1928 a Na tradici Slováckého roku navázal tzv. Valašský rok 40, jehož první ročník se konal v roce 1925 v Rožnově pod Radhošťem. Na tuto akci finančně přispělo několik společností a institucí, například Národopisná společnost, Národopisné muzeum v Praze, městské úřady valašských měst, muzejní spolky, atd. Příspěvky byly určeny na stavbu budov, které měly být základem pozdějšího Valašského muzea v přírodě. Tento záměr se zdařil, byla oteřena nejstarší část muzea, jež vzniklo na popud sourozenců Jaroňkových. Valašský rok byl pečlivě připravován, vznikla také komise, která posuzovala skladbu programu i kroje pro zúčastněné, které byly z velké části vytvořeny přímo pro tuto akci. V době konání Valašského roku bylo již původních krojů v této oblasti málo. Týkalo se to převážně mužského oděvu, protože ženský se udržoval déle. (Byl využíván nejčastěji při svátečních příležitostech, jako například při návštěvě kostela.) Členové výboru zaznamenali špatný stav krojů a také to, že nemají přehled o jejich stavu a rozšíření v jednotlivých regionech. Na kroje ve velké míře působily vlivy městské módy, stejně jako snahy o inovaci 41. V prvním ročníku proto výbor, který měl na starosti kroje, uspořádal ples, na kterém se měly představit krojované páry z Rožnovska. Bylo snahou vytvořit si představu o stavu místních krojů a jejich užívání a také přednést normy, které by se týkaly úpravy a nošení krojů. Výsledkem pozorování výboru bylo zjištění, že valašské kroje jsou skutečně silně ovlivněny městskou módou a že do nich proniká i nevkusné používání nových účesů, doplňků, či obuvi. Odborníci jako reakci na tento stav vydali články, ve kterých reagovali na stávající situaci. Bohumil Jaroňek například již v této době poukazoval na nutnost rozlišení toho, co je původní lidový oděv a co již krojová náhražka. Všichni ve svých statích kladli důraz na užití původních materiálů a výzdobných technik. Kroje, které se pro účely Valašského roku nechávaly nově šít, již ale podléhaly novým technologiím i dostupnosti materiálu. Ruční křížkové výšivky se například nahrazovaly výšivkami strojovými a v průběhu celých příprav na Valašský rok vznikalo velké množství různých napodobenin. Měnil se materiál, ale i techniky a barevnost ve vyšívání. Cena jednoho 40 Růžičková, V.: Proměny folklorismu ve vývoji Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Diplomová práce, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav Evropské etnologie, Brno, Brouček, S. - Jeřábek, R. (eds.) : Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha, Týkalo se to například orsáckého kroje. 21

22 nově zhotoveného kroje byla poměrně vysoká, přesto však bylo snahou všech obcí předvést na slavnostech co nejvíce krojovaných účastníků. Občané, kteří měli kroje pořízené z obecních prostředků, se museli zavázat, že o svůj kroj budou pečovat po dobu deseti let a zúčastní se v něm všech národopisných slavností pořádaných na Rožnovsku. Při dalším ročníku v roce 1935 vydal krojový výbor zvláštní předpis o tom, jakou podobu má mít mužský i ženský valašský kroj. Mnoho obyvatel ještě stále vlastnilo kroje z předchozího ročníku. Lidový oděv stále přijímal nové prvky a nová vylepšení, na druhou stranu se ale sjednotila podoba krojů v jednotlivých regionech a kroj se stal pouze reprezentativním oděvem, jeho každodenní nošení vymizelo. V některých valašských obcích probíhal nácvik programu, který byl prezentován ve více dnech. Vystoupily například zpěvácké spolky, dechová hudba, valašské muziky. Zároveň se konal valašský jarmark a výstava podomácky vyrobených produktů. V programu Valašského roku byla mimo jiné předvedena rožnovská svatba a valašské dožínky, přástky, vynášení Mařeny, zvyky s Dorotou, valašské hody, svadba z Nového Hrozenkova, atd. Valašský rok pak vyvrcholil soutěží valašských besed (hutiské, karlovické a rožnovské). Pořádání dalších ročníků bylo vedeno především nutností získat další finanční prostředky pro dostavbu muzea v přírodě. V roce 1947 organizátoři zaznamenali problém s nedostatkem krojů pro zúčastněné. Tento problém vznikl v souvislosti s druhou světovou válkou, kdy bylo vše na příděl. Pro potřeby Valašského roku přitom bylo nutno pořídit až 800 kusů. Tato situace se jevila jako neřešitelná, pomohla jí však kampaň pro obnovu krojů a Ministerstvo vnitřního obchodu bylo požádáno o pomoc. Materiál byl získán formou tzv. kontingentu. I přes tuto pomoc se poválečná doba výrazně projevila na nově vznikajících krojích. Některé původní materiály se již nevyráběly nebo jich byl nedostatek. Byly tedy nahrazovány podobnými, ale nepůvodními látkami. Došlo také k výraznému zkrácení sukní (zřejmě ve snaze o napodobení krojů) a k předvyšívání výšivek, které se pak aplikovaly na krojové součástky. Pro lepší organizaci vznikly v tomto roce směrnice, ve kterých organizátoři trvali na dodržení několika bodů, například jak se chovat při průvodu, případně jak správně nosit kroj. V dnešní době jsou v Rožnově pod Radhošťem pořádány Rožnovské slavnosti, které na tradici Valašského roku navázaly. 22

23 Ve stejném roce jako první Valašský rok, tj. v roce 1925 se v Brně konaly tzv. Národopisné svátky Moravy. 42 Slavnosti se konaly v prostorách sokolského stadionu na Kounicově ulici, kde byly vystaveny kulisy ve formě návsi (maketa kostela, hospody, slovácké a valašské chalupy, atd.). Organizátorem byl národopisný odbor Zemského cizineckého svazu pro Moravu a Slezsko v Brně. Hlavními organizátory byli František Kretz a František Kožík. Slavnost byla vyústěním jiných regionálních národopisných slavností, které se uskutečnily v předchozích letech 43 a do Brna se při její příležitosti sjely skupiny z Moravy a Slezska v celkovém počtu 4000 účinkujících. Cílem národopisných slavností byla prezentace folkloru a zvykosloví z Moravy a Slezka. Přehlídku zahájil průvod krojovaných skupin, který vyšel ze středu města a zúčastnilo se ho kromě tanečníků i 22 lidových muzik. Průvod zahajovala jízda králů z Vlčnova a Hluku. Jednotlivá čísla byla hodnocena a vítězné skupiny obdržely finanční příspěvek na vybudování obecních knihoven ve svých obcích. Tyto skupiny také v rámci slavností předváděly svá zvykosloví a taneční čísla při večerních zábavách v několika brněnských podnicích. Mezi účastníky byla mimo jiné i početná skupina Hanáků z Kojetína, která na slavnostech vystoupila s tancem Královničky, se kterými sklidila úspěch. V rámci Národopisných slavností se v Brně uskutečnil sjezd národopisců, na kterém se diskutovalo především o aktuálním stavu českého svérázového hnutí a kterého se zúčastnili například Karel Chotek, Arne Novák (předseda národopisného sjezdu), Josef Helfert, Matyáš Murko a Zdeněk Wirth. Rok po skončení druhé světové války, v roce 1946, vznikla přehlídka Československo v tanci a zpěvu, která každoročně pokračovala a nyní se koná pod názvem Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Přehlídka byla od počátku koncipována jako celostátní a prošla poměrně složitým vývojem. Jejím organizátorem se stalo Krajské středisko lidového umění, které vedl Vítězslav Volavý. Tato instituce se později přejmenovala na Ústav lidového umění a v současné době (od roku 1991) působí jako Národní ústav lidové kultury Viz Pavlicová, M. - Uhlíková, L.: Od folkloru k folklorismu. Strážnice : Národní ústav lidové kultury, 1997, s Jednalo se o roky a slavnosti Slovácký rok v Kyjově, Hanácký rok v Přerově, Slezské slavnosti v Jablunkově, Slezský rok. 23

24 5. Vznik folklorních skupin a souborů Počátky historie folklorních souborů můžeme sledovat již od období Národopisné výstavy čekoslovenské v roce 1895, kde různé skupiny po dobu trvání výstavy předváděly své zvyky, tance, písně a hudbu. Jednalo se o jedno z prvních představení tradiční kultury na pódiu a pro diváky. Ve dvacátých letech 20. století začaly vznikat první národopisné skupiny a krúžky, což opět vyplývalo z původních snah o zachování lidové kultury mimo její původní prostředí. Základní činností těchto skupin bylo ztvárnění lidových zvyků v celcích a sebeprezentace ve slavnostních krojích. K největšímu rozmachu vzniku folklorních souborů došlo po druhé světové válce, a to zejména ve městech. Tento jev byl součástí tzv. lidové tvořivosti a dobové snahy o napodobení sovětských folklorních souborů jako Alexandrovci, Pjatnikovci a jiní. Nově vznikající soubory byly výrazně podporovány oficiálními orgány, institucemi a díky tomu mohly otázku kroje vyřešit často přesnou rekonstrukcí, ale také naprostou stylizací a vytvořením jakéhosi kostýmu. Lidovým krojům i kostýmům byla určena i řada odborných publikací, například od Boženy Šotkové. 44 Poválečné snahy o vytváření masových a pozitivně laděných choreografií, které se často výrazně odkláněly od autenticity v původním prostředí vedly v šedesátých letech 20. století ke snaze o návrat k původním kořenům a lidovým předlohám, k jejich citlivějšímu zpracování pro pódia. V průběhu času vznikaly různé kluby folkloru, kulturní domy a jiné instituce, které podporovaly činnost těchto zájmových skupin, stejně jako odbornou práci v oblasti národopisu, například jako Ústav lidového umění ve Strážnici, který kromě folklorního festivalu45 pořádal i přehlídky a odborná školení. Na našem území se pak postupem času etablovala tělesa s profesionální úrovní projevu, jako Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka, Státní soubor písní a tanců, Hradišťan, Chorea Bohemica, na Slovensku Lúčnica, Sľuk, či Jánošík. Tyto skupiny zpracovávaly lidovou kulturu s důrazem na jevištní prezentaci a na profesionální provedení tanečního, pěveckého a hudebního umění. V amatérských i poloprofesionálních souborech vznikala taneční a hudební pásma různé úrovně a míry stylizace, což vedlo ke značným polemikám o možnostech folklorní Například publikace Naše lidové kroje (1951), Československé lidové kroje (1956), a j. Viz výše. 24

25 tvorby. Případné snahy o návrat k autentičnosti narážely na dobovou ideologii a předepsaná pravidla. K výrazné změně a kompletnímu přehodnocení chápání činnosti folklorních souborů došlo v devadesátých letech 20. století, kdy se v souvislosti se změnou režimu změnily i podmínky pro práci těchto kolektivů, jež mnohdy přišly o původní zřizovatele. Projevovala se dodnes trvající snaha o návrat k lidové kultuře a kořenům tak, jak vznikala a žila ve svém původním prostředí, je tak limitována nejen městskými podmínkami, ale i často nepříznivou finanční a materiální situací souborů. Nutnost komerčních vystoupení i účast na domácích i zahraničních festivalech opět posiluje prvek stylizace ve vystoupeních, choreografiích, oděvu i hudebních aranžmá a finanční situace a omezená dostupnost tradičních materiálů, mohou snížit či ovlivnit autentičnost krojů. 25

