MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV RELIGIONISTIKY. Náboženské funkce staroegyptských pyramid (bakalářská diplomová práce) ÚČO:

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV RELIGIONISTIKY Náboženské funkce staroegyptských pyramid (bakalářská diplomová práce) Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Papoušek, Ph.D vypracoval: Martin Bartoš ÚČO:

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a s použitím literatury a internetových zdrojů uvedených v seznamu literatury. V Náchodě dne

3 Obsah Úvod 4 1. Historie a výstavba 6 Obraz Staré říše 6 Pyramidový komplex 9 Výstavba pyramid Kult a ritus 18 Pohřební ritus 18 Zádušní kult 21 Texty pyramid 22 Posvátné písmo a jazyk Duchovní složky člověka a jejich transformace 26 Ka 26 Ba 28 Ach 29 Transformace duše po smrti 30 Posmrtný soud 34 Pozice panovníka po transformaci Závěr Seznam vyobrazení Seznam literatury Anotace Klíčová slova

4 Úvod Předmětem této bakalářské práce je výklad náboženského významu egyptských pyramid v období Staré říše. Zvláštní pozornost je věnována panovníkovi a jeho úsilí věnovanému vybudování zázemí, které sloužilo k zajištění přechodu panovníkovy duše do světa bohů a zajištění jeho posmrtné existence. Práce se zaměřuje na panovníka z toho důvodu, že představy lidové vrstvy jsou v této době nejen špatně doložené, ale v době Staré říše je lidová vrstva z této oblasti prakticky vydělena. První část práce si dává za cíl vysvětlit vývoj výstavby pyramid v souvislosti se sociopolitickým, geografickým a náboženským pozadím. Nedostatek pramenných zdrojů se snažím doplnit větším množstvím sekundární literatury. V práci dávám přednost používání egyptských výrazů, přičemž vycházím z terminologie použité v Ilustrované encyklopedii Starého Egypta 1. Druhá část této práce se zaměřuje na pohřební ritus a zádušní kult. Jak se pokusím níže ukázat, jednotlivé části pyramid a následně celý pyramidový komplex závisí jak na provádění pohřebního ritu, tak i zádušního kultu. Zvláštní pozornost je pak věnována transformaci duše po smrti, přechodu panovníkovy duše ze světa živých do zásvětí. Důležitou roli zde hraje mýtus o Usirovi, který je s největší pravděpodobností značně rozšířen, naproti tomu však zaznamenán pouze v útržcích v Textech pyramid. Ucelené podání tohoto mýtu se objevuje až o tisíc let později. Vzhledem k dostupnosti textů a rozsahu znalostí nemohu v práci citovat přímo ze souboru Textů pyramid psaných v hieroglyfickém písmu. Na místo toho v práci používám překlady do českého jazyka Františka Lexy a Jiřího Janáka a překlady díla Jana Assmanna od Radky Fialové, Barbory Krumphanzlové a Ladislava Bareše. Kurzívním písmem jsou zvýrazněny originální termíny, které se v celé práci snažím používat namísto českých ekvivalentů. Jsou-li přesto užity české ekvivalenty, je tak vždycky činěno s určitou rezervou. Průběh práce, zvláště pak v oblasti zaměřené na transformaci duše po smrti, zčásti vychází z teorie Jana Assmanna 2. Tato teorie ve svém základu vychází z teze amerického sociologa Petra L. Bergera, že člověk nemá své přirozené prostředí a tudíž si jej musí vytvořit. To, co člověk vytvoří, je kultura, která se rodí z vědomí smrti a smrtelnosti. 3 Tuto člověk překonává tím, že chce být 1 Miroslav Verner, Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha: Karolinum Jan Assmann, Smrt jako fenomén kulturní teorie, Praha: Vyšehrad Ibid., str

5 pamatován. Jeho věčná existence je pak projektem paměti lidí, jež vychází právě z prostředí, které člověk vytvořil. Assmann přímo říká:...kultura ve svých centrálních a normativních, zavazujících aspektech a motivech není ničím jiným než symbolickou realizací širokého horizontu, bez něhož lidé nemohou žít. 4 V případě egyptského člověka to jsou monumentální pyramidy s množstvím písemných záznamů, které jsou uvnitř vyryté do jejich stěn. Ač to zní paradoxně, je pro něho smrt hlavním bodem jeho života, protože ve chvíli, kdy zemře, je rozhodováno, jestli půjde do světa bohů, tedy do zásvětí, a nebo jestli zemře, což znamená definitivní konec. Celý život se přitom snaží, aby žil v souladu s vesmírným řádem a směřuje své úsilí k zajištění věcí, které jsou potřeba k jeho posmrtné existenci. S tím souvisí specifické pojetí času, které se promítlo i do symbolického pojetí samotného stavebního materiálu pyramid. Assmann toto pojetí označuje jako ideologie kamene. 5 Kámen získal význam prostředníka nesmrtelnosti. Vzniká posvátný prostor trvání. Kámen ve své podstatě znamenal nejen změnu ve stavebnictví, přece jen byl používán již odpradávna, ale díky Džoserovi dostal monumentálnost, která ovlivnila celou kulturu a nejen architekturu a umění. Manipulace s tak velkou masou s sebou nesla změnu práce s lidským potenciálem. Džoser díky tomu dostal přízvisko Ten, který otevírá kámen. 6 Assmannova koncepce ale proniká dál do nitra pyramid až k samotným Textům pyramid. Zde se v době Staré říše objevuje mýtus o Usirovi a s ním přichází koncepce posmrtného soudu. Assmann tento posmrtný soud rozvádí do třech rovin smrti jako nepřítele, smrti jako návratu a smrti jako tajemství. Tento koncept však vychází z celé oblasti egyptské historie a mnohdy se prolínají údaje z období, která jsou mnohem mladší, než je jedním z kritérií této práce. Vzhledem k problematice datování některých prvků se pokusím na tyto vždy upozornit. 4 Jan Assmann, Smrt jako fenomén kulturní teorie, Praha: Vyšehrad 2003, str Jan Assmann, Egypt ve světle teorie kultury, Praha: OIKOYMENH 1998, str Ibid., str