26 III. Lidový oděv v pěti brněnských souborech Na tomto místě uvádím výsledky výzkumů v pěti folklorních souborech, které již od svého založení působí na území Brna. Tyto soubory zpracovávají hudební, taneční, písňový a zvykoslovný materiál, který pochází od jejich zakladatelů-rodáků z moravských, ale i slovenských regionů. Tradice, lidový oděv i samotní nositelé lidové kultury přešli do prostředí velkého města, kde utvářeli ráz jednotlivých souborů. Práce s lidovým oděvem ve folklorních souborech, obnova krojových součástek a jejich prezentace na městských i jiných pódiích vytváří skutečnou druhou existenci lidového oděvu. Kroj v souborech se vyvíjí izolovaně v rámci souboru bez možností jakékoli korektury ve svém přirozeném a původním prostředí na vesnici, v daném regionu. Jeho vzhled i materiálové složení, stejně jako výzdoba jsou ovlivněny mnoha aspekty souborové činnosti, proto se jeho cesta odklání od tradičního vývoje v autentických oblastech. Pro výzkum ve své práci jsem si jako vzorek vybrala pět folklorních souborů, které působí v Brně. Jedná se o soubory Poľana, Slovácký krůžek, Javorník, Valášek a Javorníček. Jedná se o soubory s dlouholetou tradicí, které se, kromě Valášku, nezabývají jen jedním regionem a díky tomu vlastní kroje z více regionů, které bylo možno porovnat. Výzkum jsem provedla formou dotazníků; výpovědi respondentů jsem přepsala a mírně poupravila tak, aby byly srozumitelné a aby text byl jednotný a čtivý. Ve svém výzkumu jsem se snažila zjistit, jak se kroj v souborech vyvíjel v minulosti a jak se s ním pracuje dnes. Je potěšitelné, že ve všech oslovených kolektivech je v součanosti snaha o co největší autenticitu a zachování původních předloh, je však nutno říci, že i tato snaha je často opět omezována finančními prostředky a někdy i nemožností se vzhledově přiblížit k originálu. 26

27 Vysokoškolský soubor lidových písní a tanců POĽANA Respondentky: Kateřina Fábryová ( )-krojová hospodářka v letech a Lucie Rosenbergová ( )-krojová hospodářka od poloviny roku 2004 do poloviny roku 2008, v současnosti. Stručná historie a základní údaje: Vysokoškolský soubor lidových písní a tanců Poľana funguje jako občanské sdružení za podpory statutárního města Brna a VUT v Brně. Byl založen v roce 1949 skupinou slovenských studentů, v průběhu celé existence souboru se jeho členy stávali a stávají studenti brněnských vysokých škol. Soubor se zaměřuje na lidové umění různých regionů Slovenska, v současnosti je to například Šariš, Podpoľanie, Horehronie, Čierny Balog a také na jeho příhraniční oblasti (např. polské Podhale). Poľana intenzivně spolupracuje se slovenskými choreografy, díky nimž úspěšně uchovává a vytváří projevy slovenské lidové kultury i na území mimo Slovensko. Svoji tvář jí vtiskly osobnosti, jako například zakládající členové Milan Križo, Jarmila Novomestská, Pavol Gažo z Detvy, Stanislav Uderman z Raslavic. Tito vedoucí, Goral (Podhale)-ze známosti s místním souborem (Skalni), Čierný Balog - na základě navázání kontaktů od známého Petra Šebely (bývalý umělecký vedoucí). Kdo rozhodoval, že soubor bude zpracovávat právě tuto oblast, vesnici, jaká byla kritéria výběru? První kroje, které Poľana měla, byly kroje z Lúčnice. Regiony v Poľaně se v počátcích určovaly také podle toho, kdo z které oblasti v Poľaně byl. Štefan Nosáľ a Milan Križo byli už tehdy přátelé, proto kroje, které Lúčnica nepotřebovala odkoupila, nebo byly věnovány Poľaně. 46 O výběru se rozhodovalo také podle repertoáru a podle možností kontaktu s choreografy a tanečníky v oblasti, o kterou má zájem. Podpoľanie se zařadilo do repertoáru, když se navázala družba s folklorním souborem Podpoľanec z Detvy. Pavol Gažo, vedoucí Podpoľance zprostředkoval staré kroje, přivezl je do Brna, členové Poľany si je odkoupili, také přivezl kabanici a podle jejího střihu tanečnice vyhotovily nové. Poľana ale vlastnila nějaké krojové součástky již v dřívější době a ty byly využívány ještě před tím, než Pavol 46 Respondentka získala tuto informaci přímo od Milana Križa. 27

28 Gažo přivezl další a ty se mohly odkoupit. V nynější době jsou také rozešité detvanské kožůšky, které jsou ale velmi náročné na vyšívání i sešívání jednotlivých dílů. Stanislav Uderman, rodák z Raslavic měl po svých prarodičích truhlu s kroji a podle nich ušila jeho žena 15 párů. Tyto kroje našila a tanečnice si je dozdobily individuálně. Pro větší krojovou výbavu bylo část krojů také zapůjčeno ze souboru Půčik. Odkud soubor čerpal finance (z příspěvků, od zřizovatele?) Šedesátá léta (?)-2002: Jiří Vicena - bývalý organizační vedoucí - zprostředkoval finance od města Brna, které se čerpaly na obnovu krojové základny, ale z větší části spíše na provoz souboru, pronájmy prostor pro nácviky a uskladnění krojů a rekvizit a také pro cesty souboru na zájezdy. VUT jako zřizovatel totiž pouze poskytovalo prostory. Dalším zdrojem příjmů byly a jsou dodnes členské příspěvky členů souboru. Okopírovali přesně kroj v dané oblasti nebo jen přibližně? Ano, je snaha o naprosto přesné okopírování předlohy (včetně materiálů). Tanečnice, které šijí kroje vždy požádají spolupracujícího choreografa či tanečníka z dané oblasti o ukázky autentických krojů, fotografie, konzultace tak, aby byl výsledek do nejbližší původní předloze. Kde si kroje nechávali šít, vyšívat, kde si nechávali dělat obuv Všechny kroje si členky Poľany šily i vyšívaly vždy samy, v souboru se pokaždé nacházela vyučená švadlena nebo dobrá šička. Většina součástek je tedy v šití i výzdobě ve vlastní režii, ale např. náročnější úkony, jako například plisování sukní si nechává soubor vyhotovit. V poslední době 47 se nechalo vyhotovit plisé sukní z oblasti Čierného Balogu v obci Pohorelá na Slovensku. Obuv je neustále vyspravována stávající, soubor má v plánu nechat na sezónu 2010/2011 vyhotovit nové čižmy pro všechny členy. Krpce soubor kupuje od vedoucího souboru Podpoľanec z Detvy, Pavla Gaži, který je rovněž výrobcem krojových součástek a krojové obuvi. Taneční botičky, či polobotky jsou ve vlastní režii, členky souboru si je nejčastěji nakupují v Maďarsku, kde je mohou získat za lepší ceny. Papučky, ve kterých se tančí tance z oblasti Podpolanie se dovážejí ze Slovenska. 47 Duben

29 Kolik kusů si nechávali šít? Většinou se šilo kolem deseti párů, přičemž vždy byla snaha šít kroje po párech. V roce 2009, kdy se nechávaly zhotovit kroje z oblasti Čierného Balogu, se pořídily kroje pro 12 párů. U krojů z Podpoľania - ženské černé zástěry se přešívaly a nastavovaly tak, aby se mohly použít na tento region k sukním, které původně byly ke kroji z Horehronia. Obnovují stále krojovou základnu? Soubor stále čerpá ze stávajícího krojového fundusu, ale i přes to se každý rok krojová základna obnovuje. V posledních letech 48 se doplňovaly oděvní součástky z Raslavic - ženské kabátky, čepce. Byly rovněž zakoupeny originální gatě z Podhale (Polsko). Doplňovala se rovněž oblast Podpoľanie-šitím kabanic a kožíšků. 49 V roce 2009 bylo pro soubor pořízeno 12 párů krojů z olasti Čierného Balogu, dále nové spodnice na tance z Raslavic a z Habury 50, dále nové zástěry ke kroji z Raslavic, nové zástěry ke kroji z Habury, nový kožůšek na tanec z Čierného Balogu a nové košile na mužský tanec z Raslavic. Sledují vývoj krojů v původní oblasti a může se stát, že kroj podle toho upraví? Vývoj krojů se sleduje, ale nijak výrazně a rovněž neovlivňuje vývoj kroje v souboru. Celkově je v Poľaně snaha k návratu ke staršímu pojetí krojů v daných oblastech, snaha o co největší autentiku a přiblížení se k původní předloze. Nechávají si šít i nové kroje? A při jaké příležitosti? (nové pásmo, nový region,..) Ano (viz výše). Kroje se nechávají šít podle finančních možností a také při nové dramaturgii, zařazení nového regionu atd. (tance z Habury, z Čierného Balogu-mužské kroje). Pokud jsou finance nedostačující, čerpá ze stávající krojové základny. Při vytváření ženského kroje z Čierného Balogu se využily lajblíky z Terchové, modrotiskové sukně z Horehronia, zástěry s Terchové, atd Přibližně od roku Viz výše. Východní Slovensko, rusínská oblast. 29

30 Odkud na to dnes soubor čerpá finance? Dříve soubor získával dotace z Folklorního sdružení ČR, jednalo se až o ročně. Nyní už tyto příspěvky nedostává, čerpá především z financí od města Brna, sponzorských darů. Příspěvky většinou pokrývají část částky na pronájmy, kde Poľana nacvičuje, pokud získají více, použijí se na obnovu krojové základny. U koho si nechávají kroje ušít? Stále si to dělají sami, i v současnosti jsou mezi členkami dvě aktivní švadleny, které zaučují nové členky. Na výpomoc při šití se schází, pokud je třeba vyhotovit náročné krojové díly, spolupracuje se s krojovými dílnami. Pro sezonu 2010/2011 je v plánu spolupráce s krojovou dílnou v Uherském Ostrohu. 51 Pokud nechávají ušít nové kroje, kde berou předlohy? Kroje se nechávájí šít podle kusů oděvů, které souboru poskytnou choreografové, nebo podle starých fotografií. Odchylují se od vzhledu krojů v původních oblastech? Záleží na časovém období a druhu kroje. Většinou je snaha, aby kroje velmi přesně odpovídaly původní předloze, přičemž se snaží vyvarovat pódiovým kostýmům a jakémusi univerzalismu a přílišnému zjednodušování. SLOVÁCKÝ KRÚŽEK BRNO Respondentka: Hana Macháčková, krojová hospodářka Krúžku. ( ) Stručná historie a základní údaje Slovácký krúžek Brno vznikl v roce Založili jej brněnští studenti, pocházející ze Slovácka a Slovenska. Jedná se o spolek, který sdružuje rodáky z Moravského Slovácka, je nejstarším folklorním spolkem na Moravě a jedno z nejstarších nepřetržitě působících kulturních sdružení v České republice. Po svém založení do roku 1938 působil jako sdružení, které bylo řízené podle vzoru vesnických stárkovských organizací, v roce 1939 byl úředně registrován, a proto mohl působit i za 2. světové války. Krúžek již od svého počátku propagoval slovácký folklór, ale součástí jeho činnosti byly také přednášky sběratelů a 51 Firma Lidové tradice a řemesla, o.p.s. Více na www: tradice-remesla.cz 30

31 folkloristů (Josef Černík, Františka Kyselková, Vladimír Úlehla). Na popud Vladimíra Úlehly byly vytvářeny v letech tzv. Slovácké akademie (představení hudebního a tanečního folkloru Slovácka). V poválečných létech začaly s Krúžkem spolupracovat významné osobnosti jako Luboš Holý (vedení nové muziky), Zdenka Jelínková (vedení tanečních nácviků). Vystřídala se zde rovněž řada významných hudebníků, jako Vítězslav Volavý, Jiří Petrů, Josef Kobzík, a také zpěváků a tanečníků, jako Dušan Holý, Božena Šebetovská, Jaromír Nečas, Jan Miroslav Krist (vedoucí souboru , dále od r. 1982), atd. Od roku 1974 také působí folklorní soubor Slováček, ve kterém si Slovácký krúžek vychovává své nástupce. V roce 1979 byl založen pěvecký sbor, který má mužskou a ženskou složku. Soubor se aktivně účastní zájezdů v České republice i v zahraničí. Regionální zaměření Hanácké Slovácko: v repertoáru jsou písně ze Ždánicka, odkud pocházejí zpěváci z mužského sboru. Kyjovsko: zastupuje primáš Jura Petrů, který se ve Slováckém krúžku učil muzikantskému řemeslu od tehdejších primášů F. Lachmanna, S. Volavého a vedoucího muziky J. Běhúnka. Podluží: zastupuje František Ňancek Hasil z Tvrdonic - jedna z nejvýr.osobností krúžku, Božena Šebetovská (roz. Králová), Jožka Kobzík - primáš, aj. Strážnicko: Strážnicko mívalo a stále má v krúžku své významné místo. Primáš Jan Horný ze Strážnice (druhá polovina dvacátého století), cimbalista Antoš Frolka, také primáš Slávek Volavý (v poválečných letech). Horňácko: spolu s Podlužím mělo v krúžku už od jeho vzniku vždy dominantní postavení. Na poli slováckého tanečního projevu byla jedinečnou osobností čestná členka krúžku, rodačka z Velké Zdenka Jelínková. Na počátku 50. let přišel do krúžku jako primáš se svojí muzikou z Vysoké školy veterinární Luboš Holý. Po nějaké době se v SK objevil také jeho mladší bratr Dušan, tehdy také vyhlášený tanečník. Moravské Kopanice a Uherskobrodsko: Tance a písně z Moravských Kopanic a blízkého okolí byly chasou krúžku vždy oblíbené, proto také přijala s vděčností nabídku Věry Kovářů, která pro ni vytvořila nové pásmo z Brezové. Kroje k tomuto pásmu si podle archivních materiálů zrekonstruovaly samy tanečnice (viz dále). Z tohoto kraje pocházely dvě z výrazných osobností krúžku uplynulých čtyřiceti let - Justina Konečná a J. M. Krist. Přínosem J. Konečné pro krúžek byla práce s ženským sborem, který se pod jejím vedením stal kvalitní a neodmyslitelnou součástí krúžkového souboru. 31

32 Kdo rozhodoval při založení souboru že se soubor bude věnovat právě této oblasti, vesnice, jaká byla kritéria výběru? Základním regionem v repertoáru Slováckého krúžku je Horňácko. V krůžku se tančí tance z Horňácka, jako sedlácká (z Velké nad Veličkou). Lipovská, súchovská, lhoťácká sedlácká se podle ní tančí jinak a není tak náročná. Působí jako velmi jednoduchý tanec, ale je jeden z nejtěžších. Bohužel i ve Slováckém krúžku tento tanec podle ní málokdo ovládá dobře a velmi těžko se učí. Tanečníci jej tančí nohama a neznají vše co k tomu patří. Přičítá to spíše rostoucímu nezájmu mladých členů souboru o jakési seberozvíjení a učení se i mimo nácviky v souboru, například na různých folklorních akcích. Je toho názoru, že se sice v Brně koná stále poměrně dost akcí, ale mladí tanečníci na ně nemají čas. Podle ní nastaly změny i v samotných regionech. V současné době již můžeme říct, že zájem o regiony je rovnoměrně rozložený, není na prvním místě Horňácko a potom teprve ostatní regiony, ale i přes to je Horňácko vždy uváděno jako první a i základ krojového fundusu tvoří horňácké kroje. Horňácký kroj má soubor ve svém fundusu v několika variantách, a to jak kroj ženský, tak i mužský. Soubor vlastní všechny varianty, včetně obřadního kroje. Ženských variant je pochopitelně více. Některé varianty jsou dané (například obřadní kroj; vdané ženy nosí spíše kordulku než kabátek,...), ale u ostatních variant se respondentka několik let marně snažila zjistit, jak od obyvatel Horňácka, tak od zkušenějších žen ze souboru, čím se vlastně řídily při výběru součástek. Dostalo se jí vysvětlení od stařenky z Velké nad Veličkou. Ženy zde kombinovaly různé varianty, protože nemohly jít 2 x po sobě ve stejném kroji do kostela, ostatní obyvatelé by je pomluvili. V současné době se i dnes na Horňácku používá kroj jen svátečně, neberou tedy úplně striktně ohledy na to, co by se přesně mělo nosit. Respondentka se rovněž informovala u jedné mladé ženy z Horňácka, která jí sdělila, že kroj pomalu začínají mezi mladými obyvateli brát jako kostým, což respondentka okomentovala tak, že by něco takového v souboru nikdy nedovolila vyslovit. Kde si kroje nechávali šít, vyšívat, kde si nechávali dělat obuv? Kolik kusů si nechávali šít? Krojové součástky do svého fundusu Slovácký krúžek získal nakupováním celých krojových kompletů, nebo jednotlivých součástek přímo od obyvatel Horňácka. Jedná se vždy o kroje původní. Slovácký krúžek byl od 50. let 20. století do roku 1990 součástí Klubu železničářů v Brně. Ten byl nakloněn folkloru a kultuře, proto nebyl žádný problém získat 32

33 finance na kroje. Od roku 1990 funguje Slovácký krúžek samostatně, je však třeba hlídat rozpočet, je snaha alespoň po kusech krojový fundus neustále obnovovat. U koho si nechávají kroje ušít? Soubor se setkává s tím, že obyvatelé na Horňácku už, podle Hany Macháčkové, nemají co prodávat, protože to, co jim zůstalo si nechávají doma. V této oblasti se už dnes nenachází téměř nikdo, kdo by ještě kroje šil a vyšíval. Slovácký krůžek měl dlouhodobě spolupracoval s paní Sekerkovou z Velké nad Veličkou, která šila i vyšívala, ale bohužel již zemřela. Slovácký krúžek dále vlastní kroje z Moravských Kopanic, které jsou původní (6 párů). Kroje v souboru v současnosti V současné době Slovácký krúžek vlastní asi 1300 krojových součástek, ztoho asi 100 kompletních krojů, více jak polovinu činí kroje horňácké. Horňácké kroje jsou všechny původní, kopaničářské rovněž původní. Kyjovské mužské kroje, ženské kroje v polosváteční variantě a variantě pro vdané ženy se pořizovaly asi před dvaceti lety, tj. v 80. letech přes paní Rybovou z Kyjova. Tanečníci si v roce 2009 pořizovali kroje z Uherského Brodu, které ale nepatří do krúžkového fondu. Obnovují stále krojovou základnu? Další kroje se v současnosti nepořizují, údržba tak velkého fondu je značně náročná, spíše se doplňuje příležitostně. Na počátku roku 2009 se respondentce Haně Macháčkové naskytla příležitost nakoupit velmi levně některé součástky ženského kroje v Malé Vrbce na Moravě. Paní, se kterou se zkontaktovala, prodávala krojové součástky po svojí mamince, přičemž chtěla tento poklad poskytnout někomu, kdo jej ocení a bude používat. V truhlici však našla fěrtušky, které doposud u horňáckého kroje nikdy neviděla. Byla poučena, při jaké příležitosti se používaly (například pracovní varianta, nebo svátečnější příležitost, jako například návštěva u lékaře apod.). Rovněž se zde poprvé setkala s prolínáním prvků kyjovského kroje na Horňácko. Na límci u ženských rukávců totiž nalezla zcela typický a jasný kyjovský motiv (což považovala za nehezké, bijící do očí). Mohlo by se tedy stát, že pokud by se tyto ojedinělé součástky dostaly do rukou nepovolaným osobám, které lidovým krojům nerozumí, mohly by se domnívat, že je to takto správně a měli by možná i tendence vytvořit si vlastní kroj podle této předlohy. Překvapujícího vysvětlení se pak paní 33

34 Macháčkové dostalo, když se dozvěděla, že nositelka těchto součástek je původem ze Svatobořic a na Horňácko se provdala. Soubor vlastní veškeré původní součástky. Součástky, které byly doplněny jsou od lidí, kteří se zabývají šítím krojů přímo v regionu. Byli i osloveni pracovníci firmy z Brumovic, se kterými byla dobrá zkušenost, především při nakupování materiálů, šití krojů bylo provedeno perfektně, výšivka se však zde provádí pouze strojová, což například u horňáckého kroje není možné. Byla snaha vyrobit klobouk podle předlohy, ale bohužel se záměr nezdrařil. Do budoucna je snaha spolupracovat s výrobci krojů v Blatničce, což je ale finančně náročné. Kde na to dnes soubor získává finance? Soubor po částech čerpá z vlastního rozpočtu, získal také dotaci od města Brna. Setkal se také se situací, kdy získal finanční částku kterou ale bylo nutné ji do konce prosince utratit, lhůta byla jeden měsíc. I přesto, že se to jevilo jako nemožný úkol, povedlo se. Jednou za čas souboru někdo daruje krojovou součástku, která se ale často nedá použít, případně nabídne něco k odkoupení za přijatelnou cenu. Krojovou obuv by bylo možno obnovovat díky kontaktům souboru s ševci, je to však nemožné z finančních důvodů. JAVORNÍK BRNO Respondentky: Marie Gilbertová (krojová hospodářka od roku 2007) a Jitka Mlejnková (bývalá tanečnice a v současnosti vedoucí taneční složky) Stručná historie a základní údaje: Folklorní soubor Javorník z Brna má své začátky v 50. letech 20. století, kdy jeho členové na základě zájmu o lidovou píseň prováděli výzkumy lidové kultury na jižním Valašsku. Soubor i dnes čerpá z rozsáhlé sbírky valašských písní a tanců, v 60. letech se k tomuto repertoáru přidala i oblast Moravských Kopanic. Javorník se vyznačuje vyvážeností tanečního, pěveckého i hudebního projevu na svých koncertech, stejně jako čistotou krojů, ve kterých se prezentuje. Na svém kontě má již dlouhou řadu rozhlasových nahrávek a televizních pořadů. Kterou oblastí a vesnicí se začal soubor věnovat a proč? Javorník (dříve Vlajka Mládí) se od svého založení v padesátých letech věnuje tancům, písním a zvykům z oblasti jižního Valašska. Skupina nadšených členů souboru v 34

35 letech 1953 a 1954 prováděla výzkumy u místních obyvatel, nejčastěji v obcích Študlov, Lidečko, Brumov, Nedašov, Tichov, Nedašova Lhota, Jasenná, Lužná, aj. Prvotním impulsem k tomuto kroku bylo shlédnutí filmu Zítra se bude tančit všude. 52 V šedesátých letech 20. století se do repertoáru Javorníku přidala oblast Moravských Kopanic. Kdo rozhodoval, že soubor bude zpracovávat právě tuto oblast, případně vesnici a jaká byla kritéria výběru? Vesnice, ve kterých se prováděly výzkumy, byly voleny převážně podle dostupnosti od místa pobytu účastníků výzkumu a také podle jejich zájmu. Členové souboru pobývali v sokolských chatách na Požáru nad Študlovem u Valašských Příkaz. Odtud denně cestovali do blízkého a vzdáleného okolí (Študlov, Lidečko, Brumov, Nedašov, Tichov, Nedašova Lhota, Jasenná, aj., o rok později i do obce Lužná). Okopírovali přesně kroj v dané oblasti nebo jen přibližně? Ano, kroj se kopíroval co nejpřesněji podle zkoumané oblasti. Členové souboru se při výzkumu sami učili vyšívat a rovněž studovali materiály a střihy, atd. První kroje (kroje z obce Nedašov) byly pořízeny v roce 1954, vyšívaly se rovněž chlapecké košile, zároveň s tím byl založen archiv písní a tanců. Kde si ho nechávali šít, vyšívat, kde si nechávali dělat obuv Kroje si členové souboru vyšívali a šili sami. Kolik kusů si nechávali šít Počty se doplňovaly průběžně podle potřeby souboru. Obnovují stále krojovou základnu? Ano, základna je neustále obnovována, jsou sledovány počty jednotlivých součástek a pokud se zjistí, že něčeho začíná ubývat, ověří se finanční možnosti souboru, kolik na to může soubor utratit, zkontaktuje výrobce, se kterým má soubor zkušenosti, nebo se hledá jiný. 52 Československý film z roku 1952, který chtěl lidovou písní a tancem bojovat za radostný život, za nového člověka, za družbu a přátelství všech národů, za mír. Film získal cenu přátelství mezi národy za optimistické a radostné vyjádření myšlenky mezinárodní solidarity mládeže a vyzdvižení významné úlohy lidové tvořivosti v této mírové službě. Více na: 35