6 1. Historie a výstavba Historický obraz Staré říše Stará říše je epochou př. n. l. 7 a představuje první období politického a hospodářského rozmachu egyptského státu. Navazuje na Archaickou dobu a zahrnuje období dynastie. Hlavní město se nacházelo v Menneferu (řec. Memfis), nedaleko od něho se rozkládalo rozsáhlé královské pohřebiště menneferská nekropole s pyramidovými komplexy panovníků. Egypt v této době představoval lokální velmoc a snažil se ovládnout sousední oblasti a to buď ekonomicky, nebo i vojensky. V této době také započal rozvoj oáz v Západní poušti. Hospodářství země se vyvíjelo především na základě kvalitní administrativy, realizací rozsáhlých stavebních projektů a také díky novým technologickým poznatkům. Nastal velký rozvoj stavebnictví, ale i uměleckých řemesel (sochařství, reliéfní výzdoba). V náboženské rovině se rozvíjel kult slunečního boha, který nahradil kult Hora, který se stal součástí Usirova kultu. Z tohoto období také pocházejí Texty pyramid. Období Staré říše skončilo všeobecným rozkladem administrativních struktur, rozsáhlou ekonomickou a sociální krizí, která vyústila v 1. přechodného období. Přehled významných panovníků období Staré říše 3. Dynastie 4. Dynastie 5. Dynastie 6. Dynastie Nebek* Snofru Sahure Teti Necerichet (Džoser) Chufu Neferirkare Veserkare Sechemchet Radžedef Šepseskare Pepi I. Chab Rachef Raneferef Merenre I. Hunej Menkaure Niuserre Pepi II. Šepseskaf Menkauhor Merenre II. Džedkare Venis * podle některé datace je řazen jako poslední panovník Archaické doby 7 Vycházím z údajů v článku in Miroslav Bárta, Egyptské pyramidy a jejich stavitelé, in: Ľubica Obuchová (ed.), Svět živých a svět mrtvých, Praha: Česká orientalistická společnost - Dar Ibn Rushd 2000, str I. E. S. Edwards tuto dobu např. datuje př. n. l. in I. E. S. Edwards,The Pyramids of Egypt, Oxford: Penguin books 1991, str. 1 a Ian Shaw př. n. l. in Ian Shaw, Dějiny starověkého Egypta, Brno: BB/art s. r. o. 2004, str. 105, nicméně období dynastie zůstává zachované, mění se pouze zařazení panovníků. E. Shafer Byron in Religion in Ancient Egypt. Gods, myths, and personal practice, Ithaca: Cornell University Press 1991 na str řadí i dynastie do jednotlivých období jinak

7 Tento přehled panovníků je ilustrativní, nejedná se o definitivní výčet. Jedná se o panovníky, kteří se výraznějším způsobem zapsali do dějin Staré říše. Dataci jejich panování jsem záměrně neuváděl, neboť až na výjimky jsou veškeré údaje pouze odhadovány. Nejvýraznější osobností počátku 3. dynastie byl Džoser. Vládl zemi, která zaznamenávala velký hospodářský růst. Za jeho vlády začaly vznikat monumentální kamenné stavby. Nejvýznamnějším dílem byla jeho hrobka, známá jako stupňovitá pyramida v Sakkáře, což je nejstarší dílo monumentální kamenné architektury na světě 8. Před Džoserem byl kámen používán pouze v omezeném měřítku na části hrobek. Džoserův nástupce Sechemchet nechal vyprojektovat sedmistupňovou pyramidu, která měla být po dokončení vyšší než Džoserova, avšak brzy zemřel. Architektem Sechemchetovy pyramidy byl pravděpodobně Džoserův syn Imhotep. 4. dynastii zahajuje Snofru. Za vlády panovníků této dynastie dosáhl staroegyptský stát vrcholu své moci. Svými třemi pyramidami se Snofru stal největším stavitelem pyramid v dějinách. Své sídlo přesunul k dnešní Gíze na západním okraji Káhiry. Upevnil ústřední státní moc soustředěním klíčových úřadů mezi členy své nejužší rodiny. Do jeho doby spadá stavba nejstarší dochované údolní přehrady na světě ve Wádí Gráví, v horách východně od dnešního Heluánu. Do dějin se však zapsal vybudováním největší egyptské pyramidy, která se vyznačuje i složitým systémem uspořádání vnitřních komor. Za vlády Rachefa, který byl synem Chufua, pokračoval vzestup slunečního kultu a moci kněžstva slunečního boha Rea. S tím souviselo i spojení Rachefova pyramidového komplexu se Sfingou uctívanou později jako obraz slunečního boha Harmacheta (v překladu Hor v zemi světla ). Šepseskaf byl jediným panovníkem Staré říše, který si nepostavil pyramidu, ale za místo svého věčného odpočinku si nechal vybudovat mastabu, která se dnes nazývá Faraonova lavice 9. Za jeho vlády došlo ke znatelnému oslabení královské moci. Od jeho doby se do královské titulatury dostává titul syn Reův, neboť v době jeho vlády došlo k centralizaci slunečního kultu. Hlavním centrem byl chrám v Menneferu, kde byl uctíván benben, pravděpodobně kámen ve tvaru kužele, který byl považován za symbol prvního pahorku při tvorbě světa Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Břetislav Vachala, Egypt, Praha: Libri 2002, str I. E. S. Edwards, The Pyramids of Egypt, Oxford: Penguin books 1991, str

8 Šepseskaf přesunul zádušní chrám z východního úpatí na jižní. Dále pak nechal jako první postavit sluneční chrám 11, který nazval Reova sídelní pevnost Nechen. 12 Proti tomu uvádí Ian Shaw jako autora prvního slunečního chrámu zasvěcenému výhradně Reovi až Šepseskafova nástupce Veserkafa. 13 Sluneční chrámy tvořily důležitou součást královského zádušního kultu a byly hospodářsky a nábožensky spojeny s pyramidovými komplexy. Dominantou chrámu byl velký obelisk, symbol slunečního kultu; na oltář na jeho úpatí byly slunečnímu božstvu přinášeny obětiny, zejména maso a zelenina, které pak byly znovu předloženy na oltář v pyramidovém komplexu. Stavba slunečního chrámu v Abúsíru vedla k založení nové královské nekropole, na níž si začali stavět komplexy panovníci 5. dynastie. Prvním z nich byl Veserkafův nástupce Sahure. Pyramida, kterou si postavil, však již nedosahuje svou velikostí ani kvalitou materiálu a provedením úrovně pyramid vládců 4. dynastie v Gíze, naopak vyniká použitím rozmanitých druhů kamene, tematicky bohatou a umělecky reliéfní výzdobou a plánem jednotlivých staveb i celého souboru, a je proto považována za mezník ve vývoji královských hrobových komplexů. Džedkare vládl déle než čtyřicet let a s jeho vládou je spojena řada významných událostí. Do dějin se zapsal jako reformátor státní správy. Z našeho pohledu byla důležitou reformou reorganizace zádušních kultů na královském pohřebišti v Abúsíru a s tímto jeho krokem souvisejí do určité míry také papyrové archivy, které se zde podařilo najít. V té době také zlidověly některé náboženské představy a kultovní praktiky, které byly dříve spjaty pouze s panovníkem a nejvyšší společenskou vrstvou. Do popředí se dostal kult boha Usira. 14 Džedkare nepostavil sluneční chrám a v tomto ho následovali i další panovníci. Pyramidový komplex nechal postavit v jižní Sakkáře, protože v Abúsíru už nezbylo žádné volné místo. Kromě výprav došlo k rozkvětu písemnictví. Právě tehdy vzniklo naučení překládané také jako Kniha moudrých rad do života. 15 Závěr 5. dynastie patřil Venisovi. Během jeho asi třináctileté vlády centrální státní moc slábla a naopak vzrůstal počet a vliv úředníků a kněží. Zvláštní pozornost věnoval Venis vztahům s jižními sousedy. Do Venisovy doby bývá kladen vznik tzv. Memfidské nauky, synkretického náboženského učení o stvoření světa bohem Ptahem. Učení se dochovalo pouze 11 Břetislav Vachala, Egypt, Praha: Libri 2002, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Ian Shaw, Dějiny starověkého Egypta, Brno: BB/art s. r. o. 2004, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Šlo o spis, jehož cílem byla výchova člověka v souladu se staroegyptským světovým názorem a zejména s potřebami Egyptského státu. Autorem byl Ptahotep

9 v pozdějším přepisu. 16 Venisův pyramidový komplex v Sakkáře se stal významným mezníkem ve vývoji staroegyptských hrobek tím, že na stěnách jeho podzemích komor se poprvé objevily tzv. Texty pyramid. Ty se pak objevovaly ve všech pyramidách králů a také některých královen až do konce Staré říše. Teti, zakladatel 6. dynastie, si svůj pyramidový komplex postavil v Sakkáře. Kolem údolního chrámu vzniklo postupně velké město, které se později stalo významným administrativním centrem. Období Staré říše nepřinesla rozkvět pouze pohřebištím, ale v Mennoferu byl například rozvíjen Ptahův chrám, který se stal místem korunovace egyptských panovníků. 17 Rozsah stavebních prací měl hluboký dopad na hospodářství a společnost celé země. Množství materiálu si vyžadovalo mnohem větší přísun dělníků a tím samozřejmě i zásobování jídlem, nástroji a dalšími věcmi. Vzhledem k nedostatku vhodného stavebního materiálu podnikali panovníci výpravy do dalších zemí. Protože v té době nebyl Egypt ohrožován žádným zahraničním nepřítelem, zvláště v době 3. a 4. dynastie, podnikala se vojenská tažení především do Núbie a Libye. 18 Pyramidový komplex Pyramidy v době Staré říše prodělaly velmi rozmanitý vývoj. Ten probíhal v podstatě nepřetržitě po celou éru egyptské civilizace od doby prvního egyptského panovníka Hor-Ahy, který žil v době kolem 3000 let před n. l. a začal dobu Archaickou. V této době měly pohřebiště formu vystavěné jámy s několika dalšími místnostmi, nad kterými byl navršen tzv. prvotní pahorek, který byl symbolem znovuzrození života Egypta. V období 3. dynastie byli všichni panovníci pohřbíváni na lokalitách poblíž sídelního města (Médúm, Dahšúr, Sakkára, Abúsír, Záwijit el-arján, Gíza a Abú Rawáš). Hlavní částí hrobového komplexu byla pyramida, vlastní místo pohřbu panovníka. Byla vždy jehlanovitého tvaru a byla obklopena dalšími stavbami, které původně napodobovaly sídelní palác panovníka. Tomu měl tento vybudovaný palác sloužit ve světě mrtvých. Tyto prostory byly místy, kde se setkávali bohové s panovníkem při oslavách náboženských svátků, což z nich činilo místo, kde se spojoval svět lidí a svět bohů a 16 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Miroslav Verner, Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha: Karolinum 1997, str Ian Shaw, Dějiny starověkého Egypta, Brno: BB/art s. r. o. 2004, str

10 zprostředkovatelem byl panovník. V době dynastie se v souvislosti s rozvíjejícím se kultem slunce přesouvá celý komplex od východu na západ a dělí se na údolní chrám, který zároveň sloužil jako přístaviště lodí, na vzestupnou cestu a na zádušní chrám s pyramidou. Poblíž údolního chrámu se rozkládalo tzv. pyramidové město, kde bydleli kněží, úředníci a dělníci starající se o celý komplex a kult. Obr. 1: Mapa Egypta s hlavními lokalitami Staré Říše Obr. 2: Plánek rozmístění hlavních památek na sakkárském pohřebišti: 1 Serapeum, 2 Tetiho pyramida, 3 Veserkafova pyramida, 4 Džoserova pyramida, 5 Venisova pyramida, 6 Sechemchetova nedokončená pyramida, 7 Kasr el-mundír, 8 klášter sv. Jeremiáše, 9 - pyramida Pepiho I., 10 Džedkareova pyramida, 11 Merenreova pyramida, 12 Ibiova pyramida, 13 pyramida Pepiho II., 14 Šepseskafova Mastabait faraun, 15 Chendžerova pyramida, 16 pyramida ze 13. dyn., 17 zavlažovací kanál, 18 vesnice Sakkára, 19 vesnice Abúsír

11 Vzhledem k okolnosti, že se zemřelý panovník po smrti stával bohem, byly tyto stavby zárukou harmonie mezi světem lidí a světem bohů. 19 Byly považovány za záruku světového řádu maat, 20 který dali lidem bohové. Chrám zpřítomňuje mytické místo, prapahorek. Stojí na kousku půdy, který se jako první vynořil z pravodstva a kam se postavil bůh stvořitel, aby zahájil dílo stvoření. Každý chrám je nejen středem, ale i počátkem světa. 21 Součástí pyramidového komplexu ještě byla malá pyramida, jejíž význam nebyl zatím zcela objasněn, 22 a někdy i jámy s pohřebními loděmi. Miroslav Bárta jako příklad uvádí komplex panovníka Sahurea, protože v architektuře jeho komplexu vrcholí přechod vážící se ke slunečnímu kultu. Došlo ke zjednodušení komplexu a hlavně ke změně orientace ze severo-jižní na východo-západní. 23 Sahure panoval na konci 5. dynastie a založil abusírské královské pohřebiště. Hlavním vstupem do komplexu byl údolní chrám, který se nacházel na místě přechodu úrodného nilského údolí a pouště, což symbolizovalo hranici mezi životem a smrtí. 24 Kdo sem vstoupil, vstoupil do podsvětí, na onen svět. 25 Údolní chrám byl orientován jako celý komplex východo-západně a byl se zádušním chrámem spojen krytou tzv. vzestupnou cestou. Ta byla obecně zdobena stejně jako Zádušní chrám nízkými reliéfy, které vyjadřovaly různé myšlenkové koncepty, např. pojetí královské moci nebo naplnění veškerých potřeb během posmrtného života. 26 Zádušní chrám byl tvořen pěti částmi: vstupní síní, otevřeným sloupovým obětním dvorem, síní s pěti výklenky pro sochy, obětní síní a sklady. Jeden z názorů uvádí, že vstupní síň nese přívlastek místnost velkých právě proto, že zde vysocí hodnostáři tvořili čestnou stráž při Sahureově pohřbu, aby pozdravili zemřelého panovníka. 27 Jako v údolním chrámu měly sloupy v navazujícím dvoře podobu palmy. V severozápadním rohu tohoto obětního dvora stál alabastrový oltář, na který se přinášela královská oběť rozlehlého dvora. Na tuto část navazovala tzv. intimní část chrámu; obě části byly vzájemně odděleny zvýšenou podlahou a příčnou, severojižně orientovanou chodbou. Do této části měli přístup jen někteří 19 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Výraz pro kosmický a společenský pořádek, spravedlnost a pravdu. Bohové tento řád dali Egyptu při stvoření světa. Maat byl proto protipólem všeho neuspořádaného, destruktivního a nespravedlivého, před čímž bylo nutné Egypt chránit tento úkol byl jednou ze základních součástí egyptského královského kultu. 21 Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str Někdy bývá považována za příbytek panovníkova ka, jindy je v ní spatřován symbolický panovníkův hrob v jižním Egyptě in: Břetislav Vachala, Egypt, Praha: Libri 2002, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Ibid., str Ibid., str Ian Shaw, Dějiny starověkého Egypta, Brno: BB/art s. r. o. 2004, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str