36 Případně také pokud se blíží nějaké výjimečné vystoupení, jako zahraniční zájezd, výročí, vánoční koncert. Sledují vývoj krojů v původní oblasti a může se stát že kroj podle toho upraví? Ne, vývoj v původní oblasti se nesleduje, je snaha zachovat podobu krojů tak, jak vypadaly, když se nechávaly dělat v celém průběhu existence souboru, tj. je snaha zachovat tradiční souborovou tvář i po stránce krojové. Pokud by se ale vytvářely nové krojové součástky, které ještě v souboru nejsou, pak by se čerpalo původních oblastí. Nechávají si šít i nové kroje? A při jaké příležitosti? (nové pásmo, nový region,..) V součastnosti se nenechávají šít kroje z nového regionu, Javorník se stále věnuje pouze dvěma regionům a jeho krojová základna obsahuje vše, co je potřeba. Pokud vzniká nové taneční pásmo, soubor si vlastními silami nebo na zakázku vytváří nové rekvizity, případně oděvní součástky. Pro výroční koncert souboru v roce 2010 bude nutno vyrobit masky na nové pásmo o valašském masopustu Končiny. (Soubor má ve svém fundusu stále masku Pohřebenáře, kterou ale bude nutno obnovit a zrekonstruovat, dále se bude vyrábět maska smrtky, žida, báby s nůží, ženicha a nevěsty, čarodejnice, atd.). Jak již bylo řečeno výše, soubor průběžně obnovuje krojový fundus, podle toho, co je třeba doplnit (šátky, kordulky, podražení krpců, atd.). Kde na to dnes soubor získává finance? Z příspěvku od Folklorního sdružení ČR, z příspěvku od města Brna, odboru kultury, a částečně i z příspěvků od sponzorů. U koho si nechávají kroje ušít? Javorník má své stálé výrobce, se kterými spolupracuje již několik let a má s nimi dobré zkušenosti, stejně jako stále vyhledává další, kteří nejideálněji vypracují zadání, které obdrží. Šití krojové obuvi, stejně jako její případné vyspravování Javorníku již několik let zajišťuje Jiří Hýža ze Zlína spolu se svým synem. Javorníkovské kroje se v minulosti nechávaly šít například ve firmě Slovač v Uherském hradišti, která již zanikla. Jedná se o kroje z Moravských Kopanic. V současné době soubor již několikrát zadával výrobu krojových součástek do výrobny v Blatničce 53 a v prosinci 2009 plánuje zadat výrobu kopaničářských nohavic firmě Lidové tradice a řemesla, o.p.s., která sídlí v Uherském 53 Více na 36

37 Ostrohu. 54 Javorník má také okruh svých soukromých výrobců a dodavatelů, převážně drobných řemeslníků, kteří například pletou valašské kopýtce 55, nebo doma šijí krojové součástky. Pokud nechávají ušít nové kroje, kde berou předlohy? Jak již bylo řečeno, předlohou jsou v Javorníku staré kroje, protože jednotný vzhled se udržuje již od počátku. Pokud by se nechávala šít nějaká zcela nová krojová součástka, čerpalo by se přímo z oblasti, kam bude daná součástka zařazena a byla by snaha zkontaktovat místní obyvatele, vyhledat fotodokumentaci a zařídit si konzultaci se zasvěcenými osobami. Daná předloha a návrh by se potom zadal vybranému výrobci a byla by samozřejmě snaha o co nejvěrnější podobu s původní předlohou, pokud by soubor i výrobce nebyl limitován případným nedostatkem materiálu, či předloh. Potom by bylo nutno použít náhradní materiály a dotvořit krojovou součástku podle dostupných pramenů. Odchylují se od vzhledu krojů v původních oblastech? Ne, pouze pokud by bylo nutno se přizpůsobit případným materiálovým možnostem. DĚTSKÝ NÁRODOPISNÝ SOUBOR BRNĚNSKÝ VALÁŠEK Respondentky: Milada Křížová a Alena Halašová (bývalá a současná vedoucí souboru, ) Stručná historie a základní údaje Dětský národopisný soubor Brněnský Valášek působí v Brně od roku 1975, kdy byl založen při tehdejším Závodním klubu železničářů. U jeho zrodu stáli manželé Alexovi. O rok později pak byla založena první dětská cimbálová muzika pod vedením Milana Holzapfela. Od roku 1979 bylo zřizovatelem souboru OKVS Brno II. 56 Soubor zpracovává folklór regionu Valašsko, díky jeho rodákům, kteří před lety do Brna přinesli své písně, tance a zvyky. V současnosti má soubor více než sto členů, mezi Více na Jedná se o pletené ponožky, které nosí dívky ke kroji do krpců. Obvodní kulturní vzdělávací středisko Brno II. 37

38 nimiž působí děti ve věku od 4 do 18 let. Mladí tanečníci jsou podle věku rozděleni do čtyř skupin, soubor má také dvě cimbálové muziky. Brněnský Valášek pravidelně připravuje pro své příznivce komponované programy, výchovné koncerty pro žáky ZŠ a také jednou za dva roky akci Setkání souborů - Folklor bez hranic, při které diváci z Brna poznají i jiný spřátelený soubor z ČR i ze zahraničí. Soubor se pravidelně zúčastňuje domácích i zahraničních festivalů, jeho tvorbu již vícekrát zaznamenala Česká televize. Kdo rozhodoval při založení souboru že se soubor bude věnovat právě této oblasti, vesnice a jaká byla kritéria výběru? Zakládající vedoucí souboru byl členem Valašského krúžku v Brně, a založil dětský soubor jako základnu pro tento dospělý soubor, proto tedy Valašsko. Odkud soubor čerpal finance (z příspěvků, od zřizovatele?) V začátcích vše platili rodiče, později přispíval zřizovatel a teprve později se začali shánět dárci a sponzoři. Okopírovali přesně kroj v dané oblasti nebo jen přibližně? Kroje se kopírovaly co nejlépe, jak to v daných podmínkách šlo. Jednalo se samozřejmě dětské kroje. Některé kusy se dělaly také s přibližným okopírováním. Pro soubor byl cenný kontakt s tetičkami z Valašska, od kterých měl vzory výšivek jak na dívčí rukávce, tak i na chlapecké košile. Kde si kroje nechávali šít, vyšívat, kde si nechávali dělat obuv Kroje se pořizovaly postupně, rukávce a košile pod vedením tetiček z Valašského krúžku v Brně vyšívaly samy vedoucí souboru, chlapci měli z počátku jen třaslavice a košile. Ty a také zadní bílé sukně šily doma maminky malých členů souboru, pomáhala i manželka zakládajícího vedoucího souboru. Postupně se doplňovaly nohavice, bruncleky, kordulky, fjertochy a šátky, které se nechaly šít ve Slovači v Uherském Hradišti. Obuví byly nejprve jarmilky, a důchodky, později se pořizovala taneční obuv a krpce u pana Hýži ze Zlína (tehdejší Gottwaldov). 38

39 Kolik kusů si nechávali šít? Postupně se došívalo dle potřeby, ale vždy tak aby to bylo pro celou jednu věkovou skupinu, kategorii, která nacvičuje spolu, nejčastěji po 12 ks. Obnovují stále krojovou základnu? Dnes Brněnský Valášek vlastní krojové vybavení dle věkových skupin pro 120 tanečníků a dvě cimbálové muziky. Krojová základna se stále obnovuje podle potřeby (v případě opotřebení krojů, nového pásma, nutnost pořízení specifických krojových doplňků). Nejvíce se obnovuje obuv, stále se však pořizují jen nohavice, bruncleky, kordulky, fjertochy a šátky (nyní v Blatničce), ostatní krojové součásti došívá nynější krojová hospodářka (rukávce, košile, zadní sukně, třaslavice a kandušky pro nejmenší). Dnes si soubor nechává vyhotovit výšivky podle valašských vzorů strojově. Sledují vývoj krojů v původní oblasti a může se stát že kroj podle toho upraví? K vývoji kroje v samotné oblasti soubor nepřihlíží, s výrobcem je eventuálně konzultováno podle publikací, které o kroji na Valašsku vyšly (např. od autorek V. Kovářů, E. Urbachové). Nechávají si šít i nové kroje? A při jaké příležitosti? (nové pásmo, nový region,..) Ano, u příležitosti nového pásma (např. ve slavnostním představení) hlavně podle finančních možností. Kde na to dnes získávají finance? Dotace FOS ČR (příspěvek), od soukromých sponzorů, částečně ze členských příspěvků U koho si nechávají kroje ušít? Pletené součástky se vyrábějí vlastními silami, soukenné součástky se objednávají ve specializovaných dílnách, například v Blatničce ( Tradice Slovácka ), obuv souboru vyrábí J. Hýža ze Zlína, drobné materiály, jako například stuhy se kupují v Brumovicích. Pokud nechávají ušít nové kroje, kde berou předlohy? Soubor čerpá z publikací, které o kroji na Valašsku vyšly (např. od autorek V. Kovářů, E. Urbachové) Některé střihy již v minulosti získali od tehdejší krojové hospodářky Valašského krúžku v Brně (rodačky z Valašska) 39

40 Odchylují se od vzhledu krojů v původních oblastech? Vzhledem k možnostem materiálů v dnešní době ano. DĚTSKÝ FOLKLORNÍ SOUBOR JAVORNÍČEK BRNO Respondentka: Marie Čápová, vedoucí souboru Stručná historie a základní údaje Dětský folklorní soubor Javorníček Brno byl založen v roce 1958 jako odnož tehdejšího souboru Vlajka Mládí (dnešní Javorník). Členové Vlajky mládí v 50. letech 20. století nadšeně sbírali materiály přímo na Valašsku, z čehož vznikl bohatý archiv písní, tanců, říkadel, her a skladeb, ze kterého soubor Javorník čerpá dodnes. Bylo sesbíráno i poměrně velké množství materiálu pro děti a proto vznikla idea založit dětský soubor. Jeho zakladatelem byl Josef Čáp a jeho název byl Vlaječka. Věnoval se regionu Valašsko, později přibylo i Brněnsko a Horácko. Vůdčími osobnostmi byli od počátku manželé Marie a Josef Čápovi, kteří souboru vtiskli svůj rukopis a věnovali mu všechnu energii. Po smrti Josefa Čápa převzala vedení jeho žena Marie, která soubor vede dodnes. Soubor má kolem 250 aktivních členů, ve věku od 5 do 18 let. Tanec a zpěv doprovází celkem tři muziky. Kdo rozhodoval při založení souboru že se soubor bude věnovat právě této oblasti, vesnici a jaká byla kritéria výběru? Zakladatelé Javorníčku byly členy souboru Vlajka Mládí (dnešní Javorník) a rozhodli se po vzoru tohoto souboru, který prováděl výzkumy na Valašsku. Odkud soubor čerpal finance (z příspěvků, od zřizovatele) Soubor čerpal finance od svého zřizovatele, Domácích potřeb. Okopíroval soubor přesně kroj v dané oblasti nebo jen přibližně? Ano, ale vytvoření přesné kopie záviselo na tehdejší dostupnosti potřebných materiálů. Kde si kroje nechávali šít, vyšívat, kde si nechávali dělat obuv? Dříve si soubor své kroje nechával zhotovovat ve firmě Slovač v Uherském Hradišti, později se šitím krojů pomáhali rodiče a šili i členové souboru. 40

41 Kolik kusů si nechávali šít? Šilo se dle potřeby souboru. Obnovuje soubor stále krojovou základnu? Ano, doplňují se kusy, které jsou již obnošené, roztrhané, nebo pokud je velké množství dětí a málo krojů pro ně. Sleduje soubor vývoj krojů v původní oblasti a může se stát že kroj podle toho upraví? Vývoj krojů v původních oblastech Javorníček nesleduje, zabývá se pouze kroji, které má ve svém fundusu a upravuje si je. Nechává si soubor si šít i nové kroje? A při jaké příležitosti? (nové pásmo, nový region Ano, nové součástky se nechávají šít, pokud je v dramaturgii naplánovanáno zařazení nových pásem, pro která je třeba je pořídit. Kde na to dnes soubor získává finance? Dle možností, nejčastěji však z členských příspěvků. U koho si nechává kroje ušít? I dnes kroje šijí a obnovují rodiče a členové souboru. Pokud nechává ušít nové kroje tak kde bere předlohy? Nové kroje pořizujeme soubor jako přesné kopie těch, které vlastní, případně podle vlastního návrhu. Odchyluje se od vzhledu krojů v původních oblastech? Ne, vždy je snaha a přesné okopírování krojů podle původních v dané oblasti. 41