12 kněží. Následovala místnost s pěti nikami a západní chodba, která ústila do kultovní kaple panovníka u paty východní stěny pyramidy. Síň s výklenky ležela západně od příčné chodby a vcházelo se do ní po krátkém strmém schodišti. Sochy se v nikách nedochovaly ani v Sahureově, ani v žádném jiném pyramidovém komplexu. Jedna ze soch znázorňovala panovníka jako vládce Horního Egypta, druhá jako vládce Dolního Egypta a třetí jako vládce říše mrtvých Usira. Význam zbylých dvou soch se dosud nepodařil spolehlivě zjistit. V nejzápadnější části chrámu, těsně u pyramidy, se nacházela obětní síň. Zde probíhaly obětní rituály pro panovníkovu duši. V západní stěně stály tzv. nepravé dveře, které spojovaly svět živých a svět mrtvých a měl jimi vcházet do kaple duch panovníka. 28 Vedle kaple ještě byla zvláštní uzavřená místnost serdáb, ve které stála socha zesnulého, 29 do níž se mělo ka 30 panovníka vtělovat. 31 Úzká štěrbina umožňovala ka zemřelého přímo se účastnit obětních obřadů. 32 Po obou stranách síně se nacházely dvě rozlehlé dvoupatrové skladištní komory. Samotná pyramida měla přibližně ve svém středu pohřební komoru, u jejíž západní stěny stál bazaltový sarkofág s mumií panovníka. Do pohřební komory vedla sestupná chodba, která byla po pohřbu panovníka uzavřena. Kolem celé pyramidy byl velký otevřený dvůr. Vzhledem k tomu, že kolem těchto komplexů bylo vybudované celé zázemí, kde byly archivy, obydlí pro kněží a další hospodářské zázemí, spíš než pohřebiště tato místa připomínala města. Kromě organizování prací na svém pohřebišti měl panovník na starosti i pohřby svých úředníků. Hrobky panovníků a jejich úředníků se vždy rozlišovaly svou velikostí, polohou, výzdobou a použitým materiálem. To, co bylo použito pro výzdobu královských hrobek, bylo použito v nekrálovských hrobkách se zpožděním několika generací. Tak se například Texty pyramid, které se začaly objevovat na konci 5. dynastie na stěnách předsíně a pohřební komory, se v době Střední říše objevují v nekrálovských hrobkách jako Texty rakví Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Břetislav Vachala, Egypt, Praha: Libri 2002, str Tento pojem je blíže rozvedený v 6. kapitole. 31 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Miroslav Verner, Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha: Karolinum 1997, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str

13 Obr. 3: Pyramidový komplex panovníka Sahurea z počáku 5. dynastie. O tvaru pyramidy je vedeno několik teorií, které se pokoušejí vysvětlit její význam. Jedna z teorií vysvětluje pyramidu jako symbolický žebřík, po kterém zesnulý panovník vystupoval na oblohu, aby se přidal k ostatním bohům, což bude v další kapitole v souvislosti s Texty pyramid rozebráno podrobněji

14 Druhá teorie chápe pyramidu jako díl vývojového procesu mastab a tím i prvotního pahorku, který byl vrchní částí hrobek v Archaické době. V této teorii by pyramida nebyla žebříkem, nýbrž místem, které má symbolizovat znovuzrození života. 34 Další teorii předkládá L. Křivský, který zjistil, že při východu a západu slunce může být jeho obraz zkreslen díky vlivům zemské atmosféry a celkový tvar takového slunce se pak jeví jako několikastupňová pyramida. 35 Tato teorie pak symbolizuje znovurodícího se panovníka, syna slunečního boha. 36 Ukázkou na stavbě Džoserovy pyramidy Bárta ilustruje prolínání prvních dvou uvedených teorií. Zatímco v prvních fázích výstavby vycházejí stavitelé z dolnoegyptského pojetí hrobky jako posmrtného paláce se všemi potřebnými součástmi, v pozdějších fázích se mastaba mění zprvu ve čtyř a ještě později v šestistupňovou pyramidu. Výstavba pyramid Důležité je zajisté i to, proč pyramidy stojí tam, kde stojí. Odpoví na to jejich vztah k přírodnímu prostředí, geomorfologii a kulturní topografii. Důležitá je poloha pyramidy vzhledem k tamějšímu hlavnímu městu Staré říše, Menneferu a neméně důležitá je i velikost 37 pyramid vzhledem k tomuto umístění. Celkem patnáct pyramid bylo situováno poblíž tehdejšího hlavního města. Jde o vzájemně sousedící lokality Abúsír, Sakkára a Dahšúr, zatímco zbytek, celkem 6 pyramid Staré říše, se nacházelo ve větší vzdálenosti od hlavního města Gíze, Abú Rawáši a Zawíjit el-arjánu. Navíc všechny tyto pyramidy jsou situovány na západním břehu nilského údolí, na hranici přechodu mezi úrodnou půdou a pouští, kde začínala říše smrti. Jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících stavbu pyramid byla poloha hlavního města. Toto město, nalézající se poblíž dnešní lokality Sakkára, bylo již od 1. dynastie nejen centrem náboženského života, ale především administrativním centrem. V tomto městě přebýval i panovník, který sídlil v paláci nazývaném ah. Poloha města Mennefer nebyla nikdy přesně zachycena, protože jeho zbytky se dnes nacházejí hluboko pod úrovní spodní vody. Jedinou možností, jak určit polohu tohoto města v době Staré říše, je pomocí 34 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Ibid., str Břetislav Vachala, Egypt, Praha: Libri 2002, str Rozumí se celkový objem stavebního materiálu použitého na jejich výstavbu