42 Na tomto místě bych ráda zrekapitulovala situaci ve vybraných folklorních souborech. O regionálním zaměření vždy rozhodovaly zakládající členové, případně výrazné osobnosti. Pocházeli z regionů Moravy i Slovenska a přinesli s sebou své kroje, které se následně používaly v souboru nebo byly souborem okopírovány. Kroje si zhotovovaly a upravovaly členky souborů; u dětských souborů s vytvářením krojů vypomáhali rodiče. V těchto souborech o regionálním zaměření rozhodovalo to, že zakladatelé pocházeli z dospělého souboru. Soubory získávaly od počátku peníze převážně od svých zřizovatelů, kterými byly často velké podniky, dále také z Magistrátu města Brna, případně městské části, ve které sídlily. V současnosti jsou soubory stále podporovány městem Brnem i jeho městskými částmi, shánějí si ale také sponzory a využívají dotací od Folklorního sdružení České republiky. Členové souborů pravidelně platí členské příspěvky, ze kterých lze také čerpat. Ve všech kolektivech, které jsem si vybrala pro svoji diplomovou práci, jsem zaznamenala snahu o přesné okopírování původních předloh a vytvoření co nejkvalitnějších krojů pro soubor. Pokud nemají k dispozici potřebný materiál, je snaha použít podobný, aby se dosáhlo optimálního výsledku. Ne vždy se snaha o přesné napodobení vydaří; závisí to často na vkusu a znalostech těch, kteří mají v souboru vytvoření kroje na starosti, ale také na finančních možnostech. Kroje si často šily členky souborů samy, těžší kusy vytvořili lidoví výrobci, případně se práce na nich zadala velkým firmám, jako byl Slovač, sídlící v Uherském Hradišti. Dnes jsou takovéto firmy opět obnovovány a soubory jejich práci využívají. U dětských souborů se angažovali rodiče, kteří pomáhali se šitím. Dnes soubory obnovují krojovou základnu, pokud již není dostatek kusů ve fondu krojů a pokud jsou již roztrhané a obnošené. Vývoj v regionech se nesleduje, soubory se snaží o udržení jednotného vzhledu svých krojů. Současný vzhled krojů v dané oblasti se bere v potaz, pouze pokud se nechávají zhotovovat nové krojové součástky v případě zařazení nového pásma nebo regionu do souborového repertoáru. Čerpá se z dostupných ikonografických pramenů, z vyprávění pamětníků, místních obyvatel atd. Řeší se také, kterou krojovou variantu si soubor zvolí. Celkově lze říci, že zkoumané brněnské soubory o své kroje pečují dobře. Až na drobné odchylky, jako užití kupované stuhy místo výšivky, případně vytvoření umělé krojové součástky, která má simulovat autentický kus oděvu VSĽPT Poľana Brno, souborový kroj z regionu Horehronie. 42

43 IV. Lidový oděv v jednotlivých regionech v minulosti a současnosti ve srovnání s folklorními soubory Slovácký krúžek Brně Horňácko (na příkladu kroje z Velké nad Veličkou) 58 Horňácký kroj patří do karpatské skupiny slováckých krojů, na části moravskoslovenském pomezí. Do tohoto regionu náleží obce Nová Lhota, Javorník, Velká nad Veličkou, Súchov, Kuželov, Malá Vrbka a Hrubá Vrbka. Horňácko mělo po dlouhou dobu kontakt i s jinými okolními vesnicemi na Moravě, stejně jako s oblastí obce Myjava na Slovensku, kam místní obyvatelé docházeli za prací, což způsobilo patrné vlivy slovenského lidového oděvu. Lidový kroj v této oblasti vyniká archaičností a střídmostí, geometrickými ornamenty ve výšivce (jako je tomu v oblasti Moravských Kopanic). Mužský kroj Základní součástkou mužského oděvu byly nohavice, které se nosily ke svátečnímu a obřadnímu kroji. Muži do poloviny 19. století nosili nohavice z bílého sukna, které později, pod vlivem slovenského oděvu vystřídaly různé odstíny tmavého domácího sukna. Nyní muži nosí nohavice pouze modré barvy. Nohavice jsou v horní části vyšívané, nejvíce kolem puntu a kolem boků se upevňují několikrát obtočeným koženým řemenem. V letních měsících muži oblékali konopné, lněné nebo bavlněné třaslavice - široké kalhoty, které se používaly především při práci, ale i při svátečnějších příležitostech. Přes ně se nosila převážně bílá, v Lipově a Louce černá zástěra. Na všední den se používala košile tunikového střihu s otevřenými rukávy, sváteční varianta měla rukávy do manžety. Pracovní i sváteční košile se vyšívaly na stojáčku a u rozparku, zavazovaly se čtyřmi tkanicemi (stejně jako například na Moravských Kopanicích). Přes košili se nosila vesta ( pruclek ). Starší varianta byla bílá, nosili ji starší muži, byla ušita z bílého jemného sukna a měla jiný střih než novější varianty. Mladší (z počátku 20. století) byla vyrobena z černého (asi do 30. let 20. století) či modrého sametu, který měl ve vlase vyrážený vzor. Vesta se zdobila výšivkou a měla vykrojený výstřih čočkovitého tvaru. 58 Viz. Častová, V. - Galečková, R. - Petříková, M. : Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou, 2000, s. 5-27,

44 Důležitou součástkou byl kabát, který byl ušit ze silnějšího sukna. Oblékal se na košili a vestu a nezapínal se. Obřadní varianta byla ušita ze světle modrého sukna, přičemž kabát z bílého sukna se nosil ke svátečnímu kroji. Obě varianty se liší bouze barvou, střih a výšivka se nemění. Kabát je rozšířen na bocích a od pasu dolů, což je dáno zajímavým střihem. Můžeme zde také zaznamenat určitou podobnost s valašskými župicemi (kabáty podobného střihu). Nejnákladnější součástkou kroje byla halena a kožich. Halena se nosila za chladného počasí, protože díky své délce dobře kryla celé tělo. Někdy se nosila také přehozená přes kožich, jinak oblečená nebo přehozená přes ramena. Pokud nebyli muži oblečeni do rukávů, zavazovali si je k sobě za zády a nosili v nich různé předměty. Dominantní částí haleny byl límec, který tvořil široký pás na zádech, byl ozdobený výšivkou a třásněmi. Tato část se nazývala darmovis a také hazucha. Na nohou nosili obyvatelé Horňácka kromě kožených krpců (které jsou typickou obuví horských oblastí, setkáváme se s nimi například i na Moravských Kopanicích či na Valašsku) čižmy s podpatkem a zpevněnou lýtkovou částí. Tradiční pokrývkou hlavy byl šmukáč, černý klobouk, který se nosil ke svátečnímu a obřadnímu kroji. Je zdoben tzv, šmuky, což jsou červené a různobarevné točené šňůry, které mají otřepené okraje. Obtáčí se jimi celá horní část klobouku, zakončí se stočením, ke kterému si mladí a svobodní muži připevňovali bílé pero z ocasní části kohouta ( kosírka ). Ženský kroj Základní součástí ženského kroje je rubáč. Horní část rubáče opléčko těšně přiléhá k tělu a je vytvořena z činovati, tj. tkaného pruhu látky. Po oblečení fěrtochu a fěrtůšky vyčnívá spodní díl rubáče asi 5 centimetrů. Na horní část těla se oblékají rukávce, které jsou příramkového střihu, ušity z bavlněného plátna a především na obdélném obojku bohatě vyšívané černo-bílo-červenou výšivkou. Barevnost se však může měnit a různě kombinovat. K obojku je přišit pruh černobílé háčkované krajky. Rukávce sahají mírně nad pás. Přes rubáč se zezadu dopředu opásává fěrtoch oranžové barvy. Je zhotoven z jednoho kusu plátna, hustě nařasen a obarven šafránem, proto se mu také říká šafránka. V současnosti se žluté plátno již nakupuje v obchodech. Další variantou je fěrtoch čistě bílý. Sukňa se nosila ve všední den na místě fěrtochu, je vyrobena z barvotiskového plátna s černým nebo tmavěmodrým podkladem a žlutým vzorem. Je naskládaná do širších záhybů než fěrtoch. Zepředu dozadu se přes rubáč opásává fěrtůška, která je zhotovena 44

45 ze dvou částí do pásku nabraného různě barevného plátna a zavázána haraskou, nebo povijanem. Přes rukávce se oblékala kordula - vestička bez rukávů, která sahala mírně nad pás. Je ušita z bílého sukna a kolem předních krajů je lemována různobarevnými prýmky a šňůrkami. Další variantou je tzv. kabátek, pro něhož je charakteristický tvar výstřihu do dvou špic. Obléká se také na rukávce a je zhotoven z červeného sukna, nebo modrého brokátu. Kabátky jsou zdobeny na předních dílech a zapínají se na háčky. Šátek čtvercového rozměru se vázal na hlavu ženy nebo dívky, která jej nosila. Byl uvázán dolú rožky (do kostela) nebo hore rožky (například k tanci). Ženy si uvazovaly například šátky turecké, lipské, brněnské. Na hlavu se jindy vázala také tzv. šatka, a to opět dolú konce nebo hore konce. Šatky byly ušity z jednoho či dvou kusů plátna. Ke každé šatce patří obálenica a čepec. Za chladného počasí se obléká lajbl. Je vyroben z bílého sukna, sahá do pasu a má volnější střih. Je ozdoben různobarevnou výšivkou. Další variantou svrchního oděvu je kacabaja, která je teplejší jež lajbl. Šije se z černého či tmavomodrého sametu, je vypasovaná a sahá asi 15 centimetrů pod pás. Kroj na Horňácku v 19. a 20. století

46 2. Kroj na Horňácku v současnosti 3. 46

47 4. Horňácký kroj ve Slováckém krúžku Brno 5. 47

48 Horňácko je, dle mého názoru, jedním z regionů, kde můžeme pozorovat pouze drobné změny ve vývoji lidového oděvu. Nejvýraznější z nich je délka sukní. Ta se, podobně jako jinde, zkrátila, ale to je jev, který probíhal ve všech regionech. V současnosti je v případě rekonstrukce kroje opět snaha o vytvoření sukně delší. Změny nastaly v užívání jiných materiálů a ve snaze nalézat další materiály, které by obstojně nahradily ty nové. Preciznost výšivky a dalších zdobících technik závisí na jednotlivých výrobcích krojů, na zručnosti a znalosti technik. Kroje ze Slováckého krúžku Brno jsou výborně zachovalé a pečlivě urdržované. Horňácké kroje v tomto souboru jsou základem fundusu a často se využívají. Jedná se o původní kroje, vytvořené přímo na Horňácku. Pokud je třeba doplnit krojovou součástku, doplní se od některého z místních výrobců, případně od obyvatel, kteří ještě staré součástky vlastní. Je tedy komplexně zachována autenticita a dodržení regionálního rázu. Moravské Kopanice 59 Jedná se o oděv karpatského typu, který oblékali obyvatelé obcí Starý Hrozenkov, Žítková, Vápenice, Vyškovec a okolí. Obyvatelé tohoto kraje cestovali za prací do jiných míst, například na sezónní práce do Uher a na Slovensko, proto se kroj v mnoha detailech přibližoval krojům na slovenské straně hranice a měl také mnoho společného s oděvem v Březové. Mužský kroj Všední kroj se skládal z košile s kratšími volnými rukávy, která byla červeně vyšitá na stojatém límci a u rozparku na prsou, dále z konopných gatí a obnošených svátečních součástí. Na nohy kopaničáři obouvali krpce nebo hrubé boty, čižmy. Ve svátek se nosila jemnější košile s rukávy, které se na zápěstí stahovaly šňůrkami s výšivkou přes vrapy 60, na stojáčku u krku a rovněž na rozparku na prsou. Jednalo se o složitou geometrickou výšivku, která se vyšívala různobarevnými vlnami mimo jiné křížkovým stehem. Vesta ( prucel ) byla zhotovena z černého sukna, sahala po pás a byla zdobená bohatou výšivkou na zádech a v 59 Brouček, S. - Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá fronta, 2007, ISBN Tento prvek je jedním z výrazných na lidovém oděvu tohoto regionu. 48