15 nepřímých důkazů, především pomocí analýz pohřebišť, která si obyvatelstvo tohoto města budovalo v jeho blízkosti. 38 Stavba pyramidy a celého pyramidového komplexu byla složitým organizačním projektem, který trval mnoho let. Na těchto stavbách pracovali lidé organizovaní do různých pracovních skupin podle svých specializací. Samotné zásobování těchto skupin čítajících tisíce lidí bylo složitým úkolem, zvlášť jejich ubytování, dodávky pracovních nástrojů atp., a proto nebyla většina pyramidových komplexů od města dále než 5 km. Předpokládá se, že stavba každé pyramidy si vyžadovala patřičně velké ekonomické zázemí, které se muselo vyskytovat poblíž stavby. Pomocí uvedené teorie dokážeme vysvětlit i polohu Snofruovy první pyramidy v Médúmu, neboť se v jeho okolí nalezla četná pohřebiště pocházející z tohoto období, která svou velikostí jednoznačně dokazují, že v jejich blízkosti musela existovat velká sídelní centra. Podobně si můžeme učinit představu o lokalitách v okolí Gízy a Zawíjit el-arjánu, kde se nalezlo několik málo větších hrobek a pár dalších pravděpodobně patřících nižším úředníkům. Narozdíl od ostatních lokalit, okolí Gízy je výjimečné tím, že zde bylo vystavěno zázemí pro větší množství lidí dodatečně. V jiných uvedených lokalitách to nebylo zapotřebí, protože veškeré zázemí dělníků bylo ve městě. Proč se stavěly pyramidy tam, kde se muselo navíc budovat zázemí pro dělníky, zodpovídá Bárta úlohou kvalitního geologického podloží. Největší pyramidy byly stavěny za vlád panovníků Snofrua, Chufua a Rachefa. Snofru začal nejprve budovat pyramidu v Médúmu, kterou z neznámého důvodu opustil a začal budovat ještě větší pyramidu v Dahšúru. Během této stavby se však deformovalo podloží a tím došlo k narušení podzemních pohřebních prostor panovníka. Celý problém se stavitelé pokusili vyřešit tak, že nejprve zmenšili sklon pyramidy, aby odlehčili základně, nakonec se však rozhodli začít se stavbou nové, třetí pyramidy. Tato pyramida se nachází taktéž v Dahšúru a je známa jako pyramida severní. Stala se skutečným místem posledního místa odpočinku Snofrua. Už za jeho vlády tak vznikl problém s únosností staveb velkých pyramid na jedné straně a kvalitou podloží na straně druhé. Chufu, syn Snofrua, měl tedy jedinou možnost, jak postavit pyramidu srovnatelných rozměrů jako otec, a to v Gíze. Vzhledem k velké vzdálenosti nechal Chufu vybudovat v Gíze obydlí pro dělníky a veškeré dílny nutné k jejich vydržování. Mohl si tak postavit největší egyptskou pyramidu 39. Chufuovi nástupci využili této oblasti bohaté na vápenec a vybudovali si zde taktéž své pyramidy. 38 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Její základna měří 230,33 m, pyramida je vysoká 146,6 m a objem jejího zdiva dosahoval m

16 Radžedef na sever od Gízy v Abú Rawáši a Rachef v Gíze. Baka odchází z Gízy a staví si pyramidu blíže hlavnímu městu na lokalitě Zawíjit el-arján. Posledním panovníkem, který si nechává postavit pyramidu v Gíze, je Menkaure. V této souvislosti je zajímavé, že ani jeden z těchto panovníků nezůstal na místě svého předchůdce a pro stavbu své pyramidy si zvolil vždy novou lokalitu. Hrálo svou úlohu patrně i velké množství stavebního odpadu, neboť jak Gíza, tak Abú Rawáš byly lokalitami, kde byly využívány ve velkém rozsahu místní lomy na vápenec, který byl hned na místě zpracováván a používán na stavbu pyramid. Problém velkého množství odpadu, pokud skutečně v této podobě existoval, postupem času, především v 5. a 6. dynastii, ztratil na významu, protože se v této době již stavěly mnohem menší pyramidy, které produkovaly mnohem méně odpadu. Menkaurem začíná trend směřující k menším pyramidám. Během 5. a 6. dynastie dochází ke standardizaci pyramid, takže např. délky stran jejich základny v průběhu 6. dynastie jsou jednotné a měří 78 m. Tyto se znovu soustřeďují v oblasti hlavního města, kde je podloží rovněž velmi nekvalitní. Většina panovníků 5. dynastie byla pohřbívána na nově založeném královském pohřebišti v Abúsíru. Pohřební komory panovníků pohřbených zde jsou nápadné tím, že se nacházejí téměř na úrovni okolního terénu v mase pyramidy a ne v podzemí, jako tomu bylo doposud. Pyramidy 6. dynastie v jižní Sakkáře patří k nejmenším královským pyramidám vůbec. Základní příčinou standardizace velikosti pyramid je především důraz, který je v této době kladen již ne na samotnou pyramidu, ale na budování pyramidového chrámu, jeho výzdobu a především na zádušní kult panovníka. Toto dokládá chrám panovníka Sahurea z počátku 5. dynastie, kde je na 370 m 2 reliéfní výzdoby, což je velká změna 40. Jedním z faktorů majících velký vliv na polohu pyramid jistě mohly být i náboženské předpoklady, které rovněž vyžadovaly, aby pyramidy byly situovány právě tam, kde jsou. 41 Poloha pyramid tak byla výsledkem jednotného plánu, jehož ústředním bodem byl chrám boha Rea v Iunu, jednom z nejvýznačnějších náboženských míst Egypta, kde byl uctíván Bůh Re a kde bylo rovněž uctíváno velké Devatero. (Atum, Šu, Tefnut, Geb, Nut, Eset, Usir, Suteh, Nebthet). Podle teorie Jeffeyse byly pyramidy panovníků 4. dynastie, tedy panovníků, kteří jako první začali uctívat boha slunce Rea, budovány tak, aby je bylo možno zahlédnout z Heliopole. Navíc, pokud se spojí jihovýchodní rohy pyramid Chufua, Rachefa a Menkaurea v Gíze a tato linie se protáhne dále na severovýchod, zjistíme, že končí rovněž v Iunu. 40 Snofru, největší stavitel pyramid, vyčlenil na výzdobu svého chrámu 64 m 2, Chufu, stavitel největší egyptské pyramidy, 100m 2 a předchůdce Sahure, Userkaf 120 m Tuto teorii rozpracoval D. Jeffreys

17 Podobnou skupinu vytvářejí pyramidy v Abúsíru. Pyramida Radžedefa, prvního krále, který se nechal titulovat jako syn boha slunce Rea, je nejblíže iunskému chrámu a zároveň je nejvýše položenou pyramidou, což mohlo vyjadřovat jak provázanost panovníka s pozemským chrámem boha slunce, tak i s jeho nebeskou podobou. K samotné výstavbě bych se chtěl vyjádřit jen ve stručnosti. Kámen na stavbu se získával z povrchových lomů, jako tomu bylo například v Sakkáře, nebo hloubením ve skalním masivu, jako například v pohoří Mukattam poblíž dnešní Tury a Maasary. Dělníci k práci používali měděné špičáky, dláta a palice z tvrdých druhů kamene (žuly, doleritu). K přepravě kamenů na delší vzdálenosti se používalo saní, které byly taženy pomocí volů po připravené cestě, která se navíc polévala vodou s příměsí nilského bahna, aby dobře klouzaly. Práce v lomech neprobíhaly nepřetržitě a se stálými dělníky, ale kolísaly v závislosti na velikosti prováděné stavby. Do lomů byly vysílány dělnické, polovojensky řízené výpravy organizované státní administrativou. 42 Na větší vzdálenosti se kameny přepravovaly pomocí lodí na uměle vybudovaných kanálech a ještě pravděpodobně v souvislosti s pravidelnými záplavami. Před stavbou bylo nejprve nutné vybrané místo rituálně zajistit. K tomu sloužily tzv. zakládací obřady. Zvláštní úlohu zde vedle panovníka hrála bohyně písemnictví Sešat. Při obřadech byly bohům přineseny obětiny, které byly spolu s dalšími předměty uloženy do základů, nejčastěji v rozích stavby. 43 Stejně jako začátek i završení stavby bylo doprovázeno slavnostmi a obřady. O stavbě jako takové se vedou debaty. Jednotlivé části mohly být taženy po navršených rampách, v menším provedení mohly být zvedány pomocí pák či nepravých kladek. Navíc archeologické výzkumy ukazují, že se pyramidy lišily i svými plány, použitými stavebními materiály a metodami. Nejvíce zastánců v současné době má teorie o navrstvených rampách. Není však jednotný názor na to, jak byly rampy konstruovány. Nejobtížnější bylo na vrchol pyramidy usadit tzv. pyramidion, který v případě Chufuovy pyramidy vážil 5-6 tun Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Ibid., str Ibid., str

18 2. Kult a ritus Pohřební ritus Bohové stvořili člověka a dali mu život. Svým počínáním na zemi si člověk mohl získat po smrti buď blaženost navěky, nebo trvalé zatracení. Život na zemi byl jen etapou na cestě k věčnosti. Již od pravěku byly hřbitovy zakládány především na okraji pouště západně od nilského údolí. Sem směřovaly pohřební průvody, sem se vraceli pozůstalí a kněží, aby přinášeli obětiny a udržovali zádušní kult zemřelého. Před bohem Usirem a přísedícím tribunálem bohů si všichni byli rovni, pouze panovníkovy cesty na onom světě byly jiné. On byl bůh, který žil mezi lidmi na zemi a po své smrti se opět k bohům vrátil. Smrt člověka doprovázely pohřební obřady, které byly v základních rysech stejné pro všechny a záleželo jen na postavení zemřelého a možnostech pozůstalých, jak skromně nebo okázale proběhly. V případě faraóna probíhaly delší dobu a na několika místech a promítaly se do nich složité a v čase se vyvíjející náboženské a posmrtné představy, některé místní zvyky a podobně. 45 Po smrti bylo tělo zemřelého uloženo do rakve a za kvílení plaček 46 vyneseno z domu. Pohřební průvod vedl za stálého naříkání plaček k nilskému břehu. Rakev byla přenesena na loď a přepravena na západní břeh Nilu k místu, kde stál očistný stan. V něm proběhly nad rakví v přítomnosti balzamovačů a kněze předčitatele očistné obřady. Kněz během nich předčítal z obřadního papyrového svitku. Z očistného stanu byl zemřelý přenesen na místo balzamování do božské síně Anupovy. Balzamovači zde rozřízli břišní dutinu, ze které vyndali všechny vnitřnosti s výjimkou srdce a ledvin. Od Střední říše odstraňovali také mozek proraženou nosní přepážkou pomocí kovových háčků. Vnitřnosti byly uloženy do čtyř kamenných nádob, kanop, které se nacházely pod ochranou čtyř bohů synů Horových (Amseta, Hapiho, Kebehsenufa a Duamutefa), později také bohyň (např. Eset). Vysály se tělní tekutiny 47 a samotné tělo bylo pak posypáno silnou vrstvou natronu 48 a takto ponecháno asi čtyři až pět týdnů. Poté bylo očištěno a břišní i hrudní dutina byly za použití olejů a pryskyřic vyplněny smotky plátna, ale i slámou aj. Řez byl znovu sešit a tělo případně natřeno okrovou barvou. Ovinovaly se i prsty, každý zvlášť. Zabalená mumie byla vložena do dřevěné rakve a připravena k dalším obřadům. Balzamování mělo zabránit oddělení duchovních složek 45 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Eset a Nebthet jsou nebeské plačky a probouzejí zemřelého svým nářkem a prozařováním in Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str Leonard H. Lesko, Death and the Afterlife in Ancient Egyptian Thought, in: Jack M. Sasson (ed.), Civilizations of the Ancient Near East III, New York: Charles Scribner s Son 1995, str Hydroxid sodný; používal se od období 18. dynastie in Lucie Šimová, Paleopatologie ve starověkém Egyptě a její vztah k mystice, mytologii a medicíně, Brno: Masarykova Univerzita 2002, str

19 člověka od těla a tím usnadnit práci bohům, kteří odnímali ka z těla. Po balzamování a obětních obřadech nastoupila mumie symbolickou cestu do Sají, historického náboženského a kultovního centra v západní deltě. Předpokládá se, že v případě královského pohřbu toto kultovní místo symbolicky zastupovala část údolního chrámu. 49 Symbolické místo se později měnilo a přesouvalo do Buta 50 a později do Iunu 51. Dále se prováděl rituál Otevírání úst, při kterém se syn zemřelého, nebo kněz, dotýkal mumie různými nástroji, např. kamenným nožem, aby rozhýbal údy a oživil smysly zemřelého. Důležitou částí pohřebního ritu byl průvod tzv. tekenu a nakuřování kadidlem. Je několik teorií, co to tekenu vlastně bylo, kdy Verner uvádí, že se v dnešní době skupina badatelů přiklání k tomu, že se jednalo o schránky na části těla, které byly odstraněny při mumifikaci, nebyly vloženy do kanop, ale přesto nesměly být vyloučeny z pohřebního rituálu. 52 Po uložení rakve do hrobky následovalo pohřbení sochy zastupující mumii zemřelého, které v rituálu představovalo cestu do Abydu. Závěrečnou část tvořily ochranné obřady, které měly zemřelému zajistit nenarušitelnost jeho hrobu a klid na onom světě. Podle Hérodota měly pohřební obřady včetně mumifikace v ideální podobě probíhat asi 70 dnů. Mumifakce však pravděpodobně probíhala po různě dlouhou dobu. Leonard H. Lesko uvádí extrémní příklad z období Staré říše, kdy měla mumifikace nejmenované královny probíhat dokonce 272 dnů. 53 Mrtvé tělo krále se oslovuje jako Usir 54, obřadníci se označují jmény různých bohů. Podložka, která nesla tělo, hrála roli Suteha, tělesné tekutiny jsou vodstvy, jezery, moři a oceány. Vyvrcholením nočních obřadů je znovuoživení mrtvého těla s cílem zplodit a počít následníka trůnu Hora, který byl přítomen v postavě skutečného korunního prince a následníka trůnu. 55 Ústředním bodem zádušního kultu byla hostina. Zemřelému na ni bylo formou obětin a darů přinášeno vše potřebné. Šlo o trvalé a pravidelné obřady doprovázené 49 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Náboženské a kultovní středisko v deltě, jehož palmový háj byl považován za národní hřbitov starého Egypta. V pohřebním rituálu bylo Buto spojeno s místem na pohřebišti, z něhož vystupovali tzv. muu, aby přijali zemřelého. Šlo o mytické bytosti, znázorňované jako mužské postavy s věnci a vysokými, z rostlin spletenými korunami na hlavách, které převáděly zemřelého na onen svět in Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Řec. Heliopolis. Bylo sídlem slunečního kultu a fetiše benben, symbolu počátečního pahorku, který se vynořil z pravodstva a na němž byl stvořen život in Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Leonard H. Lesko, Death and the Afterlife in Ancient Egyptian Thought, in: Jack M. Sasson (ed.), Civilizations of the Ancient Near East III, New York: Charles Scribner s Son 1995, str Toto je blíže rozpracováno v kapitole Transformace duše po smrti. 55 Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str