49 přední části. Výšivka se rovněž podobala výšivce z trenčanského kroje, ale také z kroje z Horňácka. Staří muži nosili ve svátek nohavice z bílého hrubého valchovaného sukna, které se zdobily složitým modrým nebo černým šňůrováním, nohavice mladých byly už černé, nebo tmavě modré se šňůrováním modrým. Toto šňůrování vykazuje podobnost s výzdobou nohavic například v okolí Trenčína. Na hlavě se nosil malý klobouk s ohrnutou stříškou a s barevnými střapci. Svrchním oděvem byla halena, která měla zdobené výložky a velký límec. V zimě obouvali muži krpce ( bačkory ) a přes kalhoty přetahovali pletené vlněné pančuchy, sahající do poloviny lýtek. Ty byly zhotoveny z bílé a černé vlny, kterou se vytvářel geometrický vzor. K bílým nohavicím se nosily krpce, k novějším modrým vysoké kožené čižmy. Ženský kroj Sváteční a všední varianta ženského kroje se lišila pouze stupněm obnošenosti. Základním kusem byl konopný rubáč. Přes něj se oblékala bílá, z plátna zhotovená leknica (živůtek, sešitý se sukní) měla hustě vrapenou zadní zástěru, spojenou vyšívaným pruhem plátna ( ljamec ) se živůtkem. Výšivka leknice byla geometrická, vyšitá vlnou a bavlnkou. Zajímavým prvkem je výšivka přes vrapy zadní části, která pokračovala nahor ljamec (část beder). Na příramcích rukávců, v oblasti zápěstí (nebo předloktí - podle délky rukávců) byla kromě vyšité manžety rovněž výšivka přes vrapy. Nejmladší pak byla křížková výšivka na živůtku. Zástěra se šila ze dvou kusů tmavomodrého plátna, byla spojena barevným háčkovaným proužkem a byla střídmě vyšita. Honosnější byla zástěra bílá s příčnou vložkou tzv. žilinské roboty (pruh s motivem pávů, který prodávali podomní obchodníci ze Slovenska). Prešpurská zástěra, na niž si ženy nosily látku z práce v Uhrách, byla modrotisková se žlutým, zeleným a bílým vzorem. Na spodu byla lemovaná barevnou háčkovanou krajkou nebo barevnými vlněnými střapci. Uprostřed byla rovněž rozdělena a sešita barevnou vložkou. Jednodušší strana se nosila na všední den, lícní, na které byl složitější vzor, se nosila na svátek. Od poloviny 90. let 19. století se na zástěry začal používat různý potištěný materiál. Kolem těla se dvakrát uvazoval široký pás ( sak ), který se zhotovoval na desce z kamazínových či červených šňůr. Ty se zakončovaly dvěma střapci, zeleně převazovanými. Na nohy se obouvaly krpce s pletenými ovlaky nebo vysoké hrubé boty. Svobodné dívky si na hlavu uvazovaly turecký šátek pod bradu a dozadu na babušu, 49

50 vdané přes podložku, spletenou z látky a vlasů, obalenku ( kontulu ) na záušničky. Za chladného počasí se kolem hlavy, přes prsa a dozadu uvazoval bílý obrus a nosila se mužská halena, převazovaná sakem. V zimě se oblékaly tmavomodré mentýky. Kopaničářské kroje v 19. a první polovině 20. století

51 Kopaničářské kroje v regionu v současnosti

52

53 Kopaničářské kroje ve slováckém krúžku Brno Kroj na Moravských Kopanicích, resp. na tzv. starohrozenkovských Kopanicích, je velmi archaický a do současnosti se ve své původní lokalitě zachoval jen s drobnými změnami, jako je tomu v případě Horňácka. Jednou z nich je například užití jiného materiálu na výšivky na rukávcích, košilích a zástěrách. Původně se používala barvená vlna, později kupovaná příze a dnes v obchodech dostupné bavlnky na vyšívání. Není to jev náhlý a týkající se pouze současnosti, ale pokud se nám dostane do rukou krojová součástka z Kopanic například z první poloviny 20. století a ze současnosti, vidíme patrný rozdíl v barevnosti. Jedná se však o přirozený vývoj, který nijak výrazně nezasahuje do celkové podoby kroje. Domnívám se, že sami místní obyvatelé mají na zřeteli zachovávání původní barevnosti a snaží se o co nejautentičtější vzhled. Další ze změn je bohužel způsobena nedostatkem výrobců. Jedná se o vymizení tvz. prešpurské zástěry. Jedná se o zástěru, vyhotovenou z trojbarevného modrotisku, který se již nevyrábí a údajně neexistují formy na jeho výrobu. Nicméně obyvatelé Moravských 53

54 Kopanic nosí v současnosti také zástěry vyšívané, které jsou ostatně starobylejší a vzácnější. Kromě vyšívaných zástěr se nosí i zástěry vyhotovené z průmyslově vyráběných látek, které se také používaly. Ráda bych zde ocenila práci nejen členů folklorního souboru Kopaničář ze Starého Hrozenkova, ale i členek sboru Čečera z téhož místa. Můžeme u nich sledovat snahu o udržování místních tradic, převážně v tom, že na různých folklorních slavnostech prezentují své tradice, písně a zvyky, jako například čepení nevěsty. V poslední době se jim ve spolupráci s paní Eliškou Křížkovou, rodačkou z Moravských Kopanic, podařilo zrekonstruovat čepec, který se nosil s šatkou a čelenkou. Členky Čečery jej hrdě nosí. Bohužel se u různých moravských souborů setkáváme s nejrůznějšími variantami a řekla bych až pokusy o kopaničářský kroj. Do jisté míry to není chyba samotných souborů; ve většině případů nemají dostatečné finanční prostředky na vyhotovení kvalitních kopaničářských krojů. Sahají tedy po nejpřijatelnější variantě, která však bohužel leckdy s původním krojem nemá nic společného. Je to však pochopitelné, pořízení moravskokopaničářského kroje je velice nákladné. Naštěstí je ještě na Moravě několik souborů, mezi ně se řadí například brněnský Javorník a Slovácký krůžek Brno, které vlastní kroje, vyhotovené tehdejší firmou Slovač, která sídlila v Uherském Hradišti. Na těchto krojích je ještě ruční výšivka a jsou zhotoveny podle původních vzorů, včetně vrapení a prešpurské zástěry. Slovácký krůžek Brno tyto kroje tedy vlastní také a pečlivě je udržuje. Strážnicko 61 Strážnicko je jednou ze slováckých oblastí. Patří do něj deset obcí mezi řekou Moravou a Bílými Karpaty. Řadíme sem Strážnici, Petrov, Sudoměřice, Tvarožnou Lhotu, Radějov, Kněždub, Kozojídky, Tasov, Žeraviny a Hroznovou Lhotu. Tento region se vyznačuje bohatou kulturní tradicí, chráněnou přírodní krajinou a bohatou produkcí vína z úpatí Bílých Karpat. 61 Šimša, M. (a kol.) : Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy Strážnice. Strážnice : Národní ústav lidové kultury, 2006, s ISBN

55 Mužský kroj Mužský strážnický kroj se vyznačuje tmavými soukennými, jednoduše šňůrovanými nohavicemi, připevněnými koženým opaskem několikrát obtočeným v pase. Do zástřihu kalhot se vkládá bílý vyšitý kapesníček. Sváteční košile je z tenkého plátna, má dlouhé otevřené rukávy, lemované dírkovým vyšitím. Krátká vesta ze zeleného nebo modrého brokátu je střižena do tvaru písmene O a svazuje se na prsou černou stužkou. Muži nosí černý klobouk, svobodní mají nad čelem menší zakulacenou vonici. Na nohou se nosí vysoké boty bez podpatku, které mají na holínce připevněn zelený střapec. Ženský kroj Ženy nosí rukávce ve tvaru malé baňky, které nad loktem končící širším zápěstím a jsou lemované krajkou. Malý obdélníkový obojek je zdobený bílým dírkovým vyšitím. Živůtky jsou ušity z jednobarevného brokátu nebo hedvábného saténu a mají čtverhranný výstřih. Zadní sukně jsou hodně široké, vpředu jsou částečně sešité. K nim se ještě zachovaly zástěry z modrého nebo černého klotu. Při výjimečných příležitostech se uvazuje turecký šátek, který se zpevňuje pruhem tvrdšího papíru, aby nad čelem držel oválný tvar. Na nohy si ženy obouvají šňěrovací nízké boty a černé punčochy. Jindy se různé druhy šátků se váží pod bradu. Strážnický kroj v 19. a 20. století

56 Strážnický kroj v současnosti

57 Strážnický kroj ve Slováckém krůžku 21. Strážnický kroj považuji za další z krojů, které neprošly tak výraznou proměnou jako jiné (stejně jako Horňácký kroj). Je nutno konstatovat, že převážně v ženském kroji se i dnes užívají pestřejší látky, jako na již zmíněném Podluží, ale stále si kroj zachovává svoji ustálenou podobu a tato změna nezměnila kroj negativním směrem. Jeden z dalších rozdílů vidíme v délce sukní; to je ovšem jev, který vidíme téměř ve všech regionech. Kroje, které vlastní Slovácký krúžek Brno jsou převzaty z původních lokalit, jsou tedy autentické a pokud je třeba některou krojovou součástku pořídit, čerpá se opět v lokalitě, čímž je zachován jeho charakter. Tento kroj odpovídá krojům, které se v současnosti nosí na Strážnicku. 57

58 Podluží 62 Region Podluží vymezujeme jako pás vesnic od Břeclavi k Hodonínu. Podlužácký kroj byl zaznamenán například v kvaších z roku 1814, dále na litografiích M. Horna v roce 1837 a také na krojových studiích J. Mánesa. Významným sběratelem v rámci tohoto regionu byl J. Klvaňa. Mužský kroj Všední mužský kroj se skládal s gatí, ušitých z hrubého konopného plátna a z krátké košile, která se pod krkem a u pasu překládala. V létě chodili muži naboso, v zimě se nosily vysoké kožené boty bez podpatku. Od poloviny 19. století se k této variantě přidala i modrá zástěra. V chladném počasí muži oblékali krátký plátěný nebo obnošený soukenný kabátek. Ve svátek se nosily soukenné fialkové nebo tmavé nohavice, které měly u puntu bohaté šňůrování. Sváteční košile byla delší než košile všední, svobodní měli u krku červenou výšivku, později i s bílou, která byla původně pro ženaté a staré muže. Vesta, která byla původně šita z hedvábí se v průběhu času postupně zkracovala až do dnešní podoby. Na hlavě muži vždy nosili klobouky, svobodní je měli ozdobeny stuhami, portami, umělou kyticí a pérem. Ženatí muži nosili klobouk méně ozdobený a bez pera. Svrchním oděvem byla tzv. šuba, dlouhý modrý soukenný kabát, který byl černě lemovaný, s modrým šňůrováním, podšitý kožešinou. Po polovině 19. století byl kožich vystřídán kožichem dubeným, na zádech vyšitým barevnou vlnou. Kolem poloviny 19. století se začaly nohavice šít z červeného sukna, i když staří muži ještě stále nosili tmavé nohavice. Na vestách postupně přibývaly pentle a měnila se barevnost kroje. Sváteční čižmy zůstaly i přes celkový vývoj oděvu stejné, přibyl na nich jen fialový proužek a střapec. Ženský kroj Jednotlivé součásti pro různé příležitosti měly stejný střih, lišily se pouze materiálem. Rukávce se nosily ve všední den konopné, sváteční byly z jemného plátna a měly velký obdélníkový límec, který byl vyšit jednobarevně i pestře výšivkou s velkými vzory. Starší 62 Brouček, S. - Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá fronta, 2007, s

59 žluté, modré a zelené sukně, které se nosily na svátek, měly na spodním lemu stuhu v odlišné barvě. Do konce 20. století se z nich udržela pouze žlutá sukně, olemovaná červenými sametovými proužky. K takovéto sukni se nosila bílá zástěra, která byla od 19. století bíle vyšitá. Na svátek se nosily jednobarevné hedvábné zástěry, lemované pouze stužkou a krajkou. Od konce 19. století se začaly nosit sukně z průmyslově vyráběných materiálů, což pozměnilo celkovou barevnost kroje, přidalo se také větší množství spodniček. Ve všední den se nosily sukně kanafasky, kartounky, k nim byla jednoduchá modrá plátěná zástěra. Rovněž původní šněrované živůtky, které byly poměrně dlouhé se na počátku 19. století přizpůsobily mužským a šily se z hedvábí a postupně se i jejich délka zkracovala. Jedním ze svrchních oděvů byly bílé krátké kabátky, se špičatým výstřihem, v zimě se nosily bílé kožichy. Od poloviny 19. stolení se začaly nosit šuby, které měly stejný střih jako mužské, kolem roku 1880 je pak vystřídaly kabátky, kožíšky, teplé kacabajky a vlňáky, stejně jako v jiných regionech. Na nohou ženy ve svátek nosily vysoké, na široko naskládané boty s podpatkem a podkůvkou. Na hlavě nosily pevný, červenou látkou potažený čepec, na kterém byly připevněny malované stuhy. Na čele si splétaly vlasy do tvaru pásu, tzv. zahrádky. V současnosti se zahrádka připevňuje zvlášť a je vytvořena z umělých vlasů. 59

60 Podlužácký kroj v 19. a 20. století

61

62 Podlužácký kroj v současnosti Lanžhot Břeclav

63 Dolní Dujanovice 29. Mikulčice

64 Podlužácký kroj ve Slováckém krúžku U podlužáckého kroje můžeme v průběhu celého jeho vývoje zaznamenat poměrně dost výrazných změn, stejně jako v jiných regionech, například na Hanáckém Slovácku. Výrazným jevem je změna barevnosti u ženského kroje, dále délka a šířka sukní. V současnosti můžeme při různých lidových slavnostech spatřit kroje nejrůznějších pastelových barev, které jsou v podstatě nepřirozené a nemají nic společného s původními kroji od 19. do 1. poloviny 20. století. Nicméně se jedná o přirozený vývoj, se kterým je třeba počítat. I dnes mají nositelky kroje snahu se odlišit od ostatních, proto vznikají nejrůznější barevné, vzorové i materiálové kombinace a původní vzhled kroje se tím mění. Na první pohled si všimneme i jiné délky sukní a většího množství spodniček. Ty se u původního podlužáckého kroje před sto lety také nosily, dnes však jsou takových rozměrů, že spíše své nositelce komplikují život a pohyb v kroji. Typická zahrádka, která se kdysi splétala z vlasů přímo na hlavě se dnes, vytvořená zvlášť, připevňuje na čelo. I u mužského kroje můžeme sledovat jistý vývoj, není však tak markantní jako u ženského. Vidíme užití jiných, novějších materiálů, ale jedná se o změny ne tak patrné. Celkový vzhled kroje zůstává zachován. 64

65 Podlužácký kroj ve Slováckém krůžku koresponduje s vzhledem tohoto kroje tak, jak se nosí v současnosti a je, stejně jako ostatní regiony ve fundusu tohoto souboru, kvalitně udržován a pečlivě oblékán. Jedná se opět o kroje, převzaté z původního regionu. Jižní Kyjovsko 63 Jižní Kyjovsko vykazuje odlišnosti od Kyjovska severního a můžeme v něm spatřit také stopy charvátského vlivu, které se sem dostaly z přiléhajícího Podluží. V 19. století se obyvatelům některých obcí na jižních svazích Chřibů říkalo Podhoráci ale také Horáci. Jihokyjovský kroj má hodně znaků, které můžeme vidět na krojích v okolí Hodonína, ale také až u Břeclavi. Mužský kroj Vyšívaná sváteční košile měla široké rukávy stejného střihu jako na Strážnicku, byl zde ale stojáček se střiženou náprsenkou, která se překládala. Vesta, tzv. kordulka byla také vystřižena to tvaru písmene O a byla bohatě zdobena barevnými stuhami, výšivkami a flitry. Nohavice byly tmavé, zdobené černým šňůrováním, doplněným červenou a černou výšivkou, vypodloženou červeným suknem. Byly staženy dlouhým řemenem a v jejich puntu se nosil bílý, bohatě vyšívaný šátek. V létě se nosily plátěné třaslavice a modrá zástěra s laclem. Starší muži nosili klobouk se širokou střechou, na něm stuhu s přezkou, mladší menší, zdobený a s kosířkem a žinylkovými housenkami. Všední boty se nazývaly jojky, sváteční byly holínky. Ženský kroj K ženskému kroji se nosil rubáč, v okolí měst se nahrazoval spodní košilí. Rukávce měly velký obdélníkový a bohatě vyšívaný límec a baňaté rukávy s černou výšivkou. Na všední den se nosily sukně různého materiálu, pod ně se vždy podvlékalo mnoho škrobených spodniček, na Kyjovsku poslední bílá vždy přesahovala pod svrchní, na níž se ustálila jako oblíbená barva červená. Zástěry byly také různé: často se vyskytovaly modré, vyšívané nad okrajem, nejznámější jsou vyvazované, ze dvou kusů spojené volným švem, stínkem, dole lemované širokou krajkou a výšivkou, jež se během 2. poloviny 19. století rozšiřovala a 63 Brouček, S. - Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá fronta, 2007, s ISBN

66 barevně obohacovala. Živůtky mívaly kulatý výstřih a byly různě dlouhé, na Kyjovsku byl nejkratší. Svrchní kabátky byly bílé, po nich nastoupily marýnky. Běžně se pestře vyšívané čepce, pošité korálky, pajetkami, s částí vybíhající u uší, která byla vidět zpod tmavého tureckého šátku, vázaného jen dozadu. Na všední den se obouvaly hrubší a prostší vysoké boty, na svátek měkké, hustě vrapené s vysokými podpadky. Kyjovský kroj v 19. a 20. století

67 Kyjovský kroj v současnosti Kyjovský kroj ve Slováckém krůžku Brno

68 Co se týče kyjovského kroje, největší rozdíl v jeho vývoji vidíme v délce a bohatosti ženské sukně. Také se stále více užívají jiné materiály, i když je patrná velká snaha a dodržení autenticity a původního vzhledu. Kyjovský kroj se ve své oblasti přirozeně vyvíjí, ale udržuje si svoji původní podobu, kterou známe již z obrazových dokumentů například z konce 19. století. Na první pohled můžeme v současnosti vidět světlejší barvy, mnohem kratší a širší sukně (některé nositelky je mají dle mého názoru krátké až přespříliš). Kyjovské kroje ve Slováckém krůžku jsou hojně zastoupeny. Ve svém krojovém fundusu má mnoho variant a součástek, od svátečních, po svatební variantu, oděvní součástky starších nositelů a pracovní kroje. Jedná se o velice kvalitní a dobře zachovalé kroje. 68

69 Vysokoškolský soubor lidových písní a tanců Poľana Brno Raslavice 64 Obec Raslavice (resp. Vyšné Raslavice) patří do tzv. Šarišské župy, jejímž administrativním sídlem byl od roku 1647 Prešov. Etnické složení obyvatel ovlivnila zejména valašská kolonizace, ale také německé etnikum, které zde žilo a postupem času se asimilovalo. Kromě slovenských obyvatel zde žijí také Rusíni, Ukrajinci a Romové. Obyvatelstvo Šariše se zabývalo především zemědělstvím, chovem dobytka a salašnictvím, ve větších městech se pěstovala řemesla jako tkalcovství, hrnčířství a kožešnictví. V celém Šariši byl oděv podobného vzhledu s minimálními odlišnostmi. Jediné rozdíly byly v chudším kroji na severu a v bohatším ve městech. Vývoj krojů ovlivnil prodej průmyslově vyráběných látek a městský styl oblékání. Řada oděvních součástek se nakupovala na jarmarcích, případně zhotovovala u řemeslníků, což lidový oděv v této lokalitě vizuálně značně sjednotilo. Mužský kroj V letních měsících muži nosili nohavice z bílého domácího plátna, které se zdobily nášivkami, lemovaly různobarevnými aplikacemi a až po kolena zdobily černými šňůrami (tzv. šujtáš ). Podobně byly zdobeny i nohavice z modrého sukna, které se nosily v zimě a byly pro tuto oblast typické. Dlouhý opasek, vícekrát obtočený v pase byl vybíjený cvočky. Do kalhot se nosila košile s dlouhými rukávy, staženými do manžety a svazovaná na krku. Byla na hrudi ozdobena v různých tvarech našitými barevnými pásky a vlnovkami, doplněnými malými volánky kolem aplikace a na zápěstí. Vesta byla zdobena šňůrováním, podobně jako nohavice a měla několik řad knoflíků ze žlutého kovu. Rozšířeným svrchním oděvem byla dlouhá soukenná čuha, kožich a guba ze sukna s dlouhým vlasem. Klobouky byly zdobené květovanými stuhami, mladí nosili i kohoutí pera. Muži nosili na krku černé šátky. Na nohy se obouvaly vysoké černé čižmy do kterých se zastrkovaly kalhoty. 64 Horváthová, M.: Kroje. Bratislava : Perfekt, 2008, s ISBN

70 Ženský kroj Původní sametové a vlněné sukně nahradily vlivem průmyslové výroby sukně brokátové s velkoplošným vzorem květů. Živůtek byl šit z různých látek, byl vzorovaný i jednobarevný, vždy ale s typickým bílým nebo světlým šňůrováním a zapínal se na knoflíčky. Sahal po pás a byl zakončen do tvaru kanýru, který seděl na bocích. Široká zástěra byla staršího data, novější už se šily úzké, z černého klotu, často se strojovou výšivkou. Později se na ně pouze přišily průmyslově vyráběné stuhy, které suplovaly výšivku. Nevěsta si na svatbu oblékala bílou sukni a bílou zástěru, ozdobenou širokými stuhami. Na zatočené a hřebínkem přichycené vlasy si ženy dozadu uvazovaly malý šátek, na který se vázal ještě další, větší, uvázaný pod bradou. Typické raslavické čepce vdaných žen měly pevný tvar, byly potaženy látkou a z horní části až do části kolem uší z nich viselo několik barevných stuh. Tyto čepce se místy přestaly nosit začátkem 20. století, ale díky folklorním skupinám, například souboru Raslavičan z Raslavic se jejich nošení ke kroji opět obnovilo. Kroje z Raslavic ve 20. století

71 Kroje z Raslavic v současnosti

72 Kroje z Raslavic v souboru Poľana Brno

73 51. Lidový oděv z Vyšných Raslavic si i v dnešní době ve své oblasti snaží zachovat původní podobu. Bohužel nemám k dispozici obrazové doklady z 19. století pro širší srovnání. Raslavice byly oblastí s mnoha vlivy z okolí, která si ale dokázala uhájit svoji rázovitost, takže vývoj kroje neprobíhal nijak výjimečně rychle a v podstatě si již přibližně od poloviny minulého století zachovává svůj vzhled. U ženského kroje se změnila sukně, jsou ale (na rozdíl od slováckých krojů) chudší o spodničky, délka se také zkrátila. Mužský kroj dle mého názoru neprošel žádnými výraznými změnami, snad jen ve výzdobě a užití materiálů. Na součástkách, které se v současnosti nechávají nově dělat, můžeme spatřit posun v materiálech; na celkovém vzhledu kroje to však mnoho nemění. Přímo v Raslavicích a u členů souboru Raslavičan vidíme silný vztah k vlastnímu kroji a snahu o jeho udržování. Členově VSĽPT Poľana své raslavické kroje nechali šít na popud jednoho ze zakládajících členů, Stanislava Udermana. Ten vlastnil truhlu s kroji po svých předcích. Podle nich potom jeho manželka vyhotovila kroje pro Poľanu, na výzdobě se podílely i členky souboru. Jedná se tedy o kvalitní kopii původních předloh. Podpoľanie (obec Detva) 65 Obec Detva se spadá do Zvolenské Župy. V 18. století se jejím centrem stala Banská Bystrica, která byla spolu se Zvolenem, Breznem a Ľubietovou svobodnými královskými městy. Od 13. století župu osidlovali Němci a v 15. a 16. století tudy prošla valašská kolonizace, která přinesla nový způsob v chovu ovcí. Hlavním zaměstnáním obyvatel bylo 65 Horváthová, M.: Kroje. Bratislava : Perfekt, 2008, s ISBN