20 přinášením obětin, zejména u příležitosti významných svátků. Aby natrvalo pojistil pravidelný přísun obětin, nechyběly na místě kultu ani věčné, do kamene vytesané scény přinášení obětních darů a dlouhé seznamy obětin. Hieroglyfy a kanonické umění vyplňují propast, kdy již rodina nebyla s to zajistit zemřelému potravu, a poskytují rituální záruku věčné existence. Texty a zobrazení poskytují zemřelému nezbytné jídlo a pití. Princip věčné obživy vyjadřuje ka, někdy používané pro potravu, ale častěji v nápisech s prosbou, aby panovníkova oběť bohům byla postoupena ve prospěch ka jmenovaného jednotlivce. Ka zároveň vyjadřuje životní princip, energie výživy. Představuje zároveň fyzickou potravu i spirituální energii a zachovává jednotu pozemské existence, do značné míry podobně jako heka 56. Zárukou trvání kultu byla také kontinuita rodu a moci. Vztah mezi otcem a synem, přeneseně mezi zemřelým a knězem, měl mimořádný význam. V zádušním kultu se v počátcích zobrazuje mýtus o Usirovi. Tento mýtus je jádrem zádušního kultu egyptských panovníků Staré a Střední říše a pomocí rituálů se prováděl denně. Kult měl formálně provádět nejstarší syn zesnulého, často ale k tomuto účelu byli najímáni zvláštní kněží. Hlavním místem provádění zádušního kultu byla místnost s pěti nikami a zádušní chrám. Během života je panovník v pozici Hora, který je synem Usira. A po smrti zemřelý panovník přijímá pozici Usira, vládce mrtvých, a odchází do nebe na Reovu sluneční loď. Pouto mezi Usirem a Horem je v ka, a jak jsem uvedl výše, považovalo se ka za tvořivou životodárnou sílu, symbol nepřetržité životní energie a jeden ze základních zdrojů posmrtné existence člověka, který se předával z otce na syna. Kaple hrobek z doby Staré říše sice nezachycují ve scénách týkajících se věčného života žádný text pronášený na pohřbu, ale někdy ukazují okamžiky přednášení. Vedle obřadníka, zpravidla nejstaršího syna, který vykonává obřady spojující zemřelého s obětinami pro něj určenými, stojí druhá, neméně důležitá postava držící papyrový svitek. Hieroglyfy označují tuto scénu jako předčítání sachu Werner Forman Stephen Quirke, Posmrtný život na Nilu, London: Opus Publishing 1996, str Tento termín je blíže vyložen v kapitole Posvátné písmo a jazyk. 57 Werner Forman Stephen Quirke, Posmrtný život na Nilu, London: Opus Publishing 1996, str

21 Zádušní kult Přáním každého Egypťana bylo zemřít a být pohřben v Egyptě a mít zajištěný zádušní kult, který by trval navěky. Je třeba rozlišit zádušní obřady a smuteční obřady. Smuteční obřady se soustředí na pozůstalé a zádušní naopak na zemřelého. Oba typy rituálů probíhají ve třech fázích, které bývají označovány jako oddělení, proměna a znovuzačlenění 58. Mrtvé tělo je v Egyptě ztělesněním a pravzorem posvátného. Byl velmi velký rozdíl v pozici panovníkovy smrti a smrti obyčejného člověka. V osobnosti panovníka se svět bohů a svět lidí prolínaly. Panovník byl sice nesmrtelný, ale sám nebyl schopen si svými vlastními silami zajistit nesmrtelnost. Po své smrti se vrátil k ostatním bohům, ale tento návrat a zároveň trvání jeho působení na zemi bylo třeba stále prožívat a znovu zajišťovat, k čemuž sloužil zádušní kult. Vzhledem k tomu, že šlo o panovníka, byl zároveň i kultem státním. Později začal státní kult přecházet i na bohy. Nejprve v 5. dynastii na boha Rea, s čímž souviselo i budování slunečních chrámů, od Střední říše pak na Amona a další. Kromě stálého personálu kněží a písařů měl každý zádušní chrám přidělen skupinu vybraných obyvatel pyramidového města, kteří byli rozděleni do několika skupin. Výše byli postaveni sluhové boha, zatímco ti, kteří jsou před jezerem se rekrutovali z prostých městských obyvatel a byli pověřeni různými zemědělskými a řemeslnými pracemi, strážní službou a spoluúčastí na některých chrámových obřadech. Kněžstvo se organizačně členilo do pěti skupin, fýl, z nichž každá měla 40 členů, takže jich bylo celkem 200 lidí. Čtyřicetičlenná skupina se dále dělila na dvě jednotky po dvaceti lidech a každá taková jednotka měla službu v chrámu vždy po dobu jednoho měsíce. Zvláštní postavení ve vlastní kultovní službě, která ráno i večer zahrnovala především rituální obnažení, omytí, oblečení, vykouření kadidlem a nalíčení soch panovníka a předložení obětin, měli kněží předčitatelé, kteří organizovali obřady a recitovali při nich magická říkadla. 59 Každé ráno a večer vstupoval průvod kněží do síně s pěti nikami. Dvířka nik byla otevřena, socha panovníka rituálně očištěna, natřena vonným olejem a upravena a duchu, který do ní vstoupil, byl předložen prostřený obětní stůl. Kněz předčitatel odrecitoval zaříkadla. Po skončení obřadu vykropili kněží síň svěcenou vodou a magicky za sebou zametli stopy, aby nemohly být zneužity zlým duchem. Pak přešli do obětní síně, ve které se odehrál podobný rituál Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str Břetislav Vachala, Egypt, Praha: Libri 2002, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str