74 rolnictví, chov dobytka a ovcí, dřevorubectví, ve velkých městech se rozvíjelo například zlatnictví, soukennictví, barvířství a hrnčířství. Mužský kroj Jedním z nejvýraznějších prvků v mužském oděvu byla velmi krátká košile z domácího plátna, se širokými rukávy, jejichž šířka se rovnala délce košile. Byla vyšita oranžovou a žlutou barvou a kombinovala se se stejně barevnou krajkou. Plátěné kalhoty ( gate, gäty ) byly velmi široké, ukončené střapci, pás výšivky na spodním okraji nohavic ladil s výzdobou košile. Gate si po dlouhou dobu zachovaly charakter svrchního oděvu, nosily se i v zimě. Přes kalhoty se nosil široký kožený opasek s třemi železnými prackami, který chránil oblast břicha 66 a krátký kožíšek bez rukávů, bohatě zdobený vybíjením, aplikacemi z kůže a výšivkou. Byl otočen kožešinou naspod a nosil se v létě i v zimě. V zimních měsících se nosila dlouhá košile do kalhot. Kabanica z černého sukna sahala po pás, byla lemovaná červeným suknem, ale nosila se většinou jen přehozená přes levé rameno a zapínala se na řemínek. Typickým znakem obyvatel Detvy byl malý klobouk, ozdobený vybíjeným koženým řemínkem, nebo řetízky. Dalším výrazným doplňkem byl veliký vlněný šátek se střapci, který mládenci nosili za opaskem, nebo uvázaný na kožíšku. Na nohou nosili krpce, kotníky měli zpevněné omotanými řemínky. Ženský kroj Rukávce a živůtek byly tak krátké, že pod nimi byla vidět tkaná část rubáče, tzv. stánka. Ta byla hustě tkaná a i podle jejích užitých vzorů a barev lze rozpoznat provenienci, ale také účel - Jiné stánky se užívaly například na pohřeb, nebo na svatbu. Rukávy byly původně vyšité na pásech po délce, novější měly pestrou výšivku členěnou příčně. Barevnost a typ výšivky se rovněž lišil v každé vesnici, od poloviny 20. století se rozdíl zminimalizoval. Slavnostní rukávce měly bílou výšivku, smuteční, postní a svatební byly hladké, bez zdobení. Archaická sukně byla bílá, s pásem žluté výšivky v dolní čáasti a nosila se jako svrchní. Postupně přešla do spodního oděvu a ženy si na ni začaly oblékat modrotiskovou sukni, sahající až po kotníky. Spodek modrotiskové sukně, zdobený červeným kartounem, si připly za pas, takže byla vidět bílá sukně s výšivkou. Sukně byla skládaná do skladů. Přes ni se nosily různé zástěry. Ve 30. letech 20. století se začaly nosit sukně a zástěry bohatě 66 Užívání tohoto opasku můžeme pozorovat ve všech regionech, ve kterých byla součástí obživy práce v lese, se dřevem nebo na pastvě. 74

75 vyšívané technikou tzv. krivé ihly v pestrých barvách, které byly z černého sametu, glotu, nebo hedvábí. Tato technika vyšívání se stala typickým znakem detvanského kroje. Přes rukávce se oblékalo oplecku ( lajblík ) z různých materiálů a různé barevnosti, který se v Detve nezapínal. Přes něj se totiž přes prsa uvazoval velký trojúhelníkový šátek různých materiálů (tzv. krodel ), na prsou se překřížil a na zádech svázal. Cípy šátku měly střapce, nebo se bohatě vyšívaly a lemovaly krajkou. Zimním svrchním oděvem byl kožich z bílé a nebo hnědé beránkoviny, nebo kabanica, vytvořená z hnědého sukna. Novější byly kabátky z černého glotu, sahající pod pás. Vdané ženy nosily čepec, nazývaný kápka, vyšívaný rovněž krivou ihlou a zdobený různými flitry a korálky. V temenní části se připínaly široké bílé stuhy, sahající až do poloviny sukně. Doplňkem ženského oděvu byl kapesník, náhrdelník z foukaných stříbrných perel, nebo černé sametové stužky okolo krku. Ke svátečnímu kroji se nosily vysoké kožené čižmy. 75

76 Detvanský kroj v 19. a na počátku 20. století

77

78 Detvanský kroj v součastnosti

79 Detvanský kroj ve VSĽPT Poľana Detvanský kroj řadíme mezi kroje oblasti Podpoľanie. Mnoho lidí si pod tímto pojmem představí pouze jeden univerzální mužský, ale i ženský detvianský kroj (viz fotografie výše). Skutečnost je ovšem jiná. Kroj z obce Detva má (a od počátku měl) několik odlišností od jiných obcí 67, které spadají do této oblasti. U mužského kroje se, kromě varianty s odhalenou oblastí břicha a širokými kalhoty (která se nosí právě v okolních obcích) v zimním období, nosila varianta s dlouhou košilí s rukávy do manžety, která se zastrkovala do kalhot, často i tzv. rajtek, které se nosily s vysokými botami. Ženský detvanský kroj se naopak vyznačuje typickým krodelem, šátkem uvázaným přes prsa, a také vysokými čižmami a bohatě zdobeným čepcem. Tuto ženskou variantu soubor Poľana převzal, kromě čižem a čepce, ale podle vzoru spřáteleného souboru Podpoľanec z Detvy tanečnice nosí černé nízké papučky. Tanečníci v brněnské Poľaně, ale i v detvanském Podpoľanci nosí zmiňovanou letní variantu z Detvy, která je považována za jakýsi univerzální prototyp kroje z tohoto regionu. Kroje v Poľaně jsou vytvořeny kvalitně, s důrazem na autenticitu. Je i snaha o obnovu krojového fundusu, přičemž se vždy dbá na spolupráci s místními obyvateli a kvalitními řemeslníky, pokud některé úpravy nezvládnou samy tanečnice. 67 Například Očová, Hriňová, Hrochoť. 79

80 Detvanský kroj se proměňuje nejvíce užívaným materiálem a tím, že si ho, hlavně u ženského kroje, jeho nositelky samy přizpůsobují, což je přirozený vývoj. Čierný Balog 68 Obec Čierný Balog se, stejně jako Detva, řadí do Zvolenské župy, její kroj je ale zcela jiný. Mužský kroj je ovlivněn způsobem místní hlavní obživy, a to dřevorubectvím. Mužský kroj Nohavice byly z pevného, nezdobeného sukna. Široký opasek měl nejen ozdobnou funkci, ale také zpěvňoval pás a chránil břišní dutinu při těžké práci se dřevem. Ke košili s dlouhým rukávem, která byla na ramenou ozdobena jednoduchou bílou výšivkou, se nosily kožíšky z bílé beránčí vlny, zdobené koženými aplikacemi s rostlinnými motivy. Svrchním oděvem byla vesta i kabanice. Byly z bílého sukna, starším svrchním oděvem byly také dlouhé bílé kožichy a soukenné širice. Zápěstí byla chráněna tzv. zapiastkami, které byly ručně tkané na speciální formě. Do nich se zasunovala košile a zapiastky chránily zápěstí rovněž při práci v lese. Zajímavým doplňkem byl černý šátek na krku, tkaná, černo-bíle zdobená taška, tzv. cedidlo a valaška. Klobouky měly širokou střechu, mládenci si je zdobili jestřábími pery. Ženský kroj Ženský oděv byl jednoduchý, málo vyšívaný, téměř se zde nepoužívaly tkané doplňky. Košile, ušitá z lněného plátna sahala až ke kolenům, takže sloužila i jako spodní oděv, měla dlouhé rukávy a vyšívané manžety. V současnosti se nosí rukávy krátké. Sukně byla z modrotisku, nebo z tmavého sukna a byla dlouhá až po kotníky. Pod krátký živůtek z barevných brokátů se křížem přes prsa vázal světlý šátek. Původně se nosily zástěry z modrotisku, později se šily z glotu a saténu, nevěsta se vdávala v bílé. Na hlavu si ženy uvazovaly šátek, který vázaly na týle, na nohou ženy nosily černé vysoké boty. 68 Horváthová, M.: Kroje. Bratislava : Perfekt, 2008, s ISBN

81 Kroj z Čierného Balogu v 19. a 20. století

82 Kroje z Čierného Balogu v současnosti

83 Kroje z Čierného Balogu ve VSĽPT Poľana

84 74. Čierný Balog je další z obcí, kde kroj do současnosti nezaznamenal žádnou výraznou změnu. Mužský oděv je téměř beze změn, vyvíjejí se pouze detaily, například ve výzdobě vest, ve tvaru a velikosti klobouku, atd. Základní prvky tohoto kroje, a to kůží zdobená vesta, černý šátek okolo krku, tkané zapiastky, krpce a široký černý klobouk, se nosí dodnes a přivlastnily si je i mnohé slovenské soubory, které se zabývají kulturou Čierného Balogu. Ani ženský kroj se za posledních sto let příliš nezměnil, pouze v délce sukně a použitých materiálech. Oproti 19. století se však zkrátily rukávy; dnes se nosí pouze krátké. V současnosti se ustálil vzhled kroje a takto jej přejala i brněnská Poľana, takže jejich verzi můžeme považovat za zdařilou. Goral (Podhale, Suchá Hora) 69 Tento kroj řadíme do Oravské župy. Oravská kotlina byla jakousi spojnicí jihu se severem a vedly tudy důležité obchodní cesty. Většina sídel vznikla valašskou kolonizací od druhé poloviny 16. století. Od 70. let 18. století pak stále intenzivněji probíhalo osidlování horní Oravy obyvateli z polské Haliče. Odtud pochází úzká příbuznost těchto krojů s kroji polskými. Gorali, kteří tyto obce obývali se od obyvatel ostatních obcí lišili právě oděvem, ale i nářečím. Převládajícím zaměstnáním bylo pastevectví a chov dobytka, pěstování lnu a konopí. Goralský kroj si zachoval až do součanosti prvky z polské strany hranic, vykazuje ale také podobnost s kroji z okolí Ždiaru. 69 Horváthová, M.: Kroje. Bratislava : Perfekt, 2008, s ISBN

85 Mužský kroj Bílá plátěná košile měla zdobený límec i manžety. Výšivky měly květinové motivy a nejčastějším byl motiv tatranské rostliny - plesnivce. Bílé soukené nohavice byly kolem obou rozparků výrazně zdobeny velkoplošnou výšivkou a vlněnými šňůrami a tato výzdoba sahala až téměř do poloviny stehen. Vyšívání bylo husté, opět s rostlinnými motivy nebo srdci, zdobení bylo i kolem bočních švů po celé délce. Svrchním oděvem byl kožíšek z beránčí kůže hnědé barvy, kolem lemování a na zadním dílu vyšívaný. Přes kožíšek se nosil široký vybíjený opasek, na nohou se nosily kožené krpce s řemínky. Charakteristickým znakem obyvatel této oblasti byl okrouhlý černý klobouček se širší stříškou a červenou krempou s našitými mořskými mušličkami. Ty muži získávali ze svých plaveb po řece Dunajec až k Baltskému moři. Klobouk se zdobil jestřábími nebo orlími pery a peřím z krocana. Na nohou se nosily kožené krpce, jejichž šňůry se omotávaly kolem kotníků. Dalším charakteristickým prvkem jsou malé bambulky na nohavicích, které jsou umístěny na nejspodnější části, takže působí jako položené na botě. Stylovým doplňkem byla valaška. Ženský kroj Ženská lněná košile sahala až ke kolenům, takže nahrazovala funkci spodničky i rukávců. Na koncích dlouhých rozšířených a otevřených rukávů byla vyšitá ruční nebo strojovou bílou dírkovanou výšivkou. Později se košile zkrátila a výšivka se rozšířila po celé ploše rukávů i na hruď. Byla v jemných pastelových barvách a opakovaly se zde květinové motivy a hlavně motiv tatranského plesnivce. Živůtek ( gorzet ) byl velice pestrý, výšivkou i střihem téměř přezdobený. Jeho spodní část byla přestříhaná do více skladů, přední rozstřižení se šňůrovalo červenou stužkou. Celý povrch světlého nebo tmavého sametu byl vyšitý bohatým rostlinným ornamentem s motivy růží, pivoněk a opět plesnivců přízí nebo korálky. Vyšívací příze byly velice pestré. Přes živůtek se uvazoval velký kašmírový šátek, překřížil se přes prsa a uvázal dozadu. Sukně byly vyhotoveny z květovaného kašmíru, ale i z potištěných látek. Svrchním oděvem byl kožíšek nebo kožich s rukávy. Hlavu pokrýval pouze kašmírový šátek, čepec zde zanikl. Ke goralskému kroji se obouvaly krpce s malým podpatkem nebo obuv ze sukna. 85

86 Goralský kroj v 19. a počátkem 20. století