22 Každé ráno a večer obešli kněží pyramidu, kterou taktéž vykropili svěcenou vodou a rituálně očistili. Po ukončení těchto a dalších předepsaných obřadů uložili a zapečetili kultovní náčiní a tu část obětin, kterou tvořily potraviny, si rozdělili mezi sebe a profánní služebnictvo chrámu. V pyramidovém chrámu se nepřinášely jen oběti duchu panovníka, ale konaly se tu i slavnosti na počest bohů, např. Sokarův svátek, Reova noc, svátek Hathory, svátek sed, svátek božských symbolů a další. 61 Svátek sed byl jedním z nejdůležitějších svátků. Jeho prameny jdou až do pravěku a ač jeho význam není zcela jasný, můžeme o něm usuzovat, že měl za úkol magicky obnovit fyzické a duševní síly vládnoucího panovníka. Údajně měl být slaven k 30. výročí panovníkovy vlády. 62 Texty pyramid Texty pyramid se poprvé objevily v pyramidě panovníka 5. dynastie, Venise, a objevují se od té doby v pyramidách panovníků až do 8. dynastie, kdy se pak změnily na Texty rakví. Ústřední postavou těchto textů je panovník a jeho život na onom světě. Jde o obsahově i formálně různorodou kompilaci, v níž se objevují posmrtné a náboženské představy rozličného původu a data vzniku. Setkáváme se v nich s představami náboženství, slunečního a usirovského. 63 Panovník se po smrti stával jednou z hvězd v okolí Polárky, ale stejně tak se ocital v doprovodu lodě plující se slunečním bohem po denním i nočním nebeském oceánu a prožíval osud Usira, aby s ním nakonec splynul. Onen svět zemřelého panovníka se tedy nacházel na nebi i v podsvětí. Formálně Texty pyramid obsahují zaříkadla, ale také recitace, výroky bohů, litanie, hymny, dramatické texty aj. Texty pyramid se skládají hlavně z rituálů (pohřebního, obětního, Otevírání úst aj. 64 ), zaříkávání a hymnů týkajících se pohřbu a proměnění egyptského krále. 65 Nacházejí se zde i narážky na popis původního stavu, tj. doba, než Atum stvořil vše ze sebe sama včetně Šua (vzduchu) a Tefnuty (vlhkosti). 66 Víra v účinnost textů byla tak hluboká, že hieroglyfické značky, které měly podobu nebezpečných zvířat, byly při svém vzniku úmyslně poškozeny umělci, kteří je do stěn komor pyramidy tesali. 61 Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Miroslav Verner, Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta, Praha: Karolinum 1997, str Miroslav Verner, Pyramidy: Tajemství minulosti, Praha: Academia 1997, str Ibid., str Rudolf Anthes, Mytologie ve Starém Egyptě, in: S. N. Kramer (ed.), Mytologie starověku, Praha: Orbis 1977, str Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str

23 Jedná se o soubor náboženských textů různého charakteru odkazující na královský pohřební rituál a pojednávající o posmrtném životě panovníka. Jsou jedním z dokladů sílícího Usirova kultu. Zároveň představují nejstarší dochovanou sbírku náboženských textů na světě. Podle Textů pyramid v pyramidě panovníka Venise je možno rekonstruovat i souvislosti mezi jednotlivými podzemními částmi této pyramidy a jejich významem pro znovuzrození panovníka považovaného za syna boha slunce. V západní části pohřební komory jsou umístěny především zpěvy, které se týkají ochrany panovníka před nebezpečnými zvířaty a nepřáteli. Tyto zpěvy jsou umístěny i na východní části předsíně před pohřební komorou tak je panovníkův pohřeb magicky chráněn z obou stran. Panovníkův sarkofág je možno považovat za bohyni Nut, která každé ráno rodí slunce ze svého lůna, slunce potom putuje celý den po obloze a nakonec je večer opět spolknuto Nutou, aby bylo po noci opět zrozeno. Pohřební komora sama je potom interpretována jako podsvětí, dat, ve kterém se nachází panovníkovo tělo. Panovníkova duše po pohřbu tuto oblast opouští a nejprve prochází předsíní, která je označována jako achet, ranní obloha, na které vychází slunce, symbol života a znovuzrození. Často jsou také v chodbě spojující tuto předsíň s pohřební komorou umístěny zpěvy popisující průchod houštinami, kde se mělo nalézat mýtické místo, kde se zrodil bůh Hor. Tyto houštiny měly tedy také za účel napomáhat symbolickému znovuzrození panovníka po fyzické smrti. 67 Nakonec se duše panovníka vydala stoupající chodbou z předsíně na sever, ven z pohřební komory, aby se připojila ke slunečnímu bohu Reovi. 68 Obr. 4: Schéma rozmístění Textů pyramid v souladu s představou o panovníkově vzkříšení v sarkofágu a jeho cestě z pohřební komory podsvětí na obzor a ke slunci. 67 Texty mají mrtvému zprostředkovat vyléčení ze smrti in Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str Miroslav Bárta, Egyptské pyramidy a jejich stavitelé, in: Ľubica Obuchová (ed.), Svět živých a svět mrtvých, Praha: Česká orientalistická společnost - Dar Ibn Rushd 2000, str

24 S koncem Staré říše se přestávají Texty pyramid používat a jsou nahrazeny Texty rakví, které jsou oproti nim hlavně literárním zpracováním mytologických představ, určeným pro zbožštění a věčný život obyčejných lidí, kteří si mohli dovolit nechat si je napsat na stěny svých rakví. Přesun od Textů pyramid k Textům rakví se časově shoduje s odmítnutím mytologické představy o božském králi a právě na této představě egyptská mytologie spočívala. 69 Posvátné písmo a jazyk Samotnou podstatou textů pyramid je hieroglyfické písmo, kterým se v Egyptě popisovaly věci vztahující se k náboženskému životu. Egypťané označovali hieroglyfy jako boží slova, zdůrazňovali jednotu řeči a písma. Slova ztělesňovala samou podstatu pojmenovaného předmětu. Každé slovo v sobě neslo hlubokou znalost objektu, který označovalo, a mělo nad ním zároveň určitou moc. 70 Tvůrce hieroglyfického textu vždy dbal na to, aby znaky pro každé slovo byly uspořádány do úhledné skupiny a slova tak následovala ve zřetelných blocích, z čehož vyplývá jednota písma a výtvarného projevu. 71 V královském zádušním kultu z doby Staré říše se pomocí staršího světa konkrétních obřadů a kultovních předmětů vytváří mytický svět významů. Tak jako převádí zemřelého jakožto součást tohoto světa do světa bohů, je řeč s to způsobit přebývání boha v kultovním obraze jako součásti tohoto světa. 72 Pevná pravidla týkající se zobrazování se vztahují i na větší scény z chrámových stěn. Výtvarná tvorba sama sebe přestává nazírat jako technický výkon a stává se náboženskou událostí na úrovni zrození. Postavy zde musí žít, pokud mají splnit svůj účel a zabezpečit věčný řád v chrámech nebo věčný život majitele hrobky. Každý předmět i obraz byl zasvěcen rituálem Otevírání úst, při kterém se kněží dotýkali jejich úst zvláštními rituálními čepelemi, aby jim umožnili dýchat a přijímat obětiny. Když byla podoba takto zasvěcena, mohla trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů. Samotný sochař byl často označován jako sanch ten, kdo přivádí k životu. Moc přivádět k životu se 69 Rudolf Anthes, Mytologie ve Starém Egyptě, in: S. N. Kramer (ed.), Mytologie starověku, Praha: Orbis 1977, str Werner Forman Stephen Quirke, Posmrtný život na Nilu, London: Opus Publishing 1996, str. 10 srov. s Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str Werner Forman Stephen Quirke, Posmrtný život na Nilu, London: Opus Publishing 1996, str Jan Assmann, Egypt. Theologie a zbožnost rané civilizace, Praha: OIKOYMENH 2002, str